Vliv rozvodu na děti

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta

Bakalářská práce

Vliv rozvodu na děti Divorce and its influence on children

Vedoucí práce:

Autor:

PhDr. Václav Mitáš

Darina Vyskočilová

Praha 2009

Anotace Bakalářská práce „Vliv rozvodu na děti“ pojednává převáţně o tom, jaké důsledky můţe mít rozpad manţelství děti. Radí, jak by rodiče svým dětem rozhodnutí o rozvodu měli oznámit, aby to pro ně bylo pokud moţno co nejsnazší. Dále se zabývá způsoby, jak se děti s rozvodem svých rodičů vyrovnávají a co při tom proţívají. Také popisuje, jak rozvod v České republice probíhá, jaké tu jsou druhy rozvodu a poukazuje na to, jaké jsou nejčastější důvody k rozpadu manţelství. Objasňuje pozitiva i negativa svěření dítěte do péče matky, otce anebo do společné výchovy. Dále se zabývá tím, jak rodině v rozvodu pomoci a z části popisuje rozvodovou mediaci.

Annotation Bachelor´s elaboration „The influence of divorce on children“ deals with that, chat consequences can have the breaking of marriage on children. It advises parents how to tell their children about the divorce in the easest way for them to understand. Then it´s engaged in ways how the children are getting even with the divorce of their parents and what are they living over. It also describes the divorce in Czech Republic, what types of divorces are there and it shows the most repeated arguments for the break of marriage. It clarifies merits and negations of entrusting a child to the mother´s care, father´s care or to the common care. The elaboration is engaged in how to help the family during the divorce and it partly describes mediation of divorce.

Klíčová slova Rozvod, děti, otec, matka, emoce, pomoc, rozvodová mediace

Keywords Divorce, children, father, mother, emotions, help

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská práce byla umístěna Ústřední knihovně UK a pouţívána ke studijním účelům.

…………………………… V Praze dne 14. Dubna 2009

Darina Vyskočilová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce PhDr. Václavu Mitášovi, za jeho snahu zprostředkovat mi potřebné informace a především za jeho ochotu ke vzájemné spolupráci.

Obsah ÚVOD ...................................................................................................................................................... 6 1.

ROZVOD V ČESKÉ REPUBLICE ................................................................................................. 7

2.

DŮVODY K ROZVODU ................................................................................................................ 8

3.

ROZHODNUTÍ O ROZVODU .....................................................................................................11

4.

5.

6.

3.1

Jak dětem říci o rozvodu ........................................................................................................12

3.2

Postavení dítěte po rozvodu ...................................................................................................13

REAKCE DĚTÍ NA ROZVOD .....................................................................................................15 4.1

Dětské způsoby vyrovnávání se s rozvodem..........................................................................16

4.2

Emoce dětí při rozvodu ..........................................................................................................18

ROZHODOVÁNÍ O DĚTECH......................................................................................................21 5.1

Syndrom zavrţení rodiče........................................................................................................23

5.2

Jak lze posílit citový vztah dítěte k rodiči ..............................................................................24

5.3

Rozhodnutí o svěření dítěte do péče ......................................................................................26

5.3.1

Dítě svěřené do výhradní péče matky ............................................................................27

5.3.2

Dítě svěřené do výhradní péče otce................................................................................32

5.3.3

Dítě svěřené do střídavé péče rodičů..............................................................................34

MOŢNOSTI SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU V ROZVODU ...................................................36 6.1

7.

Rozvodová mediace ...............................................................................................................37

PRAKTICKÁ ČÁST......................................................................................................................39

ZÁVĚR ..................................................................................................................................................45 POUŢITÁ LITERATURA.....................................................................................................................46

ÚVOD Rozvod se v naší zemi stal za poslední dobu bohuţel uţ téměř samozřejmostí. A i kdyţ všechno začíná slavnostním „V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí…“, tak se často setkáváme s tím, ţe aţ ke smrti jednoho z manţelů vztah nedojde. Podle statistik vyšlo najevo, ţe v České republice se rozvod týká kaţdého druhého manţelství a ţe Česká republika se řadí mezi země s nadprůměrnou intenzitou rozvodovosti, ke kterým se dále řadí Švédsko, Finsko a Belgie. Oproti tomu nejméně k rozvodům dochází v zemích se silnou náboţenskou tradicí, jako je Itálie, Řecko, Španělsko a také v zemích bývalé Jugoslávie. Rozpad manţelství se podepíše na kaţdém z manţelů, ale nejvíce se dotkne těch, kteří na něm ve většině případů nenesou sebemenší vinu – dětí, a to jakéhokoliv věku. Nejvíce se ovšem dotkne dětí předškolních a školních let, protoţe rodinnou situaci více vnímají a dokonce si rozpad manţelství svých rodičů mohou klást za vinu, ale můţe zanechat nějaké následky i na kojencích nebo dokonce na dospělých lidech. Rozvod je pro děti bolestným zásahem do jejich současného a v mnoha případech i budoucího ţivota. V průměru rozvod postihuje hlavně manţelství, která netrvají ani deset let. Lze tedy předpokládat, ţe se bude týkat dětí v poměrně nízkém věku. Ať uţ chceme nebo ne, tak se tato problematika stává čím dál častější a právě z toho důvodu jsem si toto téma vybrala. Rozvod potkal v mém okolí mnoho přátel a rodin. A i kdyţ jsem já měla to štěstí a vyrostla jsem v úplné rodině, tak bych na tento problém chtěla poukázat. Ráda bych se zaměřila na ty, kterých se rozvod dotkne nejvíce, a to na děti. Vzhledem k tomu, ţe dle statistik rozvod postihne devět z deseti dětí, tak bych chtěla poukázat na to, jak jim lze rozvod ulehčit a zmírnit jeho negativní následky, které to na většině z nich zanechá. A také, ţe je moţné dětem pomoci, aby se s rozvodem lépe vyrovnali. Dále bych se ráda zaměřila na děti, svěřené do péče matky, protoţe k tomu po rozhodnutí soudu dochází nejčastěji – aţ v 90 % případů, ale také bych nerada opomenula děti, které jsou svěřeny do péče otce a do společné péče obou rodičů.

6

1. ROZVOD V ČESKÉ REPUBLICE V České republice v současnosti existují dva druhy rozvodu – tzv. „Smluvený“ rozvod a „klasický“ rozvod. O smluvený rozvod se jedná v tom případě, kdy se manţelé shodnou jak na rozvodu, tak i na vypořádání majetku, bydlení, péči o děti a dalších potřebných záleţitostech. Oba druhy rozvodu jsou řešeny soudem, ale u „smluveného“ rozvodu soud příčinu rozpadu manţelství nezkoumá, jestliţe jsou splněny všechny podmínky stanovené zákonem: Manţelství trvalo alespoň jeden rok a manţelé spolu minimálně šest měsíců neţijí. Dále je třeba, aby oba manţelé s rozvodem souhlasili a soudu předloţili písemné smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu a pokud mají manţelé nezletilé dítě, tak také rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení dohody rodičů. Bohuţel častěji se vyskytuje skutečnost, ţe se rozvádějící se manţelé neshodnou, a tak musí dojít ke „klasickému“ rozvodu, který je také právem označován jako „sporný“. Hlavním důvodem tohoto rozvodu bývá situace, kdy jeden z manţelů s rozvodem nesouhlasí. Můţe se také ale stát, ţe se manţelé nedohodnou o nezletilých dětech, nebo soud jejich dohodu neschválí anebo se nedohodnou o vypořádání majetku a bydlení po rozvodu. Jedná se tedy o poměrně problematické řešení situace, jak pro děti, tak pro rodiče. Tento rozvod probíhá velmi nepříjemně a jeho trvání je spíše dlouhé. Soudní přelíčení probíhá za účasti svědků. Řeší se úprava výchovy dětí, bydlení a majetkové uspořádání a dále je řešeno výţivné. Nastává také situace, ţe se před soud dostaví děti, pokud jiţ mají dostatečný věk a musí odpovídat na pro ně nesmyslné otázky, jako „s kým chtějí být“ a tak podobně. Soud nakonec po přezkoumání situace v rodině rozhodne, jestli bude dítě vloţeno do výhradní péče matky, otce anebo do střídavé péče. Jak uţ bylo řečeno, tento způsob rozvodu je velmi psychicky náročný pro všechny zúčastněné, zejména pro děti. Je tedy nejvhodnější pro všechny, aby se spolu manţelé pokusili domluvit na „smluveném“ rozvodu a ulehčit tak uţ tuto nepříjemnou zkušenost svým dětem, na které můţe mít „sporný“ rozvod velmi negativní vliv, a který v nich zanechá negativní záţitky i do budoucího ţivota.

7

2. DŮVODY K ROZVODU „ V některých případech není ani možné, ani účelné udržet manželství jako svazek, který by trvale uspokojoval potřeby obou partnerů. Jeden z manželů nebo oba manželé se rozhodnou k rozvodu, nebo je rozvod objektivně žádoucí, protože manželství neplní své funkce.“1 Existuje mnoho manţelských problémů, které vedou k rozchodu a velkou část iniciují ţeny. Spousta z nich se k tomuto kroku odhodlá aţ po opakovaném pokusu o usmíření, i kdyţ pro ně rozvod znamená jak zhoršení finanční situace, tak i přebrání větší zodpovědnosti za výchovu a spokojený ţivot dětí. Také nebudou mít snadné začít nový vztah. „Pokud žena neměla již před rozvodem vážný mimomanželský vztah s perspektivou sňatku, mívá zpravidla, vzhledem k věku a dětem, menší naději na to, že si najde atraktivního partnera. Pro rozvedené muže, i přes jejich znevýhodnění alimentačními povinnostmi, je v tomto směru situace příznivější.“2 Jedním z častých důvodů k rozvodu je změna společenského postavení ţen. Ţeny uţ nejsou tolik podřízeny manţelům, jako tomu bylo v minulosti a jejich hlavní činností uţ nejsou jen děti a dům. Vyţadují v manţelství větší rovnoprávnost a s manţelem se o domácí práce a výchovu dětí snaţí dělit. Mají své zaměstnání a některé z nich si také chtějí budovat kariéru. Manţelství ovšem také neprospívá skutečnost, ţe rozvod uţ není společností tolik odsuzován jako dříve. Ukončit manţelství je oproti minulosti poměrně snadné a není to tak komplikované. Pokud se tedy ve vztahu vyskytne nějaký váţnější problém, tak ho manţelé řeší častěji právě rozvodem. Jako důvod k rozvodu můţe být povaţována i „vzdálenost“ mezi manţeli, kdy jeden z partnerů cítí, ţe druhý o něj uţ nestojí tolik jako dříve, ţe nemají společné koníčky, nekomunikují spolu o důleţitých věcech a má pocit, ţe druhým manţelem není oceněn tak, jak by měl být. Na druhé straně můţe být problémem přílišná blízkost, kdy se manţelům zdá jejich vztah moc těsný, chybí jim určitá volnost a touţí po samostatných aktivitách. V tomto vztahu můţe být manţelství vnímáno jako past a to jejich vzájemnému vztahu rozhodně také neprospěje.

1

KRATOCHVÍL, Stanislav: Manželská terapie. Praha: Portál, s. r. o. 2006, s. 200

2


8

Dalším problémem ve vztahu se mohou stát odlišnosti mezi partnery, kdy se jeden z partnerů chce například usadit a druhý touţí po uţívání si ţivota, jako tomu bylo před svatbou. Nebo se jeden zajímá o přítomnost a druhý chce plánovat budoucnost. Dalším zdrojem potíţí se mohou stát rozdílná očekávání mezi partnery, kdy ţena od svého muţe čeká více, nebo jiné reakce neţ ty, který jí muţ nabízí a naopak. Počátky rodičovství mohou mít na rozpad manţelství také vliv, protoţe narození prvního dítěte se řadí mezi nejvýraznější změny, jaké vztah ať uţ kladně nebo záporně zasáhnou. Muţe často velmi zasáhne zvýšená odpovědnost, která s narozením dítěte přichází. Obtíţně se vyrovnává se zvýšeným napětím a můţe se u něj vyskytnout ţárlivost, zejména pokud jeho ţena dítěti věnuje veškerou pozornost, kterou dříve věnovala jemu. Pro mnoho párů je toto obtíţné období a často se stává, ţe manţel od rodiny nakonec odchází. Existují ovšem i další potíţe, které vedou k rozvodu. Je to například nepřijatelné chování druhého partnera, kterého si před svatbou jeden z manţelů nevšiml, nebo osobnost druhého partnera, jeho závislost například na alkoholu nebo drogách. Nebo samozřejmě také neuspokojivý sexuální vztah a nevěra. Je všeobecně známo, ţe důleţitým faktorem pro dobrý vztah mezi manţeli je komunikace. Je podstatné nebát se říci svůj názor, nebo přijmout názor druhého manţela a samozřejmě také umět přistoupit na kompromisy, které jsou ve vztahu téměř nutností. Manţelství, ve kterém komunikace nefunguje, se často blíţí k rozpadu. A je tedy nutné vyhledat pomoc. Jedním z důvodů k rozvodu se ale také stává tzv. vyčerpání vztahu, coţ je v době, kdy jsou uţ děti dospělé a manţelům, kteří jsou spolu v té době aţ dvě desítky let, se nedaří najít nový program. Neshody, které byly ve vztahu tlumeny péčí o děti, vyplouvají na povrch a manţelé se s nimi nemohou smířit. Velmi častým důvodem k rozvodu jsou mimo jiné také manţelské krize, které manţelé buď ustojí, či nikoliv. Kratochvíl (2006, str. 133)3 popisuje dvě krizová období. „První vývojová krize se objevuje mezi třetím a sedmým rokem trvání manželství a trvá v příznivém případě asi jeden rok. V jejím vzniku se uplatňují již zmíněné faktory úbytku romantičnosti a nepříjemně pociťovaného kontrastu chování partnera v období zamilovanosti s chováním 3

KRATOCHVÍL, Stanislav: Manželská terapie. Praha: Portál, s. r. o. 2006. s. 133

9

současným, růst počtu situací, v nichž manželé mají odlišné názory a nedovedou se shodnout, častější projevování negativních emocí, které jeden přenáší na druhého, napětí, které vzniká z častého styku dvou lidí.“ Dochází k častým rozporům mezi partnery, stupňují se hádky a výčitky. Velmi často se také manţelé potýkají s tím, ţe musí řešit praktické problémy a například výchovu dětí, jak jiţ bylo zmíněno. „Druhá vývojová krize se objevuje mezi 17-25 lety manželství. Je méně hluboká. Může trvat rovněž rok nebo několik let. Na jejím vzniku se uplatňuje přibližování involučního věku se zvýšenou citlivostí, obavami, objevováním se různých somatických potíží, osamostatňování se a odchod dětí, po nichž vzniká v rodině určitá prázdnota, zesilující se závislost ženy, má-li pocit, že stárne rychleji než muž, a častá tendence muže ještě k nějakému „užití“ v erotice a sexu mimo manželství, „než bude pozdě“.4V tomto období by manţelé společný čas měli trávit například cestováním a poznáváním nových míst, coţ by jim pomohlo především v tom, aby se tolik neutápěli ve svých pocitech.

4

KRATOCHVÍL, Stanislav: Manželská terapie. Praha: Portál, s. r. o. 2006. s. 134

10

3. ROZHODNUTÍ O ROZVODU Mezi první známky krize vztahu se řadí časté hádky mezi manţeli, vyhýbání se jeden druhému, omezení sexu a tak podobně. I kdyţ se snaţí vztah urovnat například tím, ţe jezdí na společné dovolené, vyhledávají odbornou pomoc, dochází na manţelskou terapii, tak ne vţdy se jim to podaří a rozhodnou se tedy k rozvodu samotnému. Podle platné právní úpravy v České republice, můţe ţádost o rozvod podat jen jeden z manţelů, nebo se mohou dohodnout společně a podat tzv. souhlasný rozvod. Pokud se ovšem manţelé na souhlasném rozvodu nedohodnou a nejsou schopni se sami nějak domluvit, čeká je v několika stáních řešení výchovy dětí, styku rodiče s dětmi, majetku, výţivného atd. Pokud jeden z manţelů s rozvodem nesouhlasí a nebyl na něj připraven, můţe rozvod představovat velké trauma. Do manţelství oba partneři vstupují s představami o šťastném rodinném ţivotě, a proto se s následným rozvodem špatně vyrovnávají. Rozvodové období pro oba manţele není vůbec snadné, takţe se někteří pokusí i vyhledat odbornou pomoc. „ Terapeut pomáhá rozvádějícím se manželům, aby dokázali zvládnout svoje emoce a aby vyřešili konkrétní problémy spojené s rozvodem kooperativně, co nejvhodněji pro obě strany, a především s maximálním ohledem na děti.“5 Je známo, ţe rozvod má pro děti špatné důsledky, ale není pravda, ţe tyto důsledky nelze zmírnit. „Terapeut systematicky vede manžele k tomu, aby dětem usnadnili přechod do nové situace: aby si dítě mohlo zachovat citový vztah i úctu k oběma rodičům, neztrácelo pocit bezpečí a postupně překonalo přirozený smutek.“6 Je tedy výhodou, pokud se terapeut vyzná i v problematice dětské psychoterapie. Vše ovšem závisí na tom, jak se s rozvodem vyrovnají rodiče a na tom, jaký je jejich vztah po rozvodu. Pokud se z rozvodu rychle vzpamatují a na první místo zařadí pocity dětí, tak to dětem jen prospěje. Nejvíce ovšem záleţí na jejich vzájemném vztahu a průběhu rozvodu. Jestliţe to bylo jejich společné rozhodnutí, tak většinou všechno probíhá v klidu a pro děti je to nejlepší řešení. Bohuţel více dochází k situacím, kdy se jeden z manţelů rozvést nechce a velmi obtíţně se smiřuje se situací, která nastala. Proţívá pocity ukřivděnosti, zrady, vzteku a smutku a těţko se s tím vyrovnává. Mnohdy se rozvod přirovnává k traumatu, které člověk

5


6


11

proţívá po smrti blízké osoby. Tato situace je ale poněkud obtíţnější, protoţe na rozdíl od mrtvého rozvedený partner stále ţije. Zvládnout všechny tyto pocity je velmi těţké a vše se promítá do ţivota dítěte, které jen těţko chápe, ţe je to zcela běţná reakce a dokonce si smutek rodiče můţe klást za vinu. Potlačovat smutek v sobě není pro děti nejlepší řešení, protoţe pokud dítě uvidí, jak maminka tajně pláče, nejspíš jeho reakce bude ta, ţe bude také tajně plakat a smutek v sobě skrývat, coţ pro něj můţe být ještě více frustrující. Také ale záleţí na vztahu, který dítě k rodiči má a na jeho důvěře k němu. Rodiče by si chování svých dětí během rozvodu měli více všímat, protoţe i kdyţ se zdá, ţe je vše v pořádku, tak to tak být nemusí. Dítě cítí, ţe se něco ve vztahu rodičů děje, i kdyţ sami rodiče s ním o tom zatím nemluvili. Tyto jeho pocity se mohou projevit tak, ţe dítě bude mít problémy jak ve škole, tak i doma. Můţe být pro něj sloţité o tom s jedním nebo druhým rodičem mluvit, svěřit se. Proto je potřeba i uvaţovat například o zkušeném rodinném nebo dětském terapeutovi. Pro dítě není dobré, kdyţ jeho obavy zůstávají uvězněné v jeho nitru.

3.1 Jak dětem říci o rozvodu Děti velmi často propadají fantaziím, nevyjímaje období rozpadu manţelství jejich rodičů. Často propadají snění o tom, ţe je u nich doma vše v pořádku a ţe se stane zázrak a jejich rodiče se zase budou mít rádi. Tímto únikem do jejich krásného světa, kde jsou spolu rodiče šťastní, milují se a vše je krásné jako dříve se brání přijmout pravou skutečnost, která před nimi v tuto chvíli nastala. Není špatné dětem jejich sny ponechat, protoţe jim pomáhají překonat nelehké období, ale neměly by dítě odvádět aţ příliš daleko od reality. Proto by se jim mělo, pro ně příhodným způsobem, vysvětlit co se v rodině stalo. Tím, ţe rodiče budou předstírat, ţe je vše v pořádku, budou umocňovat dětské fantazie. Potom hrozí, ţe se dítě z krásných snů probudí do kruté reality, kdyţ je mu oznámeno, ţe se jeho rodiče rozvedou a uţ spolu nebudou dále ţít jako doposud. Téměř ţádný rodič netouţí po tom své dítě rozrušit, ale říct mu o rozvodu je nevyhnutelné. Musí dítěti povědět, ţe odchází od rodiny, nebo ţe se s druhým rodičem rozchází. To, jakým způsobem tuto skutečnost dítěti sdělí, můţe být klíčové v tom, jak dítě rozvod přijme a jak se s ním samo vyrovná. Existuje spousta moţností a je dobré tento krok dobře promyslet. Záleţí i na tom, kdy a kde dítěti zprávu o rozchodu rodiče řeknou. Měli by s dítětem jednat klidně a uvolněně a odpovědět mu pokud moţno na všechny otázky. 12

Ideální pro děti je, kdyţ za nimi oba rodiče přijdou a snaţí se s nimi rozumně promluvit a vše jim vysvětlit. Je důleţité, dát dětem najevo, ţe i kdyţ se maminka s tatínkem nemají rádi tolik jako dřív, na jejich vztahu k dětem se nic nezmění. Ţe stále zůstanou jejich milujícími rodiči. Měli by jim ukázat, ţe jim na dětech vţdycky moc záleţelo a záleţet bude a ţe tu pro ně budou oba pořád. Také je podstatné děti ujistit o tom, ţe na rozvodu nenesou ţádnou vinu. I kdyţ budou děti sklíčené a smutné, vyrovnají se s rozchodem svých rodičů lépe, protoţe tu pro ně nebude ta spousta nezodpovězených otázek, jako pro děti, kterým to například zničehonic oznámí rodič, který po hádce rozzuřeně balí věci a odchází.

3.2 Postavení dítěte po rozvodu Pro děti z rozvedených rodin, kterých se rozvod negativně dotkl, obecně platí, ţe ve srovnání s dětmi vyrůstajících v úplných rodinách se u nich vyskytuje více poruch chování, menší sebevědomí, problémy ve škole a celkově větší mnoţství problémů s fungováním ve společnosti. Rozvod rodičů je pro děti velmi obtíţný, ale ještě více problémový je pro děti, které buď byly svědky přímého napadení jednoho rodiče druhým, nebo ty, které jsou aktivně popouzeny jedním rodičem proti druhému. Kaţdé dítě má v průběhu rozvodu a po rozvodu rodičů různé postavení. Můţe být dokonce vyuţito jako nástroj pomsty jednoho z partnerů proti druhému. Dochází k tomu, ţe dítě neustále poslouchá nadávky na druhého rodiče, ať uţ rozvod vyplynul z jeho iniciativy či nikoliv. Rodič, který má dítě v péči mu zakazuje styky s druhým rodičem s pohrůţkou trestu, ať uţ tělesného nebo jiného, pokud jej neposlechne. Toto jednání můţe u dítěte vést aţ k nespavosti, pláči a někdy i k psychosomatickým problémům, jako je například koktavost nebo pomočování. Dítě se také ale můţe stát prostředníkem. „Bývalý manžel a bývalá manželka spolu nekomunikují, posílají si zprávy přes dítě. Dítě např. vyřizuje otci, za nímž přijde jednou za dva týdny, jak matka hodnotí jejich minulý kontakt, a předává také instrukce týkající se aktuální schůzky (doporučení kam má jít, co jíst, koho je možné vzít s sebou a koho ne…). Nebo je naopak dítě během kontaktu s otcem, který s ním nebydlí, vyslýcháno s průhledným záměrem zjistit, co se doma děje, s kým se matka stýká apod. Když dítě informace poskytne, vyslechne hodnocení, případně dostane pokyn, co má matce po návratu domů vyřídit. Dítěti je obvykle zpočátku tato role málo příjemná, ale může si na ni zvyknout, může ji začít vyžívat ve

13

svůj prospěch.“7 Dále rodič, který se s rozvodem nemůţe vyrovnat, hledá díky dítěti, důvody ke kontaktu druhého rodiče. Například, kdyţ má dítě špatné známky ve škole apod. Další postavení, které můţe dítě mít je, ţe se stává náhradním partnerem pro opuštěného rodiče. Na tom mají také podíl okolnosti, ve kterých se rodič s výhradní péčí nachází. Pokud pracuje na plný pracovní úvazek, můţe některé rodičovské povinnosti a hlídání mladšího dítěte svěřit do rukou staršího, i kdyţ by on sám měl mít nad sebou dohled dospělého. Můţe také nastat situace, kdy rodič nemá nikoho, komu by se svěřil se svými starostmi, a tak je vypráví dětem. Pro děti to můţe být velmi těţké, zvlášť pro ty menší a to uţ jen z toho důvodu, ţe je takto rodič připravuje o bezstarostné dětství. Většina dětí ani není schopna být pro svého rodiče citovou oporou, mohou z toho být sklíčené, nešťastné, napjaté a tyto okolnosti mohou vést k pocitu méněcennosti. Tato situace pak můţe vést ke konfliktu mezi rodičem a dítětem, dítě se cítí vinné z toho, ţe neplní rodičovská očekávání, coţ vede ke sníţení jeho sebeúcty a k vzájemné frustraci.

7

MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla (eds.): Sociální práce v praxi. Praha: Portál, s. r. o. 2005. s. 67

14

4. REAKCE DĚTÍ NA ROZVOD Jednou z obav, které má dítě rozvádějících se rodičů, je stěhování. Má strach, ţe se bude muset odstěhovat do nového domu, ţe bude muset chodit do nové školky nebo školy a ţe bude muset opustit své kamarády. Z tohoto důvodu je rozvod také velkým zásahem do ţivota dítěte a můţe negativně ovlivnit jeho sebevědomí. Pokud to situace dovolí, je tedy vhodné, zachovat dítěti stejné prostředí, na které bylo doposud zvyklé. Další chybou, které se mohou rodiče dopustit je rozdělení sourozenců. I kdyţ to tak občas nevypadá, tak děti na sobě většinou velmi lpějí a jejich vzájemná podpora jim můţe v přijmutí rozvodu hodně pomoci. Pokud se uţ pro toto uspořádání rodiče rozhodnou, je důleţité se o tom poradit s dětmi, aby nedošlo k situaci, kdy si jedno dítě bude připadat nechtěné nebo odstrčené. V době rozchodu rodičů se u dětí mohou vyskytovat velmi proměnlivé reakce, kdy se například chvíli smějí, pak z ničeho nic začnou plakat a nakonec mají z nenadání vztek. Pro rodiče je pak velmi obtíţné jim porozumět. Většina dětí se z toho vzpamatuje, ale u kaţdého z nich to trvá různě dlouhou dobu. Hodně jim pomůţe skutečnost, ţe se mezi rodiči utišily časté hádky a nepřátelství. Dívky se s rozvodem rodičů vyrovnávají poněkud snadněji neţ chlapci, k čemuţ dochází především z toho důvodu, ţe jsou většinou svěřeny do péče matky, ve které se svým způsobem vzhlíţí a od které se jim dostane více soucitného chování, cítí-li se smutně. U chlapců dochází spíše k tomu řešení, ţe jsou svěřeni do péče otce, který pro ně nemá tolik pochopení jako matka a nedokáţe jim být většinou takovou oporou, kterou oni potřebují. Zůstávají dlouho v práci a od chlapce očekávají, ţe se postará o domácnost a připraví jídlo, na coţ chlapec nebyl ve společném souţití s matkou zvyklý. Můţe také dojít k situaci, kdy je otec stále naštvaný na matku a můţe se o ní před synem nehezky vyjadřovat, coţ chlapci ve vyrovnávání se s rozvodem také moc nepomáhá. Velmi často se u dětí vyskytuje také obava, zda budou vycházet s maminčiným novým partnerem, nebo tatínkovou novou partnerkou. Děsí je představa, ţe v novém vztahu některého z rodičů budou překáţet, nebo ţe je nový partner nebude chtít a ţe se mu nebudou líbit. I proto je pro ně tedy nutné vídat se i s druhým rodičem. Nebudou se pak cítit nechtěné.

15

4.1 Dětské způsoby vyrovnávání se s rozvodem Existuje široká škála způsobů, jak se děti s rozchodem rodičů vyrovnávají. Navenek to ovšem můţe působit tak, ţe jsou nezvladatelní, agresivní, ţe neposlouchají a jsou například i zlomyslní k ostatním dětem. Někdy se u nich mohou projevit psychosomatické problémy, jako je například nespavost a bolest hlavy. U dívek můţe docházet k poruše příjmu potravy, chlapci svůj smutek dávají najevo spíše agresí k ostatním a vysoce aktivním chováním. Pro rodiče je velmi obtíţné tyto způsoby rozpoznat a mnohdy ani netuší, ţe je to důsledek právě jejich rozvodu. Na zprávu o rozchodu rodičů mohou děti také reagovat jako na smrt blízké osoby nebo na jinou traumatizující záleţitost. Rozvodovou situaci proţívají děti odlišného pohlaví a v různém věku jinak. Všichni však pociťují stejné emoce a to smutek. Děti, které jsou staré jen několik měsíců, napodobují emoce rodičů, takţe pokud se na ně maminka směje, smějí se také, ovšem pokud se rodiče hádají a na tvářích jim je znát napětí a smutek, cítí děti to samé. U dětí do dvou let věku se dá předpokládat, ţe svůj smutek budou projevovat nespavostí, plačtivostí, nechutenstvím a podráţděností. Dítě předškolního věku uţ dobře vnímá, pokud chybí jeden z rodičů a můţe si to uţ částečně klást i za vinu. Rozpad rodiny je v tomto případě „… silným zásahem do světa dítěte, který byl považován za bezpečný a jistý také proto, že jej dítě chápalo jako trvalý.“8. Tyto děti začnou být úzkostnější a mohou se u nich vyskytnout psychosomatické potíţe, podráţděnost, zlost nebo se mohou upnout k jednomu rodiči ze strachu, aby je také neopustil. Vymáhají si více pozornosti a náklonnosti od rodičů, protoţe rozvodem u nich dochází ke ztrátě pocitu bezpečí. „Dětskému způsobu prožívání a uvažování odpovídá i naivita navrhovaných řešení. Předškolní děti si představují, že stačí, aby se otec vrátil, a pak by, dle jejich názoru, bylo zase všechno v pořádku. Protože považují za základ řešení fyzický návrat ztraceného rodiče, jeví se jim možnost pozitivního výsledku nerealisticky vysoká. Neberou v úvahu fakt narušeného vztahu mezi rodiči, protože ony samy k otci obvykle nic špatného necítí. Navíc si nedávají odchod otce do souvislosti s hádkami mezi rodiči, i když byly opakovaně jejich svědky. Rozdíl mezi jejich představou a skutečností bývá značný, a proto dochází ke zklamání.“9

8

VÁGNEROVÁ, Marie: Vývojová psychologie I. Praha: Nakladatelství Karolinum. 2005, s. 209

9

VÁGNEROVÁ, Marie: Vývojová psychologie I. Praha: Nakladatelství Karolinum. 2005, s. 210

16

Děti předškolního věku jsou nastalou situací velmi zmatené a rozčilené, ale jejich reakce mohou být poměrně snadno přehlednuty, protoţe dítě své pocity neumí dost zřetelně formulovat. Vrací se k mladšímu věku, kdy byl pro ně ţivot jednodušší a lépe pochopitelný, začínají si například dumlat palec nebo se u nich můţe vyskytnout noční pomočování. U dětí mladšího školního věku zastávají někteří lidé názor, ţe jsou rozpadem manţelství rodičů zasaţeny více, neţ ostatní věkové skupiny. Ztrácejí jistotu, kterou pro ně rodinné zázemí představovalo. Rozpadá se jim to, co pro ně bylo samozřejmé, a začnou si uvědomovat, ţe nic není jisté, coţ v nich vyvolá pocit ohroţení. Rodiče jim to svým chováním většinou ani neulehčí, protoţe jsou zahlceni svými vlastními problémy. Jejich chování se před rozvodem často mění. Jsou stresovaní, podráţdění, depresivní a k dětem méně vřelí. Děti uvnitř sebe cítí prázdnotu a mohou se vrátit na niţší věkovou úroveň a například tím, ţe si začnou cucat palec. Jejich dětské fantazie je postupně začínají opouštět. V jednu chvíli mohou věřit, ţe se jejich druhý rodič vrátí hned, jak to půjde a v druhou si uvědomí, ţe uţ to asi nikdy nebude takové, jako dříve. Některé děti mladšího školního věku mohou mít ve škole potíţe, protoţe se více zaobírají domácími problémy, jiné zase mohou školu chápat jako únik před domácím stresovým prostředím, kdy jim škola pomáhá přestat myslet na jejich starosti. I kdyţ se tyto děti projevují agresivně, buší kolem sebe a ubliţují svým spoluţákům, nebo ze sebe ve škole dělají „třídního šaška“, vţdy jde převáţně o to, ţe truchlí nad ztrátou úplné rodiny. Chlapcům chybí otec, a těţko se vyrovnávají se skutečností, ţe není na blízku, aby je pochválil za různé úkony anebo aby se nějaké činnosti zúčastnil. Děti se s tím, ţe jim jeden rodič chybí, těţko vyrovnávají. Často tedy pláčou a touţí po nepřítomném rodiči. Ani pro dospívající mládeţ není rozvod rodičů snadnou situací a jsou velmi rizikovou skupinou. „Dospívající lidé jsou velmi zranitelní, protože se rmoutí stejně jako děti, ale současně už začínají chápat svět dospělých, neboť se sami považují za dospělé. Obávají se také, zda dokážou v budoucnosti navázat důvěrné vztahy a zda budou někdy šťastní.“10 Dospívající děti mohou svá trápení řešit sebepoškozováním, nechutenstvím nebo ještě škodlivějšími způsoby. Mají pocit, ţe jsou jiní neţ jejich dospívající spoluţáci. Je moţné, ţe 10

SMITH, Heather: Děti a rozvod. Praha: Portál, s. r. o. 2004, s. 45

17

dívky budou reagovat klidněji neţ stejně staří chlapci. Přesto se ale cítí ublíţené a zmatené. A pokud je opustil otec, můţe se vyskytnout situace, ţe začnou nenávidět všechny muţe. Většina dětí se také bojí nových partnerů svých rodičů, nebo i jejich dětí. Dochází k prudkému poklesu jejich sebevědomí a mohou se zhoršit jejich studijní výsledky, díky obtíţím se soustředěním, které z nelehké situace, ve které se ocitly, mohou také vyvstat.

4.2 Emoce dětí při rozvodu Kaţdé dítě, kterému se rozvádějí rodiče, proţívá spoustu emocí a mezi ty nejčastější patří hněv a smutek. Velké mnoţství dětí má především rozporuplné pocity, mají na jednu stranu vztek a jsou rozzlobené na rodiče, který je opustil a na druhou stranu si přejí tohoto rodiče vidět a být jím milovány. I kdyţ se od nich dozvíme, ţe tatínka nenávidí, protoţe od nich odešel, tak stále například smutně sedávají u okna, a čekají, aţ přijede. Malé dítě je rozvodem velmi zmatené a nedokáţe přesně vyjádřit, co cítí, ať uţ z toho důvodu, ţe nemá dostatečnou slovní zásobu, nebo pro to, ţe není tolik zvyklé vyjadřovat své pocity slovy. Má zmatek v tom, co cítí. Můţe se stát, ţe pociťuje nenávist k mamince, protoţe tatínka nechala odejít a vzápětí se můţe stát, ţe se jeho pocity změní a začne povaţovat tatínka za špatného člověka. Velmi často se také stává, ţe dítě rozvod popírá. Nemůţe uvěřit, ţe by se věc, které se tolik bálo, mohla stát skutečností. Věří, ţe se rodiče zase udobří a budou opět spolu. Doufá, ţe aţ přijde ze školy, tatínek bude doma a vše bude tak, jako dřív. Tato naděje, kterou v sobě dítě ukrývá, můţe trvat i přes to, ţe rodiče uţ mají nový vztah, několik let. Dalším pocitem, se kterým se dítě musí vyrovnat, je pocit ztráty. Nejen ţe u dítěte nastane omezení styku s druhým rodičem a někdy i některými členy rodiny, ale můţe také dojít k tomu, ţe přijde o dům, kde vyrůstalo, o školu a své kamarády a některé své koníčky. Pocit ztráty, který dítě pociťuje, dává najevo tím, ţe je smutné, pláče a návaly smutku, které ho takřka pohltí, mu brání v tom, aby myslelo na cokoliv jiného. Pro dítě je v tomto jeho nelehkém období důleţité, aby bylo pochopeno a aby s ním někdo jeho smutek sdílel, jinak bude propadat pocit osamělosti. „Jakmile po čase poleví touha po nepřítomném rodiči, v pocitech dítěte přestane převažovat smutek, obnoví se sebedůvěra, dítě se znovu začne radovat z oblíbených činností a začne znovu růst. Celý proces se pravděpodobně urychlí, pokud dítě může dát najevo smutek ve chvíli, kdy ho prožívá, a pokud si rodina uvědomuje, že ke zotavení je zapotřebí čas. V některých rodinách je nepřijatelné vyjadřovat smutek a mnozí 18

lidé, zejména otcové, se domnívají, že pláč je u chlapců známkou slabosti.“11 Je důleţité, vyslechnout pocity dětí a ukázat jim, ţe na jejich smutek nejsou samy. Díky rozvodu rodičů se u dětí mohou také vyskytnout deprese. Cítí se osaměle, opuštěně a mají nízké sebevědomí. Tyto děti ztratily radost ze ţivota, trpí nechutenstvím a celkově všechno jim připadá špatné. Ve škole a před spoluţáky působí ustrašeně, ostatní děti se jim vyhýbají a není s nimi legrace. Je podstatné, aby tu pro ně byli chápaví rodiče a aby se děti cítily dobře a milovány. U dětí mladšího školního věku, můţe díky depresím dojít i k sebevraţedným sklonům, kdy zastávají názor, ţe pokud se jim něco stane, nebo pokud zemřou, tak toho rodič bude litovat a bude trpět stejně tak, jako trpí ony. Jednou z emocí, kterou můţe dítě před i po rozvodu pociťovat, je také vztek. Má vztek především na rodiče, protoţe uţ nějakou dobu nenaplňovali jeho potřeby. Nedostávalo se mu lásky a zájmu ze strany rodičů, myslelo si, ţe o něj nikdo nestojí a svůj smutek a zoufalství dávalo najevo právě vztekem. Nepřátelské pocity můţe pociťovat například vůči otcově přítelkyni, protoţe otce odvedla od rodiny, ale mohou se také obrátit proti matce, protoţe nejspíš udělala něco špatného, kdyţ tatínek odešel. Málokdy se nepřátelství projeví proti tomu rodiči, se kterým se dítě vídá málo, protoţe mu chvíle s ním jsou vzácnější a bojí se, ţe by se s ním uţ onen rodič nechtěl vídat, kdyby mu dalo najevo, ţe se na něj zlobí. Další způsob, jak můţe dítě svůj vztek ventilovat, jsou například kamarádi a spoluţáci ve třídě. Je moţné, ţe se dítě uchýlí aţ k šikaně ostatních dětí. Děti svůj vztek dávají najevo také tím, ţe si koušou nehty, křičí, nadávají, rozbíjejí věci, vytrhávají si vlasy, tlučou kolem sebe a podobně. Poměrně často se stává, ţe si dítě rozchod rodičů klade za vinu, takţe další emocí, která se u dítěte projevuje je pocit viny. Děti jsou přesvědčené, ţe rozchod rodičů zavinily, nebo ţe mu alespoň měly zabránit. Bohuţel většinou i u jednoho z rodičů se vyskytuje pocit viny a pak je pro ně velmi obtíţné dítěti pomoci a poradit, nebo si ani tísně, kterou dítě proţívá, nevšimnou. Není výjimkou, kdyţ si rodiče myslí, ţe pokud oni zavrhnou dítě, tak dítě zavrhne je. Většinou to tak ale není. Děti vyrůstají s touhou, aby je i rodič, se kterým neţijí, miloval a aby jim dal najevo, ţe jsou pro něj velice důleţité. Aţ příliš často jsou ale zklamávány. 11

SMITH, Heather: Děti a rozvod. Praha: Portál, s. r. o. 2004, s. 50

19

Dítě můţe také proţívat řadu dalších emocí, jako je úzkost, strach, zmatek a závist, ale také naděje a úleva. Úzkost, strach i zmatek jsou velmi časté emoce, které se projevují jak během rozvodu, tak i v budoucnosti. Dítě je zmatené nastalou situací, bojí se o to, jak se s rozvodem rodiče vyrovnají, a jak ony samy budou vycházet s novou přítelkyní nebo přítelem svých rodičů. Také mají strach o sebe. Bojí se o to, jestli je rodiče nezavrhnou, jestli na ně nezapomenou a v případech, kdy je mezi rodiči nepřátelský vztah mají strach o to, jestli tatínek neublíţí mamince, nebo jestli například nebudou násilím odvedeny ze školy. Co se týče závisti, tak je někdy aţ velice těţké, aby se dítě tomuto pocitu ubránilo. Kdyţ kolem sebe chlapci vidí kamarády, jak je jejich tatínkové berou na fotbal a dívky vidí maminky svých kamarádek spíše jako přítelkyně, které si s nimi povídají a hrají, není to pro ně snadné. Závidí jim úplnou rodinu, kdy všichni společně jezdí na prázdniny a tráví spolu volný čas. Úleva přichází v některých případech spíše aţ později. V době, kdy se dítě s danou situací začíná pomalu smiřovat a vidí, ţe rozvod byl pro rodiče nejlepším řešením. Uţ se spolu tolik nehádají a vycházejí spolu lépe. Proto je pro dítě lepší, kdyţ v sobě neuchovává naději, ţe se k sobě rodiče vrátí, ale přijme rozvod jako trvalý a začne se s ním postupně smiřovat.

20

5. ROZHODOVÁNÍ O DĚTECH Nejvhodnějším řešením pro dítě je, kdyţ je všechno úsilí zaměřené na to, aby byly vypracovány optimální podmínky pro vzájemné porozvodové kontakty a ne na to, aby byl jeden z rodičů ze styku s dítětem naprosto vyloučen, jak se tomu v mnoha případech bohuţel stává. Nejlepší situací je, kdyţ je navázáno na rodinný vztah, na který bylo dítě doposud zvyklé. I kdyţ se manţelství rozpadlo, je podstatné, aby rodičovství pokračovalo a rodinné vztahy k dítěti byly zachovány. „ Před rozvodem manželství musí být v opatrovnickém řízení rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Pokud spolu i za trvání manželství rodiče nežijí, lze upravit poměry k nezletilým dětem i za trvání manželství. Jde o rozhodnutí, komu bude nezletilé dítě svěřeno do výchovy (popřípadě bude-li stanovena střídavá, nebo společná výchova), jak bude přispíváno na výživu nezletilého, popřípadě jak bude stanoven styk s dětmi tomu z rodičů, kterému nebyly svěřeny do výchovy. Rozhodnout musí vždy soud. Řízení může být zahájeno na návrh jednoho z rodičů nebo i bez návrhu.“12 Pokud se rodiče dokáţou o těchto podmínkách dohodnout a soud jejich dohodu schválí, tak je to pro ně velmi výhodné. Někdy k této dohodě můţe pomoci i opatrovník nezletilých dětí, který je jmenován soudem. Většinou se jedná o sociálního pracovníka, který je pověřený obecním úřadem. K této dohodě můţe manţelům také pomoci přispět poradce v manţelské poradně, který je buď sociální pracovník, nebo psycholog a tato sociální sluţba je občanům poskytována zdarma. Jestliţe se ale i nadále nedokáţou dohodnout, mohou vyuţít i placenou odbornou pomoc, jakou je například psycholog, který poskytuje psychologické poradenství, nebo také sociální pracovník. Podle Úmluvy o právech dítěte z počátku devadesátých let je dítěti poskytována moţnost, aby mohlo vyjádřit svůj vlastní názor a aby tedy bylo slyšeno v kaţdém soudním nebo správním řízení, které se ho dotýká. Je důleţité, aby se jednalo o dítě, které je jiţ schopno formulovat své vlastní názory a měla by se těmto názorům věnovat pozornost odpovídající věku a úrovni dítěte. V soudním nebo správním řízení má dítě moţnost, aby bylo slyšeno buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo příslušného orgánu.

12

SMITH, Heather: Děti a rozvod. Praha: Portál, s. r. o. 2004. s. 167

21

„ Podle českého zákona o rodině má dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajícím se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje.“13 Na jednu stranu je dobře, pokud má dítě právo se svobodně vyjádřit. Na druhou stranu je na místě otázka, jak je jeho názor objektivní. Dítě většinou neví, co je správné a co ne. Neví, ţe kdyţ ho rodič posílá brzy spát, nebo mu nedovolí sledovat pořad, který pro dítě není vhodný, ţe to je pro jeho dobro. Neuvědomuje si nevhodnost, nebo i rizikovost svých poţadavků, protoţe není dostatečné zralé, aby to pochopilo. A to není jediné úskalí svobodného vyslechnutí dítěte. Dalším problémem je to, ţe jej můţe jeden z rodičů poměrně lehce zmanipulovat. Začne dítě například rozmazlovat tím, co mu bylo předtím zakazováno, tolerovat mu nevhodné chování a nebude tolik lpět na dodrţování jeho povinností, které dříve plnit musel. Rodič, který bude chtít dítě „přetáhnout“ na svoji stranu jej můţe začít i citově vydírat, nebo jej můţe tzv. naprogramovat. Stačí vytrvalost druhého rodiče, přesvědčování a nepřítomnost morálních zábran. Díky tomuto jednání s dítětem, můţe dojít k poškození jeho psychického vývoje. Pro toto „naprogramování“ dítěte se také uţívá výraz „Syndrom zavržení rodiče“14, díky kterému je jeden rodič oproti druhému velmi zidealizován. Pokud tedy toto dítě bude vypovídat před soudem, je téměř jisté, pro kterého rodiče se rozhodne. Díky těmto skutečnostem je vhodné, aby soud přihlédl k tomu, jestli dítě ţije s oběma rodiči pohromadě, nebo jen s jedním. V zákoně č. 94/1998 Sb. se v § 26 uvádí: „(4) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti.

13

SMITH, Heather: Děti a rozvod. Praha: Portál s.r.o. 2004, s. 167

14

BAKALÁŘ, Eduard a kol. autorů: Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum. 2006. s. 40

22

Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. (5) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.“15 Pro soudce je ovšem ale velký problém podle těchto kritérií rozhodnout správě a ve prospěch dítěte. Kaţdý rodič splňuje některá kritéria lépe a některá hůře. Měl by tedy váhu kritérií konzultovat s odborníky na tuto problematiku, a to s psychology.

5.1 Syndrom zavržení rodiče Syndrom zavrţení rodiče poprvé v roce 1985 definoval americký profesor dětské psychiatrie R. A. Gardner, jako diagnostikovatelnou dětskou poruchu. V České republice ovšem zatím neexistuje obecné povědomí o tomto syndromu, i kdyţ jiným oblastem týrání dětí je věnováno dostatek pozornosti. „ Konflikt mezi bývalými manžely přináší boj o ovlivňování psychiky dítěte skrytým i otevřeným programováním dítěte proti druhému rodiči, omezením přístupu druhého rodiče k dítěti a vyšachováním druhého rodiče ze scény. Nebojuje se o peníze či dům, ale o duši dítěte – bojuje se ovšem zuřivě a nečestně. Programující rodič informuje své okolí zavádějícím způsobem o to přesvědčivěji, že svému zkreslenému pojetí situace věří a skutečné psychologické příčiny svého chování si neuvědomuje.“16 Programující rodič popouzí dítě proti druhému, zavrhovanému rodiči. Má na něj spoustu naráţek, odsuzuje jej, mluví o něm před dítětem hanlivě. Můţe se také stát, ţe bude dítě povzbuzovat, aby druhého rodiče například finančně zneuţívalo, a bude bránit všemi moţnými způsoby návštěvám zavrhovaného rodiče. Programující rodič nepřijímá telefonáty od zavrhovaného rodiče, pokud s ním zavrhovaný rodič chce mluvit, navádí děti, aby o jeho přítomnosti lhalo, čímţ ho učí podvádět a ještě více jej proti zavrhovanému rodiči popuzuje. Dále zavrhovanému rodiči odmítá sdělit

15

Zákon č.210/1998 Sb., o rodině

16


23

školní výsledky, odmítá chodit na školní akce, pokud tam bude zavrhovaný rodič a celkově bojkotuje veškeré snahy zavrhovaného rodiče o bliţší kontakt s dítětem. Můţe dojít i k tomu, ţe programující rodič bude s dítětem navštěvovat dětského lékaře, přičemţ jej bude přesvědčovat, ţe vţdy, kdyţ je dítě se zavrhovaným rodičem, vrací se domu nemocné, nachlazené a objevují se u něj některé psychosomatické poruchy. „Existuje mnoho lékařů a psychologů, kteří v dobré víře chtějí klientovi pomoci, ale přispějí tak k zavržení druhého rodiče. Nesnaží se kontaktovat druhého rodiče a vyslechnout i jeho, pracují jen se subjektivními účelovými informacemi programujícího rodiče, nekriticky je přijímají a bez ověření jejich pravdivosti často vydávají potvrzení, zprávy a nálezy.“17 Je pak moţné, ţe před soudem budou vypovídat proti někomu, koho nikdy neviděli a ani jej nevyslechli. Programujícímu rodiči jde především o to, aby ublíţil svému bývalému partnerovi, a zapomíná na zájmy svého dítěte. Nevidí, ţe dítě shazováním druhého partnera trpí a je zmatené. Nechce ztratit ale i druhého rodiče, a tak se mu snaţí zavděčit. Dítěti se postupem času vštípí pocit, ţe jeho zavrhovaný rodič je špatný a „vypěstuje“ si k němu aţ nenávist. Celoţivotně jej to poznamená, naruší se mu tímto sebedůvěra, mohou se u něj vyskytnout poruchy pozornosti.

5.2 Jak lze posílit citový vztah dítěte k rodiči Citový vztah dítěte k rodiči je velmi podstatný a také je povaţován za jeden z hlavních faktorů při soudním rozhodnutí, komu bude svěřeno dítě do péče. „Zkušený posuzovatel je dobře vybaven k tomu, aby zjistil kvalitu a intenzitu takového vztahu, tj. koho má dítě rádo, koho více akceptuje apod. Měl by také umět zjistit, jak rodič umí uspokojovat dětské potřeby. I když jsme všichni byli jednou dětmi, spektrum důležitých dětských potřeb si běžně ani neuvědomujeme. Posuzovatel při takovém šetření může narazit na skryté úskalí v tom, že si dítě vytvoří pevný citový vztah i k rodiči, jehož celkový profil a výchovné předpoklady jsou velmi podprůměrných kvalit.“18

17

BAKALÁŘ, Eduard a kol. autorů: Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum. 2006. s. 44 18


24

Hlubší a pevnější vztah má dítě zpravidla k matce, a to uţ od narození. Matka je ta, která v sobě dítě nosila, byla s ním spojena pupeční šňůrou, porodila, kojila jej a došlo tedy k vazbovému chování. Díky intenzivnímu a dlouholetému kontaktu je s dítětem matka více spřízněna neţli otec. Ovšem nic nenasvědčuje tomu, ţe by to tak mělo být navţdy. Můţe se stát cokoliv a dítě se upne více k otci. Podnětem k tomu můţe být narození druhého dítěte, kdy se matka jiţ nemůţe tolik prvnímu dítěti věnovat, nebo se zaměřuje více na svoji profesní, společenskou nebo politickou kariéru. Mohou u ní také nastat nějaké zdravotní potíţe, nebo můţe „spadnout“ do alkoholové či jiné závislosti. V tomto případě si nejspíš dítě získá otec. Pokud dítě vidí, ţe jej má otec rád, věnuje se mu a podporuje jej v jeho činnosti, zatímco ho matka ve větší míře okřikuje a poučuje, bude jej více vyhledávat. Tímto se dokonce i době rozvodu zvyšují otcovi šance na získání dítěte do jeho péče. Pro prohloubení citového vztahu dítěte k rodiči je velmi důleţitá fyzická přítomnost rodiče. Rodiče by tedy měli dbát o pravidelný kontakt s dítětem, protoţe nepravidelnost a nepředvídatelnost přítomnosti jednoho nebo druhého rodiče vede k oslabení citového pouta k nim. Další, co vztah dítěte k rodiči můţe pohloubit je zájem ze strany rodičů a posílení sebedůvěry dítěte. Tu mohou posílit několika způsoby, jako je například pochvala nebo povzbuzení. „Sebedůvěra je součástí sebepojetí. Kladný postoj člověka k sobě samému, spojený s příznivým hodnocením svých možností a aktuální výkonnosti. V pedagogických situacích lze sebedůvěru posilovat zadáváním přiměřeně obtížných úkolů, povzbuzováním, pochvalou. Sebedůvěru lze snižovat zadáváním příliš obtížných úkolů, napomínáním, trestáním, zesměšňováním, nespravedlivým hodnocením apod.“19 Dítěti lze sebedůvěru posílit také tím, ţe rodiče budou pozorně poslouchat to, co jim vypráví a nebudou jej přerušovat. Je vhodné dát dítěti najevo zájem o to, o čem si s nimi povídá a také do rozhovoru zahrnout jakékoliv konverzační prvky, kterými dítěti ukáţou jejich zájem o dané téma. Dítě zpravidla upřednostňuje toho rodiče, který o dítě opravdu zajímá a zajímá se také aktivně o jeho vnitřní svět. Nejdůleţitější ovšem je, aby to s ním rodič myslel upřímně a také to na něm bylo vidět.

19


25

5.3 Rozhodnutí o svěření dítěte do péče Děti mohou být po porozvodovém uspořádání svěřeny buď do výhradní péče matky, jak tomu ve většině případů je, nebo do výhradní péče otce a v některých případech do střídavé péče. V současnosti se v médiích hodně hovoří o právech otců, která se zdají být zanedbávána. A to především z toho důvodu, ţe i kdyţ se velmi snaţí o to, aby jim bylo svěřeno dítě do péče, soud vyhraje nakonec matka a otec se s dítětem můţe vídat jen na pravidelných návštěvách, které mu byly stanoveny a v nichţ mu také můţe matka dítěte bránit. Ve většině případů, přicházejí rodiče k soudu uţ dohodnutí o tom, s kým bude dítě vyrůstat a kdo jej bude vychovávat. Otec o svěření dítěte do péče ţádá spíše výjimečně, a pokud uţ tak učiní, jde převáţně o neschopnost matky se o dítě postarat, často doprovázenou alkoholismem nebo jinou závislostí. Jinak otcové o svěření dětí do péče ţádají minimálně, uţ jen z toho důvodu, ţe jsou většinou více zaměstnáni, neţ právě ţeny. Nejlepší pro dítě je, pokud se rodiče na péči o dítě shodnou. Pokud tomu tak není, dojde k soudnímu sporu, který můţe dítě snášet velice špatně. Rodiče jsou většinou zaslepení tím, aby dokázali své rodičovské kvality, ţe si utrpení svého dítěte ani nepovšimnou. U něj se zatím mohou vyskytnout zhoršené výkony ve škole, poruchy spánku a jiné. Dítě je ve velkém napětí a to mu můţe velmi ublíţit. I proto je tedy ideální, pokud rodiče myslí hlavně na dítě a pokusí se spolu co nejlépe domluvit tak, aby bylo vyhověno všem členům rodiny a převáţně dětem. Při rozhodování o svěření dítěte do péče by se v úvahu měla brát celá řada faktorů, jako je například věk a pohlaví dítěte, jeho osobnost a dosaţitelnost kaţdého z rodičů. U kojenců v prvním roce ţivota, se tvoří citové pouto k tomu rodiči, který uspokojuje jeho denní potřeby, jako krmení, utěšování, chování, ukládání k spánku a přebalování. Tímto rodičem je ve většině případů právě matka, a dítě si k ní vypěstuje důvěru. Dle odborníků je pro kojence tedy lepší, aby zůstal po rozvodu u maminky, pokud převzala hlavní odpovědnost v péči o něj i v době před rozvodem. To ovšem ale neznamená, aby byl otec z kontaktu s dítětem vyloučen. I on je pro něj velice důleţitý a vztah s ním by měl být udrţován. Dítě předškolního věku uţ není tolik závislé na rodiči, který plní jeho základní potřeby a je pro něj důleţitý kontakt s kaţdým z nich. I kdyţ snáší lépe i delší časové odloučení, 26

rodiče by pozorně měli hlídat jeho reakce na porozvodové uspořádání a dle jejich moţností je podle potřeby ještě upravit. Pro děti základních škol, není takový problém se dané situaci přizpůsobit, ale mělo by se hledět na to, aby bylo dítě vychováváno rodičem stejného pohlaví, protoţe to pro něj můţe mít lepší důsledky. Pokud takovéto uspořádání není moţné a rodičům nevyhovuje ani společná péče, je vhodné dítěti alespoň umoţnit, aby trávilo co nejvíc času s rodičem stejného pohlaví.

5.3.1 Dítě svěřené do výhradní péče matky Dle porozvodových statistik vyšlo najevo, ţe v posledních 15 letech bylo v 90 % případů dítě svěřeno do péče matky. Mnohé z nich se musí potýkat s chudobou a ţít v obtíţných podmínkách a i přesto se o své děti dobře starají a jsou jim oporou. Je to ale velice nesnadné jak pro matky, tak pro děti. Vzhledem k tomu, ţe se řadí mezi osaměle ţijící rodiče, velmi často se stává, ţe nemají dostatek prostředků, aby svým dětem dopřály vše, co potřebují a co vyţadují. Nemohou si například dovolit zaplatit nové učebnice, doučování, exkurze a financovat některé ze zájmů svého dítěte. Matky jsou z tohoto důvodu nešťastné a má to také nepříznivý vliv na jejich duševní i fyzické zdraví. Důsledkem této špatné situace je mnohdy i nízké sebevědomí dětí, protoţe se nemohou rovnat se svými spoluţáky, ale také nedobrý zdravotní stav a psychické problémy. V tomto případě je podstatné, aby matky vyhledaly odbornou pomoc, například sociálního pomocníka, který by dítěti pomohl se s touto pro něj nepříznivou situací vyrovnat. Emoce, které matky v čase rozvodu pociťují, jsou různé. Někdy jsou rády, ţe k rozvodu došlo a ţe vztah skončil, například v případě, kdy uţ k sobě oba manţelé nic necítili, v případě nevěry apod. Tehdy si matka dělá starosti převáţně o děti. Opuštěná manţelka můţe vůči svému bývalému muţi také pociťovat nenávist, zlost a mít chuť se pomstít. Touţí po tom, ublíţit mu tak, jako on ublíţil jí. „… i když lze říci, že většina matek si dělá největší starosti o děti. Jakmile ženy připustí, že tentokrát je rozchod definitivní, bývá jejich první reakcí zoufalství nad nesmírným úkolem, který před nimi leží. Ale časem – může to být rok, dva roky i déle – tyto pocity zeslábnou, budoucnost nabývá jasnějších obrysů a ženy se s ní smíří. Posledním pocitem a konci této dlouhé emoční cesty je rostoucí sebedůvěra

27

a naděje v nový život.“20 Jsou ovšem také případy, kdy se s rozvodem matka jen těţko smiřuje. Stále totiţ milují svého bývalého muţe a uchovávají v sobě naději, ţe se vše urovná. Někdy ovšem i samy ţeny uznají, ţe i kdyţ svého bývalého muţe stále milují, nemohou s ním uţ ţít, například z toho důvodu, ţe mu uţ nevěří. Pro matky je období po rozvodu mnohdy velmi těţké. Ztrácí potřebnou sebedůvěru a děsí se odpovědnosti, která na ně z ničeho nic padla. Musí se samy postarat o děti, o jejich výchovu, o to, aby je uţivily a zabezpečily. K tomu všemu tu jsou ještě starosti o domácnost, účty, údrţbu domu, auta a spoustu věcí kolem, na které tu teď jsou samy. Děti se mohou cítit odstrčené a zavrţené, protoţe matky si často musí najít práci na plný úvazek, aby zvládly všechny závazky, a někdy se z těchto důvodů nedokáţou dětem věnovat tak, jak by si přály. „Je pochopitelné a užitečné, může-li se žena na krátkou dobu spolehnout na citovou podporu staršího syna nebo dcery a využít je jako důvěrníky, ale tato situace by neměla trvat dlouho. Jestliže je vazba příliš těsná, trvá příliš dlouho a matka je citově závislá výhradně na dítěti, může se stát, že se dítě cítí provinile, pokud chce žít vlastním životem. Dítě vnímá samo sebe jen jako polovinu páru a ne jako úplnou osobnost a připadá si provinile, protože maminka je doma sama a osamělá. Děti v této situaci se mohou stát dobrovolnými vězni, v noci je pronásledují děsivé sny a ve chvílích nečinnosti je ruší bolestné vzpomínky.“21 Doba, kdy se rodiče rozcházejí, není pro dítě snadná, a zejména u mladších dětí je lepší, kdyţ je maminka ten, kdo utěšuje a ne naopak. Pokud matka vůči bývalému manţelovi chová negativní pocity, měla by je před dětmi ovládnout a pomoci jim smířit se se skutečností, ţe jejich rodiče uţ spolu neţijí. Je moţné, ţe tatínek začne ţít nový ţivot, bude více pracovně vytíţen a na mamince potom je, aby to dětem pomohla objasnit a ukázala jim, ţe ona tu pro ně je za všech okolností.

5.3.1.1 Problémy dětí ve výhradní péči matky Děti ve výhradní péči matky mohou mít dlouhodobé problémy různých forem. Například se u nich můţe vyskytnout určitá nejistota z hlediska sexuální role, mohou mít problémy s navazováním intimních vztahů, nízkou sebeúctu, deprese a jiné. Matky, které mají dítě ve své péči a starají se o něj, mají větší sklon k tomu být podráţděné, více trestají a

20


21


28

hubují své děti neţ matky v úplných rodinách, coţ můţe mít neblahý vliv na sebeúctu dětí. Zejména mladší děti starostem dospělých tolik nerozumí, a tak kdyţ se k nim matka chová chladně a odměřeně, mohou si myslet, ţe to ony udělaly něco špatného. Pro děti je tedy příhodnější, kdyţ mají matku jak fyzicky, tak emočně na blízku. Z čehoţ vyplývá, ţe čím dříve se maminka s rozvodem smíří, tím lépe na tom budou její děti. Otec jim však můţe jejich trápení také zmírnit, ale bohuţel i zhoršit. Jestliţe jim bude stále na blízku, bude se s nimi vídat často, dodrţí vţdy to, co slíbí a bude se jim plně věnovat, tak to dětem jejich nelehkou situaci usnadní a dám jim tím najevo, ţe i kdyţ jeho vztah s maminkou nevyšel, na dětech mu pořád moc záleţí. Ovšem pokud to bude naopak, pokud otec nebude dodrţovat sliby, které dětem dal, nebude na ně mít tolik času a opakovaně s nimi zruší setkání, pak děti dojdou k závěru, ţe otci na nich tolik nezáleţí a ještě více propadnou pocitu méněcennosti. Nevidí totiţ otce jako toho špatného, ale chybu vidí u sebe. U chlapců, kteří jsou vychováváni pouze matkou, můţe docházet i k problémům s jejich muţskou rolí. Chlapec, který uţ od předškolního věku vyrůstá jen s maminkou, se cítí a chová méně muţsky neţ chlapec z úplné rodiny. Dává i spíše přednost hráčkám a zájmům malých dívek, neţ malých chlapců. Jsou většinou velmi závislí na svých matkách a cítí se lépe mezi dívkami, neţ mezi chlapci, kteří vyrůstají v úplné rodině, nebo jen s otcem. „… chlapci jsou v tomto směru citlivější, vnímavější a také „zranitelnější“ než dívky. V poradenské praxi se u nich častěji shledáváme s obtížemi z nedostatku autority, kterou zpravidla v rodině zastupuje otec, ale i z nedostatku možnosti najít si imponující mužský vzor, uspokojit své sportovní, technické, přírodní zájmy apod.“22 Pro chlapce je tedy velmi důleţitá blízkost jeho otce a matky by mu v setkávání s ním neměly bránit, ale naopak jej v tom podporovat a ukázat mu jejich kladný postoj k otci. Pro chlapce je maskulinní identita velmi důleţitá a i kdyţ se matky svým synům snaţí být jak dobrou matkou, tak i dobrým otcem, tak ji chlapci dát nemohou. Dívky se zpravidla lépe společensky přizpůsobují a jsou snadněji zvladatelné neţ chlapci. Ovšem díky chybějícímu otci jim schází osoba, díky které by si mohly utvářet představu o svém budoucím ţivotním partnerovi a na kom by mohly zkoušet své probouzející se ţenství. Pokud nevyrůstají v rodině, kde by mohly pozorovat šťastný vztah rodičů a chybí jim otec, mohou se v budoucnu potýkat s nedůvěrou vůči muţům a také mohou pochybovat o 22

MATĚJČEK, Zdeněk: Rodiče a děti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství. 1986, s. 62

29

své ţenské atraktivitě právě pro muţe. Pokud se dívka cítí odmítnuta otcem, můţe se u ní vyskytovat spousta podezření a obav co se týče ostatních muţů. Chlapci jsou na tom podobně jako dívky. Pokud mají to štěstí a jako vzor mají před sebou harmonický vztah jejich rodičů, je pravděpodobné, ţe i oni budou mít šťastné manţelství a šťastný vztah. Jestliţe ale ţijí pouze s matkou a chybí jim otec jako jejich vzor, mohou mít s navazováním kontaktů s dívkami problémy a ani jejich heterosexuální vztahy nejsou moc dobré. Projevují se před dívkami zdrţenlivě, nemají tendence je dobývat, a pokud se setkají s nezájmem, ihned se stáhnou. U obou pohlaví je tedy zřejmý strach o jejich budoucí citový ţivot. Bojí se někomu důvěřovat a mají obavy ze zklamání, hádek a nedorozumění, které viděli u svých rodičů. Mají strach, jestli zvládnou svůj vztah a své manţelství. Další skutečnost, která je velmi podstatná pro vývoj dítěte, je ta, jestli se matka s rozvodem vyrovnala či nikoliv. Pokud se s odchodem manţela nemůţe smířit a pociťuje k němu nenávist či zášť, můţe se stát, ţe jí její syn bude svého otce připomínat. V tomto případě je moţné, ţe dítě pocítí nějaké negativní chování. Matka se k němu můţe chovat aţ nepřátelsky, i kdyţ si toho nemusí být sama vědoma. V některých případech zas ve svém dítěti vidí jen to, co ji po muţi, kterého stále miluje, zbylo. Začne na něm být tedy zcela závislá. „Chce si je udržet jen pro sebe, lpí na něm, chce je mít stále malým a závislým, bojí se jeho dospělosti, chrání je proti všem „nezdravým“ vlivům – až je donutí buď k otupělé rezignaci, nebo ke vzpouře.“23 Jindy se ve svém dítěti můţe aţ příliš vzhlíţet a plnit si skrz ně své touhy a neuskutečněná přání. I z tohoto důvodu je tedy lepší, kdyţ je pro dítě otec na blízku a matka mu v kontaktu s dětmi nijak nebrání. Jedním z problémů je také neposlušnost dětí. Díky tomu, ţe otci je přikládána větší autorita neţ matce, mají to v tomto ohledu matky samoţivitelky sloţité, protoţe děti mají pocit, ţe jim toho více projde. Nejvíce jsou děti neposlušné bezprostředně v porozvodovém období. Po přibliţně dvou letech se chování dětí téměř zlepší, i kdyţ spíše u dívek neţ u chlapců. Je všeobecně známo, ţe u dětí, které vyrůstají bez otce, se spíše objevuje delikvence neţ u dětí z úplných rodin. Je proto vhodné, kdyţ spolu rodiče i přes všechny rozpory dobře vycházejí a před dítětem jsou za jedno jako v době před rozvodem.

23

MATĚJČEK, Zdeněk: Rodiče a děti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství. 1986, s. 62

30

Pro rozvoj intelektu u dětí je přítomnost otce také poměrně důleţitá. Více však otec působí na mentální vývoj chlapce, neţ dívky. U chlapců, kteří svého tatínka vídají častěji, se mentální dovednosti začnou projevovat dříve neţ u chlapců, kteří se svým otcem mají méně kontaktu, nebo jej vůbec nevidí. Dívky díky otcově podpoře a očekávání se v dospělosti stávají úspěšnějšími a samostatnějšími ţenami. Chlapci se zas v otci vzhlíţí a mají v něm vzor, coţ je pro jejich vývoj a budoucnost velmi důleţité. Otec pro děti hraje významnou roli v tom, čeho jeho děti v budoucnu dosáhnou. Ať uţ jde o vzdělání, nebo cokoliv jiného.

5.3.1.2 Nový partner matky Případ, kdy se matka znovu provdá a do rodiny přichází její nový manţel je poměrně častá. Příchod nového partnera matky do zaběhnutého rodinného systému, můţe pro děti znamenat napětí a nejistotu. Jedná se především o to, ţe si děti po rozvodu vypěstují nějaký vztah jak k matce, tak k otci a „někdo“ jim to naruší. Syn se můţe cítit jako maminčin ochránce a neví, jak má přijmout jejího nového partnera a dcera zase můţe vnitřně bojovat se svou „věrností“ ke svému tatínkovi. Děti se s nově příchozím partnerem matky většinou špatně smiřují, coţ se můţe projevit i zhoršeným školním prospěchem u dítěte doposud bezproblémového, provokativním chováním, různými neurotickými a psychosomatickými obtíţemi a podobně. Matky bohuţel většinou vztah dětí ke svému novému partnerovi vidí lepší, neţ ve skutečnosti je. Vidí jej kladnější, neţ jej vidí samotné dítě. „… nového matčina partnera lépe přijímají děti mladší než starší a lépe děvčata než chlapci. U těch se totiž, zvláště po delším soužití se samotnou matkou, setkáváme častěji s obranným postojem proti „nevítané konkurenci“.“24 Nejhůře se s příchodem nového partnera vyrovnávají děti přibliţně od osmi do třinácti let věk. Existuje spousta aspektů, které ovlivňují přijetí nového partnera matky do rodiny. Záleţí na pohlaví a věku dětí, na citovém vztahu matky k novému partnerovi, na předchozím vztahu matky k dětem, ale také na osobnosti a chováním nové partnera a na době, která od rozvodu uplynula. Významným činitelem je také to, jaký je bývalý manţel a jak se jako otec k dětem chová a zanedbatelné není ani jak se chovají ostatní příbuzní jak z jedné, tak z druhé strany. Činitelů tedy existuje celá řada, takţe poradit matce v tom, jak nejlépe se k dětem chovat, aby nového partnera přijaly, je téměř nemoţné, protoţe vše závisí na vyjmenovaných činitelích a okolnostech. 24

MATĚJČEK, Zdeněk: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál. 1994. s. 76

31

Jestliţe si matka svého nového partnera vezme, dítě se zničehonic ocitá v pro něj nové situaci – stává se nevlastním dítětem. „Ve srovnání s dítětem z rodiny vlastní často život dítěti z rodiny nevlastní komplikuje skutečnost, že má jednoho rodiče ještě někde jinde a že svým způsobem patří do rodin dvou. Dokonce je tím někdy poznamenáno navenek, tj. před veřejností.“25 Zde se má namysli příjmení dítěte. Mnohdy je totiţ odlišné od zbytku celé rodiny. Pokud si tedy matka svého přítele vezme, přijme jeho příjmení a dítěti zůstane, to, které mělo dříve, pokud jeho vlastní otec se změnou jména nesouhlasí. Dítě můţe v různosti jmen v rodině pociťovat jakousi „nenormálnost“ a můţe se za ni stydět. Nevlastní otec tyto nepříjemnosti můţe vyřešit adopcí dítěte, ale je moţné, ţe tím dojde k určitému citovému zmatení dítěte, zejména mladšího, které si nejspíš bude klást otázky typu: „Ke komu vlastně patřím? Proč se mě můj vlastní rodič vzdal?“. I kdyţ to jeho rodiče myslí dobře, musí si uvědomit, ţe dítě s nimi nemusí sdílet stejný názor a místo toho, aby se cítilo lépe, můţe pociťovat velkou úzkost a napětí.

5.3.2 Dítě svěřené do výhradní péče otce I kdyţ se o lásce otcovské nemluví tolik, jako o mateřské, tak osamělý otec, který by sám pečoval o dítě, není v dnešní době nic neobvyklého a je tedy na místě, tuto situaci zmínit. K tomu, aby soud rozhodl o svěření dítěte do péče otce, dochází především z toho důvodu, ţe matka není schopná se o dítě postarat nebo se prokáţe, ţe otec dá dítěti lepší péči a zázemí, neţ právě jeho matka. Dítě bude ovšem matku velice postrádat, protoţe jej k ní váţe jakési přirozené biologické pouto. „Otec se nemůže s dítětem tak intimně sžít jako matka během těhotenství, neprožívá porod a bezprostřední kontakt s dítětem po něm, neprožívá intimitu kojení atd.“26 Otcové, jimţ bylo svěřeno dítě do péče, se potýkají se stejnými potíţemi, jako matky, ovšem některá úskalí jsou ještě zesílena. Jedním z úskalí je nedostatek biologického souţití, jak jiţ bylo řečeno. Dalším je naše kultura, která péči o děti přisuzuje zásadně ţenám, coţ muţům tuto situaci poměrně znesnadňuje. „Další činitelé jsou už skrytější, ale patrně závažnější. Pro citový a sociální vývoj dítěte je třeba, aby mělo ve své bezprostřední blízkosti vzory životní role mužské a ženské. To je podmínkou pozdější mužské identity u chlapců a

25

MATĚJČEK, Zdeněk: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál. 1994. s. 78

26

MATĚJČEK, Zdeněk: Rodiče a děti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství. 1986. s. 66

32

ženské identity u dívek. Jsou-li matka nebo otec s dítětem jen sami a mají-li dítěti přinést dost podnětů jak z mužského, tak ženského světa, nutně musí překročit meze své role podle pohlavní příslušnosti. Žádalo by se od nich, aby vystupovali ve dvou podobách či vydáních.“27 V tomto případě se ale vyskytují nějaké komplikace a to především z toho důvodu, ţe málokterý rodič dokáţe hrát dvě role. Pro tatínka je ovšem také problematické skloubit práci s výchovou dítěte. Takţe stejně jako matky, mnohdy vyhledávají pomoc příbuzných, babiček, ale i placených chův. V některých výjimečných případech nakonec přestávají pracovat a s dítětem zůstanou doma. Výhodou tohoto uspořádání je, ţe pokud otci byl svěřen do péče chlapec, vychovává jej osoba stejného pohlaví, coţ pro dítě můţe být prospěné – jestliţe je však otec vhodným příkladem pro následování. Dalším problémem můţe být to, ţe otec byl dříve zvyklý s dětmi trávit čas a pomáhat jim, ale také měl čas na svoji práci a zájmy, protoţe o domácnost se starala ţena. Po rozvodu teď ovšem vše záleţí na něm a je moţné, ţe na své děti bude mít aţ neúměrné nároky, co se týče starostí o domácnost, ale také například péčí o mladší sourozence nebo přípravu jídla. Není špatné, kdyţ se děti podílejí na chodu domácnosti, ale mělo by to být úměrné jejich věku a nemělo by je to okrádat o dětství. Důleţité je také náleţité ocenění za pomoc, protoţe přispívá k duševní pohodě dítěte.

5.3.2.1 Výhradní péče rodiče stejného pohlaví Děti v péči rodiče stejného pohlaví mají zpravidla méně potíţí, neţ děti u rodičů pohlaví opačného. Proto není překvapivé, kdyţ dívky ve výhradní péči matky jsou více spokojené, neţ chlapci. Tyto děti bývají zralejší, samostatnější a více společenské. Neprojevují se u nich tolik úzkostné stavy jako u dětí ve výchově rodiče opačného pohlaví. Jsou také více sebejisté a se svým ţivotem spokojené. Dle psychologických výzkumů vyšlo najevo, ţe chlapci ve výhradní péči otce jsou spíše bezproblémoví a více přizpůsobiví neţ chlapci, které vychovává matka sama. Samozřejmě ale také záleţí na kvalitě vztahu, jaký dítě k rodičům má. Děti s rodiči stejného pohlaví mají mezi sebou spíše kamarádský vztah, oproti tomu u dětí, které jsou svěřeny rodiči opačného pohlaví, se vyskytuje spíše agresivita a problémové 27

MATĚJČEK, Zdeněk: Rodiče a děti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství. 1986. s. 66

33

chování. U chlapců ve výchově matky se projevuje větší delikvence neţ u chlapců, které jsou vychovávány otcem. A dívky v péči otce mají zase častější sklony k depresím a úzkostným stavům. Při rozhodování o svěření dítěte do péče, by pohlaví mělo být důleţitým faktorem, protoţe podle výše popsaných skutečností, mu prospívá, kdyţ má častý kontakt s rodičem stejného pohlaví.

5.3.3 Dítě svěřené do střídavé péče rodičů Střídavá péče je v České republice stále ještě jakousi raritou, i kdyţ se uţ začíná pomalu rozmáhat. Jedním z důvodů, proč u nás není střídavá péče tolik častá, jako v jiných zemích, je nejspíš to, ţe soudci v sobě mají zaţitý ještě starý model, kdy dítě má vychovávat matka. Jedná se především o to, ţe pobyt dítěte u rodičů je rovnoměrněji vyváţen, neţ u dětí ve výhradní péči jednoho rodiče. Rodiče by měli o všech záleţitostech týkajících se dítěte, jako je léčení, vzdělávání apod. rozhodovat společně, nebo si mezi sebou rozdělit, kdo bude mít právo rozhodovat o jedné oblasti a kdo o jiné. Dětem se tak po rozvodu dostává ujištění, ţe na něj ani jeden z rodičů „nezapomene“ a budou se oběma cítit stejně milovány a hlavně budou s oběma stále stejně v kontaktu. Jak uţ tomu bývá, tento druh péče má také svoje kritiky a naopak stoupence. Kritici se ohrazují tím, ţe rodiče nemusí být schopni spolupracovat a tato forma péče můţe vést ke zvětšení jejich nepřátelství, coţ není přínosné ani pro děti, protoţe mohou být zapojeny do rozporu rodičů jako nástroje pro ublíţení jednomu nebo druhému. Dalším problémem, na který kritici poukazují, je časté stěhování dětí, které je můţe velmi stresovat. Je proto vhodné, pokud je dítě rodičům svěřeno do společné péče, aby rodiče bydleli poblíţ sebe, protoţe tak dítě například po čtrnácti denních intervalech nemusí měnit svoji školu, kamarády a prostředí. Pro děti můţe být také velmi obtíţné, ţe nemají jeden svůj domov, jako ostatní děti z úplných rodin, ale mají domovy dva a pro vybudování jejich stabilního prostředí to můţe být poněkud problematické. Dále je tu také fakt, ţe kaţdý rodič má nějaké představy o výchově, čili můţe dojít k tomu, ţe jeden týden bude dítě vychováváno v určitém modelu a další týden zas v jiném. Stoupenci střídavé péče jsou zas naopak přesvědčeni, stejná práva ve výchově dítěte a stejná míra odpovědnosti, dospějí k podstatně menší nesnášenlivosti mezi rodiči. Rodiče se

34

spolu naučí lépe komunikovat a vycházet. Samozřejmě, ţe společná péče nezaručí lepší vztah mezi rodiči, ale můţe přispět k jejich spolupráci, coţ je pro dítě zcela jistě přínosné. Střídavá péče můţe dětem prospět v tom směru, ţe udrţují smysluplný, aktivní vztah s oběma rodiči a díky tomu se s rozvodem lépe vyrovnávají. Také vědí, ţe je tatínek aktivně zapojen do jejich ţivota a rozvodem o jeho přítomnost nepřišly, jako to mohou vnímat děti, které jsou vychovávány pouze matkou. Děti se cítí více sebejistě a vyrůstají v klidnějším prostředí. Nejvíce ovšem asi záleţí na psychice dětí a na jejich schopnosti přizpůsobit se. Klidnější a komunikativnější děti snadno zapadnou v nové škole a snadněji si zvyknou na nové prostředí. Oproti tomu děti nesmělé mohou mít se začleněním do nového prostředí velké problémy a mohou se cítit poněkud frustrovaně. Pokud mají rodiče dvě a více dětí, mohou si díky společné péči děti rozdělit. Toto řešení je ovšem velmi odsuzováno a pokládá se za méně výhodné pro děti. Dítě totiţ nepřijde „jen“ o rodiče, ale také o svého sourozence, se kterým můţe mít velmi těsný vztah. V tomto případě by se měl vztah sourozenců brát v úvahu, někdy na sobě mohou velmi lpět, někdy zas mezi nimi můţe být znát velká rivalita a odloučení jim můţe naopak pomoci.

35

6. MOŽNOSTI SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU V ROZVODU Většinou pomoc vyhledávají právě ti rodiče, kteří rozvod nezavinili a ani o něj nepoţádali. Přemluvit tedy druhého z partnerů ke spolupráci bývá poměrně těţké a někdy se to ani nemusí podařit. Ve velkém mnoţství případů se stává, ţe klient bere svého terapeuta a poradce jako spojence, proto je důleţité, aby terapeut oběma svým klientům vysvětlil svoje postavení pouze jako profesionální a nestranné. „Závislejší z partnerů má sklon před rozvodem – a někdy ještě i při něm a po něm – k podbízivému chování, jímž obvykle nezíská nic víc než ještě větší míru nechuti, případně opovržení u druhého partnera. Nemá však smysl tomuto

partnerovi

jeho

chování

autoritativně

zakazovat,

případně

ho

strašit

kontraproduktivními důsledky takového přístupu. Je třeba respektovat skutečnost, že „tonoucí se stébla chytá“, nechat klienta nést odpovědnost za jeho jednání, nechat ho posuzovat výsledky jeho pokusů. Protože je vhodné podporovat vše, co by klientovi mohlo vrátit pocit vlastní hodnoty, je žádoucí nezahrnovat klienta kritikou.“28 Vzhledem k tomu, ţe během rozvodu procházejí oba manţelé těţkým obdobím a zaţívají velmi intenzivní emoce, je vhodné zprvu zvolit krizovou intervenci. Krizová intervence je specializovaná pomoc osobám, které se ocitly v krizi. Je zaměřena na akutní problém a jeho řešení. Vede k tomu, aby byl problém identifikován, ke zklidnění a nalezení stabilních prvků v krizi. Klientovi by mělo být především umoţněno, aby dal své emoce plně najevo. Mnohdy se ovšem stává, ţe odbíhá do svých fantazií o pomstě, kterou má velmi dobře promyšlenou. Terapeut by jej měl vyslechnout, ale nepodporovat jej v realizaci jeho plánů. Vyhledat terapeuta nebo sociálního pracovníka je zcela jistě správné rozhodnutí, pokud si rodiče s nadešlou situací nevědí sami rady. Jednou z hlavních úloh sociálního pracovníka, je poskytnout pomoc v krizové situaci, ve které se rodiče s dětmi ocitli. „Sociální pracovníci spolupracují s lékaři, psychology, pedagogy, sociology, školami, úřady práce, poradnami pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, pedagogicko-psychologickými pracovišti a dalšími odborníky a institucemi, které se zabývají problematikou dětí a mládeže.“29 Terapeut by také svého klienta neměl podporovat v jeho rozhodnutí s bývalým

28

MATOUŠEK, Oldřich, Koláčková Jana, Kodymová Pavla (eds.): Sociální práce v praxi. Praha: Portál, s.r.o. 2005. s. 68 29

MATOUŠEK, Oldřich, Koláčková Jana, Kodymová Pavla (eds.): Sociální práce v praxi. Praha: Portál, s. r. o. 2005. s. 51

36

manţelem nekomunikovat, zvlášť pokud jsou ve vztahu děti. Pro děti je velmi podstatné, aby spolu rodiče vycházeli. I kdyţ manţelé zaţívají těţké chvíle, je důleţité, aby nezapomínali na zájmy svých dětí a byli tu převáţně pro ně. Děti své rodiče vnímají jako vzor, během rozvodu se od nich učí, jak zvládat tyto a podobné krizové situace, je proto dobré, jim dát co nejlepší návod.

6.1 Rozvodová mediace „Základním principem rodinné – rozvodové mediace je spolupráce rodičů s mediátorem ve snaze nalézt optimální rozvodové uspořádání, tedy např. úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí včetně styku dětí s rodičem nebo prarodiči a jinými příbuznými, úpravu bytových a majetkových záležitostí a podobně.“30 Rodiče si díky pomoci jednoho nebo dvou nestranných mediátorů v několika sezeních ujasní své představy o výchově dětí a svých potřebách. Mediátor by se měl zabývat problematikou dětí, kde by si rodiče vyjasnili své postoje. A měl by s nimi také prodiskutovat setkávání dětí s rodiči. Mediace je mimosoudní řešení konfliktů a sporů a mezi základní principy mediace patří nezaujatost mediátora a jeho nezávislost. Mediátor nesmí být s ţádnou stranou spojen, a pokud si uvědomí, ţe situaci nezvládá, má povinnost předat případ kolegovi. Měl by respektovat názory a postoje obou stran, neprosazovat své vlastní názory, vnitřně stát na straně oběti, moralizovat a dávat najevo, ţe je něčím šokován. Také by se měl vyvarovat dominantnímu chování a neměl by stranám radit. Mediace umoţňuje rozvádějícím se manţelům jednat společně a vyjádřit jejich názory. Za cíl rozvodového mediačního procesu je pokládána konkrétní, dosaţitelná, časově vymezená a vyváţená dohoda mezi rodiči. Pokud to zákon vyţaduje, dohoda se předloţí soudu ke schválení. Partneři by mediaci neměli pokládat za terapii, která jim pomůţe urovnat jejich vztah a ani za smírčí řízení, ale za moţnost spolupráce, aby se mohli dohodnout a vyřešit své spory. Mediace můţe manţelům pomoci, ale je zde potřeba vzájemné ochoty. „Pro uskutečnění mediace je nezbytný jen jeden předpoklad, a to, aby klienti byli ochotni se sejít na jedno společné sezení. Ti, kteří prahnou spíš po pomstě než po dohodě, samozřejmě na takové sezení nepřijdou a budou raději volit adverzivní rozvod. Ale existuje mnoho rodičů,

30

BAKALÁŘ, Eduard: Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum. 2006, s. 100

37

kteří navzdory pocitům křivdy a hněvu sdílejí společný zájem – a tím je chránit své děti. To se může stát dostatečným východiskem pro úspěšnou mediaci.“31 „Zkušenosti ukazují, že mediační proces umožňuje stranám přicházet s výrazně více efektivními a kreativními řešeními dané situace než jiná řešení konfliktu, např. soud. V 7080% mediovaných případů je dosaženo výsledné, pro všechny zúčastněné strany, přijatelné dohody. Protože na dohodě pracovaly obě strany za pomocí vyškoleného odborníka – mediátora, je dohoda reálná, věcná, perspektivní a odráží možnosti a přání obou stran.“32 Vyuţitím rodinné mediace rodiče pomohou nejen sobě, ale převáţně svým dětem. Je to způsob řešení rozvodových problémů, který je prospěšný všem. Respektuje totiţ zájmy dětí a pomůţe předejít vleklému soudnímu sporu, který na nich můţe zanechat negativní následky.

31

EVERETT, Craig, EVERETT, Sandra Volgy: Zdravý rozvod pro rodiče i děti. Praha: Talpress, spol. s r. o. 2000. s. 111 32

Asociace mediátorů České republiky. Dostupné na WWW: http://www.amcr.cz

38

7. PRAKTICKÁ ČÁST Vzhledem k tomu, ţe já osobně s rozvodem rodičů nemám ţádné zkušenosti, zajímal mě názor lidí, které tato situace potkala. Chtěla jsem se dozvědět něco více o tom, jak se dítě s rozvodem rodičů vyrovnává, jaký to na něj má vliv, jak rozvod rodičů celkově vnímá a jak na něj tato situace působila. Ptala jsem se proto prostřednictvím dotazníku těch lidí, kterých se rozvod rodičů týká. Nejvíce mě zajímalo, jaká byla u dětí situace před rozvodem doma a jak rozvod samotný a dobu po něm proţívaly. Vzhledem k tomu, ţe se předpokládá, ţe situace v rodině před rozvodem bývá nedobrá, místy aţ vypjatá, zajímal mě tedy názor dotazovaných. Tento předpoklad se bohuţel potvrdil, ale nakonec se také ukázalo, ţe děti jsou se současnou situací v rodině víceméně spokojené. Dotazník jsem si zvolila především z toho důvodu, ţe mi umoţnil získat potřebné informace od velkého mnoţství respondentů a to za poměrně krátkou dobu. Převáţně jsem volila otevřenou formu otázek, protoţe jsem chtěla dát určitou volnost v odpovídání dotazovaným. Celkem jsem se dotazovala čtyřiceti lidí ve věkovém rozmezí 14 – 18 let. Z čehoţ bylo 26 dívek a 14 chlapců. Hned v úvodu jsem se dozvěděla, ţe dvanácti dětem se rodiče rozvedli, kdyţ jim bylo kolem 3 let, z čehoţ jsem odvodila, ţe k rozvodu došlo během první manţelské krize, která se objevuje mezi třetím a sedmým rokem trvání manţelství, kdy na manţele čeká spousta nových situací a povinností, včetně rodičovských, se kterými manţelé nemusí snadno vyrovnat.

39

O tom, jaká byla doma situace před rozvodem, se dotazování vyjádřili především tak, ţe byla vypjatá. Mezi rodiči vládlo napětí, nepřátelská atmosféra, rodiče se velmi často hádali a dělali si navzájem naschvály. Ve dvou případech jsem se dokonce setkala i s tím, ţe otec byl alkoholik a matku před dětmi bil, docházelo k vzájemným rvačkám a mnohdy zasahovala i policie. Někteří z dotazovaných také vypověděli, ţe se jeden rodič o druhém vyjadřoval poměrně hanlivě a nehezky ve snaze poštvat dítě proti druhému rodiči, coţ na psychiku dětí mělo velmi nepříznivý dopad. Jedna patnáctiletá slečna se k rozpadu manţelství jejích rodičů vyjádřila tak, ţe takovýto problematický rozvod snášela moc špatně, a tak byla nějakou dobu v péči psychologů. Není proto asi překvapivé, ţe na otázku, jestli by se dotazovaní chtěli vrátit do doby před rozvodem, odpověděli všichni bez výjimky záporně. Většina z nich se totiţ vyjádřila tak, ţe ač jim úplná rodina schází, jsou teď více v klidu a také uznali, ţe rozvod byl nejlepším řešením špatné situace mezi rodiči, která byla mnohdy pro většinu z respondentů aţ nesnesitelná a psychicky náročná. Větší část respondentů rozhodnutí rodičů o rozvodu nepřekvapilo, spíše to naopak očekávali. Ovšem i tak byl pro šest dotazovaných rozvod nečekaným a velmi nepříjemným překvapením, protoţe i kdyţ byli svědky častých hádek mezi rodiči, neočekávali, ţe by to mohlo vyústit aţ v rozvod. Na otázku, zda se jich rodiče ptali na názor, komu chtějí být svěřeni do péče, mi z větší části respondenti odpověděli kladně, i kdyţ samozřejmě záleţelo na věku dětí v době rozvodu. Některé děti se mohly rozhodnout samy, jiné byly dotazovány, aţ kdyţ dospěly do určitého věku, ve kterém byly schopné se vyjádřit a kdy mají soudně uznatelné právo si samy zvolit, u kterého z rodičů chtějí být. U většiny z dotazovaných bylo o porozvodovém uspořádání rozhodnuto po dohodě rodičů a jen ve třech případech tuto otázku musel řešit soud. Z odpovědí jsem také zjistila, ţe děti byly vţdy svěřeny matce a pokud se později mohly samy vyjádřit a rozhodnutí soudu změnit, neměnily a zůstaly dál s maminkou. Dále mi byl díky dotazníku potvrzen fakt, ţe u nás v České republice převaţuje výhradní péče matky, protoţe na otázku, komu bylo dítě svěřeno do péče, mi takto odpovědělo všech čtyřicet dotazovaných. Z další otázky vyplynulo, ţe s otcem se pak děti vídaly v takových intervalech, na kterých se buď rodiče sami domluvili, nebo které jim byly stanoveny soudem. U jednadvaceti dotazovaných jsou setkávání s druhým rodičem velmi nepravidelná a 40

postupem času se omezily na minimum. Převáţně pak na svátky, narozeniny, prázdniny, Vánoce apod. Na otázku, jaké změny děti po rozvodu čekaly, mi ve třinácti případech odpověděli respondenti tak, ţe je čekal především klid a pohoda, protoţe utichly hádky mezi rodiči. V deseti případech se mi dotazovaní svěřili s tím, ţe je čekal nový domov a noví spoluţáci, s čímţ se někteří vyrovnávali lépe a jiní hůře. Dále se mi šest respondentů svěřilo, ţe se u nich doma velice zhoršila ekonomická situace, coţ osamělý rodič špatně snášel a přenášelo se to i na dítě. V jednom případě mi sedmnáctiletá slečna odpověděla, ţe její maminka po rozvodu upadla do silných depresí a byla ve špatném psychickém stavu, coţ se odrazilo na prospěchu dívky ve škole a na její celkové psychické pohodě. Pokud se rodiče ocitnou v takto špatné situaci, ať uţ zdravotní, nebo ekonomické, myslím, ţe nejlepším řešením je pokusit se vyhledat odbornou pomoc, uţ jen z toho důvodu, aby byli schopní sami pomoci dětem s překonáním tohoto těţkého ţivotního období a byli jim oporou. Je tedy vhodné, aby vyhledali například sociálního pracovníka, který by jim pomohl při zvládání této obtíţné ţivotní situace. Sociální pracovník by měl spolupracovat s rodinou, která se ocitla v krizi a poskytnout jí mimo jiné poradenskou pomoc. Dále by se samozřejmě měl také zajímat o to, jestli jsou dodrţována práva dětí a pomoci jim ve vyrovnávání s rozvodem jejich rodičů. Na otázku jak by respondenti posoudili rodinnou atmosféru po rozvodu, mi v 75 % odpověděli tak, ţe bezprostředně po rozvodu byla situace napjatá a velmi nepříjemná, rodič se ocitl sám s dítětem, přešla na něj řada povinností, které například před rozvodem řešit nemusel, ale později by ji jiţ hodnotili jako lepší a klidnou. Především z toho důvodu, ţe v rodině ustály časté hádky a rozepře mezi rodiči. Dále jsem se dotazovala, jestli se rozvodem u respondentů změnilo něco k lepšímu. Na tuto otázku mi přibliţně 80 % dotazovaných odpovědělo kladně. V ostatních případech došlo ke zhoršení ekonomické situace, jak jsem jiţ zmínila. Jen v jednom případě jsem se dozvěděla, ţe rozvodem došlo spíše ke zhoršení celkové rodinné situace. Tento patnáctiletý chlapec mi odpověděl, ţe maminka se s rozvodem nedokázala smířit, začala pít a její vztah k synovi se velmi zhoršil. Chlapec byl pak na svoje pocity sám, neměl nikoho, komu by se 41

mohl svěřit a tím pádem tuto uţ tak nepříjemnou situaci snášel velmi špatně. Dodnes má k matce velice odtaţitý vztah. Přibliţně 60 % dotazovaných mi odpovědělo, ţe se jim rozvodem rodičů ulevilo. Zmizelo celkové napětí a začali být doma více uvolnění, bez stresu z dalších hádek mezi rodiči. Zbylí respondenti se k této otázce vyjádřili tak, ţe jim rozvod rodičů situaci nijak neulehčil a tři si na rozvod svých rodičů ani nevzpomínají, protoţe byli moc malí a situaci tedy takřka nevnímali. I kdyţ dalším předpokladem je, ţe si děti rozvod svých rodičů kladou za vinu, tak se tento předpoklad nepotvrdil, protoţe všech čtyřicet respondentů odpovědělo na tuto otázku záporně. Dokonce mi někteří odpověděli, ţe je nad tím ani nenapadlo přemýšlet a ţe si jsou vědomy toho, ţe rozvod byl zapříčiněný tím, ţe si spolu rodiče nerozuměli a jejich špatným vztahem, se kterým oni, jako děti, neměli co do činění Na otázku, jak respondenti proţívali dobu po rozvodu, mi většina dotazovaných odpověděla tak, ţe tuto dobu nevnímali nijak špatně. V osmi případech mi bylo odpovězeno, ţe na tuto dobu nevzpomínají rádi, protoţe to bylo velmi nepříjemné jak pro rodiče, tak pro děti. A pouze ve třech případech se vyskytla přímo nenávist vůči druhému rodiči, a to především kvůli závislosti na alkoholu, násilí vůči matce, anebo jeho velmi špatnému vztahu k dítěti. Kdyţ jsem se dotazovaných ptala, jestli rozvod rodičů vedl k nějakým změnám v jejich chování, přibliţně 60 % mi odpovědělo záporně. U ostatních jsem se dozvěděla, ţe rozvod berou jako průpravu do ţivota a ţe díky němu mají více realistický pohled na ţivot. Čtyři respondenti mi odpověděli, ţe rozvod zapříčinil jejich neprůbojnost v ţivotě, nízké sebevědomí a celkový pocit strachu. Jeden patnáctiletý chlapec mi odpověděl, ţe si díky rozvodu rodičů začal více váţit své maminky, nepociťoval takový stres a přestal být tolik uzavřený do sebe jako dříve. Osmnáctiletá slečna se mi zase svěřila s tím, ţe otec klesl v jejích očích. Přestal o ni mít zájem, jeho chování vůči ní bylo nepochopitelné, místy aţ nepřátelské, coţ ji velmi zraňovalo. Tyto její zkušenosti se u ní v průběhu puberty transformovaly v pocity nedůvěry v muţské pohlaví, z čehoţ postupně vyplynula její tendence bránit se, aby se jí muţi „nedostali pod

42

kůţi“. Později pak nebyla schopna navázat ţádný emotivní vztah, z čehoţ jí z části nakonec velmi pomohla psychoterapie. Musím také ovšem říci, ţe tato otázka není příliš objektivní. To, jestli se chování dětí po rozvodu změnilo nebo ne, by měli spíše posoudit jiní lidé, například příbuzní, kteří dítě dobře znají a ne dítě samo. U 90 % dotazovaných jsem se dozvěděla, ţe si alespoň jeden z rodičů našel nového partnera. Z čehoţ se ve většině případů, asi v 65 % oţenil se svou partnerkou otec, matky o sňatek tolik nestojí a jsou po rozvodu obezřetnější. Jen čtyři z dotazovaných, kterým se otec podruhé oţenil, a matka provdala, hodnotí svůj vztah k nevlastním rodičům, nebo partnerům rodičů velmi negativně. U jednoho chlapce je to zapříčiněno převáţně tím, ţe jeho nevlastní matka zapříčinila rozvod jeho rodičů, protoţe s ní měl otec vztah dávno před rozhodnutím o rozvodu a také otce podporovala v jeho závislosti na alkoholu. U sedmnáctileté slečny je zas hlavní důvod v tom, ţe se otec za svou novou rodinou přestěhoval do Německa a její nevlastní matka jí brání v kontaktu s ním. Neviděla ho tedy jiţ několik let a má pocit, ţe otec o kontakt s ní ani nestojí. Ostatní svůj vztah k nevlastním rodičům ohodnotili jako kladný a na přátelské úrovni, i kdyţ však jako nesrovnatelný se vztahem k jejich biologickým rodičům, coţ je podle mě samozřejmé. Stejně tak vztah k nevlastním sourozencům, byl kromě dvou případů hodnocen pozitivně, coţ je buď zapříčiněné tím, ţe nevlastní sourozence vídají minimálně nebo jsou s nimi často a mají k nim velmi kladný vztah. Dále jsem se dotazovala, jestli si respondenti myslí, ţe se s rozvodem svých rodičů vyrovnali a jak dlouho jim vyrovnávání trvalo. Dospěla jsem k závěru, ţe ve většině případů, došlo k vyrovnání s rozvodem za poměrně krátkou dobu, maximálně do několika týdnů. Čtyři z dotazovaných mi odpověděli, ţe jim vyrovnávání s rozvodem trvalo dlouhou dobu, v jednom případě dokonce 9 let. Pouze dva z dotazovaných mi na otázku odpověděli, ţe se s rozpadem manţelství svých rodičů dodnes nesmířili a byla to pro ně velmi bolestná zkušenost, která se na nich podepsala i v jejich současném ţivotě.

43

Kdyţ jsem se ptala na otázku, jestli by si dotazovaní přáli, aby se jejich rodiče k sobě vrátili, ani v jednom případě jsem se nedozvěděla, ţe ano. Dva z dotazovaných mi odpověděli, ţe neví, jestli by to bylo dobré jak pro rodiče tak pro ně a zbytek z respondentů mi odpověděl záporně. Ve čtyřech případech proto, ţe by si pro maminku přáli lepšího partnera. Ostatní respondenti uznali, ţe by si návrat rodičů k sobě nepřáli především z toho důvodu, ţe spolu zkrátka nemohou být. Na otázku, jestli jsou všichni respondenti spokojeni se současnou situací v rodině, mi bylo kromě čtyř případů odpovězeno kladně. Coţ bych hodnotila velmi pozitivně. V jednom případě mi šestnáctiletá dívka odpověděla, ţe je se současnou situací v rodině spokojena, jen jí trápí nezájem otce. Ani jeden z dotazovaných zpětně nehodnotil rozvod rodičů negativně. Všichni se k této otázce vyjádřili buď tak, ţe rozvod hodnotí pozitivně, nebo jako jediné moţné řešení nepříjemné situace v rodině, které uţ ale opakovat nechtějí. Sedmnáctiletý chlapec mi sdělil, ţe i kdyţ rozvod samotný byl pro něj a celkově pro rodinu velkou zátěţí, bylo to něco nevyhnutelného a v dané situaci nutného, co jemu a matce nakonec velmi pomohlo. Pro představu o tom, kolik dětí se s rozvodem rodičů vyrovnalo a kolik jich je spokojeno se současnou situací v rodině, jsem vytvořila k nahlédnutí tento graf:

44

ZÁVĚR Vzhledem k tomu, ţe v dnešní době se pro rozvod v České republice rozhodne kaţdé druhé manţelství, tak jsem se v předloţené práci pokusila nastínit, jak rozvod samotný v České

republice probíhá a jaký má dopad na děti. V první řadě jsem se chtěla dozvědět, jaký má rozvod rodičů vliv na jejich děti. A došla jsem k závěru, ţe pokud se rodiče alespoň před dětmi snaţí potlačit své negativní emoce a s rozpadem manţelství jsou poměrně vyrovnaní, můţe to dětem jejich uţ tak nesnadnou situaci velmi ulehčit. Z čehoţ vyplývá, ţe největší podíl na tom, aby se děti s rozvodem rodičů co nejlépe vyrovnaly, mají především právě jejich rodiče. Jako velmi podstatné povaţuji to, jakým způsobem rodiče své rozhodnutí dětem sdělí a jestli jsou schopni jim v klidu odpovídat na veškeré otázky a na vše co děti zajímá. Nejčastěji se děti ptají na to, jak bude vše dále probíhat a jestli je maminka s tatínkem mají ještě rádi. Je tedy důleţité, aby jim rodiče vše srozumitelně vysvětili a ujistili je v tom, ţe na jejich lásce k nim se nic nezmění. Prostřednictvím dotazníku se mi také podařilo potvrdit předpoklad, ţe děti situaci před rozvodem vnímají špatně, coţ na nich můţe zanechat negativní následky. Jak jsem jiţ zmínila, je z velké části na rodičích, aby dětem pomohli tuto situaci překonat. Dále jsem se zajímala o to, kolika z dotazovaných se rodiče ptali, ke komu chtějí být svěřeny do péče. Vše záleţelo samozřejmě na věku dítěte, ve kterém v době rozvodu bylo, ale i tak mě příjemně překvapilo, ţe ve většině případů, se rodiče zajímali o to, s kým chce dítě vyrůstat. Jedním z předpokladů také je, ţe si dítě rozvod svých rodičů velmi často klade za vinu. Tento předpoklad se mi pomocí dotazníku podařilo vyvrátit. A to díky tomu, ţe mi všichni respondenti na tuto otázku odpověděli záporně a dali mi jasně najevo, ţe nad tím ani nikdy neuvaţovali. Všichni si byli naprosto vědomi toho, ţe vztah rodičů nefungoval a oni s tím neměli co do činění. Díky této práci mi byly objasněny všechny otázky, které jsem k dané problematice měla. Ať uţ šlo o to, jak děti rozvod svých rodičů proţívají, nebo jak se s ním následně vyrovnávají.

45

POUŽITÁ LITERATURA BAKALÁŘ, Eduard a kolektiv autorů. Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2006. 124 s. ISBN 80-246-1089-2. EVERETT, Craig, EVERETT, Sandra Volgy. Zdravý rozvod. Praha : Talpress, spol. s r. o., 2000. 212 s. ISBN 80-7197-169-3. KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská terapie. Praha : Portál, 2006. 255 s. ISBN 80-7367-048-8. MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha : Portál, 1994. 98 s. ISBN 80-85282-83-6. MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. Praha : Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1989. 336 s. ISBN 08-056-89. MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla (eds.). Sociální práce v praxi. Praha : Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství, 2003. 162 s. ISBN 80-86429-19-9. SMITH, Heather. Děti a rozvod. Praha : Portál, 2004. 184 s. ISBN 80-7178-906-2. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Praha : Portál, 2001. 171 s. ISBN 80-7178-559-8. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2005. 467 s. ISBN 80-246-0956-8. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Asociace mediátorů české republiky [online]. Dostupné na WWW: .

46

Vliv rozvodu na děti

Recommend Documents