Úvod do bankovních obchodů

KAPITOLA

1

Úvod do bankovních obchodů 1.1 Česká národní banka Česká národní banka (dále také ČNB) je centrální bankou České republiky. Zřízena byla zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Hlavním cílem činnosti České národní banky je péče o cenovou stabilitu v České republice prostřednictvím cílování inflace. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, podporuje ČNB obecnou hospodářskou politiku vlády, která vede k udržitelnému hospodářskému růstu. V souladu se svým hlavním cílem pak Česká národní banka: • Určuje měnovou politiku. • Vydává bankovky a mince. • Řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, pečuje o jejich plynulost a hospodárnost a podílí se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních systémů a na jejich rozvoji. • Vykonává bankovní dohled nad činností obchodních bank, poboček zahraničních bank a konsolidačních celků, jejichž součástí je obchodní banka se sídlem v České republice; bankovní dohled stanoví rámec pro obezřetné podnikání bank a kontroluje jeho dodržování. Česká národní banka proto vydává opatření a vyhlášky, které obsahují podmínky pro vstup do bankovního sektoru a pravidla obezřetného podnikání v jednotlivých oblastech činnosti obchodních bank. • Provádí další činnosti, např. podle zákona č.21/1992 Sb., o bankách. —9—

KE0660_sazba.indd 9

13.12.2011 6:58:44

Základy bankovnictví

1.2 Obchodní banky Obchodní banky se ve své činnosti řídí zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách. Pod pojmem „banka“ se podle tohoto zákona rozumí právnická osoba založená jako akciová společnost se sídlem v České republice, která přijímá vklady od veřejnosti a poskytuje úvěry a která k těmto činnostem má bankovní licenci, o jejímž vydání rozhoduje Česká národní banka. Obchodní banka může vykonávat také další činnosti, pokud je má povoleny v udělené bankovní licenci – jedná se např. o bezhotovostní platební styk, o směnárenskou činnost nebo o obchody s cennými papíry.

Jednotná bankovní licence V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie je také uplatňována tzv. jednotná licence. Tato jednotná licence znamená, že dává jejímu držiteli právo, aby svoji činnost vykonával vedle svého „domovského státu“, tj. státu, jehož orgán licenci vydal, také na území jiného členského státu Evropské unie a Islandu, Lichtenštejnska a Norska, a to bez licence vydané příslušným orgánem tohoto státu (tzv. hostitelského státu nebo orgánu). Činnost takovéto obchodní banky na území hostitelského státu podléhá příslušnému orgánu dozoru domovského státu. Příslušný orgán dohledu hostitelského státu kontroluje dodržování podmínek, které jsou úzce vymezeny jeho právními předpisy. Také takováto obchodní banka musí samozřejmě dodržovat všechny předepsané povinnosti, tedy např. pravidelně předkládat stanovené výkazy nebo statistická hlášení. Obchodní banky musí splnit pro obdržení jednotné bankovní licence současně několik podmínek, z nichž nejvýznamnější je vlastnictví této banky alespoň z devadesáti procent jinou bankou nebo bankami a ručitelský závazek mateřské banky nebo bank za její závazky (se souhlasem domovského orgánu dohledu) – jedná se tedy o tzv. oprávněnou finanční instituci. Aby mohla obchodní banka obdržet „jednotnou licenci“, musí dále mít sídlo na území členského státu, mít licenci od příslušného orgánu domovského státu, musí být dohlížena orgánem dozoru domovského státu a splnit oznamovací postup stanovený právem Evropské unie.

— 10 —

KE0660_sazba.indd 10

13.12.2011 6:58:44

Úvod do bankovních obchodů

Obchodní banky jsou nedílnou součástí finančních trhů Finanční trhy jsou trhy s penězi, to znamená, že ti, kteří jich mají přebytek, je prodávají, a ti, kteří jich mají nedostatek, je nakupují. Finanční trhy jsou trhy s vlastnostmi peněz, tedy s jejich schopností fungovat jako likvidita nebo jako kapitál. Finanční trhy se z hlediska času dělí na trhy: • Peněžní, na nichž se obchoduje s likviditou, tj. jsou na nich prováděny operace s dobou trvání do jednoho roku – obchoduje se zde např. s pokladničními poukázkami nebo se směnkami. • Kapitálové, na nichž se obchoduje s penězi jako s kapitálem (neboli s jejich schopností přinášet další přidanou hodnotu), tj. jsou na nich prováděny operace s dobou trvání delší než jeden rok – obchoduje se zde např. s akciemi, s obligacemi (dluhopisy) nebo s podílovými listy. Institucionální finanční zprostředkovatelé jsou instituce, které se specializují na zprostředkování obchodů na finančních trzích formou poskytování finančních služeb. Dělí se na obchodní banky a na nebankovní instituce, mezi které patří např. burzy cenných papírů nebo investiční a penzijní fondy. Zprostředkování obchodů s penězi na finančních trzích funguje na dvou odlišných principech, a to na principech: • Svěřeneckých, kdy primární věřitel svěřuje svoje peníze finančnímu zprostředkovateli, aby on s nimi nakládal podle svých představ. Operace se tak rozpadá na dvě relativně samostatné části – na koupi peněz a na jejich prodej. Finanční zprostředkovatel je tak dlužníkem primárního věřitele a současně na sebe bere riziko, že mu jeho dlužník peníze vrátí. Svěřenecké systémy vznikly historicky jako první a jejich nositeli v současnosti jsou zejména obchodní banky nebo spořitelny. • Investorských (neboli „typicky tržních“), kdy se primární věřitel mění v investora, který svoje peníze ukládá do cenných papírů.

— 11 —


13.12.2011 6:58:44


1.3 Česká bankovní asociace (ČBA) Česká bankovní asociace (www.czech-ba.cz) byla založena v roce 1990 jako dobrovolné sdružení právnických osob podnikajících v peněžnictví a v oblastech úzce navazujících. Členství v České bankovní asociaci má dvě formy: • Plné členství je vyhrazeno bankám a pobočkám zahraničních bank s licencí ČNB. • Přidružené členství je otevřeno zejména reprezentacím zahraničních bank a „pomocným organizacím“ se vztahem k bankovnictví. Předmětem činnosti České bankovní asociace je zejména: • Zastupovat a prosazovat společné zájmy jejích členů ve vztahu k Parlamentu ČR, vládě, České národní bance a dalším právním subjektům. • Prezentovat roli a zájmy bankovnictví vůči veřejnosti a rovněž vůči zahraničí. • Podílet se na standardizaci postupů v bankovnictví a na vytváření odborných zvyklostí a také podporovat harmonizaci bankovní legislativy s legislativou Evropské unie. Osu činnosti ČBA tvoří angažovanost v průběhu přípravy zákonných a podzákonných norem se vztahem k činnosti jejích členů, spolupráce v prevenci bankovní a finanční kriminality a legalizace výnosů z trestné činnosti, pořádání odborných seminářů, rozvoj pracovních vztahů s regulačními orgány a ostatními subjekty finančního trhu, vydávání doporučujících standardů bankovních aktivit. Od 1. července 2004 je ČBA plným členem Evropské bankovní federace (FBE), tedy sdružení bankovních asociací členských zemí Evropské unie a Norska, Švýcarska a Islandu (plní členové) a dalších bankovních asociací zemí střední a východní Evropy včetně Ruska a Turecka (přidružení členové). Jedná se o nejvýznamnějšího nevládního partnera orgánů Evropské unie v oblasti bankovnictví. Dne 1. června 2004 vstoupila Česká bankovní asociace do Evropské platební rady (EPC).

— 12 —


13.12.2011 6:58:44


1.4 Spořitelní a úvěrní družstva Spořitelní a úvěrové družstvo (družstevní záložna) je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, především přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení za úvěry a různé další formy peněžních činností. Ve svojí činnosti se řídí zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a o některých opatřeních s tím souvisejících. Spořitelní a úvěrová družstva nejsou obchodními bankami zřízenými a působícími na základě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.

1.5 Charakteristika obchodů obchodních bank Jak již bylo řečeno, obchodní banka je akciová společnost, která přijímá vklady (neboli depozita), poskytuje úvěry a provádí další činnosti, pokud jsou uvedeny v její bankovní licenci (zejména investuje do cenných papírů na vlastní účet, zajišťuje pro své klienty platební styk, provádí směnárenské operace, poskytuje bankovní záruky, otevírá akreditivy, pronajímá bezpečnostní schránky atp.). Jednotlivé typy bankovních obchodů banky je možné nejlépe vysvětlit na její rozvaze (neboli bilanci). Rozvaha obchodní banky je (stejně jako rozvaha kteréhokoli jiného podniku) tvořena aktivy a pasivy, jejichž výše se musí vždy rovnat. V pasivech jsou uvedeny zdroje obchodní banky, v aktivech je uvedeno použití těchto zdrojů. Pasiva rozvahy obchodních bank jsou tvořena vlastními a cizími zdroji. • Vlastní zdroje jsou tvořeny akciovým kapitálem banky neboli jejím základním jměním, rezervními a dalšími fondy a nerozděleným ziskem z minulých let (pokud valná hromada nerozhodla o způsobu jeho rozdělení). • Cizí zdroje jsou tvořeny vklady bankovních i nebankovních klientů. Vklady nebankovních klientů se nazývají primární vklady, vklady bankovních subjektů se nazývají sekundární vklady. Pokud bance poskytne jiná obchodní banka nebo ČNB úvěr, jedná se také o pasivum, konkrétně o „cizí zdroj“. Vklady klientů se dále člení na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, a to podle doby, na kterou jsou v bance uloženy. Nejvýznamnějšími krátkodobými vklady jsou běžné účty, mezi střednědobé a dlouhodobé vklady se řadí spořicí účty a termínové vklady. — 13 —


13.12.2011 6:58:44


Součástí pasiv banky jsou také dluhopisy vydané konkrétní obchodní bankou. Dluhopis (neboli obligace) je převoditelný cenný papír, ve kterém se dlužník (tedy emitent dluhopisu) zavazuje zaplatit věřiteli (majiteli dluhopisu) určitou částku v určitém termínu a vyplatit mu určitý výnos. Prostřednictvím emise dluhopisů obchodní banky získávají dlouhodobější peněžní prostředky, které jim slouží jako zdroj financování především dlouhodobých úvěrů. Za vlastní i cizí zdroje musí obchodní banka platit: • Vlastníkům akcií vyplácí dividendy, samozřejmě pokud dosáhla zisku a pokud o tom pak rozhodla valná hromada jejích akcionářů. • Vkladatelům vyplácí úroky. • Majitelům dluhopisů musí platit úroky a po době, která je uvedena na dluhopisu, musí od nich dluhopis „odkoupit zpět“ za jeho nominální hodnotu. Aktiva rozvahy obchodní banky ukazují, jakým způsobem banka investuje pasiva, tedy především cizí zdroje, tj. vklady klientů. Mezi aktiva patří: • Úvěry, které daná obchodní banka poskytuje svým nebankovním klientům (především podnikům nebo občanům) nebo jiným obchodním bankám. Poskytnuté úvěry tvoří objemově největší část aktiv obchodní banky. Za poskytnuté úvěry banka dostává od svých klientů úroky. • Pokladní hodnoty, tedy hotovost – jedná se o bankovky a mince v domácí měně i v zahraničních měnách (v eurech, amerických dolarech atp.). Hotovost banky potřebují, aby mohly vyplácet klientům jejich vklady, nebo pro potřeby provádění směnárenských operací. Toto aktivum nevytváří bance žádný úrokový výnos, a protože musí být tzv. kryto nějakým pasivem (tedy zdrojem, za který banka musí platit), vytváří pouhou svou existencí bance ztrátu. To je důvod, proč se banky snaží minimalizovat používání hotovostí. Jedinými výnosy, které mají banky z obchodů s hotovostmi, jsou poplatky za vklad a výběr hotovostí a ze směnárenských operací, které ovšem sotva pokrývají nutné náklady na správu hotovostí (zejména náklady na manipulaci s hotovostí, platby pokladníkům, na technické vybavení trezorů a pokladen nebo na bezpečnostní opatření). • Vklady u jiných peněžních ústavů (a to včetně centrální banky).

— 14 —


13.12.2011 6:58:44


• Úvěry, které poskytla jiným peněžním ústavům. • Nakoupené cenné papíry (např. státní pokladniční poukázky, státní dluhopisy nebo směnky). • Pozemky, budovy, zařízení a ostatní majetek obchodní banky. Rozvahu obchodní banky je možné graficky znázornit takto: Aktiva

Pasiva

Pokladní hodnoty (hotovost)

Závazky vůči ČNB

Směnky (eskontní úvěr), pokladniční poukázky

Vklady jiných bank, příp. i úvěry od jiných bank

Šeky

Vklady klientů

Úvěry klientům

Vlastní emise dluhopisů (obligací)

Vklady u ostatních peněžních ústavů (včetně centrální banky)

Akciový kapitál

Státní pokladniční poukázky, státní dluhopisy a jiné cenné papíry

Zákonné rezervní fondy

Kosorciální účasti

Ostatní fondy (např. kapitálové fondy tvořené např. emisním ažiem z emise akcií)

Hmotný a nehmotný majetek banky (pozemky, budovy, zařízení)

Nerozdělený zisk minulých let, který nebyl použit na tvorbu příslušných fondů, na výplatu dividend akcionářům atp.)

Ostatní aktiva (zůstatky na účtech časového rozlišení nebo na uspořádacích účtech)

Ostatní pasiva (např. zůstatky na účtech časového rozlišení)

Zisk obchodní banky je tvořen z největší části rozdílem mezi přijatými a placenými úroky, tj. rozdílem mezi úroky, které banka přijme od svých klientů, jimž poskytla úvěr, a úroky, které banka musí platit svým klientům, kteří si u ní uložili svoje volné peněžní prostředky. Informace o zisku konkrétní obchodní banky a o jeho struktuře lze nalézt ve výkazu zisku a ztrát (tj. ve výsledovce) dané banky. Kompletní účetní výkazy a veškeré navazující ekonomické informace o konkrétní obchodní bance může každý zájemce nalézt v její „výroční zprávě za příslušný rok“, která bývá k dispozici také na internetových stránkách této banky. — 15 —


13.12.2011 6:58:44


Analýza ziskovosti (nejenom) obchodních bank je prováděna pomocí celé řady ukazatelů, z nichž snad nejvýznamnější jsou: • ROA (neboli return of assets čili návratnost aktiv), který ukazuje, kolik vydělá „průměrná jednotka“ aktiv. • ROE (čili return of equity neboli výnosnost vloženého kapitálu). Tyto hodnoty se často porovnávají s výnosy z dlouhodobých cenných papírů – pokud jsou výhodnější, tak se akcionáři zbavují akcií obchodních bank a svoje finanční prostředky použijí na nákup státních cenných papírů, které jsou obecně považovány za bezpečnější. Zajímavým ukazatelem je tzv. kapitálový multiplikátor, což jsou průměrná celková aktiva vydělená průměrným celkovým kapitálem. Tento ukazatel (nazývaný také leverage ratio nebo asset/capital ratio) udává, jaký je vztah mezi výší bilanční sumy dané obchodní banky a výší jejího kapitálu neboli jaké množství aktiv je kryto jednotkou kapitálu. Dalším poměrně často používaným ukazatelem je tzv. čistá úroková marže. Jedná se o rozdíl mezi celkovými úrokovými náklady a výnosy vydělený průměrnými úročenými aktivy. K analýze ziskovosti obchodních bank dále slouží také mnoho dalších ukazatelů. V této souvislosti je nutné konstatovat, že významnou součástí obchodní i řídící činnosti ústředí (centrály) každé obchodní banky je tzv. řízení aktiv a pasiv (neboli assets and liabilities management, zkráceně ALM). Protože úvěrové obchody jsou poměrně rizikové, a tudíž je i výnos (tedy přijaté úroky) z nich relativně nejistý, snaží se banky zvýšit podíl zisku, tvořený příjmy z poskytování jiných služeb, tj. např. prostřednictvím poplatků za vedení účtů, poplatků za provádění platebního styku atp. Konkrétní podíl poplatků na zisku každé obchodní banky je možné zjistit z jejího výkazu zisku a ztrát (výsledovky), který je součástí výroční zprávy této banky. Výroční zprávu každé obchodní banky lze získat v obchodních prostorách této banky a na jejích internetových stránkách. Na základě rozvahy (bilance) obchodní banky členíme také typy (druhy) obchodů, které banky provádějí.

— 16 —


13.12.2011 6:58:44


Jedná se o: • Obchody pasivní, tedy o obchody „se vztahem“ ke straně pasiv rozvahy. Jde o obchody depozitní – banka vede např. běžné účty, spořicí účty nebo termínované vklady. • Obchody aktivní, tedy o obchody, které „mají vztah“ ke straně aktiv rozvahy. Pro potřeby této publikace se jedná hlavně o poskytnuté úvěry. • Obchody bilančně neutrální, které nemají přímý vztah k rozvaze banky. Jedná se především o platební styk nebo o pronájem bezpečnostních schránek.

1.6 Přehled vybraných právních norem se vztahem k činnosti bank Obchodní banky se ve svém podnikání musí řídit platnými právními normami. V této kapitole je proto uveden přehled (v časovém pořadí od nejstarších po nejnovější) těch právních norem, které nejvíce ovlivňují jejich činnost. V případě potřeby je nutné pracovat s platným a účinným zněním daného zákona. V dalším textu této publikace mohou být uvedené zákony citovány jenom pod jejich číselným označením. Tento přehled je sestaven k 31. říjnu 2011. Zákon č. 191/1950 Sb.

zákon směnečný a šekový

Zákon č. 513 /1991 Sb.

obchodní zákoník

Zákon č. 21/1992 Sb.

o bankách

Zákon č. 6/1993 Sb.

o České národní bance

Zákon č. 219/1995 Sb.

devizový zákon

Zákon č. 101/2000 Sb.

o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů

Zákon č. 321/2001 Sb.

o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

Zákon č. 229/2002 Sb.

o finančním arbitrovi

Zákon č. 190/2004 Sb.

o dluhopisech

Zákon č. 253/2008 Sb.

o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu

— 17 —


13.12.2011 6:58:44


Zákon č. 284/2009 Sb.

o platebním styku

Zákon č. 136/2011 Sb.

o oběhu bankovek a mincí a o změně zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 169/2011 Sb.

o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku

Vyhláška č. 274/2011 Sb.

o provedení některých ustanovení zákona o oběhu bankovek a mincí

1.7 Identifikace klientů banky Každá obchodní banka je povinna identifikovat svoje klienty. V zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách je uvedeno, že banka je povinna (pro potřeby pojištění vkladů v bankách) zabezpečit identifikaci vkladatele při vedení jeho účtu nebo jiné formě přijetí jeho vkladu a identifikační údaje o vkladateli vést ve svojí evidenci. Identifikačními údaji se podle tohoto zákona rozumí: • U fyzických osob jméno, příjmení, adresa a datum narození nebo rodné číslo, popř. identifikační číslo. • U právnických osob obchodní firma nebo název právnické osoby, její sídlo a u tuzemských právnických osob také identifikační číslo. Tyto identifikační údaje musí být uvedeny ve smlouvě o vedení účtu, ve vkladní knížce a na vkladovém certifikátu, vkladním listu nebo na jiném podobném dokumentu, kterým je potvrzeno přijetí vkladu bankou. Na základě zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti je banka povinna identifikovat svoje klienty. Pro potřeby zákona č. 253/2008 Sb. se identifikačními údaji rozumí: • U fyzické osoby všechna jména a příjmení, rodné číslo a (pokud nebylo rodné číslo vydáno) datum narození, místo narození, pohlaví, trvalý nebo jiný pobyt a státní občanství; pokud se jedná o podnikající fyzickou osobu, také její obchodní firma, odlišující dodatek, místo podnikání a identifikační číslo. • U právnické osoby obchodní firma nebo název včetně odlišujícího dodatku nebo dalšího označení, sídlo, identifikační číslo nebo obdobné číslo přidělované v zahraničí; u osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo členem, údaje uvedené v první odrážce tohoto odstavce. — 18 —


13.12.2011 6:58:44


Jak je vidět, tak oba zákony vyžadují od obchodních bank jiný rozsah údajů, kterými jsou povinny identifikovat svoje klienty. Zákonem č. 253/2008 Sb. je stanovena povinnost identifikace klienta podrobněji než zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách., který je ovšem pro obchodní banky „základní normou“. Na druhé straně by měla každá obchodní banka při identifikaci svých klientů zohlednit, že nemůže předpokládat, zda klient nebude mít na svém účtu operace vyšší než limit 10 000 eur, který je stanoven zákonem č. 253/2008 Sb. Nutné identifikační údaje od klienta bude pracovník banky vyžadovat při uzavření každé smlouvy, a to tak, že jej požádá o předložení příslušných dokladů o tom, že podniká, tj. např. výpisu z obchodního rejstříku, živnostenského listu, koncesní listiny nebo dokladu z analogické evidence (samozřejmě pouze tehdy, pokud podniká) a jeho osobního dokladu (např. občanského průkazu). Pokud si klient chce založit podnikatelský účet a jako doklad o tom, že podniká, může předložit pouze doklad finančního úřadu o přidělení tzv. DIČO (tedy tzv. daňového identifikačního čísla), tak s ním žádná obchodní banka (a ani nikdo jiný) nemůže uzavřít smlouvu, protože se jedná pouze o doklad o tom, že je klient evidován na finančním úřadě pro potřeby placení daní – nejedná se tedy o žádný identifikační doklad. Pouhá existence DIČO rozhodně neznamená, že je daný subjekt podnikatelem, a proto mu nelze založit podnikatelský účet. Občan totiž může mít příjem např. z vlastní umělecké činnosti nebo z pronajímání prostor ve vlastním rodinném domku, což ovšem neznamená, že je, respektive že musí být podnikatelem. U fyzických osob občanů obchodní banky požadují minimálně občanský průkaz (u občanů České republiky) nebo cestovní pas (u cizinců). Některé obchodní banky požadují od svých klientů pro potřeby jejich identifikace ještě další doklad, nejlépe opatřený fotografií, a to z důvodu zvýšení bezpečnosti identifikace klienta – dva doklady se totiž zcizují nebo zfalšují hůře než jeden doklad. Bankovní úředníci jako identifikační doklad v žádném případě nemohou akceptovat doklad o ztrátě občanského průkazu, protože neobsahuje veškeré identifikační údaje, které jsou vyžadovány platnými zákony.

— 19 —


13.12.2011 6:58:44


Jinak řečeno, smlouvu o poskytování jakékoli služby s klientem obchodní banka uzavře pouze tehdy, když prokáže svou způsobilost k právním úkonům, a to jako fyzická osoba občan, fyzická osoba podnikatel, nebo právnická osoba. Podnikatelský účet tudíž bankovní úředníci nemohou založit nikomu, kdo příslušným dokumentem (např. výpisem z obchodního rejstříku, živnostenským listem nebo koncesní listinou) neprokáže, že skutečně podniká. V obchodních podmínkách každé banky, které bývají součástí smluv o poskytování služeb, může být uvedeno také ustanovení, že klient je povinen „svojí“ bance sdělovat veškeré změny, které se týkají jeho identifikačních dokladů. Vedle pojmu „identifikace klienta“ je rovněž používán pojem „autentizace klienta“. Pod tímto pojmem je nutné představit si prověření, zda je konkrétní klient skutečně oprávněn využívat konkrétní bankovní službu. Toto prověření je prováděno nejčastěji prostřednictvím podpisového vzoru nebo nejrůznějších kódů (např. PIN u platebních karet).

1.8 Ověřování zahraničních veřejných listin V řadě případů (např. při identifikaci klienta) se lze setkat s nutností ověřit platnost listin, kterými je v obchodním styku ověřována nějaká skutečnost (plná moc, ověření podpisu na smlouvách atp.). Při ověřování listin vystavených v ČR a při kontrole jejich ověření nenastává žádný problém, neboť jejich ověřování provádí notář nebo obecní úřad. Složitější situace nastává při ověřování zahraničních veřejných listin (např. dokladů o právní subjektivitě klienta nebo plných mocí). O postupech, které je nutné dodržovat při kontrole, zda byly zahraniční veřejné listiny ověřeny správně, pojednává tato kapitola – tyto postupy se týkají nejenom bank, ale také všech ostatních subjektů, kteří potřebují „pracovat“ se zahraničními veřejnými listinami. Dokumenty zasílané nebo předkládané ze zahraničí do České republiky jako listiny veřejné (např. písemnosti vyhotovené nebo ověřené notáři, soudní nebo jiná rozhodnutí nebo ověření příslušnými orgány cizích států) dosvědčují určité skutečnosti. Aby tyto dokumenty neztratily svou důkazní moc, kterou mají v zemi svého původu, a aby tedy mohly být akceptovány jako veřejné listiny — 20 —


13.12.2011 6:58:44


i v České republice, musí být řádně ověřeny (pokud ČR nemá se státem vyhotovení listiny dohodu, na jejímž základě není vyžadováno žádné ověření). Ověření existuje buď ve formě superlegalizace nebo ve formě apostilní doložky – použití příslušné formy ověření závisí na konkrétní úpravě mezinárodně právních vztahů mezi Českou republikou a dalšími státy. Pokud je v České republice v rámci obchodního styku předložena veřejná listina ze zahraničí za účelem prokázání nějaké skutečnosti, je vždy nutno postupovat následujícím způsobem:

Přehled států, s nimiž máme uzavřenu dohodu o právní pomoci Nejprve je nutné ověřit, zda listina pochází ze státu, se kterým má Česká republika uzavřenu dohodu o právní pomoci. Na základě takových úmluv je možné listiny, které byly vydány nebo ověřeny příslušným orgánem dané cizí země, použít v ČR bez jakéhokoli dalšího ověření.

Listina nepochází ze státu, s nímž má Česká republika uzavřenu dohodu o právní pomoci Pokud listina nepochází ze státu, se kterým má Česká republika uzavřenu dohodu o právní pomoci, je nutné zjistit, zda stát původu předkládaného dokumentu je, nebo není signatářem haagské „Úmluvy o zrušení požadavku ověřování zahraničních veřejných listin“ z roku 1961, která vstoupila v platnost pro Českou republiku dnem 16. března 1999 a která je publikována v částce 17 Sbírky zákonů z roku 1999 v rámci Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 45/1999 (dále jen „úmluva“). Text této úmluvy je také uveden (v anglickém jazyce) na www.hch.net, v části „conventions“ jako Convention of 5 October 1961 Abolishing the Requirement of Legalisation for Foreign Public Documents.

Úmluva o zrušení požadavku ověřování zahraničních veřejných listin Tato Úmluva ruší požadavek diplomatického nebo konzulárního ověřování cizích veřejných listin (tzv. superlegalizaci). Za veřejnou listinu se podle Úmluvy považují následující listiny, které byly vydané na území jednoho ze signatářů Úmluvy a ze států, které se Úmluvou

— 21 —


13.12.2011 6:58:44


řídí (dále jen „smluvních států“) a které jsou předkládané na území jiného smluvního státu: • Listiny vydané soudním orgánem státu (i státním zástupcem, vyšším soudním úředníkem nebo soudním vykonavatelem). • Listiny vydané správními orgány. • Notářské listiny. • Úřední potvrzení, kterými jsou opatřeny listiny podepsané soukromou osobou (např. úřední potvrzení o registraci listiny nebo úřední nebo notářské ověření pravosti podpisu). Jediný formální úkon, který může být požadován mezi smluvními státy za účelem potvrzení pravosti podpisu, potvrzení oprávněnosti osoby dokument podepsat nebo potvrzení pravosti pečetě a/nebo razítka, kterým je listina opatřena, je připojení doložky nazývané Apostille neboli apostilní doložka, kterou vystaví příslušný úřad státu, ve kterém byla listina vydána. Doložkou bude opatřena listina samotná, resp. bude uvedena v příloze listiny. Tato doložka může být vyhotovena v úředním jazyce úřadu, který ji vydává. Přehled úřadů oprávněných vydávat apostilní doložky je uveden na internetové adrese www.hcch.net v části „authorities“. Tyto „oprávněné úřady“ si stanovuje každý členský stát Úmluvy samostatně. Text na uvedené internetové adrese není v českém jazyce.

Listina nepochází ze smluvního státu Úmluvy Pokud listina nepochází ze smluvního státu Úmluvy, je nutné požadovat tzv. vyšší ověření listin neboli superlegalizaci. Tato povinnost vyplývá z § 62 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Vyšší ověření neboli superlegalizace znamená, že předkládaná listina bude opatřena ověřením některého úřadu, případně i více úřadů v dané zemi a v poslední řadě českým zastupitelským úřadem v zemi nebo působícím pro několik zemí, resp. pro určitý region. Zastupitelský úřad České republiky neověřuje, zda např. uvedená firma v zemi existuje, ale že orgány, které listinu ověřily, v dané zemi působí.

— 22 —


13.12.2011 6:58:44


Vzor apostilní doložky APOSTILLE (Convention de La Haye du 5 octobre 1961) 1. Stát ............................................ Tato veřejná listina 2. byla podepsána ............................ 3. jehož funkce ................................ 4. opatřena razítkem ......................... OVĚŘENO 5. v ..................................

6. dne .............................

7. kým .............................. 8. číslo ............................. 9. kolek .............................

10. razítko .........................

1.9 Bankovní tajemství Kategorie „bankovního tajemství“ je popsána v zákoně č.21/1992 Sb., o bankách. Bankovní tajemství znamená, že obchodní banka nesmí nikomu sdělovat žádné informace o svých klientech a o zůstatcích na jejich účtech, o poskytnutých úvěrech a ani o jiných bankovních obchodech svých klientů. Z tohoto ustanovení ovšem platí několik důležitých výjimek, které jsou uvedeny v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách. Obchodní banka totiž musí podat takové informace o klientech, které spadají pod institut bankovního tajemství, pokud je písemně požadují: • Soud pro potřeby občanského soudního řízení. • Orgány činné v trestním řízení (tj. zejména Policie ČR).

— 23 —


13.12.2011 6:58:44


• Správci daně, tj. finanční úřady ve věci vymáhání daňových nedoplatků. • Ministerstvo financí ČR v souvislosti s bojem proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. • Orgány sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny ve věci řízení o nedoplatcích pojistného. • Soudní exekutor, který je pověřen provedením exekuce. • Úřad práce v souvislosti s vracením nebo vymáháním poskytnutých prostředků. • Finanční arbitr. • Národní bezpečnostní úřad, zpravodajské služby nebo Ministerstvo vnitra ČR, • orgán příslušný rozhodovat o porušení povinnosti veřejných funkcionářů. Kromě toho se mohou obchodní banky (také na základě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách) vzájemně informovat o identifikačních údajích svých klientů, o jejich bankovním spojení a jejich bonitě a důvěryhodnosti. Na základě tohoto ustanovení ČNB provozuje tzv. Centrální registr úvěrů. S pojmem „bankovní tajemství“ se často plete pojem „mlčenlivost“. Pojem „mlčenlivost“ představuje povinnost pracovníků bankovního dohledu České národní banky nehovořit o konkrétních informacích, s nimiž se setkali v průběhu výkonu svojí funkce. Tyto osoby smějí třetím osobám sdělovat pouze informace v souhrnné podobě, u kterých nelze identifikovat, o kterou obchodní banku nebo o kterou konkrétní osobu se jedná. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení povolání, zaměstnání nebo funkce pracovníka bankovního dohledu. S pojmem „bankovní tajemství“ bývá rovněž občas zaměňován institut „ochrany osobních údajů“, který se řídí ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Ochrana osobních údajů se týká všech subjektů, které shromažďují (za podmínek, které jsou stanoveny výše uvedeným zákonem) takové informace o fyzických osobách, které je mohou jednoznačně identifikovat (tj. jejich osobní údaje). Ochrana osobních údajů se tedy týká nejenom obchodních bank, ale rovněž také např. pojišťoven, prodejců osobních automobilů, nejrůznějších občanských sdružení, politických stran nebo vysokých škol. — 24 —


13.12.2011 6:58:45


Na rozdíl od institutu „ochrany osobních údajů“ zahrnuje institut „bankovního tajemství“ ochranu všech informací o všech klientech (tedy nejenom o fyzických osobách, ale rovněž o právnických osobách), které jsou vedeny v databázích obchodních bank. Komplexní informace o problematice ochrany osobních údajů jsou uvedeny na internetových stránkách Úřadu pro ochranu osobních údajů www.uoou.cz.

1.10 Rizika bankovních obchodů Bankovní obchody jsou spojeny s řadou rizik. Z hlediska finančního řízení riziko představuje (nejenom pro obchodní banky) změnu hospodářského výsledku, kterou způsobí odchýlení sledované veličiny od plánovaného stavu. Tato odchylka může být jak negativní (neboli tzv. čisté riziko), tak i pozitivní. Riziko je definováno jak výší dopadu (která je vyjádřena v penězích), tak také procentní pravděpodobností výskytu konkrétního rizika v konkrétním období. Z hlediska bankovních obchodů lze za nejvýznamnější finanční rizika považovat:1 • Úvěrové (neboli kreditní) riziko, které spočívá v riziku ztráty vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy. Pravděpodobně nejvýznamnější součástí tohoto rizika je riziko nesplacení poskytnutého úvěru klientem, • Úrokové riziko neboli riziko ztráty vyplývající ze změn úrokových sazeb na finančních trzích. • Měnové riziko neboli riziko ztráty vyplývající ze změn měnových kurzů na finančních trzích. • Akciové riziko, které spočívá v nejistotě o vývoji cen jednotlivých akcií a v nejistotě ohledně trendů na akciových trzích. • Likviditní riziko (neboli riziko likvidity), což je riziko toho, že obchodní banka (ale i kterákoli jiná firma) nebude s to dostát svým splatným závazkům.

1

Ziegler, Kamil a kol.: Finanční řízení bank. BIVŠ, Praha 2005, ISBN 80-7265-078-5.

— 25 —


13.12.2011 6:58:45


Pod pojmem tržní rizika se označují rizika změn cen, kurzů a sazeb na finančních trzích. Jedná se tedy o souhrnný pojem pro úrokové, měnové, akciové riziko a jiná rizika spojená s pohybem tržních cen. Obchodní banky mají zpracovány pracovní postupy pro řízení všech zmíněných rizik – jejich popis si může každý zájemce přečíst ve výročních zprávách konkrétní obchodní banky. Protože silný a rizikům odolný bankovní sektor je základem trvale udržitelného růstu, je i na mezinárodní úrovni regulován celou řadou pravidel známých pod souhrnným označením BASEL II a BASEL III. Tato opatření, přijatá na úrovni Bank for International Settlements (www.bis.org) ve švýcarském městě Basilej (německy Basel) se průběžně vyvíjejí a upřesňují. Obecně je možné říci, že se tato opatření týkají (po silném zjednodušení) zejména pravidel obezřetného podnikání a pravidel efektivního bankovního dohledu. Často citovaným opatřením je stanovení tzv. kapitálové přiměřenosti, tedy vztahu mezi kapitálem obchodní banky a rizikově váženými aktivy.

1.11 Výpočet úroků Úrok je odměna (resp. cena) za poskytnutí finančních poskytnutí prostředků. Výše úroku je vyjadřována úrokovou mírou neboli úrokovou sazbou, která je vyjádřena v procentech. Úroková sazba bývá nejčastěji stanovována jako roční (zkráceně označovaná p. a. neboli per annum). Měsíční úroková sazba (zkráceně označovaná p. m. neboli per mensem) je využívána především u úročení úvěrů, které byly poskytnuty prostřednictvím kreditních karet. Řídce je možné také se setkat s pololetní úrokovou sazbou (zkráceně označovanou p. s. – per semestre) a se čtvrtletní úrokovou sazbou (zkráceně označovanou p. q. – per quartale). U výpočtu ročních úroků ze zůstatků na účtech (depozitních i úvěrových) se používá pro výpočet úroků metoda 30/360. To znamená, že při výpočtu je používána fikce, že rok má 360 dnů a měsíc 30 dnů. Z této fikce pro bankovní praxi vyplývá, že: • V měsících, které mají 31 dnů, se zůstatek jednoho dne neúročí (obvykle se jedná o 31. den v měsíci). — 26 —


13.12.2011 6:58:45


• V únoru se zůstatek 28. dne měsíce úročí dvakrát navíc (to znamená, že se fiktivně vytvoří 29. únor a 30. únor). Pokud má únor 29 dnů, úročí se zůstatek z tohoto dne jedenkrát navíc (fiktivně se tedy vytvoří 30. únor). Úrokovací období je období, za které obchodní banky zaúčtují na vrub nebo ve prospěch účtů klienta úroky z těchto účtů – obvykle se jedná o kalendářní měsíc, ale může to být i v jiné periodicitě (např. čtvrtletně, pololetně nebo ročně). Obchodní banky úroky klientovi připíší ve prospěch jeho účtu, resp. na jeho vrub úrok odepíší poslední den příslušného úrokovacího období (tedy tzv. k jeho ultimu). Obchodní banky úroky počítají každý den a účtují si je z důvodu vlastního finančního řízení ve svojí hlavní účetní knize (na příslušném účtu nákladových nebo výnosových úroků ve vztahu k příslušnému účtu časového rozlišení nákladů, resp. časového rozlišení výnosů). Teprve na konci příslušného úrokovacího období jsou úroky zaúčtovány ve prospěch nebo na vrub příslušného účtu klienta (ve vazbě na „vnitřní“ účet banky nákladové úroky, resp. výnosové úroky). Obchodní banky často depozita úročí tzv. pásmově neboli pomocí tzv. vrstvené úrokové sazby, což znamená, že výše úrokové sazby je přímo úměrná výši vložené částky, resp. zůstatku na účtu. Pro výpočet úroků může být v této situaci využívána jedna z následujících variant: • Např. zůstatek do 50 000 Kč je úročen nižší sazbou než zůstatek mezi 50 001 Kč a 100 000 Kč a nejvyšší úrokovou sazbou může být úročen zůstatek nad 100 001 Kč, prakticky to znamená, že na jednom účtu se současně využívá více úrokových sazeb. • Na účtu může být použito více úrokových sazeb (viz předcházející odrážka), ale pro výpočet úroku může být používána pouze ta, která odpovídá reálnému zůstatku na konkrétním účtu. Občas je možné se setkat v souvislosti s výpočtem úroků s pojmem „valutování“, resp. „valuta“. Bankovní úředník totiž může klientovi říci, že nějakou transakci pořídili tzv. „s valutou“ nějakého minulého dne. To znamená, že obchodní

— 27 —


13.12.2011 6:58:45


banka danou transakci sice zpracovala, tj. odepsala z klientova účtu, resp. ji v jeho prospěch připsala v konkrétní pracovní den, ale pro potřeby úročení v jejím počítačovém systému daná platba vypadá, jako kdyby byla z daného účtu odepsána nebo byla na konkrétní účet připsána v „den valuty“. Zúčtovací (neboli clearingové) centrum České národní banky (viz samostatná kapitola této publikace) ovšem „valutování“ nezpracovává, tj. převáděné transakce mezibankovního platebního styku jsou zpracovávány pouze s aktuálním kalendářním datem. V každé obchodní bance nemusí její software určený pro výpočet úroků „umět“ pracovat s valutováním transakcí do minulého úrokovacího období, to znamená, že se přepočet úroků v tomto případě nemusí provést. Přepočet úroků díky použití valuty se rovněž nemusí provést v případech, kdy je používána tzv. vrstvená sazba v závislosti na výši zůstatku – program výpočtu úroků totiž nemusí „poznat“, kterou úrokovou sazbu má použít. Výpočet úroku kreditního zůstatku, tedy peněžních prostředků na běžném účtu začíná běžet dnem, kdy byly připsány ve prospěch účtu, a končí v den, který předchází dni, kdy byly tyto peněžní prostředky z účtu odepsány, tj. kdy byly zaúčtovány na jeho vrub. Úrokový výnos, tj. zaúčtovaný úrok z kreditního zůstatku na účtu, je zdaňován podle platných předpisů, které platí v době připsání úroku. Pokud je úrok připsaný ve prospěch klientova účtu zdaňován, obchodní banka daň z úroku sama strhne a odvede na účet „správce daně“ (jedná se tedy o tzv. srážkovou daň).

Vzorec pro výpočet úroků Úrok (z depozit i z úvěrů) se počítá podle následujícího vzorce: jistina × úroková sazba × počet dní Úrok = 360 × 100

— 28 —


13.12.2011 6:58:45


kde: • Jistina je zůstatek na účtu v daném dni, resp. v daných dnech. • Úroková sazba je číselné označení konkrétní sazby, v případě sazby 1,5 % se jedná o hodnotu 1,5. „Převod na procenta“ zajišťuje konstanta 100 ve jmenovateli (tj. „pod lomítkem zlomku“). • Počet dní znamená počet kalendářních dní, kdy byl daný zůstatek na účtu, ze kterého se úrok počítá. • Konstanta 360 znamená, že se používá metoda výpočtu úroků 30/360 (viz výše). Pokud si klient přeje např. překontrolovat bankou provedený výpočet úroků, je nutno výše uvedený vzorec použít tolikrát, kolikrát se v daném úrokovacím období změnil zůstatek na jeho účtu, a výsledky sečíst. Při přepočítání úroků klientem je ovšem nutné mít na paměti následující: • S velkou pravděpodobností existuje rozdíl mezi počtem desetinných míst, se kterým počítá klient a příslušný bankovní software. • Pravděpodobně existuje rozdíl v „místě“ v algoritmu výpočtu, na kterém dochází k zaokrouhlování počítaných částek. Jinak řečeno, ne vždy se klient a bankovní software při výpočtu úroků „setkají na haléř“, ovšem takovýto rozdíl je za normálních okolností pouze minimální. Pokud je tento rozdíl výrazný, lze klientovi doporučit, aby požádal pracovníky svojí banky o vytvoření tzv. úrokové stupnice, resp. o předání oficiálního přehledu, jak byly vypočteny úroky na jeho účtu. Výše uvedený vzorec výpočtu úroků odpovídá tzv. německé úrokové uzanci (neboli zvyklostem). Mezinárodně je využívána francouzská úroková uzance s 360 dny v roce a skutečným počtem dnů v měsíci. Anglická úroková uzance používá pro kalendářní rok 365 dnů a pro jednotlivé měsíce skutečný počet kalendářních dnů.

— 29 —


13.12.2011 6:58:45

Úvod do bankovních obchodů

Recommend Documents