UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií

Bakalářská práce

2013

Tereza Broţová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií

Tereza Broţová

Význam vlasů v případě jejich ztráty: sociologická studie dvou skupin postiţených ztrátou vlasů

Bakalářská práce

Praha 2013

Autor práce: Tereza Broţová Vedoucí práce: Mgr. Martin Hájek, Ph.D.

Rok obhajoby: 2013

Bibliografický záznam

BROŢOVÁ, Tereza. Význam vlasů v případě jejich ztráty: sociologická studie dvou skupin postižených ztrátou vlasů. Praha, 2013. 47 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. Katedra sociologie. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Martin Hájek, Ph.D.

Abstrakt Tato práce pojednává o ztrátě vlasů ze sociologického hlediska. Jako výrazná součást těla viditelná na první pohled jsou vlasy důleţité po sebepojetí jedince a jeho identitu. Významné jsou i v souvislosti s kulturou, úprava vlasů můţe nabývat i symbolických významů slouţících například k vyjádření genderu, příslušnosti k nejrůznějším skupinám nebo k protestu. Ztráta vlasů s sebou pak pro jedince přináší různé důsledky v souvislosti s jeho sebevědomím i interakcemi. Má práce navazuje na dosavadní poznání v této oblasti a prostřednictvím kvalitativního výzkumu ukazuje důsledky ztráty vlasů pro ţeny po chemoterapiích a pro muţe, kteří ztrácejí vlasy v důsledku androgenetické alopecie. Tyto dvě odlišné skupiny připisují různé významy vlasům i jejich ztrátě, avšak z různých důvodů ztrátu obě shodně povaţují převáţně za negativní nebo dokonce stigmatizující jev a volí různé strategie, které jim mají pomoci důstojně se se ztrátou vlasů vyrovnat, od nošení paruky aţ po oholení zbývajících vlasů.

Abstract This thesis deals with the hair loss from the sociological perspective. Hair is significant part of the body, visible at first glance and therefore it is important for individual´s sense of a self and identity. Hair is important also in the context of culture - hairstyles

can take symbolic meanings, such as expression of gender stereotypes, protest or membership in various groups. Hair loss brings various implications on one´s selfesteem and interactions. My work builds on the previous knowledge in this field and through qualitative research illustrates the consequences of hair loss for women with chemotherapy-included alopecia and for men losing hair due to androgenic alopecia. These quite different groups attribute various meanings to their hair and hair loss, nevertheless for various reasons both of them considered hair loss to be mainly negative or even stigmatizing phenomenon and they choose different ways to cope with the hair loss with dignity, from wearing a wig to shaving the remaining hair.

Klíčová slova vlasy, sociologie těla, sociologie vlasů, kvalitativní výzkum, ztráta vlasů, plešatost a alopecie

Keywords hair, sociology of hair, sociology od body, qualititave research, hair loss, baldness, alopecia

Rozsah práce: 87 990 znaků.

Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 16. 5. 2013

Tereza Broţová

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucímu své bakalářské práce, Mgr. Martinu Hájkovi, Ph.D. za velmi cenné připomínky i inspirativní rady a za ochotu v průběhu celé práce. Zároveň bych chtěla velmi poděkovat i všem svým respondentkám a respondentům, kteří svolili k rozhovorům, za jejich vstřícnost a za osobní zkušenosti, o které se se mnou podělili.

1

Obsah ÚVOD.......................................................................................................................................................... 1 1. SOCIÁLNÍ TĚLO .................................................................................................................................. 3 2. VLASY JAKO SOUČÁST TĚLA ........................................................................................................ 4 3. SOCIÁLNÍ VÝZNAM VLASŮ ............................................................................................................ 4 3.1 3.2 3.3 3.4

VLASY A DŮSTOJNOST .................................................................................................................... 5 VLASY A GENDER ........................................................................................................................... 6 VLASY A PROTEST .......................................................................................................................... 7 DALŠÍ VÝZNAMY ............................................................................................................................ 8

4. ZTRÁTA VLASŮ .................................................................................................................................. 9 4.1 DRUHY ALOPECIE ............................................................................................................................... 9 4.2 PSYCHOSOCIÁLNÍ DOPADY ZTRÁTY VLASŮ ...................................................................................... 10 4.2.1 Androgenetická alopecie (ztráta vlasů mužského/ženského typu) ........................................... 10 4.2.2 Ztráta vlasů v důsledku chemoterapie ..................................................................................... 12 5. VÝZKUMNÁ OTÁZKA ..................................................................................................................... 13 6. METODOLOGIE ................................................................................................................................ 14 6.1 VÝBĚR RESPONDENTŮ A METODY SBĚRU DAT .................................................................................. 15 6.2 POSTUP ANALÝZY ............................................................................................................................ 17 6.3 REFLEXE .......................................................................................................................................... 17 7. ZJIŠTĚNÍ ............................................................................................................................................. 19 7.1 VÝZNAM VLASŮ PRO MUŢE V PŘÍPADĚ JEJICH ZTRÁTY ..................................................................... 19 7.1.1 Význam vlasů ........................................................................................................................... 19 7.1.2 Sebepojetí ................................................................................................................................ 21 7.1.3 Řešení ztráty vlasů ................................................................................................................... 25 7.1.4 Boj proti ztrátě vlasů ............................................................................................................... 26 7.1.5 Proměny možností při ztrátě vlasů .......................................................................................... 28 7.2 VÝZNAM VLASŮ PRO ŢENY V PŘÍPADĚ JEJICH ZTRÁTY ..................................................................... 29 7.2.1 Význam vlasů ........................................................................................................................... 29 7.2.2 Ztráta vlasů v různých fázích ................................................................................................... 31 7.2.3 Ztráta vlasů jako sociální stigma............................................................................................. 34 7.2.4 Zakrývání ztráty ....................................................................................................................... 36 7.2.5 Proměny v zakrývání ztráty ..................................................................................................... 38 8. DISKUSE .............................................................................................................................................. 40 ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 44 SUMMARY .............................................................................................................................................. 45 POUŢITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 46 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................................. 48 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................. 49

2

Úvod Tématem mé bakalářské práce je ztráta vlasů – poměrně rozšířený jev, který z nejrůznějších důvodů postihuje nemalou část populace. Téma jsem zvolila zejména proto, ţe mne zajímalo, jak můţe ztráta vlasů zasahovat do ţivota nositele vlasů a jaký na něj můţe mít vliv. Přestoţe je totiţ ztráta vlasů jevem poměrně běţným, vlasy jsou silným symbolem osobní identity i prostředkem sebeprezentace, která tímto procesem můţe být narušena. Výzkumy zaměřující se na sociální dopady ztráty vlasů jsou navíc poměrně rozšířené v zahraničí, ovšem v našich končinách je toto téma zatím spíše opomíjeno. Cílem mé práce je tedy zjistit, jakou roli můţe ztráta vlasů sehrávat v různých skupinách lidí, jaké jí mohou být přikládány významy a jaké důsledky s sebou můţe pro nositele přinášet v sociálních interakcích. Konkrétně jsem pro svůj výzkum zvolila dvě skupiny, muţe ztrácející vlasy v důsledku alopecie muţského typu a ţeny, které o vlasy přišly v důsledku chemoterapií. Skupiny jsem volila právě takto, aby byly co nejrozličnější, přičemţ jsem předpokládala, ţe právě tímto způsobem dokáţu odhalit co nejširší spektrum významů, které s sebou můţe ztráta vlasů přinášet. V úvodních částech bakalářské práce jsem se snaţila především o zmapování dosavadního poznání, týkajícího se vlasů v kontextu sociologie těla a jejich sociálních významů; v návaznosti na to pak na ztrátu vlasů, její moţné druhy a psychosociální důsledky vyplývající z jiţ proběhlých výzkumů. Následujícími částmi jsou výzkumná otázka a popis zvolené metodologie i průběhu práce. Dále pak naleznete vlastní výsledky mé práce rozčleněné do dvou částí – na muţskou a ţenskou a v závěru práce pak diskusi, ve které se snaţím o vysvětlení jevů, které z mé práce vyplývají a dosavadní literatura, kterou jsem prostudovala, je nereflektuje.

3

1. Sociální tělo Vlasy jsou součástí těla a z tohoto důvodu sehrávají podstatnou roli v tělesném sebepojetí, ráda bych proto zde na začátku stručně zmínila některé základní pojmy a údaje pojící se se sociologií těla, které napomohou k lepšímu porozumění dalším částem práce. Sociologie těla jako poměrně mladá vědní disciplína vznikla v 90. letech minulého století; Ludmila Fialová uvádí (Fialová, 2001: 17), ţe vychází z definice sebepojetí rakouského psychoanalytika Paula Schildera, podle kterého se jedná o: „způsob, jakým člověk přemýšlí o svém těle, jak ho vnímá a cítí.“ Sebepojetí tedy zahrnuje tři části – percepci těla, to jak ho člověk vnímá, dále hodnotící stanovisko, které ke svému tělu zaujímá a emoce a pocity spojené se vzhledem těla. Uţ dříve však existovaly práce zabývající se antropologií těla. Mezi ty nejznámější se řadí například Marcel Mauss, který přišel s konceptem tělesných technik označující způsoby, kterými lidé v různých společnostech pouţívají své tělo. Dospěl k tomu na základě pozorování tělesných postupů specifických pro různé společenské skupiny (všiml si například, ţe ţeny chodí jinak neţ muţi, nebo ţe francouzští vojáci kopou své zákopy jiným způsobem neţ britští). Tímto způsobem dokázal Mauss propojit tělo a sociologii – dokázal, ţe naučené tělesné techniky jsou sociálními fakty (Crossley, 2005: 7-9). Svým způsobem se tělem zabýval i Erving Goffman. Jak uvádí Crossley na příkladech z jeho práce Vztahy na veřejnosti, tělesné techniky se mění i s ohledem na to, jestli se člověk na veřejných místech pohybuje sám nebo ve skupině i s ohledem na postavení člověka (jinak se pohybuje matka, jinak dítě, jinak ţebrák). Chování na veřejných místech je v konkrétních situacích formováno s ohledem na ostatní aktéry a jejich chování (Crossley, 1995: 137-139, 146). Tělo jako takové dnes chápeme ve dvou rovinách – jakou soubor orgánů, coţ se označuje jako vztah tělem být a jako prostředek seberozvíjení, kterým lze manipulovat, ve vztahu tělo mít. Fialová to stručně a jasně popisuje takto: „člověk je tělo (předstupuje před zraky druhých) a má tělo, upravuje svůj zjev“ (Fialová, 2001: 14, 23). Sarah Grogan ve své knize upozorňuje, ţe vnímání a proţívání těla je subjektivní; mezi tímto subjektivním proţitkem a tím, co vnímá pozorovatel, nemusí být nutně spojení: „Obraz a vnímání těla jsou sociálně konstruovány a analyzovány ve svém

4 sociálním kontextu“ (Grogan, 2000: 13-14). Důleţitou roli podle ní při sebevnímání sehrávají společenské vlivy a představa vlastního těla je otevřená novým informacím. Velký vliv na změnu této představy, sebevnímání a sebehodnocení mohou mít předkládané mediální obrazy, záleţí však na tom, jaký význam divák těmto podnětům přisuzuje. Prokázalo se také, ţe většina lidí má určitou referenční skupinu, od které pak odvozují sociální informace relevantní pro způsob vnímání těla (můţe se jednat například o přátele, rodinu nebo sdělovací prostředky).

2. Vlasy jako součást těla Přestoţe řádky uvedené výše popisují tělo obecně, lze mnohé z nich vztáhnout i na samotné vlasy jako jeho součást. Vlasy a způsoby jejich úpravy jsou pro člověka mocným symbolem identity. Anthony Synnott uvádí (Synnott, 1987: 7), ţe tato jejich moc spočívá v tom, ţe jsou součástí lidského těla a z tohoto důvodu je lidé vnímají jako něco velmi osobního, zároveň jsou však v lidských interakcích viditelné na první pohled, a z tohoto důvodu jsou zároveň i symbolem veřejným. Na rozdíl od většiny ostatních částí těla jsou navíc vlasy velmi tvárné a právě z tohoto důvodu můţe jejich úprava a údrţba sehrávat důleţitou roli v interakcích. Lidé své vlasy upravují s ohledem na to, ţe později budou předstupovat před zraky ostatních lidí a i s jejich pomocí se před nimi mohou prezentovat; vlasy mohou napomáhat i k symbolickému vyjádření, ať uţ genderových rolí nebo politických postojů jejich nositelů; právě těmito významy se mimo jiné zabývá následující kapitola.

3. Sociální význam vlasů Vlasy a jejich symbolismus v souvislosti s kulturou, se staly objektem zájmu v průběhu minulého století nejprve v antropologických pracích, příkladem můţe být práce E. Leache Magical hair z roku 1958, který a základě propojení psychoanalytické intepretace vlasů Charlese Berga a několika antropologických prací reflektujících význam vlasů při rituálech vyslovil teorii, podle které dlouhé vlasy značí nespoutanou

5 sexualitu, krátké vlasy omezenou sexualitu a oholená hlava je znakem celibátu. V roce 1969 na tuto práci pak navázal C. R. Hallpike s prací Social hair, ve které doplnil, ţe dlouhé vlasy jsou znakem nekonformních jedinců na okraji společnosti, zatímco stříhání vlasů nebo i jejich úprava značí sociální kontrolu – původní přírodní stav se přitom podrobuje společenským konvencím. Oholené vlasy mnichů, vojáků nebo trestanců jsou pak známkou toho, ţe tito jedinci musí dodrţovat přísnou kázeň a jejich svoboda je značně omezena (Hirschman, rok: 360). Další významnou prací na toto téma je Shame and Glory: A Sociology of Hair Anthony Synnotta z roku 1987, tento autor se přitom snaţí reflektovat vlasy v britské a americké společnosti. Svou teorii nazval teorií protikladů a zaloţil ji na třech tvrzeních, a to ţe s opačnými pohlavími se spojují opačné vlasy, ţe vlasy a ochlupení (head and body hair) jsou rovněţ v opozici a s opačnými vlasy se spojují i protichůdné politické ideje. Ochlupení pak rozdělil do tří zón, se kterými se pojí společenský význam, a to na vlasy, vousy a ostatní tělesné ochlupení, zároveň rozlišil i čtyři cesty ke změně vlasů a vzhledu, a to změnu délky, barvy, účesu nebo mnoţství vlasů. (Synnott, 1987: 382-383).

3.1

Vlasy a důstojnost Synnotova teorie zjednodušeně spočívá v tom, ţe dlouhé upravené vlasy typické

pro ţeny jsou protikladem k jednoduchým muţským krátkým sestřihům – co je pro jedno pohlaví chloubou, pro druhé by bylo zdrojem zahanbení. Stejně je tomu v případě tělesného ochlupení, které je naopak u muţů přípustné, zatímco ţeny v některých případech ţenou odstraňování chloupků aţ do extrémů. Třetím protikladem jsou pak vousy a ochlupení obličeje celkově, které je pro ţeny hanbou, zatímco muţi se jím mohou pyšnit. Výše popsané pravidelnosti se dají povaţovat za sociální normy, které jsou v některých situacích dokonce vyţadovány prostřednictvím sankcí (autor popisuje jako například ţeny, které byly nuceny opustit zaměstnání, ve kterých měly jednat s klienty, protoţe si odmítly odstranit chloupky nad horním rtem). (Synnott, 1987: 383-393).

6 Je ovšem třeba si uvědomit, ţe se nejedná o pravidlo bez výjimek, dokladem jsou různá hnutí vyjadřující opozici proti stávajícímu establishmentu právě prostřednictvím porušování těchto norem, jak je blíţe uvedeno v jedné z následujících podkapitol.

3.2

Vlasy a gender To jakým způsobem vnímají muţi a ţeny své vlasy souvisí s tím, jak vnímají

celé své tělo. Fialová uvádí, ţe: „Tělo jako základní součást lidského bytí představuje pro ţenu v sociálním kontextu zvláštní objekt a má současně i specifickou funkci v procesu socializace ţeny. Ţeny jsou svým tělem, jeho vzhledem a s tím spojenou atraktivitou, charakterizovány a definovány mnohem silněji neţ muţi. Změřitelné a platné normy jsou více vztahovány k tělu ţeny, muţ bývá často charakterizován jinými vlastnostmi a schopnostmi neţ svým zevnějškem“ (Fialová, 2001: 56). Mediální tlak předkládající ţenám ideální vzhled je nevyhnutelný, stejně jako to, aby ţeny tento ideál nepřenesly do vlastního sebepojetí. S tím souvisí i feministický přístup napomáhající k porozumění časté nespokojenosti ţen s vlastním tělem – důvodem je společenský i mediální tlak, který ţeny nutí usilovat o stále lepší tělo a podporuje zpředmětnění těla a potřebu velkého mnoţství energie k jeho udrţování. Přestoţe i muţské tělo se stává objektem zobrazovaným v populární kultuře čím dál častěji zdá se, ţe ţena a její společenské uznání je stále více determinováno jejím vzhledem, neţ je tomu v případě muţů (Grogan, 2000: 56-71). Stejně je tomu i v případě vlasů – ţeny se se svými vlasy identifikují v mnohem vyšší míře, neţ muţi. Synnott uvádí, ţe vlasy jsou součástí kulturní definice ţenskosti, coţ dokládá na častých, i kdyţ poněkud přehnaných výrocích typu, ţe dívka bez vlasů jiţ není dívkou. Muţi se se svými vlasy identifikují o poznání méně, jak uţ bylo zmíněno výše, dokladem jsou taktéţ o poznání jednodušší muţské účesy – vedle společenského nátlaku můţe být důvodem i fakt, ţe u velké části muţů se projevují v průběhu ţivota známky padání vlasů mnohem častěji neţ u ţen (Synnott 1987: 383). Muţská úprava vlasů se tedy od té ţenské ve značné míře odlišuje - vlasy, které jsou pro jedno pohlaví chloubou, mohou být ve stejném sociálním prostředí zdrojem

7 zahanbení pro to druhé. Synnott ve své práci uvádí některé normy, které odlišují úpravu vlasů u ţen a u muţů. První z nich je délka – nejedná se sice o pravidlo, ale v západní kultuře se tradičně dlouhé vlasy pojí s ţenskostí, zatímco muţi mívají krátké a jednodušeji upravené vlasy. Od muţů se očekává spíše jistá stabilita a uniformita jejich účesů, zatímco od ţen změny a nejrůznější úpravy a styly účesů. Jistá odlišnost v očekávání, i kdyţ ne natolik zřejmá, se na základě výzkumů objevila i v oblasti barev vlasů – zatímco u muţů jsou preferovanější tmavší barvy vlasů, s ţenami jsou častěji spojovány vlasy světlé, (s různými konkrétními barvami jsou pak spojovány různé charakteristiky a stereotypy) a nakonec pro ţeny a ţenské vlasy jsou mnohem typičtější nejrůznější vlasové doplňky, příčesky nebo paruky (Synnott, 1987: 384-390).

3.3

Vlasy a protest Vlasy hrají významnou roli i v symbolické sféře, zde uvedu některé příklady, ve

kterých mohou být vlasy právě prostředkem vyjádření odporu. Prvním příkladem, kterému bych se chtěla věnovat, je opozice vyjadřovaná ţenami. Zde mám na mysli případy, ve kterých nejsou vlasy pouze genderovým symbolem, ale stávají se i symbolem politickým. Feministky se svou snahou o narušení tradičních muţských a ţenských rolí se v mnoha případech stavěly proti definicím a očekáváním ţenskosti právě svým vzhledem – nošením krátkých, jednoduchých sestřihů a neoholených nohou i podpaţí a odmítáním paruk, příčesků a dalších zbytečných ozdob (Synnott, 1987: 394-397). Nutno podotknout, ţe toto se samozřejmě netýká všech druhů feminismu ani feministek, snahy o narušování mýtu krásy tímto způsobem však nejsou ničím výjimečným. Narušování klasických vzhledů je zřejmé i mezi lesbami, například Dvora Zipkin popisuje lesbickou komunitu, ve které je normou spíše maskulinní vzhled a ţeny s delšími vlasy bývají posuzovány jako slabošské a nejisté (Hirschman, 2002: 358-359). Své postoje však pomocí úpravy vlasů nevyjadřují pouze ţeny. Synnott reflektuje ve své eseji některé konkrétní příklady způsobů úpravy vlasů, které napomáhaly vyjádřit nespokojenost se společenským stavem, jeho odmítání a protest. Jejich nositeli byli například členové hnutí hippies od šedesátých let minulého století.

8 Tito lidé pocházeli především ze středních vrstev a dlouhé a přírodní vlasy bez ozdob se staly jejich hlavním symbolem - symbolem protestu proti společnosti, kterou povaţovali za „vykořisťující, fašistickou, rasistickou, byrokratickou, militaristickou, nelidskou a nepřirozenou“ (Synnott, 1987: 398). Během deseti let se však objevil trend opačný – skinheads, pocházející zejména z mladé dělnické třídy, kteří se i pomocí svých velmi nakrátko ostříhaných vlasů vymezovali jak proti stávajícímu establishmentu, tak proti hippies, které povaţovali za zţenštilé a líné pacifisty. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se pak objevilo punkové hnutí, jehoţ příslušníci stojící rovněţ v opozici k hodnotám zaběhlého establishmentu vyjadřovali svůj protest pomocí účesů a úpravy vlasů – v tomto případě pokud se chtěli odlišit i od předešlých hnutí museli být kreativnější a pouţít nové sestřihy i barvy vlasů (Synnott: 397-400). Autor v práci popisuje i to, ţe vlasy se proměňují dál – punkové účesy a vzhled uţ o deset let později nebyly symbolem vzdoru ale módní vlnou a rovněţ dlouhé vlasy popisuje spíše jako způsob sebevyjádření neţ jako protest.

3.4

Další významy Výše jsem popsala některé základní sociální významy vlasů, samozřejmě se však

nejedná o úplný výčet. Vlasy mají význam například v roli, kterou sehrávaly tradiční černošské účesy pro černošské minority v USA v boji za jejich práva a svobody, nebo náboţenský význam, který sehrávají například v případě judaismu a různých norem v rámci jeho jednotlivých odnoţí (Synnott, 1987: 408-409). S dlouhým seznamem i popisy bych mohla pokračovat, tyto nejrůznější významy bych vak uţ uváděla spíše pro zajímavost a vzhledem k dalším částem mé práce uţ nejsou relevantní. Chtěla bych proto v tomto momentě přejít k další kapitole, ve které chci zmapovat dosavadní poznání související se ztrátou vlasů.

9

4. Ztráta vlasů V této části bych se chtěla zaměřit na zmapování základního dosavadního poznání souvisejícího se ztrátou vlasů. V předchozí části jsem popsala, jaké různé významy mohou nabývat lidské vlasy – zde bych chtěla znovu podotknout, ţe právě ve chvílích, kdy lidé o vlasy přicházejí, si tyto významy uvědomují více, i z tohoto důvodu se zaměřuji právě na ztrátu vlasů. Nejprve bych se chtěla zaměřit na způsoby ztráty vlasů, kterých je velké mnoţství. Lidé si mohou své vlasy z různých důvodů oholit sami, ať uţ kvůli vyjádření jistého postoje, z módních, estetických nebo jakýchkoliv jiných kulturních nebo náboţenských, z praktických, hygienických nebo dalších důvodů. Jinou skupinu pak tvoří případy sociálně vnuceného zbavení vlasů – oholení vlasů nutné v určitých situacích, například na vojně nebo ve vězení. V těchto případech je ztráta vlasů ve většině případů znakem sociální kontroly a uniformity, ze které by tímto způsobem neměl nikdo vyčnívat. Třetí skupinu pak tvoří příčiny, které způsobují, ţe nositel ztrácí vlasy samovolně. Právě touto specifickou skupinou případů - vypadáváním vlasů neboli alopecií - bych se chtěla zabývat dále konkrétněji, a to z toho důvodu, ţe mi přijde zajímavé právě to, jak se lidé v běţném ţivotě s něčím, jako je ztráta vlasů vyrovnávají a jaký má vliv na jejich interakce a společenský ţivot celkově.

4.1 Druhy alopecie Nejběţnějším typem ztráty vlasů je androgenetická alopecie, která postihuje 12% muţů mezi 18 a 29 lety, 38 % muţů po třicátém roce, 45 % muţů po čtyřicátém roce, 52 % muţů po padesátém a 65 – 70 % muţů po šedesátém roce ţivota. Postihuje i ţeny, ovšem v jejich případě se před menopauzou jedná o méně neţ 10 % ţen (Hunt, n. d.). V tomto případě lidé ztrácí vlasy nevratně působením dihydrotestosteronu (derivátu testosteronu), který způsobuje, ţe vlasový folikul se postupně smršťuje, aţ nakonec odumře, přičemţ vliv má i genetická výbava jedince (Kobren, 1999: 20-24). Jsou však známy i další typy ztráty vlasů, známá je alopecie areata – onemocnění, při kterém se náhle začnou objevovat místa – „ostrůvky“ vypadaných vlasů nebo i ochlupení po těle. Tento druh alopecie postihuje muţe i ţeny a její příčina

10 není známa, předpokládá však, ţe důleţitými faktory mohou být stres nebo trauma a genetické predispozice. Ve většině případů se jedná o dočasné onemocnění, můţe však i postupovat a zhoršovat se. Alopecia totalis je stadium, které zahrnuje vypadání všech vlasů na hlavně, alopecia universalis pak znamená ztrátu nejen vlasů, ale i veškerého tělesného ochlupení (Welsh a Guy, 2009: 194). Běţné je však i dočasně zvýšené vypadávání vlasů z mnoha jiných nejrůznějších důvodů – kromě hormonálních změn nebo stresu se můţe jednat například o důsledek špatné stravy nebo nešetrné úpravy a údrţby. Jiným specifickým případem je pak ztráta vlasů v důsledku chemoterapií při léčbě onkologických onemocnění. V tomto případě se jedná o jeden z vedlejších účinků léčby, která bývá dále doprovázena nevolnostmi, nechutenstvím, koţními změnami a podobně. Účelem chemoterapií je zlikvidovat v těle rychle se mnoţící buňky, zvlášť rakovinné, ale nejen ty. Vlasy vyrůstají z folikulů, ve kterých se rychle dělí buňky zajišťující růst – 90 % těchto buněk se nachází v aktivním stadiu, proto chemoterapie poškozuje většinu z nich (McKay a Hirano, 2005: 111).

4.2 Psychosociální dopady ztráty vlasů Ztráta vlasů můţe tedy v různých formách postihovat lidi různého věku, muţe i ţeny. Zde bych chtěla shrnout výsledky několika výzkumů, které se zabývaly tím, jaký vliv můţe mít alopecie na ţivot jedince.

4.2.1 Androgenetická alopecie (ztráta vlasů mužského/ženského typu) Důkazem, ţe ztráta vlasů sehrává podstatnou roli v ţivotě muţů, je například rozsáhlá kvantitativní studie M. Alfonsa a kol., podle níţ více neţ 70 % muţů ztrácejících vlasy potvrdilo důleţitost vlasů pro vzhled a 62 % z těchto muţů souhlasilo, ţe ztráta vlasů má vliv na sebevědomí. Ztrátu vlasů spojovali se ztrátou atraktivity, obavami z plešatosti a také s obavami ze stárnutí, s negativními dopady na jejich společenský ţivot i s depresemi (Alfonso et al., 2005: 1831-1832). Tyto dopady jsou

11 však často bohuţel trivializovány, nebo dokonce ignorovány těmi, které ztráta vlasů nepostihla – na základě studií muţi s viditelně prořídlými vlasy jsou ostatními viděni jako podstatně starší, méně fyzicky přitaţliví, slabší, jako méně výrazní a méně silní (Passchier, 1998: 217). Cash však upozorňuje, ţe i navzdory současným vysokým společenským nárokům na vzhled muţi vůbec nereflektují, ţe by ztráta vlasů ovlivnila nebo mohla ovlivnit jejich pracovní kariéru. Rovněţ upozorňuje, ţe přestoţe tímto druhem alopecie trpí niţší procento ţen neţ muţů, vnímají ţeny její dopady hůře - podle studie 52 % ţen a 27 % muţů vnímalo alopecii jako velmi zneklidňující (Cash, 1999: 400-401). Nejrůznějšími negativními aspekty, které ţeny s alopecií spojují, se zabýval jiný výzkum: vedle dopadů na vzhled a sebevědomí ţeny přikládaly vysoký význam i tomu, ţe své vlasy nemohou upravovat, jak chtějí (Girman et al., 1999: 1094). Chtěla bych se však ještě vrátit k muţské ztrátě vlasů – některé články pojednávaly i o tom, jak ji muţi mohou řešit. Například Ramos-e-Silva k negativním pocitům doplňuje, ţe muţi viditelně ztrácející vlasy se ve srovnání s ostatními cítí méně atraktivní, ztrátu pociťují proti ostatním jako větší tělesnou nevýhodu a i z těchto důvodů jsou motivováni k hledání pomoci od prevence ztráty vlasů přes snahy o jejich udrţení aţ k pokusům o opětovný nárůst (Ramos-e-Silva, 2000: 728-728). Mnohé z výzkumů, ze kterých jsem vycházela, vznikly primárně jako studie zaměřené na zdravotní péči, proto bych zde na závěr ráda upozornila ještě na jeden článek: Selling sickness: the pharmaceutical industry and disease mongering. Jeho autoři se na alopecii totiţ zaměřují z jiného hlediska a předkládají ji jako jeden z příkladů běţného ţivotního procesu, který byl „zmedikalizován.“ Poté, co se objevily první látky omezující dopady alopecie, se začalo objevovat i velké mnoţství účelově vybíraných informací i reklam, podle kterých ztráta vlasů můţe mít na ţivot jejich nositele negativní dopady – můţe s sebou přinášet traumata i zhoršení kvality ţivota (Moynihan et al., 2002: 887). Podotýkám to z toho důvodu, aby čtenář nedočítal tuto podkapitolu s jednostranným pohledem na tuto problematiku a uvědomil si nejrůznější vlivy, které na lidi ztrácející vlasy natlačují i to, ţe androgenetická alopecie sama o sobě skutečně není nemocí.

12

4.2.2 Ztráta vlasů v důsledku chemoterapie Dále bych chtěla zmapovat, jaké důsledky můţe mít alopecie v důsledku chemoterapií – v tomto případě se lidé ocitají ve specifické situaci, ve které ztráta vlasů je pouze doprovodným účinkem léčby závaţného onemocnění - přesto je rovněţ intenzivně vnímána. Sophie Rosman (2004) rámuje data svého výzkumu o ztrátě vlasů v důsledku chemoterapií

Goffmanovým

konceptem

sociální

stigmatizace.

Na

základě

diskreditujících a diskreditovatelných stigmat podle toho, zda jsou viditelná navenek nebo ne, rozděluje alopecii na diskreditující – viditelnou a diskreditovatelnou, která je maskována například nošením paruky. Podle závěrů jejího kvalitativního výzkumu je ztráta vlasů více traumatická pro ţeny neţ pro muţe; většina muţů a malé procento ţen ztrátu vlasů zlehčují a vnímají ji jako přirozený důsledek chemoterapie. Rosman rozlišuje dvě základní skupiny pacientů. První z nich – ti, kteří ztrátu vlasů zakrývají, se musí vyrovnat i s tím, ţe někteří lidé o jejich nemoci vědí a někteří ne, před těmi si pak musí dávat pozor, aby nebyli bez paruky viděni. Druhou strategií je pak ztrátu vlasů banalizovat a nezakrývat ji, anebo ji zakrývat, přičemţ ale není primárním důvodem utajení nemoci. Psychosociálními důsledky alopecie u ţen v tomto případě, jak se své práci shrnují Hasketh a kolektiv, můţe být i úzkost, deprese, sníţené sebevědomí a v některých případech i obavy z odmítnutí partnerem při ztrátě vlasů. Pro většinu pacientů, kteří shledávají alopecii nejhorším vedlejším důsledkem léčby, se s ní pojí negativní pocity právě z toho důvodu, ţe je trvalou připomínkou nemoci. Autoři tohoto článku rovněţ na základě narativní analýzy popisují ztrátu vlasů v několika fázích: přípravě na ní, proţívání při samotném vypadávání vlasů, uvědomování a vyrovnávání se s novým vzhledem a opětovné dorůstání vlasů. Upozorňují rovněţ, ţe pro ţeny které s vlasy spojují svou ţenskost, sexualitu i atraktivitu jejich ztráta symbolizuje onemocnění, rakovinu a smrt (Hesketh aj, 2004: 545). Ztrátu vlasů často provází pocity nepřipravenosti, šoku, zahanbení spojeného s reakcemi okolí a ztrátou sebevědomí. Ztráta vlasů bere ţenám pocit soukromí ohledně jejich onemocnění a umocňuje pocity zahanbení (McGarvey et al., 2001: 284).

13 Dopady však nemá ztráta vlasů v důsledku chemoterapie pouze na ţeny. Podle výsledků výzkumu, který provedli Shona Hilton a kol. i muţi proţívají při ztrátě vlasů negativní pocity, často podobné jako ţeny. V případě obou pohlaví se objevovaly pocity cizosti a šoku, navíc muţi i ţeny popisovali i reakce okolí, které na ně pohlíţelo jako na „ty s rakovinou“ a obavy z toho, aby nebyli povaţováni lidmi, kteří o nemoci nevěděli za nečisté (kvůli vlasům na oděvech), za násilné (skinheads) nebo v případě ţen za lesby. Muţi na rozdíl od ţen více reflektovali i negativní pocity ze ztráty tělesného ochlupení (Hilton et al., 2008: 578-580). Ztráta vlasů však nemusí být vnímána pouze negativně. M. Preston ve své práci uvádí, ţe menšinou ţen byla vnímána i pozitivně například z toho důvodu, ţe je důkazem efektivity chemoterapií, některé ţeny ztrátu vlasů přijmou a svou holou hlavu prezentují jako symbol krásy (Preston, 2010: 14).

5. Výzkumná otázka Nyní v návaznosti na předešlé bych se chtěla dostat k mé vlastní práci. Na začátku předešlé kapitoly se nachází demonstrativní výčet druhů ztráty vlasů. Bylo rovněţ zmíněno, ţe ztráta vlasů můţe postihovat jak muţe, tak ţeny. Samotné články se však často věnovaly různým oblastem, ať uţ velmi konkrétně nebo abstraktněji se z určitého hlediska zaměřovaly na určitý druh ztráty vlasů. Já bych se chtěla ve své práci zaměřit na ztrátu vlasů jako sociální jev, které všechny tyto skupiny spojuje a zjistit jaké významy můţe v různých situacích pro jejich nositele nabývat. Ztráta vlasů při takovémto náhledu vytváří jakousi mozaiku, jejíţ jednotlivé díly představují právě její jednotlivé druhy - samovolná, dobrovolná, vnucená; dále by tyto díly mohly být rozděleny na menší z hlediska pohlaví, věku i dalších demografických aspektů. Abychom získali obraz o ztrátě vlasů co nejkomplexnější, bylo by ideální zabývat se všemi těmito dílky zvlášť a zjišťovat význam a důsledky, které s sebou přinášejí. To by ovšem bylo velmi náročné z hlediska časového i kvůli obtíţím se sháněním respondentů. Pro svou práci jsem proto zvolila pouze dvě skupiny

14 respondentů – ţeny, které ztratily své vlasy v důsledku chemoterapií a muţe, kteří o vlasy přicházejí ztrátou vlasů muţského typu. Právě tyto dvě skupiny jsem zvolila, protoţe se mi zdají svými znaky velmi rozmanité z důvodu různosti pohlaví i podmínek, které ztrátu vlasů v jejich případě doprovázejí. Předpokládala jsem, ţe by mi tyto dva protipóly mohly napomoci zjistit co nejširší spektrum významů spojovaných se ztrátou vlasů. Konkrétně jsem chtěla prostřednictvím narativních rozhovorů zjistit, co tyto jednotlivé skupiny shledávají významnějším a co naopak méně významným v souvislosti s jejich vlasy a jak se tyto významy proměňují s jejich ztrátou – jakým zásahem je ztráta vlasů do jejich ţivotů. Dále mne bude zajímat, jak tato ztráta ovlivňuje jejich celkové sebepojetí a jestli ji nějakým způsobem řeší – jakým a proč. V našem prostředí se na toto téma zatím moc výzkumů nezaměřilo, proto jsem se chtěla dozvědět i to, jestli se výpovědi respondentů i z tohoto důvodu budou v něčem zásadněji lišit od literatury, se kterou jsem se seznámila. Navíc protoţe literatura, se kterou jsem se seznámila, nereflektovala rozdíly různých věkových skupin, jsem se mezi respondenty snaţila zařadit i co nejdiverznější věkový vzorek, protoţe jsem doufala, ţe i ten mi napomůţe k zajištění co nejširší škály významů a rolí, které mohou být vlasům a jejich ztrátě připisovány; případně ţe mi napomůţe zjistit, jestli role, kterou ztráta vlasů hlasů sehrává v ţivotě lidí různých generací, je stejná nebo se v něčem odlišuje.

6. Metodologie Pro svou práci jsem vzhledem k výše poloţené otázce jako nejvhodnější shledala metodu kvalitativního výzkumu, protoţe „kvalitativní metody mohou pomoci získat o jevu detailní informace, které se kvantitativními metodami obtíţně podchycují“ (Strauss-Corbinová, 1999: 11). Chtěla jsem do problematiky získat podrobnější vhled a lépe pochopit souvislosti a významy, které jedinci přikládali ztrátě vlasů jako sociálnímu jevu.

Postup mého výzkumu je po jednotlivých krocích popsán

v následujících odstavcích.

15

6.1 Výběr respondentů a metody sběru dat Jak uţ jsem vysvětlila výše, strukturu svého výběrového vzorku jsem si určila předem – mělo se jednat o pět muţů, kteří ztratili vlasy přirozenou cestou kvůli plešatění muţského typu a o pět ţen, které o vlasy přišly v důsledku chemoterapií. Pro kaţdou z těchto skupin jsem si zároveň vytyčila, ţe bych chtěla postihnout co nejširší věkovou škálu, která by mi případně mohla prozradit i něco o tom, jestli svým vlasům a jejich ztrátě lidé různého věku připisují jiné nebo podobné významy a případně v čem jsou rozdíly a proč. Toho se mi nakonec podařilo docílit. Pro první (muţskou) skupinu jsem provedla rozhovory s pěti respondenty, na které jsem zprostředkovaně získala kontakty díky okruhu svých známých. I přestoţe několik muţů spoluúčast na výzkumu odmítlo, neměla jsem se sehnáním pěti respondentů výraznější problémy. Zde je stručné představení těchto muţů pro lepší orientaci a představu: •

Prvnímu respondentovi (dále v texu bude označován jako MA26) je 26

let, vlasy ztrácel zhruba od 22, 23 let velmi rychle, v současné době je nosí nakrátko ostříhané. •

Druhému z respondentů (dále MB27) je 27 let, vlasy začal postupně

ztrácet po 20 roce a pozvolnou ztrátu pozoruje doposud, vlasy má stále dlouhé několik centimetrů. •

Třetímu respondentovi (dále MC44) je 44 let, o vlasy přicházel pozvolna

od vojny, tedy zhruba od dvaceti let, nakrátko si je ostříhal před několika lety. •

Čtvrtému respondentovi (dále MD51) je 51 let, o vlasy začal pozvolna

přicházet po dvacátém roce, intenzivněji pak po třicátém roce, nakrátko si je ostříhal před několika lety. •

Pátému z respondentů (dále ME53) je 53 let, o vlasy pozvolna přichází

od mládí aţ dodnes. Rozhovory pro část práce týkající se ţen byly provedeny s pěti respondentkami a stejně jako v předchozí části bylo mou snahou, aby byl mezi těmito ţenami co největší věkový rozptyl. Všechny tyto ţeny přišly o vlasy v důsledku chemoterapií při léčbě onkologických onemocnění. V tomto případě bylo sehnání

16 respondentek o něco obtíţnější, pouze jednu z nich se mi podařilo získat prostřednictvím svých sociálních kontaktů, čtyři zbývající respondentky, které k rozhovoru svolily, jsem pak oslovila prostřednictvím občanských sdruţení ţen, které prodělaly rakovinu prsu. V následujících řádcích naleznete stručné představení respondentek, které budou v dalším textu rovněţ označovány pouze zkratkami pro přehlednost z důvodu zachování jejich anonymity. •

První respondentce (dále ZA32) je 32 let, o vlasy přišla ve 24 letech při

chemoterapiích po rakovině prsu. •

Druhé respondentce (ZB32) je 32 let, o vlasy přišla ve 27 letech rovněţ

při chemoterapiích po operaci rakoviny prsu. •

Třetí respondentce (ZC49) je 49 let, o vlasy přišla ve 31 letech při

chemoterapiích provázejících léčbu leukemie. •

Čtvrté z respondentek (ZD61) je 61 let, o vlasy přišla ve 48 letech při

chemoterapiích, které doprovázely léčbu rakoviny prsu. •

Páté z respondentek (ZE62) je 62 let, o vlasy přišla v 57 letech rovněţ při

léčbě rakoviny prsu. Metodou, kterou jsem zvolila k získání dat, byly polostrukturované aţ narativní kvalitativní rozhovory.

Jan Hendl takovýto rozhovor označuje jako epizodický

rozhovor, který pomáhá respondentům jednak uchovat jejich zkušenosti v narativní podobě, na druhou stranu však i zjistit jejich subjektivní teorie k danému jevu (Hendl, 2008: 177). Základní strukturu mého rozhovoru tvořilo pět okruhů, přičemţ jsem respondenty poţádala, jestli by mi mohli vyprávět své pocity a proţitky k jednotlivým okruhům. Ty jsem se snaţila řadit chronologicky, od doby ještě před tím, neţ respondenti začali ztrácet vlasy přes počáteční a další fáze ztráty aţ do současnosti k tomu, jaký je současný stav a zpětný pohled na ztrátu vlasů. Chtěla jsem, aby respondenti o svých zkušenostech vyprávěli spíše sami, coţ by mi napomohlo odhalit, co pro ně bylo podstatné, čemu přikládali velký význam a čemu naopak menší. Ne ve všech případech se mi však dařilo, aby se respondenti k jednotlivým tématům sami více rozpovídali – často odpovídali spíše stručnějšími krátkými odpověďmi a právě v tomto případě jsem se uchylovala k doplňujícím otázkám, které jsem si připravila ke kaţdému z větších okruhů a které respondenty v některých případech přiměly více se nad daným obdobím zamyslet. Seznam okruhů i doplňujících otázek můţete nalézt v příloze.

17

Většina rozhovorů s respondenty probíhala na veřejných místech – v kavárnách nebo restauracích, několik z rozhovorů pak proběhlo u respondentů doma. Délka rozhovorů se většinou pohybovala od půl hodiny po sedmdesát minut a předcházelo jim obeznámení respondentů s mou prací a způsobem dalšího zpracování a anonymizací rozhovorů, které mi poskytnou a podepsání informovaného souhlasu. Jednotlivé rozhovory jsem zaznamenávala na diktafon, následně doslovně přepsala.

6.2 Postup analýzy Rozhovory jsem dále zpracovávala s pomocí programu ATLAS/ti ve verzi 5.0. Tento program byl vyvinut právě pro analýzu dat v kvalitativním výzkumu a „poskytuje různé moţnosti pro systematické organizování citátů, poznámek, navrţených konceptů a prvků teorií atd. Při vývoji se do velké míry zohledňoval postup zakotvené teorie podle Glasera, Strausse a Corbinové“ (Hendl, 2008: 382). Právě některými postupy a principy zakotvené teorie jsem se zpočátku při zpracovávání rozhovorů inspirovala i já sama. Začala jsem s otevřeným kódováním rozhovorů a označováním jevů, které se v nich vyskytovaly, přičemţ jsem si zároveň průběţně zaznamenávala poznámky ke kódům i vznikajícím kategoriím a vztahům mezi nimi i otázky které mě při pročítání rozhovoru napadaly a později jsem se k nim chtěla vrátit. Zároveň jsem si zaznamenávala i poznámky o tom, v čem by se má zjištění mohla shodovat s přečtenou literaturou, co se v ní nevyskytovalo a v čem byly rozpory. Kódy jsem následně při dalším pročítání rozhovoru upravovala a přepisovala a zároveň jsem se je snaţila i seskupovat podle souvislostí. Tímto způsobem postupně vznikaly kategorie a jejich podkategorie. Tyto kategorie jsou popsány v následující kapitole práce, která obsahuje interpretaci mých zjištění, která byla vytvořena na základě jednotlivých kategorií, kódů a mých poznámek.

6.3 Reflexe Zde bych na závěr této kapitoly chtěla shrnout moţné nevýhody svého postupu a nastínit způsoby, kterými jsem se je snaţila eliminovat.

18

Za jednu z hlavních nevýhod kvalitativního výzkum je povaţována skutečnost, ţe jeho výsledky nemusí být zobecnitelné (Hendl, 2008: 50). Generalizaci výsledků jsem si při své práci však původně ani nekladla za cíl – chtěla jsem nastínit, jakými moţnými způsoby můţe být vnímána ztráta vlasů ve dvou odlišných skupinách respondentů, jak ji vnímají a jaké má pro ně důsledky v sociálních interakcích, přičemţ jsem chtěla navázat na dosavadní vědění v této oblasti a pokud moţno ho rozšířit. Vzhledem k velikosti mého výzkumného vzorku zobecnění ani moţné není; tvrzení, která ve své práci povaţuji za zásadní, jsem se však chtěla alespoň pokusit podpořit ještě jiným způsobem, k čemuţ jsem zvolila datovou triangulaci, kterou Denzin popisuje jednoduše jako „pouţití různých datových zdrojů.“ (Hendl, 2008: 147). Konkrétně jsem se snaţila ověřit zjištění, která jsem povaţovala za zásadnější oproti dosavadní literatuře ještě z jiných zdrojů neţ od respondentů samotných. Abych nepředbíhala, podrobněji se jí budu zabývat v diskusi na konci práce, na tomto místě jen nastíním, o jaké zdroje konkrétněji šlo. V případě analýzy muţské části práce jsem následně navštívila kadeřnici, se kterou jsem probrala části a zjištění na proměnu moţností v muţských účesech; v části, ve které jsem interpretovala rozhovory se ţenami, jsem pak některá svá zjištění porovnala s poznámkami ze skupinové diskuse s několika dalšími ţenami, které o své vlasy přišly v důsledku chemoterapií – k této diskusi jsem se dostala v průběhu sběru svých dat a tento rozhovor nebyl pouţit při interpretaci samotné – zde se tedy jedná spíše o triangulaci metodologickou. Lincoln a Guba rozdělují nebezpečí ohroţující validitu kvalitativního výzkumu do tří skupin – kromě reaktivity (přítomnost výzkumníka můţe ovlivňovat průběh sběru dat) uvádí i nebezpečí zkreslení ze strany účastníků nebo výzkumníka (Hendl, 2008: 146). Právě to bych chtěla zmínit v neposlední řadě - výzkum mohl být ovlivněn samozřejmě i mým náhledem na problém. Má role by měla být objektivní a nezúčastněná, jako ţena jsem neměla moc představ o ztrátě vlasů u muţů a ve srovnání s ţenami, které vlasy ztrácely v důsledku chemoterapie, jsem měla tendence ji v počátečních fázích trochu zlehčovat. Snaţila jsem se však, abych si tyto své pocity uvědomovala a aby můj pohled co nejméně ovlivnil charakter získaných dat i následné

19 interpretace - podle doporučení jsem se snaţila „oprostit od osobních pocitů a předsudečného pojímání výzkumné situace“ (Hendl, 2008: 146) v průběhu sběru dat i následné analýzy.

7. Zjištění 7.1 Význam vlasů pro muže v případě jejich ztráty 7.1.1 Význam vlasů První kategorií mé analýzy jsou významy, které respondenti v mém vzorku svým vlasům přikládali v době před jejich ztrátou. Vlasy jsou atributem viditelným navenek na první pohled a jsou tudíţ silným prostředkem sebeprezentace. Muţi v rozhovorech zmiňovali, ţe v dětství pro ně vlasy ţádný význam neměly a nestarali se o ně, důleţité pro ně začaly být aţ v době dospívání, kdy je začali více oceňovat, např: MB27: „v době dospívání jsem de facto vlasy nějak extrémně neřešil a nějakej účes taky moc ne (…) v době od takovejch šestnácti let jsem se začal vlasům věnovat víc.“ Od této doby si je muţi začali spojovat jednak s rolí, kterou vlasy sehrávají pro jejich vzhled a atraktivitu a jednak s významy symbolickými, ať uţ se jednalo o vyjádření příslušnosti k nejrůznějším skupinám nebo o vyjádření nekonformity a vzdoru – v těchto případech bylo funkcí vlasů upoutání pozornosti a provokace. V souvislosti s atraktivitou pak muţi začínali zmiňovat zvýšení péče, kterou vlasům věnovali a s myšlenkou případné ztráty vlasů začínali spojovat právě i obavy o ztrátu atraktivity. (MA26: „co si třeba chlapi myslej, že holkám se to nebude líbit ta pleška tak právě kvůli těm ženskejm že to je hrozný“). Respondenti popisovali tyto obavy nejvíce právě ve chvílích, ve kterých vyprávěli o tom, ţe začínají vlasy ztrácet, coţ značí, ţe v této době si význam vlasů pro vzhled a atraktivitu uvědomovali více. Objevil se však i protinázor, který apriori povaţoval vlasy a vzhled celkově za druhořadý při navazování vztahů, přičemţ důleţitější místo v tomto směru zaujímala

20 duševní stránka (B: „neřešil jsem nikdy takovýhle věci, že bych.. pokud ta holka za něco stojí, tak jí přece nemůže vadit, že kluk má míň vlasů“). U symbolických významů přikládaných vlasům se jiţ objevovala souvislost s věkem, respektive více s dobou a reţimem neţ s tím, v jakém věku muţi o vlasy začali přicházet. Starší muţi povaţovali své vlasy za mnohem významnější a více je oceňovali. V rozhovorech vyjadřovali, ţe od doby, kdy se o vlasy začali zajímat, se snaţili vypěstovat vlasy co nejdelší – dlouhé vlasy pro ně byly součástí kultury, ve které se pohybovali a zároveň symbolem oboje proti bývalému reţimu, pomáhaly jim navenek prezentovat nesouhlas a vzdor, coţ dokládá i následující příklad: ME53: „jasně že nikdo nebyl rád když o vlasy přišel když to byl takovej symbol tý kultury a určitého vzdoru proti režimu a takoveho jako.. prostě když tě někdo viděl tak hned věděl co seš zač, jak se smýšlíš, jak prostě potom už jsi nemusela o sobě nějak víc povídat (…) proto já dneska mladejm ani nezávidim, protože oni nemaj proti čemu bojovat. My jsme měli nepřítele, rodiče proti nám bojovali kvůli těm vlasům prostě, ale komunisti taky že jo ty to uplně nesnášeli.“ Tito muţi se tedy za pomoci svých vlasů vymezovali jednak proto reţimu, popisovali i jistý nátlak který pociťovali na to, aby si vlasy zkrátili například od učitelů ve škole, ale i od rodičů, kteří se obávali, aby kvůli vlasům neměli problémy; zároveň je však brali jako součást jisté kultury a skupiny lidí, takto se vymezovali i proti jiným skupinám, coţ vystihuje například tento úryvek: ME53: „Tenkrát se to prostě na takovýty somráky dělilo a veksláky. Veksláci byli takový diskotékový týpci, který byli ohozený uplně příšerně, špičatý botky a košilky a tak a pak byli somráci, který měli dlouhý vlasy, který měli prostě, nosili zelený kabáty, bílý kecky, úzký kalhoty, to prostě tenkrát byla taková doba, no.“ Mladší muţi, se kterými jsem mluvila, rovněţ zmiňovali symbolický význam, který svým vlasům přikládali, kdyţ jejichţ pomocí chtěli něco vyjádřit, při rozhovorech jsem však měla pocit, ţe se s těmito významy nesţili natolik silně – jednak z toho

21 důvodu, ţe se pro ně jednalo o záleţitost určitého období a zároveň také proto, ţe nepociťovali ţádnou větší represi nebo nátlak. Pro ilustraci uvádím dva příklady: MA26: „tenkrát (pozn. v sedmnácti letech) jsem poslouchal metal, tak jsem chtěl mít prostě dlouhý háro, no.“ V tomto případě například vlasy měly slouţit pouze k vyjádření vkusu a stylu respondenta. Jiným příkladem je respondent, který svými účesy vyjadřoval příslušnost k punkové subkultuře, v tomto případě s sebou toto vyjádření neslo i jistý společenský vzdor: MB27: „Ty, který jsem chtěl popudit a nějak jakoby iritovat tak jsem iritoval. To byli třeba někteří spolužáci z rádoby nějaký lepší společnosti, tak ty se tomu třeba vysmívali a podobně a jelikož jsem jakoby já je bral jako ksindl, tak mi to jakoby dělalo dobře.“ Právě v tomto případě se ovšem jednalo o provokaci a vzdor jen proti určitým skupinám a za účes i podle slov respondenta nehrozila širší společenská represe.

7.1.2 Sebepojetí V další části bych se ráda věnovala kategorii sebepojetí, která poměrně úzce souvisí s předchozími odstavci – na tělesné sebepojetí a jeho utváření mají vlasy velký vliv. V této části byly tudíţ zařazeny kódy související s vlivy na jejich sebepojetí, zejména se zpětnými vazbami a reakcemi, které muţi ke svým vlasům v různých fázích jejich ztráty dostávali a porovnáváním se, ať uţ s blízkým nebo vzdáleným sociálním prostředím. Dále se v následujících odstavcích zmíním i o tom jak tyto interakce ovlivnily pocity muţů a jak podle nich případně přizpůsobovali svůj vzhled. Vliv na to, jak muţi ztrátu vnímali, mělo z velké části to, s kým se porovnávali. Pokud ve svém okolí vyhledávali a zaměřovali se především na ty muţe, které vypadávání vlasů rovněţ postihlo, pak ztrátu vlasů v rozhovorech popisovali spíše jako cosi běţného neţ jako něco co by je mělo hodně traumatizovat, například:

22

MB27: „ já jsem byl třeba v nějaký skupině lidí který kolem mě byli a ty kluci byli třeba kolikrát, nebo jsou dodneška o dost plešatější než já, tak jsem byl prostě v nějakým tom středu, někdo měl těch vlasů víc a někdo míň.“ Na druhou stranu kdyţ se respondenti zaměřovali spíše na ty muţe, kteří s vypadáváním vlasů problémy neměli, byla ztráta více doprovázena pocity nespravedlnosti a křivdy, např.: ME53: „Samozřejmě že si člověk pak řiká proč zrovna já musim bejt a támhleten má vlasů (…) zrovna takovej blbec si řekneš, tamhle nějakej bezdomovec třeba kteremu je uplně jedno co má na hlavě, stejně to má celý špinavý a zakoudelený a má vlasů..“ Z porovnávání zároveň vyplynulo, ţe ztráta vlasů je vnímána jako cosi běţnějším v případě starších muţů protoţe ve starším věku se bez vlasů vyskytuje vyšší procento muţů neţ v mladším, mladší muţi popisovali ţe i z tohoto důvodu řešili ztrátu vlasů více, protoţe mezi svými vrstevníky mohou být jediní nebo jedni z mála, takovéto pocity ilustruje následující úryvek: MA26: „když třeba dvacetiletýmu nebo pětadvacetiletýmu klukovi začnou padat rychle vlasy a prostě že ten mladší kluk je z toho víc jakoby psychicky horší, je to pro něj větší handicap tim že je mladej a najednou prostě ztrácí rychle vlasy v tomhle věku (…) ty starší chlapi po tý čtyřicítce padesátce, tam už je to jakoby normální že jo. Už většinou chlapům ty vlasy padaj - ne všem, ale hodně chlapům.“ Vliv na tělesné sebepojetí muţů měly i poznámky a reakce okolí na jejich vzhled v různých fázích ztráty vlasů. V prvotní fázi se jedná především na upozornění a varování před ztrátou vlasů, které souvisí s jistým očekáváním ztráty, roli zde hraje i to jak vypadají ostatní lidé v rodině a jestli respondenti čekali ztrátu na základě dědičnosti. Toto očekávání mohlo mít podle výpovědí v některých případech za následek obavy nebo zvýšenou pozornost

23 k vlasům, protoţe však ztráta není jistá, můţe se pojit i s doufáním, ţe právě respondenta nepostihne a proţívání není nijak intenzivní. Další fází, kterou respondenti reflektovali, bylo období, ve kterém se začalo padání viditelně projevovat – zde mluvili především o poznámkách přátel a známých, například: MA26: „Řikali mi zezačátku kouťáku, už ti to začíná no a potom už jako plešoune nebo tak, to už v tý další fázi, kdy jsem byl bez vlasů.“ Tyto poznámky byly podle různých výpovědí vnímány různě, od pocitů nevole a zadostiučinění kdyţ ostatním začaly padat vlasy také aţ po jakýsi zlehčující nadhled nad těmito poznámkami. Větší roli zde v souvislosti s pocity respondentů hrála intenzita, s jakou vlasy ztráceli – vnímali ztrátu hůře, pokud si náhle všímali, jak jim ubývají vlasy, neţ kdyţ byla ztráta pozvolná a dlouhou dobu si ji téměř nepřipouštěli. Příkladem byl nejmladší z mých respondentů, který ztrátu vnímal intenzivně: M26A: „začal jsem to pozorovat prostě den po dni, no a bylo to fakt znát, byly prostě vlasy všude (…) během jednoho roku prostě, najednou to přišlo a bum prásk a nazdar.“ Oproti tomu jiný respondent například si podle jeho slov ztrátu vlasů z důvodu její pozvolnosti dlouho nepřipouštěl a v plném rozsahu si jí uvědomil aţ poté, co si vlasy více zkrátil: MC44: „Takhle jak se na sebe koukáš tak si to nějak neuvědomuješ, že jo (…) když se potom ostříháš, tak krátce, tak to ještě víc praští do očí. Protože vlastně vidíš, že kterých místech ti mizej, takže tim že je zkrátíš tak vlastně vidíš konečně tu krutou realitu.“ Dalším přelomovým obdobím, ve kterém sehrály rekce okolí podle muţů významnou roli, bylo oholení vlasů. Respondenti, kteří tento krok učinili, všichni shodně popisovali pocity nejistoty spojené s novým vzhledem (například MA26: „je to takový že prostě najednou vlasy a najednou nejsou a člověku připadá ta hlava divná“).

24 Právě v tomto období popisují reakce okolí, které byly vesměs kladné a pomohly jim zvyknout si na nový vzhled. V souvislosti se zmíněným zvykem bych ještě chtěla dodat, ţe ať uţ muţi vyřešili ztrátu vlasům jakýmkoliv způsobem (těmto způsobům se podrobněji věnuje následující podkapitola) – u všech toto řešení provázela jakási rezignace (například MA26: „už to beru, protože mi ani nic jinýho nezbyde. Proč to řešit, stejně už mi ty vlasy nenarostou, už je tam nevrátim, tak nic jinýho mi nezbyde“). Shodné ve výpovědích naopak nebyly pocity týkající se smíření se ztrátou – ty obsáhly spektrum od lhostejnosti aţ po úplné odmítnutí smíření. Případem jednoho z protipólů je úryvek z rozhovoru s respondentem, který ztrátu vlasů vnímal s jistým zlehčujícím nadhledem: MB27: „to není něco, za co by se člověk měl stydět, bral jsem to jako normálku, přirozenou věc kterou jsem viděl v okolí všude kolem sebe. De facto na ulici potkáváš pořád nějaký lidi co maj kouty nebo plešky a nepřipadá mi to jako nic hroznýho.“ Objevil se však i názor opačný, který smíření se ztrátou odmítal: ME53: „To asi člověku vrtá hlavou celej život, nikdo se s tim nesmíří. To jako ať každej řiká že mu to je jedno, to může říct, ale prostě ani jednomu chlapovi to neni jedno, tomu nevěř. Nikomu to jedno neni, jenom prostě to řikaj. Já jsem někde i čet že prostě chlap, kterej řiká že mu je jedno že je plešatej a že to nic neznamená tak prostě nikomu to neni jedno, to jsou jenom kecy.“ V této části bych ještě ráda zmínila odůvodnění, která pro ztrátu svých vlasů muţi hledali a prezentovali v rozhovorech, konkrétně ta odůvodnění, která se mi jevila jako zlehčující ztrátu a napomáhající jakési lepší sebeprezentaci respondentů. Častým argumentem bylo, ţe ztráta vlasů je způsobena vlivem testosteronu – muţského hormonu a tudíţ je jakýmsi symbolem muţnosti, například: MB27: „Já jsem to bral tak že je to nějakej jakoby projev toho že už třeba dospívám a stává se ze mě jako muž (…) i jsem někde viděl jakože plešatost je

25 způsobená hormonama a ty muži, který maj hodně mužskejch hormonů, tak těm vypadávaj ty vlasy víc, takže de facto jsem si říkal že jakoby mám dost mužskejch hormonů a že to je vlastně v pořádku.“ Dále muţi zmiňovali, ţe dospěli i k tomu, ţe některé jejich osobní charakteristiky napomáhají k jejich lepší představě o sobě samých – zde se jedná například o tvar hlavy, který bez vlasů více vynikne (MA26: „A prej mám taky na to hlavu, což je výhoda že tu škebli na to mám“), nebo například barvu vlasů, která hraje roli především po zkrácení vlasů (MD51: „To jsem měl asi výhodu těch světlejch vlasů, když má někdo ty tmavý vlasy tak má vidět ten tmavej věnec pak.“)

7.1.3 Řešení ztráty vlasů Respondenti v rozhovorech popisovali, ţe poté co začali pozorovat ztrátu vlasů, zaujali různé strategie k řešení této situace. První takovouto strategií byly podle výpovědí snahy o zakrývání ztráty - v tomto případě byly povaţovány za přijatelné dvě moţnosti, začesávání míst s prořídlými vlasy, nebo nošení čepice. V obou těchto případech však hrozilo nebezpečí diskreditace v případě, ţe toto zakrývání bude nějakým způsobem odhaleno, příkladem jsou záţitky jednoho z respondentů: MC44: „Myslim, že jsem měl nějak na místech, kde by měly bejt hustší vlasy, tak já jsem je měl třeba delší, jo, rozumíš. Prostě jsem si to tak nějak asi načesával (…)když si to člověk načesal dá se říct na tom záchodě a pak jsi přišla ke stolu a někdo z prdele vstal a rozcuchal ti prostě to, co jsi pracně dala dohromady, tak to mě i vytáčelo celkem. Protože vlastně oni mi pak naschvál začali pořád ty vlasy vlastně rozcuchávat.“ Za jisté řešení této situace se dá povaţovat i snaha odvést pozornost na něco jiného – v rozhovorech, které jsem prováděla, byl takto zmíněn plnovous, který si daný respondent nechal narůst.

26 Vedle těchto poznámek respondentů, kteří zakrývání ztráty přiznali, se objevila i druhá skupina, která při dotazu zakrývání ztráty popírala, nebo alespoň popírala, ţe tyto strategie uţívá kvůli plešatící hlavě, například: MB27: „ty čepice nenosim kvůli tomu že jsem plešatej, já jsem měl rád čepice už někdy třeba od svejch deseti let.“ (…) „Nezačesávám, oni mi tam ty vlasy tak nějak samy spadnou vždycky.“ I toto popírání však mohlo být pouze součástí sebeprezentaci při rozhovoru na choulostivé téma. Na druhou stranu ovšem ne všichni ztrátu zakrývali. Dalším řešením, ke kterému někteří z respondentů podle výpovědí dospěli, je oholení, resp. ostříhání vlasů nakrátko. Zde mi bylo zdůrazňováno, ţe důvodem není ztrátu zakrýt, proto si respondenti několik milimetrů vlasů na hlavě nechávali a neholili ji ţiletkou. Bylo zmíněno i to, ţe tento krok pro respondenty nebyl lehký z různých důvodů, ať uţ se se svými vlasy nechtěli rozloučit, nebo se báli předstoupit před zraky svých známých po této „radikální“ změně. Moment oholení proto spojovali s různými událostmi, ať uţ se jednalo o přechod do nové práce, nebo o prohranou sázku.

7.1.4 Boj proti ztrátě vlasů Vedle strategií, kterými muţi řešili jiţ řídnoucí vlasy, je v rozhovorech často objevovaly i odkazy k tomu, jak ztrátě vlasů předejít nebo jak lze docílit jakéhosi jejich obnovení. V případech prevence se zde objevovala jednak jakási lidová moudrost, laické rady, které respondenti znali a zkoušeli aplikovat na své vlasy, pro lepší ilustraci uvádím dva příklady: ME53: „Taky jsem si dokonce vyvařoval kopřivy jeden čas a březový listy a tim jsem si myl hlavu nebo splachoval. Ale asi to nepomohlo, no, ale je to zdravý prej.“

27 MC44: „(na vojně) se kluci stříhali dohola z toho důvodu, že si mysleli, že jim z toho zhoustnou ty vlasy. Jo, protože když je stříháš vlastně, zkracuješ, tak by ty vlasy měly bejt relativně zdravější“. Vedle této laické prevence byly zmiňovány i přípravky proti padání vlasů, které respondenti zaznamenali na základě reklam a mediálního nátlaku. Někteří respondenti některé z takto inzerovaných přípravků vyzkoušeli, neshledali ovšem pozitivní výsledek a podle jejich výpovědí z tohoto důvodu nebo i proto, ţe sami neznali nikoho, komu by podobný přípravek pomohl, mluvili o těchto přípravcích s jistou skepsí, vnímali je jako přípravky, které mají z lidí pouze vylákat peníze. Jedním příkladem za všechny je následující citace: MA26: „Všímal jsem si takovejch těch reklam v těch novinách, kdy tam je ta inzerce, že jo, že speciální přípravky proti vypadávání vlasů a tak dále a tak dále, ale člověk si řekne, že to stejně nefunguje, protože by za chvilku nebyl nikdo plešatej, že jo. A plešatejch je všude plno, takže to asi moc nezabírá“ Řešení, které s takovou skepsí zmiňováno nebylo, je transplantace vlasů. Muţi říkali, ţe jí důvěřují více z toho důvodu, ţe na vlastní oči mohli vidět její výsledky, zejména u známých osobností které ji podstoupily, coţ respondenti často zmiňovali. Transplantaci vlasů popisovali jako jedinou cestu, která vlasy můţe navrátit, přesto ji nikdo z mých respondentů nepodstoupil. Důvody pro to mohou být zmiňované obavy z transplantace a z toho ţe by nemusela vyjít, vlasy by se nemusely „chytnout“ a navíc se jedná o sloţitý zákrok. Dalším důvodem, který byl často zmiňován jako hlavní, je cena transplantace, která se často pohybovala mimo moţnosti respondentů a někteří pak zmiňovali i její nepřirozenost a nedokonalost: ME53: „Oni maj prostě jenom takovou, zaprvé z hlavy jim to vyberou, kde maj vlasy a taky někomu se to nechytne a maj to jako ty panenky, takovýty řádky tam. Ono se to ještě někomu vůbec nechytne a stojí to prachy.“

28

7.1.5 Proměny možností při ztrátě vlasů V odstavcích výše bylo zmíněno několik rozdílů mezi mladšími a staršími muţi, a to například v případě symbolických významů, které muţi svým vlasům připisovali, nebo v případě skutečnost, ţe ztráta vlasů u starších muţů je brána jako cosi normálního (protoţe ve vyšším věku je i vyšší procento muţů, kteří ztrácejí vlasy, není tento fakt uţ natolik výrazný). Za nejvýznamnější zjištění v souvislosti s věkem však povaţuji jistý posun v moţnostech řešení ztrát vlasů, který z rozhovorů vyplynul. Starší muţi popisovali, ţe kdyţ v dobách mládí ztráceli své vlasy, měli moţnost buď nechat vlasy jak byly, nebo je začesávat, nebylo přípustné si vlasy oholit, takovýto krok by byl pro ně stigmatizující. ME53: „Tenkrát když se nechal člověk ostříhat dohola tak byl buď jak když přišel z kriminálu a nebo prostě to byl takovej jako, to se nenosilo prostě a každej na něj koukal jako na nějakého vyvrhela, to bylo horší než dlouhý vlasy pomalu ještě.“ Nové moţnosti a změny si uvědomovali i mladší respondenti (MA26: „tenkrát to bylo jiný v tom, ţe oni to prostě mašinkou brát nemohli, protoţe to nebylo prostě pro ten systém – nezapadli.“) Oholení hlavy však není jedinou nově vnímanou moţností pro muţe ztrácející vlasy, jak vystihuje následující úryvek: ME53: „Dneska ta doba je taková jiná, dneska jsou takovýty různý účesy prostě jak to maj.. no tenkrát prostě neexistovalo aby měl někdo učesaný ty vlasy prostě zezadu dopředu na takoveho toho blba, oni dneska si to učešou zezadu dopředu, tady si takhle udělá kohouta a to v tý době by byl člověk za blbce, protože se to nosilo víceméně dozadu nebo pěšinka nějaká nebo prostě to a jako mít tohle, nebo tady nějaký to a tady nic to prostě se vůbec nenosilo takovýhle účesy. Dneska se to dá krásně maskovat účesama, vždyť podivej se na spoustu těch lidí v televizi, oni prostě maji účesy, podivej se na starý filmy, tam prostě někdo měl přehazovačku šílenou a bylo vidět že je plešatej že jo a dneska oni to maj

29 nagelovaný, tenkrát gely to vůbec nebylo, maj tady takový štětky nagelovaný takový a prostě to vypadá že to tak má bejt, že jsou tak ostřihaný.“ Pro ucelení těchto myšlenek a také proto, abych získala náhled ještě z jiné perspektivy, neţ od muţů samotných jsem navštívila i kadeřnici, které jsem se vyptala právě na to, jaké účesy bylo moţné nosit za totality, jaké moţnosti jsou dnes a na dobu, ve které podle ní nastal tento přelom v moţnostech. Její odpovědi mi potvrdily, co bylo napsáno výše. Za totality přípustným účesem muţů byly pouze krátké vlasy, dlouhé vlasy mohli nosit pouze muţi, kteří neusilovali o vyšší společenské postavení. Po revoluci se podle jejích slov začalo objevovat velké mnoţství účesů, mnoho muţů začalo nosit delší nebo dlouhé vlasy, ať uţ rozpuštěné nebo svázané. V prvních letech po revoluci však ještě nebylo úplně běţné, ţe by si muţi své vlasy oholili, holá hlava jako běţné řešení ztráty vlasů, které nepůsobilo deviantním dojmem, začala být běţná aţ ve druhé polovině devadesátých let. Navíc mi popsala i některé další změny, které z rozhovorů nevyplynuly a které naznačovaly rozvolnění norem vztahujících se k úpravě vlasů, například ţe muţi začali běţněji ţádat barvení vlasů i z jiných důvodů, neţ aby zakryli šediny, nebo i další výstřednější účesy.

7.2 Význam vlasů pro ženy v případě jejich ztráty 7.2.1 Význam vlasů Podobně jako v předchozí části u analýzy muţů, i zde první kategorie zahrnuje významy, které ţeny připisovaly svým vlasům v rozhovorech – tyto významy jsou však od muţské části značně odlišné. Vlasy jako zjevný a výrazný atribut ţenskosti byly respondentkami povaţovány za velmi významné pro jejich vzhled. V době před ztrátou vlasů ţeny popisovaly s pýchou jako svou chloubu, rovněţ popisovaly, ţe úpravě vlasů věnovaly adekvátní čas i péči. V interakcích kaţdodenního ţivota vlasy, pokud byly upravené, sehrávaly důleţitou roli v sebevědomí ţen, coţ dokládá následující příklad:

30 ZD61: „já si myslím, že vlasy je téměř ozdoba každé ženy, že to není nadnesený tohle a fakt jako vlasy jsou strašně důležitý, když máte upravené vlasy tak máte takový dobrý pocit.“ Zvláštní význam pak podle výpovědí v rozhovorech vlasům v této souvislosti přikládaly při společenských událostech, při kterých se od nich očekávalo, ţe budou vypadat dobře; nejčastěji při maturitních plesech a svatbách. Objevily se i popisy, ve kterých sehrávaly vlasy významnou roli v práci nebo ve vztahu ţen (např. ZE62: „myslím, že to byla jedna z příčin mého dobrého manželství ty vlasy.“) Právě z těchto počátečních pasáţí popisujících roli vlasů v ţivotě bylo vidět, ţe ţeny přikládají svému vzhledu skutečně velkou roli a ţe vlasy jako podstatnou součást vzhledu a prostředek sebeprezentace částečně spojují se svými ţivotními úspěchy. Ztráta vlasů pak byla vnímána jako ztráta tohoto atributu ţenskosti.

Toto

sehrávalo výraznou roli u ţen, které přišly navíc při operaci i o ňadro, kterému v rozhovorech přikládaly podobný význam (ZE62: „vlasy a prsa jsou takový atributy ženy, že je na to vlastně pyšná na poprsí a na vlasy takže to byla velká rána.“) V této části se nabízí připomenutí Synnottových poznámek o tom, ţe ţena, která ztratí vlasy, ztrácí i svou ţenskost, i kdyţ i v tomto případě samozřejmě nadneseně, to dokládá například následující úryvek: ZE62: „já jsem říkala já mám holou hlavu, manžel má holou hlavu, ale ten jí nemá po chemoterapii, ten jí má protože mu vypadaly vlasy normálně, tak jsem říkala ty děti jsou zmatený, oni nevědi komu maj říkat babi a komu dědo.“ Ztráta vlasů byla popisována v negativních konotacích i z toho důvodu, ţe představovala pro ţeny symbol nemoci, kterou připomínala a prozrazovala v interakcích s ostatními lidmi, pokud nebyla zamaskována nebo skryta, například: ZC49: „to je nejvíc, právě jako první věc, která na to upozorní, že není všechno dobře, že je člověk nemocnej.“ Právě z tohoto důvodu můţe být ztráta vlasů pro ţeny stigmatizující – protoţe je spojována s rakovinou, která je ve společnosti bohuţel stále ještě tabu a zároveň je toto

31 onemocnění těţké i pro rodinu a blízké nemocného z důvodu nejistoty a zákeřnosti nemoci. O tom se ale ještě blíţe zmíním v podkapitolách níţe.

7.2.2 Ztráta vlasů v různých fázích Dříve bych zde však chtěla rozebrat ještě jednu kategorii, která souvisí s tím, jak ţeny ztrátu vlasů proţívaly – popisovaly totiţ jisté rozdíly v tom, jak ji proţívaly v různých obdobích onemocnění. Těchto rozdílů jsem si všimla při kódování, kdyţ se pocity a náhled na to jak je ztráta vlasů podstatná v různých částech jednotlivých rozhovorů lišily. Neţ začnu fáze popisovat, chtěla bych jen podotknout, ţe ţeny si byly vědomy, ţe vlasy jim po skončení léčby znovu dorostou. První fází, kterou ţeny popisovaly, byla doba očekávání ještě před chemoterapiemi a před ztrátou vlasů. V tomto momentě se ţeny právě podle očekávání rozdělily do dvou skupin – na ty, které byly ztráta oznámena a očekávaly ji a na ţeny, které o ztrátě neměly kvalitní informace a z tohoto důvodu si nebyly jisté, jestli postihne i je. Druhou skupinu tvořily starší ţeny, kterým lékař podrobnější informaci neposkytl. Tyto ţeny, které ztrátu vlasů spíše neočekávaly, podle výpovědí doufaly, ţe právě je nepostihne a z tohoto důvodu se na ni ani nepřipravovaly. ZD61: „v tom letáčku bylo napsáno, že součástí té léčby nejenom že jsou ty nepříjemné zdravotní stavy jako je zvracení a takováta únava a já nevim co se všechno k tomu váže a pak je možnost, ale jen možnost ztráty vlasů a já jsem si říkala že možnost, to není nikdy stoprocentní, tak třeba o ty vlasy nepřijdu.“ To, ţe se ţeny na ztrátu vlasů nepřipravovaly, v důsledku podle jejich slov zahrnovalo jednak to, ţe si vlasy předem nezkrátily, pak tyto ţeny zaţívaly o to větší šok, kdyţ dlouhé vlasy začaly náhle ztrácet a jednak také to, ţe si předem nepořídily paruku nebo něco jiného, co by jim pomohlo ztrátu zakrýt – paruku sháněly aţ dodatečně.

32 Druhou skupinu tvořily ţeny, které říkaly, ţe ztrátu na základě lepších informací nebo zkušeností v rodině očekávaly a měly moţnost se na ni připravit, takţe s vlasy ostříhaly předem. Ani ty však v této fázi ve víru jiných starostí ztrátu nevnímaly tak intenzivně: ZC49: „Nebyla to sice zrovna příjemná informace, že přijdu o vlasy ale moc jsem si to nepřipouštěla a nebylo to tak hrozný snad myslim dokud se to opravdu nestalo (...) v první chvíli ty vlasy nepřijdou tolik důležitý, tolik se to neřeší“ Další fáze – počátky ztráty samotné jak uţ bylo nastíněno výše, popisovaly ţeny jako psychicky náročnější (např. ZE62: „v té chvíli se vám to nezdá jako minimální oběť, zdá se vám to prostě jako strašná oběť.“) Jak uţ bylo zmíněno, tuto fázi proţívaly o něco hůře ţeny, které ztrátu vlasů neočekávaly – všechny ţeny však popisovaly traumatické pocity a šok kdyţ začaly vlasy ztrácet (ZC49: „vlasy potom i ty krátký byly všude, když jsem se česala třeba, prostě odcházely strašně rychle. To si pamatuju že bylo hrozný“). Špatné pocity jsou tedy umocňovány intenzitou ztráty vlasů, ale i ztrátou dalšího tělesného ochlupení, např.: ZC32: „to je takový no je to jako kdyby člověk měl aspoň ježka nebo něco ale tady vám ty vlasy vypadaj uplně dohola, to nemáte nejenom vlasy, ale vůbec nic po těle, vůbec nic, to je, nic jako, opravdu nic, nikde, takže to je takový divný no a ono časem když vám pak vypadá i obočí a řasy tak to nevypadá moc hezky.“ Některé z ţen zmínily, ţe v této fázi vnímaly ztrátu vlasů i hůře neţ ztrátu prsa, protoţe právě vlasy byly první a nejzjevnější známkou nemoci, jak dokládají úryvky níţe. To se ovšem později, kdyţ vlasy dorostly, obrátilo. ZA32: „pro mě byl ten šok z tý ztráty vlasů byl v prvotní fázi horší než z té ztráty toho prsa.“

33 ZD61: „ten atribut takový ten zjevný, to jsou ty vlasy, které jsou vidět na první pohled. U toho prsa když jste oblečená tak to třeba ani nikdo nepozná v tu chvíli.“ Následující fází bylo vyrovnávání se se ztrátou a zvykání si na ni v průběhu nemoci. Zde se pohledy jednotlivých ţen různily. V kladných konotacích vykreslována nebyla, ovšem ţeny se zde opět svým způsobem dělily do dvou skupin – první z nich tvořily ţeny, které vypovídaly, ţe si se ztrátou vlasů dělaly menší starosti a braly ji později pouze jako jeden z doprovodných jevů léčby, který byl jinými vedlejšími účinky léčby často i zastíněn. ZA32: „Zezačátku to byl šok, ale potom už to byl opravdu detail (…) potom v podstatě začaly chemoterapie a jako to pro mě bylo ještě horší, protože mně bylo opravdu týden tak zle, že jsem nebyla schopná skoro ničeho, takže jako to že nemám vlasy mi bylo uplně, ale uplně jedno.“ Jiné ţeny však braly ztrátu vlasů jako stigmatizující po celou dobu trvání chemoterapií, aţ do doby neţ jim vlasy začaly dorůstat zpět. Z562: „Prostě v tu chvíli kdy to máte vám to připadá jako hodně podstatný (…) já jsem si připadala tak zoufale, že prostě to bylo strašný, no. Na to si nezvyknete.“ Při zpětném pohledu však opět všechny ţeny nehodnotily ztrátu jako tolik podstatnou v kontextu závaţné nemoci, zároveň ovšem připouštěly, ţe kdyby měly o vlasy přijít znovu, nesly by to opět podobně, coţ ilustrují následující dva úryvky: ZE62: „určitě pak zjistíte, že jsou mnohem důležitější věci na světě než teda jestli vám vypadají vlasy nebo nevypadají, že se to dá i tou parukou i jinak zakrýt, ale prostě v tu chvíli kdy to máte vám to připadá jako hodně podstatný, ale pak když to vezmete zpětně tak si řeknete, že prostě jsou horší věci než vypadání vlasů.“

34 ZD61: „kdyby mi teď měly vypadat vlasy, tak bych to znovu nesla těžce, já si myslím, že je pravda, že když se člověk z té nemoci vyškrábe, tak už ty hodnoty vidí jinak, ale já si myslím, že ztráta vlasů pro ženu je vždycky těžká.“ Neţ přejdu k další kategorii, ještě bych ráda dodala jednu věc, která mě zaujala, a to ţe některé ţeny popisovaly svou nemoc jako jakýsi milník v souvislosti s jejich vlasy – mluvily přitom doslova o starých a nových vlasech a ţeny, které se ostříhaly ještě, neţ jim začaly vlasy vypadávat si „staré“ vlasy, si je často ponechaly uschované doma, coţ je rovněţ dokladem toho, ţe vlasům připisují velký význam.

7.2.3 Ztráta vlasů jako sociální stigma Jak uţ bylo naznačeno výše, ztrátu vlasů v důsledku chemoterapie mohou ţeny pociťovat jako stigmatizující – jako jistý hendikep, který zakrývají různými způsoby. Způsobům a příleţitostem zakrývání vlasů však věnuji aţ následující podkapitolu, zde bych se chtěla nejprve zabývat kategorií, kterou jsem nazvala důvody zakrývání a která by měla pomoci porozumět tomu, proč vlastně ztráta vlasů můţe být vnímána tímto způsobem. Zejména starší ţeny, které si pořídily paruku, popisovaly, ţe věnovaly zakrývání holé hlavy větší pečlivost – více vnímaly situace, které by mohla jejich holá hlava ovlivnit a více se snaţily i přes další nelehké vedlejší důsledky jejich nemoci o zachování jisté důstojnosti. To však nebylo jediným důvodem – zejména u mladších ţen, které svou hlavu zarývaly šátky, se v rozhovorech objevovaly pro její zakrývání i čistě praktické důvody, například: ZA32: „já jsem to nesnesla kvůli průvanu, jako mně fakt byla zima na hlavu. Jako mně by to asi nevadilo, ale prostě to se nedalo já jsem opravdu i v tom šátku spala“ Často popisovaným důvodem byly i obavy z reakcí dětí a z toho, jak jim ztrátu vysvětlit, ať uţ se jednalo o děti cizí například v bazénech, nebo doma o známé děti – tyto obavy popisovaly tři ţeny v mém vzorku. Zatímco u cizích dětí to ţeny řešily spíše zakrýváním, dětem doma bylo třeba ztrátu vysvětlit.

35

ZE62: „měla jsem z toho strašnej strach, protože jsem se bála, jak holky to přijmou, protože byly maličký, dvoum byly čtyři roky a jedný bylo dva a půl, tak jsem měla strach, jak na to budou reagovat, protože jsem vypadala fakt hrozivě, tak jsem se bála, jak to ty děti přijmou. A tak jsem jim prostě řekla, že babička je nemocná, že jí vypadaj vlásky a že prostě až se babička uzdraví tak že vlasy narostou zpátky.“ Obavy se však neobjevovaly pouze v případě dětí, ţeny popisovaly, ţe pociťovaly, ţe jejich rodiny nemoc snáší těţce, coţ bylo jedním z důvodů, proč nechtěly, aby byla tolik zjevná (ZB32: „to vidíte na těch lidech který jsou okolo vás ty blízký jo že jak maj, oni maj ty zoufalý výrazy v očích tak prostě jakoby přemůžete sama sebe.“) Ztrátu vlasů pak tedy zakývaly i z altruistických důvodů, ze kterých chtěly ţeny alespoň trochu ulehčit těţké situaci, kterou pociťovalo i jejich okolí. ZE62: „oni se mnou cítili, že já jsem ta nemocná a prostě jsem viděla, jak chtěli mě podpořit a já jsem zase jim chtěla dokázat, že vlastně jsem na tom výborně, vypadám dobře a prostě jsem to chtěla tý rodině prezentovat, aby oni nestrádali, protože ze mě byli všichni strašně špatný, tak jsem chtěla prostě jim ukázat, že to není tak strašně špatný, že prostě vypadá matka dobře, že prostě bojuje.“ S tímto souvisí i další důvod, který ţeny popisovaly - snaha o zachování vzhledu, na který byly zvyklé, i se zachováním jisté důstojnosti, ať uţ opět v rodině, nebo i mezi cizími lidmi, coţ souviselo s tím, ţe holá hlava ţenám připadala jako něco příliš osobního a intimního, neţ aby tak vycházely mezi cizí lidi. ZD61: „jakmile na tom záleží, vy to prostě zmobilizujete, narazíte tu paručku, uděláte si obličej namalujete, já třeba jsem řasy měla, ale měla jsem je takový zesláblý tak o to víc jsem si je vylepšila a pak jdete a všichni řikaj ty vypadáš tak úžasně, tobě to tak sluší (…) když přišli na návštěvu tak i z takového pocitu, jak bych to řekla, z takového společenského, že jste se chtěla cítit na úrovni s nimi, jo, nechtěla jste být ten handicapovaný, no tak, a ven jsem si brala taky paruku teda, protože to jinak nešlo.“

36 Posledním z výraznějších důvodů, které se v rozhovorech promítly, pak bylo úplné zatajení nemoci; její zakrývání z toho důvodu, aby lidé v okolí vůbec nepoznali, ţe je něco jinak a ţena aby tak úplně předešla jejich pozornosti.

7.2.4 Zakrývání ztráty Ţeny tedy ztrátu svých vlasů zakrývají – v této části bych se ráda zabývala tím, jaké k tomu volí prostředky a jak v tomto ohledu rozlišují různé situace. Nejprve ke způsobům zakrývání ztráty vlasů. Z rozhovorů vyplynuly různé moţné prostředky – turbany, čepice, doma ţeny někdy chodily s holou hlavou, ale dva hlavní prostředky představovaly šátky a paruky. Pokud se v tomto momentě vrátíme ke Goffmanově konceptu sociálního stigmatu je záhodno podotknout, ţe tímto způsobem se z ţen diskreditovaných stávaly ţeny diskreditovatelné, jejichţ hendikep uţ nebyl na první pohled tolik zřejmý. Starší ţeny, které pro toto dočasné zakrytí volily spíše paruky, zvlášť před vzdálenějšími a cizími lidmi vztah k paruce nepopisovaly kladně. Zmínily sice některé výhody paruk (například ţe vypadala dobře, většina lidí díky ní nepoznala, ţe ţena nemá vlastní vlasy nebo i to, ţe v zimě hřála), převládaly však spíše zápory - naopak velké horko v teplejších dnech a nejistotu při nošení paruky, obavy ţe můţe spadnout, coţ by ţenu zdiskreditovalo. Příkladem pocitů z nošení paruky je následující citace: ZD61: „Je to nejistota je to něco, co není vaše, jo a to je vždycky takové. A ty paruky pak dělají to, že já nevim, třeba si vezmete šálu nebo límec a ty vlasy se takhle utáhnou a oni už nespadnou zpátky jako vaše vlastní vlasy.“ Ţeny tedy paruky podle výpovědí braly pouze jako pomocníka v nejhorších situacích a shodně se vyjadřovaly o tom, ţe se jich rády zbavily. Mladší ţeny preferovaly před parukami šátky, paruky odmítaly z různých důvodů, ať uţ kvůli jejich nepřirozenosti (ZA32: „přišlo mi to uhozený a řekla jsem si, že šátek je prostě pro mě příjemnější a lepší, pohodlnější a přirozenější v podstatě“), kvůli ceně, nebo protoţe ztrátu zkrátka nechtěly tajit (ZB32: „já jsem řekla, že to (pozn. paruku) nechci, spousta

37 lidí to o mně vědělo a já jsem se tim nikdy netajila, protože za nemoc člověk nemůže, že jo.“) Přesto se však i k šátkům stejně jako k parukám v popisech pojily negativní konotace, jak dokládá například citace níţe – bylo to především z toho důvodu, ţe šátky a paruky představovaly pro ţeny symbol jejich nemoci a po skončení se jich ve většině případů chtěly zbavit, aby se tak zbavily i její připomínky. ZB32: „Všechno co jsem měla tak jsem potom, když mi ty vlasy dorostly tak jsem vzala a vyhodila jsem to jo, nic jsem si z toho nechtěla schovat vůbec.“ Se způsoby zakrývání souvisí i situace, ve kterých ţeny ztrátu vlasů zakrývaly – před kým, kdy a kde. Sebeprezentace ţen, jejíţ součástí jsou vlasy i holá hlava, je v různých situacích kaţdodenního ţivota různá. Na tomto místě se nabízí přirovnání ke Goffmanovým předním a zadním regionům – ţeny rovněţ měly různá prostředí, ve kterých si chtěly zachovat své role a svou důstojnost a z tohoto důvodu se snaţily ztrátu vlasů zakrývat, v jiných prostředích („zákulisích“) pak ztrátu vlasů zakrývat nemusí a mohou být samy sebou. Prostředím, ve kterém je na sebeprezentaci třeba dbát nejvíce, jsou veřejná místa, kde ţeny předstupují před zraky cizích lidí nebo známých, úplným opakem pak jsou pak situace, kdy je ţena doma o samotě. Hranici toho, kdy je třeba na zakrývání ztracených vlasů dbát více a kdy méně měly podle popisů ţeny stanovenou individuálně, pro upřesnění lze nalézt v příloze tabulku, ve které je toto podrobněji rozepsáno. Dále bych se zde ráda o něco pozastavila u čtyř základních situací, které jsem z rozhovorů s ţenami rozlišila. První z nich nastává, kdyţ jsou ţeny doma v soukromí a o samotě – v tomto případě není podle jejich výpovědí třeba na sebeprezentaci dbát, ţeny mohly chodit s holou hlavou, pokud ji zakrývaly tak spíše z praktických důvodů (aby jim nebyla zima). Například ZC49: „když jsem byla třeba sama doma a věděla jsem, že nemá nikdo přijít, tak jsem chodila bez paruky, to bylo jedno.“ Dále ţeny popisovaly, ţe mezi blízkými lidmi doma chodily buď s holou hlavou, častěji ji však zakrývali šátkem, výjimečně i parukou. Důvodem těchto rozdílů je nejčastěji to, jak je nemoc v rodině vnímána a jak se s ní vypořádávají ostatní blízcí lidé.

38 Přestoţe ţeny to podle výpovědí vnímaly tak, ţe se je rodina snaţila podpořit, v některých rodinách závaţná situace nebyla zvládnuta a nemoc a spolu s ní i alopecie zůstávala tabuizována (viz následující úryvek), coţ bylo důvodem pro zakrývání ztracených vlasů. ZB32: „u nás třeba v rodině tam se o tom jakoby moc nemluvilo, jo, což mě docela mrzelo, spíš jsem to řešila s kamarádama, jako třeba mí rodiče se snažili dělat, že to nevidí, jo, jako na jednu stranu je chápu, ale tenkrát mě to třeba štvalo.“ Třetí ze situací jsou interakce se známými lidmi, kteří však uţ nepatří do bliţšího okruhu, jako například s lidmi z práce, sousedy a podobně. Mé respondentky popisovaly, ţe v těchto situacích si vlasy raději zakrývaly – zde se vyskytovali lidé, kteří byli do jejich situace zasvěceni, ale přesto před nimi ţeny dbaly na svou sebeprezentaci i lidé, kteří do této situace zasvěceni nebyli a díky šátku nebo paruce ji ani neodhalili. Na veřejnosti pak ţeny svou ztrátu rovněţ zakrývaly z důvodů, které uţ byly popsány výše – především aby zakryly své stigma a neprezentovaly se jako „ty s nemocí“.

7.2.5 Proměny v zakrývání ztráty V odstavcích výše jsem se několikrát zmínila o tom, ţe v mém vzorku byly znatelné jisté rozdíly mezi ztrátou vlasů u mladších a u starších ţen. Zde na závěr bych se k tématu, které prostupovalo celou analýzou, ráda vrátila podrobněji a pokusila se nastínit, co se změnilo a z jakých důvodů. Objevil se zřejmý posun v tom, ţe zatímco starší ţeny se ztrátu vlasů zejména na veřejnosti snaţily úzkostlivě zakrývat ztrátu vlasů, mladší ţeny nosily spíše šátky, přičemţ se objevilo i zdůrazňování, ţe je nosí především z praktických důvodů, ne aby něco skrývaly. Věk však není jediným faktorem této proměny, svou roli sehrávají vlivy a změny působící na ţeny zvenčí. Prvním z těchto vlivů, který se vyskytl v rozhovorech, je místo, ze kterého ţena pochází – důleţitou úlohu sehrává fakt, zda ţena pochází z velkého města či vesnice – zde byl

39 popisován znatelnější nátlak na ţenu, která ţila v menším městě a paruku nosila zejména z toho důvodu, aby se zpráva o její informaci nešířila mezi lidmi, kteří se zde navzájem znají a aby se nemusela cítit hendikepována, kdyţ je potkávala. ZC49: „Je taky asi dost důležitý, jestli jste z většího města nebo z menšího jako jsem já, když ztratíte vlasy. Když jsem šla třeba u nás ven tak bych nevyšla bez paruky z toho důvodu, aby se o té nemoci lidi z ulice a tak nedozvěděli.“ Postupem času se mění i moţnosti ţen. Proměňují se moţnosti ţen, jak ztrátu zakrývat jinak neţ parukou, vyrábějí se speciální šátky pro tyto případy, zatímco dříve ţeny musely více improvizovat. Mění se i moţnosti v opatřování informací o nemoci i o tom, co s sebou můţe přinášet například díky internetu, ale i díky větším snahám o osvětu v této oblasti a o to, aby rakovina nadále nebyla pro ţeny stigmatem spojovaným se smrtí. ZD61: „před těmi, já nevím, třinácti lety nějaké informace byly ale rozhodně těch informací nebylo tolik, jako je teď. Nebyly počítače, které byste si běžně pustila a přečetla si tam co jste chtěla (…)ani na tom onkologickém pracovišti příliš materiálů nebylo, které tenkrát by pacientům dávaly a spíš to byly takové sporadické informace.“ Posledním z faktorů, který mohl mít vliv na zmíněný rozdíl a byl zmíněn v roozhovoru je i odpor k tradičním genderovým stereotypům - objevila se zmínka o tom, ţe ţena by neměla být tolik determinována svými vlasy: ZB32: „Dneska už to jako přecházim, jo, ale v tý době mě štvaly články, kde jakoby všichni psali o tom, že pro ženu je tragédie ztráta vlasů, jo. Jako je to nepříjemný, ale ve finále ono představa že máte zvracet desetkrát a víckrát za den a furt se vám do toho motaj vlasy taky nic moc.“

40

8. Diskuse Výsledky mé práce tedy v mnoha ohledech podporují dosavadní poznání týkající se tohoto tématu. Ukázalo se, ţe ztráta vlasů můţe nabývat pro jejich nositele mnoha rozličných významů a protoţe vlasy jsou významné pro sebeprezentaci, přináší s sebou v interakcích různé důsledky. Ze zjištění vyplývá, ţe ztráta vlasů je více traumatická pro ţeny, které podle výpovědí pociťovaly větší očekávání a nátlak na jejich vzhled i vlasy jako na symbol jejich krásy a ţenskosti, zároveň jim i připisovaly větší roli při důleţitých společenských událostech i úspěších. Při ztrátě hrálo roli i závaţné onemocnění – ztráta vlasů se v tomto případě navíc stala symbolem rakoviny. V souladu s literaturou si i ţeny v mém výzkumu uvědomovaly, ţe ztráta je vlasů je pro ně stigmatem a k této situaci zaujaly v sociálních interakcích různé strategie: buď se ji snaţily zakrývat parukou, nebo ji před různě širokým okruhem zasvěcených osob mohly přiznat a nosit jen šátek nebo dokonce chodit s holou hlavou. Rovněţ se potvrdilo, ţe ztráta vlasů byla nahlíţena v různých fázích různě, přičemţ nejintenzivnější byly pro ţeny právě počáteční okamţiky ztráty. I muţi vnímali ztrátu vlasů převáţně v negativních konotacích, i kdyţ ne natolik intenzivně jako ţeny a shodně jako v jiţ proběhlých výzkumech ztrátě vlasů přikládali jiné významy neţ ţeny po chemoterapiích. Vlasy rovněţ pokládali za prostředek sebeprezentace, přestoţe nepociťovali natolik velký nátlak na jejich úpravu – zmiňovali spíše význam vlasů v souvislosti s tím, ţe jejich prostřednictvím mohli okolí v některých případech prezentovat své postoje. Nátlak však začínali pociťovat, kdyţ o vlasy začali přicházet prostřednictvím zpětné vazby – především pokud tomu tak bylo v mladším věku, kdy nebyla alopecie mezi jejich vrstevníky natolik rozšířena. Z tohoto důvodu muţi rovněţ zaujímali ke ztrátě vlasů různé postoje, v jejichţ důsledku volili různé strategie k jejímu řešení, od nezabývání se ztrátou přes začesávání a zakrývání aţ k oholení vlasů. Svou roli při ztrátě vlasů však vedle genderu sehrával i generační rozdíl a to v obou skupinách, kterými jsem se zabývala. V tomto ohledu jsem dospěla k některým novým poznatkům, které literatura, kterou jsem se zabývala, nereflektuje - zejména k tomu, ţe ztráta vlasů a holá hlava jako taková přestává být pro nositele stigmatizující. Právě důvody této změny bych chtěla diskutovat v následujících odstavcích. Jelikoţ významy ztráty vlasů pro jednotlivé skupiny byly různé, budu se těmito skupinami i nadále zabývat zvlášť. Nejprve bych se chtěla zabývat muţi ztrácejícími

41 vlasy v důsledku androgenetické alopecie – díky věkovému spektru mých respondent se ukázal jistý rozdíl v tom, jaké moţnosti mají muţi při zakrývání řídnoucích vlasů dnes a jaký měli starší muţi – ti si vlasy neholili a spíše se uchylovali k začesávání míst s prořídlými vlasy. V současnosti se však otevřela moţnost oholení vlasů i moţnosti dalších účesů, které jsou popsány výše ve zjištěních a které mi potvrdila i kadeřnice, se kterou jsem tato zjištění konzultovala. Z rozhovorů vyplynulo, ţe důvodem byly podle muţů přísné normy totalitního reţimu, ze kterého nebylo patřičné ani takto vizuálně vyčnívat. To mě však přimělo poloţit si otázku, proč například dlouhé vlasy, přestoţe nebyly vítány, nebyly mezi lidmi tímto způsobem vzdorujícími reţimu úplně výjimečné, ale holá hlava ano. Zaměřila jsem se proto na módu účesů v minulém století v zahraničí a poté, co jsem prošla několik přehledů módních účesů v minulém století, zjistila jsem, ţe ani tam nebylo oholení hlavy něčím úplně běţným. Od kdy se tedy oholení vlasů začalo běţně objevovat? Na webu The History of the World of Hair se uvádí, ţe vlasy s v minulém století jako první začali holit skinheads ze stejných důvodů, jako uvedl ve své práci Synnott – jednalo se o hnutí vzniklé v 60. letech, které tvořili mladí lidé pocházející především z dělnické třídy, kteří se chtěli vymezit proti dlouhým vlasů předešlých liberálnějších hnutí. Později však toto hnutí bylo zpolitizováno a začalo být spojováno především s krajní pravicí a neonacismem (20th Century Hairstyles). Holá hlava však nebyla pouze znakem hnutí skinheads, dříve v průběhu dvacátého století především v západních zemích byla povaţována za cosi neobvyklého nebo za znak niţší společenské vrstvy a manuálních pracovníků, především námořníků, přístavních dělníků nebo vojáků. Kromě toho byla ale spojována i s vojáky a pacienty v nemocnicích (Head shaving). Předpokládám tedy, ţe právě z těchto důvodů se muţi oholení hlavy po dlouhou dobu vyhýbali a módními přehledy je poprvé zmiňována aţ s nástupem hnutí skinheads – i v dalších letech se však muţi oholení hlavy i kvůli tomu, aby nebyli spojováni s pravicovými skinheads vyhýbali. Jako moţný účes pak začala být oholená hlava akceptována a stala se běţným muţským účesem aţ v 90. letech – u nás, jak je zřejmé z výsledků mé práce, se tento trend začal rozmáhat pozvolněji neţ v západních zemích aţ ve druhé polovině 90. let. Důkazem, ţe oholení vlasů je přijímáno jako běţná úprava, je i fakt, ţe s muţi s oholenou hlavou se pojí jiné významy neţ v minulém století, coţ jsem dohledala například na základě studie Alberta Mannese Shorn Scalps and Perceptions of Male Dominance. Podle ní muţi s oholenou hlavou jsou sice vnímáni jako méně atraktivní

42 neţ muţi s hustými vlasy, zároveň jsou ovšem v současnosti vnímáni jako dominantnější, vyšší a silnější (Keene, 2012). V případě ţenské části byly přidané hodnoty mého výzkumu k dosavadnímu poznání rovněţ z oblasti zakrývání holé hlavy. Výzkumy, se kterými jsem se seznámila, se zabývaly spíše psychosociálními dopady ztráty vlasů nebo moţnostmi zakrývání alopecie obecněji, neţ různými druhy zakrývání z hlediska věku. Důvod stigmatizace je v tomto případě jiný a zřetelnější, na základě poznatků z mých dat se ţeny při ztrátě vlasů cítí hendikepované, především protoţe ztráta vlasů je signálem jejich nemoci, ale i protoţe ztrácí silný atribut své ţenské identity. V tomto případě se význam ztráty nemění, v dnešní době je stejný jako byl před lety. Z jakého důvodu tedy mladší ţeny v mém vzorku nedbaly natolik úzkostlivě na zakrývání holé hlavy i na skrývání nemoci obecněji, jako ţeny starší? Nejprve bych zde chtěla ještě navázat na své poznatky z výzkumu. Skutečnost, ţe mladší ţeny ztrátu podle svých slov vnímaly klidněji jako něco běţnějšího a při zakrývání si vystačily s šátky namísto paruk, mohla být způsobeno právě náhodným výběrem a malým počtem respondentek. Z tohoto důvodu jsem se ještě vrátila k mým poznámkám z ohniskové skupiny, kterou jsem zmiňovala jiţ v metodologii – tato diskuse proběhla se sedmi dalšími ţenami, které přišly o vlasy v důsledku chemoterapií, a do samotné analýzy dat nebyla z důvodu jiné metody zařazena. Ţeny v tomto rozhovoru se při otázce generačního rozdílu shodovaly v tom, ţe mladší ţeny berou ztrátu vlasů „jinak“ – potvrdily, ţe se na ni často dívají více z praktického hlediska, například i z toho důvodu, ţe se často jedná o ţeny, které se starají o malé děti a ţe vnímají ztrátu prsa jako horší. V tomto momentě bych však chtěla ještě podotknout, ţe se nejedná o pravidlo, ţe by starší ţeny nosily paruky a mladší šátky, i v diskusi se vyskytovaly odkazy na mladé ţeny, které alopecii zakrývají pomocí paruky. Ztrátu vlasů zde hodnotily ţeny různě a s různým časovým odstupem po nemoci a některé z nich rovněţ potvrdily, ţe vedle věku důleţitou roli sehrává i to, jestli ţena pochází z malého města, kde se lidé navzájem znají, nebo z velkého města, kde převládá anonymita a na ţeny je vyvíjen menší nátlak z hlediska známých v okolí, kteří by se o nemoci neměli dozvědět.

43 Pouţívání šátků místo paruky bych tedy označila za jakýsi trend, jehoţ důvody se budu snaţit objasnit dále. Přitom budu vycházet z toho, ţe tento rozdíl je způsoben spojením vypadávání vlasů s rakovinou jako takovou – rozdíl je totiţ v tom, ţe některé ţeny vyuţívají k zakrytí pouze šátek a ne paruku stejnou jako jejich vlasy, holou hlavu si ţeny v mém vzorku nenechávaly – jde proto o rozdíl mezi úplným skrýváním ztráty vlasů s v důsledku toho i nemoci a pouhým zakrývání holé hlavy. Samozřejmě se i liší okruh lidí, před kterými je ztráta vlasů takto zakrývána, proto na tuto problematiku budu nahlíţet v jakési zobecňující rovině. Rakovina – uţ samotné toto slovo je tabu a jeho porušování můţe v některých interakcích budit rozpaky, coţ dokládaly i zkušenosti popisované některými mými respondentkami (např.: „i v dnešní době když to třeba někomu řeknu kdo to neví tak jako třeba ty lidi tři minuty mlčí a neví co vůbec mají říct.“) Při bliţším pátrán jsem však zjistila, ţe existují mnohé snahy o odtabuizování v této oblasti. Asi nejvýrazněji vycházejí ze strany lékařů, protoţe je důleţité, aby slovo rakovina přestalo být ekvivalentem pro smrt a pacienti více dbali na prevenci. Experti věří, ţe v některých oblastech právě toto tabu můţe být důvodem vyšší mortality v důsledku onkologických onemocnění, protoţe se nemocní snaţí své problémy uchovat v tajnosti (Quinn, 2008). Svou roli sehrává i posun v lékařské vědě, díky kterému diagnóza onkologického onemocnění jiţ nemusí být nutně diagnózou pravděpodobné smrti. Iniciativa však vychází i od pacientů samotných, zejména těch bývalých, s čímţ jsem se měla moţnost setkat i já sama při sběru dat a rozhovorech se ţenami z občanských sdruţení, které se snaţily provádět osvětu v této oblasti nejrůznějším způsobem, například pomocí informačních letáků, přednášek nebo diskusí ve školách. Domnívám se tedy, ţe důvodem posunu v zakrývání vlasů a toho, ţe některé ţeny popisovaly, ţe pociťovaly menší nátlak na skrývání jejich nemoci, je fakt, ţe slovo rakovina i toto onemocnění celkově jako takové přestávají být tabu, avšak neděje se tomu tak plošně a neděje se tomu tak naráz. Navíc se vyskytují i další vlivy, které uţ byly popsány v samotných zjištěních z mých rozhovorů, například moţnost snazšího obstarání informací o nemoci, nebo třeba i moţnost obstarání si šátků vyráběných speciálně pro tyto případy, které jsou pohodlné a ţeny navíc zmiňovaly i jejich hezký vzhled. Domnívám se tedy, ţe právě

44 tyto nové moţnosti společně s postupnou detabuizací tématu rakovina mají za následek fakt, ţe šátek uţ nyní můţe být povaţován na veřejných místech za důstojnou náhrada vlasů i paruky.

Závěr Závěrem bych tedy chtěla stručně shrnout výsledky, kterých jsem v práci dosáhla. Otázky, které jsem nastínila na začátku ohledně ztráty vlasů, se mi podařilo celkem uspokojivě zodpovědět – významy, které jí přikládali mí respondenti, z velké části v podstatě potvrzovaly výsledky předchozích zahraničních významů. Navíc mi kvalitativní výzkum umoţnil poodhalit i některé skutečnosti navíc, především v oblasti řešení ztráty vlasů, které jsou podrobněji rozebrány v diskusi výše. Další oblasti tohoto tématu pak zůstávají otevřené pro další výzkumy, které mohou na mé i předešlé poznání o důsledcích ztráty vlasů navázat; zejména se nabízí například zabývat se dalšími skupinami lidí ztrácejícími vlasy, které by mohly napomoci doplnit prázdná místa v mozaice, kterou jsem nastínila ve výzkumné otázce, význam by mělo i rozsáhlejší kvantitativní šetření, které by mohlo napomoci ukázat, do jaké míry jsou výsledky mé práce platné a zobecnitelné, případně i odhalit další významy alopecie, které můj vzorek respondentů nemusel pokrýt.

45

Summary This thesis explores the psychosocial effects of hair loss on two different groups - men losing hair due to androgenic alopecia and women who have lost their hair due to chemotherapy. It builds on previous foreign findings in this field and shows the ways of looking at hair loss in current Czech environment. Results are based on qualitative research and according to it, men attach importance to their hair because of its symbolic meanings and in terms of hair loss, they deal primarily with the impact on their relationships and attractiveness. Women consider hair as a symbol of femininity and attractiveness, and in this case, their loss is associated with the oncology disease. Both of these groups consider hair loss as a handicap and they are coping with it in different ways. In this regard, the study points to a certain generational difference; in the case of men, it is primarily the fact that there are more ways to solve hair loss than in the past, and also the fact, that head shaving is no longer stigmatizing. Even in the case of women, there is a certain shift, which is related to the fact that the disease itself slowly ceases to be taboo. There are different ways of covering the hair loss and mainly it is not necessary to wear a wig to completely hide the bald head, more often are scarves acceptable solution - also in the public areas.

46

Použitá literatura „20th Century Hairstyles.“ [online] The History of the World of Hair. [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: http://thehistoryofthehairsworld.com/hair_20th_century.html. Alfonso, Mariola, Hertha Richter-Appelt, Antonella Tosti, Miguel Sanchez Viera a Marcos García. 2005. The psychosocial impact of hair loss among men: a multinational European study. Current Medical Research and Opinion 21 (11): 1829-1836. Cash, T.F. 1999. The psychosocial consequences of androgenetic alopecia: a review of the research literature. British Journal of Dermatology 141 (3): 398-405. Corbinová, Juliet, Strauss, Anselm. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. Crossley, Nick. 1995. Body Techniques, Agency and Intercorporeality: On Goffman´s Relations in Public. Sociology 29 (1): 133-149. Crossley, Nick. 2005. Mapping Reflexive Body Techniques: On Body Modification and Maintenance. Body & Society 11 (1): 1-35. Fialová, Ludmila. 2001. Body image jako součást sebepojetí člověka. Praha: Karolinum. Girman, Cynthia J., Susan Hartmaier, Janet Roberts, Wilma Bergfeld, Joanne Waldstreicher. 1999. Patient-Perceived Importance of Narative Effects of Androgenic Alopecia in Women. Journal of Women's Health & Gender-Based Medicine 8 (8): 1091-1095. Grogan, Sarah. 2000. Body image: psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha: Grada Publishing. Hendl, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Hesketh, Paul J., Diane Batchelor, Mitch Golant, Gary H. Lyman, Nelson Rhodes, Denise Yardley. 2004. Chemotherapy-induced alopecia: psychosocial impact and therapeutic approaches. Supportive Care in Cancer 12 (8): 543-549. Hilton, Shona, Kate Hunt, Carol Emslie, Maria Salinas, Sue Ziebland. 2008. Have men been overlooked? A comparison of young men and women´s experiennces of chemotherapy-induced alopecia. Psycho-Oncology 17 (6): 577-583. Hirschman, Elizabeth C. 2002. Hair as Attribute, Hair as Symbol, Hair as Self. Genden and Consumer Behavior 6: 355-366. Hunt, Nigel. „The Psychosocial impact of alopecia.“ [online]. Alopecia UK [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.alopeciaonline.org.uk/research.asp. Keene, Douglas. 2012. „Men: Exude confidence, masculinity, authority, and power!” [online]. Keene Trial Consulting. [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z:

47 http://keenetrial.com/blog/2012/08/01/men-exude-confidence-masculinity-authorityand-power/. Kobren, Spener David. 1999. Holá pravda: jak zabránit vypadávání vlasů – prevence a léčba. Praha: Pragma. McGarvey, Elizabeth L., Lora D. Baum, Relana C. Pinkerton, Laura M. Rogers. 2001.Psychological Sequelae and Alopecia Among Women with Cancer. Cancer Practice 9 (6): 283-289. McKayová, Judith, Nancee Hiranoová. 2005. Jak přežít chemoterapii a ozařování: průvodce onkologického pacienta po vlastním osudu. Praha: Triton. Moynihan, Ray Iona Heath, David Henry. 2002. Selling sickness: the pharmaceutical industry and disease mongering. BMJ 324 (7342): 886–891. Passchier, J. 1998. Quality of Life Issues in Male Pattern Hair Loss. Dermatology 197: 217-218. Preston, Margaret M. 2010. „An Exploration of Appearance-Related Issues of Breast Cancer Treatment on Sense of Self, Self-Esteem, and Social Functioning in Women with Breast Cancer.“ Doctorate in Social Work (DSW) Dissertations. [online]. Paper 10 [cit. 3. 5. 2013]. Dostupné z: http://repository.upenn.edu/edissertations_sp2/10 . Quinn, Rob. 2008. „Doctors Fight to Beat Cultural Cancer Taboos.“ [online]. Newser. [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.newser.com/story/39111/doctors-fight-to-beatcultural-cancer-taboos.html. Ramos-e-Silva, Marcia. 2000. Male pattern hair loss: prevention rather than regrowth. International Journal of Dermatology 39 (10): 728-731. Rosman, Sophia. 2004. Cancer and stigma: experience of patients with chemotherapyincluded alopecia. Patien Education and Counseling 52 (3): 333-33. Synnott, Anthony. 1987. Shame and Glory: A Sociology of Hair. The British Journal of Sociology 38 (3): 381-413. Welsh, Nina, Alison Guy. 2009. The lived experience of alopecie areata: A qualitative study. Body image 6 (3): 194-200. Wikipedia: the free encyclopedia. 2013. „Head shaving.“ [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation . [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Head_shaving.

48

Seznam příloh Příloha č. 1: Projekt bakalářské práce Příloha č. 2: Struktura rozhovoru Příloha č. 3: Prostředky volené ţenami k zakrytí holé hlavy v různých prostředích (tabulka)

49

Přílohy Příloha č. 1: Projekt bakalářské práce

Projekt bakalářské práce Tereza Broţová 2. ročník SOSA

Předpokládaný název: Vlasy a identita člověka – komparativní studie přirozené a nepřirozené ztráty vlasů

Kontext tématu: Vlasy jsou pravděpodobně jedním z nejmocnějších symbolů individuální i skupinové identity – jsou mocné zaprvé protoţe jsou fyzickou součástí těla a tudíţ jsou nesmírně osobními a zadruhé, přestoţe jsou osobní, jsou rovněţ více veřejné neţ soukromé. (Synnot, 1987) Autor dále uvádí, ţe pro opačná pohlaví jsou charakteristické i jiné vlasy a jsou jim přikládány jiné významnosti. Muţi svou genderovou identitu často spojují více s vousy neţ s vlasy; pro ţeny jsou vlasy velmi významné, jsou známkou jejich ţenství. V ţivotech obou pohlaví však hraje důleţitou roli alopecie ztráta vlasů. U mnoha muţů projevuje ztráta vlasů kvůli genetickému faktoru a působení muţských hormonů, ať uţ v menší nebo větší míře. I ţeny však mohou o vlasy přicházet, ne v takové míře působením hormonů, ale například kvůli radiačnímu ozařování při léčbě onkologických onemocnění. Ve své práci bych se chtěla zabývat tím, jak alopecii jednotlivé skupiny – muţi ztrácející vlasy vlivem testosteronu nebo ţeny, které o vlasy přišly působením chemoterapií – proţívají.

Výzkumná otázka:

50 Chtěla bych zjistit, jak proţívají ztrátu vlasů lidé, kteří o ně přicházejí samovolně a nenávratně v průběhu ţivota a jak ji proţívají ti, kteří se zároveň ocitnou ve velmi těţké ţivotní situaci, kdy bojují o ţivot a ztráta vlasů je doprovodným jevem léčby, která jim ho můţe pomoci zachránit. Bude mne zajímat, jak moc je pro dané skupiny ztráta vlasů zásadní, jak působí na jejich sebevědomí a vnímání sebe-sama, co pro ně znamená a jaký má na jejich ţivoty vliv; jestli ji proţívají podobně nebo úplně odlišně a jestli se jí snaţí nějakým způsobem zakrývat, případně jakým.

Sběr dat a metodologie: Zdrojem dat budou polostrukturované aţ narativní rozhovory, které budu provádět se dvěmi skupinami – s muţi ztrácejícími vlasy přirozenou cestou a s lidmi, kteří o vlasy přišli v důsledku léčby chemoterapií. Předpokládám, ţe respondenty k rozhovorům o přirozené ztrátě vlasů získám prostřednictvím svých sociálních kontaktů – bude se jednat o muţe trpící plešatostí bez vlasů nebo s vlasy značně prořídlými. Druhá skupina budou ţeny, které prodělaly onkologické onemocnění a o vlasy přišly v průběhu léčby při chemoterapiích respondenty budu hledat v občanských sdruţeních lidí, kteří těmito onemocněními prošli. V kaţdé z těchto skupin bych ráda udělala alespoň 5 rozhovorů. Rozhovory budu nahrávat na diktafon a následně je přepíši a okóduji k analýze, přičemţ se budu inspirovat postupy uţívanými při tvorbě zakotvené teorie Strausse a Corbinové. Předpokládané výsledky: Jako výsledky mé práce očekávám popis toho, co znamená pro lidi ztráta vlasů, ať uţ přirozená nebo nepřirozená, jak se s ní vyrovnávají a jaké jsou pro tyto skupiny v jejím proţívání rozdíly. To by mohlo být přínosem do relativně nového zatím ne úplné probádaného odvětví sociologie zabývající se tělem, se kterou jsem se v průběhu svého bakalářského studia zatím bohuţel moc často nesetkala. Orientační seznam literatury: Dostálová, M. Rakovina a já, aneb, Od nemoci k moci. Blansko: Almi, 2010. Fialová, L. Body image jako součást sebepojetí člověka. Praha: Karolinum, 2001.

51 Grogan, S. Body image : psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha: Grada, 2000. Hendl, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. Kobren, S. D. Holá pravda. Praha: Pragma. 1999. McKayová, J. – Hiranoová, N. Jak přežít chemoterapii a ozařování: průvodce onkologického pacienta po vlastním osudu. Praha: Triton, 2005. Strauss, A. – Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky zakotvené teorie. Brno: Albert; Podané ruce, 1999. Synnott, A. Shame and Glory: A Sociology of Hair. British Journal of Sociology. 1987, 38, 3, s. 381-413.

Příloha č. 2: Struktura rozhovoru Význam vlasů v případě jejich ztráty Výzkumné otázky – struktura rozhovoru Muţi 1) Fáze hodně vlasů  Jestli by se mohli rozpomenout na dobu před tím, než začali ztrácet vlasy a povídat mi jaké měli vlasy a jak pro ně byly důležité, dokládat na příkladech o Jaké měli vlasy – dlouhé, krátké, nějaký účes.. o Kolik času trávili úpravou vlasů, jestli jak vstali tak šli, nebo si na nich zakládali více o jestli se snažili prostřednictvím vlasů něco vyjádřit, rebelii, nebo naopak nějak zapadnout – s tím souvisí, podle čeho si upravovali vlasy – aby zapadli tak stejně jako ostatní, nebo opačně, aby se od vrstevníků lišili, nebo chtěli napodobit nějaký svůj vzor o jak byly podle nich vlasy důležité pro jejich celkový vzhled, jak si na nich zakládali a jak moc se je snažili upravovat, když se měli například zúčastnit nějaké společenské události o jestli si vzpomenou i na nějaké reakce okolí na jejich vlasy – pozitivní i negativní 2) První příznaky  Jestli by mi mohli vyprávět o tom, jak poprvé zaznamenali, že přicházejí o vlasy a co přitom cítili o V kolika letech podle dotazovaného zaregistroval první příznak ztráty vlasů o Jak to zjistil – jestli si toho všiml sám – jak a kdy, podle čeho, nebo jestli ho na to upozornil někdo jiný – někdo z rodiny nebo známých a jakým způsobem

52 o o o

o

o

o

Jestli ztrátu vlasů očekával například na základě dědičnosti a případně jestli se na ni nějak připravovat a nebo jestli byl překvapen, nečekal ji Jestli se mu ztráta vlasů zdála nebo dodnes zdá nespravedlivá Jak ztrátu vlasů vnímá vzhledem k předešlé fázi, kdy jich měl hodně – jak si nyní připadal například při pohledu do zrcadla, jestli to prožíval hodně a nebo moc ne Jestli se bál, že si toho lidé začnou všímat a proč (protože je to obecně bráno spíše negativně, aby se mu lidé neposmívali nebo z jiného důvodu, například aby nebyl spojován se skinheads nebo s vězni) – případně jestli se to nějak naplnilo, například jestli se mu někdo skutečně posmíval Jestli se ztrátě snažil nějakým způsobem zabránit, například šampony, vodičkami, nebo dokonce konzultacemi s lékařem, léky – nebo jestli o něčem takovém alespoň přemýšlel a případně proč to nezkusil Jaký měl názor na podobné přípravky – jestli věděl, jaké léky mohou být účinné, jestli tomu věřil, jestli se sám snažil zjišťovat informace jak tomu zabránit

3) Přijetí faktu (nebo nepřijetí)  Jestli by mi mohli vyprávět o tom, jak probíhala ztráta od těchto prvních příznaků až do současnosti, jestli si vybaví například nějaké přelomové okamžiky, rozhodnutí, uvědomění o Jak rychle ubývání vlasů postupovalo a jak to vnímal, co si myslel o Jestli například doufal, že padání přestane o Příklady na základě čeho to pozoroval (na obraze v zrcadle, podle vlasů na polštáři nebo jinak) o jak dlouho od doby prvních příznaků trvalo, než si řekl například, že je plešatý, že má málo vlasů a nedá se nic dělat – jestli si tedy něco takového vůbec někdy řekl, nebo mu naopak připadalo, že plešatý člověk má méně vlasů než on o jestli ho stresoval, byl mu nepříjemný například pohled do zrcadla, nebo na fotografie kde je pleš hodně vidět, jestli je mu to nepříjemné dodnes nebo přišel moment, kdy si řekl, že se nedá nic dělat a přijal to o jestli si vybaví reakce okolí (od nejbližších známých po cizí lidi) na jeho vlasy po ztráty – jestli tyto vlasy nějak ovlivnily jeho nebo to, jak vnímal svůj vzhled 4) Prostředky, strategie vyrovnávání se  Jak se se ztrátou vlasů vyrovnával, jestli volil nějaké prostředky k jejímu zakrývání, případně jaké a proč o Jestli může popsat pocity ohledně svého vzhledu – o kolik a jak se změnila spokojenost se sebou samým po ztrátě vlasů o Jestli si připadá, že vypadá starší o Jestli se snažil svůj vzhled ztrátě vlasů nějak přizpůsobit  Jestli měnil účes, zakrýval místa s prořídlými vlasy  Jestli si zbylé vlasy oholil  Snažil se zakrývat pomocí čepice, klobouku  Zkoušel příčesky, paruky

53 

o

Pokusil se kompenzovat jinak, například nechal si narůst vousy, začal nosit brýle Jestli mu nějak radilo i okolí – rodina nebo další lidé – jestli chtěl s někým konzultovat, nebo hledal cestu sám

5) Budoucnost  Jestli má se svými vlasy nějaké plány nebo očekávání do budoucna o Jestli čeká ještě nějaké změny ohledně svých vlasů, myslí že budou ještě ubývat nebo takhle zůstanou o Kdyby ještě ubývaly jestli mu to bude vadit nebo už ne o Jestli někdy přemýšlel o tom, že by si například nechal transplantovat vlasy, nebo jestli se o to dokonce aktivněji zajímal

Ţeny 1) Fáze hodně vlasů  Jestli by se mohla rozpomenout na dobu před tím, než přišla o vlasy a povídat mi jaké měla vlasy a jak pro ni byly důležité, dokládat na příkladech o Jak reflektuje vlasy před jejich ztrátou, jak vypadaly o Jestli je stříhala, barvila, často chodila ke kadeřnici, kolik času trávila jejich úpravou o Jak důležité podle ní její vlasy v té době byly pro její celkový vzhled, například vedle tváře a postavy o Jestli si dokáže vzpomenout na události, kdy pro ni hrály vlasy důležitou roli – například při společenských událostech, ale klidně i jindy o Jestli si dokáže rozpomenout, jestli okolí na její vlasy nějak reagovali, pozitivně i negativně – jak konkrétně 2) První informace, že přijde o vlasy  Jestli by mohla vyprávět o tom, jak přišla na svou nemoc, její průběh a v souvislosti s tím kdy poprvé zjistila nebo si uvědomila, že s ní může souviset i ztráta vlasů a jak toto zjištění vnímala o jestli může popsat, jak a kdy zjistila svou nemoc, podezření, jak se potvrdilo a průběh léčby o Jestli ji napadlo samotnou už dřív, že přitom může přijít o vlasy – případně kdy, a nebo jestli ji na to až někdo upozornil (lékař/rodina/známí) a v takovém případě kdy a jak jí to řekli o Kolik informací o ztrátě vlasů dostala od svého lékaře sestry – jestli byly dostačující – jestli si ještě další informace hledala sama o Co si v té chvíli o ztrátě vlasů myslela – jestli byla v kontextu nemoci pro ni důležitá nebo ne 3) Ztráta vlasů

54 

Jestli může popsat průběh ztráty vlasů, jak začala a probíhala, jak se přitom cítila a jaký vliv na to případně měly reakce okolí o Jaké byly počátky ztráty vlasů – jak probíhala léčba a kdy ztrátu začala skutečně pozorovat o Jestli se na ztrátu vlasů nějak připravovala, například jestli si ostříhala vlasy předem a jestli má pocit, že to nějak pomohlo o Jestli může popsat, jak ztráta probíhala, kdy si všímala, že vlasy ztrácí (v zrcadle, tím že nacházela chomáče vlasů) o Co cítila, jestli to proti tomu jak ztrátu vlasů očekávala, byla nějaký změna – bylo to horší, nebo naopak méně hrozné o Jestli ztrátu cítila jako symbol ztráty ženskost, nebo jako symbol nemoci, nebo jako nic takového a proč konkrétně o Jak se cítila, když se například viděla bez vlasů v zrcadle

4) Strategie vypořádávání se  Jestli ztrátu vlasů nějak zakrývala, případně jakým způsobem a proč a jestli ji zakrývala stále nebo jen v některých případech, případně kterých o Jaké byly její pocity, kdyby měla bez vlasů přijít mezi lidi o Jestli ztrátu vlasů skrývala například parukou, šátkem, nebo jinak a z jakého důvodu (nelíbila se tak sama sobě, bála se reakcí lidí nebo toho co by si mohli myslet, snažila se zakrýt svou nemoc před lidmi, kteří o ní nevěděli o Před kým tuto ztrátu skrývala – jestli přede všemi, nebo například v rodině to bylo jedno, jestli chodila bez vlasů i před známými, jestli to například ovlivnilo její práci, jestli vycházela mezi cizí lidi aniž by alopecii něčím zakryla o Jestli kvůli ztrátě vlasů ve svých vztazích cítila nějaké změny, jestli to ovlivnilo navazování vztahů nových o Jestli nějak reagovali její okolí, až už známí nebo cizí lidé a jestli dokáže posoudit jestli a jak tyto reakce její vnímání sebe sama 5) Budoucnost  Jak vnímala fakt, že vlasy znovu dorostou a jestli zpětně poté co jí dorostly viděla své obavy ze ztráty jinak, jestli to vůbec ovlivnilo její vnímání vlasů do budoucna a jestli si myslí, že by se chovala stejně, kdyby je měla ztratit znovu o Jak v průběhu ztráty vnímala a uvědomovala si fakt, že není trvalá, že vlasy znovu narostou o Jestli se například obávala, že vlasy už nebudou takové jako dříve, nebo něčeho jiného a případně jestli se obavy nějak potvrdily o Jestli se na základě této zkušenosti vztah k vlasům nějakým způsobem a jak – jestli si jich například více váží, nebo naopak zjistila, že už nejsou tak důležité

55

Příloha č. 3: Prostředky volené ţenami k zakrytí holé hlavy v různých prostředích (tabulka) Sama – v soukromí

Doma - nejbližší rodina

Známí mimo domov

Veřejnost - cizí lidé

ZA32

Šátek

Šátek

Šátek

Šátek

ZB32

Holá hlava

Šátek

Šátek

Šátek

ZC49

Holá hlava

Šátek

Paruka

Paruka

ZD61

Holá hlava

Turban

Paruka

Paruka

ZD62

Holá hlava

Šátek/holá hlava

Šátek /paruka

Paruka