OBSAH: * Symbolické příběhy Zen-budhismu * Karamboly na řece IV.- Fr. Stropek * V myšlení, slovech…- Zd. Navrátil * Malý průvodce náboženstvími III. * Nové knížky br. Petra Hájka – Balúa * Polemika: junáci a skauti… * Příběh
____________________________________________________ Zen Buddhismus a jeho krátké příběhy Čin je slyšet víc než slova Hjakudžo měl tolik studentů, že musel otevřít nový klášter. Aby našel vhodnou osobu, kterou by jmenoval mistrem, svolal mnichy a postavil před ně džbán s vodou, řka: „Aniž to pojmenujete džbánem s vodou, řekněte mi, co to je.“ Nejvyšší mnich řekl: „Nelze to nazvat kusem dřeva.“ V tom převrátil klášterní kuchař džbán s vodou a odešel. Kuchař se stal hlavou nového kláštera.
Ne-mysl, ne-myšlenka Mnich se zeptal zenového mistra: „Na co člověk myslí, když medituje?“ „Myslí na ne-myšlení“ odpověděl mistr. „Jak myslí člověk na ne-myšlení?“ „Když nemyslí“ řekl mistr.
Umyj svou misku Přišel mnich k Džošu a zeptal se: „Jaký je význam zenu?“ Mistr odpověděl: „Snědl jsi svou snídani?“ „Ano“, řekl mnich, „jedl jsem“. „Potom umyj svou misku“ řekl Džošu. V tom okamžiku byl mnich osvícen.
Uvnitř nebo vně mysli? Hogen žil sám v malé svatyni na venkově. Jednoho dne zaslechl, jak se čtyři cestující mniši přou o to, co je objektivní a co subjektivní. Přidal se k nim a řekl: „Máte velký kámen. Je podle vás uvnitř nebo vně mysli?“ Jeden z mnichů odpověděl: „Z buddhistického hlediska je všechno zhmotnění mysli, proto bych řekl, že kámen je uvnitř mé mysli.“ „Potom ti musí připadat tvá hlava velmi těžká,“ poznamenal Hogen, „nosíš-li takový kámen v mysli.“
Z jednání odboru duchovní výchovy v červnu 2013: - poučení ze 4-kursu č. 2 roku 2013 na Severce - zapojení členů ODV v letním období - propagace Stezky písmáků před tábory - aktualizace programu ODV na 2. pololetí ______________________________________________________________________________
KARAMBOLY NA ŘECE – 4.část F. J. Stropek – Bobr
Uběhlo pár let od založení našeho vodáckého oddílu. Dřevěné pramice, s nimiž jsme začínali naši vodáckou dráhu, už ležely uloženy na krákorcích za loděnicí. Podařilo se nám vybavit oddíl sportovními kanoemi a veškerý výcvik už jsme prováděli jen s nimi. Členové oddílu předvedli, že jsou neobyčejně učenliví a v kanoích se brzy cítili jako doma.
závod jsme si dali vyrobit dřevěnou skluzavku, po níž se dalo dobře projet. Zato pod jezem se řeka prudčeji vnořuje do kilometrového úseku peřejí. V něm jsme připravili pro závodníky slalomové branky, kde museli prokázat ovládání lodí. Nebylo tam však hluboko, proto nebylo případné zvrhnutí nebezpečné. Za peřejemi se Nežárka opět zklidňuje a pomalým tempem míří k poslednímu jezu. S Povodím jsme po delších dohadech získali povolení, aby šlajsna zůstala po celou dobu závodu otevřena. Nevznikala tak přívalová vlna a závodníci proplouvali poměrně dobře, i když je pod jezem vlny mohly zalít nebo převrhnout. Od jezu už závodníci dopádlovali bystřeji tekoucí vodou k soutoku Nežárky s Lužnicí, kde byl u naší klubovny konec závodu. První rok jsme závod uskutečnili jen v rámci oddílu, ale pak se přihlásili k účasti vodácké oddíly ze Soběslavi a dokonce z Tábora. Tím získal závod na popularitě a jeho průběh vždycky sledovalo plno diváků, protože přijeli jako doprovod i rodiče závodících z těchto měst. Po celé trase závodu jsme měli rozmístěny dozorce, kteří dohlíželi na to, jak posádky zdolávají jednotlivé úseky a zapisovali trestné body. Byli však také připraveni pomoci posádkám, když se dostaly do potíží. Závod se jel na čas, ale posádkám se odečítaly trestné body. Závod připadl vždy na některou sobotu v červnu a všichni se na něj upřímně těšili. Největší starost jsme však měli my vedoucí, protože zajištění závodu, umístění slalomových branek a další povinnosti nám vždycky zabraly hodně času. Posádky kanoí byly o značeny číslem a vyplouvaly jednotlivě v krátkých časových odstupech. Startéři každé posádce zapisovali do karty čas odjezdu. Na start se řadilo zpravidla pět až deset posádek z každého vodáckého oddílu. Přihlášený oddíl si také musel dopravit vlastní lodě a dát k dispozici několik dozorců na
Soutěživost je vlastní především mladým lidem. Podporuje snahu o zlepšení výkonů, proto jsme vymysleli oddílový závod „Přes tři jezy.“ Trasa vytyčená na dolním toku Nežárky měřila zhruba deset kilometrů. Začínala nad jezem v osadě Hamr, pokračovala přes jez u mlýna Krkavec a končila pod jezem ve Veselí nad Lužnicí. Hamerský jez byl nesjízdný, protože závod Povodí, který jej opravoval, zrušil původní vorovou propust a pod korunu jezu dal nahromadit balvany, aby prý jez nebyl podemílán. Zde musely posádky z kanoí vystoupit a lodě přenést. Čekalo je však prosmyknutí peřejemi pod jezem. Pak pokračovala cesta klidnějším úsekem až k tzv. „Skalce“. Tento krátký skalnatý úsek je zrádný, neboť lodě se mohou snadno zaklínit mezi balvany a je třeba si vybrat vhodné místo k proplutí. Dál tvoří Nežárka mnoho meandrů a postupně zklidňuje tok, protože se blíží k jezu krkaveckého mlýna. Ani zde není propust, ale pro 2
trať závodu. Povinné vybavení každého závodníka představovalo plovací vestu a přilbu. V cíli jsme zajišťovali malé občerstvení. Po kontrole časů a odečtení trestných bodů následoval nástup závodníků a vyhlášení výsledků. Na vítěze čekaly diplomy i malé dárky získané od různých sponzorů. A jak se osvědčili závodníci? Každý oddíl pochopitelně přihlásil do závodu zkušenější a zdatnější závodníky, proto karambolů na trase mnoho nebylo. Přenášení prvního jezu a proplutí peřejemi pod ním zvládali závodníci vcelku dobře. První potíže je čekaly na „Skalce“, kde se občas nějaká loď převrhla. Krkavecký jez s dřevěnou „šupnou“ byl bezpečný, zato peřejnatý úsek pod ním, navíc doplněný řadou slalomových branek, dával posádkám zabrat. Do závodu byly připuštěny výhradně otevřené sportovní kanoe, proto tam o nějaké vyklopení či zalití vodou, doteky branek nebo jejich minutí nebyla nouze. Nežárka však v úseku závodu není nikde příliš hluboká, proto i karamboly na trase se daly dobře přestát a závodníci se zase co nejrychleji vydávali na další cestu. Jen dozorčí služba jim připsala určitý počet trestných bodů, které za jednotlivá pochybení byl před zahájením závodu všem oznámen. Šlajsna na veselském jezu je zrádná tím, že vlny pod ní loď snadno zalijí a vysoký kohout ji může převrhnout, pokud závodníci loď nenavedou ve správném úhlu. Počet potopených lodí byl zde vždycky větší, než kdekoli po trase. Na závod se v oddíle vzpomínalo po celý rok. Rozebíraly se jednotlivé úseky a jak je kdo ze závodníků zvládl. Závod byl také dobrou vodáckou školou, protože připravil posádky na zvládnutí různých těžkosti, které je na řekách mohly potkat. Uvedl jsem, že závod začínal nad obcí Hamr. K ní se vážou i zajímavé historické události, proto není od věci se o nich zmínit. Celá oblast patřila k valovskému panství a kolem řeky Nežárky, která v těchto místech tvořila mnoho ramen, vznikly různé ostrovy obklopené močály. V husitských dobách se zde usídlila sekta Adamitů. Žižka k jejich vyhlazení vyslal vojenskou družinu vedenou zkušeným hejtmanem. Adamity se jim sice podařilo rozprášit, ale hejtman v bitvě zahynul.
Kovářský hamr na řece se připomíná již od 14. století, ale kamennou tvrz a statek zde dali páni z Valu postavit až ve století patnáctém. Kolem se pak usazovali osadníci a Albrecht z Valu dal v 16. století na kopci postavit kostel sv. Trojice. Lidé si také chodili nabírat vodu ke studánce za vesnicí, kde vyvěrá pramen považovaný za zázračný. Kaplička, která byla později nad ním postavena, je zasvěcena sv. Antonínu Paduánskému. Valovské panství mnohokrát měnilo majitele, ale zlomovým se stal rok 1677, kdy poslední majitelka prodala tvrz a dvůr v Hamru Václavu Markovi, svobodnému pánu de Gerard, nejvyššímu c.k. vachmajstru. Rod Gerardů byl znám svými ukrutnostmi i vraždami. Jejich prapředek Baltazar zavraždil r. 1584 Viléma Oranžského a král Filip pak povýšil Gerardy do šlechtického stavu. Po majiteli hamerské tvrze Václavu Markovi převzal správu majetků jeho syn Leopold Jakub. Ten se zapsal do dějin zdejšího kraje krvavým písmem. Své poddané pronásledoval, týral a poháněl k nelidským robotám. Se všemi sousedy byl znesvářen, stále se soudil a vyvolával spory. Oženil se s mladičkou Marií Terezií Čejkovou z Olbramovic, ale stále ji týral a nakonec i s malou dcerkou vyhnal. Pak k sobě nalákal mladou hostinskou ze sousední hospody, ale v jedné opilecké hádce ji vyhodil z okna v poschodí. Byla zle zraněna, ale přežila. Před krutým pánem však ze strachu utekla a pod ochranu ji vzala Gerardova manželka, která se usadila v Soběslavi. Mladý pán Gerard se obklopil skupinou hrubých hajduků a společně s nimi tyranizoval celé okolí. Kdokoli procházel kolem jeho panství, byl surově zbit, zmrzačen nebo zabit. 3
Dvěma lidem dokonce těžce ublížil. Jednomu usekl ruku a jinému ustřelil paži. Se svou hordou se mnohokrát násilím vlámal do hospod v blízkém Valu nebo ve Veselí. Tam všichni řádili, rozbíjeli zařízení a surově napadali přítomné hosty. Přestože se stížnosti na něj množily, vždy se mu podařilo trestu vyhnout. Jednou Gerard se svou partou povykoval ve veselské hospodě a napadl zde přítomné hospodáře, kteří před ním prchali. Gerard je však dohonil, posekal a jakéhosi Hazuku zabil. Tato událost konečně přiměla krajský soud k tomu, že nařídil Gerardovo zatčení. Ten však včas ze své tvrze zmizel a skrýval se na různých mís-
tech. Teprve roku 1712 jej ozbrojenci dopadli a uvěznili. Byl za své skutky odsouzen k trestu smrti. Jeho manželka však nečekaně podala k císaři prosbu o milost. Byla mu sice udělena, ale až těsně před popravou, kdy císař rozhodl, odsoudit ho k doživotnímu uvěznění. Posledních sedm let svého života pak tento zločinec strávil v pověstné Daliborce. Rozhodnete-li se někdy pro splutí Nežárky, zastavte se v Hamru. Tvrz je dnes opuštěná a uzavřená, zato kostel je vzorně restaurován a také u kapličky s pramenem se můžete poklonit památce sv. Antonína Paduánského. /pokračování/
Zdeněk Navrátil: V MYŠLENÍ, VE SLOVECH I SKUTCÍCH Skauting jako inspirace i závazek Závěrečná 5. část Jednota myšlenek, slov i skutků Úvahy předcházející kapitoly jsme otevřeli poukazem na jasné poselství desátého bodu našeho zákona. Tak byl koncipován, tak byl po všechna desetiletí trvání skautingu chápán a prožíván. Byl to základní zákon, který jasně formuloval, že všechno naše konání, myšlení i slova jsou jedno – totiž skautský životní styl. Jeho přijetí – můžeme říci, že stejně tak i jeho osvojení – znamená život podle skautského zákona se všemi závazky z něho pramenícími, které předurčují jak skautovu morálku, tak také jeho přístup ke všemu okolí. Nejde tedy o uzavření se do sebe, do introvertní skořápky, ale především o náš aktivní vstup do „vnější” společnosti, o spolupráci s ní a to včetně péče o věci veřejné. Současnost ovšem přináší četné podněty, které se s takovým chápáním životní náplně úplně nesrovnávají. Často slýcháme slova a nabádání k životním postojům. Na pohled je to líbivé a stalo se to do jisté míry i naplní některých skautských setkání a kurzů. Nicméně se domnívám, že skautský životní styl na jedné straně a životní postoje na straně druhé nejsou jedno a totéž. Životní styl zahrnuje všechno naše konání a bytí nejen ve vztahu k sobě, ale také navenek. Naproti tomu ve slově „postoje” je patrná jistá pasivita, jak už vyplývá ze samotného etymologického kořene tohoto výrazu. A skaut přece nemůže zůstat pasivní k dění kolem něho, k potřebám ostatních, k povinnostem vůči veřejnosti a k vlasti, ač také tento pojem je dnes obecně poněkud méně srozumitelný. V tomto smyslu je právě diskutovaný desátý bod našeho zákona velmi úzce spjat s bodem prvním. Oba jsou sobě velmi blízké a vzájemně se doplňují. Ten prvý hned na počátku představuje základní chápání skautova života, formuluje tak jeho vlastní poslání. Poslední, desátý bod, připomíná, že veškerá skautská mravnost, etika a spiritualita zasahuje celé naše bytí. Ač to nepostrádá určité básnické vnímání, nejsou myšlenkové základy skautingu a jejich poslání pouze jakousi „cestou životem, která se vyznačuje předivem zprvu dětských, ale později i zralých přátelských vztahů”, jak je před časem charakterizoval Václav Břicháček ve své příručce vůdcům, kde ovšem o duchovních záležitostech, nebo dokonce o Bohu není vůbec žádná zmínka.
4
Pohledem do pramenů se můžeme dovědět, že původní anglická verze prvého bodu skautského zákona ve formulaci Baden-Powellově zněla „A Scout´s honour is to be trusted” – „skautská čest je být důvěryhodný”. O tom, že čest je to nejcennější, co máme, jsme zde už hovořili. Bylo by při tom velmi zavádějící se domnívat, že snad zakladatel českého skautingu hned prvý bod Zákona zúžil nebo dokonce ochudil. Není to zdaleka pravdou. Svojsíkovi nešlo jenom o pouhé nevyslovení nepravdy, lži – řečeno slovy Desatera Božích přikázání „nepromluvit křivého svědectví” –, ale o životní Pravdu a o život v ní, o opravdovost každého skutku, konání, myšlení, slova, zcela v duchu posledního bodu Zákona, který ponechal zcela beze změny, neboť na něm nic měnit ani nelze. Proto zde uvádím jejich blízkou spojitost a souznění. Ve svém „Vzkazu”, který vysílala veřejnoprávní televize, uvedl bratr Jiří Stránský značně provokující myšlenku, že totiž „v okamžiku, kdy skauting si ,nešťastně´ zvolil jako první bod svého zákona, svého desatera, že skaut má mluvit pravdu, tak si zadělal na problémy”. Vystihl tak naprosto přesně, že už prvým bodem svého zákona se skauting dostává do střetu s veřejnou morálkou, s obecně chápaným přístupem ke všemu dění a bytí. A také se současně ptá, zda vůbec „společnost je schopná a ochotná přijímat pravdu”. Tu pravdu, kterou přijal podle něho „skauting jako životní názor”. Není to ovšem problém jenom současnosti, o tom, co je Pravdou, kde ji nalézt, to vše hledali lidé snad po celou dobu od okamžiku, kdy se zrodila filosofie. Připomeňme zde otázku Pilátovu, jak ji zaznamenal před téměř dvěma tisíciletími evangelista: „Co je pravda?” Za touto pravdou kráčí skauti celého světa, tuto Pravdu hledají, tuto nejvyšší Pravdu – ale také Lásku – si zvolil Junák do své slibové formule po své poslední obnově. Tak se aspoň částečně přiblížil k původnímu záměru svého zakladatele, který mu dal na samém počátku pevné duchovní zakotvení, které viděl pro náš region v základech, které ho formovalo, totiž v křesťanství. Národy, které byly konfrontovány s oběma totalitami minulého století, byly jimi ovšem silně poznamenány. Jejich vztah k pravdě není zpravidla takový, aby byl v souladu se skautským zákonem. To jsme si už ostatně v našich úvahách několikrát připomínali. Naše minulost nás provází, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Připomínat, že nelhat může také znamenat mlčet, nelze-li povědět pravdu, je ovšem snadné. Vrátíme se ještě ke zmíněnému Vzkazu, kde Jiří Stránský vzpomíná hned v prvních větách, že od okamžiku, „kdy začali jít bolševici naší rodině po krku, tak jsme museli pořád lhát a lhát, lhát a lhát”. Nepochybně není jednoduché se s takovou situací vypořádat ve vlastním svědomí, avšak odsuzovat takové jednání nemůže nikdo, kdo něco podobného sám neprožil. Kdysi mi vyprávěl bratr Škaroupka-Šrám o zajímavém setkání s anglickými skauty. Ti navštívili naši zemi krátce po druhé světové válce a naši hostitelé se jim příkladně věnovali. Jednou shlédli také filmové představení, kde byl líčen případ odbojové skupiny, jejíž člen se dostal do rukou gestapa. Ten při výslechu nejen vše zapíral, ale vědomě lhal, aby svedl vyšetřovatele na falešnou stopu a své spolupracovníky zachránil, což se mu patrně – už si na tento detail nevzpomínám přesně – podařilo. Večer u ohníčku řešili, zda je možno v takovém závažném případě lhát. To se označuje v křesťanské morálce jako „pia fraus” – lež v dobrém úmyslu, „svatá lež”. Angličané to ovšem odsuzovali, protože pravda a čest, uvedené hned na prvém místě Zákona, jsou jim svaté. Naši skauti oponovali s tím, že oni přece nepoznali německé gestapo a že tedy postrádají naštěstí jakoukoliv zkušenost v tomto ohledu. S velkými výhradami se tedy shodli na tom, že ve zcela výjimečném případě, jako byl tento, to lze snad připustit. Když odcházel anglický vůdce do svého stanu, ve vstupu se ještě obrátil a pronesl směrem k našemu vůdci: „A přece neměl lhát!” Takové stanovisko je jistě velmi zásadové a můžeme jen doufat, že by býval měl dost sil se podle něho zachovat, kdyby byl před takovou volbu vyšším
5
řízením postaven. Četné zkušenosti ukazují, že se takoví silní jedinci v minulosti našli nejen v našem národě. Jsme vděčni, že to není rozhodování, které bychom snad museli řešit často. Ale také běžné všední starosti nás staví před volbu, jak se zachovat, zda zvolíme nekompromisní a čestnou cestu morálky, dobra, „poctivé hry”, nebo se vydáme po stezce pohodlnější, lukrativnější, a nepochybně i snazší. Věnovali jsme se podrobněji dvěma bodům zákona, které tak krásně a promyšleně doslova nejen svou myšlenkou, ale i formou rámují celé desatero Zákona. Vedou k opravdovosti, hlubokému zakotvení na straně dobra, ale současně také ke kvalitě tohoto stavu v každém okamžiku, v každém ohledu, ty, kdo svým duchem a celou osobností přijali skautství jako svůj životní program. Ty ostatní jsou jistě neméně důležité a zavazující. Vycházejí ze základních principů skautingu, z našeho vztahu ke všem duchovním hodnotám, k Bohu, stejně jako ty, o nichž jsme zde již hovořili, ale také k vlasti (která u B.-P. byla zastoupena osobou krále) – jak rozumíme druhému bodu zákona – a stejně tak do vztahu k lidskému společenství. Přivádějí do něho skauta nejen pasivně, ale jako aktivního činitele, který bude sám přispívat k jeho pozitivnímu vývoji. Přemýšlivému čtenáři by se ovšem mohlo v tuto chvíli zdát, že v Zákoně není zastoupen třetí mravní princip, totiž „práce na sobě samém”. Odpověď na tuto výtku můžeme vidět nejen v samotné skutečnosti, že takto byly tři pilíře skautské spirituality formulovány v mezinárodních skautských ústavách až mnohem později, v roce 1977, ale především ve stanovisku samého zakladatele, který jasně řekl, jakým skaut je, tedy právě v onom klíčovém slůvku „je”. Jakoby nechával na každém z nás, na každém jednotlivci, jak tohoto stavu vlastním úsilím dosáhne. Skautský životní styl obsáhne celou bytost každého, kdo si ho zvolil jako svůj životní program. Soustavné naplňování skautského zákona musí proniknout veškerou naší myslí, všemi našimi projevy a konáním. Bude s námi všude, kde se budeme pohybovat, v soukromí, v zaměstnání, ve skautském oddíle i na veřejnosti. Ne proto, abychom demonstrovali svoje skautství, ale především proto, že všude – a jsem o tom hluboce přesvědčen –, ve všech společenstvích, jsou také slušní lidé, kteří se někdy možná ostýchají dát tuto svou podstatu najevo a stávají se „šedou zónou” ve falešné obavě, aby se nestali terčem posměchu. Tak se můžeme stát příkladem nejen svou věrností mravním zásadám, ale také naší nebojácností je zachovat za všech okolností. Naše aktivita by měla směřovat především také mimo nás, vně našeho vlastního ega. Tak, jak to přikazuje druhý mravní princip a stejně tak i čtvrtý bod skautského zákona. Tento vztah se dotýká nejen osob našich bližních, ale předpokládá také úctu k jejich práci, k tomu co vytvořili pro sebe a pro svoje okolí, pro společnost, pro nás všechny. Ani to však není zcela samozřejmé v této době, která zvrátila mnohé. Marně se ptám a stejně tak neúspěšně hledám odpověď na otázku, kde se v lidech bere ta snad až chorobná touha ničit a mařit práci jiných – vandalismus, sprejerství, agresivita vůči veřejné zeleni a přírodě vůbec… To vše jako projev pohrdání a povznesení nad vším a nad všemi. Může to vůbec přinášet někomu uspokojení, o radosti z vykonaného nemluvě? Naše služba jiným bude spočívat i v péči o věci veřejné, v naší přípravě na ni, jak vyjadřuje třetí bod našeho současného slibu, ale také abychom byli – jak to formuloval skautský slib ještě před dvaceti roky – „hotovi” k této službě. Tím jsme proklamovali nejen svou připravenost, ale také svou plnou ochotu k ní. Stejně jako svoje odhodlání k ochraně a záchraně všeho toho, co přejaly a také vytvořily už před námi dřívější generace. Neboť tato planeta nám nepatří, není tím, co pro nás zvelebovali a nám předali k plnému a bezohlednému využívání a plenění naši předchůdci, jak ji vnímá současný sobecký ekonomickofinanční liberalismus. Antoine de Saint-Exupéry to vyjádřil kdysi zcela lapidárně: „Zemi nedědíme po předcích, ale vypůjčujeme si ji od svých dětí”.
6
Až budeme bilancovat Putování skautskou stezkou se často přirovnává k výstupu na Horu Poznání, o který se s nestejným úspěchem a rovněž s různými poznatky pokusili oni tři indiánští chlapci. Dosáhnout vrcholu není snadné, ale snad někteří z nás vystoupali alespoň tak vysoko, aby shlédli, pochopili a vnímali smysl a poslání skautingu ve službě Bohu, jiným i sobě. Na sklonku života, v posledním poselství mladším bratřím a sestrám připomíná Baden-Powell svoje hluboké přesvědčení, „že nás Bůh postavil do tohoto světa, abychom byli šťastni a radovali se ze života”. Tuto radost a štěstí vidí ve schopnosti a ochotě být užitečným a v přinášení štěstí jiným, ve vědomí nepromarněného času, v pocitu jistoty správně zvolené životní cesty a ve snaze učinit svět lepším. V denních starostech může být někdy takový velký úkol snad přehlédnut a také dočasnými obtížemi zastíněn. Moudrý vůdce s tím počítá a neopomene se občas zastavit a ohlédnout, zvážit své dosavadní snažení, aby mohl svou službu a konání včas korigovat. Je to důležité, užitečné a výsostně potřebné. Usilujme tedy o to, aby všechny naše dílčí bilance vyznívaly vždycky pozitivně. Protože nikdy netušíme, kdy nás nečekaný zvrat postaví před účtování konečné a také před soud. Také proto s důvěrou, nadějí a odevzdaností voláme „od nenadálé smrti vysvoboď nás, Pane!” V Ivančicích na podzim L. P. 2012
______________________________________________________________________________ Tento přetisk uvádíme jako přípravu na zprostředkování studijních zdrojů k připravované odborce „Hledač Pravdy“, na které nyní Odbor duchovní výchovy spolupracuje. V dnešní době lze také využít internetovou Wikipedii, tj. na odkazech: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus a http://cs.wikipedia.org/wiki/Zen .
NÁBOŽENSTVÍ JAPONSKA 1. Historie Počátky japonského původního náboženství Šintó (což znamená “cesta bohů“) se dají vystopovat v klanovém zřízení japonské společnosti v dávné minulosti. Každý z klanů uctíval rodové ochranné božstvo, kterým byli zřejmě jeho zbožštění předkové. Stařešina klanu tehdy byl autoritou jak politickou, tak i náboženskou. Jeden z klanů se později stal základem rodu japonských císařů. Nejstarší písemné zprávy o japonském původním náboženství Šintó jsou z osmého století našeho letopočtu. Již v sedmém století začal ústřední úřad pro kami (japonský název pro ochranná božstva) sestavovat soupis všech kami říše, aby jim mohla vláda stavět svatyně a vzdávat úctu. V desátém století je vládou udržováno 3000 svatyní. V šestém století do Japonska přichází buddhismus (zejména zenový), ve třináctém století konfuciánství a v šestnáctém století křesťanství. Šintó bylo schopno určité asimilace těchto náboženství a tak vznikají různá duchovní hnuti v rámci Šintó jako výsledek snah o syntézu s učením těchto náboženství či jako snahy o očištění Šintó od jejich vlivu. Po roce 1868 se čisté Šintó stává státním náboženstvím a tento stav trvá až do roku 1945. 7
2. Co je hlavním zdrojem poznání Šintó? Nejstaršími písemnými prameny týkajícími se Šintó jsou mytologické kroniky Kodžiki (Záznamy starých události) a Nihongi (Kroniky Japonska), která byly sepsány v osmém století. Jinými prameny našich znalostí náboženských představ starého Japonska jsou knihy Fudoki, Kogo-Sui, Sodžiroku a Engi-Siki. 3. Jak chápou šintoisté Boha? Japonské Šintó se od křesťanství či čínských náboženství odlišuje tím, že je čistě polyteistickým náboženským systémem. Na rozdíl od konfuciánství či taoismu není transcendentní skutečnost v Šintó vyjádřena žádným universálním principem všeho, jako je například Tao v taoismu, ani ji nevyjadřuje osobní pojetí všemohoucího Boha Stvořitele jako v křesťanství či židovství. V Šintó má každá věc, přírodní sila nebo společenská skupina své ochranné božstvo tzv. “kami“ */. Jeden z japonských náboženských myslitelů osmnáctého století šintoistická božstva definuje následovně: “Nejprve všechna božstva nebe i země... Dále vznešení duchové uctívaní ve svatyních... Všechno, ptáci, zvířata, stromy, rostliny, moře, hory, zkrátka vše, co je neobvyklé,... i vše, co vzbuzuje hrůzu.“ Od dob sjednoceného japonského císařství ve čtvrtém století, má však největší význam císařovo kami, bohyně Slunce Amaterasu Omikami. 4. Jak Šintó chápe člověka? Šintó bylo velice ovlivněno třemi velkými náboženstvími (budhismem, konfuciánstvím a křesťanstvím), která v průběhu staletí do Japonska pronikla. Podobně bylo ovlivněno i chápání člověka. Nicméně v původním, starém Šintó má každá skupina lidí své ochranné božstvo. Lidé jsou potomky kami a kami je chrání, střeží jejich blaho. Hlavním zákonem Šintó je mravní i tělesná čistota. To proto, že kami mají hrůzu ze všeho, co je nečisté. 5. Jak je v Šintó chápán svět? Ve starém šintó je vesmír chápán jako jednota nebe, země a podzemního světa mrtvých. Někdy je toto členění pouze dvojí - země a Tokojo (“věčný svět“). Podle staré japonské mytologie svět vznikl z počátečního chaosu. Lépe řečeno, z počátečního chaosu vyvstalo prvních pět božstev, avšak vznik světa a lidstva je spojen teprve s příchodem božské dvojice lzanagi a lzanami. Od nich je odvozen i původ mnoha kami. Dá se říci, že vztah šintoistů ke světu je určen vztahem, který mají k jednotlivým kami. Život člověka by měl odrážet jednotu vesmíru, měl by být v harmonii jak s jeho kami, tak i s přírodou, se zemí. 6. Co je pro šintoistický pohled zvlášť důležité? a) Především vztah k jednotlivým kami, neboť ten určuje i vztah ke světu. b) Úcta k přírodě. c) Důraz na čistotu, a to jak mravní, tak i tělesnou, protože jen čistý člověk může předstoupit před kami ve svatyni. *// Marek Bárta Literatura: Mircea Elidae, Ioan P. Culianu: Slovník náboženství (Český spisovatel, Praha 1993) Kniha o náboženstvích (Albatros 1993) John Allan, John Butterworth, Myrtle Langleyová: Víiya vymání (Slovart 1993) Kolektiv: Člověk a náboženství (Křesťanská akademie 1991) 8
Poznámky: */ Původně byla kami uctívána přímo v přírodě - uprostřed lesů, ve skalách, na břehu moře i na polích. Nyní je v Japonsku přes 80 000 šintoistických svatyní, kde jsou kami uctívána. *// Jinja shinto (šintó svatyně) – nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce 2. světové války úzce spjato se State shinto (státní šintó, válečná „nacionalistická“ forma). Jinja shinto se zaměřuje na stavění a obnovu svatyní, každá má svou vlastní historii a je zasvěcena specifickým kami, obvykle jednomu až třem. Tradice jednotlivých území, kde jsou svatyně vystavěny, jsou trochu odlišná. To je také jedním z důvodů, proč šintó nemá žádnou ústřední doktrínu ani svatý spis pro žádnou formu tohoto vyznání. Jinja Honcho (Asociace šintoistických svatyní) sdružuje na 80.000 svatyní po celém Japonsku (podle statistik z roku 1976 patřilo pod Jinja Honcho 79.083 svatyní, ale pouze 18.235 kněží, z toho 11.054 mužů a 185 žen jako hlavních kněží). Tři hlavní zásady Jinja shinto jsou: Být vděčný kami a předkům za jejich požehnání a ochranu, svědomité a pečlivé provádění rituálů (jejich základní forma je přesně stanovena), a upřímný přístup. Pomáhat ostatním dobrými skutky bez touhy po osobním prospěchu či ohodnocení a zlepšovat životní prostředí k ideálu, jak jej nám zanechali kami. Spolupracovat s ostatními ve službě státu (dle vůle císaře) a modlit se za národ, aby všichni mohli žít v míru a prosperovat (modlitba se v šintoismu stává důležitým pojmem až po přijetí buddhismu a jejich propojení).
______________________________________________________________ ČLK CORDA u příležitosti svého 15. ročníku vydává v edici Corda nová upravená vydání knížek Oheň a Od stromu mládí k dospělosti od skautského spisovatele a instruktora br. Petra Hájka – Balúa. Od stromu mládí k dospělosti Úvahy o skautském zákonu inspirované stromy. Deset příběhů – putování k urostlým stromům, které nám představují jednotlivé body skautského zákona. Vhodné především jako krátké příběhy k zamyšlení, zastavení se nebo představení zákonů skautům nováčkům či roverům před obnovením slibu. Knížka vychází v praktickém kapesním vydání a má 48 stran. Oheň Čtvrté přepracované vydání oblíbené knihy Oheň zaznamenává základní pravidla jak přistupovat k ohni. Zabývá se jednotlivými typy ohňů a přináší náměty, jak se zhostit slavnostního zapálení, jaké využívat formule u slibu, slavnostního ohně nebo ohně tří orlích per aj. Br. Balú čerpá ze svých bohatých oddílových zkušeností, ale vrací se i ke starým indiánům či Setonovi. Vychází v praktickém kapesním vydání a má 56 stran. Obě knížky zakoupíte za krásných 25 Kč na setkáních ČLK Corda (www.corda.cz), při skautských seminářích nebo ve skautské prodejně JUN. K zakoupení jsou i v e-shopu na www.junshop.cz. Kdo chce „ochutnat“ podání br. Balú, nechť si otevře web: http://els.skauting.cz/baluovo-cteni-2011/ , najde tam např. tato slova: …veliké téma čistoty. Má ještě opodstatnění něco si o něm říkat, když jsme prošli devíti stezkami a nacházeli tu odpovědi na stále stejnou otázku: “Jaký mám být?” Domnívám se, že méně bude více, už proto, že jde o závěr tematického celku. Vždyť v přírodě kolem nás je vše čisté, tak jako ona sama vyšla čistá a v provázanosti přírodních zákonů dokonalá z ruky svého Tvůrce.Takovou harmonii nelze než obdivovat, před takovým dílem nelze než žasnout. To ale není úkol na den, na dva, ani na dny táborového spočinutí na tváři přírody. Ani rok na to nestačí ve svých proměnách. Těm šťastnějším mezi námi na to postačí čas jejich života, snad pár nejšťastnějších to dokáže ještě dříve. To je průvodní znamení růstu, růstu v dobrém. On je vlídným průvodcem na cestách k čistotě… 9
Polemika Napřed si ocitujme znovu řádky br. Fr. Stropka – Bobra, který tento příspěvek dne 15. 4. 2013 poslal e-mailem a vyzval redakci NDS, aby se i ona vyjádřila: „… přečetl jsem si nové číslo skautského magazínu SKAUTSKÝ SVĚT a zaujalo mě několik témat, k nimž bych chtěl něco málo poznamenat. V pravidelné rubrice Slovo starosty "Skauti už tu jsou, kdy přijdou junáci?" se objevilo zatím neobvyklé téma - nový název naší organizace. V podstatě souhlasím s tím, jak píše, že lidé si pletou pojmy JUNÁK a SKAUT. I v televizi nedávno hlasatelka uváděla že ... se zúčastnili junáci a skauti. Dále starosta uvádí, že název naší organizace se mnohokrát měnil a současný Junák - svaz skautů a skautek ČR je problematický nejen pro nejasnost směrem k veřejnosti, ale i proto, že nejsme "svazem". Poslední valný sněm Junáka v Kolíně - jak uvádí starosta - uložil Ústředí hledat řešení včetně možné změny názvu. Nový by měl být přesný, krátký a výstižný, srozumitelný veřejnosti. Článek končí výzvou odpoutat se od citového vnímání této otázky a připravit se na hledání a přijetí názvu nového. Co k tomu dodat? Víme, že zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík nechtěl přebírat cizí vzory "i s chlupama", jak se říká, ale hledal vlastní českou cestu nejen v programu, ale i v názvu, který však tehdy měl jiný zvuk. V současnosti je slovo JUNÁK poněkud archaické a vlastně se v praxi téměř neužívá. Nadto je určen chlapcům - zdatným junákům, k dívkám se nehodí. Chtěli-li bychom ale hledat nový název, pak z čeho vycházet? Skautská výchova je komplexní a zahrnuje spousty činností, proto vybrat například podle polských HARCERŮ název Poutníci, nebo třeba Táborníci, Stopaři atd. by bohužel bylo pojmenování jednostranné. To není jako HOKEJ, FOTBAL, TURISTÉ... Je však vidět, že otázka změny názvu naší organizace je nastolena. Nebylo by však potřeba, aby se k ní rozvinula široká polemika mezi členstvem tak, jak tomu bylo i při přípravě změn krojů? Nevím, jak dalece jsou informována střediska a oddíly, ale v naší "Na dobré stopě" jsem se o tom zatím nic nedočetl, jiné skautské časopisy nemám nyní k dispozici.“ Pokusme se nyní reagovat na to, zda je či není název JUNÁK archaický a zda existují anebo neexistují samostatně „junáci“ a „skauti“, a to znovu i s pohledem do historie a na současnost u nás i v okolních zemích. Navazujeme na reakci uveřejněnou v NDS 218 z dubna 2013, a sice z pohledu, který jsme nadepsali: Je slovo Junák archaické? Jsou junáci a skauti totéž anebo nikoliv? Členové Junáka, myslím, by povětšinou odpověděli, že není archaické v tom smyslu, že by už pro současnost neneslo žádný význam, i když se dnes už běžně nepoužívá jinde, než právě v českém skautingu. Na odkazu http://krizovatka.skaut.cz/propagace/prace-s-medii/jak-na-to/junak-nebo-skaut/ píše naše Ústředí Junáka, že „…jsme přistoupili ke změně označení Junáka na veřejnost v propagační oblasti. Tuto oblast graficky reprezentuje nové logo, které je užíváno s označením skaut */… Tyto změny jsou promítnuty do druhé verze grafického manuálu Junáka, který byl distribuován na CD, na všechna skautská střediska.“ Zdůvodnění spočívá v tom, že „… slovo skaut, které svým cizím původem připomíná mezinárodní rozsah hnutí a které zní lidem povědomě a moderně, si vezmeme za svou firemní značku. Naučíme lidi, že jsme skauti, skautujeme a děláme skauting. Budeme zvát děti do skauta, organizovat charitativní akce pod hlavičkou skaut ...“ Jistě je pravda, že „junák“ a „skaut“ jsou názvy, které konkrétně v ČR oba znamenají skauting, ale také, že oba mají svoji původní význam a v případě slova „skaut“ se jedná dokonce mimo skautské hnutí o běžně používaný výraz, hlavně okolo sportu. Kromě toho existuje v naší vlasti vedle největšího skautského svazu Junák ještě několik dalších menších skautských organizací. Odlišení skautů organizovaných v Junáku vyjadřuje právě tento název – někdy tedy vlastně platí, že se např. při charitativní akci, pořádané po celém území ČR, opravdu mohou angažovat jak junáci tak (další) skauti a třeba i harceři – skauti a skautky polské národnosti, kteří jsou aktivní především na severní Moravě. Poznámka: */ anebo také „skauting pro život“ jak je tomu na obrázku loga u nadpisu tohoto příspěvku. Vladislav Jech – Kamzík 10
Mladý lékař a pacient v létech. Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní a řekl jsem mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něho sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl se na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. Zatím co jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho že už pět let nepoznává. To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste?” Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo ona je! ” Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít. K zamyšlení: Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho, oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. Všichni stárneme; už zítra může dojít na nás. Užívejme si nyní života naplno. Má totiž omezenou dobu platnosti. Text po internetu zaslal br. Eduard Marek - Hroznýš (Poznámka: nadpis povídky byl pozměněn redakcí NDS)
____________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1, vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , tel.: 723 963 939) * * Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. * * Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
11
12
