UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra právních dějin
Právní postavení Židů v období vlády Marie Terezie a Josefa II. Diplomová práce
Johana Javůrková
Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. PhDr. Karolina Adamová, CSc.
Praha, květen 2009
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.
V Praze dne 22.5.2009
Johana Javůrková
Úvod ................................................................................................................................. 1 1. Obecný vývoj židovské diaspory od jejího vzniku do počátku 19. století............. 4 1.1. Doba biblická, vznik judaismu......................................................................... 4 1.2. Sjednocení izraelských kmenů, vznik a rozpad starověkého izraelského státu ......................................................................................................................... 6 1.3. Období římské nadvlády .................................................................................. 6 1.4. Počátky židovské diaspory v rámci Římské říše ............................................. 8 1.5. Rozkvět židovské menšiny na Iberském poloostrově ...................................... 9 1.5.1. Exkurz k postavení Židů v muslimských zemích ................................ 9 1.6. Středověké koncily, vyhoštění a projevy nesnášenlivosti většinové společnosti ............................................................................................................. 10 1.7. Vyhoštění Židů ze Španělska v roce 1492 ..................................................... 12 1.7.1. Sefardská židovská kultura ................................................................ 12 1.7.2. Aškenázská židovská kultura............................................................. 13 1.8. Reformace ...................................................................................................... 15 1.9. Fenomén Hofjuden, tzv. dvorní Židé ............................................................. 17 1.10. Počátky haskaly v době osvícenského absolutismu ..................................... 21 1.11. Židovská emancipace ................................................................................... 23 1.12. Vývoj židovské populace v Evropě 18. století ............................................. 26 1.13. Židé v Evropě na počátku 19. století ............................................................ 28 2. Nástin právně-historického vývoje židovského osídlení na českém území od jeho počátků do přijetí familiantských zákonů.......................................................... 30 2.1. Raffelstettenský celní a plavební řád a první židovské osídlení Prahy .......... 30 2.2. Závěry III. a IV. lateránského koncilu a další církevní opatření .................... 32 2.3. Statuta Judaeorum krále Přemysla Otakara II. ............................................... 35 2.4. Vývoj právního postavení Židů během 13. a 14. století................................. 36 2.4.1. Pražský pogrom v roce 1389.............................................................. 37 2.5. Vliv husitských válek na postavení židovské menšiny .................................. 37 2.6. Objev knihtisku a jeho pozitivní a negativní důsledky .................................. 38 2.7. První generace Habsburků na českém trůně ve vztahu k Židům ................... 39 2.8. Rudolfínská doba a rozkvět židovské Prahy .................................................. 40 2.9. Třicetiletá válka a pobělohorský antisemitismus ........................................... 41
3. Právní postavení Židů v českých zemích od přijetí familiantských zákonů do konce 18. století ........................................................................................................ 44 3.1. Familiantské zákony Karla VI........................................................................ 44 3.2. Translokační reskript...................................................................................... 46 3.3. Počátek vlády Marie Terezie a válka o rakouské dědictví ve vztahu k Židům .................................................................................................................... 47 3.4. Vypovězení Židů z českých zemí roku 1744 ................................................. 48 3.5. Situace Židů po jejich návratu za vlády Marie Terezie.................................. 50 3.6. Osvícenská doba Josefa II. ............................................................................. 51 3.7. Josefínské židovské patenty ........................................................................... 53 3.8. Reforma soudnictví ........................................................................................ 55 3.8.1 Židovská samospráva.......................................................................... 56 3.9. Židovské germanizační zákonodárství Josefa II. ........................................... 57 3.10. Zákon o povinné vojenské službě ................................................................ 59 3.11. Konec vlády Josefa II. a systemální patent .................................................. 59 Závěr .............................................................................................................................. 61 Seznam literatury.......................................................................................................... 63 Resumé........................................................................................................................... 67
Úvod „Svět měl tendenci považovat Židy za rasu, která si sama vládla ve starověku, zaznamenala své dějiny v Bibli a pak na mnoho staletí zmizela ze světa; znovu se nakonec objevila jen proto, aby ji vyvraždili nacisté a úplně nejnověji vytvořila svůj vlastní stát, kontroverzní a stále obležený.“1
Na počátku výběru tématu mé diplomové práce stála otázka, kterou jsem si opakovaně pokládala několik uplynulých let. Proč si nacistický režim vybral za svou oběť právě Židy? Jak je možné, že se takové rozhodnutí těšilo tak široké podpoře? Proč byli Židé tak nenáviděni?
„Jejich dějiny jsou v podstatě historií nepřetržitých útěků před intolerancí a pogromy. Směr exodu se několikrát proměnil: v prvních staletích o.l.2 mířili Židé ze Středního východu na západ a jih Evropy, po vypovězení z Anglie a Francie a pogromech v Německu (13. a 14. století) se obracejí zpět na východ a přicházejí do střední Evropy, do Turecka, hlavně však do Polska a Litvy. Zhruba v polovině 17. století, po masakrech, které rozpoutali v Polsku a na Ukrajině kozáci Bohdana Chmelnického, se střelka exodu obrátila o 180 stupňů; vlna emigrantů pak více než tři století mířila do západních zemí Evropy, později do USA, Jižní Ameriky, Jižní Afriky apod. Po zkušenostech s evropským antisemitismem minulého století a po hrůze šoa se Židé vracejí znovu do Palestiny či Izraele.“3
Historický judaismus odmítl dvě velká světová náboženství – křesťanství a islám, což zákonitě muselo vyvolat trvalé nepřátelství. Židé byli jako menšina rozptýleni v mnoha zemích, a to celosvětově posilovalo jejich odlišnost.4
1
JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. Praha: nakl. Alexandra Tomského, 1995, str. 15.
2
O.l. je běžné označení pro nekřesťanský letopočet v literatuře s židovskou tématikou.
3
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str. 218.
4
LAQUEUR, W. Měnící se tvář antisemitismu. Praha: Lidové noviny, 2007, str. 8.
1
Status náboženské menšiny byl v Evropě dlouhodobě ojedinělý úkaz. Židé bez vlastního státu tak trvale tvořili hostující menšinu, které hrozilo neustálé vyhoštění. Rozdrobená židovská společnost tak s každou další generací utužovala svou schopnost přežít v nehostinném prostředí. Zároveň byla tato nesnadná úloha podporována vlastním učením o vyvoleném národě, které těmto překážkám dávalo smysl a cíl. Postupně se tak vytvořil národ se silným potenciálem a rozsáhlými mezinárodními vazbami. Tyto vlastnosti téměř předurčovaly jeho budoucí úspěch ve světě průmyslu a obchodu 19. a 20. století.
Svou pozornost bych chtěla zaměřit především na právní situaci židovské menšiny v českých zemích v době vlády Marie Terezie a Josefa II, tedy v době nastupujícího osvícenství a předvečeru Francouzské revoluce, která se stala milníkem emancipace Židů. Francouzská Deklarace práv člověka a občana nastartovala zcela novou etapu dosud trpkého židovského osudu. Podle mého názoru je však toto specifické téma třeba představit v širším kontextu, tj. prostorovém i časovém.
Překvapivě lze dohledat minimum prací, které zahrnují komparativní srovnání, byť je považuji za zcela zásadní. Stejně tak považuji za nutné nastínit vývoj židovské diaspory od jejich prvopočátků do éry nastupující rovnoprávnosti. Období osvícenství jsem si vybrala právě proto, že je významným předvojem židovské rovnoprávnosti, kde jsou dobře patrné veškeré překážky a doznívající přežitky židovského útlaku uplynulých staletí, ale i počátek „lepší“ kapitoly židovských dějin.
Při nalistování hesla „moderní judaismus“ v Encyklopedii Britannica narazíme na spor, od kdy se vlastně tato epocha židovských dějin počítá. Přes rozdílnost jednotlivých argumentů, které jeho začátek zasazují po celé 18. století, lze nalézt jeden zastřešující. Spojnicí je období charakteristické koncem doktríny věčného židovského exilu, kdy Židé trpělivě očekávají příchod mesiáše, a postupná aktivní snaha o osobní i národní naplnění. Jaké byly okolnosti, které k této zásadní proměně vedly? Jak se situace vyvíjela na různých místech Evropy? Jak tento vývoj souvisel s osudem českých Židů?
2
Tuto práci jsem rozdělila do tří základních kapitol. První kapitola stručně zachycuje vývoj židovské diaspory od jejího vzniku do událostí konce 18. století na evropském kontinentu. Druhá kapitola se věnuje vývoji židovské menšiny v českých zemích od jejího počátku v 10. století do přijetí tzv. familiantských zákonů. Třetí a hlavní kapitola je věnována již samotnému tématu mé práce – právnímu postavení Židů v době vlády Marie Terezie a Josefa II. První dvě kapitoly považuji za neméně důležité, z mého úhlu pohledu představují nezbytné souvislosti k pochopení problematiky mé práce.
3
1. Obecný vývoj židovské diaspory od jejího vzniku do počátku 19. století
Židé jsou semitský národ původem z oblasti Blízkého východu. Dějiny židovského národa sahají do starověku, teritoriálně na území starověkého Izraele do oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Jeho hranici tvořilo na západě Středozemní moře, východní hranice byla proměnlivá, závisela na obdělávatelnosti půdy.5
1.1. Doba biblická, vznik judaismu
Před příchodem izraelských kmenů byla oblast osídlena Kenanejci, po kterých se nazývala Kenaán. Izraelské kmeny na území Kenaánu pronikly kolem roku 1250 př.o.l. (před občanským letopočtem). O jejich počínaní přináší svědectví nejstarší biblické texty – tzv. Pět knih Mojžíšových (hebrejsky Tora, řecko-latinsky Pentateuch, česky Pětikniží). Nalezneme v nich příběh o stvoření světa Bohem a životní osudy praotců židovského národa – Abraháma, Izáka, Jákoba6 a Josefa. Ocitáme se tak na půdě směsi mýtů a polopravd, kterou nelze považovat za jednoznačný historický pramen. Nicméně biblické příběhy tvoří duchovní základ židovského národa. Teprve s příchodem řecké kultury lze počítat s četnějšími prameny pro studium židovských dějin.
Židovská Bible provází od počátků židovského národa, příběhu Abrahama přes otrocké postavení v Egyptě, následný exodus a putování do země zaslíbené. Abraham je považován za patriarchu jak Židů, tak muslimů. Dle pověsti se Abrahamovi zjevil Bůh s osudovou nabídkou. Výměnou za zajištěný život mu sliboval, že ho učiní zakladatelem velkého národa v zemi od Nilu až po Eufrat. Pro Abrahama i jeho 5
SADEK, V. Židovské dějiny a myšlení od biblických dob do současnosti. In Židé – dějiny
a kultura. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, str.5. 6
Jákob měl přízvisko „Izrael“, hebrejsky „Bůh bojuje, Bůh vládne“.
4
potomky přislíbil ochranu za podmínky zachovávání božských příkazů a zákazů. Abraham souhlasil a plně se podřídil jeho přání. Bůh tak vstoupil ve smlouvu s Abrahamem a jeho potomky, připomínané rituálním obřezáním mužských potomků krátce po narození, tzv. Abrahamovou smlouvou. Podle Abrahamova syna Jákoba, jinak řečeného Izraele, bylo nazýváno celé společenství potomků praotců.
Část Izraelců se usadila v Egyptě, kde se jejich počet záhy zvyšoval a jejich politická moc sílila. Z obav z rostoucího vlivu ve státě byla židovská menšina postupně manipulována do otrockého postavení. Následný odchod z Egypta, vedený Mojžíšem, a čtyřicetileté putování pouští je považováno za hlavní období utváření židovského národa.
Mojžíš, jedna z nejdůležitějších postav židovských dějin, je obecně přijímán za duchovního zakladatele judaismu. Notoricky známé životní osudy Mojžíše začínají biblickým vyvražděním hebrejských neviňátek Egypťany. Mojžíš mu unikl zásahem své matky, která ho v ošatce poslala po proudu Nilu. Byl zachráněn dcerou faraóna, která ho přijala za svého. Později byl nucen z Egypta uprchnout, protože byl vinen vraždou Egypťana, který týral izraelské otroky. Uchýlil se do země Midjan, kde se mu podle biblické pověsti zjevil Bůh – Hospodin v hořícím keři, pověřujíc Mojžíše, aby Izraelce vyvedl z Egypta a odvedl je do Kenaánu – Země zaslíbené. Během následného čtyřicetiletého putování pouští se Hospodin zjevil znovu na hoře Sinaj a předal Mojžíšovi své učení vyryté na kamenných deskách (Tóru).
Dle Bible byla poté uzavřena smlouva mezi Bohem a Izraelem. Stal se Izraeli Bohem a Izraelci jeho božím lidem. Nově vznikající lid se dělil na dvanáct kmenů, každý z kmenů byl odvozován od potomků zmiňovaného praotce Jákoba. Společnou jim byla právě víra v jediného biblického Boha. Postupně nabývali převahu nad domorodými národy a stali se dominujícím etnikem v zemi, kterou nazvali Zemí izraelskou (hebr. „Erec Jisrael“). Postupné upouštění od kočovného způsobu života a usazování se vedlo ke vzniku izraelského království.
5
1.2. Sjednocení izraelských kmenů, vznik a rozpad starověkého izraelského státu
K zásadním událostem dochází za vlády krále Davida (1000-960 př.o.l.), kdy byly sjednoceny jednotlivé izraelské kmeny a hlavním městem byl ustanoven Jeruzalém (hebr. Jerušalajim). Svému synu a nástupci Šalamounovi zanechal David již poměrně stabilní státní útvar. Vnitřně stát trpěl střety mezi severní a jižní částí.
Šalamoun (960-922 př.o.l.) se do židovské historie zapsal především výstavbou jeruzalémského chrámu7 k poctě Hospodina. Za jeho vlády dosáhl starověký Izrael svého největšího rozkvětu a dostál původní předpovědi – rozléhal se od Egypta po řeku Eufrat. Po Šalamounově smrti se stát rozpadl na dvě části, na severu vzniká Izrael a na jihu Judské království (dále Judea), jehož centrem zůstává Jeruzalém. Izrael je postupně dobyt a posléze zničen sousední Asýrií. Judea odolává déle, roku 587 př.o.l. je však dobyta Babylónií pod vedením krále Nabuchodnozora.
Dobytím Jeruzaléma a zničením chrámu nastává nové období, kdy židovská identita přestává být bezprostředně spjata s daným územím. Od tohoto období se začíná rozvíjet nový směr židovského národa, který se bude rozrůstat a rozšiřovat postupně po celém světě. Židovská diaspora se dočká útlumu až teprve se vznikem židovského státu Izrael v roce 1948, kdy po více než 2000 letech začne žít většina světového židovstva opět „ve své zemi“.
1.3. Období římské nadvlády
V následujících staletích byla celá oblast postupně helenizována. Postavení Židů však bylo celkem příznivé, těšili se rovnosti před zákonem a omezené samosprávě. Řecký vliv před přelomem letopočtu nahradila rozpínající se moc Římské říše. 7
Z Šalamounova chrámu dnes stojí jen západní zeď vnějšího chrámového nádvoří, tzv. Zeď nářků,
nejposvátnější místo ortodoxních Židů.
6
Sto let před římskou okupací byla Judea ovládána několika židovskými rody, došlo k obnově jeruzalémského chrámu. Roku 63 př.o.l. Římané využili vnitřní nestabilitu a boje uvnitř dynastie a pod velením Pompeia obsadili Jeruzalém. Judea se tak stala vazalskou součástí Římské říše a pod jejím vlivem zůstala následujících sedm století. O několik let později Římané ustanovili králem Heroda. Herodes byl židovského původu, ale vůči okupačnímu Římu vystupoval velmi loajálně.
Období římské nadvlády a panování krále Heroda v Judey je z křesťanského úhlu pohledu spjato především s událostmi procesu a ukřižování Ježíše z Nazaretu.
Ačkoliv Římané ponechali královský trůn v Judey Židům, byla římská nadvláda pociťována jako vojenská tyranie a hospodářské vykořisťování. Napjatá situace se vyhrotila roku 66 o.l. v židovské protiřímské povstání, které však bylo Římem krutě potlačeno. O čtyři roky později dobyl Titus opět Jeruzalém, byl vypálen chrám, který již nikdy nebyl obnoven. Roku 70 o.l. podlehla i poslední bašta protiřímského odporu – herodiánská pevnost Masada8 u Mrtvého moře. Obětí těchto událostí se staly statisíce Židů, další tisíce byly odvlečeny do Říma jako otroci.
Tímto však protiřímský odboj neustal. Pokračující, ač rozsahem menší, vzpoury v následujících letech vyvrcholily povstáním Bar Kochby v letech 132-135 o.l. Římská reakce byla tentokrát mnohem silnější. Mnoho Židů bylo zabito nebo prodáno do otroctví, Židé byli vykázáni z Jeruzaléma. Provincie ztratila židovské jméno a nadále byla nazývána Syria Palaestina.
8
Před postupujícími římskými jednotkami poslední radikální odpůrci spáchali hromadnou sebevraždu.
V dnešní době je na pevnosti Masada skládána vojenská přísaha.
7
1.4. Počátky židovské diaspory v rámci Římské říše
Judaismus se této krizi přizpůsobil v rámci možností. Spolu se zánikem přirozeného centra, Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, nastalo nové období rabínského judaismu, kterému byla decentralizace živnou půdou. Nicméně judaismus byl spolu s pohanskými kulty častou obětí represí a útlaku.
Situace se změnila od dob vlády císaře Konstantina (4. století o.l.), kdy byla nejdříve Ediktem milánským (313 o.l.) vyhlášena v Římské říši náboženská tolerance a nakonec bylo roku 380 n.l. křesťanství prohlášeno za státní náboženství Římské říše. Nastalo
tak
období
dlouhodobého
úpadku
judaismu.
Typickými
projevy
protižidovských nálad bylo občasné vypalování synagog a násilné útoky proti Židům. Problematickým byl i fakt, že v rámci církve nebyly postoje vůči Židům dokonale jednotné. Zatímco jednotliví papežové zastávali poměrně umírněná stanoviska, většinou nebyli schopni zajistit, aby nižší představitelé církve nevyvolávali protižidovské akce a nálady.
Antisemitské nálady lze zaznamenat již v antice, kdy měli podobu především různých pomluv. K silnému vzestupu protižidovského myšlení došlo právě díky posílení statutu křesťanství na státní náboženství v Západořímské říši. Pokusy oddálit křesťanství od židovství se staly obsesí mnoha křesťanů.9
Židé se postupně usídlovali po celé Římské říši a Babylónii. Opustili zemědělství, stali se obyvateli měst a čím dál více se věnovali peněžnímu obchodu
9
Např. první nikajský koncil (roku 325 o.l.) změnil kalendář tak, že Velikonoce nejsou nikdy ve stejný
den jako židovský svátek Pesach, ačkoliv poslední večeře Krista a jeho žáků byla právě oslavou Pesachu. Svátek Pesach je oslavou vysvobozeni Izraelců z egyptského otroctví, slaví se po 8 dní v březnu nebo v dubnu, viz RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history sice 1750. New York: Oxford University Press, 2002, str. 5.
8
a obchodu obecně. Právě výsadní postavení v raném finančnictví si „udrželi“ až do 18. století, především z toho důvodu, že půjčování na úrok bylo v křesťanském i muslimském světě z náboženských důvodů zapovězené. Využili tak jednu z mála příležitostí na trhu, kterou okolnosti nabízely a která jim přinesla na jednu stranu finanční prostředky a na druhou hanbu v očích jinověrců. V novověku poměrně často zastávali významný post dvorních finančníků.
Ke konci římského období se tak Židé ocitli bez vlastní země a vypovězeni ze svatého města. Nenávist a obviňování z vraždy Ježíše ze strany nově dominujícího křesťanství neustále stoupala. Vnucenému životu v exilu tak budou čelit až do poloviny 20. století.
1.5. Rozkvět židovské menšiny na Iberském poloostrově
Období od 7. do 10. století je v židovských dějinách charakteristické silným vlivem arabské kultury. V jihozápadní Evropě na Iberském poloostrově se vytvořilo významné židovské kulturní centrum, podobně i v rozsáhlých oblastech severní Afriky během obývání tohoto území Maury. V oblasti dnešní Andalusie tak lze dodnes nalézt mnoho židovských stop. V literatuře je toto období popisováno jako zlatý věk židovské vzdělanosti.
1.5.1. Exkurz k postavení Židů v muslimských zemích
Situace židovské menšiny byla v muslimských zemích ve srovnání s Evropou odlišná. Rozdíl byl způsobem především tím faktem, že Židé v muslimských zemích nebyli jedinou náboženskou menšinou. Společnost byla různorodější, negativní pozornost byla rozdrobena více směry. V muslimském světě byli Židé považování za tzv. dhimmis (pod ochranou), jejich postavení se řídilo dle tzv. Umarovy smlouvy. Tato smlouva upravovala soubor podmínek, které nemuslimští obyvatelé muslimských zemí byli povinni dodržovat, výměnou právě za svou ochranu. Byl jim tolerován výkon náboženství s jistými omezeními (např. zákaz hlasitého modlení a svolávání
9
k bohoslužbě). Život v muslimských zemích podléhal povinnosti platby daně z hlavy, tzv. džizja, a povinnosti uznání suverenity muslimských vládců. Nesměli u sebe nosit zbraně a jezdit na koních10, byli často terčem ponižujících opatření. Žluté hanebné označení Židů, které bylo ve středověku již notoricky známé, má svůj původ v nařízení bagdádského kalifa ze 7. století o.l. Přesto byl tento přístup jedním z nejtolerantnějších. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že od raného středověku do poloviny 18. století většina Židů žila právě v muslimských zemích asijsko-africké oblasti, nikoliv v Evropě.11
1.6. Středověké koncily, vyhoštění a projevy nesnášenlivosti většinové společnosti
Židé žijící v křesťanském světě, především v Evropě, měli postavení podstatně složitější. Katolická církev svým negativním postojem vůči židovské menšině ovlivnila obecně záporného ducha zákonodárství, které řešilo židovskou problematiku. Sama sestavila vlastní normy, které upravovaly vzájemný poměr křesťanů a Židů. Jedněmi z nejvýznamnějších církevních nařízení se staly závěry III. a IV. lateránského koncilu (1179, 1215), které stanovily povinnou segregaci židovských obyvatel a zavedly odlišující označení.
Od 12. století docházelo postupně k masovým vyhoštěním Židů z jednotlivých zemí (Anglie roku 1290, Francie roku 1306, Španělsko roku 1492). Přestože první právně upravené ghetto12 se objevuje až roku 1517 ve Vídni, církev vyvíjela snahu omezit styk Židů s křesťany již od 11. století. Během středověku se Židé z vlastního 10
Jízda na koni byla považována za privilegium, které příslušelo vysoce postaveným vrstvám. Zhoršující
se postavení Židů se postupně projevovalo v povolených zvířatech, počínaje koněm, později byla dovolena jen mula, od 12. století pouze osel. 11
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history sice 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str. 7. 12
Výraz ghetto je odvozován od italského výrazu geto nuova – „nová slévárna“. Roku 1516 v Benátkách
vznikla v tomto objektu první plně oddělená čtvrt Židů.
10
popudu často uchylovali do oddělených čtvrtí, aby sami sebe uchránili od útoků lůzy. Zároveň taková segregace byla ku prospěchu udržení specifické židovské kultury. Především v Itálii a Německu byli však k tomuto kroku nuceni.
Typická ghetta byla obehnaná zdí, Židé je po setmění nesměli opouštět. Přestože byla často přelidněná a chudá, kultura zde vzkvétala. Nutno poznamenat, že v některých částech Evropy a v anglicky mluvícím světě ghetta nikdy nevznikla. Obdobou evropských ghett v muslimském světě byly židovské čtvrti, tzv. mellah.13
Všeobecná nevraživost vůči Židům se v průběhu středověku zvyšovala. Během křížových výprav, které byly vypravovány křesťanskými panovníky k osvobození Božího hrobu ve Svaté zemi z rukou muslimů, došlo k častým násilným útokům na židovské obce, především ve spojitosti s obviněním Židů, že znesvěcují křesťanskou krev.14 Navzdory výzvám některých biskupů padlo v souvislosti s křížovými výpravami např. v Německu za oběť tisíce Židů.
Po odeznění křížových výprav se situace židovské menšiny v Evropě relativně stabilizovala. Situace však nebyla příliš příznivá, silnější jistota byla vykoupena úzkou závislostí na královské moci a s tím související rostoucí izolací od okolí. V době vrcholného středověku byli evropští Židé zbaveni takřka všech práv, užívaná práva si byli nuceni zaplatit u vládnoucího panovníka. Nicméně nadále přetrvávala vnitřní samospráva židovských obcí a v omezené míře i vlastní právní předpisy.
13
Nejstarší mellah vznikla v 15. století městě Fez v Maroku; prvotní funkce byla ryze ochranná, teprve
později získala na stigmatu. 14
Židé byli často obviňování z vraždy křesťanských dětí a používaní jejich krve k výrobě macesů na
židovský svátek Pesach. Poprvé se toto obvinění objevilo v Anglii v roce 1144 v případě Williama z Norwiche. Toto obvinění vytrvalo do poloviny 18. století, kdy v Polsku vzbudilo tak silnou vlnu násilí, že Židé byli nuceni žádat o zásah Vatikánu. Mýty opředení Židé byli běžným jevem. Mnoho lidí např. věřilo, že Žida lze poznat podle charakteristického zápachu, který zázračně zmizel, když dotyčný konvertoval ke křesťanství. Další mýtus opředl Židy malými rohy na hlavě, symbolu jejich domnělého příbuzenství s ďáblem.
11
Během morových vln (např. v německých zemích v letech 1348-1349) došlo k dalším rozsáhlým útokům na Židy, kteří byli pro změnu obviňování z trávení křesťanských
studní.
Tohoto
nařčení
bylo
často
zneužíváno
k objasnění
nekontrolovatelného šíření smrtelné morové epidemie.
1.7. Vyhoštění Židů ze Španělska v roce 1492
Postupná ztráta mocenských pozic Maurů na Iberském poloostrově znamenala i úpadek tamních židovských obcí. Z počátku křesťanští králové rozpínající se Kastilie udržovali s Židy příznivé vztahy. Ty se však časem přiostřovaly, řada Židů přestoupila z donucení nebo z čiré existenční nutnosti na křesťanství. Vznikl tak zvláštní fenomén tzv. marranos, nových křesťanů, kteří nezřídka veřejně vystupovali jako křesťané, ale v soukromí tajně pokračovali ve výkonu židovské víry. Zásadním vyvrcholením sílící perzekuce Židů bylo jejich vyhoštění ze Španělska roku 1492. Tato událost měla klíčový význam pro celý evropský kontinent, protože následná vlna uprchlíků ovlivnila počty Židů v mnoha místech Evropy.
1.7.1. Sefardská židovská kultura
Násilný odchod ze Španělska způsobil rozšíření specifické větvě židovské kultury, tzv. Sefardim. Většina vyhoštěných Židů se nejprve usídlila v sousedním Portugalsku a po vypovězení i z této země (1497) se rozptýlila po středomořské oblasti. Svá centra vytvořila především v severní Africe, Itálii, jižní Francii (Bordeaux, Avignon) a Turecku, velký počet uprchlíků se uchýlil do nizozemského Amsterodamu a Anglie.
Tato svébytná židovská kultura Sefarditů, jejíž jméno je odvozeno od biblického slova Sefarad, středověkého hebrejského výrazu pro Španělsko, se vyvinula
12
právě na Iberském poloostrově v období maurské nadvlády, kdy se tamní židovská menšina těšila relativně svobodnému postavení.15
Sefardité používali jako hovorového jazyka tzv. ladino. Jedná se o dialekt kastilské španělštiny, který v psané formě používal hebrejštinu. Po vypovězení ze Španělska byli Sefardité odtrženi od jeho přirozeného prostředí a vývoje, a tak dostalo ladino svůj specifický ráz.16
Ve srovnání s početně silnějšími Aškenázy byli Sefardité ekonomicky aktivnější a movitější. „Čtyři sta padesát let vlídných podmínek ve všech oborech lidské činnosti napomohlo přirozenému vývoji sefardské komunity především na Iberském poloostrově natolik, že se obraz života všech jejich vrstev podstatně nelišil od obrazu života arabských obyvatel.“17
1.7.2. Aškenázská židovská kultura
Druhou významnou větví evropské židovské kultury byla již výše zmíněná kultura Židů aškenázských, tzv. Židů východního ritu. Aškenázká kultura zažila svůj největší rozkvět především v novověku, kdy dominovala nad kulturou sefardskou, která svého zenitu dosáhla ve středověku.
15
“Tolerantnější postoj islámu k Židům měl své příčiny politické (mocenský boj tehdy probíhal téměř
výlučně mezi křesťanstvím a islámem), ale byl podložen i nábožensky. Islám respektoval judaismus jako náboženství zjevené, řídící se božím Zákonem, a stavěl se, aspoň teoreticky, proti násilné islamizaci.“, viz PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str. 199. 16
Jazyk ladino se dochoval do dnešní doby, ač víceméně přežívá. Aktivně ladino ovládá jen starší
odcházející izraelská generace, kde však má hanebný přídech přistěhovalectví, a tak se pouze ojediněle přenesl na mladší generaci, ačkoliv Sefardité tvořili většinu nově příchozích obyvatel státu Izrael při jeho založení v roce 1948. Živým jazykem zůstává v kultuře, především v hudbě. 17
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str. 200.
13
Aškenázská kultura pochází ze středověkého Německa, především z oblasti Porýní. Výraz „Ashkenaz“ je středověké hebrejské označení pro Německo.18 Z Německa se Židé postupně rozptylovali po zbytku Evropy, převážná většina mířila východním směrem. Početně silné obce tak vznikaly v Litvě a východním Polsku. Do této oblasti přicházeli v tak výrazném počtu, že brzy převládli nad tamními již usazenými Židy. Velká vlna uprchlíků byla následkem morové epidemie v Německu v polovině 14. století a s tím spojeným opakovaným obviňováním z travičství studní, kdy přítomnost Židů začala být neúnosnou.
„Demografický vývoj polského židovstva provázely významné změny jeho ekonomické činnosti. Zatímco Židé v Německu se specializovali na půjčování peněz, v Polsku se zabývali pronájmem půdy od šlechticů, obchodem a řemesly. Jejich obratnost v těchto odvětvích z nich činila ideální kolonizátory pohraničních oblastí. Většina nových měst, jež vyrostla na hranicích Polska a Litvy, byla skutečně osídlena židovskou většinou, ale jejich přesouvání k východním hranicím bylo motivováno také rostoucí nenávistí městského obyvatelstva ve starých městech v severozápadních částech království. Židovská expanze na východ se zastavila na hranicích moskevského knížectví. Židovskou přítomnost v Rusku prakticky znemožnila panika, vyvolaná „kacířstvím tajných Židů“ na sklonku 15. století. Tato náboženská událost byla kritická pro formování vztahu ruských panovníků k Židům – nedovolovali jim překročit litevskou hranici. Kolonizace Ukrajiny, započatá sjednocením Polska a Litvy a zintenzívněná v 16. století,
tak
uzavřela
rozptýlení
aškenázského
židovstva.
Zeměpisné
hranice
východoevropských komunit pak zůstaly až do rozdělení Polska o dvě staletí později stejné.“19
Aškenázové vyvinuli jazyk jidiš. Jedná se o západogermánský jazyk s hebrejskou abecedou. Výraz jidiš znamená židovský (německy Jüdisch) a je zkratkou za původní „jidiš dajtš“, tedy „židovská němčina“. V mluvené formě lze lehce
18
Výraz askhenaz lze vystopovat v Bibli (Genesis 10:3), tehdejší výraz zahrnoval i část Francie.
19
BARNAVI, E. Atlas univerzálních dějin židovského národa. Praha: Victoria Publishing, 1995, str. 119.
14
vystopovat němčinu spolu s mnoha přebranými prvky těch jazyků, v jejichž blízkosti Židé žili.
1.8. Reformace
Reformace, která rozdělila na dvě století doposud téměř homogenní katolickou Evropu, musela mít přirozeně na postavení Židů vliv. Do nástupu reformace představovali Židé jedinou tolerovanou náboženskou menšinu, byli pronásledováni a opomíjeni, jejich status byl však svým způsobem „zakonzervován“. Dlouhodobě bylo tak pro Židy šíření protestantismu velkým přínosem, neboť příchod reformátorů vedl k rozbití těžkopádného monolitu latinské Evropy a přinesl naději na zlepšení postavení Židů.
Protestantismus, který tvrdě odmítal papežskou autoritu, tak tvořil životodárnou půdu pro budoucí toleranci Židů.20 Izolace židovské menšiny jako jediné nekonformní skupiny v rámci evropské společnosti byla u konce. V mnoha evropských zemích zanikly žebravé řády, považované za největší pronásledovatele Židů.21
Reformace navázala na práci renesančních učenců a nesla se v duchu obnoveného zájmu o studium hebrejských textů, především Starého zákona. Mnoho katolických obhájců obviňovalo Židy, a ještě více marranos, že podporují a inspirují protestantské myslitele.
Ze začátku převládala u reformující se církve představa, že Židé mají v novém budoucím reformovaném křesťanství své místo. Optimisticky situace nasvědčovala tomu, že církev nově židovskou menšinou skutečně pojme. Když ale všechna přesvědčování selhala a Židé nabídli Lutherovi místo jeho interpretace Bible svůj Talmud jako vhodnější, došlo k obratu a z mnoha představitelů evropského reformního
20
Nicméně např. sám Martin Luther byl silný antisemita, jehož učení podle některých názorů položilo
základy budoucí německé nevraživosti vůči Židům. 21
JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. Praha: nakl. Alexandra Tomského, 1995, str. 238.
15
hnutí (Luther) se po několika pokusech o konverzi Židů k protestantismu stali radikální odpůrci Židů.
Současně nastala změna i v postoji samotné katolické církve. Řím ve snaze upevnit své pozice reagoval utvrzením svých dogmat společně s přitvrzením postupu proti Židům. Na papežský stolec se po několika tolerantních osobnostech dostal kardinál Caraffa, tzv. velký inkvizitor. Na papežský post nastoupil jako Pavel IV. 22 (1555-1559), vlajkonoš protireformace. V židovské historii je zaznamenán podobně
silně jako Inocenc III. (1198-1216), který zavedl znak židovství. Roku 1555 papež Pavel IV. vydal bulu Cum nimis absurdum, podle níž měli Židé zakázáno držet si křesťanské sluhy (jako pomocníky na židovský svátek šábes), sloužit jako lékaři křesťanům, držet si úctyhodné zaměstnání, vlastnit nemovitý majetek a museli nosit znak.
Ghetta se rychle rozšířila do všech měst v papežských státech a od roku 1562 se tento výraz stal oficiálním termínem používaným v protižidovských zákonech.
Nově protestanti zaujali v katolických zemích místo nábožensky pronásledované menšiny, která byla do té doby v plné výši ryze židovská. Naopak v protestantských zemích se tak Židé těšili mnohem svobodnějšímu postavení. Sedmnácté století zřetelně rozdělilo budoucnost evropských Židů. Zatímco v západní Evropě Židé postupně úspěšně pronikali do politiky a kultury a židovští obchodníci se těšili respektu především v Nizozemí, Británii a zámoří, na východě Evropy postihl Židy masakr v podobě povstání kozáka Bohdana Chmelnického.
22
Výstavba ghett probíhala v celé Evropě obzvlášť za doby protireformace.
16
1.9. Fenomén Hofjuden, tzv. dvorní Židé
Situace Židů se během 17. a 18. století nesporně postupně zlepšovala. Rozdrobená Evropa po třicetileté válce potřebovala služby židovských finančníků, kteří se pohybovali mimo klasickou strukturu feudálů a měli neobvykle mnoho mezinárodních kontaktů.23 Setkáváme se tak se zvláštním fenoménem tzv. dvorních Židů, kteří v kontrastu s dobovými zvyklostmi zastávali významné posty u evropských dvorů a těšili se množství privilegií.
„Ve střední Evropě zničené třicetiletou válkou pozval braniborský velkokurfiřt Židy vyhnané z Vídně, aby se usadili v jeho zemi, a brzy následovala jeho příkladu pod tlakem nutnosti obnovit své země i jiná německá knížata. Za samotné války se židovské obce těšily ochraně generálů, kteří měli zájem na zachování konkurence mezi dodavateli střeliva, protože udržovaly ceny na nižší úrovni. A právě podnikání takových armádních dodavatelů bylo základem první etapy výskytu „dvorních Židů“ zejména po roce 1672 v zemích, jež vytvořily koalici proti Ludvíku XIV.“24
Vlivní Židé často intervenovali ve prospěch židovských obcí, např. při povolení výstavby nové synagogy. Spojené síly dvorních Židů byly využity i při pokusu o vyhoštění českých a moravských Židů na počátku vlády Marie Terezie.
Tradici aliance židovské menšiny s vládnoucími autoritami lze nalézt již v helénském období, pravidlo „the law of the land is the law“ (dina demalkhuta dina), které vzniklo již ve 3. století o.l., se stalo hlavním principem židovského života ve středověku. Spočívalo v jednoduchém vzorci, Židé byli povinováni jistými povinnostmi koruně (především finančního charakteru), za což jim byla umožněna jistá forma samosprávy. Toto pravidlo bylo postupně zdokonalováno rabíny, pro které
23
Příležitostně byli Židé dokonce do jednotlivých zemí zváni, stalo se tak např. v Prusku, kdy Fridrich
Vilém I. nabídl podporu pro nově příchozí Židy, aby tak podpořil rozvoj hedvábného průmyslu. 24
BARNAVI, E. Atlas univerzálních dějin židovského národa. Praha: Victoria Publishing, 1995, str. 138.
17
představovalo nezbytnou podmínku pro přežití židovských komunit. Židé tak byli vychováváni ve víře a důvěře ve svého krále, za kterého se i modlili.25
Nevýhodou této politiky bylo potencionální ohrožení židovských vztahů s ostatními mocenskými ohnisky (cechy, místní autority, nevládní, etnické a náboženské skupiny, klérus apod.), které byly s korunou v konfliktu. Ilustrativní situaci lze nalézt v historii polských Židů pozdního středověku.26
Na polském příkladu je jasně patrné, že Židé v tehdejší společnosti nemohli zůstat zcela pasivní. Na kolik byla jejich spolupráce vědomá či byla pouze přirozenou kontinuitou nebo ve skutečnosti neměli možnost volby? Ve skutečnosti neměli jinou možnost, neboť pouze pod ochranou velmožů se mohli těšit poměrně širokým svobodám. Stali se výrobci a distributory alkoholu a překupníky zemědělských produktů, což vymezilo jejich roli v polské společnosti do rozpadu polského státu na konci 18. století.
Polští velmožové nebyli jediní, kteří věřili, že Židé mohou stávající společnost (především) hospodářsky obohatit. V raném novověku mnozí vládci přehodnocovali své tradičně diskriminační postoje vůči židovské menšině a vybrané skupině Židů nabízeli
25
COHEN, R. Studies in Contemporary Jewry,Jews and the State: The Historical Context. New York:
Oxford University Press, 2003, str. 5. 26
V Polsku byli Židé konfrontováni s velmi rozmanitou společností (Polskou společnost tvořila kromě
Poláků rusínká, arménská, skotská a tatarská menšina). Ve státě s velmi slabou ústřední mocí zápasily národní a náboženské minority o královská privilegia. Tyto výsady postupně slábly, neboť od 16. století byla moc postupně převáděna z ústředí na zemské stavy. Tento proces židovskou menšinu značně znevýhodňoval. Uchylovali se proto často pod ochranu velmožů, kteří nabízeli ekonomické možnosti a náboženskou svobodu. Stali se tak významným faktorem v mocenském boji velmožů s městskými obchodníky a cechy. Toto „manželství z rozumu“ vzkvétalo během 17. a 18. století, doprovázené silným demografickým růstem Židů a rozšiřující se kulturní aktivitou (rabínské učení, rozmach synagogální architektury). Postupně se i zapojovali do politického dění společně se svými velmožskými ochránci proti centrálním autoritám. Nebezpečí tohoto spojenectví se jasně ukázalo během událostí v letech 1648-1649, kdy se Židé dostali do sporu mezi kozáky a polskou korunou. Přestože nebyli hlavní příčinou povstání, rebelanty byli považováni za spojence koruny, a tak bez patřičné ochrany došlo k rozsáhlému krveprolití.
18
privilegovaný status, ač z počátku velmi omezený. Raison d‘État27 a rozvíjející se merkantilistické hnutí sehrály v tomto myšlenkovém vývoji klíčovou roli. Nicméně prožidovská politika byla podporována málem a kritizována mnohými.
Nicméně hospodářské důvody nebyly jedinými, které stály v pozadí tolerance židovské menšiny, někde dokonce i privilegovaného postavení. Na začátku 18. století publikoval John Toland, anglo-irský deista, ve své práci Reasons for Naturalizing the Jews in Great Britain and Ireland kritiku vládnoucích protižidovských předsudků, převážně se zaměřil na vztah států k židovské menšině. Podle Tolanda Židé nemají svou vlastní zemi, a necítí tak loajalitu k žádné cizí moci či instituci (jako např. katolíci, kteří byli spjati s Vatikánem), proto by měli být absolutně odevzdaní občané, zdržující se radikální politické aktivity ke škodě státu. Vyvrátil obavu z ekonomické konkurence a možné aliance Židů s klasickými rivaly státu, čehož se obávala především anglikánská církev. Argumentoval tím, že Židé se naopak budou snažit o uchování stávajícího právního stavu, který jim přináší určité jistoty. Bohužel jeho argumenty neměly valný ohlas a roku 1753 byl návrh zákona o naturalizaci Židů smeten ze stolu za podpory městských kupců a duchovních, kteří v Židech zarytě viděli nebezpečí anglické společnosti prvního řádu.
Ideálním příkladem Tolandových teorií byli právě dvorní Židé, středoevropský fenomén 17. a 18. století.
Nicméně výsadní postavení Židé dosahovali již mnohem dříve od dob Abbásovkého chalifátu v 9. století do vzniku Osmanské říše (13. století). Tito jednotlivci dosáhli nebývalých vztahů se svými vládci a zastávali význačné politické funkce. Často se těšili mnohým privilegiím, která byla v silném kontrastu s jejich
27
Raison d'État, neboli zájem státu je veřejný zájem, jemuž mají být podřízeny zájmy i práva občanů,
prosazování této politiky je spojeno zejména s Francií první poloviny 17. století.
19
oficiálním právním statutem, tzv. dhimmis28. Často se také stávalo, že ve své touze po autoritě se dostali do sporu s nežidovskými dvořany či se samotnou židovskou komunitou.
Dvorní Židé 17. a 18. století žili v absolutistické době a rozvíjejícího se zahraničního obchodu. Často se zabývali dodávkou vojenského vybavení a financemi, ve formě pohotových hotovostních půjček. Typickým příkladem byl Samuel Oppenheimer (1630-1703), který vytvořil složitou síť dodavatelů a subdodavatelů ve Svaté říši římské, která mu umožnila poskytovat výjimečné služby habsburskému císaři Leopoldovi I. Po vypovězení 3000 Židů z Vídně roku 1670 jmenoval Leopold Oppenheimera svým císařským správcem majetku a udělil mu různé obchodní monopoly, které mu umožnily vybudovat a rozšířit celoevropskou obchodní společnost.
Ač si Židé byli vědomi svého nebezpečného postavení, co je motivovalo k takovému chování? Byl to podle Hannah Arendt nedostatek „politického rozumu“? Nenaplněné osobní ambice, touha po úspěchu v jedné z mála oblastí, která jim zbyla otevřená? Nicméně fenomén dvorních Židů je bezpochyby dalším příkladem pohodlného svazku, který tak často vznikal mezi vládci a právě Židy. Vládci potřebovali
„nezasvěcené“
k obejití
zákonných
zájmů,
k rozvoji
ekonomiky
a centralizaci moci. Židé na druhou stranu hledali ochranu „spravedlivého“ vládce, přestože taková ochrana byla často podmíněna finanční výpomocí a obchodními kontakty.
28
Dhimmi je islámský pojem pro nemuslimy žijící v převážně muslimských zemích. Dle tradičního práva
jsou dhimmi občané „druhého řádu“ s omezenými pravomocemi. V minulosti byli dhimmi perzekuováni ve většině islámských zemí například vysokými daněmi, nemožností stavění nových modliteben (kostelů, synagog), systémem devširme (Daň, kterou platilo nemuslimské obyvatelstvo Balkánu osmanským Turkům. Spočívalo v odevzdání mladých mužských potomků, kteří byli odloučeni, vzděláni a vycvičeni v duchu „Nové armády“ – yeniçeri.) atd.
20
Slabost takové ochrany je široce známa příběhem slávy a pádu židovského bankéře Josepha Oppenheimera (1698-1738). Oppenheimer získal důvěru Karla Alexandra, württemberského vévody, který mu svěřil širokou škálu povinností, včetně dodávky vojenských a jiných zásob, ražby mincí a daňového hospodaření. Stal se také klíčovou postavou v pokusu o převrat – centralizaci vlády – často nevybíravými prostředky, což vedlo k rozšířené nenávisti Oppenheimera i Karla Alexandra. Oppenheimer byl terčem zášti také pro své obchodní intriky a okázalý a promiskuitní životní styl. Po náhlé smrti vévody byl zatčen, obviněn z vydírání a zpronevěry státních fondů. Po dlouhém procesu byl shledán vinným a veřejně oběšen před zraky tisíců diváků. Jeho příběh se stal námětem mnoha uměleckých i vědeckých prací. Notoricky známým se stal až díky nacistické propagandě. V roce 1940 natočený film Jud Süss vidělo během následujících let přes 20 milionů diváků.29
Hannah Arendt tento pohled odmítla. Tvrdila, že dvorní Židé preferovali výsady a blízkost moci, zatímco společnost a politika jim byla vzdálená. Taková volba měla podle Arendt mnoho vážných následků pro budoucnost role Židů ve státě i pro budoucí vztah se zbytkem společnosti.
1.10. Počátky haskaly v době osvícenského absolutismu
Osvícenští panovníci, kteří prosazovali množství změn v zájmu státu, věřili, že obecný zájem státu zlepšuje i postavení Židů ve společnosti. To se projevilo částečnými
29
Ve filmu je Oppenheimer prezentován jako „bezohledný a podlý“ Žid, jehož vykořisťovatelské
schopnosti ohrožují celý Württemberg, potažmo celé Německo. Režisér Veit Harlan byl po válce souzen, obhájil se tím, že byl pod přímou kontrolou nacistů. Selma Stern, jejíž biografie Oppenheimera byla faktickým základem pro tento film, se snažila Oppenheimerovo jméno po válce očistit a svou monografii o dvorních Židech zakončuje takto „…kariéra dvorních Židů má symbolický význam pro osud Židů všech věků. Na čas a znovu Žid pomáhal připravit cestu pro novou epochu, zatímco byl jablkem sváru mezi starými přežívajícími mocnostmi a novými, které slibují světu lepší budoucnost.“ viz COHEN, R. Studies in Contemporary Jewry,Jews and the State: The Historical Context. New York: Oxford University Press, 2003, str. 10–11.
21
změnami v legislativě, kdy jednotlivcům byla udělována širší práva než židovské většině.
Náboženská tolerance, která byla kolem roku 1700 známá jen v Anglii a Holandsku, se v průběhu 18. století stala rozšířeným názorem mezi vyššími vzdělanými vrstvami. Fridrich II., pruský král a ateista, zahrnul náboženskou toleranci do nutných předpokladů fungujícího státu. Praxe pokulhávala za myšlenkou, příkladem jsou právě Fridrichova Obecná židovská nařízení z roku 1750. Kodifikují tak pruskou politiku, která spočívala ve zvýhodnění pouze „užitečných“ Židů, především průmyslníků, kterým umožňovala usadit se. Maximálně těžila z jejich příjmů a zároveň však omezovala příležitosti vykonávat jejich víru. Takto „chránění“ Židé mohli své výsady odkázat pouze jednomu potomkovi, výjimečně dvěma.30
Přestože tato ochrana byla udělena extrémně málo lidem, bylo to právě v Německu, kde se zrodila haskalah31, židovské osvícenské hnutí.32 Haskalah pomalu rozvracela tradiční židovský život v západní Evropě, ale sotva existovala ve východní Evropě, natož v Orientu. Na místo toho se v Polsku a Rusku rozvíjel konzervativní chasidismus. Ačkoliv vyvolával ostré spory uvnitř komunit, mocensky zesiloval tradiční náboženství. Nicméně ekonomická zaostalost východní Evropy a orientálních zemí prohlubuje chudobu a umocňuje tříštění komunit.
První známky se objevily v německých zemích a ve volnomyšlenkářském Amsterodamu, v jehož kruzích působil také Baruch Spinoza. V polovině 18. století, v době rozkvětu evropského osvícenství, se jádro židovského osvícenství ustavilo v Berlíně, odkud se rozšiřovalo do Čech a Haliče, o něco později také do Ruska.
30
GARTNER, L. History of the Jews in modern times. Oxford: Oxford University Press, 2001, str. 62.
31
Název hnutí haskala pochází z hebrejského kořene skl, myslit, odůvodnit, klade důraz na racionalitu.
32
Mezi přední osobnosti haskaly patřil německý filosof Moses Mendelsohn (1729-1786).
22
1.11. Židovská emancipace33
Podle mnohých historiků lze proces židovské emancipace rozdělit do tří základních
etap.
První
etapa
pokrývá
období
tzv.
židovského
osvícenství
(cca 1730-1789), období předcházející francouzské revoluci. Druhá etapa začíná Velkou francouzskou revolucí a končí Berlínským kongresem (1789-1878), kdy byla docílena rovnoprávnost Židů v západní Evropě a Spojených státech amerických, teprve poté ve střední Evropě. Třetí etapa následuje po Berlínském kongresu a končí roku 1933, kdy se německým kancléřem stává Adolf Hitler. Paradoxně v tuto dobu je dosáhnuto emancipace prakticky již všude.34
Éru židovského osvícenství a následující události lze bezesporu chápat jako zásadní předěl v židovských dějinách. Je otázkou, nakolik byl fenomén dvorních Židů předvojem rovnoprávného postavení Židů nebo nutnou výjimkou, která v nepříznivé době velmi okrajově využívala jejich schopností.
V období před Francouzskou revolucí nebyla situace v Evropě pro Židy nijak příznivá. Téměř po celé Evropě byli nuceni platit zvláštní daň „na hlavu“ za holou existenci v dané zemi. Byli nuceni žít v ghettech, především v německy mluvících zemích a Itálii, které nesměli opouštět mezi západem a východem slunce. Byli povinni nosit rozlišovací čepice, často odznaky, nejčastěji žluté barvy.35 Často se museli účastnit urážejících obřadů.
Z mnoha evropských zemí byli trvale vykázáni (Španělsko, Švýcarsko, Švédsko), v některých státech tyto zákazy trvaly až do poloviny 19. století. Ve většině Evropy nesměli vlastnit půdu a podléhali četným omezením v obchodu se zbožím 33
Výraz emancipace je odvozen od římskoprávního termínu emancipatio, který označoval proces zániku
otcovské moci nad synem, který tak teprve získal plný právní status. 34
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history since 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str. 17. 35
V křesťanském kontextu symbolizuje žlutá barva smrtelný hřích chamtivosti.
23
a v řemeslech. Často se nesměli usazovat v hlavním městě.36 Ve většině německých států byli Židé povinni platit „osobní průchozí clo“.
Během
18.
století
se
často
stávali
terčem
rozmarných
rozhodnutí
absolutistických vládců. Jedno z nejpříkladnějších je rozhodnutí rakouské císařovny Marie Terezie37, která roku 1744 vydala neočekávaně dekret o vyhoštění Židů z Čech a Moravy. V německých a italských státech byla běžná praxe, kdy Židé byli nuceni svědčit pod zvláštní přísahou (more judaico) ponižujícího textu.38
Ve druhé polovině 18. století se začaly ozývat četné hlasy evropských spisovatelů a filosofů, kteří propagovali rozšíření občanských práv pro všechny Židy. Zmíním pruského právníka Christiana Wilhelma von Dohma (1751-1820), který ve své eseji Über die bürgerliche Verbesserung der Juden (O vzestupu Židů jako občanů) z roku 1781 obhajoval zrušení všech diskriminačních opatření vůči Židům. Jeho obhajoba byla postavena především na tom argumentu, že přijetí Židů do většinové společnosti je zbaví silné vnitřní soudržnosti a izolace, ke kterým jsou stávajícími restrikcemi nuceni a které jsou příčinou antisemitských postojů. Diskriminaci Židů považoval za pozůstatek barbarství minulých století a důsledek náboženské nenávisti, která nebyla hodna osvíceného věku.
Roku 1754 vydal uznávaný německý kritik a dramatik Gotthold Ephraim Lessing, jedna z vůdčích postav osvícenství, jednoaktovou hru Die Juden (Židé), která je v Evropě pokládána za první literární práci vůbec, kde byli Židé prezentováni v pozitivním světle (z pera nežidovského autora).39 36
Typickým příkladem byla Vídeň, Moskva, Petrohrad.
37
Údajně prý nemohla pohled na Židy doslova vystát, pří jednání seděla otočená zády.
38
Někde byli nuceni k přísaze vestoje na rozviklané stoličce nebo na vepřové kůži. Mezi lety 1466-1668
byli Židé v Římě přinuceni se z rozkazu papeže účastnit bizarního obřadu při zimním karnevalu: zástupci židovské obce, dříve mládenci, později starci, museli závodit v ulicích Říma oděni jen do bederní pokrývky. Později byli Židé zaměněni za koně, za tento závod musela židovská obec zaplatit, vždy při startu zástupce obce v směšném oděvu musel žádat římské hodnostáře o povolení k pobytu na další rok. 39
Dohm i Lessing patřili oba k hnutí Svobodných zednářů, které jako jedno z prvních ze světských
společností přijalo Židy mezi své členy.
24
Během desetiletí, předcházející Francouzské revoluci, se zájem francouzských myslitelů často stáčel k pozici židovské menšiny v budoucí nové reformované společnosti, kterou si představovali často zbavenou feudálních sil a mocné katolické církve. Neočekávaně byly jejich postoje negativní, občas až nepřátelské. Francouzští kazatelé osvícenství neměli židovství v oblibě a židovské právo považovali za právo kázané fanatickými rabíny.40 Voltaire Židy ve svém Filozofickém slovníku nazývá „...tím nejodpornějším národem na Zemi …ignoranti a barbaři, kteří dlouho kombinovali tu nejlakotnější chamtivost s nejohavnějšími pověrami, nenáviděni všemi lidmi, kteří je tolerují a na jejichž úkor se obohacují.“41
Co by bylo třeba změnit, aby osvícenští kazatelé vpustili Židy do osvícenské společnosti, kde výsady byly zrušené aplatila rovnost práv? Těžko říci. Bez respektu vůči židovské kultuře a tradici, s negativním náhledem na judaismus a s opovržením současnými Židy si stěží lze představit spojení být Židem a osvíceným zároveň.
Nicméně vyloučení Židů z ideálů Francouzské revoluce bylo nemožné, a tak 27. září 1791 bylo všem francouzských Židům uděleno plnoprávné občanství. Tento akt byl prvním ryze emancipačním zákonem na evropském kontinentu.
Ideály Francouzské revoluce byly rozšiřovány i do okolních zemí. Do roku 1815 se do područí Napoleonovy armády dostala velká část kontinentální Evropy. Byla tak rušena ghetta a Židé získávali rovnocenný občanský status, v Belgii v roce 1793, v Nizozemí v roce 1796, ve Švýcarsku v roce 1787, ve většině Itálie v letech 1796-7. Mezi lety 1792 a 1794 byla větší část Porýní pod francouzskou nadvládou, následkem čehož Prusko a Bavorsko zrušilo zvláštní židovskou daň.
40
GARTNER, L. History of the Jews in modern times. Oxford: Oxford University Press, 2001, str. 85.
41
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history since 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str. 28.
25
Existují však i opačné názory. Byla skutečně židovská historie jednolitá křivka stoupající k jasnému cíli – absolutní emancipaci? Tradičně vžitá představa o stále tolerantnější atmosféře a živém hospodářském ruchu 18. století je podle některých názorů mýtus. Podle jejích kritiků toto období znamenalo ve skutečnosti pro Židy brzdu v celkovém emancipačním procesu. Současný historik Ellis Rivkin zdůrazňuje jiné hybatele židovské emancipace. Stěžejním faktorem je podle Rivkina rozvoj kapitalismu. Než rostoucí svobodu projevu a toleranci Židů tak zdůrazňuje zesilující svobodu ekonomických příležitostí a pohybu.42
Přes tento spor, který však v obou příčinách emancipaci podporuje, se hovoří paradoxně o celkovém útlumu. Během 18. století došlo k nápadnému ekonomickému zhoršení celých sítí židovských komunit.
Ozývaly se i negativní židovské hlasy. Plody emancipace hrozily oslabením tradičního židovského spojenectví s absolutistickými režimy a koncem privilegovaného autonomního postavení, kterého mnozí postupně dosáhli. Proto není žádným překvapením, že emancipace nebyla evropskými Židy všeobecně vítána. Tradiční společnost, jak maskilim43 správně předvídali, vnímala emancipaci jako ohrožení své vlastní existence. Negativně byla vnímána např. alsaskými Židy, ale i holandskými, kteří preferovali autonomii před kolektivní emancipací. Někteří se obávali i ztráty náboženské identity.
1.12. Vývoj židovské populace v Evropě 18. století
V západní Evropě lze během 18. století zaznamenat pozoruhodný nárůst židovské populace. Podíl židovských obyvatel na celkové populaci se postupně zvyšoval. Zatímco v roce 1650 žilo v Evropě cca 500 000 Židů mezi 100 miliony Evropanů (0,5 %), o sto let později, v roce 1750, se počet Židů téměř zdvojnásobil
42
ISRAEL, J. European Jewry in the age of mercantilism 1550-1750. Oxford: Clarendon Press, 1989, str.
263-274. 43
maskilim – příznivci haskaly
26
(0,7 %), ač počet Evropanů vzrostl pouze na 140 milionů. Pro takový růst neexistuje jasné odůvodnění, ale obecně je vysvětlován dostatkem potravin. Hladomory, které pravidelně redukovaly evropskou populaci, přicházely stále méně často. Mor byl téměř vymýcen. Války byly vedeny většinou na moři nebo v dalekých koloniích, na evropském kontinentu jen v omezených oblastech.
Ve druhé polovině 18. století dosahovala světová židovská populace 2,5 milionu, z toho 1,5 milionu tvořili evropští Židé. Převážná většina Židů byla usazena ve východní Evropě, především v Polsku. Polští Židé tradičně početně dominovali. Díky unikátnímu censu z roku 1765 se dochovala poměrně přesná data, přestože byl census vyhlášen se zjevným úmyslem zvýšení „daně na hlavu“ a rekrutování židovských mladíků do polské armády.44 Přes hrůzné události z let 1648-60 se polská židovská obec během následujícího století zdvojnásobila.
V habsburských zemích se odhaduje počet Židů v tomto období na 170 000. Dalších 175 000 Židů žilo v německy mluvících oblastech střední Evropy mimo Rakousko. V západní Evropě jsou odhady mnohem nižší, ve Francie žilo cca 40 000 Židů, v Británii cca 20 000.45 Oproti tomu počet Židů v Osmanské říši (v roce 1650 zde žilo stejný počet Židů jako v Polsku) postupně klesal. Příčinou byla obecná ekonomická stagnace na Balkánském poloostrově. Postupem času tato oblast stále více zaostávala za zbytkem Evropy, ponechala si své středověké zvyky, a tak prakticky nemohla konkurovat moderním evropským státům. Po pádu Osmanské říše židovská komunita balkánské oblasti získala lepší postavení díky habsburské nadvládě a prosperovala z obchodu se západní Evropou.
44
Mnoho lidí zmizelo v den počítání, odhaduje se až 20 %.
45
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history since 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str.18.
27
Tradiční židovské osídlení německých a českých komunit zaznamenalo silný nárůst během 18. století. Podobně tomu bylo i v Anglii a Nizozemí, kde se počet Židů téměř ztrojnásobil (na 6 000 a 20 000).46
Odhaduje se, že kolem roku 1780 cca milion Židů z celkové světové židovské populace (2,5 milionu) žilo v afroasijské oblasti tradičním způsobem života.
1.13. Židé v Evropě na počátku 19. století
Po pádu Napoleona byl svolán Vídeňský kongres, kde měl být sjednán nový politický pořádek Evropy. Zvláštním bodem byla tzv. židovská otázka. Poprvé v historii byla židovská problematika řešena na mezinárodní konferenci se zástupci židovských zájmů. Překvapivě hlavní delegáti německých zemí – rakouský kníže Metternich a pruský státník Karl von Hardenberg – prosazovali pokračování v procesu židovské emancipace, naproti tomu malé státy, např. Bavorsko, byly proti.47 Výsledkem jednání byla ústava budoucí německé konfederace, kde se dílčí státy mohly jednotlivě rozhodnout, zda nově představená práva Židů zachovají či nikoliv.
Často však byly revoluční výdobytky rušeny a život Židů se tak navrátil do starých kolejí. Římské ghetto bylo obnoveno, Vatikán se navrátil k tvrdé perzekuční politice.
V Německu se situace po roce 1815 pro Židy značně zhoršila, neboť německý nacionalismus byl rozdmýchán potřebou odstranit francouzské přemožitele. Přítomností francouzského vlivu se síla nacionalistů posílila, rozšiřující se romantismus proklamoval myšlenku jednolitého křesťanského státu. Výsledkem byl rostoucí antisemitismus, Židé byli „opět“ považováni za stát ve státě.
46
GARTNER, L. History of the Jews in modern times. Oxford: Oxford University Press, 2001, str. 65-67.
47
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history since 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str. 35.
28
Přestože se společenská a ekonomická situace evropských Židů obecně zlepšila, nikdy v historii patrně nedošlo k tak masivní konverzi Židů ke křesťanské víře jako v první polovině 19. století. Pohnutky konvertitů trefně vyjádřil německý básník židovského původu Heinrich Heine, který svůj křestní list nazval „vstupenkou do světa evropské kultury“.48
48
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history since 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str. 37.
29
2. Nástin právně-historického vývoje židovského osídlení na českém území od jeho počátků do přijetí familiantských zákonů
2.1. Raffelstettenský celní a plavební řád a první židovské osídlení Prahy
První zmínky o židovských stopách na českém území pocházejí již z římského období. Židovští obchodníci začínali pronikat na naše území přes limes romanus a obchodovali tu s místním obyvatelstvem.49 Písemné doklady o jejich českém působení existují až z doby pozdější.
Nejstarším nepřímým písemným dokladem přítomnosti Židů na českém území je tzv. Raffelstettenský50 celní a plavební řád z let 903-906, který stanovil povinnost platit clo na zboží a otroky pro průchozí obchodníky mezi Franskou říší a sousedními zeměmi.51
Známá je především mladší zpráva Ibrahim Ibn Jakuba, člena diplomatické mise kordobského chalífa Hakama II. ke dvoru císaře Otty I.52, ve které zmiňuje přítomnost židovských obchodníků ve městě. Podobné svědectví přináší i životopis sv. Vojtěcha.
Na území Prahy je nejstarší židovská osada doložena na Malé Straně v blízkosti kláštera Panny Marie pod řetězem, tedy v blízkosti knížecího tržiště v podhradí Pražského hradu. Je datována do 10. století, ale poměrně záhy byla vypálena a zanikla. 49
První Židé byli do Evropy přivlečeni jako otroci Římanů na území jižní Itálie.
50
Obec Raffelstetten se nachází na Dunaji v blízkosti města Linz v dnešní spolkové zemi Horní
Rakousko. 51
Tento celní řád stanovil výši cla podle druhu převáženého zboží a mimo jiné podle etnické příslušnosti.
52
Ibrahim ibn Jakub se pohyboval v oblasti střední Evropy kolem roku 965, jeho cestopis je i prvním
písemným dokladem o existenci Prahy.
30
Další osada vznikla u obchodní stezky pod Vyšehradem v souvislosti s přemístěním královského sídla Vratislavem na Vyšehrad.53 Tato osada zanikla v souvislosti s četnými útoky křižáckých vojáků. Na vzniku pražské židovské komunity se podíleli přistěhovalci z různých oblastí Evropy – především z Porýní a Byzantské říše.
Oproti
předchozím
výše zmíněným
„krátkodobým“ osídlením
vznikla
ve 2. polovině 12. století v blízkosti tržiště na pravém břehu Vltavy osada, která přetrvala mnohem déle. Tato osada, dnešní Josefov, vznikla podél spojnice nejstarších pražských brodů54, kolem kterých přirozeně panoval čilý obchodní ruch. Současně vznikla v sousedství jiných cizích kupeckých osad (tj. románských a německých).
Později se Židé usazovali v dalších obchodních centrech a živili se dálkových obchodem. Obchodovali s látkami, vínem, kořením, do 12. století se podíleli na obchodě s otroky. Nejčastější vývozní artikly tvořily místní produkty, tj. med, vosk, kožešiny apod. . Podle všech zjištění se do 13. století židovští osadníci těšili statutu svobodných cizinců. Z raného středověku se žádná listina nedochovala. Lze však usuzovat, že požívali stejných privilegií jako němečtí či románští obchodníci, kteří sídlili v Praze. To znamená, že byli osobně svobodní, měli správní a soudní autonomii a v závažných případech podléhali přímé jurisdikci panovníka. Nejstarší úpravu pobytu cizinců obsahovala privilegia Soběslava II. z let 1174-78, která se odvolávala na ještě starší výsady knížete Vratislava z roku 1092.
Vzhledem k relativně častým změnám židovského osídlení na našem území lze dovodit poměrně svobodný přístup k židovské menšině v raném středověku.
53
K této osadě patřil židovský hřbitov v dnešní Vladislavově ulici, zrušený roku 1478, který v roce 2000
při výstavbě administrativní budovy České pojišťovny na jeho pozemku vzbudil vlnu emocí celosvětové židovské obce. 54
Nejvýznamnějším pražským brodem byl brod u sv. Valentina, který se nacházel v oblasti mezi dnešním
Karlovým a Mánesovým mostem. Dále byl brod v oblasti dnešního ostrova Štvanice.
31
Židé se tehdy mohli volně usazovat v hrazených dvorcích podél obchodních cest nebo v okolí tržišť, obchodovat a provozovat řemesla a jejich obce měly plnou vnitřní autonomii. V Čechách Židé obchodovali převážně s přírodními produkty – kožešinami, obilím, vlnou, voskem, cínem a suknem, ale i s dobytkem, koňmi a otroky. Do země naopak dováželi exotické spotřební zboží, drahé látky, šperky, zbraně, sůl, víno a orientální koření. Jednotlivci se uplatňovali zřejmě také jako lékaři nebo dvorští úředníci.
Podle názoru Josefa Janáčka byla však již tehdy situace Židů tíživá. Zikmund Winter se domníval, že „pociťovali chtíce nechtíce, že jsou tzv. sluhy královské komory“. Podle Jaroslava Prokeše to nebylo jen pro jejich židovský původ, ale i pro obecnou nechuť k cizincům, jejichž výsady volného pohybu a osobní svobody byly častým terčem nenávistných útoků.55
Postavení Židů se začalo velmi výrazně zhoršovat v souvislosti s křížovými výpravami.56 Křižáci pořádali pogromy, nutili násilně Židy ke křtu. Násilné křty byly světskými autoritami odmítány, přesto k nim však docházelo.57 Vyšehradská osada v Praze byla v této době zničena.
2.2. Závěry III. a IV. lateránského koncilu a další církevní opatření
Zlom nastal roku 1179, kdy III. lateránský koncil stanovil povinnou segregaci židovských obyvatel, zakázal křesťanům sloužit u Židů (tento zákaz byl zaměřen
55
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str.15. Pěkný zde čerpal z děl,
Janáček, J. Malé dějiny Prahy, Praha 1977, Herrmann, I.-Teige,J., Winter, Z. Pražské ghetto, Praha 1902 a Prokeš, J. Dějiny Prahy, 1948. 56
Cílem křížových výprav bylo vysvobození Božího hrobu ve Svaté zemi. „…mezi tzv. křižáky se
rozmohl názor, že je zbytečné táhnout do Svaté země, když vrazi Ježíšovi jsou zde po ruce. Časté byly sliby jednotlivců, že nepotáhnou dál, doku nezabijí alespoň jednoho Žida.“, viz Karasová, H. Židé v době Karla IV. in Polc, J. Otec vlasti, Řím, 1978. 57
Ve středověku bylo možné se po vynuceném křtu k původní víře vrátit, později ale, zvláště v období
baroka, byl návrat k původnímu vyznání považován za herezi a trestán smrtí.
32
především proti chůvám a kojným), dále zakázal Židům pro svou obranu u sebe nosit zbraň. V soudním procesu znevážil židovskou výpověď proti křesťanovi. V zákazech pokračoval i IV. lateránský koncil (1215), který do postavení Židů zasáhl zavedením povinného zvláštního oděvu58, přijal opatření proti židovské lichvě, vyloučil Židy z veřejných úřadů a konvertitům zakázal návrat k původní víře.
Nařízení církevních sněmů dvanáctého a třináctého století vedlo k téměř absolutní kulturní, ekonomické a společenské izolaci židovské menšiny od křesťanské většiny. To nejenom zásadně ovlivnilo české (v širším kontextu i evropské) Židy, ale byl tím ovlivněn i vývoj křesťanského společenství obecně, v němž neznalost židovského způsobu života, zvyků a kultury přispěla ke vzniku lehce se rozšiřujících představ, kterými byly motivovány a ospravedlňovány protižidovské útoky.59 Kromě původních obvinění z Ježíšovy smrti se škála „zaručených obvinění“ postupně rozrostla o roznášení moru trávením křesťanských studní, znesvěcování hostie, hanobení symbolů křesťanství, rituální vraždy křesťanských dívek a dětí apod.
Rozhodnutí koncilu byla postupně adaptována do městského práva většiny zemí západní a střední Evropy. Tvrdost jednotlivých opatření se však lišila. Situace v českých
58
Vnější označení se lišilo dle místa a času, lze se dle T. Pěkného setkat s plášti, velkými krejzlíky,
šlojíři, kuklami, špičatými klobouky s rolničkou či bambulí, žlutými turbany apod. nebo s jednoduchým znamením na šatech, např. stuhou, žlutým kolečkem, výložkami aj. Nejstarším znamením pro muže byl židovský klobouk, který měl podle místa a doby rozdílné tvary. Nejčastěji byl bílý nebo žlutý. Ženy musely nosit vysoko vyčesané vlasy a závoj (obvykle se žlutým pruhem). Takové pokrývky hlavy přitom nesměly odpovídat dobové módě. Roku 1551 zavedl Ferdinand I. pro české země nové židovské znamení – žlutý kroužek, který se nosil na levé straně na prsou. Kroužek byl později roku 1670 nahrazen žlutým nebo zeleným nabíraným límcem. Zavedení toho tehdy již směšného staromódního doplňku nebylo náhodné, ale naopak odpovídalo tehdejším protižidovským náladám. K další změně došlo až z rozhodnutí Marie Terezie roku 1750. V Praze museli mít mladí neženatí muži na pravém rameni žlutý soukenný proužek (cca 5 krát 7 cm). Pro ženy byl předepsán obdobný žlutý proužek, který se připínal většinou k čepici. Ženatí muži nebyli nadále povinni používat žádné znamení (byli však lehce identifikovatelní podle plnovousů). „Definitivně“ bylo povinné označení zrušeno až Josefem II. 59
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str. 244.
33
zemích je tak ve srovnání se zbytkem Evropy hodnocena jako umírněná.60 Degradující přísaha, která se objevila již v Justiniánově kodexu, při které Žid musel přísahat, stoje na prasečí kůži, se v českých zemích pravděpodobně vůbec neobjevila. Do roku 1726 se však bylo možné setkat se zvláštním pranýřem určeným pro Židy ve tvaru svině.61
Díky pevně vymezené církevní politice a církevním zákonům, které Židy vyloučily ze zemědělství, řemesel a téměř i z obchodu, se Židé ve 13. století již hojně věnovali činnosti křesťanům zapovězené, a to obchodu s penězi. Půjčky byly nejčastěji poskytovány proti složení zástavy (šperk, oděv, nádobí apod.), která propadala věřiteli, pokud půjčka nebyla včas uhrazena. Takto propadlou zástavu směli Židé dál prodávat. Jako zástava sloužily i nemovitosti, obvykle byl vystaven dlužní úpis, který mohl mít formu listiny nebo byl proveden formou zápisu v městské či jiné veřejné právní knize.62
Zákonodárství věnující se separaci křesťanů od Židů bylo projednáváno již na koncilech v Narbonne (1050), Pont-Audemer (1279), Mainz (1310), ve Vratislavi (1267) a Valencii (1338). Na basilejském koncilu (1434) bylo určeno, že židovské čtvrti budou umístěny tak daleko od křesťanských kostelů, jak jen to bude možné.63
Aktivita církve však nesmí být považována za jednoznačně protižidovskou. Například roku 1253 byla vydána Innocencem IV. papežská bula, která představovala církevní ochranu pro ohrožené Židy. Pod trestem církevní klatby zakazuje Židy nutit ke křtu, ubližovat jim, okrádat je, nevyrušovat při bohoslužbách a ze sobotního klidu. Také zakazovala obviňování Židů z užívání křesťanské krve a zneuctívání židovských pohřebišť.
60
PUTÍK, A. – SIXTOVÁ, O. Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Praha: Židovské muzeum v Praze,
2005, str. 26. 61
Židovští odsouzenci museli sedět veřejně na dřevěné svini, křesťané na dřevěném oslu.
62
Pro záznam dluhů šlechticů Židům sloužila na přelomu 15. a 16. století tzv. Registra zápisná židovská,
vedená při Nejvyšším purkrabství Pražského hradu. 63
Encyklopaedia Judaica: Das judentum in Geschichte und Gegenwart. Berlin: Eschkol, 1931, str. 389.
34
2.3. Statuta Judaeorum krále Přemysla Otakara II.
Právní postavení židovské komunity se opíralo o privilegia vydaná panovníkem až od poloviny 13. století. Právní úprava postavení židovské menšiny získala své jasné obrysy až aktem krále Přemysla Otakara II. tzv. Statuty Judaeorum.
V privilegiích bylo poprvé určeno právní postavení Židů jako přímých poddaných krále, který jim zaručoval ochranu a povoloval zabývat se obchodem s penězi i jejich půjčováním na zástavu a úrok.
Statuta Judaeorum, vydaná roku 1254, byla formulována podle vzoru listiny vévody Friedricha II. Babenberského pro rakouské Židy z roku 1244.64 Do té doby svobodní Židé se tak ocitli ve formálně deklarovaném postavení „služebníků královské komory“.65 Tento zákon se stal páteřní zákonnou úpravou postavení Židů až do 19. století.
Formálně se tak stvrdil princip ochrany Židů panovníkem za cenu vysokých daní a množství omezení. Tento vzájemný vztah platil však vždy jen jednorázově. Židé tak byli nuceni každého dalšího panovníka znovu žádat o stvrzení statut. Jejich obnovení bylo očekávatelně spojenou s další nemalou platbou.
Židovský regál byl v duchu tohoto zákona vnímán vedle dalších regálů jako výlučně „královský majetek“. Židovské soudnictví bylo vyjmuto z jurisdikce obecných soudů. Vytvořilo tak samostatnou linii plně pod kontrolou královské moci.
64
Uherští Židé dostali podobná privilegia od krále Bély IV. v roce 1251 jako odměnu za své služby při
obnově království po mongolském vpádu. 65
Za tzv. servi camerae regiae, Kamerknechte – služebníky královské komory jsou označení prvně až
Karlem IV.
35
Statuta upravovala vztah Židů k panovníkovi i ke křesťanské většinové společnosti, zaručovala nedotknutelnost života, zdraví a majetku Židů a zaručovala Židům svobodný výkon jejich náboženství. Útok na Židy se posuzoval a trestal jako poškození panovníkova majetku. Pod pokutou 24 hřiven stříbra (12 hřiven poškozenému, 12 hřiven královské komoře) trestala poranění Žida. Za usmrcení Žida stanovila pokutu na životě a jmění. Pod pokutou také zajišťovala nehanobení židovských synagog a hřbitovů, potvrdila vnitřní autonomii židovských obcí a příslušnost pod jurisdikci panovníka, stanovila pravidla pro půjčování peněz na úrok a upřesňovala podmínky zástavního práva. Statuta podléhala platbě, kterou uhrazovala židovská obec. Tato povinnost trvala až do roku 1848.
2.4. Vývoj právního postavení Židů během 13. a 14. století
Souběžně s právem svých hostitelů se Židé řídili vlastním rabínským právem. Pro Židy v českých zemích mělo největší význam městské právo, kterým se řídilo trestněprávní řízení proti Židům i většina sporů občanskoprávních, pokud se proti sobě ocitla křesťanská a židovská strana.
Hlavním zdrojem diskriminace však bylo očekávatelně právo kanonické. V duchu kanonického práva tak byli Židé trvale odsouzeni k neplnoprávnému postavení a k zákazu společenského styku s křesťany,
Styk Židů s křesťany byl od počátku 13. století přísně omezován a probíhal pak, až na výjimky především v době renesance, prakticky jen v obchodní, eventuálně soudní oblasti. Křesťané měli zakázáno se s Židy přátelsky stýkat, hostit je a nechat se od nich hostit. V českých zemích u nich nesměli od roku 1268 bydlet (ještě v roce 1724 dvorní dekret nepovoloval křesťanům pod žádnou záminkou strávit v židovském domě ani jednu noc), nesměli být přítomní židovské bohoslužbě (zákaz obnovil i Josef II.) apod. Intimní vztahy mezi křesťany a Židy bývaly považovány za hrdelní zločin.
36
Soudní moc ve sporech mezi Židy navzájem příslušela zvláštnímu soudci, židovskému rychtáři, tzv. judex Judaeorum, který byl většinou dosazován králem. Podle různých pramenů se rozchází samotná praxe židovského soudu, zdali tuto funkci zastával Žid nebo křesťan nebo podle stran sporu rozhodovali společně.66
2.4.1. Pražský pogrom v roce 1389
V polovině 14. století se západní Evropa potýkala s rozsáhlou epidemií moru, která přispěla k hojně rozšířenému obvinění Židů z travičství křesťanských studní. Tato záminka tak posloužila k velkému množství pogromů.
Nicméně největší středověký český i pražský pogrom se odehrál roku 1389 za vlády krále Václava IV. (Přeživším pamětníkem tohoto pogromu byl Avigdor Kara, který své zážitky zpracoval do známé elegie Všechno to neštěstí, které nás postihlo.67 V židovské čtvrti byl během Velikonoc napaden kněz nesoucí hostii. Toho roku připadly Velikonoce na poslední dny židovského svátku Pesach. Pod záminkou znesvěcení hostie zaútočil zfanatizovaný dav na židovskou čtvrt, kde došlo k rabování a pod pohrůžkou zabití byli Židé násilně pokřtěni. Při tomto pogromu zahynulo cca 3000 lidí.
2.5. Vliv husitských válek na postavení židovské menšiny
Názory na vztah Židů k husitskému hnutí nejsou jednoznačné. Nelze však popřít, že událostmi husitských válek byla oslabena moc panovníka a s tím přímo spojená i situace Židů, kteří byli závislí na panovníkově libovůli. Židé se tak ocitli v ohrožení. Mnoho Židů, kteří byli v roce 1421 vyhnáni z Vídně, se usadilo na Moravě a bylo obviňováno z podporování husitů proti císaři a církvi. Následkem těchto obvinění bylo
66
STEIN, A. Děje židů v Čechách. Rokycany: nákl.vlastní, 1901, str. 10.
67
Avigdor Kara byl svědkem pogromu v roce 1389, později se stal pražským rabínem. Jeho náhrobek na
Starém židovském hřbitově je nejstarší čitelný vůbec (zemřel roku 1439).
37
vypovězení Židů z Jihlavy (1426). O necelých 30 let později následovalo jejich vypovězení z Brna, Olomouc, Znojma a Nového Města na Moravě. Jako poslední z velkých moravských měst pobyt Židů zakázalo roku 1514 Uherské Hradiště. Tím se až do poloviny 19. století moravská města definitivně uzavřela, a Židé tak na rozdíl od Čech žili spíše rozptýlení po moravském venkově. Došlo tím k prvnímu stěhování Židů na našem území.
Boj o výnosný židovský regál nepolevoval. Během 15. a počátkem 16. století byli Židé vypovězení ze všech královských měst s výjimkou Prahy a Kolína. „Ochrana Židů přešla většinou z rukou králových do rukou vrchností. Z mnoha královských měst, zvláště na Moravě a ve Slezsku, zmizeli Židé úplně. Zato v poddanských městech velmi se rozmnožili…Také výše úroků židovských byla obmezována, ovšem dosti vysoko, na 20-25 %...“68
2.6. Objev knihtisku a jeho pozitivní a negativní důsledky
Nejstarším nalezeným výtvarným vyobrazením, kde je zachycena židovská podoba v kulturním prostoru českých zemí, je drobný náčrt bosého kajícníka na okraji pergamenového listu tzv. Třebíčského machzoru, židovské modlitební knihy pro svátky z doby kolem roku 1300.69 Podobu židovských obyvatel středověkých měst však nečastěji zjišťujeme především z křesťanských pramenů (např. Velislavovy Bible a Bible českého krále Václava IV.). Tyto dva prameny představují dva nejbohatší zdroje vyobrazení Židů v českých zemích.70
Zásadní vliv na rozkvět židovského kulturního života měl objev knihtisku. Roku 1512 začala v Praze první hebrejská tiskárna tisknout knihy. Pro svou kvalitu a vysokou
68
KAPRAS, J. Přehled právních dějin zemí České koruny, díl I. Praha: nákl.vlastní, 1935, str. 98.
69
PUTÍK, A. – SIXTOVÁ, O. Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Praha: Židovské muzeum v Praze,
2005, str.17. 70
PUTÍK, A. – SIXTOVÁ, O. Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Praha: Židovské muzeum v Praze,
2005, str.18.
38
uměleckou hodnotu si brzy získala v židovských kruzích prvotřídní pověst Negativním důsledkem rozvoje knihtisku se stalo rozšiřování protižidovských satirických karikatur, které ilustrovaly hojně rozšířené a doposud ústně tradované předsudky a pověry. Vděčným objektem se tak stala židovská lichva, často jsou zobrazovány i legendy o obětech domnělých rituálních vražd apod.
V životě evropských Židů měly protižidovské prvky v učení a politice církve zásadní význam. Trvalá právní diskriminace byla bezesporu trpkou životní překážkou, ale nebyla bezprostředně ohrožující na životě. Mnohem nebezpečnějšími se stala častá obvinění z rituálních vražd, která mívala za následek zmasakrování celých židovských obcí. V době vrcholného středověku byla sice taková nařčení katolickou církví odmítána, ale od druhé poloviny 15. století se na šíření podobných pověr podíleli i někteří kněží. V českém prostředí se jeden z nejtragičtějších případů odehrál roku 1506 v Českých Budějovicích.
2.7. První generace Habsburků na českém trůně ve vztahu k Židům
Po nástupu Habsburků na český trůn se situace stabilizovala, české země se staly součástí habsburské monarchie. Přirozeně se tak měla upevnit ústřední královská moc, a tedy i na ní závislé postavení Židů. Ti však byli neustále ohrožováni tlaky židovských konkurentů (především městského stavu). Roku 1527 byla v Praze zřízena tzv. česká komora, jejímž hlavním úkolem byly finanční záležitosti českého království, a tedy i židovské daně.
Na jedné straně došlo za vlády Ferdinanda I. Habsburského k výraznému rozkvětu pražské židovské obce rozšířením zástavby židovského města, výstavbou nových špitálů, nové rituální lázně a výstavbou renesanční Pinkasovy synagogy v roce 1535. Na druhou stranu je třeba zmínit i negativní události, např. různé protižidovské agitace, které byly bez silnějších protestů králem trpěny.
39
K historicky prvnímu vypovězení Židů ze země došlo na podzim roku 1541, kdy o něm bylo rozhodnuto českým zemským sněmem. K tak radikálnímu kroku „posloužil“ velký požár, který zasáhl velkou část Hradčan a Malou Stranu. Útrpným právem bylo získáno doznání, že původci požáru jsou Židé. Současně byli Židé obviněni ze spolupráce s Turky. Již roku 1545 byl opět povolen jejich návrat.
Maxmilián II. roku 1567 potvrdil Statuta Judaeorum, uvolnil dosavadní omezení obchodu, ale zakázal Židům pobyt v horních městech, aby byli Židé odděleni od obchodu se stříbrem. Tento zákaz trval až do 19. století.
2.8. Rudolfínská doba a rozkvět židovské Prahy
Patrně za jedno z nejšťastnějších období Židů v českých zemích lze pokládat dobu vlády Rudolfa II. Habsburského. Praha se těšila přezdívce Jeruzaléma nad Vltavou. Rudolf II. nově rozšířil okruh privilegií Židů. Částečně prolomil ekonomické zákazy a umožnil (alespoň pražským Židům) realizaci i mimo dosavadní okruh činností, jako bylo půjčování peněz, zastavárnictví a podomní obchod. Nově mohli provozovat svobodný obchod, cestovat, byli oprávněni nakupovat domy mimo ghetto a vykonávat řemesla. Židovské město pražské osvobodil od mýt a cel ve městech pražských. Novinkou bylo též zavedení tzv. Libri Albi Judaeorum, pozemkových knih pražského židovského města.71 Byly v nich zachyceny informace o domech, pozemcích a majetkoprávních vztazích ghetta.
O motivech Rudolfových počinů lze jen spekulovat. Nicméně bezpochyby vytvořil ve své době pro Židy velmi příznivé životní podmínky. Praha se tak stala jedním z největších židovských center Evropy své doby, rozvíjela se židovská kultura i talmudistické školy.
S dobou Rudolfa II. je spojen i výše popisovaný fenomén tzv. dvorních Židů. Mezi dvorní Židy byl bezesporu počítán i primas pražské židovské obce Mordechaj Maisel, 71
Tyto knihy byly uchovávány na Staroměstské radnici.
40
který v pražském ghettu zanechal dodnes hmatatelné stopy. Získal od císaře povolení ke stavbě vlastní synagogy, tj. Maiselovy synagogy, podílel se na stavbě židovské radnice a financoval stavbu Vysoké synagogy. Jako bezdětný získal zvláštní povolení k odkázání majetku, přesto mu byl čtyři dny po jeho smrti majetek císařem zkonfiskován.72 Výjimečnou židovskou osobností rudolfínské doby byl známý rabín Jehuda Löw Ben Bezalel, legendární tvůrce umělé bytosti, tzv. golema.
2.9. Třicetiletá válka a pobělohorský antisemitismus
Rozkvět dobrých vztahů končí třicetiletou válkou, kdy se do Čech stěhovalo mnoho Židů, kteří hromadně prchali především z Polska a Ukrajiny před útoky Bohdana Chmelnického. Další skupinu tvořili prchající Židé z Uher, Vídně a Dolního Rakouska. Tak silná migrační vlna způsobila v českém prostředí přetlak, který vyústil opět v projevy otevřené nenávisti.
S rostoucí židovskou populací a s rozvojem jejího hospodářského života úměrně rostlo i napětí mezi pražským ghettem a křesťanskými obyvateli Prahy, které nabralo na takové síly, že je v literatuře označováno jako tzv. pobělohorský antisemitismus.
Během třicetileté války došlo k všeobecnému útlumu hospodářství. Židovské obce byly navíc během války silně finančně vyčerpávány. Ve vztahu k panovníkovi naopak židovská komunita válkou posílila. Císař Ferdinand II., který si byl vědom potřeby možné mobilizace a následného nákladného udržování armády, si byl zároveň vědom potřeby Židů jako bohatého finančního zdroje.
Početně posílené venkovské židovské obce usilovaly o získání samostatného zastoupení. Úspěchu dosáhly roku 1654, kdy Zemské židovstvo (Landesjudenschaft) bylo uznáno jako samostatná správní jednotka s řadou pravomocí (např. právo rozpisu a vybírání daní). Mimopražští Židé tak získali vlastní zemský rabinát, do té doby byli
72
Hrob Mordechaje Maisela na Starém židovském hřbitově byl první tumbou (1601).
41
zastupováni pouze pražskou židovskou obcí. Úřad zemského rabína byl oficiálně zrušen roku 1749 a následně byly židovské obce v regionech zastupovány krajskými rabíny.
Přes nespornou roli významného finančního zdroje a důležitého obchodního subjektu byli Židé pokračujícím terčem omezujících opatření. Roku 1679 byla jmenována nová redukční komise s cílem omezit počet pražských Židů. Zásahem vyšší moci, tj. ničivé morové epidemie a rozsáhlého požáru ghetta, se počet obyvatel ghetta značně snížil i bez její činnosti.
Dlouhodobě byly zaznamenány pokusy katolické církve o svedení Židů na katolickou víru. Silné postavení v tomto úkolu zastávali jezuité, kteří v 90. letech 17. století zahájili agresivní kampaň, zaměřenou na dospívající mládež, kterou podněcovali k útěkům od rodičů, a tedy tradiční židovské výchovy.
K oslabení židovské víry sloužila mimo jiné i cenzura. Realizována byla především prostřednictvím činnosti jezuitů, kteří se snažili prosadit zákaz Talmudu. Cenzura spočívala především v cenzuře rukopisů určených k tisku, v kontrole obsahu již dříve tištěných děl a v předběžné cenzuře kázání. K největším zásahům do židovského duchovního života došlo v letech 1630 a 1669, kdy byly zavřeny židovské tiskárny.
V letech 1693 až 1701 proběhly v Praze následující procesy, ve kterých se promítly silné protižidovské nálady státních i církevních úřadů i jejich dopad na veřejnost. Při prvním procesu byl jistý Eliáš Backoffen obviněn u Apelačního soudu z rouhání proti sv. Kříži, čehož se měl dopustit v šifrovaném dopise svému příteli. Po jedenáctiměsíčním řízení byl Backoffen 20. března 1694 uznán vinným a potrestán pokutou, ačkoliv inkriminovaný dopis nebyl nikdy rozluštěn.73
K odsouzení Backoffena došlo v počátcích vyšetřování monstrózního případu Šimona Abelese. V létě roku 1693 utekl židovský chlapec Šimon po hádce s otcem z domova a zažádal o křest. Během tajných příprav ho však jeho otec vypátral 73
Z pokuty byl zaplacen hebrejský nápis „Svatý, Svatý, Svatý, Hospodin zástupů“, který je dodnes připevněn ke
krucifixu na Karlově mostě v Praze.
42
a odvedl zpět domů. Neshody mezi otcem a synem pokračovaly, Šimon byl často bit. Konflikty vyústily ve vážné zranění, kterým roku 1694 Šimon podlehl. Tuto událost se rodina snažila zakrýt urychleným pohřbem dítěte, ale bez úspěchu. Byla nařízena úřední exhumace těla. Inkviziční proces probíhal v režii jezuitského řádu, který pravděpodobně chtěl dosáhnout Šimonova blahořečení. Apelačním soudem proto bylo vzneseno obvinění z úkladné vraždy z nenávisti k víře. Posléze se v pražském kostele Panny Marie před Týnem konal s velkou pompou pohřeb malého Šimona jako mučedníka.
43
3. Právní postavení Židů v českých zemích od přijetí familiantských zákonů do konce 18. století
3.1. Familiantské zákony Karla VI.
Program redukce počtu pražských Židů nabyl znovu na aktuálnosti na počátku 18. století díky merkantilistickým snahám vídeňské vlády, která vyvíjela snahu o povznesení českého průmyslu, který se v té době nacházel téměř v úpadku. Konkurující Židé měli být jedním z důvodů hospodářského neúspěchu a bylo třeba jejich působení dle možností omezit.
Roku 1714 byla zřízena tzv. Komise pro židovské náležitosti (Commissio in rebus Judaeorum), která měla připravit podklady pro zásadní změny v politice vůči Židům. Ve svém původním účelu nebyla však příliš výkonná, v českém sněmu se i objevil návrh na zákaz pobytu Židů na venkově. Svou činnost později zaměřila na obsazování familiantských míst, udělování svatebních konsensů a prováděla soupisy Židů.
Roku 1719 jsou znovu potvrzena židovská privilegia. O pět let později bylo Karlem VI. nařízeno první sčítání Židů na našem území (sčítací archy jsou dodnes dochovány).74 Sčítání tvořilo základ pro následné přijetí tzv. familiantského zákona, který stanovil numerus clausus pro přítomné Židy na českém území. Toto poměrně drastické opatření mělo za hlavní cíl zastavit růst počtu židovských rodin, tj. zachování stávajícího počtu židovských obyvatel.
74
Mimo Prahu žilo v Čechách ve 168 městech a 672 obcích kolem 30 000 Židů.
44
Familiantský zákon (ve skutečnosti soubor dekretů75) byl přijat roku 1726 s platností pro Čechy, o rok později pro Moravu. Stanovil se jím trvalý omezující počet židovských rodin, konkrétně pro Čechy 8451, pro Moravu 5106. Princip zákona spočíval v tom, že k září roku 1726 byl všem otcům židovských rodin udělen tzv. inkolát, státní příslušnost. Oženit se směl vždy jen prvorozený syn, získal tzv. „copulatio consensus“. Po smrti svého otce získal syn otcovo „inkolátní“ místo a stal se sám familiantem. Při uvolnění místa familianta (úmrtím familianta bez mužského potomka nebo při vypovězení ze země) bylo po uchazečích vyžadováno splnění mnoha podmínek. Uchazeči byli povinni doložit splnění povinnosti platit daně, a to tři roky zpětně. Dále byli povinni doložit vlastnictví minimálně 300 zlatých, museli být absolventi školní docházky a úspěšně složit zkoušku z židovského náboženství. Byla stanovena i minimální věková hranice 24 let.76
Jelikož počet udělených inkolátů byl velmi nedostačující, byla tato „výsada“ často prodávána. Ve většině případů se dopad familiantských zákonů projevoval v tom smyslu, že se mladí muži ženili později, než bylo dříve zvykem, někteří byli nuceni k emigraci nebo alespoň donuceni k přestěhování se na venkov, kam pod ochranou šlechty císařská moc nedosahovala tak přímo.77 Častým jevem tak byly i tajné svatby a velký počet nemanželských děti, které často v dospělosti odcházely do zahraničí. Za porušení familiantského zákona hrozila finanční pokuta, v krajním případě i vyhoštění ze země.
Seznamy židovských familiantů byly zaznamenány v tzv. Knihách familiantů. Do vydání tolerančního patentu nebyly udělovány žádné výjimky.78
75
SCHERER, J. Übersicht der Judengesetzgebung in Österreich vom 10. Jahrhunderte bis auf die
Gegenwart. Wien: Alfred Hölder, 1895, str. 14. 76
< http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=31&letter=F&search=familiant%20law> [cit.
2009-04-25]. 77
BONDY, R. Na křižovatce kultur: historie československých Židů. Praha: Mladá Fronta, 1992,
str. 153. 78
KASTENBERG-GLADSTEIN, R. Neuere Geschichte der Juden in den böhmischen Ländern, I. Teil.
Tübingen: Leo Bäck Institute, 1969, str. 31.
45
Familiantský zákon zůstal přes nepodstatné změny v platnosti až do roku 1848.79
3.2. Translokační reskript
Druhým silným zásahem do života Židů ve 20. letech 18. století bylo vydání translokačního reskriptu, který s familiantským zákonem nepřímo souvisel a který obhajoval totožného ducha státní protižidovské politiky. Toto nařízení soustředilo Židy do uzavřených čtvrtí, především v místech, kde nebyla důsledně dodržovaná jejich segregace. Bylo nařízeno sestěhovaní Židů do jedné ulice, čtvrti, především v dostatečné vzdálenosti od kostelů, katolických hřbitovů a míst, kudy procházela křesťanská procesí.
Reskriptu samotnému odpovídaly i předchozí pokusy, které se snažily ztížit životní podmínky Židů. Například roku 1723 byl obnoven sněmovní zákaz z roku 1650, který bez předchozího svolení zakazoval zřizování židovských domů, synagog a hřbitovů.
Je otázkou, zdali prvotní důvod jeho vydání ležel v rovině čistě náboženské a v jakési snaze o preventivní opatření v případných vzájemných obviňováních a do jaké míry měl současně sloužit k dalšímu ztížení podmínek židovské hospodářské aktivity. Reskript zůstal v platnosti až do roku 1848. Nepochybným přínosem reskriptu pro dnešní dobu je přesné zmapování tehdejšího židovského osídlení, kde lze nalézt takové detaily jako vzdálenost synagog od kostelů.
79
KASTENBERG-GLADSTEIN, R. Familiants Laws. In Encyclopaedia Judaica, svazek VI. Detroit:
Macmillan Reference USA, 2007, str. 689-690.
46
3.3. Počátek vlády Marie Terezie a válka o rakouské dědictví ve vztahu k Židům
Komplikovaná situace po smrti Karla VI. přinesla Židům mnoho problémů. Dědičkou trůnu se stala jeho dcera Marie Terezie, která se tak stala první ženou na habsburském trůně podle nástupnického ustanovení pragmatické sankce (1713), neboť její otec Karel VI. zemřel bez mužských potomků.
V oslabené situaci se věční rivalové rakouských Habsburků snažili využít příležitosti a vznesli nároky na jednotlivé země rakouského soustátí. Bavorsko si nárokovalo Čechy, Sasko Moravu a Horní Slezsko, Prusko Dolní Slezsko a Kladsko. Bavorský kurfiřt Karel Albert, který tak porušil předchozí slib, dne 26. 11. 1741 obsadil Prahu. Marie Terezie je korunována českou královnou opožděně až na jaře 1742.
V té době židovské město tvoří zhruba čtvrtinu obyvatel Prahy (cca 10 tisíc obyvatel). Po dalším útoku na Prahu, vedeným pruským králem Fridrichem II. v září 1744, následovaly četné židovské pogromy, které byly ukončeny až pruskou vojenskou intervencí. Židé byli znovu obviňováni z kolaborace s pruskou armádou, toto obvinění se však nikdy nepotvrdilo. Usuzovalo se tak především z faktu, že židovské ghetto zůstalo po obléhání Prusy téměř neporušeno.
Dalším problematickým bodem se stalo obléhání žižkovských hradeb Šance. Židovskému městu byla uložena oprava porušených hradeb. Časový plán byl narušen požadavkem židovských představitelů, kteří si vymiňovali ohled na židovské zvyky výměnou za náhradní pracovní sílu (zaplacenou židovskou obcí), konkrétně trvali na dodržovaní šabatu. Tato jednání se však prodloužila na úkor bezpečnosti, a Žižkov tak byl Prusy dobyt. Záhy po okupaci se rozšířily fámy, že Židé sympatizují s pruským králem, oslovují ho „tatíček“, doprovázejí pruské vozy jako pomocníci apod.
Po obsazení Prahy začala pruská armáda rabovat v pražských palácích. Židovská obec byla obviněna, že skupuje zabavený majetek. To se opět nikdy nepotvrdilo,
47
nicméně u pruských Židů bylo toto konání prokázáno. Nepřátelské nálady křesťanské většiny se projevovaly například i v lidové tvořivosti, kramářských písních a lidových kronikách.
3.4. Vypovězení Židů z českých zemí roku 1744
Židé se netěšili prakticky žádné oblibě císařovny Marie Terezie. Přesto když byl 18. prosince 1744 vydán císařský reskript, který vypovídal Židy z Čech, posléze 2. ledna 1745 byl vydán reskript platný pro Moravu a Slezsko, byla židovská obec rozhodnutím o okamžitém vypovězení Židů šokována. Jako stěžejní důvod byla uváděna spolupráce českých Židů s nepřátelskými Prusy.
Nikdy nebylo zahájeno vyšetřování pro zemskou zradu, a tedy ani nedošlo k pokusu jejich údajnou vinu prokázat. Ve snaze alespoň zmírnit tvrdost tohoto opatření vyslali Židé do Vídně poselstvo.
Toto nečekané rozhodnutí nebylo závažné jen pro své bezprostřední důsledky, ale zároveň v sobě neslo hrozbu precedentu, které mohlo mít takřka lavinový a pro Židy existenčně zničující efekt. Vypovězení bylo již ve většině Evropy poloviny osmnáctého století středověký přežitek, který však mohl znovu nabýt na síle. Podpora českým Židům se tak záhy ozvala z mnoha zemí, například z Nizozemí, Anglie, Dánska, Senátu Benátské republiky, od činitelů dalších italských států a mnoha dalších. Intervenoval i papež. Apelováno bylo na nejenom nesnadnou situaci Židů, ale také na tíživé finanční dopady v zahraničí.
Díky těmto intervencím byla pravděpodobně jen zmírněná nebývalá tvrdost rozhodnutí. Vypovězení přišlo během nebývale silné zimy. Účinnost reskriptu byla posunuta na 31. března 1745. První fáze spočívala ve vykázání Židů z Židovského města pražského ve lhůtě 45 dní, do konce června museli všichni Židé opustit zemi.
48
Většina Židů zůstala v okolí Prahy.80 V polovině května bylo rozhodnuto o povolení pobytu na venkově, zákaz návratu do Prahy ale trval. Došlo tak k hrubému narušení soužití města a obchodních kontaktů, protože byla nucena odejít čtvrtina obyvatel města. Návrat do Prahy byl Židům povolen až o tři roky později, roku 1748. Navrátilci tak našli ghetto v rozvalinách, složitá byla i obnova obchodně-ekonomických vztahů. Tento ústupek nebyl ani tak zapříčiněn změnou postoje vůči židovské menšině, ale především finanční tísní, které chyběly vysoké židovské daně. Návrat byl podmíněn platbou nově zavedené tzv. toleranční daně.81 Ve prospěch tohoto vysvětlení hovořil i fakt, že původní varianta povoleného návratu se týkala jen movitých jednotlivců.
Často byla údajná spolupráce s pruskou armádou považována za pouhou záminku vypovězení Židů ze země. Za reálnější důvod lze považovat mocenský boj mezi dvorem a českými stavy. „Skutečným důvodem však byla snaha Marie Terezie zasáhnout proti českým stavům, které protestovaly proti zvýšení zemských berní; odchod Židů ze země by přitom finančně postihl zvláště jejich šlechtické vrchnosti. Česká šlechta podporovaná zahraničními diplomatickými kruhy se proto za české Židy důrazně přimlouvala. Podporu našli i u státních úředníků, kteří viděli v podnikatelských schopnostech a zahraničních stycích Židů významného činitele pro hospodářský rozvoj státu.“82
Návrat Židů byl původně podmíněn desetiletou lhůtou, která byla roku 1758 změněna povolením k dalšímu časově již neomezenému pobytu.
80
Dodnes lze nalézt stopy po židovských uprchlících, např. hebrejské nápisy v Klokočských skalách
u Turnova. 81
STEIN, A. Děje židů v Čechách. Rokycany: nákl. vlastní, 1901, str. 44.
82
SADEK,V. Židovské dějiny a myšlení od biblických dob do současnosti in Židé – dějiny a kultura.
Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, str. 47.
49
3.5. Situace Židů po jejich návratu za vlády Marie Terezie
Marie Terezie pokračovala v nepřátelsky nastavené politice svého otce vůči židovské menšině. Zásadní změny v postavení Židů byly nastoleny až za jejího syna Josefa II. Faktický návrat Židů do země je vystavoval pokračujícím perzekučním opatřením, která svou podobu postupně utvářela po předcházející staletí.
Výmluvný je například obnovený rozkaz ke zvláštnímu označení Židů z let 1750 a 1760. Zajímavý je i dvojaký židovský patent z roku 1752, který 119 nově tolerovaným židovským rodinám ve Slezsku zakazuje veškeré veřejné náboženské obřady, synagogy, školy, dokonce i rabíny.83
Toleranční daň, která byla vypsána po odvolání vypovězení Židů, svou extrémní výší zastínila množství dalších daní, které byli Židé nuceni platit. Prakticky od počátku 18. století byly zdaněny téměř všechny možné předměty – potraviny, nápoje, textil, šatstvo, ale i vlastnictví krámů, příjmy pohřebního bratrstva z pohřbů, příjmy z židovské lázně a další. Od roku 1740 bylo pak nově zdaněno nošení zlatých a stříbrných šperků a šatů z drahých látek, co bylo původně zakázáno.84
Zajímavým pramenem životních poměrů Židů po povolení jejich návratu je tereziánský katastr z roku 1748, který u každé zanesené obce přináší informace o počtu přítomných židovských rodin a způsobu jejich obživy. Často tak lze v židovských řadách najít vinopalníky. S tím souvisí trvající zákaz podnikání, který jako jednu z mála výjimek povoloval právě pronájem palíren.
83
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str. 257.
84
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001, str 280.
50
Podle sčítání z roku 1754 žilo v Čechách včetně Prahy celkem 29 094 Židů, což představovalo 1,5 % z celkového počtu obyvatel, na Moravě bylo evidováno 19 572 Židů (2,2 %) a ve Slezsku 575 Židů. (0,4 %).85
Počátkem 70. let 18. století se však z hlediska židovské problematiky zásadně změnila situace. Vzhledem k politickým událostem ve středoevropském regionu se dramaticky rozrostla rakouská židovská menšina. Po prvním dělení Polska se do rakouské sféry vlivu dostala Halič a Lodomerie, kde žily početně velmi silné židovské komunity. Tímto politickým rozhodnutím cca 200 000 Židů náhle tvořilo více než 75 % židovské menšiny v celém rakouském soustátí.86 Situace byla o to složitější, že haličtí Židé žili doposud na nižší životní úrovni a připojením těchto oblastí k Rakousku silně vzrostl jejich zájem odejít. K masovému odchodu skutečně došlo, především do Uher. České země se tomuto přílivu snažili bránit zákonnými omezeními.87
V roce 1777 Marie Terezie prohlásila, že nezná horší mor pro stát než židovský národ, především pro jeho nepoctivost a lichvářství.88
3.6. Osvícenská doba Josefa II.
„…zásadní zvrat do koexistence, pevně dané po celá staletí (na jedné straně židovská pospolitost v ghettu a na straně druhé křesťanská společnost ghetto obklopující, ghettem opovrhující, ale i ghetto využívající), vnáší osvícenství, v němž se
85
HERMAN, J. – LAMED, M. Bohemia. In Encyclopaedia Judaica, svazek. IV. Detroit: Macmillan
Reference USA, 2007, str. 37-41 a PUTÍK, A. - SIXTOVÁ, O. Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2005, str. 70-75. 86
Přitom na Čechy a Moravu v té době připadlo cca 70 000 Židů, v Uhrách žilo cca 15 000 Židů,
v Rakousku pouhý tisíc. 87
KUDĚLA, J. Zeitgenössische Reaktionen auf die josephinische Toleranz der Juden in Böhmen und
Mähren, Prager und Wiener Diskussion über die Toleranz der Juden zwischen 1781 und 1782. In Judaica Bohemiae XXXII 1996. Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997. 88
LAMED, M. – BJOERN, S. Maria Theresa. In Encyclopaedia Judaica, svazek XIII. Detroit:
Macmillan Reference USA, 2007, str. 543-544.
51
evropská
civilizace
začínala
odpoutávat
od
úzce
pojímaných,
jednoznačně
náboženských východisek. Názorová diferenciace, ovlivňovaná ještě hesly francouzské revoluce o rovnosti, volnosti a bratrství, probíhala nejen v křesťanské, ale i v židovské společnosti, která se počala štěpit do dvou proudů: na zastánce ortodoxního, konzervativního směru, a na zastánce postupně sílícího směru liberálního, jenž se začal prosazovat na přelomu 18. a 19. století. Právě liberální směr, nezastupitelný článek židovského osvícenství, navazoval na duchovní trendy osvícenské Evropy a podílel se na společenských změnách, které probíhaly na celém jejím území. Josef II. byl jedním z prvních evropských panovníků, který učinil vážný pokus o kulturní a hospodářské povznesení své mnohonárodnostní říše. Jeho reformy znamenaly také zásadní zásah do židovské společnosti. Ta byla nucena modifikovat svůj postoj ke světu a vstoupit přímo do něho přímo, bez tradičního omezení.“89
S obdobím vlády Josefa II. je všeobecně spojováno období osvícenství. V tomto dobovém duchu byl při své reformní činnosti motivován svým racionalismem. Josef II. si od uvolnění situace sliboval především celkový přinos pro státní hospodářství. V každém případě tak po dlouhé době přišlo nezanedbatelné uvolnění židovských poměrů.
Josef II. zdědil titul českého krále po své matce Marii Terezii po její smrti v roce 1780. Uznával sílu racionálně řízeného státu. Jeho cílem v duchu osvícenských idejí byla náboženská tolerance, neomezený obchod, vzdělání a oslabení moci katolické církve. Považoval se za prvního úředníka ve státě.
„Josef II. vycházející z názoru, že vše, co se v církvi neopírá o právo božské a co se nedotýká přímo víry a spásy duše, podléhá státní svrchovanosti, provede tolik a takových reforem církevních, že právem systém státního církevnictví, v něm vyvrcholující, po něm dostává jméno josefinismus.“90
89
KREJČOVÁ, H. Židovská komunita v moderní společnosti. In Židé v novodobých dějinách.
Praha: Karolinum, 1997, str. 17. 90
KAPRAS, J. Československá vlastivěda, díl V. Stát. Praha: Sfinx, 1931, str. 266.
52
Tato osvícenská politika se přirozeně pozitivně projevila ve vztahu Josefa II. k Židům, a to nejdříve v „židovských reformách“ v květnu 1781. Ve snaze ukončit dlouholetou izolaci Židů a pokusit se o jejich integraci do společnosti, usiloval o rozšíření možností židovské obživy, stejně tak jako o zpřístupnění všeobecného vzdělání. To vše však bylo motivováno racionální snahou zvýšit „užitek“ Židů pro rakouský stát. Vycházel tak ze své vize o maximální centralizaci státu, kde každý jednotlivec má svou funkci. Na svou dobu bezesporu revoluční myšlenky narazily na odpor při jejich realizaci, především na úrovni provinčních úředníků.
Josef II. ve svém memorandu z roku 1781 napsal: „Mým úmyslem naprosto není podpořit expanzi židovského národa v dědičných zemích ani jejich znovuusazení v krajích, kde nejsou trpěni, nýbrž jenom – v těch místech, kde už žijí, a do té míry, do jaké jsou trpěni – je učinit užitečnými státu.“91
Většina revolučních pokusů Josefa II. však neměla dlouhého trvání. Svoje vize zasadil do nepřipravených společenských vztahů, které navíc ani neměly pokračující podporu Josefových nástupců.92
3.7. Josefínské židovské patenty
Reformní aktivita Josefa II. z počátku jeho vlády je úzce spjata především s tolerančním patentem z 13. října 1781 a patentem o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781. Tyto patenty se ale židovské menšiny přímo netýkaly, ač především toleranční patent o svobodném výkonu nově tolerovaných náboženství s ní souvisel. Toleranční patent povolil výkon dosud nelegálních církví, konkrétně luteránské, kalvinistické a řeckopravoslavné. Doplněk, týkající se Židů v Čechách, byl vydán o něco později,
91
PRIBRAM, A. Urkunden und Akten zur Geschichte der Juden in Wien (1526-1847) I. Wien, 1918, str.
476. 92
KASTENBERG-GLADSTEIN, R. Neuere Geschichte der Juden in den böhmischen Ländern, I. Teil.
Tübingen: Leo Bäck Institute, 1969, str. 34.
53
13. února 1782, pro Moravu 3. února 1782.93 Toleranční patent stvrdil soukromý výkon náboženských obřadů, ale například výstavba nových synagog zůstávala nadále omezena. Odlišnou situaci ve Slezsku upravoval patent z 15. 12. 1781, který prohlásil 119 přítomných židovských rodin za tolerované, neboť zde nebyly žádné židovské obce.
Josef II. tak v počátečním období své vlády odstranil nejkřiklavější příkazy protižidovských potupných opatření. Již 13. května 1781 byla zrušena povinnost nosit zvláštní označení, naposledy upravená Marií Terezií. Svobodní muži byli do té doby povinni nosit žlutou pásku na rukávu, ženy žlutou stuhu ve vlasech.94 Stejně tak bylo upuštěno od židovské daně, tzv. Leibzoll („daně z hlavy“), nicméně zatěžující daňové zatížení Židů trvalo nadále.
Dále bylo Židům povoleno vykonávání všech živností, s výjimkou nájmu šenkoven, desátků a mlýnů. Směli provozovat všechna řemesla a najímat panské grunty. Poprvé po staletích jim tak bylo povoleno obdělávání půdy. Zemědělství bylo omezeno nařízením, které povolovalo zaměstnávat křesťanské čeledíny jen prvních deset let. Zákaz vlastnictví půdy ale stále trval.
Stejně tak trvala platnost translokačního reskriptu, ke kterému bylo uděleno pouze několik výjimek. I přísné restrikce vyplývající z familiantských zákonů zůstaly v platnosti, ke konci své vlády Josef II. jen mírně navýšil počet povolených familiantských rodin. Existovaly i udělené výjimky z trvající povinné segregace udělené zakladatelům manufaktur a průmyslových podniků, které se postupem času promítly na složení obyvatel například pražského ghetta.
Byl povolen i vznik společného židovského cechu, který sdružoval různá řemesla. Celkově však neměl příliš velký význam, protože cechy zažívaly v tuto dobu již politický útlum, podpora státu směřovala k podpoře svobodných živností.
93
KAPRAS, J. Československá vlastivěda, díl V. Stát. Praha: Sfinx, 1931, str. 266.
94
ŘEZNÍČEK, V. Židé v zemích českých. Praha: vydal V. Řezníček, 1900, str. 181.
54
Toleranční patent nebyl vítán především ortodoxními Židy, jejichž počet v habsburském soustátí výrazně stoupl po dělení Polska, jak bylo již zmíněno výše, kdy byla Rakouskem anektována Halič a Bukovina, kde žila rozsáhlá ortodoxně židovská populace.95
Na druhou stranu k přijetí patentu patrně právě přispěl fakt, že židovská obec Rakouska se připojením Haliče tolik rozšířila.96
Toleranční patent přinesl mnohem dalekosáhlejší změny spíše na poli kultury a vzdělanosti než ve sféře ekonomické aktivity. Josef II. vyzval všechny židovské obce v Čechách a na Moravě, které byly dost velké, aby zakládaly vlastní školy s vládním dohledem, kde by se vyučovalo matematice, zeměpisu, německému jazyku a mravouce. Rodiče, kteří bydleli v obcích, jež si nemohli dovolit vybudovat vlastní školy, měli posílat své děti do křesťanských institucí. Židovským studentům se zároveň otevřely dveře univerzit a jiných vyšších vzdělávacích ústavů. Toleranční patent zrušil používání hebrejštiny a jidiš v obchodních záznamech.
Josef II. musel poměrně silně prosazovat svoji představu nově pojatého právního postavení Židů, především proti rozdílné představě konzervativců. Jeho hlavním cílem se tak mělo stát vzdělání a jazyk Židů, které mělo vést k úplné germanizaci.
3.8. Reforma soudnictví
Po reformě soudnictví Josefa II. z roku 1784 a představením všeobecného soudního řádu v roce 1781 patřili Židé v občanskoprávním řízení poprvé pod stejnou
95
HERMAN, J. – LAMED, M. Bohemia. In. Encyclopaedia Judaica, svazek. IV. Detroit: Macmillan
Reference USA, 2007, str. 37-41. 96
RUBINSTEIN, H. The Jews in the Modern World, A history since 1750. New York: Oxford University
Press, 2002, str. 24.
55
jurisdikci jako křesťané. Pravomoci židovských soudů zůstaly silně okleštěny, a to na záležitosti manželské, náboženské a otázky ceremoniální.
Manželské záležitosti byly později převedeny do kompetence státních soudů. Stalo se tak na základě manželského patentu z roku 1783, který byl v roce r.1786 rozšířen i na manželství židovská. 97
Tento zásah do vnitřní autonomie židovských obcí znamenal jeden z nejzásadnějších kroků směrem k židovské integraci do rakouské společnosti.
3.8.1 Židovská samospráva
Židé dosáhli nebývale vysokého stupně místní samosprávy tzv. kehillah. Židovské obce kromě svého náboženského účelu plnily i funkci správní a soudní jednotky. V rámci obce byli voleni předsedové, tzv. parnassim. V čele duchovní správy obce stál vrchní rabín, který byl předsedou rabínského soudu a hlavou ješivy. Funkce židovských soudů, tzv. Beth Din, byla josefínskými reformami zásadně změněna. Dosud měl židovský soud ve své pravomoci občanskoprávní agendu, při které se řídil židovským právem, tzv. Halakhah. Obávaným trestem byl tzv. herem, vypovídací rabínský dekret, který exkomunikoval provilnice z dané obce.98 S platnosti nového všeobecného soudního řádu rozhodoval jen ve věcech manželských sporů a věcech náboženských a ceremoniálních. Trestněprávní příslušnost připadala původně králi, reprezentovaného komorou, poté české dvorské kanceláři, potažmo po jejím zrušení klasické soudní soustavě, popřípadě šlechtickým či městským soudům.
Podstatným úkolem každé židovské obce bylo rozepisování a vybírání daní. V rámci židovských obcí byla vybírána daň, z jejíchž výnosů se hradila obecní infrastruktura, tj. synagogy, školy a charitativní organizace.
97
KAPRAS, J. Československá vlastivěda, díl V. Stát. Praha: Sfinx, 1931, str. 268.
98
Asi nejznámějším Židem, který byl potrestán herem, byl nizozemský myslitel Benedict Baruch
Spinoza.
56
3.9. Židovské germanizační zákonodárství Josefa II.
„Jako protiváhu pootevření ghettové uzavřenosti byli Židé nuceni, ale i ochotni přijmout císařovu germanizační politiku, a stát se tak jedním z pilířů germanizačního úsilí rakouských panovníků v Čechách. Tato skutečnost však měla dalekosáhlé důsledky, neboť právě poněmčení, vedle jiných přetrvávajících odlišností (spjatých s ritem, způsobem života a obživy v ghettu), přineslo později českým Židům nemalé problémy, které jen velmi obtížně překonávali.“99
Poněmčování Židů se tak projevilo především v následujících opatřeních, která zasahovala do širokého okruhu právních záležitostí. Vzhledem k poměrné důslednosti germanizační politiky lze tyto snahy z pohledu budoucnosti pokládat za úspěšné.
Největší dopad mělo patrně nařízení, nejvíce zasahující do každodenního života Židů, a to zákaz užívání hebrejštiny a jidiš v obchodních stycích a ve veřejných listinách pod sankcí neplatnosti, potažmo neposkytnutí právní ochrany z roku 1781. Veřejné listiny měly být nadále vedeny v německém jazyce.
27. srpna 1787 byl přijat zákon o jménech, který zavazoval Židy ke změně jmen. Hlavním cílem tohoto opatření byla lepší orientace a identifikace židovských obyvatel ze strany rakouských úřadů. Zabránilo se tak používání exotických, do němčiny nepřeložitelných hebrejských jmen. Bylo možné si vybrat pouze z předem stanového seznamu německy znějících jmen. Výběr „křestních“ jmen byl silně omezen. Na seznamu bylo na výběr povolených 110 mužských a 35 ženských jmen. Po protestech, kdy bylo upozorňováno, že počet jmen je příliš nízký a že tím tak bude zmařen účel celého opatření, byl posléze seznam rozšířen, ač nijak významně. Rabínům, kteří se pokusili toto nařízení obejít, hrozila finanční pokuta, při opakovaném porušení dokonce
99
KREJČOVÁ, H. Židovská komunita v moderní společnosti. In Židé v novodobých dějinách.
Praha: Karolinum , 1997, str. 18.
57
propuštění z úřadu.100 Kromě ryze praktického účelu tohoto opatření lze vidět i snahu o postupnou germanizaci Židů a zbavení jednotlivců dalšího znaku jejich identity.101
S reformou židovských jmen souvisí i jí předcházející nařízení o vedení matrik. Na žádost apelačního soudu vydalo české gubernium v lednu 1766 cirkulární nařízení pro všechny kraje, kde byla stanovena povinnost židovských obcí vést knihy obřízek a ukládat je na bezpečném místě v synagogách. Až roku 1783 byla povinná evidence zavedena i u narozených dívek narozených při židovských školách, a to v řádných knihách, na venkově se narozené dívky eventuálně nahlašovaly hospodářskému úřadu.
Skutečné matriky se podařilo prosadit až během vlády Josefa II. 20. února 1784 byl vydán patent o vedení matrik křesťanského a židovského obyvatelstva, který přes četné novelizace zůstal v platnosti až do roku 1949. Patent stanovil povinnost katolických farářů vést matriky narozených, oddaných a zemřelých a přesně určoval jejich rubriky. Židovským matrikářům ukládal vést stejné druhy matrik. Byla připouštěna i úprava rubrik pro potřeby zvyklostí židovské víry. První židovské matriky tak existují již od roku 1784, způsob vedení matrik je podstatně změněn už o tři roky později v souvislosti s reformou židovských jmen, kdy je vydán patent o vedení matrik a knih obřízek v německém jazyce a s německými pevně stanovenými jmény a příjmeními
V duchu
germanizace
českých
Židů,
jak
to
odpovídalo
centralizační
a germanizační politice Habsburků, byla roku 1781 představena reforma školství. Dosud byly židovské děti vzdělávány v náboženských školách, které byly nově řízeny osnovami se světskou tematikou, povinně se vyučovala matematika a němčina. V případě potřeby byly otevřeny i katolické školy. Josef II. umožnil Židům studovat na všech typech škol, s výjimkou teologické fakulty. První židovští absolventi lékařské
100
Vzhledem k tak omezeným možnostem se očekávatelně se jmény kupčilo. Poptávka byla např. po
jménu Löwenstein , nemajetným často zbývala nelichotivá jména, např. Schweinkopf. 101
ŽÁČEK, V. Studie k vývoji židovských jmen osobních v nové době. In Ročenka Společnosti pro
dějiny židů v ČSR.. Praha: Samuel Steinherz, 1936, str. 294.
58
fakulty tak promovali již v roce 1788.102 Zákaz učit na vysokých školách však trval až do poloviny 19. století.103
V řadě nových germanizačních opatření se objevila i nová povinnost rabínů znalosti německého jazyka.
3.10. Zákon o povinné vojenské službě
Novinkou pro židovskou menšinu bylo zavedení povinné vojenské služby podle zákona o povinné službě v rakouské armádě z roku 1788. Nadále bylo ale zakázáno nosit u sebe zbraň na svou obranu a do 19. století byla zakázána i výroba zbraní.
Pro dobrovolníky, kteří se upsali k doživotní službě v rakouské armádě, platila výjimka z familiantského zákona. To znamená, že se mohli svobodně oženit a založit rodinu. Nicméně povinná vojenská služba narážela i na množství překážek. Docházelo k znesvěcení šabatu, nebylo prakticky možné dodržovat rituální předpisy týkající se košer jídla. Z povinnosti bylo možné se vykoupit, často se potencionální branci před nástupem ukrývali, docházelo i k sebemrzačení.
3.11. Konec vlády Josefa II. a systemální patent
Nicméně reformní pokusy Josefa II. neměly na zlepšení situace Židů příliš zásadní vliv především z toho důvodu, že nejproblematičtější početní omezení ustanovené ve familiantských zákonech nijak upraveno nebylo. Jako nejvíce prospěšné se z dnešního úhlu jeví založení německých škol a povolený přístup Židů k vysokoškolskému vzdělaní, který dal prostor vzniku vzdělaných židovských elit.
102
První absolvent právnické fakulty je datován k roku 1790.
103
HERMANN, I. – TEIGE, J. – WINTER, Z. Pražské ghetto. Praha: Unie, 1902, str. 46.
59
Dekrety Josefa II. uvalily na Židy všechny občanské povinnosti, ale zdaleka Židům neudělily všechna občanská práva.
Shrneme-li zákonodárnou reformaci Josefa II. týkající se židovské problematiky, je třeba zdůraznit, že jeho snaha o zlepšení životních podmínek Židů nebyla vedena prvotně uzákoněním tzv. tolerance, ale především cílem postupné asimilace židovské menšiny. Židovská asimilace byla podpořena i materiálně, přechod ke křesťanství byl dokonce odměněn přídělem zemědělské půdy, ač se tento postup nesetkal se silnou odezvou.
Za součást josefínského židovského zákonodárství lze počítat i systemální patent, vydaný Josefovým nástupcem Františkem I. roku 1797, který shrnuje dosavadní roztříštěný systém zákonů týkající se Židů. Do revolučního roku 1848 se tak stal základem jejich právního postavení.
Státní občanství, plná občanská a politická rovnoprávnost byla rakouskouherským Židům přiznána až na základě Prosincové ústavy v roce 1867.
60
Závěr „Vystihl to Palacký známým případným přirovnáním, že s Židy je nakládáno jako se včelami, jimž moudrý hospodář občas sebéře nadbytek medu; přitom arci včely musí být chráněny, aby mohly sbírati znova.“104
Zdá se až téměř neuvěřitelné, že Židé po tak dlouhou dobu odolávali všemožně omezujícím opatřením jejich hostitelských zemí. Nařízené neustálé vyčleňování z křesťanské společnosti a zdůrazňování rozdílů mělo kromě ztížených životních podmínek i svoji pozitivní stránku, a to posilování vzájemné sounáležitosti, vytváření společné identity, kterému segregace nesporně napomáhala.
Dle mého pohledu je cesta nastoupená Josefem II. a jeho reformní kroky jednoznačně kladná, ač byla dlážděna spíše pragmatickými pohnutkami než vzletnými ideály o rovných právech. Rozšířila významným způsobem možnost volby Židů při udržení své víry. Nicméně židovské dějiny, jak je všeobecně známo, neměly jednoznačnou stoupající křivku, a tak události následujících dvou století Židům připravily opět černé kapitoly.
„… Prudký rozmach emancipovaného židovského živlu ve všech oblastech společenského života evropských zemí byl však nejen ohromující, ale po prvním překvapení vzbudil takřka všude v Evropě stoupající vlnu antisemitismu…“105
Závěrem bych chtěla uvést, že jsem si vědoma množství oblastí, které moje pojetí této diplomové práce ani zdaleka nevyčerpalo. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že práce na podobné téma v našich podmínkách prakticky neexistují i odborná literatura na toto téma mlčí. Jednotlivá fakta bylo třeba sestavit z množství
104 105
HERMANN, I. – TEIGE, J. – WINTER, Z. Pražské ghetto. Praha: Unie, 1902, str. 16. SIDON, K. Josefínské reformy a asimilace. In Židé v novodobých dějinách. Praha: Karolinum, 1997,
str. 10.
61
roztříštěných zdrojů. Některé zdroje navíc nebylo možné považovat za objektivní, protože přes jejich nespornou celkovou kvalitu byly oddíly věnované Židům často citově zabarvené.
62
Seznam literatury
BARNAVI, E. Atlas univerzálních dějin židovského národa. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-7187-013-7.
BONDY, B. K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku, 906 až 1620, sešit první. Praha: vydal B. Bondy, 1906.
BONDY, R. Na křižovatce kultur: historie československých Židů. 1.vyd. Praha: Mladá Fronta, 1992. ISBN 80-204-0305-1.
FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Sefer 1992. ISBN 80-900895-1-8.
FRIESEL, E. Atlas of Modern Jewish History. 1. vyd. New York: Oxford University Press, 1990. ISBN 0-19-505393-1.
GARTNER, L. History of the Jews in modern times. 1.vyd. Oxford: Oxford University Press, 2001. ISBN 0-19-289259-2.
HAUMANN, H. Dějiny východních Židů. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-181-8.
HERMAN, J. – LAMED, M. Bohemia. In Encyclopaedia Judaica, svazek IV. 2. vyd. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007.
HERMANN, I. – TEIGE, J. – WINTER, Z. Pražské ghetto. 1.vyd. Praha: Unie, 1902.
ISRAEL, J. European Jewry in the age of mercantilism 1550-1750. 2.vyd.Oxford: Clarendon Press, 1989. ISBN 0-19-821136-8.
63
JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Praha: nakl. Alexandra Tomského, 1995. ISBN 80-85336-31-6.
KAPRAS, J. Československá vlastivěda, díl V. Stát. Praha: Sfinx, 1931.
KAPRAS, J. Právní dějiny zemí Koruny české, díl třetí: dějiny státního zřízení, část druhá, doba pobělohorská. Praha: Unie, 1920.
KAPRAS, J. Přehled právních dějin zemí České koruny, díl I.. 5. vyd. Praha: nákl. vlastní, 1935.
KASTENBERG-GLADSTEIN, R. Neuere Geschichte der Juden in den böhmischen Ländern, I. Teil. 1.vyd. Tübingen: Leo Bäck Institue, 1969.
KASTENBERG-GLADSTEIN, R. Familiants Laws. In Encyclopaedia Judaica, svazek VI. 2. vyd. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007.
KREJČOVÁ, H. Židovská komunita v moderní společnosti. In Židé v novodobých dějinách. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-412-8.
KUDĚLA, J. Pražské ghetto v roce 1792. In Pražský sborník historický. Roč. XXII. Praha: Panorama,1989.
KUDĚLA, J. Zeitgenössische Reaktionen auf die josephinische Toleranz der Juden in Böhmen und Mähren, Prager und Wiener Diskussion über die Toleranz der Juden zwischen 1781 und 1782. In Judaica Bohemiae XXXII . Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997.
LAMED, M. – BJOERN, S. Maria Theresa. In Encyclopaedia Judaica, svazek XIII. 2. vyd. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007.
64
LANGE, N. Svět Židů, kulturní atlas. 1.vyd. Praha: Knižní Klub, 1996. ISBN 807176-325-X.
LAQUEUR, W. Měnící se tvář antisemitismu. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-927-0.
MATUŠÍKOVÁ, L. Židovské matriky HBMa 1784-1949. 1. vyd., Praha: Státní ústřední archiv, 1999. ISBN 80-85475-58-8.
PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Praha: Sefer, 2001. ISBN 80-85924-33-1.
PRIBRAM, A. Urkunden und Akten zur Geschichte der Juden in Wien (1526-1847), sv.I.Wien: Braumüller,1918.
PROKEŠ, J. Úřední antisemitismus a pražské ghetto v době pobělohorské, redukční a extirpační pokusy z let 1629 až 1729. In Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice. Roč.1. Praha: J. Flesch, 1929.
PUTÍK, A. – SIXTOVÁ,O. Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Vyd.1. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2005. ISBN 80-86889-00-9.
ROZKOŠNÁ, B. - JAKUBEC, P. Židovské památky Čech. 1.vyd., Brno: Era, 2004. ISBN 80-86517-64-0.
RUBINSTEIN, H. – COHN-SHERBOK, D.- EDELHEIT, A. The Jews in the Modern World, A history since 1750. 1.vyd. New York: Oxford University Press, 2002. ISBN 0-340-69163-8.
ŘEZNÍČEK, V. Židé v zemích českých. Praha: vydal V. Řezníček, 1900.
65
SADEK, V. – ŠEDINOVÁ, J. – PAVLÁT, L. Židé – dějiny a kultura. 2. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001. ISBN 80-85608-43-X.
SCHERER, J. G. Übersicht der Judengesetzgebung in Österreich vom 10. Jahrhunderte bis auf die Gegenwart. Wien: Alfred Hölder, 1895.
SIDON, E. Josefínské reformy a asimilace. In Židé v novodobých dějinách. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-412-8.
SPYRA, Janusz. Reformy Josefa II. a jejich vliv na židovské obyvatelstvo rakouského Slezska. In Mikulovská sympozia XVI. Brno: vyd. Muzejní a vlastivědná společnost Brno, 2003. ISBN 80-7275-017-8.
STEIN, A. Děje židů v Čechách. 1.vyd. Rokycany: nákl.vlastní, 1901.
STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha: M. Stieber, 1930.
ŽÁČEK, V. Studie k vývoji židovských jmen osobních v nové době. In Ročenka Společnosti pro dějiny židů v ČSR. Praha: Samuel Steinherz, 1936.
Encyklopaedia Judaica, Das judentum in Geschichte und Gegenwart. Klatzkin, J. Berlin: Eschkol, 1931. . The New Encyclopaedia Britannica, VOL. 22, 15. vyd. U.S.A.: Encyclopaedia Britannica, Inc., 2002. ISBN 978-1-59339-292-5.
JewishEncyclopedia.com. dostupné z http://www.jewishencyclopedia.com.
66
Resumé The legal statute of the Jews in the time of the reign of Maria Theresa and Joseph II.
The purpose of my thesis is to analyse the legal statute of Jewish minority in the Czech lands in the time of the reign of Maria Theresa and Joseph II. Main concentration is thus focused upon the second half of the 18th century. The reason for my research is to try to understand the background of their long lasting bad treatment during previous centuries and its changes in the upcoming time of the Enlightenment.
The thesis is composed of three chapters, each of them dealing with different historical background and timeline. Chapter One is introductory and describes the long way of the Jews from the origin of Jewish nation in the Middle East, followed by the beginning of jewish diaspora and its european history until the French Revolution.
Chapter Two describes the legal history of the Jews settled in the Czech lands since their beginning in the 10th century until the introduction of the infamous restrictive so called Familiants laws in 1726.
Chapter Three deals directly with the main topic, the legal statute of the Jews in the Czech lands in the time of Maria Theresa and Joseph II. It consists of two main parts. First is dedicated to the time of the reign of Maria Theresa and her well known decision about the expulsion of the Jews from Bohemia and Moravia. Second logical part describes the main legal matters which were newly introduced by the enlightened Joseph II, his toleration act, set of germanising acts, reform of justice system and others.
The main aim of this thesis was to show the development and the difficulty of jewish position in the czech christian society in the 18th century despite the upcoming reforms and the impact of the French Revolution. The most important and slightly unexpected conclusion is the persisting antisemitism without any signs to change. All
67
the legal acts enacted by absolute ruler Joseph II. were motivated just by economical motives without any higher effort.
At the end should be said that this topic dealing with the jewish legal history is very rare to be seen in the czech historical or legal works.
Klíčová slova: Židé. Osvícenství.Josef II. Marie Terezie. Jews. Enlightenment. Joseph II. Maria Theresa.
68