Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
V LIV STUDENÉ VÁLKY NA EKONOMIKU A HOSPODÁŘSKOU POLITIKU
USA
bakalářská práce
Autor: Vojtěch Darebník Vedoucí práce: PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D. Rok: 2010
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. Vojtěch Darebník V Praze, dne 19. 8. 2009
Poděkování: Rád bych zde poděkoval PhDr. Ing. Ladislavu Tajovskému, Ph.D. za vedení bakalářské práce a jeho cenné rady a připomínky.
Abstrakt Ve své práci se budu zabývat především dopadem studené války na ekonomiku a hospodářskou politiku Spojených států amerických. Chronologicky se bude jednat o období konce 40. a začátek 50. let. Tedy pouze o období vzniku studené války. V první části práce vymezím studenou válku a roli USA v jejím počátku. V dalších částech pak analyzuji změny v zahraniční a hospodářské politice, které byly přímou reakcí na novou mezinárodní situaci. Také představím domácí souvislosti a jejich vliv na hospodářskou politiku. Poté budu analyzovat, jaký měla studená válka dopad na zahraniční obchod USA v prvních letech této války. Práce bude ukončena rozpoutáním korejské války. V závěru se zaměřuji na ekonomický význam stability bipolárního systému mezinárodních vztahů pro ekonomiku USA.
Abstract In this thesis, I will work with the impact of cold war on US economy and economic policy. Chronologically, the aim of this work will be targeted on the end of 40’s and the beginning of 50’s. That means on the creation times of cold war. At first, I will characterize cold war and the role of United States in its beginning. Then I analyze changes in foreign and economic policies, which were reaction on new international situation. I will also show domestic political situation, that shaped economic policy. In the next chapter of my work the impact of first years of cold war on US trade will be analyzed. The beginning of Korean War will be the end of my work. In the conclusion, I show the importance of the stability of bipolar international system for US economy.
Klíčová slova: USA, Studená válka, Ekonomika, 1945-1951
JEL klasifikace: N400,N420
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................................ 1 1 Studená válka ....................................................................................................................................................... 3 1.1 Vymezení studené války ............................................................................................................................... 3 1. 2 Role USA v začátcích vznikajícího konfliktu .............................................................................................. 4 2 Zahraničně-politické souvislosti .......................................................................................................................... 8 2.1 Národní bezpečnostní rada............................................................................................................................ 8 2.2 Vznik Severoatlantické aliance ..................................................................................................................... 8 2.3 Jaderné zbraně ............................................................................................................................................ 10 3 Domácí souvislosti ............................................................................................................................................. 12 3.1 Antikomunismus ......................................................................................................................................... 12 3.2 Prezidentské volby 1948 ............................................................................................................................. 13 3.3 Vývoj ekonomiky USA v prvních letech studené války ............................................................................. 13 4 Mezinárodní obchod v prvních letech studené války ......................................................................................... 17 4.1 Problémy v obchodu s Evropou .................................................................................................................. 17 4.2 Omezení obchodu sankcemi ....................................................................................................................... 19 4.3 Vznik koordinační komise (COCOM) ........................................................................................................ 20 5 Rozpoutání korejské války ................................................................................................................................. 24 6 Význam stability bipolárního systému pro ekonomiku USA ............................................................................. 30 Závěr ..................................................................................................................................................................... 35 Literatura ...................................................................................................................................................... 38 Internetové zdroje ......................................................................................................................................... 39
Úvod „Pohádkovější země, než je Amerika, neexistuje,“ napsal britský historik Robert Payne, když ji v zimě 1948-1949 navštívil. „Obkročmo se tyčí jako Kolos; žádná jiná mocnost neměla nikdy v dějinách tak mnohostranný a tak rozsáhlý vliv na ostatní země… Polovina světového bohatství, víc než polovina jeho produktivity a téměř dvě třetiny všech strojů na světě jsou v amerických rukou; vše, co zbývá, je americkým průmyslem zastíněno…“, píše ve své knize David Halberstam.1 Asi takto nějak vypadala situace v době, kdy USA vstupovaly do jednoho z nejvýznamnějších konfliktů 20. století. Cílem mé práce bude pracovat s hypotézou, že USA reagovaly na novou mezinárodní situaci adekvátně a v zájmu své ekonomiky. Budu se tedy věnovat dopadu studené války na ekonomiku a hospodářskou politiku USA v období začátku studené války. Názorů na to, co je začátkem studené války je více, proto se práce týká období od konce 2. světové války po začátek korejské války, kdy už není pochyb o tom, že studené válka opravdu začala. V první kapitole začnu vymezením studené války a uvedu důvody jejího vzniku. Zde také představím, jaká byla v počátku ekonomická a politická situace v USA a jejich role v mezinárodních vztazích. Druhá kapitola bude obsahovat zahraničně-politické souvislosti studené války, jakými byly vznik nových vojenských aliancí, změny ve vojenských technologiích, užší ekonomická spolupráce USA s převážně evropskými zeměmi a v neposlední řadě vliv zásadních faktorů na tvorbu zahraniční politiky. Další kapitola se zaměří na domácí ekonomicko-politické souvislosti. Zde bude analyzována vnitřní politická situace včetně prezidentských voleb a tzv. mccarthismus. Kapitola čtvrtá má za cíl ukázat ekonomické změny v souvislosti se studenou válkou. Zásadní zde bude otázka zahraničního obchodu země. V této souvislosti zde zmíním např. vznik Všeobecné dohody o clech a obchodu či použití ekonomických sankcí jako válečného prostředku. 1
Halberstam, David; Černobílé desetiletí, Praha, Prostor, 1996, str. 65; ISBN: 80-7260-074-5. David Halberstam (1934-2007) je nositelem Pulitzerovy ceny za žurnalistiku. Je absolventem Harvard college a velkou část své kariéry se jako žurnalista zabýval otázkami spojenými se studenou válkou. (uvádí The American Academy of Achievement, dostupné online: http://www.achievement.org/autodoc/page/hal0bio-1, 26. 7.2010) 1
Poslední kapitola se týká rozpoutání korejské války a vstupu USA do tohoto konfliktu. V práci budu ve velké míře navazovat na odborníka na téma studené války Johna Lewise Gaddise, který analyzoval, jaké byly skutečné příčiny vzniku studené války. Co se týče vnitřní ekonomicko-politické situace, budu zde citovat Davida Halberstama. Z českých zdrojů mohu zmínit Ladislava Tajovského,
z jehož
práce čerpám
nejen
informace související
s Marshallovým plánem. Studenou válkou se dále zabýval například bývalý americký diplomat a později i ministr zahraničí Henry Kissinger. Také o ní psal Dean Acheson, který byl sám v centru dění jako ministr zahraničí. Z archivních pramenů čerpám z Foreign Relations of the United States (FRUS),2 který obsahuje velké množství primárních pramenů týkajících se zahraniční politiky USA. Ve 4. kapitole čerpám mnoho z práce S. G. Zhanga, který se dlouhodobě věnuje historii americko-čínských vztahů. Informace o korejské válce jsou zpracovány také v dokumentech Národních archivů, které analyzuje George M. Elsey. Analýzu financování válek na základě Solowova modelu, jejíž závěry si vypůjčím pro svou práci, vytvořil Lee E. Ohanian. Ekonomická data jsem vyhledával zejména na stránkách Bureau of Economic Analysis (BEA).3 V neposlední řadě musím uvést, že ve své práci čerpám z mnoha elektronických zdrojů, mezi které nemohu nejmenovat server JSTOR nebo službu Google Books.
2 3
Foreign Relations of the United States, dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/FRUS/ 10. 5.2010 Bureau of Economic Analysis, dostupné online: http://bea.gov/ 5. 6.2010 2
1 Studená válka 1.1 Vymezení studené války Slovníky studenou válku definují jako stav rivality mezi dvěma stranami, který je krok od násilné konfrontace. Přesto pod tímto pojmem bývá rozuměna studená válka mezi USA a Sovětským svazem. Stejně tak bude pojem studená válka pojímán v této práci, tedy jako konflikt mezi USA a Sovětským svazem. Konec studené války se spojuje s rozpadem Sovětského svazu. Její začátek ale jasné datum nemá. Podle některých zdrojů byla válka zapříčiněna rozlišnostmi mezi společenskými systémy velmocí, které vyhrály 2. světovou válku. To bychom ale pak museli hledat začátek studené války snad až někde u vzniku Sovětského svazu. Začátek studené války bývá spíše spojován s jaltskou nebo postupimskou mírovou konferencí. Jiné zdroje mohou za začátek studené války uvádět až blokádu Berlína. Časové vymezení začátku studené války se tedy pohybuje někde mezi jaltskou konferencí z února 1945 a rozpoutáním korejské války, která začala v červnu 1950. Věcně se jednalo o konflikt mezi „svobodným světem“ a komunismem, který měl ve svém čele USA respektive Sovětský svaz. Z pohledu USA šlo o konflikt mezi USA a Sovětským svazem. Označení studená pak válka dostala proto, že nedošlo k válce v plném rozsahu. Tato válka byla vedena převážně na diplomatickém poli a armáda měla sloužit především k odstrašování. Tato politika mohla být o to účinnější, že byly obě strany vybaveny jadernými zbraněmi. (alespoň od roku 1949, kdy Sověti provedli test jaderné exploze).4 J. L. Gaddis ve svých pracích představuje studenou válku jako stabilní systém mezinárodních vztahů založených na bipolaritě.5
4
Nuclear weapon archive, dostupné online: http://nuclearweaponarchive.org/Russia/Sovwpnprog.html, 25. 8.2010 5 Viz např. Gaddis, John Lewis; The Long Peace: Elements of stability in the Postwar International System. International security, Vol. 10, No. 4, (jaro, 1986, str. 99-142) dostupné online: http://links.jstor.org/pss/2538951 25. 7.2010 3
1. 2 Role USA v začátcích vznikajícího konfliktu Role USA byla v zásadě po skončení 2. světové války dost nejasná a spíše se měla teprve postupně utvářet, tak jako se měl utvářet názor USA na politiku Sovětského svazu. Byly zde patrny velké názorové neshody v tom, jakou pozici mají USA v mezinárodním systému zaujmout. Druhá světová válka pro USA začala 8. 12. 1941 a skončila 2. 9. 1945.6 V poválečných letech se armády začaly vracet do svých zemí, což vyvolávalo mezi lidmi představu o míru a bezpečí. Ve skutečnosti proti sobě ovšem stály obrovské názorové rozdíly mezi spojenci z 2. světové války, a to zejména mezi USA a Sovětským svazem. Harry Truman nadneseně prohlásil: „Když vítězí Německo, pomůžeme Rusku; kdyby vítězilo Rusko, pomůžeme Německu.“7 Toto jen pomáhá dokreslit situaci po druhé světové válce, na kterou musela americká diplomacie nějak navázat. Mít za svého spojence zemi, která naprosto odporovala americkým ideálům, znamenalo bezpečnostní riziko v novém geopolitickém uspořádání Evropy, obzvlášť v časech, kdy zmizel společný nepřítel. Díky tomu také v podstatě zmizel důvod pro udržování spojenectví. Trumanova administrativa pak stála před úkolem, jak toto vysvětlit americké veřejnosti (a ospravedlnit vládní výdaje). Neshody byly i mezi spojenci v Evropě, kde shoda sice byla na negativní roli versailleského mírového uspořádání, nikoli však na důvodech, proč tento systém nefungoval; v tomto bodě naopak přetrvávaly v jeho hodnocení naprosto zásadní rozpory. Spojené státy si nyní mnohem více uvědomovaly případné ekonomické souvislosti pokračování hospodářského rozvratu, majíce na paměti poměrně razantní a hlubokou poválečnou krizi z let 1921 – 1922. Realisticky uvažující kruhy v americké politické elitě tak silněji než kdykoliv předtím vnímaly důsledky postupující propojenosti jednotlivých ekonomik pro hospodářství USA a rizika, jež by mělo případné narušení těchto prohlubujících se vazeb ve vztahu k výkonnosti americké ekonomiky v příštích letech.8 Přesto ale americká diplomacie v čele s ministrem zahraničí J. Byrnesem nepodnikla žádné zásadní změny ve své politice. V americké politice stále převládal idealistický pohled, který
6
USA ale už i před svým vstupem do války pomáhaly spojencům. V západní Evropě válka skončila 7. 5.1945 a Japonsko kapitulovalo 15. 8.1945. 7 Gaddis, John L.; Strategies of Containment: A Crirical Appraisal of Postwar American National Security Policy, New York 1982, str. 4; ISBN: 10 0231043996 8 Tajovský, Ladislav; Podmínky a okolnosti vyhlášení Marshallova plánu, manuskript 2003, str. 13 4
stavěl na dobré vůli bývalých spojenců z 2. světové války. Trumanova zahraniční politika tak byla ze začátku jen pokračováním Rooseveltovy politiky. USA už několik desítek let uplatňovaly totiž politiku tzv. izolacionismu. Kořeny amerického izolacionismu sahají do doby vzniku USA. Formálně je izolacionismus představen v tzv. Monroeově doktríně z roku 1823, v níž se USA prakticky zříkaly jakéhokoliv zasahování do evropských sporů, pokud se evropské mocnosti zřeknou případné intervence na území Severní Ameriky.9 Zahraniční politikou Spojených států tak vlastně bylo žádnou zahraniční politiku nemít. 10 To prakticky znamenalo neplést se do cizích záležitostí, ale v novém světovém uspořádání po druhé světové válce připadal izolacionismus stále většímu množství amerických vládních činitelů neudržitelný. Harry S. Truman, od dubna 1945 Rooseveltův nástupce ve funkci prezidenta USA, nejprve přijal politiku usmiřování a navázal tak na Rooseveltovu politiku, kterou se snažil prosazovat zejména na mírových konferencích. 11 Ani Truman nepředpokládal, že totalitní stát (ať už vybudovaný na základě fašistické či komunistické ideologie) je a priori nespolehlivým partnerem a že jeho charakteristické rysy vylučují navázání běžných mezistátních vztahů.12 „Stalin, ve vypjatých okamžicích skutečný mistr reálpolitiky, však v žádném případě nehodlal opustit jediný metr dobytého území - a to nejen obrazně -, aniž by učinil vše, co bylo v jeho silách a možnostech, z pohledu vnitřních rozhodovacích mechanismů komunistického státu téměř neomezených, aby své postavení minimálně uhájil. Logickým vyústěním jeho politiky tak bylo striktní a rasantní instalování sovětských představ o organizaci politického a hospodářského života v oblastech, které spadaly do sovětské sféry vlivu, a to buď na základě smluvních ujednání či jako důsledek faktického postupu Rudé armády.“13 Jakmile si přední američtí státníci s konečnou platností uvědomili (někteří spíše připustili), že napětí mezi Sovětským svazem na straně jedné a Spojenými státy a jeho západoevropskými spojenci (v této době hlavně Spojeným královstvím) nepramení z nepochopení a
9
Tajovský; Podmínky …, str. 13 Kissinger, Henry Alfred; Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha, Prostor, 1996, str. 30; ISBN: 80-85190-51-6 11 Roosevelt, jak uvádí některý ze zdrojů této práce, údajně nedlouho před svou smrtí přiznal, že jeho politika směřovaná k Sovětskému svazu byla chybná a do budoucna nebude udržitelná. 12 Merli, Wilson; Makers of American Diplomacy, New York 1974, str. 503-506; ISBN: 0684137984 13 Tajovský; Podmínky …, str. 22 10
5
neporozumění stanoviskům protivníka, nýbrž že jeho příčiny tkví v rozdílné povaze obou států,14 revidovali takřka revolučně svou zahraniční politiku.15 Jiné zdroje uvádějí, že nedošlo ke změně politiky na základě nějaké konkrétní události, ale že Američané svou politiku k Sovětskému svazu teprve vytvářeli na základě vztahu mezi oběma zeměmi, který pramenil v rozlišnostech mezi oběma zeměmi, které přátelské vztahy vylučovaly.16 Také byla kladena otázka, co způsobilo takové náhlé zhoršení vztahů mezi USA a Sovětským svazem. Současná politika, která stavěla na odlišnosti společenských systémů a stále více také na reálné moci i na tuto otázku odpovídala.17 Na dalších téměř 20 let se principem americké zahraniční politiky stala idea zadržování komunismu. Politika zadržování byla vnímána jako jakási střední cesta mezi politikou usmiřování (appeasement) a přetlačování (rollback) a měla zabránit tzv. domino efektu, kdy hrozilo, že jedna země po druhé bude padat do sovětské sféry vlivu.18 Strategie zadržování komunismu se poprvé plně ukázala při americké ekonomické a vojenské pomoci Řecku a Turecku v roce 1947. Ve svém důsledku nakonec tato politika vedla k dlouhodobé americké ekonomické podpoře (Marshallův plán). 19 George Marshall údajně uváděl, že po krachu moskevské konference ministrů zahraničních věcí v dubnu 1947 je nutné ekonomickou situaci v Evropě okamžitě řešit. Velitel americké okupační zóny Lucius Clay, u nějž se Marshall zastavil při zpáteční cestě z Moskvy, ministra informoval o hrozivě vyhlížející situaci německého hospodářství a přímém nebezpečí sovětské infiltrace do západních zón prostřednictvím využití tíživé sociální a ekonomické situace tamního obyvatelstva. 20 Plán evropské obnovy byl nakonec přijat kongresem 3. dubna 1948 z části i díky politickému převratu v Československu v únoru 1948, kdy měly USA obavy, že by se další evropské země v čele s Německem mohly obrátit ke komunismu. Komunismus se v té době mohl jevit jako 14
Kissinger; Umění diplomacie, str. 439 Gaddis; The United States and Origins of the Cold War, 1941 - 1947, New York 1972, str. 353; ISBN 0231083025 16 To se naplno projevilo při Berlínské blokádě, kde se každá z velmocí snažila ve své okupační zóně (případně své části Berlína) zavést stejný společenský systém jako ve své zemi. A rozličné systémy pak bránily sjednocení Německa. 17 Mnozí tuto otázku vyvracejí s tím, že vztahy mezi USA a Sověty nikdy dobré nebyly a že spojenectví z 2. světové války bylo jen z nutnosti a bylo krátkodobé. 18 (Tajovský; Podmínky …, str. 22) Termín „containment“ neboli zadržování komunismu do veřejné diskuze přinesl americký diplomat George F. Kennan. Později mělo dojít ke změně politiky z politiky zadržování na politiku vytlačování. Přes veřejnou proklamaci změny politiky vůči Sovětskému svazu, ke které pak docházelo zvláště v 50. letech, ke skutečné změně nedošlo. Např. John. L. Gaddis ve svých pracích zastává názor, že všechny zahraniční politiky a doktríny po 2. světové válce byly svým způsobem politikou zadržování komunismu. (tedy alespoň do konce 80. let) 19 European Recovery Program 20 Tajovský; Podmínky …, str. 117-118 15
6
velmi lákavý. Poválečná obnova sovětského svazu probíhala přibližně stejnou rychlostí, jako v Západní Evropě, a to i bez Americké pomoci.21 Prezident Truman a jeho administrativa museli ukázat, že dokážou proti komunismu vystupovat razantněji. V roce 1946 američtí voliči jasně ukázali, že se stávající politikou nejsou spokojeni. Demokratický prezident tak musel čelit zvýšenému tlaku po volbách 1946, kdy republikáni získali 13 křesel do senátu, čímž si zajistili většinu 51:45 a 55 křesel do sněmovny, což jim zajistilo převahu 246:188 křesel. Tak velkou převahu se jim od té doby získat nepodařilo.22
21
Khanin, G. I.; The 1950s: The Triumph of the Soviet Economy, str. 1190-1192, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/3594504, 10. 7.2010 22 Barone Michael; What 1946 Can Tell Us About 2010, The Journal of the American Enterprise Institute, březen 2010, dostupné online:http://www.american.com/archive/2010/april/what-1946-can-tell-us-about-2010, 21.8.2010 7
2 Zahraničně-politické souvislosti 2.1 Národní bezpečnostní rada NSC (National Security Council), neboli Rada národní bezpečnosti, byl orgán, který měl zřejmě největší vliv na rozhodování o obraně USA.23 To se později projevilo ve slavné zprávě NSC 68, která v zásadě doporučovala vstoupit do korejské války. Je těžké říci, jak američtí političtí vůdcové vnímali povahu hrozby vojenského konfliktu v dobách o několik let dříve, a téměř nemožné vyčíslit vnímanou pravděpodobnost války. Události v Evropě, kdy Sovětský svaz nedodržoval mezinárodní dohody,24 vedly k rychlým změnám v zahraniční politice.25 Zpráva z NSC 7 z března 1948 tvrdí, že přestože SSSR hledá nějakou dobu míru k tomu, aby znovu nabral sílu, může to vyústit ve válku.26 Toto nebezpečí bylo dost velké k ospravedlnění přezbrojení nebo znovuzavedení odvodu. 2.2 Vznik Severoatlantické aliance Americké síly byly malé a rozpočet na obranu nízký ve srovnání s tím, co bylo potřeba pro vypořádání se s hrozbou.27 V roce 1947 poklesl stav armády z válečných 12 milionů na 1,5 milionů. Vojenský rozpočet na tentýž rok se snížil na 10,3 miliardy dolarů oproti válečným 90,9 miliardy dolarů.28 Tohle jen zvyšovalo důvod k obavám, které nakonec vedly ke vzniku Severoatlantické aliance. V létě roku 1948 byla tato hrozba brána dost vážně na to, aby si zasloužila zpracování dokumentu NSC (20/1), stanovujícího cíle sovětsko-americké války. 29 O 3 měsíce později dokument NSC 20/4 říkal, že „schopnost SSSR ohrozit americkou bezpečnost vojenskými
23
Rada národní bezpečnosti vznikla zákonem o národní bezpečnosti (National Security Act), který vešel v platnost 19. září 1947. CIA (Central Intelligence Agency), jako statutární orgán vznikla hned den poté. Mezi členy NSC patří prezident, viceprezident, ministři bezpečnosti, zahraničí, financí a prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti. 24 Později je porušovali i Američané. (Tajovský; Podmínky …, str. 21) 25 Krize z roku 1948 vedla k velmi známému varování generála Claye, kde naznačil, že může dojít ke skutečné válce. Zpravodajská obec také nesouhlasila s tím, že mír může vydržet déle než 2 měsíce, ale i uváženější soudy nebyly uklidňující. (Jervis, Robert; The Impact of the Korean War on the Cold War, The Journal of Conflict Resolution, Vol. 24, No. 4 (prosinec, 1980), str. 563-592, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/173775, 2. 6.2010) 26 FRUS, 1948, svazek I, 2. část, str. 547, dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1, 9. 7. 2010 27 Jervis; The Impact …, str. 563-592 28 Halberstam; Černobílé desetiletí, str. 71 29 Etzold, Thomas H.; Gaddis, John Lewis; Containment: documents on American policy and strategy, 19451950, New York: Columbia University Press, 1978, str. 173-203; ISBN: 0231043988 8
silami je okamžitá“. 30 Na druhou stranu, na konci roku, ve kterém tyto ponuré prognózy vznikly, moskevská ambasáda znovu potvrdila svůj pohled na věc, kdy Sovětský svaz počítal s několika lety míru. Odhad těchto prognóz byl na jaře roku 1949 o něco optimističtější, než tomu bylo o rok dříve.31 Tato neustálá sovětská hrozba pomohla ke vzniku NATO,32 které bylo založeno podepsáním smlouvy 4. 4.1949 jako vojenská aliance, a které mělo chránit USA a kapitalistické země Západní Evropy před Sovětským svazem. Na konci roku 1949 Dean Acheson33 souhlasil, že „sovětské dějiny se zdají být v protikladu s vojenskými dobrodružstvími, která s sebou přinášejí riziko“ z čehož vyvozoval, že tu byly všechny důvody pro to, aby se dále Rusové soustředili na politické tahy.34 Na Sovětský svaz bylo nahlíženo tak, že netouží po válce, protože zde existovala jaderná hrozba. Podle dokumentu NSC 20/2, se SSSR stále snaží dosahovat svých cílů převážně politickými prostředky v doprovodu – samozřejmě – faktoru vojenského odstrašování. Samotná taktika, která je zde obsažena, zvyšuje riziko vojenských komplikací, které mohou vzejít z náhodných příčin nebo chybných kalkulací.35Toto další riziko bylo neustále zdůrazňováno z části právě proto, že nikdo nedokázal specifikovat, jak může válka začít. Kromě totální války zde ale byla hrozba, že pokud se Spojené státy pokusí zmenšit sféru sovětského vlivu, mohou Rusové přistoupit k řadě kroků, které jim pomohou ve snaze o znovuzískání prestiže.36 V dobách berlínské blokády, která trvala od června 1948 do září 1949, panovala obava, že Sověti mohou cítit svoji bezpečnost v ohrožení kvůli sílícímu Západnímu Německu a Západní Evropě. To může vést k rozhodnutí „teď nebo nikdy“, kdy by vojenské akce mohly předejít rostoucí síle Západu. 37 Extrémní úzkost, která byla běžná,
30
FRUS, 1948, I, 2. část, str. 664, dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1, 9. 7.2010 31 FRUS, 1948, I, 2. část, str. 943-947; FRUS, 1949, V, str. 604; FRUS, 1949, I, str. 293-295; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUS-idx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1, 9. 7.2010 32 Oficiální informace o založení NATO jsou dostupné online např. na webu: http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_25468.htm, 9. 7.2010 33 Dean Acheson byl v Trumanově administrativě ministrem zahraničí od roku 1949. Zastával názor, že pokud nedojde k ekonomickému oživení v Evropě, bude hrozit, že v některých zemích zvítězí komunismus. 34 FRUS, 1949, I, 1. část, str. 614-615; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1, 9. 7.2010 35 FRUS, 1949, I, 2. část, str. 298; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1, 9. 7.2010 36 FRUS, 1948, IV, str. 834; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1 9. 7.2010 37 FRUS, 1948, IV, str. 920; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1 9. 7.2010 9
spočívala na nesprávném předpokladu sovětských zájmů.
38
Tyto závěry pak byly
aplikovatelné i v následujících letech. Americký diplomat a poradce ministra zahraničí George F. Kennan
39
měl pravdu, ale byl v menšině, jak uvádí Jervis.
40
Americká
administrativa v té době zřejmě Sovětům moc nerozuměla. Problém byl v neporozumění podstatě samotného Sovětského svazu.41 Nakonec se ale nechala přesvědčit právě Kennanem, že je třeba podniknout rázné kroky a změnit zahraniční politiku. Mezi hlavní důvody změny americké politiky se řadí Kennanův slavný článek o důvodech sovětského počínání z července 1947, který byl podepsán „X“. O Kennanově autorství se ale nepochybuje. 2.3 Jaderné zbraně Po druhé světové válce nebyly USA přímo ohroženy Sovětským svazem. Situace se ale výrazně změnila poté, co rusové otestovali svoji jadernou zbraň. Mnozí věřili, že rusové nejsou schopni sami vyvinout jadernou bombu.42 Tento názor zastával i prezident Truman. Když se Truman zeptal Oppenheimera43, kdy jsou rusové schopni vyvinout jadernou bombu, Oppenheimer odpověděl, že neví. „Já to vím“, řekl Truman. „Kdy?“ zeptal se Oppenheimer. „Nikdy“, řekl prezident. To bylo v roce 1946. Monopol Spojených států na jaderné zbraně pak skončil 3. září 1949. Výzvědné letadlo USA zaznamenalo neobyčejně vysoký stupeň radioaktivity nad ruským územím, což bylo považováno za jasný důkaz odpálení jaderného zařízení. 44 Jaderný monopol byl brán jako důležitý, ale ne rozhodující. Zásoba jaderných zbraní rostla pomalu. 45 Většina amerických lídrů si nemyslela, že válka se dá vyhrát jen atomovými zbraněmi, ale hlavně generálové si nemohli být jisti, že prezident autorizuje použití atomové
38
FRUS, 1947, I, str. 770-776; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1 9. 7.2010 39 Kennan v letech 1944-1946 pracoval v Rusku na americké ambasádě. Byl tvrdým antikomunistou a zastával názor, že Spojené státy musejí vystupovat rozhodněji proti Sovětskému svazu. Když byl povolán z Moskvy zpět do Washingtonu, inspiroval svými názory vznik Trumanovy doktríny, která prosazovala politiku zadržování komunismu jako realistickou zahraniční politiku USA. 40 Jervis; The Impact …, str. 563-592 41 Tajovský; Podmínky…, str. 18 42 Vědec Herbert York zaznamenal soudodé vtipkování, že „Rusové nemohou tajně do USA dopravit kufříkové atomové bomby, protože ještě nevynalezli kufřík.“ York, Herbert F.; The Advisors: Oppenheimer, Teller and the Superbomb, Stanford University Press, Stanford 1989. str. 9; ISBN: 978-0804717144 43 Robert J. Oppenheimer vedl americký jaderný výzkum v Los Alamos. Díky McCarthyismu byl díky svým levicovějším myšlenkám nakonec ve vedení výzkumu vystřídán. (Halberstam; Černobílé desetiletí,… str. 130) 44 Tamtéž, str. 130 45 Rosenberg, D.; American atomic strategy and the hydrogen bomb decision, J. of amer. History 66 (červen) 1979, str. 65-69, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/1894674, 5. 7.2010 10
bomby. Na podzim roku 1948 státní tajemník Marshall poznamenal, že „až doteď jsem si myslel, že sovětští vůdci o americkém lidu míní, že nikdy nedopustí použití bomby“.46 Američané věřili, že důležitější, než bomba je pravděpodobně velký průmyslový komplex, který stojí za malou armádou. Někteří lidé z ministerstva zahraničí (včetně Marshalla) si mysleli, že výraznější přezbrojování může vyprovokovat rusy, aby na armádu vydávali více nebo aby podstoupili nějaké zbrklé akce. 47 Teorie zastrašování nikdy nebyla dotažena do konce. Nebylo jasně vymezeno, kdy už je situace dost vážná na to, aby mohla být použita atomová bomba.48 Americká diplomacie v čele se státním tajemníkem Jamesem Byrnesem 49 si ne zcela uvědomovala, jakou nebezpečnou hru s nimi rusové hrají. Pohled americké diplomacie viděl ruské chování jako nelogické a nedokázal dohlédnout, k čemu může ve svém důsledku směřovat.50 Situace se začala měnit až později za ministra Marshalla v roce 1947, kdy vyšel Kennanův článek.
46
FRUS 1948, III, str. 281 dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=browse&scope=FRUS.FRUS1 9. 7.2010 47 Shilling, W.; 1962 The politics of national defense: fiscal 1950 in W. Shilling, P. Hammond and G. Snyder, Strategy, politics and defense budgets, New York, Columbia university press, str. 147; ISBN 0-231-02556-4 48 Jervis, The Impact …, str. 563-592 49 James Byrnes byl Státním tajemníkem od července 1945 do ledna 1947. Hrál hlavní roli na postupimské konferenci. Byl zastáncem tzv. New Dealu. 50 Tajovský; Podmínky…, str. 20 11
3 Domácí souvislosti 3.1 Antikomunismus Antikomunismus nebyl koncem 40. let snad nikde na světě tak silným, jako právě v USA. V USA se pohled na komunismus vyvíjel zásadně odlišně než v Evropě. V Evropě se po válce znárodňovalo, v Americe chtěli voliči tvrdší postup proti komunismu. Stačí si uvědomit, jaká byla popularita komunistů např. v Řecku nebo Československu. USA měly obavy, že by popularita extrémně levicových stran mohla růst i v jiných zemích. 9. února 1947 začala éra mccarthismu, kdy senátor Joseph McCarthy 51 na oslavách Lincolnova dne propůjčil své jméno něčemu, co už se v té době stejně dělo. Uprostřed svého projevu prohlásil: „I když nemůžu ztrácet čas tím, abych vyjmenoval všechny z ministerstva zahraničí, kdo jsou členy komunistické strany a členy vyzvědačské skupiny, mám tu v ruce seznam 205 lidí, o nichž ministr ví, že členy komunistické strany byli, a kteří tam nadále pracují a vytvářejí ministerskou politiku.“ V několika následujících letech pak Amerikou otřásaly politické procesy, kdy bylo několik lidí usvědčeno ze špionáže, a někteří byli popraveni.52 Přestože tvrdé rozsudky byly vyneseny jen nad několika jedinci a celá věc se svým rozsahem nedá srovnávat s tím, co se dělo v Sovětském svazu, levicově smýšlejícím osobám ve vládních funkcích to muselo minimálně velmi znepříjemnit život a mnoho z nich bylo donuceno svou funkci opustit. Byl tak vyvinut silný tlak na prezidenta Trumana, aby vystupoval důrazněji ve své zahraniční politice vůči Sovětskému svazu.
51
McCarthy byl republikánským senátorem za Wisconsin a obecně se o něm udává, že rozpoutal „hon na komunisty“ Např. Halberstam píše, že McCarthy mnohdy nebyl schopen žádnou protistátní činnost, či členství v komunistické straně nijak doložit, ale na jeho seznamu se objevovala nová jména lidí, kteří měli být vyšetřováni. Je pravděpodobné, že si McCarthy mnohá obvinění vymýšlel. Republikánům se sice McCarthyho obviňování nezamlouvala, ale nijak tvrdě se proti němu nestavili, protože se jim to z politických důvodů celkem hodilo v době, kdy neměli žádná silná témata, na kterých mohli získat politické body. A vládní demokraté museli stát za důkladným soudním vyšetřováním a nemohli se proti tomuto „šílenství“ postavit, aby před veřejností nevypadali, že se zastávají komunistů ve vládě. Obzvláště, když byli v situaci, kdy potřebovali získat podporu veřejnosti k „boji“ proti komunismu. Aktuální politická situace v USA tedy vypěstovala silný antikomunistický názor, který se šířil veřejností. (Halberstam; Černobílé desetiletí,… str. 150) 52 Tamtéž,… str. 150 12
3.2 Prezidentské volby 1948 Po prohraných volbách do Kongresu v roce 1946 to pro demokraty před prezidentskými volbami nevypadalo moc dobře. Média Trumanovi nedávala skoro žádnou šanci. Republikáni od vítězných voleb v roce 1946 do Senátu a do Sněmovny ještě o něco posílili a očekávalo se výrazné vítězství Thomase E. Deweyho. Dewey byl republikánským guvernérem. Demokraté byli navíc ještě oslabeni rozštěpením vlastní strany, kdy bývalý viceprezident Henry Wallace kandidoval na prezidenta za nově vytvořenou Progresivní stranu. Demokratická strana ale byla názorově nejednotná. Vytvořil se v ní blok liberálů, kteří se zaměřovali výrazně na občanská práva. Na druhou stranu zde byli delegáti z jihu, kteří prosazovali zachování rasové segregace. Trumana z počátku ve straně skoro nikdo nechtěl a mnozí nechápali, jak se z neúspěšného obchodníka vůbec mohl stát viceprezident. Truman si ale získával pověst pracovitého muže a se svou funkcí postupně rostl. Kvůli otázce občanských práv se zdálo, že Truman ztratil celý jih, jehož zástupci veřejně deklarovali, že Truman jejich podporu nezíská. A Jih byl tradičně spíše demokratický.53 Truman později hodně získal tím, že se snažil prosazovat zvýšení mezd a příjmů farmářů nebo řešit bytovou krizi. Svou kampaň stavěl na kritice kongresu a tvrdil, že za současné americké problémy může nicnedělání kongresu. Nemožné se stalo skutečností a Truman obhájil pozici prezidenta USA a zůstal tvůrcem americké politiky až do roku 1952, kdy měl být vystřídán republikánským generálem Eisenhowerem.
3.3 Vývoj ekonomiky USA v prvních letech studené války Po skončení 2. světové války se ekonomická situace v USA velice rychle měnila. Bylo třeba přeorientovat ekonomiku zpět na mírové hospodářství. A americká ekonomika se přizpůsobovala velmi rychle. Ve velké míře za to mohly změny v různých odvětvích, které výrazně snižovaly náklady. Mezi výraznější ekonomické změny patří např. budování měst, kdy se obyvatelé přesunovali z center na předměstí, což umožnilo vznik mnoha firem a jejich rychlý růst, díky výraznému snižování nákladů, které by byly výrazně vyšší, kdyby byly obytné budovy stavěny v centrech měst. Stěhování na předměstí znamenalo levnější a kvalitnější bydlení pro mladou generaci, jejíž rodiče by si to nemohli dovolit. 53
Haydock, Michael D.; American History Magazine, prosinec 2000, dostupné http://www.historynet.com/american-history-harry-truman-and-the-1948-us-presidential-election.htm, 8.2010 13
online: 15.
“Žádný člověk, který má svůj dům a pozemek, se nemůže stát komunistou. Má na práci příliš mnoho jiných věcí,“ řekl jednou William Lewitt.54 Podobně, známé firmy, které vznikaly a rychle po 2. světové válce expandovaly, jako Mc Donald’s nebo Holliday Inn (síť hotelů kolem dálnic), rychle zvyšovaly životní úroveň obyvatel USA. Množství technologických změn a změna způsobu života vytvářela veliké množství investičních příležitostí. Tato skutečnost se rychle promítla do ukazatelů růstu soukromých investic. Následující graf ilustruje, jak se vyvíjely hrubé soukromé domácí investice (v mld. USD)
3.1 Vývoj hrubých soukromých domácích investic 80 70 60 Mld. USD
50 40 30 20 10 0 1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
Zdrojem dat je Bureau of Economic Analysis amerického ministerstva obchodu, dostupné online:
http://www.bea.gov/scb/pdf/2010/08%20August/0810_gdp_nipa_series.pdf, 2. 8.2010 Tak jako prudce se rozvíjející poválečné hospodářství změnilo podobu amerického maloobchodu, proměnily převratné technologické objevy celé odvětví komunikací. Rázové vlny, které ta proměna vyvolala, se přenesly do všech vrstev americké společnosti.55 54
Významný stavitel celých čtvrtí rodinných domů. Tomuto muži se zjevně splnil jeho „americký sen“, když prakticky z ničeho vybudoval firmu, která stavěla začátkem 50. let stovky domů každý měsíc. (Citováno v Halberstam; Černobílé desetiletí,… str. 128) 55 Tento proces popsal ekonom Joseph. A. Schumpeter, který bývá někdy řazen do rakouské školy. Určité druhy investic podle něj podněcují vznik dalších investic. Hospodářské cykly díky tomuto jevu mají do jisté míry reálnou povahu. Např. investice, které sníží náklady pro výrobu automobilů na konkurenčním trhu, způsobí, že jsou auta dostupnější, to pak umožní inovace např. ve stavebnictví, protože vzroste poptávka po bytové výstavbě. Nebo to umožní např. inovace v hoteliérství a cestovním ruchu, když lidé na víkendy začnou vyjíždět mimo 14
V roce 1949 začala rozhlas v oblasti marketingu ohrožovat televize. V roce 1952 už byla televize „součástí krevního oběhu Spojených států.“ Koncem roku bylo mezi lidmi 19 milionů televizorů a měsíc co měsíc se otevíralo tisíc nových obchodů, které je prodávaly. 56 S tím souvisela změna kultury, kdy celé rodiny začaly trávit odpoledne a večery u televize. V této době bylo stále obrovské množství žen v domácnostech. Nově se začaly investovat nemalé částky do reklamy ve formě televizních spotů. To pomáhalo rychlému vybavování domácností domácími roboty a spotřební elektronikou. Televize jako fenomén doby ale neměla jen přímý vliv na ekonomiku díky investicím, které umožnila. Zásadní byl také vliv na změnu kultury, možnost informovat občany apod. Velice podstatný byl vliv televize na pořádání politické kampaně, kdy najednou skutečný politický program kandidátů relativně na svém významu ztratil.57 V letech krátce po 2. světové válce, kdy rychle klesal americký vývoz, který směřoval zejména do zničené poválečné Evropy, hrozil propad poptávky po americkém zboží a službách, což mělo mít za následek krachy firem a nezaměstnanost. Americká ekonomika se hlubokému propadu produktu vyhnula z části proto, že rekonverze z válečné ekonomiky na mírovou probíhala velice rychle a docházelo k tomu, kdy jedno odvětví ekonomiky svým rozvojem pozitivně ovlivní jiná odvětví. Proto obávaný pokles poptávky nebyl tak hluboký, jak mnozí předpokládali. Stabilizační efekt na americkou ekonomiku mohl mít i Marshallův plán, který pomohl zabránit hlubokému propadu evropských ekonomik v situaci, kdy Evropa byla hlavním obchodním partnerem USA. Celkový produkt díky těmto skutečnostem zaznamenal jen mírný poválečný propad, který se zastavil v roce 1947. Od začátku následujícího desetiletí opět docházelo k velmi vysokému růstu.
město. Rozšíření televize zase umožní inovace v showbusinessu apod. Toto pak pozitivně působí na hospodářský růst a prodlužuje růstovou fázi hospodářského cyklu. (viz., např. Holman, R.; Dějiny ekonomického myšlení, Praha, CH beck, 2005, str. 273; ISBN:80-7179-380-9) 56 Halberstam, Černobílé desetiletí,… str. 140 57 To se plně projevilo už ve volební kampani k prezidentským volbám v roce 1952, kdy měl Eisenhower zpočátku problémy se s televizními debatami vypořádat. Ještě zjevnější to bylo později v televizních debatách, které zajistily výhru Kennedymu nad Nixonem. 15
Následující graf ukazuje propad HDP po skončení 2. světové války a následný růst během 50. let. (čísla na vertikální ose označují HDP USA v miliardách dolarů v cenách roku 2005)
3.2 Vývoj HDP 3 000,0 2 500,0 Mld. USD
2 000,0 1 500,0 1 000,0 500,0
1960
1959
1958
1957
1956
1955
1954
1953
1952
1951
1950
1949
1948
1947
1946
1945
1944
1943
1942
1941
1940
1939
0,0
Zdrojem dat je Bureau of Economic Analysis amerického ministerstva obchodu (dostupné online: http://www.bea.gov/national/xls/gdplev.xls, 8. 7.2010)
Propad po 2. světové válce se přičítá převážně omezené poptávce po americkém exportu a snížení vládních výdajů. Tedy v keynesiánské makroekonomii došlo ke snížení G+NX, kdy celkový produkt(Y) se rovná součtu spotřeby(C), investic(I), vládních výdajů(G) a čistého exportu(NX) Y=C+I+G+NX. Osobní výdaje na spotřebu, jak je znázorněno na následujícím grafu, trvale rostly. (údaje v mld. USD)
3.3 Osobní spotřební výdaje 300
Mld USD
250 200 150 100 50 0 1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
Zdrojem dat je Bureau of Economic Analysis amerického ministerstva obchodu, (dostupné online: http://www.bea.gov/scb/pdf/2010/08%20August/0810_gdp_nipa_series.pdf, 8. 7.2010)
16
4 Mezinárodní obchod v prvních letech studené války 4.1 Problémy v obchodu s Evropou Spojené státy americké tradičně orientovaly svůj zahraniční obchod převážně na evropské země, kde mohly využívat velké trhy. Vývoj poválečné situace v Evropě mohl mít na americkou ekonomiku zcela zdrcující dopad skrze pokles amerického vývozu. Zlomovým se stal rok 1947, kdy se situace z mnoha důvodů ukázala jako nadále neudržitelná a vyžadující okamžitý a rázný zásah. Na přelomu let 1946/1947 byly některé evropské státy v důsledku mimořádně chladné zimy vystaveny obtížné hospodářské situaci. Začala se projevovat finanční krize, která představovala vážnou hrozbu křehké evropské ekonomice. Akutním se stal nedostatek paliv a pohonných hmot; díky neúrodě v roce 1947 prudce stouply požadavky na import potravin směrem do strádajících evropských zemí.58 USA stejně tak jako jejich spojenci v Evropě uplatňovaly spíše protekcionistickou hospodářskou politiku. To se začalo měnit se vznikem Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT)59 začátkem roku 1948, kdy postupně docházelo k recipročnímu snižování cel mezi zúčastněnými zeměmi a nárůstu objemu mezinárodního obchodu. Zpočátku v několika letech po 2. světové válce hrozilo nebezpečí ještě mnohem hlubšího propadu obchodu mezi Evropou a USA. Zároveň s chronickým nedostatkem finančních prostředků stály země Západní Evropy před nebezpečím totálního zhroucení svých ekonomik a tím i vzedmutí mohutných sociálních bouří, které by s sebou zcela jistě přinesly další vzestup popularity extrémně levicových stran a tím by i přiblížily možnost nástupu prosovětských režimů. Takové riziko bylo obrovské a s každým dalším dnem se zvyšovalo. Představitelé USA si stále silněji uvědomovali, že závažným způsobem přecenili schopnost hospodářského oživení evropských zemí.60 Situace, kdy by USA měly obchodovat s Evropou jen v tak malém měřítku, jako se Sovětským svazem, by pro USA pravděpodobně znamenala ekonomickou katastrofu. Nehledě na to, že pokud by v Západní Evropě zvítězil komunismus, či jiné prokomunistické strany, Sovětský svaz by tím byl posílen. 58
Milward, A.; The Reconstruction of Western Europe, 1945 - 1951, Los Angeles 1984, str. 6; ISBN: 9780415379229 59 General Agreement on Tariffs and Trade 60 Acheson, D.; Present at the Creation. My Years in the State Department, New York 1969, str. 231; ISBN 0-19504578-5 17
Evropské hospodářské problémy posilovaly pozici komunistických stran v evropských zemích, což se mohlo do americké ekonomiky promítnout jako zásadní ztráta odbytišť pro její zboží. Celkový americký obchod se zbožím začal klesat, a kdyby nebyla schválena žádná podpůrná opatření pro evropské ekonomiky, mohl by být propad mnohem hlubší. Celkový obchod se zbožím tvořil začátkem roku 1947 15,2 mld. dolarů. Během následujícího roku se reálně odhadoval propad přibližně o 5 miliard dolarů, za předpokladu, že by USA ekonomicky svým obchodním partnerům nepomohly. 61 K výraznějšímu poklesu přesto v pozdějších letech došlo. (viz graf čistého exportu.)
4.1 Čistý export 12
10
Mld. USD
8
6
4
2
0 1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
-2
Zdrojem dat je Bureau of Economic Analysis amerického ministerstva obchodu, dostupné online:
http://www.bea.gov/scb/pdf/2010/08%20August/0810_gdp_nipa_series.pdf, 9. 7.2010
61
Malenbaum, Wilfred; Diskuze ze setkání American Farm Economic Association, Green Lake, Wisconsin, September 8, 1947, dostupné online: http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/pss/1232736?searchUrl=%2Faction%2FdoBasicSearch%3FQuery%3D%25 28Malenbaum%252C%2BWilfred%2BFarm%2BEconomic%2BAssociation%252C%2BGreen%2BLake%252C %2BWisconsin%252C%2BSeptember%2B8%252C%2B1947%2529%26gw%3Djtx%26prq%3D%2528Malenb aum%252C%2BWilfred%2529%26hp%3D25%26wc%3Don, 2. 6.2010 18
4.2 Omezení obchodu sankcemi Na jednu stranu se sice USA snažily odstraňovat protekcionismus, na druhou ale uvalovaly významné obchodní sankce na komunistické země. Obchod s těmito zeměmi byl ale i před uvalením sankcí pro USA méně významný z hlediska objemu. Velmi významný ale byl ze strategického hlediska. Spojené státy se snažily bránit šíření komunismu různými prostředky. Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se americká diplomacie uchýlila k ekonomickým sankcím proti Číně. V listopadu 1949 byla proto zřízena koordinační komise (COCOM) konzultační skupiny (CG). 62 Úkolem komise bylo dohlížet na kontroly obchodu mezi „svobodným světem“ a východním blokem. V rámci této skupiny pak v červenci 1952 vznikla Čínská komise (CHINCOM), zřízena kvůli kontrole obchodu s Čínou. Tyto kontroly obchodu s Čínou pojmenovala historička diplomacie Diane B. Kunz jako „negativní ekonomická diplomacie“. Jak uvádí Shu Guang Zhang, studie se podle něj téměř neliší v tom, proč bývají používány ekonomické sankce. Ekonomické sankce jsou jednou z možností řešení mezinárodních konfliktů. Tyto sankce jsou tedy atraktivním substitutem k nedělání ničeho nebo k vojenské akci. Zhang ve své práci vysvětluje také, proč je nástroj ekonomických sankcí v takové velké míře používán.63 Většina studií podle něj ukazuje, že z pohledu analýzy nákladů a výnosů většina sankcí, které USA v době studené války použily proti východnímu bloku, výnosná nebyla. Alespoň ne pro americkou ekonomiku jako celek. Částečné vysvětlení, proč byly tyto sankce přijímány, poskytuje škola veřejné volby a jejich teorie zájmových skupin.64 Je zřejmé, že určité skupiny mohou na sankcích značně vydělat, zatímco ekonomika jako celek na tom tratí. Dalším důvodem pro zavedení ekonomických sankcí je pokus o změnu režimu v cílové zemi a následné nastolení stabilnější politické a ekonomické situace v té zemi. Tento významný 62
Konzultační skupinu (Consultative group – CG) tvořilo 7 zemí. (USA, Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko) Tato skupina sloužila jako multilaterální orgán kontroly obchodu se Sovětským svazem a jeho satelity. Konzultační skupina zřídila komisi ke kontrole obchodu se strategickým zbožím (Coordinating Committee - COCOM), která byla tvořena původně USA, Belgií, Francií, Itálií, Nizozemskem, Lucemburskem a Británií. (Španělsko, Kanada, Rakousko, Dánsko, Německo, Řecko, Norsko, Turecko, Japonsko a Portugalsko se připojily později.) 63 Zhang, Shu Guang; Economic Cold War: America's embargo against China and the Sino-Soviet Alliance, 1949-1963, str. 4-15 dostupné online: http://books.google.com/books?id=jLMGLVa8kNAC&printsec=frontcover&dq=Zhang,+Shu+Guang%3B+Econ omic+Cold+War:+America's+embargo+against+China+and+the+Sino-Soviet+Alliance,+19491963&hl=cs&ei=pBhTPCoN8mk4QaXsYHEBg&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CCkQ6AEwAA#v=onepage& q&f=false 7. 8.2010 64 Viz např. Holman; Dějiny…, str. 478-496 19
důvod se ovšem v analýzách nákladů a výnosů uvalení patřičných sankcí prakticky nevyskytuje. Podobně, pokud jde např. o omezení vývozu strategických surovin a zboží do cílové země, která je vnímána jako bezpečnostní hrozba, nelze objektivně určit, jakou hodnotu má snížení této hrozby v souvislosti s danou sankcí. S. G. Zhang píše také, že podle americké administrativy byli čínští komunisté mnohem zoufaleji závislí na americké ekonomické pomoci, nežli čínští nacionalisté. Začátkem června 1949 přišla Achesonovi zpráva od Komunistické strany Číny, „že země je v tak špatné kondici, že nejtíživější potřebou je ekonomická rekonstrukce bez ohledu na politické teorie… proto musí ekonomická pomoc přijít z USA nebo možná z Británie.“65 4.3 Vznik koordinační komise (COCOM) USA začaly v roce 1947 s kontrolou exportu zboží strategického vojenského významu do Sovětského svazu a jeho satelitů. Americké ministerstvo obchodu sestavilo dva seznamy zboží. Na seznamu 1A bylo zboží přímého vojenského potenciálu, na něž mělo být uvaleno embargo, a na seznamu 1B bylo zboží, které mohlo nepřímo zvýšit sovětskou vojenskou sílu, a které mělo podléhat kontrole kvantity. Zboží se mohlo do Sovětského svazu dostat i přes jiné země. Proto od 1. března 1948 museli exportéři do všech evropských zemí získávat licence od ministerstva obchodu. USA toto částečné embargo chtěly zajistit na multilaterální úrovni.66 To vedlo k zřízení konzultační skupiny a koordinační komise. V té době už začala být Čína považována za sovětský satelit, a proto mělo být toto omezení obchodu se sovětským blokem rozšířeno i na Čínu. Trumanova administrativa zvažovala, jestli mají pomoci čínské ekonomice po občanské válce a podpořit americké obchodní zájmy v Číně. Americká diplomacie se musela rozhodnout, jaké sankce chce proti Číně použít. Existovala možnost, že pokud budou dosti tvrdé, může to vést ke zhroucení komunistického režimu v Číně, protože se nepředpokládalo, že by Sovětský svaz byl schopen efektivně pomoci čínské ekonomice. V případě tvrdých sankcí ale hrozilo, že čínští komunisté mohou vyžadovat více od amerických firem v Číně, a že může dojít i ke konfiskacím.
65 66
Zhang; Economic Cold War…, str. 22 Převážně se jim jednalo o společný postup USA a UK 20
Thomas D. Cabot 67 připomněl Achesonovi, jak uvedl Zhang, že skutečná solidarita mezi západními národy je za těchto okolností nemožná. Británie a Francie neměly takový zájem bránit čínskému komunismu jako USA, na druhou stranu ale měly významnější obchodní zájmy v Číně. Proto se nechtěly podílet na tak tvrdých ekonomických sankcích. Politika USA měla být z krátkodobého hlediska zaměřena na to, aby se rychle všichni Američané dostali pryč z Číny a z dlouhodobého hlediska mělo jít o vyčkávání na to, s čím přijdou za USA čínští komunisté.68 Zhang poznamenává, že nic nemohlo přispět USA více, než když se Sovětský svaz spojí s Čínou ekonomicky. Sovětskou ekonomiku to bude dost stát, ale díky čínskému nacionalismu nic nezíská. To dá USA možnost důstojně stát stranou s tím, že budou odmítat poskytovat komunistům to, co chtějí. V září 1949 Acheson vyjádřil rozhodnutí ministerstva, že bude normální obchod s Čínou zachován s výjimkou zboží na seznamech 1A a 1B. 69 Mnozí byli přesvědčeni, že by se obchodní embargo ukázalo jako mnohem efektivnější než vojenské akce. CIA oznámila NSC, že přesto, že je čínská ekonomika z velké části zemědělská, ekonomika čínských měst je závislá na zámořském obchodu a čínský komunistický režim je velkou měrou závislý na politické podpoře ve městech. Problémy v produkci a nezaměstnanost, kterou by námořní blokáda mohla vyvolat, by komunistický režim v Číně nemusel vydržet. CIA kromě možnosti celkového embarga také oznámila, že je možnost využít námořní a letecké bombardování vybraných přístavů, železničních zařízení a výrobních a skladovacích kapacit. To by vojenskou sílu komunistické Číny oslabilo natolik, že by nemusela být schopna udržet kontrolu ve své zemi. Někteří vedoucí pracovníci americké administrativy zůstali vůči embargu skeptičtí.70 Studie ECA (Economic Cooperation Administration)71 z února 1951 potvrdila, že embargo by čínské ekonomice příliš neuškodilo. Přestože se ropné produkty do Číny dovážely především z nesovětských zemí a embargo by bylo účinné, čínská ekonomika ani armáda nejsou moc závislé na ropných produktech. Technologie se do Číny stále rychleji dovážely z jiných zemí než USA, další strategickou surovinou byla guma, tam ale nemělo embargo moc smysl, 67
Thomas D. Cabot byl ředitelem Úřadu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti. Byl zástupcem USA v otázce ekonomické pomoci Číně. 68 Zhang; Economic Cold War…, str. 23 69 Mnoho vedoucích představitelů americké diplomacie ovšem zastávalo tvrdší postoj vůči Číně. Dokonce doporučovali Achesonovi tzv. „Pacifickou blokádu“ proti komunistickým režimům. 70 Tamtéž 71 The Economic Cooperation Administration byla vytvořena na základě zákona Economic Cooperation Act z roku 1948, který vešel v platnost v březnu 1948. ECA měla být vládní agenturou, která měla provádět Program obnovy Evropy. 21
protože Čína měla velké zásoby. Embargo na bavlnu by bylo také téměř zbytečné, protože bavlna se dala do Číny dovážet skoro odkudkoli. Studie tedy tvrdila, že nejen, že by embargo USA nepomohlo ekonomicky, ale ani z vojenského hlediska by nebylo významněji prospěšné. Zhang popisuje další vývoj embarga. ECA navrhovala selektivní embargo místo plošného. ECA navrhla, aby zůstalo zachováno embargo na ropu a na materiál pro budování a údržbu železnic. Dále chtěli, aby se vytvořilo neformální embargo v čínských přístavech pro obchodní lodě pod vlajkami svobodných zemí. A měl být zachován program pro blokování finančních transakcí a dolarových aktiv. Začátkem roku 1951 i ministerstvo zahraničí začalo považovat dosavadní embargo za nežádoucí, protože přes svůj malý ekonomický význam, měl velký význam politický. Selektivním embargem se měly USA alespoň vyhnout možnosti odplaty ze strany sovětského bloku a poškození vztahů se západními spojenci. Navíc to mohlo přesvědčit americké spojence, že nepovažují válku se Sovětským svazem za nevyhnutelnou a stejně tak, že USA nemají zájem tlačit na západoevropské země, aby přijaly politiky kontroly exportu, které by tuto oblast ekonomicky poškozovaly.72 Ministr zahraničí Acheson souhlasil s tím, že se pro selektivní embargo musí vytvořit multilaterální dohoda. Za nutné minimum považoval jako součást embarga ropu, munici a suroviny k výrobě munice. Takové embargo by potom neznamenalo žádnou velkou zátěž pro americké spojence. I představitelé Sboru náčelníků štábu (Joint Chiefs of Staff)73 se v únoru 1951 vyjádřili proti totálnímu embargu. Námořní blokáda by se totiž díky sovětským lodím nutně dotýkala sovětské armády, která by nemusela blokádu tolerovat. Jediným rozumným řešením tedy byla selektivní blokáda. 1. února 1951 valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, že je třeba přijmout další opatření kvůli čínské vojenské intervenci v Koreji. Trumanova administrativa volala po rychlém přijetí výše zmíněného selektivního embarga. Země OSN se řídily rezolucí a embargo začalo rychle působit. Dokonce i Hong Kong snížil svůj export do Číny do června 1951 o zhruba 40%.74 Embargo, zdálo by se, mohlo americkou ekonomiku poškodit. Paradoxně se ale ukazuje, že zahraničnímu obchodu spíše prospělo. Na základě empirických studií se totiž prokázalo, že v rámci bipolárního světa obě strany zažívaly pozitivní dopad této struktury mezinárodních vztahů na jejich zahraniční obchod. Existuje obsáhlá studie, která prokázala, že rozvoji 72
Zhang; Economic Cold War…, str. 23 - 24 Joint Chiefs of Staff (JCS) je vládní poradní orgán tvořený nejvyššími představiteli armády. Představitelé JCS byli oficiálně ustanoveni zákonem National Security Act z roku 1947. 74 Tamtéž…, str. 24 - 25 73
22
obchodu mezi zeměmi prospívá, když jsou tyto země ve společné vojenské alianci a potvrzuje tak argument, že velká alianční uskupení, jakým je např. NATO, snižují riziko oportunistického chování cizích vlád.75
75
Mansfield, Edward D.; Bronson, Rachel; Alliances, Preferential Trading Arrangements, and International Trade, The American Political Science Review Vol. 91, No. 1 (březen., 1997), American Political Science Association, str. 94-107, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/2952261 23. 8.2010 23
5 Rozpoutání korejské války Sověti napadli Koreu, která byla od roku 1910 pod japonskou kontrolou, v srpnu 1945. Americké jednotky byly rychle přesunuty do jižní Koreje, aby Sověti neobsadili celý poloostrov. Japonské jednotky se pak vzdaly na severu Sovětům a na jihu Američanům. Sovětský svaz i Spojené státy se chtěly vyhnout dlouhodobému rozhodování o budoucnosti země, tak ji rozdělili na 2 části. Kim Il Sung v roce 1946 sestavil komunistickou vládu v severní – Lidově demokratické republice. O něco později vznikla rivalitní vláda v Korejské republice na jihu. Obě vlády doufaly, že sjednotí zemi pod vlastní vládou. Válka propukla na 38. rovnoběžce 25. června 1950. Toho dne severokorejské jednotky zaútočily na několik strategických míst a zamířily na jih do Soulu. Rada bezpečnosti OSN útok jednohlasně odsoudila. Prezident Truman rychle přispěl k vojenskému úsilí Spojených národů a jmenoval generála MacArthura velitelem sil OSN. Pod vedením OSN své jednotky vyslalo ještě dalších 15 zemí. Truman po Kongresu nežádal formální vyhlášení války. Americká vojenská přítomnost v Koreji tedy byla jen „politickou akcí“.76 Jak o této válce napsal David Halberstam, byla to válka, kterou nikdo nechtěl, vedená v drsné, zbědované zemi. Politikové, kteří vyhlásili, že je nutné jít tam bojovat, usoudili už po pár měsících, že ta země má malou strategickou hodnotu a je mimo americký obranný perimetr. „Kdyby se nejlepší mozky na světě spojily, aby našly pro tuhle proklatou válku nejhorší myslitelný prostor, a to jak z hlediska politického, tak vojenského, určitě by se shodly na Koreji,“ řekl jednou Dean Acheson Josephu Gouldenovi. Jižní Korea získala význam teprve, když ji jednou v noci napadli komunisté ze Severu, a byl to význam spíš psychologický než strategický – nepřítel překročil hranice.77 Vstup USA do konfliktu signalizoval obrat v politice směrem ke Koreji. USA své jednotky od roku 1948 ze země stahovaly. Koncem ledna ministr zahraničí Dean Acheson implikoval, že Korea leží mimo, zmíněný, „obranný perimetr“ USA. V předvečer války Trumana znepokojovalo několik dalších věcí. Od roku 1949 už neměly USA monopol na jaderné zbraně. V Evropě už se navíc také angažovaly. Doufaly, že zabrání politickým vítězstvím komunistů svou podporou Řecka, Turecka a Marshallovým plánem. Na začátku roku 1950 76
Elsey, George M.; dokument Národních archivů USA, The United States Enters the Korean Conflict, dostupné online: http://www.archives.gov/education/lessons/korean-conflict/ 10. 7.2010 (Esley pracoval jako vrchní asistent F. D. Roosevelta a po napadení Jižní Koreje byl Trumanovým poradcem a podílel se na konečné podobě prezidentova prohlášení z 27. června 1950) 77 Halberstam; Černobílé desetiletí,…, str. 250 24
Truman pověřil Radu národní bezpečnosti, aby zpracovala analýzu sovětských a amerických vojenských kapacit. V této zprávě, známé jako „NSC 68“,78 rada doporučila výrazné navýšení prostředků pro vojenské financování.79 Elsey také analyzoval, jak se odrazila politická situace v Číně na vstup USA do korejské války. V Číně komunistický vůdce Mao Ce-tung vytvořil spojenectví se Sověty a podepsal s nimi v roce 1950 smlouvu. Trumanova administrativa čelila kritice ze strany republikánů, že ztratila Čínu. Vadilo jim, že nedostatečně podpořil čínské nacionalisty, kteří museli ustoupit na Taiwan. Ke kritice ještě přispívalo, že ministr zahraničí Dean Acheson navrhoval, aby byla uznána čínská komunistická vláda. Navíc tu existoval silný domácí tlak ze strany antikomunistů v čele s McCarthym, který právě začínal s bojem proti komunistům uvnitř americké vlády. Když potom severokorejské jednotky napadly jih, chytla se Trumanova administrativa příležitosti bránit nekomunistickou vládu před invazí komunistických jednotek. Trumanova reakce ale nebyla pouze reakcí na vnitřní tlak. Invaze do Jižní Koreje vzbudila v Trumanovi obavy, že Sovětský svaz a Čína mají v úmyslu rozšířit sféru vlivu komunismu po celé Asii. Z americké generality nikdo nechtěl převzít velení v Koreji. Dobře totiž tušili, že USA nejsou na svou novou roli v bipolárním světě připraveny, což se později potvrdilo.80Podle Omara Bradleyho by se tehdejší americká armáda „neprobojovala ani z papírového pytlíku“.81 Když v roce 1948 končila berlínská krize, klesl její stav na 677 000 mužů. V lednu 1949 přišel do Washingtonu jako budoucí šéf Sboru náčelníků štábů Dwight Eisenhower. Žádal rozpočet 14,4 miliardy dolarů. Když mu Truman vedení spojených štábů nabídl, Eisenhower ho odmítl, protože soudil, že s navrhovaným rozpočtem 12,3 miliardy dolarů nemůže armáda přežít. Truman tedy nabídl funkci Omaru Bradleymu a ten ji se zdráháním přijal. V květnu 1949 se stav armády snížil na 630 000 mužů. O třináct měsíců později, v červnu 1950, díky všeobecnému přání přivést: „naše chlapce domů“ a Trumanově rozpočtovému konzervatismu, měla armáda už pouhých 591 000 mužů. Jak míní Halberstam, americké století právě začínalo, ale nikdo neměl chuť ho platit. Vládla jistá schizofrenie: „Amerika chtěla být
78
Dokument NSC 68 vznikl v březnu 1950. Elsey; The United States Enters the Korean Conflict…, str. 2 80 Halberstam; Černobílé desetiletí,…, str. 255 81 Bradley, Omar; Blair, Clay; A General’s Life, Simon and Schuster, New York 1988, str. 6; ISBN 0-553-11133-2 79
25
světovým policajtem, ale v žádném případě se v cizině nechtěla zaplést do nepřehledných a nákladných válek.“82 Trumanovo prohlášení z 27. června ukazovalo na znepokojení z komunistické agrese a expanze. Truman v něm tvrdí, že „komunismus k podmanění si nezávislých národů přešel od podvracení k ozbrojené invazi a válce.“ 83 Prohlášení naznačuje, že Truman věřil, že útok Severní Koreje byl součástí většího plánu čínských komunistů a skrze ně Sovětského svazu. Prezident věřil, že korejská situace byla podobná té řecké. To, že věřil, že jsou v pozadí celé akce Sověti, dodalo Americe oprávnění k akci. Truman se v prohlášení také zavázal bránit Taiwan proti útokům z čínské pevniny a k podpoře francouzských sil v Indočíně, konfliktu, který se stal později známý jako vietnamská válka. Přesto ale prezident nechtěl vyprovokovat válku se Sověty v plném rozsahu. Elsey také píše, že Acheson později vysvětlil, jak tím, když Truman v prohlášení dával vinu „komunismu“ namísto Sovětského svazu, chtěl dát Sovětům možnost elegantního úniku, a nechtěl vyprovokovat otevřenou konfrontaci se Sověty.84 Izolacionismus tak mizel z americké zahraniční politiky. Poslední zbytky amerického izolacionismu reprezentovala kupodivu americká pravice. Její příslušníci nepodporovali větší angažovanost v Asii, ale ještě víc se stavěli proti tradičně silným vztahům se Západní Evropou, a ty v té době byly pevnější než kdy jindy. Prezident Truman se ale musel držet své politiky, pro kterou se vžilo označení Trumanova doktrína. Ani Trumanova doktrína se ale neobešla bez vojenských výdajů. Zbrojení a rostoucí výdaje na něj se na první pohled zdají být něčím, co zemi vždy posiluje a zvyšuje její vojenskou a tím i diplomatickou moc. Následné vojenské akce by pak měly rozšiřovat sféru vlivu a tím postavení země upevňovat. Nemusí to ale vždy být tak. Paul Kennedy ve své retrospektivní práci Vzestup a pád velmocí předpovídá, že vojenské výdaje vedou k pádu každého národa, který se snaží vojenské síly užívat k ochraně svého mezinárodního vlivu. Ukazuje to na příkladě Otomanského Turecka, Napoleonské Francie a třeba Anglie v 19. století. Podle Kennnedyho hlavní hráči světového systému bez rozdílu vždy trpěli imperiální rozpínavostí, vzrůstajícím utrácením za vojenské jednotky, námořnictva a zbrojní systémy, které odsávaly investice z civilního sektoru a přispívaly postupnému zániku 82
Halberstam; Černobílé desetiletí,…, str. 256-257 Prohlášení je dostupné v angličtině online např. zde: http://www.taiwanadvice.com/june_27.htm, 3 .8.2010 (Dokumenty Pentagonu, Gravel Edition, Volume 1; Document 8, tiskové prohlášení prezidenta Trumana vyhlašující vojenskou asistenci v Indočíně., 27. června 1950, str. 372-3) 84 Elsey; The United States Enters the Korean Conflict…, str. 2 83
26
jejich ekonomické konkurenceschopnosti. Nakonec se největší mocnost stala druhou největší, pak třetí největší a klesající výnosy z daní ze stále méně efektivních ekonomik ztížily prosazení vojenského vlivu v zahraničí.85 Opačný názor by tedy měl tvrdit, že velké zbrojní výdaje vedou ke zvyšování moci země. To, že silnější ekonomika a její průmysl je schopen výraznějšího zbrojení, nežli ekonomika v horším stavu, je zřejmé. Složitější otázkou zůstává, jestli nejprve zbrojit na úkor ekonomiky, aby vzrostl vliv země, který se dá dobře využít v prosazování vlastních ekonomických zájmů. Nebo jestli je vhodnější nejprve nechat ekonomice volnost bez velkých výdajů na armádu. Tohle se v praxi odrazilo na sporu z konce 40. let, tedy jakou vést zahraniční politiku. Stále zde přetrvávaly hlasy zachování dřívějšího izolacionismu. Zastánci intervencionismu v čele s Trumanovou administrativou ale převážili a byla prosazena politika zadržování komunismu. Vhodným příkladem otázky vysokých zbrojních nákladů jsou právě USA a Sovětský svaz během studené války, kde se dá s jistou nadsázkou říci, že USA uzbrojily Sovětský svaz. To, že byly USA ekonomicky progresivnější nežli Sovětský svaz, ale v prvních letech studené války nebylo tolik zjevné, jako tomu bylo v pozdějších desetiletích. V roce 1950 byl americký HDP jako procentuální část z šesti největších mocností (USA, Francie, Británie, Německo, Japonsko a Sovětský svaz.) zhruba 50%. Sovětský svaz byl druhý s pouhými 18%. Sovětská ekonomika ale zažívala rychlý růst a vyrostla v období 1951-1955 zhruba o 50%.86 Co do vojenských výdajů, byl podíl USA 43% a podíl Sovětského svazu byl 46%.87 Rychlá poválečná obnova sovětského průmyslu ale mnohé přesvědčovala o tom, že centrálně plánovaná ekonomika se dokáže s ekonomickými problémy vypořádat lépe nežli tržní ekonomika. A pochopitelně ani Sovětský svaz nepředpokládal, že se bude sovětská ekonomika rozvíjet během dalších několika desetiletí pomaleji nežli ekonomika kapitalistických zemí.
85
Kennedy, Paul; The rise and fall of the great powers: economic change and military conflict from 1500 to 2000, Vintage Books, 1989, str. 4-8; ISBN: 9780679720195 86 Khanin; The 1950s: The Triumph of the Soviet Economy,…, str. 1190-1192 87 Později v roce 1985 relativní vojenské výdaje bipolárních konkurentů zůstaly podobné. Podíl sovětského svazu činil 44% a podíl USA byl 40%. Co do ekonomických možností podíl USA relativně poklesl, ale zůstal stále dominantní mezi šesti největšími mocnostmi a Čínou a dělal 33% celkového HDP, přičemž Čína byla na 15% a Japonsko a Sovětský svaz měli oba 13%. (Wohlforth, William; “the Stability of a Unipolar World,” International Security 24 (léto 1999), str. 14–15, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/2539346; 5. 7.2010). 27
Existuje ekonomické srovnání dopadů financování 2. světové války a korejské války. Budu čerpat z analýzy Lee E. Ohaniana.88 Ohanian pracuje s modelem všeobecné rovnováhy, kde používá zdanění kapitálu a práce, aby ukázal efekt na proměnné, jako jsou agregátní produkt nebo kapitálová zásoba, a aby analyzoval společenské náklady spojené s oběma politikami.89 Zásadní rozdíl ve financování Ohanian mj. vidí v tom, že 2. světová válka byla financována v zásadě dluhy, 90 kdežto korejská válka byla financována téměř výhradně z vyššího zdanění důchodů. Odlišnosti korejské války ilustruje následující tabulka.
Zdroj dat v tabulce: Ohanianova analýza,91 dostupné online: http://www.jstor.org/stable/2950852, 11. 7.2010
Rozpočty federální vlády byly po větší dobu korejské války přebytkové. Ve své analýze došel Ohanian k závěru, že kdyby byla 2. světová válka financována tak, jak byla ta korejská, došlo by k výraznému poklesu produktu. V případě financování korejské války stejně jako 2. světové války mělo dojít k mírnému společenskému zisku. Tahle odlišná fiskální politika v případě korejské války nebyla náhodná. Truman chtěl po Kongresu, aby “…financovali
88
Ohanian, Lee, E.; The Macroeconomic Effects of War Finance in the United States: World War II and the Korean War, American Economic Association, The American Economic Review, Vol. 87, č. 1 (březen), 1997 str. 23-40, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/2950852, 11. 7.2010 89 Model, se kterým v analýze pracuje je Solowův model růstu (Neoklasický růstový model). 90 z 59% dluhy a z 41% přímými daněmi. (tabulky v Ohanian; The Macroeconomic Effects…, str. 23-40 91 Tamtéž, str. 23-40 28
maximální možné množství z daní…”92. Z Ohanianovy analýzy vyplývá, že kdyby došlo k menší politické změně (nižšímu zdanění kapitálu a lehce vyššímu zdanění práce), mohlo dojít k permanentnímu zvýšení spotřeby o 0,4%. Společenské náklady korejské války tak mohly být zhruba o 30% nižší.
92
Studenski, Paul a Kroos, Herman E.; Financial History of the United States, NY, McGrow Hill, 1963, str. 490, dostupné online: http://www.persee.fr/web/revues/home/prescript/article/reco_00352764_1953_num_4_6_407015_t1_0939_0000_001, 11. 7.2010 29
6 Význam stability bipolárního systému pro ekonomiku USA Existuje sice mnoho historických událostí, které přispěly k mezinárodnímu napětí a vytvářely studenou válku. Není ale zřejmá síla vlivu jednotlivých událostí. Historikové se snažili hledat rozdíly mezi situací, ve které se USA ocitly po 2. světové válce s podobnými situacemi dříve v historii. To, co bylo nastoleno v několika letech, které následovaly od ukončení 2. světové války se ovšem v mnohém lišilo. Nový systém mezinárodních vztahů byl relativně stabilní a dokázal vytvořit prostředí pro vysoký ekonomický růst. Americký ekonomický systém (a nepochybně také ekonomické systémy ve většině zemí, které si s USA udržovaly dobré diplomatické vztahy) by v nestabilním polickém prostředí nemohl vytvářet podmínky pro tak vysoký růst produktu a životní úrovně. 93 Pro udržení ekonomické stability je nutností i politická stabilita, které lze těžko dosáhnout bez stabilního systému mezinárodních vztahů. Proto chci na tomto místě poukázat na to, že studená válka zásadně pomohla k utvoření bipolárního systému, který se díky své stabilitě kladně podepsal na americké ekonomice. Stabilní prostředí je často ekonomy bráno jako něco, co je skoro samozřejmé. Ekonomické analýzy často nepředpokládají, že by mohlo dojít k zásadnímu zvratu na mezinárodní scéně. To, že se podařilo odvrátit válku obrovského rozsahu a udržet stabilitu, tolik potřebnou pro ekonomický růst, je zřejmě nejzásadnější v otázce, jak se rozhodnutí, která vedla ke vzniku studené války, odrazila na americké ekonomice a hospodářské politice. J. L. Gaddis oceňuje systémovou teorii za to, že přináší kritéria, která rozlišují stabilní a nestabilní mezinárodní systémy. Stabilita systému bývá definována jako „pravděpodobnost, že si systém udrží všechny své zásadní charakteristiky: že žádný jediný národ se nestane dominantní; že většina jeho členů bude nadále zachována; a že se nevyskytne žádná velká válka.“94 Takový stabilní systém je samoregulační, protože má schopnost odvrátit podněty, které by mohly způsobit jeho zánik. Samoregulační mechanismus bude nejspíše fungovat tam, kde je fundamentální shoda mezi hlavními státy toho systému na společných cílech a kde tento systém odráží rozdělení moci mezi ty, kteří systém respektují. J. L. Gaddis ukazuje, že bipolární systém z doby studené války vyhovuje této definici, tedy je stabilní.95 Při vysvětlení jeho samoregulačních mechanismů dochází k závěru, že se v soudobé literatuře jedná spíše o 93
Stačí si představit 2. světovou válku a ekonomickou situaci v této době v zemích, které se v této válce nejvíce angažovaly. Problémy jako je hyperinflace, návrat k barterové směně, zastavení investic nebo velká nezaměstnanost jsou pro nestabilní systémy zcela běžné. 94 Gaddis; The Long Peace…, str. 103-105 95 Tamtéž…, str. 103 30
různé domněnky a hypotézy, které vlastně nic nevysvětlují. (J. L. Gaddis, srovnává systém, který vznikl po 1. světové válce s tím, který vznikl po 2. světové válce. Versailleský systém byl sice považován za úžasné morální vítězství, ale ignoroval sílu dvou mocností: Německa a Sovětského svazu. Rozdělení Německa, Rakouska a Koreje zato nikdo za morální vítězství nepovažoval, ale došlo k tomu proto, že se USA a Sovětský svaz nedokázaly dohodnout, kdo první stáhne svá vojska.) Při srovnání systému vzniklým po 2. světové válce se systémy 19. století je zase zjevné, že stabilita bipolárního systému vychází také z jeho jednoduchosti. Aliance vzniklé v 19. století nedokázaly vydržet tak dlouho kvůli složitě propletenému mezinárodnímu systému. Severoatlantická aliance i Varšavská smlouva prokázaly větší stabilitu. Další aliance obou velmocí s menšími zeměmi tento systém, pravděpodobně díky jeho stabilitě, nedokázaly narušit.96 Bipolární struktura také znamenala jednoduchost, díky které nebylo bezpodmínečně nutné mít v čele sofistikované vůdce. Na rozdíl od systémů 19. století, které držel pohromadě Metternich nebo Bismarck.97 Hojně uznávaná myšlenka klasického liberalismu se v tomto světle ukazuje platná mnohem méně. Ta totiž tvrdí, že čím více kontaktů se vyskytuje mezi jednotlivými národy, tím menší je šance, že mezi nimi dojde k válce. To znamená, že díky vzájemné ekonomické závislosti je větší šance na mír, protože válka se pak stane nákladnější. (Válčící země by se zejména připravily o přísun komodit). Další skutečností, která vede k větší naději na mír, je snižování kulturních rozdílů mezi těmi národy, které by se války zúčastnily.98 Historická skutečnost to ale moc nepotvrzuje. Největší války se většinou odehrávají mezi velice podobnými civilizacemi, které jsou v čilém kontaktu.99Tato myšlenka ale není všeobecně přijímána.100 V případě USA a Sovětského svazu byly pravděpodobně rozdíly mezi zeměmi natolik veliké, že se nedokázaly ekonomicky a kulturně dostatečně provázat, aby se pro ně stal jakýkoliv konflikt příliš nákladný. Teorie mezinárodních vztahů ukazují, že vznik studené války byl
96
Gaddis; The Long Peace…, str. 109-110 Tamtéž, str. 110 98 Nelson, Keith L.; Olin, Spencer C.; Olin Spencer C. Jr.; Why War? Ideology, Theory, and History, University of California Press Berkeley a Los Angeles, 1980, str. 5-7; ISBN:0-520-04279-4 99 Waltz; Theory of International Politics, New York: McGraw-Hill, 1979, str. 138-160; ISBN-10: 0075548526 100 Tuto neoklasickou myšlenku nepotvrzují ani americko-ruské vztahy, kdy se američané, kteří byli nějakou dobu v Rusku, stali spíše rusofóbní nežli opačně. Jedním argumentem je, že přílišná odlišnost nevytváří moc prostoru pro vzájemnou interakci. (Gaddis, The Long Peace…, str. 113-114) 97
31
způsoben historickou situací po konci 2. světové války. Konkrétně tedy šlo především o problém, čí vojsko opustí Německo jako první.101 Existují ale také jiná vysvětlení studené války. Tedy jedná se o domácí faktory ovlivňující zahraniční politiku. Karel Marx jako první upozornil na vliv sociálních a ekonomických sil na politické chování. V. I. Lenin z toho vyvozoval, že kapitalismus vytváří imperialismus a válku. Zatímco J. Schumpeter
102
vytvářel alternativní teorii, která zakládala původ
mezinárodního konfliktu v atavistických nejistotách aristokracií, byrokracií a individuálních vůdcovstvích.103 Jak marxističtí, tak nemarxističtí historikové se shodují na tom, že domácí faktory mají vliv na tvorbu zahraniční politiky. Názory na to, které faktory mají jaký vliv, se ale velmi různí a žádný konsensus zde není. Přesto ale přetrvává snaha ukázat spojení americké ekonomiky se zahraniční politikou. Převážně se jedná o tvrzení, že kapitalismus, aby přežil, musí agresivně hledat v zámoří nové zdroje surovin, nové trhy a investiční příležitosti. Až William Appleman Williams tato tvrzení charakterizoval jako expanzionismus „otevřených dveří“.104 V pozdější době začaly vznikat studie, které se snaží spojit americkou ekonomickou strukturu se zahraniční politikou vlivem efektů „korporativismu“. Jak modely „otevřených dveří“, tak „korporativismu“ jsou kritizovány pro jejich tendenci k redukcionismu: vysvětlování komplexních jevů ve smyslu jednotlivých příčin. Tyto studie, které se snaží hledat spojení mezi americkým kapitalismem a americkou zahraniční politikou, nepředpokládají nevyhnutelnost války. Výhoda politiky otevřených dveří byla, jak upozornil Williams, „rozšířit americký systém po světě bez rozpačitého a neefektivního kolonialismu.“ „Byl navržen systém, jak dosáhnout vítězství bez války.“105 Podobně „korporativističtí“ historikové považují efekt amerických zahraničních intervencí po 2. světové válce za stabilizační. Pokud nic jiného, tak alespoň snaha o replikaci domácích struktur v zámoří bude strukturu mezinárodního systému spíše posilovat nežli oslabovat. Existuje mnoho, jak schumpeterovských, tak leninských vysvětlení, jaký byl dopad domácích vlivů na americkou zahraniční politiku. C. Wright Mills zdůraznil propletenost vztahů mezi 101
Gaddis; The Long Peace…, str. 109-114 Viz např. jeho práce: Stát, imperialismus a kapitalismus (1919) 103 Nelson, Spencer; Why War?..., str. 7 104 Termím „open door“ pochází z Hayovy doktríny, kdy na začátku 20. století ministr zahraničí John Hay prosazoval open door policy vůči Číně. Šlo především o otevřenost čínských přístavů. William Appleman Williams; The Tragedy of American Diplomacy; rev. ed. New York, 1962, str. 20; ISBN-10: 0393304930 105 tamtéž, str. 43, 49 102
32
businessmany, politiky a vojenskými důstojníky, kteří vytvářejí významnou mocenskou skupinu 106 . Další analýzy, podporované nepochybně Dwightem D. Eisenhowerem, možná nezáměrně, potvrdily tento termín a transformovaly Millsův argument v teorii „vojenskoprůmyslového komplexu“, jehož zájmy vylučovaly jakékoli výraznější uvolnění světového napětí.
Tento model ale nedokázal například vysvětlit poměrně nízké vojenské výdaje
v období let 1945-1950.107 O „nízkých“ vojenských výdajích se dá mluvit až roku 1947, kdy teprve poklesly z enormních výdajů spojených s 2. světovou válkou. (viz následující graf velikosti vojenských výdajů v mld. USD roku 1995)
6. 1 Velikost vojenských výdajů 1200
Mld. USD roku 1995
1000 800 600 400 200 0 1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
Zdrojem dat je Center for Defense Information, dostupné online: http://www.cdi.org/issues/milspend.html, 25. 7.2010
V této souvislosti také nebylo prokázáno, jestli se vyskytoval „vojensko-průmyslový komplex“ i v Sovětském svazu. Ale i při odhlédnutí od nedostatků této teorie není vůbec jasné, jak by existence „vojensko-průmyslového komplexu“ měla nutně vést k vyšší pravděpodobnosti války. Vojenská technika se dá vyvinout a uplatňovat, i pokud je nadbytečná, aniž by riziko války mohlo právě tohle „přebytečné zbrojení“ ovlivnit.108 Těžko se dá vyvrátit podezření, že v USA byl „vojensko-průmyslový komplex“, ale i pokud ano, nemusel být vůbec nijak spojen se studenou válkou a mezinárodním systémem. 106
Mills, C. Wright; The Power Elite, Oxford University Press, New York, 1956, str. 360; ISBN-10: 0195133544 Gaddis; The Long Peace…, str. 116-118 108 Tamtéž, str. 117 107
33
Samozřejmě problém zneužití politické moci v oblasti přidělování zakázek a ovlivnění legislativního procesu v zájmu různých skupin tu pravděpodobně mohl být i v období studené války, ale není to nic, co by mělo být s válkou spojováno a je to spíše obecný problém, který nevznikl v USA několik let poté, co skončila 2. světová válka. Přes určitý vliv tohoto jevu se jím zde nemá smysl hlouběji zabývat a nezbývá, než odkázat na teorii zájmových skupin.109 Opodstatnění má ale důvod domnívat se, že s růstem byrokracie se problém zhoršuje. A v období studené války docházelo k nárůstu počtu ministerstev, komisí kongresu apod. A tento nárůst byl určitě částečně způsoben díky nárůstu administrativy v závislosti na vývoji studené války. Ale nedá se určit, nakolik se nárůstu byrokracie podílela studená válka a nakolik za to mohly zájmové skupiny.110 Důležitým argumentem pro udržení bipolárního systému je pak také existence jaderných zbraní a jejich odstrašující efekt. Příčinou míru je totiž pesimismus v myšlenkách na válku. Jaderné zbraně tedy, ačkoli jsou z morálního hlediska odmítány, pomohly k udržení stabilního mezinárodního systému a tedy i stabilnímu prostředí pro ekonomický rozvoj v USA. Kromě toho armáda založená na jaderných zbraních je ve svém souhrnu výrazně levnější než konvenční vojenské síly, což je jeden z hlavních důvodů zavádění jaderných zbraní do vojenského arzenálu.
109
Viz např. Holman; Dějiny…, str. 487-488 nebo Mancur Oslon; The Logic of Collective Action, 1965. Např. představitel Školy veřejné volby Mancur Olson specifikoval, že růst počtu, síly a politické moci zájmových skupin vede ke zvětšení přerozdělovacích procesů ve společnosti. Tím se snižuje ekonomická efektivnost společnosti, což má negativní vliv na výši vytvořeného národního důchodu. Tak vznikají společenské ztráty…(Holman, Dějiny…, str. 488) viz Olson, M; The Rise and Decline of Nations; New Haren a Londýn; Yale University Press, 1982. 110
34
Závěr Podobná analýza, jaká je představena v mé práci, by mohla pokračovat ukončením korejské války a začátkem americké angažovanosti ve Vietnamu a mnoha dalšími důležitými body studené války, jako byla krize na Kubě či vládní převraty ve kterých se angažovala CIA nebo americká armáda, jako byly např. ty v Íránu nebo později v Guatemale apod. Z hlediska rozsahu práce jsem se snažil zaměřit jen čistě na to, co bývá považováno za počátek studené války. Úkolem práce bylo pokusit se zjistit, jaká byla ekonomicko-politická situace v tomto období na americké straně rozsáhlého konfliktu a jestli americká reakce na vzniklou situaci reagovala, alespoň co se ekonomických prostředků týče, adekvátně. Přestože došlo v rozhodovacích procesech k velkému množství chyb, výsledek se dá označit za poměrně uspokojivý. Americká diplomacie zpočátku v době těsně po ukončení 2. světové války (případně ještě za jejího průběhu) mohla vystupovat mnohem tvrději a možná by se pak vyvarovala určitých problémů. Alespoň nemuselo dojít k téměř půl století trvajícímu rozdělení Německa. Podobně mohly výrazněji spolupracovat se Spojeným královstvím v otázkách týkajících se Řecka či Íránu a mohli tak předejít situaci, kdy se Britové stáhli a celá tíha problému „šíření komunismu“ zůstala na bedrech USA. Spojené státy se před studenou válkou chovaly tak, že nechtěly vystupovat jako velmoc, ale právě díky tomu, že se vyhýbaly problémům, které by je mohly tížit, se staly supervelmocí, která se musela naučit řešit problémy mnohem tíživější. Přestože se v práci odkazuji na mnohé ekonomické i jiné analýzy a uvádím data, jde spíše o ilustrativní práci s čísly, která má ukázat to, k čemu jsem dospěl především. A to je, že pokud se mám zodpovědně zaměřit na vliv této války na americkou ekonomiku a hospodářskou politiku, musím upozornit na to, že celý problém je natolik komplexní, že otázky typu zavedení či nezavedení určité sankce nebo poměrně opožděná americká reakce na situaci v Číně, která zásadně přispěla k problémům spojeným s korejskou válkou; či jiné dílčí ekonomické či politické problémy, které se daly řešit jinak (a často s nižšími náklady pro USA) – se nedají kvalitně analyzovat jednotlivě, protože není jasné, jestli by se podařilo při jakémkoli jiném řešení dílčího problému udržet celek.
35
A tímto celkem byl na velmi dlouhou dobu bipolární systém, který si dokázal udržet svou stabilitu navzdory neustálé hrozbě války, o které mnohé zdroje uvádějí, by mohla být poslední válkou vůbec. Jestliže se nám tedy jedná o vliv studené války na ekonomiku, pak jsou záležitosti typu velikosti amerického zahraničního obchodu, americké bilance či federálních výdajů na obranu země, objemů zahraničních pomocí a jiných, z hlediska finančních objemů důležitých, záležitostí méně podstatné. Stále se jedná o jednotlivosti, které nelze v kontextu tak komplexního problému jako je studená válka (či chcete-li, v té době nově vznikající bipolární systém mezinárodních vztahů) analyzovat jednotlivě. Z hlediska komplexní analýzy pak lze dojít k jistým závěrům. Dle mého pohledu nejvýznamnějším vlivem studené války na americkou ekonomiku je právě vytvoření a následné udržení stabilního systému mezinárodních vztahů, v rámci kterého pak měly USA velmi dobrou pozici k prosazování svých vlastních ekonomických zájmů. Teprve tato stabilita udělala z 20. století „americké století“, jak ho známe dnes a z americké ekonomiky nejsilnější hybnou sílu světového hospodářství. Uvažovat např. o tom, jestli nebyly výdaje na obranu zbytečně velké, je z tohoto pohledu příliš složitým problémem. Vždy se zde vyskytují další a další důležité faktory, které by při takovéto analýze bylo třeba vzít v úvahu. Např.: Neprojevilo by se snížení výdajů na zbrojení snížením externalit z vývoje nových vojenských technologií? Nebo: Nemotivovalo by toto snížení Sověty ke zvýšenému úsilí ve zbrojení? Nebyl by nižší objem prostředků pro armádu odrazujícím faktorem pro vznik dlouhodobých soukromých investic? A podobně bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho. Jakákoli dílčí analýza by ale nebyla schopna zodpovědně posoudit pozitivní a negativní dopady alternativních zahraničních politik. Dala by se sice stanovit určitá pravděpodobnost selhání z hlediska mezinárodní stability, kdy by došlo k rozpadu mezinárodního systému. Ale právě proto, že by tu tato možnost byla, by takto založená analýza nemohla vysvětlit takto komplikovaný problém, protože pokud by mělo ke zhroucení mezinárodní stability dojít, důsledky by byly nedozírné. A z historických zkušeností se dá jen tušit, jak katastrofální dopad by mohly na ekonomiku mít. Právě proto se dařilo tak dobře americkým vládním představitelům získávat podporu mezi americkou veřejností i kongresmany pro svou zahraniční politiku. Protože šlo často o rozhodnutí, kde stálo na jedné straně několik set milionů dolarů a na straně druhé vítězství
36
komunismu či zničující atomová válka. Rozhodování pak bylo velmi jednoduché a ve vládních strukturách docházelo i přes odlišné názory jednotlivých vládních představitelů k jednohlasným rozhodnutím. Takto jednoduché to bylo pochopitelně jen, pokud otázka byla takto jednoduše položena. A představitelé ministerstva zahraničí otázky opravdu v tomto duchu pokládali. Dle mého názoru není mnoho jiných politik, které by mohly USA přinést takovou ekonomickou prosperitu, jako politika, která byla v počátcích studené války skutečně prováděna. Stabilní systém, který se utvořil na počátku studené války, vytvořil podmínky pro nebývalý ekonomický růst nejen v 50. letech, kdy v období korejské války (1950-1953) růst HDP přesahoval ročně v průměru 9 %.111 A po ukončení studené války se dokázal transformovat na unipolární a svou stabilitu si udržet. Nezbývá než doufat, že relativní stabilita mezinárodních vztahů zůstane i nadále zachována.
111
Data Bureau of Economic Analysis, dostupná online: http://www.bea.gov/national/xls/gdplev.xls, 21. 8.2010 37
Literatura Acheson, D.; Present at the Creation. My Years in the State Department, New York 1969; ISBN 0-19-504578-5 Bradley, Omar; Blair, Clay; A General’s Life, Simon and Schuster, New York 1988; ISBN 0553-11133-2 Etzold, Thomas H.; Gaddis, John Lewis; Containment : documents on American policy and strategy, 1945-1950, New York, Columbia University Press, 1978; ISBN 0231043988 Gaddis, J. L.; “The Strategy of Containment,” in Thomas H. Etzold and John L. Gaddis, eds., Containment, New York, Columbia University Press, 1978; ISBN 10: 0231043996 Gaddis, J. L.; The United States and Origins of the Cold War, 1941 - 1947, New York 1972; ISBN 0231083025 Halberstam, David; Černobílé desetiletí, 1996, Praha, Prostor; ISBN: 80-7260-074-5 Holman, Robert; Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005; ISBN 807179-380-9 Kissinger, Henry Alfred; Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha, Prostor, 1996; ISBN: 80-85190-51-6 Merli, Wilson (ed.); Makers of American Diplomacy, New York 1974; ISBN: 0684137984 Mills, C. Wright; The Power Elite, Oxford University Press, New York; 1956; ISBN-10: 0195133544 Milward, A.; The Reconstruction of Western Europe, 1945 - 1951, Los Angeles 1984; ISBN 9780415084482 Myrdal, Gunnar; An American dilemma: The negro problem and modern democracy. New York, Harper & Bros, 1944; ISBN 1-56000-856-3 Nelson, Keith L.; Olin, Spencer C.; Olin Spencer C. Jr.; Why War? Ideology, Theory, and History, University of California Press Berkeley a Los Angeles, 1980; ISBN:0-520-04279-4
38
Shilling, W.; The politics of national defense: fiscal 1950 in W. Shilling, P. Hammond and G. Snyder, Strategy, politics and defense budgets, New York: Columbia university press, 1962; ISBN 0-231-02556-4 Tajovský, Ladislav; Podmínky a okolnosti vyhlášení Marshallova plánu, manuskript 2003 Waltz; Theory of International Politics, New York, McGraw-Hill, 1979; ISBN-10: 0075548526 Williams, William Appleman; The Tragedy of American Diplomacy, rev. ed., New York, 1962; ISBN-10: 0393304930 Yergin, Daniel; The prize: The Epic quest for Oil Money and Power, New York, Simon and Schuster, 1991; ISBN 0-684-82975-4. York, Herbert F.; The Advisors:Oppenheimer, Teller and the Superbomb, Stanford University Press, Stanford 1989; ISBN 978-0804717144
Internetové zdroje American Academy of Achievement, The; dostupné online: http://www.achievement.org/autodoc/page/hal0bio-1 Barone Michael; What 1946 Can Tell Us About 2010, The Journal of the American Enterprise Institute, březen 2010, dostupné online: http://www.american.com/archive/2010/april/what1946-can-tell-us-about-2010 Bureau of Economic Analysis, dostupné online: http://bea.gov/ Elsey, George M.; dokument Národních archivů USA, The United States Enters the Korean Conflict, dostupné online: http://www.archives.gov/education/lessons/korean-conflict/ Foreign Relations of the United States; dostupné online: http://digicoll.library.wisc.edu/FRUS/ Gaddis, John Lewis; The Long Peace: Elements of stability in the Postwar International Systém, International security, Vol. 10, No. 4, (jaro, 1986), dostupné online: http://links.jstor.org/pss/2538951
39
Haydock, Michael D.; American History Magazine, prosinec 2000, dostupné online: http://www.historynet.com/american-history-harry-truman-and-the-1948-us-presidentialelection.htm Jervis, Robert; The Impact of the Korean War on the Cold War, The Journal of Conflict Resolution,
Vol.
24,
No.
4
(prosinec,
1980),
str.
563-592,
dostupné
online:
http://www.jstor.org/stable/173775 Khanin, G. I. The 1950s: The Triumph of the Soviet Economy, str. 1190-1192, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/3594504 Malenbaum, Wilfred; Diskuze ze setkání American Farm Economic Association, Green Lake, Wisconsin, September 8, 1947, dostupné online: http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/pss/1232736?searchUrl=%2Faction%2FdoBasicSearch% 3FQuery%3D%2528Malenbaum%252C%2BWilfred%2BFarm%2BEconomic%2BAssociatio n%252C%2BGreen%2BLake%252C%2BWisconsin%252C%2BSeptember%2B8%252C%2 B1947%2529%26gw%3Djtx%26prq%3D%2528Malenbaum%252C%2BWilfred%2529%26h p%3D25%26wc%3Don Mansfield, Edward D.; Bronson, Rachel; Alliances, Preferential Trading Arrangements, and International Trade, The American Political Science Review Vol. 91, No. 1 (březen., 1997), str.
94-107;
American
Political
Science
Association,
dostupné
online:
http://www.jstor.org/stable/2952261 NATO, webové stránky, dostupné online: http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_25468.htm Nuclear weapon archive dostupné online: http://nuclearweaponarchive.org/Russia/Sovwpnprog.html Ohanian, Lee E.; The Macroeconomic Effects of War Finance in the United States: World War II and the Korean War; American Economic Association; The American Economic Review, Vol. 87, č. 1 (březen), 1997, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/2950852 Rosenberg, D.; American atomic strategy and the hydrogen bomb decision, J. of amer. History 66 (červen) 1979, str. 65-69, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/1894674
40
Studenski, Paul a Kroos, Herman E.; Financial History of the United States, NY, McGrow Hill, 1963, str. 490, dostupné online: http://www.persee.fr/web/revues/home/prescript/article/reco_00352764_1953_num_4_6_407015_t1_0939_0000_001 Trumanovo tiskové prohlášení vyhlašující vojenskou asistenci v Indočíně z 27. června 1950, Dokumenty Pentagonu, Gravel Edition, Volume 1, Document 8, dostupné online: http://www.taiwanadvice.com/june_27.htm Wohlforth, William; “the Stability of a Unipolar World,” International Security 24 (léto 1999), str. 14–15, dostupné online: http://www.jstor.org/stable/2539346 Zhang, Shu Guang; Economic Cold War: America's embargo against China and the SinoSoviet
Alliance,
1949-1963,
str.
4-15,
dostupné
online:
http://books.google.com/books?id=jLMGLVa8kNAC&printsec=frontcover&dq=Zhang,+Shu +Guang%3B+Economic+Cold+War:+America's+embargo+against+China+and+the+SinoSoviet+Alliance,+1949-1963&hl=cs&ei=pBhTPCoN8mk4QaXsYHEBg&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CCkQ6AE wAA#v=onepage&q&f=false
41
