UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií

Martina Hedbávná

Reflexe soudobých teoretickometodologických přístupů ke zkoumání volební účasti Diplomová práce

Praha 2008

Autor práce: Martina Hedbávná Vedoucí práce: PhDr. Lukáš Linek Oponent práce: Datum obhajoby: 2008 Hodnocení:

–1–

Bibliografický záznam Hedbávná, Martina. Reflexe soudobých teoreticko-metodologických přístupů ke zkoumání volební účasti. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií, 2008.Vedoucí diplomové práce PhDr. Lukáš Linek

Anotace Tato diplomová práce se věnuje problematice volební účasti, nejrozšířenější formy politické participace. Cílem textu je zmapovat přístupy k jejímu zkoumání od 70. let 20. století do současnosti, a to jak z teoretického, tak z metodologického hlediska. Dalším záměrem textu je identifikovat faktory uváděné jako významné pro míru volební účast a zrekonstruovat koncepty, s jejichž pomocí autoři vliv těchto faktorů vysvětlují, tzv. mikrozáklady. Práce postupně představuje obecné modely politické participace, aplikovatelné na volební účast samostatně, a faktory, kterým jednotlivé modely přiznávají vliv na míru volební účasti. Dále jsou reflektovány výsledky autorů zkoumající tento jev na datech jednak z individuální (Verba a Nie 1972, Wolfinger a Rosenstone 1980, Blais 1998, Blondel et al. 1998, Franklin 2004) a jednak z agregované úrovně (Powell 1986, Jackman 1987, Norris 2004). Text poukazuje na výstupy těchto analýz, tedy na faktory ovlivňující volební účast, a na jejich mikrozáklady. V závěru práce představím svou typologii individuálních proměnných ovlivňujících

volební

účast

právě

v závislosti

na

objevených

mikrozákladech u jednotlivých autorů; jedná se o členění na zdrojové, integrační a mobilizační proměnné.

–2–

Annotation This diploma thesis deals with voter turnout, the prevalent form of political participation. The aim of the thesis is to summarize contemporary approaches within the voter turnout research, from both theoretical and methodological perspective. Another aim of the text is to designate the factors influencing the voter turnout and to find the concepts of the authors which account for these factors, thus “microfoundations”. First, different theories of political participation are presented, but only if they are applicable to voter turnout separate. Next, the diploma thesis reflects the outcomes of authors studying the phenomenon with individual-level (Verba and Nie 1972, Wolfinger and Rosenstone 1980, Blais 1998, Blondel et al. 1998, Franklin 2004) and aggregate-level data (Powell 1986, Jackman 1987, Norris 2004). At the end of the thesis, I present my typology of the factors based on the discovered microfoundations – I split them into groups of resource, integration and mobilization variables.

Klíčová slova Volební účast, teoretické přístupy, metodologie, mikrozáklady, individuální úroveň dat, agregovaná úroveň dat.

Keywords Voter turnout, theoretical approaches, methodology, microfoundations, individual-level data, aggregate-level data.

–3–

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti i pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne 20. května 2008

Martina Hedbávná

–4–

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému konzultantovi PhDr. Lukáši Linkovi za kritické čtení pracovních verzí diplomové práce a za zprostředkování potřebné odborné literatury. Velký dík patří také všem mým blízkým, kteří mě po celou dobu nejen morálně podporovali.

–5–

Obsah TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE ............................................................. 8 1. ÚVOD ...................................................................................................... 11 2. STRATEGIE ZKOUMÁNÍ VOLEBNÍ ÚČASTI .......................... 17 3. MODELY POLITICKÉ PARTICIPACE ...................................... 20 3.1

M ODEL RACIONÁLNÍ VOLBY ................................................. 20

3.1.1 Paradox hlasování .......................................................... 22 3.2

M ODEL OBČANSKÉHO DOBROVOLNICTVÍ ............................... 28

3.3

M OBILIZAČNÍ MODEL ........................................................... 30

3.4

M ODEL KOGNITIVNÍ MOBILIZACE ......................................... 31

3.5

M ODEL SOCIÁLNÍHO KAPITÁLU 3........................................... 32

4. VÝZKUM DAT Z INDIVIDUÁLNÍ ÚROVNĚ ............................ 34 4.1

S IDNEY V ERBA A N ORMAN H. N IE ....................................... 34

4.2

R AYMOND E. W OLFINGER A S TEVEN J. R OSENSTONE ........... 35

4.3

A NDRÉ B LAIS ..................................................................... 37

4.4

J EAN B LONDEL , R ICHARD S INNOTT A P ALLE S VENSON .......... 38

4.5

M ARK F RANKLIN ................................................................ 41

4.6

Z ÁVĚR Z

ANALÝZ NA ZÁKLADĚ INDIVIDUÁLNÍCH DAT ............ 43

5. VÝZKUM DAT Z AGREGOVANÉ ÚROVNĚ ............................ 45 5.1

G. B INGHAM P OWELL , J R ..................................................... 45

5.2

R OBERT W. J ACKMAN ......................................................... 48

5.3

P IPPA N ORRIS ..................................................................... 51

5.4

S HRNUTÍ ANALÝZ NA ZÁKLADĚ AGREGOVANÝCH DAT ............ 55

6. TYPOLOGIE PROMĚNNÝCH Z INDIVIDUÁLNÍ ÚROVNĚ ..... 58 6.1

LOGIKA ČLENĚNÍ PROMĚNNÝCH SIGNIFIKANTNÍCH PRO VOLEBNÍ

ÚČAST U JEDNOTLIVÝCH AUTORŮ .................................................... 58

6.2

INTERPRETACE PROMĚNNÝCH ............................................... 59

6.2.1 Zdrojové proměnné ......................................................... 59

–6–

6.2.2. Integrační proměnné ....................................................... 63 6.2.3 Mobilizační proměnné..................................................... 64 7. NOVÉ TRENDY VE VÝZKUMU VOLEBNÍ ÚČASTI................ 67 7.1

E XPERIMENTY ..................................................................... 67

7.2

N OVÝ TYP DAT .................................................................... 68

7.3

V ÍCEÚROVŇOVÁ ANALÝZA DAT ............................................ 69

8. ZÁVĚR ...................................................................................... 70

RÉSUMÉ ......................................................................................... 76 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................ 77 SEZNAM POUŽITÝCH INTERNETOVÝCH ZDROJŮ .................... 85 SEZNAM TABULEK....................................................................... 86 SEZNAM PŘÍLOH .......................................................................... 86 PŘÍLOHY

–7–

Martina Hedbávná ISS FSV UK červen 2007

TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE Předpokládaný název práce: Reflexe soudobých teoreticko-metodologických přístupů ke zkoumání volební účasti

Námět práce zahrnující formulaci a vstupní diskusi poznávaného problému Tato diplomová práce si klade za cíl zmapovat současné přístupy ke zkoumání volební účasti, a to jak z teoretického, tak z metodologického hlediska. Volební účast, nejrozšířenější forma politické participace v demokratických zemích, představuje pro politickou sociologii důležitou oblast výzkumu. Předmětem zamýšlené práce by měl být jakýsi přehled, jak tento jev zkoumají a jak jej vysvětlují evropští a američtí odborníci na danou problematiku, např. André Blais, Arend Lijphart, Olivier Ihl ad. Kromě pojednání o existující metodologii bude mým záměrem také zrekonstruovat mikrozáklady analyzovaných teorií. V literatuře můžeme rozlišit dvě hlavní metody výzkumu volební účasti: jednak se jedná o výzkum dat z agregované úrovně, kde se zkoumá především vliv institucí; mezi zástupce tohoto přístupu se řadí G. B. Powell či R. W. Jackman, kteří hledají proměnné, mající zásadní vliv na volební účast, právě v institucionální rovině. Mezi jinými je to povinná volba, volební systém, počet komor v parlamentu [Blais 2006: 112-114]. Druhým stěžejním přístupem je zkoumání dat z individuální úrovně, kde za

–8–

podstatné faktory výzkumníci považují socio-demografické charakteristiky, zejména věk a dosažené vzdělání, politické postoje, různé koncepty politické kultury jako pocit politické efektivnosti apod. [viz např. Wolfinger & Rosenstone 1980; Franklin 2004]. Domnívám se, že takováto souhrnná práce bude přínosem nejen z teoreticko-metodologického hlediska pro českou politickou sociologii, neboť podobný text zde zatím neexistuje, ale může být využita i pro empirické zkoumání volební účasti.

Předpokládané metody zpracování a struktura práce Zamýšlená diplomová práce bude zpracována jako reflexe odborných statí, pojednávajících o daném tématu. Jednotlivé kapitoly bude tvořit jednak pojednání o dvou hlavních metodách zkoumání volební účasti, jejichž vstupem jsou na jedné straně agregovaná a na druhé straně individuální data. Budou reflektovány výzkumy volební účasti v různých typech voleb (národní, lokální, evropské apod.). Dále se budu zabývat teoriemi, které se s danými výzkumy pojí. A v neposlední řadě se práce zaměří na nové trendy ve výzkumu volební účasti, jež využívají prvků ze sociální geografie či sociální psychologie. Text bude uzavírat syntéza zjištěných poznatků a závěr.

Orientační seznam literatury: Bilodeau, A., Blais, A. (2005): Le vote obligatoire a-t-il un effet de socialisation politique? Présenté au Colloque international vote obligatoire, Institut d’Études Politiques à Lille, du 20 au 21 octobre Blais, A. (2006): What Affects Voter Turnout? Annual Review of Political Science, vol. 9: 111-125 Ihl, O. (1996): Le vote. Paris: Montchrestien

–9–

Krejčí, O. (1994): Kniha o volbách. Praha: Victoria Publishing Lijphart, A. (1997): Unequal Participation: Democracy’s Unresolved Dilema. American Political Science Review, vol. 91, no. 1: 1-14 Tucker, J. A. (2002): The First Decade Of Post-Communist Elections And Voting: What Have We Studied, And How Have We Studied It? Annual Review of Political Science, vol. 5: 271-304

Konzultant diplomové práce PhDr. Lukáš Linek

podpis ………………………………………

– 10 –

1. ÚVOD Ve většině tradičně demokratických států byl ve druhé polovině 20. století zaznamenán pokles volební účasti [Franklin 2004: 249]. Také ve všech postkomunistických zemích včetně České republiky se podobný fenomén již projevil: na našem území od prvních svobodných voleb v roce 1990 je znát sestupný trend volební účasti, a to jak v parlamentních, tak komunálních a krajských volbách (viz přílohu č. 1). Volby do Evropského parlamentu se v České republice konaly pouze jednou, v roce 2004, takže zatím není možné sledovat nějaký trend, i zde se však mluví o extrémně nízké účasti, a to jak z hlediska mezinárodního srovnání při volbách do Evropského parlamentu, tak v kontextu ostatních voleb v České republice [Linek et al. 2007: 233]. Změna v míře volební účasti nemusí být však otázkou roků či desetiletí, ale může k ní dojít ve velmi krátkém časovém úseku, třeba i během několika dnů. Svědčí o tom například obrovský výkyv účasti na francouzské volební scéně vloni na jaře: druhého kola prezidentských voleb, které se konalo 6. května 2007, se zúčastnilo 85,5 % oprávněných voličů (což představuje nejvyšší naměřenou hladinu volební účasti ve Francii od roku 1965), zatímco ve druhém kole parlamentních voleb 17. května se do volebních místností dostavilo pouze 35,5 % francouzských občanů s aktivním volebním právem [INSEE]. I tento pozoruhodný jev mě přivedl k problematice volební účasti. Čím je tedy způsobeno, že lidé dobrovolně odmítnou využít své hlasovací právo? Nebo opačně: co vlastně motivuje občany, aby se do volebních místností dostavili? Část pravdy určitě spočívá i v laickém tvrzení, že volební účast závisí na „ochotě lidí zamyslet se, nebo aspoň zvednout zadek a dojít do volební místnosti, odjet na chatu o několik hodin později“ [Neviditelný pes 2006]. To mimo jiné obsahuje dva základní koncepty vysvětlující účast: zdroje (informace o politice) a náklady (čas).

– 11 –

Nicméně vysvětlit volební účast je problematika poněkud komplexnější, zasahující několik společenskovědních oborů. Cílem této diplomové práce je zmapovat současné přístupy ke zkoumání volební účasti, a to jak z teoretického, tak z metodologického hlediska. Vytvořím tedy přehled, jak tento jev zkoumají a jakým způsobem jej vysvětlují evropští i američtí odborníci na danou problematiku a které faktory považují za významné pro míru volební účasti. Kromě reflexí existujících teorií a metodologických přístupů je mým záměrem zrekonstruovat mikrozáklady analyzovaných teorií, tedy postihnout, jakým způsobem tyto významné faktory podle jednotlivých autorů fungují. Nespokojím se tedy s prostým výčtem proměnných, které jsou označovány za určující pro volební účast, ale bude mě také zajímat, jakým způsobem autor vysvětluje jejich vliv na rozhodnutí občana jít nebo nejít k volbám. U proměnných z individuální úrovně jsou to hlavně mechanismy, které usnadňují volební účast, a ve výzkumu agregovaných dat to bude zejména způsob, jakým instituce ovlivňují jednání lidí. Na závěr se pokusím o vlastní typologii proměnných právě v závislosti na objevených mikrozákladech. Definic volební účasti je několik 1 s tím, že vždy jde o podíl voličských hlasů ku počtu oprávněných voličů. Je však rozdíl, zda se započítávají všechny hlasy, nebo jen platné a jestli jsou vztaženy ke všem občanům, kteří dosáhli věku pro aktivní volební právo (voting age population) nebo k registrovaným voličům 2. Český statistický úřad volební účast definuje jako „podíl počtu voličů, kteří se zúčastnili voleb (byla jim okrskovou volební komisí vydána úřední obálka pro hlasování), a počtu registrovaných

voličů

(osob

uvedených

ve

volebních

seznamech)“

[www.czso.cz]. Protože však náplní mé práce není zjišťování přesných dat o

1

Více viz např. www.idea.org. V zemích, kde není registrace automatická (např. USA), se je počet registrovaných osob výrazně menší než počet občanů, kteří dosáhli věku pro aktivní volební právo. 2

– 12 –

volební účasti, neřeším mírné odchylky v definicích volební účasti u jednotlivých autorů. Zde se nabízí otázka, proč se vůbec volební účastí a faktory, které ovlivňují její míru, zabývat? Podle Lipseta (1960) je v moderních demokraciích hlasování základním mechanismem k hledání společenského konsensu: nízká volební účast totiž zpravidla znamená, že jsou některé skupiny občanů v politice podreprezentovány [Lipset 1960: 179]. Podobně se vyjadřuje i Lijphart (1997): Nízká volební účast je vážným problémem demokracie, protože čím nižší je účast, tím je systematicky zkreslenější v neprospěch méně majetných vrstev, a takto zkreslená nestejná účast způsobuje nerovný politický vliv [Lijphart 1997: 1]. Tím narážím na v odborné literatuře všudypřítomný problém týkající se volební účasti: je její vysoká míra důležitá? Vždyť vysoká volební účast nemusí být znakem kvalitní demokracie a toho, že občané mají na politiku značný vliv – příkladem ostatně může být zkušenost s téměř stoprocentní volební účastí v bývalých komunistických zemích, kde byl faktický vliv občanů na politiku minimální. Pro některé zase nízká volební účast znamená jistý ustálený stav a spokojenost s politickým systémem. Přesto se většina vědců kloní k názoru, že nízká volební účast je přinejmenším

problematická,

nebo

v ní

dokonce

vidí

ohrožení

demokratického systému (např. Lipset 1960, Powell 1986, Lijphart 1997, Putnam 2000). Vědci zastávající názor, že vysoká volební účast je žádoucí, nejčastěji

používají

argument

o

legitimitě

politického

mandátu:

v zastupitelské demokracii platí, že čím vyšší je volební účast, tím je vláda legitimnější, protože k získání mandátu zastupitelů se vyjádřila velká část obyvatelstva [portál kanadské vlády, Linek 2004]. Nízká volební účast bývá tématem diskuzí o legitimitě takto zvoleného vládnoucího orgánu, o jeho reprezentativitě a pravomocích [Linek 2004] především v médiích, kde se jich účastní jak novináři, tak politici a zástupci různých neziskových

– 13 –

organizací. Nízká volební účast svědčí údajně nejen o oslabení demokracie, ale i o apatii občanů. Arend Lijphart jde ve své argumentaci, proč nízká volební účast představuje pro demokracii problém, dále: „nízká volební účast znamená nerovnou a socioekonomicky zkreslenou účast“ [Lijphart 1997: 2], což má vážné důsledky na výsledky voleb (kdo je zvolen), a na obsah veřejné politiky

[Ibidem:

3-4].

Tento

výsledek

Lijphart

nazývá

politickou

nerovností, jehož opak, politická rovnost, je podle něj „hlavním cílem demokracie, a stupeň politické rovnosti je proto důležitým ukazatelem kvality demokracie“ [Lijphart 1999]. Autor také poukazuje na vysokou volební účast jako na indikátor kvality demokracie z toho důvodu, že účastí na hlasování občané vyjadřují, nakolik je zajímá, kdo je bude reprezentovat [Ibidem]. Faktem však je, že neexistují žádná pevná kritéria pro posuzování míry participace. [McDonough, Shin a Moises 1998, cit. dle Vlachová, Lebeda 2006]. Světová, a zejména pak americká politická sociologie považuje problematiku volební účasti za důležitou a zkoumá ji v podstatě od chvíle, kdy se začaly konat demokratické volby. V roce 1913 vyšla obsáhlá monografie Andrého Siegfrieda Tableau politique de la France de l’Ouest sous la III ème République o politickém charakteru západní Francie, která se zabývá mj. problematikou volební účasti a která je dnes považována za první ucelené dílo v oblasti sociologie voleb [Phélippeau 1991]. Centrum zkoumání volební účasti a výzkumu voleb obecně se pak přesouvá do Spojených států amerických, kde v počátcích bádání měla převahu tzv. kolumbijská škola se svými velkými empirickými výzkumy. Jmenujme například již klasický Lazarsfeldův výzkum The People’s Choice (1944), který se sice věnoval především podrobnému rozboru utváření volebního rozhodnutí v průběhu předvolební kampaně, ale dříve než k němu autoři přistoupili, považovali za důležité zodpovědět otázky jako: kdo jsou lidé,

– 14 –

kteří projevili zájem o předvolební kampaň, jak lze charakterizovat nevoliče a co podmiňuje účast ve volbách [Jeřábek 2000: 76]. S postupným zdokonalováním sociologických průzkumů a jejich instrumentaria se dal zkoumat a zapojit do vysvětlení volební účasti i politický postoj respondentů. Odtud se vyvinula tzv. michiganská škola, neboli sociálně-psychologický přístup, který využívá koncept stranické identifikace jako stěžejního politického postoje, který ovlivňuje jak volební účast, tak volbu strany. Stranickou identifikaci chápou autoři této školy (např. Campbell, Converse, Miller, Stokes 1960) jako psychologickou vazbu ke straně; tato náklonnost jedince motivuje k volbě strany a tedy i k volební účasti. Ve své práci se však chci věnovat soudobým přístupům, zaměřeným v první řadě na zkoumání volební účasti, nikoliv na volební problematiku obecně. Tyto specializované studie se začaly objevovat v první polovině 70. let 20. století, opět především ve Spojených státech, které se od 60. let potýkaly s poklesem volební účasti, což bylo třeba vysvětlit. I přes bohatost zahraniční odborné literatury však dosud neexistuje žádný česky psaný text, který by se tímto fenoménem na teoretickometodologické úrovni komplexně zabýval 3. Proto se domnívám, že takováto souhrnná práce bude přínosem – i z toho důvodu, že může být dále využita pro empirické zkoumání volební účasti. V diplomové

práci

budu

nejprve

věnovat

pozornost

popisu

jednotlivých strategií zkoumání volební účasti, z nichž dvě nejvýznamnější budou podrobně rozebrány později. V následující kapitole se seznámíme s některými modely politické participace 4, jež jsou aplikovatelné na volební 3

Problematice volebního účasti se u nás věnuje především Lukáš Linek (např. Linek 2004, Linek a Lyons 2007, Linek et al. 2007b). 4 Existují dvě základní formy politické participace: konvenční, která využívá institucionální cesty k ovlivnění politiky (např. hlasování ve volbách, účast na volebních mítincích), a nekonvenční forma, která se vůči institucionálním cestám vzpírá (např. účast na demonstraci, ozbrojený protest, ničení majetku aj.) [Hawkesworth, Kogan 2004: 415]

– 15 –

účast samostatně, s důrazem na způsob vysvětlení míry volební účasti. Tím se dostaneme k výzkumu dat z individuální (kapitola čtvrtá) a poté z agregované úrovně (kapitola pátá). Zde budou představeni někteří pro danou oblast významní autoři a jejich studie a budu zkoumat, skrze jaké proměnné vysvětlují volební účast a jakým způsobem faktory fungují. Kapitola šestá se pokusí o syntézu předchozích zjištění získaných z individuální úrovně – seskupím významné faktory volební účasti podle toho, jakým způsobem podle autorů proměnné fungují čili jaké jsou jejich mikrozáklady, do následujících tří typů: zdrojové, integrační a mobilizační proměnné, přičemž proměnnou věk pro její specifika ponechám samostatně. Před shrnutím celého textu a vyvozením závěrů věnuji krátkou kapitolu novým trendům ve výzkumu volební účasti.

– 16 –

2. STRATEGIE ZKOUMÁNÍ VOLEBNÍ ÚČASTI Z metodologického hlediska existuje několik přístupů ke zkoumání volební účasti. Jeden z nejmarkantnějších rozdílů ve strategii je, zda jsou pro analýzu volební účasti použita data z individuální nebo z agregované úrovně. Toto hledisko jsem zvolila pro předkládanou diplomovou práci za profilové, neboť poskytuje logické rozdělení odborné literatury podle toho, jak strukturuje proměnné signifikantní pro volební účast. Nutno přiznat, že mnoho autorů (např. Wolfinger, Rosenstone 1980, Powell 1986, Blais 1998, Blondel 1998, Franklin 2004, Norris 2004) se ve svých studiích nespokojuje pouze s jedním přístupem a využívá oba, ačkoliv často je jedna ze strategií upřednostněna. Spíše než o dva konkurenční pohledy se totiž jedná o vzájemně se doplňující přístupy, což je i důvod, proč se vědci trvale neuchýlili pouze k jednomu způsobu zkoumání fenoménu volební účasti. Jen jedna strategie nemůže nikdy úplně vysvětlit celou škálu příčin volební účasti, protože „zatímco volební akt je záležitost individuálního rozhodnutí, volební účast je jev agregované úrovně. Je to rys elektorátu, nikoliv voliče“ [Franklin 2004: 16]. Povaha dat, která jsou analyzována, je logicky určující pro výstupy analýz. Například z agregovaných dat lze stěží činit závěry o roli politických postojů jednotlivců a naopak z dat individuálních se nemůžeme dozvědět mnoho o vlivu institucí. Studie volební účasti mají tedy dva různé zdroje informací – agregovaná a individuální data – s

odlišnými

charakteristikami a

omezeními. Jsou to za prvé skutečné volební výsledky, které jsou agregované na státní nebo nižší úrovni. Tyto výsledky jsou přesné, nemohou být ale používány ke spolehlivým odhadům individuálních proměnných tím, že budou analyzovány pomocí jednoduchých korelací. Druhým zdrojem jsou data z individuální úrovně. Přesná individuální data ale nemají výzkumníci k dispozici, neboť jsou zničena v procesu agregace, aby byla zajištěna tajnost volby.

Bývají tedy použita individuální data z povolebních

– 17 –

dotazníkových šetření, která obsahují celou řadu postojových proměnných a dalších informací, jež potenciálně umožňují vysvětlit volební chování [Linek, Lyons 2007a] a která se provádějí krátce po skončení voleb 5. Problém je, že tato data trpí systematickou a náhodnou chybou – vyskytuje se zde významná nadreprezentace těch respondentů, kteří tvrdí, že se zúčastnili voleb 6 [např. Granberg, Holmberg 1991, cit. dle Linek, Lyons 2007a]. Pro určení věku a pohlaví voliče, vzdělání, náboženského vyznání a zaměstnání (ne však postojů voliče) jsou dostupné výstupy z výzkumů exitpoll 7, které „udávají velmi přesný sociodemografický profil voličů, kteří se voleb zúčastnili“ [Lebeda et al. 2004]. Přesto i zde mohou být problémy s přesností uvedených odpovědí. Protože jsou skutečné volební výsledky, které jsou agregované na státní nebo nižší úrovni, považovány za přesné, snaží se vědci zkonstruovat způsob

odhadu

individuálního

chování

s

použitím

statistických

pravděpodobnostních metod a dostupných informací o volebním chování [Schuessler 1999: 10578, cit. dle Linek, Lyons 2007a]. Dalším možným úhlem pohledu na různé strategie zkoumání volební účasti je prostorové hledisko – zda se jedná o výzkum v rámci jednoho státu (například Spojených států, např. Verba, Nie 1972, Wolfinger, Rosenstone 1980, Powell 1986) nebo o mezinárodní srovnání (Jackman 1987, Blais 2000, Franklin 2004, Norris 2004). Zde se jako jednoznačná výhoda mezinárodních komparativních studií jeví přínos k výzkumu vlivu institucí – například je možné zkoumat vliv poměrného versus většinového volebního systému na míru volební účasti.

5

Například sběr dat pro povolební dotazníkové šetření v rámci výzkumu Česká volební studie 2006 byl proveden v termínu od 9. do 21. června 2006, přičemž volby do Poslanecké sněmovny proběhly 2. a 3. června [Lebeda et al. 2007: 1-3] 6 V případě ČR obsahovala povolební studie týkající se voleb do Evropského parlamentu (European Election Study 2004) o 20 % více voličů, než jich ve skutečnosti bylo. Také údaje o stranické podpoře ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 a do Evropského parlamentu 2004 byly nepřesné. [Linek, Lyons 2007] 7 „Exit-poll je anonymní dotazovaní respondentů systematicky vybíraných bezprostředně po odchodu z volební místnosti, které probíhá v průběhu samotných voleb“ [Lebeda et al. 2004].

– 18 –

Výzkumné strategie lze také dělit podle hlediska časového. Výzkumy se buď zaměřují na kratší časový úsek, analyzují třeba i jen jedny konkrétní volby (např. Linek 2004 se věnuje analýzám volební účasti při volbách do Evropského parlamentu v ČR v roce 2004), nebo zachycují změny ve volební účasti v delším čase, třeba i přes několik generací (např. Franklin 2004 – od roku 1945 do současnosti). Ve druhém případě je samozřejmě výhodou možnost sledovat kohortní či generační změny ve vývoji volební účasti. Následující tabulka podle uvedených strategií rozřazuje výzkumy, které studuji dále v textu. Jak jsem se již zmínila, některé studie obsahují analýzy jak z agregované, tak individuální úrovně – v tabulce je naznačeno, velikostí značky
, kterému hledisku autor věnuje více prostoru. Tabulka č. 1: Strategie zvolené ve studiích, kterým se věnuje diplomová práce úroveň analyzovaných dat

prostorové hledisko

časové hledisko

agr.

ind.

1 stát

1 čas

Powell 1986







Jackman 1987




Norris 2004










Verba a Nie 1972 Wolfinger a Rosenstone 1980







Blais 1998







Franklin 2004 Linek 2004







– 19 –



















(USA)






(EU)









(ČR)

delší





(USA)




Blondel et al. 1998

více



(EP)

3. MODELY POLITICKÉ PARTICIPACE V této práci mi jde o zmapování možných přístupů ke zkoumání volební účasti, a proto nejprve představím obecné modely politické participace 8. Ne všechny jsou však aplikovatelné na volební účast samostatně, a proto se nebudu věnovat všem, ale pouze těm relevantním 9: modelu racionální volby (rational choice model), modelu občanského dobrovolnictví

(civic

voluntarism

model),

mobilizačnímu

modelu

(mobilization model), modelu kognitivní mobilizace (cognitive mobilization model) a modelu sociálního kapitálu (social capital model). Pokusím se objasnit, pomocí kterých faktorů dané teoretické přístupy vysvětlují volební účast a jak je interpretují, jaké jsou jejich silné a slabé stránky a případně jak se vyvíjely v čase.

3.1.

Model racionální volby Nemálo autorů se zabývalo otázkou, zda je možné rozhodnutí o

volební účasti či neúčasti vysvětlovat pomocí teorie racionální volby. V čem jsou výhody dané teorie a jakými způsoby se vědci snažili překonat její úskalí popisuje kniha Andrého Blaise (1998) To Vote or Not to Vote. The Merits and Limits of Rational Choice Theory. Jednoduchý (základní) model teorie racionální volby říká, že občan se rozhodne jít či nejít volit na základě prostého kalkulu: volit půjde, pokud zisky z volby převyšují náklady; v opačném případě nepůjde. Tento kalkul původně vytvořil Downs (1957) a rozšířili ho Riker a Ordeshook (1968).

8

Forem politické participace je více (viz 3. poznámka pod čarou), ale hlasování ve volbách je nejpoužívanější formou [Hawkesworth, Kogan 2004: 416]. 9 Nezařazuji např. sociálně-psychologický model (social-psychological model), jenž je důležitý zejména pro porozumění neortodoxních forem participace, jako je protestní chování nebo rebelské kolektivní akce [Whiteley, Seyd 2002: 45], podobně jako teorie rovných šancí (equity-fairness theory), která se soustředí na vysvětlení bojkotů, demonstrací apod. [politická sociologie]. Model všeobecných podnětů (general incentives model) se zase používá pro objasnění členství ve straně [Whiteley et al. 2004].

– 20 –

Podle tohoto modelu musí volič nejdřív vzít v úvahu předpokládané zisky z hlasování. Aby toto mohl, musí nejprve stanovit, co by mohl účastí (oproti neúčasti) na hlasování získat. Jestliže v tom není rozdíl, potenciální zisk je nulový. Čím větší je vnímaný rozdíl, tím větší potenciální užitek. [Blais 1998: 1] V modelu racionální volby však hraje roli očekávaný, nikoliv potenciální zisk. Racionální jedinec se ptá, jaká je pravděpodobnost, že jeho hlas rozhodne o vítězství či prohře jeho kandidáta. Jestliže je jisté, že tento kandidát vyhraje (či prohraje), očekávaný zisk z hlasování je pro jedince nulový, neboť kandidát vyhraje (prohraje), ať už jedinec hlasuje či ne. [Ibidem: 1] Racionálně uvažující jedinec tedy musí určit pravděpodobnost, že jeho hlas bude rozhodující. „Předpokládejme většinové volby se 100 000 oprávněnými voliči a dvěma kandidáty. Jestliže jedinec předpokládá, že 70 000 voličů (kromě něj) se voleb zúčastní, musí určit pravděpodobnost, že kandidát A i kandidát B každý získá 35 000 hlasů. V tomto případě je to jeho hlas, který volby rozhodne.“ [Ibidem: 2] Jak velká je tato pravděpodobnost? To záleží na dvou faktorech. Prvním je počet voličů – čím je větší, tím menší je pravděpodobnost, že nastane „nerozhodný výsledek“. Druhým je těsnost voleb: čím těsnější je soutěž, tím větší je šance, že jeden hlas bude rozhodující. Nicméně jakkoliv je výsledek voleb těsný, pravděpodobnost existence jediného rozhodujícího hlasu je mizivá, pokud je počet voličů vysoký. [Ibidem: 2] V modelu teorie racionální volby je očekávaný zisk z hlasování roven zisku (značeného jako B – z anglického benefit), který pro jedince plyne z vítězství preferovaného kandidáta, násobeno pravděpodobností (probability, P), že jeho hlas bude rozhodující. Očekávaný zisk je tedy nutně extrémně malý, neboť extrémně malé je už P. Racionální jedinec také uvažuje náklady (costs, C). Jsou to především náklady jako čas, který volič potřebuje k tomu, aby se šel registrovat (pokud to zákon vyžaduje) a došel

– 21 –

do volební místnosti, ale také je to čas nutný k získání a zpracování informací o kandidátech. „Čas je vzácný zdroj“. [Ibidem: 2] Obvyklý závěr při aplikaci tohoto modelu je, že ve volbách s velkým počtem oprávněných voličů se racionálně uvažující občan rozhodne voleb nezúčastnit. Jeho náklady jsou sice nízké, ale očekávaný užitek je ještě nižší téměř pro každého – kvůli mizivé pravděpodobnosti, že právě jeho hlas bude rozhodující. [Ibidem: 2]

3.1.1. Paradox hlasování „Naneštěstí

pro

teorii

volí

mnoho

lidí.“

Ve

skutečnosti

se nejdůležitějších voleb, kde je počet voličů obrovský a pravděpodobnost, že něčí hlas bude rozhodující, extrémně malá, účastní jasná většina. Model teorie racionální volby ve své nejjednodušší verzi, zdá se, nefunguje. [Ibidem: 2] Blais se pokusil zmapovat dodatky k modelu racionální volby, které byly navrženy vědci zabývajícími se volební účastí v souvislosti s teorií racionální volby, aby vysvětlili tento paradox. Uvádí celkem sedm pokusů o zdokonalení tohoto modelu. S prvním dodatkem přišel Anthony Downs (1957): lidé přijdou volit, protože chtějí zabránit kolapsu demokratického systému. Volič si uvědomí, že pokud si všichni ostatní spočítají dle teorie racionální volby, že nemá smysl volit, k volbám by nakonec nepřišel nikdo a demokratický systém by byl ohrožen, což volič nechce, protože z něj dlouhodobě těží; proto se rozhodne voleb zúčastnit. [Downs 1957, cit. dle Blais 1998: 3] Brian Barry (1978) však oponuje, že tento dodatek nemůže teorii racionální volby zachránit, protože jeden hlasovací lístek by nezaručil zachování či zhroucení demokratického systému, stejně jako jeden hlas nemůže rozhodnout volby [Blais 1998: 3]. To neznamená, že podpora

– 22 –

demokratického systému není hlavní motivací pro občany, aby se účastnili voleb; jde o to, že tato motivace není konzistentní s teorií racionální volby, která předpokládá, že jedinec bere v úvahu zisky, které plynou z určitého jednání pro něho samotného a ne pro celou společnost – kdybychom pozorovali, že lidé volí kvůli zachování demokratického systému, museli bychom učinit závěr, že jejich chování se neslučuje s předpoklady teorie racionální volby [Ibidem: 3]. Druhý dodatek pochází od Williama Rikera a Petera Ordeshooka (1968), kteří argumentují, že občané mohou ze samotného aktu hlasování pociťovat psychické uspokojení, protože splnili svou občanskou povinnost [Ibidem: 3-4]. Dává smysl, že někteří lidé volí proto, že to cítí jako svou povinnost. Otázkou je, jestli je takové vysvětlení v souladu s teorií racionální volby, což závisí na tom, zda člověk uvažuje úzkou nebo širokou definici racionálního chování. Široká definice nebere v úvahu motivace ani samotný cíl jednání („racionalita není nic víc než optimální vztah mezi cíli a prostředky“ [Tsbelis 1990: 18, cit. dle Blais 1998: 4]), zatímco užší definice přímo specifikuje, že „cílem voleb je vybrat vládu, a tak má být racionální jednání v tomto kontextu mělo být orientováno tímto směrem a žádným jiným“ [Downs 1957: 7, cit. dle Blais 1998: 4]. Podle Blaise však skutečnost, že někteří lidé nevolí z pocitu občanské povinnosti, nepodporuje ani nevyvrací model racionální volby, a proto ani toto doplnění nemůže vysvětlit diskutovaný paradox [Blais 1998: 5]. John Ferejohn a Morris Fiorina (1974) učinili třetí pokus o ozdravení modelu: analyzovali minimaxové kritérium špatných rozhodnutí (minimax regret criterion), pod nímž jedinec vypočítává ztráty spojené s různými výsledky, aniž by uvažoval pravděpodobnosti těchto výsledků, a rozhodne se pro tu možnost, kde budou jeho eventuální ztráty minimální [Ibidem: 5]. Volič, který se řídí tímto kritériem, zvažuje, co pro něj bude představovat větší ztrátu: jestliže bude volit a jeho hlas nebude rozhodující,

– 23 –

nebo volit nepůjde a kandidát, kterého upřednostňuje, prohraje o jeden hlas; jestliže druhou variantu vyhodnotí jako ztrátovější, voleb se zúčastní a vice versa. Tato procedura scvrkne rozhodování o hlasování pouze na P; protože však P není známé, jedinec s ním nepočítá – volí, pokud B je větší než C a nevolí, pokud je tomu naopak [Ibidem: 5]. I vůči tomuto modelu se ozvaly kritické hlasy. První výtkou je, že ačkoliv je velmi složité vypočítat P, není těžké pro racionálně uvažujícího občana odhadnout, že je velmi malé, a podle toho učinit odhad P a aplikovat model předpokládaného užitku [Ibidem: 6]. Druhou kritikou minimax modelu potom je, že tato strategie může vést k bizarnímu chování. Kdyby se totiž občan účastnil voleb jen proto, aby nevyhrál kandidát, kterého si nepřeje, potom by přítomnost jednoho extremistického kandidáta značně zvyšovala volební účast, nehledě na úroveň jeho podpory [Ibidem: 6]. Minimax model je ještě problematičtější v jiných kontextech – např. takto uvažující člověk by nemohl přejít ulici, aby si koupil noviny, protože by ho mohlo porazit auto, což by se mu ostatně mohlo přihodit i cestou do volební místnosti. Nebylo by tedy podle této logiky vhodným rozhodnutím nejít volit vůbec? [Ibidem: 6] Čtvrté potenciální řešení paradoxu hlasování vychází z teorie her a úvaha je následující: „Kdyby se každý racionálně uvažující občan rozhodl nevolit, protože jeho hlas má příliš malou šanci ovlivnit výsledek, a kdyby všichni voliči byli racionální, nikdo by nevolil. Potom by ale jediný člověk určil výsledek voleb… O čím větším počtu jiných voličů předpokládám, že se nezúčastní, tím je pro mě racionálnější jít volit.“ [Mueller 1989: 351-52 cit. podle Blais 1998: 6-7] Takovéto uvažování není podle Blaise velmi přesvědčivé; jak dokázali Thomas Palfrey a Howard Rosenthal (1985): „v případě relativně malého stupně strategické nejistoty […] se voliči s kladnými náklady na hlasování voleb nezúčastní“ [Palfrey, Rosenthal 1985: 73, cit dle Blais

– 24 –

1998: 7]. Rozhodující je, že jedinec, který si není jistý tím, zda se ostatní nebudou účastnit, se nezúčastní. Důležité poselství této teze však existuje: neměli bych pokládat za samozřejmé, že všichni voliči považují P za miniaturní – najdou se i takoví, kteří přeceňují pravděpodobnost, že jejich hlas bude rozhodující [Blais 1998: 7]. V dalším, v pořadí již pátém pokusu o vylepšení funkčnosti modelu racionální volby posouvá John Aldrich (1993) pozornost z individuálního občana na politiky a/nebo skupinu lídrů: „politikové se snaží mobilizovat voliče a svým stoupencům co nejvíce zjednodušit akt hlasování tak, aby jim snížili náklady s hlasováním spojené“. [Ibidem: 7] Problém s tímto přístupem je, že není jasné, proč je z voličova hlediska racionální se hlasování účastnit – pravdou zůstává, že P je velice malé a že očekávaný zisk nevyvažuje náklady; tyto modely tedy závisí na jiných konzumních ziscích. Aldrich (1993) argumentuje ve prospěch rozšíření pojmu D, což činí model téměř tautologickým, ačkoliv je jeho tvrzení opačné. Uhlaner (1986) se uchyluje ke konceptu „relačních statků“ 10 (relational goods): voliči se snaží identifikovat s určitou skupinou, která je voličsky jednotná – povinnost jít k volbám potom pociťují vůči ní (a ne vůči celé společnosti, což je příliš abstraktní). Šestý dodatek se omezuje na tvrzení, že náklady na hlasování jsou prakticky nulové, a proto se lidé účastní voleb. [Ibidem: 8] Tento argument prosazoval především Richard Niemi (1976), který zdůrazňoval dvě věci: (1) Náklady na hlasování, alespoň v celostátních volbách, jsou extrémně nízké, protože samotné hlasování zabere velmi málo času. Na toto téma neexistují žádná tvrdá data, avšak Blais namítá, že do nákladů je třeba započíst i čas potřebný ke sběru informací, na jejichž základě se jedinec rozhoduje, koho volit. A především – jakkoliv nízké budou náklady, 10

Relational goods je obtížné překládat jako statky; např. ekonom Lubomír Mlčoch (2005) dal přednost „původnímu významu, tedy dobra vztahů mezi lidmi“.

– 25 –

nebudou pravděpodobně nikdy nižší než očekávaný zisk, který je skutečně miniaturní. Je samozřejmě klíčové, jak sami voliči vyhodnotí své náklady; stejně jako někteří mohou nadhodnotit P, mohou podhodnotit C. [Ibidem: 8] (2) Druhý Nieho argument říká, že bychom měli uvažovat i náklady na „nehlasování“, což jsou „psychologické náklady na to, abychom odpověděli záporně, když se nás někdo zeptá, zda jsme volili“ [Niemi 1976: 117, cit. dle Blais 1998: 8]. Blais však namítá, proč by člověk měl pociťovat psychologické náklady při přiznání, že nevolil? Protože volit je jeho občanská povinnost? Niemi chce odlišit uspokojení od smyslu pro povinnost (členu D), ale Blais tvrdí, že toto rozlišení je velmi nejasné [Blais 1998: 8]. Niemi také hovoří o sociálním tlaku. Jestliže se chce někdo vyhnout rozpakům při přiznání neúčasti ve volbách, je to pravděpodobně proto, že vnímá účast na hlasování jako sociální normu, o níž jeho okolí předpokládá, že ji bude jedinec dodržovat. Přítomnost sociálního tlaku signalizuje, že mnoho lidí se domnívá, že volit je správné a nevolit špatné, a tyto domněnky plynou z pohledu, že volit je povinností každého správného občana. Jiné vysvětlení je, že ten člověk si osobně nemyslí, že volit je jeho morální povinnost, ale obává se, že právě lidi v jeho okolí to tak vnímají. A pokud jedinec nechce, aby tím, že nešel k volbám, utrpěla jeho pověst, je v jeho nejlepším zájmu se hlasování zúčastnit. [Ibidem: 8] Tuto hypotézu Blais označuje za velmi zajímavou, ale podle něj by bylo třeba potvrdit na datech, že starost o reputaci překoná původní sklon k neúčasti ve volbách kvůli očekávaným ziskům a ztrátám. Rozhodnutí o účasti na hlasování musí alespoň částečně záviset na nákladech, ziscích a pravděpodobnosti o možnosti mít rozhodující slovo. [Ibidem: 8-9] Poslední (sedmý) doplněk modelu racionální volby říká, že „náklady i zisky hlasování jsou tak nízké, že nemá cenu se podle nich 'racionálně' chovat“ [Barry 1978: 23, cit. dle Blais 1998: 9]. Poprvé se tedy tento doplněk objevuje u Barryho (1978) a v mírně pozměněné formě později u Aldricha (1993) – viz dále.

– 26 –

Tento přístup připouští limity modelu racionální volby: totiž že není schopen vysvětlit, proč tolik lidí volí. Teorie racionální volby se podle této námitky se hodí pro vysvětlení jiného druhu chování, kde náklady a zisky jsou vyšší [Blais 1998: 9]. Donald Green a Ian Shapiro (1994: 58-59) kritizují tento přístup ve dvou bodech: zaprvé upozorňují na některé konkrétní případy, např. z rasově segregovaných Spojených Států 50. let: „sto tisíc Afroameričanů, kteří vytrvali navzdory zastrašování a volebních daní Jima Crowa Southe a zúčastnili se hlasování národních voleb v roce 1950“ [Green a Shapiro 1994, cit. dle Blais 1998: 9], kde náklady na hlasování byly dost vysoké [Blais 1998: 9]. Druhá námitka je závažnější: „v teorii racionální volby není určena hranice, pod níž náklady nebo zisky jsou příliš nízké na to, aby teorie mohla být aplikována“ [Green a Shapiro 1994, cit. dle Blais 1998: 9] – kritizují tedy svévolné ex post omezení platnosti teorie podle potřeby. John Aldrich (1993) formuluje doplněk trochu jinak než Brian Barry: teorii racionální volby lze aplikovat na všechny fenomény, včetně volebního chování, ale tato teorie bude o něco hůře fungovat pro jednání, kde toho není „mnoho v sázce“ [Blais 1998: 9]. Tím výčet pokusů o vyřešení paradoxů hlasování končí. Blais na závěr vyzdvihuje na dva aspekty této diskuse [Ibidem: 9]: Většina pozměňovacích

návrhů

spočívala

v obohacení

původního

modelu

o

psychické uspokojení. Zde je autorova pozice jednoznačná: nevidí nic špatného na doplnění konzumních zisků, ale upozorňuje na velké riziko tautologie. Za rozumné řešení považuje soustředit se na hlavní elementy modelu a určit, zda mají vliv na rozhodnutí, zda se zúčastnit voleb či ne. Jestliže lidé mají sklon nepřijít k volbám pouze kvůli pocitu, že předpokládané zisky jsou příliš nízké, ale psychické uspokojení jako pocit občanské povinnosti mohou překonat tuto tendenci, potom by Blais soudil, že teorie racionální volby nabízí vhodnou interpretaci. Ne tak v případě, že

– 27 –

rozhodnutí jít volit je vysvětleno pouze morální povinností, kterou občan cítí. [Ibidem: 10] Druhým momentem je nutnost si uvědomovat, že z perspektivy teorie racionální volby je tím, co skutečně hraje roli, vnímání jedince. Mnozí vědci považují za samozřejmé, že P je velmi malé, zatímco C nikoliv. Máme jen málo důkazů o tom, jak lidé ve skutečnosti vidí své šance, že jejich hlas bude rozhodující, stejně jako o tom, jak vnímají náklady na hlasování. Jestliže P je nadhodnoceno a C podhodnoceno, potom je racionální se voleb zúčastnit [10]. Z modelu racionální volby vychází tzv. model všeobecných podnětů, který podstatně rozšiřuje výčet motivů k participaci o sociálněpsychologické podněty. Spíše než k vysvětlení volební účasti se však tento model používá pro objasnění nákladnější formy politické participace

–

členství ve straně [např. Whiteley et al. 2004], proto se modelem všeobecných podnětů nebudu podrobněji zabývat.

3.2.

Model občanského dobrovolnictví Podle Whiteleyho a Seyda (2002) se jedná pravděpodobně o

nejznámější a nejrozšířenější model politické participace. Původně známý jako model zdrojů (resources model) nebo model socioekonomického statusu ( SES model ) má počátek v práci Sidneyho Verby a Normana Nieho (1972) [Whiteley, Seyd 2002: 37], které se budu detailněji věnovat v následující kapitole. Ústřední myšlenku modelu občanského dobrovolnictví vyjadřuje následující citace: „Zaměřujeme se na tři faktory vysvětlující politickou aktivitu. Již dříve jsme naznačili, že k odhalení těchto faktorů by mohlo být nápomocno obrátit obvyklou otázku a ptát se lidí, proč neparticipují. Namístě jsou tři různé odpovědi: protože nemůžou, protože nechtějí, nebo

– 28 –

protože je nikdo neoslovil. Jinými slovy lidé mohou být neaktivní, protože jim chybí zdroje, protože jim chybí motivace angažovat se v politice, nebo protože jsou mimo sociální sítě, kde dochází k rekrutaci lidí do politiky.“ [Verba et al. 1995: 269, cit. dle Whiteley, Seyd 2002: 37]. Pro problematiku volební účasti jsou relevantní všechny tři odpovědi, za nimiž se skrývají zdroje, motivace a mobilizaci občanů. Verba, Scholzman a Brady (1995) definují zdroje jako „čas, peníze a občanské dovednosti“ [Ibidem: 271], motivace angažovat se v politice je dána především pocitem politické efektivity [Ibidem: 272] a mobilizace probíhá skrze sítě, jež jsou utvářeny a udržovány pomocí členství v různých organizacích (např. odborové svazy, církve, sportovní kluby) či skupinách (sousedské vztahy, život v manželství). Jedním z problémů modelu občanského dobrovolnictví je nesoulad s aktuálním trendem míry volební účasti. Podle daného modelu by se měla volební účast a obecně míra volební participace zvyšovat, neboť se v moderních společnostech zvyšuje úroveň vzdělání a rostou střední třídy. Jenže jak už bylo několikrát řečeno, většina demokratického světa se naopak již několik desetiletí potýká s poklesem míry volební účasti. [Whiteley, Seyd 2002: 39] Na druhý okruh problémů poukázali jako první Verba a jeho spolupracovníci (1995): „model socioekonomického statusu má slabou teoretickou oporu. Neposkytuje koherentní argument pro spojení mezi explanačními socioekonomickými proměnnými a účastí. Je zde mnoho intervenujících proměnných: zdroje, normy, co je ve hře, psychologická angažovanost v politice, větší možnosti, příznivý zákonný rámec, atd. Avšak není zde jasně specifikovaný mechanismus spojující sociální statusy s politickou aktivitou.“ [Verba et al. 1995: 281, cit. dle Whiteley, Seyd 2002: 40] Jinými slovy, této teorii chybí mikrozáklady, které by vysvětlovaly, jakým způsobem proměnné ovlivňují přístup lidí k volební účasti.

– 29 –

Verba, Scholzman a Brady (1995) navrhují zaměřit se i na širší zdroje, jako je množství volného času v běžném týdnu, finanční zdroje jedince aj. Avšak ani toto nemusí být směrodatné, protože chybí vysvětlení, proč by měli tito lidé investovat svůj čas a peníze do politických aktivit a ne například do dovolené, sportu nebo televize. [Whiteley, Seyd 2002: 40] Dalším problémem teorie občanského dobrovolnictví je, že se zaměřuje výhradně na nabídkovou stranu rovnice a opomíjí poptávkovou. Lidé přicházejí s nabídkou zúčastnit se voleb, pokud mají dostatek zdrojů, pocit politické efektivity nebo jsou k účasti mobilizováni. Co však tomto modelu chybí, je porozumění, co lidé poptávají, čím jsou podněcováni k účasti

v politice.

Zatímco

zdroje

nám

umožní

pochopit

nabídku

participovat, je nutné se zamyslet také nad pobídkami proč participovat, čili poptávkové straně rovnice, abychom pochopili důvod, proč se lidé zapojují do politiky. Na rozdíl od tohoto modelu například vysvětlení volební účasti pomocí teorie racionální volby (viz výše) orientuje výzkum na poptávkovou stranu rovnice. [Ibidem: 40, 44]

3.3.

Mobilizační model Model mobilizace tvrdí, že „participace občanů je odpovědí na

politické možnosti v jejich okolí a na stimuly ze strany jiných lidí“ [Whiteley, Seyd 2002: 48]. Vztáhnu-li tuto citaci na účast na hlasování, „politickou možnost“ představuje šance zasáhnout do složení vlády, která je motivací k účasti, a „stimuly ze strany jiných lidí“ znamená samotnou mobilizaci. Rosenstone a Hansen (1993), kteří teorii mobilizace aplikovali na politickou participaci ve Spojených státech, tvrdí, že ochota lidí zúčastnit se voleb či jinak politicky participovat je důsledkem interakcí občanů s tzv. politickými mobilizátory (mobilizers). „Jen málo lidí participuje spontánně. Jsou to různé zájmové skupiny, politické strany a aktivisti, kteří občana

– 30 –

k participaci přesvědčí.“ [Rosenstone, Hansen 1993: 36]. Lidé se účastní politiky ne hlavně proto, kým jsou, ale díky politickým volbám a pobídkám, které jim jsou nabízeny [Ibidem: 5]. Osobní charakteristiky jako zdroje, vnímaná odměna, zájmy a benefity z účasti na politice pouze definují jedincovu predispozici k politické aktivitě [Ibidem: 36]. Mobilizační síla stran, politiků, zájmových skupin a médií je zde tedy chápána jako hlavní vysvětlující proměnná volební účasti. Tento model předpovídá podle Verby a Nieho (1972) vyšší volební účast v městském než ve venkovském prostředí, avšak „mobilizace může vycházet i ze sociálního tlaku kohezních sociálních skupin“ [Linek 2004: 15], což vysvětluje, proč například v České republice bývá účast vyšší naopak na vesnicích [www.czso.cz].

3.4.

Model kognitivní mobilizace Za tvůrce a hlavní představitele toho konceptu jsou považováni

Russel Dalton a Ronald Inglehart. V 70. letech Inglehart poprvé použil termín kognitivní mobilizace pro pojmenování jednoho aspektu procesu sociální mobilizace: „Je tomu již dlouho, co západní společnosti ukončily navenek viditelné fáze sociální mobilizace jako je urbanizace, základní industrializace, rozšíření gramotnosti, masová vojenská služba a univerzální volební právo. Jádro procesu nicméně pokračuje: jde o šíření dovedností potřebných tomu, aby si jedinec uměl poradit s rozsáhlou politickou agendou“ [Inglehart 1990: 337]. Tato kvalitativní změna je zapříčiněna zejména dramatickým rozšířením vzdělanosti a informační explozí skrze masová média. Díky tomu se výrazně snížila cena politické informace, což spolu s nárůstem vzdělání podstatně snižuje náklady občana na účast ve volbách. Proces kognitivní mobilizace tedy způsobil, že více jedinců je schopno se zorientovat v komplexnosti politické sféry a učinit svá vlastní politická rozhodnutí [Dalton 1984: 265].

– 31 –

Klíčovými faktory ovlivňující volební účast je podle modelu kognitivní mobilizace vzdělání, politické znalosti, sledování médií, zájem o politiku a nespokojenost s politikou.

3.5.

Model sociálního kapitálu Jádro modelu tvoří teorie sociálního kapitálu, a proto považuji za

nezbytné nejprve tento sociologický koncept krátce představit. Pojem do sociologie zavedl Pierre Bourdieu, který jej definoval jako „soubor aktuálních nebo potencionálních zdrojů, které pochází z vlastnictví trvalé sítě více či méně institucionalizovaných vztahů a známostí“ [Bourdieu 1980: 2]. Pro popisovaný model politické participace je však určující definice Roberta Putnama, která se od původní Bourdieuovy verze značně liší: sociální kapitál „odkazuje k vlastnostem sociální organizace, jako je důvěra, normy a sítě, které usnadňují koordinované jednání, a tak přispívají k výkonnosti společnosti“ [Putnam 1993: 167]. Z této definice vyplývají tři hlavní oblasti, jak uvádí Jan van Deth (2003), ve kterých se nejčastěji měří: sítě (jako indikátor slouží nejčastěji členství ve spolcích), které odpovídají strukturnímu zornému úhlu, a důvěra (jak důvěra v blízké, tak důvěra sociální) a nakonec normy a hodnoty spjaté s kulturním hlediskem [Šafr, Sedláčková 2006: 42]. Koncept uvedl do souvislosti s politickou participací právě Putnam. Ve svém výkladu vztahuje sociální kapitál k větším celkům jako je komunita nebo národ. Sociální kapitál ovlivňuje produktivitu skupin či jednotlivců díky zdrojům, které jsou jim k dispozici skrze vazby s ostatními jedinci [Ibidem: 14]. Ve své knize Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community (2000) se autor snaží dokázat, že úpadek sociálního kapitálu ve Spojených státech od 60. let 20. století souvisí mj. s prokazatelným poklesem volební účasti i ostatních forem politické participace.

– 32 –

Z Putnamova pojetí konceptu sociálního kapitálu se tedy odvíjejí proměnné, které model považuje za signifikantní pro míru volební účasti. V kladném smyslu to jsou mezilidská důvěra, důvěra v instituce, členství ve skupinách, členství v neformálních sítích a vztahy v místní komunitě a negativní vliv Putnam prokázal u sledování televize [Putnam 2000].

– 33 –

4. VÝZKUM DAT Z INDIVIDUÁLNÍ ÚROVNĚ Jednou ze stěžejních strategií výzkumu volební účasti, jak jsem je představila ve druhé kapitole, je analýza dat z individuální úrovně. Tento přístup se snaží vysvětlit volební účast skrze jednání jedince, tedy jeho osobní charakteristiky, názory, zájmy a možnosti, které spolu leckdy úzce souvisejí. Budu se postupně věnovat pěti studiím z této oblasti s cílem identifikovat proměnné, u nichž autoři prokázali vliv na míru volební účasti, a mechanismy působení těchto faktorů na akt hlasování, čili budu hledat jejich mikrozáklady.

4.1.

Sidney Verba a Norman H. Nie Kniha Sidneyho Verby a Normana Nieho (1972), zabývající se

způsoby, kterými Američané participují na politickém životě, představila SES model (model socioekonomického statusu), jenž se stal odrazovým můstkem pro model občanského dobrovolnictví, který byl v práci již popsán. Data pro jejich výzkum pocházejí z 2549 rozhovorů vedených National Opinion Research Center v březnu 1967 [Verba, Nie 1972: 345]. Na těchto datech byly zkoumány zejména korelace mezi socioekonomickým statusem (vzděláním, příjmem a sociální třídou) a čtyřmi druhy politické participace, z nichž nejrozšířenější je hlasování. Klíčovým zjištěním Verbovy a Nieho studie je, že socioekonomický status

dobře

predikuje

participaci,

což

vysvětlují

tím,

že

vyšší

socioekonomický status (SES) dovoluje lidem rozvíjet jejich občanské postoje či orientace, které vedou k participaci [Ibidem: 263]. Těmito orientacemi jsou zájem o politiku, pocit politické efektivity11, informovanost o politice a smysl pro podílení se na životě komunity [Ibidem: 133]. 11

sense of efficacy (česky překládáno jako pocit politické efektivity [Linek 2004]) vyjadřuje, do jaké míry si jedinec myslí, že je jeho angažovanost v politice účinná a může skutečně něco změnit, třeba v politice na vládní úrovni [Verba, Nie 1972: 83]

– 34 –

Předpoklad, že volební účast je usnadněna jistými postoji a orientacemi plynoucí z výše socioekonomického statusu, představuje zřetelný mikrozáklad SES modelu. Autoři

uvažovali

některé

další

faktory,

které

by

disparitu

v politické participaci způsobenou socioekonomickým statusem mohly ovlivnit. Mezi faktory, které tuto nerovnost ještě prohlubují, patří například členství v dobrovolném spolku, členství v politické straně nebo preference konzervativní politiky u republikánů s vysokým statusem. Naopak silou, která disparitu potlačuje, je potom podle autorů skupinové uvědomění černých občanů – ačkoliv Američané černé pleti dosahovali významně nižšího socioekonomického statusu než jejich bílí spoluobčané, tento rozdíl se právě díky jejich touze politicky se zrovnoprávnit výrazněji neprojevil v míře politické participace. [Ibidem: 263] Posledním hlavním zjištěním je, že míra participace je vyšší v uzavřenějších menších komunitách, což je dáno tím, že urbanizace způsobuje pokles politické participace. Tyto závěry jsou aplikovatelné i na samotnou volební účast [Ibidem: 264].

4.2.

Raymond E. Wolfinger a Steven J. Rosenstone V roce 1980 vydali svou knihu, věnovanou výhradně problematice

volební účasti, Raymond E. Wolfinger a Steven J. Rosenstone. Jejich data pocházejí

ze strukturovaných

rozhovorů

Census

Current

Population

Surveys roku 1972 a 1974, které získaly údaje za 80 000 respondentů. Přestože data neobsahovala důležité informace o politických zájmech, míře informovanosti, pocitu občanské povinnosti, stranické identifikaci apod., velikost vzorku autorům dovolila „velmi přesnou deskripci a detailní analýzu“

dané

problematiky

[Wolfinger,

Rosenstone

1980:

4].

Převládajícím analytickým nástrojem byla probitová regresní analýza. Wolfinger a Rosenstone se ve své studii vyrovnávají s hlavním zjištěním Verby a Nieho (1972), že lidé s vyšším ekonomickým a sociálním

– 35 –

statusem se více účastní politiky. Wolfinger s Rosenstonem (1980) ale namítají, že mezi vzděláním, zaměstnáním a příjmem existuje značná inkonzistence 12 – proto se nabízí otázka, jaký je vztah těchto proměnných jednotlivě k volební účasti [Ibidem: 13]. Postupně tedy zkoumají míru volební účasti v závislosti na vzdělání, příjmu, zaměstnání, manželském stavu a věku odděleně. Nesporně největší vliv má podle Wolfingera a Rosenstona vzdělání, neboť dovednosti a vědomosti nabyté ve škole ulehčují získávání informací o politice, zvyšují uspokojení z účasti ve volbách a redukují potíže spojené s hlasováním. To představuje osobní kvality zvyšující pravděpodobnost účasti ve volbách [Ibidem: 18-20]. Druhou nejdůležitější proměnnou je věk, který autoři považují za měřítko individuálních zkušeností, které usnadňují rozhodnutí o účasti ve volbách zejména méně vzdělaným občanům. Věk a vzdělání mají tedy podobný mikrozáklad: dovednosti a znalosti, které jedinec nabude díky nim, usnadňují volební účast. Co se týče manželského stavu, Wolfinger a Rosenstone (1980) zjistili vyšší účast u ženatých a vdaných, než u nezadaných, rozvedených či odděleně žijících manželů nebo ovdovělých. Síla efektu této proměnné je odlišná u různých věkových skupin a mění se také v závislosti na vzdělání – nejvíce se projevuje u starších a méně vzdělaných osob [Ibidem: 44]. Mikrozákladem tohoto faktoru je podle autorů větší motivace jít do volební místnosti, když máte s kým, a nazývají to interpersonálním vlivem [Ibidem: 45]. Dále autoři zjistili, že vysoké příjmy ani velmi prestižní zaměstnání nezaručují vyšší volební účast, protože mezi příjmem, respektive prestiží zaměstnání a volební účastí nebyl nalezen žádný vztah. V této souvislosti se tedy nepotvrdila hypotéza o tom, že movitější občané spíš půjdou k volbám, protože toho mají „více ve hře“ ve stávajícím systému [Ibidem: 102-103]. 12

Statusová inkonzistence označuje situaci, kdy ostavení těchto tří dimenzí na dílčích statusových stupnicích není na přibližně stejné úrovni [Tuček 2003].

– 36 –

Na druhou stranu autoři objevili, že lidé mají mnoho v sázce v jiném druhu systému, a proto chodí volit. Jde o tzv. systém patronátu (patronage system), který se týká pracovního místa státních zaměstnanců: pro získání a udržení takového místa je přízeň (patronát), čili stranická příslušnost, důležitější než zásluhový systém [Ibidem: 96-97], což zvyšuje volební účast této skupiny občanů. Další proměnné (rasa, mobilita, sever versus jih USA) nemají na volební účast signifikantní vliv, což lze označit za převratné zjištění v americkém kontextu. Studie Wolfingera a Rosenstona (1980) podobně jako kniha Verby a Nieho (1972) vysvětluje volební účast pomocí socio-demografických proměnných, ale posun je v tom, že ne všechny proměnné vidí jako zdroje účasti, ale mluví i o motivačním a integračním vlivu některých faktorů. Zároveň autoři nereflektují otázku politických postojů. Tím se jejich pojetí blíží modelu občanského voluntarismu.

4.3.

André Blais Studie Andrého Blaise (1998) si jako základní výzkumnou otázku

klade, zda je možné vysvětlit rozhodnutí volit či nevolit perspektivou teorie racionální

volby.

Autor

zde

věnuje

značný

prostor

výzkumu

dat

z individuální úrovně. Jedná se o komparativní analýzu devíti států (Austrálie, Velká Británie, Česká republika, Izrael, Polsko, Rumunsko, Španělsko, Tchaj-wan a USA) v letech 1996-97, založené na datech z projektu CSES (Comparative Study of Electoral Systems). Průměrná volební účast v těchto zemích byla 72 %, čili jen o málo nižší než průměrná volební účast v demokratických státech [Ibidem: 51]. Když byly státy v regresní analýze kombinovány, došel Blais k následujícím

zjištěním.

Dvěma

klíčovými

sociodemografickými

determinanty míry volební účasti jsou vzdělání a věk. Sklon k účasti významně roste s věkem a stupněm dosaženého vzdělání [Ibidem: 52]. Třetí

– 37 –

důležitou charakteristikou je religiozita: „Lidé, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby a kteří

o

sobě tvrdí,

že

jsou

velmi

zbožní, přijdou

pravděpodobněji k volbám.“ [Ibidem: 52] Dvě další proměnné zaznamenaly sice malou, ale statisticky prokazatelnou pozitivní korelaci: jsou to život v manželství a vyšší příjem. V případě oddělených regresních analýz pro každý stát byl koeficient pro věk pozitivní ve všech státech a koeficient pro vzdělání byl pozitivní u osmi z devíti zemí, stejně jako koeficient pro religiozitu [Ibidem: 52]. Proč je však účast ve volbách nejpravděpodobnější u nejvíce vzdělaných, nejstarších, nejzbožnějších a nejbohatších jedinců, kteří žijí v manželství? Blais vidí důvod v míře integrace ve společnosti [Ibidem: 52], žádné jiné vysvětlení, jakými mechanismy proměnné ovlivňují rozhodovací proces o účasti ve volbách, Blais neuvádí. Protože však autor předeslal, že zkoumá volební účast z perspektivy teorie racionální volby, předpokládám, že uvedené faktory mají jedinci snížit náklady na hlasování.

4.4.

Jean Blondel, Richard Sinnott a Palle Svenson Studie Blondela, Sinnotta a Svensona 13 (1998) se snaží vysvětlit,

proč je účast ve volbách do Evropského parlamentu nízká a stále se snižující. Data pocházejí z dotazníkového šetření Eurobarometeru 14 verze 41.1 z roku 1994 a analytickým nástrojem pro jejich zkoumání byla logistická regresní analýza. Autoři ve své studii kategorizují proměnné, které by mohly mít vliv na tuto specifickou (čili oproti jiným volbám nízkou) ne/účast, do šesti souborů:

institucionální

a

politický kontext,

13

osobní

charakteristiky,

Dále v textu budu pro přehlednost používat jako odkaz k tomuto dílu pouze Blondelovo jméno. 14 Eurobarometer průběžně shromažďuje informace o evropských záležitostech v členských (někdy i kandidátských) zemích EU; tato verze byla speciálně věnována volbám do Evropského parlamentu v roce 1994

– 38 –

politický postoj, vlivy dle teorie voleb druhého řádu, postoje k Evropské unii (EU) a Evropskému parlamentu (EP) a vystavení kampani [Blondel et al. 1998: 200]. V tuto chvíli mě budou zajímat pouze individuální data, tedy všechny výše zmíněné soubory proměnných kromě institucionálního a politického kontextu. Mezi osobní charakteristiky autor řadí následující proměnné: věk, zaměstnanecký status, vzdělání a náboženská praxe. U proměnné pohlaví nebyl prokázán signifikantní efekt v předběžné vícerozměrné analýze, a tak nebyl tento faktor zahrnut do závěrečné analýzy. Poslední proměnnou v tomto souboru je, zda je volič registrován k volbě na adrese, kde skutečně bydlí, či nikoliv [Ibidem: 218]. Soubor nazvaný „politický postoj“ zahrnuje proměnné jako stranické sympatie, zájem o politiku obecně, úroveň politických znalostí (národní politiky), zařazení na pravo-levé politické škále a hodnocení fungování demokracie na národní úrovni [Ibidem: 218]. Další skupinu tvoří proměnné, které jsou asociovány s teorií volby druhého řádu. Autor mezi ně řadí vnímání vlivu (moci) parlamentu, rozdíly ve vnímání vlivu EP a národních parlamentů, vnímání stranických rozdílů v národních volbách a názor, že „při volbách do Evropského parlamentu je toho méně v sázce“ [Ibidem: 219]. Do posledního souboru „postoje k Evropskému parlamentu a Evropské unii“ Blondel zahrnul proměnné až po faktorové analýze, neboť jinak by jich bylo příliš mnoho. Vydělily se tak tři faktory: 1. podpora EU, 2. podpora rychlé a rozsáhlé integrace a 3. stupeň zapojení se v integračním procesu. První faktor je dán těmito proměnnými: podpora sjednocení západní Evropy (platí i pro faktor 2), podpora členství vlastní země v EU, prospěch z členství v EU, důvěra v rozhodování EU, spokojenost s demokracií v EU. Druhý faktor tvoří zejména tyto proměnné: preference rychlejšího sjednocování, podpora vytvoření evropské vlády, podpora

– 39 –

vzniku Spojených států evropských a rozdíl mezi respondentovou podporou vzniku Spojených států evropských a respondentovým vnímáním, nakolik jeho vláda podporuje vznik téhož. A pro faktor třetí je zásadních pět proměnných, z nichž tři mají před svou hodnotou negativní znaménko: lhostejnost k rozpuštění EU, citově nezabarvený obraz EU a míra odpovědí „nevím“ na všechny otázky týkající se EU, kromě těch vědomostních. Kladně zkorelované jsou pak dvě proměnné: zájem o evropskou politiku a neznalost evropské úrovně rozhodování [Ibidem: 221]. Po analýze dat pomocí řady logistických regresí dochází autoři ke čtyřem zásadním závěrům: Individuální charakteristikou s nejkonzistentnějším efektem na volební účast je věk: s věkem účast ve volbách do Evropského parlamentu roste od 53 % ve věkové skupině pod 25 let až k 78 % ve věkové skupině 71-75 let; teprve ve skupině 76-80 let volební účast mírně klesá (na 76 %), stejně jako mezi evropskými občany nad 81 let (70 %) [Ibidem: 200-202]. Vliv

sociálního

statusu

(podle

respondentova

subjektivního

zařazení do sociální třídy) je poněkud omezený a úroveň vzdělání (ukazatelem úrovně vzdělání není nejvyšší dosažený stupeň vzdělání, ale věk, ve kterém respondent ukončil denní studium) má v porovnání s výsledky ostatních

studií vliv skromný [Ibidem: 212]. V rozporu

s dřívějšími výzkumy ukazuje, že postoje k EU mají signifikantní vliv na volební ne/účast [Ibidem: 220]. Dále data nepotvrzují vysvětlení volební neúčasti pomocí teorie voleb druhého řádu; Blondel především dokazuje, že vnímání voleb do EP jako méně důležitých (EP nedisponuje tak velkým vlivem jako národní parlamenty) nepodmiňuje dobrovolnou neúčast v evropských volbách [Ibidem: 231-232]. A konečně posledním hlavním zjištěním je, že jestliže se jedinec aktivně vystavuje působení kampaně, potom se pravděpodobnost neúčasti ve volbách do EP redukuje [Ibidem: 232].

– 40 –

Ani v případě této studie se autoři nevysvětlují mechanismus působení proměnných, u nichž potvrdili vliv na míru volební účasti, čili nezmiňují se, na jakých mikrozákladech tyto proměnné fungují. Na druhou stranu oproti předchozím studiím vidím posun zejména v tom, že značný prostor

věnují

politickým

postojům

respondenta

jako

vysvětlujícím

proměnným.

4.5.

Mark Franklin Z obsáhlé studie Marka Franklina (2004) o volební účasti a

dynamice volební soutěže v rozvinutých demokraciích od roku 1945 do současnosti je pro následující řádky důležitá zejména šestá kapitola – zde uvedená individuální data jsou rozřazena do několika skupin (viz dále) a podrobena regresní analýze s cílem zjistit jejich vliv na volební účast. Data použitá v této kapitole pocházejí z povolebních studií z Německa po r. 1965 [Franklin 2004: 151-153]. Z individuálních proměnných sebraných v rámci těchto výzkumů Franklin použil věk, pohlaví, vzdělání, rodinný stav, respondentovo zaměstnání a zaměstnání hlavy rodiny (domácnosti) a označil je za zdrojové proměnné; členství v odborových organizacích, náboženství, účast na bohoslužbách a velikost bydliště (tzv. mobilizační proměnné); zájem o politiku, míra identifikace se stranou a sympatie ke straně (tzv. kampaňové proměnné). Poslední skupinou sledovaných proměnných jsou tzv. spojovací (linkage) proměnné: zda je volič členem nové kohorty15 nebo zda je zkušený volič (čili člen etablované kohorty), zda začal volit na základě snížení věkové hranice hlasovacího práva v r. 1970 a zda volil v minulých volbách [Ibidem: 154].

15

Právě „novými voliči“ se kniha hodně zabývá – označuje je za příčinu změn ve volební účasti, a jsou tedy klíčem k jejímu poklesu. Franklin je definují jako voliče, kteří mají možnost volit poprvé, podruhé nebo potřetí v životě [Franklin 2004].

– 41 –

Všechny proměnné Franklin překódoval na škálu 0-1 s tím, že některé proměnné zůstaly alternativní (např. rodinný stav: ženatý/vdaná=1, ostatní=0 nebo člen nové kohorty ano=1, ne=0 apod.). V několika různých modelech autor analyzoval vzájemné vztahy jednak zdrojových, jednak mobilizačních a jednak volebních proměnných vzhledem ke spojovacím proměnným. Stejně jako v předešlé kapitole Franklinovy knihy, která se soustředila na analýzy dat z agregované úrovně, i zde autor potvrzuje, že rozlišení populace na mladé a zkušené voliče zpřesňuje vysvětlení změn ve volební účasti [Ibidem: 168]. A jaká jsou Franklinova zjištění? Největší vliv má na volební účast proměnná sympatie ke straně (ten, kdo sympatizuje s alespoň jednou politickou stranou, má o 65 % větší pravděpodobnost, že přijde k volbám) [Ibidem: 157]. Důvodem je zájem podpořit protežovanou stranu, či vlastní zájem, který strana prosazuje. Druhý největší vliv má podle autorových analýz náboženství, což je podle jeho názoru způsobeno tím, že silný efekt identifikace s křesťanstvím souvisí se skutečností, že tito lidé jsou součástí hlavního proudu německé společnosti [Ibidem: 157-158]. I když pohlaví samo o sobě nemá signifikantní vliv, muži mezi voliči mírně převažují, stejně tak je tomu v etablovaných kohortách voličů. Naopak uvnitř nových voličských kohort se pohlaví ukazuje jako vlivná proměnná: zde volí signifikantně více mladých žen než mužů [Ibidem: 158]. Tento trend byl zaznamenán celosvětově [Norris 2001, cit. Franklin 2004: 158]. Co je důvodem, se bohužel čtenář nedozví. Vzdělání, zaměstnání hlavy rodiny (domácnosti) a náboženství mají signifikantně větší vliv na členy nových kohort (než na zkušené voliče), zatímco velikost bydliště a účast na bohoslužbách mají na členy nových kohort naopak vliv významně menší [Franklin 2004: 159]. Poslední dvě z těchto proměnných dokonce u nových kohort mění znaménko – místo pozitivního vlivu na volební účast mají negativní efekt [Ibidem: 160].

– 42 –

Autor tedy tvrdí, že „některé faktory tradičně spojované s volební účastí (zaměstnání, velikost bydliště a účast na bohoslužbách) nemohou být spojovány s vysokou volební účastí, dokud se z voličů nestanou příslušníci etablovaných kohort“ [Ibidem: 160]. Na základě provedených analýz usuzuje, že míru volební účasti i na individuální úrovni nejvíce ovlivňuje charakter voleb, přičemž vliv kampaně se jeví jako druhý nejdůležitější. Efekt zdrojů a mobilizace naopak hraje vcelku malou roli.

4.6.

Závěr z analýz na základě individuálních dat Ze shrnutí těchto studií v tabulce č. 2 na následující straně jasně

vyplývá, že určité faktory mají své trvalé místo mezi proměnnými ovlivňujícími volební účast – například vliv proměnné vzdělání potvrdili všichni zde studovaní autoři. Jiné proměnné, například zaměstnání, takovou přesvědčivost neprokázaly. Také jsem zde popsala mikrozáklady těchto proměnných, pokud autoři uvedli vysvětlení, z jakého důvodu jim přiznali vliv na volební účast. Do jaké míry se interpretace (mikrozáklady) u studovaných autorů shodují či odlišují, stejně tak jako logika jejich seskupení,

srovnám

později.

Ještě

předtím

doplním

analýzy

dat

z individuální úrovně o institucionální pohled, čili o výzkumy založené na datech z úrovně agregované.

– 43 –

Tab. č. 2 : Přehled autorů a proměnných signifikantních pro volební účast dle jejich analýz z individuálních dat Verba, Nie (1972) vzdělání

+

Wolfinger, Rosenstone (1980)

Blais (1998)

Blondel et Franklin al. (1998) (2004)

+

+

+

věk

+

+

+

náboženství

0

+

0

ženatý/vdaná

+

+

zaměstnání ve státní správě

+

příjem

+

politické postoje 16

+

zaměstnání sociální status

0

+ + +

+ +

0

+ +

+

+ Zdroje:

[Verba, Nie 1972: 263]

[Wolfinger, Rosenstone 1980: 17-97] [Blais 1998: 53, tab. 2.2] [Blondel et al. 1998: 200-215] [Franklin 2004: 154, tab. 6.1] Poznámky:

+ …… pozitivní efekt 0 … efekt neprokázán

16

Ve studii Verby a Nie (1972) se objevují pod názvem „občanské orientace“; Franklin (2004) je nazývá kampaňové proměnné, kam spadají faktory zájem o politiku, míra identifikace se stranou a sympatie ke straně; v analýze eurovoleb Bondela (1998) se jedná o postoje k Evropské unii.

– 44 –

5. VÝZKUM DAT Z AGREGOVANÉ ÚROVNĚ Při zkoumání agregovaných dat se odborníci soustředí především na vliv institucí. Mají za to, že „účast je usnadněna nebo ztížena institucionálním kontextem, v němž dochází k individuálnímu jednání. Právní rámec, sociální a politická struktura a stranické uspořádání, to vše tvoří podmínky, které formují rozhodnutí jedince“ [Powell 1986: 17]. Mezi stěžejní práce pro tento přístup patří studie G. Binghama Powella a Roberta W. Jackmana z druhé poloviny 80. let. Tyto texty jsou považovány v dané oblasti politické sociologie za průkopnické, proto je hodlám prostudovat detailněji, stejně jako jednu novější práci z této oblasti, studii Pippy Norris. Statě Powella a Jackmana byly ve své době prvními odbornými články, které se pomocí vlivu institucí pokusily vysvětlit pokračující pokles volební účasti ve Spojených státech amerických od 60. let minulého století. U každého z autorů (Powell, Jackman a Norris) se budu zabývat tím, jaké faktory ve svém bádání vyhodnotil/a jako signifikantní pro volební účast a jak si jejich působení vysvětlují, pokusím se tedy zrekonstruovat jejich mikrozáklady. Při výzkumu agregovaných dat to bude zejména způsob, jak je koncipován vliv instituce na jednání lidí.

5.1. G. Bingham Powell, Jr. Powell

(1986)

zkoumá,

proč

navzdory

relativně

příznivým

občanským postojům a politické uvědomělosti Američanů je volební účast v amerických celostátních volbách hluboko pod hladinou 80 % oprávněných voličů, což je průměr ostatních průmyslových demokracií. Ve studii autor zkoumá faktory, které mají vliv na volební účast, a to jak na institucionální, tak na individuální rovině. V první části analýz použil Powell agregovaná data z dvaceti průmyslových demokratických států; pro druhou část analýz,

– 45 –

kde zkoumá individuální proměnné, tvoří základ individuální dotazníková šetření z devíti zemí ze 70. let [Powell 1986: 23]. Na základě analýz těchto dat dochází autor k přesvědčení, že nízká volební účast ve Spojených Státech

je

zapříčiněna

především

institucionálním

uspořádáním

–

individuální proměnné mají mnohem menší vliv. Pojďme se podívat na Powellova zjištění ohledně institucionálních faktorů podrobněji. Institut povinné volební účasti má velký význam, stejně jako podle některých předchozích studií – např. Crewe (1981), Glass, Squire, Wolfinger (1984), Powell (1980) [Ibidem: 20]. „Ačkoliv povaha trestu a míra jejich vynucování se napříč státy [s povinnou volební účastí] liší 17, není pochyb že tyto sankce zvyšují volební účast“ [Ibidem: 20]. Účinnost tohoto opatření tedy Powell vysvětluje vyššími náklady občanů, pokud by se hlasování nezúčastnili. Základním rysem amerického institucionálního kontextu je vysoká míra soutěživosti [Ibidem: 21]. Autor zde zkoumá dva aspekty: prvním z nich je, jak často se po volbách změnila kontrola politické strany nad úřadem prezidenta USA v letech 1961 až 1980, na základě čehož usuzuje, že „americké prezidentské volby patří bezpochyby k nejvíce soutěživým v demokratickém světě“ [Ibidem: 21]. Druhý aspekt se týká možného vlivu (velikosti a charakteristik) volebních obvodů na intenzitu konkurenčního boje politických stran v jednotlivých volebních obvodech. V proporčním systému jsou politické strany motivovány investovat do volební kampaně ve všech obvodech, zatímco v jednomandátových obvodech mohou politické strany některé obvody „odepsat“ jako beznadějné a nebojovat o hlasy voličů [Ibidem: 21]. Tento princip, tedy že voliči nejsou mobilizováni z důvodu institucionálního kontextu, představuje jeden z mikrozákladů analyzované teorie. Budu se snažit tyto mikrozáklady postupně odhalovat. Přítomnost soutěživosti volebních obvodů na národní úrovni je stimulem pro strany a kandidáty, aby mobilizovali voliče všude – jedná se tedy o faktor zvyšující 17

Pro přehled demokratických zemí, kde platí povinná volební účast, typ uplatňovaných sankcí a míru jejich vynucování viz přílohu č. 2.

– 46 –

volební účast. Na tento faktor – tzv. volební soutěž na národní úrovni (nationally competitive districts) – Powell klade mimořádný důraz. Dalším důležitým rysem institucionálního kontextu, který má vliv na volební účast, je podle Powella vztah mezi politickými stranami a sociálními skupinami (party-group linkage). Vysvětluje to následujícím způsobem: jestliže existuje silná vazba politických stran na sociální skupiny, potom je výběr strany pro občana, který se o politiku příliš nezajímá, jednodušší; podněty z osobního okolí jedince (přátelé, rodina, spolupracovníci) jsou konzistentnější a organizátoři volební kampaně mohou snadněji identifikovat potencionální přívržence, tím pádem je cíleně oslovovat či dopomoci jim do volebních místností v den voleb. Zde jsou zřetelné hned dva mikrozáklady jeho teorie: předpoklad o tom, že zjednodušení nabídky občanovi usnadňuje hlasování a že mobilizace voličů je cílenější, pokud je strana navázána na sociální skupinu. Zároveň autor předpokládá vyšší volební účast v zemích, kde jsou strany navázané na sociální skupiny zastávající diferenciálně odlišné názory [Ibidem: 22]. Proto v zemi, kde existují dvě silné politické strany, z nichž jedna je mj. navázána například na hnutí gayů a lesbiček a druhá na katolickou církev, může tento aspekt zvýšit volební účast, protože voliči budou

chtít

dát

skrze

volby

najevo

svůj

názor

na

problematiku

homosexuality. Při porovnávání míry volební účasti ve Spojených Státech s ostatními demokratickými zeměmi Powell upozorňuje na těsnou souvislost mezi volební účastí a způsobem registrace. Zatímco automatická registrace 18 volební účast podporuje, neboť zjednodušuje administrativní postup voličského aktu, ve Spojených Státech, kde je registrace ponechána na zodpovědnosti každého jedince, který chce hlasovat, se míra registrace pohybuje na relativně nízké úrovni (v 80. letech byly registrovány přibližně 18

Země, kde jsou registrováni ze zákona všichni občané s trvalým bydlištěm (funguje to tak např. v České republice).

– 47 –

dvě třetiny právoplatných voličů USA, zatímco ve všech porovnávaných státech s výjimkou Švýcarska to bylo přes 90 %) [Ibidem: 24]. Powell vysvětluje nízkou volební účast v USA tím, že míra soutěživosti ve volebních obvodech je tam nerovná, vazba mezi stranami a sociálními skupinami extrémně slabá a volič je povinen se sám zaregistrovat [Ibidem:

26].

Nízkou

míru

volební

účasti

tedy

autor

vysvětluje

institucionálním kontextem. Připouští však, že i jisté individuální proměnné je třeba do modelu zahrnout: např. s rostoucím věkem a nejvyšším dosaženým vzděláním sklon přijít k volbám stoupá, zatímco vliv pohlaví nebyl prokázán jako statisticky významný [Ibidem: 31]. Samotné proměnné na individuální úrovni bez institucionálního rozměru však nevysvětlují nízkou volební účast, uzavírá Powell [Ibidem: 32].

5.2. Robert W. Jackman Vycházeje z Powellovy studie, Jackman (1987) přikládá institucím maximální význam a úplně opomíjí proměnné z individuální úrovně. Na základě zkoumání průměrné volební účasti v 19 demokratických zemích v 70. letech uvádí pět specifických institucionálních faktorů, které považuje za klíčové pro vysvětlení míry volební účasti. Zaprvé je to faktor volební soutěže na národní úrovni, který v podstatě přebírá od Powella v nezměněné podobě. Jackman konstatuje vyšší volební účast v systémech s volební soutěží na národní úrovni, protože takto mají strany zájem vést kampaň všude, zatímco v jednomandátových volebních obvodech boj v některých případech předem vzdávají, což způsobuje pokles volební účasti [Powell 1986: 21, cit dle Jackman 1987: 407]. Dalším faktorem je podle Jackmana disproporcionalita volebního systému – některé volební systémy zvyšují potenciální rozhodnost

– 48 –

marginálního hlasu způsobem přepočtu procentního zisku hlasů na mandáty. Volební zisky se přepočítávají na mandáty podle různých metod – používá se např. d’Hondtův dělitel, dělitel Saint Laguë, dělitel Imperali, Dánský dělitel a Huntingtonův dělitel [Chytilek, Šedo 2004: 124-125] – a v závislosti na zvolené metodě přepočtu a populační velikosti daného volebního obvodu počet získaných mandátů odpovídá procentnímu zisku politické strany. „Obecně platí, že čím vyšší je velikost volebních obvodů, tím více proporční jsou volební výsledky“ a zároveň že „v malých volebních obvodech jsou nejpatrnější rozdíly účinků jednotlivých volebních formulí“ [Chytilek, Šedo 2004: 128]. Může se tedy stát, že některé volební systémy vyžadují po malých stranách, aby posbíraly mnohem více hlasů než strany velké k získání určitého zastoupení v legislativě [Jackman 1987: 408]. Jako příklad fungování tohoto principu lze uvést výsledky z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2006, kdy se mandáty přepočítávaly na základě metody d’Hondtova dělitele. Na efekt tohoto jevu doplatila Strana zelených nejen v obvodech, kde se rozděloval malý počet mandátů [Lebeda 2007: 23], ale jeho účinek se projevil i na celorepublikové úrovni: „Zatímco ODS jako nejsilnější straně stačilo v celkovém součtu k zisku jednoho mandátu 23 363 hlasů, Stranu zelených „stál“ jeden mandát 56 081 hlas – 35,38 % voličské podpory ODS se promítlo do 40,5 % získaných mandátů v Poslanecké sněmovně, zatímco 6,29 % voličské podpory Strany zelených jí přineslo pouze 3 % rozdílených mandátů“ [Ditrych 2006]. Tento jev podle Jackmana odrazuje voliče malých stran přijít k volbám [Jackman 1987: 408]. Opět zde nacházíme předpoklad informovanosti občanů, tentokrát o způsobu přepočtu hlasů na mandáty. Tento aspekt tvoří u Jackmana podstatný

předpoklad

fungování

mikrozákladů:

hypotéza

o

plně

informovaném občanovi, který dobře rozumí volebnímu systému, zná potenciální koalice, atd. a podle toho se rozhoduje o své (ne)účasti na hlasování.

– 49 –

Třetí faktor představuje existence vícestranického systému, což znamená, že se ve volbách jedinec rozhoduje mezi více než dvěma politickými stranami 19. Jackman tvrdí, že volba občana v tomto případě není definitivní: i když občan volí stranu, která ve volbách zvítězí, nemá jistotu, že právě tato strana bude mít rozhodující hlas v sestavování vlády (záleží na vytvoření koalicí), a proto může vícestranický systém zeslabit volební účast [Ibidem: 408]. Toto představuje další mikrozáklad a opět zde nalézáme předpoklad dobré informovanosti občana. Posledním

Jackmanovým

faktorem

je,

zda

se

jedná

o

jednokomorový parlamentní systém. Tento aspekt naopak volební účast podporuje: legislativní moc je soustředěna v jediném zákonodárném orgánu, a čím je moc voleného úřadu větší, tím je vyšší účast [Ibidem: 408, Blais 2006: 115]. Tyto čtyři faktory jsou vzájemně propojeny, zatímco pátý, povinná volební účast daná zákonem, stojí trochu stranou. Sankce při neúčasti při volbách nejsou nijak dramatické, a tak, uzavírá Jackman, „ačkoliv existence zákona o povinné volbě odrazuje od rozhodnutí nejít k volbám, což by mohlo vést ke zvýšení volební účasti, není důvod očekávat, že by se lidé těmto zákonům absolutně podřídili“ [Jackman 1987: 409]. André Blais (2006), který se ve svém přehledovém článku snaží zmapovat různé přístupy ke zkoumání volební účasti, má k Jackmanově modelu tři kritické připomínky: „Za prvé, ačkoliv [Jackman] klade důraz na institucionální faktory, jeden z nich – existence vícestranického volebního systému – by měl být považován za důsledek institucionálního kontextu.“ [Blais 2006: 112]. Za druhé, dvě z proměnných (volební soutěž na národní úrovni a volební disproporcionalita), aspekty volebního systému, jsou vzájemně

zkorelované

(rozsáhlejší

volební

obvody

vytvářejí

proporcionálnější výsledky), a tak není jasné, proč Jackman do svého modelu začlenil oba. 19

Opakem je dvoustranický volební systém, kde se občané rozhodují pouze mezi dvěma alternativami – např. v USA (demokraté a republikáni).

– 50 –

5.3. Pippa Norris Kapitolou o dopadu politických institucí na volební účast v knize Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior (2004) americká politoložka Pippa Norris obohacuje výčet institucionálních faktorů několika dalšími proměnnými, z nichž některé testovali již dříve jiní výzkumníci (viz níže). Těmi nejdůležitějšími jsou typ volebního systému, velikost volebního obvodu, zda je výkonná moc v rukou parlamentu nebo prezidenta, četnost konání celostátních voleb, počet politických stran a opatření, která mají usnadnit občanům hlasování. Uvádí také již zmiňovaný faktor povinné volební účasti. Typ volebního systému: poměrný vs. většinový. Opakovaně prokazovaným zjištěním volebních studií je (např. Powell 1986, Jackman 1987, Blais 1998), že typ volebního systému ovlivňuje míru volební účast: poměrný volební systém vykazuje přibližně o 10 % vyšší volební účast než většinový. Podrobněji se tomuto jevu věnuje právě Norris, která jej popisuje následujícím způsobem: Přesný důvod tohoto vztahu zůstává nejasný, ale často jeho vysvětlení zdůrazňuje „odměnu“, kterou jsou voliči v tom kterém systému motivováni [Norris 2004:162]. Ve většinovém systému voliči malých a okrajových stran, jejichž příznivci jsou v malých počtech roztroušeni po celé zemi, mohou získat dojem, že hlas nebude mít žádný vliv na to, kdo vyhraje v jejich volebním obvodu. A tím méně na celkový výsledek – sestavení vlády a vládní agendy. Tento argument je nejsilnější tam, kde je velmi nepravděpodobné, že bude vládnoucí strana poražena a má křesla prakticky jistá. Naproti tomu v poměrném volebním systému s nízkou hranicí pro vstup do parlamentu a velkými volebními obvody se šance malých stran s rozptýlenou podporou a se skromným procentním ziskem na vstup do parlamentu zvyšují. Což může zvýšit motivaci jejich příznivců zúčastnit se voleb [Ibidem: 162]. „Odměnu“ pro voliče tedy představuje prosazení své oblíbené strany do voleného orgánu. Také tento princip

– 51 –

představuje jeden z mikrozákladů a opět obsahuje aspekt informovanosti potencionálního voliče. Velikost volebního obvodu. Norris zkoumala, zda platí, že čím je volební obvod menší, tím vyšší je volební účast. Vysvětlením je, že zde existuje „osobní“ volba – čili motivací k účasti na hlasování je osobní zájem na

tom,

kdo

bude

zvolen.

K tomu

přispívá

„větší

informovanost,

obeznámenost a osobní kontakt s jejich voleným představitelem či představiteli“ [Ibidem: 163]. Podle Norris tedy s rostoucí velikostí obvodu klesá volební účast. Prezidentská versus parlamentní exekutiva. Moc a úroveň úřadu, jehož reprezentanta(y) občané volí, má vliv na míru volební účasti. Norris hovoří o národních volbách prvního řádu (koncept národních voleb prvního a druhého řádu, viz Reif, Schmitt 1980), což jsou „nedůležitější národní volby, zahrnující legislativní volby v zemích s parlamentním systémem vládnutí a prezidentské volby se silnou pozicí prezidenta. Naproti tomu, národní volby druhého řádu jsou všechny ostatní volby – na státní, oblastní či komunální úrovni, referenda, iniciativy a volby do evropského parlamentu“ [Norris 2004: 163]. Výsledek Norrisiných analýz jednoznačně ukazuje v legislativních volbách

signifikantně

vyšší

volební

účast

v zemích

s parlamentní

exekutivou. Ve státech, kde má výkonnou moc v rukou prezident, se totiž parlamentní volby automaticky stávají volbami druhého řádu [Norris 2004: 164]. Četnost konání voleb. Pokud se volby konají velmi často, pro voliče to znamená příliš velké náklady a navíc se objevuje tzv. voličská únava (pro situaci v Kalifornii se používá termín „nikdy nekončící volební kampaň“, protože prakticky jedny volby navazují na druhé), což obojí znamená pokles volební účasti. Například již „Franklin (1996) prokázal, že pokud se konají národní volby a vzápětí volby do Evropského parlamentu,

– 52 –

volební účast druhého hlasování je tím silně ovlivněna v záporném směru“ [Ibidem: 164]. Faktor častého opakování voleb se také zdá být klíčem k vysvětlení některých nejvýraznějších výjimek v komparaci volební účasti různých demokratických států – těmi výjimkami bývají Švýcarsko a Spojené Státy, které oba patří k nejbohatším a nejrozvinutějším státům světa s charakteristickou velmi nízkou účastí [Ibidem: 165]. Politické strany. „Předpokládá se, že stranický systém může ovlivnit volební účast, ale v literatuře panuje jen malá shoda ohledně přesné povahy tohoto vztahu; existuje totiž složitá interakce mezi volební soutěží a samotnou volbou.“ [Ibidem: 165] Někteří předpokládají větší motivaci k volební participaci tam, kde je na hlasovacím lístku zastoupeno celé spektrum politických stran, od nacionalistické extrémní pravice přes umírněný střed až k (post)komunistické levici [Ibidem: 165-166] – čili že každý občan má v takovém případě možnost najít stranu, která by zastupovala jeho zájmy a preference. Protiargument však tvrdí, že čím větší počet stran ve volbách soutěží, tím větší je pravděpodobnost, že bude vládnout koalice stran, tedy ne pouze jedna politická strana, již by občan volil. Tento faktor pak demotivuje voliče zúčastnit se hlasování [Ibidem: 166]. Zatímco Jackman (1987) se přiklonil k druhé interpretaci, neboť zaznamenal negativní účinek počtu politických stran na volební účast, analýzy Norris prokázaly poněkud slabší, ale statisticky prokazatelný pozitivní vliv, a tak zastává první vysvětlení [Ibidem: 158, 166]. Zde opět nacházíme silný předpoklad informovanosti občana, a to v obou případech. V prvním způsobu vysvětlení se předpokládá, že občan se voleb zúčastní proto, aby podpořil politickou stranu hájící jeho zájmy – čili že občan takovou stranu hledá a najde. Druhý argument předpokládá, že občan se rozhodne voleb zúčastnit či nezúčastnit na základě toho, jaká je pravděpodobnost, že jím eventuálně volená strana by vládla samostatně bez uzavření koaliční dohody.

– 53 –

Povinná volební účast. Předpokládá se, že tento faktor má zřejmý dopad na volební účast, ale „síla tohoto dopadu závisí na tom, jak striktně jsou daná nařízení a přidružené sankce implementovány a uplatňovány“ [Ibidem: 168]. Tresty za nedodržení se velmi různí: od prakticky zanedbatelného postihu [Jackman 1987: 409], přes nejčastější pokuty, až po odepření oficiálních dokumentů (cestovní pas, identifikační karta, řidičský průkaz) či sociálních dávek nebo dokonce trest odnětí svobody [Norris 2004: 168]. Pro podrobnosti o současném stavu povinné volební účasti v demokratickém světě viz přílohu č. 2. Za zavedením povinné účasti ve volbách může být jak skutečná snaha o zvýšení politické angažovanosti široké veřejnosti v politickém procesu, tak snaha méně demokratických režimů vynutit si vysokou volební účast, která by pak legitimizovala vládu jedné strany [Ibidem: 168]. Opatření, která mají usnadnit občanům hlasování, jako je například počet volebních dní, den konání voleb mimo všední den, dostupnost

volební

urny,

hlasování

poštou,

hlasování

v zastoupení,

hlasování v předstihu, hlasování v zahraničí, design hlasovacích lístků či modernizace prostoru pro úpravu hlasovacích lístků a zajištění přenosných volebních uren pro staré, nemocné a hospitalizované osoby [Norris 2004: 171, Blais 2006]. Zda tyto faktory mají na volební účast skutečně vliv, se odborná literatura neshoduje. Norris například nenalezla u žádného z těchto opatření signifikantní efekt [Norris 2004: 172], zatímco André Blais spolu s Louisem Massicottem a Agniezskou Dobrzynskou (2003) ve svém výzkumu došli k závěru, že přítomnost některých těchto faktorů má na volební účast prokazatelný vliv [Blais et al. 2003]. Pro odhalení významnosti vlivu těchto faktorů použila autorka komparativní data z 32 demokracií z databáze CSES (Comparative Study of Electoral Systems). Institucionální faktory obohacené o úroveň lidského rozvoje ( level of human development) vysvětlují však pouze 7 % z celkové

– 54 –

variance. Úroveň lidského rozvoje, koncept z teorie modernizace 20 autorů Ronalda Ingleharta a Russela Daltona, je faktor daný kulturní modernizací společnosti – „společnými sociálními trendy, zahrnující zvyšující se blahobyt, růst sektoru služeb a rozvinuté možnosti vzdělávání, které přispívají k novému stylu občanské politické angažovanosti v západních demokraciích“ [Ibidem: 159-160]. Tím pádem v populaci roste poptávka po aktivnější občanské participaci v procesu tvorby politiky skrze přímou činnost jako je účast na hlasování, demonstrace či protestní akce aj. [Ibidem: 160]. Na základě svých analýz autorka uzavírá, že „institucionální kontext a kulturní faktory přispívají přibližně stejnou měrou k vysvětlení volební účasti“ [Ibidem: 157].

5.4. Shrnutí analýz na základě agregovaných dat Tabulka č. 3 přehledně shrnuje faktory, které studovaní autoři shledali signifikantními pro volební účast v případě, že zvolili jako výzkumnou strategii analýzu dat z agregované úrovně. Velká část těchto faktorů souvisí s institucemi, jež určují povahu politické soutěže: je to volební systém, politický systém (role parlamentu) a stranický systém. Podle tohoto klíče jsou proměnné v tabulce utříděny. Některé institucionální faktory jsou zmiňovány i autory, kteří svou pozornost zaměřili na analyzování dat z individuální úrovně, např. Wolfinger a Rosenstone (1980) věnovali celou kapitolu efektu registračních zákonů na volební účast a u Franklina (2004) se zase objevuje míra volební soutěživosti. Funkce těchto proměnných je ve zmíněných studiích spíše doplňující, a proto jsem se tímto podrobněji nezabývala.

20

Z modernizační teorie vychází model kognitivní mobilizace, popsaný v kapitole věnované modelům politické participace.

– 55 –

Tabulka č. 3: Vysvětlení volební účasti na datech z agregované úrovně podle Powella, Jackmana a Norris - srovnání Powell

Jackman

Norris

Volební systém Automatická registrace

+

Povinná volební účast

+ 21

+

+

Typ volebního systému

+

Velikost volebního obvodu

-

Disproporcionalita volebního systému

-

Četnost konání voleb

-

Politický systém Jednokomorový parlamentní systém

+

Prezidentská versus parlamentní exekutiva

+

Míra volební soutěže na národní úrovni

+

+

+ 22

-

+

Stranický systém Počet politických stran Vazba politických stran na sociální skupiny

+

Ostatní Stupeň lidského rozvoje

+ Zdroje:

[Powell 1986: 25] [Jackman 1987: 412, 416] [Norris 2004: 158-159]

Poznámky:

+ … pozitivní efekt - … negativní efekt

21

Powell uznává pozitivní vliv povinné volební účasti na výši volební účasti [Powell 1986: 20], ale protože ve Spojených státech tento institut neexistuje, nezahrnuje jej do svých analýz. 22 Měřeno procentuálním ziskem politické strany, která vyhrála volby [Norris 2004: 158].

– 56 –

Reflexí výzkumu dat z agregované úrovně se logicky uzavírá jedna část mé práce. Až dosud mi šlo o zmapování dosavadních přístupů ke zkoumání volební účasti se zřetelem k faktorům, které mají na jedincovo rozhodnutí o účasti či neúčasti na hlasování vliv, a odhalení mikrozákladů tohoto vlivu. V další kapitole budu se svými poznatky z předešlých kapitol dále pracovat.

– 57 –

6. TYPOLOGIE PROMĚNNÝCH Z INDIVIDÁLNÍ ÚROVNĚ Touto kapitolou se dostávám k jádru své práce, v níž mi jde nejen o popsání jednotlivých proměnných, kterým různí autoři přiznali vliv na míru volební účasti, a o vysvětlení působení těchto proměnných, čili jejich mikrozákladů. Právě na jejich základě se nyní pokusím jednotlivé proměnné utřídit. Co přesně mám v úmyslu, ukážu na příkladu. Dejme tomu, že nějaký autor zjistil významný vliv proměnné věk na míru volební účasti. Mě ale zajímalo víc: jak autor tuto proměnnou interpretuje? Považuje věk například za indikátor sociálního zapojení, nebo za indikátor zkušeností? To jsou mikrozáklady, které dále utřídím dle jeho typu: v prvním případě za interpretací vidím věk jako integrační a ve druhém případě jako zdrojovou proměnnou.

6.1.

Logika členění proměnných signifikantních pro volební účast u jednotlivých autorů Dříve

než

představím

vlastní

členění

proměnných,

krátce

připomenu, jak tomu je jinde. Z druhé kapitoly je evidentní, že Wolfinger s Rosenstonem (1980) ani Blais (1998), který se jejich proměnnými nechal do značné míry inspirovat, nepoužili žádné specifické členění studovaných proměnných. Na rozdíl od Blondela (1998), jenž vytvořil soubory proměnných seskupující osobní charakteristiky, politické postoje, vlivy dle teorie národních voleb druhého řádu, postoje k Evropské unii a k Evropskému parlamentu a vystavení kampani [Blondel et al. 1998: 200]. Další členění uvádí Franklin (2004), ovšem podle trochu jiné logiky – jedná se o zdrojové, mobilizační a kampaňové proměnné. Z těchto kategorizací je patrné, že zatímco Blondel člení proměnné podle sféry, kde působí, pro Franklinovu kategorizaci je určující funkce

– 58 –

těchto proměnných – jaký vliv mají na jedincovo chování vzhledem k volební účasti (kromě spojovacích proměnných, vzhledem k nimž výše zmíněné proměnné analyzoval).

6.2.

Interpretace proměnných Nechala jsem se Franklinovým členěním volně inspirovat a

pokusila se proměnné ovlivňující volební účast rozřadit podle toho, jakým způsobem podle autorů proměnné fungují čili jaké jsou jejich mikrozáklady, do následujících tří typů: zdrojové, integrační a mobilizační proměnné. Uvedené tři typy proměnných nejsou ostře ohraničené ani se vzájemně nevylučují – zkrátka může dojít (a dochází) k tomu, že jeden faktor bude tím samým autorem přiřazen ke dvěma typům, čili že mu přizná více funkcí. Nicméně ne ve všech případech to bylo možné určit typ – z důvodu, že autor neuvedl žádné vysvětlení funkce proměnné, nikoliv proto, že by uvedl jinou interpretaci.

6.2.1. Zdrojové proměnné Vzdělání řadí mezi zdrojové proměnné shodně Verba a Nie (1972), Wolfinger a Rosenstone (1980), Blondel (1998), Franklin (2004) i Dalton (1984) a Inglehart (1990), zástupci modelu kognitivní mobilizace. Věk sem přiřadil

Franklin

(2004),

Blondel

(1998)

a

zčásti

také

Wolfinger

a Rosenstone (1990), u nich má však věk stejně jako u Blondela ještě jinou funkci, jak uvidíme dále v textu. Verba a Nie (1972) považují za zdroje ještě příjem a sociální status, Blondel (1998) také sociální status, Franklin (2004) a život v manželství a zaměstnání, Wolfinger s Rosenstonem (1980) zaměstnání ve státní správě a Inglehart (1990) sledování médií. Stoupenci modelu občanského dobrovolnictví, Verba, Scholzman a Brady (1995) řadí ke zdrojům „čas, peníze a občanské dovednosti“ [Verba et al. 1995: 271, cit.

– 59 –

dle Whiteley, Seyd 2002: 37]. Nyní se budu podrobněji věnovat vysvětlení jednotlivých případů, proč je autoři povazují za zdrojové proměnné. Verba a Nie považují socioekonomický status jedince (vzdělání, příjem a sociální status) za zdroj takových občanských orientací, které zvyšují volební účast. Jak už bylo zmíněno výše, těmito orientacemi mají autoři na mysli zejména zájem o politiku, pocit politické efektivity, informovanost o politice a smysl pro uplatnění se v komunitě [Verba, Nie 1972: 133, 263]. Wolfinger a Rosenstone argumentují fakt, že vzdělání považují za zdrojovou proměnnou volební účasti, trochu jinak než Verba a Nie. Vzdělání zprostředkovává informace o politice a příbuzných záležitostech a také o dovednostech, z nichž některé usnadňují politické vzdělání (např. čtení je nejdůležitější a nejzřejmější dovednost), tvrdí Wolfinger s Rosenstonem. Doslova říkají, že „škola zvyšuje jedincovu schopnost porozumění a práce s komplexními, abstraktními a nehmotnými subjekty jako

je

politika“

[Wolfinger,

Rosenstone

1980:

18].

Vzdělání

potencionálnímu voličovi také zjednodušuje vyznat se v byrokratických záležitostech spojených s hlasováním, jako je registrace, správné vyplnění hlasovacího lístku apod. [Ibidem: 18]. Vzdělání tak podle autorů snižuje voličovy náklady na účast ve volbách. Na druhou stranu jsou si vědomi i jistých limitů své myšlenky, že vzdělání je původcem daných dovedností: „je totiž obtížné určit, do jaké míry jsou tyto schopnosti a zájmy důsledkem vzdělávacího systému a do jaké míry odrážejí osobní kvality typu jedince, kterému se dostalo vzdělání – úroveň vzdělání určuje nejen schopnosti a povinnosti, kterým se člověk naučil ve škole, ale je také dána charakterem jedince, který je na škole nezávislý (lidé, kteří mají šanci dokončit vysokou školu, ti se také pravděpodobně zúčastní voleb)“ [Ibidem: 19]. Částečně je to i tím, z jaké rodiny tito lidé pocházejí. Většinou je to ze vzdělané rodiny, kde se hojně četlo a kde bylo běžné diskutovat o politice. Díky této socializaci ti samí

– 60 –

jedinci, kteří úspěšně absolvovali vysokou školu, vyrůstali v prostředí, kde byli vystaveni politice a jsou zkušení v nakládání s informacemi o ní [Ibidem: 20]. Blondel (1998) vidí vzdělání jako zdrojovou proměnnou v podstatě ze stejných důvodů jako Wolfinger a Rosenstone: „Vzdělání pravděpodobně zvýší skon k volební účasti, protože zjednodušuje hlasování a vše, co tomu předchází (přehled o volebních tématech, politických stranách, kandidátech, významu voleb atd.)“ [Blondel et al. 1998: 200]. Na rozdíl od Wolfingera a Rosenstona je však Blondel přesvědčen, že úroveň vzdělání má vliv mnohem skromnější [Ibidem: 212]. Franklin proměnnou vzdělání řadí taktéž mezi zdrojové, stejně jako věk, život v manželství a zaměstnání [Franklin 2004: 154] bez bližšího vysvětlení proč. Autor obecně u proměnných neuvádí žádné vysvětlení, z jakého důvodu mají na volební účast vliv. Díky jeho kategorizaci si však o tom můžeme udělat alespoň přibližnou představu. Model kognitivní mobilizace tvrdí, že masové rozšíření vzdělání a hromadných sdělovacích prostředků snižuje náklady občana na účast ve volbách, což činí ze vzdělání a masmédií hlavní zdroje volební účasti [Inglehart 1990]. Tolik tedy o vzdělání jako zdrojové proměnné. Co se týče věku, podle

Blondelových

analýz

je

věk

individuální

charakteristikou

s nejkonsistentnějším efektem na volební účast, jak jsem již zmínila v kapitole 4.4. S věkem účast ve volbách do Evropského parlamentu roste od 53 % ve věkové skupině pod 25 let až k 78 % ve věkové skupině 71-75 let; teprve ve skupině 76-80 let volební účast mírně klesá (na 76 %), stejně jako u evropských občanů nad 81 let (70 %) [Blondel et al. 1998: 200-202]. Nahodilá volební absence je tedy vyšší u mladých (25 let a méně) a u velmi starých (81 a více). Důvody neúčasti jsou však velmi rozdílné: zatímco u mladých voličů je to spíše otázka motivace (viz mobilizační proměnné),

– 61 –

u starších občanů je podle Blondela důvodem omezený rozsah příležitostí a mobility [Ibidem: 202], čili nedostatek zdrojů. Wolfinger a Rosenstone (1980) podávají hned několik vysvětlení, proč má věk na volební účast vliv, v nichž tato proměnná plní funkci zdroje. Jednak pro mnoho lidí se zájem o politiku stane funkční náhradou aktivit a zájmů, které jim dříve zabraly mnoho času a energie [Wolfinger, Rosenstone 1980: 48], čili ve vyšším disponují časem jako zdrojem pro volební účast. Další vysvětlení souvisí s mobilitou amerického voliče – v mladším věku se lidé často stěhují, což snižuje volební účast (protože se musí politicky zorientovat v novém prostředí, znovu se registrovat, zjistit, kde je volební místnost atd.) [Ibidem: 54]. Chápou tedy věk především jako zdrojovou proměnnou, stejně jako v dalším vysvětlení: méně vzdělaní voliči často nabudou volebních zkušeností až s věkem („životní zkušenosti jsou náhradou školní docházky“), a proto je u nich ve vyšším věku vyšší i volební účast, neboť po osvojení potřebných dovedností v průběhu let pro ně účast na hlasování nepředstavuje takové náklady [Ibidem: 60]. Nakonec Wolfinger a Rosenstone nepřímo označují za zdrojovou proměnnou volební účasti i zaměstnání ve státní správě: Vládní zaměstnanci vykazují tzv. politickou čilost (political alertness) – lépe se vyznají v politickém dění a více se o něj zajímají v porovnání s ostatními zaměstnanci [Wolfinger, Rosenstone 1980: 96-97]. Trochu problematický je fakt, že ve svém textu neuvádějí explicitně směr kauzality, tedy zda lidé, kteří ve vyšší míře projevují zájem o politiku se častěji stávají zaměstnanci ve státní správě, nebo jestli je to právě jejich zaměstnání, které jim poskytuje možnost lépe se zorientovat v politickém dění. Z kontextu usuzuji, že se autoři kloní ke druhé variantě, a proto uvádím tento faktor ve výčtu zdrojových proměnných. U státních zaměstnanců byla zjištěna vyšší míra volební účasti podle autorů ještě z jednoho důvodu. Jde o tzv. „efekt patronátu“, neboť pro získání a udržení vládního místa má přízeň (patronát),

– 62 –

čili stranická příslušnost větší význam než zásluhový systém, a proto je pro vládní zaměstnance výsledek voleb navýsost důležitý23 [Ibidem: 96-97].

6.2.2. Integrační proměnné Další významnou skupinu tvoří integrační proměnné. Blais (1998) tam řadí všechny podle něj signifikantní proměnné – vzdělání, věk, náboženství, život v manželství a příjem. Podle Franklina (2004) sem patří náboženství, Wolfinger a Rosenstone (1980) začlenili věk nejen mezi proměnné zdrojového typu, ale také mezi integrační a Putnamovy studie (1993, 2000), rozvíjející teorii sociálního kapitálu, jsou postavené výlučně na integračních proměnných. Blais se při vysvětlování působení významných proměnných pro účast na hlasování omezuje na následující úvahu: „Proč je však účast ve volbách nejpravděpodobnější u nejvíce vzdělaných, nejstarších, nejzbožnějších a nejbohatších jedinců, kteří žijí v manželství? Jistě je to dáno spoustou faktorů, ale existuje jedna charakteristika, která je pro tuto skupinu

proměnných

společná,

Socioekonomický profil

voličů

a

tou

je

a

nevoličů

integrace

ve

podporuje

společnosti. sociologickou

interpretaci, že aktem hlasování vyjadřuje občan své vědomí sounáležitosti s širší komunitou.“ [Blais 1998: 52]. Podle Wolfingera s Rosenstonem (1980) se věk může řadit i mezi integrační proměnné: velmi mladí lidé (zejména ti svobodní) se necítí být zakořeněni ve společnosti; pocit integrace přichází až s uzavřením sňatku, zodpovědností v zaměstnání a s narozením potomků – tedy s věkem [Ibidem: 55-56].

23

Např. v Pensylvánii nově zvolený guvernér vyměnil přibližně 50 000 státních zaměstnanců a pozadu nezůstali ani guvernéři států Illinois, Indiana, New York ad. [Tolchin, Tolchin 1972: 96, cit. dle Wolfinger, Rosenstone 1980: 96]

– 63 –

Autor modelu sociálního kapitálu Robert Putnam napsal, že „společnost mnoha skvělých, ale izolovaných jedinců není bohatá na sociální kapitál“ [Putnam 2000: 19]. A protože sociální kapitál, čili různé formy důvěry a členství ve skupinách (viz výše) je to, co podle tohoto modelu vysvětluje politickou participaci, potom společnost, jejíž občané se účastní voleb, musí být integrovaná.

6.2.3. Mobilizační proměnné Kromě integrace ve společnosti a přístupu ke zdrojům jsou klíčovým prvkem při vysvětlování volební účasti motivace a mobilizace. Ve své typologii je uvádím společně, neboť spolu velmi úzce souvisí a ne vždy je možné je oddělit. Mezi mobilizační proměnné patří a podle Wolfingera s Rosenstonem (1980) manželský stav. Wolfingerovi s Rosenstonem se potvrdilo na datech, že „lidé žijící v manželství se zúčastní voleb pravděpodobněji než ti, kteří jsou svobodní, odloučení, rozvedení nebo ovdovělí“ [Wolfinger, Rosenstone 1980: 44]. Vysvětlení v podstatě převzali z knihy American Voter: Analýza rozhovorů s lidmi s velmi malou motivací, kteří se dostavili k volbám, označují za nejpodstatnější hybnou sílu interpersonální vliv… a ten je nejdůležitější v rodinném prostředí. [Campbell et al. 1960: 109, cit. in Wolfinger, Rosenstone 1980: 45]. Čili motivovat k účasti ve volbách může druhého nejlépe jeho partner. V jistém pohledu má mobilizační či motivační funkci i vzdělání. Ačkoliv je řadí spíše mezi zdrojové proměnné (viz výše), obsahuje vzdělání jeden mobilizační aspekt, a to že vzdělaní lidé pociťují emocionální uspokojení při své účasti ve volbách [Wolfinger, Rosenstone 1980: 18]. Blondel (1998) své zjištění, že ve věkové kategorii do 25 let je podstatně nižší volební účast, vysvětloval širokou škálou jiných možností či

– 64 –

konkurenčních způsobů strávení času [Blondel et al. 1998: 202], čili nedostatkem motivace. A motivační funkce je v mé typologii zahrnuta v rámci funkce mobilizační. Zástupci

modelu

občanského

dobrovolnictví

(např.

Verba,

Scholzman, Brady 1995) tvrdí, že motivace angažovat se v politice je dána především pocitem politické efektivity [Verba et al. 1995: 271, cit. dle Whiteley, Seyd 2002: 37]. Klíčovými faktory ovlivňující volební účast jsou podle modelu kognitivní mobilizace Daltona (1984) a Ingleharta (1990) vedle vzdělání a sledování médií, které považuje za zdrojové proměnné, politické znalosti, zájem o politiku a nespokojenost s politikou. Posledně jmenované proměnné mobilizují jedince k politické participaci, tedy i k volební účasti [Dalton 1984, politická sociologie]. Mobilizační model do této kategorie explicitně řadí všechny faktory, které podle něj vysvětlují volební účast – jsou jimi totiž mobilizační síla stran, politiků, zájmových skupin a médií [Linek 2004].

Na závěr této kapitoly uvádím na následující straně tabulku, která má zpřehlednit mou typologii proměnných. Zkratky zastupují typ(y) proměnných: Z znamená zdrojové, I jsou integrační a M mobilizační proměnné. Kde je místo zkratky Z, I nebo M uvedeno pouze matematické znaménko, v tom případě autor dostatečně nevysvětlil, jakým způsobem proměnná na účast působí, takže nebylo možné určit typ proměnné. Znaménko vyjadřuje směr závislosti; pokud u zkratek znaménko neuvádím, vliv je kladný. Ve případě Blondelovy studie bylo ještě u proměnné věk nutné odlišit rozdílné vysvětlení jeho funkce u mladých a starších voličů – proto vedle zkratky je v horním indexu uvedena věková kategorie, pro kterou je daný typ platný.

– 65 –

vzdělání věk náboženství život v manželství zaměstnání ve státní správě příjem politické postoje zaměstnání sociální status pocit politické efektivity zdroje (čas, peníze a obč. doved.) mobilizace zájem o politiku politické znalosti sledování médií nespokojenost s politikou mezilidská důvěra důvěra v instituce členství ve skupinách vztahy v místné komunitě sledování televize mobilizační síla stran a politiků

– 66 –

Z , M 25-

+

Z

80+

Z

I

I I I I

Blondel et al. (1998)

+

M Z

Z, M Z, I

Wolfing., Blais Rosenst. (1998) (1980)

Z Z

Z Z

Verba, Nie (1972)

M Z

I Z

Z

Franklin (2004)

M Z M M

Verba et al. (1995) MOD

M

M

M

Rosen., Hansen (2003) MM

Tabulka č. 4: Přehled zdrojových, integračních a mobilizačních proměnných z individuální úrovně

M M Z M

Z

Dalton (1984) MKM

I I I I I-

Putnam (1993) MSK

7. Nové trendy ve výzkumu volební účasti V současnosti se zdá, že přinést nové poznatky v oblasti výzkumu volební účasti v podstatě nelze již použitými metodami, které se do jisté míry vyčerpaly, a proto snaha o získání nových informací znamená nutnost obrátit se jiným směrem. V literatuře jsem narazila na směry tři. První možnou cestu představují experimentální studie zaměřené na zkoumání vlivu konkrétního konceptu na míru volební účasti (např. Gerber et al. 2008 testovali vliv sociálního tlaku). Další možností je využití nových typů dat, například to můžou být geografické informace o vzdálenosti volební místnosti od místa trvalého bydliště, a třetím způsobem je použití nových analytických nástrojů – např. víceúrovňové analýzy dat. V této kapitole se budu věnovat všem třem uvedeným variantám nových trendů, které představím na uvedených příkladech.

7.1.

Experimenty Experimentální studie přinášejí dílčí, ale velmi zajímavé nové

informace o vlivu určitého konkrétního faktoru na míru volební účasti. Jako příklad uvedu studii Alana Gerbera, Donalda Greena a Christophera Larimera, která vyšla v American Political Science Review v únoru tohoto roku. Ve svém experimentu zkoumají autoři sociální tlak jako klíčový faktor volební účasti. Jeho účinky testovali v obrovském měřítku několika set tisíc registrovaných voličů jednoduchou a levnou metodou: do domácností potencionálních voličů rozeslali jeden ze čtyř dopisů. První z nich pouze vyzýval k účasti ve volbách s tím, že by člověk měl splnit svou občanskou povinnost. Druhý dopis navíc varoval příjemce, že je objektem studie volební účasti, protože ta byla v několika posledních volbách nízká a tým odborníků chce odhalit její příčiny. Třetí dopis vedle výzvy k účasti obsahoval seznam členů domácnosti (registrovaných voličů) se záznamem, zda přišli volit v posledních a předposledních volbách, a s upozorněním, že

– 67 –

až budou známy údaje za současné volby, přijde jim nový „výpis“. Nakonec čtvrtá verze dopisu obsahovala totéž, akorát seznam voličů byl doplněn o jména voličů

v sousedství

a jejich ne/účast v minulých

letech –

s poznámkou, že za čas obdrží aktualizovaný „výpis“ týkající se i sousedů, a oni samozřejmě také. Jak autoři očekávali, volební účast byla nejvyšší ve skupině občanů, kteří obdrželi dopisy, jež přislibují zveřejnění jejich účasti či neúčasti nejen členům jejich domácnosti, ale i sousedům. Konkrétní čísla hovoří jasně: volební účast v kontrolní skupině (neobdržela žádný dopis) dosáhla 29,7 %, z adresátů prvního dopisu se zúčastnilo 31,5 %, v případě druhého dopisu 32,2 %, v případě třetího 34,5 % a adresáti čtvrtého dopisu se dostavili v 37,8 %. [Gerber et al 2008].

7.2.

Nový typ dat Dalším trendem je využití nových typů dat, a jak už jsem zmínila,

patří sem i geografické informace o vzdálenosti volební místnosti od místa trvalého bydliště. Takováto data použili Josua Dyck a James Gimpel z Univerzity v Marylandu pro svůj výzkum, který zjišťoval, nakolik tato vzdálenost ovlivňuje náklady na volební účast [Dyck, Gimpel 2005]. Ve své studii předpokládali, že politická geografie respondentova bydliště má vliv nejen na pravděpodobnost, že bude volit, ale také na to, zda si volič ke svému hlasování vybere tradiční volební den, nebo některý z netradičních způsobů, jako je odevzdání hlasu poštou (absentee ballot by mail) nebo v předčasné volební místnosti (early-voting site). S využitím geografického

informačního systému (geographic

information system, GIS) zkoumali vzdálenosti volební místnosti od místa trvalého bydliště na Manhattanu a prokázali, že náklady na dopravu do tradiční volební místnosti jsou skutečně do jisté spjaty s volební neúčastí, i když vztah mezi vzdáleností a participací není lineární. Vzdálenost tradiční volební místnosti má také souvislost s rozhodnutím hlasovat poštou.

– 68 –

Autoři svůj článek uzavírají s tím, že jejich zjištění mají významné důsledky pro pokračující snahy reformovat volební proces a postupy mobilizace voličů [Dyck, Gimpel 2005].

7.3.

Víceúrovňová analýza dat Víceúrovňové

(multilevel

modelling)

modelování

představuje

ideální analytický rámec pro kombinaci dat z různých úrovní, obecně makro a mikro [Bressoux et al. 1997], v případě výzkumu volební účasti se v analýze kombinují data z agregované a individuální úrovně. Principy víceúrovňového modelování lze nejlépe vysvětlit na rozdílu oproti klasické lineární regresi. V lineární regresi se odhaduje konstanta a regresní koeficient, který vyjadřuje, jak vysvětlující proměnná ovlivňuje úroveň analyzovaného jevu [Hamplová 2005]. Můžeme například testovat vliv věku na volební účast. Předpokládá se přitom, že analyzovaný datový soubor je víceméně homogenní a že se jeho jednotlivé podskupiny výrazně neliší ani ve velikosti konstanty, ani v síle vlivu vysvětlující proměnné

(konkrétně

ve

velikosti

regresního

koeficientu).

Ve

víceúrovňovém modelování se naopak očekává, že se konstanta a regresní koeficient v různých podskupinách datového souboru liší, což se vyjadřuje jejich označením jako tzv. „náhodné koeficienty“. Cílem víceúrovňového modelování

je

tuto

„náhodnost“

vysvětlit

pomocí

skupinových

charakteristik. [Hamplová 2005] Například můžeme testovat otázku, zda se vliv věku liší v závislosti na volebním systému. Možnosti využití tohoto typu analýzy v oblasti výzkumu volebního chování diskutovali např. Jones, Johnston a Pattie (1992) a v praxi jej použila např. Natalia Letki (2004) k výzkumu sociálního kapitálu ve střední Evropě, který podle ní mj. ovlivňuje volební účast. Autoři se shodují na tom, že tento typ modelování je pro budoucnost výzkumu volební účasti velkým příslibem.

– 69 –

8. Závěr Ve své diplomové práci jsem se snažila zpřehlednit dosavadní zkoumání volební účasti v zahraniční odborné literatuře s cílem zrekonstruovat mikrozáklady analyzovaných teorií. V textu jsem představila řadu faktorů ovlivňujících volební účast, z nichž některé se opakovaly u více autorů a jiné se vyskytovaly ojediněle. Autoři, kteří analyzovali data z agregované úrovně, se nejvíce shodli na pozitivním vlivu vysoké míry volební soutěže na národní úrovni a institutu povinné volební účasti (a to i přesto, že sankce za porušení této normy nebývají velmi závažné – viz přílohu č. 2). V případě zkoumání vlivu na volební účast na základě analýz dat z individuální úrovně se většina studovaných autorů shodla na významné roli výše vzdělání a věku respondenta. Jak jsem předpokládala, mikrozáklady ukázaly rozdílné vysvětlení fungování těchto proměnných u jednotlivých autorů. V případě jednoho institucionálního faktoru – počtu politických stran – se interpretace Roberta Jackmana a Pippy Norris lišila natolik, že jeden tomuto faktoru přiřkl pozitivní účinek, zatímco druhý negativní (viz tabulku č. 3). Je pravda, že v ostatních případech nebyly rozdíly tak extrémní, nicméně se často lišily v základní funkci. Rozdílnosti v mikrozákladech mi potom posloužily jako hledisko při seskupení jednotlivých faktorů, u nichž autoři prokázali vliv na volební účast, do tří souborů: jedná se o proměnné zdrojové, integrační a mobilizační (včetně motivačních). Podle mého názoru se jakýkoliv faktor ovlivňující ochotu zúčastnit se voleb dá zařadit do jednoho či více uvedených typů. Toto členění se může zdát příliš zjednodušující, já se ale domnívám, že je funkční: umožňuje zorientovat se v samotné podstatě zkoumaných faktorů a může být nápomocné v praxi mobilizace voličů k účasti na hlasování.

– 70 –

Vysvětlení autorů, jakým způsobem podle jejich názoru určitá proměnná ovlivňuje volební účast, je důležité nejen pro dobré porozumění textů, ale i z pohledu sociologické metodologie. Pokud totiž nějaký autor uvede proměnnou bez vysvětlení, jakého konceptu je ukazatelem, není to z metodologického hlediska úplně v pořádku. Nedostatečné zdůvodňování zařazení faktorů do svých analýz bych vytkla například studii Andrého Blaise (2004), a částečně také analýze voleb do Evropského parlamentu Jeana Blondelova a jeho spolupracovníků (1998). Kdybych na základě svého členění z hlediska mikrozákladů na proměnné zdrojové, integrační a mobilizační měla jmenovat „typické zástupce“ jednotlivých typů, mezi zdrojovými proměnnými by prvenství jasně připadlo vzdělání, kterému tuto funkci přiznalo vůbec nejvíc autorů: Verba, Nie (1972), Wolfinger, Rosenstone (1980), Dalton (1984), Blondel et al. (1998) a Franklin (2004). Nejtypičtější integrační proměnnou je náboženství, které takto vidí Blais (1998) a Franklin (2004). A nakonec pro proměnné

mobilizačního

typu

je

dle

studovaných

autorů

nejcharakterističtější zájem o politiku, což potvrzují studie Verby et al. (1995) a Daltona (1984). Měla jsem snahu do uvedené typologie „vměstnat“ i vysvětlení faktorů pocházejících z analýz dat na agregované úrovni, ale upustila jsem od toho, neboť ve většině faktorů jsem viděla pouze mobilizační funkci. Zde by asi bylo vhodné zamyslet se nad detailnějším členěním nebo vytvořit podkategorie mobilizačních proměnných, aby lépe vynikla variabilita mikrozákladů. Výstupy z analýz dat na agregované úrovni z velké části reflektují vliv institucí na míru volební účasti. Jedná se o instituce, které určují charakter volební soutěže: vedle role parlamentu je volební a stranický systém, jemuž se volič podřizuje.

– 71 –

Pokud bych se měla kriticky vyjádřit k některým vysvětlením vlivu institucionálních faktorů, v první řadě bych se zaměřila na předpoklad informovanosti občana, který se vyskytuje ve studiích, používajících data z agregované úrovně, Pippy Norris (2004) a Roberta Jackmana (1987). Jak například Jackman vysvětluje své zjištění, že disproporcionalita volebního systému má záporný vliv na volební účast? Podle něj disproporcionalita odrazuje voliče malých stran přijít k volbám, neboť vědí, že malé strany musí posbírat mnohem více hlasů než strany velké k získání určitého zastoupení v legislativě [Jackman 1987: 408]. K tomu

by

ale

například

čeští

voliči

museli

znát

princip

d’Hondtova dělitele, který se používá k přepočtu získaných hlasů ve volbách na mandáty. Nechci českému občanovi křivdit, ale ve výzkumu CVVM v rámci projektu Naše společnost z loňského roku se „velmi zajímá o politiku v naší zemi“ pouze 12 % obyvatel a spíše se zajímá o politiku 54 %

[Škodová

2007].

Navíc

u

faktoru

disproporcionality

Jackman

předpokládal, že na základě informovanosti o volebním systému se volič malé strany rozhodne k volbám nepřijít [Jackman 1987: 408]. V České volební studii 2006 data ukázala, že občan s dobrou nebo vysokou úrovní politických znalostí se voleb spíše zúčastní: poměr informovaných nevoličů a voličů byl 35:65 a u vysoce informovaných jedinců dokonce 17:83 [Linek, Lyons 2007b: 76]. Nevíme sice, jaký podíl z informovaných, resp. vysoce informovaných nevoličů tvořili sympatizanti malé politické strany, takže nelze vyvozovat závěry o efektu popisovaném Jackmanem, nicméně troufám si tvrdit, že jeho předpoklad informovanosti český potencionální volič nesplňuje. Vliv proměnných, které uvedlo více autorů, jako již několikrát zmiňované vzdělání a věk, je v podstatě nezpochybnitelný. Neznamená to však, že bychom měli zřídkavě se vyskytující faktory zavrhnout. Jako příklad za všechny by mohla sloužit experimentální studie Alana Gerbera a jeho spolupracovníků o významném postavení sociálního tlaku jako podnětu

– 72 –

k politické participaci. Čísla hovoří jasně (viz podkapitola 7.1.), avšak jinak je sociální tlak zmíněn pouze v jedné mutaci teorie racionálního jednání a narážka na něj se objevuje v modelu mobilizace. Co se týče nových trendů ve výzkumu volební účasti, jsou přínosné zejména proto, že přinášejí nové poznatky a výzvy pro další zkoumání. Problémem ale v případě prvních dvou naznačených způsobů (experimentů a nových typů dat, popsaných v podkapitolách 7.2. a 7.3.) zůstává propojení takto nově získaných údajů s klasickými sociodemografickými proměnnými a postojovými otázkami. Pokud by tyto nové dílčí studie měly být obohaceny o další rozměr – ať už politické postoje nebo sociodemografické údaje respondenta – nezbývá než použít k jejich získání odpovědi přímo od občanů, tedy dotazníkovým šetřením, které s sebou nese značné potíže s nepřesností dat. Naopak jako relativně bezproblémový nový přístup ke zkoumání volební účasti se jeví víceúrovňová analýza dat (multilevel modelling), která v dokáže zároveň analyzovat data jak z agregované, tak individuální úrovně, a přináší tak nová zjištění o volební účasti, zejména z oblasti mezinárodních srovnání. Vědci se také snaží zkonstruovat způsob odhadu individuálního chování s použitím statistických pravděpodobnostních metod a dostupných informací o volebním chování z agregovaných dat, která jsou přesnější [Schuessler 1999: 10578, cit. dle Linek, Lyons 2007a]. Navzdory dlouhé zahraniční tradici výzkumu volební účasti zůstává mnoho otázek nezodpovězených: čím přesně je způsobena vyšší volební účast v poměrném volebním systému oproti systému většinovému? Jak to, že země s povinnou volební účastí, kde je překročení této normy sankcionováno velmi nevýrazně nebo vůbec, vykazují vyšší účast oproti zemím, kde tato povinnost uzákoněna není? André Blais (2006) se domnívá, že zkoumat tradiční demokracie nestačí a že by výzkumníci měli obrátit svou pozornost nejen k postkomunistickým zemím, ale i nově se etablujícím demokraciím, například v latinské Americe.

– 73 –

Domnívám se, že tato práce představuje dobrý teoretický základ pro další

24

empirický výzkum volební účasti v České republice, například u

příležitosti voleb do Poslanecké sněmovny, jehož nejbližší řádný termín připadá na červen 2010. Výběr testovaných proměnných by se měl přizpůsobit již provedenému výzkumu v roce 2006, aby bylo možné sledovat trendy ve vývoji volební účasti v České republice, avšak zároveň s přihlédnutím k zahraničním výzkumům kvůli možnosti mezinárodního srovnání. Také by mohlo být zařazeno několik málo proměnných s ohledem na specifika českého prostředí. Mám na mysli například vliv počasí 25, které bývá médii prezentováno jako podstatná „mobilizační proměnná“ volební účasti hlavně ve velkých městech.

Na závěr se ještě krátce vrátím k diskusi o „správné míře“ volební účasti, otevřené v úvodu. Netvrdím, že nízká volební účast je správná. Avšak na tom, že se hlasování účastní spíše starší osoby s vyšším socioekonomickým statusem (pro jednoduchost předpokládám, že tato závislost by se prokázala i v České republice), v podstatě nevidím nic tak špatného, neboť to považuji za přirozené. Přihlédneme-li navíc k faktu, že část naší společnosti trpí statusovou inkonzistencí 26, nejčastěji v tom směru, že příjem

neodpovídá

vykonávaného

nejvyššímu

povolání,

dosaženému

neobávala

bych

se

vzdělání

a

toho,

dochází

že

prestiži k

systematickému zkreslení ve prospěch nejmajetnějších vrstev, jak o něm mluví Lijphart (1997). Jsou to ovšem jenom hypotézy, které by potvrdila nebo vyvrátila analýza dat.

24

Volební účast v České republice byla zkoumána dvakrát, a to v roce 2004 při příležitosti voleb do Evropského parlamentu (Linek 2004) a v roce 2006 při volbách do Poslanecké sněmovny (Linek, Lyons 2007b) 25 Jeho vliv již byl zkoumán (např. Gomez, Krause 2005 nebo Hultman 2005), avšak výzkumy nedošly k jednoznačnému závěru. 26 Socioekonomický status je považován za inkonzistentní, pokud všechny tři jeho dimenze, tedy vzdělání, příjem a prestiž povolání, nejsou v souladu, čili jejich postavení na dílčích statusových stupnicích není na přibližně stejné úrovni [Tuček 2003].

– 74 –

Již Almond a Verba (1963) tvrdili, že příliš mnoho a příliš málo participace může být stejným ohrožením jemné rovnováhy systému. Nicméně stále platí, jak už jsem zmínila, že neexistují žádná pevná kritéria pro posuzování míry participace [McDonough, Shin a Moises 1998, cit. dle Vlachová, Lebeda 2006]. Přesto nejen že někteří autoři v současné době upozorňují na pokles volební účasti, ale stěžují si také „na nízkou angažovanost v politických stranách a politicky orientovaných skupinách a považují to za neduh moderního demokratického státu. Jiní, např. Dalton a Kuechler (1990), Kaase a Newton (1995), […] Beck (1997) či Norris (1999), se nedomnívají, že by tyto konvenční formy politické participace byly na ústupu, ale jsou symbioticky

doplňovány

novými

formami

občanské

angažovanosti

orientovanými na postmateriální hodnoty jako mír, ekologie a práva zvířat“. [Vlachová, Lebeda 2006]

– 75 –

Résumé Le mémoire de maîtrise présenté ci-dessus traite les approches théoriques et méthodologiques contemporaines sur la recherche de la participation électorale. L’objectif de ce mémoire était de les analyser et de rechercher de différents concepts utilisés pour expliquer le taux de participation, depuis les années 70 du XX ème siècle jusqu’à ce jour. Tout d’abord le texte décrit plusieurs modèles expliquant la participation politique qui sont applicables pour justifier la participation électorale qui présente la forme la plus répandue de la participation politique ; on suit la question quels facteurs sont désignés clefs pour le taux de la participation et pourquoi. Ensuite je décris la situation sur le champ des analyses des données du niveau individuel ainsi que du niveau agrégé, en recherchant les facteurs ainsi que leurs interprétations (que je nomme des « micro-fondements ») de différents auteurs ce qui représent mon deuxième objectif. Les facteurs cités le plus souvent sont l’institut du vote obligatoire parmi les analyses des données agrégées et sur le niveau individuel il s’agit le l’éducation et de l’âge de l’électeur. Comme synthèse, je classe les variables retrouvées dans les analyses des données du niveau individuel et modèles présentés ci-dessus selon l’interprétation de l’auteur soit leurs micro-fondements ; ma typologie comprend trois groupes – les variables de ressource, d’intégration et de mobilisation – qui présentent les types des concepts (d’influence du taux de participation) fondamentaux et universel à la fois pour expliquer la participation électorale à mon avis. Finalement, je discute brièvement de nouvelles tendances dans le domaine de la recherche de la participation électorale. J’y identifie trois possibilités d’obtenir de nouvelles constatations: il s’agit soit des études expérimentales, soit de nouveaux types des données, soit application de nouveaux modèles multiniveaux dans le procès d’analyse.

– 76 –

Seznam použité literatury Aldrich, J. H. (1993): „Rational Choice and Turnout“. American Journal of Political Science 37: 246-78 Almond, A. G., Verba, S. (1996): The Civic Culture: Political Attitudes and Democracy in Five Nations. Princeton: Princeton University Press Barry, B. (1978): Sociologists, Economists, and Democracy. Chicago: University of Chicago Press Beck, U. (1997): The Reinvention of Politics. Cambridge: Polity Press Blais, A. (2000): To Vote or Not To Vote? The Merits and Limits of Rational Choice. Pittsburgh: University Pittsburgh Press Blais, A. (2006): „What Affects Voter Turnout?” Annual Review of Political Science, vol. 9: 111-125 Blais, A., Dobrzynska A. (1998): „Turnout in Electoral Democracies.“ European Journal of Political Research. 33(2) Blais, A., Massicotte, L., Dobrzynska, A. (2003). Why Is Turnout Higher in Some Countries than in Others? Ottawa: Elections Canada Blondel, J., Sinnott, R., Svensson, P. (1998): People and Parliament in the European Union: Participation, Democracy, and Legitimacy. Oxford: Clarendon Press. Bourdieu, P. (1980): „Le capital social. Notes provisoires“, Actes de la recherche en sciences sociales, vol. 31 Bressoux, P., Coustère, P., Leroy-Audouin, C. (1997): „Les modèles multiniveau dans l’analyse écologique: le case de la recherche en éducation“, Revue française de sociologie, 38, 67-96 Butler, D., Strokes, D. (1969, 1974): Political Change in Britain. London: Macmillan

– 77 –

Campbell, A., Converse P. E., Miller, W. E., Stokes, D. E. (1960): The American Voter, New York: Wiley Crewe, I. (1981): „Electoral Participation.” In Butler, D., Penniman, H. R. and Ranney, A., eds.: Democracy at the Polls. Beverly Hills: Sage Dalton, R. (1984): „Cognitive Mobilization and Partisan Dealignement in Advanced Industrial Democracies.“ Journal of Politics 46: 264-284 Dalton, R., Kuechler, M. (1990): Challenging the Political Order: New Social and Political Movements in Western Democracies. New York: New York University Press Ditrych, O. (2006): „Krátká studie o rozdělení mandátů. Zelení jako oběť?“ [online]. Glosy.info, 4. červen 2006. [cit. 22. října 2007]. Dostupné na WWW:


zeleni-jako-obet/> Downs, A. (1957): An Economy Theory of Democracy. New York: Harper and Row Dyck, J. J., Gimpel, J. G. (2005): „Distance, Turnout, and the Convenience of Voting”. Social Science Quarterly 86 (3) Ferejohn, J. A., Fiorina, M. P. (1974): „The Paradox of Not Voting: A Decision Theoretic Analysis.“ American Political Science Review 68: 525-46 Franklin, M. (2004): Voter Turnout and the Dynamics of Electoral Competition in Established Democracies since 1945. Cambridge, UK: Cambridge University Press Franklin, M., van der Eijk, C., Oppenhuis, E. (1996): „The Institutional Context: Turnout“. In Choosing Europe? The European Electorate and National Politics in the Face of Union. Cees van der Eijk and Mark Franklin. Eds. Ann Arbor, MI: University of Michigan Press.

– 78 –

Gerber, A. S., Green, D. P., Larimer, Ch. W. (2008): „Social Pressure and Voter Turnout: Evidence from a Largescale Field Experiment.“ American Political Science Review, vol. 102, No. 1 Glass, D. P., Squire, P. and Wolfinger, R. E. (1984): „Voter Turnout. An International Comparison.” Public Opinion, December/January Gomez, B. T., Krause, G. A. (2005) „The Linkage Between the Weather and Voter Turnout: Fact or Fiction?” Paper presented at the annual meeting of the The Midwest Political Science Association, Palmer House Hilton, Chicago,

Illinois


Available>.

2008-04-23,

abstract

from

http://www.allacademic.com/meta/p85225_index.html Green, D. P., Shapiro, I. (1994): Pathologies of Rational Choice Theory: A Critique of Applications in Political Science. New Heaven: Yale University Press Hamplová, D. (2005): „Základní principy víceúrovňových modelů“ SDA Info – Informační bulletin Sociologického datového archivu roč. 7, č. 2 Hawkesworth, M., Kogan, M., eds. (2004): Encyclopedia of Government and Politics, second edtition. London and New York: Routledge Hora, J. (2006): „NÁZOR: Volební účast“ [online]. Neviditelnypes, 26. května 2006.

[cit.

3.

května

2008].

Dostupné

na

WWW:

; v textu citováno jako [Neviditelný pes 2006] Hultman, P. N. (2005, Apr) „Should We Talk About the Weather? Who Stays Home When It Rains: Examining the Impact of Inclement Weather on Voter Turnout“. Paper presented at the annual meeting of the The Midwest Political Science Association, Palmer House Hilton, Chicago, Illinois. . 2008-04-23, abstract from http://www. allacademic.com/meta/ p85226_index.html

– 79 –

Chytilek, R., Šedo, J., eds. (2004): Volební systémy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004 Inglehart, R. (1990): Culture Shift in Advanced Idustrial Society. Princeton, NJ: Princeton University Press INSEE (Institut national des statistiques et des études économiques), publikace o účasti ve volbách v roce 2007. Data dostupná na WWW: Jackman, R. W. (1987): „Political Institutions and Voter Turnout in Industrial Democracies.” American Political Science Review, vol. 81: 405-424 Jeřábek, H. (2000): „Počátky Lazarsfeldovy politické sociologie – The People’s Choice. Sociální determinanty voličova chování.“ Sociologický časopis, roč. 36, č. 1 Jones, K., Johnston, R. J., Pattie, C. J. (1992): „People, Places and Regions: Exploring the Use of Multi-Level Modelling in the Analysis of Electoral Data.” British Journal of Political Science, Vol. 22, No. 3, pp. 343-380 Kaase, M., Newton, K. (1995): Beliefs in Government. Oxford: Oxford University Press Lebeda, T., Krejčí, J., Leontiyeva, Y. (2004): „Výzkumy volebních preferencí realizované v ČR“, in Krejčí, Jindřich (ed.), Kvalita výzkumů volebních preferencí. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky Lebeda, T. (2007): „Volební systém a vličské rozhodování“ in Lebeda, T., Linek, L., Lyons, P., Vlachová, K. et al: Voliči a volby 2006. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky Lebeda, T., Linek, L., Lyons, P., Vlachová, K. et al. (2007): Voliči a volby 2006. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky

– 80 –

Letki, N. (2004): „Socialization for Participation? Trust, Membership, and Democratization in East-Central Europe.“ Political Research Quarterly, Vol. 57, No. 4, pp. 665-679 Lijphart, A. (1997): „Unequal Participation: Democracy’s Unresolved Dilemma.“ American Political Science Review, vol. 91, no. 1: 1-14 Lijphart, A. (1999): Patterns of Democracy. Government Forms and Performance in Thirty-six Countries. New Haven: Yale University Press Linek, L. (2004): Volby do Evropského parlamentu 2004 – analýzy volební účasti a stranické podpory v České republice. Sociologické studie 04:01. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky Linek, L., Lyons, P. (2007a): „What Can Ecological Inference Tell Us about the

Second-Order-Elections-Thesis

in

the

Czech

Republic

and

Slovakia?” In Michael Marsh, Slava Mikhaylov, Hermann Schmitt (eds.): European Elections after Eastern Enlargement. Preliminary Results from the European Election Study 2004, Mannheim: MZES, CONNEX. Dostupné na WWW: Linek, L., Lyons, P. (2007b): „Zdroje a motivace volební účasti“ in Lebeda, T., Linek, L., Lyons, P., Vlachová, K. et al.: Voliči a volby 2006. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky Linek, L., Outlý, J., Tóka, G., Batory, A. (eds.) (2007): Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky

– 81 –

Lipset, S. M. (1960): Political man: Where, How and Why Democracy Works in the Modern World. London: Heinemann McDonough, P., Shin, D. C., Moises, J. A. (1998). „Democratization and Participation: Comparing Spain, Brazil, and Korea.“ Journal of Politics 60 (4): 919–953. Milbrath, L. (1965): Political Participation. Chicago: Rand McNally Mlčoch, L. (2005): „Ekonomie štěstí: proč méně může být více“ Working Papers UK FSV – IES, No. 94 Mueller, D. C. (1989): Public Choice II. Cambridge: Cambridge University Press. Niemi, R. G. (1976): „Costs of Voting and Nonvoting“. Public Choice 27: 115-19 Norris, P. (1999): Critical Citizens. Oxford: Oxford University Press Norris, P. (2004): Electoral Engineering. Voting Rules and Political Behavior. Cambridge: Cambridge University Press Palfrey, T. R., Rosenthal, H. (1985): „Voter Participation and Strategic Uncertainity.“ American Political Science Review 79: 62-78 Phélippeau, É. (1991): „Conjonctures électorales et conjectures préfectorales.“ Cahiers de sociologie politique de Nanterre [cit. 14. května 2008]

–

dostupné

na

WWW


article.php3?id_ article=4> politická sociologie [vlastní poznámky] – zápisky z kurzu ISS FSV UK vedeného L. Linkem v zimném semestru ak. r. 2005/2006 portál kanadské vlády – provincie New Brunswick, dokument pojednávající o volební účasti [cit. 8. května 2008] – dostupné na WWW <www.gnb.ca/0100/Doc/fact3turnout.pdf> Powell, G. B. Jr. (1986): „American Voter Turnout in Comparative Perspective.” American Political Science Review, vol. 80, no. 1: 17-43

– 82 –

Powell, G. B., Jr. (1980): „Voting Turnout in Thirty Democracies.” In Rose, R., ed., Electoral Participation. Beverly Hills: Sage Publications Putnam, R. D. (1993): Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton, NJ: Princeton University Press Putnam, R. D. (2000): Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community. New York: Simon and Schuster Reif, K., Schmitt, H. (1980): „Nine National Second Order Elections“ European Journal of Political Research 8(I): 3-44 Riker, W. H., Ordeshook, P. C. (1968): „A Theory of the Calculus of Voting.” American Political Science Review, vol. 62: 25-43 Rosenstone, S., Hansen, J. M. (1993): Mobilization, Participation and Democracy in America. New York: Longman Šafr, J., Sedláčková, M. (2006): Sociální kapitál: koncepty, teorie a metody měření. Sociologické studie 06:7. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky Škodová, M. (2007): „Angažovanost Čechů ve veřejném životě“ [tisková zpráva

CVVM,

cit.

11.

května

2008],

dostupné

na

WWW

Špok R., Řiháčková, V., Weiss, T., Bartovic, V., Dromard, J. (2006): Místní referenda v České republice a ve vybraných zemí Evropské unie. Praha: Institut pro europskou politiku, Europeum Tolchin, M., Tolchin, S. (1972): To the Victor. New York: Random House Tsbelis, G. (1990): Nested Games: Rational Choice in Comparative Politics. Berkeley: University of California Press Tuček, M., Červenka, J., Dufková, J., Kostelecký, T., Kuchař, P., Kuchařová, V., Machonin, P., Miller, K., Šafr, J. (2003): Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: Slon

– 83 –

Uhlaner,

C.

(1986):

„Political

Participation,

Rational

Actors,

and

Racionality: A New Approach.“ Political Psychology 7: 551-73 Van Deth, J. W. (2003): „Measuring Social Capital: Orthodowies and Continuing Controversies.“ International Journal of Social Research Methodology 6 (1): 79-92 Verba, S., Nie, N. H. (1972): Participation in America: Social Equality and Political Democracy. Chicago: The University of Chicago Press Verba, S., Nie, N. H., Kim, J. (1978): Participation and Political Equality: A Seven-Nation Comparison. New York: Cambridge University Press Verba, S., Scholzman, L., Brady, H. (1995): Voice and Equality: Civic Voluntarism in American Politics, Cambridge: Harvard University Press Vlachová, K., Lebeda, T. (2006): „Aktivní občanství a spokojenost s demokracií v Evropě“, Sociologický časopis, roč. 42, č. 1 Whiteley, P., Seyd, P. (2002): High-Intensity Participation: The Dynamics of Party Activism in Britain. Ann Arbor: University of Michigan Whiteley, P., Seyd, P., Richardson, J., Bissell, P. (2004): „Explaining Party Activism: The Case of the British Conservative Party“ British Journal of Political Science, Vol. 24, No. 1 Wolfinger, R. E., Rosenstone, S. (1980): Who Votes? New Heaven: Yale University Press

– 84 –

Seznam použitých internetových zdrojů http://glosy.info (společenskovědní online magazín) http://neviditelnypes.lidovky.cz (první český ryze internetový deník) http://www.allacademic.com (online abstract management software and conference management software) http://www.cvvm.cas.cz (oficiální stránky Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR) http://www.czso.cz (oficiální stránky Českého statistického úřadu) http://www.gap-nanterre.org (Groupe d’Analyse Politique de Nanterre, Université de Paris X Paris-Nanterre, Sociologie politique de l’international) http://www.gnb.ca (portál vlády kanadské provincie New Brunswick) http://www.idea.int (International Institute for Democracy and Electoral Assistance) http://www.insee.fr (Institut National de la Statistique et des Études Économiques) http://www.soc.cas.cz (oficiální stránky Sociologického ústavu Akademie věd České republiky) http://www.volby.cz (volební server Českého statistického úřadu)

– 85 –

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Strategie zvolené ve studiích, kterým se věnuje diplomová práce………………………………………………………………………... 19 Tabulka č. 2: Přehled autorů a proměnných signifikantních pro volební účast dle jejich analýz z individuálních dat……………………………… 44 Tabulka č. 3: Vysvětlení volební účasti na datech z agregované úrovně podle Powella, Jackmana a Norris – srovnání………….………………... 56 Tabulka č. 4: Přehled zdrojových, integračních a mobilizačních proměnných z individuální úrovně………………………………………..…………….. 66

Seznam příloh Příloha č.1: Vývoj volební účasti v ČR (graf)…………………………… 87 Příloha č.2: Demokratické země s povinnou volební účastí (tabulka s vysvětlujícím textem)……………………………………………………. 88

– 86 –

Přílohy

Příloha 1: Vývoj volební účasti v ČR podle (Linek, Lyons 2007b) Graf: Vývoj volební účasti v jednotlivých typech hlasování v ČR v letech 1996–2006 (v procentech)

100

Poslanecká sněmovna (4x) krajská zastupitelstva (2x) EU referendum (1x) místní referenda (36x)

90 80

Senát (6x) Evropský parlament (1x) místní zastupitelstva (3x)

76 74 74 65

70 61

58

60 50

55 46

40

45

40

40 37

31

30

33

30 33

31

28

20 22

20

21

10 0 1996

1997

1998

1999

2000

2001

Rok konání voleb

Zdroj: ČSÚ, Špok et al. (2006).

– 87 –

2002

2003

2004

2005

2006

Příloha 2: Demokratické země s povinnou volební účastí podle M. Gratschew, 2001 (dostupné na http://www.idea.int/vt/compulsory_ voting.cfm)

Country

Australia

Type of

Level of

Year

Comments

Sanction

Enforcement

Introduced

1, 2

Strict

1924

-

N/A

The region of Tyrol.

N/A

The region of

enforcement Austria (Tyrol)

1, 2

Weak enforcement

Austria

2, 3

(Vorarlberg) Belgium

Weak enforcement

1, 2, 4, 5

Strict

Vorarlberg. 1919 (men)

Women in 1949.

1960

-

enforcement Cyprus

1, 2

Strict enforcement

France (Senate

2

N/A

1950's or 60's

-

1, 5

Weak

N/A

-

N/A

-

N/A

-

N/A

Voluntary for those

only) Greece

enforcement Italy

5

Weak/Not enforced

Liechtenstein

1, 2

Weak enforcement

Luxembourg

1, 2

Strict enforcement

Netherlands

-

Not enforced

over 70. Practised 1917

-

to 1967 Switzerland

2

Strict

1904

enforcement

(Schaffhausen)

Practised in only one canton. Abolished in other in 1974

Turkey

1, 2

Weak

N/A

-

The numbers listed in the column for Type of Sanction stands for different types of sanctions. These are as follows: 1. Explanation. The non-voter has to provide a legitimate reason for his/her abstention to avoid further sanctions, if any exist.

– 88 –

2. Fine. The non-voter faces a fine sanction. The amount varies between the countries, for example 3 Swiss Francs in Switzerland, between 300 and 3 000 ATS in Austria, 200 Cyprus Pounds in Cyprus, 10-20 Argentinean Pesos in Argentina, 20 Soles in Peru etc. 3. Possible imprisonment. The non-voter may face imprisonment as a sanction, however, we do not know of any documented cases. This can also happen in countries such as Australia where a fine sanction is common. In cases where the non-voter does not pay the fines after being reminded or after refusing several times, the courts may impose a prison sentence. This is usually classified as imprisonment for failure to pay the fine, not imprisonment for failure to vote. 4. Infringements of civil rights or disenfranchisement. It is for example possible that the non-voter, after not voting in at least four elections within 15 years will be disenfranchised in Belgium. In Peru the voter has to carry a stamped voting card for a number of months after the election as a proof of having voted. This stamp is required in order to obtain some services and goods from some public offices. In Singapore the voter is removed from the voter register until he/she reapplies to be included and submits a legitimate reason for not having voted. In Bolivia the voter is given a card when he/she has voted so that he/she can proof the participation. The voter would not be able to receive his/her salary from the bank if he/she can not show the proof of voting during three months after the election. 5. Other. For example in Belgium it might be difficult getting a job within the public sector if you are non-voter, or difficulties obtaining a new passport or driver's licence in Greece. There are no formal sanctions Mexico or Italy but possible arbitrary or social sanctions. This is called the "innocuous sanction" in Italy, where it might for example be difficult to get a daycare place for your child or similar but this is not formalised in any way at all.

– 89 –