Univerzita Karlova v Praze

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav pro dějiny umění

RIGORÓZNÍ PRÁCE

Mgr. Zlata Gersdorfová

Theatrum fidei Crumloviensi. Sakrální prostory Českého Krumlova ve světle slavností ukazování ostatků v oktáv svátku Božího Těla Theatrum fidei Crumloviensi. The sacred spaces of Český Krumlov in the light of the relicsshowing in the Feast of Corpus Christi

Praha 2013

Tuto práci bych chtěla věnovat svému učiteli a průvodci světem historických věd, prof. Tomášovi Durdíkovi, DrSc.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto rigorózní práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.

V Praze dne 31.1.2013

Abstrakt

Cílem práce je poukázat na vzájemné vztahy sakrálních prostor v kontextu slavností ukazování ostatků v Českém Krumlově (ca 1355-1419). Samostatný oddíl práce je věnován identifikaci sakrálních prostorů českokrumlovského hradu a možnosti jejich zapojení do theatra fidei celého města. Město je pojímáno jako jeviště sakrální prezentace ve dvou ohledech – jako civitas ve středověkém gründerském pojetí a jako jeviště liturgických slavností. V tomto kontextu je srovnáváno rezidenční město Rožmberků s hlavním městem Českého království, neboť je-li možné hovořit o Praze jako o imitatio Romae, pak je možné o Českém Krumlovu hovořit jako o imitatio Pragae.

Klíčová slova Český Krumlov – město, hrad – sakrální prostory – stavební historie – středověké umění – relikvie

Summary

This work deals with the sacred spaces in Czech Krumlov and their relationship in the light of the ceremony of relics-showing in the Feast of Corpus Christi (ca 1350-1419AD). A part of this work identifies the sacred spaces in the castle and deals with the possibility of their participation in theatrum fidei of the town. The view of the town as theatrum fidei can be seeing as civitatis in the medieval concept of the town-founding and as a stage of liturgically ceremonies. In this context is compared the residence-city of the lords of Rosenberg with caput regni Bohemie - analogically when talking about Prague an expression imitatio Romae is used when referring to Krumlov it is possible to use imitatio Pragae.

Keywords Český Krumlov – castle, town – sacred spaces – build history – medieval art – relics

Obsah 1. Úvod .......................................................................................................................................8 2. Český Krumlov v dosavadním bádání, bilance, perspektivy................................................10 2.1 Literatura.................................................................................................................10 2.2 Prameny...................................................................................................................15 2.2.1 Prameny písemné......................................................................................15 2.2.2 Prameny obrazové....................................................................................17 2.2.3 Prameny hmotné.......................................................................................19 3. Symbolické chápání světa a středověké architektury...........................................................21 4. Město jako jeviště sakrální reprezentace..............................................................................30 4.1 Digna est constructio civitatis.................................................................................30 4.2 Český Krumlov a jeho středověké založení............................................................32 4.3 Theatrum fidei Crumloviensi..................................................................................34 4.4 Slavnosti ukazování ostatků...................................................................................38 4.5 Karlovská Praha a slavnosti ukazování ostatků.....................................................45 4.6 Rožmberský dvůr jako imitatio Pragae?................................................................50 5. Kaple vrcholně středověkých hradů......................................................................................60 5.1 Capella.....................................................................................................................61 5.2 Hradní areály a sakrální stavby...............................................................................62 5.3 Patrocinia hradních kaplí.........................................................................................67 6. Identifikace sakrálních prostor v kontextu stavebního vývoje hradu...................................71 6.1 Období vlády pánů z Krumlova 1253-1302............................................................72 6.2 Hrádek jako sídlo....................................................................................................75 6.3 Nejstarší písemné zmínky o hradní kapli................................................................76 6.4 Kaple svatého Jiří....................................................................................................78 6.5 Malá rožmberská kaple – kaple sv. Kateřiny (?).....................................................87 6.6 Tzv. Románská komora...........................................................................................93 6.7 Datace tzv. Románské komory a malé rožmberské kaple.......................................99 6.8 Soukromá oratoř (?) „na novém hradě“................................................................103 7. Město a hrad jako theatrum fidei........................................................................................106 8. Prameny a literatura............................................................................................................111 8.1 Seznam zkratek....................................................................................................111 8.2 Prameny nevydané...............................................................................................112 8.3 Prameny vydané...................................................................................................112 6

8.4 Restaurátorské zprávy..........................................................................................114 8.5 Literatura..............................................................................................................115 9. Přílohy.................................................................................................................................127 9.1 Seznam příloh a vyobrazení.................................................................................127 9.2 Přílohy..................................................................................................................130

7

1. Úvod Tato práce vychází z diplomové práce na téma Sakrální prostory českokrumlovského hradu, která byla úspěšně obhájena na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze a zde byla navržena na uznání za práci rigorózní. Předkládaná práce tedy vychází ze závěrů diplomové práce, původní text rozšiřuje o další vybrané souvislosti a poupravuje některé nepřesnosti předcházejícího textu, čímž je práce i rozsahově upravena dle pravidel stanovených pro rigorózní práce. Větší prostor je dán celkovému kontextu, který je rozšířen o pojetí města jako jeviště sakrální prezentace s nastíněním základních vztahů hlavních sakrálních prostor a o srovnání českokrumlovských slavností ukazování ostatků konaných v oktáv svátku Božího Těla s obdobnými slavnostmi pořádanými v hlavním městě Českého království. Tato práce si klade za cíl poukázat na význam a vzájemné vztahy sakrálních prostor v Českém Krumlově v kontextu výše uvedených božítělových slavností. Samostatný oddíl práce je věnován identifikaci sakrálních prostorů českokrumlovského hradu 1 a možnosti jejich zapojení do theatra fidei celého města, a to i v kontextu sakrální architektury v dobové hradní produkci a jejích zvyklostí. Právě otázka souvislosti slavnosti ukazování ostatků a sakrálních prostorů českokrumlovského hradu se jeví jako velmi důležitá, neboť slavnosti ovlivňovaly liturgický provoz nejen ve městě, ale taktéž v sakrálních prostorách hradu, s čímž souvisí mnohé hypotézy o funkci jednotlivých prostor. Je otázkou, zda je možné přirovnat jednu z kaplí k Saint Chapelle či ostatkové schráně, každopádně větší počet sakrálních prostorů soustředěných na jednom objektu je v české hradní architektuře celkem neobvyklý. Vůbec podněty pro konání slavnosti ukazování ostatků na rožmberském dominiu se doposud nedočkaly svého řešitele, a proto jedna z částí práce nabídne drobný exkurz do této problematiky, do středověké zbožnosti a kultu relikvií, který vrcholil v době Karla IV. Samo město Český Krumlov s panskou rezidencí bylo již od svých počátků centrem vítkovské domény pánů z Krumlova a posléze pánů z Rožmberka. Již od dob vrcholného pravěku byl Český Krumlov velmi důležitým bodem, stal se křižovatkou na obchodní stezce vedoucí z Podunají a sepětí s těmito oblastmi poznamenaly nejen Český Krumlov, ale i celé

1

Ke kolísání pojmu hrad a zámek a současný význam těchto slov viz: Josef MACEK: Hrad a zámek. (Studie historicko-sémantická), in: Český časopis historický (dále ČČH) XC, 1992, 1-16. Ačkoli je tato studie dnes napadána vzhledem k dikci pramenů a synonymnímu významu hrad-zámek, budeme z ní čerpat po stránce dnešního, nikoli dobového, pojetí a významu pojmu

8

jižní Čechy na dlouhá staletí. 2 Významu města jako rezidenčního a zároveň obchodního centra na staré stezce s čilým ruchem samozřejmě odpovídalo i duchovní milieu města a jeho význam. Každoročně se tak při různých slavnostech cyklicky se opakujících v rámci liturgického roku proměnilo město v jeviště prezentace nejmocnějšího rodu v Českém království. Nejen slavnosti dokázaly proměnit město v jeviště sakrální prezentace, samo město ve středověkém gründerském pojetí bylo odrazem a reprezentantem božích hodnot na zemi. Město Český Krumlov, resp. jeho historické jádro s panskou rezidencí, patří mezi velmi dobře dochované středověké sídelní celky, ve kterých je možné díky jejich dispozici číst jako v otevřené knize. Proto je i část této práce věnována vzniku a založení vrcholně středověkého města, jehož osudy byly spjaty se vznikem rezidence pánů erbu růže, a také možnému vnímání a pojetí středověké architektury jako symbolu v rámci teologických interpretací. Těžiště této práce tedy leží v období druhé poloviny 14. století. Celkový časový rozsah práce by se dal vymezit dobou, kdy vzniká hrad a město Český Krumlov ve své vrcholně středověké podobě,

tj. druhou polovinou 13. století, a dobou, která násilně přerušila slibný

umělecký vývoj v Českém království, tj. dobou husitských válek, v jejichž předvečer se uzavírá i kapitola z dějin liturgického života v Českém Krumlově, neboť roku 1419 se konaly slavnosti ukazování ostatků v oktáv svátku Božího Těla naposledy ve středověkých dějinách. Východiskem práce je pojetí architektury jako hmotného pramene sui generis. Architektura je pojímána jako průsečík možného interdisciplinárního průzkumu, který využívá nových interpretačních a datačních možností (výsledků dendrochronologických analýz aj.). Právě diskuse jednotlivých oborů a kombinace hmotných, písemných a ikonografických pramenů může být jedním z klíčů pro interpretaci historických událostí. Zároveň jsou v této práci předkládány závěry, které nebyly doposud publikovány a jsou známy pouze úzkému okruhu zasvěcených odborníků, kteří se podíleli na průzkumech historických objektů ve městě. Ačkoli tyto průzkumy mnohdy vedou ke zcela novým poznatkům,

často

zůstávají nepublikovány ve

formě různých

nálezových

zpráv,

restaurátorských průzkumů, či operativní dokumentace nejrůznějšího druhu a kusé informace předložené veřejnosti pokládají více otázek než odpovědí.

Jiří KUTHAN: Jižní Čechy. Kulturní „provincie“ na pomezí země, in: Jihočeský sborník historický (dále JSH) LXII, 1993, 30-49.

2

9

2. Český Krumlov v dosavadním bádání, bilance, perspektivy 2.1 Literatura Český Krumlov není rozhodně zapotřebí dlouze představovat. Patří mezi nejvýznamnější památky na území České republiky, samotný zámecký areál se řadí mezi největší svého druhu v Evropě. O významu místa svědčí i zápis na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO, kam byl areál hradu a zámku společně s centrem města zapsán roku 1992 mezi prvními památkami v České republice. Díky turistické atraktivitě a výjimečnosti místa je Český Krumlov, město i zámek, literaturou velmi často dotýkaný, ale hned na začátku je nutné podotknout, že faktografická hodnota těchto titulů je velmi proměnlivá. Na počátku této kapitoly budiž řečeno, že následující výčet základních prací týkajících se Českého Krumlova se bude zabývat pouze faktograficky spolehlivými publikacemi a tudíž si v žádném případě tato kapitola nečiní nárok na úplnost. Zřetel bude brán zejména na poválečnou literaturu, která není zatížena nacionálními polemikami, které byly v Českém Krumlově vzhledem k početnému německému obyvatelstvu celkem častým tématem. S podivem je, že existuje pouze několik stěžejních prací, jejichž závěry jsou stále nekriticky přebírány, ačkoli jsou dnes již zastaralé. Poslední cenné shrnutí dosavadního bádání provedl Jan Müller ve své stati v Průzkumech památek uveřejněné roku 1999.3 V následujících odstavcích bude uvedena literatura, která se obecně vztahuje k tématu hradu a města. Není možné zde učinit kompletní výčet všech článků a studií, které kdy byly napsány, neboť to není primárním úkolem této práce. Odkazy na literaturu a informační zdroje vážící se ke konkrétním tématům budou uváděny průběžně v textu práce. Literaturu, která se týká památkového fondu ve městě Český Krumlov, lze rozdělit do několika kategorií. Jedná se o práce čistě historické věnující se zejména dějinám místa a událostem, dále pak literaturu umělecko-historickou, která je reprezentována soupisy, rozbory a hodnocením památek, pročež s touto kategorií je nerozlučně spjat nesmírný výpovědní potenciál „šedé literatury“, tj. často nepublikovaných restaurátorských či nálezových zpráv a stavebně-historických průzkumů obsahujících ale nesmírně cenné informace. Samostatnou kategorií literatury představují práce kastelologické, a to od romantických popisů Heberových až po moderní kritická pojetí. Jan MÜLLER: Český Krumlov v umělecko-historické literatuře, bilance, perspektivy, in: Průzkumy památek (dále PP) VI, 1999, 3-20. 3

10

Je s podivem, že do dnešních dnů nevyšla souhrnná kritická historická monografie o dějinách města Český Krumlov. Existuje však nepřeberné množství obrazových publikací a turistických průvodců, které, žel, přináší více dezinformací než ověřených faktů. Snad zamýšlenou přípravu pro sepsání českokrumlovských dějin byl listinář města, který sestavili Alois Picha a Valentin Schmidt. 4 K záměru sepsat pozitivistickou monografii už ale nikdy nedospělo. Pozornosti se však dostalo církevním objektům ve městě – celkem zajímavé a přitom nepříliš využívané informace přináší Johann Trajer 5 ve svém popise českobudějovické diecéze. Církevní dějiny Českého Krumlova s historií jednotlivých objektů sepsal Josef Schwarzmeier. 6 Historická pojednání přinášejí zvláště drobné studie a články místních archivářů, Josefa Hejnice, Jiřího Zálohy a v současné době Anny Kubíkové. Cenné studie byly vydány v tematické řadě sborníků vycházejících u příležitosti výstav, které chronologicky mapovaly dějiny města, zámku a blízkého českokrumlovského okolí od dob nejstarších po 19. století. 7 Zatímco medievistické práce jsou spíše slabinou českokrumlovské historiografie, době raného novověku, konkrétně době posledních Rožmberků, je věnována nesmírná pozornost, a to zřejmě vzhledem k lépe dochované pramenné základně. Badatelské centrum věnující se této době reprezentuje zejména historické pracoviště Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pod vedením Václava Bůžka. Práce autorů z Historického ústavu Filozofické fakulty se tak věnují hlavně výzkumu šlechty v raném novověku z perspektivy antropologického směru historického bádání. Nová kolektivní monografie vydaná v rámci tzv. Rožmberského roku konaného na připomenutí vymření starožitného rodu Rožmberků před čtyřmi sty lety, však žádné nové poznatky nepřinesla. 8 Zajímavou, ale nepříliš konkrétní prací, která byla vydána též v roce 2011, je souhrnná publikace z pera Romana Lavičky a Roberta Šimůnka, která se zabývá obecným kulturně-historickým rozměrem dějin rožmberského dominia na jihu Čech ve středověku. 9

4

Valentin SCHMIDT / Alois PICHA (edd.): Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen I-II, Prag 1908-1910 (dále v textu UBK). 5 Johann TRAJER: Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis, Budweis 1862. 6 Josef SCHWARZMEIER: Im Ringe des Krummauer Schloßberges. Ein Beitrag zur Krummauer Kirchengeschichte, Krummau 1929. 7 Anna KUBÍKOVÁ et al.: Českokrumlovsko v proměnách staletí 1250-1850, Český Krumlov 1999; Anna KUBÍKOVÁ et. al.: Českokrumlovsko v době prvních Lucemburků 1310-1380, Český Krumlov 1996; IIDEM: Českokrumlovsko 1400-1460, Český Krumlov 1997; IIDEM: Českokrumlovsko v době jagellonské 1470-1526, Český Krumlov 1998. 8 Václav BŮŽEK et al.: Světy posledních Rožmberků, Praha 2011. 9 Roman LAVIČKA / Robert ŠIMŮNEK: Páni z Rožmberka. Jižní Čechy ve středověku 1250 – 1520, České Budějovice 2011.

11

Zcela zásadní je dnes práce, která je ve své podstatě pouze rozšířenou verzí příspěvků a referátů, které byly předneseny v rámci konference Český Krumlov: Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví. Toto interdisciplinární setkání mezinárodních odborníků se uskutečnilo pod záštitou Národního památkového ústavu ve dnech 20. - 22. 5. 2009 v prostorách bývalé zámecké jízdárny v Českém Krumlově. 10 Sborník, který studiemi překračuje původní konferenční bloky, vyšel v prosinci roku 2010 a zásadním způsobem přispívá k poznání města i hradu v Českém Krumlově, ačkoli jedním z hlavních zřetelů měl být stav a bilance památkové péče v posledních dvaceti letech, tj. za doby, kdy je Český Krumlov jednou z památek zapsaných na list světového kulturního dědictví UNESCO. 11 Umělecko-historické

práce

reprezentuje

v podstatě

několik

souhrnných

děl.

Výjimečná je v tomto ohledu práce Jana Müllera, monografie věnující se pouze hradu samotnému. 12 Velmi zajímavý je rukopis této práce, v němž byl velký prostor věnován stavebnímu vývoji objektu i některým širším umělecko-historickým a kulturním souvislostem a kontextům. Vzhledem k orientaci knihy na širší veřejnost byly tyto pasáže kráceny a vydaná kniha tak ztratila mnohé na své výpovědní hodnotě.13 Mezi původní práce lze zařadit i dílo autorského kolektivu s názvem Pět století Českého Krumlova ve výtvarném umění. 14 Vlastně první shrnutí českokrumlovské umělecko-historické problematiky bylo sestaveno pod vedením Františka Dvořáka. 15 Jedná se o kolektivní dílo mladých i zkušených kunsthistoriků, jejichž závěry jsou však ve světle dnešních poznatků mnohdy již neudržitelné, ale přesto z této knihy čerpá dodnes řada autorů, kteří odtud zcela nekriticky přebírají své informace. Českému Krumlovu se věnovala celkem hojně i další umělecko-historická literatura, která se soustředila zejména na několik klíčových objektů, tj. hrad, kostel sv. Víta, klášterní komplex na Latránu a špitál s kostelem sv. Jošta. Velká pozornost byla věnována zejména rožmberské stavební huti v 15. století, kdy na rožmberské doméně pokračuje bez přerušení

Tisková zpráva NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích, Český Krumlov: Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví. Mezioborová konference v jízdárně českokrumlovského zámku, http://www.npucb.eu/tiskove-zpravy/, vyhledáno 10.4.2010. 11 Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice, 2010. 12 Jan MÜLLER: Český Krumlov. Hrad a zámek, Praha 1996. 13 Pro účely této práce však budeme pracovat s jednou z obsáhlejších verzí rukopisu, kterou mi laskavě poskytli pracovníci NPÚ ze správy SHZ Český Krumlov se svolením autora. 14 Jan MUK / Ivan NEUMANN / Jiří ZÁLOHA: Pět století Českého Krumlova ve výtvarném umění, Český Krumlov 1974. 15 František DVOŘÁK et al.: Český Krumlov, jeho život a umělecký a růst, Praha 1948. 10

12

starší tradice a právě zde spěje pozdě gotická architektura ke svému vrcholu. 16 Mohli bychom jmenovat ještě další články a drobné studie, avšak větší pozornost než hradu 17 byla věnována spíše církevním objektům ve městě. 18 Velmi zajímavé studie se váží k pohybu umělců a architektů ve snaze o identifikace jejich děl. 19 Jiným typem literatury, který zde nemůže být opomenut, jsou souhrnné soupisy památek kulturních či uměleckých, 20 které vznikaly od počátku 20. století. Vůbec první soupis pojednávající o pamětihodnostech města, který se měl stát součástí soupisové akce v celém království, nebyl nikdy vydán. 21 Tiskem vyšlo pouze pojednání o okrese Krumlovském. 22 Do této kategorie literatury lze případně zařadit i různé průvodce uměleckohistorické a turistické, 23 které podávají základní informace o stavebním vývoji jednotlivých památkových objektů v běhu času; jelikož ale většina z nich čerpá z výše uvedených prací a nepřináší tak žádné zásadní poznatky, které by zde měly být diskutovány, nebudou tyto práce dále citovány ani připomínány v následujícím textu. Zcela svébytnou kategorií je kastelologické bádání. Tento druh zájmu se probouzí v 19. století v souvislosti s romantismem. Jako jednoho ze zakladatelů české kastelologie Václav MENCL: Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948; IDEM, České středověké klenby, Praha 1974; Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Praha 1948; Vladimír DENKSTEIN / František MATOUŠ: Jihočeská gotika, Praha 1953; Eva ŠAMÁNKOVÁ / Jan VONDRA: Český Krumlov. Městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí, Praha 1961; Karl TANNICH: Die Krummauer Stadtpfarrkirche zu St. Veit, Waldkirchen 1965; Jaromír HOMOLKA (ed.): Jihočeská pozdní gotika 1450-1530, Hluboká 1965; Jaromír HOMOLKA et al.: Pozdně gotické umění v Čechách 1471-15262, Praha 1985. 17 Krom výše citované práce Jana Müllera zmiňme práce Jiřího ZÁLOHY: Státní zámek Český Krumlov, České Budějovice 1982 a Karla TANNICHA: Die Burg Krummau, München 1963. 18 Velmi zajímavé poznatky přinesly restaurátorské průzkumy kostela sv. Víta a zejména průzkum části nad severní předsíní kostela, kde se hypoteticky předpokládá soukromá rožmberská oratoř - více viz Jan MÜLLER, Kostel sv. Víta v Českém Krumlově. Restaurátorský průzkum, Praha 1987; Jaroslav ČECHURA: Patrová kaple a nejstarší část kláštera ve Vyšším Brodě, in: Umění XXXI, 1983, 317-333. 19 Dobroslava MENCLOVÁ: České hrady II, Praha 19762, 487; Dobroslav LÍBAL: Jan, synovec Staňkův - Hans Krumenauer, in: Jiří KROPÁČEK (ed.): Na předělu věků. Sborník k poctě PhDr. Jaroslava Pešiny, DrSc., 1994, 209-211; Anna KUBÍKOVÁ: Příspěvek k životu a dílu Hanse Götzingera, in: Památkové listy (dále PL) XI (příloha ZPP LVI), 1996, 8-9; Vladislav RAZÍM: Opevnění města Českého Krumlova ve středověku I. Latrán a Nové město, in: PP VI, 1999, 35-66. 20 Jelikož k zámku v Českém Krumlově existuje nepřeberné množství tohoto typu literatury různé kvality, zmiňme výběrem: Emanuel POCHE et al.: Umělecké památky Čech I, Praha 1977; Karel TŘÍSKA et al.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V. Jižní Čechy, Praha 1986. 21 František MAREŠ / Jan SEDLÁČEK: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském II, 1918?, rkp. uložený v SOA v Třeboni, pobočce v Českém Krumlově. 16

22

František MAREŠ / Jan SEDLÁČEK: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském. Svazek první okolí Krumlova, Praha 1918. 23 Zdeněk WIRTH / Jaroslav BENDA: Státní hrady a zámky, Praha 1955 náležející spíše k obrazovým publikacím, rovněž tak jako Josef EHM / Jaroslav JELÍNEK / Jaroslav WAGNER: Československé hrady a zámky, Praha 1972; Vladimír BRYCH / Jan RENDEK: České hrady a zámky, Praha 2006.

13

můžeme jmenovat Františka Alexandra Hebera, který nám jako jeden z prvních podává ucelenou stať o Českém Krumlově. 24 První prací o středověkých šlechtických sídlech, která je založena na metodě kritické historické vědy využívající písemných pramenů, je monumentální dílo Augusta Sedláčka. 25 Jak je z jeho díla patrné, konzultoval své názory zřejmě s tehdejším ředitelem schwarzenberského archivu v Třeboni, s Theodorem Wagnerem, neboť v jeho rukopisném díle 26 lze nalézt stejné myšlenky, které jsou v kontextu ostatního tehdejšího bádání velmi neotřelé. 27 Dalším klasickým dílem je dnes dvoudílný korpus Dobroslavy Menclové České hrady. 28 Současný kastelologický diskurs ve velkém ovlivnilo dílo Tomáše Durdíka - zejména jeho kniha Encyklopedie českých hradů, která doposud byla aktualizována v pravidelně vycházejících dodatcích. 29 Přihlédneme-li k jádru práce, které se věnuji hradním kaplím a jejich možným vztahům k sakrálním prostorům města, je nutné zde konstatovat, že právě tato významná osobnost české archeologie se věnovala vlastně jako jediná tématu hradních kaplí, a to v souborném díle Středověké hrady v Čechách a na Moravě (spoluator Pavel Bolina) 30 a titíž autoři napsali dosud jedinou teoretickou stať věnující se jen hradním kaplím. 31 Souhrnný přehled o českých hradních kaplích a jejich možné podobě byl publikován Tomášem Durdíkem na zahraničním kolokviu věnované hradním a zámeckým kaplím, které pořádal v roce 1993 Deutsche Burgenvereinigung. 32 Na literaturu věnující se dílčím tématům pojednávaným v rámci této práce bude odkazováno průběžně.

Jedná se spíše o zprávu z návštěvy než odbornou studii. Přesto zde lze najít některé zajímavé postřehy: František Alexader HEBER (ed. Irena BUKAČOVÁ): České hrady, zámky a tvrze. Jižní Čechy, Praha 2008, 34-65. 25 Stať o Českém Krumlově viz: August SEDLÁČEK: Hrady zámky a tvrze Království českého III. Budějovsko, Praha 1884, 1-59. 26 Theodor WAGNER: Das Schloß Krumau. Kurze baugeschichtliche Studie, nedatovaný rkp., uloženo v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 188. 27 Aktuální se staly zejména s novými objevy v rámci stavebních průzkumů hradu - viz: Zlata GERSDORFOVÁ: Die Anfänge der Burg Krummau in Böhmen. Die Burg als Symbol der Macht und Ausdruck von Kulturtransfer, in: Klaus BIRNGRUBER / Christine SCHMID (edd.): Adel, Burg und Herrschaft an der Grenze (=Studien zur Kulturgeschichte von Oberösterreich XXXIV), Linz 2012, 161-174. 28 MENCLOVÁ 1976 (pozn. 19). 29 Tomáš DURDÍK: Encyklopedie českých hradů, Praha 20055. 30 Tomáš DURDÍK / Pavel BOLINA: Středověké hrady v Čechách a na Moravě, Praha 2001. V současné době vzniká na téma hradních kaplí v Čechách do roku 1526 disertační práce Mgr. Josefa Záruby na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 31 Tomáš DURDÍK / Pavel BOLINA: Kaple vrcholně středověkých hradů, in: Castellologica bohemica (dále CB) II, Praha 1991, 9-22. 24

32

Tomáš DURDÍK: Die Kapellen böhmischer hochmittelalterlichen Burgen, in: Barbara Schock-Werner (ed.): Burg- und Schlosskapellen (=Burgen und Schlösser. Veröffentlichungen der Deutschen Burgenvereinigung. Sonderreihe B/III), Stuttgart 1995, 21-30.

14

2.2 Prameny Prameny, které byly využity pro tuto práci a obecně je lze řadit mezi Crumloviensia, můžeme pojímat a třídit z několika hledisek. Po stránce historické lze mezi prameny řadit nejen dochované archivní dokumenty, písemnosti a prameny obrazového charakteru, ale zabýváme-li se architekturou jako pramenem sui generis, můžeme do této kategorie zařadit i samotnou architekturu jako pramen hmotný.

2.2.1 Prameny písemné Pro nejstarší období až do doby raného novověku máme k dispozici vlastně velmi torzálně zachovaný fond písemností. Ač na první pohled jsou archivní fondy týkající se Českého Krumlova celkem dobře dochované v porovnání s jinými lokalitami a rodovými archivy, přesto pro hlubší medievistická bádání není situace úplně optimální. Částečně je to dáno i povahou a charakterem středověkých písemností a jejich běžně užívaných typů. S postupem doby však objem písemných pramenů narůstá i s ohledem na transformaci a povahu vrchnostenské správy, který nabývá výrazně evidenční charakter. Velmi detailní informace nabízí fondy pro 16. století, které se díky tomu těší největší badatelské oblibě mezi českou historickou obcí. Písemné prameny týkající se města jsou uchovávány v několika hlavních fondech. Jedná se o Archiv města Český Krumlov, který je uložen ve Státním okresním archivu Český Krumlov. Víceméně veškeré středověké listiny z nejstarších období až do roku 1480 týkající se města byly edičně zpracovány v listináři, který byl vydán na počátku 20. století. 33 O církevních objektech a liturgickém provozu by mohly prozradit více archiválie z fondu Prelátský farní úřad Český Krumlov, kde jsou nejstarší listiny již z roku 1358, ale tento fond není inventarizován a tudíž není přístupný veřejnosti. Pouze na povolení českobudějovického biskupství je přístupný fond týkající se minoritského kláštera v Českém Krumlově, avšak písemnosti byly obdobně jako v případě města editovány Johannem Klimeschem a vydány ve formě listináře a regestáře. 34 Další prameny týkající se Českého Krumlova lze samozřejmě nalézt též ve fondech centrální zemské a církevní správy.

33

SCHMIDT / PICHA 1908-1910 (pozn. 4). Johann KLIMESCH (ed.): Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnenklosters in Krummau, Prag 1904.

34

15

Studnicí našich znalostí o zámku v Českém Krumlově a jeho majitelích jsou fondy velkostatků a rodové archivy uložené ve Státním oblastním archivu Třeboň. Zatímco fond Velkostatek Český Krumlov je uložen v pobočce archivu sídlící přímo na zámku, rodový archiv Rožmberků se nachází v Třeboni. Pro námi sledované období ale i přes rozsah fondu, který tvoří hlavně archiválie z mladších období, středověké dokumenty týkající se hradu nejsou příliš hojně zastoupeny. Pramennou základnu pro období středověku shrnula celkem výstižně ve své krátké studii v Průzkumech památek Anna Kubíková. 35 V listinách, které pro toto období převažují, lze nalézt zprávy o hradu jen jako o místu zpečetění právního aktu, a to bez bližších podrobností. Zajímavější jsou zápisy v popravčích knihách, které umožňují i lokalizaci některých hradních vnitřních prostor.36 O stavebních akcích na hradě nás zpravuje dobová korespondence, 37 ale i daleko mladší zprávy o přestavbách z doby baroka či klasicismu, kdy se v rámci stavebních úprav ničily staré, často ještě středověké konstrukce, jejichž popis byl ale před demolicí zaznamenán. 38 Pro rekonstrukci dispozice hradu se jeví jako klíčové dobové inventáře, avšak jejich jazyk není s odstupem několika set let příliš srozumitelný. Ačkoli některé místnosti a jejich vybavení jsou celkem dobře popsány, nejasnosti vyvstávají hlavně ohledně lokalizace jednotlivých prostorů. Právě kvůli tomuto v literatuře najdeme mnoho rozdílných názorů. Z období středověku pochází vlastně jediný dochovaný inventář, který se týká vnitřních prostorů zámku. Byl sepsán 4. března roku 1418.39 Velmi často bývá tento inventární soupis označován jako seznam pokladů a cenností uložených v pevných zdech krumlovského hradu před nebezpečím zničení či zcizení za neklidných dob husitských. 40 Většinu položek opravdu tvoří bohoslužebné či kostelní předměty, avšak tyto sem byly pouze dlouhodobě zapůjčeny z klášterů Zlatá Koruna (tehdy Svatá Koruna), Vyšší Brod a Třeboň a tvořily nedílnou součást slavnosti ukazování svatých ostatků, která se konala každoročně v oktáv svátku Božího

Anna KUBÍKOVÁ: Středověký českokrumlovský hrad ve světle archivních pramenů, in: PP VI, 1999, 106-110. František MAREŠ (ed.): Popravčí kniha pánův z Rožmberka, Praha 1878. 37 Blažena RYNEŠOVÁ (ed.): Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka I-IV, Praha 1929-1954. 38 To se týká přestavby zámecké kaple sv. Jiří v polovině 18. století: SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 7 B beta 3. 39 SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 3K beta 7e; edičně zpracováno Matthias PANGERL (ed.): Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen (=Fontes rerum austriacarum II/37), Wien 1872, č. 166a (dále v textu jako FRA II/37). 40 Anna KUBÍKOVÁ: Jak to bylo doopravdy s cennostmi v době husitských válek, in: Výběr XXXV, 1991, 260262. 35 36

16

Těla. 41 Další inventární soupis byl pořízen s časovým odstupem 127 let a to po smrti Petra V. Kulhavého z Rožmberka v roce 1545, avšak vzhledem k časovému rozsahu práce naše úvahy prakticky nijak neovlivní. 42

2.2.2 Prameny obrazové Další typ pramenů, ze kterých můžeme čerpat své poznání, jsou prameny ikonografické – tj. obrazové v historickém slova smyslu. Na rozdíl od uměnovědce, který zkoumá obrazové artefakty především kvůli postižení jejich estetických kvalit v kontextu dobové výtvarné kultury, je přístup historika poněkud odlišný. Zajímá jej hlavně optická reflexe reality, a tak bude přistupováno k obrazovým pramenům zachycujícím ve formě veduty město i hrad v této práci. 43 Českokrumlovskou ikonografii shrnuje ve svých studiích Jan Müller, který jí věnoval již několik statí. 44 První náznaky vedut se v oblasti jihozápadních Čech objevují již od sklonku 15. a 16. století. Z tohoto období však pro Český Krumlov nemáme dochovanou žádnou památku a ani zprávu, že by nějaká kdy existovala. Nejstarším obrazovým zachycením českokrumlovského hradu společně s městem je obraz Dělení růží pocházející z let 1549-1560, 45 přičemž toto

Ferdinand TADRA: Ukazování sv. ostatků v Českém Krumlově v XIV. věku dle rukopisu 14. století, in: Časopis českého muzea (dále ČČM) LIV, 1880, 432-437; Idem, Ukazování sv. ostatků v Českém Krumlově v XIV. věku, in: ČČM LXXIII, 1899, 173-174; Valentin SCHMIDT: Das Krummauer Heilthumfest. Sonderausdruck aus der Zeitschrift des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Praha 1902; Robert ŠIMŮNEK, Český Krumlov v 15. století. Pozdně středověké město jako jeviště sakrální reprezentace, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice, 2010, 475-520. 42 Nejstarší inventáře českokrumlovského zámku evidují totiž pouze nábytek, okna či textilie - viz Hynek GROSS: Inventář zámku v Českém Krumlově, sepsaný r. 1600 Václavem Březanem, in: Ročenka Vlastivědné společnosti jihočeské v Českých Budějovicích 1929, 16-26; či dále inventáře z let 1600-1605 uložené v SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, zn. I 7 I 2, fol. 288-317, 377, 598-522; starší inventář z roku 1545 je obdobným případem - SOA Třeboň, Cizí rody-registratura z Rožmberka, fasc. 27. 43 V tomto ohledu zde bude vycházeno z následujících statí: Josef POLIŠENSKÝ: Veduta jako historický a etnografický pramen, in: Umění XXXI, 1983, 378; Jerzy BANACH: Einführung in die Erforschung ikonographischer Quellen zur Baugeschichte und Urbanistik, in: Angelika Marsch / Eckhardt Jäger (edd.): Lüneburger Beiträge zur Vedutenforschung II, Lüneburg 2001, 11-19. 44 Jan MÜLLER: Ikonografie území tzv. III. vltavského meandru města Českého Krumlova, 1994, rkp.; otištěno v rozšířené formě ve studii „Město bělalo se...“ Poznámky k ikonografii Českého Krumlova, in: Martin Gaži (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice, 2010, 843-876. 45 Toto časové rozmezí vyplývá z rozboru stavebního stavu zámku. Viz: Zlata GERSDORFOVÁ: Obraz dělení růží (seminární práce na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulta Univerzity Karlovy), Praha 2011; Eadem: Příběh obrazu Dělení růží, in: Hláska XX, 2009, 49-53. Velmi letmo obraz komentoval ŠNEJD: K stavebnímu 41

17

časové rozmezí vzniku vyplynulo z rozboru stavebního stavu zámku a dodatečně dobu vzniku obrazu potvrdily i restaurátorské průzkumy. 46 Na zámku v Českém Krumlově je umístěna pouze kopie tohoto obrazu z roku 1848, kopistou byl malíř Johann See. 47 Je zajímavé, že ačkoli bychom očekávali v této době již propracované vyobrazení dle perspektivních zásad, otevírají se před námi pohledy do jihočeských niv zpracované nikoli v reálném prostoru, ale jako středověká mozaika pozorovaná z různých stanovišť a úhlů, která tvoří pozadí pro děj, jenž se odehrává na mnoha místech současně v abstraktním čase. Sám hrad je zde v symbolickém pojetí, kdy jsou na úkor realističnosti akcentovány zejména vizuální dominanty, tj. věže. Toto středověké pojetí vyobrazení je, zdá se, vysoce sofistikovanou záležitostí, dle výzkumu autorky tohoto textu se jedná o zcela záměrný historismus. Obraz měl zřejmě svůj pevně zakotvený bod v rožmberské obrazárně, 48 která legitimovala a prezentovala rod Rožmberků jako jeden z nejstarožitnějších a nejurozenějších rodů v Českém království. 49 Časově nepříliš vzdálený, ale kvalitativně na zcela jiné úrovni je portrét Jana z Pernštejna z roku 1591.50 V okenním výřezu v pozadí se otevírá pohled na Hrádek a na město (část dnes zvanou Horní Brána). Jak ale prokázaly restaurátorské průzkumy při obnově fasád věže Hrádku, obraz není věrný původnímu stavu. Autor pracoval více se svou fantazií než s reálným výhledem z Horního hradu. V roce 1602, tj. v době, kdy zámek získali do svého vlastnictví na 20 let Habsburkové, objednal císař Rudolf II. u malíře Bartoloměje Beránka Jelínka několik obrazů, které měly zachycovat nejen zámek a město ze čtyř stran, ale i rybník, který kdysi býval v místě dnešní

vývoji jižního průčelí Horního hradu v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče (dále ZPP) LXVI, 2006, 196-198. Nejnověji se mu ve svých studiích věnuje Ludmila Ourodová-Hronková. 46 Ludmila OURODOVÁ-HRONKOVÁ: O původu a restaurování telečského Dělení růží, in: ZPP LXXI, 2011, 410413. 47 Johan See, Dělení růží, ante 1848, olej, plátno 130 x 234, SHZ ČK, inv.č. CK 3674. 48 Téma rožmberské obrazárny jako celku postrádá doposud své zpracování. Jednotlivé dochované obrazy byly popsány v katalogu výstavy Rožmberkové: Blanka KUBÍKOVÁ: Závěsné malířství v rezidencích posledních Rožmberků, in: Jaroslav PÁNEK (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 482-487. 49 Obraz vzniknul zřejmě v době sporu mladého Viléma z Rožmberka s Vilémem s Plavna o přední postavení obou rodů v rámci české stavovské obce – viz: František KAVKA: Zlatý věk růží. Kus české historie 16. století, Praha 1966, 92-94 srov. Václav BŘEZAN (ed. Jaroslav PÁNEK): Životy posledních Rožmberků I, Praha 1985, 122-141. Zcela jiný názor, který ovšem není blíže podložen, nabízí OURODOVÁ-HRONKOVÁ 2011 (pozn. 46) 410413. 50 Anonym (Martino Rota?), Jan z Pernštejna, 1591, olej, plátno, 64,5 x 52 cm, Lobkowiczké sbírky, inv. č. 153. Milada LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ: Českokrumlovská veduta z roku 1591, in: Umění XIII, 1965, 611; Eva BUKOLSKÁ: Veduty na českých portrétech 16. a počátku 17. století, in: Umění XXXI, 1985, 517-518.

18

Jelení zahrady, interiér kostela sv. Víta, štěpnici a tumlplac (tj. první nádvoří). 51 Bohužel všechny tyto obrazy jsou dnes nezvěstné a stížnosti Bartoloměje Beránka Jelínka české komoře ohledně nezaplacení zakázky jsou jediné písemné doklady o existenci těchto obrazů. Další známé vyobrazení vzniklo až s odstupem více jak poloviny století, někdy po roce 1662.52 Tato veduta byla zhotovena netradiční technikou asambláže skládáním dřevěné dýhy a slámy. 53 Stejně jako obraz Dělení růží, tak i tento obraz zachycuje jižní fasádu zámku a město sevřené vltavským meandrem, avšak pro stavební dějiny se v detailu nedá použít bez silně kritického zhodnocení ani jedno z výše uvedených vyobrazení. 2.2.3 Prameny hmotné Jak již bylo řečeno výše, období, kterého se dotýká tato práce nelze nijak rekonstruovat a uchopit pouze z roviny písemných či obrazových pramenů, neboť pramenná základna, kterou máme k dispozici, není nijak rozsáhlá. V této situaci nám hlavním pramenem může být samotná architektura, a to jak v rovině artefaktu, tak v rovině symbolu. 54 Symbol sám lze definovat jako myšlenku či význam, tj. informaci, kterou do ní záměrně vtiskl její tvůrce. Budeme-li se zabývat architekturou v rovině symbolické, je nutné porozumět době, ve které tento symbol vzniknul, neboť s odstupem času může dojít ke zkreslení informace, kterou má symbol prezentovat, a naše nová současná interpretace může být svou podstatou zcela ahistorická. Tomuto problému se bude věnovat následující kapitola. Sám artefakt je nutno též podrobit důkladné analýze, neboť sám o sobě bez interpretace a rekonstrukce okolností, v nichž vzniknul, je vlastně zcela bezcenný. Tomuto v metodě archeologickému rozboru můžeme podrobit jak architekturu, tak i nález hmotného předmětu, artefaktu. Prameny hmotné, které tedy v této práci budou využívány, tvoří stavby, konstrukce, skupiny budov i movité předměty, které tvoří dědictví o minulosti. Jedině interdisciplinárním přístupem je možné tyto němé svědky minulosti přivést k hovoru o sobě a době, která je přivedla k životu. Karel ŠMRHA: Dvorní malíř Petra Voka z Rožmberka Bartoloměj Beránek - Jelínek, in: Časopis Rodopisné společnosti v Praze XIV, 1942, 92. 52 Duňa PANENKOVÁ (ed.): Hradní muzeum Český Krumlov. Historie objektu a katalog exponátů, České Budějovice 2010, 51. 53 Anonym, Veduta Českého Krumlova od jihu, 1662-1680?, sláma a dřevěná dýha lepená na podložce, 37,5 x 58,5 cm, SHZ ČK, inv.č. CK 2428. 54 Teoretické práce k tomuto tématu: František GABRIEL: Postavení staveb mezi historickými prameny, in: Muzejní a vlastivědná práce XL (dále MaVP)/ Časopis společnosti přátel starožitností CX (dále ČSPS), 2002, 150-161; Evžen NEUSTUPNÝ: Metoda archeologie, Plzeň 2007. 51

19

Informace vedoucí k těmto poznatkům budou čerpány z elaborátů stavebněhistorických průzkumů, operativní průzkumové dokumentace, restaurátorských zpráv a dokumentace, dále z nálezových zpráv archeologických výzkumů. Právě tyto materiály jsou informačně bohaté, avšak po stránce badatelské nepříliš využívané. Podobné elaboráty nejrůznějšího ražení jsou uloženy v příslušném archivu územních odborných pracovišť Národního památkového ústavu (pro Český Krumlov především archiv územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích) či na objektech samotných. Tyto práce obsahují nejen technologické expertizy, ale velmi často i cenná historická a umělecko-historická hodnocení, která však bývají bohužel přehlížena, přičemž se výsledky těchto prací nezřídka zakládají na exaktních výzkumech a nikoli na pouhých domněnkách či hypotézách. Velmi často tyto posudky obsahují i cenné archivní rešerše z dnes již ztracených či nedostupných materiálů. Jedná se zejména o elaboráty Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, které zpracovávali zejména Jan Muk, Luboš Lancinger, Dobroslav Líbal, či Pavel Vlček. 55 Další velký soubor byl zpracováván pracovníky Státních restaurátorských ateliérů. Po roce 1990 se jedná převážně o elaboráty soukromých subjektů. Některé dílčí objevy nebo zjištění bývají publikována na stránkách časopisů Průzkumy památek, Zprávy památkové péče či v tematických sbornících, popř. regionálních periodikách. Nejnověji se rozvíjí ediční řada zvaná Miscellanea vydávaná NPÚ ú.o.p. v Českých Budějovicích týkající se památkového fondu na území Jihočeského kraje.

Jan MUK / Luboš LANCINGER: Český Krumlov. Stavebně-historický průzkum – Horní hrad, Praha 1991; Luboš LANCINGER / Jan MUK / Daniela ŠIMKOVÁ: Český Krumlov. Stavebně-historický průzkum areálu zámku čp. 59 Hrádek, Praha 1990. Tímto způsobem byla zpracována většina objektů v zámeckém areálu. Pro město byl vytvořen urbanistický stavebně-historický průzkum pojednávající v základní formě o všech historických objektech v centru města.

55

20

3. Symbolické chápání světa a středověké architektury Středověk bývá někdy označován za dobu, pro kterou je charakteristické popírání smyslově vnímatelného krásna a moralistická askeze. Tyto přístupy jsou značně zjednodušené a svědčí nejen o naprostém nepochopení celé epochy a povrchní znalosti tehdejších textů, ale i o základním nepochopení středověké mentality. 56 Ostatně moralisté a asketici určitě nepatří mezi osoby, které by nebyly schopné vnímat přitažlivost a svůdnost pozemských radostí. Ba můžeme spíše říci, že to jsou oni, kdo je vnímají silněji než ostatní, protože tyto postoje se stávají základem jejich asketické kázně. Studium této epochy nemůžeme hodnotit z pohledu dnešní společnosti, neboť středověká společnost je založena na zcela odlišných principech. Středověká kultura nezahrnuje jen kategorie estetické kultury nebo filozofie, neomezuje se jen na výtvarné umění, či hudbu. K pochopení dobové společnosti musíme překročit hranice těchto sfér. Pro studium středověku je princip celistvosti zvlášť důležitý. Bůh byl nejvyšší pravdou, kolem níž se kupily všechny kulturní a společenské hodnoty. K jejich pochopení je důležitý pokus o rekonstrukci představ a hodnotových kritérií, abychom získali základní povědomí o modelu a modu vivendi tehdejšího světa. Již samotný název „středověk“ je obtížně definovatelný a etymologie výrazu zřetelně ukazuje, že se jedná o označení jakési nehomogenní epochy mezi dvěma výjimečnými věky v dějinách lidstva – antikou a renesancí. Jednotícím prvkem této doby je jednotný jazyk komunikace – latina, Bible jako základní text veškerého učení a patristická tradice jako svědectví antické kultury. Ačkoli se to na první pohled může jevit zcela odlišně, není středověk rozhodně epochou bez identity, která by postrádala uměleckého cítění. Většinu svých estetických problémů sice přejal středověk z antiky, ale udělil jim nový význam, když je začlenil do pocitů člověka, světa a božství, které jsou charakteristické pro křesťanské nazírání světa. 57 Zabýváme-li se středověkým uměním i jakýmkoli uměleckým dílem obecně, nutně musíme narazit na otázku interpretace a uchopení tohoto artefaktu. Pro středověké umění to platí dvojnásob. Pokusíme-li se však odpovědět na starou otázku po významu středověkého umění, musíme do našich úvah zahrnout širší historický obraz a historické vědomí. Středověká sakrální architektura vyrůstala z dobové liturgie, ale zejména z ontologie a kosmologického chápání světa v intencích středověké novoplatónské filozofie. Neptáme se po 56 57

Aron GUREVIČ: Kategorie středověké kultury, Praha 1978. Umberto ECO: Umění a krása ve středověké estetice, Praha 20072, 13.

21

individualitě, jejíž vědomí bylo beztak v této době silně potlačeno na úkor chápání sociálních vazeb v rámci pevně zakotveného učení o trojím lidu. Středověká křesťanská architektura se neopírala o sentimentalismus či pouhé myšlenky nebo vize svého architekta či umělce. Vyvěrala pevně z tradice křesťanského učení a byla zakotvena ve skutečnostech, které přesahují lidskou individualitu. Uměleckohistorická medievistika často vytrhuje výtvory lidské činnosti z jejich kontextu. Tehdejší svět byl přece tak odlišný od naší současnosti. To, co my dnes považujeme za „umění“, nebyly pro tehdejšího člověka galerijní exponáty s cenou nedozírné hodnoty, byly to odrazy božích hodnot a božího milosrdenství na světě. Středověký důraz na umění a na architekturu byl podložen představami, že právě tyto vyjadřují ve smyslové a vnímatelné rovině ideální krásu, která je Božím atributem, jeho formou a bytím. Zatímco dnes jsme téměř nebo zcela ztratili cit pro inteligibilní krásu, musíme konstatovat, že okruh středověkých estetických problémů byl daleko širší, než je tomu dnes. Bylo to především symbolickoalegorické pojetí vesmíru. Středověký člověk žil ve světě plném významů, odkazů, dvojsmyslů, božích projevů ve věcech a v přírodě, která k němu neustále promlouvala heraldickým jazykem vyšší pravdy. 58 O toto pojetí se zasloužila především církev se svým učením a dominantní politickou, ekonomickou, i společnost budující a stmelující silou. Byla to ona, která vštěpovala lidem morální i estetické hodnoty, jak to dnes řekneme jazykem, který tápe a snaží se postihnout alespoň zlomek z tehdejšího světa. Umění se stalo produkcí a reprodukcí vnímání dobového světa a společnosti. Pro středověké umění nelze najít univerzální interpretační systém, vzor, který spolehlivě funguje pro dvojrozměrný figurální obraz i architekturu zároveň. Umělecké dílo je, a to bychom neměli zapomínat, v prvé řadě kulturním předmětem, artefaktem, tj. výrazem své doby a zrcadlem společnosti, která jej stvořila; poznáme jej lépe po konfrontaci s původními významovými zdroji i (pro nás) imaginární rekonstrukcí tehdejší společnosti, v jejíž tradici vzniklo. Bez této úvahy o tom, co podmiňuje vypracování kulturního předmětu, je každá sociologie umění zbytečná a dějiny umění degradují tak svůj zájem na ryze formalistické pojetí skutečnosti dějinného vývoje. Každá společnost, ať na ni nahlížíme z hlediska klasifikace dle historických údobí či kulturních okruhů jednotlivých kontinentů a národů, pojímá svět kolem sebe více méně svojí zkušeností, která je nadto pro každého člověka i jakoukoli živou bytost naprosto individuální, avšak odehrává se v jistém konceptu obecné zkušenosti. Tak se vytváří i vizuální prostředí, v němž každá společnost žije. Žádná bytost není s to uchopit smysly ani intelektem svět 58

ECO 2007 (pozn. 57) 73.

22

v jeho totalitě, můžeme tedy mluvit o konceptualizované zkušenosti vnějšího světa. Zdánlivě však tímto přístupem degradujeme umění i jakoukoli tvůrčí činnost na sdělování zkušenosti, víceméně pokroucené vnímáním a interpretací lidské mysli, ale ve skutečnosti tomu tak není. Ptáme-li se po výpovědi uměleckého díla, které bylo přijímáno a recipováno zcela individuálně, rozhodně není nutné vypracovávat složité filologické metody pro dešifraci díla a jeho významu. Umění rozhodně není filologie, která se odehrává v rovině pojmového myšlení, jež je základem každého jazyka. Ano, každé dílo komunikuje s divákem. Tato komunikace se může odehrávat v rovině sdělení významu stejně tak dobře jako v rovině estetického pohnutí. Tak každému diváku může totéž dílo sdělit zcela jiné informace, které si nadto ještě každý divák vyhodnotí zcela individuálně. Nejde tu jen o slova a pojmy, ale i další prostředky nonverbální komunikace - gesta, chování. Jelikož každý druh komunikace je do jisté míry symbolickým aktem, můžeme říci, že v umění je všechno symbol. Ale jaký? Významový? Obsahový? Jsme s to na něj reagovat a pochopit jej? A co je to vlastně symbol a jak hodnotit médium, které jej přenáší? 59 Již sv. Augustin označil věci (res) za nositele významu - znamení (tj. signa). Podle něj právě význam podporuje rovinu smyslového vnímání věcí s jejich hmotnou podstatou.60 Symbol lze definovat jako myšlenku, význam, informaci v širším smyslu a tento je zachycen prostřednictvím média, které nám jej zprostředkovává. Médium samotné ale nemusí být totožné s artefaktem. Artefakt, v archeologickém smyslu definice, 61 vzniká z potřeby nějaké živé kultury a nevzniká primárně jako informace, tvůrce jej informacemi záměrně nevybavuje. Jeho interpretace pro nás je tedy značně obtížná, neboť předpokládá existenci živé kultury, která tyto informace recipovala. Proto je nutné podrobit artefakt důkladné analýze, deskripci a syntéze, ale výsledkem se pak stává jen vymodelovaná formální struktura, provždy uměle vytvořená, do které artefakt zařadíme. Nutným předpokladem pro získání případné informace, kterou má artefakt přinášet, je rekonstrukce role artefaktu v rámci kultury, v níž byl vytvořen. Artefakt se může stát za určitých okolností nositelem symbolu, tj. médiem. Symbol by měl být vždy ale záměrně vytvořen jako informace vtisknutá nositeli, artefaktu, a tuto informaci by neměl získávat zpětně prostřednictvím interpretace dodatečně vytvořené. Umělecké dílo jako takové je tedy artefaktem. Otázka zní, zdali je symbolem. Ano, může jim být, pokud je jím tvůrce vybaví. Mluvíme-li o architektuře, již u Vitruvia najdeme, Nyní si udělejme drobný exkurz do vědy archeologické. Velmi inspirativní v tomto ohledu tato studie: GABRIEL 2002 (pozn. 54) 150-161. 60 Robert ŠIMŮNEK: Hrad jako symbol v myšlení české středověké šlechty, in: ČČH CVIII, 2010, 187. 61 NEUSTUPNÝ 2007 (pozn. 54) 44. 59

23

že architektura je nositelem symbolu a tím se odlišuje od prosté stavby. Každé umělecké dílo bylo stvořeno za určitým účelem cílevědomou lidskou činností a zpravidla pro určitá místa. Vytržením díla z jeho přirozeného zázemí ztratí mnoho na své identitě a vypovídací schopnosti. Je stále nutné mít na paměti jeho kontext a okolnosti zrodu. Sakrální architektura je nástrojem božího ducha a její forma má odrážet nadpřirozené a rozumem neuchopitelné pravdy (Jan 1, 5), má zjevovat obraz boží přirozenosti, který je vtisknut ve stvoření, ale zůstává skryt. Toto odkrývání se má uskutečňovat skrze viditelné, jež se tak stává symbolem neviditelného. 62 Sakrální prostor bývá zpravidla i liturgickým prostorem, který je svatyní a chrámem, tedy prostorem, kde se věřící setkává s Bohem. Liturgie se stává typem, formou a řádem sakrální architektury. Estetika prostoru se podřizuje kosmologii a skrze ni ontologii a metafyzice, čímž se sakrální umění stává symbolickým. 63 Středověké chápání se namnoze odehrávalo v rovině alegorické a nejinak tomu je i s vnímáním architektury. Středověké poznání zdůrazňovalo teologickou i kosmologickou symboliku staveb. Kostel je odrazem nebeského Jeruzaléma, Kristovou nevěstou, duší věřících a mystickým tělem Kristovým, přičemž v rovině kosmologické je obrazem světa. Obé se pak snoubí v jednotě, přičemž obě složky se navzájem podporují. K čistě materiální skutečnosti se tak přidává spirituální a teologický rozměr, který prohlubuje symbolika středověké liturgie, slavení mše a jejího obětního charakteru s tajemstvím kříže, který je „axis mundi,“ ono ztotožněné X z Platonova dialogu Timaios, kolem kterého se otáčí celá nebeská klenba. Jakákoli sakrální stavba má být na základě platonské filozofie ve shodě se svým nebeským modelem. 64 Chrám je spjat pevně s člověkem, neboť v něm se obracíme k Bohu, naše tělo je chrámem Ducha svatého, který v nás přebývá. 65 Naše tělesnost je přísně pozemská a současně je naše tělo božím chrámem. V sakrálních stavbách katedrálního typu je obé – ve vertikální dimenzi je zobrazena fauna i flora, člověk ve svých sociálních a reálných podmínkách existence, což vše zastřešuje klenba nebeská. Tato vertikální dimenze se promítá i v horizontální dimenzi, tj. půdorysu, který tvoří průnik základních dvou geometrických těles – kruhu a čtverce. Kruh, symbol absolutní dokonalosti a nebeské sféry, je modifikován do podoby kruhovitého presbytáře, kde je Bůh zpřítomněn svátostí. Sféru nebeskou zastupuje Pavel KOPEČEK: Středověká liturgie a architektura benediktinských klášterů, in: Marek MATĚJEK (ed.): Benediktini ve středověku, Třebíč 2011, 150. 63 Günter BANDMANN: Early Medieval Architecture as Bearer of Meaning, New York 2005, 15-18. 64 K tématu sepjetí liturgie se středověkou architekturou: Werner ROEMER: Kirchenarchitektur als Abbild des Himmels. Zur Theologie des Kirchengebäudes, Kevelaer 1997; Franz Heinrich BEYER: Geheiligte Räume – Theologie, Geschichte und Symbolik des Kirchengebäudes, Darmstadt 2011. 65 1 K 6, 19. 62

24

sféra pozemská, tj. čtvercová loď, která je vyhrazena zemi. Geometrie chrámu vychází z konfrontace, průniku a vzájemné korelace a koexistence těchto dvou těles, které ve své podstatě symbolizují celý vesmír. 66 Kruh a čtverec jsou základními symboly a v metafyzickém řádu jsou božími atributy. Kruh je symbolem dokonalosti a nekonečnosti, čtverec pak neměnnosti a věčnosti. Kruh byl ve středověké estetice zároveň vnímán jako nejkrásnější tvar, neboť trvalou rovnost jeho obvodu nerozbíjí žádný úhel, jako je tomu u čtverce. Kruh je nedělitelný, je středem, počátkem i koncem sebe sama a tím představuje absolutní dokonalost. Je základem, z něhož vznikají ty nejkrásnější figury. 67 Pro středověkou architekturu byla důležitá stabilita, pevnost a neměnnost, proto se základní jednotkou a východiskem stal čtverec. Tuto podobu měl i nebeský Jeruzalém ve Zjevení Janově, 68 vypadá tak i nebeský ráj, který je křížem rozdělený do 4 řek a v jehož středu se nachází strom života a Beránek boží. Tento je skálou, středobodem všeho stvořeného, místem, odkud vyvěrají čtyři rajské řeky. 69 Právě tento geometrický střed všehomíra je středobodem eschatologickým i teofanickým a nejinak tomu bylo v katedrálách, kde byl kladen důraz na geometrický střed, tzv. omphalos, tedy místo, kde boží království sestupuje na zem. 70 Tento středobod je nutné chápat nejen jako alegorii, ale i symboliku pro celé společenství věřících, neb nejen, že každý chrám má svou jasnou orientaci a střed, ale zároveň je chrám omphalos svého kraje, města nebo vesnice. Orientace chrámu na východ v sobě ukrývá několik významů. 71 Symbolické obrácení k východu v přirozeném vnímání je obrácením k vycházejícímu slunci či Jeruzalému, zároveň jde i o směřování duše samotné, tj. nalezení správné cesty. V křesťanské dikci však vše výše řečené znamená totéž, tj. obrácení duše k místu, kde se rodí pravé světlo, tj. Kristus. 72 Jde o nasměrování života na Boží slunce, Světlo a Pravdu. 73 Jde nejen o aspekt eschatologický, tj. návrat Krista na konci věků, ale i o alegorické přirovnání Krista v Písmu k „slunci

Ernst ULLMAN: Svět gotické katedrály, Praha 1987, 36. ECO 2007 (pozn. 57) 61. 68 Zj 21, 16. 69 Zj 22, 1. 70 KOPEČEK 2011 (pozn. 62) 157. 71 V raném křesťanství východní orientace chrámu prý původně žádný význam neskrývala – viz: Matthias UNTERMANN: Handbuch der mittelalterlichen Architektur, Stuttgart 2009, 34-35. 72 Teologické literatury na toto téma existuje velké množství: ORIGENES: De Oratione 32, 1 (=Bibliothek der Kirchenväter I/48), München 1926; sv. Augustin ve svém spise De sermone Domini in monte připomíná obracení k východu při modlitbě (Corpus Christianorum Series Latina 35, 108) a takto je možné pokračovat dále. 73 Iz 60, 19. 66 67

25

spravedlnosti.“ 74 Církev se sice snažila o východní orientaci chrámů a nikdy se této myšlenky nevzdala, a to již od dob starověku, avšak stavbu sakrálních prostorů v ose východ - západ nelze v praxi přijmout jako neporušitelné pravidlo. Ne všechny sakrální stavby jsou orientované. Toto lze vysledovat zvláště v období středověku, který přichází s novou symbolikou, která východní orientaci nahrazuje symboly Kristovy přítomnosti – křížem, ikonou, eucharistií. 75 V prvé řadě šlo o orientaci celého společenství k onomu pravému světlu, kterým je Kristus. Tato orientace, které byly podřízeny téměř všechny sakrální stavby, hledala ideu zrcadlení a ztělesnění zákonů božích na zemi; sakrální stavbě se tím dostalo nového posvěcení, stala se ztělesněním světového řádu a věčnosti a skrze ni se i město rozkládající se kolem stalo novým a věčným. Právě sakrální stavby, chrámy, byly pro své okolí středobodem všech aspektů života duchovního i fyzického. Nebylo horšího postižení než vyhlášení interdiktu, ať už lokálního nebo generálního, který znamenal pro celé společenství věřících absolutní ochromení veškerého života. Každý chrám byl neodmyslitelnou součástí každého města, které identifikoval. Nejposvátnějším místem byl oltář, který byl pevně vázán na své místo a obsahoval relikvie svatých, většinou patronů daného místa. I výstavba a vyměření středověkých měst byly kompozičně poznamenány respektem k milostným a svatým místům, byla dodržována jejich kontinuální tradice. Nově vysazená města mohla rozvinout ideální plány, avšak v drtivé většině případů vznikala města na základech starších sídelních aglomerací a vyměření města se podřídilo stávající situaci. Východiskem pro vyměření nových staveb se tak stávaly původní svatyně. 76 Město samo bylo tedy vystavěno jako kompozice milostných a svatých míst, oněch středobodů dobového života, míst boží přítomnosti, kde byli uctíváni patroni města a obce, či relikvie mučedníků. 77 Je to zcela pochopitelné v kontextu dobových představ. Fyzický čas, ona „civitas terrena“ lidského života, byl pomíjivý. Každý věřící však participoval na věčnosti a dokonalosti boží obce – „civitatis Dei“. 78 Tento důležitý a mnohovýznamový pojem středověké teologie formuloval velmi výstižně Aurelius Augustinus ve svém spise De civitate Dei. 79 Celá církev, jakožto i jednotlivý kostel a jeho společenství, či klášterní komunita byly ztělesněním této boží obce. Samotný pojem podléhal výkladům v několika

74

Mal 3, 20. KOPEČEK 2011 (pozn. 62) 170. 76 František HOFFMANN: Středověké město v Čechách a na Moravě, Praha 20092, 150-151. 77 Miloš KRUML: Die mittelalterliche Stadt als Gesamtskunstwerk und Denkmal, Wien 1992, 45-46. 78 BANDMANN 2005 (pozn. 63) 85. 79 Aurelius AUGUSTINUS: De civitate Dei. O boží obci knih XXII, Praha 2007. 75

26

rovinách. Mluvíme-li o metafyzickém symbolismu a univerzálním alegorismu středověku, nesmíme zapomínat na dobový výklad ve 4 rovinách, a to alegorické, doslovné, morální a anagogické. 80 Rovněž tak pojem boží obce můžeme podrobit rozboru z několika stran doslovně je možno civitas Dei chápat jako Jeruzalém, pozemské město v Levantě; ve smyslu alegorickém můžeme hovořit o chrámu božím, ve smyslu tropologickém ztělesňuje boží obec církev a její věřící a ve smyslu anagogickém se jedná o obec boží samotnou. Právě ono uspořádání civitatis Dei se mělo stát vzorem obcí pozemských. Samotná idea vycházela ze zrcadlení boží vůle na zemi. Město bylo ve své podstatě onou obcí boží, která zastřešovala soužití společenství zbožných věřících, byla to tedy církevní obec, jejíž hlavním středobodem byly chrámy a sakrální prostory, kde se věřící setkávali s Bohem. 81 Ostatně ve zjevení svatého Jana je popsán nový Jeruzalém takto: „Ale chrámu jsem v něm neviděl; nebo Pán Bůh všemohoucí chrám jeho jest a Beránek. A to město nepotřebuje slunce ani měsíce, aby svítili v něm; nebo sláva Boží je osvěcuje, a svíce jeho jest Beránek.“82 Středověké obrazy kosmu, nebes či Jeruzaléma, stejně tak jako městských či církevních staveb vyjadřují zřetelně snahu na účastenství, na Bohem vyměřeném kosmu. Význam těchto představ je jasný – město v individuálním slova smyslu je městem božím, státem božím – urbs a orbis. 83 Z celkových představ o kosmu, vychází i koncepce vyměřování středověkých měst a staveb všeobecně. Středověký člověk nazíral na svět jako na kosmos, který byl skrze akt stvoření předlohou pro veškeré lidské stavby. Ve Starém zákoně je Bůh představen jako stvořitel světa, nejvyšší architekt, geometr – v platonském smyslu dialogu Timaios jako Demiurgos. 84 Každý člověk byl ve středověku přesvědčen, že svět je Bohem plánovaně založen a uspořádán; Bůh sám byl středobodem, základním kamenem. Následovat boží zákon a příklad bylo tedy samozřejmé, v Bibli samotné nalezneme rady pro vyměřování chrámu, města a další potřebné technické údaje. Člověk se tedy sám hledal a inkliminoval k symetrii a řádu, hledal principy funkce a stvoření světa a tím vlastně celosvětový řád. Nezanedbatelnou roli zde hrála matematika, hudba a astronomie. Ačkoli se na první pohled jeví středověk jako doba barbarského nevzdělaného temna (ostatně z podobných intencí vyvěrá i označení celé epochy), není tomu tak. Pokud bychom takto uvažovali, dostali bychom se na scestí vlastní nevědomosti. Středověká filozofie i celkové chápání světa

80

ECO 2007 (pozn. 57) 84. Ez 37, 26-27. 82 Zj 21, 22-23. Citováno dle Bible kralické podle posledního vydání z roku 1613 vyšlé v novodobé ekumenické textové úpravě v roce 2010 v Praze (vydavatel Česká biblická společnost). 83 Günter BANDMANN: Mittelalterliche Architektur als Bedeutungsträger, Berlin 1951, 96. 84 KRUML 1992 (pozn. 77) 46. 81

27

vyvěralo z antické tradice více, než je na první pohled patrno. Středověk převzal antický systém vyučování se zvláštním zřetelem k pythagorejsko-platonským základům. Již v helénismu se ustálil systém sedmi svobodných umění, septem artes liberales, totiž čtyř disciplín založených na matematickém základu (tzv. kvadrivium-aritmetika, geometrie, astronomie, hudba) a tří disciplín spojených s řečí a slovem (tzv. trivium-gramatika, rétorika, dialektika). Tento systém vyučování navrhl Martianus Minneus Felix Capella ve svém díle De nuptiis philologiae et Mercurii na počátku 5. století n. l. Aurelius Augustinus chápal svět jako mozaiku latentních významů; člověk by měl hledat v přírodě čisté matematické linie, univerzální základní pořádek, věčnou harmonii, která zní v hudebních tóninách a zračí se rovněž v architektuře. 85 Tyto názory vychází hudební estetiky pythagorejské formy, tj. že duše i tělo podléhají stejným zákonům, jaké ovládají hudební jevy a tytéž proporce nacházíme i v harmonii kosmu, hudbě sfér. 86 Právě architektura byla ve středověku v tomto pojetí sestrou hudby. 87 Neméně důležitou disciplínou pro koncipování architektonického výrazu byla astronomie, která ukazovala míru a číslo jako principy ovládající svět. Praktického využití doznala astronomie ve stanovení základních a stále se opakujících kalendářních datech, ve stanovení orientace církevních staveb a též při orientaci v prostoru. Pečlivě vypočítávána byla data významných událostí, jakými byly korunovace, nebo i založení různých fundací, bitev; nezřídka bývaly v tomto smyslu „upravovány“ i písemné prameny, jakými byla nekrologia, či zakládací listiny. Všudypřítomné proplétání astrologie a astronomie je příznačné pro celé období. Kontinuální význam souhvězdí pro určení i význam a ovlivnění událostí vyvěrá opět z antické tradice. Symbolika čísel a geometrických tvarů v utváření kosmu je neodmyslitelná nejen pro Pythagorejce, ale i Platona, zejména v jeho dialogu Timaios, a stejně tak pro církevní otce a další křesťanské filozofy. Platon v Timaiu popisuje rovnoramenný trojúhelník jako símě světa. 88 Augustin dále shledává, že Bůh uspořádal svět skrze čísla, matematické linie a správné míry. V číslech a geometrických tělesech stejně tak jako figurách se zračí světová harmonie. Bereme-li zřetel na praktickou stránku celé věci, nemůžeme předpokládat, že by lidé, kteří fyzicky pracovali v terénu při vyměřování a lokaci měst a staveb, byli intelektuály, kteří 85

Aurelius AUGUSTINUS: De ordine (=Corpus Christianorum XXXII), Turnhout 1962. ECO 2007 (pozn. 57) 46-50. 87 Karel STEJSKAL: Výtvarné umění ve středověku, in: Pavel SPUNAR (ed.): Kultura českého středověku, Praha 1968, 176. 88 PLATON: Timaios. Kritias 3 (=Platónovy dialogy XVII), Praha 2003. 86

28

by byli do detailu obeznámeni s filozofickou komplexností systému septem artes liberales, nebo dokonce s klasickými spisy Vitruviovými; spíše se jednalo o lidi, kteří byli vybaveni především praktickými empirickými poznatky. První praktické příručky geometrie vznikaly až s počátkem 13. století (příkladem uveďme Practica geometriae od Leonarda Fibonacci z Pisy, který působil na dvoře římského císaře, krále sicilského a jeruzalémského, Fridricha II.). Je ale doloženo, že na lokacích středověkých měst a při vyměřovacích pracích nezřídka vypomáhali mniši, u nichž se dá alespoň základní teoretické vzdělání v tomto směru předpokládat. V gotické architektuře se na rozdíl od předchozích období častěji pracuje s nepřímým dělením kruhu a trojúhelníka. 89 V geometrické konstrukci pentagramu byl objeven princip zlatého řezu, který též patřil do rejstříku zvláštních dovedností středověkých stavitelů. Předpokládá se, že některé praktiky související s běžným stavebním provozem byly řešeny spíše praktickými zkušenostmi a poznatky z předchozích stavebních podniků, než složitými výpočty. Celkové vzezření, ať se jedná o sakrální či světské stavby, ale přesto nepostrádá v drtivé většině u staveb „vyšší“ kvality v rámci větších a prestižnějších realizací „zastřešující“ řešení, centrální plán, podle kterého se postupovalo. Zřetelně to ukazují dodnes sledovatelné proporce, které prostupují celou stavbou a činí ji tak pro pozorovatele harmonickou. 90 V této harmonii lze sledovat nejen praktické užití geometrických a matematických znalostí stavitele, ale jedná se o výraz dobového pojetí světa. Náš pohled na středověkou architekturu by se měl tedy odehrávat v intencích křesťanských tradic interpretace Písma v návaznosti na klasickou filozofii transformovanou v učení církevních otců a myslitelů. Tento přístup ve středověku formoval symbolickoteologickou rovinu hlubšího pojetí a dobového chápání liturgie i architektury.

89

Felix DURACH: Das Verhältnis der mittelalterlichen Bauhütten zur Geometrie, Stuttgart 1928. Josef ŠVASTAL: Geometrické vztahy v architektuře památkových objektů, in: Památky a příroda VI, 1981, 331.

90

29

4. Město jako jeviště sakrální reprezentace 4.1 Digna est constructio civitatis Svébytné urbanistické umění se v českých zemích začalo uplatňovat teprve od 13. století v souvislosti s cílevědomým budováním městské struktury jako královské mocenské opory a zároveň se tento krok stal nezbytný i z pohledu hospodářského. Uplatňování řádu v zástavbě města napomáhalo vzniku architektonicky hodnotnějších staveb a tím i vzniku města jako celku, který byl chápán též v rovině estetické. Ačkoli lze hledat ve středověkých městech různé prostorové a dispoziční moduly vycházející z orientace stran a vysoce sofistikovaných teorií, je nutné si uvědomit, že myšlení středověkého člověka se odehrávalo hlavně v rovině praktické zkušenosti a podobná východiska bylo možné rozvinout zejména v nových fundacích. Struktura budovaných měst do značné míry navazovala na starší sídelní síť a tak půdorys města musel nutně reflektovat nejen terénní determinanty lokality, ale velmi často i průchod starých obchodních stezek či existenci starších svatyň. Přesto lze vysledovat jisté principy urbanistických regulativ, tj. usměrňování půdorysného, prostorového, technického a funkčního řešení lidských sídel, které podávají výpověď o jistých cílech a záměrech. Odraz dobových představ o světském městě lze najít v dobovém umění na příkladech vyobrazení Nebeského Jeruzaléma. Velmi zajímavým způsobem je tato představa vyjádřena v Codexu gigas z první čtvrtiny 13. století a to na foliu 289v. Jedná se o stylizovaný celek města, který se ve své orientaci řídí dle centrální osy, je rozčleněn na 10 horizontálních pásů a veškerá architektura města je podřízena silnému geometrickému celku. Tyto iluminace jsou dokladem toho, že v této době existovala představa racionálně uspořádaného městského sídliště. Jak již bylo řečeno v jedné z úvodních kapitol této práce, existovaly dobové obecné představy ohledně uspořádání světa, které se nám zrcadlí skrze dobovou filozofii. Stejně tak města světská měla být ona civitas Dei jak ve smyslu společenství věřících, tak v rovině odrazu nebeského řádu na zemi. Město samo tedy může být do určité míry vnímáno jako posvátný prostor, v jehož rámci hrálo roli situování církevních staveb - tj. kostelů a klášterů, které byly pro své okolí středobodem společenského života a zároveň vytvářely ve větších městech základní síť městských čtvrtí. Svátky, které se vázaly k patrociniím jednotlivých kostelů, pak dělily církevní rok na pravidelné intervaly a stávaly se měřítkem času pro obyvatele města i jeho okolí. Právě kvůli sakrálním stavbám bývají nezřídka půdorysy měst 30

orientované dle světových stran, neboť se přizpůsobují stavbám kostelů – orientované je náměstí, v jehož blízkosti či na němž bezprostředně chrám stojí, a tím bývají orientované i brány a celé město. Základem každé lokace byl půdorys, který určoval základní dispozici – náměstí, domovní bloky, ulice, významné objekty (církevní i světské), pevnostní stavby. 91 Zároveň v půdoryse byly respektovány volné plochy pro zamýšlené další stavby, které nemusely vznikat hned od počátku vysazení města, a to z finančních či jiných důvodů. Jako nejracionálnější se jeví půdorys čtvercový, který je pozůstatkem antického dědictví, které se zrcadlilo i v náboženských představách. 92 S čistým čtvercovým půdorysem města, který je vnitřně členěn šachovnicovou osnovou, se však setkáváme méně, je typický spíše pro založení na tzv. „zeleném drnu.“ Základní členění půdorysné osnovy bylo ovlivněno mnoha faktory. Pravidelnost města ovlivňovalo i tzv. krystalizační jádro, kterým mohl být starší kostel, hrad, nebo klášter, navazovalo-li město na starší osídlení, nebo se krystalizačním jádrem mohlo stát vlastní náměstí, z nějž vycházely páteřní komunikace, a zpravidla se při vyměřování města náměstím začínalo. 93 Ačkoli je studium městských půdorysů záležitostí více než zajímavou, neboť osvětluje vztahy mezi jednotlivými budovami, okrsky církevních a světských budov a ve velké míře ovlivňuje i náš současný život, jedná se o stále podceněnou kapitolu v dějinách měst českých zemí. V půdoryse města je nesmazatelně zapsán jeho charakter, má ohromnou výpověď v ohledech

urbanistickém,

zeměpisném,

historickém,

uměnovědném,

ekonomickém,

sociologickém, etnografickém, aj. „Pokud město trvá, je jeho historický půdorys téměř nezničitelný.“ 94

V českém prostředí se jedná zejména o hrady s obvodovou zástavbou, tj. hrady typu tzv. středoevropského kastelu, které nabývaly nezřídka pravidelných čtvercových či obdélných půdorysů a to právě kvůli jejich začlenění do městské zástavby. Viz Tomáš DURDÍK: Die Kastellburgen des 13. Jahrhunderts in Mitteleuropa, Praha 1994. 92 Zj 21, 16. 93 HOFFMANN 2009 (pozn. 76) 159. 94 Ibidem 158. 91

31

4.2 Český Krumlov a jeho středověké založení Historického jádro Českého Krumlova, jeho vzhled a založení, bylo od počátku determinováno terénním reliéfem, který je díky odvěké činnosti řeky Vltavy velmi specifický. Bezpochyby má toto místo svá genius loci i genius temporum, která uchvátí každého návštěvníka, jenž do těchto míst kdy zavítal. Od roku 1992 je historické jádro města společně s areálem Státního hradu a zámku v Českém Krumlově zapsáno na prestižním seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. I přes různé přestavby, které se týkaly povětšinou exteriérů jednotlivých budov, zůstal dodnes dochován středověký urbanistický celek, který je pro nás cennou vypovědí své doby. Ačkoli v mnohých jiných městech se středověká koncepce města zachovala ve sporadických fragmentech, v Českém Krumlově je dodnes velmi zřetelně čitelná. V předchozích oddílech této práce byly popsány principy středověkého založení města, které vychází ze svého božského vzoru nového Jeruzaléma a ideální koncepce „civitatis Dei.“ Na tomto místě bude představena koncepce založení středověkého města na konkrétním příkladu Českého Krumlova. Založení každého města byla záležitost, která trvala mnoho let, ne-li desetiletí, než se městský celek po stránce funkční i správní konsolidoval. 95 V případě Českého Krumlova je první známý představitel správy města doložen listinně k roku 1274, jedná se o rychtáře Sipotu, který je jmenován mezi „homines domini Wikonis.“ 96 Jednalo se tedy o vysoce postaveného muže, který figuroval na dvoře Vítka z Krumlova. Vzhledem k dalšímu výskytu tohoto jména v časově nepříliš vzdáleném období v několika dalších jihočeských místech (roku 1281 opět jako „iudex“ bez uvedení místa, v roce 1282 „iudex“ v Rožmberku, roku 1291 opět „iudex“ jako svědek při obdarování kostela ve Frymburku), 97 se někteří badatelé domnívají, že tento muž působil jako lokátor. O jeho sociálním zařazení můžeme pouze polemizovat. 98 Jolande MINÁŘOVÁ: Město Český Krumlov ve světle nejstarších dochovaných písemných dokumentů, in: Anna KUBÍKOVÁ (ed.): Českokrumlovsko v době prvních Lucemburků 1310 - 1380. Český Krumlov 1996, 1729. 96 EMLER Josef (ed.): Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále RBM) II, Praha 1882, č. 2799, 1227. 97 Jiří VESELÝ: Vznik českokrumlovského městského osídlení a jeho další rozvoj do poloviny 16. století, in: Martin Gaži (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 120–121. 98 Snad se mohlo jednat o pasovského ministeriála ve službách Vítkovců. Bohužel fungování klientelismu a výzkum nižší šlechty a její role při kolonizování oblasti jižních Čech ve 13. století je v české historiografii stále nezpracované téma. Okrajově se tohoto problému dotýkal projekt Adel Burg und Herrschaft im unteren 95

32

Město jako takové je jmenováno výslovně až v roce 1309 v listině Jindřicha II. z Rožmberka, který v rámci propůjčení privilegií tzv. zlatokorunskému domu užil v listině formulaci „in nostra civitate Crumnow.“ 99 Tato zpráva může vypovídat ve dvou rovinách: z té první můžeme usuzovat, že na lokaci města (vzhledem k vlastnictví domu) mohli mít podíl cisterciáčtí mniši z nedalekého kláštera Zlaté Koruna (tehdy ještě jménem Sancta Corona podle ostatku trnové koruny, které klášteru daroval Přemysl Otakar II.) - ostatně stopy zlatokorunské klášterní huti jsou ve 14. století v Českém Krumlově sledovatelné (např. na stavbě kostela sv. Jošta) – a ve druhé rovině můžeme uvažovat již v této době o Českém Krumlovu jako o konsolidovaném sídelním útvaru městského charakteru. Z těchto indicií je zřejmé, že role pánů z Krumlova na budování městské struktury byla velmi významná, ačkoli tento fakt bývá v literatuře velmi často nedoceněn. 100 Během první poloviny 14. století byla za Rožmberků dotvořena i sociální struktura města, byl zřízen a zaopatřen špitál, založen klášter minoritů na Novém Městě a byly položeny nové základy ke stavbě vrcholně gotického chrámu sv. Víta, který dnes tvoří druhou pohledovou dominantu starého města. To, že k mnohým stavbám nemáme k dispozici starší písemné prameny (což se týká zejména farního kostela sv. Víta) neznamená, že by tyto neexistovaly. 101 Je samozřejmé, že Rožmberkové, kteří převzali krumlovské panství po vymření pánů z Krumlova roku 1302,102 usilovně pracovali na přebudování Českého Krumlova

v důstojnou

rezidenci,

přičemž

pokračovali

v linii

svých

předchůdců.

Archeologické nálezy z prostoru dnešního historického jádra města dávají zřetelně najevo, že již ve 13. století zde stály kamenné (!) domy na dnešní uliční čáře, 103 přičemž uliční síť se Mühlviertel, jehož hlavním řešitelem byl Institut für Österreichische Geschichtsforschung. Výstup z projektu viz: Klaus BIRNGRUBER / Christine SCHMID (edd.): Adel, Burg und Herrschaft an der Grenze (=Studien zur Kulturgeschichte von Oberösterreich XXXIV), Linz 2012. 99 UBK I, č. 47, 9. Originál viz Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 5 AS č. 2. 100 Petr PAVELEC: Počátky hradu a města Český Krumlov, in: Martin Gaži (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 25-56 – srov. GERSDORFOVÁ 2012 (pozn. 27). 101 Starší založení než za Petra I. připouští Josef HEJNIC: K zakládací listině českokrumlovského kostela, in: Jihočeský sborník historický XL, 1971, 44-47. 102 Majetky pánů z Krumlova byly částečně zkonfiskovány po povstání Záviše z Falkenštejna v 90. letech. Zdá se však, že některá jihočeská panství zůstala nepostižena - jednalo se o državy Jindřicha/Hynka a Voka z Krumlova. Právě tyto by měly jejich smrtí jako bona vacantia, tj. právem odúmrti, přejít do vlastnictví českého krále Václava II. Král však vůči Jindřichovi I. z Rožmberka učinil vstřícné gesto a svého práva se v případě krumlovského panství vzdal. Tím Rožmberkové získávají na tři staletí do vlastnictví Český Krumlov. Viz: RBM II, č. 1914, 823. Tato listina též poprvé výslovně uvádí krumlovský hrad. 103 Archeologické výzkumy mají v Českém Krumlově povahu spíše záchranných výzkumů než systematického bádání. Viz cit. literatura v pozn. 287.

33

přizpůsobila starší dálkové obchodní trase. Založení mnohých staveb je datováno zpětně nebo zcela účelově k určitému datu, které mělo zajišťovat ochranu a zpětně legitimovalo jejich založení a tyto informace pak nemusí zcela odpovídat reálnému stavu.

4.3 Theatrum fidei Crumloviensi Český Krumlov, který byl po více jak tři století rezidencí jednoho z nejmocnějších rodů v Českém království, představuje v této souvislosti jeden z relativně mála případů stabilní kontinuálně budované rezidence. Cílené budování města jako rezidence již od jeho počátku se nesmazatelně zapsalo do jeho organismu. Nejdominantnějšími stavbami, které jsou s oblibou zdůrazňovány na všech vedutách, jsou hrad, farní kostel a radnice – město tedy již na první pohled ztělesňuje středověkém učení u trojím lidu a jeho roli ve společnosti. Model rezidenčního města se všemi jeho základními atributy vycházel z několika elementárních komponentů: „wehrhaftig, heilig und schön.“ 104 Výrazem pevnosti a neohroženosti byly městské hradby, které byly jedním z atributů města a zároveň výsadou jeho obyvatel. Nad hradbami se tyčil majestátně hrad, který představoval zástupce světské moci. Z protějšího břehu Vltavy sekundoval pyšnému hradu výstavný farní kostel a připomínal tak dualitu vladařské moci středověku – vládu církve a světských stavů. Hrad se k městu stavěl monumentální jižní fasádou, svou nejvýstavnější částí, kterou reprezentovaly hradní kaple a palác. Vystupující presbytář z hmoty paláce nebyl pouze vizualizací panské zbožnosti, ale i výraz její sakrální legitimizace. 105 Církevních institucí bylo ve městě vícero. Primární byl farní kostel sv. Víta, který měl zřejmě raně gotického předchůdce, u hradeb na Novém Městě vznikl „Doppelkloster“ minoritů a klarisek a další kostely a kaple náležely špitálům. Kdy přesně byl založen špitál u sv. Jošta, není přesně známo, 106 další, tentokráte měšťanský špitál byl založen těsně před počátkem 15. století u kaple sv. Alžběty (první doklad pochází z roku 1400).

104

LAVIČKA / ŠIMŮNEK (pozn. 9) 70. Tzv. „povydané“, nebo-li předsunuté, presbytáře mají svou symboliku a není náhodné, že je často nacházíme ve frekventovaných pohledových osách na průčelí panských sídel. Ukázkovou případovou studii na toto téma napsala Eva RICHTROVÁ: Rezidence Alberta ze Šternberka ve Šternberku na severní Moravě, in: Korunní země v dějinách českého státu III. Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14. a 17. století, Praha 2007, 171-185. 106 Anna KUBÍKOVÁ: Českokrumlovský špitál a kostel svatého Jošta, in: JSH LXVI-LXVII, 1997-1998, 66-67; 104-110. 105

34

Mezi prvními stavbami ve městě je zmiňován krumlovský hrad (1302), 107 tzv. zlatokorunský dům (1309), 108 a špitál (1317). 109 Jisté je, že již za dob pánů z Krumlova musel existovat farní kostel. 110 Těžko si představit, že v nedalekém rožmberském Přídolí existovala fara již ve 20. letech 13. století111 a predikátní sídlo pánů z Krumlova by farní kostel postrádalo (první písemná zmínka o něm pochází až z roku 1347, 112 farář je doložen roku 1336, 113 kaplan pánů z Rožmberka pak již k roku 1329). 114 Pro formování a život křesťanské obce a pro středověké město vůbec hraje životně důležitou roli existence farního kostela, popřípadě kláštera a špitálu. Farní kostel provázel lidský život od kolébky do smrti. Otázka svátostí byla pro středověkou zbožnost velmi důležitá a tvořila neodmyslitelnou součást života každého člověka; skrze svátost je věřícímu udělena Boží milost, „ostatně svátost znamená vlastně sám cíl posvěcení. Ale cíl posvěcení je život věčný.“ 115 Klášter působil ve městě jako kulturní instituce a stavěl morální zrcadlo každodennímu životu, byl důležitým doplňkem církevního a duchovního života ve městě (vzpomeňme na pozdější slavnosti ukazování ostatků ve svátek Božího Těla) a význam kláštera byl i charitativní. Špitál pak zaopatřoval ty, kteří nebyli sami schopni čelit nástrahám dne - nemocným a lidem bez přístřeší poskytoval záštitu. 116 Dnešní stavba kostela sv. Víta je novostavbou117 z první třetiny 14. století, pravděpodobně z prvních let vlády Petra I. z Rožmberka či snad z dob jeho otce Jindřicha. 118 Starší literatura však předpokládá románské základy kostela, zejména kostelní věže. 119 Při sondážích severní strany trojlodí kostela sv. Víta v roce 1993 byl učiněn nález malované pasparty a vně byl odkryt zazděný otvor s lomeným obloukem bez výrazné profilace. RBM II, č. 1914, 823. UBK I, č. 47, 9; Anna KUBÍKOVÁ: Takzvaný Zlatokorunský dům v Českém Krumlově, in: Výběr XXXI, 1994, 259-261. 109 UBK I, č. 54, 10. Špitál měl podle pozdějších pramenů založit až Petr I. z Rožmberka se svou druhou chotí Kateřinou – viz listina pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1357: UBK I, č. 107, 29-30. 110 Anna KUBÍKOVÁ: K nejstarší historii českokrumlovského chrámu sv. Víta, in: Výběr XXXIV, 1997, 118121. 111 UBK I, č. 1, 1. 112 HEJNIC 1971 (pozn. 101). 113 „ego Andreas plebanus in Chrumpnaw“ UBK I, č. 70, 13. 114 Ibidem, č. 59, 10. 115 „Praeterea, dictum est quod sacramentum proprie significat ipsum finem sanctificationis. Sed finis sanctificationis est vita aeterna,...“ Tomáš Akvinský: Sancti Thomae Aquitanis Summa Theologiae. Pars Tertia. De sacramentis quid sit sacramentum, http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&A=3, vyhledáno 22. 5. 2012. 116 KRUML 1992 (pozn. 77) 194. 117 Petr PAVELEC: Kostel sv. Víta v Českém Krumlově, České Budějovice 1999, 3. 118 HEJNIC 1971 (pozn. 101) 44–47; srov. KUBÍKOVÁ 1997 (pozn. 110) 118-121. 119 SCHWARZMEIER 1929 (pozn. 5) 16. 107 108

35

Tvarosloví poukazuje na starší vznik než při vrcholně gotické přestavbě kostela po roce 1407. 120 Tento nález nebyl do dnešních dnů výrazněji reflektován. Více by snad mohl říci případný archeologický výzkum v okolí kostela. Indicií pro existenci starší stavby by mohl být objev karneru v místech čp. 161, 121 který do dnešních dnů nebyl výrazněji reflektován. Karnery neboli hřbitovní kaple se k nám dostaly z Podunají a souvisí zejména s německou kolonizací 13. století. Karnery nikdy nevznikaly samostatně, ale jen současně s farními kostely své obce. Tyto dvouetážové kaple založené obvykle na centrálním půdoryse, jejichž horní patro sloužilo jako kaple a podzemní patro bylo kostnicí, jsou známy především v austrobavorské oblasti. V žádném případě není vyloučeno, že starší jádro českokrumlovského karneru s kostnicí a listinně doloženou kaplí sv. Václava může pocházet z doby před nástupem Petra I. z Rožmberka, tj. před rokem 1310. Závěr průzkumu čp. 161 zní zcela jasně, totiž že karner je starší než kostel sv. Víta, a tudíž jistě pamatuje existenci starší svatyně obklopené hřbitovem. Písemné prameny z doby prvních Rožmberků hovoří jen o „capellam Sancti Wenceslai super Moldavam“. 122 Kaple v Krumlově vystupovala nad řekou před městskou hradbu, což odpovídá obdobně umístěné kapli Božího Těla v Kutné Hoře při chrámu sv. Barbory a dále kapli sv. Václava ve Znojmě, které rovněž vystupují ze svahu, přičemž obě zmiňované sloužily jako karnery. Dalším zajímavým faktem, který by nám mohl napovědět o existenci farního kostela, je budova prelatury. Reprezentační místnosti ve druhém podlaží „vynikající prostorností i nevšedními světelnými podmínkami“ 123 byly dendrochronologicky datovány do rozmezí let 1302-1360. Farní kostel a hradní areál, resp. jeho dolní jádro, tzv. Hrádek, společně se špitálem reprezentují v obraze města severojižní osu, která je akcentována právě bergfritem Hrádku. Velmi zajímavý je i vztah patrocinií obou sakrálních staveb, tj. farního kostela sv. Víta (15. června) a špitálu sv. Jošta (13. prosince). Obě dělí rok do dvou polovin se 181, resp. 184 dny. Toto dělení roku se odchyluje o 11 dní od zimního slunovratu a 9 dní od slunovratu letního, přičemž tyto časové poměry jsou srovnatelné s nedalekými Českými Budějovicemi. 124

Ústní sdělení Mgr. Petra Pavelce a Mgr. Romana Lavičky. Jan MUK: Český Krumlov - čp. 161, 162, hloubkový průzkum průčelí, Praha 1991; nález z východního průčelí čp. 161 pro laickou veřejnost: Jan MUK: Neznámý českokrumlovský karner. Českokrumlovské listy ze dne 30. 7. 1993 122 Kapli sv. Václava měl založit Petr I. (o tom vypovídá donace kostelu sv. Víta z roku 1347: „capella sancti Wenceslai, quam eciam de nouo fundauimus“– UBK I, č. 84, 21). Od třetí čtvrtiny 14. století hovoří prameny o kapli sv. Jeronýma. Za vlády Josefa II. byla kaple zrušena a objekt byl přebudován k obytným účelům. Dnes je zde základní umělecká škola. 123 PAVELEC 2010 (pozn. 100) 49. 124 KRUML 1992 (pozn. 77) 198, popř. 190-198. 120 121

36

Kolem roku 1350, po založení kláštera na Novém Městě, bylo dovršeno členění města do tří funkčních částí – farní areál, hradní a klášterní komplex, přičemž dominantní postavení mezi všemi si udržela panská rezidence, která vévodila poddanskému městečku pod ní. Symetrie církevních staveb byla rozšířena snahou o konstrukční vyváženost uliční sítě. V podstatě jediný prvek symetrie na celém městišti vykazuje náměstí jako jeden z nejdůležitějších společenských prostorů. Již bylo řečeno, že pro úpravu uliční sítě se případnému lokátorovi nenabízelo příliš prostoru pro rozvinutí větších idejí, neboť značná část sídliště se musela podřídit průchodu staré obchodní stezky. Přesto je náměstí i ve své zdánlivé asymetričnosti pevně navázáno na hlavní osy kompozice celého města. Osa náměstí – Hrádek, tj. osa světského elementu města, tvoří v podstatě paralelu s osou hlavních církevních staveb a institucí ve městě, tj. farním kostelem a klášterem. Dle listinných materiálů byl klášter minoritů a klarisek založen roku 1350, 125 resp. 1357. 126 Existují tedy prameny, které nasvědčují tomu, že klášter existoval ještě před datem vysvěcení klášterního kostela, které je někdy považováno za oficiální počátek klášterního života. Připomeňme si však rok 1357, kdy minorité oficiálně přebírají klášter do svého vlastnictví. Je to zcela symbolické datum, které má odkazovat na legendární založení věčného města Říma, čteme-li jej pozpátku – 753 – 1357. Nedlouho po té, co měl být klášter oficiálně založen a převzat minority, byl vysvěcen k poctě Panny Marie a Božího Těla klášterní kostel. Stalo se tak roku 1358 na svátek Božího Těla, ve čtvrtek po Svaté Trojici, což toho roku připadalo na 31.5. 127 Rozepíšeme-li datum grafickým způsobem, získáme naprosto symetrickou řadu čísel: 13 5 8. 5. 31. Podobné formule, ať již číselné jako tato nebo popř. slovní měly zajišťovat ochranu stavbě a jejím obyvatelům a zároveň akt fundace legitimovaly. Datum svátku Božího Těla nebyl pro vysvěcení klášterního kostela zvolen náhodou. Krom symetrického rozepsání data můžeme ve zvoleném datu najít další vztahy. Toto datum bylo navázáno na další významné místní svátky: na svátek sv. Víta a sv. Petra (snad míněné odkazem na Petra I. z Rožmberka, jehož zásluhy na pozvednutí celého města jsou nesporné). 128 Zajímavý vztah pak najdeme i s následujícími daty: 21. 4. je údajné založení

UBK I, č. 91, 23-24. Tento záznam pochází z nekrologia kláštera klarisek. UBK I, č. 112, 32 – minorité přebírají klášter do svého vlastnictví. Jak víme z jiných indicií (viz listina z roku 1347: UBK I, č. 87, 23) i výsledků dendrochronologií, existoval konvent již dříve – dendrochronologická analýza překladu ve štítové zdi mezi presbyteriem a lodí ukázala, že překlad pochází ze dřeva smýceného v letech 1349/1350. 127 UBK I, č. 116, 32. 128 Jako velký zakladatel je oslovován v nekrologu vyšebrodského kláštera; on zároveň vydal první známá městská českokrumlovská privilegia, čímž byl proces konsolidace města a jeho správy dovršen (předpokládá se, že jeho privilegium navázalo na starší právní stav, který byl pouze pozměněn, popř. rozšířen. 125 126

37

Říma, po 20 dnech následuje bájné založení Konstantinopole a přesně po 20 dnech následuje datum vysvěcení klášterního kostela v Českém Krumlově. 129 Celé utváření města Český Krumlov je po stránce funkční, urbanistické i umělecké opravdovým uměleckým dílem, což jen podtrhuje neobvyklý terén, do kterého je město zasazeno jako perla na vinoucí se niti stříbropěnné Vltavy. Vztahy mezi jednotlivými budovami akcentují jejich důležitost v městském systému, přičemž světská osa není podřízena sakrální a naopak, přitom se obě vzájemně doplňují a akcentují; klášter je navázán na dominantu celé městské ostrožny, tj. Hrádek. Zároveň Horní hrad, posvěcený kaplí sv. Jiří, po geometrickém půdorysném navázání na klášter a farní kostel sv. Víta tvoří s těmito stavbami obrazec téměř rovnostranného trojúhelníka. Dominance panské rezidence, která je zapojena do tohoto geometrického výpočtu sakrálních míst, nemůže být zdůrazněna více. 4.4 Slavnosti ukazování ostatků v Českém Krumlově Středověké město se samo svou ideou mělo stát odrazem onoho sacro sancta na zemi. Reprezentace jako taková je vizuální jev – představují ji profánní i světské stavby, nesoucí různé významy a obsahová sdělení, hmotné památky, tvoří ji aktéři i publikum, pro které je určena. Město tvořilo prostor, jeviště, pro tyto události. Dominovaly mu dvě stavby – hrad jakožto profánní prvek a farní kostel jakožto prvek sakrální. V obou případech se však jednalo o symbol vrchnostenské reprezentace a legitimity. 130 V tomto kontextu tvořily každoročně konané slavnosti nedílnou součást života města a jeho obyvatel. Zvláště slavnosti odehrávající se v pravidelných intervalech v rámci liturgického roku se svými procesími a pompézností tvořily nejen nevídanou podívanou, ale zároveň v nich lze pocítit odraz prestiže vrchnosti, přičemž nelze jednoznačně odlišit liturgii, memoria a teatrum fidei. Liturgický kalendář středověkého Českého Krumlova nevybočoval z analogických slavností konaných ve větších centrech – velkým vzorem, a to nejen pro Český Krumlov, byla v tomto ohledu Praha. O velkých liturgických svátcích se konala procesí, o Velikonocích se hrála mysteria a paraliturgické hry, držely se posty, konala se tříkrálová svěcení, žehnání ovsa, vína či soli. 131 Význam procesí v životě středověkého města přesahoval pouze liturgickou rovinu, jednalo se o významnou kapitolu sociálních dějin měst;

129

KRUML 1992 (pozn. 77) 200. ŠIMŮNEK 2010 (pozn. 41) 479. 131 Zdeňka HLEDÍKOVÁ: Slavnosti církevního roku – v kostele i na ulici, in: Documenta Pragensia XII, 1995, 4563. 130

38

v tomto veřejném rituálu byla pevně zakotvená sociální hierarchie stejně jako z ní vyplývající kolektivní identity. Dotkli jsme se již letmo hradních kaplí a jejich symboliky v kontextu budování rezidenčního města. Hradní kaple sv. Jiří, ač by měla teoreticky plně náležet pouze hradnímu pánu a jeho blízkým, se stala jedním ze základních kamenů výstavby města. Role sakrálních prostorů ve městě byla pro chod a život celého společenství životně důležitou. A ačkoli na první pohled nemusí panská rezidence se svou majestátní dominancí s městem souviset, byla zapojena do celkového dění ve společenství věřících velkou měrou. Papežské listiny opakovaně udělují odpustky zbožným návštěvníkům hradních kaplí, to znamená, že při zvláštních příležitostech byl hrad přístupný zřejmě širšímu okruhu návštěvníků, než jen vladařovi, jeho hostům a dvoru, i když přesnou sociální skladbu zbožných návštěvníků kaple dnes nelze blíže specifikovat. Různé slavnosti konané ve městě byly automaticky i reprezentací jeho vrchnosti, i když se sama vrchnost těchto slavností zřejmě neúčastnila či bezprostředně nemusela účastnit. 132 Své nezastupitelné místo v tomto kontextu zaujímají i sakrální prostory českokrumlovského hradu, a to zejména ve spojení se slavnostmi ukazování ostatků. Tyto slavnosti se konaly každoročně v oktávu Božího Těla. Poutní slavnosti ke svátku Božího Těla jsou prvně doložené k roku 1356, resp. 10. 12. 1356 předali bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan, synové Petra I., vyšebrodskému klášteru řadu relikvií s tím, aby byly každoročně ukazovány poutníkům při slavnostech v Českém Krumlově. 133 Rok 1356 je tedy považován za počátek tradice každoročních slavností, pravděpodobnější je však datum po vysvěcení klášterního kostela minoritů (tj. po roce 1358), jak nás o tom zpravují odpustkové listiny. 134 Roku 1359 nalezneme poukaz na udělení odpustků od probošta Všech svatých, Petra z Rožmberka; 12. 2. 1359 udělil návštěvníkům nového klášterního kostela odpustky v délce jednoho roku a 40 dní papež Inocenc VI; 135 a odpustky v délce trvání 400 dní po

132

ŠIMŮNEK 2010 (pozn. 41) 487. Jiří KUTHAN / Jan ROYT: Hradní kaple v Krumlově jako Saint-Chapelle, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 449. Svůj zdroj však neuvádí. Žádná donační listina se však v archivu vyšebrodského kláštera ani ve fondu SOA Třeboň, Cizí rody-z Rožmberka nedochovala. Ve vyšebrodském klášterním archivu je však jiná listina pojednávající o relikviích z roku 1354. Jedná se o donaci relikviářové desky ve tvaru růže, částečně křišťálové, která skrývala ostatky mnohých světců. Těmito ostatky Rožmberky obdaroval císař Karel IV. a uherský král Ludvík I. Veliký, akvilejský patriarcha Mikuláš a pražský arcibiskup – viz archiv cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, sg. 1354 X 05. 134 Polemika o existenci kláštera viz výše. Pramenný materiál a okolnosti založení viz: Hana SOUKUPOVÁ: Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, in: PP VI, 1999, 70-73. 135 UBK I, č. 120, 33. 133

39

maximálně 20 let po sobě jdoucích potvrdil návštěvníkům minoritského kláštera v určité dny (v oktáv svátku Božího Těla a zřejmě ve svátek Navštívení Panny Marie, čili v den, kdy byl svěcen klášterní kostel) avignonský papež Řehoř XI. 3. 5. 1371. 136 Ačkoli slavnost byla spojena se zasvěcením klášterního kostela minoritů v Českém Krumlově (vysvěcen 31. 5. 1358 na svátek Božího Těla) a konala se v prostorách areálu minoritského kláštera (kostela, ambitu a hřbitova), hrál vyšebrodský opat při slavnostech a procesích nezanedbatelnou roli. Kontinuálně se slavnosti ukazování ostatků konaly do doby předhusitské až do roku 1417. 137 Procesí ke svátku Božího Těla se konala i v době pohusitské, kdy však tato slavnost již nebyla spojena s ukazováním svatých ostatků, nebo pouze v omezené míře. Nešlo však o pokles zájmu věřících, jak by bylo možné se domnívat, ale šlo o to, že nemalá část ostatků a relikviářů byla za dob panování Oldřicha II. zastavena a v pohusitském období složitě vyplácena, popř. vracena zpět různým církevním institucím, tj. právoplatným majitelům. 138 Ve dnech slavností se Český Krumlov stal velmi živoucím městem, neboť se zároveň konal výroční trh, který přilákal množství lidí. Díky poloze města na obchodní stezce se zde nacházelo i mnoho cizinců. Vzhledem i k národnostním poměrům ve středověkém Českém Krumlově, který byl z velké části německý, se slavnost konala dvojjazyčně, resp. vyvolávání relikvií se konalo souběžně v německém a českém jazyce. 139 Krom toho věřící lákaly četné odpustky, které byly dokonce tak veliké, že se rovnaly odpustkům, které byly udělovány poutníkům, kteří podnikli cestu do Jeruzaléma. 140 Jelikož svatá země byla v této době pro obyčejné poutníky prakticky nedosažitelná, konaly se slavnosti s obdobnými plnomocnými odpustky ve velkých evropských městech a správních centrech, jakými byl Řím, centrum celého západního křesťanstva, nebo právě karlovská Praha, rezidenční město císaře Římské říše. 141 Odpustkové listiny se váží buď k určitým relikviím (trnům z Kristovy koruny, plátnu ze stolu poslední večeře, sv. Kříži, zkrvavenému závoji Panny Marie či obecně k relikviím uchovávanými Rožmberky), k určitým svátkům (v oktáv svátku Božího Těla, k svátku

UBK I, č. 196, 49. Anna KUBÍKOVÁ: Nejstarší dochovaný soupis rožmberských listin, in: Archivní časopis (dále AČas) XLVII, 1997, 75. 138 ŠIMŮNEK 2010 (pozn. 41) 485. 139 Rukopis XIV B 15 (Národní knihovna v Praze), fol. 139v. 140 Viz listina papeže Bonifáce IX. z 9. 1. 1401 - UBK I, č. 493, 140. 141 Hartmut KÜHNE: Ostensio reliquiarum. Untersuchungen über Entstehung, Ausbreitung, Gestalt und Funktion der Heiltumsweisungen im römisch-deutschen Regnum, in: Arbeiten zur Kirchengeschichte LXXII, Berlin-New York 2000, 106-132. 136 137

40

Navštívení Panny Marie 142) či určitým sakrálním prostorům (hradní kaple, špitál sv. Jošta, klášterní kostel). Hlavním pramenem k průběhu slavností je text, který je chován ve sbírce rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze pod signaturou XIV B 15. Původní proveniencí kodexu je klášter minoritů v Českém Krumlově. Jedná se o nevelký pergamenový kodex (32 x 25 cm) v novodobé kožené vazbě o celkovém počtu 143 fol. Text „Ordo ostendendarum reliquiarum Crumlovii in festo corporis Christi cum proclamationibus bohemicis et germanicis“ aneb Řád ukazování relikvií v Českém Krumlově ve svátek Božího Těla s proklamacemi v českém a německém jazyce nalezneme na fol. 139r-141r. Zajímavé je, že ačkoli je rukopis všeobecně známý pod výše uvedeným názvem, nejedná se o název původní, který by reálně figuroval v rukopise. Zřejmě se jedná o pozdější pojmenování na základě obsahu rukopisu; není však nutno soudit tak nezbytně, neboť první strana rukopisu (popř. titul) zcela chybí a zápis o průběhu slavnosti začíná uprostřed věty. Samotný kodex je v Truhlářově katalogu rukopisů ze sbírek Národní knihovny označen jako „Martyrologium praecedente calendario Necrologium monasterii fratrum minorum sancti Francisci Crumloviensis continente.“ 143 Toto nekrologium minoritského kláštera je datováno do 2. poloviny 14. století (detailnější paleografická analýza nebyla dosud neprovedena) a obsahuje krom komemorativních zápisů nekrologia i později vepsané notace (3. čtvrtina 15. století). Na závěrečných fol. 139r-141r je již zmiňovaný popis průběhu slavností ukazování ostatků. Nejširší možné datační rozpětí zasahuje do let 1356 (1358) – 1417, kdy se slavnosti ukazování ostatků konaly. Po stránce paleografického rozboru je možné se spíše klonit k dataci na konec 14. století. Rovněž tak nezveřejněná jazyková analýza plzeňského bohemisty Jaromíra Spala udává dataci do pozdního 14. století (konkrétně do let 1380 1410).144 Sám text však nabízí některé indicie, které nás mohou dovést k bližší dataci. V rukopise totiž najdeme dvojí odkaz na papežské odpustkové listiny. S nejvyšší pravděpodobností se jedna ze zmínek váže k některé z odpustkových listin papeže Bonifáce IX. Celkem sedm listin se přímo vztahuje ke slavnosti konané v oktáv Božího Těla a tyto byly vydány v rozmezí let 1391-1401, což značně zužuje časové rozpětí vzniku rukopisu. Jelikož je na fol. 140v i přímá zmínka o papežské bule Urbana VI., v rámci které udělil

Den svátku připadá na 31.5.; jedná se tedy o datum svěcení klášterního kostela. Josef TRUHLÁŘ: Catalogus codicum manu scriptorum, qui in c.r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur II, Praga 1906, č. 2454, 285. 144 Hildegard BOKOVÁ: Ein Denkmal kirchlichen Gebrauchsliteratur des 14. Jahrhundert aus Krumau, in: Acta universitatis Carolinae III. Germanistica Pragensia XI, 1993, 36. 142 143

41

českokrumlovskému kostelu odpustky pražský arcibiskup Jana z Jenštejna (3.1. 1392), jeví se jako nejpravděpodobnější doba vzniku rukopisu právě po tomto datu. Celý průběh slavnosti měl svůj pevně daný řád. 145 V předvečer slavnosti byly relikviáře zřejmě přeneseny v slavnostním procesí do kláštera minoritů. Celé ceremonii byl přítomen opat vyšebrodského kláštera. Valentin Schmidt se domnívá, že toto procesí vycházelo ze zámku, kde byly relikvie chovány, 146 ačkoli o tom, odkud byly relikvie neseny, není v rukopise žádná zmínka. Tato okolnost vyplývá z již mnohokrát citovaného inventáře z roku 1418, z nějž se dozvídáme o množství relikvií uložených v různých místnostech českokrumlovského hradu. V den oktávu Božího Těla se konalo procesí, které vycházelo z klášterního kostela. V čele nesli mniši relikviářové schrány a monstrance, následovali ministranti se zvonečky a v závěru kráčel opat vyšebrodského kláštera (či jiný vyšší církevní hodnostář, byl-li přítomen), který nesl svátost oltářní. Nad ním nesli čtyři zbožní muži baldachýn. Za zpěvů „Veni creator spiritus“ vyšlo procesí z kostela. Následovalo responsorium „Homo quidam“ a za zvuků varhan, trub a strunných nástrojů, chválíc Pána, kráčelo procesí k chrámu sv. Víta po cestě, která byla vysypána květinami. Při vstupu do chrámu zněly antifony ke svatému Vítu a svatému Václavu („Corde et lingua“), následovalo přimlouvání. Těsně před místem, kde byly relikvie ukazovány lidu, 147 zapěli zpěváci „Te Deum laudamus“ a dále již u kláštera samotného „Salve Regina.“ Všichni kněží, preláti, mniši vstoupili do kláštera a archa s Božím Tělem byla položena na hlavní oltář. Následovalo ukazování svatých ostatků, které byly vyvolávány souběžně v českém a německém jazyce. Cenné relikvie byly uloženy v precizně zdobených relikviářích, jako první byl ukazován lidu zlatý kříž, v němž bylo uloženo dřevo z Kristova kříže, trn z jeho koruny a pruh látky, kterou byly Kristovy oči zavázány (v orig. „sudarium“). Následovalo vyzývání lidu ke zbožnosti a pokání. Během této ceremonie pěli zpěváci hymnus „O crux, ave spes unica“. Následovala další proklamace, tentokráte se jednalo o ubrus, „na nyemzto Ihesus Kristus nass hospodyn swe swate tyelo raczil daty,“ zpěváci zapěli „Tantum ergo sacramentum“. Jako třetí byl lidu ukazován závoj Panny Marie, ve kterém stála na Velký pátek pod Kristovým křížem. Zatímco preláti ukazovali relikviářové schrány, bylo zpíváno „Audi nos nam te etc.“. V rámci čtvrté proklamace byl věřícím ukázán „zub swateho Jana bozie[ho] krzstytele, zub swate[ho] Petra apostola a zub swateho Myculawsse, toho welykeho pomocznyka a ginych velmy mnoho swatych.“ Zpěváci doprovázeli „Gaudent in coelis“ nebo „Corpora sanctorum“. Následující odstavce jsou volným překladem dochovaného rukopisu XIV B 15, fol. 139r-141r. SCHMIDT 1902 (pozn. 41) 6. 147 Tzv. Tramín, v podstatě klášterní hřbitov. 145 146

42

Následovaly přímluvy „pro bono statu ecclessiae“, dále „pro dominis istis, qui procuraverunt istam sollepmnitatem et istat excellentes reliquias“, tedy za rožmberskou vrchnost a dále „pro omnibus fidelibus defunctis“. Potom byly uděleny papežské odpustky tak, jak to bylo obvyklé na svátek Božího Těla. Závěrem následovalo zvolání, aby se zde věřící sešli s božím přičiněním i příští rok ve větší slávě a s méně zhřešeními. Tímto skončilo vlastní ukazování ostatků, preláti odešli do kostela ke slavení mše, věřící se rozdělili na čtyři části – jedna část se odebrala na německé kázání „ad curiam fratrum“, druhá část se ubírala do klášterního konventu, třetí zůstala na hřbitově, kde byly ostatky ukazovány a kde následovalo poté kázání. Jeho smysl byl zřejmě zcela pragmatický, neboť reálně hrozila obava, že se shromáždění rychle rozejde do hospod, „kde jim ďábel vyžene ze srdce veškerou zbožnost.“ 148 Čtvrtá část shromážděných věřících se zúčastnila mše v klášterním kostele. Všichni hosté se pak odebrali na hrad, minorité zůstali v klášteře, kde byli poděleni chudí. Samotný konvent a klerici se pak po jídle shromáždili v klášterním kostele a vyslechli latinské kázání o Božím Tělu. Po celý den pak bylo možné vyzpovídat se. S touto velkou slavností byly spojeny i další významné události; roku 1361 se konala na svátek Božího Těla, tj. 27.5, provinciální kapitula minoritů. S tímto zasedáním pak bylo spojeno uvedení klarisek do konventu. 149 Rok 1417 se pak obecně pokládá za konec této velké slavnosti. Tehdy v oktáv svátku Božího Těla (17. 6.) rozkázal Oldřich II. z Rožmberka společně se svým poručníkem, Čeňkem z Vartenberka, svému kaplanu, knězi Janu Biskupcovi, „aby všichni kněží na jejich panstvích, kteří nechtějí podávat prostému lidu tělo a krev Páně pod obojím způsobou, vyměnili si své fary s těmi kněžími, kteří podávají pod obojí způsobou; že jim je to z milosti pánovy dovoleno, a to v určité lhůtě. Kdyby to někdo nechtěl učinit, bude fary zbaven.“ 150 Spíše než o myšlenky radikálního husitství, jak starší literatura s oblibou zdůrazňuje, se jednalo o zavedení přijímání podobojí, neboť na rožmberském dominiu bylo dost přívrženců nových myšlenek. V praxi se jednalo o chytrý tah, jak udržet na dominiu relativní klid. Nesmíme zapomínat, že toto nařízení se odehrálo v rámci ryze katolických slavností; ostatně sám utrakvismus dle závěrů pohusitských koncilů nedal vzniknout nové utrakvistické církvi, ale jednalo se o odnož církve katolické. Husitský radikalismus totiž pro šlechtu

Zoë OPAČIĆ: Emauzský klášter a Nové Město pražské: slovanská tradice, císařská ideologie a veřejný rituál v Praze 14. století, in: Klára Benešovská / Kateřina Kubínová (edd.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Soubor statí věnovaných znovuotevření chrámu Panny Marie a sv. Jeronýma benediktinského kláštera Na Slovanech, opatství Emauzy 21.4. 2003, Praha 2007, 59. 149 SCHMIDT 1902 (pozn. 41) 4; SOUKUPOVÁ1999 (pozn. 143) 73. 150 František ŠIMEK / Miloslav KAŇÁK (edd.): Staré letopisy české, Praha 1959, 49. 148

43

v dlouhodobém horizontu znamenal nejen nebezpečí ideologické, ale také hmotné, čehož si byl i mladý Oldřich II. velmi dobře vědom. Případnou kontinuitu slavností narušil neklid na rožmberském dominiu v souvislosti s příchodem dalších politických událostí a husitských válek. Z roku 1418 se dochoval již výše citovaný seznam cenností, které byly uloženy v pevných zdech českokrumlovského hradu. 151 Je otázkou, zda opravdu hradní kaple byly budovány jako relikviářová schrána pro ostatky Kristova utrpení a tím plnily poslání Saint Chapelle a karlštejnských kaplí, či zda se jednalo o důvody zcela pragmatické, tj. riziko zcizení při každoročním převozu cenných relikviářů na slavnosti do Českého Krumlova. Ač některé relikvie byly opravdu vypůjčeny z okolních klášterů – již zmíněné Zlaté Koruny, Vyššího Brodu a Třeboně, jiné byly prokazatelně ve vlastnictví Rožmberků. Ostatně i sám inventář byl mylně klasifikován jako soupis zlatokorunských cenností, které byly Oldřichem II. zastaveny. Mnohé cennosti byly opravdu zastaveny, ale až s odstupem několika let, kdy si Oldřich II. tímto způsobem vylepšoval svou nepříliš dobrou finanční situaci během husitských válek, kdy byl hlavním pilířem katolické strany v Českém království. Většinu v inventáři zaznamenaných cenností získal tímto způsobem nedlouho poté, roku 1423, Oldřichův švagr Reinprecht z Wallsee, jiné dokonce i pasovský biskup. 152 Tyto předměty vyplatil a navrátil právoplatným majitelům až Oldřichův syn, Jan II. z Rožmberka, v letech 1461-1463. 153 Jak vyplývá z jiných pramenů, zejména z odpustkových listin vážících se k hradní kapli (viz dále), nebyly slavnosti ukazování ostatků zdaleka jedinou liturgickou slavností v roce. Liturgický kalendář

středověkého

Českého

Krumlova zajisté nevybočoval

z analogických slavností konaných ve větších centrech, kdy se pompézní procesí konala několikrát do roka, avšak vzhledem k torzální pramenné základně nemůžeme o těchto slavnostech konstatovat nic bližšího. Klášter byl s hradem těsně spjat i v rámci liturgického provozu, neboť jak se dozvídáme z listiny z roku 1400,154 byl kvardián českokrumlovského minoritského konventu zároveň hradním kaplanem a jemu příslušelo vybrat šest kněží, kteří byli pak určeni k vyslechnutí zpovědí v oktáv svátku Božího Těla a v den svěcení hradní kaple. Právě v tento den byly kaple zřejmě otevřeny věřícím a byly jim uděleny odpustky, o kterých hovoří listiny

SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek český Krumlov, I3Kbeta 7e. FRA 2, č. 166, 380-404. KUBÍKOVÁ 1991 (pozn. 40) 260-262; 153 Ibidem; Josef PELIKÁN: Rožmberské dluhopisy z let 1457-1481, Praha 1953. 154 UBK I, č. 480, 138. 151 152

44

z roku 1378, 155 1394,156 1397, 157 1399, 158 1410. 159 Poslední listina sice nevypovídá o odpustcích, ale o relikvii svatého Kalixta, na jehož počest mělo být v den jeho svátku slouženo v hradní kapli devět mší a lid měl tento den slavit jako neděli. O těchto dalších slavnostech a svátcích nemáme bohužel bližších zpráv. Snad byl den svatého Kalixta slaven i s ohledem na to, že „Léta Páně tisícího třístého čtyřidcátého sedmého na den blahoslaveného Calixta umřel chvalitebné paměti pan Petr z Rožmberka, nejvyšší komorník Království Českého, nejmilostivější a zvláštní fedrovník a fundátor (...).“160 Toliko soudil o skonu Petrově Václav Březan. 4.5 Karlovská Praha a slavnosti ukazování ostatků Českokrumlovské slavnosti ukazování ostatků bývají často srovnávány se slavnostmi, které Karel IV. zavedl po vzoru říšských slavností v Praze. 161 Než však definitivně přijmeme toto tvrzení, které se nezřídka objevuje v literatuře věnované Rožmberkům, musíme si položit několik klíčových otázek. V první řadě se jedná o charakter slavností, jejich průběh a cíl, které se sledovaly. Uctívání ostatků, mezi které patří vzpomínkové předměty spojené s Kristem, Pannou Marií, apoštoly a jinými biblickými postavami a mučedníky. Ve své nejobecnější poloze vychází kult ostatků z představy světa jako prostorového a časového univerza. Toto pojetí času vlastně stírá hranice světa viditelného a neviditelného – relikvie ve své podstatě představuje zástavu ze světa nebeského ve světě pozemském. 162 Ačkoli dnešní chápání tohoto jevu je z větší části neadekvátní, resp. zcela nepochopené, musíme jej v případě středověku vnímat jako dějinný faktor, který ovlivňoval nejen liturgii, ale i stavební a uměleckou činnost. Nezanedbatelným aspektem poutních míst, jejichž slávu jim přinesly právě kulty lokálních i

UBK I, č. 478, 137. Tyto se váží k modlitbě vykonané u „krásného zpodobnění Panny Marie v hradní kapli“ – jedná se o proslulou krumlovskou madonu? 156 UBK I, č. 386, 112. Zde se jedná o všech relikviích v držení Jindřicha z Rožmberka. 157 UBK I, č. 427, 437, 128, 130. 158 UBK I, č. 465, 135. 159 UBK I, č. 588, 163. 160 KUBÍKOVÁ Anna: Petr I. z Rožmberka a jeho synové, České Budějovice 2011, 35. 161 Robert ŠIMŮNEK: Petr I. z Rožmberka (†1347), in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 41. 162 Karel OTAVSKÝ: Kult nástrojů Kristova umučení za Karla IV. a karlštejnská látka s anděly, in: Klára Benešovská / Kateřina Kubínová (edd.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Soubor statí věnovaných znovuotevření chrámu Panny Marie a sv. Jeronýma benediktinského kláštera Na Slovanech, opatství Emauzy 21.4. 2003, Praha 2000, 61. 155

45

národních světců, byl i ekonomický potenciál těchto míst, který rozvíjel dálkový obchod a kontakty. Karlova zbožnost a vášeň pro sběratelství ostatků vyvolávala u jeho současníků rozporuplné reakce. Jeho osobitá religiozita byla bezpochyby ovlivněna jeho výchovou v Paříži, kde na kapetovském dvoře poznal velmi privátní zbožnost, která byla dynasticky orientována. Zde také poznal rozvinutý kult památek Kristova umučení (viz následující kapitola), pro něž byla vybudována skvostná kaple, proslulá Saint Chapelle, „caput totius regni Franciae.“ 163 Po volbě římským králem roku 1346 získal Karel do opatrování i říšské relikvie, které náležely k pokladu římských císařů a králů – Longinovo kopí, kterým byl proboden bok Kristův, kus dřeva svatého Kříže a jeden z hřebů, kterým byl Kristus přibit na kříž. 164 K faktickému převzetí říšských klenotů došlo až roku 1350.165 Jejich přivezení do Prahy na Květnou neděli 21. března roku 1350 proběhlo již jako velká liturgická slavnost, která se odehrávala na jevišti nově založeného Nového Města pražského. Celá ceremonie byla koncipována jako připomínka Kristova vjezdu do Jeruzaléma, která je slavena právě na Květnou neděli. Panovník s doprovodem církevních i světských hodnostářů byl uvítán na Vyšehradě, 166 následovalo ukazování relikvií na novoměstském rynku a závěrečný průvod se pak odebral ke katedrále. Již první ceremonie ukazování ostatků demonstrovala veřejně legitimitu Karla IV. jako římského krále. Na Karlovu žádost 16. srpna roku 1350 povolil Kliment VI. každoroční veřejné ukazování říšských relikvií, jehož návštěvníci byli obdařeni štědrými odpustky ve výši sedmi let a sedmi kvadragén. 167 Zajímavé jsou formulace, že odpustky se váží k relikviím „ubicunque fuerint,“ což jednoznačně dokazuje, že se ostatky přemisťovaly, což vyvolává otázky po jejich uložení do doby, než spočinuly na Karlštejně.

Karel Otavský: K relikviím vlastněným císařem Karlem IV., k jejich uctívání a jejich schránkám, in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 392. 164 Karel OTAVSKÝ: Reliquien im Besitz Kaiser Karls IV., ihre Verehrung und ihre Fassungen, in: Jiří Fajt (ed.): Court Chapels of the High and late Middle Ages and their Artistic Decoration, Praha 2003, 125-130. Relikvie a říšské insignie popisují dobové kroniky – viz např. František PRAŽSKÝ (ed. Marie Bláhová): Kronika, in: Kroniky doby Karla IV. , Praha 1987, 155. 165 Karel OTAVSKÝ: Kult nástrojů Kristova umučení za Karla IV. a karlštejnská látka s anděly, in: Klára Benešovská / Kateřina Kubínová (edd.), Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Soubor statí věnovaných znovuotevření chrámu Panny Marie a sv. Jeronýma benediktinského kláštera Na Slovanech, opatství Emauzy 21.4. 2003, Praha 2007, 62-63. 166 Za Karla IV. prošel Vyšehrad významnou velkolepou přestavbou, resp. znovuvýstavbou, a to i v souvislosti s vytvořením korunovačního řádu – viz: František KAŠIČKA / Bořivoj NECHVÁTAL: Vyšehrad a Karel IV., in: Staletá Praha IX, 1979, 103-105; Bořivoj NECHVÁTAL: Vyšehrad v době Karla IV., in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách XIX (dále AVJČ), 2006, 225-240. 167 Plný text listin: Jiří FAJT (ed.): Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., Praha 1997, 36-40. 163

46

Veřejné vystavování a uctívání relikvií z říšského i královského pokladu svědčí o zcela odlišném přístupu od francouzské zbožnosti dvorské, která se odehrávala v soukromém prostoru palácové kaple. 168 O tom, že budou relikvie náležející k pokladu římských králů veřejně vystavovány v hlavním rezidenčním městě, musel Karel IV. uvažovat zřejmě nedlouho po svém zvolení římským králem – svědčí o tom plánované založení a urbanistické osy Nového Města pražského 169 i zavedení zvláštního svátku Kopí a Hřebů Páně, který byl slaven druhý pátek po Velikonocích a zřejmě byl od počátku spjat s ukazováním ostatků. 170 Diecézní synoda v roce 1354 určila, že všechny kostely v pražské diecézi mají tento svátek řádně slavit. 171 Toto byla císařská rovina ukazování ostatků, která byla součástí Karlovy imperiální politiky, která jej legitimovala jako nejvyšší hlavu světské moci na Západě. Jelikož říšský poklad byl na českém území v podstatě dočasně, věnoval se Karel IV. i českému královskému pokladu, který znatelně rozšířil tak, že svátostiny uložené a určené pro katedrálu sv. Víta v Praze brzy dostihly katedrální poklady francouzských a německých poutních míst. Mezi oběma soubory královského a říšského pokladu existoval zásadní rozdíl daný odlišným právním stavem a specifičností říšského pokladu, neboť ztráta říšské koruny by znamenala i ztrátu pokladu pro české země. Proto se ani dikce odpustkových listin nevztahuje na nějaké konkrétní místo, které by se dalo označit za místo trvalého uložení ostatků. Pokud by šlo o český královský poklad, nic nebránilo tomu, aby byl za místo jeho uložení určen hrad Karlštejn a jeho kaple aby byla zasvěcena památkám Kristova umučení. 172 Prvním významným darem bylo více než dvacet zlatem a stříbrem obložených relikvií v roce 1350, mezi kterými se nacházely relikvie apoštolů a část zkrvaveného roucha Panny Marie, jehož třetinu získal Karel IV. z kláštera sv. Maximina v Trevíru. 173 V katedrále se vedle kultu svatého Václava a českých patronů rozvinul brzy i kult Pany Marie, jejíž závoj, Velmi podrobným pramenem, který popisuje ukazování ostatků v Saint Chapelle, je Kniha o činech a dobrých mravech krále Karla V. od literátky Christine de Pizan, která působila na pařížském královském dvoře a ve své biografii o Karlu V. zachytila i návštěvu Karla IV. a Václava IV. a v kapitole XI popisuje návštěvu Karla IV. v Saint Chapelle – viz Jakub PAVEL: Cesta císaře Karla IV. do Francie, Praha 1937. Rozbor tohoto textu nabízí: Peter KOVÁČ: Poznámky k popisu pařížské Sainte-Chapelle z roku 1378, in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 413-417. 169 KRUML 1992 (pozn. 77) 178-181. 170 Jan Bedřich NOVÁK (ed.): Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas (dále jako MBV) II, Acta Innocentii VI, Praha 1907, č. 209-220, 89-90. 171 Franz MACHILEK / Karlheinz SCHLAGER / Theodor WOHNHAAS: O felix lancea. Beiträge zum Fest der Heiligen Lanze oder der Nägel, in: Jahrbuch des Historischen Vereins für Mittelfranken XCII, 1984-1985, 5455. 172 Jiří FAJT / Libor GOTTFRIED / Jan ROYT: Posvátné prostory hradu Karlštejna, Praha 1998. 173 Antonín PODLAHA / Eduard ŠITTLER: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903, 30. 168

47

šat a kapky mléka zde byly uchovávány. Velké množství relikvií, které chrámu daroval Karel IV. po své římské císařské korunovační jízdě v letech 1354-1355, vyvolalo zavedení nového svátku Přinesení ostatků. 174 Říšské insignie a ostatky svatých nebyly ve středověku uloženy trvale na jednom místě, jako tomu ve Francii nebo v Anglii. Zprvu je panovník vozil s sebou, což souviselo s putovním dvorem císaře, který neměl stálou rezidenci. Od 11. století byly klenoty s relikviemi ukládány na panovnických falcích nebo hradech. 175 Když byl říšský poklad přivezen do Čech, měl být uložen zprvu v chrámu sv. Víta a od roku 1365 byly uloženy na Karlštejně, kde zůstaly až do roku 1421, než je ze země odvezl Zikmund Lucemburský ze strachu před uchvácením pokladu husity. 176 Srovnáme-li data, která máme, vyvstává otázka po uložení ostatků, a to zejména v případě říšského pokladu před rokem 1365, než byly převezeny na Karlštejn, který byl pro tento účel vystavěn. 177 Mezi lety 1350-1365 nemáme jednoznačné doklady o spočinutí pokladu. Ačkoli práce na katedrálním chóru pokračovaly v rychlém tempu, přesto v roce 1350 nebyly položeny ani základy nové sakristie. 178 Zdeňka Hledíková uvažuje o tom, že by místem uložení mohl být novoměstský klášter zasvěcený Karlu Velikému, zakladateli císařství. Tvrzení ve své studii dokládá na suplice Karla IV., aby mši v kapli, kde jsou relikvie a svátostiny přechovávány, mohly sloužit jen kněží s právem nošení pontifikálií. 179 Toto privilegium získal i Emauzský klášter a je otázkou, zda tzv. Císařská kaple mohla být dočasným místem pro uložení ostatků. O této možnosti vypovídá nejen ikonografie dochovaných maleb, ale i blízkost kláštera od rynku, dnešního Karlova náměstí, kde se slavnosti ukazování ostatků konaly. Na základě didaktického programu nástěnných maleb v ambitu a srovnání novoměstských slavností se slavnostmi v Českém Krumlově uvádí možnost, že i v Emauzích byl ambit přístupný

174

PODLAHA / ŠITTLER 1903 (pozn. 173) 21. K tomuto tématu podrobněji Jaroslava KROUPOVÁ / Pavel KROUPA: K otázce uložení svátostin Svaté říše římské v Čechách, in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 402-403. 176 Petr ČORNEJ: Hrad mezi králem a stavy, in: Petr Bareš et al.: Karlštejn a jeho místo v dějinách a kultuře, Praha 2010, 96-97. 177 Bibliografie ke Karlštejnu je nesmírně rozsáhlá. Bibliografii do roku 1995 uvádí: Tomáš DURDÍK / Libor GOTTFRIED / Milada HORYNOVÁ / Jiří ÚLOVEC: Výběrová bibliografie hradu Karlštejna, in: CB V, 1996, 363370. Novější literatura je obsažena in: Petr BAREŠ et al.: Karlštejn a jeho význam v dějinách a kultuře, Praha 2010. 178 OPAČIĆ 2007 (pozn. 148) 44. 179 Zdeňka HLEDÍKOVÁ: Fundace českých králů ve 14. století, in: Sborník historický XXVIII, 1982, 5-55. 175

48

poutníkům, kteří tak zde měli možnost vidět hmatatelné ostatky a symboly světské moci v historickém kontextu biblických dějin. 180 Dochovaný rukopis č. IX z kapitulní knihovny u svatého Víta v Praze, ze kterého jsme zpraveni o průběhu slavností ukazování ostatků, popisuje pouze jednotlivé proklamace. 181 Další informace o průběhu slavností líčí doboví kronikáři, zejména Beneš Krabice z Veitmile. 182 Uprostřed velkého prostranství na Novém Městě (dnešním Karlově náměstí) bylo postaveno vysoké dřevěné lešení, z něhož byly věřícím ukazovány ostatky z královského i říšského pokladu. Rukopis zaznamenává dva způsoby ukazování – jeden tzv. delší a jeden kratší. Během kratšího ukazování byly při první proklamaci ukázány hlavy (zřejmě relikviářové busty) sv. Václava, sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Zikmunda, sv. Marka evangelisty, sv. Lukáše evangelisty, papeže sv. Urbana a papeže sv. Řehoře. Při této proklamaci bylo zpíváno „Isti sunt sancti.“ Při druhé proklamaci bylo jako první ukazováno zkrvavené roucho Panny Marie, část dřeva sv. Kříže, hřeb, jímž byl Kristus na kříž přibit, část stolu Páně, ubrus z Poslední večeře, sudarium Páně z bílé tuniky, v níž byl posmíván, část z tuniky purpurové a část okovů sv. Klimenta. Při této proklamaci bylo zpíváno „Felix namque.“ Při třetí proklamaci byly ukazovány části řetězu sv. Jana evangelisty, sv. Petra a sv. Pavla. Následovala sukně sv. Jana, v níž křísil mrtvé, a dále následovaly relikvie spojené s Kristovým životem – část jesliček Páně a část roucha, jímž byl Kristus opásán na kříži. Dále byl věřícím vystaven na odiv ostatkový kříž se třemi úlomky dřeva ze sv. Kříže, hřeb, kterým byla přibita Kristova pravá ruka, provaz, jímž byl Kristus přivázán, kus houby, jíž byl Kristus napájen a dva trny z jeho koruny. Dále krev sv. Václava a rámě sv. Jana Křtitele, přičemž během této proklamace zpěváci pěli „Ingressus Pilatus.“ Při čtvrtém ukazování byl vystaven meč, který dal údajně anděl sv. Karlu Velikému, meč sv. Mořice, sv. Štěpána, koruna sv. Karla, zub sv. Jana Křtitele, rámě sv. Anny, dřevo sv. Kříže. Tyto kratší proklamace byly součástí slavnosti ustanovené roku 1354, která se konala každých sedm let, na počest Panny Marie, kdy oslavy vrcholily vystavením šlojíře Panny Marie ve Svatovítské katedrále. 183

OPAČIĆ 2007 (pozn. 148) 44-46. Právě tato autorka se dlouhodobě zabývala problematikou sepětí novoměstských slavností ukazování ostatků s fungováním Emauzského kláštera a tomuto tématu zasvětila i svou disertační práci. 181 Český překlad rukopisu uvedli PODLAHA / ŠITTLER 1903 (pozn. 173) 55-58. 182 Marie BLÁHOVÁ (ed.): Kroniky doby Karla IV., Praha 1987. 183 OPAČIĆ 2007 (pozn. 148) 37. 180

49

Při delší ceremonii bylo ukázáno daleko více ostatků. V rámci první proklamace došlo na mnohé ostatky, které se vázaly k životu sv. Václava (meč, pektorál s prstenem aj.). Při druhé proklamaci byly ukázány nejcennější relikvie, které se vázaly k životu Krista a Panny Marie – loktuše Panny Marie, její pás, pektorál, část vlasů, a dokonce i mléka. Následovaly ostatky dalších světců a mučedníků. Při třetím ukazování byl ukázán kříž z ryzího zlata s velkými kusy dřeva a následovaly prakticky totožné relikvie jako při třetí proklamaci v rámci kratší ceremonie. Dokonce byla ukazována i mana nebeská a následovaly další monstrance s ostatky. 184

4.6 Rožmberský Krumlov jako imitatio Pragae? Slavnosti konané v oktáv svátku Božího Těla patřily nepochybně k nejvýznamnějším liturgickým svátkům na rožmberském dominiu. Přesto však božítělová procesí nebyla v rámci středověkých liturgických slavností nic zvláštního, co by zasluhovalo tolik naší pozornosti. Procesí patřila k běžným součástem pompézních liturgických slavností, kterých do roka bývalo více, a to nejen v Českém Krumlově. Příkladem v tomto ohledu může být i Soběslav, kde jsou doložena božítělová procesí nejen písemnými prameny městské provenience, ale i odpustkovými listinami. 185 Je prakticky náhoda, že je dochován rukopis, který popisuje procesí konané v oktáv svátku Božího Těla a který vlastně ze slavností činí takový unikát. Co bylo na slavnostech výjimečné, bylo ukazování relikvií, které patřily k nejdůležitějším památkám Kristova života a utrpení. Otázkou je, kde byly v Českém Krumlově uloženy relikvie přivážené na svátek ukazování ostatků. V případě Prahy byly relikvie přivezené z Karlštejna uloženy v Emauzském klášteře v tzv. císařské kapli. 186 Lze snad vyslovit domněnku, že by k obdobnému účelu mohla sloužit malá rožmberská kaple neznámého svěcení, která je přiložena k jižní straně hradní kaple sv. Jiří. Jednalo se o konsekrovaný prostor, který mohl sloužit obdobně jako kaple sv. Kateřiny na Karlštejně, totiž k adoraci pašíjových relikvií rožmberským vladařem. 187 Věřící měli možnost vidět prakticky obdobné relikvie, které byly ukazovány v Českém Krumlově, i v Praze v rámci tzv. kratší ceremonie ukazování ostatků při novoměstském 184

PODLAHA / ŠITTLER 1903 (pozn. 173) 57. LAVIČKA / ŠIMŮNEK 2011 (pozn. 9) 163-164. 186 OPAČIĆ 2007 (pozn. 173) 44 187 KUTHAN / ROYT 2010 (pozn. 133) 453-454. V této chvíli necháme tuto hypotézu zcela otevřenou a vyjádříme se k ní v průběhu dalších kapitol této práce. 185

50

svátku Kopí a hřebů Páně. 188 Jak se dozvídáme z kodexu IX uloženého v kapitulní knihovně u svatého Víta (viz výše), 189 který je klíčovým pramenem pro rekonstrukci průběhu slavností ukazování ostatků na Novém Městě, byly během tzv. druhého a třetího ukazování vystaveny nejvzácnější relikvie z katedrálního a říšského pokladu, které byly spjaty se životem a působením Ježíše Krista a Panny Marie. Věřícím byl na odiv vystaven zkrvavený závoj Panny Marie, zlomek svatého Kříže, hřeb Páně, stůl Poslední večeře, ubrus Poslední večeře, část Kristova sudaria, část bílého šatu, ve kterém byl Ježíš vystaven posměchu, část purpurového šatu, v němž byl Ježíš korunován trním, velký díl jeslí Páně, zlomek Kristovy bederní roušky, ostatkový kříž království Českého, hřeb, kterým byl Kristus přibit na kříž, provaz, kterým byl spoután, část houby a tři trny z Kristovy koruny. 190 V Českém Krumlově byl ukazován zlatý kříž, v němž bylo uloženo dřevo z Kristova kříže, trn z jeho koruny, sudarium, tj. „rucha, gyuzto gemv geho swietye oczy byly zawazany,“ 191 ubrus Poslední večeře, zkrvavený závoj Panny Marie, zub svatého Jana Křtitele, zub svatého apoštola Petra, zub svatého Mikuláše a další relikvie, které však v textu nejsou více jmenovány. Je otázkou, zda se jednalo o dar od císaře Rožmberkům, nebo výpůjčku, což však není příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, že i relikvie z nedalekého kláštera ve Zlaté Koruně byly uloženy dlouhodobě na krumlovském hradě. Nebylo dobovou zvláštností, že relikvie byly děleny na menší části a darovány či prodávány dále. O původu relikvií, které byly ukazovány v průběhu slavností v Českém Krumlově, toho mnoho nevíme. Je dochováno nemnoho písemného materiálu, který ani zdaleka nemůže osvětlit původ všech relikvií, které se kdy nacházely ve zdech krumlovského hradu. Nejstarší listinou, kterou je možné spojovat se slavnostmi ukazování ostatků, nalezneme v archivu vyšebrodského kláštera. 192 Pochází z roku 1354 a vypovídá o donaci relikviářové desky, která skrývala ostatky mnohých světců.

Tyto ostatky získala Kateřina, manželka Petra I. z

Rožmberka, darem od císaře Karla IV., uherského krále Ludvíka I. Velikého a akvilejského patriarchy Mikuláše a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Její synové tento drahocenný relikviář darovali vyšebrodskému klášteru s tím, aby byly ostatky ukazovány. V listině je naznačen částečně i popis, jak relikviář vypadal – „tabula, que (...) in modum rose cristalline comparata est.“ 193 Na křišťálovou desku byl nasazen kříž, který drželi v rukou dva

188

OPAČIĆ 2007 (pozn. 148) 37 Text publikován v českém překladu in: PODLAHA / ŠITTLER 1903 (pozn. 173) 56-59. 190 Ibidem 56-58. 191 Rukopis XIV B 15 (Národní knihovna v Praze), fol. 139v. 192 Archiv cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, sg. 1354 X 05. 193 Idem. 189

51

andělé. V něm byl úlomek ze stolu Poslední večeře Páně. Na desce se nacházelo zřejmě figurální zpodobnění svatého Jana Křtitele a svatého Václava, jejichž relikvie (v obou případech zuby) relikviář obsahoval. V originále listiny jsou tato zpodobnění blíže neurčena a nazvána jako „sancti ymago.“ 194 Na figurální zpodobnění v textu listiny odkazuje, že zub svatého Václava „eciam ymago ipsius tenet in manu.“ 195 Dále následuje výčet relikvií, přičemž hojně byly zastoupeny relikvie apoštolů a evagelistů, ale i českých zemských patronů sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Víta, sv. Ludmily a sv. Prokopa. Nacházíme i relikvie sv. Kalixta a sv. Jiří. Je možné, že tato deska byla součástí liturgických oslav svátku sv. Kalixta, 196 jak je uvedeno výše, kdy mělo být v hradní kapli sv. Jiří čteno devět mší, „neboť právě tam se nachází mnoho jeho relikvií.“ Samozřejmě, že toto spojení je více než diskutabilní, ale relikvie svatého Kalixta se nachází v hradní kapli sv. Jiří dodnes. 197 O charakteru jednotlivých relikvií listina příliš mnoho detailů nepodává, dost často jsou vyjmenovány pouze jména mučedníků a svatých, jejichž ostatky deska obsahovala. Při čtvrtém ukazování o božítělových slavnostech byl vystaven věřícím na odiv zub svatého Jana Křtitele, zub svatého Petra apoštola, zub svatého Mikuláše a relikvie „ginych velmy mnoho swatych.“ 198

Další relikvie, které by bylo možné spojovat se slavnostmi Božího Těla,

vyšebrodská relikviářová deska neobsahovala a je otázkou, zda se jich vůbec účastnila. Samotné Ordo ostendendarum reliquiarum Crumlovii in festo corporis Christi obsahuje pouze zběžný popis tří, resp. čtyř relikviářů. Možná, se možná jednalo o veškeré relikviáře, které byly během procesí neseny, neboť se konaly pouze čtyři proklamace. Velký úlomek dřeva z Kristova kříže, které bylo ukazováno jako první, obsahoval zlatý ostatkový kříž. Ve vlastnictví Rožmberků byl jeden skvost, který obsahoval dřevo z Kristova kříže, a tím byl Závišův kříž, který býval nošen v čele procesí na žerdi ve Vyšším Brodě i v Českém Krumlově. Tento skvost byl zcela jistě uchováván pro účely slavností na českokrumlovském hradě, neboť máme zprávy o tom, že jej Oldřich II. v době finanční tísně neváhal proměnit ve finanční zástavu. 199

194

Archiv cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, sg. 1354 X 05. Idem. 196 UBK I, č. 588, 163. 197 Anna KUBÍKOVÁ: Dva svatí Kalixtové v Českém Krumlově, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 521-526. 198 Rukopis XIV B 15 (Národní knihovna v Praze), fol. 140v. 199 KUBÍKOVÁ 1991 (pozn. 40) 260-262. Z inventáře z roku 1418 vyplývá, že se nejednalo o jediný kříž, který obsahoval „boží dřevo.“ Celkově jich bylo na zámku sedm, z toho dva obsahovaly dřevo z Kristova kříže – viz FRA II, č. 166, 389. 195

52

Další relikviáře, které jsou zmíněny v rukopise, představují dva relikviáře ve formě pozlacených stříbrných „tabulae,“ z nichž jedna měla na horní ploše uprostřed tři stříbrná zobrazení („imagines“) a byla zdobena pěti křišťálovými kameny, pod nimiž se nacházely relikvie svatých. 200 Druhá byla zdobena vyobrazením Panny Marie a dvou andělů. Oba relikviáře byly v majetku minoritského kláštera a darovány zakladateli, tj. bratry Petrem II., Joštem I., Oldřichem I. a Janem I. z Rožmberka, aby mohly být ukazovány ve svátek Božího Těla. 201 Jaké ostatky však obsahovaly, z písemných pramenů bohužel nevyčteme. Text rukopisu o ukazování ostatků, ačkoli je nazýván jako „ordo,“ nebyl zřejmě ve vlastním slova smyslu řádem, tj. předpisem, ale daleko pravděpodobněji se jednalo o zachycení konkrétní události. Můžeme tak usuzovat i vzhledem k inventáři z roku 1418, který nám podává přehled o cennostech, které se nacházely v několika místnostech ve východní části českokrumlovského Horního hradu (viz další text). Inventář začíná vyjmenováním relikviářových bust svatého Prokopa, svatého Jiljí, svaté Markéty, svatého Kalixta a svaté Barbory a dále pokračuje pozlaceným obrazem sv. Václava a relikviářem sv. Víta v podobě ruky. Následuje seznam křížů (sedm kusů) a monstrancí (celkem 34 kusů) a různých dalších relikviářů (tři kusy), kalichů (18 kusů), ampulí, infulí, pektorálů a následují desítky ornátů a bohoslužebných rouch, humerálů, následují ubrusy, antependia, štoly, knihy a různé stříbrné předměty. Z toho, co známe, nelze prakticky s jistotou ztotožnit žádný předmětem s relikviáři, které jsou zmíněny v rukopise o ukazování ostatků. Ostatně velmi strohé inventární zápisy žádný zevrubný popis nepřináší. Zajímavé jsou v inventáři zmínky o jiné lokaci předmětu.202 Jednalo se o impozantní sbírku, avšak vzhledem k jejímu složení je na první pohled zřetelně vidět, že se nejednalo o ucelený a cílevědomě budovaný soubor, ale spíše o sbírku liturgických předmětů vzniklou ze zcela praktické potřeby liturgického provozu hradu a církevních slavností a obřadů konaných ve městě. Je pravda, že mocenské aspirace Rožmberků, potažmo Vítkovců, nebyly nikdy malé. Vezmeme-li nyní do úvahy pouze linii rodu Rožmberků, musíme konstatovat, že jejich

200

„duas monstr[a]ncias tabulas argentea[s]| deauratas, quar[um] una h[abe]t tres argenteas imagines in sup[er]ficie in medio| qu[in]q[ue] lapides cristalinos sub qui[bus] reliquie m[u]ltor[um] s[an]c[t]orum [con]tinent[ur].| Alia cum imagine s[an]c[t]e Marie Magdalene et duob[us] ang[e]lis, ipsam| imagine[m] tenentes, totu[m] de argento eta de aurato, sicut se dominis fun|datorib[us] eorum et n[ost]ris subsc[rip]serunt in p[er]petuu[m] p[ro] p[re]dicta sollempni[ta]te| corp[or]is Christi ad [con]ventum f[rat]rum minor[um] in Chrumpnow“ – viz: Rukopis XIV B 15 (Národní knihovna v Praze), fol. 139v. 201 Ačkoli tento záznam najdeme v nekrologiu minoritského kláštera v Českém Krumlově, žádná listina, která by se k tomuto aktu vázala, není dochována. 202 „Item ornatow ferialnich pyet, geden zeleny ten gest v Trzebony.“ FRA II, č. 166, 381.

53

postavení v zemských, dvorských a církevních hierarchiích bylo v horizontu několika staletí odrazem jejich vysokého sociálního statusu. Již první písemné zmínky o Vítkovcích ukazují, že od počátku patřily nejvyšší nobilitu země a tomu odpovídala velmi často i jejich nezávislá politika. 203 Základy rodové politiky Rožmberků položil ve velké míře Vok I. z Rožmberka (†1262), který těžil ze svého vysokého postavení na dvoře Přemysla Otakara I. Vok I. položil základy rodové domény Rožmberků v jižních Čechách, proslul jako kolonizátor pohraničních hvozdů 204 a jako první použil predikát z Rožmberka 205 a společně s pány z Krumlova založil rodovou nekropoli, klášter ve Vyšším Brodu.206 Vok byl nejvyšším maršálkem Českého království a stal se i štýrským zemským hejtmanem; král mu udělil v léno panství v Horním Rakousku a hrabství Raabs. Jeho osobnosti si povšimla i dobová literatura, která nám Voka líčí jako neohroženého rytíře v drahocenné zbroji, jemuž v celé říši není možno nalézt srovnání. 207 Smrtí Voka I. se rožmberské postavení i vzhledem k vnitropolitické situaci v Českém království a rakouských zemích otřáslo a mocenské oslabení královy moci přálo vzestupu jiných zdatných politiků. 208 Po těžké vnitřní krizi, která ovládla české země po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli, a ostré perzekuci některých větví Vítkovců obnovil přední postavení rodu v zemi Jindřich I. z Rožmberka (†1310), který byl v roce 1297 jmenován do funkce nejvyššího komorníka království a i přes dramatické události následujících let si jej podržel až do své smrti v roce 1310.209 Tato vysoká funkce předpokládala intenzivní veřejné působení na území celých Čech a zároveň vysoká funkce na dvoře dopomohla Rožmberkům k mnohým dalším majetkům. Tato vysoká politická funkce Jindřicha též opravňovala na vyjednávání o obsazení českého trůnu. Roku 1302 získal Jindřich I. Český Krumlov, čímž

Zde můžeme zmínit zejména odboj proti Přemyslu Otakaru II. v sedmdesátých letech 13. století, kdy na území jižních Čech probíhala regulérní válka – viz: REITINGER Lukáš: Místo „Chrumnowe“ v mírové smlouvě Přemysla Otakara II. s Rudolfem I. Habsburským, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 57-76. 204 Adolf WAGNER: Wok von Rosenberg. Ein Witigone aus dem Vertrautenkreise Přemysl Ottokar II., in: Bohemia III, 1962, 190, 197-198. 205 CDB V, č. 58, 118. 206 Milan HLINOMAZ / Vlastimil KOLDA: Vyšebrodský klášter – nekropole Rožmberků, in: JSH LVII, 1988, 173184. 207 Anna KUBÍKOVÁ / Václav BOK: Popis Voka z Rožmberka ve skladbě Fürstenbuch vídeňského měšťana Janse Enikela, in: JSH LIX, 1990, 79. 208 Josef ŠUSTA: Záviš z Falkenštejna, in: ČČH I, I, 1895, 69-75; 246-259; 287-298; 384-392. 209 malý katalo 31 203

54

přenesl hlavní rodovou rezidenci a Český Krumlov se tak na tři staletí ocitl v majetku Rožmberků. 210 Již za Jindřichova života byl do vysoké politiky uveden i jeho syn Petr I. (†1347), jehož vláda je považována za jeden z mocenských vrcholů dějin rožmberského rodu. 211 Petr I. kontinuálně navázal i na úřad nejvyššího komorníka království, ve kterém je poprvé doložen v roce 1312 a s krátkými přestávkami jej zastával až do své smrti v roce 1347. Roku 1338 jmenován správcem Českého království v době nepřítomnosti krále (i markraběte Karla) v zemi. 212 O ambicích i vysokém postavení Petra I. svědčí i původ jeho první manželky, kterou se stala vdova po českém králi Václavu II., Viola Těšínská. Ostatně nebylo by to v dějinách Vítkovců poprvé, kdy došlo k propojení s rodem královským. 213 Podíváme-li se na vyobrazení donátorské scény na Narození Krista z vyšebrodského cyklu, sebereflexe rožmberského objednavatele nebyla nikterak skromná. 214 Klečící donátor, který v ruce drží model kostela a je identifikován rožmberském erbem u svých nohou, je oděn v hermelínový plášť v barvě královské modři, rovněž tak zlatem protkávaná čapka bohatě zdobená kožešinou nás nenechává na pochybách, že zde máme dočinění s jedním z nejmocnějších mužů v Českém Království. Byl to také Petr I., kdo si nechal od krále Jana Lucemburského vystavit listinu, kterou král uznal Rožmberkovi (společně s Vilémem z Landštejna) výsadní postavení mezi českou šlechtou. 215 Petr I. přijal svou úlohu v budování rodového hradu a rezidenčního města a usiloval o jejich všestranný rozvoj. Krátce před svou smrtí vydal pro město Český Krumlov listinu, díky níž jsme zpraveni o fungování města, jeho výsadách a právech. 216 Petr I. je považován v literatuře za zakladatele Horního hradu s kaplí sv. Jiří, 217 kostela sv. Víta, špitálu u sv. Jošta,

Anna KUBÍKOVÁ: Nejstarší písemné zprávy o Rožmbercích a Českém Krumlově, in: Anna Kubíková et al.: Českokrumlovsko v proměnách staletí 1250-1850, Český Krumlov 1999, 14. 211 Této osobnosti rodu a jeho synům věnovala svou monografii Anna KUBÍKOVÁ: Petr I. z Rožmberka a jeho synové, České Budějovice 2011. 212 KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 31. 213 Ibidem 20. 214 Je samozřejmě otázkou, kdo konkrétně je vyobrazen jako donátor, může se jednat o Petra I., nebo i Voka I. – polemika viz: Jaroslav PEŠINA: Mistr vyšebrodského cyklu, Praha 1987, 11. Srov. Roman LAVIČKA: Středověká desková malba v rožmberském dominiu, in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů s erbem růže a jejich cesta dějinami, Praha 2011, 455. 215 Událo se tak 1.8. 1336 – originál listiny viz SOA Třeboň, Cizí rody, Z Rožmberka 7/3. 216 UBK I, č. 81, 17. 217 K tomuto problému srov. další text. 210

55

za jeho vlády byly dobudovány městské hradby 218 a generace jeho nástupců společně s jeho druhou manželkou založili klášter minoritů, čímž bylo dovršeno prostorové uspořádání města. Nejstarší syn, Jindřich II. (†1346), který podle rodových zvyklostí měl převzít po otci vladařství, 219 však padl již v roce 1346 v bitvě u Kresčaku. Zajímavé svědectví o postavení rodu v této souvislosti nabízí seznam padlých bojovníků francouzské strany, které sestavil Johann von Schönfeld jako relaci pro pasovského biskupa. 220 Jindřich je zde uváděn na jednom z předních míst mezi královými bojovníky. Kronika Neplachova dokonce uvádí, že padl téměř doslova po králově boku.221 O vysokém postavení Rožmberků a jejich blízkosti ke králi uveďme i to, že po smrti Jana Lucemburského na poli u Kresčaku se stal Petr I. jedním z vykonavatelů panovníkovy poslední vůle, která byla sepsána roku 1340 u Bouvines. 222 Ztrátu svého syna Jindřicha musel Petr I. nést asi velmi těžce, neboť druhorozený syn Petr II. (†1384) se vydal na duchovní dráhu (vrcholem jeho kariéry bylo místo probošta kapituly při královské kapli Všech svatých na Pražském hradě, kterým se stal roku 1355) a vladařství tak nesl na svých bedrech Jošt I. (†1369). Jeho role byla předznamenána ještě za života jeho otce, kdy jej v době jeho nemoci a slabosti, která jej přemáhala od počátku 40. let 14. století a nemohl zastávat všechny své povinnosti, 223 zastupoval. Stalo se tak i při korunovaci Karla IV., kdy jej doboví kronikáři označuji komornickým titulem, ač on sám jej získal až po smrti svého otce. Nesení korunovačních insignií v průvodu a oblékání krále do slavnostního roucha bylo vyhrazeno zemským úředním na vrcholu hierarchie, ale v případě Rožmberků se s jejich aktivní rolí při korunovaci českých králů setkáváme i v případě, že uvedené úřady nezastávali. 224 To svědčí o vysokém sociálním statusu rodu. Postupně byla korunovační ceremonie zcela ovládána pány, což bylo odrazem nejen aktuální politické situace, ale i postupných proměn státu ve stavovskou monarchii. 225 218

RAZÍM 1999 (pozn. 19) 35-66. Jedině tak bylo možné udržet rodovou doménu v její celistvosti. Přesto však v generaci Petrových synů došlo k rozkolu, kterým chtěl pak předejít Oldřich II. paděláním dokumentu o vládě prvorozeného, kterou měl údajně roku 1360 vydat Karel IV. - viz: KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 45. 220 Jaroslav PÁNEK / Robert ŠIMŮNEK / Vratislav VANÍČEK: Páni z Rožmberka. Nástin historie rodu, in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Stručný průvodce výstavou, České Budějovice 2011, 34. 221 BLÁHOVÁ (ed.): Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, 548. 222 KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 32. RBM IV, č. 819. 223 Zřejmě i proto byla vydána listina, která povolovala na žádost paní Kateřiny z Rožmberka uložení nejsvětější svátosti v hradní kapli – viz RBM V/1, č. 20. 224 Takto tomu bylo při korunovaci Jiřího z Poděbrad, kdy Jan z Rožmberka, který v té době nezastával žádný úřad, nesl žezlo – viz: LAVIČKA / ŠIMŮNEK 2011 (pozn. 9) 50-51. 225 Problematika korunovačního řádu a jeho proměn – viz: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (edd.): Korunovační řád českých králů, Praha 2009. 219

56

Správa dominia byla stále pod kontrolou všech bratrů, neboť v listinách vystupují většinou pohromadě. 226 I přes ozbrojený konflikt se samotným císařem 227 nebyli Rožmberkové nijak výrazněji potrestáni, 228 pouze byli vyloučeni z nejvyšších zemských úřadů. Podnět pro ozbrojené střetnutí zřejmě zavdala stavba hradu Karlshausu u Hluboké nad Vltavou, nedaleko hranic rožmberského dominia. Afektovaná reakce Rožmberků, kdy se dokonce odvolali k říšským kurfiřtům a vážně tak zpochybnili suverenitu českého krále a Českého království, jen potvrzuje, že Rožmberkové vystupovali jako suveréni, kteří jsou silně alergičtí na jakýkoli náznak o omezení své moci. 229 Král si byl vědom, že trvalý rozchod a rozepře s Rožmberky není udržitelná. Již na počátku šedesátých let tak erb pánů z Rožmberka, stejně tak jako dalších větví Vítkovců, zaujal v nově vybudovaném erbovním sále hradu Lauf u Norimberku jedno z předních míst v erbovní galerii. 230 Na počátku šedesátých let došlo mezi bratry k rozkolu a rozdělení správy majetku. Celé dominium se sjednotilo v rukou nejmladšího Oldřicha (†1390), po němž državy převzal jeho syn Jindřich III.( †1412), který byl jediný mužský potomek v této generaci. Jindřich III. byl výraznou postavou – angažoval se, stejně jako předci, v politickém dění Českého království, zastával úřad nejvyššího purkrabí pražského a silně ovlivňoval dobové dění. Byl strůjcem a aktivním účastníkem obou zajetí krále Václava IV., 231 který tak při své nedobrovolné cestě do rakouského zajetí nuceně pobýval i na rožmberských hradech (na Příběnicích a Českém Krumlově). 232 Za jeho vlády dosáhla rožmberská doména svého maxima v době předhusitské. Zároveň se však objevily první komplikace v podobě počátku stále vzrůstajícího zadlužení rodu. Jedním z faktorů, který neblaze ovlivňoval po stránce hotovosti rožmberskou pokladnu, byly půjčky panovníkům, kteří však své dluhy příliš často neumořovaly. Rožmberkové však těchto závazků panovníka dokázali vždy obratně využít pro svůj prospěch. 226

KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 38. BLÁHOVÁ (ed.) 1987 (pozn. 221) 187. 228 Dne 21. 6. 1356 Karel IV. vydal listinu, kterou odpouští bratrům z Rožmberka všechny jejich přečiny proti královské moci a královu majestátu – SOA Třeboň, Cizí rody – z Rožmberka, 7. 229 KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 41. 230 Vladimír RŮŽEK: Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361, Sborník archivních prací (dále SAP) XXXVIII, 1988, 37-311. 231 Anna KUBÍKOVÁ (ed.): Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana, České Budějovice 2005, 14-15. 232 Na zámku v Českém Krumlově jsou pojmenovány po údajné internaci krále sklepy pod IV. nádvořím. Tento název vychází ze zcela nepodložené tradice o pobytu krále v těchto prostorách. Na konci 14. století zde ale nebyly sklepy, ale dvě palácové budovy, které pohltila velkorysá přestavba hradu Oldřichem II. ve 20. letech 15. století – viz Zlata GERSDORFOVÁ: 3D rekonstrukce hradu jako metoda k poznání stavebního vývoje objektu, in: Dějiny staveb XII, Plzeň 2011, 5-14 227

57

Jindřich III., kterému je česká historiografie ještě hodně dlužna, byl také štědrým donátorem, v čemž pokračoval v linii svých předků. 233 O jeho spojení s pražským dvorem a okruhem dvorských umělců nemusíme ani pochybovat, neboť o tom přímo vypovídají písemné prameny. 234 Za jeho vlády byl sklenut farní kostel sv. Víta v Českém Krumlově, stavební úpravy se děly i na zámku. 235 Za vlády Jindřicha III. vznikla zřejmě i skvostná českokrumlovská madona a byl napsán i výše zmíněný popis slavnosti ukazování ostatků. Jindřich III. zemřel roku 1412 a zanechal po sobě dva nezletilé potomky – dceru Kateřinu a syna Oldřicha, který se stal roku 1417 rožmberským vladařem. 236 Oldřich II. (†1462) patří k nejvíce kontroverzním osobnostem rožmberského rodu. Zhodnotit v několika větách jeho složitou osobnost i politiku není možné. S jeho vládou se však na rožmberské dominium i České království začal pomalu snášet stín husitských válek. S nástupem Oldřicha II. na pomyslný rožmberský vladařský trůn i končí velkolepé ceremonie ukazování ostatků v oktáv svátku Božího Těla. O případném soukromém uctívání ostatků na rožmberském dvoře toho víme velmi málo. Nemáme zachován prakticky žádný soubor cenností, ze kterých lze usuzovat o péči a nákladech, které by případný rožmberský vladař věnoval na zhotovení relikviářů. Z dochovaných pramenů nelze také prakticky nic usuzovat o původu ostatků, které Rožmberkové vlastnili, resp. které jsou zachyceny v inventáři z roku 1418. Dřevo z Kristova kříže obsahoval již Závišův kříž; zkrvavené peplum Panny Marie, které bylo též ukazováno, získal Karel IV. v Trevíru, jeho cesta na rožmberské dominium není nijak doložitelná, stejně tak jako Kristovo sudarium, které Karel IV. získal darem od mohučského arcibiskupa. 237 V tomto ohledu by bylo dobré vyjádřit se i k postavení malé rožmberské kaple, o jejímž stavebním vývoji bude pojednání dále. Z dochovaných indicií ohledně slavností ukazování ostatků i vzhledem k množství předmětů, které zachycuje inventář, je nutno být trochu opatrnější s hypotézou o možném budování kaple jako drahocenné schránky pro uložení svátostin a relikvií. Skromné fragmenty výzdoby sice napovídají o pašíjových motivech, stejně tak jako v případě výzdoby hradu Karlštejna či tzv. Císařské kaple v Emauzích. Neexistují však žádné přímé doklady o uložení těchto svátostin v malé rožmberské kapli, nehledě na to, že dosavadní literatura nebrala v potaz její skromné rozměry O tom svědčí zápis v nekrologiu vyšebrodského kláštera – viz: Matthias PANGERL (ed.): Urkundenbuch des Zisterzienserstiftes B. Mariae V. zu Hohenfurt in Böhmen (=Fontes rerum austriacarum XXIII), Wien 1865, 388. 234 KUBÍKOVÁ 1997 (pozn. 110) 119. 235 K tomu srov. další text věnující se dataci tzv. Románské komory a malé rožmberské kaple. 236 Jeho životu se věnuje detailně Anna KUBÍKOVÁ: Oldřich II. z Rožmberka, České Budějovice 2004. 237 Antonín Podlaha uvádí, že se jednalo o část roucha, jímž byla hlava Kristova v hrobě zavázána – viz PODLAHA / ŠITTLER 1903 (pozn. 173) 24. 233

58

a písemné prameny, které ve formě odpustkových listin hovoří o uložení relikvií ve velké kapli sv. Jiří. 238 Kult relikvií a tradice velkolepých slavností, které v Praze položil Karel IV., má několik rovin. Jedná se především o legitimizaci jeho vlády jako římského krále a posléze císaře. Zároveň cílevědomé budování pokladu a sbírky relikvií odpovídalo duchovnímu rámci jeho královské politiky, neboť zde najdeme četné paralely s koncepcí, kterou Karel poznal během svého mládí v Paříži na kapetovském dvoře. Jednalo se o zbožnost spojenou s dynastickou rovinou i rovinou lokálních kultů. Naproti tomu na rožmberském dominiu nelze najít jednoznačný kult nebo významovou rovinu, kudy by se ubíral směr rožmberských akvizicí. Situaci našeho poznání ztěžuje i fakt, že neznáme původ relikvií, které byly ukazovány, zda se jednalo pouze o zápůjčky z různých církevních institucí na rožmberském dominiu, nebo o rodové vlastnictví. I zcela pragmatický postup Oldřicha II., který neváhal klenoty zastavovat, nesvědčí o hlubokém vztahu, který by k těmto svátostinám choval. V jistém ohledu můžeme o Českém Krumlovu hovořit jako o imitatio Pragae, ale ve zcela jiné významové rovině. V prvé řadě šlo o přenesenou legitimitu moci, která je spojena se středověkou koncepcí vlády propůjčenou z boží milosti. Šlo jednoznačně o demonstrační akt v intencích dobové zbožnosti, nikoli o promyšlenou politiku s jasným cílem, jako měl Karel IV.

238

UBK I, č. 465, 135.

59

5. Kaple vrcholně středověkých hradů Kaple všeobecně a vývoj sakrálních prostorů na českých hradech je téma podstatně širší, než kolik činí rozsah této práce. Bohužel je nutno říci, že sakrální prostory českých hradů stojí po teoretické stránce poněkud v pozadí současných výzkumů; 239 nové poznatky by mohla přinést disertační práce Františka Záruby, která je věnována tématu českých hradních kaplí do roku 1526. Všeobecně je možné říci, že velká pozornost je věnována zejména umělecky hodnotným dochovaným prostorům. 240 Téma samotné je velmi široké a lze je uchopit z mnoha rovin, tj. od sociální reprezentace, přes architektonické a umělecké ztvárnění, po typologie v rámci hradních dispozic, a to zdaleka nevyčerpáme všechna možná témata studia. 241 Pro účely tohoto textu se omezíme proto spíše jen na funkci kaple v hradním organismu a její symbolický význam. Předtím se však pokusme o krátký nástin typologie a morfologie hradních kaplí, avšak předem budiž řečeno, že se bude jednat o celkem zjednodušující schéma už vzhledem k mnohočetnosti architektonických řešení, které byly pro stavby kaplí používány. 242

Odkaz na základní literaturu: MENCLOVÁ 1976 (pozn. 19); Jiří KUTHAN: Královské kaple 13. století v Českých zemích. Styl, typologie, sociální kořeny a význam, Umění XXXIV, 1986, 35-43; DURDÍK / BOLINA 1991 (pozn. 31), 9-22; Idem 2001 (pozn. 30); Jiří FAJT (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003. Ze základní literatury evropské kastelologie, která se dotýká okrajově i české problematiky: Otto PIPER: Burgenkunde, Augsburg 1993, 531-540 ; Barbara SCHOCK WERNER (ed.): Burgund Schlosskapellen, in: Burgen und Schlösser (Sonderreihe B/3), Stuttgart 1995; Joachim ZEUNE: Burgen – Symbole der Macht. Ein neues Bild der mittelalterlichen Burg, Regensburg 1996, 181-183; Horst Wolfgang BÖHME (ed.): Burgen in Mitteleuropa I-II, Stuttgart 1999 (I 315-323, II 58-66); Ulrich STEVENS, Andacht, Repräsentation und Wehrhaftigkeit im Mittelalter, Darmstadt 2003. O hradní kaple se podařilo zaznamenat zájem na akademické půdě, bohužel s nepříliš propracovanou teoretickou koncepcí: Petra DOHNALOVÁ: Sakrální prostory moravských hradů (diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity), Brno 2006. 240 Katalog českých hradních kaplí s nástěnnými malbami zpracovala v rámci diplomové práce na Ústavu pro dějiny umění Karlovy univerzity v Praze Lucie ČECHOVÁ: Středověká nástěnná malba v hradních kaplích v Čechách (diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy), Praha 2010. 241 Možnosti výzkumu hradních kaplí předestírá ve své studii: Ivan HLAVÁČEK: Hradní kaple, kaplani a jejich funkce v Čechách v pozdním středověku (několik poznámek), in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 323-331. 242 Ulrich STEVENS: Andacht, Repräsentation und Wehrhaftigkeit im Mittelalter, Darmstadt 2003; IDEM: Burgkapellen im deutschen Sprachraum, Köln 1978. Ačkoli se práce vztahuje k německým zemím, lze do jisté míry některé kategorie staveb aplikovat na české prostředí. 239

60

5.1 Capella Jako „capella“ bývá primárně v pramenech označen sakrální prostor s liturgickým provozem, nebo kolegium duchovních, kaplanů. Po stránce církevně právní je kaple místem modlitby, soukromé zbožnosti i liturgického provozu, ovšem neváží se k ní zpravidla farní práva (nebo pouze ve velmi omezené míře). 243 Kostel jako takový je dle kanonického práva stavbou s liturgickým provozem, která je otevřena každému věřícímu. 244 Kaple je oproti tomu též místem modlitby a mše, které musí být předepsaným způsobem vysvěceno; avšak tato místa slouží pro duchovní potřeby jen určitého okruhu věřících či určitého společenství; slavení mše a případné omezení církevních obřadů je podřízeno svolení místního ordinaria. Bez jeho svolení by též žádná kaple, ani soukromá, neměla vzniknout. S náležitým povolením vrchnosti mohou mít do kaple přístup i další věřící. 245 Pokud se zde pravidelně nekonají mše, pak se zde nenachází tabernákl. Výše uvedené rozlišení je převzato ze současně platného kodexu římskokatolické církve, tzv. Codex iuris canonici. Tato sbírka předpisů kanonického práva má středověké základy a v principu v mnohých ohledech z nich dodnes vychází. 246 Tuto nuanci vyjadřují i latinsky psané prameny, které pro farní kostel s plnými právy operují s pojmem „ecclesia parrochialis,“ nikoli pouze „capella“ či „oratorium“, jak byly označovány i některé klášterní kostely v prvotních fázích jejich výstavby. Samotná geneze slova je složitější a původně se pojem nevztahoval k architektuře, ale souvisel se zvláštní relikvií, která byla ve vlastnictví franckých králů. Údajně vzniklo pojmenování pro kapli z „cappa,“ tj. pláště sv. Martina z Tours, kterým pozdější tourský biskup, tehdy ještě ve službách římské armády, obdaroval žebráka. Nakonec se ukázalo, že se o plášť rozdělil se samotným Kristem. Tato posvátná relikvie byla v držení merovejských králů, stala se symbolem ochrany království a královského důstojenství. Brzy se označení přeneslo na samotné místo uložení relikvie, které nabylo posvátného důstojenství. „Capella“ je ve své podstatě latinskou zdrobnělinou slova „cappa“, které v překladu znamená plášť. 247 Před všeobecným rozšířením tohoto pojmu byly sakrální prostory (především) královských rezidencí a falcí označovány z hlediska církevně-právního neutrálními výrazy jako 243

Enno BÜNZ: Kapelle, in: Werner PARAVICINI (ed.): Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich. Bilder und Begriffe, Ostfildern 2005. 244 Codex Iuris Canonici (dále CIC), Can. 1214, http://www.vatican.va/archive/DEU0036/__P4I.HTM, vyhledáno 12.5.2012. 245 CIC, Can. 1223, http://www.vatican.va/archive/DEU0036/__P4I.HTM, vyhledáno dne 12.5.2012. 246 Johann Friedrich von SCHULTE: Die Geschichte der Quellen und Literatur des canonischen Rechts I-III, Stuttgart 1956. 247 BÖHME 1999 (pozn. 239) 58.

61

„ecclesia,“ „templum“ či „oratorium“. 248 Za vlády císaře Karla Velikého se tímto pojmem označovaly už všechny menší sakrální prostory na císařských falcích. A právě tyto byly vzorem pro budování sídel a jejich dispozic pro další příslušníky vrstvy urozených. Od 13. století se stal tento pojem pro označení sakrálních prostorů privátního charakteru, které nebyly přístupné široké veřejnosti, celkem pravidlem. 249 5.2 Hradní areály a sakrální stavby Sakrální prostory byly neodmyslitelnou součástí panského sídla a dle sociálního postavení pána či majitele mohly nabývat různých stavebních forem. S problematikou středověkých opevněných sídel jsou spjaty nejen otázky týkající se sakrální architektury, ale religiozity obyvatel hradního areálu obecně. Součástí většiny hradních objektů s rezidenční funkcí byly kaple, se kterými se na území Čech setkáváme již u románských či biskupských hradů. Od doby kolem roku 1300 se s kaplemi jako samostatnými stavbami setkáváme také na šlechtických hradech. 250 Jako hradní kaple budeme v této práci označovat sakrální prostory, které vznikly pro bezprostřední setkání věřících s Bohem, prostory, které sloužily pro uspokojení duchovních potřeb světské vrchnosti a společnosti obývající hrad. Tyto jsou pak na rozdíl od pevnostních kostelů a opevněných sakrálních staveb (v německých pracích označovaných jako „Burgkirche“) 251 podřízeny celkovému organismu hradní dispozice. Hradní kaple se však nemusí bezprostředně nacházet v jádru hradu, nebo na předhradí, může být i zcela vysunutá mimo opevněnou plochu hradní dispozice. 252 Zároveň specifikum takovéto kaple přináležející ke hradu tkví i v tom, že se nemusí jednat primárně o zcela soukromý prostor, ale může sloužit i širšímu společenství věřících. Zcela charakteristické a specifické je pro hradní kaple skutečnost, že je nelze jednoznačně vnímat jako nějaký ustálený typ architektury se shodnou stavební formou. Velmi těžká je i identifikace sakrálních prostor, pokud nebyly prostory kontinuálně jako sakrální používány. V tomto případě jsme odkázáni na (velmi často pouze fragmentárně dochované) písemné prameny a na stavební formu dochovaných prostor, popř. jejich zbytků, neboť kaple 248

BÖHME 1999 (pozn. 239) 58. Ibidem 58. 250 DURDÍK 2005 (pozn. 29) 130. 251 BÖHME 1999 (pozn. 239) 315. 252 Sakrálním stavbám v rámci předhradí vrcholně středověkých hradů věnoval pozornost ve své disertační práci Josef HLOŽEK: Předhradí vrcholně středověkých hradů v Čechách – cesta ke korpusu I-II. (disertační práce na Filozofické fakultě Západočeské univerzity), Plzeň 2010, 35-42. 249

62

společně s palácem patřila k nejreprezentativnějším prostorům hradu. Právě vzájemný vztah paláce a kaple znamenal stupňování významu hradních staveb. Poloha těchto dvou budov zpravidla nebývala náhodná stejně tak, jako uspořádání a dispozice budov klášterních vzhledem ke kostelu. Hovoříme-li o hradních kaplích, velmi často nalezneme i prostory, které jsou intimního charakteru a byly vzhledem k poloze přístupné jen několika jedincům, kteří je užívali pro svou soukromou zbožnost a rozjímání. Na rozdíl od kaplí, které vnímáme jako samostatné stavby nebo větší vyhrazené prostory v hradním organismu, jsou tyto prostory označovány německou literaturou jako „Hauskapelle.“ 253 Tento pojem by asi nejlépe odpovídal církevně-právnímu termínu oratoř,254 přičemž se pod tímto pojmem neskrývá žádná konkrétní architektonická forma. Po stránce terminologické existuje samozřejmě více výkladů slova „oratoř,“ které jsou významově značně odlišné. V architektuře bývají jako oratoře označované empory. Christian Heermann v souborném kompendiu o hradech ve střední Evropě, 255 které se mimo jiné dotýká i české problematiky, považuje oratoře za prostory, které nejsou architektonicky samostatné, ale jsou vyčleněny z jiného prostorem většinou profánního, pro místo soukromé modlitby. Od interiéru profánních místností byla tato místa soukromé zbožnosti uzavřena závěsem, dřevěnou stěnou nebo umělecky zpracovanou mříží. 256 Pro rozpoznání tzv. „Hauskapelle“ určuje Ulrich Stevens vlastní kritéria - to, zda je kaple vyčleněna jako samostatný prostor, nebo zda se jedná pouze o oltářní výklenek připojený k jinak zcela profánnímu prostoru. Jak sám vzápětí dodává, je však další členění této kategorie vcelku problematickou záležitostí, neboť do ní můžou náležet např. i kaple v obytných věžích aj. 257 Důležitou otázkou také samozřejmě je, jak se takové prostory projevovaly navenek (např. ve formě zdobeného arkýře atp.). Je pravděpodobné, že se s takovými prostorami můžeme setkat již v ranějších obdobích na šlechtických hradech, kdy mohla být vyhrazena zpočátku bohoslužebným účelům pouze část obytné místnosti bez zvláštní úpravy, kde byl umístěn přenosný oltář. Je to pravděpodobné vzhledem k tomu, že doposud není z žádného založení šlechtického hradu náležejícímu 13. století identifikován samostatný objekt kaple, neboť výstavba samostatného Doslova se dá přeložit jako domácí kaple, prostory určené pro soukromou modlitbu - viz: STEVENS 2005 (pozn. 242) 202. 254 Ibidem. 255 BÖHME 1999 (pozn. 239) 321. 256 Ibidem 322. 257 STEVENS (pozn. 239) 202 253

63

objektu hradní kaple byla nejnáročnějším řešením, se kterým se setkáváme zprvu na zeměpanských hradech. Teprve s příchodem 14. století se striktní typová diferenciace mezi šlechtickými a královskými podniky pomalu rozvolňuje. 258 Dokladem existence takových soukromých oratoří jsou zejména, pokud se jedná již o zříceniny či torzálně dochované prostory, nálezy pastoforií ve zdech hradních paláců. Na umístění oltáře bylo ale potřebné povolení církevních orgánů, protože případnou mši svatou bylo možno sloužit pouze na vysvěceném oltáři, takže zde nám může mnohé napovědět dochovaný listinný materiál. 259 Avšak ani dikce písemných pramenů není často jednoznačná a slovo „capella“ se objevuje i pro označení přenosného oltáře. Proto je dobré poznamenat, že při pokusu o typologii sakrálních prostorů v hradní architektuře (a nejen v ní) pracujeme do jisté míry s ahistorickými pojmy. Základním předpokladem vzniku kaple jako takové je zřízení sakrálního prostoru na vlastní půdě a tím i soukromoprávní vlastnictví a užívání takového prostoru jeho majitelem. Od poloviny 12. století bylo v Čechách budováno velké množství tribunových kostelů, které, zpravidla v blízkosti tvrze místního šlechtice, tvořily jakýsi zárodek pozdějších samostatných objektů kaplí v rámci hradních dispozic. Vývoj však musel projít ještě dlouhou cestou. Dosavadní přehledová literatura se věnuje v drtivé většině pouze hradním kaplím, které jsou součástí hradního jádra. Je to zcela pochopitelné vzhledem k charakteru sakrálních prostorů obecně. Sakrální prostory a objekty však nemusely být pouze součástmi hradního jádra, ale i předhradí, popř. se mohly nacházet mimo vlastní opevněný areál hradu a mnohdy takové objekty mohly mít i farní funkci. V rámci dispozic vrcholně středověkých hradů v Čechách je možné dokumentovat v jedenácti případech samostatně stojící sakrální stavby s různými časovými a prostorovými vazbami k vrcholně středověkému hradnímu areálu, resp. jeho předhradí. Jedná se o Bechyni, Chvatěruby, Lomnici nad Lužnicí, Petrohrad, Pomezí, Střelu, Trhové Sviny, Valdštejn, Všeruby a Zelenou Horu. 260 V některých případech se jedná o starší sakrální stavbu, která byla založena v místě budoucí hradní novostavby (Všeruby, Bechyně). 261 V některých případech byla sakrální stavba pohlcena rozrůstajícím se hradním areálem (Chvatěruby). 262 Některé sakrální objekty mohly být vystavěny na předhradí přímo

258

DURDÍK 2005 (pozn. 29) 22. Pro rožmberský dvůr je taková listina zachycena v roce 1393, kdy pražský arcibiskup Jan povoluje Anežce, vdově po rožmberském vladaři Joštovi II., nechat sloužit v jejím domě mše u přenosného oltáře pro ni i její služebnictvo obojího pohlaví. Viz: UBK I, č. 382, 111. 260 HLOŽEK 2010 (pozn. 252) 37. 261 Ibidem 38 262 Ibidem 39. 259

64

jako privátní hradní kaple (Roupov?, 263 Kunětická Hora). 264 Někdy můžeme po zániku hradu registrovat změnu funkci objektu z privátní kaple na sakrální stavbu s farními právy (Petrovice u Sušice). 265 Závěry výzkumu Josefa Hložka odpovídají logickému předpokladu, že existence samostatně stojících kaplí v rámci předhradí souvisela se statutem a společenským zázemím zakladatele a nezřídka je možné uvažovat i o významném demonstračním potenciálu sakrální stavby jako takové. 266 Se změnou společenských konvencí a soustavným budováním hradů české šlechty od první třetiny 13. století se sakrální prostory postupně stávají součástí velké většiny hradních staveb, a to v různé podobě, neboť návštěvy kostela, z mnohdy celkem špatně dostupných lokalit, byly obtížné; souvisí to i s proměnou osobní zbožnosti ve vrcholném a pozdním středověku. Nutno ale předem poznamenat, že na mnohých hradech nemáme kapli vůbec doloženou (např. na Lelekovicích či Bílkově, kdy majitelé hradu opravdu využívali stále kostela v sousedství hradu). Pro hrady nejstarší bergfritové dipozice pak obecně platí, že neobsahují samostatný objekt kaple. Tento mohl být suplován v mnohých případech formou výklenkové kaple (resp. oratoře).267 Nejstarší samostatné objekty kaplí se v hradních dispozicích šlechtických hradů začínají objevovat až na počátku 14. století. 268 Umístění prostoru kaple, její velikost, stejně jako výzdoba a další provoz (nesloužila-li k soukromé zbožnosti hradního pána a jeho rodiny, ale i pro širší hradní osazenstvo) byly limitovány finančními možnostmi stavebníka. V podstatě můžeme rozeznávat několik variant možného řešení kaple v rámci hradní dispozice, a to jako samostatně stojícího objektu, dále objektu, který se aditivně připojuje k jiným prvkům hradní dispozice, či jako prostoru, který byl včleněn do části objektu jiné funkce, což je případ nejčastější. Za zcela standardní řešení lze považovat kaple, které se nacházely uvnitř paláce jako speciálně k tomu uzpůsobená část jeho prostoru.269 Jako samostatný objekt bez návaznosti na jakoukoli jinou stavbu stávala kaple v hradní dispozici spíše velmi zřídka (Znojmo, Bítov, Mělník, Cheb); spíše bychom zde mohli jmenovat ve starší vrstvě hrady královského založení. Pokud kaple nebyla prostorově

263

Zlata GERSDORFOVÁ: Hmotová rekonstrukce hradu Roupov-konfrontace 3D modelu s ikonografickými prameny, in: Hláska XVIII, 2007, 1-4. 264 HLOŽEK 2010 (pozn. 252) 40. 265 HLOŽEK 2010 (pozn. 252) 42. Blíže viz Jan ANDERLE: Petrovické hrady, in: Castellologica bohemica III, 1993,111-116. 266 HLOŽEK 2010 (pozn. 252) 43. 267 Viz výše. 268 DURDÍK 2005 (pozn. 29) 57-58. 269 DURDÍK / BOLINA 2001 (pozn. 30) 53.

65

včleněna do jiné budovy (zpravidla paláce či věže – donjonu - Landštejn, bergfritu - Jenštejn, vstupní věže - Nové Hrady apod.), bývala často vevázána do obvodové hradby (napříč či souběžně). Nezřídka se prostory kaple nacházely i v součásti opevnění (např. v baště na Klenové). Velmi náročným řešením, které bylo použito zejména na hradech královských (Praha, Bezděz, Zvíkov, Karlshaus), se vykazovaly samostatné objekty kaple, které stály v ose paláce jako jeho prodloužení. S tímto řešením se setkáváme i u Českého Krumlova. Výše naznačené typologické možnosti nejsou zdaleka všechny vyčerpány a nezřídka docházelo k jejich kombinacím. Zdaleka nebyly uvedeny všechny prostorové, ale ani technické možnosti řešení. Kaple nalezneme i v síle zdiva (Karlštejn), nebo dokonce i jako přístavky ke starším stavbám (Kost, Český Krumlov? 270). Zvláštní kategorií jsou pak etážové hradní kaple, které na našem území nejsou v hradních stavbách příliš obvyklým jevem (Cheb) a povětšinou mají zahraniční konotace. Pojednání o tomto fenoménu by si ale zasloužilo vlastní studii. Je nasnadě, že ne vždy bylo možno kapli orientovat k východu. Velmi často tomu bránily stísněné podmínky hradu či specifické vazby hradní dispozice vyžadující alespoň minimální logiku fortifikační stavby. 271 To samozřejmě ovlivňovalo i vnitřní rozvržení kaple, které se vesměs snažilo dodržet tradiční konvenci, tj. loď a presbytář (pokud se nejednalo o palácové kaple ve formě arkýře či výklenku). Hradní kaple 272 jsou prostory zpravidla jednolodní, i když nalezneme i případy vícelodních hradních kaplí (Zbiroh). Presbytář bývá čtvercový i obdélný, mnohdy byl zaklenutý. Nezřídka byla v prostoru lodi vybudována tribuna (Švihov, Bečov nad Teplou, Bezděz, Zvíkov, Horšovský Týn), ať plánovaná společně se stavbou, nebo dodatečně vložená. S tribunami se můžeme setkat zejména u kaplí, které nesloužily pouze svému majiteli, ale širšímu osazenstvu hradu. 273 Prostor presbytáře a lodi nelze někdy jednoznačně odlišit, což způsobuje častá absence triumfálního oblouku (ať již torzovitým zachováním stavby, pozdější přestavbou, atp.). Presbytáře nabývají různou podobu - půlkruhové apsidy v době románské (Pražský hrad, Velešín, Landštejn), v době gotické nalezneme presbyteria čtvercová (snad původní podoba kaple na Jindřichově Hradci), obdélná, a to mnohdy včetně polygonálního závěru, který úzce

270

K této problematice viz další text. Tento názor uvedl Jan Muk – viz: MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 114116. 271 To, že hrad nebyl primárně fortifikační stavbou, je snad nyní již dostatečně známo. Viz ZEUNE 1996 (pozn. 239) či ŠIMŮNEK 2010 (pozn. 60) 185-219. 272 Nezohledněny rotundy na Lokti či v Týnci nad Sázavou a stavby kostelů na předhradí (viz výše). 273 DURDÍK / BOLINA 2001 (pozn. 30) 58.

66

souvisel se stavbami francouzské katedrální gotiky 274 a jednoznačně tak identifikoval sakrální prostor navenek. K významnějším kaplím se vázal i prostor sakristie, který byl určený pro přípravu kněze či kaplana ke mši. Mohly být přístupné z presbytáře (Zvíkov), nebo bočním portálkem z lodi (Český Krumlov). V případě bohoslužby pro malý počet věřících mohla být případně využita sakristie jako samostatná kaple (Zvíkov). V naprosté většině případů můžeme na hradech šlechtických počítat s jedním sakrálním prostorem (zejména v době přemyslovské). Výjimkou pak mohou být některá sídla vyšší šlechty, kde se může nacházet kaplí více - s jiným prostorovým řešením i účelovým určením (Bečov nad Teplou). A právě mezi tyto výjimky patří i hrady Vítkovců - Jindřichův Hradec a námi sledovaný hrad v Českém Krumlově. 5.3 Patrocinia hradních kaplí Zasvěcení hradních kaplí i přes problémy se změnou patrocinií, jejich rozšířením a dobovými a místními zvyklostmi zůstává významným vodítkem pro určení doby vzniku a stáří hradních kaplí i hradů samotných. Samozřejmě je nutné brát do úvahy relevantnost tohoto zdroje, který je závislý na mnoha dalších faktorech, jako je kontext dobové liturgie a hagiografie. Základní vliv na volbu patrocinia měly královské a zeměpanské počiny. Od pozdní antiky bylo obvyklé zasvěcení přímo Spasiteli. To však s postupujícím věkem ustupuje do pozadí ve prospěch jiných světců a zástupných svatých. Všeobecně se rozšiřuje zasvěcení Panně Marii, která se stává patronkou Francké říše, roku 936 je jí zasvěcena korunovační katedrála v Cáchách a posléze toto patrocinium proniká do zasvěcení falckých kaplí otonské dynastie. Již od dob raného středověku se často objevuje (zejména pod vlivem Byzance) zasvěcení sv. Janu Křtiteli, jako předchůdci Krista. Další patrocinia přibývají na základě zvyšující se úcty k relikviím a lokálním světcům a patronům. Nejinak tomu bylo v českých zemích. Přemyslovský český stát se rodí až v 10. století a s ním se vytváří i kult ochránců a patronů země české. Souvisí nejen se svatořečením domácích mučedníků, ale i s postupujícím kultem a obchodem s relikviemi. V této době se začínají prosazovat lokální kulty, které s postupující kolonizací pohraničních částí země nabývají neregionálního i nadnárodního charakteru (např. kult čtrnácti svatých pomocníků, který je typický spíše pro Bavorsko a v souvislosti s německou kolonizací pohraničí českého 274

DURDÍK / BOLINA 1991 (pozn. 31) 19.

67

státu ve 13. století se rozšířil u nás). Zasvěcení zemským patronům se stává obvyklé nejen v centru českého státu, ale proniká i do vzdálenějších oblastí a na venkov. S rozšířením rytířské poezie i přejímáním rytířské kultury se oblíbeným patronem vrcholného středověku stává sv. Jiří, který je odrazem rytířského ideálu, reprezentuje milites christianorum, který vede pugnam spiritualem pro věc boží. Jako patron rytířstva je sv. Jiří oblíbeným patronem hradních kaplí. Období křížových výprav s sebou přináší krom zasvěcení sv. Jiří i zasvěcení sv. Kříži, ale také třem svatým pannám, sv. Markétě, sv. Kateřině a sv. Barboře. Současně se rozšiřuje i zasvěcení sv. Anně, matce Panny Marie. Vrcholný středověk si boží přízeň vyprošuje i skrze pomoc celých skupin svatých jako je 10 000 panen, 11 000 mučedníků, nebo již zmíněných 14 svatých pomocníků, mezi které patří tři svaté panny (Barbora, Kateřina, Markéta), tři biskupové (Dionysus, Blasius, Erasmus), tři svatí rytíři (Jiří, Achacius, Eustach), sv. Pantaleon, sv. Cyriak, sv. Vít, sv. Kryštof a sv. Egidius. Následkem křížových výprav nastala všeobecná záplava Evropy různými relikviemi, zejména po vyplenění Konstantinopole křižáky roku 1204. V souvislosti s úpadkem nově vytvořeného tzv. Latinského císařství a jeho finanční krizí spolu s postupujícím rozpadem státu došlo k odprodeji či zástavě významných relikvií; mimo jiné se do Evropy touto cestou dostala i Kristova trnová koruna. Právě Konstantinopol, resp. kostel Theotokos Faros, nazývaný latinskými poutníky „Svatá kaple,“ náležející k paláci byzantských císařů, byl opravdovou pokladnicí relikvií souvisejících s Kristovým umučením. V souvislosti s pohybem těchto relikvií, zejména tedy od počátku 13. století, se v patrociniích objevuje též daleko častěji zasvěcení kristologickým titulům a to zejména v hradních kaplích nebo v klášterních kostelech zeměpanských nadací, jako je zasvěcení sv. Kříži, Kristově trnové koruně nebo sv. Trojici. Ve výčtu možných patrocinií bychom mohli pokračovat dále, neboť tato kapitola v sobě skrývá neobyčejnou různorodost. Při přehlédnutí celoevropského prostoru západní vzdělanosti lze přesto tuto část uzavřít zobecňujícím tvrzením, že jedním z nejrozšířenějších patrocinií hradních kaplí bylo zasvěcení Panně Marii (13%), druhým nejrozšířenějším patrociniem bylo zasvěcení patronu rytířstva sv. Jiří (9%). Dále následuje zasvěcení sv. Mikuláši, sv. Janu Křtiteli, archandělu Michalovi, sv. Kříži, sv. Petrovi (4%), sv. Kateřině, sv. Pankraciovi, sv. Ondřeji, sv. Markétě, sv. Bartoloměji, sv. Oldřichovi, sv. Martinovi (2%), sv. Barboře, sv. Antoniovi, sv. Máří Magdaléně, sv. Anně, sv. Laurenciovi, Třem králům, sv. Jakubovi, sv. Pavlovi, sv. Sebastianovi, sv. Trojici, sv. Janu Evangelistovi, sv. Kryštofovi, sv.

68

Matěji, sv. Egidiovi (1%), sv. Alžbětě, sv. Mořici. 275 Předchozí výčet je ve své podstatě do jisté míry reprezentativní záležitostí a není možné jej obecně aplikovat na určité území, nebo dokonce z něj vyvozovat hlubší závěry. Samozřejmě se objevují i jiná patrocinia, která jsou ovšem daleko vzácnější a při jejich objevu je nutné vzít do úvahy zejména lokální tradice, které mohly volbu patrocinia ovlivnit. Na rožmberských hradech nelze obecně říci, že by převažovalo určité patrocinium. Ostatně nikde v pramenech ani mladších záznamech se nevyskytují zmínky o tom, že by Rožmberkové měli svého vlastního rodového patrona, tak jak to známe v případě jiných šlechtických rodů. Zároveň, pokud bereme v potaz výčet patrocinií hradních kaplí Rožmberků, je dopředu nutné poznamenat, že ne vždy u objektů, které patřily k rožmberskému dominiu, byli jejich stavebníky sami Rožmberkové, kteří by tak případně mohli ovlivnit volbu patrocinia nové stavby. Nejstarší hradní kaplí na rožmberském dominiu byla zřejmě kaple na hradě Velešín, která je zachytitelná nejen písemnými prameny, ale byla podrobena archeologickému zkoumání v rámci výzkumu Antonína Hejny v 70. letech, kdy byla celá kaple plošně odkryta. 276 Jedná se ještě o románskou stavbu, která však náleží k nejstarším známým kaplím na královských hradech. Právě její stáří je spjato se zeměpanským založením hradu. 277 Rožmberkové jej získali v roce 1387,278 kaple je zmiňována nedlouho předtím (1361), ale její patrocinium není známé. Doložení hradních kaplí až v průběhu 14. století je na rožmberských hradech téměř pravidlem, neboť v té době se stává standardní součástí panských sídel. 279 Podrobnější zprávy máme samozřejmě o rezidenčních hradech, ale ani to není podmínkou a některé zprávy o hradních kaplích (např. v případě Českého Krumlova, kde je kaple zmiňována 1334, což je jedna z nejranějších zmínek u rožmberských hradů a od počátku se jednalo o rezidenční hrad) lze považovat za příliš pozdní, neboť bychom existenci kaple předpokládali vzhledem k významu objektů mnohem dříve. Např. z Nových Hradů, které byly rezidenčním hradem jen jednou v celé historii rožmberské za Oldřicha I., nemáme zprávy o hradní kapli téměř žádné, natož abychom znali patrocinium. 280 V Českém Krumlově se objevují patrocinia v souvislosti s hradními kaplemi patrocinia Panny Marie, Máří Magdaleny, sv. Jiří, sv. Vojtěcha a sv.

275

Böhme 1999 II (pozn. 239) 65. Tomáš DURDÍK: Hrady na Malši, Praha 2008, 29-36. 277 Ke královským kaplím 13. století srov. KUTHAN 1986 (pozn. 239) 35-43. 278 DURDÍK 2008 (pozn. 276) 29. 279 LAVIČKA / ŠIMŮNEK 2011 (pozn. 9) 91. 280 Karel KUČA: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 2000, 388. 276

69

Kateřiny (?). Nedlouho poté, údajně k roku 1347, měly být na Příběnicích zásluhou Petra I., tak jako v Českém Krumlově, vystavěny kaple sv. Vojtěcha a sv. Jiří, což má zmiňovat Václav Březan. 281 Na Rožmberku je k roku 1356 doložena kaple sv. Jana Evangelisty (doposud bez bližší lokalizace vzhledem k mladším zmínkám o kapli sv. Jiří). 282 Naproti tomu hradní kaple v Lomnici nad Lužnicí připomínaná roku 1369 měla celkem ojedinělé patrocinium Božího Těla, 283 stejně tak jako kaple na hradě Vítkův Kámen (což soudí někteří autoři na základě nekrologia vyšebrodského kláštera, ale patrocinium se pravděpodobněji vztahuje ke kostelu sv. Tomáše pod hradem). 284 Zřejmě posledním dokladem o hradních kaplích na rožmberských hradech 14. století je informace z roku 1383 o kapli na hradě Dívčí Kámen. 285

Petr ROŽMBERSKÝ: Psané dějiny hradu Příběniček, rkp. Václav Březan však nezmiňuje žádný rok, v summovním výtahu není fundace ani zmíněna, rovněž tak letopočet nenalezneme ani v Kronice rožmberské (Matthäus KLIMESCH (ed.): Norbert Heermann´s Rosenberg´sche Chronik, Prag 1897, 62). Jedná se o dezinterpretaci špatně pochopeného textu (August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království Českého IV. Písecko, Praha 1890, 68) a vůbec není jasné, zda se jedná o kaple hradní, či nikoli. 282 Jan MUK / Milada VILÍMKOVÁ: Rožmberk – Dolní hrad. Stavebně-historický průzkum, Praha 1978, rkp., 9799, 108-109. 283 Roman LAVIČKA: Pozdně gotická sakrální architektura na rožmberském dominiu, in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 391-401. 284 „ a také nynější kostel sv. Tomáše ke cti Těla božího, jenž však měl z prvopočátku týž název jako hrad, totiž Witigstein a Witigenhusen.“ August SEDLÁČEK: Hrady, zámky a tvrze království Českého III. Budějovsko, Praha 1898, 75. 285 UBK I, č. 278, 77-78. 281

70

6. Identifikace sakrálních prostor v kontextu stavebního vývoje hradu Z předchozích kapitol by se mohlo zdát, že tato práce bude pojednávat pouze o českokrumlovských hradních kaplích. Právě pojem kaple a chrámu, tedy vlastních liturgických prostor, je vnímán jako synonymum sakrálního prostoru. To je však povrchní a velmi úzká definice, která ani zdaleka nenaplňuje plně pojem sakrálního prostoru. Hovořímeli zde o sakrálním prostoru, máme na mysli nejen vlastní prostory liturgické a vysvěcené, které byly určeny pro setkávání člověka s Bohem, ale i prostory v širším smyslu posvátné svým posláním a účelem. V některých případech je totiž velmi těžké rozlišit, zda se jedná o prostory sakrální, polosakrální, či sekulární. Hradní komplex, stejně jako každé lidské sídlo, se velmi výrazně vyvíjel a to zejména, pokud byl obýván kontinuálně po desítky, ba i stovky let. V případě zámeckého komplexu v Českém Krumlově toto platí dvojnásob, v interiérech i exteriérech se promítly četné stavební úpravy, se kterými však souvisí i změna určení a funkce jednotlivých místností, sakrální prostory nevyjímaje. Ačkoli to může znít jakkoli překvapivě, jsou naše znalosti o interiérech, jejich dispozici a komunikačních vazbách k dobám středověku velmi malé. Již v kapitole pojednávací o pramenech bylo řečeno, že ztotožnění náhodné zmínky v pramenech s konkrétní místností je téměř nemožné, nebo velmi ojedinělé, s čímž souvisí i problémy při pokusu o identifikaci těchto prostor, které někdy nepřekročí rovinu více či méně možné hypotézy. Identifikace sakrálních prostor je oproti místnostem, kde se odehrávala světská řízení, relativně snazší vzhledem k větší pozornosti písemných pramenů a též vzhledem ke specifikům jejich stavební podoby (půdorysné řešení lodi a presbytáře, umělecká výzdoba aj.). Tyto znaky nás sice při našich úvahách mohou vést, ale ne vždy naše úvahu směrují tou správnou cestou.

71

6.1 Období vlády pánů z Krumlova 1253-1302 O výstavbu prvního panského sídla v Českém Krumlově se zasloužili páni z Krumlova, jedna z větví rodu Vítkovců, kterou založil Vítek, v pramenech zvaný „starší“. Tento muž je jako první v historii rodu pramenně doložen predikátem „de Chrumbenowe“, 286 který poprvé uvedl na listině vydané dne 1. 4. 1253. V literatuře je existence tohoto predikátu velmi často považována za nezvratný důkaz existence českokrumlovského hradu. Jisté indicie naznačují, že zde šlechtické sídlo stálo již v první polovině 13. století. 287 Poměrně intenzivně se archeologicky projevuje období počátku druhé poloviny 13. století, zejména plocha na pravém břehu Vltavy. 288 Dá se říci, že město je prvně dokumentováno listinou ze srpna roku 1274, kdy ve svědečné řadě figuruje jméno rychtáře Sipoty. 289 Rychtář Sipota je tedy prvním listinně doloženým představitelem městské správy a vlastně i představitelem vrchnosti, která jej do funkce jmenovala. O tom, kde stálo první panské sídlo a kdy bylo prvně založeno, se může rozvinout široká diskuse. 290 V podstatě je možno formulovat čtyři hlavní teorie o nejstarším sídle Vítkovců v Českém Krumlově. První, která je stále nejvíce přijímána odbornou veřejností, počítá s hypotézou prostého hradu bergfritového typu v místě dnešního tzv. Hrádku. 291 Tato teorie ale byla vyvrácena výsledky dendrochronologických analýz z roku 2009, které ukázaly, že Hrádek byl zřejmě postaven o několik desetiletí později, než se soudilo; stavební činnost je

286

Witigo de Chrumbenowe. Viz Karel Jaromír ERBEN (ed.): Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále RBM) I,, Praha 1855, č. 1322, 608-609; Urkundenbuch des Landes ob der Enns (dále UBLoE) III, Wien 1862, č. 204, 200. 287 Nejstarší písemnou zmínkou o Českém Krumlově je pravděpodobně zmínka v básni Frauendienst rakouského minnesängra Ulricha von Liechtenstein. Viz: Ulrich von LIECHTENSTEIN (ed. Karl LACHMANN): Vrouwen Dienest, Berlin 1841, 477. 288 Michal ERNÉE: Archeologické výzkumy v historickém jádru Českého Krumlova v roce 1994, in: Archeologické rozhledy (dále AR) XLVII, 1995, 455-458; Michal ERNÉE / Zuzana THOMOVÁ: Raně středověké nálezy na území města Český Krumlov, in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách (dále AVJČ) X, 1997, 135-139; Petra EFFENBERKOVÁ: Záchranný archeologický výzkum v Masné ulici v Českém Krumlově, in: AVJČ XVI, 2003, 221-237; Michal ERNÉE / František GABRIEL: Český Krumlov, Radniční ul. Č. 29. Informace o výsledcích zjišťovacího archeologického výzkumu, in: AVJČ XIV, 2001, 269-274. 289 „item homines domini Witkonis: Nemoy, Benada, Sipota iudex de Crumnow.“RBM II, č. 2799, 1227. 290 GERSDORFOVÁ 2012 (pozn. 28); Petr PAVELEC: Počátky hradu a města Český Krumlov, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 2556. 291 DURDÍK 2005 (pozn. 29) 74; MENCLOVÁ 1976 (pozn. 19) 177.

72

zde doložena až mezi lety 1291-1313 (resp. v těchto letech bylo smýceno dřevo na výstavbu bergfritu). 292 Již delší dobu však existuje hypotéza, kterou uvedly znovu v život již výše citované výsledky dendrochronologických analýz. 293 Podle této hypotézy se Vítkovci inspirovali v nedalekém pohraničí komfortními sídly Kuenringů či Schaunbergů a schéma dvojvěžového hradu s palácem pak implementovali do českého prostředí - na Rožmberk a Český Krumlov. 294 Starším jádrem hradu, dle této hypotézy, by mohl být tzv. Horní hrad. 295 Na tuto teorii navazuje další, tj. že Český Krumlov mohl vzniknout jako hrad se dvěma jádry (nikoli ve formě ganerbenburgu).296 Vzhledem k indiciím o výstavnosti městečka již ve 13. století, se podbízí ještě jedna hypotéza a to ta, že nejstarší sídlo Vítkovců se mohlo nacházet v pravobřežním okrsku dnes historického jádra Českého Krumlova. Vítkovci v rakouském prostředí poznali ojedinělou stavbu tohoto typu na sever od Alp, tzv. Gozzoburg v dolnorakouském městě Krems. V detailu shodné stavební články i systém jejich užití jsou příznačné pro některé stavby Přemysla Otakara II., jmenovitě pro díla královské huti, jakými je Zvíkov či Písek. 297 Tato poslední hypotéza ale naše úvahy nijak výrazněji neovlivní. Z výše uvedeného je zřejmé, že písemné prameny nejsou pro námi stanovené první období prakticky žádné. K dispozici však máme pramen jiný, obdobně cenný, a tím je samotná stavba.

Ve zdivu věže je možno spatřovat jisté anomálie v pravidelnosti pláště, tudíž někteří badatelé vystoupili s hypotézou, že se jedná o starší stavbu druhotně oplentovanou. Viz Jiří VARHANÍK: K počátkům hradů Rožmberka a Českého Krumlova, in: PP XI, 2004, 53-60; další hypotetickou možností je zplanýrování celé lokality královským vojskem Přemysla Otakara II. v roce 1277 viz: REITINGER 2010 (pozn. 203) 57-76. 293 Za poskytnutí těchto dat jsem hluboce zavázána PhDr. Pavlu Slavkovi, řediteli Státního hradu a zámku Český Krumlov. 294 Tyto zajímavé inspirační zdroje na příkladu hradu Landštejna porovnává: Thomas KÜHTREIBER: Der Gründungsbau der Burg Landstein. Überlegungen zur zeitlichen Einordnung aus bauhistorischer Sicht, in: PP XVIII, 2011, 71-84. 295 VARHANÍK 2004 (pozn. 292) 53-60; GERSDORFOVÁ 2012 (pozn. 28). 296 Theodor WAGNER: Kurze baugeschichtliche Studie über das Schloß Krumau (uloženo v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 188). Rukopis je doplněn poznámkami Františka Mareše z r. 1910. Rukopis samotný je nedatovaný (asi mezi lety 1876 – 1887). Emil von HARTENTHAL: Kurze Baugeschichte des Schlosses Krumau (uloženo v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 187). Rukopis vznikl v roce 1912. Zajímavé je, že tuto hypotézu zaktualizovaly výsledky archeologického průzkumu: Michal ERNÉE / Karel NOVÁČEK: K počátkům českokrumlovského hradu. Výsledky archeologického výzkumu v letech 1994 – 1995, in: PP V, 1999, 21-34. 297 Více viz Jiří KUTHAN: Král Přemysl Otakar a jeho zakladatelské dílo v někdejších babenberských zemích, in: Aleš MUDRA (ed.): Splendor et Gloria Regni Bohemiae (= Opera Facultatis Theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium 7), Praha 2008, 251. Implikaci podobně výstavného sídla v Českém Krumlově však autorka tohoto textu zavrhuje. 292

73

Vzhledem k tomu, že neznáme podobu nejstaršího sídla pánů z Krumlova, po němž se Vítek roku 1253 hrdě psal, posuňme naše úvahy do poslední třetiny 13. století, kdy již máme více zpráv a indicií, které nás mohou vést. Víme, že v této době zasáhl pravobřežní sídlištní aglomeraci požár. Mocnou zánikovou vrstvu, kterou se podařilo vysledovat na několika rozdílných místech v dnešním historickém centru Českého Krumlova snad lze ztotožnit s trestnou výpravou Přemysla Oldřicha II. proti Vítkovcům roku 1277. 298 Zániková vrstva ani jakékoli stopy po požáru, které by bylo možno datovat do 13. století však při archeologických průzkumech prováděných v areálu hradu nebyly nalezeny. 299 To by potvrzovalo teorii o jiné lokalizaci panského sídla v Českém Krumlově. Avšak k případnému vyplenění hradu nemuselo vůbec dojít. Zajímavý je ale ještě jeden fakt a tím jest nepravidelnost pláště bergfritu Hrádku, který možná naznačuje starší stavební etapu. Anomálie vykazující spodní část zdiva věže tak může být způsobena druhotným oplentováním starší věže menšího průměru. Celkovou mocnost věže Hrádku, tj. 11,6 m po této předpokládané stavební úpravě, totiž rozhodně nelze řadit v českém prostředí mezi průměr. 300 V 90. letech 13. století věští vnitropolitická situace pro krumlovskou větev Vítkovců nedobré časy; v létě roku 1290 je sťat Záviš z Falkenštejna na pokutní louce pod hradem Hluboká, který tehdy držel násilím jeho bratr Vítek. Závišovým bratrům pak nezbývá nic jiného, než se pokořit před českým králem. Zdá se, že synové Vítka II. z Krumlova, Jindřich a Vok, nevystoupili v prospěch povstalců, neboť jim jejich zboží zůstalo v držení. Osud psanců však neminul Závišovy bratry Voka, Budivoje a Henclína, kteří sice nepropadli hrdlem, ale byly jim zabaveny statky, které byly postoupeny biskupu pražskému. 301 Bratři Jindřich a Vok zůstali zřejmě v poklidu sedět na svém zboží a majetkové přesuny se jich asi nijak zvláště nedotkly. Ba naopak, v této době zachycujeme na Krumlově významnou stavební aktivitu, kterou nám pomohly odhalit výsledky dendrochronologických analýz. Vzhledem ke konfiskaci části majetků krumlovské větve Vítkovců je pravděpodobné, že bratři Jindřich a Vok, kterým v podstatě zůstaly pouze državy v příhraničních oblastech, se rozhodli vybudovat si z Krumlova společnou rodovou rezidenci. Jen tak je možné logicky vysvětlit neutichající stavební aktivitu v době velkých konfiskací rodu po pádu Záviše z Falkenštejna roku 1290. Hrádek nikdy nebyl dobudován jako panská rezidence, jak značí závěry Tuto možnost naznačuje ve své studii REITINGER 2010 (pozn. 203) 57-76. Michal ERNÉE / Jan MILITKÝ / Karel NOVÁČEK: Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu v areálu SHZ Český Krumlov, České Budějovice 1995. Resumé průzkumu zveřejnili ERNÉE / NOVÁČEK 1999 (pozn. 109) 21-34. 300 VARHANÍK 2004 (pozn. 292) 54. 301 Josef ŠUSTA: Záviš z Falkenštejna, in: ČČH I, 1895, 69-75; 246-259; 287-298; 384-392. 298 299

74

průzkumů. 302 Stavební aktivita na Hrádku byla zřejmě přerušena smrtí obou bratrů a Hrádek již nikdy ve svých dějinách nenabyl rezidenční funkci. 6.2 Hrádek jako sídlo Pokud byl hrad v Českém Krumlově od počátku hradem bergfritové dispozice, zcela jistě neobsahoval samostatný objekt kaple, neb z žádného jiného hradu obdobné dispozice ve 13. století není samostatný objekt kaple znám. Mohlo se jednat pouze o malý prostor vymezený k liturgickým úkonům uvnitř dispozice paláce. Žádný prostor tohoto charakteru však není doložen a dnes je již prakticky nedoložitelný, protože k jeho výstavbě zřejmě nemuselo vůbec dojít. Nejnovější interpretace stavebního vývoje hradu v Českém Krumlově považuje za starší Horní hrad a Hrádek pojímá jako druhotně vzniklé nebo přestavované sídlo, které bylo rozšiřováno v souvislosti s konfiskacemi panství a tím zmenšení domény pánů z Krumlova. 303 Poslední páni z Krumlova, Jindřich (zvaný též Hynek) a Vok, si zřejmě z Krumlova hodlali vybudovat společnou rezidenci, ale svůj záměr zřejmě nestihli nikdy dokončit. Podle nálezu zazděných ostění oken spolu s velkými plochami dochovaných hrubých středověkých omítek na severním, západním a jižním křídle objektu lze tvrdit, že Hrádek měl od počátku tři křídla. 304 Následné sondáže vnějších i vnitřních omítek potvrdily, že s největší pravděpodobností vznikl jako jednolitá stavba se třemi vzájemně propojenými palácovými křídly a výška objektu se nelišila příliš od té dnešní (tj. dvě podlaží). Zazděná obdélná okna, která se podařilo objevit, neumožňují však přesnější dataci, jen obecné zařazení do vývojového rámce a to do počátku 14. století. 305 S obdobným problémem nejasné datace se setkáváme i v případě portálu s lomeným obloukem v okrouhlé věži Hrádku, který lze vzhledem k jeho nevýraznému tvarosloví datovat všeobecně do druhé poloviny 13. století či doby kolem roku 1300, což v podstatě odpovídá výsledkům dendrochronologických analýz.

Petr PAVELEC / Daniel ŠNEJD: K stavebnímu vývoji českokrumlovského horního hradu, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 77– 100; Iidem: Český Krumlov. Hrádek čp. 59. Doplňkový stavebně historický průzkum, Český Krumlov 2010 (uloženo v archivu NPÚ ú.o.p. v Českých Budějovicích, PD7756). 303 GERSDORFOVÁ 2012 (pozn. 27). 304 Údajně bylo objeveno ještě starší základové zdivo, které mohlo patřit objektu, který zřejmě předcházel trojkřídlému paláci. Tato informace pochází z ústního sdělení Prof. Tomáše Durdíka a dnes se je již bohužel neověřitelná, neboť dokumentace k tomuto objevu neexistuje. 305 Václav MENCL: Vývoj okna v architektuře českého středověku, in: ZPP XX, 1960, 212. 302

75

To, zda na místě Hrádku stála starší stavba pohlcená tímto velkolepým projektem trojkřídlého paláce je méně pravděpodobné, ale za současného stavu poznání tuto hypotézu nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Sondáže probíhaly povětšinou pouze v omítkových vrstvách a tak o nálezu případných dilatačních spár oddělující jednotlivé fáze výstavby nelze hovořit. Hrádek samotný mohl mít tudíž dvě stavební etapy, na což by mohla poukazovat již výše zmíněná anomálie zdiva věže. Byl by tak ale opravdu miniaturním sídlem - západní křídlo a věž, v roce 1277 snad pobořená, v letech 1291-1313 celá dispozice velkolepě rozšířená. I když je toto časové rozmezí v podstatě velmi vágní (datace může spadat do jakéhokoli roku v rozmezí let 1291-1313), lze s jistou dávkou pravděpodobnosti tvrdit, že palác Hrádku s třemi křídly je dílem posledních pánů z Krumlova. Nejen vzhledem k oné nedokončenosti finální úpravy objektu, ale i vzhledem ke kamenickému zpracování ostění oken, které není příliš kvalitní. 306 Pokud byl Hrádek plánován jako sídlo jednoho z bratrů, předpokládejme alespoň rámcově, že by se zde měla nacházet alespoň malá kaple či prostor pro soukromou zbožnost. 307 Trojkřídlý palác je totiž na tuto dobu velmi velkorysým řešením, svědčí o plánované komfortnosti sídla. To ale nebylo nikdy dokončeno (neexistence výmalby palácových křídel, neexistence roubené komory) a Hrádek tak nikdy zřejmě nenabyl rezidenční funkci, jak o tom vypovídají dosavadní průzkumy, které byly prováděny v souvislosti s adaptací objektu na Hradní muzeum. Poprvé se s objektem Hrádku setkáváme v písemných pramenech až roku 1451, kdy objekt Hrádku sloužil jako skladiště nepotřebných věcí. 308 6. 3 Nejstarší písemné zmínky o hradní kapli Pramenně je první zmínka o hradní kapli doložena až k roku 1334, a to v odpustkových listinách, které se váží ke špitálu a hradní kapli sv. Jiří. Tato zmínka je pokládána za nejstarší písemnou zprávu svědčící o existenci Horního hradu. 309 Výslovně je

306

PAVELEC 2010 (pozn. 290) 35. MÜLLER 1996 (pozn. 12) 4 vylučuje samostatný objekt kaple. 308 Roku 1451 Oldřich z Rožmberka přikazuje, aby se „ani v hrádku jeho věcmi nehýbalo.“ Viz UBK II č. 336, 88. 309 RBM IV, č. 2178, 849 ze dne 28.10. 1334 „qui ad capellam S. Georgii seu ad hospitale S. Jodoci in Crumpnaw Pragensis dioecesis, quae vir strenus Petrus de Rosenberg propriis construxit sumptibus et expensis....“ RBM IV, č. 105, 36 dne 6. 11. 1334 „...omnibus, qui capellam S. Georgii in castro Crumlow et hospitale infirmorum sub ipso castro Crumlow ante civitatem in honorem S. Jodici per nob.d. Petrus de Rosenberch 307

76

zde uvedeno, že kapli sv. Jiří nechal vybudovat Petr z Rožmberka („item ibidem in castro capellam in honore sancti Georgij construxit“). 310 Tento náleží ke druhé generaci rožmberských vladařů na Českém Krumlově, vládl mezi lety 1310-1347. Panství převzal již jeho otec Jindřich v roce 1302, když se král Václav II. vzdal odúmrti na krumlovské panství po Jindřichovi a Vokovi z Krumlova, kteří zemřeli bez potomků. 311 Vzhledem k tomu, že Rožmberkové přenesli svou rezidenci velmi rychle na Český Krumlov, lze předpokládat, že hrad byl v té době nejen komunikačně lépe dostupný, ale i komfortnější a prostornější než Rožmberk, jehož stavební vývoj byl na počátku 14. století prakticky dovršen. 312 Tento akt lze poznat dle místa vydání listin, kde Rožmberk již od roku 1293 absentuje. Jako místo vydání listin převažují Příběnice a posléze i Český Krumlov. 313 Vzhledem k vysokému postavení, které již tehdy Rožmberkové v Českém království zastávali i ke skutečnosti, že se Krumlov stává roku 1306 sídlem Violy Těšínské, vdovy po králi Václavu III., později manželky Petra I. z Rožmberka, je téměř nemyslitelné, že by na Českém Krumlově nebyla samostatná kaple. Ve službách měli Rožmberkové i svého soukromého kaplana, který je zmiňován ještě dříve než krumlovský farář, a to již v roce 1329. 314 Hradní kapli na Českém Krumlově tedy nemusel postavit přímo Petr I., ten mohl pouze dokončit stavební práce započaté jeho předchůdci nebo mohl nechat kapli pouze přestavět či vyzdobit. 315 Stavební práce v této době na Horním hradě opravdu probíhaly, jak ukázal jeden vzorek

odebraný

z fragmentu

trámu

ve

východní

partii

Horního

hradu.

Byl

dendrochronologicky datován do rozmezí let 1336-1348. 316 Bohužel z jednoho vzorku není možné vyvozovat závěry o rozsáhlosti přestaveb. Dendrochronologie a listina z roku 1334 vypovídají pouze o stavební aktivitě, což apriori nemusí znamenat, že Horní hrad vznikl až v této době, jak se často objevuje v literatuře. Obě data se váží k zástavbě jihovýchodní části constructum...“ Zajímavé je, že zatímco v první listině se vztažné zájmeno „quae“ vztahuje k oběma stavbám, z druhé listiny to nevyznívá. 310 UBK I č. 87, 23. 311 Anna KUBÍKOVÁ: Nejstarší písemné zprávy o Rožmbercích a Českém Krumlově, in: Václav BŮŽEK (ed.): Českokrumlovsko v proměnách staletí 1250-1850, Český Krumlov 1999, 14. 312 Jan MUK / Milada VILÍMKOVÁ: Stavebně-historický průzkum hradu Rožmberk. Dolní hrad, Praha 1978, 102 – 112; Jan BRABEC / Petra HOFTICHOVÁ / Václav ŠPALE: Rožmberk nad Vltavou – Horní hrad. Doplňující stavebně-historický průzkum a základní orientační restaurátorský průzkum, Praha 2006, 3. 313 První listina byla vydána na Českém Krumlově roku 1305. Viz: RBM II, č. 2034, 880. 314 UBK I, č. 59, 10. Ačkoli o faráři víme z listiny, kterou vydal roku 1336, nelze z tohoto jednoznačně usuzovat, že by krumlovská fara dříve neexistovala. Pouze nemáme zachovaný listinný materiál. Totéž se může týkat i hradní kaple. Existenci samostatné kaple na krumlovském hradě ještě před stavebními podniky Petra I. předpokládá SCHWARZMEIER 1929 (pozn. 5) 63. 315 K tomu viz další text. 316 Za poskytnutí těchto výsledků děkuji PhDr. Pavlu Slavkovi, řediteli Státního hradu a zámku v Českém Krumlově, a Ing. Danielu Šnejdovi z Monitoringu památek světového dědictví UNESCO.

77

skalního hřbetu, kde musela být v původním terénu rozsáhlá skalní průrva, kterou bylo nutno nejprve zasypat, aby k nějaké stavební aktivitě mohlo vůbec dojít. 6.4 Kaple svatého Jiří Capella sancti Georgii je zmíněna ve výše citované odpustkové listině řezenského biskupa Mikuláše z roku 1334.317 Již dříve (ke 2. 6. 1329) je v písemných pramenech zmíněn „Syman, zu den zeiten chapplan dez erbern herren von Rosenberch.“ První zmínky o hradní kapli, jak již bylo výše řečeno, pochází z roku 1334 a společně se zprávou o budovatelské aktivitě Petra I. z Rožmberka v nekrologiu vyšebrodského kláštera však nemusí znamenat, že by kaple na hradě před touto dobou neexistovala. Je nutné mít na paměti, že pouze není dochovaný starší listinný materiál. V pramenech je sice výslovně uvedeno, že kapli zbudoval Petr I., ale přesto je nutné tyto zmínky kriticky vyhodnotit. Tento údaj najdeme celkem ve třech pramenech. První je nekrologium, které je, jak z povahy věci vyplývá, čistě komemorativní záležitostí a údaje zde uvedené mají ve věrohodnosti své výpovědi jistou relevantnost. O doslovném vybudování kaple dále hovoří ještě další dvě odpustkové listiny, které uvádí Petra I. jako stavebníka kaple sv. Jiří a špitálu sv. Jošta pod hradem. Všichni, „qui ad capellam S. Georgii seu ad hospitale S. Jodoci in Crumpnaw Pragensis dioecesis, quae vir strenus Petrus de Rosenberg propriis construxit sumptibus et expensis,...visitaverint…“ 318 Náš český výklad obsahu může být chybný, neboť Petr I. kapli mohl nechat pouze přebudovat a stavebně upravit a i po tomto aktu mohl být oslavován jako zakladatel. I tyto významy v sobě skrývá překlad slovesa „construere“. Dendrochronologie potvrdily všeobecně stavební aktivitu ve východním čele hradu a jisté tedy je, že zde nějaké stavební úpravy probíhaly. O jejich rozsahu však nejsme dostatečně informováni, abychom je mohli definitivně zhodnotit. Zajímavá je i starší zmínka o kaplanovi pána z Rožmberka. Samotná funkce kaplana byla všeobecně na dvoře středověkých velmožů velmi odpovědnou, neboť tento se nestaral pouze o duchovní správu dvora, ale velmi často vedl kaplan i dvorskou kancelář, neboť patřil zpravidla k nejvzdělanějším lidem velmožova okruhu. Tuto skutečnost dvojí role duchovních nám potvrzuje listina ze dne 18. 11. 1336, která zmiňuje krumlovského faráře Ondřeje, který

RBM IV, č. 2178, 849. RBM IV, č. 2178, 849; druhá listina uvádí formuli s drobnou odchylkou (RBM IV, č. 105, 36): „...omnibus, qui capellam S. Georgii in castro Crumlow et hospitale infirmorum sub ipso castro Crumlow ante civitatem in honorem S. Jodici per nob. d. Petrus de Rosenberch constructum...“.

317 318

78

byl zároveň notářem Petra z Rožmberka 319 a jako nejstarší kancléř rožmberské kanceláře je v pramenech později zmiňován krumlovský farář Hostislav z Bílska (1390-1414). Zajímavá je zpráva z roku 1346 o kaplanu Kateřiny Rožmberské, druhé manželky Petra I. z Rožmberka, který byl současně krumlovským farářem. 320 Hradní kaple sv. Jiří ale nikdy neměla jako taková farní práva. Ta se vázala ke kostelu sv. Víta, který byl Petrem z Rožmberka bohatě nadán; již v roce 1347 zajišťují Rožmberkové místo faráře a čtyř vikářů 321 a tato nadace se dále rozrůstala. 322 V prvních písemných zmínkách je kaple uvedena pouze s patrociniem sv. Jiří. Z roku 1346 se dochovala listina, kterou Jan Padivanus a Jan Bohuta, oba vikáři pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, povolují na žádost Kateřiny Rožmberské uchovávat hostii v kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny i mimo mše a to v ryzím poháru nedaleko věčného světla. 323 Zajímavé bylo odůvodnění žádosti, „že na hradě žije mnoho lidí, kteří by mohli náhle onemocnět nebo dokonce zemřít, aniž by je krumlovský farář stihl zaopatřit.“ 324 V reverzu krumlovského faráře Mikuláše z roku 1357 nacházíme zmínku o povinnosti sloužit „in capella dominorum meorum de Rosenberch sita in castro Crumpnaw“ tři mše do týdne za nepřítomnosti vladaře a mši každý den, bude-li vladař přítomen, přičemž se jednalo o povinnost spadající pod krumlovskou faru. 325 První vícenásobné svěcení kaple je uvedeno v roce 1397, 326 když papež Bonifác IX. uděluje odpustky hradní kapli, která je zde uvedena jako kaple Panny Marie, sv. Máří Magdaleny, sv. Jiří a sv. Vojtěcha. Obdobně je kaple uvedena v další papežské listině z července 1399, kdy papež Bonifác IX. udělil odpustkovou bulu ke zkrvavenému závoji Panny Marie, který měla pod křížem Kristovým a jenž byl uložen v hradní kapli. 327 V písemných zmínkách, které o kapli máme v mezidobí vydání těchto listin, ve kterých se UBK I, č. 70, 13. Miroslav Truc jej identifikoval jako jednoho z písařů kanceláře Petra I. – písařská ruka P4 – viz: KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 87-88. 320 UBK I, č. 78, 14. 321 UBK I, č. 84, 20-22. V literatuře je tento akt velmi často spojován se založením kostela. Vzhledem k nálezům zbytků karneru (kaple sv. Václava, později sv. Jeronýma) na místě čp. 155 lze o starším kostele uvažovat již za dob pánů z Krumlova. K tomu viz další text. 322 UBK I, č. 395, 115-118. 323 UBK I, č. 78, 14-15. 324 Tato listina bývá často citována pro důkaz rozsáhlosti hradního areálu v období Petra I. Jiný výklad listiny je zcela pragmatičtější – rožmberský vladař byl již stár a zřejmě byl již nemocný. Jak vyplývá z jiných dokumentů, zdržoval se v závěru svého života (†1347) téměř výlučně v Českém Krumlově – viz: KUBÍKOVÁ 2011 (pozn. 160) 33. 325 UBK I, č. 105, 28; ibidem č. 200, 52. 326 UBK I, č. 437, 130. 327 UBK I, č. 465, 135. 319

79

hovoří o svěcení kaple, je hradní kaple identifikována jen jako kaple sv. Jiří. 328 V roce 1398 sloužila hradní kaple sv. Jiří také ke svěcení kněží. Tento rituál se v jejích prostorách opakoval vícekrát, je zaznamenán mezi lety 1398-1411. 329 Jan Muk se dokonce domníval, že kaple sv. Jiří na Českém Krumlově byla využívána i pro svěcení utrakvistických kněží, i když přímé doklady pro toto známy nejsou. 330 Je pravdou, že Oldřich II. z Rožmberka byl vychován ve víře podobojí, ke které jej vedla jeho matka Eliška z Kravař a rovněž tak jeho otec nebyl k novým proudům víry netolerantní, když víme, že za života Jana Husa bylo v Českém Krumlově nemálo stoupenců podobojí. Hradním kaplanem byl v té době Jan Biskupec, horlivý stoupence nové víry. Utrakvistické intermezzo ale netrvalo příliš dlouho, neboť na jaře roku 1420 se Oldřich II. přiklonil i věroučně na katolickou stranu 331 a nechal zajmout a uvěznit všechny kněze, kteří na jeho dominiu podávali lidu sub utraque specie. 332 V odpustkových listinách, které byly vydány na jaře roku 1400 antiochijským patriarchou Václavem Králíkem z Buřenic 333 a pražským arcibiskupem Wolframem, 334 není svěcení kaple uvedeno. V prvním případě je zde uvedena identifikace dle zobrazení Panny Marie („Ceterum accepimus, quod in capella castri prescripti Crumpnaw sit de pulchro opere imago virginis Marie gloriose, ad quam fideles zelum devocionis habere noscuntur.“), k níž se odpustky váží; ten, kdo se klečíce před zobrazením pomodlí, tomu jest 40 dnů odpustků dáno. Autoři edice se domnívají, že se jedná o sochu proslulé krumlovské madony. K tomu se vyjádříme dále. Ve druhém případě, tj. v arcibiskupské listině, je týmiž slovy vyjádřeno v podstatě totéž. Jan Royt s Jiřím Kuthanem vyjádřili ve své studii pochybnost, zda se opravdu jedná o velkou kapli sv. Jiří, či zda není lépe tyto zprávy vztahovat k malé kapli. 335 Žádné další prameny listinného charakteru do roku 1480 nepřináší žádná jiná

UBK I, č. 454, 134 (1398); ibidem č. 468, 136 (rok 1399). UBK I, 213. 330 Ve Starých letopisech českých je zaznamenáno k roku 1417, kdy bylo dominium pod poručnickou správou Čeňka z Vartenberka, že v oktáv Božího Těla bylo vyhlášeno, aby kněží, kteří odmítnou lidu podávat pod obojí, přišli o svá obročí a fary. Výslovně o svěcení kněží zpráva nehovoří. Viz Ze starých letopisů českých (ed. Jaroslav KAŠPAR), Praha 1980, 49. V této době měl však ve svém zajetí Čeněk z Vartenberka světícího biskupa pražské diecéze Heřmana, kterého nutil na svém hradě Lipnice udělovat kněžská svěcení zájemcům z řad husitů. Zda se biskup Heřman zdržoval v Krumlově, známo není. 331 O tom vznikly četné legendy, zejména v době barokní. Autorem jedné z nich je dokonce jezuita Jan Tanner a tuto historku o návratu Oldřicha k víře předků převzal do své kroniky i Václav Hájek z Libočan. 332 Václav Vavřinec Z BŘEZOVÉ (ed. Marie BLÁHOVÁ): Husitská kronika, Praha 1979, 76-77. 333 UBK I, č. 478, 137. 334 UBK I, č. 479, 138. 335 KUTHAN / ROYT 2010 (pozn. 133) 444. 328 329

80

označení hradní kaple. Hradní kaple je zmiňována v souvislosti se svěcením kněží. Buď je zde kaple identifikována zcela prostě jako hradní kaple, 336 nebo jako kaple sv. Jiří. 337 Dnešní stav odpovídá rokokové úpravě z let 1749-1753, kdy byla celá kaple zcela razantně přestavěna dle návrhu Andrease Altmonteho, stěny byly pokryty umělým mramorem v barvě bílé s odstíny šedi (práce vídeňského štukatéra Mathiase Andreho), byly vylámány klenby v presbytáři a lodi kaple (bohužel neznáme blíže jejich charakter), dále byla rozšířena okna, která byla opatřena novými oblouky a snížena podlaha, kterou dnes kryje dlažba z kelheimských dlaždic (tzv. litografického kamene). Nad novým hlavním oltářem byla vztyčena jezdecká socha patrona kaple, sv. Jiří, která je prací žáka vídeňské akademie, Jana Antonína Zinnera. Naštěstí již z těchto dob máme zachovaný popis o stavu bouracích prací v rámci přestavby kaple, 338 který je velmi cenný pro naše úvahy a vypovídá o přežívajícím gotickém vzhledu kaple (nad presbytářem tehdy stále stála gotická věž s cihelnou helmicí). Renesanční úpravy nejsou v pramenech nikde výslovně zaznamenány a rozvedeny, dochovaly se povšechné zprávy, že kaple byla v roce 1576 znovu vysvěcena. Tento údaj nám zachoval rožmberský archivář Václav Březan ve své Historii rožmberské: „Odtud [míněno z Třeboně] arcibiskup jel na Krumlov a tam kapli na zámku v pátek po stětí sv. Jana [31. 8.] posvětil, tak jakož paměť o tom poznamenána v latinským jazyku takto: 31. Augusti facta est reconciliatio ecclesiae in arce Crumloviensi per reverendissimum etc. [31. srpna byl obnoven kostel na krumlovském hradě skrze vysoce ctihodného Antonína Brusa z Mohelnice, arcibiskupa pražského]“. 339 Každopádně údaj o novém svěcení hradní kaple může svědčit o nějakých renesančních stavebních úpravách, jejichž charakter nelze blíže specifikovat. 340 Zajímavým artefaktem, který by v této souvislosti měl být zmíněn, je mramorová deska umístěná ve sklepních prostorách zámku pod jižním křídlem IV. nádvoří, kde je v současné době depozitář Státního oblastního archivu Třeboň. Tato deska je památkou na svěcení jakési kaple v den sv. Damase 11. 12. roku 1586. „Kaple tato s oltářem ke cti Boha nejvyššího a blahoslavené panny bohorodičky pod titulem sv. Ondřeje apoštola a sv. Kateřiny UBK I, č. 487-488, 139 – kaple jako taková zde není připomenuta, slavnost svěcení se odehrála „na krumlovském hradě“; č. 491, 140 (1400) – opět „na krumlovském hradě“; č. 601, 166 (1410); č. 606, 166; č. 608, 167 (obé 1411). 337 UBK I, č. 435, 141 (1401); č. 504, č. 507, 142 (1401); č. 512, 143 (1402). 338 MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 49 (orig. SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 7 B beta 3). 339 BŘEZAN 1985 (pozn. 49) 281-282. 340 Viz: Anna KUBÍKOVÁ: Renesanční přestavby českokrumlovského zámku a jeho interiéry, in: Opera historica (dále OH) III, 1993, 368. 336

81

panny a mučednice (…) byla vysvěcena a mnohými odpustky obdařena.“ 341 Z textu desky vyplývá, že se očividně nevztahuje k žádné z hradních kaplí, neboť onu svěcenou kapli nechal na své náklady vybudovat Ferdinand Weidner z Bílenberka. Doposud se nepodařilo dohledat jeho nějaké bližší či důvěrnější vazby na dvůr Viléma z Rožmberka, nebo jeho bratra Petra Voka. I jméno světícího biskupa, Johanna Caspara Neubecka, který zastával v tu dobu episkopát ve Vídni, je zarážející, neboť není známo, že by se v té době vůbec zdržoval na jihu Čech. Mramorová deska se tak s největší pravděpodobností dostala na zámek z nějaké zrušené kaple, která se s největší pravděpodobností nacházela na schwarzenberském panství. Kde byla původně osazena, je dnes již těžké určit. Přípis černou barvou na šedavém mramoru uvádí rok 1787 jako datum „renovatio fecit“, což je s největší pravděpodobností datum ante quem pro transfer desky na zámek, kde byla druhotně umístěna v prostorách archivu. Hlavní oltář kaple sv. Jiří je zasvěcen Panně Marii, kterou zachycuje rozměrné plátno od malíře Charlese Louise Philipotta, který působil od roku 1839 ve schwarzenberských službách jako malíř, kopista a restaurátor. Jak prokázaly nedávné restaurátorské průzkumy, jedná se o celoplošnou přemalbu staršího obrazu, kterou Philipott provedl roku 1847.342 Hlavní oltář, který zde byl za Eggenberků, je dodnes dochován v kostele ve Zbytinách, kam jej daroval českokrumlovský vévoda Josef Adam Jan Nepomuk ze Schwarzenberku. Oltář, stejně tak jako lavice, vyřezal v roce 1679 sochař Johann Worath z hornorakouského Aigen. Tento byl tvůrcem vyřezávané a pozlacené sochy svatého Kalixta, která byla též přenesena do Zbytin. 343 Podobným způsobem bylo naloženo i s dalšími kusy mobiliáře ze zámecké kaple. Jediné, co z tohoto barokního hlavního oltáře zůstalo v zámecké kapli sv. Jiří, byl obraz Panny Marie, ten, který byl v 19. století přemalován, jak bylo pojednáno výše. Boční oltáře jsou zasvěcené sv. Janu Antonínu Paduánskému (na severní straně) a sv. Janu Nepomuckému, rodovému patronu Schwarzenberků, na straně jižní. Z popisu bouracích prací, které předcházely rokokové úpravě kaple, víme, že dva boční oltáře zde byly již dříve. Kaple byla původně zaklenuta zřejmě gotickou žebrovou klenbou neznámého charakteru, do výplní vysokých kružbových oken byly vsazeny vitráže. Do dnešních dnů se

Epigrafický přepis s kritickým aparátem je zařazen mezi přílohami této práce. Viz restaurátorská zpráva ak. malířky Jany Záhořové (Archiv NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích, AČ 3236). 343 Blíže viz KUBÍKOVÁ 2010 (pozn. 197) 524. Více o vlastním tvůrci viz: Evermond HAGER: Johann Worath der Bildhauer des Schlägler Prälaten Martin Greyfing, ein bisher unbekannter Meister des Frühbarocks im oberem Nühlviertel, Linz 1920. 341 342

82

dochovaly tři sklomalby, které by mohly pocházet z kaple svatého Jiří. 344 Jiné prostory téměř nepřichází v úvahu a to kvůli rozměrům sklomaleb. Jedná se o středověké vitráže, které představují sv. Ondřeje, sv. Barboru (shodně rozměr 58 x 43 cm), a Smrt Panny Marie (52 x 34 cm). Tato skvělá díla středověké sklomalby byla z Českého Krumlova na přání kněžny Eleonory ze Schwarzenberku v 19. století přenesena do její soukromé kaple na zámek v Hluboké nad Vltavou. S vitrážemi se muselo manipulovat přinejmenším dvakrát, připustíme-li, že by byly součástí zasklení oken v kapli sv. Jiří. Ponechání vitráží totiž nebylo v projektu přestavby zámecké kaple sv. Jiří z poloviny 18. století, jak víme z plánové dokumentace. Z inventáře hlubockého zámku z roku 1895 se bohužel o původním umístění vitráží nedozvíme nic, neboť je zde pouze záznam, že pochází z krumlovské zámecké kaple, ale bez bližšího určení. 345 Nyní se sice do Českého Krumlova vrátily, avšak nikoli do kaple jsou vystaveny v expozici Hradního muzea. Zajímavé je i datování jednotlivých sklomaleb, které je odlišné. Shodně jsou datovány dvě vitráže s vyobrazením sv. Barbory a sv. Ondřeje a to do druhé čtvrtiny 15. století. 346 Objednavatelem je tedy nejspíše opět Oldřich II. z Rožmberka. Proto snad už ani nepřekvapí, že se František Matouš domnívá, že malíř pracoval podle zahraničních předloh, nebo dokonce sám pocházel z oblasti Dolní Rakouska, konkrétně z Vídně a jejího blízkého okolí. Na toto ukazuje především typ a způsob modelace obličeje, celkový kánon zobrazených postav (nápadná je zejména disproporce velké hlavy k ostatnímu tělu) i záhyby splývavého roucha, v němž jsou svatí oděni. Jdeme-li se stylovou analýzou a komparativní metodou hlouběji, můžeme najít podobné znaky pro výše popsané v díle malíře z okruhu tzv. Hanse von Tübingen, 347 Mistra Svatoondřejského oltáře, či Mistra Lineckého ukřižování, kteří byli činní ve výše uvedené době a jejichž díla spolu souvisí a to nejen v rovině časové. Ztotožnit dochované vitráže s konkrétní produkcí některé s dílen však nelze. Obě jsou však současné svým vznikem a pochází ze stejné dílny, dokonce snad z ruky téhož umělce. Výjev Smrti Panny Marie je datován na základě formálních znaků přibližně do rozmezí let 1330-1350. Dle katalogu vitráží na území bývalého Československa se jedná zřejmě o import z Podunají, zřejmě o dílo z okruhu dílny klosterneuburské, neboť některé detaily jsou nápadně shodné s malbami v křížové chodbě klosterneuburského kláštera. Tuto 344

MÜLLER 1996 (pozn. 12) 7; PANENKOVÁ 2010 (pozn. 52) 32. František MATOUŠ: Mittelalterliche Glasmalerei in der Tschechoslowakei, Prag 1975, 31. 346 Naproti tomu se objevuje datace obou sklomaleb do poslední třetiny 15. století a to bez bližšího odůvodnění v rovině formální analýzy, popř. technologického zpracování. Viz: PANENKOVÁ 2010 (pozn. 52) 33. Obdobně i katalog výstavy Rožmberkové – viz: Jaroslav PÁNEK (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 264. Katalogová hesla vitráží v obou případech zpracoval Mgr. Petr Pavelec. 347 MATOUŠ 1975 (pozn. 345) 32. 345

83

úvahu podkládá dále i nápadně vysoká kvalita provedení. Tomuto přiřazení pak odpovídá i datace vitráže - pokud je klosterneuburský cyklus datován kolem roku 1330, předpokládá se, že českokrumlovská vitráž vznikla s nevelkým odstupem, zřejmě ještě na konci 30. let 14. století. 348 Pokud bychom hledali v jižních Čechách podobný malířský styl, nalezneme jej ve strakonické komendě johanitského řádu na kruchtě kostela sv. Prokopa v kapitulní síni. Tyto malby jsou datovány podobně jako krumlovský výjev. Velmi blízké formální shody pak vykazuje dílo Liber depictus, 349 rozsáhlý pergamenový kodex, který vznikl u příležitosti založení minoritského kláštera v Českém Krumlově, přibližně v polovině 14. století 350 a jehož objednavatelkou mohla být Markéta z Rožmberka, sestra Petra I. z Rožmberka a vdova po Bavorovi III. ze Strakonic, což by mohlo vysvětlovat některé formální shody Liber depictus se strakonickým cyklem. 351 Každopádně i Liber depictus vykazuje znaky ovlivněním soudobou rakouskou produkcí a nejinak je tomu i na dochované vitráži zobrazující zesnutí Panny Marie. Vitráž tak tedy náleží k části jednoho z nejstarších zasklení oken hradní kaple sv. Jiří a jejím objednavatelem byl s velkou pravděpodobností Petr I. z Rožmberka. Ačkoli se obecně soudilo, že kaple sv. Jiří je tvořena lodí a plynule navazujícím čtvercovým presbytářem ukončeným malým půlkruhovým výklenkem, průzkumy při obnově fasád Horního hradu v Českém Krumlově přinesly překvapující závěry. 352 Nynější presbytář je sice gotický, ale daleko mladší, než se soudilo. Pochází totiž až z 20. let 15. století, kdy byla nad původním menším presbytářem s polygonálním závěrem vystavěná nová věž. Tato je pak zachycena i na ikonografických pramenech až do svého snesení v polovině 18. století související s rokokovou přestavbou kaple. Naštěstí věž nebyla ubourána o mnoho (byla

348

Ibidem 31-32. Gerhard SCHMIDT: Die Fresken von Strakonice der Krumauer Bildercodex, in: Umění XLI, 1993, 145-152; PANENKOVÁ 2010 (pozn. 52) 32. 350 K dataci více viz: Martin NODL: Tři studie o době Karla IV., Praha 2006, 130. 351 Objednavatel rukopisu není znám, mohl jím být i jeden ze synů Petra I. z Rožmberka, Petr II., na kterého poukazují originální motivy v legendách o sv. Oldřichovi a sv. Václavu, které jsou součástí rukopisu. Jedná se zejména o zveličování vazeb svatovítského svatostánku v Praze k řezenskému biskupství – Petr II. se stal kanovníkem kapituly řezenské a byl i kanovníkem pražské svatovítské kapituly. 352 K rekonstrukci fasád Horního hradu a Hrádku je obsáhlá dokumentace v rovině písemné i fotografickévětšina restaurátorských zpráv je uložena v archivu NPÚ ú.o.p. v Českých Budějovicích, další má k dispozici správa Státního hradu a zámku Český Krumlov (viz soupis pramenů a literatury). Některé poznatky byly zveřejněny, viz: Václav GIRSA / Miloslav HANZL / Pavel JERIE Restaurování západního průčelí zámku v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče LXIII, 2003, 145-151; Václav GIRSA / Miloslav HANZL / Pavel JERIE / Dagmar MICHOINOVÁ: Konzervace jižního průčelí Horního hradu zámku v Českém Krumlově, Praha 2008; Daniel ŠNEJD: K stavebnímu vývoji západního průčelí Horního hradu v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče LXIII, 2003, 152-155; Daniel ŠNEJD: K stavebnímu vývoji jižního průčelí Horního hradu v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče LXVI, 2006, 191-199 349

84

prakticky zbořena pouze cihlová helmice) 353 a tak se torzo věže dochovalo v půdním prostoru. Při jeho průzkumu v létě roku 2009, který provedla autorka tohoto textu s Ing. Danielem Šnejdem a Mgr. Petrem Pavelcem, byl identifikován v prostoru ubourané věže trám, který snad náležel k původní konstrukci podpůrného krovu cihlové helmice. Tento byl posléze datován dendrochronologickou metodou do let 1425-1426 a potvrdil tak mohutnou stavební aktivitu vyvinutou za Oldřicha II. z Rožmberka, kterou již naznačovaly výsledky dendrochronologických analýz z restaurování fasád Horního hradu. Původní závěr kaple vypadal ale zcela jinak. Jednalo se s největší pravděpodobností o tři strany osmiúhelníku. Armované nároží, které bylo odkryto v rámci průzkumu a restaurování jižní fasády, 354 vykazovalo totiž tupý úhel, který naznačoval možnost polygonálního závěru. Toto potvrdila i 3D modelace v rámci rekonstrukce možného stavu, neboť na jeden zlom závěru přesně navazovala jižní obvodová hradba průjezdu do Horního hradu (pokud by se jednalo o polovinu oktogonu). Navíc byl v místech mezi okny lodě nalezen „bludný kámen,“ který nesl zbytky malířské výzdoby a nacházel se s největší pravděpodobností původně v interiéru hradní kaple. Byla na něm vymalovaná temně rudá růže a pod ní byl rozeznatelný fragment jakéhosi dekoru připomínající malbu na arkádovém oknu v průjezdu pod zámeckou kaplí. Rovněž loď kaple sv. Jiří nebyla tak dlouhá, jakou se stala po úpravách z poloviny 18. století. Dnes se do kaple vstupuje ze schodiště, které nechal zřídit Jan Kristián z Eggenberku v polovině 17. století a po vstupu do kaple je nutno překonat ještě několik schodů. Kaple totiž stojí na jednom ze skalních výchozů. Při stavebních úpravách kaple v 50. letech 18. století hovoří písemné prameny dokonce o snižování podlahy - došlo k odtesávání kamenného podloží, aby byla podlaha snížena o dvě stopy - tj. cca 60 cm. Tyto schody, nyní již v prostoru kaple, nenáleží k původnímu prostoru lodě. Ta končila v místech, kde je dnes západní stěna oratoří s chronogramem zvěčňující přestavbu kaple, kterou inicioval kníže Josef Adam Jan Nepomuk ze Schwarzenberku:

353 354

MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 49. ŠNEJD 2006 (pozn. 352) 191-198.

85

ANNO/ QVO·IOSEPHI·S(ACRI)·R(OMANI)· I(MPERII)·PRINCIP IS/

DE SCHWARZENBERG/ HVIATIS DVCIS·PIETATE·ECCLESIAE/ S(ANCTI)·GEORGII·NOVA·NOBILIS FACIES RESTITVTA·EST 355 V dochovaných účtech z roku 1749 podávající soupis vyúčtovaný stavebních prací se dochoval záznam o vybourání zdi v celé šíři kaple pod knížecí oratoří, čímž došlo k prodloužení vévodské kaple. 356 V prostorách půdy je v těchto místech volný prostor, jakási proluka několik metrů hluboká a cca metr široká, kterou na východní stěně ukončuje hrázděné zdivo. Zde se zřejmě ve středověku napojovala na kapli od západu palácová stavba. Vypovídalo by to o tom, že kaple sv. Jiří původně stála volně na nádvoří, pouze jižní zdí byla vevázána do hradby, která pokračovala v linii kaple směrem k severozápadu. To, zda ke kapli od západu přiléhala od počátku palácová stavba, není dnes možné jednoznačně určit. Předpoklad budovy vychází pouze z výše popsaného nálezu v půdním prostoru a předpokladu zástavby na nejpříhodnější světové straně, tj. na jihu. V renesanci byla tato partie III. nádvoří zcela ubourána (zda se sesunula tíhou násypů, jak o tom píše Václav Březan, utrpěla jinou statickou poruchu či byla vědomě zbourána a postavena znova, nevíme) a již nerespektovala půdorys původní hradby. I proto se dnes jeví jihovýchodní nároží tak neorganicky vysunuté z kontextu ostatních budov Horního hradu. Okenní otvory v dnešní lodi kaple jsou zřejmě původní z první stavební etapy; rytmus však odpovídá rytmu oken v presbytáři kaple, resp. při dostavbě dnešního presbytáře byl respektován. Na vnější fasádě jsou dochovány gotické pasparty těchto oken, které spolu s okolní omítkou pochází z pozdně gotických přestaveb hradu v 15. století. Pouze kamenná ostění a kružby byly vylámány při rokokové úpravě kaple. Při této stavební činnosti byla do poloviny zazděna okna v presbytáři, což naznačují z vnější strany gotické pasparty; na jižní straně presbytáře bylo totiž vylámáno sedile, což by bylo s původními vysokými okny neslučitelné. Zároveň bylo ubráno zdivo na východní stěně věže, kde byl vylámán půlkruhový výklenek pro hlavní oltář. Půdorysně se tak věž nad presbytářem od této doby v dispozici hradu prakticky neprojevuje krom zdvojení zdiva v místech návaznosti na zdivo Starého Chronogram obsahuje datum 1753. Detailní rozepsání a vysvětlení nápisu viz příloha této práce. MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 45, 48 (orig. zdroj: SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 7 B beta 12).

355 356

86

paláce, kde ke gotickému prvku výstavby náleží zřejmě mohutná lomená arkáda záklenku průchodu z kněžiště.357 Samotný fundament dnešní kaple sv. Jiří se však jeví jako velmi prastarý, Jan Muk dokonce uvažoval i o kapli románské, obdélné, bez existence samostatného presbytáře, což by typologicky odpovídalo kaplím 13. století vzniklým např. na Zvíkově či Jindřichově Hradci, 358 leč tato představa a otázka existence hradní kaple v této době, jak autor sám přiznává, je poněkud diskutabilnější. 6.5 Malá rožmberská kaple – kaple sv. Kateřiny (?) Velmi zajímavá je problematika tzv. malé rožmberské kaple neznámého svěcení, která je mnohdy označována jako kaple sv. Kateřiny či nesprávně jako sakristie. S kaplí sv. Kateřiny, resp. svěcením sv. Kateřiny se setkáváme poprvé roku 1346, když Kateřina Rožmberská žádá o možnost uložení svátosti v hradní kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny. 359 Jelikož se v žádné jiné písemnosti s patrociniem sv. Kateřiny nesetkáváme a prameny listinné povahy hovoří o kapli sv. Jiří jako o kapli Panny Marie, sv. Marie Magdaleny, sv. Jiří a sv. Vojtěcha, není důvod se nedomnívat, že se uvedené patrocinium sv. Kateřiny vztahuje opravdu na malou rožmberskou kapli. Z rozboru stavební posloupnosti víme, že zdivo obou kaplí je opravdu v základech stavebně provázáno, a tedy tyto prostory vznikly s největší pravděpodobností současně a to zřejmě již před rokem 1346. 360 Listina by tedy mohla opravdu zachycovat patrocinia obou kaplí. Problémem je, že v latinské listině je použito pro výraz „capella“ pouze jednotného čísla, takže se při určení patrocinia malé kaple pohybujeme stále v rovině hypotéz. Je možné, že malá kaple jako soukromá oratoř nemusela mít vůbec žádné patrocinium, neboť i to kanonické právo dovolovalo. 361 Poprvé je malá kaple jako sakristie zachycena v pramenech k roku 1461, kdy tato prostora sloužila jako rožmberský archiv, jak nás o tom zpravuje list Jana z Rožmberka purkrabímu Janu z Petrovic a vrchnímu písaři Mikuláši: „Žádáme s pilností přikazujíce, abyste dojdúce do zákristy i pohledali toho listu na naše svobody a vysazenie v němžto náš Dodnes nebyla uspokojivě vyřešena posloupnost stavebních fází mezi věží nad presbytářem kaple a tzv. Starým palácem. Viz další text. 358 MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 196. 359 UBK I, č. 78, 14-15. 360 To je však v rozporu se závěry Ing. Šnejda a Mgr. Pavelce, kteří výstavby obou prostor datovali až do 20. let 15. století a to na základě výsledku dendrochronologické analýzy zhlaví trámu z vrcholu věže nad presbytářem kaple sv. Jiří. 361 CIC, Can. 1223-1229, http://www.vatican.va/archive/DEU0036/__P4I.HTM, vyhledáno dne 12.5.2012. 357

87

rod králové Čeští prvně po sobě purkrabie, popravce a súdce královstvie činie. Jesti velký list, a ty jej pak zvláště Mikuláši dobře znáš, jakož nás kněz Jan zpravuje.“ 362 Jak vyplývá z kontextu dalších Janových dopisů, disponoval klíči od této místnosti purkrabí krumlovského hradu a vrchní písař byl zároveň i archivářem. Písemnosti byly ukládány do truhlic a zde velmi zhruba roztříděny podle obsahu. Úvahy o lokalizaci zmíněné staré sakristie neboli archivu, nám může přiblížit opět Březanova Historie rožmberská, a to zmínka v životopise Petra Voka z Rožmberka, v němž dvorní archivář popisuje stěhování rožmberské knihovny a archivu do Třeboně v listopadu roku 1601: „než listové, kromě privilejí domu rožmberského, ještě na Krumlově v kapli svatojiřské staré ještě pozůstalí januario a februario měsíce nastávajícího roku do sudů složeni a pobiti i v truhlách opatřeni a také na Třeboň dovezeni.“ 363 Tuto starou kapli svatojiřskou možno lokalizovat téměř bez pochyby na místo malé kaple rožmberské. Na rozdíl od velké kaple, která v době posledních Rožmberků byla snad přestavována a 31. 8. 1576 nově vysvěcena, 364 jevila se tato malá kaple, která již zřejmě dlouhou dobu nebyla používána jako kaple, opravdu jako stará. Zřejmě již před polovinou 16. století sloužila malá kaple jako „zakrišta“, neboť tak je označena i v inventáři z roku 1545. 365 Ještě v inventáři z počátku 17. století je tento prostor jako „kaplička“. 366 Jako sakristie je tento prostor malé kaple označován potom v mladších pramenech; je tak učiněno v inventáři z roku 1664 a dále v písemných památkách, které pojednávají o přestavbě kaple v polovině 18. století. 367 V této době byla zřízena i nová sakristie pro kapli sv. Jiří a to v místě dnešní renesanční síně, která ke kapli sv. Jiří přiléhá ze severní strany. Příčky této sakristie byly při památkové obnově objektu a celkové rehabilitaci prostoru renesanční síně s hřebínkovou klenbou vybourány a dnes se již pohledově neuplatňují. Jsou ale zaneseny ve starší plánové dokumentaci. Zřízením této nové a prostornější sakristie malá kaple již definitivně ztratila svou funkci. Z označení malé kaple jako staré sakristie, kde byl uložen i archiv, 368 vyplývá, že tato místnost opravdu sloužila k uložení rožmberských listin. Je to zde zmíněno z toho důvodu, že se někdy jako bývalý rožmberský archiv označuje malá komora, do které se dnes vstupuje AČ 21, č. 98, 324-325. BŘEZAN 1985 (pozn. 49) 559. 364 Ibidem 281-282. Více viz KUBÍKOVÁ 1993 (pozn. 340) 368. O nejednoznačnosti data viz výše. 365 MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 6. 366 Názory na dataci inventáře se různí. Většinou bývá kladen do r. 1600, nezřídka se setkáme s vročením do let 1603-1605 – viz MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 16. Originál uložen v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 7 I 2, fol. 508-522. 367 MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 52. 368 AČ 21, č. 98, 324-325. 362 363

88

z předsíně malé kaple. Tyto prostory ale rozhodně nejsou původní, vznikly až při stavebních úpravách za Jana Kristiána I. z Eggenberku v souvislosti s vestavbou reprezentačního barokního schodiště. Zřízením schodiště byly zrušeny starší obytné místnosti, které se zde nacházely. Dle výzkumů dobových renesančních a barokních inventářů, které provedla Anna Kubíková, se zde měl nacházet tzv. Pelikánový pokoj, který nebyl s malou kaplí průchozí. Do malé kaple se tak dle ní muselo vcházet z kaple sv. Jiří, a to zřejmě po schodech, neboť výšková úroveň obou prostor je rozdílná (výškový rozdíl dnešního stavu činí 84 cm – podlaha kaple sv. Jiří ale byla při stavební úpravě v polovině 18. století o dvě stopy – cca 60 cm snižována, takže původní rozdíl byl o mnoho menší, byl-li vůbec nějaký). Stopy po případném vstupu je dnes již prakticky nemožné bez sondy destruktivního charakteru najít. Jak prokázaly restaurátorské sondy v omítkových vrstvách, vchod do malé kaple byl nově řešen v souvislosti s renesančními přestavbami hradu. 369 Malá kaple se projevuje na jižním průčelí jako samostatný malý rizalit, arkýř, který dosedl na nepravidelný polygonální pilíř vyrůstající ze skalního masivu pod ním. Na první pohled v korelaci s okny kaple sv. Jiří se zdá, že je k velké kapli dodatečně přistavěna, neboť pohledově částečně zakrývá nejzápadnější okno. Starší literatura 370 předpokládá, že malá rožmberská kaple vznikla později dodatečnou přístavbou po rozšíření kaple sv. Jiří a sloužila jako sakristie, což, jak značí rozbor písemných pramenů, fragmenty konsekračních křížů na stěnách i prostor samotný, je interpretace nepřesná. Proti výše řečenému je nutno namítnout, že zdivo malé rožmberské kaple je zřejmě až do výše barokní nástavby provázané se zdivem kaple sv. Jiří. Malá kaple je s lodí kaple sv. Jiří provázána v partiích fundamentu nad skalním výběhem, o čemž vypovídá nalezený fragment římsy, která zřejmě náležela etapě starší kaple s polygonálním závěrem. Zda celkově jižní obvodová stěna lodi a východní obvodová stěna malé rožmberské kaple tvoří stavebně jednu hmotu, nebylo možno během průzkumu prokázat. Nejzápadnější okno kaple sv. Jiří hmota malé kaple pohledově částečně překrývá, jak již bylo uvedeno výše. Malá kaple má totiž nepravidelný půdorys a její jihovýchodní nároží je lehce předsunuté, protože respektuje právě výše zmíněné okno. Logickou úvahou se tedy nabízí závěr, že oba sakrální prostory Viz restaurátorská zpráva Josef NOVOTNÝ / Petr NOVOTNÝ: Český Krumlov Horní hrad – kaple (sakristie). Průzkum a zjištění nástropních a nástěnných maleb, Český Krumlov 2005 (uloženo v archivu NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích, AČ 3096). 370 DURDÍK 2005 (pozn. 29) 74; MENCLOVÁ 1972 (pozn. 19) 260-261; DVOŘÁK 1948 (pozn. 15) 52. Forma kaple dle nich pokračuje v linii svatovítské, avšak ztvárnění se ujali zahraniční stavitelé, které si na svůj dvůr pozval Oldřich II. z Rožmberka (Ulrich Pesnitzer). 369

89

vznikly ve stejnou dobu, resp. doba vzniku malé kaple odpovídá výstavbě jižní obvodové stěny kaple sv. Jiří a to vzhledem ke stavebnímu provázání fundamentu obou kaplí. Zajímavá je již citovaná listina z 10. října roku 1346, kterou vikáři arcibiskupa Arnošta z Pardubic vyhovují žádosti Kateřiny Rožmberské, manželky Petra I., aby bylo Tělo Páně uchováváno v krumlovské hradní kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny (sic!), pro případ náhlého úmrtí, neboť na hradě žije mnoho lidí. 371 To by odpovídalo výsledkům stavebních průzkumů, tj. že obě kaple vznikly a existovaly současně. Poněkud diskutabilnější je zmiňované patrocinium sv. Kateřiny, které se v žádném jiném písemném pramenu ve vztahu ke hradu nevyskytuje a v úvahu připadá pouze pro malou kapli. Jak ale nabízí jiná interpretace výsledků průzkumů, 372 mohly být obě starší kaple sneseny až k úrovni fundamentu a vystavěny zcela znova ve fázi mohutných přestaveb Oldřicha II. z Rožmberka. Z této doby by pak pocházelo i zaklenutí malé kaple (k dataci kleneb viz dále). Každopádně po stavební úpravě oldřichovské éry byla opatřena jižní fasáda kaple jednotnou omítkovou úpravou s kletovanými paspartami kolem oken, která se dochovala dodnes. Malá rožmberská kaple se na rozdíl od kaple sv. Jiří dochovala v intaktní gotické podobě. Je zaklenutá velmi precizně provedenou síťovou klenbou, která je spojována s klenbou tzv. „zimní kaple“ sv. Václava (původně sakristie) 373 a presbytáře chrámu sv. Víta v Českém Krumlově, či s klenbou sakristie kostela sv. Mikuláše v nedalekých Boleticích. Všechny tři klenby mají obdobné klenební schéma. V případě přestavby kostela sv. Víta se zachovala smlouva faráře Hostislava s kameníkem Janem z 22. 4. 1407, která nás informuje o rozsahu prováděných stavebních prací: „Nejprve mám kuor sklenouti na třímecítma závorníkov týmž obyčejem jako v Milevště kuor jest sklenut.“ 374 Dle záznamu Václava Březana, který pracoval s opisem smlouvy (vlastní originál je nedochovaný), byl „kostel krumlovský sklenut za 310 kop grošů léta 1407“. 375 K dataci nutno podotknout, že do dnešních dnů se badatelé plně neshodli na datování tohoto prostoru, stejně tak jako na datování vzniku a zaklenutí tzv. Románské komory, jejíž

UBK I, č. 78, 14-15. Originál uložen v SOA Třeboň, Velkostatek Český Krumlov, I 3 K alfa 2. Zároveň bývá tato zpráva interpretována i tak, že hradní areál v Českém Krumlově byl v této době již poměrně rozsáhlý. Jiná interpretace této zprávy poukazuje na možný špatný zdravotní stav rožmberského vladaře v této době. 372 ŠNEJD / PAVELEC 2010 (pozn. 302) 87. 373 Jako kaple sv. Václava slouží tento prostor od roku 1997. 374 Anna KUBÍKOVÁ 1997 (pozn. 110) 119. Smlouva zachována druhotným opisem byla edičně vydána - viz: UBK I, č. 565, 156-157. 375 Opisy uloženy v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 3 K alfa 43b. Zde je dochován nejen opis Březanův, ale i opis smlouvy z 15. století, vyhotovený zřejmě souběžně s originálem. K tomu viz KUBÍKOVÁ 1997 (pozn. 110) 118-121. 371

90

elegantní klenbu podpírají žebra téže profilace. 376 Většinou se i při úvahách o vzniku vlastního prostoru vycházelo z datace kleneb. Je nutné si ale uvědomit, že klenba je konstrukčně velmi náročným prvkem a byla zpravidla vkládána naposled; nemusí být tedy časově totožná se vznikem prostoru jako takového. Předpokládá se, vzhledem k profilaci i materiálu žeber (kamenné konzoly a výběhy žeber, na něž navazující části z profilovaných terakotových částí) a podobného utváření talířovitých svorníků v rámci zaklenutí malé rožmberské kaple a tzv. Románské komory, že pochází z jednoho období výstavby, datace však kolísá v neúnosně dlouhém období mezi lety 1380 - 1440. Datace do 20. let 15. století, kdy byla přestavována kaple sv. Jiří, či dokonce ještě později, je dle názoru autorky textu příliš pozdní. Dne 26. března roku 1397 byla přenesena se souhlasem pražského arcibiskupa Wolframa z hradu v Benešově nad Černou nadace na kaplana na českokrumlovskou kapli sv. Jiří. 377 Téhož roku papež Bonifác IX. udělil odpustky k hradní kapli Panny Marie, sv. Máří Magdaleny, sv. Jiří a sv. Vojtěcha. 378 To by mohlo nepřímo svědčit o proběhnutých stavebních úpravách, stejně tak jako odpustková listina Václava Králíka z Buřenic ve prospěch hradní kaple (bez bližšího určení), ve které se nacházelo „imago virginis“. 379 Stavební činnost tohoto charakteru bychom spíše předpokládali již za vlády Jindřicha III. z Rožmberka (1390-1412), čili v období, kdy byla zahájena přestavba českokrumlovského chrámu sv. Víta. Výše řečený kameník Jan byl synovec Jana Staňka, což byl člen pražské parléřovské huti. Rožmberkové byli s pražským centrem ve velmi úzkém kontaktu a to po mnoho generací. Jindřich byl v osobním kontaktu s nejvyšším kancléřem Václavem Králíkem z Buřenic, který byl zároveň členem královské rady a patriarcha antiochejský. Navíc proslul jako mecenáš a v jeho službách se pohybovali vynikající umělci, především z dvorského okruhu. Není proto náhodou, že se přestavby chrámu sv. Víta v Českém Krumlově ujali právě osobnosti z pražského dvora. Jan Müller dodává, že skupina pracující na přestavbě chrámu sv. Víta mohla být tehdy zaměstnána i na hradě a jejich dílem může být výstavba i zaklenutí malé rožmberské kaple. 380 Tzv. Románskou komoru však Jan Müller klade do doby předchozích

376

K tomu viz další text. UBK I, č. 428, 128. Případ kaple v Benešově nad Černou je velmi pozoruhodný, neboť zdejší kaple sv. Václava „in Benessaw oppido meo“ -ŠIMŮNEK / LAVIČKA 2011 (pozn. 41) 91- vypovídá o fundaci hradní kaple Jindřichem z Malovic, které je takto v listinné podobě zcela ojedinělé. 378 Ibidem, č. 437, 130. 379 K tomu viz dále. 380 MÜLLER 1996 (pozn. 12) 9. 377

91

rožmberských vladařů, Petra II. a Jana I. „Vyspělé prostorové cítění stavitele a kvalita kamenické práce prozrazují důvěrnou znalost pražské architektury 60. a 70. let 14. století.“381 Avšak i klenba malé rožmberské kaple svým schématem odpovídá parléřovské architektuře a to konkrétně klenbě z průjezdu pražské Staroměstské mostecké věže. 382 Petr II. z Rožmberka, zastávající funkci probošta královské kaple Všech svatých na Pražském hradě, se zdržoval často v Českém Krumlově i Třeboni a byl tak zcela jistě duchovním svorníkem mezi Prahou a rožmberským dominiem. Zároveň i podobná forma jehlancových konzol, jejichž boky jsou prolamovány motivy kružby oken, byly použity nejen v Českém Krumlově v malé rožmberské kapli, ale i v třeboňském klášteře augustiniánů kanovníků; v křížové chodbě i v kostele sv. Jiljí. Dokončení stavby se předpokládá kolem roku 1380. 383 Zároveň v jistých variacích nalezneme tytéž konzoly ve východní chodbě ambitu minoritského kláštera v Jindřichově Hradci. Právě tato architektonicky nejhodnotnější část je dílem stavitelů třeboňského kláštera, mistrů Mikuláše a Ondřeje, s nimiž Jindřichohradečtí uzavřeli smlouvu na stavbu ambitu roku 1369. 384 Zároveň tyto konzoly shledáváme i v jižní lodi kostela sv. Jana Křtitele a v Soukenické kapli zaklenuté na střední sloup a v dokonalé variaci složitějšího provedení i na konzolách hvězdové klenby klášterního kostela z konce 15. století, kde byl tento motiv dále rozvinut. Malá rožmberská kaple má jako jediná dochovaná okna s kružbami ve formě jednoduchého čtyřlistu a trojlistu, přičemž v horní části oken, v kružbách, jsou in situ dochované středověké vitráže, které jsou shodné celkovou kompozicí, použitými ornamenty i svou barevností. Motiv v okně západním, které je celkově jednodušší, je čistě vegetabilní, jedná se o rozviliny akantového listu. Ve východním okně však spatřujeme hlavu Krista s oválným nimbem, tzv. veraikon. Problém datace se v literatuře odvíjí zejména od stavební posloupnosti Horního hradu a stále je uváděn názor, že vitráže pochází ze 40. let 15. století. 385 Stylová jednota obou vitráží hovoří o vzniku v jedné dílně, nejpravděpodobněji jsou dílem jednoho umělce. Na základně formálních znaků a stylové analýzy lze pouze konstatovat, že zhrubnutí linií v Kristově obličeji i nápadný příklon k expresivnímu ztvárnění lidského typu hovoří o celkovém příklonu k proudu pozdně gotického naturalismu. Stylový charakter 381

MÜLLER 1996 (pozn. 12) 8. KUTHAN / ROYT 2010 (pozn. 133) 445. 383 Jaroslav KADLEC: Klášter augustiniánů kanovníků v Třeboni, Praha 2004, 69. 384 Petr SOMMER: Smlouva o výstavbě křížové chodby v minoritském klášteře v Jindřichově Hradci jako snímek středověkého každodenního života, in: Martin NODL / Petr SOMMER (edd.): Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, Praha 2004, 113-128. Zde i ediční přepis této smlouvy. 385 MATOUŠ 1975 (pozn. 345) 29. 382

92

Kristovy hlavy může být přirovnáván k dobové rakouské sklomalbě, přičemž povolání rakouského malíře ve 40. letech 15. století na Český Krumlov by nebylo nijak překvapivé, vzhledem k zahraniční výpomoci při přestavbách hradu, o kterou žádal sám Oldřich II. z Rožmberka. 386 V roce 2005 byly provedeny sondy v interiérových omítkách a bylo zjištěno několik vrstev přemaleb. 387 Byly identifikovány vrstvy renesanční i gotické, které však již v minulosti byly částečně sejmuty. Současný stav prezentace prostoru je historicky zcela nepodložený a z výtvarného pohledu nezajímavý. V místech puritánského očištění kamenných částí žeber je možné ještě částečně zachytit zbytky červené polychromie žeber, které pod konzolami tvořily kulaté terčíky (viz fotodokumentace ze sondáží). V kápích klenby nebyla prokázaná plošná výmalba, pouze neutrální šedý nátěr. Nad dveřmi byly odkryty části renesanční výmalby, která byla doporučena pro rehabilitaci. Stávající stav prezentace prostoru pochází z počátku 20. století, fermežový nátěr žeber není esteticky cenný, rovněž tak kabřincová podlaha místnosti není původní. Původně zde byla zřejmě glazovaná dlažba, což naznačují fragmenty před vchodem kaple. Do doby nedávné byl v kapli uložen skříňový raně renesanční oltář sv. Anny Samotřetí, výborná řezbářská práce monogramisty IP. Toto dílo ale nemá s Českým Krumlovem přímou souvislost a ocitlo se zde až v dobách poválečných, konkrétně na přelomu let 1948 a 1949, když byl oltář přenesen do Českého Krumlova z kaple nedalekého bývalého schwarzenberského zámku Červený Dvůr u Chvalšin. 6.6 Tzv. Románská komora Síň označovaná jako Románská komora pokládá zasvěcenému badateli více otázek než odpovědí. V písemných pramenech listinného charakteru se prakticky nevyskytuje, poprvé ji zachycuje až inventář z roku 1418.388 Jedná se o předávací inventář, který eviduje cennosti, knihy a listiny, které se nacházely v prostorách českokrumlovského hradu. Předměty jsou zde roztříděny do skupin dle jejich typu. Bez bližší lokalizace uložení jsou v inventáři vyjmenovány bohoslužebné předměty a roucha a knihy. Následují dva oddíly nadepsané: „Argentum in testudine supra portam continetur infrascriptur“ a další oddíl je nadepsán 386

RAZÍM 1999 (pozn. 19) 35-66. Sondy provedli akademičtí malíři Josef a Petr Novotní (pozn. 369). Viz restaurátorská zprava uložená v Archivu NPÚ ú.o.p. v Českých Budějovicích, AČ 3096. 388 SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek český Krumlov, I3Kbeta 7e. Edičně zpřístupněno FRA 2, č. 166, 380-404. 387

93

takto: „Argentum inferius notatum repositum est circa Hanussium in celario wyny et testudine ibidem.“ V těchto částech jsou evidovány nádoby rozličného charakteru a účelu, které byly vyhotoveny z drahocenných materiálů; dále v soupise lze nalézt i rarity, ke kterým patří kupříkladu postříbřený roh jednorožce. 389 Jednu z těchto dvou místností je tedy možné identifikovat jako tzv. stříbrnici, místnost v přízemí jednoho z nejstarších paláců Horního hradu (situován dnes při severní straně průjezdu mezi III. a IV. nádvořím), a druhou „místnost klenutou“ („testudo“) lze ztotožnit s tzv. Románskou komorou. 390 Pozdější inventáře (od počátku 17. století) hovoří o této místnosti jako o kunstkomoře a toto určení jí prakticky zůstalo dodnes. Nahlédneme-li do starší literatury, setkáme se dokonce s názorem, že „kaple stará“, tj. původní kaple sv. Jiří, jež vznikla v době předcházející vládě Petra I. z Rožmberka, se nenachází na místě kaple dnešní, ale napravo od vjezdu do Horního hradu. Tuto zprávu můžeme vztáhnout k tzv. Románské komoře, jejíž označení však nemá s jejím stavebním původem žádnou souvislost. Označení „camera romana“ se používalo od 17. století pro prostory kunstkomory, ve které byl uložen pozlacený kočár, který posloužil roku 1638 k diplomatické cestě do Říma Janu Antonínu z Eggenberku. Na zámek do Českého Krumlova byl kočár převezen na přání Jana Kristiána I. z Eggenberku a byl vystaven v přízemní místnosti v severovýchodní části Starého paláce, které se začalo říkat „camera romana“. Nedopatřením se však název „camera romana“ přenesl i na gotickou místnost sklenutou na střední sloup. 391 Snad proto je označována v mnohých studiích o stavebním vývoji objektu za jednu z nejstarších částí Horního hradu nebo starou hradní kapli. 392 Svou celkovou noblesností a výtvarnou rafinovaností náleží tato komnata jistě k intimním prostorům krásného slohu a soupeří i s okruhem dvorských staveb pozdního 14. století. Těžko lze tedy po prvním dojmu přijmout dataci až do pohusitských let, kdy prakticky nenacházíme ani žádné objektivní příčiny pro výstavbu tak intimního prostoru v těchto místech. Celkový výraz prostoru však nesměřuje k subtilní eleganci pozdní gotiky, ba naopak. 389

„Item sskrzinka drzewena okowana a w nye bez gedne trzidczety zapon zlatich a kamenym y s perlami tudyez take roh gednorozczowy okowany strziebrem pozlaceny.“ FRA II, č. 166, 403. 390 Anna Kubíková (pozn. 35) uvádí, že inventář zachycuje i sakristii, ale ta v inventáři výslovně jmenována není. 391 V tomto textu bude gotická místnost takto nazývána, ačkoli paradoxně je toto označení chybné, ale v literatuře běžně používané. 392 Tzv. Románskou komoru se starou kaplí ztotožňuje SEDLÁČEK 1884 (pozn. 25) 6; dále tuto myšlenku o prvotní kapli vyřkl Theodor Wagner (SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 188, s.p.); Emil von Hartenthal (SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 187, 1-2) považuje tzv. Románskou komoru společně s věží přiléhající k této prostoře z východu za nejstarší jádro Horního hradu, ale ve svém textu ji označuje jako „Profangemach“- tj. světskou komnatu.

94

Žebra i konzoly působí na tak malý prostor velmi mohutným dojmem, konzoly jsou nasazeny již v polovině světlé výšky místnosti. Estetiku celého prostoru pak velmi hrubě narušuje skalní výchoz v jihovýchodním koutu síně, který je zde prezentován naprosto syrově bez znaků jakékoli estetické adaptace skalního masivu. Ačkoli klenba prostor alespoň pohledově sjednocuje do zdánlivě harmonického celku, který se zdá být v půdoryse naprosto pravidelný, není tomu tak. Půdorysně se jedná se o lichoběžník, který se zužuje směrem k západu; proto je i střední luneta klenby na východní straně širší než na straně západní. Tzv. Románská komora je zaklenuta žebrovou klenbou; dostředné klenební schéma vytváří systém trojpaprsků sbíhajících se na subtilní střední sloup o průměru cca 38 cm. Patky klenby jsou přibližně v poloviční výši vrcholu prostoru, který je kolem 360 cm. Pohledově nízké nasazení konzol a klenby současně zřejmě souvisí s již danou výší stropu v rámci stavby tzv. Starého paláce. Klenební konzoly ale nejsou shodné s konzolami v malé rožmberské kapli. Konzoly zde jsou jednodušší, polygonální bez dalšího prolamování; na jehlanec je nasazena římsa s šikmo okosenou deskou, na niž navazuje výžlabek a obloun. Klenební konzoly a rovněž tak výběhy žeber v úseku, který byl zřejmě současně vystavěn s obvodovým zdivem, 393 jsou kamenné. Na ně navazují terakotové lamely složené z úzkých úseků výšky cca 8 cm, čímž se jedná o shodný postup utváření jako v případě malé rožmberské kaple. „Takto je určena slohová souvislost s dalšími současnými klenbami jihočeského regionu, např. s klenbou kapitulní síně minoritů v J. Hradci, nebo s dvoulodím augustiniánského klášterního kostela v Třeboni, kde v obou případech jsou žebra rovněž terakotová, a materiál je ve výsledném podání popřen šedým nátěrem.“ 394 Nutno ovšem poznamenat, že naprosto obdobného řešení (technického i estetického) bylo použito v případě kaple sv. Václava při kostele sv. Víta v Českém Krumlově. Z těchto poznatků tedy vyplývá, že již v době vzniku prostoru byly prezentovány výběhy žeber společně s konzolami bez nátěru, pouze ve formě přírodní barevnosti žuly, ze které jsou vytesány. Spekulace ohledně stáří prostoru tzv. Románské komory dodnes nejsou v literatuře jednoznačně vyřešeny, ale jedno lze s určitostí říci. A sice, že je tato místnost na spáru přiložena k východní věži. Zdivo mezi těmito dvěma objekty není provázáno, což ostatně značí v průjezdu zřetelně viditelná dilatační spára. Víme tedy, že prostor nepochází zcela určitě z první stavební fáze hradu. Jan Muk se ve stavebně-historickém průzkumu domnívá, že tato prostora vznikla přistavěním do volné plochy nádvoří stejně tak, jako kaple na hradě Kost. Této úvaze by nasvědčoval pouze půdorys přízemí budov seskupených kolem III. Tato poznámka o současné výstavbě je čirou hypotézou, kterou nelze za dnešního stavu poznání vyvrátit ani spolehlivě prokázat. 394 MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 115. 393

95

nádvoří. Na severní straně v severovýchodním koutu Horního hradu byl situován jeden z nejstarších paláců, ke kterému se právě z jihu přimykala věž stojící v čele hradu. V půdorysném řezu v místech přízemí se pak budova tzv. Románské komory opravdu jeví jako přiložená k nádvorní straně paláce a věže. 395 Otázkou tedy je, kdy byla celková zástavba této části Horního hradu pohlcena do budovy tzv. Starého paláce, který se dnes pohledově prezentuje jako nejvyšší hmota Horního hradu, přičemž již tak jej zachycuje obraz Dělení růží, který je nejstarším ikonografickým pramenem, ze kterého lze rekonstruovat jižní a západní průčelí Horního hradu. 396 O tom nás zpravují tři gotická okna v nejvyšším podlaží orientovaná západním směrem. Ostění je mírně okosené, původně byl v každém okně ještě kamenný kříž, který dnes ve všech zcela chybí. Výstavba tohoto tzv. Starého paláce jistojistě musela být hotova před rokem 1425, do kterého je datována věž vzniknuvší nad presbytářem kaple sv. Jiří. 397 Zdivo paláce a věže je totiž v místě společného styku zdvojené. To naznačuje i odlišné řešení vstupních otvorů do kaple sv. Jiří. Jsou tu totiž dva oblouky odlišného vzhledu i původu. Ve zdivu paláce je vylámán vchod s lomeným obloukem, na který ze strany zdiva chórové věže zcela neorganicky přisedá průchozí arkáda. V těchto místech tak jistě dochází ke styku dvou stavebních etap. Případná sondáž by mohla naše závěry pouze potvrdit. Zda tato prostora byla sakrálního či profánního charakteru, nelze s jistotou určit. Doposud nebyly prováděny systematické sondy, které by potvrdily přítomnost případných nástěnných maleb nebo konsekračních křížů. Reprezentační prostory se nacházely od počátku existence Horního hradu zřejmě v prostoru jižního paláce (předtím v některém z drobných severních paláců, které ovšem nenabízely dostatek prostoru pro velkorysá řešení), po Oldřichových přestavbách českokrumlovského zámku a sjednocení zástavby v místech IV. nádvoří na sklonku 20. let 15. století, kdy vznikla kolem nádvoří tři křídla paláce na starších

Tak je prezentována i na hmotové rekonstrukci českokrumlovského hradu od Miroslava Plačka, která je uveřejněná v knize Páni z Rožmberka 1250-1520. Jižní Čechy ve středověku – kulturněhistorický obraz šlechtického dominia ve středověkých Čechách od autorské dvojice Roman Lavička – Robert Šimůnek (citace v pozn. 9). Nutno říci, že její autor zřejmě neměl k dispozici ani přesný půdorys hradu, neboť je zde mnoho dispozičních chyb. 396 GERSDORFOVÁ 2009 (pozn. 45) 49-53. 397 Takto bylo datováno zhlaví trámu nalezené v torzu věže v půdních prostorách zámku. Dendrochronologická datace umožní určit s jistotou pouze rok skácení stavebního dřeva. Proto je nutno uvažovat, že toto datum je pouze datací post quem. 395

96

základech, 398 se reprezentační prostory nacházely na severní straně nádvoří, na což navázala i další tradice (tzv. Jelení, dnes Maškarní sál a Zrcadlový sál). 399 Dnešní vstup do tzv. Románské komory není původní. Vede z průjezdu mezi II. a III. nádvoří, po schodech, které stoupají podél skalního výchozu a posléze se stáčí do východní čelní věže hradu. Odtud nás vede úzká křivolaká chodba vytesaná do přízemního, původně zřejmě plného zdiva věže, a odtud konečně ústí vstup do klenuté síně. Do místnosti se dnes vchází od východu dodatečným průchodem, který je segmentově zaklenutý. Díky dalšímu vstupu ze západu je místnost průchozí. Původní vstup, který je zaznamenaný na starší plánové dokumentaci, 400 vedl do místnosti od severu. I když je dnes zazděn, omítka zřetelně dává najevo, co se pod ní skrývá. 401 Stavebně-historický průzkum z druhého desetiletí 20. století označuje zazdívku vstupu jako renesanční z let 1545 - 1626. 402 Místnost tedy nebyla přístupná přímo z nádvoří, či z průjezdu, jak je tomu dnes, ale skrze severní palác. Pokud by se jednalo o reprezentační prostoru, čekali bychom méně komplikovaný vstup. Navíc svými rozměry by tato místnost odpovídala spíše komorním setkáním, než veřejné prezentaci rožmberského vladaře. Jak nabízí Jan Muk ve stavebně-historickém průzkumu Horního hradu, mohl ve vazbě na širší východní lunetu, tedy v místech dnešního vstupu, navazovat oltářní prostor, který mohl být zahloubený do mohutného zdiva od východu přiléhající věže. „Pro oltářní prostor by svědčil rám zachovaný na levé straně lunety, profil sbíhající od patky záklenku do úrovně 110cm nad dlažbou. Hypotéza o sakrálním prostoru by zřejmě byla ověřitelná hloubkovým průzkumem. 403 Je-li oprávněna, potom by do místa dnešního schodiště měla původně prostupovat dlažba prostoru a její zbytky by mohly existovat pod schodišťovými

Trojkřídlému palácovému traktu seskupenému kolem IV. nádvoří předcházela původně zástavba na severní a jižní straně, dvě kamenné budovy a kuchyně na severní straně. Relikty těchto budov pohlcené sjednocující zástavbou je možné dodnes vysledovat v tzv. Václavských sklepích. Viz: GERSDORFOVÁ 2011 (pozn. 60) 8. 399 Toto by potvrzovaly i hromadné nálezy středověkých a renesančních kachlů promísené se zvířecími kostmi na severní straně hradu z roku 1918. Viz: Michal ERNÉE: Gotické kamnové kachle z hradu a zámku v Českém Krumlově, in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách (Supplementum 5), 2008, 6-7. 400 Uvádí jej Dobroslava Menclová. V 19. století, jak nás zpravuje F. A. Heber, byla v těchto prostorách kunstkomora, v plánech z roku 1842 je tato prostora označena jako Rüstkammer. 401 Případná sonda by mohla napovědět, z jaké strany se nachází kamenný portál, což by nám mohlo povědět více o určení místnosti, tj. odkud byl čekán návštěvník – viz: Michal RYKL: Přístup, nebo pobyt? K výpovědi orientace portálů, in: ZPP LXX, 2010, 400-405. 402 Tento stavebně- historický průzkum má povahu grafického vyhodnocení jednotlivých stavebních etap. Přesné datum vzniku tohoto vyhodnocení není známo, neboť plán není dochován v originálu. Více viz: Zlata GERSDORFOVÁ: Nejstarší stavebně historický průzkum tzv. Horního hradu v Českém Krumlově, in: Dějiny staveb XIII, 2012, 28-32. 403 Dosud nebyl proveden. 398

97

stupni. Snad i na bocích průchodu, zejména na levé straně, kde snad nebyl líc dodatečně přisekán. Zde by mohly existovat stopy původního stavu.“ 404 Právě rám zachovaný na levé straně lunety by zasluhoval více naší pozornosti. Drobnou sondou bylo zjištěno, že je kamenný, zcela bez zbytků historické polychromie a jak se ze zachované části zdá, klenba jej respektuje, a tudíž sem nebyl vložen dodatečně. Rám není dochován v úplnosti, v dolní části byl odtesán - byl odstraněn navazující kamenný prvek. V celé délce niky až k podlaze však nemohl být rám doveden, neboť v tom případě by na něj reagoval skalní výchoz vlevo od niky, k čemuž ale nedošlo. Lze tedy říci, že nika byla prezentována společně s klenbou, její účel však není znám. Jednalo se ale o cílevědomý zásah do dispozice, protože kvůli jejímu zřízení musela být odtesána značná část zdiva západní zdi východní věže. Zřejmě druhotně potom nika posloužila k proražení nového vstupu.405 Bohužel i písemné prameny, které by nám mohly prozradit více o určení této místnosti, prakticky mlčí. V žádných známých dokumentech není tato místnost označena jako sakrální prostor; pokud je někde uvedena,

je označena jako

místnost

světská

„Profangemach,“ 406 nebo je pojmenována zcela běžnými dobovými výrazy, které však nevypovídají nic o jejím bližším určení ve funkci sakrálního prostoru. Celý prostor by si zasloužil sondážní průzkum, který by pomohl ověřit původní komunikaci, ale i existenci případných maleb a tím i případnou funkci prostoru. Dnes je prostor prezentován v naprosto neutrální formě bílého vápenného nátěru, který pokrývá žebra, veškeré klenební prvky i střední sloup. Existence výmalby skrývající se pod novodobými vrstvami se jeví jako více než pravděpodobná a to zejména v souvislosti se zachovanou malovanou paspartou exteriéru gotického okna, které místnost osvětluje od jihu. Toto okno je dnes prezentováno pouze jako fragment, neboť bylo částečně zakryto renesanční klenbou a to v roce 1577, kdy probíhala přestavba průjezdu vedoucího na III. nádvoří. V této době bylo nově řešeno i jižní okno místnosti, které bylo vybaveno kamennou stuhovou renesanční šambránou. Okno je dnes zaskleno neogotickými okenními křídly s vitrážemi. Dřevěný rám okna je vytvarován do tří překrývajících se lomených oblouků, v jejichž horní části jsou zasazeny vitráže s motivy erbů a vítkovských růží. Na levém okenním křídle (východní) je na bílém

404

MUK / LANCINGER 1991 (pozn. 55) 115-116. Stavebně-historický průzkum z druhého desetiletí 20. století tyto úpravy datuje do doby posledních pánů z Růže a následné správy české komory (1545 – 1623). Odpovídalo by to výzkumům Mgr. Anny Kubíkové o přestavbách českokrumlovského hradu – viz: KUBÍKOVÁ 1993 (pozn. 340) 376. 406 Emil von HARTENTHAL: Kurze Baugeschichte des Schlosses Krumau, Blatt 2 (uloženo v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 187). 405

98

podkladu v rostlinném orámování v barvách hnědozlaté, tmavě zelené a růžové český znak, tj. štít pod korunou se stříbrným dvouocasým lvem na červeném poli. Po stranách štítu se vine zelený a žlutý listový motiv s uvedením letopočtu 1489 (číslice rozděleny symetricky po stranách štítu). V oblouku je vyvedena žlutá růžice s vínovým středem na fialovém podkladu. Zbylé místo vyplňují dvě vínové tabulky. V pravém okenním křídle (západním) je čtvrcený erb, na jehož prvním a čtvrtém poli je černá kančí hlava na zlatém poli a v poli druhém a třetím je zlatý dvouocasý lev na modrém poli, což byl znak Lvů z Rožmitálu. Nad štítem je přilba s korunou a modrozlatými přikryvadly. Po stranách štítu jsou černé číslice 14 a 75. Nad erby v obloucích jsou vyvedeny pětilisté růžice odkazující zřejmě na jednotlivé větve Vítkovců, i když heraldicky vůbec neodpovídají – zleva (tj. od východu) část vínové růžice s modrým středem, ve špičce hrotitého oblouku nad znakem Českého království žlutá růžice s vínovým středem na fialovém podkladu, v meziprostoru vínová růžice se oranžovým středem na zeleném podkladu, ve špičce hrotitého oblouku nad erbem pánů z Rožmitálu modrá růže se žlutým středem na oranžovém podkladu a úplně vpravo část bílé růže se zeleným středem na zeleném podkladu. Tyto vitráže i přes uvedené letopočty jsou dílem historismu 19. století. Doba jejich vzniku je neznámá. Uvedené dva erby lze s největší pravděpodobností identifikovat jako erby manželského páru Jiříka z Poděbrad, českého krále a Johanky z Rožmitálu, jeho manželky, čemuž by odpovídala heraldická pozice erbů. Rok 1475 se může vztahovat k úmrtí české královny, k čemu se však váže rok 1489 a zda má nějakou přímou souvislost k Českému Krumlovu, se nepodařilo zjistit. 6.7. Datace tzv. Románské komory a malé rožmberské kaple Jak již bylo výše uvedeno, doposud panuje značná nejistota ohledně datování tzv. Románské komory a malé rožmberské kaple. Občas bývají řazeny do téže stavební etapy. 407 Výše byla uvedena možná východiska pro naše úvahy o dataci těchto prostor. Velmi cenným, ale doposud v této souvislosti přehlíženým pramenem je inventář cenností z roku 1418. Klíčem k interpretaci tohoto dokumentu je identifikace místností, které jsou v inventáři zmíněny jako místa uložení drahocenných předmětů. Tyto předměty byly deponovány na několika místech, protože jen relikviáře, monstrance, ornáty i knihy by se těžko do jedné místnosti vůbec vešly. Sám inventář výslovně zmiňuje dvě místa uložení – místnost klenutou nad branou a pak místnost klenutou poblíž vinného sklepa. Téměř s jistotou 407

PAVELEC / ŠNEJD 2010 (pozn. 302).

99

je možno tvrdit, že se jednalo o tzv. Románskou komoru a tzv. stříbrnici mezi třetím a čtvrtým nádvořím. To by tedy znamenalo, že klenba tzv. Románské komory pochází z doby před rokem 1418. 408 Z dlouhotrvající kontinuity užívání a účelu jednotlivých místností na zámku lze usuzovat, že tzv. Románská komora sloužila jako místnost trezorového charakteru, což je logické, byly-li v ní cennosti uloženy, jak z inventáře vyplývá. V dalších stoletích zde byla kunstkomora a sbírka rarit, popř. knihovna. Tomu odpovídá v podstatě i charakter uložených předmětů ze soupisu z roku 1418 (např. postříbřený roh jednorožce). Toto určení místnosti naznačuje i velmi komplikovaný vstup do síně, který vedl původně skrze severní palác. Zda se jednalo o prostoru sakrálního či profánního charakteru nelze za současného stavu říci. Intimnost a odloučenost prostoru od ostatních komunikací napovídá soukromějšímu charakteru místnosti a záměrnou izolaci. Robert Šimůnek se domnívá, že tato místnost je ona „stubella solite habitationis“ Oldřicha II. z Rožmberka, ve které byla Joštu z Rožmberka, generálnímu převorovi johanitského řádu, oznámena jeho volba na vratislavský biskupský stolec. 409 Ve svém textu přirovnává tuto místnost k prostoru, který sloužil individuální zbožnosti Jana Hasištejnského z Lobkovic v kadaňském klášteře františkánů. 410 V případě Českého Krumlova je však třeba být s tímto soudem opatrnější. V době, kdy se tato slavnost odehrála, tj. na jaře roku 1456, nabízel hrad prostory daleko reprezentativnější, než je tento. Dle popisu mělo jít o obyčejný pokoj; ač je Románská komora svou intimností a komunikační nedostupností blízko místu soukromému a navazuje na obytné místnosti tzv. Starého paláce, přece jen svým výtvarným uchopením to není místo obyčejné. Otázka ztotožnění místnosti, kterou si v abdikační listině z roku 1451 vymínil Oldřich II. z Rožmberka pro své pobyty na Krumlově 411 s místností, kde se odehrála tato slavnost, je dost pochybné. Znamenalo by to, že rožmberský vladař sídlil v nejméně přívětivé části Horního hradu, tj. severovýchodní části Starého paláce, a výhled z jeho oken vedl na severní stranu do parkánu. Z jiných zmínek víme, že byl Oldřich z Rožmberka zvyklý na komfort, o čemž svědčí jeho korespondence,

408

K tomu viz další text. ŠIMŮNEK 2010 (pozn. 41) 480-481. 410 Petr HLAVÁČEK: Nový Jeruzalém? Spirituální rozměr kadaňské rezidence Jana Hasištejnského z Lobkovic (†1517), in: Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ (ed.): Dvory a rezidence ve středověku, Praha 2006, 253-259. 411 Blažena RYNEŠOVÁ (ed.): Listář a listinář Oldřicha II. z Rožmberka IV. (1449-1469), č. 464, 326: „Item habitacione mea aut cubiculo, ne aliquis iacere permittatur, nec rebus meis aliquibus movere liceat, nisi is, cui ego comittam.“ 409

100

kdy si na hrad Maidštejn (tj. Dívčí Kámen), kde tehdy setrvával v nuceném exilu, nechává poslat kamnáře z Krumlova. 412 Kloníme se tedy k závěru, že Románská komora byla místností neveřejnou, která splňuje pojem sakrálního prostoru v širší definici, která byla vyřčena v rámci této práce. Jednalo se o místnost špatně dostupnou, bez návaznosti na hlavní komunikační osy Horního hradu či reprezentativní prostory. Místo mohlo sloužit soukromé zbožnosti, 413 nebo mohlo být pokladnicí, trezorem, místem pro uschování cenných předmětů, pročež tak sloužila a slouží prokazatelně od dob renesance v podstatě doposud. Kdy vznikl vlastní prostor, nelze zcela přesně určit. Jan Muk byl zajisté při svém uvažování o možné hradní kapli v těchto prostorách ovlivněn podobností polohy zámecké kaple na hradě Kost, která stojí volně na nádvoří bez návaznosti na další stavby a je také z nádvoří přístupná. Románská komora na Českém Krumlově však z nádvoří přístupná nebyla. Nachází se až ve výši prvního patra nad úrovní III. nádvoří a vstup do ní vedl skrze severní místnosti Starého paláce. Vše nasvědčuje tomu, že Románská komora vznikla v souvislosti se stavebním rozšířením původně malého paláce na severní straně Horního hradu, tedy byla zahrnuta v koncepci stavby mohutného paláce stojícího ve východním čele hradu (tzv. Starý palác). Místnost vznikla stavebně nejpozději za vlády Jindřicha III. z Rožmberka (tj. do r. 1412). Starý palác totiž vznikal za primárním účelem rozšíření obytných prostor v době, kdy ještě neexistovala sjednocená zástavba v místě IV. nádvoří (postavena ve 20. letech 15. století). V této době byla zamýšlena Románská komora zřejmě jako reprezentativní prostora, ale pro jaké účely, dnes již stěží zjistíme. Vznosnost klenby nás však nenechává na pochybách, že místnosti, pro niž byla určena, bylo věnováno více pozornosti než obyčejným obytným místnostem. Datace klenby v odborné literatuře značně kolísá. Estetický výraz sjednocení prostoru nás vede spíše na počátek 15. století, čemuž odpovídá i zaklenutí síně. V detailech a zejména technickém řešení lze blízkou analogii jmenovat v zaklenutí tzv. zimní kaple zasvěcené sv. Václavu (dříve sakristie) kostela sv. Víta v Českém Krumlově a stylově příbuznou je i klenba sakristie boletického kostela sv. Mikuláše. Vše vyvěrá z klenebního schématu presbytáře milevského kostela sv. Jiljí, který byl použit jako vzor pro výše uvedené stavby. 414 Zatímco klenební schéma kůru kostela milevského bylo věrně napodobeno při stavbě klenby List ze dne 16. 10. 1457. Orig. uložen: SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, I 7B beta 10. 413 Viz zcela neprokazatelná, ale o to více podnětná teorie PhDr. Jana Muka, která byla zde citována na str. 56, pozn. 211. 414 UBK I, č. 565, 156-157 412

101

presbytáře kostela českokrumlovského, odlišuje se vlastní technické řešení podobných kleneb sakristií v Boleticích a u kostela sv. Víta v Českém Krumlově. Toto řešení bylo zároveň použito i u Románské komory. Zajímavým detailem, který je na těchto třech klenbách shodný a který je odlišuje od jiných, je použití talířových svorníků v místě protínání jednotlivých žeber. Ztvárnění těchto svorníků je pak shodné u všech tří jmenovaných kleneb. Je tedy dobrou otázkou, zdali tyto tři klenby vznikly v jedné době a zdali je tento časový úsek shodný se zaklenutím presbytáře kostela sv. Víta, ke kterému došlo krátce po roce 1407, jak naznačuje dochovaná smlouva. Zatímco klenba svatovítského kůru věrně napodobuje svůj vzor, o skupině dalších tří staveb mající obdobné klenební schéma se to říci nedá. Zde šlo o nápodobu, ale zřejmě o nepochopení vzoru či estetickou variaci vzhledem k odlišnému materiálu žeber (terakota místo kamene). Všechny klenby (krom Románské komory) jsou datovány do raného 15. století a formální analýzou není důvod se nedomnívat, že by zaklenutá síň českokrumlovského hradu z této tradice výrazněji vybočovala, ostatně jako klenutou místnost ji zachycuje inventář z roku 1418 a stavební posloupnost budov východní části Horního hradu stanovuje jako datum ante quem maximálně rok 1425, kdy vznikla věž nad presbytářem hradní kaple sv. Jiří. Všímáme-li si datace výše uvedené skupiny kleneb, nemůže být v této souvislosti opomenuta klenba malé rožmberské kaple, která bývá do této skupiny též řazena. Není pochyb o tom, že i tato klenba náleží svým schématem do parléřovské tradice. Přeci jen se poučme z výše uvedených úvah o stáří klenby Románské komory a věnujme se spíše detailu než povšechnému srovnání klenebních vzorců, které byly používány od 70. let 14. století po dlouhá desetiletí. Při formální analýze ztvárnění konzol i svorníků lze jen konstatovat, že klenba malé rožmberské kaple není shodná s klenbami sakristií v Boleticích ani s výše uvedenými prostorami v Českém Krumlově. Navíc celý prostor působí daleko těžším dojmem, než výše zmíněné stavby; pokud bychom přijali dataci klenby do počátku 15. století, či dokonce později, předpokládali bychom daleko subtilnější provedení žeber klenby i zjemnění motivu konzol, které se objevuje ve shodné formě v kostele minoritů v Jindřichově Hradci, kde je vidět zřetelný posun a vývoj tohoto motivu. Jehlancové konzoly malé kaple jsou na bocích prolamovány motivy kružeb. Obdobný motiv je použit na konzolách ambitu kláštera augustiniánů v Třeboni a minoritů v Jindřichově Hradci, přičemž známe přesnější ukotvení těchto staveb v čase (1369-1380). 415 S obdobnými kružbovými konzolami, které spatřujeme v základním shodném tvaru v Českém Krumlově, Třeboni a Jindřichově Hradci, se lze setkat v presbytáři kostela sv. Jiří v Lubojatech, v kostele 415

KADLEC 2004 (pozn. 383) 69; SOMMER 2004 (pozn. 384) 113-128.

102

Nanebevzetí Panny Marie v Miličíně, v sakristii kostela sv. Mikuláše v Suchdole nad Lužnicí, v kostele sv. Markéty v Knínicích a takto bychom mohli pokračovat dále, přičemž všechny zmíněné stavby spadají do rozmezí let 1370-1390. Výstavba presbytáře prvně jmenované stavby, kde byly použity kružbové konzoly velmi podobné jihočeským, je v současné době po provedení operativního průzkumu spojeného s archivními rešeršemi kladena již do druhé čtvrtiny 14. století. 416 Tato datace pouze potvrzuje rozšíření a oblíbenost tohoto motivu, který nabýval postupně daleko složitějších forem, jak se o tom můžeme přesvědčit v klášterním kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Všechny výše uvedené stavby byly zaklenuty v 70. - 80. letech 14. století, tj. ve velmi krátkém intervalu. Jelikož většina jmenovaných staveb se nachází na rožmberském dominiu, pohybovali se v této době po jižních Čechách stavitelé i kameníci, pro něž by zaklenutí malé rožmberské kaple nebyl problém. Po stránce formální analýzy by datace klenby této malé kaple spadala do výše naznačeného horizontu. Zaklenutí tohoto prostoru po roce 1425 či dokonce po roce 1440 je příliš pozdní, nehledě na to, že zřejmě již v této době či nedlouho po té sloužila kaple spíše jako sakristie či rožmberský archiv. Uvedená datace do 70. či 80. let 14. století by pak odpovídala i dobovému kontextu osobní zbožnosti. 6.8 Soukromá oratoř (?) „na novém hradě“ Jako „nový hrad“ byly v pramenech v 70. letech 15. století označeny prostory nových palácových křídel, 417 která uzavřela IV. nádvoří a sjednotila tak výškovou úroveň na nádvořích Horního hradu. Celý tento blok tří palácových křídel vznikl jako monolit v jedné stavební fázi mezi lety 1428-1430, což prokázaly dendrochronologické expertizy dřevěných prvků lešenových kuláčů ve zdivu. Tato mohutná palácová křídla, která svou výší dosahovala pod parapety oken dnešního nejvyššího patra, pohltila ve svém fundamentu minimálně dvě jiné stavby, jejichž pozůstatky jsou dodnes zachovány ve zdivu nejhlubší úrovně tzv. Václavských sklepů v prostorách severního a jižního křídla. 418 Tyto dvě budovy, jejichž zdivo bylo pohlceno, byly zčásti obytného charakteru (o čemž svědčí zčásti zachované okenní niky se sedátky). Korunní římsa těchto dvou staveb Nálezová zpráva je zveřejněna v plném textovém rozsahu na internetu – viz Andrea ČEPLÁ: Lubojaty, farní kostel sv. Jiří. Nálezová situace v interiéru podvěží, http://www.lubojaty.cz/?p=1481, vyhledáno 22. 1. 2012. Výsledky byly prezentovány v roce 2011 na konferenci Dějiny staveb v Nečtinech. 417 UBK II, č. 344, 89. 418 Stavebně-historický průzkum identifikoval pouze stavbu na severní straně. Stavba na jihu byla objevena v roce 2009. Její identifikaci provedla autorka tohoto textu společně s Ing. Danielem Šnejdem. Více viz: GERSDORFOVÁ 2011 (pozn. 222) 8. 416

103

nedosahovala ani dnešní úrovně nádvoří, jak o tom svědčí obranné patro severní stavby, které je přibližně na střední úrovni tzv. Václavských sklepů. Tyto budovy spolu s kuchyní zde existovaly zřejmě již od 2. poloviny 14. století. Předpokládá se celkem brzké opevnění tohoto prostoru, neboť se zde nachází studna, jediný zdroj vody pro Horní hrad. Více o charakteru těchto budov nelze za současného stavu poznání říci. Po výstavbě monolitických palácových křídel se zde nacházely reprezentativní prostory, jejichž kontinuita trvá dodnes. Z tzv. abdikační listiny Oldřicha II., která popisuje zásluhy jeho vlády, se dozvídáme bližší informace o některých hradních prostorách. Z písemných pramenů vyplývá, že každý ze synů Oldřicha měl na hradě svou soukromou obytnou jednotku, ke které by mohla případně nějaká malá domácí kaple, nebo prostor pro privátní zbožnost náležet. Tyto úvahy může potvrzovat fragment hrotitého okna, který se nachází v místech pozdější renesanční kuchyně v první úrovni tzv. Václavských sklepů. Tyto prostory byly z hlediska středověké úrovně nádvoří přízemními, nebo lehce podúrovňové; z pohledu severní fasády se pak jedná o třetí nadzemní podlaží. Prostory ve stejné úrovni na jižní straně sloužily k obytným účelům; o tom nás zpravují dochovaná sedátka v okenních nikách, která jsou dodnes zachována v místnostech, které dnes slouží jako depozitáře Státního oblastního archivu Třeboň. Ostění tohoto fragmentu je zhotoveno z profilovaných terakotových částí. Jeho profilace se jeví jako shodná s hrotitým oknem tzv. Románské komory. Ovšem nutno říci, že není možné vyvozovat příliš dalekosáhlé závěry, neboť se jedná ve skutečnosti o profilaci velmi nevýraznou, terakotové prvky jsou prostě okosené s jemným vyžlabením, což není žádný příliš charakteristický prvek, na základě kterého by tyto prvky bylo možné spolehlivě datovat a dát tak do vzájemné korelace. Zároveň je nutno podotknout, že v Románské komoře nebyly provedeny žádné sondy, takže není jasné, zda je ostění gotického okna kamenné či terakotové. Říci definitivní závěry na tomto místě by bylo více než ukvapené. Tento problém je zde nastíněn hlavně proto, abychom si uvědomili, že hrad byl polyfunkčním objektem, který souběžně obýval nejen vladař rodu, jeho potomci, ale i jeho dvůr, urození hosté (pro něž byly vyhrazeny místnosti právě v tomto „novém hradě“) i četné služebnictvo. Takovéto malé obytné buňky v rámci hradních dispozic nebyly neobvyklé, větší pozornost se jim věnuje od doby provedení stavebně historického průzkumu hradu Kašperku Ing. Janem Anderlem, který na tuto problematiku více upozornil. Bylo by opravdu s podivem, kdyby se obdobný jev nevyskytoval i na hradě v Českém Krumlově. Také písemné prameny, které máme

104

k dispozici, 419 nasvědčují tomu, že podobným způsobem samostatných bytových jednotek byly utvářeny i prostory na Českém Krumlově. 420 A rozhodně nelze vyloučit, že by soukromé kaple či oratoře nepatřily k běžnému vybavení těchto prostor. 421

Viz kupříkladu UBK II, č. 336, 88. Zde velmi děkuji za konzultaci této problematiky Mgr. Anně Kubíkové, ředitelce českokrumlovské pobočky Státního oblastního archivu Třeboň. 421 Již ze 14. století je dochována listina, kdy žádá Anežka, vdova po rožmberském vladaři Joštovi II., o povolení sloužit v jejím domě mše u přenosného oltáře pro ni i její služebnictvo obého pohlaví. Viz: UBK I, č. 382, 111. 419 420

105

7. Město a hrad jako theatrum fidei Město jako theatrum fidei bylo v této práci představeno dvojím způsobem – ve své neměnné stálosti a podobě, jaké mu vtiskl jeho architekt v intencích dobových představ a zvyklostí, které uchovává jeho půdorys, a v podobě jeviště liturgických slavností, kdy jednotlivé sakrální prostory hrají svou aktivní roli. Nešlo však pouze o rovinu utilitární. Rožmberkové usilovali o povznesení svého města a současně o zdůraznění jeho úlohy v sakrální legitimizaci vlastní moci. Koncept, který aplikovali, nebyl ničím jiným, než cíleným napodobením jednoho ze signifikantních výrazových prostředků reprezentace císaře Karla IV. v jeho rezidenčním městě, které se tímto zařadilo k nejvýznamnějším poutním místům západního křesťanstva, jako město, kde zároveň sídlil nejvyšší představitel světské moci středověku. Slavnost ukazování ostatků ve svátek Božího Těla byla prvoplánově obdobou pražských novoměstských slavností, které též představovaly vrchol liturgického kalendáře. Přesto se jejich charakter vzhledem ke slavnostem Karlovým v mnohém lišil. Je-li snad příliš troufalé srovnávat rožmberský Český Krumlov a jeho slavnosti s pražskými, můžeme namítnout, že je zde několik paralel. V prvé řadě je to hlavně prostor onoho theatra fidei, kde se odehrával děj slavnosti. Bylo to primárně město, které bylo pevně svázáno svou ideou s odrazem Nebeského Jeruzaléma a pozemské obce civitas. V případě Prahy, resp. Nového Města pražského a Českého Krumlova však o mnoho podobnosti mluvit nemůžeme. Zatímco v případě Prahy bylo Nové Město koncipováno již s ohledem na konání slavnosti422 a bylo založeno zcela plánovaně, čímž mohl vzniknout jednotný urbanistický koncept, v případě Českého Krumlova se naskýtá situace jiná. Máme před sebou sídelní aglomeraci, která zde byla ještě dříve, než přišel architekt (lokátor). Sám urbanismus města se přizpůsobil trase staré obchodní stezky, která se vinula od Horní Brány přes úžinu vedoucí na poloostrov, kde se dnes rozkládá staré město, poté směřovala k brodu pod hradem a stoupala skrz latrán z města ven. 423 Petr I. z Rožmberka, který je v pramenech označován jako zakladatel, během jehož vlády se sídelní aglomerace proměnila ve vrcholně středověké město, avšak Českému Krumlovu mohl vtisknout již jen značně omezeně pečeť své vlády, neboť jeho realizace byly závislé na starším vymezení prostoru, které bylo dáno

Klára BENEŠOVSKÁ: Emauzy a Nové Město pražské: otázka architekta, in: Klára Benešovská / Kateřina Kubínová (edd.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy, Praha 2007, 77-92; Otavský 2007 (pozn. 162) 63-64; Vilém LORENC: Das Prag Karls IV. Die Prager Neustadt, Stuttgart, 1982, 41-57. 423 VESELÝ 2010 (pozn. 92) 101-130. 422

106

činností pánů z Krumlova, kteří městu vládli do roku 1302. Za prvních Rožmberků město získalo hlavně své duchovní dominanty – nový farní kostel, klášter a špitál. V případě srovnání klášterů máme před sebou dva konventy zcela odlišných řeholí, které však hrály během slavností podobnou roli. V obou případech byly ambity, které jinak patří k uzavřené klauzuře, během slavností volně přístupné veřejnosti. 424 U pražského kláštera Na

Slovanech

se

tak

dlouho

předpokládalo

na

základě

rukopisu

popisujícího

českokrumlovské slavnosti, což potvrzuje nejen ikonografický program cyklu nástěnných maleb, který s programem ukazování ostatků bezprostředně souvisí, ale i nález popisu tohoto typologického cyklu v ambitu emauzského kláštera z poznámek jakéhosi švédského studenta Karlovy univerzity. 425

Máme však před sebou dva kláštery založené na zcela odlišném

funkčním uspořádání i ze zcela odlišných pohnutek. Zatímco uvedení minoritů a klarisek do rezidenčního města Krumlova kopírovalo dobový model obliby mendikantských řádů, obzvláště minoritů a souviselo s dobudováním sociální sítě města, klášter Na Slovanech už vzhledem k neobvyklé liturgii stvrzoval legitimitu vládnoucí dynastie Lucemburků ve vztahu k Přemyslovcům, právě díky odkazu na kulturotvorný element české společnosti – tj. slovanský jazyk. Vnitřní výzdoba chodeb ambitu přístupného ve svátek poutníkům předávala informace o sepětí viděného s dějinami spásy lidstva a dávala ukazovaným ostatkům dějinný rámec. Ačkoli bychom něco podobného mohli očekávat i v Českém Krumlově, restaurátorské průzkumy ambitu neodhalily žádnou souvislou výmalbu ze 14. století. 426 V ambitu se nachází několik nástěnných maleb ve značně fragmentárním stavu a je těžké je vůbec nějak přesněji datovat. Na východní stěně dvoulodí severního křídla se nachází tři postavy světic v obdélných polích s červeným pozadím. Oproti tomuto je celkem monumentální obraz vymalován ve střední části západního křídla ambitu, který v redukované formě představuje Poslední soud v podání ikonografického typu déesis. Centrem výjevu je Kristus v mandorle, po jehož pravici klečí Panna Maria. Po levici Kristově se zřejmě nacházel sv. Jan Křtitel (obraz je narušen vložením pozdně gotické klenby). V levé dolní části obrazu jsou fragmenty postav vstávajících z hrobů. V horní části jsou dva erby, které by snad mohly více napovědět k přesnější dataci malby, ale jejich identifikace není bezproblémová. 427 Celkově však 424

OPAČIĆ 2007 (pozn. 148) 47. Objev zveřejnila Margarette ANDERSON-SCHMITT: Eine mittelalterliche Beschreibung der Fresken im Emauskloster zu Prag, in: Umění XLIII, 1995, 224-231. 426 Karel STRETTI: Zpráva o orientačním průzkumu maleb v ambitu kláštera řádu křížovníků v Českém Krumlově, Praha 1999, rkp. Uloženo v archivu NPÚ ú.o.p. v Českých Budějovicích, AČ 2193. 427 Anna Kubíková erby identifikuje jako erb Petra I. z Rožmberka a jeho manželky Kateřiny, která se svými syny klášter založila. Na základě identifikace levého erbu paní Kateřině přisuzuje původ z rodu Pruschenků, ač žádné dobové prameny tuto úvahu nepotvrzují – viz: Anna KUBÍKOVÁ: K původu druhé manželky Petra I. 425

107

dochované fragmenty nevypovídají nic o možném tematickém cyklu maleb, které by mohly mít se slavnostmi nějakou souvislost. Jak dokládá obraz Posledního soudu, byla zde zastoupena především rožmberská vrchnost, jako štědří ochránci kláštera. Řada odpustkových listin, která se váže k sakrálním prostorům českokrumlovského hradu, může navozovat pocit, že zde byly uloženy ostatky, které byly adorovány rožmberským vladařem. Jako klíčový dokument pro interpretaci funkce jednotlivých sakrálních prostor na českokrumlovském hradě se v této souvislosti ukázal inventář z roku 1418. Identifikací prostor, ve kterých byly soubory předmětů deponovány, se podařilo datovat tzv. Románskou komoru, která sloužila jako místnost trezorového charakteru pro uložení svátostin a liturgických předmětů včetně drahocenných předmětů nejrůznějších charakteru (šperků, nádobí i rarit). Malá kaple byla zamýšlena zřejmě vzhledem ke svým skromným rozměrům jako tiché místo pro osobní kontemplaci. Pokud velká kaple sv. Jiří byla otevřena zbožným návštěvníkům a byly zde uloženy relikvie Kristova umučení, pro které byly udělovány odpustky, jak víme z písemných pramenů, byla tato malá kaple vnímána jako místo soukromé. Kaple mohla sloužit zároveň i jako sakristie. Jako obdobný případ můžeme jmenovat královský hrad Zvíkov, kde je ke kapli připojena sakristie, která je též konsekrovaným prostorem, což je i českokrumlovský případ. Zde je zřejmě malá kaple zasvěcená sv. Kateřině, i když dle kanonického práva soukromá kaple nemusí mít patrocinium. 428 Ohledně liturgického provozu nemáme přímých zpráv, které by se vázaly k malé kapli či kapli sv. Jiří (až na ojedinělé výjimky). 429 Zatímco malá rožmberská kaple byla místem s omezeným přístupem, zdá se, že kaple sv. Jiří byla zapojena do liturgických slavností církevního roku. Odpustky, které se ke kapli vázaly, se vztahovaly nejen k pašijovým relikviím ukazovaným v oktáv svátku Božího Těla, které byly uloženy právě zde, ale i k dalším relikviím (ostatky sv. Kalixta) a zřejmě i k pobožnosti před „pulchro opere imago virginis Marie gloriose“. 430

z Rožmberka, paní Kateřiny, in: Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka I, Praha 2007. Dle výzkumu autorky tohoto textu se jedná nejspíše o erby Elišky z Rožmberka a jejího manžela Jindřicha Prüschenka z Hardeggu. 428 UBKB I, č. 78, 14-15. Orig. uložen v SOA Třeboň, Velkostatek Český Krumlov, I 3 K alfa 2. Problémem zde zůstává jednotné číslo „capella“ v latinském originálním textu. Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o odpověď pražského arcibiskupství, které nebylo do detailu obeznámeno s krumlovskou situací, se může jednat o chybu. Originální žádost Kateřiny Rožmberské se nepodařilo dohledat. 429 UBK I, č. 588, 163. 430 UBK I, č. 478, 137.

108

Zda se jednalo opravdu o sochu krumlovské madony, je otázkou. Někteří badatelé se domnívají, že se jednalo o obraz. 431 Není to nemožné vzhledem ke skutečnosti, že v kapli sv. Jiří, ke které se váže ona odpustková listina Václava Králíka z Buřenic, výše zmiňovaná, je doložen v inventářích z roku 1674 a potom opakovaně v inventářích z let 1752-1779 obraz madony mezi sv. Bartolomějem a sv. Markétou, dnes známý jako tzv. Protivínská deska. 432 Jeho původní umístění jest otázkou. Autorem tohoto obrazu byl s největší pravděpodobností velmi blízký spolupracovník Mistra Třeboňského oltáře, což pouze dokládá duchovní tvářnost rožmberského dvora, kde se pěstovalo niterné osobní prožívání zbožnosti v duchu devotio moderna. Samozřejmě ztotožnění tzv. Protivínské desky s nám neznámým překrásným dílem zobrazení Marie Panny zmiňovaného v odpustkové listině je samozřejmě nanejvýše diskutabilní. Jak však ukázala nedávná výstava Rožmberkové – rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, 433 bylo rožmberské dominium v této době plné vynikajících uměleckých děl a zároveň na počátku 15. století sílil mariánský kult. 434 Objednavatelem skvostné sochy krumlovské madony (a zřejmě i tzv. Protivínské desky i jiných překrásných děl prezentovaných na souborné rožmberské výstavě) byl s nejvyšší pravděpodobností Jindřich III. z Rožmberka, který byl navázán na nejvyšší špičky pražského dvora, jak tomu velela tradice jednoho z nejváženějších rodů v Českém království. Není bez zajímavosti, že i smlouva o přestavbu svatovítského kostela v Českém Krumlově byla v pozadí ovlivněna těmito skutečnostmi, neboť v případě, že by sjednaný stavitel práci nedokončil, měl závazku dostát jeho bratr Kříž, který zde byl uveden jako stavitel antiochijského patriarchy Václava Králíka z Buřenic. Jindřich III. z Rožmberka, jak bylo konstatováno výše, inicioval s nejvyšší pravděpodobností i stavbu (či zaklenutí) tzv. Románské komory. Stavební úpravy mohly být daleko rozsáhlejší i v areálu celého hradu, ale dnes je zcela nemožné je blíže popsat, neboť stavební úpravy se děly v celém areálu v podstatě nepřetržitě. Právě v 90. letech a na přelomu 14. století bylo vydáno nejvíce odpustkových listin a to jak ve srovnání s obdobím předchozím, tak i posléze následujícím, srovnáváme-li písemný materiál vzniklý do husitských válek. Zřejmě v době vlády Jindřicha III. byl napsán též onen záznam do nekrologia minoritského kláštera, který nám zachoval popis průběhu slavností ukazování

431

SCHWARZMEIER 1929 (pozn. 5) 65. Zde další odkazy. Jan ROYT: Mistr Třeboňského oltáře, in: Jaroslav PÁNEK / Martin GAŽI (edd.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, Praha 2011, 476. 433 Viz výstavní katalog: PÁNEK Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011 434 KUTHAN / ROYT (pozn. 133) 446. 432

109

ostatků. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že tradici každoročních slavností založil až Jindřich III., avšak slavnosti tohoto druhu se v Českém Krumlově konaly nejpozději ve druhé polovině 50. let 14. století. Nezvykle vysoký počet sakrálních prostorů na českokrumlovském hradě může vést k nejrůznějším úvahám. Při interpretaci jejich vzájemných vztahů i funkce jich samotných by v mnohém mohl napovědět jejich liturgický provoz. Bohužel k plné rekonstrukci tohoto jevu nelze přistoupit vzhledem k torzovitě dochované pramenné základně, čehož lze pouze litovat. Důvody uložení relikvií ve zdech Horního hradu v Českém Krumlově shledáváme jako zcela pragmatické – tj. prvotně ochrana cenných relikviářů před zcizením, neboť cesta z okolních klášterů Svaté Koruny, Vyššího Brodu či Třeboně nebyla dozajista v tehdejších podmínkách nijak bezpečnou, přičemž šlo o předměty nedozírné hodnoty. V druhé linii, a to jako neméně důležitou, je nutno zvážit vlastní reprezentaci rožmberského vladaře, který otevřením hradní kaple v den jejího vysvěcení (tedy 23. 4.?) pro zbožné věřící demonstroval své postavení a v očích lidu se snažil legitimizovat své postavení jako jeho vládce z Boží milosti. Dá se říci, že husitskými válkami skončila v Českém Krumlově tradice okázalých církevních slavností, na kterou se podařilo navázat až v době barokní. Slavnosti ukazování ostatků Kristova umučení nebyly v plném lesku již nikdy obnoveny a také osud mnoha relikvií pro nás zůstává dodnes záhadou. Tím pohasl i veřejný život v kapli sv. Jiří, která zřejmě sloužila po přestavbě již jen hradnímu osazenstvu, malá rožmberská kaple sv. Kateřiny (?) byla využívána především jako archiv a sakristie a funkce tzv. Románské komory jako místnosti trezorového charakteru se v podstatě nezměnila doposud.

110

8. Prameny a literatura 8.1 Seznam zkratek AČ

Archiv český

AČas

Archivní časpopis

AR

Archeologické rozhledy

CB

Castellologica bohemica

CIC

Corpus iuris canonici

ČČH

Český časopis historický

ČČM

Časopis Českého muzea

ČSPS

Časopis Společnosti přátel starožitností

DS

Dějiny staveb

FRA

Fontes rerum austriacarum

JSH

Jihočeský sborník historický

MaVP

Muzejní a vlastivědná práce

MBV

Monumenta Vaticana res gestas Bohemia

OH

Opera historica

PP

Průzkumy památek

RBM

Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae

SAP

Sborník archivních prací

UBK

Urkundenbuch der Stadt Krumau

UBLoE

Urkundenbuch des Landes ob der Enns

ZPP

Zprávy památkové péče

111

8.2 Prameny nevydané

Archiv cisterciáckého kláštera Vyšší Brod Archiv cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, sg. 1354 X 05

Národní knihovna Praha rkp. XIV B 15 Státní oblastní archiv Třeboň SOA Třeboň, Cizí rody-registratura z Rožmberka, fasc. 27 Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov Sbírka rukopisů č. 187: Emil von Hartenthal: Kurze Baugeschichte des Schlosses Krumau, 1912 Sbírka rukopisů č. 188: Theodor Wagner: Das Schloß Krumau. Kurze baugeschichtliche Studie, nedatovaný rkp. Velkostatek Český Krumlov, I A beta 538a-f Velkostatek Český Krumlov, I 7 B beta 3 Velkostatek Český Krumlov, I 5 AS 2 Velkostatek Český Krumlov, I 3 K alfa 2 Velkostatek Český Krumlov, I 3K beta 7e Velkostatek Český Krumlov, I 7 I 2, fol. 508-522 8.3 Prameny vydané • AUGUSTINUS Aurelius: De civitate Dei. O boží obci knih XXII, Praha 2007 • AUGUSTINUS Aurelius: De ordine (=Corpus Christianorum XXXII), Turnhout 1962 • Bible kralická. Písmo svaté Starého a Nového zákona podle posledního vydání z roku 1613, Praha 20104 • BLÁHOVÁ Marie (ed.): Kroniky doby Karla IV., Praha 1987 • BŘEZAN Václav (ed. PÁNEK Jaroslav): Životy posledních Rožmberků I, Praha 1985 • z BŘEZOVÉ Václav Vavřinec (ed. BLÁHOVÁ Marie): Husitská kronika, Praha 1979 • ERBEN Karel Jaromír (ed.): Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae I, Praha 1855 112

• EMLER Josef (ed.): Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae II, Praha 1882 •

EMLER Josef (ed.): Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae IV, Praha 1892

•

von LIECHTENSTEIN Ulrich (ed. LACHMANN Karl): Vrouwen Dienest, Berlin 1841

•

KALOUSEK Josef (ed.): Archiv český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích XXI, Praha 1903

•

KLIMESCH

Johann

(ed.):

Urkunden-

und

Regestenbuch

des

ehemaligen

Klarissinnenklosters in Krummau, Prag 1904 •

KLIMESCH Matthäus (ed.): Norbert Heermann´s Rosenberg´sche Chronik, Prag 1897

•

KUBÍKOVÁ Anna (ed.): Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana, České Budějovice 2005

•

MAREŠ František (ed.): Popravčí kniha pánův z Rožmberka, Praha 1878

•

NOVÁK Jan Bedřich (ed.): Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas II, Acta Innocentii VI, Praha 1907

•

ORIGENES: De oratione (=Bibliothek der Kirchenväter I/48, München 1926

•

PANGERL Matthias (ed.): Urkundenbuch des Zisterzienserstiftes B. Mariae Virginae zu Hohenfurt in Böhmen (=Fontes rerum austriacarum XXIII), Wien 1865

• PANGERL Matthias (ed.):

Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes

Goldenkron in Böhmen (=Fontes rerum Austriacarum 2. Diplomataria et acta XXXVII), Wien 1872

PLATON: Timaios. Kritias 3 (=Platónovy dialogy XVII),

Praha 2003 • RYNEŠOVÁ Blažena (ed.): Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka I-IV, Praha 19291954 • SCHMIDT Valentin/ PICHA Alois (edd.): Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen I-II, Praha 1908-1910 3 • Urkundenbuch des Landes ob der Enns III, Wien 1862 • ŠIMEK František / KAŇÁK Miloslav (edd.): Staré letopisy české, Praha 1959 150 • Corpus iuris canonici, http://www.vatican.va/archive/cdc/index_ge.htm, vyhledáno 20.6.2012

113

8.4 Restaurátorské zprávy a stavebně-historické průzkumy Archiv Národního památkového ústavu ú.o.p. v Českých Budějovicích • BRABEC Jan / HOFTICHOVÁ Petra / ŠPALE Václav: Rožmberk nad Vltavou – Horní hrad. Doplňující stavebně historický průzkum a základní orientační restaurátorský průzkum, Praha 2006 • ERNÉE Michal / MILITKÝ Jan / NOVÁČEK Karel: Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu v areálu SHZ Český Krumlov, České Budějovice 1995 • LANCINGER Luboš / MUK Jan / ŠIMKOVÁ Daniela: Český Krumlov. Stavebně historický průzkum areálu zámku čp. 59 Hrádek, Praha 1990 • LANCINGER Luboš / MUK Jan / ŠIMKOVÁ Daniela: Český Krumlov. Stavebně historický průzkum areálu zámku SOA a zámecké knihovna, Praha 1990 • MUK Jan: Český Krumlov - čp. 161, 162, hloubkový průzkum průčelí, Praha 1991. • MUK Jan / LANCINGER Luboš: Český Krumlov. Stavebně historický průzkum – Horní hrad, Praha 1991 • MUK Jan / VILÍMKOVÁ Milada: Stavebně historický průzkum hradu Rožmberk. Dolní hrad, Praha 1978 • MÜLLER Jan: Kostel sv. Víta v Českém Krumlově. Restaurátorský průzkum, Praha 1987 • MÜLLER Jan / HOFTICHOVÁ Jana: Český Krumlov. Restaurátorský průzkum – Hrádek s věží, Praha 1989 • NOVOTNÝ Josef / NOVOTNÝ Petr: Český Krumlov Horní hrad – kaple (sakristie). Průzkum a zjištění nástropních a nástěnných maleb, Český Krumlov 2005 • PAVELEC Petr / ŠNEJD Daniel: Český Krumlov. Hrádek čp. 59. Doplňkový stavebně historický průzkum, Český Krumlov 2010

114

8.5 Literatura • BANACH Jerzy: Einführung in die Erforschung ikonographischer Quellen zur Baugeschichte und Urbanistik, in: Angelika Marsch / Eckhardt Jäger (edd.): Lüneburger Beiträge zur Vedutenforschung II, Lüneburg 2001, 11-19 • BANDMANN Günter: Mittelalterliche Architektur als Bedeutungsträger, Berlin 1951 • BANDMANN Günter: Early Medieval Architecture as Bearer of Meaning, New York 2005 • BAREŠ Petr et al.: Karlštejn a jeho místo v dějinách a kultuře, Praha 2010 • BAUEROVÁ

Anna:

Kostel

sv.

Mikuláše

v Boleticích,

http://www.ckrumlov.info/docs/cz/atr15.xml, vyhledáno 7.3.2012 • BEYER Franz Heinrich: Geheiligte Räume – Theologie, Geschichte und Symbolik des Kirchengebäudes, Darmstadt 2011 • BENEŠOVSKÁ Klára: Imitatio Romae. Karel IV. a Řím, Praha 2006 • BENEŠOVSKÁ Klára: Emauzy a Nové Město pražské: otázka architekta, in: Klára Benešovská / Kateřina Kubínová (edd.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy, Praha 2007, 77-92 • BÖHME Horst Wolfgang (ed.): Burgen in Mitteleuropa I-II, Stuttgart 1999 • BOK Václav / Anna KUBÍKOVÁ: Popis Voka z Rožmberka ve skladbě Fürstenbuch vídeňského měšťana Janse Enikela, in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, 79 • BOKOVÁ Hildegard: Ein Denkmal kirchlichen Gebrauchsliteratur des 14. Jahrhundert aus Krumau, in: Acta universitatis Carolinae III. Germanistica Pragensia XI, 1993, 3543 • BRYCH Vladimír / RENDEK Jan: České hrady a zámky, Praha 2006 • BÜNZ Enno: Kapelle, in: PARAVICINI Werner (ed.): Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich. Bilder und Begriffe, Ostfildern 2005 • BUKOLSKÁ Eva: Veduty na českých portrétech 16. a počátku 17. století, in: Umění XXXI, 1985, 517-518 • BŮŽEK Václav et al.: Světy posledních Rožmberků, Praha 2011 • ČAPEK František Miroslav: Český Krumlov. Studie kulturně historická a slovozpytná. Vznik, osazení, pojmenování a děj, České Budějovice 1910 • ČECHOVÁ Lucie: Středověká nástěnná malba v hradních kaplích v Čechách (diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy), Praha 2010 115

• ČECHURA Jaroslav: Patrová kaple a nejstarší část kláštera ve Vyšším Brodě, in: Umění XXXI, 1983, 317-333 • ČEPLÁ Andrea: Lubojaty, farní kostel sv. Jiří. Nálezová situace v interiéru podvěží, http://www.lubojaty.cz/?p=1481, vyhledáno 22. 1. 2012 • DENKSTEIN Vladimír / MATOUŠ František: Jihočeská gotika, Praha 1953 • DOHNALOVÁ Petra: Sakrální prostory moravských hradů (diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity), Brno 2006 •

DURACH Felix: Das Verhältnis der mittelalterlichen Bauhütten

zur Geometrie,

Stuttgart 1928 •

DURDÍK Tomáš: Encyklopedie českých hradů, Praha 20055

•

DURDÍK Tomáš: Die Kastellburgen des 13. Jahrhunderts in Mitteleuropa, Praha 1994

•

DURDÍK Tomáš: Die Kapellen böhmischer hochmittelalterlichen Burgen, in: Barbara Schock-Werner (ed.): Burg- und Schlosskapellen (=Burgen und Schlösser. Veröffentlichungen der Deutschen Burgenverinigung. Sonderreihe B/III), Stuttgart 1995, 21-30

•

DURDÍK Tomáš: Hrady na Malši, Praha 2008

•

DURDÍK Tomáš / BOLINA Pavel: Kaple vrcholně středověkých hradů, in: Castellologica bohemica II, Praha 1991, 9-22

•

DURDÍK Tomáš / BOLINA Pavel: Středověké hrady v Čechách a na Moravě, Praha 2001

•

DURDÍK Tomáš / GOTTFRIED Libor / HORYNOVÁ Milada / ÚLOVEC Jiří: Výběrová bibliografie hradu Karlštejna, in: Castellologica bohemica V, Praha 1996, 363-370

•

DVOŘÁK František et al.: Český Krumlov, jeho život a umělecký a růst, Praha 1948

•

ECO Umberto: Umění a krása ve středověké estetice, Praha 20072

• EFFENBERKOVÁ Petra: Záchranný archeologický výzkum v Masné ulici v Českém Krumlově, in: Arecheologické výzkumy v jižních Čechách XVI, 2003, 221-237 • EHM Josef / JELÍNEK Jaroslav / WAGNER Jaroslav: Československé hrady a zámky, Praha 1972 • ERNÉE Michal: Archeologické výzkumy v historickém jádru Českého Krumlova v roce 1994, in: Archeologické rozhledy XLVII, 1995, 455-458 • ERNÉE Michal: Gotické kamnové kachle z hradu a zámku v Českém Krumlově, in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách XXI (Supplementum 5), 2008

116

• ERNÉE Michal / GABRIEL František: Český Krumlov, Radniční ul. čp. 29. Informace o výsledcích zjišťovacího archeologického výzkumu, in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách XIV, 2001, 269-274 • ERNÉE Michal / NOVÁČEK Karel: K počátkům českokrumlovského hradu. Výsledky archeologického výzkumu v letech 1994 – 1995, in: Průzkumy památek V, 1999, 2134 •

ERNÉE Michal / THOMOVÁ Zuzana: Raně středověké nálezy na území města Český Krumlov, in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách X, 1997, 135-139

•

FAJT Jiří (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003

•

FAJT Jiří / GOTTFRIED Libor / ROYT Jan: Posvátné prostory hradu Karlštejna, Praha 1998

•

GABRIEL František: Postavení staveb mezi historickými prameny, in: Muzejní a vlastivědná práce XL/Časopis společnosti přátel starožitností CX, 2002, 150-161

• GAŽI Martin (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010 • GERSDORFOVÁ Zlata: Příběh obrazu Dělení růží, in: Hláska XX, 2009, 49-53 • GERSDORFOVÁ Zlata: Počátky hradu v Českém Krumlově. Hrad jako symbol moci a výraz kulturního transferu (bakalářská práce na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích), České Budějovice 2010 • GERSDORFOVÁ Zlata: 3D rekonstrukce hradu jako metoda k poznání stavebního vývoje objektu, in: Dějiny staveb XII, Plzeň 2011, 5-14 • GERSDORFOVÁ Zlata: Obraz dělení růží (seminární práce na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulta Univerzity Karlovy), Praha 2011 • GERSDORFOVÁ Zlata: Nejstarší stavebně historický průzkum tzv. Horního hradu v Českém Krumlově, in: Dějiny staveb XIII, 2012, 28-32 • GERSDORFOVÁ Zlata: Die Anfänge der Burg Krummau in Böhmen. Die Burg als Symbol der Macht und Ausdruck von Kulturtransfer, in: BIRNGRUBER Klaus / SCHMID Christine (edd.): Adel, Burg und Herrschaft an der Grenze (=Studien zur Kulturgeschichte von Oberösterreich XXXIV), Linz 2012, 161-174 • GIRSA Václav / HANZL Miloslav / JERIE Pavel: Restaurování západního průčelí zámku v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče LXIII, 2003, 145-151

117

• GIRSA Václav / HANZL Miloslav / JERIE Pavel / MICHOINOVÁ Dagmar: Konzervace jižního průčelí Horního hradu zámku v Českém Krumlově, Praha 2008 • GROSS Hynek: Inventář zámku v Českém Krumlově, sepsaná r. 1600 Václavem Březanem, in: Ročenka Vlastivědné společnosti jihočeské v Českých Budějovicích 1929, 16-26 • GUREVIČ Aron: Kategorie středověké kultury, Praha 1978 • HAUBERT Josef et al.: Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech I-IV, Praha 1957-1959 • HEBER František Alexader (ed. BUKAČOVÁ Irena): České hrady, zámky a tvrze. Jižní Čechy, Praha 2008 • HEJNIC Josef: K zakládací listině českokrumlovského kostela, in: Jihočeský sborník historický XL, 1971, 44-47 • HEJNIC Josef: Crumlovia, Crumlovium, Český Krumlov, in: Jihočeský sborník historický XLII, 1973, 77-82 • HLAVÁČEK Ivan: Hradní kaple, kaplani a jejich funkce v Čechách v pozdním středověku (několik poznámek), in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 323-331 • HLAVÁČEK Petr: Nový Jeruzalém? Spirituální rozměr kadaňské rezidence Jana Hasištejnského z Lobkovic (†1517), in: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ Dana (ed.): Dvory a rezidence ve středověku, Praha 2006, 253-259 • HLEDÍKOVÁ Zdeňka: Fundace českých králů ve 14. století, in: Sborník historický XXVIII, 1982, 5-55 •

HLEDÍKOVÁ Zdeňka: Slavnosti církevního roku – v kostele i na ulici, in: Documenta Pragensia XII, 1995, 45-63

•

HLINOMAZ Milan / KOLDA Vlastimil: Vyšebrodský klášter – nekropole Rožmberků, in: Jihočeský sborník historický LVII, 1988, 173-184

•

HLOŽEK Josef: Předhradí vrcholně středověkých hradů v Čechách – cesta ke korpusu I-II. (disertační práce na Filozofické fakultě Západočeské univerzity), Plzeň 2010

•

HOFFMANN František: Středověké město v Čechách a na Moravě, 2. rozšířené vydání, Praha 2009

• HOMOLKA Jaromír (ed.): Jihočeská pozdní gotika 1450-1530, Hluboká 1965 • HOMOLKA Jaromír et al.: Pozdně gotické umění v Čechách 1471-1526, 2. rozšířené vydání, Praha 1985 118

• CHODURA Radko: Malý slovník pojmů sakrální architektury, České Budějovice 1990 • KADLEC Jaroslav: Klášter augustiniánů kanovníků v Třeboni, Praha 2004 • KAVKA František: Zlatý věk růží. Kus české historie 16. století, Praha 1966 • KOPEČEK Pavel: Středověká liturgie a architektura benediktinských klášterů, in: Matějek Marek (ed.): Benediktini ve středověku, Třebíč 2011, 149-173 • KOVÁČ Peter: Poznámky k popisu pařížské Sainte-Chapelle z roku 1378, in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 413-417 • KROUPOVÁ Jaroslava / KROUPA Pavel: K otázce uložení svátostin Svaté říše římské v Čechách, in: Jiří Fajt (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, Praha 2003, 402-403 • KRUML Miloš: Die mittelalterliche Stadt als Gesamtskunstwerk und Denkmal, Wien 1992 • KUBÍKOVÁ Anna: Jak to bylo doopravdy s cennostmi v době husitských válek, in: Výběr XXXV, 1991, 260-262 •

KUBÍKOVÁ Anna: Renesanční přestavby českokrumlovského zámku a jeho interiéry, in: Opera historica III, 1993, 367-368

•

KUBÍKOVÁ Anna: Takzvaný Zlatokorunský dům v Českém Krumlově, in: Výběr XXXI, 1994, 259-261

•

KUBÍKOVÁ Anna: Příspěvek k životu a dílu Hanse Götzingera, in: Památkové listy XI (=příloha Zpráv památkové péče LVI), 1996, 8-9

• KUBÍKOVÁ Anna: K nejstarší historii českokrumlovského chrámu sv. Víta, in: Výběr XXXIV, 1997, 118-121 • KUBÍKOVÁ Anna: Nejstarší dochovaný soupis rožmberských listin, in: Archivní časopis XLVII, 1997, 74-91 • KUBÍKOVÁ Anna: Českokrumlovský špitál a kostel svatého Jošta, in: Jihočeský sborník historický LXVI-LXVII, 1997-1998, 66-67; 104-110 • KUBÍKOVÁ Anna: Nejstarší písemné zprávy o Rožmbercích a Českém Krumlově, in: BŮŽEK Václav (ed.), Českokrumlovsko v proměnách staletí 1250-1850, Český Krumlov 1999, 7-18 • KUBÍKOVÁ Anna: Středověký českokrumlovský hrad ve světle archivních pramenů, in: Průzkumy památek VI, 1999, 106-110 • KUBÍKOVÁ Anna: Oldřich II. z Rožmberka, České Budějovice 2004 119

• KUBÍKOVÁ Anna: Petr I. z Rožmberka a jeho synové, České Budějovice 2011 • KUBÍKOVÁ Anna et al.: Českokrumlovsko v době prvních Lucemburků 1310-1380, Český Krumlov 1996 • KUBÍKOVÁ Anna et al.: Českokrumlovsko 1400-1460, Český Krumlov 1997 •

KUBÍKOVÁ Anna et al.: Českokrumlovsko v době jagellonské 1470-1526, Český Krumlov 1998

•

KUBÍKOVÁ Anna et al.: Českokrumlovsko v proměnách staletí 1250-1850, Český Krumlov 1999

• KUBÍKOVÁ Anna: Dva svatí Kalixtové v Českém Krumlově, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 521-526 •

KUBÍKOVÁ Blanka: Závěsné malířství v rezidencích posledních Rožmberků, in: Jaroslav PÁNEK (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 482-487

•

KUČA Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 2000

•

KÜHNE

Hartmut:

Ostensio

reliquiarum.

Untersuchungen

über

Entstehung,

Ausbreitung, Gestalt und Funktion der Heiltumsweisungen im römisch-deutschen Regnum, in: Arbeiten zur Kirchengeschichte LXXII, Berlin-New York 2000 •

KÜHTREIBER Thomas: Der Gründungsbau der Burg Landstein. Überlegungen zur zeitlichen Einordnung aus bauhistorischer Sicht, in: Průzkumy památek XVIII, 2011, 71-84

• KUTHAN Jiří: Královské kaple 13. století v Českých zemích. Styl, typologie, sociální kořeny a význam, in: Umění XXXIV, 1986, 35-43 • KUTHAN Jiří: Jižní Čechy. Kulturní provincie na pomezí země, in: Jihočeský sborník historický LXII, 1993, 30-49 • KUTHAN Jiří: Král Přemysl Otakar a jeho zakladatelské dílo v někdejších babenberských zemích, in: MUDRA Aleš (ed.): Splendor et Gloria Regni Bohemiae (=Opera Facultatis Theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium VII), Praha 2008, 245-262 • KUTHAN Jiří / ROYT Jan: Hradní kaple v Krumlově jako Saint-Chapelle, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 443-454 • KUTHAN Jiří / ŠMIED Miroslav (edd.): Korunovační řád českých králů, Praha 2009 120

• LAVIČKA Roman: Středověká desková malba v rožmberském dominiu, in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů s erbem růže a jejich cesta dějinami, Praha 2011, 454-462 •

LAVIČKA Roman: Pozdně gotická sakrální architektura na rožmberském dominiu, in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 391-401.

•

LAVIČKA Roman / ŠIMŮNEK Robert: Páni z Rožmberka. Jižní Čechy ve středověku 1250 – 1520, České Budějovice 2011

•

LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ Milada: Českokrumlovská veduta z roku 1591, in: Umění XIII, 1965, 611

• LÍBAL Dobroslav: Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Praha 1948 •

LÍBAL Dobroslav: Jan, synovec Staňkův - Hans Krumenauer, in: KROPÁČEK Jiří (ed.): Na předělu věků. Sborník k poctě PhDr. Jaroslava Pešiny, DrSc., 1994, 209-211

•

LORENC Vilém: Das Prag Karls IV. Die Prager Neustadt, Stuttgart, 1982 422

•

MACEK Josef: Hrad a zámek. (Studie historicko-sémantická), in: Český časopis historický XC, 1992, 1-16

•

MACHILEK Franz / SCHLAGER Karlhein / WOHNHAAS Theodor: O felix lancea. Beiträge zum Fest der Heiligen Lanze oder der Nägel, in: Jahrbuch des Historischen Vereins für Mittelfranken XCII, 1984-1985, 54-55

•

MAREŠ František / SEDLÁČEK Jan: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Krumlovském I. Okolí Krumlova, Praha 1986

•

MATOUŠ František: Mittelalterliche Glasmalerei in der Tschechoslowakei, Prag 1975

•

MENCL Václav: Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948

• MENCL Václav: Vývoj okna v architektuře českého středověku, in: Zprávy památkové péče XX, 1960, 181-232 • MENCL Václav: České středověké klenby, Praha 1974 • MENCLOVÁ Dobroslava: České hrady I-II, 2. rozšířené vydání, Praha 1976 • MÖBIUS Franz / SCIURIE Helga: Symbolwerte mittelalterlicher Kunst, Leipzig 1984 • MINÁŘOVÁ Jolande: Město Český Krumlov ve světle nejstarších dochovaných písemných dokumentů, in: KUBÍKOVÁ Anna (ed.): Českokrumlovsko v době prvních Lucemburků 1310 - 1380, Český Krumlov 1996, 17-29 • MUK Jan: Neznámý českokrumlovský karner. Českokrumlovské listy ze dne 30. 7. 1993 121

• MUK Jan / NEUMANN Ivan / ZÁLOHA Jiří: Pět století Českého Krumlova ve výtvarném umění, Český Krumlov 1974 • MÜLLER Jan: Ikonografie území tzv. III. vltavského meandru města Českého Krumlova, 1994, rkp. • MÜLLER Jan: Český Krumlov. Hrad a zámek, Praha 1996 • MÜLLER Jan: Český Krumlov v umělecko-historické literatuře, bilance, perspektivy, in: Průzkumy památek VI, 1999, 3-20 • MÜLLER Jan: Město bělalo se...“ Poznámky k ikonografii Českého Krumlova, in: Martin Gaži (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice, 2010, 843-876 • NEUSTUPNÝ Evžen: Metoda archeologie, Plzeň 2007 • NEUWIRTH Joseph: Geschichte der bildenden Kunst in Böhmen vom Tode Wenzels III. bis zu den Husitenkriegen I, Prag 1893 • NODL Martin: Tři studie o době Karla IV., Praha 2006 • OPAČIČ Zoë: Emauzský klášter a Nové město pražské: slovanská tradice, císařská ideologie a veřejný rituál v Praze 14. století, in: BENEŠOVSKÁ Klára / KUBÍNOVÁ Kateřina (edd.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy, Praha 2007, 31-60 • OPAČIČ Zoë (ed.): Prague and Bohemia. Medieval Art, Architecture and Cultural Exchange in Central Europe, Leeds 2009 • OTAVSKÝ Karel: Kult nástrojů Kristova umučení za Karla IV. a karlštejnská látka s anděly, in: Klára Benešovská / Kateřina Kubínová (edd.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Soubor statí věnovaných znovuotevření chrámu Panny Marie a sv. Jeronýma benediktinského kláštera Na Slovanech, opatství Emauzy 21.4. 2003, Praha 2000, 61-76 • OURODOVÁ-HRONKOVÁ Ludmila: O původu a restaurování telečského Dělení růží, in: Zprávy památkové péče LXXI, 2011, 410-413 • PÁNEK Jaroslav (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011 • PÁNEK Jaroslav / ŠIMŮNEK Robert / VANÍČEK Vratislav: Páni z Rožmberka. Nástin historie rodu, in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Stručný průvodce výstavou, České Budějovice 2011, 24-42

122

• PANENKOVÁ Duňa (ed.): Hradní muzeum Český Krumlov. Historie objektu a katalog exponátů, České Budějovice 2010 • PAVELEC Petr: Kostel sv. Víta v Českém Krumlově, České Budějovice 1999 • PAVELEC Petr: Počátky hradu a města Český Krumlov, in: Martin Gaži (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 25-56 • PAVELEC Petr / ŠNEJD Daniel: K stavebnímu vývoji českokrumlovského horního hradu, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 77–100 • PELIKÁN Josef: Rožmberské dluhopisy z let 1457-1481, Praha 1953 • PEŠINA Jaroslav: Mistr vyšebrodského cyklu, Praha 1987 • PIPER Otto: Burgenkunde, Augsburg 1993 • PODLAHA Antonín / ŠITTLER Eduard: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903 • POCHE Emanuel et al.: Umělecké památky Čech I, Praha 1977 • POLIŠENSKÝ Josef: Veduta jako historický a etnografický pramen, in: Umění XXXI, 1983, 378 • RAZÍM Vladislav: Opevnění města Českého Krumlova ve středověku I. Latrán a Nové město, in: Průzkumy památek VI, 1999, 35-66 • REITINGER Lukáš: Místo „Chrumnowe“ v mírové smlouvě Přemysla Otakara II. s Rudolfem I. Habsburským, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 57-76 • ROEMER Werner: Kirchenarchitektur als Abbild des Himmels. Zur Theologie des Kirchengebäudes, Kevelaer 1997 • ROYT Jan: Mistr Třeboňského oltáře, in: Jaroslav PÁNEK / Martin GAŽI (edd.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, Praha 2011, 472-476 • ROŽMBERSKÝ Petr: Psané dějiny hradu Příběniček, rkp • RŮŽEK Vladimír: Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361, Sborník archivních prací XXXVIII, 1988, 37-311 • RYKL Michal: Přístup, nebo pobyt? K výpovědi orientace portálů, in: Zprávy památkové péče LXX, 2010, 400-405 • SEDLÁČEK August: Hrady, zámky a tvrze Království českého III. Budějovsko, Praha 1884 123

• SEDLÁČEK August: Hrady, zámky a tvrze království Českého IV. Písecko, Praha 1890 • SCHMIDT Gerhard: Die Fresken von Strakonice der Krumauer Bildercodex, in: Umění XLI, 1993, 145-152 • SCHMIDT Valentin: Das Krummauer Heilthumfest. Sonderausdruck aus der Zeitschrift des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Praha 1902 • SCHOCK WERNER Barbara (ed.): Burgen und Schlösser (= Burgen und Schlösser, Sonderreihe B/III), Stuttgart 1995 • von SCHULTE Johann Friedrich: Die Geschichte der Quellen und Literatur des canonischen Rechts I-III, Stuttgart 1956 • SCHWARZMEIER Josef: Im Ringe des Krummauer Schloßberges. Ein Beitrag zur Krummauer Kirchengeschichte, Krummau 1929 • SOMMER Petr: Smlouva o výstavbě křížové chodby v minoritském klášteře v Jindřichově Hradci jako snímek středověkého každodenního života, in: Nodl Martin / Sommer Petr (edd.): Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, Praha 2004, 113-128 • SOMMER Petr: Poznámky ke středověkým proměnám kostela sv. Jiljí v Milevsku na základě

poznatků

z první

etapy

předběžných

průzkumů,

http://sweb.cz/evk/evkclanky/evkclanky2007/evkclanek070717milevskojilji/index.htm vyhledáno 20.6.2012 • SOUKUPOVÁ Hana: Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, in: Průzkumy památek VI, 1999, 70-73 • SROVNAL Filip: „K chvále našeho císařství, k oslavě a poctě Panny Marie Bohorodičky“ – o smyslu, funkci a architektuře norimberské Frauenkirche, in: Časopis společnosti přátel starožitností CIX, 2011, 193-214 • STEJSKAL Karel: Výtvarné umění ve středověku, in: SPUNAR Pavel (ed.): Kultura českého středověku, Praha 1968 • STEJSKAL Karel: Umění na dvoře Karla IV., Praha 2003 • SVOBODA Petr (ed.): Putování po kostelech a kaplích hradů, zámků a dalších památek ve správě Národního památkového ústavu, Praha 2011 • ŠAMÁNKOVÁ Eva / VONDRA Jan: Český Krumlov. Městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí, Praha 1961 • ŠIMŮNEK Robert: Hrad jako symbol v myšlení české středověké šlechty, in: Český časopis historický CVIII, 2010, 185-219 124

• ŠIMŮNEK Robert: Český Krumlov v 15. století. Pozdně středověké město jako jeviště sakrální reprezentace, in: Martin GAŽI (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice, 2010, 475-520 • ŠIMŮNEK Robert: Petr I. z Rožmberka (†1347), in: Jaroslav Pánek (red.): Rožmberkové. Rod českých velmožů a jejich cesta dějinami, České Budějovice 2011, 36-43 • ŠMRHA Karel: Dvorní malíř Petra Voka z Rožmberka Bartoloměj Beránek - Jelínek, in: Časopis Rodopisné společnosti v Praze XIV, 1942, 92 • ŠNEJD Daniel: K stavebnímu vývoji západního průčelí Horního hradu v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče LXIII, 2003, 152-155 • ŠNEJD Daniel: K stavebnímu vývoji jižního průčelí Horního hradu v Českém Krumlově, in: Zprávy památkové péče LXVI, 2006, 191-198 •

ŠUSTA Josef: Záviš z Falkenštejna, in: Český časopis historický I, 1895, 69-75; 246259; 287-298; 384-392

• ŠVASTAL, Josef: Geometrické vztahy v architektuře památkových objektů, in: Památky a příroda VI, 1981, 331 • TADRA Ferdinand: Ukazování sv. ostatků v Českém Krumlově v XIV. věku dle rukopisu 14. století, in: Časopis Českého muzea LIV, 1880, 432-437 • TADRA Ferdinand:

Ukazování sv. ostatků v Českém Krumlově v XIV. věku, in:

Časopis Českého muzea LXXIII, 1899, 173-174 • TANNICH Karl: Die Burg Krummau, München 1963 • TANNICH Karl: Die Stadtpfarrkirche zu St. Veit, Waldkirchen 1965 • TRAJER Johann: Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis, Budweis 1862 • TRUHLÁŘ Josef: Catalogus codicum manu scriptorum, qui in c.r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur II, Praga 1906 • TŘÍSKA Karel et al.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V. Jižní Čechy, Praha 1986 • ULLMAN Ernst: Svět gotické katedrály, Praha 1987 • UNTERMANN Matthias: Handbuch der mittelalterlichen Architektur, Stuttgart 2009 • VARHANÍK Jiří: K počátkům hradů Rožmberka a Českého Krumlova, in: Průzkumy památek XI, 2004, 53-60

125

• VESELÝ Jiří: Vznik českokrumlovského městského osídlení a jeho další rozvoj do poloviny 16. století, in: Martin Gaži (ed.): Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, 101-130 • WAGNER Adolf: Wok von Rosenberg. Ein Witigone aus dem Vertrautenkreise Přemysl Ottokar II., in: Bohemia III, 1962, 173-198 • WIRTH Zdeněk / BENDA Jaroslav: Státní hrady a zámky, Praha 1955 • ZÁLOHA Jiří: Státní zámek Český Krumlov, České Budějovice 1982 • ZEUNE Joachim: Burgen – Symbole der Macht. Ein neues Bild der mittelalterlichen Burg, Regensburg 1996

126