VLCI VE ZDECH
volně na motivy příběhu Neila Gaimana The Wolves in the Walls
Bára se procházela po domě. Všude byl klid.
Máma zrovna plnila domácí marmeládu do zavařovaček. Táta nebyl doma. Byl v práci. Bářin táta hraje na trombón. Bářin brácha hrál v obýváku nějakou videohru.
Pak Bára uslyšela zvuky. Ty zvuky vycházely zevnitř ze zdí. Byly to zvuky rachotící a lomozící. Byly to zvuky jako pukání a praskání. Ty zvuky zněly jako plazení či lezení či plížení. Bára věděla, co způsobuje takové zvuky ve zdech velkých starých domů, a šla to říct své mámě. „Máme vlky ve zdech“, oznámila mámě. „Slyšela jsem je.“
„Ne,ne,“ odpověděla jí máma, „nemáme žádné vlky ve zdech, to jsi určitě slyšela myši.“ „Vlky“ trvala na svém Bára. „Jsem si jistá, že to nemohou být vlci,“ nesouhlasila s ní máma. „Protože, víš co se říká …. když vlci vystoupí ze zdí, je se vším konec.“ „S čím vším?“ zeptala se Bára. „Prostě se vším,“ podívala se jí máma do očí, „to přece každý ví.“
Bára zvedla před tvář plyšové prasátko, které měla už z doby, kdy byla úplně maličká. „To neznělo jako myši,“ pošeptala prasátku.
A pak uprostřed noci, když bylo všude úplné ticho, uslyšela najednou mručení a bručení a škrábání a drápání. Uslyšela vlky ve zdech, jak spřádají své vlčí plány a kují své vlčí pikle. Příští den pak na sobě cítila z každé škvíry i díry ve stěně pohled cizích očí. Někdo na ni koukal i očima postav na obrazech visících na stěnách.
Rozhodla se promluvit si s tátou. „ Máme vlky ve zdech,“ zašeptala vystrašeně. „ To ne, miláčku,“ odvětil jí“, máš moc bujnou fantazii. Možná ty zvuky vydávají krysy. Ve starých velkých domech někdy bývají krysy.“ „Jsou to vlci,“ nesouhlasila Bára. “ Cítím to až v žaludku. A prasátko si taky myslí, že to jsou vlci.“ „Tak řekni prasátku,“ začal táta… … ale pak se zarazil: „proč vlastně přemýšlím, co bys mu měla říct. Je to přece plyšák.“ A Bára rychle ucukla s hlavou plyšového prasátka, aby se mu nic nestalo. „Každopádně: víš, co se říká o vlcích“, pokračoval pak táta, „když vlci vyjdou ze zdí, je se vším konec.“
„Kdo to říká?“ zeptala se Bára. „Lidi. Všichni. To přece víš,“ poučil ji táta a šel znovu cvičit na trombón.
Pak si šla Bára kreslit obrázek a uslyšela ty zvuky znova. Bručení a vrčení a mručení a kňučení. „To jsou vlci ve zdech,“ šla se svěřit bratrovi. „Netopýr,“ odsekl. „Ty myslíš, že to jsou netopýři?“ „Ne,“ uchichtl se, „ty jsi netopýr!“ A smál se vlastnímu vtipu, i když za moc nestál.
„Nejsem netopýr,“ rozčílila se Bára, „říkám ti, že máme vlky ve zdech.“ „Za prvé,“ spustil bratr, „v těchhle zeměpisných končinách žádní vlci nežijí. Za druhé : vlci nežijí ve zdech, to dělají jen myši a krysy a netopýři a podobná havěť. A za třetí : když vlci vylezou ze zdí, je se vším konec.“ „Kdo to říkal?“ zeptala se ho Bára. „Pan Elefant ze školy,“ utrousil brácha, „učí nás přírodopis.“ „A jak to ví?“ „To ví každý,“ zamumlal ještě brácha a odešel do svého pokoje dopsat domácí úkoly. Příští den byly ty záhadné zvuky ještě hlasitější. „Musíme se nějak zbavit těch myší,“ přemýšlela ráno máma. „Zpropadené krysy, ráno někoho zavolám, aby to tu od nich vyčistil“,navrhoval pro změnu táta. „Jsou to netopýři, to je přece jasný,“ hlásil vesele brácha. „Budu spát celou noc s vystrčeným holým krkem. Jestli je některý z nich upír, kousne mě a já budu moct lítat a spávat v rakvi a nebudu muset chodit do školy.“
Ale Bára věděla, že to nejsou ani myši, ani krysy, ani netopýři. Jen zakroutila hlavou nad touto přehlídkou nevědomosti. Pak si vyčistila zuby, dala pusu mámě a tátovi a šla spát. Ve starém domě byl té noci klid. „Nějak se mi to nezdá“, pošeptala Bára svému plyšovému prasátku. „Je tu nějak moc ticho.“ Ale za chvíli zavřela oči a usnula. A o půlnoci najednou vytí a ječení a praskání a bouchání a mlácení a pak….
…. vlci vystoupili ze zdí!
„Néééé!“ křičela Bářina máma „Vlci vystupují ze zdí!“ zařval Bářin táta, popadl ji pod paži a utíkal s ní dolů po schodech se svým nejlepším trombónem v druhé ruce. „Je konec“, polknul na sucho brácha a pádil za nimi dolů po schodech. Celé rodině se naštěstí podařilo uprchnout zadními dveřmi do zahrady. Stáli strnule u plotu na dolním konci zahrady. V domě se svítilo úplně ve všech místnostech.
Věděli, že v domě se vlci dívají na jejich stopalcovou televizi a jedí jejich svíčkovou z lednice a domácí laskominy ze spíže a tančí vlčí tance po secesním schodišti odshora dolů a zase zpátky.
„Měli bychom se odstěhovat někam za polární kruh“, představoval si Bářin táta, „tam jsou domy ze sněhu a ledu a kolem na tisíce kilometrů nic než lední medvědi a tuleni. Když už vlci vystoupí ze zdí, nedá se nic jiného dělat.“ „Hmm,“ povzdechla si Bára. „Musíme odjet na Saharu“, snila matka, „tam jsou stěny domů z jemného barevného hedvábí, které plápolá v teplém vánku a dokola na tisíce kilometrů nic než velbloudi a pouštní lišky.“ „Hmmm,“ povzdechla si opět Bára. „Myslím, že bychom měli odsud zmizet a žít ve vesmíru,“ nabádal rodiče Bářin bratr. „Můžeme žít na orbitální družici s pláštěm z nerezové skořepiny plným blikajících a blýskajících světel a kolem …. na biliony kilometrů …. nic než morny a kvarety.“ „ Co jsou morny a kvarety?“ zeptala se Bára. „Vesmírní tvorové“, vysvětlil jí bratr. „Mají hodně nohou – teda kvarety ne, ty nemají žádné nohy, ale jsou celkem přátelské.“ „Já nechci žít nikde jinde než doma,“ posteskla si Bára. „A nechala jsem tam svého plyšáka!“ „Koupíme ti nového“, utěšovala ji máma, „ať budeme, kde budeme. A teď se jde spát.“ Na zahradě bylo od země chladno a Báře se stýskalo po jejím plyšákovi.
„Je tam úplně sám, v domě s vlky“, představovala si, „ můžou mu udělat hrozné věci.“
A tak se vydala zpátky přes zahradu k domu, tišší než myš, přes betonové schodiště k zadnímu vchodu a tudy dovnitř. Stála tam v malé předsíni v zadní části domu, když uslyšela, že několik vlků běží dolů po schodech. Koukali v televizi na nějaký film s Clintem Eastwoodem, pojídali u toho chleba s máminou domácí meruňkovou marmeládou, a když vylízali celou zavařovačku, zaběhli si v reklamní pauze do spíže pro nášup. „Kam se mám schovat? Co teď?“ Rychleji než by netopýr mávnul křídly Bára vstoupila do zdi. A prodírala se útrobami starých domovních zdí, přes schodišťovou stěnu doprostřed domu a pak do zdi své ložnice. Ležel tam obrovský vlk, tlustý jako sud, a spal v její posteli.
Měl na sobě froté ponožky: růžové a hnědé. Dvě na předních tlapách, jednu na uchu a jednu na ocase. Hlasitě chrápal.
Bára otevřela obraz, který visel nad její postelí, a slézala dolů, a pak: – opatrně – tiše – sebrala své plyšové prasátko ze země a pochovala ho. „Chrrr….Pššš “ chrápal vlk, ležící, spící. Jako stín se Bára vydrápala na střechu domečku pro panenky, odtud na skříňku s oblečením, pak vyšplhala na věšák a za obraz a zpátky do zdi. „V těch zdech je docela hezky,“ pomyslela si. „Strašně jsem se o tebe bála,“ řekla svému plyšákovi a jemně ho k sobě přitiskla.
A zdmi se jí pomalu podařilo dostat až zpátky do zahrady. „Kde jsi byla?“ ptali se jí hned překvapení rodiče. „Musela jsem si zajít pro svého plyšáka,“ odpověděla. „Slíbila jsem přece, že ti koupím nového,“ starostlivě pronesla matka, „byl by nový, růžový, nevybledlý.“ „Právě proto jsem se pro něho vrátila,“ odpověděla Bára a zvedla kamaráda před oči. Hned na to šla spát v objetí se svým prasátkem.
Příští ráno šla Bářina máma do práce, Bářin brácha do školy, a Bára zůstala s tátou sedět v trávě dole na zahradě. Táta střídavě cvičil nějakého Beethovena na trombón a četl si cestovatelské příručky.
„Můžeme odjet a žít na opuštěném ostrově.“ navrhl jim pak večer (po večeři sestávající ze sekané v housce a marmeládových koblih, které koupila máma cestou z práce). „Můžeme bydlet v přírodní chatrči s bambusovými stěnami na ostrově uprostřed moře, na celém ostrově nic než kozy a v moři kolem nic než ryby.“ „Můžeme bydlet v horkovzdušném balóně,“ navrhla pro změnu máma. „Můžeme bydlet v domečku v koruně vysokého stromu,“ navrhl zase brácha. „A nebo se můžeme vrátit zpátky a žít zase v našem domě,“ navrhla nakonec Bára. „Cože?“ podivil se táta. „Cože?“ podivila se máma .„Cože?“ podivil se brácha. „Jakže?“ podivila se princezna Mononoke, která se jako každou středu stavila pomoct se zahradničením.
„No,“ řekla Bára,“ ve zdech domu je dost místa. A aspoň tam není zima.“ „A co vlci?“ zeptal se táta. „Jsou v domě,“ odpověděla Bára, „ne ve zdech.“ Bářina máma a táta a brácha sice reptali a kabonili se, ale nikdo z nich nechtěl strávit další noc na zahradě na chladné zemi. Zkusili ještě usnout v kůlně, ale bylo to tam příliš cítit posekanou trávou a páchlo tam zahnívající ovoce a benzín do sekačky. Tak se vydali k betonovým schodům a zadním vchodem do zadní předsíně a do zdí.
„Musíme být potichu,“ řekla Bára. Ale vlci dělali takový rámus, že stejně nemohli nic slyšet.
Celá rodina se pomalu prodírala dutinami zdí domu a všichni nakukovali dovnitř do pokojů očima postav na obrazech a škvírami v omítkách a trhlinami stěn. Někteří vlci se znova dívali na tanec v televizi a pojídali k tomu brambůrky. Zesílili zvuk co to šlo a trousili drobky chipsů po koberci, kde se pak vše promíchávalo se zbytky pečiva a lepivou meruňkovou marmeládou. Někteří vlci skákali po schodech. Někteří vlci jezdili po zábradlí.
Někteří vlci si vybrali ze skříní to nejlepší oblečení a aby si ho mohli obléci, rozpárali si vzadu velké díry na ocasy. Celá rodina nakonec usnula ve zdech. Ale uprostřed noci je něco vzbudilo.
Vlci měli večírek.
Zpívali a tancovali a vlčí vtipy vykládali. Jeden z vlků hrál videohru Bářina bratra a měl úplně nejlepší skóre! Dva z mladších vlků se dostali i do zavařovaček s máminou letošní višňovou marmeládou a jedli ji rovnou ze sklenic a tlapami ji roztírali po zdech. Největší a nejtlustší vlk hrál melodii jedné tradiční staré vlčí písně na tatínkův druhý nejoblíbenější trombón. „Moje letošní višňová marmeláda! Moje stěny!“ zoufala si Bářina máma. „Mé nejlepší skóre!“ rozčiloval se Bářin brácha. „Můj druhý nejoblíbenější trombón!“ byl zlostí bez sebe Bářin táta.
„Tak a teď už toho mám dost!“ zavelí najednou do útoku Bára. Ve zdech nebylo moc místa, jen tak na jednu starou polámanou židli. Bára uchopila do ruky jednu nohu od židle. „Mám těch vlků plné zuby,“ praví odhodlaně táta, praví odhodlaně máma, praví odhodlaně brácha. A každý z rodiny si vzal jednu nohu z rozbité židle. „ Připraveni?“ zeptala se máma. „ Připraveni!,“ odpověděli všichni. A pak
„….Wúúúú….“, zavili vlci. A lidé vystoupili ze zdí.
„Když lidé vystoupí ze zdí“, zařval ten největší nejtlustší vlk, „ je se vším konec! “ a odmrštil trombón do kouta. Vlci pádili dokola kolem pokoji a popadali rychle ty nejcennější věci. „Wááá!“ křičeli, „Wááá!“ Zkrátka když lidé jednou vystoupí ze zdí, je všemu konec.
Běželi po schodech dolů, spěchali a vráželi do sebe a skákali jeden přes druhého, aby byli co nejrychleji venku a pryč odsud.
„Čí tohle byl sakra vlastně nápad?“ zabručel si cestou pod nos jeden z mladších vlků.
A vlci utíkali a utíkali a utíkali a utíkali a nezastavili se dokud se nedostali tam, kde už nikdy nebudou žádní lidé ve zdech, kteří by z nich uprostřed noci vystoupili s nohama od židlí v rukou. A jestli běželi za polární kruh nebo na poušť nebo do vesmíru, to nikdo neví. Ale od těch dob do dneška už ty vlky nikde nikdo nespatřil.
Zabralo to pár dní, než se rodině podařilo uvést dům do stavu v jakém byl před tím, než vlci vystoupili ze zdí.
Ale nakonec bylo všechno jako dřív, tedy kromě tatínkova druhého nejoblíbenějšího trombónu, který byl vlky neodstranitelně potřísněn meruňkovou marmeládovou zavařeninou. A tak Bářin táta prodal svůj druhý nejoblíbenější trombón do frcu a koupil si tam tubu,po které vždycky toužil. A všechno bylo, jak má být …… až do chvíle, kdy Bára najednou objevila něco neobvyklého. Uslyšela ve starém domě šustění a škrábání a vrzání. A pak, jednu noc ….. uslyšela zvuk, který zněl přesně, jako když slon potlačuje kýchnutí.
Šla za svým plyšovým prasátkem. „ Myslíš, že to mám říct ostatním?“ zeptala se ho. „ Že tu máme slony, co žijí ve zdech našeho domu?“
„ Určitě na to brzy přijdou sami,“ odpovědělo Báře prasátko. ……………….. A taky že jo.
