Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

PRÁVO NA PŘÍZNIVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A JEHO PROMÍTNUTÍ V JUDIKATUŘE ČESKÝCH SOUDŮ Studentská vědecká odborná činnost Kategorie: magisterské studium

rok odevzdání: 2011 IV. ročník SVOČ

Eliška Trejbalová

Obsah: 1. Úvod…………………………………………………………………………………....4 2. Právo na příznivé životní prostředí…………………………………………………….5 2.1 Vývoj práva na příznivé životní prostředí………………………………………….5 2.2 Právo na příznivé životní prostředí na mezinárodní úrovni………………………..6 2.2.1

Aarhuská úmluva…………………………………………………………..8

2.3 Ústavní zakotvení práva na příznivé životní prostředí……………………………..9 2.4 Komunitární úprava práva na příznivé životní prostředí…………………………12 2.5 Jednotlivé zákony………………………………………………………………....13 3. Přístup k soudům ve věcech ochrany životního prostředí.............................................14 3.1 Trestněprávní ochrana životního prostředí……………………………………….14 3.2 Správní soudnictví..……………………………………………………………….15 3.3 Civilní soudnictví…………………………………………………………………15 3.4 Ústavní stížnost………………………………………………………………......16 4. Právo na příznivé životní prostředí v české judikatuře……………………………….17 4.1 Subjekty práva na příznivé životní prostředí……………………………………..17 4.2 Právo na příznivé životní prostředí jako subjektivní právo i veřejný statek……...18 4.3 Střet práva na příznivé životní prostředí s jinými právy…………………………19 4.4 Judikatura trestních soudů v oblasti trestných činů proti životnímu prostředí…...20 5. Závěr………………………………………………………………………………...21

2

Prohlašuji, že jsem práci předkládanou do IV. ročníku Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ) vypracovala samostatně za použití literatury a zdrojů v ní uvedených. Dále prohlašuji, že práce nebyla dříve publikována, nebyla vcelku ani částečně obhájena jako práce diplomová či bakalářská a nebyla přihlášena do předchozích ročníků SVOČ či jiné soutěže.

V Praze dne 15.4.2011 ……………………….……………… Eliška Trejbalová

3

1. Úvod Ochrana životního prostředí se stává stále více diskutovanou a aktuální problematikou. Kvalita stavu životního prostředí je zásadní pro všechny živé organismy, člověka z toho nevyjímaje, ačkoliv z jeho chování by často bylo možné usuzovat opak. Příroda jako taková má schopnost vypořádat se s určitými změnami a přizpůsobit se novým podmínkám. Tato schopnost však není neomezená a především vlivem lidské činnosti tak dochází k narušení, změně a dokonce až poškození životního prostředí, což v důsledku znamená ohrožení všech živých organismů. Dnešní společnost bohužel upřednostňuje vidinu krátkodobého prospěchu a blahobytu před zachováním určité kvality životního prostředí do budoucích let. Ačkoliv si myslím, že se stále ochraně životního prostředí nevěnuje dostatečná pozornost, lze v posledních desetiletích pozorovat, že se zájem společnosti o kvalitu životního prostředí zvyšuje. Do ochrany životního prostředí se začínají zapojovat nejen nevládní organizace, ale i různá občanská sdružení. Jejich aktivita by do budoucna mohla přinést postupnou změnu v přístupu státu a velkých společností k ochraně životního prostředí. Cílem této práce je podat pokud možno ucelený obraz problematiky práva na příznivé životní prostředí a způsob, jakým je toto právo uplatňováno v praxi českého soudnictví. Celá práce je rozčleněna do tří větších kapitol, nepočítaje v to úvod a závěr. V první části jsem se zabývala vývojem práva na příznivé životní prostředí a jeho zakotvením na mezinárodní, kumunitární a ústavní úrovni. Tato část, jakožto hmotněprávní, je z hlediska své důležitosti nejobsáhlejší. V druhé části jsem se pokusila lehce nastínit možné způsoby uplatňování tohoto práva v rámci přístupu k soudům, tedy snažila jsem se představit dostupné procesní nástroje. V poslední části jsem se zaměřila na některá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, která považuji v oblasti práva na příznivé životní prostředí za důležitá.

4

2. Právo na příznivé životní prostředí Právo na příznivé životní prostředí je v oblasti základních lidských práv relativně nové. Řadí se do tzv. čtvrté generace lidských práv, tedy mezi práva, která mezi základní lidská práva začala pronikat až od 70. let 20. století.1

2.1 Vývoj práva na příznivé životní prostředí V Československé socialistické republice se o potřebě ochrany životního prostředí začalo mluvit v 70. letech 20. století. Stěžejním předpisem z tohoto období je zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Prakticky však tato legislativa neměla velký význam, protože v centru zájmu státu nebyla ochrana životního prostředí, ale industriální rozvoj a plnění ekonomických plánů. Skutečný počátek zákonodárství v oblasti ochrany životního prostředí se tak prosazuje teprve po roce 1989. Během krátké doby totiž muselo dojít k vydání předpisů, které v českém zákonodárství zcela chyběly (např. zákon o ochraně ovzduší č. 309/1991 Sb. nebo zákon o odpadech č. 238/1991 Sb.), a k obměně předpisů již zastaralých (např. zákon o lesích).2 První zakotvení ochrany životního prostředí na ústavní úrovni se objevuje s ústavním zákonem č. 100/1990 Sb. s účinností od 23. 4. 19903. Tento ústavní zákon přináší čl. 12, kde omezuje vlastnické právo tak, že jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, životní a přírodní prostředí nad míru nezbytně nutnou. Dále přináší čl. 15, kde v odst. 2 zakládá povinnost státu dbát o vytváření ekologické rovnováhy ochranou přírody a péčí o tvorbu a ochranu životního prostředí i o šetrné využívání přírodních zdrojů. Přelomem však bylo přijetí Listiny základních práv a svobod ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.,4 kde je právo na příznivé životní prostředí zakotveno v čl. 35 odst. 1 ve znění dodnes nezměněném. Jelikož je čl. 35 zařazen do Hlavy IV. mezi Hospodářská, sociální a kulturní práva, spadá pod režim čl. 41. To znamená, že tohoto práva je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Právní úprava ochrany životního prostředí je poměrně roztříštěná, zákonů provádějících právo na příznivé životní prostředí he tedy celá řada. Základním zákonem však je zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, který přináší především definice pojmů, základní principy, zásady a základní povinnosti. Je to spíše 1

PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, komentář, 2.díl Práva a svobody, Linde Praha 2002 2 DAMOHORSKÝ, M. a kol.: Právo životního prostředí, Praha, C.H.Beck, 2010 3 Tímto ústavním zákonem se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. 4 Listina základních práv a svobod byla znovu vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky usnesením Předsednictva České národní rady pod číslem 2/1993 Sb. 5

ideový zákon v oblasti životního prostředí, protože nepřináší žádné konkrétní povinnosti či sankce. Další velký nárůst počtu zákonů zabývajících se ochranou životního prostředí přišel s procesem harmonizace českého práva s právem komunitárním a poté i vstupem České republiky do Evropské unie. Tím se konečně české právo životního prostředí dostalo na úroveň srovnatelnou s ostatními členskými státy Evropské unie.5

2.2 Právo na příznivé životní prostředí na mezinárodní úrovni Pro vznik práva na příznivé životní prostředí byla zásadní mezinárodní konference ve Stockholmu, která byla svolána Organizací spojených národů roku 1972. Tato konference představuje mezník v chápání ochrany životního prostředí. Výsledkem konference je Stockholmská deklarace, která přináší 26 principů ochrany životního prostředí. Hned v čl. 1 uznává právo na příznivé životní prostředí jakožto jedno z lidských práv. Dalšími důležitými principy jsou např. čl. 2, který uvádí povinnost chránit přírodní zdroje a ekosystémy ku prospěchu budoucích generací; čl. 21, který přiznává svrchované právo států na využívání vlastních přírodních zdrojů, zároveň jim však ukládá povinnost tímto využíváním nepoškozovat životní prostředí jiných států; a čl. 24, který zakládá povinnost všech zemí světa spolupracovat v otázkách ochrany životního prostředí k předcházení či omezení a nápravě škod na životním prostředí. Fakt, že právo na příznivé životní prostředí jako jedno ze základních lidských práv bylo takto uznáno na mezinárodní úrovni, je zásadní. V jiných mezinárodních úmluvách ho totiž najdeme jen stěží. Na druhou stranu je nutno dodat, že Stockholmská deklarace je pouze soft law. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod6, ani v jejích dodatkových protokolech, se právo na příznivé životní prostředí nenachází. Nicméně Evropský soud pro lidská práva si s tímto nedostatkem poradil pomocí environmentálního výkladu jednotlivých článků Úmluvy. Na druhou stranu s absencí garance samostatného práva na příznivé životní prostředí souvisí možnost domáhat se ho pouze sekundárně, tedy v případě porušení konkrétního chráněného práva vůči jednotlivci. Prvním takovým případem, kde Evropský soud pro lidská práva shledal porušení Evropské úmluvy v důsledku poškození životního prostředí, byl případ López Ostra v. Španělsko (1994), dále také např. ve věci Guerra a další vs. Itálie, kde v rozsudku ze dne 19. 2. 1998 judikoval, že „Vážné zásahy do životního

5

DAMOHORSKÝ, M. a kol.: Právo životního prostředí, Praha, C.H.Beck, 2010 Mezinárodní úmluva přijatá v rámci Rady Evropy v roce 1950, tehdejší Československo se stalo stranou Úmluvy v roce 1992, publikováno ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. 6

6

prostředí mohou mít dopad na blaho osob a mohou je zbavit možnosti pokojného užívání obydlí, čímž poškozují jejich rodinný a soukromý život.“ Evropský soud pro lidská práva tedy právo na příznivé životní prostředí podřadil pod čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým se chrání právo každého na respektování svého soukromého a rodinného života, tím, že ve zhoršených podmínkách životního prostředí v nejbližším okolí obydlí fyzické osoby spatřuje jeho porušení. V rámci Rady Evropy byla v roce 1998 přijata Úmluva o trestněprávní ochraně životního prostředí. Úmluva požaduje kriminalizaci každého jednání proti taxativně vyjmenovaným složkám životního prostředí, které dosahuje určitého vyššího stupně společenské nebezpečnosti a přitom nechává na vůli států, zda tyto protiprávní činy budou stíhány jako trestné činy či jako přestupky. Úmluvu však dodnes podepsalo pouze 14 států, přičemž ratifikačním procesem prošla pouze v Estonsku. Ke své účinnosti však úmluva vyžaduje ratifikaci alespoň ve třech státech.7 Česká republika dosud úmluvu nepodepsala. K realizaci této úmluvy došlo až prostřednictvím Evropského společenství směrnicí č. 2008/99/ES o trestněprávní ochraně životního prostředí. Další úmluvou přijatou na půdě Rady Evropy je tzv. Luganská konvence (celým názvem Úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené činnostmi nebezpečnými životnímu prostředí) z roku 1993. Jedná se o první mezinárodní úmluvu, která se snaží věnovat problematice odpovědnosti za environmentální škody komplexně. Úmluva vymezuje škodu na životním prostředí jako ztrátu na životě či zranění osob, ztrátu nebo poškození majetku, ztrátu nebo škodu v důsledku zhoršení stavu životního prostředí a náklady na preventivní nebo nápravná opatření. Úmluva je založena na objektivní odpovědnosti a na zásadě „znečišťovatel platí“. Česká republika není smluvní stranou Luganské úmluvy a tato úmluva ani nevstoupila v platnost, podepsalo ji devět států, ale ani jeden neratifikoval.8 Jistý náznak ochrany životního prostředí lze nalézt i v Mezinárodním paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech9 v jeho čl. 12 odst. 2 písm. b), který uvádí, že smluvní strany uznávají právo každého na nejvyšší úroveň fyzického a duševního zdraví a proto učiní opatření, která budou zahrnovat i zlepšení všech stránek vnějších životních 7 Council of Europe: Convention on the Protection of Environment through Criminal Law Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=172&CM=1&DF=06/03/2010&CL=ENG. 8 Council of Europe: Convention on Civil Liability for Damage resulting from Activities Dangerous to the Environment Dostupné z: http://www.conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=150&CM=8&DF=13/04/2011&CL=ENG 9 Pakt uzavřený spolu s Paktem o občanských a politických právech roku 1966, pro Českou republiku (tehdejší ČSSR) platné od 23.3.1976, vyhlášen ministrem zahraničních věcí pod č. 120/1976 Sb.

7

podmínek a průmyslové hygieny. 2.2.1 Aarhuská úmluva č. 124/2004 Sb.m.s. Aarhuská úmluva byla sjednána 25. 6. 1998 na konferenci ministrů životního prostředí na půdě Evropské hospodářské komise OSN v rámci „Životního prostředí pro Evropu“. Tato úmluva nabyla účinnosti 30. října 2001, Česká republika ji ratifikovala na podzim 2004.10 Úmluva tak spadá pod režim čl. 10 Ústavy ČR a je tedy součástí českého právního řádu. Navíc dne 17. 2. 2005 ratifikovalo Aarhuskou úmluvu i Evropské společenství. Plný název Aarhuské úmluvy zní „Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí“. Jde tedy o mezinárodní úmluvu, která garantuje veřejnosti základní procesní práva při ochraně životního prostředí. Už z názvu úmluvy lze dovodit, že zaručuje práva na informace, na účast při povolování záměrů, schvalování plánů a přípravě legislativy a právo na soudní ochranu, pokud jsou výše uvedená práva porušena. Právo na informace zahrnuje právo znát stav všech složek životního prostředí. Z pohledu státu je povinnost zpřístupňovat informace rozlišena na pasivní a aktivní. Pasivní zpřístupňování upravuje čl. 4 Úmluvy, jde tedy o postup, kdy úřad vydá informace na žádost. V žádosti nemusí být prokázán zvláštní zájem, tedy žádat může v podstatě kdokoliv. Čl. 5 úmluvy upravuje aktivní zpřístupňování, tedy povinnost úřadů shromažďovat údaje o životním prostředí a předkládat je veřejnosti. Informace mají být zpřístupňovány v brožurkách či na internetových stránkách. Především jde o zprávy o stavu životního prostředí, texty právních předpisů o životním prostředí a různé politiky, plány a programy týkající se životního prostředí. Právo veřejnosti účastnit se rozhodovacích procesů zahrnuje tři oblasti, a to povolování konkrétních záměrů (čl. 6 úmluvy), schvalování plánů a politik (čl. 7 úmluvy) a příprava legislativy (čl. 8 úmluvy). Toto právo již nemůže vykonávat každý, nýbrž pouze tzv. dotčená veřejnost, tj. všechny osoby, které mohou prokázat, že budou rozhodováním dotčeny na svých právech. Úmluva přímo uvádí, že občanská sdružení podporující ochranu životního prostředí takovými subjekty jsou. Přístup veřejnosti k soudní ochraně v případě, že dojde k porušení práva na informace nebo práva na zapojení do rozhodovacích procesů, je upraven v čl. 9 Úmluvy. Soudní ochrana musí být především včasná, účinná a nesmí vyžadovat nepřiměřené náklady. Problém Aarhuské úmluvy v České republice však přináší především judikatura

10

Publikováno ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 124/2004 Sb.m.s. 8

Nejvyššího správního soudu11, který dovodil, že Aarhuská úmluva nemá aplikační přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy, protože její ustanovení nejsou konstruována dostatečně jasně a určitě na to, aby z ní bylo možno bez národního zákonodárství vyvodit práva a povinnosti jednotlivých subjektů. Obdobný názor zastává i Ústavní soud12, který judikoval, že Úmluva předpokládá postupné uskutečňování obecně formulovaných cílů smluvními státy, a tudíž jde spíše o programovou úmluvu, která je průběžně realizována smluvními stranami. Z důvodu její přílišné obecnosti tedy dle současné judikatury nelze aplikovat Aarhuskou úmluvu přímo. Na druhou stranu je nutno podotknout, že Nejvyšší správní soud13 ve svých odůvodněních okrajově uvádí povinnost vykládat české právo v souladu s požadavky Aarhuské úmluvy. Z tohoto postoje vyplývá jistá naděje, že v budoucnu se bude judikatura vyvíjet směrem příhodnějším pro osoby hájící své právo na příznivé životní prostředí.

2.3 Ústavní zakotvení práva na příznivé životní prostředí Ústava výslovně pojem životní prostředí nezmiňuje. Zachování příznivého životního prostředí je individuálním zájmem každého jednotlivce. Zároveň ale jde o zájem celé společnosti, protože zásah do životního prostředí jednotlivce znamená i zásah do životního prostředí mnoha dalších. Počet poškozených jedinců je úměrně dán intenzitou zásahu do životního prostředí. Již v preambuli Ústavy České republiky je uveden závazek „společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní bohatství.“ Tento závazek je blíže specifikován v čl. 7, který uvádí, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Z takovéto deklarace však vyplývá pouze politická odpovědnost představitelů státu. Ústava se tedy o ochraně životního prostředí výslovně nezmiňuje, ale hlásí se k ní prostřednictvím ochrany přírody a přírodních zdrojů a především prostřednictvím Listiny základních práv a svobod, kterou uznává jako součást ústavního pořádku České republiky v čl. 3.14 Dále je právo na příznivé životní prostředí zmíněno v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a to ve čl. 2 a v čl. 5, kde upravuje možnost při bezprostředním ohrožení životního prostředí, ekologických nebo průmyslových haváriích či v případě živelních pohrom vyhlásit nouzový stav. Právo na příznivé životní prostředí je proklamováno již v preambuli Listiny, kde 11

Usnesení ze dne 24.1.2007 č.j. 3 Ao 2/2007 – 42 Nález sp. zn. III. ÚS 3118/07 13 Rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j 5 As 53/2006-46 a č.j. 4 As 70/2006-72 14 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině 2.díl, nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2009 12

9

ústavodárce připomíná „svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi.“ Tím je vyjádřena vůle podporovat koncept tzv. trvale udržitelného rozvoje. Koncept trvale udržitelného rozvoje byl poprvé zformulován ve Zprávě komise OSN o stavu životního prostředí „Naše společná budoucnost“ z roku 1987 zpracované komisí Gro Harlem Brundlandtové, a to jako takový způsob rozvoje, který umožňuje uspokojovat současné potřeby společnosti, aniž by byla tato možnost oslabena pro budoucí generace. Tato koncepce je u nás dále rozpracována v zákoně o životním prostředí, kde je navíc přidán požadavek zachování přirozené funkce ekosystémů a nesnižování biologické rozmanitosti. Právo na příznivé životní prostředí je zakotveno v Listině základních práv a svobod v čl. 35 odst. 1. Je tedy zařazeno do Hlavy IV. mezi Hospodářská, sociální a kulturní práva. Mezi základními lidskými právy jsou však ekologická práva poměrně nová. Trend ústavního zakotvení těchto práv přišel teprve v posledních desetiletích, především jako reakce na hrozbu zničení živé přírody v důsledku mohutného rozvoje průmyslu, dopravy a dalších lidských aktivit, které poškozují a ohrožují životní prostředí.15 Subjektů poškozujících životní prostředí je celá řada. Jsou to jednotlivé fyzické a právnické osoby, státy i nadnárodní společnosti. Ovšem tím, kdo je povinen zajistit naplnění práva na příznivé životní prostředí je stát. Musí tedy přijmout taková opatření, aby poškozování životního prostředí zamezil, nebo alespoň omezil, stanovením povinností a kladením mezí hospodářské činnosti poškozovatelů životního prostředí. Stát je zavázán vytvořit dostatečné zábrany před škodlivými zásahy a působit kontrolními a sankčními opatřeními k jeho naplnění. Stát tyto své povinnosti nemůže převést na nikoho jiného.16 Právu každého na příznivé životní prostředí odpovídá povinnost každého předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé dopady své činnosti na životní prostředí. Pojem životního prostředí je vymezen v zákoně č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Zahrnuje „vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ Právo na příznivé životní prostředí tak bezprostředně souvisí s právem na život podle čl. 6 Listiny. Příznivé životní prostředí tvoří rámec pro spokojený život a zdraví společnosti i jednotlivce a proto jsou tato dvě lidská práva úzce provázána. Ochrana životního prostředí podle zákona zahrnuje činnosti, kterými se

15

PAVLÍČEK, V. a kol: Ústava a ústavní řád České republiky 2.díl Práva a svobody, Praha, Linde, 1999 PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústavní právo a státověda II.díl, Ústavní právo České republiky část 2, Linde Praha, 2004

16

10

předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo jimiž se toto znečišťování a ohrožování omezuje a odstraňuje. Týká se ochrany jednotlivých složek i ochrany životního prostředí jako celku. Zásadní pro právo na příznivé životní prostředí je výklad pojmu „příznivý“. Toto přídavné jméno nelze vykládat absolutně, jako absenci jakéhokoliv znečištění, ani subjektivně, jako příznivost životního prostředí pro konkrétního člověka. Je tedy nutno ho vykládat jako takové životní prostředí, jehož míra znečištění či stupeň zatížení nepřekračuje právem stanovené limity. Tyto limity jsou tzv. environmentální standardy, které jsou většinou dány podzákonnými právními předpisy vydanými na základě zmocnění v jednotlivých zákonech upravujících ochranu životního prostředí.17 S právem na příznivé životní prostředí úzce souvisí právo uvedené v čl. 35 odst. 2, tedy právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Znalost a přístup k informacím jsou jednou ze základních podmínek a předpokladů účinné ochrany práva. Zvláštní význam tak má poskytování informací hromadným sdělovacím prostředkům. Jde o speciální právo k právu na informace upraveného v čl. 17 Listiny. Speciální je v tom, že se požaduje jeho včasnost a úplnost a dále, na rozdíl od práva na informace, působí erga omnes, tedy nikoliv jen vůči státním orgánům a orgánům územní samosprávy, ale povinnost poskytovat informace mají i právnické a fyzické osoby. Informace by měly být podávány v souvislostech a obecně srozumitelným a dostupným způsobem. Závazek zajišťovat právo na informace o stavu životního prostředí pro Českou republiku vyplývá také z Aarhuské úmluvy.18 Implementace této úmluvy a čl. 35 odst. 2 je provedena zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Dílčí ustanovení jsou však upravena i v zákoně o ochraně přírody a krajiny, zákoně o ovzduší, o integrované prevenci a v dalších. Informace se poskytují zásadně bezúplatně. Zákon upravuje podmínky výkonu práva na informace o stavu životního prostředí a přístup veřejnosti k těmto informacím. Vláda je tak například povinna každoročně vypracovat zprávu o stavu životního prostředí ČR, předložit ji ke schválení Parlamentu a nejpozději do tří měsíců od schválení zprávu zveřejnit. V zákoně jsou však uvedena i omezení, kdy nemusí být informace zveřejněny. Právu každého na příznivé životní prostředí odpovídá i odst. 3 čl. 35 Listiny, který zakazuje při výkonu práv ohrožovat a poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Tato povinnost je uložena každé 17 18

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině 2.díl, nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2009 sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s. 11

fyzické osobě, právnické osobě i orgánům veřejné moci, a v případě nedodržení je podle zvláštních předpisů sankcionována. Sankce jsou stanoveny v trestním zákoně a v zákoně o přestupcích.19 Pro oblast soukromoprávních vztahů je tato ústavní zásada provedena v §415 občanského zákoníku20, kterým je každému uložena povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životním prostředí. Otázka životního prostředí je též částečně upravena v čl. 11 Listiny, který upravuje vlastnické právo. Odstavec 3 tohoto článku totiž ukládá vlastníkovi povinnost vykonávat vlastnické právo tak, aby nepoškozovalo lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Tato míra je vyjádřena různými limitními hodnotami – hodnotami emisních limitů, ukazatelů přípustného stupně znečištění, hladinou hluku atp. Limity jsou tak hranicemi, kdy je jednání legální a kdy už je protiprávní.21 Ustanovení čl. 35 zaručuje právo na příznivé životní prostředí každému. Ovšem s ohledem na čl. 41, v jehož režimu se čl. 35 nachází, a na jednotlivé prováděcí zákony, není jisté, zda jsou subjektem tohoto práva pouze fyzické osoby, nebo i osoby právnické. Jednotlivé zákony zaručují zpravidla rovné postavení osob fyzických i právnických. K této otázce se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení sp.zn. I. ÚS 282/97, dle tohoto rozhodnutí je subjektem práva na příznivé životní prostředí každá fyzická osoba. Právnické osoby toto právo nemají, protože se nejedná o biologické organismy, které podléhají negativním vlivům životního prostředí. Pokud však jde o právo na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, tak jeho subjektem je i každá právnická osoba.

2.4 Komunitární úprava práva na příznivé životní prostředí Ochrana životního prostředí je nyní upravena ve Smlouvě o fungování EU v Hlavě XX. čl. 191-193. Rozvádí především základní cíle EU v oblasti ochrany životního prostředí. Pokud jde o sekundární právo, tak nařízení v oblasti ochrany životního prostředí jsou spíše výjimkou, nejčastěji užívané jsou směrnice. Směrnice upravují např. právní odpovědnost, zabránění a odstraňování škod, přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí a další oblasti. Ochrana životního prostředí je zakotvena i v Listině základních práv Evropské Unie, která je od prosince 2009 součástí primárního práva Evropské unie. Omezuje se však pouze na 19

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině 2.díl, nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2009 Zákon č. 40/1964 Sb. 21 PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústavní právo a státověda II.díl, Ústavní právo České republiky část 2, Linde Praha, 2004 20

12

požadavek vysoké úrovně ochrany životního prostředí a zásadu trvale udržitelného rozvoje. 2.5 Jednotlivé zákony Právní úprava ochrany životního prostředí zahrnuje několik desítek zákonů. Tyto právní předpisy zakotvují jednotlivé nástroje ochrany životního prostředí, ochranu jednotlivých složek životního prostředí a regulují nakládání s materiály, které jsou vůči životnímu prostředí nebezpečné. Základem je zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, který definuje základní pojmy v oblasti práva životního prostředí, dále definuje některé principy a prostředky ochrany, přináší i některé povinnosti při ochraně životního prostředí, ukládání pokut, předběžných opatření a používání ekonomických nástrojů k ochraně životního prostředí. Nevýhodou tohoto zákona je, že jeho ustanovení mají především deklaratorní charakter, a tudíž slouží spíše jen jako interpretační pomůcka. V praxi ho tak lze použít pouze za současného užití jiného zákona.22 Úprava ochrany životního prostředí se rozpadá do ochrany jeho jednotlivých složek. Tedy na ochranu ovzduší (zákon č. 86/2002 Sb.), ochranu vod (zákon č. 254/2001 Sb.), ochranu půdy (zákon č. 334/1992 Sb.), ochranu lesa (zákon č. 289/1995 Sb.), ochranu přírody a krajiny (zákon č. 114/1992) a dále nakládání s odpady (zákon č. 185/2001). Jednotlivé zákony přináší všem osobám povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na životním prostředí a další jednotlivé povinnosti dané povahou té které složky životního prostředí. Na tyto zákony pak odkazuje i trestní zákoník, kde u některých skutkových podstat trestných činů proti životnímu prostředí je úprava pouze blanketní. Jednotlivé zákony poté dále upravují ve svých ustanoveních další přestupky a jiné správní delikty, než které stanoví přestupkový zákon (č. 200/1990 Sb.).

22

DAMOHORSKÝ, M. a kol.: Právo životního prostředí, Praha, C.H.Beck, 2010 13

3. Přístup k soudům ve věcech ochrany životního prostředí Čl. 35 spadá pod režim čl. 41, což znamená, že je možné se práva na příznivé životní prostředí domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Tento princip na druhou stranu zadává povinnost státu takové zákony přijmout a toto ústavní právo v nich efektivně zajišťovat. Způsob zakotvení práva na příznivé životní prostředí pod režim čl. 41 není příliš šťastným, protože je tím znemožněno se ho domáhat přímo a tím je ve výsledku podstatně snížena možnost jeho uplatnění. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, poskytuje životnímu prostředí ochranu, stanovuje odpovědnost za porušení povinností při ochraně životního prostředí a sankce za porušení. Zákon vychází z principu objektivní odpovědnosti, když uvádí, že odpovědný je každý, kdo způsobil ekologickou újmu. Primárním požadavkem je obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části. Jen pokud to není možné, nastupuje povinnost ekologickou újmu nahradit jiným způsobem, a když není možné ani to, je nutné nahradit tuto újmu v penězích. Není vyloučen ani souběh těchto náhrad a orgány pro životní prostředí dále mohou poškozovateli uložit pokutu. Žádnou z těchto sankcí zároveň není dotčeno právo na náhradu škody.

3.1 Trestněprávní ochrana životního prostředí Odpovědnost za protiprávní jednání proti životnímu prostředí může mít podobu správněprávní nebo trestněprávní. Praktický rozdíl je v různé závažnosti protiprávního jednání. Odpovědnost správněprávní je založena porušením správních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí a sankcí za taková jednání je zpravidla finanční postih. Trestní právo je obecně nástrojem, kterým je možné postihnout nejzávažnější lidské jednání a lze na jeho základě uložit i trest odnětí svobody. Proto je krajním prostředkem ochrany společnosti a mělo by ho být užíváno, pouze pokud jiné postihy (především v oblasti správního práva) jsou nedostačující. Starý trestní zákoník (č. 140/1961 Sb.) až do roku 1989 neobsahoval úpravu postihující jednání ohrožující nebo poškozující životní prostředí. Po roce 1989 byly do trestního zákoníku postupně zařazovány jednotlivé skutkové podstaty, které chránily složky životního prostředí. V novém trestním zákoníku jsou vyčleněny do samostatné Hlavy VIII., která obsahuje 17 různých skutkových podstat. Některé vyžadují úmyslné zavinění, některé

14

jsou i nedbalostní.23 Atributem trestných činů proti životnímu prostředí je jejich blanketní forma, která často odkazuje na úpravu předpisů o ochraně životního prostředí. Důležitou roli zde hraje zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, který v rámci deliktní odpovědnosti není přímo vynutitelný, ale přináší definice základních pojmů. Za trestný čin ohrožení a poškození životního prostředí lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti, u trestného činu poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti odnětím svobody až na šest měsíců nebo zákazem činnosti. Obě skutkové podstaty obsahují i kvalifikovanou skutkovou podstatu, kde je postih samozřejmě vyšší. Trestněprávní ochrana životního prostředí je od roku 2008 upravena též v rámci sekundárního práva směrnicí č.2008/99/ES. Přístup fyzických a právnických osob k trestnímu soudu ve věcech ochrany životního prostředí je omezený. Primárně trestní řízení vedou pouze orgány činné v trestním řízení. Jednotlivec může pouze dát podnět k jeho zahájení a to tím, že podá trestní oznámení.

3.2 Správní soudnictví Správní soudnictví je jednou ze stěžejních forem kontroly veřejné správy. Okruh činnosti správních soudů je velmi široký - poskytují ochranu proti rozhodnutím správních orgánů, proti nečinnosti správních orgánů, rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu či o zrušení opatření obecné povahy.24 Pokud jde o ochranu životního prostředí, správní soudnictví má co do počtu řešených případů jednoznačné prvenství. Je to dáno především tím, že aktivní legitimace je svěřena poměrně širokému okruhu osob. Také nelze opomenout fakt, že správní soudnictví funguje jako kontrola nejrůznějších aktů orgánů veřejné správy, které rozhodují o zásazích do životního prostředí.

Nejčastější agendou soudů je tak rozhodování o žalobách proti

rozhodnutí orgánů veřejné správy. Významné je také rozhodování o zrušení opatření obecné povahy, které se ochrany životního prostředí dotýkají především v oblasti územního plánování.

3.3 Civilní soudnictví Ochrana životního prostředí je realizována především předpisy práva veřejného. Přesto se ochrany životního prostředí lze domáhat i prostředky práva soukromého. Hmotněprávním základem je pak občanský zákoník, konkrétně jeho úprava ochrany před imisemi a ustanovení

23

JELÍNEK, J. a kol: Trestní právo hmotné, 2.vydání, Leges 2010

24

HENDRYCH, D. a kol: Správní právo – Obecná část, 7. vydání, C.H.Beck, 2009 15

o náhradě škody. Často jde o souběh zásahu do práva na příznivé životní prostředí a jiných práv, např. práva vlastnického nebo práva na ochranu zdraví. Soukromoprávní prostředky ochrany je možno rozdělit na preventivní a následné. Preventivních se lze dovolávat, pokud je pravděpodobné, že k zásahu do práva na příznivé životní prostředí dojde. Základem této možnosti je § 415 občanského zákoníku, tedy povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a na životním prostředí. Prostředky následného řešení se uplatní, pokud již k zásahu došlo. Jde především o žalobu na ochranu osobnosti § 11, žalobu sousedskou §127 odst. 1 a žalobu na náhradu škody §420a.25 Obrátit se na civilní soud je vhodné zejména v případě, že veřejnoprávní úprava neposkytuje možnost domáhat se ochrany svých práv v rámci správního soudnictví, nebo v případě vzniku škody na majetku nebo na zdraví dotčení osoby.

3.4 Ústavní stížnost Jelikož je právo na příznivé životní prostředí jedním ze základních lidských práv, je samozřejmě možné, za splnění zákonem daných podmínek, podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Řízení o ústavních stížnostech upravuje zákon č. 183/1993, o Ústavním soudu ve 3. oddíle. Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Aby ústavní soud věc meritorně přezkoumal, musí mít stěžovatel vyčerpány všechny opravné prostředky, pravomocným rozhodnutí musí být zasaženo některé ze základních práv a stížnost musí být podána ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Spolu s podáním ústavní stížnosti může stěžovatel podat i návrh na zrušení zákona nebo jeho ustanovení, ovšem pouze v situaci, kdy aplikací této normy došlo k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele.26 Počet případů, kdy Ústavní soud projednal ústavní stížnost na porušení práva na příznivé životní prostředí je však naprosto marginální, a pouze v jediném případě Ústavní soud rozhodl, že toto lidské právo bylo porušeno. Tato skutečnost je dána i judikaturou Ústavního soudu, který zatím nepřiznává právnickým osobám možnost domáhat se práva na příznivé životní prostředí.

25

ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol: Občanské právo hmotné 1,2, 5. vydání, Wolters Kluwer, 2009 WÁGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007

26

16

4. Právo na příznivé životní prostředí v české judikatuře Možnost soudní kontroly v rámci ústavního a správního soudnictví v oblasti životního prostředí byla soudům svěřena teprve v 90. letech 20. Století, a proto judikatura zatím není příliš početná. V posledních letech však počet rozhodnutí především u Nejvyššího správního soudu roste. Rozhodovací činnost soudů zasahuje do oblasti ochrany životního prostředí ve třech hlavních oblastech, a to v oblasti judikatury ke čl. 35 Listiny, judikatury v oblasti trestněprávní ochrany životního prostředí a správní soudnictví v oblasti ochrany jednotlivých složek životního prostředí. Zásadní postavení zaujímá judikatura Ústavního soudu, který se zabýval především možnostmi aplikace čl. 35 Listiny a dále vymezil okruh subjektů tohoto práva.27 Z dosavadní nepříliš početné judikatury českých soudů je dosti zřejmé, že prosazení a uplatnění práva na příznivé životní prostředí je v České republice poměrně obtížné.

4.1 Subjekty práva na příznivé životní prostředí Ústavní soud vyjádřil svůj názor na možnost právnických osob domáhat se práva na příznivé životní prostředí v usnesení sp.zn. I. ÚS 282/97. Ústavní soud rozhodl v neprospěch právnických osob s tímto odůvodněním: „…na rozdíl od osoby fyzické se právnická osoba může domáhat ochrany jen takových práv chráněných Listinou, která odpovídají jejímu právnímu postavení. Čl. 35 Listiny zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplně informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které – na rozdíl od právnických osob – podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí.“ Toto rozhodnutí Ústavního soudu je velmi problematické. Prvním problémem je skutečnost, že se věcí vůbec nezabýval senát Ústavního soudu, ale věc byla odmítnuta jako podaná osobou zjevně neoprávněnou mimo ústní jednání soudcem zpravodajem. Dále lze dovodit, že se tímto rozhodnutím Ústavní soud odchýlil od své předchozí judikatury, s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 70/97. Pokud však chce Ústavní soud změnit předchozí právní názor, má tuto otázku předložit plénu k posouzení. K tomu však nedošlo. Problematické je toto usnesení i věcně vzhledem k nálezu sp. zn. PL. ÚS. 15/96, kde Ústavní 27

STEJSKAL, V., SOBOTKA, M.: Právo životního prostředí v judikatuře českých soudů, Jurisprudence 2/2006, s.77-85 17

soud označil životní prostředí za veřejný statek. Pokud je tedy životní prostředí veřejným statkem, nelze z práva na jeho ochranu vyloučit právnické osoby. Z povahy věci dále vyplývá, že právnická osoba jako taková sice opravdu nepodléhá negativním vlivům životního prostředí, nicméně její existence je podmíněna činností osob fyzických, a tudíž sekundárně bude mít nepříznivé životní prostředí vliv i na právnické osoby. Za největší problém však považuji disproporci mezi právy a povinnostmi, která tak pro právnické osoby vzniká. Je zřejmé, že subjektem povinností založených čl. 35 odst. 3 Listiny (především neohrožovat a nepoškozovat životní prostředí svou činností) jsou i právnické osoby. Zákony, které provádějí čl. 35 Listiny, navíc často umožňují právnickým osobám zabývajících se ochranou životního prostředí účastnit se řízení, která se týkají životního prostředí. Tím je umožněno občanům účastnit se řízení prostřednictvím různým občanských sdružení. Možnost domáhat se ochrany životní prostředí před Ústavním soudem však tímto rozhodnutím byla občanským sdružení odňata, což prakticky jde proti smyslu zákona. Závaznost tohoto usnesení je dosti problematická, avšak české soudy ho v praxi uplatňují. Tím je ve výsledku ochrana životního prostředí dosti omezena.28

4.2 Právo na příznivé životní prostředí jako subjektivní právo i veřejný statek K povaze životního prostředí jakožto veřejného statku se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. PL. ÚS. 15/9629 takto: „Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na jednotlivé části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly.“ V tomto nálezu také Ústavní soud vyložil rozdíl mezi veřejným statkem a základními právy a povinnostmi: „Pro základní práva a povinnosti je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům.“ 28

HULMÁK, M.: Právnické osoby a právo na příznivé životní prostředí in Přístup k soudům při ochraně životního prostředí (sborník z 1. dne konference Přístup ke spravedlnosti při ochraně lidských práv a veřejných zájmů), ASPI, 2004 29 Publikováno ve Sbírce zákonů pod číslem 280/1996 Sb. 18

Právo na příznivé životní prostředí je tedy svou povahou veřejným statkem, nicméně tento fakt nebrání existenci subjektivního práva na životní prostředí. Interpretace nálezu Pl. ÚS. 15/96 však v praxi vedla k popření práva na příznivé životní prostředí jako individuálního subjektivního práva ve smyslu čl. 35 Listiny. Ústavní soud tuto interpretaci odmítl v nálezu sp. zn. III. ÚS 70/9730: „Skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny).“ Uplatnění práva na příznivé životní prostředí je však v praxi stále minimální. Ústavní soud se dále přiklání k relativnosti obsahu práva na životní prostředí v dalším nálezu, sp. zn. 17/9531, kde v této věci uvádí, že: „...Právo na příznivé životní prostředí je nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci.“

4.3. Střet práva na příznivé životní prostředí s jinými právy Další problematickou oblastí, kterou Ústavní soud vykládal je střet práva na příznivé životní prostředí a s jinými základními právy. Jako kritéria pro případ kolize více základních lidských práv či svobod Ústavní soud posuzoval potřebnost jejich omezení (spočívající v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout tohoto cíle), a uvedl nutnost porovnání závažnosti kolidujících práv a svobod. Základní práva a veřejné statky jsou v zásadě rovnocenné, ale z povahy věci je možno je rozlišit pro různou faktickou závažnost, smysl daného základního práva a jeho zařazení v rámci Listiny. K omezení jednoho základního práva pro uplatnění jiného tak dojít může, ale s tím, že takový zásah by měl být co možná nejmenší s odkazem na čl. 4 odst. 4 Listiny. Výslovně tak Ústavní soud zapověděl možnost jedno právo absolutizovat na úkor jiného práva.32 Konkrétní kolizi práva na příznivé životní prostředí s jiným základním právem řešil Ústavní soud v nálezu č. ÚS II. 482/02, kde šlo o kolizi s právem vlastnickým (o odstranění stavby postavené bez stavebního povolení). Ústavní soud zde došel k závěru, že vlastnické právo není absolutně neomezené, což je ostatně explicitně vyjádřeno i ve čl. 11 odst. 3 Listiny, a proto uložení povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu je sankcí přiměřenou, 30

Publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Svazek č. 8 Nález č. 96 Publikováno též pod č. 271/1995 Sb. 32 STEJSKAL, V., SOBOTKA, M.: Právo životního prostředí v judikatuře českých soudů, Jurisprudence 2/2006 31

19

protože jinak požadovaného cíle (navrácení území v původní stav) nejde dosáhnout.

4.3 Judikatura trestních soudů v oblasti trestných činů proti životnímu prostředí Trestní odpovědnost v oblasti trestných činů proti životnímu prostředí byla v České republice zavedena až v 90. letech 20. století přijetím novely trestního zákoníku č. 159/1989 Sb. a především novely č. 175/1990 Sb., která zavádí velmi širokou skutkovou podstatu trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí. Tato skutková podstata byla přejata i do nového trestního zákoníku a doplněna o další skutkové podstaty získala vlastní hlavu ve zvláštní části trestního zákoníku. Objektem chráněným trestním zákoníkem je zájem společnosti na ochraně životního prostředí jako celku i jeho jednotlivých složek. Skutková podstata byla zavedena hlavně proto, že jednání pod ní spadající byla natolik závažná, že bylo nedostatečné postihovat je pouze v rámci správního řízení. Judikatura trestních soudů v oblasti ochrany životního prostředí byla až do druhé poloviny 90. let téměř nulová. V posledních letech však její úloha vzrůstá. S novým trestním zákoníkem přišly i některé nové skutkové podstaty a tudíž zatím nená k dispozici mnoho judikátů, které by se k nim vztahovaly. Obecně však lze říci, že trestně právní postih je v České republice využíván nedostatečně a upřednostňuje se řešení pomocí správního trestání.

20

5. Závěr: V úvodu této práce byl vytyčen cíl předložit pokud možno ucelený obraz zahrnující problematiku práva na příznivé životní prostředí a jeho promítnutí do judikatury českých soudů. Jsem toho názoru, že tento cíl práce z větší části naplňuje, ačkoliv z důvodu omezenosti jejího rozsahu, jsem se nemohla celou materií, která je velmi široká, zabývat do větší hloubky. Především, co se týče judikatury českých soudů v oblasti ochrany práva na příznivé životní prostředí, jsem se zaměřila pouze na judikaturu Ústavního soudu, jakožto soudu, jehož rozhodnutí jsou pro výklad a další uplatnění práva na příznivé životní prostředí v praxi zcela zásadní. Právo na příznivé životní prostředí je jedním z nejmladších lidských práv, což je znát především na jeho vnitrostátní i mezinárodní úpravě. Právo na příznivé životní prostředí dosud není všeobecně uznáváno jako součást platného mezinárodního katalogu lidských práv. Zakotvení práva na životní prostředí určité kvality na mezinárodní úrovni by bylo jednoznačně pozitivním krokem. Bohužel, současný vývoj této garanci příliš nepřeje, protože státy zatím nejsou ochotny na sebe vzít závazek takového rozsahu. Je však možné, že v budoucnu bude ekologická hrozba natolik velká, že k zakotvení práva na příznivé životní prostředí na mezinárodní úrovni dojde. Nemyslím si však, že by bylo vhodné čekat tak dlouho. Tím, kdo má v současnosti chránit životní prostředí a garantovat jeho ochranu je především stát. Zároveň však nelze veškerou odpovědnost nechat na státu a opomíjet tak zapojení jednotlivců a především jejich sdružení. Životní prostředí je důležité pro život lidí a všech živých organismů. V současné době je dosti velkým problémem najít jakousi rovnováhu mezi ochranou životního prostředí a ekonomickým rozvojem. Státy zpravidla nechtějí o ochraně životního prostředí příliš slyšet, protože náklady s tím spojené by snížily jejich ekonomickou konkurenceschopnost. Zde by pak měl být prostor právě pro různé nevládní organizace a občanská sdružení, aby se svou aktivitou pokusily o změnu tohoto environmentálně negativního přístupu. České právo jim to však poměrně dost ztěžuje, a to ve více směrech. Prvním je umístění práva na příznivé životní prostředí v Listině. Tím, že je zařazeno až mezi práva Hospodářská, sociální a kulturní, a tím spadá pod režim čl. 41, je dle mého názoru velmi oslabena možnost tohoto práva se domáhat, stejně jako je prakticky snížena jeho závažnost. Myslím, že mnohem vhodnější by bylo jeho zařazení do hlavy druhé, mezi základní lidská práva, ke kterým svou podstatou a závažností beze sporu náleží. Dále je 21

problém i u zákonů, které toto právo provádějí. Jednak v jejich velkém množství, což činí právní úpravu dosti nepřehlednou, dále v jejich nepřesnostech, které poté umožňují takový soudní výklad, který následně dále omezuje možnosti ochrany životního prostředí. Na druhou stranu je třeba přiznat, že Česká republika v oblasti ochrany životního prostředí udělala za posledních dvacet let obrovský pokrok. Právo na příznivé životní prostředí je právem poměrně novým a jak občané, tak soudy s ním ještě neumí náležitě nakládat. Nicméně v posledních letech se tato situace začíná měnit a trend do budoucnosti jasně ukazuje, že se lidé o stav životního prostředí zajímají stále více a aktivně se snaží domáhat jeho ochrany. Česká republika však stále patří mezi země, kde občanská společnost v oblasti ochrany životního prostředí zatím příliš nefunguje a na rozdíl od jiných vyspělých zemí příliš mnoho občanů o ochranu životního prostředí zatím nedbá. Doufejme, že se i tento stav postupně změní.

22

Seznam použité literatury •

DAMOHORSKÝ, M. a kol.: Právo životního prostředí, Praha, C.H.Beck, 2010

•

LANGROVÁ, V.: Přehled judikatury z oblasti životního prostředí, Praha, ASPI, 2007

•

PEKÁREK, M.; JANČÁŘOVÁ, I. Právo životního prostředí. I. díl. Brno, Masarykova univerzita, 2002

•

STEJSKAL, V., SOBOTKA, M.: Právo životního prostředí v judikatuře českých soudů, Jurisprudence 2/2006, s.77-85

•

PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústavní právo a státověda II.díl, Ústavní právo České republiky část 2, Linde Praha, 2004

•

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině 2.díl, nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2009

•

PAVLÍČEK, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, komentář, 2.díl Práva a svobody, Linde Praha 2002

•

HULMÁK, M.: Právnické osoby a právo na příznivé životní prostředí in Přístup k soudům při ochraně životního prostředí (sborník z 1. dne konference Přístup ke spravedlnosti při ochraně lidských práv a veřejných zájmů), ASPI, 2004

•

PAVLÍČEK, V. a kol: Ústava a ústavní řád České republiky 2.díl Práva a svobody, Praha, Linde, 1999

•

JELÍNEK, J. a kol: Trestní právo hmotné, 2.vydání, Leges 2010

•

ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol: Občanské právo hmotné 1, 5. vydání, Wolters Kluwer, 2009

•

ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol: Občanské právo hmotné 2, 5. vydání, Wolters Kluwer, 2009

•

HENDRYCH, D. a kol: Správní právo – Obecná část, 7. vydání, C.H.Beck, 2009

•

WÁGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007

•

http://www.coe.int/

•

•

http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=172&CM=1&DF=06/03/2010&CL=E NG. http://www.conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=150&CM=8&DF=13/04/2011& CL=ENG Ústava České republiky č. 1/1993 Sb.

•

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod

•

Zákon o životním prostředí č. 117/1992 Sb.

•

Aarhuská úmluva sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s.

•

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 209/1992 Sb.

•

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech 120/1976 Sb.

•

23

Resumé: Právo na příznivé životní prostředí a jeho promítnutí v judikatuře českých soudů Cílem práce je popsat základní principy práva na příznivé životní prostředí a možnosti jeho ochrany, včetně judikatury Ústavního soudu. Předkládaná práce je rozdělena do třech tematických okruhů, nepočítaje v to úvod a závěr. Prvním takovým okruhem je problematika práva na příznivé životní prostředí, otázka jeho vzniku, postupného vývoje a prosazování v legislativě. Jde o materii hmotněprávní a v práci je zohledněno její zakotvení na mezinárodní, komunitární a vnitrostátní úrovni. Druhým tematickým okruhem, který je v práci nastíněn, je materie procesní, tedy možnost přístupu k soudům při ochraně životního prostředí. V práci jsou tak uvedeny možnosti domáhání se práva na příznivé životní prostředí v rámci soudnictví správního, civilního, trestního, včetně možnosti podání ústavní stížnosti. Posledním okruhem je výběr nejdůležitějších rozhodnutí Ústavního soudu v oblasti práva na příznivé životní prostředí.

Summary:

The right to favourable environment and its reflection in the practice of Czech courts

The aim of this literary work is to describe the basic principles of the right to favourable environment and the possibilities of his protection, including the interpretation of the Constitutional Court. This literary work is divided into three thematic sections, except of the introduction and conclusion. The first issue covers the right to favourable environment, its origin, development and implementation in legislation. This part concerns substantive law and this literary work deals with its regulation on international, community and national level. The second issue is procedural law, i.e. the possibility of access to justice in the field of protection of the environment. Thus there is described the possibility of demanding protection of the environment before civil courts, administrative courts, criminal courts and even before the Constitutional Court. The last part of this literary work concerns the selection of the most important decisions of the Constitutional Court on the right of a favourable environment.

24