Výrobní zařízení pěstitelských pálenic a jejich vliv na kvalitu vyráběného destilátu prof. Ing. Karel Melzoch, CSc. Ing. Irena Kolouchová, Ph.D. Ústav biotechnologie Vysoká škola chemicko-technologická v Praze Technická 5, 166 28 Praha 6 - Dejvice e-mail:
[email protected],
[email protected] Osnova přednášky: – co se rozumí pod pojmem „kvalita“ pálenky, příp. její „zdravotní nezávadnost“ – popis základních zařízení v pálenicích – vliv jednotlivých aparátů na kvalitu pálenky – příjem ovoce, kvašení – destilace - principy existujících destilačních zařízení v ČR (jednostupňová a dvoustupňová destilace), jejich výhody a nevýhody a jejich vliv na kvalitu vyrobeného destilátu – skladování a zrání destilátu, transport – kvalita vs. vady pálenek – zhodnocení současného stavu a výhled do budoucna
Historie výroby destilátů Historie destilovaných nápojů není sice tak stará jako historie nedestilovaných fermentovaných nápojů, ale destiláty přesto zasáhly významně do vývoje lidské společnosti již před mnoha stoletími. Kdy se poprvé podařilo vyrobit destilát se přesně neví. Někteří historici uvádějí, že k tomu došlo patrně v italských klášterech, jiní zase, že princip destilace znali již Egypťané, nebo se uvádí, že již Číňané znali tajemství destilace a vychutnávali destilované produkty již 1000 roků př. Kr. Při procházce dějinami alkoholických nápojů nesmíme zapomenout ani na přínos alchymistů v rozvoji nejen destilace, ale i při hledání surovin pro výrobu destilátů. Tak se začínají používat lihové extrakty některých léčivých rostlin k výrobě destilátů, což mělo význam i pro zvýšení jejich spotřeby. Alchymisti nazývali čistý alkohol „argentum vivum vegetabile“ (rostlinné živé stříbro), nebo „mercurium vegetabile“ (rostlinná rtuť), což ukazuje na to, že jej považovali za první stupeň k získání kamene mudrců. A tak jim asi toto tekuté stříbro pomáhalo při překonávání výrobních neúspěchů. Teprve až v 15. století doznávají destiláty širokou oblibu. Nemalou měrou k tomu přispělo i poznání léčivých účinků, či snad spíš účinků utišujících různé bolesti. Při řádění moru v Evropě ve 14. století se doporučovalo konzumovat destiláty jako utišující prostředky. Obecně byl takto doporučován rektifikovaný líh. Proto také destilát dostal latinský název „Aqua vitae“, neboli „voda života“. Obliba lihu a destilátů se odráží i v názvech např. spiritus vini (duch vína). Do českých zemí se výroba destilátů dostala z Vlach a Francie přes Německo. První dochované zprávy o destilátech pocházejí z doby Jana Lucemburského, ale výroba se rozšířila teprve za Karla IV. Především se však jednalo hlavně o vinný destilát. Značné rozšíření destilace vína ve Francii se datuje až od 17. století, protože se zvyšováním kvality vína se horší vína nemohla na trhu uplatnit a tak je výrobci začali destilovat. Ani tento destilát však nenašel hned své ctitele a tak došlo náhodně k uchovávání přebytků v dřevěných sudech, což vlastně znamenalo další a významný krok k získání kvality tak zvaným stařením
destilátu. První větší vinopalna v českých zemích byla založena až za vlády Václava IV. v Horách Kutných a je známo, že zdejší horníci dostávali i malý příděl destilátu jako ochranu proti chladu a vlhku. V 15. století se v Čechách objevilo úředně nové řemeslo a jeho nositelé se honosili názvem paliči vína či vinopalové. Většinou se pálilo skoro vše zkvašené – víno, pivo a i vinné nebo pivní kaly, dále se jako suroviny pro kvašení používaly různé slady a dokonce i nesladované obiloviny. 16. století přichází i s destilací kvasů z jiných surovin, jako jsou trnky, hrušky, jablka, šípky, bezinky, jalovec a to často i s přísadami různých koření, ovocných šťáv, bylin aj. Nikdo by asi v té době nečekal, že se právě z této skoro domácí výroby destilátů vyvine během staletí významné tradiční lihovarnické odvětví v některých oblastech Čech, Moravy a Slezska. V 18. století dochází k velkému rozmachu vinopalnictví (neznamená to však jen destilaci vína) a objevuje se i další surovina – brambory. Nejrozšířenějším destilátem v této době však byla žitná či režná kořalka. Tento název pochází ze staročeského názvu gorzalka a proto by výstižnější název měl být hořalka, ten se však neujal. Kvalita destilátů se však zvýšila teprve, když se výroba vymkla z rukou alchymistů; v první řadě se začaly pro výrobu využívat jen ty frakce destilátu, které mají vhodné senzorické vlastnosti a za druhé se začíná měnit i konstrukce destilačních zařízení a konstrukční materiály. Objevují se zařízení sestávající z nádoby, ve které se kvas zahřívá a páry, které zde vzniknou se vedou potrubím do chladících prostorů, kde dochází ke kondenzaci par. Varné nádoby byly na začátku zabudovány do komor z jílu nebo cihel. Potrubí odvádějící lihové páry měla často zvláštní tvar, který si u některých tradičních destilátů tento tvar uchoval až do dnešních dnů. Připomeňme si nádherný labutí krk vařáků používaných při destilaci skotské whisky. Většina destilačních postupů je stále ještě periodická, po šaržích, i když kontinuální destilace je známa již od začátku 19. století. Na světě se vyrábí velké množství různých destilátů. Každý národ nebo určitá větší lokalita má nějaký typický destilát, který dokonce spojuje lidi různých politických a náboženských přesvědčení. Generace lidí určitého regionu si vytvořila určitý senzorický model destilátu, který je do jisté míry nadřazen nad ostatní. Pro obyvatele Ruska, Ukrajiny, Polska je to vodka, pro Brity je to „Scotch whisky“, pro Američany to může být americká Burbon whiskey, pro Rakušany a obyvatele jižního Německa to bývá „Obstler“ – destiláty z ovoce, pro Mexičany to je tequila (destilát z agáve), pro Peruánce je to pisco (destilát ze speciální odrůdy vinných hroznů), pro Brazilce cachasa (destilát z cukrové třtiny) a tak bychom mohli podniknout dlouhou a zajímavou cestu kolem světa a ochutnávat jednotlivé produkty vyvíjené generacemi obyvatel této země. Chce-li však někdo skutečně proniknout do duše destilátu, musí nejen zapojit všechny své čichové a chuťové smysly, ale měl by proniknout dál a pochopit i duši národa, který do toho destilátu předal něco ze sebe, ze své minulosti a současnosti.
Výroba destilátů V celosvětovém měřítku má výroba alkoholických nápojů stále stoupající trend a to i přes rozsáhlou zdravotnickou kampaň vedenou ve vyspělých státech proti nadměrné konzumaci alkoholických nápojů a zákaz jejich reklamy. Lihoviny jsou alkoholické nápoje, které obsahují nejméně 15 % obj. ethanolu, kromě piva a vína. Při výrobě destilátů ethanol vzniká přímo zkvašením sacharidických surovin použitých pro výrobu lihovin, následující destilací a dalšími úpravami destilátu se získává konečný výrobek, jehož charakter je určen původní zpracovávanou surovinou (slivovice, calvados a další ovocné destiláty, whisky, brandy, rum, tequila, mezcal, arrak, …).
2
Schéma pěstitelské pálenice vybavené dvěma destilačními kotli na přímý otop (Destila Brno)
Moderní destilační aparát s kolonou, deflegmátorem a katalyzátorem pro jednostupňovou destilaci kvasů (firma Holstein, SRN)
3
Kvasný neboli fermentační způsob výroby etanolu je založen na působení enzymů mikrobní buňky (většinou buněk některých kvasinek) v procesu, kterému se říká lihové kvašení. Jde o proces, který probíhá převážně bez přístupu vzduchu (anaerobně), i když nejde v případě kvasinek o striktně anaerobní podmínky. Mírné provzdušnění kvasného média, hlavně na začátku fermentace, je příznivé pro potřebný nárůst buněk a jejich aktivitu. Hlavním produkčním mikroorganismem jsou kvasinky Saccharomyces cerevisiae, které se vyznačují vysokou rychlostí tvorby ethanolu, vysokou tolerancí k ethanolu a nízkou produkcí vedlejších metabolitů.
Chemické složení ovocných destilátů Na složení ovocných destilátů se uplatňuje již surovina použitá k jejich výrobě. Nepochybný význam má dále vlastní technologické zpracování především kvasný proces a v konečné fázi I průběh a kontrola destilace. Mimo etanol a vodu, které tvoří zásadní podíl pálenek se na aromatu a chuti účastní celá řada sloučenin především dalších nižších alifatických alkoholů (metanol, 1-propanol, 1-butanol, 2-methyl-1-propanol, 2-methyl-1butanol, 3-methyl-1-butanol, i a další alkoholy). Z aromatických a heterocyklických alkoholů vznikají při kvašení benzylalkohol a 2-fenylethanol, z heterocyklických alkoholů pak furfurylalkohol. Vesměs se jedná o alkoholy vznikající jako vedlejší produkty alkoholického kvašení. Všechny se vyznačují výraznými senzorickými vlastnostmi. Z vícemocných alkoholů se v ovocných destilátech vyskytuje 2,3-butandiol a glycerol. Další skupinu, která podstatným způsobem ovlivňuje senzorické vlastnosti ovocných destilátů tvoří aldehydy. Ty pocházejí jednak ze zpracovávané suroviny a jednak vznikají během kvasného procesu i během destilace a staření. Mezi hlavní zástupce této skupiny chemických látek patří acetaldehyd, benzaldehyd a furankarbaldehyd. V ovocných destilátech jsou dále zastoupeny těkavé alifatické kyseliny především kyselina octová, dále kyselina mravenčí máselná a z vyšších kyselin pak kyselina kapronová, kaprylová, kaprinová a laurová. Typickým zástupcem v destilátech z jaderného ovoce je kyanovodík. Z dalších složek ovocné destiláty obsahují estery, aminy, amidy a další senzoricky významné látky, které jsou přítomny ve zpracovávané surovině (terpény, acetaly atd.).
Vady ovocných destilátů Výroba kvalitních ovocných destilátů je náročnou technologickou operací. Kvalita vyrobených destilátů je ovlivňována mnoha faktory. Jedním z hlavních faktorů je kvalita zpracovávaného ovoce. Zpracovávané ovoce musí být dostatečně zralé (to zajišťuje potřebně vysokou cukernatost a současně i přítomnost typického aróma v maximální možné míře). Současně však zpracovávané ovoce musí být prosté nahnilého a jinak znehodnoceného ovoce. Není-li surovina dostatečně vytříděná (není-li odstraněno nahnilé a jinak zkažené ovoce před zákvasem) získává se produkt horší kvality. V tomto případě vznikají ve vyšších koncentracích sekundární metabolické produkty kvašení, jakými jsou vyšší alkoholy, organické kyseliny a další sloučeniny (aminy, dusíkaté a sirné heterocyklické sloučeniny) a jsou přítomny i produkty metabolismu hnilobných bakterií, které se v hotovém výrobku senzoricky projevují atypickou chutí a vůní. Určitého zlepšení senzorické kvality destilátů vyrobených za těchto podmínek lze dosáhnout dalším přepálením. Zde platí, že čím je přepalování pomalejší, tím se dosáhne lepšího oddělení úkapu od jádra a jádra od dokapu. Tedy pomalejším přepálením lze do určité míry zlepšit kvalitu ovocných destilátů vyrobených ze špatně tříděné suroviny. Kvalitu ovocných destilátů ovlivňuje i způsob kvašení, i zde je nutné dodržovat přísně technologické podmínky odpovídající optimálnímu průběhu kvašení, neboť i když byla k 4
výrobě použita dobrá a dobře vytříděná surovina může dojít k atypickému kvašení, které vede opět ke zhoršení kvality vyrobeného ovocného destilátu. Určité nápravy v kvalitě lze opět dosáhnout přepálením takovýchto destilátů. Kvalita ovocného destilátu může být zhoršena i nevhodným způsobem vlastní destilace. O možnosti lepšího oddělení úkapu a dokapu od jádra bylo již diskutováno. U starších destilačních přístrojů docházelo v některých případech k připalování kvasu a tím i ke vzniku připálené vůně a chuti destilátu. Určitého zlepšení (tedy odstranění připáleného charakteru destilátu) je možné v tomto případě dosáhnout filtrací výrobku přes aktivní uhlí. Zde je nutné zdůraznit, že při tomto procesu dochází i částečnému odstranění vonných a chuťových látek. Tento způsob se však doporučuje používat jen u velmi špatných a podřadných destilátů. Zákaly u ovocných destilátů jsou dvojího druhu přirozené (zakalen je i vysokoprocentní destilát) což je způsobeno vysokým obsahem silic při zpracovávání suroviny s jejich vysokým obsahem (jalovčiny a celé pomeranče) a zákaly vznikající ředěním vysokoprocentních destilátů (snižuje se rozpustnost látek dobře rozpustných v ethanolu). Tyto zákaly vznikají především pokud se při destilaci špatně oddělí dokap od jádra. Příčinou zákalu může být i nekvalitní voda (především tvrdá voda) v těchto případech dochází většinou až postupem času ke vzniku zákalů způsobených vysrážením uhličitanů a síranů vápenatých případně i sloučenin železa. K tvorbě těchto zákalů dochází především při nízkých skladovacích teplotách.
Hodnocení lihovin Lihoviny se hodnotí na základě fyzikálně-chemických znaků a chemického složení. Zejména se stanovuje: relativní hustota, obsah ethanolu a extraktivních látek, dále koncentrace řady doprovodných látek – methanol, aldehydy, ketony, estery, vyšší alkoholy, organické kyseliny, kyanovodík, ethylkarbamát, cizorodé látky jako estery kyseliny ftalové, aflatoxiny, těžké kovy a další. Smyslové (senzorické) hodnocení lihoviny patří k nejdůležitějším při celkovém posuzování a oceňování jakosti produktu. Je nezbytným doplňkem chemického rozboru. U destilátů se hodnotí vzhled (barva, čirost) a zejména vůně a chuť, které by měly být vzájemně sladěné a charakteristické pro danou pálenku.
Závěr Jednou z nutných, ale ne dostačujících podmínek kvality produktu je jakost vstupních surovin. To je třeba zvláště zdůraznit při výrobě ovocných destilátů, kdy nesplněním této první podmínky nemůžeme vyrobit kvalitní destilát. Proto je třeba věnovat velkou pozornost analytické kontrole celé výroby a to i kontrole vstupních surovin. Dobrý ovocný destilát předurčuje půda, podnebí, poloha a druh ovoce, o čemž svědčí vynikající kvalita ovocných destilátů právě z Moravy a Slovácka. Je třeba si na druhé straně uvědomit, že výroba destilátů z ovoce může značnou měrou přispět k zachování a kultivování krajiny. Dobrý destilát můžeme pokládat i za léčebný nástroj, pokud se dávkuje s mírou. Právě dnes, kdy se často setkáváme s názorem, že ušlechtilé pálenky a tedy i ovocné destiláty jsou už překonány a je třeba na ně hledět s určitou nostalgií, bychom měli prosazovat filosofii „nové kvality“ ve vztahu k těmto destilátům a snažit se o zlepšení jakosti, zachování přirozeného aroma ovoce a s tím i spojeného senzorického vjemu. To vše poslouží i propagaci tohoto produktu, jehož výroba není ve světovém měřítku tak rozšířena a čelí velkému tlaku neutrálních lihovin a destilátů.
5
