Z ČESKÉHO RÁJE A PODKRKONOŠÍ – supplementum 16
2013
„Všestranně použitelný, výjimečně svědomitý, přesný a spolehlivý důstojník“1 Zapomenutý historický kartograf a archivář Josef Paldus a jeho podíl na československo-rakouské archivní rozluce Eva Chodějovská
Cílem tohoto příspěvku je představit neprávem opomíjenou osobnost, která se významným způsobem zapsala do dějin rakousko-uherského a československého archivnictví a zároveň do oboru historická kartografie. Jméno jabloneckého rodáka plukovníka Josefa Palduse zůstává téměř neznámé, přestože současní badatelé hojně využívají v Rakouském státním archivu Mapovou sbírku Válečného archivu, a to aniž by věděli, že o ni řadu let pečoval a základní informace o ní publikoval právě on. Stejně tak mnohokrát citované a stále nepřekonané studie o nejstarších vojenských mapováních českého území z počátku druhé poloviny 20. století se s největší pravděpodobností opírají o Paldusovy pečlivé, přísně na studiu pramenů založené stati, z nichž většina ovšem zůstala v rukopise. A zdá se, že stejným způsobem, jako v rámci dějin archivnictví a historické kartografie, je vnímán i v dějinách československo-rakouské archivní rozluky. Josef Paldus odvedl v letech 1919–1934 obdivuhodně rozsáhlou, ucelenou a pečlivě vykonanou práci, která ovšem leží nevyužita a zapomenuta. Výsledky totiž pokorně odevzdal svým nadřízeným, předložil vyúčtování a své osobní ambice zcela potlačil – svou práci chápal jako příspěvek k realizaci daleko rozsáhlejšího úkolu. Jeho vzdělání a kariéra toto chování, podle mého soudu, do značné míry vysvětlují.2 Paldusův profesní životopis je provázán s dějinami snah o vybudování Památkového archivu (plánované centrální instituce československého státu shromažďující či evidující prameny pro památkovou péči a pro badatele v oboru dějin umění, architektury, urbanismu a archeologie) a s působením duchovního otce a faktického ředitele této instituce Zdeňka Wirtha. Památkový archiv jako součást Státního ústavu fotoměřického ovšem v podstatě nikdy nezačal efektivně fungovat, jeho sbírky byly ve druhé polovině 20. století rozptýleny a dnes jsou obtížně rekonstruovatelné. Kvůli Wirthovu nadměrnému vytížení a nepříznivému společenskému vývoji v závěru 354
Josef Paldus v roce 1910. (SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer.)
jeho kariéry nevznikla řada plánovaných děl, pro něž dlouhodobě v rámci své vědecko-organizační činnosti i soukromě shromažďoval materiál. Výsledky mnohaleté snahy Josefa Palduse, který pro zamýšlené Wirthovy publikace pojednávající o ikonografii a kartografii měst v Československu realizoval heuristiku a další náročné přípravné práce, se tak dochovaly v podobě utříděných výpisků (a v několika případech i do tisku připravených, ovšem nikdy nevydaných dílčích studií) v rámci Wirthovy pozůstalosti a dále roztroušené na řadě míst. Poměrně bohatá je i bibliografie Josefa Palduse. Zejména dvě studie o mapování českých zemí v 18. století jsou dodnes v rámci historické kartografie nepřekonané. Novým zjištěním je ovšem fakt, že Paldus neustal v badatelské činnosti a tvořil vědecké práce i ve službách československého státu. Zůstaly však nepublikovány. Josef Paldus se narodil 22. března 1863 v německé rodině brusiče skla římskokatolického vyznání Ignaze Palduse a jeho ženy Anny v Jablonci nad Nisou.3 Zde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a v roce 1877 se nechal zapsat do c. k. kadetní školy pro pěchotu v Praze. Studium ukončil v roce 1881. Do armády vstoupil dobrovolně již 11. dubna 1880. Působil po dokončení školy v Tarnově v Haliči, Banské Bystrici, v Gračanici nedaleko Tuzly v dnešní Bosně a Hercegovině, v Kadani, odkud byl nově v hodnosti poručíka přeložen roku 1885 do Prahy, v letech 1888– 1889 pobýval v dalmatském Kotoru, kde byl povýšen na nadporučíka. Léta 1890– 1894 strávil v Praze (resp. v Karlíně a na Smíchově) a po ročním intermezzu v Berouně absolvoval důstojnickou školu a byl „v roce 1895 po patnáctileté službě u pluku přidělen do Válečného archivu ve Vídni, a sice do kartografického oddělení, a povýšen na setníka II. třídy.“4 Opět povýšen, získal roku 1899 v archivu trvalé místo a od roku 19135 vedl kartografické oddělení. Roku 1905 se oženil s Franziskou rozenou Pavlíkovou.6 Stoupal i v armádních hodnostech: 1910 byl povýšen na majora, roku 355
1914 se stal podplukovníkem a roku 1917 byl povýšen na plukovníka. Byl držitelem četných řádů a vyznamenání. Podle vlastního životopisu ovládal španělštinu, angličtinu a francouzštinu, absolvoval kurzy turečtiny a arabštiny;7 kvalifikační list, vedený rakousko-uherskou armádou a uchovávaný ve Válečném archivu Rakouského státního archivu, uvádí ještě pasivní ruštinu,8 jeho mateřským jazykem byla němčina, a jak z jeho korespondence a zpráv vyplývá, ovládal bezvadně i češtinu. Kvalifikační list představuje Palduse jako zdatného muže střední postavy, jako osobnost pevného charakteru, rozhodného, vitálního, dobromyslného a přátelského člověka, sportovce a šermíře, který ovládá stenografování a je schopen skicovat v terénu, v němž se dobře orientuje; ze svých četných působišť má dobré znalosti řady oblastí rakousko-uherské monarchie a z cesty do Španělska v roce 1897 řady zemí Evropy.9 Během 1. světové války Paldus vykonával nadále službu v archivu (dvakrát pobýval delší čas v Bělehradě coby člen komise pro přejímání muzejních a archivních fondů) a mimo to byl ještě pověřen velením ve Stiftskaserne na Mariahilferstraße ve vídeňském VI. okrese. Otázkou je, jak zásadní zlom znamenal v životě Josefa Palduse konec 1. světové války a vznik Československa. O jeho politických názorech není nic známo. Ve všech dostupných dokumentech se jeví jako řádný, loajální, spolehlivý, svěřené úkoly pečlivě vykonávající voják „s velmi dobrými názory, [...] který projevuje vůči představeným poslušnost a otevřenost, ke stejně postaveným je přátelský a laskavý, k podřízeným přísný.“ V jeho oficiálním osobním spise byly zdůrazněny velmi dobré obecné i vojenské znalosti a bylo konstatováno, že se „v archivní službě velmi dobře orientuje, pracuje obezřetně a důkladně a jeho současné zařazení je obzvláště příhodné.“10 Paldus, který k 1. srpnu 1917 skončil ve Válečném archivu a k 1. lednu 1919 odešel do důchodu,11 v české verzi vlastního životopisu k roku 1920 o své vojenské kariéře lapidárně konstatuje: „byl jsem převzat do svazu [!] československé armády co plukovník ve výslužbě.“ Již od roku 1919 byl však zaměstnáván Ministerstvem školství a národní osvěty Československé republiky; 28. prosince 1920 byl přidělen československému vyslanectví ve Vídni a od konce roku 1923 vykonával svou práci jako člen kulturněhistorické komise. Zatímco soupisem uměleckých předmětů byl pověřen Erich Winkler,12 Paldusovi připadl úkol, který by se dal stručně charakterizovat jako soupis kartografických a ikonografických bohemik z vídeňských (dolnorakouských) sbírek a zajištění kopií vybraných jednotlivin. Svěřený úkol plnil po celá dvacátá a třicátá léta tento podle kvalifikačního listu „všestranně použitelný, výjimečně svědomitý, přesný a spolehlivý důstojník“ opět velmi zodpovědně a precizně – nyní ve službách nového státu. Činnost kulturněhistorické komise ovlivňovalo jednak Ministerstvo zahraničních věcí, jednak Ministerstvo školství a národní osvěty. Jejich kompetence nebyly dlouho Přehled výzkumu bohemik zjištěných a seznamenaných pro Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze. (ÚDU AV ČR, v. v. i., Odd. dokumentace, fond Zdeněk Wirth, kart. W-A-6, sv. 2.)
356
357
358
359
360
361
362
363
vyjasněné.13 Navíc do soupisové činnosti zasahoval osobně Zdeněk Wirth, a to z pozice přednosty V. oddělení Ministerstva školství a národní osvěty a zároveň ředitele Státního ústavu fotoměřického, kde pečoval především o Památkový archiv. Tato instituce byla z Wirthovy iniciativy založena již roku 1919, ale po celou dobu své existence se potýkala s finančními, prostorovými i personálními problémy. V Památkovém archivu konkrétně měly být shromažďovány mapy, plány, fotografie a další ikonografický materiál, získaný z domácích i zahraničních institucí a od soukromníků, a to jak v originálech, tak v podobě kopií či jiných reprodukcí.14 Jedním z okruhů její činnosti byla dokumentace bohemik v cizině, zejména ve Vídni, ale také v Římě či Miláně. Zaměstnanci ústavu i odborníci najatí na provedení konkrétního – i dlouhodobého – úkolu a placení z prostředků tzv. státní akce pro podporu nezaměstnané inteligence prováděli své soupisy ve Vídni s využitím zázemí komise podléhající Ministerstvu zahraničí.15 Státní ústav fotoměřický převzal oficiálně vedení soupisu bohemik ve Vídni až v roce 1933.16 Josef Paldus se řadil do druhé uvedené kategorie – nepatřil ke kmenovým zaměstnancům ústavu,17 oficiálně byl začleněn do spisového oddělení vídeňského velvyslanectví.18 31. srpna 1921 sepsal ve Vídni, kde dlouhodobě pobýval,19 svůj Pracovní program a v něm precizně popsal základní mechanismy své tamní činnosti: „Co dlouholetý člen a přednosta kartografického oddělení Válečného archivu, jakož i co znalec a odborník historické kartografie literárně činný, obeznámen s poměry ve vídeňských archivech a sbírkách a jsa ve stálém styku s víd[eňskými] vědeckými kruhy, byl jsem s to postaviti se Ministerstvu školství a národní osvěty k službám pro větší v můj obor spadající práce. Pracuji o soupisu bohemik, obzvláště historického plánového a mapového materiálu atd. v archivech, knihovnách a sbírkách vídeňských za účelem uplatnění nároků Československé republiky dle paragrafu č. 196 mírové smlouvy Saint-Germainské. Dne 28. prosince 1920 jsem obdržel úřední dekret č. 46.051 od Ministerstva školství a národní osvěty v Praze. Pomocí accreditivu, to jest průkazu, Vídeň 26. listopadu 1920 čís. 5099/III, byl mi učiněn přístupným materiál cizozemci až dosuď zcela nedostupný, tento přesně prostudovávám a dle mého Ministerstvem školství a nár[rodní] osvěty přijatého a schváleného pracovního plánu (Vědecké rozdělení20) zpracovávám. Úkol mi přidělený jest seznání a zjištění ve vídeňských archivech a sbírkách se nacházející bohatý historický materiál [!], týkající se zemí republiky Československé, to jest Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. O pravidelných pracích předkládám Ministerstvu školství a národní osvěty v Praze pravidelně stručnou měsíční zprávu.“ Následuje přehled do té doby prostudovaných archivů a sbírek a těch, které měl v úmyslu ještě zahrnout. Odhadoval, že mu práce zabere přibližně dva roky.21 Dílčí soupisy a především měsíční, roční a celkový přehled práce vytvořený nejprve v roce 1927 a potom doplňovaný až do roku 1934 svědčí nejlépe o tom, že úkol byl daleko rozsáhlejší a ve dvou letech neuskutečnitelný. K měsíčním zprávám byly přidávány pečlivé seznamy prostudovaného materiálu, ne sice vyčerpávající, ale vypichující to nejzajímavější a nejcennější. Paldus navíc sděloval velmi ochotně a nadšeně 364
novinky v osobních dopisech Zdeňku Wirthovi. Tyto listy jsou koncipovány velmi uctivě až úslužně, s plnou důvěrou a absolutní oddaností novému šéfovi.22 Zasílal mu taktéž koncepty i separáty svých článků. 15. září 1927 opustil Josef Paldus Vídeň a přestěhoval se s manželkou zpět do Jablonce nad Nisou.23 Do Vídně ještě zajížděl na dokončení heuristiky v následujících dvou letech. Za celou dobu pracoval minimálně v patnácti institucích24 a v nich objevil a formou kartotéčních lístků a různě podrobných seznamů evidoval více než 16 000 listů bohemikálního kartografického a ikonografického materiálu a z nich nechal pořídit 2001 list reprodukcí. Pracoval velmi systematicky: pročetl dostupné archivní pomůcky či sám nastudoval strukturu archivu, spisovny či sbírky a popsal ji. Následně rozepsal příslušný oddíl zahrnující mapy a ikonografický materiál a pak teprve prostudovával jednotlivé dokumenty, z nich tvořil regesty – lístky formátu A5 se základními údaji a popisem. Nejspíše až následně se vybíraly jednotliviny k reprodukování. Od března 1929 pracoval na soupise nashromážděných pramenů, který on sám označoval za rejstřík autorů. V roce 1934, kdy jej dokončil, zahrnoval 2560 autorů a byl vypracován na 5729 listech čistopisu. Josef Paldus zemřel pravděpodobně 10. října 1937 ve svém severočeském rodišti25 a pohřben je na vyšehradském hřbitově v Praze.26 Předmět zájmu Josefa Palduse, tedy ve vídeňských institucích uchovávaný kartografický a ikonografický materiál, lze rozdělit podle Pražské úmluvy, konkretizující Saint-Germainskou mírovou smlouvu27 v oblasti archivní a spisové rozluky, na tři části: první z nich tvoří do Československa v rámci spisové rozluky předané moderní – aktuální mapy (katastrální mapy, mapové sekce III. vojenského mapování apod.). Druhá část představuje materiál vzniklý do roku 1749. Na něj byl uplatňován provenienční princip – tyto kartografické dokumenty, které vznikly většinou jako mapy sloužící pro mírové i válečné potřeby rakouské armády, byly tedy určeny k tomu, aby zůstaly ve Vídni. Poslední skupinu tvoří materiál zbývajícího období, tedy z let 1749–1888. Ten měl podle úmluvy zůstat automaticky v Rakousku. Do tohoto období spadá velké množství známého a využívaného (I. a II. vojenské mapování), ale i po hříchu zcela neznámého kartografického materiálu. Jde o mapy a plány tištěné (v tom případě se jedná pouze o jiné exempláře na jiných místech dochovaných dokumentů), ale také rukopisné. Ty jsou často velmi podrobnými a zároveň rozměrnými jedinečnými dokumenty, svědčícími o podobě krajiny i sídel v českých zemích v raném novověku a v 19. století. Opět vznikly především pro potřeby rakouské armády, vytvářel je zejména štáb generálního ubytovatele a studenti vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, ale jsou zde i alba vedut, soubory plánů nově vzniklých pevnostních měst, pražského opevnění apod. Z dokumentů spadajících do tohoto období byly v případě aktového a listinného materiálu pořizovány opisy; veduty, mapy a plány musely být podrobně popsány a ze zvlášť zásadních pramenů byly pořízeny fotografické reprodukce. Sledovat osudy konkrétních reprodukcí, stejně jako originálních z Vídně převzatých map a plánů, je velmi komplikované a vyžádá si dlouhodobý výzkum. Po365
drobně je doloženo pořízení reprodukcí,28 jejich převezení z Vídně a předání.29 Originály se dostaly jistě hned ve dvacátých letech do několika institucí (např. Archivu Pražského hradu30). Kopie a některé originály byly uchovávány v Památkovém archivu, kde na ně byl pořizován obalový materiál a desky; originály byly restaurovány.31 Zdeněk Wirth v několika dokumentech mluví o inventáři. Je z něho možné vyčíst, že sbírka čítala asi 9 500 plánů,32 ovšem detailní informace o konkrétních dokumentech chybí. Ve zprávě z roku 193933 Z. Wirth rekapituluje, že se ve Státním ústavu fotoměřickém nalézá „z činnosti plukovníka J. Palduse soupis plánů a vedut z vídeňských sbírek, vzniklých z čs. prostředí a uložených ve vídeňských sbírkách, s podrobným rejstříkem autorským, místním a věcným, celkem v 16 krabicích. K tomu skříň fotografických reprodukcí vybraných plánů a vedut.“ Dále se v prostorách ústavu nacházelo, pokud jde o sledovaný typ dokumentů, několik složek vedut a jako depozitum „materiál z Ústřední komise památkové ve Vídni. (Uloženo MŠANem 1922.) Fotografie a plány ve 23 foliových fasciklech abecedně srovnaných“. Do Vědeckého uspořádání (rozdělení) – základního rozpisu Paldusovy práce z roku 1920, si navíc Zdeněk Wirth vpisoval, takže výsledky Paldusovy činnosti byly na konci třicátých let prakticky využívaným materiálem.34 Přehled sbírek Státního ústavu fotoměřického sestavený Zdeňkem Wirthem a datovaný 24. února 1939 je ovšem pouze povšechný a neumožňuje detailní rekonstrukci fondu.35 Poválečná reorganizace ani řešení prostorových problémů Státního ústavu fotoměřického nebyly úspěšné,36 shodnou náplň práce získala jiná pracoviště (Kabinet pro theorii a dějiny umění ČSAV). Ústav byl zrušen a stal se součástí Státní památkové správy (později Národního památkového ústavu). Sem přešly také jeho sbírky, ovšem ne v úplnosti. Podstatné části zejména Památkového archivu se po smrti Zdeňka Wirtha v roce 1961 dostaly v rámci jeho pozůstalosti do Ústavu pro teorii a dějiny umění a zde (nyní v Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky) jsou uchovávány dosud.37 Fond je rámcově uspořádán (signatury W-A značí bývalý Památkový archiv); v nedávné době z něho byly do Sbírky staré plánové dokumentace vyčleněny mapy a plány.38 Národní památkový ústav uchovává mapy a plány v Plánovém archivu. Zde se dnes nachází asi polovina korpusu černobílých fotografických kopií ve Vídni během československo-rakouské archivní rozluky ponechaných plánů. Tyto pravděpodobně jinak neoznačené kopie získaly teprve v šedesátých letech signatury, což komplikuje identifikaci plánů a slovního popisu k nim se vztahujícího. V roce 1970 byl sice vydán Katalog plánů, avizovaný už v článku Josefa Hobzka o této sbírce z roku 1965, ale parametry tohoto přehledu stěží naplňují definici soupisu a je obtížné jej prakticky využívat.39 Část map a plánů předal Národní památkový ústav Národnímu archivu (resp. v roce 1977 Státní ústav památkové péče a ochrany přírody Státnímu ústřednímu archivu), kde jsou dnes součástí Sbírky map a plánů.40 Jde většinou o speciální a topografické mapy III. vojenského mapování. Na některých z nich je charakteristický podpis Josefa Palduse, který tímto způsobem stvrdil doplňky do map učiněné – mapové sekce používal např. pro zanesení vojenských objektů v okolí Prahy a tvořil 366
vlastní rekonstrukční mapy. Není vyloučeno, že se tyto konkrétní dokumenty mohou vztahovat k některé z jeho studií.41 Zbývající reprodukce se zatím nepodařilo objevit a podrobná identifikace jednotlivých převzatých originálů bude časově náročná a předpokladem pro ni je alespoň inventarizace ústředních mapových sbírek v České republice. Mohlo by se zdát, že sto let staré černobílé fotografické kopie jsou dnes již vzhledem k pokročilým reprodukčním technikám i nárokům na ně a zároveň dostupnosti ve Vídni uložených originálů zbytečné. Současný stav zpřístupnění kartografických a ikonografických dokumentů ve vídeňských archivech a knihovnách (neexistence moderních orientačních pomůcek, obtížnost a nákladnost reprografických služeb) ovšem zvyšuje jejich hodnotu a sbírka v Plánovém archivu Národního památkového ústavu je hojně využívaná. Neméně cenným materiálem jsou bezesporu Paldusovy úhledné rukopisné evidenční lístky, jakési regesty k jednotlivým mapám, plánům a vedutám. Nalézáme je jednak roztroušené u reprodukcí map v Plánovém archivu Národního památkového ústavu, jednak na mnoha místech ve fondu Zdeňka Wirtha v Ústavu dějin umění AV ČR. Zde souvislejší řadu tvoří desky „Plány a pohledy měst […] republiky Československé […] Abecedně a chronologicky uspořádáno“.42 Kromě nejrůznějších seznamů je dalším – a nejzásadnějším – výstupem Paldusovy dlouholeté práce zmíněný „soupis plánů a vedut […] s podrobným rejstříkem autorským, místním a věcným, celkem v 16 krabicích“. Přesná podoba a hlavně místo uložení tohoto obdivuhodného díla nejsou však v současné době známy. Josef Paldus nikdy nepřerušil styky se svým rodným městem. V životopise hrdě uvádí, že se v roce 1908 stal členem-korespondentem Městského muzea jabloneckého Průmyslového spolku a o rok později čestným členem I. veteránského spolku Jablonce a okolí.43 V úzkých stycích byl s učitelem, vlastivědným pracovníkem, kronikářem a okresním konzervátorem Karlem Richardem Fischerem (1871–1934), který byl v letech 1918–1934 starostou města.44 Fischer byl Paldusův vrstevník. Oba muže spojoval zájem o historii Jablonce a Jablonecka a dochovaná korespondence svědčí o navázání přátelského vztahu nejen mezi nimi, ale také jejich rodinami.45 Fischer stál u zrodu jabloneckého muzea a spolu s dalším významným regionálním vlastivědným pracovníkem Josefem Meissnerem (1878–1970), učitelem ve Smržovce a zakladatelem tamního muzea,46 byli hlavními přispěvateli Unser Isergebirge. Heimatkundliche Beilage des Gablonzer Tagblattes, kde publikoval několik statí i Josef Paldus.47 Oba sledovali Paldusovu regionalistickou práci,48 jejímž hlavním plodem vedle příspěvků do prvního čísla ročenky muzea49 a zajištění zápůjček na výstavu ke stému výročí bitvy u Lipska50 bylo pořízení řady kopií map, plánů a vedut Jablonecka z vídeňských institucí pro jablonecké muzeum. Paldus zřejmě využil zaběhnutý postup při pořizování reprodukcí jiného bohemistického materiálu, neboť i tyto reprodukce zhotovil vídeňský Vojenský zeměpisný ústav.51 Vyvrcholením Paldusova zájmu o historickou kartografii rodného kraje a systematického shromažďování pramenů k Jablonecku ve vídeňských archivech mohla být studie o Jablonci 367
nad Nisou na starých mapách. Dochovala se v podobě šestistránkového strojopisu ve fondu Josefa Meissnera.52 Pravděpodobně nikdy nevydaná studie je opatřena obecným úvodem, v němž autor prokázal dobrý přehled v oboru historická kartografie. Práce, založená z velké části na rozboru map I. a II. vojenského mapování, je vlastně případovou studií, v níž Paldus využil znalosti a materiál nashromážděný pro svoji rozsáhlou práci Die militärischen Aufnahmen... z roku 1919. Ještě před rokem 1918 ovšem publikoval Josef Paldus řadu pramenných studií z rakouských vojenských dějin – tak jak se očekávalo od zaměstnance Válečného archivu.53 Nejvýše si cenil rozsáhlé studie o Janu Kryštofu Müllerovi54 a uvedené stati o vojenských mapováních provedených v habsburské monarchii.55 Za významný moment své kariéry považoval i výzkumnou cestu do španělského Archivo general v Simancasu, kterou jako jeden z mála (vojenských) historiků v habsburské monarchii podnikl v roce 1897. V roce 1909 o ní vydal ve vídeňském vydavatelství L. W. Seidel & Sohn čtyřicetistránkovou, graficky elegantně ve stylu secese upravenou brožurku s názvem Simancas und sein Archiv. Erinnerung an Spanien. Text, rozdělený do mnoha dílčích kapitol, představuje směsici novinářským způsobem sepsané cestovatelské črty a úřední zprávy ze služební cesty a dovoluje poznat další stránky Paldusovy osobnosti: „Es war am 21. März 1897, als ich der herrlichen Reichshauptund Residenzstadt an der blauen Donau für längere Zeit Valet sagte, um eine ehrenvolle Aufgabe, mit welcher mich die Direktion des k. und k. Kriegsarchivs betraut hatte, zu erfüllen. Es galt einer Studienreise in das grosse spanische ,Archivo General‘ in Simancas, um Material für das im Kriegsarchive in Arbeit befindliche grosse Werk ,Der österreichische Erbfolgekrieg 1740–1748‘ zu sammeln und zu ergänzen.“56 Paldus cestoval vlakem přes Švýcarsko, Francii a Španělsko až do Valladolidu, nešetří básnickými obraty, když popisuje jednotlivá města, v nichž se zastavil. Čtenáře také seznámil se základními historickými daty a událostmi, především z vojenských dějin. Z Valladolidu do Simancasu pak cestoval diligencí, tedy s poštou. Charakterizuje lidi, s nimiž se setkal, své domácí shledal pohostinné a milé, ředitele archivu Claudia Péreze Gredillu jako žoviálního. Pracovalo se pouze do jedné hodiny odpoledne, ale ředitel i jeho podřízení vycházeli Paldusovi maximálně vstříc. Opisoval si sám nebo pro něho za úplatu pracovali archiváři, jejichž opisy hodnotil jako kvalitní. Do knihy zařadil i dějiny Simancasu včetně převzatého půdorysu pevnosti a vsi, uvedl detaily o životě a způsobu bydlení, španělské kuchyni a o velikonočních zvycích. Prostor je věnován dějinám archivu i zasloužilým archivářům, vysoko jsou hodnoceny archivní pomůcky. Archivní fondy byly uloženy v jedenapadesáti sálech, objem archiválií odhadoval na 33 milionů dokumentů. Na stranách 27–34 podává přehled uspořádání archivu (ve španělštině). Na zpáteční cestě navštívil Madrid, část této kapitoly věnoval dramatickému popisu býčích zápasů. Nečekaně bohatá bibliografie vydaných prací Josefa Palduse, s výjimkou krátkých textů zaměřených na regionální historii Jablonecka, končí rokem 1919. Podařilo se ale zjistit, že Paldus ve dvacátých a třicátých letech pracoval pilně nejenom na soupisu map, plánů a vedut ve vídeňských sbírkách a zajišťoval pořízení jejich repro368
dukcí. Ve fondu Zdeňka Wirtha je uloženo několik rukopisů, vesměs čistopisů připravených k odevzdání do tisku či alespoň ke kritickému čtení oponentů. Kromě vysoké vědecké úrovně, kdy se všechny práce opírají o podrobné a kritické studium pramenů, k nimž měl jejich autor jedinečný přístup, svědčí tyto rukopisy a strojopisy svou vzornou formální úpravou o autorově pečlivosti. Paldus přeložil do češtiny i své starší stati.57 Proč tyto práce, které by se bývaly staly prvními pojednáními o oficiálních mapových dílech zahrnujících území Československa,58 o vyobrazení Čech na starých mapách středních měřítek59 i o starých plánech a vedutách Prahy,60 vůbec zůstaly nevydány, i když rukopisy byly doplněny jistě obtížně získanými vyobrazeními a opatřeny poznámkami a značkami pro sazeče, se můžeme jen domnívat. Chyběly peníze? Dělal si Zdeněk Wirth nárok na tyto publikace a Paldus respektoval svého aktuálního nadřízeného? Zatím se zdá, že dodnes nepřekonané práce Karla Kuchaře, Františka Boguszaka a Jana Císaře, Františka Roubíka či Václava Hlavsy o raně novověkých mapách a plánech či o ikonografii Prahy a jejich autorech, publikované zejména v 50. – 70. letech 20. století, vznikly nezávisle na těchto studiích. Citovány jsou jen Paldusovy starší, před rokem 1919 vydané práce – zejména zmíněné pojednání o Janu Kryštofu Müllerovi z roku 1907 a o I. vojenském mapování z roku 1919 jsou dodnes nepřekonanými faktograficky přebohatými díly. Doloženo ovšem je, že Paldusovu nepublikovanou práci o II. vojenském mapování znal Ivan Honl, přesto není v jeho pracech, pokud je mi známo, citována.61 To, že tento stručný přehled není vyčerpávající bibliografií vědeckých prací Josefa Palduse, dosvědčuje nalezená dvoustrana z nezjištěného časopisu s Paldusovým článkem Leben und Wirken des Generalmajors Ludwig August v. Fallon, des k. k. Generalquartiermeisterstabes 1776–1824.62 Vedle těchto dokončených, ucelených prací se ve Wirthově osobním fondu dochovala řada výpisků, seznamů, kartotéčních lístků či jiným způsobem utříděných informací, konceptů článků apod., které ukazují, že Josef Paldus si dělal systematické přehledy o uložení starých map a plánů již před rokem 1918. Kromě dokonalé znalosti svěřených fondů – mapové sbírky Válečného archivu63 – měl výborný přehled o archivních fondech řady evropských zemí64 a byl tak jistě jednou z nejvhodnějších osobností pro sepsání kartografických a ikonografických bohemik ve vídeňských institucích. Výsledky jeho práce jsou ovšem minimálně využity: je sice možné většinu reprodukcí map a plánů a řadu originálů v různých institucích dohledat, stále ovšem postrádáme nejzásadnější výsledek Paldusovy práce – rozsáhlý, rejstříky opatřený soupis. Korespondence s jabloneckým starostou Karlem Richardem Fischerem a – i když nemnohé – zmínky o působení v Jablonci nad Nisou staví Josefa Palduse do jiného světla,65 než armádní dokumenty či výsledky práce na soupisu bohemik a korespondence se Zdeňkem Wirthem. Jak již naznačila ukázka z knihy o cestě do španělského Simancasu, Paldus byl vedle spolehlivého vojáka a úředníka také milovníkem přírodních krás, nadšený cestovatel a v neposlední řadě obdivovatel rodného kraje.66 369
Poznámky 1
2
„Ein sehr verwendbarer, besonders gewissenhafter, correcter [...] und zuverlässiger Offizier.“ Kvalifikační list v závěru v oddíle Poznámka, plnou citaci viz pozn. č. 2. Tato studie byla zpracována v rámci řešení projektu programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity č. DF11P01OVV021: Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Výzkum nových metodik a technologií digitalizace, zpřístupnění a využití starých map, plánů, atlasů a glóbů. Ottův slovník naučný – dodatky ani Tomešův Biografický slovník heslo o Josefu Paldusovi neuvádějí, Biografický slovník archivářů českých zemí (HOFFMANNOVÁ, Jaroslava, PRAŽÁKOVÁ, Jana, heslo Paldus Josef, plk. Praha: Libri 2000, s. 473) obsahuje stručné heslo, které čerpá z Biographisches Lexikon zur Geschichte der Böhmischen Länder a z Österreichisches Biographisches Lexikon (dále ÖBL) 1815–1950 (ÖBL 1815– 1950, Bd. 7, Lfg. 34, 1977, S. 297). Nejpodrobnější informace přináší Kvalifikační list, vedený rakousko-uherskou armádou a uchovávaný ve Válečném archivu (Österreichisches Staatsarchiv-Kriegsarchiv, Wien /dále jako ÖStA-KA/, Qualifikationslisten, kart. 2335; dva staré /1881–1890 a 1891– 1900/ a nový kvalifikační list, citováno z této nejmladší verze kvalifikačního listu) a Paldusem samotným sepsaný životopis dochovaný ve třech verzích: německy psaný strojopis, Mein Lebenslauf, s věnováním jabloneckému starostovi Karlu Richardu Fischerovi (Seiner Hochwohlgeboren Herrn regierenden Bürgermeister Karl R. Fischer, meinem hochwehrten lieben Freunde in hochachtungsvoller treuer Ergenbenheit gewidmet Josef Paldus Obst.) datovaný v Jablonci 14. listopadu 1928, s údaji týkajícími se období 1863–1927, 8 listů + titulní list s rukopisným věnováním, s vloženými fotografiemi a pohlednicemi nalepenými na zvláštních kartonech (10 foto), Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou (dále SOkA Jablonec nad Nisou), fond K. R. Fischer, kart.
370
3
4
5
6
7
8
9
23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. Dva rukopisné zestručněné překlady do češtiny se potom nacházejí v osobním fondu Zdeňka Wirtha – Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha (dále ÚDU AV ČR), Odd. dokumentace, fond Zdeněk Wirth, kart. 6-W-A/2. Anna Paldusová se narodila 27. června 1837 v Jablonci nad Nisou a zemřela tamtéž 26. června 1912. Josef Paldus měl bratra Heinricha (17. března 1869 – 31. srpna 1926). Rodina žila v Jägergasse 252/18. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Ignaz Paldus, Anna Paldus a Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. ÖBL uvádí vedení archivu v letech 1914– 1918, Paldus ve svém německém životopise (Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus) udává od 1. 8. 1913. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Josef Paldus. Svatba se konala 31. října ve Vídni v domácí kapli Rudolfových kasáren v Rossau. Františka se narodila 5. prosince 1868 v Česticích u Strakonic, byla dcerou Václava Pavlíka a jeho ženy Františky. Seznámili se na Všeobecné zemské výstavě v Praze 1891, jak uvedl Paldus ve svém německém životopise (Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus), pravděpodobně neměli žádné potomky. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. Sprachkenntnisse (k roku 1901): „Deutsch spricht und schreibt wollkommen, böhmisch zum Dienstgebrauch genügend, französisch schreibt gut, englisch spricht und schreibt wollkommen, russisch schreibt genügend, spanisch schreibt und spricht wollkommen.“ ÖStA-KA, Qualifikationslisten, kart. 2335. Tamtéž.
10 11
12
13
14
15
Tamtéž. Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. Winkler pracoval ve Vídni ještě v roce 1940. Zprávu píše za kulturněhistorickou komisi (Národní archiv /dále NA/, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3246, opis zprávy z 29. 2. 1940). K jeho úkolům a korespondenci se Z. Wirthem srov. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/1. Ani jeho činnost není dosud uceleně zmapována. Na rozdíl od Josefa Palduse jsou – na základě vzájemné korespondence – doloženy Winklerovy kontakty s Karlem Kazbundou (Archiv Národního muzea, fond Karel Kazbunda). Nevyjasněné vztahy Ministerstva zahraničních věcí (dále MZV) a Ministerstva školství a národní osvěty (dále MŠANO) komplikující práci dokumentují např. spory o úhradu kurýrních služeb (doprava fotoaparátu do Vídně) v roce 1936 (NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3246, dopis MZV MŠANO z 13. 7. 1936). Základní údaje o ústavu včetně odkazů na prameny viz UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy (1878–1939): doplněno bibliografií Wirthova díla. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2010, s. 101–104. ISBN 978-80-87104-60-6; KRUMMHOLZ, Martin – UHLÍKOVÁ, Kristina – VÁCHA, Štěpán. Pozůstalost Zdeňka Wirtha v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR. In: ROHÁČEK, Jiří – UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby: soubor příspěvků. Praha: Artefactum, 2010, s. 281–301, zde především s. 287–291. ISBN 978-80-8689032-6. Podrobněji ovšem Zdeněk Wirth ve zprávě Přehled vývoje a organisace Státního ústavu fotoměřického v Praze, kterou předložil na vyzvání MŠANO 26. 9. 1938 a která se dochovala v opise pod čj. 139942/1938 v NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918– 1949, kart. 3245. Úřad reparačního komisaře byl rozhodnutím Ministerstva zahraničí z 27. 4. 1921, čj. 11002/1921, přičleněn jako tzv. mírový
16
17
18
19
odbor k vyslanectví ČSR ve Vídni. Po zrušení odboru k 15. 1. 1921 přešla většina agend přímo na vyslanectví (především spisová rozluka). Československá likvidační komise byla přičleněna k Úřadu plnomocníka ČSR ve Vídni (vznikl k 23. 1. 1919). Agenda spisové rozluky přešla později na rakouskou sekci pařížské reparační komise. Po jejím zrušení mělo organizaci spisové rozluky na starosti vyslanectví a od roku 1923 kulturněhistorická komise při vyslanectví, řízená přímo Ministerstvem zahraničí. Rok 1933 se jeví jako mezník ve vývoji ústavu (SÚF). Získal prostory v Klementinu a Z. Wirth se snažil o jeho efektivnější činnost a pevnější a systematičtější zakotvení v síti státních institucí. SÚF převzal 20. 4. 1933 dosavadní měsíční zprávy o činnosti Josefa Palduse (příloha k čj. 46520, Seznam měsíčních zpráv plukovníka v. v. Josefa Palduse o soupisu bohemik ve Vídni z let 1921– 1933, podchycuje v seznamu o 139 položkách Paldusovy měsíční zprávy zasílané v letech 1921–1933) i Ericha Winklera (čj. 46519, seznam 93 měsíčních zpráv z let 1921–1932). NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3246. Z. Wirth zároveň žádal velvyslanectví ČSR ve Vídni, aby zprávy nadále zasílalo přímo SÚF. WIRTH, Zdeněk. Přehled vývoje a organisace Státního ústavu fotoměřického v Praze (cit. v pozn. č. 14). Uvádí, že Josef Paldus byl placen z kategorie státní akce pro podporu nezaměstnané inteligence, nebyl tedy kmenovým zaměstnancem ústavu. „Pracoval na soupisu bohemik kartografických a ikonografických ve všech státních sbírkách vídeňských a v některých soukromých, od r. 1920 do konce r. 1934.“ Tento údaj je doložen pro rok 1924. Skrze velvyslanectví se dálo také vyúčtování záloh za reprodukce, které Paldus v archivech, knihovnách a sbírkách pořizoval. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3247, passim. Za svobodna bydlel Josef Paldus ve Vídni ve Weyringergasse 13 ve IV. vídeňském okrese, po svatbě se přestěhovali do XVIII. okresu do Hofstattgasse 7, kde bydleli 23 let až do odchodu do Jablonce nad Nisou. Paldus to
371
20
21
22
23
24
měl do práce poměrně daleko: od roku 1905 sídlil Válečný archiv v budově Ministerstva války v VI. okrese na Mariahilferstraße. Vědecké uspořádání historického mapového a plánového materiálu nynějších zemí Československé republiky (Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko) sestavil Josef Paldus 28. 2. 1920. Rukopis, ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. Tamtéž se dochovala i – pravděpodobně mladší – strojopisná verze s rukopisnými úpravami. Jde o tabulku členící materiál na (podle rukopisné verze) 1. mapy (ty dále podle územního a v rámci skupin tematického klíče), 2. plány a veduty (uspořádané v rámci jednotlivých skupin podle zemí abecedně; řeší i otázku exonym), 3. „historické válečné mapy a obrazy bitev“ – v rámci jednotlivých zemí abecedně uspořádané stejně jako 4. „mírové“ vojenské mapy, 5. „Elaboráty popisu zemí“, 6. pomníky a 7. různé. Dodatek tvořily mapy RakouskaUherska jako celku. Přehled výzkumu bohemik zjištěných a seznamenaných pro Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze, uchovávaný v osobním fondu Zdeňka Wirtha, shrnuje činnost v letech 1918–1934, do roku 1927 podrobně v tabulce, od roku 1928 v bodech. Opírá se o Přehled výzkumu bohemik... sepsaný 31. srpna 1927. Oba jsou uloženy v ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. Srov. s. 357–363 této studie. Srov. pozn. č. 16, ostatní zprávy a korespondence se Z. Wirthem viz ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2, kart. 150-W-A/6. Bydlel v Rathausgasse 24. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Josef Paldus. Podle jeho vlastní zprávy Přehled výzkumu bohemik... (viz pozn. č. 21) to byly: Válečný archiv, Národní knihovna, Nejvyšší hofmistrovský úřad, Dvorní stavební departement (archiv plánů), Generální ředitelství správy Habsbursko-lotrinského majetku, Archiv rak. stát. úřadu pro vnitř. a vyučování, Albertina – Kabinet zeměpisných map býv. arcivévody Bedřicha (přiděl. Geogr. odděl. Národní kni-
372
25
26
27
28
29
hovny), Lichtensteinská sbírka mědirytin, Harrachovská sbírka map, Knihovna spolkového ministerstva pro obchod a dopravu, Archiv státního úřadu vnitra a spravedlnosti, Knihovna akademie výtvarných umění (sbírka mědirytin a ručních kreseb), Dolnorakouský zemský archiv a knihovna, Sbírka podobizen národ. knihovny, býv. svěřenská knihovna, Archiv dvorské komory (plánová sbírka). Matrika zemřelých města Jablonec nad Nisou z druhé poloviny 30. let je dosud sice nepřístupná, ale v parte, které vyšlo v Gablonzer Tagblatt 46, č. 279, na s. 12 s datem 11. října 1937, se uvádí, že zemřel minulou neděli, tj. 10. října. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Josef Paldus. Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou v příčině provedení jednotlivých ustanovení státní smlouvy uzavřené v Saint-Germain-en-Laye. OPOČENSKÝ, Jan. Archivní úmluva RČS s republikou Rakouskou. Časopis Archivní školy, 1, 1923, s. 51–141, zde s. 103–130. Např. rozpis reprodukovaných plánů i se sumami za ně zaplacenými v letech 1922–1923, sepsaný J. Paldusem 21. 3. 1923 a znovu 31. 12. 1923 (za právě tehdy končící rok). Přepečlivý Paldus na závěr dodává rozvahu: „v roce 1922 stálo reprodukování 170 plánů 10 599 795 krak = ca 9096 Kč. V roce 1923 obnášela reprod[ukční] vydání [za] 266 plánů 16 624 860 krak = ca 9066 kč. Průměně přišel 1 list v roce 1922 na 62 352 krak = ca 53,5 Kč; průměrně přišel 1 list v roce 1923 na 62 500 krak = ca 34 Kč. Dle tohoto srovnání se reprodukční ceny slevily vzdor zvýšeným cenám v kartograf[ickém] ústavu vlivem lepšího agia v roce 1923 oproti roku 1922, a sice při 1 listu průměrně o 19 Kč = ca 38 000 krak.“ NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3247, příloha čj. 74653/1923. Např. pro rok 1924 jsou dochovány účty, kde jsou vypsány jednotlivé mapy, jejichž kopie nechal J. Paldus pořídit. Na přehledech účtů sepsaných opět J. Paldusem je jinou rukou dopsáno, kam byly plány uloženy – např. APH [Archiv Pražského hradu]. 30. ledna
30
31
32
33
34 35
36
1923 Z. Wirth píše na košilce ke spisu s vyúčtováním za léta 1920–1922, že dodávky reprodukcí kus po kuse byly zde řádně převzaty (od kurýrní pošty) a uloženy ve zvláštní skříni pro památkový archiv. Inventář všech kusů, s nímž bylo právě před nedávnem započato, bude dodatečně předložen zdejší účtárně. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3247, čj. 144428 aj. V APH je doloženo pořízení 22 ks kopií (42 listů), dvou fotografií a čtyři reprodukce plánů, přičemž J. Paldus zařídil pouze fotografie a reprodukce. Ostatní kopie si pořídili zaměstnanci APH sami přímo. S ikonografickými a kartografickými fondy vídeňských institucí byl dobře obeznámen zejm. Jan Morávek, některé kopie pořídil Rudolf Horálek. Srov. dále studii Martina Halaty v tomto sborníku. Obalový materiál pro řádné uložení materiálu získaného ze soupisu bohemik ve Vídni (fotografie, kopie plánů a maleb, lístkový rejstřík) dodávali ve dvacátých letech SÚF např. Hugo Ulč a Václav Jedlička, knihaři z Prahy. Prováděli také konzervaci tohoto materiálu, řádově stovek listů. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3247, passim. Dnes je uchováván v Národním památkovém ústavu (dále NPÚ). Pravděpodobně podklady k němu jsou uloženy v ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. W-A-7. Přehled sbírek Státního ústavu fotoměřického v Praze, sepsaný Z. Wirthem 24. 2. 1939. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3245, čj. 16204. Srov. pozn. č. 20. Viz pozn. č. 33. Inventář map a plánů národopisného oddělení SÚF byl založen a veden až po 2. světové válce a obsahuje dokumenty, které se dostaly do fondů ústavu jistě po roce 1945. NA, fond Státní ústav fotoměřický, kniha č. 3. Zdeněk Wirth vedl neoficiálně ústav od jeho založení v roce 1919, po odchodu z MŠANO k 31. 12. 1938 byl jeho vedením pověřen (žádá, aby byl bezplatně pověřen vedením Státního fotoměřického ústavu, neboť „jeho založení, vybudování a nehonorovaná správa
37
38 39
40
patřily po celých dvacet let mé služby v ministerstvu k dobrovolným povinnostem“. Zároveň věnoval ústavu ze svého majetku všechen materiál, nastřádaný za čtyřicet let, který má vztah k jeho programu a sbírkám, čímž se majetek ústavu zdvojnásobil (dopis Zdeňka Wirtha MŠANO z 28. 1. 1939). V čele ústavu zůstal ovšem pouze do srpna 1940, kdy ho nahradil Antonín Friedl (od roku 1931 koncipista ústavu, v letech 1928– 1930 placen ze stejného zdroje jako J. Paldus a realizoval soupis bohemik – miniatur ve Vídni a v Římě). Po jmenování A. Friedla do funkce ředitele je patrná snaha – snad také pod tlakem vnějších okolností – o systemizaci a přísnější organizaci ústavu. Byla provedena reorganizace. Wirth zůstal členem trojčlenného sboru (spolu s V. Wagnerem a O. Stefanem) – spis MŠANO čj. 111960 a dopis MŠANO úřadu říšského protektora ze 6. 9. 1940. Všechny dokumenty uloženy v NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918– 1949, kart. 3245. KRUMMHOLZ, M. – UHLÍKOVÁ, K. – VÁCHA, Š. Pozůstalost Zdeňka Wirtha v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění, zejm. s. 287. Tamtéž, s. 290–291. HOBZEK, Josef. Staré plány ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. In: ŠPÉT, Jiří – KLIK, Josef. Acta regionalia: sborník vlastivědných prací Společnosti přátel starožitností. 1965. Praha 1965, s. 191–197. Katalog plánů se sbírek grafické a studijní dokumentace. Sestavili Karel Čelikovský a Josef Hobzek. Praha 1970. Příloha ke skartačnímu protokolu ze dne 18. 1. 1977, NA, neevidovaný dokument z 24. 1. 1977 (strojopis, nepodepsaný průklep). Seznam uvádí souhrnně následující mapy se signaturami NPÚ: mapy v měřítku 1:75 000, PPOP–994–5–0084 až 994–5– 0625, Generální mapy 1:200 000, PPOP– 994–5–0626 až 994–5–0731, Německé armádní mapy 1:50 000, Speciální mapy, PPOP–994–5–5000 až 994–5–5045, Sekce speciálky 1:25 000 994–5–1669 až 994–5– 1747, Mapy pro plánování a statistiku 1:75 000 994–5–3930 až 994–5–3960. V současné době probíhá katalogizace
373
41
42
43
44
45
těchto map, za informaci děkuji Mgr. Filipu Paulusovi. Např. třetí vojenské mapování, mapa 1:75 000, sekce 3953: Praha z roku 1925 ze souboru uvedeného v předchozí pozn. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. W-A-148/6 s poznámkou – snad Z. Wirtha – „Praha zvláště“. Vyčleněné karty popisující plány Prahy (na formuláři velmi podobném tomu, který byl používán pro Roubíkův soupis kartografického bohatství českých zemí) je uložen tamtéž, v kart. 151-W-A/4; dále v kart. XXXIX/10. Jeden z mnoha dílčích soupisů – utříděný soupis vedut z vídeňské habsburské Fideikomisní knihovny je uložen v kart. 151-W-A/1. Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. KAŠPAR, Jan. Jablonečtí starostové do roku 1945. (Příspěvek k dějinám místních elit). Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník. Liberec 2004, s. 260–263. ISSN 1211-9172; TÝŽ. Jablonecký starosta Karl Richard Fischer (1871–1934). Intelektuál úspěšným politikem. (Pokus o zhodnocení osobnosti). Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník. Liberec 2004, s. 61–97. ISSN 1211-9172, a TÝŽ. Jablonecký starosta Karl Richard Fischer (1871–1934). Intelektuál úspěšným politikem II (nové skutečnosti). Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník. Liberec 2009, s. 149–155. ISSN 1211-9172. Od velmi zdvořilého tónu přecházejí postupně k oslovení liebwerter Freund nebo Hochverehrter Herr Oberst, lieber Freund und verehrter Heimatgenosse. Paldus dedikoval v roce 1927 Fischerovi svůj vlastní životopis – srov. pozn. č. 2 – a již dříve sepsal a věnoval mu báseň Die Jühro! Einiges aus längst verwichner Zeit in Gablonzer Mundart gewidmet den geehrten Herrn Bürgermeister Karl R. Fischer meinem Freunde. Wien im August 1923 Josef Paldus (SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 4, inv. č. 17, složka korespondence s J. Paldusem z let 1911– 1926). Navíc Paldusovi podporovali při studiích ve Vídni Fischerovu dceru.
374
46
47
48
49
KAŠPAR, Jan. Josef Meissner. Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník. Liberec 2000, s. XXX. ISSN 1211- 9172. Unser Isergebirge: Gablonz a. N. und die nähere Umgebung aus der Beschreibung zur Josefinischen Aufnahme um 1775, 2, 1924, č. 12, 3. 12, nepag.; Gablonz a. N. und Umgebung in der Beschreibung zur Josefinischen Aufnahme 1764–1767 II. 3, 1925, č. 26, 24. 12., s. 53–54; Kaiser Josef II. in unsesrer Gegend 1779. 3, 1925, č. 21, 24. 6., nepag.; Soldatenwerbung von J[osef] P[aldus]. 7, 1929, č. 63, 20. 2., s. 207–208; Ein Grundriss von Gablonz a. N. aus dem Jahre 1854. 8, 1930, č. 76, 25. 6., s. 262–264 a č. 77, 6. 8., s. 268 a 80, 27. 11., s. 280; Verschanzungen bei Kohlstadt und Lurdorf im bayerischen Erbfolgekriege 1778/79. Von Josef Paldus. 9, 1931, č. 88, 24. 12., s. 309–311 s náčrtkem; Beitrag zur Familienforschung. Von Josef Paldus (stručný návod, resp. přehled zdrojů pro sestavení rodokmenu) 10, 1932, č. 90, 18. 2., s. 318. Dále kratší texty v konzervativních regionálních novinách Gablonzer Zeitung. Deutschbömisches Tagblatt, nedělní příloha, 31, č. 183, 10. 8. 1913, s. 7 a č. 188, 17. 8. 1913, s. 7; Aus vorgeschichtlichen Tagen von Josef Paldus, k. u. k. Hauptmann (dochoval se jako zvláštní otisk z Gablonzer Zeitung č. 113–115, 1907, Gablonzer Museumsmitteilungen 38, v knihovně SOkA Jablonec nad Nisou) a tamtéž coby výstřižek z nezjištěných novin ve fondu K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65 článek Zur Erinnerung an ruhmreiche Kämpfe in der Heimat anno 1813 von Major Josef Paldus. SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 4, inv. č. 16, složka korespondence K. R. Fischera a Josefa Meissnera. V dopise z 18. 8. 1934 píše Meissner Fischerovi, že se zastavil u Paduse a mluvili o I. vojenském mapování. Paldus mu ukázal koncept práce o něm, z níž byly dosud otištěny v Unser Isergebirge pouze některé části (viz předchozí poznámka). Zur Geschichte Wartenbergischer Herrschaften unter König Ferdinand I. von Böhmen 1547. Museums-Jahrbuch für Ortskunde und Heimatschutz des Gablonzer Industriegebietes, 1912, s. 9–35; Verleihung eines Arque-
50
51
52
53
busier-Regimentes an den Obersten Nikolaus Des Fours (später Graf) zu Mont und Athienville durch Kaiser Ferdinand II. im Jahre 1620. Tamtéž, s. 36–41. HAVLÍČKOVÁ, Dagmar et al. Paměť předmětů: 100 let muzea v Jablonci nad Nisou. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie, 2004, s. 26. ISBN 80-86397-02-5. Postup při pořizování reprodukcí, jejich ceny i datum odeslání z Vídně a doručení do Jablonce se dají dobře sledovat v korespondenci Fischera s Paldusem (SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 4, inv. č. 17, složka korespondence s J. Paldusem z let 1911–1926). 20. 1. 1922 Paldus navrhl pořídit reprodukce vybraného materiálu. Ty dorazily do Jablonce do konce léta. Fischer si i přes své vytížení ve starostenském úřadě udělal čas došlé reprodukce důkladně prohlédnout: 16. 10. 1922 sděloval Padusovi, aby nechal přefotit sekce 19 a 20 I. vojenského mapování, neboť neměly požadovanou kvalitu). Otázkou zůstává, kde se tyto mapy dnes nacházejí. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Josef Meissner, kart. 53, inv. č. 444. Aspern. Österreichs Ehrentag 1809. Zur Jahrhundertfeier der denkwürdigen Schlacht für die Heimat geschrieben von Hauptmann Paldus. Nach der meisterhaften Darstellungen des k. u. k. Majors Max Ritter v. Hoen des Generalstabskorps der Schlacht von Aspern, Wien 1906, und anderen Quellen bearbeitet, [Wien 1909]; Das erste Feldmanöver Kaiser Josefs II. in Böhmen im Jahre 1766. Streffleur [militärische Zeitschrift], 1909, sv. 2, s. 1311nn; Zwischen Elbe und Riesengebirge. Die Kämpfe der 2. leichten Division in Böhmen 1813. Mitteilungen des Kriegsarchivs, 3. Folge, Bd. 8, 1914, s. 26–202; Eine Ansicht von Wien und seiner Umgebung aus dem Jahre 1742. Mit einer Tafel. Berichte und Mitteliungen des Alterums-Vereines zu Wien 46, 1914 (k dispozici jako zvláštní otisk v Österreichische Nationalbibliothek, Wien); Die Einverleibung Galiziens und der Bukowina in die österreichische Monarchie im Jahre 1772 und die Landesaufnahme durch den k. k. Generalquartiermeisterstaab 1775–1783. Mitteilungen der k. k. Geogra-
54
55
56
57
58
phischen Gesellschaft, Bd. 59, No. 7, 1916, s. 417–455. Johann Christoph Müller. Ein Beitrag zur Geschichte vaterländ. Kartographie. Mitteilungen des k. u. k. Kriegsarchivs, 3. Folge. 5. Bd. Wien 1907, s. 1–121. Die militärischen Aufnahmen im Bereiche der Habsburg. Länder aus der Zeit Kaiser Josephs II. in den Jahren 1763–1785. Ein Beitrag zur hist. Landeskunde von Josef Paldus, Wien 1919 (= Akademie der Wissenschaften in Wien, philosophisch-historische Klasse, Denkschriften 63. Bd., 2. Abhandlung). Simancas und sein Archiv. Erinnerung an Spanien. Wien: Seidel 1909, s. 3. Vyměřování zemí nynější Republiky Československé v létech 1763–1783. Přeloženo z Die militärischen Aufnahmen... Paldusův vlastní překlad práce. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 150-W-A/2, dochováno také v knihovně Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou, sign. B194/16 – s věnováním jabloneckému starostovi Gustavu Petrovskému ze 4. dubna 1937. Země republiky Československé v mapovém zobrazení bývalého mocnářství rakouskouherského. Plukovník Josef Paldus. V takto nadepsané složce je samotný strojopis bez názvu rukopisné studie. Speciální mapa republiky Československé 1:75 000 (v rámci speciální mapy býv. mocnářství Rakousko– uherského) 1869–1884. a) Díl dějinný, b) Díl technický, c) Čechy. Strojopis a rukopis, celkem cca 45 listů přehledné práce rozdělené do tří oddílů a datované Vídeň 31. X. 1922. Obě uloženy v ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 150-W-A/3. Františkovská výměra býv. rak. uher. mocnářství v letech 1806–1869 zahrnující země Československé republiky na základě původního výměrného materiálu zpracoval plk. Josef Paldus. Vídeň 30. IV 1926. Paldusovou rukou označené desky se strojopisnou studií o II. vojenském mapování, 120 listů s úvodem o kartografii habsburské monarchie do II. vojenského mapování. Paldus dodal práci údajně vč. seznamu vyobrazení, ten zde ovšem není. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond
375
59
60
61
62
Zdeňka Wirtha, kart. 150-W-A/4, německý strojopis tytéž práce tamtéž, kart. 157-WA/1; druhá desetistránková strojopisná studie, nejspíše také Paldusova: Speciální a generální mapy zemí bývalého mocnářství v měřítku 1:144 000 a 1:288 000 na základě II. všeobecné výměry 1:28 800 v létech 1806– 1869. Je uchovávána tamtéž, kart. 150-WA/4. Např. Čechy v mapovém zobrazení v době renesanční a první samostatná mapová díla evrospkých zemí v XV. a XVI. století, ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 157-W-A/2. Prag im Kartenbilde der Zeiten. Složka nadepsaná Paldusovým úhledným písmem, 63 listů rukopisu o kartografickém vývoji Prahy vč. připravených a vlepených reprodukcí a vlastních obkresů a obrázků. Obrázky jsou většinou výřezy z map středních měřítek. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 150-W-A/2; Pohledy a Panorama města Prahy 1493–1885. Das Stadtbild von Prag. Ein Beitrag zur geschichtlichen Entwicklung des Stadtbildes von Prag auf Grund der in den Wiener Archiven, Bibliotheken und öffentlichen Sammlungen befindlichen Pläne, Ansichten und Panoramen der Stadt von der ältesten Zeit bis zur Gegenwart. Zusammengestellt und veröffentlicht von Oberst Josef Paldus – cca 75 listů německého rukopisu s nalepenými ilustracemi. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 150-W-A/6. Studie o II. vojenském mapování od J. Palduse z roku 1926 byla zapůjčena Ivanu Honlovi, vrchnímu komisaři Vojenského ústavu zeměpisného Ministerstva národní osvěty, Zdeňkem Wirthem 31. 10. 1936. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918–1949, kart. 3247, čj. 145290/1936. O autorovi přehledné mapy rakouské monarchie vydané v roce 1822 pod názvem Das oesterreichische-Kaiserthum mit beträchtli-
Mgr. Eva Chodějovská Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i.
[email protected]
376
63
64
65
66
chen Theilen der angrenzenden Staaten. Jde o strany 219–220 z nezj. časopisu. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. W-A-150/3, fol. 54, 55. Srov. zejm. studii Die Kartenabteilung des k. u. k. Kriegsarchivs. Mitteilungen der k. k. Geographischen Gesellschaft Bd. 57, No. 9, 1914, s. 395–435 a dvě verze (rukopis i strojopis) studie Vědecké rozdělení katalogu kartografického oddělení válečného archivu ve Vídni, b. d., ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 157W-A/5, 6. Srov. zejm. přípravné materiály, seznamy archivů a výpisky o jednotlivých mapových sbírkách ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 157-WA/2. Dokázal ocenit přírodní krásy a rád cestoval: za nejhezčí z měst, v nichž pobýval, považoval Kotor, „mit seinen himmelhohen Bergen und dem ewigen Meere“. Cestou z Kotoru do Prahy udělal dobočku do Benátek, které pro něho zůstaly nezapomenutelné. (Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus.) 20. 10. 1923 gratuloval Paldus K. R. Fischerovi ke znovuzvolení starostou Jablonce, tedy „[zu der] Wiederwahl zum Bürgermeister unsesrer lieben und treuren Heimatstadt“. (SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 4, inv. č. 17, složka korespondence s J. Paldusem z let 1911–1926). Za vstřícnost a pomoc při vzniku tohoto článku děkuji zejména Mgr. Filipu Paulusovi z Národního archivu, Mgr. Tomáši Snopkovi z Ústředního pracoviště Národního památkového ústavu, pracovníkům Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR, především Mgr. Kristině Uhlíkové, Ph.D., Mgr. Janu Kašparovi ze Státního okresního archivu v Jablonci nad Nisou a Mgr. Martinu Halatovi z Archivu Pražského hradu.
CHODĚJOVSKÁ, Eva: „Allseitig gebrauchbarer, ausnahmsweise gewissenhafter, genauer und verlässlicher Offizier“. Vergessener historischer Kartograf Josef Paldus und sein Anteil an der tschechoslowakisch-österreichischen Archivtrennung Das Ziel dieses Beitrages ist die vergessene Persönlichkeit von Josef Paldus (1863–1937) vorzustellen – den Archivar, historischen Kartograf und den Angestellten und Leiter der Kartographischen Abteilung des österreichischen Kriegsarchivs. Josef Paldus begann im Jahre 1919 als Oberst der Österreich-Ungarischen Armee a. D. ein Verzeichnis von bohemikalischen kartografischen und ikongrafischen Dokumenten in Wiener Institutionen anzufertigen. An dieser Aufgabe, eng einerseits mit der tschechoslowakisch-österreichischen Archiv- und Aktentrennung, andererseits mit der Gründung des sog. Památkový archiv [Denkmalarchiv] (Bestandteil des Státní ústav fotoměřický – Staatliches Institut für Fotometrie) verbunden, das Zdeněk Wirth leitete, arbeitete er bis 1934. Die Autorin versucht die Ergebnisse der Arbeit von Paldus nachvollziehen – einerseits mit der Bibliographie, wo neben veröffentlichten Studien auch noch zahlreiche Dokumente nur in Handschrift existierend aufgefunden wurden, andererseits mit Darstellung der von ihm zusammengestellten Verzeichnisse sowie seiner Beiträge zur Geschichte seines Geburtsorts Jablonec nad Nisou (Gablonz an der Neisse). Paldus arbeitete nach und nach in fünfzehn Wiener und niederösterreichischen Institutionen, wo er in der Form von Kartothekkarten und verschieden ausführlichen Verzeichnissen mehr als 16 000 Posten von bohemikalischen kartografischen und ikongrafischen Dokumenten erfasste und davon 2001 Blatt an Reproduktionen anfertigen ließ. Zum Schluss fertigte er das sog. rejstřík autorů [Autorenverzeichnis] an, das 2560 Autoren umfasste und auf 5729 Seiten Reinschrift ausgearbeitet wurde. Es handelt sich um das heute verschollene „Verzeichnis der Pläne und Veduten,[…] mit ausführlichem Autoren-, Orts- und Sachregister, insgesamt in 16 Schachteln“, wie Zdeněk Wirth 1939 informierte. Aus Paldus’ Arbeit schöpften – meist ohne Angabe der Quelle – mehrere Autoren. Heutzutage sind die Ergebnisse seiner Arbeit in mehreren Institutionen zerstreut (die Originale der Karten und Veduten, aus Wien hertransportiert, befinden sich, genauso wie die Regesten-Karten, in mehreren Institutionen, die Reproduktionen, welche im Národní památkový ústav [Nationales Denkmalinstitut] aufbewahrt werden, sind ungenügend katalogisiert, Teilverzeichnisse werden im Fond von Zdeněk Wirth aufbewahrt) und werden kaum erschlossen. (Übersetzt von Günter Fiedler)
377
