UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

Tomáš Váňa

Role komunikace v politickém systému v pojetí Karla Wolfganga Deutsche Bakalářská práce

Praha 2009

-1-

Autor práce: Tomáš Váňa Vedoucí práce: Doc. PhDr. Blanka Říchová, CSc. Oponent práce: Datum obhajoby: 2009 Hodnocení:

-2-

Bibliografický záznam VÁŇA, Tomáš. Role komunikace v politickém systému v pojetí Karla Wolfganga Deutsche. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, 2009. 95 s. Vedoucí bakalářské práce Doc. PhDr. Blanka Říchová, CSc.

Anotace Bakalářská práce se zabývá rolí komunikace v politickým systému v pojetí německého politologa a teoretika mezinárodních vztahů Karla Wolfganga Deutsche. Zkoumá teoretická východiska Deutschovy práce, charakterizuje stav politické vědy v období vzniku jeho teorie komunikace a blíže se věnuje základům jeho práce, která vychází zejména z kybernetiky, systémové teorie a strukturně-funkcionální analýzy. Po přiblížení těchto předpokladů se práce věnuje samotné teorii komunikace, zejména konceptům jakými jsou především informace, komunikační kanál, samočinně se řídící soustava, zpětná vazba, vědomí, vůle, autonomie a mysl. Po přiblížení těchto konceptů a jejich zasazení do rámce politologického diskursu se práce zevrubněji zabývá problematikou moci a jejími důsledky. To vše je rozebíráno ve světle Deutschova chápání problematiky vztahu komunikace a politiky, což přináší jím vytvořené koncepty, zejména střední úroveň komunikace, koncentraci rozhodování, funkci vnitřní rozvědky a další. Poslední část práce se věnuje oblasti růstu systémů a politikou jako nástrojem tohoto rozvoje a urychlení inovace. Práce má za cíl vysvětlit teorii komunikace v Deutschově pojetí, a to v kritickém světle a reflexí námitek autorů, kteří se touto teorií dále zabývali. Závěr práce je tak věnován primárně kritice Deutschovy teorie, jejímu zhodnocení, vytyčení hlavních chyb a nedostatků a nastínění možných směrů dalšího výzkumu.

Annotation The bachelor thesis deals with the role of communication in the political system in the understanding of the German political scientist and theoretic of international relations Karl Wolfgang Deutsch. It investigates the theoretic basis of Deutches’ work, characterizes the state of political science in the time of the birth of the theory of communication and closely inspects the outcomes of this theory, which are in cybernetics, the system theory and the -3-

structural-functional analysis. After the drawing out of these assumptions the works concentrates on the theory of communication, mainly on concepts like information, communication channel, autonomously operating system, feedback, conscience, will, autonomy and mind. After the explanation of these concepts and their setting into the discourse of political science, the thesis closely deals with the question of power and its consequences. All of this is dealt with in the light of Deutches’ understanding of the relation between communication and politics, which brings forth concepts, which were developed by him, like the middle level of communication, concentration of decision making, function of the intern intelligence service and other. The last part of the thesis deals with the development of systems and with politics as a useful tool in this development and enhancement of innovation. The thesis has as a goal the explanation of the theory of communication in Deutches’ understanding and in the light of critique and the reflection of objections from authors who followed up with the theory. The last part of the thesis is devoted to a critique of Deutches’ theory, its evaluation, the marking out its main errors and insufficiencies and to the pointing out of possible directions for future research.

Klíčová slova Karl Wolfgang Deutsch, kybernetika, systémová analýza, strukturně-funkcionální analýza, komunikace, informace, zpětná vazba, moc, střední úroveň komunikace

Keywords Karl Wolfgang Deutsch, cybernetics, systém analysis, structural-functional analysis, communication, information, feedback, power, middle level of communication

-4-

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením Doc. PhDr. Blanky Říchové, CSc. a že jsem použil pouze literaturu uvedenou v závěrečném seznamu. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia. Zároveň prohlašuji, že tato práce nebyla v minulosti použita k získání jiné atestace. Práce má rozsah 184522 znaků s mezerami, tj. 102 normostran. V Praze, dne 5. května 2009

Tomáš Váňa

-5-

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. PhDr. Blance Říchové, CSc. za její pomoc při zpracovávání této práce.

-6-

Bakalářská práce

Role komunikace v politickém systému v pojetí Karla Wolfganga Deutsche

Obsah OBSAH.............................................................................................................................7 ÚVOD...............................................................................................................................8 1 VÝCHODISKA DEUTSCHOVA POJETÍ POLITICKÉHO SYSTÉMU............10 1.1 Možnost a modely poznání....................................................................................10 1.1.1 Poznání...........................................................................................................10 1.1.2 Porozumění.....................................................................................................12 1.1.3 Hledání modelů...............................................................................................13 1.1.4 Teorie her........................................................................................................15 1.2 Kybernetika...........................................................................................................16 1.3 Systémová teorie....................................................................................................22 1.4 Strukturně – funkcionální přístup ke studiu politického systému.........................26 2 TEORIE KOMUNIKACE.........................................................................................30 2.1 Informace...............................................................................................................31 2.2 Přenos informace...................................................................................................33 2.3 Hodnoty.................................................................................................................34 2.4 Samočinně se řídící soustava.................................................................................35 2.5 Zpětná vazba..........................................................................................................36 2.5.1 Zpětná vazba jako komunikační síť................................................................36 2.5.2 Kritika teorie rovnováhy.................................................................................38 2.5.3 Účinnost zpětné vazby....................................................................................40 2.6 Učení a účel...........................................................................................................41 2.7 Vědomí..................................................................................................................43 2.8 Vůle.......................................................................................................................45 2.9 Adaptabilita systému.............................................................................................46 2.10 Paměť a autonomie systému................................................................................49 2.11 Zánik politických systémů...................................................................................51 2.11.1 Autonomie a její ztráta.................................................................................52 2.11.2 Ochrana autonomie.......................................................................................54 2.11.3 Zvědavost......................................................................................................55 2.11.4 Šance na přežití.............................................................................................56 2.12 Mysl.....................................................................................................................57 2.13 Moc......................................................................................................................59 2.13.1 Moc jako předmět zkoumání v politické vědě..............................................59 2.13.2 Moc a komunikace........................................................................................62 2.13.3 Neúčinnost nátlaku a užití síly......................................................................64 2.13.4 Alternativní pohledy na moc a komunikaci..................................................66 2.13.5 Konflikty.......................................................................................................68 2.13.6 Nebezpečí moci............................................................................................70 2.14 Důsledky pro politickou praxi.............................................................................71 2.14.1 Střední úroveň komunikace..........................................................................71 2.14.2 Koncentrace rozhodování a role vnitřní rozvědky.......................................75 2.14.3 Mimese.........................................................................................................78 2.15 Růst......................................................................................................................79 2.15.1 Dimenze růstu...............................................................................................79 7



2.15.2 Politika jako nástroj urychlení inovace........................................................81 3 KRITIKA....................................................................................................................82 3.1 Kritika zpracování.................................................................................................82 3.2 Konkrétní body kritiky..........................................................................................85 3.3 Podmíněnost kritiky...............................................................................................88 ZÁVĚR...........................................................................................................................90 RESUMÉ........................................................................................................................92 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.........................................................................93 Pramen.........................................................................................................................93 Neperiodická................................................................................................................93 Periodická....................................................................................................................95 Encyklopedie...............................................................................................................98

Úvod Základním Deutschovým východiskem je myšlenka, že by se na proces vládnutí a politiku mělo dívat méně jako na problém moci a více jako na problém řízení, čímž do svého zkoumání zahrnul kybernetický aspekt. Začal vnímat politiku jako proces a komunikaci jako funkci mající vztah k tomuto procesu, neboť řízení je dle Deutsche primárně záležitostí komunikace.1 Vyšel v tomto ze systémové analýzy a ze strukturněfunkcionální analýzy. A definoval politický systém jako organizaci, která je protknuta sítí kanálů přenášejících informace. Toto spojení komunikace a politologie přináší nový úhel pohledu na politický systém. Je nahlížen jako organizace, která je bytostně závislá na informacích z okolí, neboť na jejich základě tvoří rozhodnutí, bez nichž by nebyla funkční. Proto tento pohled vnímá politický systém primárně jako rozhodovací a kontrolní systém, závisející 1

Srov. LITTLE, Alan. Reviews of Books and Periodicals / Chronique Bibliographique : Karl W. Deutsch, The Nerves of Government, Models of Political Communication and Control. Social Science Information. [online]. 1965, vol. 4, no. 4 [cit. 2009-02-12], s. 197-198. Dostupný z WWW: . s. 198.

8



na proudění a výměně informací, z jejichž vyhodnocování plynou životně důležitá rozhodnutí. V této práci se budu věnovat chápání role komunikace v politickém systému v pojetí Karla Wolfganga Deutsche, v čemž mi bude výchozím zdrojem jeho práce z roku 1963 The Nerves of Government:Models of Political Communication and Control, která vyšla v českém jazyce v roce 1971 pod názvem Nervy vlády. Právě tato verze se stala mým základním pramenem a nikoli originální anglické znění. Je tedy nutné připustit možnost existence překladových chyb. Nejprve se zaměřím na myšlenková východiska jeho práce, na směry a myšlenky jež jej ovlivnily a ke zkonstruování teorie komunikace přivedly. Dále se budu věnovat samotné teorii komunikace, vymezení základních konceptů a logické posloupnosti Deutschových úvah. Na závěr se pokusím ve stručnosti teorii komunikace shrnout a uvést její základní kritiku na základě jak autorů, kteří ji odmítli, tak autorů, kteří ji dále rozvíjeli a prohlubovali. Protože žijeme ve světě, v němž se komunikace stává čím dál důležitější, a to jak v interpersonální rovině, tak ve vyšších2 rovinách komunikace,3 je nezbytné se zabývat problematikou, vlivu komunikace na mocenské vztahy, naše osobní postoje a dění kolem nás. Deutsch se pokusil s komunikací pracovat pouze v relaci s politickým systémem, ačkoli komunikace prostupuje každý aspekt našeho života. Ačkoli je tedy Deutschův výzkum partikulární, nelze jej bagatelizovat jako redukcionistický, neboť zkoumat komunikaci jako celek je úkolem vskutku nadlidským. O tomto svědčí i skutečnost, že v českém i zahraničním prostředí je obtížné nalézt výzkumy či práce, které by se věnovaly komunikaci na tak teoretické bázi, jako Deutsch. Literatura se v tomto směru zaměřuje spíše na praktické aspekty politiky, na vedení volebních kampaní, mediokracii a telekracii, zneužívání médií k homogenizaci moci, agenda-setting apod. Děl analyzujících politickou komunikaci a její nástroje je mnoho. Chybí však ty, které se nespokojují s axiomem, že komunikace a politické systémy spolu úzce souvisejí, a chtějí tento axiom zkoumat, případně problematizovat. Deutsch toto dokázal. Bohužel na jeho teorii dosud nikdo přímo nenavázal. Přesto se v závěrečné části pokusím naznačit, jaké byly ohlasy na Deutschovu práci, námitky,

2

Denis McQuail rozlišuje 6 rovin komunikace: intrapersonální, interpersonální, skupinovou, meziskupinovou, institucionální a celospolečenskou, neboli masovou. 3 Srov. MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 3. vyd. Praha : Portál, 2007. s. 27.

9



kritiky, kdo na ni navázal a jak se dále rozvíjela. Pokusím se vytyčit základní problémy této teorie a naznačit možné další oblasti zkoumání. Aby bylo možné pochopit pojetí komunikace Karla Wolfganga Deutsche a jeho vnímání role komunikace v politickém systému, je nezbytné uvést předpoklady pro jeho teorii komunikace a směry v sociálních vědách a v politické vědě, z nichž vycházel a na něž ve své práci navázal. V první části této práce se těm nejzásadnějším z nich budu věnovat jak obecně, tak jejich jednotlivým prvkům, které byly pro Deutschovu práci důležité.

1 Východiska Deutschova pojetí politického systému 1.1 Možnost a modely poznání Budování klasifikačních systémů je nedílnou součástí formulování teorií, bez nichž nelze v procesech poznávání postupovat. Obecné teorie jsou často chápány jako modely nebo analytické koncepty, které jsou nekonkrétní a abstraktní a které nám tak pomáhají situace chápat, vytvářet si paralely, či formulovat hypotézy. 4 Deutsch v první části Nervů vlády hodnotí dosavadní modely poznání, táže se na možnost poznání a prezentuje svůj pohled na tuto základní problematiku každé vědy.

1.1.1 Poznání Karl Wolfgang Deutsch považuje kladení otázek za primární prvek ve vědecké metodologii a poznání, neboť právě ty determinují objekty našeho zkoumání a empirické poznatky o něž usilujeme. „Naše odpovědi na tyto otázky rozhodnou o podobě každého zkoumání a mohou značně přispět k hodnotě výsledku. Ale říci, že si musíme vybrat své otázky, je jen jiným způsobem jak říci, že si musíme vybrat své koncepce nebo modely.“5 Proto se Deutsch zamýšlí nad procesem poznávání a vymezuje čtyři body, na nichž poznání závisí. Jsou to selektivní zájmy poznávajícího subjektu; skutečná charakteristika zkoumané situace; selektivní operace jimiž mohou tyto charakteristiky být měřeny nebo experimentálně přezkoušeny a systém symbolů a fyzických zařízení 4

Srov. WETTENHALL, Roger. Exploring Types of Public Sector Organizations: Past Exercises and Current Issue. Public Organization Review [online]. 2003, vol. 3, no. 3 [cit. 2009-02-10], s. 219-245. Dostupný z WWW: . s. 220. 5 DEUTSCH, Karl Wolfgang. Nervy vlády. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1971. s. 66.

10



zaznamenávající údaje získané v předchozích bodech s cílem užití pro budoucí aplikaci.6 Ne všechny tyto body jsou však v naší moci, což se týká zejména poznání reálné struktury poznávaného procesu.7 Proto roste význam posledního bodu a symbolů. Symbolem Deutsch rozumí příkaz vyvolat si z paměti určitou věc nebo událost, nebo jejich soubor. Jakékoli fyzické dílo nebo událost, které opakovaně působí jako takový příkaz, může tedy fungovat jako symbol. Užíváme-li několika rozdílných symbolů tak, abychom byli schopni připomenout si několik různých skutečností, musíme své symboly spojit jistými operativními pravidly. Takto spojené symboly tvoří model. 8 Takovým systémem symbolů je například každá řeč. V obecném pojetí se jedná o soubor společensky standardizovaných slov, fonémů nebo kratších zvukových typů, spojených gramatickými a syntaktickými pravidly, které určují jejich kombinace. Hovoříme-li u nějakého jevu o jeho struktuře či systému, pak to znamená že se jev skládá z určitého počtu jednotek, které jsou propojeny recipročními vztahy a jsou na sobě vzájemně závislé. Podle de Saussura není svět složen z nezávisle existujících objektů a podstata světa není poznatelná z individuálních vlastností pozorovaných objektů. Klíčovou roli v procesu poznávání hraje naše vnímání, které obsahuje určitou vnitřní tendenci ovlivňující vnímané. Naprosto objektivní pozorování je tedy iluzí, jelikož lidská percepce má podobu tvůrčího aktu, v rámci kterého konstruujeme respektive rekonstruujeme pozorované objekty. Rozhodující roli zde hraje vztah mezi pozorovatelem a pozorovaným, neboť pravá podstata věcí neleží v nich samých, ale ve vztazích, které mezi nimi vytváříme. Svět je tedy tvořen ze vztahů a ne z věcí. 9 Klíčovou roli v tomto pojetí hraje znak, který v komunikační události zastupuje určitý fenomén10 a umožňuje tak transcedenci významu prostřednictvím odkazování. Znak je tvořen dvěma složkami: označujícím11 a označovaným.12 Tedy mentálním obrazem znaku a objektem. Vztah mezi fyzickou podobou znaku a mentálním konceptem nazýváme procesem označování. Je to způsob jak dáváme význam světu kolem nás a tím se mu pokoušíme rozumět.13 6

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 68. Tato nejistota ohledně poznání reality může vycházet jak z neobsáhnutí všech prvků poznaného, tak z nejistoty ohledně správné interpretace poznávaného. 8 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 73-74. 9 Srov. ČERNÝ, J. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 1998. s. 65. 10 Jazykový strukturalismus přebral část fenomenologické terminologie Edmunda Husserla, Edity Steinové a Maxe Schelera. 11 Signifiant. 12 Signifié. 13 Srov. DE SAUSSURE, Ferdinand. Kurs obecné lingvistiky. 3. vyd. Praha : Academia, 2007. s. 95-97. 7

11



1.1.2 Porozumění Z předešlého příkladu lze snadněji pochopit Deutschův závěr, „že všichni při svém myšlení stále užíváme modelů, i když si to často neuvědomujeme. Když řekneme, že „rozumíme“ nějaké situaci, ať politické či jiné, říkáme ve skutečnosti, že máme ve své mysli abstraktní, nepřesný nebo přesný model, který nám umožňuje dělat podobenství nebo předpovědi takových změn oné situace, které nás zajímají.“14 Když Deutsch mluví o porozumění, mluví o porozumění osobě a to buď porozumění její situaci, nebo porozumění jejímu pohledu na svět. Proti využitelnosti těchto dvou typů porozumění pro vytváření předpovědí staví Deutsch dvě pravděpodobné námitky: skutečnosti nejistoty, která je přítomna v reálném životě často do okamžiku svého potvrzení, potažmo vyvrácení a skutečnosti jedinečnosti událostí, z které vyplývá, že jsou nepoznatelné, neboť jejich projevy nelze asociovat se žádnými symboly nebo symbolickými modely. Nanejvýš je možné je poznávat intuitivně. První námitku vyvrací Deutsch kritikou lpění na zastaralých modelech. Poukazuje na skutečnost, že první typ porozumění nestaví na kauzalitě, nýbrž na pravděpodobnosti, vycházející z opakovatelné operace.15 Druhou námitku vyvrací Deutsch upozorněním, že žádný poznatelný předmět nemůže být jedinečným, neboť kdyby byl jedinečným, nemohl by být poznán. K tomuto stanoví, že „každý předmět nebo událost, které mohou být ve vztahu vzájemného působení s jinými v takové míře, aby to postačovalo k významnému rozdílu ve výsledku, musí mít postačující strukturální podobnosti, aby se takové vzájemné působení (interakce) umožnilo.“16 Při zkoumání světa kolem nás, včetně jeho politických souvislostí a aspektů, musíme vycházet z podobností, neboť pouze na nich můžeme následně zkoumat rozdílnosti. Jakmile vyselektujeme podobnosti, je nám v procesu porozumění umožněno, abychom těm aspektům, které zůstaly neznámými z našeho dřívějšího poznání, přiřadili nové symboly, aby se tak staly novou součástí naší zkušenosti a našeho poznání. Srovnávání jednoduchého a známého je tedy nástrojem k pochopení složitého a jedinečného. Pro politické vědce, kteří se musejí potýkat s požadavky komparace politických systémů jako celků, je tak nezbytné používat koncepčních schémat, to značí symbolických modelů, aby do svých otázek vnášeli pořádek a kontinuitu. Aby však bylo možné analyzovat politické, mocenské a rozhodovací 14

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 75. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 76-77. 16 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 78. 15

12



systémy v jejich celistvosti, bylo k tomuto zapotřebí nalézt vhodné modely. Deutsch stanovuje tři kritéria pro výběr modelů: platnost, aby byly závěry verifikovatelné; ekonomičnost zobrazení, aby výzkum nebyl finančně příliš náročný a prediktivní schopnost modelu, aby vedl k novým prognózám a výzkumným směrům.17 Tím že lidé myslí podle modelů a symbolů,18 dochází Deutsch k závěru, že lze zkoumaným skutečnostem porozumět pokud se podobají skutečnostem, které nám jsou z předchozího poznání známé, a to díky konkrétnímu modelu. Tyto modely tak sjednocují myšlení jejich uživatelů, což opět umožňuje poznání a porozumění a opakování myšlenkových postupů a závěrů. Toto navíc podporuje průkaznost závěrů, na základě shody závěrů různých myslí. Poznání je tedy dle Deutsche strukturovaným uspořádáním hmotných procesů.19

1.1.3 Hledání modelů Deutsch se pokusil analýzou některých klasických modelů získat východiska pro svou práci. Zamýšlí se nad koncepcí materiálního modelu, který Arturo Rosenblueth a Norbert Wiener definovali jako „zastoupení složitého systému systémem, o kterém se předpokládá, že je jednodušší, a o kterém se též předpokládá, že má některé vlastnosti podobné těm, které byly vybrány ke studiu v původním složitém systému.“20 Dále se zabýval mechanickým modelem, jeho selháním a následným opuštěním ze strany vědců.21 Od mechanického modelu přechází k modelu organismu, podle něhož nelze organismus analyzovat, neboť jej není bez jeho zničení možné rozebrat a poté opět složit a je tedy omezený ve své komplexní nepoznatelnosti. Velkým zklamáním organistického modelu byla nakonec prokazatelně mylná představa, že systémy dospívají.22 Po mechanickém a organistickém modelu přišel model procesu, tedy model historického vývoje a rozvoje.23 A ačkoli všechny tři tyto zmiňované modely vědě svým způsobem prospěly, ukázalo se nutností nalézt modely, jež by se daly aplikovat na otázky obsahující kvantitu i kvalitu a „usnadňující rozpoznání vzorů spolu s měřením a ověřitelnými předpověďmi,“24 což předešlé modely nesplňovaly. 17

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 78-81. Tedy že abstrahují události, ukládají je do své paměti jako kódované symboly a znovu si je vybavují podle dříve naučených vzorů nebo je kombinují do vzorů nových. 19 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 84-85. 20 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 89. 21 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 93-95. 22 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 97-100. 23 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 102. 24 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 106-107. 18

13



Deutsch kritizuje tyto modely, neboť „koncepce mechanismu a rovnováhy nemůže představovat růst a vývoj. Organismy nejsou schopny ani přesného rozboru, ani nového vnitřního uspořádání a modelům historických procesů chybí vnitřní struktura a kvantitativní předpovídatelnost.“25 Deutsch se ve své analýze modelů zastavil také u přístupů Rashevského a Zipfa, Simona a Richardsona. Odlišnost výchozích podmínek matematiků a sociálních vědců jej odradila od možnosti, kterou navrhují zejména první dva zmiňovaní, a sice přenášení matematiky do oblasti sociálních věd. Deutsch poukazuje především na rozdílné intelektuální techniky, neboť zatímco matematik sleduje řady symbolických operací, sociální vědec zkoumá rozmanité sociální situace v proměnách času i prostoru.26 Dalším přístupem, jímž se Deutsch zabývá je Weberova analýza sociálních procesů a institucí na základě ideálních typů. Pod termínem ideálního typu je chápána „myšlenková konstrukce, kterou si společenští vědci zjednodušují realitu, aby z této konstrukce a dalších předpokladů, které mohou ale i nemusejí korespondovat s realitou, vyvodili určité závěry.“27 Takovými konstrukcemi jsou obyčejně koncepty či závěry, které plynou z teorie a nemají oporu v empirii. Simulují hypotetický průběh lidské jednání, nerušeného vnějšími vlivy. Takové jednání je však v čisté formě výjimečné. „Srovnávání skutečnosti s ideálními typy v logickém smyslu je třeba odlišovat od hodnotícího posuzování skutečnosti na základě ideálů. Ideální typ v logickém smyslu je vůči hodnotícímu posuzování zcela indiferentní.“28 Deutsch uvádí, že „rozbor na základě „ideálních typů“ se nehodí pro ukázání způsobu, jakým určitý sociální vzor vznikl, nebo jak zanikl. Nemůže ani dosti dobře specifikovat, kolik asi změny v jak krátké době by vydržel. „Ideální typ“ analýzy mohl tedy vyzvednout struktury, ale nemohl je měřit vyjma toho, že zaznamenal jejich menší nebo větší odchylku od modelu k cíli směřující racionality.“29

1.1.4 Teorie her Teorie her je založená na podobnosti mezi některými hrami a určitými sociálními situacemi. Vychází z myšlenky, že kde existují analogie mezi hrami a sociálními situacemi, je praktičtější zkoumat nejprve tyto hry, což je snazší, než 25

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 18. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 108-112. 27 LOUŽEK, Marek. Max Weber:Život a dílo Weberovské interpretace. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. s. 91. 28 LOUŽEK, M., Max Weber:Život a dílo Weberovské interpretace, s. 225. 29 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 116. 26

14



zkoumat méně definované sociální situace. Staví na tom, že podobnost některých standardních her a některých sociálních situací není náhodná. Hry jsou analogické s reálným životem především ve třech směrech. Hráči jsou především odměňováni či trestáni na základě jejich představ o hodnotě, či podle umožnění setrvání ve hře. Jejich odměna či trest závisí jak na vlastních tazích, tak na tazích ostatních hráčů. A především se rozhodují v podmínkách nejistoty a neúplné informace. To je analogické k politickému rozhodování.30 Například ve válce a politice – politik má neúplný souhrn informací o síle a postavení protivníka, a musí se rozhodnout na základě předpokladu, jak protivník bude jednat. Další výhodou teorie her je skutečnost, že odmítá indiferentismus, neboť ukazuje, že není jedno, jaká strategie je zvolena, neboť „zpravidla jedna strategie naprosto není stejně dobrá jako kterákoli jiná.“31 Teorie her však přináší mnoho nevýhod, což vede Deutsche ke konstatování, že modely teorie her zůstanou modely dílčími. A to zejména proto, že „musí považovat cíle všech hráčů za jednoduché a vnitřní strukturu každého hráče za danou. Je nesnadné představit si modely her vizuálně nebo jako tok procesů. Pravděpodobně tedy budou spíše doplňovat jiné modely než je nahrazovat.“32 Mezi zásadní problémy teorie her řadí Deutsch skutečnosti, že ve hře se v jejím průběhu většinou pravidla nemění, kdežto v realitě ano, že teorie her není schopna reagovat na problémy růstu, novoty a inovace a že hodnoty se nemění na základě výsledku her, nýbrž jsou definovány zvenčí.33 Teorii her jako celek kritizoval i Norbert Wiener, z jehož hodnocení Deutsch čerpal. Wiener uvádí, že teorie her vychází z nesprávných předpokladů, především z racionálního, tržního a individuálního chování každého hráče. Upozorňuje, že hráči jsou hnáni touhou po zisku a proto utvářejí spolky. Ty však podléhají zradě a podvodu, což dokládá na případech například z vojenských či diplomatických kruhů. Homeostáze, ve smyslu návratu do rovnovážného stavu,34 zde tedy nefunguje, neboť podléháme krizím, konjunkturám, válkám a dalším nevratným procesům.35 Základní Wienerovou kritikou je tedy absence rovnováhy, možnosti návratu do stabilního stavu, například na základě zpětné vazby. Tato kybernetická východiska zde absentují, neumožňují systému aby se učil a vracel se do rovnovážného stavu a tím 30

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 122-124. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 127. 32 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 147. 33 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 128-131. 34 Homeostází se tato práce šíře zabývá v následující kapitole. 35 Srov. WIENER, Norbert. Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1960. s. 143. 31

15



systém nejen rezignuje na stabilitu a tedy možnost zkoumání, ale sám se ničí, neboť mu chybí mechanismy, vracejícího jej do stavu, v němž je pro něho možné přežití. Wiener tedy popírá, že volná soutěž je homeostatická, čímž popírá teorii her, která je na homeostázi založena.36 Tato svá stanoviska opíral o vlastní kybernetické výzkumy, jež se staly primárním inspiračním zdrojem Deutschovy teorie komunikace.

1.2 Kybernetika Kybernetik a matematik Norbert Wiener považoval období v němž žil za věk komunikace a kontroly.37 Právě on měl zásadní podíl na nástupu kybernetiky, teorie komunikace a systémové teorie do vědeckého diskurzu v první polovině dvacátého století,38 což bylo mnohými označeno za druhou průmyslovou revoluci, tedy revoluci informačních a komunikačních systémů. Podle Weinera je hlavním průvodním jevem této revoluce postupné nahrazování mechanických prostředků přenosu prostředky elektronickými.39 Norbert Wiener ve 40. letech 20.století jako první představil kybernetiku jako obecnou teorii komplexních systémů, zabývající se zejména studiem samořídících a samoregulačních systémů, proudění informací a mechanismů a nástrojů kontroly. Kybernetika je věda o komunikaci a řízení v organizacích všech typů. 40 Jako taková studuje vztahy mezi člověkem, strojem a společností. Jakožto teoretická disciplína, pronikla skrze technologické změny v komunikační oblasti v posledním století.41 Pomocí konceptů zpětné vazby, samoregulace a homeostáze kybernetika představila

36

Srov. Srov. BANDYOPADHYAYA, Jayantanuja. International Relations as a Communication System. International Studies. [online]. 1975, vol. 14, no. 2 [cit. 2009-02-12], s. 251-275. Dostupný z WWW: . s. 261. 37 Srov. REINHOLD, Martin. The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage [online]. 1998, no. 37 [cit. 2009-02-13], s. 102-127. Dostupný z WWW: . s. 104. 38 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 106. 39 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 108. 40 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 152. 41 Srov. MOWLANA, Hamid. The myths and realities of the “information age”: A conceptual framework for theory and policy. Telematics and Informatics [online]. 1984, vol. 1, is. 4 [cit. 2009-02-12], s. 427-438. Dostupný z WWW: . s. 431.

16



chápaní organismů, strojů a organizací jako uzavřených systémů operujících ve svém prostředí skrze neustálý proud informací.42 Rozvoj kybernetiky byl dynamický a pronikl do mnoha vědních disciplín. V antropologii ji aplikoval Gregory Bateson na vnímání lidských interakcí s biosférou a vědomím, v sociologii je spojována s funkcionalismem Talcotta Parsonse,43 a v politologii se projevila v práci Karla Wolfganga Deutsche, který kybernetiku aplikoval na studium politických systémů.44 Wienerovo základní dílo Kybernetika:Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích,45 které vydal v roce 1948,46 a na jejímž vytváření spolupracoval s Arturem Rosenbluethem,47 shrnuje výsledky výzkumu, v němž oba vědci zkoumali paralely mezi komunikačními sítěmi a lidským nervovým systémem. Jejich práce ve svých východiscích vycházela z dřívější práce Waltera B. Cannona Bodily Changes in Pain, Hunger, Fear and Rage,48 která byla vydána o necelá dvě desetiletí dříve, v roce 1929.49 V této práci Cannon popisoval fyziologické aspekty lidského těla,50 konkrétně procesy a mechanismy, kterými se lidský organismus, je-li něčím vyrušen ze svého stabilního stavu, vrací do stavu rovnováhy. Popisuje zde rovněž některé samoregulační funkce lidského organismu, konkrétně jeho schopnost udržovat některé základní životní funkce, například tep srdce, či tělesnou teplotu, ve stabilním stavu. Cannonova práce se stala inspirací také pro Siegfrieda Giediona, který převzal některé Cannonovy myšlenky a aplikoval je na prostředí strojů. Schopnost samoregulace systémů pojmenoval „dynamickou rovnováhou“ a své závěry zveřejnil v díle Mechanization Takes Command: A Contribution to Anonymous History, kterou vydal ve stejném roce jako Wiener Kybernetiku. Ve svém díle zveřejnil Giedion své obavy z možnosti, že rychlý 42

Srov. BOUSQUET, Antoine. Cyberneticizing the American war machine : science and computers in the Cold War. Cold War History. [online]. 2008, vol. 8, no. 1 [cit. 2009-02-11], s. 77-102. Dostupný z WWW: . s. 82. 43 Konkrétně jako informační problém pořádku a kategorizace. 44 Srov. FIALA, Petr. Německá politologie. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 206. 45 Od tohoto místa bude označováno jako „Kybernetika“. 46 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 103. 47 Srov.WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 110. 48 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 110. 49 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 109. 50 Srov. LASSWELL, Harold Dwight. Power and Personality. New York : W.W. Norton & Company, Inc., 1948. s. 218.

17



technologický vývoj nebude v budoucnu sloužit lidstvu k uspokojování jeho životních potřeb, nýbrž že se stane nástrojem destrukce. V souvislosti s rychlým rozvojem a prudkým zdokonalováním strojů si kladl otázku, může-li mechanizace vůbec být kontrolována a nehrozí-li lidstvu ovládnutí ze strany strojů.51 Přestože práce Siegfrieda Giediona vzbudila značný ohlas, vycházela primárně z myšlenek Norberta Wienera. Norbert Wiener v Kybernetice, ačkoli z praktických důvodů váhal převádět vědecké hypotézy týkající se přírodních nebo technických procesů do operativní společenskovědní teorie,52 diagnostikoval společenské nerovnosti jako symptomy komunikačních nerovností. Varoval nicméně, že jakýkoli pokus jednat se společností jako by byla strojem, by se nevyhnutelně setkalo s nedostatečnými, nekompletními, nebo poznamenanými daty.53 Naznačil, že analogií pro člověka by neměl být počítací stroj, ale jediný sled operací na něm. A to proto, že mysl není strojem, nýbrž sledem operací. „Je to vzor informačního toku o jednom sledu.“54 Tím se vymezil vůči některým závěrům Siegfrieda Giediona. Základní Wienerovou myšlenkou je, „že u procesů řízení ve strojích a v živých organismech má základní význam přenos, zpracování a zachování informace.“55 „Každý organismus (se) udržuje pohromadě tím, že má prostředky pro získávání, používání, zachovávání a odevzdávání informací.“56 Pojem informace vymezuje Wiener vůči pojmu entropie, konceptu, který převzal ze statistické mechaniky57 a který matematik John von Neumann chápe jako stupeň statistické nejistoty v daném komunikačním kontextu předcházející faktu.58 Dle Wienera stejně „jako je množství informace určité soustavy mírou stupně její organizovanosti, je entropie systému mírou jeho dezorganizace; a proto je jeden

51

Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 109. 52 Srov. WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 146-147. 53 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 103. 54 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 225. 55 WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 5. 56 WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 144. 57 Srov. WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 14-15. 58 Srov. CORNING, Peter A. Control Information Theory : The ‘Missing Link’ in the Science of Cybernetics. Systems Research and Behavioral Science. [online]. 2007, vol. 24 [cit. 2009-0211], s. 297-311. Dostupný z WWW: . s. 299.

18



prostě negací druhého.“59 Druhý zákon termodynamiky stanovuje, že celková hladina entropie se zvyšuje v jakémkoli uzavřeném systému. Wiener proto přichází s myšlenkou, že, stejně jako energie, je množství informace, tedy opak entropie,60 v rámci systému podřízeno procesu rozpadu a snižování, a tento proces je měřitelný, stejně jako entropie. Tato hladina opaku entropie, informační organizace v kybernetických systémech, je regulována skrze zpětnou vazbu, a to neustálou cirkulací informací, které jsou v neživých systémech získávány umělými „smyslovými orgány“ a vkládány do systému, aby se napravil jeho směr, konsolidovala jeho forma nebo upravily jeho výstupy. Tato Wienerem vytvořená teorie zpětné vazby, 61 kterou definoval jako řetězec přenosu a vracení informace,62 je zásadní pro funkčnost systémů a je klíčovým konceptem pro pozdější práci Karla Wolfganga Deutsche. Koncept zpětné vazby Wiener rozvinul v paralele k fungování lidského organismu. Byl si vědom skutečnosti, že princip zpětné vazby má zásadní fyziologickou aplikaci, někdy dokonce nezbytně nutnou k zachování života, „což známe jako homeostasi.“63 Jako ilustrativní příklady uvádí Wiener například udržování tělesné teploty nebo odstraňování toxických odpadů z těla. Princip zpětné vazby je v lidském těle důležitý zejména z toho důvodu, že „existuje jen velmi málo změn fysiologické homeostázy, které vyvolávají vážnou a trvalou škodu v malém zlomku vteřiny.“64 Proto princip zpětné vazby je často schopen vrátit systém, ať už biologický či mechanický, do rovnovážného a stabilizovaného stavu a tak zajistit jeho přežití. 65 Wiener v těchto úvahách vychází zejména z prací Cannona a Hendersona.66 Tento princip zpětné vazby pozorovaný na lidském těle pak Wiener využívá k vytváření morfologických a funkčních

paralel

mezi

lidským nervovým systémem

a ranými

zařízeními

vyhodnocujícími informace.67

59

WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 1415. 60 Wiener je označuje jako „negentropy“ 61 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 110. 62 Srov. WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 91. 63 WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 107. 64 WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 108. 65 Srov. BOUSQUET, A., Cyberneticizing the American war machine : science and computers in the Cold War. Cold War History, s. 80. 66 Srov. WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 108. 67 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 110.

19



Pro správnou funkčnost systému viděl Wiener jako nezbytnou přítomnost centrálního nervového systému, nebo jeho analogii u mechanických zařízení a jeho správnou funkčnost, spočívající zejména v tom, aby „údaje těchto kontrolních orgánů byly vhodně kombinovány s údaji přicházejícími od smyslových orgánů, abychom dostali přiměřenou reakci efektorů.“68 Wiener ve svém druhém zásadním díle The Human Use of Human Beings: Cybernetics and Society uvádí, že „fyzické fungování žijícího individua a operace některých novějších komunikačních strojů je přesně paralelní ve svých analogických pokusech kontrolovat entropii skrze zpětnou vazbu.“69 Zde Wiener spekuluje o schopnosti nových strojů,70 regulovat sociální vztahy nahrazováním lidské inteligence. Tím opakovaně hledá analogii mezi biologickou a sociální organizací, respektive živými organismy a stroji.71 Na příkladě mravenců Wiener ukazuje, že společenský potenciál organismu72 je měřen jeho schopností zorganizovat dostatečně rozsáhlou interní okružní komunikační síť.73 Wiener na tomto základě vyjádřil domněnku, že komunikace může regulovat chování jak organismů, tak strojů. Z tohoto usoudil, že sociální nerovnosti by mohly být regulovány kontrolou. Zájem Norberta Wienera o komunikaci a kontrolu ve strojích, zvířatech a společnostech inspirovala Deutsche,74 který se zabýval hledáním teorie nacionalismu a zkoumal ekonomické a společenské podmínky, které jej vyvolávají. Ve svém výzkumu vycházel ze studií nacionalismu zejména Ruperta Emersona, Hanse Kohna, Carltona Hayese a Josefa A. Schumpetera. Odpověď na otázky proč a jak se nacionalismus vytvořil napříč světem v posledních dvou stoletích však nenalezl u nich, nýbrž u Wienera a jeho spolupracovníků, zejména Waltera Pittse a Olivera Selfridge. A to díky jejich konceptualizaci pojmu informace, který vycházel z výzkumu Clauda E. 68

WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 90. WIENER, Norbert. The Human Use of Human Beings: Cybernetics and Society. 2. vyd. Garden City, N.Y. : Doubleday, 1954. s. 39 70 Jež označuje jako komunikační organismy. 71 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 111. 72 V kontextu jeho schopnosti organizovat se do větších komunikačních celků. 73 Srov. REINHOLD, M., The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage, s. 112. 74 Srov. BEHRINGER, Wolfgang. Communications Revolutions : A Historiographical Concept. German History. [online]. c2006, vol. 24, no.3 [cit. 2009-02-11], s. 333-374. Dostupný z WWW: . s. 335. 69

20



Shannona, na němž Wiener demonstroval, že je základem veškerých komunikačních a kontrolních procesů. Koncept zpětné vazby, tehdy málo rozšířený a známý pouze v technických vědních oblastech, byl Wienerem rozšířen do biologických a společenských věd a stal se zásadním pro Deutschovu práci na nacionalismu.75 Kybernetika jako nová oblast zkoumání byla sice vytvořena Norbertem Wienerem, ale Deutsch ji aplikoval na politiku 76 a ve své práci uplatnil koncepty teorie informace, komunikace a kontroly na problémy politické vědy a sociálních věd. Jako klíčovými poznatky se ukázaly být koncepty „zpětné vazby“, „kapacity kanálu“ a „paměti“ Norberta Wienera, na jejichž základě Deutsch vytvořil koncepty „vědomí“, „vůle“ a „sociálního učení“77 a existence pojících článků mezi různými organizacemi, tématy a myšlenkami v rozhodovacích systémech, stejně jako hodnota negativní zpětné vazby v pomoci organizacím v přizpůsobování se prostředí.78 Wienerova práce se setkala se značnou kritikou pokud jde o jeho užívání konceptu informace. Je mu vytýkáno, že svedl své následovníky na špatnou cestu tím, že místo aby se pokusil vytvořit použitelnou definici informace pro studium role a dynamiky komunikace a kontroly, převzal nevhodný technický přístup vytvořený Claudem Shannonem,79 jehož chápání konceptu informace vycházelo ze studia přenosových soustav a komunikačních kanálů a nebylo vhodné pro studium komunikace a informace z kybernetického hlediska. Wienerova představa homeostáze se rovněž nevyhnula kritice. Ačkoli na její existenci staví kromě Karla Wolfganga Deutsche také například francouzští fyziokrati, doktrína laissez-faire, organická teorie státu a společnosti a podobné společenskovědní doktríny, stanovisko prezentované zejména Jayantanujaou Bandyopadhyayaovou upozorňuje, že zatímco organismus a stroj mohou být charakterizovány homeostází,

75

Srov. This Week’s Citation Classic : Deutsch K W. The nerves of government: models of political communication and kontrol. Current Contents [online]. 1986, no. 19 [cit. 2009-04-15] s. 18 Dostupný z WWW: . 76 Srov. MERRITT, Richard L., RUSSETT, Bruce M., DAHL, Robert A. Karl Wolfgang Deutsch : July 21, 1912 – November 1, 1992. Biographical Memoirs [online]. 2001, vol. 80 [cit. 2009-0401], s. 1-22. Dostupný z WWW: . 77 Srov. BEHRINGER, W., Communications Revolutions : A Historiographical Concept. German History, s. 335. 78 Srov. Dictionary of the Social Sciences. [online] Craig Calhoun, ed. Oxford University Press 2002. [cit. 2009-02-13]. Dostupný z WWW: 79 Srov. CORNING, P. A., Control Information Theory : The ‘Missing Link’ in the Science of Cybernetics. Systems Research and Behavioral Science, s. 298.

21



lidská společnost jí, jako uspořádání velmi odlišné od organizace stejně jako od stroje, charakterizována není. Nutno zde připomenout, že Norbert Wiener, varoval komunikační teoretiky před tím, aby předpokládali existenci homeostáze v lidské společnosti. Dle něho není společnost ani tělo, ani stroj. Prostředky komunikace jsou dle Wienera ve společnosti kontrolovány zájmy, které následně kontrolují také stát. A proto podle Wienerova soudu automatický a komplexní proces samoregulace, který se nazývá homeostáze, nemůže existovat ve společenských organizacích, včetně politických.80 Ačkoli Deutsch převzal mnohá z Wienerových východisek i závěrů, v tomto aspektu se rozcházeli, neboť Deutsch v politických systémech analogii s lidským tělem viděl, konkrétně s jeho nervovým systémem, a existence homeostáze, fungující na základě zpětné vazby, se mu stala základním prvkem jeho teorie komunikace. Ve stejném časovém období, kdy zkoumal Deutsch Wienerovy kybernetické závěry a možnost jejich využití v politické teorii, navazoval na Wienera, ale také na Bertalanffyho či Parsonse, jiný politický teoretik David Easton, jehož systémovou teorii Deutsch ve své teorii rovněž zužitkoval. Wienerovo pojetí kybernetiky jako teorie komplexních systémů, studující vztahy mezi jednotlivci, společností a stroji, se shodovalo s novou problematikou ve společenských vědách, a sice, že dosavadní lineární pojetí procesů probíhajících v organismech, bez zpětné vazby a vzájemné závislosti a komunikace, není schopné vysvětlit chování systémů při poškození nebo procesech regulace. Organismy tak začaly být chápány jako komplexní systémy a soubory subsystémů, spojených vzájemnými vztahy. Nový systémový přístup tak navazoval na kybernetické pojetí společnosti a stal se důležitou inspirací pro Deutschovu teorii komunikace.

1.3 Systémová teorie Systémový přístup se v politické vědě prosadil zejména zásluhou amerického politologa Davida Eastona, který v 50. a 60. letech 20. století81 „propojil ve svém konceptu politického systému obecnou systémovou teorii s poznatky, k nimž dospěli v padesátých letech behavioralisté.“82 Easton se inspiroval a vycházel z prací zejména 80

Srov. BANDYOPADHYAYA, J., International Relations as a Communication System. International Studies, s. 260. 81 Srov. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2002. s. 182. 82 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. 2. vyd. Praha : Portál, 2006. s. 49.

22



biologa Ludwiga von Bertalanffyho, který vytvořil obecnou teorii systémů, a z kybernetických poznatků Norberta Wienera.83 A to zejména převzetím části terminologie kybernetiky, zejména pojmů jako „vstupy“, „výstupy“ a „zpětná vazba“. Kybernetický model, jenž stojí na informacích, které se do systému dostávají a které zpracovává, a který je kontrolován vztahem mezi endogenními, čili vnitřními, cíly a okolím,84 bylo možné aplikovat i na „celou řadu biologických regulací, které lze zahrnout pod pojem homeostáze – udržování důležitých fyziologických parametrů na optimální úrovni.“85 Obecná teorie systémů vychází z námitky, že lineárně mechanický pohled nevysvětluje určité procesy probíhající v organismu, například jeho regulaci nebo jeho chování při poškození. Svět tak přestal být chápán jako soubor nahodilostí a začal být vnímán jako organizace. Systém přestal být chápán mechanisticky jako souhrn částí a začal být pojímán jako vyjádření pro vnitřní jednotu, pro nelineární spojitosti mezi jednotlivými systémovými součástmi.86 Politická věda se tak v první polovině 20. století odpoutala od statického popisování politického dění, které bylo od jejího vzniku orientováno zejména na analýzu ústav a jimi definovaných institucí. Přeorientovala se na systémový přístup, který se snažil vysvětlit a postihnout politické dění v rámci mnoha faktorů, které na politický systém působí. Systémová teorie je zejména určitým pohledem, který poskytuje určitý základní model, jenž politickým vědcům umožňuje při analýze mocenských vztahů brát v potaz široké spektrum faktorů, přesahujících rámec ústav a zákonů.87 Základním předpokladem vzniku a přijetí systémové teorie, tedy vědeckého nástroje umožňujícího vědcům poznání vztahů, řádu a zákonitostí spjatých s mocenskými aspekty chodu společnosti, bylo stanovení, co je pod pojmem systém rozuměno. Politická věda je za tímto účelem chápána jako prostředí, jehož primární funkcí je rozdělování hodnot ve společnosti. Výchozím bodem je v tomto pojetí práce sociologa Talcotta Parsonse a jeho obecná teorie akce, která vnímá politiku jako funkční

83

Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 45. Srov. CORNING, Peter A. Synergy, Cybernetics and the Evolution of Politics. International Political Science Review. [online]. 1996, vol. 17, no. 1 [cit. 2009-02-12], s. 91-119. Dostupný z WWW: . s. 105. 85 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 46. 86 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 45. 87 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 181-182. 84

23



subsystém společnosti.88 Parsons se stal inspirací i pro Eastona, který od něho toto pojetí politického systému jako subsystému společnosti přejímá.89 Easton chápe politický systém jako prostředek, ve kterém jsou určité vstupy přeměňovány ve výstupy90 a kde vlastnosti zpětné vazby umožňují regulovat napětí upravením nebo přesměrováním jeho vlastního chování.91 Na základě konceptu rovnovážného systému společnosti, který je zvláštní verzí funkcionalistického přístupu v sociologii, chápe Parsons společnost jako systém a politiku jako subsystém společnosti.92 Tento koncept je založen na existenci zpětné vazby, konceptu, který se zabývá procesy, jimiž se systém automaticky samoreguluje. Například termostat udržuje v domě stabilní teplotu, spínajíce se, když se vzduch uvnitř příliš ohřeje, nebo příliš ochladí. Termostat takto činí, neboť prostřednictvím zpětné vazby předává informaci spínači o teplotě v domě.93 Živé organismy mají podobné samoregulující mechanismy. Při krvácejícím poranění se například krev sráží, žíly vedoucí k ráně se zužují, produkce červených krvinek se zvyšuje, atd. Takto tělo brání, aby přílišná ztráta krve z poranění narušila jeho rovnováhu. Systém se následně postupně navrací do svého původního stavu a tak udržuje svoji stabilitu. Na tomto příkladu, užívaje analogie, charakterizuje Parsons společnost jako systém, který disponuje podobnými mechanismy, zajišťujícími jeho automatickou samoregulaci. Společnost tak například vytváří instituce, které mají řešit nebo potírat takové jevy ve společnosti, které by mohly ohrozit její rovnováhu, nebo existenci. Například narkomanii, kriminalitu, rozpad rodin, a další.94 To potvrzuje také Corning.95 Parsons považuje rovnovážný stav systému, posilující sebezáchovnou snahu každého systému, za základní charakteristiku jakékoli struktury. A tento rovnovážný stav je v sociálních vztazích zajištěn konsensem. Struktura je tedy kvalitou, existující ve stabilním a vyváženém systému, který však tuto svou stabilitu musí neustále obnovovat. Za zásadní vlastnost systému považuje Parsons provázanost jeho jednotlivých částí, 88

Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 181-182. 89 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 50. 90 Srov. EASTON, David. A Framework for Political Analysis. Chicago : University of Chicago Press, 1979. s. 112. 91 Srov. EASTON, D., A Framework for Political Analysis, s. 128. 92 Srov. SPENCER, Metta. Foundations of Modern Sociology. 5. vyd. Scarborough Ontario : Prentice-Hall Canada Inc., 1990. s. 17. 93 Srov. WIENER, N., Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, s. 91. 94 Srov. SPENCER, M., Foundations of Modern Sociology, s. 17. 95 Srov. CORNING, P. A., Synergy, Cybernetics and the Evolution of Politics. International Political Science Review, s. 106.

24



která je zajišťována vazbami a vztahy existujícími mezi prvky daného systému. Spojitost vytváří řád mezi jednotlivými součástmi systému. A tento řád je charakteristický svou sebezáchovnou tendencí, obecně se projevující v kategorii rovnováhy.96 V relacích s kybernetikou tak lze v tomto pojetí chápat politický systém jako kybernetický aspekt, nebo subsystém, jakékoli společensky organizované skupiny. Politika v těchto relacích je společenským procesem zahrnujícím snahy vytvořit či získat kontrolu nad kybernetickým subsystémem stejně jako nad procesem vykonávání kontroly.97 Tento politický subsystém společnosti se však nadále v Eastonově chápání dělí na dílčí subsystémy, neboť politické systémy mají svůj vlastní smysl a jejich subsystémy také, ale zároveň jsou součástí systémů větších.98 Hlavní funkcí politiky, která je subsystémem společnosti, je dle Parsonse uchování systému, adaptace, dosažení cíle a integrace. Jejím nejdůležitějším výstupem je efektivnost, stejně jako moc, která je důležitá pro integraci celého systému. A zásadními vstupy, které přicházejí z jiných subsystémů společnosti, jsou stabilita a integrace. Stav, kdy nejsou vstupy a výstupy v rovnováze nazývá Parsons politickou inflací.99 Systém lze tedy obecně chápat jako soubor na sobě závislých a na sebe působících prvků, které lze vzhledem k okolí ohraničit tak, že prvky patřící do systému jsou na sebe pevněji vázány než prvky do systému nepatřící. Zároveň jsou na sobě závislé.100 Systém je vymezen třemi aspekty, a to: prvky jež jej tvoří, vzájemnými vztahy a závislostí mezi nimi a hranicí, oddělující prvky systému od jiných prvků. 101 Dle Eastona politický systém není vymezen na základě institucí, neboť ty se v jednotlivých systémech liší. „Rozhodující jsou proto vztahy mezi institucemi, respektive členy společnosti, kteří se na politických procesech podílejí.“102 96

Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 182. 97 Srov. CORNING, P. A., Synergy, Cybernetics and the Evolution of Politics. International Political Science Review, s. 105. 98 Srov. BYEON, Jong Heon. A Systems Approach to Entropy Change in Political Systems. Systems Research and Behavioral Science [online]. 2005, vol. 22 [cit. 2009-02-10], s. 223-231. Dostupný z WWW: . s. 226. 99 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 49. 100 Srov ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 183. 101 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 184. 102 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 52.

25



„Koncept vstupů a výstupů však představuje pouze základní model lineární vazby mezi systémem a okolím. Každý fungující systém potřebuje získávat informace o reakcích okolí na vlastní výstupy. Easton proto konstruuje koncept zpětné vazby, tedy informačního toku, který politickému systému poskytuje zprávy a údaje o tom, jak bylo jeho rozhodnutí týkající se konkrétních vstupů přijato členy společnosti či jinými politickými systémy, resp. společnostmi. Bez této zpětné vazby by prakticky celá konstrukce politického systému jako systému vzájemných interakcí postrádala základní logiku.“103 Poslední podstatnou charakteristikou systému je, že není statický, nýbrž ovlivňuje své okolí a zároveň je jím ovlivňován. Okolí ovlivňuje svými výstupy a sám je ovlivňován vstupy, které z něho přicházejí.104 Vnější vlivy nemají přímý vliv na pokles či zvyšování vnitřní kvality otevřených systémů, mezi něž počítáme i politické systémy, neboť k jejich vývoji a proměnám dochází nejen v důsledku trvalého uchovávání rovnováhy mezi systémem a okolím, ale i na základě spontánní aktivity systému. Jeho vývoj je podmíněn i vnitřními dynamickými vztahy mezi jednotlivými prvky systému. Otevřeným systémům je proto vlastní jak vnitřní dynamika, tak stabilita. Jsou schopny reagovat jak na vnější podněty, tak podněty do svého okolí vysílat.105

1.4 Strukturně – funkcionální přístup ke studiu politického systému Ač byl Eastonem rozvinutý model politického systému průlomem ve studiu politické vědy, byl kritizován pro svou přílišnou obecnost a omezenou možnost aplikace, „neumožňoval totiž rozlišit mezi jednotlivými konkrétními typy politických systémů“106 a chyběla zde možnost klasifikace jejích jednotlivých typů. Řešení přinesl až Gabriel Abraham Almond prostřednictvím strukturně-funkcionálního přístupu.107 „Almondův funkcionalismus není pouze modifikací předchozích výzkumů. Navázal na poznatky behavioralistů a zásadním způsobem rozvinul systémovou analýzu obecně formulovanou D. Eastonem,“108 který koncept systému do značné míry převzal od 103

ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 57-58. Srov. AMSTUTZ, Mark R. An Introduction to Political Science : The Management of Conflict. 1st ed. Glenview : Scott, Foresman and Company, c1982. s. 49-51. 105 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 47. 106 ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 188-189. 107 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 188-189. 108 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 81. 104

26



Talcotta Parsonse. Ale zatímco Easton a Parsons zůstávali u formulace teorií, setrvávajíce u systémové teorie a kybernetiky, Almond se posunul k hledání funkčnosti a empirickému bádání nad politickým systémem, neboť Eastonův přínos byl dle Almonda příliš obecný.109 Nicméně představa systému, který Easton vytvořil, tlačila Almonda k přijetí pohledu, že jednotlivé části politiky spolu souvisí a jsou na sobě závislé. Jinými slovy, že tyto prvky tvoří systém, který je součástí celospolečenského systému,110 ale který lze, za účelem studia a analýzy, na čas oddělit.111 Almond popisuje okamžik, kdy Easton představil systémový model, jako okamžik intelektuálního osvobozeni, jako chvíli, kdy se myšlenky jednotlivce uspořádají do struktury.112 Almond definuje politický systém, prostřednictvím funkcí které plní,113 jako systém interakcí, které jsou k nalezení ve všech samostatných společnostech, který vykonává funkce integrace a adaptace (interně i ve vztahu k jiným společnostem) prostřednictvím užívání, nebo hrozbou užívání, více či méně legitimního fyzického donucování.114 „Politický systém je tedy legitimní, řád uchovávající nebo transformující systém společnosti.“115 Když Almond používá konceptu „politický systém“, tak chápe termín politický jako určitou množinu či soubor interakcí oddělených od jiných, zatímco termín systém jako „atributy zvláštního souboru vlastností těchto interakcí“.116 Politický systém následně chápe jako určený třemi kritérii: rozsahem, vzájemnou závislostí a hranicemi.117 Dle Almonda mají navíc veškeré politické systémy určité shodné rysy. Všechny mají politickou strukturu, stejné politické funkce, všechny politické struktury jsou multifunkční a všechny politické systémy jsou z hlediska

109

Srov. ALMOND, Gabriel A. Political Development : Analytical and Normative Perspectives. Comparative Political Studies. [online]. 1969, vol. 1, no. 4 [cit. 2009-02-12], s. 447-469. Dostupný z WWW: . s. 449. 110 Srov. ALMOND, G. A., Political Development : Analytical and Normative Perspectives. Comparative Political Studies, s. 449. 111 Srov. EASTON, David. The Political System : An Inquiry into the State of Political Science. 3rd ed. New York : Albert A. Knopf, 1960. s. 97. 112 Srov. ALMOND, G. A., Political Development : Analytical and Normative Perspectives. Comparative Political Studies, s. 448. 113 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 81. 114 Srov. ALMOND, Gabriel Abraham. The Politics of the Developing Areas. Princeton, New Jersey : Princeton University Press, 1960. s. 7. 115 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 63. 116 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 63. 117 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 63-64.

27



kultury smíšené.118 Každý systém musí navíc určité funkce, které jsou pro všechny systémy stejné, plnit vždy, má-li přežít.119 Almond chápal prvky, z nichž se jednotlivé systémy skládají, jako funkce, které musí být splněny, aby byl systém schopný přežití a zároveň plnil svou celkovou funkci. Tento přístup mu umožnil vytvořit typologii politických systémů na základě odlišnosti struktury jeho institucí a vztahů mezi nimi, podílejících se na plnění funkcí politického systému. Tyto funkce Almond rozdělil na funkce vstupu, výstupu a zpětnou vazbu, v obecném pojetí komunikaci.120 Mezi vstupy zahrnul politickou socializaci a rekrutaci, artikulaci zájmů, agregaci zájmů a politickou komunikaci.121 Mezi výstupy pak zahrnul, užívaje typologii vytvořenou Davidem Eastonem, tvorbu pravidel (rule making), jejich aplikaci (rule application) a posuzování (rule adjudication).122 Tedy tvorbu, přijímání a kontrolu dodržování norem, jimiž se společnost řídí.123 První tři funkce vstupu, tedy politická socializace a rekrutace, artikulace zájmů a agregace zájmů jsou prováděny skrze politickou komunikaci. Ačkoli existují názory, že by se politická komunikace neměla vyčleňovat jako specifická politická funkce, nýbrž by měla být považována za aspekt všech ostatních politických funkcí, Almond se domnívá, že je s ohledem na funkcionální analýzu vhodné a nutné, aby byla komunikace při studiu politického systému oddělena od ostatních politických funkcí. A to kvůli vzniku a rozšíření specifických struktur mediálních komunikačních prostředků v moderní společnosti, kladoucí důraz na svou etickou neutralitu a objektivní mediaci informací. Tyto etické a mediační aspekty vyčleňují dle Almonda prostředky masové komunikace z celku ostatních politických funkcí. „Pokud bychom se vzdali možnosti oddělit funkci komunikace od jiných politických funkcí, vzdali bychom se i prostředku, který jednoznačně napomáhá odlišit od sebe různé typy systémů. I komunikace je proto jednoznačně funkcí, která má pro komparativní analýzu klasifikační hodnotu.“124

118

Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 76-77. Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 82. 120 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 188-189. 121 Srov. DECHERT, Charles R. Positive Feedback in Political and International Systems. The American Behavioral Scientist [online]. 1966, vol. 9, no. 7 [cit. 2009-02-10], s. 8-14. Dostupný z WWW: . s. 9. 122 Srov. DECHERT, Ch. R., Positive Feedback in Political and International Systems. The American Behavioral Scientist, s. 9. 123 Srov. ALMOND, G. A., The Politics of the Developing Areas, s. 16-17. 124 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 72-73. 119

28



„Komunikační funkci je proto možné přirovnat k funkci, kterou plní v lidském těle cirkulace krve; to, co komunikační toky přenášejí, vyživuje celý společenský systém. Bez ní koncept politického systému prakticky nemá smysl, ztrácí svou základní vnitřní logiku.“125 Sám Almond nicméně přiznává, že komunikace, zejména masová, je tak složitým komplexem, že jakýkoli pokus o její jednoduchou charakteristiku by byl znásilňováním její rozmanitosti a složitosti.126 Strukturně-funkcionální analýza umožnila oddělit politické instituce od politických funkcí a prostřednictvím struktury je obě zkoumat jako nezávisle proměnné. Almond tak, v návaznosti na behaviorální hledisko a systémový přístup a jejich rozvinutím, dokázal vymezit kritéria umožňující empirická prověření. Došel k závěru, že politické systémy mohou být komparovány podle kritérií předpokládaného ovlivňování odpovídajících funkcí ze strany konkrétních struktur. Strukturněfunkcionální obohacení modelu politického systému se tak stalo základem pro komparativní studium konkrétních politických systémů.127 Základem komparace se staly pojmy „politická funkce,“ „politická struktura“ a „styl“, jímž je každá konkrétní funkce v konkrétních souvislostech naplňována.128 „Zatímco instituce jsou proměnlivé, a nelze je tedy využít při srovnávání politických systémů v odlišných typech společností, politické funkce, které plní každý politický systém, jsou shodné, univerzální. Struktury jsou variabilní, funkce konstantní.“129 Protože

se

strukturálně-funkcionální

analýza

úzce

dotýká

východisek

Deutschovy práce, nemohl k ní zůstat indiferentní. Sám ji chápal jako přístup, který „zahrnuje v podstatě vzájemně spojený sled podobných kroků: Především se stanoví určité funkční potřeby organismů, potřeby, které musí být uspokojeny, jestliže má organismus přežít nebo působit s nějakým stupněm efektivnosti. Za druhé je tu podrobný a konkrétní popis zařízení (struktur a procesů), jimiž se tyto potřeby typicky uspokojují v „normálních“ případech. Za třetí je pozorovatel veden k potřebě objevit kompenzační mechanismy (existují-li), které vykonávají onu nezbytnou funkci, když některé z typických mechanismů pro uspokojování těchto potřeb jsou zničeny nebo 125

ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 73. Srov. ALMOND, Gabriel Abraham. The American People and Foreign Policy. New York : Frederick A. Praeger, Inc., 1960. s. 141. 127 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 188-189. 128 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 80. 129 ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 81. 126

29



shledány jako nedostatečně fungující. Za čtvrté – a to je obsaženo ve všem předchozím – existuje detailní popis struktury, pro kterou platí funkční potřeby, stejně jako podrobný popis zařízení, skrze které je tato funkce plněna.“130 Na strukturálněfunkcionální analýze Deutsch oceňuje zejména skutečnost, že její aplikační možnosti nezůstaly omezené na organistické modely, nýbrž že se dá použít také pro výzkum sociálních systémů.131 Nicméně nezůstal nevšímavým vůči jejím omezením. Podobně jako mnozí kritici strukturálně-funkcionální analýzy132 i Deutsch kritizoval Almondův deduktivní postup při stanovování funkcí politického systému. Konkrétně kritizoval, že strukturálně-funkcionální analýza „předem předpokládá sociální cíle a účely, ale nedovede jasně popsat, jak se stanoví; a že vyžaduje, aby její uživatelé vybírali ze souboru možných kombinací, aniž by jim dala jasná kritéria pro výběr nebo hledání, vyjma kritéria intuitivního zájmu a empirického soudu.“133 A kritizoval rovněž její omezenost konstatováním, že „strukturálně funkcionální metoda by potenciálně mohla pomoci podpořit kvalitativní poznání souboru možností, ale sama o sobě dosud přislibuje jen malou pomoc při hledání kvantit, mezí a měření.“134 Strukturální funkcionalismus byl kritizován zejména proto, že byl nahlížen jako neschopný vysvětlit společenské konflikty a procesy společenské změny z toho důvodu, že předpokládal obecnou společenskou shodu na základních společenských hodnotách a cílech, kladl důraz na nástroje sociální kontroly prostřednictvím udržování hranic a tím, že implicitně minimalizoval důležitost moci a nátlaku jako nástrojů společenské integrace. Další kritika spočívala v nutné ahistoričnosti strukturálního funkcionalismu, neboť preferuje statická a cyklická vysvětlení, bez reflexe historických vlivů.135

2 Teorie komunikace Ačkoli Deutsch tu možnost připouští, je obtížně představitelné, že myšlenka, teorie, hypotéza či jakýkoli jiný vědecký vývoj, závěr, či předpoklad, vzniknou 130

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 117-118. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 119. 132 Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Přehled moderních politologických teorií, s. 81. 133 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 120. 134 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 121. 135 Srov. EISENSTADT, S. N. The Schools of Sociology. The American Behavioral Scientist [online]. 1981, vol. 24, no. 3 [cit. 2009-02-10], s. 329-344. Dostupný z WWW: . s. 333. 131

30



náhodně, bez jakéhokoli východiska. Toto je možné pouze na základě termínu, který Deutsch nazývá milost, užívaje za ukázku například Pasteurovy objevy.136 Přesto Deutschova teorie komunikace nevznikla bez jakéhokoli základu a bez znalosti těchto východisek je správné pochopení a interpretace teorie komunikace obtížná, ne-li nemožná. Metody poznání, kybernetika, systémová teorie, strukturálně-funkcionální analýza a termíny, východiska a koncepty, které do vědeckého diskursu přinášejí, zejména modely, zpětnou vazbu, homeostázi, politické funkce, samoregulující mechanismy, samořídící systémy, rovnováhu, informaci, kapacitu kanálu, vstupy, výstupy, integraci a mnohé další, nám umožňují porozumět Deutschovu pojetí komunikace a její role v politickém systému a kriticky jej zhodnotit.

2.1 Informace Klíčovým pro pochopení Deutschovy teorie komunikace je jeho pojetí konceptu informace. Informace je v Deutschově chápání uspořádaným vztahem mezi událostmi, které jsou dány do určitého vzoru. V tomto vzoru informace spočívá a v něm je hodnocena, a to podle souboru jemu příbuzných vzorů. Informace je materiální a je vždy přenášena hmotnými či energetickými procesy. Dá se vytvořit a dá se zničit, dá se kvantifikovat, měřit a počítat, přenášet, zaznamenávat, analyzovat. Ač má hmotnou podstatu a je založena na fyzických procesech (k jejímu zkoumání a zpracovávání je tedy potřeba přistupovat prostřednictvím fyzických metod) nepodléhá zákonům o zachování hmoty a energie. „Její příjem, přenos, reprodukce a v určitých případech její opětné poznání se dá mechanizovat.“137 Uchovávání informace, tedy paměť, je také fyzickým procesem, vzhledem k tomu, že informace má fyzickou realitu.138 Informace může být opakovaně používána a rozmnožována. Avšak sama o sobě nemůže činit ničeho. Potřebuje uživatele. Jinými slovy, koncept informace je funkčně oddělen od procesu užívání kontroly. Pro užití informace je tedy nezbytný kybernetický kontrolní proces.139 Když myslíme, procházíme dle Deutsche postupně sedmistupňovým procesem. Příchozí informaci vyabstrahujeme či zakódujeme do vhodných symbolů; ty následně uložíme v nějaké fyzické formě – zapíšeme na papír, uložíme do počítače, apod.; část 136

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 339-341. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 161-162. 138 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 163. 139 Srov. CORNING, P. A., Control Information Theory : The ‘Missing Link’ in the Science of Cybernetics. Systems Research and Behavioral Science, s. 301. 137

31



této informace oddělíme od ostatních částí; vybavíme si jiné části informace a díly dalších informací, již dříve uložených; tyto informace zkombinujeme do nových vzorů, které při vstupu do soustavy neexistovaly; při zachování nového vzoru, ale vymazání kombinatorního původu, vyabstrahujeme z informací novou abstrakci; tímto vzniká nová informace, kterou v posledním sedmém kroku uložíme pro budoucí použití, nebo ji použijeme ihned. Deutsch nazývá aplikaci nové informace na naše chování „iniciativou“.140 Nelze se však na tak zásadní koncept jakým informace je, a zejména pro teorii komunikace, dívat pouze z jednoho úhlu pohledu. Například Norbert Wiener definuje informaci jako „obsah toho, co je vyměňováno s okolním světem přitom jak se mu přizpůsobujeme a necháváme na něm své přizpůsobení znát.“141 Další teoretik Colin Cherry chápe informaci jako potenciál signálů. Komunikovaná informace v tomto pojetí záleží na výběru signálů v komunikačním kanálu ve vztahu k očekáváním příjemce. Jiní myslitelé chápou informaci jako moc. Kenneth Boulding ji definuje jako něco, co snižuje nejistotu.142 E. Wasmuth definuje informaci jako časový vztah, nebo kontinuální plynutí času, respektive jako produkt dvou časových vztahů.143 Ve Schrödingerově pojetí, podporované biologem Tomem Stonierem, je informace ekvivalentem negativní entropie, což je zřejmě jejím nejemfatičtějším vyjádřením.144 Jak je vidět, informace je koncept problematický. Pro naše účely tak zůstaneme u Deutschova pojetí informace jako vzorové distribuce, nebo vzoru vztahů mezi událostmi.145 Tento vztah mezi událostmi tvoří komunikační kanál. Hodnota informace je tím vyšší, čím menší změna probíhá u jednotlivých stupňů tohoto komunikačního kanálu, tedy zejména na jeho vstupu a výstupu. Čím efektivnější je tento informační přenos, tím je politický systém, jak později uvidíme, stabilnější.146

140

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 163. WIENER, Norbert. The Human Use of Human Beings: Cybernetics and Society. 2. vyd. Garden City, N.Y. : Doubleday, 1954. s. 26-27. 142 Srov. MOWLANA, H., The myths and realities of the “information age”: A conceptual framework for theory and policy. Telematics and Informatics, s. 432. 143 Srov. MOWLANA, H., The myths and realities of the “information age”: A conceptual framework for theory and policy. Telematics and Informatics, s. 433. 144 Srov. CORNING, P. A., Control Information Theory : The ‘Missing Link’ in the Science of Cybernetics. Systems Research and Behavioral Science, s. 300. 145 Srov. MOWLANA, H., The myths and realities of the “information age”: A conceptual framework for theory and policy. Telematics and Informatics, s. 433. 146 Srov. SVOBODOVÁ, Hana. Politická komunikace, její nástroje a důsledky. Slovenská politologická revue [online]. 2005, roč. 2 [cit. 2009-02-10], s. 1-21. Dostupný z WWW: . s. 7. 141

32



2.2 Přenos informace Tím že je informace vztahem mezi událostmi a dá se měřit a počítat, 147 lze analogicky kvantitativně počítat také výkon komunikačních kanálů, které informaci přenášejí.148 Komunikační kanál lze chápat jako sled procesů, které zajišťují, aby se informace dostala od vysílatele k příjemci. Je-li tedy informace vztahem mezi událostmi, vytvořená podle určitého vzoru, pak je analogicky popisem stavu každého stupně komunikačního kanálu, který ji přenáší, a který se mezi stupni nemění. „Ona část popisu prvního stupně kanálu, která se znovu objeví beze změny u posledního stupně, je tedy onou informací, která byla přenesena kanálem jako celkem.“149 Komunikační kanál je tím výkonnější, čím je přenesená informace shodnější se vstupní informací a čím je menší „šum,“ tedy nežádoucí rušící prvky přicházející společně s přenášenou informací.150 Deutsch zde vychází z klasického přenosového modelu komunikace vytvořeného Shannonem a Weaverem, kteří jej zformulovali jako sled informačního zdroje, vysílače, kanálu, přijímače a cíle. Potenciální šum do přenosu vstupuje v komunikačním kanálu.151 Informace, pokud proběhne její úspěšné přenesení komunikačním kanálem, musí být přijata nějakým přijímačem a následně dekódována. Aby však přijímač mohl informaci přijmout, je nezbytné, aby byly „některé části přijímacího systému ve stavu vysoce nestálé rovnováhy, takže ono velmi malé množství energie nesoucí signál postačí k započetí mnohem většího procesu změny.“152 Nemá-li totiž přijímač tuto nerovnováhu, informace nevyvolá žádnou změnu a zůstane bez účinku. Toto lze aplikovat i na politiku. Je-li politický systém v nestálé rovnováze, příchozí informace jej mohou z rovnováhy vyvést, a to k rozhodnutím vedoucím jak k jeho rozvoji, tak k jeho zániku. Zakonzervovaný systém, u něhož informace nevyvolávají změny, je však odsouzen ke stagnaci či degeneraci, v důsledku neschopnosti reakce na vývoj, například časový, technologický, či jiný. Existuje ještě jedna podmínka, aby byla informace přijímačem přijata, a ta se týká selektivity přijímače. Přijímač, jakožto systém, má v sobě již vzory informací, 147

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 234. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 237. 149 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 235. 150 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 238. 151 Srov. JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. 1. vyd. Praha : Portál, 2003. s.48. 152 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 235. 148

33



paměť, atd. Pokud však informace nemá požadovaný vzor, nemusí vyvolat reakci. Protože informace je vzorem mezi událostmi, je důležitý vzor a ne množství energie, které je potřebné k jejímu přenesení. Deutsch toto ilustruje na příkladu klíče a zámku, kdy si všímá, že pro otevření zámku není rozhodující síla, s kterou je klíč otáčen, nýbrž vzor, respektive shoda vzoru klíče se vzorem zámku.153 Na základě přijímání informací lze v politickém kontextu měřit například integraci národa. Neboť čím více, čím rychleji a čím nezkresleněji jsou v rámci národa, či jakékoli jiné pospolitosti, informace přijímány, tím je integrovanější. Toto samozřejmě souvisí také s objemem informací, respektive jejich různorodostí, které lze přenášet. Čím je variabilita úspěšně přenesených informací širší, tím lze daný útvar považovat za integrovanější.154

2.3 Hodnoty Je zřejmé, že ne všechny zprávy mají stejnou důležitost. Když tedy na komunikačním kanálu dojde k přetížení,155 rozhoduje o tom, která informace má přednost, její hodnota. Hodnotu Deutsch konceptualizuje jako „opakující se preference pro určitou kategorii zpráv nebo údajů, která se má přijímat, přenášet nebo být základem jednání přednostně před jinými.“156 Pokud nějaký zdroj opakovaně takovéto zprávy a informace přináší a na základě toho dostává přednost před jinými zdroji, má autoritu.157 Ta může být vnější, pokud má autoritu na základě autorství nebo speciálního označení, nebo vnitřní, pokud má autoritu na základě svého obsahu.158 Tyto hodnoty, z nichž vycházejí preference pro určité zprávy či informace a jejich zdroje, musí nutně existovat. Neboť kdyby každá zpráva měla stejnou hodnotu, hrozila by konfuse ohledně jejich relevance a primárnosti zpracování. Žádná politika tak nemůže existovat bez určité sladěnosti těchto hodnot a jejich hierarchie.159 Nelze tedy hodnotu analyzovat jako samostatně existující, nýbrž v kontextu systému. Neboť co jeden systém může považovat za hodnotu, jiný systém může ignorovat. Tyto hodnoty se

153

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 234-236. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 238-239. 155 Přetížením rozumíme situaci, kdy komunikační kanál nemá kapacitu v zamýšleném časovém úseku přenést kompletní sumu vysílaných zpráv. 156 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 271. 157 Obecně lze autoritou rozumět vlastnost, která svému nositeli zaručuje, ač tomu tak nemusí být neustále (autoritu lze ztratit), přednost před jejím nenositelem. A to buď v dílčích nebo absolutních prvcích. 158 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 272. 159 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 273. 154

34



sice mohou měnit, ale děje se tomu tak více nevědomým re-identifikováním významu než racionální analýzou.160 V mediálních organizacích poskytujících svému publiku informace jsou tyto hodnoty označovány jako zpravodajské hodnoty. Jimi rozumíme všechny znaky, které rozhodují o zařazení zprávy do zpravodajství. Tento termín použil jako první161 Walter Lippmann ve svém díle Public Opinion. Ten za zpravodajské hodnoty považoval jednoznačnost události, překvapení, prostorovou blízkost, osobní zaujetí a konflikt.162 Čím více těchto vlastností zpráva měla, tím větší měla hodnotu a tím větší šanci měla dostat se do zpravodajství.163 V politickém kontextu lze dobře ilustrovat důležitost hodnot a jejich rozmanitost při komparaci například totalitárních a demokratických režimů. Zatímco v totalitárním režimu může způsobit pozdvižení zpráva informující o formování nové politické strany, v demokratickém režimu se tak za normálních okolností nestane. Podobně totalitární režim může bez povšimnutí přejít zprávu o popravě politických disidentů, zatímco v demokratickém režimu by podobná zpráva dozajista neušla pozornosti. Tyto odlišné reakce vyplývají z odlišné hierarchie hodnot těchto režimů, na jejichž základě přisuzují zprávám různou důležitost.

2.4 Samočinně se řídící soustava Deutsch stanovuje a definuje koncept samočinně se řídící soustavy. V jeho představě je takováto soustava charakterizována tím, že na základě odpovídajícího stupně své organizace, schopnosti komunikace a schopnosti řízení dokáže samočinně modifikovat své konání, dokáže se učit. Demonstruje to na příkladu radaru, který na základě dříve nasbíraných dat, nebo dat do něho vložených, dokáže rozpoznat letadlo a samočinně vydat dělům příkaz, aby jej sestřelily. 164 Aspekty, které taková samočinně se řídící soustava musí obsahovat, se budeme zabývat v následující části této práce. Mezi nejdůležitější prvky samočinně se řídící soustavy patří přítomnost zpětné vazby.

160

Srov. LASSWELL, Harold Dwight. Psychopathology and Politics. 3rd ed. Chicago : The University of Chicago Press, 1934. s. 201. 161 Srov. REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 76. 162 Srov. LIPPMANN, Walter. Public Opinion. London : George Allen & UNWIN, Ltd., 1922. s. 346-349. 163 Mezi další autory zabývající se hodnotami informací patří například Galtung, Rugeová, Hartley, Schulz nebo Staab. V českém prostředí pak Tomáš Trampota. 164 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 157-158.

35



2.5 Zpětná vazba 2.5.1 Zpětná vazba jako komunikační síť Klíčovým konceptem pro Deutschovu práci je koncept zpětné vazby. Tu neformuluje Deutsch jako první, už dříve ji pro své potřeby konceptualizovali Easton, 165 Bertalanffy, Wiener a další. Přesto ji Almond, v kontextu samoregulačních systémů, Deutschovi, společně s Eastonem, připisuje.166 Deutsch pojem zpětné vazby uvedl do politické vědy vycházeje z kybernetiky a využil ho k prosazení náhledu na proces vládnutí jako na problematiku řízení.167 Deutsch chápe zpětnou vazbu jako komunikační síť, která se aktivizuje a začíná pracovat při vstupu informace do systému a výsledky své činnosti zpracovává v novou informaci, na jejímž základě mění své budoucí chování.168 V tomto vychází z dřívějších teorií, vnímajících společenský systém jako organizaci podobnou jednotlivci. Tedy, že je spojena komunikačním systémem, že je dynamická a že v této její dynamice hraje důležitou roli zpětně-vazební kruhový proces.169 Jako ilustrace nám může posloužit Deutschův příklad řízení lodi: „Řídit loď znamená usměrňovat budoucí chování této lodi na základě informace o minulém výkonu a nynější poloze této lodi samé ve vztahu k nějakému vnějšímu kursu, cíli nebo metě. V takových případech musí být každý příští krok v chování tohoto systému veden zčásti informací týkající se jeho vlastního výkonu v minulosti.“170 Tento proces usměrňování chování funguje na základě zpětné vazby. Zpětnou vazbu však nelze limitovat výhradně na oblast mechanických strojů. Wiener nacházel kybernetické procesy ve všech živých organismech171 a Deutsch zejména v lidském těle, konkrétně v nervové soustavě.172 Pro tuto práci je důležité, že stejně jako mechanické systémy a živočichové,173 fungují na základě zpětné vazby i politické systémy: „Vlády nebo politické organizace vedle toho, že vyhledávají cíle, se 165

Srov. EASTON, David. A System Analysis of Political Life. New York : John Wiley & Sons, Inc., 1965. s. 30-32. 166 Srov. ALMOND, G. A., Political Development : Analytical and Normative Perspectives. Comparative Political Studies, s. 448. 167 Srov. BOUSQUET, A., Cyberneticizing the American war machine : science and computers in the Cold War. Cold War History, s. 81. 168 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 166. 169 Srov. CAPRA, Fritjof. The Web of Life: A New Synthesis of Mind and Matter. London: Flamingo, 1997. s. 62. 170 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 275. 171 Srov. BOUSQUET, A., Cyberneticizing the American war machine : science and computers in the Cold War. Cold War History, s. 79. 172 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 167. 173 Udržováním rovnováhy v organismu za účelem přežití.

36



budou asi snažit udržovat určité stavy záležitostí, o kterých soudí, že jsou žádoucí, jako je prosperita v hospodářství nebo pokojnost v politice. Přitom musí dostávat informaci týkající se rozsahu a míry poruch, aby řídily velikost a rychlost svých protiopatření. Jestliže reagují příliš slabě nebo příliš pozdě, nezastaví poruchu. Jestliže reagují příliš silně nebo příliš brzy, přestřelí cíl a samy vyvolají poruchu v opačném směru.“174 Cíl definuje Deutsch jako „konečný stav, v kterém chovající se objekt dosahuje určitého časového nebo prostorového vztahu k jinému objektu nebo události.“175 Deutsch na základě empirických zkušeností176 vyvozuje, že „je-li zpětná vazba dobře konstruována, bude výsledek řadou menšících se omylů – sestupná řada pozitivních a negativních oprav směřující k cíli. Jestliže funkce zpětné vazby nebo servomechanismů neodpovídá svému úkolu, mohou omyly růst.“177 Zpětnou vazbu není možné vnímat jako jednorázový proces, nýbrž jako sled kontinuálních, na sebe navazujících procesů, které mohou růst. Deutsch tak zavádí koncept zesilující zpětné vazby. „V případech zesilovací zpětné vazby slouží informace o reakci systému k zesílení této reakce ve stejném směru, a informace o této zesílené reakci může vyvolat další zesílení tohoto chování.“178 U zesilovací zpětné vazby je zásadní, zdali je řada přírůstků vzestupné či klesající povahy. Je-li vzestupná, pak reakce roste tak dlouho, dokud nepřesáhne možnosti systému a ten následně nezanikne. Je-li klesající, pak reakce sice bude růst, avšak pouze po určitou hranici, která nemusí možnosti systému přesahovat a ten může přežít.179 Jako ilustrativní příklad nám mohou sloužit závody ve zbrojení, které v průběhu Studené války probíhaly mezi USA a SSSR. Když jedna ze supervelmocí provedla jadernou zkoušku, byla druhá nucena rovněž provést podobnou zkoušku, aby demonstrovala svou sílu a to nejlépe ve větším rozsahu. Reakce první supervelmoci musela být adekvátní reakci druhé supervelmoci, která na sekundární reakci byla následně nucena odpovědět další reakcí. Takto se odehrávaly ve zpětnovazební smyčce jaderné zkoušky, které hrozily stupňováním své intenzity a síly. Podobná situace se odehrávala při samotné výrobě jaderných zbraní a odpalovacích zařízení. Situace nakonec vyústila v ekonomickou vyčerpanost SSSR, tedy stav, který by Deutsch označil

174

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 278. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 170. 176 Například v návaznosti na technický problém zaměřování dělových hlavní. 177 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 167. 178 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 287. 179 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 287-288. 175

37



jako následek zesilovací zpětné vazby s přírůstkem stoupající povahy, ústící v překročení hranic možností systému a v jeho zánik.

2.5.2 Kritika teorie rovnováhy V souvislosti s homeostází jsme v kapitole o kybernetice hovořili o rovnováze. Pro tu je existence zpětné vazby zásadní, neboť pouze na jejím základě jsou systémy schopné vracet se do rovnovážného stavu a tím si uchovávat podmínky nezbytné pro své přežití. Tento systémový aspekt však nemá pouze fyziologické aplikace, je přítomen i v nebiologických systémech. S pojmem rovnováhy operuje klasický mechanistický model,180 kdy je systém opakovaně vracen do rovnováhy, poté co je z ní vnějšími vstupy vyveden. Čím větší vstup, tím větší je zapotřebí úsilí systému o návrat do rovnováhy. Pokud je však vstup příliš velký, či příliš zničující, systém je zničen. 181 Deutsch však tento model odmítá a navrhuje model založený na zpětné vazbě. Stanovuje, že jsou „nyní pojmy rovnováhy a nerovnováhy nanejvýš užitečné jako popisy dočasných stavů malých složek takových systémů, kdežto o systémech samotných se uznává, že jsou zapojeny do dynamických procesů změny, které daleko přesahují klasický obraz rovnováhy.“182 Teorii rovnováhy Deutsch kritizuje, neboť ji nelze aplikovat na přechodné jevy, nemůže tedy spolehlivě předvídat následky změn v systému nebo v jeho okolí, například začátek nebo konec určitých procesů. A to proto, že kde je rovnováha, tam absentuje růst, vývoj a změna. Takový systém nepodléhá, dokud si udržuje tuto vlastnost rovnováhy, žádným destrukčním vlivům. V této kritice jej později podpořil zejména David Easton.183 V aplikaci na politické systémy lze tuto absenci růstu, vyplývající z neustálého navracení se do rovnovážného stavu po vybuzení ze stability, ilustrativně demonstrovat zejména na ideologicky zakonzervovaných režimech. Systémy důsledně trvající na konkrétních doktrínách rezignují na vývoj a na změnu, obávajíce se, že jakákoli inovace odchylující se od dominantní ideologie by vedla k zániku režimu. Za typické příklady lze považovat v tomto období začátku třetího tisíciletí například Korejskou lidově demokratickou republiku či Kubu. Důsledné lpění na doktrínách marxismu-leninismu brání těmto režimům aplikovat nové ekonomické, společenské, politické či jiné 180

Srov. LASSWELL, Harold Dwight. World Politics and Personal Insecurity. 1st ed. New York : McGraw-Hill Book Company, Inc., 1935. s. 5. 181 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 279. 182 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 280. 183 Srov. EASTON, D., A System Analysis of Political Life, s. 19-20.

38



poznatky a to jim brání v komplexním vývoji a rozvoji. Neboť jakoukoli inovaci, růst, vývoj či jiné vybuzení ze stability tvrdě potlačují a vracejí systém do rovnováhy. V souvislosti s návratem systémů do rovnováhy Deutsch definuje koncept tření, který by se u ideální rovnováhy neměl vyskytovat, a to jako rychlost, s níž systém reaguje na vlivy, vyvádějícího ho z rovnováhy, případně rychlost s níž na sebe navzájem části systému působí. Jeho důsledky nelze z hlediska budoucnosti předpovídat. A právě v tomto bodě nabízí zpětná vazba pomoc, neboť se zakládá právě na měření této rychlosti. A z měření pak vychází údaje o zpoždění a zisku. Zpožděním rozumíme časový úsek plynoucí od okamžiku, kdy je dokončena opravná akce a ziskem rozumíme rozsah této opravné akce. Deutsch toto ilustruje na příkladu automobilu ve smyku: „Nezkušený řidič automobilu obyčejně má pomalé reflexy: opožděně reaguje na informaci svých očí, že jeho vůz míří do pravostranného příkopu. Jeho zpoždění, v pojmech zpětné vazby, je vysoké. Leč když reaguje, otočí třeba svým volantem prudce – s vysokým ziskem – a namíří si k levostrannému příkopu, dokud si nevšimne přehnání opravy a znovu neopraví svou dráhu.“184 Teorie rovnováhy zde však nemá dle Deutsche místo, neboť se omezuje na popis stálých stavů a kybernetika, z níž Deutsch vychází, naopak staví na dynamice, změně stavů a

měnících se vstupech.185 Podobně v politických systémech, pokud chtějí

uchovat svou existenci, je dynamika zajišťující rozvoj systému jediným možným východiskem. Neustálé navracení do rovnovážného stavu je z hlediska přežití systému nebezpečnou hrozbou. Při procesu vyhledávání cílů nachází Deutsch čtyři základní rozdíly mezi pojetím rovnováhy a zpětné vazby. A to, že „u procesů zpětné vazby je hledaná cílová situace mimo, nikoli uvnitř systému hledajícího cíl; … systém sám není od svého okolí izolován, nýbrž naopak jeho fungování závisí na stálém toku informace z okolí, stejně jako na stálém toku informace týkající se jeho vlastního výkonu; … cílem může být cíl, který se mění. Může měnit jak svou polohu, jako letící pták nebo letadlo, tak i svou rychlost a směr, jako králík pronásledovaný psem; … k danému cíli je možno se dostat i nepřímou cestou nebo několika možnými cestami, kolem řady překážek.“186

184

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 168. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 167-169. 186 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 280-281. 185

39



2.5.3 Účinnost zpětné vazby Účinnost zpětné vazby lze vyhodnotit na základě kvantity a velikosti omylů, tedy nutných oprav, jichž se dopouští při dosahování cíle. Toto lze ovlivnit zejména ve čtyřech aspektech: „Zatížení ve sféře informace, to jest rozsah a rychlost změn polohy cíle v poměru k systému hledajícímu cíl; … Zpoždění v reakci systému, to jest množství času mezi přijetím informace týkající se polohy cíle a provedením odpovídajícího kroku v cíl hledajícím chování systému; … Zisk u každého opravdového kroku podniknutého systémem, tj. množství skutečné změny v chování, která z toho vyplývá; … Předstih, to jest vzdálenost mezi přesně předpověděnou polohou pohybujícího se terče a skutečnou polohou, z níž byly přijaty nejposlednější signály.“187 V případě válečné operace lze tyto čtyři aspekty demonstrovat například na problematice sestřelení stíhacího letadla pozemním dělem. Pokud letadlo letí konstantní rychlostí přímým směrem, je pro dělo snazší jej sestřelit, než když mění nepředvídatelně svůj kurs a letovou hladinu. Druhý takto aplikovaný aspekt ukazuje, že čím déle trvá dělu, než zaměří své hlavně na letadlo a vypálí, od okamžiku, kdy bylo radarem informováno o poloze letadla, tím menší je šance, že letadlo zasáhne. Třetí aspekt varuje, že pokud dělo nadhodnotí svou reakci, hrozí mu, že buď vypálí příliš pozdě, či příliš brzy, příliš slabě, či příliš silně a mine cíl. Poslední aspekt konstatuje, že dělo musí, na základě správného výpočtu rychlosti letadla a střely, vystřelit před letadlo, aby jej zasáhlo. V politickém kontextu lze tyto čtyři aspekty demonstrovat například na předvolebním soupeření politických stran o hlasy voličů. Pokud má politická strana jasný program a předvídatelné jednání, je snazší pro konkurenční stranu se vůči ní vymezit, než když jsou její reakce na budoucí události obtížně odhadnutelné. Podobně je soupeření o hlasy efektivnější, když jedna strana dokáže rychle a efektivně zareagovat na chybu či vzrůst předvolebních preferencí druhé strany. Třetí aspekt lze ukázat na nebezpečí hrozící straně, která se ve svém programu zavazuje nereálnými sliby. Takové straně nejenže hrozí, že jí obsah jejího programu nebude uvěřen, ale stane se nedůvěryhodnou jako celek, ač jiné prvky jejího programu mohou být reálně aplikovatelné. Poslední aspekt může souviset například s odhadem budoucího jednání konkurující strany a s přípravou reakce na toto jednání.

187

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 281-282.

40



Pokud operace zpětné vazby berou v potaz tyto čtyři aspekty a eliminují jejich negativní dopady na její účinnost, zvyšuje se šance, že systém na základě zpětné vazby dosáhne svého cíle.

2.6 Učení a účel Na koncept zpětné vazby je vázán proces učení se. Každá síť zpětné vazby vykazuje základní rysy „učebního procesu“, v němž dle Johna Dollarda musí vždy být přítomna hnací síla, popud, reakce a odměna.188 Systémy nestagnující v rovnovážných stavech procházejí vývojem. Základním předpokladem každého vývojového procesu je vybuzení systému z jeho rovnovážného stavu. Toto vybuzení se děje na základě přijetí informace, většinou z okolí systému, ačkoli u komplexnějších systémů je možné, aby systém rekombinací informací uložených v paměti vytvořil informaci novou a byl vybuzen z rovnováhy na jejím základě.189 Systém vyveden z rovnováhy a nehledající její opětovné nabytí je nucen definovat si cíl. A právě proces dosahování tohoto nového cíle, prostřednictvím zpětné vazby, nazývá Deutsch učením. Toto učení spočívá v přizpůsobování reakcí systému takovým způsobem, aby došlo k novému vnitřnímu systémovému uspořádání. Pokud toto uspořádání zůstává po celou dobu životnosti systému stálé, jedná se o jednoduchý typ učení. Příkladem může být například rozpad státního celku na menší samostatné státy. Složitějším typem je cíl měnící zpětná vazba. Na základě této zpětné vazby se vnitřní zařízení systému, které vzniklo či bylo upraveno předchozím cílem, mění opakovaně v zájmu naplnění cíle nového. Konečný cíl může být pevně definovaný, nebo neurčitý. Pevně definovaným cílem může být například transformace

státem

řízené ekonomiky v ekonomiku tržní. K dosáhnutí tohoto cíle je zapotřebí celé řady dílčích kroků,190 tedy opakovaná změna vnitřního zařízení systému. Neurčitým cílem může být například růst životní úrovně. Při naplňování neurčitého cíle je systém nucen opakovaně měnit svou vnitřní strukturu, redefinovat partikulární cíle, reagovat na vstupy z okolí a ze svého vnitřku, udržovat se ve stavu permanentní nerovnováhy, apod.191

188

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 169. Popisu tohoto procesu vytváření nové informace uvnitř systému se budu podrobněji věnovat v další kapitole. 190 Například změna zákonů, privatizace bank a státního majetku, deregulace, zřízení burzy, daňová reforma, uvolnění soukromého podnikání, apod. 191 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 170-172. 189

41



Tím že komplexnější kybernetické systémy nejsou limitovány udržováním stabilního stavu systému, mohou být celkové cíle systému dosahovány prostřednictvím cílů partikulárních,192 což však pro systém přináší existenční rizika. Neboť pokud jsou partikulární cíle představovány jako konečné, po jejich dosažení je nutné stanovit cíle nové, což některé systémové subsystémy mohou vnímat jako zradu. Existuje zde tedy reálné nebezpečí, že pokud například aktivisté považují každý dílčí cíl za konečný, může se v konečném důsledku stát, že cíl, například naplnění ideologie, opustí, a to ne kvůli nesouhlasu s ideologií, ale kvůli únavě plynoucí z neznalosti konečného cíle. Unaví se tím, že po dosažení dílčího cíle jsou přesvědčeni o svém vítězství, ale následně jim je předložen cíl nový, u kterého hrozí, že je opět pouze dílčím. Z tohoto dle Deutsche vyplývá nebezpečí, že po opuštění skupiny aktivisty v ní zůstanou jenom poddajní, slepí, „hloupí“ přisluhovači, němě plnící rozkazy a cíle. Proto se zformuje skupina vůdců, majících moc. Ta plní své úkoly, ale zároveň plánuje i konečný cíl a neztrácí ho ze zřetele. To však vede k dělení skupiny na outsidery a lidi u moci.193 Tento problém se často vyskytuje u autoritativních či totalitárních režimů, kdy pouze úzká skupina vůdců zná konečný cíl. Dosahuje-li jej však prostřednictvím partikulárních cílů, které prezentuje jako cíle konečné, riskuje revoluci. Má poté omezený počet možností jak na vzniklou situaci reagovat: zůstat dočasně nebo trvale u dosažených partikulárních cílů, znovu nabýt loajality ze strany svých následovníků, nebo se jich zbavit. Na vývoji Třetí říše můžeme pozorovat všechny tři možnosti. Po zvolení Adolfa Hitlera kancléřem bylo užito první varianty, Křišťálovou nocí a jejím ideologickým pozadím druhé varianty a Nocí dlouhých nožů třetí varianty.194 Systém jako takový se nicméně učí, pokud se jeho cíle, na základě nového vnitřního uspořádání, vztahují k okolnímu světu. Pokud to jeho nová vnitřní uspořádání neumožňují, nebo účinnost hledání cíle snižují, jedná se o patologické učení, ústící v sebezničení.195 Toto učení závisí zejména na hmotných zdrojích, neboť je vázáno na nová vnitřní uspořádání, jež jsou materiální povahy. Schopnost systému učit se lze tedy do jisté míry určit objemem a typy nepřidělených zdrojů.196 V tomto mají značný podíl 192

Srov. CORNING, P. A., Synergy, Cybernetics and the Evolution of Politics. International Political Science Review, s. 106. 193 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 290-294. 194 Příklady nejsou zcela průkazné, lze v nich však prvky uveden´prvky nalézt. Obyčejně se však používá kombinací všech tří možností, popřípadě jejich dílčími rozšířeními, podmíněnými časem, prostorem a společností. 195 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 170-172. 196 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 175-176.

42



politické instituce, neboť právě ony mají prostředky, aby tyto zdroje správně dislokovaly a tím přispívaly ke schopnosti systému učit se.197 Kromě cíl hledající zpětné vazby a cíl měnící zpětné vazby je nutno uvést ještě třetí typ zpětné vazby. Ten kromě vracení informací do systému navíc vyhledává selektovaná vnitřní data, a to analogická tomu, co nazýváme „vědomím“.198

2.7 Vědomí V zájmu účinné komparace je vytvoření klasifikačních systémů, na jejichž základě lze empirické informace třídit. Způsobů jak kategorizovat zprávy procházející konkrétním systémem je několik. Například Harold Lasswell je třídí na základě funkcí, které plní a to na funkce informování, korelace a kontinuity. K nim McQuail přidává funkci zábavy a mobilizace.199 Deutsch dělí zprávy probíhající systémem na prvotní a druhotné. Prvotními jsou ty, které do systému vstupují následkem interakce systému s jeho okolím. Druhotnými jsou ty, které o prvotních zprávách, tedy o změnách stavu části systému, informují. Fungují tedy jako znaky označující změny v síti a tím, že přicházejí do sítě jako další informace, ovlivňují následné chování sítě. Soubor vnitřních zpětných vazeb těchto druhotných zpráv ovlivňujících síť označuje Deutsch jako „vědomí“. To spočívá jak v informování o změnách v systému, tak v procesech vytváření druhotných informací odvozených z prvotních, a v interakci dvou nebo více takových druhotných zpráv.200 Prvotní zprávou je například email. Pokud je důležitý, tak si jej označíme druhotným symbolem, například jej přesuneme do složky „důležité“ a takto se orientujeme v záplavě pošty. Tento druhotný symbol je informací, neboť nám upřesňuje informaci prvotní. Ta pouze přinesla informaci do systému. Druhotná informace ji pak zpřesnila. Primární funkcí druhotných symbolů je usnadnění rozhodování při velkém objemu informací. Protože každé zařízení nesoucí informace má omezenou kapacitu, tyto druhotné symboly nám na základě abstrakce umožňují využívat najednou velké množství informací odvozených z prvotních dat. Druhotné zprávy poté rekombinujeme, vytvoříme na jejich základě rozhodnutí a aplikujeme jej. Celý tento soubor zpětnovazebních procesů druhotných symbolů nazýváme vědomím. Pro podobný 197

Srov. LIPPMANN, W., Public Opinion, s. 408-409. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 176. 199 Srov. MCQUAIL, D., Úvod do teorie masové komunikace, s. 102. 200 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 178. 198

43



rozhodovací proces je však klíčové, aby druhotné symboly správně reprezentovaly prvotní data. Pokud tomu tak není, roste riziko špatných rozhodnutí opomenutím nejdůležitějších položek prvotních informací a nadhodnocením irelevantních.201 Představme si, že ministrovi přijde na stůl materiál označený razítkem „tajné“. Toto razítko je druhotným symbolem označujícím, kromě jiného, že jej může číst pouze osoba mající odpovídající bezpečnostní prověrku. Pokud v procesu výroby tohoto materiálu odpovědná osoba chybně vyhodnotí prvotní informaci202 a příslušné razítko na složku neudělí, hrozí, že se dostane do rukou nepovolané osoby. Podobné následky může mít chybné zařazení knihy do knihovnického regálu. Pokud knihovnice chybně vyhodnotí obsah a přidělí publikaci chybné referenční číslo, či ji zařadí na neodpovídající místo, kniha se pravděpodobně nedostane do rukou těm klientům knihovny, kteří ji budou hledat. Deutsch svým pojetím vědomí upozorňuje, že v závislosti na tom, jak si označíme určité věci druhotnými symboly, s nimi podle toho následně jednáme. Například když v kartotéce seřadíme karty abecedně a dáme za každou sérii karet odpovídající vyčnívající kartu s daným písmenem – je to druhotný symbol a dále už s ním pracujeme s vědomím, že vše za kartou začíná na příslušné písmeno. Ale zároveň varuje, že „soubor druhotných symbolů by snadno mohl skutečný obsah sítě reprezentovat nesprávně. Některé prvotní symboly mohou být „nadměrně zastoupeny“ bohatou zpětnou vazbou, kdežto jiné se třeba vůbec nestanou „vědomými“. Vědomí tedy může být falešným.“203 Toto falešné vědomí lze sice ve většině případů zpětně korigovat, avšak následky nesprávných rozhodnutí proběhnuvších do okamžiku korekce již napraveny často být nemohou. Tento proces úpravy dat prvotních na druhotné informace je silným mocenským nástrojem. Kdo drží v moci jak komunikační kanály, tak proces tohoto „zdruhotňování“, má obrovskou moc a vliv na proces rozhodování, neboť může účinně kontrolovat naše vnímání informací a interpretaci prvotních dat.204 Tuto moc obvykle drží mediální organizace, které jsou proto označovány za čtvrtou moc ve státě.205 Tato moc je natolik veliká, že v demokratických systémech je kladen značný důraz na nezávislost médií, na svobodu slova, na absenci cenzury a nezasahování státních složek a institucí do mediálních procesů a vytváření zpráv. Média mají vskutku velkou moc, neboť jsou pro 201

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 298-299. Tedy samotný obsah materiálu. 203 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 181. 204 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 299-300. 205 Základními třemi mocemi jsou zákonodárná, výkonná a soudní. 202

44



svá publika zdrojem informací o všem, o němž se příslušníci těchto publik nemohou osobně přesvědčit. Formují tak vědomí, podvědomí a postoje jednotlivců, rozhodují o informacích, které budou publiku poskytnuty a které nikoli, v jaké formě a v jaké interpretaci. Možnost, že by tato moc byla v rukou výhradně státních institucí, je nebezpečná, což dokládají příklady minulých i současných autoritativních a totalitárních režimů.

2.8 Vůle Zásadním konceptem pro pochopení Deutschova pojetí role komunikace v politickém systému je koncept „vůle“, který Deutsch chápe jako soubor rozhodnutí plynoucích z minulosti systému, při paralelním zadržování informací z přítomnosti či budoucnosti systému, které jsou s těmito rozhodnutími neslučitelnými. Pokud má politický systém učinit nějaké rozhodnutí, například vyhlásit válku, přijmout zákon, schválit rozpočet či zaslat diplomatickou nótu, čerpá ze své paměti,206 přijímá informace, vstupy a podněty ze svého okolí, vyhodnocuje tyto zprávy a na jejich základě se rozhoduje. Jakmile je takovým rozhodnutím vyjádřena vůle systému, veškerý tok dalších informací plynoucích do systému, který by mohl tuto vůli ovlivnit či změnit, je zastaven. Toto bránění toku informací je nezbytné, v opačném případě by se systém nikdy nemohl efektivně rozhodnout, neboť by byl nucen donekonečna zvažovat veškeré informace ovlivňující jeho rozhodnutí. Je jisté, že přísun informací potenciálně měnících rozhodnutí by mohl být pro systém přínosný, neboť by mohl odvrátit případné chybné rozhodnutí, jichž se systém, na základě selhání zpětné vazby či její chybné aplikace, dopouští, avšak kdyby tak činil, jeho rozhodovací systém by byl paralyzován a systém by se stal nejen neúčinným, nýbrž postupem času i degenerujícím, neschopným reakce na vývoj a vstupy z okolí.207 Rozhodnutí je tedy bod, odkdy „kumulativní výsledek kombinací minulých informací začíná účinně bránit přenosu údajů mu odporujících.“208 Vůli jsme tedy definovali jako závěr vytvořený na základě souboru dat vytvořených v minulosti, bez dalšího přijímání dat nových. Důležitý je zde čas, podle něhož je hodnocena relevance informace. Informace přijatá před rozhodnutím může být důležitá, po rozhodnutí už však nové informace žádnou roli nehrají. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zdali právě čas má být rozhodující proměnnou ve vytváření rozhodnutí 206

U konceptu paměti se blíže zastavím v další části této práce. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 186-189. 208 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 187. 207

45



jak politických, tak jiných. Je nespornou skutečností, že žádné rozhodnutí nelze odkládat donekonečna. Neboť takové rozhodnutí se míjí účinkem. Na druhou stranu, u otázek zásadní státní a politické důležitosti by mohlo být fatální chybou dodržovat termíny pouze kvůli jejich dodržování a rozhodovat se při nedostatku informací. Ačkoli nastávají situace, kdy je nutné se rozhodovat bezprecedentně a rychle,209 tyto situace bývají spíše výjimečnými. Ačkoli z Deutschova pojetí toto zcela jasně nevyplývá, dá se předpokládat, že když mluví o čase, nemá na mysli konkrétní omezený časový úsek, nýbrž okamžik, kdy už měl systém dostatek času na to, aby shromáždil dostatečný počet informací a na jejich základě se rozhodl. Je-li tato interpretace správná, otevírá se znovu otázka, jak systém reaguje, pokud je jeho čas na rozhodnutí omezený. Dá se předpokládat, že v takových případech se rozhoduje na základě informací, které má v daném časovém okamžiku k dispozici. Je však pravděpodobné, že tato suma a kombinace informací je nekompletní, což bezpochyby zvyšuje riziko chybného rozhodnutí.

2.9 Adaptabilita systému Jak bylo dříve uvedeno, informace procházejí složitými systémy, kanály a sítěmi. Na tuto skutečnost upozornili zejména Shannon a Weaver. 210 Komunikační kanál lze chápat také jako prostředí, které umožňuje přenos sdělení v rámci konkrétní komunikační události.211 Tyto kanály se mohou modifikovat, aby pracovaly efektivněji. A modifikují se na základě zpětné vazby, která ukazuje co a jak je nutí se měnit. Systémy se mění ze dvou základních důvodů – aby dosáhly svého cíle a aby přežily ve svém prostředí. Z tohoto druhého hlediska je zásadní determinantou přežití jakéhokoli systému jeho schopnost přizpůsobit se svému okolí.212 Politický systém, který se nemění a nereaguje tak na změny ve svém okolí, nemůže dosahovat svého cíle, jímž může být například stabilizace vlády, růst ekonomiky, potlačování kriminality, či jiné cíle. Podobně pokud se systém nemění, například pokud nereaguje na agresivní politiku svého souseda, ignoruje etnické konflikty ve společnosti nebo nezvyšuje vymahatelnost práva, zesiluje míru rizika, že tyto otázky vyústí v jeho zánik. Účinným způsobem jak reagovat na vstupy z okolí, je inovovat a zlepšovat způsob přijímání informací, což je nejlépe uskutečňováno modifikací komunikačních kanálů. 209

Například v případech teroristických útoků, živelných katastrof, vyhlášení mobilizace, apod. Srov. JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., Média a společnost, s.48. 211 Srov. REIFOVÁ, I., Slovník mediální komunikace, s. 95. 212 Srov. BYEON, J. H., A Systems Approach to Entropy Change in Political Systems. Systems Research and Behavioral Science, s. 227. 210

46



V kontextu systémové teorie je nutné vnímat politické systémy jako přizpůsobivé a zároveň jako otevřené vůči svému okolí. Dle Eastona lze politický život charakterizovat jako komplexní set procesů, v nichž jsou určité typy vstupů přeměňovány v určitý typ výstupů. Politický život je tedy systém chování, kdy politický systém na základě vlivu okolí na toto okolí reaguje a přizpůsobuje se mu. V tomto pohledu je tedy politický sytém systémem otevřeným a přizpůsobivým.213 Čím je systém komplexnější, tím je svému prostředí přizpůsobivější.214 Čili politický systém s několika různými institucemi se bude schopen vyrovnat s více výzvami a požadavky. Čím větší objem informací bude mít systém shromážděn, tím bude jeho přizpůsobení a vývoj pravděpodobnější a snazší. Neboť právě toto mu umožňuje se rozhodovat a plánovat budoucnost.215 Politický systém ovládaný jedinou institucí, například úzkou skupinou vládců v čele s vůdcem, má omezenější přístup k informacím než systém, ve kterém je moc rozložena do více státních institucí, kde fungují nevládní organizace, občanská společnost, mezinárodní instituce, tajná služba a další podobné složky. Ty umožňují jak shromažďování většího obejmu informací a jejich rozmanitost, tak jejich komplexnější a pluralističtější analýzu. Na základě vyhodnocování těchto informací má následně systém větší potenciál se rozhodovat správně a v plnosti informací. V analogii s Třetí říší je užitečné si všimnout, že Adolf Hitler ke konci Druhé světové války nebyl schopen účinně rozhodovat o vojenské strategii, neboť neměl přístup ke všem nutným informacím. Na základě této omezené kapacity rozhodování pak činil chybná rozhodnutí. Obdobné analogie lze nalézt i některých komunistických režimech 20. století, v nichž hrála vedoucí úlohu komunistická strana příslušného státu. Každý systém má ovšem limity svého přizpůsobování. To navíc musí probíhat postupně. Příliš mnoho podnětů či vyrušení z okolí může systém paralyzovat. Příliš velký objem informací v krátkém časovém sledu jej může zahltit, zejména pokud nefunguje proces zdruhotňování prvotních informací, který byl v předchozí části této práce označen jako vědomí. Ashby na základě zkoumání interních spojení biologických systémů prokázal, že není pravdou, že čím více informací, tím lépe; že existují okamžiky, kdy velké množství informace v těchto oblastech může být škodlivé; a že

213

Srov. EASTON, D., A System Analysis of Political Life, s. 17-18. Srov. LASSWELL, H. D., Power and Personality, s. 105-106. 215 Srov. BYEON, J. H., A Systems Approach to Entropy Change in Political Systems. Systems Research and Behavioral Science, s. 227. 214

47



stupeň spojení mezi těmito oblastmi se musí nacházet v určitých mezích.216 Zpochybnil tím výše zmíněné tvrzení Harolda Lasswella a Jong Heon Byeona, že čím více má systém informací, tím lepší má podmínky pro přežití. Aby byl systém schopný se přizpůsobovat, jakékoliv jeho změny musí být řízeny v zájmu jeho přežití a zároveň si systém musí udržovat své hranice.217 Hranicemi politického systému rozumíme body, kde jiné systémy končí a politický systém začíná.218 Tyto body lze určit na základě komunikace, neboť mezi složkami dané organizace je komunikace rychlejší a efektivnější než se složkami mimo danou organizaci. Soudržnost samotné organizace závisí zejména na efektivnosti těchto vnitřních komunikací.219 Hranice politického systému lze v praktické rovině nejjednodušeji vymezit prostorem, kde je uznávána jeho suverenita. Toto se nicméně obvykle kryje i s komunikací. Státní instituce více komunikují s vlastními občany, než s občany jiných států. Pokud ovšem tato komunikace selhává, například pokud vládci neinformují občany o své politice nebo nereflektují jejich podněty, stává se systém nesoudržným. Toto bývá častým předpokladem revolucí občanů proti vládnoucím složkám.220 Důležitou proměnnou určující schopnost systému přizpůsobit se je tedy způsob, jakým nakládá s informacemi a vědomostmi. Pokud vládci buď nepřijímají informace, nebo je neberou v potaz, nemohou systém ani způsob vládnutí měnit, čímž minimálně neeliminují odstředivé tendence ve společnosti, naopak je spíše prohlubují. Systém může dle Deutsche dlouhodobě přežít pouze pokud je schopen se sám rozvíjet, sám růst. Toto stojí na jeho tvrzení, že pouze systémy, které se v dlouhodobém horizontu dokážou přizpůsobovat prostředí prostřednictvím sebezdokonalování a měnění se, tedy stanovováním a naplňováním cílů, mají šanci na přežití.221 Správná integrace a racionalizace komunikační sítě organizace, která přináší informace, které jsou základním předpokladem přizpůsobování se systému, je důležitým 216

Srov. STUDER, Paul A. From Multidisciplinary to Interdisciplinary Research: Effects of Information Systems on Formal Organizations. Journal of the American Society for Information Science [online]. 1972, vol. 23, no. 6 [cit. 2009-02-10], s. 343-352. Dostupný z WWW: . s. 348. 217 Srov. BYEON, J. H., A Systems Approach to Entropy Change in Political Systems. Systems Research and Behavioral Science, s. 228. 218 Srov. ALMOND, G. A. The Politics of the Developing Areas, s. 8. 219 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 302. 220 Blíže se těmto předpokladům revolucí budu věnovat v pozdější části této práce. 221 Srov. BANDYOPADHYAYA, J., International Relations as a Communication System. International Studies, s. 259.

48



krokem ve vývoji organizace a ústí v to, že se organizace stává přizpůsobivou. To je zajištěno regulátory, kterými jsou v biologickém světě násobné zpětné vazby, které dodávají informace do několika částečně spojených reakčních oblastí. U lidského jedince lze za takovou oblast považovat například mozek. 222 V politickém systému takovými regulátory mohou být občané, nevládní organizace nebo okolní či vzdálené státy. Právě zahraniční intervence, ať už diplomatická či vojenská, je častým prvkem donucení systému ke změně a přizpůsobení se svému okolí.

2.10 Paměť a autonomie systému V dřívější části této práce byla samočinně se řídící soustava charakterizována jako systém, který na základě své organizace, schopnosti řízení a komunikace samostatně řídí své jednání a dokáže jej modifikovat, což je proces, který jsme označili jako učení. Činí tak na základě rozhodnutí za přítomnosti smyčkových sledů zpětné vazby. Takový systém přijímá informace a je řízen na základě své nerovnováhy. Další informace plynoucí z jeho změněného stavu jej vedou ke korekcím vlastního jednání, které jej vede k dosažení svého cíle. Systémy, které takto jednají, nazýváme autonomními, tedy schopnými autonomně dosahovat svých cílů. Veškeré takové autonomní samočinně se řídící systémy obsahují tři podstatné prvky, a to přijímače, prováděče a kontroly zpětné vazby. Autonomie těchto systémů spočívá ve třetím prvku, v kontrolách zpětné vazby. Jakmile je zpětná vazba nenávratně poškozena, či zničena, řízení ustává a síť se stává nekontrolovatelnou, vydanou vlivům okolí. Naproti tomu poškození přijímačů nebo prováděčů nemusí vylučovat možnost řízení, pokud není poškozena kontrola zpětné vazby. Naprosto zásadní je tedy pro systém umístění jeho kontrol zpětné vazby.223 Loď je schopna na základě zpětné vazby udržovat motor v chodu a zachovávat kurs, ač ztratila přijímače informací o své poloze, i

zařízení,

aplikující

tyto

informace.

To

na

základě

minulých

informací

rekombinovaných s posledními aktualizovanými. Analogicky i systém na politické bázi, například exilová vláda, se může udržet u moci, ač není v kontaktu s domácími institucemi a nemůže provádět výkon svých nařízení. Stačí jí, aby se udržovala na základě zpětné vazby v existenci.

222

Srov. STUDER, P. A., From Multidisciplinary to Interdisciplinary Research: Effects of Information Systems on Formal Organizations. Journal of the American Society for Information Science, s. 348. 223 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 214.

49



Zcela klíčovým prvkem pro zachování autonomie systému je paměť. Ta je uložena v paměťových zařízeních, jimiž procházejí smyčky zpětné vazby. Takovými zařízeními mohou být počítačové čipy, knihovny, archivy, ale i umělecké předměty nebo filmové dokumenty, jichž systém užívá k ukládání údajů získaných v minulosti, za účelem jejich uchování pro pozdější vyvolání a využití pro přítomná rozhodnutí. Paměť je touto svojí rolí klíčovou složkou pro existenci autonomie, která využíváním paměti vyrovnává dva zpětnovazební datové toky. Jeden plyne ze systému v přítomnosti a z jeho okolí a druhý plyne z paměti minulosti systému.224 V praxi to znamená, že když například ministerstvo zahraničních věcí určitého státu zvažuje možnost otevření svého zastupitelského úřadu v cizí zemi, bere v potaz jak přítomné okolnosti, tak zkušenosti z vlastní minulosti, případně zkušenosti jiných států a na základě těchto dvou zdrojů činí konečné rozhodnutí. Kde je však ztraceno vědomí o rozhodnutích učiněných v minulosti, kde nejsou vyvolatelné minulé informace či preference, kde tedy chybí paměť, nelze systém považovat za určující sebe sama, nýbrž za samočinně se řídící automat. Takto lze vůli systémů zničit - likvidací jejich paměti nebo zabráněním jejího přísunu do systému. 225 Neboť politický systém, který nemá paměť, není schopen činit informovaná rozhodnutí, neboť mu chybí zkušenosti z minulosti. A tak může jednat pouze na základě informací aktuálně přicházejících, které však nemůže komparovat s empirickými znalostmi z minulosti. Složitější sítě, které obsahují vědomí,226 mohou být zničeny přerušením či zničením kanálů, které toto vědomí napájí, či souhrnů informací nesoucích společně funkci vědomí. Autonomie systémů tak může být zničena zničením jejich vědomí, tedy bráněním toku dat informujících o stavu jejich složek, a přetržením ovládacích kontrol jejich složek, které jsou na této vnitřní informaci závislé. Zpětná vazba tímto zničením sice nemusí být zničena, avšak při absenci plného toku informací o vnějším světě, informací z minulosti a informací o sobě, a o svých vlastních částech, není žádný autonomní systém schopen se sám řídit.227 Taková situace například nastává, když knihovna ztratí databázi svých knih, případně lístkový katalog. Její vědomí, soubor druhotných informací označující rozložení knížek, mizí a knihovna není schopna další plnohodnotné samostatné existence. Nebo pokud generální štáb ztratí přehled o pohybu 224

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 303. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 214-215. 226 To jsme již dříve definovali jako soubor vnitřních zpětných vazeb druhotných zpráv ovlivňujících síť. 227 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 214-215. 225

50



vlastních vojsk,228 která řídí na základě druhotných symbolů. Zpětná vazba v takové situaci nemusí být nutně zničena, dokonce může být později obnovena, v závislosti na důvodech jejího předchozího výpadku, pokud k takovému došlo, ale generální štáb není schopen dále řídit svá vojska, pokud nedostává přísun informací o jejich jednání, případně se jimi vysílaný tok informací, určené vojskům, ve formě rozkazů, nedostávají k příjemcům. Jakmile je autonomie takto ztracena, již nemůže být znovu obnovena, a pokud, tak velmi obtížně ve stejné formě jakou měla při zničení, neboť její ztrátou je narušena integrita systému, která svým poškozením nebo zničením implikuje trvalou změnu své vnitřní struktury.229 Tato autonomie může být v praxi zničena druhým systémem, který ve vztahu k jinému systému vstoupí do stavu dominance. Tomuto vztahu však chybí vzájemnost vlivu - spolupráce a integrace tedy z takového vztahu nikdy nemůže vyjít, neboť ty jsou dobrovolnými procesy. Implicitně tedy pouze komunikace, pro niž je charakteristickou zpětná vazba, je představitelem dobrovolné spolupráce a může tak vést k integraci.230 Deutsch chápe vůli i vědomí značně materialisticky a fyzikálně. Jako soubor determinovaných procesů závislých na hmotě. Je tak poněkud paradoxní, že v souvislosti s autonomní sítí mluví o její vnitřní i vnější svobodě. Její vnitřní svobodu chápe jako možnost sítě nebýt podřízenou přítomnosti díky tomu, co se naučila v minulosti, a nebýt podřízena minulosti, díky tomu, co se může naučit v přítomnosti. A zároveň se její měnící se vnitřní uspořádání mění na základě působení dat z minulosti a rovněž přítomnosti. Vnější svobodu autonomní sítě vidí v jejím hledání cíle, a to na základě jejího chování, které je výsledkem vzájemného působení mezi jejími rozhodnutími, předávanými jejím exekutivním složkám a daty, získanými na základě zpětné vazby, o výsledcích a následcích těchto rozhodnutí v jejím okolí.231

2.11 Zánik politických systémů Základem autonomie je zpracování informace, která se přenáší symboly, podle určitého vzoru. Tyto symboly jsou určitým způsobem zpracovávány. Zánik politických systémů tak lze chápat jako důsledek, dávání přednosti „samoreferenčním symbolům

228

Například kvůli svému uvěznění, výpadku energie, přírodní katastrofy, apod. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 218. 230 Srov. BANDYOPADHYAYA, J., International Relations as a Communication System. International Studies, s. 258-259. 231 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 189-190. 229

51



před novou informací z vnějšího světa.“232 Tedy vnitřním systémovým informacím před novými vstupy. „Autonomie je nemožná bez otevřenosti vůči komunikaci z vnějšího světa; ale zároveň je autonomie nemožná, není-li vstupní proud vnější informace do značného rozsahu ovládán vnitřními paměťmi a preferencemi.“233 Pro autonomii systému je tedy zásadní vyrovnanost těchto dvou zdrojů infomací.

2.11.1 Autonomie a její ztráta Jak bylo dříve zmíněno, autonomní234 organizací nazýváme takový systém, který se řídí smyčkovým sledem rozhodnutí za přítomnosti zpětné vazby. Taková organizace přijímá informace a svou nerovnováhou je řízena, aby se na základě těchto informací ke svému cíli blížila. Jakmile je vybuzena do stavu nerovnováhy, přijímá další informace plynoucí z jejího změněného stavu a na jejich základě upravuje své jednání, které vede k tomu, pokud není patologické, že její následné jednání je řadou menšících se chyb až do dosažení cíle. Nebo svůj cíl změní. Aby takové organizace byly autonomní, musí v sobě mít uložené informace z minulosti a za pomoci zpětné vazby je musí vyvolávat a využívat jich. Body v nichž se informace z přítomnosti a minulosti setkávají jsou klíčové a strategické pro fungování organizace, neboť v nich probíhá proces rozhodování a učební proces. V politických systémech mohou být takovými body například jednání vlády, ale i masové demonstrace, konference nevládních organizací, či schůze parlamentu. Systém se učí, pokud na základě vstupů z okolí mění svou vnitřní strukturu a vnější chování a tyto změny podrobuje sebereflexi. Čím větší má autonomii, tím větší má paměťové kapacity, do nichž ukládá nové informace plynoucí ze změněných podmínek v okolí a z vlastní sebereflexe, aby jich mohl využít pro rozhodování o svém budoucím jednání. Způsob nového uspořádání vnitřní struktury může být ale jak životaschopný, tak patologický. Na základě toho, zda snižuje nebo zvyšuje pravděpodobnost fungování tohoto systému a jeho budoucího učebního výkonu.235 Deutsch dělí tyto patologické stavy, nebo nezdary, které mohou vzniknout při opětovném uspořádávání vnitřní struktury systému, do šesti skupin:

232

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 312-313. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 317-318. 234 Nebo samořídící. 235 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 318-320. 233

52



První je ztráta moci, která vyplývá ze ztráty zdrojů a dalších prvků nezbytných pro prosazení chování systému proti překážkám v jeho okolí. Ta je následkem politiky rozptylování či ničení zdrojů nutných pro vlastní existenci. Druhým je ztráta příjmů informací z okolí systému, obyčejně se projevující nadhodnocením

vlastní

paměti

ze

strany

systému

nad

novými

zprávami,

upřednostňováním vnitřních zpráv nad vnějšími zprávami, apod. Toto je u autonomních systémů způsobeno obvykle tím, že vnitřní systémová informace je dobře uložená nebo přichází dobře zavedenými kanály nebo má kratší dráhu komunikace a snazší přístup k strategickým bodům a rozhodovacím oblastem v organizaci. Následek je ten, že systém přestává reflektovat své okolí a změny v něm, a nedokáže se jim tedy přizpůsobovat, či na ně efektivně reagovat. Stahuje se do isolacionismu a zakonzervovanosti a tím snižuje svou schopnost přežití. Třetím je ztráta schopnosti systému řídit své chování, nebo jej přizpůsobovat vnějším změnám. Obyčejně je následkem přílišné velikosti struktury v poměru k funkci. S rostoucí složitostí systému může růst délka kanálů a počet stupňů, jimiž zprávy procházejí, před proměněním se v rozhodnutí. Následkem tohoto se zvyšuje zpoždění a rychlost reakce na informaci vstupující z okolí systému, což je podstatný faktor pro řízení. Čtvrtou je ztráta paměti, a to buď kapacita ukládání informací nebo, a to zejména, v návaznosti na její ztrátu, účinnost správné rekombinace dat. A to buď tím, že málo informací přichází zvnějšku a tak jsou rekombinovány pouze informace uložené uvnitř systému nebo rekombinace funguje správně, ale nová informace má špatnou nebo nulovou návaznost na proces rozhodování, takže se tohoto procesu neúčastní, nebo se ho účastní se zpožděním, nebo bez ovlivnění ze strany rekombinačního procesu. Pátou je ztráta schopnosti učit se, přicházející jako následek neschopnosti vytvářet nová vnitřní uspořádání systému. Tato neschopnost souvisí se ztrátou hloubky paměti, neboť jsou v jejím průběhu nadhodnocovány způsoby jednání a struktury je vykonávající. Tím však upadá schopnost inovace, učení se, rozvoje a systém tak degeneruje. Šestou je ztráta schopnosti systému vytvářet nové vnitřní strukturální uspořádání, což v sobě zahrnuje problém závaznosti. Neboť čím je pevnost struktury systému vyšší a čím vyšší je závaznost přidělení určitých zdrojů určité funkci, tím menší je možnost pro jejich přemístění a tím menší je možnost nového uspořádání systému. Toto je většinou následkem přesvědčenosti systému o vlastním úspěchu a 53



správnosti jeho vnitřního uspořádání, ať už oprávněného, například minulými zkušenostmi, či nikoli. Toto nicméně vede ke stagnaci systému.236 Jako když sportovec, který vyhrál zlatou medaili, odmítá nový typ vybavení, neboť s předchozím vyhrál. Ale pokrok jde dopředu, a bez nového vybavení může být zakrátko nekonkurenceschopný. Tyto nezdary obyčejně nepřicházejí samostatně a samy o sobě nemusí znamenat zničení autonomního systému. Avšak jejich větší počet, který po prvním nezdaru obyčejně přichází, už je patologický.237 „Oněch šest druhů nezdaru popsaných v předešlém oddíle zahrnuje vesměs tím či oním způsobem nadhodnocení dat nebo pamětí v daném rozhodovacím systému.“238 Deutsch navrhuje způsoby, jak lze chránit autonomii před nezdarem, vychází ovšem z náboženských a morálních zdrojů.

2.11.2 Ochrana autonomie Jako společný jmenovatel všech uvedených nezdarů vidí Deutsch přítomnost pýchy, tedy zejména nadhodnocení systému v komparaci s jeho okolím a jeho neochotu měnit se, vycházející z jeho nevidění či ignorace důvodů vybízejících ke změně. Řešením má být pokora.239 Ačkoli v politickém kontextu lze najít ilustrativní příklady těchto jevů, zejména u autoritářských a totalitárních režimů stavících na dominantních ideologiích a neochotných od nich upouštět, je sporné vidět v Deutschově návrhu na pokoru efektivní řešení. Přebíraní vzorů jednání, například ve formě přijímání zákonů úspěšně aplikovaných v jiných státech, konsensus se zahraničními politikami nebo aplikace jinde použitých ekonomických postupů, je sice časté, a to zejména mezi státy se stejnými či podobnými kulturními, historickými a ideologickými základy, avšak je diskutabilní, zdali je tak činěno na základě pokory. Nadhodnocování vlastních systémů nad ostatní sice obsahuje prvky pýchy, nicméně přisuzování ctností státním celkům vyvolává otázky o adekvátnosti takového postupu a evokuje spíše dojem snahy o hledání universalistických a idealistických řešení. Toto stanovisko navíc postrádá návod na praktickou aplikaci. Totožný problém má další Deutschův koncept úcty, na jejímž základě je vnější informaci přikládána větší hodnota než informaci vnitřní, a podobně tak informaci nové. Nezbytností úcty de facto opakuje nutnost postoje pokory, v tomto případě však ne v rámci okolních systémů, nýbrž v přijímání informace. 236

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 322-327. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 320-322. 238 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 322. 239 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 329-330. 237

54



Dalším Deutschovým návrhem je, aby členové systému byli angažovanými a měli víru. Aby nejednali z přesvědčení, ale z důvěry. Konečným důsledkem má být stav, kdy jsou zdroje jednotlivých členů vynaloženy bez ohledu na vědomí, že rozhodnutí může být potenciálně chybné. Deutsch si uvědomuje, že víra a pokora jsou spíše protiklady ve vzájemném napětí a že nenabízejí funkční model uspořádání, nýbrž mezní podmínky, mezi nimiž je nutné hledat a nacházet životaschopný vzor.240 Návrh aby občané dobrovolně dávali státu k dispozici své zdroje,241 ať už materiální, intelektuální, lidské, či jiné, bez toho, aby měli jistotu, že s nimi bude naloženo vhodně a v jejich zájmu, je stejně jako návrh pokory značně idealistický a v praxi za normálních podmínek obtížně aplikovatelný. Je možné toto předpokládat v časech krizí, válečných konfliktů nebo přírodních katastrof, kdy se ve společnosti často zvedá vlna solidarity nebo za předpokladu, že v čele státu stojí silná osobnost, požívající důvěry příslušníků společnosti, avšak toto nelze očekávat trvale ani dlouhodobě. Na základě svého návrhu pokory a víry Deutsch odsuzuje jak kosmopolitismus, tak nacionalismus, neboť oba tyto protikladné postoje vyzdvihují vnější, respektive vnitřní informace, nad jejich opaky. Nikdo a nic „nemůže trvat bez sebeúcty a bez toho, že by přikládal nějakou kladnou hodnotu svým pamětem a svému vlastnímu charakteru. Avšak ani jednotlivec, ani stát nemohou zachovat sebekontrolu, jestliže idolizují své běžné paměti a preference nad možnost rozvoje a změny pod dopadem zkušeností a informace zvenčí.“242

2.11.3 Zvědavost Otevřenost vůči vnějším informacím, tedy aplikace pokory a úcty, kromě potenciálního řešení může přinášet i značná rizika a to skrze prvek zvědavosti. Ta je užitečná, pokud jejím prostřednictvím systém vyhledává informace, sloužící k jeho rozvoji a přežití. Její přítomnost však může být nebezpečná v případě, kdy jsou nové informace přijímány jako důležité, ale současně neberou v potaz jejich možné důsledky pro nedotčenost a autonomii systémů, které je získávají. Rychlá absorpce informací může v konečném důsledku znamenat přetížení řídících schopnosti systémů a následně ztrátu sebeurčení.243 Systém, který nedokáže účinně zpracovávat informace a paralelně jich přijímá vysoké množství, se ocitá v nebezpečí zablokování a zneschopnění 240

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 331-334. Pokud aplikujeme tento koncept na politické systémy, konkrétně státy. 242 DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 334-335. 243 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 337. 241

55



vykonávání funkcí nezbytných pro své přežití. Pokud je například zpravodajská služba zvyklá přijímat několik desítek informací denně, ale v určitém časovém období se toto číslo zvýší na několik tisíc, nebude mít dostatečné kapacity244 na jejich zvládnutí a její funkčnost bude paralyzována. Tomuto lze do jisté míry předcházet, pokud zpravodajská služba nebo jiný systém, je schopný selektovat nabízené informace na přijímané a odmítané. Toto nevylučuje možnost krizí, kdy informace mohou proudit ve zvýšené intenzitě. V případě hrozícího válečného konfliktu je zpravodajská služba ve vyhledávání informací dozajista aktivnější, tedy zvědavější. Obyčejně má však určitý časový prostor, aby se na takové podmínky připravila. Tedy v abstraktním pojetí změnila svou vnitřní strukturu v důsledku reformulace cíle.

2.11.4 Šance na přežití Jak bylo uvedeno a zdůvodněno v dřívější časti této práce, pro přežití systémů jsou nezbytnými růst, přizpůsobivost a učební schopnosti. Deutsch dělí politické systémy, podle pravděpodobnosti jejich přežití, na čtyři typy. Prvním typem jsou sebeničivé systémy, které se mohou rozpadnout i v příznivých prostředích, druhým typem jsou systémy neschopné života, u kterých je nízká pravděpodobnost přežití pod vlivem obtíží, které se vyskytují u většiny prostředí, třetím typem jsou životaschopné systémy, které mají pravděpodobnost přežití při omezeném rozsahu podmínek prostředí a čtvrtým typem jsou seberozvíjející systémy, které zvyšují svou pravděpodobnost přežití a rozsahy své možné činnosti, v rostoucí rozmanitosti prostředí. V dlouhodobém horizontu mají naději na přežití pouze posledně jmenované systémy a to díky tomu, že se samy mění a zvětšují a tím jsou schopny se s neustále měnícím se prostředím a okolím vyrovnávat a zvyšovat svou nezávislost na nich.245 Deutsch bohužel nenabízí příklady těchto systémů ani svou kategorizaci dále nezdůvodňuje, přestože se jedná z hlediska systémové i komunikační teorie o zajímavou typologii. Na základě jeho charakteristiky těchto čtyř typů je však do jisté míry možné odhadnout příklady států, které by mohly do jednotlivých kategorií patřit. Sebeničivé systémy jsou výjimkou, trvající omezenou dobu. Typickými příklady takových systémů mohou být státy, v nichž se ujali vlády jedinci s násilnými a totalitárními tendencemi. Takové příklady lze nalézt například v post-koloniální Africe nebo bývalé Indočíně.246 Systémy neschopné života se neničí samy, avšak vznikají za 244

Těmito mohou být lidské zdroje, technologie, prostory nebo jiné. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 352-353. 246 Například krátké období vlády Rudých Khmerů a Pol Pota v Kambodži. 245

56



podmínek, které neumožňují jejich dlouhodobé přežití. Příklady bychom mohli nalézt mezi některými post-sovětskými republikami, které vyhlásily nezávislost, aby byly Ruskem nakonec opět pohlceny nebo vazalskými státy, de iure si udržujícími nezávislost, ale de facto existujícími v područí jiného státu.247 Životaschopné systémy v omezených podmínkách si svoji existenci udržují pouze dokud existují podmínky, které umožňují jejich přežití. Tyto podmínky jsou značně různorodé a liší se závislostí států na nich. Mohou jimi být nerostné bohatství, spojenecké smlouvy, či struktura obyvatelstva. V dlouhodobé perspektivě lze hypoteticky například očekávat, že státy závislé na objemu a cenách ropy zaniknou, až vyčerpají své zásoby. Toto se může týkat například Venezuely nebo států v oblasti Perského zálivu. Jak už stanovil Deutsch, pouze státy, které se rozvíjejí, mění svou strukturu v závislosti na proměnách okolí a reagují na vnější vstupy jsou schopné trvalé existence. Proto pouze čtvrtý typ politických systémů má dle Deutsche, pokud si zachovává své charakteristiky řadící ho do čtvrté kategorie, zajištěnou existenci.248

2.12 Mysl Nový koncept mysli, který Deutsch ve své práci zavádí, je označením pro kategorii procesů probíhajících v systému a mezi systémy, které jsou spojeny určitými relevantními společnými charakteristikami, různícími se v rámci různých myslí.249 Jedná se o fyzický proces komunikace, který závisí na hmotných zařízeních, kanálech komunikace a analogických prvcích, které jsou však jednoduššího řádu, než samotná mysl. Ta však nezávisí na žádném z těchto konkrétních prvků – ty mohou být nahrazeny, pokud je zachována daná konfigurace.250 Podobně jako lze vyměnit prasklou žárovku, aniž by se zničila lampa, nebo vyměnit roztříštěnou okenní tabuli, aniž by se zřítil dům. Tento koncept, ač to Deutsch neuvádí, je možné považovat za inspirovaný strukturalismem. Mysl však nelze považovat za konfiguraci ve své podstatě. Je vzorem v rámci této konfigurace, je sledem operací, sledem informačního toku o jednom sledu. Existují určité vzorce chování, které za daných podmínek budou platné pro danou skupinu systémů, a to bez ohledu na jednotlivé fyzické procesy, skládající vnitřní kanály komunikace, existující v jednotlivých systémech. Různé mysli musí mít paměť, 247

Například Protektorát Čechy a Morava nebo samostatné Slovensko v tomtéž období. Uvedené příklady je nutné brát s rezervou, neboť Deutsch ve své práci nestanovuje kritéria zařazení systémů do jednotlivých kategorií. 249 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 226-227. 250 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 221-222. 248

57



autonomii a individualitu a na základě těchto prvků vyrovnávat přijímání přítomných informací, přijímaných z okolí, s informacemi z vlastní minulosti, uloženou v paměti. Nemohou fungovat bez hodnot.251 Takto lze například vysvětlit, proč skupina lidí, ačkoli je různorodá z hlediska individuálního uspořádání, je schopna se bez větších obtíží shodnout na určitém souboru otázek, zejména hodnotových. Ačkoli každý jednotlivec tvoří samostatný systém, všichni se, na základě konceptu mysli, shodnou například na tvrzení, že úmyslné usmrcení nevinného člověka je morálně nepřípustné. Podobně lze na základě existence mysli vysvětlit, proč určité státy udržují trvalá nebo dlouhodobá spojenectví s jinými konkrétními státy. Musí existovat nějaké pojítko je sjednocující, které nemusí být nutně založené na pragmatických argumentech, například vojenské síle či spolehlivosti spojence či spojenců. Tato pojítka lze nacházet zejména v jednotných etických systémech daných států, kulturních podobnostech, dějinných základech, hodnotových konsensech, etnických vzájemnostech a podobných prvcích. Na konceptu mysli, respektive na jeho existenci, ač její pojmové uchopení může být různorodé, staví nadnárodní organizace, myšlenky universalismu a unifikující tendence ve svém celku. Tak byla například Organizace spojených národů zřízena na základě myšlenky jednotných národů společně bránících válečným konfliktům nebo Severoatlantická aliance na článku 5,252 který by bez existence mysli nebyl možný. Pojem mysli se v konečném důsledku snaží vysvětlit skutečnost existence pojítek mezi systémy, které jim brání, aby vystupovaly jako samostatné, bez jakéhokoli vztahu k systémům jiným. Této vlastnosti systémů si všímá již Aristoteles, ač používá jiných konceptů, když charakterizuje lidskou bytost jako zoón politikón, jako politického živočicha, žijícího ve společenství s jinými lidskými bytostmi. Člověk je ve své podstatě bytostí společenskou a to právě na základě mysli, která jednotlivé individuality spojuje. Tento princip následně Deutsch obecně rozšiřuje zejména na politické systémy.

251

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 224-226. Článek 5 v parafrázi stanoví, že útok na členský stát bude ostatními členskými státy vnímán jako útok na každého člena aliance. 252

58



2.13 Moc 2.13.1 Moc jako předmět zkoumání v politické vědě David Easton rozlišuje v politické vědě dva hlavní výzkumné směry. První se věnuje především studiu politického života a otázkám přirozenosti a charakteristik státu. Druhým směrem výzkumu je pak moc, zejména její distribuce a užití.253 Zatímco Deutsch chápe moc jako schopnost činit věci, které by se jinak nestaly, 254 Easton ji definuje jako určitou formu aktivity, mající za cíl ovlivnit druhé. Z tohoto hlediska se mocí primárně zabývali už například Thomas Hobbes nebo Niccolò Machiavelli. Easton však nesouhlasí s tendencí chápat studium moci jako primární prvek v politickém výzkumu, neboť považuje moc za pouze jeden z mnoha aspektů politického života, který nelze redukovat pouze na snahu o získání kontroly. 255 S tímto naopak, ve shodě s Catlinem,256 nesouhlasí zejména Lasswell, který chápe politickou vědu jako studium změn v hodnotových žebříčcích společnosti. A protože v jeho pojetí distribuce hodnot závisí na ovlivňování členů společnosti, politická věda se tímto ovlivňováním musí zabývat. Proto hodnoty a moc patří mezi klíčové koncepty politické vědy. 257 Easton na toto Lasswellovo stanovisko namítá, že studium hodnot je společné všem sociálním vědám, ne pouze vědě politické.258 Úplně jiný pak postoj zaujal Deutsch, který odmítl dívat se na politiku primárně jako na problematiku moci a pojímal ji jako proces řízení.259 Max Weber chápal moc jako pravděpodobnost, že určitý činitel uplatní svou vůli přes odpor druhých v rámci určitého společenského vztahu. Podobné pojetí se uplatnilo v politické vědě s příchodem behaviorismu, který chápal moc jako vztah, kdy jeden činitel nutí druhého činitele konat něco, co by druhý činitel jinak nedělal. A pokud je první činitel v tomto nucení úspěšný, znamená to, že má nad druhým činitelem moc.260 253

Srov. EASTON, D., The Political System : An Inquiry into the State of Political Science, s. 106. 254 Srov. CONNOLLY, William E. The Terms of Political Discourse. 2nd ed. Princeton : Princeton University Press, 1983. s. 15. 255 Srov. EASTON, D., The Political System : An Inquiry into the State of Political Science, s. 116-117. 256 Srov. EASTON, D., The Political System : An Inquiry into the State of Political Science, s. 119. 257 Srov. LASSWELL, Harold Dwight. World Politics and Personal Insecurity. 1st ed. New York : McGraw-Hill Book Company, Inc., 1935.s. 3. 258 Srov. EASTON, D., The Political System : An Inquiry into the State of Political Science, s. 122. 259 Srov. JIRÁK, Jan, ŘÍCHOVÁ, Blanka. Politická komunikace. Praha : Karolinum, 2000. s. 1013.

59



Podobně Lasswell a Kaplan uchopují moc jako speciální případ vykonávání vlivu: Je to proces ovlivňování politik druhých, za pomoci (reálného či vyhrožovaného) vážného zbavení nonkonformity se zamýšlenými politikami.261 Moc v jejich pojetí spočívá v neustálé interakci dávání a přijímání podnětů, pohybujících se v ohnisku zájmu účastníků komunikace, jimiž je aktivita mezi dvěma osobami řízena. Moc tak lze chápat jako vztah, kdy v případě neplnění vůle držitele moci lze očekávat z jeho strany vůči subjektu moci vážné následky, především tresty.262 Mark Amstutz pojímá moc jako kapacitu ovlivnit chování prostřednictvím hrozby donucení. Moc pro něho není samostatně stojící entitou, kterou lze získat, nýbrž je úspěšným užitím opodstatněných nebo neopodstatněných prostředků na změnu lidského chování. Je tedy schopností záležející na užití nebo hrozbě užití negativních, nebo pozitivních sankcí, které musí být založeny na zdrojích majících kapacitu být efektivně užitými na změnu lidského chování.263 V běžném životě lze toto ukázat například na vymahatelnosti práva ze strany státní policie. Její moc plyne jak z postavení veřejného činitele, tak z kapacity napomínat, udělovat pokuty, uvrhovat do vazby, používat donucovacích prostředků, apod. V každém případě disponuje opodstatněnými donucovacími nástroji ke změně lidského chování, kterých užívá, pokud se jedinec nechová konsensuálně s její vůlí. A jednotlivec si je této hrozby vědom a podle toho jedná. Amstutz ale uvádí také neopodstatněné nástroje k užití moci. Takovým nástrojem může být například maketa střelné zbraně, či hrozba užití trhaviny, při přepadeních finančních institucí. Ač lupič nemusí střelnou zbraní či trhavinou disponovat, stačí mu - neopodstatněně - přesvědčit zodpovědnou osobu, že těmito nástroji disponuje a tak si vynutit vydání hotovosti. Požadavek disponibility zdroji, majícími

kapacitu

být

efektivně

užitými,

je

častým

předmětem

aplikace

v mezinárodních vztazích. Například reálná hrozba zahájení konvenční operace či jaderného konfliktu je účinným nástrojem vymáhání určitých politik. Tato účinnost však závisí na tom, zda konkurenční státy uvěří této kapacitě užití. Ta se většinou týká především otázky disponibility zdroji a kapacitou jejich užití. Čili například

260

Srov. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Sestavil David Miller. 2. vyd. [Brno]: Barrister & Principal, 2003. s. 305. 261 Srov. LASSWELL, H. D., Power and Personality, s. 223. 262 Srov. LASSWELL, H. D., Power and Personality, s. 10-12. 263 Srov. AMSTUTZ, M. R., An Introduction to Political Science : The Management of Conflict, s. 58.

60



vlastnictvím jaderných raket a schopností, ať už technickou, politickou, či jinou, jich použít. Easton při analýze konceptu moci nabízí trojstupňovou definici: Politický systém alokuje hodnoty, jeho alokace jsou autoritativní a jeho autoritativní alokace jsou závazné pro společnost jako celek.264 Například když stát rozhodne, že stanné právo je nezbytným nástrojem pro udržení klidu v zemi, vyhlásí jej a zaváže občany k jeho dodržování. Další možnou definicí moci je kapacita „realizovat určitou preferenci v chování nebo dosáhnout určitého cíle s nejmenší ztrátou schopnosti zvolit si jiné chování nebo hledat jiný cíl. Moc v tomto rozšířeném smyslu má tedy vztah ne pouze k absenci uložené modifikace chování, nýbrž také k hospodárnosti s vynaloženými prostředky a ke schopnosti alternativní angažovanosti v budoucnosti.“265 Vůle a moc tak mohou sloužit jako nástroje politiky růstu,266 neboť toto pojetí moci umožňuje systému v budoucnosti redefinovat své cíle a začít sledovat jiné bez toho, že by na toto musel vynakládat neúnosné prostředky. Vhodnou ilustrací mohou být spojenecké smlouvy mezi suverénními státy, které mají výpovědní možnost, tajné dohody odchylující se od oficiální politiky, či vyhlášení neutrality. Přestože moc zůstává nejednoznačným, a pluralitně definovaným konceptem, většina politických vědců se shoduje v názoru, že souvisí s ovlivňováním postojů a činů činitele „B“ ze strany činitele „A“.267 V zásadě existují v současném diskursu z procesuálního hlediska tři základní pohledy na moc. V abstraktním pojetí je lze shrnou do následujících modelů: A má moc udělat x. A má moc přinutit B udělat x. A má moc nad B. Tyto modely znal již Thomas Hobbes,268 který ve svém mechanistickém pojetí definoval moc jako vztah mezi příčinou a účinkem, mezi aktivním hybným činitelem a pasivním trpným činitelem.269 Názorné příklady těchto modelů v politické praxi vidíme například v parlamentních systémech. Parlament má moc schválit zákon, má moc přinutit vládu, aby podala demisi, má moc nad některými státními institucemi, atd.270

264

Srov. ALMOND, G. A., The Politics of the Developing Areas, s. 6. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 351-352. 266 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 350-352. 267 Srov. Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 304. 268 Srov. CHAMPLIN, John R. On the Study of Power. Politics & Society. [online]. 1970, vol. 1, no. 1 [cit. 2009-02-12], s. 91-111. Dostupný z WWW: . s. 91-92. 269 Srov. Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 305. 270 Příklady jsou platné v obecném pojetí parlamentarismu, což nevylučuje, že v určitých zemích může mít parlament odlišné pravomoci. 265

61



Uvedená pojetí moci, ukázaná v pojetí různých politických myslitelů, jsou pouze zlomkem diskurzu vedeném v minulosti i současnosti na toto pro politickou vědu zcela zásadní téma. V následující části se již zaměřím na ten přístup k moci, který je zásadní pro teorii komunikace.

2.13.2 Moc a komunikace Moc může být chápána jak z intencionálního, tak ze strukturálního hlediska. První varianta předpokládá, že výkon moci vyžaduje konkrétní záměr od určitého činitele. Druhá varianta oponuje první variantě na základě tvrzení, že moc náleží strukturám společnosti a nikoli jednotlivcům a proto nelze o záměru hovořit. Neboť struktury jsou uchovávány a jedinci tvořící jejich součásti jsou libovolně zaměnitelnými. První varianta by v praxi znamenala, že ministerstvo bez ministra není schopné chodu, neboť chybí ministr jako klíčový prvek určující politiku, směr či záměry. Druhá varianta připouští možnost, že ministerstvo může fungovat i bez ministra, pokud jeho funkci zaujme jiný jednotlivec. Tím, že strukturální hledisko nepovažuje jednotlivce za nenahraditelného a považuje strukturu za držitelku moci, je individualita vyměnitelná. Otázkou zůstává, zdali lze jedno či druhé hledisko aplikovat univerzálně. Je nepochybné, že pokud by systém závisel na jednotlivci, po jeho odchodu by se zhroutil. Toho jsme častými svědky u autoritativních a totalitárních režimů. Na druhou stranu, takové zhroucení struktury při odchodu jednotlivce není implicitní a už vůbec ne v moderních demokraciích, v nichž zejména politické funkce jsou volně měnitelné z pohledu jednotlivců. Nezřídka pozorujeme, že politický funkcionář mění funkce, aniž by strukturu příliš ovlivňoval. Ovšem nelze opomíjet skutečnost, že existují jednotlivci, kteří jsou hůře nahraditelní než jiní, obvykle z důvodu dispozice výhradními znalostmi, či odbornou nebo zkušenostní fundovaností. Výše prezentované strukturální hledisko je blízké pojetí Talcotta Parsonse,271 z něhož Deutsch při své analýze moci z hlediska komunikace vychází. A to z jeho modelu všeobecné vzájemné směny. Parsons uvádí čtyři základní funkce nezbytné k tomu, aby jakýkoli sociální systém fungoval. Jsou to „udržení nebo reprodukce jeho vlastního základního vzoru; přizpůsobování k prostředí a k jeho změnám; dosahování cílů, které tento systém přijal nebo sám si stanovil; a integrace všech jednotlivých funkcí a subsystémů do soudržného a koordinovaného celku.“272 Ačkoli každá tato 271 272

Srov. Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 306-307. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 200.

62



funkce je plněna konkrétním subsystémem společnosti, všechny subsystémy společnosti je musí v zásadě podporovat. Třetí zmiňovaná funkce - dosahování cílů - je plněna politickým subsystémem společnosti, především vládou. Čtyři hlavní subsystémy společnosti mezi sebou vstupují do vztahů, zajišťovaných toky směn. Složitější systémy však směnu nahrazují měnou, která je pro směnné toky mnohem výhodnější. Tato měna však nemusí existovat výhradně ve formě peněz, nýbrž může nabývat formy materiálních statků, možností, informací nebo vzájemného toku symbolů. Toto měnné proudění, neboli toky, lze kvantitativně studovat na konceptu rovnováhy, zejména jejího měnění se, a to na podkladě zpětné vazby. Jednotlivé hlavní subsystémy společnosti tedy mezi sebou užívají různých měn ke směně. Nejdůležitější měnou ve směnách mezi politickými systémy a ostatními hlavními subsystémy společnosti je moc.273 Podíváme-li se na moc z poněkud jiného úhlu pohledu, lze ji chápat jako určitý soubor očekávaných sankcí, jejichž rozsah lze kvantifikovat. Tento náhled na moc je tedy širším než dříve zmíněný pohled, chápající moc jako schopnost prosazení, či vynucení si vlastní vůle.274 Politický systém tedy spoléhá na sankce, ačkoli je neplánuje použít. Existují zákony a sankce za jejich porušení, ale stát jich neplánuje užívat, ačkoli jsou přítomny.275 Politický systém tedy stojí na zkušenosti občanů, že pokud překročí zákon, budou následovat sankce. Ovšem politické systémy stojí více a především na zvycích, které všichni více méně dodržují, než na represi, či radikálních řešeních a státních sankčních zásazích. Účastník provozu na pozemní komunikaci zastaví na semaforu signalizující červenou barvu proto, aby se vyhnul riziku havárie a nikoli proto, aby neplatil pokutu. Podobně jednáme na základě zvyků i v situacích, kdy nám za jejich nedodržení žádný postih nehrozí. Například ve veřejných dopravních prostředcích uvolňujeme místa těhotným ženám, starším lidem, či invalidům, ač nám v případě opačného chování nehrozí závažné sankce. Moc tedy v tomto pohledu není základem ani přednostní součástí politiky. Je jednou z jejích měn, nástroj vývoje či zvládnutí škod na místech a v okamžicích, kde běžné prostředky selhaly ve funkci dosahování cílů. V této perspektivě je podstatou 273

Srov. PARSONS, Talcott. The Political Aspect of Social Structure and Process. In Varieties of Political Theory. Edited by David Easton. 1st ed. Englewood Cliffs : Prentice-Hall, c1966. s. 79-80. 274 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 205. 275 Srov. AMSTUTZ, M. R., An Introduction to Political Science : The Management of Conflict, s. 53.

63



politiky „spolehlivá koordinace lidského úsilí a očekávání pro dosažení cílů společnosti,“276 čehož politika dosahuje ovlivňováním lidského chování za pomoci jak hrozby sankcí, tak apelací na zvyklosti či jejich udržováním. Tyto dva nástroje mohou v různých vzájemných kombinacích rušit nebo modifikovat cíle ve společnosti přítomné. To z ní dělá rozhodující sílu v procesu sociálního učení se a rozhodování.277 Deutschovo pojetí moci se setkalo s kritikou zejména ze strany Davida Baldwina, který si jako jeden z prvních všiml nebezpečnosti vnímání moci jako peněz, respektive nástroje směny. A to z toho důvodu, že chápání peněz jako prostředku k získávání moci láká posuzovat moc jako něco, co může být vlastněno a používáno, místo toho, aby byla vnímána jako vztah mezi dvěma aktéry. Neboť peníze jsou více zdrojem moci, než mocenským vztahem. V tomto bodě tedy Deutschův přístup k moci jako k nástroji směny nekoresponduje s jeho vztahovým pojetím moci. Deutsch dále v rozvíjení své koncepce moci navrhuje, že síla je k moci, jako zlato k papírovým penězům. Čímž implikuje, že stejně jako je zlato nejhmotnějším nástrojem k nákupu moci, tak je síla nejhmotnější formou politické moci. Berouc v potaz běžnou tendenci chápat zlato jako základní determinant hodnoty peněz, Deutschova analogie by snadno mohla vést k nebezpečnému chápání síly jako základu politické moci. 278 Toto však Deutsch, jak uvidíme v následující části, striktně odmítá, neboť stanovuje, že nelze dlouhodobě používat síly k výkonu moci. Zůstává tedy nezodpovězenou otázkou, zdali si Deutsch nebyl vědom vnitřní rozpornosti svých analogií mezi mocí a penězi, zlatem a silou, nebo zdali bylo jeho analogii chybně porozuměno.

2.13.3 Neúčinnost nátlaku a užití síly V části pojednávající o vůli bylo stanoveno, že rozhodnutí, které úzce souvisí s vůlí, vzniká, když se rozhodovací soustava uzavře proti zprávám, jež by vzniklé rozhodnutí mohly změnit. Rozhodnutí a vůle jsou však nemohoucí bez existence moci, která by jim umožnila se prosadit. Moc jsme pojali jako schopnost systému prosazovat svou vnitřní strukturu vůči svému okolí. Velikost moci je pak dána rozsahem, v jakém může systém úspěšně a trvale tuto svou vnitřní strukturu prosazovat. Neboli prosazovat svou vůli, nemusejíc přitom ustupovat ze svých pozic. Jedná se tedy o převahu výstupů 276

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 209. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 344-345. 278 Srov. BALDWIN, David A. Inter-nation influence revisited. The Journal of Conflict Resolution [online]. 1971, vol. 15, no. 4 [cit. 2009-02-10], s. 471-486. Dostupný z WWW: . s. 473. 277

64



nad vstupy.279 Moc je tak „rozdíl mezi množstvím změn aktérem vynucených a změn jím přijatých.“280 V praxi lze toto demonstrovat například na Versailleské smlouvě, či jakékoli jiné mírové smlouvě mezi státy. Čím má vítězný stát, nebo skupina států, větší moc, tím více může diktovat mírové podmínky bez reflexe požadavků poražené strany. Naopak v případě, že jsou obě válčící strany zcela vyčerpány a žádná není schopna dotáhnout válku do absolutního vítězství, je pravděpodobné, že při mírovém jednání budou muset obě strany ustupovat ze svých požadavků vůči straně druhé, tedy, v abstraktním pojetí, budou nuceny měnit svou vnitřní strukturu. Každý systém se snaží prosazovat vzorce svého chování, ale pouze ten který má moc, je v tomto úspěšným. Moc nicméně nelze povrchně ztotožňovat se silou, která je účinná pouze pokud ji vůle dokáže řídit. Bez takového řízení je účinnost systému působícího mocí na své okolí v dlouhodobém horizontu mizivá. Systém chtějící působit na své okolí musí být veden, a to svou pamětí, minulými rozhodnutími, vůlí, povahou či charakterem.281 Pokud nereflektuje tyto prvky, je pravděpodobné, že překročí únosnou mez aplikace moci, což obyčejně ústí do konfliktů. Podmínky Versailleské smlouvy jsou považovány za důležitý důvod, proč Německo vyvolalo novou válku. Podobně pokud vítězná politická strana změní nastavení systému tak, aby se trvale stala vládnoucí stranou, je pravděpodobné, že konkurenční strany z toho vyvodí důsledky, které se mohou stát protiústavními a tedy protisystémovými. Ostatně i v občanském životě lze toto pozorovat. Pokud na nás například zaměstnavatel působí pouze silou, bez užití paměti, osobnostních podmínek, minulých rozhodnutí a dalších prvků, je pravděpodobné, že náš pracovní výkon klesne, popřípadě změníme zaměstnání. Tohoto si všiml i Deutsch, který souhlasí s hlediskem, že společnost nelze dlouhodobě mocensky donucovat. Donucení je výrazem selhání komunikace systému, je snahou rychle napravit systémové defekty. To co může být pro společnost snesitelné například při válečném konfliktu nebo vyhlášení stanného práva, nemusí být akceptovatelné za normálních podmínek. Proto moc není vhodná jako základní, rozhodující koncept studia politiky, neboť nepostihuje každodenní politický proces. Politický systém a jeho životaschopnost spojuje Deutsch se schopností systému přijímat informace, rychle je zpracovat, reagovat na ně, vyhodnotit vlastní odpovědi a být schopen sebereflexe. Aplikace moci je krajním řešením, jež je v běžném politickém životě nepoužitelné, neboť každodenní chod společnosti a politický proces vyžaduje 279

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 193-194. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 199. 281 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 193. 280

65



široce sdílenou shodu, kterou lze chápat jako ochotu členů společnosti podřídit se vládě. V tomto pojetí je proces vládnutí skutečně především řízením a ne vynucováním poslušnosti na základě moci. A pro toto řízení jsou klíčovými právě komunikační kanály a informační síť, které umožňují vládnutí v konsensu s vůlí ovládaných. Tuto shodu nelze trvale ani dlouhodobě nahradit mocenskými prostředky.282

2.13.4 Alternativní pohledy na moc a komunikaci Ovšem existují i jiné pohledy na moc, které ji spojují s komunikací. Tak například představa, že moc je v konečném důsledku akumulací komunikace, neboť u kořenů veškeré moci je technologie, jejíž vývoj je závislý na růstu znalostí. Ale ty přicházejí jako následek společenské komunikace. Vývoj a rozvoj, zejména technologický, je tedy materiálním základem moci.283 Teorii stanovující, že základem veškerého vývoje je technologie, nazýváme technologickým determinismem.284 Tuto teorii přivedla do společenských věd Torontská škola, reprezentovaná zejména Haroldem M. Innisem a Marshallem McLuhanem. Přestože bezpochyby prezentuje zajímavou argumentaci, jedná se dosud o teorii, která nebyla empiricky ani dokázána, ani vyvrácena.285 Pohled na její východiska však prozrazuje, že nelze očekávat, že by její podrobení procesu verifikace či falzifikace, bylo reálné. Neboť vychází z předpokladu, že každé období dějin má své predominantní médium a technologie, a změna těchto dvou prvků podmiňuje i přechod společnosti do dalšího období dějin. Tak například vynález papíru, knihtisku, či počítačů znamenal změnu nejen technologickou a mediální, ale i společenskou. Ovšem na začátku třetího tisíciletí neexistuje dominantní médium,286 a tedy ani objekt, na němž by mohla být teorie testována. David Easton rovněž uchopuje komunikaci jako zásadní prvek výkonu moci. Stanovuje, že aby systém měnil své chování, musí získávat relevantní informace nebo měnit kvalitu informací, jež se do systému dostávají.287 K tomu je zapotřebí, aby držitel moci měl odpovídající znalosti o podmínkách, v nichž se společnost nachází, aby byl schopen aktivně vyhledávat nové informace a nespoléhal se na předchozí soubory dat o 282

Srov. JIRÁK, J., ŘÍCHOVÁ, B., Politická komunikace, s. 10-13. Srov. BANDYOPADHYAYA, J., International Relations as a Communication System. International Studies, s. 254. 284 Srov. LILLEKER, Darren G. Key Concepts in Political Communication. 1st ed. London : SAGE Publications Ltd., 2006. s. 198. 285 Srov. MCQUAIL, D., Úvod do teorie masové komunikace, s. 109-111. 286 Dále se používá, paralelně s digitální komunikací, papír, tabule a další technologické prostředky mediace. 287 Toho může dosáhnout jak změnou komunikačních kanálů, tak přidáním nových, otevřením se okolí, atd. 283

66



požadavcích a potřebách členů společnosti a aby získával dostatek informací o dopadu svých předchozích rozhodnutí na společnost. Pokud se držiteli moci toto daří, může se politický systém rozvíjet a uspokojovat potřeby společnosti, a udržovat držitele moci v jeho pozici. Pokud však dochází k přerušení toku informací či jejich chybné interpretaci, systém začíná činit chybná rozhodnutí, což může vést k degeneraci a zničení systému.288 Z tohoto pohledu tak vyplývá, že kdo má informace, má zároveň i moc.289 Klíčovým prvkem komunikace zůstává ale jazyk, jak si všímá Paul Studer. Neboť proces komunikace mezi vysílatelem informace a jejím příjemcem je závislý na kódování a dekódování zprávy v určitém jazyce. Ten musí být pro vysílatele i příjemce vzájemně srozumitelný, jinak je komunikace nemožná. Proto je přístup a kontrola nad jazykem komunikace klíčem k politické moci ve společnosti. Stát zůstává mocným tak dlouho, dokud je schopný manipulovat a určovat jazyk, který různé organizace používají pro komunikaci.290 Studer bohužel nebere v potaz možnost komunikace nepřímé a zprostředkované, které jsme svědky například při procesu tlumočení. Jeho zdůrazňování důležitosti jazyka však může být přínosné například při studiu politické korektnosti. Neboť tato problematika nutně nemusí souviset s rozdílností v národních jazycích, nýbrž nejasným vztahem mezi označujícím a označovaným, jak bylo vysvětleno v dřívější části této práce.291 Pokud například v různých časových obdobích používáme pro příslušníky jednoho etnika či rasy různá označení,292 hrozí nám zmatení, neporozumění a krach komunikace. Podobné riziko hrozí také u dvojsmyslů, diplomatických vyjádření a dalších komunikačních událostech. Poněkud jednoduché stanovisko uvádí Richard Fagen, který konstatuje, že koncept moci a vlivu je neoddělitelně spojen s komunikací, neboť když jsou mezi sebou jednotlivci ve vztahu moci nebo vlivu, nutně musí komunikovat.293 Je jisté, že vztah je 288

Srov. ŘÍCHOVÁ, B., Politický systém. In CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy, s. 182-183. 289 Srov. STUDER, P. A., From Multidisciplinary to Interdisciplinary Research: Effects of Information Systems on Formal Organizations. Journal of the American Society for Information Science, s. 347. 290 Srov. ROSS, Jeffrey A. Entropy and Violence An Analysis of the Prospects for Revolution in Postindustrial Society. The American Behavioral Scientist [online]. 1977, vol. 20, no. 4 [cit. 2009-02-10], s. 457-486. Dostupný z WWW: . s. 463. 291 Tato manipulace nemusí být nutně státní, ale například ideová, diplomatická, či akademická. 292 V USA tak byli příslušníci černé rasy postupně označováni například jako „negger“, „black“, „afro-american“, „colored“. 293 Srov. FAGEN, Richard R. Politics and Communication. 2nd printing. Boston : Little, Brown and Company, c1966. s. 5.

67



procesem sdílení, které je vždy postavené na výměně a jakákoli výměna je komunikací. Nicméně uplatňování mocenských prvků na vztahy hrozí nebezpečím redukcionismu této problematiky a bagatelizací konceptu moci. Fagen navíc pojímá komunikaci jako vztahovou výměnu mezi jednotlivci, nikoli mezi systémy a tak neaplikuje svou argumentaci na politické celky.

2.13.5 Konflikty Teorie konfliktu vznikla v sociologii jako do jisté míry opoziční vůči teorii konsensu. Jejím šiřitelem se stal zejména Colser, který navazoval na myšlenky Georga Simmela. Ve dvacátém století se zasadil o její bližší aplikaci na politické systémy zejména Ralf Dahrendorf. Konfliktem je rozuměn jakýkoli vztah, vyznačující se protiklady, který však není důsledkem rigidních, strnulých, nerozvíjejících se sociálních struktur, nýbrž standardních vztahů přítomných v jakémkoli systému. Proto nelze o konfliktech hovořit pouze v situacích, kdy jsou systémy v existenčním ohrožení, neboť v každé funkční společnosti konflikty neustále nutně existují a základním předpokladem pro jejich řešení je uznání jejich existence. Popírání přítomnosti konfliktů by dle Dahrendorfa ústilo v jejich neřešení a následnou ztrátu sebekontroly systémů, což by mohlo vést až k jejich zániku. Funkční systémy jsou schopné se s přítomností konfliktů vyrovnat zpětnovazebními změnami ve svých strukturách, a to i prostřednictvím změn, v rámci politických systémů, v obsazení dominantních pozic. Institucionalizace konfliktů a jejich implicitní racionalizace místo toho aby narušovala soudržnost společnosti, ji v diferencovanější podobě rozvíjí. Právě tento postoj vůči konfliktům zaručuje vývoj a změnu systémů v kladném slova smyslu.294 Bousquet, podobně jako Dahrendorf, uznává, že mezi systémy nevyhnutelně ke konfliktům dochází, neboť mezi sebou vstupují do vztahů a působí na sebe vůlí a mocí. Čím větší je neslučitelnost cílů systémů, tím větší a intenzivnější jsou konflikty mezi nimi. Neboť čím vyšší je jejich neslučitelnost, k tím vyšším změnám dochází při vzájemném střetu v jejich struktuře. Rozsah těchto konfliktů se dá v tomto pojetí měřit na základě informací.295 Tím že systémy neexistují, jak bylo vysvětleno v části pojednávající o mysli, jako neintervenční entity, nutně se s okolními systémy střetávají, a to na základě proudění informací. Jakmile se cíle dvou systémů ukážou jako vůči 294

Srov. MUCHA, Ivan. Sociologie : Základní texty. 3. upr. vyd. Jesenice u Prahy : 999, 2007. s. 44-46. 295 Srov. BOUSQUET, A., Cyberneticizing the American war machine : science and computers in the Cold War. Cold War History, s. 80.

68



sobě rozporné, dochází ke konfliktu, který oba systémy mění. Tyto změny mohou mít rozsah pro systémy zanedbatelný, nebo mohou být natolik radikální, že systém zcela změní, či jej dokonce zničí. Pokud se například setkají dvě spřátelené armády, pravděpodobně si vymění informace o pohybech armády nepřátelské, na základě těchto dat přehodnotí svou taktiku, redefinují své cíle a změní svou vnitřní strukturu. Protože však cíl jedné armády není neslučitelný s cílem druhé, takové setkání neohrozí jejich existenci. Pokud by se ale jedna z těchto armád setkala s armádou jí nepřátelskou, jejich cíle by se ukázaly být natolik konfliktními, že by jejich střet s velkou pravděpodobností znamenal zánik jednoho systému. Tento konflikt by však změnil i systém, který by přežil, neboť nelze očekávat, že by na straně vítězné armády nedošlo například k lidským nebo materiálním ztrátám. Neslučitelnost systémů a rozsah konfliktu lze tedy dle Deutsche měřit jako součet

pravděpodobných

změn

ve

vnitřní

struktuře

obou

systémů,

neboli

pravděpodobnou škodou při jejich kolizi.296 Náklady na odvrácení srážky odpovídají rozsahu nutných změn ve vnitřní struktuře minimálně jednoho ze systémů. Na základě výpočtů rozsahu konfliktu lze dosáhnout jeho zamezení, pokud se rozsah pravděpodobných vnitřních systémových změn jeví jako příliš vysoký, či dokonce ohrožující přežití systému.297 Jako praktický příklad nám může sloužit bipolární soupeření mezi supervelmocemi USA a SSSR, které dosáhlo ve druhé polovině dvacátého století takového rozsahu, že případný jaderný konflikt by vedl k naprostému zničení nejen soupeřících systémů, nýbrž celého světa. Toto vědomí zabránilo rozpoutaní konfliktu. Konflikty však nelze vnímat jako a priori negativní skutečnosti, neboť mohou sloužit jako určitý katalyzátor systémů, jako způsob uvolňování napětí ve společnosti.298 V rámci interpersonálních vztahů tak konflikty slouží k vývoji systémů, kdy se vzájemné neshody a kolize cílů střetávají, což slouží k nacházení řešení. Pokud například v rámci manželského páru žena chce jet v rámci dovolené k moři a muž do hor, jedná se o konfliktní cíle, které se nacházejí v kolizi. Pokud jedna strana dokáže přesvědčit druhou o přijetí svého cíle, přijímající strana musí změnit svou vnitřní strukturu.299 Druhou možností je společné definování nového cíle, například dovolená v nížinné oblasti, nebo na hornatém ostrově. Z hlediska konfliktualistické teorie i 296

Například dopravních prostředků nebo národních politik. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 195-196. 298 Srov. MUCHA, I., Sociologie : Základní texty, s. 43-44. 299 V tomto konkrétním případě svůj názor a postoj. 297

69



Deutschovy teorie komunikace se jako nejhorší řešení jeví zamezení toku komunikace, tedy rezignace na existenci konfliktu nebo na jeho řešení. Takový výsledek sice může dočasně konflikt utlumit, avšak způsobí hromadění konfliktních tendencí, u nichž časem nutně dojde k uvolnění. Neřešení konfliktů navíc neumožňuje rozvoj systémů, jejich vnitřní restrukturalizaci, redefinici cílů a další charakteristické znaky vývoje, což vede k systémové stagnaci, degeneraci a ohrožuje samotnou existenci systémů.

2.13.6 Nebezpečí moci Moc byla v Deutschově pojetí definována jako schopnost systému prosadit svou vůli. Čím větší má systém moc, tím méně znamená prosazování jeho vůle, tedy způsobu jednání založeného na minulosti systému a na jeho hodnotách,300 vnitřní změny v jeho struktuře. Moc je tedy kvantifikovatelná, neboť se dá měřit jako míra změny chování systému, jako následku prosazování vůle jiného systému za užití moci. Pro politickou vědu tak Deutsch otevírá nové pole pro výzkum, který může analyzovat do jaké míry a jakými způsoby systémy ovlivňují systémy od sebe odlišné. Zásadním nebezpečím moci, kromě mnoha jiných, je riziko, že přílišná vůle a moc mohou mít patologické následky na proces sociálního učení se. Jím rozumíme učební proces301 jenž snižuje budoucí učební schopnost systému. Vůle a moc v sobě skrývají nebezpečí nadhodnocování minulosti před přítomností a budoucností, nadhodnocování partikulárních získaných informací nad universálními.302 Takto hrozí ze strany vůle a moci likvidace rozhodovacích systémů, v nichž získají rozhodující vliv. Systém schopen mocensky prosadit svou vůli vůči jinému systému nebo systémům je ohrožen sebeuspokojením a ztrátou motivace inovovat. Tak stagnuje, nerozvíjí se a riskuje ztrátu své moci, pokud okolní systémy v růstu pokračují. Toto lze v politickém kontextu opakovaně empiricky dokazovat na historických zkušenostech. Takto prohrál generál Custer bitvu u Little Big Hornu, neboť nedokázal reagovat na skutečnost, že se indiánské kmeny dokázaly sjednotit v hnutí odporu, Velká Británie podcenila při boji amerických kolonií o nezávislost schopnosti osadníků, španělská „armada“ sílu britského námořnictva v bitvě u Trafalgaru. Kromě ozbrojených konfliktů lze v politické rovině vysledovat podobné následky například ve Francouzské revoluci, kdy Ludvík XIV. podcenil reakci stavů na své požadavky, Mikuláš II. vzrůstající moc revolucionářů, Richard Nixon moc televizních přenosů v předvolebních soubojích 300

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 350. A z něho vyplývající změnu ve vnitřní struktuře. 302 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 351. 301

70



s Johnem Fitzgeraldem Kennedym. V rámci politických stran a vládních struktur je výměna silného autoritářského vůdce často následkem jeho ignorace vzrůstající konkurence v jeho okolí. Příkladů je mnoho, jejich společným průvodním znakem je však sebeuspokojení, absence vývoje a nereagování na vstupy z okolí. Každá moc, která se stává dominantní vůči okolním systémům, je potenciálně náchylná k tomuto nebezpečí. Druhým zásadním nebezpečím moci vyplývajícím z nedostatku komunikace a nereflektování vstupních informací do systémů nebo jejich přímému zamezení, ať už intencionálnímu či neintencionálnímu, je ignorace nutnosti recipročního vztahu mezi držitelem moci a ovládanými. Pokud vládce nebo vládnoucí skupina silně drží moc, je skupina ovládaných, zejména její aktivita, omezená.303 Důsledkem bývá zamezení toku informací od ovládaných k vládcům, čímž se vládcům nedostává informací o náladách ve společnosti, o potřebách ovládaných, o revolučních tendencích, o konfliktních liniích a dalších prvcích, jejichž znalost je pro udržení se u moci pro vládce zásadní. Pokud nedokáží řídící skupiny reflektovat vstupy ze společnosti, nebo jejich přijímání přímo zamezují, riskují nerozvíjení systému, stagnují a degenerují. Následkem takového jednání bývají vzpoury, revoluce a výměny vládců. Každá revoluce má v sobě tento důvod, ať už latentněji, nebo skrytěji, obsažen. Nedávným dokladem jsou pády komunistických režimů východního bloku a rozpad SSSR.

2.14 Důsledky pro politickou praxi 2.14.1 Střední úroveň komunikace Jedním z nejskloňovanějších Deutschových konceptů je střední úroveň komunikace. Z hlediska teorie komunikace se jedná o pojem, který na rozdíl například od zpětné vazby, samočinně se řídící soustavy, autonomie systémů a dalších, je blízký jak politickým vědcům, tak teoretikům komunikace. Přestože představuje střední úroveň komunikace myšlenku mající potenciál, aby byla empiricky zkoumaná a aby se stala pro politické vědce předmětem zájmu, podobně jako celá Deutschova práce týkající se komunikace se ocitá spíše na okraji zájmu vědeckých pracovníků. Střední úroveň komunikace lze definovat jako rovinu komunikace svisle natolik blízkou masám, že má kapacitu překazit trvalou a efektivní přímou komunikaci mezi

303

Srov. LIJPHART, Arend. The Structure of Inference. In ALMOND, Gabriel Abraham, VERBA, Sidney. The Civic Culture Revisited. 1st ed. [USA] : Sage, 1989. s. 50-51.

71



masami a vládci, a současně natolik vzdálenou od úrovně mas, že je umožněná efektivní horizontální komunikace mezi příslušníky této roviny komunikace.304 Jak již bylo v úvodu této práce uvedeno, proces komunikace lze rozlišovat na různých úrovních. Tyto úrovně lze kategorizovat různě, například dle typologie Denise McQuaila existuje šest rovin komunikace, a to intrapersonální, interpersonální, skupinová, meziskupinová, institucionální a celospolečenská.305 Zatímco intrapersonální komunikace probíhá v rámci jednotlivce, například ve formě vnitřních dialogů, interpersonální již vyžaduje minimálně dvě osoby. Skupinová komunikace vyžaduje minimálně tři osoby, aby se dalo hovořit o skupině, ale obvykle je v procesu skupinové komunikace zapojeno více osob. Meziskupinová komunikace probíhá mezi skupinami, například mezi různými hnutími, politickými stranami, ale i znepřátelenými gangy nebo příznivci sportovních klubů. Institucionální rovina komunikace již probíhá ne mezi skupinami, ale přímo mezi institucemi. Tato komunikace již je obvykle formována a kodifikována a řídí se závaznými pravidly.306 Poslední celospolečenská rovina komunikace, jež je někdy označována jako masová, již probíhá na nejvyšší úrovni vůči masám a příslušníkům společnosti jako celku. S rostoucí úrovní komunikace se mění nejen komunikační prostředky, ale klesá také význam jednotlivce, paralelně s rostoucím počtem osob zapojených do procesu komunikace. Čím vyšší rovina komunikace je užívána, tím roste anonymita příjemců informací, ale zároveň moc vysílatelů. Všech těchto aspektů si všímá i Deutsch a na základě jejich analýzy, a aplikací na politické systémy, vytvořil koncept střední úrovně komunikace. Stanovuje, že v politických systémech lze vždy nalézt skupinu osob, která tvoří klíčovou střední úroveň komunikace. Těchto osob je málo, podle velikosti systému padesát až pět set. Jsou to osoby, které nejsou vidět, pracují jako výkonná síla bez publicity, ale bez nich není pro systém možné takřka ničeho dosáhnout. Tato množina osob, která však nefunguje jako skupina, nýbrž jako soubor jednotlivců, má velký vliv. Jedinci do ní patřící obyčejně vykonávají vůli těch, jimiž byli do svého postavení dosazeni, nicméně sami rovněž ovlivňují běh událostí. Bez jejich spolupráce se nedá takřka ničeho dosáhnout, avšak oni sami jsou bezmocní vůči svým vlastním nadřízeným. S jejich podporou mohou snadno dosáhnout svého, bez nich jsou však tyto osoby na střední úrovni komunikace bezmocné. Je zde tedy nutná vzájemná reciproční spolupráce.307 304

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 243. Srov. MCQUAIL, D., Úvod do teorie masové komunikace, s. 27. 306 Které ovšem mohou být porušovány. 307 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 244-245. 305

72



Tento soubor tvrzení bohužel Deutsch příliš nerozvádí a nedemonstruje v dostatečné míře na empirických příkladech. Zásadním problémem je jeho aplikace konceptu střední úrovně komunikace na politické systémy bez toho, aby se pokusil tento koncept aplikovat na systémy v jejich pluralitě. Ačkoli se pokusím naznačit, jak by toto bylo možné, jedná se o oblast výzkumu daleko přesahující tuto práci, a může sloužit spíš jako inspirace pro budoucí výzkum. Pokud tedy zůstaneme u politického systému, osob tvořících střední úroveň komunikace je málo. V závislosti na velikosti systému jich bude od několika desítek, do několika set.308 Tyto osoby nejsou veřejnosti příliš známé, neboť nepatří mezi elity, mediální tváře ani masové vůdce. V paralele ke sportu by se dalo říci, že známým je ten hráč, který je z daného fotbalového týmu nejlepší, například je nejlepším střelcem týmu. Hráč, který nedává tolik gólů, není na výsluní a není příliš známý, ač může být pro tým stejně nebo více nepostradatelný, než hvězda. V paralele k armádě, kde už se dostáváme na střední úroveň komunikace v Deutschově chápání, se nikdo nezajímá o plukovníky, nýbrž o generály. Podobně je přirozeně větší zájem o ministra, než o jednoho z jeho mnoha náměstků. A přesto je každý hráč v týmu nepostradatelný, přesto by generál bez souboru svých plukovníků nemohl účinně vést válku, přesto by ministr bez svých spolupracovníků a podřízených nemohl vykonávat svůj úřad. Příslušníci této roviny komunikace jsou tak takřka neviditelnými, ale pro funkčnost systému nezbytnými články organizace. Přestože však jsou nezbytnými,309 což jim dává do rukou velkou moc, sami o sobě nezmohou ničeho. Plukovník neprosadí vojenskou taktiku, pokud s ním jeho generál nesouhlasí, stejně jako náměstek neprosadí politiku, pokud ji jeho ministr neschválí. Ačkoli tedy drží v rukou velikou moc, neboť mají přímý kontakt s rozhodovacími elitami, svých cílů mohou dosáhnout pouze jejich prostřednictvím a s jejich podporou. Jinak zůstávají bezmocnými. Je vskutku obtížné si představit, že by plukovníci mohli rozkazovat náčelníkovi generálního štábu. Podobně však tento náčelník zmůže málo, pokud plukovníci odmítnou vykonávat jeho rozkazy. Reciproční spolupráce je zde však nutná, neboť ani jednotlivci na vyšší úrovni komunikace než střední ničeho bez příslušníků této střední úrovně komunikace nedosáhnou. Pokud 308

Velikost tohoto čísla závisí jak na systému, tak na jeho velikosti, zejména co se týká počtu obyvatel, počtu institucí a rozlohy. Počet osob na střední úrovni komunikace bude v České republice bezpochyby nižší než v USA nebo Rusku a nižší v autoritativních režimech například KLDR nebo Kubě, než v pluralistických režimech s velkým množstvím institucí jako například v zemích západní Evropy. 309 Z funkcionálního hlediska ne osobnostního. Každý z příslušníků střední úrovně komunikace je jako jednotlivec nahraditelný.

73



ministr vydá svému náměstkovi, nebo generál svému plukovníkovi, nařízení, které pak není splněno, je vydavatel rozkazu bezmocný. Tato bezmoc může být sice dočasná, avšak v krizových situacích, například ve válce, se může stát osudnou. Osoby na střední úrovni komunikace mají za úkol vykonávat vůli svých nadřízených, jimiž byli do své pozice obvykle dosazeni. Pokud však takto nečiní, systém, případně subsystém, se hroutí. Když bylo v obecné charakteristice střední úrovně komunikace stanoveno, že se jedná o rovinu tak blízkou masám, že může překazit komunikaci mezi masami a vládci a tak vzdálenou masám, že její příslušníci mohou komunikovat mezi sebou, je nutné stanovit dvě základní implikace, které z tohoto popisu vyplývají. Z blízkosti masám i vládcům vyplývá moc přerušit komunikaci mezi těmito vrstvami společnosti a tak zabránit toku informací mezi jejími rovinami, což má, jak bylo argumentováno v dřívější části této práce, pro existenci systémů fatální následky. Osoby na střední úrovni komunikace mohou znemožnit tuto komunikaci tím, že informace od mas, k nimž mají přístup, neboť jsou ve své rovině komunikace masám dostatečně blízko, nepředávají příslušníkům vyšší úrovně komunikace, například již zmiňovaným generálům či ministrům. Na druhé straně dostatečná vzdálenost od mas umožňuje, aby příslušníci střední úrovně komunikace, v důsledku toho, že jejich počet je nízký, komunikovali mezi sebou a předávali si informace. Nelze však vnímat příslušníky této roviny komunikace jako homogenní skupinu. Tyto osoby se mezi sebou nescházejí, navzájem se většinově neznají, avšak spojuje je stejná rovina komunikace. Akumulace moci, kterou tato úroveň má, je enormní a v případě jejího zneužití by došlo k paralýze celého systému, ne-li jeho rozpadu a zániku. Avšak tím, že tato úroveň komunikace není homogenní, toto nebezpečí není přítomné v stabilních systémech neprocházejících krizí. Ač to Deutsch neuvádí, dá se předpokládat, že takové nebezpečí by se dalo aktualizovat ve zlomových obdobích. Ovládnutí této úrovně komunikace se dá vnímat jako klíčový prvek pro ovládnutí systému. Neboť právě tato rovina je klíčová pro jeho funkčnost. Pro samotné zničení systému by snad postačila likvidace elit. Pro ovládnutí a kontinuitu systému s novými elitami je však nezbytné ovládnout nebo si získat přízeň či poslušnost příslušníků této roviny komunikace. Pro lepší ilustraci a pochopení role příslušníků střední úrovně komunikace stačí znázornit, koho Deutsch považuje za náležejícího do této vrstvy. Jsou to například plukovníci, stálí podtajemníci na ministerstvech, šéfové osobních oddělení, šéfové policie okresů a větších měst, šéfredaktoři největších novin, v politických stranách 74



tajemníci nebo šéfové důležitých oblastí, vedoucí nátlakových skupin a další.310 Klíčovým definičním aspektem příslušníků této střední úrovně komunikace je, odhlédneme-li od moci a kompetencí, jejich postavení v komunikačním procesu. Jejich moc plyne právě z toho, že jsou dostatečně blízko masám od nichž přijímají informace, a jejichž následné předání do vyšších sfér mohou zbrzdit či přímo zadržet. A zároveň jsou dostatečně vysoko nad touto masou, aby mezi sebou, tedy mezi osobami na stejné úrovni komunikace, mohli provádět účinnou komunikaci.311 Deutsch aplikoval koncept střední úrovně komunikace pouze na politické systémy. Analogické prvky, procesy a souvislosti však lze najít v mnoha dalších společenských systémech, ne-li ve všech. V obchodní řetězcích lze za takovou úroveň považovat šéfy jednotlivých prodejen. V jednotlivých prodejnách pak prodavačky. V jednotlivých obchodních odděleních pak šéfky provozů oddělení. Na univerzitách mohou těmito osobami být šéfky studijních oddělení, ve sportovních klubech trenéři, v nemocnicích zdravotní sestry, ve firmách asistenti generálních manažerů, v redakcích editoři, a takto by se dalo pokračovat. Uvedené příklady jsou sice čistými hypotézami, neopírajícími se o empirický výzkum, přesto mohou sloužit jako předměty zamyšlení nebo bádání pro politické vědce, zabývajícími se Deutschovou teorií komunikace.

2.14.2 Koncentrace rozhodování a role vnitřní rozvědky Proces rozhodování je v politických systémech koncentrován na omezený počet lidí. Jak omezený je tento počet je obvykle dáno samotným systémem. V moderních demokraciích je zdrojem veškeré moci lid, který si volí své zástupce. Prvky přímé demokracie, například institut referenda nebo přímá volba hlavy státu, mohou být v těchto systémech přítomné ve zvýšené či snížené míře, ale demokracie, kdy lid přímo rozhoduje o všech otázkách, je značně problematická. V autoritativních nebo totalitárních režimech je v čele vůdce, skupina vůdců, strana nebo podobné vládnoucí seskupení. Ať je však, například v jiných systémech, držitelem moci kdokoli, suverenita je chápána jako nepřípustnost ovlivňování procesu rozhodování zvnějšku, tedy z okolí systému. Dle Deutsche je ale pro proces rozhodování důležitá i neexistence jakékoli autonomní síly v systému, jež by mohla narušit shora dané rozhodnutí. Jakmile ve státě

310

V českých podmínkách lze za osoby na střední úrovni komunikace považovat například náměstky na ministerstvech, krajské ředitele policie, hejtmany, primátory, či šéfredaktory například deníků MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo. 311 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 244.

75



vznikají síly ovlivňující vládní rozhodnutí nebo paralelně vydávající rozhodnutí vlastní, jedná se dle Deutsche o narušení suverenity vládců. Tím, že je proces rozhodování koncentrován, je často přeceňován význam jeho jednotlivých složek. Tedy představa, že jakékoli narušení procesu rozhodování a jeho rozhodovacích složek, je pro systém a jeho přežití nebezpečné. Toto přeceňování je v protikladu se strukturalistickým pojetím systémů, jak bylo uvedeno v časti této práce pojednávající o mysli. Tímto se zabývá i Deutsch, když uvádí, že „čím je vyšší skutečný stupeň koncentrace rozhodování, tím bude pravděpodobně vyšší skutečný stupeň zranitelnosti; a čím větší je stupeň takové koncentrace v představě, tím větší asi bude strach z infiltrace nebo zničení.“312 Je nepochybné, že pokud je rozhodovací proces rozložen na více institucí a více jednotlivců, je ztráta nebo selhání jedné instituce či jednotlivce snáze nahraditelná, než ztráta autoritativního vůdce. V moderních demokraciích existují pojistky,313 které zajišťují, aby systém pokračoval, i když jsou některé součásti systému vyřazeny trvale nebo dočasně z provozu. Obvyklým postupem je ústavní převod kompetencí jedné instituce na druhou, což je časté například v obdobích pádů vlád nebo prezidentů, když je parlament neusnášeníschopný nebo se poslanec či senátor vzdá mandátu. V případě smrti neomezeného vůdce nebo skupiny vůdců,314 zejména pokud drželi rozhodovací pravomoci v dlouhém časovém intervalu bez toho, aby se o ně dělili s institucemi nebo dalšími jednotlivci, je politický systém paralyzován a často i zničen. Takový systém, v němž je rozhodovací proces úzce koncentrován se tak stává zranitelným, čehož si jsou držitelé moci zpravidla vědomi a proto přijímají opatření, aby tento proces nemohl být narušen, zejména fyzickým či jiným útokem na ně samotné. Proto jsou v takových systémech časté široké sítě tajné policie, cenzura, kontrola ozbrojených a pořádkových jednotek, politické čistky a další prvky omezující potenciální protivníky režimu v infiltraci nebo zničení systému, respektive jejich představitelů. Deutsch upozorňuje, že pokud držitelé moci chtějí zachovat své pozice, nesmí ignorovat mezní signály.315 Ty mohou být rozmanité v závislosti na systému, času, prostoru, občanské angažovanosti a mnoha jiných prvcích. Lze mezi ně započítat například existenci disentu, emigraci, existenci odbojových skupin, zahraniční kritiku, útoky na státní představitele a instituce, občanskou neposlušnost, stávky, demonstrace, 312

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 309. Někdy nazývané, zejména v USA, jako systém brzd a protivah. 314 Například v důsledku vzpoury, atentátu či revoluce. 315 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 310. 313

76



skryté či otevřené projevy nesouhlasu a další elementy. Pokud držitelé moci tyto signály, svědčící o nespokojenosti ovládaných s jejich vykonáváním moci, ignorují, riskují vzpoury a ztrátu své moci. Obvyklým primárním problémem vládnoucích však zůstává, že tyto signály přehlížejí v domnění, že jejich pozice nemohou být ohroženy, a tak vykonávají často extrémní politiky, včetně zvyšujících se požadavků na své občany. To pak vede, nebo může vést, právě ke vzpourám nebo občanským válkám. Trvanlivost politického systému tak závisí do značné míry na přesnosti předpovědi reakce ovládaných na konkrétní politické rozhodnutí. Politický systém, respektive jeho představitelé, jsou závislí na předpovídání reakcí na svá rozhodnutí z toho důvodu, že jejich nejdůležitější funkcí je udržovat svou přijatelnost u skupiny. Pokud jejich přijatelnost končí, končí i jejich vláda. Političtí vůdci proto musí odhadnout, jaká bude reakce na jejich rozhodnutí a aby ji správně odhadli, musí používat takzvanou funkci vnitřní rozvědky, jejímž úkolem je zkoumat konfiguraci skupin, nálady ve společnosti, atd. K tomuto jsou využívány nejrůznější nástroje, od výzkumů veřejného mínění, přes tajnou policii, po vnitrostátní špionáž. Tuto funkci vnitřní rozvědky, ač může konotovat negativní asociace, nelze vnímat a priori jako zápornou. Vnitřní rozvědku používají veškeré politické systémy, které se buď chtějí udržet u moci nebo reflektují přání ovládaných. Ač to Deutsch neuvádí, lze chápat vnitřní rozvědku jako nástroj toku informací od ovládaných k vládcům. Tedy jako prostředek sběru informací a jako komunikační kanál. Vnitřní rozvědka je nezbytná k udržení jakéhokoli systému, neboť v každém systému jsou přítomny, jak jsme viděli v dřívější části této práce, konflikty, na které musí vládci reagovat změnou vnitřních struktur systému. Jejich motivace k takovému jednání může být různá, ale normativní stanovisko zde z našeho hlediska nehraje významnější roli. Důležitým poznatkem zůstává, že vnitřní rozvědka je nezbytná pro existenci každého politického systému. V demokratických systémech může existovat například ve formě již zmiňovaných výzkumů veřejného mínění, výzkumech politických preferencí, přijímáním podnětů a informací od nevládních organizací nebo přímou podporou sběru těchto informací, referendy a podobnými formami. V autoritativních a totalitárních režimech už je funkce vnitřní rozvědky v podobě tajné policie, donašečství, narušování soukromí a podobných formách mnohem častější. Selhání vnitřní rozvědky má pro trvání systému obvykle existenční následky v důsledku absence toku informací od ovládaných k vládnoucím. „Z tohoto hlediska se

77



dějiny revolucí jeví být dějinami nezdaru vnitřní rozvědky u vlád, které byly svrženy,“316 konstatuje Deutsch v souladu s chápáním mnoha systémových vědců, chápajících revoluce jako situace, v nichž dochází k vyrušení systému a nerovnováze. 317 Otázce nebezpečí ignorování mezních signálů, respektive nereflektování vůle ovládaných se budu blíže věnovat v pozdější části této práce.

2.14.3 Mimese Jako zajímavý se v této souvislosti jeví závěr Arnolda Josepha Toynbeea, který soudí, že vnitřní rozklad států a civilizací lze odhadnout dlouho předem a to na základě „mimese“, neboli dobrovolného napodobování vládnoucích menšin ze strany masového obyvatelstva. Jakmile dle Toynbeea přestávají masy napodobovat vzory chování svých vůdců, je to znamením, že za chvíli odmítnou poslušnost vůči svým vládcům zcela. Obyčejně pak následuje násilné a represivní prosazování vůle vládnoucích, což je jedním z prvních kroků k rozpadu celého systému.318 Praktickým příkladem jsou komunistické režimy střední Evropy druhé poloviny dvacátého století, které se ustavily, ač jsou v této otázce dosud vedeny spory, v souladu s vůlí obyvatel států v tomto regionu. Z dějinné perspektivy však krátce po vytvoření těchto režimů se masy319 začaly obracet proti režimům, tedy, v Toynbeeově terminologii, přestaly napodobovat vzory chování svých vůdců. Některé skupiny posléze začaly manifestně či latentně demonstrovat svou opozici vůči režimu, na což systém reagoval represivně, zejména vyloučením členů těchto skupin z občanské společnosti, pracovních příležitostí, přístupu ke vzdělání nebo vězením, emigrací a dalšími potlačujícími prvky. Tato potenciálně chybějící mimese, kterou Deutsch od Toynbeea přebírá, se dá interpretovat také jako následek neschopnosti vládců nalézat a provádět rozhodnutí jako odpovědi na nové výzvy přicházející do systému z jeho okolí. Proces vytváření nebo ztráty mimese tak úzce souvisí s funkcí vnitřní jednotky a reflexí přání občanů. Analogicky tedy ty systémy, které mají rozvinuté systémy na sběr, přenos, třídění a hodnocení informací, mají větší šanci dělat dobrá rozhodnutí a udržovat své vládce u moci. Vůdci mající v kompetenci rozhodování v rámci politického systému, mají za úkol kombinovat příchozí informace s už stávajícími informacemi v systému tak, aby 316

DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 248-249. Srov. ROSS, J. A., Entropy and Violence An Analysis of the Prospects for Revolution in Postindustrial Society. The American Behavioral Scientist, s. 459. 318 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 250-251. 319 Ale zdaleka ne veškeré obyvatelstvo. 317

78



byla nacházena nová řešení.320 Neboť na schopnosti systému vynalézat nová řešení a aplikovat je v praxi do značné míry závisí jeho přežití. Tuto schopnost, jak už bylo rozebráno v dřívější části této práce, nazývá Deutsch procesem učením, tzn. každou strukturální změnu uvnitř systému, způsobující novou formu reakce systému na vstupy z okolí. Tuto učební schopnost systému lze vztáhnout k množství a druhům jeho nepřidělených zdrojů. Čím více je těchto nepřidělených zdrojů v systému v porovnání se zdroji přidělenými, tím větší je množina kombinací a tedy i nových vzorů chování. A navíc, čím více je těchto nepřidělených zdrojů uvnitř systému v porovnání s množinou reakcí nutných pro řešení nějakého problému, tím větší je pravděpodobnost, že se mu s ní podaří vyrovnat. Neboť s rostoucím počtem nepřidělených zdrojů roste schopnost a možnost systému na konflikty úspěšně reagovat. Deutsch prosazuje tuto novou veličinu „soubor nepřidělených zdrojů“, jako nástroj ke kvantifikaci schopnosti vlád reagovat na nové výzvy.321 Otázkou přidělování zdrojů se dostáváme k dimenzím růstu, jimiž se bude tato práce zabývat v následující části.

2.15 Růst 2.15.1 Dimenze růstu V dřívější časti této práce bylo uvedeno, že pouze systémy, které rostou a vyvíjejí se, jsou schopné trvalého přežití. V každé lidské organizaci, skládající se z autonomních jednotlivců a podskupin, je růst organizace a jeho částí na sobě vzájemné závislý. Růst integrace a autonomie částí systému přispívá k růstu celého systému. Pokud systém nepodporuje integraci svých částí při zachování jejich autonomií, uvádí se v nebezpečí sebezničení.322 V tomto procesu růstu, a to zejména růstu politického, spatřuje Deutsch šest dimenzí: růst pracovních sil, růst ekonomický, růst autonomie,323 růst strategických zjednodušení, kritéria růstu, která mají vztah k přerozdělení zdrojů za účelem nového užití a kritéria dlouhodobého růstu, která obsahují přírůstky ve schopnosti systému měnit své cíle a dále kapacitu učit se, zejména prostřednictvím reorganizace vnitřní struktury, ústící ve vznik nových funkcí.324

320

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 251-253. Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 254-255. 322 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 357-358. 323 Neboli sebeurčení. 324 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 354-355. 321

79



Politický systém tedy roste, pokud roste těchto šest dimenzí jeho růstu, které jsou mezi sebou propojené a jsou na sobě vzájemně závislé. Růst pracovních sil, tedy nárůst počtu obyvatelstva, a to jak z hlediska kvality i kvantity, je pro rozvoj politického systému zásadní. Stát bez obyvatelstva není státem, naopak čím větším počtem obyvatel stát disponuje, tím je mocnější. Za předpokladu, že toto obyvatelstvo má svou kvalitu, tedy například že je fyzicky zdravé či gramotné. V opačném případě se mu může stát zátěží. Toto lze na začátku třetího tisíciletí pozorovat zejména v souvislosti s narůstající imigrací, jíž se státy brání, neboť v mnoha případech jsou imigranty jednotlivci či skupiny z méně rozvinutých zemí, než je jejich imigrační destinace a představují tak pro stát, zejména jeho hospodářskou a sociální složku, závažný problém. Dimenze růstu pracovních sil je úzce spojena s ekonomickým růstem. Aby stát prosperoval, je nutné, aby byl jeho hospodářský růst rychlejší, než nárůst obyvatelstva. V opačném případě hrozí státu sociální konflikty, hladomory, chudoba a rozpad. Klíčovou dimenzí růstu se ukazuje být autonomie, která udržuje schopnost systému zachovávat nebo modifikovat své sebeurčení a to na základě proudění informací. Pokud politický sytém není schopen informace přijímat, zpracovávat a vydávat na jejich základě rozhodnutí, není jeho existence v dlouhodobé perspektivě možná, neboť nebude schopen správně reagovat na změny ve svém okolí. S růstem autonomie úzce souvisí nutnost systému provádět strategická zjednodušení, jež jsou chápána jako kapacita systému měnit své vzory komunikace tak, aby v důsledku rostoucí velikosti systému nebyly jeho vnitřní komunikace přetíženy a doprava zpráv zastavena. Neboť čím je systém větší, tím větší mu hrozí nebezpečí, jež stoupá s růstem systému, že struktury zajišťující komunikaci se stanou natolik složitými nebo nedostatečnými, že bude komunikace zastavena. Pokud se například zpráva od vojenské rozvědky dostane do rukou ministra až poté, co ji postupně od agenta převzal zpravodajský důstojník, velící důstojník, šifrovač, kurýr, sekretářka, dešifrovač, asistent, tajemník a náměstek, hrozí, že se k ministrovi zpráva nedostane včas, nebo se v procesu přenosu ztratí. Strategické zjednodušení spočívá ve zjednodušení některého klíčového článku sebeudržujících procesů. V tomto případě by takovéto zjednodušení mohlo spočívat v přímém spojení velícího důstojníka zpravodajské služby na ministra. Kritéria růstu mající vztah k přerozdělení zdrojů za účelem nového užití jsou důležitá pro připravenost systému čelit novým výzvám. Tyto zdroje mohou být jak lidské, tak materiální povahy, nejlépe však obojího. Pokud ministr nemá k ruce sekretářku, je jeho výkonnost snížena. Toto lze snadno vyřešit zvýšením počtu těchto 80



pracovnic na ministerstvu. Tato možnost však předpokládá, že v systému existují volné sekretářky, s nimiž lze uzavřít pracovní smlouvu. Politické systémy mající ekonomiku fungující na tržním principu se s tímto problémem nesetkávají tak často, jako například ekonomiky stavící na centrálním plánování. Častým problémem pětiletého plánování byl právě nedostatek určitých profesí na trhu práce. Tento problém však existuje i v tržních ekonomikách, projevujíce se například v nízkém počtu odborných řemeslníků. Disponibilita materiálními zdroji za účelem nového užití hraje v růstu systému analogickou roli. Proto si některé politické systémy vytvářejí zásoby například potravin, pohonných hmot, financí, či dalších zdrojů, aby jich mohly využít pro případ krize či nenadálých okolností. Systém, který v případě kolísání cen například ropy, či omezení jejího dodávání, nemá možnost přerozdělení zdrojů tak, aby se s tímto problémem vyrovnal, je zpomalován ve svém růstu. Poslední Deutschem uváděné kritérium růstu spočívá ve schopnosti systému měnit své cíle a učit se, zejména prostřednictvím reorganizace své vnitřní struktury, která generuje nové funkce, jejichž výkon může vést ke vzniku inovací v systému.325 Rostoucí systém může být schopen vytvářet nové autonomní součásti sebe sama, která přispívají k jeho rozvoji. Takovými mohou být například soukromé podnikatelské subjekty, nevládní organizace, think-tanky, akademické instituce a další. Základním předpokladem růstu systému jako celku zůstává růst všech šesti zmíněných dimenzí. Čím je tento růst mezi jednotlivými dimenzemi konstantnější, vyrovnanější a integrovanější, tím také roste schopnost systému se harmonicky vyvíjet. Pokud některá dimenze zaostává, celkový růst se zpomaluje, zastavuje nebo dokonce klesá326 a přežití systému je ohroženo.

2.15.2 Politika jako nástroj urychlení inovace Dimenze růstu, jak je definoval Deutsch, se pro politiku vykonávanou rozhodovacími strukturami mohou stát vynikajícími nástroji, jak zajistit, aby se politický systém na základě inovací stal účinným instrumentem učení se a vývoje. To na základě souboru rozhodnutí, kombinujících dobrovolnou poslušnost a nucení, které zajišťují správné zacházení s informacemi. Politika je v tomto pojetí hlavním nástrojem buď zpomalování, nebo zrychlování růstu politických systémů.327 K tomuto je však

325

Základním předpokladem kladnosti této dimenze růstu je nicméně integrující charakter těchto nových funkcí. 326 V závislosti na míře a typu dimenze růstu. 327 Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 358-359.

81



nezbytná eliminace rizik, která jsou v politických systémech, ale i jiných, většinově přítomná. Jedním z těchto rizik je přílišná centralizace rozhodování, která způsobuje zahlcení informacemi, následkem čehož rozhodovací struktury rozhodují chybně. S čímž přicházejí nová rozhodnutí a nová přetížení informacemi.328 Dalším zásadním problémem je, že informační kanály k vůdcům jsou často narušovány. Zejména špatné zprávy se setkávají s překážkami na své cestě k vrcholu organizace a to zejména v systémech byrokratických. Tyto bariéry jsou především sociální. Nikdo nechce svého nadřízeného zbytečně znepokojovat a nikdo nechce mít pověst nositele problémů. Když tyto signály chybí, vůdci riskují, že se stanou oběťmi ticha v komunikačním vzorci organizace. Toto odporuje mýtu, že moderní administrace vládne s předstihem. Vlády naopak zjišťují problémy zejména retrospekcí a negativní zpětnou vazbou. Všechno nasvědčuje tomu, že je zapotřebí katastrofy, aby se vůdci připravili na jiné katastrofy. Absence prevence bude i nadále součástí přirozeností organizací, dokud nebudou aktualizovány strukturální a kulturní alternace.329 Jsou to krize, které zdánlivě přivádějí definitivní možností k učení. Jasnější formu negativní zpětné vazby si lze jen těžko představit.330

3 Kritika Poslední část této práce se bude věnovat především kritice Deutschovy teorie komunikace. Bohužel ve vědeckém diskursu neexistuje ucelený pohled na tento směr v politické vědě, což se projevuje v absenci akademické kritiky tohoto tématu.

3.1 Kritika zpracování Výchozím problémem díla Nervy vlády, ve které se teorii komunikace Deutsch věnuje, je jeho neucelenost, vyplývající s vysokou pravděpodobností ze skutečnosti, že dílo nevznikalo jednotně a konzistentně jako celek, nýbrž je kompilací přednášek, článků, publikací a dalších akademických žánrů, které profesor Deutsch na téma 328

Srov. MASUCH, Michael. Vicious Circles In Organizations. Administrative Science Quarterty. [online]. 1985, vol. 30 [cit. 2009-02-11], s. 14-33. Dostupný z WWW: . s. 26. 329 Srov. BOIN, Arjen, ’T HART, Paul. Public leadership in times of crisis: Mission impossible? Public Administration Review [online]. 2003, vol. 63, no. 5 [cit. 2009-02-10], s. 544-553. Dostupný z WWW: . s. 547. 330 Srov. BOIN, A., ’T HART, P., Public leadership in times of crisis: Mission impossible? Public Administration Review, s. 548.

82



politiky a komunikace a jejich vzájemného vztahu zformuloval do šedesátých let 20. století. Toto je patrné absencí jednotné myšlenkové linie v díle, které se do své první třetiny zabývá modely poznání, aby nakonec konstatovalo odmítnutí dosavadních modelů. Dílo pokračuje ve své druhé části představením nového kybernetického modelu a rozvíjí na jeho základě mnohé abstraktní koncepty, aby se k nim ve třetí časti postupně vracelo a aplikovalo je na komunikační a politické dopady a projevy. Důsledkem tohoto postupu je absence návaznosti jednotlivých témat, kdy Deutsch přechází bez logické posloupnosti od jednoho konceptu k druhému, aby se na dříve formulované pojmy později odkazoval při uvádění jejich vzájemných souvislostí. Při snaze uchopit Deutschovo dílo jako celek je tak nutné jednotlivé části přeskládat do srozumitelného návazností. Další negativní skutečností této práce je přítomnost konceptů, které s teorií nesouvisí, neboť nemají implikační vztah ani s komunikací, ani s politikou. Obtížná struktura práce, jejíž příčinou je její kompilační základ, se tak projevuje skutečností, že zatímco některá témata jsou jasně návazná a některé koncepty přehledně vysvětleny, vyargumentovány, na příkladech doloženy a v praxi aplikovány, jiné jsou nejasné, neprůkazné, s absencí příkladů, příliš abstraktními, místy až naivními představami. Deutsch je často obtížně pochopitelný, přeskakuje formulační postupy a logické kroky, implikuje závěry, které nedokládá. Často je u něho nutné domýšlet jeho myšlenky, respektive pokoušet se promýšlet co jakou formulací myslel, což představuje riziko chybných interpretací. Za konkrétní příklad může sloužit role času u vůle a otázky ohledně Deutschova chápání této úlohy času. Pozoruhodnou realitou je až propastný protiklad mezi důsledným dodržováním vědeckých kritérií v některých pasážích a idealistickými až naivními představami a formulacemi v jiných úsecích. V části o mysli Deutsch důsledně krok po kroku dokládá skutečnost, která je zjevná i nezaujatým pozorovatelům, na druhé straně v pasáži o ochraně autonomie a bránění systémovým zánikům neváhá navrhovat jako účinný nástroj prevence zániku systémů pokoru, úctu a víru, tedy až náboženské prvky. Nebo při formulaci možností milosti, kdy se systémy musí spoléhat na náhodu, aby přežily. Tento koncept Deutsch natolik nevědecky idealizuje, že je v práci pouze zmíněn. Dalším nekonstantností Deutschovy práce je místy přílišná abstrakizace jím formulovaných dedukcí a závěrů a to u skutečností, které jsou zjevné, například u vědomí. Tomuto konceptu věnuje, berouc v potaz jeho evidenci, neúměrný prostor. A prostou skutečnost, že přijímané informace si třídíme za pomoci symbolů, dokládá 83



množstvím nových konceptů, jakými jsou vědomí, druhotné zprávy zpětných vazeb, proces zdruhotňování, nebezpečí omylu a dalšími. Ovšem při dokládání jiných závěrů naopak rozvedení, abstrakizace a uvádění příkladů absentuje na úkor průkaznosti. V práci jako celku Deutsch pracuje na příliš abstraktní bázi a své dedukce málokdy demonstruje na příkladech, ať už hypotetických, či reálných. Drtivá většina příkladů uváděné v této práci331 nejsou Deutsche, nýbrž mé. Absence příkladů však nejen vyvolává nebezpečí chybné interpretace Deutschových myšlenek, ale také neumožňuje druhotnému čtenáři vytvářet paralely a analogie, které by mohl využít jak k pochopení abstraktních závěrů, tak k aplikaci na reálné situace. Neuvádění příkladů je však až sekundárním problémem, který vychází z primárního. A tím je nesmírná šířka záběru této práce, která je rozvedena na relativně malé prostoru. Desítky dílčích teorií, konceptů, náznaků, poznatků, názorů, závěrů, myšlenek atd. neumožňují komplexní dokládání, jinak by jak Deutschova tak tato práce musela mít několikanásobný rozsah. Když už Deutsch uvádí příklady svých tvrzení, směřují ke dvěma základním problémům. Prvním je, že ač se práce věnuje primárně politickým systémům, Deutsch užívá rozmanitosti systémů k dokládání mnoha tvrzení a nezřídka tyto systémy tvrzení zdvojuje či ztrojuje, zaměňuje a kombinuje. Kde je na jednom místě tvrzení doloženo na příkladu mechanických strojů, je na jiném doloženo na lidském těle, jinde na kybernetických dokladech, na dalším místě na politických systémech, aby pro změnu na jiném místě dokládal Deutsch svá tvrzení na dopravních semaforech či řízení automobilu. Tato systémová koláž tak nejen mate, ale vyvolává druhý problém, a sice, zdali veškeré Deutschovy závěry jsou aplikovatelné pouze na kategorii uváděného systému, či na politické systémy, či na veškeré systémy jako celek. Toto se nejprůkazněji ukazuje u konceptu střední úrovně komunikace, kde není jasné, zdali lze aplikaci tohoto konceptu nacházet výhradně v politických systémech, či zdali je toto možné i u systémů jiných, případně kterých. Tyto implikace však již Deutsch neřeší a ponechává tak svým následníkům možnost vlastních závěrů, což však připouští možnost chybné interpretace, nepochopení a omylů. Proto i příklady, které uvádím v této práci jsou podmíněny správnou interpretací Deutschových závěrů. Obrovská šíře Deutschovy práce na tomto tématu navíc neumožňuje, aby veškeré jeho závěry byly prokázány, nebo vyvráceny, v rámci omezeného výzkumu. 331


84



3.2 Konkrétní body kritiky Konkrétní kritika Deutschových závěrů se dá rozdělit do několika základních bodů. První se týká jeho rozchodu se závěry Norberta Wienera v chápání homeostáze. Jak bylo uvedeno v části pojednávající o kybernetice, Wiener varoval společenské vědce před přejímáním kybernetických závěrů týkajících se homeostáze na lidskou společnost. Deutsch však homeostáze využil v rámci pojednání o rovnovážných stavech systémů a vyvodil, že pokud politický nebo jakýkoli jiný systém setrvává v rovnovážném stavu, rezignuje na vývoj, na změny v okolí a následně stagnuje, degeneruje a zaniká. Ačkoli v abstraktním pojetí vypadá Deutschova argumentace průkazně, nemá evidentní oporu v empirii. Neboť, ač z této výhrady Deutsch uniká svou typologizací systémů podle jejich schopnosti přežití, což znemožňuje falsifikaci na základě Popperovy metody, neboť u žádného systému nelze konstatovat, že si svou existenci udrží provždy, existují systémy, které se obecně nevyvíjejí, ale přesto si udržují svou existenci. Za příklad nám může sloužit například KLDR nebo Kuba. Zde by ovšem bylo možné namítnout, že určitým způsobem reagují na vnější vstupy, ovšem na základě této argumentace by Deutschova rovnováha a její neslučitelnost s existencí byla možná pouze v teorii, nikoli v praxi, neboť žádný systém nemůže být komplexně zakonzervován. V obecné rovině se však zmíněné dva systémy vždy vracejí do původního rovnovážného stavu a udržují si svoji existenci. Otázkou samozřejmě zůstává na jak dlouho a zdali se jedná o omezenou dobu. Zde lze ovšem pouze spekulovat. A tak tento Deutschův závěr lze obtížně vyvrátit či potvrdit. Neboť na každý empirický příklad budou moci zastánci tohoto Deutschova závěru namítnout, že rovnováha nebyla plnohodnotně dodržena. Nezodpovězenou otázkou tak zůstává, zdali systém pro svou stabilitu nakonec přece jenom nepotřebuje neustálý návrat do rovnovážného stavu a zdali je skutečně nutné, aby pro své přežití měnil svou strukturu. Zdali stagnace skutečně znamená jeho nutný zánik. Deutsch toto stanovuje a dokládá abstraktně. Vychází však z východiska, jehož adekvátnost aplikace na lidskou společnost je zpochybňována. Pokud je chybné východisko, chybnými budou pravděpodobně i závěry z něho vycházející. Zde se tedy otevírá prostor pro budoucí výzkum. Sporným zůstává Deutschovo komunikační vymezení hranic systému. Ač se na první pohled zdá být nezpochybnitelným, že systém efektivněji komunikuje uvnitř sebe sama a ne tak široce a úspěšně vně svých hranic, i toto abstraktní pojetí naráží na

85



empirické protiklady. Zejména v globálním světě jsou politické systémy schopny komunikovat se svými součástmi bez časových a prostorových omezení. Pokud skupina jedinců definovaná na základě národnostního principu fyzicky existuje vně svého systému, není s ní dnes, ze strany systému ani z její strany, znemožněna účinná komunikace. Implicitně by se tak dalo soudit, že prostorové hranice systémů již neexistují, pokud jsou definovány na komunikačním základě, nebo že teze, že systém efektivněji komunikuje uvnitř svého systému, není platná. Nebo že daná skupina jedinců již nepatří do systému. To však opět zneplatňuje důkaz o efektivní komunikaci, neboť tato komunikace není závislá na prostoru. Deutschovo pojetí hranic tak dostává buď věcné nebo metodologické trhliny. Jako rozpornou nebo chybně pochopenou lze také vnímat definici informace. Na jednu stranu ji Deutsch definuje jako vztah mezi událostmi, na druhou stranu tento vztah považuje za hmotný. Kontradiktorické vnímání těchto dvou tvrzení lze vysvětlit nepochopením Deutschovy myšlenky, ovšem pouze do jisté míry. Pokud je informace pouhým vztahem mezi událostmi, nemůže být hmotnou. Čistě hmotné chápání informace je však rovněž neúnosné, zejména v procesech jejího přenášení. Také tvrzení ohledně nezbytnosti paměti pro existenci a samoregulaci systémů je problematické. Je nepochybné, že systém který ztratil paměť, například lidský jedinec postižený anémií, je dočasně neschopen samostatně činit plně kvalifikovaná rozhodnutí a tedy se samočinně řídit. Ovšem na základě nutnosti tvorby rozhodnutí a přijímání informací ze svého okolí začíná takový systém opět informace ukládat do svých paměťových zařízení. A tento proces jej prostřednictvím neustálých vnitřních změn uschopňuje se samočinně řídit a existovat. Zánik systému tak není nutný, pouze je dočasně zastaveno jeho autonomní řízení. Analogicky novorozenci nejsou schopni se samočinně řídit, neboť dosud nemají paměť, neboť nemohli přijímat informace a jsou tak odkázáni na péči ze strany okolních systémů, obvykle rodičů. Avšak ani toto není univerzálně platné pro systémovou pluralitu, neboť mnozí příslušníci živočišné říše nabývají samořídící kapacity ihned po narození. Otázkou tak zůstává, zdali Deutsch chápe paměť jako nezbytnost pro existenci systému nebo jako nezbytnost pro jeho samočinné řízení. Pokud by pokládal za pravdivé první tvrzení, empirie by prokázala jeho omyl. Pokud druhé, zůstávalo by otázkou, zdali je toto tvrzení aplikovatelné na systémy v jejich komplexnosti, nebo pouze na živé systémy. Opět se zde tak setkáváme s problematikou interpretace a empirické průkaznosti.

86



S problematikou paměti se setkáváme i u Deutschova stanoviska, že vůle je vytvářena na základě kombinace dvou protichůdných toků informací, a sice paměti a přítomných rozhodnutí. Ovšem Deutschovo pojetí vůle neimplikuje nutnost existence paměti pro vytvoření vůle. Je průkazné, že kombinace paměti a přítomných informací je pro formování vůle prospěšnější z hlediska kvality rozhodnutí, avšak pro samotnou existenci vůle nemusí být paměť nutně přítomna. Její absence sice zvyšuje pravděpodobnost chybného rozhodnutí ale na proces formování vůle z hlediska bytí nemá esenciální podíl. Se zásadní kritikou se musí setkat Deutschovy návrhy na ochranu autonomie systémů, zejména prosazování pokory, úcty a víry. Zásadní formulace této kritiky již byla uvedena v kapitole pojednávající o těchto myšlenkách, přesto však zejména Deutschův pohled, ve světle rigidní vědecké metody v jiných částech jeho práce, na víru, je alarmující. Představu, že občané dají státu k dispozici své zdroje dobrovolně na základě víry, lze hodnotit jako utopickou a naprosto nepodloženou. Spíše jako zbožné přání, než odraz skutečnosti. I nedobrovolné vzdávání se hmotných i nehmotných statků, například ve formě daní, povinné vojenské služby nebo povinnosti volit v některých politických systémech, se setkává s nevolí ze strany občanů a neřídkou občanskou neposlušností. Proto idea, že by tyto a podobné praktiky měli občané vykonávat, za běžných okolností, dobrovolně a s vírou, je nereálná. Základním neustále se opakujícím Deutschovým stanoviskem je, že systém může existovat pouze pokud se mění a to na základě příjmu informací. Implikuje však toto, že pokud informace nepřijímá, je nutně odsouzen k zániku? A v jakém časovém horizontu a za jakých podmínek? Těmito otázkami, případně verifikací dílčích závěrů, se Deutsch bohužel nezabývá, pouze konstatuje rozpornost existence systému s nepřijímáním informací. V otázce aplikace síly na prosazování moci Deutsch stanovuje, že nelze dlouhodobě ze strany systému vykonávat moc vůči jiným systémům na základě užití síly a nátlaku. Ovšem opět neupřesňuje co chápe pod termínem „dlouhodobě“ ani neuvádí kritéria či kategorie pro stanovení tohoto časového úseku. Proto je toto jeho tvrzení nevyvratitelné, ale také nepotvrditelné. Neboť, pokud omezíme tuto kritiku pouze na politické systémy, což je, jak bylo výše uvedeno, u Deutsche rovněž sporné, lze nalézt takové systémy, v nichž se vládci udržují u moci právě na základě moci, nátlaku, násilí a podobných nástrojů, ať už ve větší, či menší míře. A historie je nám v tomto rovněž oporou. Stačí jmenovat ze zemí začátku třetího tisíciletí například Čínu, 87



KLDR, Rusko, Bělorusko, Kubu, Venezuelu nebo Zimbabwe.332 Ovšem Deutschova podmínka dlouhodobosti je natolik neurčitá, že lze snadno označit silové způsoby vlády v těchto systémech za příliš krátké na to, aby vyvracely Deutschovo tvrzení. Rozpory v Deutschově pojetí moci byly zmíněny v odpovídající části této práce a proto je zbytečné je na tomto místě opakovat. Nebezpečí přílišné moci pro proces učení je však v této souvislosti nepominutelným aspektem. Přílišná moc snižuje dle Deutsche schopnost systému učit se. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zdali je toto nutné. Zdali systém disponující velkou mocí nutně musí opomíjet nutnost vlastního rozvoje, rezignovat na proces vnitřních strukturálních změn a redefinici svých cílů. Zdali je toto pro systém nutné z hlediska jeho existence. Vidíme na příkladu USA, že ač na přelomu tisíciletí byla jedinou světovou supervelmocí, nestahovala se do izolace a i nadále hrála primární úlohu při vytváření mezinárodní politiky, budovala své vojenské základny v klíčových oblastech světa, dbala na ekonomický rozvoj a další aspekty, které nejsou v souladu s úsudkem, že příliš velká moc omezuje schopnost systému učit se. Zde však opět narážíme na nejednoznačnost konceptu učení, zejména z hlediska jeho empirické aplikace na základě kritérií. Hypotetickou otázkou zůstává, zdali proces učení byl v konkrétním případě USA nutným. Z dlouhodobého hlediska je to pravděpodobné, neboť okolní systémy333 nestagnovaly a budovaly si potenciál předběhnout USA, pokud by tento systém rezignoval na vývojový proces. Ovšem opět se zde naskytuje otázka – předběhly v čem? A co to znamená dlouhodobě?

3.3 Podmíněnost kritiky Přehled Deutschovy činnosti týkající se teorie komunikace, jak zde byl a představena, představuje obrovský rozsah intelektuální práce, která však zůstala, zřejmě právě kvůli své obsáhlosti, nedoceněnou. V Nervech vlády je uváděno značné množství přesně formulovaných tezí, ale také mnoho náznaků, rozvinutých ale nedokončených myšlenek, názorů, výkřiků, pozorování, mínění, nápadů, úvah a domněnek, které by se ve své většině daly potvrdit, nebo vyvrátit. Daly by se rozšířit, zpřesnit, ověřit. To je však předmětem pro další studium a to velmi rozsáhlé, neboť teorie komunikace zasahuje do mnoha vědeckých oborů. Namátkou lze zmínit kromě politické vědy například biologii, antropologii, kybernetiku, psychologii, sociologii, fyziku a mnohé

332 333

Jedná se o subjektivní výčet států, bez jasných kritérií výběrů. Například Čína, Indie, Japonsko, Rusko, Brazílie nebo Evropská unie jako celek.

88



další. Z rozsáhlosti práce vyplývají zákonitě nepodloženosti, absence výzkumu, ověření a dokladů. Z tohoto však nelze vinit Deutsche, ale šíři objektu studia, který si zvolil. Veškerá zde uvedená kritika, především konkrétní příklady rozporů a nejasností v Deutschových závěrech, je podmíněna výhradou, že Deutsch mohl být špatně pochopen a interpretován. A to jak v celku, tak v některých dílčích aspektech. Toto nepochopení může plynout jak z překladových důvodů, tak z chybějícího vysvětlení a zpřesnění mnoha závěrů, které Deutsch stanovil. Neprůkaznost Deutschových formulací však a priori neznamená, že se mýlil. Stejně tak je však nelze přijímat jako průkazná. Přes svou rozsáhlost, nebo snad právě kvůli ní, se jedná o práci perspektivní, minimálně v některých jejích částech a je tak překvapující skutečností, že na kybernetická východiska teorie komunikace, jak je zformuloval Deutsch, nikdo nenavázal. I to však o něčem svědčí. Možná o pochybnostech ohledně adekvátnosti tohoto východiska, možná o jeho neperspektivnosti nebo neprůkaznosti nebo složitosti. Snad v této souvislosti může být užitečné zamyšlení se nad otázkou jaké nové druhy poznání a výzkumu mohou být generovány tímto modelem, pokud vůbec? Pokud na ni odpovíme negativně, získáme odpověď na otázku, proč na Deutsche nikdo nenavázal. Může vůbec nějaký model či teorie politického chování shrnout či vysvětlit obrovskou různorodost problémů na poli politiky a to navíc ve vztahu s komunikací? Lze vůbec zjednodušit proces vládnutí a politiku na praktický vědecký systém, který může odpovídat předvídatelným způsobem a dosahovat jasně stanovovaných cílů?334 Takové a podobné otázky přichází při hodnocení Deutschovy práce v její komplexnosti a v jejím přínosu a při hledání odpovědi na otázku, proč na Deutschovu práci nikdo nenavázal. Veškeré námitky zde formulované potenciálně plynou z chybného nebo nedostatečného pochopení Karla Wolfganga Deutsche, z chybné interpretace, jeho práce, z nevidění nutných souvislostí. Tato kritika se pokusila zaměřit a upozornit na některé problematické aspekty Deutschovy práce, které však mohou být napravitelnými nebo dokonce neexistujícími, neboť potenciálně plynou z nejasností ohledně Deutschových myšlenkových postupů a závěrů.

334

Srov. VEDEL, Thierry. The Idea of Electronic Democracy : Origins, Visions and Questions. Parliamentary Affairs [online]. 2006, vol. 59, no. 2 [cit. 2009-02-10], s. 226-235. Dostupný z WWW: . s. 227.

89



Závěr Teorie komunikace v pojetí Karla Wolfganga Deutsche představuje jeden ze tří základních směrů komparativních přístupů v politické vědě, stavíce na kybernetice a systémové teorii. Dalšími jsou terénní výzkum v duchu sociologické tradice a zkoumání náležité organizace politického života.335 Je tak s podivem, že Deutschova teorie komunikace představuje určitou mrtvou větev v politologii, na kterou žádný významný politolog nenavázal, ani se vůči ní nevymezil. V kritice této teorie byly naznačeny možné důvody, proč Deutschova práce nebyla významnějším způsobem reflektována v politologickém diskursu. Tato práce si ve svém úvodu vytyčila za cíl vymezit roli komunikace v politickém systému podle chápání Deutsche na základě jeho práce Nervy vlády, která je jedinou prací, v níž se tento primárně teoretik mezinárodních vztahů teorií komunikace, inspirován Norbertem Wienerem, zabýval. Pro dosažení tohoto cíle však bylo nutné proniknout mnohem hloub do interdisciplinární spletitosti lidského poznání, neboť se ukázalo být nemožným, nebo přinejmenším povrchním, pokusit se pojmout teorii komunikace bez reflexe jejích ideových základů a východisek a bez jejich vysvětlení. Proto se úvodní část této práce věnuje procesům hledání modelů poznání, které v Deutschově aplikaci vyústily v nalezení kybernetiky Norberta Wienera jako účelného nástroje pro formulaci teorie komunikace, společně se systémovým přístupem 335

Srov. FAGEN, R., R., Politics and Communication, s. 9-13.

90



Davida Eastona a strukturně-funkcionální analýzou Gabriela Abrahama Almonda. Na těchto základech jsou dále rozvíjeny koncepty, vytvořené jak Deutschem, tak jemu blízkými mysliteli, od nichž aplikované pojmy buď kompletně přejal nebo je upravil pro potřeby uplatnění a formulace svého pojetí komunikace v politickém systému. Aplikace teorie komunikace na politické systémy, respektive jejich vzájemný vztah, se tak objevuje až v pozdější části práce, a to v momentě, kdy jsou vysvětlovány koncepty klíčové pro pochopení politických souvislostí, jakými jsou pro politologii netypické pojmy informace, komunikačního kanálu, vůle, autonomie, vědomí, mysli, rovnováhy a dalších. S touto teoretickou výbavou, místy doplněnou kritickými poznámkami,

příklady

a

empirickými

zhodnoceními,

bylo

možné

postoupit

k politickým aplikacím teorie komunikace, zejména ke střední úrovni komunikace, koncentraci rozhodování, moci, funkci vnitřní rozvědky, autonomii systémů a jejich zániku, konfliktům, růstům systémů, či politice jako nástroji pro urychlení inovace. Závěrečná část práce je věnována kritice Deutschovy teorie komunikace a to jak z hlediska jejího zpracování, tak věcného obsahu a závěrů. Tato kritika je však podmíněna správností interpretace jak díla jako celku, tak jeho dílčích částí. V rámci omezených možností výzkumu tak lze považovat cíl této práce za splněný. Omezenost výzkumu je nutné chápat ve světle neexistence akademické kritiky Deutschovy práce, nenávaznosti autorů na jeho práci a jeho myšlení, komplexnosti a neprůkaznosti Deutschových závěrů a nemožnosti ověření jeho interpretace v komparaci s jinými autory. Dalším problémem je v českém prostředí nedostupnost jak primární, tak sekundární literatury vážící se k tématu a obtížný český překlad Nervů vlády z roku 1971. Z pohledu poplatného době je zajisté zajímavé, že v předmluvě k českému vydání je Miloslavem Formánkem Deutschovo pojetí politiky, zejména jeho materialistická východiska, shledáváno jako užitečné a do značné míry kompatibilní s marxistickoleninskou filosofií.336 Teorie komunikace vyvolává více otázek než konečných formulací. Spíše než stanovení závěrů otevírá široké pole pro výzkum. Některé možnosti budoucího bádání v této oblasti již byly naznačeny. Dalšími mohou být například studium role střední úrovně komunikace pro ovládnutí politického systému, způsob a metody, jakým systémy ovlivňují struktury na podobné nebo odlišné bázi ve svém okolí nebo aplikace konceptu střední úrovně komunikace na nepolitické systémy. Zajímavým námětem pro

336

Srov. DEUTSCH, K.W., Nervy vlády, s. 28-29.

91



komparativní analýzu by mohl být výzkum zkoumající aplikaci konceptu funkce vnitřní rozvědky v demokratických systémech. Naznačené možné směry výzkumu jsou pouze malým zlomkem širokých možností, které teorie komunikace poskytuje. Není možné tuto oblast shrnout v jedné studii, neboť taková by nutně podléhala omezenému redukcionismu. I proces zpracovávání tohoto textu a zejména jeho konečný rozsah, který vystoupal na 102 normostran, tedy mnohem více, než bylo původně zamýšleno, podporuje tento závěr.

Resumé The bachelor thesis Role of communication in the political system in the understanding of Karl Wolfgang Deutsch analyses the work of the German political scientist and theoretic of international relations. The aim of the thesis is to present one possible vision of the relation between communication and politics. This vision departs from cybernetics, the system theory and the structural-functional analysis. Therefore it focuses on the explanation of concepts, which are not commonly used in the discourse of political science, such as feedback, conscience, will, mind or steering. After introducing the basis on which Deutches’ theory of communication is founded, the thesis moves on to the theory itself, analyzing concepts like information, communication channel and other and through these comes to the explanation of the phenomena conceptualized by Deutsch, where politics and communication meet. These are mainly power, autonomy, middle level of communication, conservation and development of political systems. The motivation of the thesis is to contribute to the widening of knowledge of the relation between communication and politics, which is, concerning the view of Deutsch, absent in the present political field of study and research. Although the thesis primarily deals with Deutches’ view, it doesn’t ignore the observations of other political scientists, although these are marginal, because there are very few authors who followed up with Deutches’ theory or even developed it. The final part of the thesis tries to summarize the theory, to point out its main errors, to suggest corrections and propose possible directions for future research. 92



Seznam použité literatury Pramen •

DEUTSCH, Karl Wolfgang. Nervy vlády. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1971.

Neperiodická •

ALMOND, Gabriel Abraham. The Politics of the Developing Areas. Princeton,

New Jersey : Princeton University Press, 1960. •

ALMOND, Gabriel Abraham. The American People and Foreign Policy. New

York : Frederick A. Praeger, Inc., 1960. •

ALMOND, Gabriel Abraham, VERBA, Sidney. The Civic Culture Revisited. 1st

ed. [USA] : Sage, 1989. •

AMSTUTZ, Mark R. An Introduction to Political Science : The Management of

Conflict. 1st ed. Glenview : Scott, Foresman and Company, c1982. •

CABADA, L., KUBÁT, M. a kol. Úvod do studia politické vědy. 1. vyd. Praha :

Eurolex Bohemia, 2002. •

CAPRA, Fritjof. The Web of Life: A New Synthesis of Mind and Matter. London:

Flamingo, 1997. •

CONNOLLY, William E. The Terms of Political Discourse. 2nd ed. Princeton :

Princeton University Press, 1983. •

ČERNÝ, J. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 1998.

•

DE SAUSSURE, Ferdinand. Kurs obecné lingvistiky. 3. vyd. Praha : Academia,

2007.

93


•


EASTON, David. A Framework for Political Analysis. Chicago : University of

Chicago Press, 1979. •

EASTON, David. A System Analysis of Political Life. New York : John Wiley &

Sons, Inc., 1965. •

EASTON, David. The Political System : An Inquiry into the State of Political

Science. 3rd ed. New York : Albert A. Knopf, 1960. •

FAGEN, Richard R. Politics and Communication. 2nd printing. Boston : Little,

Brown and Company, c1966. •

FIALA, Petr. Německá politologie. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium

demokracie a kultury, 1995. •

JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. 1. vyd. Praha : Portál,

2003. •

JIRÁK, Jan, ŘÍCHOVÁ, Blanka. Politická komunikace. Praha : Karolinum,

2000. •

LASSWELL, Harold Dwight. Power and Personality. New York : W.W. Norton

& Company, Inc., 1948. •

LASSWELL, Harold Dwight. Psychopathology and Politics. 3rd ed. Chicago :

The University of Chicago Press, 1934. •

LASSWELL, Harold Dwight. World Politics and Personal Insecurity. 1st ed.

New York : McGraw-Hill Book Company, Inc., 1935. •

LILLEKER, Darren G. Key Concepts in Political Communication. 1st ed.

London : SAGE Publications Ltd.., 2006. •

LIPPMANN, Walter. Public Opinion. London : George Allen & UNWIN, Ltd.,

1922. •

LOUŽEK, Marek. Max Weber:Život a dílo Weberovské interpretace. 1. vyd.

Praha : Karolinum, 2005. •

MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 3. vyd. Praha : Portál,

2007. •

MUCHA, Ivan. Sociologie : Základní texty. 3. upr. vyd. Jesenice u Prahy : 999,

2007. •

REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha : Portál, 2004.

•

ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. 2. vyd. Praha :

Portál, 2006.

94


•


SPENCER, Metta. Foundations of Modern Sociology. 5. vyd. Scarborough

Ontario : Prentice-Hall Canada Inc., 1990. •

WIENER, Norbert. Kybernetika : Neboli řízení a sdělování v živých

organismech a strojích. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1960. •

WIENER, Norbert. The Human Use of Human Beings: Cybernetics and Society.

2. vyd. Garden City, N.Y. : Doubleday, 1954. • Varieties of Political Theory. Edited by David Easton. 1st ed. Englewood Cliffs : Prentice-Hall, c1966.

Periodická •

ALMOND, Gabriel A. Political Development : Analytical and Normative

Perspectives. Comparative Political Studies. [online]. 1969, vol. 1, no. 4 [cit. 200902-12], s. 447-469. Dostupný z WWW: . •

BALDWIN, David A. Inter-nation influence revisited. The Journal of Conflict

Resolution [online]. 1971, vol. 15, no. 4 [cit. 2009-02-10], s. 471-486. Dostupný z WWW: . •

BANDYOPADHYAYA, Jayantanuja. International Relations as a

Communication System. International Studies. [online]. 1975, vol. 14, no. 2 [cit. 2009-02-12], s. 251-275. Dostupný z WWW: . •

BEHRINGER, Wolfgang. Communications Revolutions : A Historiographical

Concept. German History. [online]. c2006, vol. 24, no.3 [cit. 2009-02-11], s. 333374. Dostupný z WWW: . •

BOIN, Arjen, T HART, Paul. Public leadership in times of crisis: Mission

impossible? Public Administration Review [online]. 2003, vol. 63, no. 5 [cit. 200995



02-10], s. 544-553. Dostupný z WWW: . •

BOUSQUET, Antoine. Cyberneticizing the American war machine : science and

computers in the Cold War. Cold War History. [online]. 2008, vol. 8, no. 1 [cit. 2009-02-11], s. 77-102. Dostupný z WWW: . •

BYEON, Jong Heon. A Systems Approach to Entropy Change in Political

Systems. Systems Research and Behavioral Science [online]. 2005, vol. 22 Is. 3 [cit. 2009-02-10], s. 223-231. Dostupný z WWW: . •

CORNING, Peter A. Control Information Theory : The ‘Missing Link’ in the

Science of Cybernetics. Systems Research and Behavioral Science. [online]. 2007, vol. 24, Is. 3 [cit. 2009-02-11], s. 297-311. Dostupný z WWW: . •

CORNING, Peter A. Synergy, Cybernetics and the Evolution of Politics.

International Political Science Review. [online]. 1996, vol. 17, no. 1 [cit. 2009-0212], s. 91-119. Dostupný z WWW: . •

DECHERT, Charles R. Positive Feedback in Political and International Systems.

The American Behavioral Scientist [online]. 1966, vol. 9, no. 7 [cit. 2009-02-10], s. 8-14. Dostupný z WWW: . •

EISENSTADT, S. N. The Schools of Sociology. The American Behavioral

Scientist [online]. 1981, vol. 24, no. 3 [cit. 2009-02-10], s. 329-344. Dostupný z WWW: . •

CHAMPLIN, John R. On the Study of Power. Politics & Society. [online]. 1970,

vol. 1, no. 1 [cit. 2009-02-12], s. 91-111. Dostupný z WWW: . s. 91-92.

96


•


LITTLE, Alan. Reviews of Books and Periodicals / Chronique Bibliographique :

Karl W. Deutsch, The Nerves of Government, Models of Political Communication and Control. Social Science Information. [online]. 1965, vol. 4, no. 4 [cit. 2009-0212], s. 197-198. Dostupný z WWW: . •

MASUCH, Michael. Vicious Circles In Organizations. Administrative Science

Quarterty. [online]. 1985, vol. 30 [cit. 2009-02-11], s. 14-33. Dostupný z WWW: . •

MERRITT, Richard L., RUSSETT, Bruce M., DAHL, Robert A. Karl Wolfgang

Deutsch : July 21, 1912 – November 1, 1992. Biographical Memoirs [online]. 2001, vol. 80 [cit. 2009-04-01], s. 1-22. Dostupný z WWW: . •

MOWLANA, Hamid. The myths and realities of the “information age”: A

conceptual framework for theory and policy. Telematics and Informatics [online]. 1984, vol. 1, is. 4 [cit. 2009-02-12], s. 427-438. Dostupný z WWW: . • REINHOLD, Martin. The Organizational Complex : Cybernetics, Space, Discourse. Assemblage [online]. 1998, no. 37 [cit. 2009-02-13], s. 102-127. Dostupný z WWW: . •

ROSS, Jeffrey A. Entropy and Violence : An Analysis of the Prospects for

Revolution in Postindustrial Society. The American Behavioral Scientist [online]. 1977, vol. 20, no. 4 [cit. 2009-02-10], s. 457-486. Dostupný z WWW: . •

STUDER, Paul A. From Multidisciplinary to Interdisciplinary Research: Effects

of Information Systems on Formal Organizations. Journal of the American Society for Information Science [online]. 1972, vol. 23, no. 6 [cit. 2009-02-10], s. 343-352. Dostupný z WWW: . 97


•


SVOBODOVÁ, Hana. Politická komunikace, její nástroje a důsledky. Slovenská

politologická revue [online]. 2005, roč. 2 [cit. 2009-02-10], s. 1-21. Dostupný z WWW: . •

VEDEL, Thierry. The Idea of Electronic Democracy : Origins, Visions and

Questions. Parliamentary Affairs [online]. 2006, vol. 59, no. 2 [cit. 2009-02-10], s. 226-235. Dostupný z WWW: . •

WETTENHALL, Roger. Exploring Types of Public Sector Organizations: Past

Exercises and Current Issue. Public Organization Review [online]. 2003, vol. 3, no. 3 [cit. 2009-02-10], s. 219-245. Dostupný z WWW: . •

This Week’s Citation Classic : Deutsch K W. The nerves of government: models

of political communication and kontrol. Current Contents [online]. 1986, no. 19 [cit. 2009-04-15] s. 18 Dostupný z WWW: .

Encyklopedie • Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Sestavil David Miller. 2. vyd. [Brno]: Barrister & Principal, 2003. • Dictionary of the Social Sciences. Edited by Craig Calhoun. [Oxford] : Oxford University Press, 2002. [cit. 2009-02-11], Dostupný z WWW: .

98

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Recommend Documents