WOLFGANG HERRNDORF
ARGO
WOLFGANG HERRNDORF
Z německého originálu Sand, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Berlin Verlag roku 2011, přeložila Michaela Škultéty. Obálka Pavel Růt. Grafická úprava a sazba Daniel Trojan. Redigoval Milan Kudyn. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2303. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1198-9 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
KNIHA PRVNÍ: MOŘE
1. TARGAT U MOŘE Rok co rok posíláme – a nebojíme se přitom ani o život, ani o peníze – loď do Afriky, abychom našli odpověď na otázky: Kdo jste? Jak znějí vaše zákony? Jakým jazykem hovoříte? Oni k nám ale nikdy žádnou loď nepošlou. Herodotos
Na zídce z hliněných cihel stál muž, do pasu nahý, s pažemi nataženými do stran, jako by byl ukřižovaný. V jedné ruce držel zrezavělý francouzák a v druhé modrý plastový kanystr. Pohledem přejížděl po stanech a barácích, hromadách odpadků a igelitových plachtách, přes nekonečnou poušť až k obzoru, kde muselo každým okamžikem vyjít slunce. Když se tak stalo, udeřil francouzákem o kanystr a zvolal: „Děti moje! Děti moje!“ Východní stěny chatrčí zaplály jasnou oranžovou barvou. Dutý, rozvláč ný rytmus se vsakoval do olověně šedých uliček. Postavy spočívající v proláklinách a příkopech jako mumie se probudily k životu, popraskané rty začaly formovat slova sloužící ke chvále a uctění jediného boha. Teplota po celou noc neklesla pod třicet stupňů. Slunce se lhostejně vyhouplo nad obzor a ozářilo živé i mrtvé, věřící i nevěřící, chudé i bohaté. Svítilo na vlnitý plech, překližku a lepenku, tamaryšky a smetí a na více než třicet metrů vysokou bariéru z odpadků, která oddělovala Solnou a Prázdnou čtvrť od ostatních částí města. V jeho světle se třpytilo obrovské množství plastových lahví a autovraků, pylony z vykuchaných autobaterií a rozpadajících se cihel, šamot, hory fekálií
7
a zvířecích zdechlin. Nad bariéru se vyhouplo slunce a osvětlilo první domy Ville Nouvelle, několik málo dvoupatrových budov postavených ve španělském stylu a rozpadající se minarety na předměstí. Nehlučně klouzalo po startovací dráze vojenského letiště, po křídle opuštěného Mirage 5, po tržišti a správních budovách Targatu, které k němu přiléhaly. Jeho paprsky se třpytily na spuštěných kovových roletách řemeslnických krámků a pronikaly okenicemi Ústředního komisařství, touto dobou dosud prázdného, postupovaly ulicí lemovanou trsy vytrvalé trávy, protékaly kolem dvacetipatrového hotelu Sheraton a krátce po šesté hodině dorazily až k moři, lehce zastíněnému pobřežním pohořím. Bylo ráno 23. srpna 1972. Panovalo bezvětří, na moři nebyla jediná vlnka. Voda se jako pancéřový plát klenula od obzoru k obzoru. Velká výletní loď se žlutým komínem spala v přístavu, na zábradlí stály prázdné láhve od šampaňského. Bohatství, jak říkával náš přítel s modrým plastovým kanystrem, bohatství patří všem. Dojděte si pro něj.
2. NA ÚSTŘEDNÍM KOMISAŘSTVÍ You know what happened to the Greek? Homosexuality destroyed them. Sure, Aristoteles was a homo, we all know that, so was Socrates. Do you know what happened to the Romans? The last six Roman emperors were fags. Nixon
Polidorio měl IQ 102, vypočteno podle testu určeného pro francouzské školáky ve věku dvanácti až třinácti let. Test našli na komisařství, byly v něm zabalené formuláře vytištěné v Marseille, a jeden po druhém ho
8
vyplnili tužkou, přičemž neopomněli dodržet předepsanou dobu. Polidorio byl značně opilý. Canisades také. Byla to dlouhá noc spisů. Dvakrát do roka navršili na chodbách hory papírů, letmo je prohlédli a pak je spálili na dvoře. Byla to otravná povinnost a tradičně zůstávala na krku služebně nejmladším. Proč se některé spisy zlikvidovaly a jiné zachovaly, nedokázal nikdo vysvětlit. Administrativu převzali od Francouzů stejně, jako se přebírají zdvořilostní floskule, a byrokratické úsilí nemělo žádnou souvislost s konečným profitem. Pouze minimum obžalovaných umělo číst a psát, soudní řízení bývala krátká. Uprostřed noci vypadl na komisařství proud. Polidorio a Canisades se několik hodin snažili sehnat člověka, který by vlastnil čtyřhranný klíč od skříňky s pojistkami. Chvíli pokračovali v práci při svíčkách a pod vlivem hašiše a alkoholu se jejich únava proměnila v euforii. Na dvoře po sobě házeli sněhovými koulemi ze zmačkaných papírů a honili se po chodbách na registraturách opatřených kolečky. Canisades prohlásil, že je Emerson Fittipaldi, Polidorio podpálil cigaretou hromadu odpadků, načež ze shozené závěsné registratury vypadl balíček speciálních průkazů z koloniálních dob. Vložili průkazy do psacího stroje, zapsali do nich vymyšlená jména a pak s nimi ve světle počínajícího dne společně doklopýtali do bordelu („zvláštní vyšetřovatel mravnostního výboru, Bédeux jméno mé“). A před tím vším se odehrál onen osudný IQ test. Většinu událostí té fatální noci si Polidorio posléze vybavoval jen rozmazaně. Avšak výsledek testu mu v paměti ulpěl jasně. Sto dva. „Alkohol, stres, výpadek proudu!“ volal Canisades, na každém koleni jednu černošku s malými ňadry. „Je to snad nějaká omluva? Zaokrouhleme to prostě na stovku.“ Jeho výsledek byl podstatně vyšší. Polidorio si nedokázal vzpomenout ani na to, o kolik přesně. Své vlastní číslo měl však nyní pevně z abetonované v paměti. Třebaže si byl jistý, že by za střízliva získal víc bodů – ne víc než Canisades, ale rozhodně víc –, vzpomněl si na to pokaždé, kdykoli
9
něčemu nerozuměl. Kdykoli něco chápal obtížněji než ostatní, kdykoli se nějakému vtipu zasmál o zlomek vteřiny později než jeho kolegové. Polidorio se odjakživa považoval za rozumného, nadaného člověka. Když se teď ohlížel zpět, nechápal, na čem bylo jeho přesvědčení založeno. Bez potíží prošel školou, výcvikem a zkouškami, ale to bylo také všechno. Vždycky uprostřed pole, vždycky průměrný. A nic jiného ostatně neříkalo ani to číslo: průměr. K poznání, že nejsou nikterak výjimeční, jednou dojde většina lidí, nezřídka ke konci školní docházky nebo na začátku odborného výcviku, a obvykle jsou to spíše ti inteligentnější než ti méně inteligentní. Ale netrpí jím všichni stejně. Ten, kdo v dětství dostatečně nepoznal ideál osobních zásluh, výkonu, výjimečnosti, se s příslušností k chabému průměru vyrovná možná stejně jako s velkým nosem nebo s řídkými vlasy. Jiní na takovou situaci reagují dobře známými pokusy o útěk, sahajícími od excentrického odívání až k ambicióznímu hledání vlastního Já, jež se má nacházet v nitru jich samých coby nádherný ukrytý poklad, který milosrdná psychoanalýza přiřkne i poslednímu pitomci. Jen několik dní poté, co se Canisades svěřil s úžasnými nočními událostmi všem kolegům a známým, stál Polidorio před svou skříňkou číslo 703 a zjistil, že jakýsi vtipálek udělal propiskou ze sedmičky jedničku a z trojky dvojku. Dvacet osm let nevěnoval výši a měřitelnosti své inteligence jedinou myšlenku – a teď byly chvíle, kdy nemyslel na nic jiného.
10
3. KÁVA A MIGRÉNA Neboť blázen, někdo, kdo má plné kalhoty a cítí v sobě samé vznešené myšlenky, je vždycky ze všeho venku. Joseph Conrad
„Myslíš, že mě to zajímá? Tohle si vykládej, komu chceš, vykládej si to těm svým přičmoudlíkům, ale ne mně.“ Polidorio si nalil kávu a zamíchal ji propiskou. Modré okenice byly kvůli polednímu horku přivřené na úzkou škvíru. „A vůbec, nemůžeš si sem jenom tak napochodovat a něco sem přitáhnout! Děrnoštítkové stroje! Vždyť ty ani nevíš, co to je. A mě to nezajímá. Zajímá mě jedině, kde se to stalo. Stalo se to v Tindirmě. Pod koho to spadá? No tak. Sbal si to a zmiz. Ne, nic neříkej. Drž klapačku. Žvaníš už hodinu. Poslouchej mě.“ Jenomže tlusťoch ho neposlouchal. Stál před Polidoriovým psacím stolem oblečený v ušmudlané uniformě a dělal to, co všichni místní. Když nechtěli spolupracovat, žvanili nesmysly. Když se na ně člověk začal vyptávat, vytasili se s jinými nesmysly. Polidorio tlusťochovi nenabídl kávu ani židli a tykal mu, třebaže muž byl o třicet let starší a měl stejnou služební hodnost. Bývaly to spolehlivé metody, jak tyhle lidi urazit. Jenže tenhle člověk se zdál být imunní. Netečně vykládal o blížícím se důchodu, jízdách ve služebním autě, zahradničení a nedostatku vitaminů. Počtvrté a popáté a pošesté vysvětlil, jaké tankuje palivo a jak by se podle něj měli převážet vězni, hovořil o spravedlnosti, náhodě a vyšší vůli. Ukazoval na protější okna (poušť, moře), na dveře (dlouhá cesta Solnou čtvrtí), na rozbitý stropní ventilátor (Alláh) a nakopl uzlík ležící na podlaze (příčina všech problémů). Příčinou všech problémů byl chlapec jménem Amadou, spoutaný na rukou i na nohou, jehož tlusťoch dopadl v poušti mezi Targatem a Tindirmou. Tato skutečnost se v záplavě jeho řečí objevila pouze velmi okrajově.
11
Polidorio chtěl vědět, zda už tlusťoch slyšel o něčem, čemu se říká kompetence, a dozvěděl se, že úspěšná policejní práce je otázkou techniky. Zeptal se, co má technika společného s místem činu, a dozvěděl se, jak těžké je věnovat se poblíž oázy zemědělství. Zeptal se, jak s věcí souvisí zemědělství, a tlusťoch se rozhovořil o problémech se zásobováním, o poletujícím písku, nedostatku vody a zášti sousedů na jedné straně a o blahobytu, elektronových mozcích a složité policejní organizaci na straně druhé. Vrhl další pohled na porouchaný děrnoštítkový stroj, s hraným nadšením se rozhlédl po místnosti, a protože poblíž nebyla žádná židle, posadil se na vězně, aniž by se třeba jen na vteřinu odmlčel. „Tak dost,“ prohlásil Polidorio. „Ticho. Poslouchej mě.“ Zvedl dlaně nad desku psacího stolu a chvíli je tam nechal vznášet, načež se rozhodným pohybem opřel o všech deset prstů po obou stranách kávového šálku. Tlusťoch zopakoval svou poslední větu. Na kalhotách mu chyběly dva knoflíky. Z masitých ušních lalůčků visely kapky potu a pohupovaly se do rytmu. Polidorio náhle zapomněl, co chtěl říct. Cítil tiché tepání ve spáncích. Pohled mu padl na stovky bublinek, které vznikly mícháním tekutiny v šálku a nyní vytvořily jakýsi kroužící koberec. Když rotace zeslábla, putovaly bublinky k okraji šálku, kde vytvořily cosi na způsob prstencovité věže. Uvnitř každé bublinky byla uvězněná malá hlava, které na něj civěla přimhouřenýma očima, v malých bublinách malá hlava, ve středních střední a ve velkých velká. Posluchačstvo se pohybovalo synchronně jako vojsko a pak na několik vteřin upadlo do jakési posmrtné strnulosti. Potom se všechny hlavy naráz zvětšily, a když Polidorio vydechl, čtvrtina jeho publika zahynula. Poukázky na benzin, pouštní písek, slintavka a kulhavka. Hodně dětí, rebelové, prezidentský palác. Polidorio věděl, oč tlusťochovi nejde. Netušil však, o co mu jde. Převoz podezřelého do Targatu nedával smysl. Možná, pomyslel si, se tlusťoch se svým sedátkem zběžně zná a chce se vyhnout
12
osobním komplikacím. Možná mu ale šlo jenom o samoúčelnou služební cestu na pobřeží. Třeba se chtěl podívat do obchodní čtvrti. A bezpochyby byly ve hře i peníze. Všem šlo vždycky o peníze. Nejspíš chtěl prodat pár věcí. Nebyl by prvním vesnickým šerifem, který by jako kompenzaci za dlužný plat odnesl na trh psací stroj, nepopsané papíry nebo služební zbraň. A pokud nešlo o peníze, šlo o příbuzné. Možná tady měl syna a chtěl ho navštívit. Nebo tlustou dceru na vdávání. Třeba chtěl do bordelu. Nebo jeho tlustá dcera pracovala v bordelu a on chtěl prodat svou služební zbraň. To všechno bylo možné. Jeho úvahy přerušilo tlumené řinčení budíku. Polidorio vytáhl ze spodní přihrádky psacího stolu velký látkový uzlík a udeřil dlaní na místo, které dokázal určit pouze on. Řinčení utichlo. Ze stejné zásuvky vylovil krabičku aspirinu a podrážděně prohlásil: „To stačí. Vypadni. Koukej prostě mazat do svý oázy a tohle si vezmi s sebou.“ Vymáčkl z platíčka dvě tablety. Hlava ho nebolela, ale kdyby si teď nic nevzal, bolesti by se objevily přesně za půl hodiny. Každý den ve čtyři odpoledne. Zatím se nepodařilo zjistit, co je příčinou těchto periodicky se opakujících ataků. Poslední lékař přidržoval rentgenové snímky proti světlu, mluvil o variantách normy a poslal Polidoria za psychologem. Psycholog mu doporučil léky a lékárník, který o nich nikdy neslyšel, mu zprostředkoval setkání s moudrým mužem. Mudrc vážil čtyřicet kilogramů, ležel zkroucený na ulici a prodal Polidoriovi lístek se zaklínadlem, který si musel večer položit pod postel. Polidoriova manželka nakonec z Francie přivezla nemocniční balení aspirinu. Nebylo to nic psychického. Polidorio odmítal věřit, že je to psychické. Co by to bylo za duši, která by v něm den co den ve stejnou hodinu vyvolávala mučivé bolesti? Ve čtyři hodiny odpoledne se nic zvláštního nedělo. Práce nemohla být příčinou, bolesti přicházely, i když měl volno. Nastaly ve čtyři a vytrvaly, dokud nešel spát. Polidorio byl mladý, měl atletickou postavu a stravoval se stejně, jako když žil v Evropě. Kousek od hotelu
13
Sheraton byl obchod s dovozovým zbožím, místní vodu nepoužívali dokonce ani k čištění zubů. Klima? Proč ho tedy hlava nebolela čtyřiadvacet hodin denně? V osamělých nočních hodinách, když k němu skrze moskytiéru pronikal morový dech horka, když neznámé moře naráželo na neznámé skály a pod jeho lůžkem zuřil hmyz, měl pocit, že ví, že to není nic fyzického ani nic psychického. Mohla za to ta země. Ve Francii bolestmi hlavy nikdy netrpěl. Objevily se po dvou dnech v Africe. Dal si tablety do úst, spláchl je dvěma doušky kávy a pocítil jemný tlak v jícnu. Byl to jeho každodenní rituál a nelíbilo se mu, že ho při něm sleduje nezřízeně užvaněný tlusťoch. Vrátil krabičku do zásuvky a řekl: „Nebo to tady snad vypadá jako podatelna pro zatracený provinční problémy? Mazej zpátky do svý oázy, ty negře.“ Ticho. Negře. Polidorio čekal na reakci a reakce přišla pouze s vteřinovým zpožděním: Tlusťoch vesele vytřeštil očička, ze rtů udělal malé O a malátně zamával jednou rukou ve výši ramene. Pak mluvil dál. Oáza, stav silnic, stroj s děrovacími štítky. Polidorio tu začal pracovat před dvěma měsíci. A dva měsíce netoužil po ničem jiném než vrátit se do Evropy. Už v den svého příjezdu zjistil (a zaplatil za toto zjištění fotoaparátem), že tváří v tvář cizím obličejům jeho znalost lidí selhává. Jeho dědeček byl Arab, ale brzy se vystěhoval do Marseille. Polidorio vlastnil francouzský pas, a když se jeho rodiče rozešli, vyrůstal u matky ve Švýcarsku. Do školy chodil v Bielu, později studoval v Paříži. Volný čas trávil po kavárnách, v kinech a na tenisovém hřišti. Lidé ho měli rádi, ale když došlo k rozmíšce, říkali mu pied-noir. Kdyby měl lepší podání, možná by se mohl stát profesionálním tenistou. Takhle z něj byl policista. Stejně jako mnoho jiných věcí v jeho životě to byla náhoda. Kamarád ho vzal s sebou na přijímačky. Kamaráda nevzali, Polidoria ano. Během jeho studia se společnost změnila, aniž by si toho nějak zvlášť všiml. O po-
14
litiku se nezajímal. Nečetl noviny. Pařížský květen a blázni z Nanterre ho zajímali stejně málo jako protistrana zoufale lapající po dechu. Spravedlnost a zákony byly v jeho pojetí přibližně identické. Vlasatce neměl rád, ovšem především z estetických důvodů. Ze Sartra přečetl deset stránek. Je snazší, napsala mu jeho první přítelkyně, když se s ním rozešla, popsat ho prostřednictvím toho, čím není, než pomocí toho, čím je. Se svou druhou přítelkyní se oženil. Bylo to v květnu 1969 a on ji nemiloval. Okamžitě otěhotněla. První rok byl peklo. Když mu díky znalosti arabštiny nabídli místo v bývalé kolonii, bez váhání přijal. Lesklé obrazové svazky s fotografiemi malebných pouští, primitivní dřevěné sochy ve vitrínách obývacích pokojů, řeči o kořenech. Neměl ponětí, co je to Afrika. Nejdůrazněji se mu vryl do paměti neznámý pach na letišti. A pak osamělost prvních týdnů, než za ním přijela rodina. Novinová fotografie z Tour de France: Bernard Thévenet na Mount Ventoux. Pohlednice od kamaráda: zasněžené Alpy. Ten pach, ty nesnesitelné bolesti hlavy. Polidorio se začínal zastavovat, když někde na ulici zaslechl čistou francouzštinu bez astmatického chrčení. Pohled na turisty, jejich nenucenost, veselé plavovlasé ženy. Podal si žádost o zpětné přeložení, francouzský stát se mu vysmál. S každým týdnem se stával sentimentálnějším. Francouzští turisté, francouzské noviny, francouzské výrobky. Dokonce i stáda povalečů a vlasatců, kteří husím pochodem a s pěti sty gramy hašiše v kapse proudili z hor do údolí, aby si posléze nechali nasadit želízka, ho naplňovala jakýmsi dojetím. Byli to idioti. Ale byli to evropští idioti. Tlusťoch ještě stále mluvil. Polidorio odstrčil kávový šálek. Věděl, že udělal chybu. Natáhl obě ruce přes hranu psacího stolu, vysunul horní polovinu těla dopředu a podíval se dolů. „Dvacet dolarů, ano?“ Spoutaný mladík zřejmě pod tlusťochovou vahou usnul. „Vrchní komisař s tebou mluví!“ zařval tlusťoch a plácl zajatce dlaní přes ucho.
15
„Dvacet dolarů a košík zeleniny?“ opakoval Polidorio. „Cože?“ „Ano, ty!“ „Ano co, šéfe?“ „Pár dolarů a košík zeleniny. A kvůli tomu jsi v Tindirmě zastřelil čtyři lidi?“ „Cože?“ Uzlík trochu ožil. „Jaký čtyři lidi?“ „Čtyři lidi V Tindirmě. Čtyři bělochy.“ „Já v Tindirmě nikdy v životě nebyl, šéfe! Přísahám!“
4. MS KUNGSHOLM Úspěchy v sexuální oblasti vyvolaly v Ellbergovi stejné dětinské nadšení a stejnou touhu po svěřování jako důvěrné informace o nukleární technice. Lidem z RAND Corporation jednou popsal svou nejnovější známost slovy: „Má mezeru mezi každým zubem.“ Andrews Hunt
Existuje pouze málo lidí, které lze popsat jedinou větou. Zpravidla jich bývá zapotřebí více a na obyčejné lidi často nestačí celý román. Helen Glieseovou, která se v bílých šortkách, bílé halence, bílém slamáku a obrovských slunečních brýlích opírala o zábradlí lodi MS Kungsholm, s pootevřenými ústy žvýkala žvýkačku a pozorovala hemžení lidí na přibližujícím se břehu, by šlo popsat dvěma slovy: krásná a hloupá. Mohli byste poslat do přístavu úplně cizího člověka vybaveného tímto popisem a mít jistotu, že mezi stovkou pasažérů najde tu pravou osobu.
16
Podivuhodná ovšem nebyla stručnost popisu. Podivuhodné bylo, že onen popis ani trochu neodpovídal realitě. Helen nebyla krásná. Byla sbírkou estetických klišé, přeháněla péči o vlastní tělo a usilovně držela krok s módou, ovšem krásná v pravém slova smyslu nebyla. Byla člověkem, na něhož se nejlépe dívalo z dálky. Některé její fotografie by se mohly ocitnout na obálce módních časopisů – budily dojem hladkosti, chladu a výrazných linií. Avšak když začal obrázek ožívat, lidé byli zvláštním způsobem zmateni. Helenina mimika se zdála být špatně synchronizovaná. Rozvláčná, monotónní kadence jejího hlasu vytvářela dojem herečky z odpoledních seriálů, jíž do scénáře připsali poznámky bohatá a blazeovaná, pohyby jejích paží a dlaní připomínaly parodii na homosexuála, a kvůli tomu všemu, přemíře líčidel a nápadnému oblečení si lidé, kteří se s Helen setkali poprvé, někdy několik minut – případně hodin či dní – nevšimli, že takřka vše, co říká, je logické a promyšlené. Její myšlenky byly zcela jasné a ona je formulovala bez sebemenších problémů. Ještě překvapivější bylo číst její dopisy. Jinými slovy, Helen byla naprostým opakem hlupačky, a pokud nebyla opakem krasavice, měla rozhodně daleko ke klasickému ideálu krásy, což nic neměnilo na skutečnosti, že ten trik s vyzvednutím z přístavu zabral. Nebo skoro zabral. Byla to Helenina první návštěva Afriky a nikdo pro ni nepřišel.
17