UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Pracoviště Orální historie – soudobých dějin
Bc. Lucie Prchlíková
Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce
Diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Pavel Mücke, Ph.D.
Praha 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 20.června 2014
Bc. Lucie Prchlíková
Poděkování Na tomto místě bych chtěla zejména poděkovat svému vedoucímu diplomové práce PhDr. Pavlu Mückemu, Ph.D. za jeho podporu a mnoho cenných rad při vedení diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala své rodině, přátelům a kolegům za morální i finanční podporu při studiu. Poděkování patří také narátorům; paní Barkové, Vlastě Prchlíkové, Ivanu Lisickému, Ing. Václavu Tocháčkovi, manželům Vrzákovým a panu Klementovi.
Abstrakt Autorka si klade za cíl zaměřit práci na formování divácké obce z dob počátků televizního vysílání. Stěžejní není uvést čtenáře do historie televizního vysílání v Československu, ale seznámit jej s počátky vysílání z pohledu tehdejšího diváka. Časově je zkoumané období zasazeno především do 50. let 20. století s krátkým vhledem do meziválečného období, přičemž v závěru práce dochází ke srovnání se současným stavem televizní zábavy. Práce je metodologicky zpracována metodou souvislého archivního výzkumu a odborné literatury v kombinaci s orálně historickou metodou užívající reálných rozhovorů s narátory. Dochází tak ke srovnání oficiálně dostupných informací o počátcích televizního vysílání s výpověďmi jejich přímých diváků, přičemž výsledkem bádání je vzájemná shoda v oblastech televizní techniky (první přijímače), stejně jako v oblasti programového rozložení, ve sféře sociální či v zastoupení oblíbenosti televize ve volnočasových aktivitách obyvatel v 50.60. letech 20. století.
Abstract The author aims to focus the work on the formation of audiences from the early days of television. The key is to introduce readers to the beginnings of broadcasting from the perspective of the viewer, not just the overview of the history of television broadcasting in Czechoslovakia. The studied time period is mainly the 50s of 20th century with a brief insight into the interwar period. In the end the author compares the past with current state of television entertainment. The work is methodologically processed by archival research and professional literature in combination with the oral history method using real interviews with narrators. This leads to a comparison of officially available information about the beginnings of television broadcasting with the testimony of their direct audience.However, the result of 4
the research is a mutual agreement in the field of television technology (first receivers), as well as in the sphere of program distribution, in the social area and also it presents how popular was the television in leisure activities of population in the 50s60s of 20th century.
Klíčová slova Televize, počátky vysílání, orální historie, volný čas, divácká obec, kolektivní sledování, výstava MEVRO, televizní studio, sportovní přenosy.
Key words Television, Beginnigs of broadcasting, Oral history, Free time, Television audience, Colective watching TV, MEVRO exhibition, Television studio, Sports broadcasting.
5
Obsah Abstrakt..................................................................................................................................4 Abstract..................................................................................................................................4 Klíčová slova..........................................................................................................................5 Key words..............................................................................................................................5 Úvod.......................................................................................................................................8 1. Členění práce............................................................................................................8 2. Metodologie............................................................................................................10 3. Použité zdroje.........................................................................................................14 A TEORETICKÁ ČÁST....................................................................................................16 1. Počátky televizního vysílání ve vybraných zemích.....................................................16 1.1 Velká Británie.......................................................................................................16 1.2 Itálie......................................................................................................................18 1.3 Francie..................................................................................................................18 1.4 Sovětský svaz........................................................................................................19 1.5 Ostatní země východního bloku...........................................................................22 1.6 Spojené státy americké.........................................................................................23 1.6 Mezinárodní organizace........................................................................................24 2. Experimentální vývoj v Československu....................................................................25 2.1 Osoba Jaroslava Šafránka.....................................................................................25 2.2. První experimentální vysílání..............................................................................26 2.3. Tanvaldská skupina.............................................................................................27 3. Oficiální počátky televizního vysílání v Československu...........................................29 3.1. První máj 1953.....................................................................................................29 3.2. Zřízení prvního televizního studia.......................................................................29 3.3. Situace kolem televizních přijímačů....................................................................30 3.4. Pokrytí signálem..................................................................................................30 4. Televizní studia, prostorové uspořádání......................................................................32 4.1. Měšťanská Beseda...............................................................................................32 4.2. Televizní studio Ostrava......................................................................................33 4.3. Televizní studio Bratislava..................................................................................33 4.4. Televizní studio Brno..........................................................................................34 4.5. Kavčí hory...........................................................................................................34 5. Programová otázka......................................................................................................36 5.1. Přímé přenosy......................................................................................................36 5.1.1 Sportovní.......................................................................................................36 5.1.2. Zábavné........................................................................................................37 5.2. Vysílání pro děti..................................................................................................37 5.3. Náklady na programovou část televize................................................................39 5.4. Hledání programového konceptu a ideologická otázka programu...........................40 6. Televizní koncesionáři a redakční uspořádání............................................................43 6.1. Koncesionářské poplatky.....................................................................................43 6.2. Redakce Československé televize.......................................................................45 7. Srovnání počátku televizního vysílání v Československu s ostatními zeměmi..........46 B FORMOVÁNÍ DIVÁCKÉ OBCE PŘI POČÁTCÍCH TELEVIZNÍHO VYSÍLÁNÍ V ČESKOSLOVENSKU.........................................................................................................48 1. První setkání s televizí.................................................................................................50 1.1 Doba zkušebního vysílání.....................................................................................50 1.2 Vzpomínky na první léta televizního vysílání......................................................52 2. První televizní přijímače.............................................................................................54 6
3.1 Živé vysílání.........................................................................................................57 3.2 Sportovní přenosy.................................................................................................59 3.3 Filmová produkce, zpravodajství a publicistika...................................................62 3.4 Rozvoj reklamy.....................................................................................................64 4. Kolektivní sledování televize......................................................................................66 4.1 Návštěvy u sousedů..............................................................................................66 4.2 Osvětové domy.....................................................................................................67 4.3 Vymezení pojmu „kolektivní sledování“..............................................................68 5. Televizní vysílání a jeho místo ve volnočasových aktivitách.....................................69 6. Současný stav televizního vysílání..............................................................................74 6.1 Programová nabídka.............................................................................................74 6.2 Nabídka televizních přijímačů..............................................................................74 6.3 Zastoupení televize ve volnočasových aktivitách dnešní doby............................76 Závěr....................................................................................................................................77 Seznam použitých pramenů a literatury...............................................................................81 1. Archivní prameny........................................................................................................81 2. Tisk..............................................................................................................................81 3. Rozhovory...................................................................................................................81 4. Literatura.....................................................................................................................82 5. Internetové zdroje........................................................................................................83
7
Úvod „...televize nespojí jen člověka s člověkem, ale spojí ho i s přírodou samou. Vyzbrojeni „elektrickým okem“ pronikneme až tam, kam se zatím člověku proniknout nepodařilo. Uvidíme to, co zatím nikdo nespatřil. Televize usnadní styk se všemi členy lidské společnosti.“1 Cílem práce je, jak již sám název napovídá, zaměření se na formování divácké obce z dob počátků televizního vysílání, a to pomocí vzniklých rozhovorů s lidmi, kteří jej osobně pamatují. Předkládaná práce si dále klade za cíl uvést čtenáře do historického úvodu, který by jim pomohl nahlédnout do dějin počátků televizního vysílání v Československu a lépe se díky tomu zorientovat ve výpovědích pamětníků, které jsou tak lépe zasazeny do historického konceptu. V práci není nijak pevně ohraničeno období spadající do tzv. „počátku“, neboť se dle mého názoru jedná o velmi individuální záležitost. „Počátkem“ jsem zde tedy označila období let předválečných až do raných 60. let.
1. Členění práce Práce je kvůli použití rozdílných metod rozčleněna na teoretickou část, kde je čtenář seznámen se základními informacemi týkající se počátků televizního vysílání, a na praktickou část, kde jsou zpracovány rozhovory s narátory. Pro srovnání Československa se zbytkem Evropy a Spojenými státy americkými jsem v počáteční fázi textu pracovala s informacemi, jak vypadaly počátky televizního vysílání ve Velké Británii, Německu, Itálii a Franci, ale také Sovětském svazu a dalších zemích tzv. východního bloku. Zde bylo velmi zajímavé sledovat, že např. oproti Velké Británii či Francii se televizní obrazovky v Československu rozsvítily s až dvacetiletým zpožděním. Z toho důvodu jsem jako další kapitolu zařadila experimentální období v naší zemi, kde je vidět, že pokroky v ostatních zemích Evropy nezůstaly televizním nadšencům v Československu skryty a tito lidé se sami pokoušeli uvedeným novinkám alespoň přiblížit. V dalším oddíle jsem se pokusila přiblížit oficiální počátky televizního vysílání, kde 1 Boris Lvovič Rozing, citováno z Strasmajer – Vladimír, Historie televize v Československu I., Praha 1978, s. 3.
8
jsou uvedeny první přenosy a pokroky spojené s nadšením a euforií, ale i potíže a překážky, které se během počátků a zkušebního vysílání vyskytly. S tím souvisí také další kapitola, kde se blíže zmiňuji o budování televizních studií a jejich uspořádání a vybavení, což někdy vede až k úsměvnému zamyšlení s pocitem, jak vlastně v takových podmínkách mohlo televizní vysílání vůbec vzniknout a dále fungovat. Následně jsem se zabývala programovou otázkou v prvních letech televizního vysílání, abych později mohla porovnat uvedený program se vzpomínkami pamětníků. Nicméně v této oblasti se během mého bádání nepodařilo objevit žádný konkrétní programový plán, kterého by se tvůrci vysílání drželi. V dalším oddíle teoretické části jsem se zabývala ve zkratce televizními poplatky a jejich historií a redakčním uspořádáním. Poslední oddíl teoretické části se věnuje srovnání situace v Československu v porovnání s ostatními zeměmi, které jsem zmiňovala výše. Srovnání jsem zařadila na konec první části z toho důvodu, aby si čtenář mohl nejprve udělat vlastní obrázek a sám tak porovnal, na jaké úrovni se pohybovalo televizní vysílání v Československu v porovnání s ostatními zeměmi. Druhou polovinu práce tvoří praktická část, která se opírá o zrealizované rozhovory s pamětníky. Cílem této části bylo získat obraz toho, jak pamětníci vnímají počátky televizního vysílání, co jim v paměti utkvělo, na co kladou ve svých vyprávěních důraz, co se jim při vzpomínce vybaví apod. Z toho důvodu je i praktická část členěna na několik kapitol. První kapitolu tvoří vzpomínky na samotné první setkání s televizí. Zajímala jsem se především o moment, který se narátorům vybaví při otázce na počátky televizního vysílání. Soustředila jsem na skutečnost, zda si narátoři vybaví konkrétní okamžik svého prvního objevu televize, či zda pro ně tento moment byl spíše nedůležitý a tedy jej z paměti vytěsnili. V druhé části jsem ze vzpomínek narátorů skládala dohromady obraz prvních televizních přijímačů tak, jak si je pamatují. Zde je nutno poznamenat, že vzpomínky na první televizní přijímače loudily na tvářích narátorů úsměvy, především z toho důvodu, že všichni dotázaní aktuálně vlastní nejmodernější LCD televizory. Snažila jsem se utvořit celkový pohled na první televizní přijímače a ověřit, zda vzpomínky narátorů odpovídají 9
skutečným televizorům dostupných ve zkoumaném období. Dále jsem se ve své práci zabývala tím, jak narátoři vnímali televizní program a četnost vysílání. V rozhovorech jsem hledala společné rysy vzpomínek na televizní program, zajímala jsem se o konkrétní pořady či rubriky a doptávala se na vnímání četnosti vysílání. Posledním velkým oddílem předkládané práce bylo téma kolektivního sledování televize, neboť se jedná o pojem poměrně hodně užívaný v odborné literatuře. Mojí snahou tak bylo přiblížit tento fenomén „televizních návštěv“ z pohledu jejich hlavních aktérů tedy diváků. Následovalo zařazení televizního vysílání do volnočasových aktivit narátorů v době vzniku a následného rozmachu televizního vysílání. A závěrem jsem se pokusila přiblížit počátky reklamy, které se postupně začaly v televizním vysílání objevovat. Praktickou část zakončoval pokus o srovnání postavení televize v dnešní době, a to nejen ve volném čase narátorů, ale i ve volném čase ostatních generací.
2. Metodologie Tato práce vznikala postupně několik měsíců, přičemž jsem od počátku měla představu, že bych ji chtěla tvořit kombinací metody orální historie (jakožto kvalitativní metodu historického výzkumu) a klasického archivního bádání za pomoci dostupné odborné literatury a dobového tisku. Přičemž metoda orální historie měla zaujímat majoritní postavení při vzniku práce a archivní bádání mělo být spíše jakousi základnou, o kterou se měl výzkum opírat. Nakonec však teoretická část vypracovaná pomocí archivního výzkumu a studiem pramenů a sekundární literatury zaujímá v práci větší podíl, než je samotný orálněhistorický výzkum. Obecná snaha v současné orálně historické obci je taková, že je žádoucí metodu orálně historickou reflektovat s prameny a dalšími kvantitativními přístupy, jako je například právě archivní výzkum.2 A já se podobně jako další kolegové osobně domnívám, že jedině kombinací obojího je možné docílit co možná nejvíce objektivního poznání 2 Viz např. Vaněk, M. -Mücke, P.:Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie, Praha 2011, s. 15.
10
minulosti. Nicméně pokládám si otázku, zda vůbec existuje šance poznat a popsat minulost zcela objektivně? Zájem o minulost je starý jako lidstvo samo a troufám si říci, že se zatím žádné kultuře ani žádnému badateli nepodařilo docílit zcela objektivního pohledu na minulost, kterou by nějakým způsobem reflektovali. Co se jednomu badateli může zdát objektivní (popis určité události), může na jiného působit subjektivně, vždy se najde způsob, jak napadnout objektivitu druhého, ať je to kritika způsobu bádání nebo podání jeho výsledku čtenáři či posluchači. Má tedy smysl vůbec usilovat o objektivní poznání minulosti? Paměť (stejně jako projev) každé bytosti je stejně jedinečná, jako ona osoba sama. O tento problém se zajímá mnoho současných badatelů a historiků, například Donald Ritchie o tom doslova říká: „Jako profesionál musíte být skeptický vůči všem pramenům, musíte být skeptický vůči písemným pramenům, mnoho pozorovatelů působících ve vládě nepíše o tom, co se tam skutečně děje, ale diskutuje o současných problémech.“3 Myslím, že tento výrok je zcela pravdivý, sama s ním souhlasím a pouze bych k tomu ráda dodala, že i kdyby pozorovatelé psali o tom, co se ve vládě skutečně děje, každý by situaci popsal zcela jinak. Pokud posadíte několik diváků k přímému přenosu z Poslanecké sněmovny a požádáte je o zápis ze schůze, bude každý z nich vykládat průběh jednání jiným způsobem. Každý si bude všímat jiných detailů – někdo se zaměří na obsah vět řečníků, jiný bude sledovat dění v sále, další si bude všímat gest a nonverbálních projevů osob vystupujících u řečnického pultu, přičemž žádný z nich nedokáže sledovat všechno naráz. A co z toho je tedy vlastně objektivní? Není možné stanovit žádný předpis, který by ukládal, čeho si má pozorovatel všímat. Z toho důvodu je nutné rezervovaně a kriticky přistupovat k písemným materiálům stejně, jako k rozhovorům pořizovaným v rámci metody orálně historického výzkumu. Jako většina badatelů opírajících se o metodu orální historie se potýkám s problémem, že narátoři nejsou příliš svolní s pořizováním záznamu jejich vyprávění. Nesčetněkrát jsem se setkala s ochotou vyprávět a následném odmítnutí ve chvíli, kdy jsem se zmínila o nutnosti rozhovor zaznamenat na diktafon či kameru. Bohužel, povětšinou nepomohlo ani ujištění, že záznam se bez souhlasu narátora nedostane na veřejnost a že 3 Rozhovor s Donaldem Ritchiem vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007, Oakland, USA. Převzato z Vaněk, M. -Mücke, P.:Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie, Praha 2011, s. 16.
11
bude použit pouze pro vědecké účely, se kterými bude narátor vždy dopředu obeznámen. Své rozhovory jsem tak získávala velmi obtížně, přičemž jsem čerpala především z okruhu rodiny a blízkých známých a další potencionální narátory jsem pak získávala především díky tzv. „snowball sampling technique“. Zde jsem se však setkala s problémem vyzrazení tématu práce, přestože jsem narátory žádala, aby dalším zúčastněným téma neprozrazovali. Snažila jsem se, aby výběr narátorů nebyl omezen pouze na jednu geografickou oblast, a tak jsem rozhovory pořizovala v Košťanech u Teplic, v Hrobě, Havlíčkově Brodě, Brně a Horních Počernicích. Celkem tak vzniklo sedm rozhovorů. První čtyři z nich byly tvořeny klasickým modelem, kdy jsem uskutečnila první rozhovor – životní příběh, a následně jsem se při druhém rozhovoru zaměřila na otázky týkající se tématu počátků televizního vysílání. Zbylé rozhovory pak díky informovanosti narátorů byly tvořeny pouze částí zaměřenou na televizi. Narátoři tehdy ignorovali moje dotazy na jejich životní příběh a začínali rovnou vyprávět o televizi. I tak vznikl ale soubor rozhovorů, který je zcela unikátní a bez ochoty jejich spolutvůrců by nikdy nedal vzniknout této práci. Osobně jsem však zastánkyní rozhovorů minimálně o dvou sezeních s prvním rozhovorem založeným na životním příběhu narátora bez předchozího seznámení jej s tématem, neboť mě zajímá, nakolik je mnou zkoumané téma důležité pro narátora v rámci jeho životního příběhu. Nicméně pokud bych měla dále pracovat na podobně konkrétním tématu, které není nijak emočně citlivé, pravděpodobně bych zvolila jinou metodu a materiál získávala pomocí polostrukturovaných rozhovorů. Svou zkušenost beru jako velmi cennou a je ti pro mě určitě velkým poučením pro příště. První čtyři rozhovory, které vznikly zmíněným modelem dvou rozhovorů, byly uskutečněny s paní Barkovou, Vlastou Prchlíkovou, Ivanem Lisickým a Ing. Václavem Tocháčkem. Nutno říci, že ani jeden z narátorů se během prvního rozhovoru sám o televizi nezmínil a veškeré informace o jejich vnímání televize jsem získala až v následném druhém rozhovoru. Výjimkou byl rozhovor s panem Lisickým, který ani v následném rozhovoru o televizi blíže nemluvil. Omluvil se, že v roce 1953 nastoupil na vojnu a počátky televize tak šly skutečně zcela mimo něj, neboť po návratu z vojny pracoval na hospodářství svého bratra a na zábavu mu dle jeho slov čas příliš nezbýval.4 Z prvních rozhovorů se zmíněnými narátory tak lze usuzovat, že počátky televizního 4 Rozhovor s Ivanem Lisickým vedla Lucie Prchlíková, srpen 2012.
12
vysílání nepovažují za významný milník ve svých životech, neboť se o nich sami nezmiňují. Jeden z významných rozhovorů se uskutečnil v Havlíčkově Brodě a jednalo se o rozhovor se třemi narátory zároveň. Byla to má první zkušenost s hromadným rozhovorem a musím říci, že bylo velmi náročné věnovat se všem narátorům se stejnou péčí a udržet pozornost během celého vyprávění. Všichni narátoři souhlasili s rozhovory právě za podmínky, že je budou moci podstoupit společně. Jednalo se o prarodiče mé přítelkyně; manžele Vrzákovi a pana Klementa. Právě zde byli narátoři informování o tématu a tedy celý rozhovor směřovali ke svým vzpomínkám na počátky televizního vysílání. Nutno však říci, že to pro mě bylo velice přínosné a považuji celé setkání za velmi dobrou zkušenost. Další rozhovory jsem čerpala ze sbírek Centra orální historie ÚSD AV ČR a ze sbírky Obyčejní lidé...?!5 Během svého bádání jsem se naštěstí nesetkala s žádnými technickými potížemi, které by nějak narušily vznik rozhovorů. Veškeré rozhovory jsem natáčela na svůj vlastní a osvědčený diktafon, který zajistil velmi kvalitní nahrávky bez výpadků. Musím říci, že technická příprava na rozhovor je sice obtížná, ale není radno jí podcenit, protože rozhovory pak vznikají v mnohem uvolněnější atmosféře. Jako badatel musím počítat s nákupem ideálně dvou sad baterií, několikerého vyzkoušení funkčnosti zařízení, kontrolu kapacity diktafonu apod, avšak právě díky takové přípravě se mohu téměř spolehnout, že mě nečeká žádné nepříjemné přerušení rozhovoru z důvodu poruchy zařízení, vybití baterií apod. Drobnými komplikacemi během natáčení byly pouze rušivé prvky jako zvonění telefonu, vstupování rodiny narátorů do jejich vyprávění, případně přerušení rozhovoru z důvodů příchodu návštěvy či nabídky pohoštění od narátorů či jejich protějšků. Nicméně toto jsou víceméně předem neovlivnitelné faktory, které lze jen velmi obtížně eliminovat či odstranit. Řekla bych, že k práci s lidmi to zkrátka patří a já osobně neberu takové přerušení rozhovoru za nijak dramatické.
5 Vaněk, M. (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, Praha 2009.
13
3. Použité zdroje V teoretické části práce jsem opírala především o prameny pocházející z Národního archivu v Praze, fond KSČ – Ústřední výbor 19451989. Žádala jsem o přístup k informacím týkajících se úplného počátku vysílání ze spisového archivu České televize, avšak přístup k těmto informacím mi byl odepřen. Dle vyjádření České televize se na nejstarší archiválie nevztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím, na jehož základě jsem o poskytnutí informací žádala. Dále (jak vyplývá např. i z diplomové práce Silvie Filipové), počet využitelných zdrojů skutečně znatelně klesá, čím více jsem se snažila přiblížit datu vzniku televize. Informace jsem tedy čerpala především ze zmíněného fondu KSČ, dobového tisku (Rudé právo 1953 1963), internetových stránek České televize, a dále ze sekundární literatury, ze které považuji za stěžejní diplomovou práci Silvie Filipové. Autorka se však zaměřovala především na televizní vysílání po roce 1958. Další prací, která je spojena s počátky televizního vysílání, je kniha Martina Štolla Zahájení televizního vysílání, která mi byla cenným pomocníkem především v počátku bádání a díky které jsem si mohla udělat ucelený obrázek hlavně o experimentální fázi počátku televizního vysílání. V této publikaci jsem však postrádala podrobný poznámkový aparát s konkrétními odkazy na literaturu a citacemi. Autor se zde spokojil pouze se seznamem literatury uvedeným na konci knihy. Vyzdvihla bych však členění knihy, kde autor velmi vtipně dělí jednotlivé oddíly a přirovnává je trefně k vývoji dítěte. Opřít jsem se následně mohla o útlou brožuru Historie televize v Československu I., kterou Vladimír Strasmajer určil jako učební text studentům fakulty žurnalistiky a jež vznikla v roce 1978. Strasmajer zde bohatě přibližuje technickou stránku televize, stejně jako experimentální období výzkumu a prvních let televizního vysílání. Cennou publikací pro získání informací byla také další práce tohoto autora, a to Historie a současnost televizního vysílání ve Velké Británii, která mi pomohla začít kapitolu pojednávající o počátcích televizního vysílání v dalších zemích. V této kapitole jsem dále využila tří dalších titulů, a to knihu Martina Šmída Televize ve světě z roku 1988, brožurku Přehled televize ve světě z Edice Československé televize z roku 1964 a pak publikaci od Alexandra 14
Jurkovského Televize – hledání a výsledky. Studie z historie a teorie sovětské televizní žurnalistiky z roku 1977. Poslední uvedená kniha byla přeložena již zmíněným Vladimírem Strasmajerem a byla mi cenným pomocníkem v oblasti studia počátků televizního vysílání v Sovětském svazu. Informace o počátcích televizního vysílání v jiných částech světa (především pokud mluvíme o západní Evropě či Spojených státech) jsem čerpala především z knihy T. Judta Poválečná Evropa a dále z webových stránek jednotlivých televizních společností. Pozdější období je velmi dobře zpracováno v knize Volný čas v českých zemích 1957 – 1967 od dvojice autorů France a Knapíka, kteří televizi věnují celou jednu kapitolu, a dále v publikaci Dějiny českých medií 20. století autorů Večeři a Orsága. Pokud by byla práce zaměřena především na historii televizního vysílání, nabízel by se ještě pravděpodobně archivní výzkum za využití fondů Českého rozhlasu, případně archivu Ministerstva vnitra apod. O tyto zdroje jsem se však neopírala, neboť, jak již bylo zmíněno, práci jsem se pokusila zaměřit především na diváckou obec pomocí rozhovorů s pamětníky a historie měla být jakousi základnou celé práce. Navíc samotnou historií televizního vysílání se zabývá několik jiných magisterských prací, jako například citovaná práce Silvie Filipové Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 19581972.
15
A TEORETICKÁ ČÁST 1. Počátky televizního vysílání ve vybraných zemích 1.1 Velká Británie Rozvoj televizního vysílání probíhal v různých částech Evropy rozličným tempem. První evropskou zemí, která se mohla pochlubit televizním vysíláním, byla Velká Británie. V roce 1925 zde John Logie Baird založil televizní společnost Television Ltd. a již v listopadu 1929 provedl první experimentální televizní vysílání ze studia u Covent Garden v Londýně. Pravidelné studiové vysílání pak začalo 2. listopadu 1936 pod značkou BBC Television Service. Zajímavostí je korunovace krále Jiřího VI. z května 1937, která se uskutečnila tradičně ve Westminsterském opatství a byla tak první velkou událostí, jejíž střípky byly odvysílány z prostředí mimo televizní studio. Programové složení BBC Televison Sevice bylo ve druhé polovině 30. let skutečně velmi rozmanité; k vidění byly televizní hry, sportovní přenosy, kulturní události, kreslené pohádky atd. Slibný vývoj televizního vysílání však přerušila druhá světová válka a pravidelné vysílání tak bylo 1. září 1939 ukončeno.6 Pravidelné televizní vysílání v Londýně bylo obnoveno dne 7. června 1946. Diváky uvítala hlasatelka Jasmine Bligh svou slavnou větou „Hello everybody, do you remember me?“, neboť právě tato hlasatelka se s diváky loučila v době vypuknutí druhé světové války. V den obnovy televizního vysílání byla uvedena americká groteska, která byla také posledním pořadem odvysílaným těsně před ukončením vysílání v roce 1939.7 Vysílání i programová skladba následně procházely poměrně prudkým vývojem; během následujících měsíců vznikaly různé specializované pořady např. pro ženy nebo děti.8 Od roku 1948 byl do vysílání zařazen pravidelný týdeník sumář krátkých zpráv týkajících se důležitých událostí z uplynulého týdne. 9 V roce 1948 mělo televizní přijímač přibližně 100 000 britských domácností, které 6 7 8 9
http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/resources/tvhistory/timeline_text.shtml [21.9.2013] Tamtéž [21.9.2013] http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/wherenext/index.shtml#12 [21.9.2013] http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/wherenext/index.shtml#13 [21.9.2013]
16
tak mohly sledovat přenosy z letních olympijských her v Londýně. 10 V červnu roku 1953 zažila televize první přímý přenos z korunovace královny Alžběty II., kterou mohlo sledovat již na 20 milionů diváků po celé Evropě.11 Vždyť pouze v samotné Británii bylo na konci 50. let evidováno více než 10 milionů televizních přijímačů. Co se týká ostatních evropských zemí, nebyly na tom z hlediska počtu televizních přijímačů v domácnostech zdaleka tak dobře jako v Británii. Např. v Západním Německu jich v té době bylo 200 000, ve Francii pak bylo v červnu roku 1953 evidováno pouze 60 000 televizorů. Pro zajímavost – v USA jich bylo ve stejné době již cca 15 milionů. 12 V roce 1960 měla televizor jen každá osmá francouzská rodina, což byla podle poměru k počtu obyvatel pětinová vybavenost ve srovnání s Británií. 13 Podívámeli se blíže na období padesátých let, pak zjistíme, jak odlišným tempem procházel vývoj televizního přenosu ve Velké Británii oproti Československu. Již v roce 1950 byl uskutečněn první mezistátní přenos, a to mezi Velkou Británií (Londýn) a Francií (Calais). O dva roky později pokrývala BBC televizním signálem 74% Anglie, Skotska a Walesu, v roce 1955 začala BBC dokonce experimentovat s barevným obrazem a o další dva roky později bylo signálem pokryto 99% území Velké Británie.14 Co se týká programové složky televizního vysílání ve Velké Británii, ta v padesátých letech procházela již seriózním vývojem mimo jiné opřeným o průzkum mezi diváky, což je pro stejné období v Československu zcela nepředstavitelné. Bylo založeno Oddělení pro průzkum diváků (BBC Audience Research Dpt.), které zjistilo zajímaví věci o svých divácích. Například z té doby víme, že průměrný divák trávil 813 hodin týdně u televizní obrazovky a že asi třetina celkového počtu diváků sledovala televizi až 18 hodin týdně. Dále, že ženy se dívaly na televizi častěji, než muži apod.15 Na počátku 50. let v programu dominovaly přímé přenosy, a to nejen sportovní, ale 10 11 12 13
http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/wherenext/index.shtml#14 [21.9.2013] http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/wherenext/index.shtml#19 [21.9.2013] Judt – Tony, Poválečná Evropa, Historie po roce 1945, Londýn 2005, s. 353. Tamtéž. „V 60. letech se už televize uchytila téměř všude. (...) V roce 1970 připadal v západní Evropě průměrně jeden televizní přijímač na čtyři osoby – více ve Spojeném království, o dost méně v Irsku. V některých zemích ve Francii, v Holandsku, Irsku, Itálii (která byla největším výrobcem nejen lednic, ale i televizorů) – měli lidé doma častěji televizi než telefon, ačkoliv se tehdy lidé, bráno podle pozdějších měřítek, na ni příliš nedívali. Tři čtvrtiny dospělých Italů trávily u televize méně než 13 hodin týdně. Dvě třetiny východoněmeckých domácností vlastnily televizor (kdežto ledničku méně než polovina); hned za nimi následovaly Čechoslováci, Maďaři a Estonci (posledně jmenovaní mohli sledovat finské televizní vysílání už od roku 1954).“ 14 Strasmajer – Vladimír, Historie a současnost televizního vysílání ve Velké Británii, Praha 1971, s. 89-90. 15 Tamtéž, s. 93-94.
17
také přenosy z kulturních akcí, zahraničních návštěv a různých událostí či zajímavostí; jako příklad bych ráda jmenovala třeba přenos z ponorky plující pod hladinou oceánu, který se uskutečnil již v roce 1956 a byl samozřejmě technicky velmi náročný a pro naše prostředí zcela nepředstavitelný. V tomto období se také začalo ustalovat pevné vysílací programové schéma, kterému brzy přestal stačit jeden televizní program a proto se již v roce 1956 začalo uvažovat o zřízení programu druhého. Na přelomu padesátých a šedesátých let začala BBC produkovat celovečerní filmy a také první televizní seriály, které si získaly neuvěřitelnou oblibu u diváků. Z těch slavných jmenuji například Coronation Street nebo ZCars.16
1.2 Itálie V již zmíněné Itálii bylo pravidelné televizní vysílání spuštěno 3. ledna 1954, kdy začala vysílat národní televizní stanice RAI (Radiotelevisione Italiana). Zpočátku se vysílalo zhruba 4 hodiny denně s tím, že hlavní televizní program běžel v čase 20.45 – 23.00. Na konci roku 1954 sledovalo televizi 58% italské populace, v roce 1961 to bylo již 97% Italů. Ne v každé domácnosti však vlastnili také televizní přijímač. Zajímavostí je, že první televizní reklama byla v Itálii odvysílána již v roce 1957. V roce 1962 byl spuštěn druhý televizní kanál. Televize byla v Itálii koncipována nejen jako zdroj zábavy, ale také jako nástroj pro vzdělávání a osvětu a předpokládalo se, že může pomáhat v boji proti negramotnosti.17 Provoz italské televize byl financován především koncesionářskými poplatky (ty tvořily cca 2/3 jejích příjmů) a následně z reklam.18
1.3 Francie Historie francouzské televize dle dostupných zdrojů začíná pravděpodobně již v listopadu 1929, kdy Bernard Natan založil první televizní společnost Télévision Baird Natan, jejíž první zkušební přenos se uskutečnil 14. dubna 1931. Za významnější společnost je však možné považovat spíše Compaigne Générale de Télévision založenou 6. 16 Tamtéž, s. 90-91. 17 http://www.rai.it/dl/rai/text/ContentItem-9e40fc26-6bca-4fc7-a682-50d48a0f19e0.html [21.9.2013]. 18 Šmíd – Milan, Televize ve světě, Praha 1989.
18
prosince 1931 Herni de Francem, který zde spustil první experimentální vysílání v prosinci 1932. Jednalo se o program Paris Télévision, který zpočátku vysílal pravidelně 1x týdně po dobu jedné hodiny, od roku 1933 pak denně. Oficiálně bylo ve Francii televizní vysílání spuštěno 13. února 1935 a mělo dosah 100 km v okruhu Paříže. Od listopadu téhož roku byl program přenášen z vysílače na Eiffelově věži. Během 2. světové války byla francouzská televize pod kontrolou nacistického Německa, svobodné vysílání bylo obnoveno záhy po osvobození Francie, a to v říjnu 1945. 19 Následný vývoj francouzské televize je poměrně strmý a odráží se v něm inspirace britskou BBC. Francouzští diváci mohli v průběhu padesátých let na obrazovkách sledovat různá zábavná představení či varieté; od roku 1953 byl pravidelně vysílán pořad 36 chandelles, ve kterém mohli diváci sledovat přenosy ze známých pařížských kabaretů. V roce 1954 dokonce francouzská televize uvedla první kuchařskou show, což je velmi zajímavý poznatek především z toho důvodu, jakou popularitu zažívají pořady tohoto typu v dnešní době.20 V roce 1958 pak evidujeme první milion francouzských koncesionářů, a to především díky postupnému budování sítě televizních vysílačů. Prvním regionálním vysílačem (po Eiffelově věži v Paříži) byl vysílač v Lilles otevřený již roku 1950, díky čemuž mohli nejen Pařížané, ale také obyvatelé departmentu Lilles, sledovat přenos z korunovace Alžběty II z roku 1953. 21
1.4 Sovětský svaz Historie televizního přenosu v Sovětském svazu se začala psát opravdu velmi brzy, neboť zobrazení televizního signálu experimentálně předvedl již v roce 1907 vynálezce Boris Lvovič Rosing, jež obraz přenášel se po metalickém vedení (nikoliv pomocí radiových vln), což však byl důležitý mezník pro začátek televizních experimentů po celém světě. 22 V roce 1931 bylo založeno zvláštní tvůrčí oddělení televize při Moskevském radiotranslačním uzlu, jehož úkolem bylo studium specifik televize, vývoj v oblasti 19 20 21 22
http://www.nordmag.com/patrimoine/histoire_regionale/television/HistoireTV.htm [21.9.2013]. http://greniertv.over-blog.com/pages/Histoire_de_la_television_francaise-673410.html [15.6.2014]. http://www.inaglobal.fr/television/article/histoire-de-la-television-une-exception-francaise [15.6.2014]. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1262241/television-TV/25147/Electronicsystems#ref287202 [15.6.2014].
19
televizního vysílání, snímání a příjmu. Od té doby probíhaly pokusy a datujeme sem i počátek experimentálního vysílání sovětské televize, které začalo vysíláním statických obrázků bez zvuku , které se pozvolně stávaly pohyblivými, až k nim postupně přibyla i zvuková složka. O tři roky později, konkrétně 15. listopadu 1934 proběhlo první řádné vysílání sovětské televize, ve kterém se objevil pětadvacetiminutový estrádní koncert. Od této chvíle pak začalo pravidelné televizní vysílání v Sovětském svazu a v roce 1938 bylo otevřeno druhé televizní studio, a to v Leningradě. Již v roce 1940 se na obrazovkách objevil první zpravodajský pořad, ve kterém tehdejší rozhlasoví hlasatelé četli informační sdělení uvedená vždy v posledním vydání aktuálních rozhlasových novin. Nutno říci, že přestože bylo moskevské i leningradské vysílání prohlašováno za pravidelné, mělo ještě ve čtyřicátých letech spíše experimentální charakter a tvořily jej především kinematografické filmy, divadelní představení, pódiová vystoupení a již zmiňované čtené aktuality daného dne. 23 Od roku 1949 vlastnilo moskevské studio první přenosový vůz, který umožnil pestřejší nabídku pořadů; prvním mimostudiovým pořadem byla reportáž z fotbalového utkání uvedená 29. června téhož roku. Od té doby byly reportáže a přenosy ze sportovních utkání nedílnou součástí televizního vysílání v Sovětském svazu. Je však nutné podotknout, že není možné srovnávat tehdejší přenosy s dnešními komentovanými zápasy. Vzhledem k tomu, že na počátku padesátých let bylo v Sovětském svazu pouze několik tisícovek televizních diváků a stále byl mnohonásobně sledovanější rozhlasový přenos, nebyl v televizi žádný sportovní komentátor. Sportovní reportáž byla komentována mimo obraz stejným komentářem, jako byla rozhlasová reportáž z daného zápasu. Možnost realizovat sportovní reportáže nezávisle na rozhlase získala televize až v druhé pulce padesátých let.24 Přenosový vůz však nebyl využíván pouze k reportážím sportovním, ale také k přenosu mimostudiových divadelních představení či koncertů, zasedání, mítinků, které však byly předem připraveny, sestříhány a okomentovány, případě byly zdrženy jakéhokoliv komentáře. Na přelomu let 1952 1953 byly uskutečněny první pokusy o komentované reportáže mimo sportovních utkání. 25 23 Jurkovskij – Alexandr Jakovlevič, Televize – hledání a výsledky. Studie z historie a teorie sovětské televizní žurnalistiky, Praha 1977, s. 56-70. 24 Tamtéž, s. 73-74. 25 Tamtéž, s. 76.
20
Miliontého diváka zaznamenala sovětská televize v roce 1954, kdy televizor vlastnilo 225 000 domácností. V této době se také začaly programovým tvůrcům zadávat informačně propagandistické úkoly, neboť televize se stávala masovým prostředkem a tedy skvělým nástrojem propagandy. Jako příklad bych ráda jmenovala odvysílanou reportáž ze slavnostního zasedání věnovaného 37. výročí VŘSR, která byla odvysílána 6. listopadu 1954. 1. května 1956 pak byla vysílána reportáž z přehlídky a slavnostního průvodu pracujících na Rudém náměstí. Prvomájové průvody měly již zavedenou dlouhou tradici, neboť podobné reportáže byly každoročně vysílány rozhlasem již od roku 1925. 26 Od roku 1957 byla do vysílání zařazována také filmová tvorba a navíc v tomto roce bylo rozšířeno vysílání televizních zpráv, kdy se začalo vysílat pravidelně od pondělí do pátku, vždy na konci vysílání a v neděli byl připraven sestřih toho nejzávažnějšího a nezajímavějšího z uplynulého týdne. V témže roce byla také odvysílána první televizní soutěž, která zaznamenala skutečně obrovský divácký úspěch. Jednalo se o pořad Večer veselých otázek, který byl sice divácky velmi oblíbený, avšak dostalo se mu velké kritiky od tisku, stranických orgánů i některých diváků, neboť postrádal propagandistický význam a „zel duchovní prázdnotou“.27 Druhá polovina padesátých let znamenala, jak vyplývá z výše uvedeného, velký rozmach televizní techniky, stejně jako různorodost programu a vysílaných pořadů. Televize začala pomalu plnit svou propagandistickou funkci, ale zároveň se snažila o přilákání většího počtu diváků, o čemž svědčí také fakt, že od dubna 1959 začal v deníku Pravda vycházet televizní program.28
26 Tamtéž, s. 79. 27 Tamtéž, s. 89. 28 Tamtéž, s. 98.
21
1.5 Ostatní země východního bloku Pravděpodobně nejvyspělejší „televizní zemí“ východního bloku byla po Sovětském svazu Německá demokratická republika. Zde bylo možné navázat na předválečnou tradici, kde mechanická televize vysílala zkušebně již od roku 1935. Po druhé světové válce začalo v NDR oficiální televizní vysílání v prosinci 1952, které bylo možné sledovat v Berlíně a okolí, v této době začala také na území NDR výroba televizních přijímačů značky Leningrad T2 se sovětskou licencí. O tři roky později se začala psát historie televizního vysílání pro širší veřejnost, neboť v této době se podařilo pokrýt signálem třetinu území NDR a telefikace nadále postupovala velmi rychle, díky čemuž v roce 1960 přesáhl počet televizních přijímačů miliónovou hranici.29 Podívámeli se k našemu druhému sousedovi, a sice do Polské lidové republiky, zjistíme, že zde vývoj televizního vysílání lze srovnat s vývojem v Československu, neboť první pokusné televizní vysílání zde bylo zahájeno v roce 1952 a od 25. října roku 1954 začala televize vysílat pravidelně. V roce 1960 vznikla první televizní studia mimo Varšavu, konkrétně v Lodži, Katovicích a Vratislavi. Vysílání bylo organizováno zvláštním výborem, kterým byl spravován přímo vládou a financován (stejně jako u nás) ze státního rozpočtu a licenčních poplatků. 30 Vývoj televizního vysílání v Maďarské lidové republice byl ve srovnání s Polskem nebo Československem trochu pomalejší. Maďarská televize zahájila vysílání přímým přenosem z prvomájových oslav 1.5.1957, nicméně pravidelně začala vysílat až o rok později. Každopádně v roce 1958 se pro změnu mohlo Maďarsko pochlubit několika vysílači, které byly postaveny mimo Budapešť. Vysílání tak mohli sledovat lidé také v okolí Miskolce, Sopronu, Szentesu, Tokaje a Kékesu. V této době byla také zahájena výroba televizních přijímačů značky Orion.31 Víme také, že v roce 1958 vysílala maďarská televize ve všední dny 5 hodin, v sobotu a neděli dokonce 9 hodin, z čehož bylo 12% vysílací doby věnováno zpravodajským pořadům, 15,3% přímým přenosům z divadel, 13% ze sportu, 5,3% zaujímalo vysílání pro děti a 2,5% pak byly tvořeny výchovnými a naučnými pořady.32 Tato statistika je velmi zajímavá a je potřeba říci, že v oblasti východního bloku 29 30 31 32
Šmíd – Milan, Televize ve světě, Praha 1989. Přehled televize ve světě in: Edice Československé televize, Praha 1964, s. 87. Šmíd – Milan, Televize ve světě, Praha 1989, Přehled televize ve světě in: Edice Československé televize, Praha 1964, s. 79.
22
také poměrně ojedinělá.
1.6 Spojené státy americké Spojené státy nezůstaly ve vývoji televize v žádném případě pozadu ve srovnání se Sovětským svazem. I zde už v průběhu třicátých let 20. století probíhalo zkušební televizní vysílání, jeho první pokus se dokonce datuje již do roku 1920. 33 USA měly dokonce několik televizních systémů schopných provozu a mohly tak v dubnu 1939 spustit pravidelné televizní vysílání.34 Provozovatelem byla rozhlasová společnost NBC a provoz začala na světové výstavě v New Yorku. NBC (National Broadcasting Company) byla založena v roce 1926; konkurenční CBS (Columbia Broadcastin System) byla založena o rok později a obě, jak již bylo řečeno, byly původně čistě rozhlasovými společnostmi. Obě se pak téměř současně zapojily do televizního podnikání. První licence pro komerční televizní vysílání však byla Federální komisí pro telekomunikace vydána až v květnu 1941. V roce 1945 vznikla vedle NBC a CBS ještě třetí společnost, a to ABC (American Broadcasting Companies). Tyto tři společnosti brzy zcela ovládly celostátní vysílání rozhlasu a televize ve Spojených státech a na konci druhé světové války bylo v provozu již šest televizních stanic, které mohli sledovat lidé celkem na 7000 televizních přijímačích. Padesátá léta jsou často a právem označována za zlatý věk americké televize. Již v roce 1950 byly evidovány tři miliony televizních přijímačů, o pět let později se jejich počet vyšplhal na neuvěřitelné 32 miliony a v roce 1960 měla televizor již téměř každá domácnost, neboť evidováno jich bylo 55 miliónů. Velmi podobný růst zaznamenaly také televizní stanice, ze kterých mohli diváci vybírat. V roce 1950 bylo možné vybírat z 98 stanic, o deset let později se jejich počet zvýšil na více než pět set. Pokud se zaměříme na programovou stránku vysílání, je nutné si uvědomit, že situace v americké televizi byla zcela odlišná od situace v sovětské či následně československé televizi. Ta zde neměla plnit především osvětovou a propagandistickou činnost a nebyla prakticky pod dohledem žádné instituce, neboť již zmíněná Federální komise pro telekomunikace plnila spíše funkci technickou – udělovala licence, přidělovala frekvence či dohlížela na technické standardy. Programová otázka tak byla zcela v režii jednotlivých televizních společností. Na obrazovkách se tak objevovaly zábavné a 33 Přehled televize ve světě in: Edice Československé televize, Praha 1964, s. 36. 34 Šmíd – Milan, Televize ve světě, Praha 1989.
23
dramatické seriály, především velmi známé „soap operas“ (termín soap opera je odvozen od pořadů, které byly ve 40. letech financovány firmou vyrábějící prací prostředky a povětšinou se jednalo nenáročné oddechové seriály oblíbené hlavně u žen).35 Odlišná byla také situace v oblasti koncesionářských poplatků, protože ve Spojených státech diváci tyto poplatky neplatili, neboť televize si na svůj provoz od počátku vydělávaly především reklamou. V padesátých letech pak začaly vznikat také nekomerční stanice, které byly financovány především ze soukromých darů či dotací místních úřadů a plnily hlavně vzdělávací funkci.36 V roce 1954 bylo poprvé představeno barevné vysílání a současně v té době vznikaly také první kabelové systémy.37 Pokud si uvědomíme, že ve stejnou dobu v Československu teprve začínalo pravidelné televizní vysílání, je jasné, že rozdíl mezi oběma zeměmi je skutečně obrovský.
1.6 Mezinárodní organizace V souvislosti s vývojem televizního vysílání vznikly dvě hlavní organizace, které sloužily k mezinárodní výměně televizních pořadů. Jednalo se o tzv. Intervizi a Eurovizi. Intervize vznikla v roce 1960 jako systém výměny z mezinárodní organizace OIRT (Organisation Internationale de Radiodiffusion et Télévision), která má počátky již v roce 1946 (původně byla založena jako mezinárodní rozhlasová organizace) a od roku 1964 se starala o výměnu zpravodajství členských zemí. Těmi byly především země východního bloku, a sice Československo, NDR, Polsko, Maďarsko, SSSR, Bulharsko a od roku 1967 také Rumunsko. Členství v organizaci bylo dobrovolné a založené na nekomerčním základě. 38 Jakýmsi protějškem Intervize byla tzv. Euvrovize, vzniklá roku 1954 také jako systém výměny televizních pořadů. Jejímu vzniku předcházela britskofrancouzská výměna televizních pořadů v letech 19521954, ke které se následně začaly připojovat další západoevropské státy. Její funkce byla prakticky totožná s funkcí Intervize. 39
35 36 37 38 39
Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.
24
2. Experimentální vývoj v Československu Počátky televizního vysílání v Československu jsou (podobně jako v jiných zemích) spojeny s radioamatéry a nadšenci, kteří se zajímali původně a především o rozhlasové vysílání; odebírali nebo si půjčovali odborné časopisy, navštěvovali výstavy apod. Právě tito lidé začali experimentovat s přenosem obrazu na dálku a pokoušeli se konstruovat první primitivní televizní přijímače na základě návodů uvedených především v zahraničních časopisech. Známými konstruktéry prvních přijímačů byli např. František Pilát, student vysoké školy technické v Brně, nebo pak Doc. Dr. Jaroslav Šafránek. Oběma se podařilo sestavit jednoduché přístroje, které přijímaly zkušební vysílání z Londýna nebo Berlína.40
2.1 Osoba Jaroslava Šafránka Právě Jaroslav Šafránek se již po 1. sv. válce soustřeďoval na experimentální fyziku, a to především po svém odchodu z Československa, kdy úzce spolupracoval s prof. Weissem ve Štrasburku. V roce 1927 se vrátil do Prahy, byl jmenován docentem experimentální fyziky na Univerzitě Karlově, kde se kromě pedagogické činnosti začal soustavně věnovat také televizi. Dokonce si dopisoval i s průkopníkem britského televizního vysílání J.L. Bairdem. Společně se svými studenty Jaroslavem Ledererem a Josefem Kapounem pracoval intenzivně na konstrukci televizní přijímací aparatury, kterou také sám financoval.41 Obr 1: Jaroslav Šafránek42
40 Strasmajer – Vladimír, Historie televize v Československu I., Praha 1978, s. 19. 41 Tamtéž, s 25-30. 42 http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095927644-kalendarium/211563235300017/ [12.12.2013]
25
2.2. První experimentální vysílání Na počátku 30. let přestal londýnský i berlínský vysílač přenášet obraz na středních rozhlasových vlnách a oba vysílače přešly na pásmo velmi krátkých vln. Pro doc. Šafránka i další radioamatéry tak skončila éra, kdy bylo možné přijímat televizní vlny ze zahraničí. Pokud i nadále chtěli tito nadšenci experimentovat s televizním vysíláním, bylo nutné sestrojit vlastní televizní vysílač. Za tímto účelem byl v roce 1935 založen televizní kroužek při Československém radioklubu v Praze. 43 Vznik tohoto uskupení byl zřejmě motivován také první přehlídkou televizního vysílání a jeho fungování v Československu, která se uskutečnila v září 1934 během výstavy na Pražském vzorkovém veletrhu. Tuto přehlídku prováděla německá firma Telefunken AG ve stánku Radiotechniky. 44 Sekční šéf ministerstva pošt a telegrafů Ing. J. Strnad v roce 1934 nedoporučil zavedení obrazového rozhlasu v Československu, protože dle jeho názoru nebyla vysílací technika na krátkých vlnách dostatečně prozkoumána a nebylo by tedy možné sestrojit neporuchový vysílač. Veřejnost však na základě informací z tisku o úspěšném vysílání v zahraničí žádala urychlené zavedení tzv. rozhlasu obrazů v naší zemi. Vladimír Strasmajer ve svém díle dále uvádí: „Jedině tak si můžeme vysvětlit, jak mohlo dojít k celkem rozumnému rozhodnutí, na jehož základě byla 12. prosince 1934 byla ustavena na ministerstvu pošt a telegrafů v Praze tříčlenná ministerská komise ve složení ing. Alois Singer, ing. Miroslav Schäferling a ing. Josef Bříza, která měla za úkol zmapovat stav rozvoje televize ve světě, zvážit naše domácí možnosti a předložit pak doporučení, které by orientovalo další rozvoj televize v Československu. Komise se obrátila dopisem na britskou BBC, na italskou rozhlasovou organizaci RAI a na německého ministra pošt se žádostí o informace o současném stavu televize a o připravovaných opatřeních. Velmi cenné informace došly počátkem roku 1935 z Velké Británie. BBC dala totiž naší komisi k dispozici komplexní zprávu, kterou pro britská vládní místa připravila zvláštní pracovní skupina vedená lordem Selsdonem. Informace poskytli rovněž Italové a Němci. Naše ministerstvo získalo tedy rozsáhlý materiál a mohlo v oné době vcelku objektivně zhodnotit stav televizní techniky i pravděpodobné trendy vývoje rodícího se nového hromadného sdělovacího prostředku.“45 43 Strasmajer – Vladimír, Historie televize v Československu I., Praha 1978, s. 30. 44 Tamtéž, s. 31. 45 Tamtéž, s. 41-42.
26
Experimentální skupina kolem doc. Šafránka sestrojila první kompletní televizní aparaturu pro vysílání i příjem mechanické televize dne 5. prosince 1935. Tato aparatura byla primárně určena pro experimenty, demonstrování a výklad principu přenosu obrazu na dálku. Toto zařízení bylo poprvé představeno veřejnosti dne 10. prosince 1935 v Domě zemědělské osvěty v Praze. 46 V letech 19361938 se konala různá shromáždění a debaty o budoucnosti televize, senzační novinové články slibovaly zahájení televizního vysílání ještě v roce 1936, ale nestalo se tak. Šafránek například začal pracovat na konstrukci vysílacího zařízení a sestrojení kompletní soupravy pro experimentální vysílání a příjem. V roce 1937 podal patentovou přihlášku na „Způsob a zařízení pro barevnou televizi“ a snažil se o zavedení pravidelného experimentálního vysílání elektronické televize. Ministerstvo pošt a telegrafů však dalo přednost nákupu cizích patentů i techniky. Dne 17. listopadu 1939 byl Šafránkův výzkum zastaven uzavřením vysokých škol a fyzikální ústav byl obsazen německým vojskem. Kvůli tíživé politické situaci byly následně veškeré debaty v roce 1938 přerušeny a odsunuty na vedlejší kolej.47
2.3. Tanvaldská skupina V roce 1943 se do Dolní Smržovky a Tanvaldu přestěhovala z Berlína firma Fernseh A.G. Ta se po válce se přejmenovala na Televid a postupně navazovala na veškeré předválečné pokusy o televizní vysílání. Televid byl díky stážistům úzce propojen s Vojenským technickým ústavem v Tanvaldu (VTÚ), kde se pokračovalo ve výzkumu televizního vysílání. Výsledky své práce měli pracovníci možnost představit veřejnosti v květnu 1948, a to v Praze na Mezinárodní výstavě rozhlasu (tzv. MEVRO). Zde byly instalovány dvě televizní kamery, které snímaly dění na ulici před Výstavištěm a přenášely jej kabelem do televizních přijímačů umístěných v sále. První bezdrátově šířený televizní přenos se pak uskutečnil 4. července téhož roku. Jednalo se o přenos z XI. všesokolského sletu v Praze.48 V souvislosti se začínající studenou válkou však byli odborníci z tzv. tanvaldské skupiny Vojenského technického ústavu převedeni na vývoj vojenských zařízení a vývoj 46 Tamtéž s. 31. 47 Tamtéž, s. 50-52. 48 Končelík - Jakub, Večeřa - Petr, Orság – Pavel, Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010, s. 157.
27
televizní techniky byl předán pod správu Československého rozhlasu, kde počátkem roku 1949 vznikl Ústav rozhlasové techniky. Na jaře roku 1952 vydala vláda rozhodnutí, že pravidelné televizní vysílání musí být spuštěno co nejdříve, a to na základě snahy následovat sovětský vzor a předstihnout kapitalistický svět. 49
49 Tamtéž. „...počet televizních přijímačů na obyvatele a pokrytí území televizním signálem se záhy staly jedním z hlavních ukazatelů v soutěži mezi socialismem a kapitalismem a stát do rozvoje televize i dotování přijímačů rychle investoval. Lidé z Československa se stali po sovětských a východoněmeckých divácích třetími ze zemí východního bloku, kdo na obrazovkách velikosti pohlednice mohli sledovat domácí televizi.“
28
3. Oficiální počátky televizního vysílání v Československu 3.1. První máj 1953 Dne 1. května 1953 otiskl deník Rudé právo dlouho očekávanou zprávu: „Přenášení obrazů na dálku bylo dávným snem našich dělníků a techniků v oboru radiotechniky. Usilovnou prací se jim podařilo využitím sovětských zkušeností sestrojit první československý vysílač a první serii televisních přijímačů, vyrobených do posledního šroubečku z našich zdrojů. Pravidelně pokusné vysílání bude zahájeno dnes, 1. máje ve 20 hodin. Na pořadu je 1. máj 1953 v Československu a další snímky. Přijímače jsou umístěny jednak v některých závodních klubech, jednak v místnostech přístupných veřejnosti – v Domě hudby, Dětském domě, Slovanském domě, v Městské knihovně, v kinu Čas (Hvězda) atd.“50
3.2. Zřízení prvního televizního studia Televizní studio bylo zřízeno v Měšťanské Besedě ve Vladislavově ulici v Praze a zde se 1. května 1953 opravdu uskutečnilo první veřejné zkušební televizní vysílání. Po 20. hodině se na obrazovce objevil náměstek předsedy rozhlasového výboru Vrabec, který divákům v přímém přenosu hodnotil význam zahájení televizního vysílání: „(...) zdůrazňuje zejména pomoc sovětských pracovníků v oboru televise a naznačuje možnosti jejího využití v praktickém životě, tedy nejen jako prostředek zábavy a poučení, ale také pomocníka v naší usilovné budovatelské práci. V závěru ukázal cestu, kterou se naše televise po vzoru televise sovětské bude ubírat: sloužit vlasti a sloužit míru.“51 Po úvodu náměstka Vrabce následovaly kulturní bloky, ať už to byly záběry z oslav 1. máje z let 1913 1952, nebo sportovní přenosy, dále recitace, záběry ze zvolení Antonína Zápotockého prezidentem, jeho návštěvu vojenské akademie, povídky, monology a konečně záběry z 1. máje roku 1953 v Praze. 52 Celý program moderoval Jaroslav Marvan, velmi známé jsou improvizace Františka Filipovského, který vyplňoval „mezery“ v programu ve chvíli, kdy selhávala filmová technika a vznikaly prodlevy při zakládání nových kotoučů do 50 Zahajujeme televisní vysílání, in: Rudé právo, ročník 1953, 1.5.1953, s.6. 51 První televisní vysílání v Praze, in: Rudé právo, ročník 1953, 2.5.1953, s. 5. 52 Tamtéž.
29
promítaček. 53 Jako první televizní vysílač byla od roku 1953 adaptována Petřínská rozhledna. Co se týká pravidelnosti vysílání, zpočátku to byly tři dny v týdnu (v létě dokonce pouze dva dny), od listopadu 1953 byl počet vysílacích dnů ustanoven na čtyři, v roce 1955 na šest dní v týdnu a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden.54
3.3. Situace kolem televizních přijímačů Československo se však potýkalo s nedostatkem televizních přijímačů, o čemž svědčí dopis z 27. července 1953 adresovaný Václavu Kopeckému, náměstku předsedy vlády. Podepsaný Otto Langer v něm zmiňuje nedostatky v této oblasti, především poukazuje na to, že výrobní závod Tesla Strašnice vyskladňuje televizory s dvouměsíčním zpožděním, nicméně tato skutečnost údajně neměla špatný vliv na obchodní politiku, protože jak se ukázalo „pokrok ve vysílání po třech měsících daleko není v souladu s oprávněnými nároky spotřebitele, který by koupil televisní přijímač.“55 Dokument je také cenný díky zmínce o programové skladbě z července 1953. Zmiňuje, že 15. července byl na pořadu československý filmový týdeník a následně celovečerní film Pyšná princezna, který však byl v nedostatečné kvalitě, měl nejasný a mlhavý obraz a celkově byl nevhodný pro televizní vysílání, zvláště pokud si uvědomíme skutečnost, že celovečerní vysílání probíhalo pouze osmkrát v měsíci. Dne 18. července byl vysílán sportovní film, dále přenos z divadla Spejbla a Hurvínka a celovečerní film z berlínského festivalu, dle Langera však na obrazovce chyběla nějaká aktualita. Naopak 22. července byl údajně program aktualitami přesycen, neboť byl celý zaměřen na oslavu polského státního svátku. Dle Langera jsou to překážky ve snaze splnit politický úkol a hospodářský plán v prodeji televizních přijímačů. 56
3.4. Pokrytí signálem Neblahý vliv na prodej televizních přijímačů měla také skutečnost, že stále nebyla vydána mapa příjmových možností; také zatím neexistovaly měřící přístroje pro zjištění 53 54 55 56
Končelík - Jakub, Večeřa - Petr, Orság – Pavel, Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010, s. 159. http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/ceskoslovenska-televize/prehistorie/ [21.9.2013] Národní archiv, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989, č. 1261_2, ev. 1358. Tamtéž.
30
síly pole, což znamenalo, že antény bylo nutné instalovat naslepo, aniž by se dopředu vědělo, zda je v dané oblasti příjem vysílání vůbec možný. Také nebyl splněn původní příslib, že dosah signálu bude cca 50 km od vysílače v říjnu 1953 byl signál dostupný spíše výjimečně a prodej televizorů měl tak smysl pouze v centrální Praze. Referent Markus ve své zprávě určené Úřadu předsednictva vlády také upozorňoval na to, že stále není stanoven poplatek a taktéž poukazoval na nevhodný program, který potencionálního kupujícího nepřesvědčí, neboť se vysílaly filmy, které dlouho předtím byly promítány v pražských kinech. Za příklad dával sovětskou, ale i západní televizi, kde bylo rozložení filmů a přímých záběrů vyrovnané. 57 Prvním ústředním ředitelem ČST byl Karel Kohout, kterého v březnu 1958 vystřídal Milan Krejčí. Již v roce 1959 Krejčího nahradil Adolf Hradecký. V březnu 1958 ustal problémový dualismus a tím i dlouholeté spory mezi technickou a programovou složkou televize, když do sebe ČST včlenila veškerou studiovou techniku, předtím spadající do resortu Čs. spojů. Sloučení obou složek televize do kompetence ČST bylo chápáno jako velmi významný mezník, důležitý pro další rozvoj televize.58
57 Tamtéž. 58 Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 50.
31
4. Televizní studia, prostorové uspořádání 4.1. Měšťanská Beseda Jak jsem již zmínila pražské televizní studio sídlilo od počátku v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici, kde mělo k dispozici dvě patra, přičemž se počítalo s vystěhováním nájemníků ve zbylých částech domu a rozšíření tak studia do celého objektu. Dochoval se však dokument z července roku 1954, kde si nájemníci stěžují na nevyhovující podmínky v Měšťanské besedě a žádají urychlené řešení. Díky této stížnosti víme, s jakými potížemi se nájemníci, ale také pracovníci televize, potýkali. Nájemníci si stěžovali především na hluk spojený nejen se samotným natáčením, ale také na hluk související s rekonstrukcí objektu za účelem přestavby prostor na vyhovující studio. Nájemníkům dále vadilo, že nejsou prováděny běžné udržovací práce (oprava střechy kudy zatékalo, výměna okapů apod.) a především poukazovali na průtahy při řešení otázky dispozic s jejich byty – hledání náhradního bydlení.59 Na problémy soužití televize s nájemníky v Měšťanské besedě vzpomíná také Martin Glas: „Ve třetím a čtvrtém patře Měšťanské besedy zůstávali ještě dost dlouho bydlet nájemníci, kteří tak byli rušeni zvukem z odposlechu modulace, linoucí se z přízemí a prvního patra velkým zrcadlem schodiště až ke střeše. Později byl ve čtvrtém patře získán další byt, ve kterém se upravilo zvukové přepisové pracoviště a archiv zvukových pásků, zárodek budoucí fonotéky. Tehdy se také stalo, že hudební režisér, sestupující po schodech, byl ve třetím patře napaden a zfackován nájemnicí, rozlícenou hlukem, prostupujícím celou Měšťanskou besedou. Režisér se nemohl bránit, protože kráčel s plnou náručí magnetofonových pásků.“ Díky stejnému zdroji také víme, jak první televizní studio vlastně vypadalo: „V přízemí Měšťanské besedy byly kromě studia, malinké zvukové hlasatelny, režie a skromného zázemí pro účinkující s malou kostýmérnou, maskérnou a prostorem, z něhož byl později vytvořen bufet (proslulý "kufr") , také truhlářská dílna dekorační techniky naproti studiu a dále ve dvoře rekvizitárna. K ÚTS Praha ještě patřilo ve druhém patře několik kanceláří, které vznikly přepažením větší místnosti několika přepážkami z hobry.“60 59 Národní archiv, fond KSČ Ústřední výbor 19451989, č. 1261_2, ev. 21/582. 60 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/vzpominky-pametniku/martin-glas/pocatky-televize-u-
32
Měšťanská Beseda byla pro provoz televize zcela nevyhovující a od samého počátku byli pracovníci neustále ujišťováni, že se jedná o provizorní řešení a brzy bude postaveno zcela nové moderní televizní středisko.
4.2. Televizní studio Ostrava Poměrně brzy, již v roce 1955, vzniklo nové televizní studio v Ostravě. To začalo vysílat 31.12. a nejednalo se tehdy o žádné sesterské či dceřiné studio v rámci Československé televize, ale bylo zcela samostatnou jednotkou, naprosto nezávislou na pražském vysílání. Studio mělo vlastní vysílač v Ostravě – Hošťálkovicích a začalo dvěma vysílacími dny v týdnu. Zpočátku se zde vysílaly především distribuční filmy a vlastní tvorby bylo jen poskrovnu. O rok později byl pořízen přenosový vůz a ostravské studio se tak mohlo pyšnit nabídkou pořadů rozšířenou o přímé sportovní a divadelní přenosy či různé reportáže. Díky přenosovému vozu mohli i ostravští diváci sledovat populární pořad Hádej, hádej, hadači nebo přenos Silvestra z Pradědu. Právě v prosinci roku 1956 došlo k propojení pražského a ostravského studia a mohlo tak mezi nimi docházet k výměně pořadů a přenosů. 61
4.3. Televizní studio Bratislava Roku 1956 začalo také vysílat televizní studio v Bratislavě, které se o rok později propojilo se studiem v Ostravě, v roce 1958 pak i se studiem v Praze, čímž tak vznikla významná kombinace přenosů ze tří oblastí.62 Situace v bratislavském studiu byla po technické stránce podobná té pražské. I pracovníci bratislavského studia začínali ve velmi provizorních prostorech, konkrétně v adaptované tělocvičně bývalého gymnázia v Bratislavě, které spravoval Československý rozhlas. V roce 1959 dostala televize do užívání samostatnou budovu v bývalém středisku Tatrabanky. Nového studia v Mylnské dolyně se bratislavští dočkali až v roce 1970.63
nas/organizacni-usporadani-objekty-a-prostory/ [9.11.2013]. 61 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/studia/televizni-studio-ostrava/ [9.11.2013]. 62 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/televizni-technika/historie-technickeho-rozvoje-cst/ [9.11.2013]. 63 Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 59.
33
Prvním programem v novém bratislavském studiu bylo vystoupení Slovenského ľidového uměleckého kolektívu, který mohli sledovat diváci na asi 500 obrazovkách. Bratislavské studio mělo ve svém počátku k dispozici přenosový vůz, dvě kamery a jeden filmový snímač. I přes velmi skromné zařízení začalo studio velmi brzy samostatně pracovat a v prvním roce zkušebního vysílání se podařilo zařadit vysílání dvakrát v týdnu, a sice ve středu a v sobotu, vždy v 17 hodin. Po roce se pak vysílalo 6 x týdně (kromě pondělí) a od ledna 1959 pak mohli diváci sledovat vysílání denně. V této době vznikla tradice tzv. Bratislavských pondělků, kdy toto studio vytvářelo praktický celý program – dětský pořad, sport, aktuality, večerní zpravodajský týdeník a hlavní program v 19:30. 64
4.4. Televizní studio Brno Poté, co začala vysílat ostravská televize, byl na brněnských Hádech postaven nový vysílač, který však pokryl pouze potřeby Brna a blízkého okolí. V červnu 1957 byl na kopci Kojál na Blanensku postaven nový, výkonný televizní vysílač, který pokryl většinu Moravy a jeho signál naladili diváci v Olomouci, Bratislavě nebo dokonce i ve Vídni. Tím prudce stoupl počet koncesionářů (v roce 1955 jich bylo na brněnsku cca 30, o čtyři roky později se jejich počet zdesetinásobil) a následně tedy bylo v září 1960 rozhodnuto o zřízení dalšího studia, a to v Brně. V září 1960 byly televizi přiděleny prostory bývalého kabaretního divadla v paláci Typos v dnešní Jezuitské ulici. Prvního vysílání se diváci dočkali 1. července následujícího roku, kdy mohli zhlédnout pořad Sedmikrásky nad Brnem.65
4.5. Kavčí hory Od roku 1958 byly zaznamenány požadavky na vytvoření nového konceptu a technického střediska, které by bylo vhodné pro umístění prostor Československé televize rozhlasu. V prosinci toho roku Československá televize předložila pražské plánovací komisi první reálný návrh na výstavbu televizního střediska na Kavčích horách. Zpočátku vedení televize odhadovalo, že stavba studia bude vyřešena v horizontu tří až pěti let. Starší pracovníci však těmto plánům nevěřili, protože si velmi dobře vzpomínali na podobné 64 http://www.rtvs.org/o-rtvs/historia/historia-stv [17.6.2014]. 65 http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/publikace-ct/pdf/50-let-ts-brno.pdf [9.11.2013].
34
ujišťování, že Měšťanská beseda je provizorium, které nebude trvat déle než půl roku. Ukázalo se, že mají pravdu, neboť stavba nového střediska se ve skutečnosti protáhla na dlouhých 12 let.66 Teprve v roce 1962 totiž vláda schválila stavbu nového televizního střediska, a to na pankrácké pláni. Dokonce zde začaly první zemní práce. Ty však byly přerušeny již o rok později, a to z důvodu obtížné ekonomické situace v Československu. Po dlouhých průtazích a neustálém přerušování stavby bylo uvedeno do provozu studio na Kavčích horách až v roce 1979.67 Do té doby dál fungovalo vysílání z Měšťanské besedy a dalších provizorních prostor, které si Československá televize pronajímala po celé Praze.
66 Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 60. 67 Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 97-98.
35
5. Programová otázka V prvních letech televizního vysílání mohli diváci na obrazovkách vidět např. filmový týdeník, případně pak zpravodajství, které zpočátku Československá televize přebírala z rozhlasu. O programovém rozložení televize v roce 1953 se zmiňuji v kapitole Oficiální počátky televizního vysílání v Československu, kde je uveden program několika dnů v červenci 1953 skládající se především z aktualit, filmových týdeníků, přenosů z loutkových představení či celovečerních filmů uváděných dříve v kinech. Na jaře 1956 byl spuštěn první vlastní zpravodajský pořad Branky, body, vteřiny; Televizní noviny se začaly vysílat v roce 1958. Prvními hlasateli tehdy byli Kamila Moučková a Jaroslav Bouza, kteří se těšili skutečně obrovské popularitě. Na konci roku 1959 přišla Československá televize se svým první vlastním seriálem Rodina Bláhova, režírovaný Jaroslavem Dudkem a o dva roky později s velmi oblíbeným (a dodnes promítaným) seriálem Tři chlapi v chalupě. Obr. 2: Hlasatelka Kamila Moučková68
5.1. Přímé přenosy 5.1.1 Sportovní
Důležitým mezníkem v dějinách našeho televizního vysílání byl únor roku 1955, kdy byl jeden z autobusů přestavěn na přenosový vůz Československé televize a televizní 68 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/fotoarchiv/ [12.12.2013]
36
kamery tak mohly opustit studio a vydat se do „terénu“. Prvním přímým přenosem, který tak diváci mohli na svých obrazovkách sledovat, bylo hokejové utkání výběru Prahy proti švédskému IF Leksand, které probíhalo na stadionu na Štvanici v Praze dne 11. února 1955 a které tak bylo živě odvysíláno. Můžeme říci, že tento přenos pravděpodobně odstartoval větší zájem obyvatel o koupi televizního přijímače. Zdá se, že sportovní přenosy byly pro diváky skutečně velkým lákadlem, neboť od té doby byla vysílána řada hokejových a fotbalových zápasů, nebo také přenos z cyklistického Závodu míru. Velkou událostí byl v lednu 1956 první přímý přenos ze zahraničí, a to ze zimních olympijských her v Itálii. Obrovské popularitě se pak v první polovině šedesátých let těšilo krasobruslení. 5.1.2. Zábavné Další velice významnou součástí televizního programu byly divadelní přenosy, které odstartovalo promítání Prodané nevěsty z Národního divadla v dubnu 1955. Velké oblibě se těšil kvízový pořad Hádej, hádej, hadači moderovaný Janem Pixou. 69 Mezi další oblíbené zábavné pořady patřily v pozdějším období různé pěvecké soutěže a estrády. Obrovský úspěch však zaznamenaly hlavně první televizní seriály, které byly pro tehdejšího diváka něčím opravdu novým a do té doby nevídaným. Jednalo se o žánr, který diváci nemohli znát z kin nebo rozhlasu a proto to pro ně byl velmi zajímavý počin, kterým žila doslova celá republika.
5.2. Vysílání pro děti Samostatnou kapitolou v dějinách Československé televize pak jsou dětské pořady, moderované mimo jiné Štěpánkou Haničincovou, kterou je snad možné označit za první televizní hvězdu své doby. Redakce vysílání pro děti vznikla již roku 1954 a Štěpánka Haničincová v ní působila od počátku. V lednu 1959 vyšel v Mladém světě dopis, jehož autorkou Haničincová byla a na který bylo upozorňováno dokonce na titulní straně slovy „Znáte „televizní“ ŠTĚPÁNKU? Kdo by ji neznal?!? Znáte medvídka EMÁNKA? – Jistě!“. Haničincová v dopise čtenářům popisuje, jaké ohlasy a drobné dárky přijímá od 69 Končelík - Jakub, Večeřa - Petr, Orság – Pavel, Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010, s. 161-162.
37
dětských diváků, ale i od rodičů; zároveň si uvědomuje velkou zodpovědnost, se kterou na obrazovce vystupuje, protože jak sama říká: „Poslouchají nás někdy dokonce víc a pozorněji než rodiče. Kolikrát mi jen maminky psaly: Štěpánko, prosím Vás, řekněte večer ́ v televizi, aby naše Evička, Maruška nebo Věruška šla spát. Vás jistě poslechnou. A proto, ́ když se s dětmi večer loučím, říkám jim vždycky všem: A teď se pěkně umyjte, navečeřte – ́ 70 a pak rychle do postýlek. Dobrou noc! A děti opravdu poslechnou. “ ́
Obr.3: Štěpánka Haničincová při natáčení71
70 Dopis otištěn v časopise Vlasta pod názvem Milá Štěpánko...,. Citováno podle: Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 97-98. 71 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/fotoarchiv/ [12.12.2013]
38
5.3. Náklady na programovou část televize Dne 1. března 1954 byla vypracována Předběžná kalkulace nákladů na programovou část televize pro léta 1954 – 1957, a to následovně v tisících Kčs: Tabulka 1: Kalkulace nákladů pro programovou část televize pro léta 1954 – 1957 Ukazatel
1954
1955
1956
1957
I. počet pořadů celkem
208
289
468
520
1. živé pořady
52
2. smíšené pořady
52
3. filmové pořady
52
4. dětské pořady
52
II. počet vysílacích hodin celkem
420
576
982
1258
III. Přímé programové náklady celkem
4200
5860
9430
12000
1. neosobní fond
2500
3480
5600
7280
2.honoráře právnickým osobám
1280
1780
2880
3700
420
600
950
1050
IV. Nepřímé prog.náklady celkem
4950
7490
11160
12120
1. mzdy vč. Soc. nákladů
1650
3260
4660
5470
2.materiál
2700
3400
5800
6000
3. jiné
250
330
450
500
4. investice
350
500
250
150
3.ostatní
39
Náklady celkem
9150
13350
20590
24120
Ve zprávě se dále uvádí, že není možné blíže specifikovat strukturu pořadů, protože se počítalo s tím, že v průběhu let 195457 dojde ke změnám této struktury. Autoři zprávy také uvádí, že struktura pořadů závisí na dodávce reportážního zařízení, na zřízení druhého televizního studia v Praze nebo na dalším technickém vývoji. 72 Ani z televizního programu z 5. ledna 1954 uvedeném v Rudém právu není možné rozpoznat, zda složení pořadů bylo nějak cílené a plánované: „Ústřední televisní studio Praha vysílá dnes ve 20.00 hodin pořad nazvaný „Televise o televisi“. Program bude uveden veselým filmem pro děti a doplněn filmovým zpravodajstvím „Události ze světa“.73 I když dle mého názoru je zde vidět snaha o větší pestrost pořadů v daném bloku, postrádám jakýsi dlouhodobější plán programového vysílání či snahu nějaké koncepce a jednotnosti.
5.4. Hledání programového konceptu a ideologická otázka programu PhDr. Vladimír Strasmajer ve své práci Historie televize v Československu I. hodnotí léta 1953 – 1959 jako dobu, kdy materiálně technická základna televize byla teprve pozvolně budována a specifika programové tvorby se hledala, přičemž formování televize jako instituce bylo ve fázi formování. Právě v roce 1959 se Československá televize stala samostatnou organizací a položkou ve státním rozpočtu. V následujícím desetiletí je pak televize dle autora chápána jako „nejúčinnější masové medium, mocná ideologická zbraň“, je proto „středem permanentního zájmu a pozornosti nejvyšších stranických a vládních orgánů“. V tom vidí velké pozitivum, protože díky této pozornosti se do televize dostává špičková televizní technika z dovozu a připravuje se vznik druhého televizního programu a barevného vysílání.74 Co se týká ideového obsahu televizního vysílání, byla zde poměrně jasná představa z konce 50. let; z Plánu hlavních úkolů Čs. rozhlasu a Čs. televize pro rok 1959 vyplývá především skutečnost, že televize by měla divákům přiblížit mírovou politiku socialistického tábora, popularizovat dovršení úkolů socialistické přestavby, propagovat 72 Národní archiv, fond KSČ Ústřední výbor 19451989, č. 1261_2, ev. 1358. 73 Rudé právo, ročník 1954, 5.1.1954, s. 4. 74 Strasmajer – Vladimír, Historie televize v Československu I., Praha 1978, s.15.
40
socialistické realistické umění či věnovat zvýšenou pozornost význačným politickým a kulturním událostem. Televize však měla být i zdrojem zábavy a poučení, uměleckého zážitku s hodnotné zábavy, stejně jako zdrojem informací. O rok později pak bylo vydáno usnesení ÚV KSČ O stavu a nových úkolech Československé televize, ve kterém se výše uvedené teze prakticky opakují. 75 Toto usnesení bylo reakcí na prověrky a čistky, které se odehrály v Československé televizi v roce 1958. Ty totiž nadřadily tzv. třídní původ a politickou spolehlivost nad odbornost, což postihlo přibližně stovku zaměstnanců, kteří byli přeřazeni na nižší pozice nebo museli televizi zcela opustit a od té doby obsazení těchto pozic podléhalo kádrovému pořádku ÚV KSČ. To se netýkalo pouze vedoucích funkcí, jako byla pozice ústředního ředitele nebo jeho náměstků,, ale také odborných pozicí, jako byly vedoucí pozice jednotlivých oddělení zvuku, střihu apod.76 Otázkou zůstává, jaký mělo Usnesení vliv na kvalitu vysílání, které vytvořili tito kádrově prověření pracovníci a programoví tvůrci Československé televize, neboť v srpnu 1962 vyšel v Rudém právu článek Aby z obrazovky mluvil náš život, ve kterém se autor pozastavuje nad programovou idejí televizního vysílání a jeho obsah spíše kritizuje. Apeluje na nutnost vypracování jasné programové koncepce, neboť pořady do té doby měly nejen nevyrovnanou úroveň, ale také skladbu. 77 Článek však měl zřejmě spíše podpořit další kroky, které by upevnily pozici televize jako nástroje propagandy. O rok později byla vydána Důvodová zpráva k zákonu o Československé televizi z roku 1963, ve kterém se apeluje na „všestrannost a veliký rozsah televizních pořadů všeho druhu,“ a „nutnost využívat plného bohatství politického, věděckého a kulturního života.“ Dále se vyžaduje „činnost na úseku zpravodajském, popularizačním a výchovném.“78 75 http://www.totalita.cz/txt/txt_s_ksc_uv_1960_06_24_01.php [9.11.2013]. Posláním Československé televize je vychovávat pracující v idejích komunismu, v duchu proletářského internacionalismu a socialistického vlastenectví, nové společenské morálky a pokrokového estetického vkusu, zobrazovat rozmanitost života společnosti a vyzvedávat nové jevy a procesy, které se v ní uskutečňují. Úkolem televize je šířit učení marxismuleninismu a poznatky materialistické vědy, organizovat masy pracujícího lidu k plnění úkolů socialistické výstavby, k účasti na prohlubování principů socialistické demokracie, k vědomí socialistické státnosti, provádět ateistickou propagandu a vést občany k rozvíjení nového, pokrokového, k překonání přežitků a vlivů buržoazní ideologie. 76 Cysařová – Jarmila, Padesát let televize: dlouhá cesta k nezávislosti, in: Listy 2003/3. 77 Rudé právo, ročník 1962, 19.8.1962, s. 4. „Proti dosaženým úspěchům bychom proto mohli postavit i řadu programových proher, a zejména ještě daleko větší řadu programového průměru, který má bohužel často blíž k nepůsobivé prostřednosti než k průměru skutečně dobrému. Nevyrovnanost se projevuje i v kolísání celkové programové úrovně v dlouhých časových údobích : vzpomeňme třeba na slabý počátek letošního roku, který vyvolal oprávněnou nelibost diváků.“ 78 http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0158_00.htm [9.11.2013].
41
Ve stejné době se objevují také četnější ohlasy diváků na aktuální programovou skladbu a objevují se jejich požadavky na zařazení dalších programů, případně na častější vysílání určitých druhů pořadů. Byly organizovány dokonce protestní kampaně v různých závodech a fabrikách, které kritizovaly současný stav a které byly přednášeny na stranických schůzích. Dělníci podle těchto výzkumů nebyli spokojeni především s ideologickou úrovní televize, stejně jako s úrovní jednotlivých pořadů. A požadovali větší informovanost o důležitých teoretických a politických problémech, jako bylo např. poslání RVHP. Žádali pravdivější zobrazování života nebo lepší vysvětlení různých opatření strany a vlády.79 ÚV KSČ začal skutečně masově využívat možnosti televizního vysílání k propagandě.
79 Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 49.
42
6. Televizní koncesionáři a redakční uspořádání 6.1. Koncesionářské poplatky Od 25. února 1954 bylo vysílání prohlášeno za pravidelné 80, což mělo za následek také skutečnost, že na počátku tohoto roku byl předložen návrh týkající se koncesionářského poplatku, který stanovoval jeho výši na 15, Kčs měsíčně (poplatek za rozhlasové připojení byl 5, Kčs). V návrhu bylo také pamatováno na odpuštění poplatku nemajetným (s určitým ročním příjmem), invalidům, válečným poškozencům nebo např. hluchoněmým, kteří by vlastnili televizor pro výchovu svých dětí. 81 Tento poplatek byl vybírán až od roku 1955. Poplatek byl sice relativně nízký, ale výše zmíněné problémy, měnová reforma z roku 1953, která zbavila mnohé obyvatele úspor a navíc vysoká cena televizorů kolem 4 000, Kčs nadále brzdily prodej přijímačů. „První kontakt s televizí tak získávali lidé především kolektivním sledováním. Teprve direktivní snížení ceny přístrojů na 2500 Kčs a postupně nashromážděné úspory umožnily masivnější rozšíření televizorů – více než milion televizních přístrojů bylo v českých domácnostech v roce 1962, vybavenost domácností televizory a rozhlasovými přijímači se však vyrovnala až na přelomu 60. a 70. let. Nový rozměr do sledování televize přinesl přenosný televizor Tesla Camping, prodávaný od roku 1966.“ 82 Jak je vidno, počet majitelů televizorů masivně stoupal a 1. září 1961 zaznamenala televize svého miliontého koncesionáře.83 Ráda bych však podotkla, že výběr koncesionářských poplatků nebyl v Evropě ničím ojedinělým, jak vyplývá z krátkého úvodu do historie televizního vysílání ve vybraných zemích z jedné z předchozích kapitol. Zatímco provoz televizních stanic byl například v USA nebo ve Velké Británii financován především z reklam a soukromých dotací, ve východním bloku by výběr koncesionářských poplatků zcela běžný. Nicméně stejně tak například v Itálii platili diváci licenční poplatky, které byly vedle reklam důležitým zdrojem finančních příjmů italské televize. 80 Rudé právo, ročník 1954, 25.2.1954, s. 4.Ve 20 hodin slavnostním pořadem k 6. výročí únorového vítězství nad reakcí zahájí Ústřední televisní studio období pravidelných vysílání. Československá televise, která od 1. května minulého roku vysílala zkušební programy, vstupuje tak do nového stadia. Od května bude televise vysílat čtyři dny v týdnu, přičemž v neděli bude uvádět filmové pořady především předpremiérové. 81 Národní archiv, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989, č. 1261_2, ev. 1358. 82 Končelík - Jakub, Večeřa - Petr, Orság – Pavel, Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010, s. 160. 83 Franc – Martin, Knapík – Jiří, Volný čas v Českých zemích 1957 – 1967, Praha 2013, s. 401.
43
Poplatky mají vlastně ještě delší historii než televizní vysílání samo, neboť na našem území byly poplatky vybírány již od roku 1924 za nejdříve rozhlasové a poté také za televizní vysílání s tím, že o něco později začaly sloužit k úhradě nákladů na vysílání veřejné služby. Původní smysl poplatku byl v tom, aby vlastník rozhlasového přijímače získal od státu povolení (koncesi) na to, že může přijímač vlastnit a používat. Toto povolení bylo zpoplatněné a zde tak vznikl onen pojem koncesionářské poplatky. Poté, co začala část těchto poplatků plynout samotnému provozovateli vysílání, se začal měnit charakter tohoto poplatku a začínal se přibližovat spíše tomu smyslu, jak ho známe dnes. Nicméně v poválečných letech již bylo možné jen stěží hovořit o koncesionářích v předválečném slova smyslu, avšak zřejmě díky přetrvávající terminologii, která se udržela trochu nesmyslně i pozdějších časech, se plátci televizních poplatků stále cítili jako koncesionáři, tedy jako lidé, kteří si tímto poplatkem platí přímo poskytovanou službu.84 Poplatky se udržely v souvislosti s Českou televizí do dnešního dne a přestože se oficiálně již nenazývají koncesionářské (neboť původní smysl koncese už dnes není aktuální), tento termín se mezi lidmi stále používá. Otázka placení televizního a rozhlasového poplatku je velmi často diskutovaná, neboť povinnost zaplatit televizní poplatek plyne ze zákona 348/2005 Sb.85, přestože i České televizi plynou nemalé příjmy z televizních reklam. Zde se nám nabízí srovnání s televizním vysíláním v Itálii, kde také televize vydělávala na svůj provoz kombinací výběru televizního poplatku a vysíláním reklam.
84 Maleček – Václav, Koncesionářské poplatky, Brno 2009, s.5. 85 Viz § 3 348/2005 Sb, kde Poplatníkem je “(...) fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba.“ Dále pak „Jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě5) , považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen "provozovatel vysílání ze zákona") po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě.“. https://zis-ext.rozhlas.cz/docs/zakon_348_2005.pdf [20.6.2014].
44
6.2. Redakce Československé televize Československá televize byla do roku 1957 podřízena Československému rozhlasu a až v tomto roce došlo k separaci a vzniku Československého výboru pro rozhlas a televizi, čímž se oba subjekty staly rovnocennými. O dva roky později se ČST stala přímo podřízenou vládě a od roku 1960 stál v jejím čele ústřední ředitel. Od samého počátku svého vzniku měla televize pět redakcí v rámci dramaturgie, a to literárnědramatickou, hudební, politickozpravodajskou, kulturní, filmovou a redakci pořadů pro děti. V roce 1956 mezi ně přibyla ještě redakce sportovní. V roce 1960 pak došlo k programovému přeskupení, přičemž vznikly celkem dva programové celky: politickozpravodajský (pod který spadalo osm redakcí) a umělecký (zahrnoval čtyři redakce).86 Toto uspořádání přejala televize z Československého rozhlasu, ze kterého se vyčlenila, protože tam byly podobně řešeny programové skupiny zakládající se na tematických celcích. Jednotlivé redakce spadaly pod vedení pražského studia a tvorba pořadů v ostatních studiích do nich zapadala. Podle vzpomínek Martina Glase máme možnost zjistit, jaká byla organizace redakce. Redakce vyráběly příspěvky do Televizních novin, ale také zde vznikaly samostatné pořady. Aktuality byly natáčeny nejprve jednotlivými redakcemi, později se pro ně vytvořila redakce zcela samostatná. S natáčením mimopražského zpravodajství vypomáhali tzv. kamdopové, tedy kameramani dopisovatelé, což byli amatéři s vlastním vybavením. Ti natáčeli buď na objednávku nebo sami nabízeli typy aktualit. Časem se pro styk s nimi vytvořila taktéž samostatná redakce. Později vznikla technická redakce a také detašované pracoviště grafiků.87
86 Končelík - Jakub, Večeřa - Petr, Orság – Pavel, Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010, s. 188-189 87 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/vzpominky-pametniku/martin-glas/pocatkyzpravodajstvi/organizace-redakce/ [22.6.2014]
45
7. Srovnání počátku televizního vysílání v Československu s ostatními zeměmi.
Během první výzkumné části tvořené archivním výzkumem a studiem odborné literatury byly zmapovány počátky televizního vysílání v Československu a také bylo možno nahlédnout do počátků televizního vysílání ve vybraných zemích Evropy a ve Spojených státech amerických. Pokud bych měla shrnout, jak situace v Československu vypadala oproti situaci v ostatních zemích, řekla bych, že Československo bylo v evropském průměru. Nejstrmější vývoj měla televize ve Spojených státech, kde se začalo vysílat již na počátku 20. let 20. století a kde i zájem diváků masivně stoupal. Tomu byl přímo úměrný rozvoj vysílání, a to jak po technické stránce, tak po stránce programové. Dostanemeli se do 50. let, tak ta jsou označována za zlatý věk televizního vysílání ve Spojených státech. V tuto dobu byla televize skutečně již masovým médiem. Ráda bych ještě podotkla, že televize zde měla za úkol diváky především pobavit. Vývoj ve Spojených státech probíhal opravdu odlišným tempem a dá se říci, že se mu v rychlosti žádná z dalších zemí nemohla vyrovnat. Spojené státy byly ve vývoji následovány především Velkou Británií a Sovětským svazem a obě tyto země začaly s televizním vysíláním experimentovat na přelomu 20. a 30. let. Do tohoto období můžeme zahrnout také první experimenty v Československu, avšak zde byl vývoj trochu pomalejší, než v obou uvedených zemích. Zatímco v Sovětském svazu a Velké Británii v té době probíhalo již samostatné zkušební vysílání, v Československu se radioamatéři teprve pokoušeli zachytit signál z cizích vysílačů a snažili se sestrojit první televizní přijímač. V polovině třicátých let začalo experimentální vysílání také ve Francii, ale hlavně v sousedním Německu, což bylo pro naši zemi poměrně důležité, neboť právě odsud se do Československa dostaly první televizní přenosy. Zatímco vývoj v Německu, Francii, Československu a Velké Británii byl přerušen druhou světovou válkou, v Sovětském svazu probíhal dál. Nicméně poválečný vývoj byl v západní Evropě rychlejší, než ve východním bloku. V polovině padesátých let se Sovětský svaz pyšnil miliontým
46
divákem, zatímco v západní Evropě bylo ve stejné době číslo i několikanásobně vyšší. V Československu v té době teprve začalo pokusné televizní vysílání, avšak podobným tempem probíhal vývoj také v Polsku nebo třeba v Maďarsku (zde bylo vysílání zahájeno dokonce až v roce 1957). Během studia mě poměrně překvapilo, že jednotlivé země na vývoji prakticky nespolupracovaly. Každá vyvíjela své vlastní technické zázemí a v okolních zemích pouze čerpaly drobnou inspiraci. Avšak každá ze zemí se potýkala s podobnými problémy, především v oblasti programové otázky a zacílení na diváka. Zatímco v západní Evropě měla televize především zábavnou funkci po vzoru Spojených států, ve východním bloku měla televize funkci ideologickou a i zde tedy platilo známé heslo „Sovětský svaz, náš vzor.“ V Československu tedy stejně jako třeba v Polsku či Maďarsku bojovali pracovníci s ideologicky vhodným programem a skladbou pořadů. Po experimentech v začátcích vysílání začaly na vedení televize tlačit orgány ÚV KSČ a televize se ocitla pod jejím drobnohledem. Pro inspiraci chodili programoví tvůrci do zahraničí, a to samozřejmě především k východním sousedům, kde však byla situace velmi podobná. Ve druhé polovině padesátých let tak nastal diametrálně odlišný vývoj v televizích západní Evropy a východního bloku, kdy se televize po téměř srovnatelných začátcích vydaly skutečně opačným směrem. Ráda bych však podotkla, že vysílání v Československu bylo na velmi dobré technické úrovni, přestože finančních prostředků bylo oproti západu nesrovnatelně méně. Zatímco na západně bylo běžné čerpat finanční prostředky i od soukromých subjektů nebo reklam, ve východním bloku vládly státní dotace a koncesionářské poplatky (i když například v Itálii zaznamenáváme kombinací obojího). Když ještě uvážíme, že na v počátcích stáli u zrodu především nadšenci, kteří čerpali vědomosti pouze z doslechu nebo z velmi omezených tištěných zahraničních zdrojů, považuji poměrně rychlý vývoj za jakýsi malý zázrak. Navíc přihlédnemeli ke skutečnosti, že Československá televize neměla ani vyhovující prostory.
47
B FORMOVÁNÍ DIVÁCKÉ OBCE PŘI POČÁTCÍCH TELEVIZNÍHO VYSÍLÁNÍ V ČESKOSLOVENSKU Počátek 50. let, kam datujeme vznik televizního vysílání a tedy i počátky formování jeho divácké obce, je dobou často diskutovanou a vzpomínanou především v souvislosti s politickými procesy. Narátoři ve svých vzpomínkách však o této skutečnosti nehovoří, procesy zcela opomíjí. Otázkou je, zda tehdejší propaganda a zatajování faktů byla skutečně natolik propracovaná, že řadový občan neměl možnost do zákulisí procesů prohlédnout a celkově je vůbec vnímat jako něco vymykající se každodennosti, či zda je toto téma natolik ožehavé, že se mu raději vyhýbají. Tato doba nabízela lidem obraz pokřivené skutečnosti pomocí dobových masmédií, a to především tisku a rozhlasu. Každodenní masáž o pokrokovém myšlení, vědeckém světovém názoru, stabilitě režimu, hospodářským plánům a údajnému zvyšování životní úrovně měla za následek únavu a otupělost běžného občana, který tak pravděpodobně neměl sílu ani náladu zjišťovat, jaká je skutečnost. Média tedy hrála velice důležitou roli v oficiální propagandě strany a proto i televize byla od samého počátku považována za další její nástroj a přímo se na ni vztahovala působnost Hlavní správy technického dohledu Cenzurního oddělení Ministerstva vnitra. V prvních letech, v době zkušebního vysílání a hledání všech technických možností, odstraňování potíží s přenosem apod., byl její význam nedoceněn, jednalo se spíše o menšinovou technickou novinku. Až v roce 1958 zazněla důležitá připomínka, že televize by neměla sloužit pouze zábavě, ale měla by být dalším prostředkem k šíření a prosazování domácí ideologie. Jako vzor mělo sloužit vysílání v Sovětském svazu, kde televize již byla skutečným propagandistickým nástrojem.88 Po smrti J.V. Stalina došlo ve Východním bloku ke krátkému zaváhání Komunistické moci a oslabení moskevského mocenského centra. Společně s neutěšenou hospodářskou situací to znamenalo impuls k vypuknutí dělnických nepokojů sousedních zemích, jako bylo NDR, Bulharsko nebo Polsko, přičemž k vyvrcholení došlo v roce 1956 v Maďarsku. V Československu byla rozbuškou provedená měnová reforma, který byla z pohledu mocenského aparátu nutným opatřením, neboť neúspěch pětiletky, dlouhé trvání 88 Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 37 – 53.
48
poválečného přídělového systému a špatné hospodaření přivedlo státní podniky na pokraj krachu. Měnovou reformou došlo k oddlužení podniků, avšak na úkor obyvatel, kteří mnohdy přišli o celoživotní úspory.89 V souvislosti s náladou ve společnosti nadále pokračovaly čistky, represe a perzekuce církve, bývalých živnostníků, vysokoškoláků, lidí politicky aktivních před rokem 1948 a tyto čistky se nevyhnuly ani pracovníkům Československého rozhlasu. Ti procházeli různými prověrkami, přípravným studiem, byli pod neustálým dohledem a kontrolou. U pracovníků televize byla situace odlišná. Zpočátku nebylo dokonce ani nutné, aby byl pracovník členem KSČ, přijímali se především pracovníci technicky zdatní a orientovaní, kteří byli schopni zabezpečit chod televize. I zde je tedy důkaz o tom, že televiznímu vysílání nebyl zpočátku přikládán tak velký význam. Tato skutečnost se odráží i ve výpovědi narátorů, kteří počátky televizního vysílání nepovažují za důležitý předěl v „malé“ ani „velké“ historii. Mámli analyzovat získané rozhovory, musím konstatovat, že vzpomínky narátorů byly velmi mlhavé, narátoři mluvili o tomto tématu spíše tiše, pomalu, bylo na nich vidět těžké hledání v paměti, časté “zadrhávání“ se v řeči, nepřesnosti. V nonverbálním projevu byli povětšinou vtaženi do sebe, s rukama v klíně, opřeni v židli a tím odtaženi od tazatelky.
89 http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ref_menova_1953_01.php [12.12.2013].
49
1. První setkání s televizí 1.1 Doba zkušebního vysílání Počátky televizního vysílání a první setkání s televizí znamenaly pro každého z narátorů jinak důležitý mezník v životě. Žádný z narátorů se o svém prvním setkání s televizí nezmínil v prvním rozhovoru a zároveň ne všichni si vůbec první setkání s televizí pamatovali. Velmi přínosný tak byl rozhovor s Ing. Václavem Tocháčkem, který byl jedním z technických nadšenců. Svou lásku k technice zdědil po svém otci a také díky němu se dokonce zúčastnil výstavy MEVRO, která byla výstavou k výročí pětadvaceti let působení rozhlasu v Československu.
Obr. 4: Záběr z výstavy MEVRO90
Jeho projev se tak velmi lišil od projevu ostatních narátorů. Pan Tocháček mluvil souvisle, se zájmem, nakloněn dopředu k tazatelce, živěji gestikuloval a hovořil hlasitě a zřetelně. Skutečnosti a zkušenosti nehledal dlouze v paměti, při rozhovoru vzpomínal na své zážitky a chvílemi až odbíhal od jednoho tématu k jinému a zase se vracel zpět, jak chtěl obsáhnout veškerou svou zkušenost s počátky vysílání.
90 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10209988352-zaslapane-projekty/409235100061019-pripad-mevro/ [12.12.2013].
50
Pan Tocháček hovoří o tom, že v roce 1953 byl již po vysoké škole zaměstnán a tedy měl celkem slušný příjem (především z tzv. diet, neboť plat byl nízký, ale díky častému cestování si dokázal vydělat slušné peníze právě „na dietách“) . Pan Tocháček byl zrovna jedním z nadšenců, kteří se k zájmu o televizi dostali přes zálibu v radiotechnice. Narátorův otec v mládí prožíval rozmach radia, velice vzhlížel k prezidentu Masarykovi, který údajně s potěšením poslouchal koncerty v radiu vysílané. Pro narátora a jeho otce tedy bylo poslouchání radia malým svátkem a stejně tak se stavěli k televizi. Pan Tocháček vypráví, že v počátcích televize sledovali jakousi paralelu s počátky vysílání radia před pětadvaceti lety. Společně se svým otcem tedy navštívil zmíněnou výstavu MEVRO, která byla oslavou čtvrt století radia v Československu: „ (…) no mezitim jsme sledovali prostě výstavu... ne elektroniky ale zařízení na přenos vobrazu na dálku (…) byla to výstava k výročí rozvoje rádia. Ale jako zajímavost se tam ukazoval přenos obrazu. A teď vobraz prakticky v jedný místnosti se natáčelo a v druhý místnosti stály houfy lidí a koukali jsme na vobrazovku, co se děje v tý druhý místnosti.“ 91 Výstava ho zaujala, takže dále sledoval články v novinách, inzerci, že se prodávají první televizory. Vzpomíná, že byly dvojího typu – za dva tisíce korun byl televizní přijímač bez radia, a pak za zhruba tři tisíce pět set korun byl přijímač i s radiem, přičemž televizní obrazovka měla rozměr asi 15 x 15 centimetrů. Rozhodl se tedy za vydělané peníze rodičům televizor pořídit, protože bydleli v Horních Počernicích, což bylo v dosahu televizního signálu vysílaného z Prahy. Vzpomíná, že se tak stali jedněmi z prvních majitelů televize, protože jejich zakoupený přístroj měl čtyřciferné výrobní číslo. Tento přijímač má stále schovaný na půdě. Zajímavou informací pro mě bylo, že každý televizor tehdy procházel zkušebním provozem, přičemž se prodával s informací o provedených opravách: „Páč televize se tehdy prodávaly jako unikátní kousky. To nebylo jako teď, že maj televizor a má hned záruku na tři roky a já nevim, co všecko. To se prodával televizor s velkým papírem, kde bylo třeba 50, 60 různejch voprav toho televizoru. Páč ty televizory procházely zkušebním provozem v továrně a vlastně a my jsme nejradši vybírali ty televizory, který tenhleten seznam měly dlouhej, páč ty zaručovaly, že byl několikrát přezkoušenej, vopravenej a tak dál. A ten, kterej byl jak se řiká nezávadnej, to byla vobava, dokdy to bude hrát. Taková byla tehdy momentálně nálada vůči televizním přijímačům.“92 91 Rozhovor s Ing. Václavem Tocháčkem vedla Lucie Prchlíková, březen 2013. 92 Rozhovor s Ing. Václavem Tocháčkem vedla Lucie Prchlíková, březen 2013.
51
Narátor dále vzpomíná, že když přivezl televizor domů, zapojil jej, ale přístroj nehrál, neboť nevěděl, že je nutné připojit k němu ještě anténu. Televizor nakonec zprovoznil za pomoci podomácku vyrobené antény smontované ze dvou drátů a připevněné na střechu domu. Přirovnává se k dalším nadšencům, kteří takto kupovali televizory ze svého zájmu. Dále říká, že dalšími majiteli televize byli lidé především z „vyšší“ společnosti, pro které bylo vlastnění televizoru otázkou jakési prestiže. Pravdou je, že zpočátku si televizní přijímač mohlo dovolit jen málo obyvatel. Vzhledem k vysoké pořizovací ceně, která mnohdy převyšovala i několik měsíčních platů, byl nákup televize skutečně možný pouze u vyšších vrstev společnosti. I tak byl ale o první kusy nebývalý zájem a první „várka“ přístrojů byla dle narátora rychle vyprodána.
1.2 Vzpomínky na první léta televizního vysílání Ostatní narátoři si své první setkání s televizí takto přesně nevybavují, spíše vzpomínají celkově na počátky televize ještě před tím, než si ji sami pořídili. Tato skutečnost také potvrzuje tezi, že televize byla zpočátku něco výjimečného, s čím se „obyčejný“ člověk jen těžko setkal. Rozhovořili se tak spíše o prvních zážitcích, které jim utkvěly v paměti, ať už se jednalo o promítání v místní hospodě, dětské návštěvy sousedů nebo sledování sportovních utkání v kolektivu známých. Paní Vlasta Prchlíková vzpomíná, že si jako děti začaly ve vesnici všímat antén, které se objevovaly na domech. Cestou ze školy je pozorovaly, koukaly na ně. Za nějaký čas si televizi pořídili přímo jejich sousedé a jako děti je začaly navštěvovat a sledovaly pořady pro děti při odpoledním vysílání. Vzpomíná, že se u sousedů scházely všechny děti z ulice. Jako rodina si pak pořídili první televizor až zhruba v roce 195593. Velice podobně na své dětství a seznámení s televizí vzpomíná paní Marie Plachá, podle které měla na vesnici televizor pouze jedna rodina a jako děti také chodily koukat na pohádky. Počátky přirovnává ke sledování kina, kdy všechny děti sedávaly na lavici a na židlích a tiše sledovaly obrazovku.94 Paní Vrzáková vzpomíná na sledování televize v hospodě, avšak nepamatuje si na žádný konkrétní pořad: „A já vim, že televize byla veliká, s malým okýnkem byla v hospodě, no ale jako děti 93 Rozhovor s Vlastou Prchlíkovou vedla Lucie Prchlíková, květen 2013. 94 Rozhovor s Marií Plachou vedla Jitka Svobodová, květen-červenec 2007.
52
jsme nemohly sedět v první řadě, protože to bylo pro ty dospěláky uplně nóvum, že jo a my teda za jedno neposedný, že jo? Takže já jsem tam viděla jenom jako vobrázky, ale nic mi to neřikalo, jo...“95 Hovoří tak dle svých slov zhruba o roce 1956 – 1957 a taktéž vzpomíná na sezení na lavicích a na židlích v řadě, kde však vpředu seděli dospělí a jako děti mohly televizi sledovat pouze zpovzdálí. Sledování také považuje spíše za mužskou záležitost při shledávání u piva. Jinou zkušenost má pan Vrzák, který chodil sledovat společně s bratrem televizi k sousedům a televizi si pořídil až v lednu roku1961. Na úplně první setkání s televizí si nevzpomíná ani paní Barková, hovoří pouze o skutečnosti, že se v roce 1955 stěhovala do nového bytu již s televizí: „No tak v tom roce pětapadesát potom vim, že už jsme se nastěhovali (...) a vobraceli jsme hrnec na prádlo a už jsme se dívali, seděli jsme na hrnci, děti na zemi, šla jsem koupit kus buřta nahoru a housku a už jsme koukali na televizi.96 Zmíněné rozhovory dokládají skutečnost, kterou popisuje Strasmajer ve svém díle, a sice že v počátečním stadiu se o televizi zajímali především televizní technici, nadšenci či programoví pracovníci. Jinak stála televize spíše na periferii zájmu jak běžných obyvatel, tak i vědeckých pracovníků jiných oblastí. 97 Je také potřeba si uvědomit dobový koncept. Rok 1953 byl rokem úmrtí Stalina, Gottwalda, rokem měnové reformy. Politická a společenská situace dle mého názoru příliš nenahrávala zájmu o konzumní způsoby zábavy, které v této době ani nebyly v Československu příliš známé a především využívané vládnoucí stranou. Navíc právě díky zmíněné reformě přišla spousta lidí o celoživotní úspory, čímž se jim snížila šance na investici do televizního přijímače. Potenciál televize jakožto masového media byl v plné míře využíván až v pozdějším období. Navíc ani programová skladba nebyla zpočátku pro diváky natolik atraktivní, aby u televize trávili více volného času. Volný čas tak byl tráven jinými způsoby, o kterých ještě bude řeč dále.
95 Rozhovor s paní Vrzákovou vedla Lucie Prchlíková, listopad 2013. 96 Rozhovor s paní Barkovou vedla Lucie Prchlíková, květen 2012. 97 Strasmajer – Vladimír, Historie televize v Československu I., Praha 1978, s. 15.
53
2. První televizní přijímače Zajímavostí zůstává, že přestože si většina narátorů nevybavuje první setkání s televizí, velice živě vzpomínají na vzhled prvních televizních přijímačů. V rozhovorech se toto téma objevovalo samovolně, bez nutnosti narátory žádat o popis prvních televizí a také se téma často opakovalo, docházelo při něm k uvolnění narátorů, jejich nálady, zazníval často smích a živé vyprávění doprovázené gesty či dokonce náčrtky. V rozhovorech se několikrát zazněl popis maličké obrazovky ve velké „bedně“, kde se pohybovaly těžce rozeznatelné obrázky. Vesměs narátoři vzpomínají na první televizory typu Tesla, a to jak modifikaci s radiem, tak na samotnou televizi. Ing. Tocháček podává velice přesný popis prvního televizoru: „Ten televizor, ten přístroj, ten vážil skoro asi vodhaduju pětačtyřicet kilo. No a to já neunes. No a to byla bedna, jako takovej malej stůl, konferenční. Kolik to mohlo mít... No bylo to hranatý(...). Tak je asi takhle dlouhej byl, to znamená asi padesát centimetrů, vysokej byl asi těch třicet a dozadu to bylo asi taky padesát centimetrů. Čili takováhle jako bedna, tady byla maličká vobrazovka a tady byl televizor (…) Analogický ladění to bylo zkrátka. No a nechal to přivízt domů páč sám bych to nepřivez.“98 Obr. 5: Televizor Tesla 4001A99
98 Rozhovor s Ing. Václavem Tocháčkem vedla Lucie Prchlíková, březen 2013. 99 http://www.oldradio.cz/tvp.htm [1.12.2013]
54
Obr. 6: Televizor Tesla 4002A100
Pan Klement následně hovoří o prvním televizoru, který si pořídili v roce 1963 a taktéž vzpomíná na malou obrazovku, přestože se jednalo už o novější typ televizního přijímače. Pamatuje si uhlopříčku o velikosti 36 37 centimetrů, z čehož lze usuzovat, že se jedná skutečně o typ Tesla Orava, jak jej sám narátor jmenuje. Celkově si velmi živě narátoři pamatují, kdy si pořídili nejen první televizor, ale jsou schopni vyjmenovat i další televizory, které si v průběhu času koupili.
Obr. 7: Televizor Tesla Orava101
Z vyprávění máme tedy vcelku jasnou představu o tom, že většině narátorů se vybavují první přijímače značky Tesla, pravděpodobně typ 4001A nebo 4002A, neboť jak se dozvídáme z webu virtuálního muzea historické radiotechniky, jednalo se o první televizory prodávané v Československu až do roku 1957. 102 100Tamtéž. 101http://www.oldradio.cz/tvp.htm [1.12.2013] 102http://www.oldradio.cz/tvp.htm [1.12.2013]. Tento televizor byl velmi jednoduché konstrukce, s přímým zesílením v prvním kanále (49,7 MHz), přímou synchronizací, kulatou obrazovkou o průměru 25 cm. V roce 1954 byl doplněn o rozhlasový přijímač, jenž využíval společný nf zesilovač, tento přístroj byl
55
Nákup televizního přijímače byl, dá se říci, velkou rodinnou událostí a nezřídka se lidé nákupem chlubili také známým a sousedům. Především zpočátku zkoumaného období bylo už jen vlastnictví televizního přijímače raritou, kterou bylo nutné náležitě sdílet s ostatními. Vzhledem k celkem vysoké pořizovací ceně televizorů to bylo pochopitelné a je nutné se na tento fenomén podívat z dobového hlediska. Řadový občan vydělával na televizor i několik let a proto jeho pořízení bylo malým svátkem pro všechny zúčastněné. V rodinách probíhaly debaty, zda koupit spíš televizor, automobil či peníze použít na renovaci domu. Proto zřejmě i z těchto důvodů zaujímají vzpomínky na narátorů na podobu televizorů poměrně důležité postavení v uskutečněných rozhovorech a jsou stále v paměti dotázaných velmi živé. Svůj podíl na tom má jistě i skutečnost, že narátoři mohli během svého života pozorovat ohromný vývoj, který televizní přijímače prodělaly. A to jak po technické stránce tak z hlediska jejich vzhledu. Rozdíl je pochopitelně obrovský a je možné sledovat i různé trendy, které se na poli designu televizorů objevovaly a stále objevují. Kromě pořízení prvního televizního přístroje pak byla významným mezníkem koupě barevného televizoru, případně dále období, kdy došlo k rozšíření televize na dálkové ovládání. Následně je ještě zajímavé pozorovat vývoj velikosti televizní obrazovky v poměru ke zmenšování prostoru, který celkově televizor zaujímal.
označen A4002 Tyto přijímače se vyráběly v Tesle Strašnice až do roku 1957. Po zvládnutí výroby televizorů 4001A a 4002A televizní vývojová skupina při Tesle Strašnice vyvinula modernější přístroj, jehož konstrukce byla částečně omezena dostupnou součástkovou základnou, 4202A „Akvarel“. Byl to již superhet s dvanáctikanálovým voličem, osazeny byly jen cívky pro pražský a bratislavský vysílač. Přístroj měl obdélníkovou obrazovku o úhlopříčce 36 cm, nové elektronky novalové a heptalové řady, zvuková část měla samostatnou regulaci basů a výšek. Obrazovou část bylo možno vypnout a přijímat jen zvukový doprovod. Vyvinutý televizor se nakonec nevyráběl ve Strašnicích, ale byl předán do Tesly Pardubice, kde se rozjížděla výroba televizorů. Po roce výroby jej Pardubičtí zmodernizovali na typ 4203A „Athos“. Tesla Strašnice roku 1956 představila moderní televizor 4102U „Mánes“. Na rozdíl od předchozích televizorů byl konstruován bez síťového transformátoru, vychylovací cívky a VN transformátor měly jádro z feritu, což byla v té době technologická novinka. Osazen byl novými devítikolíkovými elektronkami pro seriové žhavení. Použitím sdružených elektronek jejich počet klesl na 15. Obrazovka byla obdélníková o úhlopříčce 36cm. Odvozený typ Aleš měl úhlopříčku 43 cm, představen byl i model Myslbek s úhlopříčkou 53 cm, k jeho výrobě ale nedošlo. Výroba Mánesů byla v roce 1958 převedena do nově vzniklé radiotechnické továrny Tesla Orava, jejíž pracovníci se mezitím zaučovali na výrobě radiopřijímačů Talisman 308U. Strašnice ještě roku 1960 uvedly na trh televizor Ametyst a jeho skříňovou kombinaci s radiopřijímačem Ametyst Sektor a poté byla výroba televizorů definitivně převedena do Tesly Orava.
56
3. Vnímání televizního programu a četnosti vysílání Výpovědi narátorů se v oblasti četnosti televizního vysílání, stejně jako v programovém obsahu, téměř dokonale shodují se skutečností, kterou je možno dokázat pomocí dochované literatury a pramenů. Jan Beluš vzpomíná na televizní vysílání „No, tenkrát jsi neměl video, nic, takže jedině, co jsi měl, to byly ty dva české programy a dva polské, to bylo všecko.“103
3.1 Živé vysílání Václav Tocháček vzpomíná na počátky vysílání, kdy se vše vysílalo živě. Neexistovala záznamová zařízení a tedy vše bylo vysíláno v přímém přenosu. Patrná byla také tréma tehdejších účinkujících a hlasatelů, kterou se obecenstvo mimo jiné bavilo. „ Vysílaly se zprávy. A první vysílání, to bylo ňák jenom ňák vodpoledne, já teď nevim přesně, vod šesti ňák do deseti nebo do vosmi večír, to bylo několik dnů, který jako byly... to bylo to vysílání jenom v určitej časovej limit. Celodenní vysílání, to bylo pozdějc. To bylo snad ňák za půl roku se to rozšiřovalo na vodpolední vysílání a na večerní vysílání, no a pak už to běželo, ale to už jako bylo v padesátým čtvrtým, pátým. (...) To bylo živý vysílání, ale totálně živý. Prostě to, co se vysílalo, tak byl přímej přenos, ale ani nezánamovej. Jo? Prostě ten mikrofon tam fungoval, to bylo vidět někdy trému, jak maj prostě ty no... redaktoři, moderátoři, ty tam seděli, tak tim jsme se taky bavili, vedle toho normálního vysílání, no.“104 Díky vzpomínkám Martina Glase, uveřejněným na webu České televize, víme, jak první živá vysílání vznikala. Zpočátku existovalo pouze jediné studio, které denně procházelo přestavbou dle aktuálních potřeb. Ve středu se vysílala inscenace, v sobotním vysílání dominovaly tzv. skládačky – pestré pořady složené z besed, dokumentárních snímků, debat či varieté. Pro inscenace se dekorace nejčastěji řešila tzv. komůrkovým systémem, kdy štáb a snímací zařízení byly situovány uprostřed studia a jednotlivá prostředí po jeho obvodu. To proto, aby se štáb a zařízení mohly podle posloupnosti děje 103Rozhovor s Janem Belušem vedl Tomáš Niesner, srpen a září 2007. 104Rozhovor s Ing. Václavem Tocháčkem vedla Lucie Prchlíková, březen 2013.
57
plynule přesouvat z jednoho prostředí do jiného. Při obvodových stěnách studia byla postavena pozadí, před nimi byly s odstupem průchozí uličky dekorace jednotlivých prostředí. Někdy bylo v části studia postavené i exteriérové prostředí. Vždy bylo nutné myslet na reálný čas, ve kterém se mohli účinkující mimo záběr podle děje přesunout do dalšího prostředí. Při aranžování scény bylo nutné myslet na to, aby se kamery a mikrofony dostaly vždy včas na místo odkud měly snímat a přitom nezasahovat do záběru jiným kamerám a stínit reflektorům. Při tom všem se nebylo možné vyhnout hluku pozadí, ani vyloženým "kiksům", ale živé vysílání muselo běžet dál. Diváci brzy odlišili, že televizní inscenace je jiná než kinematografický film, v němž je hluk pozadí, stín od mikrofonů nebo nedopatřením neostrý obraz nepřijatelný. Zpočátku byly poruchy časté a dlouhé a herci trpělivě chodili po studiu a čekali, protože ten technický zázrak s malinkými obrázky byl příliš nový a neznámý a každý chápal, že je všechno ještě záhadné.105 Vlasta Prchlíková s úsměvem vzpomíná z živých přenosů na nedělní chvilky poezie, přestože se nejednalo o pořad z raných let televizního vysílání. Tento pořad byl vysílán v neděli mezi dvanáctou a jednou hodinou a narátorka si vybavuje především znělku a nezáživnost celého pořadu. Znovu připomíná, že v počátku se vysílalo pouze na jednom programu a postupně se přidávaly vysílací hodiny i dny.
105http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/vzpominky-pametniku/martin-glas/pocatky-televize-unas/prace-ve-studiu-a/ [11.12.2013].
58
3.2 Sportovní přenosy Pan Vrzák se rozhovořil především o sportovních utkáních a jako jediný vzpomíná na televizní program uvedený v novinách: „...jestli třeba my jsme k nim po škole zašli se podivat, jo, co jsme věděli z novin... noviny se dávaly do každýho baráku, se zjistilo, že večír hraje řeknu Sparta se Slávií hokej, jo? Nebo mistrovství světa v hokeji, takže jsme... von nám to nabíd, tak řikáme na hokej přídem. No tak jsme přišli na tu vosmou večír, že jo, tak to šlo, no, takovýmhle způsobem. Vono tam bych řek ani ňáký filmy a seriály moc toho nešlo, spíš jen takovýmhle přenosy z ňákých těch sportovních utkání, jo... že byly, že byly, že ňákej takovej seriál... teď deset večerů, že jo, za sebou... to nic takovýho neexistovalo.106 V roce 1959 probíhalo v Praze mistrovství světa v hokeji a Československá televize tehdy vysílala všechna důležitá utkání. Pěknou ukázkou je televizní program z 15. března 1959, na který připadlo dvacetileté výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Televize vysílala nejprve dvě hokejová utkání a teprve večer zařadila krátké pásmo na téma vzniku Protektorátu.
Obr. 8: Televizní program z 16. března 1959107
Přenosy ze sportovních utkání byly skutečně velice populární a obliba kolektivního sledování sportovních přenosů je silně zakořeněna i v dnešní době. Narátoři s oblibou vzpomínají nejen na hokejová a fotbalová utkání, ale také na krasobruslení, kde narátoři oceňují především barvité vyprávění komentátorů, kteří divákům dokázali přiblížit vzhled kostýmů jednotlivých krasobruslařů, stejně jako výraz jejich tváře. Vlasta Prchlíková několikrát vzpomínala na komentátora, který divákům popisoval barevné kostýmy 106Rozhovor s panem Vrzákem vedla Lucie Prchlíková, listopad 2013. 107Rudé právo, ročník 1959, 15.3.1959, s. 4.
59
krasobruslařů.108 Vzpomíná na to ve rozhovoru také paní Milena Lukešová, která chodila s manželem k sousedům na televizi, kde se scházelo zhruba 1015 lidí a sledovali tance na ledě, znali jednotlivé skoky jmény, o jednotlivých jízdách si živě povídali druhý den v zaměstnání a celkově velmi prožívali soutěže v krasobruslení. „Na první zimní olympiády krasobruslařské se dívala celá republika a znali jsme ty krasobruslaře a skoky jsme znali, jak se jmenujou, vykládalo se o tom na pracovišti, hrozně jsme to prožívali. To jsme tady chodili k jedné paní profesorce na naší ulici až tam vzadu, která měla televizi, tam jsme chodili my a někteří její sousedi, sešlo se tam asi deset patnáct lidí, a velice vděčně jsme hleděli třeba na tance na ledě. Pak jsme koupili černobílý televizor.“
Sledování
109
sportovních přenosů byla skutečně revoluční novinka, protože komentované zápasy se v minulosti vysílaly také prostřednictvím radia, avšak nikdy se nemohly přiblížit obrazové skutečnosti, jak byla vysílána na televizních obrazovkách. Narátoři při vyprávění o sportovních přenosech projevují až dětskou radost a líčí je se skutečným zájmem, velmi barvitě, typická je živá gestikulace a hlasitý projev.
Obr 9: Sourozenci Romanovi110
Samozřejmě však není možné sledování sportovních utkání jako oblíbenou činnost generalizovat. Mezi narátory jsou i tací, které sport příliš nezajímal „naživo“ a tedy ani v 108Rozhovor s Vlastou Prchlíkovou vedla Lucie Prchlíková, květen 2013. 109Rozhovor s Milenou Lukešovou vedla Jana Nosková, září 2006. 110http://otavinka.blog.cz/1301/pavel-roman [12.12.2013]
60
televizi. Takové svědectví nám dává např. pan Konečný: „..,mě sport nebavil, ani se na něj nedívám v televizi. Maximálně když je mistrovství světa v hokeju a naši vyhrávají, to člověka trochu chytne, tak se podívám na pár zápasů, ale že bych to vyloženě sledoval jak někteří – dneska je fotbal, dneska nikam nemůžu jít, to ne. To mě vůbec nebere. Ale byli kluci, chodili trénovat fotbal i na dědině. My jsme si semtam šli sednout na mez a podívat se, jak hrají. To byl okresní přebor. Když jsem dospíval, tak jsme ještě ani televizi neměli, tu jsme kupovali až v sedmašedesátém roku, to mně byl sedmnáct, tak jsem ani sportovní přenosy nesledoval, mě to nebavilo.“111
111Rozhovor s Josefem Konečným vedla Jana Nosková, únor 2007.
61
3.3 Filmová produkce, zpravodajství a publicistika Opakem je pak vyprávění na téma počátků filmové produkce, kdy filmy běžely paralelně v kinech i v televizi. Filmová produkce v televizi tak zpočátku nebyla tolik lákavá, neboť narátoři povětšinou snímky znali již z kina a navíc televize nepřinášela natolik kvalitní obraz, na jaký byli v tomto případě zvyklí. Zpočátku nebyl patrný pokles návštěvnosti kin, protože televize byla vnímána jako jiný, nikoliv jako konkurenční subjekt. Teprve postupem času, v souvislosti s modernizací a zkvalitněním přenosu, případně se specializací filmu jakožto televizního, začala návštěvnost kin reálně klesat a očekávání televizních diváků začínala být naplňována i v tomto směru. Stejné jsou dále vzpomínky na filmové týdeníky, které současně běžely v kinech i v televizi, a to v době před vznikem klasických televizních novin a publicistických pořadů. Právě na toto téma hovořili narátoři teprve po jasné výzvě. Při tématu publicistiky a zpravodajství jejich zájem povětšinou uvadl, ztráceli pozornost a buď neměli k této sortě pořadů co říct, nebo se zmiňovali o velmi mlhavých vzpomínkách, případně hovořili až útržkovitě. Vzpomínky narátorů nám také dokládají skutečnost, že zpočátku nebyl televizní program příliš propracovaný a divákům tak mnohdy připadal až nezajímavý. Vezměme si za příklad program uveřejněný v Rudém právu dne 3. března 1955, tedy v době, kdy už téměř rok vysílala televize v řádném (nikoliv zkušebním programu): Obr. 10: Televizní program uveřejněný v Rudém právu z r. 1955112
112Rudé právo, ročník 1955, 3.3.1955, s. 4.
62
V červenci téhož roku pak uveďme příklad programu na nedělní večer: Obr. 11: Televizní program z 31. července 1955113
I z těchto důvodů se většina narátorů z počátku klonila k návštěvě kina, která měla program stejně aktuální, jako televize a nabízela divákům větší pohodlí, jasnější obraz i zvuk a možnost alespoň malého výběru. Během rozhovorů se několikrát objevilo téma televizního seriálu, avšak první televizní seriály vznikly až v závěru zkoumaného období. U narátorů však bylo možné pozorovat oživení zájmu u tohoto tématu, z čehož lze usuzovat výjimečnost tohoto typu pořadu, který byl vnímán jako zajímavé zpestření jinak monotónního televizního programu. Postupem času je samozřejmě možné pozorovat větší rozmanitost televizních pořadů, ať už se jednalo o estrády, zábavné pořady, televizní filmy, seriály, publicistiku, zpravodajství apod., což zvyšovalo také zájem narátorů. Některé diváky nenechalo televizní vysílání a jeho programová skladba chladnými, o čemž svědčí velké množství dopisů, které do televize přicházelo. Např. v roce 1962 bylo do Československé televize doručeno přes 38 000 dopisů.114 Diváci se vyjadřovali k programové otázce, stejně jako k technickému zabezpečení vysílání. Krom pozitivních reakcí se samozřejmě objevovala také kritika. Do televize chodily stížnosti na technické poruchy, kdy třeba během vysílání vypadl zvuk nebo se zavlnil obraz. Divák byl pak rozčilen, že platí koncesionářský poplatek za nekvalitní přenos a ptal se, kdo je zodpovědný za kontrolu a zajištění kvalitního přenosu. Diváci také zaměstnancům televize radili, jak se má proměnit programová skladba vysílání či jací protagonisté by měli nebo naopak neměli v televizi vystupovat. Některé stranické či podnikové kolektivy dokonce sepisovaly petice a organizovaly různé kampaně. Vybízely k tomu, aby televize plnila svou 113Rudé právo, ročník 1955, 31.7. 1955, s. 6. 114Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1958-1972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 78.
63
původní funkci, a to funkci osvětovou. Žádaly, aby se na obrazovkách častěji objevovali straničtí představitelé, kteří by se vyjadřovali k důležitým otázkám, požadovaly ideologickou výchovu žen či například nábory učňů do dolů, žádaly širší spektrum kulturních pořadů a besed. Avšak řadoví diváci, kteří se odhodlali do televize napsat, měli požadavky spíše na zkrácení filmových titulků, častější zařazení sportovních utkání do programu nebo na lepší informovanost o televizních pořadech v tisku. Divákům tedy počátkem šedesátých let již nestačilo, že televize vůbec vysílá. Měli nyní touhu vyjádřit svůj názor a požadavek na programovou otázku, chtěli se více bavit, mít větší přehled o vysílaných pořadech a zajímalo je také dění za televizní obrazovkou.115
3.4 Rozvoj reklamy Televizní reklama je dnes nedílnou součástí každodenního televizního vysílání. Zajímavé tedy může být srovnání současného stavu se stavem v době, kdy televizní přenos byl na samém začátku. Z dochovaných materiálů víme, že se první krátký propagační film začal na českých obrazovkách objevovat již od druhé poloviny padesátých let. Není však možné představovat si, že šlo o reklamu ve stejném slova smyslu, jako jí známe dnes. Zpočátku se nejednalo o propagaci nějaké konkrétní značky, to nebylo v našich poměrech samozřejmě vůbec možné vzhledem k neexistenci soukromých subjektů. Naopak systém centrálního státního plánování měl v reklamních spotech odlišný záměr. První reklamní spoty se tak týkaly obecných věcí a jejich funkcí bylo spotřebiteli spíše poradit, co a proč by si měl do domácnosti pořídit a co je vhodné jíst apod. Objevovaly se tak rady, aby lidé jedli více zeleniny, kupovali si mléčné výrobky atd. Jak se dozvídáme na serveru strategie.cz, který se reklamou zabývá, systém tehdejšího centrálně řízeného hospodářství měl velký vliv především na úroveň jednotlivých spotů. Reklamy byly v později zadávány převážně velkými státními a výrobními podniky. K největším inzerentům údajně patřili následující zadavatelé: Obchod průmyslovým zbožím, Potravinářský obchod Pramen, Tukový průmysl, Obchod textilem a Klenoty. Reklamy si zadávali na velké sortimentní skupiny, aby se v nabídce neobjevilo 115Tamtéž, s. 76-81.
64
nějaké nedostatkové zboží. Jako příklad může posloužit Pramen, který tímto způsobem inzeroval téměř kompletní nabídku svých konzerv, protože nebylo důležité, kterou konzervu si zákazník nakonec koupí a spotřebitelé si tedy nemohli následně stěžovat na nedostatek uváděného zboží. Do obtížné pozice tak byli postaveni především tvůrci reklam, kteří propagací celé značky, místo konkrétního výrobku, ztratili možnost vytvářet spot pomocí nějakého vtipu nebo vyzdvihnutí předností výrobku. Proto první reklamy působí velmi neosobně, staticky a diváka spíše nudí. V pozdějších letech se už objevoval náznak přilákat ke koupi zboží spotřebitele tím, že se jednotlivé reklamy začaly tematizovat, čímž byl vytvářen seriál spotů, který se pak uváděl při nejrůznějších příležitostech (MDŽ, vysvědčení, zahájení školního roku, Vánoce, „bílé týdny“ v případě Obchodu textilem apod.). Nicméně i tak byly reklamy stále velmi nudné a dnes nás nutí spíš k úsměvu. 116 Narátoři v souvislosti s reklamou vzpomínají především na legendárního pana Vajíčko, který je však záležitostí pozdější. Postavička byla vytvořena až v roce 1967 animátorem Eduardem Hofmanem a oddělovala reklamní spoty od sebe i od ostatních pořadů. Zpočátku se reklama nazývala „Naše tipy“ nebo „TV tipy“, název „Reklama“ se v souvislosti s panem Vajíčko objevila zase o něco později. Jednotlivých šotů z panem Vajíčko bylo v průběhu let vytvořeno více než 500 a délka každého z nich nesměla přesáhnout 2 vteřiny. Diváci tak vzpomínají na to, jak rádi poznávali spoty s panem Vajíčko a vesele mezi sebou soutěžili o to, kdo z nich viděl více různých spotů 117
116 http://strategie.e15.cz/zpravy/historie-ceske-televizni-reklamy-i-cast462078#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink [9.6.2014] 117http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx? r=domaci&c=A041202_155855_domaci_ton&l=1&t=A041202_155855_domaci_ton&r2=domaci [10.6.2014]
65
4. Kolektivní sledování televize 4.1 Návštěvy u sousedů O tzv. kolektivním sledování se dozvídáme z odborné literatury, kde je tento termín poměrně hojně užíván. Viz např. Franc, Knapík – Volný čas v českých zemích 118 nebo Končelík, Večeřa, Orság – Dějiny českých medií 119 Stejně tak narátoři velmi hojně vzpomínají na sledování televize u sousedů. Např. pan Vrzák vzpomíná, jak chodíval s bratrem k sousedům sledovat utkání v hokeji. Jednalo se o rodinu, kde byly ženy v domácnosti a muž pracoval v Havlíčkově Brodě v jistém podniku a při cestě za zaměstnáním procházel denně přes pozemek rodiny pana Vrzáka. Zde se setkáváme se zajímavou skutečností, že se nejednalo o člověka z vyšší vrstvy. Můžeme tak předpokládat, že (podobně jako pan Tocháček) patřil spíše k nadšencům radiové a televizní techniky. Soused se tak chtěl novým přístrojem pochlubit a pana Vrzáka s bratrem pozval večer na hokej. I zde se tedy setkáváme s modelem kolektivního sledování sportovního utkání. Náš narátor vzpomíná, že na sportovní utkání chodili k sousedům poměrně často, neboť sledovali program uveřejněný v Rudém právu. Pan Klement následně také vzpomíná na kolektivní sledování v rodině, ale hovoří již o počátku šedesátých let, kdy si jeho švagr pořídil televizní přijímač a bylo tedy možné jej u nich s manželkou sledovat. Návštěvy však nebyly nijak časté, manželé Klementovi preferovali jiné formy trávení volného času (tanec, kino, procházky,...). Vlasta Prchlíková zase vzpomíná, že na televizi chodily jako děti k sousedům, ale nevybavuje si, že na návštěvy by chodili také její rodiče. Václav Tocháček, jakožto jeden z prvních majitelů televize, tak viděl kolektivní sledování z druhé strany, tedy ze strany „domácího“, ke kterému sousedé na televizi chodili. Zval sousedy „na pivo a televizi“, ale také vzpomíná na kolektivní sledování spíše v souvislosti se sportem, konkrétně se spartakiádami. 118Franc – Martin, Knapík – Jiří, Volný čas v Českých zemích 1957 – 1967, Praha 2013, s. 407-8. Právě na sportovní a zábavné pořady se také scházely před obrazovkami nejenom celé rodiny, ale také sousedi a známí, kteří si ještě vlastní televizní přístroj nepořídili. V drtivé většině případů se však jednalo o neformální skupinky založené na rodinných a přátelských vztazích a také na blízkosti bydliště. Právě u sledování sportovních pořadů, zejména u kolektivních sportů, společné sledování prožitek zesilovalo. 119Končelík - Jakub, Večeřa - Petr, Orság – Pavel, Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010, s. 160. První kontakt s televizí tak získávali lidé především kolektivním sledováním.
66
Obecnému podvědomí o kolektivním sledování televize se vymyká pouze vyprávění paní Barkové, která souvislost návštěv s televizí odmítá a říká, že sousedé k nim na televizní vysílání nechodili, protože rozvoj televize byl dle jejích slov velmi rychlý a brzy ji měl každý.120 Velmi zvláštní je porovnání televizních návštěv z generačního hlediska, neboť na televizi byly zvány zpočátku především děti (v době vzniku prvních specializovaných pořadů); teprve v pozdějších letech zaznamenáváme vzestup televizních návštěv také u dospělých, a to především za účelem sledování sportu. Vůbec se naopak v pamětníků narátorů neobjevuje sledování filmů nebo publicistických pořadů. Kolektivní sledování pak pozorujeme jak u studujících, tak i pracujících obyvatel a je možno konstatovat, že televize tak měla skutečně široké pole působnosti, a to především od druhé poloviny padesátých let.
4.2 Osvětové domy Zajímavou kapitolou dějin kolektivního sledování televize jsou tzv. osvětové besedy či jizby, kam byly televizory umisťovány za účelem vzdělání obyvatelstva. Na tato zařízení vzpomíná Václav Tocháček, který popisuje místnosti na vesnicích, kam byly instalovány televizní přijímače, které, jak tvrdí, byly pořizovány místními boháči. Popisuje, že tam byli lidé lákáni na zajímavý program a přitom se jednalo o důmyslný nástroj propagandy. Pravdou je, že televizory do těchto zařízení nebyly kupovány ze soukromých zdrojů, ale byly hrazeny ministerstvem kultury. Vznik osvětových jizeb byl zakotven v Usnesení vlády ze dne 10. prosince 1954 a ukládal ministru kultury instalovat v roce 1955 celkem 300 televizorů v osvětových besedách a osvětových jizbách odlehlých obcí v pohraničních okresech. Mělo se tak stát po dohodě ministra kultury s ministrem spojů a předsedy příslušných KNV.121 Otázkou zůstává, nakolik se osvětové domy těšily zájmu diváků, protože žádný z narátorů nevzpomíná, že by se osobně zúčastnil takového promítání. Těžko říci, zda lze hospodu ze vzpomínek paní Vrzákové zařadit mezi místa sloužící k soukromému sledování, či zda mohla plnit úlohu osvětové jizby. Vzpomínka paní Vrzákové je bohužel na takový závěr příliš mlhavá a jednalo by se o spekulaci, které se nechci dopouštět.
120Rozhovor s paní Barkovou vedla Lucie Prchlíková, květen 2012. 121Národní archiv, fond KSČ Ústřední výbor 19451989, č. 1261_2, ev. 121.42.
67
4.3 Vymezení pojmu „kolektivní sledování“ Z uvedených poznatků je možno udělat závěr, že při kolektivním sledování se nejedná o nahodilou skupinu diváků, ale že skupina je utvářena pomocí určitých sociálních vazeb. Jistě je nutné rozlišit kolektivní sledování v soukromí a kolektivní sledování v osvětových domech. Při soukromém sledování je možno vysledovat společný zájem a společnou známost jednotlivých diváků, přičemž skupina se utváří při nějakém impulzu se strany majitele přijímače (pozvání, touha pochlubit se novým přístrojem apod.). Kdežto sledování v osvětových domech je možno považovat za jakousi občanskou povinnost, kdy se účast diváků společensky předpokládala a očekávala (podobně jako např. účast v prvomájovém průvodu) a nemá ve vzpomínkách narátorů své místo. Kolektivní sledování však bylo skutečným fenoménem své doby a předkládá nám zajímavé svědectví tehdejší společnosti. Obr. 12: Společné veřejné sledování televize v prvních letech vysílání.122
122Filipová – Silvie, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 19581972 , diplomová práce, Brno 2007, s. 32.
68
5. Televizní vysílání a jeho místo ve volnočasových aktivitách Z nashromážděných rozhovorů na téma počátků televizního vysílání lze usuzovat, že televize stála v prvních letech na okraji zájmu a nespadala do kategorie oblíbených volnočasových aktivit. Prolíná se zde několik aspektů a důvodů; jedná se zejména o nedostupnost televize, vysokou pořizovací cenu, nedostatečné krytí signálem, malé množství vysílacích hodin, špatnou kvalitu přenosu, nezajímavou programovou skladbu a v neposlední řadě také (především v prvních dvou až třech letech) neznalost televize v širokých vrstvách obyvatelstva. Narátoři se v prvních rozhovorech o televizi jako o možnosti trávení volného času nezmiňovali. Ve vzpomínkách na dětská léta převládaly kolektivní hry či sporty, v období dospívání pak kurzy tance, zájmové kroužky, sportovní či pěvecké oddíly, návštěvy kin, divadel apod. Během dospělosti se volnočasové aktivity musely podřídit pracovnímu a rodinnému životu, často se však objevují výlety, taneční zábavy, sezonní sporty (lyžování), chovatelské zájmy či setkávání s přáteli. „Můj sport, můj koníček byl fotbal. Hrál jsem fotbal za Staré Město, tedy za válcovny a za Staré město, a hrál jsem to do šedesátého osmého roku. Tehdy jsem s fotbalem skončil. Jak jsem stavěl, tak jsem fotbal omezil, kvůli stavbě jednak a jednak už ty podmínky byly špatné. Jinak jsem choval od desíti let papoušky. Exotické ptactvo, které mě drží ještě dodnes, je to můj velký koníček.“123 Sport i turistika měly skutečně obrovské zastoupení ve volnočasových aktivitách pracujících. „Ale ta turistika vysokohorská mě bavila pořád, takže jsme byli několikrát s manželkou ve Vysokých Tatrách. Ona si tam chodila takové ty menší túry a já jsem si dělal takové větší okruhy. Taky jsem tam byl potom se synem. To byly jediné velehory, které byly v té době dostupné. A dokud tady v Bruntále existoval turistický oddíl, tak jsem s nimi chodil na výlety.124 Jak je patrné z výpovědi pana Raszky, nejednalo se v žádném případě pouze o mužskou zálibu, což nám potvrzuje svědectví dalších narátorů a narátorek. „Manžel měl spíš sport. A já zase jsem měla turistiku. Mě strašně bavilo chodit, jako holky jsme vlezly všude možně a tahaly jsme se po celém novojičínském okrese.(...) Kino a turistika, to bylo naše. Chodilo jsme společně do Svazarmu, to byl vodácký kroužek, taky se 123Rozhovor s Konrádem Niesnerem vedl Tomáš Niesner, září 2007. 124Rozhovor s Karlem Raszkou vedl Tomáš Niesner, září 2007.
69
tam střílelo, z malorážek. Nebyli jsme tam organizovaně tlačeni, fakt jsme to dělali dobrovolně a bylo to krásné.“ 125 Kolem roku 1956 je však patrný vzestup zájmu o televizi, o čemž hovoří vzrůstající počet koncesionářů. Přičíst to můžeme nejen rozšířením televizního signálu díky vzniku nových televizních studií, ale také konceptu programové složky, vzniku Televizních novin a specializovaných zábavních pořadů (např. Hádej, hádej Hadači z roku 1955), estrád, sportovních utkání a také snížení pořizovací ceny televizního přístroje. V roce 1957 vyšel v Rudém právu článek s předpokladem, že do konce roku 1957 bude televizor vlastnit 200 000 lidí. Toto číslo je násobeno 5ti, cože je dle tehdejších průzkumů průměrný počet diváků u jednoho přístroje a autor se dostává k prvnímu milionu diváků sledujících televizní vysílání. 126 Je zde tedy patrný nárůst zájmu o televizní vysílání. Ve srovnání s ostatními médii však televize i nadále stála daleko za oblíbeností čtených periodik, knih, nebo rozhlasu. Odebírání novin, vlastnictví a poslech radia či četba knih byly běžnou součástí každodenního života obyvatel a televize si u nich jen obtížně hledala své místo. „No, já jsem nikam nechodila. Já jsem četla, četla a četla a do kina jsem chodila. Přečetla jsem haldy. Nejprve červená knihovna, to mě pak přestalo bavit, pak mě braly životopisy, o kdejakém malířovi, o Lautrecovi jsem četla možná třikrát dokola, Edith Piaf...“ 127 Milan Ducko například doslova hovoří o tom, že televize ho nezajímala vůbec: „Až v roce 1974 jsem měl první televizi. Do té doby jsem televizi neměl. Ta mě tak nezajímala, ale v té době jsem hodně četl.“128 Oproti ostatním narátorům si televizi pořídil až ve velmi pozdní době, neboť (jak bude možné dočíst se dále) televize získala na popularitě hlavně v polovině 60. let. Milan Ducko si přístroj pořídil až s téměř desetiletým zpožděním oproti tehdejšímu trendu. Může to souviset také s tím, že se zajímal o jiné volnočasové aktivity: „My jsme měli družstvo, hráli jsme pingpong. V práci byl pingpongový stůl, tak tam jsme chodili dost často, třebas třikrát týdně jsme chodili hrát pingpong. Chodil jsem do kina.“129 Podobný postoj k televizi má i Jaroslava Wollerová, která však před televizí 125Rozhovor s Annou Neuwirthovou vedla Michaela Appeltová, únor 2008. 126Nad obrazovkou televisoru, in: Rudé právo, ročník 1957, 30.9.1957, s.2. 127Rozhovor s Annou Neuwirthovou vedla Michaela Appeltová, únor 2008. 128Rozhovor s Milanem Ducko vedla Patricie Kubáčková, srpen a září 2007. 129Rozhovor s Milanem Ducko vedla Patricie Kubáčková, srpen a září 2007.
70
upřednostňovala právě již výše zmíněný rozhlas: „Neměla jsem a nemám televizi. Vždycky jsem byla rozhlasový člověk a jsem dodnes, víc než televizní. Pustit si něco pěkného v rádiu bylo fajn.“130 Raná šedesátá léta pak znamenala velký rozmach v oblasti trávení volného času u televizního přijímače. V této době měla už většina lidí zkušenost se sledováním televize a přístroj byl vlastněn většinou rodin. Opět se zde projevilo jistě rozšíření vysílacích časů a programové stránky a televize tak postupně získávala své místo životě lidí. Narátoři se opakují ve skutečnosti, že po pořízení vlastního přístroje začali u obrazovky trávit velkou část volného času. Přestože pořizovací cena televizorů nadále klesala, jednalo se o jeden z nejdražších (či dokonce nejdražší) přístrojů v domácnosti. Možná i z tohoto důvodu lidé před obrazovkou sedávali více – měli zkrátka dojem, že je potřeba využít veškerého potenciálu, který televize nabízí a získat tak pocit, že se nejednalo o zbytečnou investici. Rozmach televize na počátku 60. let může mít souvislost také s uvolněním poměrů v Československu, především právě v oblasti kultury, kde dostali prostor dosud odmítaní autoři (jak ve filmu či v divadle tak v literatuře) a která se stala jakousi náhražkou za neexistující politickou opozici. Divadelní inscenace se dostávaly do podvědomí obyvatelstva také právě prostřednictvím televizních obrazovek, byly vydávány knihy západních autorů, promítaly se zahraniční filmy, v televizi běžely cestopisné dokumenty ukazující i západní země. Toto uvolnění bylo způsobeno prohloubením krize oficiální ideologie, kdy i vysocí straničtí funkcionáři bojovali s vlastní ideologickou rozkolísaností. Právě tato rozkolísanost vedla k postupnému pronikání nových ideí, k návratu k národním tradicím, obnově přerušených vztahů s Evropu, postupnému sbližování se Západem, které je v tomto období typické nejen pro Československo, ale také pro celý Východní blok. Právě díky tomuto uvolnění se lidem otevírala možnost nahlédnout na Západ a objevit zdejší způsob života. Začal se tak šířit konzumní způsob života, zvyšovala se poptávka po automobilech, motocyklech, lidé chtěli více cestovat. Bohužel režim nebyl schopen na tyto požadavky pružně reagovat a splnit je. V souvislosti s rozvojem automobilismu např. přestaly stačit potřebám obyvatel současné silnice, jejichž stav neodpovídal zvyšujícímu se počtu automobilů a hustšímu silničnímu provozu.131 Někteří narátoři se shodují ve výpovědi, že si dříve než televizor pořídili právě automobil: 130 Rozhovor s Jaroslavou Wollerovou vedla Jana Nosková, prosinec 2007. 131http://www.totalita.cz/60/60_02.php [12.12.2013]
71
„Aut bylo ze začátku hrozně málo, my jsme ho teda neměli, bylo na poukaz, stálo sedmadvacet tisíc, ten Spartak, já nevím vlastně, za co se ten poukaz mohl získat, my jsme ho teda nezískali, ale ani jsme se o to nějak nesnažili, nestarali. Naše první auto byla Felicie kabriolet za pětačtyřicet tisíc, to jsme se teda utrhli, to bylo proto, že jsme prodali po strýcovi řezníkovi dům, dostali jsme dvacet tisíc, takže jsme k tomu něco přidali a měli jsme auto. Byli jsme mnohem skromnější. Na první zimní olympiády krasobruslařské se dívala celá republika a znali jsme ty krasobruslaře a skoky jsme znali, jak se jmenujou, vykládalo se o tom na pracovišti, hrozně jsme to prožívali. To jsme tady chodili k jedné paní profesorce na naší ulici až tam vzadu, která měla televizi, tam jsme chodili my a někteří její sousedi, sešlo se tam asi deset patnáct lidí, a velice vděčně jsme hleděli třeba na tance na ledě. Pak jsme koupili černobílý televizor.“132 Během celého sledovaného období měly ve volnočasových aktivitách ve velké míře své místo návštěvy různých kulturních akcí a představení, jako byla divadla, kino, koncerty apod.: „Jinak jsem chodila do divadla. Ještě do kina, poněvadž ta televize ještě tolik nebyla. To jsem dělala po těch čtyřicet let prakticky. Byl tady taky takový spolek, jmenovalo se to Klub přátel hudby. A to jme jezdívali do Prahy, jednou měsíčně jsme dostali zdarma vstupenku na nějaký významný koncert s ubytováním v prima hotelu. Takže to bylo fajn. (...) Ve Švermáku, to byl klub nějaké šachty, se nahoře konaly koncerty komorní hudby. A to bylo něco, to byl zážitek. Protože tenkrát se moc nejezdilo, zvůášť v těch padesátých letech, a umělci, kteří sem přijížděli, tady vždycky zůstali na besedě a vyprávěli nám své zážitky a byla to taková úžasně krásná atmosféra, to snad byla jedna věc z nejkrásnějších. A v divadle se prakticky pravidelně konala představení, domácí scéna ne, ale dojížděli sem z Karlových Varů, z Kladna, z Teplic, z Ústí, z Prahy. Tak díky tomu jsem nabyla dost slušný kulturní přehled. Komorní orchestr z Teplic tady taky hrával.“ 133 Jedná se o velmi často zmiňovanou volnočasovou aktivitu, kterou považuji za tradiční u narátorů, kteří byli vždy kulturně založení a vyplňovali tímto způsobem volný čas i dříve. U nich pak zřejmě tato tradice přetrvala a televize jim tak toto nenarušila. To se však zřejmě dá říci o veškerých aktivitách ve volném čase, kdy jej narátoři trávili jiným způsobem, než sledováním televizního vysílání. Dle mého názoru se až překvapivě často v rozhovorech objevuje téma absence 132Rozhovor s Milenou Lukešovou vedla Jana Nosková, září 2006. 133Rozhovor s Květoslavou Smítkovou vedl Zdeněk Doskočil, červen a září 2007.
72
volného času. Narátoři vzpomínají na pracovní vytížení, starost o rodinu, někteří na „druhou šichtu“ doma v souvislost třeba s výstavbou domu nebo starostí o hospodářství. V takových případech narátoři většinou téma volnočasových aktivit rychle opouští a neradi se o něm baví. Mohlo by se jednat o zajímavé téma vhodné k dalšímu zpracování, kdy by se mohla rozvinout diskuze, zda narátoři v souvislosti s koníčky a dalšími aktivitami skutečně postrádali volný čas k tomu vhodný nebo se za tím skrývá nějaké tabuizované téma, případně netradiční volnočasová aktivita, za kterou by se případně mohli stydět apod.
Obr. 13: Dobová pohlednice odrážející oblibu v turistice 134
134 http://cartesmaximum.blogspot.cz/2014/01/vyber-z-lonskych-aukci.html [2.6.2014]
73
6. Současný stav televizního vysílání 6.1 Programová nabídka Narátoři se během vzpomínání na počátky televizního vysílání neubránili srovnání s dnešním stavem toho, co televize může divákovi nabídnout. Počátky vysílání hodnotili spíše úsměvně, neboť vzpomínali na jediný televizní program, který navíc vysílal jen pár hodin týdně, což v souvislosti s dnešním masovým rozšířením televize skutečně zní jako dokonalá fikce. Docházelo tak na jedné straně vyjádření, že „dneska člověk neví, co by si měl vybrat“, neboť televize nabízí desítky, neli stovky programů, které nabízí široké možnosti zábavy a poučení, na druhé straně se pak narátoři shodovali v tom, že čím dál častěji není v televizi na co koukat. Tento vnitřní rozpor byl patrný u většiny z nich a dává tak prostor ke spekulaci, nakolik jsou dnešní diváci nároční a zda se nejedná již o přesycení diváka současnou nabídkou. Narátoři většinou odsuzovali současné kriminální seriály a filmy, horrory a shodně tak kritizovali především přemíru násilí na obrazovce a bulvární zpravodajství. Kladně pak hodnotili zejména dokumentární pořady o přírodě či sportovní kanály (muži) nebo pořady o vaření (ženy), na což ale „taky nejde koukat pořád“. Jako zajímavost bych však chtěla uvést, že v době natáčení všech rozhovorů byla (alespoň v počáteční fázi mé návštěvy) televize zapnutá.
6.2 Nabídka televizních přijímačů Otázky na první televizní přijímače budily povětšinou veselí v mysli i projevu narátorů. Všichni jsou aktuálně majiteli moderních plazmových a LCD televizorů, které vévodí obývacím pokojům. Někteří z narátorů dnes vlastní i více přístrojů, které umísťují do kuchyně nebo do ložnice, přičemž nejčastějším důvodem je odlišný názor na večerní program a tedy individualizaci sledování televize (oproti dřívější době, kdy sledování bylo především plánovitě kolektivní). Zajímavým faktorem je sledování vývoje televizorů, kdy v počátcích vysílání 74
přijímače zabíraly velkou plochu obytné místnosti. Postupem času byla snaha výrobců televizory minimalizovat, přičemž dnes pozorujeme opět trend zvětšování televizních přístrojů. V současnosti se však zvětšuje samozřejmě sledovací plocha, kdežto na počátku většinu místnosti zabíralo samo zařízení s minimální sledovací plochou. Avšak dnes, stejně jako dřív, televizor zpravidla vévodí místnostem, ve kterých je umístěn na úkor jiného nábytku. Dnes dokonce pozorujeme trend minimalizování nábytku i např. obrazů s jasnou dominancí televizoru umístěného na zdi, který se stává jakýmsi středobodem celé místnosti. Naprosto odlišná je samozřejmě také dostupnost jednotlivých přijímačů. Narátoři vzpomínali na fronty a pořadníky, které byly nezbytné při požadavku pořízení spotřebního zboží, jako byly automobily, pračky a právě také televizní přijímače. Zmiňují několikadenní fronty před obchodem s elektronickým zbožím, jejichž vystání však neznamenalo automatický úspěch. Většinou bylo nejprve nutné získat „echo“, že televizory přivezou a ne vždy tomu tak skutečně bylo. Navíc často fronta čítala několik desítek osob a televizorů bylo přivezeno jen pár kusů. Nebylo výjimkou, že ve frontě se na místě střídala celá rodina. Taková však byla situace na trhu nejen s televizory, ale i dalším zbožím, jako bylo například jízdní kolo: „To sme dostali taky vod známýho echo, že přijdou. Tak tam stál do půlnoci manžel, po půlnoci sem ho šla vystřídat já, přijel pro mě, šla sem já, pučila sem si vod sousedky dlouhej kožich na zem, to bylo v zimě, aby mi nebyla zima, abych nenastydla, a ráno sem šla do práce. Ráno sem si udělala teplej čaj, nasnídala a valila do práce. Pak mě zase manžel vystřídal, tak to bylo. Na Simpsona frontu, taky asi 12 hodin sem tam stála, protože taťka mě postavil do fronty, von tam stát nemoh, pak mě přišel vystřídat, když sem přišla na řadu, protože zase sem nerozuměla tomu, co mám koupit.“135
135 Rozhovor s Marií Plachou vedla Jitka Svobodová, červenec 2007.
75
6.3 Zastoupení televize ve volnočasových aktivitách dnešní doby Vzhledem k tomu, že všichni narátoři jsou v současné době v důchodu, množství jejich volného času je nepoměrně větší, než ve zkoumané době. Navíc se vzrůstajícím věkem klesá jejich fyzická zdatnost a naopak stoupá míra osamocení, neboť odpadá každodenní starost o děti. Porovnávat tedy minulý a současný způsob trávení jejich volného času by zřejmě bylo dosti zkreslené a omezím se tak pouze na popis. Narátoři se shodovali v tom, že aktuálně sledování televize zabírá většinu jejich volného času. Jedná se o hlavní činnost vedle četby, starosti o (pra)vnoučata, setkávání s přáteli a rodinou, zahradničení a v případě manželů Vrzákových starosti o drobné zvířectvo. Zaznívaly také názory, že televizi zapínají při příchodu do místnosti automaticky, neboť jim slouží jako jakási kulisa. Mladší generace si může v současné době vybrat z nepřeberného množství zábavy a možností trávení volného času. Ať už se jedná o cestování, sportovní aktivity, kulturní akce (koncerty, divadelní představení), přednášky, workshopy, stále více oblíbené kurzy vaření a především různé možnosti internetové zábavy (hry, chatování, studium jazyků, návody,...). Z toho důvodu je trend sledování televize spíše klesající. Aktuálně jsou upřednostňovány možnosti zábavy, kdy může být člověk aktivní a má možnost spoluvytvářet program, jehož se účastní. Pasivní sledování televize je proto dominantní především u starší generace (z důvodů uvedených výše) či u osob středního věku žijících samostatně, jak se mi podařilo vypozorovat nejen během tohoto výzkumu. I tak má tedy televizní vysílání své velké zastoupení ve volnočasových aktivitách dnešní doby.
76
Závěr Práce si kladla za cíl zaměřit se na formování divácké obce při počátku televizního vysílání v Československu, a to především pomocí orálně historické metody rozhovorů s pamětníky doplněné o archivní výzkum a použití odborné literatury a pramenů, aby byla práce lépe zasazená do dobového kontextu. Práce byla v první části zasazena do období předválečné experimentální fáze, kdy první kontakt s televizní technikou získávali především amatéři a techničtí nadšenci, jako byl prof. Šafránek, kterému se podařilo sestrojit první funkční televizní přijímač u nás. Výzkum byl následně přerušen vypuknutím druhé světové války. Dochází zde také ke srovnání situace v Československu a v jiných zemích nejen v Evropě. Bavíme se zde o zemích, jako byla Velká Británie, Spojené státy americké, Sovětská svaz, Francie nebo Itálie, kde šel vývoj televizního vysílání kupředu rychleji, ale také země jako Polsko nebo Maďarsko, kde byl vývoj televizního vysílání na podobné úrovni, jako v Československu. Vývoj ve většině zemí byl přerušen druhou světovou válkou, a tak se práce dostává k prvním poválečným létům, kdy byl u nejen nás vývoj televizní techniky obnoven. Dále zde byla zmíněna tzv. Tanvaldská skupina, která na přelomu 40.50. let 20. století pracovala na sestrojení kompletní televizní aparatury, již se podařilo veřejnosti představit v roce 1948 na výstavě MEVRO při příležitosti pětadvacátého výročí působení rozhlasu v Československu. Informace o této události dostupné z literatury je možné porovnat s vyprávěním přímého účastníka, kde dochází ke shodě při popisu ukázkového přenosu obrazu z jedné místnosti do druhé a jeho promítání na televizní obrazovku. Následně je práce zaměřena na oficiální počátky televizního vysílání, které začínají prvním květnem roku 1953. Nalezneme zde informace dostupné z dobového tisku a sekundární literatury vypovídající o vůbec prvním vysílání a následném zhruba ročním období, kdy bylo vysílání zkušební, probíhající zpočátku tři dny v týdnu, přičemž četnost byla dále zvyšována až do roku 1958, kdy již televize vysílala denně. Přiblíženo je také první televizní studio sídlící v Měšťanské Besedě v Praze a jeho mnohdy až amatérský provoz ve ztížených podmínkách, kdy byl dům současně obýván původními nájemníky a mezi nimi a pracovníky televize docházelo k potyčkám a sporům. Podařilo se také zmapovat dostupnost televizních přijímačů, a to jak v 50., tak i v 60. 77
letech 20. století a porovnat v poptávku a nabídku v rozmezí desetiletí, stejně jako sociální situaci zájemců o televizní přístroj. Z tohoto bádání lze utvořit závěr, že zatímco v počátcích si televizní přijímač mohli dovolit pouze lidé majetní, případně skuteční nadšenci, kteří byli ochotní velmi drahý přístroj zakoupit, o deset let později se stal běžnou součástí vybavení domácnosti ve všech vrstvách obyvatelstva. Bylo také zjištěno, že počáteční programová skladba nebyla schopna uspokojit řadového diváka, neboť postrádala originalitu, aktuálnost a kvalitu všeobecně známou z hojně navštěvovaných kin. Což je pravděpodobně dáno tím, že v prvních letech neexistoval prakticky žádný dlouhodobý plán pořadů a nejčastěji se vysílala improvizovaná pásma složená z týdeníků, besed, případně televizních her vysílaných v přímém přenosu. Paralelu lze nalézt v rozhovorech s narátory, kteří si první léta vysílání vybavují jen velmi matně a počátky nemají většinou spojené s žádným konkrétním datem nebo zážitkem. Oslovení narátoři patřili většinou k střední vrstvě obyvatelstva, pro kterou byl televizor nedostupným či víceméně neznámým zbožím. Nízký počet koncesionářů v prvních letech byl podle dostupných informací způsoben také nízkým pokrytím signálu, který se pak postupně rozšiřoval díky vzniku dalších vysílačů a televizních studií, a to v Ostravě, Bratislavě či Brně. S rostoucím počtem vysílačů a snižující se pořizovací cenou televizorů úměrně stoupal také počet koncesionářů, který prožil obrovský vzestup na přelomu 50. a 60. let také v souvislosti s rozšířením vysílací doby a konkretizací programových plánů. Největší popularitě se těšily sportovní přenosy, které nabízely divákům nevšední zážitek oproti dříve komentovaným zápasům uváděných v rozhlase. Narátoři se shodovali v lákavosti hokejových zápasů a soutěží v krasobruslení, což dokládá také dobový tisk a sekundární literatura. Samostatnou kapitolou je pak tzv. kolektivní sledování, což je pojem poměrně hojně užívaný v dostupné literatuře. Z uvedených poznatků je možno udělat závěr, že při kolektivním sledování se nejednalo o nahodilou skupinu diváků, ale že skupina byla utvářena pomocí určitých sociálních vazeb. Podařilo se rozlišit kolektivní sledování v soukromí od kolektivního sledování v tzv. osvětových domech, kam byly televizory umisťovány za účelem vzdělávání obyvatel. Při soukromém sledování bylo možno vysledovat společný zájem a společnou známost jednotlivých diváků, přičemž skupina se povětšinou utvářela na základě impulzu se strany majitele přijímače (pozvání, touha
78
pochlubit se novým přístrojem apod.) s tím, že velice často byl cílovým programem právě nějaký sportovní přenos. Naopak sledování v osvětových domech, zakládaných z pokynu ministerstva kultury, bylo možno považovat za jakousi občanskou povinnost, kdy se účast diváků společensky předpokládala a očekávala. Narátoři se shodovali v přitažlivosti sousedských televizních návštěv, ale nikdo z nich nevzpomínal na promítání v osvětových domech. Ve zkoumaném období mělo v programové tvorbě své zastoupení také promítání pro děti, přičemž redakce dětských pořadů vznikla již v roce 1954 v čele s dnes již legendární Štěpánkou Haničincovou. Dětské pořady jsou poměrně často předmětem bádání a tedy jim zde nebylo věnováno tolik prostoru. Jedna z podkapitol byla věnována také ideologické otázce programu, který byl poprvé oficiálně definován roku 1958 v Plánu hlavních úkolů Čs. rozhlasu a Čs. televize, kdy televizi bylo uloženo přiblížit divákům mírovou politiku socialistického tábora, popularizovat dovršení úkolů socialistické přestavby, propagovat socialistické realistické umění či věnovat zvýšenou pozornost význačným politickým a kulturním událostem. Televize však měla být i zdrojem zábavy a poučení, uměleckého zážitku s hodnotné zábavy, stejně jako zdrojem informací. Narátoři spontánně nehovořili o žádných projevech propagandy, které by nějak výrazně pociťovali. V souvislosti s tím byla také zpracována kapitola týkající se reklamy, ve které byla snaha přiblížit čtenářům situaci v Československé televizi oproti jiným zemím také otevírala zamyšlení nad dnešním stavem reklamy. Nebylo možné opomenout výraznou postavičku reklamních spotů a sice pana Vajíčko, přestože tento spadá až do samotného závěru zkoumaného období. Je to však jedna z mála věcí týkající se reklamy, na kterou narátoři též s úsměvem vzpomínají. V závěru práce dochází k zamyšlení nad trávením volného času před televizní obrazovkou, a to jak v letech padesátých, šedesátých, tak v současnosti. V padesátých letech bylo pozorováno nízké zastoupení televize ve volnočasových aktivitách, a to z důvodů již zmíněných – nedostupnosti televizorů současně s nepříliš zajímavým programovým složením. Diváci tak dávali přednost jiným volnočasovým aktivitám, jakými byly například sport, divadla, kroužky, kluby, turistika apod. Šedesátá léta byla již ve znamení velkého zájmu o koupi televizorů a jsou také spojena s delší dobou, kterou divák před obrazovkou trávil. Podepsalo se na tom jistě také plánování programového konceptu,
79
který tak divákům nabízel větší možnosti zábavy. Narátoři se shodli na tom, že v dnešní době tráví u televizoru mnohem více času než dříve, což však lze přičíst jejich věku, kdy na jiné aktivity nezbývá mnoho fyzických sil a využívají tak možnost zábavy z pohodlí svého domova. Pro autorku bylo bádání na téma formování divácké obce při počátcích televizního vysílání velice zajímavé, propojení archivního bádání s metodou orální historie považuje za velmi vhodné pro témata tohoto typu. Je tak možné srovnat oficiální prameny a dostupnou literaturu s výpověďmi očitých svědků, kteří mohou vhodně informace doplnit. Do budoucna by bylo zajímavé zaměřit se na další období televizního vysílání a vývoj divácké obce od druhé poloviny 60. let do současnosti nebo rozdělit toto období na léta „normalizační“ a „porevoluční“. Z výpovědí narátorů vyplývá, že je zde poměrně hodně prostoru pro další bádání, navíc „bližší“ historie je jednodušší pro rozpomínání na uvedená léta a eliminuje se tak možnost desinformací či výpadků paměti. Také prameny a literatura nabízí širší portfolio spíše v pozdějších letech než v letech zrodu televizního vysílání.
80
Seznam použitých pramenů a literatury 1. Archivní prameny Národní archiv, fond KSČ Ústřední výbor 19451989, č. 1261_2.
2. Tisk Rudé právo 1953, 1954, 1956, 1957, 1959, 1962.
3. Rozhovory Rozhovor s Ivanem Lisickým vedla Lucie Prchlíková, srpen 2012, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s Ing. Václavem Tocháčkem vedla Lucie Prchlíková, březen 2013, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s Vlastou Prchlíkovou vedla Lucie Prchlíková, květen 2013, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s Marií Plachou vedla Jitka Svobodová, 4. 5. a 3. 7. 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s paní Vrzákovou vedla Lucie Prchlíková, listopad 2013, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s paní Barkovou vedla Lucie Prchlíková, květen 2012, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s panem Vrzákem vedla Lucie Prchlíková, listopad 2013, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s panem Klementem vedla Lucie Prchlíková, listopad 2013, Sbírka Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce, Soukromá digitální 81
sbírka Lucie Prchlíkové. Rozhovor s Milenou Lukešovou vedla Jana Nosková, 7.8., 28. 8. a 20.9. 2006, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Belušem vedl Tomáš Niesner, srpen a září 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Josefem Konečným vedla Jana Nosková, únor 2008, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Konrádem Niesnerem vedl Tomáš Niesner, září 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Karlem Raszkou vedl Tomáš Niesner, září 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Annou Neuwirthovou vedla Michaela Appeltová, únor 2008, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Ducko vedla Patricie Kubáčková, srpen a září 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Jaroslavou Wollerovou vedla Jana Nosková, prosinec 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Květoslavou Smítkovou vedl Zdeněk Doskočil, červen a září 2007, ÚSD, COH, sbírka Rozhovory.
4. Literatura Cuhra, J. a kol.: České země v evropských dějinách, díl IV od roku 1918, Praha – Litomyšl 2006. Cysařová, Jarmila, Padesát let televize: dlouhá cesta k nezávislosti, in: Listy 2003/3. Filipová, S.: Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 19581972 , diplomová práce, Brno 2007. Franc, M. Knapík, J.: Volný čas v Českých zemích 1957 – 1967, Praha 2013. Johnson, P.: Dějiny 20. století, Praha 1991. Judt, T.: Poválečná Evropa, Historie po roce 1945, Londýn 2005. Jurkovskij, Alexandr Jakovlevič: Televize – hledání a výsledky. Studie z historie a teorie sovětské televizní žurnalistiky, Praha 1977. 82
Končelík, J. Večeřa, P. Orság, P.: Dějiny českých médií 20. století, Praha 2010. Maleček, Václav, Koncesionářské poplatky, Brno 2009. Přehled televize ve světě in: Edice Československé televize, Praha 1964. Roberts, J.M.: Dvacáté století. Dějiny světa od roku 1901 do současnosti, Londýn 1999. Strasmajer, V.: Historie televize v Československu I., Praha 1978. Šmíd – Milan, Televize ve světě, Praha 1989. Vaněk, M. (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, Praha 2009. Vaněk, M.: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: ÚSD AV ČR, 2004. Vaněk, M. Mücke, P.:Třetí strana trojúhelníku : teorie a praxe orální historie, Praha : FHS
5. Internetové zdroje http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/resources/tvhistory/timeline_text.shtml [21.9.2013] http://www.bbc.co.uk/historyofthebbc/wherenext/index.shtml [21.9.2013] http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1262241/televisionTV/25147/Electronic systems#ref287202 [15.6.2014]. http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095927644kalendarium/211563235300017/ [12.12.2013] http://www.ceskatelevize.cz/vseoct/historie/ceskoslovenskatelevize/prehistorie/ [21.9.2013] http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/publikacect/pdf/50lettsbrno.pdf [9.11.2013] http://www.ceskatelevize.cz/vseoct/historie/fotoarchiv/ [12.12.2013] http://www.ceskatelevize.cz/vseoct/historie/vzpominkypametniku/martinglas/pocatky zpravodajstvi/organizaceredakce/ [22.6.2014] http://www.ceskatelevize.cz/porady/10209988352zaslapaneprojekty/409235100061019 pripadmevro/ [12.12.2013]. http://greniertv.overblog.com/pages/Histoire_de_la_television_francaise673410.html [15.6.2014]. http://www.nordmag.com/patrimoine/histoire_regionale/television/HistoireTV.htm
83
[21.9.2013] http://www.oldradio.cz/tvp.htm [1.12.2013] http://otavinka.blog.cz/1301/pavelroman [12.12.2013] http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0158_00.htm [9.11.2013]. http://www.rai.it/dl/rai/text/ContentItem9e40fc266bca4fc7a68250d48a0f19e0.html [21.9.2013] http://www.rtvs.org/ortvs/historia/historiastv [17.6.2014]. http://strategie.e15.cz/zpravy/historiecesketeleviznireklamyicast 462078#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink [9.6.2014] http://www.totalita.cz/txt/txt_s_ksc_uv_1960_06_24_01.php [9.11.2013] http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ref_menova_1953_01.php [12.12.2013]. http://www.totalita.cz/60/60_02.php [12.12.2013] https://zisext.rozhlas.cz/docs/zakon_348_2005.pdf [20.6.2014]. http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx? r=domaci&c=A041202_155855_domaci_ton&l=1&t=A041202_155855_domaci_ton&r2= domaci [10.6.2014]
84