UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Pracoviště oboru Orální historie – soudobé dějiny
Bc. Solange Petracchi
Roudnické strojírny a slévárny, n. p. a jejich význam pro život místního obyvatelstva v období tzv. normalizace a první fázi transformace
Diplomová práce
Vedoucí práce: Prof. PaeDr. Miroslav Vaněk, Ph.D
Praha 2014
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jsem jen prameny a literaturu, které jsou uvedeny v seznamu pouţitých zdrojů. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně Univerzity Karlovy a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a pouţívána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. Dále prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 19. června 2015
Solange Petracchi ................................................ 2
Poděkování
Poděkování patří v první řadě vedoucímu Prof. PaeDr. Miroslavu Vaňkovi, Ph.D za trpělivost a cenné připomínky a náměty, které pomohly vytvořit tuto diplomovou práci. Dále bych chtěla poděkovat všem narátorům, s nimiţ jsem uskutečnila rozhovor, za ochotu, bez níţ by tato práce nevznikla. Ráda bych poděkovala pracovnicím Městské knihovně v Roudnici nad Labem za laskavé poskytnutí některých materiálů k této diplomové práce. V neposlední řadě děkuji své rodině a nejbliţším za jejich velkou podporu a trpělivost. 3
OBSAH ABSTRAKT ............................................................................................................................................ 5 ÚVOD ..................................................................................................................................................... 6 1. METODOLOGIE ................................................................................................................................ 8 1.1. Výzkumný projekt ........................................................................................................................ 8 1.2. Teoretické zakotvení práce ........................................................................................................... 8 1.3. Techniky sběru dat ....................................................................................................................... 9 1.4. Výběr vzorku a prostředí výzkumu ............................................................................................ 10 1.5. Terénní výzkum.......................................................................................................................... 11 1.6. Analytické a interpretační postupy ............................................................................................. 14 1.7. Hodnocení kvality výzkumu....................................................................................................... 16 1.8. Etické aspekty výzkumu ............................................................................................................. 17 2. VÝVOJ PODNIKU A TZV. NORMALIZACE ................................................................................. 19 2.1. Historie podniku ......................................................................................................................... 19 2.2. Normalizace................................................................................................................................ 23 3. SPOJENÝ ZÁVODNÍ KLUB ROH ................................................................................................. 26 4. PODNIK A SPORTOVNÍ ČINNOST NA PODŘIPSKU ................................................................ 41 5. ROUDNICKÉ STROJÍRNY A SLÉVÁRNY JAKO KULTURNÍ POŘADATEL.......................... 54 6. PODNIKOVÁ REKREAČNÍ STŘEDISKA .................................................................................... 60 ZÁVĚR.................................................................................................................................................. 68 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ....................................................................................................... 71
4
ABSTRAKT
Cílem této diplomové práce je vytvořit analýzu kulturního a společenského ţivota v městě Roudnice nad Labem za doby tzv. normalizace, jenţ pomáhal organizovat místní podnik Roudnické strojírny a slévárny n. p. Práce je zaměřena nejen na kulturní a společenské moţnosti zaměstnanců závodu, avšak rovněţ na všechny obyvatele města v dané době. Obsah je rozdělen do čtyř částí. V první části je popsána spolupráce podniku s místním Spojeným závodním klubem. V druhé části je rozebrán vývoj sportovní činnosti v celém městě. Třetí část se zabývá akcemi organizovanými výhradně samotným podnikem, zatímco část čtvrtá je zaměřena na moţnosti rekreace, které podnik svým zaměstnancům a jejich rodinám poskytoval. Tato část se rovněţ věnuje problematice společenského ţivota a volného času těch, kteří se rekreace zúčastnili. Klíčová slova: Roudnické strojírny a slévárny n. p. – normalizace – orální historie – kultura v Roudnici nad Labem – sport v Roudnici nad Labem.
The aim of this thesis is to create an analysis of cultural and social life in the city Roudnice nad Labem at times of the so called normalization period to which the company Roudnické strojírny a slévárny n. p. was really instrumental. The thesis is focused not only on the cultural and social options of the factory workers, but on all the city residents at that time. Content of the thesis is divided into four parts. The first describes the company’s cooperation with the Spojený závodní klub. The second part analyzes the developement of sport activity throughout the city. The third part deals with the events organized exclusively by the company itself, while the fourth part is focused on the recreational opportunities provided by the company to its employees and their families. This part also deals with the issue of social life and free time of those, who participated in recreation. Key words: Roudnické strojírny a slévárny n. p. – normalization period – oral history – culture in Roudnici nad Labem – sport in Roudnice nad Labem.
5
ÚVOD
Roudnické strojírny a slévárny, n. p. patřily jiţ od zaloţení v roce 1880 Janem Pracnerem, kdy začínal s malou kovářsko-strojnickou dílnou, k nejdůleţitějším faktorům určujícím nejen výši zaměstnanosti, ale téţ sportovní či kulturní a společenský ţivot všech obyvatel města Rournice nad Labem a jeho blízkého okolí. Následně přispěl k rozvoji podniku rovněţ Rudolf Bächer, kdy jiţ podnik postupně zaţíval větší rozmach a určoval tak ještě větší měrou chod celého města. Přestoţe se v Roudnici nad Labem nacházelo a dodnes nachází ještě další závody, Roudnické strojírny a slévárny patřily jiţ tradičně k největším z nich. Můj blízký vztah k podřipskému regionu, který si v minulosti pro své putování vybral rovněţ Praotec Čech, určil výběr tématu pro tuto diplomovou práci. Téma jsem omezila na období tzv. normalizace, neboť je dle mého názoru zajímavé dozvědět se, jakým způsobem se mohl podnik v menším městě vyrovnat s nejrůznějšími restrikcemi a útlakem tak rozporuplné doby, jakou normalizace bezpochyby byla. Vzhledem k tomu, ţe podnik ovlivňoval fungování celého města, zajímám se v této práci nejen o jeho zaměstnance, ale také o ostatní obyvatele města a okolí. V Roudnici nad Labem ţiji od svého raného dětství, proto znám mnoho místních lidí, v čemţ jsem v počátcích výzkumu spatřovala výhodu pro jejich kontaktování, neboť se domnívám, ţe mám určitý vnitřní náhled do dění ve městě. Zároveň byl pro mou osobu výběr místa důleţitý i z toho důvodu, ţe mi umoţnil lépe poznat mé okolí. Současná snaha o oţivení kultury ve městě mě inspirovala k zúţení tématu pouze na kulturně-společenskou sféru, popř. sportovní činnost, jeţ měla tradičně v Roudnici nad Labem velmi bohatou tradici. Vzešlo odsud mnoho známých sportovců a reprezentantů, jejichţ aktivity byly podporovány právě Roudnickými strojírnami a slévárnami. Pro vypracování tématu této diplomové práce byla zvolena metoda orální histrorie, jeţ umoţňuje historický výzkum doplnit o výpovědi svědků či přímo účastníků dané události nebo doby. Tato metoda a její propracované, avšak stále se vyvíjející postupy, díky nimţ získáváme nové informace. Samozřejmě je nutné připomenout, ţe i v rámci této metody je nutné dodrţovat etické zásady při práci s narátory. Orálně-historický výzkum je však úplný aţ poté, co vyuţijeme všech dostupných tištěných pramenů či sekundární literatury, jeţ o tématu hovoří. 6
Hlavní část textu této diplomové práce je rozdělena do čtyř částí, přičemţ v první části je analyzována spolupráce podniku se Spojeným závodním klubem, v němţ se sice sdruţovaly i ostatní podniky, ovšem Roudnické strojírny a slévárny se nejvíce podílely na jeho financování, vzhledem k tomu, ţe se jednalo o největší podnik ve městě. Budově tohoto klubu se téţ říkalo „kulturní dům―, neboť zde byla pořádána mnohá divadelní a zábavní představení. V druhé části se zabývám sporotvními aktivitami, na jejichţ vzniku se podnik podílel, jednalo se o financování či materiální pomoc sportovním oddílům Spartaku Roudnice nad Labem, jehoţ sportovci mnohdy byli zároveň zaměstnanci závodu. Stejně tak pomáhal podnik umoţnit přípravy a organizaci spartakiád. Další část se věnuje akcím, jeţ pořádal výhradně podnik především pro vlastní zaměstnance, přesto se domnívám, ţe i tato část do této práce patří, neboť zaměstnanci byli současně také obyvateli města. Jednalo se o zájezdy na dlouhé i krátké vzdálenosti, exkurze či zájezdy do divadel, k čemuţ bylo vyuţito podnikových autobusů. Poslední část textu je soustředěna na moţnosti rekreace, které zaměstnanci měli. Dp mnoha rekreačních zařízení ve vlastnictví podniku směly jezdit děti zaměstnanců či obecně školy, proto slouţily rovněţ nejširší veřejnosti. Navíc byl během rekerací zčásti zajištěny společenské večery a další aktivity. Tato kapitola se zčásti věnuje volnému času, jenţ účastníci rekreací mohli trávit tak, jak sami uznali za vhodné.
7
1. METODOLOGIE
1.1. Výzkumný projekt Předmětem mého výzkumu je podnik Roudnické strojírny a slévárny, n.p. v Roudnici nad Labem a jeho kulturní a společenský vliv na obyvatele města, ať se jiţ jednalo o jeho zaměstnance či o širokou veřejnost. Pro účely tohoto projektu jsem zvolila rozhovory s pamětníky, kteří byli se závodem spojeni. Vzhledem k dlouholeté tradici roudnického podniku jsem se rozhodla výzkumný projekt omezit na dobu normalizace a rovněţ první léta transforamce. V této práci se zaměřuji především na následující výzkumné otázky: 1) Jaké kulturní a společenské akce Roudnické strojírny a slévárny v této době pořádaly (případně se na nich podílely)? 2) Jak vypadala spolupráce roudnického závodu se Spojený závodním klubem? 3) Do jaké míry měla široká veřejnost moţnost zúčastnit se pořádaných společenských a kultruních akcí? 4) Jakým způsobem podnik podporoval sportovní aktivity? 5) Jak se závod staral o kulturně-společenskou otázku svých zaměstnanců?
1.2. Teoretické zakotvení práce Z důvodu nedostatku pramenů i sekundární literatury zabývající se právě kulturní a společenskou oblastí, jeţ je předmětem mého výzkumu, je pro terénní výzkum vhodná právě metoda orální historie. Orální historie je metoda, jeţ se skládá z řady propracovaných, avšak stále se dotvářejících a vyvíjejících postupů, díky nimţ badatel získává nové a relevantní informace na základě ústního sdělení osob, jeţ se stali svědky či přímo účastníky událostí nebo doby, o nichţ badatel vede výzkum, nebo osob, jejichţ proţitky, názory či postoje a ţivotní směr mohou přinést nové poznatky o zkoumaném tématu.1
1
VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie, Praha 2011, s. 10—11.
8
Archiválie Roudnických strojíren a sléváren byly po zániku závodu odvezeny do Státního oblastního archivu v Litoměřicích, při převozu však bohuţel ke došlo zničení značné části dokumentů. Následně byl zbytek archiválií převezen do mosteckého Státního okresního archivu, jeţ je součástí jiţ výše zmíněného litoměřického archivu. Při mé návštěvě mi byly vydány vybrané dokumenty, avšak zachovány byly především údaje o výrobě, k mnou zkoumanému tématu se zde vyskytovalo pouze malé mnoţství informací. Prostřednictvím Městské knihovny v Roudnici nad Labem a samotnými narátory mi byly laskavě poskytnuty dvě broţury vydané k připomenutí významných jubilejí roudnického podniku. Dále mi byly knihovnou nabídnuty k prostudování kulturní ročenky, jeţ však obsahovaly pouze seznam kulturních programů biografů či pořádaných krouţků.
1.3. Techniky sběru dat Informace byly shromaţďovány formou individuálních rozhovorů vedených mezi mou osobou, tazatelem, a oslovenými narátory. Celý rozhovor byl nahráván na nahrávací zařízení, tento přístup však vyţaduje narátorův souhlas vyslovený podpisem smlouvy, v níţ jsou popsány obené informace o projektu a jeho zadavateli, důleţité součásti, s nimiţ by měl narátor souhlasit, je budoucí umístění nahrávky a rovněţ výsledné zpracování rozhovoru. Vedle rozhovorů byly pro tento výzkum vyuţity také jiţ zmíněné broţury a spolu s nimi nemnohé informace z archivu. Před uskutečněním rozhovorů je téţ důleţité, aby tazatel přistupoval k rozhovorům odpovědně a měl výborné znalosti nejen dané doby, ale téţ pramenů, jeţ má k dispozici. Uskutečněné rozhovory měly podobu částečně strukturovanou, tedy obsahovaly ţivotopisná vyprávění, z nichţ můţeme jednotlivce zasadit do širšího rámce tématu. Tato část by měla být přenechána narátorovi, tazatel by jí měl zajistit volný průběh a příliš do ní zasahovat. Druhá část rozhovoru by naopak měla být více strukturovaná, tedy podobná interview, neboť v ní tazatel připravenými dotazy narátora provádí tak, aby získal co největší počet relevantních skutečností, jeţ odpoví na zadané výzkumné otázky k práci. Dalším rysem rozhovorů vedených orálně-historickou metodou se stává jasná posloupnost a chronologičnost první části rozhovoru, u druhé tento jev není nijak podstatný, coţ znamená, ţe tazatel své dotazy nemusí předkládat v předem sepsaném pořadí. Během nahrávání rozhovoru tazatel výmýšlí nové dotazy, neboť se při něm mohou vyskytnout nové poznatky, o nichţ doposud netušil. Sběr informací prostřednictvím rozhovorů je neustále se vyvíjející proces, v němţ se 9
můţeme často od narátorů dozvědět doplňující informace. Tento postup umoţňuje kvalitativnímu výzkumu, jehoţ součástí je právě orální historie, být pruţným a dynamickým výzkumem. Vzhledem k tomuto rysu se během výzkumu vyskytují nejen výzkumné otázky, avšak téţ hypotézy a nové směry, jimiţ lze výzkum vést tak, aby byla co nejlépe splněna jeho náplň.2 Terénní výzkum je ideálně zahájen tím, ţe si tazatel domluví informační schůzku s narátorem, při níţ je objasněna náplň výzkumného projektu a způsob vedení rozhovoru, zároveň je domluven termín. Ve stanovený den dojde k prvnímu rozhovoru, jehoţ podoba by měla být převáţně ţivotopisná, při níţ tazatel do výkladu příliš nezasahuje. Narátor by tak také měl získat postupně větší důvěru ve vlastní výklad, někteří totiţ mohou zpočátku mít obavy z nahrávacího zařízení. V druhé části prvního rozhovoru je moţné přejít na tazatelovy dotazy. Následně je domluveno druhé setkání, jeţ by se nemělo konat déle neţ měsíc od prvního rozhovoru, ideální doba je čtrnáct dní. Během druhého rozhovoru, který je jiţ téměř celý strukturovaný, se tazatel ptá na nejasnosti, jeţ se vyskytly při prvním rozhovoru, případně na nové poznatky.3 V ideálním případě si tedy tazatel s narátorem domluví dva rozhovory, ovšem v některých případech se tak nemusí stát a dohodnut je pouze jeden rozhovor. Poté je tedy tazatel nucen pracovat pouze s poznatky nashromáţděnými během prvního rozhovoru. V mém výzkumu byl domluven vţdy jeden rozhovor a své narátory jsem oslovovala převáţně osobně nebo telefonicky, moţný však je i kontakt prostřednictvím dopisu.
1.4. Výběr vzorku a prostředí výzkumu Roudnické strojírny a slévárny zaměstnávaly aţ několik tisíc osob, proto jsem se snaţila vybírat narátory z mnoh pozic, jak z prostředí dělníků, tak z vedení podniku. Vybraní narátoři museli samozřejmě v podniku pracovat v době, kterou je vymezen předmět výzkumu. Bohuţel jsem se během vyhledávání narátorů setkala s mnohými případy, kdy jiţ byly osoby, s nimiţ jsem chtěla natočit rozhovor, po smrti. Narátory jsem získávala pomocí tzv. metody „sněhové koule―. Tento postup je vysvětlen tak, ţe jména potenciálních narátorů jsou získávány prostřednictvím jiţ oslovených
2 3
HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace, Praha 2012, s. 48. VANĚK, Miroslav a kol., Orální historie: metodické a „technické― postupy, Olomouc 2003, s. 17.
10
narátorů, kteří nám na ně poskytnou kontakt či alespoň jejich jméno. 4 V mnohých případech jsem nové kontakty získávala od třetích osob, jeţ v Roudnických strojírnách a slévárnách nepracovali, avšak měli v rodině příbuzného nebo známého, jenţ byl zde či ve Spojeném závodním klubu zaměstnán. Mými počátečními záměry bylo oslovit i zástupce široké veřejnosti, tedy osoby, jeţ v podniku nepracovaly. Dalším záměrem bylo do mého výzkumu zařadit rozhovory genderově vyváţené za účelem vyváţenosti sběru dat pro výzkum.
1.5. Terénní výzkum Pro svůj výzkum jsem se snaţila oslovovat především osoby, které byly díky své profesi spojeny s Roudnickými strojírnami a slévárnami, ať jiţ na pozici dělníka či ve vedení podniku nebo nějakým jiným způsobem. Účelem bylo, získat co nejširší pohled na mnou zkoumané téma. Prvním narátorem, jenţ rozhovor poskytl, se jmenoval Jan Rubeš, díky němuţ jsem získala kontakt na Josefa Komárka (viz metoda „sněhové koule―). Následně byla domluvena informační schůzka, které se zúčastnil i zprostředkovatel, a z níţ jsem měla pocit, ţe pan Komárek s rozhovorem souhlasí. Dokonce jsem mu poslala informace o průběhu natáčení rozhovoru prostřednictvím e-mailu. Bohuţel se mi neozval, následkem toho jsem kontaktovala Jana Rubeše a ten se s panem Komárkem spojil, čímţ jsem se dozvěděla, ţe pan Komárek rozhovor nechce poskytnout. Další mnou oslovenou osobou se stal pan Lácha, jenţ byl v dané době mimo jiné malířem, a například jeho obrazy byly vystavovány v pronajaté podnikové místnosti5, sám ale rozhovor nechtěl poskytout. Od něj jsem však získala e-mailové adresy na další dvě osoby, jeţ jsem následně kontaktovala. Prvním z nich byl Jiří Fišera, od něhoţ jsem se dosud odpovědi nedočkala. Druhou osobou byla paní Vlasta Smetanová, jíţ jsem po měsíci emailovou zprávu poslala znovu, neboť poprvé neodpověděla. Dostalo se mi odpovědi, ţe by jí příprava na takový rozhovor zabrala příliš času, neboť by musela navštívit archiv. Rozhovor odmítla. Josef Lansdorf, pracoval jako ředitel a učitel v podnikovém Středním odborném učilišti, rozhovor rovněţ odmítl z důvodu toho, ţe měl obavy z nahrávacího zařízení. Mimo
4 5
VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, s. 140. Rozhovor s Petrem Randákem, vedla Solange Petracchi, 11. března 2015.
11
diktafon by hovořil ochotně, to však nedovoluje metoda orální historie, pomocí které jsem prováděla svůj výzkum. Laskavě mi však zapůjčil nulté vydání časopisu Mladý strojař, vycházejícího v rámci učiliště a broţuru, která byla vydána jako upomínka k stému jubileu Roudnických strojíren a sléváren. Přes třetí osobu jsem získala kontakt na Vratislava Hášu, jenţ s rozhovorem souhlasil, avšak jeho podmínkou bylo, ţe u rozhovoru bude i jiţ zmíněná třetí osoba. Po schůzce se ozval s tím, ţe k rozhovoru přizve ještě další osobu, která by k tématu rovněţ měla co říci. Následně nás dovezl k domu dalšího narátora, Jana Garančovského, kde mělo probíhat natáčení rozhovorů. Dle pravidel orální historie jsem byla připravena uskutečnit rozhovory s kaţdým narátorem zvlášť, bohuţel vyšlo najevo, ţe pan Háša neměl znalosti, které byly nezbytné pro téma této práce. Z tohoto důvodu s třetí osobou odešel do ústranní, abych mohla natočit rozhovor s panem Garančovským, ten však nakonec neměl, co by přímo k tématu řekl. Proto jsem se ho ptala na obecnější témata, abych si případně mohla ověřit výpovědi z předchozích rozhovorů. Podobná situace se během mého výzkumu v terénu vyskytla ještě v dalším případě, kdy mnou oslovený potenciální narátor, pan Kikal, oznámil, ţe by spíše mohl hovořit o výrobě a chodu celého závodu, neţ o kultuře a společenských akcích, jeţ závod organizoval či podporoval. Proto mi s omluvou ještě poskytl kontakt na Petra Randáka, podnikového fotografa, s nímţ jsem rozhovor sice uskutečnila, ovšem předpokládala jsem, ţe narátor bude znát více informací o mém tématu. Rozhovor proběhl v místě jeho bydliště. Dále mi ještě předal kontakt na Karla Frýdu, s nímţ však rozhovor neproběhl, neboť by dle jeho slov neměl ke kultuře ţádné přínosné informace. Dalšími osobami, které byly mnou osloveny v rámci mého výzkumu v terénu, se stali manţelé Kujalovi. Josefa a Jaroslavu Kujalovou znám osobně jiţ několik let. O témtu jsem s nimi hovořila i v minulosti, kdy jsem se zároveň dozvěděla, ţe pan Kujal v podniku pracoval. Oba se tvářili ochotně a zmínili, ţe by mi rádi pomohli. O tom, ţe bych mohla s manţelem natočit rozhovor, jsem se rozhodla aţ po několika měsících, poté, co jsem získala další informace ohledně tématu. Vzhledem k tomu, ţe paní Jaroslava sice v podniku nepracovala, avšak téţ ţila v Roudnici nad Labem v dané době, rozhodla jsem se natočit rozhovor i s ní, abych získala nová fakta i od osob, které s podnikem nebyly spojeny, zároveň i nový náhled na problematiku z perspektivy občana města. Z tohoto důvodu jsem manţele kontaktovala, vysvětlila jim, co mohou od takovéhoto výzkumu očekávat, včetně toho, ţe 12
bych ráda měla rozhovor s kaţdým zvlášť a nabídla jim informační schůzku. Domluvili jsem se, ţe si to oba promyslí a já se jim ozvu po telefonu. Po několika dnech jsem je opět kontaktovala a sjednali jsme si datum schůzky, v rámci které by zároveň jiţ měl být natáčen i rozhovor. Paní Kujalová jiţ měla obavy z toho, ţe by u rozhovorů nebyla s manţelem spoelčně. Vzhledem k tomu, ţe k rozhovoru mělo dojít zhruba po týdnu, ještě jsem paní Kujalové volala, zda datum platí a bylo mi následně řečeno, ţe se rozhovor neuskuteční. Údajně se oběma nelíbil fakt, ţe by byly dva rozhovory a ne jen jeden společný, argumentovala tím, ţe před sebou přeci nemají ţádná tajemství. Proto jsem tedy nabídla z mé strany ústupek, ţe kdyţ jsou manţelé, natočím tedy pouze jeden rozhovor s oběma společně. Ani toto se paní Kujalové nelíbilo, proto argument proti rozhovoru doplnila tím, ţe se údajně oběma z nich „nezdá―, ţe by měli v první části rozhovoru povědět vlastní ţivotní příběh. Vysvětlila jsem jí, co koncept ţivotního příběhu pro orální historii znamená. Vzhledem k tomu, ţe stále nebyla ochotná rozhovor poskytnout, navrhla jsem, ţe ustoupím i z tohoto poţadavku a vynecháme tuto etapu rozhovoru. To jiţ paní Kujalová nevěděla, čím dalším argumentovat, proto mi oznámila, ţe oba si jako lidé, kteří nebyli členy Komunistické strany Československa, nepřejí, aby bylo známo, ţe v době normalizace bylo moţné zúčastnit se nějakých kulturně-společenských akcí, ať jiţ jako člen KSČ nebo jen jako občan bez stranické příslušnosti, či dokonce, ţe byly nějaké akce pořádány. Po takovémto důvodu jsem jiţ přestala naléhat, neboť bylo jasné, ţe rozhovor poskytnout nechtějí. Na tomto místě je ještě důleţité říci, ţe telefonní komunikace probíhala vţdy pouze mezi mnou a paní Kujalovou, s manţelem mi nebylo umoţněno mluvit, proto mi není jeho soukromý názor znám. Dále se domnívám, ţe přestoţe mě paní Kujalová ujišťovala, ţe mezi ní a manţelem neexistují tajemství, zřejmě tomu tak není, neboť v takovém případě by jistě přistoupili na jeden z mých ústupků. Petr Vancl, narátor, jenţ rozhovor poskytl, mi zprostředkoval telefonní hovor s Františkem Zykánem, bývalým ředitelem Spojeného závodního klubu. Bohuţel však z osobních důvodů nechtěl natočit rozhovor. Do vedení tohoto kulturního domu byl dosazen KSČ a ze způsobu, jakým se mnou hovořil, jsem získala dojem, ţe se obává politických otázek, jeţ však nejsou mým primárním tématem. Je moţné, ţe zpětně cítí stud za to, ţe byl členem strany, coţ by mohlo být způsobeno dnešní mnohdy aţ přílišnou kritikou na danou dobu. Navíc se domnívám, ţe jistou roli mohl sehrát i fakt, ţe pocházím ze stejného města, coţ v něm mohlo téţ vzbudit obavy.
13
Během svého terénního výzkumu jsem se setkala i se zdravotními problémy narátorů, v důsledku kterých nemohli rozhovor poskytnout, coţ je však, vzhledem k jejich věku pochopitelné. Rovněţ jsem se setkala i s poměrně bizarním přístupem, kdy jsem s narátorem hovořila po telefonu, vyţádal si čas na promyšlení tématu a poté jsme si měli opět zavolat. Telefon pod mým číslem mi ovšem nezvedl, proto jsem mu telefonovala z pro něj neznámého čísla, tento telefonát následně zvedl, ale kdyţ se dozvěděl, ţe se jedná o mou osobu, hovor ihned ukončil. Místa setkání, kde se natáčely rozhovory jsem nechávala na uváţení narátorů, samozřejmě s ohledem na případnou hlučnost a moţné rušivé okolnosti, které by zhoršily kvalitu nahrávky. Většinou byly natáčeny v domovech narátorů, v některých případech s touto moţností nesouhlasili, proto byl rozhovor uskutečněn v mém bydlišti. Následně jsem informovala všechny (i potenciální) narátory, ţe mé téma se dotýká primárně kulturněspolečenské sféry. Učinila jsem tak proto, aby se nedomnívali, ţe bych je chtěla při nahrávání uvést do rozpaků ohledně politických otázek, a abych tak minimalizovala moţnost odmítnutí rozhovoru. Zároveň jsem v mnoha případech byla nucena učinit mnoho ústupků v samotném vedení rozhovoru, jako například to, ţe mnoho narátorů o vlastním ţivotě bylo ochotno říci jen co nejméně informací, či dokonce někdo nechtěl prozradit vůbec nic. V některých případech byly přítomny třetí osoby, jeţ sice byly odvedeny do jiných prostor, avšak mohly čas od času i přes mé upozornění, ţe nemají do rozhovoru zasahovat ani nijak ho rušit, proces nahrávání byť jen málo ovlivnit. Nicméně bych chtěla poděkovat všem narátorům, kteří mi rozhovor poskytli, neboť mi pomohli docílit vzniku této práce.
1.6. Analytické a interpretační postupy Interpretaci a vyhodnocení shromáţděných dat jsem provedla dle zásad metody orální historie. Poté co proběhlo nahrávání rozhovoru jsem sepsala protokol, do něhoţ se zaznamenávají vyjma údajů o narátorech a samotném rozhovoru, téţ záznamy tazatelových postřehů o celém setkání, jeţ by mohly být v budoucnu důleţité pro následnou analýzu interpretaci rozhovoru. Nahrávání rozhovorů pouze pomocí zvuku má však některá úskalí, neboť zvuk není schopen zaznamenat narátorovu mimiku obličeje, tedy změny ve výrazu obličeje u váţných témat nebo myšlenky a názory vyjádřené právě tímto způsobem. Důleţitá se mohou jevit rovněţ narátorova gesta rukou. Podobné reakce by jinak zůstaly v důsledku 14
zvukového záznamu ztraceny. Dalším tazatelovým krokem, jenţ můţe v analýze a interpretaci najít své uplatnění, je poznámka o tom, v jakém místě se rozhovor uskutečnil, především tehdy, konal-li se v bydlišti narátora. V tomto případě tazatele zajímají postřehy, jeţ by mohly vypovídat o narátorově osobním ţivotě, povaze či pracovním ţivotě. Protokol rozhovoru by měl téţ obsahovat poznámky o veškerých rušivých elementech, jeţ se během pořizování záznamu odehrály. Mohou jimi být například zvonění telefonu či zvonku, různé zvuky z okolí. Je nutné poznamenat si téţ pauzy ve vyprávění, narátorovy mýlky nebo zapomínání vlivem času. Dalším krokem je vyhotovení kompletního přepisu kaţdého rozhovoru, zároveň jsem zde poznamenávala rovněţ pauzy ve vyprávění, veškerá vyrušení či další podobné okolnosti, jeţ se projevily na záznamu, s čímţ jsou spojeny změny nálad narátora, smích či případně pláč. Celkový styl narátorovy mluvy, včetně jeho sdělení musí být vţdy zachován v původní verzi, tato část nesmí být nijak upravována. Následně jsem si přepisy jednotlivých rozhovorů roztřídila dle obsahu tak, aby korespondovaly s textem mé práce. V případě, ţe se v přepisech vyskytly některé pasáţe podobného obsahu u více narátorů, vyuţila jsem tu, jeţ obsahovala co největší počet relevantních informací. Následně jsem tedy zkomparovala všechny přepisy, abych si utvořila celkovou představu o chodu podniku a jeho postupech v kulturněspolečenských otázkách a jednotlivé informace jsem podrobila interpretaci tak, aby korespondovaly a odpovídaly na výzkumné otázky, jeţ jsem si stanovila. Dokumenty patřící k jednotlivým rozhovorům jsou k dispozici na DVD, jenţ je součástí této diplomové práce. Informace získané při kvalitativním výzkumu nemají strukturovanou podobu, jako tomu je u výzkumu kvantitativního, proto je jejich následné vyhodnocení poměrně komplikované. Kvalitativní data zabraňují provedení jejich redukce, vyznačují se tedy kontextuálností. Intepretace dat je proto doplněna o plné citace z rozhovorů, stejně tak jako o výňatky z poznámek utvořených během terénního výzkumu, velmi nápomocny jsou informace získané z dostupných pramenů. Organizace nashromáţděných informací a jejich analýza můţe být často započata jiţ ve fázi akvizice dat. Tento postup pak badatele často posune k novým zdrojům a cestám, jak získat další důleţitá data. Teprve ve chvíli, kdy badatel rozhodne, ţe jiţ má nashromáţděn dostatek dat pro vypracování své práce a splnění cílů výzkumu, přestává dále data sbírat a analyzovat je. Kvantitativní analýza proto spočívá v umění zpracovat informace smysluplným a uţitečným způsobem tak, aby badatel dokázal odpovědět na předem poloţené výzkumné otázky a splnil tak poţadavky výzkumného
15
projektu.6 Prostřednictvím této analýzy dospěju k přehledu kulturních a společenských akcí, které podnik Roudnické strojírny a slévárny pořádaly nejen pro všechny občany města, ale téţ pro vlastní zaměstnance. Zároveň se mohu dozvědět informace i o zkoumané době a zařadit tak kulturní program a výběr těchto akcí i samotný chod závodu do jejího kontextu. Závěr práce pak obsahuje shrnutí těchto poznatků.
1.7. Hodnocení kvality výzkumu Předností kvalitativního výzkumu je vţdy vysoká validita, neboť by tazatel prostřednictvím rozhovorů měl vţdy mít jistotu, ţe získává takové údaje, jeţ si stanovil v úvodu výzkumu. Jestliţe je však rozhovor veden metodou orální historie, je posouzení této validity značně problematické. V této situaci záleţí na jedné straně na schopnostech samotného
tazatele,
jakým
způsobem
vede
jak
rozhovor,
tak
rovněţ
analýzu
nashromáţděných informací. Profesionální zhodnocení těchto dat tazatelem a následná analýza je zde nejdůleţitější. Během práce s rozhovory není moţné vyhnout se komparaci, neboť ta sehrává v rámci výzkumu zásadní roli a přináší mnohdy nové aspekty a informace. Na tomto místě je však nutné poznamenat, ţe pomocí metody orální historie lze dosáhnout obecně platných závěrů.7 Komparace je zde vhodná proto, aby bylo moţné tuto platnost jednoduše prokázat. Dokonce i v případě, ţe při jejím pouţití nedojdě ke shodě, neznamená to, ţe s výzkumem přestáváme. Naopak, neboť se zde otevírá nová cesta pro další bádání a další způsoby intepretace. Podobná je situace u reliability, jeţ je u kvalitativního výzkumu vţdy nízká, coţ je způsobeno faktem, ţe tazatel se vţdy nemusí dopracovat k stejným výsledkům, a to ani v případě, ţe zopakoval rozhovor se stejným narátorem. Kaţdý jednotlivý narátor je jedinečným subjektem výzkumu. Od tazatele se tudíţ očekává, ţe k rozhovoru bude přistupovat
zodpovědně,
ţe
si
nastuduje
co
největší
mnoţství
informací
z
dostupných pramenů a sekundární literatury, které se zabývají zkoumaným tématem. Rovněţ tak musí ke kaţdému rozhovoru přistupovat s co nejvyšší mírou nepředpojatosti. Pro tazatele/badatele je nutné vést si pečlivou evidenci celého výzkumu, včetně archivace nahrávek rozhovorů a veškerých dat, coţ přispívá k udrţení určité míry validity i reliability. Je proto nutné pořídit a zachovat přesné přepisy rozhovorů, deníky z terénního 6 7
HENDL, s. 223. VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, s. 14.
16
výzkumu či protokoly k jednotlivým rozhovorům, díky čemuţ se rovněţ zvyšuje kvalita následných analýz a interpretací.8
1.8. Etické aspekty výzkumu Celý výzkum byl veden metodou orální historie a byly při něm dodrţovány etické aspekty, jeţ tato metoda při práci s jednotlivými narátory předepisuje. Pro přesnost si uveďme několik základních a moţná nejdůleţitějších bodů. V první řadě je nutné narátory řádně informovat o projektu, o jeho základních informací, narátor musí být seznámen s tématem práce a jejími cíly, zároveň i o způsobu, jímţ bude celý projekt veden. Následně je ţádoucí od narátorů získat písemně tzv. informovaný souhlas, jenţ jsem jsem kaţdému předkládala v té podobě, v jaké je oficiálně dostupný a vytvořený Centrem orální historie. Na tomto formuláři se nachází jména tazatele i narátora, popis celého projektu či kdo je zadavatelem projektu apod. Stejně tak se zde zapisuje rovněţ datum a místo, kde byl rozhovor natočen a podepsán formulář. Narátor musí být předem obeznámen s jeho vlastními právy, neboť jím poskytnutý rozhovor je pouţit pro účely dané práce, čímţ za jeho přispění vzniká nový pramen. Zároveň je zde důleţité stanovit, na jakém místě bude nahrávka archivována, a především jakým způsobem bude s nahrávkou nakládáno, tedy k čemu a jak budou pouţity. Narátor svým podpisem stvrzuje, ţe je moţné rozhovor k dané práci pouţít a také to, ţe bude nahrávka uloţena ve Sbírce rozhovorů Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a ve formě zvukového záznamu či přepisu zpřístupněna pro vědecké a vzdělávací účely. Takovýto souhlas je v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů. Rozhovor, u něhoţ nebyl podepsán tento formulář, není moţné pouţít.9 V rámci výzkumu vedeného metodou orální historie je moţné, ţe se badatel setká s odhalením citlivých údajů v osobním ţivotě jednotlivých narátorů. V tomto případě se musí zachovat a respektovat přání narátorů a neposkytovat tyto údaje třetím osobám. Zároveň je nutné, aby se tazatel zavázal, ţe k získaným informacím nebude přistupovat nějakým jiným záměrem. Pouze interpretace rozhovorů, jeţ je pro tuto metodu výzkumu nezbytná, musí být zachována. Narátoři téţ mohou zaţádat o nahlédnutí do zpracovaných přepisů rozhovorů.10
8
VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, s. 194— 195. Tamtéţ, s. 211. 10 Tamtéţ, s. 215. 9
17
Tyto spíše právně etické aspekty by však mělo doprovázet také mravní etické hledisko. Vzhledem k tomu, ţe jsem rozhovory vedla s lidmi pokročilejšího věku, bylo téţ nutné zvolit vůči nim ještě ohleduplnější přístup. Například výběr míst pro natáčení rozhovorů by měl podléhat nejen nezbytným parametrům, jakými jsou míra hlučnosti či případné nejrůznější rušivé okolnosti, ale měla by téţ být vybrána na základě preferencí jak tazatele, tak především narátora. Pokud se jedná o větší vzdálenosti, měl by být tazatel, který se přizpůsobí a na dané místo za narátorem přijede. V mém případě jsem nabízela moţnost nahrávky v mém bydlišti, neboť někteří narátoři měly pochopitelné obavy pustit cizí osobu do svého domu. Tato alternativa byla ve všech případech přijata velmi kladně. Zároveň by narátor nikdy z rozhovoru neměl nabýt pocitu, ţe „pouze― slouţil ke splnění cíle práce, tazatel by k němu měl přistupovat lidsky a hovořit s ním o všemoţných i obecných tématech před i po samotném nahrání rozhovoru. Jiţ konverzace před rozhovorem můţe být velmi cenná, neboť díky ní narátor dokáţe získat větší důvěru ve vlastní řečnické schopnosti či v osobu tazatele. Během rozhovoru je nutné, aby tazatel nechal narátora v klidu hovořit, nemělo by docházet k tomu, ţe mu bude skákat do řeči, nebo dokonce, ţe by narátora příliš opravoval. Dalším aspektem je respektování pauz či přerušení rozhovoru na základě narátorovy ţádosti, pokud je to opravdu nutné. Stejně tak by mělo být tazatelem respektováno narátorovo mlčení ohledně některých citlivých osobních událostech. V případě, ţe by se jednalo o informace důleţité pro průběh projektu, je moţné navrhnout, aby narátor vše pověděl mimo záznam tak, aby tyto údaje mohl tazatel citlivě zpracovat při následné analýze rozhovoru. Samozřejmě je pro tazatele téţ důleţité brát v úvahu fenomén sdílené autority, kdy narátoři hovoří o svých osobních verzích jednotlivých událostí a proţitků, nevypovídají o přesných historických faktech. Je tedy na osobě badatele, jak s tímto fenoménem bude pracovat, neboť i to, ţe se narátor prokazatelně ve svém sdělení mýlí, můţe poté kladně přispět k analýze rozhovoru. Skrze metodu orální historie je rovněţ moţné se zamyslet, proč narátor mylně uvedl obecně známý fakt, jaké pohnutky ho k tomuto kroku vedly.
18
2. VÝVOJ PODNIKU A TZV. NORMALIZACE Roudnické strojírny a slévárny, n. p. jsou podnikem s dlouholetou tradicí, proto je ţádoucí seznámit se s jejich historií a vývojem a získat tak všeobecný vhled do chodu celého podniku a jeho výroby. Zároveň je rovněţ nutné alespoň krátce definovat dobu tzv. normalizace, na níţ je zaměřena tato diplomová práce.
2.1. Historie podniku Oblast Roudnicka v 19. století zaţilo, stejně jako jiné regiony a státy, průmyslový rozmach, jehoţ důsledkem vznikaly na předměstích malé řemeslnické dílny. Historii roudnického podniku Roudnické strojírny a slévárny n. p. počal psát Jan Pracner, kdyţ v roce 1880 zaloţil malou kovářsko-strojnickou dílnu, v níţ zahájil výrobu potahových pluhů a drobného zemědělského nářadí. Tento malý podnik se stal součástí firmy Jan Pracner, řemeslná výroba pluhů, Roudnice n. L. a dodávala své zemědělské výrobky do celého okolí města. Jan Pracner svou dílnu postupně rozšiřoval, avšak vzhledem k finanční zátěţi způsobené plánovaným zdokonalováním a zintenzivněním výroby, se v roce 1885 dosavadní ředitel rozhodl přijmout společníka, jenţ by poskytl potřebné finanční prostředky. Stal se jím Rudolf Bächer. Tímto krokem oba dílnu přetvořili na menší tovární provoz, v němţ bylo zaměstnáno nově aţ 45 zaměstnanců. Firma následně změnila svůj název a nově se jmenovala První česká továrna na pluhy a hospodářské nářadí Jan Pracner a Rudolf Bächer, Roudnice n. L. Spolu s novým spolumajitelem a rozšířením výroby se poté dostavily i pracovní úspěchy mimo české území. Vzhledem k tehdejší sounáleţitosti naší země s Rakouskem Uherskem, obchodovali oba vlastníci továrny v rámci bývalých rakouských zemí, a dokonce se jim podařilo prosadit se i v zahraničí. Rok 1885 zároveň znamenal rozšíření výroby o slévárnu šedé litiny. V roce 1891 došlo k pokojnému rozdělení obou spolumajitelů, coţ s sebou ovšem přineslo i rozkol v podniku. Zatímco Rudolf Bächer dále vyráběl pluhy a orné nářadí, Jan Pracner zaloţil v bezprostřední blízkosti továrnu novou, v níţ započal výrobu secích strojů a rozmetadel umělých hnojiv, rozvoj obou podniků tedy probíhá samostatně. Po této události došlo opět k několika přejmenováním firmy, jejíţ nový název zprvu zněl Rudolf Bächer, továrna na pluhy a slévárna, Roudnice n. L. a od roku 1900 Rudolf Bächer, továrna na pluhy 19
a ocelárna, Roudnice n. L. V témţe roce došlo k další expanzi v Bächerově podniku, kdyţ nechal vybudovat slévárnu oceli, neboť si přál rozšířit výrobní sortiment vlastní firmy, zároveň však k tomuto kroku směřovat také proto, aby mohl výrobou i cenami konkurovat zahraničním výrobcům pluhů, především rakouským a německým. Do továrních provozů ještě nechal přistavět ţelezniční vlečku. Následující roky přinesly podniku další zdokonalování a rozšiřování sortimentu a taktéţ v roce 1891 se firma zúčastnila První jubilejní výstavy v Praze, čímţ se postupně více a více dostávala do povědomí zahraničních zájemců. Otevřela se tak moţnost nových odbytišť, například v Tureckou, Španělsku či Dánsku, ale také ve vzdálené Jiţní Americe. Rudolf Bächer zemřel v roce 1915 a správu firmy si mezi sebe rozdělili jeho tři synové, kteří poté pokračovali ve vedení podniku v otcově duchu. Díky tomu továrna patřila v Evropě mezi největší speciální pluhárny. V roce 1918 zakoupili bratři objekty sousední firmy a v období let 1919 1920 v nich zřizují válcovnu pluţních ostří a výrobna kovadlin z ocelolitiny. Po první světové válce došlo ke zřízení filiálek prakticky ve všech evropských zemích, a dokonce i v severní Africe. Válka a její důsledky však zasáhly i tento podnik, krize totiţ vyvolala velké propuštění zaměstnanců i úředníků. Nicméně v roce 1920 byla uzavřena smlouva na dodávky pluhů se Sovětským svazem11 proto, aby firma po finanční stránce překonala krizi. Jednalo se o vůbec první obchodní dohodu mezi československým podnikem a Sovětským svazem a tato spolupráce trvala do roku 1931, poté SSSR zahájilo vlastní výrobu. Třicátá léta, a především jejich počátek, se v podnikovém ţivotě nesla, v důsledku hospodářské krize, ve znamení častého propouštění zaměstnanců a také klesl odbyt výrobků. Například v roce 1929 zaměstnával podnik 1270 dělníků, v roce 1934 pak pouhých 340. Tato léta ovšem taktéţ přinesla expanzi, kdyţ závod převzal výrobu například klempířských strojů a frikčních lisů od dvou dalších československých firem, čímţ postupně došlo k dalšímu rozvoji a přes počáteční důsledky krize, nakonec v roce 1939 počet zaměstnanců přesáhl 1300. Ovšem v témţe roce se v našem státě začala pod vlivem březnové okupace Československa německými vojsky uskutečňovat politika arizace, v jejímţ rámci byl podnik Bächerových synů předán do německých rukou, konkrétně závod odkoupila firma RinghofferTatra, a. s., Praha-Smíchov a vytvořila tak z roudnického podniku svou pobočku. Na počátku 40. let byla německým vedením výroba pluhů a zemědělských strojů silně
11
Dále jen SSSR.
20
potlačována a od roku 1942 do konce války si válečná situace Německa ţádala, aby podnik pracoval především na válečné výrobě. V srpnu 1945 byl podnik převzat do rukou zaměstnanců jako národní majetek, a zároveň došlo k jmenování národní správy
Národním
správcem se stal dělník Alois Mikula. V lednu následujícího roku došlo k opětovnému přejmenování podniku, který dále působil jako Agrostroj, závody na hospodářské stroje, národní podnik, závod Bächer Roudnice n. Labem a v této podobě byl vyhláškou Ministerstva průmyslu12 začleněn do nově vzniklého podniku Agrostroj se sídlem v Brandýse nad Labem, jenţ sdruţoval všechny větší místní továrny na výrobu zemědělských strojů. Další menší změna nastala po reorganizaci průmyslu v roce 194913, neboť od této doby vznikl nová firma Agrostroj Roudnice n. Labem, národní podnik, Roudnice n. Labem, přičemţ závod Bächer se stal nadřízeným podnikem sdruţujícím další pobočné závody Pracner-Roudnice n. Labem, Astur-Straškov, Vacek- Lysá n. Labem a Jindřich-Mělník. V pozdějších letech došlo opět ke změnám a některé tyto závody byly odloučeny a naopak sloučeny s pobočným podnikem Pracner. V průběhu let se různila i podřízenost rezortním či oborovým orgánům, přičemţ v roce 1958 se stal součástí zastřešující organizace Zemědělské stroje, sdružení národních podniků, Prostějov. Velký příliv financí spojený s modernizací starších objektů a rozšířením podniku o nové započal v roce 1948, kdy se vedení rozhodlo vystavit novou pluhárenskou halu s meziskladem, výstavba se týkala jak technických kanceláří, tak učňovských dílen, ale také závodní kuchyně a jídelny. Samozřejmě byly rozšířeny i další výrobní prostory, jak například kotelna, slévárna ocelolitiny, vývojová dílna, sklad hořlavin, garáţe či nezbytné zdravotní středisko, které poskytovalo podnikovým zaměstnancům péči o vlastní zdraví. Průmyslové formy výroby vedly k inovaci sortimentu, jemuţ se muselo přizpůsobit i vedení roudnického podniku. Z tohoto důvodu byly potahové stroje nahrazovány traktorovými, přičemţ se dbalo na lepší výkonnost. Další oblastí rozvoje podniku, na níţ byl po osvobození republiky opět kladen důraz, se týkala exportu do zahraničí. Konec války a následující období umoţnilo výrobní expanzi, v důsledku které v roce 1959 firma vyváţela prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Motokov pluhy, orné nářadí a náhradní díly do 42 zemí světa. Název Roudnické strojírny a slévárny, národní podnik, Roudnice nad Labem se
12
Ministerstvo průmyslu tuto vyhlášku sice vydalo aţ 7. března 1946, na základě prezidentského znárodňovacího dekretu č. 100 Sb., avšak zpětně s platností právě jiţ od 1. ledna 1946. 13 Sdruţení závodů vstoupilo v platnost k 1. lednu 1950.
21
začal uţívat od 1. ledna 1964 a vzhledem k novému rozšíření14 výrobního sortimentu o výrobu náprav a rámů pro nákladní automobily, byl ROSS, n. p. zprvu organizačně přesunut pod správu výrobněhospodářskou jednotku Střední nákladní automobily Praha, poté pod podobný celek s názvem Československé automobilové závody Praha. Vyráběly se zde například nápravy typu SST pro n. p. AVIA či později ŠKODA RT a taktéţ modifikace MT pro jablonecký podnik LIAZ. V roce 1977 byla zahájena montáţ nových předních náprav ŠKODA řady 100. Automobilový průmysl odebíral zdejší autorámy pro nákladní automobily V3S, pro jejichţ výrobu bylo nutné optimalizovat pracovní prostředí – rámy byly nově nýtovány bezhlučně (tedy alespoň z 60 %), coţ způsobilo utlumení hluku a vibrací. Dělníkům se tak sníţila rizika poškození sluchu a zdraví. V těchto letech byly do výrobního provozu zavedeny také sběrné nádoby na popel a odpadky z domácností, které našly uplatnění u kontejnerů především na panelových sídlištích. Jejich obsah pak dosahoval 1100 litrů. Podnik vynikal, mimo jiţ zmíněných výrobků, také výrobou odlitků kovadlin, které se produkovaly v celém Československu pouze v tomto závodě.15 Zajímavým počinem podniku bylo poskytnutí výrobních hal nacházejících se v dnešní Špindlerově ulici filmovému štábu. Dnes jsou téměř opuštěné. Nicméně v roce 1976 zde byl natáčen známý československý film Marečku, podejte mi pero. Některé prostory byly samozřejmě pro účely filmu více či méně předělány, avšak většina scén z filmu se zakládala na skutečné podobě podniku, dialogů a zvyklostí během běţného pracovního dne.16 Konec historie podniku ROSS, n. p. se začíná psát na konci let osmdesátých. Ještě v roce 1983 byl tovární komplex začleněn pod společnost Agrozet. Ovšem po změnách, jeţ s sebou přinesl konec roku 1989, se podnik jiţ pomalu dostával do finančních problémů kvůli nedostatku východních trhů. Nové poměry v Československu oslabily význam zemědělství, tudíţ zemědělské stroje náhle přestaly být atraktivním artiklem. Přestoţe ROSS, n. p. vyráběl vedle těchto strojů taktéţ nápravy a rámy do nákladních aut, a dokonce poté i speciální nákladní auta, aby se s novým trhem vyrovnal, nepodařilo se pokrýt nastalé ztráty. Nevyhnutelně došlo k propuštění velké části zaměstnanců. Privatizace podnik dosáhl v roce 1994, čímţ se stal akciovou společností s totoţným názvem. Později v roce 1997 se stala majoritním vlastníkem praţská společnost Autovel, bohuţel však podnikatelský záměr vedení této společnosti nevyšel, coţ způsobilo o dva roky později vstup továrny ROSS a. s. do 14
Týkalo se i pozdějších let 70. a 80. Broţury Roudnické strojírny a slévárny, n. p., Roudnice nad Labem z roku 1971 a jubilejní vydaná k stému výročí zaloţení podniku z roku 1980. Autor ani stránkování zde není uvedeno. Odsud převzaté téměř všechny informace o historii podniku. 16 Roudnické strojírny a slévárny (ROSS) aneb jako to bylo [Online, cit. 6. června 2014]. URL:
. 15
22
konkurzního řízení. Přestoţe se některé další firmy snaţily obnovit plnou výrobu, a to i odprodáním některých hal, domů s podnikovými byty či ubytoven nesetkaly se tyto pokusy s ţádným úspěchem.17 V současné době výrobu některých náhradních dílů a pluhů převzala firma ROSS UNIVERSUM Roudnice nad Labem.18
2.2. Normalizace Období normalizace bylo určeno vpádem vojsk sovětských, východoněmeckých, bulharských, polských a maďarských do Československa, které se uskutečnilo 21. srpna 1968. Následující měsíce určily směr nového vývoje, neboť se Československo stalo státem podřízeným Sovětskému svazu a byly potlačeny veškeré demokratizační výdobytky, jenţ vznikly během období tzv. Pražského jara, coţ bylo krátké liberalizační období datované od roku 1967 do roku 1968, především však od ledna 1968, kdy proběhl rychlý vzrůst demokratizace, jiţ přineslo nově zvolené předsednictví ÚV KSČ. Postupně rovněţ došlo k oslabení vlivu opozičních
sil. Období tzv. normalizace je tedy přesněji vymezeno dubnem 1969 aţ listopadem 1989. Nový vývoj ovlivnil rovněţ tisk a média, neboť nově museli členové novinových redakcí svou produkci sami cenzurovat a docházelo k rozsáhlým personálním obměnám nejen v redakcích novin, ale i v rozhlasu či v televizi, kde bylo nutné téţ dodrţovat cenzuru. Zároveň byla odebrána registrace některým periodikům.19 Mezi další charakteristiky tohoto období patřila výměna členských legitimací Komunistické strany Československa, trvající do roku 1970, kterou reţim dosáhl proměny členské základny tak, aby odpovídala novému trendu plné podřízensti Sovětskému svazu. Prověřeno bylo aţ 1,5 milionů legitimací, členská základna se od roku 1968 zmenšila zhruba o půl milionu.20 Ve funkci Prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal v dubnu 1969 reformistu Alexandera Dubčeka Gustáv Husák, za nějţ však byl tento post přejmenován na Generálního tajemníka ÚV KSČ. Gustáv Husák zároveň zastával rovněţ funkci osmého prezidenta republiky, v níţ se stal nástupcem gen. Ludvíka Svobody.
17
Tamtéţ. Historie ROSS [Online, cit. 14. června 2015]. URL:. 19 RATAJ, Jan, HOUDA, Přemysl, Československo v proměnách komunistického režimu, Praha 2010, s. 360. 20 Blíţe viz publikace: MAŇÁK, Jiří, Čistky v Komunistické straně Československa 196—1970, Praha 1997. 18
23
Z rozhovorů, jeţ jsem učinila, bylo zřejmé, ţe kulturní situace v městě Roudnice nad Labem se za normalizace od předchozích let příliš nezměnila, resp. plesy a podobné kulturní akce byly pořádány dále.21 Nicméně zájem obyvatel města o kulturu a sport byl vysoký především v šedesátých a sedmdesátých letech, postupně v následujících letech klesl. Vzhledem k tomu, ţe se změnila doba, změnily se ţivoty a názory lidí, včetně jejich zájmové činnosti. Navíc, jak poznamenal Josef Kapitán, lidé odcházeli, coţ znamenalo, ţe ubývalo jak osob, které by vedly organizaci, tak těch, kteří by se takovýchto událostí zúčastnili.22 Domnívám se, ţe k postupnému klesání zájmu mohl přispět i nový ţivotní směr pozdějších let, jenţ je charakterizován volnými víkendy od roku 1968. V důsledku vyhlášení pětidenního pracovního týdne, měli lidé více času odjíţdět přes sobotu a neděli na chalupy apod., jejichţ rozvoj byl téţ markantní. Zde se mohli věnovat kutilství či pobytu v přírodě.23 Vlastnictví automobilů bylo téţ pro československé rodiny přínosné, neboť zajišťovaly větší mobilitu a snazší přístup k trávení volného času formou výletů, přesunu na chalupu apod. Jinak tomu bylo například během koncertů, kdy zpěváci, hudebníci a umělci museli svůj program vţdy předem předloţit ke kontrole příslušným orgánům, v tomto případě Pražskému kulturnímu středisku, jehoţ byli členem. Ani pořádáné diskotéky pozdějších normalizačních let se neobešly bez dozoru. Dokonce i do tak malého města jakou byla Roudnice nad Labem, příleţitostně zavítali pověření lidé, kteří dbali na dodrţování socialistických norem, na to, aby se mládeţ bavila vhodným způsobem.24 Cílem socialistického reţimu bylo v tomto případě zamezit vzniku výtrţností a nejrůznějších forem protestů, či dokonce odporu. Podívame-li se nyní na důsledky transformace, jeţ završila éru normalizace, zjistíme, ţe mnoho československých podniků dřív či později ukončilo svou čiinost. Během tohoto procesu, který byl zahájen politickými změnami po Sametové revoluci, vznikla myšlenka rozsáhlé privatizace. Do vedení podniků se tak dostali noví lidé, mnohdy mladí a s menším mnoţstvím zkušeností, coţ i po případném jednotlivém prověření uchazečů muselo ovlivnit vývoj závodů. Navíc z rozhovorů s mnou oslovenými narátory plyne, ţe potíţe byly způsobeny i samotným faktem změny, jeţ s sebou mnohdy nese zmatek a nejrůznější dohady
21
Rozhovor s Václavem Palánem, vedla Solange Petracchi, 4. května 2015. Rozhovor s Josefem Kapitánem, vedla Solange Petracchi, 9. března 2015. 23 KNAPÍK, Jiří, FRANC, Martin a kol., Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948 — 1967, Sv. I., Praha 2012, s. 374—375. 24 Rozhovor s Petrem Vanclem, vedla Solange Petracchi, 26. září 2014. 22
24
mezi novými i bývalými člen vedení, stejně tak na úrovni státu a podniku.25 Veškeré tyto doprovodné jevy nijak nepřispívají bezproblémovému chodu továren. Dle mého názoru ovlivnila postupný zánik továren rovněţ změna v orientaci hospodářství státu, které se jiţ nezaměřovalo na těţký průmysl.
25
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem.
25
3. SPOJENÝ ZÁVODNÍ KLUB ROH Spojený závodní klub ROH vznikl v roce 1960 a plnil funkci kulturního domu pro obyvatele Roudnice nad Labem. Vzhledem k tomu, ţe Roudnické strojírny a slévárny, n. p.26 v podstatě jako největší místní podnik řídily ţivot ve městě, a měly tudíţ dostatek financí a zaměstnanců, patřila tato budova převáţně pod správu ROSSu. Svůj podíl, nicméně menší, na činnost klubu však měly také ostatní roudnické závody, jako byla MEVA, Butonie či Glazura. Právě tyto závody odsouhlasily, ţe vedoucí pozici v klubu budou mít Roudnické strojírny a slévárny, n. p. Spojený závodní klub slouţil jako prostor pro realizaci občanů Roudnice nad Labem v oblasti zájmové, stejně tak jako jeho prostřednictvím bylo umoţněno jejich kulturní a zábavní vyţití. Navštěvovat zde mohli řadu krouţků a kurzů či vzdělávacích akcí, přičemţ byl kladen důraz na jejich nepříliš sloţitý charakter, aby bylo umoţněno všem ze všech společenských vrstev, kteří se takových kurzů zúčastnili porozumět danému tématu, a zároveň aby tyto přednášky nepřipomínaly školní prostředí. Hlavní a nejdůleţitější částí se následně po jejich odporezentování staly diskuse, v jejichţ rámci mohli občané či přímo podnikoví zaměstnanci vyjádřit své názory nebo dotazy. Témata byla různorodá, přednášelo se o mnoha oborech z oblastí jak politické, kdy se většinou dotýkala významných výročí a jejich souvislostí, tak také oblasti hospodářské. Pořádány byly taktéţ besedy se známými osobnostmi či divadelní představení, koncerty jak váţné, tak i populární hudby a mnoho dalších kulturních a společenských akcí, jichţ se mohli zúčastnit všichni Roudničané, ať jiţ zaměstnanci podniku či široká veřejnost. Jak mnozí oslovení narátoři zdůraznili, zařízení se stalo středobodem veškeré kultury a společenských akcí ve městě, neboť to v podstatě byla jediná platforma, která v tuto dobu podobné sluţby nabízela. Z toho důvodu byl taktéţ o pořádané koncerty, divadelní představení či krouţky mezi lidmi velký zájem. V pozdější době byl vybudován ještě sportovní areál Pod Lipou, kam byla do sportovní haly přesunuta především vystoupení pozvaných zpěváků, neboť i z kapacitních důvodů se pro takovéto události hodila více právě tato hala. Více k tématu hovořil pan Palán, kdyţ vzpomínal na zhlédnuté koncerty: „[...] Pod tou Lipou, tam byly spíš takový estrádní zá... ty a a...takový vystupování zpěváků eh... já si pamatuju tam tenkrát Zagorová, Bobek, že jo, takový ty eh... Korn a to a ve Spojeným závodním klubu tam spíš šlo o takový divadelní představení, kde dojížděli dojížděli herci nejenom z Prahy, z Ústí a z Teplic třeba, takže... tadyhle po tý stránce
26
V té době ještě pod názvem Agrostroj Roudnice nad Labem, n.p., v roce 1964 došlo k přejmenování na Roudnické strojírny a slévárny, n. p.
26
měl Spojenej závodní klub na starost eh... činnost tadyhletech těch divadelních divadelních eh...―27 Nyní se blíţe podívejme na účel a vznik těchto zařízení. Kulturní kluby byly zřizovány od poloviny 50. let s účelem vytvořit pro občany měst a obcí organizovanou formu trávení volného času. Dle zákona č. 52/1959 Sb. se občané měli v klubech sdruţovat na základě vlastních zájmů. V pozdějších letech se tyto organizace měnily v místo, v němţ se bylo moţné vzdělávat (ovšem stále v mezích socialistického státu a jeho legislativy) a účastnit se zábavných či společenských pořadů. Vzhedem k tomu, ţe v našem případě se jedná o závodní klub Revolučního odborového hnutí28, zřizovatelem tohoto zařízení bylo ROH spolu s místním závodem, čili s Roudnickými strojírnami a slévárnami.29 Přestoţe bylo primárně ţádoucí, aby se v takových klubech sdruţovali pracující podniků, od konce padesátých let se působnost jednotných klubových zařízení rozšířila na celé město a pozornost měli tedy věnovat jak zaměstnancům podniků, tak běţným občanům. Postupně byly slučovány jednotlivé závodní kluby, přičemţ vše řídil jeden, a sice největší, závodní výbor. Ostatní se dění účastnili prostřednictvím svých delegátů. Konaly se zde převáţně koncerty, povídání s umělci, taneční a společenské akce, výlety a zájezdy, ale také zájmové krouţky a kurzy. 30 Dobová publikace nám osvětluje cíle, s jakými byly tyto kluby zřizovány. Pořádané akce měly mít „výchovný smysl― a „ ideový obsah―, důleţitou byla „péče o člověka a jeho třídní uvědomění―.31 Budova Spojeného závodního klubu na dnešním Husově náměstí se dnes nachází na stejném místě jako tehdy a v podstatě má uvnitř stejnou podobu co se týče rozloţení místností. Nachází se zde restaurační zařízení, dříve spíše kavárna a vinárna, které bylo vţdy pronajímáno, předsálí a sál. V patře jsou umístěny kanceláře ředitele kulturního domu a celého vedení. Zevnějšek budovy byl zachován takový, jaký byl v námi zkoumaných letech, samozřejmě však s úpravami fasády a dalších opatřeních nezbytných pro bezpečnost a správný chod kulturního zařízení. V kavárně během sedmdesátých let panovala snaha zlepšit interiér, proto byla zřízena nová betonová podlaha, na níţ pracoval také oslovený narátor Petr Vancl. V období tzv. normalizace se řediteli stali pan Mücke a po něm byl do funkce
27
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Dále jen ROH. 29 FRANC, Martin, KNAPÍK, Jiří, Volný čas v českých zemích 1957–1967, Praha 2013, s. 213. 30 Tamtéţ, s. 224–228. 31 KHECK, Robert, Výchovná a kulturní práce v Revolučním odborovém hnutí, Praha 1959, s. 48 a 65. 28
27
Komunistickou stranou Československa dosazen František Zykán32, po roce 1989 se ředitelkou stala Jana Vanclová. Roudnické strojírny a slévárny zaštiťovaly kulturní dům jak finančně, tak personálně. Veškerá pořádaná představení či koncerty a náklady spojené s pozváním umělců, tisku vstupenek či samotné organizace všech vystoupení hradil roudnický podnik, na vstupenkách (samozřejmě vstupenku na danou akci museli samotní návštěvníci uhradit) a na dalších menších nákladech se podílely taktéţ odborové organizace ostatních roudnických podniků33, či pokud se jednalo o akci mimo kulturní dům, zajišťoval i venkovní prostory. Potřebné finanční prostředky byly shromáţďovány v rámci tzv. Fondu kulturních a sociálních potřeb, který byl spravován v roudnickém podniku. Peněţní obnos zde soustředěný pocházel z více zdrojů, a sice buď přímo z celkové výroby závodu, čili ze zisků, ale také velmi přínosnými se stali sami zaměstnanci Roudnických strojíren a sléváren. Jako členové ROH (tudíţ fond těţil i z pomoci ROH) přispívali z kaţdé vydělané sto koruny svého platu do tohoto Fondu jednou Korunou Československou. Z rozhovoru s panem Palánem je vidět, ţe závod měl aţ dva a půl tisíce zaměstnanců, z toho členy ROH bylo dle jeho výpovědi kolem dvou tisíců čtyřset pracovníků, tudíţ můţeme říci, ţe v rámci zkoumaného podniku byla vybrána velká část financí, ať se jiţ tedy jednalo o finance podnikové, či příspěvky odvedené z platů jeho zaměstnanců.34 K tomuto tématu hovořil krátce i další narátor, Josef Kapitán, jenţ uvedl, ţe zde případně existovala i moţnost obstarání dalších dotací.35 Tento fond však nepomáhal uhradit pouze finanční náklady související s kulturní sférou, díky prostředkům v něm nashromáţděným dostaly také sportovní kluby či oblast sportu obecně svou jak peněţní, tak i materiální pomoc, v důsledku čehoţ se v jejich rámci mohli sportovci své výkony zdokonalovat a v případě nejen zájmu, ale téţ zdatnosti tak byla otevřena cesta k proslavení města Roudnice nad Labem špičkovými profesionály.36 Na některé z nich zavzpomínal pan Palán: „... a akcích, který který tady v rámci eh... Roudnicka a musím říct, že podíl i nejenom materiálově a finanční, tak i takovým způsobem, že tady stěhovali pro ty různý akce... sportovní, myslim sportovní, jo? Takový ty ty eh... špecialisty, který... nebo byli to přední sportovci, jo, vzpomínám na olympionika Vrbu, vzpomínám na olympionika Vencu... veslaře honem no... jéžiš maria... ten mi vypad´ tady to... to se na to... proč jsme se to učili... 32
V rámci svého výzkumu jsem se snaţila zkontaktovat i pana Zykána, bohuţel z několika důvodů rozhovor odmítl. 33 Například se jednalo o Butonii či MEVu. 34 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 35 Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. 36 Více viz kapitola Sportovní činnost na Podřipsku.
28
[smích].―37 Jednalo se o veslaře a olympionika Václava Kozáka, jenţ ve své disciplíně začínal jako mladý muţ právě v Roudnici nad Labem. Následně se zúčastnil Letních olympijských her v roce 1960, kde získal zlatou medaily.38 Nyní se vraťme k podnikovému fondu, neboť je důleţité ještě doplnit, ţe z určité jeho části byly hrazeny téţ zahraniční i tuzemské zájezdy pořádané Roudnickými strojírnami a slévárnami nebo vyuţity byly i finance na postavení či obnovu podnikových rekreačních středisek. Například z něj těţily především Třímany, jimţ dopomohly k vybudování, ovšem za dalšího přispění financí přímo od závodu, také od ROH a v neposlední řadě poskytli své sluţby sami zaměstnanci, protoţe na místo jezdili v rámci brigád a mnohé si zde postavili vlastníma rukama. Stejně tak obstarával případné opravy budovy. Pokud jich byla potřeba, Roudnické strojírny a slévárny delegovaly údrţbáře a další vlastní zaměstnance, kteří se podíleli na obnově budovy kulturního domu a jejího interiéru. V době před revolucí v roce 1989, kdy byla činnost podniku v útlumu, se o tyto opravy starala bytová správa, která dle narátora Petra Vancla dělala servisní práce městu, zároveň pracovníci ROSSu přecházeli do této oraganizace. Později po změně v roce 1989 kuturní zařízení převzalo město, čímţ se změnily zaměstnanecké vztahy a zaměstnanci podniku tak nově spadali pod správu města.39 Soustřeďme se na činnost klubu v jednotlivých zkoumaných oblastech. Divadelní představení patřila mezi oblíbené kulturně-společenské akce, na něţ Spojený závodní klub ve spolupráci s roudnickým závodem zval herce z několika českých měst, jako byly například Ústí nad Labem, Teplice či umělci z praţské metropole. Zajímavé ovšem také byl fakt, ţe klub podporoval rozvoj ochotnického umění, neboť umoţňoval místním amatérským hercům, aby se zde realizovali v tomto odvětví. Dle výpovědi pana Vancla se pravidelně několik nadšených skupin občanů scházelo s cílem nacvičovat divadelní hry, čímţ vzniklo několik ochotnických spolků. Nicméně snaha byla oficiálně podporována moţností večerního vystoupení těchto ochotnických spolků, jehoţ se mohli zúčastnit všichni obyvatelé Roudnicka. Pan Vancl ještě zdůraznil, ţe trávení volného času se dnes poměrně velmi liší od minulé doby, přičemţ minulost kladně hodnotil v tom smyslu, ţe ţivot běţel pomaleji, dnes je naopak vše uspěchané a lidé měli dříve o tyto formy trávení volného času větší zájem, ochotně se shromaţďovali s dalšími lidmi a s velkou chutí se věnovali například ochotnickým
37
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Václav Kozák [online, cit. 5. 5. 2015]. URL:. 39 Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem. 38
29
ale i jiným aktivitám.40 Osobně se domnívám, ţe jeden důvodů, proč bývá dnešní doba takto chrakterizována, můţeme spatřovat v masivním rozvoji technické sféry a její větší blízkosti všech lidí a domácností. S příchodem počítačů, či dokonce moderních chytrých telefonů, ale téţ stále vyšších poţadavků kladených na kaţdého jedince spatřuji, ţe se mezi lidmi vytratila touha aktivně se věnovat svým zájmům, ať jiţ uměleckým či sportovním, především však sdruţovat se s ostaními během těchto aktivit. Dnešní trend náleţí více individualitě. Nezbývá neţ doufat, ţe nám současný ţivotní styl umoţní převzít tyto kladné hodnoty z minulosti a začlenit je do našich ţivotů. Pořádána tedy byla představení nejen amatérských, ale i profesionálních herců. Lidé měli příleţitostně moţnost zakoupit si vstupenku na vystoupení herců dokonce i z Národního divadla v Praze, čímţ se jim naskytla opravdu nebývalá šance spatřit špičkové umělce. Velkou výhodou pro Roudničany také bylo to, ţe pro zhlédnutí těchto představení nemuseli jezdit do Prahy, naopak sami herci přijíţděli za nimi. Například na 18. března 1973 do roudnického kulturního domu byli pozvaní herci Městských divadel praţských, aby zde pro veřejnost ztvárnili hru J. B. Moliéra s názvem Škola pro ţeny.41 Obyvatelé města tak měli moţnost odnést si s sebou pozoruhodné záţitky v pohodlí vlastního kulturního domu. Spojený závodní klub se snaţil vyhovět jak divadelním poţadavkům dospělých, tak i zábavní činnosti dětí, přičemţ právě pro ně byla uspořádána zvláštní představení, jak zmínil i pan Vancl: „ [...] na pana Nevadbu, starýho pana Nesvadbu sme chodili, ten tu byl, Aťka Janoušková sem jezdila eh… snad tu byla i i paní Štáchová s…. panem Kirschnerem s Hurvínkem jednou, ale oni moc nevyjížděli, oni… vím že to byl problém je prostě dostat, protože to jejich divadlo bylo poměrně vytížené, jezdilo do zahraničí, ale když jim někdy něco vypadlo nebo měli odstávku ve svým divadle v Praze, tak byla šance dohodnout a mám pocit, že měli nějakou rekonstrukci ve svým divadle, takže prostě občas…―42 Dětské pořady se zde některá dopoledne konaly také pro školy, které se postupně v sále střídaly. Vedle herců se v budově kulturního domu konaly téţ besedy se zpěváky, herci či hudebníky, které se většinou pro Roudničany vyznačovaly propojením pasivní sloţky, kdy si lidé poslechly připravenou hudební produkci apod., se sloţkou aktivní, coţ znamenalo, ţe se zapojili do diskuse s pozvaným umělcem. Měli tak jedinečnou příleţitost popovídat si s československými celebritami a lépe poznat jejich osobnosti či smysl pro humor. Takto do 40
Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem. Kulturní měsíčník, ročník IX, 1973, vydáno Okresní galerií výtvarného umění v Roudnici nad Labem, č. 1. Za zapůjčení tohoto materiálu děkuji Městské knihovně v Roudnici nad Labem. 42 Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem. 41
30
města příjíţděli například zpěvák Pavel Bobek, u něhoţ je zajímavé, ţe si na jeho vystoupení narátoři vzpomínají jak ze sportovního areálu Pod Lipou, tak ze sálu kulturního domu, tudíţ je moţné, ţe zpěvák navštívil obě místa. Také zde působila hudebnice Lenka Filipová, jeţ zahrála několik písní na kytaru a poté proběhla diskuse. Zajímavostí byl způsob, jakým si zpěváci vybírali, ţe odprezentují své vystoupení. Někteří zpívali na poloviční playback, čili jim bylo puštěno hudební podkreslení a dotyčný, například právě pan Bobek, do něj zpíval naţivo. Jiní zase vyuţili menšího prostoru, který nabízel sál kulturního domu a své písně zpívali celé naţivo. Zástupcem těchto umělců zde byl například zpěvák Josef Laufer. Besedy se zde však konaly i na váţnějsí témata, jezdil sem také Radim Uzel, či sem byli zváni drogoví preventisté.43 Spojený závodní klub zajišťoval ve své budově také organizování zájmových krouţků. Většinou ryze pro dívky a ţeny zde byly otevřeny kurzy šití a střihů, ve kterých mohly zdokonalit své praktické dovednosti. Vedení roudnického Spojeného závodního klubu si přálo, aby jím pořádané kurzy byly kladně hodnoceny, proto se snaţilo získávat co moţná největší počet odborníků v oborech, z nichţ právě své zájmové krouţky pro obyvatele města připravoval. Situaci popsal narátor pan Palán: „[...] maminka se naučí šít a to jo, takže tam vopravdu vznikaly i z těch mladých takový určitý eh... švadlenky, že jo, který dokázaly nejenom sobě ušít, ale šily i to... Protože tam zase byli získáni třeba profesionálové, švadleny, jo a nebo ty krejčí nebo krejčové, já nevím, jak se ten název...―44 Další zajímavý krouţek, tentokrát spíše pro chlapce, který zde vznikl, byl modelářský, v němţ se věnovali sestavování modelů například letadel či lodí, s nimiţ navštěvovali nejrůznější výstavy po celé republice. Domnívám se tedy, ţe jeho vznik a působení souvisí s faktem, ţe je k městu Roudnice nad Labem přidruţeno letiště, proto se zde o takovou formu trávení volného času mohl zrodit zájem místních obyvatel, především mládeţe. Občané se však mohli realizovat i v dalších oblastech, mnozí navštěvovali krouţek kaktusářů, numizmatiků, filumenistů, kteří se zabývali sbíráním zápalkových nálepek, vypsán byl taktéţ krouţek fotografický, pro fanoušky hudby byl připraven kurz hry na klavír a zajímavým se stal kurz psaní na stroji. Lidé se mohli zapsat také do šachového krouţku, v němţ bezpochyby kaţdý potrápil své logické myšlení. V budově Spojeného závodního klubu se téţ konaly šachové turnaje, jeţ mohli jako členové krouţku absolvovat jak zaměstnanci podniku, tak i ostatní Roudničané. Strukturu těchto turnajů nám více přiblíţil Václav Palán: „[...] byli tady šachisti a... nevim ani, jak se jmenujou
43 44
Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem. Viz rozhovor s Václavem Palánem.
31
takový... a ty jezdili i jako na oblasti, voni to měli taky rozdělený jako sportovní jako je liga, že jo divize a liga a to, takže takovýmdle způsobem se eh... todleto dělo―.45 Mezi oblíbené patřil v těchto letech klub filatelistů, jehoţ se zúčastnil i narátor Petr Vancl, jenţ zdůvodnil oblibu této činnosti u dětí těmito slovy: „Děti děti prostě sbírali známky. Přišla jste k trafice a když jste uškudlila nějakou korunu, tak jste si tam mohla vybrat pytlíček a v tom pytlíčku byly krásný barevný známky. Samozřejmě pro… na dnešní dobu bez hodnoty. Dneska by vám numizmatik nebo… nebo filatelista řekl: Tadle mince nebo tadle známka ta má hodnotu, ale není vůbec hezká, jo, ale ale my sme my sme prostě sbírali známky, protože se nám prostě líbily, protože to byl eh… návštěva světa, do kerýho sme se nemohli nijak podívat nebo nepodívali sme se…―46 Toto narátorovo svědectví vypovídá celkem věrně o minulé době, kdy měli lidé velmi omezené moţnosti vycestovat do zahraničí. Napjatá politická situace, v jejímţ rámci bylo moţné navštívit pouze „spřátelené― země, spolu s mnohými restrikcemi, znamenaly pro občany Československé socialistické republiky mnohá omezení a téměř nemoţnost vycestovat například do Spojených států amerických, do dalších západních, a především však do nesocialistických zemí. Prostřednictvím známek, zejména těch barevných, se tak naskytla moţnost objevit vzdálené kraje, zahraniční budovy, lodě a další zbraně či exotickou faunu a děti a dospělí obdivovali rozmanitost, která jim do té doby nemusela být známá. Důleţitou činností z hlediska filatelistů se stalo směňování známek. Kaţdý jedinec se zaměřil na jiný druh známek, jak dále podotkl Petr Vancl „ten sbíral kosmonauty, ten sbíral zvířátka, ten sbíral lodě…―47, proto v tomto odvětví docházelo k čilému směnnému obchodu, coţ se domnívám, ţe také přispívalo k lepší komunikaci mezi osobami a napomáhalo poznávat nové spoluobčany, dokonce zřejmě vytvářet nová přátelství či pevnější svazky, neboť velkou zajímavost spatřuji v tom, ţe například zmíněný narátor zde později našel svou budoucí ţenu. Cestovat za socialistického reţimu v Československu bylo pro obyvatele země poněkud sloţité. Panovaly zde mnohé restrikce a opatření, které omezovaly a výrazně komplikovaly jejich moţnosti vycestovat. Po komunistickém převratu uskutečněném 25. února 1948 se stalo neţádoucím, aby Čechoslováci odjíţděli do kapitalistických států, přičemţ emigrace se stala samozřejmě nepřípustnou. Obtíţe měli však lidé i tehdy, pokud se
45
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem 47 Tamtéţ. 46
32
rozhodli vycestovat do dalších socialistických zemí, jeţ byly začleněny do Rady vzájemné hospodářské pomoci.48 Po smrti Klementa Gottwalda v roce 1953, v němţ zemřel také Josif Vissarionovič Stalin, došlo v politice cestování k menšímu uvolnění, přičemţ byly nově povoleny cesty z humanitárních důvodů do lidovědemokratických zemí a snazší bylo ze stejných důvodů moţné získat vízum pro návštěvu Československa, coţ způsobilo v následujících letech nárůst počtu cest, v roce 1955 to bylo jiţ o 23 %. Zvláštní komise při ÚV KSČ49 jiţ tedy nadále nemohla zkoumat kaţdou jednotlivou ţádost o vycestování, jako tomu bylo doposud. Podrobně se zabývala pouze vystěhovalectvím a spornými případy. 50 Prosinec 1963 znamenal vyhlášení vládního usnesení č. 1076, v jehoţ důsledku se měly stát cesty do ostatních socialistických zemí relativně běţnými, tedy nově se jiţ nemělo jednat o výjimku či odměnu. Během období tzv. Pražského jara proběhla diskuze o tom, ţe by měl mít kaţdý občan právo na cestovní pas a vycestování, netýkalo se to však vojáků v činné sluţbě a dalších případů. V důsledku pozdějšího vývoje v Československu, tj. vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a následnému distancování od všech výdobytků Pražského jara, byly moţnosti cestování opět ztíţeny a omezeny, v podstatě se podobaly těm ustanoveným v roce 1948. Výjimku však představovaly socialistické země, do nichţ měla být turistika podporována, a tím také zvyšována soudrţnost mezi těmito státy.51 Další oblíbenou a hojně navštěvovanou společenskou akcí pořádanou Spojeným závodním klubem se staly taneční kurzy pro mládeţ i starší občany, pokročilé tanečníky. Zde si mohli mladí lidé osvojit základy mnoha tanců i etikety, o tyto kurzy byl velký zájem a dle rozhovoru s panem Palánem muselo být otevřeno aţ pět kurzů. Ostatně zájmu se těšila i druhá kategorie tanečních kurzů.52 Co se týče samotného tanečního prostoru, roudnický sál byl za normalizačních letech vybaven zrcadly po celém jeho obvodu, coţ výrazně usnadňovalo jak práci tanečního mistra, tak i kontrolu drţení těla a celkového dojmu. Takto vybavených sálů se v okolí příliš nevyskytovalo. Bohuţel, jiţ před několika lety byly prostory přetransformovány a zrcadla odstraněna.53 Další navštěvovanou událostí byly dle narátora a pamětníka Jana Rubeše tzv. Šibřinky, na jejichţ organizování se podílel roudnický Spojený závodní klub spolu s členy místního Sokola.54 Jednalo se o tradiční sokolskou zábavu s tancem, při níţ účastníci měli na sobě masky, jeţ si sami vyrobili a slavena byla v období 48
RYCHLÍK, Jan, Cestování do ciziny v habsburké monarchii a v Československu, Praha 2007, s. 84. Ústřední výbor Komunistické strany Československa. 50 Tamtéţ, s. 53–54. 51 RYCHLÍK, s. 65, 81 a 84. 52 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 53 Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem. 54 Rozhovor s Janem Rubešem vedla Solange Petracchi, 6. srpna 2014. 49
33
masopustu.55 Tradičními se staly také plesy, jeţ byly pořádány buď v sále kulturního domu či v budově s názvem Libuše, kde se nacházelo velmi pěkné prostředí pro taneční zábavu. Na tyto plesy byli zváni umělci většinou z Prahy a organizátoři kladli důraz na pokud moţno vysokou úroveň, jak sám přibliţuje pan Palán: „[...] byly tam ty kroužky taneční, předtancovávali, že jo polonaisu a takovýdle ty, takže prostě na úrovni chci říct, že ty taneční a nebo potom ty plesy, který byly, takže skutečně to mělo mělo i úroveň.―56 Své plesy a zábavy si připravovaly i určité zájmové skupiny, jako byli myslivci, motoristi, rybáři, zahrádkáři, ale také sportovci, těchto akcí se samozřejmě zúčastňovala i širší veřejnost města. Ve výše zmíněném rozhovoru opět zaznělo porovnání minulé a dnešní doby, neboť v něm narátor zmínil, ţe na rozdíl od dneška dříve drţeli lidé více pospolu a záměrně vyhledávali různá společenská vyţití za účasti dalších známých, avšak také neznámých spoluobčanů. Jednalo se o výbornou příleţitost, jak si vytvořit dokonce i nová přátelství. Narátor pan Palán charakterizoval atmosféru na těchto plesech tak, ţe se všichni chovali jako „ jedna rodina―.57 Tanečními kurzy a plesy však nekončily příleţitosti pohybových aktivit, které Spojený závodní klub nabízel. Z rozhovorů s obyvateli města, které jsem učinila vyšlo najevo, ţe se zde shromaţďovali členové kuţelkářského klubu. Na pozemku kulturního domu se nacházela poměrně moderně vybavená kuţelkářská dráha, jeţ byla plně automatizována v její kuţelkové části.58 Nyní se podrobněji podívejme na další bezpochyby zajímavou jazykovou aktivitu, jeţ se jeví nevídanou v tak malém městě, jako je Roudnice nad Labem. Spojený závodní klub poskytoval v námi zkoumaných letech své prostory také velmi neobvyklému, přesto lákávému zájmovému krouţku esperanta59, čímţ jsem byla během svého výzkumu velmi překvapená a dle mého názoru se jednalo o poměrně vzácný počin, jenţ bych rozhodně očekávala spíše při větších městech, která jsou většinou více rozvinutá a otevřená novým poznatkům a přístupům. Do vedení výuky byl povolán místní občan, jak narátor Petr Vancl vzpomíná, pan Laube.60 Tento muţ tak přispíval nejen k většímu všeobecnému rozhledu návštěvníků kurzu, ukázal jim cestu, jak se stát součástí něčeho na tehdejší dobu vcelku netradičního a moderního, ale co
55
Slovo pochází ze slovesa šibřiti se, coţ ve staré češtině znamená veselit se. Blíţe k problematice viz např. stránky příbramského Sokola: Šibřinky [online, cit. 24. 12. 2014]. URL:. 56 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 57 Tamtéţ. 58 Jedná se o nezávislé rozhovory mimo nahrávací zařízení, které byly vedeny během terénního výzkumu. 59 Esperanto je mezinárodní uměle vytvořený jazyk. 60 Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem.
34
je důleţitější, umoţňoval jim tak dorozumět se s obyvateli zahraničních zemí, čímţ docházelo k poznávání jiných kultur a mentalit a obecně ţivota v dalších zemích. V rámci vyučování esperanta byly v roudnickém kulturním domě vedeny mnohé přednášky, například Esperanto ve službách české literatury 22. ledna 1975, na nichţ se podíleli praţští esperantisté. O deset let později, konkrétně 1. dubna 1985, se v rámci esperantského klubu diskutovalo na téma Esperanto na odborných konferencích a v září 1986 byl pořádán čtyřdenní terminologický kurz, jehoţ se zúčastnili i cizinci z pěti světových zemí. Organizátorem se stala vědecko-technická sekce Českého esperantského svazu, jenţ sídlil v Praze.61 Domnívám se, ţe díky esperntu došlo k významnému zlepšení statusu či vůbec povědomí o městu Roudnice nad Labem, a to nejen v rámci tuzemska, ale především v zahraničí, jak se dozvíme dále. Činnost roudnického esperantského klubu však pokračovala i po Sametové revoluci z roku 1989. Po nastalém uvolnění poměrů se pan Laube dál prostřednictvím esperanta angaţoval ve vtazích s cizinou a podařilo se mu domluvit přátelství mezi městy Roudnice nad Labem a francouzským Ruelle sur Touvre. Petr Vancl ve svém rozhovoru vzpomíná, ţe šlo tehdy o ojedinělý počin. „A eh… oni začínali vlastně… začínali tu družební historii jako první vůbec, první město v Český republice právě s francouzským městem.―62 Z nezávislých rozhovorů s dalšími obyvateli města jsem se dozvěděla, ţe tato spolupráce trvá do dnešních dní, coţ jiţ zmíněný narátor jen potvrzuje. Pořádány jsou poznávací zájezdy, lidé tak mají moţnost navzájem se navštěvovat a poznávat ţivot, způsob myšlení a ţivotní styl typické pro danou zemi. Taktéţ dalším jevem je vznik trvalých mezinárodních přátelství, která přispívají k většímu kulturnímu porozumění a rozhledu. Díky esperantu pan Laube vytvořil svazek mezi městy, jenţ trvá jiţ přes 20 let. Otevřeny zde byly pro zájemce ovšem i kurzy jazyka německého či samozřejmě s ohledem na tehdejší reţim i jazyka ruského. Svědectví o oblíbenosti právě o tohoto výukového krouţku nám podal pan Kapitán: „[...] tak se tam pořádaly i kroužky vy... výuky jazyka, to jenom němec... nejen německého, ale také ruského. No tak ten... podle zájmu, podle toho zájmu jaký byl, tak podle toho se tomu ehm... věnovala pozornost a podpora. Tak no... no. Ale teď teda jenom mimo... zájem velkej nebyl teda...―63 Zřejmě nechuť k tomuto jazyku
61
NOVOBILSKÝ, Vlastimil, Přehled činnosti v domácím a mezinárodním esperantském hnutí [online, cit. 4. 11. 2014]. URL:< http://www.esperanto.cz/soubory/novobilsky_cinnost-v-esperantskem-hnuti.pdf>. 62 Viz rozhovor s Petrem Vanclem. 63 Viz rozhovor s Josefem Kapitánem.
35
byla vytvořena politickými podmínkami, v nichţ v tuto dobu museli ţít nejen tedy Roudničané, nýbrţ všichni občané Československé socialistické republiky64. Neopomeňme se ovšem zastavit nad způsobem, jakým narátor o krouţku ruského jazyka mluvil. Původně o případném zájmu či nezájmu o tento druh jazyka nechtěl hovořit, dokonce se poté na nahrávce při rozhovoru odtáhl od nahrávacího zařízení, jakoby si nepřál, aby jeho následující hodnocení nebylo slyšet. Ptám se tedy, čím bylo toto chování způsobeno? Podle mého názoru se i po mnoha letech někteří lidé cítí nejistí, kdyţ vypráví o určitých skutečnostech právě z této doby. Jiní mohou mít dokonce i velké obavy říci cokoliv negativního, především veřejně na nahrávku, neboť v sobě mohou ještě mít zakořeněný pocit strachu z následného trestu. Tohoto fenoménu jsem během svého výzkumu byla několikrát svědkem. Při diskusi s potencionálními narátory o poskytnutí rozhovoru jsem se setkala s tímto druhem strachu poměrně často, přičemţ lidé se zřejmě domnívali, ţe od pádu bývalého reţimu ještě neuběhlo tolik let, aby pro ně bylo bezpečné o dané době vypovídat, byť o kultuře. Přestoţe jsem je několikrát ubezpečovala, ţe tématem mého výzkumu není přímo politické dění, spousta dotázaných, buď přímo či nepřímo kvůli tomuto důvodu, rozhovor odmítla uskutečnit. Vedle tohoto jevu se vyskytl i další důvod, který však s předchozím popsaným úzce souvisí, a to konkrétně problém s dvojicí „nahrávací zařízení― a „politické dění a názory na něj―. Tito oslovení občané sice byli ochotní hovořit soukromě se mnou dokonce i o jejich vlastních názorech na dřívější dobu, ovšem v ţádném případě toto nehctěli zopakovat veřejně na nahrávací zařízení. Rozhovor tedy odmítli, neboť v sobě cítili strach, ţe bych při nahrávání mohla mít dotaz právě na toto pro ně zapovězené téma, nebo bychom o něj nějakým jiným způsobem během rozhovoru „zavadili―. Samozřejmě jiní měli i další důvody, proč rozhovor neposkytnout, například jsem se setkala se strachem obecně mluvit na nahrávací zařízení, dokonce i od místního bývalého učitele, jemuţ by mluvení nemělo dělat obtíţe, údajně se ovšem obával, ţe by mohl říci na nahrávku nějaký fakt, v kterém by se zmýlil. Kromě důvodu členství v KSČ65 (popsanou v kapitole o sportovní činnosti) jsem byla svědkem i odmítnutí rozhovoru oběma manţely, kteří si vymysleli dva důvody, proč ho neposkytnout. Jedním z nich byl zapříčiněn mým rozhodnutím, ţe uskutečním dle pravidel Orální historie rozhovor s kaţdým zvlášť, ovšem narazila jsem na odpor manţelky, jeţ argumentovala, tím, ţe manţelé před sebou přeci nemají ţádná tajemství. Poté jsem tedy ustoupila a nabídla jim rozhovor s oběma současně, vzhledem k tomu, ţe se tedy jedná o manţelský pár a následně byla
64
Název Československá socialistická republika vznikl v roce 1960, kdy byla přijata nová československá ústava, a zároveň byl změněn název z původního Československá republika. 65 Jednalo se o Komunistickou stranu Československa.
36
domluvena schůzka. Den předem jsem si danou schůzku ověřila telefonátem, bohuţel mi byl náhle rozhovor odmítnut, s důvodem, ţe oba manţelé nechovají k celé této situaci důveru, přestoţe mou osobu znají jiţ několik let a seznámila jsem je jak s celým projektem (tématem diplomové práce a způsobem, jakým by byl rozhovor proveden), tak také pro jakou školu tuto diplomovou práci píši. Proto mi nezbývá neţ se domnívat, ţe přeci jen před sebou měli manţelé nějaké tajemství, o kterém se báli hovořit před druhým, a především přede mnou jako třetí stranou a nahrávácím zařízením. Druhý důvod odmítnutí se spíše dotýká politické otázky, proto bych toto zmínila v kapitole o sportovní činnosti, v níţ je rozepsáno více těchto případů. Pro úplnost nezbývá neţ dodat, ţe jsem neměla jakoukoliv šanci hovořit přímo jen s manţelem, proto netuším, jaký názor na věc má osobně on, vţdy za oba jednala pouze manţelka, zřejmě má v páru dominantnější postavení. Nicméně nyní se vraťme k pořádání klubových a zábavních činností. Zajímavým počinem Spojeného závodního klubu se stalo organizování všemoţných vědomostních soutěţí, v nichţ si obyvatelé Roudnicka mohli na domácí půdě vyzkoušet, jak moc dobře znají vlastní region. Jednalo se tedy o historicko-geografické soutěţe, jedna z nich, Horova Roudnice, se tématicky věnovala Josefu Horovi.66 Tento český básník, novinář a literární kritik je s regionem úzce spjat, neboť se narodil v obci Dobříň, jeţ spadá pod Roudnici nad Labem. Jeho rodina odsud téţ pocházela, dokonce zde navštěvoval gymnázium, v těchto letech zde také poprvé publikoval své verše. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, ţe se tradice těchto místních vědomostních soutěţí dodrţuje aţ do dnešních dnů, pouze se přesunuly ze zaniklého Spojeného závodního klubu (dnes je dále v provozu jako Kulturní zařízení města Roudnice nad Labem) na pole základních škol, v jejichţ rámci jsem mnohokrát měla tu moţnost zúčastnit se nejen školních, avšak téţ městských kol, v nichţ navzájem soupeřily místní základní školy. Z rozhovoru s panem Palánem se však dozvídáme, ţe v minulosti tyto soutěţe nebyly organizovány výhradně na místní úrovni, neboť na jejich úspěšném průběhu se podíleli profesionální moderátoři známí z televizních obrazovek, kteří sem byli na tuto příleţitost zváni.67 Pro úplnost dodejme, ţe první spuštění československé televize proběhlo aţ 1. května 1953, vlastníci televizních přijímačů mohli spatřit například Františka Filipovského v Moliérově hře Lakomec.68 Samozřejmě šlo ještě v tuto dobu pouze o černobílé vysílání.
66
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 68 ŠTOLL, Martin, 1. 5. 1953 Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa, Praha 2011, s. 108 109. 67
37
Další aktivitou pro mladé pořádánou kulturním domem byly diskotéky, konající se jednou či dvakrát do měsíce. Takovéto hudební večery byl typicé především pro osmdesátá léta, kdy zde začínali působit dýdžejové se svými nahrávakami. Petr Vancl k tomuto tématu v rozhovoru dodal následující: „[...] a začínali jezdit s…, jednak jezdili s vinylama eště, ale začínaly i cédéčka, takže v té době… já sem tam měl pár kamarádů a a dokonce na té diskotéce vždycky ten dýdžej nám třeba půjčil… pučil ňáké to… to echt cédéčko, které prostě zrovna frčelo a my sme si to byli schopni zkopírovat na kazetu nebo na magnetofon, tak… dole v šatně sme měli magnetofon a a… přetáčeli sme to přetáčeli sme to, aby sme sehnali nějakou muziku. Ale tak v… to byla doba, kdy kdy ty diskotéky ty tam docela fungovaly eh…―69 Z pouţité ukázky rozhovoru je velmi dobře vidět, jaké technické moţnosti byly v dané době k dispozici, zároveň však taktéţ fenomén šíření všemoţných populárních nahrávek mezi ostatní osoby. Na druhou stranu se samozřejmě veřejných akcí, na kterých probíhaly besedy, koncerty, divadelní představení či například zmíněné diskotéky, zúčastňovali pověření lidé, jejichţ úkolem bylo na dané místo přijít a zkontrolovat dění, neboť důvodem k tomu byla „ochrana socialistického reţimu―. Takovéto pořádané aktivity totiţ mohly z hlediska socialistického reţimu představovat potenciální nebezpečí, jelikoţ zde byla moţnost, ţe by lidé mohli vést protireţimní diskuze či hrát „škodlivé― písně. Archiv hlavního města Prahy nám v souvislosti s tímto poskytuje informace o zaloţení instituce Pražské kulturní středisko v roce 1962, dříve Kulturní a společenské středisko hlavního města Prahy Slovanský dům a Obecní dům (KAS SOD), které evidovalo a zaměstnávalo umělce a umělecké soubory.70 Zde docházelo dle výpovědi Petra Vancla ke schvalování programů, čili pokud byl umělec obcí či městem vyzván, aby v jejich bydlišti uspořádal pro občany vystoupení, musel napřed předloţit komisi Pražského kulturního střediska itinerář celé akce, coţ v podstatě znamenalo, ţe umělci představili vybraným lidem seznam písní či program besedy. Především se dbalo na jeho dodrţování a na to, aby si během večera vystupující nedovolili šířit názory reţimu nepřátelské. Z tohoto důvodu se mnohdy akcí účastnili zaměstnanci této instituce.71
69
Tamtéţ. RATAJ, Tomáš, RATAJOVÁ, Jana, Kultura v Praze v období 1945–2000, součást článku Vývoj pražské samosprávy, [online, cit. 17. 11. 2014]. URL:. 71 Blíţe viz rozhovor s narátorem Petrem Vanclem. 70
38
Mezi účinkující, kteří také museli svůj program předloţit ke schválení neţ přijeli do Roudnice nad Labem, se zařadilo například duo Kamélie, ve sloţení Dana Vlková a Hana Buštíková. Dále město navštívili zpěvák Karel Zich, Michal David, Iveta Barotošová spolu s Petrem Sepéšim či hudebnice Lenka Filipová72. Se všemi umělci byly sepisovány smlouvy před vystoupením a současně většinou věnovali Spojenému závodnímu klubu svou fotografii s podpisem či dokonce někdy i věnováním. Vše se pečlivě ukládalo do knih autogramů, z nichţ některé zůstaly ve vlastnictví rodiny Vanclových.73 Domnívám se, ţe se pro Roudničany jedním z nejzajímavějších představení na půdě budovy Spojeného závodního klubu stalo vystoupení známého zpěváka a tanečníka Ondřeje Havelky, jenţ od sedmdesátých let působil s Originálním pražským synkopickým orchestrem, s nímţ taktéţ navštívil zkoumané město. Přestoţe byl tehdy pozván poprvé, připravil pro veřejnost poutavé přivítání. Pianino bylo vyneseno ven před budovu, druhý klavír – křídlo bylo ponecháno v sále a červený koberec rozvinut také před budovou. Ondřej Havelka zpíval a zval všechny na představení s tím, ţe uvnitř kulturního domu bude pokračovat. Při tomto všem hrál pianista na pianino a lidem tak oţivil své představení, tudíţ si ho většina zapamatovala. Poté jezdil do Roudnice nad Labem kaţdoročně, avšak poslední představení se jiţ uskutečnilo v prostorách kinosálu Sokol a z důvodu zdejšího nedostačujícího zázemí pro vystupujcí jiţ zde později Ondřej Havelka nevystupoval.74 V době do Sametové revoluce v roce 1989 tedy kulturní středisko fingovalo jako platforma pro konání koncertů a dalších zábavních představení. Po následných změnách, které s sebou revoluce přinesla, přemýšlelo vedení roudnického kulturního domu, jakým způsobem přivést více peněz do oblasti kultury. Finanční prostředky byly vţdy velmi důleţité pro fungování všech odvětví, především toho kulturního. Z tohoto důvodu zde dle výpovědi pana Vancla ředitelka rozhodla o otevření půjčovny šatů. Interiér budovy byl přestavěn tak, aby zde bylo moţné vystavovat například svatební a další šaty.75 Lidem se tak naskytla příleţitost přímo na místě si vybrat z oděvů, které na poţadovanou událost potřebovali, aniţ by platili plnou cenu za nový oblek či dámské šaty. Následky Sametové revoluce zapříčinily mj. také mnoho administrativních změn v oblasti kultury, neboť do jejího vypuknutí město Roudnice nad Labem spravovalo dva 72
Za poskytnutí archivních materiálů ze soukromého archivu s podpisy a fotografiemi umělců děkuji panu Petru Vanclovi. 73 Tamtéţ. 74 Tamtéţ. 75 Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem.
39
biografy s názvy Sokol a Svět, které byly po revoluci správně přiřazeny pod kulturní dům, a zároveň pod správu města. Kino Sokol však předtím hostilo ve svých prostorách několikeré akademie, a to akademie ţáků základních škol, kteří spolu s učitelkami jednou ročně připravovali pro rodiče různá představení – od divadla, tanečních kreací po zpěv. Konaly se tu však i sokolské akademie a také koncerty jazzové hudby, převáţně však aţ po roce 1989, zatímco koncerty váţné hudby se konaly v sále Spojeného závodního klubu, neboť zde bylo větší jeviště, dokonce i prostor pro orchestr pod pódiem a celkově tento prostor v porovnání s kinosálem působil komornějším dojmem76. Vrátíme-li se do období porevolučních změn, kino Svět bylo navráceno v rámci restitucí do soukromých rukou a nadále zde byly pod novým názvem Piko pořádány diskotéky. Vybavení bývalého kina Svět bylo převezeno do kina Sokol a pouţito v případě poškození stávající techniky jako náhrada.77 Roudnické strojírny a slévárny přes Spojený závodní klub kulturu v městě Roudnice nad Labem podporovaly a přispívaly na ni jak finančně, tak materiálně. Peněţní náklady byly hrazeny téţ z podnikového fondu ROH, z něhoţ se financovaly opravy budov, doprava za kulturou či dokonce příspěvky na vstupenky. Dodejme, ţe nejrůznějších představení se mohli zúčastnit nejen podnikoví zaměstnanci, nýbrţ také ostatní občané Roudnicka, bez ohledu na to, zda byli či nebyli členy KSČ.
76 77
Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem.
40
4. PODNIK A SPORTOVNÍ ČINNOST NA PODŘIPSKU Roudnické strojírny a slévárny, n. p. umoţňovaly mimo pracovní dobu nejen se zúčastňovat kulturních akcí na půdě Spojeného závodnéího klubu, jak jiţ bylo výše zmíněno, avšak také svým zaměstnancům a učňům vlastního podnikového středního odborného učiliště nabízelo mnohostranné sportovní vyţití. V rámci pracovního kolektivu se utvářela druţstva hráčů například ledního hokeje či kopané a dalších sportů. Kořeny sportovních aktivit podporovaných roudnickým podnikem sahají aţ do samého počátku historie tohoto závodu, není tudíţ nijak zvláštní, ţe byl na sportovní činnost kladen takový důraz i v pozdějších letech. Ing. Josef Kapitán, ekonomický náměstek a později téţ ředitel Roudnických strojíren a sléváren n. p. přiblíţil tento jev během rozhovoru uskutečněném s jeho osobou. Tak já bych úvodem řek´, že jako péče o zaměstnance a o jejich spokojenost není žádná... novinka, že už z historie jsem si tam přečetl, že původní majitel pan Rudolf Bächer již podporoval zaměstnance tím, že byl známým přispěvatelem roudnického Sokola, dále tady byl sportovní klub zápasnický Hellas a přispíval též i na různé akce kulturní, které pro děti se třeba prováděly při vánočních svátcích... jo?78 Podpora místní sportovní činnosti největším roudnickým podnikem však nekončila v samotné továrně, netýkala se tudíţ, jak je jiţ patrné pouze jeho zaměstnanců. Roudnické strojírny a slévárny, n.p. spolupracovaly se zastřešující organizací dobrovolné všeobecné tělovýchovy, tzv. Základní rekreační tělesnou výchovou79. Tato platforma nabízela mnohostranné pohybové a sportovní aktivity občanům všech věkových kategorií od předškolních dětí po seniory. Neméně důleţitou se stala tělovýchovná jednota Spartak Roudnice nad Labem, spadající pod ZRTV, v jejímţ rámci se sdruţovalo kolem 2000 osob, jeţ se věnovaly široké škále druhů sportu. Jejím předsedou se stal Václav Černý, téţ se zde angaţoval známý filatelista František Baudis, jenţ v podstatě řídil veškerou sportovní aktivitu ve městě, stal se také vedoucím ubytování učňů roudnického podniku, a zároveň patřil i do řad Sokola, coţ vysvětluje úzkou spolupráci mezi Spartakem a místní sokolskou organizací.80 Pan Ing. Kapitán k tomuto ještě dodal, ţe Spartak Roudnice nad Labem sídlil Pod Lipou, coţ je dodnes oblast města, kam je soustředěna především tělovýchova a právě v minulosti zde byla dostavěna sportovní hala, v níţ se konala většina pořádaných sportovních (ale později 78
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Dále jen ZRTV. 80 Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. 79
41
také kulturních) událostí.81 O této organizaci jsem hovořila i s dalším narátorem, panem Jiřím Dvořákem, jenţ vypověděl, ţe mnoho zaměstnanců Roudnických strojíren a sléváren bylo členy Spartaku Roudnice nad Labem, díky čemuţ vznikla dohoda o spolupráci, navíc dodává, ţe závod umoţňoval organizaci téţ odbornou pomoc.82 Přičemţ Josef Kapitán v rozhovoru ještě podrobněji rozvádí tuto spolupráci, a především její důsledky: „Dále potom podporoval samozřejmě podnik eh... sporotovní klub celkově Spartak, kde byly další oddíly, jako byl podporoval veslařský oddíl, samozřejmě fotbalový oddíl, umožňoval svým zaměstnancům v rámci těch předpisů zúčastnit se různých těch tréninkových akcí, vedoucích těch jednotlivých oddílů, a tím vlastně umožňoval eh... rozvoj toho sportu v Roudnici, což se jistě příznivě projevilo i na... na atmosféře celého města Roudnice a nejbližšího okolí.―83 V rámci voleb do celostátního zastupitelského orgánu, do České národní rady, jeţ proběhly 22. a 23. října 1976, byla v závodním časopisu vydána stať téţ ohledně voleb, tyto se však odehrávaly na místní úrovni a týkaly se především právě Spartaku. V září téhoţ roku jeho Hlavní výbor rozhodl o vytvoření agitačního střediska ve sportovní hale Pod Lipou a na Tyršově stadionu, kde měli členové Spartaku seznamovat roudnickou veřejnost se svými budoucími volebními plány. V rámci voleb se mělo rozhodnout o vybudování krytého bazénu o délce 25m a téţ o vybudování veslařské dráhy, jeţ měla mít délku 2 500 m, jednalo se tedy o jedinou v ČSSR tohoto druhu.84 Podíváme-li se blíţe na průběh takovéto spolupráce, zjistíme, ţe v případě příprav turnajů či soutěţí pro účastníky všech zde nabízených sportů, Roudnické strojírny a slévárny především z vlastního peněţního rozpočtu, podporovaly veškerý chod pořádaných událostí. K tomuto účelu byl vytvořen jiţ zmíněný tzv. Fond kulturních a sociálních potřeb, do něhoţ přispíval jak podnik, tak ROH a v neposlední řadě téţ sami zaměstnanci Roudnických strojíren a sléváren. Tyto nashromáţděné finanční příspěvky byly následně vyuţity jak na podporu kultury, tak také právě sportu, jednalo se ovšem i o materiální podporu různým sportovním oddílům a klubům. Závod se tedy podílel dokonce i na organizační stránce věci, přičemţ například několikrát usnadnil oddílu vojelbalu dojezd na výměnný zájezd do bývalé Německé demokratické republiky (východoněmecké sportovkyně pak jezdily na oplátku do Roudnice nad Labem) tím, ţe poskytl oddílu autobusy na přepravu sportovců a pokryl náklady na jejich provoz, je ovšem důleţité podotknout, ţe finanční náklady byly hrazeny i ve 81
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem, vedla Solange Petracchi, 2. května 2015. 83 Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. 84 Spartakovci k volbám, In. Podřipský strojař, září 1976, s. 4. 82
42
spolupráci s místním ROH.85 Stejným způsobem podnik zapůjčoval autobusy i dalším sportovním oddílům. Největší roudnický závod rovněţ spolupracoval a pomáhal vedoucím osobám ze ZRTV zajistit a zaplatit prostory pro konání takovýchto soutěţí. Většinou se jednalo o sportovní klání konajících se na roudnickém Tyršově stadionu, pokud se jednalo například o atletickou olympiádu, o sportovní halu Pod Lipou, či o fotbalová hřiště po celém Podřipsku. Kooperaci těchto dvou orgánů dokazuje i fakt, ţe vţdy poslední strana podnikových novin s názvem Podřipský strojař obsahovala sportovní rubriku, která patřila místním sportovcům a jejich úspěchům či všeobecnému dění v této oblasti. Různé turnaje neprobíhaly pouze mezi podřipskými oddíly, avšak soutěţilo se i se sportovci z celé republiky. Věnujme se nyní činnosti některých sportovních oddílů, jeţ byly podporovány roudnickým podnikem. Z tzv. „silových sportů― mohli zaměstnanci či mládeţ navštěvovat hned několik oddílů, například zápasnický s názvem Hellas, své fyzické dovednosti měli moţnost ukázat dokonce i v boxerském umění. Vytvořený klub vychovával mládeţ k co moţná nejlepším výkonům, k čemuţ narátor Václav Palán hovořil o reprezentantech v daném oboru: „[...] Byl tady... byl tady oddíl boxerů, boxerský, že jo klub, kdy jako eh... vopravdu tady byli boxeři, kteří byli i na úrovni, že jo, jak jsem mluvil vo Pepu Pecharovi, to byl reprezentant ČSSR nebo ČSR tenkrát ještě, jo? Červený... Mirek, no tak ten byl taky reprezentantem, že jo, boxovali to... a vono jich bylo plno, já si jako... si je moc nepamatuju.―86 Neméně zajímavým druhem sportu je i kulturistika, jeţ se i zde v Roudnici nad Labem těšila velké pozornosti. V zářijovém čísle Podřipského strojaře z roku 1976 byl vydán článek o historii tohoto sportu, zároveň i ve zkratce jeho působení v Československu, neboť zde byla kulturistika uznána aţ v roce 1964, kdy ji Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy87 zařadil do systému socialistické tělesné výchovy. Tento článek záorveň informoval o vzniku kulturistického krouţku také v Roudnici nad Labem pod hlavičkou místního odboru ZRTV a jeho hlavním účelem bylo přivítat mezi sebe nové členy, především z řad mládeţe.88 Mezi oblíbené sporty patřily hokej či především kopaná, která zde měla téţ svůj oddíl spadající pod roudnický Spratak. Své působiště nalezla na vybudovaném fotbalovém hřišti,
85
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 87 Dále jen ČSTV. 88 RUBEŠ, Jan, Culturistique: Síla, zdraví, krása, In. Podřipský strojař, září 1976, s.4. 86
43
jenţ byl součástí sportovního areálu Pod Lipou. I zde se od jarních měsíců konaly mnohé zápasy, jeţ mohli sledovat všichni obyvatelé města. Samozřejmě i roudničtí fotbalisté dojíţděli na turnaje do měst svých soupeřů. Mnohá fotbalová utkání se pořádala i v rámci provozů Roudnických strojíren a sléváren.89 Další klub, který zde působil, a sice kuţelkářský, známe jiţ z činnosti Spojeného závodního klubu, kde měl formu spíše zájmového krouţku. Přesto tento oddíl spadal rovněţ pod TJ Spartak. Samozřejmě i v rámci této aktivity byly pořádány nejrůznější turnaje. O jednom z nich, jenţ byl organizován na městské úrovni, nám přinesl zprávu opět závodní časopis. Soutěţ se konala na dvojdráze v kuţelně Tyršova stadionu a přihlásti se mohli neregistrovaní kuţelkáři, a to jak ţeny, tak muţi.90 Proti sobě se utkali vybraní zaměstnanci z Roudnických strojíren a sléváren, Glazury a Benziny (ta se nacházela poblíţ Roudnice nad Labem). Prvenství v této soutěţi získalo jedno z druţstev ROSSu ve sloţení Hartman, Bengl a Pospíšil. Druhé místo obsadilo druhé druţstvo podniku ve sloţení M. Černý, Smagovič, Šára. Na třetím místě se umístili Glazury. V soutěţi jednotlivců opět bodoval ROSS, neboť obsadil první dvě místa.91 Basketbalový oddíl, který zde téţ působil, má za sebou velmi zajímavou historii. Například jedno z čísel Podřipského strojaře nám přináší osud basketbalisty Petra Čaňka, jenţ původně nepocházel z Roudnice nad Labem, nýbrţ z Karlových Varů. Úspěšným se stal jiţ v šestnácti letech, kdy hrál za dospělou II. ligu. Ovšem po absolvování povinné základní vojenské sluţby v roce 1973 se rozhodl, ţe tento sport bude dále provozovat v roudnickém oddíle. Zde se stal velmi ceněným pro své výborné výkony.92 Pozoruhodná se stala i činnost narátora Jana Rubeše, jenţ se stal náčelníkem tělovýchovy. Jeho starší syn navštěvoval právě oddíl košíkové, v jehoţ rámci jezdili na soutěţe po celé republice. Co je však důleţitější, v sedmdesátých letech Jan Rubeš s tímto klubem a ve spolupráci s panem Františkem Baudisem, zaloţil tradici, jíţ se mohli zúčastnit všichni Roudničané. Tato aktivita spočívá v tom, ţe na Nový rok uspořádali pochod na Říp. Dle jeho výpovědi se tehdy události zúčastnilo kolem třiceti lidí, ovšem dnes chodí na památnou horu v tento den mnoho roudnických občanů. Pochod však absolvují také lidé z okolí celého Roudnicka.93 K tomuto tématu vyšel v roce 1980 v závodním časopisu článek, v němţ jiţ můţeme vidět, jak úspěšný 89
Více o tématu viz další kapitoly této práce. Z ochozů a hracích ploch, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s. 4. 91 Turnaj kuželkářů, In. Podřipský strojař, leden 1981, s. 4. 92 Pozor na třináctku, tamtéţ. 93 Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. 90
44
tento počin byl, neboť kaţdý rok stoupal počet vyznavačů turistiky, kteří se výšlapu zúčastňovali. Dle článku ho v roce 1980 absolvovalo na pět set obyvatel, v lednu roku 1981 organizátoři dokonce očekávali ještě více lidí. Pochod byl odstartován v ranních hodinách a vycházelo se od Tyršova stadionu.94 Domnívám se, ţe se jedná o velmi zajímavou akci, jíţ jsem se téţ jako Roudničanka několikrát zúčastnila. Však také je to moţnost, jak být pohromadě se svými přáteli či rodinou. Druhou výhodu vidím ve faktu, ţe tento výlet svým způsobem širokou veřejnost donutil, avšak nenásilnou formu, trávit aktivně volný čas a pobýt alespoň nějakou chvíli na čerstvém vzduchu. Nyní se však vraťme ke sportovním záleţitostem, které byly organizovány v pozdějších letech. Basketbalové dovednosti však předváděli i místní učňové, neboť byl v prosinci 1980, jako zakončení tzv. Měsíce československo-sovětského přátelství, uspořádán ve sporovní hale Pod Lipou turnaj s názvem O putovní samovar. V něm se utkali roudničtí učňové s reprezentanty ostatních československých učilišť, za Slovensko například přijelo učiliště SPV LIAZ Zvolen. Zatímco druţstvo středního odborného učiliště DESTA Děčín v utkání zvítězilo, ROSS Roudnice nad Labem se tentokrát umístilo na 6. místě.95 Vedle košíkové mládeţ spolu s dospělími v Roudnici nad Labem navštěvovali rovněţ oddíl volejbalu. Téţ dívky a chlapci se v rámci tohoto klubu zúčastňovali mnoha soutěţí na úrovni městské, meziměstské či mezistátní. Například v létě roku 1976 byl zorganizován krajský turnaj muţů. Přestoţe tým roudnického Spartaku byl v krajském přeboru poprvé, získal svými dovednostmi druhé místo96 Velkou událostí, tentokrát pro mládeţ, se stal sedmý ročník tradičního volejbalového turnaje Štít 17. listopadu, konaném v roce 1980 ve sportovní hale Pod Lipou, kde změřily své síly střední školy z Roudnice nad Labem i z blízkého okolí. V kategorii děvčat zvítězila Střední pedagogická škola v Litoměřících, dívky hrající za podnikové střední odborné učiliště se pak umístily na pátém místě. V chlapecké kategorii získal prvenství tým ze Středního odborného učiliště Sepap Štětí, přičemţ SOU ROSS skončilo na místě čtvrtém. Zajímavé bylo, ţe dívčí druţstvo z Litoměřic jako jediné nepocházelo z Roudnice nad Labem, všichni ostatní své umění předváděli na „domácí půdě―.97 Do města téţ přijíţděli hráči z národního volejbalového muţstva. Další cenné poznatky nám však k volejbalovým výjezdům do zahraničí poskytuje Josef Kapitán, jenţ 94
Opět na Říp, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s. 4. HAZLBACH, Jiří, Samovar opět putující: Čtvrtý ročník basketbalového turnaje učilišť VHJ ČAZ, Podřipský strojař, leden 1981, s. 4. 96 Turnaj v odbíjené, In. Podřipský strojař, září 1976, s. 4. 97 Sportovci pozdravili 63. výročí VŘSR: Velmi dobrá úroveň všech turnajů, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s. 4. 95
45
trénoval dívčí oddíl, neboť vypověděl, ţe byly organizovány výměnné zájezdy sportovců. Za muţský tým zde například byli reprezentanti z NDR, avšak dívčí část oddílu v Roudnici nad Labem přivítala sportovkyně dokonce z Belgie či Nizozemí. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o výměnné zájezdy, navštěvovali roudničtí sportovci také ku příkladu NDR. Pro upřesnění dodejme, ţe jim cesta byla umoţněna díky jiţ zmíněnému podnikovému fondu, navíc byli do zahraničí přepravováni vypraveným podnikovým autobusem. Nicméně nechme hovořit Josefa Kapitána, jenţ lépe vystihuje atmosféru a podmínky, jeţ panovaly během jednoho z těchto zájezdů: „Takže při jednom ze zájezdu, který jsme měli do NDR eh... volejbalový oddíl, kde eh... jsme tam přijeli eh... dorostenci muži a ženy, tak tam pro nás uspořádali jako velkou zábavu a taneční zábavu. A já můžu říct jen takovou... všichni se tam velmi dobře bavili a my jsme byli ubytováni v rodinách. A tam, co jsem bydlel já, tak to byla taková bezvadná rodina a ten pán eh... moc jako nerad tancoval a já jsem s tou paní teda řek´, že ji provedu a legrace z toho byla pro nás pro všechny, ona ztratila jednu botu, ale tancovat se nepřestalo.―98 Při těchto sportovních výměnách se tak zúčastněným dostalo jak sportovního, tak i kulturního vyţití. Domnívám se, ţe to byl dobrý způsob, jak prolnout dva národy a jak se navzájem lépe poznat. V průběhu normalizačních let byly vybudovány tenisové kurty, jichţ bylo rovněţ Roudničany vyuţíváno. Ţádný mnou oslovený narátor však bohuţel tenisový oddíl nenavštěvoval. Přesto nás o něm Podřipský strojař informuje, neboť Spartak Roudnice nad Labem v letních měsících roku 1976 uspořádal jiţ čtvrtý ročník turnaje o Podřipský pohár pro mládeţ z celého regionu, ale nejen z něj. Vítězem za mladší ţáky se stali Roman Krejčík z Mostu a Yvetta Tylová z Mělníka, za ţáky starší pak zvítězil v chlapecké kategorii Miroslav Zelenka z Loun a v kategorii dívek obsadila první místo Lenka Johnová, zástupkyně Spartaku Roudnice nad Labem.99 Svou tradici získal v Roudnici nad Labem téţ oddíl stolního tenisu, jehoţ zájemci soutěţili opět v místních i okresních soutěţích. Jednou z nich se v roce 1978 staly Okresní odborové hry. Roudničtí stolní tenisté slavili i zde úspěchy, čímţ se jim otevřela cesta do vyššího krajského kola, v němţ reprezentantovali Roudnické strojírny a slévárny.100 Bohuţel se mi z mně dostupných materiálů nepodařilo zjistit, jak se v tomto kole umístili. Nicméně soutěţe ve stolním tenisu probíhaly téţ (stejně jako u jiných sportů) současně s oslavami
98
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Z ochozů a hracích ploch, In. Podřipský strojař, září 1976, s. 4. 100 Finálové soutěže OOH, In. Podřipský strojař, listopad 1978, s. 4. 99
46
nejrůznějších výročí. Mězi ně patřilo i nějkdejší výročí Velké říjnové socialistické revoluce, při jehoţ příleţitosti se v Roudnici nad Labem sešli jiţ podeváté vyznavači tohoto sportu, aby získali Pohár VŘSR. Nakonec si prvenství v kategorii jednotlivců odnesl sportovec Vladimír Uher z Litoměřic a Roudnické strojírny a slévárny se umístily aţ na místě třetím.101 Je zajímavé, ţe se ve městě uchytil i tento sport, u něhoţ bych očekávala, ţe nebude tolik rozšířený v rámci ČSSR. Nicméně stolní tenisté patřili taktéţ mezi roudnické sportovce, kteří dojíţděli na turnaje i do ostatních československých měst, coţ vyţadovalo od Roudnických strojíren a sléváren finanční pomoc, sportovci dostávali tzv. „cestovné―, neboť jejich počet nebyl tak velký na to, aby se podniku jevilo výhodné vyslat na jejich cesty závodní autobus. Václav Palán dále vypovídá, ţe opět i pro oddíl stolního tenisu byly vyčleňovány finance z jiţ zmíněného podnikového fondu, z nichţ se následně kupovaly nejrůznější pomůcky nutné pro provoz tohoto sportu, jako byly sítě, pálky, míčky a samozřejmě samotné hrací stoly. 102 Zůstaňme ještě chvíli u týmových sportů, konkrétně u nohejbalu, jenţ měl v rámci roudnického Spartaku téţ svůj oddíl. Do Okresních odborových her v roce 1978 byl tento poměrně mladý sport zařazen poprvé. Tým soutěţící pod vlajkou Roudnických strojíren a sléváren se v tomto ročníku umístil na pěkném druhém místě.103 Další nohejbalovou soutěţ zorganizoval odbor ZRTV o dva roky později, tentokrát se jednalo o turnaj neregistrovaných, v přetlakové hale na Tyršově stadionu a opět byl pořádán i pro okolí Roudnicka. Bohuţel pro čest místních občanů zvítězilo spartakovské muţstvo z nedaleké obce Straškov, ţádný reprezentant podniku se utkání nezúčastnil.104 Nevím, zda o tento sport v rámci podniku nebyl takový zájem, ovšem ţádný z mnou oslovených narátorů se o tomto druhu sportu nezmínil, přestoţe mnozí z nich byli velmi zdatní sportovci. Zájem převáţně z řad dívek vzbuzoval oddíl moderní gymnastiky. Vedoucí tohoto klubu, z pověření hlavního střediska zastupující tento sport, uspořádali v roce 1978 mezistátní klání, ve kterém se střetly reprezentantky ČSSR a NDR. Tato soutěţ měla rozhodnout o konečné kvalifikaci na první mistrovství Evropy. Sportovkyně závodily v kategoriích jednotlivci a společná skladba, kterou civčilo osm gymnastek. V obou disciplínách Čechoslovenky porazily východoněmecký tým.105
101
Sportovci pozdravili 63. výročí VŘSR: Velmi dobrá úroveň všech turnajů, In. Podřipský strojař, s. 4. Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 103 Finálové soutěže OOH, In. Podřipský strojař, listopad 1978, s .4. 104 Sportovci pozdravili 63. výročí VŘSR: Velmi dobrá úroveň všech turnajů, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s. 4. 105 ČSSR – NDR, In. Podřipský strojař, listopad 1978, s. 4. 102
47
Vzhledem ke sportovním moţnostem, které nabízela přítomnost řeky Labe, byl součástí TJ Spartak Roudnice nad Labem také veslařský oddíl. Opět se i zde nacházeli špičkoví veslaři, o nichţ s radostí narátoři hovořili. Například Václav Palán se zmínil o mistru Františku Vrbovi, který zde působil a trénoval později olmypionika Václava Kozáka, vítězem Letních olympijských her v Římě z roku 1960, jenţ v Roudnici nad Labem začínal jako mladý veslař. Jan Rubeš ve svém rozhovoru navíc vypověděl, ţe Václava Kozáka znal osobně, oba totiţ navštěvovali střední odborné učiliště Roudnických strojíren a sléváren.106 Dalším známým roudnickým veslařem byl Miloslav Švagrovský. Pro veslaře však byl od začátku sedmdesátých let budován v Račicích umělý kanál, na němţ se podílel mimo jiné také Jan Rubeš a později ho i spravoval. Jedná se o unikátní počin svého druhu, a to v celosvětovém měřítku, nachází se mezi Roudnicí nad Labem a obcí Štětí. Sportovní vyţití veslařského oddílu však nebylo limitováno pouze vodním ţivlem, neboť veslaři byli dokonce součástí několika přátelských turnajů ve fotbale proti týmu z třetího provozu Roudnických strojíren a sléváren. Tyto soutěţe se konaly v roce 1980 na hřišti Sokola Lounky, přičemţ veslařskou jedenáctku trénoval právě Václav Kozák. V tomto utkání zvítězil tým provozu číslo tři a poté byla uspořádána beseda o veslařských úspěších v sále kulturního domu nedaleké obce Chodouny.107 S řekou Labe byl ovšem spojen i oddíl kanoistů, kteří byli téţ úspěšní. Jmenujme například Martina Koloce, jenţ se stal nejúspěšnější v kategorii starších ţáků, zúčastnil se 28 závodů, z nichţ vyhrál 19. Dále mu v tomto sportu patřil nejvyšší krajský titul pro rok 1980 a kraj reprezentoval také proti druţstvu Karl-Marx-Stadtu, s nímţ vyhrál. Pro svůj talent byl velmi ceněný. Ovšem také dospělí
a podnikoví zaměstnanci navštěvovali tento oddíl a
soutěţili za něj.108 Martin Koloc téţ získal 3. místo v anketě o nejlepšího trenéra-cvičitele za rok 1980.109 Jiţ zmíněný račický kanál slouţil jak veslařům, tak kanoistům. Jan Rubeš, jenţ je spojen s budováním tohoto areálu, a zároveň se sportovním děním na Roudnicku a v jeho okolí, nám v rozhovoru poskytl svědectví, jeţ vypovídá o jeho důleţitosti: „[...] v roce 86 ten kanál, kterej sem já vlastně do třetiny bagroval, tak sme dávali v červnu 1986 sme dávali do provozu juniorským mistrovství světa v kanoistice. Pak se tam odehrávaly závody a vlastně sem tato sportoviště spravoval včetně…včetně už provozu celého sportareálu, kde mně k těm
106
Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. Zdařilá odveta, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s. 4. 108 Úspěšná sezóna kanoistů, tamtéţ. 109 Výsledky novoroční ankety o nejúspěšnější sportovce T. J. Spartak Roudnice nad Labem: Body pro ZRTV, In. Podřipský strojař, leden 1981, s.4. 107
48
sportovišťům přifařili stravování, ubytování a všechny tydlety provozy.―110 Především z poslední části je jasné patrné, jak komplexní byl tento projekt, neboť pro závodníky, ale i pro jejich doprovod byly zajištěny veškeré sluţby. Byla zde moţnost ubytování, stravování ve vybudované restauraci, jeţ je v provozu do nynější doby. Dnes zde existuje i moţnost zahrát si bowling, dráhy se nachází právě v zadní části této restaurace. Překvapením by se v tak malém městě mohl jevit oddíl jachtařský, jenţ zde měl téţ své historické kořeny. Tento finančně a časově náročný sport v Roudnici nad Labem reprezentoval Jiří Maier spolu se synem Michalem, jenţ se zúčastnil například Letních olympijských her v roce 2008, které se konaly v Pekingu. O úspěších Michala Maiera je k nalezení téţ zpráva z roku 1981, neboť nám Podřipský strojař přináší článek o anketě, v níţ byl vyhlášen nejlepší sportovec či sportovní kolektiv za předešlý rok. Právě Michal Maier zde obsadil v kategorii jednotlivců 3. místo, získal dva body. Oceněn byl také jeho otec Jiří, jenţ obsadil první místo za schopnost připravit posádku v jachtařské kategorii Cadet na 4. místo v přeboru ČSSR, díle pak svého syna v kategorii Finn na juniorského krajského přeborníka ČSSR. V neposlední řadě je nutné poznamenat, ţe i sám Jiří Maier byl velmi zdatným sportovcem, úspěšně reprezentoval republiku, dokonce v neoficiálním mistrovství světa Veteran Gold Cup získal 3. místo.111 Spolu s jachtingem se moderním druhem sportovního vyţití v Roudnici nad Labem staly republikové závody motorových člunů na Labi, které se zde konaly kaţdoročně od roku 1962. Jaroslav Müller se svým bratrem bodovali v roce 1969 v mistrovství světa pořádaném v Roudnici nad Labem, v němţ Jaroslav získal jako první Čechoslovák v tomto oboru čestný titul „mistr sportu―. Předchozí velké závody zde byly organizovány v roce 1967 jako mistrovství Evropy konajícím se poprvé na území ČSSR. Jeho syn Ota kráčel v otcových šlépějích a rovněţ získal tento titul, navíc se v roce 1967 stal mistrem Evropy.112 V zahraničí se ovšem téţ zajímali o tento sport, především o jeho působení v Roudnici nad Labem, coţ dokazuje důleţitost a vysoké hodnocení místního jachtingového oddílu. K danému tématu v rozhovoru vypověděl Václav Palán: „[...] líbilo se tady Němcům, takový König, kterej byl mistr světa, že jo, ten tady jezdil... No to vůbec... je to... kluci Müllerové, já nevim to Vám asi taky nic neřiká, že jo? No to už je no když... řeknu padesát let no... tak je to jasný no, takže ty 110
Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. Výsledky novoroční ankety o nejúspěšnější sportovce T. J. Spartak Roudnice nad Labem: Body pro ZRTV, In. Podřipský strojař, leden 1981, s.4. 112 ZRZAVÝ, Jiří, Histrorie klubu: Několik slov k historii jachtingu v Roudnici nad Labem, [online, cit. 19. 5. 2015]. URL:. 111
49
který začli, taky závodili a vod toho Königa pak dělali eh... Ota Müller udělal motor, vo kterym König úplně snil, že jo, kterej vo měl... No tak to jsou takový věci, který jsou... to jsou potom... říkám, to nás hřálo, že jo, protože když cizinec měl zájem vo práci Čecha nebo český no... český ručičky vopravdu se potvrzovaly na... nejenom na tom... sportovním poli, ale i na dalších, že jo.―113 Osobně mě jako Roudničanku velmi těší, ţe má mé město tak bohatou a úspěšnou sportovní historii, a to nejen na úrovni místní, ale téţ celosvětové. Zaměřme se dále na jinou sportovní oblast, jeţ se na Roudnicku těšila velké oblíbenosti. Automotoklub, jenţ rovněţ podporovaly Roudnické strojírny a slévárny navštěvovali jak dospělí obyvatelé města, tak mládeţ, neboť i pro ně byl v rámci středního odborného učiliště vytvořen, ovšem měl pouze charakter krouţku a postaveny zde byly pouze dvě motokáry, přičemţ se učňové zúčastňovali mnoha soutěţí okresních i krajských.114 Kaţdoročně byly pořádány při zahájení či ukončení sportovní sezóny soutěţe, kombinující jak dovednosti motoristické, tak turistické. Nazývaly se Hon na lišku. Zájemci tedy předváděli své dovednosti motoristické, ve střelbě ze vzduchovky, v orientaci podle mapy, v různých testech, dokonce v házení granátu a součástí byla i malá vycházka. Čistě motoristické soutěţe se však rovněţ uskutečňovaly. Úspěchy slavily automobilové a autokrosové závody či terénní motokros, jiní se účastnili tvz. šlapaček.115 Členem automotoklubu byl i narátor Václav Palán, který blíţe popisuje podobu těchto soutěţí a samotného oddílu: „... jako jo, tak to jsme měli trasu na Řípu jako, pak se jezdily šlapačky a ty už se jezdily i republikově jako celostátní tady jako na úrovni to bylo... tam byly ty... No takže i tady v těch věcech, že jo... podniky podporovaly podporovaly tady činnost eh... činnost tady těch mladejch a a členů těch jednotlivejch klubů, kerý vopravdu to. To že taky motoristickej sport ten vobsahoval nebo si dost vyžadoval finanční náklady, že jo...―116 Dále se v jeho výpodvědi dozvídáme o další známé osobnosti, jeţ je s tímto klubem spojena. Jedná se o otce vítěze v závodech tahačů za stáj Buggyra Davida Vršeckého, oba totiţ pochází z Roudnice nad Labem. Vršecký starší zde jezdil za autoklub soutěţe s terénními osobními auty či závody do kopce. Vzhledem k tomu, ţe provozování tohoto oddílu vyţadovalo mnoho finančních prostředků, peníze byly shromaţďovány při plesech automotoklubu nebo dalším přísunem se staly srazy těţkých motocyklů.117 Tato událost měla jistě důleţitý politický podtext, neboť se jednalo o 113
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Co s volným časem?, In. Mladý strojař, červen 1978, nulté vydání, s. 11. Za zapůjčení tohoto časopisu děkuji Josefu Lansdorfovi, bývalému řediteli podnikového středního odborného učiliště. 115 Předsjezdová pohlednice, In. Podřipský strojař, listopad 1978, s. 4. 116 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 117 Tamtéţ. 114
50
mezinárodní přehlídku, jíţ se zúčastnily i státy, jako například Německá demokratická republika, Německá spolková republika či dokonce američtí vojáci, kteří byli přiděleni do jednotek v NSR. Vzhledem k politické atmosféře, jeţ panovala v ČSSR se přitomnost zástupců z NSR či Ameriky jevila jako nevhodná. Přesto si Václav Palán a mnozí další motorističtí nadšenci tuto událost pochvalovali, neboť se zde předvedlo na pět set motocyklů.118 Důleţité je také zmínit, ţe narátor byl členem Komunistické strany Československa, proto mohlo i pro něj pořádání či účast na takovéto akci být riskantní. Spatřuji v ní dávku jakési mladistvé rebelie vůči reţimu, a zároveň pouze snahu, shromáţdit co nejvíce nadšenců do motocyklů se svými stroji na jenom místě a strávit tak pěkný den s lidmi, kteří sdílejí stejným zájem. Současně to opět byla pro místní moţnost poznat osoby jiných zemí či kultur a jejich mentalitu, rovněţ tak porovnat technické parametry tuzemských a zahraničních motocyklů, případně jejich odlišnosti a předat si tak vzájemně své zkušenosti a rady důleţité pro tento sport. Zajímavou záleţitostí se stala celorepubliková soutěţ Odznak zdatnosti uspořádaná místními Sokoly právě na jiţ zmíněném Tyršově stadionu, na jejíţ organizaci se podílely taktéţ Roudnické strojírny a slévárny, a to přes Spojený závodní klub, jenţ měl ve městě na starosti kulturu. Závodilo se v různých kategoriích, dokonce byl do Roudnice nad Labem pozván olympijský vítěz v hodu diskem Ludvík Daněk, jenţ zde obyvatelům Podřipska předváděl své umění. Tato událost byla jedinečná i mnohostranností. Přestoţe se jednalo především o sportovní akci, pro diváky bylo připraveno i kulturní představení, coţ dle mého názoru dokazuje i podíl spolupráce kulturních sloţek města na této akci. „[...] při této příležitosti hodu diskem jezdil sem Alfréd Strejček, známý… známý divadelník… přednášet, můžu… ukázat fotky, protože sem se kolem toho pohyboval, takže si myslím, že ta Roudnice žila i kulturním životem, a hlavně společensky-sportovním životem, protože… protože my sme měli, řikám, přes dva tisíce členů a ty děti eh… to, co dneska už není, co je poplatné době, tak tenkrát bylo. Já to já to tuto dobu vůbec nekritizuju, vaděj mi na tom některé věci, ale je fakt jeden, že ta doba, kdy my jsme třeba byli v Račicích sem byl 60…68 v těch Račicích, tak tam všichni sme chodili na fotbaly, všichni sme dělali divadlo, všich… polovička nás byla u hasičů, polovička nás byla na tom, protože… nic jinýho nebylo! Byly… já pamatuju, když sem přišel do Račic, byly tři televize, z toho dvě byly v rádiu, takže ta činnost byla společenská. Ale ta doba je jinde [...]―.119
118 119
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem.
51
Z rozhovoru s narátorem jasně plyne, jaká situace v těchto letech panovala, co se týče pohybových činností dospělých i dětí oproti současným trendům. Nedostatek televizních přijímačů či absence počítačů a dalších výdobytků dnešní doby zapříčinily, ţe se lidé více věnovali sportu, jak kolektivnímu, tak individuálnímu a trávili více času pospolu. Zároveň je nutné se pozastavit nad způsobem, jakým narátor o zkoumané době hovoří. Přestoţe deklaruje, ţe mu některé rysy bývalého socialistického reţimu nejsou blízké, či ţe spousta tehdejších jevů, ať uţ ve sportu či jinde, byla konána v souladu s poţadavky reţimu, sám zdůrazňuje, ţe minulost kritizovat nechce. Naopak kladně hodnotí jiţ zmíněnou pospolitost lidí, spolu s mnoţstvím jejich sportovních aktivit a obecně nabízené moţnosti, jak trávit aktivně volný čas. Kromě Odznaku zdatnosti byla místním Spartakem organizována téţ olympiáda zaměřená na středoškolskou mládeţ Roudnice nad Labem. Tato soutěţ se konala na městské úrovni, přičemţ umoţnila děvčatům a chlapcům z učilišť a dalších středních škol porovnat své sportovní výkony. Učňové podnikového středního odborného učiliště se v turnajích dívek i chlapců pohybovali na druhém a třetím místě. Do této olympiády byl rovněţ zařazen stolní tenis.120 Velkou událostí se kaţdých pět let stala spartakiáda. Jednalo se o hromadná vystoupení cvičenců, kteří předváděli nacvičené skladby. Spartakiády navazovaly na tradici všesokolských sletů z doby První republiky a v poúnorovém Československu se připravovaly od roku 1955 do roku 1985, avšak jejich účel byl svým způsobem proreţimní, byla to oslavná přehlídka. V tomto výzkumu se zaměříme na v pořadí jiţ pátou československou spartakiádu konající se v roce 1980. Finanční zajištění této akce opět z velké části pokrýval jiţ zmíněný podnikový Fond kulturních a sociálních potřeb. Václav Palán blíţe popsal, jakým dalším způsobem se Roudnické strojírny a slévárny podílely na průběhu spartakiád: „[...] Vemte si na tu Spartakiádu, dyť ta to se nacvičovalo, já nevim x eh... doby, že jo todle, pak to vystupovali ty krajs... místní, krajský nebo okresní, krajský, oblastní a pak teprve celostátní a to všechno stálo peníze a to všechno ty lidi byli uvolněný z práce, byli uvolněný a museli dostávat plat, protože to byli živitelé rodiny třeba, že jo no, takže to všechno se todleto takle dělalo.―121 Další narátoři téţ potvrzují, ţe vedení závodu tedy chod spartakiád podporovalo i personálně a uzpůsobovalo tomu jejich pracovní povinnosti v továrně. K tomu ještě Josef Kapitán doplňuje výpověď dalšími informacemi: „[...] Také učiliště vždycky se zúčastňovalo 120 121
Z ochozů a hracích ploch, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s. 4. Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem.
52
Spartakiád a jeden eh... učitel, který tam měl na starost tělocvik, pan Baudis se jmenoval, ten se zúčastnil s našimi učni asi třech Spartakiád. Podnik vždy podporoval a uvolňoval podle možností, aby se té Spartakiádě mohli věnovat mohli nacvičit a bylo to opravdu k jejich spokojenosti a poz... pozvedlo to i takovou celkovou náladu v tom učilišti. To učiliště bylo svýho času pro nás jako dobr... dobrým znakem.―122 Jak je vidět, této sportovní události se účastnily všechny věkové kategorie. Organizace tak masového pořadu byla zahájena mnohdy s několikaletým předstihem, jak dokazuje článek Podřipského strojaře z roku 1978, jenţ informuje občany, ţe byl jiţ v rámci Spartaku Roudnice nad Labem utvořen tým lidí, kteří budou řídit a dohlíţet na záleţitosti týkající se počínajích příprav. O rok později pak mělo dojít k nácviku sestav a skladeb, jeţ měly být v definitivní podobě předvedeny právě na spartakiádě.123 Kaţdým rokem docházelo k tradičnímu vyhodnocení nejlepších sportovců (jiţ zmíněno výše). Ceny byly, dle zprávy v závodním časopisu, udělovány také nejlepším sportovním druţstvům, cvičitelům a vedoucím osobám TJ Spartaku Roudnice nad Labem. V lednu 1981 se v kinosále uskutečnilo slavnostní ocenění sportovců a během večere své odměny získali i vítězové blíţe neupřesněné ankety, kterou pořádal právě Podřipský strojař.124 Domnívám se, ţe všechny podobné soutěţe a úspěchy v nich dosaţené všemi zpčatněnými, jejichţ činnost Roudnické strojírny a slévárny podporovaly, či dokonce pokud jejich jménem reprezentanti přímo vystupovali, pomohly k tomu, aby bylo podniku umoţněno lépe se dostat do povědomí široké veřejnosti, nejen té z jeho mateřského města. Tudíţ z těchto úspěchů mohlo těţit i podnikové střední odborné učiliště, neboť o něj mohl být větší zájem mezi mládeţí a jeho rodiči. Zároveň je nutné se zaměřit i na fakt, ţe všechny tyto sporotvní aktivity byly přínosem rovněţ pro celkovou atmosféru celého města, ať se jich lidé účastnili aktivně jako sportovci reprezentující závod či daný oddíl, nebo pasivně jako diváci fandící svým oblíbencům. Opět, jak jiţ bylo napsáno výše, obyvatelé města tak získali moţnost trávit volný čas venku s ostatními členy rodiny, známými či přáteli a podílet se na chodu společného zájmu.
122
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Vyvrcholení pětiletky ČSTV, In. Podřipský strojař, listopad 1978, s. 4. 124 Ceny nejlepším, In. Podřipský strojař, prosinec 1980, s.4. 123
53
5. ROUDNICKÉ STROJÍRNY A SLÉVÁRNY JAKO KULTURNÍ POŘADATEL Přestoţe se většina kulturních akcí konala v úzké spolupráci se Spojeným závodním klubem a místním ROH, existovaly určité programy, jeţ si závod, respektive jeho Závodní výbor, organizoval samostatně. K této příleţitosti vlastnil dva aţ tři autobusy, jejich počet se měnil v průběhu let, jimiţ dopravoval své zaměstnance na poţadovaná místa přímo od tovární budovy, ať uţ se jednalo o rekreace, výstavy, sporotvní utkání či divadelní představení. Výdaje na náklady spojené s koupí či provozem a opravami těchto vozů byly hrazeny z jiţ několikrát zmiňovaného Fondu kulturních a sociálních potřeb. Kdo měl zájem například o dovolenou, musel si podat ţádost, v jiných případech si mohly dílny samostatně organizovat výjezdy. Výjimkou nebyl ani postup, při němţ se zaměstnanci přihlašovali na seznam a dle jejich pořadí se posuzovalo, kdo se akce zúčastní. V první řadě se podívejme na kulturní programy, které závod poskytoval. Jak jsme jiţ zmínili v příslušné kapitole, nositelem kultury ve městě byl především Spojený závodní klub, ovšem v úzké spolupráci s Roudnickými strojírnami a slévárnami. Téţ podnik sám však nabízel mnohostranné kulturní, společenské či sportovní vyţití. Zaměstnanci měli moţnost přihlásit se na představení do československých divadel, přičemţ několikrát navštívili produkci Krušnohorského divadla v Teplicích, ústeckého či okresních a středočeských divadel. Výjimku netvořila ani ta praţská, několikrát byly zájezdy pořádány do divadel na Fidlovačce, do Vinohradského nebo téţ Karlínského.125 Je ovšem pochopitelné, ţe i přes velký zájem, trpěly tyto zájezdy velkým nedostatkem, a sice omezeným počtem účastníků, neboť kapacita autobusu činila dle výpovědí zhruba čtyřicet pět osob. Zájezdu se účastnily ty osoby, které byly vybrány vedoucími daného úseku podniku, kde pracovaly. Velké nadšení vzbuzovala vţdy mezi pracovníky podniku nabídka, získat vtupenky na program tolik ceněného Národního divadla a jeho herců, jeţ se však vyskytovala jen zřídka. Tato národní kulturní instituce byla téměř vţdy plně obsazená, kvůli čemuţ se zřejmě především mimopraţským zájemcům nedostávala místa na její hry. Všichni mnou oslovení narátoři se shodli na problému s nedostatkem jak kapacity autobusu, tak nedostatečným mnoţstvím vstupenek ze strany Národního divadla. Mnohdy nebyl ani autobus plně obsazen z důvodu, ţe nebylo moţné získat čtyřicet pět lístků, ale například jen čtyřicet. Václav Palán ovšem nahlíţí
125
Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem.
54
na toto téma ještě dalším způsobem, kdyţ dodává, ţe: „Takže jo tak takový prostě a... tenkrát řikali no jo, zájezd, že jo vesničanů do toho, ale ty lidi si toho vážili, protože já... [...]... třeba některý ty herci to hodnotili, že to byly zájezdy JZD, který jim to tam zaplnily a a eh... pak tam spali třeba nebo tak já nevim [...].―126 Zaměstnancům závodu se však téţ mohlo stát, ţe po dlouhém čekání sice získali příleţitost opět vyjet do Národního divadla, ovšem na jiné představení, neţ očekávali: „Ale podařilo se, podařilo se, i když zájem třeba byl, já nevim, vo Prodanou nevěstu, že jo, tak se eh... se... sehnaly lístky potom nebo ty to vstupný se sehnalo třeba až na Jánošíka, že jo nebo takový...―127 Nicméně z mnoţství zaměstnanců závodu, v jednu chvíli činilo aţ dva tisíce pět set, nebylo lehké vybrat jen jejich omezený počet, a proto téměř všichni pracovníci, kteří byli vybráni, si této šance následně velmi cenili. Většinou si v takovém případě jednotlivé úseky vybíraly samy, kdo bude moci jet za odměnu za své pracovní výkony. Zajímavou výpověď nám podal ještě Josef Kapitán, jenţ s velkým nadšením vzpomínal na svého otce, téţ celoţivotního zaměstnance tohoto podniku, jenţ se právě díky Roudnickým strojírnám a slévárnám dostal poprvé do Národního divadla a velmi si této ţivotní události váţil.128 Dalšími
formami
kulturně-společenského
vyţití,
jeţ
mohla
továrna
svým
zaměstnancům poskytnout, byly tzv. poznávací zájezdy, konané převáţně v rámci ČSSR. Navštívit tak mohli mnoho tuzemských zámků, hradů a dalších podobných památek. Nebyly opomenuty ani děti, kterým bylo tímto způsobem umoţněno jezdit do několika zoologických zahrad. Někteří sportovní nadšenci jezdili na kánoích splavovat československé řeky. Další zájezdy se pořádaly, jak nás informuje jeden z narátorů, Václav Melichar, do krásné a bohaté přírody Adršpašských skal, navíc moţnost byla i vyjet se svou rodinou a dětmi do okolí přehrady Orlík, kde se většinou věnovali vodním aktivitám, i kdyţ to jiţ nebylo úplně organizováno Roudnickými strojírnami a slévárnami.129 K této lokalitě se však vztahuje zajímavý narátorův příběh, jenţ je důleţitý proto, ţe poutavě zobrazuje tehdejší dobu a také potíţe lidí, kteří zde trávili svůj volný čas. Václav Melichar si půjčil surf, bohuţel ho příliš dobře neuměl ovládat: „[...] A to jsme ještě jezdili na tom surfu právě eh... jako v učebnicích, a to mě zase, to mě zavál vítr, protože jsem to neuměl pořádně, Orlík byl rozdělenej na dvě pásma. Na jednom pásmu byli policajti, kerý měli lavičky tak deset... možná sto metrů vod sebe a hlídali a tam tam byli právě hlavní činitelé ubytovaný. No a my jsme byli ubytovaný na
126
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Tamtéţ. 128 Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. 129 Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem, vedla Solange Petracchi, 11. května 2015. 127
55
druhý straně Orlíku no a tam mě ten vítr zavál s tím surfem přes tu čáru, no tam von vstal a na mě mířil sam... na mě samopal, abych vodjel. No jak jsem moh´ vodject, když jsem to neuměl, tak jsem akorát leh´ na břicho a pádloval jsem, tak mě nechal bejt. Je to jenom taková zmínka, za jakejch časů to tam bylo, jináč ten ten Orlík, to bylo krásný místo [...].―130 Z pouţité ukázky je vidět, jaké podmínky panovaly v socialistickém Československu, nicméně je důleţité zmínit, ţe narátor nepatřil mezi členy Komunistické strany Československa, proto ho tato událost velmi zasáhla a zanechala v něm pocit ještě většího despektu vůči tehdejšímu reţimu, coţ se dle mého názoru v tomto případě zdá pochopitelné. Roudnické strojírny a slévárny však čas od času organizovaly ve spolupráci s Cestovní informační službou131 rovněţ zájezdy za dovolenou do zahraničí. Přes tuto kancelář, jeţ sídlila v dnešní Jungmannově ulici, bylo moţné získat rovněţ vstupenky do divadel v jiných městech či pořádaných koncertů a akcí ve městě. Poskytovány byly všem občanům města Roudnice nad Labem ty lístky, o které nejevili zájem zaměstnanci roudnických továren, například MEVy a dalších.132 Prostřednictvím toho střediska se Roudničané mohli snadno zúčastnit mnoha kulturně-společenských akcí. Nyní se vraťme k zahraničním cestám, které byly samozřejmě podnikány autobusy, jejichţ majitelem byl závod, a to vše za přispění financí jak zúčastněných, tak také z jiţ představeného fondu. Vzhledem k poţadavkům doby, cílem podobných cest se staly státy býv. Jugoslávie, kde byl téţ ustanoven socialismus. Další výhodou těchto států představovala přítomnost moře, neboť Českoslovenští občané nemající ve své zemi právě moře, záměrně vyhledávali především tyto destinace. Většinou se jednalo o čtrnáctidenní dovolenou, jejíţ kritéria se velmi lišila od dnešních, kdy se jezdí do zahraničí do hotelů, zatímco dříve s sebou vozili stany a ty se staly jejich příbytkem. Souvisí s tím i nutnost přivézt si s sebou takové potraviny, aby byli rekreanti na místě schopni vařit pro celou rodinu. Vybráni byli zaměstnanci buď určité dílny či celého závodu, přičemţ v druhém případě se přihlašovali v určitém pořadí, podle něhoţ následně mohli vyjet.133 Ovšem důleţitým faktorem stále byla kapacita autobusu. Další lokalitou, kam se pořádaly tentokrát výměnné pobyty, bylo NDR a její továrny. Zde měli podnikoví zaměstnanci, především jejich děti, neboť se převáţně jednalo o dětské zájezdy, moţnost cestovat do Harzu, coţ je horské středisko nacházející se dnes ve středním Německu. Z této lokality jezdily rovněţ děti k nám na dovolenou. Výměnných akcí bylo vyuţito téţ jako jazykově vzdělávacích, neboť si při
130
Tamtéţ. Dále jen CIS. Později včleněn do Čedoku. 132 Blíţe viz rozhovor s Petrem Vanclem. 133 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 131
56
nich československé děti, ale i dospělí, mohli zlepšit své znalosti německého jazyka, ale téţ německých reálií a usnadnili tak sobě i ostatním komunikaci s německými návštěvníky. Tyto výměnné pobyty byly podporovány oběma státy.134 Čechoslováci tak měli moţnost navštívit ještě Baltské moře, které však nepatřilo mezi vyloţeně letní letovisko, neboť jeho voda byla velmi studená. Přesto se stalo oblíbeným. Dalé také Unterlosu poblíţ našich hranic apod. Východní Němci ze slévárny Pennig, a opět jejich děti, k nám jezdili například lyţovat do rekreačního střediska ve Velké Úpě v Krkonoších.135 Podobné zájezdy do druţebních měst NDR se konaly téţ za sportovními účely a jejich průběh nám stručně popsal pán Jiří Dvořák: „[...] mezi zaměstnanci těchto dvou podniků byla diskuse, samozřejmě vo tom a taneček večer při hudbě, taková vzájemná... jako... kulturní akce to byla no.―136 Zajímavostí byl fakt, ţe po změnách roku 1989, a především po nové moţnosti navštívit západní státy, podnik zakoupil pomocí peněz z fondu další autobus, který však měl lůţkovou úpravu. S ním poté zaměstnanci navštěvovali krásy například Španělska či Itálie, tedy míst, kam dříve nemohli vycestovat.137 Do Jugoslávie však mohli někteří zaměstnanci vycestovat rovněţ v rámci účasti na 16. světovém mistrovství v orbě konaném právě v Jugoslávii od 24. září 1969 do 3. října 1969. Za roudnický podnik soutěţili dva reprezentanti, kteří se umístili na 17. a 26. místě. Také zde vystavavala své zemědělské stroje řada zahraničních firem.138 Závod však podnikal exkurze téţ do ostatních československých podniků, převáţně do těch, které měly podobné zaměření výroby, avšak nebylo to pravidlem. Návštěva těchto zařízení byla ovlivněna několika faktory, záleţelo na kapacitě personálu a jejich pracovní vytíţenosti. Například byly podnikány exkurze ředitelství Roudnických strojíren a sléváren do velkých brněnských továren a automobilek.139 Jiný narátor, Václav Palán, k tématu ještě dodává, ţe jezdili na exkurzi do Chomutova do místní továrny na potrubí pro plynovody a téţ do nedaleké libochovické sklárny, tedy do závodu, jehoţ náplň práce představovala zcela jiný „obor―. Tato sklárna poskytla roudnickým zaměstnancům pracujícím s ţelezem nevšední záţitky, na něţ ještě narátor po tolika letech s nadšením vzpomíná.140 Jiří Dvořák nebo další zaměstnanci závodu v rámci své profese navštívili také Zetor Brno, Liaz, či Tatru, téţ slévárnu v Hanychově a Českých Budějovicích. Na všech těchto místech se seznámili 134
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 136 Rozhovor s Jiřím Dvořákem. 137 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 138 Státní okresní archiv Most, název fondu: Agrozet, k.p. Roudnice nad Labem, karton č. 43, Cestovní zprávy z různých zemí zahraničí 1957—75, I-172.01, s. 2. 139 Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. 140 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 135
57
s tamním způsobem výroby a chodu zařízení a měli tak moţnost vyměnit si vzájemně své mnohaleté zkušenosti.141 Velmi zdařilé byly téţ zájezdy na strojírenské veletrhy do Brna, jak se shodli mnozí mnou oslovení narátoři, či nejrůznější výstavy. Jedna z takových velkých událostí se konala v Českých Budějovicích, kde se konala výstava s názvem Země živitelka. Zde byly zastoupeny jednotlivě oblasti jako jsou zemědělství a průmysl, návštěvníci měli moţnost vidět jak zemědělské stroje a produkty, tak různé mlýny, ale i další záleţitosti. Nechme nyní zavzpomínat Václava Palána, který blíţe popisuje pestrý program Země živitelky: „[...] ať to byly třeba rybářství, to nás taky zajímalo, že jo, protože tam byly obrovský sádky s... třeba pstruhů, jo a tam jste si vylovila pstruha a voni Vám ho upekli...―142 Naskytovala se zde moţnost rovněţ opékání selátka či kuřete na grilu. Pozornost byla na výstavě věnována také vinařství a pivovarnictví, přičemţ odborníci představili veřejnosti své výrobky. Podobnou a dnes jiţ tradiční zemědělskou událostí se stala tzv. Zahrada Čech, pořádaná v nedalekých Litoměřicích, jeţ je zájemci hojně navštěvovaná i v současnosti.143 Zaměstancům Roudnických strojíren a sléváren bylo umoţněno téţ přihlásit se na poznávací exkurze, například do plzeňského pivovaru.144 Stejně tak bylo moţné vyjet i do pivovaru v Krušovicích, na obou místech probíhaly ochutnávky tamních druhů piv.145 Nyní se více zaměřme na sportovní odvětví. Vzhledem k zájmu a hojným sportovním aktivitám, jeţ ve svém volném čase provozovali mnozí pracovníci roudnické továrny, mohli se podnikovými autobusy vypravit na zápasy praţských fotbalových klubů Sparta či Slávie. 146 Václav Palán ještě doplňuje, ţe byly bylo moţné vidět utkání také Dukly. 147 Sportovní zájezdy se však pořádaly i do zahraničí, vznikala totiţ přátelská utkání mezi vybranými zástupci z roudnického závodu a z druţebního podniku Pennig v býv. Východním Německu.148 Pohybu a různým kolektivním sportům se dařilo i v zázemí továrny mezi dělníky jednotlivých dílen, neboť byly podnikem podporovány kopaná, hokej či v pozdějších letech tenis. Jedotlivé provozy měly moţnost v jarních měsících soutěţit ve volejbalu a v jiţ 141
Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. Rozhovor s Václavem Palánem. 143 Tamtéţ. 144 Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem. 145 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 146 Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. 147 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 148 Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. 142
58
zmíněném tenisu, v létě byl na programu především fotbal. Kaţdý provoz si sestavil muţstvo dobrovolníků o jedenácti členech, které následně reprezentovalo danou dílnu. Tyto zápasy se uskutečňovaly buď v tělocvičnách nebo především na fotbalovém hřišti Pod Lipou, jenţ vlastnil Spartak Roudnice nad Labem. Veškeré trénování či samotné soutěţení probíhalo samozřejmě po pracovní směně, provozy na tyto aktivity zaměstnance neuvolňovaly. Kolegové vybraných hráč se mohli téţ zúčastnit jako fanouškové. 149 Václav Melichar navíc ještě dodává, ţe přebory mezi dílnami se uskutečňovaly i v atletice, dokonce se pořádaly kuţelkářské turnaje. Pro zajímavost dodejme, ţe se soutěţilo například O pohár předsedy ROH či celozávodního výboru KSČ.150 V zimních měsících zase mohli pracovníci závodu změřit své síly v ledním hokeji, jenţ patřil mezi velmi oblíbené sporty. Vzhledem k tomu, ţe tato aktivita vyţaduje poměrně náročné podmínky, neboť je potřeba zařídit vhodnou ledovou platformu pro její provoz. Podnik a jeho kulturní fond proto umoţňoval těmto hráčům finanční pomoc při proplacení výloh na pronájem zimního stadionu, existovaly však i jiné sporty, které téţ potřebovaly určitou podporu: „... částka ňáká se platila, tak to mohli to mohli eh... dostat zaplacýno vod ROH z toho fondu, že jo, vod ROH z toho fondu, jo tak určitý... a zrovna tak jako některý ty potřeby jako ping-pong hráli, že jo, tak ňáký ty pálky, stoly, sítě a tak...―.151 Závěrem tedy dodejme, ţe Roudnické strojírny a slévárny podporovaly rozvoj kulturně-společenských akcí či sportu i samostatně v rámci vlastních dílen a provozů. Částečně přispívaly na uskutečnění těchto aktivit, spolu s financemi z fondu ROH a mnohdy také od samotných zaměstnanců, jednalo-li se například o dovolenou. Ze stejných zdrojů byla zajištěna rovněţ materiální pomoc sportovcům či zapůjčení autobusů pro cestování zaměstnanců za rekreací, kulturou a sportem ať jiţ po celé ČSSR, či do zahraničí.
149
Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem. 151 Rozhovor s Václavem Palánem. 150
59
6. PODNIKOVÁ REKREAČNÍ STŘEDISKA Vzhledem k své sociální politice, se Roudnické strojírny a slévárny podílely, kromě zajištění zdravotnické péče závodními lékaři (včetně specialistů), jeslí, školky a dalších sluţeb zaměstnancům podniku, také na výstavbě rekreačních středisek po celé zemi.152 Zde si mohli dělníci a úředníci odpočinout od svých kaţdodenních pracovních povinností, trávit volný čas dle svého uváţení, například sportem nebo procházkami v přírodě. V zimních měsících měli například ve Velké Úpě moţnost vyuţít horských podmínek k lyţován, navštěvována však byla celoročně. Volný čas zde trávily i děti při tzv. sportovně-pionýrských táborech. Mezi první dvě rekreační střediska, můţeme zařadit Heřmanice, které se nacházely poblíţe Jablonného v Podještědí, kde bylo rekreantům k dispozici 48 lůţek. Jednalo se o středisko s chatami a moţností koupání, kde se v rámci jednoho léta vystřídalo aţ 390 zaměstnanců podniku spolu se svými rodinami.153 Ovšem úplně prvním letním rekreačním zařízením se stal areál v Lindavě, jenţ byl postaven primárně pro dětské pionýrské tábory. Ubytování bylo zajištěno jak v hlavní budově, kde pobývaly mladší děti, tak ve stanovém táboru s chatičkami, kde bydlely starší děti. Jako jediný Jiří Dvořák uvádí, ţe sem jezdili na rekreaci i dospělí zaměstnanci podniku, avšak v době, kdy se zde nekonaly dětské tábory, tedy mimo letní sezónu.154 Václav Melichar sem jezdil jako vedoucí dětí a uvedl, ţe tábor vţdy trval po dobu tří týdnů. Samozřejmě pro děti připravovali mnoho aktivit: „[...] s tema vedoucíma jednotlivejch chatiček, to jste museli dirigovat, naplnit program atd. no a já mám ještě takovej dojem, řeknu, že jsme se chodili z tý Lindavy, jsme se chodili koupat do Sloupu. Chodili jsme pěšky ňákou cestou, to taky nemůžu dneska už říct taky, trvalo to chvilinku jako, ale chodili jsme se koupat a pak jsme se chodili koupat... v Lindavě byl takovej jako kačák, rybník bych řek´, dneska někde na konci Lindavy, tak tam se taky chodily děti koupat, ale málo. Tam tam to nebylo zdravý jako.―155 Dále se pro děti pořádaly mnohé turnaje v kopané, ve volejbalu a dalších sportech, nechyběly ani vycházky či noční soutěţe.156 Josef Kapitán k tématu ještě zdůraznil, ţe k zajištění bezproblémového chodu dětských táborů nebyl vedoucí personál vybírán náhodně, avšak jednalo se vţdy o vyškolené osoby. 157 Budova a 152
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Broţura Roudnické strojírny a slévárny, n. p., Roudnice nad Labem z roku 1980, jubilejní vydání k stému výročí zaloţení podniku. Autor ani stránkování zde není uvedeno. 154 Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. 155 Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem. 156 Tamtéţ. 157 Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. 153
60
areál v Lindavě však byly Roudnickými strojírnami a slévárnami pouze pronajímány, neboť majitel se tímto způsobem snaţil udrţet svůj majetek v nezchátralém stavu. Bohuţel po nějakém čase byl roudnický podnik donucen majitelem vzdát se této lokality, neboť zde měl v úmyslu zařídit dílny pro polské švadleny. Závod tak musel najít jiné místo, kde by mohl vytvořit zázemí pro rekreaci dětí i dospělých zaměstnanců. Naskytla se moţnost, pronajmout si pozemek v Hrádku za Českou Lípou, avšak zde byly velmi nevyhovující podmínky pro rekreaci především dětí. Navíc se vedení podniku obávalo, ţe by i toto místo mohlo být v budoucnu opět ohroţeno.158 Neustálé problémy spojené s pronajatými budovami vedly k rozhodnutí tehdejšího vedení, ţe je nutné podat ţádost o moţnost koupě nového pozemku, aby se předešlo dalším potíţím, neboť z tehdejšího nařízení státu vyplývalo, ţe je povinností československých podniků zajistit rekreaci dětí zaměstnanců. Proto byla v sedmdesátých letech vybrána krajina v okolí Tříman, nacházejících se nedaleko Kladrub, kde téţ byly lepší přírodní a ţivotní podmínky pro pobyt. Zde měly být organizovány především pionýrské tábory pro děti, avšak jezdili se sem rekreovat také dospělí zaměstnanci s rodinami. Zprvu místo rádi navštěvovali i pracovníci druţebních východoněmeckých podniků se svými dětmi, neţ následně začali jezdit do Velké Úpy, jeţ jim vyhovovala více. Středisko vzniklo samozřejmě za přispění stranických orgánů, finance poskytl jiţ zmíněný podnikový fond ROH, samotný podnik a manuální práce zajistili téţ sami zaměstnanci, neboť byly dřevěné chaty a hlavní budova stavěny svépomocí.159 Nicméně jiný narátor doplnil tvrzení ještě další informací, a sice ţe v tomto případě byly nápomocny téţ příbuzenské svazky, díky nimţ se podařilo zajistit pozemky pro vznik takového zařízení. Jak podokl v rozhovoru se mnou Jan Rubeš, jenţ jezdil do Tříman jako jeden z vedoucích v rámci dětských táborů a této činnosti se věnoval od zaloţení střediska: „Tenkrát člen Ústředního výboru strany pan Kapek160 měl tady sestru v Roudnici v učilišti, paní Razákovou [nesrozumitelné], a ten nám ten pozemek tam zabezpečil.―161. Na získaném pozemku bylo nutné vybudovat ubytovací zařízení, proto byla zvolena varianta dřevěných chatek. Dle Jana Rubeše bylo postaveno osmnáct chatek o velikosti tři krát šest metrů, dále pak velká centrální budova.162 Z vlastní zkušenosti z pozdějších let mohu říci, ţe se v ní mimo jiné nacházela jídelna a společné prostory pro všechny návštěvníky, kde mohla 158
Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 160 Antonín Kapek byl, spolu se svou sestrou, roudnickým rodákem. Viz např. Antonín Kapek [online, cit. 18 10. 2014]. URL:. 161 Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. 162 Tamtéţ. 159
61
probíhat jak zábavní činnost jako například hry pro děti či společenské aktivity pro dospělé, tak také různá školení či prezentace organizačních záleţitostí týkajících se táborů, škoních akcí apod. Rozhovor s Janem Rubešem dále odhalil, jakým způsobem byla činnosti zaměstnanců podniku klasifikována, pokud pomáhali budovat v Třímanech rekreařní středisko či se starali o průběh dětských táborů: „[...] A měl sem to, to je to zajímavý, v tom životopise taky, že sem to měl jako veřejně prospěšnou činnost, čili když… když byl někdo ve straně, tak měl čárku a my sme dělali tadyhleto.―163 Další zajímavostí se jeví fakt, ţe tato činnost nebyla brána pouze jako čistě dobrovolná a vykonávaná ve volném čase, tedy mimo pracovní dobu. Roudnické strojírny a slévárny byly v tomto ohledu ke svým pracovníkům shovívavé. Narátor k tomu dodává: „Dokonce mě provoz uvolňoval jako mistra, měl jsem to zaplacený, měl jsem mzdu, no ale vono to tam taky s sebou neslo starost vo děti a tak dále…―164 V rámci Roudnických strojíren a sléváren se samozřejmě, jak bylo pro tuto dobu typické, nacházela podniková odborová organizace. Zde si mohli zaměstananci podávat ţádosti o přihlášení na rekreaci, která z pravidla trvala týden, jezdilo se od soboty do soboty, a ţadateli poté byla zamluvena celá chatka: „[...] jinak to spadalo pod… pod… pod odborovou organizaci Agrostroje a tam se dávaly přihlášky. Tam v tom čase ostatním si moh´ kterejkoliv ze zaměstnanců zažádat o týdenní pobyt, bral celou chatku, moh´ tam vzít i jiný. V tý chatce byl… byly eh…byly tři šest postelí, takže tam byla tam byla rekreace.―165 Dále narátor uvádí, ţe vzhledem k tomu, ţe odbory měly v tuto dobu poměrně velký finanční rozpočet, dotovaly z velké části rekreační pobyty, a tudíţ zaměstnanci podniku nebyli nuceni investovat do vlastní dovolené příliš finančních prostředků. U dětí byl dokonce příspěvek odborů ještě větší, jejich týdenní pionýrské tábory byly tedy pokryty z podnikového fondu odboru téměř kompletně.166 Činnost střediska v Třímanech se však zaměřovala, jak jiţ bylo naznačeno, především na dětské tábory. Pravidelné kaţdoroční pořádání táborů umoţňovalo dětem strávit týden v přírodě a ve společnosti ostatní mládeţe, je nutné však dodat, ţe veškeré dění a pořádané soutěţe musely být v souladu s idejemi socialistického státu. Nicméně velká pozornost byla věnována pohybovým aktivitám. Děti jezdily na tábory na tzv. „tři běhy―, coţ tedy znamená,
163
Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. Tamtéţ. 165 Tamtéţ. 166 Tamtéţ. 164
62
ţe se mládeţ vţdy po týdnu střídala. Během svého pobytu se věnovaly sportu a hrám, kaţdý „běh― měl program, k němuţ více dodal narátor Jan Rubeš: „Samozřejmě, tam byla olympiáda a táborový soutěže, bodování, každodenní ňáký výkony nebo něco to… ty děti jsou hravý…―. Dále pokračuje: „Ale všechno říze… soutěže každopádně. Končilo to velkou olympiádou, končilo to karnevalem, že jo… v masky… to už se předepsalo: „Vemte si s sebou masky.― a tak dále a tak dále. Bylo tam sporotovní vybavení, to všecko ta fabrika prostě zařizovala todleto.―167 Velmi zajímavou se jeví skutečnost, ţe Roudnické strojírny a slévárny poskytly pro organizační záleţitosti týkajících se zábavy dětí na táboře dokonce i vlastní oddíl milicí, jehoţ členové připravili spolu s táborovými vedoucími noční bojové cvičení. K tomuto tématu se vyjádřil tak, ţe ne všechny výdobytky doby kritizuje.168 U tohoto přístupu bych se pozastavila. Domnívám, ţe by se vzhledem k vlastním negativním zkušenostem se socialistickým reţimem mohl nechat ovlivnit a takto upravené názory poté aplikovat na téměř vše, co je s touto dobou spojeno. Soudím tak dle faktu, ţe kvůli přesvědčení svého otce, zakládajícího člena Komunistické strany Československa, musel po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 opustit své dosavadní pracovní místo ve slévárnách, neboť jeho otec s touto okupací nesouhlasil, a vrátil proto hned straně svou členskou legitimaci. Vzhledem k dobové interpretaci takovéhoto činu, opustil pan Rubeš starší stranu v těţkých chvílích, coţ pro něj a pro jeho rodinu předznamenávalo řadu postihů v běţném ţivotě. Narátor však i nadále v průběhu celého rozhovoru nijak negativně nehovořil o reţimu, v němţ ţil, spíše neutrálně. Veškeré události této doby, jeţ postihly jeho ţivot přijímá tak, ţe se prostě staly a rozhodně v dnešní době necítí ţádný pocit studu za to, ţe se jeho otec kdysi podílel na zaloţení komunistické strany. Naopak v jiných případech mnoho potenciálních narátorů rozhovor odmítlo, ať to jiţ vyjádřili přímo či ne, kvůli bývalému členství v KSČ, za něţ se dnes stydí, přestoţe jsem se jim snaţila několikrát vysvětlit, ţe mé poslání není nikoho odsuzovat za současné či dřívější smýšlení, případně členství v té které straně. Samozřejmě jsem také tyto narátory obeznámila se skutečností, ţe téma diplomové práce, jenţ jsem si vybrala se více dotýká běţného ţivota neţ politických událostí a názorů na ně. Bohuţel však u některých z nich stále převládl pocit studu či strachu o moţném budoucím odsouzení vlastní osoby. Navíc se domnívám, ţe dalším zdrojem znepokojení pro tyto narátory mohl být fakt, ţe jsem výzkum vedla v městě, v němţ ţiji i já sama a dotazované osoby znám, ať jiţ osobně či jen tzv. „podle vidění― nebo se znám se stejnými lidmi jako oni, coţ by za normálních okolností měla být naopak výhoda, neboť by se narátoři měli cítit jistěji 167 168
Viz rozhovor s Janem Rubešem. Tamtéţ.
63
a mělo by se jim lépe hovořit. Ovšem v tomto případě by se mohli obávat, ţe bych jako občan stejného města měla moţnost nějakým způsobem rozšiřovat jejich spojitost s bývalým členstvím v KSČ, informace o jejich dřívějších nařízeních, jeţ vydali či činech apod., coţ by však z mé strany vedlo k velmi neprofesionálnímu a neetickému chování, od něhoţ se distancuji. Na tomto místě se jeví vhodné podrobněji popsat ještě další fenomén, jeţ jsem během svého výzkumu spatřila. V jedné z předchozích kapitol o kultuře byl popsán manţelský pár, který téţ rozhovor odmítl. Kromě jiţ výše uvedného důvodu, jsem se setkala i s pro mě celkem šokujícím politickým zdůvodněním, přičemţ mi bylo oznámeno, ţe oba manţelé si jako nestraníci nepřejí, aby se veřejně vědělo, ţe za socialistického reţimu byly pořádány kulturní akce jako divadla apod., ba dokonce, ţe se jich mohli zúčastnit nejen členové Komunistické strany Československa, ba dokonce i lidé mimo tuto stranu. Samozřejmě jsem je dál nijak nepřesvědčovala, neboť bylo vidět, ţe o poskytnutí rozhovoru nejeví vůbec ţádný zájem. Znovu zdůrazňuji, ţe mi bylo umoţněno hovořit pouze s jedním z manţelů, tudíţ neznám soukromý názor druhého. Vraťme se nyní k dětským táborům. Jan Rubeš dále v rozhovoru uvádí, ţe rekreace se zúčastňovalo po 120 dětech a podobrobně popisuje krajinu i aktivity, například cestu na hrad Krašov, v rámci níţ museli všichni přebrodit řeku Berounku. Co je však důleţité pro téma této práce, narátor hovoří i o tom, jak Roudnické strojírny a slévárny pomáhaly provozovat toto, nepochybně však i další podobná zařízení. Pověření zaměstnanci podniku byli kromě svých poviností v továrně pověřeni i provozováním rekreačního střediska, celý areál připravovali na letní provoz, a zároveň po sezóně prostory tzv. zazimovali. Více k jejich činnostem viz narátorova výpověď: „[...] To bylo ta výhoda tý fabriky v té době. Když bylo potřeba, tak tam na jaře naklusali údržbáři, lakýrníci…―169 V tomto konceptu vidím velkou výhodu, protoţe zaměstnanci tak téţ byli velmi dobře motivováni k výkonu pomocných prací, neboť středisko bylo budováno pro jejich vlastní rekreační moţnosti a stejně tak pro působení dětských táborů. Zaměstnanci Roudnických strojíren a sléváren, narozdíl od dětí na táborech, neměli v Třímanech řízený volný čas. Malebný kraj kolem řeky Berounky byl známý jako houbařská oblast, proto většinou všichni v rámci rekreace chodili do místních lesů hledat houby, či rovněţ borůvky. Volný čas bylo moţné trávit dlouhými procházkami přírodou, jíţ se obyvatelům měst v blízkosti svých domovů nedostávalo.170 Mezi další oblíbenou 169 170
Viz rozhovor s Janem Rubešem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem
64
dobrodruţnou aktivitu patřil, dle Jana Rubeše, sjezd řeky Berounky, jeţ poskytovala téţ výborné vyţití v horkých letních dnech, kterého byl nedostatek právě v předchozích rekreačních střediscích. Pro začátek byly rekreantům vedoucími střediska odvezeny tzv. kávody (jedná se o druh loděk) deset kilometrů proti proudu řeky a následně tedy museli lidé dojít s batohy pěšky na místo určení, kde přespali. Druhý den mohli vyuţít loděk a sjet řeku. Pokud však jde o zbylý čas na rekreaci, mohli si ho zaměstnanci továrny trávit tak, jak sami uznali za vhodné.171 Podobnou zkušenost má i Václav Melichar, který splavoval Berounku spolu s kamarády: „... parta chlapů, tak tak jsme jeli jako nahóru, to byly takovýdle krpály, to bylo takle, já mám dojem dos... do sto metrů třeba, ale jak řikám, taky přesně... no tak to jsme... jezdili jsme na závodních kánoích taky tam byly v tech Třímanech byly byly tzv. vertexky lodě, kerý neměly kýl, ale byly byly čistě kulatý no [...]―172 Pro návštěvníky byla zajištěna hlavní denní jídla jako snídaně, obědy a večeře. Ve večerních hodinách se většinou pro všechny pořádal táborák, při němţ se společně zpívalo, opékaly se například vuřty. Tento čas byl tráven společně s ostatními.173 K dipozici měli i jiţ zmíněnou společenskou místnost, kde se nacházel mimo jiné i stůl na stolní tenis.174 Především pro rekreaci v zimních měsících Roudnické strojírny a slévárny zakoupily ve Velké Úpě v Krkonoších chatu Říp, kde se pořádaly pobyty jak pro zaměstnance podniku, tak tábory pro jejich děti. Lyţařské výcviky byly přenechány do kompetence podnikovým instruktorům, kteří tak měli děti na starost během dne.175 Děti se učily lyţovat na Portáškách, kde byl klid a ţádný dospělý lyţař je neohroţoval.176 Pro ně byly téţ v rámci kaţdé nové rekreace připravovány zvláštní večery, při nichţ se objevil dospělý ztvárňující Krakonoše, jenţ naděloval dárky. Mladí návštěnvíci chaty Říp museli naoplátku povědět nějakou básničku či zazpívat. Takovéto večery se pořádaly ve spolupráci se Socialistickým svazem mládeže177, jak vzpomíná jeden z jejích členů, Jiří Dvořák.178 Dospělí si mohli volný čas zařídit podle vlastního uváţení. Toto středisko však nebylo poskytováno výhradně jen zaměstnancům podniku a jejich rodinným příslušníkům, v případě nenaplnění kapacity, byla rekreace nabízena téţ ostatním občanům Roudnice nad Labem, zároveň v době prázdnin sem mohly jezdit děti z roudnických základních škol, coţ prospívalo celému městu, a nebyli tudíţ 171
Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem. 173 Tamtéţ. 174 Blíţe viz rozhovor s Janem Rubešem. 175 Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. 176 Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem. 177 Jednalo se o mládeţnickou organizaci řízenou KSČ. 178 Blíţe viz rozhovor s Jiřím Dvořákem. 172
65
zvýhodňováni pouze pracovníci závodu. Velkou Úpu však zájemci mohli navštěvovat celoročně. Přestoţe zde v létě nebyla moţnost koupání, nabízelo horské prostředí nesčetné vycházky do přírody, kterých bylo hojně vyuţíváno. Pec pod Sněţkou, nacházející se v blízkosti Velké Úpy, představovala pro rekreanty skvělou příleţitost, jak se podívat na naši nejvyšší horu Sněţku.179 Celoroční provoz zajistil poměrně velké vytíţení tohoto střediska, celoročně se zde vystřídalo více neţ 900 osob.180 Jak jiţ bylo uvedeno výše, Velká Úpa byla velmi oblíbená mezi východoněmeckými návštěvníky a jejich rodinami, kteří pracovali v podnicích spolupracujích s Roudnickými strojírnami a slévárnami.181 Skvělé podmínky zde panovaly i pro běţkaře, kteří měli moţnost vyjet na Mísečky, na Liščí horu a zajímavým se stal průjezd kolem hranic s Polskem, neboť tehdy byly ještě polskými vojáky střeţeny, jak si vzpomíná Václav Melichar.182 Rekreace byla opět umoţněna na základě podání ţádosti zaměstnancem a dopravu zajistil závod pomocí svých autobusů. Jelikoţ se jednalo o chatu hotelového typu, podávány byly snídaně, obědy i večeře.183 Stejně jako u ostatních středisek, rovněţ ve Velké Úpě se náklady spojené s nejrůznějšími opravami hradily z podnikového fondu ROH. Avšak komplikace v tomto případě nastaly, chtělo-li vedení závodu chatu přestavět, neboť mimo jiné tato krajina byla součástí chráněného území. Celý záměr i s jiţ vypracovaným projektem musel být proto odloţen na neurčito. Po změnách, jeţ s sebou Sametová revoluce přinesla, však došlo k ukončení správy této chaty závodem, neboť ji byl nucen prodat do soukromých rukou, nový majitel chatu přebudoval. Jako ilustraci o tehdejší době nechme promluvit narátora Václava Palána: „... tak jak jsme... podle našich plánů, podle našich povolení, všechno... to měl všechno zadarmo, takže gratis, koupil to za 5 milionů, byl tam nevim kolik roků a prodal to... se ziskem takovym, kterej... vo kterym se nám ani nezdá, ale to je... zase jiná kapitola, to bysme se dostali někam jinam. [...]―.184 Je tedy vidět, ţe nový majitel měl nejen usnadněnou práci po technické stránce věci, vţdyť projekt jiţ měl zařízený, ale téţ mu byla umoţněna přestavba, přestoţe se jednalo o chráněné území. Roudnické strojírny a slévárny, ve spolupráci s ROH, zajišťovaly pro své zaměstnance a rodinné příslušníky širokou škálu moţností jak trávit dovolenou. V případě dětí byly 179
Blíţe viz rozhovor s Josefem Kapitánem. Broţura Roudnické strojírny a slévárny, n. p., Roudnice nad Labem z roku 1980, jubilejní vydání k stému výročí zaloţení podniku. Autor ani stránkování zde není uvedeno. 181 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 182 Blíţe viz rozhovor s Václavem Melicharem. 183 Tamtéţ. 184 Blíţe viz rozhovor s Václavem Palánem. 180
66
pořádány letní pionýrské tábory. Zaměstnanci závodu, kteří měli zájem o rekreaci museli podat ţádost a následně byli podnikovými autobusy dovezeni do dané lokality, ať se jiţ jednalo o horské či letní středisko. Je ovšem nutné dodat, ţe v případě, ţe nebyla naplněna kapacita rekreačního areálu, většinou se jednalo o období mimo turistickou sezónu, poskytoval závod tato zařízení rovněţ místním základním školám či roudnickým občanům, kteří však v podniku nepracovali. Návštěva těchto středisek tak nebyla vyhrazna výhradně jen zaměstnacům ROSS. Navíc zde měli rekreanti moţnost seznamámit se rodinami svých kolegů či děti mohly navázat nová přátelství. To vše bylo během rekreace podporováno společenským programem, kterého se účastnil celý kolektiv.
67
ZÁVĚR Období tzv. normalizace, resp. konsolidace, jak bylo toto údobí nazýváno ze sovětské strany, vneslo do ţivotů československých občanů mnoho změn, neboť se toto období téţ vyvíjelo a jednotlivé dekády se od sebe poměrně lišily. Roudnické strojírny a slévárny tradičně vytvářely snahu zajišťovat především pro své zaměstnance, ale rovněţ pro ostatní obyvatele Roudnice nad Labem nejrůznější kulturní a sportovní činnosti, díky nimţ mohli aktivně trávit svůj volný čas a předvést své fyzickéschopnosti i v mnoha soutěţích. Výlety do divadel, hlavně do Národního divadla, pak představovaly lidmi vítanou formu jak získat kulturně-společenský záţitek, a zároveň jak na vlastní oči spatřit národní umělce. Sociální politika roudnického podniku však zahrnovala rovněţ rekreaci, jíţ se mohli zúčastnit jak zaměstnanci, tak také jejch děti, včetně dětí z roudnických základních škol. Mnoho rekreačních zařízení poskytovalo své sluţby mimo sezónu i ostatním zájemcům. Jedním z nejnavštěvovanějších středisek se stala chata Říp ve Velké Úpě, jeţ byla hojně navštěvovaná například německými zájemci v rámci výměnných exkurzí roudnického podniku s například východoněmeckým Pennigem. Dalším bodem této sociální politiky byla moţnost dovolené v zemích bývalé Jugoslávie či mnohostranné exkurze po Československu. Do této práce byly zařazeny oba tyto body, neboť i v průběhu dovolených byly zajištěny, kromě volného času, který mohli rekreanti trávit tak, jak uznali za vhodné, také společné aktivity, jeţ měly stmelit všechny zúčastněné, ať se jiţ jednalo o pořádané taneční a společenské večery, táboráky, či akce určené pro děti. Pro účely takových akcí Roudnické strojírny a slévárny zřídily ve spolupráci s místní organizací ROH tzv. Fond kulturních a sociálních potřeb, v němţ se soustředily veškeré finance, jeţ zahrnovaly zčásti zisky z výroby podniku, velký podíl měly příspěvky samotných zaměstnanců, kteří byli členy ROH. Takto nashromáţděné finance slouţily k zaplacení oprav budovy Spojeného závodního klubu a rekreačních zařízení, dále k nákupu a opravám podnikových autobusů, s nimiţ měli lidé moţnost jezdit do divadel, na exkurze, a dokonce i na dovolené do Jugoslávie. Částí z těchto peněz se téţ přispívalo na vstupenky na různé kulturně-společenské akce.
68
Během svého výzkumu jsem se setkala s mnoha osobami, jeţ měly obavy hovořit na nahrávací zařízení. Jedním z důvodem byl obecný strach a stud oficiálněji hovořit, neboť se bály, ţe by nějakou skutečnost uvedly špatně a ta by jiţ v tomto stavu zůstala natrvalo zveřejněná. S tímto jevem ještě souvisí všeobecný strach hovořit na nahrávací zařízení, mnohdy narátory uvádělo do rozpaků a hůře se jim hovořilo, někteří se
na něj dívali
prakticky po celou dobu rozhovoru a byli velmi nervózní. Závaţnější důvody, proč lidé odmítali rozhovory, jsem však spatřovala v odpovědích, jeţ obsahovaly jasný politický podtext. Setkala jsem se s některými, kteří v minulosti byli členy KSČ a nechtěli mi z tohoto důvodu poskytnout tozhovor, neboť cítili stud a strach z toho, ţe by je za to mohl někdo ještě dnes odsoudit, především vzhledem k tomu, ţe pocházím ze stejného města jako oni a znám mnoho místních lidí. Na tomto místě se můţeme jen domnívat, zda za všemi odmítnutími tohoto typu stál pouze stud za politickou příslušnost, či strach, ţe by mohly eventuálně v rozhovoru vyplynout na povrch okolnosti nepříznivé pro danou osobu. Strach některých z odsouzení za bývalou politickou příšlušnost po šestadvaceti letech od Sametové revoluce je stále ještě často patrný, ovšem nabízí se zde otázka, zda by v tomto neměla společnost udělat pomyslný krok kupředu a odprostit se od podobného odsuzování, kdyţ se jednalo o celkem běţného člověka, který byl „jen― členem strany jako mnoho dalších, lidé z mého výzkumu rozhodně nepatřili mezi strůjce útlaku. Jiným případem se stal jiţ obsáhle popsaný případ manţelů, kteří naopak v dobách reálného socialismu součástí KSČ nebyli. Jejich důvod odmítnutí, a sice ten, ţe si nepřejí, aby se obecně vědělo, ţe v této době a v tomto městě byla nějaká forma kultury moţná, se mi zdá absurdní. Přesto tento názor koresponduje s dnešním všeobecným náhledem na minulou dobu, kdy je na ni nahlíţeno aţ přespříliš kriticky, místo aby na ni byl utvořen názor na základě objektivity, čímţ ovšem nijak nechci zpochybňovat všechny špatnosti, jeţ s sebou nesla. Přesto se domnívám, ţe média či některé další instituce lidem předkládají jistý účelově upravený obraz doby, který následně někteří lidé automaticky přijmou, aniţ by se pozastavili nad tím, zda se to tak skutečně stalo. Problémem, související s výpověďmi, by mohla být také skutečnost, ţe narátoři byli v době normalizace mladí a nahlíţeli na ţivot s jinou perpektivou neţ dnes, kdy jsou jiţ starší. Jejich paměť a dojmy navíc mohou být rovněţ vlivem doby zkresleny.185
185
Naše normalizace, Člověk v tísni, o. p. s., Praha 2011, s. 174.
69
Budoucím badatelům, kteří by téma chtěli zpracovat komplexněji bych doporučila zkontaktovat znovu jiţ mnou oslovené narátory, je totiţ moţné, ţe by si někteří ještě vzpomněli na další informace. Zároveň bych doporučila oslovit znovu i ty osoby, jeţ mně rozhovor odmítly, neboť existuje šance, ţe by vlivem času na tuto formu výpovědi přistoupili. Dalším problémem, na který jsem narazila, byla nedůvěra ze strany narátorů. Často jsem měla pocit, ţe mi nedůvěřují z toho důvodu, ţe jsem mladá, a především teprve studentka. Nemohu potvrdit, ţe bych se setkala konkrétně s problémem vůči mé osobě, avšak spíše se domnívám, ţe pro ně diplomová práce nepředstavovala tak důleţitý počin. Je moţné, ţe kdyby výzkum prováděla nějaká renomovaná instituce či známá osoba z vědeckého prostředí, získali by větší důvěru. V souvislosti s nedůvěrou narátorů je nutné zmínit fakt, ţe mnozí jsou jiţ z médií seznámeni s činností některých novinářů, kteří rozhodně během svého terénního výzkumu nepracují na etických základech. Toto jejich počínání můţe v narátorech celkem oprávněně vyvolat strach a nedůvěru i přesto, ţe jim je vysvětlena metoda orální historie a způsob, jakým je jejím prostřednictvím rozhovor veden. Co se týče počtu rozhovorů s jednotlivými narátory, během mého výzkumu byl z časových důvodů natočen vţdy jeden rozhovor. Sami narátoři byli mnohdy velmi zaneprázdněni. U jiných byl důvod zcela odlišný. Na první pohled bylo zřejmé, ţe jsou z rozhovoru tak nervózní a byli rádi, ţe ho mají za sebou, ţe by ani na druhý nemuseli přistoupit. Přesto by bylo mnohdy přínosné uskutečnit s nimi další rozhovor pro doplnění informací. Dalším badatelům bych doporučila najít vţdy ještě osobu, kterou narátor dobře zná, tazatel ji můţe také znát. Tento prostředník by mohl vytvořit jakési pomyslné spojení mezi oběma stranami, díky němuţ by mohl narátor opět získat větší důvěru. Bohuţel z vlastní zkušenosti vím, ţe mnohdy ani tento prostředník nemusí stačit. Mnoho lidí se téţ během let přestěhovalo, proto bych do budoucna doporučila vyčlenit si na práci v terénu více času a financí, aby bylo moţné důkladnější hledání potenciálních narátorů, včetně dojíţdění do jejich nových bydlišť.
70
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
Prameny Broţura Roudnické strojírny a slévárny, n. p., Roudnice nad Labem z roku 1971, autor není uveden. Broţura Roudnické strojírny a slévárny, n. p., Roudnice nad Labem vydaná k stému výročí zaloţení podniku z roku 1980, autor není uveden. Kulturní měsíčník, ročník IX, 1973, vydáno Okresní galerií výtvarného umění v Roudnici nad Labem, č. 1. Za zapůjčení tohoto materiálu děkuji Městské knihovně v Roudnici nad Labem.
Mladý strojař, časopis odborného učiliště n. p. ROSS, nulté vydání. Podřipský strojař, závodní časopis, odpovědný redaktor František Zykán, září 1976, listopad 1978, prosinec 1980, leden 1981. Státní okresní archiv Most, fond: Agrozet, k.p. Roudnice nad Labem, karton č. 43, Cestovní zprávy z různých zemí zahraničí 1957—75, I-172.01.
Literatura FRANC, Martin, KNAPÍK, Jiří, Volný čas v českých zemích 1957–1967, Praha 2013. HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace, Praha 2012. JOHNSON, Paul, Dějiny dvacátého století. Voznice, 2008. KAUFMANN, Jean-Claude. Chápající rozhovor, Praha 2010. KHECK, Robert, Výchovná a kulturní práce v Revolučním odborovém hnutí, Praha 1959. KNAPÍK, Jiří, FRANC, Martin, Průvodce kulturním děním a ţivotním stylm v českých zemích 1948—1967, Sv. I, Praha 2012. MAŇÁK, Jiří, Čistky v Komunistické straně Československa 196—1970, Praha 1997. MÜCKE, Pavel, Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie, Praha 2008.
71
Naše normalizace, Člověk v tísni, o. p. s., Praha 2011. OTÁHAL, Milan, Opozice, moc a společnost, Praha 1996. PULLMANN, Michal, Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu, Praha 2011. STRAUSS, Anselm, Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie, Boskovice 1999. RATAJ, Jan, HOUDA, Přemysl, Československo v proměnách komunistického reţimu, Praha 2010. RYCHLÍK, Jan, Cestování do ciziny v habsburké monarchii a v Československu, Praha 2007. ŠTOLL, Martin, 1. 5. 1953 Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa, Praha 2011. VANĚK, Miroslav a Pavel MÜCKE. Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie. 1. vyd. Praha: Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011. VANĚK, Miroslav a kol.: Orální historie: metodické a ,,technické― postupy. Olomouc, 2003.
Internetové zdroje Antonín Kapek http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_kapeka.php
Článek Kultura v Praze v období 1945–2000, součást článku Vývoj pražské samosprávy http://www.ahmp.cz/index.html?mid=46&wstyle=0&page=page/docs/vyvoj-prazske-samospravy-III.html
Historie ROSS n. p. http://ross.estranky.cz.html Historie ROSS n. p. především v pozdějších letech
72
http://www.ross-universum.cz/o-firme
Medailon Václava Kozáka http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Koz%C3%A1k
Stránky o esperantu http://www.esperanto.cz/soubory/novobilsky_cinnost-v-esperantskem-hnuti.pdf
Vývoj praţské samosprávy http://www.ahmp.cz/index.html?mid=46&wstyle=0&page=page/docs/vyvoj-prazske-samospravy-III.html
Stránky příbramského Sokola, informace o Šibřinkách http://sokolpribram.cz/sibrinky
Stránky roudnického jachtingu http://www.ycrroudnicenl.cz/?page_id=232
Pouţité rozhovory Rozhovor s Jiřím Dvořákem vedla Solange Petracchi, 2. května 2015. Rozhovor s Josefem Kapitánem vedla Solange Petracchi, 9. března 2015. Rozhovor s Václavem Melicharem vedla Solange Petracchi, 11. května 2015. Rozhovor s Václavem Palánem vedla Solange Petracchi, 4. května 2015. Rozhovor s Petrem Randákem vedla Solange Petracchi, 11. března 2015. Rozhovor s Janem Rubešem vedla Solange Petracchi, 6. srpna 2014. Rozhovor s Petrem Vanclem vedla Solange Petracchi, 26. září 2014.
73