Vliv venkovního chovu na organismus koně

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Vliv venkovního chovu na organismus koně Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Ing. Dagmar Pospíšilová

Veronika Jebáčková

Brno 2014

ORIGINÁL ZADÁNÍ

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že svou bakalářskou práci na téma „Vliv venkovního chovu na organismus koně“ jsem vypracovala samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s použitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou všechny citovány v práci a uvedeny v seznamu literatury na konci práce. Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, že v souvislosti s vytvořením této bakalářské práce jsem neporušila autorská práva třetích osob, zejména jsem nezasáhla nedovoleným způsobem do cizích autorských práv osobnostních a/nebo majetkových a jsem si plně vědoma následků porušení ustanovení § 11 a následujících zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, včetně možných trestněprávních důsledků vyplývajících z ustanovení části druhé, hlavy VI. díl 4 Trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. V Brně dne ..............................

....................................

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Dagmar Pospíšilové, za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.

V Brně dne ..............................

....................................

ABSTRAKT Tato bakalářská práce pojednává o působení venkovního chovu na organismus koně. Pohlíží na problematiku z několika úhlů. Začátek práce stručně seznamuje s vývojem koně, dále se zabývá jeho přirozeným chováním, které je klíčové k uvědomění si jeho potřeb, jež právě venkovní chov může poskytnout. Poté jsou popsány vybrané orgánové soustavy a onemocnění jednotlivých částí poukazujících na problémy, které se vyskytují běžně u koní chovaných boxovým způsobem a jen minimálně u koní chovaných venku. Stručně uvedeny jsou typy ustájení, detailněji je popsán vlastní model venkovního ustájení, fungujícího pět let. Důležitou součástí venkovního chovu koní je pastvina, o níž je rozprávěno na konec.

KLÍČOVÁ SLOVA Přirozené chování, zdraví, onemocnění, kůň, pastvina

ABSTRACT This bachelor's thesis deals with the influence of an outdoor breeding on the horse's organism. It examines the topic from several points of view. The beginning of the thesis introduces the development of the horse. Further on it elaborates on the natural behaviour of the animal, which is the key to understand its needs that the outdoor breeding can offer. Later on you will be described the chosen organ systems with its illnesses that are often seen on indoor bred horses, whereas only seen in minimal cases on outdoor bred ones. The different types of stabling are mentioned briefly as well. The particular model of a five year functioning outdoor stabling is described in details. Last but not least there is the description of a grassland, that is crucial for an outdoor breading.

KEYWORDS Natural behavior, health, illness, horse, grassland

Obsah 1

ÚVOD

9

2

CÍL PRÁCE

10

3

VZNIK A VÝVOJ KONĚ

11

4

PŘIROZENÉ CHOVÁNÍ KONÍ 13 4.1 Potřeby koní .............................................................................................. 13 4.1.1 Sebezáchova ........................................................................................... 13 4.1.2

Voda a krmení ................................................................................... 13

4.1.3

Rozmnožování ................................................................................... 14

4.1.4

Socializace a ustálený režim .............................................................. 14

4.1.5

Jak koně tráví den .............................................................................. 15

4.2

5

Přirozenost koní........................................................................................ 15

4.2.1

Bonding ............................................................................................. 15

4.2.2

Grooming ........................................................................................... 15

4.2.3

Hierarchie .......................................................................................... 15

4.2.4

Koňské hry......................................................................................... 16

4.2.5

Zvědavost, zkoumání ......................................................................... 16

4.2.6

Kočovný život ................................................................................... 16

KOŇSKÉ SMYSLY 17 5.1 Zrak ........................................................................................................... 17 5.1.1

Zánět spojivek ................................................................................... 19

5.1.2

Poranění rohovky............................................................................... 20

5.2

Sluch ......................................................................................................... 20

5.3

Čich a chuť ................................................................................................ 20

5.4

Hmat.......................................................................................................... 21

5.5

Reflexy ...................................................................................................... 22

5.5.1 Sací reflex ............................................................................................... 22 5.5.2

Reflexní škubnutí nohy...................................................................... 22

5.5.3

Reflexní oblouk v oblasti zádě, hráze a rekta .................................... 22

5.5.4

Kožní reflex ....................................................................................... 22

5.5.5

Páteřní reflex ..................................................................................... 22

5.6 6

Propriocepce ............................................................................................. 23

TRÁVICÍ SOUSTAVA

23 6

6.1

Ústní dutina ............................................................................................... 23

6.1.1 6.2

Jícen .......................................................................................................... 24

6.3

Žaludek ..................................................................................................... 24

6.3.1

8

Tenké střevo .............................................................................................. 25

6.5

Tlusté střevo .............................................................................................. 26 Probiotika, prebiotika ........................................................................ 27

6.6

Ezofageální obstrukce ............................................................................... 27

6.7

Kolika........................................................................................................ 27

DÝCHACÍ SOUSTAVA 28 7.1 Horní cesty dýchací .................................................................................. 29 7.2

Dolní cesty dýchací ................................................................................... 29

7.3

Rekurentní obstrukce dýchacích cest ........................................................ 30

KOSTERNÍ SOUSTAVA 30 8.1 Osová kostra ............................................................................................. 31 8.2

Kostra hrudních končetin .......................................................................... 31

8.3

Kostra pánevních končetin........................................................................ 32

8.4

Artróza ...................................................................................................... 32

8.4.1 8.5 9

Žaludeční vředy ................................................................................. 24

6.4

6.5.1

7

Chrup ................................................................................................. 23

Osteoartróza ....................................................................................... 33

Lymfangitida ............................................................................................. 33

KŮŽE A KOŽNÍ ORGÁNY 34 9.1 Kůže, chlupy ............................................................................................. 34 9.2

Kopyto ...................................................................................................... 35

9.2.1

Hniloba kopyt .................................................................................... 36

9.2.2

Rozštěpy kopyt .................................................................................. 36

9.2.3

Laminitis ............................................................................................ 37

10 ABNORMÁLNÍ CHOVÁNÍ 38 10.1 Klkání ................................................................................................... 39 10.2

Potřásání hlavou (headshaking) ........................................................... 39

11 TYPY USTÁJENÍ 40 11.1 Vazné ustájení ...................................................................................... 40 11.2

Boxové ustájení .................................................................................... 41

11.3

Volné ustájení....................................................................................... 41

11.4

Pastevní ustájení ................................................................................... 41 7

12 MODEL FUNGUJÍCÍHO VENKOVNÍHO USTÁJENÍ 42 12.1 Nevýhody venkovního ustájení ............................................................ 43 12.1.1 Hojení ran .......................................................................................... 43 12.1.2 Kopnutí .............................................................................................. 44 12.1.3 Ostré hrany ........................................................................................ 44 12.1.4 Pastevní dušnost ................................................................................ 45 12.1.5 Pastevní choroba ................................................................................ 45 12.1.6 Paraziti ............................................................................................... 45 13 PASTVINA 47 13.1 Pastevní směs ....................................................................................... 48 14 ZÁVĚR

49

15 POUŽITÁ LITERATURA

50

16 SEZNAM OBRÁZKŮ

52

17 SEZNAM PŘÍLOH

53

8

1 ÚVOD Venkovní, často lze slyšet pojem „přirozený“, způsob chovu se v posledních letech rozšířil. Lidé se snaží koním přiblížit jejich domácí prostředí, kterým byla po miliony let divočina. Koně se v divočině pohybují v rodinných skupinách, v rozsáhlé oblasti, která však není bez hranic. Pohybují se po znatelných cestách, vždy vedoucích k napajedlu, ke kterému se vrací v závislosti na jejich žízni. Stravu tvoří stepní traviny, které podle studií nezpůsobují laminitidu. Divoký kůň se pase více než půl dne, přitom denně ujde kolem 40 km. To, jak daleko se vzdálí od napajedla, určuje teplota a počasí. V zimě často hledají potravu mimo svou oblast a ve výsledku si tak rozšiřují domovinu. Pohybují se přes nejrůzněji členěný povrch - o skalnatý si brousí kopyta, písečný (prachový) využívají k válení, nalézají vápencové deposity, kterými doplňují životně důležitý minerál. Podle svých potřeb hledají nejrůznější kůry, byliny a listy. Sociální chování zahrnuje hry, vzájemnou péči o srst, bojové chování, sexuální chování a ke všemu mají libovolně prostoru (Jackson, 2010). Domestikací bylo koním vzato mnoho z jejich přirozenosti, a tak není divu, že začaly vznikat nemoci a problémy, které se u divokých nevyskytovaly. Venkovní systém chovu by mohl mnohým předejít a zajistit tak zdravého koně jak po fyzické, tak po psychické stránce.

9

2 CÍL PRÁCE Cílem práce je zpracování literárních materiálů o působení venkovního chovu na organismus koně – vzhledem k jejich přirozeným projevům a potřebám, onemocněních vyskytujících se především u koní ustájených boxovým způsobem a uvedení vlastního modelu venkovního ustájení spolu s fotodokumentací.

10

3 VZNIK A VÝVOJ KONĚ Nejstarší předek dnešního koně žil asi před 60 miliony let (Petlachová a kol., 2013). Kostru zvířete, kterou vědci uznali za nejstaršího koně, objevili paleontologové na jihozápadě USA v roce 1867 (Plocrová, 2001). Nazvali ho Eohippus. Měřil asi 40 cm, na předních končetinách měl 5 prstů, z nichž 4, které se dotýkaly země, měly kopýtka. Na zadních nohou měl také 5 prstů, ale jen 3 z nich, dotýkající se země, měly kopýtka. Na prstech, které se země nedotýkaly, kopýtka zcela zakrněla. Nástupcem Eohippa byl Orohippus, který žil ve středním eocénu. Byl o něco větší, měl delší hlavu, lépe vyvinuté zadní končetiny, díky kterým byl rychlejší a dobře skákal. Zkrácené prsty zmizely (Štrupl a kol., 1983). Mesohippus žil ve spodním oligocénu. Velikostně by se mohl přirovnat k ovci, na předních i zadních nohou měl po třech prstech a prostřední, třetí prst, byl delší než postranní (Plocrová, 2001). Miohippus a po něm Meryhippus se již více podobali koni, i když byli stále malí. Končetiny měly po třech prstech a našlapovali na všechny tři. Neohipparion našlapoval pouze na prostřední a postranní dva prsty se země vůbec nedotýkaly. Byl velký asi jako osel, měl těžší hlavu, ale dlouhé a štíhlé nohy, díky nimž se mohl pohybovat značnou rychlostí. Pliohyppus došlapoval pouze na třetí (prostřední) prst, který byl silný a měl kopyto. Z postranních prstů zbyly kosti bodcovité. Plesihippus je článkem mezi Pliohippem a dnešním koněm. Žil v pliocénu a z této formy se vyvinul dnešní kůň – Equus, který se přizpůsoboval podmínkám, ve kterých žil. V západní Evropě v přímoří, kde měl dostatek píce, se během staletí vyvíjel v mohutnější formy s vysokými nároky na množství píce. Na skalnatých územích se skromnou výživou se naopak vyvíjel tak, že se zmenšoval, byl lehčí a skromnější. V asijských stepích, kde teploty velmi kolísají, se z něj stával kůň středního rámce a velikosti, rychlý, otužilý, nenáročný. 11

Rozdílné formy koně, jež vznikly působením vnějších podmínek, můžeme rozdělit do čtyř skupin: Kůň Převalského – kertak; kůň Gmeliniho – tarpan; kůň západní lesní; kůň severský horský. Kertak dosud žije ve stepích Střední Asie, zejména v Mongolsku. Z něj vznikla většina plemen asijských koní (mongolští, čínští, kirgizští…). Tarpan žil na stepích kolem Černého a Kaspického moře. Pro maso byl však úplně vyhuben. Orientální kůň, zejména pak arabský, se stal zakladatelem teplokrevného chovu koní. Kůň západní lesní žil v přímořských krajích západní Evropy a v údolích Alp. Díky bohaté potravě na rovinách přímoří, v mírném klimatu, se vytvářela forma mohutného, velkého a silného koně – prapředci dnešního koně belgického, rýnského, buloňského a těžkých plemen anglických. Koně žijící v alpských údolích, kde byly klimatické podmínky drsnější a nebyl takový nadbytek potravy, se nevyvinuli do

takové

mohutnosti jako koně přímořští. Byli však odolnější; prapředci koní norických. Obě tyto formy jsou prapředky skupiny koní chladnokrevných. Kůň severský horský dnes žije v severní hornaté části Anglie a Skotska, na Shetlandských ostrovech, na Islandu, v hornaté části Skandinávského poloostrova a Finska. Typickými zástupci této skupiny je shentlandský pony, kůň fjordský a kůň huculský. Kůň patří do řádu lichokopytníků a čeledi koňovití (Štrupl a kol., 1983).

12

4 PŘIROZENÉ CHOVÁNÍ KONÍ V přírodě najdeme koně vždy ve stádě, které se skládá z vůdčího koně, harému klisen a hříbat. Vůdčím koněm je alfa hřebec, který stádo pobízí a chrání zezadu a jeho oblíbená klisna – alfa klisna -, která je vepředu a určuje většinu pohybu skupiny (Jackson, 2010). Do stáda přibývají nová hříbata, slabí a nemocní jedinci hynou, někteří členové se oddělují a zakládají nová stáda, mladí hřebci vyzývají na souboj dominantního, aby mu odloudili jeho klisny. Stále však drží pohromadě, protože mezi zvířaty existují hluboké vazby. Domestikovaní koně mají v základu svého chování instinkty divokých předků, proto jsou jejich potřeby, strachy a vzorce chování stejné (Birdová, 2004).

4.1 Potřeby koní 4.1.1 Sebezáchova Kůň byl loveným zvířetem, přežil díky rychlým nohám a ostrým smyslům, které mu zajistily nebezpečí zavčas odhalit a uniknout mu. U zvířat je reakcí na ohrožující situaci útěk nebo boj. Koně upřednostňují útěk, je to po úleku základní podstata chování; bojují pouze v případě, nemají-li kam utéci. Divocí koně stráví útěkem před nepřáteli velké množství času, i když se jedná třeba jen o podezření. Nelekají se stejných věcí, závisí to na jejich smyslech, zorném poli, předchozích zkušenostech a na psychickém rozpoložení. Faktorem, který zvyšuje lekavost, je nervozita a stres (Hillová, 2011).

4.1.2 Voda a krmení

V divočině kůň stráví zhruba 12 – 18 hodin pastvou, na které si najde, co zrovna potřebuje – nejrůznější kůry, byliny, listy, přírodní ložiska soli a minerálů (Jackson, 2010). Často se jedná o téměř holou krajinu, v níž roste malé množství trávy a jejich 13

výživa se několik měsíců skládá hlavně z křovin a větviček.

Tělesná hmotnost a

kondice se během roku mění v závislosti na tom, jak v době nedostatku přežívají jen díky tukovým rezervám (Birdová, 2004). Pro koně je velice důležitý neustálý příjem potravy kvůli bakteriím v tlustém střevě, které jsou pro trávení nezbytné. Pokud kůň několik hodin nežere, jejich rovnováha je narušena a to může mít za následek vnitřní otravu nebo koliku. Při boxovém ustájení je rozmanitost výživy omezená, navíc příjem potravy je rozdělen do několika velkých krmných dávek denně. Pokud je kůň krmen 2 – 3 krát denně, prožívá palčivý hlad, což může mít za následek spoustu zlozvyků, mnoho střevních a žaludečních onemocnění i problémy se zuby. Například velká množství jádra jsou pro koně něco naprosto cizího – v přírodě ho najdou pouze v rozptýlených množstvích. A pokud ho dáme hladovému koni, s několik hodin prázdným žaludkem, hltá, často vůbec nežvýká, jádro se nepromíchá s dostatečným množstvím slin a koni tak v žaludku na dlouhou dobu vznikne lepivý žvanec (Strasser, 2009). Avšak vyhnat koně na pastvu a dále se nestarat může mít stejně negativní dopady. Důležité je sladit vlastnosti pastviny s požadavky koní, dále vzít v úvahu klimatické podmínky a změny během celého roku (Birdová, 2004). Spotřeba vody na koně je 20 – 40 litrů denně, záleží na teplotě okolí. Upřednostňují chladnější vodu před teplou (Hillová, 2011). 4.1.3 Rozmnožování Divocí koně mají silný rozmnožovací pud, díky němuž existují. Domácí koně nemají možnost volného páření, ale tyto sexuální touhy a chování mají také (Hillová, 2011). 4.1.4 Socializace a ustálený režim To, že žijí ve stádě, koním přináší pocit početní převahy, ochrany a sociálních výhod. Mají rádi, když mohou denně vykonávat své návyky, nejlépe ve stejný čas (Hillová, 2011).

14

4.1.5 Jak koně tráví den

Pro koně žijící v přírodě je přirozené strávit největší část dne příjmem potravy (zhruba 16 hodin), asi 5 hodin stojí, socializaci věnují asi 2 hodiny a zhruba hodinu leží. Koně ve stáji, krmeni třikrát za den, stráví největší část dne stáním (18 hodin), zhruba 3 hodiny žerou a 3 hodiny leží. K socializaci vůbec nemají prostor. Koně ve skupinovém výběhu s volným přístupem k senu přijímají potravu asi 12 hodin, zhruba 8 hodin stojí a socializaci a ležení věnují po 2 hodinách (viz příloha A) (Hillová, 2011).

4.2 Přirozenost koní Kůň je stádové zvíře. Mají potřebu dotýkat se nebo si být alespoň na dohled, avšak rádi kolem sebe udržují 3,5 – 4,5 metru širokou zónu osobního prostoru (Hillová, 2011). 4.2.1 Bonding Velice silné pouto vzniká mezi klisnou a narozeným hříbětem, když ho klisna olizuje a hříbě od ní pije. S přibývajícím věkem hříběte toto pouto slábne. Kůň se může začít přátelit s jakýmkoli druhým koněm ze stáda, může vyhledávat jeho společnost a rozdělení může způsobit nervozitu (separační úzkost) (Hillová, 2011). 4.2.2 Grooming Vzájemná péče o srst (grooming) je poskytování péče, pozornosti (tzv. epimeletické chování) druhému zvířeti. Prvním epimeletickým chováním je olizování novorozeného hříběte klisnou. Ke groomingu dochází až později a jde o vzájemné „škrábání“, většinou mezi dvěma koňmi s vzájemnými preferencemi (Hillová, 2011). 4.2.3 Hierarchie Jedná se o seřazení podle dominance. Koně se vzájemně ohodnocují podle autority, ať jde o stádo nebo jen dva jedince. Faktory ovlivňující hierarchické postavení jsou:

15

věk, velikost těla, síla, atletické schopnosti, pohlaví, temperament a délka pobytu ve stádě. Vytváření těchto postavení může být velice drsné a hrubé. Jakmile je hodnostní žebříček ustanoven, všichni znají svou pozici, vědí, kde je jejich místo a jakákoli agrese je zbytečná (Hillová, 2011). 4.2.4 Koňské hry Hry jsou velice důležité pro správný fyzický a psychický vývoj hříbat a mladých koní. Starší koně takové hry nezajímají. Zahrnují běhání, honění, vyhazování, vzpínání, skákání, štípání, kousání, narážení do sebe a kopání. Hříbata se tím učí bojovému chování, připravují se na pohlavní život, zostřují jim reflexy, rozvíjí soutěživost, zlepšují celkovou kondici a výdrž (Hillová, 2011). 4.2.5 Zvědavost, zkoumání Zvědavost umožní hříběti, že najde matčino vemínko, napije se a přežije. Je to nejcennější vlastnost koní, představuje zájem a je nástrojem k duševnímu rozvoji a poznání nových věcí. Pokud koně něco zaujme, prvně je podezřívavý, stojí v bezpečné vzdálenosti a je v pozoru. Postupně, jak získá informace pomocí smyslů, se přibližuje. Až je u věci tak blízko, že se jí může dotknout, rozhodne se, jestli je věc pro něj bezpečná či nikoli (Hillová, 2011). 4.2.6 Kočovný život Divoce žijící koně nachodí během dne kvůli krmení a vodě spoustu kilometrů. Jsou přizpůsobeni k přijímání malých dávek krmiva během cesty. Díky neustálému pohybu mají zahřáté svaly, zostřené smysly, nervy v pohotovosti, a tak zavčas a úspěšně rozpoznají predátory a stihnou před nimi utéct. Kdy a kam se vydat rozhoduje obvykle vůdčí klisna, ostatní jedinci ji následují (Hillová, 2011).

16

5

KOŇSKÉ SMYSLY

Aby ve volné přírodě kůň přežil, musí spoléhat na své smysly, které jim umožňují myslet a jednat určitým způsobem (Hillová, 2011).

5.1 Zrak Koňské oko patří k největším očím savců, je větší než oko velryb a slonů a dosahuje dvojnásobku velikosti oka lidského (Hillová, 2011). Má je umístěny po stranách hlavy, což umožňuje širší periferní vidění. Vidí binokulárně i monokulárně. Monokulárně znamená, že každé oko má odlišné zorné pole a každým okem může vidět dopředu, do strany a dozadu (Dušek a kol., 1999). Zorné pole se na obou stranách hlavy pohybuje od 130 do 140 stupňů, tedy dohromady asi 260 až 280 stupňů monokulárního vidění. U binokulárního vidění poskytne každé oko jeden obraz a tyto obrazy se poskládají do jednoho trojrozměrného vjemu. Aby ho mohl dobře používat, potřebuje k tomu volně hýbat hlavou a krkem. Úhel binokulárního vidění je 75 až 90 stupňů před obličejovou částí hlavy. Když se přičte plocha monokulárního vidění, dává to zorné pole 345 až 355 stupňů. Slepé zóny tvoří asi 5 až 15 stupňů. Když se kůň přibližuje k předmětu, který má ve svém binokulárním vidění a míjí ho, může se někdy leknout, měnit směr či se na předmět obracet čelem, protože je to bod, kdy se předmět dostává jen do monokulárního vidění. Podle koňských reakcí by se dalo odvodit, že rozdíl v zobrazení bude výrazný. Když se kůň pase, dokáže vnímat blízké i vzdálené předměty. U divokých koní je tato schopnost vzhledem k bezpečnosti důležitá (Dušek a kol., 1999).

17

Obr. 1. Vidění koní (Hillová, 2011) Pokud má kůň sníženou hlavu, má velice dobré periferní vidění. Když ji má nahoře, jsou přímo před čelem, hlavou a nosem, na zádech (okolo páteře) a za ním (kolem ocasu) slepé zóny.

Obr. 2. Slepé zóny koní (Hillová, 2011) Zraková ostrost je dána počtem fotoreceptorů v sítnici oka. Těmito fotoreceptory jsou u savců tyčinky a čípky, kdy tyčinky jsou citlivé na světlo, tmu a pohyb, a čípky na barvu (za jasného světla). Koně mají podél horizontální osy oka pás ostrého vidění – je zde největší hustota fotoreceptorů. Nad a pod oblastí ostrého zraku je schopnost zaostřit horší. Pokud má kůň možnost volně pohybovat hlavou a krkem, dobře ostří a tedy dosahuje vysoké zrakové ostrosti a dobře zjišťuje pohyb. Zrakovou ostrost dále ovlivňuje tvar oční bulvy, přizpůsobivost zraku, pružnost čočky a síla okohybných svalů. Z uvedeného vyplývá, že kůň dobře vidí do dálky, hůře ostří blízké předměty. V divočině kůň potřeboval rozeznat blížící se nebezpečí, aby stihl zavčas utéci, takže evolučně dává jejich dalekozrakost smysl. Koňské oko má horší přizpůsobivost ze světla na tmu a naopak než oko lidské, což je dáno tvarem jejich zornice, která se mění z úzké horizontální štěrbiny na velkou 18

oválnou plochu se zaoblenými rohy. Ve tmě však vidí dobře, podobně jako sovy a psi. Za to může tenká zrcadlová ploška (tapetum lucidum) na spodní polovině vnitřku oka, způsobující zdvojnásobení odraženého světla na sítnici. Za jasného světla oko chrání duhovková zrna (corpora nigra), která přesahují duhovku, a tak brání světlu, aby pronikalo do zornice přímo. Jak je to s barevným viděním koní se stále neví jistě. V sítnici očí mají dva typy barvocitlivých čípků (lidé mají tři) a mnoho odborníků se shodlo, že vidí více než jen odstíny šedi. Ovšem jaké barvy vlastně vidí, to stále jasné není (Hillová, 2011). Asi 20 % koní je považováno za krátkozraké. Dalekozrakost je méně častá, vyskytuje se u necelých 10 % koní (Dušek a kol., 1999). Oko chrání horní a spodní víčko a také víčko třetí – mžurka -, nacházející se ve vnitřním koutku oka. Při podráždění mžurka rychle přes oko přejede a tím ochrání a otře rohovku. V mžurce se také nachází žláza produkující slzy. Kromě žlázy v mžurce se slzy produkují v slzném kanálku a jejich funkcí je omývání oka. Sbírají se ve spodním víčku a slzným kanálkem proudí k vývodu v nosní dutině (Hillová, 2011). 5.1.1 Zánět spojivek

Jedná se o nejběžnější onemocnění očí. Nejčastější příčinou je poranění oka (stonkem trávy, větvičkou apod.); dále pak cizí látky, které se do oka dostaly; primární virová nebo bakteriální infekce; hmyz; alergický zánět spojivek (vyvolaný např. repelentem). Klinickými příznaky jsou výtok (hlen, hnis, slzy); zavírání nebo přivírání víček; víčka mohou být oteklá, spojivka zrudlá. Léčba zahrnuje antibiotické oční kapky a masti, které se používají několikrát denně. Před aplikací je třeba oko vyčistit od výtoku. Dobré je chránit koně před světlem a hmyzem (ten může přenést infekci z jednoho oka do druhého nebo z jednoho koně na druhého) (O´Brien, 2009).

19

5.1.2 Poranění rohovky

K poranění rohovky může dojít při pastvě ve vysoké trávě, při drbání hlavy nebo potyčkách mezi koňmi; může ji způsobit prach, cizí těleso v oku, ale i primární bakteriální a virové infekce. Klinickými příznaky je bolestivost oka, zavírání víček, nadměrné slzení, hnisavý výtok, povrch oka se zakalí, zornice může být zúžená. Léčí se antibiotiky (každé dvě hodiny) nebo protiplísňovými přípravky (O´Brien, 2009).

5.2 Sluch

Koňské uši patří k nejpohyblivějším mezi domestikovanými zvířaty - stočí se téměř o 180 stupňů. Mohou jimi zachytit vyšší i nižší frekvence než uši lidské – 55 Hz až 25 kHz a více, zatímco lidské 20 Hz až 20 kHz (bere se kůň i člověk v nejlepších letech). Koně slyší zvuky z velké dálky, při příznivém větru až několik kilometrů vzdálené. Sluch mají skvěle vyvinutý, jsou vrozeně nedůvěřiví, stále poslouchají, nejrůznějších zvuků se mohou lekat. Díky sluchu přežili (Hillová, 2011).

5.3 Čich a chuť Koně mají velice dobře rozvinutý čich i chuť. Pachové částice se vzduchem dostanou do nozder, kde ulpívají na vlhké tkáni, odkud je informace o nich odeslána do mozku. Čich slouží jako důležitý rozpoznávací prostředek. Při vzájemném očichávání koně rozpoznávají hormony v moči, potu a dalších tělesných tekutinách a tyto pachy často spustí tzv. flémování. To vypadá tak, že kůň zvedne horní pysk, tím vžene pach do nozder a tam ho uzavře ve vomeronasálním (Jacobsonově) orgánu. Ten leží v horní části nosních dutin. Chuť zajišťují papily na jazyku, patře a v hrdle. Koně mají rádi slanou a sladkou 20

chuť, naopak hořké a kyselé odmítají. V divočině jim radí instinkty, co mají sežrat, jestli nepotřebují doplnit minerály apod. (Hillová, 2011).

Obr. 3. Uložení vomeronasálního orgánu (Hillová, 2011)

5.4 Hmat

Koně jsou velice citliví. Odliší jemný dotyk, stálý vyšší tlak, bolest, teplo a chlad. Mají citlivé hmatové chlupy kolem očí a huby. Ty jim pomáhají při zjišťování, kam strkají hlavu. Mají rádi drbání, ne lechtání a plácání (Hillová, 2011).

Obr. 4. Citlivé zóny koní (Hillová, 2011)

21

5.5 Reflexy

Jsou to nevědomé reakce. U koní se vyvinula řada reflexů, která mu pomohla přežít a zůstala i dnešním koním (Hillová, 2011). 5.5.1 Sací reflex Hříbata začnou hledat vemínko matky a vyluzovat zvuky sání, pokud si o klisnu drbou hlavu nebo jej oždibuje klisna (Hillová, 2011). 5.5.2 Reflexní škubnutí nohy Příčinou je to, že po dotyku predátora kůň vytrhl nohy od země. Je to přirozený obranný instinkt (Hillová, 2011). 5.5.3 Reflexní oblouk v oblasti zádě, hráze a rekta Tento reflex způsobuje sevření ocasu, análních svěračů, podsazení zádě, případně vykopnutí. Objeví se poté, když se ho něco dotkne na spodní straně ocasu a v okolí konečníku (Hillová, 2011). 5.5.4 Kožní reflex Rychlé a opakované svalové záškuby po stranách hrudníku koně, to způsobuje kožní sval cutaneus trunci například poté, kdy mu přistane na žebrech moucha (Hillová, 2011). 5.5.5 Páteřní reflex Silnější tlak po páteři způsobí reflexivní prohnutí v zádech.

Mezi další reflexy patří záškuby ušima, mrkání očních víček, slzení, rozšíření 22

zornice oka, třesení hlavou, salivace, kýchání, kašlání (Hillová, 2011).

5.6 Propriocepce Je to smysl pro rozpoznání toho, kde se nachází jaká část těla ve vztahu k jiným částem a k okolním věcem. Na danou část těla přitom nejde vidět. Koně mají obecně dobrou propriocepci. Je úzce spojena s koordinací (Hillová, 2011).

6

TRÁVICÍ SOUSTAVA

Funkcí trávicího ústrojí je příjem a zpracování potravy, vstřebávání výživných látek a zajištění odstranění odpadních látek defekací (Higginsová a Martinová, 2013).

6.1

Ústní dutina

Kůň uchopuje potravu citlivými pysky, uškubne ji řezáky a dále posouvá do ústní dutiny, kde je rozmělněna třenovými zuby a stoličkami. Žvýkáním se zahajuje salivace ze tří slinných žláz – podčelistní, podjazykové a příušní. Sliny obsahují hydrogenuhličitan, jsou tedy lehce zásadité, neobsahují enzymy. Denně kůň vyprodukuje 10 – 12 litrů slin, záleží na počtu žvýkacích pohybů. Žvýkání je vrozené chování, proto kůň, který nemá k dispozici žádnou potravu, začne okousávat věci kolem sebe (Higginsová a Martinová, 2013). 6.1.1 Chrup

Počty se mohou lišit, obecně však dospělá klisna 40 a dospělý hřebec 42 zubů. Mléčný chrup se mezi 2,5 až 5 lety věku mění za trvalý. Zuby do 25 až 30 let neustále rostou (zhruba 2 – 3 mm za rok), je tedy třeba je obrušovat. To koním zajišťuje jejich přirozená potrava – tráva. Obsahuje totiž křemenné částice, která zuby stále brousí. 23

Nepravidelné nebo nedostatečné obrušování zubů způsobuje několik skutečností: měkké krmivo; nedostatečné množství žvýkacích pohybů; podávání potravy ve vysoko umístěných sítích – to způsobuje zasouvání dolní čelisti dozadu a změnu postavení zubů a žvýkacích pohybů (Higginsová a Martinová, 2013).

6.2 Jícen

Jícen je až 150 cm dlouhá trubice z hladké svaloviny, vystlaná epitelovou sliznicí (Marvan a kol., 2007). Sousto je z hltanu do žaludku posouváno vlnami svalových kontrakcí (peristaltikou), ke kterým dochází po celé délce trávicího systému (Higginsová a Martinová, 2013).

6.3 Žaludek

Žaludek je jednokomorový, složitý (kromě žláznaté sliznice se v žaludku nachází bezžláznatá kutánní sliznice, která vystýlá slepý vak žaludku a část dutiny těla žaludku). Obsah je 8 – 15 litrů. Jícen ústí do slepého vaku (Marvan a kol., 2007). Žlázy ve žláznaté sliznici produkují kyselinu chlorovodíkovou, pepsin a lipázu, které štěpí bílkoviny a tuky. Kyselinu chlorovodíkovou kůň vylučuje stále. Proto je důležité krmit častěji po malých dávkách. Potrava v žaludku zůstane asi dvě hodiny, pak je posunuta do tenkého střeva (Higginsová a Martinová, 2013). 6.3.1 Žaludeční vředy

Příčinou žaludečních vředů je nerovnováha mezi agresivními prvky kyseliny chlorovodíkové a pepsinu a mezi ochrannými faktory bikarbonátu a hlenu. K této nerovnováze nemůže dojít, pokud se kůň pase nebo má neomezený přístup k senu, neustále tak žvýká a produkuje dostatečné množství slin, které kyselinu neutralizují. U ustájených koní, jež jsou krmeni v dlouhých časových intervalech nebo je hlavní složkou krmiva měkký koncentrát (ten navíc zvyšuje hormon gastrin, který stimuluje produkci kyseliny chlorovodíkové), je žaludek často prázdný, tedy snadno zranitelný. 24

Další příčinou může být škrob, pokud se překračuje doporučená dávka 1 g na 1 kg tělesné hmotnosti na porci. Překročení může vést k syndromu gastroduodenální ulcerace a stát se spouštěcím faktorem laminitidy. Dále má vliv i typ vlákniny. Vojtěška, obsahující vysoký podíl vápníku, má dobré pufrovací schopnosti. Pokud půjdeme pracovat s koněm, který má prázdný žaludek, způsobíme, že kyselina šplíchá až na nechráněnou část. Odhaduje se, že více než 90 % ustájených závodních koní má problémy se žaludečními vředy. Koně, kteří mají méně stresující životní styl a bývají častěji ve výběhu, podléhají této chorobě méně (Higginsová a Martinová, 2013).

6.4 Tenké střevo

Zde dochází k enzymatickému trávení, rozkladu živin natrávené potravy a vstřebávání do krevního oběhu (Higginsová a Martinová, 2013). Je 15 - 30 metrů dlouhé (Marvan a kol., 2007), o objemu 40 – 50 litrů. Šťávy z pankreatu a žluč z jater zde zajišťují alkalické prostředí, díky němuž správně fungují trávicí enzymy. V tenkém střevě se rozpustí většina lipidů a proteinů a asi 50 – 70 % rozpustných sacharidů, vitaminů a minerálů. Částečně natrávená potrava putuje střevem asi 90 minut. Může déle, ale i kratší dobu. Pokud delší, vstřebá se více výživných látek. Tenké střevo se dělí na tři části. Dvanáctník, dlouhý asi metr, rozkládá pomocí enzymů, žluči a pankreatických šťáv škroby a ostatní rozpustné sacharidy na glukózu; bílkoviny na aminokyseliny a tuky na mastné kyseliny a glycerol (Higginsová a Martinová, 2012). Lačník je nejdelší část tenkého střeva, měří 17 - 28 metrů a z hlediska trávení je nejdůležitějším úsekem střeva (Marvan a kol., 2007). Dochází zde ke konečnému chemickému rozkladu natrávené potravy. Konečné produkty – glukóza, aminokyseliny, mastné kyseliny, glycerol, vitamíny a minerály – se odtud vstřebávají do krevního oběhu, kde jsou využity buňkami nebo ukládány játry. Kyčelník, dlouhý zhruba metr, vstřebává výživné látky a posouvá částečně natrávenou potravu do slepého střeva (Higginsová a Martinová, 2013).

25

6.5 Tlusté střevo

Je 8 - 9 metrů dlouhé a dosahuje objemu 130 – 150 l (Marvan a kol., 2007). Tráví rostlinnou vlákninu a nerozpustné sacharidy, vstřebává vitamíny, minerály, vodu a elektrolyty. Dělí se na tři části – slepé střevo, tračník (vzestupný a sestupný) a konečník (Higginsová a Martinová, 2013). Slepé střevo představuje rezervoár potravy o objemu asi 50 litrů (Marvan a kol., 2007). Leží na pravé dorzální straně dutiny břišní a obsahuje miliony mikroorganismů (bakterie, kvasinky, houby, protozoa), jež rozkládají nestravitelnou celulózu a vláknité zbytky potravy do podoby, kterou slepé střevo již dokáže vstřebat. Každá bakteriální populace se specializuje na trávení konkrétního typu potravy, takže změny v dietě musí být postupné, aby měly dostatek času se přizpůsobit. Po fermentačních procesech ve slepém střevě postupuje potrava do tračníku. Ve vzestupném tračníku, asi 3,5 metru dlouhém a 90 litrů objemném, pokračuje mikrobiální trávení, které rozkládá tuhou píci a celulózu. Je rovněž hlavním místem pro vstřebávání živin a vody. Postup potravy je zde pomalý, vzhledem k četným kličkám a proměnlivému průměru. V místech, kde se tračník obrací o 180 stupňů, často dochází k ucpání, z důsledku podání nadměrného množství koncentrátů nebo špatně sežvýkané potravy u koní se zubními problémy. Tyto ohyby se nazývají brániční, pánevní a sternální ohbí. Často se ucpává oblast pánevního ohbí, jelikož má nejmenší průměr. U koní krmených trávou nebo senem se problémy s ucpáním vyskytují méně. Koliky a střevní bolesti také může způsobit plyn uvolňovaný při nesprávné mikrobiální fermentaci. Pokračováním vzestupného tračníku je sestupný tračník, dlouhý 3,5 metru, menšího průměru a objemu 20 litrů. Proplétá se s kličkami lačníku, je volně zavěšen a to je důvod, proč u něj může dojít k přehození. Funkcí je vstřebávání vody, elektrolytů a živin, dále příprava defekační hmoty. Zbytky potravy se posouvají do konečníku, dlouhého asi 30 cm. Shromažďují se zde výkaly, které opouští trávicí systém řitním otvorem (Higginsová a Martinová, 2013).

26

6.5.1 Probiotika, prebiotika

Stres, změna diety, odčervovací prostředky a léčiva - to vše může změnit střevní prostředí a zabít mnoho mikroorganismů, čímž se sníží schopnost střeva trávit. Lze tím předejít podáním probiotik a prebiotik. Probiotika stimulují růst přátelských bakterií, které prospívají střevní mikroflóře a prebiotika jsou nestravitelné složky stravy podporující růst a aktivitu užitečné střevní mikroflóry (Higginsová a Martinová, 2013).

6.6 Ezofageální obstrukce

Pokud kůň hltá, jícen nestíhá posouvat potravu do žaludku a může tak dojít k ucpání jícnu. Hltání je nejčastější příčina. Dalšími může být spolknutý velký kus potravy, špatné zuby, které nejsou schopny potravu dostatečně rozmělnit atd. Klinickými příznaky je natahování hlavy a krku při snaze opakovaně polykat, sliny a kousky krmiva v nozdrách, slintání, chrochtání. Pokud se stav do hodiny nezlepší, je nutné volat veterináře, který podá léky na uklidnění a k uvolnění stěny jícnu. To umožní posunutí sousta do žaludku. Někdy je třeba zavést do jícnu sondu a provést proplach teplou vodou. Pokud ucpání trvá dlouho, může kůň vdechnout sliny nebo krmivo do plic, čímž může vzniknout pneumonie. Prevencí zápalu plic je podání antibiotik (O´Brien, 2009).

6.7 Kolika

Kolika je stav, kdy klinické příznaky poukazují na bolest v jakékoli části trávicího ústrojí (O´Brien, 2009). Příčiny kolik jsou různé. Může to být větší změna ve výživě, zkažená krmiva, nedostatek vody, prochladnutí, vadný chrup, cizopasníci střev, zmnožení střevní mikroflóry, které vyvolává plynatost, zácpu, záněty v zažívacím ústrojí, zaškrcení nebo zauzlení střev (Štrupl a kol., 1983). Dále může být důvodem odčervení (někdy se lehká kolika objeví 48 hodin po odčervení, často po přípravku proti tasemnicím a 27

strongylům), krmení vysokých dávek tvrdého krmiva a nedostatek pohybu (u koní v boxovém ustájení je riziko koliky zvýšené). Pokud je kůň neklidný nebo naopak moc klidný, nedožral krmení, nekálí, nemočí, může se jednat o počáteční stadium koliky. U těžších případů se kůň začne potit, převalovat (čím dál častěji a intenzivněji), ztrácí zájem o okolí, břicho se může nafouknout, tepová frekvence se zvyšuje a pulz je slabší. Veterinář zkontroluje pulz, dechovou frekvenci, rektální teplotu, střevní ozvy, stav krevního oběhu, míru hydratace a rektální palpací prozkoumá dostupné části zažívacího ústrojí. Může odebrat vzorek peritoneální tekutiny (vpichem jehly zespoda skrze břišní stěnu), kdy čirá, světle žlutá tekutina je normální, krví zabarvená a zakalená poukazuje na nutnost chirurgického zásahu. Žaludeční sondou pak může kontrolovat, zda se žaludek neplní tekutinou. To by značilo, že se potrava nemůže posouvat dál kvůli překážce v dalších úsecích trávicího traktu. U lehčích kolik veterinář může podat léky na uvolnění křečí, uvolnění od bolesti, projímadla, protizánětlivé léky, předejít dehydrataci intravenózně či orálně podanými tekutinami. Chirurgická operace probíhá pod celkovou anestezií a provádí se u koní, kteří mají velké bolesti, již nereagují na analgetika (nebo jen krátce), jsou dehydratovaní, mají špatný krevní oběh nebo byl palpačním vyšetřením objeven nález, který vyžaduje operaci (O´Brien, 2009).

7

DÝCHACÍ SOUSTAVA

Hlavními funkcemi dýchacího systému jsou přívod kyslíku do plic a jeho dopravování do krve; výměna kyslíku a oxidu uhličitého; udržování a ovládání vnitřní hladiny oxidu uhličitého; regulace hydratace (vydechováním); pomoc při termoregulaci (vydechováním horkého a vdechováním chladného vzduchu); podpora čichu; umožnění komunikace (řehtání, frkání, kvičení).

28

Dýchací soustavu tvoří horní a dolní dýchací cesty (Higginsová a Martinová, 2013).

7.1 Horní cesty dýchací

Zahrnují nozdry, nosní průchody, nosní dutiny a hrtan. Vzduch je vdechován nozdrami do nosní dutiny, která je oddělena od dutiny ústní tvrdým kostěným patrem, tvořící strop ústní dutiny a dno nosní dutiny. V nosních dutinách je vlhká mukózní membrána a jemné řasinky, jejichž funkcí je filtrace a čištění vzduchu. Nečistoty jsou tlačeny do hltanu, odkud vytékají nozdrami, nebo jsou spolknuty, popřípadě vykašlány (Higginsová a Martinová, 2013). Hrtan se nachází mezi hltanem a průdušnicí (Marvan a kol., 2007). Ovládá proudění vzduchu do plic při dýchání a je chráněn pěti chrupavkami, na které se upínají svaly, které otevírají a zavírají hrtanovou příklopku. Ta umožňuje koni polykat a brání vstupu cizích těles do průdušnice. Uzavření hrtanové příklopky a polykání stimuluje jazyk tím, že tlačí potravu do zadní části ústní dutiny (Higginsová a Martinová, 2013). V hrtanu se nachází hlasové ústrojí (Marvan a kol., 2007).

7.2 Dolní cesty dýchací

Zahrnují průdušnice, průdušky, průdušinky, bránici a plíce. Průdušnice spojuje hrtan s kořenem plic (Marvan a kol., 2007). Může být až metr dlouhá. Ve stěně je 50 – 60 chrupavčitých prstenců ve tvaru podkovy. Díky tomuto tvaru chrupavek je jedna strana průdušnice nedovřená. Na otevřené straně chrupavek leží jícen, odděluje tak průdušnici od obratlů. Nad srdcem se průdušnice rozděluje na dvě průdušky. Každá průduška vede do jedné plíce. Levá plíce je menší (dává prostor srdci). Plíce se při dýchání zvětšují a zmenšují, což umožňuje houbovitá elastická tkáň. Povrch plic a stěny hrudní dutiny vystýlá hladká, klouzavá membrána (pleura) a prostor mezi membránou je vyplněn mazivem (pleurální tekutinou), jež umožňuje roztáhnutí a smrštění, aniž by se plíce poškodily. V plicích se průdušky rozvětvují na průdušinky, 29

které končí v plicních sklípcích. Pravou stranou srdce proudí odkysličená krev plicní tepnou do plic kapilárami, které jsou vnořeny do stěn plicních sklípků. Poté je oddělen oxid uhličitý a vydechnut jako odpad. Čerstvý vzduch, bohatý na kyslík, přivede vdech. Vzduch se dostane k plicním sklípkům, tam je vstřebán hemoglobinem v červených krvinkách a plicní žilou dopraven do srdce, odkud je vehnán do těla, kde se vstřebá. Bránice odděluje hrudní dutinu od břišní. Je to kupolovitě dopředu se vyklenující svalová plocha, kontrakcemi a oploštěním zvětšující hrudní dutinu. V plicích vznikne podtlak, čímž je vzduch natažen do plic. Když bránice relaxuje, objem hrudníku se zmenšuje a tím je vzduch z plic vytlačen (Higginsová a Martinová, 2013).

7.3 Rekurentní obstrukce dýchacích cest

Jedná se o neinfekční onemocnění ustájených koní, kdy dochází k alergické reakci na malé částice v ovzduší stáje, obsahující plísňové spory, částečky pícninových roztočů a jejich výkaly, zlomky rostlinných materiálů a prach ze srsti. Koncentrace těchto částic se zvyšuje špatnou ventilací stájového ovzduší. Projevem je kašel v klidu i při práci, šedožlutý nosní výtok, zvýšená dechová frekvence, zvýšená dechová námaha, pískání. Diagnóza zahrnuje endoskopické vyšetření průdušnice, kde se prokáže velké množství hlenu. Nejúčinnější léčbou je ustájení 24/7. Dále lze řešit kortikoidy, jež potlačují alergické reakce, ale je zde riziko vedlejších účinků (O´Brien, 2009).

8

KOSTERNÍ SOUSTAVA

Kostru koně tvoří zhruba 205 kostí, množství se však liší, protože některé kosti s postupem věku srůstají a existují rozdíly mezi různými plemeny (Hillová, 2011). 30

Kostru lze rozdělit na osovou a kostru končetin. Hlavními funkcemi kostry je podpora, ochrana vnitřních orgánů, uchycení pro svaly a šlachy, udržení postavení těla, tvořit a uskladňovat červené krvinky, ukládat tuky a minerály a podílí se na pohybu (Higginsová a Martinová, 2013).

8.1 Osová kostra

Tvoří ji lebka, obratle a žebra. Lebka se skládá z 34 plochých kostí pospojovaných vazivovým spojením. Má čtyři dutiny – mozkovnu, očnicovou, ústní a nosní dutinu. Lebka se spojuje s páteří atlasem v hlavovém kloubu. Tu tvoří 54 – 58 obratlů oddělených 185 vazivově-chrupavčitými a synoviálními klouby, jež se podílí na pohlcování otřesů a ohebnosti páteře. Hlavní funkcí je ochrana míchy, aorty, vnitřních orgánů, poskytnutí míst pro uchycení svalů a šlach (Higginsová a Martinová, 2013). Kůň má 7 krčních obratlů, 18 (17 – 19) hrudních obratlů, 5 – 6 bederních, 5 srostlých křížových a 15 – 25 ocasních obratlů (Hillová, 2011). Nejohebnějším místem páteře je skloubení bederního a křížového obratle, tzv. lumbosakrální spojení. To umožňuje ohnutí a natažení v rozsahu 20 stupňů. Držení a pohyby ocasu ovlivňují svalová vlákna a vazy obklopující ocasní obratle. K pohybu koně nemá ocas vliv; je využíván ke komunikaci a řeči těla (Higginsová a Martinová, 2013).

8.2 Kostra hrudních končetin

Hrudní končetiny se s páteří pojí pomocí tzv. elastického závěsu trupu (svaly pletence hrudní končetiny, jejich šlachy a povázky). Je významným rozptylem otřesů. Upíná se na povrch lopatky, která se nachází nad prvními sedmi žebry; směrem nahoru ji prodlužuje hyalinní chrupavka poloměsíčitého tvaru a dole vytváří s kostí pažní, se kterou se kloubí, ramenní kloub. Kost pažní, vřetenní a loketní se spojují v loketním kloubu, vykonávajícím pohyb pouze v jedné rovině. Loketní kost je prodloužena v tzv. okovcový hrbol, na nějž se upínají svaly.

31

Karp tvoří válcovité synoviální klouby spojující 8 karpálních kostí uspořádaných ve dvou řadách, což efektivně pohlcuje otřesy. Pod karpem jsou metakarpální (záprstní) kosti a kosti prstu. Ke třetí záprstní kosti je křehkým vazivem připojena bodcová kost, která dodává třetí záprstní kosti strukturální sílu a podpírá karp. Bodcová kost je citlivá na mechanická poškození. Spojení mezi třetí záprstní kostí, spěnkovou kostí a dvěma sezamskými kůstkami tvoří spěnkový kloub. Provádí flexi a extenzi. Sezamské kůstky tvoří podklad šlachám ohybačů prstu. Mezi spěnkovým kloubem a kopytem je spěnková a korunková kost, kdy obě mají důležitou funkci v pohlcování otřesů. Pohyb těchto kostí je omezený (Higginsová a Martinová, 2013).

8.3 Kostra pánevních končetin

S páteří se pojí v nepohyblivém křížokyčelním kloubu. Pohyb zde zajišťuje lumbosakrální kloub. Pánev se skládá z kosti kyčelní, jejímž nejvyšším bodem je hrbol křížové kosti a na vnější straně hrbol kyčelní kosti; sedací a stydké kosti. Pánev se s končetinami kloubí v kyčelním kloubu. Dolů pokračuje stehenní kost, kloubící se s holenní kostí v kolenním kloubu. Mezi holenní kostí, třetí nártní kostí a dvěma bodcovými kostmi je do tří řad nad sebou a čtyř kloubů uspořádáno hlezno (složený kloub tarzálních kostí). Pánevní končetiny slouží pro koně jako „motor“. Díky složení hlezna a ostatních kloubů pánevní končetiny může kůň zrychlovat, zpomalovat, ostře se otáčet apod. Pod třetí nártní kostí je spěnkový kloub, sezamské kosti, spěnková, korunková, člunková a kopytní kost (Higginsová a Martinová, 2013).

8.4 Artróza

Artróza je zánět kloubu, který vzniká po zranění kloubu. K takovému zraňování dochází opakovaným mírným poškozováním (jako následek práce, věk), neobvyklou 32

pozicí kloubu, poškozením vnitřní struktury kloubu, infekcí bakteriemi (krevní cestou nebo zvenčí při zranění). Následkem artrózy může být kulhání, bolestivost, zvětšení kloubu (O´Brien, 2009). 8.4.1 Osteoartróza

Je specifickým typem artrózy, postihujícím zejména kopytní, korunkový, spěnkový kloub, kloubní spoje v karpálním kloubu a kloubní spoje ve druhé řadě hlezenního kloubu. Klinickými příznaky je mírné nebo lehké kulhání (zřídka výrazné) a ztuhlost, která po zahřátí mizí. Z toho vyplývá, že by se měl kůň co nejvíce hýbat tak, aby klouby pracovaly bez zátěže. Pokud bývá kůň třeba i jen přes noc ustájen, klouby okamžitě tuhnou (O´Brien, 2009).

8.5 Lymfangitida

Příčiny tohoto rozptýleného otoku zatím nejsou zcela jasné, ale častý výskyt je u ustájených koní. Je to akutní zánět podkoží a mízních cév končetin, zejména zadních. Mívá tendence se opakovat a často zanechá trvale zvětšenou končetinu. Důsledkem je zřejmě infekce, která se dostane do lymfatického systému končetiny, často je nalezena malá ranka v prasklých patkách. Projevem je výrazný otok na korunce nebo spěnce, který se během pár dnů šíří směrem vzhůru. Kůň výrazně kulhá, po stisku oteklé oblasti s nohou uhýbá nahoru a do strany. K léčbě jsou třeba antibiotika, kortikosteroidy a nejlépe neustálý pohyb (O´Brien, 2009).

33

9

KŮŽE A KOŽNÍ ORGÁNY 9.1 Kůže, chlupy

Kůže je největším a nejtěžším orgánem koňského těla, jejíž dobrý zdravotní stav je pro přežití nezbytný. Tvoří ji pokožka a škára. Pokožka (epidermis) je tvořena dlaždicovými necévnatými buňkami. Prochází jí mazové a potní žlázy (navenek póry) a produkuje se v ní vitamin D, pokud je vystavena ultrafialovému záření. Ten je nezbytný pro vstřebávání vápníku. Hluboko v pokožce je pigment melanin. Chrání kůži před slunečním zářením a je odpovědný za barvu kůže. Škára (dermis) je bohatá na krevní cévy, nervová zakončení, lymfatické cévy, chlupové váčky a potní žlázy. Sítí vláken z kolagenu je zakotvena v podkoží (hypodermis), zajišťujícím pružnost a poddajnost kůže, tepelnou izolaci (je zde ukládán podkožní tuk), zásobárnu energie, funguje jako tlumící vrstva a obsahuje krevní cévy, které zásobují kůži. Nervy a chlupové váčky slouží jako receptory hmatu, tlaku, bolesti, vibrací, šimrání, tepla a chladu. Ve škáře jsou k chlupovým váčkům připojeny mazové žlázy, jež produkují kožní maz, směs tuků, cholesterolu, proteinů, solí a feromonů. Maz obaluje chlupy, proto nevysychají a nelámou se, dále zabraňuje nadměrnému odpařování vody z kůže a potlačuje růst bakterií. Chlup zde vyrůstá v určitém úhlu a je tvořen mrtvými buňkami kutikuly pospojovanými proteinem. Chlupy má kůň trvalé (hříva, ocas, řasy, rousy), hmatové a dočasné. Dočasné tvoří podkladová vrstva jemných, hustě rostoucích chlupů, které pokrývá vrstva delší a hrubší srsti. Tyto chlupy projdou fází růstu, přeměny a fází klidu, která je dvakrát ročně zakončena línáním. To je řízeno hormonálně, délkou dne a teplotou. Ve škáře jsou také potní žlázy, vylučující svůj sekret na povrch kůže. Funkcí kůže je ochrana - slouží jako primární fyzická, chemická a biologická bariéra proti počasí, zranění, dehydrataci a infekci. Je voděodolná – nelze ji úplně promočit, ani vysušit. Má přirozeně kyselé pH, což zabraňuje růstu mikroorganismů a zabíjí povrchové bakterie, plísně a viry.

34

Další významnou funkcí kůže je termoregulace, což je schopnost udržet tělesnou teplotu v určitém rozmezí. Pokud se kůň přehřeje, vyrovnává se s tím několika způsoby: a) odpařování – nejefektivnější způsob odvodu tepla. Pot se vylučuje do kůže a od tam se odpařuje. Účinnost odpařování snižuje atmosférická vlhkost. b) proudění – vzduch, proudící kolem těla, se ohřeje o kůži a je nahrazen chladnějším vzduchem. c) sálání – tzv. vasodilatace, což je proces rozšiřování vlásečnic uložených pod kůží. Zvýší se tak množství obíhající krve v dermální oblasti a část tepla se sáláním ztrácí do atmosféry. d) vedení – jedná se o přenos teploty z těla do chladnější vody/země, v případě, že kůň leží (Higginsová a Martinová, 2013). V přirozeném prostředí koní teplota okolí neustále kolísá. Kůň snese teploty vysoké (přes 40°C), i velice nízké (-30°C), aniž by nějak onemocněl. Velké rozdíly teplot (léto/zima) jsou vyrovnávány letní/zimní srstí, denní kolísání pak změnou hustoty izolační vzduchové vrstvy kolem těla – vzpřimováním a pokládáním chlupů. Pohyb chlupů, rozšiřování a zužování krevních cév vyžadují práci svalů. Pokud nemá kůň dostatek podnětů, aby tyto svaly „procvičoval“ (stálá teplota stáje, dekování, stříhání srsti), časem ochabnou a termoregulační mechanismy pak nefungují, jak by měly (Strasser, 2009).

9.2 Kopyto Povrch kopyta je zrohovatělá epidermis (rohové pouzdro), rostoucí z korunky dolů, u špičky silnější než u patek. Buňky se zde mění v rourky vyplněné keratinem. Z venku nemá kopyto nervy ani cévy. Zevnitř rohového pouzdra roste ze škáry kolem 600 necitlivých lístků (lamel), které se protkávají se zhruba 250 citlivými lístky (Higginsová a Martinová, 2013). Mají důležitou funkci pro spojení kopytní kosti s rohovým pouzdrem a jsou tak součástí závěsu kopytní kosti (Rasch, 2011). Tyto lístkovité struktury umožňují rozvod krve do všech struktur v kopytě a napomáhají rozložit hmotnost koně. Na spodní straně kopyta je bílá čára, která je místem spoje lístků citlivé a necitlivé škáry.

35

Uvnitř rohového pouzdra jsou dvě uzavřené kosti – kopytní a sezamská. Kopytní je srpkovitě tvarovaná, pevná, lehká, porézní, perforovaná malými dírkami, jimiž prochází cévy a nervy. Sezamská kost podepírá kopytní kloub v okamžiku, kdy kopyto udeří do země. Spolu s distálním koncem korunkové kosti tvoří kopytní kloub, jež pohlcuje otřesy a napomáhá krevnímu oběhu. Na kosti v kopytě se ze spodní části upíná několik šlach a vazů, pod kopytní kostí leží prstový polštář (vazivová podložka), obsahující síť krevních cév (Higginsová a Martinová, 2013).

9.2.1 Hniloba kopyt

Je to bakteriální infekce rohového střelu a střelových rýh. Vyskytuje se především u ustájených koní, obzvláště stojí-li v hluboké podestýlce, která je prosáklá močí, teplá a koni nejsou řádně čištěna kopyta. Bakterie rohovinu střelu rozpustí, při vyšetření lze pak vidět tmavou, olejnatou hmotu, nepříjemného typického zápachu. Kůň nekulhá, citlivější začne být až poté, co se rohovina střelu rozpadne a infekce rozšíří i na citlivé vrstvy pod rýhou. Léčba zahrnuje odřezání přerostlé rohoviny střelu a narušeného kopyta, desinfekce (jód, peroxid vodíku) a pobyt v suchu. Prevencí je pravidelné zkracování rohového střelu, denní čištění kopyt a suché prostředí (Higginsová a Martinová, 2013). 9.2.2 Rozštěpy kopyt

Častý výskyt rozštěpů je u špiček předních a po stranách zadních kopyt. Rozštěpy bývají běžné, hlavně u přerostlých kopyt. Existují tři typy rozštěpů: svislé, začínající na korunce; svislé, začínající od nosného okraje a vodorovné. Rozštěpy nebolí, pokud nezasahují hluboko do stěny. Ty, které pronikají stěnou, způsobují kulhání, navíc se v nich může usadit infekce. Nekvalitní rohovina může mít několik důvodů: špatný zdravotní stav koně, nedostatky ve výživě (studie ukázaly zlepšení při dlouhodobém podávání vápníku a biotinu, kladně působí i síra, methionin a zinek), prostředí

36

(rohovinu kopyta oslabuje neustálé zvlhčování kopyt a stání v mokré podestýlce), nadměrné užívání mazání a olejů na kopyta (zabraňují přirozenému úbytku vlhkosti z kopytní stěny). Povrchní praskliny se nemusí léčit, ale svislé rozštěpy ano. Je třeba zjistit příčinu praskání kopyta, následně strouháním upravit a stěnu kopyta ustálit - zámkovou podkovou s čapkami po stranách, přemostěním prasklin kovovými svorkami či dráty, vyplnění praskliny syntetickým materiálem (O´Brien, 2009). 9.2.3 Laminitis

Zánět kopytní škáry (laminitis) je časté a bolestivé onemocnění. Příčinami zánětu je nadměrný přísun čerstvé trávy s vysokým obsahem rozpustných cukrů (fruktanů) nebo krmná dávka s vysokým obsahem škrobu (obvykle z obilnin); těžká otrava krve v důsledku např. koliky, infekce dělohy po porodu; přetížení jedné končetiny; přílišné otřesy; komplikace po léčbě kortikosteroidy; metabolický syndrom velice obézních koní, u nichž tuk může produkovat hormony podobné kortikosteroidům. „Existují dvě hlavní teorie, které vysvětlují laminitis vyvolaný výživou: a) teorie cév – zvýšený příjem krmiva bohatého na cukry způsobí neobvyklou aktivitu bakterií v tlustém střevě a absorpci velkého objemu aminů a ty způsobí zúžení kopytních cév, čímž připraví lístky škáry o jejich krevní výživu a tím začnou degenerovat. b) teorie enzymů – neobvyklá aktivita ve střevech zapříčiní vstřebání neznámé látky, způsobující nadměrnou aktivitu enzymů (matrix metalloproteinázy), které obvykle rozkládají pojivo mezi citlivou a necitlivou škárou, čímž dovolují kopytu růst“ (O´Brien, 2009). Tyto změny uvnitř kopyta způsobí, že se spojení mezi citlivou škárou na povrchu kopytní kosti a necitlivou škárou uvnitř rohové stěny oslabí. Někdy dochází k rotaci nebo poklesu kopytní kosti, v těžkých případech pootočená kopytní kost prorazí chodidlo nebo poklesne natolik, že může dojít k perforaci chodidla celou kopytní kostí. Klinickými příznaky je neochota koně k rychlé chůzi a tvrdému povrchu, zesílený pulz na postižené noze, rozdílná teplota, přenášení váhy z jedné nohy na 37

druhou, zaujímání typického postoje – přední nohy vsunuty dopředu a zadní podsunuty pod sebe -, při zkoušení kopytními kleštěmi nohou trhne, v těžkých případech kůň ulehne, bude se potit. Kůň se léčí ve stáji, kde je po celou dobu, až do uzdravení. Neměl by se ani vodit, protože pohyb narušuje přichycení kopytní kosti. Je třeba odstranit z krmné dávky veškerá koncentrovaná krmiva a seno nejlépe osm hodin před krmením namáčet ve vodě, aby se vyplavil ve vodě rozpustný cukr. Vhodné je podávat speciální přídavky pro výživu kopyt, případně je může dodat veterinář injekčně. Nutné je střel podepřít, aby vznikla opora pro kopytní kost a nedošlo k rotaci nebo poklesu. Je dobré provést rentgen, aby se zjistila pozice kopytní kosti. Kopyta upravovat každé čtyři týdny. Prevencí je omezení nadměrného přísunu trávy a škrobových krmiv a zajištění pohybu (O´Brien, 2009).

10

ABNORMÁLNÍ CHOVÁNÍ

Jak je již výše uvedeno, kůň je stádové zvíře, přizpůsobené k pohybu a příjmu neustálého, ale malého, množství potravy. Boxové ustájení koním bere vše z jejich přirozenosti a někteří se na tyto životní podmínky nedokáží adaptovat (Birdová, 2004). Pak se u nich může vyvinout nenormální chování, opakované s určitou pravidelností, tzv. stereotypie; zlozvyky - vznikající následkem domestikace, omezováním nebo nesprávným managementem - a nectnosti, které se vyvíjí v souvislosti se špatným zacházením. Mezi tato abnormální chování patří například: dření ocasu, hltání krmiva, hrabání, klkání, konzumace podestýlky, kopání do stěn boxu, masturbace, ohryzávání věcí, sebepoškozování, tkalcování, citlivost na hlavu, na nohy, fixace na stáj, hvězdaření, kousání, trhání, vyhazování, hrabání, kopání, strach, plašení, švihání ocasem, úprk, vzpínání se, zakopávání (Hillová, 2011).

38

10.1 Klkání

Kůň opře řezáky o hranu nějakého objektu, vyklene krk a nasává vzduch. Klkání může způsobit nadměrné obroušení řezáků, koliky, špatnou krmitelnost (Hillová, 2011). Klkají buď s podpěrou hlavy (např. o žlab), či volně bez podpěry. Problém také je, že se to mohou naučit ostatní koně – napodobováním. Existují speciální nákrčníky, které klkání omezí (Štrupl a kol., 1983). Nebo lze řešit operací, která však není stoprocentně úspěšná (Hillová, 2011).

10.2 Potřásání hlavou (headshaking)

Potřásání je bezděčnou reakcí na spouštěcí faktor, který stimuluje senzorické nervy v kůži hlavy, očí, zubů a nosních dutin. Obvykle vzniká náhle. Takto postižení koně trpí bolestí v obličejové části, přehnaně reagují na jinak mírné stimuly (pyly, prachové částice). Koně pohazují hlavou většinou jen v určitém ročním období, zejména na jaře a v létě, kdy se objeví spousta spouštěcích faktorů, jako je pyl, prach, teplo, sluneční svit, mouchy (O´Brien, 2009). V zimě potřásání mizí. Příznaky mohou být mírné, sotva postřehnutelné, na druhou stranu jsou extrémy, kdy kůň nad sebou ztrácí kontrolu – úporně si drbe nos (kůži) až do krve, zběsile třese hlavou, k tomu může „vystřelovat“ předníma nohama (O´Brien, 2009). Příznaky se značně zhoršují, pokud se ke spouštěcímu faktoru (jež sám o sobě koně dost stresuje) přidá ještě stres.

39

11

TYPY USTÁJENÍ

Podmínky stáje jsou světlost, vzdušnost a prostornost. Světlost – uvádí se, že okna mají být k podlahové ploše v poměru 1 : 10 až 1 : 16 a umístěna tak, aby koním nešlo světlo přímo do očí. Vzdušnost – zajišťuje se větráním. Pro jednoho koně se počítá 25 m3 vzduchu. Optimální teplota je v létě 15 – 20 stupňů Celsia podle kategorie koní, v zimě by teplota neměla dlouhodobě klesnout pod 6 stupňů Celsia. Stájová vlhkost – má význam pro zdraví koní. Relativní vlhkost ve stáji by se měla pohybovat mezi 60 – 80 %, maximálně však 85%. Stájovou vlhkost ovlivňuje asi z jedné čtvrtiny výpar z podestýlky a zbytek dýchání. Rychlost proudění vzduchu ve stáji v létě je optimální do 0,5 metru za sekundu, v zimě 0,25 m/s. Maximální koncentrace škodlivin: CO2 – 0,25% obj., NH3 – 0,0025% obj., H2S – 0,001% obj. Dveře stáje mají být dostatečně velké, aby jimi mohl kůň volně projít. Šířka je minimálně 170 cm, optimální ve volné stáji je 3 – 4 metry. Vhodná podlahová plocha je nepropustná, dobře tepelně izolující a odolná proti tlaku a oděru. Nezbytná je vhodná kanalizace (u volného ustájení s hlubokou podestýlkou nebývá). Žlab a napáječka jsou samozřejmostí (Dušek a kol., 1999)

11.1 Vazné ustájení Z hygienického hlediska je považováno za nejlepší (Petlachová a kol., 2013) Hlavní předností tohoto ustájení je odtok moči a každodenní odstraňování hnoje. Ideální předepsaná délka činí 300-350 cm, šířka 150-180cm. Chodba u dvouřadé stáje by měla být široká nejméně 300 cm, u jednořadé 250 cm. Výška by neměla být nižší než 320 cm 40

(Dušek a kol., 2011).

11.2 Boxové ustájení

Z hygienického hlediska ne tak vyhovující – stelivo prosákne močí, ve kterém mohou vznikat škodlivé zplodiny a choroboplodné zárodky. Nepřihlíží-li se však k hygienickým nedostatkům, je toto ustájení pro koně nejvhodnější. Kůň má v boxu dostatek pohodlí a klidu. Ideální rozměry zde činí 350 x 350 cm nebo 400 x 400 cm. Do výšky 115 - 130 cm bývá pevná dřevěná stěna a zbytek jsou svislé železné mříže. Celková výška boxu je 200 – 220 cm (Dušek a kol., 2011)

11.3 Volné ustájení

Jedná se o ustájení s hlubokou podestýlkou, kde jsou koně volně. Je nejméně hygienické, protože se hnůj vyváží jednou za 2 - 3 měsíce. Moč se tak vsakuje do podestýlky, kde se rozkládá. Vznikají škodlivé zplodiny rozkladu, které znečišťují vzduch stáje, navíc samozahřívací procesy v podestýlce zvyšují teplotu ve stáji. Mokrá podestýlka má nepříznivý vliv na kopyta koní (hniloby střelky, rakovina kopyt) (Petlachová a kol., 2013).

11.4 Pastevní ustájení

Koně jsou venku v režimu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu (24/7) nebo jen přes den. Ideální rozměry pastviny jsou 1 ha na 1 koně, k dispozici musí být přístřešek, voda a místo pro dokrmování senem, jádrem (Petlachová a kol., 2013).

41

12

MODEL FUNGUJÍCÍHO VENKOVNÍHO USTÁJENÍ

Venkovní ustájení přibližuje koním jejich přirozené prostředí a to je cílem. Koně mají rádi volnost, společnost, pohyb, žrádlo. Stát hodiny v boxu je nejen nudí, ale ničí jim zdraví jak po psychické, tak fyzické stránce, což je popsáno výše. Venkovní ustájení se dá zrealizovat různými způsoby. Pro příklad je jeden níže uveden (doplňující fotky s popisky viz příloha č. 2). Základem je konstantní výběh, sloužící celoročně, poskytující koním úkryt, místo k odpočinku, žrádlu a vodě. Součástí výběhu je prostorný přístřešek s kovovou konstrukcí, vyplněný dřevěnými deskami, mající zadní dlouhou stěnu a jednu boční plnou, v protilehlých je vždy jeden díl otevřen, aby byly k dispozici dva vchody (v případě neshod se tak nemůže stát, že bude slabší jedinec nahnán do rohu, vždy má možnost někudy utéct). Přístřešek ochraňuje koně před nepříznivým počasím. Rádi v něm odpočívají zejména v horkých obdobích, protože tvoří stín. Přístřešek není stlán, aby se koně nenaučili využívat jej jako „záchod“. Vchodem z kratší stěny kůň vyjde na gumové podlaze, na které je umístěno dlouhé krmítko na seno. Kus od tohoto krmítka je druhé, rovněž na gumové podlaze. Vchod z podélné stěny přístřešku dovede koně do prostoru výběhu, ovšem dva metry a půl před přístřeškem jsou vyskládány gumy (směs recyklovaného plastu a gumy, povrch má protiskluzovou úpravu), teprve za nimi je výběh hlinitý. V období dešťů tak mají koně na výběr, zda se jim do bahna bude chtít či nikoli. Základní dlouhá krmítka doplňují dvě skruže. Koně mají tedy dost krmného prostoru, aby nedocházelo k hádkám. Z pevných gum vede úzká gumová „cestička“ k napáječce. Ve výběhu jsou cik-cak od sebe rozmístěny žlaby na jádro. Každý kůň ví, kde je jeho místo, v hierarchii nejsilnější jedinec zabírá to první, nejslabší poslední. Dále se jim do výběhu pravidelně vozí velký balík slámy, který jim zpočátku slouží jako zábava, po jeho rozložení (které je velice rychlé) na slaměném místě rádi odpočívají a využívají ho k močení a kálení. Sláma se pravidelně probírá a vyváží. Samozřejmostí je napáječka, která je v zimě vyhřívaná, takže nehrozí, že by zamrzla a koně neměli k vodě přístup. Ze základního výběhu bývají pouštěni do pastvin.

42

Pastviny mají rozlohu 4 ha, jsou využívány rotačním systémem. První seč, kromě asi hektaru, je využita na seno. Koně jsou na ni vpuštěni někdy koncem května a ze začátku jsou po cca hodině zavíráni. Denně se jim čas prodlužuje, až mají na pastvu otevřeno stále. Sami si určují čas strávený na ní, v létě chodí kolem poledne do stínu, naopak ráno a večer se pasou nejradši. Mimo pastevní sezonu mají do jedné části výběhu přístup, pokud je sucho. Kromě základního výběhu je vhodné mít „izolační výběh“, který se může hodit v mnoha případech, například pokud je nějaký kůň zraněn a potřebuje být v klidu; rodící klisna; noví koně (izolační výběh je na dohled se základním výběhem, koně se tedy vzájemně vidí, cítí, slyší a zařazování do stáda pak bývá o něco klidnější) apod. Je veliké plus, pokud je k dispozici stáj – z důvodu úrazů a nemocí, které si žádají izolaci a naprostý klid.

12.1

Nevýhody venkovního ustájení

Chov koní ve stádě obnáší větší pravděpodobnost poranění. Upevňování hierarchického postavení, boje o místo u žlabu, krmítek, odhánění od napáječky, hry. Tato volnost přináší rizika, se kterými musí každý, kdo chce svého koně chovat venku a ve stádě, počítat. Mohou vzniknout i situace, kdy kůň nemůže být venkovně ustájen (různé alergie).

12.1.1 Hojení ran

Rány se začínají hojit do pěti minut od vzniknutí. Proces hojení lze rozdělit do tří fází: a) zánětlivá fáze – v ráně dochází ke srážení krve, do dutiny začne prosakovat tekutina a z okolních tkání a cév se do rány stahují bílé krvinky, které uvolňují enzymy. Ty rozkládají poškozenou tkáň, mrtvé buňky, bakterie a cizí látky. Zánětlivá fáze trvá různě dlouho. 43

b) fáze obnovy – začíná během prvních 12 hodin, nutno však, aby byly odstraněny krevní sraženiny, poškozená tkáň a infekce. Neodstraní-li se, hojení se zpomalí. Během této fáze vzniká granulační tkáň (souhrnná směs cév, buněk tvořících fibrózní tkáň a ostatních složek), dokud nepřemostí celou ránu. Z okrajů rány přes granulační tkáň migrují buňky povrchové kůže a rána se začíná hojit. c) fáze dozrávání – zahojená tkáň sílí, stahuje se a tím celkově ránu zmenšuje. Jizevnatá tkáň má ale i po roce jen 80 % tažné síly zdravé kůže (O´Brien, 2009). 12.1.2 Kopnutí

Sociální chování koní může být agresivní, což se projeví kopáním a kousáním. Kopnutí do velkých svalů může způsobit pohmožděniny, otoky, krevní výrony, roztrhnutí kůže (otevřenou ránu). Kopnutím do kosti se obvykle poruší kůže a může dojít i k poškození samotné kosti (zlomenina, pohmoždění membrány na kosti). Pohmoždění často zanechá na kosti neodstranitelný hrbolek. Rány na končetinách se hojí pomaleji než na trupu, protože rychlost stahování buněk do rány je zde desetkrát nižší než na trupu; kůže od karpu a hlezna směrem dolů má horší zásobení krví; poraněním kosti může dojít k jejímu odumření a tyto rány se nezhojí, dokud není odumřelá část odstraněna; pohyblivost končetin může způsobovat roztahování ran; rány na končetinách jsou náchylnější ke znečištění a infekcím (jsou blíže u země); mají tendenci nadměrně granulovat a tvořit tzv. divoké maso; fáze uzavírání je na končetinách výrazně pomalejší (O´Brien, 2009). 12.1.3 Ostré hrany

Je třeba dbát na to, aby se ve výběhu nevyskytovala místa, o která se kůň může poranit. Ostré hrany nejsou vhodné - pokud je slabší jedinec odháněn silnějším, hledí si pouze toho, aby rychle zmizel. U montáží dávat pozor na trčící šrouby, hřebíky, výběhy pravidelně kontrolovat, zda koně neokousali dřevo a netrčí odněkud třísky (O´Brien, 2009).

44

12.1.4 Pastevní dušnost

Pastevní dušnost je způsobena alergickou reakcí na vdechnuté pyly a venkovní plísně. Není častá. Vyskytuje se od jara do podzimu u pasoucích se koní, jež nemají přístup k senu nebo slámě. Nástup je náhlý, symptomy závažné, příznaky stejné jako u rekurentní obstrukce dýchacích cest (O´Brien, 2009). 12.1.5 Pastevní choroba

Jedná se o onemocnění střevního systému pasoucích se koní ve věku 2 – 7 let, vyskytujícího se od pozdního jara do poloviny léta. Výzkumy naznačují, že jde o určitou formu botulizmu, pokud kůň pozřel bakterii Clostridium botulinum nebo její toxiny. Tyto způsobují poškození nervů, které kontrolují normální peristaltické pohyby střev. Výsledkem je neschopnost žaludku se vyprázdnit, vymizí slyšitelné peristaltické ozvy, kůň má zácpu. Pomnožení mikroorganismů na pastvě způsobí zatím neznámé podmínky. Choroba se objevuje za podmínek, že došlo k rozrušení půdy na pastvině; koně nedávno změnili pastevní místo; koně byli odčerveni; přesunuti do nového prostředí; je chladné a suché počasí; na pozemku se již dříve vyskytly případy onemocnění (O´Brien, 2009). 12.1.6 Paraziti

Problém mohou střevní paraziti představovat, pokud se vyskytne nějaká z těchto podmínek: a) ve výběhu je mnoho mladých koní (jsou k začervení náchylnější) b) pastviny spásají pouze koně (spoluspásání jinými druhy zvířat vyčistí pastvinu od larev šířených koňmi) c) není sbírán trus d) výběh je koňmi přeplněn a spásán až k zemi e) k odčervení nejsou použity vhodné přípravky f) vzniká rezistence na odčervovací preparáty Pro příklad jsou zde uvedeni parazité, které kůň pozře na pastvinách: 45

Hlístice (strongyli) – dospělci žijí v tlustém střevě a živí se krví. Z nakladených vajíček, vyloučených trusem, se vyvinou infekční larvy, které koně pozřou na pastvě. Z nich se vyvinou dospělí jedinci a cyklus se opakuje. Klinickými příznaky jsou kolika, průjem, špatná kondice, nekvalitní srst a anemie. Askaridóza (škrkavky) – výskyt zejména u hříbat a ročků, kteří pozřou vajíčka na pastvě. Larvy se vylíhnou v žaludku a migrují krevním a lymfatickým řečištěm přes játra do plic, až se usadí v tenkém střevě, kde se vyvinou v dospělce. Klinickými příznaky jsou poruchy růstu, špatný krevní obraz, kašel a koliky. Tasemnice – jsou to ploší červi žijící v tenkém střevě. Vajíčka se dostávají do trusu, kde jsou spolknuta drobnými roztoči žijícími na trávě. Infikované roztoče „spase“ kůň a v jeho těle se vyvíjí dospělá tasemnice. Klinickými příznaky jsou křečovité koliky a koliky z ucpání dolní části tenkého střeva.

Prevencí proti parazitům je odčervování. Existují dva způsoby – intervalové a cílené strategické odčervování. Intervalové – koně se odčervují pravidelně v intervalech dle použitého preparátu (interval se řídí dobou, kdy se po odčervení opět začnou objevovat vajíčka – u ivermectinu je to 6 – 8 týdnů, u moxicectinu 13 týdnů, u pyrantelu 4 – 6 týdnů). Cílem je zcela potlačit vylučování vajíček trusem, a tedy snížit příjem parazitů během pastvy. Tento způsob je kritizován z důvodu použití velkého množství léčiv i na koně, kteří mají dobrou přirozenou imunitu a málo vajíček. Každá generace parazitů je tak vystavena působení léčiva a tím se zvyšuje počet rezistentních jedinců. Cílené strategické – v dnešní době upřednostňováno. Neodčervují se všichni koně, prvně totiž projdou testem WEC (spočítají se vajíčka parazitů) a odčerví se jen ti, kteří měli výsledek nad 150 – 200 vajíček na gram. Odčervovací preparát doporučí veterinář. Výhodou je, že se odčervuje menší počet koní, provedení WEC testů je levnější než plošný nákup odčervovacích prostředků a vyhne se tím (nebo alespoň oddálí) rezistenci parazitů (O´Brien, 2009).

46

13

PASTVINA

O pastvinu je třeba se dobře starat, aby vydržela a rostla na ní směs trávy vhodná pro koně. Toho docílíme několika kroky. Prvním je znalost půdních poměrů. Doporučuje se udělat půdní rozbor na obsah minerálních látek (především fosfor, draslík, vápník, hořčík), humusu a složení půdního profilu (vlhkost, propustnost, pH). Dle potřeby se přihnojí a upraví pH. Dále se z půdy odstraní nežádoucí rostliny. Pokud se vytváří úplně nová pastvina, koně na ni nesmí do té doby, než se nový porost ujme, což může trvat i rok. V dalších letech je třeba pravidelná obnova spasených a zničených míst. To obnáší sekání nedopasků, dle potřeby přihnojování a pokud není porost schopen rozrůst se, bude nutné tato místa přesít. V období dešťů je vhodné koně na pastvu nepouštět a počkat, až půda vyschne, aby ji nerozryli svými kopyty. Dále se musí vzít v úvahu velikost pozemku a počet koní. Obecné pravidlo uvádí prostor 1 ha na 1 koně. Pokud je plocha na koně větší (extenzivní pastva), nebude potřeba tolik lidských zásahů (avšak koně budou mít svá oblíbená místa, která spasou přednostně, proto bude opět nutné posíct nedopasky a vypasená místa znovu přesít). Pokud se jedná o intenzivní pastvu (plocha na jednoho koně bude menší než 1 ha), musí se pobyt koní na ní správně organizovat. Příkladem dobrého využívání intenzivní pastvy je rotační systém, kdy se pastvina rozdělí na několik částí, které koně postupně využívají. Menší plocha koně nutí méně plýtvat rostlinami – koně ji spásají intenzivněji. Až je porost nižší než zhruba 7 cm, pustí se koně do jiné části; původní může odpočívat. Doba pobytu na pastvě závisí na počtu koní a ploše pastvy. Doba odpočinku pastvy je závislá na mnoha faktorech, může to být měsíc, někdy stačí dva týdny (Švehlová, 2011). V přírodě kůň neustále chodí, na hledání potravy vynakládá energii a to je třeba zajistit i domestikovaným, aby nevznikaly problémy jako obezita a laminitida (Birdová, 2004). Na extenzivní pastvě se koně sami udržují v pohybu, na intenzivní je opět třeba jistá organizace prostoru. Je dobré vysledovat, kudy koně nejčastěji chodí, kde rádi stojí, kde hledají ochranu před počasím, které místo bude nejvhodnější pro napáječku, kde se budou přikrmovat. Prostor k pohybu je vhodné drénovat a zpevnit, čímž se vyhne bahnu. V prostorných místech se koně zdržují déle, užšími prochází rychleji – toho lze využít. Cesty mohou být vysypané nejrůznějšími materiály (kůry, štěrk, písek atd.), 47

místo k ležení může být zpevněno betonem či rohožemi a ke kálení a (především) močení koně rádi využijí plochy nastlané slámou nebo vysypané pískem. Koně budou po pastvině méně šlapat a v případě dešťů je snadné je od pastviny oddělit (Švehlová, 2011).

13.1 Pastevní směs

Neexistuje univerzální návod, jak má vypadat „správná pastevní směs pro koně“, protože záleží na druhu půdy, na klimatických podmínkách a na tom, jak se bude pastva využívat (jaká bude péče o ni, jak často se bude síct, spásat, hnojit…). Pastevní směs musí splňovat potřeby koní, tou hlavní je vysoký obsah vlákniny. Pro sestavování pastevní směsi je vhodné poradit se s krmivářem a při nákupu oslovit specializovanou firmu (Syrová, 2011). „Příklad pastevní směsi: •

Jílek vytrvalý 11 %

•

Bojínek luční 28 %

•

Lipnice luční 13 %

•

Trojštět žlutavý 6 %

•

Ovsík vyvýšený 5 %

•

Festucoidní mezidruhový hybrid 26 %

•

Kostřava červená 11 %

•

Doporučený výsevek je 40 - 50 kg/ha“ (Syrová, 2011).

48

14

ZÁVĚR Venkovní ustájení dá koním spoustu prostoru k jejich životním potřebám

(sebezáchova, voda a krmení, rozmnožování, socializace), nenudí se. Nevyskytují se problémy s dýchacími potížemi, naopak koně, jež byli dříve v boxovém ustájení a mají rekurentní obstrukci dýchacích cest, projevili značné zlepšení; koním s artrózou pohyb také svědčí, důkazem je, že neprojevují ztuhlost, která je patrná při vyvedení z boxu, končetiny nemají oteklé. Koním s popraskaným rohovým pouzdrem kopyt problém zmizel; laminitida se zde nevyskytla; klisny mají pravidelné a viditelné říje. Koně neprojevují známky chladu (třes apod.) ani ve velkých mrazech (-20 stupňů Celsia), často stojí na dešti i přes možnost jít do přístřešku. K tomu je však třeba koně navykat – nelze koně z boxového ustájení nechat venku bez adaptace. Pokud je na venkovní systém převeden z jara, do zimy se naučí přizpůsobovat, srst bude v zimě dostatečně narostlá. Na podzim by však kůň z boxu neměl dostatečně narostlou srst a jeho termoregulační mechanizmy by nemusely pracovat správně. Na koních nejdou vidět známky stresu, ve stádě není žádný zlozvyk. Naopak kůň s headshakingem, který se mu začal projevovat v době, kdy byl ustájen boxovým způsobem, značně zmírnil příznaky potřásání. Z ekonomického hlediska nelze říci, že by bylo venkovní ustájení výhodnější. Je totiž třeba zajistit kvalitní přístřešky, ve výběhu zpevnit veliké plochy a navíc mít k dispozici alespoň jeden box pro případ potřeby.

49

15

POUŽITÁ LITERATURA 1. HIGGINSOVÁ, Gillian a MARTINOVÁ Stephanie. Pohyb a výkon koně – anatomie. Vyd. v češtině 1. Praha: Metafora, 2013, 151 s. ISBN 978-807359-360-5. 2. O´BRIEN, Kieran. Zdraví koně: základní péče. Vyd. v češtině 1. Praha: Metafora, 2009, 159 s. ISBN 978-80-7359-184-7.

3. HILLOVÁ, Cherry. Jak myslí kůň. Vyd. v češtině 1. Praha: Knižní klub, 2011, 191 s. ISBN 978-80-242-3142-6. 4. BIRDOVÁ, Jo. Chov koní přirozeným způsobem. Vyd. v češtině 1. Praha: Slovart, 2004, 205 s. ISBN 80-7209-644-3.

5. JACKSON, Jaime. Paddock Paradise: průvodce přirozeného ustájení pro koně. Vyd. v češtině 1. Star Ridge publikace, 122 s. 6. STRASSER, Hiltrud. Celostní ošetřování kopyt koní. Vyd. 2. Český Těšín: Nakladatelství Růže, 2009, 111 s. ISBN 978-80-86975-18-4.

7. MARVAN, František a kolektiv. Morfologie hospodářských zvířat. Vyd. 4. Praha: Brázda, 2007, 328 s. ISBN 978-80-213-1658-4. 8. ŠTRUPL, Jan a kolektiv. Chov koní. Vyd. 1. Praha: SZN, 1983, 411 s. 9. DUŠEK, Jaromír a kolektiv. Chov koní. Vyd. 1. Praha 1999, 368 s. 10. RASCH, Konstanze. Diagnóza: Schvácení kopyt. Vyd. v češtině 1. Ostrava: KoKo Produktonsservice, 2011, 238 s. 11. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Aby pastviny daly koním dobrou pastvu. [online]. 50

2011 [cit. 2014-03-18]. Dostupné z: http://www.equichannel.cz/abypastviny-daly-konim-dobrou-pastvu

12. SYROVÁ, Jana. Zeleň pro koně a jejich lidi: Trávníky. [online]. 2011 [cit. 2014-03-18]. Dostupné z: http://www.equichannel.cz/zelen-pro-kone-ajejich-lidi-travniky 13. PETLACHOVÁ, Tereza a kolektiv. Chov koní. [online]. 2013 [cit. 2014-0315]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/stranka. php?kod=467 14. PLOCROVÁ, Hana. Koně kolem nás. [online]. 2011 [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://kone.czechian.net/vyvoj.htm

51

16

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1. Vidění koní (Hillová, 2011) Obr. 2. Slepé zóny koní (Hillová, 2011) Obr. 3. Uložení vomeronasálního orgánu (Hillová, 2011) Obr. 4. Citlivé zóny koní (Hillová, 2011)

52

17

SEZNAM PŘÍLOH

A Jak koně tráví den

54

B Venkovní ustájení

56

53

A

JAK KONĚ TRÁVÍ DEN

54

Jak koně tráví den (Hillová, 2011)

55

B

VENKOVNÍ USTÁJENÍ

(Fotografická dokumentace je pořízena autorkou)

Přístřešek má v plně uzavřených stěnách okna, takže koně mohou mít přehled o okolí. Podlahu tvoří hlína, již značně udusaná. Přístřešek využívají v deštivé a větrné dny; v létě je zdrojem stínu.

Pohled na přístřešek v základním výběhu a k němu přiléhající krmítko. Ve slámě koně rádi odpočívají, zároveň ji využívají především k močení.

56

Na fotce jde vidět předěl vypasené, již znovu obrůstající, pastviny a pastvina aktuální.

Spokojené pasoucí se stádo.

57

Gumová podlaha se dobře udržuje, spadené seno koně nezašlapou. Navíc ji koně rádi využijí na lehnutí.

Od přístřešku se táhne podlaha z recyklovaného plastu a gumy s protiskluzovým povrchem. Skruž skvěle slouží jako krmné místo navíc. Koně dožírají jádro ze žlabů.

58

Detailnější pohled na plastové gumy. Zároveň si můžeme všimnout dřevěného zákoutí u horního krmítka – tvoří závětří.

Krmných míst je dostatek, nedochází k žádným zbytečným konfliktům. Kůň úplně v pravo stojí u napáječky. Ta je v zimě vyhřívaná, nehrozí tedy, že by voda zamrzla a koně se neměli kde napít.

59

I přes dostatek krmných míst dostávají seno nebo senáž na zem, aby měli změnu, mohli si přecházet z jednoho místa na druhé, zkoumat, co je zaujme víc a nenudili se.

Do jedné části pastviny mají přistup i v období, kdy se zrovna nepase, pokud je sucho. Rádi využijí prostor k proběhnutí se, hrám, hledání nějaké trávy…

60

Balík slámy je dokáže na určitou dobu značně zabavit…

I přesto, že venku mrzne (ten den -12 stupňů Celsia), nemají koně tendenci zalézt do přístřešku, mačkat se na sebe, zahřívat se... Uvnitř není ani jeden.

61

Pokud jsou koně ve stádě, mají možnost ke společným hrám…

…uspokojování sexuálních potřeb…

...komfortnímu chování kdy se jim zlíbí…

62

…navazování kontaktů…

…aktivitě…

…odpočinku na libovolném místě…

…tvoření a utvrzování hierarchie.

63

Ve výběhu je nutné eliminovat všechna rizika vedoucí ke zranění. Hrany a hlavice šroubů jsou obaleny gumou, krmítka jsou zaoblena, výběh se musí denně prohlížet, zda koně něco nepoškodili a nevytvořili tak sobě nebezpečné předměty.

64