ZÁŘÍ Synchron. Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES. (i na druhé straně)

SY obalka 4-2010.qxd:SY obalka 2-07

ROČNÍK 09

16.8.2010

12:10

Stránka 1

ČÍSLO 4/2010

SRPEN/ZÁŘÍ

Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES

Uvnitř: 61. Čtvrtletník Fitesu (Bojkot dokumentárních pořadů v České televizi)

Čechy krásné, Čechy mé… Nové knihy (Jan Fleischer, Václav Syrový, Jacques Aumont, Václav Matoušek)

Život na vlastní účet (Otta Bednářová)

Festivaly a soutěže Jak nás podporuje Ministerstvo kultury Člověk se svoji pravdu dozví skoro vždy pozdě (Rozhovor se Stanislavem Zindulkou)

Co s Českou televizí? (Seminář na 2. ročníku Festivalu nad řekou 3. srpna 2010 v Písku)

FITES PARTY 5. července 2010 (i na druhé straně)

16.8.2010

10:24

Stránka 2

Helena Uldrichová, výkonná ředitelka APA a Jana Tomsová

Pan Neznámý byl z Ostravy

S cenzurou mají problém i jinde – Gergana Dakovska, Bulgarian National Film Center

Jablko nepadlo daleko od stromu: Agáta a Tomáš Pilátovi

TO BYLA FITES PARTY Karlovy Vary 5. 7. 2010

Václav Čapek je především konferenciér…

od 16 hodin tentokrát v restauraci Charleston a nikoli na terase Thermalu, přičemž hlavní téma debaty – Cenzura, cenzura, cenzura by mohlo zajímat nejednoho filmového a televizního profesionála.

SY obalka 4-2010.qxd:SY obalka 2-07

Petra Štovíková a Bohuslava Holubová – Česká televize

Una Domazetoski, Film Center Serbia, Beograd

Vzácná návštěva z Brna: šéfproducent ČT Petr Pinkas

František Němec měl před kamerou např. Trautenberga

Fites byl tady…

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

12:50

Stránka 1

EDITORIAL Máte před sebou čtvrté letošní číslo a většina obsahu je věnována České televizi. Nepodařilo se domluvit, aby příští Čtvrtletník byl věnován její restrukturalizaci, abychom dostali informace o dalším směřování ČT. Když si pozorně přečtete zápis ze semináře, který se konal 3. srpna během Festivalu nad řekou v Písku, tak tam najdete i taková slova, která pronesl host „ze zahraničí“, režisér Dušan Trančík: „Jsem člověk, který fandí České televizi, jsem člověk, který se rád dívá na její druhý program. Nechal jsem si zavést rozšíření programů, abych jej mohl sledovat a vím, že patřím do malé hrstky těch, kteří jej sledují a kteří mu fandí. Problém, který tu řešíme, je intelektuální. Prostě je to eticko mravní intelektuální problém vedení, na vedoucích místech. Prostě si myslí, že mohou hovořit o službě veřejnosti a zároveň být komerčními nebo konkurovat komerčním médiím. To je hluboký omyl!“ Myslím, že fandů České televize je hodně a patří mezi ně i snad všichni členové Fitesu, kteří to s Českou televizí myslí upřímně a dobře, jak stojí vždy na pozvánkách Čtvrtletníků věnovaných České televizi. Ale v pondělí 13. září o Čtvrtletník nepřijdete, jak svědčí pozvánka na tuto akci, kterou zveřejňujeme níže. Ministr kultury Jiří Besser nastíní své plány a to, že přijde mezi nás má i jeden dobrý důvod: vždyť od roku 2000 pořádá Fites v jeho rodném městě, kde úspěšně bude jmenovaný ministr kultury starostovat ještě do podzimních komunálních voleb, prestižní soutěž Českého filmového svazu TRILOBIT BEROUN. A v lednu to už bude v rekonstruovaném kině Mír, které se dočkalo potřebných úprav a slavnostně bylo znovuotevřeno 9. srpna 2010. Z obsahu vás nesporně zaujme i pátá část studie Jarmily Cysařové o Ottě Bednářové „Život na vlastní účet“, rozhovor se Stanislavem Zindulkou, výsledky i pozvánky festivalů či úvaha jak nás podporuje ministerstvo kultury? A na závěr, bohužel, i dvě smutné vzpomínky na vzácné lidi, kteří se odebrali tam, odkud není návratu… -msk-

Z obsahu 2

Členské zprávy z Nuslí

3

Kultura a vláda

4

61. Čtvrtletník Fitesu (Bojkot dokumentárních pořadů v ČT)

9 10

Jak nás podporuje Ministerstvo kultury Co s Českou televizí? (Seminář na Festivalu nad řekou v Písku)

20

Nové knihy (Jan Fleischer, Václav Syrový, Jacques Aumont, Václav Matoušek)

21 23

Čechy krásné, Čechy mé… Festivaly a soutěže (Trenčianske Teplice, Nové Město nad Metují, Přelouč 2010, Trilobit 2010, Karlovy Vary, Eas European Forum, Písek, Cena VVZPO, Litoměřice, 18. přehlídka – listopad v MATu, Grenoble)

31

Život na vlastní účet (Ota Bednářová)

32 35

Rozhovor se Stanislavem Zindulkou In memoriam (Aleš Poledne, Anna Procházková)

Autoři fotografií: archivy Otty Bednářové, Gérard

POZVÁNKA na

62. Čtvrtletník FITESu tentokrát s ministrem kultury ČR Jiřím Besserem, který nás seznámí s plány, jež hodlá prosadit nejen v oblasti kinematografie, ale rámcově i s dalšími problémy svého resortu. Těšíme se na vás

v pondělí 13. září 2010 od 17 hodin v projekci klubu MAT, Karlovo nám. 19, Praha 2. Český filmový a televizní svaz zve všechny, kteří to s českou kulturou myslí upřímně a dobře.

Gratadour, Martin Skyba, archivy Corona, IDF, NFA, ČT, KF a.s. a Fitesu.

SYNCHRON

SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Marta Šímová (animovaný film), Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba (šéfredaktor) a Jan Štern. Sazba a grafická úprava Nataša Allramová, tisk Agentura Jiří Brůna JB, [email protected] Vychází 6x ročně za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace ČLF. Evidence MK ČR

č. E 13763. ISSN 1213-9181. Inzerci zajišťuje CLOWN CZ, Václavské náměstí 19, 110 00 Praha 1, tel. 234 656 123, fax 234 656 138, [email protected]. Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 721 407 486. Toto číslo bylo dáno do tisku 16. srpna 2010. Předplatné 600 Kč (včetně poštovného) je pro členy Fitesu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 100 Kč. E-mail:info@ fites.cz http://www.fites.cz

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 2

Z E Ž I V OTA F I T E S U NAŠI JUBILANTI 50 Kateřina Kohoutová, úpravkyně *28. 12. 60 Karolina Průšová, režisérka dabingu *9.10., Andrea Vernerová, dialogistka, publicistka *23. 11. 65 Vladimír Skall, mistr zvuku a hudební režisér *4.10., Michael Kořán, střihač *15.10., Věra Laštuvková, producentka *27. 11. 70 Andrej Barla, kameraman *29. 11., Karel Slach, kameraman *17. 12. 75 Jiří Budín, umělecký maskér *17. 10., Věra Šašková, scenáristka *23. 10. 80 Jaromír Kincl, scenárista, publicista *19. 10., Jindřich Polan, režisér dabingu *11. 11., Věra Hainzová, výtvarnice, animátorka *24. 11., František Filip, režisér *26. 12.

85 Ing. Ladislav Tunys, filmový kritik, publicista *10. 10., Václav Rouha, vedoucí produkce *21. 10., Vojtěch Jasný, scenárista, režisér a pedagog *30. 11. V posledním čtvrtletí letošního roku oslaví svá významná životní jubilea také dámy a pánové: PhDr. Luboš Bartošek, CSC., filmový historik a publicista *13. 11. 1922, Vladimír Voves, legendární produkční z Propagfilmu *18. 12. 1922, František Řehák, herec nejen olomoucký *4. 10. 1923, Svatopluk Malý, básník obrazu, spoluobjevitel mnoha světů vědy a autor čtivých memoárů 20. 12. 1923, PhDr. Ladislav Daneš, otec zakladatel televizní publicistiky *26. 11. 1924, Jiří Mikeťuk, režisér, bez nějž by to nešlo *16. 12 1924, Jana Kresslová, střihačka, pedagog FAMU *20. 11. 1926, Ljuljana Lorencová, filmová a televizní střihačka, pedagog FAMU a FŽ UK *11. 12. 1927, Marie Křížková, první česká kameramanka a pak střihačka *26. 11. 1928, Prof. Václav Sklenář, scenárista, režisér a pedagog FAMU *4. 12. 1928, PhDr. Zdeněk Mahler, scenárista a spisovatel *7. 12. 1928, PhDr. Jarmila Cysařová, kritička a teoretička *10. 10. 1929, Miroslav Dufek, střihač, pedagog FAMU *15. 10. 1929, Jiří Vojta, kameraman, režisér a animátor *22. 12. 1929, Jana Dudková, dramaturgyně ČT *1. 10. 1931, Anna Křičková, dramaturgyně a úpravkyně dialogů, *29. 10. 1931. PhDr. Galina Kopaněva, teoretička a kritička *26. 11. 1931, Jiří Blažek, scenárista *16. 12. 1931, ak. malíř Václav Polák, architekt, režisér a animátor *17. 10. 1932, Jiřina Pokorná-Makoszová, televizní režisérka *24. 11. 1932, Josef Eismann, scenárista a úpravce dialogů *9. 11. 1932, Mgr. Jiří Dvořák, režisér *10. 11. 1932, František Němec, kameraman *20. 11. 1932, PhDr. Eva Zaoralová, kritička, umělecká ředitelka MFF Karlovy Vary *28. 11. 1932, Olga Čuříková, scenáristka a moderátorka *30. 12. 1932, PhDr. Václav Šašek, dramaturg a scenárista *14. 10. 1933, Jan Jílek, scenárista, dramatik a herec *24. 11. 1933, Ivan Štědrý, dramaturg, muzikant *4. 11. 1934, Ing. Radomír Koutek, mistr zvuku *8. 11. 1934 a Rudolf Krejčík, scenárista a režisér, pedagog FAMU *13. 12. 1934. Všem vinšujeme pevné zdraví, spokojenost, klid k další tvůrčí práci a šťastné vykročení do dalších pohodových let!

Členské příspěvky S létem pramen členských příspěvků jakoby vyschl soudě dle malého počtu členů, kteří je poukázali. Jestliže jsme v minulém čísle byli optimisty, že do prázdnin něco do naší kasy přibude, nestalo se bohužel tak. Takže zde hle jména, kteří na naši pokladnu nezanevřeli: Jindřich Bernard, Libor Sedláček, Irena Hašková (včetně zápisného), Ing. Karel Jaroš, PhDr. Eva Strusková, Jiří Kodeš, Libor Hruška (přidal a hodně, dík!), František Chmela, Ivan Jáchim, Luděk Koutný, PhDr. Jan Slabý, Viktor Polesný (přidal, dík!), Vojtěch Štursa, Jaromír Nekuda (přidal a také hodně, dík!), Mgr. Evženie Rážová, Oldřich Bělský, Anna Friedmannová, Lajana Rádlová-Uldrichová (2009, 2010), Karel Čabrádek, PhDr. Eva Štorková, Tomáš Pilát, Ivo Popek a Milan Halousek. Dlužníků je ještě hodně, snad jim to připomenou dopisy, které budeme posílat koncem měsíce srpna.

Zprávy z Nuslí  Knihovna Langhans Galerie Praha je tu pro vás! Pokud máte zájem navštěvovat knihovnu častěji, nejen ve spojení s prohlídkou výstav, neváhejte při návštěvě Langhans Galerie Praha požádat u pokladny o zařazení do kartotéky. Zapíšete pouze své jméno a příjmení a následně budete mít v průběhu aktuální výstavy možnost využívat knihovnu v otevíracích hodinách galerie libovolně často, a to bezplatně. Při první návštěvě každé další výstavy si pouze nechte do kartotéky poznamenat datum a až do jejího konce vám bude knihovna opět libovolně často a bezplatně k dispozici. Knihovna Langhans Galerie Praha nabízí k prezenčnímu studiu více než 700 vybraných publikací a periodik zaměřených na fotografii a současné výtvarné umění. Online katalog dostupných publikací naleznete na http://www.langhansgalerie.cz/cz/online-knihovna.php. Knihovna je otevřena v době konání výstav od úterý do neděle od 13 do 19 hodin. Vodičkova 37, 110 00 Praha 1, 222 929 333, fax: 222 929 336,

2

A k tomu jednu perličku: Ahoj Martine, musím uvést věci (2) na správnou míru: v posledním Synchronu jsi mě moc hezky vychválil, za dvojitý příspěvek do vaší-naší kasičky. Ale je to jinak: já poslal jednou složenkou s mým jménem a koordináty 600 a druhou složenkou na jméno Jindra Bernard s jeho koordináty 1000 a to ze své CS banky. Bankovní šiml to někde smíchal dohromady a udělal ze mne mecenáše a Jindra zůstal utajen. Já mu to zkusím vysvětlit, jak budu umět. Ale hlavně nejde o nic (maximálně o malé kulové). Přeju pěkný léto Tobě i FITESu. Jiří Volbracht

Předplatné zapravili Odborový svaz MEDIA a KINOS. [email protected], www.langhansgalerie.cz Otevřeno denně kromě pondělí: 13–19 hodin.  První profil České republiky v Kompendiu kulturních politik a trendů v Evropě je aktuálně k dispozici ke stažení v anglické a české jazykové verzi. Jeho autorkou je Pavla Petrová, ředitelka Institutu umění − Divadelního ústavu. „Kompendium kulturních politik a trendů v Evropě je pravidelně aktualizovaný webový informační a monitorovací systém, který se zabývá kulturními politikami, jejich nástroji, diskusemi a trendy v Evropě,“ přibližuje projekt Pavla Petrová. Kompendium vzniklo v roce 1998 z iniciativy Rady Evropy jako společný projekt s nezávislou neziskovou společností ERICarts (Evropský institut pro komparativní kulturní výzkum) a je vytvářeno na základě sdílení zkušeností a partnerství nezávislých expertů na kulturní politiku, nevládních organizací a národních vlád. Profil naleznete na internetové adrese http://www.culturalpolicies.net/web/profiles-download.php?pcid=1130.

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 3

Z E Ž I V OTA F I T E S U Autokar do Přelouče V polovině června ukončila práci porota (předsedkyně MgA. Alice Šnirychová) 16. ročníku soutěže o nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu – Cena Františka Filipovského. Předběžné výsledky, tj. nominovaná díla a tvůrce naleznete uvnitř v rubrice FESTIVALY A SOUTĚŽE. Věrným i potenciálním novým návštěvníkům této slavnosti, která se letos koná v sobotu 18. září 2010 od 17 hodin v sále Občanské záložny v Přelouči, připomínáme, že i letos vypravuje FITES autokar, který odjede téhož dne ve 13.30 hodin od stanice metra B Českomoravská (návrat přibližně ve 22.30 tamtéž). Přihlásit se můžete poštou, e-mailem na [email protected] nebo telefonicky na záznamník 222 562 331 do pondělí 6. září 2010!!!, pak mimořádně na mobil Jany Komersové 728 610 036 a to do pátku 10. září 2010.

PŘED 80 LETY SE DIVÁKŮM PŘEDSTAVIL PRVNÍ ČESKÝ ZVUKOVÝ FILM Konec 20. a začátek 30. let minulého století přinesl výrazný přelom v historii světové i domácí kinematografie – dosud němý film poprvé promluvil. Pro některé hvězdy předchozí éry to znamenalo odchod do ústraní, možnost hovořit či zpívat z filmového plátna naopak zrodila nové herecké osobnosti. V meziválečném Československu první mluvené filmy vznikly nebo je jejich tvůrci uvedli do kin během roku 1930. Za první český zvukový hraný film bývá považován snímek Tonka Šibenice, který se divákům představil před 80 lety, 27. února 1930, při slavnostní premiéře v pražském kině Alfa. Poprvé přitom hrdinové na plátně promluvili v říjnu 1927 v Americe. Film režiséra Karla Antona patřící k oceňovaným filmům své doby původně vznikal jako němý a ozvučen byl až dodatečně. Stalo se tak po požáru tehdejších filmových ateliérů v Praze na Kavalírce koncem roku 1929. Anton tehdy využil nabídky francouzské firmy Gaumont a v době, kdy se již začal ve filmu prosazovat zvuk, do ještě nedokončeného snímku dotočil několik zvukových scén v jejích studiích v Joinville u Paříže. Film se pak promítal ve třech jazykových mutacích – v Německu se hrál pod názvem Die Galgentoni a ve Francii jako Tonischka. Česká verze obsahovala navíc zfilmovaný výstup písničkáře Karla Hašlera, který z plátna uvítal přítomné a zazpíval dvě populární písně Hradčany krásné a Když padá v Praze první sníh. Do současnosti se dochovala jen francouzská verze filmu. Z české mutace Národní filmový archiv ochraňuje pouze prolog s Hašlerovými písněmi. Melodramatický snímek o prostitutce s dobrým srdcem natočený podle povídky Egona Erwina Kische produkoval samotný režisér Anton. Distribuci filmu zajišťovala společnost Elektafilm Josefa Auerbacha, jenž byl ve 20. letech v Praze majitelem největších filmových produkčních a distribučních společností v tehdejším Československu. Zhruba o půl roku později se v kinech představil film natáčený jako zvukový od sa-

mého počátku, nazvaný Když struny lkají. Snímek režírovaný německým režisérem Friedrichem Fehérem financovala společnost Elektafilm. Dojemný příběh o bývalém houslovém virtuosovi, ve kterém hrál i světoznámý houslista Jaroslav Kocian, se ale spíše než na mluvené slovo soustředil na hudbu a ruchy. Proto je možné za první skutečně mluvený český film považovat i C. a k. polního maršálka režiséra Karla Lamače s Vlastou Burianem v hlavní roli, který měl premiéru v říjnu 1930, jen měsíc po Když struny lkají. Právě na tomto filmu lze navíc ilustrovat soumrak němého filmu a nástup nové éry. Burian v dobách před nástupem zvuku natočil jen čtyři filmy, C. a k. polním maršálkem ale začalo jeho úspěšné tažení světem stříbrného plátna. Mohl totiž konečně uplatnit i svou slovní komiku, doprovázenou někdy také třeba předváděním hudebních nástrojů. V novém prostředí zvukového filmu ale dokázali uspět i další herci jako Hugo Haas, Jindřich Plachta, Theodor Pištěk či Antonie Nedošínská. Úspěchy po celé Evropě i nadále slavila jedna z největších československých filmových hvězd Anny Ondráková. Zatímco domácí zvukové hrané filmy vznikaly zhruba od počátku 30. let, prvorepublikoví diváci si v kinech mohli novinku vyzkoušet o něco dříve. Poprvé se v Československu předvedl zvukový film 26. dubna 1929, kdy z filmového záznamu v tehdejším kině Alhambra v Ústí nad Labem promluvil tamní průmyslník Georg Schicht. Majitel firmy na výrobu mýdla ve svém vystoupení zdůraznil význam zvukového filmu zejména pro reklamu. O něco později, 13. srpna 1929, se pak v pražském kině Lucerna nově vybaveném zvukovým zařízením konalo představení amerického filmu Loď komediantů. Po pražské premiéře se novinka začala šířit i do dalších regionů, všechna kina však byla v Československu definitivně zvuková až v roce 1938. (ČTK, 25. 2. 2010)

Kultura a vláda Otevřený dopis V souvislosti s letošními volbami, jejich výsledky i prohlášeními politických subjektů o připravenosti vytvořit v této zemi odpovědnou vládu bylo mnohokrát slyšet slovo „kultura“, pohříchu však většinou ve spojení s přídavným jménem „politická“, a téměř vůbec toto slovo nezaznělo ani ve specifickém ani v obecnějším smyslu. Chceme tedy budoucí vládě připomenout, že kultura spolu s uměním, vzděláním a vědou hraje významnou roli ve společenském a ekonomickém rozvoji. Evropská unie, jejíž jsme součástí, chápe kulturu nejen jako obecnou hodnotu ale i jako oblast, s jejímž potenciálem je třeba dobře pracovat. Kultura je základem kreativity a inovace s konkrétním dopadem na širší ekonomiku a zároveň primárním zdrojem tzv. kulturních a kreativních průmyslů.

Synchron 4

2010

Právě silný inovační potenciál by měl být důvodem, proč je třeba při jednáních o nové vládě a jejím programu brát zřetel na oblast kultury. Proto na příští vládu apelujeme, aby i při zachování odpovědné rozpočtové politiky tuto oblast neopomíjela a měla na paměti, že je to její vklad do budoucnosti. Je nejvyšší čas začít s formulací účinných horizontálních strategií, které zohlední lidskou tvořivost a kulturní kapitál země. Je nejvyšší čas začít využívat rozmanitého potenciálu kulturních a kreativních průmyslů tak, aby se staly jedním ze stavebních kamenů inovační hospodářské strategie. Řada studií už prokázala, že kulturní a tvůrčí odvětví patří v Evropě nejen k nejdynamičtějším sektorům, ale že čelné místo v nich zaujímají společnosti, které jsou vysoce inovativní a disponují proto obrovským hospodářským potenciálem. Nelze ani zapomínat, že kulturní obsah

má klíčový podíl na rozvoji informační společnosti. Čerstvá zkušenost z finanční krize znovu připomněla, že perspektivou pro Českou republiku není být zemí montoven a překladišť, ale že se musíme vydat cestou rozvoje znalostní ekonomiky, jejíž součástí jsou zmíněné i kulturní a kreativní průmysly. K tomu, aby se kultura mohla výrazněji podílet na společenském a hospodářském rozvoji České republiky, je nezbytné, aby se stala jednou z nezanedbatelných priorit vládního prohlášení a v čele resortu stál politik přesvědčený o tom, že právě příští období rozhodne, kterým směrem se země vydá a jak využije různorodý tvůrčí a inovační potenciál svých občanů a institucí i bohaté kulturní dědictví. Nezapomínejme, že kultura, umění a vzdělání, jež jsou důležitými nástroji pro formování postojů

3

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 4

Ú VA H Y A N Á Z O RY a morálních hodnot, posilování identity, vedení společenského, mezinárodního i mezikulturního dialogu, boje proti nesnášenlivosti i extremismu, přispívají k obecné kvalitě života a zdravému rozvoji společnosti. V Praze dne 9. června 2010

Šimon Pellar, předseda RUO (Rady uměleckých obcí), Marta Smolíková, výkonná ředitelka Otevřené společnosti, o.p.s. ProCulture, Táňa Fischerová, prezidentka ITI (české středisko mezinárodního divadelního institutu), PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., děkan Filozofické fakulty Univerzity

Karlovy v Praze, Prof. Dr. Milena Bartlová, předsedkyně Uměleckohistorické společnosti, Lukáš Matoušek, hudební skladatel a starosta Umělecké besedy kontakt: [email protected], 603 897 582

Vyšla Filmová ročenka 2009 Národní filmový archiv vydává kromě dalších odborných publikací i Filmovou ročenku, jejímž cílem je zaznamenávat v co nejširším rozsahu informace o české filmové tvorbě a s ní souvisejících oblastech české kinematografie včetně distribuce, vývozu filmů, finančních příspěvků, ocenění, festivalů a akcí s filmem, vydavatelské činnosti i právních subjektů české kinematografie. Údaje systematicky sledované a získávané jak z primárních (produkce, filmové kopie), tak i sekundárních (periodika, informační materiály výrobců, katalogy festivalů atd.) pramenů jsou zpracovávané a ukládané do databáze FARIS (součásti informačního systému Národního filmového archivu). Dvojjazyčná česko-anglická publikace sleduje českou kinematografii od roku 1992, letos vychází již její 18 ročník. Od svých počátků rozšířila svůj rozsah několikanásobně. Byla postupně doplňována i o pomocný aparát – rejstříky českých a anglických názvů filmů, rejstřík společností a jmenný rejstřík. Stále větší rozsah Filmové ročenky, zvyšující se náklady na výrobu (papír, tisk), ale především snaha Národního filmového archivu zpřístupnit informace co nejširšímu okruhu uživatelů, si vyžádaly novou formu zpracování. S finanční podporou Ministerstva kultury České republiky mohla redakce v roce 2008 přistoupit k modernizaci databáze, umožňující vydávat Filmovou ročenku v elektronické verzi na CD-ROM. Databáze se rozšířila nejen v rámci stávajících modulů (filmy, společnosti, osobnosti), ale byly vytvořeny i moduly další – události, festivaly a ceny. Nová úprava umožňuje příjemnější způsob zadávání a úpravy dat filmů, vkládání textů, které jsou následně generovány v rámci struktury ročenky, a výstupy formou většího počtu rejstříků. Referenční systém vytváří pohodlné zázemí pro vyhledávání informací. Generovaní ročenky do HTML stránek využívá principu XML/XSL. Tato technologie má větší možnosti formátování výsledného

textu a je flexibilnější, a proto byla využita i v prezentaci další publikace NFA – katalogu Český hraný film na webových stránkách Národního filmového archivu. Strukturu ročenky pro rok 2009 tvoří devět kapitol: Kalendář filmových událostí, který v chronologickém pořadí zaznamenává významné události české kinematografie příslušného roku, Česká filmová tvorba a videotvorba (hraná, dokumentární, animovaná a částečně reklamní), Finanční příspěvky na realizaci projektů v oblasti české kinematografie, Česká filmová distribuce, Vývoz filmů z České republiky do zahraničí, Oceněné české filmy, filmové osobnosti a společnosti, Filmové publikace a periodika vydané v roce 2009, Hlavní instituce a organizace české kinematografie včetně soupisu českých festivalů, přehlídek a akcí a In memoriam. Soubor rejstříků byl rozšířen ze čtyř na osm – rejstřík českých vyrobených filmů, rejstřík českých názvů zahraničních filmů, rejstřík českých vyvezených filmů, anglický rejstřík českých vyrobených filmů, rejstřík původních názvů zahraničních filmů, rejstřík anglických názvů vyvezených filmů, rejstřík společností a rejstřík osobností.

Použité zkratky doznaly již v roce 2007 změnu. Jejich většina, v ročence dosud používaná, byla přizpůsobena publikaci NFA Český hraný film. Podobně jako v knižní formě jsou zkratky doplněny vysvětlujícím textem a řazeny abecedně. Stejným způsobem je uveden seznam zemí, přičemž se přihlíželo ke zkratkám užívaným Mezinárodní federací filmových archivů FIAF. Vážení přátelé, děkujeme všem, kteří nám poskytují informace o tvorbě i svých firmách a pomáhají nám vytvářet její obsah. Děkujeme i těm, kteří s námi spolupracovali na tvorbě elektronické verze ročenky. Přivítáme jakékoliv doplňky a připomínky k elektronické verzi a prosíme o jejich zaslání na adresu redakce Filmové ročenky, NFA, Bartolomějská 11, 110 00 Praha 1, [email protected]. Redakce

61. Čtvrtletník FITESu Bojkot dokumentárních pořadů v České televizi. 21. června 2010 od 17 hodin v projekci klubu MAT, Karlovo nám. 19, Praha 2. (stenografický záznam) Martin Skyba uvedl film Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha. Přítomní měli možnost shlédnout dokument, k němuž se konala následující diskuse. Kristina Vlachová: Ukázalo se, že Čtvrtletník Fitesu, který měl být na téma cenzura, nebude, že to okénko je volné a já jsem tedy poprosila, jestli by se ta půlhodinka nemohla jmenovat bojkot mého dokumentu v České televizi, dokumentu o Palachovi, který jste právě viděli. Když bylo výročí smrti Jana Palacha v lednu 2009, tak tento dokument byl odvysílán. Točila jsem ho v roce 2008. Pořád mi lidé volali a každý se mě ptal, kdy to bude Česká televize reprizovat. Nic, nic, nic! Prosila jsem na různých adresách v České televizi a vždycky jsem byla odmrštěna. Cítila jsem se hrozně ponižo-

4

vaná za tento film, nebo že tento film je ponižován, a tak nakonec jsem se objednala k paní Fričové, která byla tenkrát ještě programovou ředitelkou České televize. Vlastně jsem k ní šla jednak kvůli námětu o mafii

na plzeňské právnické fakultě – to rychle skončilo, a za druhé, abych požádala o reprízu tohoto dokumentu. Paní Fričová mi řekla, že Vladimír Tůma, to je ten muž bez hlavy (v obraze), žaluje Českou televizi a že než se to vyřeší, tak se to vůbec promítat nemůže atd. Ale to všechno není pravda! Mám doklady od právního oddělení České televize, že finančně je všechno vypořádáno v České televizi a že vůbec nikdo nemůže takovéto námitky vůči našemu filmu vznášet. A teď se musím ještě malilinko vrátit do doby před 13 lety, kdy jsem pracovala v pořadu Nadoraz v České televizi. Byly to takové dvanáctiminutové publicistické pořady na určité horké téma v té době. A tam už tehdy, protože Palach je moje celoživotní téma, protože v roce 1969 mi bylo 25 let, tak už tenkrát jsem

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 5

Ú VA H Y A N Á Z O RY dělala – já to tedy nazvu, ať mě klidně žalují – výslech: Kmuníčkové, kdy vyslýchá Jana Palacha, kdo bude další pochodeň, jména, adresy atd. Tenkrát ještě žila doktorka Moserová, která tento rozhovor na kameru mezi Kmuníčkovou a umírajícím Palachem nazvala, že to byl výslech tvrdý až k nevíře k umírajícímu člověku. A takhle to také bylo odvysíláno, tak jak to řekla a stalo se to předmětem soudního řízení. Soud trval velmi dlouho, dostalo se to až k Vrchnímu soudu a možná ještě někam dál. Paní doktorka Moserová potom říkala: Jé, vy jste odvysílala to, co jsem řekla. To je strašné, a teď jsou zrovna zase volby do Senátu atd. Prostě se úplně podělala tenkrát. A výsledek byl, že televize zaplatila doktorce Kmuníčkové – některé noviny uváděly 200 tis. – jako za poškozenou čest a některé noviny uváděly 400 tis. korun. A teď se situace vlastně opakuje úplně stejně, protože když jsme točili… Když jsem měla dělat tento hodinový dokument, a strašně jsem o to stála, protože před třemi lety byl v České televizi odvysílán pořad, který se jmenoval Lidské pochodně; to dělal Ján Novák a Šárka Horáková z ČT Ostrava a bylo to strašně špatné. Bylo to něco úděsného a já jsem si říkala, že takový film musí dělat někdo z naší generace, protože příležitost k výročí smrti Jana Palacha bude jenom jedna a když to téma někdo úplně zničí, tak to bude prostě škoda. Byla jsem šťastná, že to mohu dělat, ale zároveň jsem si říkala, tak teď čest té Kmuníčkové: 200 tisíc, 400 tisíc – ježíš, to zase bude! A tak jsem si říkala, radši to tam nedám. Ale zase to tam nemůžu nedat a také se teď ukazuje, když to promítám někde ve škole – asi dvakrát to bylo: jednou jsem byla v Německu a jednou v Kodani v Českém centru, tak to má skoro největší ohlas z celého filmu, právě ten výslech Jana Palacha. Tak jsem ráda, že jsem to tam dala, ale pořád jsem si říkala, ale Kmuníčková s tím člověkem bez hlavy, ti musí něco udělat proti mně, proti tomuto filmu! Představte si, že to, co přinesla doktorka Kmuníčková na magnetofonu, to nebylo nějak zvukově čisťoučké. Byly tam různé šumy atd. Když jsme to měli ve střižně, tak jsme dokonce stáli před problémem, že tam budeme muset dávat nějaké titulky, aby vůbec tomu divák rozuměl, aby to dobře slyšel. Ale v tom jsme slyšeli úplně náhodou, že Radioservis, sesterská společnost Českého rozhlasu, vydal cédéčka, která jsou o roce 1968 a 1969 a kde to je digitálně vyčištěno a ve vynikající kvalitě. A protože Česká televize pracuje s Českým rozhlasem, nebyl to vlastně vůbec problém – právní, ani finanční – přejmout to od Radioservisu. Ale co se v poslední době nestalo, že paní doktorka Kmuníčková žaluje Radioservis zase o svoji čest – chce 300 tis. korun, ale nejen to, chce, aby všechny nosiče byly zničeny! Zatím si to může koupit ještě kdokoliv v České republice, ale za chvíli, až soud rozhodne, že čest paní Kmuníčkové atd., tak už to třeba nebude možné, ale potom přijde samozřejmě řada i na tento náš film. Ivan Biel: A řekni ještě o Tůmovi! (Ale co?) Jak vydělával na tomto filmu. Kristina Vlachová: A ještě vlastně záběr, kdy umírající Jan Palach leží na jednotce intenzívní péče a pod jeho postelí je vidět zase jiný magnetofon, který patřil zase Synchron 4

2010

nějaké jiné StB… (Petr Blažek: Já to když tak vysvětlím.) Ten také zase chce nějaké extra odškodnění. Já přitom mám od právnického oddělení České televize písemné dokumenty, že už dávno s tímto panem Tůmou, krycí jméno Vořech, že už se s ním dávno finančně vypořádali a že se vůbec nemusím ničeho obávat a že všechno z právního hlediska je úplně v pořádku. Martin Skyba: Já bych připomněl, že s Vladimírem Tůmou se vypořádali, protože byl zaměstnanec hudebního vysílání Československé televize – nevím, jak se k tomu dostal, ale zřejmě z toho důvodu, že byl Vořech – tak dostával mzdu, doplňkovou odměnu; předpokládám, i za tento záběr. Takže už se s ním Československá televize vyrovnala v roce 1969! Petr Blažek: Vladimír Tůma jako zaměstnanec Československé televize přišel do Legerovy ulice, kde ležel umírající Jan Palach, a nabídl tehdejší primářce oddělení popálenin, že by rád získal nahrávku Jana Palacha, nějaký rozhovor s ním. Ona to odmítla tehdy s odůvodněním, že tak jako u každého popáleného pacienta není možné narušovat sterilitu prostředí nějakým příchodem lidí zvenku, takže se nějakým způsobem domluví, případně to udělá sama. Máme unikátní záznam, který je tuším z 20. ledna 1969. Je to záznam vyšetřovatelů Veřejné bezpečnosti, kteří přišli už 16. ledna na kliniku v Legerově a samozřejmě se snažili zjistit co nejvíce podrobností. Nutno říct, že Státní bezpečnost jela po nějaké své linii. My dokumentů máme poměrně málo, takže vlastně nějaké obviňování z toho, že by Tůma nebo Kmuníčková jednala v rámci úkolování Státní bezpečnosti, o tom nemůžeme vůbec mluvit, prostě tyto doklady neexistují. Režim fungoval úplně jinak, to byl prostě zájem nejvyšších představitelů komunistického Československa na tom, aby nedošlo k nějakému dalšímu upálení, ať už to byl zájem federální, nebo tehdy krátce nově jmenované České socialistické republiky, která také měla na starosti všechny záležitosti kolem Palacha; to nedělala federální vláda, ale dělal to Ing. Rázl se svým týmem a byl to také zájem a především zájem vedení komunistické strany, která úkolovala právě vládu. Zájem byl jednoznačný – bylo třeba zjistit, jestli jde a) o skupinu a b) vyvinout tlak, aby pokud taková skupina existuje, aby nedošlo k dalším pokusům o upálení. Výzvy k tomu, aby se neupalovali další lidi, tehdy v televizi pronášeli velice známé osobnosti, které byly i respektované v některých případech většinovou společností, jako byl třeba Seifert, Havel atd. Někteří to spojovali třeba s kritikou vedení komunistické strany, ale velká většina mluvila o tom, že je dobré, aby takový čin se neodehrál. Takže Kmuníčková se pohybovala v nějaké atmosféře, která byla až – nevím, jak to nazvat – je to nějaký stav vytržení, který je tam hodně vidět na dokumentech, i pamětníci to asi potvrdí, prostě davová psychóza atd. A zájem na tom, aby se něco takového nedálo, neměla jenom ona. Důležité je říct, že tam byla zřejmě vyslána – teď není úplně jasné, některé dokumenty hovoří o tom, že tam byla vyslána vyšetřovateli VB, kteří tam chtěli mít psychiatra; ona sama tvrdí, že tam dlouhé měsíce pracovala, což ostatní lékařky nepotvrzují. Mimochodem doktorka Moserová, která platila za jednoho z korun-

ních svědků umírání Jana Palacha, tak tam vůbec u něj nikdy nebyla. Podle všeho do toho pokoje akorát strčila hlavu a to je tak všechno. Prostě v dokumentech vůbec se nikde neobjevuje, je tam celá řada mýtů. Důležité je, že ředitelka oddělení popálenin byla přímo úkolována jak ministrem zdravotnictví, tak ředitelem Vinohradské nemocnice a vyšetřovateli VB, že je potřeba zjistit, kdo to dělal. A někdy 20. ledna dopoledne dostala nabídku od nejmenovaného pracovníka Československé televize, což byl patrně Tůma, s tím, že má nahrávací zařízení a že je ochoten je půjčit k tomu, aby se to zaznamenalo. Ve stejnou dobu zhruba nebo někdy v poledne dvacátého tam přišli znovu vyšetřovatelé ptát se, co je s Palachem, jestli nejsou nějaké nové informace. A ona říkala, že dostala tuto nabídku a že by bylo dobré, kdyby vyšetřovatelé sami přinesli svůj magnetofon. Domluvila se s nimi, že oni získají souhlas od ředitele fakultní nemocnice, pod kterou klinika popálenin v Legerově ulici spadala. Ředitel nemocnice s tím souhlasil. Jak se ukázalo, tak nakonec byly použity dva magnetofony. Jednak magnetofon Veřejné bezpečnosti – to byl velký Sonet duo, který byl patrně pod postelí. Někdo říká, že to magnetofon není, někdo zase říká, že to tam jasně je vidět. Sonet duo je taková velká mašina, určitě to znáte, byl to jeden z nejvíce prodávaných kotoučových magnetofonů v té době. Přenesl jej tam jeden technik Veřejné bezpečnosti a vysvětlil primářce, jakým způsobem se zapíná, protože ona ho tam odmítla pustit. Řekla: nepřichází v úvahu, zařídím to sama. Donesla jej tam a teprve, když Palach zemřel, si přišel vyzvednout nahrávku a zjistil, že na kotoučovém magnetofonu je nahrávka, kterou znáte z tohoto filmu.

A doktorka říkala: vzniklo to tak, že jsme měli k dispozici magnetofon od Československé televize. Na mě záznam od příslušníka VB, který jej psal, působí, že už mezitím bylo domluveno, že bude použit i druhý magnetofon, patrně aby byla nějaká rezerva nebo nějaký zdvojený záznam. A on tam píše, že ona nebyla schopna vysvětlit, proč je tam jenom tato nahrávka a nic jiného. To znamená, že tato nahrávka, kterou tady máme, v roce 1969 existovala minimálně ve dvou kopiích. Máme tam přepis části tohoto rozhovoru, který přepsala nějaká strážmistryně Veřejné bezpečnosti s chybami, a ten je přiložen a datován tuším 21. ledna 1969. Je tam jasně řečeno v záznamu o návratu magnetofonu, když tam přišel příslušník VB, ten vyšetřovatel, že je to magnetofon, který dodal pracovník Československé televize. To je vlastně 5

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 6

Ú VA H Y A N Á Z O RY všechno, co víme z dobových dokumentů. Víme také to, že nahrávku pořídila doktorka Kmuníčková, to už je tam přímo řečeno na magnetofon. A že z malého magnetofonu, který dostala od nějakého nejmenovaného pracovníka Československé televize, to bylo nahráno na ten velký magnetofon. Už z tohoto důvodu se můžeme domnívat podle mého soudu, ať tedy pan Tůma dokáže, že to byl skutečně jeho magnetofon, protože všechno, co se týče údajného magnetofonu, na který se to mělo nahrávat, toho malého, který Kmuníčková dostala, je vlastně založeno pouze na jejím svědectví a na svědectví pana Tůmy. Není to podloženo jakýmikoliv výpověďmi, těch jsou opravdu desítky – různých lékařů, sester atd. a nikde se Tůma neobjevuje!

Milan Růžička, Miroslav Žák, Zdena Šmídová

Kristina Vlachová: Pardon, jenom bych chtěla říct, že je řeč o soudním řízení, které teď začíná. Petr Blažek: Nejde jenom o soudní líčení nebo řízení, jde o to, co se reálně stalo z historického hlediska. Pro mě bylo strašně překvapivé, že když jsem dělal asi tři hodiny rozhovor s doktorkou Kmuníčkovou někdy v roce 2008, tak mi řekla, že 17. ledna 1969 viděla Tůmu poprvé v životě. Vžijte se do situace, kdy jste sice mladá, ale přesto psychiatrička, která se věnuje opravdu mezním životním situacím, a teď za vámi přijde v situaci, kdy máte zákaz komunikace s kýmkoliv, protože ten byl vyhlášen už 16. ledna odpoledne, žádný personál nesměl hovořit s novináři, jenom se souhlasem vedoucí oddělení, a vy si vezmete magnetofon a jdete to někde nahrávat. Pro mě to bylo úplně nepochopitelné. Já jsem jí říkal, vy jste ho skutečně neznala? Ne, neznala. Já jsem mu tak jako věřila. To je, prosím vás, dáma, která dneska má na starosti holotropní dýchání v České republice! Pro mě je to šokující. Na jedné straně naprostá naivita, na druhé straně takové jasné přesvědčení o nějakých morálních důvodech, proč to nahrávala. Ze všech dokumentů je jasné, že její přítomnost měla především spočívat v tom, že měla získat jména dalších lidí. Nahrávka podle mě je korunním svědkem, pro historika je naprosto fantastická, protože opravdu dokládá to, že Palach nejednal v nějakém pominutí smyslů. Svědčí to také o tom, že i když měl obrovské dávky dolsinu a dalších léků, byl schopen racionálně uvažovat, a že se držel verze, kterou si vytvořil, včetně legendy o skupině. Pro mě celý tento příběh je zajímavý především v tom, že někteří lidé jsou nenasytní, nemůžu si pomoct. Nedokážu pochopit, jak celá jejich teze o autorství – u doktorky Kmuníčkové je jasná, ta tam je zachycena, ale svědectví o tom, že ona to nahrávala na jeho magnetofon, který on si měl koupit v Německu (Tůma), jak mi vyprávěl, to pro mě je úplně neuvěřitelné, že 6

Česká televize byla ochotna po léta platit za něco, co je skutečně založeno jenom na jeho osobním svědectví! Ivan Biel: A ona ještě platí! Petr Blažek: My jsme se bavili s lidmi z Radioservisu o tom, kde se vzala tato nahrávka v archivu Českého rozhlasu. Pan Tůma tvrdí, že ji tam dodal, že ji poskytnul. Vím, že v roce 1969 existovaly minimálně dvě kopie. Která to je – tak ať to dokáže! Já k tomu víc nemám celkem, co říct, a překvapuje mě, že Česká televize je ochotna platit a platí za věc, která evidentně měla přispět k tomu, aby lékařka zabránila nějakým dalším sebevraždám. Z lékařského hlediska ji chápu – ona složila nějakou přísahu, má zabránit ztrátě života atd. Tam takhle jednali skoro všichni, to není nějaká výjimka. Přitom měli k Palachovi úctu jako lékaři. Ale na druhou stranu vykládat, že tímto rozhovorem zkoumala nějaké psychické stavy a že se mu snažila nějak pomoct, to každý soudný člověk vidí… Palach předtím, než se zapálil – podle dokumentů se na místě činu našla lahvička éteru, který se používal ve velkých dávkách pro uspání při operacích – podle všeho tam viděla svědkyně, jak si tuto lahvičku dává k puse a vdechl éter, jakoby jej vypil a když se zapálil a vdechl plameny, tak shořel úplně kompletně uvnitř. Takže jakékoliv mluvení mu muselo způsobovat hrozné utrpení a je to z nahrávky vidět. Marek Janáč: To, co říkal Petr, doplním tím, že pokud se v dokumentech zachovaných v archivu mluví o nějakém dalším magnetofonu nepolicejním, tak se vždycky uvádí, že to je magnetofon Československé televize. To je to, proč se tam neobjevuje jméno pana Tůmy, vždycky je to jmenovitě České televize.

Zajímavé na tom je, že paní Kmuníčková člověku, kterého vidí poprvé v životě, uvěří natolik, že vezme jeho magnetofon a natočí s ním rozhovor, pakliže to takto bylo. Ale pokud potom Veřejná bezpečnost dělala výslechy a je tam záznam, že ona ještě s jednou lékařkou nepodají jakékoliv zprávy policii bez toho, aby byly zproštěny mlčenlivosti, tedy resp. lékařského tajemství. A pak se čeká velmi složitě na to, až bude doručeno oficiálně toto sdělení, tento příslib. A na jedné této zprávě dokonce je špatně příjmení jedné z lékařek a ta odmítne dál vypovídat, dokud nebude podrobněji vysvětleno, jestli to je ona, nebo není. Takže je zvláštní, že policii nevypovědí bez tohoto zproštění a nějakému neznámému člověku takhle použije něco, co jim dá. Petr Blažek: Co se týče mlčenlivosti, tak já myslím, že to byl pokyn z vedení fakultní nemocnice, že to dostali plošně, když šli na výslechy. Myslím, že některé sestry to jakoby porušily, ale nevypovídaly tam nic, co

by se týkalo lékařského tajemství – čistě jenom popisovaly, od kdy do kdy sloužily apod. Miroslav Sígl: Napřed bych kolegyni Kristině poděkoval za tak nádherný dokument. Tento film je výmluvný pro mladou generaci a hlavně pro nás, kteří jsme to všechno prožili. Všiml jsem si tam dvou postav, které jsou nesmírně důležité. Nevím, jestli to pan Blažek ví. Tam je reportér televize. Já jsem pracoval v 60. letech asi tři roky v televizi a Julius Daněk, co tam drží mikrofon, reportér Televizních novin České televize, tak ten tam zpovídá někoho. A objevuje se v tom střihu dvakrát, ale velmi krátce. A tento člověk, Julius Daněk, podle mých informací a podle Cibulkových seznamů i těch, co potom vydalo vnitro, tak se na těchto seznamech ocitl. Pracoval v televizi a potom, nevím v kterém roce, byl pracovníkem hotelu Alhambra. Ztratily se po něm stopy. Nevím, co se s ním dělo dál. (M. Skyba: Divadla Alhambra!) Ale tam je i hotel. (M. Skyba: Ale on byl v divadle.) Pak tam je samozřejmě úloha Viléma Nového. Je dobře, že tam je uveden. On vchází na jednání ÚV KSČ. Tento člověk způsobil s tím studeným ohněm spoustu špatného – v novinách a všude. On o tom mluvil nejenom v Praze, v Litoměřicích apod. A třetího bych tu rád vzpomněl – z pozitivního hlediska – Luďka Pachmana, šachového velmistra, který měl v rozhlase krásný projev k mladým lidem, kterým říká: ano, hrdinský čin atd., ale opravdu, neopakujte to, protože je škoda mladých životů! Jednou nám to Palach ukázal. Pak to udělal Jan Zajíc a pak ještě Evžen Plocek v Jihlavě atd. a v Polsku Ryszard Siwiec, po kterém je nazvána ulice, ve které je Ústav pro studium totalitních režimů. Čili tento film říká hodně a já bych rád, aby byl odvysílán, protože z tohoto našeho sezení by měl vzejít takový na Českou televizi, aby ho v určité vhodné době zařadila, protože zájem je veliký! Kristina Vlachová: Tento film je bojkotován, i pokud se týká přístupu na festivaly. Každý rok probíhá v Plzni Finále Plzeň a tam jsou všechny filmy, které se vyrobily… Tedy nevím, jaké je kritérium, ale… (M. Skyba: Musíš se přihlásit!) Česká televize tvrdí, že tento film přihlásila i do Karlových Varů i na Finále Plzeň, ale že to bylo odmítnuto a přitom já, když jsem se tam pídila, tak jsem zjistila, že to není pravda, že Česká televize lže. Petr Blažek: Nebylo to skoro na žádném festivalu. Kristina Vlachová: Někde to bylo. Myslím, že v Olomouc na Academia filmu. Martin Skyba: Bylo to na 16. přehlídce koncem listopadu zde v Matu. Ivan Biel: Chci odpovědět na to, proč se reprízy nevysílají. To je totiž Česká televize. Nevím, jestli si to uvědomujete, jakýkoliv film, který používá archivy, tak Česká televize, aby ušetřila peníze, tak archivy jsou vykoupeny pouze na jedno promítání a jednu reprízu. Tím to končí! Aspoň teď to je takhle. (K. Vlachová: To je teď novinka.) V České televizi tím pádem rozpočty jdou dolů, neplatí tolik, to znamená, že by musela na jakoukoliv další reprízu znovu mít nové smlouvy. Kristina Vlachová: Ale to se ještě netýkalo tohoto filmu. Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 7

Ú VA H Y A N Á Z O RY Olga Sommerová: To mohu potvrdit, je to tak! A také filmy, které obsahují archivy, jako ten tvůj, nebo i moje

filmy, nejsou na internetu, aby za to nemuseli platit. A co se týče Finále Plzeň, tam nejdou všechny filmy. Tam se prostě dělá výběrovka a velmi přísná. Mně tam také nevzali film, takže to není tak, že tam je důvod nějaké obsahové cenzury. Kristina Vlachová: Já jsem to usuzovala z toho, že tam byl třeba Klíček, což je obecně považováno za největší sajrajt, co byl tady po listopadu 89 vyroben, a ten tam byl. Olga Sommerová: Ne, to dělá výběrová komise. Opravdu nevíš, jaký mají vkus. To vůbec není kritérium, že by to byla nějaká cenzura. Martin Vadas: Je zajímavé, že Česká televize pro premiéru koupila archiv vlastně dvakrát, protože ještě

po tomto tvém filmu hned vzápětí vysílala film ideově velice příbuzný, aby to natáhli na tématický večer, to znamená, že oni vyráběli dvakrát víceméně to samé. Zaplatili dvakrát za archivy, takže hospodařili dobře! Také pan generální ředitel se pochlubil, když byl teď znovu zvolen, že ušetřil cash tři miliardy korun! To se potom šetří samozřejmě, když se veřejná služba neplní. Mě by ale zajímala věc toho holandského kšeftíku, jestli víte takhle ve zkratce, o co se jedná. To znamená, ten materiál se dostal během normalizace do zahraničí. Máte nějaké stopy, jak se tam dostal, kdo ho tam prodal, případně co za to dostal a jestli třeba ten archiv nevlastní ještě někdo jiný, než jenom tzv. autor nebo autoři, kteří se k němu dneska hlásí? Kristina Vlachová: O tom byl Nadoraz v roce 1998, kde mluvil Dick Verkijk, který přiletěl z USA, o tom, že koupil kazetu s výslechem Jana Palacha, že to bylo prodáno do zahraničí za určitý počet marek, a Lenka Procházková hovořila v Nadorazu o tom, že když v lednu 1990 byla pozvána do Říma, kde se promítal film o Janu Palachovi, tak že řekla pořadatelům v televizi: Prosím vás, ale vždyť je tady bratr Jana Palacha, a to je tak strašné, ten výslech doktorkou, to mu bude rozdírat srdce! Vůbec byste to neměli pouštět před Synchron 4

2010

jeho bratrem! A oni řekli: Ale my jsme to koupili za hrozně velké peníze z Holandska, tak to musíme použít, což byl jaksi důkaz, že to získali za velké peníze z ciziny. Petr Blažek: Já jsem o tom mluvil s Vladimírem Tůmou (K. Vlachová: To je ten muž bez hlavy.) a on říkal něco snad jakože to poslal po roce 1969 do Německa, kde to bylo údajně uschováno. Oni nebyli moc schopni říct, kolik kopií je. Lékařská zpráva se potom našla ve svazku myslím Veřejné bezpečnosti, ne té státní, ale nejsem si jist, protože jsou to dva velké archivní soubory k úmrtí Jana Palacha, k jeho činu, v archivu bezpečnostních složek. První je velký spis Státní bezpečnosti a potom je vyšetřovací spis VB. A v jednom z těch dvou se zachovaly i záznamy, které psala doktorka Kmuníčková, takže ona to Veřejné bezpečnosti jako lékařka předala. Je možné, že to nemusela předat přímo, že to mohlo jít třeba přes primářku Doležalovou, která sice nebyla její přímou nadřízenou, protože její přímou nadřízenou byl profesor Vondráček z psychiatrické kliniky, ale každopádně to Veřejná bezpečnost k dispozici měla. Měla i pitevní zprávu, což samo o sobě není nic špatného, protože oni prostě vyšetřovali, takže z tohoto titulu ji mít mohli. Martin Vadas: Znamená to tedy, že do Holandska to prodala Veřejná bezpečnost, anebo to tam prodal někdo jiný? Petr Blažek: Veřejná bezpečnost nic neprodávala. Já jsem docela byl překvapen tím, že příslušníci VB, kteří to přímo vyšetřovali, se chovali dobře. Vyšetřování bylo vedeno poměrně profesionálně na tu dobu. Myslím, že byli hodně otřesení. Je z toho vidět, jak to zasáhlo i některé z nich. Dokonce předměty, které patřily Janu Palachovi, předali matce nazpátek. Sice dokonce až někdy v říjnu 1969, ale předali, což byla svým způsobem odvaha už v té době. Vím, že jejich náčelník správy vyšetřování byl pod velkým tlakem Státní bezpečnosti, která neustále chtěla informace. Bezpochyby je dával. Bohužel aktivity Státní bezpečnosti jsou rozprášené do různých svazků a jsou to takové jednotliviny. Není tam nějaká souhrnná zpráva z té doby. Jsou to všechno dokumenty, které byly sebrány do zvláštního svazku až po roce 1970 nebo 1971, tak nějak to začali znova vyšetřovat s tím, že právě Veřejná bezpečnost vyšetřování nevedla správně a že je spousta indicií, že ta skupina existovala. Posedlost skupinou se táhla až do skončení svazku, a to bylo až někdy v roce 1974. Skončilo to vlastně pátým výročím, symbolicky těsně před vykopáním rakve a spálením ve čtyři ráno. To bylo asi nejotřesnější věcí, kterou StB udělala za normalizace. Je to takový obraz nějakých dvou estébáků, kteří nakoupí dvě lahve whisky a přemluví nějakého hrobníka a ve čtyři hodiny ráno, aby to nikdo neviděl, vykopou hrob, vychlastají whisky a odvezou zbytek těla ke spálení. To je pro mě asi nejhorší scéna, kterou mám spojenu s StB v 70. letech. Ale důležité je, že pásek, který měli, ten velký do kotoučového magnetofonu, u spisu není. Ale to není nějaká výjimka, drtivá většina zvukových záznamů zmizela. Těžko říct, kde to je. Není tam ani žádný záznam o zničení, prostě to neexistuje. Je tam akorát přepis. Je možné, že to zlikvidovali, i když se mi to

jeví jako velice nepravděpodobné, protože to byla opravdu výjimečná událost a oni si toho byli dobře vědomi.

Miroslav Žák: Jakou roli v tomto případu hrála paní doktorka Moserová? Petr Blažek: Myslím, že žádnou! Hrála roli naprosto minimální. Patřila mezi lékařky oddělení popálenin. Mluvil jsem s doktorkou Kmuníčkovou, abych zpětně její svědectví využil nejenom v souvislosti s nahrávkou. Ona říkala, že ji tam nikdy neviděla. Ona tam byla snad kromě dvou hodin a pár hodin spánku – ty dvě hodiny strávila jinde během těch tří dnů díky tomu, že odváděla matku Jana Palacha, která se zhroutila, domovskou psychiatrickou kliniku a bratra, který se také zhroutil. Jinak kromě nějakých pár hodin spánku tam údajně seděla pořád. Říkala, že doktorku Moserovou nikde neviděla. Důležité jsou archivní dokumenty a svědectví. Ona ani nebyla pozvána na výslech Veřejnou bezpečností. Tam byly pozvány všechny sestry a lékařky. Myslím, že si trošku vytvořila legendu, že byla součástí širšího kolektivu. Samozřejmě to prožívala asi velice intenzívně, ale rozhodně nebyla ošetřující lékařkou a neměla absolutně žádný podíl na tom, jak byl Jan Palach ošetřován. Kristina Vlachová: Dlouze jsem o tom mluvila s docentem Vrabcem, který již nežije. A ten mi řekl: prosím vás, vždyť ta Moserová, ona tam ale vůbec nebyla! Ta si na tom jenom udělala po listopadu ´89 kariéru, ale Palacha naprosto neošetřovala. On byl jaksi nadřízený těch lékařek, že? Petr Blažek: Byl primář nebo něco takového, ale byl pověřen komunikací s novináři, protože doktorka

Doležalová to nezvládala. Jsou tam záznamy, kde píše, že celá klinika je obležena novináři už 16. ledna večer a že přibývají lidé, kteří tam jsou a domáhají se různých informací. A potom asi se domluvila s doktorem Vrabcem, který informoval o tom, co se děje. Kristina Vlachová: Právě také Mirka Černá – to jméno dobře znáte z Houpačky Jiřího a Miroslavy Černých – se chtěla dostat do budovy v Legerově ulici na jed7

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 8

Ú VA H Y A N Á Z O RY notku intenzívní péče, a přestože byla velmi populární a měla legitimaci rozhlasu, tak ji tam nevpustili. Petr Blažek: Vladimír Tůma, to je také docela zajímavá věc. On vlastně fotografoval mrtvého Jana Palacha. Jsou tam jakoby dvě věci, kdy on se dostává přímo k Palachovi. Říká, že záběr, kdy tam Palach leží, že je to a) on a b), že je ještě živý. Podle mě živý nebyl… Kristina Vlachová: To prostě není možné, když jsou tam květiny. Petr Blažek: Jsou tam květiny, ale pravda je, že jsou nějaké záznamy o tom, že se tam dostal myslím nějakým lékařským vozem nebo něco takového. A ten pokoj úplně neodpovídá, si myslím. Vedle toho někdo fotil na Ústavu soudního lékařství, kam byla mrtvola převezena, a to měli být nějací studenti. Kristina Vlachová: To byl Milan Maryška. Ivan Biel: Ne, to nebyl Maryška! To jsme byli my. Kristina Vlachová: Aha, to byl Dobra Zborník, protože my jsme hodně čerpali z filmu Dobroslava Zborníka. Petr Blažek: Na to evidentně Veřejná bezpečnost, ani StB patrně nepřišla. Jenom tam je svědectví vrátného, že tam přišli studenti a fotili to. A jsou tam nějaké fotky, které se objevily potom v Bildu, prodané do západoněmeckých novin. Takže možná, že byste o prodeji také mohli něco říct… Ivan Biel: Ten studentský film, když jsem přijel do Anglie, už byl prodán do televize Granada, která jej koupila někde v Německu. Nevím odkud. Petr Blažek: A fotky vyšly v Bildu… Ivan Biel: Ta fotka vyhrála hlavní cenu Camera Swiss a tuto fotku dělal Pega Popovič a Milan Švehlík. To byli dva kameramani v tom filmu… Petr Blažek: Poprvé to mělo být v tom západoněmeckém časopise a údajně to mělo být koupeno. Ivan Biel: Znám holandského novináře Dicka Verkijka osobně. Není důkaz, ale já mu absolutně věřím.

Petr Blažek: Já znám jeho kariéru dlouhá léta a také nemám jediný důvod, proč bych mu nevěřil. On je velice statečný člověk, který se zúčastnil nejrůznějších velice vypjatých okamžiků v různých zemích – převraty, války atd. Vždycky patřil k lidem, kteří neváhali nasazovat život, a byl to velice zásadový člověk. Současně je takový hodně levicově orientovaný. Kristina Vlachová: Dick Verkijk před několika lety vydal knížku, kde všechno popisuje, včetně prodeje… Jmenuje se to Od pancéřové pěsti k pancéřové vestě. Vyšlo to tady v Čechách v Doplňku. A tam se dost detailně rozepisuje o prodeji té magnetofonové pásky a nikdo ho nežaloval tehdy. Petr Blažek: On je zajímavý tím, že vymyslel schůzku holandského ministra zahraničí s Janem Patočkou 8

v roce 1977. To byla přímo jeho iniciativa a přímo technicky to zařídil. Martin Skyba: Byl ten Tůmův inkriminovaný záběr publikován v roce 1969? Já myslím, že ne. (P. Blažek: Byl.) A ještě Radko Vrabec měl bratra Honzu Vrabce, nebo snad ho má ještě, který byl v té době šéfproducentem televizních novin. Existují v televizi nějaké záběry – předpokládám, že televize tam byla – kromě toho již použitého, jsou ještě nějaké jiné záběry? Kristina Vlachová: Měla jsem tak strašně obrovské množství materiálu, že už jsem po ničem dalším nepátrala. Tak tohle nevím. Jiří Horský: Provozní souvislosti jsou přesně to, s čím současná veřejnoprávní Česká televize zachází jako

s podstatou věci. Viděli jsme opravdu skvělé kino: obrazově, hudebně, střihem a hlavně si myslím étosem. Říkám to proto, že i v období, kdy se připomínalo toto neštěstí, tato tragédie, tak se zase diskutovalo především o domě Jana Palacha nebo o souvislostech, které se týkaly technikálií, abych to řekl nehezky česky. Myslím si, že je skoro symptomatické, že tolik lidí, kteří dokáží vystihnout to hlubší nebo řekněme to poselství, takových lidí tolik není a nakonec jsi to ty, která jsi to dokázala mistrně zpracovat. A symptomatické je, že od doby jubilea jsme nikdy ani moc nečetli prakticky, ani neviděli moc těchto filmů. Abych to uzavřel otázkou: Proč se Česká televize asi odvolává na technikálie, jako soudní spory, žaloby? A co je za tím vším tedy? Protože jsem tady poprvé, nevím, možná že se tu diskutuje často o tom, jak současná veřejnoprávní média fungují. Takže to je spíš otázka možná na někoho, kdo to dobře zná. (P. Blažek se omlouvá, že už musí odcházet.) Miroslav Sígl: Ještě než odejdete, tam byla jedna velmi důležitá postava. Člověk, který byl strašně pronásledován, byl Jakub Trojan, děkan evangelické fakulty. Ten byl pak zbaven duchovní činnosti. Myslím si, že si kvůli Palachovi také svoje vytrpěl, protože on měl pohřební řeč na Olšanech. Petr Blažek: Tam pro mě bylo překvapivé, jakou nenávist Státní bezpečnost v souvislosti s tímto skutkem nebo činem vyjadřovala v nejrůznější podobě. Třeba studenti si zaznamenávali věnce, které přinášely různé pracovní kolektivy a jednotlivci na pohřeb Jana Palacha. Státní bezpečnost velice pečlivě, když tento záznam získala ze studentského archivu, resp. z archivu Univerzity Karlovy, kde byl uložen jako další dokumenty studentské rady, a podtrhávala si jména, vypisovala si ty lidi. Další příznačná věc, že si vypsali všechny lidi, kteří se kolem Palachů nějakým způsobem točili nebo jim byli nablízku. A postupně příslušníci StB obcházeli tyto lidi,

vydávali se za lékaře a nahrávali to. Nahrávali výpověď toho člověka, přepisovali si to a jsou to tedy úplně otřesné věci, protože lidé vůbec nevěděli, s kým mají tu čest. Oni většinou mluvili o tom, že jsou lékaři. Skutečně zkoušeli, co se dalo. Dokonce i zkoušeli možnost nasadit spolupracovníka Stasi, což se ztrácí a není jasné, jestli to použili. A důležité je, že skutečně zájem o Palacha přetrvával i do 80. let. To je až otřesné, co udělali té mamince, co udělali s hrobem a ta nenávist vůči mladému klukovi, který je vlastně všechny zesměšnil, protože když si člověk uvědomí jeho oběť, tak všichni estébáci byli vlastně trpaslíci a oni si toho byli dobře vědomi. Myslím si, že i proto se chovali takovýmto způsobem. Takže pan Trojan si skutečně užil svoje a přitom vlastně kromě pohřbu Palacha takřka neznal. On s ním mluvil asi dvě nebo tři minuty před kostelem nebo před sborem, kde byla štědrovečerní mše. Je to otřesné! Ale takhle se to prostě stalo. Mějte se pěkně a omlouvám se, už musím odejít. (Odchází.) Milan Růžička: Měla jste k dispozici dokument, který dělal Ivan Balaďa o pohřbu? Kristina Vlachová: Ne, ten vůbec neznám, ten jsem neviděla. Milan Růžička: Tam je tedy ještě spousta dalších záběrů, Juraj Šajmovič to s ním točil a celý kolektiv, ale tito dva byli hlavní. A projev kardinála Berana k smrti Palacha?

Kristina Vlachová: Ne, ten jsem také neměla. Ale samozřejmě znám. Hrozně bych tam bývala chtěla dát Seifertův projev. V jedné části ve střižně jsem tam i část měla atd. a osobu Pachmana, ale to prostě nebylo možné. 57 minut je hrozně málo na takové téma! Ale původně projekt byl takový, že bude hodinovka na Palacha a hodinovka na Zajíce. Zajíc padnul brzy, jakože nejsou peníze na Zajíce, že to může být jenom jedna hodinovka. Ale potom – už o tom mluvil před chvílí Martin Vadas – bylo promítání o roce 1969, které muselo stát opravdu hodně peněz. To bylo vlastně poté, co nám zakázali Zajíce, takže jim asi zbyly peníze ze Zajíce, takže to mohli dát zase někam jinam. Já se v těch strukturách v televizi nepohybuji, tak nevím, co se tam odehrává. Martin Skyba: Existuje ještě jeden film, který se jmenuje Jan, který natočil Jaromír Kallista a Stanislav Milota. Kristina Vlachová: To je krásné! Jistě, to se našlo nedávno, asi před třemi čtyřmi lety. Martin Skyba: Ono to bylo dobře schované. Kristina Vlachová: Tak já vám děkuji, že jste přišli. Přišlo vás hrozně moc, jste šíleně hodní a děkuji vám mockrát! Děkuji. (Potlesk.) Stenografický záznam pořídil Ing. Pavel Dibelka, 604 180 648, [email protected]

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 9

Ú VA H Y A N Á Z O RY KDO MÁ UŠI, SLYŠ Když jsem v úterý 20. 7. spatřila na titulní stránce Lidových novin černobílou fotografii národního hrdiny Jana Palacha, uvědomila jsem si, že se již opět blíží nejen výročí okupace naší vlasti armádami Varšavské smlouvy, ale i výročí hrdinova narození. A moc mě potěšilo, že LN nezapomněly. V článku „Rozhovor s umírajícím za honorář?“ na str. 8 čtu však sdělení o nové autorskoprávní žalobě, která žádá současné soudy ČR, aby veškerý náklad desetihodinových CD „SRPEN 1968“ (s nejdůležitějšími nahrávkami z let 1968 – 69) vydaný Radiservisem ke 40.výročí invaze byl z rozhodnutí soudu zničen. Podle žaloby se za autory této nahrávky prohlašují MUDr. Zdenka Kmuníčková a tehdejší kameraman ČST Vladimír Tůma, který údajně rozhovor zaznamenal na svůj reportážní magnetofon – a tudíž snad je „autorem zvukové podoby“. Lidové noviny správně připomínají, že rozhovor lékařky s Janem Palachem působí i po letech velmi tísnivě. „Umírající mladík odpovídá z posledních sil, statečně trvá na svém, a byť mluví těžce, formuluje přesně svůj cíl. Otázky jsou až dotěrné a zjevně účelové, nemají uklidnit mladíka na smrtelné posteli, mají se dozvědět, kolik má být dalších pochodní, s kým se dohodli, má smysl takhle trpět, kdo to udělá další?“ Atd. Ani MUDr. Kmuníčková ani Vladimír Tůma však zřejmě nejsou schopni dokázat autorství této nahrávky, ani pravdivě vysvětlit, pro koho vlastně vznikla. Čili soud

teď znovu bude zkoumat, zda vznikla (či nevznikla) z podnětu VB nebo StB. Naštěstí archivy hovoří celkem jasně. Vladimír Tůma, bývalý předseda KSČ hudební redakce Československé televize, si v Lidových novinách stěžuje na redaktora Českého rozhlasu Vlado Príkazského kterému tuto nahrávku rozhovoru MUDr. Kmuníčkové s Janem Palachem před lety půjčil, a který mu ji údajně již nikdy nevrátil. Vlado Príkazský byl před časem zveřejněn v tisku jako agent StB, krycí jméno si nepamatuji, ale Vladimír Tůma – coby pouhý důvěrník StB – měl krycí jméno Vořech. Rozhovor MUDr. Kmuníčkové s umírajícím Janem Palachem můžete ještě stále slyšet na vlastní uši v dokumentárním filmu Kristiny Vlachové POSELSTVÍ JANA PALACHA, který je zařazen do programu mezinárodního FESTIVALU NAD ŘEKOU v Písku, a to 3. srpna 2010 odpoledne. Hodinový dokument POSELSTVÍ JANA PALACHA jsem natočila v České televizi v r. 2009. Sledovanost premiéry byla maximální. A na mezinárodním trhu dokumentárních filmů EAST SILVER 2009 se film dokonce umístil v první desítce. A to nejlepší na konec: České televizi od autorů rozhovoru již žádná žaloba nehrozí, neboť Česká televize se s Vladimírem Tůmou finančně vyrovnala tajnou smlouvou. Loni v létě. Kristina Vlachová

Jak nás podporuje ministerstvo kultury? Ministerstvo kultury, odbor médií a audiovize, vyhlašuje každoročně výběrové dotační řízení v programu podpory kinematografie a médií, a to na základě usnesení vlády číslo 631/2007, podle kterého lze realizovat dotační politiku vůči nestátním neziskovým organizacím. Dotovány tak mohou být 1. festivaly, přehlídky a výstavy, 2. semináře a workshopy, 3. odborná periodika a neperiodické publikace, 4. dětská mediální a audiovizuální tvorba, výchova dětí v audiovizuální kultuře, jakož i pedagogů, 5. projekty, propagující českou kinematografii, audiovizuální a mediální oblast v zahraničí. Ale také projekty, zabývající se ochranou práv duševního vlastnictví a bojem proti pirátství, nebo projekty zpřístupňující kulturní dědictví – z koncepčního hlediska jeho digitalizací a katalogizací. O podmínkách přihlašování a všech potřebných náležitostech se lze dočíst na internetových stránkách ministerstva kultury ČR. Snad je důležité zejména vědět, že mechanismus grantů je nastaven tak, aby bylo uhrazeno 70 % požadované částky na akce, nebo 50 % částky požadované na vydání publikace. Jistě, je nutné se tzv. „prokousat“ těmito předpisy a podstoupit vyplnění nezbytných formulářů, ale jak se ukazuje, dotační systém již nese své výsledky. Lze to doložit na některých případech z roku 2009. Byl zpracován program podpory filmového průmyslu, v jehož koncepci a realizaci jsme v mnohém pozadu. Po zavedení pobídek filmového průmyslu se předpokládají zakázky, služby a výroba filmů, ale mělo by dojít i k zvýšení počtu o 1500 pracovních míst ve filmových profesích (kameramani, střihači, kostymérky, osvětlovači) a dalších 2500 pracovních míst pro kompars a herce nepřímo v různých oblastech, jako je stavebnictví, při ubytování a stravování. Byl přijat dokument o digitalizaci kin v České republice na základě státní kulturní politiky 2009-2014. Koncem loňského roku bylo u nás již 54 digitálních sálů (D-cinema), z toho 23 v klasických kinech a 31 sálů v multikinech. Ministerstvo kultury ČR připravilo návrh zákona o audiovizuálních mediálních službách. Zatím se čeká na jeho projednání v Poslanecké sněmovně. Dosavadní zákon číslo 231 z roku 2001 upravuje pouze provozování televizního vysílání , nově označované jako lineární audiovizuální služby, nikoli tedy rychle se rozvíjející audiovizuální mediální služby na vyžádání , kdy sám příjemce služby rozhoduje o tom, které pořady a v jaké době bude sledovat. Důvodem je také transpozice směrnic Evropského parlamentu. Národní filmový archiv zahájil například v roce 2009 pro studenty FAMU dvousemestrální předmět, který se týká restaurování klasických filmových materiálů.

Synchron 4

2010

Pokračoval také ve shromažďování, ochraně, vědeckém zpracování a využívání audiovizuálních a písemných archiválií. Byly sem převzaty filmové kopie z několika distribučních společností, dále z FAMU, Francouzského institutu, ale i od soukromníků a filmových amatérů. Šlo celkem o 3684 filmových materiálů. Při ochraně sbírek bylo nutno odplísnit 118 filmů, na bezpečný filmový materiál se zkopírovalo 155 176 metrů filmu, vyčištěno bylo 175 976 metrů filmového materiálu. Naproti tomu bylo nahráno 541 titulů analogových a digitálních videokazet. Clem 10 029 filmových fotografií, portrétů filmových osobností a filmových plakátů bylo též digitalizováno. Na internetových stránkách rozšířil Národní filmový archiv databázi českých hraných filmů v letech 1898 až 1970. Dokončil se grantový projekt Gustav Machatý v kontextu české a světové kinematografie. Pokračují práce na publikaci Český dokumentární film 1898-1945, na publikaci Český hraný film 1981–1993 a Český animovaný hraný film do roku 1945. Pro přípravu těchto publikací bylo nutno naskenovat 2596 fotografií. Připravuje se publikace Alchymie světla (kapitoly z dějin českého experimentálního filmu a videoartu). Se svou prací začala komise pro zpracování zahraničních šotů zpravodajských filmů po roce 1945. Připravuje se výstavba archivního areálu Národního filmového ústavu v Hradišťku u Štěchovic. Také se podařilo získat stavební pozemek pro sídlo archivu v Praze-Jinonicích. Obě tyto akce mají být zahájeny do konce letošního roku. Těmito několika příklady z Národního filmového ústavu není vyčerpána celková jeho činnost, která by si zasloužila samostatný článek (mj. výpůjční služby, orální historie o osobnostech české kinematografie, práce knihovny, filmových periodik, archivní promítací síně Ponrepo v Bio Konvikt, šíření filmové kultury v zahraničí). Z výroční zprávy ministerstva kultury ČR, kterou mám k dispozici, která je velmi transparentní, a z níž také čerpám tyto potřebné a jistě zajímavé údaje, se dozvídáme nejen jména příjemců dotací, jejich projektů, ale také o výši dotace, která jim byla poskytnuta. Uvedu několik příkladů (abecedně podle jména příjemce dotace): AD Film: na film o Gustavu Mahlerovi (400 000 Kč), Agency Pratur Cherry film Lucemburkové v Čechách (600 000 Kč), AMU na Famufest (850 000 Kč), AniFest na AniFest Třeboň (7 miliónů Kč), Asociace českých filmových klubů na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti (926 000), Avant Promotion pro evropský filmový festival v Telči (100 000 Kč), Axman Production pro ACE workshop (1,5 miliónu Kč), pro festival asijských filmů (130 000 Kč). Bohemian Multimedia pro semináře moderní 3D animace (150 000 Kč), Hollywood pro festival filmu (100 000 Kč), Brněnské kulturní centrum pro Music on Film (20 000 Kč). Česká filmová komora

9

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 10

Ú VA H Y A N Á Z O RY na činnost Českého filmového centra ( 7 miliónů korun), Ćeská komora tlumočníků znakového jazyka na dětskou internetovou televizi pro neslyšící (300 000 Kč), ČVUT Praha na mezinárodní festival Techfilm (150 000 Kč), Český výbor UNICA (neprofesionální film) na akci Zlaté slunce – děti a kreativní videotvorba (40 000 Kč). Diamant Film Praha na film o Arnoštu Lustigovi (půl miliónu Kč), Dominik Centrum Plzeň – festival českých filmů (2,2 miliony Kč), Dům kultury Ostrov nad Ohří pro dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana (200 000 Kč) a pro podporu mediální gramotnosti (150 000 Kč). Eurofilmfest pro Dny evropského filmu (půl miliónu Kč). Febiofest na mezinárodní přehlídku filmu, televize a videa půl miliónu Kč), Film Servis Karlovy Vary pro mezinárodní filmový festival (30 miliónů Kč), Filmfest pro mezinárodní festival filmů pro děti a mládež (11,5 miliónu Kč), Filmový klub Liberec na projekt Dětská televize (70 000 Kč), FITES na přehlídku české a slovenské dokumentární a animované tvorby (15 000 Kč), na vydávání časopisu Synchron (100 000 Kč), na ceny Trilobit Beroun a Cenu Vladislava Vančury (70 000 Kč), Fresh Films – pro mezinárodní festival studentských filmů a debutů (jeden milión a padesát tisíc Kč), Fryš Miloš – nakladatelství Kamera Obscura na vydání knihy Zapečetěný čas a další knihu rozhovorů 1980-2000 (180 000 Kč). Gender Studies na projekt Očima žen aneb Česká filmová klasika generovou optikou (37 418 Kč),. Heart of Europe na kinoautomat – výrobu cizojazyčných verzí (70 000 Kč) a na Festival nad řekou v Písku (1,5 miliónu Kč). Chalupa Pavel – Umělecká agentura Monte Christo pro mezinárodní festival česko-německožidovské kultury (dva milióny Kč). Institut dokumentárního filmu na svou činnost (400 000 Kč), pro česko-německý projekt dokumentárních filmů (200 000 Kč) pro workshop (300 000 Kč), pro East Silver (jeden milión Kč) a Ex Oriente (další milión Kč), Inventura za normální festival (100 000 Kč). Jihlavský spolek amatérských filmařů na měsíčník o dokumentárním filmu (200 000 Kč) a pro mezinárodní festival dokumentárních filmů (tři milióny Kč). Kaňka Petr na film o českých mechanických betlémech (60 000 Kč). Kinoklub Ostrov nad Ohří na filmový festival v Litoměřicích (80 000 Kč), Klub kultury v Třinci na přehlídku českých, slovenských a polských filmů (150 000 Kč), Klubcentrum v Ústí nad Orlicí pro filmový festival dokumentární tvorby se sociální tematikou (80 000 Kč), Komedyfest na Novoměstský hrnec smíchu festival české filmové a televizní komedie (jeden milión Kč), Jiří Krejčík, režisér, který obdržel Cenu ministra kultury za celoživotní přínos kinematografii (300 000 Kč), Kubica Petr na projekt Vaše domácí kino (200 000 Kč). Libri, nakladatelství na vydání knihy o českých režisérech dokumentaristech (100 000 Kč), Lucerna Barrandov na projekt Sto let kina Lucerna (200 000 Kč). Město Přelouč na Cenu Františka Filipovského za dabing (70 000 Kč), Městská kina Uherské Hradiště na seminář britského filmu (100 000 Kč), Městské informační a kulturní středisko v Krnově na přehlídku filmů (100 000 Kč), Městské kulturní středisko Veselí na Moravě pro seminář ruských filmů (50 000 Kč) a čínských filmů (rovněž 50 000 Kč), Motus na přehlídku progresivní české a zahraniční audiovizuální tvorby (150 000 Kč). Národní filmový archiv na činnost a projekty (2 590 000 Kč), Nemeškal Libor na filmový festival studentů filmových věd – Zlatý voči (10 000 Kč). Občanské sdružení Démonický koník na filmový seminář Film So-

kolov (30 000 Kč), Občanské sdružení EducationTalentCultur na přehlídku českých, slovenských a opolských filmů (100 000 Kč), Občanské sdružení Fiducia Ostrava – projekt S Kafkou do kina (25 000 Kč), Občanské sdružení Hovorčovice – společné odpoledne s filmem (35 000 Kč), Občanské sdružení Lemure na semináře a workshopy (80 000 Kč), Ondrejčáková Barbora na workshop Sourceas (750 000 Kč). Pro-Digi – na informační centrum a na webový portál o digitalizaci kin (540 000 Kč). Sdružení přátel Cinepuru na vydávání filmového dvouměsíčníku (300 000 Kč), Sdružení přátel odborného filmového tisku na vydávání časopisu Film a doba (650 000 Kč), Seqence na Komikfest (100 000 Kč), Skandinávský dům na severský filmový klub i pro neslyšící (80 000 Kč), Soukromá vyšší odborná škola v Písku na mezinárodní filmový festival studentských filmů (půl miliónu Kč), Společnost pro podporu a rozvoj kina Aero/Pro-Aero na projekt Aerokraťas (70 000 Kč), na Aeroškolu (100 000 Kč) a na filmové přehlídky (100 000 Kč), Společnost Střed na okraji na mezinárodní festival duchovního filmu (200 000 Kč), Stud Brno na queer filmový festival (300 000 Kč), Školy (mateřská, základní a střední) v Praze 5, Výmolova 169 na projekt multimediální tvůrčí dílny pro neslyšící a soutěžní přehlídku Future Jam (50 000 Kč). Terra Madoda na Filmfuse (80 000 Kč). Unijazz pro filmový festival v Boskovicích – pro židovskou čtvrť (50 000 Kč), Union Film na Dokumentární pondělí (60 000 Kč). Vyšší odborná škola filmová ve Zlíně na mezinárodní festival studentských filmů Zlínský pes (200 000 Kč). WIP na film Nickyho rodina (pět miliónů Kč). Zapomenutí – pocta dětským obětem holocaustu – multimediální prezentace (300 000 Kč). Žák Václav Casablanca na monografický sborník o filmu Markéta Lazarová (100 000 Kč). Celkem ministerstvo kultury poskytlo dotace téměř za 100 miliónů korun. Zveřejnění konkrétních dotací vzbudí jistě zaslouženou pozornost (má naše filmová a televizní veřejnost povědomí o některých občanských aktivitách na poli kinematografie a televize?) a vyvolá mnohá srovnání, ale vynoří se jistě i otázky, podle jakých kritérií se tyto dotace přidělují, na první pohled se mohou zdát dosti podstatné rozdíly mezi vyplacenými částkami (srovnej například dotace pro FITES s jinými podobnými aktivitami). Ukazuje se, kdo se jak dokáže vypořádat s podmínkami a formuláři, může sklidit úspěch, byť mnohdy s nadějí aspoň na nějaký obnos. Neměli bychom se bránit diskusím nad těmito již vyplacenými částkami, které byly jistě fundovaně schváleny kompetentními odborníky na základě důkladných doporučení. Nemohu si odpustit jednu závažnou poznámku a návrh zároveň: Všechna podobná profesionální sdružení (Obec spisovatelů, Syndikát novinářů, Jednota tlumočníků a překladatelů, Herecká asociace a mnohé další) mají své ekonomické problémy, každé je řeší po svém, každé má své zkušenosti. Nenastala opět doba, kdy sice na zcela jiné úrovni a v jiné společenské atmosféře působil Koordinační výbor tvůrčích svazů v období Pražského jara 1968, abychom opět dokázali spojit své úsilí vůči státním orgánům, najmě ministerstvu kultury a legislativně vůči zákonodárným sborům, pokud jde o realizaci kulturní politiky a spravedlivé hodnocení naší činnosti? Je vůbec důstojné právního a demokratického státu v době 21. století, že se často ocitají naše profesionální sdružení spíše v roli žebráků? Miroslav Sígl

P. S. I tento můj článek může být částečně odpovědí na úvodní článek „Tentokrát bez editorialu“ (Synchron číslo 3/2010), který výstižně sepsal režisér Otakar Kosek. Vzácně se shodujeme, třebaže jsem psal článek dříve, než mi došlo zmíněné číslo Synchronu. Plně souhlasím a podporuji uvedené návrhy. Rozšiřuji je o partnerství s ostatními podobnými sdruženími, jak o tom výše píšu, a to ze svých zkušeností (mimořádné potíže a problémy má Syndikát novinářů ČR a Obec spisovatelů, jichž jsem rovněž členem). Ledy se musí pohnout i když je léto!

Co s Českou televizí? Seminář na 2. ročníku Festivalu nad řekou 3. srpna 2010 v Písku. (stenografický záznam) Jan Gogola: Dobrý den. Vítám vás na besedě o České televizi. Je to takové trochu masochistické téma. A přestože tu jsou jmenovky, tak já to upřesním: režisér Petr Kaňka z Asociace režisérů a scenáristů, vedle něj scenárista Miroslav Adamec odtamtéž, scenárista Marek Dobeš; to je scenárista filmu Kajínek, který má zítra premiéru. Potom je to pan Václav Kvasnička z České televize. To je statečný člověk a je to jediný zástupce této instituce – vidím tady v sále některé 10

vlčáky. Pak je tu dokumentarista a režisér Ivan Biel, Ivo Mathé – rektor Akademie múzických umění a první generální ředitel České televize. Já se jmenuji Jan Gogola a živím se jako dramaturg a pedagog. A je tady Martin Skyba, předseda Fitesu, Kristina Vlachová, režisérka, a scenárista Miroslav Sovják. Sedí v první řadě. A je tady ještě Míša Málek z České televize. Na toho se můžete posléze sápat také. Michael Havas: Jsem strašně vděčný, že přišla taková

skupina lidí. Někteří jsou známí, kamarádi, známe se mnoho let a myslím si, že toto téma je strašně důležité. Já jsem v roce 2000, když byl první pokus zničit, zdemolovat Českou televizi, patřil také k těm sedmi tisícům, kteří chodili pravidelně na Kavčí hory a bojovali, aby se to nestalo. Důvody jsou různé, nechci se tím zabývat, ale v každém případě prozatím přežívá a pokračuje dál. Vyrostl jsem na Novém Zélandu a tím pádem Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 11

Ú VA H Y A N Á Z O RY

v 50. a 60. letech jsem normálně prožíval angloamerickou výchovu, spíš britskou, pod vlivem BBC. A tímto se vracím do doby, kdy to bylo public broadcasting. Mluvím o tom proto, že si myslím, že jeden z klíčových bodů dnešní diskuse je vůbec, kdo ví, co znamená slovo veřejnoprávní. Věřím, že většina lidí, hlavně v Parlamentu, tomuto slovu moc nerozumí. A když se tomu říkalo v anglickém světě public broadcasting, tak to v podstatě znamenalo, že se nějakým evolučním způsobem zrodil nejdřív rozhlas, pak televize a lidé platili poplatky. My jsme tomu říkali radio licence nebo TV licence. A nikomu to nevadilo, protože nic jiného nebylo. Myslím si, že v té době, to bylo před 2. světovou válkou, to lidé vnímali jako standardní přísun informací. Když přišla 2. světová válka, tak každý pochopil, co se stalo v Německu a jak Goebbels, politické tlaky, průmysl a politika zneužila vysílání. Spojenci po 2. světové válce zavedli to, čemu se v Německu říká öffentlich-rechtlich. Já si myslím, že veřejnoprávní je pokus toto doslovně přeložit bez nějakého pochopení obsahu. Bylo to uděláno proto, aby politické strany nemohly zneužít média. Mezitím se zrodily všechny soukromé televize. A otázka, že něco má existovat bez toho, že by to mělo být financováno státem, si myslím, že je velice důležitá. Je to také otázka kulturní solidarity. Člověk může být hedonista, těžký kapitalista, komerčně laděný, ale nemůže vědět, jak mu bude ve stáří, nebo nemůže vědět, jaké budou jeho děti – jestli jeho děti se budou chtít dívat na slušné dokumenty. Myslím si, že toto se musí hlídat. V poslední době jsem slyšel, že klasický český dokument ve veřejnoprávní České televizi je mrtvý, že nebude a že čeští dokumentaristé mají respektovat více reality television, to, co už částečně na západě odchází. A také to, že u filmů, aby se zvýšila sledovanost, mají být vsunuty hrané scény se slavnými herci, aby se lidé začali na dokumenty dívat. Já nevím, jak by to Helena Třeštíková řešila, ale myslím, že je nesmysl vydávat nějaký diktát pro každý dokument, pro každého dokumentaristu. Je to slepá ulička! Jan Gogola: Padlo tady slovo veřejnoprávní televize nebo někdy se také říká televize veřejné služby. Využiji svého souseda: Takže, Ivo, co to je? Ivo Mathé: Chtěl jsem tedy mluvit jako poslední, ale nedá se nic dělat. Michael mi nahrál. To je terminologický nesmysl. Veřejnoprávní je právní ukotvení instituce, proto naprosto správně řekl öffentlich-rechtlich. Odtamtud se to převzalo z německé právnické mluvy a dokonce v českém právním řádu a v legislativním slovníku se toto slovo vůbec nevyskytuje. Navyklo se říkat, že Česká televize je veřejnoprávní korporace. To

Synchron 4

2010

je v pořádku, tak jako jsou veřejné vysoké školy veřejnoprávní korporace, ale už je nesmysl používat toto adjektivum v souvislosti s programem, s úrovní programu, s hodnocením programu, s hodnocením žánrů či disciplín, zda jsou dostatečně či nedostatečně veřejnoprávní. To je jedno z našich největších selhání z počátku 90. let, nejenom našich, ale i audiovizuálních teoretiků, neboť jsme dopustili adjektivum veřejnoprávní do souvislosti s programem a s hodnocením programu s tím, čemu se naprosto správně říká public service broadcasting. To je totiž úplně něco jiného než veřejnoprávní. Jde o službu vysílání veřejnosti. A potom může být přirozeně pohled na celou řadu žánrů, na skladbu programu, na poslání, strategii, koncepci poněkud jiný, kdyby se nemohlo využívat blbé slovo veřejnoprávní. Takhle se užívá kdekoliv, používají ho kritici, používají ho teoretici, používají ho politici a vlastně naprosto správně bylo řečeno, že obsah je úplně jiný, než jaký ve skutečnosti je. Jde o právní ukotvení instituce a nesmí být používáno v souvislosti s jiným hodnocením. Takto tedy ke slovu veřejnoprávní. To byla naše veliká chyba. Služba veřejnosti vysíláním je to správné, o čem se v souvislosti s institucemi typu České televize máme bavit. A jenom takový bonbónek nakonec. V celé historii public service broadcasting má domovská země Michaela Havase jednu specialitu. Tam skutečně public service broadcasting byl někdy v polovině 90. let zrušen, vše bylo převedeno pod komerční vysílací jednotky, aby se za 12 let zjistilo, že to byla veliká chyba,

a zpátky instaloval novozélandský parlament public service broadcasting. Takže to je jenom velmi zajímavá ukázka toho, o co se pokouší a pokoušeli nejen politici, ale vlastně i komerční stanice a majitelé komerčních stanic leckde v Evropě. Vedou neustálý boj s veřejným sektorem, se sektorem public service broadcasting, o licence, o trh, o možnosti nakupovat či prodávat práva, být komerční, nebýt komerční apod. Na Novém Zélandu si to vyzkoušeli a s velkým úspěchem tam funguje public service broadcasting znovu. Michael Havas: Já jsem se vrátil po dlouhé době, asi před 10 lety na Nový Zéland, a jak jsem byl zvyklý na tu úžasnou televizi, která tam byla v 60. letech, tak v 80. letech jsem si ji pustil a zíral jsem, protože v půlhodině vysílání bylo 20 minut programu a 10 minut reklam! Jan Gogola: Co teda ale má být obsahem vysílání televize, o které Ivo Mathé mluvil? Ivo Mathé: To nebude moje sólo, pánové! To v žádném případě! Ale já si myslím, že to je jednak napsané docela podrobně v zákoně a bylo to už podrobně v roce 1991, kdy první zákon o České televizi spatřil

světlo světa, aby poté asi zaznamenal jistou novelizaci, a to v roce 2001 naprosto rekordní, kde popis povinností už je velmi rozsáhlý, včetně podpory kinematografie; ta tam předtím nebyla a stejně byla podporována. A zákon předpokládá existenci statutu České televize; ten jsme také kdysi vypracovali a u něj byly dvě přílohy: kodex a strategie. Tam bylo naprosto dopodrobna napsáno, co si přestavujeme pod službou veřejnosti vysíláním. Tehdy kompetentní orgány jako rada to schválily a myslím, že i v tom mizerném tehdejším prostředí, především v počtu neúplných kanálů, sad frekvencí, se do jisté míry tuto službu podařilo plnit. Jan Gogola: U nás došlo k první změně nástupem televize Nova. Je fakt, že patrně žádná z komerčních

televizí neměla tak vystlanou cestu k zahájení vysílání a vytvořeny takové podmínky, jako měla Nova. A Nova začala výrazně konkurovat. A teď je samozřejmě takové trošku nechci říct zděšení, ale takové lehké znervóznění člověka, který si pamatuje, když vidí nové personální složení šéfů České televize a je tam několik lidí z Novy, kteří dělali v době – vysílání se v poslední době přece jenom trošku kultivovalo – ale toto bylo z období, kdy to bylo jaksi hodně drsné. Uvidíme. Ivan Biel: Před pár měsíci Česká televize organizovala setkání, kde byla paní Fričová, kde byl pan Dolejš, nový ředitel ČT 1, a byl tam pan Myslík, vedoucí výroby. Pro mě to byla nejhorší chvíle, co dělám v televizi, se zúčastnit tohoto setkání, protože tam jsem zjistil, že lidé, kteří mají řídit televizi, neví absolutně nic o televizi a o programech! Ale to opravdu říkám včetně paní Fričové, které jsem si původně vážil, protože tam pronášeli věci, které pro mě byly absurdní. Já jsem byl zděšen a nebyl jsem sám. Absolutně souhlasím s panem Mathém, že to není veřejnoprávní televize, ale je to služba veřejnosti. A tam jsem zjistil, že tito lidé to tak neberou. Pro ně byl hlavní komerční úspěch. To z toho bylo jasné. Tady jste se zmínil o dokumentech. Tam jasně řekli, že klasické dokumenty už nemají, už jsou pasé. Klasické dokumenty už nebu-

11

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 12

Ú VA H Y A N Á Z O RY dou, budeme dělat reality show dokument, tzv. docusoap (documentary+soap opera), což je strašné! A ukazovali tam jeden docusoap. Myslím, že to byl váš pan syn, který na tom pracoval. (K panu Gogolovi. Smích v publiku.) Jan Gogola: Já jsem ho měl vždycky za avantgardu. Ivan Biel: A to, co tam ukazovali, bylo strašné! Nechci to hodnotit. Ale tím nechci říct, že váš pan syn je za to zodpovědný. To Česká televize vidí jako budoucnost. Navíc tam pan Dolejš a paní Fričová říkali: budeme dělat drama documentary. Já jsem se zeptal, a prosím vás, jak to budete financovat, když mluvíte o tom, že bude stále méně a méně peněz? Vždyť je přece dražší vyrobit drama documentary než drama! Jak to budete financovat? Oni řekli: kdepak, drama documentary jsou daleko levnější! Opravdu jsem zjistil, že tito lidé nemají ponětí, o čem mluví. A to mě tedy děsilo. Čili nejenom to byla otázka veřejnoprávnosti, pro mě služby veřejnosti, a tedy otázka, kterou jste chtěl zodpovědět. Byl jsem zděšen, když ministerský předseda pan Nečas prohlásil, že ČT 1 a ČT 4 vlastně by měly jít pryč. On to vyjádřil jako svůj soukromý názor. A zase jsem zjistil, že lidé, a to nejsou jenom lidé ve vedení České televize, ale politici, nemají vůbec jasno, co to služba veřejnosti vlastně je. Václav Kvasnička: Mě to hrozně mrzí, že se tak do České televize navážíte a máte pocit, že lidé, kteří tam pracují, jsou absolutní amatéři. (I. Biel: To jsem neřekl!) Ale skoro to tak zní. A že říkají hlouposti a že se bojíte budoucnosti veřejnoprávní stanice nebo služby veřejnosti. Myslím si, že se asi shodneme na tom, že teď dochází k obrovským změnám na mediálním poli, že v procesu, který se nazývá digitalizace, najednou televize, která byla uzavřena do analogového formátu čtyř televizních programů a na počátku 90. let možná jenom dvou nebo tří televizních programů, najednou je vystavena absolutně jiné situaci. Najednou se v technologickém prostoru objevily desítky televizních stanic a vlastně jenom těch, které jsou šířeny terestriálně. Do konce letošního roku bude 10 na území celé ČR a televize prostě je v situaci, kdy nové televizní programy de facto si rozebírají její diváky, diváky televize veřejné služby. Rozebírají si je logicky, protože přicházejí s dalšími a dalšími variantami a alternativami, takže alternativa jedničky, dvojky, čtyřky a čtyřiadvacítky vlastně nestačí. A i když v procesu digitalizace Česká televize jako celek čtyř programů zaznamenává relativně nejmenší ztráty diváků, tak samozřejmě prochází obrovskou změnou a musí usilovat a bojovat o své místo na slunci, protože skutečně hrozí interpretace, která pravděpodobně může díky tomu, co se tady léta tvrdilo, být problémem pro Českou televizi do budoucna. Totiž když se stane jakýmsi skanzenem jenom pro úzké skupiny diváků, tak její podíl na trhu, její vliv na veřejné mínění bude malý a logicky si pak politikové budou moct klást otázku, proč máme nutit naše občany, aby platili koncesní poplatky, když počet diváků televize veřejné služby neustále klesá. Tak v čem to je? Buď to dělají špatně ti, co tam jsou, anebo v podstatě veřejnost ani takovou službu nechce a nepotřebuje. Tak proč se má vybírat tolik peněz a proč se má spendovat za čtyři televizní programy. 12

A proto se televize logicky nějakým způsobem musí bránit a musí dobře profilovat svoje čtyři televizní programy. Musí zvážit, jestli je to správná profilace, jestli má mít sportovní televizní program, jestli dvojka má mít profil, který má, jaký profil má být u jedničky, a v součtu, jaký je cílový potenciál všech televizních programů veřejné služby, kolik diváků by měly oslovovat a jakými cestami by se diváky měly snažit udržet, protože o tom je celá diskuse o službě veřejnosti, jakou cestou v nové mediální situaci diváky získat a udržet, protože naši diváci ČT výrazně stárnou, našim divákům je přes 50 let, jsou to ti tradiční diváci, jsou to diváci vzdělanější, ze silnějších socioekonomických skupin, jsou to diváci z větších měst. A jak udržet podíl na televizním publiku, nejenom ho udržet, ale jak stále zpátky i oslovovat ty, kteří nejsou našimi tradičními diváky? Jak se je snažit získat na svoji stranu, protože teď jsou všichni skutečně v tom ajfru a v tom laufu sledování nových alternativ komerčních stanic. A prostě oni si konkurenci, abych tak řekl, užívají, protože najednou mají deset voleb. A jestliže máte 10 voleb a nejste člověk, který má pod jedničkou jenom Novu a sleduje jenom ji a nemění, pak samozřejmě volby přinášejí další varianty. A Česká televize musí hledat cestu, jak diváky oslovovat. Myslím si, že cesta je ve vysoké kvalitě, ale rozhodně to není cesta, která by říkala, že se musíme vyhýbat určitým žánrům, že snad nesmíme dělat zábavu, že snad nesmíme dělat dokudramata nebo něco jiného. Myslím si, že v žánrech, ani v tématech to není. Je to v profesionální vysoké kvalitě, která musí být odvedena, a to je cesta, jak diváky udržet. Petr Kaňka: To byl brilantní projev zaměstnance České televize, při vší úctě, který byl v podstatě určitým žalozpěvem nad konkurencí. A myslím si, že tady mnohokrát v jeho brilantním projevu padlo téma boj o diváka. Řeknu na začátek této diskuse, že lidé, co tady sedí, nejsou nepřátelé. V žádném případě necítím jediný důvod, i když samozřejmě za dvacetiletou a asi i delší kariéru spojenou s Českou televizí nemohu říci, že diskrepancí a usilování, řeknu to eufemisticky, z mé

strany byla celá řada, ale to sem prostě nepatří a myslím, že to patří do života každého z nás. Je důležité říci, že tady sedí skupina lidí, která se ve veřejném prostoru podílí v různých rolích na produkci i vysílacím procesu České televize. Jestliže tady hovoříme třeba o problému sledovanosti, který je jedním z klíčových problémů České televize – a já nevím, jestli se mnou pan ředitel Mathé bude souhlasit – myslím si, že toto téma v České televizi nikdy nemělo být nastoleno v té míře a souvisí to s vysíláním reklamy. To je jeden problém České televize. Zmíněný Nečas právě útočí na to, že mu připadá kanál jedna a čtyřka naprosto neadekvátní pro televizi, která plní tuto zmíněnou službu veřejnosti. Nemůžeme se mu divit. Ono to tak skutečně v kritikách a publicistických příspěvcích v tisku je mnohokrát zmiňováno. Tvář jedničky a funkce čtyřky je zpochybňována pro tento typ televize. Čili o tom je potřeba vést nějakou hlubší analýzu. Pane Kvasničko, dejme tomu my zástupci kreativní části veřejnosti, kteří se podílíme na tvorbě České televize, jsme v podstatě od začátku bojovali, abychom byli připuštěni do diskuse o tváři České televize. Myslím si, že kolega Adamec se mnou asi bude souhlasit, že to není jenom můj dojem, že jsme naopak bušili na brány České televize a chtěli jsme být slyšeni. Byli jsme víceméně většinou oslyšeni.

Když mluvíme o paní ředitelce Fričové, vlastně hovoříme už o nebožtíkovi. Čili to je další aspekt toho, že tento nebožtík ještě před nějakými dvěma měsíci měl obrovskou sílu, obrovskou pravomoc, vyjadřoval se na veřejnosti ve zmíněné akci v kině Atlas a vlastně suverénně, stejně jako v tomto článku, popisuje: zájem o náročnější kulturní pořady není u širokého televizního publika velký, tvrdí zmíněná Fričová v časopisu Harmonie. Tak já vám řeknu, to je přece obrovská legrace, když mrtvola, která vypadne z toho procesu, najednou jakože nebyla, která nechá po sobě takovéto dědictví dogmatických tezí a hrubého zásahu do tohoto velice citlivého organismu, tak tady něco svědčí o tom, že to není v pořádku, pane Kvasničko, v České televizi, protože třeba tahle paní byla velice mocnou osobou! Takže já vás chápu, úplně vás chápu, že máte problémy s divákem. Chápu, že dokonce je problém s aplikací toho, co televize má skutečně produkovat, ale prosím vás, to jsou problémy České televize, která se zatím chovala jako uzavřený systém, jako posttotalitní hybrid, který se neotevřel složkám, které by se mohly podílet na jejím životě. Plně se neotevřel. Otevíral se částečně a v různých fázích. Tato restrukturalizace je zatím velkým otazníkem. Ale asi se musí z podstaty věci dít. Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 13

Ú VA H Y A N Á Z O RY Miroslav Adamec: Myslím, že to dopadne dobře. (Pobavení.) A teď jde o to, pro koho to dopadne dobře. V první řadě už to dopadá dobře pro pana Janečka. Jemu se podařil zázrak. V televizi, která hlavně reprizuje, která nevykonává svoji službu, každý si ji definujme, jak chceme, veřejnoprávní službu, to znamená, že veřejnost má nějaká práva – nikdo je nedefinoval, takže s tímto se dá plout donekonečna. Z praktického hlediska je to tak. Česká televize, přestože paní Fričová měla tendenci, aby tam vznikal nějaký vývoj, to, co na Nově pochopili – programový vývoj. Jako scenárista vám mohu říct, že půl roku je stop stav na látky. To se neblaze projeví v průběhu příštího roku, protože nebudou premiéry. Když nemáte premiéry, tak nemůžete konkurovat v tomto úžasně konkurenčním prostředí, které tady vzniklo. Česká televize pomalu ale jistě ztrácí a bude ztrácet diváka. Proč? Protože bude ztrácet autory! Autoři dneska už na Českou televizi nespoléhají jako na svého odběratele, jako na svého partnera. Uvažují o tom, jak přejít jinam a přecházejí jinam. Ve výsledku to bude znamenat postupný odpad diváků. Jenom loni sledovanost pořadů se pohybovala kolem 15 %. A to považovali za velký úspěch. Dneska se to všechno pohybuje kolem 9-10 %. To je něco, kdy televize nemůže obhájit svoji existenci. Za rok, až tady budeme, budeme znát odpověď na otázku, co s Českou televizí. Myslím, že už to bude úplně jasné. Česká televize v tomto konkurenčním prostředí nebude moct přežít, pakliže budou změny trvat tak dlouho. Vždyť návrh na změny byl někdy v únoru nebo v lednu. Janeček se rozhodl, že změny budou. V červnu mu bylo předloženo, jak se to má dělat. Příští rok v lednu budou uvedeny v život. To snad není pravda! To je jenom legrace! Zatímco na Nově vezmou manažera, dají mu za úkol vyprodukovat nějaký pořad, vyvíjet nějaké pořady a tyto pořady se otestují a zjistí se, jestli mají náběh na úspěch, nebo ne a pracují v horizontech týdnů, měsíců, tak tady se pracuje v horizontu půl roku. Takže já odpověď znám, jak to dopadne. Česká televize prostě a jednoduše skončí, protože nebude mít diváka, nebude nikoho zajímat! A pro nás jako pro autory je to smutné, protože s našimi náročnými látkami, o které neměla zájem ani paní Fričová, dneska už ani divák, se prostě budeme muset ubírat tak, aby to zajímalo aspoň komerční televize. Václav Kvasnička: Já tohle prostě opravdu úplně nesnáším, nezlobte se na mě. Především stop stav na televizní látky. Stop stav na televizní látky vznikl asi před třemi měsíci. Já jsem odpovědný za akvizici zahraničních pořadů v České televizi, nikoliv za vlastní výrobu. Proto mluvím za jiné kolegy a je mi to blbé, že za ně musím mluvit, protože skutečně za to neodpovídám, nicméně jsem součástí nějakého týmu, který tam spolupracuje, a tak odposlechem samozřejmě vím, jak to s látkami je. Prostě hotových látek nebo ve fázi námětů nebo přijatých scénářů částečně nebo z většiny zaplacených je v zásobě takové množství, že se prostě další látky nepřijímají, protože v tom je obrovská hodnota. To je hodnota, kterou Česká televize zaplatila a má ji v podstatě ve svém skladu a z něj teď bude čerpat a z těchto zásob bude točit. To, že nemůže další nakupovat, je logické, protože na to nemá, Synchron 4

2010

aby látky nakupovala a pak nerealizovala. Má dostatek látek k tomu, aby mohla točit s rozpočtem, který má na dramatickou tvorbu. Jestliže říkáte, že České televizi klesá sledovanost nějakým zásadním způsobem i v dramatice, tak si protiřečíte. Vlastně na jednu stranu říkáte, že klesá sledovanost dramatické tvorby a že ještě víc bude klesat a že autoři budou muset odcházet někam jinam. Proboha, proč nenosíte látky, které by měly nějakou atraktivitu a nějakou cílovou sledovanost? Proč tedy nenosíte takové tituly? Miroslav Adamec: Jak můžete nosit látky do prostředí, které je nevyžaduje, které je nechce. Samozřejmě můžete říkat, že látek je mnoho. Ano, bude jich mnoho, protože předtím se točilo 20-25 kusů solitérů, dneska se jich točí deset. Předtím se točilo nějakých 12 pohádek, 8 pohádek. Příští rok se budou točit dvě! Pak je samozřejmě logické, že si vystačíte s tím, co jste nakoupili předtím, ale budete ztrácet autory. To je strašně podstatné pro vás jako pro Českou televizi a autoři půjdou jinam. Takže nemůžete po nich chtít: noste látky, když je nikdo nechce. Oni vás s nimi nepustí do dveří. A uvědomte si, že to je příšerný stav, kdy se točí tak málo původních věcí. Nahrazuje se to seriály! Petr Kaňka: Chápu, že si úplně, pane Kvasničko, nerozumíme. Neberte to skutečně jako nějakou osobní věc nebo nějakou posedlost. Tady je prostě narušena komunikace. A v podstatě když vzpomeneme jenom pana Kohouta, kterého doufám tady nebudeme jako autora moci zařadit na okraj, tak když jeho spor s paní Fričovou přerostl v mediální kauzu, kde on jí tam určitým způ-

sobem nadefinoval označení a oslovoval generálního ředitele Jiřího Janečka přes média a nabádal ho, aby se zamyslel nad vztahem programové ředitelky k autorům, tak to přece není marginální problém. A jestli jej neumíme vyřešit, tak je to naše chyba. Protože jestli vy jste dost kapacitní uvnitř televize a my vně máme pocit, že jsme schopni nějakým způsobem uspokojit vaše požadavky, tak to, že se to neděje, znamená, že je někde chyba, pane Kvasničko. A teď je otázka, kdo má otevřít to řešení, kdo má učinit hlavní okamžik zahájení jednání? Autoři venku nebo veřejnost vně, nebo uvnitř televize? To je otázka čistě teoretická. A já bych jenom řekl, že jestli něco je problematické v České televizi, tak je to zpětná vazba. Vždy bych se snažil, aby Česká televize uvnitř sama ze svých struktur produkovala dostatečně silnou zpětnou vazbu, která by už uvnitř organismu vyvolávala silnou diskusi o tom, jaký je stav tvorby, jaký je stav té instituce, jaký je stav – a říkám to úmyslně v poslední řadě – hospodaření. Čili to jsou věci, kdy si asi v něčem nerozumíme. Na pravém křídle sedí pan Mathé. My jsme nikdy

spolu neměli žádné přátelské vztahy, takže to nebude vyznívat jistě servilně. Myslím, že za éry generálního ředitele Mathého konvergence uvnitř televize byla mnohem živější, byla tam živější konkurence a v podstatě to dopadalo i velmi pozitivně na oblast tvorby. Marek Dobeš: Díky tomu, že jsme tu zastoupeni scenáristé, tak diskuse se dostala trošičku do oblasti tvorby, což asi ji přetížilo jedním směrem, ale bohužel asi nejsem schopen říct coby scenárista nic k publicistice nebo k jiné oblasti, než kterou vykovávám. Z vlastní zkušenosti si myslím, že problém České te-

levize je v tom, že chybí dostatečné producentské osobnosti, tak jako to kdysi byl Borovan a před ním, když jsem začínal spolupracovat s Českou televizí, to byl Čestmír Kopecký. Protože jsem původně publicista, tak jsem se do České televize dostal přes Tomáše Baldýnského. Přišel jsem tam s krátkým filmem, byla to komedie a jmenovalo se to Byl jsem mladistvým intelektuálem. Čestmír Kopecký se podíval na rozpočet a řekl mi: Já tady nějaké peníze mám, tak jestli máš odvahu to s námi koprodukovat, tak do toho pojďme, a pak už si mě nevšímal. Tento film měl úspěch a teď má na Facebooku fandovské stránky, které někdo založil, a je to jeden z nejúspěšnějších krátkých komediálních českých filmů a stálo za tím rozhodnutí Kopeckého, který s velkou pravděpodobností stál za úspěchem Petra Zelenky a Saši Gedeona a dalších tvůrců, kteří byli výrazní a jejich filmy, byť množství z nich nejsem fanouškem, byly svým způsobem odvážné a jiné. Hovořím tu čistě z vlastní zkušenosti, ale musím říct, že mi tam chybí odvážní producenti. Pokud bych měl teoretizovat, tak asi řeknu, že slabý ředitel se bojí odvážných producentů, kteří by pod ním pracovali. Myslím si, že pokud budu mluvit za filmaře, tak je to vždycky otázka osobnosti, jestli si člověk váží toho, s kým spolupracuje, jestli tomu někomu důvěřuje a jestli producent chce jít po výrazných látkách a má odvahu to, co v tomto roce vypadá odvážně, začít vyvíjet a počítá s tím, že třeba za tři roky už to bude standard, anebo že tím standard vytvoří, což se Kopeckému i Borovanovi v mnoha ohledech podařilo. Jan Gogola: Budu reprodukovat názory svých kolegů, které tedy už jsou starší, ale myslím si, že jsou stále platné. (M. Skyba: Kolegové nebo názory?) Obé! Tenkrát jeden můj kamarád, režisér, řekl, je to tak deset let a možná už víc, že filmaři pustili Barrandov, pustili Krátký film, pustili Kudlov Zlín svou, když ne neschopností, tak přinejmenším neobratností a teď chtějí po televizi, aby ona jim to všechno nahradila. Tady je problém, že prioritním úkolem televize není vyrábět, produkovat umění. 13

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 14

Ú VA H Y A N Á Z O RY Ivo Mathé: Lituji hrozně Vaška Kvasničku. V jeho roli tady má sedět pan Janeček nebo pan Žádník, pan Mrzena a tito hoši, pan Dolejš a ti mají event. odpovídat vaše dotazy, jak si představují budoucnost služby veřejnosti v ČR. Třeba skvěle, třeba to bude báječné a vrátí se v kvalitě asi tam, co jsme si ji představovali

jako jakýsi etalon. (M. Havas si přál reagovat na nepřítomnost jmenovaných.) Kdybych teď pokračoval, tak bych byl velmi subjektivní, protože kdybych vycházel jenom z toho, co vím jako vy z veřejných zdrojů z rozhovorů s panem Dolejšem v různých časopisech, v různých produkcích, tak to tady tak zrovna nevypadá. Z toho bych měl strach a opravdu bych měl obavy asi stejné jako pan Adamec, že Česká televize o jedničku v této podobě jednou přijde. Myslím, že situace je skutečně vážná a tito lidé by tady měli být. Asi Michael chtěl vysvětlit, proč se omluvili, protože oni teď budou reprezentovat cíle České televize, které by měly zajímat nás všechny jako diváky, jako tvůrce, protože sami to dělat nemohou. Možná by nám měli říct, jak to vlastně myslí, jak mají být jejich kanály financovány, jak mají spolupracovat, jak to mají koordinovat, kolik by tam mělo být podílu původní, nové tvorby, jak se bude reprizovat, co se bude reprizovat, bude se reprizovat křížem nebo ne, nebo bude to zase zpravodajství na jedničce, odbočka čtyřiadvacítky… To je tisíc a jeden dotaz, které samozřejmě nevycházejí jenom z dokumentární či hrané tvorby, Česká televize zasahuje mnohem víc žánrů a dělá mnohem víc, samozřejmě včetně nových médií a internetu, docela dovedně a úkolů má Česká televize rozhodně víc a ti lidé by tady měli být, protože to jsou zřejmě jediní, kteří by nám měli říct, jak to bude vypadat. Vašek sice v nějakém týmu na jednom okruhu myslím je, ale nechtěl bych od něj, aby tady vyzrazoval nějaké záměry. To, co si můžeme přečíst, skutečně příliš nadějně nevypadá. To z mého pohledu je vracení ČT 1 někam na úroveň, jak jsme ji provozovali v polovině 90. let, a to ještě ne úplně, protože jsme se snažili, aby tam bylo hodně kvality, protože tehdy se vysílalo tak na 1,5 okruhu – na jednom, který zasahoval všechny, a půlce (ČT 2), která zasahovala tak 50-60 % populace. Proto kanály ani nemohly být vyprofilovány, a přesto se u dvojky podařilo z ní udělat jakýsi klenot. Z veřejně dostupných informací bohužel ani nevyhlíží žádná snaha návratu k jiné organizaci televize, která by byla plošší. Mezi generálním ředitelem a producentem byla jedna jediná vrstva, čili to byl systém velmi křehký, ale pro profesionály. Tomu dneska Česká televize svojí strukturou skutečně neodpovídá, protože je pyramidálně postavena a mezi generálním 14

ředitelem a tím, co opravdu může o něčem rozhodovat, ale já si myslím, že dneska už nemůže rozhodovat skoro nikdo o ničem, co se týká celého jednoho pořadu nebo jednoho bloku, je asi vrstev pět. Dle mého názoru takto instituce úspěšně fungovat dlouhodobě nemůže. Jestli se rozhodla takto pokračovat v této strašlivé pyramidální struktuře, tak mně je to líto a úspěch není zaručen. Teď řeknu něco strašně ošklivého. Mně svým organizačním uspořádáním a systémem odpovědnosti a vykopáváním odpovědnosti nahoru dnes připadá Česká televize Československou televizí v 88. a v 89. roce. Je to rozděleno do redakcí, nikdo tam nemá odpovědnost, všichni pořád posílají někoho nahoru za jedním ředitelem, za druhým ředitelem. Dneska dokonce ani není za kým a to je strašlivá situace pro vás pro všechny. A nevím, jestli je nadějná pro nás poplatníky a pro diváky. Pořád doufám, že ano, že ten tým se nějak vzpamatuje, že bude veden racionálně a nejenom racionálně, ale že tým nových lidí bude hledat opravdu pravý obsah služby veřejnosti, vrátí se k nějakým hodnotám a bude se snažit dokonce nové etalony vytvářet. Ale aby se to potvrdilo, to by tady ti hoši a dámy měli sedět! Jan Gogola: Michael Havas potvrdil, že byli všichni pozváni.

Michael Havas: Jistě ne všichni, protože to je strašně velká firma. Pan Janeček ale neodpověděl na dvě pozvání. Většinou odpověď zněla: jsme v zahraničí, máme dovolenou, nebo zněla: já jsem na odchodu, takže nemá smysl, abych o tom mluvil. Druhý řekl, já jsem na příchodu, tak ještě nevím, o čem bych mluvil. A dvě osoby se přiznaly, že je nějaká interní direktiva, která jim zakazuje se vyjadřovat k televizi bez svolení svého nadřízeného. A jeden dokonce přidal, že i kdyby přijel, tak by nemohl říct, co si myslí! Dušan Trančík: (hovoří slovensky) Hned položím otázku. Myslím si, že je to hrdinství, aby pan Kvasnička odpovídal sám na naše otázky. Přesto všechno si myslím, že je tam nějaká diskrepance v tom, jak to vyjadřuje. To znamená, má problém, protože je to protimluv – chtít konkurovat jiným televizím. Myslím si, že je to jako když šofér přidává plyn a zároveň brzdí. Pokud bych jim měl něco doporučit, tak by se měli vzdát toho, že to je služba veřejnosti, a tím pádem je to vyřízené, už by jen přidávali plyn a už by bylo důležité stále koketovat s ostatními televizemi a soupeřit s nimi. Jde o to, že Česká televize, ať už jí říkáme veřejnoprávní, anebo služba veřejnosti, má výjimečné postavení na audiovizuálním trhu. A všichni, kteří jsou ve vedení, by si toto měli uvědomit. To znamená neho-

vořit: noste atraktivní náměty. To je absolutní nesmysl! Možná je to pěkná věta, ale je strašně plochá. Za ní nic není! To je prázdno. Televizi chybí upřímnost, chybí jí víceméně náměty anebo vůbec jí chybí něco, co jde na kostní dřeň lidských vztahů. Prostě prázdnota komerce, to je prázdnota, která je všude v každé z televizí. A musím říci, že na Slovensku je to ještě vypouklejší, protože Slovenská televize se chce strašně podobat Markýze anebo ji převýšit. A tam je fluktuace ve vedení, že z Markýzy hlavní ředitel programu je půl roku tam, potom přejde do Slovenské televize a vede tam program a vlastně přináší si jistý vkus naprosté komerce, tedy toho, co by mělo získat více diváků. Jsem člověk, který fandí České televizi. Jsem člověk, který se rád dívá na její druhý program. Nechal jsem si zavést rozšíření programů, abych jej mohl sledovat, a vím, že patřím do malé hrstky těch, kteří ho sledují a kteří mu fandí. Problém, který tu řešíme, je intelektuální. Prostě je to eticko-mravní intelektuální problém vedení, na vedoucích místech. Prostě si myslí, že můžou hovořit o službě veřejnosti a zároveň být komerčními nebo konkurovat komerčním médiím. To je hluboký omyl! Jan Bernard: Pan Kvasnička řekl možná omylem jednu věc, která hodně prozrazuje. On řekl, že veřejnoprávní televize by měla mít politický vliv. Proč by proboha měla mít politický vliv?! (V. Kvasnička: To jsem neřekl!) Řekl. Vy jste mluvil přímo o politickém vlivu. (V. Kvasnička: To ne, to je nesmysl!) Já si také myslím, že to je nesmysl. Usilujete o to, abyste neztráceli diváky, abyste je získávali. To je sice v pořádku, ale jestliže se rozšiřuje audiovizuální trh, zákonitě je budete ztrácet a všechny televize je budou ztrácet, protože ti ostatní budou aspoň nějaké získávat. To je analogické situaci příchodu amerických filmů v 90. letech, kdy na ně všichni chodili a pak teprve se začalo po pěti letech chodit na české. Možná, že se někteří diváci časem k České televizi vrátí. Aspoň v to doufejme. Já tomu pevně věřím.

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 15

Ú VA H Y A N Á Z O RY Co říkal Ivo Mathé, je absolutní pravda. Česká televize potřebuje přímou zodpovědnost, to znamená, že dramaturgové a producenti musejí mít právo rozhodovat v zásadě s definitivní platností nebo do značné míry tak, aby mohli zaručit, že to, o čem rozhodnou, bude z větší míry realizováno. Kateřina Měšťanová: Jsem novinářka a zároveň studentka žurnalistiky. Ráda bych se zeptala, jaký je přístup České televize k divákovi, vlastně ke svému klientovi, protože tady zaznívaly takové věci, které si

dost protiřečily. Na jednu stranu tady zaznívalo: máme nízkou sledovanost, a tudíž Česká televize zanikne atd. atd. Na druhou stranu je tady kritika třeba divácky atraktivních pořadů. Jak to tedy je? Sama se v České televizi setkávám s lidmi, kteří tam pracují, a u nich se dost často – a jsou to lidé ve vedení – setkávám s názorem: sledovanost nás nezajímá. My netvoříme proto, abychom měli vysokou sledovanost. Na druhou stranu právě diváci jsou klienty České televize. Jsou to oni, kdo ji platí, a momentálně poplatky jsou stanoveny na 135 korun měsíčně, což už se mnohým zdá moc. Komunikace České televize s diváky je naprosto mizerná. Je to opravdu tak, že divák dneska Českou televizi nezajímá a budeme si tvořit pořady, které pro něj nejsou atraktivní atd.? Jak to tedy je? A jak by to mělo být? Jan Bartoň: Jsem student. Mě by zajímalo, jak Česká televize přistupuje k mladým lidem, jak se je snaží oslovit. Tady se sice mluvilo o starší generaci, že

všichni diváci České televize stárnou, ale jak ČT přistupuje k mladému divákovi? Kromě večerníčku jak přistupuje k teenagerům, jak je oslovuje? Třeba jednou za rok jsou tři noci krátkých filmů. To je sice krásná věc, ale je to jednou za rok! Jak hodláte tyto mladé diváky získat? Václav Kvasnička: Mladý muži, je vidět, že Českou televizi nesledujete! Česká televize vysílá okno, pokud jde třeba o mladé filmaře, které se jmenuje Film point. Tam dává jednou týdně zhruba ve 40-50 minutách příležitost studentům filmových škol z celé republiky Synchron 4

2010

a tyto jejich studentské filmy vysílá bez toho, že by dělala nějakou proboha cenzuru titulů. V podstatě téměř každý studentský film tam má šanci. V tomto okně se pokračuje a bude pokračovat i od září letošního roku. Kromě cílové skupiny 12, 15, 16 – nejhorší cílová skupina, jaká existuje – je to cílová skupina, která se prakticky vytrácí ze sledovanosti všech televizí, nejenom České televize. Jsou to lidé, kteří odcházejí na internet, tak pro ně ČT vysílá v sobotu odpoledne pořady jako je Game page, jako jsou některé typické sitcomové záležitosti, jako jsou třeba Ajťáci, moderní muziku, hodinový koncert. Je tam v sobotu odpoledne zhruba dvouapůlhodinový blok, který jsme zařadili na program ČT 2 po analýze publika, kdy analytické oddělení nám sdělilo, že toto je čas, který by relativně málo sledující cílová skupina ještě byla ochotna akceptovat pro to, aby sledovala tituly, které jsou zaměřeny přímo na ně. Takže skutečně tuto cílovou skupinu nezanedbává, ale je fakt, že ohlas je mizerný, je mizivý. Mladí se skutečně na televizi prakticky nedívají a ty samé pořady, které jsou sledovány málo v televizi, mají bohatou návštěvnost na webu České televize, protože logicky tito lidé si ho najdou v době, kdy chtějí, třeba o půlnoci nebo v šest hodin ráno, nebo kdo ví kdy, kdy prostě mají chuť. A ještě slečna měla dotaz – prosím, připomeňte mi ho. Kateřina Měšťanová: Ptala jsem se na sledovanost a na to, jak je pro Českou televizi důležitý divák. Václav Kvasnička: Samozřejmě je to proboha koncesionář, ten, který nás platí a pro kterého vysíláme! Skutečně nejsme lidé, kteří pohrdají cílovým publikem. Pohrdáme koncesionáři, pohrdáme snad občany této země? To je totální nesmysl! Akorát když tady pan režisér hovoří o upřímnosti a o takovýchto velkých slovech, to jsou věci, které se dokážou přenést na diváka prostřednictvím určitého žánru v určitém krátkém okamžiku a samozřejmě nejenom žánru dramatu, které vysíláme v neděli ve 20 hodin na jedničce, ale i v jiných žánrech. Česká televize, a každá televize, je továrna, která 24 hodin denně vysílá na čtyřech televizních programech. Vy se soustřeďujete jakoby na pocit lidí, kteří jeden z těchto pořadů někde zachytili, ale nevyjadřoval přesně to, co byste si vy třeba představovali, neuspokojil vás atd. Jenomže televizní vysílání je nikdy nekončící proud televizních programů, které samozřejmě někdy někoho v určité ideální situaci perfektně osloví a jindy neosloví. Ať už proto, že divák je jinak naladěn, ať už proto, že se autor netrefil, ať už proto, že se realizační tým nedokázal strefit do nálady a nedokázal dosáhnout potřebné kvality atd. Prostě je to továrna, která chrlí obrovské množství programů. Musíte si to uvědomit! Řeči o tom, že tady skončí dokumenty, jsou samozřejmě nesmysl. V České televizi velké hodinové dokumenty pokračují, pokračovat budou. Celá restrukturalizace a všechny věci, kde nakonec i Ivo říká, že je nad nimi velký otazník z hlediska toho, jací manažeři se toho ujmou, tak celá restrukturalizace má za cíl v podstatě přivést televizi do situace, kdy její příjmy budou nižší, než jsou v současné chvíli a než byly před rokem dvěma. Jestliže koncesní poplatek je takový, jaký je, a je už několik let takový, pak prostě okolní mandatorní výdaje, obecně náklady, které vycházejí z trhu, ve kterém

žijeme, z mezinárodního prostředí ve kterém žijeme, tak tyto náklady stoupají. A ČT se musí na nové prostředí a na novou situaci nějakým způsobem adaptovat. To, že u nás v České televizi má skončit skutečně ze zákona reklama v příštím roce s koncem digitalizace, to prostě platí. A od roku 2013 bychom žádnou reklamu mít neměli. Teď se diskutuje o tom, zda nějakou opravdu mít budeme, nebo nebudeme. Lobuje se i za to, aby byla. Abyste si uvědomili, proč třeba takový lobying je, aby reklama byla. Jestliže v tuto chvíli Česká televize reklamu šíří, pak má příjem z komerční činnosti a příjem z komerční činnosti je příjmem, proti kterému může započítávat DPH. Ve chvíli, kdy bychom žádnou reklamu neměli, tak veškeré externí náklady, které budeme platit externím firmám, které pro nás pracují, vyrábějí, tak všechno DPH musíme zaplatit a nemáme šanci požádat o vratku. Česká televize není v daňové situaci, kdy by měla nějakou výjimku. My jsme prostě plátci DPH. V situaci, kdy máme reklamu a máme příjem z komerční činnosti, nejenom z poplatků, tak můžeme oproti tomuto příjmu požádat o vratku DPH. To v rozpočtu České televize dělá 600–800 mil. ročně. To jsou důležité peníze. A tyto peníze chce Česká televize spendovat zase jenom za programy, které jsou určeny divákovi a mají být službou veřejnosti. Ivo Mathé: Budu vás možná trochu nudit teoretickými úvahami, ale k tomu mě opravňuje skutečnost, že jsem opravdu 12 let už mimo Českou televizi a spíš se teoretickému pohledu věnuji, neboť přednáším studentům. Ale bude to pro vás možná konkrétní informace. Sledovanost není sprosté slovo ani pro veřejnou službu. Samozřejmě se za ní nesmí honit jako a jediným ukazatelem, protože ta je důležitá zejména pro komerční televizi. Ty prodávají po desetitisících diváky inzerentům. Z toho žijí. Ale aby existovala stanice poskytující službu veřejnosti a nezajímala nikoho, to by skutečně ohrožovalo nejenom její existenci, ale i obhajobu třeba onoho licence fee, poplatku. Samozřejmě by asi management neměl být bonusován podle toho, jak vysoká je sledovanost a jak vysoký udělá hospodářský výsledek. To je zločin! Hlavně hospodářský výsledek. Proti tomu jsem velmi ostře a myslím, že to je zásadní omyl. Kladný hospodářský výsledek ve veřejnoprávní korporaci lze udělat velmi snadno: snížíte náklady, snížíte výrobu a máte hospodářský výsledek. To je sprosťárna! Samozřejmě jsme také používali taková hesla, že televize veřejné služby není pro většinu, ale je pro každého. To je pravda a o tom je potřeba také něco vědět v souvislosti se sledovaností, jak se měří apod. Tady 15

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 16

Ú VA H Y A N Á Z O RY třeba padla nějaká čísla, kolik procent. Nenechte se nikdy zmást. Na tom pracoval kolega Železný léta. Když se mluví o procentech, tak se mluví o podílu na trhu, a to je velmi zavádějící číslo. Mohu vám tady říct, jaké třeba minulý týden byly podíly stanic na trhu a budete překvapeni, protože Nova měla na trhu celotýdenní podíl 31,8 %, Česká televize 31,3 %, Prima 19,6 %. To jsou agregované podíly na trhu za všechny jejich stanice. Kdybyste to chtěli po jednotlivých stanicích, tak tady jsem si ta čísla včera ukradl a opsal. Čili to zase není tak úplně špatné, ale druhá informace byla sledovanost, a to je něco trošku důležitějšího. Je vyjadřována v bodech. Když má něco sledovanost osm, tak si za tím musíte představit 8 krát 80 tisíc lidí. To znamená, že pořad, třeba opera, velmi drahá věc, Petr Kaňka pamatuje, to tedy stojí pěkné peníze, když se vyrobí nebo dokonce převezme z divadla, a ona má potom sledovanost 0,8 nebo 1,2. Vedení stanice poskytující službu veřejnosti se musí rozhodnout: budeme to dělat, nebo to nebudeme dělat? Já jsem vždycky byl pro to dělat i takové pořady, byť dosáhnou jednoho bodu, protože jsem za tím viděl 80 tisíc lidí. To je 80 krát plné Národní divadlo především těch, kteří se tam nikdy nedostanou, protože buď na to nemají, nebo se tam z Náchoda či odsud nevypraví. Takže pro televizi poskytující službu veřejnosti jsou i tato malá čísla sledovanosti nesmírně důležitá, protože vykonává onu službu zcela jednoznačně.

Teď mohu říct s klidným svědomím za všechny tvůrce, každý je rád, když jeho dílo je sledováno, když má co největší počet diváků. A konec konců pro televizi i s tímto náročným úkolem je nejlepší, když se protne kvalita s diváckým zájmem. To je to nejideálnější samozřejmě. A když se ještě protne s tím, že je to pořízeno třeba za rozumné náklady, tak je to vůbec nejlepší. To je taková ideální souhra, ale ta se daří tak asi jedna ku milionu, pořídit něco velmi levného a je to přitom velmi kvalitní a je to velmi sledované. Dvanáct rozhněvaných mužů se napíše jednou za čas. Asi jednou za sto let. Jestliže by se opravdu stalo, kdyby dlouhodobě Česká televize měla podíl na trhu i onu sledovanost velmi nízkou, tak bude velmi těžce bojovat o život. My jsme ten interval zažili. Sice teprve od roku 1997 existuje elektronické měření, čili průkazné, ale předtím byly deníčky, dotazníky, to, co mají dodnes třeba rádia, čili velmi měkká data. A bylo to krušné období, kdy vycházelo, jak Nova rok a půl po zahájení existence měla 70 % trhu. To bylo velmi komplikované, Vašek si to pamatuje, obhájit v té době pro zbývajících 30 nebo 28 % populace tak v uvozovkách nákladnou službu, byť asi tak nákladná nebyla jako dneska. A s tímto 16

argumentem také bylo bojováno proti instituci jako Česká televize. Ono se to všechno samo za tři roky ukázalo jiné. Sami jsme na tom měli svůj podíl, vzdávali jsme se atraktivních pořadů programově, přestali jsme vysílat atraktivní americké seriály, koncentrovali jsme se na skutečnou službu veřejnosti, začali jsme dělat cykly dokumentárních pořadů, dbali na kvalitní zpravodajství, dělali hodně dramatické tvorby, o které jsme dopředu věděli, že samozřejmě nemůže konkurovat v té době až někdy 30 americkým seriálům na soukromé stanici za týden. Tomu nešlo ani konkurovat, ale muselo se to přežít a koncem roku 1997 se už situace srovnávala a vlastně televize poskytující službu veřejnosti byla znovu ve hře, i co se týká diváckého zájmu. A ten je skutečně důležitý pro prosazení způsobu financování a vlastně i vůči politikům. Má naprosto Honza Bernard pravdu, že Česká televize by měla nastolovat otázky a nemít politický vliv. To je vždycky ovšem velmi ožehavé a lákavé téma. Někteří ředitelé soukromých televizí tomu neodolali mít politický vliv, protože to je v moderní mediokracii velice lákavý moment, kterému je potřeba se umět vyhnout. Miroslav Adamec: Rád bych odpověděl tady mladému kolegovi, co se týče dětské tvorby. Každý nový programový ředitel se zaklíná tím, že jeho priorita je tvorba pro mládež a pro děti. Tak schválně zkuste zavolat paní šéfredaktorce Krejčí, že pro ni máte úžasný nápad na hru o dospívající mládeži. Přesně tu niku, která se ztrácí. Oni vám prostě řeknou, že látky nebudou brát, že je nepřijímají. Sami si přiznali, že v podstatě to neumí, že okno, které by rádi, aby vzniklo někdy v sobotu odpoledne, které by naplnili dramatickými solitéry o dospívající mládeži nebo vůbec pro tuto skupinu diváků, nejsou schopni naplnit, a proto na to rezignovali. Nám vlak, který jsme kdysi tak dobře uměli zapřáhnout, ujel. Jděte na festival do Zlína a tam se podívejte, jaké filmy dělají! Jaké dělají Dánové, jaké dělají Angličané, jak to bezvadně umí, jak jsou pravdiví, s jakými výsledky to ztvárňují! Nejsou to nákladné věci, ale jsou pravdivé, jsou krásné. Určitě by se v Čechách autoři našli, kteří by to napsali, ale poptávka prostě není. Oni vás nevybídnou! Oni na to rezignovali. A to znamená, že český mladý divák jde spát s večerníčkem, chvála bohu aspoň za to, a probudí se v těch padesáti možná, když ještě Česká televize bude existovat, jako spokojený divák možná nějakého seriálu z místa ještě víc nahoře. Kateřina Měšťanová: Já bych ještě ráda zareagovala na pana Kvasničku, protože vy jste v úvodu vašeho posledního slova řekl, že divák je pro Českou televizi důležitý: je to ten, na kom to stojí, kdo to platí. Ale to říkáte vy a já jsem se s takovým názorem v České televizi vesměs nesetkala. Hovořila jsem např. s vedením ranního bloku a ve chvíli, kdy jsem ranní blok kritizovala, že není třeba úplně divácky atraktivní a vedení ranního bloku pokrčilo rameny a bylo mi řečeno, že to je jedno, že je sledovanost vůbec nezajímá. Vedení publicistiky několikrát řeklo, že jim je úplně jedno, že mají nízkou sledovanost, protože opět, pro ně to není rozhodující. A dokonce jeden člověk z vedení publicistiky řekl: víc nebo míň diváků, plat mi to stejně nezvýší! (Výzvy, aby slečna Měšťanová uvedla

konkrétní jméno.) Já to nechci říkat takhle veřejně, ale je to jeden z lidí, co to v současné době vedou. Jsou to informace, ke kterým se dostáváme jako studenti celkem interně, takže tady veřejně bych to asi neříkala. Nicméně pokud je takovýto přístup od lidí, kteří sedí ve vedení nejrůznějších redakcí České televize, pak je to pro mě zarážející, protože pokud je nezajímá sledovanost, znamená to, že je tedy nezajímá divák? Václav Kvasnička: Jsme velký podnik, zaměstnáváme spoustu lidí a míra loajality a pocitu sounáležitosti a vědomí cílů stanice, ve které pracuji, a pro nějaké vytyčené vize a cíle televize když nepracuji a nejsem o nich nějakým způsobem vnitřně přesvědčen, tak je to špatně. Jsme Češi a bohužel spousta lidí je v jakési

vnitřní opozici vůči svým zaměstnavatelům, velmi často vlastního zaměstnavatele pomlouváme. Lidé, kteří dělají u nás, jsou ochotni svému zaměstnavateli umýt hlavu okamžitě v první hospodě za Kavčími horami. Je to velmi špatně, svědčí to o slabé loajalitě k týmu a hlavně to svědčí, a to já zase cítím jako určitou chybu nás, kteří možná máme pod sebou nějaké spolupracovníky, že loajalitu se nesnažíme víc upevnit a vybudovat. Cítím to i jako svoji chybu. Jsem na to strašně alergický a reaguji na to podrážděně, protože já jsem takový hodně loajální člověk vůči České televizi a bojuji za ni. A musím říct, že sledovanost a podíl na publiku nás určitě zajímá. Ne proto, abychom prodali reklamu, ale proto, abychom byli vidět. Peníze, které vy jako koncesionáři věnujete na dobro věci pro výrobu kvalitních pořadů, které považujeme za službu veřejnosti, tak aby se na ně ti lidé potom ve výsledku nedívali, pak se děje něco zlého. Pak buď pořady samy o sobě na jednu stranu jsou vznešené, ale na druhou stranu nemají dostatečnou atraktivitu, anebo skutečně prožíváme nějaké období, kdy boom komerčních stanic v 90. letech, tedy Novy, způsobil, že Česká televize byla v těžké situaci, byla přitlačena ke zdi a vlastně teprve na sklonku 90. let to údolí vybrala a zase začala stoupat a začala mít podíl na publiku a začala mít správný veřejný vliv nebo public opinion, tedy že začala vyjadřovat a skutečně rezonovat s tím, co se ve společnosti dělo. A jedině tehdy televize začíná plnit svoji funkci naprosto správně, protože to je cíl – a ve všech žánrech, nejenom v politice, nejenom v dokumentaristice, nejenom v dramatu, ale napříč ve všech žánrech. Teď prožíváme velice kritické období v souvislosti s digitalizací, s nástupem internetu. A toto období možná částečně pomine, až se jakoby trh v uvozovkách nasytí, ale otázka je, kdy? Kolega z Londýna mně sděloval, že v současné chvíli on může chytit 300 anglicky hovořících televizních stanic. To je samozřejmě mimo Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 17

Ú VA H Y A N Á Z O RY jakoukoliv fyzickou kapacitu sledovat to, nicméně to šílené množství a hyperinflace komerčních produktů, placených kanálů, neplacených kanálů, to už nechávám stranou, způsobuje to, že potom si stejně vyberete jenom určitý úzký okruh televizních stanic, které nějakým způsobem konvenují vašemu způsobu myšlení. A jenom ještě dodám, že jestliže chceme dělat službu veřejnosti, potom musíme skutečně nějakým způsobem rezonovat život ve společnosti, aby zase zpátky společnost věnovala svoji pozornost nám jako České televizi. Dušan Trančík: (hovoří slovensky) Beru vysvětlení, které podal pan Mathé, že sledovanost není nemravné slovo pro televizi. Působil jsem na třech a působím na dvou filmových školách. Ze zkušenosti vím, že mladí scenáristé, kteří končí scenáristiku, pracují na televizních seriálech. Vůbec je to nebaví! Píšou díly, které dokonce nesnášejí! Ptám se jich, jak se ti to píše? Jakou radost z toho máš? Prosím tě, já to píšu za prachy, dej mi pokoj! Ale těším se na okamžik, kdy budu psát to, co nosím v hlavě. Většina z nás nechce vyvolávat konflikt s vedením České televize, potažmo Slovenské televize, ale vlastně touží po jisté autorské empatii u vedení České televize, která chápe i jisté problémy, které autor nosí s sebou v životě, že to není fabrika. Slovo fabrika je sice pravdivé, je tam kontinuální vysílání, musí to stále téct, ale na druhé straně jsme lidé, kteří máme jisté city a předpokládáme, že tyto city můžeme někam donést a najdeme jistou empatii myšlenek, které jsme přinesli. A musím říct, že k tomu slouží festivaly, třeba jako je tento v Písku, což je velmi podstatné. Slouží k tomu, aby si lidé mezi sebou vyměnili jistý pocit z audiovize, aby si nějakým způsobem řekli, co stálo za to, a ohodnotili to. V tomto směru děkuji za to, že jsem sem byl pozván a že jsem tu mohl chvíli být. Tereza Vlasáková: Já jsem studentka sociologie. Ráda bych tady otevřela ještě jednu rovinu. Je to rovina politického vlivu na Českou televizi. Shodou okolností jsem byla rok jednou z mluvčích studentské iniciativy Inventura demokracie a my jsme chtěli po politicích čtyři takové legislativní změny. Jednou z těchto změn byla změna zákona o mediálních radách. Chtěla bych se zeptat pana Kvasničky, pana Mathého a třeba nějakého zástupce Fitesu, co si myslíte, do jaké míry ovlivňuje problém České televize fungování mediálních rad a fungování politiky, protože tady zatím bylo zmiňováno vedení České televize. A já jsem za ten rok, co jsme se tím zabývali a chodili jsme za politiky a ptali jsme se jich na to, co s tím udělají, jaký na to mají názor, došla k dojmu, že to hodně visí nahoře ve Sněmovně a že je tady politický zájem na tom, aby v České televizi byli na vedoucích funkcích nekompetentní lidé, aby tam bylo pět šest pater, aby tam docházelo k difúzi odpovědnosti, aby veřejnost ani tak moc po veřejnoprávní televizi neprahla a aby tím pádem veřejnoprávní televize nemohla být hlídacím psem demokracie, aby byla dostatečně bezzubá pro politiky, aby nebyla nebezpečná. Mediální rady volí sněmovní komise pro sdělovací prostředky. Mediální rady potom volí ředitele České televize a pak to jde pořád dál. A skutečně politici mají dost velký zájem na Synchron 4

2010

tom, aby se dosavadní zákon, který není dobře upraven, nezměnil a aby stále měli veliký vliv na to, kdo v mediálních radách sedí a jak se to potom ovlivňuje až k výkonným lidem v České televizi a k divákům. Ráda bych také vyjádřila dík za to, že tady pan Kvasnička je jako zástupce České televize, protože mám pár zkušeností s pořádáním různých debat na různá témata, ať už je to Česká televize a mediální rady, nebo třeba problémy ČEZu apod. Člověk vždycky pozve nějaké zástupce dané kontroverzní instituce a většinou ani neodpoví nebo nechtějí přijít. Narušená komunikace mezi Českou televizí a veřejností určitě je, ale zrovna třeba aspoň pan Kvasnička je dokladem toho, že aspoň nějaká tady je, protože přišel. Martin Skyba: Stručně odpovím jako zástupce Fitesu. Problém Rady České televize je v tom, že je volena v Poslanecké sněmovně. Jsou tady doposavad zájmy dvou stran. Nevím, jestli se to změní při další volbě, jestli si také škrtne TOPka nebo Věci veřejné, bůh suď. A pak další problém je personální obsazení. Podívejte, předseda Rady České televize byl vyhozen někdy v roce 1997, protože s panem Charouzem prováděl nějaké podivné smlouvy a průhledně prosazoval do sportovního zájmy pana Charouze. Další člen rady byl vyhozen na Štědrý den, protože se přišlo na to, že si dělá soukromé kšefty na televizním zařízení! A teď se tam vrátil. Už tam byl jednou v Radě, která byla rozpuštěna v době Balvína. Miroslav Sovják: Chci reagovat na slova pana Mathého, který mluvil o pyramidální struktuře, protože pyramidální struktura je vlastně taková největší zašívárna pro největší množství kamarádů a lidí. Pro mě je otázkou do dnešního dne, proč v naší společnosti nemůže fungovat něco, co bylo dlouholetou praxí ověřeno. Dramaturgicko-výrobní skupiny byly ověřeny už v 60. letech na Barrandově. V České televizi se nejlépe osvědčily. Nejlepší věci, které v České televizi Kristina Vlachová a Miroslav Sovják

vznikly, vznikly vždycky v dramaturgicko-výrobní skupině. Dva lidé, kteří jsou odpovědní za celou látku: producent a dramaturg. Dneska když autor přinese látku do České televize, tak filtr, přes který scénář nebo nápad musí doslova procedit, je takový, že to musí schválit dramaturg, pak to jde k vedoucímu dramaturgovi, pak to jde k šéfdramaturgovi, pak to jde k producentovi, k šéfproducentovi a pak to schválí ještě nebožka paní Fričová. To, když jsem tady slyšel, že paní Fričová je nebožka, tak to se velice pletete, protože to je takový typ člověka, kterému já říkám člověk punkevní podle řeky Punkvy, protože se opět někde vynoří a bude fungovat v jiné televizi. (Smích.) A pokud jde o strukturu v České televizi, málokdo řekl to podstatné, protože za dobu České televize není

nikdo za nic zodpovědný. Například programový šéf, který přišel s nějakou koncepcí a nastolil ji, tak během dvou let odešel. Výsledky jeho práce slíznul ten další. Další přišel s nějakým programem, opět odešel po dvou letech. V České televizi došlo k tolika změnám, že dneska když chcete někoho kritizovat za něco a ten dotyčný tady bude, tak se vždycky vymluví. Vždycky řekne, to udělal on. My jsme to mysleli úplně jinak. Takže moje zásadní otázka je na pana Kvasničku, jestli mi může odpovědět, nebo někdo jiný, proč se nevrátit znova k principu dramaturgicko-výrobních skupin? Ivan Biel: Nevím, jestli jsem ten pravý na to odpovědět, ale vy mi mluvíte z duše. Je to strašně důležitá věc. Já jsem strávil hodně dlouho v zahraničí, kde jsem pracoval zejména u britských televizních společností, kde existuje tzv. producentský systém. Vím, že tady máme hodně scenáristů, dramaturgů. Dramaturg jako takový neexistuje nikde. Kromě divadla samozřejmě. V divadle ano. Ale dramaturg je svým způsobem komunistický výmysl, dohlížitel, kdy strana a vláda dohlíží. (Námitky z pléna.) Redaktoři mají ale trošku jinou funkci. V BBC, ale i v ITV, což mluvím o britské televizi, dokonce i režiséři se nyní nazývají producenti v mnoha případech. Ale producent musí být samozřejmě osvícený, inteligentní, vzdělaný člověk, který je zároveň dramaturgem. Jednak televize by strašně moc ušetřila lidí, protože v televizi je tolik dramaturgů. V dokumentární tvorbě to je úplný nesmysl, mít dramaturga! (Z pléna: To není pravda!) Je to můj názor, který si tady dovolím vyjádřit. Ale potřebujete mít silného producenta, který zároveň bude dramaturgem. A jeden člověk by na to stačil. Já jsem nedávno skončil film v České televizi, kde byl dramaturg, byl hlavní dramaturg, byl šéfdramaturg atd. Dramaturga, který za to bral peníze, jsem viděl snad jednou nebo dvakrát. Nepřišel ani na natáčení, nikam. Neměl zájem. Je to inteligentní člověk, ale prostě zřejmě to nebyl jeho tzv. šálek čaje. Silné producentské prostředí by pomohlo České televizi strašně moc. Podle nové restrukturalizace najednou vidím tzv. vývojové centrum a vlastně se to vzdaluje od sebe: produkce a tvorba. Ne sbližuje, ale vzdaluje se to! Čili tady vlastně vzniká nějaký moloch, nějaké vývojové centrum, kde jistě budou dramaturgové, kteří budou dramaturgovat, tvořit a připravovat programy, a potom bude někde výroba, někde úplně zvlášť, a najednou tady vznikne ještě spousta dalších článků navíc. A odpovědnost, to už vůbec nevím, kdo bude mít! Tady není nikdo, kdo by říkal, zrušme Českou televizi. Všichni ji chceme. Ale bojím se tzv. bulvarizace České televize. A toho se opravdu bojím. Je to otázka televize jako služebníka státu a služebníka diváka, měla by dohlížet, aby se z toho nestala bulvarizace. Angličané tomu říkají tabloidní televize. V České televizi svým způsobem, zejména ČT 1, některé programy se blíží k bulvárním programům. Pamatuji se, když paní Fričová přišla. Jedinou programovou ideu, kterou měla, řekla: budeme dělat pořady pro mládež. Miroslav Sovják: Ona teď iniciovala seriál pro důchodce! Ivan Biel: A to, že Česká televize vyrábí večerníčky nebo vyrábí sem tam nějaký odpolední program, to 17

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 18

Ú VA H Y A N Á Z O RY Ivanka a Jan Lukešovi

není ono. Mládež je svým způsobem nejdynamičtější skupina; myslím mládež dejme tomu do 25–30 let. Mé zkušenosti z anglické televize jsou takové, že tam to došlo až k absurditě. Třeba Channel 4 dokázala dělat kvalitní programy, byla to neztrátová televize. Po Jeremy Isaacsovi, který byl dlouhou dobu ředitelem a zakladatelem této televize, přišel někdo, kdo se jmenoval Jackson. A ten změnil úplně celý pohled televize. Najednou televize vyráběla pořady jenom pro mladé diváky. Sice byla komerčně velice úspěšná, mladí lidé se na to dívali, ale zase druhá část demografické škály byla tím pádem ochuzena. Česká televize by měla mít dostatečně širokou škálu i pro mladé lidi, ale to neznamená, že by třeba důchodci měli být ošizeni. Václav Kvasnička: Stále se tady vracím a zaklínám se digitalizací a mnoha televizními programy, které jsou dneska k dosažení. Prosím pěkně, uvědomme si, že mládež do 25 let, to není jedna homogenní kategorie. Od 10 do 25 tam kategorie najdeme možná čtyři pět a každá z těchto věkových kategorií a skupin má úplně jiné zájmy a cíle a v tu chvíli i své priority. Technologická revoluce televizní digitalizace způsobila, že téměř každá z cílových skupin má svůj tématický televizní program, který takhle zvolí a 24 hodin denně tam má přesně to, co je cíleno pro tuto úzkou věkovou kategorii. Zatímco Česká televize to na programu ČT 1 dělá směsným způsobem, z hlediska věkových cílových skupin přeskakujeme. Samozřejmě se snažíme, abychom nepřeskakovali bezhlavě, snažíme se vytvářet celky, které jsou cíleny spíš pro starší, a pak je tam nějaký oslí můstek časového přechodu a pak zase cílíme na nějakou jinou skupinu, na ženy apod. Váš slavný producentský systém, a teď to neříkám ironicky, Ivo, na který se tady odvolávala spousta lidí – Borovan, Čestmír Kopecký atd. – měl samozřejmě ve své době a v situaci, která existovala v České republice z hlediska možností nezávislých producentů, konkurence, rozvoje mediálního trhu atd. své plné oprávnění a úžasným způsobem konvenoval té době. Myslím si, že přišla jiná doba a producentský systém tak, jak byl zkonstruován, byl obtížně řiditelný v době,

18

kdy televize potřebovala určitou větší akceschopnost, když musela reagovat na změny, které skutečně komerční konkurence začala na trhu dělat, to znamená s příchodem Primy, s příchodem dalších kabelových kanálů. Producentský systém, který byl takhle plochý, to znamená, že tam bylo málo řídících stupňů a dával individuální odpovědnost, ale i individuální svobodu, která samozřejmě ve svém důsledku vůbec nemusela konvenovat s obecným generálním cílem, který byl třeba vytyčen programovým ředitelem, protože tam nebyla přímá vazba, že by pod programovým ředitelem byly tvůrčí skupiny, které by jemu odpovídaly. Tam byla nepřímá vazba právě přes generálního ředitele, čili to byla otázka nějakých diskusí, přesvědčování lidí, aby dělali pořady toho nebo onoho typu. A také z té doby pochází spousta pořadů, které byly i velkým propadákem, byly neúspěšné, některé se dokonce ani nikdy neodvysílaly, jak byly špatné nebo nepovedené. Byl to totální úlet. Byla to určité éra autorské svobody, která přinesla samozřejmě i určitý odpad ve formě toho, že se některé myšlenky nevydařily a jejich realizace nebyla taková, jak si třeba i jejich tvůrci přáli. A pyramidální model, který je postaven samozřejmě na odpovědnosti výš a výš, se snaží zapojením více stupňů eliminovat, abych tak řekl, omyly. Neříkám, že se to pokaždé daří. To chraň pánbůh! Utužený řídicí systém, pyramidální, vznikl nástupem pana Lamberta v roce 2004 a vznikl jako důsledek toho, že televize byla v blbé ekonomické situaci a kdy on chtěl zkontrolovat každou korunu, která se vydala na nějaký pořad, takže se spousta lidí musela podepsat na spoustu papírů a převzít odpovědnost, což v důsledku zase vedlo k tomu, že jakmile máte deset lidí podepsaných pod jednou věcí a nikoliv jednoho, tak každý se schová za devět dalších. Má to samozřejmě své důsledky a možná, že nová reorganizace a nová organizační struktura přinese větší osobní odpovědnost. Ivo Mathé: Já jsem si ani nedokázal představit, že dostanu takhle nahráno od Vaška, neboť on je pamětník i těch prvních šesti let, ale vlastně i posledního vývoje. Já jsem, skutečně se k tomu přiznávám, spoluautorem české verze producentského systému a stojím si za ním. Nechci, aby se zapomnělo na vás s Inventurou demokracie, a já se k tomu možná dostanu. Nikoliv oslím můstkem, ale určitou logikou v této věci. Jestliže má česká společnost řadu porevolučních deficitů, tak osobní odpovědnost je jedna z nejvýraznějších. Tím jsem si naprosto jist a stýkám se s tím vlastně denně ve všech funkcích, které jsem dělal. V televizi to bylo samozřejmě nejbolestivější. Tam lidé byli zvyklí vesměs žádnou zodpovědnost nemít. Tehdy v roce 1991 uvést do života systém, v němž bude vysoká osobní odpovědnost spojená s pravomocemi, bylo velice riskantní, ale ukázalo se, že velice životaschopné. Dokonce si myslím, že odpad, o kterém mluvil Vašek, byl minimální a naprosto nesrovnatelný s tím, kolik pozdější nebo jiné systémy spotřebují na administrativě a na lidech, kteří si zodpovědnost vykopávají směrem nahoru nebo mezi sebou. Lidé tenkrát byli v každé skupině nuceni, aby svěřený úkol na daný rok splnili a sami rozhodovali o tom, na který pořad – jeden malý nebo dramatický velký či se-

riál – kolik dají peněz, kde ušetří, kde víc investují. A byli často zodpovědní jenom v jedné osobě, nebyly vždycky dvojice. Dokonce tento model byl postaven spíš na jednoho člověka. Fungovalo to dobře a důkazem je i ekonomický život v té době. V prvních letech, v roce 1992-98, byla každoroční meziroční inflace 10 %, v roce 1993 dokonce 20 %. Kdyby nebyl producentský systém, kdyby byl dnešní, tak televize se svým rozpočtem nepřežije ani rok, protože ten dnešní nutí k nehospodárnosti, nebo rozhoduje někdo, kdo to nezná nahoře. Nevím, samozřejmě je tady 12letá pauza, jestli je vůbec něco takového znovu možno uvést do života. Asi ne, protože kontinuita byla přerušena. I lidé, kteří tenkrát byli zapáleni, zapojeni, tak se po česku rádi osobní zodpovědnosti vzdali. A některé indikátory, kam by chtěli postrčit vlastní život, infrastrukturu včetně vnitřní organizace, opravdu smrdí 80. léty, včetně nějakých tabulek a kategorií pro herce, prostě něco strašlivě smrdutého, co jsme dva roky odstraňovali! To byl také největší porevoluční výkon. Čili ekonomicky i co se týká – teď tedy se hodně chlubím – tvůrčího potenciálu, tak takový systém byl nejsilnější. Ovšem také nejsvobodnější, tím pádem produkoval celou řadu věcí, která nevoněla celé politické garnituře a nejenom politické, vlastně i jiné – lobbyistům, průmyslníkům, obchodníkům apod. Prostě tato svoboda smrdí. A teď se dostávám k Inventuře demokracie. Skutečně jenom první mediální rada byla jakž takž svobodná a složená z osobností, které nebyly navázány na politické, ani lobbyistické kruhy, zdůrazňuji. To se od té doby ukázalo jako zásadní, nejenom přímá vazba: politická strana – člen rady, ale často i figury, které se tam pohybují kolem, zastupují různé jiné zájmy, častěji dokonce jiné zájmy než přímo politické nebo stranické, pohybují se kolem rad jako vlaštovky a pořád je naklovávají. Takže ta druhá, která byla jmenována v roce 1997, už politická samozřejmě byla. Už jim mnohem víc záleželo na tom, aby měli vliv, aby tam správné skupiny či straníci měli vliv, dokonce možná i na výrobu, a těm přirozeně systém tohoto naprosto otevřeného a plochého rozhodování a osobní odpovědnosti nesmírně vadil. A on byl předurčen ke svému konci už na sklonku roku 1998, nikoliv až s panem Lambertem. To prostě šlo do háje, protože byl také samozřejmě velmi náročný na řízení. To je, jak jsem říkal na začátku, velice křehoučký model, ale pro profesionály. To je tedy ta BBC. Je to velice křehká věc, ale vždycky to tam profesionálové řídili. Celý tento možná hodně idealistický model přirozeně politici a lobbyisté museli jednou narušit a také se jim to samozřejmě zdařilo. A vazba s programem je zcela evidentní, protože čím víc se ztrácí na úrovni dělných lidí osobní odpovědnost a tlak na ni, tak samozřejmě to nutně musí mít dopady i na kvalitu obsahu, ale dokonce i programového rozhodování a dokonce třeba i na personální rozhodování. Proto prvních šest let tady byl jeden programový ředitel s jasnou koncepcí (Jiří Pittermann), a byť třeba neměl úplně přímý vliv na skupiny, tak samozřejmě měl vliv na koncepci a oni nemohli vyrábět nic mimo vysílací schéma, které se jim řeklo, protože by to opravdu byl potom kus na vyhození. Takže tam velká přísnost byla, ale zároveň sysSynchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 19

Ú VA H Y A N Á Z O RY tém dokonalé osobní odpovědnosti, který ovšem na konci 90. let už nepatřil do tehdejší výbavy politických garnitur. Nejhorší změna se samozřejmě stala po televizní revoluci v roce 2001, kdy se politici rozhodli Českou televizi ztrestat. Revoluce samozřejmě byla i charakterizována jakýmsi úsilím o novou mediální legislativu; té se skutečně televizi i společnosti dostalo, ale v té nejhorší možné podobě. Zákon se počtem stránek zdvojnásobil, počet paragrafů také, rada se stala z devíti patnáctičlennou atd. atd., ale ne žádná změna, že by byla volena jinde než v Poslanecké sněmovně. Od začátku byl největší problém, co se týká vazby na naše volené zástupce České televize v tom, že vlastně podléhala jenom jedné komoře Parlamentu, a to té dolní. Nikdy nebyl puštěn ani ke slovu Senát, dokonce ani žádné jiné exekutivní orgány. S tím ani dokonce nepočítal původní zákon, který byl schválen v České národní radě. Ten mluvil o Parlamentu, čili kompetence se měly rozdělit. Nikdy se nerozdělily! Takový zájem byl v Poslanecké sněmovně! (M. Skyba: Jeden z návrhů byl prezident.) Ano, jeden z návrhů byl prezident – trojnožka atd. Prostě nepustili to! Vliv tam chtěli mít, vymysleli si různé mediální komise. A zase kruh lobbyistů, který dneska je možná intenzivnější než přímá vazba politik – člen rady a dokonce potom jmenovaný management. A protože i druhá úroveň managementu je dneska schvalována radou, tak to jsou důsledky. A mě to mrzí, že je tady Vašek a není tady nikdo z kompetentních pánů, protože já bych jim to řekl do očí. To prostě není možné, aby na místech P-1 byli ti hoši, co tam jsou! To prostě není možné! Já některé znám osobně a jejich výkony, to je prostě nemyslitelné! To nemůže být vrchní ředitel s praxí 15 let policajt! To je prostě nesmysl! A to tam takhle funguje. Jestliže tady někdo kritizoval ranní vysílání na jedničce, samozřejmě, jestliže politickým vlivem se dostane do zákona cosi jako povinné procento vysílací plochy pro studia, tak jak na to management zareaguje jinak, než že přidělí ranní vysílání na jedničce Brnu a Ostravě, aby se nahonily minuty, a vysílá se tam něco, co jsme opustili v roce 1994 jako nekvalitní model ranního vysílání. Je to nejsnazší, nejjednodušší, jak nahonit minuty! To je samozřejmě důsledek politického vlivu, ničeho jiného! A takových vazeb bychom možná našli víc. To není úplně daleko od sebe, inventura demokracie, od skutečného výkonu služby veřejnosti. Možná je to samozřejmě komplikované vidět až dovnitř struktury, ale spojitostí a důsledků bychom našli případně mnohem více. Personální jsou vidět nejvíc, ale programové a strukturální jsou tam samozřejmě také. To zcela určitě a je to veliká škoda. Ale nevím, jestli je cítit a vidět úsilí se tohoto vlivu zbavit, protože, jak tak pozoruji, tak se tam vpouští další, jiné, podnikatelsko-lobbyistické vlivy dokonce evidentně i do programu. Objevují se tam pořady, na kterých má zájem z nějakých důvodů generální ředitel, protože chce mít tam a tam, v těch a těch místech dobrý kontakt nebo dobrou ozvěnu. Tereza Vlasáková:. Omlouvám se, že do toho takhle vpadám, ale aby se něco zásadního změnilo na fungování České televize, tak si myslím, že my všichni, co tady dneska sedíme, táhneme za jednu stranu provazu a proti nám jsou politici ze sněmovní komise pro Synchron 4

2010

sdělovací prostředky, mediální radní atd., lidé, kteří to skutečně ovlivňují hodně tam nahoře. Chci se zeptat, jestli si myslíte, že by problém České televize měl začít řešením zákona o mediálních radách a politického vlivu na Českou televizi. Jiří Siostrzonek: Jsem koncesionář. Mám pro pana Kvasničku dobrou zprávu. Dívám se čas od času na ČT 2 a jsem maximálně spokojen, jen se bojím, aby nebylo hůř. Určitě vám nepřeběhnu ke komerčním televizím. Měla by se vyprofilovat ČT 2 a ČT 1. Myslím si, že to je úplně jasné. Přece tyto programy dělají něco úplně jiného, než dělají komerční televize! V tom případě bych ani nemluvil vůbec o konkurenci, maximálně o přebíhání, ale to se nikdy nezmění. Prostě procento lidí, kteří se budou dívat dejme tomu na ČT 2 na některé pořady, bude konstantně stejný. To je můj takový odhad, samozřejmě s nějakými výkyvy v časových intervalech. Proto bych ani toto neměnil. Vůbec nemá smysl dělat pořady, které jsou dejme tomu úspěšné v komerční televizi, protože za prvé to není poslání a za druhé si myslím, že Česká televize nejenže to neumí, ale nesmí to umět! To je přece úplně jiný formát, to je jiný svět, komerční televize. Myslím, že koncesionářský poplatek je svým způsobem princip solidarity. To znamená, já něco zaplatím a třeba se na to nedívám. Ale vím, že to je kvalitní a že to nesmírně osloví esteticky, informačně jinou skupinu lidí. A to je přece důležité, aby tyto skupiny tady byly. Klidně zůstaňme u 5 % a buďme rádi, že je tady ještě skupina, která má šanci se na toto dívat, to znamená princip kultivace, který by měl být veřejnou službou. Pokud zůstanete u ČT 2 a všechno ostatní zrušíte, tak už to je veliký úspěch. Vždycky propadám hrůzostrašné depresi, protože tady už je celkem všechno vyřešeno. Akorát když se vrátíte do Prahy, víme, že bude všechno probíhat jinak, protože vy i kdybyste měl sebelepší vůli a tady pan Mathé a opravdu odborníci, v podstatě všichni víte, jak by to mělo být, jenomže pravděpodobně to vždycky zůstane tak, že o tom budou rozhodovat jiní. A proto to nejdůležitější pro vás, až přijedete do Prahy, tak věřte tomu a vyřiďte jim, že opravdu jsme strašně rádi, že tam třeba nějaký dokument na ČT 2 běží. Jsou tam o přírodě monotématické programy apod. Takže za to strašně mockrát děkujeme! A rádi za to budeme platit. Michael Havas: Ono je to dáno populací. Televize je vlastně reflektor lidstva, které máme. Vím, že např. v Německu třetí program – když jsem tam naposled před asi pěti lety dělal dokument, tak kulturní sledovanost je maximálně 3 %. Když máte 1,5 %, 2,5 %, tak redaktor programu je docela spokojen. Říká se tomu dejme tomu minoritní kultura. Slovo demokracie nás svádí k nějaké představě, že když něčeho je víc, lidí je víc, že mají pravdu. Někdy může mít jedinec pravdu! A jedinec má právo být slyšet. A toto si myslím, že je úkol veřejné televize, public broadcasting. To není tak, že svět se stává komerčnějším. V důležitých místech, a teď cituji UNESCO, lidé pochopili, že minorita je koření naší civilizace. To znamená, že UNESCO začíná chránit nehmotné dědictví. První věc, která byla chráněna, která se dostala pod záštitu

UNESCO, byl gregoriánský chorál. Třetí věc byl nějaký loutkářský kus ze středověku na Sicílii. To jsou děsně křehké věci, to se nedá měřit sledovaností. To je úkol veřejnoprávní televize, public broadcasting. A kdybyste se takto profilovali, tak vůbec nemusíte tady vést tyto neskutečné řeči o tom, že máte konkurenci nebo že jsou tady jiné tlaky.

A solidarita, o které mluvíte, s tím totálně souhlasím, protože můžete být největší hedonista a můžete mít syna nebo dceru, která najednou chce být Keplerem. To nevíte! A my musíme zaručit, že tyto hodnoty tady zůstanou. To je první věc. Jsem strašně rád, že pan Biel se zmínil o Jeremy Isaacsovi. Poslední film, který Jeremy Isaacs zadal, než odešel z Channel 4, bylo Něco z Alenky od Honzy Švankmajera. To je rozhodnutí jedince nahoře, který má vášeň pro umění, pro film. Nemyslím si, že bývalý redaktor Palcátu může takovou vášeň mít. Myslím si, že tohle je strašně důležité. Dokonce Jeremy Isaacsovi, když se pak rok na to stal generálním intendantem anglické Národní opery a přijel do Prahy, aby viděl na vlastní oči mistra Švankmajera, to je filmová a televizní kultura! My ji tady nemáme! To je ten problém! Máme tam něco úplně jiného. Myslím, že nejdůležitější je vždycky nějaká morální hodnota. Byla tady řeč o tom, že se to bulvarizuje. Máme tady jeden takový příklad. Máme tady 13. komnatu, která je jistě velice sledovaná. Já se na ní také někdy koukám. Někdy jsou tyto pořady lepší, někdy horší. Ale všude by měla platit určitá etika novinařiny. Takže například když řádí mediální válka, že Jiří Suchý okrádá český národ, protože chce peníze pro svoje divadlo, a pan Kratochvíl se s ním chce soudit dokonce v Bruselu nebo někde a paní Drtinová, politický komentátor, ho očekává v Karlově ulici, jak tam přijede ve svém vojenském Hummeru, a on vystoupí z auta a ona ho políbí na tvář a pak začne takový strašně patetický pořad o tom, jak to bylo těžké v emigraci, tak ta osoba by v Anglii už v televizi neměla práci jako politický komentátor, protože se přidala subjektivně k jedné straně! Toto je nemyslitelné! Souhlasím, že televizní rada je největší problém, který tady je, protože to je propojeno na politiku. Když jedna klíčová osoba v této radě ruší Vítu Klusákovi natáčení dvakrát třikrát a když se Vít Klusák zeptá, prosím vás, já jsem měl objednaný tým, štáb, kameramana, zvukaře, proč nemůžeme točit? A ona řekne: Protože já jsem chtěl v pozadí mít svou novou linku na rohlíky, tak tato osoba má hlídat přesně tento product placement, má ho zakazovat a ne ho praktikovat! Jan Gogola: Mluvils o Helence Fibingerové? Michael Havas: Já jsem nikoho nejmenoval. 19

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 20

NOVÉ KNIHY Jan Gogola: Moje krajanka. Tady padlo hodně podstatných věcí. Domnívám se, že to, o čem mluvil Ivo a co televize opustila, se týká obecně náš všech. Měli bychom požadovat, aby člověk obdržel určité kompetence, ale zároveň zodpovědnost. Je to strašlivě anonymní, když se něco povede a také když se něco nepovede, tak se dokážu schovat za tolik lidí, že vlastně jsem nic špatného neprovedl. A ještě k dramaturgickým skupinám, které fungovaly v televizi. Pamatuji si, že když se vrátil Pavel Juráček z emigrace, tak říkal, že oni byli slavní v 60. letech, ale že se zapomnělo na barrandovské dramaturgické skupiny. Ti jim dávali šanci, ti s nimi pracovali. Potvrdil to potom i Menzel, Chytilová, Bočan, ale to byli spíš producenti tenkrát než dramaturgové. A toto nastalo potom v televizi, ale byla tam také zodpovědnost. Samozřejmě Čestmír Kopecký udělal také několik – já jsem s ním dělal asi na dvou nebo třech věcech – udělal také několik průserů. Ale vědělo se, že to udělal Kopecký! A když se to povedlo, také se vědělo, že to udělal Kopecký. Dneska je to takové anonymní a nikdo neví, co a jak. Ale to je jenom taková poznámka. Budeme se chýlit ke konci a já tedy požádám, aby to udělal Ivo Mathé. Ivo Mathé: Míša už to vedl k nějakému konci a vy teďka docela dobře, ale já nechci, aby něco zůstalo viset ve vzduchu, takže mi dovolte kousek pesimistický a pak malý kousek optimistický. Pesimistický vychází z mé empirie alespoň z evropských demokracií. Ptala jste se na to, jestli je možné zákonem, legislativně oddělit vliv přímo od vysílatelů veřejné služby. Nedomnívám se, že si to můžeme od nějakého nového znění zákona slibovat. To by se musela změnit absolutně politická kultura a také i zvyky, zvyklosti lobbyistů, kteří prodávají ty rampouchy často i z vlastní vůle, aniž jsou navázáni na nějakého zadavatele, a ti se tady pohybují ve velkých množstvích – jak politici, tak lobbyisté. Vliv na stanice jakékoliv, jestli

komerční nebo služby veřejné, tam je to přirozeně snazší, se pokouší mít politici ve všech státech i s mnohem delší tradicí demokracie. Čtyři roky jsem se pohyboval opravdu jen mezi řediteli televizí, když jsem byl viceprezident EBU (European Broadcasting Union), a oni mi to všichni potvrdili a já jsem to i viděl konkrétně. Konec konců případ předposledního generálního ředitele BBC Grega Dykea je přesně on. Na něj vystartoval Downing street 10 takovým způsobem, že bouchl do stolu a šel od válu. Čili i v tradiční demokracii, i v BBC, vlastně nejdéle existující stanici s obrovskými zásluhami, kdy její redaktoři umírali ve 2. světové válce, tak i tam se takové věci dějí. Prostě všude bude vždycky snaha politiků či lobbyistů mít nějaký vliv na média, nebo je rovnou dokonce koupit, čehož jsme tedy také svědky, pokud to v komerční sféře jde. Čili to je pesimistická část mého konce. Optimistická je skutečně v tom, že za zhruba čtyři koruny za den ze 135 si myslím, že každý dostáváme i dnes docela solidní službu, když ne denně, tak aspoň několikrát za měsíc. Tyto noviny (ukazuje) stojí 23 korun, dneska jsem je kupoval. Nechci, abyste to takhle poměřovali, ale je to jeden z argumentů, který je potřeba skutečně vážit. Vlastně je to služba levná, ale to neznamená, že bychom od ní neměli chtít víc. Měli bychom chtít maximum.

A pokud uvažujeme o její perspektivě, tak samozřejmě může mít každá ze stanic velké problémy, dokonce možná i Česká televize udržet všechny čtyři okruhy. O tom bychom se mohli bavit dlouho. Podle mého názoru pokud bude ČT 1 koncipována slovy Radana Dolejše jako konkurenční vůči hlavnímu kanálu Novy a Primy, tak se sama ocitá v nebezpečí, že toto nebude etalon veřejné služby a bude za to kritizována. Jenomže pokud bude free televize, to znamená, pokud bude existovat volně přijímaná televize, tak bude existovat i televize veřejné služby, o tom jsem přesvědčen; alespoň v euroatlantickém prostoru, alespoň na evropském kontinentu. Obavy jsou myslím zbytečné a vycházím z takové mnohasetleté mediální zkušenosti. Když byl vynalezen knihtisk, každý odepisoval rukopis. Když byl vynalezen film na konci 19. století, tak se dělal kříž nad divadlem. Když začala pořádně vysílat televize po 2. světové válce, všichni odepisovali film. Když byl vynalezen internet, tak se odepisovala televize, ale vlastně pořád tato média existují všechna dál, všichni chodíme do divadel, všichni čteme, píšeme dokonce někteří z nás ještě rukou občas, anebo čteme psané texty, dokonce i v papíru, chodíme do divadel, do kina, i televizi si pouštíme, byť vždycky ubude část diváků, část příjemců, tak já tedy prorokuji ještě free televizi poměrně dlouhý život, kromě všech placených televizí a kabelového šíření a video on demand a payed TV a internetu a broadbandu a všeho možného, tak free televize bude ještě dlouho a v Evropě tím pádem budou ještě existovat i stanice poskytující veřejnou službu. Jan Gogola: Chci poděkovat všem nám, kteří jsme se dneska dostavili, a i když jsme všechny problémy nevyřešili, tak bych také nám všem chtěl poděkovat. Mám takový pocit, že tady bylo takové příjemné komunikativní prostředí. Tak se mějte dobře! (Potlesk.) Stenografický záznam pořídil Ing. Pavel Dibelka, komorní stenograf, 604 180 648, [email protected]

Jan Fleischer: To by mohl být film Václav Syrový: Hudební zvuk Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci s nakladatelstvím Archa, Praha, 224 strany. Kniha o scenáristice, ale také o životě, konkrétně o dospívání v socialistickém Československu. Scenáristika se zde pojednává jako proces transformace životní zkušenosti ve sdělitelné dílo – a život se zde bere jako něco, v čem je teprve třeba hledat smysl. V žádném případě tedy nejde o nějaký předpis, formuli, jak se co dělá, či výklad, co je správné a co ne. Jde spíše o způsob myšlení, aplikovatelný na nejrůznější materiál – a výchozím stanoviskem je, že každý jsme jiný, a v tom je naše cena. Jan Fleischer podává příklad rozvíjení scénáře s četnými úskalími, která na scenáristu čekají, nabízí postupy, jak je překonávat, a skládá tak dohromady osobní výpověď, rozhodně přesahující rámec praktické příručky, jak jsme na ni zvyklí. 20

(Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha, 312 stran). O zvuku se v odborné literatuře můžeme nejvíce dozvědět jako o fyzikálním stavu hmoty, méně již jako o subjektivním vjemu tohoto stavu a ještě mnohem skromněji jako o způsobu komunikace, především té mezilidské. Zcela stranou však zůstává zvuk jako objekt tvůrčí práce. Publikace představuje pokus o průnik do světa tvůrčí práce se zvukem coby nositelem hudební informace, nikoliv však v podobě souhrnu pragmatických pouček, jak tvořit zvuk, ale jako teoretická reflexe jevů, dějů a postupů, se kterými se tvůrci zvuku i jejich posluchači denně setkávají. Autor pojal publikaci jako zjevnou protiváhu ke své Hudební akustice, shrnul v ní nejenom své životní „zvukařské“ zkušenosti, ale také důležité „vedlejší“ poznatky výzkumných projektů, Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 21

NOVÉ KNIHY kterých se jako řešitel či spoluřešitel zúčastnil. Čtenář je postupně seznamován se způsoby práce se zvukem, s existenčními podobami zvuku a jejich interpretací a se základními psychologickými aspekty, se kterými se může každodenně setkat jak při aktivní práci se zvukem, tak při jeho pouhém pasivním vnímání. Zevrubně je mu vysvětlen pojem kvalita zvuku a nastíněna obecná estetická kritéria zvuku. Autor dále čtenáře provází vztahem hudby a zvuku a základními aspekty vzniku a zvukového vývoje hudebních nástrojů a hudebních prostorů. Zvláštní pozornost je pak v tomto směru věnována píšťalovým varhanám a elektronickým hudebním nástrojům, není opomenuta ani oblast realizace elektroakustické hudby. Čtenář se také dozví, jakým způsobem se hudební zvuk prezentuje, co je to zvukový obraz, aby se ještě dále seznámil s dramaturgickými aspekty práce se zvukem, jak se tyto uplatňují ve zvukové mixáži a montáži, v barvě zvuku a ve zvukovém efektu. Závěr publikace je věnován zvukové režii hudební nahrávky, přesněji její taktice a strategii. Publikace je určena všem, kteří o zvuku a práci s ním už mnohé vědí, a přesto se chtějí dozvědět ještě něco jiného. Oslovuje také ty, kteří se nechají vyprovokovat k jinému než rutinně zavedenému pohledu na zvuk, a nejenom na ten hudební, nebo ty, kteří se chtějí nad zvukem vlastně jenom jinak zamyslet.

Jacques Aumont: Obraz Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2. opravené vydání, 320 stran). Jacques Aumont se narodil v roce 1942, v letech 1967 až 1974 působil jako kritik v jednom z nejvýznamnějších filmových časopisů Cahiers du cinéma. Natočil několik krátkometrážních filmů a produkoval řadu experimentálních televizních programů, je často členem festivalových porot. Od roku 1970 je pedagogicky činný na francouzských univerzitách: 1970–1976 na Sorbonně, od roku 1976 je profesorem filmu na Univerzitě Paříž 3 (Nouvelle Sorbonne). Napsal mnoho významných odborných, zejména filmových publikací a esejů. Je přední francouzským odborníkem na oblast vizuality a filmu, v této knize shrnuje širokou problematiku fenoménu obrazu. Přehledně strukturovaný výklad je veden od fyziologických a psychosomatických aspektů vizuality přes antropologické zkoumání tohoto pole, zkoumání diapozitivu obrazu, pojednává specifika obrazu v umění a směřuje k otáz-

kám sociologickým – k roli obrazů v umění naší civilizace dříve a dnes. Kniha představuje unikátní syntézu klíčových poznatků z této oblasti a je určena nejširší kulturní veřejnosti, zejména pak studentům FAMU a pracovníkům se zvukem. Nakladatelství Akademie múzických umění ve své produkci, která je k dispozici všem zájemcům množství potřebné literatury a skript. Uvádíme ve stručném přehledu (v závorce jméno autora): Cesty k filmovému dokumentu (Adler), Předpoklady fotografie (Baran), Zvuková dramaturgie audiovizuálního díla (Bláha), Śkola kresleného filmu (Dovnikovič), Scenaristika animovaného filmu (Dutka), Hudba film (Garel), Kinematografický obraz I.a II. díl (Jiřík), Problematika filmových dramatických forem (Kališ), Základy elektronického zvuku a jeho kreativní zpracování(Kopecký), Slovník pojmů z oblasti animovaného filmu a Úvod do estetiky animace (Kubíček), Počátky filmové veselohry (Kučera), Lékařská kinematografie (Malý), Základní principy televizního a magnetického záznamu obrazu (Pešek), Televizní pedagogiky (Podlaha), Přehled vývoje fotografie a Teze k dějinám fotografie (Scheufleuer), Filmová laboratoř a Instrumentáž elektroakustického zvuku (Urban), Základy střihové skladby (Valušiak). Knižní produkce novinek je v posledních letech velmi bohatá. Uveďme některé další tituly (v závorce jméno autora): Co je to fotografie (Císař), Dokumentární film a jiná kinematografie (Gauthier), Kronika studentského vysílání (Kotek), Kultura mluveného slova + CD (Lukavský), Znaky, obrazy a stíny slov (Michalovič), Cesty k pravdě či lži (Navrátil), Filmová publicistika O. Štorcha-Mariena (Tabery), Dějiny filmy (Thompsonová). (Podle FAMU zpracoval pro Synchron Miroslav Sígl)

Čechy krásné, Čechy mé… Proměny krajiny v době industriální aneb proč se asi „tatíček Masaryček“, výsostný demokrat, i s chotí Charlottou v hrobě obracejí „Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se touhou pne, kde ty vaše hory jsou, zasnoubené s oblohou?“, druhá nejznámější píseň z doby národního obrození, vděčí za svá slova v duchu německého romantismu Václavu Jaromíru Pickovi Podsvijanskému (1812–69). Podle této vlastenecké písně pojmenovanou knihu představil přednedávnem v Národním muzeu její autor Václav Matoušek, jinak docent Fakulty humanitních studií UK v oboru antropologie. Na knize se podílel i kolektiv studentů, kteří v ní jsou řádně zmíněni a vyfoceni. Tato kniha, vydaná Agenturou KRIGL, Praha 2010, představuje mimořádně zdařilý příspěvek k pochopení historického vývoje na českém území i pro laiky a měl by si ji přečíst každý, kdo si klade otázku, proč byla nyní práce delegována z Čech do Číny apod. Zde je ukázka z kapitoly 4.1 O veliké řepě. Zemědělství: „České území se rozpadá na řadu regionů, jejichž charakter neurčují jen přírodní podmínky, ale rostoucí měrou i tržně ekonomické vztahy. Symbolem úspěšného hospodářství se stávají brambory a cukrová řepa. Zhruba v 60. letech 19. století závod vrcholí strhujícím finišem. Do čela se vedle zámožných aristokratů propracovávají svobodní buržoazní Synchron 4

2010

podnikatelé. Vedoucí závodníci se řítí do cílové rovinky na parních pluzích, mlátičkách, řepařských vlečkách a dalších technických vymoženostech… K velkému výkonu se vzepjala města, jejichž životní styl začíná určovat charakter venkova. Hluboko v poli poražených zůstávají střední a malí rolníci. Místo robotních povinností jim nyní svazuje nohy nedostatek půdy, a hlavně financí… Těsně před cílem řídne pole závodníků na polích válečných. Čerstvě zrozený samostatný stát se na poslední chvíli pokusí zamíchat kartami a zmenšit pozemkovou reformou handicapy nejslabších závodníků. Čelo závodu je však již natolik silné a do té míry vzdálené slabé skupině středních a malých rolníků, že jej již nic nemůže připravit o vítězství. Kapitalističtí velkostatkáři, původem většinou ze Zlatého pruhu země české, drtivě vítězí. Slavobránou z obilovin, cukrovky, chmele, ovoce a zeleniny projíždějí na traktorech meliorovaná a bohatě hnojená pole, na jejichž okrajích roste hradba cukrovarů, lihovarů, mlýnů, továren na umělá hnojiva, strojírenských závodů na výrobu zemědělských strojů, středních i vysokých zemědělských škol a výzkumných stanic. S velkým zpožděním se do cíle vleče početný balík viditelně vyčerpaných malých a středních rolníků. Přes rameno mají přehozenou archaickou obilní kosu a druhou rukou táhnou vzpurnou kozu. Jako cenu útěchy přebírají na závěrečné zabíjačce diplom za pěstování lidové kultury, národních tradic, a zvláště českého jazyka…“ Kam se to všechno podělo? 21

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 22

NÁŠ FEJETON Reflexe zdejšího prostoru v podobě knižní budiž vystřídána divadelním pohledem: 11. června proběhla ve Studiu Ypsilon poslední premiéra této sezóny, „TGM aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem“ autorů Jana Schmida a Jana Koláře v režii prvního z autorů. Inscenace byla nastudována k pětačtyřicátému výročí Studia Ypsilon a propagovat ji lze slovy „Prezident Osvoboditel poprvé na jevišti Ypsilonky – nové pohledy, nová odhalení, nové souvislosti!“ V programu se objevují například tato Masarykova slova a myšlenky: „Demokracie nepanuje, ale opravuje… Moderní člověk ztrácí svůj jednotný náboženský názor: tato ztráta znamená intelektuální a mravní rozháranost a anarchii, neboť je víceméně násilným odhazováním starého názoru, je bojem nehotového nového názoru se starým. Moderní člověk je nehotový, neucelený, nejednotný, polovičatý: je unavený bojem, umdlený, nervózní, rozčilený, nemá z života plnou svěží radost – zoufá si proto velmi často a život samovolně opouští… Poznat pravdu, to znamená pravdu vyznávat. Máme povinnost poznanou pravdu vyznávat a při ní stát. To je potřebné nejen jako všeobecné pravidlo, ale v každém jednotlivém i nejnepatrnějším případě, který se nám jako jednotlivcům v životě vyskytne. To znamená studovat literaturu, historii, poznávat světový vývoj a náš úkol ve světě a stát při tom, co jsme poznali. To chtěl Hus od svých současníků. Mít zmužilost hájit své poznání, mít zmužilost hájit své přesvědčení… Umělecké poznání je nejvyšší lidské poznání. Říkám to upřímně jako člověk, který se zabývá abstraktní vědou. Největšího povznesení a snad i největšího poučení nabývá každý člověk v uměleckých dílech. Poznání pravé, protože se vztahuje k věcem samým, je nejlepším vystižením života (jak schopenhauerovské!)… Bez skutečné nápravy srdce a hlavy, bez nápravy myšlení a mravů, můžeme revolucí odstraniti ďábla, ale Belzebuba posadíme na jeho místo.“ Výpravnému představení s hudbou Martina Šmída a Miroslava Kořínka vévodí Václav Helšus jako Masaryk. Nezaměnitelná je opět Jana Synková jako Alice, Jan Přeučil jako Odpůrce, Jan Jiráň jako Guth-Jarkovský a další. Barbora Vyskočilová jako Masarykova přítelkyně Oldra zaskočí jen ty diváky, kteří nečetli Hrabala. Představení by měli povinně navštívit všichni redaktoři a moderátoři kanálu ČT 24, „ovlivňovači voleb“, aby se jim rozšířily obzory. Jde o výbornou zábavu i poučení na tradičně vysoké české myšlenkové úrovni. Zato v našem Národním divadle jiskří světové myšlenky. 15. května měla premiéru proslulá hra rakouské dramatičky Elfriede Jelinekové (česky lépe Jelinkové, ale co teď naděláme proti topornému úzu) „Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti. První celovečerní divadelní hra nositelky Nobelovy ceny z roku 2004, vycházející z Ibsenova textu, domýšlí Nořin osud v nové době, ve dvacátých letech 20. století. Z Nory je náhle dělnice – a tak dále. To, co prochází nobelistce, si u nás nemůže dovolit každý. Když v Právu vyjádří svůj názor na české volby a na současný kapitalismus filozof Václav Bělohradský, plivají na něj na internetu všelijací negramotové. Negramotové říkám proto, že si nejsou schopni osvojit pravopis ani jednoho jazyka (dysgrafikům se omlouvám, ale těch je jen minimální počet), zato počastovat filozofa nadávkami jim nepřijde zatěžko. Ale Elfrieda (mám ji moc ráda, a tak jí v duchu říkám počeštěně) může: rakouská spisovatelka kritizuje beztrestně bezohledný, dle jejího názoru mužský boj za kapitálem a mocí, který stále více ohrožuje přežití lidstva na planetě zvané Země. Hru bravurně přeložila tradiční autorčina překladatelka do češtiny Jitka Jílková (zřejmě „pachatelka“ ukotvení jejího jména v češtině v toporném, původně slovakizovaném tvaru – asi neměla zpočátku k ruce dobrého redaktora). Režie se ujal Michal Dočekal: do role Nory obsadil Kateřinu Winterovou, jejího muže Helmera ztvárňuje Igor Bareš, v dalších rolích defiluje řada členů ND i hostů. Výborné představení, které zase trochu tápe ve vyznění. Jako kdyby neměli inscenátoři Elfriedu dostatečně načtenou, a proto berou její dílo trochu jako parodii, místo aby jim mrzl úsměv na rtech. Doporučuji určitě zhlédnout. ND mi však hned v červnu uštědřilo velké zklamání, a to na scéně Stavovského divadla. Byla jím divadelní adaptace slavného filmu Larse von Triera „Dogville“. Současná mánie převádět známé filmy do divadelní podoby často vyjeví úskalí podobného počinu, a tím je rozdílnost filmového a divadelního zobrazení. Film jako „vyprávění obrazem“ si může dovolit schematické, triviální dialogy i absenci hlubší psychologie postav, na divadle to však neprochází. Pro mě znamenalo zrovna tohle představení bezbřehou nudu, zdá se však, že někteří jiní diváci, zejména muži, na

22

to mají jiný názor (režie Miroslav Krobot). Plně souhlasím s otázkou jedné zahraniční redaktorky na TK: „Proč toto?“ A na závěr letem světem: Zajímavý Čechovův „Racek“ v Kladně v režii Dana Špinara stojí za vidění, i když si v první části přijdou na své „morávkovci“, milovníci „loutkového“ divadla, zatímco v druhé části diváci libující si v psychologickém herectví. Špinar ukazuje, že to taky umí „postaru“, tedy psychologicky vrstevnatě, ale momentálně to tak nechce. V Brně se opět chystá Janáčkův festival – bienále, které připravuje Národní divadlo Brno ve spolupráci s Filharmonií Brno, Moravským zemským muzeem, Hudební fakultou JAMU a s Masarykovou univerzitou. Letos bude Janáček Brno 2010 (sledujete tu češtinu?) věnován památce nedávno zesnulého světoznámého dirigenta a neúnavného propagátora Janáčkova díla Sira Charlese Mackerrase. Organizátoři chystají celkem 33 akcí v době mezi 16. až 28. listopadem, dvě úvodní budou už v říjnu. Festival uvede opery, koncerty (komorní, duchovní, alternativní apod.), ale i matiné, výstavy, přednášky a workshopy (ceny mírné, jak se říkalo za časů TGM). Vystoupí i Iva Bittová. V pražském Českém muzeu hudby stále probíhá obsáhlá výstava Beatlemánie! se zapůjčenými prvními verzemi jejich figurín z muzea Madame Tussaud (byli to drobečci – válečné děti). Je příjemná pro pamětníky i podnětná pro nové zájemce a potrvá do 10. 1. 2011. Že nás na Letné čeká realisticky vyvedený Michael Jackson od akademické sochařky Daniely Kartákové, je překvapivá, ale ne zas tak špatná zpráva. I když tendence ke kýči je jedna věc, někdy ji myšlenka přehluší: a američtí černoši i míšenci v posledních letech vyslovují myšlenky, které jsou u nás zatím tabu, jako „rovnost, volnost, bratrství, práva pracujících“, a oživují podobná historická témata, stejně jako kdysi na paměť amerických událostí vznikl Svátek práce 1. máj, i když na návrh francouzských socialistů. U nás je teď místo toho na přetřesu „Dědova mísa“ (viz Jan Neruda, „koryto ti synek udělá“), chudému vezmi a bohatému dej apod. 6. července v Betlémské kapli seděli i takoví farizejové, které by Jan Hus vykázal z chrámu, jenže jeho popel dávno odnesly vody Rýna daleko do světa, a jakmile promluví jiný moralista, je popliván (viz výše). Zajímalo by mě, proč nám ve zbytku země, kterou si vymyslel TGM doslova z ničeho, musí volby ovlivňovat zrovna islám – viz symbol klipu režiséra Petra Zelenky s nečistou levou rukou, tradiční odlišností muslimů, protože na svém území mají méně vody než ostatní. České děti se přece od dětství učily: „Po použití záchodu nezapomeň na vodu!“. My všichni frankofonní to známe od svých přátel či maghrebských spolužáků ze zahraničních kurzů francouzštiny, český národ, ztelevizovaný oddanými bojovníky za kapitalismus co nejkapitalističtější (zejména z ČT 24), tohoto trojského koně vůbec neprokoukl. Když byly po vzniku samostatného Československa v roce 1918 zrušeny šlechtické tituly, protože zakladatel TGM i jeho choť, Američanka s francouzskými kořeny, byli výsostnými demokraty a předpokládalo se, že už se nebude muset nikdo nikomu klanět, protože si budou všichni lidé rovni a budou se vzájemně respektovat a ctít, ani ve snu by nikoho nenapadlo, že si „národ český“ za téměř sto let na sebe zvolí zase knížete, že si „chudí“ za své zastupitele budou volit „bohaté“ (to je proti samému principu zastupitelské demokracie, protože v ní má každý vědět, že si má volit toho, kdo bude hájit jeho zájmy, i když ve prospěch celé společnosti). Třistaletá „poroba“ vykonala své, a tak některým lokajíčkům chybělo klanění a „rukulíbám, Jasnosti“. Elfrieda se může svými díly ukřičet, že svět řídí velcí finanční magnáti, kteří si dělají, co chtějí, a ruinují, buď pro zábavu, anebo pro další finanční prospěch, jakýkoli stát, na který ukážou prstem (nedávno to bylo chudé Řecko, země velké antické kultury a turisticky lákavých skalnatých ostrovů, kde skoro nic jiného nemají než přírodní krásy a moře), Češi si však myslí, že na ně to nebude. Že mají dost chudých, kteří se složí na bohaté. Obávám se, že devět a půl miliónu utažených „chudých“ opasků nebude na blahobyt „nových Čechů“ a na dobrý pocit světových finančZdena Šmídová ních magnátů stačit. Ale když Češi mají tak rádi pohádky! Psáno v Praze 19. července 2010

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 23

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E 18. Art Film Fest Osemnásty ročník Art Film Festu, ktorý prebiehal od 18. do 26. júna 2010. Posledný festivalový deň je však v znamení odmeňovania víťazov. V Medzinárodnej súťaži hraných filmov sa tento rok o prvenstvo uchádzalo štrnásť snímok, v Medzinárodnej súťaži krátkych filmov ich bolo štyridsaťtri. O cenách v súťaži celovečerných filmov rozhodovala porota, ktorej členmi boli hongkonská režisérka Ann Hui, francúzska filmová kritička Shahla Nahid, herec a producent z Kosova Arben Zharku, rakúska režisérka a herečka Johanna Tomek a český scenárista Marek Epstein. Hlavnú cenu Art Film Festu, Modrého anjela za najlepší film a finančnú prémiu 15 000 eur získal ruský film Ako som prežil toto leto režiséra Alexeia Popogrebského. Film už má na svojom konte Strieborného medveďa za výnimočné umelecké stvárnenie z Berlinale 2010 a obaja predstavitelia hlavných úloh získali Strieborného medveďa pre najlepšieho herca. Porota považuje tento film „za umelecké dielo, ktoré ašpiruje na ocenenia vo všetkých hlavných disciplínach, t.j. za scenár, réžiu, zvuk a herecké výkony… Úvodná, pomerne jednoduchá zápletka prerastie do komplexného príbehu, ktorý načrtáva otázky ľudskosti a manipulácie človeka s prírodou. Tento film však zároveň ilustruje ako nevraživosť, predsudky, a dokonca nenávisť môžu prerásť do vzájomného rešpektu, zodpovednosti a starostlivosti o zraniteľnú existenciu budúcich generácií“. Modrým anjelom za najlepšiu réžiu spojeným s finančnou prémiou 5 000 eur bol ocenený režisér filmu Libanon, Samuel Maoz. Na základe vlastných zážitkov mrazivo zobrazuje realitu vojny bez príchuti hrdinskosti. Ocenenie Modrý anjel za najlepší ženský herecký výkon a finančná prémia 2 500 eur poputuje Jennifer Lawrence, mladej americkej herečke z filmu Zmrznutá kosť režisérky Debry Granik. Porotu zaujala „autenticitou a na svoj vek mimoriadne vyzretým hereckým výkonom, akým stvárnila postavu sedemnásťročnej Ree Dolly“.

Modrého anjela za najlepší mužský herecký výkon a finančnú prémiu 2 500 eur si odnáša rumunský herec George Pistereanu, ktorý si zahral vo filme Ak si chcem pískať, pískam režiséra Florina Serbana. Porota zhodnotila jeho výkon výstižným výrokom: „Veríme mu a súcitíme s ním“. Porota Art Film Festu udelila aj dve zvláštne uznania. Prvým laureátom bol mladý švédsky herec Sebastion Hiort af Ornäs, ktorého mohli diváci festivalu vidieť vo filme Sebbe režiséra Babaka Najafiho. Ide o sugestívne zachytený komplikovaný vzťah dospievajúceho chlapca a matky, ktorá stratu manžela utápa v alkohole. Ďalším držiteľom zvláštneho uznania sa stal Nader Takmil Homayoun, režisér filmu Teherán. Vo svojom diele zachytáva skrytú stránku iránskej metropoly, ktorej bežnou súčasťou je obchod s drogami, deťmi, prostitúcia či vydieranie. Porota sa rozhodla udeliť uznanie za „zobrazenie spoločnosti, v ktorej dochádza k strate hodnôt a morálky. Režisér sa prostredníctvom šokujúcich záberov veľkého Teheránu pokúša odhaliť hnisajúce rany spoločnosti, a tým umožniť ich liečenie“. Najlepším titulom v súťažnej sekcii krátkych filmov sa stal a ocenenie Na ceste spolu s finančnou prémiou 5 000 eur získal devätnásťminútový film Viera britského režiséra Paula Wrighta. Rozhodla o tom porota, ktorej členmi boli kanadský režisér Denis Chouinard, festivalová programová poradkyňa Delphine Lyner a festivalový kurátor a producent Hiroyuki Tanimoto. Víťazný krátky film zachytáva ťažkú psychickú krízu muža spôsobenú bolestnou stratou milovanej osoby. Ocenenie bolo udelené za „odvážny rozprávačský štýl a mimoriadnu kvalitu obrazových metafor zobrazujúcich vnútorný konflikt muža neschopného vyrovnať sa so stratou manželky“. Zvláštne uznanie Poroty krátkych filmov získali dve snímky. Megaheavy dánskeho režiséra Fenara Ahmada zachytáva mladé introvertné dievča počas hľadania toho správneho partnera či partnerky. Druhé zvláštne uznanie si odnáša kanadská snímka Narodenia, režisérky Anne Emond, o jednom náhodnom stretnutí reštaurátora nábytku a mladej ženy,

ktoré môže byť dôležitejšie, než sa na prvý pohľad zdá. Na záverečnom ceremoniáli Art Film Festu boli vyhlásené aj neštatutárne ceny. Po prvý raz bola udelená cena FILM EUROPE za mimoriadny tvorivý počin slovenského filmového tvorcu, ktorý získal uznanie aj v zahraničí. Cenu udeľujú ako spoločnú aktivitu Art Film Fest, mediálna spoločnosť Film Europe a národný filmový televízny kanál Kino CS a jej prvým laureátom sa stal Mátyás Prikler so svojim filmom Ďakujem, dobre. V intímnom pohľade do jednej rodiny zachytáva rozklad medziľudských vzťahov na pozadí ekonomickej krízy. Film bol súčasťou oficiálneho výberu súťažnej sekcie Cinéfondation na festivale v Cannes. Cenu primátora mesta Trenčianske Teplice si odniesol rumunsko-švédsky film Ak si chcem pískať, pískam, ktorého predstaviteľ hlavnej úlohy bol už ocenený v kategórii Najlepší mužský herecký výkon. Cenu primátora mesta Trenčín získal film Javiera Fuentesa-Leóna Príboj, vytvorený v koprodukcii Peru, Kolumbie, Francúzska a Nemecka. Zachytáva atypický milostný trojuholník šťastne ženatého muža, jeho manželky a maliara, pričom milenecký pár tvoria muži. Film získal cenu divákov na festivale v Sundance a Miami.

Cenu Hercova misia si odvezl Gérard Depardieu, který na věky umístil na Mostě slávy svoji pamětní desku.

PROTOKOL z jednání poroty 32. ročníku Festivalu české filmové a televizní komedie NOVOMĚSTSKÝ HRNEC SMÍCHU 2010 CENA FITESu ZA NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ – porota se rozhodla cenu neudělit, což napravil přítomný Martin Skyba a udělil tuto cenu ředitelce Iloně Daňkové za (dlouholetý) scénář tohoto báječného festivalui. CENA ZA VÝTVARNÝ POČIN Katarině Bielikové za kostýmy filmu Ženy v pokušení CENA ZDEŇKA PODSKALSKÉHO za nejvýraznější výkon mladého tvůrc Veronice Kubařové za film Ženy v pokušení CENA ZA NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON Lence Vlasákové za film Ženy v pokušení CENA ZA NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON Vojtěchu Dykovi za film Ženy v pokušení CENA ZA NEJLEPŠÍ REŽII Jiřímu Vejdělkovi za film Ženy v pokušení Synchron 4

2010

HLAVNÍ CENA FESTIVALU – ZLATÝ PRIM v kategorii nejlepší filmová komedie filmu režiséra Jiřího Vejdělka ŽENY V POKUŠENÍ

Kromě cen odborné poroty byly uděleny další ceny: CENA PREZIDENTA FESTIVALU za přínos české komedii udělil Pavel Zedníček Václavu Vorlíčkovi CENA HERECKÉ ASOCIACE – udělenou za mimořádný výkon v televizních filmech, inscenacích a hraných filmech získala Marika Šoposká za tragikomickou roli Geraldinky v televizním filmu Rytmus v patách režisérky Veroniky Sedláčkové CENU DIVÁKŮ „NOVOMĚSTSKÝ HRNEC SMÍCHU“ získal film režiséra Jiřího Vejdělka „Ženy v pokušení“ s 22,13% naměřeného smíchu během soutěžní projekce Porota sekce STUDENTSKÝ SMÍCH UDĚLILA HLAVNÍ CENU STUDENTSKÝ SMÍCH v kategorii nejlepší studentské dílo filmu CTRL EMOTION režiséra Vojty Kotka 23

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 24

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E HLAVNÍ CENU – MLADÝ PRIM v kategorii nejlepší filmová komedie filmu režiséra Jiřího Vejdělka ŽENY V POKUŠENÍ

Kromě cen poroty byla udělena CENA DIVÁKŮ „STUDENTSKÝ HRNEC SMÍCHU“ kterou získal film režiséra Vojty Kotka (studenta Filmové akademie

ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA odborné poroty XVI. ročníku udílení cen za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu audiovizuálních děl za období 1. 4. 2009 – 31. 3.2010. Odborná porota zasedala od 16.března 2010 do 7. června 2010 ve složení: Město Přelouč: Ing. Václav Damborský, Herecká asociace: Mgr. Otto Rošetzký, Zdeněk Hruška, FITES: MgA. Alice Šnirychová (předsedkyně poroty), Jana Semschová, Jednota tlumočníků a překladatelů: Mgr. Alena Rádyová, Obec překladatelů: PhDr. Anna Kareninová, Česká televize: Jana Kopecká, TV Nova: Leoš Lanči, FTV Prima: Jaroslav Richtr, Asociace pracovníků se zvukem: Ing. Zdeněk Zenger Porota hodnotila výkony z 34 titulů v různých kategoriích. NOMINACE CENA F. FILIPOVSKÉHO za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu – uděluje město Přelouč Zlata Adamovská za roli sestry Belauvier (Meryl Streepová) ve filmu POCHYBY, překlad: Petr Finkous; zvuk: Pavel Špatný; dialogy a režie: Ladislav K. J. Novák; vyrobilo AW studio spol. s.r.o. Jitka Ježková za roli April (Kate Winsletová) ve filmu NOUZOVÝ VÝCHOD, překlad: Petr Hnilo; zvuk: David Pavlíček; dialogy a režie: Jiří Balcárek; vyrobila Tvůrčí skupina Josefa Petráska Říčany Barbora Munzarová za roli Lucie (Carole Bouquetová) ve filmu LUCIE AUBRACOVÁ, překlad: Gabriela Kliková; zvuk: Zdeněk Hrubý; dialogy Eva Štorková; režie: Jiří Šesták; vyrobila Česká televize CENA F. FILIPOVSKÉHO za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu – uděluje město Přelouč Jiří Hromada za roli otce Flynna (Phillip Seymour Hoffman) ve filmu POCHYBY, překlad: Petr Finkous; zvuk: Pavel Špatný; dialogy a režie: Ladislav K. J. Novák; vyrobilo AW studio spol. s.r.o. Michal Jagelka za roli Franka (Leonardo DiCaprio) ve filmu NOUZOVÝ VÝCHOD, překlad: Petr Hnilo; zvuk: David Pavlíček; dialogy a režie: Jiří Balcárek; vyrobila Tvůrčí skupina Josefa Petráska Říčany Tomáš Juřička za roli otce Ranceho (Gérard Jugnot) ve filmu HVĚZDA SALÓNU, překlad: Michaela Hudecká; zvuk: Martin Porubský; dialogy: Petra Jindrová; režie: Milan Soták; vyrobila SAGA TV pro Help film CENA Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravy dabovaného audiovizuálního díla BEZ ROUCHA – za překlad Michaely Ebrové a úpravu Zdeňka Štěpána, (zvuk: Zdeněk Hrubý; režie: Zdeněk Štepán), vyrobila Česká televize POCHYBY – za překlad Petra Finkouse a úpravu Ladislava K. J. Nováka, (zvuk: Pavel Špatný; režie: Ladislav K. J. Novák), vyrobilo AW studio spol. s.r.o. VOJNA A MÍR 1– 4 – za překlad Olgy Pavlové a úpravu Dagmar Čápové, (zvuk: Radim Štětina; režie: Elmar Kloss), vyrobila Česká televize CENA FITESu za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla ANNA FRANKOVÁ 1+2 – překlad: Pavel Medek; zvuk: Zdeněk Dušek; dialogy a režie: Janoš Vaculík; vyrobila Česká televize NOUZOVÝ VÝCHOD – překlad: Petr Hnilo; zvuk: David Pavlíček; dialogy a režie: Jiří Balcárek; vyrobila Tvůrčí skupina Josefa Petráska Říčany SAINT – CYR – překlad: Gabriela Kliková; zvuk: Radim Štětina; dialogy: Eva Štorková; režie: Elmar Kloss; vyrobila Česká televize ZVLÁŠTNÍ CENA F. FILIPOVSKÉHO za mimořádné dabingové zpracování televizních nebo filmových snímků různých žánrů včetně tvorby animované, dětské a TV seriálů – uděluje město Přelouč BEZ ROUCHA – překlad: Michaela Ebrová; zvuk: Zdeněk Hrubý; dialogy a režie: Zdeněk Štepán; vyrobila Česká televize

Miroslava Ondříčka v Písku) CTRL Emotion s 30,3% naměřeného smíchuběhem soutěžní projekce. V Novém Městě nad Metují 19. 6. 2010

MISTR A MARKÉTKA 1–10 – překlad: Libor Dvořák; dialogy: Jana Mertinová; zvuk: Antonín Němec a Tomáš Bělohradský; režie: Pavel Beneš; vyrobila Česká televize VZHŮRU DO OBLAK – překlad: Vojtěch Kostiha; zvuk: Guillermo Teillier; dialogy a režie Vojtěch Kotek; vyrobilo AMP s.r.o. – Studio Virtual (dětský výkon: Martin SUCHARDA) CENA SENNHEISER a ASOCIACE PRACOVNÍKŮ SE ZVUKEM za nejlepší zvuk dabovaného audiovizuálního díla ANNA FRANKOVÁ 1+2 – zvuk: Zdeněk Dušek, (překlad: Pavel Medek; dialogy a režie: Janoš Vaculík), vyrobila Česká televize SAINT – CYR – zvuk: Radim Štětina, (překlad: Gabriela Kliková; dialogy: Eva Štorková; režie: Elmar Kloss), vyrobila Česká televize V HLAVNÍ ROLI PANCHO VILLA – zvuk: Radim Štětina, (překlad: Olga Pavlová; dialogy a režie:Janoš Vaculík), vyrobila Česká televize Porota vzala na vědomí udělení ocenění v těchto kategoriích: CENA FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO za celoživotní mistrovství v dabingu – uděluje prezidium Herecké Asociace – Jana Andresíková, Miriam Kantorková, Jiřina Prokšová CENA FITESUza celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu – Josef Eismann CENA diváků za nejlepší výkon nebo dílo v dabingu – hlasují diváci na stránkách www.dabingforum – pod záštitou společnosti INTERGRAM-nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů – JAN VONDRÁČEK za herecký výkon v seriálu MENTALISTA, režie: Jindřiška Švecová, vyrobila CET 21 spol. s. r.o. Alice Šnirychová požádala Přípravný výbor Slavnostního večera v Přelouči o vzpomínku na Jiřího Zavřela (a všechny další tvůrce a spolupracovníky), kteří nás opustili. Navrhla „FITESu, HA a městu Přelouč“ (pořadatelům) schválení nové ceny: „Cena diváků“ (pro zatraktivnění a rozšíření povědomí o této soutěži, ale také pro potřebu vyslyšet hlasy laické veřejnosti) do dalších ročníků a informovala o navázané spolupráci se společností INTERGRAM při udílení této ceny. Toto bylo zástupci FITES, HA a města Přelouč schváleno. Na jednání dne 16. 6. 2010 bylo s ředitelem společnosti INTERGRAM ing. Martinem Mařanem dohodnuto následující: Pan ředitel za společnost INTERGRAM s ochotou přijal nabídku zaštítit novou Cenu diváků a nabídl odměnit výherce VĚCNOU CENOU (nikoli finanční), která by měla od příštího ročníku býti tzv. „tradiční“. Tuto cenu by měl na slavnostním večeru předávat ředitel společnosti INTERGRAM nebo jeho zástupce pokud možno společně se zástupcem z řad diváků. Schůzky se ze strany poroty zúčastnili MgA. Alice Šnirychová a Leoš Lanči. Obrátili jsme se na spolupracující strany, aby spolu s námi pomohli vymyslet tuto netradiční „tradiční“ cenu. Pro tento ročník se již zřejmě nepodaří tuto „tradiční“ cenu zrealizovat a tak bude tzv. provizorní – taktéž jsme požádali spolupracující strany o typy na tuto věcnou cenu pro letošní ročník. Zároveň jsme v tomto 16.ročníku pojmenovali tuto cenu jako „NULTÝ ročník“. Dále se porota zabývala také návrhy na úpravu STATUTu a Jednacího řádu především pro zkvalitnění práce poroty. K tomuto kroku ji vedl mnohdy nejasný výklad stávajícího textu. Zaslala FITESu, Výboru dabingové sekce FITES; Herecké asociaci a Městu Přelouč návrhy na změny ve STATUTu pro udělování cen za nejlepší herecké a tvůrčí výkony v dabingu a s tím souvisejícími změnami v Jednacím řádu. Porota se ještě sešla 28. 6. 2010 k projednání schválených či neschválených změn ve Statutu a Jednacím řádu ze strany pořadatelů a zakladatelů a k projednání návrhů na věcné ceny pro Cenu diváků za letošní rok. Finální výsledky hlasování poroty v jednotlivých kategoriích (vítězové) byly předány pořadatelům osobně.

Zprávu vypracovala předsedkyně poroty MgA. Alice Šnirychová dne 17. 6. 2010, správnost údajů potvrdili členové poroty Jana Kopecká a Leoš Lanči

Autokar do Přelouče

Věrným i potenciálním novým návštěvníkům této slavnosti, která se letos koná v sobotu 18. září 2010 od 17 hodin v sále Občanské záložny v Přelouči, připomínáme, že i letos vypravuje FITES autokar, který odjede téhož dne ve 13.30 hodin od stanice metra B Českomoravská (návrat přibližně ve 22.30 tamtéž). Přihlásit se můžete poštou, e-mailem na [email protected] nebo telefonicky na záznamník 222 562 331 do pondělí 6. září 2010!!!, pak mimořádně na mobil Jany Komersové 728 610 036 a to do pátku 10. září 2010. 24

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 25

TRILOBIT 2010 Statut pro udělování cen Trilobit, Ceny Vladislava Vančury a Čestných uznání Českého filmového a televizního svazu, Nadace ČLF a města Beroun Tento statut upravuje podmínky pro udělování cen za díla filmové a televizní tvorby. Ceny uděluje a vyhlašuje Český filmový a televizní svaz FITES, Město Beroun, Nadační fond LETOROSTY, RWE, a.s. za přispění Ministerstva kultury a případných dalších subjektů podporujících audiovizuální tvorbu. Hlavní cena Trilobit Beroun 2010 (dále aktuální ročník) se uděluje každoročně v jednotlivých oborech audiovizuální tvorby, přičemž porota rozhodne, za jaký obor budou jednotlivé ceny uděleny. Porota může udělit maximálně pět Trilobitů, maximálně pět Čestných uznání a jednu Zvláštní cenu poroty. Ve smyslu podnětu zakladatelů FITES z roku 1965 je od roku 1995 udělována CENA VLADISLAVA VANČURY za dlouhodobé nebo celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české filmové a televizní tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu. O ocenění se mohou ucházet filmy a pořady českých i zahraničních filmových a televizních tvůrců, pokud dílo vzniklo v české produkci nebo koprodukci s výrazným podílem českých tvůrců, které byly veřejně promítnuty v období od 1. ledna do 31. prosince hodnoceného roku. Ve výjimečném případě se ocenění udílí tvůrčím týmům. Cena může být navržena jen za mimořádný výkon v oboru některé z uměleckých činností, které spoluvytvářely konkrétní dílo nebo více děl v hodnoceném období. Jedinými kritérii hodnocení jsou vedle profesní zdatnosti a umělecké jedinečnosti působení na auditorium uplatňováním zásad lidskosti, mravnosti, kulturnosti a demokracie. Na udělení cen není právní nárok.

O udělení cen rozhoduje porota, kterou jmenuje výkonný výbor Českého filmového a televizního svazu FITES ve spolupráci s Městem Beroun. Verdikt o udělení nebo neudělení ceny je výsledkem svobodného, nezávislého a neveřejného rozhodnutí členů poroty. Počet členů poroty musí být lichý. Oceněná díla musí porota schválit většinou hlasů nominovaných členů. Žádný nemá právo veta. V případě odstoupení jednoho člena v průběhu práce poroty je jmenován nový člen. V případě odstoupení jednoho či více členů poroty při závěrečném hlasování tak, že není zachován lichý počet členů poroty, má předseda dva hlasy. Díla tvůrců, kteří jsou v daném období členy poroty, soutěžit nemohou. Díla mohou do soutěže přihlásit jednotliví tvůrci nebo producenti, další pořady mohou navrhnout členové poroty i členové FITES. Přihlášku spolu s dvěma kopiemi díla na nosiči DVD je nutné odevzdat v době od 1. září do 4. října hodnoceného roku do kanceláře FITES. Rozhodnutí poroty musí být v souladu se zásadami Charty Českého filmového a televizního svazu. (Statut byl schválen výkonným výborem Fitesu na schůzi 30. května 2005.)

(Ve vlastním zájmu vyplňte přihlášku úsporně – např. jméno ve stejném řádku jako profese – řádky neroztahujte, použijte i menší typ písma atd. tak, aby se veškeré potřebné informace vešly na tuto jednu stránku! Chcete-li rozšířit stručnou charakteristiku díla nebo nabídnout další údaj, pak je pošlete zvlášť na dalším listě.)

Odešlete ihned – spolu se 3 kopiemi na DVD!!!, nejpozději do 4. ř í j n a 2010 – na Český filmový a televizní svaz FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2 tel./fax: 222 562 331 [email protected]

P o d p i s:

......................................................................................

Přihlašovatel

.....................................................

e-mail ..................................

..........................................................................................

telefon /fax

Kontaktní adresa

......................................................................................

Datum premiéry

..........................................................................................

..........................................................................................

Stručná charakteristika

Další profese

..........................................................................................

Režie

..........................................................................................

Kamera

..........................................................................................

Scénář

Původní nosič Žánr

..........................................................................................

Stopáž

..........................................................................................

Výrobce-producent

..........................................................................................

N á z e v díla

PŘIHLÁŠKA DO SOUTĚŽE

T R I L O B I T B E R O U N 2010

✄

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:28

Stránka 26

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Závěrečná tisková zpráva 45. ročníku MFF Karlovy Vary Letošní ročník probíhal od 2. do

ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ

Česká republika, Charles Martig, Švýcarsko, Cindy

10. července 2010 jako nespeciali-

Tinar, Írán, 2009, Režie: Mahdi Moniri

Mollaret, Francie, Jean-Michel Zucker, Francie

zovaný festival se soutěží celove-

SOUTĚŽ NA VÝCHOD OD ZÁPADU

CENA DONA QUIJOTA (Mezinárodní federace filmo-

černích hraných filmů, se soutěží do-

Porota Na východ od Západu: Marion Döring – před-

vých klubů FICC)

kumentárních filmů a soutěžní sekcí

sedkyně poroty, Německo, Mihai Chirilov, Rumunsko,

Moskytiéra (La mosquitera), Španělsko, 2010, Režie:

Na východ od Západu. Jeho pořada-

Peter Nágel, Slovensko, Susanna Nicchiarelli, Itálie,

Agustí Vila

telem byl FILM SERVIS FESTIVAL

George Ovashvili, Gruzie

Porota FICC: David O Mahony, Irsko, Lenka Zemán-

Karlovy Vary, a.s., prezidentem festivalu byl Jiří

HLAVNÍ CENA (10 000 USD)

ková, Česká republika, Eric Schaer, Švýcarsko, Hege

Bartoška, uměleckou ředitelkou Eva Zaoralová.

Aurora, Rumunsko, Francie, Švýcarsko, Německo,

Kristin Widnes, Norsko, Krisztina Tajta, Maďarsko

46. MFF Karlovy Vary se uskuteční od 1. do 9. čer-

2010 , Režie: Cristi Puiu

CENA NETPAC

vence 2011.

ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ

Syn Babylonu (Son of Babylon), Irák, Británie, Fran-

SOUTĚŽ CELOVEČERNÍCH HRANÝCH FILMŮ

Pokušení svatého Toníka (Püha Tõnu kiusamine), Es-

cie, Nizozemsko, Palestina, SAE, Egypt, 2009, Režie:

Hlavní porota: Ron Yerxa – prezident poroty, USA,

tonsko, Švédsko, Finsko, 2009, Režie: Veiko Õunpuu

Mohamed Al-Daradji

Mirjana Karanović, Srbsko, Lee Chang-dong, Jižní

DALŠÍ CENY UDĚLENÉ NA FESTIVALU:

Orion, Írán, 2010, Režie: Zamani Esmati

Korea, Lola Mayo, Španělsko, Alexej Popogrebskij,

CENA ZA MIMOŘÁDNÝ UMĚLECKÝ PŘÍNOS

Porota NETPAC: Sudhir Nandgaonkar, Indie, Intishal

Rusko, Bohdan Sláma, Česká republika, David Strat-

SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFII

Al Timimi, Irák, Edna Fainaru, Izrael

ton, Austrálie

Nikita Michalkov, Rusko, Juraj Herz, Česká republika

FESTIVAL NAVŠTÍVILI MIMO JINÉ ZÁSTUPCI TĚCHTO

VELKÁ CENA – KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS (30 000 USD)

CENA PREZIDENTA MFF KV

TUZEMSKÝCH SPOLEČNOSTÍ A INSTITUCÍ: Aero-

Finanční odměna patří rovnocenně režisérovi a pro-

Jude Law, Velká Británie

films, AQS a.s., Asociace českých filmových klubů,

ducentovi filmu.Moskytiéra (La mosquitera), Španěl-

DIVÁCKÁ CENA DENÍKU PRÁVO

Bontonfilm, a.s., CinemArt, a.s., Czech Film Center –

sko, 2010, Režie: Agustí Vila

Veteráni (Oldboys), Dánsko, 2009, Režie: Nikolaj

Film Promotion, Česká televize / Czech Television,

ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY (20 000 USD) Finanční

Steen

Dawson Productions, Film Distribution Artcam, Film

odměna patří rovnocenně režisérovi a producen-

NESTATUTÁRNÍ CENY

Europe, Filmexport Home Video, Greenway, HBO

tovi filmu Kuky se vrací, Česká republika, Dánsko,

NEZÁVISLÁ KAMERA

Česká republika spol. s r.o., Hypermarket Film s.r.o.,

2010, Režie: Jan Svěrák

Česká televize letos posedmé udělila na MFF KV cenu

INFINITY Prague Ltd., Jacket Bros., Jakubisko Film

CENA ZA REŽII

Nezávislá kamera nejlepšímu filmu v sekci Fórum ne-

s.r.o., Lucky Man Films s.r.o., Magic Box – division Bi-

Zůstane to mezi námi (Neka ostane medju nama),

závislých.

oscop, Milk & Honey Films, Movie, Negativ s.r.o.,

Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, 2010, Režie: Rajko

Čtyři lvi (Four Lions),Velká Británie, 2010, Režie:

První veřejnoprávní, Silver Screen s.r.o., Total HelpArt

Grlić

Christopher Morris

T.H.A., VAC – Vachler Art Company, Václav Kudrnka

CENA ZA NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON

Porota udělující cenu Nezávislá kamera: Irena Ko-

* * *

Anaïs Demoustier za roli ve filmu Sladké zlo (L’en-

vářová, Česká republika/USA, Michael Málek, Česká

fance du mal), Francie, 2009

republika, Dragan Ruljančić, Chorvatsko

Fites udělal od roku 1993 pro karlovarský festival

CENA ZA NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON

EUROPA CINEMAS LABEL Vítězný film vybraný z děl,

a jeho propagaci nemálo, podílel se na seminářích ve

Mateusz Kościukiewicz a Filip Garbacz za role ve

která mají evropskou národnost a byla na MFF KV uve-

spolupráci s FIPRESCI, uspořádal setkání se zástupci

filmu Matka Tereza od koček (Matka Teresa od kotów),

dena v premiéře, získá podporu na propagaci a uve-

filmových svazů zemí Visegrádu, byli jsme v Rich-

Polsko, 2010

dení na plátnech kin Europa Cinemas.

mondu, Puppu i Thermalu. Zdá se, že se vedení festi-

ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ

Zůstane to mezi námi (Neka ostane medju nama),

valu vnucujeme, i když byly v minulosti vztahy více

Jiné nebe (Drugoje něbo), Rusko, 2010, Režie: Dmi-

Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, 2010, Režie: Rajko

než korektní, což může potvrdit prezident i umělecká

trij Mamulija

Grlić

ředitelka. V roce 2007 jsme se „opovážili“ uspořádat

Jsou věci, které nevíš (Chiz-haie hast keh nemidani),

Porota Europa Cinemas Label: Daniela Bacanu,

na terase Thermalu první FITES PARTY, v roce 2008

Írán, 2010, Režie: Fardin Saheb Zamani

Rumunsko,Leonidas Papageorgiou, Řecko,

se to podařilo podruhé. Loni jsme neuspěli… A letos

SOUTĚŽ DOKUMENTÁRNÍCH FILMŮ

Fernanda Silva, Portugalsko, Pavel Škapík, Česká

jsme byli z terasy Thermalu „vyhoštěni“, ale ti věrní za

Dokumentární porota: Heino Deckert – předseda

republika

námi přišli do Charlestonu – viz 2 strana obálky.

poroty, Německo, Ronald Bergan, Velká Británie,

CENA MEZINÁRODNÍ FILMOVÉ KRITIKY (FIPRESCI)

P.S. V čísle 4/200 jsme na str. 3-4 otiskli korespon-

Rebecca Cammisa, USA, Alena Činčerová, Česká

Hitler v Hollywoodu (Hitler à Hollywood), Belgie,

denci mezi prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou,

republika, Dimitris Kerkinos, Řecko

Francie, Itálie, 2010,Režie: Frédéric Sojcher

který osočil Synchron z toho, že o festivalu neinfor-

CENA ZA NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM (5 000

Porota FIPRESCI: Rekha Deshpande, Indie, Blagoja

muje – dokladovali jsme, že se tak od roku 1993 stalo

USD), (do 30 minut)

Kunovski, Makedonie, Christina Stojanova, Kanada,

pravidlem (viz Zpravodaje 1993 – 2002, Synchron

Řeka (Upe), Litva, 2009, Režie: Julia Gruodienė,

Eero Tammi, Finsko, Jan Foll, Česká republika

2003 – 2009). Článek zůstal bez odpovědi! Navíc za

Rimantas Gruodis

CENA EKUMENICKÉ POROTY

těchto PR zpráv a komentářů jsme neviděli na Fitesu

CENA ZA NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM (5 000

Jiné nebe (Drugoje něbo), Rusko, 2010, Režie:

od FILM SERVIS FESTIVAL třeba zadáním inzerce atp.

USD), (nad 30 minut)

Dmitrij Mamulija

za celá léta existence tohoto časopisu ani korunu. Fes-

Familia, Švédsko, 2010, Režie: Mikael Wiström,

Ekumenická porota: Helena Babická, Česká repub-

tivaly s mnohem chudším rozpočtem u nás inzerují…

Alberto Herskovits

lika, Hans-Joachim Schlegel, Německo, Lukáš Jirsa,

-msk-

26

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 27

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Přihlaste se na East European Forum a získejte finanční podporu pro svůj dokumentární projekt! Uzávěrka přihlášek: 3. září 2010. Přihlášku najdete na http:/ /www.dokweb.net/cs/east-europeanforum/entry-form/ East European Forum, které se letos bude konat již podesáté, je od svého založení největší platformou pro setkávání východoevropských tvůrců a předních mezinárodních televizních producentů, distributorů, nákupčích a zástupců filmových fondů. Režiséři a nezávislí producenti zde nabízejí své připravované projekty ke koprodukci, předkupu práv či dalším formám finanční podpory. S pomocí Fora bylo do roku 2010 dokončeno na 60 dokumentárních filmů. Novinkou jubilejního ročníku Fora je upravený formát prezentace projektů a diskusí s pozvanými panelisty. Tvůrci v rámci Feedback Round Tables své projekty podrobně představí menšímu počtu televizních producentů ve vstřícnějším prostředí. Každý projekt tak ve srovnání s tradičním formátem pitchingu získá až pětkrát více času k prezentaci. Tvůrci se po této části

zúčastní individuálních schůzek se zástupci televizních stanic, kteří o daný projekt projevili největší zájem. amotné prezentace projektů proběhnou na začátku akce před všemi návštěvníky Fora a přibližně 25 profesionály z televizních společností z celé Evropy i Severní Ameriky (např. MDR/ARD, Channel 4, BBC, ARTE, POV, ITVS, ORF a další). Prezentace se odehrají ve více uvolněné atmosféře a každý projekt bude nyní mít také více prostoru. Od roku 2001 Forum přivítalo více než 500 tvůrců a producentů z východní Evropy, přes 60 televizních producentů, nákupčích a festivalových dramaturgů. Workshopu, doprovodného programu a veřejných prezentací East European Fora se zúčastní více než 120 dokumentárních profesionálů. EAST EUROPEAN FORUM V DATECH: Uzávěrka přihlášek: 3. září 2010. Přípravný workshop: 21. – 24. října 2010.

Písek žil festivalem Po mírném zdržení příprav, způsobeném vlekoucí se finanční krizí, ale i hektičností volebního roku, se nakonec podařilo zajistit 2. ročník FNŘ ve všech směrech ke spokojenosti jeho návštěvníků. Reprezentativně a odborně velmi zodpovědně provedený katalog dostávali do rukou od prvního dne při akreditaci, kromě drobných kosmetických úprav, jimiž se přímo na místě pořadatelé snažili vyjít vstříc poptávce po některých filmech, nedocházelo ke změnám v programu, lektoři a dramaturgové jednotlivých cyklů přicházeli před publikum s ucelenou koncepcí úvodů i přednášek. Obavy, že festival postihne letošní obecný úbytek diváků, se ukázaly jako liché. Program přitáhl nejen prakticky stejný počet návštěvníků z celé republiky jako loni, ale také řadu obyvatel Písku. Všechny projekce i diskusní fóra si našly dostatečný počet zájemců. Písecké Centrum kultury – různě velké sály v Kulturním domě, kino Portyč, letní kina na Výstavišti i na náměstí a koncertní prostor pod širým nebem v Altánu v Palackého sadech se znovu ukázaly být vynikajícím zázemím pro festival. Vzhledem k velkému zájmu místních obyvatel přizpůsobili organizátoři výběr filmů i jim a ze 140 uvedených filmů bylo 40 možno navštívit buď zdarma nebo za jednorázovou vstupenku 65 Kč. Nepřekvapil zájem o nové filmy, například Kuky se vrací, návštěvníci se však v až nečekaně hojném počtu dostavovali i na starší snímky, takže například projekce Sladkých her minulého léta musela být opakována, aby se dostalo na všechny, kdo si tento snímek, uváděný v cyklu Belle Époque, chtěli připomenout. „Pro mě je velice potěšující, že lidé si našli cestu i na náročné záležitosti, například na britské dokumenty Connections nebo na dokumenty o jihoafrických hornících Roberta Jamese a na besedu s tímto nesmírně zajímavým britským filmařem, který dokázal povýšit zakázkové filmy na atraktivní diváckou záležitost,“ konstatoval v závěru festivalu prezident Michael Havas. Mimořádné bylo setkání polských tvůrců filmů morálního neklidu z konce 70. let minulého století. (Záznam z této doskuse úpřineseme v 5. čísle Synchronu.) Oni sami velice ocenili to, že byli pozváni v tak širokém složení (Krzysztof Zanussi, Piotr

Synchron 4

2010

Veřejné prezentace + Feedback Round Tables: 25. – 26. října 2010. Networking pro účastníky v rámci profesionální sekce: 27. – 30. října 2010 KOMU JE FORUM URČENO? East European Fora se účastní režiséři a producenti se svým autorským dokumentárním projektem. Nezbytnou podmínkou účasti na veřejných prezentacích je osobní účast režiséra a producenta projektu na přípravném workshopu i pitching foru. Alespoň jeden musí být schopen během workshopu komunikovat anglicky. East European Forum se zaměřuje především na autorské projekty ze střední a východní Evropy, jejichž režisér, producent nebo oba pocházejí z tohoto regionu. ÚČASTNICKÝ POPLATEK 100 eur / vybraný projekt + 250 eur příspěvek na ubytování / projekt. více informací najdete na: www.DOKweb.net/EastEuropeanForum

www.festivalnadrekou.cz Andrejew, Tomasz Zygadło, Jerzy Domaradzki, Janusz Kijowski, Ryszard Bugajski, Janusz Zaorski) – v Polsku bývají totiž v této souvislosti jmenováni obvykle pouze dva hlavní představitelé této vlny – Andrzej Wajda a Krzysztof Zanussi. Teprve v Písku měli tedy možnost se po letech setkat i další režiséři, jejichž tehdejší tvorba vznikala v úzké spolupráci ve Studiu X. Celá skupina si odnesla Cenu Miroslava Ondříčka za přínos světové kinematografii, ale především mimořádný zážitek ze společně stráveného času a diskusí s diváky, pro které je polský film morálního neklidu stále živým fenoménem. Písecký festival si své diváky již rozhodně našel. Je to publikum náročné, vnímavé a sestává z mladých lidí, sjíždějících se z celé republiky, z řady filmových odborníků, vítajících možnost setkání v poklidné atmosféře jihočeského města, i z jeho obyvatel, kteří zamíří tu na jednotlivé vybrané filmy, tu přímo pro celotýdenní akreditaci, aby si mohli vychutnat celý festival.

Pozvánka na 3. ročník Festivalu nad řekou Program, otevřený poslední den v celé šíři také Píseckým, pokračoval sice ještě celý čtvrtek, slavnostní zakončení 2. ročníku však proběhlo již ve středu 4. 8. večer. V kině Portyč se moderování programu ujal Jiří Dědeček. Ten letos potěšil festivalové hosty nejen koncertem v Altánu, ale také vynikajícím tlumočením francouzských filmů. Večer, doprovázený hudebním vystoupením skupiny Bona Fide, ale také mimořádného hosta festivalu Pavla Bobka, který při příležitosti uvedení filmu Olgy Špátové Oko nad Prahou přijel zavzpomínat na svého kolegu a přítele architekta Jana Kaplického. Předávaly se ceny Miroslava Ondříčka – poděkování za celoživotní přínos kinematografii si tentokrát z pódia odnesla filmová historička a pedagožka Galina Kopaněva a písecký mistr promítač pan Jaroslav Kupec, který strávil za promítacími stroji již úctyhodných 60 let. Prezident festivalu Michael Havas pak představil témata 3. ročníku festivalu, který se bude konat v prvním týdnu srpna 2011. Po ohlášení názvu hlavního programového cyklu, jímž je jediné, nicméně snad nejzvučnější slovo vůbec – Bůh – sál jen vydechl. Dále bude příští rok představena Řecká kinematografie a Německý meziválečný film aneb od Caligariho k Hitlerovi, pokračovat bude také Diagnóza času v českých a slovenských filmech. Festival nad řekou si tedy staví skutečně náročné mety. Letošní ročník prověřil inovovaný organizační tým mladých lidí, jimž patří obdiv a dík za profesionálně odvedenou práci, stejně jako všem spolupracovníkům z písecké radnice a z Centra kultury. Velkým přínosem pak byla práce všech dramaturgů, kteří koncepčně připravovali, ale také obsahově zajišťovali filmovou náplň jednotlivých cyklů. Jejich celoroční pečlivá příprava přinesla na festivalu své ovoce

27

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 28

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E v podobě diváckého ocenění celého programu včetně příjemných doprovodných koncertů písničkářů v Altánu a zajímavých výstav fotografií Petra Kurečky a Marka Škarpy i polských studentů z Institutu fotografie i výstavy porcelánu a obrazů Borise Noska, autora cen Miroslava Ondříčka. „Festival má dnes vynikající tým spolupracovníků a jsem rád, že po skončení 2. ročníku mohu říci, že má také své diJan Lukeš a Michael Havas

Pavel Bobek vzpomínal na Jana Kaplického

váky. Věřím, že se do Písku budou rádi vracet také se svými přáteli i v dalších letech. Naše koncepce kulturního svátku, spojeného s letní zábavou, se ukázala jako správná a pro diváky přitažlivá. A to je nejlepší ocenění naší práce a pobídka k tomu, abychom v pořádání Festivalu nad řekou pokračovali,“ zve již nyní na 3. ročník prezident FNŘ Michael Havas. Galina Kopaněva a Michael Havas

Promítač Jaroslav Kupec

Cena VVZPO za publicistické práce zaměřené na problematiku zdravotního postižení XVII. ročník 1. Pro rok 2010 se vyhlašují 3 soutěžní kategorie Ceny VVZPO za publicistické práce zaměřené na problematiku zdravotního postižení: a) televizní (přihlásit lze díla vysílaná v televizi nebo jinak veřejně publikovaná, např. prostřednictvím internetu, kina apod.); b) rozhlasová (přihlásit lze díla vysílaná v rozhlase nebo uveřejněná prostřednictvím internetu); c) tisková (přihlásit lze díla písemná veřejně publikovaná tiskem nebo prostřednictvím internetu). Cena se uděluje za publicistické dílo, které nejlépe popularizuje problematiku života osob se zdravotním po-

stižením a příznivě ovlivňuje postoj veřejnosti k těmto osobám. Přijímána je původní česká tvorba. 2. Přihlásit lze dílo publikované od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2010. 3. Dílo se přihlašuje do soutěže na sekretariát Vládního výboru pro zdravotně postižené občany, nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 do 30. 9. 2010. Pro dodržení termínu je rozhodné datum podání na poštovním úřadě nebo v podatelně Úřadu vlády ČR. Dílo se předkládá ve třech kopiích (televizní na DVD, rozhlasové na CD), z nichž dvě budou autorům vráceny po ukončení soutěže. Při-

hláška musí obsahovat údaje, kde a kdy bylo dílo zveřejněno, pokud bylo dílo uveřejněno prostřednictvím internetu, musí být uveden i odkaz na URL adresu. Přihlášku může předložit autor nebo libovolná fyzická či právnická osoba se souhlasem autora. Do soutěže budou přijaty od každého autora (kolektivu) maximálně tři práce v každé z kategorií. 4. Nejlepší díla vybere nezávislá porota. 5. Ve všech třech kategoriích se uděluje 1., 2. a 3. cena. 6. Ceny předává autorům předseda vlády České republiky – předseda Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.

LITOMĚŘICE NA HRANĚ FILMOVÝ FESTIVAL LITOMĚŘICE PODESÁTÉ Ve dnech 26. — 29. srpna 2010 proběhne již podesáté litoměřický filmový festival, tentokrát s podtitulem „Na hraně“. Proč na hraně? Toto kontroverzní a přelomové téma symbolizuje nejen završení první dekády existence festivalu, ale také 100 let od založení festivalového kina Máj a 200 let od narození českého tragéda a romantika K. H. Máchy, milovníka romantických Litoměřic, pro něž položil za tragických událostí svůj život.

V kině Máj, Knihovně K. H. Máchy a Letním kině na Střeleckém ostrově budete mít jedinečnou možnost zhlédnout filmy, se kterými se ponoříte do vln mnohoznačnosti a rozervanosti filmových postav při hledání jejich životní cesty a balancujícími na hraně mezi jejich vnitřním, romantickým a vnějším, nekompromisním světem. Mozaika festivalových filmů je složena z příběhů vycházejících právě z osudů K. H. Máchy, z jeho podnětů a osudových témat. Na programu budou například filmy Caravaggio a Wittgenstein anglického režiséra Dereka Jarmana (mimo distribuci), Institut Benjamenta bratrů Quayových

28

26. — 29. 8. 2010 oslavující filmy kontroverzního umělce Jana Švankmajera, Láska prokletá Johna Mayburyho o rozporuplném malíři Francisu Baconovi. Díky dlouholeté spolupráci litoměřického festivalu s Francouzským institutem budou uvedeny filmy Atalanta Jeana Viga a Milenci z Pont-Neuf Leose Caraxe. Filmy V zahradě a Cinematerapie uvede osobně jejich tvůrce Ivan Vojnár. Poprvé v České republice budou návštěvníkům festivalu promítnuty filmy Traumstadt Johannese Schaafa a José Rizal filipínské, světově uznávané režisérky Marilou Diaz-Abaya. Posledně zmiňovaný film je úzce spjat s Litoměřicemi prostřednictvím romanticky smýšlejícího gymnaziálního profesora Ferdinanda Blumentritta, osobního přítele a zastánce Josého Rizala, filipínského revolucionáře, který je ústřední postavou celého filmu. Litoměřický festival letos také nabídne v předpremiéře dva filmy projektu Manifesto Iluzionista a The Runaways (oba budou uvedeny díky společnosti HCE). Kromě tradičního výběru z filmů FAMU nebude ani letos chybět doprovodný program v podobě večerních koncertů, divadelních představení, workshopů, animační a filmové dílny pro mladé diváky. V rámci doplňujících témat festivalu budou probíhat debaty pro filmové nadšence, které povedou odborníci na slovo vzatí Vladimír Hendrich, Antonín Tesař a Jiří Seidl. Poprvé festival zabydlí také prostory jezuitského kostela Zvěstování Panny Marie, kde se bude na úvod festivalu konat Multimediální večer s ukázkami videoartu, DJ-workshopem a koncertem skupiny Do Shaska!. Více podrobností na www.kinoostrov.cz/festival10.htm. Webové stránky letošního festivalu byly zprovozněny 20. července.

Synchron 4

2010

dramaturg: scénář: další profese:

dramaturg: scénář: další profese:

dramaturg: scénář: další profese:

2) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

3) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

4) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

..........................................

Kontakt na přihlašovatele:

..................................................

Podpis, případně razítko

10:26

Datum

Pořadatelem přehlídky je občanské sdružení FITES – Český filmový a televizní svaz ve spolupráci s Unií slovenských televizních tvůrců, Českou televizí a MAT CLUB s.r.o v Praze. Koná se s příspěvkem grantové komise Ministerstva kultury ČR. Spolupořadateli jsou dále instituce, které pro organizaci a technické zajištění přehlídky poskytnou sponzorský příspěvek. Sponzorem může být subjekt nejen z filmové a televizní oblasti. Smyslem přehlídky je shromáždit jednou za rok výrazná díla audiovizuální dokumentární a animované tvorby a představit je odborné i široké veřejnosti. Přehlídka je příležitostí k setkávání dramaturgů, producentů, scenáristů, režisérů, kameramanů, střihačů, zvukových mistrů, hudebních režisérů, výtvarníků, animátorů a samozřejmě i asistentů a začátečníků ve všech uvedených profesích. Vítána je i účast teoretiků, kritiků, filmových a televizních historiků, recenzentů, studentů FAMU, filmových škol i jiných humanitních nebo technických vysokých škol, členů filmových klubů a dalších. Členství ve Fitesu není podmínkou k účasti. Přehlídka nemá soutěžní charakter. Za výběr i pořadí uváděných filmů a televizních pořadů odpovídá přihlašovatel, pokud se z technických důvodů nedohodne s pořadatelem jinak. Jediným omezujícím faktorem jsou časové možnosti programových bloků, které jsou maximálně tříhodinové. Jednotliví producenti vyzvaní pořadatelem dostanou k dispozici obvykle jeden až dva programové bloky. Pořadatel přitom doporučuje vymezit v tomto časovém rozpětí maximálně dvě hodiny na promítání a hodinu pro veřejné

ČESKÉ A SLOVENSKÉ DOKUMENTÁRNÍ A ANIMOVANÉ TVORBY

18. PŘEHLÍDKA

16.8.2010

Eventuální další tituly uveďte v příloze s anotacemi. Souhlasím se statutem Přehlídky a přihlašuji výše uvedené snímky.

dramaturg: scénář: další profese:

1) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

Doručte do 11. října 2010 spolu s anotací, komentářovou listinou, (případně s jejím anglickým překladem) a dalšími eventuálními informacemi vhodnými k otištění v programu a katalogu přehlídky (název výrobce, tvůrčí skupiny či společnosti) na adresu FITESu:

PŘIHLÁŠKA filmu – videozáznamu

✄

18.prehlidka.qxd:Sestava 1 Stránka 29

Stránka 30 10:26 16.8.2010 18.prehlidka.qxd:Sestava 1

diskuse mezi tvůrci předváděných děl a diváky. Další programové bloky sestaví pořadatel z filmů a pořadů, které přihlásí individuálně různí nezávislí producenti. Pořadí programových bloků určí pořadatel. Součástí přehlídky jsou i další doprovodné akce, jako tiskové konference, volné tribuny, výstavky ap. Pokud přihlášená audiovizuální díla přesáhnou časové možnosti projekcí v hlavním sále, zajistí pořadatel paralelní projekce v přilehlém „ateliéru“. Přehlídka je také příležitostí k mezinárodní spolupráci a výměně odborných poznatků a informací z oboru. Pořadatel pozve k osobní účasti zástupce významných evropských filmových a televizních seskupení, organizátory podobných mezinárodních přehlídek a festivalů, novináře, publicisty, tvůrce aj. Prezentaci zahraničních filmových a televizních příspěvků zajistí pořadatel podle možností mimo oficiální program přehlídky. Nejméně jeden programový blok pořadatel rezervuje pro slovenskou tvorbu.

MOVIE & TV STUDIU MAT

18. přehlídka české a slovenské dokumentární a animované tvorby se koná od 18. do 20. listopadu 2010 v

Karlovo nám. 19, Praha 2. V přilehlém foyer lze pořádat besedy tvůrců s diváky. Paralelní projekce v „ateliéru“ budou na uzavřeném okruhu DVD.

PŘIHLÁŠKA k osobní účasti

Zašlete nejpozději do 27. října 2010 kanceláři Fitesu, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 562 331, e-mail: [email protected].

............................................................................................................

................................................................................................

tel./fax

.............................................................................................................

Jméno, příjmení

adresa

Přehlídka se koná v tomto přibližném časovém rozvrhu: 18. listopadu – čtvrtek 19 hod. – zahájení a projekce úvodního bloku, společenské setkání 19. listopadu – pátek promítání programových bloků v rozmezí 10 – 23 hod. promítání 9.30 – 16 hod. 20. listopadu – sobota

PODMÍNKY ÚČASTI

1) Filmy a televizní pořady mohou přihlásit výrobci, majitelé, distributoři, autoři a další organizace do 11. října 2010. 2) K přihlášeným pořadům musí být přiložena stručná anotace pro otištění v programu a katalogu, pro tlumočení je vítána i komentářová listina. 3) Technické podmínky: 16mm (comopt, sepmag) 35mm comopt Dolby stereo, kazety Betacam SP a DVD, přičemž pořadatel bude preferovat profesionální formát. Filmy a kazety je třeba doručit do kanceláře Fitesu, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2 nejpozději 12. listopadu 2010. 4) Za jeden programový blok bude Fites účtovat přihlašovateli 5.400 Kč na krytí nejnutnějších technických a organizačních nákladů. Pokud bude programový blok sestaven z pořadů více přihlašovatelů, bude uvedená částka poměrně rozdělena. 5) Pořadatel doporučuje, aby stopáž jednotlivých přihlášených filmů a televizních pořadů nepřesáhla 30 minut a délka programového bloku cca 2 hodiny. 6) Přihlášky k osobní účasti je nutné zaslat kanceláři Fitesu nejpozději do 27. října 2010. Náklady spojené s pobytem si každý tuzemský účastník hradí sám, resp. jeho vysílající organizace. 7) Promítání je přístupné veřejnosti. Vstup volný.

Filmový klub • Kino • Filmová a video projekce • Filmové střižny • Střižny AVID

• Restaurace (alko, nealko, teplá a studená jídla, rauty, večírky) Karlovo nám. 19, vchod z ulice odborů, Praha 2 tel. 224 915 765, 224 913 688, 224 913 689, 224 914 604, 224 913 038, 224 914 109 fax – filmový klub a střižny 224 923 786 http://www.mat.cz, [email protected] po – pá: 10 – 24 hod., so – ne: 14 – 24 hod.

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 31

DOKUMENTY AniFest představil současnou českou animaci v Grenoblu Festival krátkého filmu, konaný od 6. do 10. července ve francouzském Grenoblu již po třiatřicáté, uvedl pásmo současné české animace. Výběr sestavili zástupci českého festivalu animovaných filmů AniFest, které oslovila místní cinematéka, pořádající celou přehlídku v Savojských Alpách. Grenoble en plein air (Grenoble pod širým nebem) promítl 7. července hned několik titulů zařazených například do projektu Nové vlny české animace a především školní filmy mladší generace tvůrců. Česká animace má v zahraničí stále velký zvuk, ačkoliv naše renomé je spojeno především s pracemi klasiků a s řadou stereotypů. Jak potvrdili prezident Cinematéky v Grenoblu Nicolas Tixier i její ředitel Guillaume Poulet, pásmo současné tvorby proto bylo pro všechny příjemným překvapením: „Filmy nejrůznějších technik navazují na vaše slavné tradice a přitom se je snaží oživit.“ Chybička neměla chybu Velké odezvy se u diváků se dočkala například groteska Anety Kýrové o záměně rodičů a dětí Chybička se vloudí (2008), které festivalové noviny věnovaly samostatný článek. Publiku se dále představil surrealistický loutkový horor Václava Švankmajera Světlonoš (2005) či animovaná malba Pelargonie (2005) Lucie Sunkové. Program nabídl také starší Hru (2004) Galiny Miklínové kombinující hravě melodramatický příběh s motivem společenské hry Člověče, nezlob se či první experiment s 3D animací Martina Dudy nazvaný Kontakt. Tradici metaforické grotesky reprezentovala také školní práce Anny Mastníkové Madame Kolomazníková. Tradiční festival Grenoble en plein air je jinak tradičním festivalem krátkometrážní tvorby se soutěží pro 40 filmů, dvanáct cen je dotováno celkovou částkou v hodnotě 40 tisíc euro. Letos vyhrál hraný film Republika Nicolase Larueho, oceněn však byl například i francouzský animovaný film Bastiena Duboise Madagaskar, zápisník z cest. Porota

ocenila např. i scénář a udělila jednu speciální cenu. V rámci festivalu proběhla také soutěž námětů, jejichž autoři mohou získat 17 tisíc euro na realizaci projektu či stipendium na práci na scénáři. Festival v Grenoblu nabízí možnost účasti i českým filmům v soutěži. Výzva k přihlášení a termín přihlášek se objeví na stránkách místní cinematéky www.cinemathequedegrenoble.fr a také na webu AniFestu. Tvůrci mohou poslat prostřednictvím AniFestu DVD se svým filmem do výběrové komise. MgA. Jakub Hora Executive Director AniFest s.r.o.

Pátá část

Život na vlastní účet USTANOVKY A BSANOD V té době ještě netušila, že první ustanovky, tedy monitoring osobního i veřejného života, na ni byly (dle dokladu ministerstva vnitra z 8. srpna 1974, určeného StB) zavedeny již v její rozhlasové éře, v roce 1957 a 1962, třetí z roku 1963, určená k rozpracování, se shoduje s jejím přechodem z rozhlasu do televize a čtvrtá ze září 1969 byla určená správě SNB Praha 6 za účelem prověrky. A tak StB sledovala a prověřovala. Zkratka BSANOD znamená Bez svolení autora není opisování dovoleno. Každá z písařek samizdatové literatury měla svou zkratku a BSANOD patřila Otce. Nástup Gustava Husáka do vedoucí funkce v KSČ provázely následné razie v kultuře, ve filmu, v divadle, v tištěných médiích, v literatuře. Otta nejprve z vlastní iniciativy rozepisovala pro své přátele díla zapovězených spisovatelů; a když Ludvík Vaculík založil Edici Petlice byla spolupráce s ním logickým vyústěním její iniciativy. Mocenské složky státu byly v pohotovosti, tisíce stran rozepisovaných literárních děl (Jiřího Šotoly, Pavla Kohouta, Václava Havla, Josefa Topola, Jaroslava Seiferta, Erazima Koháka…) ovšem nemohla uchovávat doma. Synové proto koupili staré auto, kam

Synchron 4

2010

Česká publicistka Otta Bednářová

v noci texty odváželi, než práci dokončila, postarala se o vazbu a mohla ji doručit četným zájemcům a Jiřině Šiklové k odeslání za západní hranice. Při soustavném sledování StB, která si obstarala i klíč od jejího bytu a od poštovní schránky, při četných domovních prohlídkách, vazebním zadržování, se oprávněně obávala odhalení úkrytu. Syn Jiří proto vymyslel na chatě ve Stříbrných horách sklad, který StB nikdy neodhalila – odsunul od sebe palubky jedné stěny a úkryt zamaskoval věšákem. Sledování se stupňovalo natolik, že již nemohla pracovat doma – pomohla zdravotní sestra paní Jana Bušová, kterou v samizdatových textech jmenovala jako Jitku – nabídla jí vlastní prázdný byt.

Charta 77 – VONS Spolu s oběma syny mezi prvními signovala Chartu 77, rozepisovala její Prohlášení v osmnácti kopiích, které roznášela na příslušné adresy k dalšímu rozepisování a k zaslání do zahraničí. Persekuce se ovšem nevyhnula ani synům – Jiří v důsledku pronásledování a pokynů StB jeho zaměstnavateli musel měnit dělnická zaměstnání, Jan byl vyhozen před ukončením studia z Vysoké školy ekonomické. Všichni tři v dubnu 1978 podepsali zakládající prohlášení VONS. Třicátého května StB na čelné signatáře VONS uspořádala razii. Po celou dobu vazby Otta odmítala vypovídat, neskrývala své pohrdání vyšetřovatelem. (Zatčení, první měsíce vazby a výslechy popsala Otta v osmde-

sátých letech v unikátním textu, který je poprvé zveřejněn na internetovém serveru Totalita cz.) V říjnu 1979 se konalo hlavní líčení u Městského soudu v Praze s Petrem Uhlem, Václavem Bendou, s Jiřím Dienstbierem, s Václavem Havlem, s Danou Němcovou a s Ottou Bednářovou. V prosinci téhož roku Nejvyšší soud ČSR zamítl odvolání obžalovaných a potvrdil pět nepodmíněných trestů na tři až pět let vězení – pro Ottu Bednářovou tři roky a dvouletý trest pro Danu Němcovou s podmínkou na pět let. S podlomeným zdravím byla Otta převezena k výkonu trestu do ženské věznice do Opavy a přidělena na plný úvazek k práci do dílny u šicího stroje. Zdraví se zhoršovalo, rapidně hubla. Při výšce 173 centimetrů postupně vážila 47 kilo. Synové i její maminka se obávali o její život. Ale veškeré žádosti na vrcholné orgány státu o přerušení trestu ze zdravotních důvodů zůstávaly bez odezvy. Byl jí odebrán invalidní důchod. Jestliže již proces s předními signatáři VONS provázela velká naše i mezinárodní solidarita, postupně se soustředila na záchranu Otty. Pro režim nebylo ovšem žádoucí, aby vězeň svědomí přišel o život za mřížemi. Dvacátého šestého září byla vybavena lékařským posudkem, potvrzujícím pracovní neschopnost pro chronický zánět slinivky, infekční zánět jater, žlučníku a velký váhový úbytek. Trest byl přerušen, brána věznice se pro ni otevřela.

31

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 32

DOKUMENTY Nadále byla spolu se syny StB hlídána, monitorovány její styky s přáteli z řad Charty 77 (s Kamilou Bendovou, s Petruškou Šustrovou, se Šabatovými, s Annou Šabatovou, s Martou Kubišovou…), sílil brutální nátlak, aby synové v rámci akce Asanace opustili republiku. 14. června l982 se s nimi před odjezdem do Londýna na nádraží loučila v domnění, že je již nikdy neuvidí. Sotva se z následků věznění vzpamatovala, soustředila se na děti vězněných přátel – na pět dětí Václava a Kamily Bendových a dvě Petra Uhla a Anny Šabatové. Byla jim tetou, babičkou, kamarádkou; na společné výlety, hry i pobyty na chatě vzpomínají tehdejší děti dodnes. Nadále se věnovala práci v Chartě 77, ve VONSu, svému bytostnému tématu dodržování lidských práv, občanské svobody. Účastnila se protestních akcí, demonstrací, byla zmáčena policejními stříkačkami, seznámila se s obušky. Operaci žlučníku na jaře 1989 asistovali příslušníci StB. Při opravě rozvodu na chatě ve Stříbrných horách objevil elektrikář smrtelnou past – neizolovaný drát, připojený na vysoké vedení. Sedmnáctého listopadu šla v průvodu se studenty z Albertova na Národní třídu. V podchodu paláce, kde každoročně hoří při výročí stovky svíček, byla sražena pendrekem.

Člověk hledá člověka Do médií se po Listopadu 89 vrátila pouze externě. Byla scenáristkou televizní reportáže Betlém a v rozhlase cyklu Člověk hledá člověka. Scénáře napsala ze zkušeností získaných tam, kam zákonitě vedla její cesta – do Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Byla jednou ze zakladatelských osobností této dobročinné iniciativy, kde v první polovině devadesátých let z té

Rok 1980 – Otta za mřížemi cely v opavské věznici, kam ji se synem Jiřím přišel tajně navštívit alespoň pod okno autor fotografie Ivan Kyncl

dobré vůle pracovala – od rána do večera. Nebo do noci, jak bylo třeba. A až do utlumení činnosti VONSu v červenci 1996 se účastnila i jeho aktivit. V roce 1997 udělil prezident Václav Havel Ottě Bednářové Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Ještě jednou se vyrovnávala se svým celoživotním traumatem poválečných mladistvých iluzí a napsala dopis Konfederaci politických vězňů, uveřejněný v dubnu 1998 v časopise KPV Věrni zůstaneme: „Vážení, obracím se na vás s velikou a upřímnou prosbou, abyste mi odpustili, můžete-li. Jako osmnáctiletá jsem v roce 1945 s neomluvitelnou naivitou, falešnými iluzemi a bezmeznou důvěřivostí – sice s dobrými úmysly – vstoupila do KSČ…Můj hlas byl sice jen obyčejným zrnkem písku, nikdy jsem nezastávala žádnou funkci, nikdy jsem ze svého členství v KSČ neprofitovala, ale uvědomuji si, že právě takové

hlasy umožnily, aby mohlo dojít k tomu, co následovalo…Ještě jednou tedy moc upřímně prosím za odpuštění…“ Reakcí byl na příklad dopis paní Mileny Bubeníčkové: „Nesmírně mne vaše slova dojala. Mám ale pocit – a asi také proto jsem Vaše slova obrečela – že právě Vy se nemáte za co omlouvat. Svůj krátký souhlas s KSČ jste celým svým zralým životem bolestně a statečně negovala…“ K výročí osmdesátých narozenin Otty, v červnu 2007, vysílala Česká televize reprízu jejího stěžejního díla Svědectví pro výstrahu. Po skončení dokumentu připojil svou gratulaci kolega ze Zvědavé kamery, Vladimír Branislav: “Reportáž, kterou jste právě viděli, byla natočena na počátku jara 1968 , v tom krátkém, svobodném nadechnutí po hrůzném režimu. Jenomže podobné pořady, zvané investigativní, točila Otta Bednářová v rozhlase a v televizi už dávno předtím. A byla za ně i trestána. Jako kdyby se tato statečná žena připravovala na dobu, kdy se sama stane obětí nezákonností. Milá Otko, my, Tvoji kolegové, jsme Tě vždy obdivovali a tak blahopřání k Tvým významným narozeninám přijmi jako od svých ctitelů. Doufám, že se připojí i televizní diváci.“ Stalo se. Oba synové se bezprostředně po Listopadu 1989 vrátili do vlasti. Jiří je správcem Šternberského panství v Častolovicích, Jan redaktorem Českého rozhlasu 6. Otta žije skromně v Praze, obklopená rodinou a přáteli. Jarmila Cysařová Má šest vnoučat. Foto: Osobní archiv Otty Bednářové Portrét Otty Bednářové zpracovala autorka s podporou stipendia Nadace Český literární fond

Člověk se svoji pravdu dozví skoro vždy pozdě Rozhovor se Stanislavem Zindulkou Menší štíhlý muž s kšiltovkou, v džínách a s plátěným batůžkem připomíná spíše studenta Jana Skalníka, kterému od doby, kdy ho ztvárnil ve Šrámkově Létě, přibylo jen pár vrásek. Kolemjdoucím připomíná známého, jehož jméno si právě nevybavují, až po chvilce v něm poznávají předního českého herce Stanislava Zindulku. Náladu mu nepokazí ani průtrž mračen, která nás zastihla na kavárenské terase, ani řev televize v jejím interiéru, znesnadňující poklidný rozhovoru; ticho se stalo vzácným zbožím, zvláště v kavárnách v cent-ru Prahy. Rozhovor nakonec dokončujeme na ulici a v divadelním foyer. Pane Zindulko, patříte k silné herecké generaci, jste žákem Vlasty Fabiánové. Působil jste v mnoha divadlech, v Hradci Králové, v divadle Bratří Mrštíků, spolupracoval jste s loutkovým divadlem Radost. Výčet by byl dlouhý. Od roku 1994 jste členem Činoherního klubu. Za ta léta se mnoho změnilo. Kterou změnu na divadelní scéně pociťujete nejcitelněji? To lze jen těžko vyjádřit. U divadla působím padesát let. Za tu dobu se změnilo mnoho, skoro všechno. Vždyť mým bývalým žákům už táhne na šedesátku. Změnil se divadelní prostor. Změnil se životní rytmus. Jiní jsou i diváci, jsou méně trpěliví, vnímaví a snížila se i míra pozornosti. To, jak se vše zrychlilo ve světě, jak je život uspěchanější, ovlivnilo i divadlo, herecký výkon. Tu změnu pociťuji nejcitelněji. Ludvík Vaculík v rozhovoru pro Literární noviny z konce dubna říká, že mobily a počítače vytlačují lidskost. Souhlasíte s ním? A právě proto je třeba si uvědomit, že divadlo je dnes jedno z posledních míst, kde spolu lidé ještě mluví a naslouchají… Přestože jste šel vždy z role do role, vím, že vás lidé dlouho vnímali jako velkého herce vedlejších rolí. Jak říká Luděk Munzar v roli Jiřího Kylara v televizní inscenaci Já nikdy nedostanu Hamleta, nanejvýš hrobníka. Řekl jste si někdy něco podobného? A pokud ano, trápilo vás to?

32

Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 33

NÁŠ ROZHOVOR Rozhodně ne. Moje zkušenost byla jiná. Hrál jsem malé i velké role; od první chvíle jsem u divadla hrával velké role, velmi příznivě hodnocené kritikou i veřejností. Avšak je pravda, že velké role jsou více vidět. Takže jde o všeobecné vnímání, patrně ovlivněné filmovou tvorbou, kde jsem skutečně dlouho hrával malé role. Moje velká filmová role přišla až v mých padesáti letech s Vlakem dětství a naděje. Nikdy jsem ale neodmítal malé role. Pro mne je herectví především práce. Když je třeba zahrát malou roli, tak ji zahraju, jako třeba v Ptákovině. Byl jsem vychovaný a vedený tak, abych divadlu sloužil. I v tom spočívá herecká etika, která se bohužel vytrácí… I v tomto směru jsem žákem Vlasty Fabiánové, která byla velkým příkladem herecké etiky a lásky k divadlu. Popularity jste se dočkal až později, na svého Hamleta jste musel chvilku čekat… Nebo se Vám zdá, že ještě nepřišel? Rouhal bych se, kdybych řekl, že můj Hamlet ještě nepřišel, protože v mém hereckém životě už přišlo několik Hamletů. Jen namátkou zmiňuji roli Hadriána z Římsů, Tylova Vocilku nebo Kohoutova Augusta a v Lucerně jsem si zahrál Vodníka a nedávno v libereckém divadle Lízala v Maryše. V brněnském divadle jsem si zahrál Tuláka ve hře Ze života hmyzu i Bondyho ve Válce s Mloky. Víte, když jsem působil na brněnské konzervatoři, tak jsem viděl mnoho vynikajících studentů, kteří byli stejně nadaní, měli stejné předpoklady, aby zazářili na hereckém nebi. Ať z jakýchkoli důvodů, ale mnohým se nikdy nepodařilo vyniknout, jak se u divadla říká: Nikdy kolem nich neprojel bílý kůň, na kterého by se vyhoupli, ale jen pohřební valach… Herectví je krutá profese. Já se Vás teď zeptám trochu drze: Nevadí Vám, že ve hrách pro dva herce nemůže být žádná vedlejší role? (Smích) Ne. To mi opravdu vůbec nevadí. Přísloví říká: Když Vás chce Pánbůh potrestat, splní Vám vaše přání. Přihodilo se Vám, že jste dostal roli, kterou jste si sice přál, ale pak se ukázalo, že jde přesně o takový dáreček…? Ovšem. Herec si nikdy nesmí myslet, že je oblíbený. Že ho všichni mají rádi. Já jsem si velmi a velmi přál zahrát si studenta Jana Skalníka ze Šrámkovy divadelní hry Léto z roku 1915 (pozn. L. Ch. : V roce 1953 hru „Léto“ zfilmoval Václav Krška). Někdy v roce 1957 jsem tu roli dostal. Když jsem šel jednou do divadla, mimoděk jsem zaslechl, jak se starší manželé radí, zda jít, či nejít do divadla. Co hrají? ptá se jeden a druhý odpovídá: Šrámkovo Léto se Zindulkou. Tak na to nejdu, toho nesnáším, odpověděl první. Dodnes si pamatuju, jak velmi mě to mrzelo. Můj vytoužený Skalník nebyla moje nejlepší role. V osmdesátých letech Vám spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou přinesla velký úspěch. Film Vlak dětství a naděje, natočený podle literární trilogie Věry Sládkové. Jak to ovlivnilo Vaši další hereckou dráhu? Podstatně. Nejenže to byla první velká filmová příležitost, ale navíc s vynikajícím režisérem. Stále si myslím, že Vlak dětství a naděje byla moje filmová abeceda. Velmi jsem se tehdy naučil. Přesněji: Kachyňa mě hodně naučil. Ale musím říci, že pro tu roli jsem měl velký náskok, neboť jsem pro brněnský rozhlas už natočil pořad podle této literární předlohy. Takže já měl postavu Josefa Pumlně neboli Srágorky tak trochu nastudovanou. Literatura člověku v herecké práci velmi pomáhá. Musím říci, že jsem se do románu Věry Sládkové úplně zamiloval, a dokonce jsem k němu napsal předmluvu. Co podle Vašeho názoru umožnilo, aby film tak přesně vyjádřil, převedl na plátno literární předlohu? Především to byla sama literární, kvalitní předloha a hlavně společná práce na scénáři. A samozřejmě ruka talentovaného režiséra. Ovšem to neznamená, že by tehdy všechno šlo jako po másle. Sládková a Kachyňa se při psaní scénáře ustavičně přeli, vášnivě debatovali… Jejich konflikty nebyly ale na újmu věci. Naopak. Byly ku prospěchu, bez jejich velkého zaujetí by tak zdařilý film nikdy nevznikl. A pokud jde o mě, tak mi velmi pomáhala i skutečnost, že mnohé z toho, oč ve filmu jde, jsem zažil. Pocházím z Jilemnice, tedy z bývalých Sudet. Například scéna z osvobození, kdy Pumplně a jeho rodina jsou zabarikádováni ve sklepě, venku se střílí, někdo se dobývá do domu a Pumplně říká své Amazonce: Podej mi sekyru! Přesně to jsem prožil jako třináctiletý. Jilemnice byla obklíčená, Němci se dobývali do každého domu. I k nám. I naše rodina se zabarikádovala ve sklepě, a tatínek tehdy řekl úplně stejnou větu. Ještě dnes si vybavuju tu hrůzu – po zuby ozbrojené Němce, se samopaly a pistolemi. A tatínka, jak v ruce svírá sekyrku… Postavu „Pumplně“ jsem opravdu – jak říkáte – žil. Synchron 4

2010

Takže literatura hraje významnou roli v herecké práci? Při ztvárnění postav? Pro mne ano a velmi podstatnou. Často určující. Neobešel bych se bez ní. Jistě mi dáte za pravdu, že není nic horšího, než když si filmoví tvůrci s režisérem nerozumějí, když se představy rozcházejí, míjejí? Máte i s tím nějakou zkušenost? Zažil jsem to mnohokrát. Bylo by také s podivem, kdybych to za tak dlouhou dobu nezažil. Soulad představ při natáčení, ale i v divadle záleží většinou na osobní zkušenosti a talentu režiséra. K nesouladu dojde jednoduše tehdy, když to režisér tzv. neukočíruje. Slavný polský režisér Wajda kdysi řekl: Ve filmu neexistuje neúspěch herce, ale jedině neúspěch režiséra. Buď režisér špatně obsadil roli, nebo herce špatně vede. Myslím, že Wajda má pravdu. Režisér by měl znát herce lépe, než on sebe sama. Výroky Pepíka Pumplně a jeho ženy Amazonky (v podání Heleny Růžičkové), na tragický život sem já pes, ta kapitální békovina, vešly do povědomí široké veřejnosti. Užíváte Vy sám těchto výrazů někdy i mimo filmové plátno? Vetřely se i Vám do každodenní řeči? V každém případě filmová fikce promítnutá do reality je dvojnásob zavazující… (Smích) Ano. Někdy ty výrazy pro pobavení používám. Mám s tím sama drobnou zkušenost. Jednou, poté co jsem se po delší době vrátila do Prahy, jsem Vás náhodně minula na ulici v centru města; mimoděk mě napadlo, že míjím známého, jehož jméno si honem nevybavuji, ale určitě ho dobře znám. Zdá se, že hlavní postavy z filmu Vlak dětství a naděje, natočeného před více než pětadvaceti lety, velmi dlouho žijí v paměti diváků. Toť úspěch, o kterém sní každý herec, každý tvůrce, ne? Jistě. To člověka samozřejmě velmi těší. A co víc by si herec mohl přát…? V jednom ze svých rozhovorů říkáte, že k divadlu jste se dostal po čichu, že vás okouzlila vůně divadelní šatny… Nebyla ale v rozhodnutí stát se hercem spíš touha být v kůži někoho jiného než ve vlastní kůži? Touha stát se někým jiným, oživit toho jiného, s jeho sny, bolestmi i radostmi, ale i jazykem? Vůně líčidla bývala tehdy omamná. Šel jsem za tou vůní snad jako „narkoman“. Ale na druhé straně musím říci, že už jako dítě… Víte, když jsem se z něčeho radoval, velmi radoval, tak jsem nikdy nechtěl s tím pocitem být sám, vždy jsem chtěl svoji radost sdílet ještě s někým, podělit se o ni. I o smutek a bolest? Také. Samozřejmě že herectví obsahuje jistou dávku exhibicionismu… To jistě. Ale touha sdílet citová hnutí, pohnutky je v mém nitru stále velmi silná. Jak jste se připravoval na řidiče Coleburna? Jak jste na to šel? Viděl jste Řidiče slečny Daisy, film v režii Bruce Beresforda, s několika Oscary (za scénář, masky, za herecké výkony)? Ne. Ten film jsem nechtěl vidět. Nechtěl jsem, aby mě ovlivňoval. Viděl jsem ho až později. A musím přiznat, že mě potěšilo, že jsem se necítil nijak zahanben. Tehdy jsem četl velmi mnoho literatury, černošské autory nebo díla, která byla na podobné téma napsaná. Velmi mi to pomáhalo. V nedávno uvedené hře Felixe Mitterera Moje strašidlo hrajete poprvé roli muže, jehož příběh se odvíjí zpětně; muže, který probírá svoji minulost a důvody, již z něj udělaly tyrana. Jak jste k této roli přistupoval tentokrát? 33

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 34

NÁŠ ROZHOVOR S velkou nedůvěrou. Zach mi byl opravdu cizí, naháněl mi strach. Dlouho jsem k němu hledal vztah. Dalo mi to hodně práce, ale stálo to za to. Práce se vyplácí. A navíc jde o krásnou a obohacující spolupráci s vynikající herečkou Blankou Bohdanovou. Poselství té hry spočívá v tom, že neštěstí má vést k usmíření. Je to i Váš osobní postoj? Ztotožnil jsem se s ním. V Mém strašidlu Váš Zach rozdává facky a kopance s velkou opravdovostí. Není to psychicky příliš vyčerpávající? Herec na to musí být technicky vybaven a připraven. A samozřejmě že dlouhá herecká zkušenost velmi pomáhá. Pokud jste se ptala, zda žiji nějakou dobu v zajetí určité postavy, tak musím říci, že po představení Mého strašidla trpím nespavostí, neklidem. Možná, že bych ten stav přirovnal k nějakému složitému, soudnímu procesu, výslechu, který jsem ten den musel podstoupit. Tím se vlastně dostávám k Vaší divadelní tvorbě, resp. k vašemu magickému kvartetu divadelních her, k Řidiči paní Daisy, Impresáriovi ze Smyrny, Ředitelské lóži a Mému strašidlu. Všechny se odehrávají na malém prostoru, v divadle z oka do oka. Je pro Váš herecký výkon malý prostor důležitý, nebo na rozměru příliš nezáleží? Herec se musí umět přizpůsobit danému prostoru. Úplně jinak hraji na velké scéně a jinak na malé scéně, třeba v Ungeltu nebo na letní scéně. Mýlím se, když řeknu, že lidský úděl řidiče Hokeho, zapomenutého a opuštěného herce Edy, tyrana Zacha, ale i baziliška Aliho nehrajete, ale žijete? Ačkoli jsou to postavy v mnohém vám zcela vzdálené? Herec vždycky hraje. Jeho hra musí být tak dobrá, aby z ní vyzařoval pocit, že hru nehraje, ale žije. To ovšem vyžaduje i určitou techniku, zralost a hereckou zkušenost. Život na jevišti má svá pevná pravidla, úplně odlišná od jiných tvůrčích činností. A postavy mně vzdálené? To je sice pravda. Ty postavy mi jsou svým způsobem opravdu vzdálené. Ale jsou mi blízké ve své lidské vlídnosti, ve svých postojích. Ve své empatii s druhým člověkem. Černoch Hoke si přece láskou, velkou trpělivostí a pochopením nakonec získá paní Daisy. A Eda je postava velmi podobná; citlivý opuštěný a chápající muž; je oporou bývalého slavnějšího kolegy z divadla. Nyní se stejným osudem. Já strašně rád pozoruji lidi kolem sebe, rád jezdím tramvají, vlakem, chodím pěšky. Dívám se kolem sebe, jak lidé mluví, jak se chovají… Člověk si teprve uvědomí, co všechno je kolem, co existuje, co se změnilo; velmi inspirující. Získává tak mnoho zkušeností. To mi připomíná Stendhala, myslím, že to byl on, kdo vypravuje, jak dva básníci, jeden z nich je známý donchuán a druhý asketa, oba napíší milostnou báseň. Ta, jejímž autorem je sukničkář, nestojí za nic… (Smích). Umění je od slova umět, nejen zažít. A herecké umění je umění to zahrát. Uvítal jste někdy, že si můžete zahrát na jevišti to, co byste rád prožil, tak jako spisovatelé prožívají ve svých dílech své v životě nerealizované příběhy? Uvítal jsem to. Je to velmi dobrodružné. Vždy do jisté míry platilo, že konec korunuje dílo. Avšak toto pravidlo zvlášť v Čechách jde až do krajností. V posledních letech, až na výjimky, vymizel zvyk, aby se při premiérách poděkovalo autorovi literární předlohy, překladateli. Potlesk a květiny jsou jen pro režiséra a herce. Napadlo Vás to někdy? Vždy platilo pravidlo, že pokud je autor na premiéře, tak také dostane květiny. Myslím, že s překladateli je to už jiné. Nevím přesně, nechodím příliš na premiéry, ale v Činoherním klubu se tato zvyklost dodržuje. Nedávno mi vyprávěl jeden významný český autor, že při slavnostním uvedení jeho knihy na knihkupecké pulty přečetla krátký úryvek známá herečka, její odměna za pár minut činila více než jeho autorský honorář za knihu, kterou psal několik let (jeho záloha byla pět tisíc korun a doplatek v osmi procentech z prodaného výtisku, při nákladu tisíc kusů a ceny dvě stě korun, v nedohlednu!). Nelze si jen povzdychnout s Goldoniho Ciperem: Pěkná spravedlnost! Dodávám jen, že ve Francii je taková věc nevídaná, neslýchaná. Co si o tom myslíte? Vím, že nezřídka jste pro dobro věci účinkoval bez nároku na honorář…! Ty poměry příliš neznám. Pokud je tato praxe rozšířená, jak říkáte, pak je to ovšem facka kulturní politice. Nyní připravuji knihu pro jedno pražské nakladatelství a zatím jsem se setkal s korektním jednáním, obdržel jsem velmi slušnou zálohu. Zdá se, že Goldoni jako by geniálně viděl až do poměrů zejména našich dneš34

ních, když v Impresáriovi ze Smyrny je libretista nucen dojídat okoralý krajíček chleba, pít vodu z kytek a jen si přitom mumlat: Autor musí se spokojit s tím, co mu zpěvačka nechá (ta zpěvačka, která interpretuje jeho text!). Napadlo Vás to, když v roli Aliho děláte průzkum trhu pro Velkého Sultána a počítáte: Zpěvák chtít tisíc, tenor čtyři sta, k čertu poslat soprán (a posléze i libretistu…!). Nemyslíte, že by se to mělo změnit? S. Z. : Jen maličkost: voda z kytek je režijní nápad… L. Ch. : Ale v Goldoniho duchu… S. Z. Naprosto s Vámi souhlasím, že umění psaného slova je u nás podceněné, podhodnocené; televizní projevy se na této situaci značně podílejí. Nikdo není ve své vlasti prorokem. Změnit by se takové praktiky samozřejmě měly. Moje strašidlo i Ředitelská lóže, oba trýznivé příběhy končí stejně. V tom prvním Róza vzkazuje Janovi do záhrobí: Brzy přijdu za tebou. V tom druhém se Ruda v domově důchodců loučí s mrtvým Edou stejnými slovy. Náhoda? Zdá se, že Vaším hereckým údělem je konfrontovat diváka s jeho nevyhnutelným osudem, s jeho lidskými možnostmi, s tím, co vleče od narození, s tím, co člověka přesahuje. Nelze zapomenout ani na jiného důchodce Edu v Babím létě, za jehož ztvárnění, za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli jste získal v roce 2001 Českého lva… Především autor, scenárista a režisér mi poskytují role. Když autor tuto možnost přinese, tak ji rád a naplno využiji. Tak jako ve hře Moje strašidlo v režii Martina Čičváka a samozřejmě všech ostatních rolí; smutných i trochu směšných postav bylo za ta léta mnoho. Myslím, že mám štěstí na dobré a vtipné autory i režiséry.

Jistou souvislost dáváte svým postavám i prostřednictvím kostýmů. Pošťák Pumplně ve šlích, s kytkou v klopě kabátu, ale šle a podobné oblečení si oblíbili i Turek Ali i vaši Edové… Kdo to navrhl: režisér, výtvarník, herec? Výtvarník to navrhl po dohodě se mnou. I postav ve šlích bylo mnoho, a ty se teď sešly… (Smích) Mimochodem, často vám scénáře předepisují náročné fyzické výkony; Pumplně rád běhá o závod, Rudův výstup na nebesa není právě jednoduchý a Turek Ali na svém vypolštářovaném divanu podává téměř akrobatické kousky (jen pro informaci dodávám, že divan je postaven skoro kolmo!). Jak to zvládáte? Vždyť hrajete skoro denně? Sportujete? A máte na to vůbec čas? Ráno sice trochu cvičím, ale vzhledem k tomu, že hraji téměř denně, včetně zkoušek, tak vlastně sportuji denně na jevišti; trénuji permanentně. Možná Vás překvapím, ale fyzicky nejnáročnější je role Zacha, nikoliv Turka Aliho. Často ztvárňujete humorné postavy. Fellini při jedné příležitosti říká, že ve smíchu se vybíjí napětí nahromaděné nepřirozeným sociálním systémem, ve kterém žijeme. Máte na to jinou teorii? Mnohé z mých postav jsou také veselé, takové pochodně radosti. Myslím, že Felliniho názor je správný, ale existuje více pohledů, výkladů. Jak nyní vnímáte současnou pokleslost filmových i divadelních námětů, zálibu v násilí i perverzi? V znicotnění? Neviditelná ruka trhu způsobila, že být cool se stalo módní záležitostí i v umění…. Schopnost ztvárnit tragiku, životní realitu, se zvláště z filmu vytrácí. Tvorba, lze-li to tak ještě nazvat, se primárně podřizuje zisku, úspěchu… Synchron 4

2010

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 35

NÁŠ ROZHOVOR Ruka trhu je sice neviditelná, ale zato zhoubná, způsobuje znicotnění, jak správně zmiňujete, ale vede i k intelektuálnímu zpohodlnění. Umělci, kteří se té ruce podřizují, si podřezávají větev, na které sedí. Přinejmenším kazí divácký vkus. Znovu bych zdůraznil zvláště neblahý vliv televizní produkce, ale naštěstí existuje mnoho kvalitních filmů a divadelních inscenací, které se té ruce umějí ubránit. V jednom rozhovoru říkáte, že jste odmítl roli v americkém filmu, protože jste chtěl pracovat s režisérem Ladislavem Smočkem, nemýlím-li se, šlo o Řidiče paní Daisy. To není moc v duchu současné doby… Nabídka přišla, když nastudování hry, o které hovoříte, bylo u konce. Kdybych nabídku Američanů přijal, tak bych divadlu Ungelt velmi ztížil situaci. A to jsem rozhodně nechtěl. Ale byl tu ještě jeden důvod. Věděl jsem, že hra Řidič paní Daisy má větší uměleckou hodnotu. Dodnes nepochybuji o tom, že by mi americký film nikdy nepřinesl tolik radosti, kolik mi přinesl příběh černošského řidiče a paní Daisy, který měl dvě stě repríz. Patříte k hercům, kteří na sebe nikdy neupozorňují skandály, nepřitahují pozornost výroky pro bulvár – jak se smíchem často charakterizoval tyto otázky slavný francouzský spisovatel Romain Gary – Combien de fois avant le petit déjeuner…? (Kolikrát před snídaní…?) Dokonce se ani nepitvoříte v televizních reklamách, nevylepšujete svůj rodinný rozpočet tím, že byste vnucoval spreje, zubní pasty, protézy, minerálky, jako mnozí z Vašich kolegů. Ani předvolebních kampaní se neúčastníte. Jak se Vám podařilo tak obstát? Už dávno jsem se rozhodl, že nebudu dělat reklamy. Ale neodsuzuji nikoho, kdo je dělá. Herec za nízkou mzdu často rodinu neuživí. Je to příležitost, jak si přivydělat. Ovšem je pravda, že v reklamách často vystupují právě i ti, kteří to nemají zapotřebí. Každá reklama není ale dehonestující, například na knihy – tu bych klidně vzal. A pokud jde o bulvár, tak nikdo nemá právo nakukovat druhému do soukromí. Jenže to neznamená, že bulvár člověka nedohoní; je všudypřítomný, často je herec zcela bezmocný. Obdobný postoj mám k volbám, kvůli žádnému politikovi bych nedal ruku do ohně; v politice nikdo nikdy neví, jak se kdo posléze vybarví. Co soudíte o tom, že do divadla čím dál více pronikají efekty ze šoubysnysu, světelné triky, mlhy atd.? V divadle záleží především na hereckém výkonu. A moderní technické ornamenty odvádějí často pozornost, odvádějí od myšlenky. Nejsou zapotřebí, patří k šoubysnysu, nikoliv do divadla. Vím, že letos v létě odpočívat nebudete. Čeká Vás role ve filmu Odcházení v režii Václava Havla. Těšíte se na tuto práci?

Velmi se na tu práci těším. A nechci o tom ani mluvit nahlas, abych to nezakřikl. (Smích) A že nebudu odpočívat, tak v této souvislosti mi to nevadí. Zdá se mi, že Vaše popularita má jinou podstatu než u ostatních herců. Kariéra Vám rozhodně ani po letech neuniká, nejste bývalý idol, miláček žen. Dnes patříte k nejvyhledávanějším hercům, své postavy si můžete vybírat. Není příliš slavná herecká minulost, která slouží k porovnávání a znevýhodňování současného postavení, v určitém okamžiku na obtíž? Slavná herecká minulost je někdy na obtíž a jindy nikoliv. V určitém věku začíná mít jinou kvalitu. Já tuto změnu vnímám jako přednost, že mohu hrát charakterní role. Jak jsem už řekl, až později, ještě v Brně, jsem natočil Vlak dětství a naděje. Přísloví říká, že Pánbůh nadělil lidem talent, aby je vyzkoušel. Až jednou, jako v Ředitelské lóži, stanete doopravdy před Ředitelem Nejvyšším, nepochybně projdete do jeho podniku bez přijímacího pohovoru, který tak působivě vedete v roli Rudy – Nejvyššího s kamarádem Edou (v podání Aloise Švehlíka)… Na co přitom myslíte, když soudíte jako Bůh? Myslím na to, že člověk se svojí pravdu dozví skoro vždy pozdě. Někdy až na konci života… Abychom nekončili tak vážně, tak na závěr ještě poslední otázku. Na jedné z Vašich civilních fotografií, kterou mám právě před sebou, máte pod krkem nedbale uvázaný světlý puntíčkovaný šátek. Víte, kdo a v kterém filmu si poprvé nonšalantně uvázal ten šátek s černými puntíky? Dodnes považovaný za velmi chic… ? Ne. Vůbec netuším. Takže mi necháte poslední slovo? S radostí. L. Ch.: Jean Gabin ve slavném filmu v režii Juliena Duviviera Pépé le Moko z roku 1936; údajně ten světle žlutý šátek s černými puntíky patřil jeho tehdejší družce Dorianě, a proto se mu dodnes říká Dorianin šátek. Skutečnost, že po čtyřiašedesáti letech je stále ještě oblíbený, jen potvrzuje sílu filmového obrazu. S Jeanem Gabinem máte tedy společného víc, než jedno oko smutné a druhé veselé, jak jsem už napsala… (Smích) Děkuji za rozhovor a krásné setkání. Ladislava Chateau P. S. Rozhovor končíme 8. června ve foyer divadla Ungelt, na jehož programu je ten den derniéra Řidiče paní Daisy. Televizi tato hra nestála za pořízení záznamu – jen další facka kulturní veřejnosti.

Odešel JUDr. Aleš Poledne Snad se mnohým čtenářům našeho periodika vybaví úsměvné povídání „Tam bude stát najedenkrát ta pražská televize…“ , otištěné v Synchronu číslo 3/2007, kde je i karikatura od Miloše Volfa, jak kdysi vypadal JUDr. Aleš Poledne, protagonista uvedeného článku – „televizák“ duší i tělem. To se mi psalo ještě vesele, protože s Alešem jsme se vídávali my všichni, kteří navštěvovali naše čtvrtletníky nebo valné hromady. Tady za stolkem u lampičky vždy sedával s několika ořezanými tužkami, aby hbitě jako někdejší komorní stenograf zaznamenával vše, co se na nich řeklo. Dnes už ten úvod píši v minulém čase a ztěžka, protože Aleš Poledne odešel navždy 28. května 2010 v nedožitých 84 letech (* 22. září 1926 ve Stříbrné Skalici). Ještě při studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se naučil stenografovat a složil komorní zkoušky. Nastoupil nejprve do Čs. Synchron 4

2010

rozhlasu, poté přešel do Čs. televize již v době jejích začátků, kde působil do roku 1969. Po odchodu z televizního publicistického a zpravodajského postu nás zastupoval v Mezinárodní organizaci pro rozhlasové a televizní vysílání (OIRT). Tady pracoval až do důchodu v roce 1987. Po celou dobu svých zaměstnání uplatňoval mistrně ovládaný těsnopis, a to i po odchodu do důchodu. Zapisoval veškerá jednání v obou komorách Parlamentu České republiky, ale i na dalších místech (kromě FITESu stenografoval také pro některé odborové svazy). Abychom jej mohli blíže charakterizovat, podívejme se na něho z tohoto stenografického hlediska. Každý odborník (také jsem studoval těsnopis a mými učiteli byli komorní stenografové) vám potvrdí, že k požadavkům na odbornou kvalifikaci komorního stenografa je nejen široký rozhled, nýbrž i schopnost zorientovat se na jeho základě v projednávaných otázkách. Rychlost projevů se stále zvětšuje, a to v průměru i ve specifických situacích (např. kvůli časovým limitům, v emocemi naplněné atmosféře apod.); jejich stenograf musí mít dosta-

tečnou rychlostní kapacitu. Nesmí či neměl by podlehnout stresovým okamžikům, natožpak panice a nervozitě svého okolí. Stenografování a jazykově správné převádění nastenografovaného textu je činnost vyžadující nadprůměrnou úroveň jazykové kompetence stenografa. Součástí zápisu jsou kromě pronášených projevů i relevantní charakteristiky celkové situace, v níž se jedná. Opět je zde potřebná šíře rozsahu vnímání a pozornosti jako psychických dispozic stenografa. Požadavky státní zkoušky z komorního těsnopisu – tj. doslovné zapsání a správné převedení dvou šestiminutových diktátů (tématicky obecného a odborného), stoupající rychlostí od 90 do 110 slov za minutu – prověřují uvedené schopnosti, jež tvoří nezbytný základ úspěšné stenografické činnosti. Neodmyslitelné je soustavné sebevzdělávání a tvořivé využívání výsledků stálého reflektování vlastní praxe. Těmto všem požadavkům Alešova profesionalita plně odpovídala a jeho schopnosti se posilovaly. Projevovalo se to zejména ve všech činnostech 35

SY 4-2010.qxd:Sestava 1

16.8.2010

10:29

Stránka 36

IN MEMORIAM naší publicistické branže. Každý, kdo s ním přišel do styku, nebo měl možnost s ním spolupracovat, mi potvrdí, že Aleš, byť opentlený doktorským titulem a uznávaný jako autorita svého oboru, řešil vše s úžasným klidem a nadhledem. Každodenní nápor neustále nových událostí ve zpravodajské redakci vyžadoval od vedoucích pracovníků, k nimž Aleš bezesporu náležel, vnitřní klid, vyrovnanost, pevnou vůli a vlídné chápání redaktorů, režisérů, dramaturgů, kameramanů, produkčních pracovníků, sekretářek – kolik nás tehdy bylo! Asi už od přírody byl vtipným, humorným člověkem, který nejen, že nezkazil žádnou legraci, ale který svým humorem a svými nápady ty legrace a humorné situace přímo vytvářel. Někomu to mohlo vadit, ale můj přítel Aleš i vážně projednávané záležitostí dokázal odlehčit, takže i ti odpovědní účastníci jednání mu byli za jeho vystoupení vděčni. Pro všechny tyto vlastnosti byl obklopován přáteli a známými, což ho mohlo značně vyčerpávat, ale nikdy to nebylo na něm znát. Obdivovali jsme jeho pohotové a živé reakce, jeho podněty, jeho přístup k událostem, ale i k ostatním lidem, spolupracovníkům a zvláště pak k našim ve-

doucím (nerad užívám slova nadřízení-podřízení). Byl svým způsobem diplomatem a jako takový přistupoval například k vyjednávání s našimi cenzory, neboli plnomocníky Hlavní správy tiskového dohledu ministerstva vnitra. Vzpomínám na léta šedesátá do doby, než byla cenzura zrušena a než „plnomocníci“ zmizeli. Byl to většinou Aleš, jehož sám šéf posílal na „Pavlač“, kde se pořady předváděly širšímu auditoriu, protože se nebál jít do soubojů s muži „hájícími jedině uznávanou ideologii do morku kostí“. Svým vtipem a humornou obhajobou (inu – právník!) mnohokrát je odzbrojil a dali mu za pravdu. Vždyť se zas tolik nestalo! Ale skryté (často i neúmyslné) poťouchlosti z našich pořadů tím mnohdy prošly a veřejnost je ve svých dopisech vřele kvitovala. V roce 2004 se u něho začala projevovat Parkinsonova choroba, přestal mezi nás chodit, ale naše počínání a veřejný život stále sledoval. Vždyť ještě do roku 2007 působil jako komorní stenograf a vládl svou rukou nad záznamy v Poslanecké sněmovně i Senátu. Z několika telefonických rozhovorů v poslední době jsem nabýval dojmu, že se přece jen náš někdejší zástupce šéfredaktora Tele-

Andulka… Léto je časem školních prázdnin a dovolených. Mělo by být časem krásných zážitků, oddechu a pohody. Přesto někdy bohužel bývá i časem špatných zpráv a nečekaných odchodů. Takovou zprávou je oznámení o smrti režisérky Anny Procházkové, která zemřela 20.července v motolské nemocnici. Od roku 1963 pracovala v Československé televizi, nejdříve jako asistentka režie, později už jako režisérka mnoha umělecky i divácky úspěšných pořadů. Od roku 1991 byla „ na volné noze“ a mimo televizní režie se věnovala i dabingu. V posledních letech však už její jméno z titulků nových věcí bohužel vymizelo…. Andula, Andulka, Anička, jak bývala různě oslovována, byla absolventkou DAMU a je podepsána pod více než osmdesáti inscenacemi, literárními pásmy, poezií a záznamy divadelních představení. Není možné z důvodu místa vyjmenovat ani ty nejvýznamnější z nich, přesto bych chtěla připomenout alespoň tyto: Hrabě Dracula, Potok, kde jiskří pstruzi, Schovávaná na schodech, Vražda v ulici Lourcine, Schovanka, Hra na Barbaru, Lokis, I smrt chce svou šanci, Vánoční svátky, Duch soudce Pauknera, Uzavřený pavilon, seriál Lékárníkových holka. Protože jsem na řadě z nich s „Andulou“ spolupracovala coby dramaturg, vím s jakou soustředěností, pílí a osobním nasazením probíhala její příprava, jak moc se dokázala do práce „ponořit“ a jak pro ni v tu chvíli neexistovalo nic jiného. Přesto, nebo právě proto, vládla „na place“, ve studiu i v exteriéru pohodová atmosféra, bez zbytečného napětí, konfliktů a křiku. Vždycky jsem měla pocit, že nejen herci a kameramani, ale celý výrobní štáb pracují s „Andulou“ rádi, protože její profesní připravenost a pracovní zápal potvrzovaly její vlastní vyjádření, že má jen dva zájmy: práci a cestování. I to mohu potvrdit. Strávila jsem s ní nejméně osm společných dovolených, mezi nimiž nechyběla např. ani Kuba a v té době (osmdesátá léta) málo dostupné Tunisko nebo Anglie. Také vím, že v šedesátých a sedmdesátých letech hodně cestovala se svým životním partnerem, režisérem Janem Matějovským, se kterým navštívila mimo jiné i Indii, Koreu a Egypt.

36

vizních novin, čs. delegát v radě OIRT a posléze donedávna velmi aktivní a pracovitý důchodce, přivydělávající si právě stenografováním, kamsi pomalu ztrácí. Těžko léčitelná choroba ho postupně zbavovala hybnosti, i když intelekt zůstával nedotčen, nakonec byl upoután na invalidním vozíku. Týden před svým tichým skonem strávil ve Vinohradské nemocnici. Na poslední cestě ho doprovodilo mnoho smutečních hostů v kostele sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském. Manželka mu zemřela již v roce 1989, zůstali jeho dva synové a dcera, pět vnoučat a jedna pravnučka. První nejstarší syn Aleš Václav (*1954) jde v otcových šlépějích. Začínal v ČTK a dnes je již několik let dramaturgem publicistických pořadů České televize. Je vždycky příjemné zjištění, že „potomci slavných“ se mají rovněž k světu a pokračují v díle svých rodičů, předchůdců. O to lehčí může být poslední rozloučení, a pokud jde o Aleše, neměl by být smutek spojován s jeho jménem. Tak je i účast pozůstalých klidným přitakáním, láskyplným rozloučením a není v ní ani stopa tragédie. Miroslav Sígl

(21. 9. 1940 – 20. 7. 2010) Nelze zapomenout ani na její velkou sečtělost. Tím, že četla rychle, byly její znalosti především detektivní, horrorové a „sci-fi“ literatury vskutku obdivuhodné. Tyto žánry však preferovala nejen jako čtenářka, ale i jako režisérka. Svědčí o tom mnoho jejích titulů. Anna Procházková a Lída Hustolesová – takto trávily Vánoce Nedostatek místa nedo- 2003 voluje rozepsat se i o její 16leté pedagogické činnosti na DAMU (obor televizní režie), pravidelném sledování pražských divadelních premiér, ale především o jejím svébytném a nezaměnitelném pohledu na svět, který se nejčastěji projevoval v jejím věcném, až sarkastickém glosování věcí i lidí. V jejím spíše mužském než ženském uvažování a také o její pro mne fascinující pořádnosti a preciznosti. Z našich společných cest si pamatuji například na její lpění na vypracování seznamů zvolených věcí, jejich přesné a funkční rozmístění v kufru i pozdější uložení na pevná místa v hotelových pokojích. V jejích věcech vždy vládl úzkostlivý pořádek a řád, což se týkalo i neoddiskutovatelného večerního zapisování, co vše se toho dne událo. Existence jejích deníčků (psaných po celá leta) i její miniaturní písmo umožněné stále ořezávanými tužkami – to vše mě znovu a znovu uvádělo v úžas… Dalo by se samozřejmě psát i o jejím zájmu o svět módy a stylové oblékání. V určitém období byla coby úspěšná režisérka zvána na módní přehlídky, na nichž si nejednou vybrala i něco pěkného pro sebe. Dalo by se psát i o tom, že se ráda scházívala v dobré restauraci u dobrého jídla s dobrými přáteli… Ale to vše už je nyní minulost a proto mi dovolte ukončit tuto vzpomínku soukromým konstatováním, že každá smrt samozřejmě znamená ztrátu, ale „Andulčiným“ odchodem odešlo i kus mého života, profesního i osobního. Ale takových je nás určitě víc… Lída Hustolesová

Synchron 4

2010

36 Mezinárodní filmový festival o životním prostředí, přírodním a kulturním dědictví EKOFILM International Film Festival on the Environment and Natural and Cultural Heritage EKOFILM

4. – 10. 10. 2010 ČESKÁ REPUBLIKA | CZECH REPUBLIC ČESKÉ BUDĚJOVICE ČESKÝ KRUMLOV TŘEBOŇ

www.ekofilm.cz

HARMONOGRAM EKOFILMU 2010 15. 7. 2010 1. 10. 2010 4. 10. 2010 4. – 9. 10. 2010 9. 10. 2010 10. 10. 2010

Přihlášky a doručení filmů Akreditace k osobní účasti Zahájení festivalu v Českých Budějovicích Soutěžní promítání, filmové přehlídky, odborný program, program pro školy Slavnostní vyhlášení vítězných filmů, předání cen v Českém Krumlově Přehlídka vítězných filmů a zakončení festivalu v Českém Krumlově

36. ročník festivalu EKOFILM je věnován Mezinárodnímu roku biodiverzity. Tento projekt se koná za finanční podpory Ministerstva životního prostředí, Státního fondu životního prostředí České republiky, statutárního města České Budějovice, města Český Krumlov a Jihočeského kraje.

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER FESTIVALU