UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií, katedra sociologie

Bakalářská práce

2011

Jan Humhej

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií, katedra sociologie

Jan Humhej

Poker jako práce Bakalářská práce

Praha 2011

Autor práce: Jan Humhej Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Holeček, Ph.D

Rok obhajoby: 2011

Bibliografický záznam Humhej, Jan. Poker jako práce. Praha, 2011. 46 s. Bakalářská práce Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. Katedra sociologie. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Tomáš Holeček, Ph.D

Abstrakt Práce se zabývá mladým fenoménem profesionálního pokeru. Analyzuje jeho společenský rozměr, snaţí se porozumět příčinám a důsledkům rozhodnutí zvolení takovéto kariéry pro ţivot člověka. Pro uchopení tématu přitom vyuţívá především části marxistické teorie a zkoumá, zda je profesionální hraní spíše únikem, či naopak integrací do kapitalistické společnosti. Závěry poté vycházejí jak z čisté reflexe ekonomického fungování online pokeru, tak z 8 kvalitativních rozhovorů, ve kterých jsou analyzovány ţivoty a postoje profesionálních hráčů či významných členů pokerové komunity. V rozhovorech se zkoumá charakter náplně práce profesionála, jeho motiv pro profesionální hraní, morální rozměr a rizika jeho volby a společenský dopad na jeho ţivot. Analýza rozhovorů ukazuje, ţe profesionální hra pokeru jako práce podléhá mnoha mechanismům typickým pro jakoukoli jinou výdělečnou činnost. Podobně osobností předpoklady pro tento způsob obţivy se neukazují být nikterak neobvyklé. Tendence moderní společnosti, které postihuje Marx, lze aplikovat i zde. Ukazují se ale i tendence a mechanismy, na které Marx takový důraz neklade. Závěry ukazují, ţe pokud přistoupíme na marxistický obraz společnosti, je profesionální hraní pouze určitým přesunem v rámci tohoto modelu, nikoliv únikem z něj. Některé charakteristiky práce se však přece jen proměňují, práce se i na ně snaţí poukázat.

Abstract The text discusses a fairly recent phenomenon of professional poker. It analyzes it‘s social dimension and tries to understand the reasons and consequences of this career choice for the life of the player. For framing the topic certain parts of marxist theory are used primarily. In this context the text analyzes whether professional playing is more correctly viewed as an escape from system of capitalist work or as an integration into the capitalist system. Conclusions come from reflections of economic model of online poker and 8 interviews. These interviews analyze life and opinions of professional players or prominent figures in czech poker community. The interviews focus on the character of the professional’s work, his motives for professional playing, the moral dimension, risks of his choice and social consequences for his life. The analysis demonstrates, that many mechanisms typical for other work apply for professional poker as well. Similarly, the personal necessary predispositions for this kind of living don’t seem unusual. Tendencies of modern society captured by Marx can be tracked in professional poker as well. As can be tracked tendencies and mechanisms, that are not in focus of Marx theory. The conclusions show, that if we accept certain marxist view of society, professional playing falls under this view as well and can not be viewed as something outside to it. Certain aspects of the work are different to traditional work though, and the text tries to demonstrate them as well.

Klíčová slova Sociologie, Sociologie práce, Marx, profesionální poker, online poker

Keywords Sociology, Sociology of work, Marx, professional poker, online poker Rozsah práce: 106 204 znaků

Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a pouţil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne …………..

Jan Humhej

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce Mgr. Tomáši Holečkovi, Ph.D a všem, kteří svolili k výzkumným rozhovorům, ty bohuţel jmenovat nemohu.

Institut sociologických studií Projekt bakalářské práce

Předpokládaný název: Poker jako práce Formulace poznávacího problému: Po rozšíření internetu nastává na počátku 21. století v západní společnosti ohromné zvýšení popularity pokeru jak v klasické ţivé, tak zcela nové online podobě. Zvyšuje se mediální pozornost, významné pokerové turnaje se diváckým zájmem podobají kláním sportovního charakteru. Výrazně narůstá nejen počet rekreačních hráčů, ale i těch, jeţ se věnují pokeru poloprofesionálně a profesionálně. Poznávacím problémem bakalářské práce je poker jako kariérní volba oproti vyuţívání pokeru jako prostředku rozptýlení a zábavy: Co znamená takovéto rozhodnutí pro jedince samotného a společnost, ve které ţije? Práce se bude orientovat na hledání příčin rozmachu této hry jako zdroje ţivobytí v současné společnosti, důvody, které osobně vedou profesionální hráče k přijetí tohoto způsobu ţivota, dopady profesionalizace na hráčův přístup ke hře samotné, morální rozměr této volby, sociální procesy s ní související. Předpokládaná metodologie: Základní kostrou práce bude studium problému v rámci existující teorie sociologie práce (předběţně klasické úvahy Karla Marxe), které povede ke krystalizaci konkrétní podoby dílčích výzkumných otázek. Z teoretických poznatků tak vzejdou témata, která budou následně zkoumána dvěma metodami, za prvé skrze otázky v částečně strukturovaných rozhovorech s členy pokerové komunity, za druhé analýzou oborové (s pokerem bezprostředně související) literatury (biografie, knihy zabývající se optimálním a profesionálním přístupem ke hře atd.) Poznatky získané rozhovory a rozborem obsahu literatury pak poslouţí k prohloubení těch teoretických a povedou k závěrům.

Předběžná struktura: 1. Úvod – charakteristika problému 2. Metodologie práce 3. Rozbor problému v rámci klasické literatury sociální teorie 4. Prohloubení poznání o problému skrze kvalitativní výzkum 5. Závěry Předběžná literatura: Marx, K.: Odcizení a emancipace člověka, Mladá fronta, 1967 Hendl, J.: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, 2005 Denzin, N.K., Lincoln, Y.S.: The SAGE handbook of qualitative research. Thousand Oaks: Sage Publications, 2002 Konzultant: Mgr. Tomáš Holeček, Ph. D.

1

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 2 1.

METODOLOGIE PRÁCE .................................................................................... 3

2.

TEORETICKÁ VÝCHODISKA .......................................................................... 3 2.1. 2.2.

Definice práce jako takové............................................................................ 3 Marxova perspektiva a výzkumné otázky ...................................................... 4

3.

POKEROVÝ APARÁT ........................................................................................ 9

4.

KVALITATIVNÍ ČÁST..................................................................................... 11 4.1. 4.2. 4.3. 4.4. 4.5. 4.6. 4.7. 4.8.

Metodologie rozhovorů ............................................................................... 11 Výběr ........................................................................................................... 12 Motivy a výhody .......................................................................................... 13 Rizika a nevýhody ....................................................................................... 18 Herní praxe a předpoklady ......................................................................... 26 Morální rozměr a legitimizace .................................................................... 33 Společenský rozměr ..................................................................................... 37 Shrnutí ......................................................................................................... 39

ZÁVĚR........................................................................................................................... 40 SUMMARY ................................................................................................................... 44 POZNÁMKY A ODKAZY .......................................................................................... 45 POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................................... 46

2

Úvod Poker je karetní hra, jejíţ popularita v posledních letech v České Republice mohutně vzrostla. Před pár lety bylo problémem pro hráče najít v Praze turnaj, dnes jich je kaţdý den několik; poker se dokonce dostal na veřejnoprávní televizi, kde mohou diváci sledovat pokerové pořady nejrůznějších druhů, stal se záleţitostí, do které se zapojuje mnoho celebrit. S tímto boomem se objevil i do té doby u nás nepoznaný jev: Profesionální a poloprofesionální pokeroví hráči. Specificky téma online hráčů je pak podle mého názoru unikátní i z historického hlediska; lidé snaţící se vydělávat nějakým druhem hry existovali odjakţiva, ale s rozvojem internetu a online pokeru se pro ně objevují dřív nemyslitelné moţnosti. Ţivoty takových hráčů jsou neprobádané: Při hledání podkladů k této práci jsem se nesetkal na internetu s ţádnou relevantní sociologickou studií o důsledcích, příčinách a společenském kontextu takto úzce vymezeného tématu vyţívající metod rozhovorů. Samozřejmě existuje mnoho internetových stránek hráčům se věnujících, například pokerman.cz, pokergaming.cz a podobně, ale ty jsem vyuţíval především pro hledání respondentů, spíš neţ pro teoretické podklady. Práci na toto téma jako takové jsem tedy nenašel. Předem bych pak chtěl vymezit oblast, na kterou je práce zaměřená: Je to především a hlavně profesionální a poloprofesionální poker jako kariérní volba. Jak se ukáţe, v těchto úvahách se není moţné vyhnout ani aparátu s celým světem profesionálního pokeru souvisejícím: pokeru jako takovému, internetovým komunitám, pokerovému vzdělávání, online hernám a jejich zájmům. Čím se práce nebude zabývat je hazard jako takový; ten bude zmiňován pouze ve chvílích, kdy to bude uţitečné pro nějaké vymezování diskuse: Ambicí mé práce není a nemůţe být důsledná analýza přínosu či škodlivosti hazardu jako takového pro společnost.

3

1. Metodologie práce Postup práce byl vytyčen takto: Vyuţít jako teoretický podklad relevantní sociologickou literaturu (pro účely této práce bylo primárně zvoleno dílo Karla Marxe; vycházel jsem ze sborníku uvedeném v bibliografii a primárně se orientoval na témata související s otázkou odcizení práce a vládou peněz v občanské společnosti) a její poznatky vyuţít k formulaci výzkumných otázek. Tyto otázky pak zkoumat pomocí polostandardizovaných kvalitativních rozhovorů. Marxův model se ukázal býti při tvorbě těchto otázek praktický; přesto zbyly některé oblasti a témata, u kterých jsem cítil naléhavou potřebu se jich dotknout, která nebyla jeho dílem podle mého názoru optimálně pokryta pro potřeby této práce: Teoretická východiska pro tvorbu otázek tedy doplnila ještě částečně Grantova učebnice sociologie práce. Následně byly provedeny rozhovory a jejich analýza, která vedla k pokusu odpovědět nejlépe, jak je to se zvolenými metodami moţné, na naše výzkumné otázky. Některé bylo moţné odpovědět přesvědčivě, některé musely zůstat více otevřené.

2. Teoretická východiska 2.1. Definice práce jako takové Na úvod je na místě vyjasnit některé základní pojmy, se kterými bude tento text pracovat. Velmi dobře rozumím tomu, ţe uţ samotný název „Poker jako práce“ vyţaduje určité vysvětlení toho, o čem se mluví. Neboť rozhodně nelze říci, ţe profesionální hra pokeru splňuje náleţitosti všech obvyklých definic práce, spíše naopak. Grint ve své učebnici The Sociology of Work [Grint 2005: 6-11] představuje několik základních definic, kterými se sociologové napříč historií snaţili práci definovat, postupně pak ukazuje nedostatky kaţdé z nich. Zmiňuje definici Brownovu, která je vcelku konvenční. Práce je podle ní aktivita, jež mění přírodu a povolání umisťuje individua na nějaký druh trhu práce. Další moţnou definicí je pak činnost vykonávána ve výkonu formálního zaměstnání. A konečně je moţné práci definovat negativně, v opozici s volnočasovou, mimopracovní aktivitou.

4 Je myslím zcela zřejmé, ţe poker, byť hraný profesionálně, rozhodně nenaplňuje první dvě definice. Jde o hru, která se hraje o peníze, a hráči nejsou formálně nikým zaměstnáni, nikdo za ně pojištění neplatí. Pokud jde o definici třetí, i zde narazíme na problém: Poker, podobně jako třeba fotbal, můţe být jak volnočasová, zábavná aktivita, tak aktivita primárně výdělečná. Grint upozorňuje na nedostatečnost jakékoli striktní definice práce. Podle něj na danou činnost musíme vţdy nahlíţet v širším kontextu a nesměřovat svůj pohled pouze na to, co konkrétně člověk dělá. Vnímá práci jako instituci, která neexistuje v ţádné „přirozené“ formě. Historie práce ukazuje, ţe význam tohoto pojmu se neustále mění a je neustále konstruován a otevřen interpretaci. [Grint 2005: 83] Záleţí na roli činnosti v ţivotě člověka. Jeho přístup sport ani jakoukoli jinou hru jako práci nevylučuje. Je moţné práci vnímat i jako aktivitu transformující nějakým způsobem přírodu, ostatní činnost tak nevnímat. Podle mého názoru je zcela jasné, ţe profesionální hraní pokeru rozhodně nemusí být kaţdým povaţováno za práci, definice jsou různorodé. Kdyţ v tomto textu hovořím o pokeru jako práci, myslím tím poker jako primární zdroj příjmů. Budu ukazovat na podobnosti a odlišnosti s jinými způsoby výdělku, na příčiny a důsledky takové volby. Nechci zde vést diskusi o tom, jaká definice práce je vhodná pro sociologický diskurz.

2.2. Marxova perspektiva a výzkumné otázky Marx vykresluje velmi problematický obraz kapitalistické společnosti a zabývá se tím, co vnímá jako sebedestruktivní tendence. Důleţitým pojmem je robotizace a strojovitost práce: Podle Nováka se o stroji u Marxe mluví jako o přímém jednotlivém vykonavateli práce a produkci nadhodnoty (tak ho definuje Marx v Kapitálu), ale i ve smyslu systému stroje jakoţto „kapitalistické“ mašinérie, molochu, soustavy strojů. Mimo ni se stává stroj neuţitečným. [Novák 2009: 251] Dělba práce a hromadění kapitálu podle Marxe více a více způsobují, ţe se dělník stává závislým na strojové, jednostranné práci. Je tedy duchovně sniţován na úroveň stroje, stává se z něj jakási „abstraktní činnost a břicho.“ [Novák 2009: 233] Hodnota dělníkovy práce klesá, mizí jeho zodpovědnost, výlučnost, je nyní k dispozici k levnému vykořisťování. [Novák 2009: 253] Novák nám tedy ukazuje marxistický obraz kapitalistického dělníka jakoţto

5 člověka duchovně znehodnoceného, jako nahraditelnou součást jedné velké masy, jakéhosi ohromného kapitalistického molochu. Novákova interpretace stroje jako takového pak vypadá takto: jakoţto dělník je člověk odsouzen k práci a konzumu, ve vztahu ke kapitalistovi existuje nerovnováha. Člověk pod vlivem mašinérie vykonává jednotvárné činnosti, sám se stávaje strojem. [Novák 2009: 233] Stroj člověka ohlupuje, redukuje, poutá ho k sobě, činí ho na sobě závislým tím, ţe jen díky němu je mu zprostředkována práce a tudíţ uspokojení ţivotních potřeb. [Novák 2009: 235] Ruší pracovní dobu (stroj můţe pracovat neustále a dělníci, kteří ho ovládají, jsou nahraditelní). Stroj znehodnocuje člověka ve prospěch zhodnocování produktu práce a tak člověka odcizuje jak sebe samému, tak tomu, co za pomoci stroje vytváří. [Novák 2009: 236] S tím souvisí Marxův pojem odcizené práce. V takové práci nelze podle Marxe hovořit o potvrzování sebe sama, ale jde o oběť, kterou člověk dává, aby měl prostředky na ţivot mimo ni. Pokud zde není ţádný fyzický nátlak, pak se před takovou prací utíká. [Marx 1967: 84] Vnitřní svět člověka chudne a produkt práce jiţ nepatří dělníkovi. Ten tak ztrácí sebe sama a produkty jeho práce mu nenáleţí, staví se k takovému produktu jako k „cizímu předmětu, který má nad ním moc“, v důsledku čehoţ se mění i jeho postoj k aktu práce, jeţ se mu stává odcizeným, činností obracenou proti němu samotnému. [Marx 1967: 85] Máme zde tedy obraz jakési tristní situace, která nastává pro pracující. Marxovo řešení pro dělníka je revoluční, podle Nováka je to ovšem v praxi „zrůdná utopie“. [Novák 2009: 255] My nemusíme nutně vnímat Marxe dogmaticky, nemusíme ho nutně interpretovat jako jediný, správný pohled na svět, jako jakousi hypotézu vystavenou pravidlům falzifikace, abychom ho mohli v našem zkoumání vyuţít. Můţeme marxismus v kontextu této práce vnímat jako určitý pohled na svět, optiku, jeţ nám pomůţe povšimnout si některých tendencí ve světě práce a zde analogicky ve světě pokeru. K těmto tendencím, kterých si Marx všímá, můţeme postavit některé síly, jeţ budou mít působení jiné, někdo by mohl říci opačné. A stranou Marxe jako takového, není pochyb, ţe některé prvky kapitalistické společnosti odrazují některé její členy od toho, čemu bychom mohli říkat „normální

6 pracovní činnost“. Ať uţ je to nutnost poslouchat nadřízeného, fakt, ţe člověk nepracuje na sebe, vysoké daně, nutnost se vyrovnávat se vztahy na pracovišti. Takoví lidé moţná nejsou ochotni vyrazit do zbraně a „vzít si zpátky výrobní prostředky“. Hraní pokeru profesionálně můţeme ale vnímat jako jakousi snahu tento „normální pracovní proces“ se všemi jeho nevýhodami v ţivotě člověka proměnit. Touha po nezávislosti můţe být chápana jako impuls, který rozhodne o této zvláštní profesní volbě. Jak později ukáţí rozhovory, bývá to přesně tak. Je ale samozřejmě naprosto legitimní otázkou, nakolik jsou tyto hráči uváděné důvody opravdu smysluplné a zda se k takové nezávislosti dopracují. To budeme zkoumat. Pokud bychom tedy přijali takovýto model, úvaha by mohla vypadat nějak takto: 1) Máme kapitalistický systém, ve kterém jsou lidi otráveni tím, ţe pracují na jiné a profit nejde do kapsy jim, přestoţe pracují intenzivně a dlouho, nebo studují a taková perspektiva je děsí. Nemají kapitál či vůli na to, aby začali podnikat. Vidina takovéto otročiny je odrazuje od práce a ve chvíli, kdy se objeví poker, vnímají to jako šanci. Snaţí se uniknout z rutiny kaţdodenní práce. Neplatí daně, nikdo jim neříká, kdy a jak mají co dělat, vydělávají sami na sebe. Neznamená to ovšem nutně, ţe jsou tím oproštěni veškerých tendencí (např. redukce jak sebe samých, tak druhých na zdroj, či tvůrce příjmů; tvorba nadhodnoty ve prospěch někoho jiného), na které klade důraz marxismus. A neznamená to ani nutně, ţe je tento jejich pokus o únik úspěšný. Přistoupíme-li na tento model, musíme si pochopitelně klást otázku: Které jsou (jsou-li a uvidíme, ţe jsou) ony tendence, jeţ vystihuje Marx, které můţeme nalézt i v ţivotě profesionálních hráčů, tj. rozhodně jim neuniknou? Jaké charakteristiky práce se pro ně hraním skutečně změní a u kterých zůstane všechno při starém? To je samozřejmě jeden způsob, jak na naše téma nahlíţet. Můţeme ale celou věc vnímat i jinak: 2) Jedinec hledá způsob, jakým co nejlépe zúročit svoje schopnosti na trhu práce. Vidí mnoho moţností a nakonec se ukáţe, ţe podle jeho úsudku bude nejlépe finančně odměněn hraním pokeru. Tato úvaha můţe pro neznalého vyznívat poněkud komicky, rozhovory ale ukáţí, ţe není vůbec neobvyklá. V tomto podání by rozhodně nešlo o ţádný únik: Spíše o jakýsi výběr z mnoha dostupných alternativ. Poker by zde nestál výlučně stranou pracovního procesu, naopak. Zde jde prostě o jednu z mnoha cest, jak se dostat k výdělku. Hráč si ji zvolí na základě racionální volby. Tato

7 úvaha pak spíše neţ nezávislost bude akcentovat výdělek, snadnost či výšku jeho dosaţení. Která z těchto úvah je přesnější, či dává větší smysl? Mou ambicí v této práci není tuto otázku zcela jednoznačně rozhodnout. Pokusím se ale ukázat jednotlivé aspekty tohoto způsobu obţivy, které budou poukazovat jedním či druhým směrem. Budu ukazovat podobnosti a odlišnosti s jinými způsoby výdělku, které snad ukáţí, ke které z těchto úvah má realitě blíţe. Nestojí ostatně nutně ani v přímém rozporu. Rozdíl je v motivaci, mezitím co v první úvaze je negativní, snaha (ať uţ úspěšná, či neúspěšná) o únik od něčeho, ve druhé funguje poker jako pozitivní volba, ke které není člověk dotlačen rysy moderní společnosti, naopak, tato moderní společnost mu umoţňuje takovouto volbu svobodně učinit. Rozhovory ukáţou, jak toto téma vnímají mnou zkoumaní hráči a jejich postoje budou analyzovány v kvalitativní části práce. Prozatím to zde zůstane ponecháno jako otevřená otázka. V kvalitativní části se jí budou věnovat nějakým způsobem všechny kapitoly, otevřená bude v oddílu Motivy a výhody. Na rizika a nevýhody se podíváme v následující kapitole, nazvané neoriginálně Rizika a nevýhody. Odcizená práce u Marxe souvisí s ekonomickým vykořisťováním, pouţijeme-li jeho pojmy. Dílčí výzkumnou otázkou je, zda můţeme narazit na nějaký analogický jev ve světě pokerových profesionálů. Na první pohled se můţe zdát, ţe jen velmi těţko. Koneckonců, hráči, jak ukáţí rozhovory, spatřují nezávislost jako významný motiv pro jejich kariérní volbu. Reflexe skutečného stavu věcí ale ukáţe, ţe vztah mezi online hernou a profesionálním hráčem má více podobností s běţným vztahem nadřízeného s podřízeným, neţ by se mohlo zdát. V online hernách existuje cosi jako pracovní hierarchie, která má přímý dopad na „pracovní podmínky“ profesionálního hráče. Otázka „Jak vypadá ideální hráč?“ je zavádějící: Záleţí, zda se ptáme z pohledu herny, či z pohledu profesionála. K tomuto se vrátíme v kapitole Herní praxe a předpoklady. Marx hovoří o vládě peněz v občanské společnosti. „Peníze tím, ţe mají vlastnost všechno kupovat, tím, ţe mají vlastnost osvojovat si všechny předměty, jsou tedy předmětem ve zvláštním smyslu, univerzálnost jejich vlastnosti je všemohoucnost jejich podstaty, platí za všemohoucí bytost, jsou kuplířem mezi potřebou a předmětem, mezi ţivotem a ţivotním prostředkem člověka. Ale to, co mi zprostředkuje můj ţivot,

8 zprostředkuje mi také jsoucno druhých lidí pro mne. To je pro mne jiný člověk…[Marx 1967: 107]“. Toto inspirovalo mojí další výzkumnou otázkou, směřující na vztah hráčů k těm, jejichţ peníze vydělávají. Ze samotného principu fungování věcí vyplývá, ţe díky poplatkům v online hernách a casinech více hráčů prohrává, neţ vyhrává. Výdělky profesionálů pocházejí především z kapes rekreačních hráčů, můţeme se důvodně domnívat, ţe často gamblerů. Vyvstává zde tedy samozřejmě otázka: Je něco takového morální? Jakým způsobem je moţné tváří tvář takovému faktu takovýto způsob výdělku eticky legitimovat? Podle Grinta se dost moţná stal v diskurzu o práci dominantním „jazyk svobodných trhů a ekonomické racionality“ [Grint 2005, 83], coţ slouţilo mnoha skupinám rozličných druhů k legitimizaci jejich postupu. Chtěl jsem tedy zjistit, zda i pokerovým hráčům slouţí tento jazyk k „morální obhajobě“ pokeru. V kapitole Morální rozměr a legitimizace budu analyzovat jednotlivé linie argumentace, které hráči pouţívali, a budu hodnotit jejich sílu. Pokud by měl Marx pravdu, dalo by se čekat, ţe hráči nebudou jako nic eticky problematického reflektovat. ţe na jedné straně vydělávají pěkné peníze na rekreačních hráčích případně gamblerech, na druhé straně na nich samotných vydělávají pěkné peníze herny a casina, přičemţ ani jedna z těchto činností nepřináší ţádný hmatatelný, na první pohled zřejmý přínos společnosti. S tím bezprostředně souvisí i otázka, jak vnímají ostatní součásti pokerového aparátu jako takové. Ostatní hráči – jsou pro ně redukováni takříkajíc na „zdroje příjmů“, na cosi, vůči čemu musí „optimalizovat“ svojí hru v zájmu maximalizace efektivity své práce, nebo pro ně mohou mít i jinou roli? Jak vnímají profesionálové sami sebe navzájem, jaké role mohou jeden pro druhého naplňovat? A jsou v tomto směru nějaké zřejmé odlišnosti se světem „normální“ práce? S tím vším souvisí i poslední větší kapitola v analýze, kterou je Společenský rozměr. Morální legitimizace pokeru v očích hráčů je jedna věc, druhá je, jak na poker jako práci pohlíţí samotná společnost. Zde jsem se orientoval na dopady na sociální ţivot samotných hráčů, zda se setkali se stigmatizací, či zda je jejich způsob obţivy okolím přijímán za vcelku přijatelný. Online poker specificky je osamělá činnost. Zkoumal jsem míru reflexe tohoto problému samotných hráčů a případné strategie, které vyuţívají k vyrovnávání se s ním. Hlavní výzkumnou otázkou tedy je, zda můţeme profesionální poker vnímat jako únik z pracovního procesu, či kapitalistického molochu, únikem před negativními

9 rysy práce v kapitalistické společnosti, nebo zda je přesnější nahlíţet na takovou kariérní volbu jako nějaký způsob integrace do pracovního systému v moderní společnosti, který se z hlediska oněch „marxistických parametrů“ (míra odcizení, nahraditelnost jednotlivce, mechanizace práce, podléhání stroji) od „normální práce“ nijak zvlášť neliší. Pokud se neliší, v čem jsou jasné odlišnosti mezi „normální“ prací a hraním pokeru? Kromě samotné reflexe motivace hráčů pomůţe na tuto otázku odpovědět analýza herní praxe, toho, co je skutečně obsahem jejich výdělečné činnosti a jaká rizika to do jejich ţivota přináší, analýza morálního aspektu jejich ţivobytí a konečně analýza společenského rozměru tohoto způsobu obţivy.

3. Pokerový aparát Předtím, neţ se dostanu k samotným rozhovorům, rád bych vysvětlil, jakým způsobem ekonomicky fungují online herny a casina, neboť k tomu budu v dalších částech textu odkazovat a takto předejdu nutnosti pokaţdé daný pojem vysvětlovat. Společnosti provozující online pokerové herny vydělávají různými způsoby, pro účel tématu jsou zásadní dva. Prvním z nich je takzvaný rake. Hráči, kteří si své peníze pošlou na účet herny, s nimi pak hrají u tzv. cash game stolů. Cash game je formát hry, kde hráči hrají přímo o svoje peníze, hodnota ţetonů, které mají u stolu, je rovna jejich finanční hodnotě. Herna si ovšem z většiny partií, z většiny banků bere jeho malou část. Jak moc velký rake je záleţí na konkrétní podobě herních podmínek, jeţ se pro jednotlivé herny a typy konkrétních her liší. Druhou metodou vydělávání jsou pak poplatky, ty se vybírají při turnajové hře. Uvedu typický příklad: Turnaje se startovným 110 Korun se účastní 500 hráčů. 100 Korun z jejich vstupného se hráčům vrátí nějakým způsobem na cenách (distribuce rozdělení cen je pak opět věcí konkrétních podmínek dané herny nebo casina), 10 Korun si bere herna jako poplatek. Toto umoţňuje pochopit dvě věci: Poker je v ryzí podobě bez poplatků a rake hra s nulovým součtem, nicméně ve chvíli, kdy do ní vstupuje herna, je jasné, ţe ze samotné povahy věci bude více peněz prohráno, neţ vyhráno, přičemţ právě tento rozdíl je zdrojem profitu herny. Druhým důsledkem je, ţe herně bude jedno, jaká je úroveň hráčů. Zde je rozdíl oproti jiným, obvyklejším druhům hazardních her jako je ruleta: V těch člověk hraje proti provozovateli matematicky dlouhodobě neporazitelnou

10 hru. V případě pokeru člověk hraje proti ostatním hráčům hru, která pro něj samotného teoreticky porazitelná být můţe, pokud má dostatečně silnější dovednosti neţ ostatní účastníci a překoná tím poplatky a rake. Takových hráčů z logiky věci musí být v herním koloběhu menšina. Kdyby všichni hráli „teoreticky dokonale“, budou nutně všichni prohrávat. Poplatky a rake jsou jedna stránka věci a mohlo by to tím končit. Jenţe konkurenční boj způsobuje, ţe existuje i druhá strana mince. Bonusy, věrnostní programy a rakeback. Bonusy herny udělují hráčům začínajícím či hráčům, kteří si do nich vloţí peníze a uvolňují se obvykle po nějakém (vyšším neţ bonus) mnoţství peněz, jeţ daný hráč odevzdá na rake a poplatcích. Věrnostní programy pak obvykle nabízejí moţnosti si za tzv. věrnostní body (jeţ hráč získává jak jinak neţ za odevzdané peníze na rake a poplatcích) koupit buď přímo finanční odměny, či nějaké věcné produkty. Rakeback je pak název pro část peněz z poplatků, které hráč dostává přímo od herny nazpátek. Tato praktika je běţná ve chvíli, kdy se hráč k herně dostane přes nějakou třetí stranu, např. internetovou stránku, která má s danou herní společností dohodu o marketingu. Tato lákadla pro hráče slouţí jako zbraně v boji mezi jednotlivými hernami. Peníze, ke kterým se skrze ně hráči jako celek dostanou, samozřejmě nepřesahují míru toho, co hernám odevzdají na rake a poplatcích, to je jasné, ale zmírňují tak jejich dopad a pro profesionála je důleţité se v nich orientovat, neboť mohou výrazným způsobem ovlivňovat jeho ziskovost. Výjimečnou kapitolou sami o sobě jsou pak hráči nejuţší špičky, ze kterých se stanou jakési celebrity pokerového světa, ty si poté smluvně zavazují samotné herny a poskytují jim nesrovnatelné podmínky s ostatními. Jejich smlouvy nejsou zveřejňovány, takţe zde nemůţu s jistotou říci, jak přesně vypadají, ale je důvodné se domnívat, ţe ţádné poplatky platit nemusí. Hernám se vyplatí práva na exkluzivitu hry takových hráčů přímo u nich, neboť tím opět lákají další zákazníky a členy pokerové komunity, kteří na známa jména slyší. To ale hovoříme o skutečně výrazné menšině profesionálů, drtivá většina se tohoto statusu nedopracuje.

11 Ekonomický model, jeţ jsem výše uvedl, je ve světě pokeru standardem. Nikomu se nepodařilo prorazit s ničím výrazně odlišným.

4. Kvalitativní část 4.1. Metodologie rozhovorů Vyuţil jsem polostrukturovaných rozhovorů. Samotné otázky jsem rozdělil do bloků. Toto dělení bylo pouze orientační, jednotlivá témata se v otázkách prolínala a nejde rozhodně o samostatné izolované bloky otázek. Vycházel jsem při přípravě na rozhovory z učebnice kvalitativního výzkumu1. První blok se týkal motivace, výhod a rizik kariérní volby pokerových profesionálů. Šlo mi zde primárně o onu výše zmiňovanou nezávislost, nakolik je v očích hráčům motivací a zda se pokerový hráč skutečně nezávislým stává. Zde jsem se ptal na osobní „pokerový příběh“ hráče, osobní motivaci, vyuţíval jsem ale i projekční otázky („Proč podle tebe pokeroví profesionálové činí tuto pracovní volbu?“). Ptal jsem se i přímo na nevýhody a rizika, jeţ hra přináší. Zkoumal jsem zde také, jak hráči reflektují riziko nepříznivého legislativního vývoje pro jejich práci a zda ho vnímají jako reálnou hrozbu. Ptal jsem se přímo na odhad budoucího vývoje pokeru u nás. Druhý blok se věnoval ideálnímu hráči a praxi. Zde jsem směřoval k tomu, zda je moţné povaţovat profesionální hraní za nějaký únik před mechanizací pracovní činnosti, na rozdíly mezi „normální“ pracovní aktivitou tak, jak ji známe z naší společnosti, a aktivitou hráčů. V této části jsem se ptal na věci, jako jsou metody optimalizace zisku, jak vypadá hráčův typický herní den, kolik času hře jako takové věnuje, jaké jsou metody „pokerového vzdělávání“ pro toho, kdo se chce hru učit. Ptal jsem se i na nezbytné charakterové předpoklady či rozvoj vlastností, který poker přináší. Třetí blok otázek se věnoval morálnímu rozměru a legitimizaci. Zde jsem vyuţil konfrontačních otázek („Někdo ti řekne, ţe poker je nemorální, protoţe tvůj zisk je od gamblerů a rekreačních hráčů, kteří o hře nic nevědí.“ či „Někdo ti řekne, ţe poker nepřináší ţádný přínos společností a je nemorální, aby si někdo vydělával pouze

12 klikáním.) a čekal na reakce. Podle teoretických předpokladů jazyk ekonomické racionality dost moţná ovládl diskurz o práci a vyuţívá ho k legitimizaci svých zájmů kdekdo. Zajímalo mne zde, jaké argumenty budou pouţívat hráči samotní. Jestli se ponesou v podobném duchu. Odpovědi pomohly i osvětlit, jak hráči vnímají ostatní členy pokerové ekonomiky. Čtvrtý blok otázek se pak týkal společenského rozměru a stigmatizace. Směřoval jsem k tomu, nakolik jsou hráči sociálně samostatně vyčleněnou skupinou, odříznutou a odcizenou od „normálního ţivota“ a společnosti. Otázky se týkaly konkrétních osobních zkušeností, ale vyuţil jsem i projekční otázky typu „Ovlivňuje profesionální hraní pokeru nějakým způsobem osobní ţivot?“. Patří sem i demografické otázky („Jak vypadá podle tebe typický profík z hlediska vzdělání, původu, věku, pohlaví…“) a otázky směřující na charakter vztahů v komunitě samotné („Jaké jsou vztahy mezi pokerovými hráči, jsou zaloţeny spíš na rivalitě nebo soudrţnosti?“). Toto dělení nicméně rozhodně nebylo rigidní a během rozhovoru jsem často měnil pořadí otázek tak, jak si to rozhovor ţádal. Nedrţel jsem se jich nikterak striktně, šlo spíše o základní kostru. Nevyhýbal jsem se diskuzi o tématech, které vnesl do rozhovoru sám hráč, snaţil jsem se o přizpůsobivost.

4.2. Výběr Celkem

jsem

podstoupil

8

výzkumných

rozhovorů.

6

z nich

bylo

s profesionálními hráči, tj. hraní pokeru je u nich primární příjem. Další dva byli významní lidé z pokerové komunity, jejichţ primární příjem se také nacházel v pokerovém aparátu, jednou šlo o provozovatele turnajů, v obou případech o lidi, kteří jsou znalí poměrů a pokerového prostředí. Zařadil jsem je do výběru, neboť se u nich dá předpokládat určitý nadhled, který by místy mohl hráčům chybět. Vyuţil jsem při oslovování hráčů osobní kontakty, komunitní stránky a sociální sítě. Zdaleka ne všichni byli k rozhovoru svolni, coţ přičítám určité choulostivosti daného tématu. Rozhovory byly poskytnuty pod příslibem anonymity, všechna jména v této práci tak budou změněna. Zároveň ani není moţné jednotlivé hráče demograficky individuálně charakterizovat; česká pokerová komunita není zas tak velká a bylo by to de facto porušení slibu anonymity. Průměrný věk respondenta je 30 let, 4 z hráčů dosáhli

13 vysokoškolského a 4 středoškolského vzdělání, přičemţ v tomto rozdělení nebyl ţádný záměr. Komentáře hráčů budou dále uváděny pod jmény: Karel, Tomáš, Milan, František, Jiří, Zdeněk, Petr, Michal.

4.3. Motivy a výhody Odpovědi hráčů se v tomto oddílu příliš nelišily, neustále se opakovaly stejné dva motivy. Tím prvním byla nezávislost, druhým poté finanční aspekt. Karel na otázku, proč profesionálové volí tento druh kariéry, odpověděl: „(Motivem je) naprostá nezávislost. Jakmile zjistíš, že máš nad někým na vrh, ač to zní namyšleně, tak je to relativně lehký získání peněz, tak proč by to ten člověk nedělal. Hlavně když dneska sedí 300 000 lidí připojenejch, tak ne všichni jsou dobrý. Plyne z toho časová a finanční nezávislost.“ S tímto pojetím nebyl osamocený. 7 z 8 respondentů zmínilo nezávislost jako hlavní či zásadní faktor. Pěknou ukázkou této touhy je konkrétní Tomášův příběh: „Důvod byl, pracoval jsem na Magistrátě, práce byla zajímavá, ale peníze malý. Když jsem byl v práci 160 hodin za měsíc, pak tam byl někdo, kdo přišel na 12 hodin, byla to strašná nuda, tak jsem si říkal, že si sednu na hodinu nebo 2 denně k počítači a mám 2x - 4x víc peněz, tak to nemá smysl. Navíc jsem věděl, že s lidma tam nejsou dobrý vztahy, když odejdu, budu pánem svýho času, nikdo mě nebude štvát, budu mít soukromí. Přispěly k tomu špatný vztahy na pracovišti. Kdyby byly dobrý, zůstal bych tam a poker bych nehrál.“ Nezávislost má v podání hráčů různé aspekty, které bych chtěl rozebrat zvlášť. Nezávislost můţeme rozdělit na časovou a ekonomickou. Oba tyto prvky se nějakým způsobem objevovaly a domnívám se, ţe je nutno je rozlišit a reflektovat je zvlášť. Úvaha o ekonomické nezávislosti pokerového hráče můţe vypadat nějak takto: „Hráč nemá nadřízeného, tudíţ dělá sám na sebe, je ekonomicky nezávislý.“ To je ovšem úvaha značně zkratkovitá a zavádějící. Hráč neustále odvádí peníze herně. Kaţdý turnaj a skoro kaţdá partie v cash game, které se účastní, přináší herně zisk. Pokud tuto nevýhodu překoná, čeká zisk i jeho. Z toho je ale naprosto patrné, ţe ve skutečnosti nedělá pouze na sebe. Taková chvíle by nastala, kdyby šlo opravdu o hru s nulovým součtem, ze které by nebylo nic ubíráno. Idea hraní pokeru jako cesty osvobození se z Marxova stroje tak dostává trhlinu uţ na samotném začátku. Na profesionálovi prostě také někdo vydělává, v tomto případě majitelé herny. Abych ukázal, ţe poplatky nejsou

14 zanedbatelná věc, ukáţu modelový příklad toho, jak můţe vypadat měsíční bilance profesionálního hráče: Hráč odehraje 2000 turnajů, přičemţ do kaţdého vloţí 150 korun, z čehoţ 10 je poplatek. Při návratu investice 10% (coţ je ve světě pokeru poměrně obvyklé číslo u úspěšných hráčů) bude činit jeho čistý zisk 30 000 Korun. Na poplatcích ovšem herně odevzdal 20 000 korun. Tedy téměř polovinu. Bez poplatků by jeho zisk činil 50 000 korun. To myslím dostatečně ilustruje nesmyslnost myšlenky, ţe hráč je ekonomicky svým vlastním pánem a ukazuje to na jednu z důleţitých tendencí u Marxova pojetí společnosti, ze které se hráč rozhodně hraním pokeru jako takovým dostat nemůţe. K tématu heren se vrátíme i v dalších částech, co zde ale uvedu jako poznatek z rozhovorů přímo: Hráči ve vztahu k herně problematiku poplatků vůbec nereflektovali jako nějaký problém nebo nevýhodu své práce. Naopak, nikoho to ani nenapadlo. Zdá se, ţe se to bere mezi hráči jako něco naprosto samozřejmého. Vnímají to, zdá se, jako naprosto přirozenou součást toho, co dělají. Ekonomickou nezávislost jsme tedy ukázali jako iluzi, ale co absence nadřízeného? Můţe ta býti skutečnou výhodou, skutečným prvkem nezávislosti? Zde bych rád zmínil jeden motiv, který v rozhovoru uvedl Michal a to meritokracii: „Velká výhoda je osobní volnost, nemají šéfa, můžou si vybrat, kdy budou pracovat, hrát, nebo dělat jiné věci, finanční stránka je zajímavá, zisky jsou zajímavější a dá se v tom rychle dostávat výš a výš, když na to člověk má, i talent a podobně, tak nemusí čekat, až ho někdo povýší a během roku, dvou se dostane na zajímavé příjmy.“ (…) „Jinak poker je zajímavý tím, že člověk je vyloženě zodpovědný za svoji úspěšnost. To je ta lepší stránka pokeru, že odměňuje vyloženě kvalitní lidi. Samozřejmě pokud si odmyslíme štěstí, v některých hrách toho člověk odehraje moc málo, na to, aby ten vliv skillu převážil dočasný vliv štěstí.“ Tohle je zajímavá myšlenka, která můţe pro člověka problematiky neznalého působit naprosto absurdně: Hazardní hra a meritokratická? Pokud se nad tím ale člověk zamyslí, musí uznat, ţe úvaha je smysluplná. Poker obsahuje prvek dovednosti, který bude v dlouhodobém měřítku zcela dominantně určovat úspěšnost a neúspěšnost hráče.

15 A je pravda, ţe do jak vysokých her se člověk vypracuje, je v tomto slova smyslu jen na něm, nemusí udrţovat dobrý vztah s nikým na pracovišti, nemusí se na nikoho spoléhat. Nepomohou mu kontakty. V tomto slova smyslu je skutečně hráč svým pánem. Nicméně věc má i svou druhou stranu: Nadřízený sice není, ale hierarchie ano. Uvedu zde příklad opět ze světa pokeru: Největší světová herna Pokerstars přiděluje hráčům jednotlivé statusy. Silver Star, Gold Star, Platinum Star, Supernova a Supernova Elite. Zvláštní sortou jsou pak hráči hernou přímo podepsaní, tzv. Pokerstars pros. Co jednotlivé statusy determinuje? Samozřejmě mnoţství peněz odevzdaných herně na poplatcích. Co hráči dostanou jako odměnu za dosaţení těchto statusů? Hodně to nyní zjednoduším, abych nemusel zabíhat do detailů, ale v zásadě platí toto: Čím vyšší status, tím vyšší procento peněz z poplatků dostanete zpátky. Máme tedy v herně cosi jako pracovní hierarchii, která přímo ovlivňuje pracovní podmínky. Pokud budete hrát více, čeká vás automaticky vyšší odměna. Tohoto si mezi hráči povšiml Karel: „Nutí je herna, aby hráli. Tam udržuješ statut, který získáš. Ať už rakeback, nebo vstupuješ do velkých turnajů zdarma, nebo nakoupíš si oblečení za body, který tam sbíráš, nebo dárek k vánocům, není problém koupit monitor, televizi. Takže více méně musíš, když nehraješ, spadne ti status a musel bys hledat normální práci, což ty lidi nechtěj, proto hrajou poker.“ Motivační metody herny tedy do jisté míry suplují nadřízeného a přebírají v tomto jeho roli. Jak jsem ukázal výše, poplatky jsou opravdu velké a rozdíly mezi jednotlivými herními statusy tedy mohou být v důsledcích pro hráče obrovské. Ve výše uvedeném příkladu hráče s příjmem 30 000 mohou výhodné herní podmínky zvednout příjem třeba o třetinu, i více. Pokud by někdo chtěl nazírat na tenhle aspekt optikou marxismu, mohl by říci, ţe absence nadřízeného tak v tomto případě nejen ţe je pouhou iluzí, jeho funkce byla dokonce mechanicky implementována do samotného způsobu provozu heren. V tomto směru by bylo moţné vnímat pokerový aparát jako zdokonalení pracovního procesu z pohledu provozovatele, neboť nyní můţe vynechat prostředníka a motivaci zajišťuje povaha pracovního aparátu sama. Je nutné ale dodat, ţe to nutně neznamená nevýhodu pro pracujícího, jak jsme ukázali výše, Michal si z toho vyplývající meritokracii pochvaluje. Dalším aspektem nezávislosti je pak časová flexibilita. Zde není moc co řešit, pokud hráči nejsou specializováni na velké turnaje, jejichţ časy jsou pevně dané

16 harmonogramy heren a casin, či výhradně na ţivou turnajovou hru, u které také musejí do určité míry respektovat herní kalendáře turnajů, pak mají skutečně moţnost diktovat si, kdy si to, co chtějí nahrát, nahrají. Dalším velikým motivem, který se vyskytoval, byla finanční stránka věcí. Ať uţ jako vidina velkých peněz či snadnost výdělku. Jako primární či důleţitý důvod k zahájení kariéry profesionálního pokerového hráče se toto objevilo opět u sedmi hráčů z osmi. Výše uvedené komentáře hráčů zde můţeme doplnit např. Jiřího odpovědí na otázku, zda nyní poker vnímá jako zábavu, či čistě finanční záleţitost: „Je to určitě kvůli penězům, kdyby to nebylo, tak bych to nikdy nezačal hrát. Chtěl jsem vydělat peníze co nejjednodušším způsobem, předtím jsem učil, to mě bavilo, peníze byly relativně slušný, ale když začneš být v pokeru a vidíš ty sumy, co tam lítaj, že za večer uděláš měsíční plat někoho, tak se posuneš jinam. Ale vždycky tam byla ta finanční stránka toho, že takový peníze mi nikdo nenabídne, pokud budu dobrej, tak to bylo zajímavý, finanční aspekt bylo to první. Ty výhry, to ti může změnit život.“ Podobný tón má i odpověď Milana na dotaz, proč hráči volí tento druh obţivy: „Protože je to super svobodný povolání. Když nezdědíš peníze, aby sis mohl celej život užívat, tak poker je to nejlepší, pokud jsi v tom dobrej. Můžeš hrát, kdy chceš, co chceš, můžeš vyhrát velkou ránu a pak nehrát. Když jseš v cashovkách, můžeš si vybrat den, kdy budeš pracovat, máš svobodnou volbu a spoustu prostředků pro užívání života.“ Tyto komentáře nejsou výjimečné, jak jsem řekl, s jednou výjimkou se prvek finanční stránky jako motivu objevuje u všech. Mezitím co u nezávislosti jsme mohli čistou reflexí ekonomického fungování heren zpochybnit určité prvky takové úvahy, zde to tak jednoduché není. K výškám zisků se vrátím v dalších částech, ale z odpovědí hráčů to vypadá, ţe těch s těmi opravdu velkými příjmy je mezi profesionály menšina. Těţko se něco takového analyzuje v kvalitativním výzkumu, není zde příliš vodítek, podle kterých jít. Rozloţení příjmů mezi hráči obecně vnímá Milan takto: „Top špička je brutálně úzká, pak jsou dobrý hráči, ti jsou hodně profitabilní, z dlouhodobého hlediska vždycky budou. Pak je průměr, co si vydělá, kolik potřebuje a něco málo jim zbyde. Pak jsou loseři, kteří prohrávají z výplaty. Ale nejvíc je těch, co jsou break-even a nebo něco málo v plusu, aby nemuseli chodit do práce.“ O vysoké diferenciaci hovoří i Zdeněk v odpovědi na otázku na křivku rozdělení příjmů: „Je to pozvolný, je spousta grinderů, kteří mají

17 30 - 40 000 měsíčně, pak lidi jako já, co vydělají třeba 100 000, a pak lidi, co mají tak 400 000“ Zdá se tedy, ţe výška výdělku je vysoce diferenciovaná. Výšku příjmu ovlivňuje spousta faktorů, ke kterým se dostaneme. Velké potenciální zisky kaţdopádně mohou být silné lákadlo a stoupat se dá vysoko. Zdá se ovšem, ţe nejvyšší špička s pohádkovými příjmy je velice úzká. Zjistit přesnější podobu rozdělení příjmů mezi profesionály by vyţadovalo jiné výzkumné metody. K otázce snadnosti výdělku se vrátíme později, aţ se v dalších částech textu podíváme na rizika a nevýhody, jeţ sebou profesionální hra nese. Další motivy se kromě finančních aspektů a nezávislosti objevovaly spíše sporadicky. Zajímavou variantou je Petr, jehoţ primární důvod ke hraní je někde trochu jinde: „Ani nejde o peníze jako takový, já je mám na základní žití, nekupuju si auta, nic, na dovolenou jezdím 2x do roka. Spíš je to o posouvání se na limitech, být lepší než ostatní, získávání skóre, člověk chce bejt nejlepší. Bez soutěživýho prvku a finanční motivace to nemá smysl.“ Pro něj osobně je hlavní motivací soutěţivost. Byl v tomto ovšem výjimkou. Jako výhoda, nikoliv motiv, se objevila moţnost cestování po mezinárodních turnajích a spojování dovolené s prací, zde je ukázka z rozhovoru s Františkem „(…) Je to cestování po světě, nejdřív po Evropě, příští týden letím do Číny, na Bahamách, v Thajsku na dovolený. Začalo mě to bavit, vydělával jsem s tím slušný peníze, měl jsem volno, kdy jsem chtěl, když chceš vzít přítelkyni k moři, tak si zrovna vybereš destinaci, kde se hrajou pokerový turnaje. A spojíš příjemný s užitečným. Nebo jedeš na dovolenou kamkoliv, vezmeš notebook a hraješ tam. Tak jsem ten život přizpůsobil takhle, hrál jsem i na dovolený, nedělní turnaje a tak. To mě baví, můžu to dělat kdekoliv, když můžu cestovat, můžu si s tím vydělávat po celém světě.“ Tohle ovšem nikdo jiný jako výhodu nezmínil. Hlavní motivaci k zahájení kariéry pokerového profesionála respondenti tedy viděli v nezávislosti a finančním aspektu. Ukázali jsme si výše, ţe s nezávislostí to není jednoduché: Ekonomická nezávislost, únik ze světa „tvorby nadhodnoty“, nebo jinak řečeno, skoncování „práce na nikoho jiného“ není dosaţeno a na příkladu největší světové online herny jsme si ukázali, ţe existuje hierarchie hráčů tvořena hernami samotnými, ovlivňující jejich pracovní podmínky. Tato hierarchie samozřejmě není implementována samoúčelně, cílem herny je maximalizovat svůj zisk. Na druhé straně

18 poker vykazuje silné prvky meritokracie, člověk opravdu má, to co si uhraje a většinou si i můţe hrát, kdy chce, má kontrolu nad svou pracovní dobou. U finančního aspektu můţeme hovořit o dvou stranách téţe mince: Výšce a snadnosti výdělku. Rozdělení příjmu mezi hráči není moţné zjistit s velkou přesností, zdá se ovšem z názoru hráčů, ţe jde o vysoce diferenciovanou záleţitost. Příjmy mezi špičkou jsou skutečně vysoké, existují ale i hráči, jenţ si vydělají pouze na své základní ţivotní náklady. Prohlédnout otázku snadnosti výdělku nám pomůţe analýza herní praxe a rizik profesionální hry. Další motivy a výhody profesionální pokerové dráhy byly spíše okrajové. Je tedy patrné, ţe v ekonomickém smyslu slova, z hlediska pracovních vztahů, by bylo mylné chápat poker jako únik z kapitalistického molochu. Hráči vydělávají pro sebe, ale i pro někoho jiného. Rozbor herní praxe a morálního rozměrů tématu pomůţe osvětlit, zda je moţné vnímat poker jako únik z marxisticky pojaté mašinérie či pracovního procesu ve smyslu jeho náplně a zda se „normální pracovník“, pokud pouţijeme takto vágního pojmu, liší výrazně od „typického profesionálního hráče“ náplní své činnosti a mechanismy, kterým tato činnost podléhá.

4.4 Rizika a nevýhody Je nutné rozlišovat mezi riziky a nevýhodami: Nevýhodou myslím něco, co je „v povaze“ pokeru jako takového, něco, čehoţ se nemůţe člověk ţádným způsobem zbavit, neboť to není v jeho silách. Pojem rizika zde pak pouţívám pro takové aspekty pokeru jako práce, které nejsou nezbytně škodlivé pro ţivot člověka, ale mohou být, pokud k nim hráč přistupuje nějakým lehkováţným způsobem. Jak se ukázalo, rizika a nevýhody byly mnohem rozmanitější, neţ motivy a výhody. Netočila se neustále ta stejná témata, hráči uváděli mnohem víc příkladů. Začnu analýzu tématem reflektovaným jako riziko sedmi hráči; přičemţ podle mého názoru jde o riziko pro profesionální hráče nejnebezpečnější: potenciální nepříznivý legislativní vývoj. Zákonné podmínky pro hraní online pokeru se po světě liší. Ţe rozhodně nejde o automatické právo, dokazují nedávné události v USA. Informace o nich převzaly dokonce i české zpravodajské portály, byť s trochu neadekvátně dramatickými titulky2. Legalita online pokeru je v USA dlouhodobě sporným tématem. Americký Department of Justice zabavil největším hernám na americkém trhu domény

19 a zaútočil na provozovatele online heren, jeţ umoţňovali hru americkým hráčům. Obviňují je z bankovních podvodů, praní špinavých peněz a provozování ilegálního gamblingu. Důsledek tohoto dění byl takový, ţe mnoho hráčů ze dne na den přišlo o svůj způsob výdělku3. Co tenhle vývoj názorně ukazuje je, ţe právo na hru není samozřejmost. Je obtíţné fundovaně odhadnout, jak moc je tato hrozba aktuální pro Evropu a další částí světa. U nás poker stále jednoznačně legislativou uchopen není. Hráči se v rozhovorech velmi lišili v přístupu k tomuto riziku a přisuzovali mu různou důleţitost. Tomáš vnímá tuto hrozbu jako velmi reálnou: „ (…) další nevýhoda je, že si člověk táhne s sebou nejistotu, jak se to bude vyvíjet z hlediska daní, legislativy, taky úroveň hráčů roste, jak se pak člověk bude vyvíjet, když zjistí, že má 2 roky mezeru v zaměstnání.“ (…) „myslím, že v nejbližších 2 nebo 3 letech asi ne, ale tak 5 let, ten trend (zdaňování) z Evropy půjde i sem.„ (…) Taky nevím, jak se bude vyvíjet legislativa, tak si musím najít něco jinýho pro jistotu.“ Reakcí Tomáše na toto riziko je tedy najít si nějaký jiný způsob výdělku, na který by se v případě nutnosti mohl spolehnout. To není ale jediná strategie, jak se s negativním legislativním vývojem vyrovnat, jak ukazuje Františkův komentář: (…) Jinak legislativa je problém, v Evropě, Italové, Francouzi si online odstřílí jenom pro sebe, nikdo neví, jak to bude u nás. Naši zákonodárci jsou schopný vymyslet různý kraviny, už i zvažuju, že změním zemi trvalýho pobytu z tohodle důvodu. (…) jo, už to (změnu trvalého pobytu) zvažuju. Jsou místa, kam se člověk přestěhuje, trvalý pobyt a podmínky pro hraní tam jsou ideální. Jako u nás.“ Podobný sentiment se vyskytuje i u Michala: „ale v mé situace je i ta možnost přestěhování se, změny místa pobytu, dost německých nebo dánských hráčů se stěhuje do Londýna, tam je ta legislativa rozhodně benevolentní k tomuhle, přístup je liberální. U nás je to problém, ohroženější jsou hráči na nižší úrovni.“ To mě překvapilo a musím přiznat, ţe mě při strukturování rozhovoru tato varianta vůbec nenapadla. Úspěšnější hráči hovoří o změně místa trvalého pobytu jako moţné reakci na zákaz či nepříznivé legislativní podmínky pro hraní pokeru u nás. Tato moţnost je pro ně velmi reálná. Objevilo se to ve třech případech. To vypovídá o tom, nakolik je pro tyto hráče poker v současnosti důleţitý, pro udrţení tohoto zdroje příjmů by byli ochotni k poměrně drastickému kroku. Zde je opět na místě se vrátit k otázce

20 nezávislosti: Někteří hráči by za tuto pokerem nabytou nezávislost byli ochotni zaplatit stěhováním. Ukazuje to podle mého názoru na to, ţe svým způsobem ţivota jsou k této hře nějakým způsobem připoutaní: Nabourává to onu hypotézu o tom, ţe poker je únikem z pracovního procesu k nezávislosti. Je třeba zdůraznit, ţe ono stěhování ani u jednoho z nich není zmiňováno jako pozitivní volba (něco, co jim výdělky z pokeru umoţňují učinit), ale vţdy je o něm mluveno v kontextu udrţení pokeru jako zdroje příjmu. Michalův komentář výše ovšem ukazuje, ţe tato moţnost se týká spíše špičkových hráčů (jenţ mají dostatečné příjmy na takový krok a kteří také mají „více v sázce“, pokud by o svoje ţivobytí přišli). Hráči, jenţ pokerem především pokrývají své ţivotní náklady, by měli daleko větší problém. Druhou moţnou strategií, jak potenciální důsledky nepříznivého legislativního vývoje sníţit, je mít více zdrojů příjmů, jak zmiňuje výše Tomáš, který tuto strategii zvolil. I tato varianta zpochybňuje vnímání pokeru jako úniku k nezávislosti. Člověk při takovém počínání do „normální práce“ tak trochu stoupá jednou nohou nazpět z velmi pragmatických důvodů. Ukazuje se, ţe jí zcela uniknout nemůţe. K tématu rozdělení svých příjmů do více pracovních činností se ještě vrátíme v kapitole věnující se společenskému rozměru hraní pokeru, rozhodnutí najít si k pokeru i „normální práci“ nemusí být nutně jen věcí reflexe legislativní hrozby. S trochou nadsázky tedy můţeme říct, ţe to, ţ čeho se hráči snaţili uniknout, neustále hrozí vztyčenou pěstí prostřednictvím rizika pro poker likvidačního legislativního vývoje a tím si k sobě některé hráče do určité míry přitahuje zpátky. S legislativním vývojem totiţ velmi bezprostředně souvisí otázky problémů při návratu do „normálního“ pracovního procesu, coţ bylo další téma, které jsem v rozhovorech zkoumal. Zde jsem byl nucen vyuţívat projekční a hypotetické otázky: Hráči s něčím takovým zkušenost příliš nemají, situace u nás zatím pokeru přeje. Tři hráči specificky zmiňují riziko mezery v ţivotopise jako významné a to Tomáš, Milan a Michal. Uvedu zde jako příklad komentář Michala: „(návrat do pracovního procesu) může být problém, je tam aspekt toho, že člověk má 3 roky prázdné CV, žádné oficiální zaměstnání, většina těch HR lidí budou laici, kteří neví, o co jde, nedokážou to zhodnotit. Je potřeba je přesvědčit, že máte dovednosti, které jsou uplatnitelné v reálných zaměstnáních. Měl by

21 si na to každý dát pozor, mít to promyšlené, neopouštět školu po prvních pár měsících úspěšných, i když si tím člověk vydělá velké peníze. Já měl možnost dokončit VŠ před rokem, když jsem školu nechal, tak jsem měl velké úspěchy za sebou a byl jsem zajištěný na dlouho dopředu. Moje situace není tak typická, pro mnoho hráčů je tenhle aspekt důležitější a měli by se mu věnovat.“ Nemám sice k dispozici ţádný výzkum ohledně toho, jak poker v ţivotopise působí na zaměstnavatele, ale dovolím si spekulovat, ţe dost moţná ještě hůř neţ mezery. Pro ty, kteří se nehodlají stěhovat, je to tedy další důvod pro to si udrţovat nějaký vedlejší příjem pro případ nouze. Zdeněk (jenţ má i vedlejší zdroj příjmu vedle pokeru) pak tento problém vnímá jako především záleţitost těch, co se s normální prací nesetkali:“(když se někdo vrací do pracovního procesu) je to problém. I charakter práce je jiný, je daná mzda najednou, byl zvyklý na jiné možnosti výhry. Asi bude menší problém u člověka, který práci dělal a pak se dal na poker. Mnohem horší to bude u těch kluků, který začali pokerem a mají naprosto zkreslenou představu o tom, co to je vydělávat. Oni za to nemůžou, nikdo je neobviňuje, oni vydělávají od začátku 400 - 500 Kč na hodinu, 200 000 měsíčně, neví vůbec co to je dělat za 30 000 hrubýho.“ Problémy v návratu do pracovního procesu vidí i Milan: „Jde o to, kolik si vydělal. Jestli má prostředky, aby rozjel podnikání, tak dobrý. Když 3 roky hraješ, máš 30 - 40 000 měsíčně, jsi v klidu, uživí tě to, a najednou ti to zakážou, nemáš našetřeno, tak blbý. Těžko se budeš vracet do života a nutit se do práce. Prostě sis zvykl na něco. Sedíš doma u kompu, děláš poker, když se ti nechce, tak nehraješ. V práci musíš být třeba každý den v 9, klasický stereotyp 95 % zaměstnanců. Vstát, tvořit hodnotu a jít domů.“ Tón těchto odpovědí pak ukazuje i na určitý přístup k pokeru jako k běţné výdělečné činnosti a indikuje opět určitou podobnost s „normální prací“. I v pokeru zkrátka jde o to „si vydělat“, to je hlavní pozitivní a hmatatelný efekt této činnosti pro ţivot hráče. V tom lze vnímat určité pojetí práce jako prostředku k zisku peněz, jeden z rysů marxistického pojetí tématu. Nacházíme tedy další analogickou tendenci k nadvládě peněz v moderní společnosti, které (této tendence) rozhodně poker není zproštěn. Pokud si to celé shrneme: Hráči, jenţ mají prostředky pro stěhování nebo našetřeno pro podnikání se mohou v případě nepříznivého legislativního vývoje návratu

22 do „normální práce“ vyhnout a to odstěhováním, či pokud na to mají ducha, podnikáním s našetřenými penězi. Ovšem ti, jejichţ příjmy nejsou vysoké, problém nereflektují, mohou mít velké problémy, pokud vše vsadí na jednu kartu, kartu profesionálního hraní. Tyto problémy mohou vycházet ať uţ z nezvyku na normální způsob práce, tak i z překáţek při hledání práce, jeţ způsobuje mezera v ţivotopisu. Z odpovědí hráčů na otázky pak můţeme vyčíst i určitý přístup k jejich práci jako především k zdroji příjmů (to se u hráčů opakuje i v dalších odpovědích), coţ je u Marxe tendence se u kapitalistické práce objevující. Tohoto rysu práce tedy pokeroví profesionálové nejsou zbaveni. Druhé velké (ve smyslu často tak reflektované) riziko je vliv na vztahy. Jelikoţ jsem sociálnímu rozměru profesionálnímu hraní vyhradil zvláštní kapitolu, nebudu se o tom rozepisovat zde, uvedu jen, ţe jako potenciální riziko toto bylo reflektováno šesti respondenty (i kdyţ se výrazně lišili v přístupu k věci). Jiná rizika nebyla zmiňována tak často, ale nabývala rozličných podob. U tří hráčů se v nějaké podobě objevilo téma rutiny či ztráty motivace. Nejsilněji o tom mluvil Tomáš: „Poslední půl rok jsem zjistil, že je to strašně velká rutina, nuda, nedá se to hrát tak, aby člověk nedělal nic jinýho. Když jsem se na začátku rozhodl, že budu profík a nebudu dělat nic jinýho, tak jsem byl nadšenej a vydržel jsem to půl roku. Pak jsem zjistil, že to není ta cesta.“ Zevšednění reflektuje i Zdeněk: „Na začátku to lidi vidí, to je dobrá motivace, pak jsou peníze. Pak tě to přestane bavit a už máš dost peněz, co tě bude motivovat teď? Protože poker není naplňující… necítíš pocit z dobře odvedený práce. Když vyhraješ turnaj, super, ale furt jsou to peníze a časem je to spíš plivnutí do moře. Hraju turnaj, kde je obrovský pole, na první místo je 15 000 dolarů. Ale to už on pak nevidí jako takovou motivaci, protože pro něj to v životě nic nezmění.“ Téma ztráty motivace a jejího znovunabývání se pak opakovaně vyskytovalo v povídání Petra. Tito tři hráči vnímali problém jako nejpalčivější, ale v menší míře se posun hraní do oblasti rutiny objevil u všech. Moţná odpověď na tento problém je opět najít si více zdrojů příjmů. Učinil tak Tomáš, který vnímal problém legislativního vývoje i rutiny jako velmi silný – našel si i jinou práci, kde má významně menší výdělek a k tomu hraje. Je ale moţné najít si jiný zdroj příjmů i v rámci pokeru: Dva z mých respondentů se věnují či věnovali

23 pokerovému coachingu4, jeden k profesionálnímu hraní vydělává prací pro společnost věnující se businessu ve světě pokeru. Tím mohou do jisté míry prolamovat stereotyp neustálého hraní, aniţ by se museli učit nové dovednosti. Je korektní ale uvést i to, ţe další hráči se ztrátou motivace ani přílišnou rutinou velké problémy nemají. Nelze tady v ţádném případě zobecňovat. Rutina a ztráta motivace ale jsou jedny z moţných překáţek, které se pro hráče s určitými dispozicemi můţou objevit. U takových můţe dojít ke zjištění, ţe opuštění „normální práce“ ve prospěch pokeru je potřeba vyváţit jinou činností tak, aby se jejich práce neutápěla ve stereotypu, kterému se na začátku chtěli vyhnout. Pokerový aparát nabízí mnoho moţností, chce-li člověk zůstat se sekundárním zdrojem výdělku v této oblasti. Pokerový coaching můţe být velice lukrativní, je moţné si přidělávat psaním pro na toto téma zaměřené weby. Zajímavý poznatek v kontextu našeho tématu je fakt, ţe coaching je moţnost se osamostatnit ekonomicky naprosto. Mezitím co hráč platí poplatky herně, coach jedná naprosto na vlastní pěst a na nikoho nepracuje v ţádném slova smyslu. Vskutku nevytváří ţádnou nadhodnotu, cenu si nasazuje, jak uzná za vhodné. Hráči ovšem pochopitelně nezačínají kariéru s tím, ţe se jednou stanou pokerovými trenéry a budou ekonomicky emancipováni, to není určitě jejich cílem a motivem, nemluvil tak ani jeden a kdyby se tak stalo, byl bych upřímně vcelku šokován. Riziko, které by asi napadlo laika jako první, zmínili Milan a František, a to jsou potenciálně likvidační prohry, pokud se člověk nechová zodpovědně. Nechovat zodpovědně v tomto kontextu znamená hrát hry, na které člověk finančně nemá (k tomu dojde ve chvíli, kdy hráči nerespektují aspekt náhody a hrají o příliš mnoho) ať uţ je to vlivem neznalosti, nedisciplinovanosti či momentální psychické indispozice (intoxikace či podobně). Je pravda, ţe v pokeru můţete celý svůj účet prohrát během pár hodin, coţ je pochopitelně pro profesionála zničující. O nějaké preventivní strategii zde není potřeba nějak zvlášť rozumovat: Je to prostě nehrát indisponovaný a ovládat se.

Vývoj herní úrovně (= potenciální zlepšování se hráčů obecně na míru, kdy budou hry jen velmi obtíţně ziskové) je další riziko, které tak ovšem reflektovali pouze dva hráči (Michal a Petr). To mě poněkud překvapilo, ostatní hráči tomu nepřikládali váţnost. Důvod mého překvapení byl ten, ţe se naopak všichni shodovali, ţe dovednost

24 hráčů za poslední roky, jak profesionálů, tak rekreačních, prudce stoupla. Je zde určitá asymetrie, mnou zpovídání hráči vnímají prudký vzestup dovedností hráčů v minulosti, ale nepřikládají mu ţádnou příliš zásadní váhu do budoucna. To se mi zdá zajímavé, ale nedokáţu posoudit, nakolik je takový přístup u mých respondentů důsledkem přílišného sebevědomí, nebo racionální úvahy (Zdeněk např. vidí velký potenciál příchodu spousty pokerových noviců z asijského trhu – nakolik jeho úvaha má oporu ve skutečnosti si netroufám odhadovat). Takový soud zde vznášet nebudu. Preventivní strategií je zde neustále pracovat na své hře a pokerově se vzdělávat. K tomu, jak takové vzdělávání vypadá, se krátce vyjádřím později. Další zmíněná rizika jen stručně: Zdeněk hovořil o, pouţijeme-li jeho slova, tzv. rockstar efektu a podobně se vyjadřoval i Petr. Myslí tím situaci, kdy mladí hráči náhle pokerem přijdou k velkému mnoţství peněz a nevědí, co si se sebou počít. Zdeněk pak spatřoval potenciální problémy při nezodpovědném přístupu ve ztrátě koníčků, ztrátě fyzické kondice a přehnaném utrácení, které si člověk nemůţe dovolit, i kdyţ se mu to tak můţe zdát. Od rizik jsem záměrně odlišil nevýhody, neboť mezitím co všem výše zmiňovaným rizikům se dá předcházet, či jsou pouze potenciální, tak nevýhody jsou samotné v povaze hry. A zde se neustále opakovalo to samé: psychická náročnost. Poker je hra s ohromným podílem náhody v krátkodobém, ale dá se říci i střednědobém měřítku. Mezitím co do práce člověk jde a vydělá si kaţdý den své, v pokeru jsou věci diametrálně odlišné. Uvedu zde smyšlený scénář, který ale podle mého pěkně vystihuje tento problém a kaţdý zkušený hráč by vám potvrdil, ţe je naprosto klidně moţný a nijak nepravděpodobný: Hráč vyhraje v pondělí 7 000 Korun, v úterý prohraje 27 000 Korun, ve středu vyhraje 1 000 Korun, ve čtvrtek vyhraje 35 000 Korun, v pátek prohraje 5 000 Korun, v sobotu prohraje 9 000 Korun a v neděli vyhraje 13 000 Korun. V tomto příkladu bude jeho týdenní zisk 15 000 Korun. Zda to byl úspěšný nebo neúspěšný týden pochopitelně záleţí na hrách, které hraje, ale kaţdopádně to byl týden plný střídavých zisků a ztrát. Mnoho týdnů bude vypadat daleko hůř a skončí klidně s opačným znaménkem. Co to ale demonstruje: Poker můţe být s jeho neustálými výkyvy opravdu na psychiku velmi náročná činnost. Domnívám se, ţe lidský organismus není stavěn podobné výkyvy a to je důvod, proč i dlouhodobě

25 ziskoví hráči, kteří o sobě velmi dobře vědí, ţe jsou ziskoví, mohou mít problém tohle snášet. Podle mého osobního názoru je toto jeden z hlavních důvodů, proč je v pokeru tak málo ţen, muţská tendence více vyhledávat riziko. To by ale bylo asi na jiné téma a nejde o nic jiného, neţ můj intuitivní názor. Tato psychická náročnost ale můţe mít negativní vliv na ţivot hráče, příkladem budiţ Tomáš: „Pamatuju si, když mám swing (=prohrávám), dokážu bejt cholerickej, tak přítelkyně to špatně nese, říká, že tohle už snášet nebude. Ale že by to ovlivnilo nějak zásadně, to asi ne. Spíš jenom takhle, když se nedaří, tak to bere špatně přítelkyně.“ Kdyţ se pak tento rys pokeru propojí s ne zcela odpovědným přístupem, můţou z toho vznikat takovéto situace: „Taky jsi pod tlakem denně, ale přicházet o ty peníze je strašná bolest, musíš se s tím vyrovnat. A u tý cashovky ta variance ještě není tak velká, ale u těch turnajů je obrovská. Kluk měl půlroční zisk 1 000 000 a nezbylo mu skoro nic. Teď během 14 dnů vyhrál skoro 400 000. Ten milion vyhrál najednou, je dobrej, strašný množství peněz, dostal se skoro až na dno. Šel jsem v neděli spát, on během dvou hodin trefil 2 turnaje a odmazalo to polovinu jeho půl roční ztráty. To je obrovský vypětí.“ Tento příběh je asi extrém, ale není problém představit si ho v menším měřítku. Hráč zde nemůţe nijak aktivně předcházet vlivu štěstí a smůly, můţe samozřejmě předejít tomu, aby mu to naprosto zlikvidovalo kariéru (hráči tomu říkají hezky česky „bankroll management“ a znamená to hrát tak vysoké hry, jak si člověk můţe dovolit s minimem rizika ztráty všeho). Míra toho, jak divoké jsou tyto výkyvy, se také liší podle herní specializace5. Tento aspekt se opakuje neustále, jako další příklad můţu uvést komentář Jiřího k nevýhodám kariéry pokerového profesionála „Nevýhody jsou ty, že denně riskuješ peníze, který normální lidi získávají na konci měsíce, ty je točíš každý den, může se ti stát, že budeš dlouhodobě prohrávat, jak se stalo na internetu, několik měsíc se nedaří, může to mít negativní vliv na tvoje chování, nebudeš si tak věřit…“ Nemyslím si, ţe je potřeba zde vršit komentáře ostatních hráčů. Vliv kaţdodenních finančních výkyvů na mysl hráče je snadno představitelný problém a prevencí zde můţe být zodpovědně dlouhodobé finanční plánování. Psychická náročnost pokeru daná hrozbou rutiny, dramatickými výkyvy a podobně vede Tomáše k myšlenkám na opuštění kariéry profesionála: „(…) už mě to vyloženě nebaví, zvažuju, že bych si našel normálně práci na plnej úvazek a sednul si

26 k tomu večer na 2 hodiny. Je to strašná rutina. I když jsem přes 40 měsíců neměl měsíc, kdy bych byl ve ztrátě, nestalo se mi to ani teď, ale poslední 3 měsíce byly příšerný a díky tomu jsem to začal zvažovat, je to nuda.“ Byl v tomto extrémním postoji jediný, ale psychické vypětí je v pokeru něco, co je evidentně nevyhnutelné. Druhou, méně výraznou nevýhodou je pak změna ţivotosprávy a ohroţení nočního ţivota. To se stává hráčům, jejichţ specializace vyţaduje hraní v noci6. To se ale týká uţší skupiny hráčů, nejde o nevýhodu pokeru jako takového. Vrátíme-li se k centrální otázce práce, zda je přesné vnímat poker jako únik ze světa „normální práce“ se všemi jeho nevýhodami, výše uvedené opět spíše hovoří proti takové myšlence. Hráči tak jako v normální práci mohou narazit na ztrátu motivace, vyplývající ze zevšednění a stereotypu jejich činnosti. Tyto problémy se netýkají všech hráčů, podobně jako by asi bylo odváţné tvrdit, ţe se týkají všech „normálních pracovníků“, ale tendence tohoto typu zde evidentně jsou, míra jejich projevu je individuální. Na srovnání míry stereotypu v práci mezi pokerem a jinými, běţnými způsoby obţivy v této práci nemám dostatečné prostředky, ale nevidím důvod, proč by se měla nutně lišit. Pokeroví profesionálové, tak jako lidé v jiných oborech, vydělávají specializovanou činností. Logickou úvahou nemohu najít v této oblasti ţádný zásadní rozdíl mezi pokerem a tomu, čemu bychom mohli říkat „normální“ práce. Frustrace z monotónního charakteru práce můţe být pro hráče výzvou i zde.

4.5. Herní praxe a předpoklady Pokusím se nyní demonstrovat, jaký soubor dovedností a předpokladů je nutný pro úspěšného profesionála. Mým cílem není vytvořit „profil typického profíka“ jen tak samoúčelně. Skrze něj se podíváme, zda jsou poţadavky na hráče nějak výrazně specifické ve světě práce a podíváme se, jaký je rozdíl mezi ideálním hráčem z pohledu hráčů samotných a ideálním hráčem z pohledu herny, která má na ně určitě poţadavky zcela odlišné. Nejprve krátce k otázce pokerového vzdělávání: Uţ výše jsme hovořili o pokerovém coachingu, který je zdrojem příjmů pro mnoho hráčů. Další metody, o kterých hráči hovoří, jsou vyuţívání pomocných programů (v nichţ můţe hráč své

27 postupy zpětně analyzovat), knihy, učebních videa, internetová fóra, články od pokerových profesionálů. Zmíněno bylo i společné hraní, hráči se mohou bezprostředně bavit o strategii a vylepšovat ji tak. Existuje tedy mnoho metod, jakými se hráči mohou zlepšovat. Podobně existuje více metod optimalizace zisku, neţ jen hrát strategicky a matematicky správně. Sem patří výběr stolů7, správný výběr herny (s tím souvisí výše zmíněny ekonomický model – lepší bonus či věrnostní program znamená pro profesionála významný rozdíl v pracovních podmínkách), optimalizace počtu stolů8 a samozřejmě, neustále pokerové „vzdělávání se“ metodami zmíněnými výše. V tomto můţeme spatřovat různorodost rolí, ve kterých hráči vůči sobě vzájemně vystupují. Některé z nich mají ryze pragmatický charakter a směřují evidentně k čistě ekonomickému rozměru: Hráč můţe na druhého nazírat jako na čistý zdroj příjmu, soupeře v souboji o peníze, s tím souvisí výběr stolů dle kvality daných protihráčů. Tento přístup je v souladu s Marxovou teorií odcizené práce, kde jeden vnímá druhého pouze skrze svůj ekonomický účel. Jako určitou protichůdnou sílu, prolamování, nebo moţná spíše doplněk tohoto čistě pragmatického přístupu lze vnímat např. výše zmiňované společné hraní (situace, kdy si několik přátel vezme notebooky, sejdou se, hrají). V takové chvílí nejsou jeden pro druhého soupeřem, nevnímají jeden druhého primárně skrze ekonomické vztahy. Jeden pro druhého zde mohou mít výraznou sociální funkci, pomáhají předejít hernímu stereotypu. Někdo, kdo by i na tohle chtěl aplikovat marxistickou optiku, by mohl namítnout, ţe i právě ono toto společné hraní má blahodárný vliv na zisk daného hráče, neboť hráči mohou jeden druhému působit i jako rádci. To je určitě do jisté míry pravda, ale to by byla redukce takového jevu na dimenzi, která je v očích hráčů v něm spíše vedlejší. Hráči rozhodně v rozhovorech nehovořili způsobem: „Hrajeme spolu z ekonomických důvodů“. Z toho, co je náplní práce, samozřejmě vyplývají její předpoklady. Po minulé kapitole, kde jsem líčil psychické vypětí s pokerem související, asi nepřekvapí, ţe 7 z 8 hráčů jmenovalo psychickou odolnost, vyrovnanost. Karlova odpověď na to, jaké vlastnosti by přidělil člověku, který by se chtěl stát pokerovým profesionálem, začala takto: „Psychicky vyrovnanej člověk, nenechá se rozhodit ať už kecama protihráčů nebo chvilkovým neúspěchem. Všechno se musí hrát z dlouhodobého hlediska. Hraješ 2 roky, máš hroznejch 14 dnů. Ale musíš hrát pořád svoje, přijde to, pak to těm rybkám vezmeš zase zpátky, bejt v klidu a hlavně vědět, že je to pořád jenom hra. Nikdy si neříct, ježiš,

28 to je v prdeli, já jsem prohrál 200 000 - co já budu dělat. To je konec, to si nesmíš říct.“ Petr podobně hovořil u otázce směřující na to, jak maximalizovat svůj zisk: „Rozhodně jsou dva aspekty, první je psychická vyrovnanost, která se nedá moc natrénovat a i mnozí dnešní live profesionálové nemají moc ten tilt control zvládnutý, i já čas od času, zřídka kdy, když hraju třeba někde, nedaří se mi, tak vypadnu najednou, jsem v mínusu, vypadnu během pár minut třeba z 15 turnajů, tak to je pak třeba taková bezmoc, i když je člověk odolný, tak ze začátku to ještě koriguje, pak se to projeví, tohle musí mít člověk zvládnutý nejlíp.“ Toto samozřejmě naprosto souhlasí s analýzou rizik výše: Člověk, jenţ se neovládá, bude hrát pod vlivem emocí špatně, ve snaze vyhrát vše zpátky bude hrát hry, na které finančně nemá, nebude respektovat sílu náhody. Hráči, který se neumí ovládat, taky daleko více bude hrozit hraní v indisponovaném stavu, např. intoxikovaném. Psychická vyrovnanost jakoţto schopnost potlačit emoce a neustále si „hrát to svoje“ nabízí silnou analogií s určitou strojovitostí práce, o které mluví Marx. Z hlediska ziskovosti by ideální hráč byl takový, jenţ umí své emoce naprosto potlačit ve prospěch finančně správného rozhodnutí. Tedy ten, kdo potlačí své emoce na určitou dobu a úspěšně redukuje sebe sama na vydělávající bytost, jíţ jde v dané chvíli především o zisk. Domnívám se, ţe tento prvek je podobný světu ostatní práce, ti, kdo umí odloţit frustraci stranou a mechanicky a pilně plnit, co se po nich ţádá, budou mít v soubojích o pozice navrch. S psychickou vyrovnaností a odolností souvisí velmi bezprostředně další dvě zmiňované vlastnosti, třemi respektive dvěma hráči a to jsou finanční zodpovědnost a umění vypnout hru, kdyţ se nedaří. Opět tedy jen jiná variace na sebeovládání. Druhým,

téměř

stejně

dominantním

předpokladem,

jeţ

se

objevil

v 6 rozhovorech, byla nějaká variace na analytické myšlení. Hráči pro to volili různé názvy: znalost pokerové matematiky, schopnost uvaţovat logicky atd. Ani to není nikterak překvapivé a objevné: Poker je hra s prvkem dovednosti i štěstí. Jakoţto čistě mentální záleţitost je jasné, ţe jádro dovednosti bude spočívat ve schopnosti rozumět základním strategickým konceptům, které budou mít výrazný přesah do matematiky. Michal nazval poker „intelektuálním sportem“. Toto označení je moţná trochu silné, ale určitá míra intelektu bude pro ziskové hraní nutná, to je myslím vcelku snadno pochopitelné. Nepřekvapí tedy asi ani, jaké charakteristiky podle hráčů můţe poker

29 pomáhat rozvíjet. Jak psychická vyrovnanost (v pěti případech), tak silné analytické myšlení (ve čtyřech případech) bylo takto hráči jmenováno. Rozsah práce mi neumoţňuje kaţdý další uvedený předpoklad profesionálního hráče analyzovat zvlášť a tak to vezmu nyní poněkud zkratkovitě: Pět hráčů zmínilo alespoň jednu z podle mě věcně velice podobných vlastností: vytrvalost, pracovitost, cílevědomost, sebekázeň. Vše bychom mohli shrnout jako „vůle jít si za svým“, která pomůţe vyrovnat se s hrozbou rutiny a ztráty motivace. A ještě dvě vlastnosti se objevily jako zmiňované předpoklady u třech hráčů, tou první z nich je koncentrace. Optimální hra vyţaduje samozřejmě soustředění na hru, coţ není úplně jednoduché, neboť obzvlášť online hráč má k dispozici spoustu potenciálních rušivých elementů, od hudby v uších po moţnost brouzdat po internetu. A třikrát se objevila i hravost. To je ze všech navrhovaných předpokladů asi ten, ve srovnání s jinými pracemi, nejunikátnější. Význam hravosti je ovšem vcelku snadno pochopitelný: Pomáhá hráči udrţet v jeho činnosti prvek zábavy. Podobnou roli má i dvakrát zmiňovaná soutěţivost. Jedinkrát se objevila trpělivost. Psychologický vhled do protihráčů se objevil také pouze jednou, pro někoho moţná překvapivě. Nechci zde předčasně dospívat k nějakému neplatnému zobecnění, ale poté, co jsme nastínili hlavní rizika, která sebou poker nese, není tento výsledek aţ zas tak překvapivý. Obzvláště ve chvíli, kdy je online poker tak rozšířený, v něm věci, jako řeč těla a čtení rozpoloţení hráče, ustupují značně do pozadí. Psychologie protivníka pochopitelně bude v této hře hrát roli, tak jako všude jinde, ale jde zkrátka jen o jeden z mnoha aspektů. Takţe vidíme, jak vypadá ideální hráč podle mých respondentů. Jak moc se liší od Marxova dělníka a jsou takové předpoklady unikátní ve světě práce? Podobně jako Marxův dělník bude schopný, či nucen naturelem své činnosti k mechanickému oproštění se od emocí. Hravost, nutnost koncentrace či cílevědomost pak nebudou bezprostředně nutnou součástí Marxova dělníka. Co ale ideální hráč z pohledu herny? Zde je situace naprosto odlišná. Herně je úplně jedno, jak moc dobrý hráč je ve smyslu toho, jak moc si vydělává, zda je dobrým profesionálem. Výše jsme popisovali ekonomický model online pokeru a vyplývá z něj jediné: Herna potřebuje, aby hráči odehráli co nejvíce pokeru a odevzdali tak co nejvíce poplatků. Je tedy úplně jedno, zda budou prohrávat či vyhrávat. To je naprosto vedlejší. Opravdu, jediný její poţadavek na hráče je, aby hráli za co nejvíc peněz a co nejčastěji. A zde je podobnost

30 s Marxovým dělníkem daleko očividnější: Nezáleţí na obsahu jeho práce (v tomto případě kvalitě jeho hry), jeho pocitech, je naprosto nahraditelný a herna by jednoznačně profesionály vyměnila za roboty, kteří by točili peníze neustále, kdyby tu moţnost měla. Neustále bezmyšlenkovitě klikající hráči by pro ně byli ideální. Za jakých podmínek by mohli provozovatelé heren dosáhnout takové situace, kdy by se hráči tak chovali a oni jim nemuseli nabízet bonusy, věrnostní programy atd., aby je nalákali? Kdy by měli svou hernu plnou hráčů pracujících roboticky? Ve chvíli, kdy by neexistovala konkurence. A to ţádná. Tj. ve chvíli, kdy by všichni pracující byli nuceni vydělávat jen a pouze pokerem. To je samozřejmě naprosto absurdní představa. A není to absurdní představa pouze a jen v pokeru a to je podle mě hlavní důvod, proč je Marxův dělník spíš neţ přesným a nezpochybnitelným popisem reality jakýmsi ideálním typem pracovníka z pohledu kapitalisty. To ovšem v ţádném případě nepopírá fakt, ţe provozovatelé heren vnímají hráče primárně jako zdroj příjmů a podle toho se také chovají. Herny mají ovšem samozřejmě jiné, realističtější cíle, neţ učinit ze svých zákazníků neustále hrající roboty. Musí pracovat s tím, co mají. Chtějí hráče takovému robotickému ideálu co nejvíce přiblíţit. K tomu mohou vyuţívat věrnostní programy, o kterých jsme psali výše, jeţ upravují herní podmínky pro jednotlivé hráče. Mohou k tomu vyuţívat smlouvy se špičkovými hráči, které působí jako celebrity pokerového světa a lákají nově příchozí. Podobně mohou fungovat všelijaké soutěţe o ceny, které pochopitelně nikdy nejsou jen tak bezúčelné a pomáhají pokerový průmysl udrţet v chodu. Zde se opět projevuje tendence redukce ostatních lidí na zdroj vlastního příjmu, jiţ jsme zmiňovali výše, která pochopitelně nastává u firem, jejichţ primárním cílem je zisk. Je zde také patrný určitý antagonistický rys vztahu mezi pracujícím (hráčem) a poskytovatelem práce (hernou), kdy moţnosti vyuţívání hráčů pro svoje obohacování nejsou neomezené. Samozřejmě existují ale i takové síly, které působí opačným směrem a v tomto případě je takovou zřejmou silou konkurence. A nutné je i dodat, ţe antagonistický prvek ve vztahu herny a profesionálního hráče nijak nevylučuje moţnost, ţe celkově jsou oba spíše v symbióze, neţ soupeři, protoţe koneckonců, profesionálních hráčů je v pokerovém aparátu, jak jsme jiţ doloţili, nutně menšina. Herny a profesionálové budou mít určité některé společné zájmy, jako je například zisk nových hráčů. Pro obě skupiny to bude finančně lukrativní, pro první

31 přímo a pro druhé skrze zhoršení obecné herní úrovně mezi hráči. Naopak u zisku profesionálů pro danou hernu bude situace opačná, herna jich chce mít opět co nejvíc (přímé zisky), profesionálové by nejradši byli vţdy v co nejmenším poměru k slabým hráčům. To ukazuje, ţe zájmy heren a profesionálů nemůţeme pojímat jednoduše jako antagonistické či symbiotické. Pokerové herny soutěţí s mnoha jinými subjekty. O gamblery či určitý typ rekreačních hráčů soutěţí s jinými druhy hazardu, jako je tvrdý hazard typu ruleta, automaty a podobně. O profesionální hráče soutěţí s jinými způsoby výdělku, se světem práce jako takovým. Pro hernu jsou obě tyto skupiny důleţité, neboť obě jim odevzdávají poplatky. Co to znamená? Jsou nuceni nabízet věrnostní programy, bonusy a podobně. Nemohou nasadit poplatky ani podmínky příliš vydřidušské, neboť by poté selhaly v konkurenčním boji. Domnívám se, ţe tuto analogii bychom našli i v jakýchkoli jiných pracovních oborech, coţ je jeden z hlavních důvodů, proč nevnímám situaci dnešních pracujících tak negativně, jak by mohly některé interpretace Marxe. Konkurence nutí provozovatele jak v pokeru, tak jinde nastolovat podmínky alespoň takové, aby pro danou firmu někdo pracoval. S trochou nadsázky by se dalo říct, ţe aby zcela fungoval marxistický model, museli by na tom spolupracovat všichni vlastníci výrobních prostředků světa. Tak se podle mě neděje. Určitě se tak neděje ve světě pokeru a to je proč si hráči mohou být dovolit velmi odlišní od určitého pojetí Marxova dělníka (to pokud bychom ho chápali jako nutně nešťastného, frustrovaného a zneuţívaného jedince). Tato konkurence, tak jako jinde, nezprošťuje ani v pokeru hráče od ekonomické závislosti a od toho, ţe na jeho práci profituje i někdo jiný. V pokeru toto zajišťují poplatky. Jinými slovy, máme tady určité protichůdné tendence. Poplatky, které, jak jsme ukázali, nejsou nijak nízké a jsou dané charakterem pokerového aparátu. Byly by ještě vyšší, kdyby se to hernám vyplatilo a pracovní podmínky pro hráče by tak byly horší. Nejsou vyšší, neboť existuje konkurenční boj a herny nespolupracují. Podobně nejsou hráči vystavování ţádnému přímému donucování k odehrání velkého mnoţství her (odevzdání více poplatků), to si herny v konkurenčním boji dovolit nemohou. Mohou si ale dovolit motivaci přes věrnostní programy a tvorbu určité pracovní hierarchie skrze ně, tyto programy pochopitelně budou opět směřovány k maximalizaci zisku. Máme zde tedy určitý střet určité tendence, kterou vystihuje Marx (zde je to snaha hráče proměnit

32 v co nejvíc robotické jedince, snaha o maximalizaci zisku) s určitou tendencí protichůdnou (zde je to konkurence na mnoha úrovních, jeţ umoţňuje si hráčům vybírat). Výsledkem těchto střetů jsou reálné, existující podmínky, které hráči mají. Vidíme tedy, jak poker pro profesionály není jen hra samotná. Je moţné se neustále ve hře zlepšovat a pokerově se vzdělávat za pomoci různých metod, či se hráči samotní mohou angaţovat jako pokeroví trenéři, produkovat videa či podobně a získat tak další zdroj příjmu. Předpoklady pro úspěšného profesionála jsou pak podle respondentů především psychická vyrovnanost a schopnost analytického myšlení, přičemţ obě tyto oblasti hraní pokeru podle nich rozvíjí. Další často zmiňované předpoklady jsou vůle jít si za svým (určitá houţevnatost, cílevědomost, pracovitost), hravost, schopnost koncentrace a s analytickým myšlením související finanční zodpovědnost. Tento soubor předpokladů není ve světě práce určitě ţádným velkým unikátem a kaţdou z nich bychom mohli najít určitě i v řadě jiných oblastí výdělečné činnosti. Tento profil je ale značně odlišný od chápání Marxova dělníka jako jedince automaticky připomínajícího robota. Naopak z pohledu herny by ideální hráč byl hráč takovému robotickému dělníkovi velmi podobný, neustále by pouze a jen hrál a bylo by naprosto jedno jak. Herny se snaţí tomuto ideálu skutečnost přibliţovat, činí tak skrze různé motivační prostředky a všelijaké nabídky v rámci konkurenčního boje, jeţ jsou nuceny poskytovat. Nadále ovšem platí, ţe takové nabídky nejsou nezištné a vedou vţdy ke snaze o maximalizaci svého zisku, zároveň ale ukazují na určité omezené moţnosti, které v metodách k dosaţení tohoto cíle herny mají, nemohou zkrátka ve snaze donutit hráče k odevzdávání peněz přesáhnout určité hranice, coţ je dáno vlivem konkurence. Tento konkurenční boj má mnoho front: Pokerové herny proti sobě navzájem, online poker versus hra v kamenných casinech, pokerové herny proti jiným druhům hazardu, pokerové herny proti jiným způsobům výdělku. Robotizace práce by byla nejsilnější ve chvíli, kdy by si herny mohly naprosto a zcela diktovat. Taková situace je ale naprosto utopická, nastala by ve chvíli, kdy by všichni pracující tohoto světa byli nuceni vydělávat pokerem. To nastat nemůţe, ovšem nezabraňuje to hernám snaţit se v rámci svých moţností hráče ideálu robotického dělníka přibliţovat, jak to jen bude moţné. Můţeme se domnívat, ţe podobnou pro pracující pozitivní funkci má konkurenční boj i ve velké většině jiných forem práce a výdělku. V tomto směru nebude profesionální poker unikátní.

33

4.6. Morální rozměr a legitimizace Poker je potenciálně morálně napadnutelný z několika směrů a v rozhovorech jsem reakce hráčů a jejich argumenty získával pomocí dvou lehce konfrontačních otázek. Snaţil jsem se zjistit reakci na 1. stanovisko, ţe profesionální pokeroví hráči jednají nemorálně, neboť o peníze připravují rekreační hráče a gamblery, kteří „nemají tušení, o co jde“ a 2. stanovisko, ţe pokeroví profesionálové vydělávají prostým klikáním myší, jeţ nepřináší společnosti zhola nic. Chtěl jsem zde pozorovat přístup k ostatním členům pokerové komunity (těm prohrávajícím) a zajímalo mě zde, zda hráči mají tendence pouţívat jazyk ekonomické racionality. Můţeme zde i zkoumat, jakým způsobem reflektují ostatní členy pokerové ekonomiky, jaký je k nim vztah s odkazem na jiţ zmiňovanou problematiku pojímání druhých výhradně jako určitých bodů v ekonomických vztazích. Tomáš, Petr a Milan reagovali na tyto otázky přezíravě a objevoval se u nich výsměch vůči takovým pozicím. Tomášovo: „tak nejdřív bych se podíval na člověka, jestli je v pořádku.“ budiţ ukázkou. Petr a Milan by takové názory zcela ignorovali. Je tedy moţné, ţe část profesionálních hráčů nejen ţe ţádné etické problémy nevidí, ale dokonce jim idea nějakého morálního zpochybňování jejich činnosti přijde směšná. Ale nešlo o jediný přístup. Na druhé straně spektra byli Michal a Zdeněk, kteří vnímali morální rozměr pokeru jako do jisté míry problematický. I oni ale našli bez problémů argumenty na jeho obhajobu. Jaké tedy mezi hráči tyto argumenty byly? Tou nejčastěji pouţívanou linií, jeţ se objevila u 6 hráčů, byla nějaká variace na argument svobodné vůle. Jako příklad uvedu Karlův komentář: „no, lidi tam nikdo nenutí chodit, ty rekreační. Oni je obírají, když mají 10 let zkušeností a ti to hrají půl roku, tak samozřejmě, že je obírají. Ale obírají je, protože to chtějí, kdyby to nechtěl, tak tam sedět nemusí.“ Osobně se domnívám, ţe argument svobodné vůle je vcelku snadno napadnutelný, podobným způsobem by se mohl hájit provozovatel jakéhokoli pochybného způsobu výdělku, ať uţ to je distribuce drog či cokoli jiného. Důsledný oponent by pak moţná mohl zavést debatu na (ne)existenci svobodné vůle, či napadnout takový koncept sám o sobě jako vágní a nic neříkající. Nechci se zde ale dostat na tenký led diskuse o svobodné vůli jako takové; co můţeme kaţdopádně říci je, ţe tento postoj hráčů je v souladu s Grintovým poznatkem o dominanci jazyka ekonomické racionality,

34 který podle něj mnoho skupin vyuţívá k legitimizaci svých zájmů. Je to i v souladu s redukcí druhých na jejich ekonomickou roli pro daného hráče. „Pokud mi chce druhý být zdrojem příjmů, je to jeho věc, mě to nezajímá.“ – kdybychom tento argument trochu posunuli. Další obrané linie se objevovaly méně často. 3 hráči hájili poker nějakou formou relativizace, tj. srovnání s jinými výdělečnými aktivitami. Pro Zdeňka to byl opakovaný argument: „Ano, určitý aspekt tam je, ale když se někdo rozhodne hrát poker, tak jo, já to neberu tak, jako kdybych prodával drogy“ V jiném místě zase srovnává poker s věštěním či marketingem: „Jo, ale čím přispíváš (společnosti), že vyrábíš cigarety? Ať už sedím u pásu nebo na marketingovym oddělení. Když jsi na marketingovym oddělení tabákový společnosti. Kolik lidí vydělalo peníze na úplnejch nesmyslech. Jo, každej nemůže bejt doktor a každej nemůže vyrábět auta. Podívej se v noci na Primě, co tam běží. Nedovedu si představit, že bych tam šel, nevím, jestli to ty lidi myslí vážně.“ Petr přirovnává hráče pokeru k těm, co se pohybují na burze, Michal zase srovnává se státními loteriemi, nad kterými se nikdo nepozastavuje. Tento druh argumentace se mi zdá o dost silnější: Pokud se chceme bavit o hmatatelném přínosu společnosti a veškeré jiné způsoby práce označit za nemorální, musíme se podívat na to, jaké způsoby výdělku jsou ve společnosti povaţované za vcelku bezproblémové. Ať je to výroba tabáku a jeho marketing, neskutečné peníze točící se ve světě sportu nebo televizní věštění. Pokud by někdo chtěl zahájit morální taţení proti pokeru, musel by druhým dechem obvinit z nemorálního vydělávání i velkou část dnešní společnosti, aniţ by sám sebe vystavil kontradikci. Tento argument by ovšem rozhodně neuspokojil nikoho, kdo by k věci přistupoval ze silně marxistických, normativních pozic, naopak. Takový člověk by mohl namítnout, ţe tato relativizace naopak ukazuje, kdyţ teď záměrně pouţijeme záměrně silnější výrazy, ţe poker je neustále variací na jedno a totéţ vykořisťování. Tomáš, Karel a Milan sáhli po argumentu obtíţností. Uvedu za ně Tomášův postoj: „No, je potřeba si uvědomit, jakou cestu mají ti high-stakes hráči za sebou, co mají v sobě, co tomu museli obětovat, protože není to nic jednoduchýho, aby se tam člověk udržel, pokud není psychopat. Velkou roli tam hraje psychika, pohoda, musí mít okolo sebe lidi, který ho podpoří, mít morální podporu a být vyrovnaný.“ Tato reakce se objevovala především v reakci na konfrontaci označení pokeru za „pouhé klikání, které

35 nikomu nic nepřináší.“ Pokud někdo útočí na poker jakoţto činnost zcela jednoduchou a prostou, toto je určitě protiargument, jenţ je na místě, to jsem myslím v tomto textu demonstroval. Nevyrovnává se ale nijak s jinými způsoby, kterými lze profesionální poker morálně napadnout. Tomáš, Jiří a Michal pak pouţívají argument dovednostní hrou. Tomášův komentář: „Reagoval bych tak, že to takhle nemůže brát. Když se podívá na to z dlouhodobýho hlediska na vzorek odehraných rukou, tak všichni dostávaj ruce stejný. Všichni máme stejnou pravděpodobnost, že jednou za 220 her dostaneme pár AA, všichni máme stejnou pravděpodobnost, že dostaneme na flopu flush, a je na nás, jak hráče přečtem, jak ho známe, jak umíme číst společnou historii, tohle tady nemá moc co dělat, na stejným principu funguje trh.“ Argument, který by se zde tedy dal vést, by byl asi takový: Poker není o nic méně morální, neţ jiné způsoby výdělku, protoţe tak jako ony je zaloţen na dovednosti. S tímto argumentem si nevím moc rady a zdá se mi nedomyšlený. Dovednost pochopitelně hraje u profesionálních hráčů dominantní roli, ale určité dovednosti budou prostě hrát roli ve všech způsobech výdělku a to tedy i v těch, kde tento výdělek bude na něčí úkor. Tento argument je určitě silný, pokud někdo zaútočí na poker jako čistě hazardní hru, ale to nebyla moje hypotetická pozice a ani to není téma této práce. Pouze dvakrát se k mému překvapení objevil argument přínosem společnosti zábavou. Tento argument pouţili Michal (ten vnímá poker jako součást zábavního průmyslu, který má ve společnosti nějaké místo) a Zdeněk, zde na ukázku postoj druhého jmenovaného: „Ty lidi se tam jdou bavit. Já nedělám to, že bych nadával, že mě někdo obere, ale snažím se to rybám zpříjemnit, když udělaj kravinu a vyjde jim to, tak jim říkám, že hezký. Ale lidi se jdou bavit a platí za to, mají menší šanci vyhrát, ale vědí to. To jsou normální lidi, ale chtějí to hrát, kdyby nechtěli, tak to nehrajou. Není to banda závisláků, snaží se, vědí, že mají menší šanci. Všichni vědí, že tam jsou profíci, ale je to baví, oni jsou toho součástí, je superstar a oni si s ním zahrajou turnaj.“ Lidé se podle této pozice chodí bavit, coţ má pro jejich ţivoty nějaký význam. Tenhle argument je podle mého názoru teoreticky silný, ale není v mých silách ho v rámci této práce testovat. Zábavní průmysl, do kterého bychom mohli zařadit věci jako sport, ve kterém se točí mnoho peněz, a lidé si dobrovolně platí vstupenky za nějaký druh záţitku, je v naší společnosti velmi rozvinutý. Hazard je také určitou sloţkou tohoto

36 průmyslu. Zda existence zábavního průmyslu či hazardu jako takového s tím, co lidem přináší, je celkově pro společnost věc pozitivní, či negativní si prostě netroufám odhadovat a je to podle mého názoru, chce-li být člověk intelektuálně poctivý, velmi obtíţně zodpověditelná otázka. Je určitě moţné ho chápat jako určitou součást společnosti, která pomáhá udrţet celkovou pracovní mašinérii drţet v chodu tím, ţe pomůţe rekreačním hráčům relaxovat a dobýt energii a to ještě takovým způsobem, který nijak nenarušuje koloběh peněz v celku jako takovém. To je legitimní hypotéza, kterou je podle mě velmi obtíţné účinně falzifikovat a nebudu se zde snaţit hodnotit její sílu. Jiný typ argumentu pro legitimizaci pokeru nezmínil víc neţ jeden hráč. Jazyk ekonomické racionality byl tedy mezi hráči zastoupen v silně, ať uţ v argumentu svobodné vůle („kaţdý rozhoduje na základě vlastní úvahy, nikdo nikoho k ničemu nenutí => není moje vina profesionála, ţe se se mnou rozhodl gambler hrát“), či argumentu dovednostní hrou („podmínky k ziskovosti máme všichni stejné, tak jako ve sportu či na trhu práce“). Další argumenty vedli skrze srovnávání s jinými aktivitami („poker není morálně problematičtější neţ věštění“), obtíţnost („špičkoví hráči musí pokeru mnoho obětovat“) a přínos pro společnost zábavou („poker je součástí zábavního průmyslu, který má pro společnost význam“). Hráči rozhodně nereflektují ty, na kterých vydělávají, jako nějaké oběti, spíš je jejich vztah k nim ryze pragmatický. Marxistickou perspektivou bychom v tom mohli spatřit určitý prvek odcizení, kdy se ten, kdo vydělává, nezajímá o ty, na nichţ vydělává, ani o ty, kteří na něm vydělávají, a jde mu daleko více o efektivitu vlastního pracovního procesu. Podobně i herny přistupují k věci finančně pragmaticky a snaţí se skrze všelijaké metody získat pro sebe z hráčů maximum, přičemţ nemohou díky konkurenčnímu boji přejít přes určité hranice. V tomto poker zdá se unikátní nebude a opět zde vidíme, ţe na poker můţeme aplikovat Marxovy poznatky stejně jako u „normální práce“. Moţná snad ještě silněji, neboť mezitím co v „normální“ práci si nějaké peníze vydělávají všichni členové firmy, zde je vztah mezi profesionály a rekreačními hráči z ekonomického hlediska čistě antagonistický a většina členu pokerové ekonomiky o peníze přichází.

37

4.7. Společenský rozměr V této oblasti rozhovorů bylo nejtěţší hledat nějaký opěrný konsenzus mezi hráči. Zároveň je zde víc neţ jinde na místě opatrnost ve vyvozování závěrů, neboť tady podle mého mohl hrát vcelku významnou roli výběr. K rozhovoru mi z oslovených hráčů svolilo něco málo pod polovinu a dost snadno představitelným důvodem k neochotě u odmítnuvších hráčů můţe být právě jejich tendence vyhýbat se diskusím o pokeru s lidmi, které neznají. Neříkám, ţe to tak nutně bylo, ale tu moţnost je potřeba reflektovat. Mých 8 rozhovorů by pak bylo s hráči, kteří s tímhle problém nemají a tento rozdíl se dost moţná projevuje i v jejich reflexi vlivu pokeru na sociální ţivot jako takový. Je podle mě korektní tuto moţnost zváţit a být tak opatrný při vyhodnocování dat v této oblasti. Jednoznačně nejsilnější a v rámci mého výběru unikátní názory měl mezi mými respondenty Tomáš. „Když člověk hraje profesionálně, tak se stává antisociálem. (…) Pokud u toho člověk dřepí 5 - 8 hodin denně, je to pořád rutina, která člověka nerozvíjí, ztrácí kontakty a přehled o tom, co se děje ve světě trhu práce, vzdělání. A trochu to i člověka degeneruje. Dřív, když jsem hrál hodně, pak jsem šel nakupovat a říkal jsem si, ty vado, teď jsem udělal nákup za 2 buy-iny. Takhle člověk nemůže uvažovat. Musí se strukturovat - tohle jsou peníze na poker a tohle jsou skutečný - slouží jako prostředek směny. Pokud tohle člověk nezreflektuje, tak je to na zbankrotování.(…). Jakmile člověk dělá jenom poker, tak je to cesta k poustevničení a skoro až sociální nemoci.“ Volil silné pojmy jako poustevničení, sociální nemoc, degenerace, mluvil o ztrátě kontaktů. Řešení je podle něj něco, co uţ jsme zmiňovali několikrát. Najít si více zdrojů příjmů, pracovat někde na částečný úvazek. Mluvili jsme o takové moţnosti jako variantě toho, aby byl člověk připraven na nepříznivý legislativní vývoj, můţe mít význam i k vyrovnání se stereotypem hraní a tady je další problém, který to můţe pomoci řešit, v očích Tomáše můţe jít o vyrovnání se solitérním charakterem online pokeru. Milan, Michal a Petr jsou pak druhým koncem spektra. Souhlasí s tím, ţe poker teoreticky můţe mít negativní vliv na sociální ţivot člověka, všichni tři ale shledávají tento problém vcelku snadno překonatelným. V jejich podání není takový problém si společenský ţivot přizpůsobit podle představ člověka, kdo chce udrţovat kontakty, nemá zas aţ tolik překáţek tak činit. Podle Milana se to „vţdy dá dělat tak, aby člověk

38 neomezoval svoji rodinu“ a podle Michala by samotářský hráč vedl samotářský ţivot i jinde. Petr si našel koníček a věnuje se sportu a podle něj je důleţité tento problém reflektovat: „Je to podstatný, jak člověk bydlí sám, tak si začne pak utvářet vlastní svět, je na fórech a přestává mít kontakt s okolím, to jsem taky viděl příběhy lidí, kteří takhle žijí. Chce to si dát pozor, určitě, snažit se to udržovat.„ Představa o tom, ţe jsou hráči dennodenně stigmatizováni, nebo se jim kvůli hraní rozpadají rodiny, zde rozhodně neplatí. 6 z nich se ovšem s nějakými dílčími problémy v osobním ţivotě setkalo (zpočátku to např. špatně nesli rodiče, můţe to být problém v partnerských vztazích nebo při seznamování), ale ne nic extrémního. Proti negativnímu přijímání pokeru ze strany blízkých existují strategie, František a Zdeněk v tomto kontextu zmiňují prostou řeč peněz, která opět ukazuje na jiţ výše zmiňovaný pragmatický přístup k pokeru, práci jako k prostředku vydělávání, tedy pojetí práce v duchu Marxe. Jeho perspektivou bychom mohli říci: Vláda peněz způsobuje, ţe ve chvíli, kdy člověk doloţí dlouhodobé vysoké zisky z pokeru, lze se domnívat, ţe tím některé strachované hlasy blízkých ukonejší, jejich práce (hráčů) tak v očích blízkých nabývá ziskovostí svou legitimitu. Jiří pak zdůrazňuje komunikaci, snaţit se druhým vysvětlovat o co jde, podle něj se tak dá problémům předejít. S výjimkou Tomášových názorů tedy nemáme obraz ţádných velkých společenských outsiderů, ale nějaké společenské výzvy z této kariérní volby zdá se vyplývají. Hráči je jako určitý problém reflektují, rozhodně to nikdo nevnímá jako plus pokeru. Pokud bychom zde o opuštění světa „normální práce“, či studií mluvili v tomto kontextu také jako o směřování k více solitérnímu, společensky odcizenému ţivotu, asi bychom měli do jisté míry pravdu. Také se ovšem zdá, ţe pro hráče jde o neţádoucí aspekt jejich kariérní volby, moţná nezamýšlený, ale to jen těţko říct. Z pohledu hráčů to vypadá, ţe jsou si těchto potenciálních potíţí vědomi a mají způsoby, jak se s tím vyrovnat, podle některých z nich vcelku účinně. Jedním z nich můţe být práce na částečný úvazek. Vedlejší práce na částečný úvazek tak pro pokerové hráče můţe mít několik funkcí: prevence před negativním legislativním vývojem, rozbití herního stereotypu a vyrovnání se samotářskou povahou hry. Mohli bychom spekulovat o tom, ţe by to mohlo mýt i konejšivý efekt na blízké hráče, tohle jsem ale v rozhovorech nezkoumal. Opět zde máme situaci, kdy stereotyp kaţdodenní práce hráče nejprve odpudí a nasměruje k pokeru, ale pak si ho opět do určité míry přitáhne zpátky. Hráči

39 rozhodně netouţí po nezávislosti v tom slova smyslu, ţe budou oproštěni od sociálního rozměru pracovního ţivota. To pro ně motiv a klad pokeru není. Se silnou stigmatizací se nesetkávají, menší problémy v jejich osobním ţivotě jim to ale způsobuje.

4.8. Shrnutí Hráči jako jeden z prvotních motivů vnímají nezávislost, po boku snadnosti a výše potenciálního výdělku. Bliţší reflexe ale ukazuje, ţe nezávislosti se jim dostává jen ve specifických významech toho slova. Nejsou rozhodně nezávislí ekonomicky, nepracují sami na sebe. Absenci nadřízeného částečně suplují pokerové herny, jeţ svými věrnostními programy, bonusy a tvorbou hierarchie hráčů stimulují hráče k akci. Změna

charakteru

práce

se

naopak

hráčům

dostává

v časové

flexibilitě

a meritokratickém charakteru pokeru, nikdo nemusí čekat na povýšení k tomu, aby vydělával více. Předpoklady, které hráč musí k úspěchu mít, nejsou ve světě práce nikterak unikátní, kaţdý z nich by se dal najít v mnoha jiných oborech. Naopak popis ideálního hráče z pohledu herny je neustále hrající stroj, někdo kdo je velmi podobný interpretaci Marxova dělníka jako jedince blíţícímu se mechanickému robotovi. Herny musí pracovat s tím, co mají a snaţí se hráče přiblíţit takovému ideálu. To ukazuje, ţe jejich přístup k hráčům bude determinován ekonomicky, hráči jsou pro ně zdrojem příjmů, takový je jejich význam. Vlivem konkurence je ale nutné hráčům poskytovat slušné pracovní, herní podmínky a vyţadování si takového hraní nemůţe přesahovat určitou míru donucovacího charakteru. Optimalizace zisku z pohledu heren podléhá určitým normám, přes které nemůţe jít. Pokud by tato analogie fungovala i v jiných oborech neţ poker (a nevidím zřejmý důvod, proč by tak být nemělo), pak zde vidíme jistou protichůdnou sílu, tendenci, vůči těm, na které klade důraz Marx. U rozhovorů se při popisu hraní se často objevuje dikce směřující k braní pokeru, tedy práce respondentů, především jako vydělávání a vnímání ostatních hráčů skrze ekonomické vztahy, coţ je v souladu s Marxovými poznatky, této tendenci profesionálové podléhají. V otázce legitimizace pokeru pak mnou zpovídaní hráči sahají po jazyku ekonomické racionality (dovolávají se svobodné vůle kaţdého jedince či dovednostního charakteru pokeru) a pomáhají si řadou argumentů. Někteří z nich mají vůči morálnímu problematizování pokeru zcela přezíravý pohled. Z hlediska sociálního rozměru se mnou zpovídaní hráči nesetkávají se silnou stigmatizací. Menší problémy

40 v osobním ţivotě to většině z nich přineslo, ale nešlo o nic nepřekonatelného. Samotářský charakter pokeru vnímají jako problém, výrazně se liší ale v síle, který mu přisuzují. Od označení profesionálního pokeru za něco, co můţe sklouznout k sociální nemoci, po tvrzení, ţe pokud člověk chce, můţe se s tímto problémem vyrovnat lehce.

Závěr Na začátku jsme uvedli dva modely, jak je moţné k pokeru přistupovat. První vnímal poker jako nějaký způsob úniku, ať uţ v duchu úniku z kapitalistického způsobu práce, ve kterém má pracovní činnost některé podle Marxe velmi silné rysy, jako je tvorba nadhodnoty, vyprazdňování vnitřního světa člověka, redukce vnímání člověka na ekonomickou stránku věci, nebo zkrátka a jednoduše snahou proměnit některé neţádoucí charakteristiky práce v ţivotě člověka. Proti tomu byl poker jako racionální volba ve světě, kde je mnoho způsobů, jak vydělávat a toto je jen jeden z mnoha. Zjistili jsme, ţe tendence, o kterých mluví Marx, se objevují i ve světě pokeru. Hráči mohou jeden druhého vnímat pouze skrze své ekonomické zájmy, redukovat ho na zdroj vlastních příjmů a tento motiv se objevoval opakovaně. Ani ekonomicky se neosamostatňují, jejich práce přináší výrazné zisky provozovatelům, hernám. Je ale nutné povšimnout si i sil, které působí v jistém slova smyslu opačně (přesněji: sniţují negativní účinky na ţivot pracujících) a Marx na ně takový důraz nedává. Zjistili jsme, ţe skutečný profesionální hráč je něco jiného, neţ ideální hráč z pohledu herny. Příčinou toho je konkurence (mezi hernami navzájem, mezi hernami a jinými druhy hazardu, pro profesionály pak mezi hernami a jinými poskytovateli výdělku), která znemoţňuje hernám diktovat si svévolně podmínky toho, jak hráči mají ke své práci, hraní, přistupovat. Analogicky je podle mého názoru na místě předpokládat, ţe podobný problém konkurence zaţívají všechny firmy, které poskytují zaměstnání. To podle mě ukazuje na určitý předpoklad interpretace marxistické teorie jako úplného popisu reality: Kapitalisté tohoto světa spolupracují jako jeden celek na vykořisťování pracujících. To, jak ukazuje konkurenční boj ve světě pokeru a rozdíl mezi ideálním hráčem z pohledu herny a realitou ukázanou v rozhovorech, je napadnutelný předpoklad. Nicméně není pochyb, ţe tendencí, ať uţ je síla, s jakou se projeví,

41 ve společnosti jakákoli, jichţ si Marx všímá, pokeroví profesionálové ušetření nejsou. I oni mohou podlehnout vnímání ostatních hráčů výhradně skrze ekonomické vztahy, i oni mohou mít problémy se specializací a následným zbavování se této specializace, i oni jsou vnímáni z pohledu heren především jako zdroj zisku. Musíme ale být opatrní v posuzování síly těchto tendencí a uvědomovat si, ţe nejsou úplným popisem reality. Stranou Marxe; není problém, abychom poker mohli vnímat jako proměnu charakteru práce v ţivotě jedince. Pokud připustíme nesporné rysy „normální práce“ jako nemoţnost být pánem vlastního času, nutnost dávat si pozor na vztahy s nadřízenými, moţný stereotyp pracovní činnosti, poté se můţeme přesunout v klidu k obrazu toho, jak věci vypadají v profesionálním pokeru a srovnat ho se světem této „normální“ práce: Hráč není nutně oproštěn stereotypu pracovní činnosti, ten se u něj dostavit můţe. Naopak v jiných oblastech je svoboda neoddiskutovatelná; člověk vskutku je pánem vlastního času a nemusí spoléhat na nikoho jiného, nehrozí mu, ţe ho ze dne na den někdo vyhodí z důvodu sniţování pracovních míst. Tato částečná nezávislost má svou cenu: Velkou psychickou náročnost pokeru a stres z ní vyplývající, nejistotu v legislativní oblasti a zároveň určité potenciální dílčí problémy ve společenském ţivotě. Náplň práce pak vyţaduje předpoklady, které nejsou nijak ve světě práce nijak zvlášť unikátní, kaţdý z nich bychom si dovedli představit v mnoha jiných pracovních zaměřeních. Jak tedy odpovědět na otázku: „Je hraní profesionálního pokeru únik ze světa normální práce?“ Pokud bychom se bavili o tendencích, na něţ upozorňuje Marx, pak by bylo zdá se správné směřovat k odmítavé odpovědi. Poker má s „normální prací“ společné rysy, zmiňované výše. Pokud bychom přistoupili na onen obraz společnosti a kapitalistické mašinérie jako stroje, pak by hraní pokeru bylo spíše určitým přesunem v rámci tohoto stroje, rozhodně ne jeho opuštěním. Ovšem jakým přesunem? Odpověď na otázku, stranou marxistického pojetí, zda je poker výrazně odlišný od normální práce svou povahou, bude sloţitější. Demonstrovali jsme jak podobnosti pokeru a „normální práce“, tak odlišnosti. Rozdíly jsou např. časová flexibilita, absence fyzického nadřízeného, ovšem předpoklady, jeţ profesionální hra vyţaduje, nejsou ve světě práce nikterak unikátní. Hráči jako jeden z motivů pro svou kariérní volbu vnímají nezávislost, ale vidíme, ţe nabytá nezávislost je jen částečná. Podle mého názoru je dost moţné, ţe ona vidina svobody působí na začátku jako vábnička, přičemţ později hráč

42 vidí, ţe to s ní není aţ zas tak jednoduché, to ve chvíli kdy se mu vloudí do hry stereotyp a rutina. Pak zjistí, ţe náplň práce aţ zas tak odlišná není. Druhý model, který jsme na začátku uvedli, byl poker jako racionální volba z mnoha pracovních moţností. Mezitím co nezávislost jakoţto motiv jsme značně zproblematizovali, zajímavá výše výdělku za čistě intelektuální činnost je v pokeru dosaţitelná. Musíme ale velmi opatrně mluvit o racionální volbě v situaci, kdy z rozhovorů vyplývá, ţe rozdělení příjmu mezi profesionály je značně diferenciované a špička s pohádkovými příjmy je úzká. Bohuţel, v moţnostech tohoto výzkumu nebylo moţné zjistit přesné rozdělení příjmů mezi profesionály, ale je vcelku jasné, ţe opravdu velmi vysoké příjmy se budou týkat menšiny, která bude mít buď takové štěstí, nebo bude ochotna do hry vloţit také odpovídající mnoţství úsilí. Netroufnu si prostě na tomto místě srovnat obtíţnost výdělku v pokeru s jinou prací, podle mě by to nebylo korektní a získaná data to neumoţňují. Pokud zde výrazná odlišnost je, pak pro mě není patrná. Rozhodně lehce nabyté peníze jsou vidina, která je na začátku, ale to je tak všechno, co se dá napsat s jistotou. Otázku, zda je hraní pokeru tedy racionálním směřováním do oblasti práce, kde je snadněji dostupnější výdělek neţ jinde, bych zde nechal nezodpovězenou. Je to moţné, takovou hypotézu určitě nemůţeme zamítnout, ale asi by to vyţadovalo jiné výzkumné metody a postupy. Výzkumná část práce podle mého můţe být poznamenána některými potenciálními problémy: Sám vyuţívám poker jako zdroj příjmu a přestoţe se rozhodně nepovaţuji za pokerového profesionála a jde pro mě spíše o drobný přivýdělek ke studiu, mohu podléhat určitému nedostatku nadhledu. Snaţil jsem se v textu udrţovat kritický odstup, intelektuální poctivost, nepodléhat tendenčnímu přístupu k tématu, tak, jak to jen bylo v mých silách. Dále ne všichni byli ochotni k rozhovorům a to mohlo v některých kapitolách, podle mého názoru především v té týkající se společenského rozměru, zavádět data určitým směrem. Při zvolené metodě bylo ale obtíţné se s tím vyrovnat nějak jinak neţ tím, ţe jsem to reflektoval při interpretaci. Velkým problémem je pak velikost tématu jako takového. Pokeroví hráči jsou skupina velmi příjmově diferenciovaná. Pro člověka, který z pokeru získává

43 15 000 Korun měsíčně, budou platit jiné věci, neţ u hráče, jehoţ měsíční zisk činí 400 000 Korun. Většina mého textu se podle mého netýká aţ zas tak silně té opravdu nejuţší špičky. Snaţil jsem se o kompromis a směřovat můj text k tomu, co vnímám jako většinu hráčů, lidé, jejichţ příjmy nejsou z kategorie půl milionu měsíčně. V tomto ohledu je má práce jako kdyby se někdo pokoušel psát o profesionálním fotbalu. Hráči Bohemians Praha se budou výrazně lišit od hráčů Realu Madrid. Hráčů jako těch bohemáckých ale bude většina. Má práce pojednává především o této většině. A pak také něco, co snad není ani tak problém mého výzkumu, ale je to svým způsobem škoda: Pokerový boom je u nás mladá věc. Odhadovat, jaký bude mít vývoj a jak se dlouhodobě v řádech let podepíše na ţivotech hráčů, je obtíţné. Podle mě by bylo zajímavé uskutečnit u hráčů rozhovory např. po letech a podívat se na jejich hodnocení profesionálního pokeru uţ s určitým odstupem, případně se podívat, jak hodnotí svou herní kariéru po jejím ukončení s odstupem let. Všichni jsou součástí tohoto nového mladého fenoménu a dá se tedy očekávat určitá absence odstupu.

44

Summary The analysis of the topic was framed by Marxist model of capitalist work and some of the tendencies typical for it were demonstrated in professional poker as well. Players tended to take poker as a strictly economical aktivity, the focus of their work was often reduced to simply „making money“, which conforms to Marx. The players can, as normal workers, approach other players in purely economic terms and they too can feel, that their work is very mechanic. We have also shown their high economical dependancy on operators of poker rooms and shown that the idea, that players work „for themselves only“, is false. The operators of online poker look at the players as a sources of profit. Those tendencies, which Marx focuses on apply to them as well, which shows that if we agree with certain premises of marxist theory of work, it’s model can be applied at professional poker.

We have also demonstrated certain forces and tendencies, that are not focused on in marxist model. The main being the constant competition not only between poker rooms, but also in other lawyers, for example: poker vs. other gambling, poker vs. other lines of work. This competition forces the operators to make the conditions more acceptable for the players. We have shown, that the ideal poker player from the view of poker room and the real player differ and the reason for that is the presence of this competition. Poker rooms would like to have non-stop playing people similiar to bots, losers or winners regardless. The professional player on the other hand will place much more importace on playing rested and his skill. The real conditions that players have are result of different forces. (Poker operators trying to make the players give them as much money as possible vs. certain standarts, that they have to offer to the players as a result of a competition.)

Poker as work can also be seen as a rational choice between many alternatives in a world of very diverse work. We could see it as a postive choice, where players are going after „easy money“. We could not test the rationality of this idea with used methods sufficiently to disprove it. The estimates of players about distribution of earnings between professionals slightly undermine this model. According to the interviewed players, the vast majority of poker professionals is not making any „eye-popping profits, and the ones who do have to either be very lucky, or put a huge

45 effort in their work. In that sense, there is no obvious diference between poker and other lines of work. The clearer comparsion between those two would require a further research.

Poznámky a odkazy [1] HENDL, Jan.. KVALITATIVNÍ VÝZKUM: Základy teorie, metody a aplikace.

2. Vydání. Praha : Portál, 2008. 408 stran. [2 ] ČTK. Pokerový byznys na kolenou. USA zavřely tři největší weby [ online ]. 16.4.2011, citováno dne 5.5.2011. Dostupné z www: http://byznys.lidovky.cz/pokerovy-byznys-nakolenou-usa-uzavrely-tri-nejvetsi-weby-p4c-/firmy-trhy.asp?c=A110416_173558_firmytrhy_mpr [3 ] United States Attorney Southern District of New York. MANHATTAN U.S. ATTORNEY CHARGES PRINCIPALS OF THREE LARGEST INTERNET POKER COMPANIES WITH BANK FRAUD, ILLEGAL GAMBLING OFFENSES AND LAUNDERING BILLIONS IN ILLEGAL GAMBLING PROCEEDS [ online ]. 15.4.2011, citováno dne 5.5.2011. Dostupné z www: http://www.justice.gov/usao/nys/pressreleases/April11/scheinbergetalindictmentpr.pdf [4 ] Pokerový coaching je rozhodně lukrativní záleţitost. Např. na mezi hráči velmi populárním serveru deucescracked.com si někteří trenéři účtují aţ přes 500 dolarů za hodinu. To je extrém, ale neslyšel jsem nikdy o příkladu trenéra, jenţ by šel pod řád desítek dolarů za hodinu. [5 ] Hráči orientovaní na masové, ohromné turnaje budou zaţívat výkyvy největší, naopak hráči, u nichţ jsou varianty výsledku hry či turnaje nejlimitovanější, tak divoké situace zaţívat nebudou. Např. hráči, jenţ se zabývají tzv. Heads Up SNG turnaji, tj. dvoučlennými souboji končícími ve chvíli, kdy má jeden z nich všechny ţetony. [6] Někteří hráči se specializují na masové turnaje, které se v našem čase odehrávají aţ do hluboké noci. Jejich ţivotospráva se tak můţe drasticky měnit. To je ovšem velmi specifická situace. [7] Ve smyslu hraní se slabými hráči. Hráči mohou pouţívat metody jako přisedávání si ke slabším, coţ jim umoţňují internetové databáze, které sledují výsledky hráčů. Kaţdého výsledky jsou tak pro hráče záleţitostí několika kliků. [8] Hráči rozhodně v online pokeru nebývají omezeni na 1 stůl. Naopak, něco takového je výjimka. Existují hráči, jenţ jsou schopni otevřít na ploše počítače přes 40 stolů. Optimální počet stolů souvisí s hráčovou specializací a jeho schopností činit rychle mnoho rozhodnutí. V pokerové komunitě se pro to pouţívá pojem multitabling.

46

Použitá literatura GRINT, Keith. The Sociology of Work. 3. Vydání. Polity Press, 2005. 458 stran. 978-0-7456-3249-0 HENDL, Jan.. KVALITATIVNÍ VÝZKUM: Základy teorie, metody a aplikace. 2. Vydání. Praha: Portál, 2008. 408 stran. MARX, Karl. ODCIZENÍ A EMANCIPACE ČLOVĚKA. 1. Vydání. Praha: Mladá fronta, 1967. 384 stran. NOVÁK, Aleš. Analýza temporality stroje u R.M. Rilkeho a K. Marxe z Časovost a smrtelnost I. Studie k časové konstituci lidské existence, 1. vydání. Praha: Togga, 2009. 978-80-87258-26-2. str. 215-262