Prof. PhDr. Marie Kr mová, CSc. Department of Linguistics Ústav jazykov dy
Výslovnost ve ve ejném projevu
Ve ejný projev klade na mluv ího zvýšené nároky nejen p i obsahové a jazykové p íprav , ale i v p ednesu. Je nezbytné zvládnout techniku dýchání a tvorby základního hlasu, jehož modulacemi mluvený projev vzniká, p ibývají však také nároky na vlastní tvorbu e i - artikulaci hlásek a hláskových skupin a na silové, melodické a asové ztvárn ní, odstín ní celé promluvy. Komunika ní bariéru m že vytvo it nap . nez etelná nebo ná e ní výslovnost, stereotypní melodie e i a nevhodné e ové tempo, astým zdrojem neporozum ní je nevhodné frázování, p i n mž se od sebe odd lují výrazy tvo ící významový celek atd. Komicky p sobí komolení p ejatých slov. Pov domí o kultivované podob mluvené spisovné eštiny je vlastní velké ásti našich sou asník , tj. poslucha si nedostatky p i poslechu uv domuje, bohužel však ne každý zná zásady spisovné výslovnosti a umí je ve vlastní mluvní praxi dodržovat. Velmi astá je p edstava, že kultivovaná výslovnost je poplatná psané podob textu, že ve všech p ípadech existuje jednoduchá paralela mezi písmeny slova psaného a vyslovovanými hláskami. Takový p ístup se utvá el v minulosti, kdy ve ejný mluvený projev existoval jen na místní úrovni, mohl se realizovat pouze za p ímého kontakt komunikant a byl pro mluv ího situací natolik významnou, že si jej pe liv p ipravoval v psané podob a p ed ítal jej nebo se mu - ve shod s doporu eními tradi ních rétorik dokonce pe liv nau il zpam ti v etn gestikulace a mimiky. v okamžiku komunikace se pak mohl soust edit jen na vlastní p ednes, tj. artikulaci, tempo, hlasitost a melodii e i. Dnešní situace je jiná, nebo se jednak (dík technického pokroku) výrazn rozší il okruh ve ejných mluvených komunikát , jež již nemusejí být spojeny s p ímým kontaktem mluv ího a poslucha , a jednak se zm nil i sám charakter projev , v nichž se persvaze uskute uje nejen na úrovni obsahové, ale i tím, že mluv í p sobí na poslucha e svou p irozeností, spontánností jazykové reakce, kterou adresát p ijímá jako signál jeho hlubokého p esv d ení o obsahu a smyslu projevu, jako signál osobního zaujetí tématem a vst ícnosti.
Pot eba kultivované výslovnost za t chto podmínek nemizí, naopak je výrazn jší a ve svém uskute ování složit jší než d íve. Ve ve ejném projevu má jeho zvuková složka význam z n kolika hledisek. P edevším pomáhá zabezpe it plnou srozumitelnost vyjad ovaných myšlenek, nerozptyluje pozornost poslucha e a usnad uje mu percepci dík tomu, že jej nadbyte n neunavuje nutností domýšlet výrazy, které jsou p i nep esné výslovnosti narušeny. Je však také prost edkem prezentace osobnosti: je náležité, aby se ve ejný mluv í i ve zvukové stavb promluvy p edstavil jako osobnost kultivovaná, která si uv domuje svou zodpov dnost v i poslucha m. Krom toho je spisovná výslovnost regionáln i sociáln nep íznaková, a proto nevytvá í nežádoucí asociace - nap . nedává poslucha i nep ímou informaci o tom, že mluv í se sice obrací ke všem ob an m, ale je zakotven v severomoravském pohrani í nebo že sice promlouvá jménem všech starých obyvatel Prahy, ale ve skute nosti se (podle mluvy) nedávno p ist hoval. Zvuková stavba e i je také d ležitým estetizujícím initelem, který uskute n ní základního cíle ve ejné promluvy - informování spojenému s persvazí - ú inn napomáhá. Nejde však o výslovnost totožnou s mluvou hereckou, i když se p i výchov
e níka
n které p ístupy herecké výchovy uplat ují. Ve ejný mluv í nemusí zvládat prostor divadla, nemusí tlumo it p edem závazn daný text, nemá jej ani nazkoušen pod režijním vedením, nespolupracuje s dalšími osobnostmi na scén , neakcentuje (jako recitátor) estetickou funkci textu atd. Krom toho je herec profesionálním uživatelem mluveného jazyka, zatímco v tšina ve ejných mluv ích je pouze mluv ími p íležitostnými. P esto nesmí na kultivaci zn ní e i rezignovat. Ve ve ejném projevu nejde o pouhé dodržování jednoduchých a snadno popsatelných zásad spisovné výslovnosti; takové zásady nejsou ani nemohou být. Krom toho jsou jednotlivé typy ve ejných mluvených projev žánrov rozlišeny a toto rozlišení se promítá i do nárok na kvalitu výslovnosti. Nepochybn vždy platí nutnost výslovnosti pln srozumitelné, ve slavnostních a ob adních projevech však o ekáváme výslovnost vybranou, zatímco v projevu odborném se spokojíme se stejn artikula n
mén
spisovnou, avšak
propracovanou výslovností neutrální a p i vzrušené diskusi i
s výslovností zb žnou, tedy (op t v mezích spisovnosti) zjednodušenou. P i silné expresi možná zazní i výslovnost nespisovná. Poslech ve ejných promluv nás dokonce p esv d uje o tom, že p i velkém zaujetí tématem (zaujetí na stran mluv ího i poslucha e) p ijmeme i výslovnost narušenou nap . e ovou vadou. Tato zkušenost však neznamená, že by bylo možno vždy a všude pe livou výslovnost zanedbávat.
R zné výslovnostní styly jsou patrny i v rozdílech mezi projevy tenými, kde lze o ekávat plné soust ed ní na zvukovou stránku, a spontánními nebo jen z ásti p ipravenými, kde mluv í sleduje obsahovou stránku a dbá na kontakt s poslucha i, zatímco vlastní výslovnosti a celkové technice tvorby mluvy pozornost nesta í v novat. v takových p ípadech se i ve ve ejné promluv mohou objevit rysy výslovnosti regionální nebo i ná e ní. Do ve ejné komunikace vstupuje totiž mluv í až jako dosp lý lov k, který má výslovnostní návyky, utvá ející se od útlého d tství, pln automatizované: ty by m l v dané chvíli opustit a vytvo it si návyky nové. P edpokládejme, že k tomu má motiv, ale ani pak není zm na výslovnosti snadná. Na rozdíl od psaného projevu, kde je možno záznam dodate n
snadno korigovat,
výslovnost se uskute uje v mnohem rychlejším tempu a v domí chyby je pod prahem pozornosti mluv ího: o vlastní výslovnosti m že mít iluze, uv domí si snad hezita ní zvuky (zvuky podobné e, é vznikající u n kterých mluv ích po pauze) nebo nemotivované opakování slabik a slov, nikoli však drobn jší, ale stejn závažné nedostatky. Opakované upozorn ní na výslovnostní chyby, které do té doby mluv ímu v komunikaci nevadily (nap . na nesprávnou spodobu, na zkracování vokál
í a ú nebo na nadm rné
zjednodušování skupin souhlásek, nespisovné kladení p ízvuku), m že dokonce mluv ího traumatizovat, brzdit plynulost jeho e i, a tak se sama pé e o dokonalost stane zdrojem komunika ních potíží. Vzhledem k tomu, že neexistují metody rychlé a spolehlivé ortoepické výchovy dosp lých, je rezignace na dokonalost výslovnosti b žná - nikoli však správná. Pro v tšinu ve ejných mluv ích sta í, osvojí-li si neutrální výslovnost spisovného jazyka: výslovnost vybraná, spojená s pomalejším mluvním tempem, má omezené užití, zatímco zb žná se objeví spontánn . D ležité je také poznat samy hranice spisovnosti, uv domit si, které nedostatky se mohou ve vlastním projevu objevit, a d sledn se jim vyhýbat. Zásady spisovné výslovnosti, formulované naposledy v knize Ji iny H rkové eská výslovnostní norma (1995), odrážejí stav, který se stabilizoval v mluvených ve ejných projevech celospole enské povahy. Jejím základem je výslovnost v kulturním centru a vzhledem k dnešnímu postavení médií v život spole nosti zárove i výslovnost, která jako mluvní vzor p sobí na mluvu v celé republice. Zásady spisovné výslovnosti zahrnují dva okruhy problém : ortofonii, nauku o správném zn ní jednotlivých hlásek, a ortoepii v užším slova smyslu, nauku o zákonitostech spojování hlásek v proudu e i. K tomu se p imykají pravidla spisovného p ízvukování a zásady frázování a intonace; jsou
zpracovány mén podrobn než jiné složky ortoepie. Výslovnostní pravidla platí pro všechny
eské texty a p edpokládá se, že jejich dodržování je doprovodem celkové
spisovnosti promluv. Pokud jde o výslovnost jednotlivých slov, jsou východiskem slova domácí a zdomácn lá: na slova nov p ejímaná a výrazy speciální (nap . internacionální termíny) je lze vztáhnout jen neúpln (viz dále). Výrazy citátové si uchovávají výslovnost jazyka, z n hož byly p ejaty. Pravidla výslovnosti jsou obvykle formulována jako informace o tom, jak správn
íst psaný projev: v p ed ítání se totiž m žeme (a musíme) na výslovnost
soust edit více než v projevu spontánním a krom toho je výklad vedený od psané podoby k výslovnosti možno formulovat tak, aby byl srozumitelný i pro nelingvistu. Pravidla spisovné výslovnosti obsahují n které dublety, tj. p ípady, kdy existuje více spisovných zp sob
výslovnosti; jsou bu
zcela rovnocenné, nebo se mohou lišit regionáln
i
stylov . P esnost výkladu nutí v této studii užívat zápisu výslovnosti, který není shodný s pravopisem. Užíváme tu nejjednodušší zp sob p episu ve shod s uvedenou prací H rkové a odpovídající zvyklostem Pravidel eského pravopisu, která (u p ejatých slov) výslovnost ozna ují; píšeme tedy v této ásti práce [ ílo], [ icho], [ egdo], [ í e], ale – v neshod se zásadami skute n v deckých p epis , ale ve shod s Pravidly - [dyktát], [nyvó], abychom b žného tená e-nelingvistu nemátli. V jiných pozicích písmena y, ý pro záznam výslovnosti neužíváme, protože jsou pouhou pravopisnou zna kou pro hlásky [i], [í] v n kterých slovech (tedy [bilina], [miš], [mídlo] apod.). Jinak transkribujeme tak, aby byl zápis co nejv rn jším odrazem skute ného spisovného zn ní, tedy [k íška], [m eká], [bjež e], [hijenizmus].... Po et dopl ujících zna ek jsme omezili s ohledem na ú el práce. Neozna ujeme nezn lou variantu , protože vzniká automaticky, ani zn lé ch, které je variantou h v p ípadech jako to bych dal - [to bih dal]. Neužíváme také zvláštní zna ky pro tzv. zadní n ve skupinách n+k, n+g (sklenka, tango), pro retozubné m v málo frekventovaných skupinách m+v, m+f (tramvaj, symfonik) nebo pro slabi né l, r (vlk, prst) protože jejich realizace ne iní ech m potíže a zna ky by text zbyte n zat žovaly. Bylo však t eba ozna it polosamohláskové u (zna ka [ ]), které je sou ástí dvojhlásek (strouhat - [stro hat], sloupek - [slo pek]), aby nedošlo k zám n s [u] samohláskovým (dou it, pousmál se), a spojitou výslovnost [dž], event. [dz] (nap . [džem]), která je odlišná od d+ž (odžilkovat maso = zbavit maso žilek),. Zna kou * je vyjád en ráz ([*an elí ek], [do*opravdi]). Slovní p ízvuk je ozna en p ed p ízvu nou slabikou (['do pravidel], ['zaprotokolovat]), vedlejší p ízvuk ˛ p ed p íslušnou slabikou (['kolem˛jdo cí]); oba p ízvuky zna íme jen tam, kde se mluví o spisovných zásadách jejich užití. Intonaci nazna ujeme obvyklými interpunk ními znaménky. I p i záznamu výslovnosti užíváme velkých písmen, protože to usnad uje orientaci tená e, a odd lujeme tak jako v psané eštin jednotlivá slova, i když výslovnost bývá asto spojitá. Ve shod s transkrip ními pravidly píšeme záznam výslovnosti do hranatých závorek ['abi 'bilo 'vi et, že 'nejde *o 'spisov e 'psaní 'tekst]. Doklady, v etn p epis výslovnosti, píšeme navíc kurzívou, aby byl jasn odlišen text od p íkladových pasáží. Jev, na který zam ujeme pozornost, je navíc vytišt n tu n .
ORTOFONIE Spisovná eština má (v domácích a p ejatých slovech) 10 samohlásek, diftongy [o ], [a ], [e ] a 27 souhlásek. Jednotlivé hlásky jsou od sebe zvukov odlišeny a každá z nich má navíc r zné zvukové obm ny dané pozicí v seskupení hlásek (nap . [k] ve slov ruku se mírn liší od [k] ve slov kino): tyto rozdíly jsou automatizovány, mluv í ani
poslucha
si je neuv domuje, a proto k nim p i výkladu o spisovnosti nep ihlížíme.
Existují však i rozdíly regionální. Na n
upozor ujeme, nebo
iní ve spisovných
projevech problémy. Po et písmen hláskám neodpovídá: Pro ozna ení samohlásek je písmen více – „nadbývá“ y, ý, , které se výslovnostn neliší od i, í, ú, a také , které ozna uje r zné hlásky nebo skupiny hlásek podle p edcházejícího písmene (srov. n co – [ eco], b da – [bjeda], m la – [m ela]). Pro 3 souhlásky ([ch], [dz], [dž]) je nutno naopak užívat sp ežky, tj. seskupení písmen, které spole n ozna ují jedinou souhlásku. Sp ežky se užívají také pro dvojhlásky, v nichž písmeno u ozna uje „druhou“ ást diftongu, nikoli samohlásku plnou (srov. plné - –a+u– ve slov nau it [nau it] a stejn psané –au– ve slov nauzea [na zea] ´pocit nevolnosti´). Jednotlivé hlásky mají r zné využití, dlouhé [ó], dvojhlásky [a ], [e ] a souhlásky [g], [dz], [dž] najdeme v cizích slovech, ve slovech zvukomalebných nebo jsou zp sobem výslovnosti v hláskových skupinách ([móda], [a tomat], [ne rocit], [guma], [gdo], [podzim], [džin], [lédžba]). SAMOHLÁSKY Všechny samohlásky (vokály) se v eštin tvo í v ústní dutin . Na tvorb se podílí hmota jazyka, který se v ústech posunuje z neutrálního postavení blízkého klidovému ([a], [á[) dop edu nahoru ([e], [é], [i], [í]) nebo dozadu nahoru ([o], [ó], [u], [ú]) - viz schéma, tzv. vokalický trojúhelník. Zvuk samohlásek zadních dokresluje aktivní
innost rt
(zaokrouhlení, labializace), u p edních se koutky úst posunují do stran (zaost ování). Samohlásky tvo í dvojice lišící se délkou ([a]-[á], [e]-[é]...). Veškeré uvedené vlastnosti jsou pro zn ní samohlásky nezbytné, nedokonalá výslovnost m že vést až k zám n slov. Schéma tvo ení samohlásek v eštin : krátké vysoké st edové nízké
dlouhé
i
u e
o
í
ú é
ó
a
á
p ední st ední zadní
p ední st ední zadní
Samohlásky jsou hlásky jen zdánliv
snadné a jejich vysoká frekvence
v promluvách zp sobuje, že všechny nedostatky jsou z eteln
vnímány. P i oslabení,
„povolení“ výslovnosti se hlásky [i], [í] zabarvují do [e], [é] (Slovinsko zní pak podobn jako Slovensko), [e], [é] nebo [o] ([ó]) se zvukem pon kud blíží k [a], [á] (této zní trochu jako táto, vede jako vada, rok jako rak); taková výslovnost, typická p vodn pro st ední echy, se dík mluv ve sd lovacích prost edcích ší í, je však výrazn neortofonická, tedy nesprávná. Jiným nedostatkem je výslovnost „úzká“, „zav ená“, p i níž se [o], [ó] blíží zvuku [u], [ú] (tok zní podobn jako tuk, kólem jako k lem) a [e], [é] blíží zvuku [i], [í] (pastelka zní jako pastilka, lékárna jako líkárna); jde o jev výslovnostní, odlišný od tzv. úžení, z historického vývoje vycházející zám ny hlásky é hláskou í v ko enech slov i v koncovkách (mléko - mlíko, dobrého - dobrýho); zúžené podoby jednotlivých výraz mohou být spisovné (lítat, polívka, kolíbka apod.), v koncovkách úžení spisovné není (spisovn pouze dobrému, o dobrém); zám na é - í není tedy problémem ortofonie, ale bu výb rem ze spisovných dublet, nebo skute nou jazykovou chybou. Zvukové obm ny má i samohláska [a], která se v n kterých moravských regionech vyslovuje s mírným zabarvením do [o], a samohláska [á], která je v jižních
echách
otev en jší a podobá se [é] (krám zní skoro jako krém), na jižní Morav pak [ó] (dám se zvukem blíží k dóm). Ortofonickou chybou je také nedodržování délky samohlásek. Pr m rn
trvá
dlouhá samohláska asi dvojnásobek p íslušné krátké, u samohlásek í a ú však pozorujeme tendenci ke zkracování ([pa i Nováková], [ ikám i to], [šel k so sedum]); v kultivované e i to není vhodné. Délka nebo krátkost je v domácích slovech ustálená a dublet je minimum (nap . branka i branká , trávami i travami). Jinak je tomu ve slovech p ejatých, kde jsou dublety v zakon ení -en, -gen, -in, -iv, -iva, -ivum, -ivní, -ida, -erie, -erium, orium, -on, -onek, - onová, -ona, -onka, ura, -urka, -urní, -urový a -una. Pravopis tu preferuje krátkost (ale i psaní písmene ozna ujícího dlouhou samohlásku je v tšinou správné) a výslovnost kolísá: [kultura] i [kultúra], [masiv í] i [masív í], [stearin] i [stearín], [vagonka] i [vagónka] atd. Krom toho se u n kterých mluv ích projeví vliv (severomoravského) ná e í v tom, že významotvorný rozdíl délky samohlásek zanedbávají (vyslovují shodn dráha i drahá, síla i sila); ná e ní p vod má také krátkost nebo délka samohlásky v p ípadech jako zéli, rohlik, mak, nest. Vzhledem k tomu, že jde o jevy ná e ní, dovede se jich zkušen jší mluv í vyvarovat. Neortofonické zn ní samohlásek je n kdy i d sledkem onemocn ní (tzv. huh ání p i rým ).
Ortofonické zásady platí v eském textu jak pro slova domácí, tak i p ejatá (krom citátových). Není vhodné vnášet do
eského textu nosní samohlásky francouzštiny,
zaokrouhlené samohlásky n m iny, anglické otev ené i zav ené e nebo redukované zvuky ruštiny.
Dvojhlásky eština má v domácí slovní zásob dvojhlásku [o ], v p ejatých slovech navíc [a ] a [e ]; u toho je možná i výslovnost dubletní, tj. v podob dvojhlásky i dvou vokál pat ících r zným slabikám (psané feudál - ve výslovnosti 2 nebo 3 slabiky). V dvojhlásce je plná první samohláska dopln na polosamohláskou [ ]. Pro ortofonii platí totéž co u jednotlivých vokál . Výslovnostn je dvojhláskou i spojení vokál +j v jedné slabice; vypoušt ní j ve slovech jako pij, kraj, míchej je chybou sv d ící o nepe livosti nebo ná e ním p vodu mluv ího.
SOUHLÁSKY Sou asná spisovná eština má 27 souhlásek (konsonant ), které mají schopnost rozlišit slova (tj. foném ; konkrétních realizací je více). Liší se místem a zp sobem tvo ení, a také ú astí hlasu (viz zjednodušenou tabulku souhlásek). V tšina souhlásek je párových, tj. tvo í dvojice se stejným místem a zp sobem tvo ení, kde se leny liší pouze zn lostí ([p-b, t-d, - , k-g, f-v, s-z, š-ž, c-dz, -dž]; k nim se p i azuje dvoji [ch-h], v níž se hlásky liší i místem vzniku). Také souhláska [ ] má zn lou a nezn lou podobu, nezn lá však existuje jen v postavení na konci slova nebo v sousedství nezn lých a mluv í ani poslucha jí nev nují pozornost, nebo její užití význam slov nem ní. Souhlásky [m, n, , l, r, j] jsou jedine né, tj. jsou v eštin pouze zn lé a tuto vlastnost neztrácejí.
záv rové
retnice
polozáv rové
úžinové
ústní
nosní
st edové
p, b
m
f, v
jiné
p edodás ové
t, d
n
c, dz
s, z
l (boková) r, (kmitavé)
zadodás ové
, dž
tvrdopatrové
,
zadopatrové
k, g
hlasivkové
[*]
š, ž
j
ch
h
Do tabulky jsme zachytili i ráz ([*]), souhláskový zvuk vznikající záv rem na hlasivkách a užívající se na po átku ve slovech za ínajících samohláskou; k užívání rázu, který je významným prost edkem len ní kultivované e i, dále. V tabulce nejsou zahrnuty zadopatrové [ ] (realizace [n] p ed zadopatrovou souhláskou [k] nebo [g]), zn lé [ch] (výsledek zn lostní asimilace nezn lého [ch], který bývá uživateli ztotož ováno se zvukem [h]), retozubné [µ] (realizace [m] ve skupinách [mv] a [mf]), ani nezn lé [ ]; k d vod m zjednodušení tabulky viz výše.
Z ortofonického hlediska je pro souhlásky mén významné regionální ovlivn ní (typicky ná e ní souhlásky jako tvrdé l nebo zvláštní typy sykavek se ve ve ejných promluvách objeví ojedin le a jsou výraznou chybou), d ležit jší jsou individuální realizace hodnocené souhrnn jako výslovnostní vady. V jednotlivých p ípadech mohou mít i dosp lí lidé více výslovnostních vad, ti však se ve ejné promluv vyhýbají a není vhodné je k ní nutit. V odborném mluveném projevu se uplatní i tito mluv í, nebo v žánrech v decké a odborné komunikace je obsahová složka významn jší než ostatní a poslucha i jsou jí natolik zaujati, že jsou ochotni a schopni bariéru špatné výslovnosti hlásek p ekonat. Výslovnostní vady jsou ast jší u souhlásek úžinových, které jsou náro n jší na koordinaci mluvidel, nejvíce jsou postiženy sykavky (sigmatismus), r (rotacismus), a p edevším (rotacismus bohemicus). Nemá smysl popisovat zde všechny typy t chto vad, nebo jejich korekce je možná jen pod vedením odborníka - logopéda. Ke správné výslovnosti se dít dopracovává postupn a je výhodné, když se s nápravou jeho výslovnosti za ne v as, nejlépe p ed vstupem do školy. U dosp lého je náprava složit jší, ale je v zásad možná. Nosní souhlásky m, n, jsou narušeny p i huh avosti, kdy je nosní dutina uzav ena: zm na zvuku provází i siln jší rýmu, mimo akutní onemocn ní je však t eba tuto vadu v as lé it. Do rukou léka e pat í i otev ená huh avost, kdy mají nosní zabarvení všechny hlásky.
Vedle výslovnostních vad m že být výslovnost narušena také nep esnou a nedbalou výslovností, které se asto íká „polykání souhlásek“. P i rychlejším tempu e i tak mizívá v postavení mezi samohláskami souhláska h (toho neznám - [tooneznám], zahodil [zao il]), v (z vody - [zody], vyvolat - [violat]), a p edevším j (dojela - [doela], to je dost [toedost]). Souhláska j bývá p i nepe livé výslovnosti vypoušt na také na za átku (jméno [méno], jdeme - [deme], a to i u odvozenin: p ijde - [p íde]); spisovnou dubletou je výslovnost u pomocného slovesa být [jsem doma] i [sem doma] - zjednodušená výslovnost je dokonce základní. Zaniká také m nebo n, které se zm ní v pouhou nazalizaci konce samohlásky (já o tom nevím - [já o toˇnevíˇ]). Na rozdíl od vad e i lze tyto nedostatky odstranit pouhou pe livostí. Jak je patrno, p edpokládá dodržení ortofonického zn ní eštiny jednak p ekonání zvyklostí regionální a ná e ní výslovnosti, jednak pe liv jší, a tedy i intenzivn jší a v dom jší práci aktivních artikula ních orgán , jazyka a rt . Cvi ení, která se k tomu hodí, byla vytvo ena pro p ípravu herce: rty i jazyk procvi í nap . opakované (a pe liv vyslovované) ady slabik mi-me-ma-mo-mu nebo samohlásek o-ou-u-ou, vhodné je i procvi ování pomocí slabik la-le-li-lo-lu, které zárove posilují rezonanci úst. Aktivitu rt rozvíjí i kroužení našpulenými rty nebo jejich vysunování kup edu, jazyk st ídání slabik teku apod., které jej nutí zaujímat st ídav pozici vp edu a vzadu ústní dutiny. D ležité je cvi it uvoln n a bez p epínání síly, lépe p sobí více cvi ení b hem dne, zatímco jedno dlouhé procvi ování je spíše na škodu. Základem ortofonie je však vždy prostá pozornost a v domí, že artikulace není vrozenou, ale osvojenou schopností, kterou lze rozvíjet.
ORTOEPIE Pravidla spisovné výslovnosti se týkají spojování a vzájemného ovliv ování sousedících hlásek. Je d ležité si uv domit, že z hlediska promluvy jsou zvukové celky delší než jedno slovo a ást spisovného ovliv ování hlásek probíhá nejen uvnit slova, ale i mezi slovy, pokud nejsou odd lena pauzou (nap . spodoba zn losti). Pro vysv tlení se však budeme, jak je zvykem, opírat o intuitivn vyd lovanou jednotku - slovo.
Výslovnost po pauze Samohlásky p edchází po pauze, i krati ké, obvykle ráz, tedy zvuk souhláskové povahy; mluv í ani poslucha i si jeho existenci obvykle neuv domují ([*aš t e í pokus],
[*okolnos i nás nu í, *abichom...], [*úpravi, *o kterích rozhodli...]). Výslovnost bez rázu je z hlediska spisovnosti možná, je však mén z etelná. V nespisovné mluv se na po átku výraz za ínajících samohláskou o objevuje v n kterých oblastech v ([von to vodnese vod babi ki]); do ve ejné mluvy takové realizace nepat í. Souhlásky se po pauze vyslovují stejn jako uvnit textu.
Výslovnost p ed pauzou Samohlásky se p ed pauzou nem ní, jejich protahování je hrubou výslovnostní chybou. Souhlásky se p ed pauzou áste n m ní, nebo v této pozici m že vyslovena pouze párová souhláska nezn lá ([rozbolel ho zup], [ ekáme na jeho p íjest]); v ná e ích m že být stav jiný, ve ve ejných promluvách se však nechybuje. Jedine né souhlásky se nem ní.
Spojení samohlásek V eských slovech se mohou dv samohlásky setkat pouze na hranici slov, mezi p edložkou i p edponou a slovním základem nebo na švu složených slov (dvojhláska není spojením dvou samohlásek - viz výše). Spisovná výslovnost odmítá splynutí obou souhlásek (nespisovné dvouslabi né [do
it] místo trojslabi ného [dou it] - do+udit,
nepe livé [vede í dalotev e e najevo] místo [vede í dalo otev e e najevo]), p echod mezi ob ma hláskami pat ícími r zným slabikám však m že být plynulý. Z eteln jší je vyzna ení hranice mezi vokály užitím rázu; je vhodný zejména mezi samostatnými slovy, a také mezi samohláskami stejnými, kde je možnost splynutí nejv tší ([ ecko *otev elo], [k íška *asi vijde], [do*orat]); sejdou-li se samohlásky r zné, zvýrazní užití rázu hranici p edpony a slovního základu ([neúspješ e] i [ne*úspješ e]; [neokázale] i [ne*okázale]). V p ejatých slovech jsou kombinace svou samohlásek pom rn
ast jší. Vyslovují
se zásadn ob a bez rázu ( [aorta], [leukmie], [geoda]). Jde-li o slovo odvozené, je možné užít na hranici p edpony (cizí nebo eské) a základu ráz, zvláš chceme-li utvá enost slova zvýraznit ([reakce] i [re*akce], [monoidejizmus] i [mono*idejizmus], [neinteligent í] i [ne*inteligent í]). Spojení psané au nebo eu je v tšinou dvojhláskou (viz výše), jako 2
samohlásky je teme hlavn tam, kde jde o šev p edpony a základu nebo složeného slova ([ne trál], ale [neurgent í] i [ne*urgent í], [a ra], ale [ultrautopická] i [ultra*utopická]). Zvláštní situace je u spojení, kde je první samohláskou [i] (psané jak i, tak y). Na p echodu mezi ním a další samohláskou se tu objevuje zvuk [j] (tzv. hiátové j): [minijatura], kolojit], [partije], [mijastenije], [studyjum]. Po p edponách kon ících na i jako anti, mini, midi hiátové j není - [antyoksidace], [minyabraze], [poliester], je to možný i ráz (miny*informace). Ve spojení samohláska + psané i se vysloví také p echodové j (ovoid - [ovojit]), m že však také zaniknout slabika (celuloid - [celulojt]).
Spojení samohláska +souhláska je jak v rámci slova, tak mezi slovy plynulé.
Spojení souhláska + samohláska Souhláska a samohláska se spojují obvykle v rámci slabiky; pak se vyslovují spole ným artikula ním pohybem a vzájemné ovlivn ní uniká pozornosti. Ob hlásky však mohou pat it i r zným slabikám, a to na švu slov nebo na švu p edložky a jména. V kultivovaném projevu by m lo být patrné utvá ení celého spojení, mezi neslabi nou p edložkou a slovem je proto spisovný ráz ([f*um e í], [k*opat e ím], [s*adresami], [s*oken]). Také mezi slovem kon ícím souhláskou a následujícím a nebo i má být ráz ([p ipravil *a p ednesl], [kislík *i vo ík]). V jiných p ípadech není ráz nutný, vhodný však je na švu plnovýznamových slov ([záznam *úkolú]). P i pe liv jší výslovnosti je ráz i po slabi né p edložce ([p et *obec í rado ]), obvykle se však spojení vyslovuje jako celek ([p ed obec í rado ]), ale hranice výraz musí být zachována. Jak je patrno, ráz má charakter nezn lé souhlásky, a proto se p ed ním souhláska m ní v nezn lou. Je-li t eba zvýraznit složení slova, m že se ráz objevit i po p edpon ([p et*únorová], b žn ji však [p edúnorová], [s*organyzovat] i – b žn ji – [zorganizovat]). V ná e í má p vod nespisovná výslovnost typu [ íleg ovoce], [g oknu], p i níž se nezn lá souhláska m ní p ed samohláskou ve zn lou. Bohužel jde o výslovnost, která proniká i do ve ejných promluv celospole enského charakteru.
Spojení souhlásek Skupiny souhlásek se vytvá ejí jak na švu slov, tak uvnit slova. Na švu slov je možno uzp sobovat sousedí hlásky, pouze není-li mezi nimi sebemenší pauza, a i tak je spisovné jen p izp sobení ve zn losti - zn lostní asimilace ([p ípat se ešil], [p ipravid ho dob e]). Jinak je tomu uvnit slov. V zásad
m žeme íci, že souhlásky se vzájemn
ovliv ují ve všech vlastnostech, p izp sobování zn losti je však tak ka pravidelné, zatímco jiné vlastnosti se ovliv ují v tšinou jen v nespisovné mluv . Praslovanština - východisko všech dnešních slovanských jazyk , nem la skupiny souhlásek (dvou, t í nebo i ty lenné), vznikly až v historickém vývoji jazyka,a proto je si v mnoha p ípadech i nelingvista schopen uv domit jejich p vod: složení skupiny se totiž áste n odráží v tom, jak má být kultivovan vyslovována. Spodoba (asimilace) zn losti, tj. p izp sobování souhlásek v souhláskové skupin tak, aby byla celá skupina zn lá nebo nezn lá, se týká pouze párových souhlásek (k výjimkám viz dále). Pro výslovnost skupiny je rozhodující poslední souhláska ([fstát], [zbírat], [násatka], svadba]), tj. jde o asimilaci zp tnou. Výjimkou je skupina s+h, kde je spisovná jak výslovnost [zh], tedy podle poslední souhlásky, tak [sch]: [zhazovat], [zhledat], [zhrno t], a také - jako „ eská“ dubleta s postupnou, progresivní asimilací [schazovat], [schledat], [schrno t]. Progresivní i regresivní asimilaci nacházíme i u souhlásky , které se ve zn losti p izp sobuje zcela pravideln p edcházející i následující souhlásce; to ne iní eským mluv ím žádné potíže. Zvláštností je souhláska v, která se sama zn lostn
m ní ([stáfka], f tom]), ale nemá ve spisovné mluv
schopnost si
p edcházející souhlásku p izp sobit ([svolat], [kvje ina], [moc visoko], [zápis víslovnos i], [k vo e]). Jiná výslovnost ([g vo e], [modz visoká] apod. ) je nespisovná, i když je v regionu východu Moravy pravidlem a proniká až do ve ejných promluv.
Zn lostních zm n se neú astní jedine né souhlásky: nepodléhají asimilaci, ale ani ji nep sobí ([klapat], [tlak], [s rumem], [kup rohlíki], [u elat lépe]). Ve spojení p edložky se jménem ke zm nám také nedochází, tedy [nad lesem], [p ed rozhodnu ím[, ale [k ránu]. U plnovýznamových slov pokládají n které p íru ky za spisovné jak zn ní typu [západ rozhodl], [hrad má], tj. se zachováním zn losti, tak výslovnost zvýraz ující konec prvního slova ztrátou zn losti ([zápat rozhodl], [hrat má]), jiné zachování zn losti nep ijímají.
Zm na nezn lé ve zn lou (typ [máž radost], [g lesu[) je nespornou chybou. Dubletní výslovnost imperativu typu [ve me] i [ve me] má v textech malou frekvenci. Zvláštností je výslovnost p edložky s, kde je spisovná jak výslovnost [s rados í], tak [z rados í] (krom spojení se zájmeny - v tom se ale nechybuje - [s námi], [s vaší pomocí], odliš od [z vaší pomoci]). P edložka p es se vyslovuje tak, jako by to bylo „p ez“, tj. [p es pole], [p ez domi], [p ez ruce]. Zn lostní asimilace je v eštin velmi pravidelná a p izp sobují se jí i p ejímaná slova [atsorpce], [transkripce], [supsumace], [dyzharmonyje]. Mén pravidelná je asimilace místa nebo zp sobu tvo ení. Probíhá jen uvnit slova, v kultivované výslovnosti není nejen mezi slovy, ale ani mezi p edložkou a jménem, a dokonce ani mezi p edponou a slovním základem, pokud je sklad slova uv domován (tedy pouze [zápis sem máš p inést f as], [p ed zimo ], [pot tebe], [p etstava] se dv ma i t emi souhláskami). Ve zb žné výslovnosti se tato zásada nevhodn nedodržuje, ímž z etelnost mluvy trpí. P esto existují n které typy uzp sobení artikulace, které jsou spisovné. Jde o výslovnost [ ] p ed souhláskou k, g ([mami ka], ta go]), kde vzniká tzv. zadní n, a výslovnost [µ] místo m p ed v, f ([koµfort], [traµvaj]), tedy tvo ení m retozubného. Tato výslovnost ne iní potíže. Dubleta je p i uzp sobování hlásek [d, t, n] k následujícím [ , , ] uvnit slova ([an el] i [a
el[, [jed i ka] i [je
i ka]); neasimilovaná výslovnost je
z eteln jší. V jiných p ípadech je zm na místa tvo ení výslovnostní chybou. Asimilace probíhá také tam, kde se zjednodušují skupiny stejných souhlásek, od p vodu nebo vzniklých asimilací zn losti. Uvnit slova, kde není z etelná jeho utvá enost, lze vyslovit souhlásku jednu ([m eká], [babi in], [viší], [lecos[, výslovnost zdvojená se však m že objevit ve výslovnosti vybrané ([hrdli in zval ku lásce hlas]). Všude jinde je nutno vyslovovat souhlásky ob ([oddaná], [p et tebo ], [púllitr], [názor rozhodl]). Posledním typem spisovné asimilace je zjednodušování skupin d, t + s, z, š, ž: i toto zjednodušení je možné jen uvnit slova, nikoli už mezi p edložkou a jménem. Vzniká p itom c, , ev. dz, dž: tedy [ ecká], [vje ina], [podzim], [po ífka], ale jen [nat sebe], [od západu], [p et šedesá i lety], [závot se zda il], [kvjed života]. Další spisovné zjednodušování skupin souhlásek se týká jednotlivých slov: výrazy džbán, dcera a už zmín né jsme, jste, jsi, jsem lze zjednodušit vypušt ním první souhlásky, lze vypustit v v náslovném vz, pokud nedojde k narušení významu ([spomínat], ale [vzdát],
odliš od [zdát]), dle tvo ení slov náležitou sykavku [š] lze vypustit v množném ísle n kterých p ídavných jmen ([dob íští], [st íteš í]). Spisovná je výslovnost [sedum], [osum] vedle staršího [sedm], [osm] se slabi ným m. Vzhledem k charakteru eského pravopisu je pro výslovnost souhláskových skupin psaná podoby slov dobrým vodítkem.
tení n kterých písmen V p ed ítaném projevu m že init potíže tení n kterých písmen. ech samoz ejm nepochybuje v tom, že
je písmeno, které se te po b, p, v, f jako [je] ([bjeloba], [pjena],
[vje í], [harfje]) a po m jako [ e] ([m esíc[, výslovnost [mjesíc] je jako regionální na okraji spisovnosti) a po d, t, n ur uje charakter p edcházející souhlásky ([ elo], [ elo], [ eco]). Nechybuje se ani ve tení grafém y, ý, jejichž tení je shodné s i, í ([slišet], [mídlo]), nemýlí ho grafický rozdíl ú- , který nemá výslovnostní paralelu. Také tení slabik psaných di, ti, ni, dí, tí, ní je zdánliv bez problém - písmeno i, í v nich zna í kvalitu p edcházející souhlásky ([ ivák], [ icho],
ic], [ ík], [sva í],
[zdá í]). Jinak je tomu u p ejatých slov. V jejich základ psané di, ti, ni nezna í zm nu souhlásky, vyslovuje se tedy „tvrd “, a dokonce (jako dubleta v zakon eních -ida, -ilie, -in, ina, -iv, ivní, -ivum) i dlouze: [dykce], [dyvertymento], [nyvelace]; [aktyv í] i [aktýv í], [frikatyva] i [frikatýva] atd. Tento vztah mezi psaním a výslovností je dob e znám, výslovnostní nedostatky najdeme spíše tam, kde si mluv í cizost slova málo uv domuje. Podobn ne iní dnes potíže tení písmena -s- mezi samohláskami nebo sonorami: až na výjimky se te jako -z- a tomu se p izp sobil (aspo v dublet ) i pravopis: [konzulát], [kurzista], [dezodorant], [alibizmus], jindy je i výslovnostní dubleta ([diskuse] i [diskuze], [renesance] i [renezance] atd.). V cizích slovech jsme také sv dky nesprávného nahrazování k hláskou [g] ([demograt]). V p ejatých slovech se objevují i n která písmena, která v eských slovech nejsou. Písmeno x se te jako [gz] ([egzemplá ], [egzotyka], [ egzil], jen p ed nezn lou souhláskou nebo na konci slova jako [ks]: [eksport], [klimaks]; málo využívané seskupení písmen qu se te jako [kv] (quirit - [kvirit]). Seskupení th se ve výslovnosti zjednodušuje (thorit [torit]), ostatn se objevuje jen ve speciálních termínech, zatímco v b žn jších slovech je již základem zjednodušená podoba i v psaném textu (metoda, téma).
tení p ejatých slov, a také cizích (ale i eských) vlastních jmen m že vždy p sobit výslovnostní potíže, protože v nich není vztah mezi psanou a kultivovan vyslovovanou podobou tak pravidelný jako v b žné domácí slovní zásob . Cizí slova se také stále dopl ují a postupn se eštin p izp sobují jak ve výslovnosti, tak v písmu. Obecné pou ení proto nelze dát, zodpov dný ve ejný mluv í musí se zvláštnostmi cizích slov po ítat a pamatovat p i p íprav textu i na jejich výslovnost. Zjistí ji v n kterém slovníku cizích slov, Pravidlech eského pravopisu nebo ve speciální p íru ce Výslovnost spisovné eštiny II z r. 1978. Pro výslovnost vlastních jmen je vhodné užít speciální p íru ky (viz seznam literatury).
len ní souvislé e i Zvukové len ní souvislé e i je založeno na prom nách sily a výšky hlasu, tedy na prost edcích prozodických. Jsou v e i p ítomny komplexn a realizovány i vnímány jako relace mezi jednotlivými úseky promluvy. Na jejich základ vzniká p ízvuk vyd lující hranice slov a intonace vyd lující výpov dní úseky a zárove
vyjad ující výpov dní
funkce promluv. P ízvuk je v eštin ozna ován jako silový, protože p ízvu ná slabika má (nepatrn ) v tší dynamiku než okolní slabiky nep ízvu né.
eština má p ízvuk stálý a je v izolovaném
slov umíst n vždy na první slabice: má díky tomu funkci delimitativní - vyzna uje hranice slova. To však neznamená, že slova od sebe odtrhuje, souvislá e je souvislou i proto, že výrazy, které k sob významov pat í, navazují bez z etelných pauz. P esto se delimita ní funkce
eského p ízvuku projevuje v tom, že
eština (ve srovnání nap .
s angli tinou) sousedící slova zvukov neváže. V souvislé e i je p ízvuk také initelem rytmiza ním, což se projevuje mj. tím, že po sob nenásledují dv p ízvu né slabiky. Delimita ní funkce p ízvuku se uplat uje i u p ejatých slov, bez ohledu na výchozí jazyk se již v první fázi p ejímání jejich p ízvuk stabilizuje podle eského modelu. P ízvuk zna íme v tomto úseku výkladu ' p ed p ízvu nou slabikou; jinak texty netranskribujeme. Mluv í pocházející ze severu Moravy n kdy (vlivem ná e í) nesprávn i ve ve ejných promluvách p ízvukují slabiku p edposlední. Stává se jim to hlavn p i roz ilení.
Zásady spisovného p ízvukování nejsou složité. V podstat platí, že každé slovo má v eštin p ízvuk na první slabice. V souvislé e i však nemusí mít vlastní p ízvuk každé slovo, tzv. p íklonky (krátké tvary zájmen, tvary pomocného slovesa být, kondicionálové
bych, bys…) jsou nep ízvu né a stojí za prvním p ízvu ným celkem výpov di (slovem, souslovím, vedlejší v tou): 'návrhy by se mu 'm lo 'poda it 'zpracovat 'v termínu; 'nové, 'mén 'konven ní 'návrhy by se mu 'm lo 'poda it 'zpracovat 'v termínu. Bez p ízvuku jsou také p edklonky, které stojí po pauze p ed p ízvu ným slovem; jsou to navazovací ástice, spojky, n kdy i významov mén závažná slova plnovýznamová (to 'víte, že 'p ijdeme, strýc 'Karel se 'dokonce moc 't ší). To, zda krátký výraz bude ve výpov di p íklonný nebo p edklonný, závisí (krom stálých p íklonek) na konkrétní situaci. P ízvukování v t chto p ípadech ne iní ve spontánní e i potíže, nebo je zcela automatizované, pokud však p ipravujeme pro p ednes psanou p edlohu, je nutno na pozici p íklonek pamatovat; nejefektivn jší zp sob je zkusit si psanou v tu íci nahlas - jsou-li p íklonky za len ny na nesprávném míst (navrhovatel p ipravil by se o možnost odvolání, navrhovatel by o možnost odvolání p ipravil se apod.), v ta zní nep irozen , i když - zejména v napsané podob - neztrácí srozumitelnost. Zvratné se, si stávaly u svého slovesa ješt v minulém století. Ortoepickým problémem bylo a stále z stává p ízvukování v p edložkových spojeních s p vodní p edložkou (na, za, do, od, po, p i, pro, bez, u, nad, pod, p es, p ed, ve, se, ze, ke, ku). Tato spojení tvo í jediný zvukový celek, v n mž je p ízvuk práv na p edložce (jde 'o dv 'koruny 'na osobu; 'na výklady 'o výslovnosti 'vyhradíme as 'od dvou 'do ty ). v b žné e i je tento zp sob p ízvukování základní a tak jej chápou také p íru ky o spisovné výslovnosti. Není však bez výjimek. Je spisovné p ízvukovat výraz po p edložce (p edložka je pak nep ízvu nou p edklonkou) v p ípadech, kdy po ní následuje nesklonné slovo (p es 'velmi 'nep íznivé 'reference), slovo zd razn né ('dárek od 'nejd ležit jšího 'sponzora), výraz neb žný ('p ipomeneme 'n která ze 'substantivizovaných 'adjektiv) i vlastní jméno ('výklad 'stylistiky od 'Milana 'Jelínka). Také p i výrazném nepom ru v délce slov p edložka p ízvuk nemá (' e o 'angloamerickém 'p ínosu). Jak je patrno, lze nejen jméno p ízvukovat, ale zp sob p ízvukování i zd vodnit. V b žné mluv podobné situace nastanou jen málokdy, protože jsou zde astá ukazovací zájmena, která s p edložkou vytvo í samostatnou p ízvukovou jednotku a jméno pak p irozen p ízvuk také má ('dárek 'od toho 'nejd ležit jšího 'sponzora), a také slovní zásoba b žných promluv je prostší a výrazy kratší než v promluv ve ejné. Nep vodní p edložky (mimo, krom , skrze, kv li, vlivem, vinou...) vzniklyze samostatných slov a slovních spojení; se jménem netvo í p ízvukový celek, ale zachovávají si p ízvuk vlastní (v tšinou slabší, vedlejší).
Ve složených slovech s první ástí o více než jedné slabice je na po átku druhé ásti složeniny vedlejší p ízvuk: 'tisíci˛koruna, 'zmrtvých˛vstání, 'elektro˛spot ebi ; jak je patrno z p íklad , nemusí být v t chto výrazech jeho nositelem lichá slabika. P i pomalejší e i se m že realizovat vedlejší p ízvuk také ve slovech o v tším po tu slabik: 'odd lení 'makro˛molekulární 'chemie 'klade 'hlavní 'd raz na 'objas˛ ování 'vztah ˛mezi 'strukturou a 'vlastnostmi 'plast a 'p írodních 'makro˛molekul, 'jejichž 'pocho˛pení 'vede 'k aplikaci 't chto' mate˛riál 'stomato˛logii.
jak
' v pr my˛slových 'odv tvích, tak ‘v humánni 'medicín
a
Vzhledem k tomu, že vedlejší p ízvuk je v t chto p ípadech jen
fakultatitavní, není nutno jeho užívání kodifikovat. Na základ p ízvuku vzniká zvuková jednotka takt (promluvový takt, p ízvukový takt). Ozna uje se tak skupina slabik pat ících k jednomu p ízvuku. V eštin jsou v tšinou takty sestupné, s p ízvukem na za átku, jen pomocí p edklonky je možno vytvo it i takt vzestupný nebo obstupný. Taktová hranice je vždy totožná s hranicí slova, takt však m že tvo it více než jedno slovo (viz výše p edklonky, p íklonky, p edložková spojení). V b žné e i jsou nej ast jší takty dvou a t íslabi né, proto se eština ozna uje jako jazyk s rytmem daktylotrochejským. V obsahov náro n jších promluvách však p ibývá delších slov, a proto se v nich i délka taktu prodlužuje. Mnohoslabi né takty jsou výslovnostn náro né, je tedy vhodné se na jejich atrikulaci p ipravit: potíže vznikají zvlášt p i p ed ítání, kdy mohou být do textu vložena slova, která toucí b žn neužívá a nemá tedy jejich artikulaci automatizovánu. Pomocí p i výslovnosti je zpomalení tempa e i a užití vedlejšího p ízvuku. Roz len ní promluvy na takty je záležitostí rytmickou a nesleduje obsahové len ní výpov di. V souvislém projevu se takty sdružují do taktových skupin; jejich délka souvisí s dechovým rytmem p i e i, taktovou skupinu mohou tvo it takty, mezi nimiž není fyziologicky nezbytná nádechová (p ídechová) pauza. Pr m rná délka takových skupin se v eštin
pohybuje ve spontánní promluv
kolem sedmi slabik, což odpovídá 2-3
pr m rným takt m, p i p ed ítání se však nápadn zvyšuje. Je tomu tak proto, že spojení výraz do taktové skupiny není jen v cí rytmu: je zárove i seskupením výraz obsahov souvisejících, má tedy význam pro pochopení smyslu textu: tuto funkci odráží termín promluvový úsek. Zatímco ve spontánní ve ejné promluv vytvá íme promluvové úseky intuitivn na základ zkušenosti z promluv soukromých, p i textech p edem p ipravených nebo p i p ed ítání je jim nutno v novat pozornost. Hranice úseku nem že odd lit výrazy, které
tvo í významovou jednotku (sousloví, vlastní jméno, p íslovce a jím rozvíjené sloveso, p ídavné jméno nebo jiné p íslovce, podstatné jméno a jeho shodné p ívlastky atd.): studium naší vysoké školy ! a s ním spojený výzkum v tomto oboru ! jsou orientovány ! na získávání v domostí ! z oblasti biochemie teoretické a experimentální ! mikrobiologie a! inženýrství jednotlivých typ ! potraviná ských výrob. Zna ku / užíváme na hranici promluvových úsek ; není totožná s interpunkcí psaného textu. Interpunkce (v tomto p ípad
árka) je totiž v eštin signálem logického
len ní výpov di a zvukovou stavbu nemusí odrážet. Srov. psané tatínek, maminka, babi ka, zkrátka všichni dosp lí se vypravili na besídku do mate ské školky, kam Hani ka chodila s možným zvukovým len ním tatínek maminka babi ka ! zkrátka všichni dosp lí se vypravili ! na besídku do mate ské školky ! kam Hani ka chodila. Krom toho je len ní na promluvové úseky i záležitostí individuálního uchopení textu. Proto na možné len ní pamatujeme už v p íprav textu a pokud musíme interpretovat text cizí (eventuáln p ed ítat ukázky z um leckého textu, citovat odbornou literaturu atd.), hranice promluvových úsek si ozna íme tak, aby vyhovovaly jak našemu dechovému rytmu, tak obsahu sd lení.
V tný p ízvuk Ve výpov di je v tšinou více než jedno slovo s vlastním p ízvukem; pak mezi nimi pozorujeme hierarchii: Výrazy, které jsou ve výpov di nebo výpov dním úseku klí ové, jsou zvukov odlišeny - jejich p ízvuk je vnímán jako siln jší a od n ho se také odvíjí pr b h melodie promluvového úseku. To, zda má n který výraz postavení jádra sd lení, je záležitostí konkrétní promluvy, konkrétního textu a informace v n m obsažené - a také konkrétního mluv ího. V tný p ízvuk ve spontánní e i realizujeme neuv dom le; jádro sd lení tu bývá v neutrální promluv na posledním taktu výpov di, v otázkách i na tázacím slov . P i p ed ítání je situace složit jší, umíst ní je nutno zvážit, protože nevhodn zvolený v tný p ízvuk m že m nit význam celého sd lení nebo implikovat jiné pokra ování textu (tuto záležitost m žeme posoudit z hlediska pracovn právního - ale jinou ne; tuto záležitost m žeme posoudit z hlediska pracovn právního - nechci to ozna it p iléhav jším slovem pr švih, ostuda...;
tuto záležitost m žeme posoudit z hlediska
pracovn právního - ale pro bychom to d lali; tuto záležitost m žeme posoudit z hlediska pracovn právního - ale nevy ešími ji tím; tuto záležitost m žeme posoudit z hlediska
pracovn právního - a ne ob anskoprávního). Doporu uje se, aby si p ed ítající p i p íprav místo v tného p ízvuku ozna il. Intonace Intonací rozumíme zvukovou, p edevším tónovou modulaci, probíhající od místa v tného p ízvuku do konce výpov di nebo výpov dního úseku. Z hlediska promluvy mají základní význam intonace ukon ující výpov
, nebo
len ní
rozlišují v tu
oznamovací a dopl ovací otázku, p i nichž výška hlasu klesá (klesavá kadence, kadence), od otázky zjiš ovací, v níž hlas stoupá (stoupavá kadence, antikadence). Nekoncový úsek promluvy je intona n
charakterizován mén
výrazn . Základní typy intonace si
osvojujeme od d tství, proto se podle melodie e i dosti dob e pozná region, z n hož mluv í pochází. Krom
toho je intonace i prost edkem vyjad ujícím citové postoje
mluv ího. V b žné mluv je mnohdy intonace realizována jen v náznaku, výpov di pouze navazujeme a len ní informace, jemuž vyjad ování hranic výpov dí slouží, dosahujeme jinými prost edky, nap . ostenzí. Také dialogická forma, která je v b žné mluv základní, umožní pochopení bez dokonale realizovaných kadencí. Ve ve ejném projevu, který je obsahov závažným monologem, je naopak intonace d ležitým prost edkem vyjád ení obsahových souvislostí tak, aby je poslucha mohl správn a jednozna n interpretovat. Není samoz ejm nutno intonaci p ehán t a nápadn klesat nebo stoupat hlasem na konci každé výpov di nebo dokonce d lat mezi výpov
mi p estávky. Posta í, když p i kadenci
hlas pon kud klesne pod st ední úrove , p i otázce pon kud stoupne. Nejvhodn jší cesta, jak si takovou intonaci osvojit, vede p es p ed ítání. Nahrajeme-li si vlastní projev, uv domíme si v tšinou dob e své nedostatky. O intonaci se mluví také tam, kde máme na mysli celkové melodické ztvárn ní promluvy. Jde o prom ny hlasové výšky sloužící jak obsahovému roz len ní informace, tak vyjád ení aktuálního psychického stavu mluv ího.Rozvoji modulace hlasu se v nujeme na jiném míst . Tempo e i e ové tempo není záležitostí ortoepickou ani ortofonickou, p esto však ke kvalit ve ejného projevu pat í. eština je svým pr m rným e ovým tempem (kolem 5 slabik za sekundu) jazykem pom rn pomalým, mezi jednotlivci jsou však velké rozdíly a tempo e i se navíc m ní v souvislosti s emocemi. Zpomalení tempa e i m že být využito i pro
odstín ní významu. Ve ve ejném projevu je pomalejší tempo obvyklé v projevech slavnostních nebo jinak obsahov velmi závažných; umož uje navíc p esn jší artikulaci, která je v takových projevech nutná. Vlastní mluvní tempo je ovšem obtížné p ekonat, rychlost artikula ní práce se tak stává i projevem osobnosti mluv ího. Obecn
lze
konstatovat, že p íliš jednotvárné tempo poslucha e unavuje. Naopak není vhodné, když ve ejný mluv í ve snaze dodržet vymezený as tempo e i zrychluje: poslucha nesta í sd lované myšlenky p ijmout, a tak se celé vystoupení míjí ú inkem.
Literatura Hála, Bohuslav, a kol.: Výslovnost spisovné eštiny I. Výslovnost slov eských. 2. vyd. Praha, Academia 1967 Honzáková, Marie – Honzák, František – Romportl, Milan:
teme je právn ? Slovní ek
výslovnosti cizích jmen. Praha, Albatros 1996. H rková, Ji ina: eská výslovnostní norma. Praha, Scientia 1995 Karlík, Petr – Nekula, Marek – Rusínová, Zdena (eds.): P íru ní mluvnice eštiny. 2. vyd. Praha, Nakl. Lidových novin 1997. Kr mová, Marie: Fonetika a fonologie. Zvuková stavby sou asné
eštiny. Brno,
Masarykova univerzita 1990. Ku era, Ji í – Zeman, Ji í: Výslovnost a sklo ování cizích osobních jmen v eštin . Hradec Králové, Gaudeamus 1998 Romportl, Milan, a kol.: Výslovnost spisovné eštiny II. Výslovnost slov p ejatých. Praha, Academia 1978. Palková, Zdena: Fonetika a fonologie eštiny. 2. vyd. Praha, Karolinum 1997.
