UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Problematika bezdomovectví žen Sociální práce v azylovém domě pro ženy

The issue of homelessness women Social work at the shelter for women

Diplomová práce

Vedoucí práce:

Autor:

Mrg. Theo Šimko

Bc. Denisa Kováčová

Praha 2015

Poděkování Vedoucím mé diplomové práce je Mgr. Theo Šimko. Ráda bych mu touto cestou poděkovala za zpětné vazby a připomínky.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem Problematika bezdomovectví žen: Sociální práce v azylovém domě pro ženy napsala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů a moje práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 17. 6. 2015

Denisa Kováčová

Anotace Diplomová práce se zabývá problematikou bezdomovectví žen a konkrétní pomocí ženám bez domova prostřednictvím sociální práce v konkrétní sociální službě – azylovém domě pro ženy. Práce obsahuje čtyři kapitoly. V první kapitole jsou popsány základní pojmy související s bezdomovectvím, charakteristiky a formy bezdomovectví. Druhá kapitola se zaměřuje přímo na problematiku bezdomovectví žen, zejména na příčiny a okolnosti, které vedly ke ztrátě domova a na formy pomoci. Součástí kapitoly je také začleňování do bydlení a do společnosti. Třetí kapitola je zaměřena na sociální práci v azylovém domě pro ženy, na cíle sociální služby, na konkrétní pomoc a spolupráci sociální pracovnice s klientkami, na roli a kompetence sociální pracovnice, ale také na úskalí sociální práce v azylovém domě pro ženy. V poslední kapitole jsou obsaženy příběhy (kazuistiky) klientek azylového domu pro ženy, které nejenže dokreslují kombinaci jednotlivých příčin ztráty domova a vzniku bezdomovectví těchto žen, ale také, jak se s nimi pracuje prostřednictvím sociální práce.

Klíčová slova Bezdomovectví, ženy bez domova, sociální služby, sociální práce, začleňování, spolupráce, prevence.

Annotation This thesis – The issue of homelessness women: Social work at the shelter for women deals with the issue of homelessness for women and more women using homeless through social work in a particular social service – a shelter for women. Thesis consists of four chapters. The first chapter describes the basic concepts related to homelessness, characteristics and forms of homelessness. The second chapter focuses directly on the issue of homelessness for women, especially on the causes and circumstances that led to the loss of homes and other forms of assistance. The chapter is also integrating into the housing and society. The third chapter is focused on social work at the shelter for women, the objectives of social service, specific assistance and cooperation social worker with clients, on the role and powers of social wokers, but also the pitfalls of social work at shelter for women. The last chapter contains stories (case studies) clients shelter for women who not only illustrate the combination of the various causes of loss of home and homelessness of these women, but also how to work with them through social work.

Keywords Homelessness, homeless women, social services, social work, inclusiveness, cooperation, prevention.

Obsah Úvod ...........................................................................................................................................8 1. Bezdomovectví .....................................................................................................................10 1.1 Definice bezdomovectví .................................................................................................10 1.1.1 Bezdomovec a aspekty bezdomovectví ...................................................................11 1.2 Vývoj bezdomovectví .....................................................................................................12 1.2.1 Historie přístupu k chudým a bezdomovcům ..........................................................13 1.3 Charakteristiky bezdomovectví ......................................................................................15 1.3.1 Věková struktura ......................................................................................................15 1.3.2 Zdravotní stav ..........................................................................................................15 1.3.3 Vzdělání a kvalifikace .............................................................................................16 1.3.4 Rodinný stav, zaměstnání ........................................................................................17 1.3.5 Kriminalita ...............................................................................................................18 1.3.6 Závislosti ..................................................................................................................18 1.4 Formy bezdomovectví ....................................................................................................19 2. Problematika bezdomovectví žen ......................................................................................22 2.1 Faktory vyvolávající bezdomovectví žen .......................................................................23 2.2 Příčiny bezdomovectví žen .............................................................................................24 2.2.1 Finanční problémy ...................................................................................................25 2.2.2 Vztahové problémy ..................................................................................................29 2.2.3 Osobní problémy......................................................................................................30 2.2.4 Institucionální problémy ..........................................................................................31 2.3 Formy pomoci ženám bez domova .................................................................................32 2.3.1 Sociální služby .........................................................................................................32 2.3.2 Zdravotní péče .........................................................................................................34 2.3.3 Psychologické poradenství ......................................................................................35 2.3.4 Právní, materiální služby .........................................................................................36 2.4 Začleňování do bydlení ...................................................................................................37 2.5 Začleňování do společnosti .............................................................................................39 3. Sociální práce v azylovém domě pro ženy ........................................................................40 3.1 Popis Azylového domu pro ženy ....................................................................................40 3.2 Role a náplň práce sociální pracovnice v AD pro ženy ..................................................41 3.2.1 Kompetence sociální pracovnice .............................................................................43 3.3 Metody práce s klientkou AD pro ženy ..........................................................................44

3.4 Etika při práci s klientkami .............................................................................................45 3. 5 Spolupráce sociální pracovnice s klientkami AD ..........................................................47 3.6 Úskalí sociální práce v AD pro ženy ..............................................................................48 3.6.1 Závislost na sociální službě .....................................................................................49 3.7 Prevence syndromu vyhoření..........................................................................................50 3.7.1 Supervize .................................................................................................................50 3.7.2 Další možnosti prevence syndromu vyhoření ..........................................................51 4. Kazuistiky ............................................................................................................................52 4.1 Hana ................................................................................................................................52 4.2 Jana .................................................................................................................................54 4.3 Miriam ............................................................................................................................55 4.4 Dana ................................................................................................................................57 4.5 Iva ...................................................................................................................................58 4.6 Květa ...............................................................................................................................60 4.7 Helena .............................................................................................................................62 4.8 Alena ...............................................................................................................................63 4.9 Anna ................................................................................................................................65 4.10 Marie .............................................................................................................................66 Závěr ........................................................................................................................................68 Seznam literatury ....................................................................................................................69 Summary..................................................................................................................................71

Úvod V posledních letech se bezdomovectví jako takové stalo součástí každodenního života naší společnosti. Myslím si, že v současné době již nelze hovořit o bezdomovectví jako o něčem překvapivém. Společnost si pomalu zvyká na to, že bezdomovectví je celosvětovým problémem, na který v současné době neexistuje žádný lék a nelze ho nijak zdárně vyřešit. Laická veřejnost přijímá spoustu informací o bezdomovectví převážně ze sdělovacích prostředků. Problémem v tomto směru však je, že cílem těchto informací není poukazovat a upozorňovat na každodenní problémy a křivdy osob bez domova, ale spíše v souvislosti s bezdomovectvím vyhledávat různé senzace či katastrofy. S tím pak samozřejmě souvisí to, že málokdo se zamýšlí nad hlavními příčinami tohoto společensky patologického jevu. Společnost dosud chápe bezdomovectví převážně jako absenci střechy nad hlavou a obtěžující přítomnost nevalně vyhlížejících osob na ulici. Je důležité si uvědomit, že bezdomovectví je složitý (komplexní) problém, který se projevuje v různých podobách a formách, zasahuje všechny oblasti života člověka a ovlivňuje celou společnost. Není to žádný izolovaný jev, ale celá síť problémů, které přesahují do všech oblastí života člověka. Za hlavní úskalí sociální práce s bezdomovci považuji různorodost každý bezdomovec má jinou osobnost, vlastnosti, charakteristiky, má jiné problémy, které mají jiné příčiny a jiné důsledky, z čehož vyplývá, že snaha o řešení bezdomovectví vyžaduje individuální přístup a práci. Hlavním tématem této diplomové práce je problematika bezdomovectví žen. Této problematice se věnuji dlouhou dobu, přímo pracuji s klientkami Azylového domu pro ženy v Praze v roli sociální pracovnice a podílím se na řešení jejich nepříznivé sociální situace. Je to pro mě téma stále velmi aktuální a považuji za důležité na něj neustále upozorňovat a to hlavně z důvodů, které jsou uvedené na začátku této práce. Cílem diplomové práce je na základě životních příběhů klientek Azylového domu pro ženy a svých praktických zkušeností přispět k hlubšímu poznání této problematiky; zmapovat příčiny a okolnosti vedoucí ke ztrátě domova u žen a poukázat na možnosti pomoci ženám bez domova. V této práci vycházím z dostupných odborných zdrojů a z vlastních praktických zkušeností, které získávám při své práci s klientkami.

8

V teoretické části se zaměřuji na obecnou problematiku bezdomovectví, na jeho vývoj, definici,

charakteristiky

a

formy.

V následující

kapitole

se

věnuji

problematice

bezdomovectví žen, na faktory vyvolávající bezdomovectví žen, na konkrétní příčiny bezdomovectví žen, se kterými se nejčastěji setkávám při práci v Azylovém domě pro ženy a na možnosti pomoci ženám bez domova. V poslední kapitole se zaměřuji přímo na sociální práci v konkrétní sociální službě, v tomto případě v Azylovém domě pro ženy a potažmo tak na konkrétní formu pomoci ženám bez domova. V praktické části jsem zpracovala několik životních příběhů (kazuistik) klientek Azylového domu pro ženy, které názorně dokreslují a mapují příčiny a okolnosti, které vedly tyto klientky ke ztrátě domova a jak se s nimi pracuje prostřednictvím sociální práce v pobytové sociální službě na řešení jejich problémů. Na jednotlivých kazuistikách jsou vidět některé psychologické i sociální bariéry, které v různých situacích brání návratu zpět do normálního fungování a života.

9

1. Bezdomovectví Účelem této kapitoly je vystihnout pojmy bezdomovectví a bezdomovec, aspekty bezdomovectví, vývoj bezdomovectví, charakteristiky a formy bezdomovectví.

1.1 Definice bezdomovectví Z následujících definic bezdomovectví vyplývá, že se u nás dosud nepodařilo ujednotit obecně uznávanou terminologii. Můžeme vidět, že existuje spousta definic bezdomovectví, které však v konečném důsledku vyznačují shodu v základních pojmech. ,,Bezdomovectví je společenský jev, kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, životních jistot a ke společenskému vyloučení.“ 1 Podle Pěnkavy je bezdomovectví extrémním projevem sociální nerovnosti a vzniká v kombinaci vysoce nepříznivé sociální situace a nedostatečných sociálních dovedností jedince.2 V metodické příručce pro sociální kurátory se můžeme dočíst, že bezdomovectví je fenomén, který není spojován pouze s bydlením, ale jde o určitý způsob života - nikoliv však o životní styl. Je výsledkem obecného psychosociálního selhání a nese s sebou ztrátu běžných sociálních rolí. Bezdomovectví je proces marginalizace a je spojený nejen se ztrátou bydlení a s chudobou, ale také s neschopností nebo neochotou bezdomovců podílet se na normálním způsobu společenského života. Jedná se o stav, kdy člověk nemá střechu nad hlavou (spí na ulici nebo na jiných veřejných prostranstvích) nebo kdy nemá domov (žije v určité instituci) nebo kdy je jeho bydlení nejisté (bydlení bez smlouvy, squaty, u známých). Bezdomovectví je vnitřním konfliktem jednotlivce, ovlivňující vnější konflikty se sociálním okolím. Důsledky těchto konfliktů jsou disharmonie s okolím, ztráta sociálního statusu a ztráta hmotného zabezpečení.3

1

PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008, str. 11 PĚNKAVA, P., Bezdomovectví, pracovní materiál 3 DAVIDOVÁ, I., Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální prevence, Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2010. 2

10

V koncepci prevence a řešení problematiky bezdomovectví, kterou vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí je bezdomovectví definováno jako závažná forma sociálního vyloučení, která představuje společenský fenomén, jehož řešení vyžaduje komplexní přístup.4 1.1.1 Bezdomovec a aspekty bezdomovectví Bezdomovec je člověk, kterého z různých důvodů postihla ztráta bydlení, žije na veřejných místech (na ulici), či v nevhodných nebo nejistých bytových podmínkách. Je to člověk, který ztratil jakýsi společenský status a žije na okraji společnosti. Bezdomovec je především člověk bez domova – v tomto smyslu mít domov znamená vědět, že se mám kam vrátit a že existují lidé, kteří mě mají rádi.5 Domov poskytuje člověku hlavně bezpečí. I ten nejtoulavější člověk potřebuje mít důvěrně známé místo, v němž se cítí přirozeně a bezpečně. Každodenním pocitem bezdomovce je naproti tomu nejistota a pocit permanentního ohrožení.6 Při své práci se setkávám s bezdomovci jako s lidmi, kteří neustále hledají citové a důvěrné vztahy a čekají na lepší život, časy, práci, peníze, apod. Také se s nimi setkávám ve stavu, kdy už na nic nečekají, na vše rezignovali, nic a nikoho nevyhledávají – všechno vzdali a domnívají se, že už je nečeká nic dobrého a že se jejich situace už nezlepší. Nutno podotknout, že tento extrém je ve velké většině spojený se samotou – tito lidé nemají své blízké či rodinu, nemají se o koho opřít, nemají nikoho, kdo by jim pomohl, kdo by je mohl dlouhodobě podporovat a povzbuzovat. Řekla bych, že velká většina lidí si ani neuvědomuje, nebo nepřipouští, jak je celkem snadné stát se jedním z nich. Mnozí bezdomovci totiž donedávna žili jako my, avšak s tím rozdílem, že nedokázali (z různých důvodů) zvládnout nějakou svojí náročnou životní situaci. Z toho všeho vyplývá, že domov není jen střecha nad hlavou, protože člověk sice může mít střechu nad hlavou, ale zároveň nemít domov – např. lidé, kteří žijí na ubytovnách, osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, děti vyrůstající v dětských domovech – ti všichni mají kde

4

Ministerstvo práce a sociálních věcí, Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, Praha 2013. 5 PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. 6 KELLER, J., Posvícení bezdomovců: Úvod do sociologie domova, Slon, Praha 2013.

11

složit hlavu, přesto jim chybí to nejdůležitější – citové vazby. Jsou to velmi často lidé, kteří jsou opuštění, bez vztahů, bez zázemí, bez sebevědomí, bez naděje, bez smyslu života, atp.7 Za jednu z možných bariér ve snaze či pokusu bezdomovce vrátit se zpět do společnosti považuji obavy, strach a i odpor laické veřejnosti k bezdomovcům. Bezdomovec se tak chce vrátit do společnosti, která ho odmítá, má předsudky, opovrhuje jím. Na druhou stranu však nelze podléhat pocitům lítosti a zbavovat je tím odpovědnosti. Někteří bezdomovci si totiž mohou zvyknout na to, že tento pocit v lidech obecně vyvolávají a to může vést k tomu, že pro ně bude výhodnější spíše setrvat v této roli znevýhodňovaného, než se snažit začít něco dělat se svou situací a stavem. Bydlení je jedním ze základních společenských statusů. Pro bezdomovce je známkou jejich společenského statusu absence bydlení. Tato skutečnost s sebou nese další specifika této skupiny. Je potřeba si uvědomit, že bezdomovci představují velmi různorodou skupinu obyvatel – můžeme v ní najít lidi inteligentní a lidi s mentální retardací; lidi konzumující alkohol i ty, kteří se ho ani nedotknou; lidi živící se kriminalitou i ty, kteří se bojí jet na černo tramvají.8

1.2 Vývoj bezdomovectví Současná podoba bezdomovectví se začala objevovat koncem 19. století v důsledku průmyslové revoluce a rozvoje měst. Díky rozvoji průmyslu došlo k migraci obyvatelstva a soustředění chudých do měst. Docházelo tak ke zvyšování výskytu zjevného bezdomovectví – lidí, kteří žili na ulici. Péči o tyto chudé přebíraly církevní řády a organizace, nikoliv stát.9 Po roce 1948 se veřejná chudoba stala tabu. Totalitní režim zrušil charitativní organizace, protože jejich existence připouštěla existenci chudoby, kterou komunistický režim popíral. Takže lidé bez domova sice existovali, ale jako by tomu tak nebylo. Režim zaručoval právo na práci a práce se stala pro občany povinností. Jedinci, kteří nebyli schopni žít tímto způsobem, se museli skrývat, jinak by byli potrestáni vězením za trestný čin příživnictví.10 Socialistické organizace byly povinny zaměstnávat mj. i nepotřebné a málo výkonné 7

PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. Tamtéž 9 MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 10 Tamtéž 8

12

pracovníky a dokonce jim musely nabídnout ubytování - často i s přihlášením k trvalému pobytu.11 Po listopadu 1989 transformované a privatizované podniky ztratili povinnost zaměstnávat nadbytečné zaměstnance. Podnikové ubytovny se často transformovaly na hotely, jiné se přizpůsobovaly trhu - v obou případech se však skryté či potenciální bezdomovectví ukázalo ve zjevné podobě. Zrušení trestnosti za příživnictví pak odstranilo strach a úzkost z možného obvinění. Celou situaci pak doplňovala migrace, příchod uprchlíků, amnestie vězňů, ale také postavení lidí, kteří vlastním přičiněním ztratili byt. Obecně se jednalo o lidi s lehce ovlivnitelnou osobností, postižené tělesně, duševně, věkem, nízkým vzděláním, sociálním původem, apod.12 Počátkem devadesátých let 20. století se mezi první vlnou bezdomovců objevili lidé formálně zaměstnaní, kteří ale nikdy skutečně nepracovali, nebo pracovat nechtěli; uměle zaměstnaní, kteří by se jinak nemohli uchytit na trhu práce; propuštění z velkých stavebních firem a z jejich ubytoven; propuštění z vězení v důsledku prezidentské amnestie a propuštění z psychiatrických ústavů.13 1.2.1 Historie přístupu k chudým a bezdomovcům Kořeny péče o potřebné můžeme nalézt v křesťanství a jeho pohledu na člověka. Člověk je zde chápán jako důstojná bytost – vrchol stvoření, který má svou velikost od okamžiku početí. Ve starém zákoně je chudoba chápána jako zlo, příležitost k hříchu a důsledek chamtivosti druhých. Zastánci chudých byli proroci, kteří se stavěli proti lichvě a korupci a pobízeli ke spravedlivému jednání ve snaze zmírnit jejich utrpení. Dobrovolná chudoba je v církvi vytouženým ideálem, ale nedůstojná bída je z pohledu Starého i Nového zákona nepřijatelná.14 Péči o potřebné zajišťovala po celý středověk církev. Cílem charity bylo uspokojit nejzákladnější potřeby chudých a zajistit, aby lidé neumírali hlady. 15 Kostely a kláštery rozdávaly bez ohledu na míru potřebnosti a individuální přístup prakticky neexistoval.16

11

HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. Tamtéž 13 MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 14 PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. 15 MAREŠ, P., Sociologie nerovnosti a chudoby, Slon, Praha 1999. 12

13

Významným mezníkem ve vývoji přístupu k chudým byla reformace. Její princip pomoci spočíval ve výchově práceschopných k práci a v podpoře těch, kteří z různých důvodů nemohli pracovat a zabezpečovat tak uspokojování základních životních potřeb. Reakcí na rostoucí chudobu byly migrace, protesty a vzpoury, hledání lepších možností obživy, kriminalita.17 Dalším významným mezníkem ve vývoji péče o potřebné bylo domovské právo, z nějž byla pro obce odvozena povinnost postarat se o osoby, které do ní patřily. Na přelomu 18. a 19. století docházelo k centralizaci péče o potřebné a vše se registrovalo. Světská moc redukovala počet klášterů, které se staraly o lidi v nouzi, čímž se o ně musela postarat sama. Na našem území se budovaly útulky pro chudinu a řada dalších specializovaných zařízení pro osoby v nouzi.18 Průmyslová revoluce a nástup kapitalismu představovaly obrovskou změnu a hlubokou restrukturalizaci společnosti. Průmyslová revoluce vyprodukovala řadu sociálních problémů, na které charita nestačila reagovat, protože problém byl v nespravedlivých sociálních strukturách a v zákonodárství. Stát a církev se spojily a snažily se společně řešit situaci chudých.19 Dnes pomáhají chudým a bezdomovcům sociální pracovníci. Sociální práce vznikla na sklonku 19. století v reakci na názor, že příčinou sociálního selhání je ve většině případů osobní nedostatečnost a neschopnost lidí, kteří se nacházejí na okraji společnosti. Sociální pracovníci se snaží prostřednictvím sociální práce těmto lidem pomoci rozvíjet a využívat jejich potenciál a zlepšovat tak kvalitu jejich života. Snaží se, aby tito lidé znali a měli povědomí o svých právech, aby věděli o existenci možné pomoci v situacích, které jsou pro ně náročné, nepříznivé a které nejsou schopní sami řešit a zvládnout.

16

PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. Tamtéž 18 Tamtéž 19 Tamtéž 17

14

1.3 Charakteristiky bezdomovectví Bezdomovectví jako takové je charakteristické především svou různorodou povahou, tzn., že se zde prolíná celá řada jevů, situací a chování, které jsou rizikové – např. chudoba, nezaměstnanost, zdravotní problémy, závislost, kriminalita, domácí násilí, partnerské a rodinné vztahy, apod. 1.3.1 Věková struktura Co se týká věku bezdomovců, tak velká většina osob je v produktivním věku. Ve své práci se setkávám s věkovým průměrem 47 – 52 let (bráno od r. 2012 – dosud). Objevuje se však stále častěji také skupina velmi mladých bezdomovců – ti, kteří prošli ústavní výchovou, utekli z domova od rodičů či pěstounů a nechtějí či nemohou se vrátit zpátky. Za další významnou skupinu považuji skupinu bezdomovců - seniorů (věk 65+). Patří sem především lidé, kteří jsou osamělí či ovdovělí a nemají dostatek finančních prostředků na úhradu stále se zvyšujícího nájmu. Patří sem také lidé, kteří se dostali do dluhové pasti, splácí z důchodu dluhy a nezbývají jim peníze na nájem (v těchto případech nedosahují na sociální dávky), roste jim dluh na nájemném a důsledkem pak bývá vystěhování z bytu. Tito lidé pak nemají kam jít, protože nemají peníze na levnější pronájem bytu a nezbývá jim většinou nic jiného, než jít bydlet na ubytovnu či do azylového domu, kde náklady na bydlení pro ně nejsou tak extrémně vysoké. Problémem zde bývá nejen nízká výše důchodu, ale také přiznání důchodu bez nároku na jeho výplatu – chybí potřebná doba pojištění, neodpracované roky, apod. 1.3.2 Zdravotní stav V odborné literatuře se můžeme dočíst, že bezdomovci mají zdravotní stav daleko křehčí a nestálejší než ostatní lidé. Mezi bezdomovci se objevuje vyšší výskyt chronických onemocnění, infekčních chorob a duševních onemocnění. A právě duševní onemocnění v kombinaci se sociálními a finančními problémy může být spouštěcím mechanismem bezdomovectví.20 Stále častěji pozoruji a setkávám se s tím, že poměrně velká část bezdomovců trpí nějakou duševní poruchou – většinou mají diagnostikovanou poruchu osobnosti, deprese, fobie,

20

Ministerstvo práce a sociálních věcí, Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, Praha 2013.

15

neurózy a nezřídka se setkávám s diagnostikovanou schizofrenií. Všechna tato duševní onemocnění velmi komplikují bezdomovcům život a někdy jim brání při snaze o navrácení do společnosti. Duševní nemoci považuji za jednu z nejzávažnějších příčin bezdomovectví, protože se domnívám, že je nedostatečně řešena – např. nedostatečná ochrana těchto lidí před zneužíváním (vzhledem k jejich onemocnění) druhými lidmi (k jejich prospěchu) – např. podepisování nevýhodných smluv, směnek, půjček, citové vydírání, apod. Zdraví bezdomovců (jak fyzické, tak psychické) bývá obecně narušené a slabé. Nezabývají se zdravou životosprávou a ani nejsou schopní se vyvarovat škodlivým vlivům působícím na jejich zdraví. V důsledku prostředí, ve kterém se nacházejí, nejsou kolikrát schopní, nebo ochotní dodržovat základní hygienu. 1.3.3 Vzdělání a kvalifikace Bezdomovci dosahují různého stupně vzdělání a mají různou kvalifikaci. Můžeme se setkat s bezdomovci se základním vzděláním (někteří ani základní školu nedokončili), se středním vzděláním – většinou bývají vyučení v nějakém oboru (bez maturity), méně se středním vzděláním ukončené maturitou a zřídka s vysokoškolským vzděláním (nejsou však výjimkou). Nízká úroveň vzdělání má pro bezdomovce negativní dopad a to hlavně z toho důvodu, že mají problematické postavení na trhu práce. Nejen, že se na trhu práce špatně orientují a dlouhodobě nemohou sehnat vhodnou práci, ale mohou trpět určitým stigmatem z toho, že jsou osobami bez domova – vzhled, ošacení, vystupování, komunikace (ta jim dělá velké problémy), chování, atp. Lidé se základním vzděláním mají obecně omezené možnosti sehnat si práci, protože jim chybí praxe a zkušenosti. Lidé, kteří jsou vyučení v oborech, které dnes již nejsou tak žádané a atraktivní, mají též větší problém se sehnáním práce. Někteří bezdomovci se vyučili v oboru, který pak nikdy nevykonávali, takže sice mohou mít na určitou pracovní pozici vzdělání, ale nesplňují požadavek praktických zkušeností. S bezdomovci s vysokoškolským vzděláním se setkáváme méně často. Osobně jsem se setkala s několika ženami bez domova, které byly vysokoškolsky vzdělané – např. s doktorkou, která měla velmi závažné duševní onemocnění, které bylo také příčinou jejího 16

bezdomovectví; s učitelkou hudby, která přišla o svého životního partnera a tuto ztrátu nezvládla; s ženami, které nezvládly své podnikání a dostaly se do finanční tísně a neměly partnera či blízké, kteří by jim mohli pomoci. 1.3.4 Rodinný stav, zaměstnání Mít plnohodnotnou fungující rodinu je velkým přáním většiny bezdomovců – mít pocit sounáležitosti, lásky, podpory. Vztahové problémy bezdomovců úzce souvisí s jejich bezdomovectvím – s možným vznikem a nesnadným návratem zpět do společnosti. Podle Průdkové a Novotného téměř polovina bezdomovců nikdy neuzavřela manželství. Zhruba 40% lidí bez domova tvoří rozvedení. S tímto faktem pak úzce souvisí skutečnost, že děti, které žijí v nepříznivých rodinných podmínkách, mohou být v dospělosti ohroženy společenským vyloučením.21 Hradečtí např. uvádějí, že mezi bezdomovci z pražského Hlavního nádraží je drtivá většina osob poznamenaná nějakou krizí rodiny v dětství.22 Bezdomovci většinou přijímají příležitostné práce, např. formou dohody o provedení práce či dohody o provedení pracovní činnosti, nebo vykonávají nelegální práce. Někdy pracují jen za stravu a ubytování. Při své práci nezřídka pozoruji, že je poslední dobou velmi aktuální zaměstnávat tzv. ,,na zkoušku“ – tzn., že uchazeč o danou pozici si jde práci nejprve zkusit a ,,zaučit“ se, avšak někdy i za několikadenní 10 ti hodinovou a poměrně náročnou práci nedostane zaplaceno a následně pak není na pozici ani vybrán. Takováto pracovní diskriminace je bohužel realitou. Stále přetrvává problematika nedostatku podporovaných pracovních míst pro znevýhodněné osoby. Propojenost nezaměstnanosti a bezdomovectví je velmi úzká – kdo nepracuje, těžko může bydlet, a kdo nebydlí, těžko může chodit do práce. Boj s nezaměstnaností můžeme tedy považovat za určitý prvek boje proti bezdomovectví.23

21

PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. 23 Tamtéž 22

17

1.3.5 Kriminalita Kriminalita jako taková, kterou tvoří zejména majetková trestná činnost, násilí, mravnostní trestná činnost je hlavním zdrojem strachu a obav společnosti. Média den co den upozorňují na různé trestné činy a jejich oběti. Důvěra občanů ke státu slábne a hledají se potenciální pachatelé. Postoje a pohledy veřejnosti mohou spočinout právě na bezdomovcích, kteří jsou svým způsobem života hodně viditelní.24 Nemůžeme zcela vyloučit, že se mezi bezdomovci vyskytuje velké množství již dříve odsouzených, kteří prožili většinu svého života ve vězení a zločin je pro ně součástí jakési strategie přežití. Osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody mohou být stigmatizovány trestem a naše společnost není dosud připravená dávat jim druhou šanci. U většiny zaměstnavatelů je prvním předpokladem pro přijetí do zaměstnání bezúhonnost, což propuštění vězni nesplňují. Propuštění vězni někdy bývají úplně sami, protože příbuzní a přátelé se jich zřekli.25 Bezdomovci jsou pachatelé především drobných krádeží v obchodech a z toho je zřejmé, že je to důsledek, ne příčina společenského úpadku, protože každý člověk potřebuje jíst. V poslední době se bezdomovci podílejí na krádežích kovů a mnohdy tím způsobují značné majetkové škody. Bezdomovcům jsou často přisuzovány i činy, které nejsou schopni spáchat, protože - nejsou schopni např. účastnit se organizovaného zločinu ani realizovat dokonale promyšlené přepadení banky. To však neplatí pro generaci mladých bezdomovců, která je schopná se zapojovat do organizovaného zločinu, případně má na svědomí jinou závažnou trestnou činnost, např. podvody, krádeže kol a aut.26 1.3.6 Závislosti Existuje velké množství literatury o zneužívání drog, ale pouze malý počet této literatury se zaměřuje na bezdomovce. Přitom bezdomovectví úzce souvisí se zneužíváním drog a alkoholu, protože celá řada bezdomovců tímto řeší své problémy či svou bezvýchodnou sociální situaci. U některých bezdomovců pak užívání alkoholu či drog bylo příčinou jejich bezdomovectví.

24

Tamtéž PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. 26 Tamtéž 25

18

Většina dlouhodobých uživatelů návykových látek žije na ulici, protože nejsou schopní vzhledem ke své závislosti ,,normálně“ žít – pracovat, mít zájmy, bydlení, vztahy, finance, apod. Jako problémový vidím fakt, že většina sociálních služeb poskytujících ubytování není připravená na bezdomovce alkoholiky či toxikomany – většinou to bývá kontraindikace k přijetí do služby. Tito lidé mohou využít specializované sociální a zdravotní služby, které poskytují mj. i poradenství ohledně možností bydlení. Hradečtí upozorňují na fakt, že alkoholové závislosti podlehne zhruba 4% celé naší populace a přesto se právě bezdomovcům přisuzuje nadměrná konzumace alkoholu a obraz nádražního povaleče s lahví rumu či vína – jako stálý symbol bezdomovců.27 Mnozí bezdomovci si nalhávají, že se v budoucnu něco změní, že na ně něco dobrého čeká, aniž by se o to snažili, nebo pro to něco dělali. Někteří rezignovali a uvědomili si, že s každým dnem na ulici se propadají hlouběji, neplánují budoucnost a žijí přítomností. Přemýšlejí maximálně na několik dní dopředu a řeší hlavně to, kde složí hlavu, co budou jíst, případně jak se zahřejí. Je jen pouze malé procento z těch, kteří přespávají nebo žijí na ulici a chtějí skutečně změnit svůj život.28

1.4 Formy bezdomovectví Formy a typologie bezdomovectví poukazují na jeho různorodost a určují také rozdílnost sociální práce při kontaktu s určitým typem bezdomovce. Nejčastěji je rozlišováno zjevné, skryté a potencionální bezdomovectví. Typologie bezdomovectví je výsledkem vztahu bezdomovců k veřejnému prostoru, v němž se prezentují viditelné znaky bezdomovectví. Zjevné bezdomovce většinou poznáme na první pohled podle zanedbaného vzhledu, zápachu, znečištěného oděvu, nepřiměřené obuvi a podle jejich chování – sbírání nedopalků cigaret, přehrabování se v popelnicích, v odpadkových koších, žebrání na frekventovaných místech. Většinou u sebe mívají celý svůj majetek, který mají zabalený v igelitových taškách. Žijí mimo standardní hranice sociálních norem a návyků, přežívají na veřejných místech a většina z nich vyhledává sociální pomoc, která jim je určena – převážně nízkoprahová denní centra. Poměrně velká je podskupina dobrovolných bezdomovců, kteří na jinou formu života

27 28

HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008.

19

již rezignovali, jejich cíle jsou neslučitelné s cíli lidí žijících ve většinové společnosti. Tito bezdomovci si chtějí především opatřit jídlo, teplo, přístřeší. Tuto skutečnost je potřeba vidět v kontextu toho, že lidé na ulici mají velmi omezenou možnost volby a omezené prostředky k dosažení změny způsobu života. Zjevní bezdomovci tvoří pouze malou podskupinu bezdomovců, jsou však velmi nápadní, někdy vzbuzují odpor či strach a veřejností jsou nejvíce vnímáni. Laická veřejnost si na základě setkání s nimi vytváří mylnou představu o bezdomovectví a celý tento složitý problém se zjednodušuje.29 Hradečtí v souvislosti se zjevným bezdomovectvím poukazují na to, že velmi malý počet zjevných bezdomovců dává přednost nabídce ubytování před možností využívání svobodného prostoru a to i když vědí, že nádraží, vlaky, parky, ulice, mosty, squaty, sklepy, kontejnery, atp. jsou velmi nebezpečné. Především vyhledávají nádraží, které mají pro tuto populaci odjakživa přitažlivou moc.30 Skryté bezdomovce nepoznáme na první pohled (i přesto, že jako bezdomovci žijí), protože umí velmi dobře svůj životní styl tajit a své problémy skrývají. Většinou pečují o svůj vzhled a jsou schopní si zajišťovat čisté oblečení. Skrytí bezdomovci většinou těmi zjevnými opovrhují a distancují se od nich. Patří sem osoby, které v zimě hledají pomoc a ubytování v azylových domech, ale po krátké době zase odcházejí a na sociální pracovníky se příliš neobracejí. Často mění místo svého pobytu, málokdy se zdržují delší dobu na jednom místě.31 Potencionální bezdomovci jsou lidé, kterým bezdomovectví hrozí. Mají zpravidla zaměstnání i bydlení, ale jedná se o bydlení nejisté. Někdy budí dojem, že mají bydlení, ale ve skutečnosti žijí ve složitých a obtížných podmínkách (např. nebytové prostory). Jsou to lidé, kteří se mohou ze dne na den ocitnout na ulici. Potenciálními bezdomovci jsou i mladí lidé, kteří opouštějí ústavní zařízení a nemají možnost se vrátit do rodiny, dále lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z psychiatrické léčebny nebo z terapeutické komunity, kteří nemají kam jít. Dále jsou to lidé, kteří žijí v podnájmu – zvlášť pokud nemají řádnou nájemní smlouvu, rozvedení, nezaměstnaní a ti, kteří pracují pouze příležitostně a nelegálně, lidé

29

PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. 31 PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. 30

20

závislí na návykových látkách, patologičtí hráči a další. Největším problémem potenciálních bezdomovců jsou nedostupné podmínky pro získání vlastního bydlení.32 Všechny tyto lidi můžeme označit za bezdomovce, avšak musíme si uvědomit, že mezi lidmi, kteří žijí v nejistých či nevyhovujících bytových podmínkách a lidmi, kteří jsou na ulici je velký rozdíl, protože bydlet špatně je jedna věc a nemít kde bydlet je věc druhá.33

32 33

Tamtéž Tamtéž

21

2. Problematika bezdomovectví žen Na začátku devadesátých let tvořili bezdomoveckou skupinu převážně muži staršího věku. Můžeme však předpokládat, že i v této době se v ČR vyskytovaly mezi bezdomovci ženy. Naše společnost prošla řadou rychlých změn, které se dotkly všech oblastí našeho života, ovlivnily fungování rodiny a postavení jedince ve společnosti. Na ulici se vedle mužů začaly objevovat i ženy, některé byly osamělé, jiné s partnerem či dokonce s dětmi. První odhady v ČR uváděly čísla okolo 10-15% z celkové bezdomovecké populace.34 Mnoho důvodů nás vede k předpokladu, že růst bezdomovectví u žen i nadále poroste. Sociální, ekonomické a politické postavení žen je u nás stále problematické. Hradečtí píší o skutečnosti, že i v nejrozvinutějších zemích je život žen v mnohých situacích těžší, než život mužů. Stereotypní role mužů a žen ve společnosti ukazuje na nutnost vzájemného propojení schopností mužů i žen, na nutnost větší solidarity nejen v pracovním, ale i rodinném životě.35 Ženy bez domova bývají většinou bezdomovkyně skryté, protože na veřejných místech je vídáme méně. Ženy skrývají své stigma a někdy velmi přesvědčivě tvrdí, že mají kde bydlet, i když to tak není. V současné době se mezi bezdomovkyněmi objevují ženy různého věku, od zcela mladých dívek až po ženy seniorského věku. Věkový průměr se dle odhadů pohybuje okolo 40-50 let. Vliv na věkové složení bezdomovkyň může mít do budoucna feminizace chudoby, tzn. že chudobou mohou být postiženy staré, osamělé ženy, živitelky rodin s nezaopatřenými dětmi, ženy, které jsou oběťmi násilí, ženy živící se prostitucí, ženy po rozvodu, atp.36

34

Kol. autorů, Specifika žen mezi lidmi bez domova, Sborník z konference, Charita Olomouc, Olomouc 2010. HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. 36 Kol. autorů, Specifika žen mezi lidmi bez domova, Sborník z konference, Charita Olomouc, Olomouc 2010. 35

22

2.1 Faktory vyvolávající bezdomovectví žen Rozlišujeme 2 faktory vyvolávající bezdomovectví – jsou to faktory objektivní a faktory subjektivní. Faktory objektivní jsou ovlivňovány sociální politikou státu, zákonodárstvím, apod. Faktory subjektivní jsou ovlivněny jednotlivci, rodinami, společenskými skupinami, jejich schopnostmi, dovednostmi, rysy, temperamentem, charakterem, věkem, apod. Mezi faktory subjektivní patří faktory finanční a materiální (ztráta bydlení, nejisté bydlení, ztráta

zaměstnání,

dlouhodobá

nezaměstnanost,

nedostatečné

příjmy,

zadluženost,

neschopnost pracovat s vlastním rozpočtem, tragická událost ve formě ztráty živitele, majetku, apod.); faktory vztahové (změny struktury rodiny, rodinné nebo manželské problémy, diskriminace ženy, narušené vztahy mezi partnery, rodiči, dětmi, rozvod, rozdělení nebo rozpad rodiny, násilí v rodině, sexuální zneužívání, osamělost, apod.); faktory osobní (duševní či fyzická choroba, mentální onemocnění, osamělost, nesamostatnost, invalidita, alkoholismus a další závislosti, patologické hráčství, sociální nezralost, apod.); faktory institucionální (propuštění z ústavu, z vězení, opuštění dětského domova, pěstounské péče, apod.). Faktory objektivní mohou působit např. na dodržování lidských práv, respektování zásady rovných příležitostí pro všechny, na vzdělanosti a kvalifikaci osob. Rovněž působí na boj s nezaměstnaností, s vyloučením, na sociální ochranu, na zabezpečení v nemoci a ve stáří, na posilování vzdělanosti a technologických služeb, atp. Význam objektivních faktorů je také v jejich působení na legislativu, na rovnost žen a mužů, na integraci invalidů, na kriminalitu, apod. A v konečném důsledku mohou působit také na problémy menšin, migrace, emigrace, apod. Hradečtí poukazují spíše na faktory vztahové, které obvykle vyvolávají bezdomovectví u žen - především problémy v partnerských vztazích (mnohdy doprovázené násilím). Ženy často řeší svůj partnerský problém způsobem, který je vlastní právě těmto znevýhodněným ženám – bydlením u přátel, rodičů, případně návratem po nějaké době.37

37

HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996.

23

Objektivní příčiny bezdomovectví bývají přisuzovány k systémové chybě a bezdomovec je její obětí, subjektivní příčina bezdomovectví poukazuje na nepříznivé vlastnosti jedince. Zatímco systémové příčiny může odstranit stát, subjektivní příčiny musí změnit sám klient.38

2.2 Příčiny bezdomovectví žen Znalost příčin bezdomovectví je základním předpokladem veškerých snah o řešení tohoto problému, protože samotné odstraňování následků bezdomovectví je neefektivní. Komplikací však je, že ne vždy lze správně rozlišit, co je příčinou a co následkem bezdomovectví. Např. závislost na alkoholu může být příčinou bezdomovectví, avšak někteří bezdomovci třeba začnou pít až v době, kdy se stanou bezdomovci. A místo závislosti na alkoholu můžeme dosadit nezaměstnanost, kriminalitu, zadluženost, zdravotní problémy, atp. Příčin bezdomovectví je celá řada. Bezdomovci jsou velmi různorodí lidé, kteří vyrůstali v různých rodinách, mají různý stupeň dosaženého vzdělání, jsou různého věku.39 Z vlastní zkušenosti můžu říci, že důvody, které vedou ke ztrátě bydlení a k bezdomovectví žen jsou opravdu velmi složité a různorodé. V drtivé většině případů to bývají důvody finanční a partnerské. Obecně lze říci, že základní příčinou bezdomovectví je chudoba, ke které vedou nejčastěji následující příčiny – nedostatek finančních prostředků; nedostatek cenově dostupného bydlení; nedostatek pracovních příležitostí nebo příjmu; špatné fyzické nebo duševní zdraví; násilí nebo zneužívání v partnerském vztahu nebo rodině. Podle Průdkové a Novotného je chudoba jeden z mála fenoménů, který je společný všem bezdomovcům. Tvrdí, že lidé, kteří nejsou chudí, se mohou bezdomovectví vyhnout, i když budou vystaveni osobním krizím. Nejčastěji postihuje chudoba ty, kteří jsou málo odolní nebo slabí.40 Následující podkapitoly popisují okolnosti, se kterými se nejčastěji setkávám jako s příčinami, které vedly klientky Azylového domu pro ženy k bezdomovectví.

38

MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 39 PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., Bezdomovectví, Triton, Praha 2008. 40 Tamtéž

24

2.2.1 Finanční problémy Nejčastěji se v práci setkávám s ženami bez domova, které řeší finanční problémy. Nemají z různých důvodů dostatek finančních prostředků, aby byly schopné hradit náklady spojené s vlastním bydlením. Mezi nejčastější příčiny nedostatku finančních prostředků patří: -

Nezaměstnanost – nejčastěji se setkávám s klientkami v produktivním věku, které dlouhodobě nemají stálou práci a jsou zaregistrované na Úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání. Tyto klientky mají velmi malé příjmy – buď pobírají dávky hmotné nouze, nebo si přivydělávají formou brigád (přes personální agentury), nebo formou dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti. Problém nezaměstnanosti u klientek má svá specifika – některé nemohou i několik let najít práci z důvodů nízkého vzdělání (základní, vyučení bez maturity) a sníženého intelektu (nejsou schopné v práci spolupracovat, vykonávat jí samostatně a dostatečně); některé mají problém docházet do práce včas a pravidelně (po několika dnech či týdnech je práce přestane bavit); mají omezené možnosti – tzn., že si velmi často vzhledem ke své celkové sociální situaci vybírají, nebo jsou jim nabízené pouze pracovní pozice, které jsou nevýhodné (neúměrná pracovní doba, nedostatečné finanční ohodnocení, pracovní smlouva – neplnění dohodnutých podmínek, odpočinek minimální), fyzicky náročné, atp. Dále se setkávám s klientkami, které jsou z různých důvodů znevýhodněné na trhu práce – např. klientky, které jsou propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen ,,VTOS“) a mají záznam v trestním rejstříku; klientky, které mají přiznanou invaliditu I. a II. stupně a není pro ně dostatek pracovních míst; klientky romské národnosti; mladé klientky bez praxe a zkušeností; starší klientky 50+, atp. Na druhou stranu není žádnou výjimkou, když některé klientky mají možnost pracovat, ale z různých důvodů nechtějí – např. mají velké množství exekucí a z příjmů by se jim strhávala poměrně velká část (což je pro ně silně demotivační); některé si ,,vystačí“ s dávkami a občas vezmou nějakou práci ,,na černo“, atp. Mnoho klientek se domnívá, že práce na černo je pro ně jakousi spásou, avšak už si málokdy uvědomí, že pro ně není z dlouhodobého hlediska perspektivní a výhodná – nejsou nijak smluvně chráněné, nezapočítává se jim tato práce do důchodového 25

pojištění, nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti, nárok na nemocenskou, nemusejí dostat za práci zaplaceno, mohou o ní přijít ze dne na den, atd. S problémem nezaměstnanosti a minimálních příjmů pak úzce souvisí otázka bydlení – lidé s nízkými příjmy nic neušetří a nedovoluje jim to získat, nebo udržet si samostatné bydlení. Jsou odkázáni na sdílení domácnosti s jinými lidmi nebo na bydlení na ubytovnách či v azylových domech. -

Starobní, invalidní a sirotčí důchody – nezřídka se setkávám s klientkami, které řeší finanční problémy z důvodu nízké výše důchodu. V tomto smyslu hovořím o částce cca do 6500Kč/měsíčně. Tyto klientky měly nízké příjmy z období, kdy pracovaly; nebo dostávali třeba polovinu platu ,,na ruku“ a do důchodu se jim počítala jen část příjmů; z důchodu se jim strhávají exekuce, apod. Dále se setkávám s klientkami, které jsou v důchodovém věku, nebo mají přiznanou invaliditu I. – III. stupně, avšak jsou bez nároku na výplatu důchodu, protože nesplnili potřebnou dobu pojištění. Pobírají tak pouze životní minimum ve výši 3410Kč, popř. doplatek na bydlení – dávky hmotné nouze. Tyto klientky vzhledem k výše uvedenému nemají moc možností, aby mohly bydlet samostatně. Jsou odkázané na to, že si musí buď přivydělávat formou brigád, nebo mít práci, ale zase vzhledem k problematice nezaměstnanosti to není jednoduché. Navíc některé z nich vzhledem k pokročilému věku či zdravotnímu stavu ani pracovat nemohou. Mohou si podat žádost o sociální byt na úřadě dle místa trvalého bydliště, ale musí splňovat takové podmínky, které řada z nich není schopná splnit. Většinou tak mají možnost pouze bydlení na ubytovnách, v azylových domech, popř. v podnájmu s minimálně jedním dalším spolubydlícím. Lidí s takto nízkými důchody, starých, invalidních bez domova stále přibývá a je potřeba do budoucna řešit, co s nimi bude, až budou závislí na péči druhé osoby, protože zatím v ČR neexistuje domov pro bezdomovce, kteří jsou nesoběstační a vyžadují 24h péči. Podle zákona o sociálních službách by jim měli tuto péči poskytovat domy s pečovatelskou službou či domovy pro seniory, avšak lidé s takto nízkými či žádnými důchody nemají na úhradu pobytu a Úřady práce mají problém takto vysoké platby za ubytování hradit z dávek.

26

-

Dluhy, exekuce – drtivá většina klientek má dluhy či soudem nařízené exekuce. Velmi často se stává, že mají tolik dluhů, že ani nevědí, kolik dluží celkem peněz, kde, komu, jaké jsou možnosti splácení, apod. Dluhy některých klientek dosahují tak extrémní výše, že klientka zcela rezignuje a situaci neřeší – dluhy tak stále rostou, úroky naskakují. Klientky se nejčastěji zadlužují z důvodů neuvážených půjček, často od lichvářů či peněžních ústavů, které mají velké úroky – klientky nejsou schopné půjčky splácet a půjčují si stále dál, aby mohly starou půjčku splatit novou půjčkou a tak je to pořád dokola, dokud klientce už nikde nepůjčí, protože má soudem nařízenou exekuci. Klientky vede nejčastěji k půjčkám snaha někomu pomoci, či vyhovět – partnerovi, dětem, známým. Nezřídka se stává, že klientky mají dluhy, které nezavinily. Musí splácet dluhy za svého manžela, který se v době manželství zadlužil. Nejedna žena už kvůli manželovým dluhům přišla o bydlení, které měli ve společném vlastnictví. Zejména u mladých klientek se setkávám se zadlužením a s exekucemi v souvislosti s dopravními podniky – za několik jízd na černo pak ve fázi soudem nařízené exekuce přesahují povinné částky i 500 000Kč. Když se vezme do úvahy uvedená částka a věk klientek – nemají vize do budoucna, jsou bezmocní a ztrácejí veškerou motivaci k práci. Výjimkou nejsou ani dluhy spojené s neplacením účtů za telefon, za podnájem majiteli bytu, za služby spojené s užíváním bytu – elektřina, voda, teplo, což může v konečném důsledku vést ke ztrátě bydlení.

-

Sociální dávky – poměrná část klientek pobírá dávky hmotné nouze – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Jsou to ty klientky, které jsou zaregistrované na Úřadu práce (dle místa trvalého bydliště) v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebo klientky, které jsou ve starobním či invalidním důchodu a nemají nárok na výplatu důchodu, nebo jsou jejich důchody tak nízké, že po odečtení nákladů na bydlení nedosahují na částku životního minima. Výše dávek hmotné nouze je závislá na výši měsíčních příjmů – pokud klientka neměla rozhodný příjem, pobírá měsíčně příspěvek na živobytí ve výši 3410Kč (maximální výše). Pokud si přivydělává brigádami, je částka příspěvku na živobytí nižší (záleží na tom, kolik si vydělá). V případě doplatku na bydlení se zkoumají 27

odůvodněné náklady na bydlení a též výše měsíčních příjmů jako u příspěvku na živobytí. Doplatek na bydlení může být poskytován osobám v podnájmu, na ubytovnách, v noclehárnách, v azylových domech, apod. i bez hlášení k trvalému pobytu. Nejčastěji se setkávám s tím, že Úřady práce proplácejí ubytování z doplatku na bydlení do výše 4000Kč, což zas některé klientky velmi limituje v možnostech vlastního bydlení. Navíc Úřady práce neproplácejí všechny ubytovny, pouze ty, které splňují předepsané podmínky včetně hygienického řádu. Dalším problémem bývá, že někteří provozovatelé ubytoven chtějí mít striktně ubytování předem zaplacené a nechtějí čekat, než Úřad práce schválí na základě ubytovací smlouvy doplatek na bydlení – tímto nutí klientky, které pobírají doplatek na bydlení mít nějaké peníze našetřené, což většina z nich není schopná splnit. Co se týká bydlení v azylovém domě – Úřady práce přiznávají na základě Smlouvy o poskytnutí sociální služby doplatek na bydlení v plné výši, dle stanovených poplatků za ubytování jednotlivých azylových domů. Klienti azylových domů a dalších sociálních služeb pro bezdomovce tak bydlí do doby, než jim Úřad práce přizná doplatek na bydlení a začne proplácet ubytování v těchto zařízeních tzv. na dluh. Fakt, že Úřady práce proplácejí ubytování z doplatku na bydlení vždy zpětně (což je logické), může komplikovat bezdomovcům vyhledávání takové formy ubytování, které by chtěli a jsou tím pádem v podstatě limitováni na omezení se ve výběru bydlení na bydlení zejména v sociální službě. Finanční problémy klientek mají různou, často kombinovanou podobu. Jedno mají společné – vedou ke ztrátě bydlení a návrat k samostatnému bydlení bývá velmi obtížný, často komplikovaný různorodými dílčími problémy. Trh s bydlením v současnosti nedokáže reagovat na potřeby bezdomovců, mnoho obcí nedisponuje vlastním bytovým fondem, který v současné době představuje jedinou finančně dostupnou variantu bydlení zejména pro nízkopříjmové skupiny osob.41

41

Ministerstvo práce a sociálních věcí, Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, Praha 2013.

28

2.2.2 Vztahové problémy Vztahové problémy a jejich dopad na bezdomovectví žen považuji za jeden z ústředních problémů bezdomovectví. Setkávám se s klientkami, které jsou osamělé, rozvedené, diskriminované, vydírané, týrané, zneužívané, ovdovělé, atp. A když se ke vztahovým problémům přidají i některé vrozené i získané vlastnosti a poruchy např. nepoučitelnost, neúměrná důvěřivost, naivita, ovlivnitelnost, psychická závislost na druhé osobě, přecitlivělost, deprese, pasivita, nesamostatnost a mnohé další, je to bludný kruh, ze kterého je nesnadné se dostat. Pro většinu klientek je charakteristická neexistující rodina. Tyto klientky můžeme rozdělit na svobodné bezdětné ženy nebo svobodné matky, které nejsou schopné navázat a udržet dlouhodobý partnerský vztah např. z důvodů dětství prožitého bez rodičů či v nefunkční rodině, zneužití nebo týrání ze strany rodičů, atp. Dále můžeme klientky rozdělit na rozvedené nebo vdané ženy žijící mimo rodinu a vdovy s rozpadlou nebo nefunkční rodinou. Důvody rozvodu a rozpadu manželství jsou různé – např. domácí násilí, závislost na alkoholu či drogách ze strany manžela, odchod ženy od rodiny k jinému partnerovi, dlouhodobé onemocnění ženy či manžela, VTOS, předběžné opatření a svěření dětí do péče jiné osoby, apod. Každá historická doba má svou vlastní hierarchii ideálů, hodnot, morálních norem, způsobů společenského chování a komunikace. I rodina je historicky podmíněna a mění se s vývojem společnosti. Úpadek tradičního modelu rodiny je dlouhodobým a prohlubujícím se faktem naší doby. Převládá zaměření společnosti na individuální spokojenost a blahobyt.42 Rodina má velký vliv na výskyt sociálně patologických jevů. Existuje souvislost mezi životem v dysfunkční rodině a problémy jedince v dospělém věku. Rodinné trauma bývá jednou z nejbolestivějších krizí, která může vyústit do ekonomických obtíží a stát se primární příčinou bezdomovectví. Rozpad rodiny a sociální izolace jedince vedou k tomu, že se rozpadá přirozená sociální síť, která má být oporou, když se člověk dostane do životní krize. Krize rodinných a partnerských vztahů může mít za následek celkový pád osobnosti.43

42

HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 43

29

Problematika rozvodovosti přináší ekonomické, psychologické i sociální problémy. Založením rodiny člověk navazuje jiný kvalitativní vztah, než v jakém žil doposud. Zejména v dnešní době se stává, že manželé se snaží rodinu zajistit hlavně materiálně a mnohdy se soustředí na kariérní a platový postup, než na emocionální působení. Partnerské a rodičovské role tím mohou být zanedbávány. Pokud se rodina rozpadne, ztrácí se jediný spolehlivý zdroj jistoty a může docházet k existenčnímu ohrožení.44 Hradečtí uvádějí, že bezdomovecká populace je z 80-90% chronicky nemocná, zdravotně postižená a má nízkou úroveň inteligence, rozumové schopnosti jsou ovlivněny rodinou a rodinnými vlivy, které jsou podmíněny dědičností a prostředím.45 2.2.3 Osobní problémy Mezi osobní problémy klientek můžeme zařadit různé druhy psychických či tělesných chorob, invaliditu, závislost na alkoholu a návykových látkách, gamblerství, sociální nezralost, mentální retardaci, apod. Co se týká psychických onemocnění, nejčastěji se setkávám s klientkami, které trpí depresemi (některé trpí závažnou formou, byly i několikrát hospitalizované v psychiatrické léčebně), poruchou osobnosti, úzkostmi, fobiemi. Tato onemocnění je velmi omezují v normálním fungování, těžko si udržují a navazují sociální kontakty, mají problém sehnat si práci či si práci udržet. Klientky, které jsou mentálně retardované (většinou lehké formy nemoci), které jsou dlouhodobě fyzicky nemocné, atp. mají většinou přiznané invalidní důchody. Neléčené psychické poruchy mohou vést k poruše sociálního fungování a dále k bezdomovectví a sociální izolaci. Největší problém se ukazuje v dostupnosti psychiatrické a psychologické pomoci a jejím odmítání z obavy stigmatizace. Většina duševně nemocných se dostane na ulici, aniž by někdy předtím navštívila psychiatra nebo psychologa. 46 Ženy bez domova jsou také spojovány s užíváním alkoholu a návykových látek. Toto vidění je mnohdy utvrzováno tím, že nejviditelnější částí bezdomovecké populace jsou lidé závislí na alkoholu a na návykových látkách. Tyto osoby se nemohou opít doma, tudíž je

44

Tamtéž HRADEČTÍ, Bezdomovství: extrémní vyloučení, Naděje, Praha 1996. 46 MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 45

30

potkáváme na ulici, kde vzbuzují dojem, že nic nedělají. Alkohol je pro veřejnost nejviditelnější drogou bezdomovců, i když jsou mezi nimi abstinenti.47 Zneužívání alkoholu a návykových látek plně souvisí s bezdomovectvím. Patří k tomu zhoršené sebeovládání a nevhodné chování, ztráta pracovních i hygienických návyků, omezení a ztráta sociálních kontaktů, apod. 2.2.4 Institucionální problémy Mezi institucionální problémy zařazuji problémy klientek související s jejich situací, kdy jsou propuštěné z VTOS či výchovného ústavu, nebo kdy opouštějí dětský domov či odcházejí od pěstounů. Hlavní problémy těchto klientek jsou společné - sociální vyloučení a sociální nefunkčnost. Setkávají se s obtížemi, které souvisejí se ztrátou schopnosti jednat samostatně a nedůvěrou v okolí. Klientky, které jsou propuštěné z VTOS mají velké problémy na trhu práce. Většině z nich nezbývá kolikrát nic jiného než pracovat na černo či na dohodu. S tím také souvisí omezené možnosti bydlení. Častým problémem bývají také narušené rodinné vztahy. Setkala jsem se s klientkami, které z různých důvodů o kontakt s rodinou po propuštění z VTOS nestály, ale také s klientkami, které pokud chtěly, musely začít velmi pomalu s obnovováním rodinných vztahů, kolikrát i za pomoci poraden pro rodiny. Klientky mají často zkreslený pohled na reálné možnosti svého dalšího života. Bývají pak zklamané, rezignované a mohou následně opět selhat. Nezřídka se setkávám s klientkami, které opustily dětský domov, výchovný ústav či pěstounskou rodinu (nejčastěji z důvodu dlouhodobých konfliktů). Pro tyto klientky je celkově lepší, když mohou využít služby domů na půl cesty, protože tato sociální služba má pro jejich potřeby svá specifika – klientky jsou mezi svými vrstevníky, dodělávají si vzdělání (mají prostor na učení), osvojují si pracovní návyky, mohou získat cvičné sociální byty, apod. Ne vždy však mají domy na půl cesty volná místa a mladé klientky pak bývají na přechodnou dobu ubytovány např. v azylových domech, popř. u některého ze svých přátel (což je pro ně velmi nejisté bydlení). Tyto klientky bývají též znevýhodňovány na trhu práce a to hlavně z důvodů nedostatku zkušeností a praxe, nebo nedostatečné kvalifikace – některé klientky často školu ani nedokončí a mají pouze základní vzdělání. 47

Tamtéž

31

2.3 Formy pomoci ženám bez domova Mezi formy pomoci ženám bez domova řadím kromě sociálních služeb (ve smyslu zákona č. 108/2006Sb., o sociálních službách) také další služby, které se na řešení této problematiky podílejí – služby zdravotnické, psychologické, právní. 2.3.1 Sociální služby Zákon o sociálních službách č. 108/2006Sb. jasně stanovuje činnosti, které se na konkrétní služby vážou. Efektivní metodou vedoucí k žádoucímu začlenění lidí bez domova je vícestupňový integrační systém, do něhož se zapojuje většina poskytovatelů sociálních služeb. Tento systém je v současné době založen na diferencování poskytovaných služeb podle stávajících schopností, dovedností a možností klienta.48 Prvním stupněm je sociální poradenství a terénní programy, kde jedním z cílů je pozvání a motivace k dalším službám. Patří sem také poradenství v nízkoprahovém denním centru, uspokojení hygienických potřeb, strava, atd. Druhým stupněm je poskytnutí přenocování v noclehárnách, které lze podmiňovat odpovídajícím hygienickým a zdravotním stavem. Do služeb třetího stupně patří např. ubytování v azylovém domě nebo tréninkové bydlení a podmínkou k poskytování těchto služeb může být vyřízení dokladů a zajištění příjmu, např. z pracovní činnosti, dávek hmotné nouze, apod. Dalším stupněm integrace klienta by měla být soběstačnost při řešení běžných životních situací a zvládání s tím spojené zátěže. V dalších stupních (které jsou mimo možnosti sociálních služeb) může být nabídka samostatného bydlení, což mají v kompetenci obce – sociální byty.49 Na řešení problémů spojených s bezdomovectvím žen se přímo podílejí následující služby sociální prevence podle zákona č. 108/2006Sb., o sociálních službách – terénní programy, nízkoprahová denní centra, noclehárny, azylové domy, domy na půl cesty, krizová pomoc, sociální poradenství. Tyto služby jsou pak zajišťovány v různých prostředích – v poradenských centrech (nízkoprahová denní centra), v pobytových zařízeních (azylové domy, domy na půl cesty) a v terénu (terénní sociální práce prováděná přímo v lokalitách, kde se jedinec či skupina nachází).

48 49

PĚNKAVA, P., Služby pro bezdomovce, pracovní materiál Tamtéž

32

Terénní programy se zaměřují na bezdomovce, kteří nevyužívají žádnou dostupnou formu sociální pomoci. Cílem této služby je vyhledat a kontaktovat bezdomovce v jejich přirozeném prostředí – např. nádraží, mosty, opuštěné budovy, squaty, apod. Sociální pracovníci terénních programů poskytují základní poradenskou, informační, zdravotní a potravinovou službu. V Praze poskytuje terénní programy několik organizací – např. Naděje, Centrum sociálních služeb Praha, Diakonie, StreetWorkCentrum (Projekt Šance, o. s.).. Nízkoprahová denní centra poskytují bezdomovcům ambulantní služby, které obsahují pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy (nebo pomoc při zajištění stravy), pomoc při uplatňování práv, obstarávání osobních záležitostí. V Praze je možné využít nízkoprahová denní centra organizací Naděje, Arcidiecézní charity, Armády spásy, Nového prostoru, o. s., Projekt Šance, o. s… Noclehárny poskytují bezdomovcům přenocování, informace a využití hygienických zařízení. Noclehárny jsou zpoplatněné – většinou ve výši 20 – 30 Kč za osobu/1 noc. Je potřeba uhradit poplatek před nástupem na noclehárnu. V Praze provozují noclehárny organizace – Naděje, Armáda spásy, Centrum sociálních služeb Praha (loď Hermes), Arcidiecézní charita.. Azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu osobám, které se nacházejí v náročné životní a sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Azylové domy poskytují kromě ubytování pomoc a podporu při řešení těchto nepříznivých situací, sociální poradenství, zprostředkování kontaktů, apod. Klienti azylových domů hradí poplatky spojené s ubytováním v různé výši – v Praze cca 60 – 120 Kč za osobu/1 den. V Praze provozují azylové domy organizace – Centrum sociálních služeb Praha, Naděje, Armáda spásy, K srdci klíč, Arcidiecézní charita, Proxima Sociale, o. s., Společnou cestou, o. s., Diakonie, Otevřené srdce, Acorus, Rosa.. Domy na půl cesty poskytují pomoc převážně mladým lidem ve věku 18 – 26 let, kteří se nacházejí v obtížné sociální a rodinné situaci (odchod z ústavní či jiné péče, ohrožení sociální izolací a bezdomovectvím, ohrožení dysfunkční rodinou, apod.) a chtějí se osamostatnit. Mezi základní cíle domů na půl cesty patří především pomoci mladým lidem uživit se a bydlet, znát svá práva a povinnosti, porozumět nejen sobě, ale i druhým a umět vyhledat pomoc. V Praze poskytují tyto služby organizace – Dům otevřených možností, o. p. s., Dům na půl cesty Maják.. 33

Krizová pomoc a krizové poradenství poskytují především krizová centra. Pomáhají lidem v náročných životních situacích, které ohrožují jejich psychické zdraví a které již nedovedou zvládnout sami. Součástí většiny pobytových krizových center jsou krizové ambulance. Pobytová krizová centra jsou zdravotnická zařízení poskytující komplexní péči. Služby jsou hrazeny zdravotními pojišťovnami a lze přijít bez objednání či doporučení. V Praze poskytují krizovou pomoc organizace – Centrum sociálních služeb Praha (Krizové centrum RIAPS), Psychiatrická nemocnice Bohnice, Proxima Sociale, o. s., Prev-Centrum, Diakonie, Eset, Acorus, Rosa.. Sociální poradenství rozdělujeme na základní sociální poradenství (poskytují všechny sociální služby) a odborné sociální poradenství (poskytováno se zaměřením na potřeby konkrétních cílových skupin klientů – v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí, aj.). 2.3.2 Zdravotní péče V důsledku své specifické životní situace se většina bezdomovců potýká se špatným zdravotním stavem. Součástí této problematiky je proto také zdravotní péče. Ta však doposud není řešena systematicky. Poskytovatelé sociálních služeb zdravotnickou pomoc poskytují podle svých vlastních, okamžitých a dílčích možností, neboť se na ní primárně nespecializují. Jako příklad lze uvést ordinaci praktického lékaře pro bezdomovce, kterou provozuje v Praze nezisková organizace Naděje či projekt Mobilní jednotka pro osoby bez domova, kde stabilně poskytují základní zdravotní pomoc. Tato oblast zdravotních služeb pro bezdomovce je v ČR zatím pokryta zcela nahodile a nedostatečně.50 Hlavním problémem je fakt, který vyplývá ze zákona o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997Sb. že každý občan musí být ze zákona pojištěn. Mnozí lidé bez domova si pojištění neplatí a to pak bývá jeden z důvodů předčasně ukončené hospitalizace, nebo dokonce nepřijetí k hospitalizaci.51 V tomto směru počítá koncepce řešení problematiky bezdomovectví se systémem k přístupu ke zdravotní péči. Počítá se se zdravotní péčí v terénu – význam spočívá ve snižování nákladů na zdravotní péči, klienti jsou motivováni k ošetření v raném stadiu

50 51

PĚNKAVA, P., Služby pro bezdomovce, pracovní materiál Tamtéž

34

onemocnění a eliminuje se tak riziko rozvoje závažných stavů. Tento typ péče dosud nefunguje dostatečně – důvodem bývá nedostatek pracovníků v terénu. Velké problémy jsou s proplácením zdravotní péče v terénu, lékaři se totiž obávají, že jim poskytnutá péče nebude proplacena. Dále koncepce počítá s ambulantní zdravotní péčí, lůžkovou a následnou zdravotní péčí. Problém je s nastavením současného systému zdravotnictví – nepropojenost mezi zdravotnickým zařízením a zařízením sociálních služeb; absence a kapacita specializovaných lékařských služeb (kožní, zubař, oční, psychiatr); absence zdravotnického personálu motivovaného vykonávat tuto práci; chybí dostatek levných lůžek následné péče; lidé nemají peníze na úhradu pobytu; omezená úhrada zdravotních pojišťoven za zdravotnickou činnost v zařízeních sociálních služeb; atp.52 Centrum sociálních služeb Praha provozuje Azylový dům s ošetřovatelskou službou (ADOS), který poskytuje kromě ubytování také ošetřovatelskou péči bezdomovcům se zhoršeným či nepříznivým zdravotním stavem. Jedná se o bezplatnou sociální službu a je zde poskytována zdarma také strava – 4x denně. Ubytování je možné pouze na nezbytně nutnou dobu dle aktuálního zdravotního stavu – zpravila však max. na 3 týdny. Po dobu pobytu se klienti musí podrobovat lékařským/zdravotním prohlídkám odborným personálem (zdravotní sestry, lékař). Svou povahou je tato ošetřovatelská sociální služba jedinou v Praze – disponuje pouze 26lůžky a podmínkou je plná soběstačnost klientů – potřeba minimální asistence druhé osoby (co se týká např. hygieny). Faktem však bohužel zůstává, že tento typ sociální služby neřeší dostatečně výše uvedené problémy s přístupem bezdomovců ke zdravotní péči. 2.3.3 Psychologické poradenství Nezbytnou součástí služeb pro lidi bez domova by měly být psychologické služby ve formě poradenství či krizové intervence. Někteří mohou považovat rozhovor s psychologem za ohrožující, protože může odhalit jejich temné stránky. Sociální pracovník většinou jako první mluví s klientem, proto často posuzuje, zda budou potřebné služby psychologa. Pokud zjistí, že klient má duševní problémy, měl by ho citlivě odkázat na služby psychologa.

52

Ministerstvo práce a sociálních věcí, Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, Praha 2013.

35

Psycholog podává rady, poradenská činnost se provozuje v rámci krizové intervence a psycholog je schopen poradit klientovi během jednoho sezení.53 Psychoterapeutická činnost je dlouhodobá práce, během které mají být posilovány vnitřní funkce osobnosti, aby se klient dokázal vyrovnávat s nepříznivými událostmi a situacemi. Pokud klient začne k psychologovi pravidelně chodit, je vhodné začít s prací orientovanou na podporu klienta, tedy terapií inspirovanou Rodgersovou teorií. Jde o empatické nedirektivní vyslechnutí klienta a orientuje se na osobu jako celek. Klient může během rozhovoru otevřít několik témat, která psycholog může uznat za zásadní pro další spolupráci. Postupem času lze jedno z témat osamostatnit a přejít k terapii orientované na změnu inspirovanou kognitivně behaviorální terapií, která se skládá z vytvoření cíle, edukace o problému a nácviku úspěšných strategií chování.54 Skladba klientů potřebujících pomoc psychologa je různorodá. Pomoc psychologa není vždy nutná, ale může být užitečná pro motivaci k návratu do společnosti a také pomáhá klientům pochopit, proč se v dané situaci ocitli a pomáhá jim najít možná řešení tíživé situace.55 2.3.4 Právní, materiální služby Právní poradny pro bezdomovce většinou fungují jako odborné poradenské služby v rámci sociálně právních poraden, které bývají součástí některých organizací, které poskytují sociální služby. Obecným cílem právních poraden je poskytnout klientům právní poradenství – nejčastěji se zaměřují na oblast občanského a rodinného práva. Právní poradny přispívají k tomu, aby klienti netrpěli tím, že dostatečně neznají své práva a povinnosti, nebo neznalostí dostupných služeb či neschopností vyjádřit své potřeby. Většina organizací, které pomáhají bezdomovcům, používají podávání jídla a dostupnost hygieny jako základní prostředek pro navození důvěry a pro následující spolupráci. Potravinová pomoc je poskytována různým způsobem, nejčastěji je podávána připravená strava, např. polévka. Některá denní centra poskytují stravu zdarma, jiná za drobný poplatek. Bezdomovci se mají možnost se v některých denních centrech vykoupat, zdarma či za

53

MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 54 Tamtéž 55 Tamtéž

36

poplatek jim je zapůjčen ručník, šampon, mýdlo a většinou i holicí potřeby. Dále mají možnost výměny oblečení. Toto oblečení je poskytováno zdarma a pochází z různých sbírek či od lidí, kteří je do sociálních šatníků přímo přinášejí. Klienti mají také možnost si v nízkoprahových denních centrech či v azylových domech vyprat prádlo – většinou za drobný poplatek.56

2.4 Začleňování do bydlení Jaké jsou možnosti návratu do společnosti? Jednou z nejdůležitějších možností, jak řešit bezdomovectví a sociální vyloučení, je mj. i otázka sociálního bydlení. Jak jsem se již zmínila – ubytování a bydlení bezdomovců v azylových domech či na ubytovnách, nemůžeme považovat za formu bydlení, kde je možné si vytvořit skutečný domov a nepředstavuje řešení této složité problematiky, je pouze její součástí. Přístupy zaměřené na bydlení jsou velmi dobře popsány ve Sborníku z Konsensuální konference o bezdomovectví v ČR, která byla vydána v letošním roce, tj. 2015. Jedná se o přístupy, které zvyšují přístup k trvalému bydlení a kladou důraz na prevenci ztráty bydlení a na poskytování podpory přímo v domácnostech s ohledem na potřeby cílové skupiny lidí. Nejznámějším a nejčastěji zaváděným modelem, který spadá mezi tyto přístupy je model ,,bydlení v prvé řadě“ (housing first), který byl vytvořený v reakci na nízkou úspěšnost přístupů k integraci bezdomovců, které předpokládaly, že samotné bydlení má být až završením celého integračního procesu a že je nutné na to bezdomovce připravit – model ,,bydlení až po přípravě“ (housing ready).57 Model ,,bydlení až po přípravě“ bývá někdy nazýván jako ,,vícestupňový model“. Tvoří ho zpravidla tři stupně, které jsou hierarchicky uspořádané. Bezdomovec má postupovat od krizového, krátkodobého ubytování, přes dočasné, tréninkové bydlení (s užíváním sociální služby) až po samostatné bydlení. S tím, jak je pak připravenější na samostatné bydlení, postupuje do vyšších stupňů, ve kterých je méně intenzivní podpora a kontrola a vyšší míra

56

MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L., Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb, Portál, Praha 2012. 57 Ministerstvo práce a sociálních věcí, Sborník z Konsensuální konference o bezdomovectví v České republice, Praha 2015.

37

soukromí. Trvalé samostatné bydlení má fungovat jako ,,odměna“, která je poskytována za dodržování podmínek (např. hledání a docházka do zaměstnání, splácení dluhů, apod.).58 Obecně model housing ready není moc úspěšný. Důvodů může být více - např. v azylových domech či na ubytovnách lze jen těžko získat kompetence pro udržení samostatného bydlení (některé důvody uvedu v kapitole ,,Úskalí sociální práce v AD pro ženy“). Tyto kompetence by se klidně mohly trénovat přímo v bytech. Dochází zde také k souběhu rolí – poskytovatel sociální služby je zároveň poskytovatel bydlení. Někteří sociální pracovníci tak mohou časem přebírat perspektivu vlastníků bytů a mohou mít tendenci k postupnému zpřísňování kritérií a klienty mohou vnímat jako neschopné samostatného bydlení. Model vede k rozšiřování kapacit nižších stupňů, což vede k tomu, že hodně klientů uvízne v těchto nižších stupních a na samostatné bydlení tak nikdy nedosáhnou. Ti, kteří neuspějí, mohou být silně stigmatizováni a systém se tak ve výsledku stává systémem exkluze.59 Model housing first je oproti tomu založený na co nejrychlejším a nepodmíněném poskytování samostatného bydlení. Dá se tedy říct, že je nízkoprahový a je založený na principu harm-reduction. Model tedy nepředpokládá žádnou předchozí přípravu či nějaké ověření kompetencí k bydlení a nepodmiňuje poskytnutí bydlení využíváním sociální služby. Neznamená to, že se pouze poskytne bydlení, ale součástí tohoto modelu je individuální sociální asistence v intenzitě a po dobu, jež jsou závislé na potřebách konkrétního uživatele60 – a to si myslím, že je velmi důležité, protože ne všichni bezdomovci potřebují specializovanou službu, ale přístup k bydlení a schopnosti k jeho udržení. Model housing first byl vyvinut před 20 lety v New Yorku a je definován základními charakteristikami. Z těch nejvýznamnějších – přístup chápe bydlení jako základní lidské právo; podpora je klientům poskytována tak dlouho, jak potřebují; poskytování bydlení a sociálních služeb je oddělené – služby jsou poskytovány na dobrovolné bázi; přístup je založen na harm-reduction.61

58

Tamtéž Tamtéž 60 Tamtéž 61 Tamtéž 59

38

2.5 Začleňování do společnosti Cílem a smyslem začleňování bezdomovců do společnosti je pomoci jim a podpořit je v jejich nelehké životní situaci, zdokonalovat a rozšiřovat jejich dosavadní znalosti, schopnosti a dovednosti, návyky a naučit je, aby se orientovali v základních sociálně právních otázkách a záležitostech. Za velmi důležité považuji, aby bezdomovci získali prostřednictvím např. terénních pracovníků povědomí o samotné existenci pomáhajících pracovníků a služeb, které jim mohou takto pomoci. V souvislosti s předcházením bezdomovectví se domnívám, že by lidé obecně měli mít povědomí (informovanost, osvěta, preventivní programy) nejen o existenci těchto služeb, ale také o tom, že se na tyto služby mohou obrátit ještě před vznikem hrozícího bezdomovectví – tzn. vědět, že když nastane složitá situace nebo problém, který nedokážou, nebo nemohou zvládnout sami, mohou se obrátit na pracovníky a požádat o pomoc. Setkala jsem se s řadou bezdomovců, kteří se skutečně domnívali, nebo byli přesvědčení o tom, že jim není v jejich situaci a problému pomoci a nechali zajít věci tak daleko, že nakonec skončili na ulici. Častou a velmi významnou bariérou v procesu začleňování bezdomovců jsou jejich nízké sociální dovednosti (kompetence) a to si myslím, že je potřeba mít na paměti, protože jsou také jednou z příčin samotného vzniku bezdomovectví. Zejména v nízkoprahových službách se setkáváme s velkým množstvím bezdomovců, kteří nesplňují kritéria pro bydlení např. v azylových domech. Myslím si, že např. programy, které by se zaměřovaly na specifické skupiny bezdomovců a hlavně na zvyšování jejich kompetencí, by jistě našly své uplatnění.

39

3. Sociální práce v azylovém domě pro ženy V této kapitole se zaměřuji přímo na konkrétní pomoc ženám bez domova, potažmo klientkám azylového domu pro ženy v Praze, kde působím jako sociální pracovnice. Jedná se tak o průřez informací, jak konkrétní sociální služba funguje a jak se v ní s klientkami pracuje prostřednictvím sociální práce. Za hlavní smysl této kapitoly považuji možnost nahlédnout do procesu spoluúčasti sociálního pracovníka a klientek na hledání cílů a společenského uplatnění.

3.1 Popis Azylového domu pro ženy62 Azylový dům pro ženy (dále jen ,,AD“) se nachází v Praze 12 – Modřanech, a je zařízením příspěvkové organizace – Centrum sociálních služeb Praha (dále jen ,,CSSP“). AD poskytuje sociální služby dle §57 o azylových domech zákona č. 108/2006Sb., o sociálních službách. Účel a cíle AD - AD poskytuje klientkám dočasné ubytování a pomáhá jim prostřednictvím spolupráce se sociální pracovnicí začlenit se do běžných denních činností života společnosti. AD poskytuje základní sociálně právní poradenství a pomoc a podporu při řešení nepříznivé sociální situace klientek. Jak se o službě zájemkyně dozvídají - o existenci AD a o nabízených službách se zájemkyně většinou dozvídají od svých sociálních kurátorů či sociálních pracovníků, se kterými průběžně spolupracují. Některé zájemkyně jsou schopné si kontakt vyhledat samy – z informačních letáků, z internetových stránek, nebo jim AD doporučí bývalá klientka AD, atp. Komu je služba určena - AD poskytuje své služby pouze ženám, starším 18- ti let, které musí mít platný občanský průkaz či náhradní doklad, popř. pas. Dále se musí nacházet v situaci, kdy nemají vlastní bydlení, jsou plně soběstačné (z hlediska zdravotního stavu), nepředstavují riziko infekčního onemocnění a mají nějaký stálý příjem (ze zaměstnání, dávky HN, důchod, podpora v nezaměstnanosti) k úhradě poplatků za ubytování. Dále musí být schopné dodržovat Provozní řád AD a povinnosti vyplývající ze Smlouvy o poskytování sociální služby (dále jen ,,Smlouva“). Měly by aktivně spolupracovat se sociální pracovnicí

62

Shrnutí informací z: Standardy sociální služby Azylového domu pro ženy

40

na změně své sociální situace, ideálně tak, aby v budoucnu nemusely být závislé na ubytování v sociální službě. Doba poskytování sociální služby - AD poskytuje ubytování na dobu určitou – max. na 3 měsíce. Při nástupu se uzavírá Smlouva na 1 měsíc, pokud klientka aktivně řeší svou nepříznivou sociální situaci a dodržuje Provozní řád, je možné jí pobyt postupně (vždy o 1 měsíc) prodlužovat až na max. možnou dobu pobytu. Ve zcela výjimečných situacích (rozhoduje sociální pracovnice na základně individuálního posouzení) je možné pobyt prodloužit. Kapacita a zařízení AD - klientky mají k dispozici celkem 8 pokojů (2x dvojlůžkový, 3x třílůžkový, 3x čtyřlůžkový), celkem je tedy možné ubytovat 25 klientek. AD disponuje společnou kuchyňkou na přípravu vlastní stravy, prádelnou na praní svého prádla, sociálním zařízením, kulturní místností s televizí a PC místností s možností využití internetu. Pokoje jsou vybaveny základním nábytkem a lednicí, kuchyň je vybavena rychlovarnou konvicí, vařičem a mikrovlnnou troubou. Poplatky - klientky jsou povinné hradit poplatky za ubytování (mimo klientek, kterým hradí pobyt Úřad práce z doplatku na bydlení). Klientka při nástupu skládá vratnou kauci ve výši 200 Kč – na vybavení a zařízení pokoje. Pokud je při ukončení pobytu vše v pořádku, kauce se vrací zpět v plné výši. Za ubytování v AD se hradí 60 Kč/den (od 1. 7. 2015 – 100Kč/den) s tím, že se hradí den nástupu, den ukončení pobytu klientka nehradí. Klientky mají možnost si vyprat své prádlo za poplatek 20 Kč/1 praní. Musí mít vlastní prací prášek a sušák, žehlicí prkno a žehličku si mohou oproti podpisu vypůjčit zdarma. Doplňkové služby - klientky mají možnost využít služeb psycholožky, která do AD dochází z krizového centra RIAPS zpravidla 1 x týdně. Na každou klientku má vyhrazeno cca 50min. a za jednu návštěvu může postupně přijmout 3 klientky. Dále mají klientky možnost využít kurz na PC, který vede jeden z recepčních, který jim pomáhá při základní obsluze PC – internet, založit e-mail a pracovat s ním, základy psaní ve Wordu, rozesílání životopisů, aj.

3.2 Role a náplň práce sociální pracovnice v AD pro ženy Ke všem klientkám se přistupuje individuálně s ohledem na všechny složky jejich osobnosti a jejich aktuální sociální situaci. Sociální pracovnice jim pomáhá a podporuje je při řešení jejich obtížných životních situacích. Společně s klientkami se snaží najít a pojmenovat 41

konkrétní problém a poté naplánovat možný postup k jeho řešení. Sociální pracovnice se snaží klientky pozitivně motivovat a podporovat je v realizaci naplánovaných cílů, které by měly vést k řešení jejich situace. Při práci s klientkami vychází sociální pracovnice z principů sociální práce, konkrétně pak s obecným principem, že sociální práce je profesionální práce s člověkem a pro člověka. Nejde tedy o to udělat něco za klientku, ale udělat to s ní. Je důležité si uvědomit, zda a k čemu chtějí klientky pomoci. Nejde o to vnucovat pomoc, o kterou nestojí, nebo před kterou utíkají. Některé klientky mohou být přesvědčené, že svou situaci zvládnou bez cizí pomoci a některé ani kolikrát nevěří, že by dokázaly cokoliv změnit. Sociální pracovnice se řídí dle platných právních norem, zákonů a mezinárodních úmluv o lidských právech: -

Listina základních práv a svobod v platném znění

-

Ústava ČR v platném znění

-

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

-

Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách

-

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů

-

Prováděcí předpisy vydané ředitelem CSSP v platném znění

-

Provozní řád pracoviště v platném znění

Nelze také opomenout Etický kodex sociálních pracovníků ČR. Do hlavní náplně práce sociální pracovnice v AD patří především – jednání se zájemkyněmi o službu; příjem klientek do služby; individuální plánování; sociální poradenství (dávky hmotné nouze, Úřady práce, pracovní poradenství, vyřizování dokladů); nácviky sociálních dovedností klientek; pomoc při hledání zaměstnání a samostatného bydlení; zprostředkování návazných služeb; jednání a spolupráce s ostatními organizacemi a institucemi; vedení spisové dokumentace a elektronické databáze; účast na tvorbě metodik a koncepcí zařízení dle standardů sociálních služeb; evidence a správa plateb klientek za poskytované služby, hmotná odpovědnost za hotovost úhrad za ubytování v AD; vedení a zodpovědnost za ukončení poskytování služby; v případě nepřítomnosti vedoucího AD je pověřena jeho zástupem.

42

3.2.1 Kompetence sociální pracovnice Úlohu sociálního pracovníka a jeho kvalifikační předpoklady a odbornou způsobilost upravuje zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Základním předpokladem k výkonu této profese je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Minimální odbornou způsobilostí sociálního pracovníka je dokončené vzdělání v oboru sociální pedagogika, sociální práce, sociální a humanitární práce, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost na vyšší odborné škole.63 Ve všech profesích jsou důležité odborné znalosti a dovednosti. Pomáhající profese se od ostatních profesí liší hlavně významem osobnostních vlastností, protože právě osobnostní vlastnosti dominují při práci s klienty. Dovednosti sociálního pracovníka můžeme dělit následovně: -

Komunikační dovednosti – aktivní naslouchání, srozumitelná komunikace, kritické pozorování a zkoumání.

-

Interpersonální dovednosti – spolupráce s ostatními, schopnost vést ostatní, schopnost konstruktivního řešení konfliktů a vyjednávání.

-

Dovednosti potřebné pro rychlé rozhodování – plánování, řešení problémů a rozhodování, argumentace.64

Vlastnosti jedinec dědí. Zděděné vlastnosti zůstávají po celý život neměnné nebo se mění spontánně, takže z hlediska vzdělání nemáme na jejich přeměnu přímý vliv. Jejich význam je však pro člověka mimořádný. Můžeme je lépe poznávat, a to jak u klientů, tak u sebe sama a díky tomu můžeme více porozumět osobnosti jejich nositele a lépe tak předvídat jeho chování. Mezi osobnostní předpoklady sociálního pracovníka patří např. citová stabilita, spolehlivost, otevřenost, empatie, vztahová odpovědnost či schopnost kritické sebereflexe. Následný motiv je pak subjektivní postoj člověka, který je odrazem jeho chtění. Sociální pracovník by měl být schopný vybudit se k lepším výkonům a měl by být motivovaný se celoživotně vzdělávat a převzít zodpovědnost za své vlastní učení a vzdělávání.65

63

Zákon č. 108/2006 Sb. Profesní kompetence sociálních pracovníků a jejich hodnocení klienty, Ostravská univerzita, Ostrava 2005. 65 Tamtéž 64

43

3.3 Metody práce s klientkou AD pro ženy V prvé řadě sestavuje sociální pracovnice společně s klientkou individuální plán, který obsahuje konkrétní cíle klientky, které mají přispět ke změně její sociální situace. To, že se určí cíl spolupráce je vlastně hlavním důvodem poskytování služby – znamená klientky očekávání toho, co si myslí, že může využitím služby dosáhnout. Pro individuální plánování je podstatné zejména vytyčení konkrétních kroků a časového horizontu, které mají vést k cílům. Je potřeba vždy zohlednit klientky aktuální sociální situaci, její potřeby, ale také její reálné možnosti a schopnosti. U některých klientek se totiž můžeme setkat s naprosto minimálním očekáváním – souvisí to často s jejich omezenými schopnostmi. Poté se sociální pracovnice s klientkou pravidelně schází a společně se snaží směřovat k cíli. Veškeré kroky nemusí být realizovány přímo klientkou – v rámci plánování může být dohodnuta konkrétní částečná nebo úplná intervence ze strany sociální pracovnice. Individuální plán se zpracovává písemně. Lze jej flexibilně upravovat a měnit dle potřeby. Postupné naplňování individuálního plánu je klientkou a sociální pracovnicí průběžně vyhodnocováno. Klientka informuje sociální pracovnici o změnách v její sociální situaci i o konkrétních aktivitách ve vztahu k jejím osobním cílům. Pokud klientka přestane spolupracovat se sociální pracovnicí, popřípadě přestane plnit individuální plán a neřeší svou sociální situaci – může se jí ukončit pobyt nebo se jí neprodlouží Smlouva. Jako nejčastější cíle si klientky zadávají: -

Zajištění/udržení brigády, popř. zaměstnání

-

Naspoření financí na komerční ubytování

-

Zajištění komerčního ubytování; řešení návazného ubytování

-

Řešení exekucí

-

Sjednání splátkových kalendářů

-

Dohledávání podkladů pro starobní, invalidní důchod/žádosti o důchod

-

Zlepšení zdravotního stavu/pečovat o zdraví

-

Podání žádosti o výmaz z rejstříku trestů

-

Dát se psychicky do pořádku, odpočinout si

-

Snaha o navrácení dětí do své péče

-

Osamostatnit se; nebýt závislá na partnerovi; nenechat se vydírat 44

-

Spolupracovat s ÚP; soudy; OSPOD; lékařem; sociálním kurátorem; probačním pracovníkem; s pracovníky dalších organizací (Sananim, Acorus, Rubikon, atp.)

-

Navázat kontakt s psycholožkou

-

Naučení základů práce na PC – email, internet, textový editor

Po vytvoření individuálního plánu, včetně cílů klientky jsou s klientkou pravidelně domlouvány konzultace. Klientka dochází na konzultace k sociální pracovnici zpravidla 1x týdně – konkrétní den a hodinu si spolu domlouvají individuálně dle potřeby obou.

3.4 Etika při práci s klientkami Etické zásady a pravidla etického chování sociálních pracovníků upravuje Etický kodex sociálních pracovníků ČR, který vydala v roce 1995 Společnost sociálních pracovníků. Etický kodex je pro sociální pracovníky inspirací, pomáhá při rozhodování v situacích, které jsou nejednoznačné, atp. Určuje hranice, které nesmějí být překročeny. Etický kodex je rozdělen na dvě části – etické zásady a pravidla etického chování sociálního pracovníka ve vztahu ke klientovi, ke svému zaměstnavateli, ke svým kolegům, ke svému povolání a ve vztahu ke společnosti.66 Níže uvádím pouze etické zásady a pravidla etického chování sociálního pracovníka ve vztahu ke klientovi, které jsou v AD pro ženy využívány. Etické zásady: -

Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti.

-

Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.

-

Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v míře, aby současně nedocházelo k omezení práva druhých osob.

66

http://sspcr.xf.cz/code.html

45

-

Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a dobrovolným organizacím svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků.

-

Sociální pracovník musí dávat přednost své profesionální odpovědnosti, před svými soukromými zájmy. Služby, které poskytuje, musí být na nejvyšší odborné úrovni.

Pravidla etického chování: -

Sociální pracovník vede své klienty k vědomí odpovědnosti za sebe samé.

-

Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů.

-

Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoli formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění.

-

Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům, nebo jestliže jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají.

-

Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života.

-

Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů.

-

Sociální pracovník si je vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s klienty s účastí, empatií a péčí.67

67

Tamtéž

46

3. 5 Spolupráce sociální pracovnice s klientkami AD Konkrétní oblasti, které řeší sociální pracovnice s klientkami v rámci konzultací: Zajištění/udržení práce nebo brigády – sestavování a tvorba životopisů; zprostředkování kontaktů na pracovní agentury; hledání pracovních nabídek přes internet; obvolávání pracovních nabídek; umět odpovídat na pracovní nabídky přes internet; umožnit klientkám docházku do stávajícího zaměstnání – konzultace přizpůsobované časovým možnostem klientek; možnost přesáhnout maximální počet nocí, kdy je možné spát mimo AD z důvodu nočních směn; komunikace – telefonická i písemná s Úřady práce; pomoc klientkám při uplatňování práv spojených se Zákoníkem práce; integrace žen 50+ na trhu práce; apod. Dluhová problematika – zprostředkování kontaktů na dluhové poradny a poradce (Společnou cestou, Remedium); možnost navštívit bezplatné semináře zabývající se dluhovou problematikou (Proxima Sociale, Společnou cestou, Člověk v tísni); splátkové kalendáře; výkon rozhodnutí o nařízení exekuce; žádost o prominutí penále z důvodu tvrdosti zákona, apod. Dávky hmotné nouze, důchody – komunikace s Úřady práce (písemná, telefonická); podání žádostí o dávky hmotné nouze – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení; vystavování potvrzení o ubytování a platbách za konkrétní měsíc pro Úřady práce; sociální šetření k dávkám hmotné nouze; odvolání proti neoprávněnému rozhodnutí o nepřiznání dávek hmotné nouze; dohledávání podkladů pro starobní či invalidní důchody; poradenství ohledně podání žádostí o důchody; spolupráce s lékařskou posudkovou službou, apod. Problematika závislosti na alkoholu, drogách – podpora v abstinování; zprostředkování a spolupráce s organizacemi - Sananim, AT poradny, Anonymní alkoholici, Psychiatrické léčebny (Bohnice, Apolinář), terapeutické komunity; motivování k pokračování abstinence; pravidelné dýchání do alkohol testeru – pokud je to předem s klientkou z různých důvodů dohodnuto před nástupem do AD (prevence, hrozba relapsu); apod. Klientky propuštěné z VTOS – spolupráce se sociálním kurátorem, popř. probačním pracovníkem; komunikace s Úřady práce – nutnost zařadit se do evidence uchazečů o zaměstnání, dávky hmotné nouze – mimořádná okamžitá pomoc a následně příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení; zprostředkování kontaktu na pomáhající organizace ohledně zaměstnávání osob propuštěných z VTOS (Rubikon, Za branou, Probační a mediační služba); dluhové poradenství; navazování kontaktů s rodinou; motivace a hledání smyslu dalšího 47

fungování; žádosti o výmaz z trestního rejstříku; zprostředkování kontaktu na resocializační a reintegrační programy; apod. Těhotné klientky, či klientky s dětmi (t. č. ne ve vlastní péči) – návrhy k soudu (o úpravě rodičovské zodpovědnosti, na úpravu styku s nezletilým, výživné, předběžné opatření); spolupráce s OSPOD, Klokánkem, Azylovými domy pro matky s dětmi, dětskými domovy, soudy; asistovaný styk s dětmi (organizace Pro Dialog); spolupráce se sociálními kurátory; poradny pro rodinu (Triangl, Linky bezpečí, Pražské centrum primární prevence, Střep); apod. Zdravotní problematika – hledání praktického lékaře, gynekologa, kožního lékaře, zubního lékaře, ambulance – převazy, kontroly, psychiatra (fobie, úzkosti, deprese); dluhy na zdravotním pojištění; kontakt se zdravotními pojišťovnami; apod. Návazné ubytování – řeší se vždy s ohledem na finanční a sociální schopnosti klientek; návazné azylové domy – AD pro ženy Naděje, AD pro důchodce Naděje Záběhlice, AD Armáda spásy, AD Šromova, AD Pernerova – Arcidiecézní charita, AD pro matky s dětmi; ubytovny – zprostředkování kontaktů na ubytovny v Praze; podnájmy – spolupráce; v krajních případech noclehárny; žádosti o sociální a startovací byty.

3.6 Úskalí sociální práce v AD pro ženy Existují problémy a situace, které limitují možnosti sociálního pracovníka v poskytování sociální práce s klientkami – největší problém spatřuji v motivaci ke spolupráci u těch klientek, které ,,přežívají“ ze dne na den, bez perspektivy, bez cíle, bez naděje, apod. Dalším problémem může být jejich osamělost – nežijí pro nic a pro nikoho, nemají se o koho opřít, nemají nikoho blízkého, kdo by je měl skutečně rád. U některých klientek také došlo ke ztrátě schopnosti reagovat na běžné podněty (sociální) a ke ztrátě sociálních dovedností - např. dodržovat dohodnuté podmínky, schopnost pracovat, udržet si nějakou formu bydlení, apod. Návrat do společnosti pak bývá značně obtížný. Velmi výraznou překážkou, na kterou sociální pracovníci narážejí je absence sociálního bydlení – sociálních bytů, kam by mohli přejít klienti, kteří prošli a zvládli celý proces integrace. Většina azylových domů poskytuje ubytování pouze na dobu určitou a klienti nemohou v jednom azylovém domě přečkat několik let, než se vyřídí jejich žádost o sociální 48

byt. Stěhují se tak po určitém čase buď do jiného azylového domu, nebo využívají k bydlení komerční ubytovny – jenže zde zas může nastat problém v tom, že bydlení na ubytovnách bývá spojeno s velkým rizikem opakovaného selhání. Poplatky za ubytování na ubytovnách jsou nejen mnohem vyšší, než za ubytování v azylových domech, ale mnohdy ani neodpovídají kvalitě ubytování – společné sociální zařízení, více lůžkové pokoje, ztráta soukromí, apod. V podstatě tam ani neexistují nějaká jasně stanovená pravidla a klientky, které přecházejí z azylového domu, jsou mnohdy vystavovány špatnému vlivu prostředí ubytovny – hádky, krádeže, konzumace alkoholu, aj. Navíc klientky se mohou opět ocitnout ze dne na den na ulici, pokud neuhradí ubytování – důvody, které k tomu vedou (ztráta zaměstnání, opoždění dávek, nějaká jiná závažná situace za kterou klientka třeba ani nemůže) – majitele ubytovny nezajímá. Útočiště pak mohou znovu hledat v azylových domech a situace se ztrátou bydlení se opakuje. 3.6.1 Závislost na sociální službě Za další velmi významné úskalí při práci s klientkami považuji možný vznik závislosti na sociální službě. Některé klientky si žádají o opakované pobyty a jejich ,,putování“ z jednoho azylového domu do druhého probíhá i několik let. Každá individuální práce s klienty (případová práce) by měla vést k tomu, aby se klienti stali co nejméně závislými na sociálních službách. Může se stát, že pokud se sociální pracovník až příliš zaměřuje při práci s klienty na jejich bezmoc, může tím posilovat očekávání pomoci a tím i závislost na konkrétní sociální službě. Pokud však dojde ve vztahu ke klientovi ke zprostředkování podpory, že má sílu a schopnosti řešit svůj problém sám a bude v tomto vědomí klienta podporovat, pomůže mu tím najít nový způsob řešení jeho problému.68 Příčinou závislosti klientek na sociální službě bývají problémy citové, finanční, osobní. Do preventivních opatření předcházejících této závislosti na službě může patřit např. flexibilní individuální plán, posilování, zmocňování, standardy sociální služby, asertivita, aj. Velký význam v problematice prevence vzniku závislosti na sociální službě mají standardy kvality sociálních služeb, které popisují, jak má konkrétní sociální služba vypadat, jak

68

MATOUŠEK, O. a kol., Metody a řízení sociální práce, Portál, Praha 2003.

49

podporuje zapojení klienta do běžného života, jak posiluje jeho samostatnost a nezávislost při odborné pomoci.

3.7 Prevence syndromu vyhoření Práce v pomáhajících profesích je obecně velmi psychicky náročná. Z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité předcházet rizikům syndromu vyhoření ještě předtím, než zasáhne nejen pracovní, ale i osobní život. Sociální pracovnice v AD pro ženy se denně setkává s klientkami, které přicházejí se svými velmi náročnými, složitými a silnými životními příběhy. Kombinace těchto životních situací a samotných osobnostních charakteristik klientek přestavuje pro intenzivní individuální práci s klientkami velkou zátěž – zejména psychickou. Během své dosavadní praxe jsem se naučila mít stále na paměti, jak moc je důležitá role vyrovnaného a stabilního sociálního pracovníka schopného sebereflexe. Od něho se pak skutečně odvíjí celé snažení. 3.7.1 Supervize Jedna z možností, jak předcházet syndromu vyhoření je supervize. Supervize pomáhá nahlížet na věci s odstupem a vyvarovat se tak případně opakování stejným chybám. Jedná se o jakousi formu učení v bezpečném a důvěrném prostředí. Definici supervize můžeme nalézt ve standardu č. 10 – profesní rozvoj pracovníků, který je součástí vyhlášky č. 505/2006 Sb. provádějící některá ustanovení zákona o sociálních službách. Během supervize je využíváno konzultací s nezávislým externím odborníkem, který umožňuje vidět věci v jiných souvislostech.69 Supervize slouží k tomu, aby přesvědčili supervidované k tomu, že pracují dobře a ve prospěch klienta. Supervizor nabízí pohled zvenčí, přináší své zkušenosti a dává doporučení. Slouží k získání určitých cílů, které mohou být krátkodobé – např. získání jistoty při práci s určitým typem klientů, nebo dlouhodobé – např. osobnostní rozvoj. Prostřednictvím supervize dochází k vytvoření prostoru pro reflexi pracovní činnosti a podpora procesu učení

69

Vyhláška č. 505/2006 Sb.

50

a změny. Podporuje motivaci, zlepšuje vztahy na pracovišti a hlavně pomáhá k prevenci syndromu vyhoření.70 Supervize má tři hlavní funkce – vzdělávací, podpůrnou a řídící. Vzdělávací funkce se týká rozvoje dovedností, porozumění a schopností supervidovaných. To se děje prostřednictvím reflexe a rozebírání práce supervidovaných a klienty. Při takovém rozebírání práce může supervizor pomáhat – lépe klientovi rozumět, více si uvědomovat své reakce a odezvy na klienta, chápat dynamiku toho, jak probíhají jejich interakce, podívat se na to, jak intervenují a jaké jsou dopady jejich intervencí, zkoumat další způsoby práce s touto, nebo podobnými situacemi klientů.71 Podpůrná funkce spočívá ve způsobu reagování na skutečnost, že na všechny pracovníky, kteří pracují s klienty, nevyhnutelně působí zoufalství, bolest a roztříštěnost klienta, a potřebují čas, aby si začali uvědomovat, jakým způsobem je to může ovlivňovat a aby své reakce mohli zvládat. Poslední funkcí je funkce řídící, která plní při práci s lidmi funkci kontroly kvality.72 3.7.2 Další možnosti prevence syndromu vyhoření Existuje řada dalších možností, jak předcházet syndromu vyhoření. Důležitým prvkem je např. odpočinek, relaxace, pravidelný spánek a pohyb. Odpočinkem myslím v tomto smyslu činnosti, které se naprosto liší od činností vykonávaných v práci. Velmi důležité jsou také kontakty a vztahy s rodinou a přáteli, kterým se můžeme svěřit a vypovídat. Měli bychom si také hlídat své hranice a naučit se také někdy říct NE. Důležitá je také dobrá organizace času, tzn. ani se nepřetěžovat a ani nemít nedostatek práce. Dobré vnímání sebe sama (jak tělesně, tak psychicky) považuji též za velmi důležité. Měli bychom také mít na sebe reálné nároky a určovat si dosažitelné cíle. Důležitá je také odolnost vůči stresu. Měli bychom mít na paměti, že nemáme nikdy přebírat odpovědnost za skutečnosti a situace klientů, které jsme nemohli a ani nemůžeme ovlivnit.

70

Sociální služby: Supervize v sociálních službách, Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, Tábor 2009. HAWKINS, P., SHONET, R., Supervize v pomáhajících profesích, Portál, Praha 2004. 72 Tamtéž 71

51

4. Kazuistiky Smyslem následujících kazuistik je popsat a porozumět na základě vybraných životních příběhů klientek AD pro ženy příčinám a důvodům proč se tyto ženy dostaly na ulici a přišly o bydlení. Na jednotlivých kazuistikách je také velmi dobře vidět, jak s klientkami spolupracuje sociální pracovnice na řešení jejich problémů. Kazuistiky jsou sestaveny tak, aby jednotlivé příběhy poukazovaly a odkazovaly na konkrétní příčiny bezdomovectví žen. Je možné rovněž vidět, že příčin, které vedou ke ztrátě domova, bývá u klientek hned několik – příčiny většinou spolu souvisí, prolínají se, navazují na sebe, apod. Kazuistiky jsou sestaveny na základě rozhovorů klientek AD pro ženy a sociální pracovnice. Veškeré osobní údaje, včetně jména klientek jsou změněny.

4.1 Hana Haně je 44 let, je rozvedená, má 3 děti – nejstarší syn je mentálně postižený a je umístěný v Ústavu sociální péče; nezletilý syn a dcera jsou v pěstounské péči. Hana je se všemi dětmi v pravidelném kontaktu. Na AD pro ženy se obrátila z důvodu ztráty bydlení v podnájmu (bez smlouvy, na černo) – kde bydlela se svým přítelem. Ze zdravotních důvodů musela být delší dobu hospitalizována v nemocnici a po propuštění z nemocnice jí nebylo umožněno do bytu vstoupit, protože vznikly dluhy na nájemném. Hana pravidelně dávala příteli peníze na nájem, ten však všechny peníze prohrál, nebo propil a nájem nehradil. Majitel bytu Haně sdělil, že vyměnil zámek a věci jí vydá, až zaplatí dlužné nájemné. Hana se najednou ocitla bez bydlení a bez peněz. Jelikož před hospitalizací pracovala, měla nárok na nemocenskou, kterou jí však vypláceli zpětně, tudíž byla delší dobu bez peněz. Hana byla zcela výjimečně přijata do AD pro ženy bez peněz s podmínkou, že jakmile jí přijdou peníze z nemocenské, dluh v AD doplatí. Haně bylo poskytnuto při nástupu do AD ošacení, potravinová a hygienická pomoc. Při sestavování individuálního plánu si Hana stanovila jako základní cíl řešit návazné ubytování; stabilizovat svou finanční situaci a po uzdravení znovu nastoupit do práce. Dlouhodobě má za cíl schopnost postarat se o své děti a získat je tak zpět do péče. Při prvních konzultacích Hana a sociální pracovnice řešily hlavně možnost dohodnout se nějak s majitelem bytu ohledně vydání jejích věcí. S majitelem bytu bylo nakonec 52

domluveno, že Haně vydá osobní věci a oblečení, hodnotnější věci si ponechal proti dlužné částce na nájemném. Jelikož spolu neměli smlouvu o podnájmu, museli se domluvit mezi sebou bez účasti další strany. S Hanou se také řešily žádosti o dávky hmotné nouze, protože příjem z nemocenské nedosahoval po odečtení nákladů na bydlení částky životního minima. S Hanou byly všechny žádosti sepsány, vyřídila si dávky na Úřadu práce. Hana navázala v AD kontakt s psycholožkou, docházela k ní pravidelně na konzultace. Byla ze všech událostí vyčerpaná jak fyzicky, tak psychicky. Během pobytu v AD proběhla návštěva dětí, které jsou v pěstounské péči – bez přítomnosti pracovnice z OSPODu. Další návštěvy měly proběhnout dle finančních možností Hany (děti jsou v pěstounské péči mimo Prahu), byl však s nimi doporučen četnější kontakt. Během pobytu v AD jela také navštívit svého nejstaršího syna do ÚSP. Zhruba po měsíci a půl mohla Hana opět nastoupit do práce – pomocná síla v kuchyni. Po několika týdnech se však vracela z práce velmi fyzicky vyčerpaná a začala mít také znovu bolesti. Byla jí doporučena návštěva lékaře. Navíc se měla Hana šetřit po náročném operačním zákroku. Po dvou měsících se začala řešit otázka návazného ubytování. Hana chtěla jít na ubytovnu. Bylo jí poskytnuto poradenství, předány kontakty na ubytovny v Praze, společně kontakty obvolávány. Haně se v té době začal ozývat také její přítel, který se dosud nechal zapírat. Hana mu nakonec podlehla a vše mu odpustila, chtěla mu dát ještě poslední šanci. S Hanou bylo o tomto velmi dlouze hovořeno se sociální pracovnicí a psycholožkou. Hana po 3 měsících pobytu v AD odešla na ubytovnu. V této kazuistice se prolínají finanční (nemocenská + dávky hmotné nouze), vztahové (nezodpovědný partner, děti v náhradní péči, absence blízkých příbuzných) a osobní problémy klientky (zdravotní stav, povahové rysy). Hana je velmi důvěřivá, lehce ovlivnitelná osobnost, která si vyhledává stále podobný typ partnera. Dosud byla v AD pro ženy již na dvou pobytech. Zvládla si během těchto pobytů udělat rekvalifikační pečovatelský kurz a naučila se základy na PC. Jelikož jsem s ní stále v kontaktu, vím, že v současné době pracuje na hlavní pracovní poměr, bydlí sama na ubytovně, je bez partnera a s dětmi je v pravidelném kontaktu.

53

4.2 Jana Janě je 39 let, je svobodná a má 1 syna. Jana se na AD pro ženy obrátila s žádostí o ubytování a pomoc již podruhé. Jana bydlela delší dobu u své sestry, ale docházelo k psychickému týrání ze strany partnera sestry. Navíc sestra a její partner holdovali ve větší míře alkoholu a Janě to jako abstinentovi velmi vadilo. Její syn byl v té době cca půl roku na dobrovolném pobytu v Klokánku, Jana si ho brala o víkendu k sestře, ale zjistila, že to pro něj nebylo vhodné prostředí. Se synem byla v každodenním kontaktu, jezdila s ním do školy a ze školy. Jana je dlouhodobou klientkou OSPODu a uživatelkou sociálních služeb. Žila od narození syna (11let) po Azylových domech pro matky s dětmi. Dosud nebyla schopná zajistit pro sebe a syna takový příjem, aby mohla získat alespoň sociální byt. V žádné práci nevydržela déle jak pár týdnů, nyní je bez stálé práce již několik let a v podstatě nikdy nepracovala (dáno velmi složitou osobností klientky – povahové rysy + nejspíš manická porucha osobnosti). Při sestavování individuálního plánu si Jana zadala jako cíl spolupráce v AD – pravidelný kontakt se synem; spolupráce s OSPOD a Klokánkem; řešení návazného ubytování. Jana měla už od začátku pobytu v AD velké obavy ohledně syna, takže první konzultace byly zaměřené především na tuto oblast – končil mu půl roční pobyt v Klokánku, ubytování nešlo prodloužit. Jana tak musela se sociální pracovnicí OSPODu řešit další péči o syna. Vzhledem k tomu, že se syn od narození pořád jen stěhoval z AD do AD a po rozhovoru se sociální pracovnicí sdělil, že už se nechce nikam stěhovat, bylo vydáno předběžné opatření nařízení ústavní péče (Jana ani její syn nesouhlasili s pěstounskou péčí). Syn byl umístěn do dětského domova v Praze s tím, že pokud se změní situace Jany – tzn. bude mít práci, stálý příjem a vhodné bydlení pro sebe a syna, může se podat žádost o zrušení ústavní péče. Jana na tom byla psychicky velmi špatně po celé této záležitosti a začala chodit na pravidelné konzultace k psycholožce. Po několika konzultacích byla Janě nabídnuta spolupráce s psychiatrem a doporučeny léky na uklidnění. To však Jana odmítla, sdělila, že kdysi léky užívala a bylo jí po nich špatně. Navíc si dle jejích slov nemyslí, že je nějaký ,,blázen“, který by potřeboval psychiatrickou péči. Během pobytu v AD docházela Jana na pracovní pohovory, většinou se jednalo o úklid či doplňování zboží v supermarketech. Do minimálně dvou zaměstnání mohla nastoupit na zkoušku, ale vždy si našla nějaký důvod, proč práci nakonec nepřijala, nebo do ní 54

nenastoupila. Zpětně pak měla výčitky a neustále hovořila o tom, že si musí najít práci a zabezpečit syna. Většina konzultací byla zaměřena na toto téma, s Janou byly hledány možnosti, byla motivována, podporována, ale vždy nakonec selhávala a nedotáhla většinu věcí do konce. Jana pobírá dávky hmotné nouze – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Je hlášená na ÚP v evidenci uchazečů o zaměstnání, na konzultace tam chodí 1x za 2-3 měsíce. Janě občas pomáhá finančně její matka, nebo rodinný přítel. S ohledem na její finanční možnosti a celkovou sociální situaci a psychické rozpoložení bylo Janě doporučeno návazné azylové bydlení. Měla být i nadále v kontaktu se sociální pracovnicí, potřebovala v hodně věcech doprovázet a nasměrovat. Jana odešla po 3 měsících do Azylového domu – Arcidiecézní charita, kde je možný pobyt až na 1 rok. Tato klientka je dlouholetou uživatelkou sociálních služeb. Bydlela celý život u matky, a když před 11 lety otěhotněla, pobývala od té doby po Azylových domech. Příčinou je zejména její neschopnost pracovat z důvodu psychických potíží, které však klientka nereflektuje a odmítá psychiatrické vyšetření. Domnívám se, že by klientka dosáhla i na některý stupeň invalidního důchodu.

Není schopná bez komplexní pomoci druhých osob či organizací

fungovat samostatně. Prolínají se u ní problémy finanční (dávky hmotné nouze, nezaměstnanost), vztahové (syn v ústavní péči, nedostatečné rodinné zázemí) a osobní (psychické obtíže, celková osobnost klientky).

4.3 Miriam Miriam je 28 let, je svobodná, má 1 syna. Do AD přišla po cca půl ročním pobytu v terapeutické komunitě (závislost na pervitinu). V terapeutické komunitě jí byl předčasně ukončen pobyt za nespolupráci – abstinovala, ale nespolupracovala při skupinových sezení, nechtěla o sobě mluvit. Miriam si jako hlavní cíl zadala pokračovat v abstinování; spolupracovat se Sananimem (individuální sezení); vyhýbat se rizikovému prostředí; najít si práci a řešit návazné ubytování. Při první konzultaci se sociální pracovnicí začala Miriam o sobě vyprávět. Vyrůstala se svým dědou, protože oba rodiče byli závislí na drogách a nebyli schopní se o ni starat. Dodnes s nimi nechce být v kontaktu, protože chce abstinovat a postavit se na vlastní nohy. Drogy začala brát v pubertě, s partou kamarádů. Ve 20 letech otěhotněla, její partner byl též závislý 55

na drogách. Po porodu syna nebyla schopná se o něj postarat vzhledem ke své závislosti a syn byl svěřen do péče rodičů partnera. Se synem je nyní v kontaktu, ale chtěla by se s ním vídat častěji a do budoucna by ho ráda získala do své péče. Se svým bývalým přítelem (otcem dítěte) v kontaktu být nechce, protože má násilnické sklony a bojí se ho. Miriam sdělila, že nikoho kromě syna nemá. S Miriam se dále intenzivně řešila hlavně práce. Byl s ní sepsán životopis, byly jí předány kontakty na pracovní agentury + hledala společně s pomocí sociální pracovnice práci na internetu, obvolávala inzeráty a domlouvala si osobní pohovory. Zařídila si také potravinářský průkaz přes organizaci Naděje. Miriam se během pobytu v AD ucházela o řadu pracovních pozic, nakonec si našla práci na dohodu o pracovní činnosti v pekařství. Nadále si pak hledala lepší práci. Miriam za pomoci sociální pracovnice začala také řešit své dluhy. Celková výše dluhů se pohybovala okolo 300tis. Kč, dluží dopravnímu podniku hl. města Prahy + má dluhy na zdravotním pojištění. Miriam byla odkázána do dluhové poradny Společnou cestou, kde jí pomohli dát dluhy ,,dohromady“, zjistit celkovou částku a začít komunikovat s exekutorským úřadem. Během pobytu v AD si zařídila opencard, aby nejezdila po Praze bez jízdenky, Sananim jí pomohl v tomto finančně. Miriam pobírala dávky hmotné nouze – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Byla zaevidována na Úřadu práce – evidence uchazečů o zaměstnání. Během pobytu v AD několikrát využila možnost potravinové pomoci a získání oblečení ze sociální šatníku AD. Docházela pravidelně do Sananimu na individuální sezení, byla několikrát na skupinovém sezení Anonymních alkoholiků – líbila se jí ta možnost, že tam může chodit i člověk s drogovou minulostí. Během pobytu v AD Miriam úspěšně pokračovala v abstinenci. Bohužel na tom nebyla moc dobře psychicky – musela vyhledat odbornou pomoc psychiatra v PL Bohnice a začala docházet na pravidelné konzultace k psycholožce AD. Bylo jí velmi úzko z toho, co se jí stalo v dětství a v podstatě se jí začaly vracet potlačované a vytěsněné vzpomínky z dětství. Miriam sdělila, že je to možná tím, že je její syn nyní v tom samém věku, jako byla ona, když jí děda začal zneužívat. Ohledně návazného ubytování neměla moc možností, vzhledem k tomu, že stále pobírala dávky hmotné nouze a docházela v době, kdy se blížil konec jejího pobytu v AD teprve krátce

56

do práce do pekařství, kde velký příjem neměla. Nakonec po 3 měsících pobytu odešla do AD pro ženy v Praze. Tato klientka si prošla řadou velmi náročných životních situací, které nakonec vedly k její závislosti na drogách, ke ztrátě syna a bydlení. Prolínají se u ní problémy finanční (dávky hmotné nouze, nízký příjem z práce na dohodu o pracovní činnosti), osobní (závislost na drogách, psychické potíže) a vztahové (syn v náhradní péči; bez partnera; rodiče závislí na drogách; zneužívání v dětství rodinným příslušníkem).

4.4 Dana Daně je 34 let, je svobodná a bezdětná. Do AD přišla po propuštění z VTOS – jednalo se o její první trest a propustili jí s 5 letou podmínkou. Měla ustanoveného probačního pracovníka, se kterým musela být v kontaktu. Neměla kam jít, s rodinou byla sice v kontaktu, ale vztahy nebyly dobré, pomalu si teprve začínali k sobě hledat cestu. Jediný s kým si Dana rozuměla, byla její sestra. Dana měla přítele, který byl v době jejího pobytu v AD ve VTOS (o podmínečné propuštění mohl žádat až po roce a půl). Daně po propuštění z VTOS hodně pomohla jeho rodina, chtěla na něj počkat a zkusit s ním žít. Oba je zavřeli ve stejném období za majetkovou trestnou činnost spojenou s užíváním návykových látek. Dana byla závislá na pervitinu cca 10 let, soudem měla po propuštění z VTOS nařízenou ambulantní léčbu v Sananimu – musela tam pravidelně docházet. Dana si jako cíl v AD stanovila hlavně řešení návazného ubytování – najít si podnájem či ubytovnu; zajistit si praktického a zubního lékaře a pokračovat v abstinování. Dana již při nástupu do AD měla přes rodiče svého přítele zajištěnou práci – hlídání objektu, docházela tam pouze na noční směny a práci měla ,,na černo“. Zaevidovala se tedy na Úřadu práce a měla nárok na dávky hmotné nouze – společně se sociální pracovnicí vyplnily veškeré potřebné formuláře a připravily podklady a potvrzení pro Úřad práce. Všechny dluhy měla splacené, zbýval dluh na zdravotním pojištění a za právničku. Během pobytu v AD se podařil zajistit splátkový kalendář a Dana začala splácet dluhy na zdravotním pojištění. S právničkou se pak domluvila individuálně na splátkách dlužné částky. Dana neměla svého praktického lékaře – bylo jí doporučeno obrátit se na sdružení praktických lékařů – Moje ambulance, kde neustále přijímají nové pacienty. Také si zajistila 57

návštěvu u zubaře přes svou kamarádku. Měla dlouhodobé problémy s chrupem (následek užívání pervitinu). Musela si však našetřit nějaké finance, protože oprava zubů byla drahá. Začala pomalu navazovat kontakt se svou rodinou. Zpočátku si pouze telefonovala s matkou, otec s ní mluvit nechtěl. Matka pak svolila k setkání – přijela za Danou do Prahy, sešly se u Daniny sestry, se kterou si Dana rozuměla a byla s ní v kontaktu. V době jejího pobytu v AD jí zemřela babička, na pohřeb po domluvě s rodinou nejela. Ohledně návazného ubytování, hledala Dana nějakou lepší ubytovnu. Potřebnou částku na podnájem se jí nepodařilo za 3 měsíce pobytu v AD bohužel našetřit. Z AD nakonec odešla bydlet do rodinné vily, kde majitel pronajímal pokoje. Jednalo se o samostatný pokoj se společným obývacím pokojem, společným sociálním zařízením a společnou kuchyní. Sociální pracovnice pak měla od Dany zpětnou vazbu cca po 3 měsících od ukončení pobytu v AD, že stále bydlí ve vile, chodí do práce a daří se jí celkem dobře. Hlavní příčinou bezdomovectví této klienty je zejména její propuštění z VTOS a fakt, že se po propuštění neměla kam vrátit. Díky rodině jejího přítele se podařila zajistit alespoň práce na černo – což má svá obrovská rizika a nevýhody. Proto se také zajišťovaly dávky hmotné nouze (kdyby se cokoliv stalo, aby měla jistotu alespoň nějakého příjmu) a zaevidování na Úřadu práce (kvůli pojištění). Klientce byla doporučována spolupráce s Rubikonem – kvůli vyhledávání zaměstnání pro osoby s podmínečným propuštěním z VTOS. U této klientky se tedy prolínají problémy institucionální (propuštění z VTOS), finanční (dávky hmotné nouze, nejistý příjem z práce na černo) a vztahové (partner ve VTOS, špatné rodinné vztahy).

4.5 Iva Ivě je 18 let, je svobodná, bezdětná. Pobírá sirotčí důchod po otci, matku nikdy nepoznala. Od svých 10 let byla v pěstounské péči. Na AD se obrátila z důvodu, že si se svou pěstounkou dlouhodobě nerozuměla, nebyly schopné už spolu ani komunikovat. Měla podanou žádost o pobyt v Domě na půl cesty, ale neměli v té době pro ni volné místo. Do AD byla tedy přijata na přechodnou dobu, než by se místo uvolnilo. Při sestavování individuálního plánu si zadala jako cíl spolupráce v AD – pravidelnou docházku do školy + příprava; najít si brigádu a řešit návazné ubytování. S Ivou se ze začátku řešila hlavně škola – byla podmínečně vyloučená z důvodu velkého počtu neomluvených absencí. Ve škole jí dali poslední šanci. Navštěvovala 2. ročník 58

(opakovaně) středního odborného učiliště, obor kadeřnice. Iva byla rozhodnutá školu dokončit, ale měla velký problém se vstáváním a se zodpovědností – když se jí do školy nechtělo, tak nešla. Během pobytu v AD se jí celkem dařilo docházet do školy pravidelně a včas, ke konci pobytu však začala školu opět zanedbávat. Iva byla v tomto směru motivována a podporována. S docházkou to bylo lepší, když docházela na praxi. Společně se sociální pracovnicí hledala nějakou brigádu (s ohledem na školu), chtěla mít nějaký přivýdělek. Zkoušela brigádu ve fastfoodech, ale časově to bylo náročné, byla velmi unavená, ráda si ráno přispávala a pak chodila pozdě do školy. Nakonec se jí podařilo najít celkem slušnou brigádu přes víkendy – pomocná pracovnice v kině. Zařídila si také potravinářský průkaz přes organizaci Naděje. Vztahy s pěstounkou se nepodařily zlepšit, Iva nestála o to ji jakkoliv kontaktovat. Při jedné konzultaci se i svěřila, že se potkaly na ulici a ani se nepozdravily. Sdělila, že tam bylo moc špatných věcí, v minulosti se i několikrát popraly. Iva si chtěla hlavně zajistit své věci a veškeré dokumenty, které ještě u pěstounky měla – zrušení pěstounské péče, rodný list, doklady k sirotčímu důchodu, apod. Iva také chtěla začít zjišťovat nějaké informace o své biologické matce. Zhruba po 2 měsících kontaktovali Ivu z Domu na půl cesty, že se jim pro ni uvolnilo místo. Jednalo se o 2 lůžkový pokoj, měla tam být se stejně starou spolubydlící. Podmínkou pro bydlení byla buď pravidelná docházka do školy, nebo do práce. Pokud by tedy Ivu vyhodili ze školy, musela by začít chodit do práce, aby tam mohla dál bydlet – v Domu na půl cesty mají toto ošetřené tak, že zajišťují práci přímo v jejich organizaci (pokud si nezajistili klienti práci sami). Iva tedy místo přijala a odešla z AD bydlet do Domu na půl cesty. U této klientky byla hlavní příčinou jejího bezdomovectví skutečnost, že v podstatě již od narození neměla dostatečné rodinné zázemí a v 10letech byla svěřena do pěstounské péče, ze které jakmile to bylo možné, utekla, ale neměla kam. Neměla jako studentka dostatek finančních prostředků, aby si mohla dovolit samostatné bydlení v podnájmu. Ze sirotčího důchodu a brigád nebyla schopná našetřit na kauci a úhradu 1 nájmu dopředu. Prolínají se u ní problémy finanční (sirotčí důchod, brigáda) a vztahové (vyrůstala v pěstounské péči, otec jí zemřel, biologickou matku nepoznala).

59

4.6 Květa Květě je 53 let, je rozvedená, má 1 dospělou dceru a malého vnuka. Do AD byla doporučena přes Sananim, se kterým dlouhá léta spolupracovala kvůli dceři, která má psychiatrické onemocnění a která užívala drogy. Před pobytem v AD bydlela s přítelem na chatě (vlastníkem chaty je přítel) v ,,bojových“ podmínkách – chata bez vody, tepla, apod. Navíc jí její přítel dlouhodobě citově vydíral a finančně zneužíval. Květa byla zoufalá, neměla dostatek finančních prostředků a neměla kam jít. Květa chtěla během pobytu v AD řešit převážně návazné ubytování; odpoutat se od přítele a být s ním v minimálním kontaktu; podat žádost o plný ID a řešit dluhy. Při první konzultaci se Květa o sobě rozpovídala. Vše se začalo komplikovat, když zemřela její matka. Květu její smrt velmi zasáhla a nervově se zhroutila. Květa si myslí, že její dcera (kterou vychovávala sama) se chytla party a začala užívat drogy kvůli tomu, že se jí v období, kdy matka zemřela, nevěnovala, nekomunikovala a pořád jen brečela. S dcerou měla velmi vážné problémy, které vyvrcholily tím, že dceru musela vyhodit z bytu, což pro ni bylo velmi psychicky náročné. V té době si našla přítele, který jí hodně pomohl – nejen vyrovnat se se smrtí matky, ale pomáhal jí i s problémy s dcerou. Jednoho dne pak potkala již těhotnou dceru v zuboženém stavu na ulici. Snažila se jí pomoci, ale dcera pomoc odmítala - byla již ve stavu, kdy měla v akutní fázi rozjeté psychiatrické onemocnění. O bydlení Květa přišla kvůli velkým dluhům na nájmu – předcházel tomu odchod z práce kvůli zdravotním problémům (psychické vyčerpání), byl jí přiznán částečný invalidní důchod. S přítelem v tomto směru vůbec nemohla počítat – neměl práci, hodně se kvůli němu zadlužila. Začali tedy s přítelem bydlet na chatě bez vody a tepla. Vnuk byl po narození svěřen do péče Květě, odstěhovala se tedy z chaty a bydlela s vnukem v Azylovém domě mimo Prahu. Po 3 letech si její dcera (která již abstinovala několik let a měla stálého partnera) zažádala o navrácení syna do své péče a soud jí vyhověl (i navzdory tomu, že vzhledem k psychiatrické diagnóze není schopná se o dítě náležitě starat). To Květu opět přivedlo na dno, protože dcera jí zamezovala kontakt s vnukem. Květa se v podstatě dodnes pouze dívá na to, v jakých podmínkách její vnuk žije, dcera není schopná se o něj pořádně starat, zanedbává docházku do školky, apod. Když měla dcera lepší dny, nebo něco potřebovala (peníze, hlídání), tak se Květě ozvala a umožnovala kontakt s vnukem. Květa začala bydlet opět na chatě se svým přítelem, se kterým to bylo stále 60

horší – nepracoval, všechny její peníze hned utratil nebo prosázel, vždy se od něj nechala přemluvit k půjčkám od známých a přátel. Květa během pobytu v AD pravidelně docházela do Sananimu – na svépomocnou skupinu (rodiče, jejichž děti mají/měli problémy s užíváním drog). Chodila tam hlavně z toho důvodu, že s pracovníky Sananimu spolupracuje už spoustu let a velmi jí pomáhá možnost sdílet s ostatními své starosti ohledně dcery a jejího onemocnění. Získávala tam velkou podporu, porozumění a rady. Květa si také domluvila několik skupinových sezení v Acorusu kvůli problémům s přítelem, ale zpočátku tam také hodně mluvila o dceři. Se sociální pracovnicí se zaměřily hlavně na finanční prostředky. Podala se žádost o plný invalidní důchod (Květě byl důchod přiznán těsně předtím, než jí končil pobyt v AD). Snažily se společně najít nějakou brigádu alespoň na pár hodin, ale během pobytu v AD se toto nepodařilo. Květa začala intenzivně řešit své dluhy (vyšplhaly se na částku cca 250tis. Kč), navázala spolupráci s organizací Remedium. Květa se snažila omezovat kontakt s přítelem na minimum, přesto jí však citově vydíral a vyhrožoval, že jí vyhodí všechny její věci, které na chatě má. Květa sdělila, že s ním nedokáže rázně vztah ukončit, protože jí před lety hodně pomohl a spoustu věcí by bez něho nezvládla. Jen se nechtěla nechat dál ovládat a obírat o peníze. Byla v tomto směru podporována nejen sociální pracovnicí AD, ale také pracovníky Sananimu a Acorusu. Po ukončení pobytu v AD odešla Květa do návazného AD pro klienty, kteří mají přiznaný důchod. Dostala tam pro sebe k dispozici 1 lůžkový pokoj a se sociální pracovnicí tam bude pokračovat ve spolupráci ohledně dalšího bydlení. Splňuje podmínky pro přidělení sociálního bytu a navíc je možné získat sociální byt na přechodnou dobu (než by jí sociální byt nastálo přidělila obec) přímo od neziskové organizace, do které šla bydlet. Dodnes je Květa v kontaktu se sociální pracovnicí AD pro ženy. Tato klientka je příliš hodná, důvěřivá a lehce ovlivnitelná. Sama několikrát řekla, že si nechá od dcery všechno líbit, jen když bude moci vidět vnuka, nebo s ním alespoň mluvit. Mnohokrát doplatila na to, že se vždy nechala od přítele přemluvit k odevzdání svých peněz a sama pak neměla na léky, jídlo a vlastní potřeby. Prolínají se u ní problémy finanční (nízká výše invalidního důchodu, dluhy), vztahové (problémy s partnerem a s dcerou, nemožnost být v pravidelném kontaktu s vnukem) a do určité míry také osobní (deprese, důvěřivost, ovlivnitelnost). 61

4.7 Helena Heleně je 52 let, je rozvedená, má 1 dospělého studujícího syna, vysokoškolačka (PhDr.). Během pracovního života se u ní rozvinulo vážné psychiatrické onemocnění, kvůli kterému musela přestat pracovat. Má přiznaný plný ID ve výši cca 9tis. Kč – do AD byla s tímto příjmem výjimečně přijata s ohledem na současnou sociální situaci a z důvodu, že z důchodu splácela exekuci a platila alimenty na syna, který zůstal po rozvodu u otce. Helena žila několik let se svým přítelem po ubytovnách, ale rozešli se, neměla kam jít a neměla dostatek finančních prostředků. Helena si jako cíl spolupráce v AD zadala – našetření finančních prostředků a příprava na odcestování za prací do Rakouska; navázání kontaktu s psycholožkou. Při sestavování individuálního plánu Helena sdělila, že má před domluvenou práci v Rakousku jako pečovatelka o seniory a pokud vše dobře dopadne, měla by tam za 2,5 měsíce odjet. Potřebovala si však našetřit nějaké peníze na věci spojené s odcestováním – pojištění, kufry, oblečení, doprava, apod. Heleně celou věc komplikoval její zdravotní stav. Chodila do nemocnice na různá vyšetření kvůli štítné žláze. Začala být kvůli tomu špatná také psychicky a domluvila se tedy na spolupráci s psycholožkou AD. Konzultace s psycholožkou jí vyhovovaly, docházela k ní každý týden. Během pobytu v AD musela také několikrát navštívit svého psychiatra, hlavně kvůli změně medikace, nebylo jí po lécích vůbec dobře. Našla si brigádu – úklid ve školce, na 4 hodiny denně (podvečery). Dařilo se jí tak našetřit nějaké peníze. Chtěla si najít ještě nějakou brigádu přes dopoledne, ale nakonec od toho ustoupila, bylo by to pro ni náročné. Během pobytu v AD byla v pravidelném kontaktu se svým synem, volný čas strávený s ním, jí velmi prospíval. Také se rozhodla ze dne na den, že přestane kouřit a opravdu se v tomto směru držela. Zhruba po 2 měsících jí kontaktovala pracovnice z Rakouska, že by mohla za 2 týdny nastoupit jako pečovatelka - již do vybrané rodiny. Helena čekala ještě na výsledky vyšetření, které nakonec dobře dopadlo a mohla se tak začít připravovat na odjezd. Práce byla spojená také s ubytováním. Pracovní smlouvu jí předem poslali přes mail k pročtení. Na místě jí měla vyzvednout současná pečovatelka v rodině, která pak po zaučení Heleny v práci skončila. 62

Helena si ještě zařídila pojištění a po 3 měsících pobytu v AD odcestovala do Rakouska, odkud poslala asi po měsíci pobytu pohled se sdělením, že se jí daří dobře. Tato klientka je příkladem toho, že i nepříznivé sociální situace spojené s bezdomovectvím mohou mít i své dobré konce. Klientka si moc přála odcestovat za prací a ubytováním do Rakouska a to se jí podařilo. Druhá stránka věci však samozřejmě je, že práce spojená s ubytováním v zahraničí i s ohledem na psychiatrické onemocnění klientky není nic jistého a stálého. Klientka šla do jistého rizika a já doufám, že se nedostane zpět do situace, kdy nebude mít kam jít a nebude si vědět rady. Prolínají se u ní především problémy osobní (psychiatrické onemocnění – nutnost pravidelného užívání léků), finanční (invalidní důchod, exekuce) a vztahové (rozvedená, bez partnera, nedostatečné rodinné zázemí).

4.8 Alena Aleně je 24 let, je rozvedená, má 4 děti (všechny v pěstounské péči) a v době přijetí do AD byla v 7. měsíci rizikového těhotenství. Trpí lehkou formou mentální retardace, má soudem ustanoveného opatrovníka ohledně nakládání s finančními prostředky. Před pobytem v AD bydlela se svým otcem, soudem měli nařízené vystěhování z bytu. S partnerem - otcem dítěte byla sice v kontaktu, ale nechtěl se postarat ani o ní, ani o dítě, o kterém si myslel, že není jeho. Kvůli nedostatku finančních prostředků si nemohla najít žádné ubytování. Cílem jejího pobytu v AD bylo hlavně řešení návazného ubytování; péče o dítě; navázání kontaktu s psycholožkou. Alena při první konzultaci sdělila sociální pracovnici, že by se chtěla o dítě postarat, když se jí to u předchozích dětí nepovedlo. Byla zbavená rodičovské zodpovědnosti, děti byly v pěstounské péči mimo Prahu, navštěvovala je pouze sporadicky. Ze začátku měla šanci se o děti postarat v AD pro matky s dětmi, ale péči nebyla schopná zvládnout a nedodržovala ani provozní řád AD. Ze začátku Alena tvrdila, že sociální pracovnice z OSPODu jí řekla, že když si najde pro sebe a dítě AD pro matky s dětmi, dítě jí nechají. To se však nepotvrdilo – sociální pracovnice OSPODu se vyjádřila v tom smyslu, že pokud Alena nedá souhlas s pěstounskou péčí, dítě jí po porodu odeberou do kojeneckého ústavu, protože Alena není schopná se starat o dítě ani pod dohledem. Pokud by dala souhlas s pěstounskou péčí, miminko mohlo jít do rodiny ke svým sourozencům. Alena tuto možnost dlouho zvažovala, 63

byla na tom psychicky hodně špatně a navázala kontakt s naší psycholožkou – na její konzultace docházela během pobytu v AD pravidelně každý týden. Alena neměla zajištěnou péči gynekologa a ani nebyla nikde zaregistrována k porodu. Aleně bylo doporučeno se obrátit na gynekologickou ambulanci poblíž AD, aby jí lékař prohlédl a doporučil do nějaké nemocnice k porodu. Alena poměrně dlouhou dobu tuto záležitost odkládala, musela být sociální pracovnicí několikrát vyzvána, aby toto začala řešit a to nejen kvůli svému zdraví, ale i kvůli dítěti. Byl s ní problém i v jiných ohledech – nedodržovala hygienu a nechávala po sobě ve společných prostorách AD nepořádek. I na pokoji měla hrozný nepořádek, špinavé věci i nádobí. Spolubydlící klientky si na ní několikrát stěžovaly. Alena pobírala dávky hmotné nouze – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Měla v řízení žádost o ID – spolupráci s lékařem a posudkovou službou jí musela připomínat sociální kurátorka. Alena také nezvládala včas a pravidelně docházet na Úřad práce ohledně doplatku na bydlení - pomáhala jí v tomto sociální pracovnice AD a sociální kurátorka. Ke svému opatrovníkovi si pravidelně docházela pro kapesné. Nezná hodnotu peněz a neumí s nimi ani zacházet. Asi po 2 měsících se Aleně udělalo venku špatně, sanitka jí odvezla do nemocnice a předčasně porodila chlapečka. Chlapeček byl po porodu převezen do kojeneckého ústavu, odkud byl umístěn do pěstounské péče. Alena z toho byla zpočátku smutná a byla se za ním párkrát podívat. Otec dítěte nebyl v rodném listu uveden. Alena pak v posledním měsíci pobytu v AD moc nespolupracovala, nedocházela na konzultace k sociální pracovnici a začala se hodně stýkat s jednou bývalou klientkou AD, která šla bydlet na ubytovnu. Jednoho dne pak přišla Alena zničehonic za sociální pracovnicí AD, že chce ukončit pobyt s tím, že odchází bydlet na ubytovnu v Praze. S touto klientkou vzhledem k její diagnóze a absenci sociálních a hygienických návyků, nebylo jednoduché spolupracovat. Prolínají se u ní především problémy osobní (mentální postižení, opatrovník pro nakládání s finančními prostředky), vztahové (5 dětí v pěstounské péči, nestálý partner, špatné rodinné vztahy) a finanční (dávky hmotné nouze, v řízení žádost o invalidní důchod, neschopnost se pracovně uplatnit).

64

4.9 Anna Anně je 72 let, je rozvedená, má dospělou dceru a 2 dospělá vnoučata. Na svůj věk Anna nevypadá. Na AD se obrátila z rodinných důvodů – bydlela u své dcery a vnučky, spala tam na zemi a z jejího vyprávění vyplývalo, že byla dlouhodobě fyzicky i psychicky napadána. Téměř celý svůj důchod jim musela odevzdávat, jídlo dostávala ,,na příděl“ a pokud si nějaké vzala bez dovolení, bylo jí to dlouho vyčítáno. Anna velmi citově ulpívala na svém vnukovi, který byl v této domácnosti též omezován a byl donucen událostmi se odstěhovat ke svému otci mimo Prahu. Anna chtěla svou situaci změnit, ale neměla dostatek finančních prostředků na podnájem či ubytovnu. Anna při sestavování individuálního plánu uvedla, že by se v AD chtěla opět nadechnout a načerpat síly; pokračovat v docházení na brigády a řešit návazné ubytování. Anna byla již ve starobním důchodu – výše 6200Kč. Jelikož byla celkem vitální, našla si přes pracovní agenturu dlouhodobou brigádu v supermarketu na pozici pokladní. Během pobytu v AD tam pravidelně docházela. Kolikrát to samozřejmě pro ni bylo fyzicky dost náročné – celý den stát na nohou, směny byly různé – 8h – 12h. Ze svého starobního důchodu a výdělku z brigády finančně hodně podporovala vnuka. Pořád mu posílala nějaké peníze a omlouvala to tím, že má jen jeho a že se o něj musí postarat. Vnukovi je 25 let a nikdy neměl stálé zaměstnání. Ona sama byla vždy až na 2. místě, vždy měla starost o to, aby vnuk nestrádal. Během pobytu v AD se Anna dala psychicky relativně do pořádku. Pokud to bylo možné a neměla zrovna práci, docházela na konzultace k psycholožce. Snažila se nebýt příliš v kontaktu se svou dcerou a vnučkou, které jí neustále vyčítaly, že odešla do AD a ony musí samy hradit nájem a poplatky spojené s bydlením v podnájmu. Anna pracovala celý život v realitách, byla docela hodně úspěšná a o peníze si nemusela dělat nouzi. Pracovala jako OSVČ a pojištění měla ne vždy úplně v pořádku – to také souvisí s výší jejího starobního důchodu. Anně se po rozvodu a po překročení 60let přestalo dařit, postupně se začala zadlužovat a přicházet o majetek a nakonec přišla i o bydlení. I během pobytu v AD pořád ještě neztrácela naději, že se znovu uchytí v realitách. Zhruba po 2,5 měsících pobytu se jí ozval vnuk s tím, že se to u otce už nedá vydržet a že by se rád vrátil do Prahy. Anna začala v tomto směru urychleně jednat a shánět mu peníze na ubytování. S Annou bylo o této situaci dlouze hovořeno – měla by myslet také na sebe, vnuk 65

je už dospělý a měl by se trochu snažit sám. Anna byla v tomto směru dost neoblomná, zajistila pro sebe a vnuka finance a odešla s ním bydlet na ubytovnu. Tato klientka je velmi citově upnutá na svého vnuka, několikrát se zmínila o tom, že žije jen pro něj a že je její všechno. Velkou část svých finančních prostředků obětuje a dává vnukovi. Prolínají se u ní problémy finanční (nízký starobní důchod, brigády) a vztahové (bez partnera, domácí násilí ze strany dcery a vnučky).

4.10 Marie Marii je 25 let, je svobodná, bezdětná. Do AD přišla z Psychiatrické léčebny, kde byla hospitalizována 3 měsíce. Od svých 13 let bojovala se závislostí na alkoholu a jednalo se o její již druhou léčbu. V jejím životě se stala tragická událost v rodině, která odstartovala její pozdější závislost. Školu nedokončila, má pouze základní vzdělání. Na AD se obrátila s žádostí o pomoc, nechtěla se ihned po léčbě vracet domů na vesnici, kde by byla v kontaktu s rizikovým prostředím. Při osobním pohovoru sdělila, že je z léčebny namotivována k abstinenci a sdělila, že zejména kvůli rodině. Jako cíl si stanovila pokračování v abstinenci – do Smlouvy o poskytování sociální služby byla zahrnuta domluva mezi Marii a sociální pracovnicí, že při každém příchodu do AD bude použit alkohol tester; dále si stanovila, že si chce najít práci/brigádu a řešit návazné ubytování. Marie pobírala dávky hmotné nouze – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Byla zaevidována na Úřadě práce. S Úřadem práce během pobytu v AD úzce spolupracovala. S Marií byl sestaven životopis, obvolávala si inzeráty s pracovními nabídkami a byla na několika pracovních pohovorech. Bohužel již během 10 dnů jejího pobytu v AD musela být 3x vykázána z AD, protože přišla pod vlivem alkoholu. Sociální pracovnice s ní o tomto dlouze hovořila, opět se zaměřily při konzultacích na motivaci a Marie měla také zvážit možnost, zda se nevrátit zpět na léčbu. Marie opětovnou léčbu odmítala, chtěla ještě zkusit sezení ve skupinách anonymních alkoholiků. Na skupinu se však dostavila pouze jednou. Marii bylo v této věci doporučeno obrátit se na organizaci Alma, kam by mohla docházet ambulantně na doléčování. Marie si tam domluvila schůzku, na kterou nedorazila. 66

Marie měla velmi dobrý a blízký vztah se svou sestrou. S matkou měla též dobré vztahy a těšila se z jejich návštěv. Několikrát se zmínila o tom, že by chtěla přestat s pitím zejména kvůli nim. Rodina se snažila Marii hodně podporovat, převážně psychicky. V Praze měla Marie svého strýce, kterého chodila občas navštěvovat. Zhruba po měsíci pobytu v AD se Marie vrátila do AD pod vlivem alkoholu, nemohla skoro ani chodit. Byla tedy vykázána, chtěla si vzít nějaké věci z pokoje. Když za ní sociální pracovnice přišla na pokoj, přistihla jí, jak pije alkohol přímo z flašky – do AD v batohu pronesla krabici vína a 2l pet lahev s pivem. Marie byla vyzvána, aby před sociální pracovnicí alkohol vylila a opustila AD s tím, že až vystřízliví, zastaví se za sociální pracovnicí a budou věc dál řešit. Při návratu bylo Marii sděleno, že z důvodu hrubého porušení provozního řádu AD jí musí být ukončen pobyt. Marie neprotestovala, byla si vědoma toho, že abstinovat nezvládá. Se sociální pracovnicí bylo domluveno, že jí v AD nechá ještě zhruba 3 dny, než si najde nějaké ubytování. Také společně obvolávaly léčebny a vyhledávaly odbornou pomoc. Nakonec šla Marie na přechodnou dobu ke svému strýci i přesto, že mohla nastoupit do léčebny. U této klientky vidím zásadní problém v motivaci – chce sice abstinovat, ale ne prvotně kvůli sobě (aby byla schopná se o sebe postarat, chodit do práce a mít kde bydlet), ale hlavně kvůli rodině (aby netrápila je). Prolínají se u ní problémy finanční (dávky hmotné nouze, nezaměstnanost) a osobní (závislost na alkoholu).

67

Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala problematikou bezdomovectví žen. Této problematice se věnuji dlouhou dobu a přímo pracuji s ženami bez domova, takže jsem měla možnost vycházet nejen z dostupné odborné literatury, ale také z vlastních praktických zkušeností. Z poznatků získaných při psaní diplomové práce jsem zjistila, že problematika bezdomovectví žen má svá specifika, která je potřeba mít při práci s nimi na paměti. Došlo u nich ke kombinaci a prolínání ztráty rodinného, vztahového a citového zázemí, ke ztrátě potřeby sdílení, komunikace, projevu sounáležitosti, ocenění, uznání, ke ztrátě respektování jejich osoby, apod. Žijí osaměle, jsou sociálně vyloučené a ztratily pocit bezpečí a jistoty. Zvládnutí těchto specifik a samotný návrat do společnosti je pro ně bez pomoci a doprovázení velmi náročné. Stále převládají negativní postoje a názory široké veřejnosti k bezdomovcům, což přikláním k nedostatečné informovanosti – jak jsem již uvedla v úvodu, často je pohled sdělovacích prostředků zkreslený a málokdo této skupině lidí rozumí nebo chce rozumět. Z toho vyplývá, že je potřeba s veřejností více komunikovat a přiblížit jí problematiku bezdomovectví, což se domnívám, že může mít i preventivní charakter, protože informace o bezdomovectví mohou být potřebné a důležité pro jedince, kteří jsou bezdomovectvím ohrožení. Zároveň může dojít k tomu, že se vytvoří atmosféra, která nebude bezdomovce odsuzovat. Osobně toto považuji za významný faktor, protože bez solidarity slabší jedinci těžko přežijí. Jak vyplývá z některých mých komentářů a praktických zkušeností k jednotlivým příčinám a okolnostem vzniku bezdomovectví žen, je důležité uvažovat o možnostech větší podpory žen ve chvíli, kdy se dostávají do životních krizí a hrozí jim ztráta domova, protože u většiny těchto žen chybí existence podpory rodiny či přátel, nebo se i špatně orientují v možnostech pomoci, což může vést k tomu, že se ocitnou v sociální izolaci a dojde ke ztrátě kompetencí. Pomoc pak přichází často pozdě a nemusí být tak účinná – někde na začátku jejich příběhů došlo k chybě, která se jen těžko napravuje. Jak vyplývá z jednotlivých kazuistik – příčiny můžeme nalézat i v primární rodině (atmosféra, výchovné působení, funkčnost, atp.). 68

Seznam literatury DAVIDOVÁ, Ivana. Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální prevence. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2010, 150 s. ISBN 978-80-7368-628-4. HAWKINS, Peter a Robin SHONET. Supervize v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 202 s. ISBN 8071787159. HRADECKÁ, Vlastimila a Ilja HRADECKÝ. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje, 1996, 107 s. ISBN 8090229204. KELLER, Jan. Posvícení bezdomovců: úvod do sociologie domova. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2013, 290 s. Knižnice Sociologické aktuality, 32. sv. ISBN 9788074191558. Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020. Praha: MPSV, 2013, 68 s. ISBN 978-80-7421-072-3. MAREK, Jakub, Aleš STRNAD a Lucie HOTOVCOVÁ. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních a sociálních služeb. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 175 s. ISBN 978-80-262-00901. MAREŠ, Petr. Sociologie nerovnosti a chudoby. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999, 248 s. Základy sociologie. ISBN 80-85850-61-3. MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 380 s. ISBN 8071785482. Profesní kompetence sociálních pracovníků a jejich hodnocení klienty. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, 350 s. ISBN 80-7368-129-3. PRŮDKOVÁ, Táňa a Přemysl NOVOTNÝ. Bezdomovectví. Vyd. 1. Praha: Triton, 2008, 93 s. ISBN 978-80-7387-100-0.

69

Specifika žen mezi lidmi bez domova: sborník z konference: Olomouc, prosinec 2009. Olomouc: Charita Olomouc, 2010, 44 s. ISBN 978-80-254-7561-4. Sekundární literatura: PĚNKAVA, Pavel. Bezdomovectví. Pracovní materiál PĚNKAVA, Pavel. Služby pro bezdomovce. Pracovní materiál Sborník z Konsensuální konference o bezdomovectví v České republice. Praha: MPSV, 2015. Sociální služby: Supervize v sociálních službách. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009. Standardy kvality sociální služby Azylového domu pro ženy Vyhláška č. 505/2006 Sb. Zákon č. 108/2006 Sb. Elektronické zdroje http://sspcr.xf.cz/code.html

70

Summary In this thesis I deal with the issue of homelessness women. I deal with this ussue for a long time and working directly with homeless women, so I was able to rely not only on the available literature, but also from their own practical experience. The findings obtained in writing a thesis, I discovered that homelessness of women has its own specifics that you need to have when working with them in mind. It showed a combination of diffusion and loss of family, relational and emotional support, the loss sharing needs, communication, expression of solidarity, appreciation, recognition and a loss of respect for their persons, etc. They live alone are socially excluded and have lost their sense of safety and security. Mastering these specifics and the actual return to society for them without the help and quidance very challenging. Still dominated by negative attitudes and opinions of the general public towards homeless people, which tend to lack of awareness – as I said in my introduction, it is often a distorted view of the media and the few that group of people understand or want to understand. Consequently, there is a need to communicate more with the public and explain the issue of homelessness, which, I believe it can have a preventive character, because information about homelessness may be necessary and important for people who are homeless threat. It can also happen that creates an atmosphere that does not condemn the homeless. Personally, I consider this an important factor because without solidarity weaker individuals hardly survive. As is clear from some of my comments and practical experience to the individual causes and circumstances of homelessness women, it is important to consider the possibility of greater support for women when they get into live crisis and threatens them with loss of home, because the majority of these women lack the existence of family support or friends, or they are poorly versed in the possibilities of assistance which may lead to the fact that they find themselves in social isolation and loss occurs competencies. Then help comes too late and often may not be as effective – somewhere at the beginning of their stories error has occurred that is difficult to rectify. As is clear from case reports – causes can be found even in the primary family (atmosphere, educational impact, functionality, etc.).

71