ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Autoři Kateřina Katrňáková Barbora Vaculová Jessica Vaculíková Barbora Elisová Marie Šabatová Natálie Brázdilová

Zlo nikdy nebylo pojmenováno zlem…!

Vladimír Drábek jako příslušník PTP

Příběh pana Vladimíra Drábka

Pedagogické vedení Mgr. Petr Kočíř Mgr. Jan Vorba

Vladimír Drábek v kroji (současnost)

Pan Vladimír Drábek se narodil 23. 10. 1927 v Kudlovicích u Uherského Hradiště. Narodil se do rodiny obyčejných venkovských lidí. Jeho maminka byla v domácnosti a tatínek byl vyhledávaným zedníkem. Jeho rodina vlastnila hospodářství a pan Drábek v něm vypomáhal. Když byl ve třetím ročníku gymnázia, nacisté gymnázium uzavřeli. Nakonec se vyučil u Českých drah. Jelikož byl vychováván v křesťanském a skautském duchu, nemohl se smířit s vítězstvím komunistů ve volbách v roce 1946 a s tím, že se dostali do předních míst vlády.

Vybraní žáci z naší školy se zúčastnili přednášky na téma stopy totality. Součástí přednášky bylo i poučení, jak se má vést rozhovor s pamětníkem. Nejprve jsme měli ve skupinkách napsat co nejvíce pojmů, které jsou nějak spojeny s tímto obdobím. Poté jsme tyto pojmy psali společně na tabuli a říkali jsme si jejich význam, co vlastně znamenají a co všechno o nich víme. Pak následovala prezentace na téma „Jak správně provést rozhovor s pamětníkem“. A abychom si to už trochu nacvičili, dostali jsme opět do skupinek diktafony a měli jsme s některým z nás udělat kratší rozhovor. Nakonec jsme ještě zhlédli ukázku z projevu pana Jakeše, který nám přišel v některých chvílích až komický. Já mám osobně z přednášky velice pozitivní dojem. Myslím si, že by naše generace měla o této době vědět víc. A jsem opravdu ráda, že se můžu tohoto projektu zúčastnit. A troufám si říct, že všichni zúčastnění sdílí můj názor. Jessica Vaculíková

V roce 1948 začal pan Drábek pracovat na Úřadu práce v Uherském Hradišti, bylo mu tehdy 21 let. Od svého kamaráda obdržel leták s přepisem projevu již zesnulého prezidenta E. Beneše a údaje, jak se dostali komunisté k moci. Ve volném čase začal na úřadu množit tyto letáky a rozdávat je dál. Letáky nerozdával náhodně, věděl přesně, komu je dávat. Řekl: „Nedal bych to do rukou člověka, o kterém bych věděl, že by se nad tím pohoršoval. Já se taky nepovažuju za velkého odbojáře, já jsem dělal jen to, co mi mé svědomí nařizovalo. Dokonce po mně i stříleli. Jednou večer, když jsem šel od kamaráda domů, po mně někdo vystřelil, nevěděl jsem kdo a utíkal jsem domů. Druhý den ráno jsem zjistil, že mně pár centimetrů od hlavy prolétl projektil z malorážky. Takže v takové asi oblibě jsem já u soudruhů byl. Rodiče to však netušili, protože kdybych se o tom jen zmínil, maminka by mně byla s rukama sepjatýma řekla: ‚Nechoď do toho, bude zle!‘ Takže o tom nikdo nevěděl, ani bratr, z rodiny nikdo.“

Největším koníčkem Vladimíra Drábka jsou včely

Zjistili to, až když ho zadržela StB a doma mu prohledala veškeré věci, aby našla důkazy. Našli, co potřebovali – protistátní letáky; okamžitě ho zatkli a odvedli k výslechu v uherskohradišťské věznici. Ani po deseti hodinách výslechu však z pana Drábka nedostali informace o člověku, který mu leták dal. Kamarád měl fyzické postižení a výslech mohl pro něj skončit i smrtí. Z vazební věznice v Uherském Hradišti se pan Drábek dostal na tzv. Státní soud, kde ho odsoudili na 2,5 roku do těžkého žaláře. Vězněn byl v brněnské věznici Cejl, později byl převezen do věznice na Borech na Plzeňsku. Zde měli přísný zákaz bavit se s kriminálními vězni. Ze své mysli nemůže vytěsnit vzpomínku na zvuky při stavbě šibenice pro generála Heliodora Píku. V březnu roku 1951 na Velikonoce se vrátil domů. O návratu říká: „Byli lidé, kteří mě pozdravili, odpověděli na pozdrav. Byli lidé, kteří se ani nebáli, že padnou u vrchnosti do nemilosti a pozvali mě domů, a tak jsme si vyprávěli, co bylo, co by mělo a nemělo být. Byla skutečně jen hrstka těch, co mě neměli v lásce. … Moji rodiče už zestárli a byli živi z toho, co jim pole dalo, nebyla to sice žádná sláva, ale živili se poctivě. Chtěl jsem jít někam do zaměstnání blízko bydliště, abych mohl být po práci brzo doma a rodičům pomoct.“ Podařilo se mu to a našel práci v továrně v sousední vesnici v Babicích. „Mistr byl se mnou spokojený, všechno bylo v pořádku. Jenomže předseda závodní organizace KSČ řekl, že on v jedné továrně s takovým člověkem pracovat nebude. Stále nosil u sebe pistoli, kdybych ho prý chtěl napadnout. Zkrátka přišel na úřad práce a řekl: ‚Pryč, ten tam dělat nebude!‘ A přestože je to nepochopitelné, jeho důvody byly hloupé, tak na pracáku uposlechli. Tak jsem jezdil do Ostravy, tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden, na tu neděli jsem právě stačil přijet jenom domů, pozdravit se s rodiči a zase jet zpět do Ostravy. Byl jsem tam v mostárně, kde se z jednotlivých dílů zhotovovaly mostní konstrukce.“ Vladimír Drábek jako starosta obce Kudlovice

Základní vojenskou službu absolvoval Vladimír Drábek u PTP (Pomocných technických praporů) v Kladně. Rozdíl mezi příslušníky PTP a normálním vojákem byl, že PTPákům nikdy ani neukázali zbraň. V případě války by byly PTP vysílány do prvních řad, aby vyhledávaly miny. Když se dostal domů na dovolenku, dozvídal se aktuality. U nich doma se poslouchalo rádio Svobodná Evropa. Když se zase vrátil k oddílu, vyprávěl, co je nového. Všichni v té době věděli, že má za sebou kriminál, a rádi se mu svěřovali, protože věděli, že mu mohou důvěřovat.

Mezi posluchači se však našel udavač, a tak se dostal pan Drábek zase k výslechu. Žádali, aby donášel na ostatní lidi. Vyhrožovali mu, že když odmítne spolupracovat, zavřou nejen jeho, ale i jeho otce a pak jeho nemocná maminka zůstane doma sama a bratr nebude moct studovat a rodina přijde o příjmy. Na pana Drábka bylo tolik tlaku, že se z toho složil. Navíc dostal tuberkulózu. Jeho zdravotní stav byl opravdu špatný, nebyly dostupné léky, aspoň ne pro všechny lidi a pro pana Drábka už vůbec ne. Pracovní schopnost mu byla snížena o 80%. Spolupráci nepodepsal, ale díky jeho zdravotnímu stavu na něj přestali naléhat.

V té době mu byla velkou oporou jeho budoucí žena, se kterou se seznámil již dlouho před svým zatčením a která s ním prožívala všechny strasti. Minulost se vrátila, až když chtěla jejich dcera studovat, chtěla být učitelkou, ale práce s dětmi jí nebyla umožněna.

Pan Vladimír Drábek byl starostou Kudlovic. Spolupracuje s Ústavem pro studium totalitních režimů, je předsedou Sdružení politických vězňů v Uherském Hradišti.

„Já se nepovažuji za velikého odbojáře, já jen dělal to, co mi svědomí nařizovalo.“ ZŠ UNESCO Uherské Hradiště Autorský tým: (zleva stojící) Kateřina Katrňáková, Barbora Vaculová, Jessica Vaculíková (dole zleva) Barbora Elisová, Marie Šabatová, Natálie Brázdilová Pedagogické vedení: Mgr. Petr Kočíř, Mgr. Jan Vorba

ZŠ UNESCO, Komenského náměstí 350, Uherské Hradiště

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Návštěva u pamětníka pana V. Drábka publikováno 27. 04. 2012 na stopytotality.org Ve čtvrtek 26.4.2012 jsme navštívily pana Vladimíra Drábka v Kudlovicích. Pan a paní Drábkovi nás hezky přivítali u nich doma a připravili nám milé pohoštění. Usadili jsme se kolem stolu u nich doma a začali se pana Drábka ptát na předem připravené otázky. Během dopoledne jsme se dozvěděly o dětství pana Drábka. O jeho životě za druhé světové války, o životě během padesátých let. O tom, jaký vliv mělo jeho zatčení na jeho okolí, nejbližší rodinu, výběr zaměstnání a mnoho dalších zajímavých věcí. Získaly jsme mnoho fotograí a úředních materiálů. Všechny materiály začínáme zpracovávat a těšíme se na další spolupráci.

MOTIVAČNÍ OTÁZKY Pro základní školy Co bylo důvodem zatčení pana Drábka? Jak probíhal jeho výslech? Jaký trest dostal? Kde a jak si ho odpykal? Doplňující otázky pro střední školy Jaké byly osudy pana Drábka za druhé světové války? Jak ovlivnil osud Československa studium pana Drábka? Čím se zabýval Státní soud? Kdo byl Heliodor Píka a proč na něj pan Drábek vzpomíná? Proč se komunistickému režimu zdál projev prezidenta Beneše nebezpečný?

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Životní příběh pana Vladimíra Drábka Pan Drábek byl vychován v křesťanském a skautském duchu. A proto nemohl přijmout vítězství komunistů po roce 1946 a to, že se dostávali se do předních míst vlády. Komunismus se nedostával dopředu svými idejemi, ale krutými rozkazy. To vše pan Drábek nemohl akceptovat. Po „Vítězném únoru“ v roce 1948, kdy panu Drábkovi bylo 21 let, dostal do rukou od svého kamaráda Luboše Abraháma projev již zesnulého prezidenta Edvarda Beneše. Na malém papírku pan Drábek dostal údaje o projevu prezidenta a o tom, jak se komunisté dostali k moci. Pan Drábek si uvědomil, že si to nemůže nechat jen pro sebe. Chtěl, aby se o tom dozvěděli také lidé okolo něj. Již před únorem jevil pan Drábek o věci veřejné zájem. Chodil na různé veřejné schůze, kde nesouhlasil s pány sovětského ducha. Pan Drábek pracoval v té době na Úřadě ochrany práce, kde měl možnost dostat se k zařízení, které mu umožnilo rozmnožovat leták a poté jej roznášel lidem v obci. Do vedlejších vesnic pan Drábek už leták nestihnul roznést. Přišli si pro něj příslušníci StB. A jelikož u něj doma při domovní prohlídce našli důkazy o tom, že vydával protistátní letáky, okamžitě jej zatkli a předvedli k výslechům. Ty se odehrávaly v Kunovicích, kde měla tenkrát StB své vyslýchárny. Pan Drábek viděl dokonce i elektrické boty, kterými mu vyhrožovali. Naštěstí je nepoužili, ale i tak byl výslech po psychické i fyzické stránce velmi krutý. Ani po 8-10 hodinách neprozradil informace o spolupráci s člověkem, který mu tento leták dal. Za trest byl uvrhnut do vazební věznice v Uherském Hradišti. Po obžalobě se pan Drábek dostal na tzv. Státní soud, kde ho odsoudili na 2,5 roku do těžkého žaláře. Později se dostává do brněnské věznice Cejl, jež byla oproti věznici v Uherském Hradišti špinavá a cely přeplněné... Pan Drábek si také vzpomíná, že jednou musel spát pod jednou dekou s vrahem. Z Brna byl pan Drábek převezen do věznice v Borech na Plzeňsku. Tady měli přísný zákaz bavit se s kriminálními vězni. Z plzeňské věznice se poté pan Drábek dostal do Třemošné, kde potřebovali doplnit počty pracovníků v továrně na výrobu keramiky. Posléze, když továrnu uzavřeli, se opět ocitl zpět v plzeňské věznici. Také nemůže ze své mysli vytěsnit vzpomínku na zvuky při stavbě šibenice pro generála Heliodora Píku. V březnu roku 1951 se panu Vladimíru Drábkovi otevřely dveře ke svobodě a zrovna na Velikonoce se vrátil domů.

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Generál Heliodor Píka 21. června 1949 byl v Plzni popraven generál Heliodor Píka. Vynikající vojenský profesionál, nositel mnoha vyznamenání, někdejší vedoucí představitel Československé vojenské mise v SSSR, člověk, který byl komunistické moci nebezpečný, neboť věděl o negativních aspektech fungování stalinské diktatury a měl mezi poúnorovými vlivnými činiteli nepřátele. Heliodor Píka se narodil roku 1897 ve Štítině na Opavsku, první světovou válku strávil na východní frontě, kde se nechal dobrovolně zajmout a přešel do československých legií. Jako legionář působil na ruském a francouzském území. Po vzniku samostatné ČSR pokračoval ve vojenské kariéře. V průběhu druhé světové války se Píka ocitnul v Moskvě, kde několik měsíců před napadením SSSR nacistickým Německem vytvořil tajnou zpravodajskou expozituru. Stal se náčelníkem Československé vojenské mise v SSSR a podílel se zde na vytváření československých vojenských jednotek.. Seznámil se s existencí a poměry v sovětských pracovních táborech, v nichž byli vězněni také českoslovenští občané. V květnu roku 1945 se vrátil do ČSR a obdržel funkci divizního generála. Byl rovněž vyznamenán za svou práci pro SSSR. V květnu 1948, necelé tři měsíce po únorových událostech, byl Heliodor Píka zatčen a jako voják putoval na výslechy mj. do tzv. domečku na Hradčanech, místa krutého týrání zatčených. Vojenský komitét ÚV KSČ (v němž zasedali Klement Gottwald, Rudolf Slánský či Ludvík Svoboda, s nímž Píka v SSSR úzce spolupracoval) v podstatě rozhodl o výši trestu. Heliodora Píku v lednu 1949 Státní soud ve třídenním neveřejném líčení odsoudil k trestu smrti za vojenskou zradu, a to ještě podle starého zákona na ochranu republiky z roku 1923. Noc před popravou, když je zřejmé, že žádosti o milost byly zamítnuty, napíše dopisy na rozloučenou a vykoná zpověď. Přichází se s ním rozloučit syn Milan. Společně si připijí šampaňským vínem na lepší osud země. Také Milan Píka byl po únoru 1948 zatčen, dokonce byli po nějaký čas oba umístěni v pankrácké věznici. Heliodor Píka, vyloučený podle rozsudku z armády, zbavený všech vyznamenání a čestných práv občanských, byl popraven 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice. V prosinci roku 1968 jej Vyšší vojenský soud plně rehabilitoval.

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Pan Drábek vypráví o svém dětství, druhé světové válce a době poúnorové Kdy jsem se narodil, není tak podstatné, alespoň ne úplně přesně. Bylo to v roce 1927 a bylo to v neděli. Jenom takový obyčejný človíček. Narodil jsem se do rodiny normálních venkovských lidí a maminka, jak tehdy pochopitelně bylo na vesnici zvykem, byla v domácnosti. Měli jsme tu poměrně malé hospodářství. Tatínek byl vyučený zedník, skutečný kvalitní, kvalifikovaný zedník, a tak i v době, kdy zrovna nebylo o práci v mnohých místech zavadit, on byl vyhledávaný, takže nejhůř se nám nežilo. Do školy, tehdejší obecné, dneska základní, jsem chodil tady v Kudlovicích, do páté třídy, a potom, nikdo mi neříkal proč, ale zřejmě jsem se na ty vesnické poměry docela slušně učil, a tak mě vybrali, abych se ucházel o studium na hradišťském gymnáziu. A tak jsem se stal študentem, byla to na tehdejší poměry jedině výjimka, ale nic k záviděníhodného to nebylo, protože například jenom dostat se do Uherského Hradiště do školy z Kudlovic, to znamenalo pěšky na nádraží do Babic, z Babic do Starého Města vlakem, ve Starém Městě přestoupit, vlak do Uherského Hradiště a pak teda do školy. No, bylo nás víc, Pan Drábek v osmnácti letech byli jsme přátelé tady z našich Kudlovic, a tak nějaká ta hrůza nebo příkoří, to jsme teda rozhodně nepociťovali. Jak se mi studijně dařilo, nebylo to nic vynikajícího, já jsem neuměl studovat, co jsem vyposlechl ve škole, tak to mě docela slušně uvázlo v paměti. Neuměl jsem doma studovat, to zaprvé a za druhé, hospodářství, které jsme měli, a hlavně teda tatínek, který většinou jezdil do práce až do Brna nebo do Ostravy, pochopitelně, to nebylo na otočku, čili maměnce bylo nutné pomáhat s hospodářstvím a potom už toho času na  študování doma, s ohledem taky na tu námahu, dejme tomu v uvozovkách, cesty do té školy, tak nakonec večer se očička klížila a učebnice zůstala neviditelná, ale tak bylo to průměrné studování. Nás postihla nejenom ta rudá totalita, ale taky ta hnědá čili nacistická, protože byl jsem v tercii, když, a to vidím před sebou, pan profesor Ptáček, třídní, přišel do třídy a nemohl ze sebe vypravit těch pár vět, které nám měl říct, totiž že z rozkazů z nacistické moci, náš ústav byl uzavřený. Nás prostě poslali domů s podmínkou, že na jiný středoškolský úřad nesmíme být přijati. Takže študování skončilo, abych teda vůbec mohl být něčím, tedy, abych se mohl vyučit nějakému řemeslu, tak jsem ještě absolvoval 4. třídu tehdejší měšťanské školy, čili to byla součást základního školství, a tak jsem se ocitl v učebním poměru Státních drah. To se mi celkem zamlouvalo a líbilo a byla tam řada moudrých a rozumných lidí, tak jsem se snažil zaučovat novým funkcím na radlech a obsluhách té železniční dopravy. Bylo to zajímavé a užitečně, pochopitelně bylo taky k tomu kousíček odpovědnosti, a to se mně celkem zamlouvalo.

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ

Represe vůči školním institucím v období Protektorátu Čechy a Morava Nacistická moc uplatnila represivní postup nejen vůči českému vysokému školství, nýbrž i vůči některým (v dnešní klasikaci) středním školám. Jestliže na studenty školy padlo podezření, že se chovají protiněmecky, mohly úřady daný školní ústav zavřít. Počet škol a studentů tak v období Protektorátu Čechy a Morava trvale klesal.

Období druhé světové války jste s rodinou prožíval jak? No jenom takový drobný příběh. Šel jsem tady polní cestou, bylo to přede žněma, vidím to velmi živě, když ze vzrostlého obilí vystoupil člověk, chlap, celkem civilně oblečený, a zastavil mě a teď na mě promluvil, ovšem bylo zřejmé, že to není ani Moravský Slovák, ani Čech, ten člověk mluvil jiným jazykem, ale zas tak nějak příbuzným češtině, takže jsem mu docela rozuměl. Nakonec z toho vyšlo, že to byl nějaký ruský zajatec, který tu byl v nějakým táboře a podařilo se mu utéct, a dokonce někde získat tak slušné oblečení, že jinak nebyl nápadný. Měl ke mně prosbu. A kdykoli jsem tuhle okamžik vzpomněl před lidma, říkali si, co asi ten člověk chtěl. Někteří říkali, že chtěl určitě zbraň, nebo chtěl jídlo, že samozřejmě nazbyt po té cestě toho neměl, ale jediné, co chtěl byla břitva na holení. On totiž byl dost zarostlý a v té době nebyla móda těch polozarostlých chlapců (smích). Čili v této podobě, jak on se mi představil, by byl určitě hodně nápadný. A to on nejméně potřeboval, že? Tak tedy po mně chtěl břitvu, nevím ani, za jakým účelem jsem na to pole šel, a tak jsem takříkajíc vzal nohy na ramena a utekl domů a přednesl, co ode mě bylo požadováno. Maminka připravila, co je potřeba mimo toho, co taťka připravil na holení, tedy břitvu, mýdlo apod. Maminka připravila tašku s nějakýma potravinami a pelášil jsem nazpátek. Prošel jsem tím místem několikrát a až teda on zřejmě viděl, že je klid, vystoupil z toho obilí, já mu dal, co bylo potřeba, a ptal se mě, kama se má vydat, aby přešel řeku Moravu, čili bezpečně vědět, kde asi se nachází, a účel jeho cesty byl dostat se na Slovensko nebo alespoň k partyzánům taky na moravsko-slovenském pomezí. Tak jsem mu to vysvětlil a z toho kopce, tam mezi Kudlovicemi a Traplicemi, tam bylo jasně vidět, kama by se měl vydat, on taky hned za příští noci se tím směrem vydal a pokud mám informaci z té obce Spytihněv, kam se měl vydat, ptal jsem se, jestli se tam stalo něco nepříjemného, bylo mi řečeno, že zřejmě ten člověk bezpečně přešel na druhou. Tak to byl takový okamžik z druhé světové války, až později jsme si doma prostě uvědomili jednu věc, že totiž tam ten nejspíše ruský člověk mohl být nějaký ten agent a těch pár koláčů a ta břitva by klidně stačila, aby se celá naše rodina dostala tam, kam nejméně chtěla. Ani jsem o tom na veřejnosti moc nemluvil, to byla naše záležitost a dobré vědomí, že to všechno dobře dopadlo. Souhlasili vaši rodiče s roznášením letáků, nebo o tom vůbec nevěděli? Ne, to byla moje záležitost a jak už tehdy ta poúnorová situace vypadala, tak možná kdybych se s tím mamince svěřil, tak by mně byla s rukama sepjatýma řekla: ,,Nechoď do toho, bude zle!“ Takže o tom nikdo nevěděl, ani bratr, i když ten byl mladší, čili z rodiny nikdo. Když k vám přišla StB, už mamince došlo, že to bude kvůli roznášení letáků? Ano, když jí řekli, co hledají. Mě totiž sebrali v práci.

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Přijímali lidé od vás letáky, nebo je odmítali? Nerozdával jsem to všem, věděl jsem přesně, komu to můžu dát a komu ne. Nedal bych to do rukou člověka, o kterém bych věděl, že by se nad tím pohoršoval. Rozdával jste ještě letáky i do ostatních vesnic? To jsem bohužel nestihl. Já se taky nepovažuju za velkého odbojáře, já jsem dělat jen to, co mi mé svědomí nařizovalo, a důsledky jsou bohužel ty nejhorší, jaké mohly být! Dokonce po mně i stříleli, pokoušeli se mě totiž zastrašit i místní komunisté. Jednou večer, když jsem šel od kamaráda domů, po mně někdo vystřelil, nevěděl jsem kdo a utíkal jsem domů. Druhý den ráno jsem zjistil, že mně pár centimetrů od hlavy prolétl projektil z malorážky. Takže v takové asi oblibě jsem já u soudruhů byl.

Z projevu Edvarda Beneše při podpisu demise demokratických ministrů „Ne všechen lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu: Prezidente Osvoboditeli, věrní zůstaneme... Jestliže tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím však, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ukáže, že mu jsou cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratickou mysl našeho československého lidu.“

Státní soud Státní soud byl společně se Státní prokuraturou zřízen na základě zákona č. 232/1948 za účelem řízení a rozhodování o trestných činech vyplývajících ze zákona č. 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky. Měl pobočky v Brně a Bratislavě a soudit měl případy, na něž zákon ukládal trest smrti či trest odnětí svobody delší než 10 let, avšak i jiné trestné činy či přečiny, jestliže projednání před Státním soudem navrhla prokuratura. V čele Státního soudu stál jeho prezident, dále jej tvořili viceprezidenti, občanští a vojenští soudci z povolání a soudci z lidu. Pětičlenné soudní senáty se skládaly ze tří soudců z povolání a dvou soudců z lidu. Nejvyšší soud ukončil svou činnost roku 1952 a na základě jeho rozsudků bylo vykonáno 178 trestů smrti.

Pane Drábku, měl jste nějaký problém s nalezením zaměstnání? Ten přechod byl pro mě, jako už tolikrát, samozřejmě poměrně složitý, pochopitelně moji rodiče už zestárli a tehdy byli živí z toho, co jim to políčko dalo. Takže to nebyla žádná veliká sláva, ale živili se poctivě. Ta práce na tom políčku už byla pro ně skutečně namáhavá, a to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl jít někam do zaměstnání. A to sice blízko bydliště, abych mohl být po práci brzo doma a rodičům pomoct. Totiž po tom propuštění jsem se vrátil do míst, ze kterých jsem byl státní bezpečností odebrán. A to na úřad práce. O tom, abych se vrátil mezi ně, jsem si ani zdát nenechal, a proto jsem vyslovil požadavek, abych byl blízko bydliště. Navrhli mně, že tady v Babicích byla tehdy ještě dost produkční továrna na výrobu stavebních strojů. Tehdy to ještě vedl pan bývalý ředitel Valenta, jakmile odešel, tak ta továrna pomaličku umírala a dneska tam není nic. Ale tehdy to bylo v provozu a mně to velice vyhovovalo, na kole do Babic to bylo 2 kilometry, nádhera! A v tom průmyslu se tehdy vydělávaly docela slušné peníze. Takže spokojenost ohromná.

ZŠ UNESCO UH. HRADIŠTĚ Ještě bych se možná zmínil o tom, jak mě přijímali lidé. Byly to tři skupiny lidí. A sice ti mladí, mezi které jsem se nádherně při velikonoční šlahačce zařadil. Byli lidé, kteří mě pozdravili, odpověděli na pozdrav, bylo to výborné. Byli lidí, kteří se ani nebáli, že padnou u vrchnosti do nemilosti, a pozvali mě domů, a tak jsme si vyprávěli, co bylo, co by mělo a nemělo být. Byla skutečně jen hrstka těch, co mě neměli v lásce. Že by mně tehdy chtěl někdo nějak ubližovat nebo mstít se za to mé smýšlení, nepotkal jsem. Nikdo mě slovem neuhodil. Takže to bylo jaksi přijetí těch lidí samotných. V té továrně tam to bylo poměrně výborné v tom, že tam potřebovali soustružníka, já jsem samozřejmě vyučeným soustružníkem nebyl, ale chopil se mě chlapík, který přestože byl komunista, zahodil všechno, co bylo za sebe. A ukázal mně, jak se má co chytit, vzít, a řekl mně, abych si to zkusil. Ty nejjednodušší výroby na tom soustruhu jsem během krátké doby začal ovládat, takže za čtrnáct dnů jsem odváděl ty soustružené součástí s přesností desetiny milimetru. Mistr byl se mnou spokojený, všechno bylo v pořádku. Jenomže předseda závodní organizace KSČ řekl, došlo mu to až s určitým zpožděním, že on v jedné továrně s takovým člověkem pracovat nebude. To on musel stále u sebe nosit pistoli, kdybych ho chtěl případně napadnout. Zkrátka přišel na úřad práce a řekl prost pryč, ten tam dělat nebude, a přestože je to nepochopitelné, jeho důvody byly hloupé, tak na pracáku uposlechli a jediný směr byl Ostrava. Čili se moc nepodařilo to, že jsem chtěl rodičům denně pomáhat. Tak jsem jezdil do Ostravy a tam byl tehdy ještě šestidenní pracovní týden, čili na tu neděli jsem právě stačil přijet jenom domů, pozdravit se s rodiči a zase jet nazpátek do Ostravy, protože v pondělí už se tvrdě pracovalo. Byl jsem tam v mostárně, kde se z jednotlivých dílů zhotovovaly mostní konstrukce. Čili se tam teda šroubovalo a svařovalo. Ne, že by to byla odpočinková práce, to rozhodně nebyla, ale já jsem na to byl zvyklý, a to bylo to poslední, co by mi na tom vadilo. Ovlivnilo Vaše věznění nějak Vaši blízkou rodinu nebo Vaše přátele? No, bratr tehdy studoval tuto… vysokou školu? Takže už to tak tvrdé nebylo, ovšem dolehlo to na dceru. I ona toužila po nějakém druhu kantořiny, tedy tak chtěla aspoň dosáhnout vzdělání, které by ji opravňovalo učit alespoň v mateřské škole. Snaha byla marná, měl jsem všelijaké přímluvce, kdepak, prostě nebylo možné. Že teda do školství vůbec ne, když tak nějaký technický směr. Tak vystudovala stavební průmyslovku, ale pak se zajímala o vysokou školu, ale to se pochopitelně pořád nehodilo, čili po této stránce jakési dodatečné potrestání toho, kdo nejmíň zavinil celou tu záležitost politickou, a to postihlo právě dceru. Aj to stačí. Věznice Uherské Hradiště Věznice, jejímiž branami prošla v  padeátých letech řada politických vězňů, byla postavena na konci 19. století a svou činnost ukončila roku 1960. V celách budovy pobývali mj. účastníci prosincové generální stávky z roku 1920, v období nacistické okupace Čech a Moravy zde věznili členy protinacistického odboje, po obnovení ČSR pro změnu retribuční vězně. Po únoru 1948 si zde své účty s potenciálními protivníky vyřizovala nová politická moc. Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti zde na vyslýchaných užívali mimořádného fyzického i psychického násilí. Pro izolaci vězňů, kteří vydrželi kruté zacházení a nechtěli se podvolit vůli vyšetřovatelů, zde existovala korekce, v níž bylo utrpení zadržovaných osob dále stupňováno. V areálu věznice byly v té době vězněny i ženy. V současné době je patrná snaha nalézt pro areál věznice pietní využití a důstojně tak připomenout její historii v minulém století.