UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta
Rigorózní práce
2013
Mgr. Petr NOVOTNÝ
Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Rigorózní práce
Ochrana výsledků tvůrčí činnosti z pohledu teorie a praxe
Konzultant: JUDr. Michal Růžička Zpracovatel: Mgr. Petr Novotný
květen 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.
V Praze 22.5.2013
Mgr. Petr Novotný
Poděkování Děkuji panu JUDr. Michalu Růžičkovi, konzultantovi mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.
V Praze 22.5.2013
Mgr. Petr Novotný
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 1 1. Vzájemná systematika základních pojmů ................................................................ 2 1.1 Duševní vlastnictví – právo duševního vlastnictví neboli právo k nehmotným statkům .................................................................................................................. 2 1.2 Pojem průmyslového vlastnictví, průmyslových práv a výsledků tvůrčí činnosti . 5 1.3 Soukromé právo s veřejnoprávními prvky.............................................................. 7 2. Vývoj systému právní ochrany průmyslového vlastnictví ...................................... 7 2.1 Obecný vývoj s poukazem na smysl ochrany výsledků tvůrčích činností .............. 7 2.2 Mezinárodní úprava ochrany výsledků tvůrčí činnosti od konce 19. století......... 15 2.3 Rozvoj právní úpravy na území československého a českého státu ..................... 19 3. Vynálezy ..................................................................................................................... 22 3.1 Základní úvod do pojmu vynálezů ........................................................................ 22 3.2 Podmínky patentovatelnosti .................................................................................. 23 3.2.1 Novost ............................................................................................................ 23 3.2.2 Vynálezecká výše .......................................................................................... 33 3.2.3 Průmyslová využitelnost ................................................................................ 42 3.2.4 Způsobilost předmětu ochrany....................................................................... 44 3.3 Kategorie vynálezu a rozsah ochrany ................................................................... 48 3.3.1 Kategorie vynálezu ........................................................................................ 48 3.3.2 Rozsah ochrany – Patentové nároky .............................................................. 50 3.4 Práva na patent ...................................................................................................... 54 3.4.1 Původce vynálezu a jeho právní nástupce, spolupůvodci .............................. 54 3.4.2 Přihlašovatel, resp. majitel ............................................................................. 55 3.4.3 Podnikový vynález ......................................................................................... 56 3.4.4 Spor o právo na patent ................................................................................... 57 3.5 Účinky patentu a jejich omezení, využívání vynálezu ......................................... 59 3.5.1 Účinky patentu ............................................................................................... 59 3.5.2 Omezení účinků patentu, licence ................................................................... 60 3.5.3 Využívání vynálezu ....................................................................................... 69
3.6 Doba platnosti a dodatková ochranná osvědčení .................................................. 72 3.7 Řízení o přihlášce vynálezu .................................................................................. 75 3.7.1 Přihláška a etapy řízení .................................................................................. 75 3.7.2 Udržovací poplatky ........................................................................................ 79 3.8 Zánik a zrušení patentu ......................................................................................... 81 3.9 Přihlašování vynálezů do zahraničí ...................................................................... 82 3.9.1 Národní cesta ................................................................................................. 83 3.9.2. Mezinárodní přihláška PCT .......................................................................... 84 3.9.3 Evropský patent ............................................................................................. 92 3.9.4 Projekt komunitárního patentu..................................................................... 101 4. Užitné vzory ............................................................................................................. 114 4.1 Kritéria způsobilosti k ochraně užitným vzorem ................................................ 115 4.2 Předmět ochrany ................................................................................................. 116 4.3 Řízení o přihlášce užitného vzoru ....................................................................... 116 4.4 Doba platnosti a účinky ochrany ........................................................................ 118 4.5 Institut odbočení ................................................................................................. 119 4.6 Výmaz užitného vzoru ........................................................................................ 119 4.7 Úvahy de lege lata a de lege ferenda .................................................................. 121 5. Topografie polovodičových výrobků ..................................................................... 122 6. Průmyslové vzory .................................................................................................... 124 6.1 Pojem průmyslového vzoru a smysl jeho ochrany ............................................. 124 6.2 Zápisná kritéria ................................................................................................... 126 6.2.1 Novost .......................................................................................................... 127 6.2.2 Individuální povaha ..................................................................................... 128 6.2.3 Další požadavky zápisné způsobilosti – kritérium předmětu ochrany ........ 129 6.3 Rozsah a doba ochrany ....................................................................................... 130 6.4 Právo k průmyslovému vzoru ............................................................................. 131 6.5 Řízení o přihlášce................................................................................................ 131 6.6 Zánik práv a výmaz průmyslového vzoru ........................................................... 132 6.7 Ochrana autorskoprávní a překryv průmyslových vzorů s ochrannými známkami ........................................................................................................................... 132 6.8 Přihlašování průmyslových vzorů do zahraničí .................................................. 135
6.8.1 Ochrana národní cestou ............................................................................... 136 6.8.2 Mezinárodní přihláška podle Haagské dohody............................................ 136 6.8.3 Komunitární průmyslový vzor ..................................................................... 137 7. Zlepšovací návrhy a ochrana práv k novým odrůdám rostlin ........................... 140 8. Vynucování práv plynoucích z ochrany výsledků tvůrčí činnosti v ČR ............ 142 9. Nový občanský zákoník – přinese něco nového do oblasti ochrany výsledků tvůrčí činnosti? ..................................................................................................... 145 Závěr ............................................................................................................................ 151 Seznam použité literatury .......................................................................................... 153 The Abstract ................................................................................................................ 156 Klíčová slova (The Key Words) ................................................................................. 157
Úvod Ochrana práv duševního vlastnictví stimuluje technický rozvoj a inovace, podporuje tvorbu nových technických řešení i autorských děl a to tím, že zaručuje vlastníkům jednotlivých práv duševního vlastnictví ochranu a ekonomické zhodnocení jejich inovačního či vynálezeckého úsilí, jejich tvůrčí duševní práce a nápadů. Inovační úsilí je předpokladem pro zdravé fungování hospodářské soutěže, což se projevuje od dob zakotvení ochrany práv duševního vlastnictví v právním řádu až do dnešní doby se vzrůstající tendencí. Z pohledu kategorizace duševního vlastnictví považuji za nejstěžejnější oblast průmyslových práv, konkrétně výsledků technické tvůrčí činnosti, které mají dle mého názoru z hlediska hospodářského i společenského největší význam. Současná globální ekonomika vyžaduje volný pohyb zboží a služeb, což přivádí na ochranu výsledků tvůrčí činnosti stále nové požadavky ve formě mezinárodní harmonizace právních norem, rychlosti a účinnosti vymáhání práv z nich plynoucích, zejména z patentů, a usnadnění požadavků na zajištění ochrany ve více státech najednou. V rámci této práce bych pochopitelně rád zaměřil svou hlavní pozornost k české právní úpravě (a její systematice), která však díky své harmonizaci a podobnosti hlavních principů ochrany může poukázat na fungování ochrany výsledků tvůrčí činnosti obecně, stejně tak na aktuální problematická či jinak úvahová témata, kterých bych se rád také dotkl. I z tohoto důvodu nemohu vynechat mezinárodní kontext a význam, který prochází změnami a úvahami o budoucím vývoji, a to zejména díky snaze o udržení konkurenceschopnosti v narůstající hospodářské soutěži mezi Evropskou unií a zejména státy jihovýchodní a východní Asie, ale i USA. Tyto okolnosti jsou kupříkladu jedním z důvodů úvah a prací na reformování evropského patentového systému, jehož současné zakotvení nadstavby v podobě evropského patentu s jednotným účinkem přináší do imaginárních vod průmyslových práv po dlouhé době několik více či méně rozbouřených vln a podnětů. I do na první pohled teoretických či historických souvislostí bych rád vnesl své myšlenky a pohledy, které se nebudou soustřeďovat na pouhé konstatování známých faktů. Kladu si za cíl ptát se po smyslu regulace a ochrany této oblasti práva a zároveň bych rád propojil teoretickou materii s konkrétními a názornými příklady z praxe.
1
Největší díl práce bude věnován úpravě ochrany patentové, z níž lze v mnoha bodech a principech vycházet i u ostatních předmětů průmyslových práv, jež nesou znaky výsledků tvůrčí činnosti. I přestože materie směřuje a měla by směřovat do sféry práva hmotného, bude potřeba se vypořádat díky vzájemné propojenosti s nutností vysvětlení vlivu oblasti procesní a správněprávní, jelikož bez pochopení té si nelze o systému fungování hmotněprávního základu utvořit dostatečně komplexní obraz.
1. Vzájemná systematika základních pojmů Na úvod této práce bych se krátce rád věnoval teoreticko-právnímu členění a základním pojmům. V celé oblasti práva duševního vlastnictví, respektive práv průmyslových, nacházíme řadu různě vyjádřených dělení samotného systému, formovaných spíše praktickou vědeckou činností a názory jednotlivých person. Jinými slovy, v této oblasti práva chybí řada legálních definic, jež by přesně vymezovaly a prováděly konkrétní pojmy, zejména pak chybějící definici průmyslového vlastnictví1.
1.1 Duševní vlastnictví – právo duševního vlastnictví neboli právo k nehmotným statkům Dle českého právního řádu2 je vlastník v rámci svého práva oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a v neposlední řadě s ním nakládat. Vlastnictví je tedy neomezené výlučné právo k věci, k němuž patří také možnost vyloučit každého, kdo by oprávněného vlastníka v jeho právu rušil. Jedná se tak o vztah osoby k věci či statkům, které dle nauky můžeme dělit na statky movité a nemovité. Věci nemovité jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, věci, se kterými nelze pohybovat. Oproti tomu věci movité zaplňují zbývající logické místo věcí, se kterými lze pohybovat, resp. je přemisťovat. Obé pak lze zahrnout do sféry hmotných statků, tj. vlastnictví věcí, které mají hmotný charakter. Vedle 1
o případné účelnosti této skutečnosti blíže v kapitole 1.2
2
zejména zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
2
hmotného vlastnictví existují ještě ale věci, které mají nehmotný charakter a které se označují jako nehmotné vlastnictví3. Pojem duševní vlastnictví4, popř. intelektuální vlastnictví, je ekvivalentem k tomu nehmotnému. Samotná definice duševního vlastnictví není nikde v pozitivním právu obsažena. K jejímu rozklíčování nám slouží buď teoretická nauka či seznam uvedených práv zahrnutých v tomto pojmu. Nejčastější definice vycházející z nauky by mohla charakterizovat duševní vlastnictví jako zákonné a jiné právní označení, které vyjadřuje panství nad ideálními (nehmotnými) majetkovými hodnotami, které nejsou věcmi v dnešním právním smyslu5. Nehmotným statkem v tomto slova smyslu můžeme chápat zvláštní typ předmětu právních vztahů, statek, který člověk vytvořil svou duševní činností a který má určitou hodnotu a má nehmotnou povahu. Není tedy potřeba jejich ztělesnění v materiálně hmotné podobě. Jsou však jako nehmotné majetkové hodnoty způsobilé být samostatnými předměty právních a ekonomických vztahů. Práva duševního vlastnictví, tedy práva vztahující se k nehmotným výsledkům tvůrčí činnosti lidí, mají absolutní povahu, působí vůči všem, podobně jako právo vlastnické. Přes řadu v dnešní době platných a účinných mezinárodních smluv a dohod jsou založena na zásadě teritoriality, jsou proto chráněna a řídí se právním řádem toho státu, kde vznikla. Pro předměty duševního vlastnictví je příznačné, že se nespotřebovávají, tedy že mohou být kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv užívány, dokonce i současně, aniž by docházelo k újmě na jejich podstatě či funkci. Pochopitelný je pak
3
vzhledem k datu odevzdání práce tato vychází k platné a stále účinné úpravy občanského zákoníku
z roku 1964. Úvahám ohledně přínosu a stanovení definic v souvislosti s novým občanským zákoníkem je věnována kapitola 9. Toto vyčlenění na samotný začátek bylo autorem této práce zvoleno z důvodu, že přestože zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník je platný, otázka účinnosti vzhledem k možnému jejímu posunu nebyla začátkem roku 2013 stále jasná. 4
přestože samotné spojení „duševní vlastnictví“ budí v odborných kruzích diskuze o vhodnosti použití
slova „vlastnictví“ v tomto smyslu. Např. Knap, K., Základní otázky systému práv k nehmotným statkům, Acta Universitatis Carolinae – Iuridica 20/2/1974. Praha: Univerzita Karlova, 1974, str. 79 či Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek I., páté aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 280 a n. 5
srov. Hendrych, D., a kol., Právnický slovník, 2. rozšířené vydání, C.H.Beck, pojem „duševní
vlastnictví“ v elektronické verzi slovníku na CD-ROM, 2001
3
požadavek jejich přenositelnosti, možnosti jejich oddělení od osoby nositele práv, aby mohly figurovat jako předměty právních vztahů. Podřazením jednotlivých práv byl pojem duševního vlastnictví jednoznačně definován 14. července 1967 ve Stockholmu při podepsání Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví6, kde v článku 2 jsou zahrnuta práva:
k literárním, uměleckým a vědeckým dílům – označují se jako autorská práva
k výkonům výkonných umělců, zvukovým záznamům a rozhlasovému vysílání – označují se jako práva související s právem autorským
k vynálezům ze všech oblastí lidské činnosti – označující se spolu s následujícími dvěma body jako průmyslová práva
k průmyslovým vzorům a modelům
k ochranným známkám zboží a služeb, jakož i obchodním jménům a obchodním názvům
k vědeckým objevům
na ochranu proti nekalé soutěži a všechna ostatní práva vztahující se na duševní činnost v průmyslové, vědecké, literární a umělecké činnosti
Samotné členění duševního vlastnictví jde tedy zjednodušit na obsah následujících práv:
6 7
autorská práva7
průmyslová práva8
práva na označení
World Intellectual Property Organization – WIPO. tedy práva k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, k výkonům výkonných umělců, zvukovým
záznamům a rozhlasovému a televiznímu vysílání. Vzhledem k zaměření své práce bych se více problematice autorským práv nevěnoval. 8
zde nezaměňovat s pojmem průmyslového vlastnictví, který má jinou podstrukturu – blíže v následující
kapitole 1.2
4
1.2 Pojem průmyslového vlastnictví, průmyslových práv a výsledků tvůrčí činnosti Pojem průmyslového vlastnictví je ve vztahu k pojmu duševní vlastnictví pojmem užším. Předměty průmyslového vlastnictví se oproti jiným předmětům duševního vlastnictví vyznačují svou průmyslovou využitelností a převážně též uplatněním registračního principu pro vznik výlučných práv k těmto předmětům9. Na rozdíl od autorských práv vznikne právo průmyslové pouze v případě, že původce nebo přihlašovatel provede formální úkon v podobě podání přihlášky, resp. žádosti, a zaplatí správní poplatky. Ochrana předmětu průmyslového práva vzniká až po úspěšném průběhu řízení. Takto získané právo platí pouze na území, pro které bylo poskytnuto10. Jedná se tak o princip teritoriality. Pojem průmyslové vlastnictví je v novodobé historii prvně definován v Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, a to prostřednictvím výčtu předmětů spadajících pod ochranu průmyslového vlastnictví. Do tohoto výčtu spadají:
patenty na vynálezy
užitné vzory
průmyslové vzory nebo modely
tovární nebo obchodní známky a známky služeb
obchodní jméno
údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu
Za další úkol ochrany průmyslového vlastnictví je v této úmluvě uvedeno též potlačování nekalé soutěže. S postupem vývoje vědy a techniky se k předmětům průmyslového vlastnictví přidaly též: 9
topografie polovodičových výrobků
srov. Novotný, P., Postavení patentových zástupců v ČR a jejich práva a povinnosti. Praha: Univerzita
Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2010, str. 3 10
srov. Jakl, L., Jansa, V., Úvod do systému právní ochrany průmyslového vlastnictví. Praha: MUP,
2010, str. 13-14. Blíže se budu registraci předmětů průmyslového vlastnictví, resp. výsledků tvůrčí činnosti, věnovat v samostatných kapitolách.
5
práva k biotechnologickým vynálezům
nové odrůdy rostlin
nová plemena zvířat
Průmyslová práva jsou právy majetkovými a zakládají majiteli absolutní a výlučnou moc nad předmětem ochrany. Přestože na jedné straně teorie do průmyslových práv zahrnuje vedle práv k patentům, užitným vzorům, průmyslovým vzorům, topografiím polovodičových výrobků a odrůdám rostlin i práva k ochranným známkám, označení původu, zeměpisným označením a obchodní firmě, na druhé straně jsou poslední jmenovaní (práva k ochranným známkám, označení původu, zeměpisným označením a obchodní firmě) řazena samostatně a označována jako práva na označení. Druhým vnitřním dělícím znakem, který má hlavní charakter na zaměření tématu mé práce, je členění předmětu průmyslového vlastnictví dle vlivu tvůrčí činnosti 11 a to na:
výsledky (technické) tvůrčí činnosti – vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, topografie polovodičových výrobků, zlepšovací návrhy, nové odrůdy rostlin a nová plemena zvířat
výsledky činnosti netvůrčí povahy – ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení, právo k obchodní firmě, obchodní tajemství, knowhow
11
pakliže bychom nepodřazovali tvůrčí činnost do sféry průmyslového vlastnictví a chtěli nalézt odlišnou
systematiku, kterou uvádí např. prof. Karel Knap ve svém článku Základní otázky systému práv k nehmotným statkům, Acta Universitatis Carolinae – Iuridica 20/2/1974. Praha: Univerzita Karlova, 1974, str. 106, zjistíme, že práva k výsledkům tvůrčí činnosti jsou dělena na práva k individuálním výsledkům tvůrčí činnosti (právo autorské a právo k výkonu výkonného umělce) a práva k jiným výsledkům tvůrčí činnosti, kde nalezneme již dobře známá technická průmyslová řešení. Jedná se o část jedné z mnoha systematik nehmotných statků a sám autor uvedeného článku dochází později k systematice vyčlenění nehmotných statků v oblasti kultury do svébytné skupiny. Pro účely mé práce si dovolím zachovat rovinu systematiky zúžené, a jako výsledky tvůrčí činnosti pojímat pouze oblast práv průmyslových.
6
Věcné opodstatnění terminologického označení „průmyslová práva“ spočívá ve skutečnosti, že jde vesměs o práva, která docházejí svého společenského uplatnění v průmyslu (v širším smyslu, tj. v opakovatelné hospodářské činnosti), což platí nejen pro práva vztahující se k výsledkům tvůrčí činnosti, ale i pro práva na označení12.
1.3 Soukromé právo s veřejnoprávními prvky Při pohledu na zařazení práva průmyslového vlastnictví do systematiky právního řádu ČR můžeme nalézt rozporuplnost v tom, že ač se jedná o právo soukromé, nalezneme v něm řadu veřejnoprávních prvků. Veřejnoprávní povahu mají zejména hmotněprávní normy, které upravují podmínky vzniku, dobu trvání a zániku průmyslových práv. Stejně tak procesněprávní normy, upravující správní řízení v této oblasti. Na druhé straně je pak ochrana soukromých zájmů vlastníka předmětu průmyslového vlastnictví upravena zvláštními zákony, či smluvní úprava převodu má podobu licenční smlouvy, což jsou prvky mající jasně soukromoprávní charakter.
2. Vývoj systému právní ochrany průmyslového vlastnictví 2.1 Obecný vývoj s poukazem na smysl ochrany výsledků tvůrčích činností Bez ohledu na skutečnost, že pojem průmyslového vlastnictví v sobě obsahuje prvky, kterým tato práce nemá být věnována, tedy výsledky činnosti netvůrčí povahy, a s poukazem na fakt, že i řada dalšího průmyslově právního obsahu spadá do sféry zájmu mé práce (průmyslové vzory, užitné vzory a další), většina části historické, mapující vývoj systému právní ochrany, musí být věnována takřka celá pouze vynálezům, resp. patentům či jiné ochraně na ně udělené. 12
srov. Knap, K., Základní otázky systému práv k nehmotným statkům, Acta Universitatis Carolinae –
Iuridica 20/2/1974. Praha: Univerzita Karlova, 1974, str. 79-80
7
Oblast známkoprávní, jejíž vývoj sahá až k počátkům obchodů, kdy označení výrobku, tak, aby bylo jedinečné pro konkrétního výrobce, bylo neodmyslitelně spjato s ekonomickým přínosem stejně, jako je tomu dnes, se tedy může řadit co do dlouhodobosti svého rozvoje vedle délky vývoje práva patentového. Stejně časově rozvinutou tendenci bychom však v oblasti průmyslových vzorů a užitných vzorů, potažmo zbylých výsledků tvůrčí činnosti, hledali jen těžko13. Tak, jak je tvorba nových technických řešení spojena s rozvojem civilizace, je s tím spojena i snaha své výtvory chránit. Jisté snahy o ochranu můžeme nalézt již ve starověkém Egyptě a Babylónii. „Jestliže nějaký dodavatel potravin vynalezl vlastní pokrm, který by byl zvláště vybraný, bylo jeho privilegiem, že ho nikdo do uplynutí jednoho roku nesměl využívat leč sám vynálezce, aby první, kdo pokrm vynalezl, měl právo na výrobu během toho období, aby i jiní se vyznamenali v horlivé soutěži s podobnými vynálezy.“ Takto zmiňuje řecký filozof Athenaionos koncem 2. století před naším letopočtem opatření z republiky Sybaris14. „V tomto městě jsou a díky jeho velikosti a dobrotivosti do něho občas přicházejí lidé z různých míst s nanejvýš důvtipnými mozky, schopni vynalézat a tvořit různé druhy důmyslných zařízení. A kdyby bylo zaručeno, že by ostatní, kteří jimi vynalézaná díla 13
historie používání označení sama o sobě sahá nejméně do starověku, kdy sloužila k určování původu
výrobků a služeb. Označení byla tvořena značkami, písmeny, grafickými symboly. Jistým druhem označení (brand) bylo i vypalování cejchu na zvířata. Přes dlouhý vývoj ve známkoprávní oblasti došlo však ke konstituování právních předpisů, oproti právu patentovému, poměrně pozdě. Na našem území byl známkoprávní institut upraven v císařském patentu z roku 1858. K novelizaci této úpravy došlo v roce 1890. Není nezajímavé, že necelý rok od platnosti prvního patentu upravujícího ochranné známky byla jako naše první zapsána známka Pilsner beer, která se dnes stále vyskytuje na zadní etiketě lahví plzeňského prazdroje. Průmyslový vzor spolu s užitným vzorem jsou poměrně nové instituty, které nejprve byly de facto za jedno s vynálezem, proto nelze úplně přesně hovořit o jejich historii formování, resp. ta není tak dlouhá. Samostatný institut užitného vzoru se konstituoval německým zákonem z roku 1891. Tím se Německo stalo první zemí, která zavedla tento druh ochrany. 14
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2005
8
zhlédnou, nemohli provádět tato díla a zařízení a vzít jim jejich čest, namáhali by lidé tohoto druhu své mysli, vynalezli by a provedli by věci, které by byly k nemalému užitku našeho státu. Proto je z úřední moci tohoto Shromáždění přednášeno rozhodnutí, že každá osoba, která v tomto městě učiní nějaké nové a tvůrčí myšlenky obsahující zařízení, jež dosud nebylo v našem dominiu učiněno, má o tom podat hlášení obecnímu úřadu, jakmile toto zařízení bude připraveno k dokonalosti, takže může být užíváno a vykonáváno. Bez původcova souhlasu a povolení je v kterémkoli našem území a místě všem ostatním po dobu 10 let zakázáno vyrábět jakékoliv jiné zařízení ve tvaru nebo podobě tohoto hlášeného zařízení. Kdyby je přesto někdo vyráběl, měl by výše uvedený původce a vynálezce volnost pohnat ho před kterýkoli úřad tohoto města, kterýžto úřad by přinutil porušovatele, aby mu zaplatil částku 100 dukátů, a zařízení bylo ihned zničeno. Naší vládě pak dává volnost vzít a užívat podle svých potřeb kterékoliv zmíněné vynálezy a nástroje, avšak pod podmínkou, že je nebude obsluhovat nikdo jiný než původce.15“ Takovéto znění zákona o ochraně vynálezů bylo přijato dne 19. března 1474 v Benátské republice, a i když se mu nedostalo širšího uplatnění za hranicemi této městské republiky, jedná se o předpis velice moderní a na svou dobu také pokrokový. Přiznání nároku na práva k vynálezu z moci úřední, stanovení podmínek pro takové právo, sankce v případě porušení. Za zajímavé na tomto znění zákona bych považoval zmínku o zákazu vyrábět zařízení ve tvaru nebo podobě hlášeného zařízení. Více méně se zdá jednoznačné, že zákon o ochraně vynálezů z 15. století se vztahuje pouze na vynálezy, a nemá na mysli, v té době ještě nekonstituované ostatní výsledky tvůrčí činnosti, z dnešního pohledu by však mohlo být nazíráno to, že by se mohlo jednat i o průmyslové vzory. Jak bude vysvětleno dále, patentová ochrana vynálezů spočívá ve funkcích daného přístroje či zařízení, principech, na kterých funguje, a nikoliv v jeho vzhledu či tvaru. Tvar je samozřejmě určujícím prvkem v případě, že jiného tvaru za dodržení určitých kritérií nelze dosáhnout, avšak pro patentovou ochranu tvar není prioritní. K ochraně tvaru – 15
srov. Čada, K., Průmyslově právní informace. Praha: Karolinum, 2002, str. 5-6
9
designu využijeme principy ochrany průmyslových vzorů, kde nezáleží zas až tak na funkčnosti. Benátský zákon mě tak přivádí na myšlenku možná ještě větší revolučnosti, než která by mu mohla být přisuzována. A to, že i když je zcela evidentní z kontextu celého textu, že se má jednat o ochranu vynálezů, dal by se zde nalézt i první náznak právního zakotvení průmyslových vzorů. Druhé zamyšlení nad tímto z dnešního pohledu platného práva nevýznamným textem bych směřoval do oblasti samotného významu patentové oblasti. Vzhledem k tomu, že předpis obsahoval všechny potřebné znaky k smysluplné ochraně vynálezu, provázel ho pro společnost nikoliv nepodstatný přínos. Na svou dobu nadstandardní zajištění práv jednotlivců v průmyslově právní oblasti znamenalo příliv kreativních lidí a vynálezců do oblasti a mělo tím tak vliv na obecný rozvoj oblasti. V předpisu byla zároveň též stanovena doba platnosti práv k hlášenému zařízení, takže po jejím uplynutí mohlo sloužit zařízení společnosti i nad rámec původní původcovi vůle. V tomto konkrétním případě se jedná o 10 let16. Zde bych si dovolil na chvíli opustit historickou rovinu a krátce se věnovat smyslu průmyslově právní ochrany jako takové. Jak v minulosti, tak v dnešní době se lze setkat s některými kritickými názory na patentovou ochranu, potažmo v krajních případech i na ochranu veškerých práv duševního vlastnictví. Odpůrci patentového systému argumentují kladením mezí volnému pohybu zboží a bránění obecnému užití patentových řešení. S tímto je nejvýrazněji spojována kritika patentování léčiv. Jedná se převážně o radikální názory, které nepocházejí z řad vědecké či odborné veřejnosti17, ale vyvstávají z nejrůznějších organizací a skupin převážně mladších lidí. Je nanejvýše jasné, že kritika patentového systému z obchodního hlediska konkurenčního boje, není nikterak novou záležitostí, ale že se objevuje od samého počátku pokusů o zakotvení a prosazování patentové ochrany.
16
dnešní patentová ochrana je na 20 let formou přihlášky vynálezu. Užitný vzor, braný jako malý patent,
může svou maximální délkou ochrany obsáhnout let 10. 17
proto se v nich vyskytuje také řada absurdních nepravd a omylů, jejichž znalost by vyvrátila některé
z tvrzených argumentů. Například institut nucené licence na léčiva je nástroj, který má zabránit nadbytečné monopolizaci patentového řešení, které je z lékařského hlediska přínosné pro společnost.
10
Naopak ze současných autorů, např. Heinemann18, zastává dle mého soudu rozumný a správný názor, že monopolizace majetkových práv vlastníka patentu je pokládána za přijatelnou cenu za podporu inovací. Výlučná ochrana omezuje napodobovací soutěž a chrání tak investice původce či vlastníka. Obrana patentové ochrany se může opřít i o řadu právních teorií:
přirozenoprávní teorie – vychází z Aristotela a hlásil se k ní Kant i Leibnitz. Opírá se o přirozené vlastnické právo člověka na své myšlenky, které je společnost zavázána uznat a ochraňovat.
teorie odměny – vynálezce má být odměněn poskytnutím časového omezeného monopolu za to, že jeho vynález je službou společnosti. Tedy technický rozvoj má být materiálně stimulován.
teorie pobídky – jejím základem je obecná potřeba technického pokroku a pobídka je realizována monopolním postavením
teorie smlouvy – vychází ze smluvního vztahu mezi společností (státem) a vynálezcem. Vynálezce de facto sdělí společnosti svou inovaci a ta mu za to na oplátku poskytne smluvní chráněné monopolní postavení.
Vytvořením patentovaného vynálezu a jeho uplatněním ve výrobě a obchodu dochází k vyřešení problémů, které nelze dobře řešit jen na základě poznatků dosavadního stavu techniky. Pro prosperitu hospodářské činnosti je právě takové kvalitativně nové řešení životně důležité. Bez jedinečných technických řešení hrozí, že podnikatelská činnost upadne do průměrnosti a že v tržních podmínkách trvale neobstojí. I vynálezce má přirozený zájem na tom, aby jeho dílo bylo chráněno před neoprávněnými zásahy19. Jelikož současné právo na obecnou občanskoprávní ochranu osobnosti a ani právo autorské nechrání vynálezeckou myšlenku, tedy nejdůležitější esenci samotného vynálezu, je zvláštní právní úprava logickým vyústěním.
18
srov. Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek III., páté aktualizované vydání.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 232 - 233 19
srov. Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek III., páté aktualizované vydání.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 233
11
Přestože zakotvení ochrany práv na označení má své nezpochybnitelné místo na poli ochrany průmyslových práv, význam, který svému majiteli přinášejí, má spíše pouze obchodní substrát pro něj samotného, a postrádá tak širší obohacení společnosti a atributy přínosu a pokroku. Právě ono pateticky řečeno nadspolečenské poslání výsledků tvůrčí činnosti dává ochraně takových výsledků smysl, a poskytuje původci prostor k tomu, aby věděl, že investice, ať již časová, finanční či mentální, bude ochráněna do takové míry, aby byl schopen se efektivně bránit případným porušovatelům a hlavně těžit ze zásady, podle níž bez jeho souhlasu nikdo nesmí dané řešení využívat. Z pohledu obchodního modelu investic a zisků jde vlastně o to, aby projekt, který s sebou nese nemalé finanční a jiné náklady, se svému majiteli zhodnotil, resp. ho nemohli bezplatně využívat jiní, kteří do něj neinvestovali. S tím se nelze než ztotožnit, protože společnost, která by nebyla schopna zajistit uvedené podmínky pro původce, potažmo firmy investující do vývoje, by byla takovýchto subjektů zcela prostá. Na území Anglie byl v období 13. a 14. století zaveden systém privilegií, která byla udělována těm, kdo z cizí země přivezli do Anglie novinku20. Nejstarší známý patent v Anglii byl udělen na vynález roku 1499 a jednalo se o způsob výroby barevného skla. Samotný systém privilegií a monopolů nebyl udělován a používán pouze na vynálezy, ale i na obchodní a výrobní činnost. Není asi překvapením, že takovýto systém měl své odpůrce, kteří v něm viděli brzdu rozvoje společnosti. Přestože zde hovoříme o regulaci v mnohem větší míře, než která odpovídá dalším dějinným a současným pojetím monopolů - patentů, opět zde mohu položit otázku. Je skutečně zájem jednotlivce nad zájmem rozvoje a přínosu pro společnost jako celek? A i zde si dovolím odpovědět, že ano, protože jak ukazují nejenom historické zkušenosti z oblasti patentové, ale i například sociální či pracovní politiky, bez dostatečné motivace není vývoje. Bez motivace není snaha21.
20
v právním rámci Anglie se tento systém uchoval až do roku 1977. Jako takový, pakliže by byl chápán
pouze jako ochrana dovezeného výrobku, tedy ne výrobku vynalezeného samotným dovozce, by mohl být spíše chápán jako výhradní zastoupení či výhradní dovoz. 21
alespoň ne v té míře, jakou bychom si představovali k rozvoji a technickému pokroku.
12
Proto přijatá zákonná norma upravující ochranu průmyslového vlastnictví, byla kompromisem mezi královským způsobem vedení výroby a obchodu a požadavky, které byly vznášeny z řad buržoazie. „Statute of Monopolies“ – zákon o monopolech byl přijat roku 1623. Prohlásil všechny udělené monopoly za neplatné. Taková to neplatnost se neměla vztahovat na do budoucna udělené patenty a výsady. Statute of Monopolies v zemi uvolnil obchod a na druhé straně upevnil práva vynálezců. Tento zákon se stal vzorem pro všechny později přijímané předpisy na ochranu vynálezů. Třetí zemí, která disponovala na evropském kontinentě koncem 18. století patentovou úpravou, byla Francie, která přijala zákon o patentech v roce 1791. Vynálezce má podle něj právo na plody své práce a všechny nové objevy jsou jeho majetkem. Aby mu byl zajištěn užitek z takovýchto objevů, je mu udělen patent na období pěti, deseti nebo patnácti let. Důležitým mezníkem na francouzském území je pak patentový zákon z roku 1844. Francouzští zákonodárci se nerozhodli k průzkumu patentních přihlášek na novost, nýbrž k systému čistě registračnímu22. Patent se udělí, jestliže přihláška vyhovuje formálním požadavkům a věcný průzkum se omezí na zjištění, zda jde o předmět způsobilý k ochraně v absolutním smyslu. Francouzští zákonodárci vycházeli z toho, že většina patentů zůstává nerealizována a úsilí vynaložené na jejich průzkum by bylo zbytečné. Na průzkum novosti dochází až při eventuálním sporu, prakticky tehdy, jestliže žalovaný porušovatel patentu podá protižalobu na jeho neplatnost, zvláště pro nedostatek novosti a vše příslušně doloží. Francouzský patentový zákon vyhovoval požadavkům doby a většina zákonů na ochranu vynálezů vydaných v tomto období se jím řídila jako vzorem23. Úpravy patentového práva se i v ostatních evropských zemích začaly objevovat v první polovině 19. století. Na americkém kontinentu došlo k první úpravě v roce 1790, od kdy bylo založeno právo k vynálezu na obligatorním principu. Základní principy byly založeny na americké ústavě, kde se v článku 1, části 8, odstavci 8 uvádí, že Kongres má pravomoc podporovat pokrok ve vědě a užitých uměních tím, že autorům a vynálezcům zabezpečí 22
z dnešního úhlu pohledu by tento systém více odpovídal úpravě a pojetí užitných vzorů, které nejsou na
novost zkoumány. 23
srov. Effenberger, K., Jak hluboko do minulosti sahá právní ochrana vynálezectví, Právní rádce 7/1994,
str. 54
13
na omezenou dobu exkluzivní právo na jejich práce a objevy. V roce 1793 novela zákona z roku 1790 přinesla definici patentovatelného vynálezu jako nového a užitečného umění, stroje, výrobku či složení látky, případně jakéhokoliv jejich užitečného či nového zlepšení. Tento předpis dále prošel několika novelami, kdy roku 1836 byl přijat zákon, který se stal základem amerického patentového práva a je jím dodnes. V druhé polovině 19. století, pod tíhou století páry a řady technicky pokrokových vynálezů, se udála celá řada průmyslových výstav a kongresů. Na průmyslové výstavě v Londýně roku 1851 byla navržena myšlenka jednotné ochrany vynálezu. Stejně tak rozhodující bylo odmítnutí účasti řady vystavovatelů na mezinárodní výstavě vynálezů ve Vídni v roce 1873. Odmítnutí vycházelo z nedostatečného zajištění právní ochrany jejich vynálezů. To vše vyústilo v mimořádný kongres o patentech v roce 1873 a druhý kongres v Paříži v roce 1878. V roce 1883 vznikla Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, která měla mimořádný význam, který se prolíná až do dnešní doby. Odlišné podmínky, ze kterých se zrodily první patentové úpravy, měly za následek to, že vzniklé výsledné systémy jsou od sebe odlišné. Můžeme tak hovořit o patentoprávních soustavách. Zejména se jedná o rozdíly v oblasti průzkumu novosti, navazujícího správního řízení a dalších případných podmínek pro získání patentové ochrany24. Od přelomu 19. a 20. století, kdy již lze hovořit o celosvětové existenci patentové ochrany, až do dnešní doby, lze neustále pozorovat potřebu po sbližování a harmonizaci, které mají pomoci překlenout či odstranit rozdílné principy a zásady, na kterých jednotlivé systémy stojí.
24
blíže Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2005, str. 11
14
2.2 Mezinárodní úprava ochrany výsledků tvůrčí činnosti od konce 19. století Mezi nejvýznamnější mezinárodní úpravu patří: Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví vyhl. č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb. úmluva přijata 20. března 1883. Na jejím základě vznikla Unie na ochranu průmyslového vlastnictví – Pařížská unie. Tímto krokem byl dotvořen základní systém právní ochrany průmyslového vlastnictví v Evropě. Byly zakotveny pro oblast průmyslově právní ochrany principy, které jsou i dnes platné a které byly doplněny jen v některých aspektech až v roce 1994 Dohodou o obchodních aspektech práv z duševního vlastnictví (TRIPS). vedle vymezení předmětu průmyslového vlastnictví25 přinesla již první verze úmluvy pojem tzv. unijní priority – zavedení prioritního práva, tj. při podání přihlášky v jedné z unijních zemí lze požívat prioritní právo i v ostatních unijních zemích. Dále bylo stanoveno, že právo musí být poskytováno zvláštním orgánem, tedy zřízen zvláštní úřad pro průmyslové vlastnictví a centrální ohlašovna (za účelem oznamování veřejnosti), a byla také mimo jiné vymezena práva původce. revidována v letech 1900, 1911, 1925, 1934, 1958, 1967 a změněna v roce 1979. je základní mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika v oblasti průmyslových práv vázána. Locarnská dohoda o zřízení mezinárodního třídění průmyslových vzorů a modelů vyhl. č. 28/1981 Sb., ve znění vyhl. č. 85/1985 Sb. podepsána dne 8. října 1968 v Locarnu. Doplněna byla v roce 1979. Československo k ní přistoupilo k 27. dubnu 1971. Mezinárodní třídění obsahuje seznam tříd a podtříd, abecední seznam výrobků, které mohou být předmětem vzorů a modelů s údaji o třídách a podtřídách, do nichž jsou zařazeny. 25
hovořím o něm v kapitole 1.2
15
Dohoda o aspektech práv z duševního vlastnictví (TRIPS – Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights) sděl. č. 191/1995 Sb. přijata v roce 1994 v Marrakeshi jako jedna z mnohostranných mezinárodních dohod vzniklých při jednání konference o Všeobecné dohodě o clech a obchodu GATT. Cílem této dohody bylo, aby byly zmenšeny deformace a překážky mezinárodního obchodu, podpora účinné a přiměřené ochrany práv k duševnímu vlastnictví. Dalším cílem je fakt, že se nemají stát postupy a opatření k dodržování práv překážkou oprávněného obchodu. V tomto posledním bodě se tedy nejedná o kdovíjak převratný a nový cíl, protože jak jsem se snažil vysvětlit výše, otázka kolize volného rozvoje obchodu a pokroku, versus ochrany práv z výsledků tvůrčích činností se řeší od začátku prvních náznaků průmyslově právní úpravy. pojem duševního vlastnictví je zde definován více široce než v Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví. Smlouva o patentové spolupráci (PCT – Patent Cooperation Treaty) sděl. č. 296/1991 Sb. podepsána 19. června 1970. Nabyla účinnosti 1978 a změněna byla v letech 1979, 1984 a 2001. ČSFR k ní přistoupila v roce 1991 jako 49. země. K 1. lednu 2013 je členských států 146. je nejvýznamnějším právním instrumentem v oblasti patentové spolupráce od doby Pařížské unijní úmluvy. Jedná se o dosažení mezinárodní harmonizace a integrace procesu přihlašování a provádění průzkumu při udělování patentu. Umožňuje na základě jediné mezinárodní patentové přihlášky získat právo přednosti pro následující národní fáze řízení ve všech smluvních státech úmluvy. další výhodu, kterou přinesla PCT smlouva je jediný probíhající formální průzkum po podání mezinárodní přihlášky jedním patentovým úřadem. Každá přihláška je tak podrobena mezinárodní rešerši.
16
Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO – World Intellectual Property Organization) vyhl. č. 69/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 80/1985 Sb. byla jí roku 1967 založena Světová organizace duševního vlastnictví, od roku 1974 přidružená specializovaná instituce OSN. Tato organizace vznikla spojením úřadů, které byly založeny na základě dvou nejstarších dohod v oblasti duševního vlastnictví – Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a Bernské úmluvy na ochranu děl literárních a uměleckých. cílem WIPO sídlícím v Ženevě je podporovat a starat se o spolupráci mezi jednotlivými státy za účelem všestranného rozvoje oboru a harmonizace jejich zákonodárství. Dalším úkolem je správa mezinárodních smluv v oblasti duševního vlastnictví. Štrasburská dohoda o mezinárodním patentovém třídění vyhl. č. 110/1978 Sb. ve znění vyhl. č. 86/1985 Sb. uzavřená v roce 1971. Zavádí systém umožňující určit a vyhledat patentové dokumenty, které se vztahují k určité oblasti techniky. Státy tak musí používat klasifikační systém, který umožní zařadit každý vynález pod určitou složku. Vzniklé mezinárodní patentové třídění pochopitelně podléhá vývoji, a tak je průběžně přizpůsobováno a novelizováno26. Budapešťská smlouva o mezinárodním uznávání uložení mikroorganizmů k účelům patentového třídění vyhl. č. 212/1989 Sb.
26
tak např. 1. ledna 2013 vstoupil v platnost nový systém patentového třídění vyvinutý Evropským
patentovým úřadem (EPO) a Americkým patentovým a známkovým úřadem (USPTO) nazvaný Cooperative Patent Classification (CPC), který nahradil dosud používaná třídicí schémata obou úřadů. CPC je založeno na původním evropském patentovém třídění (ECLA) upraveném tak, aby odpovídalo standardům používaným pro mezinárodní patentové třídění (MPT). S novým tříděním přibude na detailnosti tříd a jejich podtříd. Pro srovnání v rámci MPT jich je 80 000, v rámci ECLA 120 000 a s příchodem ECLA se jich očekává 350 000.
17
uzavřena byla v roce 1977. Upravuje uložení průmyslového produkčního mikroorganizmu u specializované instituce. Tento mikroorganizmus tvoří samotný vynález, proto nestačí pouze jeho popis. Vzorek má být uložen u některého z Mezinárodních ukládacích orgánů, přičemž postačí pouze jediné uložení pro všechny státy, kde je přihláška vynálezu podána. Mnichovská úmluva o udělování evropských patentů sděl. č. 69/2002 Sb. m. s zvaná též Evropská patentová úmluva byla podepsána v roce 1973 a vstoupila v účinnost roku 1978. Úmluvu spravuje Evropská patentová organizace se sídlem v Mnichově a tvoří ji Evropský patentový úřad a Správní rada. Úmluva vytváří pro smluvní státy společné právo na udělování patentů na vynálezy, tzv. evropské patenty. Ty mají v každém státě stejné účinky jako patenty národní. Nejedná se o komunitární úpravu, státy se řídí mezinárodním právem smluvním a úmluva zavazuje i některé státy stojící mimo Evropské společenství. Úmluva o komunitárním patentu více k této úmluvě, resp. k jejímu komplikovanému osudu v kapitole 3.9.4 Haagská dohoda o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů nejdůležitější mezinárodní smlouva týkající se průmyslových vzorů. První znění z roku 1925, dočkala se řady revizí a doplnění (1934, 1960, 1999). cílem dohody je ochrana průmyslových vzorů v členských státech podáním jediné přihlášky na jediném místě. Oproti mezinárodní přihlášce vynálezu se zde již v přihlášce označí státy, pro něž se požaduje ochrana. V takto označených státech má mezinárodní přihláška účinky přihlášky národní. V rámci jednotlivých států, tedy alespoň u těch, které si to vyhradily, probíhá po zveřejnění průzkum zápisné způsobilosti, kdy pakliže nejsou na daném území splněny podmínky pro udělení ochrany, jsou účinky mezinárodního zápisu na daném území částečně nebo úplně odmítnuty.
18
Mezi další mezinárodní smlouvy a komunitární úpravu týkající se výsledků tvůrčí činnosti patří27: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES o právní ochraně průmyslových vzorů Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 o průmyslových vzorech Společenství Dohoda o vzájemném zabezpečení utajených vynálezů týkajících se obrany, na něž byla podána žádost o udělení patentu (sděl. č. 17/2003 Sb. m. s.) Mezinárodní úmluva na ochranu nových odrůd rostlin (sděl. č. 108/2004 Sb.) Nařízení Rady (EHS) č. 1768/92 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro léčivé přípravky Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1610/96 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro přípravky na ochranu rostlin Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/44/ES o právní ochraně biotechnologických vynálezů Směrnice Rady 87/54/EHS o právní ochraně topografií polovodičových výrobků Smlouva o patentovém právu z roku 2000 Jak jsem na začátku kapitoly 2.1 naznačil, oblast užitných vzorů neobsahuje žádnou samostatnou mezinárodní úpravu. Podle celosvětového trendu jsou užitné vzory řazeny k patentům a Pařížská úmluva je zahrnuje ve své systematice jako „užitné modely“. Značná odlišnost jednotlivých národních úprav v dnešní době může být jak důsledkem, tak příčinou chybějících mnohostranných mezinárodních smluv, které by celou oblast užitných vzorů harmonizovaly.
2.3 Rozvoj právní úpravy na území československého a českého státu V rámci vývoje právní úpravy na území českého státu bych se rád věnoval období od rozpadu Rakouska-Uherska do doby přijetí v současné době platných a účinných 27
nejedná se pochopitelně o úplný výčet, toto je patrné zejména na poli komunitárního práva. Uváděny
jsou pouze nejvýznamnější akty.
19
zákonů upravujících danou problematiku. Jednotlivé aspekty, o které bylo české právo obohaceno vstupem ČR do Evropské unie, stejně tak podrobnou úpravu problematiky současnými právními předpisy, bych ponechal do jednotlivých kapitol, kde bych se jim mohl šířeji věnovat. Na území zanikajícího Rakouska-Uherska platil patentový zákon č. 30/1897 ř.z., o ochraně vynálezů. Vybudovaný byl na základech německé patentové soustavy a byl založen též na bohaté judikatuře. Se vznikem samostatného Československého státu byla zvolena varianta kontinuity rakouského práva. V rámci samostatnosti začalo Československo činit kroky k posunutí a vývoji na poli průmyslového práva, a proto hned v roce 1919 přistoupilo k Pařížské unijní úmluvě. V témže roce byl původní rakouský zákon upraven na podmínky nového státu a zároveň byl založen Patentní úřad28 a Patentní soud. Pro ochranu průmyslových vzorů se stal základem práva císařský patent č. 237/1858 ř.z., o ochraně vzorů a modelů pro průmyslové výrobky. V roce 1919 byl tak vydán další z přechodových zákonů, o prozatímních opatřeních k ochraně vzorků (tedy průmyslových vzorů). Do začátku druhé světové války se také stihla vytvořit významná judikatura vztahující se k průmyslověprávní ochraně. Rozvoj ochrany průmyslových práv byl stejně jako jinde v Evropě narušen událostmi v období 2. světové války a činnost Patentního úřadu byla velmi omezena. V poválečném období byl mezníkem dalšího vývoje zákon a vynálezech a zlepšovacích námětech z roku 1952, na jehož základě byl zrušen Patentní úřad a zřízen Úřad pro vynálezy a zlepšovací náměty. Zároveň byla zrušena instituce patentových zástupců. Dále se můžeme setkat s novým institutem, který zaváděl zákon o objevech, vynálezech, smyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ze 70. let. Jednalo se o ochranu vynálezu autorským osvědčením29. Takto chráněný vynález byl národním majetkem, což znamenalo možnost dispozice s ním každým státním podnikem. Původce vynálezu měl sice právo na autorskou odměnu, ale nedisponoval absolutním právem v dnešním slova smyslu. Zákon sice znal i nadále ochranu vynálezu patentem, té zde bylo ale využíváno prakticky jen zahraničními přihlašovateli. Pro teoretickou nauku tak
28
v té době však řízení ve věci průmyslových vzor ani ochranných známek pod Úřad nespadaly. O tuto
působnost bylo fungování Úřadu rozšířeno až od roku 1950. 29
tento institut byl však prakticky formován již od let šedesátých.
20
průmyslová práva neměla valnou majetkovou odezvu. Na léčiva, poživatiny a chemicky vyrobené látky bylo možné udělit pouze autorské osvědčení 30. Institut autorského osvědčení a nemožnost patentování léčiv a ostatního byly odstraněny až patentovým zákonem z roku 1990. V souvislosti s odstraněním překážky nemožnosti patentovat léčiva stojí za zmínku fakt, že Česká republika byla z porevolučně transformovaných států první, která patentovatelnost léčiv zavedla. U ostatních států bylo k látkové ochraně přistupováno s větší opatrností. Patentový zákon z roku 1990 připouštěl také jednu málo rozšířenou skutečnost. A to, při splnění určitých podmínek, retroaktivní patentovou ochranu léčiv. Tyto podmínky nalezneme v § 82 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Na základě tohoto ustanovení byl Úřad na žádost majitele patentu uděleného v zahraničí, jehož předmět byl dříve v ČR vyloučen z patentovatelnosti, oprávněn zpětně přiznat právo přednosti i těm přihláškám vynálezů, které byly podány až po uplynutí předepsané lhůty. Fakticky tak jde o to, že bylo umožněno získat patent i v případech, kdy by jinak byla přihláška zamítnuta pro nedostatek novosti. Za účelem udržení rámce právní jistoty byla stanovena pro tuto žádost lhůta 12 měsíců od nabytí účinnosti zákona31. S rozdělení federace přišla i další kontinuita právního řádu. Od 1. ledna 1993 vstoupily oba nové státy do práv a závazků vyplývajících z platných mezinárodních smluv. Vstupem do Evropské unie dne 1. května 2004 došlo k dovršení vývoje a úprav do stavu, v jakém práva upravující výsledky tvůrčí činnosti nacházíme dnes. Platná právní úprava patentového práva navazuje na tradice platné u nás do roku 1937, je kompatibilní s obdobnými úpravami členských zemí Evropské unie a v souladu s evropským patentovým systémem se dále rozvíjí. Rámec zakotvení duševního, resp. průmyslového vlastnictví, v českém právním řádu prochází od ústavní roviny, přes rovinu zákonnou až do podzákonné. „Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem“, uvádí článek 34 odstavec (1) úst. z. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. K naplnění této ochrany je 30
způsob, jak patentovat léčivo nebo chemickou látku nepřímo byl prostřednictvím udělení patentu na
výrobní postup. 31
blíže informační publikace Úřadu průmyslového vlastnictví „Ochrana průmyslového vlastnictví
v České republice“.
21
potřeba zákonné roviny, kterou představují zákony, jejichž obsahem jsou jednotlivé předměty průmyslového vlastnictví. Vedle této úpravy stojí zákony, jež se zabývají průmyslovým vlastnictvím obecně a také ty, které se ho v určitých aspektech dotýkají, přestože jejich hlavním předmětem je jiná materie. Patří mezi ně z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, z. č. 500/2004 Sb., správní řád, z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a další.
3. Vynálezy 3.1 Základní úvod do pojmu vynálezů Nejlepším způsobem ochrany svébytného řešení je princip utajení. Co není veřejně známo, nemůže být zneužito či porušováno. Tolik co do spíše pohádkové teorie, která zejména v dnešní plně rozvinuté společnosti hospodářské ekonomiky je velmi špatně uplatnitelná a použitelná. Vzhledem k tomu, že při použití zákonných prostředků ochrany vždy po určité době dochází ke zveřejnění chráněného dokumentu, tedy něčeho, kde je podrobně uvedena samotná podstata toho, co je chráněno, utajení je jediným způsobem, jak zabránit šíření informací navenek. Vedle přihlášek vynálezu, které přestože prochází určitým druhem patentového řízení, podléhají režimu utajení32, si pak skutečný režim utajení může dovolit jen několik málo firem, kdy se jedná zejména o receptury na alkoholické či nealkoholické nápoje. U technických zařízení, která se dostávají do prodeje, je utajení nemožné. Obchodní společnosti chtějí vyrábět, prodávat, poskytovat licence a tento režim jsou schopny ochránit pouze zákonné prostředky práva. Současná platná právní úprava nezahrnuje legální definici toho, co je vynález. V zákoně č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (dále jen „zákon o 32
takovéto režimy nejsou v ČR na denním pořádku, a tento „utajený“ režim patentů, proti kterému se ráda
bouří laická veřejnost, je spíše využíván ve Spojených státech amerických a to zejména v armádním průmyslu.
22
vynálezech“) nalezneme pouze kritéria hodnocení předmětů, které mohou být vynálezy a dále demonstrativní negativní vymezení toho, co se za vynálezy nepovažuje. Na vynálezy, které splňují podmínky stanovené zákonem, se pak uděluje patent. Patent je tedy ochranný dokument, resp. tím je Úřadem průmyslového vlastnictví vydaná patentová listina. Jedná se tak o výsledek úspěšného řízení o přihlášce vynálezu, která stála na počátku. Slovo „patent“ vychází z latinského „litterae patentes“ – otevřený dopis, protože jde o volné nezapečetěné sdělení vystavené k nahlížení a adresované poddaným o veřejném propůjčení určitého oprávnění
3.2 Podmínky patentovatelnosti33 Mezi tři základní podmínky patentovatelnosti vynálezu patří novost, dosažení vynálezecké výše a průmyslová využitelnost. Jako čtvrtou podmínku lze chápat způsobilost předmětu ochrany.
3.2.1 Novost Podmínka novosti, kterou později nalezneme i u dalších průmyslově-právních institutů, je tou základní, bez jejíhož naplnění by nemělo smysl ani posuzovat, zda byly naplněny podmínky zbývající. Vynález se považuje za nový, není-li součástí stavu techniky. Stavem techniky je vše, k čemu byl přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli právo přednosti, umožněn přístup veřejnosti písemně, ústně, využíváním nebo jiným způsobem. Stavem techniky je i obsah přihlášek vynálezů v České republice s dřívějším právem přednosti, pokud budou v den, od něhož přísluší přihlašovateli právo přednosti, nebo po tomto dni zveřejněny. To platí i pro mezinárodní přihlášky vynálezů a evropské patentové přihlášky, které mají dřívější právo přednosti, kde je designována Česká republika.
33
podmínky patentovatelnosti mají povahu podmínek hmotněprávních, pro udělení patentu musí však být
splněny i podmínky procesní.
23
Abychom plně porozuměli § 5 zákona o vynálezech, níže se pokusím podívat se blíže na jednotlivé klíčové pojmy, které jsou pro stanovování novosti velmi důležité. Ještě předtím bych zmínil obecně ke kritériu novosti, že přihlašovatel nemusí novost předmětu patentové přihlášky prokazovat, protože do prokázání opaku se považuje předmět přihlášky za nový. To vyplývá již ze samotného negativního vymezení pojmu novosti. Při posuzování kritéria novosti se hledí na absolutní celosvětovou novost, jejíž posuzování pochopitelně klade nemalé nároky na rešeršní orgán. Právo přednosti Právo přednosti, tzv. priorita, vzniká podáním patentové34 přihlášky u úřadu, který je zodpovědný za registraci průmyslových práv. V případě území České republiky musí být taková přihláška zakládající prioritu podána u Úřadu průmyslového vlastnictví. Druhá varianta vzniku práva přednosti vychází ze závazků plynoucích z mezinárodních smluv. U takto uplatněného práva priority se jedná o národní podání v zemi, která je smluvní stranou Pařížské unijní úmluvy či členem Světové obchodní organizace (WTO). Nabízí se i varianta přiznání na základě vzájemnosti, ale ta není využívána vzhledem k tomu, že většina států je smluvním státem PUÚ či členem WTO. Zákonnou úpravu tohoto institutu nalezneme v § 27 zákona o vynálezech. Aby mohlo být uplatněno právo přednosti z mezinárodní smlouvy, musí být vždy uvedeno datum podání přihlášky, z níž právo přednosti vzniká, číslo takové přihlášky a stát, v němž byla prioritní přihláška podána. K doložení takovýchto skutečností nejrozšířeněji slouží tzv. prioritní doklad, který je oficiálním dokumentem vydaným konkrétním patentovým úřadem potvrzujícím požadované skutečnosti. Podstata práva přednosti spočívá v tom, že přihlašovatel, který podal přihlášku vynálezu dříve, má přednost před přihlašovatelem, který podal přihlášku se shodným předmětem později35. Právo přednosti umožňuje tomu, kdo jej získal, aby rozšířil své řádně podané přihlášky i do dalších států s účinky, které mu zajistí, že nebude udělena ochrana jinému přihlašovateli na shodné řešení s pozdějším právem přednosti. Zajišťuje 34
ale i známkové či vzorové.
35
srov. Pítra, V., a kol., Ochrana průmyslového vlastnictví I. Praha: SEVT, 1992, str. 50
24
tak, že po datu práva přednosti nelze založit žádná práva třetích osob ke stejnému předmětu přihlášky. Datum nabytí práva přednosti je velmi určující při posuzování ostatních podmínek patentovatelnosti a svou velmi významnou roli hraje též při otázkách sporných, které jsou vyvolány zejména při zrušovacích řízeních či jiných institutech patentové ochrany. Jedná se tak de facto o důkaz, který uvádí, k jakému dni a v jaké úrovni měl konkrétní přihlašovatel k dispozici své technické řešení. Na základě těchto skutečností by se dalo konstatovat, že čím dříve je přihláška podána, tím lépe. Praxe s klienty a ochranou jejich průmyslových práv však ukazuje, že ne vždy je toto pravda36. Spolu s právem přednosti totiž začíná běžet dle Pařížské unijní úmluvy i dvanáctiměsíční lhůta37, tzv. unijní priorita, po kterou lze všechny výše uvedené účinky přihlášky s právem přednosti uplatňovat i v zahraničí. Důvody, proč se uspěchané podání přihlášky může přihlašovateli vymstít, vidím jako dvojí. Prvním je ona dvanáctiměsíční lhůta, po kterou lze přihlášku podat i v jiném státě, kdy tato přihláška bude mít účinky, jako kdyby byla podána v den uplatňované priority. Lhůta dvanácti měsíců je časový úsek, v průběhu kterého si je schopen ne každý přihlašovatel uvědomit, do kterých státu by chtěl směřovat své obchodní a vývojové aktivity. Každý stát a jeho trh má také své obchodní a spotřebitelské zvyklosti, které v případě nerespektování při vstupu na trh mohou znamenat pro konkrétní výrobek v budoucnu
neúspěch.
V neposlední
řadě
se
spousta
přihlašovatelů
potýká
s nedostatkem finančních prostředků, jelikož jejich zamýšlený obchodní plán založený na přihlašovaném předmětu je teprve v počátcích, nezačal tak generovat ještě potřebné finance potřebné pro další rozvoj. Přestože většina těchto poznatků je založená na pozorování chování přihlašovatelů z řad malých podniků a fyzických osob, jsem toho názoru, že procento přihlášek od takových subjektů není zanedbatelné, a proto lze o těchto problémech hovořit i v obecné rovině. Tyto skutečnosti se daří úspěšně překonat díky Smlouvě o patentové spolupráci, která umožňuje pro své smluvní státy za pomoci podání mezinárodní patentové 36
k podobnému názoru dochází i Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1.
vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, na straně 32 37
lhůta 12 měsíců je u vynálezů a užitných vzorů a 6 měsíců u vzorů průmyslových.
25
přihlášky PCT prodloužit právo přednosti. O systému mezinárodních přihlášek PCT bude pojednáno v samostatné kapitole. Druhým důvodem, proč podání přihlášky neuspěchat, je fakt, kdy technické řešení, které je předmětem přihlášky, není ještě finálně doladěno či se nachází teprve ve stádiu úvah či prototypu. V praxi se setkáváme s případy příprav řady přihlášek, u kterých se vynálezce dožaduje co nejrychlejší ochrany, aby získal pro svůj vynález co nejdřívější právo priority, které by mu zabezpečilo, že ho někdo nepředběhne38 a jeho řešení bude co nejdříve ochráněno. V mnoha případech to ovšem znamená, že vynálezce přichází s pouhou teoretickou myšlenkou, v lepším případě s maketou či prototypem zařízení. Ve všech těchto případech hrozí riziko v tom, že od stádia, ve kterém se nachází vynálezcův projekt ve chvíli, kdy přichází pro profesní pomoc do patentové nebo advokátní kanceláře, do doby, než bude existovat konečný a odzkoušený produkt, je poměrně dlouhá doba. Vzhledem k tomu, že ke tvorbě a podání patentových nároků dochází v tomto případě na začátku, může jakákoliv další změna řešení, které je přihlašováno, být na překážku, resp. může dostat technické řešení z rámce vlastní zamýšlené ochrany. Či se může původně zamýšlené řešení ukázat jako v reálu nefunkční či neúplné. Jelikož do již podané přihlášky vynálezu nejdou v průběhu zápisného řízení doplňovat skutečnosti, které by byly nad rámec původního podání, to vše právě z důvodu, aby získaná priorita se vztahovala pouze ke konkrétním okolnostem uvedených v popisu a patentových nárocích, přichází vynálezce minimálně o finanční prostředky na původní přihlášku vynaložené. Odchýlení se od patentových nároků, na základě kterých je posuzován rozsah ochrany39 nese s sebou vedle „pouhé“ finanční ztráty v podobě přihlášky, která neposkytuje dostatečnou ochranu, a vedle prostředků, které se musí vynaložit na přihlášku novou, i další riziko. Toto riziko souvisí právě 38
takovéto obavy bohužel mnohdy nebývají směřovány vůči náhodnému vytvoření stejného vynálezu
někým třetím „z venku“, ale stále častěji se vyskytuje obava ze zneužití lidmi „zevnitř“, tedy kolegy, spolupracovníky a dalšími, kteří se na projektu podílejí. V případě, že takovéto obavy se skutečně naplní, nezbývá než řešit situaci za pomocí žaloby na určení původcovství. 39
vedle patentových nároků, ve kterých jsou uvedeny skutečnosti, které přinášejí ochranu, resp. v případě
porušování je posuzována s nimi shoda či rozdíl, se stále více začíná na základě praxe Evropského patentového úřadu i přihlížet k popisu, který patentové nároky konkretizuje a upřesňuje.
26
s onou
novou
přihláškou,
kdy
ta
původní,
paradoxně
toho
samého
vynálezce/původce/přihlašovatele může být na překážku. A to ve chvíli, kdy se nová přihláška dostatečným způsobem oproti té staré nevymezí, nesplní tak podmínky patentovatelnosti. To vše samozřejmě za předpokladu, že u první přihlášky dojde alespoň ke zveřejnění. Zpřístupnění veřejnosti Zpřístupnění veřejnosti, neboli zveřejnění, znamená časový okamžik, ve kterém je předmět již podané přihlášky, nebo přihlášky, která teprve bude podána, zpřístupněn40 širokému okruhu veřejnosti. Dojde-li k takovému zveřejnění před nabytím práva přednosti k patentové přihlášce, důsledkem mohou být okolnosti, kdy nebudou splněny podmínky patentovatelnosti, zejména může dojít ke ztrátě novosti a vynálezecké činnosti. Způsob, jakým musí dojít ke zveřejnění, tak i počet lidí, který je potřeba, podléhá zvláštnímu režimu, stejně tak ne každé zpřístupnění veřejnosti před nabytím práva přednosti musí nutně znamenat ztrátu novosti či vynálezecké výše. Prvním předpokladem, aby se informace mohly považovat za zveřejněné, je nutnost definování počtu osob, jichž je zapotřebí. Za dostačující se zde považuje neomezený okruh osob. V rámci praxe to však znamená „alespoň jeden“. A aby se pravidlo mohlo plně uplatnit v reálu, je stanoveno, že pramen informací je zpřístupněný ve chvíli, kdy se s ním tento neomezený okruh osob mohl seznámit. Slovo „mohl“ znamená, že není nutné, aby k faktickému seznámení skutečně došlo, je zde nutná pouze potencialita takového seznámení. Řešení tak může být v praxi zveřejněné, i když se s ním fakticky neseznámila ani jedna osoba. Zde vidím stav, který dle mého názoru je řešen vzhledem k okolnostem a potřebám patentového řízení tím nejlépe možným způsobem, přesto však s sebou přináší v praxi řadu problémů a nástrah. Tou největší je asi ona skutečnost potenciality přístupnosti veřejnosti, která může být velmi snadno zneužita. Nezřídka se tak stává, že obsahy patentových přihlášek jsou zveřejňovány ve vzdálených východoasijských státech či někde za Uralem. Jelikož se tak však děje např. uložením materiálů do fondů knihoven, které jsou ze své podstaty veřejné, je nasnadě, že přestože 40
potenciálně znám.
27
je dodržena podmínka možnosti seznámení se s obsahem kýmkoliv, je takový úkon z mnoha příčin ze strany veřejnosti jen těžko předpokládatelný. Za základ dostupnosti tak nelze brát počet osob, které se s informací seznámily, ale je třeba posuzovat režim této dostupnosti. Druhým nutným pojmem, který v rámci definice zpřístupnění veřejnosti musí být naplněn, resp. vysvětlen, je pojem veřejnosti. Ne totiž každý okruh osob, který se měl možnost s pramenem informací seznámit, lze považovat za veřejnost v patentovém slova smyslu. Okruh a druh osob, které lze považovat za veřejnost, je postupně konkretizován a upřesňován jak soudní judikaturou, tak i rozhodnutími správních orgánů, které v rámci patentových řízení o naplnění zveřejnění rozhodují. Za velký zdroj rozhodnutí vzhledem k jejich četnosti lze pokládat rozhodnutí Technického stížnostního senátu Evropského patentového úřadu, která v rámci harmonizace a unifikace patentového práva jsou přejímána i do české rozhodovací praxe. Za veřejnost tak např. v žádném případě nemůže být považován vlastní personál společnosti41. Materiály, se kterými se seznámili zaměstnanci v rámci své pracovní činnosti ve firmě, proto nelze předkládat jako důkaz zveřejnění. K tomu nejčastější dochází v rámci řízení o zrušení patentu, kdy takové důkazy mají deklarovat chybějící novost napadeného patentu. Stejně tak nelze považovat za zveřejněnou skutečnost, která byla sdělena či předána byť velkému okruhu osob, které však byly vázány mlčenlivostí. Taktéž uzavřenou skupinu osob, např. obchodní partnery, kteří byli jmenovitě pozváni na konanou akci, kam neměl přístup kdokoliv další, nelze považovat za veřejnost. Způsob, jakým je informace zveřejněna, byl již okrajově naznačen v mé úvaze ohledně uložení do veřejné knihovní sbírky. Samozřejmě za nejhojnější zdroj informací, kterým dochází ke zveřejnění lze považovat patentové spisy, které jsou uloženy u patentových úřadů ve veřejných databázích. Dalším častým nosičem informace vedoucí ke zveřejnění je časopis či kniha. Zveřejnění je z řady důvodů třeba prokazovat, což znamená mít za nesporné, kdy 41
rozhodnutí Technického stížnostního senátu Evropského patentového úřadu T 1085/1992.
28
k němu došlo. Zachycení přesného data má roviny dvě. Prvním časovým údajem je, kdy byla povětšinou tiskovina vytvořena, druhým pak, od kdy mohla být přístupna veřejnosti. Přestože ve většině případů není mezi těmito časovými údaji velký rozdíl, i tak se jedná o ne zcela nepodstatné náležitosti při sporném posuzování. U patentových spisů není o ani jednom z těchto dat nejmenší pochyb, u časopisů či knih se až na výjimky daří také prokázat skutečné datum zveřejnění. Za leckdy klíčový doklad zveřejnění by mohly sloužit prospekty či jiné propagační materiály. Jejich charakter a způsob využití však s sebou nese řadu nevýhod, které v konečné fázi znamenají nemožnost materiál tohoto typu k doložení svého tvrzení použít. Neuvedení data vydání prospektu na něm samotném či nemožnost prokázání jeho distribuce např. na veřejně přístupné výstavě, to jsou jen nejzákladnější případy chyb, kterých mnoho firem již litovalo v rámci prohraného řízení na základě nemožnosti prokázání chybějící novosti právě z titulu reklamního materiálu či prospektu. Stále k častějšímu zveřejňování informací dochází prostřednictvím sítě Internet. Netřeba zdůrazňovat, že vzhledem k možnostem, které elektronická média přinášejí a k potřebě hodnověrného prokázání tvrzených skutečností, je zveřejnění prostřednictvím velice problematickou situací, resp. vyžaduje důkladné a odborné posouzení, zda jsou tvrzené skutečnosti pravdivé. Jak lze prokázat datum vložení informace na webovou stránku? Jsou takto vložené informace automaticky přístupné neomezenému okruhu osob? Je datum případné aktualizace, které je na stránce uvedené, datem vložení obsahu, jeho zpřístupnění či pouze možné nepatrné dílčí změny obsahu stránky? K řešení těchto otázek vyžadujících vedle znalosti právní problematiky daného případu i vědomosti z oboru počítačů a programování se snaží svou rozhodovací praxí opět četně přispívat Evropský patentový úřad42. Ochranná lhůta Za určitých okolností může dojít i k takovému zveřejnění, které nebude pro vynálezce znamenat riziko, že by jeho přihláška nesplnila kritérium novosti či vynálezecké výše. Ochrannou lhůtu poskytuje zákon o vynálezech přihlašovateli nebo 42
blíže Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2005, str. 36
29
jeho právnímu nástupci, byl-li vynález zveřejněn ne dříve než šest měsíců před podáním přihlášky vynálezu a vyplývá-li takové zveřejnění přímo či nepřímo ze zřejmého zneužití vůči osobě přihlašovatele nebo jeho právního zástupce. Aby se jednalo o zřejmé zneužití, musí být naplněn ze strany osoby, která vynález zveřejnila, úmysl poškodit přihlašovatele nebo alespoň vědomost o tom, že škoda ze zveřejnění může vyplynout. Na tomto místě je dobré porovnat toto zákonné ustanovení zákona o vynálezech s úpravou v zákoně o užitných vzorech, který dává přihlašovateli nebo jeho právnímu nástupci i možnost svého vlastního zveřejnění43 ve lhůtě šesti měsíců před podáním přihlášky. Tedy je vůči zveřejnění před podáním přihlášky shovívavější, což má vzhledem k lehce odlišnému charakteru užitných vzorů a řízení o nich své opodstatnění. Další okolností, kterou vypočítává § 5 odst. (5) písm. b) zákona o vynálezech, je vystavení vynálezu na úřední nebo úředně uznané výstavě podle mezinárodní smlouvy, kterou je myšlena Úmluva o mezinárodních výstavách z Paříže ze dne 22. listopadu 192844. Oproti úpravě písmene a), u kterého by se prokazovaly okolnosti zřejmého zneužití a šestiměsíční lhůty až ve chvíli vzniklého sporu či zahájeného zrušovacího řízení, u ochranné lhůty založené na písmeni b) je zapotřebí již při podávání přihlášky uvést, že vynález byl vystaven a do čtyř měsíců od podání přihlášky doložit osvědčením. Stav techniky45 Součástí stavu techniky je vše, k čemu byl umožněn přístup veřejnosti přede dnem práva přednosti přihlašovatele. Obsah stavu techniky tak určuje, zda vynález splňuje podmínku novosti či nikoliv. Je-li nějaké technické řešení platně zveřejněno přede dnem, kdy si přihlašovatel podal přihlášku, jejíž obsah je totožný s již zveřejněným, je toto stavem techniky, a tudíž přihlašovatelem podávané řešení již není nové. V případě, 43
v průmyslově právní terminologii „předzveřejnění“ či „předuveřejnění“.
44
publikovaná vyhláškou č. 46/1932 ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.
45
přestože „stav techniky“ bývá ve většině odborných publikací řazen před „zpřístupnění veřejnosti“ či
„ochrannou lhůtu“, cítím potřebu ho vysvětlit až na samotném konci kapitoly pojednávající o novosti. Přestože jsou všechny pojmy silně propojeny a již definice novosti s nimi všemi operuje, mám za to, že teprve po vysvětlení výše uvedeného může být stav techniky co nejlépe pochopen.
30
že se nejedná o vzájemně shodná řešení, je stávající stav techniky stavem, vůči kterému je třeba se v nové přihlášce vymezit, pochopitelně za splnění předpokladu všech kritérií patentovatelnosti. Stavem techniky je i obsah přihlášek vynálezu. Tyto musí mít dřívější právo přednosti a musí být zveřejněny. K takovému zveřejnění může dojít ovšem nejen přede dnem práva přednosti přihlašovatele, ale i po tomto dni. U definování stavu techniky v zákoně o vynálezech dochází k jednomu nezamýšlenému paradoxu. Jelikož zákon o vynálezech byl přijat dříve než zákon o užitných vzorech, nepočítal a ani nemohl počítat ve svém § 5 odst. (3) s dříve podanými přihláškami užitného vzoru, které však ještě nebyly zveřejněny, neboť ke zveřejnění užitných vzorů dochází zpravidla udělením. Předmět přihlášky vynálezu splňuje znaky novosti, avšak majitel patentu potřebuje souhlas s užíváním od majitele užitného vzoru se starší prioritou, který chrání stejné technické zařízení. S tím počítá i § 12 odst. (3) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. „First to file “ vs. „ First to invent “ S pojmem a posuzováním novosti a chápání práva přednosti a dále uváděnou kapitolou „3.4 Práva na patent“ úzce souvisí dva systémy. Jedná se o odlišné koncepce k nabytí práva přednosti, resp. práva na patent jako takového. Systém práva prvního přihlašovatele (first-to-file) počítá s právem pro toho přihlašovatele, který podal přihlášku vynálezu jako první. Od data práva přednosti tak přísluší přihlašovateli přednostní uplatnění práva na patent oproti všem dalším přihlašovatelům přicházejícím se stejným řešením po právu přednosti. Resp. první přihlašovatel je považován za osobu oprávněnou, dokud se neprokáže opak. Systém práva prvního přihlašovatele je ve světě nejrozšířenější a postupně se k němu začínají klonit i státy, které dosud využívaly systému práva prvního vynálezce (first-to-invent). Největším státem, který využíval systému prvního vynálezce, byly Spojené státy americké, kde práva přednosti nabýval nikoliv ten, kdo první podal přihlášku, ale ten, kdo první vytvořil takzvanou koncepci vynálezu. Takže i osoba, která podala přihlášku později, se může prosadit proti předchozímu přihlašovateli, jestliže prokáže, že vynález měla dříve.
31
Dne 16. září 2011 však vstoupil v platnost podpisem prezidenta Baracka Obamy nový patentový zákon America Invents Act46, který již pracuje s koncepcí práva prvního přihlašovatele. Přestože se změna dotkne přihlášek podaných až po 16. březnu 2013, přijetí tohoto zákona je za poslední desítku let jednou z největších změn v rámci patentového práva, a jelikož trh Spojených států amerických je žádaným teritoriem, rozhodně se nejedná o změnu bezvýznamnou. Dochází tak k harmonizaci US práva se zbytkem, resp. většinou, patentového světa. Nová legislativa transformuje stávající patentový systém, fungující na základě zákona z roku 1952, který byl již zejména z důvodu odlišnosti delší dobu terčem kritiky. Vedle cílů k urychlení patentového řízení a snížení počtu čekajících přihlášek na americkém patentovém úřadu jsou v zákon vkládány i naděje vesměs politické a hospodářské v podobě posílení inovací, objevů a tím i celého hospodářského trhu a sním souvisejícího ekonomického růstu. Přestože byl původní systém zejména ze strany Ameriky vždy označován za „více spravedlivý“, jsem toho názoru, že harmonizace a přechod k pravidlu „first-to-file“ byl neodvratitelnou
a
jedinou
správnou
možností.
Původní
„first-to-invent“
byl
vyzdvihován zejména ve srovnání se „závody“ na patentový úřad, kdo stihne podat přihlášku dříve. Podíváme-li se ale na složité dokazování v rámci nákladných soudních sporů toho, kdy přesně k vynálezu došlo, je jasné, že dříve deklarovaná spravedlnost původního systému ze strany Ameriky byla vysoce teoretického charakteru. Druhým závažným nedostatkem myslím bylo to, že vynálezci systém umožňoval držet technické řešení tak říkajíc „pod pokličkou“. Tím tak nedocházelo ke zveřejnění technického řešení a k nemožnosti z něj vycházet v rámci dosavadního stavu techniky. Protože i když udělený patent lze považovat v totožném rozsahu patentových nároků za neprolomitelný monopol, zveřejněný patent může sloužit veřejnosti jako dosavadní stav techniky a podněcovat tak další vývoj a výzkum. Právě tento efekt považuji za jeden ze základních přínosů patentového práva – zdokonalování technického pokroku. Změna patentového zákona ve Spojených státech amerických má pochopitelně i své kritiky. A to zejména z řad malých začínajících firem, protože nyní mohly přihlašovat své vynálezy i se zpožděním, nově budou muset podat přihlášku hned, jinak budou 46
http://en.wikipedia.org/wiki/Leahy-Smith_America_Invents_Act
32
riskovat předběhnutí někým jiným. Nutnost okamžitého finančního výdaje na patentovou ochranu je tak chápána jako komplikace a zátěž rozjíždějícího se byznysu. Mezi další významné změny, které přináší AIA, patří změna financování Amerického patentového a známkového úřad, vztáhnutí roční ochranné lhůty pro zveřejnění (tzv. grace period) pouze na zveřejnění vynálezcem. Dále byly některé stávající možnosti přezkoumání (zrušení) patentů zrevidovány a byly vytvořeny nové. Mělo by být daleko jednodušší zrušit nesmyslné nebo příliš obecné patentové nároky, čímž by mohlo dojít k omezení soudních sporů. Dle mého soudu však druhou nejvýznamnější změnou po změně na systém „firstto-file“ je možnost podání patentové přihlášky nově přímo majitelem (přihlašovatelem) a ne pouze vynálezce (původce), jak tomu bylo doposud. Původní odlišná zákonná úprava musela být promítnuta zejména do systému podávání mezinárodních patentových přihlášek PCT, kdy přihlašovatelem pro určení do USA mohl být pouze původce. K této změně promítnuvší se i v podávacím formuláři PCT/RO/101 ženevského úřadu dochází ode dne 16. září 2012 a dále je potřeba také harmonizovat Prováděcí předpis ke Smlouvě o patentové spolupráci. Tomu se tak děje zveřejněním sdělení Ministerstva zahraničních věcí publikovaného ve Sbírce mezinárodních smluv, částce 54, rozeslané dne 17.12.2012. Změny prováděcího předpisu přijaté dne 9. října 2012 v Ženevě jsou účinné od 1.1.2013.
3.2.2 Vynálezecká výše47 Další z podmínek patentovatelnosti je vynálezecká výše, resp. hodnocení toho, zda bylo vynálezecké výše dosaženo. K dosažní takové výše lze předpokládat potřebu vyvinutí dostatečné vynálezecké činnosti, proto lze tento pojem považovat za plně zaměnitelný a ekvivalentní s vynálezeckou výší.
47
nosné myšlenky této podkapitoly byly autorem této práce předneseny v rámci jeho příspěvku „Význam
a posuzování vynálezecké činnosti“ v rámci sekce Duševního vlastnictví na právní konferenci Olomoucké právnické dny konané dne 24.5.2012 v Olomouci a následně byly publikovány v Acta Iuridica Olomucensia, vol. 7/2012 – supplementum, Právo duševního vlastnictví. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012, str. 63-73
33
Tato hmotněprávní podmínka patentovatelnosti dle mého názoru poskytuje největší prostor pro správní uvážení orgánů, které o ní rozhodují, resp. rozhodují o tom, zda byla či nebyla naplněna. Z pohledu zákonné úpravy je vynálezecké činnosti u vynálezu ponechán široký prostor pro výklad, což pak vynikne ještě více u úpravy obdobného kritéria u užitných vzorů, kde se hovoří o přesahu rámce pouhé odborné dovednosti48. Vynálezecká činnost je v rámci řízení o přihlášce vynálezu zkoumána rešeršním orgánem v procesu úplného průzkumu spolu s dalšími kritérii patentovatelnosti. Pro srovnání - u řízení o zápisu užitných vzorů v českém právním řádu nemůže být o posuzování kritéria vynálezecké činnosti, resp. překročení rámce pouhé odborné dovednosti z důvodu neprobíhajícího věcného průzkumu ani řeč. Samotné kritérium vynálezecké činnosti bývá velmi často označováno termínem vynálezecký krok – neboli inventive step. Dřívější patentový zákon49 hovořil o přínosu pokroku oproti dříve známému řešení téhož problému projevující se novým či vyšším účinkem. Interpretace požadavku na dosažení vynálezecké činnosti, neboli dostatečně vysokého vynálezeckého kroku, musí být vyvážená natolik, aby byla na jedné straně dosahována v podávaných přihláškách kvalita vynálezu, a na druhé straně, aby institut správního uvážení nemohl být ze strany posuzujícího orgánu vůči přihlašovateli zneužit. Subjektivní povaha posuzování tohoto kritéria patentovatelnosti závisející na úvahách a postupech správního orgánu je samozřejmě v praxi korigována řadou zásad a ustálených postupů. Stejně tak jsou stanoveny právní domněnky a presumují se zde skutečnosti, aby bylo možno zachovat určitý stupeň právní jistoty pro přihlašovatele a de facto i pro samotný rešeršní orgán. Funkce podmínky vynálezecké činnosti jako kritéria patentovatelnosti má účel v tom, aby byly vyselektovány sice nové a prospěšné vynálezy, které však nejsou výsledkem vynálezecké činnosti – tedy které se nepovažují za obohacení stavu techniky.
48
blíže viz kapitola „4. Užitné vzory“, avšak vzhledem k vzájemným odkazům a propojenosti bude
značná pozornost rozdílnosti obou kritérií věnována již také v této podkapitole. 49
zák. č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Blíže
k rozhodnutím dle uvedeného zákona Jenerál, E., Vynálezecká činnost – kritérium patentovatelnosti. Praha: Nakladatelství Federálního úřadu pro vynálezy, 1991, str. 18 a n.
34
Konkrétní zákonná ustanovení Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích v § 3 stanovuje patentovatelnost vynálezů podmínkou novosti, dále podmínkou, aby vynález byl výsledkem vynálezecké činnosti a kritériem průmyslové využitelnosti. V § 6 je pak vynálezecká činnost vymezena nepřímo a to tím, že vynález je výsledkem vynálezecké činnosti, jestliže pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky. Podle odstavce 2 pro hodnocení vynálezecké činnosti není rozhodný obsah přihlášek, které nebyly zveřejněny ke dni, od něhož přísluší přihlašovateli právo přednosti. Kritérium vynálezecké činnosti se tak posuzuje ke dni, od něhož přísluší přihlašovateli právo přednosti, tedy poměřuje se s obsahem patentových přihlášek, které byly zveřejněny nejpozději k tomuto dni a s nimiž měl přihlašovatel teoreticky možnost se seznámit.
Oproti tomu zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech pouze v § 1 zmiňuje, že technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná, se chrání užitnými vzory. Zde si dovolím lehké zamyšlení. Nabízí se totiž, že pro překlenutí chybějící definice, která by vymezovala „rámec pouhé odborné dovednosti“ v zákoně o užitných vzorech, by se analogicky možná šlo opřít o úpravu v zákoně o vynálezech, možná to tak i zákonodárce zamýšlel, jelikož však ale v § 21 odst. (2) Sb. zák. o užitných vzorech jsou taxativně vymezeny oblasti odkazující na patentový zákon, a nic jako náznak vymezení pojmu překročení rámce pouhé odborné dovednosti na základě odkazu na vynálezeckou činnost tam není, nelze se než domnívat, že toto kritérium pro užitné vzory zůstalo pro specifikování pouze praxi. V zákonné definici patentového zákona se setkáváme s pojmy, které nám pomohou rozklíčovat a naznačit, co dále ovlivňuje to, zda je technické řešení výsledkem vynálezecké činnosti. Prvním z takových pojmů je osoba odborníka. Osoba odborníka K výkladu je použito fiktivní osoby odborníka, která existuje v době podání přihlášky. Za takovéhoto odborníka se chápe jedinec, který má znalosti z daného oboru a je v něm průměrným kvalifikovaným profesionálem. Předpokládá se, že tato uměle
35
praxí a judikaturou vytvořená osoba50 má přístup a přehled o všem, co tvoří stav techniky. To ovšem neznamená, že by se muselo jednat o excelentního vědce či experimentátora. Může se jednat o de facto průměrného praktika, který však bude respektovat základní stanovené směry v daném oboru. Co je podstatné, je to, že tato osoba může být poskládána z několika dalších, tedy být reprezentována celou skupinou odborníků různého zaměření či se může jednat o odborníka, který své poznatky rozšiřoval konzultací s ostatními ze svého oboru, potažmo i napříč obory51. K dalším definičně použitým a potřebným pojmům patří zřejmost. Zřejmost Průzkumové směrnice Evropského patentového úřadu vysvětlují pojem zřejmosti tím, že se jedná o něco, co nevybočuje z normálního technologického vývoje a vyplývá z dosavadního stavu techniky. Zřejmé je vše, co nepřekračuje rámec profesionálních schopností odborníka v dané oblasti techniky. Vynález, který má ambice na udělení patentu, tak musí být za hranicí běžné řemeslné a inženýrské práce. Obecně se při hodnocení vynálezecké činnosti vychází z presumpce nezřejmosti. Opačný postoj by kladl důkazní břemeno na přihlašovatele, což by v tomto případě bylo zcela proti zdravému rozumu a smyslu celého přihlašovacího řízení. Pokud se tak nyní prostřednictvím důkazů uvedených v rešeršní zprávě nepodaří prokázat zřejmost přihlašovaného vynálezu, má se za to, že vynález je výsledkem vynálezecké činnosti. K pojmu „zřejmým způsobem“ se také vyjádřil v několika svých stanoviscích Evropský patentový úřad, který za něco „zřejmého“ nebo též „nasnadě jsoucího“ považuje cosi, co nevybočuje z normálního technologického vývoje, a co bez dalšího
50
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2005, str. 41 51
pro zájemce o detailní a celosvětově komparativní pohled na osobu odborníka bych doporučil článek
Ing. Jenerála z třetího vydání roku 2011 a druhého vydání roku 2012 časopisu Průmyslové vlastnictví (vydává Úřad průmyslového vlastnictví, Praha), ve kterých se věnuje na toto téma přijaté rezoluci Mezinárodní asociace pro ochranu duševního vlastnictví APPI.
36
vyplývá z dosavadního stavu techniky, tedy toho, co nevyžaduje dovednost, či nadání a nepřesahuje míru, jakou lze u odborníka předpokládat52. Vynález má tvůrčí úroveň (nebo se považuje za nezřejmý), pokud s přihlédnutím ke stavu techniky nebyl zřejmý odborníkovi v příslušném technickém oboru. Požadavek nezřejmosti má zaručit udělování patentů pouze pro skutečně objevná a převratná řešení, nikoliv tak na řešení, ke kterým lze dopět obvyklými schopnostmi a znalostmi v daném oboru na základě toho, co již existuje. K podpoření nezřejmosti se praxí ustálila řada argumentů. Takovými může být například to, že dosavadní pokusy o řešení problému byly bezvýsledné či byl obecně rozšířen názor, že použité řešení není možné. Stejně tak na základě soudních a správních rozhodnutí nalezneme mnoho postupů, které nelze považovat za vynálezeckou činnost, tedy jedná se o argumenty svědčící o zřejmosti přihlašovaného vynálezu. Mezi tyto postupy patří např.:
agregace – neboli spojení známých technických znaků, které vykazují obvyklé účinky a nevytvářejí vzájemný vztah, který by nebyl nasnadě (tužka + guma)
ekvivalence – použití jiného známého prostředku (namísto šroubu použitý nýt)
kinematické obrácení – obrácení funkčního vztahu dvou prvků
selekce – řešení, které spočívá ve výběru pouze určité části parametrů, jako je rozmezí, rozměry či jinak stanovený rámec. Jedná se o selekci, ke které lze dospět běžným či obvyklým postupem. Za nezřejmou by sloužila selekce takových podmínek ze známého rozsahu, kdy přínosem by byly zcela neočekávané účinky nebo vlastnosti
52
pouhá změna velikosti
zajištění přenosnosti výrobku
záměna materiálu
použití konkrétního řešení plně obsaženého ve známém obecném řešení
srov. Pítra, V., a kol., Ochrana průmyslového vlastnictví I. Praha: SEVT, 1992, str. 17
37
nahrazení rovnocennou součástí nebo funkcí – efekt dosažený novým použitím známého předmětu k účelu, ke kterému se dosud nepoužíval, avšak vyplývající ze známých vlastností tohoto předmětu. Za to však nelze považovat situaci, kdy vynález spočívá v aplikaci známých postupů, věcí, zařízení či prostředků, jejichž použití se vztahuje k jinému účelu a zároveň s sebou přináší nový překvapivý účinek.
Rozdíl mezi hodnocením kritéria vynálezecké činnosti a hodnocením novosti Vzhledem k tomu, že samostatný prostor kritérii novosti byl již věnován v kapitole 3.2.1., na tomto místě tak stojí za pozornost již jen názorné porovnání hodnocení kritéria vynálezecké činnosti s kritériem novosti, a to z důvodu, že leč jsou obě posuzována výhradně samostatně a ani zákonné definice jejich vztah více neprohlubují, jsou i tak velmi provázána a úzce spolu souvisí. Přesto však nejsou podmíněna vzájemnou existencí53. Způsoby jejich hodnocení se totiž od sebe diametrálně liší. První odlišností je, že při hodnocení vynálezecké činnosti nepatří ke stavu techniky ty přihlášky vynálezu, které byly podané s dřívějším právem přednosti, avšak ještě nebyly zveřejněny do doby, kdy bylo podáno řešení, u kterého se kritérium vynálezecké činnosti posuzuje. Oproti tomu u posuzování kritéria novosti je stavem techniky i obsah přihlášek, které mají dřívější právo přednosti, zveřejněny jsou ale až po dni, od kterého přísluší přihlašovateli právo přednosti. Druhou diferencí je počet pramenů, na jejichž základě můžou být kritéria hodnocena. Novost se hodnotí na základě jednotlivých pramenů, kdy kombinace těchto pramenů je nepřípustná. V praxi to znamená, že pro vyvrácení podmínky novosti je potřeba nelézt jeden dokument, který obsahuje všechny podstatné znaky předmětného technického řešení a není možné tyto znaky nalézt v několika dokumentech odděleně a argumentovat jejich souhrnem. Oproti tomu při hodnocení vynálezecké činnosti je možné uplatnit i dva a více informačních pramenů, kdy z kombinace těchto jednotlivých pramenů pro odborníka vyplývá zřejmost.
53
srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 72/2001 ze dne 16.12.2009
38
Další argumenty na podporu vynálezecké činnosti Jako argument existující vynálezecké činnosti může dle rozhodovací praxe Evropského patentového úřadu sloužit i skutečnost, že mezi datem zveřejnění dokumentu, který se považuje za nejbližší stav techniky a mezi datem práva přednosti posuzovaného řešení existuje velká časová prodleva. Za dostatečně velkou prodlevu, jež by mohla podporovat existenci vynálezecké činnosti, bylo považováno např. jak 11 tak i 60 let. Podpůrným argumentem založeným na podobném principu by mohl být fakt, že stav techniky nebyl dlouhou dobu využíván. Konkludentně tato skutečnost totiž s sebou nese předpoklad, že v průběhu této doby nastaly potřeby vedoucí ke zdokonalení daného řešení. Posledním z okrajových a zřejmě i diskutabilních argumentů podporujících možnou existenci vynálezecké činnosti by mohla být existence komerčního úspěchu. Samotný komerční úspěch však nestačí. Rozhodnutí stížnostních senátů Evropského patentového úřadu se kloní k tomu, že pakliže je ale komerční úspěch v přímé souvislosti s technickými vlastnostmi vynálezu a je naplněna dlouhodobá potřeba takového řešení, že lze pak komerční úspěch považovat za náznak svědčící pro vynálezeckou činnost. Dle mého názoru Evropský patentový úřad slučuje nepatřičně stránku obchodní se stránkou vynálezeckou, resp. naznačuje možnou závislost stránky vynálezecké na produkčně obchodní. Myslím, že vynález podmíněn technickými vlastnostmi naplňujícími dlouhodobé potřeby takového řešení nemusí zaznamenat zhola žádný komerční úspěch a naopak. Tyto všechny argumenty by tak mohly být chápány jako nepřímé důkazy existence svědčící o vynálezecké činnosti. Jednotícím prvkem vždy musí být, že vynálezecká činnost se projevuje v dosažené nové úrovni daného technického řešení. Posouzení patentovatelnosti pak spočívá v tom, zda se použitím takovéhoto řešení dosáhne pouze účinku, který je pro něj znám, či je dosažen účinek nový a vyšší.
Procesní následky neunesení podmínky vynálezecké činnosti – institut odbočení Institut odbočení je hraniční pojem úzce související jak s vynálezy, tak i užitnými vzory. Z důvodu nejvyšší četnosti jeho využití v souvislosti s vynálezeckou činností,
39
resp. v souvislosti s nedosažením její potřebné výše, cítím potřebu se mu věnovat právě v rámci této podkapitoly. Nesplnění podmínky vynálezecké činnosti má za následek zamítnutí přihlášky vynálezu. Tato sankce je zde volena, protože se jedná o vadu hmotněprávního charakteru. Přeje-li si přihlašovatel i přesto získat ochranu na řešení obsažené v zamítnuté přihlášce vynálezu, může využít institut odbočení. Odbočení je samozřejmě možné použít i z jiných důvodů, např. při nesplnění ostatních kritérií patentovatelnosti54. Jelikož u užitného vzoru neprobíhá úplný průzkum, skutečnosti, jež byly na překážku v řízení u přihlášky vynálezu, v zápisném řízení užitného vzoru nikdo nezkoumá. Možnost odbočení je zakotvena v § 10 zákona o užitných vzorech a dává přihlašovateli možnost, aby se svou přihláškou vynálezu odbočil na přihlášku užitného vzoru. Takto vzniklé přihlášce užitného vzoru může být přiznáno právo přednosti z původní přihlášky vynálezu a to za splnění několika podmínek. Mezi první patří, že se musí jednat o stejné technické řešení. Tato skutečnost nám samozřejmě vylučuje odbočení u takových technických řešení, která jsou vyhrazena pouze přihláškám vynálezu, jedná se zejména o způsobové přihlášky. Dále musí být odbočená přihláška podána do 2 měsíců od právní moci rozhodnutí či usnesení o přihlášce vynálezu. Za takovéto rozhodnutí lze nejčastěji pokládat rozhodnutí o zamítnutí přihlášky vynálezu či usnesení o zastavení řízení. I za splnění předpokladu podání odbočení do 2 měsíců musí být dodržena objektivní lhůta 10 let od podání prioritní přihlášky. Poslední podmínkou je to, aby přihlašovatel předložil do 2 měsíců od data podání přihlášky užitného vzoru stejnopis přihlášky vynálezu, u níž se dovolává práva přednosti. Tuto podmínku považuji za pouhý administrativní krok, nikoliv podmínku v pravém slova smyslu.
54
je tak např. hojně využíván při nesplnění kritéria novosti. Zde je ovšem k zamyšlení, do jaké míry je to
řešení skutečně efektivní co do hodnoty výsledné ochrany. Vzhledem k neprobíhajícímu průzkumu v zápisném řízení u užitných vzorů je tak sice zapsáno řešení, kterému byla v rámci původní přihlášky vynálezu vytknutá chybějící novost, přihlašovatel na něj získá ochranný dokument v podobě osvědčení o zápisu užitného vzoru, hodnota takového zápisu je však vzhledem k nebezpečí možného budoucího výmazového řízení malá.
40
Z takto odbočených přihlášek však již není možno dále uplatnit mezinárodní prioritu, neboť již nejde o první přihlášku, jak to požaduje Pařížská unijní úmluva55. Přihláška vynálezu vs. užitný vzor56 Institut odbočení, zejména použitý z důvodu chybějící vynálezecké činnosti, nám může přiblížit důvod, proč je chápán užitný vzor jako „malý“ patent, neboli jako ochrana řešení, které nedosahuje takové výše. Na toto téma, a obecně na téma postavení užitného vzoru a hodnoty ochrany jím poskytnuté, bylo napsáno mnoho statí a polemik, spousta z nich se ale dle mého názoru dopouští jednoho omylu. Užitný vzor je brán jako něco podřadného, co se svou ochranou nemůže udělenému patentu vyrovnat. Já si toto v zásadě nemyslím. Zásadní otázkou totiž vždy bude, jak kvalitní je přihlašované technické řešení. Vezmeme-li situaci, kdy máme technické řešení (které pochopitelně může být zapsáno jako užitný vzor) a přihlašovatel je smířen s kratší dobou ochrany, pak nevidím jediný důvod, proč zapsaný užitný vzor by měl v konečné fázi přinášet slabší ochranu než udělený patent. Ano, přihláška nebude podrobena úplnému průzkumu, ale v „laboratorních“ podmínkách, kdy budeme předpokládat, že užitným vzorem bude chráněno řešení, které by splňovalo kritéria i pro přihlášku vynálezu, nevidím jediný důvod podřadnosti. Devalvace ochrany užitným vzorem je patrná zejména z definic, které hovoří o tom, že prostřednictvím užitných vzorů se dosahuje ochrany technických řešení s nižší tvůrčí úrovní. To pochopitelně nelze popřít a vysvětluje to rozdílnost mezi vynálezeckou činností a překročením rámce pouhé odborné dovednosti. Dle zkušenosti, kterou mám s užitnými vzory, však spatřuji lépe vystihující pohled na vzorovou ochranu, který by hovořil o ochraně užitnými vzory pro technická řešení, která dosahují „i“ nižší tvůrčí úrovně. Plnohodnotnost vzorové ochrany dokládá i skutečnost, že na základě přihlášky užitného vzoru v ČR je možno získat i odpovídající patentovou ochranu v zahraničí. 55 56
srov. Jakl, L., Právní ochrana vynálezů a užitných vzorů. Praha: MUP, 2010, str. 161 tohoto mnohdy kontroverzního tématu (zejména kvůli silně vyhraněným názorům jednotlivých
odborníků z řad patentového práva) se nelze vyhnout jak zde, tak ani posléze v samostatné kapitole o užitných vzorech. Přestože se tak může zdát vytrácející se jednotnost tématu, konkrétní jednotlivé pasáže jsou řazeny dle mého názoru s nejlepší logickou souvislostí, která vždy úzce navazuje na současné kapitoly či podkapitoly.
41
Řazení užitných vzorů na stupnici hodnotnosti má právě spíše svůj důvod v celkovém registračním procesu a kritériích, která u přihlášky vynálezu nejenže jsou zkoumána, ale je stanovena i jejich větší výše – jako je tomu právě u mnou zmiňované vynálezecké činnosti oproti překročení rámce pouhé odborné dovednosti. Zpět k vynálezecké výši Samotné hodnocení podmínek ochrany je vždy kritériem objektivním. K tomuto je judikován zajímavý rozsudek Městského soudu v Praze57, který přestože hovoří o odborné dovednosti u užitných vzorů, myslím, že lze chápat komplexně. „Při posuzování podmínky ochrany přesáhnutí rámce pouhé odborné dovednosti se nejedná o hodnocení subjektivní míry úsilí konkrétního tvůrce, autora technického řešení, nýbrž o objektivní kritérium míry, v jaké je řešením překročen známý dosavadní stav techniky a z toho plynoucí skutečnosti, zda řešení není na základě zmíněného známého stavu techniky pro odborníka v dané oblasti techniky evidentní.“ Osobně současnou právní úpravu kritérií patentovatelnosti, v konkrétním případě vynálezecké činnosti, považuji za dostačující. Přestože je upravena velmi volným způsobem, praxe si vytvořila dostatečné množství nástrojů a procesů, které pomáhají rešeršním orgánům s posuzováním a které přihlašovatelům a původcům jasně dopředu naznačují, co vše je potřeba splnit.
3.2.3 Průmyslová využitelnost Aby mohl být na vynález udělen patent, musí být naplněn u předmětu přihlášky i znak průmyslové využitelnosti. Vynález se považuje za průmyslově využitelný, může-li jeho předmět být vyráběn nebo jinak využíván v průmyslu, zemědělství nebo jiných oblastech hospodářství. Spíše než na druh a míru užitku, které by mělo přinášet přihlašované řešení, je toto kritérium patentovatelnosti zaměřeno na okolnosti, které souvisí s jeho výrobou a realizací. Za rozpor s průmyslovou využitelností, resp. za důkaz o nerealizovatelnosti, jsou tak považována řešení, která obsahují dle názoru orgánu, který řešení posuzuje, chyby, nebo se jedná o řešení, která fungují na základě principů, jež jsou v rozporu 57
č.j. 5 CA 36/2007 ze dne 14.5.2008
42
s poznatky současné vědy a techniky. Jako učebnicový příklad rozporu s tím, co je známo vědecké obci se uvádí perpetuum mobile58. Zařízení, jež dle současných poznatků o fyzice, mechanice a dalších odvětvích nelze sestrojit. Myšlenka ochrany patentových rejstříků před závalem přihlášek, jejichž předmět nemůže být funkční ani využitelný, je dozajista správná. Nemůže však taková podmínka znamenat zabrzdění možného pokroku? Již od počátku lidstva přicházeli jednotlivci s technickými řešeními, které odporovaly znalostem své doby, obecnému společenskému a vědeckému vědění. V žádném časovém údobí nelze zaručit a mít za hotové, že veškeré poznatky ovlivňující vědeckou obec jsou již plně zjištěny a nebudou se posouvat za své hranice. Důvody, proč taková leč pouze teoretická hrozba naplněna není, jsou de facto dva. Jeden zcela prozaický a tím je reálný, zcela mizivý, počet patentových přihlášek, které by slovní terminologií knižní beletrie mohly aspirovat na převratnou záchranu světa. Tím druhým je pak ustanovení § 26 odst. (3) zákona o vynálezech, které zakotvuje institut vyvratitelné domněnky o průmyslové nevyužitelnosti, kdy přihlašovatel může být vyzván Úřadem průmyslového vlastnictví k tomu, aby předvedením předmětu přihlášky či jiným vhodným způsobem prokázal jeho využitelnost. Není-li to přihlašovatelem prokázáno, má se za to, že předmět přihlášky využitelný není. Aby byl vynález průmyslově využitelný, musí být také opakovaně realizovatelný. Jmenovitě je v zákoně stanoveno, že způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování lidského nebo zvířecího těla a diagnostické metody používané na lidském nebo zvířecím těle se nepovažují za průmyslově využitelné vynálezy, což je do jisté míry
vedle
uvedení
výluky
z průmyslové
využitelnosti
i
uvedení
výluky
z patentovatelnosti na základě předmětu, který je v přihlášce vynálezu obsažen. I když jsem toho názoru, že se průmyslové využitelnosti věnuje při hodnocení podmínek patentovatelnosti ten nejmenší význam, resp. její zkoumání závisí na leckdy velmi těžce zhodnotitelných a subjektivních faktorech, i tak zastává minimálně co do formálního významu plnohodnotné postavení, které může vyloučit ze získání ochrany i takové řešení, které všechny ostatní podmínky splnilo.
58
k pojmu blíže rozhodnutí předsedy ÚPV č.j. PV 1999-2026 ze dne 22.3.2001.
43
3.2.4 Způsobilost předmětu ochrany Pozitivní definice předmětu59, který může podléhat patentové ochraně, je stanovena splněním výčtu tří výše uvedených podmínek patentovatelnosti, negativní pak demonstrativním výčtem řešení, která se za vynálezy nepovažují. Za vynálezy se nepovažují zejména:
objevy, vědecké teorie a matematické metody – přestože mohou být objevy často výchozím stádiem vynálezu, ochrany se jim dostává pouze mimo sféru patentového práva a to jako vědeckému dílu podle práva autorského. Objevy jsou chápány jako dosud neznámé poznatky objektivně existujících jevů, které existují bez přičinění objevitele, jehož zásluha spočívá v tom, že k takovému poznání dospěl60.
estetické výtvory – pro ochranu vnějšího vzhledu výrobku nebo jeho části má průmyslové právo speciální ochranu průmyslovým vzorem61.
plány, pravidla a způsoby vykonávání duševních činností, hraní her nebo vykonávání obchodních činností – žádný z uvedeného nemá technickou povahu ani není řešen technickými prostředky. Praxe ukazuje, že zejména výkon obchodní činnosti je předmětem zájmu mnoha podnikatelů, kteří by rádi dosáhli jeho ochrany. Možnost ochrany určitého výkonu obchodní činnosti by však znamenala devastující monopolizaci vztahující se i k předmětům běžně rozšířených činností, způsobů a postupů, které jsou využívány v rámci každodenních činností v obchodním styku.
programy počítačů – počítačový program neboli software je považován za návod matematického úkolu převedeného do programovacího jazyka. Na takto zhmotněný algoritmus nebo matematický vzorec se nevztahuje patentová ochrana. Téma způsobu ochrany počítačového programu či jeho zapojení ve vynálezu realizovaného počítačem je stále více a více aktuální a
59
ve skutečnosti spíše než o definici předmětu se jedná o podmínky pro udělení patentové ochrany, které
suplují chybějící legální definici vynálezu. 60
srov. Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek III., páté aktualizované vydání.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 241 61
samostatný prostor bude průmyslovým vzorům věnován v kapitole 6.
44
je předmětem zájmu jak průmyslově právní teorie, tak i judikatury. V současné chvíli lze počítačový program chránit jako autorské dílo dle autorského zákona č. 121/2000 Sb. Z důvodu autorské ochrany pouze konkrétnímu originálnímu vyjádření programu není možné chránit samotnou originální myšlenku, což lze považovat jako nedostatečné, protože myšlenku lze volně využít. Vyloučení počítačových programů z ochrany je pouze „jako takových-as such“. Za počítačový program, který může být považován za vynález, je chápán takový, který může způsobit technický efekt, který přesahuje běžnou fyzikální interakci mezi programem a počítačem62. Podmínkou je, že se požadují technické účinky a prostředky pro řešení. V rámci komunitárního práva zveřejnila Evropská komise v únoru 2002 Návrh směrnice o patentovatelnosti vynálezů implementovaných počítačem. Nedostatek právní jistoty, který pramení z nejasného postavení vynálezů tohoto charakteru,
a
vzrůstající
počet
patentových
přihlášek
směřujících
k Evropskému patentovému úřadu v Mnichově jsou hnacími motory potřeby podrobnější úpravy této oblasti. Návrh směrnice vycházel z toho, že vynález implementovaný počítačem znamená, že jeho provedení zahrnuje použití počítače, počítačové sítě nebo jiného programovatelného přístroje, přičemž vynález má jeden nebo několik znaků, které se realizují zcela nebo zčásti pomocí počítačového programu63. Ke konečnému přijetí směrnice však nedošlo.
podávání informací – informace jako takové a jejich obsah nemůžou být předmětem patentové ochrany. To však rozhodně neplatí o samotném nosiči informace, který bude mít ve většině případů technický základ.
způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování lidského nebo zvířecího těla a na nich používané diagnostické metody – výluka z patentovatelnosti takového obsahu je stanovena fikcí neexistence
62
takovéto stanovisko obsaženo mimo jiné v rozhodnutí Odvolacího senátu Evropského patentového
úřadu T 1173/97 63
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2005, str. 23-24
45
průmyslové využitelnosti takového vynálezu. Důvod stanovení právní fikce nelze spatřovat v tom, že by se jednalo o druh předmětu, který by nešel specifikovat pro účely přihlášky, ale je nutné ho vidět zejména v ochraně zájmů společnosti a zabránění tak jednoho z mála druhů nežádoucí monopolizace. Řada pojmů v této oblasti má neurčitý nebo ne přesně specifikovaný charakter, takže je zde patrný velký vliv aplikace judikatury. I když způsob nebude podléhat ochraně, výrobky určené k použití při něm z pochopitelných důvodů nepatří pod uvedenou výluku. V hojné míře se jedná o látky nebo směsi, které jsou pro své majitele vedle nemalé potřeby nákladů na jejich vývoj i zdrojem velkých příjmů ve chvíli, kdy se je podaří výhodně obchodně prosadit. U výluky týkající se diagnostických metod se jako zajímavé jeví rozhodnutí senátu Evropského patentového úřadu, které za vyloučené diagnostické metody považuje pouze ty, které zajistí výsledky, jež vedou a umožňují přímé rozhodnutí o konkrétním léčebném procesu. Lékařská diagnóza stanovená bez dalšího a určená na základě definovaných kroků by tak byla výsledkem vyloučené diagnostické metody. Oproti tomu při nenaplnění přesně
senátem
určeného
postupu
dojde
k nenaplnění
charakteru
diagnostické metody a jednalo by se o pouhou metodu sběru dat nebo zpracování údajů. Myslím, že se tak nabízí poměrně široký manipulační prostor pro to, aby přihlašované řešení nebylo označeno za diagnostickou metodu. vynálezy příčící se veřejnému pořádku a dobrým mravům – ustanovení § 4 zákona o vynálezech hovoří také o tom, že rozpor s veřejným pořádkem či dobrými mravy nelze usuzovat z pouhého rozporu s právním předpisem, který by využití vynálezu zakazoval. Vzhledem k možné maximální době platnosti patentu by bylo omezení pouze na základě existujícího zákona, který se může dle politické či společenské nálady lehce změnit, nesmyslné a zbytečně restriktivní. Důvod posouzení se tak posouvá spíše do roviny citlivého uvážení společenského zájmu a jeho hranic, které by neměly být překročeny. Jako častý příklad zmiňovaný právní teorií je často uváděn příklad ochrany prostředku, který by potravině dodával vzhled a charakter
46
čerstvosti, přestože by se již o čerstvou potravinu nejednalo. I když by se jistě jednalo o „zajímavý“ prostředek, důvod rozporu s dobrými mravy snad ani není třeba blíže vyjmenovávat. Kritérium posuzování je třeba myslím používat s nadhledem a dávkou zdravého spíše laického než odborného rozumu, jelikož striktní dodržování by vedlo k masivnímu rozšíření nechránitelných předmětů, zvláště uvážíme-li, že do veřejného pořádku lze zahrnovat i např. ochranu životního prostředí. odrůdy rostlin a plemena zvířat a biologické postupy jejich pěstování a chovu – výluka na základě zákona o vynálezech neznamená úplné vyjmutí z možnosti ochrany. Odrůdy rostlin jsou chránitelné podle zákona č. 408/2001 Sb., o ochraně práv k odrůdám64. Plemena zvířat byla u nás chránitelná, avšak v současné době nejsou schopna patentové ochrany. Té se může dostat pouze mikrobiologickým způsobům a výrobkům těmito způsoby získaným, které spadají pod rámec zákona č. 206/200 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů. Pro to, zda se jedná o biologický způsob je rozhodující posouzení a míra technického zásahu člověka. Biologickým způsobem pěstování a chovu je takový, který je plně založen na přírodních jevech, jako příklad se uvádí křížení a selekce. Zákon o ochraně biotechnologických vynálezů pak konkretizuje ještě demonstrativně výčet vynálezů příčící se dobrým mravům a veřejnému pořádku právě ve vztahu k biologickým postupům. Patenty se neudělují zejména na způsoby klonování lidských bytostí, na způsoby modifikace zárodečné linie genetické identity lidských bytostí, na způsoby, při nichž se používá lidské embryo pro průmyslové nebo obchodní účely, na způsoby úpravy genetické identity zvířat mohoucí způsobit utrpení bez podstatného medicínského užitku pro člověka nebo zvíře, a na zvířata, která jsou výsledkem takového způsobu.
64
blíže k odrůdám v kapitole 7.
47
3.3 Kategorie vynálezu a rozsah ochrany
3.3.1 Kategorie vynálezu Podstata obsahu přihlášky vynálezu, zejména její charakteristické znaky, nám určuje, do jaké kategorie vynález patří. V základní rovině rozlišujeme dvě základní kategorie vynálezů:
věci, mezi které řadíme výrobky, zařízení, směsi, různé druhy zapojení, látky, kmeny produkčních mikroorganizmů apod.
postupy a způsoby, kdy se jedná většinou o způsoby výroby nebo pracovní postupy65. Jako samostatná kategorie, i když s výhradami, jelikož dle mého názoru se jedná o pouhou podkategorii, je uváděno ještě použití.
Každá kategorie, resp. konkrétní předmět patentové přihlášky má svá určitá specifika a pravidla, související se správnou formulací patentového nároku i celé přihlášky vynálezu. Na tomto místě si nečiním nárok zabíhat do již spíše technických než právních detailů jednotlivých podkategorií, i tak mi přijde zajímavé zmínit několik poznatků, které leč jsou útržkovité a nikterak se netýkají hlavních pilířů jednotlivých kategorií, nad ostatní se dostávají právě buď díky své specifičnosti či tomu, že se v poslední době v této oblasti odehrály nějaké změny. Product-by-process Jedná se o druh výrobku, který nelze definovat standardním způsobem. Jde zejména o chemicky vyrobené látky či biologický materiál, ale není to pravidlem. Definice probíhá na základě postupu jejich výroby, kdy významová část nároku, která je oproti běžnému „vyznačující se tím“ oddělena výrazem „připravitelný“ či „vyrobitelný“.
65
které do značné míry v mnoha případech souvisejí s věcí či zařízením, které je chráněno v rámci
patentového nároku předcházejícího v případě nároků kombinovaných. Více v samostatné kapitole o patentových nárocích.
48
Použití k lékařskému účelu – první užití a tzv. švýcarská definice Jak již bylo uvedeno výše, léčebné metody jsou za pomoci právní fikce o průmyslové nevyužitelnosti nepatentovatelné. To se však nevztahuje na výrobky, které se při léčbách aplikují. Vedle případu, kdy je léčivá látka chráněna jako taková, bylo třeba upravit situaci, kdy použití látky, která je obecně známá, je tedy součástí stavu techniky, je užito ve vztahu k léčebnému účelu. Jedná se o tzv. první lékařské použití. Při formulaci patentového nároku nedochází ke specifikaci konkrétního léčebného účelu, ale obsah nároku zní, že „látka X pro použití jako léčivo“. V případě, že je známa jak látka, tak stav techniky, který ji využívá jako léčivo, lze získat ochranu za pomoci specifikace nové terapeutické oblasti tzv. švýcarskou definicí, která počítá právě s druhým a dalším lékařským užitím. Pro srovnání nárok by pak zněl „použití látky X pro přípravu léčiva pro léčbu nemoci Y“. Švýcarskou definici vymezovaly a upravovaly zejména rozhodnutí senátů Evropského patentového úřadu, která vycházela z praxe švýcarského patentového úřadu, kdy na začátku byla chápána jako určitý koncept novosti. Švýcarská definice byla zejména před orgány EPÚ používána a v rámci úprav nároků v průběhu řízení i požadována. Ke zvratu však došlo rozhodnutím Velkého stížnostního senátu Evropského patentového úřadu č. G 2/08 ze dne 19.2.201066, které konstatuje, že pro předmět patentové přihlášky odvozující svou novost pouze od nového léčebného použití léčiva nemůže být dále využívána švýcarská definice patentového nároku. K publikaci rozhodnutí došlo 28.10.2010 a účinnost se vztahuje pouze na přihlášky podané, resp. uplatňující prioritu po 29.1.2011. Od tohoto data Evropský patentový úřad, a vzhledem k harmonizaci ani většina jednotlivých národních úřadů, nebude nárok vyjádřený švýcarskou definicí akceptovat.
66
EP věstník č. 10/2010 na http://archive.epo.org/epo/pubs/oj010/10_10/10_4560.pdf
49
3.3.2 Rozsah ochrany – Patentové nároky Rozsah67 ochrany vyplývající z patentu nebo přihlášky vynálezu je vymezen zněním patentových nároků. Patentové nároky jsou nejdůležitější částí patentu, i když k samotnému výkladu patentových nároků se použije i popis a výkresy, jsou-li přiloženy. Jedná se tím i o harmonizaci s evropským právem, zejména pak s čl. 69 Evropské patentové úmluvy a protokolem o jeho výkladu. Protokol, snažící se podat upřesnění k samotnému článku balancuje na hranici mezi striktností znění patentových nároků a možným rozvolnění, které by se mohlo stát právě za pomoci přihlédnutí k popisu a výkresům. Na jedné straně nemá být rozsah určený doslovným zněním nároků chápán tak, že popis a výkresy slouží pouze k odstranění nejasností nároků, na druhou stranu nemohou být nároky pouhým vodítkem a skutečnou ochranou nemůže být pouhý záměr majitele patentu v souvislosti s přihlédnutím k popisu a výkresům. Správný výklad rozsahu ochrany se má nacházet mezi uvedenými extrémními body, kdy se má dostat ochrany jak majiteli patentu, tak právní jistotě třetích osob. Toto samo o sobě by zhola nic neřešilo, proto se dále zmiňuje, že pochopitelně se prvně musí vycházet ze znění patentových nároků, lze však přistoupit i k rozšiřujícímu výkladu, jdoucímu nad rámec doslovného znění patentových nároků. Takový výklad za užití popisu a výkresů však musí mít v nárocích logickou oporu68. Po zveřejnění přihlášky, od kdy náleží přihlašovateli předběžná ochrana, slouží k vymezení rozsahu formulace patentových nároků tak, jak jsou obsaženy v samotné zveřejněné přihlášce. V případě, že ale dojde k nějaké změně, ať již z důvodu úpravy ještě za řízení, či v rámci řízení zrušovacího, vždy poslední verze patentových nároků určuje rozsah ochrany, a to i zpětně. To vše pochopitelně za splnění základní podmínky, že změnami nedochází k rozšíření předmětu přihlášky a nároků nad rámec prvního podání. Správné povědomí o rozsahu, jaký daná patentová ochrana poskytuje, je důležité nejen pro samotného majitele patentu, ale i pro jiné soutěžitele, majitelovi konkurenty a 67
tedy rozsah věcný, protože dále bychom mohli rozlišovat např. i rozsah ochrany územní či časový, kdy
patentová ochrana, ale i ochrana veškerého jiného průmyslového vlastnictví má rozsah teritoriální a z hlediska časového omezenou délku své maximální platnosti. 68
na podobných základech je založen i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. sp. 9 As 51/2009 ze dne
10.6.2010.
50
více méně i všechny další třetí osoby. Právní nejistota, která z mnohých úprav, ale i použitých různých druhů výkladů, plyne, musí být posléze překonávána k tomu určenými druhy řízení, a to ať již řízením soudním ohledně konkrétního porušení práva na patent, tak i řízením správním. Určovací řízení Nejčastějším druhem správního řízení při potřebě zjistit správný rozsah ochrany, který patent poskytuje, je řízení určovací. Jedná se o zvláštní sporné řízení, jehož obsahem je konstatovat a určit, zda posuzovaný předmět v žádosti uvedený spadá do rozsahu ochrany určitého patentu. Podle ustanovení § 67 zákona o vynálezech je třeba k podání žádosti osvědčit právní zájem. Z uvedeného paragrafu také nepřímo vyplývá, že určovací řízení je možné zahájit až ve chvíli, kdy je patent udělen. Nelze tak například určovat, zda v žádosti uvedený předmět spadá do rozsahu vymezeného teprve přihláškou vynálezu, či jiného technického řešení, na které nebyla třeba ani přihláška podána. Žádost lze podat i po zániku patentu, kdy lze očekávat, že osvědčení právního zájmu již nebude založeno toliko na prevenčních důvodech, jak tomu může být u určovacího řízení vzhledem k platnému patentu, ale navrhovatel se bude v tomto případě domáhat určení z důvodu, že jsou proti němu uplatňována práva z dob trvání patentu. K tomuto druhu řízení je příslušný Úřad průmyslového vlastnictví. Pro případ využití určovacího řízení soudními orgány již oproti předchozím právním úpravám není soud rozhodnutím ÚPV vázán. Nebo může rozhodovat o otázce jako o otázce předběžné zcela sám, většinou na základě znaleckého posudku. Výklad rozsahu patentové ochrany v určovacím řízení musí být zakončen jasným rozhodnutím, zda předmět určení spadá či nespadá do rozsahu příslušného patentu, není tak možné rozhodnutí hovořící pouze o částečnosti. Struktura, skladba, druhy a kategorie patentových nároků Patentové nároky jsou nezbytnou součástí přihlášky vynálezu a pro jejich formulaci platí přísná logická, právní a jazyková kritéria. Správné tvorbě patentových nároků by mohla být obsahově věnována samostatná vědecká práce a i tak by částečně zejména judikaturou upravené a částečně profesně zažité postupy nebyly zcela vyčerpány.
51
Pro účel této práce nám zcela postačí základní přehled a pravidla, jež by měly být při tvorbě patentových nároků dodržovány a jejichž znalost správného použití předurčuje na jedné straně úspěch či neúspěch celého přihlašovacího řízení, na straně druhé v případě udělení patentu má vliv na reálnou ochranu, kterou patent svému majiteli, resp. předmětu ve spise obsaženém, poskytuje. Zákon o vynálezech blíže nespecifikuje požadavky na patentové nároky jako takové, tudíž bližší upřesnění, můžeme nalézt až v § 8 prováděcí vyhlášky č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů. Zde se hovoří o tom, že nároky musí být jasné, stručné a musí být podloženy popisem, a že vyhotovení patentových nároků musí odpovídat stanovenému standardu. Stanovení standardu je upraveno v současné době poslední verzí69 Instrukce předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterou se stanoví standard úpravy přihlášky vynálezu, žádosti o udělení dodatkového ochranného osvědčení a přihlášky užitného vzoru. Zde by mohla být zajímavá úvaha do sféry, zda je vhodné, aby pravidla byla vymezena pouhou instrukcí, předpisem, který není normativním právním aktem. Vzhledem k povaze činnosti a příslušnosti Úřadu průmyslového vlastnictví jakožto ústředního orgánu státní správy České republiky na ochranu průmyslového vlastnictví mám za to, že uvedené není na závadu. V reálném důsledku tato forma umožňuje pružně zareagovat na případné změny a potřeby, které by v průběhu času vyvstaly. Do budoucna ale nelze příliš změn v požadovaném standardu očekávat. Na podrobnější vysvětlení a případná doporučení využívá Úřad průmyslového vlastnictví formu Metodických pokynů, jež však nejsou závazné. Nejrozšířenějším způsobem formulování patentových nároků je tzv. Hartigova definice známá z přelomu 19. a 20. století. Patentový nárok se skládá z jedné věty, kdy je uvozen názvem patentové přihlášky, na nějž navazují znaky stávajícího stavu techniky, z nichž předmět vynálezu vychází. Této úvodní části se říká část předvýznaková a je oddělena nejčastěji slovy „vyznačující se tím, že ..“. Po ní následuje stále v rámci jedné věty část význaková, která ve spojení s částí předvýznakovou dává dohromady požadovaný technický účinek, jež by měl splňovat požadavky patentovatelnosti. Význaková část tak reaguje na známý stav techniky uvedený 69
účinné od 1.1.2010
52
v předvýznakové, a jeho rozšířením přináší přihlášce vynálezu novost a vynálezeckou činnost. To, zda tomu tak je skutečně, je pak obsahem řízení o přihlášce vynálezu. Vedle dvoudílného znění patentového nároku existují samozřejmě i jednodílné formy nároků, které jsou používány např. u nových chemických látek či kategorie použití. Jednou ze známějších variant je např. typ nároku Markush70. Počet patentových nároků v přihlášce by měl odpovídat svým rozsahem předmětu vynálezu, avšak skutečná limitace není nikde dána a tak názory na početnost jsou i v rámci odborné patentové veřejnosti rozděleny. Nejvíce zastávaný názor je, že větší počet nároků tříští a zeslabuje ochranu, dochází k určitému rozmělnění skutečné podstaty vynálezu. Početní pluralita se vztahuje též i k nároku jednotlivému, kde neoddiskutovatelně platí zásada, že čím méně znaků je v patentovém nároku uvedeno, tím širší je rozsah patentové ochrany. Skutečnost ohledně správného formulování patentové ochrany závisí na dalším s tím souvisejícím faktoru, kterým je druh patentového nároku. Nezávislý patentový nárok, taktéž označovaný jako nárok hlavní, který byl již naznačen při uvedení Hartigovy definice, by měl uvádět pouze znaky, které jsou pro dosažení technického účinku vynálezu zcela nezbytné, tj. znaky, bez kterých by vynález nefungoval či byl nerealizovatelný, tzv. znaky podstatné. Každá patentová přihláška musí obsahovat alespoň jeden nezávislý patentový nárok. Na tento hlavní nárok může navazovat řada nároků vedlejších, závislých, které zahrnují všechny znaky nároku hlavního a dále uvádí jeho výhodná či rozšiřující provedení. Tvorba jednostranně závislé struktury na sebe navazujících nároků není omezena, proto i nárok závislý může mít na sebe navázány další vedlejší nároky. Jedním ze základních požadavků na přihlášku vynálezu je, aby obsahovala jediný předmět. Požadavek jednotnosti je veden řadou důvodů, mezi které určitě patří vedle přehlednosti a srozumitelnosti patentů jako takových i důvod čistě ekonomický, tedy příjem státu v podobě udržovacích poplatků a správních poplatků pokrývajících zápisné a průzkumové řízení. Jednotnost je splněna, když je v přihlášce požadována ochrana na
70
typ nároků, kdy hlavní nárok v sobě zahrnuje souhrn všech alternativních znaků řešení, přičemž každý
závislý nárok neobsahuje všechny znaky nároku hlavního, ale výběr z nich. Používá se zejména v chemii a biologii, ale mnohdy je kritizován z hlediska posouzení jednotnosti předmětu patentové přihlášky.
53
skupinu vynálezů, mezi kterými existuje technický vztah vztahující se k nejméně jednomu shodnému jednotícímu zvláštnímu technickému znaku. Za specifické druhy patentových nároků, ale také menšinové a zastoupené v oblasti látek získaných chemicko-fyzikálními přeměnami, lze označit nároky otevřené a uzavřené. Pro přesné vymezení předmětu ochrany musí být rozlišováno po jazykové a logické stránce při použití slov „obsahuje“ či „zahrnuje“ na jedné straně a „sestává“ či je „tvořen“ na straně druhé. První varianta má význam otevřený, znamená to tedy, že vedle výčtu uvedeného v nárocích může obsahovat i složky další. Na opačné straně druhá varianta znamená, že nárokovaný předmět sestává pouze z uvedených složek, jejichž výčet je uzavřený a představuje 100%71. Jednotlivé kategorie patentových nároků pak přímo souvisejí s kategoriemi vynálezu, kdy hlavní nároky jsou stylizovány do podoby „výrobek + způsob jeho výroby + zařízení k provádění tohoto způsobu“ či „výrobek + jeho použití“ nebo např. „látka + způsob její přípravy + farmaceutický prostředek ji obsahující“.
3.4 Práva na patent 3.4.1 Původce vynálezu a jeho právní nástupce, spolupůvodci Právo na patent má původce nebo jeho právní nástupce. Za původce vynálezu se považuje taková fyzická osoba, která vytvořila vynález vlastní tvůrčí prací. V kontextu s kapitolou 3.2.2 můžeme říci, že se jedná o jedince, který vyvinul vynálezeckou činnost. Za právního nástupce původce lze považovat buď osobu, na kterou původce své právo převedl – zde se již může jednat i o osobu právnickou, nebo osobu, na kterou právo přešlo například dědickou posloupností. V případě, že se na vývoji podílelo tvůrčí prací více osob, jedná se o vztah spolupůvodcovství, kdy každý má právo na patent v rozsahu, v jakém se na vytvoření podílel. Z praktického hlediska je dělení na jiné než stejné podíly mezi původci velice 71
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck,
2011, str. 109
54
problematické, resp. pakliže původci nevystupují zároveň jako přihlašovatelé, ve většině případů se ke stanovování procentuálních podílů nepřistupuje a toto hledisko je promítnuto až u jednotlivých majitelů. Případné vymezení rozsahu podílu je dobré stanovit vzájemnou, nejlépe písemnou, dohodou a to ještě před podáním přihlášky vynálezu. Neznamená to ale povinnost, pouze doporučení jak se vyhnout případným soudním sporům.
3.4.2 Přihlašovatel, resp. majitel Přihlašovatel je osoba, která podává u úřadu přihlášku a je jako přihlašovatel uvedena. Oproti původci může být přihlašovatelem jak osoba fyzická, tak i osoba právnická. Přihlašovatelem je tak buď sám původce, nebo osoba, která má právo k přihlášení od původce odvozené. Nejčastějším způsobem je buď odvození na základě postoupení práv k přihlášení z osoby původce na přihlašovatele, nebo vznik práva na patent osobě od původce odlišné na základě ustanovení o podnikovém vynálezu72. K postoupení práv z původce na jinou osobu, pakliže se nejedná o podnikový vynález, kde dochází k převodu ze zákona, je nejlépe zvolit písemnou dohodu o postoupení práva k přihlášení. Takovýto doklad o nabytí práva na patent nemá rigidně stanovenou písemnou formu, opět ale jako v mnoha jiných případech, ji lze víceméně doporučit. Práva vzniklá více osobám z jednoho patentu se řídí § 16 zákona o vynálezech a dále obecnými právními předpisy, zejména pak občanským zákoníkem a jeho ustanoveními o podílovém spoluvlastnictví. Všichni spolumajitelé mají právo využívat vynález a všichni musí udělit souhlas pro případ uzavírání licenční smlouvy, obé platí za předpokladu, že není stanoveno jinak. Oproti tomu uplatňovat práva z porušení patentu je oprávněn každý ze spolumajitelů samostatně. V tomto případě je možnost samostatného jednání zcela na místě. Zákonodárce vychází z předpokladu, že vymáháním práv nelze způsobit ostatním spolumajitelům, v případě jejich nesouhlasu s postupem, škodu, resp. je vysoce žádoucí, aby k ochraně svých práv byl oprávněn každý z majitelů samostatně. Což neplatí, jak je výše uvedeno pro právo k uzavírání 72
k tomu pak se dostanu v další podkapitole.
55
licence a ani pro právo dispoziční, kde je k převodu patentu zapotřebí souhlasu opět všech spolumajitelů. Bez souhlasu ostatních je možné převod uskutečnit pouze na některého ze spolumajitelů. Pouze v případě, že žádný ze spolumajitelů nepřijme ve lhůtě jednoho měsíce písemnou nabídku převodu, může být patent převeden na třetí osobu.
3.4.3 Podnikový vynález Vynález se považuje za podnikový, byl-li vytvořen v rámci pracovněprávního, členského nebo jiného obdobného poměru a jako takový byl v přihlášce vynálezu označen. Vytvoření vynálezu v rámci plnění úkolu pro zaměstnavatele znamená přechod práv k přihlášení z původce na zaměstnavatele, který je oprávněn být posléze díky tomu na přihlášce uveden jako přihlašovatel. Tímto přechodem není právo na původcovství nijak dotčeno. Ustanovení § 9 zákona o vynálezech umožňuje stanovit mezi stranami smluvní poměr, který se tímto ustanovením nebude muset řídit, přestože by byly naplněny všechny zákonné podmínky. Není vyžadována žádná speciální forma smluvního vztahu, tedy lze konstatovat, že se zde nenachází zejména obligatorní požadavek na písemnost. I přesto je většina smluvních vztahů z čistě pragmatických důvodů řešena již např. v pracovní smlouvě. Původce neboli osoba, která vyvinula vlastní vynálezeckou a tvůrčí činnost k vytvoření vynálezu, je povinen dle zákona zaměstnavatele neprodleně písemně vyrozumět o okolnosti vytvoření vynálezu a zároveň mu předat potřebné podklady k posouzení. Zaměstnavateli běží od takového vyrozumění lhůta tří měsíců, ve které musí své právo na patent uplatnit. Neuplatní-li ho, přechází právo na patent zpět na původce. Z těchto základních ustanovení upravující podnikový vynález lze dovodit několik skutečností. Jednou z nich je i to, že není stanoveno, jak má uplatnění práva zaměstnavatelem vůči původci vypadat. Lze odvozovat, že by se mělo jednat o srozumitelný a jasný projev, ze kterého je stranám patrné, co zamýšlejí. Z praktického pohledu potenciálních soudních sporů lze více než jen doporučit, aby i když není stanovena obligatorní písemná forma uplatnění práva zaměstnavatele, byla doložitelná forma zvolena. Dalším, co lze dovozovat z práva na patent, a konkrétně z přechodu
56
tohoto práva z původce na zaměstnavatele, je to, že zaměstnavatel nemusí svého práva nijak dále využít. Tedy že po přechodu práva, tj. získání práva být uveden jako přihlašovatel a ve chvíli zápisu být majitelem patentu, nemusí s předmětem vynálezu nijak dále nakládat a není povinen snažit se dosáhnout průmyslověprávní ochrany. V neposlední řadě, i když by původce zatajil či opomněl zaměstnavatele vyrozumět, sám nemá právo podat přihlášku vynálezu a s právy nakládat jako se svým majetkem. V rámci celé podstaty podnikových vynálezů je řada skutečností, které v případě neunesení důkazního břemena mohou znamenat neúspěch ve věci. Množství soudních sporů mezi osobami, které si nárokují právo na patent, je tak ovlivněno četnou důkazní nouzí a zcela protichůdnými tvrzeními. Snaha domoci se svých tvrzených práv je povětšinou hnána ekonomickým podnětem ve formě peněžní odměny pro původce či obchodního zisku pro zaměstnavatele. Zákon pochopitelně uvádí právo původce vůči zaměstnavateli na přiměřenou odměnu. Stanovení výše odměny by mělo záviset na technickém a hospodářském významu vynálezu a jeho přínosu odvíjejícího se od možného využití. Přihlíží se také k rozsahu pracovních úkolů původce a materiálního podílu zaměstnavatele. Jako pojistka proti odměně, která nebyla vzhledem k pozdějšímu využití a uplatnění vynálezu v dostatečné výši, je zde právo původce na dodatečné vypořádání. Pozice silnějšího je povětšinou na straně zaměstnavatele a proto i co do výše odměny končí nároky původců u obecných soudů. Práva a povinnosti všech stran z ustanovení o podnikovém vynálezu zůstávají nedotčena i po ukončení pracovního poměru.
3.4.4 Spor o právo na patent Jak bylo již naznačeno výše, spory v oblasti práva na patent jsou velmi časté a nikterak jednoduché. Frekvence sporů se jistě nedá připodobnit k četnosti zastoupení sporů z porušování patentu, ale vzhledem k právní jistotě pro skutečného původce či majitele přihlášky vynálezu, resp. patentu, se jedná o druhou nejfrekventovanější sféru soudních sporů v oblasti patentové ochrany.
57
Zatímco spory kvůli porušování práv z patentu se řeší v rámci zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, domáhá-li se oprávněný původce či majitel svého práva na patent jako takový, je odkázán na „běžnou“ určovací žalobu73. Mezi nejčastější varianty sporů o právo na patent patří:
spor mezi dvěma původci – na vývoji technického řešení se podílejí dva původci, z nichž jeden si podá přihlášku vynálezu buď sám, nebo prostřednictvím třetí osoby, kdy první z původců není v přihlášce ani uveden, tudíž mu je upřeno jedno ze základních práv.
spor mezi původcem a přihlašovatelem – původce je v přihlášce vynálezu uveden, avšak tvrdí, že právo k přihlášení na majitele patentu nepřešlo. Zde se může jednat buď o situaci, kdy vynález vytvořil původce, který byl sice v zaměstnaneckém poměru u přihlašovatele, avšak vynález vznikl nad rámec pracovního poměru a běžných úkolů původce, nebo jde o situaci, kdy je zpochybněno či neexistuje postupní prohlášení z původce na přihlašovatele. První z uvedených variant není nikterak nepravděpodobná, protože ve chvíli, kdy je v přihlášce vynálezu uvedeno, že se jedná o podnikový vynález, Úřad průmyslového vlastnictví tuto okolnost blíže nezkoumá a zapíše přihlášku tak, jak byla podána.
Ve věcech sporů o právo na patent hraje ÚPV spíše pouze roli zapisovatele soudních rozhodnutí. To znamená, že veškeré spory se řeší soudní cestou, ÚPV není oprávněn o nich rozhodovat, a posléze přepíše údaje v rejstřících tak, aby informace korespondovaly s pravomocným rozhodnutím soudu. Jelikož řada soudních sporů bývá zahájena již ve stádiu přihlášky vynálezu, úřad v případě zahájení soudního sporu postupuje podle § 28 zákona o vynálezech, kdy po dobu soudu řízení o přihlášce přeruší. Díky tomu by nemělo dojít ke ztrátě většiny práv pro obě potenciálně 73
podle rozsudku Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 383/2008 ze dne 30.7.2009 však žaloba o určení, že
práva přísluší žalobci, není „klasickou“ žalobou na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení § 80, písm. c) OSŘ, neboť podání této žaloby má oporu v ustanoveních speciálních zákonů, a proto lze žalobu projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
58
oprávněné strany sporu. Jediná lhůta, která se takto nestaví, je lhůta ke zveřejnění. Podle odstavce třetího uvedeného paragrafu zůstává zachováno i právo přednosti za předpokladu, kdy oprávněný přihlašovatel požádá ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí o pokračování v řízení. Důvodem tohoto ustanovení je potřeba deklarace, že oprávněný přihlašovatel má skutečně zájem na pokračování v řízení, se kterým je spojena další řada úkonů a popřípadě i finančních nákladů. Zmeškání této tříměsíční lhůty pak nelze z důvodu právní jistoty pro třetí osoby prominout. Jedná se tak o jednu ze tří výjimek neprominutelných lhůt při jejich zmeškání podle § 65 zákona o vynálezech. Obecně lze spory o právo na patent shrnout jako složité a nejisté. Ke složitosti sporů přispívá častá důkazní nouze jednotlivých stran, které v průběhu své předchozí činnosti z pochopitelných důvodů nepřistupovali vždy tak, že vše co činí, budou muset být také v budoucnu schopni dokázat. Z toho plynoucí nemožnost prokázání tvrzeného je pak následována soudním rozhodnutím, které pouze zohledňuje předložené důkazy, kteréžto jako nedostatečné nepřináší svému předkladateli žádný přínos v jeho tvrzení.
3.5 Účinky patentu a jejich omezení, využívání vynálezu 3.5.1 Účinky patentu Patent udělený na přihlášku vynálezu má tzv. zápovědní účinek74. Charakter absolutního práva, i když se zákonnými omezeními, spočívá v tom, že bez souhlasu majitele nesmí patent nikdo využívat. V případě neoprávněného využití by docházelo k porušení práv z patentu, kdy k nápravě slouží jak občanskoprávní rovina soukromého práva, tak i hledisko veřejnoprávní v podobě zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, konkrétně Hlava VI., Díl 4.
74
srov. Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek III., páté aktualizované vydání.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 247
59
Majitel patentu75 má výlučné právo využívat vynález, poskytovat souhlas k využívání vynálezu jiným osobám formou licenční smlouvy či jiného obdobného charakteru, stejně tak má právo na třetí osoby patent převést. Vedle této pozitivní skupiny práv má i práva povahy negativní, tedy možnost úspěšně se domáhat vyloučení třetích osob z těchto práv. Domáhat se ochrany vůči osobám, které neoprávněně zasahují do práv z patentu, však může za zákonem stanovených předpokladů i osoba, která využívá vynález na základě licenční či jiné obdobné smlouvy. Okamžiky, od kterých se odvíjí účinky patentu, jsou de facto dva. I když účinky patentu nastávají až ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku76 Úřadu průmyslového vlastnictví, v případě udělení patentu lze zpětně právo na přiměřenou náhradu proti tomu, kdo předmět patentu využíval, vymáhat již od okamžiku, kdy byla přihlášky vynálezu zveřejněna. Smyslem této úpravy je ochrana v údobí mezi zveřejněním přihlášky vynálezu a dobou udělení patentu z důvodu, že okamžik zveřejnění přihlášky vynálezu je dobou, od které se mohla veřejnost s obsahem přihlášky seznámit a tudíž dosud neznámý/nezveřejněný předmět přihlášky začít i neoprávněně využívat či vyrábět.
3.5.2 Omezení účinků patentu, licence Český právní řád i valná většina národních úprav v zahraničí zná institut, kdy majitel patentu je omezen na svých právech přímo ze zákona. Úprava vychází z ustanovení Pařížské unijní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví, která je promítnuta v jednotlivých národních úpravách. Vedle důvodu, který tkví v ochraně
75 76
majitelem patentu se stává přihlašovatel přihlášky vynálezu okamžikem udělení patentu. http://www.upv.cz/cs/publikace/vestnik-upv.html: „Úřad průmyslového vlastnictví v souladu s
právními předpisy vydává Věstník. Do konce roku 2006 byl věstník vydáván s měsíční periodicitou, a to ve dvou částech v papírové podobě, přičemž v části A byly zveřejňovány zvláště skutečnosti týkající se přihlášek vynálezů, užitných a průmyslových vzorů, SPC, topografií a dále úřední sdělení a rozhodnutí zásadní povahy. V části B byly zveřejňovány skutečnosti týkající se ochranných známek a označení původu a zeměpisných označení. Od roku 2007 je věstník vydáván s týdenní periodicitou pouze v elektronické podobě, která je přístupná na internetových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví, přičemž obě původní části jsou spojeny v jednu.“
60
vědeckého bádání, je zde i zohlednění jednotlivce, který při využívání vynálezu pro soukromé a neobchodní účely nemůže ohrozit zájem chráněný patentovým právem. Důvody pro omezení účinku patentu jsou tedy následující:
právo předchozího uživatele – v tomto případě patent nepůsobí proti tomu, kdo využíval vynález nezávisle na původci či majiteli ještě před vznikem práva přednosti. Stejně tak i proti tomu, kdo v této době vykonal k užívání prokazatelná opatření. Proti takovéto osobě ztrácí majitel patentu své zápovědní právo a nemůže zakázat užívání ani se domáhat jiných nároků. Předmět technického řešení může být předchozím uživatelem užíván bez souhlasu majitele patentu. Je jasné, že posouzení okolností, které povedou ke splnění podmínky vyjmutí z rozsahu účinků patentu, je třeba pečlivě zkoumat a hodnotit. Vedle podmínky užívání před právem přednosti je tak podstatná okolnost, že k tomu muselo docházet nezávisle na původci nebo majiteli. Za nezávislost lze považovat neexistenci jakéhokoliv vztahu, společných projektů či výzkumů a kooperace, stejně tak předchozí uživatel nesmí čerpat z nehmotných zdrojů majitele patentu. Jakákoliv souvztažnost mezi majitelem patentu a předchozím uživatelem bude vždy na překážku úspěšného uplatnění práva. U prokazatelných příprav směřujících k využití řešení musí být řešení takového charakteru, aby skutečně k řešení směřovalo, tedy aby se nejednalo o pouhou existenci podobného principu řešení. Právo předchozího uživatele se váže na konkrétní osobu či subjekt a nelze s ním nakládat jako s jiným majetkovým právem, zejména převádět jej. V případě sporu rozhoduje o právu předchozího uživatele soud. Dle judikatury Nejvyššího soudu lze spor o právo předchozího uživatele započít jako obranu proti žalobě z porušování práv patentu.
práva z mezinárodní smlouvy, zejména využití v souvislosti s lodní a leteckou dopravou či jejich transportními prostředky, které se přechodně nebo náhodně dostanou do České republiky – úprava se vztahuje na dopravní prostředky zemí, které jsou členy Pařížské unijní úmluvy.
61
individuální příprava léků – za účelem zlepšení ochrany zdraví občanů je dovolena individuální příprav léků v lékárnách na základě lékařského předpisu.
činnost prováděná pro neobchodní účely – jedná se o neobchodní užití, tedy takové, kterým není dosahován zisk v rámci podnikatelských aktivit. Teorie nejčastěji uvádí příklad provádění vynálezů pro pedagogické účely.
činnost prováděná pro experimentální účely – oblastí experimentálních účelů je z převážné většiny v současné době myšlena oblast farmaceutiky77.
Licence Specifickým druhem omezení účinků patentu jsou licence ve všech svých podobách. Licence ve své obecné podobě je smluvně poskytnutým souhlasem k využívání vynálezu chráněného patentem78. Zákon o vynálezech jako jedinou svou podmínku stanoví obligatorní písemnost smlouvy a dále konstatuje, že licenční smlouva nabývá své účinnosti vůči třetím osobám zápisem do patentového rejstříku. To je vyvozeno z veřejného charakteru rejstříku, avšak neuložení nezakládá neplatnost licenční smlouvy, pouze její neúčinnost vůči třetím osobám. Blíže se k licenčním smlouvám vyjadřuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v § 508 a n., který určuje práva a povinnosti obou smluvních stran, naznačuje licenci výhradní a nevýhradní a další podmínky smluvního vztahu. Zákon o vynálezech ve svém § 19 upravuje nabídku licence, která je zanesena v patentovém rejstříku. Přihlašovatel, resp. majitel patentu79, prohlásí nejčastěji již v přihlášce vynálezu, že komukoliv poskytne právo k využití vynálezu. Takové právo vznikne každému, kdo nabídku licence přijme a písemně to sdělí oprávněnému přihlašovateli či majiteli. Jelikož většina patentů a na ně udělených licencí je 77
podrobné zpracování vývoje a vztahu vyjmutí z patentové ochrany pro experimentální účely viz.
Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, str. 78 a n. 78
licenční smlouva je samozřejmě obvyklým prostředkem pro udělení souhlasu s využíváním i dalších
výsledků tvůrčí činnosti. 79
přistoupení k nabídce licence lze učinit i po zápisu patentu do rejstříku kdykoliv za dobu trvání
platnosti patentu. Oproti tomu prohlášení o nabídce licence nelze vzít zpět.
62
koncipována za účelem dosažení zisku, ani zákon v případě veřejné nabídky licence tento fakt neignoruje a proto právo majitele patentu na úhradu ceny licence není dotčeno. Z důvodu dobrovolného omezení práv majitele patentu je mu snížena povinnost k platbě udržovacích poplatků na polovinu, bez ohledu na to, zda k udělení licence opravdu dojde. Součet částek za udržovací poplatky patentu na celých 20 let činí k datu odevzdání této práce celkem 169 000 Kč. V případě učiněného prohlášení o nabídce licence by namísto toho majitel patentu zaplatit pouze 84 500 Kč. Problematické otázky kolem nabídky licence nastávají ve chvíli, kdy se majitel patentu nedomluví na přesné finanční částce s tím, kdo chce nabídku licence přijmout. V takovém případě musí na základě žaloby rozhodnout o výši úhrady soud. Riziko, které tím podstupuje majitel patentu, si musí každý přihlašovatel posoudit sám. V obchodní praxi považuji ale spor ohledně výše úhrady na základě přijetí nabídky licence spíše za ojedinělý. Druhým zajímavým momentem bude případ, kdy u patentu bude udělena licence výlučná ještě před samotným prohlášením o nabídce licence. V takovém případě je z povahy věci zřejmé, že institut nabídky licence nelze uplatnit. Protože ale většinou dochází k udělování licencí až po podání přihlášky vynálezu, ve které je již většinou vyznačeno, zda přihlašovatel prohlašuje nabídku licence, směřuje i tento příklad spíše do roviny teoretické než běžně se v patentové praxi vyskytující. S výhradní licencí související se může projevit ještě jedna otázka, a to, že při udělení výhradní licence se fakticky stává veřejná nabídka licence v rejstříku obsoletní. Výhoda ve formě polovičních udržovacích poplatků však zůstává i nadále, i přesto, že např. udělená licence neměla s rejstříkovým prohlášením nic společného, a vycházela čistě z obchodního snažení samotného majitele patentu. Z toho plyne, ať to již zákonodárce zamýšlel či nikoliv, že výhoda ve formě polovičních udržovacích poplatků je benefitem za potencialitu pružnějšího a masovějšího zavádění nových poznatků do stávajícího stavu techniky v praxi.
63
Nucené licence80 Dalším licenčním institutem, který upravuje zákon o vynálezech81 je nucená licence, ve které se střetává pojetí soukromého zájmu se zájmem veřejným. Přestože se jedná o úpravu, která může zasáhnout citelně do práv majitele patentu, jedná se o ustanovení, které je v souladu s mezinárodními smlouvami82 a vyskytuje se v obdobných provedeních ve většině států.
Stejně jako při zásahu do ostatních
osobnostních či majetkových práv, musí být splněny podmínky stanovené zákonem, aby nemohlo docházet ke zneužívání. Na základě odůvodněné žádosti je Úřad průmyslového vlastnictví oprávněn k udělení nucené licence, kterážto je nevýlučným právem k užívání, za těchto podmínek:
majitel patentu bezdůvodně vynález nevyužívá, nebo jej využívá nedostatečně a nepřijal v přiměřené lhůtě řádnou nabídku na uzavření licenční smlouvy,
uplynuly nejméně 4 roky od podání přihlášky vynálezu nebo 3 roky od udělení patentu83, kdy platí lhůta, která uplyne později84.
nebo
jsou dány důvody ohrožení důležitého veřejného zájmu. Za veřejný zájem lze podle důvodové zprávy pokládat např. zdraví lidu, životní prostředí nebo zájmy související s obranou státu. Vzhledem k uvedenému, a jelikož tato podmínka stojí v samostatném odstavci § 20 zákona o vynálezech je jasné, že pro použití není potřeba splnění předcházejících dvou podmínek.
80
nosné myšlenky této podkapitoly byly autorem této práce předneseny v rámci jeho příspěvku „Nucené
licence“ v rámci sekce Duševního vlastnictví na právní konferenci Olomoucké právnické dny konané dne 9.5.2013 v Olomouci. 81
nucenou licenci zná i zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám či zákon č. 206/2000 Sb., o
ochraně biotechnologických vynálezů, který ještě rozšiřuje o licenci křížovou. 82
institut nucené licence zakotvuje již Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (PUÚ) ve
svém pátém článku 83
i tuto přesnou specifikaci karenčních lhůt v sobě PUÚ obsahuje
84
vzhledem k průměrné délce patentového řízení by se jednalo většinou o lhůtu druhou, tedy počítanou
ode dne udělení patentu.
64
Udělením nucené licence dochází fakticky k omezení absolutních práv majitele patentu. Při vydávání rozhodnutí musí být přihlédnuto k okolnostem a zároveň být stanoveny podmínky co do rozsahu a doby trvání nucené licence. Držitel nucené licence se jí může za doby trvání vzdát a majitel patentu, na něž byla nucená licence uvalena, se může domáhat návrhem jejího zrušení, za předpokladu, že doloží, že se změnily podmínky pro udělení nucené licence, nebo že držitel ji po dobu jednoho roku nevyužívá, či že neplní podmínky licencí stanovené. Samotným udělením pochopitelně není dotčeno právo majitele patentu na náhradu ceny licence, kdy v případě, že by se strany nedohodly, stanovil by licenční poplatek soud svým rozhodnutím. Udělování nucených licencí je událostí skutečně výjimečnou. Na území tehdejšího Československa došlo k udělení nucené licence pouze jedinkrát, a to na žádost zahraničního žadatele z bloku RVHP85. V České republice bylo žádáno o nucenou licenci pouze jedenkrát, kdy vzhledem k nezávažnému důvodu k jejímu udělení nedošlo. Z celosvětového hlediska zaznamenal systém nucených licencí největší posun v posledních deseti letech, kdy si vyspělé země uvědomují špatné postavení rozvojových států zejména na poli lékařské medicíny. Dne 17. května 2006 tak např. došlo k vydání Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 816/2006 o nucených licencích na patenty týkající se výroby farmaceutických výrobků na vývoz do zemí s problémy v oblasti veřejného zdraví. Nařízení zavádí postup, který umožňuje, aby podniky zamýšlející vyrábět generické86 farmaceutické výrobky určené na vývoz požádaly vnitrostátní orgány o udělení nucené licence ze strany držitele patentů, který má výhradní práva na prodej a dotčené výrobky. Nařízení neobsahuje žádné omezení z 85
jedná se o informaci poskytnutou bývalým dlouholetým pracovníkem Úřadu průmyslového vlastnictví.
86
generický lék, tzv. generikum, obsahuje stejné léčivo ve stejném množství jako příslušný originální
přípravek, má i stejnou lékovou formu a stejnou biologickou účinnost. Typ a poměr použitých pomocných látek však může být od originálu odlišný. Pro schválení generického léku nemusí být předloženy výsledky z farmakologických a toxikologických testů či z klinických studií. Místo toho musí výrobce generika prokázat, že je generický lék bioekvivalentní k léku originálnímu. To znamená, že se do krevního oběhu dostane stejné množství léčiva jako v případě originálního léku a rovněž jeho vylučování z organismu je stejné, tedy že se dané léčivo chová v organismu stejně jako originální lék. Za normálních podmínek generické léky mohou být uvedeny na trh až po vypršení lhůt patentové ochrany léků originálních.
65
hlediska zahrnutých farmaceutických výrobků a chorob. Nucené licence se poskytnou, jestliže jsou dotčené výrobky určeny na vývoz do způsobilých dovážejících zemí, které čelí problémům v oblasti veřejného zdraví87. Tímto dochází i k překonání podmínky ohledně možnosti nucené licence pouze za účelem zásobování domácího trhu, neboť se počítá s tím, že řada rozvojových zemí nemá výrobní kapacity, tudíž se musí jednat o dovoz generických léků. Současně s tím jsou v nařízení řešeny i podmínky pro zabránění zpětného dovozu léků do EU. K udělování nucených licencí reagujících na potřebu výroby a distribuce generických léčiv přistoupilo první Thajsko v letech 2006 až 2008, kdy došlo z důvodu vysoké ceny originálního léčiva k omezení patentového monopolu u čtyř registrovaných léků88. Dalším pokračovatelem v tomto trendu se stal Indický patentový úřad, který 9. března 2012 udělil nucenou licenci firmě Natco Pharma na výrobu generické verze sorafenib tosylátu89, který se používá na léčbu rakoviny ledvin a jater. Licence udělená z důvodu zvýšení dostupnosti léčiva, tj. snížení ceny a lepšího zaručení množstevní dostupnosti, je udělena na dobu 8 let90 a zasahuje do patentového monopolu farmaceutického giganta společnosti Bayer91. Náklady na měsíční léčbu pod generickou verzí by měly dosahovat částky 8800 INR92, zatímco s německým Bayerem 280 tis. INR93. Díky generickému léku by mělo dojít až k 97 % snížení ceny léku. Majiteli patentu jsou pak rozhodnutím přiznány licenční poplatky, konkrétně 6 % ze zisku. Na podzim 2012 došlo k podání odvolání firmou Bayer proti udělení nucené licence, kterážto nebyla se svým odvoláním úspěšná a Indický nejvyšší soud v prosinci 2012 nařízenou nucenou licenci potvrdil94. Společnost Bayer pokračovala v podávání 87 88
http://europa.eu/legislation_summaries/development/sectoral_development_policies/l21172_cs.htm http://www.rozhlas.cz/zpravy/veda/_zprava/indie-zrusila-monopol-nemeckeho-vyrobce-leku-na-
rakovinu--1033416 89
originálně prodávaného pod značkou Nexavar.
90
což v podstatě znamená do konce platnosti patentu.
91
originál rozhodnutí Indického patentového úřadu zde:
http://www.ipindia.nic.in/ipoNew/compulsory_License_12032012.pdf 92
cca 175 USD.
93
cca 5.500 USD.
94
blíže Zdravotnické noviny, 17.12.2012, ročník 61, číslo 51-52, Ambit Media a.s., str. 6
66
opravných prostředků, ale ani tak nebyla úspěšná, protože Odvolací rada indického patentového úřadu začátkem března 2013 vydání nucené licence potvrdila. Oproti původnímu rozhodnutí však zvýšila licenční poplatky německé firmě z 6 na 7 %, čímž souhlasila s jedním z odvolacích argumentů ohledně nízkosti licenčních poplatků. Odvolací rada ve svém rozhodnutí uvedla, že za tři roky německá firma neudělala žádný vstřícný krok ke snížení ceny a tím zvýšení dostupnosti pro běžné obyvatele. Bayer údajně plánuje další právní kroky a chce znovu rozhodnutí napadnout. Důvodem, proč se na Indii zaměřuje pozornost širšího okolí ve vztahu k nuceným licencím, je to, že Indie je označována za tzv. lékárnu třetího světa, což je způsobeno skutečností, že do roku 2005 nebyly udělovány podle starého patentového zákona patenty na léčiva, což umožňovalo vysokou produkci generických léků legální cestou. Po přijetí nového patentového zákona, který je již v souladu s Dohodou o obchodních aspektech duševního vlastnictví (TRIPS), je Indie povinna udělovat patenty na léčiva, tudíž nelze dále svévolně produkovat generické náhražky. Nucená licence tak dává ve smyslu obnovení produkce generik jeho příznivcům novou naději. Novým aspekt vnesl na jaře 2013 do věci indických nucených licencí též Indický vládní výbor, který představil nové návrhy na cenotvorbu patentovaných léčiv. Pokud by byly přijaty, naděje, které jsou nyní vkládány do dalších nucených licencí, zejména např. ze strany Lékařů bez hranic95, by nebyly naplněny úplně podle jejich představ. V případě přijetí návrhů by totiž nemohly být dále udělovány nucené licence kvůli ceně. Součástí návrhu je výzva indické vládě, aby zřídila výbor pro patentová léčiva, který bude o cenách léčiv rozhodovat a to na základě cen ve Velké Británii, Kanadě, Francii, Austrálii a na Novém Zélandu. Tyto země byly vybrány, jelikož mají rozsáhlé
95
manažerka kampaně Lékařů bez hranic Access v Indii Leeny Menghaney po březnovém potvrzení
nařízené licence uvedla: „Jsme potěšení, rozhodnutí potvrzuje, že je Indický patentový úřad schopen využít všechny zákonné cesty, aby chránil před zneužíváním patentové ochrany a otevřel cestu k cenově dostupným verzím patentovaných léčiv. Za nejdůležitější však považujeme, že rozhodnutí otevřelo cestu pro vydání nucených licencí na další léky, které jsou v Indii patentovány a prodávány za neúnosně vysoké ceny. Tyto léky by tak mohly být produkovány výrobci generik a prodávány za zlomek původní ceny. Doufáme, že v blízké budoucnosti budou nucené licence vydány i na nejnovější léky na léčbu HIV a jejich cenově dostupné generické verze budou brzy k dispozici ve zbytku rozvojového světa, nejen v Indii.“
67
krytí nákladů ze zdravotního pojištění96, a proto mají zdejší vlády velkou vyjednávací sílu při cenových jednáních u těchto patentových léčiv. Výzva jde do detailů i co do práce výboru a následné kalkulace cen. S ohledem na případnou cenotvorbu léčiv je nejdůležitější ustanovení o nucených licencích indického patentového zákona z roku 2005, z nichž v jednom je uvedeno, že nucená licence může být udělena, pokud patentové léčivo není k dispozici veřejnosti za přiměřeně dostupnou cenu. Což má význam v případě dalšího postupu podle tohoto vládního návrhu na možnost udělování nucených licencí z důvodů, z jakých tomu bylo nyní. Jakmile totiž vládou jmenovaná komise stanoví cenu léčiva, která bude přijata vládou, tato cena bude považována za přiměřenou, a proto by již nemohly být vydávány nucené licence na základě finanční nedostupnosti pro pacienty. Nicméně nucené licence by mohly být stále udělovány na základě jiných důvodů, které stanoví zákon97 Z mého pohledu se nachází zatím nejblíže již párkrát v této práci naznačenému rozhraní mezi veřejným zájmem stojícím proti monopolním patentovým právům, z nichž chce mít majitel pochopitelně co největší finanční zisky. Indické rozhodnutí nezůstane dozajista jediným a jako obecný precedent může posloužit pro celou řadu zejména rozvojových oblastí. Nápor na výrobu generických léčiv lze očekávat např. u léků proti viru HIV. Je toto již ona hranice, kdy nelze tolerovat patentovou ochranu, která je na úkor veřejného zdraví? Jsou vysoké ceny prodávaných léčiv farmaceutickými společnostmi alespoň zčásti opodstatněné, nebo se skutečně jedná o hon za vysokým ziskem na úkor veřejného zdraví, jak tvrdí lékaři působící v postižených oblastech? Je spravedlivé nechat jinou soukromou společnost těžit z patentové ochrany jiné firmy, které odvádí pouze licenční poplatky v řádu procent? Navíc když sama nemusela vynaložit na vývoj a výrobu a patentovou registraci originálního ani generického léku žádné prostředky? V případě, že se stane pravidlem udělování nucených licencí na léčiva na základě finančních možností obyvatel dané země, nebude to znamenat nechuť farmaceutických firem vyvíjet nové preparáty? Nebudou si farmaceutické firmy kompenzovat své ztráty na zbytku prosperujícího
96
a při prvním pohledu je patrné, že toto není ten jediný důvod, protože se jedná povětšinou o země
Commonwealthu, kam patří i Indie. 97
srov. http://lekarenstvi.apatykar.info/lekarenstvi-ve-svete/clanek-2381/
68
obyvatelstva, které se nenachází v nejpostiženějších zemích, leč mnohdy se může jednat pouze o blahobyt zdánlivý? Jsem si vědom, že řada otázek je na pomezí eticko-filozofické úrovně, leč s patentovým právem plně souvisí, nejsou nikterak neaktuální, proto myslím, že do této práce patří. Jak vyplývá i z nařízení č. 816/2006, oblasti farmak a jejich výroby se dostalo zvláštní pozornosti, jelikož se jedná o materii mající přímý vliv na lidské zdraví a životy, v tomto případě lidí, kteří nemají dostatek finančním prostředků k zajištění potřebné lékařské péče. Solidarita silnějšího vůči slabšímu. I tak jsem toho názoru, že je třeba důkladně a individuálně posuzovat každý jednotlivý případ, jak z hlediska důvodu, místní i časové působnosti. Jedná se o obrazný pohyb na tenkém ledu, kdy nelze dopředu odhadnout, co ještě unese. Nesmí též dojít k bezhlavému precedenčnímu zneužívání mající ve výše uvedených otázkách naznačené důsledky.
3.5.3 Využívání vynálezu Bez souhlasu majitele patentu nesmí nikdo patentově chráněný vynález přímo či nepřímo využívat. Zákaz přímého využívání Za přímé využívání, které se dělí podle toho, zda se jedná o vynález na věc, či vynález postupový, je považováno:
výroba, nabízení, uvádění na trh nebo používání výrobku, který je předmětem patentu, či za těmito účely dovážení, skladování či jiné nakládání s výrobkem,
využívání způsobu, který je předmětem patentu, popř. nabízení takového způsobu k využití
U postupových vynálezů je majiteli patentu dána výhoda ve formě nepřímé ochrany, kdy:
nabízení, uvádění na trh, používání nebo za takovým účelem dovážení a skladování výrobku, který je přímo získaný způsobem chráněným patentem, se nesmí uskutečnit bez souhlasu majitele patentu.
69
Ochrana je tím poskytnuta nejen na postup, ale zároveň i na výrobky bezprostředně postupem vyrobené. Problematické by však bylo prokázání, že k výrobě výrobku došlo právě chráněným postupem. Platí zde proto jedna z výjimek, kdy důkazní břemeno leží na tom, kdo vyrábí či dováží shodnou věc, aby prokázal, že ji získal jiným než chráněným způsobem. Zákaz nepřímého využívání Zákaz nepřímého užívání postihuje situace, kdy by docházelo bez souhlasu majitele patentu k dodávání nebo nabízení prostředků, které se týkají podstatného prvku vynálezu a slouží k jeho uskutečnění. Zároveň musí být zřejmé, že prostředky jsou způsobilé k uskutečnění patentovaného vynálezu a jsou k němu určeny. Reálné uplatnění tohoto ustanovení je jen velmi těžce aplikovatelné, neboť na jedné straně stojí složité a ne jednoduché unesení důkazního břemena na straně majitele patentu, na straně druhé pak technické prostředky, které i přestože patent naplňuje znaky novosti a ostatních kritérií patentovatelnosti, jsou obecně známé ze stavu techniky a slouží i k realizaci jiných výrobků. Ostatně s tím počítá i zákonné ustanovení, jež hovoří o tom, že zákaz nepřímého využívání se nevyužije tam, kde prostředky jsou běžně se vyskytující výrobky na trhu. Vyčerpání práv V české právní patentové úpravě je vyčerpání v oblasti patentů upraveno v ustanovení § 13b zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Majitel patentu nemá právo zakázat třetím osobám nakládat s výrobkem, který je předmětem chráněného vynálezu, jestliže tento výrobek byl uveden na trh v České republice majitelem patentu nebo s jeho souhlasem. Ustanovení sice tím, že hovoří pouze o území České republiky, nereflektuje vstup ČR do EU, i tak se lze ale domáhat unijního vyčerpání práv, platícím pro všechny členské státy EU. O to více je důležitá judikatura ESD, která supluje nedostatečnost zákona v této oblasti. Unijní vyčerpání práv znamená, že prvním udělením souhlasu s uvedením výrobku na trh v členském státě EU98, vyčerpá majitel své právo pro celou Unii. 98
resp. Evropského hospodářského prostoru (European Economic Area-EEA), který nad rámec členských
zemí EU zahrnuje i Lichtenštejnsko, Island a Norsko.
70
Institut vyčerpání práv v sobě však skrývá ještě problematiku volného obchodu zboží a služeb a problematiku paralelních dovozu. Jedna z otázek slouží k určení, do jaké míry se majitelé patentu mohou bránit proti paralelním dovozům vlastních výrobků, které jsou předmětem chráněného vynálezu, ze zemí s nízkou cenovou hladinou do zemí s vyšší tržní cenou, a to mimo jejich síť autorizovaných distributorů, dealerů nebo obchodních zástupců. Negativní dopad mohou mít paralelní dovozy na kvalitu výrobků či dobré jméno majitele patentu či jeho obchodního zastoupení, protože paralelně dovážené výrobky jsou prodávány mimo přísné podmínky a kontrolu kvality prodeje a servisu majitele.
Jednotný trh Evropského společenství je charakterizován čtyřmi základními svobodami, z nichž nás nejvíce v tomto případě zajímá volný pohyb zboží a služeb. Oproti tomu ochrana práv duševního vlastnictví, založená na výlučném právu vlastníka práva udělovat souhlas s užitím předmětu takového práva v rámci určitého teritoria, je v rozporu s politikou těchto základních svobod v rozporu. Výlučný charakter vlastnických práv k předmětům duševního vlastnictví a jejich teritoriální omezení způsobují ve svém důsledku monopolní nakládání s těmito právy ze strany vlastníků. Ve své podstatě by tedy byla realizace práv duševního vlastnictví v rozporu s požadavkem volného pohybu zboží v rámci EU, protože působí jako omezující faktor tohoto pohybu a jako překážka hospodářské soutěže. Naznačený problém pro aplikační praxi je tak moderován a korigován zejména judikaturou Evropského soudního dvora, kdy na jedné straně se nachází požadavek prosperity volného trhu a na straně opačné ochrana práv vlastníků jednotlivých předmětů duševního vlastnictví. Mezi jedněmi z nejstěžejnějších jsou uváděny Terrapin vs. Terranova C-119/75, Centrafarm BV vs. Sterling Drug Inc. C-15/74, Merck vs. Stephar C-187/80, Pharmon vs. Hoechst C-19/8499. Obecně lze z nich dovodit, že judikatura ESD a Komise ve věci soutěžního práva významně ovlivňuje realizaci práva duševního vlastnictví na společném trhu v EU, neboť stanoví meze výkonu těchto práv na společném trhu. ESD podává výklad příslušných článků Smlouvy o založení ES v tom smyslu, že ustanovení neovlivňují samu existenci práv duševního vlastnictví podle národního právního řádu jednotlivých členských států, ale pouze limitují výkon těchto práv. V důsledku toho dochází k rozsáhlé aplikaci ustanovení na ochranu hospodářské
99
judikatura Soudního dvora vyhledatelná na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs
71
soutěže i na oblast práv duševního vlastnictví, přičemž v řadě případů je dávána svobodě soutěže přednost před výkonem práv duševního vlastnictví. Tento trend, i přestože se řeší již od sedmdesátých let, bude i nadále nabývat na aktuálnosti a je jen otázkou budoucí judikatury, zda dozná ještě nějakého posunu.
3.6 Doba platnosti a dodatková ochranná osvědčení Doba platnosti Udělený patent platí nejvýše 20 let od podání přihlášky vynálezu. A to za předpokladu, že bude po celou maximální délku své platnosti udržován formou každoročního placení udržovacích poplatků Úřadu průmyslového vlastnictví. Oproti úpravě například užitných vzorů, kdy za jednotný správní poplatek je v případě zápisu do rejstříku udělena ochrana na delší časové období, po které užitný vzor platí, udělený patent lze nezaplacením udržovacího poplatku opustit v jakémkoliv roce jeho platnosti. Na druhou stranu lze díky patentové ochraně dosáhnout maximální délky trvání 20 let, oproti maximálním 10 ti letům u ochrany užitným vzorem. S platbou
správních
poplatků
všeobecně,
resp.
těch,
kterými
se
práva
z průmyslového vlastnictví obnovují100, prodlužují101 nebo udržují102, souvisí ochranná lhůta zakotvená již v Pařížské unijní úmluvě. Jedná se o dodatečnou šestiměsíční ochrannou lhůtu, tzv. poshověcí lhůtu, po kterou je možné při zachování všech práv provést ještě platbu konkrétního poplatku. Takový poplatek je ale již ve své dvojnásobné výši a také zároveň nemohou být dotčena práva třetích osob, které započaly v dobré víře po marném uplynutí standardní lhůty s využíváním předmětu vynálezu. Jak bude vysvětleno dále, vzhledem k systému patentového řízení je poměrně velký rozdíl v délce doby účinnosti patentu ve vztahu k délce doby platnosti patentu.
100
u průmyslových vzorů a ochranných známek.
101
u užitných vzorů.
102
u patentů.
72
Dodatková ochranná osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin Jediný způsob, jak prodloužit dvacetiletou dobu ochrany patentu je za pomoci dodatkového ochranného osvědčení na léčiva a přípravky na ochranu rostlin, které se uděluje na látky, které podléhají registraci podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a které jsou chráněné patentem. Tento právní prostředek reaguje na zdlouhavý administrativní proces mezi podáním přihlášky vynálezu a vystavením povolení k uvedení přípravku na trh, kterýžto proces zabere nikoliv nepodstatnou část z doby ochrany klasické dvacetileté patentové ochrany. Vývoj právní úpravy zohledňující okolnosti s řízeními pro získání a uvedení na trh zejména léčiv majících velký společenský přínos se datuje od roku 1984, kdy byl ve Spojených státech amerických přijat první zákon podobného druhu. Evropské společenství zavádělo prostřednictvím svých nařízení právní úpravu dodatkových osvědčení od roku 1992. Právní úprava České republiky harmonizovala své předpisy o průmyslovém vlastnictví v roce 2000 zákonem č. 116/2000 Sb., který zavádí do zákona o vynálezech Hlavu čtvrtou upravující podmínky a řízení pro získání dodatkových ochranných osvědčení103. Osvědčení se vydává na žádost104, kterou musí podat majitel patentu do šesti měsíců ode dne rozhodnutí o registraci přípravku. V případě, že je registrace provedena před udělením základního patentu, musí být žádost podána ve lhůtě taktéž šesti měsíců, ale ode dne udělení patentu. V tomto druhu řízení probíhá ze strany Úřadu průmyslového vlastnictví pouze zkoumání toho, zda jsou splněny zákonné požadavky podmínek pro udělení, neprobíhá tak zde žádný věcný či obdobný průzkum. Je to vcelku logické, jelikož základní podmínkou je platnost základního patentu na území České republiky, což znamená, že okolnosti ohledně udělení samotného patentu již byly úřadem zkoumány v rámci řízení o přihlášce vynálezu a úplného průzkumu. Mezi další podmínky pro udělení osvědčení patří podmínka, aby přípravek105 obsahoval účinnou
103
dodatková ochranná osvědčení se označují zkratkou anglického termínu Supplementary protection
certificate – „SPC“. 104
v roce 2012 bylo podle statistik Úřadu průmyslového vlastnictví podáno 36 žádostí.
105
přípravkem je účinná látka nebo směs obsahující jednu nebo více účinných látek zpracovaných do
formy, která je uváděna na trh jako léčivo nebo jako přípravek na ochranu rostlin.
73
látku106 chráněnou základním patentem a aby byl platně registrován jako léčivo nebo přípravek na ochranu rostlin, aby na látku doposud nebylo uděleno osvědčení a aby se jednalo v případě registrace léčiva o první povolení k uvedení v České republice. Vzhledem ke členství České republiky v Evropské unii dojde k prvnímu povolení k uvedení v jakémkoliv členském státě s účinky pro celou EU. Z vydaného osvědčení vyplývají stejná práva jako ze základního patentu. Osvědčení nabývá účinnosti uplynutím zákonné lhůty platnosti základního patentu a doba jeho platnosti není vždy stejná. Doba platnosti se v rámci spravedlivosti a účelu, za jakým byla zavedena zákonná ochrana, stanovuje na základě doby, která uplynula mezi dnem podání přihlášky vynálezu a dnem první registrace umožňující uvést přípravek na trh, zkrácené o pět let. Nejdelší délka platnosti dodatkového osvědčení může být pět let. Spolu s předcházející patentovou ochranou může být dosaženo maximální doby ochrany až na 25 let. Stejně jako za patent, i za dodatkové ochranné osvědčení se musí platit každoroční udržovací poplatky, což umožňuje opustit ochranu v potřebném roce bez dalších zbytečných nákladů. Zákon o vynálezech pak dále upravuje v § 35n a §35o zánik a zrušení osvědčení. Podmínky a průběh řízení jsou podobné s řízeními v případě patentů. Dle mého názoru je zcela v pořádku, že pro tuto přesně definovanou oblast patentů je možno prodloužit dobu ochrany. Stejně jako u patentové ochrany obecně, a de facto ochrany všech výsledků tvůrčí činnosti, dochází posílením či prodloužením patentové ochrany k zajištění právní jistoty a investice majitele, jež díky tomu může zajišťovat další posun v dosavadním stavu techniky, jehož zdokonalení je v oblasti farmak více než v jakékoliv jiné oblasti přínosné a žádoucí.
106
účinnou látkou je chemicky vyrobená látka nebo směs látek, mikroorganismus nebo směs
mikroorganismů, které mají obecné nebo specifické léčebné nebo preventivní účinky ve vztahu k onemocnění lidí nebo zvířat nebo které mohou být podávány za účelem určení nemoci, zlepšení nebo úpravy zdravotního stavu anebo které jsou určené k ochraně rostlin nebo rostlinných výrobků.
74
3.7 Řízení o přihlášce vynálezu 3.7.1 Přihláška a etapy řízení Aby mohlo dojít k udělení patentu, musí být zahájeno správní řízení o jeho udělení a být splněny všechny zákonné požadavky a kritéria. Řízení o udělení patentu je řízením návrhovým a probíhá před Úřadem průmyslového vlastnictví jako ústředním orgánem státní správy na ochranu průmyslového vlastnictví107. Průběh řízení se tak řídí zákonem o vynálezech a v obecné rovině správním řádem. Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů a vzhledem k pravidlům na úpravu přihlášky i interní Instrukce předsedy ÚPV. Řízení o udělení patentu se skládá z několika kroků a fází, které když nebudou naplněny, resp. zahájeny, nemůže dojít k udělení patentu na podanou přihlášku vynálezu. Řízení se zahajuje podáním přihlášky. Přihláška sestává ze žádosti o udělení patentu a podloh objasňujících vynález. Samotné podlohy pak tvoří popis vynálezu, nejméně jeden patentový nárok, výkresy, jsou-li součástí podloh, a anotace. Popis vynálezu musí zahrnovat své specifické části, kterými jsou název vynálezu, oblast techniky, dosavadní stav techniky, podstata vynálezu, objasnění výkresů, nejméně jeden příklad uskutečnění vynálezu a způsob průmyslové využitelnosti vynálezu. Tolik co do detailu toho, co by mělo být zahrnuto v jednotlivých částech přihlášky. To vše nejlépe za splnění podmínek patentovatelnosti, jak jsou uvedeny v kapitolách předcházejících. Etapami samotného řízení pak jsou: formální průzkum, zveřejnění přihlášky, věcný průzkum a závěr řízení v podobě udělení patentu či zamítnutí patentové přihlášky.
107
Úřad je vedle přihlášek národních i místem příslušným k podávání mezinárodních přihlášek PCT a
Evropských patentových přihlášek. Dle údajů uvedených ve Výroční zprávě ÚPV za rok 2012 se počet patentových přihlášek oproti roku 2011 zvýšil o 10%. Domácí přihlašovatelé podali 867 přihlášek. Počet přihlášek podaných zahraničními přihlašovateli byl kolem sta podání za rok a oproti roku 2011 se zvýšil o 9 %. Vstupů do české národní fáze z PCT bylo učiněno pod hranicí 50 a evropských patentů nabylo na území ČR účinnosti 4 660, což je o 7 % více než v roce 2011 a zatím nejvíce od data přistoupení k Evropské patentové úmluvě. Celkový počet patentů platných na území ČR je ke konci roku 2012 téměř 29 000. Výroční zpráva za rok 2012 je dostupná zde: http://www.upv.cz/cs/upv/aktuality/arch2010/rocenka-2012.html
75
Předtím, než může být vůbec přistoupeno k první etapě, je třeba posoudit, zda se vůbec přihláška považuje za podanou. K tomuto je třeba, aby obsahovala minimálně označení přihlašovatele, projev vůle přihlašovatele, že žádá o udělení patentu, a část, která je popisem vynálezu. Po takovém splnění je přihlášce založen spis a přiděleno číslo. V první etapě předběžného formálního průzkumu jsou ze strany ÚPV zkoumány podmínky, které zatím nesouvisí s podmínkami patentovatelnosti. Resp. ne tak úplně, jelikož už ve stádiu formálního průzkumu je zkoumána jedna z podmínek patentovatelnosti, i když ne formálně plnohodnotná, a to způsobilost předmětu ochrany. Dále je zkoumána podmínka jasného a úplného vysvětlení a to, zda je předmět přihlášky uložen ve veřejné sbírce kultur, jedná-li se v přihlášce o průmyslový produkční mikroorganismus108. Přihláška nesmí mít nedostatky, které by bránily jejímu zveřejnění, a přihlašovatel musí mít uhrazeny příslušné správní poplatky. V rámci této fáze řízení by mělo dojít i k posouzení, zda přihláška neobsahuje předmět, který je ve zjevném rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona o vynálezech, ve kterém jsou stanoveny kritéria patentovatelnosti. Požadavek se oproti úplnému průzkumu odlišuje v tom, že je uveden na apel „zřejmého“ rozporu. Osobně toto konkrétní ustanovení považuji za nadbytečné, jelikož není v silách a ani snahou Úřadu v této počáteční fázi řízení zkoumat skutečné dosažení novosti a vynálezecké činnosti u předmětu přihlášky. Poukaz na zřejmost má nejspíše směřovat na evidentní shody s doposud známými řešeními, avšak bez provedení úplného průzkumu by dle mého soudu nebylo takové prvoinstanční rozhodnutí založené pouze na tomto důvodu v rámci podaného rozkladu stejně obhajitelné. V případě, že Úřad nalezne nedostatky, vždy přihlašovatele vyzve, aby se vyjádřil či nedostatky odstranil. Nedojde-li k tomu, Úřad přihlášku zamítne109 anebo řízení o
108
jejich ukládáním se zabývá Budapešťská smlouva o mezinárodním uznávání uložení mikroorganismů
k účelům patentového řízení a její Prováděcí předpis. Na území ČR je několik depozitních pracovišť, z nichž ne všechny přijímají stejné typy mikroorganismů (bakterie, houby, kvasinky, plastidy, směsné kultury atd.). Zvláštní podmínkou je i to, že pro účely pozdější mezinárodní patentové přihlášky PCT týkající se mikroorganismů musí být využito služeb jednoho ze čtyř úložišť, nacházejících se v zahraničí. 109
k zamítnutí patentové přihlášky dochází zejména tehdy, když předmět patentové přihlášky nesplňuje
podmínky patentovatelnosti, dále spadá-li naopak do výluk patentovatelnosti, pakliže nevykazuje jasnost
76
přihlášce zastaví110, v závislosti na tom, zda se jedná nedostatky hmotně-právní nebo procesně-právní111. Oba druhy konce řízení pochopitelně mohou nastat, a také nezřídka nastávají, i po následujících krocích. Další fází je zveřejnění přihlášky vynálezu, ke kterému dochází buď po uplynutí 18 měsíců od vzniku práva přednosti, nebo na žádost přihlašovatele i dříve. Žádost o předčasné zveřejnění musí být podána do 12 měsíců od vzniku práva přednosti a je s ní spojena platba zvláštního správního poplatku. Se zveřejněním souvisí několik zásadních skutečností. Tou nejpodstatnější je, že se předmět přihlášky stává stavem techniky pro posuzování novosti ostatních, v krajním důsledku i sebe sama v případě, že by došlo k zamítnutí stávající přihlášky a přihlašovatel si chtěl podat přihlášku novou, stejnou či obdobnou. Dalším je předběžná ochrana, která přihlašovateli plyne dle § 11 odst. (3) zákona o vynálezech. V neposlední řadě může po zveřejnění přihlášky podat kdokoliv připomínky k patentovatelnosti. Připomínky k patentovatelnosti mohou být podány kdykoliv od zveřejnění až do udělení patentu, je k nim oprávněn kdokoliv, leč se nestává účastníkem řízení, a k připomínkám přihlédne Úřad v rámci úplného průzkumu, je-li na základě žádosti prováděn. Přihlašovatel je vždy o připomínkách a důvodech v nich uvedených vyrozuměn. Připomínky tak jsou institutem pro třetí osoby, které již v průběhu řízení o cizí přihlášce vynálezu vědí, že tato nesplňuje kritéria patentovatelnosti a mohou na to poukázat ještě před udělením patentu a docílit tak zamítnutí přihlášky. V rámci případného konkurenčního boje, kdy předmět patentové přihlášky jedné společnosti je na překážku aktivitám firmy konkurenční, díky tomu není třeba čekat na udělení patentu, po kterém by následovalo podání návrhu na zrušení patentu112. Jelikož taktika přihlašovatele nemusí směřovat vždy po podání přihlášky až k udělení patentu, a přihlašovateli postačuje, že vyblokováním ostatních soutěžitelů či úplnost popisu, nebo v případě změn přihlášky jdoucích nad rámec prvního podání. Zamítnutí přihlášky může být buď úplné, nebo jen částečné v rozsahu některých patentových nároků. 110
k zastavení řízení dochází zejména z důvodu nepodání návrhu na zahájení úplného průzkumu ve
stanovené lhůtě, po nezaplacení správního poplatku či při neodstranění jiného vytčeného nedostatku. Řízení může být zastaveno také na návrh přihlašovatele. 111 112
v tomto pořadí. zrušení patentu, stejně tak jeho zániku, bude věnována samostatná kapitola.
77
díky poukazu na svou zahájenou patentovou ochranu získal dostatečný konkurenční náskok, počítá se v rámci řízení o přihlášce vynálezu s odloženým úplným průzkumem. Odklad spočívá v tom, že žádost o úplný průzkum musí být podána nejpozději do 36 měsíců od podání přihlášky vynálezu. Z toho plyne několik skutečností. Žádost nemusí být podána vůbec, díky čemuž dojde k zastavení řízení. Podání žádosti o provedení úplného průzkumu je zpoplatněno a může ji podat přihlašovatel či jiná osoba. Stejně tak jej může provést Úřad z moci úřední. Případů, kdy by však investovala jiná osoba odlišná od přihlašovatele je minimum, a zákonné ustanovení směřuje spíše než k zcela odlišné třetí osobě k osobě původce, u kterého je pochopitelné, že má zájem na dokončení patentového řízení např. v případě, že přihlašovatel o udělení patentu ztratil zájem. Nejméně pravděpodobnou variantou je zahájení průzkumu z moci úřední. Lhůta 36 měsíců od podání přihlášky je jednou z mála lhůt, které nelze z důvodů právní jistoty třetích osob na základě § 65 odst. (2) zákona o vynálezech prominout. S počítáním lhůty souvisí ještě jedna okolnost, na kterou si musí dát pozor zejména zahraniční přihlašovatel vstupující do české národní fáze z mezinárodní patentové přihlášky PCT. Princip zakotvený ve Smlouvě o patentové spolupráci (Patent Cooperation Treaty – PCT) spočívá v tom, že přihlašovatel podáním jedné mezinárodní přihlášky u příslušného přijímacího úřadu dosáhne stavu odpovídajícího podání národních přihlášek ve všech smluvních státech113. Proto ve chvíli, kdy se přihlašovatel rozhodne po ukončení mezinárodní fáze vstoupit do fáze národní, české, lhůta pro podání žádosti o úplný průzkum mu neběží od učinění tohoto vstupu, nýbrž běží mu ode dne mezinárodního podání. V rámci úplného průzkumu je přihláška podrobena zkoumání, zda splňuje podmínky pro udělení patentu stanovené zákonem o vynálezech. Přestože primárně formulace tohoto ustanovení směřuje hlavně na zkoumání dvou základních kritérií patentovatelnosti, novosti a vynálezecké činnosti, vzhledem k formulaci § 33 odst. (1) nelze vyloučit ani vytčení nedostatků, které byly např. přehlédnuty v rámci předběžného průzkumu. Splňuje-li předmět přihlášky vynálezu stanovené podmínky a přihlašovatel zaplatí příslušný správní poplatek, je Úřadem přihlašovateli udělen patent. Přihlašovatel se tím 113
fungování systému mezinárodních přihlášek PCT se dále budu věnovat blíže.
78
stává majitelem patentu a je mu vydána patentová listina a udělení patentu se oznámí ve Věstníku.
3.7.2 Udržovací poplatky Za udržování patentů v platnosti je třeba každoročně platit udržovací poplatky. Způsob vyměření a jejich splatnost určuje zákon č. 173/2002 Sb., o poplatcích za udržování patentů a dodatkových osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin, který upravuje i způsob pro platbu udržovacích poplatků za evropský patent. Výši jednotlivých poplatků pak upravuje zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, konkrétně část XI. jeho Přílohy. Udržovací poplatky za patent se platí za jednotlivá roční období trvání patentu, počínaje dnem podání přihlášky vynálezu. Oproti úpravě u užitných vzorů je možno patent pouhým nezaplacením správního poplatku opustit v jakémkoliv roce jeho platnosti, tedy nevyužít maximální plné délky patentové ochrany. Po dobu řízení o přihlášce vynálezu se udržovací poplatky neplatí, ale jsou vyměřeny až rozhodnutím Úřadu zpětně za období ode dne podání přihlášky vynálezu do dne splatnosti vyměřeného udržovacího poplatku, jehož splatnost nastává nejpozději 3 měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení patentu. Udržovací poplatky za následná roční období se platí již bez vyměření nejpozději ke dni, ve kterém uplyne předchozí roční období. Udržovací poplatky za evropský patent se platí za jednotlivá roční období trvání platnosti, počínaje dnem podání evropské patentové přihlášky s účinky pro ČR. Na rozdíl od patentu vzešlého z národní přihlášky se však první udržovací poplatek platí bez vyměření až za roční období, která následují po ročním období, ve kterém bylo udělení evropského patentu oznámeno. To je z důvodu, že udržovací poplatky za evropský patent po dobu řízení se platí přímo Evropskému patentovému úřadu. Pakliže by se stal první udržovací poplatek, splatný již Úřadu průmyslového vlastnictví, splatným v průběhu prvních dvou měsíců ode dne oznámení o udělení patentu v Evropském věstníku, považuje se poplatek za zaplacený ve lhůtě 2 měsíců. Jedná se o časovou úlevu pro přihlašovatele, aby se nedostal do přílišného časového tlaku a s tím souvisejícího možného znevýhodnění.
79
Poshověcí lhůta S platbami udržovacích poplatků napříč celou oblastí průmyslového vlastnictví, patentů tedy nevyjímaje, je spojeno jedno ze základních pravidel zakotvených již v Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví, konkrétně v článku 5bis. „(1) K zaplacení poplatků stanovených pro zachování práv průmyslového vlastnictví musí být povoleno alespoň šestiměsíční poshovění, a to tak, že bude zaplacen příplatek, jestliže jej národní zákonodárství ukládá. (2) Unijní země mohou stanovit, že patenty na vynálezy, jež zanikly pro nezaplacení poplatků, budou vráceny v předešlý stav.“ Poshověcí lhůtu v souladu s Pařížskou unijní úmluvou stanovuje zákon o poplatcích za udržování patentů, a stejně jako úpravy této lhůty po celém světě, ji určuje na Úmluvou stanovenou minimální mez šesti měsíců. Zákon o vynálezech oproti např. zákonu o průmyslových vzorech či ochranných známkách ustanovení přímo upravující podmínky poshověcí lhůty nemá. V praxi u udržovacího poplatku využití poshověcí lhůty znamená, že majitel patentu je oprávněn provést platbu ještě do 6 měsíců ode dne, kdy měla být nejpozději provedena, což je konec ročního období shodující se dnem podání přihlášky. V takovém případě je ale povinen zaplatit udržovací poplatek ve dvojnásobné výši. Nedojde-li k platbě udržovacího poplatku, zaniká patent ke dni, kdy měl být zaplacen správní poplatek ve standardní lhůtě. Problematické na poshověcí lhůtě obecně je období právní nejistoty třetích osob, kdy není jasné, zda bude právo dodatečným zaplacením dále užíváno, či zda je možno započít využívat původně chráněný předmět již volně. Úprava ochrany třetích osob, přestože úprava poshovění v zákoně o vynálezech chybí, které započaly po marném uplynutí řádné lhůty s využíváním chráněného předmětu, nebo k takovému užívání provedly vážné a účinné přípravy, to vše za podmínky jejich dobré víry, je provedena v § 21 odst. (3) zákona o vynálezech. Takové osoby by neměly být dodatečnou platbou udržovacího poplatku dotčeny. I po dodatečném zaplacení udržovacího poplatku by nadále k využívání předmětu patentu nepotřebovali souhlas jeho majitele. Problematickou otázkou zůstává výklad podmínky dobré víry, kterou by bylo třeba vzhledem k podmínkám a okolnostem vždy prokázat.
80
3.8 Zánik a zrušení patentu Zánik patentu K zániku patentu dochází na základě jedné ze tří zákonných podmínek:
uplyne doba platnosti patentu
majitel patentu nezaplatí ve stanovené lhůtě poplatky za udržování patentu v platnosti
majitel se patentu vzdá
Zánik patentu probíhá s účinky ex nunc, tedy účinnost trvá až do okamžiku, kdy nastane rozhodná skutečnost pro jeho zánik. Uplynutí doby ochrany je uplynutí maximální možné dvacetileté délky platnosti, s výjimkou dodatkových ochranných osvědčení. Nezaplacením udržovacího poplatku dochází taktéž k zániku patentu a okolnosti související s platbou udržovacích poplatků jsou blíže rozebrány v podkapitole 3.7.2. Poslední zákonnou možností je dobrovolné vzdání se majitele patentu, které má účinky doručením Úřadu průmyslového vlastnictví. Podmínkou úkonu je jeho písemnost. Stávající platný zákon sice neupravuje možnost částečného vzdání se patentu, takový úkon je ale v zásadě možný. Tato skutečnost by byla uvedena v patentovém rejstříku jako další rozhodný údaj a Úřad by zveřejnil nové znění patentových nároků114.
Zrušení patentu Ke zrušení patentu dochází na základě výsledku návrhového zrušovacího řízení. Výsledkem takového řízení je pak buď zamítnutí návrhu a ponechání patentu v platnosti, zrušení patentu v celém rozsahu nebo částečné zrušení patentu115. Dochází-li k úplnému nebo částečnému zrušení, děje se tak vždy s účinky ex tunc, tj. se zpětnou účinností ode dne počátku platnosti patentu. Návrh na zrušení patentu se podává u 114
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck,
2011, str. 172 115
částečné zrušení patentu se provádí změnou jeho nároků, popisu nebo výkresů.
81
Úřadu písemně, musí být odůvodněn a doložen důkazy a zároveň vedle běžných náležitostí podání musí být zaplacen správní poplatek. Povinnost hradit správní poplatek však odpadá, dochází-li k podání návrhu v prvních šesti měsících od nabytí účinnosti patentu. Další podmínkou je složení kauce, která je v případě úspěchu ve věci vratná. Podmínka kauce je obecně spojována s nutností vynaložení vlastních finančních prostředků tak, aby nedocházelo k šikanózním podáním. O účinnosti kauce lze však vzhledem k její výši na dnešní dobu pouhých 2 500 Kč důvodně pochybovat. K podání návrhu na zrušení není třeba prokazovat právní zájem v případě, že se jedná o podání návrhu za doby platnosti patentu. V případě, že je návrh podán po zániku patentu, navrhovatel právní zájem prokázat musí. Nejčastějším takovým právním zájmem bude, že jsou proti navrhovateli uplatňována práva z doby, kdy byl patent ještě v platnosti, a navrhovatel se pokusí docílit výmazu s účinky ex tunc. Ke zrušení patentu by mělo dojít z důvodu, že byl neprávem udělen. Dodatečně pak musí dojít ke zjištění jedné z následujících podmínek, které se vztahují k době podání přihlášky vynálezu:
vynález nesplňoval podmínky patentovatelnosti
vynález v patentu není popsán tak jasně a úplně, aby jej odborník uskutečnil bez nutnosti vynaložení další vynálezecké činnosti
předmět patentu přesahuje obsah původního podání patentové přihlášky, nebo dva předměty patentů vycházejících rozdělením z jedné přihlášky přesahují její obsah, nebo rozsah ochrany vyplývající z patentu byl rozšířen
majitel patentu na něj nemá právo116
3.9 Přihlašování vynálezů do zahraničí Přihláška vynálezu, potažmo na ni udělený patent, stejně jako ostatní druhy průmyslověprávní ochrany, mají teritoriální charakter, z čehož plyne, že ochrana je poskytnuta pouze na území, na kterém bylo o ochranu požádáno, a která byla následně udělena a je udržována v platnosti. Získáním uděleného patentu na území České 116
v tomto případě může dojít k návrhu na zrušení pouze oprávněnou osobou, v jejíž prospěch svědčí
soudní rozhodnutí ve sporu o právo na patent.
82
republiky je postihnuto pouze toto území. Pro běžnou obchodní praxi mnoha přihlašovatelů, majitelů patentů a firem je však území jednoho státu velmi malé. Exportní politika a expanze na zahraničních trzích či snaha prodat licenci na výrobu a distribuci chráněného předmětu jsou jedny z nejčastějších důvodů požadavku na rozšíření a získání ochrany nad rámec státu domovského. Nejrozšířenějším omylem u laické veřejnosti z řad přihlašovatelů, kteří prvně přicházejí do patentových kanceláří pro radu je, že požadují patent na celém světě. Předně nic jako celosvětový patent neexistuje a za druhé na získání patentové ochrany některou z níž popsaných cest nemá většina přihlašovatelů, a to i z řad např. středních podniků, dostatek finančních prostředků. Nehledě na okolnost, že patentovou ochranu nepotřebují ve všech státech, ale pouze v těch souvisejících s jejich obchodní strategií. Pro získání patentové ochrany v zahraničí je možné zvolit jeden z následujících způsobů. Otázka vhodnosti toho kterého způsobu záleží na faktorech, jako jsou zejména finanční možnosti přihlašovatele a jeho obchodní strategie vzhledem k exportu na zahraniční trhy s výhledem na období několika dalších let, de facto na celé období obchodních záměrů s chráněným předmětem.
3.9.1 Národní cesta Stejně jako je možno využít přímého přihlášení vynálezu na území České republiky, tak i v ostatních státech je možnost využít volby přímé národní cesty, kdy je přihlášky podána rovnou u tamního národního patentového úřadu. Jak při volbě národní cesty, ale i dále zmíněných způsobů podání, dochází většinou k tomu, že přihláška je poprvé podána v zemi, kde má přihlašovatel své sídlo nebo bydliště. Díky prvnímu podání začíná běžet v souladu s článkem 4 Pařížské unijní úmluvy 12 měsíční lhůta, po kterou když dojde k podání shodné přihlášky v členské zemi, bude na přihlášku pohlíženo, jako by byla podána v den původního prvního podání. Využití unijní priority není podmínkou, vzhledem k okolnostem posuzování
83
kritérií patentovatelnosti u přihlášek vynálezu po celém světě je ale maximálně využívaným institutem117. Pro získání ochrany v cizím státě národní cestou je třeba absolvovat standardní přihlašovací řízení podle národních zákonných požadavků konkrétní země, včetně např. potřeby být zastoupen tamním zástupcem. Přihláška, stejně jako později na ni udělený patent má zcela samostatný osud na jiných. Stejně tak se mohou a zajisté i budou lišit závěry jednotlivých národních úřadů, ať již na osud přihlášky jako takové, či pouze na výsledek rešerše v rámci úplného průzkumu.
3.9.2. Mezinárodní přihláška PCT Možnost podávání mezinárodních přihlášek je založena Smlouvou o patentové spolupráci118 (Patent Cooperation Treaty – PCT), ke které přistoupilo dosud 146 smluvních států119. Výhody, které propůjčuje řízení podle smlouvy PCT, znamená nejrozsáhlejší a také nejefektivnější způsob, jakým postupovat při požadavku na ochranu ve více státech světa zároveň. Vedle jednotlivých států jsou v systému PCT zapojeny také regionální patentové organizace jako Evropský patentový úřad, Eurasijský patentový úřad120, OAPI121 a ARIPO122. 117
protože i když ke standardnímu zveřejnění patentové přihlášky dochází až po 18 měsících, většina
patentových úprav po světě má stanoveno, že nesmí dojít k předuveřejnění předmětu patentové přihlášky, k němuž může, i bez formálního zveřejnění patentové přihlášky ve Věstníku, snadno dojít. 118
ohledně historického vývoje smlouvy PCT blíže v kapitole 2.2
119
celkový počet států na světě díky různému pojetí a uznání jednotlivých státních útvarů kulminuje
podle různých zdrojů mezí cca 206 – 229 státy, ale i z takto nepřesného čísla, je patrný obrovský rozsah a význam Smlouvy o patentové spolupráci vzhledem k zapojenému počtu 146 států. 120
EAPO – The EurAsian Patent Organization umožňující pomocí jediné patentové přihlášky získat
patent v 9 bývalých zemích Sovětského svazu. 121
OAPI – The Organization Africane de la Prorpieté
Intellectuelle. Africká regionální patentová
organizace původně sdružující francouzsky mluvící země. Organizace byla založena v roce 1962 a dnes má 16 členských států. 122
ARIPO – The African Regional Industrial Property Organisation působící od roku 1976, původně pro
anglicky
mluvící
země
afrického
kontinentu.
Dnes
má
podle
aktuálních
informací
na
http://www.aripo.org/index.php/about-aripo/membership-memberstate již 18 členských států a dále 12 států čekatelských.
84
Na základě podané mezinárodní patentové přihlášky nedochází k udělení žádného patentu ani jiného práva, i přesto systém přináší velkou řadu výhod, díky kterým je hojně využíván. Základní výhodou je to, že podáním jedné přihlášky u přijímacího úřadu si přihlašovatel zajistí právo přednosti pro totožné řešení ve všech smluvních státech, aniž by musel přihlášku v každém jednotlivém státu skutečně podat123. Podaná mezinárodní přihláška má účinek přihlášky národní se všemi důsledky. S tím souvisí, a to spatřuji jako nejčastější důvod k podání PCT přihlášky, oddálení nutnosti výběru konkrétních států, ve kterých bude o udělení patentu žádáno. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že systém PCT nerozlišuje mezi patentem a užitným vzorem, znamená to tedy, např. že z české národní přihlášky vynálezu lze podat přihlášku PCT a z té činit vstup do národní indické fáze užitným vzorem, nebo z české přihlášky užitného vzoru podat přihlášku PCT a z té učinit vstup do čínské národní fáze prostřednictvím patentu. Výběr, jakým způsobem bude přihlašovatel činit vstupy do národních fází po ukončení mezinárodní fáze PCT, není třeba určovat ke dni podání přihlášky PCT, stačí se rozhodnout až v daný moment národního vstupu. Smyslem celého systému PCT je zjednodušení a zhospodárnění procesu získání ochrany, která je požadována ve více zemích a zároveň urychlení přístupu veřejnosti k technickým informacím obsaženým v dokumentech popisujících nové vynálezy124. Hlavními výhodami PCT systému je ušetřený čas, práce a peníze v podobě:
jedné patentové přihlášky, která se podává na jednom místě
platba správních poplatků probíhá taktéž na jednom místě
možnost vstoupit do jednoho ze 146 členských států i po uplynutí 12 měsíční lhůty od podání prioritní přihlášky
123
obdržení mezinárodní rešeršní zprávy a písemného posudku
s ohledem na již zmíněné je tak jasné, že podání mezinárodní přihlášky PCT buď musí být prvním
prioritním podáním, nebo přihláška musí být podána v 12 měsíční lhůtě od vzniku práva přednosti (za zvláštních významných okolností lze díky institutu navrácení práva přednosti podat PCT přihlášku i po uplynutí 12 měsíců, konkrétně je třeba podat odůvodněnou žádost do 2 měsíců od uplynutí konce priority). 124
srov. Schneiderová, E., Kučerová, V., PCT Systém mezinárodní ochrany vynálezů. Praha: Úřad
průmyslového vlastnictví, 2006, str. 15
85
Proces PCT se skládá z mezinárodní fáze řízení, která probíhá před mezinárodním úřadem WIPO, který sídlí v Ženevě. Na mezinárodní fázi navazují zvolené fáze národních vstupů, které jsou již dále totožné s národní cestou podle podkapitoly 3.9.1, s tím jediným rozdílem, že přihlašovatel získal čas navíc a má k dispozici výsledky získané v rámci mezinárodní fáze. Mezinárodní fáze řízení o PCT přihlášce Mezinárodní přihláška se podává buď přímo u Mezinárodního úřadu WIPO v Ženevě, nebo u přijímacího úřadu smluvního státu PCT125, tedy i u Úřadu průmyslového vlastnictví. K přijetí přihlášky je též oprávněn Evropský patentový úřad. V současné době, oproti předchozí právní úpravě, již není potřeba při podání mezinárodní přihlášky určovat, které smluvní státy mají být designovány, tj. do kterých bude chtít přihlašovatel z mezinárodní přihlášky vstoupit. Podáním přihlášky dochází totiž k automatické designaci všech smluvních států. Toto automatické pravidlo je porušeno jediným aspektem, který obsahuje přihláška, a tím je možnost u vybraných států naopak zvolit, že designovány nebudou. Jedná se o Německo, Republiku Korea, Japonsko a Ruskou federaci, které oznámily rozpor s národním právem. Důsledek spočívá v tom, že podáním mezinárodní přihlášky, která obsahuje určení tohoto státu a nárokuje prioritu, v době podání nebo později, z dřívější národní přihlášky, by mělo za následek zánik dřívější národní přihlášky. Určení zemí pro účely regionálních patentů tím nejsou dotčena126. Mezinárodní přihláška musí v souladu se smlouvou PCT a prováděcím Protokolem obsahovat žádost, popis, jeden nebo více nároků, jeden nebo více výkresů, pakliže jsou součástí, a anotaci. Přihláška musí být v předepsaném jazyce, odpovídat požadavkům na vnější úpravu a jednotnost vynálezu. Je-li uplatňována priorita, musí být postoupen prioritní doklad, který vydá národní úřad státu, odkud prioritní přihláška vychází. 125
aby bylo možné využít podání u příslušného přijímacího úřadu, musí být alespoň jeden
z přihlašovatelů občanem členského státu PCT a musí mít v tomto státu bydliště či sídlo. 126
srov. Mezinárodní přihláška podle PCT, pomůcka pro vyplňování formuláře (PCT/RO/101) žádosti o
mezinárodní přihlášky podané podle Smlouvy o patentové spolupráci. Praha, Úřad průmyslového vlastnictví, 2009, str. 9
86
S podáním musí být také uhrazeny příslušné správní poplatky. Oproti požadavkům na českou přihlášku vynálezu tak mezinárodní přihláška nevykazuje žádné zvláštní požadavky. Jinak je tomu samozřejmě v procedurální rovině, kdy průběh řízení a požadavky na něj jsou vedeny zcela samostatným a svébytným principem, zejména v oblasti časových lhůt či prokazování tvrzených skutečností. V rámci první fáze mezinárodního řízení je příslušný zvolený rešeršní úřad pověřen provedením rešerše. V rámci systému PCT vystupuje v současné době celkem 12 orgánů pro mezinárodní rešerši127. Mezi orgány figurují národní patentové úřady povětšinou velkých států. Přihlašovatelé z ČR nemají možnost volby mezi jednotlivými orgány, příslušným pro ně je Evropský patentový úřad. Úkolem rešeršního orgánu je zjistit relevantní známý stav techniky a posoudit, zda je přihlašovaný vynález nový a zda obsahuje vynálezeckou činnost. Výsledek a z něj učiněný závěr rešeršního orgánu je zcela nezávislý na předchozích rešerších provedených např. v rámci řízení o prioritní přihlášce. Spolu s mezinárodní rešeršní zprávou vypracovává rešeršní orgán také písemný posudek, tzv. written opinion. Jedná se o předběžné stanovisko k patentovatelnosti. V případě, že orgán pro mezinárodní rešerši nalezne závadu na požadavku jednotnosti vynálezu, provede rešerši na první patentový nárok a vyzve k doplacení dodatečných rešeršních poplatků za každý další nárokovaný vynález. Samotná zpráva o mezinárodní rešerši128 zahrnuje citaci relevantních dokumentů, které odpovídají jednotlivým hledaným kategoriím a mají vztah k patentovatelnosti vynálezu a k jeho předmětu. Nejčastějšími kategoriemi jsou ty, které jsou označené jako „X“, „Y“ a „A“. Systém značení je celosvětový, lze ho proto najít ve všech rešeršních zprávách vypracovaných odlišnými rešeršními orgány. Písmeno „X“ značí dokument zvláštní relevance v tom smyslu, že pakliže se vezme tento dokument samostatně, nárokovaný vynález nemůže být považován za nový či zahrnující vynálezeckou činnost. Jedná se díky tomu o největší nalezenou překážku, jelikož nesplnění kritérií patentovatelnosti je nalezeno v již jednom samostatném dokumentu. Písmeno „Y“ vyznačuje dokument, který v kombinaci s dalším dokumentem reprezentuje stav techniky, vůči kterému nárokovaný vynález nevykazuje vynálezeckou činnost, tedy 127
ISA – international searching authority.
128
ISR – international search report.
87
vytvoření kombinace nalezených dokumentů je nasnadě pro odborníka. Pouze k prokázání nedostatku vynálezecké činnosti lze kombinovat více dokumentů, proto „Y“ nikdy nemůže znamenat překážku novosti, která musí být nalezena v jednom nezávislém dokumentu. Třetí nejfrekventovanější kategorie se značí „A“ a znamená obecný stav techniky. Díky tomu označený dokument nemá zvláštní relevanci a jeho výskyt v rešeršní zprávě není na překážku. Písemný posudek, který je připojen k rešeršní zprávě, je na ní vyhotoven nezávisle a na rozdíl od rešeršní zprávy nedochází ve stanovený čas k jeho zveřejnění spolu s rešeršní zprávou. Na vyhotovení rešeršní zprávy má příslušný orgán 3 měsíce od data, kdy od přijímacího úřadu obdržel rešeršní vyhotovení129 nebo 9 měsíců od data priority, kdy platí lhůta, která uplyne později. Ne vždy se vzhledem ke složitosti či nalezené nejednotnosti podaří rešeršní zprávu před uplynutím 18 měsíční lhůty ke zveřejnění vypracovat, proto u řady mezinárodních přihlášek je vypracována později. K mezinárodnímu zveřejnění přihlášky dochází v celosvětově harmonizované lhůtě 18 měsíců od priority. Na základě podané žádosti lze docílit i předčasného zveřejnění, o které by z logiky věci mělo být požádáno ve lhůtě před plánovaným zveřejněním. Neníli k dispozici ještě rešeršní zpráva, je žádost o předčasné zveřejnění spojena s platbou zvláštního poplatku. Za účelem zveřejnění vydává mezinárodní úřad WIPO věstník „PCT Gazette“ dostupný jak v papírové, tak elektronické formě. Dalším institutem, který může být v rámci mezinárodního řízení využit, je žádost o mezinárodní předběžný průzkum. Žádost je třeba podat do 3 měsíců od obdržení rešeršní zprávy nebo do 22 měsíců od data priority, podle toho, co uplyne později. U států, kde se vstupuje do národní fáze dříve, se musí zažádat do uplynutí 19 měsíců od data priority. Jedná se dnes již o ne tak často využívaný institut, jelikož u většiny států je možný vstup do národní fáze v prodloužené lhůtě 30, resp. 31 měsíců od data priority. V době, kdy tomu tak nebylo, bylo podání žádosti o mezinárodní předběžný průzkum možností, jak oddálit nutnost vstupu ve lhůtě 19, resp. 20 měsíců od data
129
což fakticky znamená vydání nejpozději do 16 měsíců od priority.
88
priority. Mezi státy, do jejichž národních fází je třeba učinit vstup ve lhůtě 19, resp. 20 měsíců patří již jen Lucembursko, Spojená republika Tanzanie a Uganda. Výstupem mezinárodního
předběžného
průzkumu
je
mezinárodní
předběžná
zpráva
o
patentovatelnosti (podle Hlavy II Smlouvy PCT), na jejímž základě se může přihlašovatel opět o něco odpovědněji rozhodnout, zda bude o ochranu v národních fázích usilovat. Dochází k posuzování stejných kritérií patentovatelnosti a lze spekulovat o tom, zda ve chvíli, kdy orgán pro mezinárodní rešerši a orgán pro mezinárodní průzkum jsou totožné organizace, se jedná o účelně vynaložené prostředky. Z praxe vyplývá, že ani na základě mezinárodní rešeršní nelze předjímat, zda dojde k udělení patentu v národní fázi, protože mnohdy národní rešeršní úřady a jejich rešerše mají zcela odlišné výstupy. Nedojde-li k zahájení fáze předběžného průzkumu podle Hlavy II Smlouvy PCT, mezinárodní úřad konvertuje písemný posudek vyhotovený orgánem pro mezinárodní rešerši na mezinárodní předběžnou zprávu o patentovatelnosti (podle Hlavy I Smlouvy PCT). Obsah je stejný a postupuje se každému určenému národnímu úřadu. Jak již bylo naznačeno, lhůta pro učinění vstupu do jednotlivých národních fází, ve kterých je žádáno o samostatné ochrany, je dnes ve většině smluvních zemí stanovena na 30 a u některých na 31 měsíců od data priority. Lhůtu lze v případě zmeškání institutem obnovení práv ve většině zemí prominout. Musí k tomu vždy ale existovat pádné důvody. V ČR je možné obnovení práv do 2 měsíců od data odpadnutí překážky jako lhůta subjektivní a 12 měsíců od uplynutí příslušné lhůty jako lhůta objektivní. Není-li učiněn žádný vstup do národní fáze, přihlašovatel nemá vyjma dokumentu, ze kterého prioritně vycházel žádnou ochranu (za předpokladu, že mezinárodní podání nebylo podáním prioritním). I tak nelze říci, že by mu mezinárodní přihláška PCT neposloužila např. v jeho obchodním záměru. Díky mezinárodnímu zveřejnění přihlašovatel dosáhl toho, že na totožný předmět patentové přihlášky by již nikdo neměl získat ochranu a hlavně díky nejistotě dalšího postupu a možného rozšíření ochrany po světě držel po dobu cca dvou a půl let svou konkurenci „v šachu“, díky čemuž mohl získat dostatečný náskok tak, že v konečné fázi již např. patentovou ochranu ani nepotřebuje. Učiněným vstupem do národní fáze vybraného státu dojde k zahájení samostatného udělovacího řízení, které je plně v kompetenci určeného úřadu včetně nutnosti platby
89
správních poplatků a v případě udělení i poplatků udržovacích. Při výběru konkrétních zemí je třeba mít znalosti o tom, že některé členské státy PCT neumožňují získání ochrany přímou cestou. Získání ochrany umožňují pouze cestou regionální, kdy svou národní cestu uzavřely. V rámci Evropy se jedná o Belgii, Kypr, Itálii, Francii, Irsko, Řecko, Monako, Nizozemí a Slovinsko. Regionální ochranou a zároveň tou jedinou cestou vstupu je tak pouze Evropský patent. Uzavření národní cesty pro veškeré přihlašovatele je dle mého názoru zcela pragmatickou záležitostí, kdy národní úřady vybírají pouze poplatky za validaci po udělení Evropského patentu a následně udržovací poplatky a s patentovým řízením jako takovým nemají díky činnosti Evropského patentového úřadu žádnou starost a ani odpovědnost. Možná centrální jednotnost udělovacího řízení, díky které by nemělo docházet k odlišnému posouzení jednoho předmětu ochrany jen proto, že se na posouzení podílejí dva rešeršní orgány, je jedním z argumentů na podporu takového přístupu. To jakým způsobem je ve hře nevyřčené a emotivní slovíčko „lenost“ či „pohodlnost“ je na posouzení každého zvlášť. Nejposlednější změny v systému PCT Od samého počátku vzniku systému podávání mezinárodních přihlášek dochází k průběžným změnám, úpravám a posunům v různých částech procesů celého řízení, které více či méně potřebují podporu i v úpravách Smlouvy o patentové spolupráci a jejího Prováděcího předpisu. Mezi nejposlednější (vzhledem k datu odevzdání této práce) vývojové trendy a změny patří:
možnost zažádat WIPO o zveřejnění nabídky licence na vynález pospaný v mezinárodní přihlášce. Žádost musí být podána do 30 měsíců od priority mezinárodnímu úřadu a lze vybrat jak stát, pro který má licence platit, tak lze vybrat její typ (výlučná/nevýlučná)
nově je možný také systém připomínek 3. stranami. Doposud bylo tohoto institutu možno využít pouze v rámci národních řízení, či byl dostupný před Evropským patentovým úřadem. Připomínky lze podat i vůči konkrétním nárokům PCT přihlášky. V rámci praxe, že podatel připomínek se nestává účastníkem řízení lze v této novince nalézt i jedno unikum, a to, že
90
připomínky lze podat i anonymně. Systém je dále omezen co do počtu podaných připomínek a k dispozičnímu právu s nimi.
k posledním změnám došlo v souvislosti se změnou legislativy USA, o níž je pojednáno v předcházejících kapitolách.
Očekávaný vývoj systému PCT a hodnocení jeho současného stavu Z dosavadního vývoje úprav v rámci mezinárodní fáze řízení o PCT přihlášce je patrná snaha o harmonizaci s navazujícími národními a regionálními fázemi a také snaha o efektivitu PCT fáze tak, aby výstupy v ní získané, mohly sloužit i pro navazující řízení. Poslední zmíněné je sice zatím pouze ve stádiu možnosti a případného doporučení, zejména z důvodu suverenity národních fází a národních úřadů v nich rozhodujících, ale i tak lze považovat kroky vedoucí ke kompatibilitě za způsob, jak dosáhnout zrychlení procesu patentového řízení. Průběžně zaznívají požadavky také na sdílení rešerší a výsledků průzkumů opačným směrem. Tedy prováděných národními úřady. Efektem by měla být při jejich předání do společné databáze vedené mezinárodním úřadem WIPO určitá zpětná vazba a zvýšení kvality udělovaných patentů130. Stejně jako i v ostatních druzích řízení ve všech společenských odvětvích s postupem techniky dochází k rozšiřování elektronizace a online dostupnosti. WIPO zavedlo svůj e-PCT systém nabízející např. možnost elektronického sledování přihlášek či podávání a doručování dokumentů úřadu online. Přínos systému PCT pro ochranu výsledků tvůrčích činností, konkrétně patentů a užitných vzorů, je nezpochybnitelný. Přihlašovateli se dostává do rukou nástroj, díky kterému může efektivněji rozhodovat o svých obchodních strategiích a díky kterému nedochází k v mnoha případech zbytečnému vynakládání prostředků na dosažení ochrany ve chvílích, kdy nejsou splněny základní podmínky patentovatelnosti.
130
srov. Schneiderová, E., Další zlepšování PCT systému, Průmyslové vlastnictví 6/2012. Praha: Úřad
průmyslového vlastnictví, 2012, str. 201
91
Přestože na konci mezinárodní fáze jako výstup není, u laické veřejnosti očekávaný, mezinárodní patent, ale jedná se pouze o řízení bez hmotněprávních účinků, má dnes Smlouva o patentové spolupráci díky svému celosvětovému rozšíření a neustálému přistupování nových států svou nezastupitelnou a velmi důležitou roli z hlediska institutů, které se objevují na poli průmyslové ochrany. Jako problematickou vidím z hlediska praxe různorodost rešeršních zpráv, resp. to, že rešeršní zprávy obdržené v mezinárodní fázi řízení se většinou diametrálně liší od rešeršních zpráv vypracovaných v národních fázích. Výsledek tak povětšinou nevypovídá dostatečně relevantně o nadějích, které má patentová přihláška na udělení v národní fázi. Na druhou stranu se jedná o stav pochopitelný, pramenící z rozličnosti rešeršních orgánů, způsobů a prostředků rešerší. Pro českého přihlašovatele by výhoda měla pramenit z toho, že orgánem ISA je Evropský patentový úřad, který by se neměl při vstupu do navazující regionální fáze evropského patentu ve svých výsledcích rešerší a průzkumů diametrálně lišit od svého původního výsledku z fáze mezinárodní. V rámci budoucího vývoje, kdy jak bylo naznačeno, by se měly národní rešeršní zprávy ukládat do databáze WIPO za účelem zpětné vazby, bych považoval za velmi přínosné, kdyby i naopak národní rešeršní orgán byl nucen reagovat na mezinárodní rešeršní zprávu. Tj. bez ohledu na dokumenty nalezené při své činnosti rešerše, resp. úplného průzkumu, byl nucen vyjádřit svůj názor na splnění podmínek patentovatelnosti i vůči dokumentům nalezeným v ISR. Náznak podobné kontinuity na ISR můžeme dnes naleznout pouze u regionálního vstupu do Evropského patentu, kde je přihlašovatel nucen reagovat na rešeršní zprávu a písemné stanovisko, jelikož obé bylo vyhotoveno stejným orgánem, který bude pokračovat v řízení o evropské přihlášce.
3.9.3 Evropský patent Pro českého přihlašovatele je nejrozšířenějším a nejpoužívanějším druhem regionální ochrany přihláška Evropského patentu. I z pohledu všech ostatních přihlašovatelů se jedná o regionální systém, který pod sebou sdružuje nejvíce smluvních států. Úmluva o udělování evropských patentů prošla několika svými revizemi a
92
v současné době k ní přistoupilo 38 členských států131 tvořících členy Evropské patentové organizace (EPO). K tomu je systému možno využít ještě ve 2 nečlenských státech132, tzv. státech systému rozšíření, které jsou k úmluvě přidruženy. Přestože název evokuje souvislost s Evropskou unií, nejedná se v tomto případě o unijní patentové právo, i když snahy a myšlenky o unijní patentový systém provázejí Úmluvu o udělování evropských patentů od samého počátku. Posun, ke kterému dospěla myšlenka unijního patentu od začátku 70. let 20. století do prvních třinácti let století 21., si zaslouží jako jeden z největších posunů na poli patentů poslední doby samostatnou podkapitolu 3.9.4. Česká republika se stala smluvní stranou Úmluvy v roce 2002. Zejména proto rok 2001 byl spojen s obavami, co rozšíření Evropského patentu na území České republiky přinese a v jaké míře ohrozí samostatné fungování národních patentů a činnost patentových zástupců výlučně působících na území ČR. Obavy z velkého zásahu do státní suverenity a o snížení počtu patentových přihlášek u českého úřadu se ve svých nejhorších předpovědích nenaplnily, i když pochopitelně díky integraci nového patentového systému to skutečně, ve svém nikoliv však katastrofickém důsledku, tyto následky mělo133. Oproti mezinárodnímu patentovému řízení dochází k samotnému získání patentové ochrany, i když, jak bude vysvětleno dále, je potřeba pro plnou účinnost učinit po udělení ještě další potřebné kroky. O Evropských patentových přihláškách rozhoduje centrální orgán, kterým je Evropský patentový úřad (EPÚ), který zahájil svou činnost 1. června 1978.
131
Albánie, Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko,
Island, Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie. 132
Černá Hora, Bosna a Hercegovina.
133
k úvahám těsně před vstupem České republiky do Evropského patentového systému viz např. článek
„Rozhodovat bude Mnichov“ z týdeníku EURO, číslo 27 ze dne 2. července 2001, str. 22
93
Samotné předpoklady na předmět evropské patentové přihlášky nejsou vzhledem k postupující harmonizaci patentového práva od české právní úpravy nikterak odlišné, a vzhledem k individuálnosti rozhodovacího řízení nelze ani jasně určit, zda je posuzování kritérií patentovatelnosti oproti české úpravě přísnější či nikoliv. Odlišnost, s jakou pracují rešeršní orgány, možnosti srovnání příliš nenahrává. Oproti ale rešeršní zprávě od Evropského patentového úřadu, která je vydána v rámci mezinárodního řízení PCT, po kterém pro dosažení právní patentové ochrany musí následovat řízení národní s jednotlivými národními rešeršními zprávami, se nemusí rešeršní zprávě, potažmo u výsledku úplného průzkumu, oběma činěným pouze v rámci řízení o Evropské patentové přihlášce, dostat jiného srovnání. Možná i právě proto Evropský patentový úřad ve spolupráci s agenturními společnostmi zjišťuje u jednotlivých přihlašovatelů zpětné vazby na svou rešeršní a udělovací činnost. Jedná se o zpětnou vazbu dobrovolnou, mající zlepšit poskytované služby. Nejprve je přihlašovatel, v případě zastoupení jeho zástupce, kontaktován písemně dopisem a posléze telefonicky. Systém počítá samozřejmě s tím, že pro technické řešení byla podána minimálně vedle evropské i např. předchozí přihláška prioritní. S tím počítá i jedna z posledních úprav Evropské patentové úmluvy a jejího prováděcího předpisu, které hovoří o povinnosti zaslat Evropskému patentovému úřadu rešeršní zprávu obdrženou právě v nejzastoupenější míře od národního úřadu prioritní přihlášky, jež se stala základem přihlášky evropské. V případě, že prioritní přihláškou byla taková, v jejímž národním řízení nedochází k obdržení rešeršní zprávy, postačí zaslat Evropskému úřadu prohlášení o tom, že požadovaná zpráva není k dispozici. Konkrétním příkladem pro toto může být česká národní přihláška užitného vzoru, ze které je učiněn vstup do fáze Evropského patentu, a to ať již přímo, nebo přes mezičlánek v podobě mezinárodní patentové přihlášky PCT. Fáze řízení o Evropské patentové přihlášce Řízení před o přihlášce před Evropským patentovým úřadem jde rozdělit do několika fází. První fází dochází k podání přihlášky přihlašovatelem, ze strany úřadu k průzkumu formálních náležitostí přihlášky. Dále je vyhotovena zpráva o evropské rešerši, jejímž obsahem je i stanovisko k patentovatelnosti. Ve standardních lhůtách pak dojde ke zveřejnění přihlášky, a je-li v tu dobu k dispozici už i rešeršní zpráva, tak také k jejímu
94
zveřejnění. Den zveřejnění je rozhodný pro běh některých významných procesních lhůt a také pro poskytnutí prozatímní patentové ochrany zveřejněné přihlášce, to ale za splnění většinou dalších podmínek stanovených národními právy. Stejně tak ode dne zveřejnění evropské přihlášky může kdokoliv podat připomínky a tím ovlivnit další řízení o přihlášce či udělení patentu. V tomto směru je úprava stejná s českým patentovým právem. V podstatě se jedná o zcela logicky stanovenou možnost, protože před zveřejněním nemá veřejnost šanci se o existenci přihlášky a jejím obsahu dozvědět, nemůže tak proti ní či k ní vznášet připomínky. Zahájení druhé fáze lze považovat podáním žádosti o věcný průzkum. Pro tuto žádost platí stejně jako pro většinu procesů v rámci řízení stanovené lhůty a podání žádosti je nezbytnou podmínkou pro pokračování v řízení o přihlášce. Na místě může být otázka, jak se liší rešeršní zpráva od výsledku věcného průzkumu, tím spíše, když obojí tvoří stejný orgán, tedy Evropský patentový úřad. Obecně vzato věcný průzkum by měl být podrobnější a mělo by docházet k hlubšímu zkoumání podmínek patentovatelnosti. Takto vyjádřená skutečnost však lehce znevažuje na druhou stranu zase výstup v podobě rešeršní zprávy, což by vyniklo ještě více u rešeršní zprávy obdržené ve fázi mezinárodní přihlášky PCT, kdy rešeršní zpráva může být jediným rozhodným důvodem pro přihlašovatele, na základě kterého se rozhodne, zda bude vstupovat do jednotlivých národních fází. Jelikož je pro českého přihlašovatele příslušný Evropský patentový úřad jako orgán rešeršní (v řízení o PCT i EP), tak orgán provádějící věcný průzkum (u EP), nelze očekávat u obou zpráv výrazné rozdíly a protichůdné názory, jelikož by si tím Evropský patentový úřad de facto podkopával svou vlastní autoritu. V této fázi řízení může přihlašovatel upravovat patentové nároky, popis a výkresy a úpravami reagovat na vznesené požadavky za účelem dosažení zápisu. Po celou dobu probíhajícího patentového řízení, počínaje třetím rokem od data podání, jsou placeny udržovací poplatky přímo Evropskému patentovému úřadu. Teprve až po udělení dochází k přesunu udržovacích plateb spolu s ostatními kompetencemi na národní úřady. Je otázkou, jak moc ovlivňuje tato skutečnost opravdovou a nezbytnou délku řízení, jelikož s narůstajícími lety patentového řízení se udržovací poplatky pohybují v řádech mnoha stovek až tisíců EUR, což zajisté činí nemalé příjmy do
95
rozpočtu Evropské patentové organizace. Nepochybně nelze očekávat závratnou rychlost vzhledem k počtu evropských patentových přihlášek, ale myslím, že díky systému plateb udržovacích poplatků nelze předpokládat ani nějakou závratnou snahu zápisný proces nějak zefektivňovat a uspišovat. V případě kladného závěru věcného průzkumu dochází k udělení evropského patentu, kdy jeho účinky nastávají zveřejněním oznámení o jeho udělení v Evropském patentovém věstníku. Pro nastolení účinků v jednotlivých státech je třeba následovat ustanovení v Evropské patentové úmluvě a jednotlivém národním právu. Evropský patent se stává okamžikem zveřejnění oznámení o jeho udělení svazkem národních patentů ve smluvních státech, pro které byl udělen. Podle čl. 65 Evropské patentové úmluvy členské státy mohou stanovit majiteli povinnost předložit do určité doby překlad patentového spisu do úředního jazyka daného státu, tzv. validovat evropský patent. Pomyslná třetí fáze nastává i po udělení evropského patentu, kdy dochází k přechodu kompetencí na národní úřady smluvních států. Z tohoto pravidla jsou však vyjmuty dva instituty, u kterých se s evropským patentem nakládá stále jako s celkem. Prvním je odporové řízení, druhým je řízení o omezení nebo zrušení vyvolané majitelem patentu. Odporové řízení nastává po zveřejnění o udělení evropského patentu. Jedná se o institut, kdy lze po dobu devíti měsíců134 od zveřejnění o udělení podat u Evropského patentového úřadu odpor proti udělení, a v případě úspěchu lze dosáhnout úplného zrušení evropského patentu „en bloc“, tedy s účinky ex tunc a hlavně pro všechny určené státy. Po uplynutí odporové lhůty se totiž evropský patent rozpadne na svazek národních patentů, které mají na sobě nezávislý osud, takže jakákoliv snaha o zrušení je vedena v konkrétních státech, nemaje na ostatní designované a udržované patenty v jiných zemích vliv. V rámci odporového řízení může dojít též pouze k částečnému zrušení, což vyžaduje nové zveřejnění pozměněného patentového spisu a s tím související následný proces např. validací. Pro účinnost patentu je rozhodné, že 134
v případě, že je proti domnělému porušovateli zahájeno řízení o porušování, může tento porušovatel
vstoupit do již existujícího odporového řízení i ve chvíli, kdy uplynula standardní lhůta pro zahájení odporového řízení, tedy lhůta devíti měsíců ode dne zveřejnění o udělení. Prohlášení o vstupu do řízení musí být podáno ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo zahájeno řízení o porušování.
96
podání odporu nestaví účinky uděleného evropského patentu v určených zemích. Podaný odpor musí být odůvodněn a může být podán kýmkoliv i bez osvědčení zájmu na zrušení patentu. Jediná osoba, která nemůže podat odpor, je sám majitel patentu, pro kterého je připraven druhý institut. Jediným prostředkem po uplynutí lhůty k podání odporu, jak může být nakládáno s uděleným evropským patentem centrálně je ještě zvláštní druh zrušovacího řízení, které však může u Evropského patentového úřadu iniciovat pouze majitel evropského patentu. Oproti odporovému řízení může být návrh podle čl. 105a až c Evropské patentové úmluvy podán kdykoliv během platnosti patentu. Řízení může být také vedeno o jeho částečném omezení135. V případě, že je již zahájeno ze strany třetí osoby řízení odporové, má před zrušovacím řízením přednost. Evropský patent také nezná institut vzdání se patentu ze strany majitele, takže zrušovací řízení je způsobilé alespoň částečně tento hendikep nahrazovat, i když za potřeby argumentace a přesně opačného stylu dokazování, než probíhalo v zápisném řízení. Podle oficiálních údajů Evropské komise se náklady na validaci evropského patentu ve všech zemích Evropské unie a současného systému vyšplhají až nad částku 32 000 EUR136. Vedle zjednodušení celého procesu udělování evropských patentů je finanční otázka náročnosti dosažení patentové ochrany tím hlavním hybatelem, proč jsou hledány cesty, jak se vyhnout potřebě validací způsobujících nemalé náklady na překlady. Londýnská dohoda o aplikaci čl. 65 Evropské patentové úmluvy Londýnská dohoda je mezinárodní smlouva uzavřená mezi smluvními státy Úmluvy o udělování evropských patentů. Dohoda má za účel zefektivnit stávající evropský patentový systém, jelikož národní požadavky na dodání překladu textu evropského patentu do úředního jazyka každého zvoleného státu znamenají pro přihlašovatele značnou finanční zátěž a tvoří většinu nákladů na dosažení patentové
135
za omezení je nutno chápat zúžení rozsahu ochrany vyplývající z patentových nároků.
136
srov. Pelechová, M., Patent na patenty, magazín Právo & Byznys 02/2012, Praha: Mladá Fronta, 2012,
str. 22
97
ochrany. Specifikum v podobě mnohojazyčnosti se stává z finančního hlediska jednou z překážek pro případné přihlašovatele. V oblasti patentového práva evropského systému se uplatňuje v rámci 38 členských států celkem 28 úředních jazyků, připočteme-li ještě bosenštinu a černohorštinu ze zbylých dvou států rozšíření, vychází nám nutnost překladu evropské přihlášky do 30 úředních jazyků, má-li evropský patent nabýt účinnosti ve všech smluvních státech137. Na základě průzkumu z roku 2004 vypočítal Evropský patentový úřad strukturu potřebných nákladů na udělení a udržování evropského patentu v šesti nejčastěji validovaných státech po dobu deseti let. Z celkových 100 % tvoří náklady spojené s validací téměř jednu pětinu, konkrétně 22 %138. Osobně bych předpokládal tento údaj ještě vyšší, ale je třeba mít na paměti, že se jedná o modelový průzkum, navíc kalkulovaný na pouhých 14 stran textu popisu a nároků, který je navíc ovlivněn do velké míry individuálními a mnohdy velmi rozdílnými cenami za překlad. Proces, na jehož konci stála Londýnská dohoda, byl zahájen na mezivládní konferenci členských států EPO k reformě patentového systému v Evropě. Konference se konala v Paříži v roce 1999 a Česká republika se jí jako čekatelský stát také účastnila. Cílem konference mělo být poskytnutí podnětů k modernizaci evropského systému, zejména s ohledem na nutnost udržení kroku s patentovými systémy USA a Japonska. Nosnou myšlenkou se stalo v první řadě snižování nákladů a potřeba zkrácení řízení o udělení. Dále byly zřízeny další pracovní skupiny mající za úkol zabývat se ostatními přidruženými otázkami, mezi nimiž se objevil i návrh na zřízení jednotného evropského patentového soudnictví. Iniciativa vzešlá z pařížské konference úspěšně vyústila v konferenci konanou v roce 2000 v Londýně, na které byla uzavřena 17. října Dohoda o aplikaci článku 65139 Evropské patentové úmluvy. 137
tyto výpočty uvádím jako obecné, jelikož již před platností Londýnské dohody některé státy
nevyžadovaly překlad popisu vynálezu do svého úředního jazyka, a vystačily si pouze s překladem patentových nároků. 138
srov. Martínek, E., Londýnská dohoda o aplikaci článku 65 EPÚ a její právní a ekonomické důsledky,
Acta MUP, ročník 3, č. 1/2012. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012, str. 9 139
článek 65 EPÚ: Překlad evropského patentu: (1) Každý smluvní stát může stanovit, že není-li
evropský patent tak, jak byl udělen, pozměněn nebo omezen Evropským patentovým úřadem, vyhotoven
98
Podle této dohody se smluvní státy, jejichž úřední jazyk je jedním z úředních jazyků Evropského patentového úřadu, vzdají požadavku na překlad evropského patentu zcela, zbývající smluvní státy se pak překladu vzdají v případech, kdy bude evropský patent vydán nebo přeložen do jednoho z úředních jazyků Evropského patentového úřadu, který si každý smluvní stát zvolí (všechny státy si zvolily angličtinu). Tyto státy pak mohou ještě navíc požadovat překlad patentových nároků do svého úředního jazyka. V případě sporných řízení pak může úplný překlad patentového spisu do úředního jazyka příslušného státu na jeho majiteli požadovat údajný porušovatel takového patentu nebo k rozhodnutí příslušný orgán140. Dohoda byla přijata menšinou členských států, nicméně tato menšina představuje co do intenzity patentové aktivity tu aktivnější a významnější skupinu zemí Evropské patentové organizace. K nabytí účinnosti došlo 1.5.2008 po ratifikaci Francie. Státy, které dohodu ratifikovaly, jdou rozdělit podle režimu přijetí do dvou skupin. První skupinou jsou státy, které mají svůj úřední jazyk shodný s jedním ze tří úředních jazyků Evropského patentového úřadu a již nepožadují překlad žádné části patentového spisu. Jsou to: Lucembursko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Německo, Monako, Francie, Spojené království Velké Británie a Irsko. Druhou skupinou je 11 členských států vyžadujících pouze překlad nároků do jejich úředního jazyka, a to za předpokladu, že je evropský patent udělen v jimi zvoleném jazyce. Jsou to: Chorvatsko, Dánsko, Island, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Slovinsko, Švédsko, Finsko, Maďarsko a Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Zbylých 19 členských států Evropské patentové v některém z jeho úředních jazyků, musí přihlašovatel nebo majitel patentu předložit ústřednímu úřadu průmyslového vlastnictví překlad uděleného, pozměněného nebo omezeného patentu do některého z jeho úředních jazyků podle své volby nebo, pokud tento stát stanovil užívání jednoho určitého úředního jazyka, překlad do tohoto jazyka. Lhůta pro předložení překladu činí tři měsíce ode dne zveřejnění oznámení o udělení, omezení nebo zachování evropského patentu v pozměněné podobě v Evropském patentovém věstníku, nestanoví-li příslušný stát delší lhůtu. (2) Každý smluvní stát, který přijal ustanovení podle odstavce 1, může stanovit, že majitel patentu musí ve lhůtě tímto státem určené zaplatit v plné výši nebo zčásti náklady na zveřejnění tohoto překladu. (3) Každý smluvní stát může stanovit, že nejsou-li dodržena ustanovení přijatá na základě odstavců 1 a 2, považuje se evropský patent v tomto státě od počátku za neúčinný. 140
srov. Jenerál, E., Mezinárodní úmluvy v patentovém právu. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví,
2009, str. 120
99
úmluvy, včetně České republiky, k Londýnské dohodě nepřistoupilo a vyžaduje i nadále překlad úplný. Mám-li zhodnotit význam Londýnské dohody, vyplývá mi několik závěrů. Nejefektivnější volbou jazyka řízení před Evropským patentovým úřadem je asi bez překvapení angličtina. V případě sporu musí majitel patentu předložit domnělému porušovateli na jeho žádost překlad do úředního jazyka státu, kde mělo k porušení dojít. K doložení překladu může vyzvat i soudní orgán. Otázkou v takto zakotvené jakési ochraně domnělého porušovatele a všech, kteří potřebují získat jistotu znění patentu ve svém jazyce, je pozice a skutečný význam, jaký bude překlad mít. Postavení překladu vůči originálnímu znění v jazyce řízení, ve kterém byl patent udělen, je vždy minoritní, jelikož závazný pro všechna řízení ve smluvních státech je podle výkladu článků EPÚ autentický jazyk řízení. Toto pravidlo však je korigováno např. v zákoně o vynálezech, kdy chybně zveřejněný překlad, z něhož vyplývá užší ochrana, znamená, že se takovéhoto rozsahu ochrany lze z pozice třetích stran dovolávat. Mezi nesporné výhody Dohody patří snížení počtu překladů popisů za účelem validace a s tím související snížení nákladů za tyto překlady. Nepřímo tím dochází i k snižování rozdílů mezi cenou vynakládanou na dosažení evropského patentu ve srovnání s patentovými řízeními ve světě. Finálně se pak výsledná ekonomická úspora může projevit buď ve zvýšeném počtu evropských přihlášek za současného zachování průměrného počtu validovaných zemí, či v samostatném nárůstu počtu validovaných zemí, nebo v zachování počtu evropských patentových přihlášek s tím, že přihlašovatelé budou ušetřené prostředky investovat do ochrany na jiných územích, o kterých třeba předtím neuvažovali. Mezi argumenty proti Dohodě lze řadit prohlubující se nerovnost mezi státy, jež mají za svůj úřední jazyk jeden z jazyků Evropského patentového úřadu, a těmi ostatními. V krajních polohách jsou namítány argumenty porušení principu právní jistoty, zásady zákazu diskriminace, rovného zacházení na práva na informace. Většinu argumentů hovořících proti Dohodě považuji za přehnané, jelikož sama dohoda pouze de facto duplicitně umožňuje něco, je bylo poměrně dispozitivní formou dávno dovoleno zněním článku 65 EPÚ.
100
3.9.4 Projekt komunitárního patentu141 Hlavním cílem tvorby Evropské patentové úmluvy bylo posílení spolupráce mezi smluvními zeměmi v oblasti ochrany vynálezů spočívající v centralizovaném udělování patentů na základě jednotných předpisů. Nástrojem k realizaci se stal Evropský patentový úřad a tzv. evropské patentové právo142. Z pohledu dosavadního fungování systému evropských patentů myslím, že se proces osvědčil a očekávané naplnil. V současné fázi však dospěl do stádia, ve kterém by se bez dalšího nerozvíjel, resp. nedokázal posunout dosažený stav dále. O to vítanější mohou být konečně rozpohybované procesy týkající se unijního patentu, resp. evropského patentu s jednotným účinkem, které mají svůj počátek paradoxně ještě před přijetím Evropské patentové úmluvy z roku 1973. Myšlenka tzv. evropského patentového práva sice vznikla již po první světové válce, ale reálnějších obrysů se jí dostalo až po světové válce druhé. Na přelomu 40. a 50. let došlo k prvním francouzským a skandinávským snahám o vyjádření myšlenek majících za cíl utvořit na evropském kontinentu první harmonizační celky v oblasti patentového práva. Ani jedna z těchto představ nebyla realizována. Obecná myšlenka spolupráce Evropského hospodářského společenství na poli patentového práva však nebyla zatracována, proto došlo koncem padesátých let na výzvu Komise Evropského hospodářského společenství k vytvoření koordinačního výboru za účelem přípravy a prací na patentovém právu pro společný trh, které by vedlo k prolomení principu teritoriality. Výsledkem prací byl v roce 1962 návrh Dohody o evropském patentovém právu, který předpokládal udělování jediného, autonomního patentu pro země EHS.
141
vzhledem k tomu, že v průběhu příprav od poloviny 70. let byl název měněn, jsou v textu užívány
rozdílné, dobově aktuální názvy zamýšleného patentového systému – a to komunitární patent, patent EU, unijní patent, patent Společenství atd. 142
za zdroje evropského patentového práva jsou považovány: a) Evropská patentová úmluva, b) Směrnice
k provádění průzkumu v Evropském patentovém úřadě, c) Právní informace publikované, zejména k procesním otázkám fungování EPÚ, d) Rozhodnutí stížnostních senátů, e) Rozhodnutí národních soudů, f) Národní patentové zákony, g) Dokumenty z přípravných prací vedoucích k uzavření Evropské patentové úmluvy, h) Obecně uznávané právní zásady.
101
Jelikož však politická a ekonomická integrace nebyla na realizaci podobného projektu připravena, spolupráce a další práce na přípravách byly v roce 1965 zastaveny. Zejména koncem 60. a počátkem 70. let byl ujednocen názorový proud mající za cíl prosazení duálního principu evropského patentového systému, kdy první část měl představovat regionální patentový systém přístupný všem evropským státům, ve kterém by byl udělován evropský patent s účinky národních patentů v těch evropských členských státech, které by přihlašovatel předem určil v přihlášce, a druhá část měla být vymezena uzavřeným okruhem členských států ES. Tato druhá část měla fungovat uvnitř části první a očekávalo se udělování jediného autonomního patentu společného pro všechny země ES143. První část takto duálního principu byla realizována uzavřením Dohody o udělování evropských patentů na Mnichovské konferenci dne 5. října 1973. Myšlenka jediného autonomního patentu dostala konkrétní podoby na Lucemburské konferenci 15. prosince 1975, kdy došlo k podepsání Úmluvy o evropském patentu pro společný trh, tzv. Lucemburské úmluvy o komunitárním patentu. Úmluva sice upravovala jednotně patentové právo hmotné, ale v rámci řízení o porušování patentů nechávala pravomoci stále na příslušných národních soudech. Dohoda navazovala na Úmluvu o udělování evropských patentů z roku 1973 s tím rozdílem, že po udělení evropského (komunitárního) patentu by jeho další osud měl ve všech členských státech EHS jednotnou podobu. Ani po konání dalších diplomatických konferencí v letech 1985 a 1989 však nenabyla Úmluva o komunitárním patentu účinnosti, neboť se nepodařilo dosáhnout potřebného ratifikačního kvóra144. Za hlavní body, které vedly k neúspěchu, se dají považovat zejména záležitosti týkající se vyžadovaných překladů pro účel komunitárního patentu, jelikož by musel být přeložen do všech jazyků ES. Druhým sporným bodem se stala otázka navrhovaného soudního systému, který předpokládal činnost národních soudů na poli zrušovacího řízení komunitárního patentu pro celé území ES. Velice silná pravomoc národního soudu pro území celého Společenství by se
143
srov. Jenerál, E., Mezinárodní úmluvy v patentovém právu. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví,
2009, str. 67 144
srov. Jenerál, E., K dosavadnímu vývoji jednotného evropského systému, Průmyslové vlastnictví
3/2010. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2010, str. 111
102
mohla stát zdrojem právní nejistoty, a z toho důvodu se stala jedním z důvodů nedostatečné ratifikace Úmluvy. Nově byly diskuse o možnosti jednoho patentu pro území celého Společenství obnoveny v roce 1996. V roce 1999, především z iniciativy Francie, byla vytvořena na mezivládní konferenci v Paříži pracovní skupina k soudním sporům, která byla delegována k přípravě tvorby evropského patentového soudnictví mimo rámec EU. Výsledkem pracovní skupiny bylo v listopadu 2003 vytvoření návrhu textu Dohody o evropském patentovém soudnictví (ECLA) a návrhu statutu Evropského patentového soudu. Na jedné straně byla výhodou decentrace navrhovaného soudního systému, na druhé straně se ukázalo, že vytvoření patentového soudu, který by fungoval mimo rámec sekundární legislativy Evropské unie, je problematické z důvodu vázanosti smluvních států smlouvami o EU. Do dalších prací tak bylo jasné, že je potřeba, aby byl projekt jednotného soudu zastřešen ze strany EU a nedocházelo tak ke kolizi. Mezitím v roce 2000 na lisabonském summitu předložila Evropská komise Návrh nařízení o komunitárním patentu, nebo též o patentu Společenství. Na rozdíl od předchozích úvah se totiž stal základem pro toto nařízení jeden z článků145 Smlouvy o ES, který již byl úspěšně použit u institutu komunitární ochranné známky a komunitárního průmyslového vzoru a dopomohl k ustavení Úřadu pro harmonizace ve vnitřním trhu (OHIM). Vzhledem ke všem již fungujícím pochodům v rámci řízení o evropském patentu bylo jasné, že jakékoliv záležitosti ohledně případného komunitárního patentu musí mít na starosti Evropská patentová organizace, resp. Evropský patentový úřad. Organizace EPO by si tak vyžádala propojení s Evropskou unií. Návrh nařízení ohledně požadavků na překlady stanovil, že patent bude udělen v některém z úředních jazyků Evropského patentového úřadu (angličtina, němčina, francouzština) a patentové nároky budou přeloženy do zbývajících dvou. Takto udělený a přeložený patent měl platit ve všech členských státech EU bez nutnosti dalších překladů. Překlad by byl nutný pouze v případě sporu z domnělého porušení. V této oblasti byl ale návrh změněn již v průběhu projednávání návrhu nařízení v Radě, a to tak, že by musel být patent po udělení přeložen do všech úředních jazyků EU. Návrh dále počítal s vytvořením jediného společného soudu první a druhé instance, tzv. soudu
145
článek 308 Smlouvy o ES.
103
Společenství pro duševní vlastnictví, který by byl přičleněn k Evropskému soudnímu dvoru. Navzdory všemu ani tento návrh, již opírající se o Smlouvy EU, na zasedání Rady pro konkurenceschopnost v květnu 2004 neprošel a jednání tím skončila. V oblasti snah o ustavení soudního orgánu tím vznikl lehce paradoxní stav, protože neuspěl ani návrh, kterému bylo vytýkáno, že nezahrnuje centralizované řešení soudních sporů, a neuspěl ani návrh opírající se o sekundární legislativu EU, kterému byla vytýkána zase přílišně přísná centralizace. V roce 2006 došlo na základě veřejné konzultace na evropské úrovni s uživateli patentového systému k opětovnému oživení diskuse o vytvoření patentu Společenství, resp. patentu EU včetně jednotného patentového soudnictví. 13. prosince 2007 přijatá Lisabonská smlouva otevřela prostor pro nové cesty v pokračování příprav, jelikož umožňuje využití tzv. posílené spolupráce. Koncem roku 2009 byl na Radě pro konkurenceschopnost schválen obecný přístup k nově předloženému návrhu nařízení o patentu EU, který v podstatě vycházel z původního návrhu nařízení z roku 2000, z něhož byla vypuštěna úprava překladů. Ta musí být podle Lisabonské smlouvy nadále řešena samostatným nařízením, jehož přijetí vyžaduje jednomyslnost. Zároveň byly přijaty závěry k hlavním rysům Soudu pro evropské a komunitární patenty (EEUPC). Základem vzniku EEUPC měla být smíšená dohoda mezi EU a členskými státy, k níž by mohly přistoupit i třetí země. Počítalo se např. s Tureckem. V červenci 2009 byl návrh zamýšlené dohody předložen Soudnímu dvoru s žádostí o posudek ohledně slučitelnosti se zakládacími smlouvami EU. V březnu 2011 soud vydal posudek č. 1/09 o neslučitelnosti s ustanoveními Smlouvy o EU a Lisabonskou smlouvou, a to právě kvůli účasti i neunijních států146. Na tomto místě, ale vzhledem k vhodnosti i na jiných místech tohoto historického průřezu vyjednávání o komunitárním patentu od poloviny 70. let, lze konstatovat, že s přibývajícími léty narůstal skepticismus odborníků k vyústění situace v něco reálného. Každá nová jednání sice přinesla naději v brzký významný pokrok, ale styl vyjednávání některých členských států, stejně jako obtížný a složitý ratifikační proces jiných neméně 146
srov. Kratochvíl, J., Patent EU a Jednotný patentový soud, Nový občanský zákoník a práva
k duševnímu vlastnictví – Konference dne 19. října 2012. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012
104
důležitých smluv na evropské úrovni ukázali, že vůle většiny nemusí zdaleka překonat nechuť další delegace pravomocí na centrální úroveň. V polovině června 2010 uveřejnila Evropská komise návrh tentokráte již samostatného nařízení týkajícího se požadavků na překlady patentů EU. Zvolený jazykový režim se vracel k udělení patentu v jednom z úředních jazyků Evropského patentového úřadu s požadavkem na překlad nároků do zbylých dvou jazyků. Další překlad by musel majitel doložit pouze v případě sporu do jazyka dle místa porušovatele. Znění nařízení předpokládalo také existenci strojových překladů do všech úředních jazyků EU a to pro účely šíření technických informací. Díky potřebě jednomyslného přijetí však i tento návrh ztroskotal, a to na odmítavém stanovisku Španělska a Itálie. Jelikož to nebylo poprvé, kdy jednání ztroskotala kvůli odmítavému postoji těchto dvou států, není od věci se zamyslet, proč právě Španělsko a Itálie se stali hlavními odpůrci na základě jazykového režimu. Oba státy jižní Evropy nevynikají přílišnou jazykovou vzdělaností svých obyvatel, šlo by tak pochopit úsilí bránit oprávněné zájmy svých občanů z důvodu právní jistoty vycházející z jazykového porozumění. Zejména u Itálie se ale dle mého názoru dostává do hry ještě jeden faktor, již ne tak oduševnělý. Jak jsem naznačil v předcházejících kapitolách, Itálie nemá cestu vlastní patentové přihlášky a je možné získat ochranu nyní pouze cestou validovaného evropského patentu. S odpadnutím validací, ať již na úrovni běžného evropského patentu, či z podstaty v myšlence patentu unijního, by Itálie přišla o poslední náznak alespoň nějak zasáhnout do přihlášek, které mají na jejím území platit. I když už v tuto chvíli je proces validace formální, jelikož patentový úřad nemá jinou možnost než doložený překlad přijmout, je systém povinných překladů nemalým zdrojem profesních patentových odborníků147 a v neposlední řadě také příjmem Itálie jako takové, jelikož udržovací poplatky se po udělení na centrální úrovni v Mnichově platí dále již v daném konkrétním validovaném státě. S příchodem unijního patentu lze očekávat úbytek „běžných“ evropských patentů a tím i částečnou ztrátu příjmu v podobě udržovacích 147
záměrně neuvádím patentových zástupců, protože praxe ukazuje, že validacím se bohužel věnuje i řada
externích společností majících charakter spíše překladatelských agentur. A i když je poté validace předložena a zaštítěna oficiálně patentovým zástupcem, mnohdy jsou překlady od podobných společností pochybné úrovně. Což samozřejmě se netýká pouze Itálie, ale všech zemí.
105
poplatků. I když, jak bude dále vysvětleno, unijní patent počítá s přerozdělováním centrálně placených udržovacích poplatků, není pro ně stanoven ještě klíč a nelze nikdy očekávat, že budou dosahovat stejné výše, jako by tomu bylo v případě současného rozdrobení evropského patentu na jednotlivé patenty národní. Koncem roku 2010 tak 12 členských států požádalo Evropskou komisi o předložení návrhu rozhodnutí o povolení posílené spolupráce v oblasti zavedení jednotné patentové ochrany. Posílená spolupráce poskytovala poslední možnost, jak dojít k nějakému závěru ve chvíli, kdy není schopna EU jako celek dosáhnout dohody. 8. března 2011 Rada EU na svém jednání přijala rozhodnutí, kterým se posílená spolupráce povoluje. Na základě tohoto rozhodnutí je možné devíti a více zemím pokročit v oblasti jednotného patentu. Není tak dále vyžadována jednomyslnost v rámci celé EU, do budoucna postačí pouze koncensus minimálně devíti zemí. V současné chvíli je posílená spolupráce podporována 25 z 27 unijních zemí. Neúčastní se jí Španělsko a Itálie. Možnost posílené spolupráce se netýká soudnictví. Evropská komise mohla díky tomu v dubnu 2011 předložit Návrh nařízení, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany a Návrh nařízení, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany s ohledem na příslušná ujednání o překladu. V květnu 2011 byl pak předložen Návrh Dohody o jednotném patentovém soudu. Postupně v druhé polovině roku 2011 probíhala jednání jak v radě pro konkurenceschopnost,
tak
v trialogu
s Evropským
parlamentem.
Po
několika
kompromisech zůstalo jedinou spornou otázkou sídlo centrální divize budoucího jednotného soudu. Vzhledem ke třem nejsilnějším členským státům (Německo, Francie, Velká Británie), které si sídlo nárokovaly, bylo jasné, že se jedná čistě o politický problém. Na zasedání Evropské rady v červnu 2012 bylo dosaženo kompromisu s tím, že sídlo centrální komory bude v Paříži a specializované sekce budou umístěny v Mnichově a Londýně.
106
Po více jak 30 letech byl konečně učiněn v prosinci 2012 zlom a Evropský parlament a Rada podpořili tzv. patentový balíček a přijali dvě nařízení, které jsou jeho součástí. Legislativním usnesením ze dne 11. prosince 2012 byl přijat v prvním čtení návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady. Patentový balíček sestává celkem ze tří částí: 1) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany Nařízení využívá již existujícího systému udělování evropských patentů podle Evropské patentové úmluvy z roku 1973, do které nijak nezasahuje. Do jisté míry na úmluvu navazuje a dále ji rozvíjí. Na základě nařízení půjde do jednoho měsíce po zveřejnění oznámení o udělení patentu v Evropském věstníku podat žádost Evropskému patentovému úřadu o vyznačení jednotného účinku ve všech členských státech EU vyjma Španělska a Itálie. S konečnou platností tak můžeme nalézt vhodný termín pro aktuální úpravu názvosloví „celoevropského patentu“ komunitárního práva, protože nařízení podle svého smyslu upravuje Evropský patent s jednotným účinkem. Vyznačení jednotného účinku bude provedeno v rejstříku jednotné patentové ochrany a odpadne nutnost validací evropského patentu v jednotlivých státech. Patent bude mít jednotnou povahu, tj. bude poskytovat jednotnou ochranu a bude mít stejný účinek ve všech zúčastněných členských státech. Jednota se tak projeví i v rámci alternativních řízení navazujících po udělení, tedy řízení o omezení, převedení či zrušení patentu. Všechny jmenované úkony budou mít stejné účinky ve všech státech. Nařízení obsahuje i úpravu vyčerpání práva a ustanovení o jednotné ochraně. Ta ovšem neobsahují obvyklý výčet činností, které se považují za přímé či nepřímé využívání vynálezu, a nejsou zde upravena ani obvyklá omezení účinků patentů. Je zde pouze odkaz na právní předpis zúčastněného státu, jehož právo je právem rozhodným pro evropský patent s jednotným účinkem jakožto předmět vlastnictví. To je třeba chápat v kontextu Dohody o jednotném patentovém soudu, která se stane po ratifikaci součástí
107
právních řádů jednotlivých států a tuto úpravu obsahuje. Jelikož však není Dohoda součástí unijního práva, byla zvolena tato forma nepřímého odkazu148. Nařízení upravuje v národních státech běžnou záležitost v podobě nabídky licence, kterážto bude pro přihlašovatele kompenzována snížením udržovacích poplatků. Oproti tomu nařízení neobsahuje ustavení o nucených licencích, které jsou dále ponechány na vnitrostátních předpisech. Zde je třeba předjímat, že případně jakkoliv nařízená nucená licence na evropský patent s jednotným účinkem by se vztahovala vždy jen na území daného státu, který by ji nařídil. Běžné smluvní licence půjde udělovat i jen pro určitá území a státy. K řízení bude institucionálně příslušný Evropský patentový úřad, který bude pověřen i k výkonu administrativních činností spadajících do fáze po udělení patentu. Očekávaný přínos se má projevit na základě úpravy placení udržovacích poplatků. Oproti klasickým evropským patentům má být udržování pro majitele jednodušší právě pro jednotný udržovací poplatek hrazený Evropskému patentovému úřadu. Výše v tuto chvíli není stanovena a její určení je přenecháno na budoucím stanovení užším výborem, který bude složen ze zástupců zúčastněných států a s jehož existencí počítá i čl. 145 Evropské patentové úmluvy. Přesná výše poplatků bude zajisté kompromisem mezi funkčním a politickým rozhodnutím, kdy poplatky budou muset pokrýt náklady spojené s udělení patentu a správou jednotné ochrany, a zároveň musí být v takové výši, aby usnadňovaly inovace a podporovaly konkurenceschopnost evropských podniků, kdy by mělo dojít i k zohlednění některých subjektů, zejména malých a středních podniků. Podobné zvýhodnění spíše menších subjektů se nachází napříč oběma nařízeními, kdy je důraz kladen na malé a střední podniky, fyzické osoby, neziskové organizace, univerzity a veřejné výzkumné instituce, obecně tedy všechny, jež si mohou zasluhovat určité benefity v podobě úlev z titulu buď velikosti svého postavení či veřejného zájmu. U formování konkrétního distribučního klíče, jakým budou rozdělovány členské udržovací poplatky, dle mého názoru lze očekávat drobné vyjednávací roztržky a větší či menší pocity ukřivdění mezi členskými státy navzájem.
148
srov. Kopecká, S., Evropský patent s jednotným účinkem, jednotný patentový soud, Průmyslové
vlastnictví 1/2013. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2013, str. 16
108
Nařízení vstoupilo v platnost 20. ledna 2013. Použitelnost nařízení je podmíněna vstupem v platnost Dohody o jednotném patentovém soudu, resp. nastává ode dne 1. ledna 2014 nebo ode dne vstupu Dohody v platnost, podle toho, co nastane později. I po tomto datu však bude mít jednotný patent účinek jen v těch zúčastněných státech, které ratifikovaly Dohodu. Nařízením není nijak dotčeno právo udělovat národní patenty a jak bylo řečeno, není dotčen ani stávající systém evropských patentů. Přihlašovatel bude mít nyní na výběr, zda získat:
národní patent
evropský patent s jednotným účinkem
evropský patent s účinkem v jednom nebo několika státech Evropské patentové úmluvy
evropský patent s jednotným účinkem, který navíc bude validován v jednom nebo několika státech Evropské patentové úmluvy, které nepatří mezi zúčastněné státy (jedná se tak o evidentní potřebu varianty vůči španělskému a italskému postoji)
2) Nařízení Rady (EU) č. 1260/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, pokud jde o příslušná ustanovení o překladu K udělení patentu dojde v jednom ze tří úředních jazyků Evropského patentového úřadu a patentové nároky budou přeloženy do zbylých dvou jazyků. Nařízení počítá s tím, že v případě sporu musí majitel patentu na své náklady předložit překlad patentu do jazyka státu EU, v němž má porušovatel bydliště či sídlo, nebo do jazyka státu, v němž došlo k porušení patentu, a dále do úředního jazyka státu, kde má sídlo příslušný soud. Jedná se o princip, který je nám známý z Londýnské dohody. Počítá se s tvorbou a neustálým zdokonalováním strojových překladačů149, které by měly umožňovat překlady do všech úředních jazyků členských států. Z právního hlediska se ale vždy bude jednat o překlady mající pouze informativní charakter bez 149
práce probíhají ve spolupráci se společností Google.
109
právního účinku. Taktéž je do nařízení zakomponována oblast překladů po dobu přechodného období (do doby dostupnosti kvalitních strojových překladů), kdy se počítá s tím, že bude muset majitel patentu přece jenom doložit nějaký překlad, a to v závislosti na konkrétních podmínkách, podle toho v jakém jazyce byl patent udělen. Úplný překlad patentového spisu musí být doložen do angličtiny, není-li angličtina jazykem řízení. V opačném případě, tedy pokud je angličtina jazykem řízení, musí být předložen překlad patentového spisu do kteréhokoliv úředního jazyka zúčastněného členského státu. Přechodné období by mělo skončit nejpozději 12 let ode dne použitelnosti nařízení a lze o jeho ukončení rozhodnout i dříve. Nařízení počítá se zavedením systému náhrad majícím za účel kompenzaci pro přihlašovatele, pro něž není úředním jazykem jeden ze tří oficiálních jazyků EPO.
3) Dohoda o jednotném patentovém soudu Dohoda není součástí acquis communautaire, jedná se o prostou mezinárodní dohodu. Přestože je Dohoda součástí patentového balíčku, Evropský parlament k ní přijal pouze obecné usnesení. Oproti původním úvahám bylo vyhověno výhradám, které měl ESD ve svém posudku vůči neslučitelnosti se zakládacími smlouvami EU. Proto je možná účast na Dohodě již nyní pouze pro členské státy EU. Dohoda vytváří speciální soudní systém, Jednotný patentový soud, který bude mít výlučnou pravomoc projednávat spory týkající se jak obyčejných evropských patentových přihlášek, tak přihlášek evropského patentu s jednotným účinkem. Soud bude mít dvě instance, kdy soud prvního stupně bude tvořen z ústřední komory se sídlem v Paříži a sekcemi v Mnichově a Londýně, z regionální a z místní komory. Zřízení posledních dvou jmenovaných, stejně tak jejich počet, závisí na potřebách a rozhodnutí smluvních států, resp. dohody více členských států při ustanovení komory regionální. Soud druhé instance, tedy odvolací, včetně soudní kanceláře, bude sídlit v Lucemburku. Dohoda také upravuje složení senátů a stanoví kvalifikační podmínky na funkci soudců. Nový soudní systém by měl zjednodušit vedení sporů z evropských patentů a tak odpadne potřeba majitele patentu obracet se v případě porušování práv na soudní orgán v každém jednotlivém státě.
110
Dohoda stanoví povinnost soudu respektovat přednost unijního práva a spolupracovat se Soudním dvorem EU, tedy za využití institutu předběžné otázky. Pravomoc soudu je koncipována jako výlučná ve věcech výslovně v Dohodě uvedených. Dále je přesně stanovena dělba mezi komoru ústřední a místní, potažmo regionální. Jazykem řízení má být úřední jazyk státu, na jehož území se komora nachází a jazykem řízení u komory ústřední je jazyk, ve kterém byl patent udělen. Zároveň jsou stanoveny možnosti, za kterých se lze od těchto pravidel odchýlit. Vedle dalších úprav ohledně samotného řízení před soudem a ustanovení o soudních poplatcích, které leč není co do výše v tuto chvíli určené a u kterého se opět projevuje důraz na ochranu malých a středních podniků a veřejně prospěšných či jinak ohrožených institucí, se Dohoda zabývá vymezením přechodného období. Po dobu přechodného období sedmi let od vstupu Dohody v platnost si budou moci majitelé evropských patentů (nikoliv ovšem patentů s jednotným účinkem) vybrat, zda povedou soudní spory před novým soudem nebo před národními soudy, jako tomu bylo doposud. Ve stejném období má přihlašovatel nebo majitel evropského patentu (opět nikoliv patentu s jednotným účinkem) možnost rozhodnout se pro opt-out, tedy vynětí z výlučné pravomoci soudu. Lze vzít zpět, dokud není podaná žaloba u národního soudu. Přechodné období může být prodlouženo o dalších sedm let150. Dohoda je otevřena všem členským státům EU, včetně Španělska a Itálie, u kterých by se týkala pochopitelně pouze běžných evropských patentů. Dohoda byla podepsána v rámci zasedání Rady pro konkurenceschopnost 24 členskými státy Evropské unie včetně České republiky dne 19.3.2013. Dohoda a obě další nařízení z patentového balíčku začnou pro daná území fungovat v závislosti na vývoji ratifikačního procesu Dohody. Jednotný patent bude mít účinek jen v těch státech, které Dohodu již ratifikovaly151. Nyní tak lze s napětím očekávat, zda přijaté řešení bude mít skutečně ty účinky a přínosy, jež jsou do něj v myšlenkách vkládány. Společným nositelem výhod má být 150
srov. Kopecká, S., Evropský patent s jednotným účinkem, jednotný patentový soud, Průmyslové
vlastnictví 1/2013. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2013, str. 25 151
srov. http://www.upv.cz/cs/upv/aktuality/aktual2009/jednotny_EP.html
111
snížení registračních nákladů firmám, zvýšení konkurenceschopnosti evropského hospodářství a zlepšení a usnadnění klíčového vymáhání z jednotných evropských patentů. To jsou jistě chvályhodné přínosy, ale je na druhé straně dobré mít na paměti, co naznačené změny mohou přinést negativního, a to i s důrazem na českého přihlašovatele. Největší obavy si myslím způsobuje vidina záplavy konkurenčních patentů na území České republiky, kterou lze očekávat. Patenty, jež by se normálním validačním procesem na území České republiky nedostaly, teď bez dalšího nabydou účinku i zde. Podobný efekt vedoucí k silnému náporu nových patentových přihlášek měl i přístup k Evropské patentové organizaci a nyní lze narůstající tendenci vzhledem k vzniklé dvojkolejnosti očekávat opět a dle mého názoru ještě výraznější. S tím souvisí určitá patentová nepřehlednost a de facto i zúžení prostoru, v němž budou moct české firmy vyrábět a uvádět na trh své výrobky. Vedle nepřehlednosti množstevní je pro českého přihlašovatele snažícího se rešerší na dosavadní stav techniky zmapovat trh největší překážkou právě jazyková bariéra. S nárůstem patentů účinných na území bude dozajista souviset i větší riziko soudních sporů. Pro patentové zástupce zabývající se validacemi zavedení jednotného patentu znamená automatický pokles objemu práce, o společnostech zaměřujících se pouze na validace ani nemluvě. I když je jasné, že systém validací díky nadále existujícímu evropskému patentu bude fungovat dále. Osobně jsem zvědav na výši poplatku za udržování jednotného patentu ve srovnání se současnými náklady na validaci běžného evropského patentu a udržovacími poplatky v jednotlivých státech. Tento poměr myslím bude mít ještě velký vliv na to, zda po 38 letech přijatý konsensus na komunitárním (nyní jednotném) patentu vyústí v reálné užívání tohoto institutu z důvodu očekávaných přínosů. Za šťastné řešení považuji, že systém jednotného patentu navazuje na řízení o evropském patentu, jelikož nedojde díky tomu k prodloužení řízení dvojitým náporem na Evropský patentový úřad. Lze říci, že do poslední chvíle nebude nikdo vědět, jaký záměr bude přihlašovatel se svým patentem mít. Nebude to však mít za následek prodloužení nejistoty, jelikož lhůta pro validaci např. v ČR je 3+3 měsíce ode dne zveřejnění oznámení o udělení patentu v Evropském věstníku, a lhůta pro vyznačení požadavku na jednotný patent je 1 měsíc od tohoto rozhodného okamžiku.
112
Na
poli
Evropského
společenství
a
základní
myšlenky
podpory
konkurenceschopnosti lze zhodnotit dosažený výsledek jako úspěch, který zajisté najde své uživatele, jimž skutečně zjednoduší administrativní proces a sníží náklady. Vzhledem ale k dosavadnímu průměrnému počtu zemí, v nich byly validovány evropské patenty, a s přihlédnutím k tomu, jak velké firmy přistupovaly na základě svých finančních možností k volbě velikosti validovaného území, obávám se, že právě malé a střední podniky, pro jejichž rozvoj jsou mimo jiné nařízení uzpůsobována, budou úpravou jednotného patentu dotčeny nejvíce negativně. U podniku, který neměl finanční prostředky na ochranu svého technického řešení na širším území nyní, nelze očekávat výraznou změnu, a to ani za předpokladu očekávaného snížení nákladů. Vše bude tak opět záviset na výši udržovacího poplatku za jednotný patent. Bude se rovnat např. průměrné výši současných udržovacích poplatků ve třech zemích nebo se spíše bude blížit opačnému konci finančního spektra tak, aby se členské státy necítily výrazně ochuzeny o své dosavadní příjmy v podobě udržovacích poplatků? Na jedné straně budou mít podnikatelské subjekty výhodu snazšího dosažení patentové ochrany pro své výsledky tvůrčí práce v rámci celé EU, na druhé straně ale budou muset na území ČR a ostatních účastnických zemí respektovat a vyhodnocovat podstatně větší počet platných a účinných patentových práv svých konkurentů. Věřím, že projekt jednotného patentu si své uživatele najde a že v tuto chvíli je nezbytnou součástí harmonizace a stmelování patentového práva, tím spíše na poli členských zemí Evropské unie. Problémům, zejména na počátku účinnosti, se nelze vyhnout a teprve praxe ukáže, která miska vah, zda pozitivní či negativní, převážila.
113
4. Užitné vzory Dalším způsobem ochrany výsledků tvůrčí činnosti je ochrana cestou užitného vzoru. Historie ochrany užitným vzorem má svůj původ v Německu, které se v roce 1891 stalo první zemí, která tuto formu ochrany zavedla. K vzniku vedly čistě pragmatické důvody, kdy existující vzorová ochrany (průmyslový vzor) z logických důvodů kromě ochrany designu nepřinášela pro technická řešení kýžený efekt, a na druhé straně patentová ochrana byla pro věci denní potřeby a různá malá zdokonalení příliš složitá, časově náročná a finančně nákladná. Důvodem zavedení ochrany užitným vzorem byla potřeba chránit i taková technická řešení, která jsou z nedostatku potřebné úrovně vynálezecké činnosti vyloučena z ochrany patentem. Přestože již od počátku byl princip ochrany zamýšlen pro technická řešení nedosahující tak velké vynálezecké úrovně, do dnešní doby žádný zákon nebyl schopen přesně vymezit rozdíl mezi vynálezeckou činností u patentové ochrany a požadavkem vynálezeckého kroku, či přesahu pouhé odborné dovednosti jako kritéria způsobilosti u ochrany užitného vzoru. Pro svou rychlost, jednoduchost a nenákladnost zápisného řízení se ochrana užitným vzorem, či jiným podobným alternativním institutem, rozšířila do dalších zemí po celém světě. Ve Francii např. nenalezneme užitný vzor ale osvědčení o užitečnosti a v Nizozemí se jedná o patent a kratší dobou platnosti. Oproti tomu Velká Británie ochranu užitným vzorem nemá vůbec152. Na poli užitných vzorů neexistují žádné mnohostranné mezinárodní smlouvy, které by harmonizovaly tuto oblast. Jedinou úmluvou, která zmiňuje užitné vzory, je Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví z roku 1883. Vzhledem k absenci harmonizace se jednotlivé národní úpravy dost liší, jak v hmotněprávních, tak procesně právních ustanoveních. S určitou přibližností lze hovořit o dvou existujících systémech. Systém německý a systém japonský. Česká úprava vychází z pojetí toho německého. Japonský systém zahrnuje odložený průzkum
152
srov. Jenerál, E., Užitné vzory v Evropě, 1. díl. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1999, str. 5
114
přihlášek užitných vzorů a neumožňuje paralelní existenci obou druhů ochran (patentové a ochrany užitným vzorem) téhož technického řešení153. Institut užitných vzorů byl na našem území zaveden v roce 1992 zákonem č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech154. Stejně jako je to patrné z jednoho z mnoha jiných označení pro užitný vzor – malý patent, mají užitné vzory s ochranou vynálezů stejný či podobný základ, z čehož vychází i zákon o užitných vzorech a pro mnoho institutů ve vzorovém právu a v procesu řízení používá a odkazuje na ustanovení zákona o vynálezech. Stejně tak já považuji za nadbytečné duplicitně uvádět informace, proto se hodlám věnovat pouze rozdílům a zvláštnostem mezi ochranou technického řešení patentem a užitným vzorem.
4.1 Kritéria způsobilosti k ochraně užitným vzorem Technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná, se chrání užitnými vzory. Oproti úpravě zákona o vynálezech se zde nachází pojem přesah rámce pouhé odborné dovednosti mající svůj ekvivalent v kritériu patentovatelnosti v podobě vynálezecké výše. Jak již bylo v této práci naznačeno, teoretické zakotvení těchto pojmů de facto neexistuje a pouze praxí vytvořené zásady a samotný nevyřčený smysl zákonné úpravy staví přesah rámce pouhé odborné dovednosti do logicky nižšího a ne tak náročného postavení. Požadavek na průmyslovou využitelnost zůstává stejný jako u vynálezů a lehkou odlišnost můžeme nalézt u novosti, resp. pojmu s ní související. Stavem techniky je vše, co bylo přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli právo přednosti, zveřejněno. Toto
153 154
blíže Jenerál, E., Užitné vzory. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1993, str. 5 zajímavou zmínku o evropské historii užitných vzorů můžeme naleznout v příspěvku prof. Karla
Knapa „Základní otázky systému práv k nehmotným statkům“ uveřejněným v Acta Universitatis Carolinae – Iuridica z roku 1974, kde hovoří o průmyslovém vzoru užitném, jehož předmětem je nové řešení vnější úpravy výrobku vykazující charakteristické vlastnosti projevující se v technickém účinku. Zároveň uvádí, že takový institut je k datu příspěvku znám v rámci socialistických republik pouze v Polsku. Z uvedené definice vyplývá pojetí hraničící a kombinující znaky na jedné straně vynálezu, na straně druhé průmyslového vzoru.
115
ustanovení zákona, leč lehce jinak formulované, je totožné s podmínkou obsaženou v zákoně o vynálezech. Rozdíl obou úprav nastává ve chvíli, kdy má dojít ke specifikaci, co se za stav techniky nepovažuje. Za ten se totiž u užitných vzorů nepovažuje zveřejnění výsledků práce přihlašovatele nebo jeho právního nástupce v posledních šesti měsících před podáním přihlášky užitného vzoru. Tato podmínka již není dále nijak omezena, jako je tomu u předuveřejnění technického řešení pro případ přihlášky vynálezu. Nemusí se proto jednat o zřejmé zneužití, nýbrž předmět přihlášky užitného vzoru si může přihlašovatel ve stanovené lhůtě zveřejnit sám bez rizika sankce v podobě nesplnění kritéria novosti. Praxe ukazuje, že tento na první pohled možná málo patrný rozdíl zachraňuje řadu přihlašovatelů od úplné ztráty chránitelnosti jejich technického řešení, neboť ve své nevědomosti si výsledek tvůrčí činnosti sami předuveřejní a do patentových kanceláří přicházejí s myšlenkou získání patentové ochrany. V takovém případě je jedinou záchranou, nachází-li se vlastní zveřejnění ve stanovené lhůtě, přihláška užitného vzoru.
4.2 Předmět ochrany Druhy výsledků tvůrčí činnosti chránitelné užitnými vzory vycházejí z historického vyformování institutu a mají z pochopitelných důvodů oproti patentové úpravě své odlišnosti, resp. zúžený rozsah. Užitným vzorem jdou chránit pouze prostorově vytvořitelná řešení, nelze chránit způsoby výroby, pracovní postupy a činnosti nebo odrůdy rostlin a plemena zvířat. Rozsah předmětů, které se nepovažují za technická řešení, je stejný jako u vynálezů.
4.3 Řízení o přihlášce užitného vzoru V průběhu řízení o přihlášce z užitného vzoru lze spatřit největší rozdíl od ochrany patentové, rozdíl, který uděluje vzorové ochraně její největší výhody a zároveň nevýhody. Ještě než se k němu dostanu, je dobré zmínit i odlišnosti v samotném textu přihlášky, o níž bude řízení vedeno. Vedle rozdílnosti předmětu ochrany zmíněné výše jsou v textu přihlášky pouhé kosmetické úpravy, kdy slovo „vynález“ je nahrazeno
116
souslovím „technické řešení“ a stěžejním bodem ochrany nejsou „patentové nároky“ ale „nároky na ochranu“. Přihláška užitného vzoru také neobsahuje anotaci. Odlišnost od řízení o přihlášce vynálezu spočívá v tom, že po podání přihlášky155 užitného vzoru nedochází ze strany Úřadu průmyslového vlastnictví k porovnávání předmětu přihlášky se stavem techniky, a není tak zjišťováno kritérium novosti ani tvůrčí úrovně. Úřad pouze podrobí přihlášku formálnímu průzkumu a vyloučí z řízení ty přihlášky, jejichž předměty nejsou technickým řešením, nejsou zjevně průmyslově využitelné nebo spadají do výluk ochrany. Takovýto průběh řízení je mnohdy právní teorií označovaný za princip registrační. I když lze souhlasit s tím, že díky neprobíhajícímu věcnému průzkumu má faktický stav věci blíže k pouhé registraci, osobně s označením registrační princip nesouhlasím. Probíhající formální průzkum se totiž nesoustředí pouze na kontrolu formálních náležitostí formuláře přihlášky, ale mnohdy je zejména sledováno kritérium předmětu ochrany a dalších náležitostí. Praxe došlých výměrů z Úřadu průmyslového vlastnictví ukazuje, že je posuzováno nejen to, jestli se nejedná například o obchodní metodu, přestože je užitný vzor koncipován jako systémový, ale přihláškám jsou vytýkány i nedostatky na poli logických či odborných nedostatků, což určitě není prvek, který by se objevoval v běžných registračních principech. Přestože se jedná o záležitost, která stejně, jako jakákoliv nadrámcová komunikace s úřadem, prodlouží délku zápisného řízení, jde podle mého názoru o věc přínosnou, která může jedině postavení získaných osvědčení zlepšit, a to i když se mnohdy jedná o aktivity právě nad rámec formálního průzkumu. Řízení o přihlášce užitného vzoru končí buď zamítnutím přihlášky, zastavením řízení nebo zápisem užitného vzoru do rejstříku. Oproti úspěšnému výsledku řízení o přihlášce vynálezu není udělován patent a vydávána patentová listiny, nýbrž je vystaveno osvědčení o zápisu užitného vzoru do rejstříku. Spolu se zápisem dochází ke zveřejnění obsahu přihlášky. Zveřejnění může být však na žádost ze strategických důvodů odloženo, nejdéle do uplynutí 15 měsíců ode dne podání přihlášky.
155
v roce 2012 došlo podle Výroční zprávy ÚPV k podání 1857 přihlášek užitných vzorů. Nárůst oproti
roku 2011 je o 13 % a jedná se o největší počet přihlášek za posledních 10 let. Ve srovnání s počtem přihlášek vynálezů je jasné, že ochrana řešení institutem užitného vzoru je mnohonásobně využívanější.
117
Pomyslná Achillova pata užitných vzorů je patrná a skutečnost, že vedle sebe mohou existovat ochrany na dvě totožná řešení, tomu příliš nepřidává. Na druhou stranu, vezmeme-li si ochranný dokument užitného vzoru, který splňuje všechna zápisná kritéria, právní ochrana z něj vyplývající je zcela plnohodnotná a srovnatelná s patentovou. Jen je třeba počítat s tím, že a priori bude s užitným vzorem nakládáno, jako kdyby podmínky nesplňoval, resp. i při případném prodeji nebude dosahovat takové ceny jako patent bez dodání např. dodatečné soukromé a kvalitně zpracované rešerše na stav techniky.
4.4 Doba platnosti a účinky ochrany Maximální možná ochrana užitným vzorem činí 10 let od data podání přihlášky. Intervaly jsou rozděleny tak, že prvním obdobím je doba čtyř let ode dne podání přihlášky a dále je možné dobu platnosti zápisu užitného vzoru až dvakrát prodloužit, vždy o tři roky. Oproti patentům tak není potřeba platit každoroční udržovací poplatky, na druhou stranu v případě potřeby opustit ochranný dokument jsou finanční prostředky na dobu dopředu již vynaloženy. Což ale není nijak tragické vzhledem k porovnání výše nákladů potřebných na udržení patentu v platnosti a správním poplatkem za prodloužení doby platnosti. Maximální desetiletá doba platnosti koresponduje se smyslem vzorové ochrany mající za čel chránit řešení spíše menšího charakteru, méně technicky vyspělá a taková, která potřebují rychle a pružně reagovat na poptávky trhu156. Nebudeme-li se bavit o farmaceutických patentech či převratných vynálezech, je desetiletá doba ochrany pro většinu přihlašovatelů plně dostačující. Mnohdy i již za polovinu doby platnosti je stav techniky tak daleko, že chráněná řešení jsou zastaralá a nemá smysl je dále udržovat v platnosti. To se asi nejvíce projevuje na poli spotřební elektroniky a spotřební techniky obecně.
156
to vyplývá z potřeby využití co nejkratšího zápisného řízení pro co nejrychlejší získání ochranného
dokumentu.
118
Účinky ochrany včetně jejich omezení jsou analogické s ustanoveními patentového práva. Zajímavým, již též v této práci naznačeným faktem se stává, že podle platného práva v ČR není stavem techniky obsah přihlášek užitných vzorů s dřívějším právem přednosti. Tento fakt může negativně ovlivnit ještě odložené zveřejnění užitného vzoru, i když se nejedná o příliš využívaný institut. Aby byl vyřešen konflikt s předmětem patentových přihlášek, který může být shodný, leč vzájemně dle zákonné teze mu není dosud nezveřejněná přihláška užitného vzoru na překážku novosti, bylo do zákona o užitných vzorech zapracováno ustanovení § 12 odst. (3), které říká, že práva z patentu, jehož právo přednosti je pozdější než právo přednosti z užitného vzoru, mohou být vykonávána pouze se souhlasem majitele užitného vzoru. Pokud souhlasu nebude dosaženo, po dobu platnosti užitného vzoru nelze právo z patentu vykonat157.
4.5 Institut odbočení Úpravě institut odbočení jsem se snažil věnovat v podkapitole 3.2.2 Vynálezecká výše, proto bych na tomto místě na ni již jen pouze odkázal.
4.6 Výmaz užitného vzoru Oproti návrhu na zrušení patentu hovoříme u užitných vzorů o výmazu užitného vzoru, což opět souvisí se způsobem, jakým probíhalo zápisné řízení. Jedná se o druh návrhového sporného řízení, které je ovládáno zásadou koncentrace, která spočívá v tom, že návrh na výmaz musí být věcně odůvodněn a doložen důkazy, které nemohou být dodatečně měněny. V praxi to v případě nepřipravenosti navrhovatele přináší neúspěch v řízení, jež však je většinou napraven vyvoláním řízení nového, což není zakázáno158.
157
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck,
2011, str. 243 158
k možnosti opětovného podání nového a dalšího návrhu na výmaz užitného vzoru na základě
odlišných důvodů blíže rozsudek Městského soudu v Praze 8 Ca 385/2008 ze dne 27.10.2010.
119
Návrh na výmaz užitného vzoru má své povinné náležitosti a může jím být docíleno buď úplného, nebo částečného výmazu. Skutečnost, že nedošlo v přihlašovacím řízení k průzkumu zápisných kritérií, se odráží v zákonem zhoršeném postavení majitele užitného vzoru, kterému je samozřejmě podaný návrh na výmaz zaslán k vyjádření. Nevyjádří-li se majitel ve stanovené lhůtě vůbec, dojde bez dalšího ze strany Úřadu průmyslového vlastnictví k výmazu užitného vzoru, bez toho, aby se vůbec zabýval pravdivostí výmazových důvodů. Zvláštní a v patentovém právu jinde se nevyskytující forma zkráceného řízení klade na majitele užitného vzoru pochopitelný požadavek aktivity, kterou překoná de facto jakékoliv nesouhlasné vyjádření stačící k tomu, aby Úřad dále rozhodoval již podle obsahu spisu. V rámci výmazového řízení Úřad provádí zkoumání zákonných zápisných požadavků jako by tomu bylo v případě, že by probíhal úplný průzkum, zde jen s tím rozdílem, že je vázán výmazovými důvody. To znamená, že ani výsledek o zamítnutí podaného návrhu na výmaz do budoucna nezaručuje majiteli deklaraci, že jeho užitný vzor splňuje všechna zákonná kritéria, zejména novost a požadovanou vynálezeckou výši, ale pouze to, že argumenty v podaném návrhu neobstály. Výmazové řízení je často, skoro až se železným pravidlem, používáno jako protiobrana na soudně uplatněný nárok vyplývající z práv z užitného vzoru. Prokázat v řízení před Úřadem nenovost či chybějící přesah rámce pouhé odborné dovednosti je mnohdy pro porušovatele snazší, než před soudem obhajovat, že konkrétní užitný vzor svou činností neporušuje. Jelikož při dosažení výmazu užitného vzoru odpadá předmět soudního sporu, soud ve většině případů přeruší řízení a to do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o výmazu. Rozhodovací praxe přinesla v této věci již několik judikátů, které hovoří o tom, že soud nemusí řízení ve věci přerušit, nýbrž je oprávněn si o předběžné otázce oprávněného zápisu užitného vzoru rozhodnout sám.
120
4.7 Úvahy de lege lata a de lege ferenda V současné chvíli jsou užitné vzory symbolem rychlého a levnějšího řízení, s menší právní jistotou ohledně podmínek zápisné způsobilosti oproti patentům. Právní jistotu však nelze zaměňovat za hodnotu ochranného dokumentu s velmi často se vyskytujícím odkazem na to, že u užitného vzoru může být podán návrh na výmaz z důvodu jeho nenovosti. Majitel užitného vzoru sice z důvodu neproběhlého průzkumu může žít déle v iluzi, že jeho řešení je celosvětově nové, to lze ale eliminovat vhodně provedenou rešeršní na stav techniky před samotným podáním. A návrh na zrušení může být stejně tak podán z důvodu nenovosti i na již zapsaný patent, přestože proběhl úplný průzkum, který např. předkládaný dokument nenašel. Užitným vzorem lze získat ochranu řešení způsobilého k zápisu mnohem rychleji než patentem. Rychlost zápisu má význam zejména u předmětů, které jsou v době zajišťování ochrany již připraveny k uvedení na trh. V případě zdlouhavého patentového řízení by totiž zůstaly dlouhou dobu bez ochrany. V tomto kontextu je jasné, že si tato právní úprava našla své opodstatněné místo, které se stalo plnohodnotnou alternativou pro patentovou ochranu. V neposlední řadě vhodným doplněním patentové ochrany, kdy samozřejmě souběžná ochrana patentem a užitným vzorem je možná, a v mnoha případech i výhodná a žádoucí. Pro další vývoj institutu by bylo přínosné, aby se dokázaly celosvětově jednotlivé národní úpravy sobě přiblížit navzájem. To je však z dnešního pohledu již skoro nemožné ze dvou důvodů. Za prvé některé země úpravu ochrany užitným vzorem vůbec nemají a za druhé díky absenci jakýchkoliv harmonizačních snah od doby ustavení institutu užitného vzoru jsou rozdíly v jednotlivých národních úpravách již tak velké, že jakýkoliv zásah by nebyl harmonizací, ale pro některé státy spíše kompletním předěláním národního práva. Je pravdou, že na evropské úrovni se v polovině devadesátých let objevila snaha o určitou harmonizaci. 19. července 1995 přijala Evropská komise „Zelenou knihu159“ 159
European Commission´s Green Paper on the Protection of Utility Models in the Single Market.
COM(95)370 final
121
zabývající se užitnými vzory. Po vyvolané diskusi byl v roce 1997 (a v roce 1999 byl posléze pozměněn) přijat návrh na zpracování a přijetí směrnice, která by vedla k evropskému sjednocení.
Jedním ze zajímavých závěrů, které byly předzvěstí
budoucího neúspěchu jakéhokoliv harmonizačního procesu na poli užitných vzorů, bylo konstatování ve zprávě z roku 2001, že užitné vzory mají negativní dopad na celý evropský patentový systém z důvodu paralely, která je sice levnější, avšak méně kvalitní160. K vypracování směrnice nedošlo a diskuse o harmonizaci, která de facto měla v návrzích podobu komunitárního užitného vzoru, na toto téma již nepokračuje. Myslím, že s nástupem evropského patentu s jednotným účinkem definitivně končí naděje a možná i smysl jakýchkoliv harmonizačních úprav na úrovni užitných vzorů. Díky kompatibilitě, kdy např. přihláška evropského patentu může vycházet z národní přihlášky užitného vzoru, odpadá potřeba dalšího vývoje a posunu institutu, který je tím odsouzen zůstat jen na národních úrovních. V konečném důsledku to má jediný vliv na potřebu ostražitosti přihlašovatelů a jejich spolupráci s národními patentovými zástupci tak, aby byla vždy zvolena účinná a efektivní ochrana v dané zemi.
5. Topografie polovodičových výrobků Dalším, leč zcela okrajovým, výsledkem tvůrčí činnosti jsou topografie polovodičových výrobků. Právní úprava topografií se stala součástí našeho právního řádu na základě jednání o obchodní dohodě mezi USA a tehdejší ČSFR. Současná právní úprava podléhá zákonu č. 529/1991 sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, v platném znění, a lze říci, že je využívána nepatrně. Celkový počet přihlášek topografií od doby platnosti jejich právní úpravy nepřesáhl několik kusů a není proto ani Účelem Zelených knih (Green Paper) je soustředit co nejvíce návrhů na realizaci plánované akce a předložit je veřejnosti za účelem vyvolání diskuse. Po Zelených knihách následují Bílé knihy, které již obsahují konkrétní návrhy pro přijetí opatření ve specifických oblastech politiky. Dokument Zelené knihy ke stažení na http://europa.eu/documents/comm/green_papers/pdf/utility_model_gp_COM_95_370.pdf 160
srov. anglický originál „2.2.3. Negative impact on the whole system of patents in Europe“ na
http://ec.europa.eu/internal_market/indprop/docs/model/consultation_en.pdf
122
zařazován do každoročních statistik (Výroční zpráva) Úřadu průmyslového vlastnictví. Na úrovni Evropské unie bylo za účelem úpravy přijato několik směrnic a rozhodnutí Rady. Ochraně topografií bych se tak zde rád věnoval vskutku okrajově, spíše z pohledu srovnání s ochranou ostatních výsledků tvůrčí činnosti a charakteru jejich zápisného řízení. Topografií se rozumí série jakkoli zafixovaných nebo zakódovaných vzájemně souvisejících zobrazení, znázorňující trojrozměrné trvalé uspořádání vrstev, z nichž se polovodičový výrobek skládá, přičemž každé zobrazení znázorňuje vzor jedné vrstvy polovodičového výrobku nebo jeho části, popřípadě povrchu polovodičového výrobku v jednotlivých stupních výroby nebo jeho částí. Polovodičovým výrobkem se pak rozumí konečná nebo mezitímní forma mikroelektronického výrobku, který je určen k plnění elektronické funkce a který se skládá ze základního tělesa obsahujícího vrstvu polovodičového materiálu a opatřeného alespoň jednou vrstvou vodivého, izolačního nebo polovodičového materiálu v předem daném uspořádání. Předmětem ochrany je taková topografie polovodičového výrobku, která je výsledkem tvůrčí činnosti původce a která není v průmyslu polovodičových výrobků běžná. Do určité míry je tak vynechána v těchto kritériích novost, protože zákon dále uvádí, že topografie vytvořená z prvků všeobecně známých, je chráněna pouze tehdy, splňuje-li kombinace právě podmínku tvůrčí činnosti a neběžnosti. Právo na ochranu topografie zanikne uplynutím 15 let od jejího vytvoření. Kdo chce uplatnit právo na ochranu, musí stejně jako u všech ostatních průmyslových práv podat písemnou přihlášku. Zápis topografie a řízení o její přihlášce má nejblíže k charakteru řízení o užitných vzorech. Neprobíhá totiž úplný průzkum a jsou tak posuzovány pouze formální požadavky přihlášky, i když jak jsem naznačil u užitných vzorů, ne všechny posuzované náležitosti lze považovat za pouze formální ve smyslu např. správného vyplnění přihlášky. To se u topografií projevuje stejně jako u užitných vzorů zhoršeným postavením majitele ve výmazovém řízení, který když by se k podanému návrhu nevyjádřil, Úřad by bez dalšího provedl výmaz z rejstříku. Ochrana topografií vzniká buď ke dni prvního, nikoliv skrytého obchodního využití topografie, pokud se stala předmětem řádné přihlášky podané u Úřadu ve lhůtě dvou let od tohoto využití, nebo ke dni podání přihlášky, jestliže nebyla dříve využívána anebo
123
byla využívána pouze skrytě. Ochrana topografie skončí uplynutím deseti let od konce kalendářního roku, v němž ochrana vznikla161. Jedná se o poměrně zajímavou volnou úpravu délky ochranného období, která není přesně vymezena jako ostatní. I přestože jde části přihlášky topografie označit jako obchodní nebo výrobní tajemství, a tím zabránit zveřejnění části výkresů, což by mohl být prvek vzdáleně podobný s úpravou nezveřejnění utajovaných vynálezů, má režim ochrany topografií skutečně nejblíže k řízení o užitných vzorech. Vzhledem k četnosti přihlášek se jedná pak o úpravu zcela nepodstatnou.
6. Průmyslové vzory Ze třech nejhlavnějších výsledků tvůrčí činnosti stojí ochrana průmyslových vzorů nejvíce na okraji. To není způsobeno ani tak odlišností právních úprav co do režimů a zásad ovlivňujících průběh zápisného řízení či domáhání se práv ze zápisu plynoucích, ale hlavní rozdíl spočívá ve smyslové odlišnosti ochrany průmyslových vzorů oproti vynálezům a vzorům užitným.
6.1 Pojem průmyslového vzoru a smysl jeho ochrany Zatímco vynálezy a užitné vzory představují řešení technické povahy a jejich ochrana směřuje k aspektům technického řešení, konstrukci, metodě či principu výroby a složení, průmyslové vzory se vztahují k zevnějšku předmětu, tedy stránce vizuální, estetické či dekorativní, bez nároku na ochranu jejich principu fungování či složení. Pro popis vnějšího vzhledu se používá slovo design. To má původ v latinském slově „signum“, které znamená v překladu „znak“ nebo „stopa“. V angličtině se právě pro průmyslové vzory používá slovo design, které jako podstatné jméno znamená také „tvar“. 161
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck,
2011, str. 250
124
Z časového pohledu má ochrana průmyslových vzorů, či princip, který jí předcházel, vcelku dlouhou historii. Počátky vzorové ochrany je možné hledat v 15. století za vlády Ludvíka XI., kdy byla udělována privilegia výrobcům tkanin. Toto platilo ale jen ve francouzském Lyonu. Snaha o rozšíření na území celé Francie připraveným návrhem zákona za vlády Ludvíka XVI. koncem 18. století však úspěšná nebyla. Historie průmyslových vzorů pro české území sahá do 50. let 19. století, kdy byl v Rakousku vydán císařský patent č. 237/1858 ř.z., kterým byla poskytována ochrana průmyslovým vzorům tzv. vzhledovým vzorem (Geschmacksmuster). Způsob ochrany spočíval na registračním principu a císařský patent byl následně v roce 1865 doplněn. Na našem území pak de facto platil až do roku 1952, kdy byl nahrazen zákonem č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech. Od roku 1972 byla úprava průmyslových vzorů spojena v jednom zákoně s vynálezy, což vytrvalo v zákonných obměnách až do roku 2000, kdy byl přijat současný zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, který vychází ze směrnice EP a Rady č. 98/71/CE. V rámci základní zákonné definice se průmyslovým vzorem rozumí vzhled výrobku nebo jeho části, spočívající zejména ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury nebo materiálů výrobku samotného, nebo jeho zdobení. Dále výrobkem162 se podle zákona rozumí průmyslově nebo řemeslně vyrobený předmět, včetně součástek určených k sestavení do jednoho složeného výrobku, obal, úprava163, grafický symbol a typografický znak, s výjimkou počítačových programů. 162
existuje též složený výrobek, kterým je výrobek skládající se z několika součástek, jež mohou být
vyměněny a které umožňují rozebrání a nové sestavení výrobku. 163
pro český ekvivalent „úprava“ existuje anglický výraz „get-up“ s jehož výkladem existovaly potíže. Ty
se vyřešily a pojem ustálil až praxí úřadu. Ta hovoří o tom, že „get-up“ představuje úpravu výrobku, která je představována agregátem sdružujícím výrobek a jeho obal. Učebnicovým příkladem je kolekce vánočního cukroví v průhledné krabici či stejně balené vánoční ozdoby. Zápis takových vzorů býval zpočátku odmítán z důvodu toho, že nejde o vzhled jednoho druhu výrobku, nýbrž o vzhled agregátu dvou druhů výrobku, s tím že ochrana vzhledu agregátu několika výrobků je nepřípustná, když průmyslový vzor je vzhled výrobku (tedy jednoho výrobku). Z důvodu agregace je výjimečně použito pro tyto průmyslové vzory dvojnásobné zatřídění. Pokud jde o představu o rozsahu ochrany poskytované takovým zapsaným vzorem - je chráněn vzhled výrobku - agregátu jako celku. Vzhled samotného cukroví jako takového chráněn není, stejně tak jako není chráněn vzhled samotného obalu jako takového – srov.
125
Vzhledem k vymezení pojmu průmyslového vzoru je jasné, že předmět tvůrčí činnosti zhmotněný ve vnějším vzhledu výrobku naplňuje estetickou funkci působící na zrakové smysly. I přestože řada tvarů může být do jisté míry podmíněna technickou funkcí hmotného předmětu, jež je nosičem svého vnějšího vzhledu, má tvůrčí činnost původce charakter činnosti umělecké. Design výrobku je cílen na spotřebitele a snahu v něm vzbudit zájem si zboží zakoupit. Vytvoření atraktivního vzhledu a celkové image jak výrobku, tak celé firmy je na současném trhu stále aktuálnější téma, a dalo by se říci, že řada obchodních společností na strategii lákavého vzhledu, leč mnohdy průměrné kvality, založila svůj business. Dobře navržený a ochráněný průmyslový vzor pomáhá samozřejmě i odlišit jedny výrobky od druhých, tedy nepřímo působí jako prostředek individualizace, čímž má podobnou vlastnost jako ochranné známky. Shrnutím smyslu ochrany průmyslového vzoru je tak ochrana jedinečného vzhledu výrobku nebo jeho části, která napomáhá zvýšení jedinečnosti a zajímavosti výrobku pro koncového spotřebitele, čímž zajišťuje lepší postavení výrobku na trhu a s tím související prodeje. Zápis ochrany poskytne svému majiteli konkurenční výhodu a ochranu jeho investic, stejně jako je tomu u ostatních průmyslových práv.
6.2 Zápisná kritéria Stejně jako u předcházejících výsledků tvůrčí činnosti, tak i u průmyslových vzorů zákon stanoví zápisná kritéria stanovující způsobilost k ochraně. Vzhledem k tomu, že např. novost byla detailně probrána v kapitole o přihláškách vynálezů, budu se níže věnovat již jen pouze odlišnostem pro průmyslové vzory charakteristickým. Jednou z podmínek ochrany, samozřejmě za splnění níže uvedených zápisných kritérií, je, aby průmyslový vzor, který je na výroku, jenž je součástí výrobku složeného, zůstal po začlenění do celku při běžném užívání viditelný164. Tento požadavek vyplývá i ze samotné definice průmyslového vzoru a smyslu ochrany Metodické pokyny Úřadu průmyslového vlastnictví, Část E – Průmyslové vzory. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2006, str. 8 164
k tomu blíže např. Rozhodnutí odvolacího senátu OHIM ze dne 2.10.2009 ve věci Lindner
Recyclingtech GmbH vs. Francssons Verstäder AB (R-690-2007-3)
126
vnějšího vzhledu výrobku. Učebnicovým příkladem je kukačka v hodinách, která po většinu času sice viditelná není, ale v rámci své oznamovací funkce v určený čas viditelná je. Otázkou pak zůstává vyjasnit, co že je to běžné užívání. Zákon hovoří o užívání běžným uživatelem, s výjimkou údržbářských, servisních a opravárenských prací. Teorie se kloní spíše k větší laičnosti běžného uživatele. Druhou otázkou pak je, že i část výrobku může být výrobkem samostatným. Tak například motorová svíčka je běžnému uživateli automobilu neviditelná, je však samostatným výrobkem, který je prodáván zvlášť a jako taková samozřejmě podléhá možnosti ochrany.
6.2.1 Novost Požadavek novosti je základním kritériem stejně jako u vynálezů a užitných vzorů. Jedná se o novost celosvětovou, absolutní. Odlišně je upraven institut předuveřejnění, který říká, že za zpřístupnění veřejnosti se nepovažuje zpřístupnění původcem, či v důsledku zneužití vztahu k původci, v období 12 měsíců přede dnem podání přihlášky. Jedná se o nejdelší ochrannou lhůtu v českém právním řádu v oblasti průmyslových práv. Oproti tomu právo přednosti, které vzniká přihlašovateli podáním přihlášky, a jež je časovým údajem pro posouzení splnění kritéria novosti, je na rozdíl od přihlášek vynálezů a užitných vzorů pouze 6 měsíců. Může se zdát, že nechce-li přihlašovatel zůstat pouze u jedné přihlášky, a chce pokračovat s rozšiřováním ochrany, musí využít poměrně krátké doby půl roku. Fakticky by tomu tak být nemuselo ale například v případě, kdy předmět přihlášky nebyl dodán na trh. Nedojde proto až do zápisu průmyslového vzoru k jeho zveřejnění165, tedy po celou dobu není podaná přihláška na závadu novosti. To samozřejmě za předpokladu, kdy by v další přihlášce nebyla nárokována z této přihlášky priorita.
165
současná průměrná doba zápisu českého průmyslového vzoru se pohybuje kolem roku a půl.
127
6.2.2 Individuální povaha Aby průmyslový vzor vykazoval individuální povahu, musí u informovaného uživatele vyvolávat takový celkový dojem, který se liší od celkového dojmu, který vyvolává průmyslový vzor zpřístupnění veřejnosti přede dnem podání přihlášky či vzniku práva přednosti. Zajímavé jsou na tomto požadavku dva body. Prvním je „celkový dojem“, druhým pak „informovaný uživatel“. Celkový dojem totiž může být stejný i ve chvíli, kdy jednotlivý vzory od sebe odlišuje řada detailů. V rámci posouzení je také nesmírně důležité přihlédnout k charakteru výrobku, pro který je vzor použit a do něhož byl zpracován. Neméně podstatné je posouzení míry volnosti, kterou měl původce při vyvíjení průmyslového vzoru. S tím souvisí i tvarová technická předurčenost některých výrobků řady odvětví166. Informovaným uživatelem je pak fiktivní osoba, která je zběhlá ve znalosti zveřejněných průmyslových vzorů a předpokládá se proto u ní určitý stupeň znalostí a povědomí o vzhledu podobných výrobků167. Informovaným uživatelem na poli průmyslových vzorů kočárků tak bude jistě matka, která několik měsíců vybírá kočárek pro své nastávající dítě. O trhu kočárků je informovaná, seznámila se s výrobky mnoha firem a mnoha odlišných designů. U informovaného uživatele definovaného rozhodnutími úřadu OHIM je definován požadavek na možnost porovnání vzorů sideby-side, tedy možnost přímého srovnání. Srovnání fiktivní osoby odborníka podle mého přímo vybízí k porovnáním s jinou fiktivní osobou utvořenou zákonem a doformovanou navazující právní teorií a praxí. Tou je osoba běžného průměrného spotřebitele v oblasti práv na označení u ochranných
166
židli, která má 4 nohy, nelze považovat za překážku, i když celkový dojem, hodně laicky a zobecněně,
by byl, že se jedná díky podobnosti 4 nohou, sedátka a opěrátka opět o židli. Při hodnocení způsobilosti průmyslového vzoru se proto nepřihlíží ke znakům, které jsou předurčeny technickou funkcí a které musí být reprodukovány tak, aby výrobek mohl být aplikován, spoje s jiným výrobkem, či na něm umístěn. 167
k pojmu informovaného uživatele blíže např. rozhodnutí předsedy ÚPV č.j. PVZ 2004-35530 ze dne
20.7.2006 či rozhodnutí předsedy ÚPV č.j. PVZ 2007-37262 ze dne 9.3.2010.
128
známek. Oproti průměrnému spotřebiteli má informovaný uživatel mnohem větší přehled o trhu a nemůže jím být tudíž každý. Předpokládaná míra znalostí a povědomí klade na požadavek fiktivní osoby u průmyslových vzorů větší a náročnější kritéria168.
6.2.3 Další požadavky zápisné způsobilosti – kritérium předmětu ochrany I přestože posuzování míry estetické kvality průmyslových vzorů český, ani žádný jiný právní řád nezná, nelze mít za samozřejmý zápis jakéhokoliv vzhledu výrobku, i kdyby splnil kritérium novosti a individuální povahy. Úřad průmyslového vlastnictví má oprávnění nezapsat takový vzor, který by byl v rozporu se zásadami veřejného pořádku nebo dobrými mravy. Toto kritérium závisející na správním uvážení bude velmi křehké a jeho posuzování vyžaduje citlivý přístup osoby o něm rozhodující169. V rámci § 9 zák. o průmyslových vzorech zákonodárce řeší problém, který nastává díky možné kolizi dvou do rejstříku stejných a zapsaných vzorů. K tomu by samozřejmě dojít nemělo, a došlo-li již k tomu díky faktu, že v době podání přihlášky nebyla dřívější přihláška obsahující stejný předmět ještě zveřejněna, tak takový pozdější vzor bude z rejstříku vymazán.
168
srovnáním informovaného uživatele a průměrného spotřebitele se zabývá např. Rozhodnutí
Odvolacího soud pro Anglii a Wales ve věci The Procter & Gamble Company vs. Reckitt Benckister Ltd. ze dne 10.10.2007 či Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2007 ve věci Febreze (4 OB 43/07). Konečnou verzi definice pojmu informovaný uživatel přinesl Tribunál EU v rozhodnutí ze dne 18.3.2010 ve věci Grupo Promer Mon Graphic vs. OHIM – Pepsi Co (T-9/07). 169
na první pohled je patrné, že jde o ochranu hodnot společnosti, ochranu bezpečí, zdraví, majetku,
dobrých mravů a duchovních a morálních hodnot. Lze tedy odmítnout ochranu sexuální pomůcky? K odpovědi může sloužit např. Rozhodnutí německého spolkového patentového soudu ze dne 16.1.2003 ve věci Massagegeräte (10 W pat 714/01), které hovoří o tom, že výrobky sloužící k sexuální stimulaci nelze zaměňovat za výrobky, které snižují lidskou důstojnost nebo slouží k diskriminaci a za tímto účelem byly vytvářeny a proti kterým skutečně směřuje ustanovení o vyloučení z ochrany.
129
6.3 Rozsah a doba ochrany Rozsah ochrany je dán vyobrazením průmyslového vzoru, které je zaspáno v rejstříku. Z ochrany jsou vyjmuty znaky, které jsou předurčeny technickou funkcí nebo které musí být nutně reprodukovány v přesném tvaru a rozměrech za účelem mechanického spojení s jiným výrobkem. Při posuzování rozsahu ochrany musí být přihlédnuto k míře volnosti, kterou měl původce při samotném vývoji. Tato skutečnost tak do jisté míry bude ovlivňovat kritérium odlišnosti celkového dojmu informovaného uživatele, protože pakliže původce neměl a nemohl mít z povahy věci dostatečnou míru volnosti, budou se soustředit rozlišující znaky na větší detaily a pojem celkového dojmu dostane jiný rozměr. Má-li na rozsah ochrany hlavní vliv vyobrazení, je dobré věnovat před podáním samotné přihlášky pozornost tomu, jakého druhu bude vyobrazení dodáno. Bude se jednat o fotografii či výkres? Barevné či černobílé? Neexistuje univerzální správná odpověď a je třeba posuzovat vhodnost vždy individuálně. Kupříkladu barva je jedním ze znaků předmětu definice průmyslového vzoru, proto barevný znak bude hrát roli při určování rozsahu ochrany. Podání do přihlášky vyobrazení černobílého je praktičtější, leč jelikož není v přihlášce možnost zvolit, že se jedná o černobílé podání, jako je tomu u přihlášek ochranných známek, kdy následně černobílé podání opravňuje k použití v jakékoliv barevné kombinaci, je třeba brát černou, bílou a odstíny šedi také za barvy. Otázka barevnosti je tak problematickou otázkou interpretace konkrétních okolností ohledně vzhledu daného výrobku170. Doba ochrany zapsaného průmyslového vzoru počíná běžet od data podání a trvá 5 let. Ochranu lze opakovaně obnovit až na celkových 25 let od doby podání přihlášky, což považuji za dobu vysoce dostatečnou a ze statistik lze vyčíst, že u většiny přihlášek není maximální doba ochrany využívána.
170
otázkou vlivu barevnosti vyobrazení v přihlášce se zabývá např. ve svém článku Rýdl, J., Barevné
nebo nebarevné vyobrazení průmyslového vzoru?, Průmyslové vlastnictví 9-10/2005. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2005
130
V souladu s Pařížskou unijní úmluvou je připuštěna stejně jako u ostatních výsledků tvůrčí činnosti poshověcí lhůta 6 měsíců, po kterou lze práva zachovat za specifických podmínek.
6.4 Právo k průmyslovému vzoru Práva k průmyslovému vzoru má původce nebo jeho právní nástupce. Stejně tak se neliší od úpravy ve věci vynálezů ustanovení upravující předmět ochrany, který vznikl v zaměstnaneckém či jiném obdobném poměru. Pouze je zde rozdíl v názvosloví, kdy namísto podnikového vynálezu či užitného vzoru se jedná o zaměstnanecký průmyslový vzor. Podstatná změna nastává u sporu o právo na průmyslový vzor, kdy žaloba na určení oprávněného přihlašovatele musí být podána nejpozději do 2 let od zápisu průmyslového vzoru. Časová podmínka neplatí ve chvíli, kdy se žalobci podaří prokázat, že přihlašovatel nejednal v dobré víře. Rozsah práv plynoucích ze zápisu je obdobný jako v právu patentovém a vlastník průmyslového vzoru má právo vzor užívat a stejně tak bránit v užívání třetím osobám, stejně jako má dispoziční právo se vzorem jako předmětem vlastnictví a má možnost poskytnutí licence k užívání třetím osobám. K vyčerpání práv dochází uvedením výrobku na trh v České republice či Evropského společenství vlastníkem vzoru nebo s jeho souhlasem.
6.5 Řízení o přihlášce Ochrana
průmyslových
vzorů
podléhá
stejně
jako
předměty
ostatních
průmyslových práv formálnosti registračního principu. Řádně podaná přihláška171 zakládá právo přednosti a samotná přihláška může nárokovat buď jeden průmyslový vzor, kdy se jedná o přihlášku jednoduchou, či více průmyslových vzorů, kdy půjde o přihlášku 171
hromadnou.
Přestože
třídění
výrobků
(předmětů
přihlášky)
podle
v roce 2012 bylo podáno u ÚPV 431 národních přihlášek. Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu
OHIM přijal 22 493 přihlášek, jež ze své podstaty spadají také na naše území.
131
mezinárodního locarnského třídění sloučí výhradně k administrativním účelům a nemá vliv na rozsah ochrany, musí se hromadná přihláška týkat pouze vzorů zařazených do jedné třídy. To platí s výjimkou vzorů spočívajících ve zdobení, kdy ale nepodléhá ochraně předmět, na kterém je zdobení vyobrazeno, ale zdobení samotné. V rámci českého zápisného řízení provádí Úřad průmyslového vlastnictví průzkum přihlášky jak po stránce formálních náležitostí, tak z pohledu splnění zápisných kritérií. Není-li v přihlášce zažádáno o odklad zveřejnění, který může činit max. 30 měsíců od data podání nebo ode dne priority, dochází ke zveřejnění průmyslového vzoru současně s jeho zápisem do rejstříku. O zápisu je vydáno jako ochranný dokument osvědčení o zápisu průmyslového vzoru do rejstříku. Stejně jako v ostatních řízeních před ÚPV je proti rozhodnutí o přihlášce možno podat rozklad.
6.6 Zánik práv a výmaz průmyslového vzoru Práva ze zapsaného průmyslového vzoru zanikají ex nunc uplynutím doby ochrany a vzdáním se vzoru oprávněným vlastníkem. Výmazové řízení je řízením návrhovým, podléhajícím principu koncentrace co do odůvodnění a důkazních prostředků. Oproti výmazovému řízení u užitných vzorů není vlastník ve zhoršené pozici v případě, kdy se nevyjádří k obdrženému návrhu na výmaz. To je způsobeno tím, že v rámci zápisného řízení proběhl věcný průzkum přihlášky a tak není potřeba dále zhoršovat postavení vlastníka jako vyvážení jednoduššího zápisného procesu. Mezi důvody, na základě kterých bude průmyslový vzor vymazán, patří nesplnění zákonných požadavků co do zápisných kritérií, předmětu ochrany, neexistence práva vlastníka ke vzoru, kolize se starším vzorem či ochrannou známkou, ale také jedná-li se o neoprávněné užití díla chráněného dle autorského zákona.
6.7 Ochrana autorskoprávní a překryv průmyslových vzorů s ochrannými známkami Alespoň okrajově se zde také pokusím nastínit právní duplicitu, které se dostává předmětům průmyslových vzorů ve vztahu k ostatním prostředkům právní ochrany.
132
Autorskoprávní ochrana průmyslových vzorů Průmyslové vzory, resp. jedinečná díla projevující se svým vzhledem, mohou požívat souběžné překrývající se ochrany prostřednictvím autorského práva a práv k průmyslovým vzorům. Souběh je zakotven i ve Směrnici 98/71/ES a v rámci vnitrostátního práva jej nalézáme v ustanovení § 1 odst. (2) zák. o průmyslových vzorech a v § 105 autorského zákona172. Obě právní úpravy mohou být na sobě nezávislé a liší se ve svých konkrétních důsledcích. Předmětem autorského práva je dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, zatímco předmětem právní ochrany průmyslových vzorů je nový vzhled výrobku nebo jeho části, který má individuální povahu. Rozdílný je vznik ochrany. Ochrana podle autorského zákona vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě a není potřeba jakéhokoliv formálního a registračního aktu. Ochrana průmyslového vzoru vzniká zápisem do rejstříku, ke kterému dochází po podání přihlášky, tedy po provedení formálního aktu. Autorskoprávní ochrana tak bude v případě souběhu vždy předcházet. Výjimkou z pravidla požadavku formálnosti u průmyslových vzorů by byl nezapsaný průmyslový vzor, jehož ochrana, i když proti zapsanému omezená, začíná ke dni zveřejnění, což ho staví na časové linii mezi autorskoprávní vytvoření a zápis do rejstříku u podaných přihlášek. Nejčastěji lze souběh ochran očekávat u děl užitého umění, např. u soch, nábytku, keramiky, šperků, hraček, ale i fotografií. Zajímavého porovnání se nám dostane, podíváme-li se na předmět ochrany a na to, jaké podmínky na něj kladou jednotlivé druhy ochrany. Autorský zákon počítá s podmínkou, kdy předmět ochrany musí být jedinečným výsledkem duševní činnosti a zákon o průmyslových vzorech hovoří o podmínce individuální povahy. Jaký je mezi těmito podmínkami rozdíl? Jsou ekvivalentní, či je lze v nějakém směru podřadit? Při porovnání obou množin dojdeme k závěru, že předměty jedinečné povahy tvoří podmnožinu předmětů majících individuální povahu. Z hlediska zákonů formální logiky a jazykového výkladu obou termínů lze dovodit, že každý předmět, který je jedinečný,
172
zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
133
má současně i individuální povahu173. Vzhledem k uvedenému lze tedy uzavřít, že jedinečnost díla u průmyslového vzoru lze u některých průmyslových vzorů nalézt a tudíž takové dílo může požívat dvojí ochranu. Jednak ochranu průmyslovým vzorem, která je časově omezena na maximálně 25 let nebo ochranu autorským dílem, která je omezena 70 roky po smrti autora. Je nasnadě, že obojí ochrana může působit současně. Z hlediska autorského díla vystupuje osoba jako autor a z hlediska ochrany průmyslovým vzorem je tato osoba označena jako původce. Autor a současně původce se pak může domáhat majetkových práv z obou ochran současně a po zániku ochrany průmyslovým vzorem pak již jen ochrany podle autorského zákona. Průmyslové vzory a ochranné známky Přestože smyslem ochrany průmyslového vzoru je ochrana individuálního a nového vzhledu výrobku a smyslem známkoprávní ochrany je odlišit výrobky a poskytnout spotřebiteli informace o původu či kvalitě zboží, charakter obou ochran navenek směrem k zákazníkovi může v některých kategoriích vyznít podobně tak, že pro stejnou věc se hodí oba druhy ochran. Obě právní úpravy v sobě zahrnují určitým způsobem i ochranu hodnot, k jejichž vyjádření slouží úprava druhá. Průmyslové vzory mají v rámci svého třídníku174 třídu 32 „Grafické symboly a loga, kresby povrchu, zdobení“. U ochranných známek rozlišujeme zase druh ochranné známky „prostorové“, která má charakter průmyslového vzoru. Vzniklou duplicitu může mnohdy přihlašovatel využít ve svůj prospěch a to spíše pro ochranu primárně ochranné známky cestou průmyslového vzoru než naopak175. Ochranné známky se totiž registrují ve spojitosti s konkrétními třídami výrobků a služeb a pouze pro ty následně platí ochrana. Princip ochrany průmyslových vzorů je ale bez ohledu na třídu, ve které je vzor zapsán, a to i přesto, že v rámci přihlášky se zatřídění 173
srov. Koukal, P., Právní ochrana designu – průmyslové vzory, autorská díla. Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2012, str. 50 174
Mezinárodní třídění průmyslových vzorů – tzv. Locarnské třídění, dostupné např. na
http://www.upv.cz/cs/publikace/tridniky/tridnik-prumyslove-vzory.html 175
možnost registrace známek za grafické symboly na poli průmyslových vzorů potvrdil např. Velký
odvolací senát OHIM v rozhodnutí ze dne 10.7.2006 ve věci Lego Iuris A/S vs. Mega Brands Inc. (R 856/2004-G)
134
provádí. Například design karoserie automobilu je tak chráněn bez ohledu na to, zda se jedná o reálný automobil, či plastovou hračku, ve které je průmyslový vzor ztělesněn176. To pak vynikne zejména u loga chráněného jako průmyslový vzor, kterému se de facto dostane ochrany napříč všemi třídami, tedy jako kdyby bylo registrováno podle Niceského třídění ochranných známek pro všechny třídy výrobků177. Problémovost dvojí ochrany se projevuje zejména v oblasti rešerší na přihlašované označení, kdy je třeba počítat s naznačeným překryvem a s tím související potřebou práce s oběma databázemi. Výhodu výše naznačenou limituje také skutečnost, že průmyslové vzory mají omezenou maximální dobu ochrany, kdežto ochranné známky lze po neomezenou dobu prodlužovat. Nejenom český právní řád si je vědom možné kolize obou práv, proto jak v zákoně o průmyslových vzorech, tak v zákoně o ochranných známkách jsou upraveny vztahy týkající se konfliktu dvou zapsaných totožných předmětů. Obecně lze uvést, že ve výmazových řízeních má vždy přednost právo prioritní. Sám nejsem zastáncem využívání naznačené duplicity ochrany průmyslových vzorů a ochranných známek. Nepochybně to přináší řadu výhod a je pochopitelné, že v některých situacích je využití jiného než primárního systému ochrany účelné a nejefektivnější, má-li ale dle mého názoru být dosaženo ochrany tak, jak ji zamýšlel zákonodárce v rámci formování jednotlivých práv, vyplatí se využít vždy ochrany odpovídající většinové povaze předmětu. V neposlední řadě se kritéria zápisné způsobilosti mohou stát pro využití značně omezujícími, kdy např. na překážku registrace loga jako průmyslového vzoru bude jeho delší než zákonné předuveřejnění apod.
6.8 Přihlašování průmyslových vzorů do zahraničí Princip teritoriality ochrany platí samozřejmě i pro průmyslové vzory, proto v případě, kdy chce přihlašovatel dosáhnout i na ochranu v některém dalším státě, musí využít některý z následujících prostředků.
176
třída 12 „dopravní prostředky“ a třída 21 „hračky“
177
z podstaty průmyslových vzorů je vyloučeno zahrnutí tříd služeb z oblasti ochranných známek.
135
Pro zachování práva přednosti slouží k možnosti dalšího podávání již uvedená 6 měsíční lhůta od data podání první přihlášky.
6.8.1 Ochrana národní cestou Jedná se o cestu dle konkrétního národního práva ve vždy určeném daném státě. Podmínky jsou vzhledem k postupnému procesu harmonizace již ve většině zemí obdobné, nejčastějším rozdílem tak budou odlišnosti v procesu zápisného řízení, resp. to, zda národní úřady provádějí věcný průzkum přihlášek. Stejně jako u předchozích kapitol o přímé národní cestě lze konstatovat, že díky rozšířeným regionálním systémům se využití přímých národních cest málokdy přihlašovateli finančně vyplatí. Sice nad rámec čistě národní cesty lze využít i přihlášky regionální, sdružující pod jednou organizací více států. V Evropě to může být jedna přihláška pro státy Beneluxu a v Africe pak pro členské země Africké organizace duševního vlastnictví (OAPI) či země Africké regionální organizace duševního vlastnictví (ARIPO). Regionální systém komunitárního průmyslového vzoru uvádím z pochopitelných důvodů samostatně dále.
6.8.2 Mezinárodní přihláška podle Haagské dohody Mezinárodní systém přihlašování průmyslových vzorů je založen na Haagské dohodě, kterou tvoří tři na sobě nezávislé akty: Londýnský akt z roku 1934, Haagský akt z roku 1960 a Ženevský akt z roku 1999. Česká republika není signatářskou zemí, avšak díky svému členství v Evropské unii, která se stala v roce 2008 členskou stranou Ženevského aktu Haagské dohody, mají čeští přihlašovatelé možnost mezinárodního systému využít. Příslušný pro přihlášky je Mezinárodní úřad duševního vlastnictví (WIPO) v Ženevě, tedy stejná organizace jako má na starosti mezinárodní patentové přihlášky PCT. Oproti mezinárodnímu systému PCT zde není potřeba pokračovat vstupy do národních fází, ale proces centralizovaného řízení o přihlášce zůstává nadále. To znamená, že se na jednom místě neplatí pouze přihlašovací poplatky, ale dochází na
136
jednom místě i prodlužování doby ochrany, čímž má systém fungování mezinárodního úřadu blíže k systému mezinárodních ochranných známek178. Nespornou výhodou pro přihlašovatele je zjednodušení formálních náležitostí a úspora nákladů. V mezinárodní přihlášce dochází k designaci států a mezinárodní úřad provádí formální průzkum přihlášky. Obecně platí, že obsah přihlášky je zveřejněn 6 měsíců po dni zápisu. Datum zápisu do mezinárodního rejstříku se zpravidla shoduje s datem podání přihlášky179. Každý smluvní stát může ochranu zamítnout z věcných důvodů od 6 měsíců od data zveřejnění mezinárodního uložení, pokud si na to nevyhradil lhůtu 12 měsíců. Jelikož čeští přihlašovatelé mají možnost využívat mezinárodního systému poměrně krátkou dobu, je poměrně brzo hovořit o statistikách četnosti využívání, je však nepochybné, že při správně zvolené strategii vzhledem k požadovaným státům a porovnání nákladů na dosažení ochrany jinými cestami se jedná v podobě mezinárodního přihlašování průmyslových vzorů o konkurenceschopný prostředek, jehož využití napomáhá ke zjednodušování systémů ochrany a snižování nákladů na ni.
6.8.3 Komunitární průmyslový vzor Na základě zapsaného průmyslového vzoru Společenství, nebo též komunitárního průmyslového vzoru, lze získat ochranu na celém území Evropské unie. Příslušným k řízení je Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM) sídlící ve španělském Alicante. Kritéria zápisné způsobilosti jsou dle nařízení Rady č. 6/2002 180 obdobná české právní úpravě. Největším rozdílem obou řízení je pak to, že úřad OHIM neprovádí věcný průzkum, nedochází tak ke zkoumání kritéria novosti a individuální povahy. Díky tomu je zápisné řízení jedním z nejrychlejších v oblasti průmyslových práv. Úřad 178
od systému podávání mezinárodních ochranných známek se ale samozřejmě v mnoha směrech také
liší, například mezinárodní přihláška průmyslového vzoru není podmíněna dřívější národní přihláškou. 179
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck,
2011, str. 296 180
Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12.12.2001 o (průmyslových) vzorech Společenství, vychází ze
Směrnice 98/71/ES.
137
OHIM se dokonce chlubí možností zápisu při včasném zaplacení správních poplatků v řádech dnů. Neprovedení věcného průzkumu s sebou samozřejmě nese nejistotu pro přihlašovatele v podobě nevědomosti, zda nejsou již zapsány vzory, které jsou jeho pozdější přihlášce na překážku. Rozsah a doba ochrany jsou stejné, stejně tak jako možnost odkladu zveřejnění o 30 měsíců od podání přihlášky. Unijní vzor nemůže být jako ten český vymazán, ale může být prohlášen za neplatný181 na základě žádosti podané Úřadu nebo soudu pro unijní vzory na základě protinávrhu v řízení o porušení práv. Důvody neplatnosti odpovídají důvodům pro výmaz podle české právní úpravy. Příslušným soudem pro unijní vzory v ČR je Městský soud v Praze, který rozhoduje jako soud prvního stupně, soudem odvolacím je pak Vrchní soud v Praze182. V případě, že je již podán návrh na prohlášení neplatnosti, může kterákoliv třetí strana, která prokáže, že proti ní bylo zahájeno řízení pro porušování téhož vzoru, vstoupit do zahájeného řízení, a to ve lhůtě 3 měsíců od data, kdy bylo řízení proti ní zahájeno. K návrhům na prohlášení neplatnosti dochází velmi často jako k protinávrhům v rámci řízení u příslušných národních soudů v souvislosti s porušováním práv ze zapsaného vzoru. Lehkou odlišnost oproti české právní úpravě můžeme též nalézt v rámci odvolacího řízení, kdy odvolacím orgánem je odvolací senát OHIM, proti jehož rozhodnutí přísluší již jen žaloba k soudnímu dvoru. Výkon z práv unijních vzorů je ponechán vnitrostátnímu zákonodárství. Přestože způsob ochrany komunitárním průmyslovým vzorem je poměrně novou záležitostí (systém byl spuštěn 1.4.2003), stejně jako institut komunitární ochranné známky nalezl širokého využití a těší se zájmu přihlašovatelů.
181
fakticky se jedná pouze o odlišné názvosloví.
182
srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck,
2011, str. 281
138
Nezapsaný průmyslový vzor Obrovskou výjimkou z formální potřeby registrace u dosud nastíněných výsledků tvůrčí činnosti je institut nezapsaného průmyslového vzoru, který funguje v rámci průmyslových vzorů Společenství. Jeho ochrana vzniká bez jakékoliv registrace, tj. bez podání přihlášky či placení poplatku. Za moment počátku ochrany se považuje okamžik zveřejnění, resp. zpřístupnění průmyslového vzoru veřejnosti v EU. Tento institut poskytuje ochranu po dobu 3 let od prvního zveřejnění a uvedenou lhůtu nelze nijak prodloužit. I u nezapsaného vzoru se předpokládá požadavek splnění kritéria novosti a individuální povahy. Práva plynoucí z této ochrany jsou ale podstatně omezena. Jsou zde sice poskytnuta práva majiteli výlučně vzor užívat a zabránit třetí osobě v jeho užívání bez souhlasu, ale zabránění užívání lze použít pouze proti krokům, které pramení z kopírování. Za kopírování lze považovat vědomé úmyslné napodobení/kopírování průmyslového vzoru. Užití se nepovažuje za výsledek kopírování chráněného průmyslového vzoru, pokud vyplývá z nezávislé tvůrčí práce původce průmyslového vzoru, u něhož se lze domnívat, že nebyl obeznámen s průmyslovým vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti majitelem183. To vše klade důraz na zvýšenou opatrnost majitele nezapsaného průmyslového vzoru a zejména na jeho případnou důkazní připravenost vůči eventuálnímu porušovateli. Prostředek ochrany formou nezapsaného průmyslového vzoru je účinný od března roku 2002 a nepochybně přináší nesmírné výhody a alternativní způsob ochrany zejména do odvětví průmyslu, které produkují v krátkých intervalech velké množství produktů, u kterých se nepředpokládá dlouhá životnost a výskyt na trhu. Uchýlit se k této cestě lze také v případě, kdy přihlašovatel opomine v ochranné 12 měsíční lhůtě podat řádnou přihlášku za účelem získání vzoru zapsaného. To vše je vykoupeno krátkou dobou ochrany a omezením práv majitele
183
srov. brožura Průmyslový vzor Společenství, Základní informace o průmyslovém vzoru Společenství a
o přihlašování zapsaného průmyslového vzoru Společenství. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2009
139
7. Zlepšovací návrhy a ochrana práv k novým odrůdám rostlin Zlepšovací návrhy Je ochrana technického řešení formou patentu či užitného vzoru tou jedinou možnou? Ano i ne. Z pohledu registračního principu, či lépe řečeno principu ochrany, který ke svému vzniku potřebuje princip formální registrace, pak ano. Vezmeme-li jako formu ochrany formu utajování, know-how či právě zlepšovacího návrhu, pak zajisté nikoliv. Proto zlepšovací návrhy nejsou institutem průmyslových práv v pravém slova smyslu. Za zlepšovací návrh se pokládají technická, výrobní nebo provozní zdokonalení, jakož i řešení problémů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a životního prostředí, s nimiž má zlepšovatel právo nakládat. Zlepšovací návrhy nepodléhají zápisnému principu a alespoň okrajově je upravuje Část čtvrtá zákona o vynálezech. Z podstaty svého vymezení se řadí na hodnotový žebříček pod užitné vzory, kdy od zlepšovacích návrhů lze očekávat zdokonalení takového charakteru, že by nepřekročila dosavadní stav techniky a nebyla by proto pro účely přihlášky užitného vzoru či vynálezu nová. Důvodem, ze kterého vyvozuji spíše větší pravděpodobnost překážky zápisného kritéria v podobě novosti než vynálezecké činnosti či překročení rámce pouhé odborné dovednosti je přítomnost slovo „zdokonalení“ v definici. Dle mého názoru při pouhém zdokonalení184 nedochází k překonání dosavadního stavu techniky, tím spíše proto, že většinový podíl nového zařízení by představovalo technické řešení zdokonalované. Právům ze zlepšovacích návrhů nesmějí bránit ostatní patentová práva, z čehož lze dovodit, že ochraně bude podléhat pouze zlepšená nástavba a to třeba i již existujícího řešení podléhajícímu ochraně. Zákon ve svém § 73 řeší situaci obdobnou podnikovým vynálezům, a to, kdy zlepšovatel, který je vlastně v slovníčku patentového práva jakýmsi původcem, vytvoří svůj zlepšovací návrh v rámci zaměstnaneckého poměru. V takovém případě, a jestliže se zlepšovací návrh týká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele je zlepšovatel 184
pro ilustraci při té nejnižší možné představitelné úrovni.
140
povinen nabídnout výsledek své zlepšovací činnosti zaměstnavateli. V případě, že zaměstnavatel neuzavře se zlepšovatelem do dvou měsíců od nabídky smlouvu o přijetí nabídky zlepšovacího návrhu a odměně za něj, může zlepšovatel nakládat se svým zlepšovákem bez omezení. Oproti úpravě podnikového vynálezu je patrné, že se jedná o úpravu mírnější. Využití zlepšovacího návrhu bez uzavření smlouvy se zlepšovatelem je využitím bez právního důvodu a zlepšovatel se může domáhat ochrany z porušování práv. Ochrana práv k novým odrůdám rostlin Vzhledem k tomu, že považuji odrůdové právo za lehce se vymezující ze zamýšleného obsahu mé práce, která směřuje spíše k technickým výsledkům tvůrčí činnosti, dovolím si úpravu ochrany rostlin naznačit vskutku stručně a případné zájemce odkázat na zákon č. 408/200 Sb., o ochraně práv k odrůdám, který vychází z principu Mezinárodní úmluvy na ochranu práv k novým odrůdám rostlin a který je koordinován s nařízením Rady (ES) č. 2100/1994. Ochranná práva mohou být udělena pouze k odrůdě, která splňuje znaky novosti, odlišnosti, uniformity a stálosti. Držitelem práv je šlechtitel, který může být jak osobou fyzickou, tak právnickou185. K řízení o udělení ochrany je příslušný Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, který sídlí v Brně. Ochranným dokumentem je šlechtitelské osvědčení a ochrana trvá do konce 25., resp. u některých druhů až 30. roku následujícího po roce, kdy byla udělena.
185
srov. s úpravou původce u vynálezů či užitných vzorů, kdy osoba původce, za kterou by šel považovat
šlechtitel, může být vždy pouze osobou fyzickou.
141
8. Vynucování práv plynoucích z ochrany výsledků tvůrčí činnosti v ČR Na začátek této kapitoly je dobré předestřít, že níže nastíněný systém, za jehož pomoci se lze domoci ochrany výsledků tvůrčí činnosti vůči porušovateli, lze samozřejmě vztáhnout na vynucování práv celého duševní vlastnictví, nikoliv pouze předmětů vyplývajících z povahy této práce. Přestože napříč právními řády různých států se projevují v systému ochrany proti porušování prvky harmonizace186, právní regulace se od sebe velmi liší a je třeba vždy postupovat podle konkrétních vnitrostátních úprav. Porušování průmyslových práv má celou řadu negativních dopadů nejen na samotného majitele práv, která jsou porušována, ale i na případné příjemce-spotřebitele, jež přicházejí do kontaktu s neoprávněným, zkopírovaným a padělaným výrobkem či službou z něj vyplývající. Ohroženy tak jsou zájmy nejen ekonomické187, ale i sociální, zdravotní188, politické a v neposlední řadě i morální. O to více by měla být reálná právní ochrana práv rychlá, efektivní a účelná. Vyvážený systém ochrany by měl být i zajištěn prostředky brzd a protiváh dostatečně proti případnému zneužití. Kopírování má své nepopíratelné historické kořeny a je spravedlivé říci, že technologický rozvoj je mnohdy poháněn právě z titulu kopírování či padělání. Na jedné straně z řad padělatelů, kteří by mohli předmět ochrany potenciálně vylepšit, ale spíše na straně druhé z řad majitelů zapsaných práv, pro které je jednou z možností, jak se ubránit kopírování, je být vždy o krok napřed před konkurencí. Dá se říci, že toto pravidlo je použitelné i pro případ, kdy vynálezce své technické řešení nechrání vůbec. Úprava vynucování práv v českém právním řádu není upravena pouze v jednom předpise, ale nachází se napříč zákony speciálními, ale i obecnými. V rovině nejvyšší, nalezneme základní pravidla ochrany duševního vlastnictví v Listině základních práv a 186
Česká republika je vázána jak mezinárodními smlouvami tak i právem EU
187
v této sféře nejen pro majitele oprávněných práv, ale de facto i pro kupujícího „neoriginálního“, tedy
mnohdy nekvalitního výrobku. 188
padělaná pochybná léčiva porušující patenty jsou asi dosti výmluvným příkladem.
142
svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR – čl. 34 Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem - Hlava čtvrtá - hospodářská, sociální a kulturní práva. Lze tedy hovořit i o ústavněprávní ochraně. Z pohledu prostředků ochrany navazující a dalších druhů práva by se dalo hovořit o následujícím dělení: Soukromoprávní prostředky ochrany Mezi základní speciální zákony na ochranu duševního vlastnictví patří autorský zákon189 a zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví190. Vzhledem k charakteru této práce nás zajímá spíše úprava druhého jmenovaného. Podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je vedle majitele práv oprávněn k vymáhání, jako oprávněná osoba, též např. nabyvatel licence. Z obecných předpisů se pro úpravu civilního řízení použije občanský soudní řád191. Základním soukromoprávním prostředkem je žaloba k soudu, kdy v oblasti průmyslových práv je věcně a místně určen Městský soud v Praze. Nejčastějšími typy žalob jsou:
žaloba na určení – účelem je určení existence či neexistence právního vztahu – např. na určení oprávněného přihlašovatele
žaloba zdržovací – účelem je zákaz nelegální činnosti – např. žaloba na zdržení se neoprávněného užívání patentu
žaloba odstraňovací – účelem je odstranění závadného stavu – např. žaloba na stažení specifikovaného výrobku z trhu
žaloba na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení
mezi další prostředky patří možnost podání žaloby na sdělení informací a v rámci uvedených druhů žalob také institut předběžného opatření
Mezi další soukromoprávní prostředky, v tomto případě jako procesní nástroj k zajištění důkazů, lze použít notářského zápisu. § 78b OSŘ zná též zvláštní úpravu 189
zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů 190
zák. č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu
průmyslového vlastnictví 191
zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
143
soudního zajištění předmětu důkazního prostředku, bohužel vzhledem k chybějící úpravě lhůty pro provedení zajištění soudem se jedná o pro praxi těžce uchopitelnou úpravu192. Častým případem v oblasti porušování průmyslových práv je protnutí s právy na ochranu proti nekalé soutěži. Nekalosoutěžní úprava vychází z obchodního zákoníku193, stojí samostatně vedle úpravy průmyslových práv a v mnoha případech ji doplňuje. Veřejnoprávní prostředky ochrany Veřejnoprávními jsou prostředky práva správního a práva trestního. Prostředky správního práva lze realizovat na základě následujících institucí:
Česká obchodní inspekce
Státní zemědělská a potravinářská inspekce
Celní orgány
Státní ústav pro kontrolu léčiv
Prostředky správního práva mají za svůj jednotící znak neformálnost a relativní levnost řešení, i když vzhledem k povaze řízení jsou většinou nenároková a podatel podnětu se nestává účastníkem řízení, není tak dominus litis. Úpravu trestněprávní roviny zahrnuje trestní zákoník194 ve své Části druhé, Hlavě VI, Dílu 4. Pro naplněný trestného činu je zde vždy vyžadován úmysl a efektivitu těchto prostředků nelze, kromě nejzávažnějších úmyslných případů pirátství, příliš přeceňovat. Lze od nich očekávat z pohledu užívané praxe spíše charakter znepříjemňující či šikanózní a subsidiární k prostředkům soukromoprávním. Závěrem lze shrnout, že úprava v českém právním řádu je na srovnatelné úrovni s dalšími členskými zeměmi EU. Reálnými problémy domáhání se práv jsou pak 192
srov. Dobřichovský, T., Možnosti současné právní ochrany proti pirátství, Nehmotné statky a
průmyslová práva. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010 193
alespoň k datu odevzdání této práce. V současné chvíli je pro budoucí vývoj ochrana proti nekalé
soutěži upravena stejně jako řada dalšího v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., majícím vstoupit v účinnost od 1.1.2014. 194
zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
144
problémy aplikační praxe ze strany příslušných orgánů, velmi špatná dohledatelnost porušovatele či dalších souvisejících informací, případně délka soudních sporů. Za významný pokrok v této oblasti od 1.1.2008 lze považovat centralizaci soudního rozhodování ke speciálně příslušnému soudu, což má za následek zkvalitňování a také ujednocování rozhodnutí. Ochrana dosažených práv je přirozeným krokem každého majitele práv a zejména v oblasti průmyslového vlastnictví se jedná o důležitý prvek mající nemalý vliv na učiněné i budoucí investice, výsledky výzkumu či postavení společnosti na trhu a v očích spotřebitele.
9. Nový občanský zákoník – přinese něco nového do oblasti ochrany výsledků tvůrčí činnosti? Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) je jednou z největších legislativních změn v ČR za poslední desítky let. Zákon vyšel ve Sbírce zákonů částce 33 dne 22. března 2012 a nabýt účinnosti má k 1.1.2014. Bez jakéhokoliv záměru hodnotit kvalitu, smysluplnost či logičnost nejdůležitějšího nového předpisu soukromého práva, nebo přinést kompletní přehled změn, je pro nás potřeba v nové právní úpravě nalézt prvky, které ovlivní postavení a další fungování průmyslových práv a celého duševního vlastnictví. Jsou tam vlastně nějaké? Jak se dotkne změna oblasti předmětů této práce? Dopady, které má nová úprava na oblast duševního vlastnictví, pro náš účel na konkrétní část průmyslových práv v rámci tvůrčí činnosti, jsou několika charakterů. Dopady NOZ jsou buď přímé, tedy kdy je formulačně výslovně použito pojmu duševního vlastnictví, nebo dopady nepřímé. Mezi přímý dopad lze zařadit zejména úpravu licenčních smluv.
145
Za dopady nepřímé lze považovat např. úpravu prvních čtrnácti paragrafů, které obsahují zásady prolínající se všemi soukromoprávními činnostmi a jež budou mít v mnohém vliv např. na fungování Úřadu průmyslového vlastnictví195 či na činnost patentových zástupců196. Nepřímým dopadem bude i úprava otázky vztahu náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění, nemajetkové újmy, smluvního omezení náhrady škody a dalších. Nejvýznamnějším nepřímým dopadem ale bude zakotvení nového členění věcí na hmotné a nehmotné v § 496. Dalším z nepřímých dopadů bude úprava nekalé soutěže, která sice do průmyslových práv nepatří, ale jak již bylo naznačeno, představuje významný nástroj jejich ochrany. Licenční smlouvy a úprava smluv dalších Doposud se úprava licenčních smluv nacházela v obchodním zákoníku197. Oproti té, která je na předměty průmyslového vlastnictví, dochází k rozšíření v pojmenování na výkon práv v rozsahu celého duševního vlastnictví. Ustanovení § 2358 až 2386 NOZ obsahují úpravu typového smluvního licenčního závazku ke všem předmětům absolutních majetkových práv duševního vlastnictví. Vedle sjednocení původně roztříštěné právní úpravy dochází ke kogentnímu vymezení všech podstatných obsahových náležitostí, jejichž nedostatek má za následek neplatnost. Licence je jako relativní závazkové subjektivní právo sama o sobě věcí v právním slova smyslu, a to věcí nehmotnou, stává se vlastnictvím nabyvatele a součástí jeho jmění. Možným je i uzavření licenční smlouvy k předmětu průmyslového vlastnictví teprve v budoucnu vzniklému. Předmětem licence však vždy bude předmět duševního vlastnictví jako takový, nikoliv podaná přihláška198.
195
např. ustanovení § 13 obsahující zásadu legitimního očekávání obdobného posouzení. Přestože otázka
předvídatelnosti soudních a správních rozhodnutí již byla v českém právním řádu obsažena v mnoha nálezech a rozhodnutích, na základě tohoto ustanovení bude muset ÚPV odchylku od běžné rozhodovací praxe řádně doložit argumenty a nepůjde již jen obecně odkázat na odlišnosti případu. 196
zde mám na mysli znění § 5, které posuzuje vyšší úroveň vědomostí u odborníka.
197
v rámci dalších oblastí duševního vlastnictví také v autorském zákoně.
198
výjimkou by byla evropská patentová přihláška, a to avšak pouze díky režimu Revizního aktu Úmluvy
o udělování evropských patentů.
146
Smlouva o dílo s nehmotným výsledkem199 – úprava tohoto druhu smlouvy v českém právním řádu chyběla. Problémem dosavadní právní úpravy smlouvy o dílo bylo, že předmětem mohl být jen hmotně zachycený výsledek činnosti. Sporné bylo dílo svou podstatou nehmotné, kdy výsledek není předán v hmotné podobě. Nyní již není třeba sahat po alternativě smlouvy mandátní či smlouvy nepojmenované, nová úprava stanoví, že výsledek nemusí být hmotně zachycen. Smluvní převod předmětu duševního vlastnictví – jak bude dále vysvětleno, z povahy předmětů duševního vlastnictví jako nehmotných věcí nastává otázka, u kterých předmětů se bude jednat u převodu o smlouvu kupní a u kterých tak jako doposud o smlouvu nepojmenovanou. Věc nehmotná Pojetí věci v právním smyslu patří mezi základní soukromoprávní témata. Výrazu „věc v právním smyslu“ je podstatné to, že se jedná o právní chápání věci. I když toto chápání věci je odlišné od skutečného ztvárnění hmatatelné věci v reálném životě, současná právní úprava věc v právním smyslu pojímala jen jako věc hmotnou. Aktuálně úprava podle nového občanského zákoníku zásadně mění, podobně dosud převažující právní pojímání věci jako věci pouze hmotné a to tak, že věc v právním smyslu právně dělí na věc hmotnou a na věc nehmotnou. I když vzhledem k určitým náznakům dosavadní legislativy se nejedná o zas tak překotnou novinku.
Např. již dnes se
ustanovení o movitých věcech vztahují podle českého práva na cenné papíry a zaknihované cenné papíry jsou naopak věcí nehmotnou. Lze tak v právu cenných papírů předpokládat movitou věc nehmotnou. Stejně tak úprava věci hromadné - podniku, který je tvořen i složkou nehmotnou, která má nemalý význak vzhledem k ocenění majetku podniku. Taktéž je dnešnímu českému občanskému zákoníku znám pojem průmyslové vlastnictví, tzn. vlastnictví nehmotné, pojem, který právně předpokládá existenci věci nehmotné jakožto předmětu subjektivního práva průmyslového 199
pro bližší pohled na tuto problematiku odkazuji na Vojčík, P., Zmluva o dielo s nehmotným
výsledkom vo svetle nového Občianskeho zákonníka Českej republiky, Nový občanský zákoník a duševní vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012, str. 44 a n.
147
vlastnictví. A to i bez ohledu na legální systematiku právních předmětů podle § 118 odst. 1 obč. zák., která je však v rozporu s jiným ustanovením téhož zákoníku anebo, a to zejména, v rozporu s ustanoveními zákoníku obchodního z roku 1991. Můžeme proto říci, že již dnes se v českém právním řádu objevují zřetelné tendence, můžeme říci „přinejmenším“ tendence, aby věc (res) byla opětovně chápána v širším smyslu jako právní předmět majetkový, zahrnující nejen majetek hmotný (v užším smyslu), ale též majetek nehmotný; například ochrannou známku či obchodní tajemství200. NOZ přikročil k širokému pojetí věci v právním smyslu, které nahradí dělení předmětů občanskoprávních vztahů rozlišujících na věci, práva a jiné majetkové hodnoty. Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu. Nehmotné věci jsou pak práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Argumentem pro novou úpravu je skutečnost, že přestože nehmotné věci (např. patent či zaknihovaná akcie) nejsou fyzicky ovladatelným předmětem, nebrání tomu, aby někomu patřily, aby s nimi vlastník mohl nakládat, tzn., aby je užíval, bránil se zásahům ze strany třetích osob, nebo aby je na někoho dalšího převedl. Postavení takového vlastníka se tudíž příliš neliší od postavení vlastníka hmotné věci (např. motorového vozidla)201. Nová úprava však začne a již začala vyvolávat řadu otázek. Pakliže by každá věc, tedy i nehmotná, měla být předmětem vlastnictví podle § 1011 NOZ, vzniká konflikt obecné úpravy vlastnického práva podle § 1012 NOZ s úpravou speciální, která vymezuje práva majitele či držitele práv duševního vlastnictví úžeji. Což tuto zvláštní úpravu neguje. Mimoto schází definice nehmotné věci a důvodová zpráva odkazuje pouze na vymezení a contrario k věci hmotné202.
200
srov. Telec, I., Duševní vlastnictví a jeho vliv na věc v právním smyslu, Právní rozhledy č. 12/2011.
Praha: C.H.Beck 2011 201
srov.
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/vlastnictvi-a-dalsi-vecna-prava/konkretni-zmeny/zmena-
chapani-pojmu-veci.html 202
srov. Boháček, M., Obecné otázky nového občanského zákoníku z hlediska práv k duševnímu
vlastnictví, Nový občanský zákoník a duševní vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012, str. 34
148
K tomuto problému se vyjadřuje např. prof. Ivo Telec s JUDr. Pavlem Tůmou ve svém příspěvku „Licenční smlouva v pojetí nového občanského zákoníku“203. Autoři v rámci pohledu na věc v právním smyslu rozlišují duševní vlastnictví, které: a) je nehmotnou věcí v právním smyslu, jež je předmětem subjektivního absolutního majetkového práva (např. zvukový záznam či ochranná známka) b) je nehmotnou věcí v právním smyslu, jež není předmětem subjektivního absolutního majetkového práva (věc ničí – určena k obecnému užívání či je tzv. zbytkovým majetkem) c) není nehmotnou věcí v právním smyslu, neboť se jedná o odlišnou samostatnou kategorii soukromoprávních předmětů – jde o výtvor (např. vynálezy, designy) Právě vymezení výtvoru jako výsledku duševní tvůrčí činnost, tj. výtvoru lidského ducha, je dokladem, že ve vztahu vymezení pojmu duševního vlastnictví není podmínkou, aby předmět duševního vlastnictví byl vždy zároveň věcí v právním slova smyslu, jak tento pojem chápe NOZ. Výtvor je totiž projevem osobní povahy vyplývajícím z lidské tvorby, který však díky tomu nemůže být věcí v právním smyslu. To je dáno tím, že absolutní majetková práva se sice týkají výtvorů, ale vedle majetkových práv se výtvory dotýkají též práv osobnostních. Podstatnou roli tak zde hraje osobnost tvůrce, původce. Proto lze poznamenat, že ne každá nehmotná věc v právním smyslu může být předmětem vlastnického práva ve smyslu § 1011 a n. NOZ. Přestože předměty duševního vlastnictví či výlučná práva k nim mohou spadat pod rozsah pojmu věci v právním slova smyslu, nelze je chápat jako předmět obecného vlastnického práva ve smyslu občanského zákoníku. Prof. Telec dovozuje, že opačný výklad by byl zcela zjevně v rozporu se smyslem právní úpravy a úmyslem zákonodárce. Podle obecné úpravy vlastnického práva, tedy bez nutnosti kvalifikované teritoriální a placené registrace průmyslových práv, by se totiž dostávalo lepší soukromoprávní ochrany204, nežli by tomu bylo právě u státem udělené průmyslověprávní ochrany. Právní ochrana 203
Telec, I., Tůma, P., Licenční smlouva v pojetí nového občanského zákoníku, Nový občanský zákoník a
duševní vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012, str. 64-94 204
padly by limity v podobě omezené doby platnosti průmyslových práv, včetně pouze teritoriálního
dosahu
149
duševního vlastnictví, tedy úprava speciální, by de facto zhoršovala obecnou soukromoprávní vlastnickou ochranu. Obecná úprava by nahrazovala vybudovaný zvláštní systém ochrany, což zajisté nebylo úmyslem zákonodárce205. S takovýmto závěrem lze jedině souhlasit, neboť naznačené důsledky by měly negativní a hlavně nesmyslný dopad na oblast průmyslových práv. V rovině nadsázky, pro případ, že by se právní teoretici nepřiklonili k výše naznačenému názoru, by se dal použít jako záchranný § 2 samotného NOZ, který staví ochranu obecných hodnot nad doslovný text, a smysl právního předpisu nad jeho formulace. Vzhledem k naznačenému je patrné, že předpokladem zůstává, že pro obor duševního vlastnictví NOZ nepřinese žádnou výraznou změnu, neboť spolu se zdravým rozumem nelze brát nalezený výklad zákona doslova. Nicméně je dozajista bez nutnosti zdůraznění, že konkrétní úprava mohla být v NOZ provedena jinak či lépe.
205
srov. Telec, I., Tůma, P., Licenční smlouva v pojetí nového občanského zákoníku, Nový občanský
zákoník a duševní vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012, str. 80-84
150
Závěr Neustále rostoucí význam hodnoty duševního vlastnictví a jeho ochrany přináší do oblasti řadu aktuálních a nových otázek, na které je potřeba reagovat. Zároveň s tím, zejména z důvodu chybějících legálních definic základních teoretických pojmů duševního a průmyslového vlastnictví, nelze uspokojivě konstatovat, že současná právní materie již obsahuje a vyjasňuje vše, co má a mohla. V předkládané práci jsem se snažil komplexně postihnout problematiku ochrany a nalézt v ní společné prvky, kterými jsou zejména potřeba formálnosti úkonu před orgánem veřejné moci pro samotný vznik, princip poplatkový, princip teritoriality a časová omezenost trvajících práv, která však mají po dobu své platnosti absolutní povahu. Vedle společných prvků bylo třeba ale také poukázat na problematické části a rozdíly a naznačit případnou cestu možného vývoje v této právní oblasti. Z pohledu aktuální problematiky je jasné, že, jak na poli mezinárodním, kde nalézáme nově úpravu evropského patentu s jednotným účinkem či prolamující precedenty v podobě udělovaných nucených licencí, tak na poli vnitrostátním, kde nový občanský zákoník přináší s sebou důslednou potřebu logické interpretace svého znění, se nejedná o vyhaslá témata a že věnovaná pozornost je jistě plně na místě. Postupující harmonizace odstraňuje pomalu stav, který vznikl díky tomu, že tato právní oblast nevznikala v historickém vývoji jako jednotný celek, ale každé z těchto práv vznikalo nezávisle na právech jiných, jako odpověď na potřeby aktuální praxe. Práce se věnuje v rámci svých kapitol základním předmětům, které řadíme do výsledků tvůrčí činnosti, a dle jejich významu dle názoru autora jím také věnuje patřičný rozsah pozornosti. Snaha nalézt společné jednotící prvky a na druhé straně naopak rozdíly jednotlivých právních úprav je vedena otázkami po smyslu 206 právní úpravy a jejím možném dalším směřování.
206
zajímavý pohled na smysl ochrany a další motivační nástroje přinesl před nedávnem uskutečněný
anketní výzkum Technologického centra AV ČR, v rámci něhož bylo dotazováno 207 českých firem zastoupených napříč výrobními obory. Z výsledků vyplynulo například následující: 1) Na hodnotovém
151
Promítnutí praktických příkladů správního a soudního rozhodování má za účel dopomoci k ucelené představě o oboru a úvahové pasáže mají za cíl vzbudit další otázky či diskuse. Oblast ochrany výsledků tvůrčí činnosti jsem si pro svou práci vybral z důvodu na jedné straně obrovského potenciálu a významu a na straně druhé z důvodu opomíjení a okrajovosti, které se jí dostává v rámci ostatních právních oborů zcela neprávem.
žebříčku firem se na prvních místech objevuje dobré jméno firmy, kvalifikace zaměstnanců, jejich loajalita a motivace, finanční zdroje a rezervy. Teprve až za marketingovými postupy a reklamní kampaní se objevují firemní patenty a užitné vzory či vzory průmyslové. 2) Většina firem, i když má dobrý přehled o právech duševního vlastnictví, nevytváří systematický přístup k jejich ochraně a rozvoji. 3) Mezi nejfrekventovanější důvody ochrany duševního vlastnictví patří udržení a ochrana podstatných konkurenčních výhod, ochrana vlastních investic do výzkumu a vývoje a obecné zvýšení prestiže firmy. Teprve až na konci se objevily důvody jako zvýšení šance na úspěch v případě soudních sporů, zisk z prodeje licence nebo usnadnění vstupu na nové trhy či do nového oboru. 4) Zajímavé srovnání přinesly nástroje používané k ochraně inovací, a to zejména při porovnání mezi malými či středními podniky a většími firmami, které mají více jak 250 zaměstnanců. Z výsledků vyplývá, že malé podniky instituty patentů či užitných vzorů mají až na zadních pozicích a za nejpodstatnější považují neustále inovace produkce, náskok před konkurencí a specifické vztahy s dodavateli. Oproti tomu velké firmy, přestože mají též na prvním místě neustále inovování produkce, řadí právní prostředky průmyslových práv do čela žebříčku nástrojů a to hned na druhé a třetí místo. 5) Za nejčastější výhody patentování byly uvedeny: ochrana proti napodobování a kopírování, vylepšení firemní pověsti, blokování konkurence patenty či prevence proti případným soudním sporům. Naopak mezi nejčastější důvody, proč firmy nepatentují, byly zařazeny: patentová ochrana v daném oboru není obvyklá, vysoké registrační a udržovací náklady, velmi rychlý inovační cyklus v daném oboru či že konkurence muže ochranu snadno obejít díky publikování patentu. 6) Sektory průmyslu s největší patentovou aktivitou v rámci průzkumu byly nové technologie a nové materiály (např. nano vlákna), biotechnologie, farmaceutický a kosmetický průmysl, alternativní zdroje a ekologie, elektrotechnika. Oproti tomu v sektoru služeb patenty své místo moc nemají. Z předkládaných výsledků je patrné, že ať už je obecný smysl ochrany jakýkoliv, v rámci konkurenčního prostředí a specifických podmínek trhu či odvětví si žije svým vlastním životem. Finanční situace zejména malých a středních podniků má dopad na volená strategická rozhodnutí a v neposlední řadě vyplývá, že nejčastějšími důvody jsou, spíše než zisk z využití nebo prodeje patentů, důvody defenzivní a strategické.
152
Seznam použité literatury (abecedně dle autorů)
Čada, K., Průmyslově právní informace. Praha: Karolinum, 2002 Čada, K., Knížek, M., Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2001 Jakl, L., Právní ochrany průmyslového a jiného duševního vlastnictví – repetitorium. Praha: MUP, 2011 Jakl, L., Právní ochrana vynálezů a užitných vzorů. Praha: MUP, 2010 Jakl, L., Jansa, V., Úvod do systému právní ochrany průmyslového vlastnictví. Praha: MUP, 2010 Jakl, L., Vývoj v oblasti evropského patentu a patentu Společenství – Soubor vědeckovýzkumných statí. Praha: MUP, 2009 Jakl,
L.,
Licence
v oblasti
práv
k duševnímu
vlastnictví
-
Soubor
vědeckovýzkumných statí. Praha: MUP, 2008 Jakl, L., Evropský systém ochrany průmyslového vlastnictví a jeho vliv na vývoj v České republice, 2. přepracované vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2003 Jakl, L., Sbírka správních rozhodnutí ve věcech průmyslových práv. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1994 Jakl, L. (ed.), Nový občanský zákoník a duševní vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2012 Jenerál, E., Užitné vzory v Evropě, 1. díl. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1999 Jenerál, E., Užitné vzory. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1993 Jenerál,
E.,
Mezinárodní
úmluvy
v patentovém
právu.
Praha:
Úřad
průmyslového vlastnictví, 2009 Horáček, R., Macek, J., Sbírka správních a soudních rozhodnutí ve věcech průmyslového vlastnictví. Praha: C.H.Beck, 2007
Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005
153
Horáček, R., Čada, K., Hajn, P., Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2011
Horáček, R., Macek, J., Biskupová, E., Sbírka správních a soudních rozhodnutí ve věcech průmyslového vlastnictví, II. díl. Praha: C.H.Beck, 2011 Kopecká, S., Ochrana průmyslového vlastnictví v Evropské unii. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2000 Koukal, P., Právní ochrana designu – průmyslové vzory, autorská díla. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012 Malý, J., Oceňování průmyslového vlastnictví – Nové přístupy. Praha: C.H.Beck, 2007 Netušil, J., a kol., Sporná řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1998
Pítra, V., a kol., Ochrana průmyslového vlastnictví I. Praha: SEVT, 1992
Ringl, A., Pítra, V., Vynálezecké právo. Praha: Panorama, 1980 Schneiderová, E., Kučerová, V., PCT Systém mezinárodní ochrany vynálezů. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2006
Špindler, K., Výkladový slovník z oblasti průmyslového a duševního vlastnictví. Praha: Lexis Nexis, 2007
Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek I., páté aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009
Švestka, J., Dvořák, J., a kol., Občanské právo hmotné, svazek III., páté aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009
Telec, I., Přehled práva duševního vlastnictví, I. díl. Brno: Doplněk, 2002 Telec, I., Tůma, P., Přehled práva duševního vlastnictví, II. díl. Brno: Doplněk, 2006 90 let Patentového úřadu v Praze. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2009 V rigorózní práci byly použity právní předpisy platné a účinné ke dni 22. 5. 2013, profesní
předpisy Komory patentových zástupců, správní
rozhodnutí
Úřadu
průmyslového vlastnictví, judikatura soudů ČR a senátů EPO, informační materiály a
154
tiskoviny vydávané Úřadem průmyslového vlastnictví, Světovou organizací duševního vlastnictví WIPO a Evropským patentovým úřadem. Dále autor pracoval s články časopisu Průmyslové vlastnictví, Bulletin advokacie, Právník a Právní rádce.
155
The Abstract Protection of the results of creative work from the view of theory and practice The purpose of my thesis is to analyze the protection of results of creative work, when I try to find the purpose of this protection and take a look at theoretical and practical parts of this sort of law. The thesis is composed of nine chapters, each of them dealing with an autonomous area of protection or with other actual topics. Chapter One is introductory and defines key terms used in the thesis and their systematics. Chapter Two examines with the historical evolution. The chapter consists of three parts. Each part deals with different category. First is general, second is international and third is focused at Czech evolution of legislation. Chapter Three is subdivided into nine parts and provides the main topic of inventions and patents granted to them. Chapter Four concentrates on differences between rules for patent and utility model protection. Chapter Five discuss about the marginal theme of topographies of the semiconductor products. Chapter Six summarizes the head characteristic of industrial designs. The chapter consists of eight parts. Chapter Seven concentrates on also marginal topic of improvement proposal and protection of right for plant varieties. Chapter Eight discuss about the enforcement of right given by formal protection. Last chapter Nine summarizes the new Czech legislation of the Civil Code and the prospective impact in the field of intellectual property. At the conclusion of my thesis I focus on summary of outlined problems and actual topics. The main aim of the thesis is to underline the importance of this are of law, demonstrate some historical solutions and possible solution into future and also interface the theory with the practice.
156
Klíčová slova (The Key Words) Právo duševního vlastnictví / Intellectual property Průmyslové vlastnictví / Industrial property Tvůrčí činnosti / Creative activities Vynález / Invention Patent / Patent Užitný vzor / Utility model Průmyslový vzor / Design model
157
