Veronika Nosková
23.11.2009
Ještě předtím, než Nick dokončil svůj rok na střední škole, doporučila nám Julie nemocnici specializovanou na problémovou dospívající mládež. Nacházela se v jiném státě. Pokud bychom Nicka přes léto umístili v tomto zařízení, dostáli bychom slibu, který jsme dali ve škole a možná bychom Nickovi opravdu pomohli. Bylo mu teprve patnáct, a proto jsme přemítali, zda právě nemocnice, kde byli zaměřeni především na drogovou závislost, je tím pravým řešením. Julie se v tom však vyznala a byla přesvědčena, že pro Nicka by se určitě nějaké řešení našlo. Usoudili jsme, že mu to nemůže ublížit, zvlášť, když tam budou psychiatři, kteří s ním mohou mluvit. Nevěděli jsme, co si jinak počít, a to místo mělo vynikající pověst. Něco jsme udělat museli, to bylo bez diskuze a navíc se nám zdálo, že Nickův psychiatr z toho ještě není tak zoufalý jako my. Řekl, že neví, komu by ho doporučil na léčení, i když my ostatní jsme jasně viděli, že se Nick den po dni stále hlouběji noří do depresí a že má období, kdy jeho jednání postrádá jakýkoli smysl. Později jsme si to znovu potvrdili, když jsem pročítala jeho deníky. Nick souhlasil, že nemocnici vyzkoušíme, třebaže z toho nebyl nijak nadšený. Ve škole však jasně řekli, že by se měl pře návratem do druhého ročníku léčit, takže moc na vybranou neměl. Také Nickův psychiatr s pobytem v tomto zařízení souhlasil. Těsně před odletem Nick div nezmeškal spoj, protože se krátce před odjezdem zamkl v koupelně. Prohodil jen, ještě cosi musí nutně udělat. Když se kdosi v domě zmínil, že si před ochodem do koupelny natáhl gumové rukavice, zděsila jsem se. Bušila jsem na dveře a hrozila, že je nechám vyrazit. Zmocnila se mě neblahá předtucha, že se tam uvnitř stane něco hrozného. Když konečně otevřel, zjistila jsem, že jsem se zase tak moc nemýlila. Nick stál na prahu a přihlouple se usmíval. Po šíji i po tvářích mu stékala modrá barva. Vlasy měl ještě vlhké a od barvy byl celý potřísněný. Obarvená byla i podlaha i všechno kolem. „To je nová barva. Tyrkysová. Líbí se ti to, mami?“ Tvářil se jako chlapeček z mateřské školy, který nakreslil svůj první obrázek. Bylo těžko se na něj zlobit, Musela jsem mu tu hloupost odpustit. „Tak líbí se ti to?“ No jistě, tou barvou jsem byla doslova uchvácená. Raději jsem ho popohnala, aby letadlo nakonec opravdu nezmeškal. Julie letěla s ním, v nemocnici měl Nick strávit zhruba měsíc. Já zatím odcestovala s ostatními dětmi do Napa, kam měl po skončení hospitalizace přijet i Nick. Bez ohledu na předchozí zkušenosti jsem naivně a bláhově domnívala, že tentokrát všechno proběhne bez větších problémů. Předpokládala jsem, že tam stráví asi třicet dnů, občas zavolá a domů se vrátí v lepším stavu, než v jakém odjížděl. Julie očekávala, že s ním stráví zhruba jeden týden a jakmile si Nick trochu zvykne, poletí domů. Vrátí se pro něj až v posledním týdnu, aby ho dopravila k nám. N Nicka jsem však znala natolik dobře, že bylo zbytečné se domnívat, že všechno proběhne hladce.Musela bych být padlá na hlavu, abych opravdu pevně věřila, že všechno dopadne podle mého přání. Situace se dobře vyvíjela pouze prvních pár dnů. V té době mu to alespoň ještě jasně myslelo. Když jste hodní a milí, tak i ostatní se k vám chovají podobně. Ale když jste hajzlíci, nic dobrého si nezasloužíte. Snažím se k lidem přistupovat s úctou, i když mi zrovna nesedí, protože jinak bych si i já zasluhoval totéž. N druhou stranu, když oni nejsou ani trochu milí, pak oni jsou ti Hanzlíci, a ne vy. Myslím, že tady je to obzvlášť důležité, protože se tu těm druhým prostě nedá vyhnout. Jde především o lidi ze skupiny, protože s těmi je člověk neustále ve styku. Je to dobrá škola pro budoucnost, protože třeba v práci se člověk jiným lidem taky prostě nevyhne a nemůže čekat, že všichni budou vždycky jen milí.
[email protected]
1
604 923 433
Veronika Nosková
23.11.2009
Obdivuji čestné, věrné, příjemné, ušlechtilé, tvůrčí, silné a citlivé lidi. Nemyslím silné po fyzické stránce, ale takové lidi, kteří prožili těžké období a vyšli z něj moudřejší a poučenější. Obdivuji matku, která se vypracovala vlastním úsilím. Začínal od nuly a prošlo velmi těžkým obdobím, ale posílilo ji to a rozhodně nezahořkla. Je velmi laskavá, milující, ušlechtilá a čestná. Umí vyjádřit své pocity a své rodině je mimořádně oddaná. Ale po několika dnech se cosi zvrtlo a Nickovi se situace vymkla z rukou. Jasně to vyplývá z jeho deníkových zápisků. Tvrdí o sobě, že je maniodepresivní a bláznivý a vzápětí se zmiňuje o smrti, krvi, bolesti, exkrementech a vyžívá se v násilnických představách. Píše příklad : Jsem uvězněn ve stavu chlapectví. Jsem omráčen útrapami, které jsem musel podstoupit. Jsem špinavý. Lžu. Jsem ztělesnění úpadku. Jsem to nejubožejší stvoření, které se kdy během evoluce vyvinulo. Jsem špína. Jsem nenávist. Jsem válka. V té době už vůbec nebyl v pohodě. Nemám tušení, co se v něm odehrávalo v těch kritických dnech. Postupně začal napadat výchovné poradce, odmítal se podřídit režimu, nechtěl chodit na skupinová sezení, někdy bouřlivě reagoval na to, co bylo vysloveno na terapeutických sezeních, a podle Juliiných slov dospěl k názoru, že nás nenávidí. Nakonec prohlásil, že domů se už nikdy nevrátí. Pravděpodobně se před ním někdo letmo zmínil o tom, že je asi hodně těžké mít tak slavnou matku, možná i prohodili něco v tom smyslu, že jsem se mu nikdy moc nevěnovala, a možná ho někdo dorazil poznámkou, že jsem se ho zřejmě zbavila, abych si mohla zařídit vlastní život. Nick jim na tu vějičku skočil a šíleně si to bral. Byl zmatený a nevěděl, co si počít. Po jednom nebo dvou týdnech ztratil orientaci nadobro. Nenáviděl lidi v nemocnici, nenáviděl i mě, i Johna s Julií nenáviděl. Nenáviděl každého, a když se ho zeptali, zda se cítí být zneužívaný vlastní rodinou, odpověděl že ano. Zřejmě proto ho informovali o možnosti obrátit se na soud a požádat o poručníka. Když se Julie vrátila do nemocnice, neušlo jí, v jakém je stavu. Byl naprosto zmatený a silně neklidný, vyděšený a šíleně umanutý představou, že půjde k soudu zažádat o poručníka, i když už stačil zapomenout, proč to chce. Julie nám doporučil, abychom si ho co nejrychleji vzali domů, dříve než se ještě víc pomátne. V nemocnici s ní souhlasili. Nejspíš měl pocit, že je na něj vyvolávám příliš velký nátlak, a nedokázal se s tím vyrovnat. Cosi se v něm zaseklo a Julie nedokázala vypátrat, proč k tomu došlo. Situace se dramaticky vyhrotila, když Nick trval na soudním přidělení poručníka. Nakonec jsem zavolala svého právníka, který znal kolegu ve městě poblíž nemocnice. Ten člověk pak zatelefonoval do nemocnice. Nick byl natolik zmatený, že se ním dalo jen velmi těžko diskutovat. Doktoři prohlásili, že je třeba, aby se vrátil domů. Citelně mě to zasáhlo, zpanikařila jsem, znejistěla a nemohla jsem se z toho otřesu vzpamatovat. V té nemocnici se nespecializovali na psychické poruchy jako takové, ale spíš na děti, které podlehly drogám. A Nickovi problémy byly nad jejich, ale i nad naše schopnosti a možnosti. Chtěli se Nicka zbavit naléhavě, jak naléhavě jsme ho chtěli už mít doma. Strávil tam přesně dva týdny, a i když ho na začátku hospitalizace trápila deprese, byl jinak při smyslech. Teď byl naprosto vykolejený a nezvladatelný. Julie nás požádala o zajištění tělesného strážce, aby Nicka dokázala vůbec dopravit domů. Byl v takovém stavu, že měla strach, aby neutekl nebo neprovedl v letadle něco nepředvídatelného. Vybrali jsme proto vhodného muže, který Julii i s Nickem doprovodil domů.
[email protected]
2
604 923 433
Veronika Nosková
23.11.2009
Ale jakmile se po odjezdu z nemocnice ocitli na letišti, Julie zavolala. V té době byl celkem klidný. Starost nám však dělalo pomyšlení, že se domů vrací v horší stavu, než v jakém byl před samotnou hospitalizací. Nezdálo se, že je připraven na návrat, a my znovu stáli pře otázkou co s ním, a ž vystoupí z letadla. Bylo třeba mu najít dočasné útočiště, kde by se zvolna vzpamatoval. Zavolala jsem jeho psychiatrovi, který si na žádné místo nevzpomněl. Nick nebyl nebezpečný, neohrožoval sebe ano své okolí, nepatřil do nemocnice a podle doktorova mínění ještě nenastal čas, kdy by bylo nutné nasadit léky. Připadala jsem si tehdy naprosto bezmocná. Byla jsem pevně přesvědčená, že Nick je natolik nemocný, že se nemůže vrátit domů. Sama bych ho nezvládla a musela jsem rovněž myslet na ostatní děti, které s námi bydlely. Na letišti jsem při setkání s Nickem byla značně rozechvělá. Celý uplynulý týden mi opakoval do telefonu, jak silně mě nenávidí, že jsem to já, kdo zavinil zhoršení jeho stavu, že mi na něm nezáleží. Jediné co mě prý zajímá, je moje kariéra a moje sláva. Přestal rozumně uvažovat a zdálo se, že mě viní ze všech svých problémů. V době, kdy byl v nemocnici, bylo zbytečné vysvětlovat mu,jak to doopravdy je, a připomínat mu, kolik času jsem strávila s ním a kolik jsem ho věnovala ostatním dětem. V té době mi péče o Nicka zabírala prakticky celý den. Neustále jsem se dohadoval se školou, s jeho psychiatrem a hovořila jsem o něm s Julií. Den byl příliš krátký, abych dělila svůj čas mezi intenzívní péči o něj, abych měla dostatek času na Nickovi sourozence a abych po nocích pracovala na knihách a televizních inscenacích. Skoro jsem se nevyspala. Věčně jsem něco nestíhala. Donekonečna jsem se omlouvala, že mám zpoždění, a dlouhé hodiny jsem trávila u telefonu a snažila se vydupat ze země nějaké přijatelné řešení Nickovi situace. Bylo to pro mě těžké období a Nick si to patrně ne zcela uvědomoval. Netušil, kolik hodin denně mi zabere péče o něj a snaha mu pomoci. Věděl jen, že není spokojen se způsobem svého života. V tomto ohledu na tom podobně jako většina dospívajících v jeho věku. A jako většina jeho vrstevníků byl mimořádně zahleděný sám do sebe a nekompromisně vyžadoval, aby mu okolí věnovalo maximální pozornost a spoustu času, především mého času. Když jsem tehdy 5. července 1993 dorazila na letiště a uviděla Nicka, všechny mé problémy se náhle jako by rozplynuly, stejně jako se rozplynuly ve chvíli kdy se narodil. Vnímala jsem jen jeho úsměv, jeho oči a milovanou tvář. A jakmile mě zahlédl, rozeběhl se ke mně, aby mě objal. Okamžitě ze sebe vychrlil, že mě má moc rád. Pak se zatvářil kajícně a dodal : “Vlastně ani nevím, proč jsem tak vyváděl a byl na tebe zlý. Byl jsem z toho hrozně zmatený. Ale teď už se nezlobím. Všechno je v pořádku.“ Znala jsem ten pohled. Věděla jsem, že takhle mluví ve chvíli, kdy se po dlouhé době shledáváme, ale nezapomínala jsem na skutečnost, že v pořádku rozhodně není. Tam v nemocnici se mu jen přitížilo. Buď se jejich péče míjela účinkem, nebo na něj někdo z terapeutické skupiny neblaze působil, i když to s ním rozhodně nemysleli zle. Bylo těžké dopátrat se toho, k čemu tam tenkrát došlo, ale Nickovi to rozhodně neprospělo. Naše snaha pomoci mu vyšla naprázdno. Byl nemocnější než když odjížděl, a jeho deprese se jen prohloubila, i když se mu při našem setkání na chvíli ulevilo. Jeho choroba v něm tikala dál jako časovaná bomba…..
Pozn. Text je čerpán z knihy Jeho světlo od Daniele Stell. Pojednává o jejím synovi, který trpěl vážnou nemocí zvaná maniodepresivní psychóza, na kterou na konec zemřel.
[email protected]
3
604 923 433
Veronika Nosková
[email protected]
23.11.2009
4
604 923 433
Veronika Nosková
[email protected]
23.11.2009
5
604 923 433
Veronika Nosková
[email protected]
23.11.2009
6
604 923 433
