UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ

Bakalářská práce

Rekonstrukce obličeje. Gerasimova metoda Miriama Mydlová

Vedoucí práce: doc. RNDr. Škvařilová Božena, CSc. Praha 2010


Rekonstrukce obličeje podle lebky Gerasimova metoda

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem uvedenou práci vypracovala samostatně a za pouţití uvedených pramenů. Souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě.

V Praze dne …………………….

Miriama Mydlová ……………………………

3



Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce doc. RNDr. Škvařilové Boţeně, CSc. za odborné vedení mé práce, vstřícné jednání a za poskytnutí cenných rad a inspirujících podnětů.

4



Obsah

1. ABSTRAKT ................................................................................................................................................. 6 KLÍČOVÁ SLOVA.......................................................................................................................................... 6 2. ÚVOD ........................................................................................................................................................... 8 2.1 CÍLE ......................................................................................................................................................... 9 3. HISTORIE REKONSTRUKCE OBLIČEJE .......................................................................................... 10 3.1 RUSKÁ ŠKOLA ........................................................................................................................................ 14 3.2 AMERICKÁ ŠKOLA .................................................................................................................................. 15 3.3 BRITSKÁ ŠKOLA ..................................................................................................................................... 16 4. METODIKA ............................................................................................................................................... 18 4.1 TRADIČNÍ METODY ................................................................................................................................. 19 4.1.1 Dvojrozměrné ................................................................................................................................ 21 4.1.2 Trojrozměrné ................................................................................................................................. 23 4.2. POČÍTAČOVÉ METODY ........................................................................................................................... 45 5. PRAKTICKÉ VYUŽITÍ METOD ........................................................................................................... 49 5.1 KRIMINALISTIKA .................................................................................................................................... 49 5.2 PALEOANTROPOLOGIE A HISTORIE ......................................................................................................... 52 5.3 REKONSTRUKCE PODOBY HISTORICKÝCH OSOBNOSTÍ ............................................................................ 53 6. VÝVOJ METODIKY ................................................................................................................................ 54 7. DISKUSE .................................................................................................................................................... 57 8. ZÁVĚR ....................................................................................................................................................... 61 9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...................................................................................................... 62 10. SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................................................. 65

5



1. Abstrakt

Rekonstrukce obličeje patří do oblasti zájmu fyzické

(biologické)

antropologie. Tato technika má široké uplatnění počínaje archeologií, kde přibliţuje vzhled dávných lidských předků a rovněţ těch z nedávné minulosti a končíc v kriminální expertíze, kde forenzní antropologie vystupuje jako pomocná disciplína s cílem přesně identifikovat neznámého člověka z jeho kosterních pozůstatků. Byla vytvořena řada metod a technických zpracování, umoţňujících rekonstrukci vzhledu určitého jedince, avšak světového uznání se dočkala teprve metoda M. M. Gerasimova, jenţ má v řešení dané problematiky dominantní postavení dodnes. Podstatou této rekonstrukční techniky je vztah mezi kostními strukturami lebky a měkkými tkáněmi obličeje daného jedince. V některých případech je pro úspěšnou rekonstrukci zapotřebí spolupráce s umělci, proto jistým způsobem propojuje vědeckou práci s uměleckou tvorbou. Předkládaná práce je přehledem metod a technik se zaměřením právě na Gerasimovu metodu. Dále srovnává klady a zápory různých přístupů s nastíněním dalšího rozvoje tohoto

vědeckého

postupu.

Nicméně,

pro

zvýšení

spolehlivosti

všech

rekonstrukčních metod a tím pro zdařilou identifikaci jedince je podle mínění některých antropologů potřeba lepšího porozumění psychologickým procesům rozpoznávání obličeje.

Klíčová slova fyzická antropologie, rekonstrukce obličeje, Gerasimova metoda

6



1. Abstract

Face reconstruction by the skull belongs to physical (biological) anthropology area of interest. This technique has a wide range of usage starting with archeology, where it explains the look of ancient human ancestors and those from recent times as well, and ending in criminal expertise, where forensic anthropology step up as helping discipline to precise identification of an unknown man by his skeletal remains. There were created numerous methods and technical processes to enable visage reconstruction of some individual, but only M. M. Gerasimov's method earned worldwide acceptance and has dominant role in solving this problematic even today. The principle behind this reconstruction technique is relation between skull's bone structures and face's soft tissues of the individual. In some cases, cooperation with artists is necessary to successful reconstruction and because of that, it also connects scientific work with art. Presenting work is an overview of methods and techniques, aiming mostly on Gerasimov method. Next, it evaluates positives and negatives of different approaches and outlines further development of this scientific procedure. Nevertheless, to increase the reliability of all reconstruction methods and therefore successful identification of individual, it is necessary, according to some anthropologist,

better understanding

of

psychological

processes

recognition.

Keywords physical anthropology, face reconstruction, the Gerasimov method

7

of

face



2. Úvod Téma své bakalářské práce jsem si vybrala na základě svého zájmu o oblast biologické antropologie a rovněţ proto, ţe je podle mého názoru lidský obličej fascinující uţ jenom kvůli své jedinečnosti. Zvědavost byla odjakţiva lidskou přirozeností. Dnes se snaţíme vysvětlit zákonitosti světa od těch nejmenších a zdánlivě nepodstatních detailů po nejsloţitější filosofické otázky, abychom alespoň o trochu více pochopili smysl našeho ţivota. Usilujeme o poznání své minulosti, o zachycení momentu vzniku lidského rodu, zajímáme se o ţivot našich předchůdců, hledáme fragmenty, které se zachovaly po jejich činnosti a rekonstruujeme způsob jejich ţivota, duševní i fyzické schopnosti. Představa, ţe se můţeme obrazně „podívat do obličeje“ naším předkům je z toho důvodu o to více zajímavá. Navíc rekonstrukce obličeje nám neposkytuje pouze podobu dávných lidí, ale také odpovídá na otázky v mnohem širším kontextu. Lebky mohou přeţít staletí, tisíciletí, dokonce i miliony let. Přestoţe je základní vzhled lidí podobný, jsme velice citlivý na nepatrné rozdíly. Tato skutečnost je vyuţita při identifikaci konkrétního jedince v kriminalistice. V demokratické společnosti je mimořádně důleţitá identifikace jednotlivce. Z toho důvodu musí být kaţdý zesnulý jednoznačně identifikován a totoţnost jedince musí být potvrzena, nebo vyvrácena. Moderní společnost by se neměla uspokojovat pouze s moţnou anebo pravděpodobnou

identitou.

Rekonstrukce

obličeje

napomáhá

identifikace, přestoţe poskytuje pouze pravděpodobnou nebo

při

procesu

potenciální

identifikaci. Vyuţití této praxe je především na začátku vyšetřování, pokud chybí nějaké vodítko a je nutno zúţit pole moţností, aby se vyšetřovatelé zaměřili na jednoho pohřešovaného jedince. Od prvních vědeckých pokusů o rekonstrukci podoby člověka na konci 19. století se literatura o této problematice neustále rozrůstá. Díla se věnují různým metodám, ale také komplexním zhodnocením individuálních přístupů. Přestoţe současný trend směřuje k rozvoji počítačem podporovaných metod, tradiční metody kraniofaciální rekonstrukce zůstávají středobodem pozornosti forenzní identifikace. Jsou nadále pouţívány po celém světě vědci a stejně tak i umělci. 8



Rekonstrukce obličeje a identifikace lidí z jejich kosterních pozůstatků je fascinující, ale náročnou částí forenzní metodiky.

2.1 Cíle Hlavním cílem práce je podrobně zaznamenat metodu Gerasimova, která se vyvíjela od třicátých let dvacátého století. Tedy pokusit se postihnout rozpracování a jednotlivé etapy rekonstrukčního procesu obličeje a zasadit Gerasimov přístup do kontextu historického vývoje dané problematiky v zahraničí. Představit základní přístupy a jejich badatele ve výzkumu rekonstrukčních technik. Neopomenutelnou částí bude přiblíţení tradičních a počítačem podporovaných metodik, jejich zpracování a porovnání s Gerasimovou metodou. Rovněţ bude pojednáno o praktickém vyuţití rekonstrukčních metod a srovnání jejich kladů či záporů a konečně nastínění budoucího vývoje dané problematiky.

9



3. Historie rekonstrukce obličeje Historie rekonstrukce obličeje na základě lebečního podkladu sahá do dávné minulosti. Motivace rekonstrukcí podoby se v průběhu staletí samozřejmě různily. Přestoţe se proto měnily také rekonstrukční techniky, jejich cíl zůstával stejný – vytvořit přesvědčivou a co nejpřesnější podobu zesnulého jedince (Verzé 2009). Kosti lebky jsou sice klíčovým determinantem fyzického vzhledu lidského obličeje, přesto podoba jedince nezávisí pouze na skeletu splanchnocrania (tj. obličejová část lebky), ale také na měkkých tkáních, které lebku pokrývají (kůţe, svaly a tuková tkáň). Individualitu lidského obličeje na základě variability obličejových proporcí popisuje Farkas et al. (1994). Pozornost věnovaná pozůstatkům svých zemřelých má v lidských společnostech dlouhou tradici. První doklady o pouţití lebek pro uctění památky zesnulých nacházíme uţ v dobách neolitu. Navíc vykopávky odhalily pokusy těchto dávných lidí zdobit lebky a modelovat obličeje přímo na povrchu crania. Přestoţe takto vytvořené lebky ani zdaleka

nenaznačují

skutečnou

fyzickou

podobu

zesnulých

jedinců

(pravděpodobně měly především symbolický význam), lidi z období mladší doby kamenné můţeme s nadsázkou označit za první umělce, kteří, ať uţ úmyslně nebo nevědomky, rekonstruovali podobu lidského obličeje na základě kosterního podkladu. Je pravda, ţe mnoho kultur si vytvořilo rozličné typy posmrtných masek, které sice byly realističtější, avšak byly konstruovány na základě vnějších individuálních rysů jedince (Verzé 2009). Výroba voskových modelů lidského těla znamenala radikální transformaci pro výuku anatomie. Voskové figuríny v ţivotní velikosti mohly nahradit mrtvoly (Wilkinson 2004). V sedmnáctém století se v Itálii zrodilo voskové modelování těla nebo tzv. „anatomica plastica“. Principem bylo konstruování lidského těla za vyuţití kostry jako konstrukčního základu. Zakladatelem této techniky byl Andreas Vesalius1 a dále byla rozvinuta Ercolem Lellim2. Ten si jako první se svými kolegy 1

Andreas Vesalius (1514-1564) byl renesanční lékař, zakladatel moderní anatomie, autor knihy De humani corporis fabrica - Stavba lidského těla (internetový zdroj w1). 2 Ercole Lelli (1702-1766) byl italským malířem, který mimo jiné exceloval ve studiu anatomie lidského těla (internetový zdroj w1).

10



uvědomil, ţe kostra je ideální nosnou konstrukcí, na jejímţ základě se dá vybudovat muskulatura a tělo (Wilkinson 2004). Tito badatelé poloţili základy teorie rekonstrukce obličeje. Podle tvaru a proporcí lebky můţeme usuzovat rozličnost svalových úponů, tvarů a způsob, jímţ definovaly parametry obličeje. Přesto byla v tomto případě při rekonstrukci důleţitější anatomická správnost obličeje neţ jeho exaktní podoba (Verzé 2009). Jako první se o vědeckou rekonstrukci obličeje zajímali anatomové. Obvykle za účelem ověření pozůstatků známých osobností či porovnání jejích portrétů a soch (Verzé 2009). Paul Broca3, francouzský antropolog, studoval vztah mezi lebkou a měkkými tkáněmi obličeje. Zdůrazňoval obtíţnost stanovení propojení mezi kostmi a měkkým obličejem, zejména kvůli lišícím se tloušťkám měkkých tkání u kaţdého jednotlivce. První rekonstrukce obličeje byly vytvořeny německými anatomy na konci devatenáctého století pro účely identifikace významných

osobností

(například

Danteho,

Bacha,

Kanta

či

Haydna)

(Quatrehomme a Subsol 2005). V roce 1877 se německý anatom Schaaffhausen (obr. 1) jako první pokusil o rekonstrukci vzhledu podle crania u člověka éry paleolitu a z rané doby bronzové (internetový odkaz w2). Anatom Weclker v roce 1884 na základě dvojdimenzionálních technik porovnával údajnou lebku Rafaela s jeho portrétem a také domnělou Kantovou lebku s jeho posmrtnou maskou a zjistil, ţe individuální korelace jsou příliš dobré na to, aby byly pouze náhodné. Navíc roku 1883 provedl první dokumentovaný výzkum tloušťky měkkých tkání. Další německý anatom His si roku 1895 dal za cíl identifikovat údajné pozůstatky Johanna Sebastiana Bacha. Přestoţe na vymodelování Bachovy busty vyuţíval údaje z měření měkké tkáně pouze u malého počtu mrtvol, také se významně přičinil o vědecký rozvoj této oblasti. Finální rekonstrukce porovnal s portréty a dalšími bustami Bacha (Verzé 2009). Tito anatomové při tvorbě trojrozměrných rekonstrukcí obličeje většinou spolupracovali se sochaři. Avšak za jednu z prvních skutečně vědeckých rekonstrukcí je povaţována rekonstrukce obličeje ţeny doby kamenné z Auvergne (Wilkinson 2004). Technické náčrty švýcarského badatele

3

Paul Broca (1824 -1880) francouzský chirurg, přispěl k rozvoji moderní fyzické antropologie, známý především díky objevu řečového centra v mozku v roce 1861 (internetový zdroj w1).

11



Kollmanna slouţily jako podklad pro sochaře Büchliho, který ji roku 1899 spodobnil na základě metody vyuţívající údaje o lebce4 (internetový zdroj w2).

Obr. 1: Německý anatom Hermann Schaaffhausen (internetový zdroj w2) Mnoho anatomů a antropologů vytvářelo další rekonstrukce podob raných hominidů, například neandertálců, pitekantropů či jiných z doby kamenné. Kdyţ se v roce 1908 ve Francii našla velice dobře zachovaná lebka neandertálce, byla podrobena zkoumání světových antropologů, avšak jejich výsledky se značně lišily (Verzé 2009). Rekonstrukci obličeje neandertálce z Le Mousier provedl anatom Solger v roce 1910. Ta však jen stěţí odpovídala prototypu, protoţe byla doprovázena subjektivní myšlenkou „primitivního muţe“ s údajným drastickým obličejem5 (internetový odkaz w2). Také Wilder se pokusil rekonstruovat obličeje amerických Indiánů. Tyto první pokusy jsou zajímavé, protoţe vědci se pokusili pochopit sloţitý vztah mezi kostním podkladem a měkkou tkání. Později experimentovali s vyuţitím informací, které získali z rentgenových snímků a posmrtných masek (Quatrehomme a Subsol, 2005). Antropologové Matrin a von Eggeling však vyprodukovali dvě podstatně rozdílné rekonstrukce obličeje 4

Na nepřesnost rekonstrukce upozornil Gerasimov. Jeho korekce (tj. tečkovaná čára viz obr. 2) je zaloţená na analýze rentgenových snímků ţen moderní doby. 5 Podobná chybná a dezinformující sochařská vyobrazení neandertálců byla vystavována po desetiletí (například muzeum v Chicagu).

12



neandertálce z identické lebky. Ačkoli přitom sochaři měli pro rekonstrukci obličeje z podkladu stejné lebky k dispozici navíc data tloušťky měkkých tkání, jejich výsledky se totálně lišily6. Aby skepticismu o spolehlivosti rekonstrukce obličeje nebylo málo, nezdařilo se ani Eggelingovo zkoumání vlivu tloušťky měkkých tkání lebky na jednotlivé rysy daného obličeje. Odborná i laická veřejnost z toho důvodu nevěřily ve věrohodnost rekonstrukce obličeje (Prag a Neave 1997). Tím se veškeré pokusy o vytvoření rekonstrukcí podob prakticky ukončily a nepokračovaly po mnoho let (internetový odkaz w2). Přestoţe anatomové byli uţ po mnoho let schopni u zemřelých určit pohlaví, etnickou skupinu či přibliţný věk v době smrti, teprve dvacáté století přineslo seriózní uvaţování o moţnostech rekonstrukce obličejových rysů na základě splanchnocrania (Verzé 2009).

Obr. 2: Rekonstrukce obličeje ženy z Auvergne, provedena Kollmannem a Büchlim, opravená Gerasimovem (internetový zdroj w2). Na začátku dvacátého století byly rekonstrukce obličeje vyráběny pro muzea

(Quatrehomme

a

Subsol

2005).

Gerasimov

(1949)

vypracoval

třídimenzionální (3D) metodu. Tuto anatomickou metodu popisuje jako umisťování svalů, tuku, slinných ţláz a konečně kůţe, vyrobených ze speciálních materiálů na 6

Příčinou toho mohlo být, ţe neuváţili zvláštní charakteristiky lebky neandertálců nebo drţení těla těchto hominidů. V důsledku toho byla podoba neandertálského muţe silně deformovaná.

13



lebku. Práce pokračovaly, přestoţe někteří vědci byli velmi skeptičtí ohledně uţitečnosti a zejména spolehlivosti tohoto výzkumu. Krogman (1946) si myslel, ţe by bylo moţné vyuţít metodu při soudní identifikaci, a opravdu, úspěch v kriminálních případech podpořil výzkum. Také Iscan v roce 1979 srovnáním náčrtku a skutečného obličeje pohřešované osoby usoudil, ţe podoba byla interesantní (Quatrehomme a Subsol 2005). Mnozí vědci namítali, ţe rekonstrukce obličeje na základě lebky, jeţ je zaloţena na průměrných tloušťkách měkkých tkání, naměřených u některých biologických skupin, můţe vést pouze k „průměrnému obličeji“. Výzkum v oblasti hloubky měkkých tkání byl v posledních 30 letech velmi aktivní. Avšak i kdybychom

věděli

hloubky

měkkých

tkání

v

určitých

charakteristických

antropologických bodech, existuje jich nekonečný počet. Většina výzkumníků uznává obtíţnost rekonstruovat některé rysy anebo části obličeje (např. špička nosu apod.) a nutnost pochopení vlivu pozice čelistí, zubů, brady atd., a to nejen pro pochopení pozice korelovaných (souvztaţných) plastických bodů (tváře, rtů nebo brady), ale také pro pochopení vztahu existujícího mezi několika klíčovými částmi obličeje, které by v konečném důsledku umoţnily rekonstrukci přesné podoby z hlediska rovnováhy nebo harmonie rysů (Quatrehomme a Subsol 2005). První zdokumentovaný případ pouţití trojdimenzionální rekonstrukce obličeje se datuje do roku 1935 (Kähler et al. 2003), přičemţ klíčový experiment byl později proveden Krogmanem (1946). Literatura odhaluje hlavní metody aproximace (tj. hrubý odhad) lidské podoby na základě anatomie obličeje a rovněţ pomocí průměrné tloušťky měkké tkáně (Verzé 2009).

3.1 Ruská škola Uţ na začátku 19. století byl zájem o antropologii v Rusku poměrně velký, avšak nikoho neoslovovala otázka rekonstrukce podoby zkamenělých lidí. Teprve v letech 1934 - 35 se anatom Bystrov rozhodl zhotovit podobu dvou archaických lidí – pitekantropa a neandertálce - pomocí McGregorovy metody. Je nutno

14



poznamenat, ţe metodu nepřijal nekriticky, ale významně ji poopravil, a tak byla jeho zobrazení mnohem realističtější (internetový zdrojw2). Díky horlivosti Michaila Michajloviča Gerasimova (1907 – 1970) byly překonány mnohé nesnáze, které trápily techniku rekonstrukce obličeje. Gerasimov se zajímal o archeologii a paleontologii a měl to štěstí, ţe se mohl učit u profesora Grigorieva, který jeho zájem o morfologii lidské lebky podporoval. Avšak řešení Gerasimova úkolu bylo sloţité. Napřed musel vytvořit nějaký postup nebo systém pro kvantifikaci těch částí lebky, na jejichţ povrchu je tkáň co nejtenčí a zároveň co nejvíce konstantní a reprodukce schopná. Poté musel navrhnout způsob pro určení svalové soustavy individuální lebky. Jeho techniku nazýváme „ruská metoda“ a spočívá především ve výzkumu muskulatury lebky a krku, tedy v anatomických aspektech (Verzé 2009). Gerasimov tvrdil, ţe přestoţe je muskulatura u kaţdého jedince tvarově a velikostně proměnlivá, můţe být vymezena a poté věrně rekonstruována na základě zanechaných stop po svalových upnutích na lebce. Rekonstrukce měla dvě etapy – základní rekonstrukce a finální modelování. Gerasimov však upozorňoval na velký dosah subjektivity, a proto druhá fáze vyţaduje značnou zkušenost a trénink. Také tvrdil, ţe detaily tvaru nosu určují nosní kosti, obočí zase lebka, ústa vymezuje na základě zubů a kostí čelistí, oči pomocí kořene nosu, kostí očnic a slzných kanálků (Wilkinson 2004). Processus mastoideus, větev mandibuly a zvukovod předurčují uši. Odvolával se na to, ţe jeho metoda byla úspěšná ve 150 forenzních případech a početných rekonstrukcích historických osob (např. Ivan Hrozný či Schiller) nebo našich prehistorických předků. V roce 1950 zaloţil Laboratoř antropologické rekonstrukce Institutu etnologie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě (Verzé 2009).

3.2 Americká škola V Spojených

státech

se

začal

zabývat

rekonstrukcemi

obličeje

modelovanými na odlitcích lebek jako první McGregor (Verzé 2009). Avšak upustil od snaţení vybavit portréty určitou dávkou individuality, coţ mělo za následek vznik konvenčních abstraktních vyobrazení (obr. 3). Průkopníkem forenzní

15



anatomie na americkém kontinentu byl patrně Wilder, který dostal evropskou metodu rekonstrukce obličeje do pozornosti Severní Ameriky a rekonstruoval obličeje mnohých původních obyvatel Ameriky. Spolu s McGregorem připravili mnoho hodnotných návodů a instrukcí pro rekonstrukci obličeje (Wilkinson 2004). Avšak teprve v roce 1946, kdy antropolog Krogman přezkoumal (s přispěním sochařů) přesnost techniky, začala rekonstrukce podoby nabývat na serióznosti. Z komparace fotografie výzoru zesnulého a výsledné umělecké rekonstrukce totiţ vyplývala značná spolehlivost metody, coţ navíc naznačovalo, ţe by metoda mohla být prospěšná pro forenzní identifikaci. Metoda, známa jako „americká 3D metoda“, vzešla

z Krogmanovy spolupráce

s forenzní umělkyní

Gatliff

a

antropologem Snowem. Gatliff si také uvědomila důleţitost obličejové asymetrie pro zobrazení jemných rozdílů ve fyzickém vzhledu lidského obličeje (Verzé 2009). Americká metoda zahrnuje vyuţití dat o průměrné tloušťce měkkých tkání obličeje, které se vztahují k věku, etnické skupině a pohlaví daného jedince. Taylor (2001) rozdělila rekonstrukční metodu na dvě fáze – technická obsahuje shromaţďování informací, preparaci lebky, aplikaci tloušťky měkké tkáně a produkci obličejových obrysů a druhá, umělecká část zahrnuje modelování charakteristických rysů obličeje a konečnou úpravu hlavy. V roce 1992 antropolog Ubelaker navrhnul počítačem podporovanou metodu reprodukce obličeje, v níţ se vyuţívají hloubky měkkých tkání (Verzé 2009).

3.3 Britská škola V Británii byla rozšířená především technika superpozice7. V druhé polovině dvacátého století byli v Evropě vůdčími osobnostmi v oblasti rekonstrukce obličeje Helmer z Německa a Neave z Británie. Zatímco Helmer následoval americký přístup, Neave vyvinul novou metodu kombinací přístupů jak ruské, tak i americké školy, jeţ má v součastné době široké uplatnění8 (Wilkinson 2004). Vědecký postup Neavea vyuţívá detailní stopy po upnutích svalů na lebce pro zjištění 7

Tj. srovnání kraniofaciálního skeletu v minulosti s portrétem anebo v součastné době s fotografií pohřešované osoby (Quatrehomme a Subsol 2005). 8 Například Taylor a Hangel v Austrálii nebo Hill ve Skotsku.

16



detailů a tvarů lidské obličeje, avšak také se opírá o údaje o tloušťce měkkých tkání. Přestoţe jsou tyto informace značně důleţité, je nutno poznamenat, ţe tabulky dat poskytující průměrné hodnoty měkkých tkání ještě nemusí přesně vyjadřovat individuální charakteristiky obličeje jednotlivých jedinců (Verzé 2009). Proto rekonstrukce obličeje pouze směruje k produkci podoby, která se sice znatelně přibliţuje vzhledu zesnulé osoby, ale nezobrazuje její exaktní vzhled.

Obr. 3: Rekonstrukce Kromaňonce vytvořena McGregorem (internetový zdroj w2)

17



4. Metodika Kraniofaciální rekonstrukce můţe být dvojdimenzionální (2D) nebo trojdimenzionální (3D), přičemţ je moţné tradiční anebo počítačové zpracování (Quatrehomme et al. 2007). Taková rekonstrukce obličeje se zabývá zcela skeletonizovanou lebkou nebo těmi případy, kdy obnovení obličeje není moţné nebo nevede k jednoznačnému závěru. Tato metoda se ve forenzní praxi pouţívá jako poslední moţnost, kdyţ všechny ostatní techniky rekonstrukční identifikace selhaly (Quatrehomme a Subsol 2005). Rekonstrukce obličeje je zdůvodněna skutečností, ţe do určité míry se můţe lebka povaţovat za předlohu ţivé hlavy – protoţe je jakýmsi nosníkem měkkých tkání. Jinými slovy, kostní lebka je tvrdým podkladem, který podporuje měkkou tkáň a je s ní spojen. Proto je cílem pokusit se o přiblíţení tvaru obličeje právě vyuţitím lebky jako výchozího článku. Samozřejmě ţe vztah mezi jakýmkoli bodem obličejové části crania a měkkou tkání u daného jedince nebude nikdy přesně známý a kostní lebeční podklad nám nemůţe říci všechno o měkké části obličeje. Navíc z důvodu, ţe je obličej tvořen mnoha detaily a jemnými odstíny, je velmi obtíţné ho zcela přesně rekonstruovat. Nicméně jestliţe připustíme, ţe lebka podporuje měkké tkáně, můţeme se pokusit alespoň o přibliţný tvar obličeje a doufat v dostatečnou podobnost. Kromě toho, ve forenzní antropologii není cílem dokonalá podoba, ale spíše dostatečná podobnost, která má být pomocí, podnětem nebo jakýmsi vodítkem pro identifikaci jedince jeho nejbliţšími příbuznými (Quatrehomme a Subsol 2005). Podle mého názoru je naprosto nutné si uvědomit, ţe výsledek rekonstrukce obličeje bude pouze přiblíţením obličeje, protoţe statistický průměr tloušťek měkkých tkání, který se při tom pouţívá, umoţňuje pouze rekonstrukci hlavních obličejových rysů a nebere v úvahu individuální rozdíly. Navíc některé rysy nelze určit z kostního podkladu, například fyziologické vlastnosti (hmotnost), chromatické vlastnosti (barva očí a vlasů) či například účes, protoţe pro jejich rekonstrukci na lebce nenajdeme oporu. Bohuţel, jak se ukazuje, jsou právě tyto znaky často povaţovány nejbliţšími příbuznými za zásadní vodítka pro zdárnou identifikaci (Quatrehomme a Subsol 2005). Samozřejmě pokud to ostatky dovolují, někdy

18



mohou být tyto informace částečně známy z pitvy. Častěji však obnovení anatomických rysů vyvolává sloţité problémy (např. přesné umístění špičky nosu či rekonstrukce okolí očí), takţe některé jemné detaily obličeje nebudou nikdy známé. Je zřejmé, ţe nemoţnost získání přesné podobnosti mezi skutečným obličejem pohřešované osoby a kraniofaciální rekonstrukcí často činí identifikaci pro rodinu zemřelého jedince velmi obtíţnou.

4.1 Tradiční metody

V rámci

tohoto

přístupu

rozlišujeme

anatomickou

(morfologickou,

morfoskopickou) metodu a morfometrickou (plastickou) metodu. V anatomické metodě jsou umístěny svaly, slinné ţlázy a tuk a pak jsou překryty vrstvou kůţe. Morfometrická metoda modeluje obličej následujíc údaje o průměrné tloušťce určitých charakteristických antropologických bodů. Většina výzkumníků si volí tuto metodu, protoţe je zřejmě snazší, a navíc nebylo vědecky prokázané, ţe jedna metoda je lepší neţ druhá (Quatrehomme a Subsol 2005). Metody se však nevylučují a proto je lze kombinovat, jak to navrhnul uţ zmiňovaný Neave. Kähler et al. (2003) píše o anatomické metodě a metodě hloubky tkáně, přičemţ anatomická metoda se pokouší o rekonstrukci obličeje modelováním svalů, ţláz a chrupavek – tedy o jakési obalování lebky po vrstvách. Tato technika se častěji pouţívá při rekonstrukcích fosilních obličejů, kde neexistují ţádné statistické údaje dané populace, avšak je velice časově náročná, zabírá „stovky hodin“. Navíc vyţaduje velké mnoţství podrobných anatomických znalostí. Proto alternativní metoda, která vyuţívá hloubku tkáně, se stala více populární rekonstrukční technikou

zejména

ve

forenzní

praxi.

V tomto

případě

se

vyuţívají

standardizované sbírky statistických měření o tloušťce tkáně ve specifických antropometrických bodech (obr. 4). Kaţdé měření vystihuje celkovou vzdálenost od povrchu pokoţky aţ po povrch lebky včetně tukových a svalových vrstev tkání. Tato metoda je tudíţ rychlejší neţ anatomická metoda a nevyţaduje ani tolik znalostí o lidské anatomii. Měření se shromaţďují pro obě pohlaví z různých etnických skupin, ať uţ pomocí vyuţití jehel, rentgenů nebo ultrazvukových technik. Údaje jsou kromě pohlaví a etnické skupiny řazeny do třech skupin podle

19



stupně obezity (štíhlá, normální a obézní). Značky s naměřenou hloubkou anebo tloušťkou měkkých tkání jsou umístěny přímo na originálu lebky anebo na jejím odlitku a reflektují tloušťku tkáně ve vzorových antropometrických bodech (Kähler et al. 2003). Samozřejmě značky musí být orientovány kolmo na povrch lebky a také je nezbytné, aby odpovídaly směru měření hloubky tkáně, pokud chceme na povrchu lebky modelovat obličej, který se bude skutečně podobat obličeji zesnulého jedince.

Obr. 4: Modelování tváře s využitím rozměrů tloušťky měkkých tkání v antropometrických bodech (Kähler et al. 2003)

20



4.1.1 Dvojrozměrné Jak uţ bylo zmíněno výše, anatom Welcker, který v roce 1883 provedl první dokumentovaný

výzkum

tloušťky

měkkých

tkání

obličeje,

pouţíval

dvojdimenzionální techniku rekonstrukce, kdyţ porovnával kresby precizně zpracovaných

obrysů

lebky

s posmrtnou

maskou

Kanta

(Verzé

2009).

Quatrehomme et al. (2007) ve svém výzkumu pouţívají dvojdimenzionální laterální kraniografickou metodu, která je zaloţena na průměrných tloušťkách měkkých tkání ve vztahu k rentgenovému profilu obličeje. Dvojdimenzionální metody spočívají ve vytvoření kreseb forenzními umělci, kteří pracují pod vedením vědce (forenzní antropolog, patolog nebo odontolog). Odborník jim provedením klasické identifikační analýzy pro určení věku, pohlaví, tělesné stavby či etnické skupiny zaručí specifické detaily o daném jedinci, které pomohou umělci s realizací rekonstrukce. Umělci pracují podle fotografie lebky, kterou označí v charakteristických antropometrických bodech. Délka těchto značek udává průměrnou hloubku měkké tkáně pro kaţdý bod. Hlavní námitkou proti této metodě je, ţe je velice subjektivní, protoţe konečný výsledek je více umělecký neţ vědecký. Umělec totiţ překračuje vědecky ověřitelné údaje, aby interpretoval a jakýmsi způsobem "zlidštil" obličej. Nicméně je známo i několik úspěšných výsledků s touto metodou (Quatrehomme a Subsol 2005). George (1987) vytvořil metodu, jeţ je zaloţena na průměrných tloušťkách měkkých tkání umístěných s ohledem k některým bodům9 na rentgenových snímcích profilu obličeje na vzorku bílých Američanů. Poté body měkké tkáně rekonstruoval pomocí náčrtu kolmice k rentgenovému bodu (např. supraglabella, glabela) nebo sklonu pod známým úhlem (např. kostní nasion, sella a měkká tkáň nasionu), přičemţ nastavoval vhodnou délku tohoto sklonu tak, aby představovala průměrnou hloubku měkké tkáně v daném bodě. Některé části obličeje byly sloţitější pro rekonstrukci (například rekonstrukce subnasální roviny či umístnění špičky nosu).

Konkrétně supraglabella, glabella, nasion, nasale, subspinale, supramentale, supraprogonion, pogonion, gnathion a menton. 9

21



Prokopec a Ubelaker (2002) se také pokusili o dvojdimenzionální rekonstrukci, přičemţ se zaměřili na tvar nosu (obr. 5). Jako materiál jim poslouţily lebky starých Slovanů z moravského hřbitova datované do devátého století. První ze zmiňovaných autorů byl vyškolen Gerasimovou ţákyní a pokračovatelkou – Galinou Lebedinskayaou. Proces jejich dvojrozměrné rekonstrukce měl tři fáze (obr. 6). Nejdříve nakreslili profil lebky v ortogonální (kolmé) projekci pomocí dioptrografu10 s profilem měkkých částí podle instrukcí školitelky. Dále přidali tloušťky měkkých částí a načrtli vnější obrys nosu, pozici oka a ucha. Konečně přidali obočí, vlasy a vousy, přičemţ rysy jednotlivce přizpůsobovali jeho odhadovanému stáří. Jejich cílem bylo vytvořit portrét, který by shrnoval všechny poznatky o dané osobě. To však zahrnovalo jistá umělecká rozhodnutí, zejména pokud jde o interpretaci věku, pravděpodobného sociálního postavení či profese, jeţ v některých případech odhadovali podle pozice hrobu nebo artefaktů, které v něm nalezli (Prokopec a Ubelaker 2002).

Obr. 5: Detail rekonstrukce profilu nosu (Prokopec a Ubelaker 2002)

10

Tj. posuvné měřidlo (Drozdová 2004).

22



Obr. 6: Proces rekonstrukce obličeje mladého muže (Prokopec a Ubelaker 2002).

4.1.2 Trojrozměrné Ať uţ se jedná o dvojrozměrnou nebo trojrozměrnou metodu rekonstrukce obličeje, v kaţdém případě musí vědec provést důkladnou analýzu lebky z antropologického a odontologického hlediska, abychom pochopili vztah mezi různými částmi obličeje. Navíc před zahájením tradiční 3D rekonstrukce je vysoce doporučena laterální kraniografická metoda Georgeho. Kraniofaciální rekonstrukce obličeje je tedy zaloţena na analýze lebky a tloušťce měkké tkáně v určitých antropometrických bodech. V odborné literatuře byly publikovány mnohé příručky pro rekonstrukci obličeje (např. Krogman a Iscan 1986), ale během rekonstrukce se stále vynořují mnohé problémy (Quatrehomme a Subsol 2005). Obzvlášť obtíţná je například rekonstrukce nosu, protoţe distální část nosu není vyztuţená kostním podkladem a při jeho rekonstrukci se vědci nemají o co opřít. Přestoţe horní část nosového kořene následuje víceméně kost, jejíţ konvexnost, přímost anebo konkávnost a také šířka musí být "přeloţena" z hlediska měkkých tkání (coţ platí pro všechny jednotlivé vlastnosti obličeje). Chrupavka nosu zmizí a ideální proporce nosního hřbetu jsou proto pouze teoretické. 23



Michail Michajlovič Gerasimov (1907 – 1970), ruský antropolog, sochař a archeolog, je povaţován za zakladatele metody rekonstrukce obličeje podle lebky. Vytvořil mnoho portrétů, grafik a plastik starodávných lidí a také historických osobností (Gerasimov 1955). Jeho práce jsou proslulé nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí díky jejich vědecké přesnosti, věrohodnosti a umělecké hodnotě. Přestoţe pokusy o rekonstrukci podoby lidí z minulosti existovaly uţ před Gerasimovem, aţ jeho zásluhou je na rekonstrukci obličeje nazíráno jako na plnohodnotnou vědeckou disciplínu. Kaţdá z jeho rekonstrukcí v sobě zahrnuje vědeckého práci, umělecké cítění a ţivé vyobrazení člověka. V Irkutsku a Petrohradě studoval archeologii a jeho první plastické rekonstrukce pitekantropa a neandertálce z roku 1927 byly vytvořeny právě pro muzeum v Irkutsku. Má mnoho pokračovatelů, mezi nejznámější ţáky patří dříve zmiňovaná Galina Lebedinskaja.

Obr. 7: Kostěné nástroje M. M. Gerasimova (internetový zdroj w2)

24



Obr. 8: M. M. Gerasimov s členy své laboratoře (internetový zdroj w2)

Pro získání znalostí o souvislostech anatomie splanchnokrania s měkkými tkáněmi obličeje Gerasimov pouţíval různé anatomické úkony jako pitvání a preparace řezů v rozličných vrstvách hlavy a obličeje, sondáţe jehlou, ale také vyuţíval radiografické snímky11. Na základě takových studií vypracoval podrobný popis tloušťky měkkých tkání v různých oblastech hlavy a obličeje, přičemţ při přidělování těchto parametrů bral v úvahu také pohlaví jedince a věkové rozdíly. Zdůrazňoval důleţitost asymetrie měkkých tkání, která je úzce spjata s obličejovým skeletem a do značné míry určuje jedinečnost lidské tváře. Gerasimov (1949) odhalil řadu principiálních zákonitostí mezi změnami rysů obličeje a povrchem lebky. Proto se silně rozvinuté nadočnicové oblasti čelní kosti současně vyskytují se silnou vrstvou měkké tkáně v této oblasti. Vztah neplatí pouze pro

11

Tj. metoda vyuţívající ionizujícího záření, obvykle gamazáření (internetový odkaz w3).

25



Evropany, ale také pro Afričany a jiné populace. Jinými slovy, Gerasimova metoda platí univerzálně. Je zaloţena spíše na individuálních neţ na etnografických znacích a analyzuje všechny anatomické zvláštnosti lebky, jako je směr, délka a tvar jednotlivých svalů, jejich místa upnutí a také jejich variace v závislosti na struktuře obličejového skeletu. Gerasimov jako první prokázal, ţe rekonstrukce obličeje můţe být velice úspěšná a přesná, pokud je zaloţena nejen na jednotlivých charakteristických znacích nebo rozměrech lebky, ale také pokud bere ohled na souhrn jednotlivých morfologických podrobností obličejového skeletu (Gerasimov 1955). ROZPRACOVÁNÍ METODY Gerasimov porovnával tvar obličeje s tvarem lebky na základě měření hlav či srovnávání obrovského mnoţství rentgenových snímků a fotografií, které byly vyrobeny ve stejné projekci (obr. 9). Ve svých studiích došel k několika důleţitým závěrům. Zjistil, ţe mezi tvarem obličeje a tvarem lebky existuje zřetelný vztah a ţe tloušťka měkkých tkání nezávisí na příslušnosti k určité lidské rase a je jenom málo závislá na věku daného jedince. Gerasimovým největším úspěchem bylo právě stanovení vztahu mezi tloušťkou měkkých tkání a rozvojem kostního profilu. Tím poskytl základy pro všechna budoucí zkoumání a právě to byl milník, který zaručoval úspěch metody. Dalším potřebným krokem ve vývoji metody bylo prověření standardních referenčních bodů, které se pouţívají v kraniometrii, a výběr klíčových bodů, které by zajišťovaly maximální přesnost pro provádění rekonstrukce měkkých tkání (Gerasimov 1955). Podle tloušťky měkkých tkání je moţné kalkulovat průměrnou hloubku měkké tkáně pro některé charakteristické body. Většina těchto měření byla provedena na mrtvolách. Tento přístup se setkal s kritikou, protoţe antropologické body nezahrnují celý obličej a metody měření jsou velmi surové 12. Kromě toho u mrtvol nastávají nevyhnutelné posmrtné změny (způsobené dehydratací či začátkem rozkladu). Proto současným trendem je měření hloubky měkkých tkání u ţivých jednotlivců vyuţitím rentgenových snímků v laterálním

12

Jehla se prostrčí kůţí, dokud její špička nenarazí na kost.

26



pohledu, ultrazvukových metod a tomodensitometrie13 nebo jiných podobných metod (Quatrehomme a Subsol 2005). Samozřejmě existuje široké spektrum variací, které závisí na pohlaví jedince, jeho tělesné stavbě, biologické skupině či věku, ale také jednoduše na individuálních rozdílech. V současné době existuje několik

referenčních

tabulek,

které

berou

v

úvahu

tyto

různé

faktory

(Quatrehomme a Subsol 2005). Samozřejmě například hmotnost jedince nelze zjistit pouze na základě jeho kostí, ale někdy jsou k dispozici dostačující pozůstatky zesnulého, aby bylo moţné stanovit jeho hmotnost.

Obr. 9: Korelace mezi fotografií a rentgenovým snímkem (internetový zdroj w2)

13

Tomografie vyuţívající rentgenové snímky (Knussmann 1992).

27



Obr. 10: Klíčové referenční body obličeje, užívané Gerasimovem (internetový zdroj w2)

28



Pro zdařilou rekonstrukci obličeje bylo nevyhnutelné zrekonstruovat nejdůleţitější částí obličeje, jako je nos, ústa, uši, oči či víčka. Tyto části jsou sloţené zcela z měkkých tkání (chrupavka, svaly atd.) a také jsou různě spojeny s kostním podkladem - tedy lebkou. Protoţe ani anatomie, ani antropologie nezaručovaly spolehlivé údaje o takových spojeních, byla zapotřebí dlouhodobá a důkladná studie. Jak uţ bylo řečeno, rekonstrukce tvaru nosu je jednou z hlavních výzev. Špička nosu (pronasal) je v tomto ohledu velice důleţitým bodem, ale rovněţ velmi obtíţným

pro

morfologických

rekonstrukci, aspektů,

protoţe

které

jsou

vykazuje často

celou

řadu

jedinečných

nepředpověditelné

z kostí

(Quatrehomme a Subsol 2005). Gerasimov tento problém vyřešil umístněním průsečíku linií, které určují body nosu. Definoval vztah mezi tvarem nosu a jeho rozměry a tvarem hruškovitého otvoru (apertura piriformis) s přilehlými kostmi (Gerasimov 1955). Většina vědců se domnívá, ţe pronasal můţe být postaven na průsečíku tečny k spodním částem nosních kostí a tečny k nosnímu hřbetu. Obecně lze říci, ţe projekce nasal - pronasal vertikální vzdálenosti je méně neţ dvojnásobek

vodorovné

vzdálenosti

(Quatrehomme

a

Subsol

2005).

Obr. 11: Rekonstrukce profilu nosu podle Gerasimova (internetový zdroj w2)

29



Gerasimov usuzoval, ţe tvar úst a rtů závisí na tvaru a velikosti zubů, struktuře čelisti, typu okluze (tj. skusu) a na projekci čelistí. Skus má velký vliv na tvar úst a rtů, protoţe například v případě otevřeného skusu není moţné úplné uzavření rtů, coţ má dopad na svalstvo úst a tím také umístnění, tvar a tloušťku rtů (Quatrehomme a Subsol 2005). Měření a srovnávání ukázala, ţe úroveň okraje rumělky se shoduje s horním bodem zubní skloviny průměrného řezáku, kontura úst odpovídá obrysu skusu a šířka úst se rovná vzdálenosti mezi vnějšími stranami druhých horních molárů. Vzdálenost koutku úst (bicheilion) určuje šířku retní štěrbiny a téměř (ve výjimečných případech zcela) se rovná interpupilární vzdálenosti. Tato retní štěrbina je vodorovná nebo mírně konvexní. Stomion (tj. střední bod ústní štěrbiny při zavřených ústech) se nachází v dolní čtvrtině horního řezáku u muţů a dolní třetině u ţen (George 1987). Z toho můţeme usuzovat, ţe rekonstrukce úst a rtů je také obtíţný úkol. Někteří autoři tvrdí, ţe přesný tvar rtů nemůţe být stanoven na základě lebky, ačkoli jiní zastávají názor, ţe existuje určitý vztah mezi rty a jejich kostním podkladem. Tloušťka rtů se hodně liší a je ovlivněná zejména etnickou skupinou a abnormalitami kostry a skusu. Při pohledu z profilu jsou rty u bělochů obvykle v rámci linie pronasal – progonion, avšak v případě černochů trochu vyčnívají vpřed této linky (Quatrehomme a Subsol 2005). Gerasimov zjistil, ţe velikost oční bulvy závisí na tvaru a hranách orbity. Štěrbina oka obvykle následuje linii, která spojuje tyto dva prvky obličejového skeletu, přičemţ tato linie, která spojuje oba rohy oka (ecto- a endocanthus), se nachází v dolní třetině orbity (ve směru zdola nahoru) a ne ve středu (Gerasimov 1955). Horní víčko zakrývá horní třetinu duhovky a dolní víčko je tečnou ke spodní části duhovky (Krogman a Iscan 1986). Zbývající detaily, které se vztahují k morfologii očních víček, určuje rekonstrukce očí. Hlavní tvary orbity jsou hranaté běţné u bělochů, kulaté se nejčastěji vyskytují mezi Mongoly, nízké orbity jsou charakteristické pro raný druh Homo sapiens a konečně vysoký tvar orbity je častý u Slovanů a méně běţný u bělochů západní Centrální Asie (obr. 12) (Gerasimov 1955). Rekonstrukce očí vyţaduje umístnění bulbu v trojdimenzionálním prostoru. Vertikální poloha bulbu je stanovena vertikální polohou zornice, umístěné buď ve středu orbity, nebo v horních třech pětinách, nebo těsně nad linií spojující

30



ectocanthus s endocanthem. Horizontální poloha je vymezena vzdáleností mezi zornicemi, coţ je obtíţné přesně vypočítat (Quatrehomme a Subsol 2005).

Obr. 12: Základní tvary orbity: (A) hranatý (B) kulatý (C) nízký (D) vysoký (internetový zdroj w2) Jiţ dlouho je známo, ţe délka ucha a nosu se shodují, přičemţ šířka uší přibliţně odpovídá polovině jejich délky. Detailní rekonstrukce uší je však zcela jistě hazardem, protoţe na lebce chybí nějaký kostní podklad a ucho u kaţdého jedince vykazuje obrovské mnoţství různých variant. Avšak měřením a srovnáváním se usuzuje, ţe hlavní osa ucha (od nejvyššího místa po ušní lalůček) má mít sklon jako nosní kosti - od 15° do 30° vzhledem k vertikální linii. Výška uší by měla být blízká vzdálenosti nasion - pronasal nebo šířce úst. Horní část ucha

31



se přibliţuje úrovni obočí nebo glabelly, dolní konec uší je v blízkosti úrovně špičky nosu, a konečně horní upevnění ucha se blíţí linii očí. Dále mají vědci při rekonstrukci uší k dispozici údaj, ţe šířka ucha by měla být přibliţně 50 % na 65 % jeho výšky (Quatrehomme a Subsol 2005). Obecně je postavení uší spojeno s postavením a tvarem bradavčitého výběţku na spánkové kosti (tj. processus mastoideus) a se sklonem větve dolní čelisti (Gerasimov 1955).

Obr. 13: Pozice ucha podle Gerasimova (internetový zdroj w2)

Obecný tvar brady je klasifikován jako kulatý, obdélníkovitý, oválný nebo trojúhelníkový. Brada je hranatější a robustnější u muţů a u ţen je více gracilní,

32



zaoblená, nebo dokonce špičatá16. Ačkoli měkká část brady má tendenci následovat kostní podklad, včetně lokální konvexnosti těla dolní čelisti, můţeme na ní pozorovat některé nečekané rozdíly, které jsou způsobené například hromaděním tuku. Samozřejmě i tady má předkus vliv na měkké tkáně brady (Quatrehomme a Subsol 2005). Supraprogonion je nejtlustší bod brady (George 1987). Brada by neměla být rekonstruována jako izolovaná část, ale spíše společně v celku s ústy a rty, protoţe do značné míry závisí na kosterní třídě a třídě okluze daného jedince (Quatrehomme a Subsol 2005). Tedy rekonstrukce brady a čela se jevily být méně obtíţné, protoţe jejich tvar je do značné míry určen jejich kostním podkladem (tj. dolní čelistí a čelní kostí). Nicméně i zde Gerasimov přišel s několika důleţitými postřehy. Ukázalo se, ţe prominence brady není tak závislá, jak se předpokládalo, na přední části mandibuly, jako spíše na úhlu jejích ramen zatímco byl tvar brady spojován s robustností, šířkou a reliéfem hrany dolní čelisti. Při rekonstrukci tvaru čela je problematické určení věku daného jedince, který je nutno vzít v úvahu, protoţe na čele typické vrásky nejsou spojeny s kostním podkladem (Gerasimov 1955). Podle mého názoru v určitém věku je všem naprosto jasné, ţe naše tělo, přestoţe na první pohled vypadá symetricky, je do určité, i kdyţ jenom nepatrné míry asymetrické (například délka končetin). Přesto je asymetrie obličeje, demonstrovaná Gerasimovem, překvapující, protoţe přesto, ţe je pro nás určitá například blízká osoba důvěrně známá, jen málokdy udeří do očí asymetrie jejího obličeje. Navíc individuální rozdíly v míře asymetrie obličeje se ukázaly být stejně důleţité pro rekonstrukci obličeje jako individuální rozdíly rysů obličeje. To Gerasimov doloţil příklady, kdy měřil a porovnával uměle konstruované fotografie určitých jedinců s jejich originálními snímky za normálních okolností. Montáţe fotografií vytvořil sloţením pravých a levých polovin toho samého obličeje (jedna polovina byla během tisku obrácena). Zjistil, ţe takto získané obrázky jsou zcela odlišné od originálních fotografií. Gerasimov byl vůbec první, kdo zjistil, ţe asymetrie obličeje je přímo určená asymetrií lebky. Proto došel k závěru, ţe je zcela nezbytné, aby kaţdá strana obličeje byla rekonstruována samostatně. Tato zásada se stala jedním ze základů jeho metody (Gerasimov 1955). 16

Somatoskopické, tj. deskriptivní charakteristiky jednotlivých částí obličeje popisuje Fetter a kol. (1967).

33



Obr. 14: Variabilita tvaru úst a brady (internetový zdroj w2)

Obr. 15: Příklady asymetrických obličejů, konstruovaných ze dvou pravých a levých polovin (internetový zdroj w2)

34



Obr. 16: Horizontální transekty mužského (vlevo) a ženského (vpravo) obličeje (internetový zdroj w2)

Z důvodu, ţe Gerasimov usiloval o vypracování metody rekonstrukce obličeje neznámých osob, která by zaručovala maximální podobnost, byla naprosto nutná realizace kontrolních pokusů (Gerasimov 1955). Byly to kontrolní testy pro hodnocení spolehlivosti jeho rekonstrukcí. Pro tento účel rekonstrovali obličeje těch osob, jejichţ fotografie byly k dispozici, avšak jemu byly samozřejmě neznámé před (anebo během) samotné práce. Protoţe podobnost se ukázala být znatelná, byla tímto moţnost rekonstrukce tváře z lebky empiricky prokázána. Od té doby soudní znalci ţádali Gerasimova o pomoc stále častěji. Jeho metoda byla poprvé pouţita ve forenzní praxi v roce 1939.

35



Obr. 17: Kontrolní zkouška rekonstrukce obličeje Papuánce - komparace s fotografií (internetový zdroj w2)

ETAPY REKONSTRUKČNÍHO PROCESU Rekonstrukce obličeje na základě lebečního podkladu se provádí podle přesně stanovených kroků. První stupeň představuje popis lebky, druhým krokem je dříve popisovaná dvojdimenzionální (grafická) rekonstrukce a konečně posledním stupněm je trojrozměrná (plastická) rekonstrukce (Gerasimov 1955). Z důvodu, ţe je lebka často poškozená, se ještě před jejím popisem provádějí přípravné práce, jako je konzervace či obnova poškozených anebo chybějících fragmentů lebky. V ostatních případech tradičně pracovní postup pro rekonstrukci obličeje začíná přípravou lebky. Vzhledem k tomu, ţe je lebka často důkazem v kriminálním případě, je nevyhnutelná velká opatrnost při manipulaci s ní: některé části jsou extrémně tenké a křehké, a to zejména v oblasti nosu a očních důlků. Pro identifikaci poskytují často mnoho uţitečných informací zuby, takţe se obvykle v této fázi provádí také zubní analýza. Pro rekonstrukci spodní

36



strany lebky musí být mandibula řádně vyrovnána a připevněna k lebce. Ve spolupráci s antropologem můţe být určeno více pravděpodobných informací z pozůstatků daného jedince (například odhad věku, původu, pohlaví či tělesné stavby) (Kähler a kol. 2003). Antropologická analýza lebky je nevyhnutná bez ohledu na přijatou techniku kraniofaciální rekonstrukce. Po precizním pozorování lebky musí být provedena klasická měření - horizontální, vertikální a sagitální (Quatrehomme a Subsol 2005). Během popisu lebky je sestaven seznam, ve kterém jsou kromě registračních údajů specifikovány také předsmrtné a posmrtné deformace a rozsah případné renovace. Poté je stanoveno pohlaví a věk jednotlivce a jsou popsány mozkové a obličejové části lebky. Popis zahrnuje standardní kraniologické charakteristiky společně s těmi, které zavedl Gerasimov. Klíčové oblasti, na kterých je rekonstrukce zaloţena, jsou popsány do těch nejpodrobnějších detailů. Popis následuje základní kraniologická pravidla, přičemţ věnuje

patřičnou

pozornost

zákonitostem,

které

stanovil

Gerasimov,

se

zaměřením na asymetrii obličeje. V této fázi jsou ohodnocené jednotlivé rysy, které poskytují základ pro rekonstrukci portrétu. Správné určení pohlaví na základě vnějších lebečních znaků je moţné v 70 - 80 % případů. Ţenská lebka je zpravidla přirozeně menší a gracilní, hrboly čelní kosti vyčnívají zřetelněji neţ u muţů a celkově je nadočnicový reliéf u ţen méně zřetelný (obr. 18). Samozřejmě

Obr. 18: Pohlavní rozdíly na ženské a mužské lebce (Čihák 2001)

37



pokud se berou v úvahu také kosti postkrania (tj. veškerá kostra kromě lebky), mohou anatomové určit pohlaví s větší přesností, protoţe největší a nejzřetelnější rozdíly mezi pohlavími jsou ve stavbě pánve 17. Gerasimov byl však natolik zkušený, ţe byl schopný určit pohlaví jedince téměř neomylně pouze na základě jeho lebky. Stanovení věku je zaloţeno na tradičních anatomických kritériích, jako je zejména osifikace lební báze, či obliterace lebečních švů. Dále je věk určován podle chrupu. Gerasimov určoval také věk jednotlivce s pozoruhodnou přesností (v rozmezí dvou aţ tří let, a někdy dokonce i přesněji) (internetový odkaz w2). Vypočítávají se indexy a úhly, podle kterých se určuje obecný tvar lebky a obličeje18. Například index glabela - pogonion (nebo nasion - pogonion) a šířka lícních kostí určuje víceméně protáhlý anebo kulatý obrys obličeje. Proto lebeční, obličejový a kraniofaciální index jsou pro tuto analýzu velmi uţitečné. Úhly lebky lze měřit přímo na lebce anebo na jejích rentgenových snímcích. Některé z nich je

Obr. 19: Gerasimovy grafické rekonstrukce mužského a ženského obličeje (internetový zdroj w2)

17 18

Pánev je oblastí výrazných sekundárních pohlavních znaků (Fetter a kol. 1976). Viz například Fetter a kol. (1976).

38



také moţné vypočítat z jednoduchých měření. Úhly na lebce jsou uţitečné jako vodítka

pro

určení

tvaru

lebky

a

pro

hodnocení

ortognatismu19

nebo

prognatismu20. Nejdůleţitější z nich se měří nebo vypočítávají na profilu. Je to úhel mezi frankfurtskou horizontálou a nasion -prosthion (obr. 20), dále mezi nasion subspinale,

a

subspinale

-

prosthion.

Čelistní

index (basionprosthion

/

basionnasion, obr. 21) rovněţ indikuje přítomnost předkusu. Úhel nasion-pogonion / frankfurtská horizontála (obr. 22) určuje polohu brady. Dentoalveolární analýza studuje zahnutí horních a dolních řezáků, úhel mezi řezáky, vztah horních řezáků k rovině nasion - pogonion, vztah dolních řezáků k rovině nasion - pogonion či prostor mezi zuby (Quatrehomme a Subsol 2005). Je však důleţité si uvědomit, ţe malokluze21 se můţe vyskytovat jak s kostním posunem mezi mandibulou a přední báze lební, tak bez něho ve vztahu k bázi lebky (Quatrehomme a Subsol 2005).

Obr. 20: Úhel mezi linií nasion – prosthion a frankfurtskou horizontálou (Quatrehomme a Subsol 2005)

19

Ortognatismus - dolní čelist vyčnívá ventrálně před maxillu. Ortognátní čelist (viz Fetter a kol. 1967). 20 Prognatismus - horní čelist vysunuta. Prognátní čelist (viz Fetter a kol. 1967). 21 Malokluze – špatné postavení zubů, nesprávný skus.

39



Obr. 21: Index čelistí (Quatrehomme a Subsol 2005)

Obr. 22: Úhel mezi nasion – pogonion a frankfurtskou horizontálou (Quatrehomme a Subsol 2005)

40



Druhým krokem rekonstrukčního procesu je dvojdimenzionální grafická rekonstrukce. Poté, co byla lebka prozkoumána, změřena a popsána, je zakreslena z profilu pomocí dioptrografu. Její náčrt je překrytý kresbou, která vyuţívá referenční antropologické body. Dále jsou nastíněny obrysy ţvýkacích svalů, poloha očí a tvar nosu jsou určeny spolu s tvarem úst, nasolabiálními rýhami a další podrobnostmi (obr. 24). Přenesením obrysu lebky na papír a zdůrazněním reliéfu obličeje stínováním dosáhneme poměrně vitální obrázek lidského obličeje. Gerasimov (1955) tuto část práce popisuje jako pilotní fázi v plastické rekonstrukci pro způsob výběru detailů, kterým je třeba věnovat pozornost při vlastní tvorbě plasticky. Nicméně grafická rekonstrukce můţe být sama o sobě zcela blízká reálnému portrétu, a proto můţe být nezávislým zdrojem informací s praktickým vyuţitím.

Obr. 23: Změny obličejového skeletu věkem (internetový zdroj w2)

41



Třetím a zároveň závěrečným krokem trojdimenzionální rekonstrukce obličeje je vlastní plastická rekonstrukce. Nejdříve se tedy musí dolní čelist připevnit k originálu lebky nebo k její přesné replice s ohledem na navyklou okluzi a poté se mohou modelovat ţvýkací svaly. Lebka je navíc upevněna v souladu s předpokládaným habituálním drţením těla - postojem. V další etapě se aplikují opory, které naznačují standardní tloušťku měkkých tkání. Hlavní opory postupují podél profilu a napříč obličejem. Ostatní procházejí skrze předem určené body a jsou aplikovány na lebeční klenbu a také na obličej. Taková síť vygeneruje

Obr. 24: Grafická rekonstrukce obličeje (internetový zdroj w2)

kontury hlavy a pro rekonstrukci měkkých tkání zbývá pouze vyplnit střední prostory. Poté Gerasimov vytvaroval oční bulvy, které umístnil podle individuálních parametrů orbity jedince. Nakonec jsou podle Gerasimovy metody modelovány čelo, nos, ústa a uši. Jak uţ bylo výše řečeno, zpočátku je rekonstruována pouze jedna polovina tváře a při rekonstrukci druhé poloviny je nutno vzít v úvahu 42



asymetrii lebky daného jedince. Poslední úpravy zahrnují modifikaci méně důleţitých prvků jako modelování záhybů či vrásek, které však mají pro jedinečnost portrétu rozhodující význam. V konečné fázi se vytvaruje také krk a torzo. Pro kompletnost a zlidštění rekonstrukce se modeluje účes a oděv. Předpokládaná velikost a tvar bradky či kníru jsou zaloţeny na tělesném typu, kdeţto styl účesu a oděv odpovídají archeologickým a historickým faktům (Gerasimov 1955). Ostatní informace jako je barva očí a vlasů, účes, vousy, brýle, oblečení atd., mohou být někdy částečně známé například z pitvy (pokud je ještě moţná) v závislosti na rozsahu rozkladu nebo zmrzačení těla. Pokud nejsou k dispozici absolutně ţádné informace, mohou být obličeji přidány typické krátké vlasy u muţů či u ţen vlasy sahající po ramena (Quatrehomme a Subsol 2005).

Obr. 25: Variabilita žvýkacích svalů (internetový zdroj w2)

43



Obr. 26: Postup trojdimenzionální rekonstrukce hlavy (internetový zdroj w2)

44



4.2. Počítačové metody V poslední době je vyvíjeno čím dále tím více počítačových metod pro trojdimenzionální rekonstrukce obličeje. Tyto metody vyuţívají počítačové programy pro transformaci trojdimenzionálních obrázků lebky, naskenovaných laserem, na obličej (Evison 1996). Takový přístup umoţňuje rekonstruovat podobu jedince na základě virtuálního 3D modelu lebky. Rekonstruovaný tvar obličeje však musí splňovat podmínky daných vzdáleností od referenčních bodů na lebce po referenční body na obličeji (obr. 27). Povrch obličeje v ostatních bodech je interpolací mezi danými referenčními body (Knyaz et al. 2001). Přestoţe

jsou

výsledky

počítačového

zpracování

metod

více

reprodukovatelné neţ tradičních způsobů rekonstrukcí, jistá subjektivita můţe přetrvávat i v těchto technikách, zejména při výběru referenčních bodů. Fáze výběru těchto bodů pro trojdimenzionální rekonstrukci je totiţ nesmírně důleţitá. Samozřejmé, čím více referenčních bodů je vybráno, tím podrobnější rekonstrukce lebky je moţná. Úsilí o rozvoj počítačového zpracování vedlo v posledních 20 letech k vývoji sofistikovaných technik. Přesto jsou tradiční dvojrozměrné anebo trojdimenzionální metody i nadále vylepšovány a stále více pouţívány vědci (Quatrehomme a kol. 2007). Verzé (2009) konstatuje, ţe v posledních desetiletích byly pro rekonstrukci podoby rozvinuty rozličné systémy vyuţívající právě počítačové softwary. Tyto systémy přinesly zvyšování flexibility, výkonnosti a rychlosti. Zatímco je tradiční rekonstrukce zcela závislá na osobních schopnostech a zkušenostech jednotlivých tvůrců, modelování obličeje pomocí počítače by mělo tuto subjektivitu alespoň do určité míry eliminovat. Nejvhodnější systém by měl podle Verzé (2009) obsahovat tři stupně. První krok by mělo představovat skenování. To pro účel shromáţdění informací o lebce. Dále by neměla chybět moţnost inzerce detailů, jako je věk, pohlaví, etnická skupina či tělesná stavba jedince, a za třetí by měl být k dispozici výpočet pro tvorbu sbírky těch nejpravděpodobnějších výsledků obličeje. Počítačová technika rekonstrukce obličeje pro forenzní účely byla poprvé vyvinuta v Británii v roce 1987. Moss a jeho kolegové ji vytvořili na principu systému

45



uţívaného pro lebeční rekonstrukční operaci. Zařízení bylo vyvinuto pro získávání trojrozměrných dat povrchu lidské obličeje, přičemţ byl nezbytný pouze omezený manuální zásah. Tak byl systém vystaven pouze minimálnímu mnoţství lidských chyb. Lebka se nasnímala buď laserovou videokamerou, kterou koordinoval počítač, anebo pomocí tomografického skenování22. Takto získaná data o lebce byla zobrazena jako plně stíněný trojdimenzionální povrch a poté byla vybrána místa na povrchu lebky, na níţ se aplikovaly odpovídající tloušťky měkkých tkání. Jak uţ bylo řečeno, právě v umístnění těchto orientačních bodů spočívá subjektivita operátora (Verzé 2009). Vanezis et al. (1989) porovnávali výsledky rekonstrukce obličeje známé lebky na základě tradiční a počítačové techniky s fotografií jedince, kterému lebka patřila. Výsledky ukazují, ţe obě techniky mohou vést k zdařilé identifikaci. Přestoţe tradiční technika produkovala více realistický a rozpoznatelný obličej, byla časově náročnější a případné změny na rekonstrukci (například změna nutričního statusu jedince obr. 28) byly mnohem obtíţnější neţ u počítačem podporované metody. Bylo navrţeno a vyvinuto mnoho jiných počítačových systémů pro rekonstrukci obličeje, jejichţ úroveň se samozřejmě lišila. Nové, rychlejší, přizpůsobivé a více objektivní trojdimenzionální počítačové systémy se rychle rozvíjejí (Verzé 2009).

22

Tomografie – strukturní zobrazování bez fyzického narušení celku (Knussmann 1992).

46



Obr. 27: Orientační body na lebce v oblasti úst. Vlevo snímek počítačového editoru, vpravo korespondence mezi lebkou a marky na kůži (Kähler et al. 2003)

Obr. 28: Nutriční status (zleva doprava): štíhlá, průměrná a obézní obličej (Kähler et al. 2003)

47



Obr. 29: Referenční body na lebce (Knyaz et al. 2001)

Obr. 30: Pohled na fotogrammetrický23 systém 3D rekonstrukce lebky (Knyaz et al. 2001) 23

Fotogrammetrie - obor zabývající se určováním tvaru, rozměrů a polohy předmětů v prostoru ze snímků pořízených z výšky nebo ze země bez přímého proměřování (internetový zdroj w3).

48



5. Praktické využití metod Laura Verzé (2009) uvádí, ţe rekonstrukce obličeje na základě lebky se v dnešní době v praxi vyuţívá v soudních vědách a archeologii. 5.1 Kriminalistika Kraniofaciální rekonstrukce je forenzní nástroj, který je pouţíván forenzními vědci a patology pro pomoc s identifikací neznámé osoby. Taková rekonstrukce obličeje je často povaţována za vodítko k totoţnosti zemřelého, protoţe vytváří prostředek pro rodinu nebo příbuzné, aby rozeznali pohřešovanou osobu (Quatrehomme et al. 2007). Podle Quatrehomme a Subsol (2005) došlo za posledních několik desítek let k významnému vědeckému a technickému pokroku v této oblasti. Jedinec můţe ztratit svou identitu v tom nejširším slova smyslu za různých okolností (ztráta, krádeţ anebo zničení dokladů totoţnosti, dále kvůli neurologickým či psychiatrickým onemocněním, emigrací atd.). To neplatí pouze pro zesnulé, ale také samozřejmě pro ţivé jedince. Forenzní vědce však zaujímá ztráta identity způsobená trestnými činy, které se snaţí v podstatě o ukrytí těla nebo tělesných fragmentů, aby znemoţnily proces identifikace. Existují pouze čtyři spolehlivé vědecké metody srovnání pro potvrzení, anebo vyloučení identity. Mezi ně patří srovnání otisku prstů, rentgenologické srovnání, odontologické srovnání a konečně srovnání DNA. Je důleţité si uvědomit, ţe jakékoliv jiné metody poskytují pouze pravděpodobnou, nebo potenciální identifikaci jedince (Quatrehomme a Subsol 2005). Kaţdá přijatá srovnávací metoda vyţaduje prvky srovnání. Na začátku vyšetřování často chybí nějaké vodítko, a proto je nutné pouţít tzv. rekonstrukční metody, aby se zúţilo pole moţností a aby se vědci postupně zaměřili na jednoho pohřešovaného jedince. Tyto rekonstrukční metody jsou často tradiční a jednoduché, jako je například popis těla, nebo více specializované, jako je například vyuţití forenzní antropologie pro odhad vzrůstu, pohlaví, věku a etnické skupiny. Rekonstrukce obličeje v tomto případě zaujímá místo té nejdůmyslnější metody, protoţe taková obnova obličeje vyţaduje značnou 49



zručnost. Terminologie je někdy mnohoznačná: rekonstituce, restituce, navrácení a rekonstrukce obličeje pouţívají různí autoři s různými významy. Superpozice obličeje (facial superimposition) je srovnání kraniofaciálního skeletu v minulosti s portrétem anebo v součastné době s fotografií pohřešované osoby. Obnovení obličeje (facial restoration) se zabývá lebkami, které mají dostatečné mnoţství měkkých tkání, přestoţe jejich kvalita je špatná. Fotografie, kresby (skici), odlitky obnovených obličejů mohou být zveřejněny v médiích, která jsou často uţitečná při identifikaci konkrétních osob (Quatrehomme a Subsole 2005). Kraniofaciální rekonstrukce, provedené tradičně anebo pomocí počítačových softwarů, mají uplatnění při stimulaci paměti široké veřejnosti v hledání osob podezřelých ze spáchání určitého trestního činu. Identifikace konkrétních zločinců nebo pohřešovaných osob byla vţdy problematická. Co se týče identifikace neznámého těla, ještě v devatenáctém století se spoléhalo na rozpoznání uţ rozkládajících se ostatků někým ze široké veřejnosti (Verzé 2009). Rekonstrukce obličeje (craniofacial reconstruction) se musí vypořádat s hladkou - zcela skeletonizovanou lebkou, nebo se pouţívá v případě, kdy jsou měkké tkáně nedostatečné nebo pokud obnovení obličeje není jednoznačné. Srovnání fotografií nebo snímků videozáznamů se ukázalo být velice důleţitým nástrojem, který zaručuje zvýšení pouţitelnosti obrázků získaných ze sledovacích zařízení (Quatrehomme a Subsol 2005). Metoda rekonstrukce obličeje otevřela nové vyhlídky pro forenzní výzkum. Vyuţívá se v těch případech, kde špatný stav měkkých tkání mrtvé osoby znemoţňuje identifikaci. Úspěch Gerasimova v této oblasti zaručoval důkaz platnosti jeho metody. V Rusku byla metoda poprvé pouţita pro účely forenzní antropologie Gerasimovem v roce 1939. V pouštní oblasti blízko Petrohradu byla nalezena lidská kostra se stopami po zubech dravců na kostech. Bliţší zkoumání ukázalo, ţe jedinec byl muţského pohlaví ve věku 12 aţ 13 let. Gerasimov vytvořil plastickou rekonstrukci na základě nalezené lebky a plastiku vyfotografoval z různých pohledů. Aby byla podoba realističtější, přidal chlapci kabát a čepici. Přestoţe chlapec nikdy takový kabát nenosil, jak se později ukázalo, otec chlapce svého syna okamţitě a bez výhrad rozpoznal (Gerasimov 1955). V roce 1950 byla Gerasimovi předána na rekonstrukci lebka neznámé ţeny, jejíţ tělo bylo nalezeno v řece. Podle plastického znázornění podoby vyšetřovatelé

50



identifikovali ţenu, která byla uţ určitou dobu pohřešována. Pro konečnou identifikaci byly části fotografie ţeny před smrtí superponované (tj. navrstvené) na vzniklou rekonstrukci obličeje. Obě podoby ţeny však vzájemně nesouhlasily nejen v obecných rysech, ale také v jednom velmi důleţitém ohledu. Studie odhalila výraznou asymetrii obličeje, která byla způsobená atrofií25 pravého nadočnicového okraje a jeho přilehlých kostí. Gerasimov došel k závěru, ţe oslabené oční víčko přečnívalo nad okem abnormálním způsobem, a proto to znázornil i na své rekonstrukci. To ve skutečnosti odpovídalo tomu, jak vypadala pravá polovina obličeje dané ţeny na její fotografii ještě před smrtí. Abnormalita byla výsledkem chronického onemocnění – paralýzy lícního nervu. Tato nepatrná drobnost ukazuje, jak je důleţité, abychom zváţili všechny individuální zvláštnosti lebky (Gerasimov 1955).

Obr. 31: Srovnání podobnosti montáží fragmentů rekonstrukce obličeje a portrétu v průběhu života (internetový zdroj w2)

25

Tj. zmenšení, ztenčení normálně vyvinuté tkáně (internetový zdroj w3).

51



5.2 Paleoantropologie a historie Nicméně hlavní doménou, v níţ je moţné Gerasimovu práci uplatnit, je fyzická antropologie. Jeho výtvory umoţňují jedinečnou šanci doslovně se „podívat do obličeje“ našich předků, vyhodnotit změny lidského druhu v čase a prostoru a představit si lidskou evoluci a dějiny lidstva podrobněji a působivěji. Archeologie představovala pro Gerasimova hlavní výzkumnou oblast zájmu. Snaţil se o zobrazení vzhledu lidí, o kterých nebylo známo nic kromě toho, ţe kdysi ţili a byli našimi vzdálenými předky. Jak uţ bylo psáno, mezi jeho první rekonstrukce patřila podobizna pitekantropa, neandertálce i sinantropa (Gerasimov 1955).

Obr. 32: Sinantropus - samec a samice. Gerasimovy rekonstrukce z odlitků originálních lebek objevených v jeskyni Čou-kchou-tien poblíž Pekingu (internetový odkaz w2) Gerasimov důkladně přezkoumal lebky a jiné nalezené kosti neandertálců z různých míst a jeho rekonstrukce se staly vzorovými. Početné rekonstrukce, pro které byly podkladem lebky prehistorických lidí, přesvědčivě prokázaly, ţe uţ od dob raných fází evoluce člověka existovaly zřetelné individuální variace v rámci jednotlivých skupin. Ţádný z ostatních antropologů tak ţivě nezobrazil individuální variace lidí té samé kultury. Podle slov Gerasimova člověk nemůţe zpodobit prastaré lidi bez ohledu na dobu, kdy ţili, na jejich ţivotní prostředí, bez ohledu na hmotnou kulturu, kterou vytvořili a která je spojovala, a konečně bez uváţení jejich 52



společnosti - výsledku sociální evoluce (internetový odkaz w2). Gerasimova metoda grafické rekonstrukce poskytla příleţitost pro shromaţďování obrovského mnoţství statistických údajů o různých populacích Ruska. Řada dokumentárních podobizen společně s plastickými sochami zvyšuje naše znalosti o zkoumaných populacích. Metoda rekonstrukce obličeje totiţ umoţňuje porovnat rysy obličeje starodávných a moderních obyvatel stejného území. Gerasimov a jeho studenti vytvořili obrovské mnoţství a úţasnou galerii podob, včetně Skyta, Huna, slovanské ţeny a muţe, prastarých obyvatel Arménie, Sibiře anebo Baltského moře. Na sklonku svého ţivota se Gerasimov zaměřoval na vzhled starých Moskvanů. V tomto případě nepůsobil pouze jako antropolog, ale také jako archeolog, etnolog a historik. Gerasimov rekonstruoval vzhled lidí, kteří ţili v různých epochách od mezolitu, neolitu, doby bronzové a ţelezné, středověku i lidí z posledních staletí (Gerasimov 1955).

5.3 Rekonstrukce podoby historických osobností V devatenáctém století byly vytvořeny rekonstrukce obličeje spisovatele a filozofa Schillera či filozofa Kanta (Welcker 1883). Richard Neave rekonstruoval tvář podle lebky z Verginy, domnívaje se, ţe jde o lebku Filipa II. Makedonského. Mnoho z rekonstrukcí Neavea je vystaveno v muzeu v Manchestru (Evison 1996). Gerasimov proslul zejména tím, ţe rekonstruoval skutečný vzhled řady významných osobností z minulosti27. Podle jeho slov jako historika bylo jeho snem vytvořit galerii portrétů historických osobností (internetový odkaz w2). Příběh kaţdé rekonstrukce by mohl být předmětem samostatného vyprávění.

27

Například: Jaroslav Moudrý (978 – 1054), Ulug Bek (1394 – 1449) nebo Fjodor Fjodorovič Ušakov (1745 – 1817).

53



6. Vývoj metodiky Výzkum rekonstrukčních metod se mění v mnoha směrech (Iscan 2001). Zdokonaluje se technika lékařského zobrazování, rovněţ i výpočetní technika. To je důleţité pro tvorbu přesnějších schémat o hloubkách měkkých tkání obličeje. Pokrok je viditelný zejména v oblasti trojdimenzionální počítačových metod. Gerasimovy ţáci posouvají jeho metodu dvěma směry. Jedním z nich je snaha o zpřesnění rekonstrukce jednotlivých rysů obličeje a také statistické testování výsledků na velkých vzorcích. Za druhé se snaţí vyvíjet nové výzkumné techniky. Na základě obrovského mnoţství rentgenových snímků, na kterých jsou jasně viditelné obrysy měkkých tkání a báze lební, byla vypracována přesnější metoda rekonstrukce nosu. Mimo jiné byl zjištěn zřetelný vzájemný vztah mezi šířkou nosu a vzdáleností mezi špičáky, dále korelace mezi tvarem nadočnicového okraje a tvarem horního očního víčka či vztah mezi šířkou úst a šířkou zubního oblouku. V posledních letech byla vypracována technika pro určení umístění oční bulvy. Nyní se testují a hodnotí zákonitosti ohledně postavení uší, špičky nosu a tvaru obočí (internetový odkaz w2). Místo radiografie28, která ohroţuje lidské zdraví, se pouţívá ultrazvuková echolokace29. Ta podstatně rozšířila moţnosti pro výpočet tloušťky měkkých tkání v ţivém organismu. Také byla zpracována bezkontaktní metoda stereoskopického snímkování30 (obr. 35), která za pouţití speciálním fotoaparátem snímá hlavu jedince z mnoha pohledů. Tato metoda v kombinaci s ultrazvukovým měřením lebky umoţňuje získat transekty obličeje na jakékoliv úrovni (internetový odkaz w2). Tímto způsobem byly získány první 3D rekonstrukce vytvořené počítačem.

28

Tj. defektoskopická metoda vyuţívající ionizujícího záření (internetový zdroj w3). Tj. orientace v prostoru pomocí vyslání a zpětného přijímání ultrazvuku (internetový zdroj w3). 30 Tj. prostorové zobrazování (internetový zdroj w3). 29

54



Obr. 33: Topografie a vztah mezi tloušťkou měkkých tkání hlavy in vivo na rentgenovém snímku (internetový zdroj w2)

Obr. 34: Rentgenový snímek hlavy mladého muže. Transparentní měkké tkáně obličeje jsou zřetelně viditelné (internetový odkaz w2)

55



Obr. 35: Vrstvené znázornění podoby, získané stereoskopickým snímkováním. Počítačová grafika (internetový zdroj w2)

Přizpůsobováním konfigurace pokoţky a virtuálních svalových vrstev je moţné vytvořit různé mimické výrazy obličeje. Ty do značné míry přesahují neutrální výraz obličeje, který se obvykle pouţívá při rekonstrukcích podoby. Pro praktické pouţití by počítačová metoda rekonstrukce obličeje měla poskytovat další moţnosti úprav detailů pleti či vlasů. Hodnoty hloubek měkkých tkání by měli slouţit jako průvodce pro konečnou rekonstrukci obličeje, která by ještě stále do značné míry spoléhala na uměleckou schopnost a intuici (Kähler et al. 2003).

56



7. Diskuse Kraniofaciální rekonstrukce je obtíţná, protoţe znalost o tloušťce měkkých tkání je pouze jedním z aspektů problému. Karikatury jsou snadno rozpoznatelné, ačkoli hloubky měkkých tkání jsou na těchto obrázcích zcela změněny a tím jsou narušeny hlavní proporce obličeje (Quatrehomme a Subsol 2005). Je zajímavé, ţe precizní kopie obličeje (například sádrové masky) odhalují podstatně menší shody s originálem, neţli karikatury, v níţ jsou mnohdy narušeny veškeré hlavní proporce obličeje. Tento sloţitý problém můţe být pravděpodobně vyřešen společným úsilím morfologů, psychologů, kriminalistů a umělců (Lebedinskaja 1973). Odborníci musí dobře porozumět celkové vyváţenosti obličeje, vztahu a rovnováze mezi klíčovými strukturami tváře a pak mohou získet alespoň nepatrné podobnosti mezi vytvořenou rekonstrukcí a skutečnou tváři zesnulého. Protoţe některé biologické a sociální charakteristiky (jako např. hmotnost jedince, barva očí a vlasů, účes, stálé doplňky obličeje jako brýle atd.) nelze určit z kostí a obvykle jsou jen odhadem odborníka. Tyto sloţky mají však často největší význam pro nejbliţší příbuzné a ve smyslu základního vodítka pro úspěšnou identifikaci pohřešované osoby (Quatrehomme a Subsol 2005). Metody rekonstrukce obličeje a zejména jejich tradiční přístupy představují určitou nepřesnost, způsobenou subjektivitou odborníka. Výzvou pro následující výzkum je zvýšení přesnosti a tím také spolehlivosti rekonstrukce obličeje. Bude nutné přepracovat a získávat větší mnoţství vědomostí o detailech obličeje, které mohou být extrapolované (tj. přiblíţené) z lebky. Podle Verzé (2009) je nutné usilovat o větší porozumění psychologických aspektů rozpoznávání obličeje. Tento proces závisí na principech fungování mysli, na naší paměti a schopnosti kognice a percepce i celkové sociální dynamiky vzájemné lidské komunikace. Dřívější studie zkoumající důleţitost různých obličejových rysů při rozpoznávání navrhovaly hierarchii, kde oči byly nejdůleţitějšími rysy, následovány ústy a konečně nosem (např. Davies et al. 1977).31 Haig (1986) při zkoumání vzájemné 31

Také naši blízce příbuzní šimpanzi a makaci dokáţou identifikovat jedince svého druhu podle obličejových znaků, přičemţ nejdůleţitějšími pro tuto identifikaci se jeví oči (Blaţek a Trnka 2009).

57



důleţitosti různých obličejových rysů zahrnul do svého experimentu také obočí v celku s očima. Zjistil, ţe kromě obrysu hlavy subjekty shledaly rys „oči-obočí“ za podstatný při rozpoznání jedince. Přesto se však většina autorů nezabývala při svých výzkumech testováním obočí a očí. Podle Fraser et al. (1990) je naopak vliv obočí jako vnitřního rysu velmi důleţitý pro rozpoznávání obličeje. Avšak podle Younga et al. (1985) je identifikace neznámých obličejů více závislá na vnějších rysech (např. na obrysu hlavy), a pro subjekty známé tváře se naopak jeví jako lépe identifikovatelné podle vnitřních rysů. Psychologické výzkumy percepce obličeje z posledních let ukazují, ţe obočí má pro rozpoznání obličeje větší význam neţ oči (Sadr et al. 2003; Sinha et al. 2006).

V soudních řízeních je nejdůleţitější spolehlivost procesu

rozpoznání, a proto jsou všechny techniky soustředěny právě na tento cíl. Nicméně aby bylo moţné například usvědčit podezřelou osobu, rekonstrukce nemusí přesně odpovídat vzhledu daného jedince. Je tedy důleţité porozumění neuropsychologickým

procesům

rozpoznávání

obličeje,

které

budou

pravděpodobně stimulovat budoucí výzkumy ve forenzní oblasti. Častou kritikou kraniofaciálních rekonstrukcí je skutečnost, ţe na základě stejné lebky mohou dva badatele získat rozdílné výsledky, někdy bez jakékoli vzájemné podobnosti. Naopak jiní odkazují na mnoţství úspěšných rekonstrukcí, kdy dva nezávislé týmy získali velmi podobné výsledky. Schopnost rozpoznat obličej, navzdory fyziologickým (jako stárnutí, nemoc), nebo více subtilním (např. mimika) modifikacím, je impozantní. Způsob, jakým se výsledky kraniofaciálních rekonstrukcí vydávají do médií, můţe také zvýšit moţnosti rozpoznání. Je důleţité zobrazit celý obličej ve frontálním pohledu, protoţe jsme schopni jej lépe rozeznat na rozdíl od ostatních rovin pohledu. Také různé sociální okolnosti (pokud jsou známy) by měly být uvedeny do médií pro kaţdou jednotlivou rekonstrukci obličeje. Z uvedeného vyplývá, ţe úspěšná identifikace, uvedena několika autory v literatuře, nemůţe potvrdit správnost kraniofaciálních rekonstrukcí, pokud jde o podobnost. Co však lze říci je, ţe výzkum této oblasti dále pokračuje a rekonstrukční přístup je velmi zajímavý a důleţitý pro forenzní identifikaci. Počítačem podporované metody rekonstrukce obličeje zrcadlí tradiční rozměry hloubky tkáně, a tudíţ mají v podstatě stejný výkon predikce.

58



Výhody počítačového řešení jsou však zřejmé, neboť vytvoření modelu rekonstruované tváře trvá méně neţ jeden den (včetně skenování lebky). Jakmile jsou naskenované data označeny na různých místech, různé variace ve smyslu tělesné stavby štíhlejšího nebo obéznějšího typu mohou být vytvořeny během několika sekund na rozdíl od tradiční metody.33 Vzhledem k tomu, ţe virtuální rekonstrukce je zaloţena na 3D skenování lebky, jenţ lze získat bezkontaktně, riziko poškození originálu lebky se sniţuje. Na druhou stranu, skenování má neodmyslitelné omezení - v závislosti na maximálním rozlišení digitálních scannerů, dochází ke ztrátě mnoha jemnějších detailů na lebce. Jemné struktury nemohou být plně zachyceny současnou technologii skenování. Avšak ani v případě počítačového zpracování není úplně vyloučena subjektivita projektu, protoţe výběr míst na naskenovaném obrazu lebky závisí na výzkumníkovi. Jako hlavní problém v současnosti se jeví nedostatek vědecké validace mezinárodních dat o tloušťkách měkkých tkání. Musíme si být vědomi, ţe ačkoliv kraniofaciální rekonstrukce vede k identifikaci, nutně to neznamená, ţe by byla podobou zesnulého a tudíţ vědecky úspěšná. Mohla být pouhým stimulem pro nejbliţší rodinu navzdory nedostatku podobnosti. Někdy je zesnulá osoba identifikována jinými způsoby, kdy neexistuje vůbec ţádná souvislost mezi rekonstrukcí obličeje a procesem identifikace. Bez ohledu na pouţitou metodu kraniofaciální

rekonstrukce

postrádají

systematickou

vědeckou

evaluaci.

Quatrehomme et al. (2007) u souboru 25 určených případů se snaţili odhadnout přesnost kraniofaciální rekonstrukce, respektive posoudit kvalitu výsledků z hlediska podobnosti proporcí obličeje. Celkové výsledky ukázaly, ţe vynikající, nebo dobrá aţ střední podobnost (mezi kraniofaciální rekonstrukcí naslepo a obličejem subjektu) byla dosaţena v 9 z 25 případů. Statistické srovnání navíc odhalilo, ţe

některé antropometrické rozměry byly přeceňovány (například

rozměry dolní čelisti). Naopak nebyly zvýhodněny mezipupilární vzdálenost či některé rozměry na nose. Překvapivým výsledkem byla velká variabilita posuzování v případě hloubky nosu a výšky obličeje. Tento experiment ukazuje, ţe důkladná antropologická, odontologická a rentgenová analýza je nezbytná pro rekonstrukci obličeje. Dále je velkým záporem rekonstrukčních technik uţívání 33

Dokonce nepatrné změny ve výrazu obličeje lze u počítačem podporovaných rekonstrukčních metod získat poměrně snadno animací svalové struktury, leţící pod povrchem modelu (Kähler et al. 2003).

59



rozměrů hloubek měkkých tkání, jenţ byly shromáţděny z mrtvol na začátku dvacátého století, nebo dokonce ještě před tím (Evison 1996). Tato měření jsou zkreslená, protoţe pocházejí z malých vzorků a berou v úvahu pouze omezený počet průměrných rozdílů, týkajících se věku, tělesné stavby či pohlaví. Sběr dat z CT snímání je pracným a časově náročným procesem. Návrh případného pouţití forenzní DNA k formování rekonstrukcí (Evison 1996) nebere v úvahu význam epigenetických faktorů34 v návaznosti na fyziologický rozvoj člověka - tedy vliv stárnutí, tělesné stavby a prostředí. Rozpoznání obličeje je sloţitý proces. Děti si osvojují schopnost rozpoznat lidi ve velmi raném věku. Náš mozek vykazuje ohromující schopnost rozlišovat mezi tisícími známými a neznámými tvářemi s ohromující rychlostí. Podle Quatrehomma a Subsole (2005) je tato schopnost více rozvinuta u ţen a rozpoznání je úspěšnější mezi lidmi stejné etnické skupiny. Kontext zapamatování si a následného rozpoznávání (tzv. kontextualizace) je také důleţitý. Člověk identifikuje osobu, spíš na základě souvislostí neţ na základě tváře samotné. Naopak, někdo můţe mít velké potíţe rozpoznat důvěrně známou tvář, jenom proto, ţe osoba je viděná mimo kontext. Kaţdý rys obličeje má jiný práh rozpoznání. Z tohoto důvodu je také obtíţná identifikace fotografie, kdy se projevuje závislost na rovině pohledu. Zajímavé psychologické procesy percepce obličeje nastávají v případě, kdy se prezentuje fotografie vzhůru nohama. Ačkoli objektivní struktura stimulu není ovlivněna, rozpoznání obličeje je výrazně narušeno. Stejným způsobem, rozpoznání obličeje z negativu filmu je velmi obtíţné, přestoţe jsou v mozku snímány úplné informace o obličeji35. Existuje mnoho úrovní zpracování informací, avšak procvičování je v tomto případě faktorem zlepšujícím výkon.

34

Tj. významní vnější činitelé prostředí (fyzikální, biologičtí a chemičtí) a jejich individuální variabilita (internetový zdroj w3). 35 Těmito tématy se mimo jiné zabývá Blaţek a Trnka, 2009.

60



8. Závěr Po mnoho staletí se lidé snaţí rekonstruovat obličeje na základě lebek. K tomu je v dávné minulosti vedly nejdříve důvody náboţenské

a

později

badatelské. Nyní se rekonstrukce uţívají pro účely forenzní antropologie, archeologie i historie. Techniky se neustále vyvíjejí, jsou vypracovány nové a stále spolehlivější metody. Přesto metody rekonstrukce a jejich tradiční návody představují určitou míru nepřesnosti a proto je do budoucna nutné zvýšit jejich spolehlivost. Metoda vykazuje určitou spolehlivost (často velmi medializovanou), z vědeckého hlediska je však důleţité určit celkové procento případů, kdy podobnost mezi vytvořenou rekonstrukcí a skutečným obličejem jedince je alespoň přijatelná. Pro zvýšení spolehlivosti je nezbytné vytvořit programy na vědeckou validaci kraniofaciálních metod a také zlepšit způsob prezentace výsledků v souvislosti s neuropsychologickým procesem rozpoznávání obličeje. Gerasimova metoda je zaloţena na zpracování kosterního materiálu. Umoţňuje rekonstrukci obličeje se speciálním sochařským voskem na základě rozměrů, jenţ byly zpracovány ve vztahu hloubek měkkých tkání obličeje a morfologie povrchu lebky. Pokrok ve vývoji trojdimenzionálních skenovacích systémů nabízí moţnosti zpracování metrických 3D modelů lebky a umoţňuje vývoj v oblasti virtuálních rekonstrukcí obličeje neznámých lidí.

61



9. Seznam použité literatury Blaţek, V. – Trnka, R. (2009): Lidský obličej. Karolinum, Praha. Čihák, R. (2001): Anatomie 1. Praha: Grada Publishing. Davies, G. - Ellis, H. - Shepherd, J. (1977): Cue saliency in faces as assessed by the `Photofit' technice. Perception 6: 263 – 269. Drozdová, E. (2004): Základy osteometrie. In. Jaroslav Malina ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných oborů“, 18. svazek. Brno: Nadace Universitas Masarykiana – Masarykova univerzita - CERM – NAUMA.

Evison, M. P. (1996): Computerized 3D facial reconstruction, Assemblage [Online]. [cit. 12. 4. 2010] Available: http://www.shef.ac.uk/~assem/1

Farkas, L. G. (1994): Anthropometry of the head and face. II Edition Raven Press, New York. Fetter, V. a kol. (1967): Antropologie. Praha: Academia. Fraser, I. H. – Craig, G. L. – Parker, D. M. (1990): Reaction time measures of feature saliency in schematic faces. Perception 19: 661 – 673.

George, R. M. (1987): The Lateral Craniographic Method of Facial Reconstruction. J. Forensic Sci 32 (2), 1305–1330. Gerasimov, M. M. (1949): Osnovy vosstanovlenija lica po čerepu; Gos Izd-vo Sovetskaia Nauka. Gerasimov, M. M. (1955): Vosstanovlenije lica po čerepu (Sovremmennyj i iskopajemyj čelovek). Moskva:Izdatel'stvo Akademii nauk SSSR. Haig, N. D. (1986): Exploring recognition with interchanged facial features. Perception 15: 235 – 247. Kähler, K. – Haber, J. – Seidel, H. (2003): Reanimating the Dead: Reconstruction of Expressive Faces from Skull Data. ACM Transactions on Graphics (TOG), 22 (3), 554–561. Knussman, R. (1992): Antropologie; Handbuch der Vergleichenden Biologie des Menschen. Stuttgart - New York: Gustav Fischer Verlag. 62



Knyaz, A. V. - Abramov S. S. - Zheltov, Y. S. - Stepanyants, G. D. - Saltykova, B. E (2001): An Approach for Unknown Human Face 3D reconstruction basing on skull 3D model. Moscow: Graphicon,106 – 110. Krogman, W. M. (1946): The Reconstruction of the Living Head From the Skull. FBI Law Enforcement Bull 15 (7), 11–18. Krogman, W. M. - Iscan M. Y. (1986): The Human Skeleton in Forensic Medicine. Charles C Thomas. Springfield, IL. Lebedinskaja, G. V. – Rabinovič (1973): Antropologičeskaja rekonstrukcija i problemy paleoetnografii: Sbornik pamjati M. M. Gerasimova, Moskva: Nauka. Prag, J. – Neave, R. (1997): Making faces: Using Forensic and Archeological Evidence. London: British Musem Press, 12-17. Prokopec, M. – Ubelaker, D. H. (2002): Reconstructing the Shape of the Nose according to the Skull. Forensic Science Communications, 4: 1-4. Quatrehomme, G. - Balaguer, T. - Staccini, P. - Alunni-Perret, V. (2007): Assessment of the accuracy of three-dimensional manual craniofacial reconstruction: a series of 25 controlled cases. Int J Legal Med 121: 469–475. Quatrehomme, G. - Subsol, G. (2005): Classical non-computer-assisted craniofacial reconstruction. In: Clement J. G., Marks M. K. (eds) Computer graphic facial recontruction. Elsevier, Academic, Amsterdam, 15–32. Sadr, J. – Jarudi, I. – Sinha, P. (2003): The role of eyebrows in face recognition. Perception 32: 285 – 293. Sinha, P. – Balas, B. – Ostrovsky, Y. – Russell, R. (2006): Face Recognition by Humans: Nineteen Results Researchers Should Know About. Proceedings of the IEEE 94: 1948 – 1962. Taylor, K. T. (2001): Forensic art and illustration. Boca Raton – London – New York – Washington D. C.: CRC Press. Vanezis, P. - Blowers, R. W. – Linney, A. D. – Tan, A. C. – Richards, R. – Naeve, R. (1989): Application of 3-D computer graphics for facial reconstruction and comparison with sculpting techniques. Forensic Sci Int 42: 69-84. Verzé, L. (2009): History of facial reconstruction. Acta Bio Medica 80: 5-12. Welcker, H. (1883): Schiller's Schädel und todenmaske, nebst mittheilungen über Schädel und todenmaske Kants. Braunschweig.

63



Wilkinson, C. (2004): Forensic Facial Reconstruction. Cambridge: Cambridge University Press. Young, A. W. – Hay, D. C. – McWeeny, K. H. – Flude, B. M. – Ellis, A. W. (1985): Matching familiar and unfamiliar faces on internal and external features. Perception 14: 737 – 746.

Internetové zdroje

w1: http://www.answers.com/ w2: http://www.kunstkamera.ru/en/temporary_exhibitions/virtual/gerasimov/ w3: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/

64



10. Seznam obrázků Obrázek č. 1: Německý anatom Hermann Schaaffhausen Obrázek č. 2: Rekonstrukce obličeje ţeny z Auvergne, provedena Kollmannem a Büchlim, opravená Gerasimovem Obrázek č. 3: Rekonstrukce Kromaňonce vytvořena McGregorem Obrázek č. 4: Modelování tváře s vyuţitím rozměrů tloušťky měkkých tkání v antropometrických bodech Obrázek č. 5: Detail rekonstrukce profilu nosu Obrázek č. 6: Proces rekonstrukce obličeje mladého muţe Obrázek č. 7: Kostěné nástroje M. M. Gerasimova Obrázek č. 8: M. M. Gerasimov s členy své laboratoře Obrázek č. 9: Korelace mezi fotografií a rentgenovým snímkem Obrázek č. 10: Klíčové referenční body obličeje, uţívané Gerasimovem Obrázek č. 11: Rekonstrukce profilu nosu podle Gerasimova Obrázek č. 12: Základní tvary orbity: (A) hranatý (B) kulatý (C) nízký (D) vysoký Obrázek č. 13: Pozice ucha podle Gerasimova Obrázek č. 14: Variabilita tvaru úst a brady Obrázek č. 15: Příklady asymetrických obličejů, konstruovaných ze dvou pravých a levých polovin Obrázek č. 16: Horizontální transekty muţského (vlevo) a ţenského (vpravo) obličeje Obrázek č. 17: Kontrolní zkouška rekonstrukce obličeje Papuánce - komparace s fotografií Obrázek č. 18: Pohlavní rozdíly na ţenské a muţské lebce Obrázek č. 19: Gerasimovy grafické rekonstrukce muţského a ţenského obličeje Obrázek č. 20: Úhel mezi linií nasion – prosthion a frankfurtskou horizontálou Obrázek č. 21: Index čelistí Obrázek č. 22: Úhel mezi nasion – pogonion a frankfurtskou horizontálou Obrázek č. 23: Změny obličejového skeletu věkem Obrázek č. 24: Grafická rekonstrukce obličeje

65



Obrázek č. 25: Variabilita ţvýkacích svalů Obrázek č. 26: Postup trojdimenzionální rekonstrukce hlavy Obrázek č. 27: Orientační body na lebce v oblasti úst. Vlevo snímek počítačového editoru, vpravo korespondence mezi lebkou a marky na kůţi Obrázek č. 28: Nutriční status (zleva doprava): štíhlá, průměrná a obézní obličej Obrázek č. 29: Referenční body na lebce Obrázek č. 30: Pohled na fotogrammetrický systém 3D rekonstrukce lebky Obrázek č. 31: Srovnání podobnosti montáţí fragmentů rekonstrukce obličeje a portrétu v průběhu ţivota Obrázek č. 32: Sinantropus - samec a samice. Gerasimovy rekonstrukce z odlitků originálních lebek objevených v jeskyni Čou-kchou-tien poblíţ Pekingu Obrázek č. 33: Topografie a vztah mezi tloušťkou měkkých tkání hlavy in vivo na rentgenovém snímku Obrázek č. 34: Rentgenový snímek hlavy mladého muţe. Transparentní měkké tkáně obličeje jsou zřetelně viditelné Obrázek č. 35: Vrstvené znázornění podoby, získané stereoskopickým snímkováním. Počítačová grafika

66

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Recommend Documents