UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra žurnalistiky

Pavlína Vávrová

Cestopisy a fejetony Jana Wericha a jejich kritická reflexe v médiích

Bakalářská práce

Praha 2013

Autor práce: Pavlína Vávrová Vedoucí práce: PhDr. Jana Čeňková, PhD. Oponent práce: Datum obhajoby: 2013 Hodnocení:

Bibliografický záznam: VÁVROVÁ, Pavlína: Cestopisy a fejetony Jana Wericha a jejich kritická reflexe v médiích. Praha, 2013. 47 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studí a žurnalistiky. Katedra žurnalistiky. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Jana Čeňková, PhD.

Anotace Autorka v práci popisuje publicistickou tvorbu Jana Wericha, která vznikla v 50. a 60. letech 20. století a která byla vydána knižně (Italské prázdniny, Všechno je jinak) nebo v tisku (Jan Werich a labyrint světa). Soustředí se na její žánrový rozbor, vycházející z teorie jednotlivých žánrů, vzhledem k danému souboru textů. Cílem práce je žánrově analyzovat publicistickou tvorbu Jana Wericha a následně zmapovat kritickou reflexi v dobových médiích, jejíž pomocí lze ilustrovat míru zájmu o Werichovu práci a její vnímání odbornou veřejností.

Abstract Thesis describes Jan Werich´s creation of opinion he wrote during the 50´s and 60´s of 20th century and that was published as a book or in press. Author concentrates on genre analysis and composition of Werich´s texts. First, describes character of the texts and tries to classify them. Then, detailed description of those texts follows. The critical reflexion in media is also included. Thesis presents content of each critique and it compares all of them. The description of Werich´s creation and critiques are supported by quotes. In the end of the thesis, all the critiques are compared quantitatively and qualitatively.

Klíčová slova: Werich, fejeton, reportáž, cestopis, kritika

Keywords: Werich, essay, reportage, reportage of travelling, critique

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila ajen uvedené prameny a literaturu 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne

Pavlína Vávrová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce, PhDr. Janě Čeňkové, PhD. za cenné rady a podněty při psaní práce a kolektivu knihovníků Knihovny Národního muzea v Praze za pomoc při vyhledávání archivních novinových titulů.

Institut komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK Teze BAKALÁŘSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta: Razítko podatelny: Vávrová Pavlína Imatrikulační ročník diplomantky/diplomanta: 2010/2011 E-mail diplomantky/diplomanta: [email protected] Studijní obor/forma studia: Žurnalistika/prezenční Předpokládaný název práce v češtině: Cestopisy a fejetony Jana Wericha a jejich kritická reflexe v médiích Předpokládaný název práce v angličtině: Jan Werich´s travelogue texts essays and critical reflexion in media Předpokládaný termín dokončení (semestr, akademický rok – vzor: ZS 2012/2013): (diplomovou práci je možné odevzdat nejdříve po dvou semestrech od schválení tezí) LS 2012/2013 Základní charakteristika tématu a předpokládaný cíl práce (max. 1000 znaků): Téma bakalářské práce se zaměřuje na publicistickou tvorbu Jana Wericha, jedná se o cestopisné reportáže a fejetony, které autor sepsal v 50. a 60. letech. Záměrem práce je jejich porovnání na základě dostupných definic užitých literárních forem (fejeton, reportáž) a jejich kritický ohlas odborné veřejnosti v kulturních médiích. Předpokládaná struktura práce (rozdělení do jednotlivých kapitol a podkapitol se stručnou charakteristikou jejich obsahu): 1. kapitola: Fejeton a reportáž: vymezení formy fejetonu a reportáže na základě dostupné odborné literatury 2. kapitola: Beletrizované cestopisy (Italské prázdniny, Jan Werich a labyrint světa (Literární noviny, 7. ročník, 1958), a fejetony Všechno je jinak– zmapování ohlasu odborné veřejnosti (recenze, monografie, rozhovory, novinové články) 3. kapitola: Komparace - vzájemné porovnání cestopisných souborů a cyklu z hlediska kritické reflexe v dobových specializovaných médiích. Vymezení zpracovávaného materiálu (např. konkrétní titul periodika a období jeho analýzy): Periodika, v nichž J. Werich publikoval a v nichž vyšly recenze a studie na téma jeho cestopisné tvorby (Literární noviny, Plamen aj.), předmluva v souboru Italské prázdniny. Postup (technika) při zpracování materiálu: Sběr dat, následná analýza jednotlivých materiálů a jejich vzájemná komparace v souvislosti s ohlasem odborné veřejnosti na Werichovu tvorbu. Základní literatura (nejméně 5 nejdůležitějších titulů k tématu a způsobu jeho zpracování; u všech titulů je nutné uvést stručnou anotaci na 2-5 řádků): Jan Werich - Italské prázdniny: (Praha: Československý spisovatel, 1967) – Kniha obsahuje několik krátkých příběhů, které se odehrály na autorových cestách po Itálii. Autor se v příbězích zaměřuje na

nejen na přírodu a historické monumenty, ale také na obyvatele Apeninského poloostrova, jejich náturu a návyky, které popisuje čtivě, s humorem a svérázně. Jan Werich – Všechno je jinak: (Praha, Olympia, 1991, 1. vydání) – soubor fejetonů, které uspořádal Jaroslav Tafel, s ilustracemi J. Suchého Vladimír Křivánek, Helena Kupcová – Malý slovník literárních pojmů a autorů: (Praha: Scientia, spol. s. r. o., 1994) – publikace obsahuje výklad jednotlivých literárních pojmů (literárních žánry, styly, útvary…), dále obsahuje výčet významných českých autorů se stručnou charakteristikou tvorby každého z nich a názvy děl. Barbora Osvaldová, Radim Kopáč, Alice Tejkalová a kol. - O reportáži, o reportérech – (Praha: Karolinum 2010) Kniha poskytuje různé pohledy na žánr reportáže, od vymezení pojmu přes nástin dějinného vývoje k současnému místu reportáže v médiích. Karel Štorkán – Umění fejetonu: (Praha: Novinář, 1979) – kniha vymezuje pojem fejeton a uvádí mnoho ukázek od proslulých autorů tohoto žánrů (J. Neruda, K. Polaček, L. Vaculík), zabývá se vývojem převážně českého, ale rovněž ruského fejetonu. Zvláštní kapitolu věnuje i fejetonu cestopisnému a v závěru knihy se autor snaží podchytit budoucí vývoj a možnosti fejetonu. Barbora Osvaldová, Radim Kopáč – O fejetonu s fejetonem: (Praha: Karolinum 2007) – v publikaci pojem fejeton jakožto žánr vymezuje a subjektivně popisuje několik osobností z žurnalistiky i literární scény (kritici, spisovatelé). Kniha dále uvádí i dělení fejetonu na rozhlasový, tištěný a internetový. Další: Slovník české literatury (on-line) Diplomové práce k tématu (seznam bakalářských, magisterských a doktorských prací, které byly k tématu obhájeny na UK, případně dalších oborově blízkých fakultách či vysokých školách za posledních pět let) PEVNÁ, Lucie. Parafráze lidových látek a motivů v pohádkách Jana Wericha: The imitation of folk subjects and motives in the fairy tales of Jan Werich. Praha, 2009. 53 s. Vedoucí práce Drahoslava Pechová. HOVORKOVÁ, Ivana. Knihy Jana Wericha. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011. 199 s., xvi s. příl. Vedoucí práce Richard Khel. Datum / Podpis studenta/ky ………………………

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................................... 1 1.

FEJETON, REPORTÁŽ – TEORETICKÁ VÝCHODISKA.................................................................................... 3 1.1. FEJETON ................................................................................................................................................... 3 1.1.2. Forma a zpracování fejetonu ........................................................................................................ 5 1.2. REPORTÁŽ ................................................................................................................................................. 6 1.2.1. Reportáž – definice, struktura ....................................................................................................... 7 1.3. CESTOPIS, ČRTA ........................................................................................................................................ 10 1.3.1. Cestopis ....................................................................................................................................... 10 1.3.2. Črta ............................................................................................................................................. 13

2.

ŽÁNROVÁ A TEMATICKÁ ANALÝZA SOUBORU TEXTŮ VŠECHNO JE JINAK .............................................. 15 2.1.

3.

ANALÝZA TEXTŮ CYKLU JAN WERICH A LABYRINT SVĚTA ....................................................................... 20 3.1. 3.2.

4.

REPORTÁŽ ZE SVĚTOVÉ VÝSTAVY EXPO 1958 ................................................................................................ 20 REPORTÁŽE Z CEST PO ITÁLII ........................................................................................................................ 24

ANALÝZA SOUBORU TEXTŮ ITALSKÉ PRÁZDNINY ................................................................................... 30 4.1. 4.2.

5.

KRITICKÁ REFLEXE V DOBOVÝCH MÉDIÍCH ....................................................................................................... 18

KRITICKÁ REFLEXE ..................................................................................................................................... 33 ODLIŠNOSTI KNIŽNÍ A NOVINOVÉ PODOBY ITALSKÝCH PRÁZDNIN ......................................................................... 37

VZÁJEMNÉ POROVNÁNÍ KRITICKÉHO OHLASU DĚL V DOBOVÝCH MÉDIÍCH ........................................... 40

ZÁVĚR ............................................................................................................................................................ 43 SUMMARY ..................................................................................................................................................... 46 POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................................................... 48 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................................................. 50 PŘÍLOHY: ........................................................................................................................................................ 51

Úvod Jan Werich je znám jako autor divadelních her, herec a spoluzakladatel Osvobozeného divadla. Jeho osoba je proto spojována především s dramatem. Méně známá je však jeho role publicisty, ačkoliv zejména jeho cestopisná tvorba byla významným článkem ve vývoji publicistických žánrů v šedesátých letech minulého století. Kromě cestopisných textů byl Jan Werich autorem i několika fejetonů. Jeho cestopisná tvorba vyšla v knižní sbírce Italské prázdniny (1960) a v roce 1958 Werich pravidelně přispíval do Literárních novin v rámci cyklu Jan Werich a labyrint světa. Soubor fejetonů, které vznikaly koncem šedesátých let, se svého knižního vydání dočkal až v roce 1991 pod názvem Všechno je jinak. Werichova publicistická tvorba byla zastíněna jeho dramatickou tvorbou, což dosvědčují neexistující studie a interpretační texty, jež by se jí zabývaly. Zatímco studií na téma divadelní tvorby je možné vyhledat mnoho1, snaha vyhledat podobné studie a články zabývající se Werichovou publicistickou tvorbou zůstala bez výsledku. Cílem této práce je žánrově analyzovat publicistickou tvorbu Jana Wericha a následně zmapovat kritickou reflexi v dobových médiích, jejíž pomocí lze ilustrovat míru zájmu o Werichovu práci a její vnímání odbornou veřejností. V první kapitole se zaměřím na teoretické vymezení fejetonu, z hlediska formy i po tematické stránce, a žánru reportáže. V případě reportáže se dále soustředím i na ty literární formy, které s reportáží podle literárně-teoretických zdrojů úzce souvisí, nebo byly jejími předchůdci (cestopis a črta). Zároveň uvádím k žánrovému vymezení reportáže i cestopisu stručný vývoj těchto literárních forem v Československu v letech padesátých a šedesátých minulého století. Reportáž i cestopis v těchto letech procházely značně proměnlivým vývojem ovlivněným především politickými a společenskými změnami. Nastínění vývoje a proměn těchto žánrů je důležité zejména kvůli souvislosti s tvorbou cestopisných textů Jana Wericha, které vznikaly na přelomu těchto dvou desetiletí a po teoretické stránce vychází nejvíce právě z žánrů cestopis a reportáž. V druhé kapitole se zabývám analýzou sbírky Všechno je jinak. Uvedu nejen žánrový rozbor textů podepřený příklady z díla, ale zároveň existující dostupnou kritickou reflexi,

1

Například studie: MIKULÁŠEK, Miroslav. Tradice a novátorství v komediích V. Majakovského a Voskovce a Wericha.K typologii slovanské komediografie 20. a 30. let 20. století. in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, 1982. PEČENKOVÁ, Aneta. Návrat k Oslu a stínu. Satirické drama v dobovém kontextu. Praha: Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, 2011. 56 s. Vedoucí práce Luboš Merhaut. PELC, Jaromír. Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Praha: Ústav pro výchovně kulturní činnost, 1981

1

která na dílo v době jeho vydání vyšla v tehdejším tisku. Následně se zaměřím na novinový cestopisný cyklus Jan Werich a labyrint světa. V další části práce se budu zabývat sbírkou Italské

prázdniny,

kromě

žánrového

rozboru

a

zmapování

kritického

ohlasu

v

dobových médiích popíšu odlišnosti těch částí, které vyšly v roce 1958 v Literárních novinách jako součást cyklu Jan Werich a labyrint světa a poději v knižním přetisku v roce 1960. Zjištěné rozdíly popíšu a podepřu citacemi z obou verzí vydání. Práci uzavřu porovnáním kritického ohlasu v médiích z kvantitativního hlediska, především ale z kvalitativního a obsahového. Využívám odborných textů z oblasti literární teorie, zejména Encyklopedie literárních žánrů, Slovníku literární teorie nebo Encyklopedie praktické žurnalistiky a Lexikonu literárních pojmů. Dále využívám i monografie zaměřené na konkrétní žánry, například Umění fejetonu Karla Štorkána či Umění reportáže Mojmíra Grygara.

2

1. Fejeton, reportáž – teoretická východiska V následující kapitole se pokusím blíže charakterizovat pojmy fejeton, reportáž a souvisejících forem. Práce se zabývá publicistickou tvorbou Jana Wericha a je proto důležité seznámit se s žánry, které Werich ve své tvorbě uplatňoval nebo z nich vycházel a naplňoval tak z větší nebo menší části jejich teoretickou stránku. Vymezení těchto žánrů je proto nezbytné k bližší analýze jednotlivých Werichových textů. Kromě teoretického vymezení nastíním vývoj české reportáže a cestopisu prvních desetiletí druhé poloviny 20. století, neboť právě v této době Werichovy reportáže či cestopisy vznikaly a odrážely měnící se styl a povahu těchto žánrů v Československu.

1.1. Fejeton Jako v pořadí první žánr představím fejeton. Fejeton je literární žánr spadající do názorové žurnalistiky, je tedy žánrem publicistickým, kde může autor vyjádřit svůj subjektivní pohled na věc a užívat ich formu. Své místo má fejeton v tištěných periodikách, v on-line médiích, ale sbírky fejetonů vychází také knižně. V médiích je fejeton vždy zřetelně oddělen od zpravodajského obsahu. „Původně sloužil název fejeton jako označení pro zvláštní přílohu kulturního obsahu (zejména literární a divadelní kritiky), jež bývala v 18. století vkládána v podobě volného „lístku“ jako příloha do novin.“2 Podobu a obsah fejetonu v minulosti definovaly řady literárních teoretiků, kritiků i samotných autorů fejetonů. Podle literárního kritika

K.

A.

Kovalevského

je

fejeton

„novinový

článek

populárněvědeckého,

společenskopolitického nebo literárního charakteru, živě a vtipně napsaný.“3 Podle Encyklopedie literárních žánrů je fejeton definován jako „krátký bezsyžetový prozaický žánr duchaplným a všímavým způsobem vyjadřující atmosféru doby, pisatelův vztah k ní.“4 Publicistickým žánrem, který má svou podobou k fejetonu velmi blízko je causerie. Jejich podobnost tkví především v zábavné a odlehčené formě, která působí jako familiérní rozmlouvání autora se čtenářem. Obvykle se spíš než na příběh causerie zaměřuje na určité

2

Slovník literární teorie. Sestavoval Štěpán Vlašín. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 111

3

KOVALEVSKIJ, K. A. in: ŠTORKÁN, Karel. Umění fejetonu. 1. vydání Praha: Novinář, 1979, s. 6

4

PETERKA, Josef. Fejeton in: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 191

3

společenské či kulturní problémy.5 Někteří literární teoretici causerie považují za pouhou variantu fejetonu.6 O tom, jaké náměty může autor pro fejeton zvolit, se odborné definice v literárních slovnících nezmiňují, zabývají se především formou a stavbou fejetonu. Pojetí fejetonu jako žánru neomezeného volbou námětu zastával například Fritz Lemmermeyer, který za stěžejní rys fejetonu považoval formu, jíž je námět zpracován.7 Volba námětu proto zcela závisí na autorovi a na jeho schopnostech zvolený námět rozvinout tak, aby splňoval definované náležitosti fejetonu. Rovněž František X. Šalda v Šaldově slovníku naučném uvádí, že „účelnost fejetonu žádá na pisateli volbu časového tématu a zpracování jeho způsobem přístupným (při tématě vědeckém snahu popularizující) a obecně poutavým.“8 Jedinou podmínkou ve volbě tématu je podle Šaldy časovost, autor by si mě tedy vybírat námět, který je aktuální a vztahuje se k době, v níž fejeton na daný námět vzniká. Dále se Šalda námětem nezabýval a zmínil zpracování. Autorka fejetonů Věra Nosková popsala proces volby námětu následovně: „Autoři fejetonů vycházejí nejednou ze svých zkušeností, setkání a úvah. Proč ne, když lze přes ně mnohdy nahlédnout do problémů a situací, které tak trochu obohatí kolektivní zkušenosti, vzbudí zájem a pobaví.“9 Z jejích slov jasně vyplývá, že fejeton může vycházet z příběhu, z vlastní zkušenosti autora, kterou lze ale zevšeobecnit a vyvodit z ní závěr aplikovatelný na množství jiných situací. Nemusí se tedy vždy nutně jednat o neobvyklý úhel pohledu na věc obyčejnou, ale lze využít i reálnou událost, tedy konkrétní situaci či úvahu, zevšeobecnit ji a dovést k pointě. „Kromě konkrétní události, která se stala, či nějakého běžného jevu, může být předmětem fejetonu i společenská okolnost nebo zvláštní aspekt některé věci.“10

5

PAVERA, Libor. VŠETIČKA, František: Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, s. 59 6

PETERKA, Josef. Fejeton in: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 191 7

LEMMERMEYER, Fritz in: ŠTORKÁN, Karel. Umění fejetonu. 1. vydání. Praha: Novinář, 1979, s. 7

8

ŠALDA, František Xaver. Šaldův slovník naučný: Výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném. Sestavoval Milan Blahynka. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 64 9

NOSKOVÁ, Věra. Jak počít, porodit, upéci a vytesat fejeton? in: OSVALDOVÁ, Barbora, KOPÁČ, Radim. O fejetonu, s fejetonem. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007, s. 43 10

ŠTORKÁN, Karel. Umění fejetonu. 1. vydání. Praha: Novinář, 1979, s. 22

4

1.1.2. Forma a zpracování fejetonu Podle Františka X. Šaldy „fejeton není pojmově vymezený druh literární, přesto však jsou jisté znaky podmíněné účelností nebo osvojené tradicí, které charakterizují fejetonistický způsob psaní, což je podle něj zpracování tématu způsobem přístupným a poutavým.“11 Poutavý způsob zpracování zajišťuje především jazyk, kterým je fejeton psán. Jak bylo uvedeno výše, měl by to být jazyk živý, bohatý na přirovnání a nadsázku. Právě jazyk je klíčový prvek, který autor musí umět dobře použít, aby upoutal. Tedy nejen námět či nápad/nevšední úhel pohledu, ale i osobitý a neotřelý jazyk činí fejeton zajímavým a zároveň více uměleckým než žurnalistickým žánrem. Tuto rozkolísanost fejetonu mezi beletrií a publicistikou připouští i František X. Šalda. Ten uvádí, že fejeton se právě svým rázem liší od eseje, „která je pevnější již a vykrystalizovanější žánr literární, kdežto fejeton právě kolísá mezi literaturou a novinářstvím.“12 „Způsob zpracování fejetonu by měl být lehký, líbivý, vtipný a celkem zábavný, má u čtenáře vzbudit emoce a neměl by být vázán na žádný určitý žánr.“13 V případě každého fejetonu, ať už vychází z konkrétní události, zkušenosti nebo pojednává o nějakém předmětu, je důležitá pointa. Pointa přichází zpravidla v závěru fejetonu a poskytuje čtenáři očekávané rozuzlení. „Rozuzlení může mít formu shrnujícího závěru; může zde být neočekávaný obrat anebo vystupňování myšlenkového pochodu; rozuzlení může poskytnout dodatečný hodnotící posudek nebo přinést závěrečnou myšlenku.“14

11

ŠALDA, Fratišek Xaver. Šaldův slovník naučný: Výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném. Sestavoval Milan Blahynka. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 64 12

ŠALDA, Fratišek Xaver. Šaldův slovník naučný: Výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném. Sestavoval Milan Blahynka. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 64 13


14


5

1.2.

Reportáž

Na počátku 50. let 20. století byla reportáž zejména pro svou přesvědčivost a čtivou formu zneužita pro budovatelské účely. Krátce po roce 1948 se v souvislosti s touto úlohou začala reportáž rozvíjet a v médiích jí byl poskytnut dostatek prostoru. Nerozvíjela se však pouze reportáž z dělnického prostředí, ale také reportáž cestopisná.15 Ani cestopisná reportáž nebyla ušetřena tendenčních snah a prosazování socialistické ideologie. Autoři byli často vysílání do zahraničí, jejich úkolem však nebylo věrně popsat své bezprostřední dojmy a zážitky z výpravy, nýbrž přinést svědectví o rozporu mezi životem v socialistickém „mírovém“ táboře a v táboře kapitalistickém. Dokladem těchto tendencí dělení světa mohou být reportáže Ludvika Aškenazyho Německé léto.16 „Jsou budovány na principech paralelismu kontrastu (proti příběhům šťastných německých lidí v sovětské zóně jsou kladeny tendenčně vyhrocené příklady osudů nezaměstnaných, hlasových a manipulovaných obyvatel západního Berlína).“17 Reportáž neměla přinášet jinou hlavní myšlenku než tu, která potvrzovala správnost cílů vytyčených komunistickou stranou a agitovala za jejich plnění. Stěžejním vzorem reportáže se na počátku padesátých let stala kniha reportáží Julia Fučíka V zemi, kde zítra již znamená včera, k jejímuž odkazu se dále připojovali další autoři reportáží. „Ve Fučíkově reportáži byla striktně dodržena koncepce budovatelské reportáže, tedy koncepce dvou světů, kde svět kapitalistický je svou stavbou a fungováním předem odsouzen k zániku, z čehož vyplývá způsob argumentace, kdy všechna reálná fakta autor může zjednodušovat jako atypická nebo bezvýznamná.“18 Propagandistická úloha cestopisné reportáže se začala vytrácet pozvolna až v letech po Stalinově smrti. Tento vývoj pokračoval a v druhé polovině 50. let v některých žánrech, zejména cestopisný fejeton a reportáž, v této době opět stoupl podíl subjektivních zážitků a naopak téma sociálních konfliktů postupně mizelo. Jako doklad patrného ústupu tendenčního zdůrazňování potřeby revolučních převratů po vzoru Sovětského svazu může sloužit srovnání cestopisných fejetonů Norberta Frýda Mexiko je v Americe z roku 1952 a Usměvavá Guatemala z roku 1955 – zatímco v prvním cyklu se zaměřuje na stránky života, na nichž lze 15

JANOUŠEK, Pavel et al. Dějiny české literatury II 1948 – 1958. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, s. 265

16

JANOUŠEK, Pavel et al. Dějiny české literatury II 1948 - 1958. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, s. 268

17


18


6

snadno dokázat závislost Mexika na Spojených státech, ve sbírce Usměvavá Guatemala popisuje především své osobní zážitky.19 V první polovině 60. let se tendence ústupu od politickovýchovných tendencí začala projevovat i mimo reportáž cestopisnou, tedy i v reportážích z domoviny. „Změna byla patrná například v reportážích Mezi třemi hranicemi (1960) Ivana Klímy, kde se na rozdíl od jeho předchozí budovatelské tvorby objevil i vliv Karla Čapka zejména v důrazu na srozumitelnost a působivé pointy.“20 Postupně tento vývoj gradoval, a to jak na poli cestopisných reportáží, které byly průkopníky na cestě od ideologických snah k pravdivému zachycení reality, tak i v oblasti reportáží z domácího prostředí. V průběhu šedesátých let cestopisné reportáže zcela opouštěly koncepci dvou světů a jejich autoři se snažili předat čtenáři pohled na skutečný stav společnosti v západních zemích. Jedním z prvních autorů, který se o takové reportážní svědectví pokusil, byl Dušan Hamšík v souboru šesti reportáží Oběd s Adenauerem (1966)21. S podobným cílem vznikaly i reportážně-cestopisné knihy, kde se autoři soustředili mnohem více na věcnost než na prosazování socialistické ideologie, měly navíc výrazně beletristickou podobu, což lze ilustrovat na knize Miroslava Holuba Anděl na kolečkách. V reportážích ze Spojených států se Holub soustředí na postřehy z různých sfér života (uměleckého, vědeckého), aniž by jakkoliv formuloval obecné pravdy o odlišnosti politického uspořádání a životního stylu.22

1.2.1. Reportáž – definice, struktura Obecné definice reportáž charakterizují jako žánr kolísající mezi beletrií a publicistikou. Literární teoretikové se ve svých definicích shodují na dělení reportáže na dva základní druhy podle přístupu autora při její tvorbě: reportáž publicistická (která má blíže ke zprávě díky svému důrazu na fotografičnost a dokumentárnost) a reportáž umělecká (ta se naopak svým zpracováním blíží více beletrii).23 Reportáž je tedy žánr publicisticko-beletristický. Autor se při tvorbě nemusí ale nutně přiklánět k jednomu z uvedených provedení, ta se mohou v reportáži prolínat nebo jeden z nich může převažovat.24 I přesto je reportáž více 19


20

JANOUŠEK, Pavel et al. Dějiny české literatury III 1958 - 1969. 1. vydání. Praha: Academia, 2008, s. 308

21


22


23

PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 303 24


7

novinářským než beletristickým druhem, zejména proto, že reportáž informuje o skutečných událostech či jevech. Základním požadavkem reportáže je fotografičnost, věrohodnost, věcnost a ověřitelnost faktů, která autor v reportáži zmiňuje a popisuje, podobně jako ve zprávě. Od té se reportáž ale zásadně liší tím, že autor-reportér na rozdíl od autora-zpravodaje uvedená fakta hodnotí, vyjadřuje vlastní stanovisko25 a děj, jehož je součástí, zprostředkovává nejen pomocí popisu, ale i pomocí ostatních jednajících osob.26 Reportáž má kromě popisu faktů a jejich subjektivního hodnocení obsahovat autorovo sdělení čtenáři, má vyjadřovat stěžejní myšlenku, kterou chtěl autor v reportáži vyjádřit. Autor-reportér se od samého počátku práce na reportáži soustředí na jednu „určitou centrální myšlenku.“27 Tuto cílenou myšlenku lze nazvat pointou reportáže. Podle Mojmíra Grygara se v reportáži objevuje pointa dvojího druhu; jednak „pointa dějová, která vysvětluje důležitý moment určité události, a pointa hodnotící, jež vyplývá z náhlého spojení dvou faktů, z nichž jeden výrazně osvětli smysl druhého.“28 Při psaní reportáže autor uplatňuje ich-formu, která je důležitá nejen kvůli naléhavosti sdělení, které popis události v první osobě umocňuje, ale zároveň signalizuje, že celé dění je pojímáno z pohledu autora, který kromě seznámení čtenáře s jevem, událostí nebo v případě cestopisné reportáže zemí, chce také čtenáři sdělit svoje stanovisko k předkládaným faktům, přesvědčit jej o něm a vzbudit tak v čtenáři emoce. Osobnost autora je v případě žánru reportáž rozhodující. „Reportérova osobnost musí vzbuzovat u čtenáře důvěru nejen svými znalostmi, zkušenostmi a názory, ale i svými osobními vlastnostmi. Autorův subjekt nemá v reportáži pouze úlohu svědka, jehož osobní výpověď zvyšuje věrohodnost informace, pravdivost obrazu skutečnosti, nebo přesněji řečeno: čtenářovu důvěru v autentičnost zprávy. Reportér vystupuje ve svém díle též jako komentátor, hodnotitel skutečnosti. Tím proniká do reportáže výrazný publicistický prvek.“29 Právě osobnost autora-reportéra ovlivňuje i výběr faktů, která čtenáři předloží, výběr faktů a událostí která zvolí jako vhodná k reportážnímu zpracování. Zároveň je třeba uvědomit si, že i jedna událost zpracována dvěma různými 25


OSVALDOVÁ, Barbora, DOLANSKÁ, Nora. Reportáž. In: OSVALDOVÁ, Barbora, HALADA, Jan et al. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vydání. Praha: Libri, 1999, s. 154 - 155 27


28

GRYGAR, Mojmír. Umění reportáže. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1961, s. 156

29


8

reportéry, bude vždy odlišná. A to nejen z hlediska subjektivního pohledu a vnímání faktů, ale i z hlediska volby jednotlivých momentů v události nebo detailů daného jevu – od toho se také odvíjí jiná centrální myšlenka, tedy jiné celkové vyznění reportáže z téže události. „Podle toho, jaký má autor světový názor, jaké životní zkušenosti, smyslové a poznávací schopnosti, jakou paměť, temperament atd., podle toho bude nutně jeho výpověď modifikována.“30 Skladba reportáže není ve všech případech jednotná. Jako základní skladba se uvádí Aristotelova, která sestává z následujících fází: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofy.31 Různí autoři volí různé varianty zpracování a skladba se nedrží pevného schématu. „U současné moderní reportáže se nejčastěji setkáváme s epickým způsobem vyprávění, tedy s kompozicí bezpatrovou, přímočarou (hlavně u takzvané reportáže cestopisné), s níž je organicky spjato vyprávění v první osobě.

Tento způsob kompozice dává reportérovi

možnosti rozvinout děj do šířky, vkládat vlastní úvahy, meditace, uplatnit vlastní zkušenosti, prožitky.“32 Jakožto žánr balancující mezi beletrií a publicistikou neomezuje reportáž své tvůrce přísným určením kompozice. Ať už se jedná čistě o publicistickou nebo čistě uměleckou reportáž, hlavním požadavkem je především věrný popis skutečnosti. Všechny tvůrčí přístupy k tvorbě reportáže ale obsahují vždy úvod do problematiky/děje, vlastní vyprávění a závěr. Prostřednictvím úvodu je třeba poutavě a zároveň výstižně uvést čtenáře do děje/problematiky, jíž se reportáž týká. Obecně platí, že čím stručnější úvod je, tím spíš čtenáře zaujme. „Reportáž jako krátká publicistická forma nesnáší dlouhé úvahy, rozsáhlé vysvětlování a poučování.“33 Samotná stať, zprostředkování děje a stanovisko či hodnocení autora závisí pak čistě na jeho subjektivním vnímání a centrální myšlence (pointě), k níž reportáž směřuje. Autor by měl ale převážně volit svižný styl a nekomplikované vyjadřování tak, aby udržel čtenářovu pozornost a zaujetí v daném tématu. Zároveň by se měl soustředit na plynutí děje či vývoj zvoleného jevu a bránit se jakémukoli rozptylování, neměl by odvádět čtenářovu pozornost

30


31

ŠTORKÁN, Karel. Reportáž. In: Novinářské žánry, 1. část. 1. vydání. Praha: Novinář, 1973, s. 53

32

ŠTORKÁN, Karel. Reportáž. In: Novinářské žánry, 1. část. 1. vydání. Praha: Novinář, 1973, s. 55

33


9

zdlouhavými úvahami nebo popisy. „Reportáž je umění zkratky: každý zbytečný detail snižuje působivost reportáže a oslabuje základní myšlenku.“34 V závěru obvykle přichází vyvrcholení reportáže – završení centrální myšlenky, pointa. „Závěr podtrhuje autorův záměr a sumární hodnocení zobrazené skutečnosti.“35 S žánrem reportáže úzce souvisí také literární druhy cestopis a črta. Cestopis je podle Encyklopedie literárních žánrů „styčným žánrem reportáže, což je de facto nejstarší reportážní forma balancující v moderní literatuře na rozhraní cestopisné reportáže nebo reportážního cestopisu, a dále črta, jež je považována za jejího přímého předchůdce.“36 Pro úplnost vymezení žánru reportáže je proto žádoucí, aby i oba související žánry (cestopis, črta) byly samostatně vymezeny a charakterizovány.

1.3. Cestopis, črta 1.3.1. Cestopis Vývoj cestopisu v průběhu padesátých let také zaznamenal několik změn, hlavním rysem bylo oslabení subjektivního pojetí a směřování k zobecnění autorových zážitků.37 „V reakci na propagandistický styl z předešlých několika let se začaly v cestopisech objevovat dva nové rysy pro druhou polovinu let padesátých typické: lyrizace a exotismus.“38 Tíhnutí k lyrizaci prezentují apolitické cestopisy Jana Severina z italské a jugoslávské Istrie (Na průsečíku Evropy, 1956) a Stanislava Richtra z Řecka (Země starých bohů 1957) Severin ve svých cestopisech zejména popisoval krajinu, přírodní scenérie i obyčeje místního života. Richtr se zase soustředil na historii a popis památek, historicky významných míst.39 Exotismus znamenal změnu v tématice cestopisu. Do přelomu v podobě tendence exotismu se autoři cestopisů zaměřovali zejména na země nějakým způsob blízké nebo podobné jejich domovině. V druhé polovině padesátých let ale začal převládat zájem o země exotické, které

34


35


36

PETERKA, Josef. Cestopis. In: MOCNÁ Dagmar, PETERKA Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 569 37


38


39


10

měly s tehdejším Československem naopak společného co možná nejméně.40 V průběhu první poloviny šedesátých let se cestopis již zcela zbavil vnímání světa rozděleného čistě na „dobrý“ socialistický a „zlý“ kapitalistický, avšak pozůstatky se v mnohé cestopisné tvorbě stále nacházely a týkaly se především iluze rychlého technického i hospodářského pokroku socialistických zemí. Autory takových cestopisů byli například Lumír Čivrný (Ostrov mladé svobody, 1960), Ivan Kubíček (Loviti žraloky dovoleno, 1964) a Věra Šťovíčková (Africké perokresby, 1960).41 Cestopis ale v počátcích šedesátých let nezaznamenal jednotnou formu nebo jednotný vývoj. V tomto období vedle sebe existovalo více směrů tohoto žánru, z nichž každý představoval určitý způsob ústupu od propagandistického konceptu dvou světů a zdůrazňování správnosti socialistické ideologie. Souběžně se stále do značné míry ideologicky poplatnými cestopisy se objevovaly i ty, které se více otevíraly Západu a blížily se neideologickým rovinám popisu skutečnosti. „Dalším směrem cestopisu té doby byl ten, jehož záměrem nebylo dělit svět na kapitalistický a socialistický, ale naopak vnímat svět jako jeden celek, jako společné dílo lidí, v jejichž snech a přáních autoři hledali pojítko, které geografické a geopolitické odlišnosti změní jen částečně.“42 Mezi představitele tohoto proudu kromě Jana Wericha patřil také Miroslav Horníček. Jejich tvorba přinesla do cestopisu především humornou stránku, jejich cílem nebylo jen čtenáři představit danou zemi, ale zároveň jej pobavit.43 Druhá polovina šedesátých let zaznamenala vzestup cestopisů, v nichž autoři pomocí sociologické analýzy poznávali a přiznávali rozpor mezi obecně prosazovanou teorií o zaostalosti kapitalistických států a civilizační převahy Východu a reálnou situací na obou stranách. To vedlo k odhalení hospodářské i civilizační převahy Západu, ale zároveň k diskuzi o socialismu a nutnosti změn hospodářských i politických. Autorkou takového cestopisu byla Irena Dubská, jejíž faktografická próza Americký rok (1966) byla jednou z předzvěstí pražského jara.44 Po teoretické stránce se cestopis podobně jako reportáž pohybuje mezi publicistikou a beletrií, zásadním jevem je rovněž dokumentárnost a věrný popis skutečnosti obohacený subjektivním

vnímáním

a

hodnocením

autora-cestovatele,

který

svým

čtenářům

40


41


42


43


44


11

prostřednictvím cestopisu představuje a přibližuje navštívenou zemi. I cestopis lze podle literární teorie dělit na dva základní druhy lišící se zpracováním látky: prvním druhem je „cestopis narativní, v kterém převládá epičnost, zážitkovost, figurativnost,“45 a druhým je „cestopis deskriptivní, v němž převládá dokumentárnost, střízlivá věcnost, naučnost, často až enumerativnost.“46 Hlavním posláním cestopisu není nutně jen popis krajiny, autor cestopisu by se měl soustředit rovněž na „poznatky o zvláštnostech zeměpisných, společenských, kulturních, národopisných aj. vylíčení autorových subjektivních zkušeností, postřehů a příhod.“47 Právě pomocí vlastní zkušenosti a jejího převyprávění může autor-cestovatel popsat nejen kulturu či tradice, ale zároveň náturu místních obyvatel a způsob jejich života. Taková zkušenost, byť z čistě z autorova úhlu pohledu je přínosem zejména pro čtenáře v cestovatelově domovině. Tvorba cestopisu se totiž „zakládá na časoprostorové distanci od domova, připomenutého odjezdem a návratem. Přitom důležitější než napětí vznikající geografickou vzdálenosti je napětí kulturně civilizační. Cestovatel obvykle vnímá a interpretuje cizí zemi prostřednictvím zkušeností a kritérií své vlasti.“48 Podle toho lze očekávat, že to, co autora-cestovatele zaujme, bude pravděpodobně především to, co se co možná nejvíc liší od domácích zvyklostí, ať už se jedná o to, že auta mají volant vpravo a jezdí se vlevo nebo o to, že lidé v dané zemi si na přivítanou nepodávají ruce, ale líbají se na tvář. Zvláštnosti, o nichž se autor cestopisu rozepíše, jsou částečně předurčeny místem, z něhož sám pochází a skrz jeho kritéria (společenská, kulturní nebo geografická) bude navštívenou zemi posuzovat. Proto je cestopis z hlediska své popisné funkce nejpřínosnější pro autorovy krajany a zřejmě je to i důvod, proč „ho najdeme takřka v každé kulturní oblasti.“49 Při tvorbě cestopisu se kromě vlastní zkušenosti může autor-cestovatel opírat i o jiné zdroje. „Dalším zdrojem cestopisného materiálu jsou ústní reference (pověsti či různé

45





PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 59

12

příběhy spojené s danou lokalitou) a literární reference, které lze rozdělit na cestopisy předchůdců a odborně zaměřené pojednání kulturně-historická a geografická.“50 I v případě cestopisu jsou možné dva způsoby jeho kompozice, ale oba se mohou prolínat. „Kompoziční uspořádání textu upřednostňuje buď osu prostorovou (místopisné názvy kapitol či oddílů) nebo časovou. Existují ovšem různé kombinace obou hledisek, např. forma dopisová či fejetonistická.“51

1.3.2. Črta Črta je krátký prozaický útvar, jehož hlavním záměrem je přiblížit čtenáři život daného člověka nebo skupiny lidí. Pro svůj účel „byla v 19. století označována jako obrazy ze života.“52 Svůj původ má črta v národním obrození. Jejím úkolem tehdy nebylo čtenáře jen informovat, ale plnila i roli osvětovou.53 Pro črtu je kromě charakterizace člověka, skupiny lidí či určité události typická také to, že „má jednoduchou fabuli a postrádá dramatičnost.“54 Její kompozice je proto velmi volná, nejčastěji se jedná o zobrazení několika výjevů skutečných událostí týkajících se hrdiny nebo vybrané skupiny hrdinů, na které se autor zaměřuje. Autor črty tedy obvykle využívá při tvorbě volných asociací, což znamená, že „vyprávění je často tvořeno pouhým řetězením jednotlivých scén a výjevů z reálného života.“55 „Jednou z nejznámějších podob črty je tzv. cestopisná črta, která na rozdíl od reportáže chronologicky nepopisuje určitou zemi či kraj, ale klade důraz na osobní prožitky.“56 50




OSVALDOVÁ, Barbora, HALADA, Jan et al. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vydání. Praha: Libri, 1999, s. 41 54

PAVERA Libor; VŠETIČKA František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 68 55

BROŽOVÁ, Věra. Črta. In: MOCNÁ Dagmar, PETERKA Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 90 56

DOLANSKÁ, Nora. Črta. In: OSVALDOVÁ, Barbora, HALADA, Jan et al. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vydání. Praha: Libri, 1999, s. 41

13

Všechny uvedené žánry se vyznačují především tím, že se pohybují mezi beletristickou a publicistickou tvorbou. Od čistě beletristického stylu je ale odlišuje přísný požadavek ověřitelnosti jevů a dialogů. Souběžně je ale u všech důležité stanovisko autora, který má vedle povinnosti popisovat scény z události nebo z života vystupujících postav pravdivě také prostor pro své subjektivní hodnocení a komentování. Každý z těchto žánrů má svou hlavní myšlenku, tedy obsahuje sdělení autora čtenáři, který svým dílem čtenáře nejen seznamuje s událostí, s hrdiny nebo (v případě cestopisných útvarů) s vybranou zemí seznamuje, ale zároveň je přesvědčuje o pohledu na danou věc či problematiku, jak je typické pro publicistiku. Po stránce beletristické se ale autor nemusí omezovat při volbě jazyka, kterým svůj příběh převypráví. Právě jazyk je jedním z faktorů, které charakterizují autora po stránce umělecké.

14

2. Žánrová a tematická analýza souboru textů všechno je jinak Soubor autorských textů Jana Wericha lze shrnout jako cyklus krátkých příběhů a úvah, které svou skladbou připomínají různé publicistické a literární druhy (fejeton, causerii a povídku). Ve sbírce je ale zastoupen i žánr črty (O Nezvalovi). Soubor není nijak tematicky vymezen, setkat se zde můžeme s texty o běžných věcech jako je televizor, abstraktních jako cenzura, ale i konkrétních místech (O Letenské pláni) či událostech (O matějské pouti). Jan Werich ve svých příbězích a úvahách často zmiňuje zážitky z cest, takže ačkoli není sbírka přísně orientovaná na cestopisnou tvorbu, ne jednou se v ní vyskytuje i cestopisný fejeton (O dopravních strážnících, O Tyrolsku). Pro celou sbírku je typická retrospekce – autor se ve většině textů vrací k příhodám a zkušenostem prožitým v období od svého dětství až do minulosti nedávné. Nejčastěji se vrací do 30. Let minulého století a počátků Osvobozeného divadla. Z fejetonů jsem vybrala pro každý typ z knihy příklad. Smyslem výběru a popisu jednotlivých příkladů je přiblížení a doložení výše uvedeného teoretického výkladu a popisu jednotlivých druhů fejetonů ve sbírce. Fejetony nejčastěji vycházejí z příběhu, který se udál v autorově životě – v dětství ale i později. Na základě převyprávěného osobního zážitku pak autor vyvodí závěr, tedy hlavní myšlenku, kterou obvykle generalizuje, čímž fejeton vrcholí – vrchol nebo pointa má podobu zobecnění vnímání a vztahu k určitému jevu nebo věci, její význam a smysl pro člověka. Pointa nepřichází vždy v samém závěru, občas se může objevit i na předělu dvou příběhů, které se k pointě vážou a kterými Werich dokládá její pravdivost (O hudbě). Někdy prostupuje hlavní myšlenka celý text a autor na ni poukazuje v průběhu vyprávění vzpomínek, které na sebe nenavazují dějově, ale právě prostřednictvím pointy, kterou autor do příběhu ukryl, na konci přichází shrnutí a zobecnění hlavní myšlenky (O Praze). V některých fejetonech se objevují příběhy z více období autorova života. Vrstvení jednotlivých příběhů připomíná asociační metodu užívanou při tvorbě črty, v průběhu četby ale poznáváme, že je pojí nejen ústřední téma (to je uvedeno v samotném názvu daného textu, př. O psech) ale také hlavní myšlenka. Nejedná se tedy o pouhou asociaci, jak se může zpočátku zdát. Vyskytují se ale i fejetony, kde je místo příběhu stěžejní úhel pohledu a přístup ke zvolenému tématu, kde Werich popisuje svůj vztah k danému jevu, s nímž má sice osobní zkušenost, leč ji nevypráví, pouze z ní vychází jeho další úvaha o jevu. Většina takových 15

fejetonů začíná krátkým příběhem, ten ale není hlavním bodem fejetonu, slouží pouze k uvedení jevu a autorově pohledu na něj (O takzvané velikosti). Ani to však není pravidlo, vedle úvahy a zamyšlením se nad věcí, které je uvedeno krátkým příběhem ze života, lze ve sbírce najít i takové fejetony, jež se bez vypravěčského úvodu zcela obejdou (O mládí) a autor začne téma rozebírat rovnou, zpravidla po několika větách, kterými čtenáři nastíní, proč se věnuje právě tomu tématu. V povídkách se Werich na rozdíl od fejetonů soustředí na jeden příběh, který vypráví a seznamuje tak čtenáře s jeho vnímáním určitých jevů nebo událostí, s nimiž povídka souvisí (O první světové válce), nebo s jeho osobní zkušeností s jevem. Své vnímání nebo zkušenosti nechává vždy v zcela subjektivní rovině, svoje stanoviska obvykle nezobecňuje a nesnaží se z nich cokoliv vyvozovat. I když se v některých textech nachází hodnotící prvky publicistiky, nenaplňují vždy teorii fejetonu a blíží se spíš causerii. Ačkoli se kupříkladu na konci textu O cenzuře objeví zobecnění: „Takže je vidět, že všechno je jinak. Každý jsme nějaký. A přitom každý jiný.“57 Víc než o rozuzlení nebo závěrečnou myšlenku týkající se autorova postoje k jevu cenzury se jedná o uzavření příběhu o cenzorovi. Po úvodu, který se zabývá ve zkratce historií cenzury, jejími podobami a obsahuje několik hodnotících pasáží, by měl fejeton po krátkém příběhu o cenzorovi gradovat a přinést autorovu závěrečnou myšlenku k cenzuře jako jevu. Uvedený závěr ale ukazuje spíš na skrývanou lidskost konkrétního cenzora. Jeden z fejetonů, který začíná vyprávěním osobního zážitku, z něhož poté vychází úvaha a hlavní myšlenka, nese název O takzvané velikosti. Autor v něm čtenáře nejprve uvede do tématiky krátkým příběhem o své známé, již rozčílil na přednášce výrok o tom, že velký umělec nemůže být malý člověk. Tím čtenáři zároveň vysvětlí, co jej vedlo k tomu, aby na takové téma dále uvažoval. Werich se nejprve zabývá tím, jak vlastně vypadá velký člověk a co jej velkým činí a také tím, kdo z umělců byl velkým umělcem – na příkladech Charlese Chaplina, Oscara Wilda, Benvenuta Celliniho a Honoré de Balzaca pak poukazuje na to, že velikost umění nelze poměřovat podle charakterových vlastností a vlastně ani podle díla, protože vnímání umění se mění s postupem doby. Hlavní myšlenka, že velikost je něco abstraktního, nepodchytitelného a ve spojení s uměním vlastně nezměřitelného, z fejetonu

57

WERICH, Jan. Všechno je jinak. 1. vydání. Praha: Olympia, 1991, s. 78

16

proto sama o sobě vyplývá. Autor ale její vyznění umocňuje konstatováním „Stačí, že je někdo člověk. Já jsem spokojen.“58 – jíž uzavírá úvahy o lidské velikosti a otázkami „Jak veliká je lidská velikost? Je větší anebo menší než umělecká velikost?“59, které následuje poslední věta z textu: „Stačí, že je někdo umělec. Já jsem spokojen.“60 Za fejetony, pro něž je stěžejní rovněž autorův pohled na vybraný jev, ale samotná úvaha není uvedena příběhem, jsem zvolila fejeton O emigraci. Autor v tomto případě „skočí“ rovnou do tématu. Kromě jmen několika slavných emigrantů zmiňuje i vlastní zkušenost s emigrací, nikoliv však formou příběhu, ale popis toho, jak se jako emigrant cítil, jak tehdy odchod z domova spolu se svými souputníky vnímali. Dále se zabývá jevem emigrace už čistě obecně, poukazuje na to, že se nemá s despektem pohlížet na emigranty, ale spíše na ty, kteří způsobí nutnost emigrovat. Jako hlavní důvod k emigraci vidí boj za „svou věc“, aby se emigrant mohl vrátit zpět domů, se vztyčenou hlavou, nikoli pokořený. Hlavní myšlenku ale poodkryje až v závěru textu – na příkoří s emigrací spojená se zapomíná, kterak pamětníků ubývá, měli bychom si je alespoň čas od času připomínat. Jako příklad fejetonu, pro nějž je důležitý příběh, poslouží fejeton O psech. Fejeton obsahuje více kratších příběhů, v nichž autor vypráví o psech, kteří jej provázeli životem, a dále jeden delší, který obsahuje podle autorových slov jeho nejstarší vzpomínku na psa vůbec. V tomto příběhu se autor přes veselé příhody s bernardýnem Thordem dostane až k jeho odchodu od rodiny a následné smrti žalem ve vile, kam starého psa autorovi rodiče prodali. Shrnující pointa na samém konci textu vlastně jen vytáhne z příběhů doslovně to, co je všechny spojovalo a nač autor jejich prostřednictvím poukazoval – tedy že psům by se měly stavět pomníky, za prostou lásku, která není vynucená, za to, že pes má člověka rád.

Cestopisné fejetony jsou ve sbírce zastoupeny jen sporadicky, celkem se zde nachází tři cestopisné fejetony: O cestování, O Tyrolsku a O dopravních strážnících. Jako příklad pro skupinu cestopisných fejetonů jsem si ten O dopravních strážnících vybrala právě proto, že 58


59


60


17

jako jediný už předem názvem nesignalizuje svou cestopisnou povahu, a přesto obsahuje odkazy hned na několik autorových poznání z ciziny, byť jsou všechna tato poznání vázána jediným tématem. Fejeton se, jak už název naznačuje, zaměřuje na práci dopravních strážníků. Autor popisuje uniformy a práci dopravních strážníků v Římě, Londýně a v Paříži a vypráví své osobní zkušenosti s dopravou v daných městech i zvláštnosti – ať už v dopravě nebo v tradicích s dopravou souvisejících (obdarovávání oblíbených strážníků v Itálii). Pointa je vratká, provedena formou shrnutí povahy práce dopravních strážníků a přáním zavedení italské tradice obdarovávání oblíbeného strážníka u nás. Důraz je kladen na popis dopravy ve vybraných zemích a vyzdvižení odlišností od poměrů československých.

2.1. Kritická reflexe v dobových médiích K souboru textů Všechno je jinak se vyjádřili kritici v roce jejího vydání 1991 ve dvou tištěných periodikách, v deníku Rudé právo a v týdeníku Naše pravda. V deníku Rudé právo recenzoval knihu František Cinger. V recenzi, která vyšla 30. 8. 1991, se ale autor odvolává převážně na citace, které tvoří většinu textu. Na počátku cituje několik prvních vět z prvního textu, tedy z fejetonu O Praze. Dále pokračuje několika slovy k odcitovanému textu a obecně o Janu Werichovi: „Takové jsou první řádky jeho vyznání O Praze. Upřímně včetně té nepříjemné pravdy, která musí z člověka ven. On Jan Werich ale říkal nepříjemnou pravdu nejen ve formě písemně později vydané.“61, a navazuje také stručným popisem, o čem obsah knihy pojednává: „Všechno je jinak je o Werichově duši i o jeho příbuzných, o mladých i starých, třeba i o dopravních strážnících. O velikosti, o televizi, emigraci i o jídle.“62 Představil tedy stručně témata, která autor v knize rozebírá, a svůj pohled na autora a první text sbírky. Dále ale recenze neobsahuje žádné hodnotící pasáže, které by reflektovaly autorovu spokojenost či nespokojenost se souborem. Výše uvedená obecná a krátká hodnocení, která Cinger uvádí, nejsou pozitivní ani negativní, čtenář z jeho slov nepozná, zda své poznatky knize vyčítá, nebo zda za vyzdvižené rysy textu O Praze autora chválí. Cingerův příspěvek v Rudém právu má tedy spíš za úkol na publikaci Werichovy

61

CINGER, František. Kniha, kterou veřejnost dosud nezná: Werichovo všechno je jinak. Rudé právo 1991, ročník 1., č. 202, s. 4 62

CINGER, František. Kniha, kterou veřejnost dosud nezná: Werichovo všechno je jinak. Rudé právo 1991, ročník 1., č. 202, s. 4

18

knihy upozornit než ji podrobit kritické analýze, čemuž odpovídá i samý závěr příspěvku, který autor ukončil slovy: „Přečtěme si Jana Wericha.“63 Druhá recenze knihy Všechno je jinak vyšla 20. 12. 1991 v týdeníku Naše pravda. Její autorkou je Ivana Wildbachová. Recenze se nejprve věnuje osobě Jana Wericha, o němž autorka psala jen v pozitivním slova smyslu, zároveň ale s jeho jménem spojila svou kritiku současné situace společenské a politické: „Jan Werich, který se k obecnému zármutku a ke svému štěstí nedočkal požehnání jubilejního roku Jubilejní výstavy a její neslavné reprízy, ani malé a kupónové privatizace, nové to Bílé hory v českých dějinách, takže je mu už srdečně jedno, jak si kdo vykládá jeho podpis na antichartě (těm výkladům by se jistě hodně smál), je tu s pěkným vánočním dárkem, s knížkou Všechno je jinak.“64 V nadtitulku recenze stojí: Vánoční recenze na knížku Jana Wericha, čemuž celé ubírání recenze odpovídá – autorka téměř všechny hodnotící pasáže i pasáže obecné uvádí obvykle tím, že je kniha vánoční, což může místy působit rušivě. Autorka se ale knize věnuje především jako předmětu hodnocení podloženého citacemi z knihy, ačkoliv nejvíce prostoru dostane právě kapitola O vánocích. Podobně jako Cinger v Rudém právu Wildbachová nejprve čtenáři nastíní obsahovou stránku knihy výčtem vybraných kapitol: „Všechno zlé je i k něčemu dobré, praví slabá útěcha, a tak kniha, která by normálně tehdy vydaná byla dnes už stará, očtená, bez té přitažlivosti, kterou mají jen novinky, je novinkou k letošním vánocům, svátkům míru a pokoje, ačkoli O vánocích je v ní jen jedna kapitolka a jinak je tam O matějské pouti, O televizi (to tam prosím není vedle sebe), O židlích i O hudbě a O první světové válce i mnohém jiné, například O takzvané velikosti i O dopravních strážnících a O cenzuře.“65 Podle autorčina pohledu je kniha především o domově, a to včetně kapitoly O Tyrolsku, jež pojednává o Werichově pobytu zde. Svou ideu o hlavním tématu domov autorka hájí i v případě této kapitoly: „Jedna kapitolka se sice jmenuje O Tyrolsku a je o filmování tam „nahoře nad Kitzbühelem“, ale i to je vlastně o tom, jak se těšil domů: „Co platný cizí vzduch, když je cizácký,“ napsal Werich v té kapitolce a určitě při psaní té věty mhouřil rošťácky potměšilé oči, vyberte a přeberte si, kolik je v tom vyznání a kolik parodie na zápecnické

63

CINGER, František. Kniha, kterou veřejnost dosud nezná: Werichovo všechno je jinak. Rudé právo 1991, ročník 1., č. 202, s. 4 64

WILDBACHOVÁ, Ivana. Vánoční recenze na knížku Jana Wericha: Domov, pohoda, divy i pře. Naše pravda 1991, ročník 2, č. 96 – 97, s. 5 65

WILDBACHOVÁ, Ivana. Vánoční recenze na knížku Jana Wericha: Domov, pohoda, divy i pře. Naše pravda 1991, ročník 2, č. 96 – 97, s. 5

19

moudrosti.“66 Celkově knihu hodnotí kladně zejména díky osobitému stylu psaní Jana Wericha, na němž vyzdvihuje především porozumění, s nímž píše zejména o řediteli gymnázia v Křemencově ulici, velkorysost a víru v dobrotu lidí. „Kniha Všechno je jinak je vánoční konečně taky proto, že je v ní všecko díky Werichovu jitřnímu zraku div, zázrak, a zrození; a také víra, že lidé jsou v podstatě dobří, i když dělají blbosti voloviny.“ Na Werichově knize rovněž oceňuje kritičnost a nulovou idealizaci: „A je to kniha nejenom vánoční, ale i osobitě werichovská, to jest při vší pohodě v mnohém a k mnohému kritická a vůbec daleká idylizaci a idealizování.“67

3. Analýza textů cyklu Jan Werich a labyrint světa Cyklus textů pod souhrnným názvem Jan Werich a labyrint světa vycházel v Literárních novinách v roce 195868. Celkem v Literárních novinách publikoval Jan Werich osmnáct textů týkajících se Světové výstavy EXPO 1958 a jeho cest po Itálii s dcerou Janou. Oběma částem cyklu se v práci věnuji zvlášť právě pro jejich tematickou odlišnost.

3.1. Reportáž ze Světové výstavy EXPO 1958 Texty pojednávající o Světové výstavě EXPO 1958 se svým charakterem nejvíce blíží cestopisné reportáži. Werich zde věrně popisuje reálie a dění, zprostředkovává tak čtenáři atmosféru daného prostředí, kterou dále hodnotí čistě subjektivně. Jeho hodnocení působí nejen věrně, ale zároveň přesvědčivě, reportáž má svižný čtivý ráz. Autorovi nedělá potíže navázat přes popis reálií a svého dojmu z nich kontakt se čtenářem – píše jednoduchým jazykem, nenadužívá cizích slov a neuplatňuje příliš dlouhá souvětí. Textů ze světové výstavy vyšlo v cyklu Jan Werich a labyrint světa celkem pět. Jednotlivě publikované části na sebe přímo navazují a působí proto jako jeden celek rozdělen na pět částí přizpůsobených rozsahu poslední stránky Literárních novin, proto se o jednotlivých textech v práci pojednává jako o částech reportáže, nikoli jako o jednotlivých samostatných reportážích.

66



WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny 1958, ročník 7., č. 28 - 45, s. 12

20

První část reportáže reflektuje Werichův příjezd na výstavu a první dojmy. Ze začátku popisuje dějiště výstavy, tedy Brusel, seznamuje čtenáře s tím, jak se Belgičané na výstavu připravovali: „Rozšířili všechny silnice. Přemostili křižovatky. Učinili celou Belgii sjízdnější.“69 V několika větách shrne význam a povahu této výjimečné výstavy a důvod, proč se na ní sám nachází – aby zhlédl československý pavilon. Hlavní sdělení této části se ale netýká exponátů z Československa. Autorova pozornost se upne na pavilon Spojených států, který se stal terčem kritiky nejen autorovy, ale i samotných Američanů. Hlavním rysem této reportáže je ale ideologická poplatnost, k níž se autor dostává při srovnávání pavilonu USA a pavilonu sovětského, z nějž vychází jako vítězný ten sovětský. „Ze sovětského pavilonu vycházejí lidé plní dojmů, ať už jejich údiv vychází z obdivu nebo ze závisti. Z amerického vycházejí lidé bezradní a zmatení.“70 Svoje stanovisko dokládá citacemi ze stížnosti chicagského advokáta Robertsona, vlivem čehož se druhá polovina reportáže zúží na kritiku výstavy Spojených států, ale o dění na výstavě se čtenář nic dalšího nedozví, dokonce ani o exponátech v pavilonu Sovětského svazu, který sice pochválí, ale blíže nepopíše. Toho se čtenář dočká až v pokračování v dalším čísle Literárních novin, které se soustředí především na popis dalších dvou navštívených pavilonů; začíná výstavou sovětskou, k níž se autor vyjadřuje zásadně s obdivem a chválou, což nakonec není v případě cestopisných reportáží druhé poloviny 50. let nic zvláštního nebo neobvyklého, v té době se ještě stále tendenční paradigma v publicistické i literární tvorbě objevovalo, i když v porovnání s první polovinou padesátých let v oslabené podobě.71 To, že už skutečně jeho role slábla a prostor pro subjektivní popis viděného se postupně rozrůstal a umožňoval reportérům přinášet čtenářům i jiné dojmy než ty, které byly v přísném souladu se socialistickou ideologií, dokazuje pasáž o pavilonu Svaté stolice. Werich po návštěvě sovětského pavilonu zamířil právě do tohoto stánku, jehož popis je čistě pozitivní, působí ale mnohem upřímněji a pro čtenáře přínosněji, zvláště ve chvílích, kdy autor čtenáře seznamuje se svými dojmy z jednotlivých částí výstavy – od latinských nápisů jako je „Pozor, schod!“ přes výstavu výtvarně zpracovaného lidského utrpení, provedené ve fotografiích - „Zatímco ve všech ostatních pavilonech lidské utrpení ustupuje do pozadí před úspěchy lidské práce a lidského myšlení, zatímco na celé výstavě je tendence ukazovat tváře, které se smějí, zde ukazují slzy a bídu.“72, až po vyzdvižení toho, že 69

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny 1958, ročník 7., č. 28, s. 12

70


71

JANOUŠEK, Pavel a kol.: Dějiny české literatury II. 1945 – 1958. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, s. 300

72


21

i katolická církev se snaží udržet krok s dobou a zaujmout mladé generace: „Snad proto volá na pomoc mladé umění a nezastavuje se ani před pojetím nejmodernějším. Obrovský krucifix s Ježíšem, který je z pruhů aluminiového plechu, nerealistický, visí tam se samozřejmostí, které jsme zvyklí u barokních nebo gotických krucifixů.“73 Reflektování návštěvy pavilonu Svaté stolice přináší mnohem bohatší popis expozice a úvahy nad touto výstavou působí celkově upřímněji, čímž se pasáž o výstavě katolické církve stává pro čtenáře přínosnější nežli tendenčně poznamenaný popis výstavy Sovětského svazu. Čistě subjektivně pojal autor i převyprávění filmu Desatero, který v rámci výstavy zhlédl. Ve třetím pokračování autor čtenáře seznámí s výstavami Francie, Rakouska, Holandska, Švýcarska a nakonec nejvíce prostoru věnuje pavilonu československému. Třetí pokračování reportáže upoutá především svým začátkem, ve kterém Werich hovoří o úspěchu československé výstavy a používá jazyk tak, aby navázal co možná nejbližší kontakt se čtenáři a navodil tak pocit, že jsou na výstavě s ním: „Teď vás tam nepovedu, protože bych vám nejprve chtěl ukázat ty z nejlepších, aby nám jasně vyvstalo, jak nesnadný a zasloužený je náš úspěch. Půjdeme do pavilónu Francie.“74 Při popisu pavilonů a expozic jednotlivých výše jmenovaných států ale tento styl psaní opouští a zpět se k němu už nevrátí. Popis výstav ostatních států je spíš faktografický, subjektivní hodnocení je omezeno na minimum, ve větší míře se s ním setkáme až v části pojednávající o československé výstavě, kde autor shrne, jak na něj působily výstavy ostatních zemí a porovná jejich povahu s povahou československé výstavy, aby zdůraznil její jedinečnost. „Člověk zapomene, že jsou na světě také karafiát, hořčice nebo kšandy. Netvrdím, že človíček, který takto uvažuje, jest na správné cestě. Ale může-li pak uvažovat jinak, když se všech stran cestou očního i ušního nervu buší mu do mozku technologie? Zmatený človíček se plouží dál. Ani neví, zda kouká na to, co už viděl, nebo jestli už viděl to, nač kouká. Dostane se do československého pavilónu. Začne koukat. Náhle zjistí, že vidí něco, co nikde neviděl. Zadívá se blíž – sklo. Rytiny na starých slavných pohárech jsou – jak to udělali?“75 I v další části se Werich věnuje československé výstavě, tentokrát čtenáře seznámí s její dramatickou částí – představením Laterny Magiky, přičemž se v autorovi nezapře herec a dramatik. Odstavce o představení se vyznačují silně subjektivním a zároveň profesionálním 73


74


75


22

hodnocením, v němž autor čtenářům nastínil styl a povahu hry, neprozradil však nic z jejího děje. Ve čtvrté části provede Werich čtenáře celým domácím pavilónem, místo na vystavovaných lékařských přístrojích se ale zastaví především na československé restauraci Praze – popíše čtenáři naplněné stoly, čistě bíle oděné číšníky i jídelní lístek, na němž nejsou uvedeny ceny ani všechny podle autora „nejedlé nesmysle.“76 Tento výraz si přál uvést doslovně, v článku za ním totiž v závorce stojí: „Tisknout nesmysle!“77

Právě na tom,

s jakým zaujetím se Werich věnuje dramatické složce výstavy a restauraci Praze, lze ilustrovat, že tatáž událost může být v reportáži vykreslena zcela jinak, popíší-li ji dva různí reportéři. Werich sice lékařské přístroje zmínil, ale větší potenciál pro něj na světové výstavě představovalo právě divadlo a česká kuchyně, jimž poskytl více prostoru a působí tak z jeho pohledu významněji než jiné části výstavy Československa. Další zajímavostí, jíž se tato část reportáže vyznačuje, jsou autorova osobitá přirovnání. Například o Laterně Magice se vyjádřil: „Prostě a krátce, to jest vejce, ze kterého se vyklube nový druh zábavy, nový druh dramatického projevu.“78 Neméně zajímavě popsal pomocí přirovnání i uniformy československých číšníků v restauraci Praha: „Námořní důstojník v letní uniformě při přehlídce flotily admirálem nemůže být bělejší.“79 Nakonec Werich přidá i zážitek z cesty na lodní hotel Amsterodam, kdy taxikářka celou posádku místo na hotel doveze opět tam, odkud vyjela, na čemž vtipně ilustruje důmyslnost silničního systému výstavy. Poslední publikovaná část týkající se Světové výstavy Expo 1958 tento cyklus uzavírá úvahou o moderním umění, při čemž se čtenář také mezi proudem autorových myšlenek dozví, kdo byli Werichovi spolucestující, jejichž názory na moderní umění rovněž cituje. Na závěr autor vyslovuje obdiv k vědě a zároveň obavy z jejího rychlého rozvoje vyplývající: „Není většího utrpení a větší hrůzy než hrůza a utrpení, které by světu přinesla věda, kdyby měla sloužit válce.“80

76


77


78


79


80

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny, 1958, ročník 7., č. 32, s. 12

23

3.2. Reportáže z cest po Itálii Jednotlivé texty o Itálii vycházely v Literárních novinách od čísla 3381, později byly právě tyto texty vydány knižně pod názvem Italské prázdniny. Texty obsahují osobní zážitky z cest provázené popisem reálií, na něž se autor zaměřuje, a způsobu života místních lidí. Nad faktografickým popisem převažuje popis subjektivní, který vychází z autorových dojmů nebo vzpomínek spojených s místem, památkou nebo prostředím. Pro prolínání popisu reálií, vyzdvihování odlišných tradic a způsobu života na straně jedné a osobních zážitků a dojmů na straně druhé není snadné texty obecně zařadit mezi cestopisy nebo cestopisné reportáže. Texty jsou totiž obvykle postaveny na osobních zážitcích autora z cestování více než na seznámení s Itálií jak po geografické stránce, tak po stránce tradic nebo s Italy jako s národem vykazujícím určité typické znaky v chování – zároveň autor ale tyto snahy zcela nevypouští a snaží se čtenáři život v Itálii v průběhu vyprávění přiblížit. Z toho lze vyvodit, že texty o Itálii v rámci cyklu Jan Werich a labyrint světa bilancují mezi narativním cestopisem, v němž převažuje nad dokumentárností a věcností figurativnost a důraz na autorovy zážitky,82 a cestopisnou reportáží vyprávěnou epickým způsobem s přímočarou kompozicí, kdy autor vypráví v první osobě.83 „Tento způsob kompozice dává reportérovi možnosti rozvinout děj do šířky, vkládat vlastní úvahy, meditace, uplatnit vlastní zkušenosti, prožitky.“84 Texty o cestování Jana Wericha po Itálii s dcerou Janou se kromě rozkolísanosti na pomezí cestopisu a reportáže vyznačují jemnou satirou, s kterou Werich uvažuje nad jevy, s nimiž se v průběhu cesty setkal. Satira se v textech objevuje více v autorových úvahách než v glosování probíhajícího popisovaného děje a také v určité míře sebeironie. Cestopisné pasáže či autorovy úvahy jsou navíc často doplněny dějinnými fakty z historie, zejména z dob starověkého Říma. První příběh z cestování po Itálii následuje po poslední části reportáže ze Světové výstavy EXPO 1958, a to ve stejném vydání Literárních novin. Příběh uvedený pod názvem Wien, bleibt Wien – který, jak sám název napovídá, vypráví o Werichově cestě po Vídni, v níž se 81

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny, 1958, ročník 7., č. 33 – 45, s. 12

82

MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 76 83

ŠTORKÁN, Karel. Reportáž in: Novinářské žánry. 1. vydání. Praha: Novinář, 1973, s. 55

84

ŠTORKÁN, Karel. Reportáž in: Novinářské žánry. 1. vydání. Praha: Novinář, 1973, s. 55

24

zastavil při své cestě do Itálie. Jedná se spíš o cestopisný fejeton než o reportáž. Autor se více než na zvláštnosti, krásy a kuriozity, které nabízí rakouské hlavní město, soustředí na satirický popis turistických výprav s průvodcem a několika spolucestujících. Své vyprávění uzavírá krátkým humorným dialogem dvou poblíž stojících turistek. Celý text se tedy pohybuje na pomezí fejetonu satirického a cestopisného; ačkoli zmiňuje několik faktografických údajů z cesty: „Konečně jsme přijeli do Schönbrunnu. To je vám věc téměř tak krásná jako ten slavný zámek v Dobříši. Smutně jsem hleděl po milióónech oken (Píši 2 ó, protože jich je asi dva milióny. Kdyby jich byly 3, psal bych milióóónech, Podle nového zjednodušeného pravopisu.) Smutně jsem hleděl, protože marně jsem hledal lysou a usměvavou mocnářskou hlavu. Nebyl doma (malovali), ale zato uvnitř nebyla stěna, aby na ní nebyl v rámečku. I co nemluvně.“85, většinou se soustředí spíš na humorné glosování organizovaných poznávacích výprav: „Autokar ujížděl Vídní bez zastávky, hlasatel vykládal a osazenstvo otáčelo hlavami jako publikum na tenisovém turnaji. Někde za Burgtheatrem jsem ztratil rytmus a otáčel jsem hlavou proti směru ostatních, takže od Burgtheatru až po Riesenrad znám pouze to, co jest naproti památným budovám.“86 Další text v cyklu Jan Werich a labyrint světa týkající se cest po Itálii, se v samém začátku zabývá novým fenoménem turismu. Autor uvádí různé způsoby cestování po stránce dopravní:„Co nepoberou aerobusy, musí se vejít do autobusů. Co se nevejde do autobusů, automobilem, na motocyklu, na kole, a pak také vlakem.“87 i stránce finanční:„Kapitalistické cestovní agentury udělaly v posledních letech z turistiky průmysl. Zorganizovaly mezi sebou síť, kterou zracionalizovaly téměř do vědeckosti. Aby podchytily přirozenou touhu lidí po cestování, vymyslily pro ně přerůzné cestovní možnosti. Jednou z nich je cestování na splátky. Část se zaplatí předem a zbytek ve splátkách po vykonané cestě. Pro kapsy různě hluboké různé druhy turistiky.“88Pak také rozděluje návyky turistů podle národností, přičemž mezi sebou porovnává Brity, Američany, Němce a Francouze a jejich chování na dovolené v Itálii, z čehož pak volně přechází k nátuře Italů a jejich vstřícnému chování vůči turistům. Črta o turistech v Itálii funguje jako volný úvod k reportážím z Itálie v následujících vydáních Literárních novin. 85


86


87

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa, Literární noviny, 1958, ročník 7., č. 33, s. 12

88

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa, Literární noviny, 1958, ročník 7., č. 33, s. 12

25

V dalším čísle už se děj přesune do Rakouska, tedy do okamžiku, kdy Jan Werich se svou dcerou přejíždí hranice a míří do Itálie. Přejezd se odehrává převozem automobilů ve vagonech. Děj se komplikuje ve chvíli, kdy během čekání na příjezd převozního vlaku ztratí autor klíče a záložní klíček zůstane ve voze. Ke klíčkům se autor díky pomoci belgických turistů nakonec dostane a odjede. Po výjezdu a výstupu z auta za Werichem přijde mladá slečna, která mu pomohla vytáhnout záložní klíč okénkem, a poprosí jej o podpis: „Pane Hemingwayi, mohl byste se mi podepsat do památníku? Abych měla důkaz, že jsme vám pomáhali do automobilu.“89 Ačkoliv se mu nechce lhát, jeho dcera je rychlejší a donutí otce, aby se jako Hemingway podepsal. V závěru pak narážíme na tzv. pointu hodnotící, jež volně vychází z autorova rozhovoru s dcerou: „Ty se domníváš, že by my nepomohli, kdyby si mne nepletli s nějakým spisovatelem?“ „Pomohli. Třeba vlastně určitě. Ale ruku by si kvůli tobě neodřeli.“90 Ze zaměňování se pak stane centrální téma několika následujících částí cyklu. Následující vydání Literárních novin nabízí pokračování, kde Jan Werich vypráví o jiných záměnách, které se udály před tou v Rakousku, a to sice v letadle při cestě do Milána, z Milána do Říma, v Ostii a ve Fregene. V prvních dvou případech si autora spletla nejprve spolucestující a později letuška. Obě se domnívaly, že jej viděly hrát ve filmu, spolucestující tvrdila, že chytal ryby na Floridě. V Ostii se pak mladá Italka domnívala, že je Hemingway a perone v restauraci ve Fregene taktéž, pročež autora i jeho přátele hostil na účet podniku. Když se ale na přání podepsal do návštěvní knihy, účet nakonec museli zaplatit. V průběhu vyprávění o nešťastných záměnách se autor věnuje i popisu života v Itálii: „Vždycky když sluníčko zapadne, vrací se život do italských měst. Chodníky zhoustnou, schody ke chrámu, k soudním budovám, k radnicím se promění v sedadla amfiteátru.“91, historii i kráse Italek. Následující reportáž popisuje setkání s krajanem v Comacchiu, kam původně mířil na úhoře. Autor svižným jazykem vypráví, kterak jemu i jeho přátelům během chvíle krajan převyprávěl nejen to, kolik má dětí a že všechna mají hotýlek, ale také to, jak utekl z Kutné Hory od poručníka do služeb do Prahy a pracoval naproti uzenářství, kam chodil autor v dětství kupovat právě ty úhoře. Text bohatý na přímou řeč se jeví jako cestopisný fejeton, jehož pointou je autorovými slovy: „Je to divné, že domovu člověk nikde a nikdy neunikne.

89


90


91

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny, 1958. ročník 7., č. 35, s. 12

26

To není řeč srozumitelná těm, co jsou doma. Ale ti, kteří byli nebo jsou emigranti, exulanti všech věr a všech ras, ti téhle řeči rozumí.“92 Cyklus v dalším čísle novin pokračuje autorovou úvahou nad kladným a záporným typem lidí, kterou ilustruje na Shakespearově hře Othello a jejích postavách a kterou také místy glosuje: „To mne mate dělení lidí na kladné a záporné, jakoby existovalo podobné dělítko v přírodě. Možná však, že existuje a já to nevím. Možná, že někde je kladný pomeranč a jinde záporný pomeranč. A vzájemně se ruší. Proto je na světě úbytek pomerančů. Jenže lidé nejsou pomeranče.“93 Z úvah jej vytrhne až příchod přítele, který jej zve na rozloučenou na koncert, neboť má následující den odlétat zpět do Prahy. Autor po přítelově odchodu dál pokračuje v myšlenkách a vypráví čtenáři, kterak na filmovém festivale utíkal před podpisů chtivým davem, který si jej pletl s Ustinovem a Justicem. Samotná část nemá podobu reportáže ani cestopisu, nedisponuje ani gradací završenou pointou a kromě vyprávění o záměnách neobsahuje osobní zážitek z cest. Působí spíš jako úvaha nebo jako okleštěný úvod reportáže z onoho koncertu. Ve spojení s následujícím dílem cyklu dávají dohromady opět cestopisnou reportáž, jíž by byl předcházející díl úvodem. Tato reportáž se nezabývá příliš geografickým nebo kulturním přiblížením Itálie, ale bezprostředním popisem cesty na koncert motorovým člunem a atmosférou na koncertu. Avšak i tak autor zachová cestopisnou povahu reportáže, a to při popisu reálií, zejména náměstí Svatého Marka. „Opodál zvonice z cihel, replika té původní, která spadla na počátku našeho století. A Torre Dell´Orologio, věž s hodinami, kde dva mědění chlapi bijou kladivy do zvonu čtvrtě, půlky a celé.“94 Na samém závěru dojde k zvratu, když neznámý, německy mluvící návštěvník koncertu požádá Jana Wericha o podpis a ten, unavený už věčným zaměňováním se slavnými osobami s plnovousem, se sarkasticky optá, koho má podepsat. Na to dotyčný odpoví: „Entschuldigung, domníval jsem se, že jste herec Werich z Prahy.“95 Než se k němu ale Werich stihne dostat, aby se tedy podepsal, obdivovatel mu zmizí v davu a on odlétá druhý den zpět do Prahy. Odjezd ale neznamená konec. Cyklus pokračuje dál, další cestou do Itálie. Zde už není tolik prostoru věnováno cestě, zato příjezdu a majiteli pensionu, kde byly Jan Werich s dcerou Janou ubytováni, je věnováno hned několik odstavců, kdy se čtenář dozvídá o majitelově práci v Podkarpatské Rusi za dob první republiky a také o ostatních hostech, kteří do penzionu dorazili. Co se samotné Itálie 92


93


94


95


27

týče, zaměřil se autor tentokrát na Benátky, do nichž obyvatele Lido přepravuje parník. „A tam jsou uličky a zase uličky a další uličky a pod vámi asfalt nebo dlažba, nad vámi nebe a neonky a paláce a chrámy, ale to nemají tolik rozmanitých tváří a osudů a tužeb a zklamání jako vám podobní, které potkáváte.“ Na závěr vypráví Jan Werich, kterak smlouval s obchodníkem cenu nafukovacího Sputniku, z něhož na konec vítězně nevyšel. „Na vaporettu jsme to s Janou spočítali s tužkou v ruce a zjistili, že jsem mu dal vlastně o sto jedenáct lir víc, neboť v zápalu smlouvání jsem zapomněl, jaká byla původní cena. A tak jsem konečně pochopil početní pravidla vlašské taktiky.“96 Je to jedna z částí cyklu o cestách po Itálii, která se svou povahou přiklání více k cestopisu zejména proto, že věrně vypráví zážitky z cest a obsahuje i lyrický popis Benátek odpovídající lyrizaci cestopisů druhé poloviny 50. let, postrádá však onu centrální myšlenku, na kterou by se autor soustředil. Stejné znaky vykazuje i další, v pořadí už třináctý text cyklu Jan Werich a labyrint světa. U příležitosti výletu na parníčku do Benátek pro další kufr se autor i s dcerou nachomýtnou právě k času siesty, což je jev pro Středoevropany zcela neznámý, a také ke krmení holubů zrny sypanými z konve. Autor barvitě a místy lyricky popisuje manévry na zrní čekajících holubů. „Holubi se zvedli a zatmělo se. Mrak holubů zahalil nebe. Mužík vzal konev a vykročil.“97 Na konci autor zmiňuje mouchu sedící na stropě auta, což má význam především pro pokračování v dalším díle, kde se k mouše na samém konci opět vrací: „Moucha seděla na stropě stále jako přišitá.“98 Toto pokračování, v řadě už čtrnáctý text, obsahuje především rozhovor s dcerou Janou a vyprávění svého minulého života v Římě. Autor vypráví podle sebe mírně upravenou historii z pohledu tehdejšího herce a snaží se si tak ukrátit cestu do Bologni, kterou ale nijak nepopisuje, v textu převažuje přímá řeč autora. Dalšího cestopisného vyprávění se čtenář dočká až ve volném pokračování, kdy autor navštíví Florencii. Prochází se a popisuje místa, jimiž prochází, a představuje vzpomínky, které má s místy spojené. Velmi důkladně popisuje sochu Davida - faktograficky, ale rovněž pomocí dojmů, které v něm socha vyvolává. „Vidím před sebou klidnou, rozvážnou nebojácnost, pocit, který hledám a málokdy nalézám, pocit, který se tak těžko odlévá do slov.“99 Cestopis končí rozhovorem s pracovníkem australské televize, s nímž autor do noci debatuje ve florentské kavárně o umění. I v této části vyprávění nechybí zmínka o mouše, již si odvezl z Lido. Následující část 96


97


98


99


28

cyklu pokračuje podle podobného vzorce. Na začátku se Jan Werich vypraví do galerie Ufizzi a v souvislosti s tím vzpomíná, kterak jej po několika galeriích provázel Jiří Trnka. Z vrchu galerie uvidí houfy lidí kupící se před jakousi vyhláškou – Werich ze strachu a z obav, že se jedná o vyhlášení války, seběhne rychle dolů, aby se sám přesvědčil. Naštěstí se jedná pouze o výsledky dostihů. „Nikoliv vyhlášky, nýbrž výsledky dostihů. Nikoliv Mým národům!, nýbrž jména kobyl. Jsem přeci v Itálii, ne?“100 Později se v hotelu setká se svým společníkem Bobem z předešlého večera a vyprávění je opět završeno Bobovými úvahami o umění, vědě a jejich vzájemné rovnováze. Bob figuruje ve Werichově putování i nadále, tentokrát jeho i dceru doprovázel na cestě do Pizzy, kdy jim vypráví svou poupravenou verzi historie založení Říma. To je ale poslední moment, kdy je Bob součástí příběhu, vystoupí totiž a po Pizze se už prochází autor bez něj. Samotnou Pizzu autor nehodnotí vůbec pozitivně a s trochou ironie popisuje šílenství kolem šikmé věže. „Jediné, co stojí trochu za podívanou, je fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky.“101 Místo tedy opouští a míří dál do Říma. Podle rázu této části cestopisu je znát, že má Jan Werich už dost turistických destinací a na turisty přivyklého personálu. „Cesta neubývala. Rovná, nalinýrovaná, označená přesně stávala se pomalu protivnou.“102 Naopak zatouží poznat italský venkov, kde nejsou památky, ale kde žijí lidé tak, jak žili před mnoha lety, po starém způsobu přílivem turismu nezměněném. „Tam asi nejsou turisti, tam asi nejsou benzinové pumpy s barem, s hotelem, s restaurací, s obsluhou nelidsky přesnou.“103 Nahlédne tedy do jedné vesničky, jejíž jméno v cestopise neuvede, popíše ale věrně krajinu, místní atmosféru a obyvatele. Život ve vesnici přirovnává autor k divadelní hře. Chvíli posedí a pozoruje zdejší scénu, pak ale vesničku opustí. Na závěr si ale slíbí, že jakmile čas dovolí, opět sjede z nalajnované cesty. Závěrečná část je na popisné pasáže nejbohatší. První místo, s nímž autor seznamuje čtenáře, je Řím, v němž také poslední díl cyklu končí. Volně přechází od pomníku Emanuela Druhého na Benátském náměstí přes boulevard Via di Fori Imperiali až ke Coloseu. Místům se Werich věnuje jen krátce, větší prostor věnuje až Foru, při jehož popisu si pomohl citací Jana Nerudy – ten tvrdil, že se: „…během věků stalo campo vaccino, pastvina pro skot…“104Werich z Nerudovy citace vychází a z pohledu svého a své doby ji 100


101


102


103


104


29

vyvrací. „Nevím, čí zásluhou, leč během osmdesáti osmi let campo vaccino se opět stalo forem. Prokouklo a ukázalo své skryté umělecké poklady stejně jako Ostie nedaleko Říma jako mnoho set míst po celé Itálii.“105 Podrobně popisuje i návštěvu Vatikánu, zejména baziliku svatého Petra, u níž zmiňuje i její budovatele. Také zmíní několik faktografických údajů o Vatikánu, třeba autora uniforem místních vojáků a stráží, dále zdůrazní především to, že turisté nepotřebují pro vstup žádné vízum. Po Svaté stolici následuje věrný popis obyvatel Říma a jejich života, jak jej autor pozoruje v římských ulicích. „Hospody jsou plné smíchu a hlasitého skákání do řeči jedněch druhým. Trvá dlouho, než se rozejdou nebo rozjedou do noci.“106 Cyklus uzavírá autor příhodou s italským dopravním strážníkem, kdy vyjel na červenou, nikoliv však úmyslně. Během vyprávění popíše i italský zvyk obdarovávání dopravních strážníků jednou do roka a návštěvu ulice Appia, která je zároveň posledním místem, které autor popíše faktograficky spolu s krátkým historickým úvodem: „Na rozloučenou s Římem jsem si vyjel na starou antickou silnici, kterou před dvěma tisíci let pojmenovali Via Appia.“107 a vysloví přání navštívit jih Itálie. V posledních řádcích zmíní autor zvyk vhazování mince do kašny di Trevi, který se v autorově případě už dvakrát osvědčil. Tím se cyklus Jan Werich a labyrint světa uzavírá. V případě kapitoly o cyklu Jan Werich a labyrint světa nebude uvedena podkapitola pojednávající o kritické reflexi textů, neboť žádné recenze, studie či články k cyklu nejsou k dispozici. Na reportáže z cest po Itálii se vztahuje kritická reflexe zaměřena na knižní sbírku Italské prázdniny, jež bude uvedena v kapitole o Italských prázdninách. Reportáž ze Světové výstavy EXPO 1958 se v dobových médiích nestala předmětem kritiky.

4. Analýza souboru textů Italské prázdniny Knižní vydání cestopisných reportáží z putování po Itálii vyšlo v roce 1960. Knižní podoba kromě těch cestopisných textů, které byly postupně publikovány v Literárních novinách108, obsahuje další dvě cestopisné reportáže: Aidy z Rimini a Všechny cesty vedou 105


106


107


108

WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny 1958, ročník 7., č. 28 - 45

30

domů. Obě přidané kapitoly se týkají autorovy cesty z Itálie zpět do Československa. Zatímco příběhy z cesty do Itálie v Literárních novinách otištěny byly, těch z cesty domů se čtenáři Literárních novin nedočkali. V reportáži nesoucí název Aidy z Rimini autor nepopisuje tolik trasu, jíž se vydává na italské hranice, ale setkání s obyvateli Rimini, kde se chtěli s dcerou Janou občerstvit. Autor vypráví, jak je neznámý muž dovedl do nové trattorie, jež teprve začínala, neměli zde ani jídelní lístek. „Neměli jídelní lístek a nezbylo než ústní dorozumění. Ústním objednávkám buď nerozuměli, nebo je přeslechli ve vlastním klábosení. Přišla posila z kuchyně v osobě staršího Itala, který se na nás podíval a vykřikl Americano!“109 A protože místní byli přesvědčeni, že se jedná o americké turisty, zavolali tlumočnici – asi desetiletou výřečnou dívku Aidu, o níž se dozvídáme, že pochází z Detroitu a je zde na prázdninách u tety, která se v Itálii narodila spolu s dalšími devíti sourozenci, z nichž už jich ale žije jen šest. Po krátké konverzaci s Aidou vstoupí do děje Aida starší, matka malé Aidy. Ačkoli Aidiným historkám o tetě Tosce, Carmen, Violettě, Elektře a Normě, strýčcích Oberonovi, Ernanim, Lohengrinovi a Rigolettim nevěřil, její maminka je potvrdila a také vysvětlila. Ona i její sourozenci dostávali jména podle oper, které byly v den jejich narození na programu divadla La Scala, naproti němuž měl jejich otec své dvě restaurace. Na závěr se ukáže, že manžel Aidy starší, tedy ten muž, který Wericha i s dcerou do zavádějící se restaurace přivedl, není původem z Detroitu, ale z Rakouska a jeho jméno je Richard Wagner. Werich se rozhodl o tento zážitek se čtenáři podělit zřejmě nejen kvůli kuriózním jménům dětí z jedné rozvětvené italské rodiny, do níž pak dokonale zapadl Rakušan Wagner, ale také proto, aby jim poodhalil multikulturní soužití lidí různých původů a příběhů. Celou reportáží se nese přátelská atmosféra, kterou lidé na periferii Rimini vytváří. Autor navíc nešetří na přímé řeči obou tlumočnic, čímž atmosféru zprostředkovává o to přesvědčivěji. Hlavní myšlenka reportáže je zcela postavena na autorově zážitku a lze ji shrnout jako odkaz na to, že ať máme původ jakýkoli, pořád nás spojuje jakési lidství, lhostejno, kde máme kořeny. V následující

reportáži

Všechny

cesty

vedou

domů

se

ocitneme

s autorem

v Brennerském průsmyku, kde jeho cestu domů zkomplikovali hraničáři. Do problematiky hlavní zápletky autor čtenáře uvádí postupně, reportáž začíná přímou řečí, dialogem mezi ním a jeho dcerou, z něhož může čtenář vyčíst, že nemohou přes průsmyk projet dál. Co konkrétně

109

WERICH, Jan. Italské prázdniny. 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 85

31

za tím ale stojí je vysvětleno až později, autor dále popisuje, kterak od dveří velitele hraničářů sleduje projíždějící vozy a rychlou práci celníků na obou stranách hranice. „Ti, co jeli domů, byli rádi, že jedou domů, ti, kteří jeli na prázdniny, byli rádi, že jedou na čas z domova do jiných krajů. Celníci na obou stranách hranice všechno rychle vybavovali, orazítkovali, neboť normální celník v normálních okolnostech se nerad courá s prací.“110 Konkrétní důvod ale stále nepřichází, autor nechává čtenáře v napjatém očekávání, a dále píše o tom, jak je celníci na hranici při pohledu do pasu zastavili, vrtěli hlavami a volali všechny přítomné kolegy. „Pak přišel onen, jemuž telefonovali, prohlédl pasy, pokrčil rameny a začal vrtět hlavou. Vrtění hlavou bylo něco jako zívání.“111 Postupně se Werich dostane až k veliteli, a právě zde, jakoby mezi řečí, ve vyprávění o jednání s ním, autor prozradí, co jemu a jeho dceři v pasu chybělo: „Velitel byl velice slušný člověk. Korektní. Vysvětlil jsem mu, že jsem nevěděl, že musím mít potvrzení pobytu v Itálii v pasech. Odpověděl mi formulí, že neznalost zákona neomlouvá.“112 Problém chybějícího razítka v pasech se ale vyřeší, a to poměrně jednoduchou cestou. Autor během oběda potká celníka, s nímž se rovněž setkali na hraničním přechodu. Ten se nad oběma cestujícími smiluje a pomůže jim razítko opatřit. Podle Jana Wericha za tento zlom v chování celníka mohli naložení úhoři, které společně s celníkem obědvali. „A k tomu všemu tento druh úhoře, zdá se, ovlivňuje lidské city. Soudím podle toho, že když jsme dojedli, když jsme si dopochutnali, mladý celník nás požádal, může-li vidět naše pasy. Dali jsme mu je. Aniž je otevřel, odešel s nimi kamsi. Vrátil se vzápětí a podal nám je. Kouzelné razítko z nich zářilo, hranice se otevřely.“113 Tento mladý celník není jediná bytost, která do děje významně zasáhne. Na noční cestě Německem k Rozvadovu nastane další zvrat, kdy se autor ztratí a neustále se vrací do téhož městečka. A tehdy vstoupí na scénu další autorův zachránce – neznámý přiopilý chodec. Jak už se stalo v několika předchozích reportážích z Itálie, z německého chodce se vyklube rodák, který kdysi žil v Teplicích. Ve chvíli, kdy zjistí, že hovoří s krajanem, rozhovoří se špatnou češtinou o bývalé domovině a o Praze, takže zapomene odpovědět na otázku kudy k hranicím a pokračuje dál v cestě. Autor musí tedy jet za ním a otázku opakovat, aby se dočkal odpovědi „Gerad´aus! Es ist nicht so weit!“114 Pak už cesta postupuje rychle, autor se i s dcerou nezvratně blíží k domovu. 110


111


112


113

WERICH, Jan. Italské prázdniny. 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 92 -93

114


32

V závěru se zaměří na stálost, s jakou život v Praze pokračuje a pokračoval, i když byl pryč a na to, jak se najednou zařadí mezi ostatní – nikdo totiž neví, odkud se vrací, nikdo nepozná, že se vrací až z Říma. Náhle je součásti všedního dne. „Lidé chodí po chodnících, přecházejí ulici. Všechno je jako jindy, jako když jste odjížděli. Vy se však vracíte z Říma. Vracíte se domů a myslíte si, ti lidé netuší, že se vracím domů. Jinak by alespoň zamávali.“115 Výše popsané kapitoly z knihy Italské prázdniny se více blíží teoretickému vymezení reportáže, zejména proto, že obě stojí především na autorových zážitcích a setkáních, faktografický popis míst, jimiž projíždí, se zde nenachází. Podle těchto rysů lze proto tyto dva texty zařadit do žánru umělecké reportáže, která neklade tolik důraz na dokumentárnost a má blíž k beletrii.116 V poslední reportáži z Italských prázdnin využil autor dvojí zápletky, přičemž v prvním případě, tedy při komplikaci na hranicích, udržoval čtenáře v napětí až do posledního možného okamžiku, zároveň byl problém gradován díky přímému vpádu do něj, kdy autor dlouho neprozradil, oč se jedná, nepopsal nejprve to, jak situace nastala ani tedy o jakou situaci (problém) se jedná, ale rovnou to, v co vyústila. Druhý problém, s nímž se autor v reportáži potýká, vyplyne z vyprávění o cestě, čtenář proto situaci zná a napětí negraduje tolik jako v případě prvotní zápletky. V obou případech ale dojde k rozuzlení pomocí cizího člověka. Jan Werich klade v průběhu celé sbírky silný důraz na místního hrdinu, na člověka, který je přítomen ve většině příběhů. Nejpatrněji je ale jeho role citelná právě v posledních dvou reportážích z cesty zpět do Československa.

4.1. Kritická reflexe Kritikou sbírky Italské prázdniny se zabývali tři autoři ve třech různých dobových periodikách. První kritická reflexe této sbírky vyšla v roce 1960 v Literárních novinách, další o rok později v měsíčníku Host do domu a třetí kritickou reflexi otiskl v roce 1962 magazín Plamen.

115


116

PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 303

33

Autorem první kritiky je Milan Schulz, který se v kritickém pojednání zabývá hned dvěma Werichovými díly – sbírkou cestopisných reportáží Italské prázdniny a sbírkou pohádek Fimfárum. V částech věnovaných Italským prázdninám, se soustředí především na vypravěčský um Jana Wericha, jazyk i rysy pro cestopisnou tvorbu typickými. V první řadě se zabýval stylem vypravování, přičemž nejvíce Schulze zaujalo Werichovo vypravování římských dějin. „Protože Werich je zkušený vypravěč, a když se zachytí drápkem pěkně vymalované skutečnosti, rozvede věty do šířky a do hloubky a musíš znovu a znovu číst, abys ani o čárečku nepřišel. Třeba o to zvláštní pojetí antických dějin, které dostávají v jeho pojetí velice aktuální smysl.“117 Nejobsáhleji se ale věnuje významu role člověka napříč celou sbírkou. „Na Werichově italské cestě je pozoruhodná absolutní přítomnost celého člověka ve všech příhodách a všímavost k druhým lidem, kteří se třeba jen v poklusu mihnou, ale jsou zaznamenány hluboce účastným zrakem. Všechno, co se tu vypráví, platí lidské zvědavosti, touze po poznání, nutkavému pídění po sounáležitosti lidí, roztroušených po zeměkouli. Tuhle touhu Werich vyslovil už mnohokrát. V cestovním převleku z italských měst a silnic znovu. Silně. A barevně.“118 I Werichův jazyk hodnotil pozitivně, vyzdvihl především to, že používá lidový jazyk, který podle Schulze zároveň působí esteticky. „Spojuje jedno slovo s druhým nejen podle zákonů gramatických a logických, ale i podle zákonů estetiky, nikde nezanešené a nekodifikované. Pracuje s živým jazykem, kterým se hovoří ráno u mlíkařky, v poledne u soustruhu a večer u piva. A přitom je to ta nejčistší čeština, barevná, muzikální, která pro všechno na světě najde jadrný výraz.“119 Schulzova kritika je čistě pozitivní, kromě hodnotících pasáží v ní autor krátce představí i obsahovou stránku díla: „První Werichův převlek byl cestovní. A vyprávěl v něm o Itálii, jak tam jeli s Janou (to je dcera), jak nemohli před alpským tunelem otevřít vůz, protože nechali klíčky uvnitř, jak si pochutnali na pravých komačích ve speciálním láku, jak se naopak krmí benátští holubi, jak se skrze Michelangelova Davida seznámil s mezinárodním televizním agentem, který byl ochoten pro vysílání angažovat všechny klasické spisovatele, jaká je Florencie o půlnoci a Řím v jedenáct hodin, ale ve dne a dokonce v neděli.“120 Hodnotící pasáže v Schulzově kritice nad nastíněním obsahu značně převládá, přesto se ale Werichovo dílo nedočká žádného hodnocení negativního. 117

SCHULZ, Milan. Svět, um a vtip: Nad knihami Jana Wericha. Literární noviny 1960, ročník 9., č. 51, s. 7

118


119


120


34

Autorem kritiky v měsíčníku Host do domu je Pavel Grym. I jeho kritika se kromě Italských prázdnin věnuje zároveň knize pohádek Fimfárum. Pojal ale společnou kritiku jinak než Schulz. Zatímco Schulz se věnuje knihám střídavě každé zvlášť, Grym obě knihy hodnotí pomocí srovnání a vyzdvižení společných rysů obou děl. Nejprve, stejně jako Milan Schulz, vyzdvihuje Werichovy vypravěčské schopnosti. „Teprve knižním přetiskem reportážních próz z Itálie a pohádek („Italské prázdniny“ a „Fimfárum“) jako by Werich vstoupil mezi řádné spisovatele. Teprve souhrnný pohled totiž dovoluje dobře poznat a ocenit Wericha jako osobitého vypravěče, který již nemůže (ale také nemusí) spoléhat na kouzlo svého hereckého projevu.“121 Dále stejně jako v první kritice Schulz i Grym vyzdvihl Werichův důraz na člověka, který je typický pro naprostou většinu cestopisných textů (a podle Gryma i pohádek), kdy je setkání s lidmi stěžejním bodem příběhu. „V podstatě jsou však Werichovy pohádky dobrým dokladem autorova optimismu, humanismu, jeho víry v člověka. Ostatně o tomto krédu nás znovu přesvědčují i Italské prázdniny. Středem všeho dění je pro Wericha člověk jako tvůrce všech hodnot. Jeho setkání s Itálií je především setkání s lidmi.“122 Zároveň ale zmiňuje to, že i přes důraz na přítomnost lidské osobnosti se Werich zároveň snažil čtenáři představit Itálii po její dějinné stránce. Zatímco Schulz zmínil především autorovy osobité výklady dějin starověkého Říma, Pavel Grym si pro svou kritiku zvolil popis památných míst a staveb, ačkoliv vzápětí význam těchto faktických popisů popírá a jako hlavní přínos díla označuje právě ty pasáže, kde Jan Werich uvažuje a pohybuje se tak mimo oblast faktografickou. „Knize nechybějí ani zajímavá, ovšem svérázným způsobem podávaná cestopisná fakta, v podstatě je však Werich protipólem slovníkářského bedekru. Jeho reflexe přesahují rámec turistických dojmů, neboť i zde si Werich rád zafilosofuje o uspořádání světa. A v tom je také hlavní – zároveň velmi osobitá – hodnota jeho rozměrného cestopisu.“123 Kritická reflexe Pavla Gryma je celkově obecnější, spíš než o jednotlivých knihách pojednává o literárním stylu Jana Wericha. Italským prázdninám se věnuje v rámci obsáhle cestopisné kritiky i Jaroslav Pecháček v časopisu Plamen, kde Werichově cestopisné sbírce věnuje samostatnou část. Pecháček vyčleňuje Werichovu cestopisnou tvorbu stranou od ostatních popisovaných cestopisů. Jeho pojetí Werichových cestopisných reportáží odkazuje na nedostatečný popis geografický,

121

GRYM, Pavel Jan Werich v roli spisovatele. Host do domu 1961, č. 1, s. 38

122

GRYM, Pavel. Jan Werich v roli spisovatele. Host do domu 1961, č. 1, s. 38

123


35

historický či národopisný, ačkoli autor doslova takovouto výtku nevysloví. „A své slovo v cestopisné beletrii chce občas uplatnit i obyčejná, docela intimní lidská radost z cestování – tak, sama o sobě. Čtenáři o těch obyčejných radostech čtou stejně rádi jako o „dálkách“ – a spisovatelé o nich náramně ochotně píší. Docela otevřeně se k tomuto poslání hlásí Jan Werich ve svých Italských prázdninách.“124 Tato část kritiky působí tak, že Jan Werich nenapsal nic o Itálii jako zemi ani o italské společnosti, nýbrž pouze o tom, jak se na cestách dobře bavil. Jaroslav Pecháček tímto hodnocením zcela opomíjí dějepisné i kulturní pasáže, ve který Jan Werich popisoval význačné stavby (bazilika svatého Petra), místa (galerie Ufizzi, Benátky) nebo památky a dílo tak snižuje do kategorie jakéhosi vágního vyprávění pocitů a úvah z cest a popírá jejich povahu cestopisných reportáží. Na díle vyzdvihl tentýž rys, jaký autoři dvou výše popsaných kritik, tedy důraz na člověka, který však pojal a vysvětlil zcela odlišně od Schulze i Gryma. Pecháček vidí v přítomnosti lidských hrdinů prolínající se celou sbírkou především jakési hledání lidského „jádra“ společného všem lidským bytostem. „Byl v Itálii na výletě, za potěšením, za krásou – ale hlavně za člověkem. A to především zas za „naším“ člověkem – tj. za tím, co v „našinci“ vyplouvá na povrch nejspíš právě na cestách, v cizím životním prostředí. Konec konců i mezi obyvateli Benátek, Florencie, Pisy, Říma, Rimini, i mezi cizímu turisty hledá Werich zas hlavně „našince“ – tj. rysy, které jsou společné všem „obyčejným“ lidem na světě.“125 Jako jediný z citovaných kritiků upozornil na koncepci rozdělení světů na kapitalistický a socialistický. „A dostane-li se Werich touto „nevážnou“ cestou přece jen i k palčivějším příznakům rozporu dvou světů, je z toho zamyšlení, které má skutečnou výmluvnost a ani trochu nezavání těžkopádnou ideologickou snaživostí.“126 Tento rozpor dvou světů se podle kritiky nachází především v kapitole Signor Televisione, která pojednává o setkání s televizním agentem z Austrálie. Werich zde především agenta cituje nebo parafrázuje jeho výroky o současném umění a také o fungování australské televize – toto je pravděpodobně moment, kde autor kritiky pocítil jakousi narážku na koncepci dvou světů. Bob (jak se agent jmenuje) totiž kritizuje, to, že se televize stále jen snaží něco prodat, čemuž Werich oponuje, že naše, tedy československá, se nic prodat nesnaží. Leč na Bobovu otázku, zda je dobrá, už nijak nereaguje, je proto sporné, zda toto považovat za tendenční podání reality nebo nevinný popis hovoru se zajímavým člověkem a jeho názorů.

124

PECHÁČEK, Jaroslav. Svět a lidé. Plamen 1962, ročník 3, č. 11, s. 115

125


126


36

Z Pecháčkovy kritiky vyzní sbírka do značné míry jako povrchně psaný cestopis, jehož úlohou je především čtenáře pobavit, nepřikládá jí příliš velký cestopisný význam, což lze usuzovat mimo jiné i podle toho, že Werichovy popisné faktografické pasáže Pecháček zmiňuje až v samém závěru svého pojednání o sbírce. „A stejně tak je tomu s Werichovým přístupem k přírodním a uměleckým krásám Itálie. I tady je na pohled jen samá legrace, ale tou legrací dokáže čtenáři zprostředkovat nakažlivé okouzlení líp než vzletnou lyrikou.“127 Faktografické popisy památek nebo krajiny jsou rovněž sníženy na pouhý popis vlastních dojmů a pocitů, ačkoli Werich se na takový popis míst zdaleka neomezuje a kromě subjektivně zabarvených popisů (třeba Michelangelova Davida) předává čtenáři i informace o podobě některých míst čistě faktograficky (to platí například o Vatikánu nebo bazilice svatého Petra). Kritika Jaroslava Pecháčka obsahuje výhradně hodnocení zatížené očekáváním nebeletrizovaného cestopisu soustředěného na dokumentárnost, o obsahu jednotlivých příběhů z cest se nezmiňuje. Celkově dílo řadí do jakési méněcenné kategorie cestopisu, kde převládá pouhé zprostředkování vlastních pocitů a zážitků bez většího faktického přínosu.

4.2. Odlišnosti knižní a novinové podoby Italských prázdnin Většina cestopisných reportáží o Itálii vyšla už v roce 1958 v Literárních novinách v rámci cyklu Jan Werich a labyrint světa. Vycházely postupně ve čtrnácti číslech bez dalšího názvu kromě prvního příběhu, kde je uveden název Wien, bliebt Wien. Některé části na sebe přímo navazují, což jsou ty, které o dva roky později v knižním vydání vyšly pod jednou kapitolou. To se konkrétně týká kapitoly Vejce vejci, jejímž ústředním tématem je opakované zaměňování Jana Wericha s různými slavnými osobnostmi a která v novinovém cyklu Jan Werich a labyrint světa vyšla v Literárních novinách v číslech 35 – 38. Také kapitola Venezzia! Bella! byla v novinovém cyklu rozdělena do čísel 39 a 40. V následujícím čísle 41 vyšla první část knižní kapitoly S mouchou do Florencie, která pokračovala v čísle 42, kde na ni rovnou navázala další knižní kapitola Signor Televisione, oddělené jsou pouze odstavcem. Tato kapitola v novinovém cyklu pokračuje až do čísla 44, kde na ni opět navazuje kapitola v knize uvedena pod vlastním názvem: Jene, zahni!, jež také v tomto čísle končí a číslo 45 už vyplňuje samostatná kapitola v knize uvedena pod názvem Arrivederci, Roma!. Uspořádání do jednotlivých kapitol a doplnění vlastních názvů ale nejsou jediným rozdílem mezi novinovým a knižním vydání těchto cestopisů. Odlišnosti se pohybují od 127


37

malých nuancí až k rozdílům, kdy se v knižním vydání nachází celý dialog, který v novinové verzi zcela chybí nebo naopak. První rozdíl lze najít v kapitole Vejce vejci v části 3, kde oproti verzi vydané v Literárních novinách 128 schází odstavec pojednávající o tom, jak se seznámil s přítelem, jež autora před odjezdem zve na koncert: „Seznámili jsme se v Karlových Varech, pak jsme v Římě neuspěli s koprodukcí a dovezl mne do Benátek. Spřátelili jsme se, protože nám byly stejné věci k smíchu a jiné stejně k pláči.“129. V kapitole Venezia! Bella! zase dojde k upřesnění chyb v počtech v pasáži o smlouvání ceny nafukovacího Sputnika, kterého si Jan Werich zakoupil. Zatímco v Literárních novinách130 je uvedeno, že zaplatil o sto jedenáct lir víc „neboť v zápalu smlouvání jsem zapomněl, jaká byla původní cena. A tak jsem konečně pochopil početní pravidla vlašské praktiky.“131, v knize Italské prázdniny autor po vyčíslení sumy, kterou zaplatil navíc, početní chybu upřesní. Kromě toho, že zapomněl původní cenu, píše, že se „patrně dopustil chyb i při převádění na společného jmenovatele.“132 Naopak zde ale autor vypustil zmínku o početních pravidlech „vlašské praktiky.“ Nejdrobnější nuance mezi oběma vydáními italských cestopisů se nachází v kapitole Jene, zahni!, v jejímž samém závěru v knižním přetisku stojí: „Neznat začátky her a domýšlet si jejich konce zdá se mi větším dobrodružstvím, než třeba že k cíli zbývá přesně tolik a tolik km.“133 V Literárních novinách je tento údaj zpřesněn na 97 km a i formulace je upravená: „Neznat začátky her a domýšlet si jejich konce zdá se mi větším dobrodružstvím, než jistota, že třeba do Říma nám zbývá pouhých 97 km.“134 Naopak nejvýrazněji se od sebe liší část v knize uvedena pod kapitolou S mouchou do Florencie a v Literárních novinách vydané v čísle 41. Začínají stejným úvodem, avšak ihned po krátkém popisu cesty z Benátek do Bologni přes Padovu se začínají lišit. První rozdíl je v odlišné volbě slov při žádání dcery Jany, aby našla cestu na mapě, později ale přichází 128


129

WERICH, Jan: Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny 1958, ročník 7., č. 37, s. 12

130

WERICH, Jan: Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny 1958, ročník 7., č. 39, s. 12

131


132


133


134


38

v knižní verzi mnohem obsáhlejší Werichovo vyprávění o zavraždění císaře Caliguly. Závěr, kdy dojedou do Bologni a proplétají se uličkami, než objeví cestu do Florencie, je už stejný. Zejména autorovo vyprávění o vraždě císaře Caligula z pohledu fiktivní postavy, již autor nazve jedním ze svých minulých životů, je v novinovém cyklu značně zkráceno a obě verze se liší i v dílčích drobnostech – třeba v novinovém cyklus je onou fiktivní postavou herec Mnester, kdežto v knize autor o postavě prozradí pouze věk: „Bylo mi asi šestadvacet a to ostatní není podstatné.“135 Novinová verze naopak skýtá bohatší debatu mezi autorem a jeho dcerou na téma současnost versus minulost včetně hovoru o vědeckém vzestupu a kybernetice. Kapitola, jejíž novinová i knižní verze se liší pouze tím, že v Literárních novinách vyšla značně krácena, je hned první kapitola Wien bliebt Wien, která v novinách začíná autorovou cestou Vídní s průvodcem, v knižní verzi se čtenář dočká i vyprávění o tom, jak vypadala autorova cesta do Vídně, kdy celou cestu s malými přestávkami pršelo až do Jihlavy. Zároveň autor zmiňuje svou dřívější zkušenost uplácení celníků pralinkami a čerstvou zkušenost s celníky za Znojmem. „Rakouští celníci za Znojmem nebyli nijak výjimeční. Ledaže byli až příliš dobře naložení, protože si mě začali dobírat, jak to, že mám automobil, jeda ze socialistického státu?“136 Autor také vypráví o svém vztahu k Vídni, který si budoval už jako dítě v rodině, kde toto město neměli příliš v lásce proto, že jeho strýček si domů přivedl Vídeňanku. „Později mi vysvitlo, že asi byla pro strýčka drahá, že v tom zkrátka byly peníze a odnesla to Vídeň, neboť Pražák má chodit s Češkou, je to levnější a vlastenecké.“137, a přidá i historku o tom, jak kdysi ve Vídeňském divadle s Jiřím Voskovcem vypískali svou hru Caesar a Kleopatra, když se k tomu obecenstvo samo nemělo. Později se dozvíme, jak došel Werich k myšlence absolvovat prohlídku Vídně v autobusu s průvodcem. Ve svém oblíbeném hotelu blízko chrámu svatého Karla totiž na stolku našel brožurku cestovní kanceláře s touto nabídkou. I úvod do vyprávění onoho výletu se liší. V novinovém cyklus, zřejmě právě proto, že postrádá předchozí vyprávění, je celá kapitola uvedena slovy: „K něčemu se vám přiznám, ačkoli už je to - nebo právě proto že je to promlčeno.“138 V knize od zmínky o brožuře autor rovnou pokračujete, čímž naváže i v novinové verzi (i tato část se však mírně liší ve volbě slov a formulací): „Kdysi dávno jsem hrál ve filmu průvodce cizinců v autokaru, ale ve 135

WERICH, Jan. Italské prázdniny. 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963, s 56

136


137


138


39

skutečnosti jsem nikdo co turista v autokaru neseděl.“139 Úvodní část obsahuje také změnu v seznámení čtenáře s různými typy Vídní, jaké si turista může v rámci této exkurse prohlédnout. V knize Werich uvádí, že „cestovní kancelář rozvinula mou teorii o mnohosti Vídně v praxi.“140, v Literárních novinách napsal pouze, že „je několik Vídní, které lze spatřit.“

141

Dále už se příběh shoduje a autor čtenářům vypráví, jak si ze všech možných

Vídní (historická, klasická, noční, denní, klasicky noční) vybral tu historickou a pokračuje vyprávěním a glosováním výpravy.

5. Vzájemné porovnání kritického ohlasu děl v dobových médiích V práci se zabývám dvěma knihami a jedním novinovým cyklem Jana Wericha. První rozebírané dílo, tedy sbírka Všechno je jinak, poprvé vyšla v roce 1991 a téhož roku se k ní vyjádřili kritici ve dvou dobových médiích. Jako první vyšla recenze Františka Cingera na stránkách deníku Rudé právo pod názvem Kniha, kterou veřejnost dosud nezná. Werichovo Všechno je jinak. Její charakter je však spíše informativní než kritický, František Cinger autora především citoval a snažil se čtenáři poodhalit, o jaký druh prózy se jedná a jaká témata Werich v knize zpracovává. Píše, že se jedná o eseje a dále vyjmenuje několik názvů jednotlivých kapitol. Za hodnotící pasáž lze považovat pouze zmínku o pravdomluvnosti Jana Wericha: „Upřímně včetně té nepříjemné pravdy, která musí z člověka ven. On Jan Werich ale říkal nepříjemnou pravdu nejen ve formě písemně později vydané.“142, ta však více souvisí s hodnocením Wericha jako osobnosti českého umění než se sbírkou, jejíž název nese titulek recenze. Kritika Ivany Wildbachové v Naší pravdě se rovněž věnuje osobnosti autora, kterého vnímá pozitivně, a témata, o nichž píše, také nastíní ve stručném výčtu. Více ale hodnotí Werichovo soustředění se na domov, citlivé zpracování a víru v dobrotu člověka. Zároveň ocenila absenci idealizace v textech a naopak vyzdvihla jejich upřímnou kritičnost. O typologické zařazení všech textů do jednotného žánru se autorka nepokusila a o jednotlivých textech hovořila jako o kapitolách.

139


140

WERICH, Jan: Italské prázdniny. Praha 1963, Československý spisovatel, 3. vydání, s. 14

141


142

CINGER, František. Kniha, kterou veřejnost dosud nezná: Werichovo Všechno je jinak. Rudé právo 1991, ročník 1., č. 202, s. 4

40

Cyklus Jan Werich a labyrint světa se žádného ohlasu v médiích nedočkal ani v roce jeho publikace ani později. Vzhledem k tomu, že část tohoto cyklu, v níž Jan Werich popisuje své cesty po Itálii spolu s dojmy a zážitky z nich, byla později s drobnými úpravami vydána knižně pod názvem Italské prázdniny, je možné zahrnout tuto část do kritického ohlasu Italských prázdnin. Ta část cyklu, v níž Jan Werich píše o Světové výstavě EXPO 1958 a zážitcích z její návštěvy, však v knižním přetisku nevyšla. Právě tato část Werichovy publicistické tvorby proto zůstala bez povšimnutí dobových i novějších médií. Knižnímu vydání Werichových cestopisných próz z cestování po Itálii pod názvem Italské prázdniny se z jeho publicistické tvorby dostalo v dobových médiích největšího zájmu, ačkoli v roce jeho prvního vydání 1960 vyšla pouze jedna kritika, a to v Literárních novinách. Milan Schulz ve své kritice kromě Italských prázdnin hodnotí i sbírku pohádek Fimfárum, každé knize se ale věnuje v oddělených odstavcích. Společných je několik prvních odstavů, kde se Schulz věnuje Werichově vypravěčskému umění, hodnocení knih se snaží od sebe zřetelně oddělit. Na Italských prázdninách vyzdvihuje především přítomnost člověka a v souvislosti s vypravěčským umem upozorní na osobité podání dějin starověkého Říma, které se objevuje napříč celou sbírkou. Společný pro obě knihy je dále až závěr, v němž autor chválí jazykovou stránku obou Werichových děl. Další kritika Italských prázdnin vyšla až rok na to, tedy v roce 1961 na stránkách časopisu Host do domu a jejím autorem byl kritik Pavel Grym. I on se věnoval dvěma Werichovým knihám, stejně jako Milan Schulz v Literárních novinách. Grym ale zvolil jiný postup a v kritice se snažil především vyzdvihnout jejich společné rysy, z nichž jako nejvýraznější považoval důraz na lidského hrdinu, v němž „hledá Werich příčiny lidského zármutku, nespokojenosti s nejistoty a potírá je svým rozšafným humorem.“143 Na cestopisných textech Gryma také zaujala jejich podoba, kdy se více než popisu památek Jan Werich soustředí na zážitkovost a právě příběhy spojenými s místními lidmi, díky čemuž je „Werich protipólem slovníkářského bedekru“.144 Poslední v pořadí třetí kritiku Italských prázdnin, napsal Jaroslav Pecháček v rámci rozsáhlé cestopisné kritiky v časopisu Plamen v roce 1962. V kritice se kromě přítomnosti člověka napříč Italskými prázdninami objeví i zmínka o ideologických snahách oddělení Západu a Východu, kritik uvede název kapitoly, v níž tento jev shledal, avšak v čem konkrétně tyto snahy tkví, nezmiňuje. V úvodu také tvrdí, že Werichovy cestopisné texty se soustředí především na humornou stránku a více než 143


144


41

seznámit čtenáře s Itálií se Werich snažil pobavit. V samotném závěru přiznává Italským prázdninám i jistou faktografickou dokumentárnost, ale i tady vidí v popředí humor. Všechny tři kritiky této sbírky se shodují především v zařazení textů do žánru cestopisu, ač v poslední kritice Jaroslava Pecháčka dochází k zařazení do jakéhosi humorného cestopisu a v případě kritiky Pavla Gryma zase definice přesahujícího. Zároveň všichni shledávají jako jeden z hlavních rysů díla především charakteristiky lidí, s nimiž se autor během putování setkal, na nichž stojí většina Werichových cestopisných textů z Itálie. Zároveň jsou všechny texty týkající se Italských prázdnin, které se v tehdejších médiích objevily, kritické a soustředí se především na hodnocení a vyzdvižení kladných stránek nebo jedinečnosti sbírky. To je hlavní rozdíl mezi kritickou reflexí Italských prázdnin a sbírky Všechno je jinak – ta se dočkala kritického textu pouze jednoho, Cingerův ohlas působil spíše jako anotace. Zároveň se ale kritika Ivany Wildbachové i Františka Cingera zabývá výhradně touto sbírkou. Italské prázdniny ve výsledku byly sice předmětem zájmu hned tří kritiků, avšak samostatně prostor nedostaly, neboť Milan Schulz i Pavel Grym se jim věnovaly současně se sbírkou pohádek Fimfárum a Jaroslav Pecháček věnoval Italským prázdninám sice samostatný odstavec, ale v rámci obsáhlé kritiky několika cestopisných děl dalších autorů.

42

Závěr V práci jsem se pokusila představit a zároveň žánrově analyzovat publicistickou tvorbu Jana Wericha – jeho fejetony, cestopisy a cestopisné reportáže, které vyšly ve dvou knižních sbírkách a v rámci novinového cyklu v Literárních novinách. Po teoretickém vymezení žánru fejeton a při bližším rozboru sbírky Všechno je jinak jsem došla k závěru, že ve všech uvedených textech se nejedná o fejeton. Sbírka dále obsahuje krátké povídky, které se soustředí na vylíčení děje, avšak autor v nich své zážitky nijak nezobecňuje, nenabízí ani netradiční nebo nový úhel pohledu. Dále je zde zastoupen i žánr causerie, v takových textech autor obvykle rovněž vychází z příběhu, avšak teorii fejetonu nenaplňuje, neboť takové texty nedisponují gradací ani pointou. Ve sbírce se nachází i portrétní črta. Fejetony je možné dále dělit do čtyř kategorií, z nichž první je typická tím, že autor k hlavní myšlence dojde v úvaze nad osobním zážitkem, jímž fejeton začíná a nad nímž se autor později zamyslí. Druhou kategorii představují fejetony, jejichž pointa tkví rovněž v autorově pohledu na zvolený jev, jemuž se ale na rozdíl od kategorie první věnuje bez úvodního příběhu. Fejeton třetí varianty naopak vychází pouze z příběhu, častěji z několika příběhů odehravších se v různých časových úsecích Werichova života. Tyto příběhy kromě tématu spojuje zejména hlavní myšlenka, kterou autor vyjádří zpravidla v samém závěru. Posledním druhem fejetonu ve sbírce je fejeton cestopisný. Většinou se cestopisné fejetony opírají o mozaiku příběhů (O cestování, O dopravních strážnících), ale například fejeton O Tyrolsku obsahuje zážitky pouze z jedné zahraniční cesty. Cyklus Werichových cestopisných textů publikovaných v roce 1958 v Literárních novinách pod souhrnným názvem Jan Werich a labyrint světa se tematicky dělí na dvě části. Po teoretickém definování žánrů reportáž, črta a cestopis jsem první část cyklu po teoretické stránce zařadila do žánru reportáž. Jan Werich zde vedle faktografického popisu reálií popsané také hodnotí a pomocí svižného jazyka snadno navazuje kontakt se čtenářem. Tuto část tvoří reportáž ze Světové výstavy EXPO 1958, která je rozdělena do pěti čísel Literárních novin, jednotlivé části na sebe ale přímo navazují, podle čehož lze usuzovat, že se jedná o jednu reportáž rozdělenou do více částí vyhovujících rozsahu v Literárních novinách určenému právě cyklu Jan Werich a labyrint světa. V úvodu reportáže je poměrně výrazná ideologická tendence, kdy Jan Werich při popisu výstavy v pavilónu Spojených států výstavu zkritizuje s odvoláním na nespokojenost samotných Američanů, avšak samotné části výstavy popíše jen stroze, věnuje se především kritice a nesdělnosti americké výstavy. Oproti tomu výstavu Sovětského svazu popisuje autor s obdivem a důrazem na její technickou stránku, na 43

níž ilustruje vyspělost Sovětského svazu a jeho přínos vědě. Poté čtenáři nejprve stroze faktograficky popíše výstavy několika dalších zemí a následně se snaží shrnout a generalizovat dojmy ze všech těchto výstav, aby v porovnání s nimi mohl lépe zdůraznit výjimečnost československé výstavy. Autor se soustředí na faktografickou stránku popisu, kterou zároveň prokládá osobními zážitky a subjektivním hodnocením, k němuž užívá osobitých přirovnání. Druhá část cyklu se skládá z cestopisných textů o Werichově cestě do Itálie, konkrétně ze dvou cest, přičemž jedna končí v čísle 38 Literárních novin145 setkáním se skutečným obdivovatelem, čímž se zároveň uzavírá ústřední téma častých záměn autora s mnoha známými osobnostmi. V druhé části textů z cest po Itálii se autor více soustředí na faktografický popis památných míst a staveb, zároveň k nim vyjadřuje svůj vztah, který často vychází ze vzpomínek, s nimiž má autor místo spojené a celý cyklus navíc prokládá výkladem dějin Starověkého Říma. Texty o putování po Itálii vzhledem k jejich povaze nelze zařadit do konkrétního žánru. Kromě faktografického, geografického popisu reálií a popisu života v Itálii totiž stojí především na osobních zážitcích, úvahách a dojmech autora. Knižní vydání těchto cestopisných textů Italské prázdniny kromě textů otištěných dříve v Literárních novinách obsahuje další dvě kapitoly, které svým charakterem naplňují spíš teorii umělecké reportáže. Popis geografický či popis tradic a zvláštností je zde potlačen do pozadí a autor se soustředí především na vyprávění o svých zážitcích na cestě domů a o lidech, s nimiž se na cestě setkal. O nevelkém povědomí o Werichově publicistické tvorbě svědčí a nízký ohlas v dobových médiích. Sbírka Všechno je jinak se po svém vydání v roce 1991 dočkala pouze dvou kritických ohlasů. Jedním z nich byl text Františka Cingera v Rudém právu, který byl více než recenzí pouhou anotací. Autor se vyvaroval hodnoticích pasáží a odvolával se především na citace z Werichova díla a nastínění témat, o nichž v knize píše. Autorkou druhé kritické reflexe je Ivana Wildbachová, jejíž kritika vyšla v Naší pravdě. Nejprve vyjádří svůj kladný vztah k osobě Jana Wericha a po nastínění obsahové stránky, jejímž ústředním tématem je podle ní domov, se věnuje samotnému hodnocení, které opírá o citace z knihy. Wildbachová na knize oceňuje osobitý styl, nulovou idealizaci a také autorovu víru v člověka. O něco větší pozornost věnovala dobová média Werichově sbírce Italské prázdniny, k níž se vyjádřili tři kritici ve třech různých periodikách. První kritika Milana Schulze vyšla 145


44

v Literárních novinách v roce prvního vydání Italských prázdnin, tedy v roce 1960, o rok později se kritika, jejímž autorem byl Pavel Grym, objevila i v Hostu do domu a v roce 1962 se ke sbírce vyjádřil i Jaroslav Pecháček v magazínu Plamen. Kritika Milana Schulze se kromě Italských prázdnin zaměřuje také na sbírku Werichových pohádek Fimfárum, přičemž se ale každé knize věnuje odděleně. V úvodu kritiky také v krátkosti představí děj několika kapitol, avšak hodnotící pasáže v textu převládají. Schulz oceňuje především vyprávěčské umění Jana Wericha, lidovou češtinu, kterou vypráví a osobité podání římských dějin. Pavel Grym se ve své kritice věnoval rovněž i sbírce pohádek Fimfárum spolu s Italskými prázdninami, postupoval ale formou srovnání a vyzdvižení společných prvků obou knih. Podle Gryma byly v cyklu čtenářsky nejzajímavější úvahy a také vzpomínky, které autor spojoval spolu s popisem italských památek. Kritika Jaroslava Pecháčka ihned v úvodu Werichovy cestopisné texty řadí do jakési podřadné kategorie. Podle kritiky chtěl Jan Werich čtenáře především pobavit, čímž odsouvá do pozadí veškeré jeho faktografické popisy i národopisné pasáže o životě v místech, která Werich navštívil. Společným rysem všech tří kritických ohlasů je důraz na lidského hrdinu, který spojuje všechny kapitoly a který pozitivně hodnotí všichni tři kritici. Na rozdíl od sbírky Všechno je jinak se všechny kritické reflexe Italských prázdnin věnovaly zároveň jiným dílům, v případě kritik Milana Schulze a Pavla Gryma se hodnocení týkalo také souboru pohádek Fimfárum, Jaroslav Pecháček věnoval Italským prázdninám část ve svém textu Svět a lidé, který se zaměřoval na kritiku několika cestopisných děl. Cyklus Jan Werich a labyrint světa se celkově žádného kritického ohlasu nedočkal, pouze ta část, která byla později přetištěna s drobnou úpravou v Italských prázdninách, byla podrobena kritice v knižním přetisku. Jediná část Werichova publicistického díla, která zůstala bez kritické odezvy v dobových médiích, je reportáž ze Světové výstavy EXPO 1958, která vyšla v rámci cyklu Jan Werich a labyrint světa. Z hlediska žánrového dělení je Werichova publicistická tvorba víceznačná. Ačkoli ve většině případů do značné míry naplnily jeho texty teorii fejetonu, reportáže nebo cestopisu, často se jeho tvorba pohybuje na pomezí mezi dvěma žánry, což potvrzuje i řazení rozebírané tvorby do žánrových skupin citovanými kritiky. Při zpracování tématu práce se prokázalo, jak málo pozornosti se dostalo Werichově beletrizované publicistické tvorbě. Navzdory jejímu širokému rozsahu se v médiích objevilo velmi malé množství kritických ohlasů. Ač je osobnost Jana Wericha všeobecně známá, jeho publicistická tvorba je odbornou veřejností opomíjena. 45

Summary In those five chapters above I was trying to analyze Jan Werich´s creation of opinion – essays, reportages and reportages of travelling publisher in newspaper Literární noviny or as book edition. First, I defined the genres theoretically. Then, I focused on first collection of Werich´s texts called Všechno je jinak. Not all the texts that this collection contains are essays. Some of those texts are short stories – author tells a story but he doesn´t generalize anything. Genre called causerie is also included. Most of texts are essays I divided into four categories. Essays of the first category start with an author´s personal experience and continue with his reasoning which culminates in a punch line. Essays of the second category are based on the author´s point of view and they don´t include the opening story. Essays that present the third category are based on several stories which happened in various periods of Werich´s life. The theme and the main though put the stories together. Fourth category contains essays of travelling. They usually consist of short stories that author experienced during the travelling but in the collection Všechno je jinak, there is also an essay of travelling telling just one story (O Tyrolsku). The newspaper cycle called Jan Werich a labyrint světa that was being published in 1958 in weekly Literární noviny is made up from two parts. The first part includes reportage of travelling from Werich´s travel to World Exhibition EXPO 1958. This reportage is divided into five parts which were published separately one by one. In the first part there is a strong ideological disposition in decription of exhibition of United States. The author compares American exposition and exposition of Soviet Union. The American exposition Werich describes as a confused exhibition while describing soviet exhibition he admires everything. In the others parts, he concentrates on factual describing of exhibitions of other countries and particularly the exposition of Czechoslovakia. Author does not describe just the exhibits; he tries to mediate the atmosphere too. The second part of the cycle consists of text telling stories of Werich´s travelling to Italy. It is not easy to classify into certain genre. They all balance on the bottom of reportage and reportage of travelling. Jan Werich tells his experiences of meeting Italian or other tourists and the traditions and historical sites and buildings as well.

46

In the book collection published in 1960 as Italské prázdniny, includes the reportages that were published in the cycle Jan Werich a labyrint světa in Literární noviny in 1958. These reportages was a bit changed (usually shorted or vice versa). Apart from these reportage the book collection includes two more reportages – in these reportages Werich describes leaving Italy and the journey from Italy to Czechoslovakia, he concentrates on meeting people. It is possible to demonstrate the low awareness of Werich´s creation of opinion on the critique published in press. The collection Všechno je jinak became a subject of critique just twice. First critique was published in daily Právo and the second in Naše Pravda. The first critique wrote Františe Cinger, but his review is mainly informative and Cinger very often quotes parts of book. This text does not include much score. Author of the second critique was Ivana Wildbachová. She judges Werich´s work much more than Cinger. Especially she evaluates there is no idealization inside the Jan Werich´s texts. The whole cycle Jan Werich a labyrinth světa did not become a subject of critique anytime. The part of cycle focused on travel to Italy was reviewed when it was published as a book Italské prázdniny. But there are no reviews of the reportage from EXPO 1958 in media. The book Italské prázdniny was criticised tree times – in magazine Plamen, Host do domu and weekly Literární noviny. Author of the critique published in Literární noviny is Milan Schulz. He shortly describes plot of several reportages and evaluates the way Jan Werich tells stories of Roman history. Pavel Grym wrote the critic of Italské prázdniny and Fimfárum in Host do domu. He does not analyze each of the books especially, he tries to compare them. Ccording to Grym´s critique, the most interesting about this book are Werich´s memories and reasoning he usually connect with factual description. Jaroslav Pecháček in magazine Plamen writes the main purpose of this book was to entertain readers not to introduce the country and its tradition. The exception of this critique is in finding the two worlds conception in the chapter called Signor Televisione. All of these critics evaluate primarily the emphasis on human hero, characteristic of people Jan Werich met in Italy.

47

Použitá literatura KNIHY: ŠTORKÁN, Karel. Reportáž in: Novinářské žánry, 1. část. Editor Miroslav Dočkal. 1. vydání. Praha: Novinář, 1973. s. 37 - 59 JANOUŠEK, Pavel et al. Dějiny české literatury II 1948 – 1958. 1. vydání. Praha: Academia, 2007. 549 s. ISBN 978-80-200-1528-0. JANOUŠEK, Pavel et al. Dějiny české literatury III 1958 – 1969. 1. vydání. Praha: Academia, 2008. 688 s. ISBN 978-80-200-1583-9. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004. 699 s. ISBN 80-7185-669. OSVALDOVÁ, Barbora, HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vydání. Praha: Libri, 1999. 256 s. ISBN 80-85983-76-1. NOSKOVÁ, Věra. Jak počít, porodit, upéci a vytesat fejeton? In: OSVALDOVÁ, Barbora, KOPÁČ, Radim et al. O fejetonu s fejetonem. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. s. 41 – 45. ISBN 978-80-246-1286-7. PAVERA, Libor. VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1. ŠALDA, X. František. Šaldův slovník naučný: Výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném. Sestavoval Milan Blahynka.1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1986. 353 s. ŠTORKÁN, Karel. Umění fejetonu. 1. vydání. Praha: Novinář, 1979. 156 s. Slovník literární teorie. Sestavoval Štěpán Vlašín. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1984. 456 s. WERICH, Jan. Italské prázdniny. 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963. 95 s. WERICH, Jan. Všechno je jinak. 1. vydání. Praha: Olympia, 1991. 159 s. ISBN 80-7033-1542.

ČLÁNKY: WERICH, Jan. Jan Werich a labyrint světa. Literární noviny, 1958, ročník 7., č. 28 – 45, s. 12. 48

CINGER, František. Kniha, kterou veřejnost dosud nezná:Werichovo Všechno je jinak. Rudé Právo, 1991, ročník 1, č. 202, s. 4. WILDBACHOVÁ, Ivana. Vánoční recenze na knížku Jana Wericha: Domov, pohoda, divy i pře. Naše pravda, 1991, ročník 2., č. 96 – 97, s. 5. GRYM, Pavel. Jan Werich v roli spisovatele. Host do domu, 1961, č. 8, s. 38. PECHÁČEK, Jaroslav. Svět a lidé. Plamen, 1962, ročník 3, č. 11, s. 115. SCHULZ, Milan. Svět, um a vtip. Nad knihami Jana Wericha. Literární noviny, 1960, ročník 9., č. 51, s. 7.

49

Seznam příloh Příloha č. 1: WERICH, Jan. Italské prázdniny, 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963 (fotografie) Příloha č. 2: WERICH, Jan. Všechno je jinak, 1. vydání. Praha: Olympia, 1991 (fotografie) Příloha č. 3: WILDBACHOVÁ, Ivana. Vánoční recenze na knížku Jana Wericha: Domov, pohoda, divy i pře. Naše pravda, 1991, ročník 2., č. 96 – 97, s. 5 (fotografie) Příloha č. 4: SCHULZ, Milan. Nad knížkami Jana Wericha: Svět, um a vtip. Literární noviny, 1960, ročník 9., č. 51, s. 7 (fotografie)

50

Přílohy: Příloha č. 1: WERICH, Jan. Italské prázdniny, 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963, 95 s.

51

Příloha č. 2: WERICH, Jan. Všechno je jinak, 1. vydání. Praha: Olympia, 1991, 159 s. ISBN 27-03791

52

Příloha č. 3: WILDBACHOVÁ, Ivana. Vánoční recenze na knížku Jana Wericha: Domov, pohoda, divy i pře. Naše pravda, 1991, ročník 2., č. 96 – 97, s. 5

53

Příloha č. 4: SCHULZ, Milan. Nad knížkami Jana Wericha: Svět, um a vtip. Literární noviny, 1960, ročník 9., č. 51, s. 7

54

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Recommend Documents