UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra právních dějin

Aplikace dekretů prezidenta republiky na Semilsku Diplomová práce

Martin Wagner

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.

Praha, únor 2011

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 28. února 2011

Martin Wagner

Wagner, Martin. Aplikace dekretů prezidenta republiky na Semilsku. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. Katedra právních dějin, 2011. 66 str. Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.

Obsah 1. Úvod.................................................................................................................. 5 2. Obecně k dekretální normotvorbě ................................................................... 6 2.1 Geneze prezidentských dekretů .......................................................................... 6 2.2 Dekrety postihující majetek ............................................................................... 8 2.3 Účel a právnost konfiskace ............................................................................... 12 2.4.1 Časová, věcná a místní působnost obecného konfiskačního dekretu ........ 14 2.4.2 Osobní působnost obecného konfiskačního dekretu – právnické osoby ... 15 4.4.3 Osobní působnost obecného konfiskačního dekretu – fyzické osoby ....... 16 2.6 Procesní otázky obecné konfiskace .................................................................. 20 2.6.1 Působnost a pravomoc správních orgánů................................................... 21 2.6.2 Účinnost konfiskace................................................................................... 22 2.7 Kritika konfiskačních norem zvenčí ................................................................. 24

3. Aplikace obecného konfiskačního dekretu na Rokytnicku.......................... 25 3.1 Úvodem ke konfiskacím v regionu ................................................................... 25 3.2 K politické situaci před válkou a po ní ............................................................. 26 3.3 Hospodářská situace v obci po osvobození, národní správa............................. 28 3.4 Charakter konfiskace malých a středních majetkových podstat ................. 30 3.4.1 K průběhu konfiskace ................................................................................ 30 3.4.2 Opravná řízení............................................................................................ 32 3.4.3 Zrušení konfiskace..................................................................................... 33 3.4.4 Movité věci ................................................................................................ 34 3.5 Konfiskace průmyslu a velkých majetkových podstat ..................................... 35 3.6 K typizovaným příkladům aplikace obecného konfiskačního dekretu ............ 37 3.6.1 Němečtí antifašisté..................................................................................... 37 3.6.2 Situace smíšených manželství ................................................................... 40 3.6.3 Majetková situace neodsunutých Němců .................................................. 45 3.6.4 Situace židovského majetku....................................................................... 49 3.6.5 Situace rakouských státních příslušníků .................................................... 52

4. Závěr ............................................................................................................... 54 Seznam literatury a pramenů ............................................................................... 56 Přílohy ................................................................................................................... 58 Zusammenfassung ................................................................................................ 63 Application of the Decrees of the President of the Republic in the Semily District ....................................................................................................... 65 Aplikace dekretů prezidenta republiky na Semilsku ........................................... 66

4

1. Úvod V počátcích této práce stálo odhodlání zpracovat praktický pohled na aplikační praxi několika klíčových právních předpisů z doby dekretální normotvorby, a to těch, jež se dotýkaly právního postavení osob německé národnosti. Středem mé pozornosti se nakonec stala zejména aplikace prezidentského dekretu o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy v určitém místě a čase. Jedná se o normu, jejíž hlavním účelem bylo odnětí prakticky veškeré majetkové držby osob německé a maďarské národnosti. Motivací ke zúžení záběru byla skutečnost, že doposud publikovaná literatura shrnuje velmi často jen dekretální normotvorbu v obecné rovině, a to častěji ve vztahu k celé skupině dekretů, méně pak jednotlivým předpisům. Tím méně se statě s touto tematikou věnují tehdejší aplikaci těchto norem v lokální praxi. Poválečná nezemědělská konfiskace patří k nejzávažnějším zásahům státu do vlastnických vztahů v dějinách. Prezidentské dekrety jako celek měly nastolit a také nastolily v osvobozeném Československu jakýsi nový řád, jenž po zkušenostech s předválečným národnostně smířlivým a sociálně pestrým státem měl společnost stabilizovat potlačením rozdílů, jež v ní panovaly. Jedním nástrojem k dosažení vyrovnání rozdílů ve společnosti byla národnostní očista Československa od německého a maďarského živlu, jenž se nesžil s myšlenkou Československa jako státu, v němž budou mít jeho příslušníci postavení národnostní menšiny. Německá menšina pak byla v duchu rozhodnutí učiněných v Postupimi odsunuta z Československa poté, co bylo čsl. st. občanství odňato či prohlášeno za zaniklé ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. Druhým neméně důležitým nástrojem k dosažení pomyslného sociálně spravedlivého a stabilního státu byla redistribuce výrobních prostředků prováděná citelnými veřejnoprávními zásahy do vlastnických vztahů. Ve směru k vlastníkům významného kapitálu to byly znárodňovací dekrety č. 100 - 103, vzhledem k majetku osob německé a maďarské národnosti to pak byly dekret o konfiskaci zemědělského majetku a dekret o konfiskaci nepřátelského majetku1. Tato práce má proto plnit funkci určité

1

Dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

5

právněhistorické regionální sondy do aplikace konfiskačního předpisu. K tomu je ovšem nejdříve nutné pochopit vztahy tohoto předpisů k ostatním dekretům a k podzákonným předpisům, dále poznat jeho genezi a zejména jeho služební výklad. Těmto otázkám se věnuji v první části diplomové práce. Druhá část práce by měla zdokumentovat praktický život konfiskačního dekretu. K tomu bylo třeba demonstrovat jeho aplikaci v agendě konkrétních institucí. Za jistý referenční vzorek jsem k tomuto účelu určil Rokytnici nad Jizerou, obec v severovýchodních Čechách. Město, jež v předválečných letech bylo sídlem soudního okresu, významným střediskem textilního průmyslu a bydlištěm asi 5000 osob, leží na úpatí tzv. českého hřebenu západních Krkonoš. Výsledky sčítání obyvatelstva z roku 1930 řadily Rokytnici s 90 % obyvatel s německou národností k „nejněmečtějším“ obcím na území jinak převážně Čechy obývaného politického okresu Jilemnice. K 1. lednu 2010 čítalo město 3012 obyvatel, jeho dříve průmyslový charakter vystřídala nálepka oblíbeného střediska zimních sportů. Tím byla ovšem již v dobách před výměnou obyvatelstva. Podobně jako většina míst obývaných dříve českými Němci prošla obec značnou proměnou, řada opuštěných továrních objektů s původními německými nápisy upomíná na zašlou slávu rokytnických tkalcoven a dává tušit, že objem konfiskovaného hospodářsky významného majetku zde nebyl zanedbatelný. To lze označit za úhelný kámen rozhodnutí vzít za zdroj zkoumaných konfiskátů právě tuto obec.

2. Obecně k dekretální normotvorbě 2.1 Geneze prezidentských dekretů Okupace Československa z března 1939, resp. zásah do jeho suverenity mezinárodním diktátem z konce září 1938 zapříčinily mimořádný právní stav, v němž ústavní orgány státu fakticky nemohly vykonávat svou pravomoc. Pro uspořádání budoucích poměrů ve státě scházela zejména zákonodárná moc, kterou nemohlo vykonávat ani Národní shromáždění, ani jeho stálý výbor, jinak k nouzové normotvorbě povolaný. Ochromení těchto orgánů řešila čsl. exilová reprezentace postupem, jenž by bylo možno posoudit jako praeter legem, tento tedy postrádal explicite odraz v platné Ústavní listině 1920. Za jistou ohniskovou normu pro mimořádnou zákonodárnou 6

pravomoc a současně celé zahraniční státní zřízení lze označit ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věst. čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné, vydaný prezidentem republiky v říjnu roku 1940. Tento právní předpis se silou ústavního zákona delegoval zákonodárnou pravomoc na prezidenta republiky a vládu, na jejíž návrh prezident tuto pravomoc realizoval. Poradní úlohu v tomto mimořádném legislativním procesu hrála Státní rada a dále také později zřízená rada právní, působící jako součást čsl. exilového zřízení. Jedná se zde prakticky o novelizaci Ústavní listiny 1920, k níž mohlo z mezinárodněpolitických důvodů dojít až poté, co byla klíčovými spojeneckými mocnostmi v létě roku 1940 uznána zahraniční čsl. vláda jako orgán oprávněný za čsl. stát právně relevantním způsobem jednat. Zejména uznáními učiněnými v r. 1940 vůči československé vládě a posléze po vstupu SSSR do války také vůči prezidentu Benešovi (tento trval na neplatnosti své abdikace z října 1938), byla de facto uznána také doktrína kontinuity Československa jako subjektu mezinárodního práva. Ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věst. čsl. časově omezil tuto normotvornou pravomoc formulí „dokud nebude možno prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z roku 1920 o moci zákonodárné“(...). Pro legislativu měl pak klíčový význam ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku. Tento reglementoval vztah norem vydávaných v „době nesvobody“ (trvající od 30. 9. 1938 až do data posléze stanoveného vládou v závislosti na okamžiku faktického ukončení okupace, tzn. 4. 5. 1945)2 na okupovaném území ČSR a norem vydaných na jejím území před touto etapou, jakož i předpisů čsl. exilového zřízení. V té souvislosti úst. dekret č. 11 stanovil, že prezidentské dekrety pozbudou platnosti, nebudou-li dodatečně ratihabovány v šestiměsíční lhůtě Národním shromážděním, a to počítáno od jeho první schůze. Ratihabice všech prezidentských dekretů byla provedena ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., čímž měl být dodatečně zhojen demokratický deficit prezidentských dekretů. Dekretální normotvorbu lze rozdělit do dvou období, jež charakterizují různé politické a právní podmínky. Po dobu „londýnského období“, kdy dekrety produkovaly orgány prozatímního státního zřízení, se na jejich tvorbě prezident republiky podílel sám podstatně významněji, než tomu bylo po jmenování čsl. vlády na osvobozeném území. Rozsah dekretální normotvorby v údobí, kdy dekrety prezidentu navrhovala 2

nař. vl. 31/1945 Sb. o konci doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku

7

vláda ustavená v dubnu 1945 v Košicích, se také podstatným způsobem rozrostl. Dekrety, na které je v této práci upřena pozornost, zejména tedy konfiskační a znárodňovací dekrety, pocházejí toliko z tohoto „košického období“. 2.2 Dekrety postihující majetek Do osudu majetkových podstat, jež byly po osvobození Československa v rukou osob, s nimiž obnovený stát buďto byl ve válečném stavu nebo je jinak považoval za své nepřátele, zasáhly nejpodstatněji následující předpisy: 1) dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, 2) dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, 3) dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, 4) dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, 5) dekrety o znárodnění č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, č. 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, č. 102/1945 Sb. o znárodnění akciových bank a č. 103/1945 Sb. o znárodnění soukromých pojišťoven.

ad 1) Dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů (...)(dále jen „dekret o národní správě“) neřešil válečné a poválečné majetkoprávní vztahy definitivně, nýbrž měl spíše zajistit určitou právní jistotu v těchto vztazích. Dispoziční soukromoprávní úkony s majetkem nastalé po Mnichovu pod „tlakem okupace“ a jiných vlivů, prohlásil za neplatné, aniž by však řešil otázku restituce takto převáděného majetku. Tuto otázku řešil až později schválený zákon č. 128/1946 Sb. Zatímní charakter tohoto dekretu se projevil také v zavedení institutu národní správy, jejíž zavedení v podnicích a dalších provozech mělo zajistit státní

8

kontrolu nad výrobou v nich, tedy v podstatách vlastněných (či spoluvlastněných) tzv. státně nespolehlivými osobami. V tomto případě se jednalo o osoby německé a maďarské národnosti, osoby vyvíjející činnost proti státní svrchovanosti ČSR a další. Ke kvalifikaci osob jiné než německé či maďarské užívá dekret, byť jen demonstrativně, formální kritérium členství v protektorátních fašistických (Vlajka, Kuratorium

pro

výchovu

mládeže

a

dalších)

či

obdobných

organizacích

v klerofašistickém Slovenském státě. Zde je nutno poznamenat, že v důsledku nesouhlasu Slovenské národní rady platil dekret toliko v českých zemích. Stejně tak je za státně nespolehlivou osobu považována i právnická osoba, jejíž „nespolehlivost“ se však posuzuje spíše podle materiálních znaků. Dekret také výslovně počítá se zánikem národní správy určité majetkové podstaty v okamžiku, kdy pominou důvody, pro které byla zavedena. Takovým okamžikem podle všeho nebyla tedy konfiskace tohoto jako taková, nýbrž až moment, kdy došlo k přidělení konfiskátu novému vlastníkovi v rámci přídělového řízení dle části III. dekretu č. 108/1945 Sb., tedy osobě, která neodpovídá charakteristice osob, jimž má být konfiskováno. Dobový výklad dekretu považoval za jeden z důvodů pro zrušení národní správy také skutečnost, že bylo vlastníkovi národní správou dotčené věci na základě úst. dekretu 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství toto zachováno či navráceno (o vztahu obou dekretů viz níže).3 Praxe v takových případech však zjevně postupovala ve prospěch vlastníků německé národnosti jen ojediněle. Dekret o národní správě výslovně předpokládá, že národním správcem takovéto podstaty bude zásadně zaměstnanec toho kterého podniku, jedná-li se pochopitelně o podnik. Není nepodstatné, že to byl často sám národní správce, kdo podstatu později nabyl v přídělovém řízení jako vlastník. ad 2) Dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, jenž měl spíše povahu prováděcího předpisu a upřesňoval proces přidělování majetkových podstat zkonfiskovaných podle dekretu č. 12/1945 Sb., konkretizoval přídělové řízení pro zemědělské konfiskáty. Pro účely tohoto procesu působily dle tohoto dekretu tzv. místní rolnické komise, jež shromažďovaly žádosti o příděl a sledovaly situaci v místě. Okresní národní výbor (dále jen „ONV“) v přídělovém řízení neměl rozhodovací pravomoc, zatímco v přídělových věcech na základě dobrozdání Zemského 3 Drdacký, K. Všeobecná úprava konfiskace nepřátelského majetku, In: Nové zákony a nařízení Československé republiky, roč. 1945, č. 7, s. 234.

9

národního výboru nakonec rozhodlo vždy Ministerstvo zemědělství. Z hmotněprávního hlediska byl dekret významný tím, že definoval osoby oprávněné žádat o příděl půdy, které byly diferencovány jednak dle svého dosavadního vztahu k zemědělství jako zdroji obživy, jednak podle svých majetkových poměrů a sociálního statusu. Privilegované postavení poskytoval dekret osobám, které se ať už jako vojáci, či jako nevojáci, podílely na odporu proti okupantům a dále též osoby utrpivší vlivem války majetkové škody. Tyto požívaly právo přednosti v přídělu. ad 3), ad 4) Dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, jenž se vztahoval na nezemědělské majetkové podstaty a vůči dekretu č. 12/1945 Sb. a znárodňovacím dekretům měl subsidiární vztah, vstoupil v účinnost 30. 10. 1945. Jistým stabilizačním momentem v úpravě konfiskací je působnost dekretu pro celé území republiky. Naproti tomu dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „zemědělský dekret“) působil toliko v historických zemích. Konfiskace uskutečněná podle tohoto dekretu však jednoznačně majetkově zasáhla největší okruh vlastníků. Koncept dekretu spatřil světlo světa již za působení exilové vlády. Narozdíl od zemědělského dekretu se však takový koncept nakonec nestal osnovou pro jednání Fierlingerovy vlády, pro niž byly významnějším východiskem pro jeho budoucí podobu politické priority stran v ní zastoupených. Již v květnu 1944 byl exilové vládě k připomínkovému řízení předložen návrh dekretu o zajištění nepřátelského majetku na území Československé republiky jako společný návrh ministerstva průmyslu a ministerstva pro hospodářskou obnovu. Tento původní návrh však počítal jen se „zajištěním“ nepřátelského majetku a případnou jeho konfiskaci podřizoval tehdy plánované mezinárodní úmluvě - později sjednané Pařížské reparační dohodě z prosince 1945. Teprve na jejím základě mohla konfiskace splnit reparační pohledávky vůči Německu. Pro správu zajišťovaného majetku měl být zřízen zvláštní Úřad pro správu nepřátelského majetku, koncipovaný podle vzoru Velké Británie a její instituce „Custodian“.4 O pouhém přechodném zajištění majetku hovoří také Košický vládní program. Ke konfiskaci takto zajištěného majetku se program nevyjadřuje a lakonicky odkazuje na vůli zákonodárného orgánu. „Ostatní zajištěný 4 Kuklík, J. Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, 1. vyd. Praha: Linde, 2002, str. 314, ISBN 80-7201352-1.

10

majetek zůstane pod národní správou až do rozhodnutí příslušných zákonodárných orgánů,5“ říká k tomuto vládní program v článku X. Jak vyplývá ze zápisů ze schůzí vlády z konce července 1945, původní osnova tohoto „zajišťovacího“ dekretu doznala zásadních změn. Ministerstvo vnitra na základě připomínek k osnově dekretu tyto zapracovalo a ministr vnitra Nosek brzy na to vládě předložil upravený návrh, jenž obsahoval již hmotnou úpravu konfiskace. Nově reglementoval také výslovně okruh věcí z humanitárních důvodů vyňatých z konfiskace, jak to žádal v předchozí schůzi předseda vlády Fierlinger. Dekret ani v této podobě však nevstoupil v platnost, neboť na návrh ministra průmyslu Laušmana nedošlo k jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Mezitím připojené podpisy členů vlády i samotného prezidenta republiky byly nakonec revokovány. Návrh dekretu bylo totiž třeba znovu přepracovat tak, aby byl v souladu s návrhem dekretu o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, předloženým ministerstvem průmyslu, a to zejména co do sladění okruhu osob, na které oba dekrety dopadají.6 Vláda obšírně jednala také o řešení maďarské otázky v souvislosti s přijetím tohoto konfiskačního dekretu. Osoby maďarské národnosti měly podléhat konfiskaci za stejných podmínek jako osoby německé národnosti. Spíše technickým předpokladem vyvlastnění obou těchto skupin byl jejich odsun z území republiky. Rozhodnutí učiněné mocnostmi na postupimské konferenci směřovalo však pouze vůči německé, nikoli maďarské diaspoře. V průběhu léta 1945 vyšlo najevo záporné stanovisko západních spojenců k možnému odsunu Maďarů z ČSR. Tato nejistota pak vedla čsl. vládu k úpravě § 2 odst. 2 dekretu v tom smyslu, že vláda je oprávněna nařízením určitý okruh osob z působnosti dekretu vyjmout. Tímto okruhem osob zde byly míněny právě zejména osoby maďarské národnosti pro případ, že by k jejich odsunu z mezinárodněpolitických

důvodů

nedošlo.7

Obava,

že

se

odsun

Maďarů

na mezinárodním poli nepodaří prosadit, se posléze potvrdila a bylo proto zvoleno méně závažné opatření - repatriace maďarských Slováků při odsunu obdobného počtu slovenských Maďarů. Taková akce však přirozeně zasáhla podstatně menší počet osob.

5 Gronský J., Hřebejk, J. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa , díl II., 1. vyd. Praha, Karolinum 1999, str. 71, ISBN 80-7184-765-8. 6 Jech, K., Kaplan, K. Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945, 2. vyd. Brno, Doplněk 2002, str. 860 an. ISBN 80-7239-115-1. 7 Tamtéž, str. 868.

11

Původní zdrženlivost politické reprezentace v otázce okamžité konfiskace se v konfrontaci s realitou protiněmeckých nálad a velkou společenskou poptávkou po konfiskaci majetku Němců poměrně brzy vytratila. Původní strategie - vyčkat nejdříve sjednání reparační dohody - tak nebyla dodržena a dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „obecný konfiskační dekret“) vstoupil již 30. 10. 1945 v účinnost. Pařížská reparační dohoda8 tak spíše až dodatečně stvrdila právo čsl. státu použít německý majetek jako reparační hodnotu, když ve svém čl. 6 stanovila oprávnění smluvních stran ponechat si „německý nepřátelský majetek“ a tento započíst vůči podílu toho kterého smluvního státu na reparacích Německa. Do podílu na reparacích však neměla být započtena hodnota majetku osob, které v době anexe (v případě ČSR k 30. 9. 1938) nebyly státními příslušníky Německa.9 Protože byl dekret č. 108/1945 Sb. přijat s jistým zpožděním, není v dnešní retrospektivě zcela zřejmé racio původní předlohy předpisu z hlediska legislativní techniky. Ve vztahu k ostatním předpisům měl spočívat jeho účel zejména v subsidiární povaze předpisu. Ta se projevila ve dvou směrech. Jeden je patrný z jeho vztahu k dekretu č. 12/1945 Sb., jakkoli dříve vydanému, jenž má vůči dekretu č. 108/1945 Sb. povahu legis specialis. Projevuje se tím jednoznačně tradiční chápání věcí zemědělských jako specifické oblasti hodné zvláštní úpravy. Za zmínku stojí, že obdobný princip byl zachován také na počátku 90. let v úpravě restitučních zákonů č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a zák. č. 229/1991 Sb. o půdě. Z hlediska vztahu tohoto dekretu k dekretu č. 5/1945 Sb. je subsidiarita patrná v otázce druhu majetku, který postihuje. Dekret o národní správě upravuje zejména zajištění podniků nebo jiných výrobních jednotek, de facto postihuje tedy zejména nemovité věci. 2.3 Účel a právnost konfiskace Při srovnání obecného a zemědělského konfiskačního dekretu vyvstává na první pohled nápadná odlišnost. Dekret o obecné konfiskaci není na rozdíl od zemědělského opatřen preambulí a jeho teleologický výklad lze tedy doplnit jen s pomocí důvodové zprávy. 8 Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, ČSR ratifikovala 17. 5. 1946, publikováno pod č. 150/1947 Sb. 9 Beneš, Z. Jančík, D. Kuklík, J. et al. Rozumět dějinám, 1. vyd. Praha, Gallery 2002, str. 232, ISBN 8086010-60.

12

Důvodová zpráva k dekretu č. 108/1945 Sb.10 se ve svém úvodu vrací ke skutečnostem,

které

opravňují

československý

stát

nahradit

konfiskacemi

majetkovou a nemajetkovou újmu, kterou „způsobily nepřátelské státy a jejich příslušníci, nacistický a fašistický režim, národ německý a maďarský“ na republice a českém a slovenském národu11. Konfiskace, resp. její výtěžek má tedy povahu náhrady škody a morální satisfakce za příkoří, která postihla životy a zdraví osob, svrchovanost státu, jakož i národní hospodářství. Z pohledu mezinárodního práva veřejného má konfiskace více poloh. Podle poválečných mezinárodních smluv lze použít jako reparační hodnotu pouze konfiskovaný majetek Německé říše na území Československa, resp. jejích organizací, včetně organizací politických. Pařížská reparační dohoda totiž z reparačního podílu Německa výslovně vyjímá majetek osob, které nebyly v době anexe státními příslušníky Německé říše.12 Nabízí se tedy otázka, zda byla v souladu s mezinárodním právem konfiskace majetku fyzických osob německé národnosti, resp. zda by nalezla oporu alespoň v poválečném obecném mezinárodním právu. Někteří němečtí autoři v obhajobě protiprávnosti takového zásahu k souladu s obecným mezinárodním právem uvádějí, že konfiskace majetku tehdy již cizích státních příslušníků byla s tímto v rozporu. Poukazují při tom na to, že v souladu s dekretem č. 33/1945 Sb.13 (dále jen „státoobčanský dekret“) to byli v době konfiskace již státní příslušníci Německa, kteří byli bez náhrady konfiskováni.14 Naproti tomu tradiční česká právní doktrína považuje konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. trestněprávní sankci, kterou se uplatňuje specifická odpovědnost osob vymezených druhovými znaky a která mezinárodnímu právu neodporuje.15

10 Jech, K. Kaplan, K. Dekrety... 11 tamtéž, str. 877. 12 čl. 6 Dohody o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, ČSR ratifikovala 17. 5. 1946, publikováno pod č. 150/1947 Sb. 13 úst. dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské 14 Ermacora, F. Die sudetendeutschen Fragen, 1. vyd. Mnichov, Langen Müller 1992, str. 238, ISBN 37844-2412-0. 15 Pavlíček, V. Dekrety prezidenta republiky In: Jech, K., Kaplan, K. Dekrety prezidenta republiky 1940 1945, 2. vyd. Brno, Doplněk 2002, str. 35, ISBN 80-7239-115-1.

13

2.4 Úprava dekretu č. 108/1945 Sb. in concreto 2.4.1 Časová, věcná a místní působnost obecného konfiskačního dekretu První část dekretu se věnuje konfiskaci z perspektivy hmotného práva. Klíčová hmotná úprava konfiskace je zde obsažena v prvních dvou paragrafech. § 1, odst. 1 vymezuje nejdříve věcnou, posléze osobní působnost normy, tedy co se konfiskuje a komu se tak činí. Sankční povaha konfiskace vyplývá z konstatování, že se konfiskuje bez náhrady a ve prospěch Československé republiky. K určení doby rozhodné pro konfiskaci bylo zvoleno materiální hledisko. Konfiskaci tak podléhal majetek, který byl ke dni faktického skončení okupace ve vlastnictví osob, na něž dekret dopadá. Toto datum bylo přirozeně variabilní a příslušný ONV jej měl posoudit podle podmínek v tom kterém místě.16 Konfiskaci podléhal však také majetek nabytý po tomto datu, stalo-li se tak do účinnosti dekretu (30. 10. 1945). Posouzení, zda konfiskaci podléhala například pozůstalost, bylo odlišné podle toho, zda se v tom kterém případě aplikovalo občanské právo platné v historických zemích, či na Slovensku, kde recipované uherské právo neznalo institut ležící pozůstalosti. Konfiskaci však přirozeně nepodléhal majetek nabytý dotčenými osobami po vstupu dekretu v účinnost, jakkoli je zřejmé, že taková skutečnost neměla alespoň pro německé obyvatelstvo příliš praktický dopad. Konfiskace byla v zásadě univerzální. Podléhal jí veškerý majetek movitý i nemovitý, stejně tak jako práva k nehmotným statkům a jiná majetková práva. Vůči konfiskovaným věcem se uplatňuje princip teritoriality. Konfiskují se tedy věci nalézající se na území republiky bez ohledu na bydliště či pobyt vlastníka.17 Ačkoli pojem „majetková podstata“ užívá dekret teprve v souvislosti s přídělovým řízením ve své třetí části, pracovala s ním běžně i konfiskační praxe. Pro účely přídělového řízení měly být konfiskáty rozděleny do malých, středních a velkých majetkových podstat jakožto souborů konfiskovaných věcí nebo práv. Vymezení jednotlivých kategorií delegoval dekret na oblastní osidlovací úřady. Tyto ve svých rámcových plánech zařazovaly do kategorie malých majetkových podstat movité věci a rodinné domky, do kategorie středních podstat živnostenské provozovny

16 Palečková, O. Konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 č. 108 Sb., 1. vyd. Praha, Ministerstvo vnitra ČSR 1946, str. 33. 17 Palečková, O. Konfiskace...,str. 31.

14

a do velkých podstat nakonec zejména průmyslové podniky. V konfiskačním řízení bylo rozlišování podle velikosti majetkových podstat patrné jednak z rozfázování jednotlivých konfiskačních vln, jednak to vyplývá rovněž barevné rozlišení formulářů konfiskačních výměrů vydaných k ministerstvem vnitra podle jednotlivých druhů majetkových podstat.18 Nadto směrnice ministra vnitra ze 7. února 1946 vydaná k provedení obecného konfiskačního dekretu stanoví za obsahovou náležitost konfiskačního výměru uvedení „význačných majetkových kusů“.19 Z praktických důvodů neměly tedy konfiskační výměry obsahovat dlouhé výčty jednotlivých věcí. Majetkové podstaty představující určitý soubor věcí byly proto konfiskovány tak jak stojí a leží. 2.4.2 Osobní působnost obecného konfiskačního dekretu – právnické osoby Klíčovou otázkou je osobní působnost obecného konfiskačního dekretu. Metodická příručka vypracovaná na půdě ministerstva vnitra pro sjednocení postupu národních výborů při aplikaci konfiskačního dekretu vykládá rozdělení osob podléhajících konfiskaci a vymezuje je do čtyř základních okruhů. Jedná se v první řadě o německé a maďarské právnické osoby, dále osoby fyzické národnosti německé a maďarské, dále ostatní fyzické osoby provinivší se určitým způsobem a následuje zbytková kategorie ostatních právnických osob, event. dalších osob za specifických podmínek. Německými a maďarskými právnickými osobami dekretu podléhajícími byly jednak Německá říše a Maďarské království. Jejich majetkem zde byl veškerý státní majetek těchto subjektů vyjma majetku dříve náležejícímu čsl. státu. Při soupisu tohoto majetku se mělo dbát na to, aby tento probíhal odděleně od ostatních konfiskovaných podstat, neboť ve smyslu Pařížské reparační dohody byl tento započítáván jako československé reparační pohledávky vůči Německu, tedy narozdíl od majetku fyzických osob. Jako majetek německých a maďarských právnických osob se konfiskoval také majetek dalších osob veřejného práva, založených podle právních předpisů těchto dvou států. Německé a maďarské právnické osoby jsou rovněž politické strany těchto států včetně jejich složek a přidružených organizací s vlastní právní 18 19

Palečková O. Konfiskace..., str. 72 – vzor výměru okresního národního výboru o konfiskaci čl. 6 směrnice ministra vnitra č. 401 ze 7. 2. 1946, kterou se upravuje způsob rozhodování podle § 1, odst. 4 presidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy č. 108

15

subjektivitou i bez ní. V případě Německa reprezentuje tuto kategorii pochopitelně jen jediná politická strana, totiž NSDAP a dlouhá řada organizací s ní spjatých, či organizací spjatých s nacistickým režimem jako takovým. Zde lze příkladmo uvést, že tím neunikl konfiskaci ani majetek spravovaný SS, SA, Hitlerjugend atp. V tomto smyslu je sem třeba zařadit ovšem také české a slovenské organizace otevřeně podporující okupační či klerofašistický režim, například tedy Vlajku a Hlinkovy gardy. Rovněž německé a maďarské právnické osoby soukromého práva podléhaly konfiskaci, jakkoli je obtížné odlišit německé a maďarské od československých, budou-li kriteriem tohoto zjištění národnostní poměry panující uvnitř této osoby. Materiálním vodítkem zde byla totiž zejména národnostní struktura správy takové právnické osoby, jak byla národnostně rozložena kapitálová účast v tomto subjektu apod. Pro posouzení, zda se jednalo o německou osobu soukromého práva či nikoli, bylo tedy nerozhodné její sídlo či otázka, podle kterého právního řádu vznikla20. 4.4.3 Osobní působnost obecného konfiskačního dekretu – fyzické osoby Politicky a sociálně nejzávažnějším ustanovením této části dekretu je vymezení konfiskovaných osob v §1, odst. 1, bodu 2, jenž za ně považuje všechny fyzické osoby německé a maďarské národnosti. K posouzení, kdo je osobou německé či maďarské národnosti, bude nutné použít analogie. Zemědělský dekret21 konstatuje, že německou národnost má ten, kdo se při kterémkoli sčítání lidu počínaje rokem 1929 „přihlásil k německé národnosti nebo stal-li se členem útvaru či politické strany sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.“ Tuto definici bude nutné použít i v případě obecného konfiskačního dekretu, neboť ten sám žádnou jinou nenabízí. Vybízí k tomu ostatně i dobový výklad těchto norem, jenž považuje oba dekrety za jeden celek, neboť je v té věci jednotná i vůle zákonodárce22. Konfiskace se tedy dotkla veškerého osobního jmění (s výjimkou zcela zanedbatelných hodnot, viz dále) německých a maďarských obyvatel ČSR. Výjimky z konfiskace podle tohoto bodu se opíraly o dva alternativně vyjmenované liberační důvody. K tomu, aby se osoba německé národnosti vyhnula konfiskaci svého majetku, se musela buďto aktivně zúčastnit boje

20 tamtéž str. 41. 21 § 2, odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zádců a nepřátel českého a slovenského národa 22 Šebestík, J. Lukeš, Z. Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce, 1. vyd. Praha, Ministerstvo vnitra ČSR 1946, str. 12

16

za osvobození ČSR, nebo trpět pod nacistickým nebo fašistickým terorem. V obou případech se přitom současně vyžaduje, aby taková osoba zachovala věrnost ČSR a konstatuje, že břemeno důkazu, že jsou takové okolnosti splněny, leží na těch, v jejichž prospěch má výjimka z konfiskace sloužit. Metodické pokyny k této vskutku drakonické normě se pokouší zmírnit tvrdost zákona výzvou, aby národní výbory při posouzení podmínek pro konfiskaci samy zjišťovaly skutečnosti svědčící ve prospěch osoby, o niž se jedná. Nesporné však zůstává, že tak měly úřady činit jen na návrh expropriáta, nikoli z úřední moci.23 Není bez zajímavosti, že ve formulaci osvobozujících důvodů je obecný konfiskační dekret velkorysejší než dekret o zemědělské konfiskaci. Druhý jmenovaný totiž nezná výjimku z konfiskace z důvodu trpění pod nacistickým či fašistickým terorem. Při zemědělské konfiskaci podle názoru ministerstva zemědělství měl být také důvod aktivní účasti na boji za zachování celistvosti a osvobození ČSR vykládán co možná restriktivně, aby tak plnila konfiskace dokonale také úlohu pozemkové reformy, tj. aby co možná nejméně půdy zůstalo v německých rukou.24 V neposlední řadě byl majetek konfiskován také fyzickým osobám, jež sice nebyly německé či maďarské národnosti, ale které buďto jednaly „proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti či demokraticko-republikánské státní formě (…), nebo v době zvýšeného ohrožení republiky nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci Československé republiky (…)“. Znění citovaného bodu 3, § 1, odst. 1 tak směřuje zejména proti osobám české a slovenské národnosti, které určitým způsobem kolaborovaly či aktivně participovaly na okupačním režimu. Zatímco činností proti státní svrchovanosti bylo možné naplnit podmínky dekretu, ať už byla taková činnost vyvíjena kdykoli (tedy dokonce i v období předmnichovské republiky), nadržování germanizaci mohlo mít právní důsledky jen, došlo-li k němu v době „zvýšeného ohrožení republiky“. Dekret zde používá legislativní zkratku známou z retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., jenž za počátek tohoto období považuje již 21. květen 1938, tedy datum částečné mobilizace čsl. armády, kterým tak byla formálně stanovena hranice, od kdy vzrůstající nacistické a henleinovské nebezpečí začalo zřetelně ohrožovat čsl. stát na existenci. Současně však nelze přehlédnout, že si dekret tedy bere za relevantní i okolnosti nastalé v době předmnichovské, což příliš neodpovídá duchu 23 Palečková, O. Konfiskace..., str. 42 24 Šebestík, J. Lukeš, Z. Přehled předpisů..., str. 15

17

teorie kontinuity Československa, pracující s datem 30. 9. 1938. Konfiskace se tedy v těchto případech týkala zejména členů organizací jako Rodobrana, Vlajka atd., podobně jako kolaborantů mezi žurnalisty a řady jiných. Literatura příkladmo uvádí také vzory chování, jež je třeba ve smyslu dekretu považovat za nadržování germanizaci. Takto jednala osoba české národnosti, která např. posílala děti do německé školy či zavedla ve svém podniku německé úřadování, aniž k tomu byla nucena či povinna.25 Kritériem pro osobní působnost obecného konfiskačního dekretu tedy v případě fyzických osob nebyla státní příslušnost, nýbrž pouze národnost. Zásadně nebylo tímto třeba při jeho aplikaci zkoumat, zda konfiskovaná osoba byla či nebyla zbavena čsl. občanství podle úst. dekretu č. 33/1945 Sb. (dále jen „státoobčanský dekret“),26 resp. zda dotyčné nebylo občanství vráceno. Jistý průnik mezi obecným konfiskačním dekretem a úst. dekretem o úpravě státního občanství je však přecejen viditelný. Týká se právě důvodů, jež určitou osobu německé národnosti vyjímají z působnosti dekretu. Ty jsou v § 2 státoobčanského dekretu formulovány obdobně jako v obecném konfiskačním dekretu. Došlo-li tedy již k přezkoumávání těchto liberačních důvodů podle státoobčanského dekretu, není třeba přezkoumávat tyto výjimky ještě podle obecného konfiskačního dekretu. Pokud tedy bylo při přezkumu zachování státního občanství osob podle státoobčanského dekretu zjištěno, že se jim zachovává státní občanství, nebo z důvodu požívání titulu antifašisty zařazeného do zvláštního odsunu, měly tyto osoby vyhovovat i požadavkům na vynětí z konfiskace podle konfiskačního dekretu.27 To mělo platit i pro případ, že o takové zjištění bylo takovou osobou alespoň požádáno, dokud ve státoobčanské věci nebude rozhodnuto. Příslušným správním orgánem zde byl v obou případech koneckonců tentýž ONV, resp. okresní správní komise.28 Osoby, které byly okupanty považovány za „osoby židovského původu“, pokud byly německé národnosti, je třeba podle výnosu ministerstva vnitra z 13. září 1946 zásadně považovat za osoby, jež trpěly pod nacistickým či fašistickým terorem. Na tyto se tedy nemělo zásadně vztahovat ani

25 Palečková, O. Konfiskace..., str. 45. 26 Úst. dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské 27 Verner, V. Státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33 Sb. 1. vyd. Praha, Ministerstvo vnitra ČSR 1945, str. 17. 28 Šebestík, J. Lukeš, Z. Přehled předpisů..., str. 14 - 15.

18

odnětí st. občanství, ani obecná konfiskace.29 Obdobně jako v předchozím případě (osoby, jimž bylo na žádost zachováno st. občanství) lze i zde z povahy věci dovodit povinnost příslušného ONV vyjmout majetek z konfiskace bez dalšího a z úřední moci.

2.5 Vztah obecného konfiskačního dekretu a souvisejících předpisů K dokreslení mezí působnosti obecného konfiskačního dekretu je třeba zmínit se také o jeho věcné působnosti. Aplikace dekretu č. 108/1945 Sb. je na jedné straně omezena

působností

dekretu

zemědělského,

na

druhé

straně

pak

dekrety

znárodňovacími, počínaje dekretem č. 100/1945 Sb. Zemědělský dekret (dekret č. 12/1945 Sb.) je speciální normou jednak z povahy věci, jednak tato skutečnost vyplývá také výslovně z dikce § 17 obecného konfiskačního dekretu, kde se lze dočíst, že pokud je zemědělský majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., nevztahuje se naň konfiskace podle tohoto dekretu. Tato formulace neznamená však nic jiného, než že i určitá část zemědělského majetku bude konfiskována podle obecného konfiskačního dekretu, neboť konfiskaci zemědělského majetku vůči některým subjektům zemědělský dekret vůbec neumožňuje. Takovými subjekty byly například Německá říše, Království maďarské či jiné osoby veřejného práva založené dle německého či maďarského práva. Jak bylo řečeno, konfiskace dle obecného konfiskačního dekretu postihovala prakticky veškeré nemovité a movité věci ve vlastnictví vymezených osob. Marginální výjimky z tohoto ustanovení upravuje § 2 dekretu, když z konfiskace vyjímá movité věci, jichž „je nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání“.30 Zákon zde poskytuje demonstrativně přímo legální výklad toho, co je třeba takovými věcmi rozumět. Jedná se například o oděvy, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje. K rozšíření tohoto výčtu by bylo možné použít analogicky ustanovení tehdy platného exekučního řádu. Dekret v souvislosti s výjimkami z konfiskace rovněž stanovil pravomoc vlády vyjmout nařízením z působnosti dekretu „určitý okruh osob.“ Jedná se však o účelové ustanovení, jež mělo být aplikováno pro případ potřeby ve věci konfiskace maďarského majetku.

29 Palečková, O. Konfiskace..., str. 43. 30 § 2, odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.

19

Zajímavé srovnání vyplývá z porovnání úpravy konfiskace majetku právnických osob, na nichž se kapitálově podílely osoby jinak nepodléhající konfiskaci na straně jedné a úprava konfiskace věcí spoluvlastněných na straně druhé. Zatímco právnickým osobám podléhajícím konfiskaci se zabírá majetek jako celek s tím, že osobám jinak nepodléhajícím konfiskaci, které na nich byly kapitálově zúčastněny, vzniká nárok na poměrnou peněžní náhradu. Jinak tomu bylo u spoluvlastnictví. Majetkový podíl spoluvlastníků, kteří nepodléhali konfiskaci, nebyl konfiskací postižen, pokud byl podíl osoby podléhající konfiskaci roven jedné polovině nebo menší, zjednodušeně řečeno, byl-li podíl německého majetku nižší než podíl majetku českého.31 Pokud však spoluvlastnický podíl nepřátelského majetku jednu polovinu přesáhl, podléhal konfiskaci majetek jako celek a osobám s menšími spoluvlastnickými podíly měla být poskytnuta přiměřená náhrada. Lze si tedy představit situaci, kdy zdaleka největším, ačkoli ne většinovým, spoluvlastníkem byla osoba německé národnosti a přesto stát nastoupil do práv této osoby jen v rozsahu jejího podílu. Paralelně s procesem konfiskací probíhal proces znárodňování majetkových podstat klíčových pro národní hospodářství podle dekretů č. 100 - 103/1945 Sb. Zde nepřátelský majetek nepodléhal konfiskaci proto, že byl jako nepřátelský majetek znárodněn. Znárodňovací dekrety předběhly svou účinností obecný konfiskační dekret o tři dny a tak se průmyslové podniky, banky a jiné významné majetkové podstaty odpovídající dekrety stanoveným parametrům (počet zaměstnanců apod.) nemohly stát konfiskáty ve smyslu obecného konfiskačního dekretu, neboť se v den účinnosti již jednalo o znárodněný majetek. Znárodňovací dekrety materiálně také rozlišují mezi majetkem „nepřátelských osob“ a ostatním majetkem. Pro případy majetku nepřátelských osob pak stanoví, že takto vymezení vlastníci nemají nárok na náhradu za znárodněné hodnoty. Ve vztahu ke konfiskačním dekretům představovaly znárodňovací dekrety tedy speciální úpravu, alespoň co do dopadu na nepřátelský majetek. 2.6 Procesní otázky obecné konfiskace Mimořádnost obecného konfiskačního dekretu se kromě hmotněprávních otázek výrazně projevuje také v konfiskačním procesu. Úprava působnosti národních výborů

31 § 2, odst. 4, 5 dekretu č. 108/1945 Sb.

20

v jednotlivých fázích konfiskace a přídělového řízení vycházela z principů vertikální dekoncentrace působnosti fungující uvnitř soustavy národních výborů a doplnila je prvky atrakce ve prospěch Zemského národního výboru. Sám obecný konfiskační dekret se věnuje procesním záležitostem disproporčně. Zatímco část upravující přídělové řízení je poměrně podrobná, oddíl věnovaný konfiskaci se procesními záležitostmi zabývá jen okrajově, z čehož lze též usuzovat, jaký význam tomu kterému procesu zákonodárce tehdy přikládal. Podrobnější úprava konfiskačního řízení byla tak na základě zákonného zmocnění vtělena teprve do směrnice ministra vnitra č. 401 ze 7. února 1946.32 Konfiskační proces byl koncipován jako specifická forma správního řízení s podstatnými odchylkami od tehdejšího správního řádu obsaženého ve vl. nař. č. 8/1928 Sb. 2.6.1 Působnost a pravomoc správních orgánů Konfiskační řízení vedly podle dekretu zásadně okresní národní výbory (dále jen „ONV“) každého politického okresu. Výsledkem řízení bylo deklaratorní rozhodnutí, jež kvalifikovalo, zda ta která majetková podstata splňuje hmotněprávní podmínky pro konfiskaci, či nikoli. Přehled o majetku, jenž měl být potenciálně konfiskován, z úřední povinnosti opatřovaly pro ONV městské a místní národní výbory jednotlivých obcí. Místní správní komise plnily tento úkol tehdy, jednalo-li se o obce s převahou státně nespolehlivého obyvatelstva (dále jen MNV či MSK)33. MNV byly povinny hlásit na výzvu ONV majetek, o němž lze předpokládat, že jej vlastní osoby, na něž dopadají ustanovení dekretu.34 Ačkoli dekret ani prováděcí předpis takovou povinnost výslovně nestanoví, bylo považováno za morální povinnost řádného občana hlášení osob podléhajících konfiskaci. K takovým účelům ministerstvo vnitra vytvořilo rovněž vzory formulářů pro občanské hlášení konfiskátů.35 V té souvislosti ukládá dekret všem ONV vypracovat souhrnné soupisy konfiskovaného majetku, které později sloužily osidlovacím úřadům a národním výborům jako podklad pro přídělové řízení. O konfiskaci rozhodoval ONV formou individualizovaného výměru (rozhodnutí), u něhož dekret výslovně připouštěl podstatnou odchylku v doručování rozhodnutí, než 32 Směrnice ministra vnitra č. 401 ze 7. 2. 1946, kterou se upravuje způsob rozhodování podle § 1, odst. 4 presidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy č. 108 33 ústavní dekret č. 18/1944 Úř. věst. čsl. o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění 34 čl. 2, směrnice min vnitra č. 401 ze 7. února 1946 35 Palečková, O. Konfiskace..., str. 57

21

jak je znala obecná úprava správního řízení. Dekret totiž opravňuje ONV doručovat tato rozhodnutí veřejnou vyhláškou i tehdy, nejsou-li splněny podmínky kladené správním řádem na tuto formu doručování.36 Tímto ustanovením byly tedy významně potlačeny zásady práva na spravedlivý proces. Diskriminační povahu tohoto ustanovení umocňuje výše zmíněná ministerská směrnice, když stanoví, že ONV má doručovat konfiskační výměry zásadně veřejnou vyhláškou, ledaže by jejím adresátem byla osoba jiné než německé či maďarské národnosti.37 Obecná věcná příslušnost ONV byla modifikována § 1 odst. 4 obecného konfiskačního dekretu právem atrakce věci místně příslušným zemským národním výborem. Zemské národní výbory této pravomoci využívaly zejména v politicky či hospodářsky významných případech. Proti nepravomocnému výměru bylo lze podat odvolání do 15 dnů od doručení výměru, resp. 15 dní od posledního dne doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Ve druhé stolici zásadně rozhodoval zemský národní výbor, popř. ministerstvo vnitra rozhodl-li výjimečně v první instanci zemský národní výbor. Prováděcí předpisy také bez dalšího presumují rozhodnutí v neprospěch adresáta, když vyžadují, aby ONV v případě, že zamýšlí vyjmout z konfiskace osoby ke konfiskaci nahlášené, tuto skutečnost oznámil nadřízenému orgánu a vyzval současně občanstvo, aby proti takovému záměru podalo námitky.38 2.6.2 Účinnost konfiskace K povaze konfiskačního výměru jako deklaratorního rozhodnutí se váže doktrinální otázka, zda konfiskace nastala ex lege, nebo ex actu. Tato otázka totiž postihuje účinnost konfiskace z časového hlediska a odpověď na ni měla ve svém důsledku praktický dopad ve výsledcích některých zásadních restitučních sporů z nedávné doby. Restituční zákony z počátku devadesátých let měly v zásadě obnovit poměry, do nichž bylo zasaženo až v průběhu komunistické diktatury. Ve vztahu k poválečným konfiskacím podnítily však také úvahy, zda by bylo lze v určitých případech restituovat poměry změněné na základě obecného a zemědělského konfiskačního dekretu. Restituční normy samy nepřistupovaly k otázce revize 36 § 33, odst. 1, vl. nař. 8/1928 Sb. (správní řízení) umožňuje takový postup jen vůči osobám neznámým či osobám neznámého pobytu. 37 čl. 4, směrnice min. vnitra č. 401 ze 7. února 1946 38 čl. 7, tamtéž

22

konfiskací podle prezidentských dekretů jednotně. Pozdějšími novelizacemi bylo totiž dosaženo možnosti domáhat se za určitých podmínek restituce zemědělského majetku konfiskovaného na základě konfiskačních dekretů, zatímco restituce nezemědělského majetku podle zák. č. 87/1991 Sb. se vztahuje toliko na tzv. rozhodné období (25.2.1948 - 1. 1. 1990). V této souvislosti judikoval Ústavní soud ČR v roce 2005, že ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, se nelze domáhat, nestanovíli zvláštní restituční předpis jinak.39 V teorii i praxi proto stala klíčovou otázka, zda došlo ke konfiskaci nezemědělského majetku již účinností obecného konfiskačního dekretu, či teprve právní mocí konfiskačního výměru. Skutečnost, že, stejně jako tomu je u zemědělského dekretu, i u obecného konfiskačního dekretu nastávala konfiskace již s účinností dekretu, nebyla obecnými soudy ještě na počátku 90. let jednotně přijímána a často přisuzovala konstitutivní účinky teprve právní moci konfiskačních rozhodnutí (výměrů).40 Ve prospěch konfiskace působící ex lege se naopak vyslovil Ústavní soud ve svém stěžejním nálezu publikovaným také jako č. 55/1995 Sb. a stabilizoval tak tento výklad, koneckonců zastávaný již poválečnou judikaturou. Doktrina však dále vedla spor o to, zda conditio sine qua non bezvadné konfiskace byl i pravomocný konfiskační výměr. Viktor Knapp a Milan Kindl vyjádřili přesvědčení, že ačkoli působí konfiskace s účinností dekretu a stejně tak vlastnické právo přechází s účinností dekretu, výměr vydaný často několik let poté je deklaratorním rozhodnutím o tom, že ta která osoba podléhá či nepodléhá podmínkám konfiskace, působí ex tunc a bez tohoto deklaratorního rozhodnutí ke konfiskaci konkrétní majetkové podstaty nemůže dojít.41 Reagovali zde na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované m. j. v časopisu Právní rozhledy, v němž soud zastával názor, že případné zrušení konfiskačního rozhodnutí nemá za následek zrušení konfiskace.42 Proti jejich stanovisku o nutnosti vydat vždy v konfiskační věci rozhodnutí se vymezil Karel Eliáš, když jazykovým výkladem § 1, odst. 4 dekretu 108/1945 Sb. dovodil, že nutnost vydat o konfiskaci deklaratorní rozhodnutí nastupovala jen tehdy, vznikla-li pochybnost, zda ta která osoba podléhá konfiskaci či nikoli.43 Obdobně se k věci vyjádřil i historický Nejvyšší správní

39 viz nález Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 21/2005 40 viz rozsudek Městského soudu v Praze č. 430/92, In: Bulletin advokacie č. 10/1993, str. 52 41 Knapp, V., Kindl, M. K některým otázkám konfiskace,In: Právník, č. 8/1994 42 Právní rozhledy, 6/1993, str. 205 43 Eliáš, K., Ještě jednou k některým otázkám konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. In: Právník,č. 11/1994

23

soud v roce 1946.44 Dobový výklad uplatněný v interpretačních pomůckách ministerstva vnitra výkladu však dává za pravdu spíše prvně jmenovaným autorům. Metodické pokyny vypracované ministerstvem vnitra totiž jasně počítají s vydáváním rozhodnutí o konfiskaci v každém jednotlivém případě a rovněž možnost opravného řízení ve věci nasvědčuje spíše tezi, že existence deklaratorního konfiskačního rozhodnutí je nezbytná. Jako sporná vyvstala také otázka, zda k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát bylo v případě konfiskace podle prezidentských dekretů třeba vydání správního aktu (konfiskačního výměru), popřípadě knihovního zápisu, nebo zda měl takový akt resp. knihovní zápis v takovém případě ve vztahu k přechodu vlastnictví jen deklaratorní účinek. Obecně převládl v tomto názor odůvodnitelný historickým výkladem, totiž že k přechodu vlastnictví došlo již s účinností dekretu. 2.7 Kritika konfiskačních norem zvenčí Pro získání přehledu o nazírání konfiskačního dekretu z různých hodnotových pólů je třeba zmínit se o odlišném pohledu české a německé literatury na právnost konfiskací podle konfiskačních dekretů. Jednou z nejvíce diskutovaných otázek, jež začala rezonovat v souvislosti s restitučními procesy v polistopadovém Československu, se stalo téma uplatnění principu „kolektivní viny“ při zbavování státního občanství a konfiskaci majetku osob německé národnosti. V případě odejmutí majetku na základě konfiskačních dekretů je tento princip často spatřován ve skutečnosti, že dekrety bez dalšího presumují odpovědnost jednotlivců definovaných druhovými znaky za rozbití Československa a následky druhé světové války, přičemž jim umožňují se liberovat ze stanovených důvodů a při povinnosti nést přitom důkazní břemeno. Z hlediska mezinárodního práva jsou konfiskační dekrety některými zahraničními autory kritizovány jako protiprávní, neboť jsou jako uplatnění principu kolektivní viny v rozporu s obecným mezinárodním právem. Současně je zde poukazováno na normy obecného mezinárodního práva požadující nedotknutelnost zahraničního soukromého vlastnictví.45 Je však otázkou, do jaké míry lze majetek osob podléhajících konfiskačním dekretům považovat za „zahraniční“. Jiní němečtí autoři vidí československé konfiskační předpisy jako

44

viz nález NSS, in: Boh. A 1512/46 45 Ermacora, F. Die sudetendeutschen Fragen..., str. 175.

24

„kolektivní trestní opatření“, jež porušuje požadavky tehdy platného válečného práva.46 Mimo otázku právnosti kolektivní konfiskace podle mezinárodního práva je některými zahraničními autory namítán také rozpor konfiskačních dekretů s Ústavou 1920 v poválečném období stále platnou. Nesprávně je poukazováno na údajný rozpor konfiskace s ust. § 109 Ústavy 1920, která umožňuje vyvlastnění jen za náhradu.47 Přitom totéž ustanovení umožňuje povinnost státu k poskytnutí náhrady zákonem vyloučit. Teleologickým protiargumentem je zde také fakt, že konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. byla trestněprávní sankcí, nikoli vyvlastněním coby nuceným odnětím vlastnického práva ve veřejném zájmu, k němuž ústavní ochrana směřuje. Česká právní doktrína a judikatura obhajuje právnost konfiskačních dekretů zejména s poukazem na to, že konfiskace byla obdobně jako transfer ve své podstatě aktem mezinárodního práva, kde československý stát prováděl příslušné spojenecké mezinárodní dohody. Namítané uplatnění principu kolektivní viny je zde odmítáno a nahrazováno

pojmem

mezinárodněprávní

„kolektivní

odpovědnost

odpovědnost“,

toho

kterého

která

je

národa.48

traktována

O formě

jako

kolektivní

odpovědnosti hovoří také nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 55/1995 Sb., jakkoli relativizuje etnický význam pojmu „německá národnost“.49

3. Aplikace obecného konfiskačního dekretu na Rokytnicku 3.1 Úvodem ke konfiskacím v regionu V této konkrétně a prakticky pojaté části práce jsem si vytkl za cíl, nejdříve povšechně popsat společné rysy průběhu nezemědělské konfiskace v regionu a doplnit toto obecně historickými poznatky o situaci panující v Rokytnici nad Jizerou na samém konci války a po jejím skončení, rovněž tak o politickém rozložení sil v MNV a o průběhu odsunu původního obyvatelstva. Podrobněji se pak zaměřím na jednotlivé konkrétní případy konfiskace některých majetkových podstat tak, aby typologicky 46 Wenk, S. Das konfiszierte Privatvermögen in Polen und Tschechoslowakei., Frankfurt am Main 1993, 1. vyd. Lang, str. 81, ISBN 3-631-45870-3. Autorka zde dovozuje rozpor s požadavky Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války. 47 Ermacora, F. Die sudetendeutschen Fragen..., str. 168. 48 Pavlíček, V. O české státnosti, díl 1. Český stát a Němci, 1. vyd. Praha, Karolinum 2002, str. 41, ISBN 80-246-0489-2. 49 Odkazuje se zde na dobové obtíže při formulaci „německého majetku“ v době, kdy bylo Německo pouhým okupovaným územím, taková argumentace se však nezdá být příliš přesvědčivá.

25

vytvářely určitou mozaiku. V duchu tohoto principu popisuji případy konfiskace majetkových podstat (tzn. určitých hospodářských celků) od rodinných domků a živností až k celým průmyslovým závodům. Zde je třeba konfrontovat jednotlivé případy majetku Němců, ve srovnání s arizovaným majetkem německy mluvících Židů a také osud majetku osob žijících ve smíšeném manželství. Vesměs ve všech popisovaných případech se jedná o kauzy, v nichž se původní vlastníci proti konfiskaci bránili právními prostředky, které jim tehdy platné procesní řády dávaly k dispozici (odvolání, obnova). Spisový materiál uchovaný v archivním fondu jilemnického ONV orgánu příslušného k vedení konfiskačního řízení v prvním stupni - tak často nabízí plastický obraz průběhu konfiskačního řízení v konkrétní věci. Zde se pokouším podchytit, do jaké míry aplikace obecného konfiskačního dekretu respektovala pozitivní právo a jeho aprobovaný úřední výklad, či se od něj odchylovala. Mimo hmotněprávních otázek zkoumám také procesní stránku věci. V tom ohledu bylo přínosné sledovat v jednotlivých spisech dodržování předepsaných forem správní činnosti, procesních lhůt, formy doručování a dalších požadavků kladených na zákonnost řízení konfiskačním dekretem a vládním nařízením č. 8/1928 Sb. (správní řízení). Ze studia těchto spisů bych proto rád vyvodil závěr, do jaké míry bylo rozhodování v konfiskačních věcech pouhou formalitou, v níž nebyl postup národních výborů výkonem práva na spravedlivý proces, nýbrž jen určitým stvrzením soupisů majetkových podstat navržených ke konfiskaci. Tedy, zda se nemělo jednat jen o pouhý předstupeň přídělového řízení. 3.2 K politické situaci před válkou a po ní Rokytnice nad Jizerou bývala navzdory poměrně vysokému počtu obyvatel v předválečném období obcí bez městského statutu sestávající z šesti katastrálních území. Současně však plnila funkci okresního města, neboť byla sídlem okresního soudu a tím centrem soudního okresu. V obci dále našly svou úřadovnu četnictvo, policie a celní úřad. Z pohledu do demografických statistik lze konstatovat, že obec v průběhu 20. století významně ztratila na obyvatelstvu. Zatímco v průběhu jeho prvních čtyř dekád se o úbytek postarala krize textilního průmyslu, od konce druhé světové války to byla výměna obyvatelstva a nedokonalé dosídlení oblasti. Počet obyvatel zjištěný z jejich sčítání v roce 1869 byl 8097, údaj ze sčítání z roku 1950 zní

26

pak na 3385 obyvatel.50 Poklesu počtu obyvatel nezabránilo ani napojení obce na železniční síť v roce 1899, jež je jinak pro rozvoj oblasti a jejího průmyslu pokládáno za klíčové. Politická situace v obci v předválečném období vykazovala znaky typické pro průmyslové oblasti. V průběhu dvacátých a na počátku třicátých let představovaly hlavní politické síly v obci vedle německého Bund der Landwirte také německá sociální demokracie a Komunistická strana Československa. Velká hospodářská krize a její sociálně ekonomické důsledky však i zde citelně zasáhly do politických poměrů. Na sklonku třicátých let zůstaly pak obě levicové strany společně s místní Českou volební stranou jedinými opozičními silami čelícími henleinovskému hnutí. Podle výsledků komunálních voleb z května 1938 získala v Rokytnici KSČ 7 % hlasů a německá soc. demokracie více než 3 % hlasů, Česká volební strana, reprezentující sedm stovek místních Čechů utržila necelých 10 % hlasů.51 Výsledek Sudetoněmecké strany v obci, navzdory drtivému vítězství, patřil v celostátním srovnání spíše k těm slabším. Poměrně velké zastoupení dělnictva v obci zajistilo stabilní podporu levicovým stranám, aby se po připojení území k Německé říši přeměnila v ilegální činnost prováděnou jejich příznivci. Z této skutečnosti vyplýval i nezanedbatelný počet antifašistů, z nichž někteří za svou aktivní podzemní činnost zaplatili životem. Vedoucí funkcionář místní skupiny KSČ Wilhelm Skoda popisuje, že činnost zdejších antifašistů se omezovala spíše na udržování osobních kontaktů a poslech zahraničních rádií.52 I zde však bylo za takové jednání několik komunistů roku 1941 potrestáno pobytem v koncentračních táborech.53 Poté, co byla obec 9.5.1945 obsazena sovětským vojskem, došlo k ustavení místní správní komise tak jak to vyžadoval ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl. o národních výborech v oblastech s většinou „státně nespolehlivého obyvatelstva“. Řádný místní národní výbor byl zvolen 11. února 1946, tedy ještě několik dní před započetím organizovaného odsunu

50 Obce v číslech, 1. vyd. Semily, Okresní oddělení Českého statistického úřadu v Semilech 1991. 51 Pichler, H. Die alte Heimat Rochlitz im Riesengebirge. 1. vyd. Marktoberdorf, Heimatkreis Hohenelbe/Riesengebirge 1991, str. 550 52 Očima pamětníků, Příspěvky k dějinám bojů Komunistické strany Českoslvenska na okrese Semily, 1. vyd. Semily, OV KSČ 1968, str. 5. 53 Pichler, H. Die alte Heimat..., str. 582,

27

obyvatelstva z okresu.54 Stalo se tak tedy dříve, než došlo k výměně alespoň jedné poloviny obyvatelstva, jak požadovaly prováděcí předpisy k dekretu. V tomto prozatímním orgánu zaujali většinu zástupci KSČ s devíti členy, významněji byli zastoupeni už jen národní socialisté se třemi členy a lidovci se dvěma členy. Značnou převahu komunistů ukázaly posléze zejména volby do Ústavodárného národního shromáždění, kdy příslib štědrých přídělů konfiskovaného majetku nově příchozím dosídlencům zajistil komunistické straně v Rokytnici zisk 65 % hlasů. Rokytnice se tak zařadila na druhé místo v žebříčku nejlepších výsledků KSČ v okrese Jilemnice. Naopak nejslabšího okresního výsledku (29 %) se komunisté dočkali v nedalekém Benecku, obci národnostně homogenní bez většího průmyslového potenciálu.55 3.3 Hospodářská situace v obci po osvobození, národní správa Osvobození a výměna obyvatel radikálně zasáhla do hospodářského života obce. Živnostenské provozovny v Rokytnici fungovaly jen v nejnutnější míře. Národní správa zaváděná MNV v jednotlivých živnostech již od května 1945 obnovovala jejich provoz velmi těžkopádně a nejčastěji vůbec. Z původních jedenácti hostinců zůstalo v prvním poválečném roce v provozu pouhých pět.56 Specializované praxe nebyly v prvních poválečných letech nahrazeny vůbec. To se týká například praxí advokáních, které byly v Rokytnici ještě za války provozovány čtyři. Rovněž rokytnické průmyslové podniky, z nichž některé v průběhu války nuceně přešly na válečnou výrobu, byly v prvních poválečných měsících zcela paralyzovány. Ještě v průběhu války přešly povinně na válečnou výrobu nejméně tři z rokytnických tkalcoven. Některé z nich (kupř. mechanická tkalcovna Robert Haney) byly přitom zásahem německého státu nuceně převedeny do vlastnictví společnosti Siemens. Z předválečných devíti velkých rokytnických tkalcoven, mechanických tkalcoven a šlichtoven, byla pak po válce v dalších čtyřech z nich zastavena výroba ještě v létě 1945.57 Obnovy výroby se nedočkal také rokytnický pivovar, zkonfiskovaný hraběti Harrachovi jako jedna z posledních majetkových podstat vlastněných v Rokytnici šlechtickým rodem,

54 První organizovaný transport z Rokytnice byl vypraven ovšem až 17. 4. 1946 do americké okupační zóny. V předchozím období bylo v tzv. divokém odsunu vysídleno cca 1500 obyvatel obce. Viz Pichler, H. Die alte Heimat..., str. 633. 55 Výsledky voleb v jednotlivých obcích severočeského kraje. Stráž severu. 30. 5. 1946, 2, 138, s. 2-3. 56 SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 47 - seznam konfiskovaných živností okr. Jilemnice 57 Pichler, H. Die alte Heimat..., str. 622.

28

ovládajícím kdysi celé jilemnické panství. Podobný osud potkal také významné dřevozpracující podniky. Velká rokytnická továrna na dřevěné zboží společnosti Franz Mittner zastavila výrobu rovněž ještě v roce 1945. Zajištění nepřátelského majetku zaváděním národních správ do jednotlivých majetkových podstat se neobešlo bez komplikací. Soupisy potenciálních konfiskátů, které byly sestavovány referenty jilemnického ONV již od léta 1945, měly být podle oběžníku ministerstva vnitra poskytovány bez odkladu Fondům národní obnovy při Osidlovacím úřadu v Praze společně s informací, zda byla v tom kterém případě zavedena národní správa a kdo byl ustanoven národním správcem. Zápisy ze schůze rady ONV v listopadu 1945 prozrazují, že soupisy konfiskátů probíhají pomalu a zdůrazňuje se, že je od nynějška třeba ustanovovat národní správce jen se souhlasem osidlovacího úřadu. Ten totiž o takový postup několikráte žádal, aby mohl vykonávat právo dané mu § 5, odst. 2 obecného konfiskačního dekretu, totiž právo dohlížet na hospodaření národních správců a jejich ustanovování.58 V případě velkých podniků uplatnil svou příslušnost v rozhodování o národní správě ve všech doložených případech ONV v Jilemnici, z čehož lze usoudit, že žádný z rokytnických podniků neměl při válečném provozu více než 300 zaměstnanců. Obsazení národních správ rozhodně nebylo stabilní. V řadě podniků měl národní správce jen funkci likvidátora, neboť byl podnik osidlovacím úřadem určen ke zrušení či k přestavbě, jak se stalo například v případě mechanické tkalcovny spol. Müller a Grossmann, jež od roku 1949 sloužila jako zaměstnanecká jídelna jiných podniků. Z úřední korespondence mezi pobočkou osidlovacího úřadu v Trutnově a ONV v Jilemnici vyplývá, že na jmenování či setrvání některých národních správců ve funkci byl často v obou institucích odlišný názor. Národní správci byli u národního výboru obviňováni obvykle jinými zaměstnanci podniku ze zpronevěry svěřeného majetku, pravděpodobně vedenými snahou stát se sami národními správci.59 Ačkoli v prvních poválečných letech byla podle všeho zachována výroba jen ve dvou z rokytnických tkalcoven, o zbytku textilních podniků mělo být teprve rozhodnuto.60 Do národní správy zasáhl také vznik národních podniků v blízkém okolí. Byl to zejména případ nově

58 SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kn. 1, 2 - zápisy ze schůzí rady ONV 59 Dokumentuje to případ Miloslava Kirschlägera, národního správce závodu spol. Emil Gebert v Horní Rokytnici, viz SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kn. 1, 2 - zápisy ze schůzí rady ONV 60 Votoček, V. Vývoj národního podniku Kolora Semily, 1. vyd. Semily, Měst.NV Semily 1989, str. 26.

29

založeného národního podniku Pojizerské bavlnářské závody se sídlem v Semilech. Majetkovou základnou této mohutné společnosti měly být jednak velké majetkové podstaty, jež přešly do vlastnictví státu znárodněním, jednak však také textilní továrny zkonfiskované podle dekretu č. 108/1945 Sb. Jako o předstupni k pozdějšímu sloučení proto rozhodl v červenci 1946 Zemský národní výbor v Praze o převodu šesti (provozu schopných i neschopných) rokytnických tkalcoven do národní správy ředitele Pojizerských bavlnářských závodů. Není bez zajímavosti, že původní národní správci byli ponecháni v podniku ve funkci ředitele. V dalších poválečných desetiletích zůstala zachována výroba toliko ve dvou tkalcovnách bavlnářských závodů, a sice v bývalých továrnách společnosti Robert Haney (za války Siemens) a v společnosti Emil Gebert.61 3.4 Charakter konfiskace malých a středních majetkových podstat 3.4.1 K průběhu konfiskace Ze spisové agendy Zemského národního výboru v Praze a z prostudovaného denního tisku vyplývá, že soupis nepřátelského majetku prováděný místními národními výbory (za použití hlášení podávaných zejména nově příchozími obyvateli pohraničí) proběhl alespoň v Libereckém kraji nejdříve co do majetku fyzických osob a teprve poté došlo na majetek osob právnických62. Majetek, jehož soupis byl méně náročný, tzn. zejména rodinné domy a živnostenské provozovny byl upřednostněn jak v soupise, tak i při pozdějším vydávání konfiskačních výměrů. V témže sledu tedy následovalo rozhodování v konfiskačním řízení. Nepochybné je, že jilemnický ONV začal v konfiskačních věcech rozhodovat teprve v červnu roku 1946, přičemž soupis nepřátelského majetku probíhal v Rokytnici již od léta 1945 a soupis průmyslových podniků a velkých majetkových podstat pokračoval ještě v letních měsících roku 1946. Důvod, proč bylo ke konfiskaci přistoupeno s takovým časovým odstupem od účinnosti obecného konfiskačního dekretu (30. 10. 1945), spočíval tedy zejména v nebývalé časové náročnosti soupisové akce. Zdlouhavost soupisů a konfiskace jako takové dokumentují vedle zápisů ze schůzí rady ONV také četné novinové články ujišťující obyvatelstvo Liberecka a okolních okresů, že přidělování konfiskátů se přídělci dočkají již v dohlední době. „Soustavně vyslovované přání, aby již konečně bylo přistoupeno 61 Votoček, V. Vývoj..., str. 30. 62 Soupis nepřátelského majetku právnických osob. Stráž severu. 15. 6. 1946, 2, 166, s. 3.

30

k přidělování rodinných domků a živností po Němcích do vlastnictví nových českých majitelů, bude snad přece jen brzy splněno...“, píše o tomto Stráž severu z 27. června 1946 s příslibem, že se tak má stát do konce kalendářního roku. V úvaze o méně viditelných faktorech, jež mohly zbrzdit vydávání konfiskačních dekretů, se pochopitelně nabízí také souvislost s transferem německého obyvatelstva. Valná část konfiskačních výměrů (deklaratorní rozhodnutí, jež stanovila, zda ta která majetková podstata podléhá či nepodléhá konfiskaci) byla totiž pro celé území Rokytnice vydána v průběhu několika málo červnových dnů roku 1946.63 O průběhu odsunu z obce lze s jistotou říci, že přinejmenším jedna polovina, spíše však dvě třetiny původního obyvatelstva byly v červnu 1946 již odsunuty. Do začátku července 1946 totiž proběhlo v Rokytnici již přibližně devět z celkem šestnácti odsunových transportů.64 Ve značném procentu případů tak nemohly být výměry doručeny účastníkům řízení. V takových případech bylo tedy účastníkům řízení fakticky znemožněno účinně se bránit odvoláním proti těmto rozhodnutím. Nadto konfiskační dekret sám a podrobněji také směrnice ministerstva vnitra výslovně umožňují doručovat konfiskační rozhodnutí veřejnou vyhláškou, jakkoli by pro takový postup nebyly splněny podmínky stanovené tehdy platným správním řádem, čehož také bylo k důslednému provedení prováděcích předpisů zásadně využito. Jiný postup nejenže nebyl žádoucí, ale s ohledem na pokročilý stav odsunových akcí byl vůči již odsunutým adresátům jediný možný, neboť dle tehdy subsidiárně aplikovaného správního řádu bylo lze doručovat osobám neznámého pobytu pouze tímto způsobem. Nabízí se tedy spekulativní otázka, zda ONV záměrně neodkládal konfiskační rozhodování na dobu, kdy bude ve většině případů opravné řízení prakticky znemožněno, nadřízenému správnímu orgánu (ZNV) se tak omezí rozsah agendy a bude současně naplněn účel konfiskačního dekretu. Je tedy příznačné, že odvolání proti výměrům z léta 1946 jsou spíše výjimečná.65 Lze říci, že v mnoha případech došlo bez dalšího i ke konfiskaci u osob, které jinak splňovaly liberační podmínky pro vynětí z konfiskace, tak jak je formuloval sám dekret (věrnost ČSR a aktivní účast na jejím osvobození, nebo trpění pod nacistickým terorem). 63 SOkA Semily, fond ONV Semily, 1960 - 1990, fin. odbor, konfiskační výměry dle dekretu č. 108/1945 Sb. - Rokytnice n. J. 64 Pichler, H. Die alte Heimat..., str. 638 an. 65 NA Praha, fond ZNV - referáty dopravní, průmyslový, pro pozemkovou reformu, pro vnitřní osídlení a správu nepřátelského majetku, kn 437, 438

31

Formuláře konfiskačních výměrů byly vesměs používány tak, jak k tomu vyzývaly ministerské metodické pokyny.66 Osidlovací úřad k tomu účelu vydal formuláře výměrů ve třech barvách k odlišení jejich účelu. Zelený formulář sloužil ke konfiskacím nemovitostí (výhradně rodinných domů), červený pak ke konfiskaci majetku souvisejícího s provozováním živnosti, kam spadaly tedy i nemovitosti sloužící jako živnostenské provozovny.67 Červený formulář byl použit rovněž pro konfiskaci velkých majetkových podstat, tedy průmyslových podniků. Byla-li tatáž osoba vlastníkem několika majetkových podstat, byly tyto zahrnuty buď do jednoho výměru, nebo do více výměrů vedených společně v jednom spisu. O různých podstatách téhož vlastníka bylo však rozhodováno nejčastěji odděleně a nikoli současně, ačkoli byly tyto vedeny v témže spisu. V procesním ohledu se v případech menších majetkových podstat tedy nejčastěji vedlo řízení o určení splnění podmínek konfiskace pro každou majetkovou podstatu zvlášť. O rezignování na standardy správního rozhodování vypovídá také úroveň formálních a obsahových náležitostí konfiskačního aktu. Odůvodnění rozhodnutí na rubu formuláře se omezovalo toliko na konstatování, do jaké kategorie osob podléhajících konfiskaci adresát rozhodnutí spadá, tzn. zda se v jeho případě konfiskuje podle bodu 1, 2, nebo 3, § 1, odst. 1 obecného konfiskačního dekretu, přičemž i tento údaj na výměru často chyběl zcela. Co použil národní výbor jako podklad pro deklaraci, že ta která osoba spadá pod tu kterou skupinu konfiskovaných osob, výměry neobsahovaly vůbec.68 3.4.2 Opravná řízení V případě malých a středních majetkových podstat - movitých věcí, rodinných domků, živností ležících na území Rokytnice - prokazatelně docházelo k opravnému řízení na základě odvolání buď tehdy, konfiskovalo-li se až později, tedy mimo hlavní vlnu konfiskací, tzn. tedy vůči obyvatelům, kteří z různých důvodů po odsunu zůstali v obci, nebo v případech, kdy neodsunutí obyvatelé se po stabilizaci společenských poměrů pokusili získat konfiskovaný majetek zpět. K tomu docházelo zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let podáváním návrhů na obnovu řízení. Opravná řízení z této doby směřovala zejména k revizi závěrů o tom, zda daná osoba je či není 66 Palečková, O. Konfiskace..., str. 72 an. 67 viz přílohu č. 1 68 SOkA Semily, fond ONV Semily, 1960 - 1990, fin. odbor, konfiskační výměry dle dekretu č. 108/1945 Sb. - Rokytnice n. J.

32

německé národnosti. Často se domáhali zrušení konfiskace také příslušníci smíšených manželství (viz dále). Podle všeho jen v ojedinělých případech došlo ke zrušení konfiskace u osob, které žádaly o obnovu řízení z toho důvodu, že bylo rozhodnuto o zachování jejich státního občanství podle § 2 státoobčanského dekretu. Žádosti o zrušení konfiskace v těchto případech byly podávány s odstupem několika let, protože zjišťování zachování státního občanství trpělo i v celostátním měřítku nadměrnými průtahy.69 3.4.3 Zrušení konfiskace Tehdy však již těm, jimž bylo po prověření jejich občanské bezúhonnosti vráceno československé státní občanství podle § 3 státoobčanského dekretu, pakliže ve svém původním obydlí zůstali bydlet, stát na základě směrnice ministerstva vnitra z 12. června 1951 začal na žádost rodinné domky restituovat. Alespoň tak se mělo postupovat podle směrnice bez ohledu na právnost či protiprávnost předchozí nezemědělské konfiskace.70 Nejednalo se přitom o žádný mimořádný opravný prostředek, jímž by bylo možno zhojit vady provedené konfiskace, nýbrž jen o určité zmírňující opatření. Směrnice postihovala výlučně nemovitosti určené k bydlení, a to bez příslušenství. Žadatelé tak touto cestou nemohli žádat restituci zkonfiskovaných movitých věcí tvořících původní mobiliář domu. Působnost pro zrušení konfiskace podle výše zmíněné směrnice vykonávaly okresní národní výbory. Pro rozhodnutí ve věci byl ONV povinen vzít v úvahu doporučení rady místního národního výboru, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nacházela. Z korespondence ONV v Jilemnici a MNV v Rokytnici vyplývá, že doporučování probíhalo na základě politických kritérií. Místní orgán zde měl uplatnit znalost osoby žadatele a jeho poměru k politickému zřízení, jakož i jeho politické angažovanosti v období nesvobody.71 Ze svého postoje ke státu a míry vlastního zapojení do budovatelského úsilí se vyznávali také sami žadatelé o zrušení konfiskace. K žádosti povinně přikládali takto tematizovaný dotazník. Obdobná situace panovala ve věcech konfiskátů podle zemědělského dekretu. Příslušnou směrnici upravující postup ke zrušení konfiskace za splnění týchž podmínek zde však vydalo ministerstvo zemědělství pod č. 859/51. Oba zmíněné předpisy jsou 69 Staněk, T. Odsun Němců z Československa 1945 - 1947, 1. vyd. Praha, Academia - Naše vojsko 1991, str. 278. ISBN 80-200-0328-2. 70 Směrnice ministerstva vnitra z 12. 6. 1951 č. 44 Sbírky oběžníků. 71 Viz příloha č. 4 – doporučení rady bytové komise rady MNV

33

na jedné straně dokladem zmírňování restriktivních opatření proti Němcům, na druhé straně však zcela odporují koncepci konfiskačních dekretů, jakkoli v praxi často ignorované. Úprava obou konfiskačních dekretů presumovala zavinění osob německé národnosti s tím, že se konfiskace měla vyhnout osobám prokáživším svou státní a politickou nezávadnost, resp. přítomnost liberačních důvodů. Ve výjimečných případech tedy měli být z konfiskace vyloučeni ti, kteří zůstali republice věrni a taková sankce vůči nim by se jevila jako krajně nespravedlivá. Podzákonné předpisy, které umožňovaly na počátku padesátých let zrušení konfiskace, vycházely ovšem vstříc v největší míře těm, kteří na území republiky zůstali jako potřebné pracovní síly, nikoli jako antifašisté. Na základě těchto předpisů došlo proto v mnoha případech k absurdní situaci, kdy aktivní antifašisté naplňující liberační důvody byli protiprávně konfiskováni a nejčastěji odsunuti a na druhé straně často osoby politicky se provinivší proti republice odsunuty nebyly a za určitých podmínek jim konfiskovaný majetek byl restituován. 3.4.4 Movité věci Pro nedostatek pramenů lze jen obtížně dovodit praxi v otázce konfiskace movitých věcí. Lze však předpokládat, že k jejich konfiskaci došlo již ke konci roku 1945. Dobře zdokumentovány jsou totiž soupisy tohoto majetku, které pocházejí vesměs již z června 1945. Místní správní komise v Rokytnici nad Jizerou tehdy vyhláškou nařídila obyvatelům obce německé národnosti přihlásit svůj movitý majetek do připravených formulářů rozdělených podle typu věcí, jež do něj mají být zaneseny (prádlo, nábytek, cennosti atp.). Vlastnictví takto zjišťovaných tedy přiznávali sami vlastníci, když měli povinnost formuláře vyplnit a ve stanovené lhůtě doručit MSK (resp. MNV). Každý formulář přitom obsahoval předepsané prohlášení tohoto znění: „Jsem si plně vědom trestnosti uvedení nesprávných údajů“.72 Celé majetkové přiznání s uvedeným prohlášením bylo třeba vlastnoručně podepsat. Otázkou zůstává, zda tato pohrůžka sama nenaplňovala skutkovou podstatu trestného činu vydírání, když vyhrožovala bezdůvodně trestním stíháním. S největší pravděpodobností v té době totiž neexistovala žádná zákonná norma, která by tak závažný zásah do základních svobod jako majetkové přiznání přikazovala. Obecný konfiskační dekret vstoupil v účinnost

72 viz přílohu č. 2, SOkA Semily, fond MNV Rokytnice, kt 39 - soupisy nábytku, prádla, cenností

34

teprve několik měsíců na to. Povinnost přiznat movitý majetek přitom nelze dovodit ani z dekretu o národní správě, ani z dekretu o zemědělské konfiskaci. Jde o výmluvný příklad

nezákonného

postupu

veřejné

moci

vyvolaný

revolučními

poměry

bezprostředně po válce, uplatňovaný vůči osobám v té době ještě považovaným za čsl. státní občany. 3.5 Konfiskace průmyslu a velkých majetkových podstat Jak již bylo řečeno, průmyslový potenciál Rokytnice spočíval zejména v textilní výrobě. Velké rokytnické tkalcovny byly, s výjimkou provozoven židovské společnosti Glaser, ve vlastnictví zámožných národnostně ryze německých rodin, které bez nadsázky tvořily městský patriciát. Ten se již před Mnichovem z valné části ztotožňoval s hesly Henleinova hnutí a za války vesměs podporoval nacistickou politiku. Lze z toho usuzovat, že valná část zdejších továrníků odešla do Německa buďto již na samém konci války, nebo v prvních transportech neorganizovaného či organizovaného odsunu. Do prvních živelných odsunových transportů byly již v květnu 1945 přednostně zařazovány nejprve osoby politicky a majetkově exponované.73

Stejný

postup

následoval

také

podle

předpisů

k

provádění

organizovaného odsunu. V nemálo případech (např. spol. Robert Haney, spol. Göldner) došlo ke změnám ve vlastnictví velkých majetkových podstat ještě během války v souvislosti s nařízeným přechodem na válečnou výrobu. Je tedy vysoce pravděpodobné, že ve valné většině případů se společníci a statutární orgány společností provozujících průmyslové podniky v Rokytnici v době zahájení konfiskačních řízení již nenacházeli na území republiky.

V případě větších provozů začal ONV v Jilemnici

vydávat konfiskační výměry teprve v polovině června roku 1946. S ohledem na postup transferu obyvatel lze proto důvodně předpokládat, že žádná odvolací řízení v konfiskačních věcech průmyslových podniků neproběhla, protože konfiskační rozhodnutí neměla být kým napadena. Neméně významnou příčinou tohoto stavu byla i samotná koncepce obecného konfiskačního dekretu. Liberační důvody jako zachování věrnosti republice nebo aktivní boj za její osvobození mohly podle § 1, odst. 1, bodu 2 svědčit jen ve prospěch fyzických osob, nikoli tedy právnických. Odvolacím důvodem v případě odvolání právnické osoby proti konfiskaci mohla být teoreticky nakonec

73 Pichler, H. Die alte Heimat..., str. 634

35

pouze skutečnost, že se nejednalo o „německou právnickou osobu“, což však bylo posuzováno podle mnoha materiálních a svým způsobem dosti vágních kritérií.74 Obchodní společnosti, v jejichž vlastnictví se průmyslové podniky v Rokytnici nacházely, přitom tato kritéria své „německosti“ bez výjimek splňovaly. Tomu odpovídá i negativní výsledek pátrání po odvolacích spisech ve věcech konfiskace továren v archivních fondech Zemského národního výboru v Praze.75 Ze shromážděných konfiskačních výměrů také vyplývá, že se zde neuplatnila ani v jediném případě atrakční pravomoc ZNV podle § 1 odst. 4 obecného konfiskačního dekretu, neboť všechny konfiskační výměry byly vydány ONV v Jilemnici. Konfiskace zde měli na starosti dva referenti, přičemž kromě těchto podepisoval konfiskační výměr také odpovědný člen rady ONV. Vzhledem k tomu, že největší rokytnické tkalcovny dosahovaly v počtu zaměstnanců koncem 30. let přibližně hranice dvou stovek (spol. Göldner, spol. Glaser), nedošlo zde ani v jediném případě ke znárodnění podniků podle dekretu č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.76 Solidní přehled o stavu konfiskovaných rokytnických továren podávají soupisové karty jednotlivých velkých majetkových podstat zachované z agendy Fondů národní obnovy. Do soupisových karet byly zaznamenávány kromě základních dat o rozsahu konfiskované majetkové podstaty, jejím posledním vlastníkovi a kapitálových účastnících na něm, také stávající stav provozu.77 V této souvislosti obsahovala karta též místo pro záznam, do které skupiny konfiskátů ten který podnik patří. Do tří skupin konfiskátů (A, B, C) měl podniky zařadit osidlovací úřad podle toho, zda je třeba bezpodmínečně provoz v nich zachovat, přechodně zastavit, nebo podnik zlikvidovat.78 Tento záznam na kartách ovšem často zůstal nezaškrtnut. Zřejmě jako upozornění na potenciální možnost restitučního řízení bylo v soupisové kartě třeba vždy vyplnit kolonku údajů o osobě, jež byla vlastníkem k 29.9.1938. Jednalo-li se o právnickou osobu s německým prvkem či fyzickou osobu německé národnosti, byla tato opatřena značkou „NS“. U židů se používala poznámka 74 Palečková, O. Konfiskace..., str. 41. Výklad dekretu mluví například alternativně o kritériu, že „právnická osoba byla podle své povahy zřízena pro německé příslušníky“ 75 NA Praha, fond ZNV - referáty dopravní, průmyslový, pro pozemkovou reformu, pro vnitřní osídlení a správu nepřátelského majetku, kn 435, 436, 437, 438 76 viz § 1, odst. 1 bodů 21. a 22., dekretu č. 100/1945 Sb. 77 viz příloha č. 3, NA Praha, fond: Fond národní obnovy, Praha, kt 408, 409, 410 - soupisové karty pro Rokytnici n. J. 78 Votoček, V. Vývoj..., str. 26

36

„žid“. Záznamy o provedené restituci majetku byly však ojedinělé a vesměs se týkaly nemovitostí, které před válkou vlastnily české samosprávné korporace či spolky. Typicky se tedy v Rokytnici podle zákona č. 128/1946 Sb. restituoval majetek patřící v předválečné republice Národní jednotě severočeské, přičemž restituční řízení v těchto věcech probíhala před jilemnickým okresním soudem teprve v průběhu roku 1948.79 Byla-li vlastníkem právnická osoba, postupovalo se tak, že se jediným výměrem konfiskoval veškerý její majetek. V některých případech, vlastnila-li taková právnická osoba menší majetkovou podstatu (typicky rodinný nebo činžovní dům), byl k tomu účelu vydáván příslušný výměr v jiné barvě samostatně. Většina rokytnických továren byla často ve vlastnictví osobních společností nebo ještě častěji společností s ručením omezeným s jediným společníkem. Z připojených konfiskačních výměrů je zřejmé, že vlastnické poměry v jednotlivých společnostech, jež se zejména v průběhu války výrazně měnily, nebyly národnímu výboru vždy bez pochybností známy. Častým jevem proto byly pozdější opravy faktických chyb v označení vlastníka objektu, resp. adresáta rozhodnutí. 3.6 K typizovaným příkladům aplikace obecného konfiskačního dekretu 3.6.1 Němečtí antifašisté Odhad skutečného počtu osob považovaných v Rokytnici za antifašisty lze sestavit jen s velkými obtížemi. Je totiž bytostně závislý na vymezení pojmu antifašista, jenž při různých postupech národních výborů pojímán různě. Obecně lze říci, že osoby splňující podmínky pro vynětí z konfiskace podle § 1, odst. 1, č. 2 obecného konfiskačního dekretu, měly být pro účel rozhodování o konfiskaci posuzovány nezávisle na skutečnosti, zda jim bylo či nebylo odňato státní občanství podle státoobčanského dekretu. Vzhledem ke skutečnosti, že však liberační důvody podle obou dekretů byly věcně shodné, povinovaly prováděcí předpisy k obecnému konfiskačnímu dekretu národní výbory vyjmout ex officio z konfiskace osoby, jimž se jako antifašistům zachovává státní občanství.80 Prakticky se mělo jednat jednak o ty, kteří se aktivně zúčastnili boje za osvobození či trpěli pod fašistickým terorem a

79 NA Praha, fond: Fond národní obnovy, Praha, kt 406 - soupisové karty pro Rokytnici n. J. 80 Viz výnos z 13. 11. 1945 č. A-4600-5/10-45-VI/3 ref. A

37

na základě toho jim bylo občanství zachováno s tím, že zůstanou i nadále v ČSR. Druhou skupinu tvořili ti, kteří na základě „dobrovolného“ odsunu antifašistů do východního Německa byli zahrnuti do seznamů speciálních transportů určených ovšem jen antifašistům z řad členů KSČ a něm. sociální demokracie. Podle německých pramenů obsahovaly takto sestavované seznamy pro území Rokytnice v jarních měsících roku 1946 plných 300 jmen.81 Transport se měl původně odehrát již v dubnu téhož roku. Zjištění, že podstatná část takto vybraných osob byla mezitím již vysídlena, vedlo však posléze k seškrtání počtu zařazených do transportu přibližně na polovinu původního počtu.82 Je zcela nepochybné, že v případě obou skupin antifašistů ONV v Jilemnici interní předpisy ministerstva zcela ignoroval, neboť lze prokázat, že přinejmenším rodinné domy těchto osob byly ve valné většině konfiskovány. Ačkoli v seznamu Němců sčítaných v roce 1945 na území obce lze napočítat členů KSČ a sociálních demokratů

několik

stovek,

konfiskace

nemovitého

majetku

se vyhnula

jen

jednotlivcům. Tito přitom ve valné většině případů splňovali materiální kritéria pro vynětí z konfiskace, neboť jako členové těchto stran po dobu zvýšeného ohrožení republiky byli německým státem plánovitě perzekvováni. Celkový počet podaných žádostí rokytnických Němců o zjištění, zda se zachovává st. občanství, není sice znám, avšak vzhledem k velké míře využití tohoto prostředku ochrany v celé republice a k počtu osob zařazených později do antifašistického transportu lze předpokládat, že jich mohlo být i několik stovek.83 Antifašisté tento postup zpočátku chápali jako možnost vyhnout se odsunu, jenž by se na ně jako na státní občany nevztahoval. Až s odstupem několika měsíců po vydání státoobčanského dekretu řada z těch, kteří o zachování občanství zažádali, pochopili, že jejich setrvání v republice z nich učiní občany druhé kategorie a nejvýznamnější část z nich pak v únoru 1946 nakonec přesto využila možnosti zařadit se do antifašistického transferu s možností odvézt s sebou do nové vlasti i svůj movitý majetek a cennosti. Vláda zvláštním usnesením o odsunu antifašistů z 15. února 1946 reglementovala současně svůj politicky žádoucí cíl, totiž

81 Pichler, str. 643 82 DOKUMENTATION der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa IV. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, Band II., 2. vyd. Mnichov, Deutscher Taschenbuch Verlag 1984, str. 535. 83 Staněk, T. Odsun Němců..., str. 274.

38

zbavit se i té části německého obyvatelstva, u něhož se transfer původně nepředpokládal. O laxním přístupu národních výborů k vyřizování státoobčanských žádostí (o zachování občanství), a tím i k povinnosti vyjmout žadatele z konfiskace, vypovídá přípis ONV v Jilemnici zaslaný na MNV v Rokytnici 22. května 1946, několik dní předtím, než začal ONV hromadně vydávat konfiskační výměry. ONV zde důrazně žádá, aby žádosti 24 antifašistů o zjištění zachování občanství byly urgentně odeslány Zemskému národnímu výboru v Praze bez ohledu na to, zda byly či nebyly vyřízeny.84 Jde zde o flagrantní porušování státoobčanského dekretu. Nejenže MNV k projednání žádostí a vystavení předběžného osvědčení o probíhajícím řízení nebyl věcně příslušný, ale žádostmi se celé měsíce prokazatelně nikdo nezabýval, ačkoli o předběžném osvědčení měl rozhodnout ONV, a to neprodleně od doručení žádosti. Lhůta k podávání žádostí skončila podle státoobčanského dekretu přitom již 11. února 1946. Na návrh antifašistické komise mělo být vždy při ONV o každé žádosti předběžně rozhodnuto a žádost postoupena bez odkladu k finálnímu rozhodnutí ministerstva vnitra na návrh místně příslušného zemského národního výboru.

85

Namísto toho byly žádosti

postoupeny z ONV na nepříslušný národní výbor v Rokytnici. Tak nebylo včas rozhodnuto ani o předběžném osvědčení o tom, že probíhá státoobčanské řízení. Pro držitele takového předběžného osvědčení jinak platila vyvratitelná právní domněnka, že jim bylo občanství zachováno a měli by v takovém případě z úřední moci být vyňati z konfiskace. K tomu však z nedbalosti či snad dokonce záměrně nedošlo. Takovým způsobem byl proto zkonfiskován rodinný domek v Horní Rokytnici také dlouholeté člence komunistické strany a aktivní místní odbojové činitelce Friedě Linke, o jejíž žádosti nebylo po osmi měsících probíhajícího řízení rozhodnuto. O neprofesionalitě ve vedení správní agendy, resp. ignoranci správních norem vypovídá také skutečnost, že na požadavek ONV, aby byly zaslány žádosti „o zjištění zachování státního občanství“, odpovídá rokytnický MNV obratem, že zasílá žádosti „o přidělení čsl. státního občanství“. Propastný významový rozdíl mezi těmito dvěma legálními pojmy užívanými v §§ 2 a 3 státoobčanského dekretu dokumentuje schopnost referentů MNV aplikovat tehdy platné právo.

84 SOkA Semily, fond MNV Rokytnice, kt 39. 85 Verner, V. Státní občanství..., str. 14

39

3.6.2 Situace smíšených manželství Jako velmi nestabilní lze označit charakter rozhodování o obecné konfiskaci majetku osob žijících ve smíšeném manželství. Přispěla k tomu také komplikovaná právní úprava této otázky obsažená v podzákonných normách. Problematickým faktorem je zde také odlišný přístup de lege lata vůči manželstvím, v nichž měla německou národnost manželka a těm svazkům, v nichž byl naopak manžel německé národnosti. Obecný konfiskační dekret se o posuzování majetku smíšených manželství vůbec nevyjadřuje a způsob jeho aplikace na tyto případy proto vyplývá jen z jeho autorizovaného výkladu. Podle něj nemá dojít ke konfiskaci majetku německých manželek českých manželů vůbec, pokud manželka ke konfiskaci nezavdala důvod spácháním

protistátního

trestného

činu.86

Dvojí

přístup

se

uplatnil

také

ve státoobčanském dekretu, jenž při posuzování žádostí o vrácení státního občanství německé manželky českého manžela požadoval blahovolný postup a vyřízení s největším urychlením.87 Při opačné konstelaci, tedy byla-li manželka Češkou a manžel Němcem, vyjadřuje se směrnice o úlevách pro některé osoby německé národnosti výslovně v tom smyslu, že nemovitý majetek v držení manžela, určený k bydlení, mohou oba manželé užívat bez omezení. Striktně vzato, taková nemovitost by z konfiskačního řízení neměla být vyňata, ačkoli se prozatím neměla dotknout práva ji užívat. Na druhou stranu autorizovaný výklad k tomuto případu uvádí, že to „prakticky znamená, že ohledně tohoto majetku v rozsahu ve směrnicích stanoveném se zatím konfiskace neprovádí.“88 Úlevy měly být poskytnuty ovšem jen v případě, že smíšený sňatek vznikl před 21. 5. 1938. Přitom platí, že manželkám české národnosti neměl být majetek v jejich výlučném vlastnictví konfiskován vůbec, neboť k tomu nebyla v obecném konfiskačním dekretu opora. Možností, že majetek manželů je jejich společným jměním, se předpisy vůbec nezabývají, zřejmě s ohledem na jeho úpravu jakožto výjimečného uspořádání podle tehdy platného § 1233 an. obecného zák. občanského. Praxe zjištěná v celostátním měřítku co do posouzení otázky, zda se jedná o společné jmění či výlučný majetek jednoho z manželů, se uplatnila i v Rokytnici.89 Obtížnost takového zjištění vedla národní výbor k presumpci společného jmění, kde

86 87 88 89

Šebestík, J. Lukeš, Z. Přehled předpisů o Němcích..., str. 19 § 4 úst. dekretu č. 33/1945 Sb. Šebestík, J. Lukeš, Z. Přehled předpisů o Němcích..., str. 19 Staněk, T. Odsun Němců..., str. 320

40

především v případě relace manželství Němec - Češka konfiskoval bez dalšího vše. Dokladem takového postupu je případ Anežky Müllerové z Horní Rokytnice. Kauza Müllerová Anežce Müllerové, Češce provdané roku 1926 za rokytnického truhláře Němce Rudolfa Müllera, byl výměrem z května roku 1948 konfiskován rodinný dům, v němž vedli po celou dobu společnou domácnost. Dům náležející do výlučného vlastnictví Müllerové, které bylo po potvrzení její české národnosti ministerstvem vnitra vydáno roku 1946 osvědčení o čsl. státním občanství, byl konfiskován protiprávně, když postihoval fyzickou osobu české národnosti. Na včas podané odvolání Müllerové nebylo Zemským národním výborem nijak reagováno. Až do roku 1953 nedošlo ve věci k žádnému správnímu úkonu a tak se po formální stránce věc stále nacházela ve stádiu opravného řízení. V mezidobí se Müllerová pokusila o restituci domku cestou žádosti o zrušení konfiskace podle směrnice ministerstva vnitra z 12. 6. 1951, která umožňovala osobám, jimž bylo konfiskováno, restituovat rodinné domky za předpokladu, že v tomto žadatel ještě bydlí.90 Ačkoli formálně stále probíhalo opravné řízení proti konfiskaci, posoudil ONV v Jilemnici žádost jako řádnou, zahájil a pokračoval v řízení, přestože je měl přerušit a vyčkat než bude rozhodnuto o konfiskaci jako o předběžné otázce.91 Namísto toho postoupil žádost k doporučení radě ONV, která při rozhodování v těchto věcech uplatňovala neprávní a nejčastěji politická hlediska. Tato vrácení domku podle očekávání nedoporučila a žádost o restituci podle směrnice byla proto zamítnuta. Teprve díky stížnosti na liknavý postup podané Müllerovou ministerstvu financí, nařídilo toto v únoru roku 1954 konat stran nevyřízeného odvolání Krajskému národnímu výboru v Liberci, jenž se po reorganizaci veřejné správy stal místně a věcně příslušným k vedení odvolací agendy. V návaznosti byl ONV v Jilemnici vyzván krajským národním výborem, aby provedl ve věci šetření ke zjištění, zda se Müllerová hlásila v období od r. 1929 až do konce války jako Češka či nikoli. KNV přitom zřejmě v předtuše, že je třeba rozhodnout účelově, upozornil ONV, že již při dřívějším vydání osvědčení o státním občanství byla její národnost posuzována jako předběžná otázka, která již jednou prokázala její českou národnost a že pro potvrzení konfiskace je třeba 90

Směrnice ministerstva vnitra č. 600/51 z 12. 6. 1951 91 viz § 44 vl. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n., správní řád

41

vyhledat důkaz o jejím závadném chování v době zvýšeného ohrožení republiky tak, jak to žádá § 1, odst. 1, bod 3 obecného konfiskačního dekretu.92 Tedy tak, aby bylo lze konfiskovat osobě české národnosti. ONV v Jilemnici na to žádá rokytnický MNV, aby mu poskytl stanovisko, zda je restituce z jejich pohledu „žádoucí“. MNV v Rokytnici v odpovědi uvádí, že konfiskaci považuje za oprávněnou. K relevantním důvodům pro zamítnutí odvolání sděluje tajemník rokytnického MNV Martinec, že se Müllerová se přihlásila v průběhu války do policejní přihlášky jako Němka. Výnos ministerstva vnitra z 13.11.1945 přitom vyzývá národní výbory k tomu, aby uplatnění opatření proti Němcům vůči českým manželkám ve smíšených manželstvích posuzovaly také podle okolností případu, nikoli jen s ohledem na to, k jaké národnosti se dotyčná hlásila v úředním styku za okupace. Martinec dále uvádí: „Rodina nemá kladný poměr k dnešnímu zřízení a zrušení konfiskace by se jistě setkalo s odporem okolních občanů a narušilo by do určité míry i práci MNV“.93 Tajemník Martinec ve svém přípise zcela abstrahuje od zákonných podmínek konfiskace a potvrzuje tak tezi, že okamžitá společenskopolitická poptávka hrála ve správním rozhodování často zdaleka nejvýznamnější roli. V dalším Martinec totiž sděluje: „Syn Erwin Müller, který žil s rodiči ve společné domácnosti, utekl v minulém roce ilegálně za hranice. Mimo to dům č. p. 161 stojí v cestě projektované úpravy státní silnice a bude pravděpodobně v nebližších letech rozbořen. Jeho majitel by měl potom plné právo požadovat od státu náhradu, která bude vzhledem k velikosti budovy značné vysoká. Nyní je budova ve správě BKP a nebylo by proto účelné tuto správu rušit“. Uspokojivější úroveň ochrany práv jednotlivce na konci řízení nakonec přece jen prokázal KNV v Liberci. Začátkem července 1954 konstatoval, že kolaborace Müllerové nebyla prokázána a nařizuje ONV, aby ji obeznámil s okolnostmi svědčícími v její neprospěch a umožnil se k těmto vyjádřit. Vyzývá také, aby bylo v této souvislosti vyšetřeno, zda a proč syn Erwin Müller ilegálně opustil Československo. V dalším vydal po sedmi letech od provedení prvního úkonu v řízení krajský národní výbor výměr, v němž vyslovil zrušení konfiskace, neboť bylo bezdůvodně konfiskováno osobě české národnosti.

92 SOkA Semily, fond MNV Rokytnice, kt 39 93 SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace

42

Kauza Gottsteinová Případ Češky Boženy Gottsteinové kvůli nedostatku pramenů lze uvést pouze domněnku o postupu, jakým se osoby žijící ve smíšeném manželství bránily konfiskaci, i za cenu simulace určitého právního úkonu. Božena Gottsteinová byla společně se svým manželem německé národnosti Rudolfem Gottsteinem vlastníkem rokytnického hotelu „Na zlaté vyhlídce“ (dříve „Zur Goldenen Aussicht“) ležícího v místní části Studenov. Hotel byl před válkou i po ní ve společném jmění manželů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o smíšené manželství, byl německý manžel v souladu se směrnicí ministerstva vnitra z 27. května 1946 vyňat z odsunu. ONV v Jilemnici se v tomto případě v souladu s pokyny k provádění konfiskace v prvních poválečných letech zdržel. V červnu roku 1948 však vydal ONV konfiskační výměr, jenž posléze vstoupil v právní moc. Božena Gottsteinová se posléze v srpnu téhož roku návrhem na obnovu řízení domáhala zrušení konfiskace s odkazem na to, že již v dubnu roku 1948 došlo v jejím případě k rozluce manželství s Rudolfem Gottsteinem, a sice pro „národnostní neshodu“.94 Předchozím vypořádáním manželského jmění se současně stala Gottsteinová výlučným vlastníkem hotelu, pročež přestala splňovat podmínku § 1, odst. 1, bodu 2 obecného konfiskačního dekretu, totiž podmínku, že se jednalo o majetek ve vlastnictví osoby německé národnosti. Výměrem z května následujícího roku bylo na základě rozhodnutí rady ONV v Jilemnici rozhodnuto, že se konfiskace ruší, protože úřad vycházel z chybných podkladů pro rozhodnutí, domnívaje se, že manželství trvá. Nabízí se zde proto spekulativní otázka, zda byla rozluka manželství skutečně motivována „národnostní neshodou“, nebo zda se manželé v předtuše hrozící konfiskace rozvedli, aby tomuto následku zabránili. I toto restituční rozhodnutí by však bylo při platnosti všech hypotéz nezákonné vzhledem k tomu, že dekretem se podle výše zmíněného ustanovení konfiskuje majetek, jenž byl ve vlastnictví určených osob ke „dni faktického skončení okupace“, ignoruje tedy zásadně všechny pozdější převody a přechody vlastnictví k věci.95

Kauza Möchel Ať již byl majetek smíšených manželství konfiskován po právu, či protiprávně, obnovu původních majetkových poměrů v případě nezemědělské konfiskace dílčím 94 SOkA Semily, fond MNV Rokytnice, kt 39 95 viz § 1, odst. 1, věta první, dekret č. 108/1945 Sb.

43

způsobem umožňovala směrnice ministerstva vnitra č. 600/51 žádat o zrušení konfiskace tam, kde z nejrůznějších důvodů zůstal původní vlastník v nemovitosti bydlet v případě, že současně nedošlo k přidělení nemovitosti jiné osobě. Totéž umožňovala také směrnice ministerstva zemědělství č. 859/51 ve vztahu k zemědělským konfiskátům. Případ manželů Möchelových, žijících ve smíšeném manželství, dokumentuje ignoranci procesních předpisů ze strany MNV v Rokytnici a význam, jaký orgán místní lidové správy v první polovině padesátých let přikládal úpravě správního řízení a ochraně vlastnického práva. Zemědělská usedlost manželů Möchelových byla v roce 1945 podle (nikoli nepochybné) stávající praxe bez dalšího konfiskována, neboť manželství sestávalo z německého manžela Roberta Möchela a jeho české manželky Anny Möchelové.96 Konfiskát získal v přídělovém řízení Miloslav Hartig, jenž však na počátku roku 1952 z neznámých důvodů nemovitost opustil, aniž by však k ní na kohokoli převedl vlastnické právo. Faktického uvolnění usedlosti využili manželé Möchelovi k podání žádosti o zrušení konfiskace k ONV v Jilemnici. jilemnický ONV o zahájení řízení zpravil MNV v Rokytnici a na základě zjištění, že podmínky pro zrušení konfiskace nebyly splněny, rozhodl v souladu se směrnicí ministerstva zemědělství č. 859/51 o zamítnutí žádosti. Nebyla totiž splněna podmínka dosavadního obývání konfiskované nemovitosti. Včas podané odvolání manželů Möchelových proti tomuto rozhodnutí přesunulo věc k rozhodnutí před zemědělskou správu KNV v Liberci. Navzdory tomu, že o tomto postupu byl MNV v Rokytnici informován, přikázala rada MNV vzápětí do domu jako nájemce Radomíra Martince, tajemníka MNV v Rokytnici, a to zcela bez vědomí knihovního vlastníka a za stále probíhajícího řízení o zrušení konfiskace a restituci usedlosti původním vlastníkům. Tak jako v dalších případech posuzovaných v této práci, i zde lze vysledovat nepříliš velký zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. O odvolání ve věci, jejíž spis obsahuje v součtu osm jednostránkových dokumentů, bylo rozhodnuto libereckým KNV v září roku 1954 – více než dva roky poté, co bylo odvolateli podáno. V přípise zaslaném krajským národním výborem, je MNV v Rokytnici dotazován, v držení koho se nemovitost nachází. Po ujištění stran MNV, že usedlost je v rukou tajemníka národního výboru, byl postup místních orgánů krajským národním výborem posouzen jako správný.

96

SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace

44

3.6.3 Majetková situace neodsunutých Němců Zatímco případy úspěšného uplatnění důvodů liberace z konfiskace či odnětí státního občanství cestou standardního a dekrety předvídaného opravného řízení byly v prvních dvou poválečných letech účinnosti z výše popisovaných důvodů zcela ojedinělé, je i v Rokytnici v období po roce 1948 zřetelné určité uvolnění a blahovolnější postup při posuzování žádostí o zrušení konfiskace. Jednalo se zde typicky o osoby německé národnosti, které z důvodů vyplývajících z podzákonných norem nebyly nakonec zahrnuty do organizovaného odsunu. Mezi těmito v Rokytnici nad Jizerou převažovali především ti, kteří byli uznáni na základě směrnice ministerstva vnitra č. B-300/3825-46 za naprosto nepostradatelné zaměstnance v hornictví nebo odborné zaměstnance jiných průmyslových odvětví, tedy zejména osoby potřebné pro jejich odbornost ve sklářském či dřevařském průmyslu. Německé prameny hovoří až o přibližně 200 osobách, jimž byly jako dočasně hospodářsky nenahraditelným přiznány úlevy z odsunu. Tito průmysloví specialisté byli směrnicí vyňati nejen z odsunu, nýbrž také z některých dalších omezení jako bylo vynětí z konfiskace jejich movitých věcí. Současně jim bylo umožněno přechodně zůstat ve svém původním bydlišti a nerušeně jej užívat, ačkoli věci nemovité byly těmto vlastníkům bez dalšího zkonfiskovány podobně jako ostatním osobám německé národnosti. Úprava úlev měla mít pouze přechodný charakter, neboť čsl. vláda předpokládala, že němečtí specialisté budou v dohledné době nahrazeni českými kádry z vnitrozemí a dodatečně odsunuti. K tomu však v dostatečné míře nedocházelo a navíc po ukončení hlavní vlny organizovaného odsunu odmítaly spojenecké armády v Německu další transporty přijímat. I rokytničtí Němci - odborníci zůstali žít v obci i po roce 1948, pokud neodešli do Německa dobrovolně. Výše zmíněná směrnice „o úlevách pro některé osoby německé národnosti“97 se však nevyjadřuje k

situaci, kdy byli držitelé legitimace Němce-specialisty

před účinností směrnice z jimi dříve vlastněného a posléze zkonfiskovaného rodinného domu v mezidobí vystěhováni a soustředěni v provizoriích. Praxe národních výborů postupovala zpravidla per analogiam s ustanovením téhož předpisu o otázkách bytových, jež postihovalo případy nájemního bydlení (§ 3 odst. 1, písm. c směrnice). Úlevu spočívající v nerušeném užívání nájemního bytu zde nebylo možné uplatnit, 97 Směrnice ministerstva vnitra č. B-300/3825-46 o úlevách pro některé osoby německé národnosti

45

pakliže by to bylo „na úkor přednostní ubytovací potřeby českého obyvatelstva, vzniklé v důsledku osidlování“. Pokud tedy ovšem došlo k vystěhování neodsunutých specialistů z rodinného obydlí jim zkonfiskovaného, byla taková nemovitost často mezitím poskytnuta do užívání národnímu správci a posléze také v přídělovém řízení převedena do vlastnictví přídělce. Příklady této praxe lze v hojném počtu najít i ve spisech ONV v Jilemnici, kam se od jarních měsíců roku 1948 neodsunutí a vlastnických práv zbavení Němci obraceli se žádostmi o „vynětí z konfiskace“ či s „odvoláními“ proti konfiskaci jejich nemovitého majetku. Vzhledem ke skutečnosti, že konfiskační rozhodnutí byla po roce 1947 již vydávána zřídka, jednalo se vždy o opravné prostředky proti pravomocným konfiskačním výměrům a posuzovaly se proto tyto případy ve smyslu tehdy platného správního řádu jako návrh na obnovu řízení.98 Kauza Erlebach Případy Čeňka Erlebacha a Roberta Dontha odhalují, jak poválečné správní rozhodování zacházelo s právní jistotou osob, vůči nimž směřovalo. Jako propastný se zde ukazuje rozdíl mezi tehdejšími standardy panujícími ve výkonu veřejné správy a úrovní fungování předválečné správy. Požadavkům na dobrou správu by rozhodování v níže popisovaných revizích konfiskačního řízení nedostálo zejména co do povinnosti šetřit práva nabytá v dobré víře a zásady profesionálního výkonu správy a s tím spjatého principu iura novit curia. Čeňku Erlebachovi, toho času třiaosmdesátiletému obyvateli rokytnické místní části Hranice, byl pravomocným rozhodnutím z prosince 1947 zkonfiskován rodinný domek, který obýval celý život. Protože i zde byl konfiskační výměr doručován veřejnou vyhláškou, dozvěděl se Erlebach o konfiskaci teprve v létě následujícího roku. Svým podáním z července roku 1948 se dožadoval obnovy řízení, resp. zrušení konfiskačního rozhodnutí, neboť byl přesvědčen o protiprávnosti takového postupu s poukazem na to, že jako osoba české národnosti nesplňoval podmínky konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. Na základě své žádosti o zjištění zachování státního občanství podle státoobčanského dekretu mu bylo o několik měsíců později vydáno osvědčení potvrzující zachování jeho státního občanství, neboť bylo zjištěno, že se při sčítání lidu roku 1930 hlásil k národnosti české. Při aplikaci § 1 odst. 1 98 SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace

46

státoobčanského dekretu se při výkladu pojmu „osoba německé národnosti“ vycházelo analogicky z legální definice obsažené v dekretu o zemědělské konfiskaci, kde je tato v § 2 definována jako osoba, jež se při jakémkoli sčítání lidu počínaje rokem 1929 přihlásila k národnosti německé. V případě zjišťování zachování státního občanství bylo tedy potvrzeno, že se Čeněk Erlebach k německé národnosti nehlásil a je tudíž Čechem. Výklad obecného konfiskačního dekretu vychází při definici „osoby německé národnosti“ z téže analogie, a tak byl (zcela nadbytečně) při zjišťování Erlebachovy národnosti pro účely rozhodnutí v mezitím obnoveném konfiskačním řízení ověřován tentýž údaj, totiž skutečnost, zda se Erlebach hlásil počínaje rokem 1929 při sčítání lidu k německé národnosti, či nikoli. Ministerstvo vnitra dožádané k tomuto zjištění Okresním národním výborem v Jilemnici - jenž současně v jiném řízení o státoobčanských věcech zjišťoval pro účely vydání osvědčení úplně totéž - v tomto případě překvapivě oznámilo, že se dotyčný jako Vinzenz Erlebach hlásil k německé národnosti při sčítání lidu v tehdejší Sudetské župě roku 1939. V obnoveném konfiskačním řízení trvajícím až do března 1951 došel ONV tedy ke zcela protichůdnému závěru, že s ohledem na Erlebachovu národnost bylo konfiskováno po právu. Přitom je použité odůvodnění vnitřně rozporné a předpis byl tak nesprávně aplikován, když referent ONV v Jilemnici Hanč argumentuje: „(…) šetřením bylo zjištěno, že jste za německé okupace přihlásil národnost německou, čímž jste porušil předpoklad § 1, odst. 1, č. 2 dekretu č.. 108/1945 Sb. o zachování věrnosti Československé republice, (…)“.99 Pokud došel ONV k závěru (opačnému než jak jej posoudil nedlouho předtím), že se jedná o Němce, měla být konfiskace provedena již z důvodu, že má dotyčný německou národnost, tedy nikoli proto, že jako občan německé národnosti porušil požadavek věrnosti, neboť to samo o sobě vůbec nebylo předmětem rozhodování a Erlebach sám zde ani takový liberační důvod nenamítal. Od počátku obnoveného řízení totiž nesprávnost předchozího konfiskačního rozhodnutí spatřoval ve zjištění, že je Němcem, protože tvrdil a dokazoval, že tomu tak není. Kauza Robert Donth Jisté zmírnění zásahů do majetkové držby neodsunutých Němců z poloviny čtyřicátých let znamenalo vydání směrnice ministerstva vnitra z 12. června 1951. Tato reglementovala nárok osob německé národnosti na restituci dříve zkonfiskovaného 99 SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace

47

rodinného domku za předpokladu, že žadatel nemovitost stále obývá.100 Na základě této skutečnosti podal občan ČSR a německý obyvatel Rokytnice Robert Donth žádost o vrácení svého rodinného domku, jenž mu byl v srpnu 1946 pravomocně konfiskován. Donth byl s ohledem na skutečnost, že žil ve smíšeném manželství, v /souladu s výnosem ministra vnitra o úlevách pro některé osoby německé národnosti vyňat z odsunu. Podle směrnice z 12. 6. 1951 měly nárok na restituci majetku sloužícímu k bydlení osoby německé národnosti, jimž bylo vráceno čsl. st. občanství (tedy nikoli zachováno) za předpokladu, že v nemovitosti dosud bydlí. Pro případ, že byla nemovitost mezitím v přídělovém řízení převedena na nového vlastníka, přiznávala původnímu vlastníkovi právo na peněžní náhradu. Věcně a místně příslušný orgán ONV Jilemnice - nejdříve směrnici vadně aplikoval a v rozhodnutí Donthovi přiznal nárok na náhradu v penězích, ačkoli Donth, jak ostatně sám národnímu výboru sdělil, domek již od roku 1948 neužíval. Když byl ONV nadřízeným orgánem KNV upozorněn, že nepostupuje v souladu se směrnicí, protože Donth v domku již nebydlí, vydal poté co vstoupilo předchozí rozhodnutí v právní moc v téže věci nové rozhodnutí, v němž předchozí rozhodnutí zrušil a žádost o restituci majetku zamítl. Tehdy osmdesátiletý Robert Donth se proti takovému rozhodnutí řádně odvolal, KNV v Liberci jej však potvrdilo. Národní výbory zde necitlivě zasáhly do pravomocného rozhodnutí

a

zejména

do právní

jistoty jeho

adresáta.

Ve

svém

odvolání

proti zamítavému rozhodnutí ONV v Jilemnici tehdy osmdesátiletý Robert Donth jusnaturalisticky argumentuje, vyjadřuje rozhořčení nad bezohledností tehdejšího správního rozhodování a výmluvně tak vypovídá o deziluzi z činnosti orgánů „lidové správy.“ „Že bydlím v domku jiném nestalo se mojí vinou, nýbrž byl jsem z něho vykázán MNV, ačkoli k tomu nebyly žádné důvody. Moje manželka - Češka - byla tehdy těžce nemocná, nemohla nás hájit a při našem stáří dělal si s námi každý, kdo co chtěl. Dostal jsem navráceno čsl. státní občanství a to z těch důvodů, že jsem nikdy nebyl členem partaje, za ženu měl jsem Češku a moje děti jsou rovněž provdány za Čechy. Bylo by tedy věcí spravedlnosti, aby mi byl domek navrácen. V celé naší Rokytnici není takového případu a jsem roztrpčen, že se se mnou - starým , poctivým a řádným člověkěm - zachází tak bezohledně. Jiní mohli ve svém domku zůstat a tak mají nárok na jeho vrácení - já jsem byl vyhnán a tak bych snad měl teprve nárok 100

Směrnice ministerstva vnitra č. 600/51 z 12. 6. 1951

48

na vrácení. Či jedno bezpráví zakládá důvod k dalšímu?“,101 píše Donth na svou obranu v odvolání. V případě Roberta Dontha pochybil ONV v Jilemnici už při konfiskaci a vykázání z jeho domku, nerespektoval směrnici ministerstva vnitra o úlevách pro některé osoby německé národnosti.102 Znění zmíněné směrnice přitom garantuje přinejmenším právo osob žijících ve smíšeném manželství nerušeně užívat vlastní obydlí.103 Pokyny ke směrnici vyžadují dokonce benevolentní přístup v otázkách konfiskace majetku smíšených manželství v tom smyslu, že nemá být v případě manželství německého manžela a české manželky konfiskováno zásadně vůbec.104 Donth byl s manželkou přesto navzdory tomuto právnímu předpisu vystěhován a domek v přídělovém řízení přiznán dosídlenecké rodině Vondrových. 3.6.4 Situace židovského majetku Osudy německy i česky mluvících židů a jejich majetku byly spletité v průběhu války stejně tak jako po jejím skončení. Majetek židů na Rokytnicku byl podobně jako jinde v průběhu připojení území k Německé říši arizován. Drtivá většina těchto majetkových podstat se tedy po osvobození ocitala v rukou německých vlastníků. Přinejmenším v prvním poválečném roce se k těmto podstatám přistupovalo jako k majetku „státně nespolehlivých osob“ a jednalo-li se o průmyslový či živnostenský provoz, byl do takových bez dalšího jmenován národní správce. Stejně jako bylo dlouho nejasné postavení zejména německy mluvících židů zůstavších na území republiky, chyběla také konkrétnější právní úprava restituce majetku osob židovského původu. § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. prohlásil sice majetkové převody vynucené pod tlakem okupace za neplatné, nestanovil též současně, jakým způsobem bude možné restituci nárokovat. Tuto otázku reguloval až zákon č. 128/1946 Sb., jenž stanovil podmínky jednak pro zrušení národní správy řízením před národními výbory a jednak restituční nárok žalovatelný před soudem, jednalo-li se o majetek převedený neplatně a nejednaloli se o osobu státně nespolehlivou. Větší jistotu do konfiskačního rozhodování přinesl také výnos ministerstva vnitra z 13. září 1946. Podle něj zásadně neměl být konfiskován nezemědělský majetek osob židovského původu, protože bude v jejich případě zpravidla 101 102 103 104

SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace Výnos ministra vnitra B-300/3825-46 § 3, odst. 3 směrnice ministerstva vnitra B-300/3825-46 Šebestík, J. Lukeš, Z. Přehled předpisů..., str. 19

49

splněna podmínka „trpění pod nacistickým terorem“105, jak ji formuluje jako liberační důvod obecný konfiskační dekret. Postup jilemnického ONV ve věcech rušení národních správ, resp. konfiskace původně židovského majetku v Rokytnici však spíše odrážel úzkostlivou snahu pokud možno nerevidovat majetkové vztahy v těchto věcech a zabránit tak návratu židovských restituentů z válečné emigrace.

Kauza Daniel Glaser Města a obce horního Pojizeří patřila tradičně k oblastem, kde se ruku v ruce s prudkým rozvojem textilního průmyslu významně prosadil také kapitál zdejších židovských rodů. V aglomeraci Rokytnice a Jablonce nad Jizerou se jednalo typicky o německy mluvící židovské rodiny. Mezi nejvýznamnější a nejpočetnější z nich patřili rokytničtí Glaserové. Ti přišli do Rokytnice teprve v druhé polovině 19. století.106 Jako význačný textilní průmyslník se prosadil zejména Daniel Glaser. V osmdesátých letech 19. století vybudoval tkalcovnu v Horní Rokytnici. Tato jako jediná coby tkalcovna přetrvala do dnešních dnů poté, co byla privatizována a s pomocí rakouského kapitálu přestála hospodářské turbulence posledních let. Roku 1899 rozšířil Glaser svůj potenciál o další továrnu v nedalekých Buřanech. Ta se zaměřila na výrobu pásek do psacích strojů. Německý žid Daniel Glaser zaměstnával v předválečném období ve vedení tohoto provozu zejména Čechy, přičemž ostatní osazenstvo podniku bylo národnostně smíšené. Po válce se o zrušení národní správy zřízené jilemnickým ONV nad továrnou neúspěšně

pokusila

dcera

Daniela

Glasera,

mezitím

roku

1942

zemřelého

v koncentračním táboře Terezín. Glaser ještě krátce před připojením Sudet k Německé říši převedl továrnu na svého zetě Stefana Kurze. Tomu bylo vlastnictví po anšlusu odňato a arizováno ve prospěch Richarda Richtera z Hostinného. Bezpečně víme, že Kurz byl v průběhu konfiskačního řízení nezvěstný.107 Zrušení národní správy dříve než byla v září 1946 továrna pravomocně zkonfiskována proto nárokovala jeho manželka, Glaserova dcera. ONV v Jilemnici si v této věci k objasnění státní spolehlivosti Glasera vyžádal vyjádření MNV v Rokytnici. Ačkoli ze svědectví jednotlivě k tomuto

105 Výnos ministra vnitra č. Z/S-3559/89-17/9-46 106 Jakubec, P. Po stopách Židů na Jilemnicku. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší, sv. 16, 1. vyd. Praha, Státní okresní archiv v Semilech, 2003, str. 131 107 Soupisová karta FNO + konfiskační výměr, fond FNO, kt 408

50

vyslechnutých osob vyplývalo, že Glaser choval kladný poměr k republice a českým zaměstnancům, rokytnický MNV k tomu v odpověď píše: „Podle dosavadních šetření všichni členové Glaserovy rodiny byli známi jako Němci, kteří ve vedoucích pozicích zaměstnávali

jen Němce

a

tímto

způsobem

přispívali

ke germanizaci

okolí.

Na podřadných pozicích pracovaly osoby české národnosti (…)“. Továrník Daniel Glaser zacházel s dělníky zaměstnanými v Buřanech tak, že byli nuceni půl druhého roku stávkovat.“ Vše nasvědčuje interpretaci, že pozdější zamítnutí revize národní správy vykonávané Josefem Kubátem od června 1945 bylo podloženo účelově zneužitými důkazy ve prospěch závěru, že se v případě Glasera jednalo o osobu státně nespolehlivou ve smyslu § 5 zák. 128/1946 Sb.108 V pozdějším přídělovém řízení získaly závod Pojizerské bavlnářské závody v Semilech.

Kauza Herbert Fischel Skutečnost, že příznaky této praxe v obvodu někdejšího politického okresu Jilemnice nejsou ojedinělým úkazem, dokumentuje také případ pokusu o restituci majetku společnosti Herzfeld a Fischel, kdysi se sídlem ve Vysokém nad Jizerou. Společnost, několik desetiletí vlastněná židovskými podnikateli Augustem Fischelem a Johannem Herzfeldem, vybudovala již v 80. letech 19. století v nedalekém Hradsku u Vysokého tkalcovnu hedvábí. Prosperující podnik zaměstnávající německé i české zaměstnance se kvůli židovskému původu svých majitelů dostala v roce 1939 pod německou správu a jako veškerý ostatní majetek židovských společníků byla arizována. V průběhu války tak byla továrna v Hradsku převedena do vlastnictví vídeňské společnosti Max Führer & Co.109 Po skončení války se právní nástupce původních majitelů továrny Herbert Fischel, jenž se nedlouho předtím vrátil ze švýcarského exilu, pokusil uplatnit restituční nároky vyplývající ze zákona 128/1946 Sb. V řízení před jilemnickým ONV se nejprve domáhal zrušení národní správy zavedené mezitím v hradské tkalcovně. V tehdejší atmosféře všeobecné nedůvěry k německy mluvícím Židům, vlastníkům velkého kapitálu a přežívajícího antisemitismu, se v reakci na žádost o vrácení tkalcovny rada ONV 6. 9. 1946 usnesla, že se žádost zamítá s odůvodněním, že „majitelé a vedoucí funkcionáři byli Němci a germanizátoři Hradska“. Takové 108 § 5 zák. č. 128/1946 Sb. o neplatnosti majetkově-práv. jednání z doby nesvobody 109 Jakubec, P. Po stopách Židů na Jilemnicku …, str. 145 - 146

51

odůvodnění nelze podle pozdějších svědectví nelze považovat za pravdivé. S dobovým zabarvením o tomto s odstupem dvaceti let podává svědectví pamětník Miloslav Jech. Tvrdí, že úhelným kamenem v rozhodování národního výboru, zda národní správu ponechat či zrušit, měl být názor samotného továrního dělnictva. To prý však zpočátku podporovalo návrat Fischela pod dojmem jeho předválečné nezasloužené popularity. Ta údajně pramenila z faktu, že společnost v předválečných časech dělníkům poskytovala poměrně slušný výdělek. Jech dodává: „Připočtěme k tomu pak ještě to, že Fischel si získal jistou část osazenstva tím, že je podarovával cigaretami a pivem. Dělnictvo bylo tehdy politicky ještě málo vyspělé a nevěřilo, že dovede vést samo fabriku.“ Prý teprve upřímně míněné přesvědčování dělníků ze strany zástupců Okresního výboru KSČ v Jilemnici svedlo hradské dělníky ze scestí, aby se nakonec vyslovili pro zachování národní správy.110 Pod tímto dojmem rozhodoval pak i ONV v Jilemnici. Fischel se posléze o restituci pokoušel také soudní cestou, kde však rovněž neuspěl. V roce 1949 došlo ke znárodnění podniku. 3.6.5 Situace rakouských státních příslušníků Zcela specifickou skupinou osob, jichž se aplikace obecného konfiskačního dekretu bytostně dotýkala, byli státní příslušníci Rakouské republiky. Jak bylo výše řečeno, obecný konfiskační dekret vymezuje fyzické osoby podléhající konfiskaci podle národnostního klíče a zcela tak abstrahuje od kritéria státní příslušnosti. Standardní výklad dekretu konfiskaci podřizuje osoby, které se počínaje rokem 1929 přihlásily k německé národnosti (per analogiam § 2 zemědělského dekretu). Aplikační příručka pro národní výbory poukazuje na blíže nespecifikovaný výnos ministra vnitra k této otázce, podle nichž v případě nositelů rakouského st. občanství111 se kritérium národnosti nepoužije, pokud se jedná o osoby, které prokáží své rakouské státní občanství osvědčením rakouského zmocněnce v Praze či jiného kompetentního rakouského státního orgánu.112 Z konfiskace nebyly vyňaty zcela, ale byly jim poskytnuty rozsáhlé úlevy za předpokladu, že se dotyčná osoba nedopustila závadné činnosti podle § 1, odst. 1, bodu 3. obecného konfiskačního dekretu – tedy nevyvíjela-li

110 Jech, M. Boj o znárodnění firmy Herbert Fischel v Hradsku. In: Očima pamětníků - Příspěvky k dějinám bojů Komunistické strany Československa na okrese Semily v letech 1945 - 1948, 1. vyd. Semily, OV KSČ v Semilech 1968. 111 Pojmy „státní příslušnost“ a „státní občanství“ jsou zde použity promiscue. 112 Palečková, O. Konfiskace..., str. 13

52

činnost proti státní svrchovanosti (...). Konfiskaci v jejich případě neměly podléhat ani nemovitosti, ani věci movité a rakouští občané také neměli být zahrnováni do odsunu s tím, že o jejich repatriaci se má postarat úřad rakouského zmocněnce v Praze. Výjimka se však nevztahovala na zřizování národní správy rakouského majetku a již zavedená národní správa nemusela být zrušena jen pro skutečnost, že se jedná o majetek Rakušana. Pro případ odchodu rakouských státních příslušníků do Rakouska v otázce movitých věcí se mělo postupovat tak, jako by se jednalo o antifašisty. Tento si tedy zásadně mohli ponechat a odvézt. Jeden z osudů majetku Rakušanů lze představit na případu Jana Feikse, rodáka z Rokytnice nad Jizerou. Kauza Jan Feiks Jan Feiks se narodil roku 1875 v Rokytnici nad Jizerou. Roku 1901 odešel za prací do Vídně a posléze do Innsbrucku, kde setrval po zbytek života. Podle potvrzení rakouských úřadů nabyl rakouského státního občanství roku 1922 a podle pozdějšího zjištění ONV v Jilemnici se na území Československé republiky až do konce války trvale nezdržoval. V roce 1944 nabyl však rodinný domek od Němce Gustava Biemanna. Tento mu byl výměrem z června 1946 zkonfiskován podle obecného konfiskačního dekretu, neboť měl národní výbor za to, že se jedná o osobu německé národnosti. Feiks podle svého tvrzení o konfiskaci svého domu nevěděl, protože se postupovalo i v jeho případě doručením konfiskačního výměru veřejnou vyhláškou. Proto se Feiks proti výměru odvolal teprve v červnu 1948 a věc byla v souladu s platnou úpravou správního řízení k rozhodnutí postoupena Zemskému národnímu výboru v Praze.113 Ve svém odvolání prokázal osvědčením rakouské státní občanství a tvrdil, že se nikdy neprovinil proti svrchovanosti ČSR, což také posléze národní výbor ani nerozporoval. V odůvodnění svého odvolání se vyjadřuje Feiks také k otázce rakouské národnosti: „Pokud jde o známé pokusy postaviti národnost rakouskou na roveň národnosti německé, chci jen podotknouti, že i čsl. ministerstvo vnitra samostatnou rakouskou národnost uznává a že pouze na základě obcovací řeči nelze určiti národnost osoby. To platí tak pro německy mluvící Švýcary, stejně i pro Rakušany.“ ZNV si k rozhodnutí vyžádal pokyn ministerstva vnitra, na jehož základě odvolání odmítl jako 113

Viz § 76 nař. vl. 8/1928 Sb. z. a n (správní řízení)

53

opožděné. Materiální podmínky pro vynětí z konfiskace přitom byly splněny. Proti odmítnutí se Feiks opět odvolal. Ve věci mezitím došlo ke změně příslušnosti v důsledku reformy organizace veřejné správy a kompetenci proto převzal KNV v Liberci.114 Jak naložil KNV s tímto podáním, není pro nedostatek dokumentů jasné. Spis však prozrazuje, že ještě v červenci roku 1951 ve věci intervenovalo rakouské vyslanectví v Praze a žádalo, aby bylo ve věci co nejrychleji rozhodnuto.115 Jistou účelovost rozhodnutí ZNV o odvolání lze usoudit z jiných archivních pramenů, kde řada jiných opožděně podaných a jinak odůvodněných odvolání byla posouzena jako návrh na obnovu řízení. K obnově přitom byly splněny podmínky i v případě Jana Feikse, když byl naplněn požadavek správního řádu na uplatnění nových důkazů majících podstatný vliv na obsah výroku. Tyto přitom nemohly být účastníkem řízení bez jeho zavinění uplatněny včas.116 Obnova řízení by s ohledem na nespornost skutečnosti, že se ve Feiksově případě jednalo o rakouského občana, musela přivodit zrušení výměru a restituci domku. Ten byl podle sdělení KNV z roku 1953 počátkem padesátých let ještě neobsazen a disponoval jím jen MNV v Rokytnici.

4. Závěr Předešlé poznávání nezemědělské konfiskace nepřátelského majetku z pohledu de lege lata na straně jedné a její praktické provádění v konkrétních podmínkách na druhé straně nastiňuje několik závěrů, které je třeba zobecnit. Některé výstupy této zamýšlené konfrontace jsou více než zřetelné, jiné spíše jen tušené. Jedním z cílů tohoto pojednání bylo poukázat právě na disproporce mezi zákonodárcem či exekutivou reglementovaným a předpokládaným ideálem v konfiskování nepřátelského majetku a skutečným obrazem tohoto procesu. Při vědomí, že ideální a skutečný stav z povahy věci nikdy nemohou spadat v jedno, je zde nutné poukázat především na ty jevy, které se od zákonem či prováděcím předpisem předvídaného stavu odchylovaly výrazně. Závažné nedostatky v provádění obecné konfiskace správními úřady v obci Rokytnici nad Jizerou a jejím okolí vystupují jak v oblasti hmotněprávních, tak procesněprávních pravidel. Z hlediska materiálního práva bylo v rozhodování národních 114

Viz zák. č. 280/1949 Sb. o krajském zřízení SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace 116 Viz § 86, odst. 1, nař. vl. 8/1928 Sb. z. a n (správní řízení) 115

54

výborů zřetelné účelové zneužívání svěřené pravomoci za současného ignorování nebo jen ryze formálního posuzování zákonných podmínek pro konfiskaci. To se projevilo zejména v opravných řízeních z přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy podle všeho bylo namísto zákonných důvodů klíčovým kritériem rozhodnutí o zrušení konfiskace to, zda a jaké hospodářské využití konfiskátu je veřejnou správou naplánováno. Příznaky účelového rozhodování pak byly zřejmé i při snahách restituovat průmyslový majetek podle zák. č. 128/1946 Sb. náležící do roku 1938 rokytnickým a vysockým židům. Z prostudované spisové agendy vystupují také zdaleka nejnápadněji vážná procesní pochybení, která často ve svém důsledku zcela vyloučila možnost účastníka účinně se proti rozhodnutí bránit. To se týká například vydání dlouhé řady konfiskačních

výměrů

směřujících

vůči

osobám

již

nuceně

vysídleným,

popř. soustředěným v té době v odsunových sběrných střediscích. Byl-li přijat pro konfiskaci koncept „kolektivní odpovědnosti“ (viz výklad shora), mělo být také důsledně dbáno na to, aby liberační důvody, které fyzickým osobám de lege lata umožňovaly výjimku z konfiskace, bylo vůbec fakticky možné uplatnit, uvážíme-li přitom, že hlavní důkazní břemeno leželo podle dekretu výslovně na osobě, o jejíž právech se rozhodovalo. Takovým postupem byly poškozeny nejen principy spravedlivého procesu, nýbrž i elementární principy právního státu vůbec. Z úrovně a obsažnosti odůvodnění studovaných správních rozhodnutí, za časté věcně nesprávných nebo nezákonných, lze také usuzovat na velkou degradaci úrovně tehdejší veřejné správy, přinejmenším ve srovnání se stavem, který panoval v předmnichovské republice. Je pochopitelné, že k tomuto stavu významně přispěly revoluční poměry v nově osvobozeném státě a s tím spojený nedostatek kvalifikovaného úřednictva, a to tím více tam, kde probíhala výměna obyvatelstva, jako tomu bylo právě v případě Rokytnice. V neposlední řadě lze označit za výrazně negativní rys politizaci činnosti národních výborů, promítající se i do rozhodovací praxe ve věcech konfiskačních. Do rozhodování se proto nezanedbatelně promítla politická hlediska významná pro zdejší funkcionáře národních výborů. Explicitně vystupuje tato tendence především z poúnorové korespondence místního a okresního národního výboru, kde se pravidelně posuzovaly vztah žadatele o zrušení konfiskace k tehdejšímu politickému režimu a jeho „zapojení do budovatelského úsilí“.

55

Seznam literatury a pramenů Literatura 1) Arburg, A. – Staněk, T. Vysídlení a proměny českého pohraničí 1945 – 1951, Díl I. Češi a Němci do roku 1945, Úvod k edici. 1. vyd. Středokluky, Zdeněk Susa 2010, ISBN 978-80-86057-66-8. 2) Beneš, Z. Jančík, D. Kuklík, J. et al. Rozumět dějinám, 1. vyd. Praha, Gallery 2002, ISBN 80-86010-60. 3) Drdacký, K. Všeobecná úprava konfiskace nepřátelského majetku, In: Nové zákony a nařízení Československé republiky, roč. 1945, č. 7. 4) Eliáš, K., Ještě jednou k některým otázkám konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. In: Právník, č. 11/1994. 5) Ermacora, F. Die sudetendeutschen Fragen, 1. vyd. Mnichov, Langen Müller 1992, ISBN 3-7844-2412-0. 6) Hoffmann, J. Konfiskace nepřátelského majetku a osídlení, Řízení osídlení.In: Nové zákony a nařízení Československé republiky, č. 3 – 4, roč. 1945. 7) Jakubec, P. Po stopách Židů na Jilemnicku. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší, sv. 16, 1. vyd. Praha, Státní okresní archiv v Semilech, 2003. 8) Jech, M. Boj o znárodnění firmy Herbert Fischel v Hradsku, In: Očima pamětníků, Příspěvky k dějinám bojů Komunistické strany Českoslvenska na okrese Semily, 1. vyd. Semily, OV KSČ 1968. 9) Knapp, V., - Kindl, M. K některým otázkám konfiskace, In: Právník, č. 8/1994. 10) Kindl, M. Některé souvislosti rozhodnutí ústavního soudu o konfiskacích, Právník č. 8/1995. 11) Kuklík, J. Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, 1. vyd. Praha, Linde 2002, ISBN 80-7201-352-1. 12) Kuklík, J. et al. Vývoj československého práva 1945 – 1989, 1. vyd. Praha, Linde 2009, ISBN 978-80-7201-741-6. 13) Mikule, V. Správní právo a veřejná správa na území České republiky od r. 1945. In: Právněhistorické studie, č. 35, Praha 2000. 14) Palečková, O. Konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 č. 108 Sb., Příručka pro národní výbory č. 6, Ministerstvo vnitra ČSR 1946. 15) Pavlíček, V. Dekrety prezidenta republiky, In: Jech, K., Kaplan, K. Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945, 2. vyd. Brno, Doplněk 2002, ISBN 80-7239-1151. 16) Pavlíček, V. O české státnosti, díl 1. Český stát a Němci, 1. vyd. Praha, Karolinum 2002, ISBN 80-246-0489-2. 17) Pichler, H. Die alte Heimat Rochlitz im Riesengebirge. 1. vyd. Marktoberdorf, Heimatkreis Hohenelbe/Riesengebirge 1991. 56

18) Seibt, F. Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas, 1. vyd. Mnichov, List Verlag 1974. 19) Staněk, T.: Odsun Němců z Československa 1945 – 1947, 1. vyd. Praha, Academia – Naše vojsko 1991. 20) Šebestík, J. – Lukeš, Z. Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce, Příručka pro národní výbory č. 9, Ministerstvo vnitra ČSR 1946. 21) Verner, V. Státní občanství podle úst. dekretu presidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33 Sb. Praha 1946. 22) Votoček, V. Vývoj národního podniku Kolora Semily, 1. vyd. Semily, Měst.NV Semily 1989, 23) Wenk, S. Das konfiszierte Privatvermögen in Polen und Tschechoslowakei., Frankfurt am Main 1993, 1. vyd. Lang, ISBN 3-631-45870-3. Tisk Stráž severu, Liberec, roč. II. 1946 Prameny 1) Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa IV. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, Band II., 2. vyd. Mnichov, Deutscher Taschenbuch Verlag 1984. 2) Gronský J., Hřebejk, J. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa , díl II., 1. vyd. Praha, Karolinum 1999, ISBN 80-7184-765-8. 3) Jech, K., Kaplan, K. Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945, 2. vyd. Brno, Doplněk 2002, ISBN 80-7239-115-1. 4) NA Praha, fond: Fond národní obnovy, Praha, kt 408, 409, 410 - soupisové karty pro Rokytnici n. J. 5) NA Praha, fond ZNV - referáty dopravní, průmyslový, pro pozemkovou reformu, pro vnitřní osídlení a správu nepřátelského majetku, kn 435, 436, 437, 438. 6) Obce v číslech, 1. vyd. Semily, Okresní oddělení Českého statistického úřadu v Semilech 1991 7) Ondruš, R. Vybraná rozhodnutí NSS ve věcech administrativních, 1918 – 1948, 1. vyd. Praha, Linde 2001. 8) SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 47 - konfiskáty 9) SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kn. 1, 2 - zápisy ze schůzí rady ONV 10) SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 100 - národní správy 11) SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, kt 286 - vynětí z konfiskace 12) SOkA Semily, fond ONV Semily, 1960 - 1990, fin. odbor 13) SOkA Semily, fond MNV Rokytnice, kt 39 - soupisy nábytku, prádla, cenností 14) SOkA Semily, fond MNV Rokytnice, kt 39 - vynětí z konfiskace

57

Přílohy Příloha č. 1: a) konfiskační výměr - živnostenská provozovna

58

b) konfiskační výměr - rodinný domek

59

Příloha č. 2 - soupis nábytku, prádla, cenností

60

Příloha č. 3 − soupisová karta Fondu národní obnovy

61

Příloha č. 4 -

doporučení bytové komise rady MNV

62

Zusammenfassung Die bisherige rechtsgeschichtliche Literatur widmet sich relativ viel den Fragen der dekretalen Gesetzgebung bloß im Allgemeinen. Auf der anderen Seite richtet sich ihre Aufmerksamkeit nur geringfügig auf die damalige praktische Anwendung dieser Vorschriften unter zeitlich und örtlich gegebenen Bedingungen. Deswegen wurde das wesentlichste Ziel dieses Beitrags die Anwendung des Dekrets des Präsidenten der Republik Nr. 108/1945 Ver. Bl. in konkreten Fällen zu beschreiben und zu analysieren. Die Beschreibung der praktischen Durchführung der Konfiskation nach diesem Dekret an einem Beispiel der deutschbewohnten Gemeinde Rochlitz im Riesengebirge sollte entdecken, in welchen Richtungen und wie stark sich die Praxis der zu entscheidenden

Nationalauschüsse

von den Bestimmungen

des

genannten

Dekrets sowie von den Durchführungsvorschriften abwich. Das Dekret, welches den Vermögensentzug der Güter aller natürlichen Personen deutscher Nationalität und aller deutschen juristischen Personen auf dem Staatsgebiet der Tschechoslowakischen Republik

herbeiführen

der deutschstämmigen

sollte,

wurde

Bevölkerung

als für

eine

Art

illoyales

kollektiver

Bestrafung

Verhalten

gegenüber

dem tschechoslowakischen Staat konzipiert. Dabei ist zu betonen, dass auch im Falle der kollektiven Strafmaßnahme wenigstens laut Gesetzes jeder einzelne berechtigt ist, sich dieses Verschuldens zu entleidigen, solange dieser beweist, dass er sich aktiv für die Befreiung der Tschechoslowakei einsetzte oder unter dem faschistischen Terror leidete. Darüber hinaus galten auf der Ebene der Durchführungserlässe die Ausnahmen vom Dekret auch für die Angehöriger der Mischehen und die deutschstämmigen wirtschaftlich unentbehrlichen Spezialisten. Gerade in diesen betrachteten Einzelfällen tauchen die schwerwiegenden Mängel der Entscheidungspraxis auf, die zur Folge häufig ein Vermögensunrecht hatten. In der materiellrechtlichen Hinsicht wurden durch die Nationalausschüsse oft die rechtlichen Kriterien zur Beurteilung ignoriert, ob es sich im konkreten Fall überhaupt um die Person deutscher Nationalität handelt oder ob

das konfiszierte Vermögen

eine

Gütergemeinschaft

darstellt.

Im

Bereich

der formellrechtlichen Anforderungen wurden ernsthafte Gesetzverstöße festgestellt, die schwer das Recht auf einen gerechten Prozess verletzten. In diesem Zusammenhang sind vor allem die durch die Verwaltungsbehörden gebildeten Hindernisse zu erwähnen, 63

die den Prozessbeteiligten faktisch daran hinderten, die ordentlichen Rechtsmittel geltend

machen

zu

können.

Diese

Mängel

wurden

später

manchmal

durch das Wiederaufnahmeverfahren teilweise beseitigt, teilweise sind freilich auch da einige begründete Ansprüche oft aus politischen Gründen abgelehnt worden. Die

Entscheidungspraxis

der

in

Konfiskationssachen

zuständigen

Verwaltungsbehörden war in den untersuchten Fällen in Rochlitz im allgemeinen offensichtlich durch die Umstände der revolutionären und nationalistisch motivierten Nachkriegszeit viel beeinflußt, was außer anderem auch einen klaren Untergang des Niveaus der Ausübung der öffentlichen Verwaltung bedeutete. Das macht allerdings keinen Grund dafür, auf die Analyse dieser häufig auch unmenschlichen Missstände zu verzichten.

64

Application of the Decrees of the President of the Republic in the Semily District Existing legal history literature deals, to a considerable extent and in general terms, with the questions of decretal rule-making. On the other hand, it only marginally deals with the practical application of these regulations under specific time and local conditions. One of the most severe regulations of this historical stage of Czechoslovak law was Decree No. 108/1945 Coll. on the confiscation of enemy property. The aim of this work is to describe and analyse the application of this regulation. The description of the practical enforcement of confiscation under this Decree on the example of the municipality of Rokytnice nad Jizerou and its vicinity settled by Germans is to reveal the course and extent to which the practice of the national committees observed the then valid confiscation law. Firstly, it was necessary to focus more extensively on the applied Decree de lege lata. Hence, the first part of the work on the above subject provides a summary of brief regulations which apply to property relations and deals in greater detail with the legislative preparations of Decree No. 108/1945 Coll., its scope of powers and interpretation. The second part of the work directs attention to the characteristic features of confiscation in terms of procedure. One of the objectives of the work was also to demonstrate, using individual cases of confiscation in terms of procedural and substantive law, the conditions in which confiscation decisions impacted on specific groups of people affected by the Confiscation Decree. Such groups were Germanspeaking Jews, German anti-fascists and others. Knowledge for the first part of the work was drawn from secondary literature to decretal rule-making and contemporary internal manuals of the ministry of interior. The more practically focused second part is the result of work in archives and research of individual files. The output of the above-described research is several fundamental findings. Among the most serious are the illegal and often unprofessional decision-making of the national committees in individual causes and the marked politicization of their activities already apparent in the first post-war months.

65

Aplikace dekretů prezidenta republiky na Semilsku

Dosavadní právněhistorická literatura se věnuje v obecné rovině otázkám dekretální normotvorby nezanedbatelnou měrou. Na druhé straně se jen okrajově zabývá praktickou

aplikací těchto předpisů za konkrétních časových a místních

podmínek. Jedním z nejzávažnějších předpisů této historické etapy československého práva se stal dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku. Tato práce si proto zejména bere za cíl popsat a analyzovat aplikaci tohoto předpisu. Popis praktického provedení konfiskace dle tohoto dekretu na příkladu Němci obývané obce Rokytnice nad Jizerou a jejím okolí má odhalit, v jakých směrech a do jaké míry praxe příslušných národních výborů dodržovala tehdy platné konfiskační právo. Nejprve bylo třeba se obšírněji zaměřit na aplikovaný dekret de lege lata. Práce na výše zmíněné téma proto v první části shrnuje nejprve stručně předpisy, které se dotýkají majetkových vztahů a podrobněji se věnuje legislativním přípravám dekretu č. 108/1945 Sb., jeho působnosti a výkladu. V druhé části práce je pozornost zaměřena na charakteristické rysy konfiskace v dané oblasti z procesního hlediska. Jedním z cílů práce bylo také demonstrovat na jednotlivých konfiskačních kauzách z hlediska procesního i hmotného práva podmínky, za kterých dopadalo konfiskační rozhodování na specifické skupiny osob, jichž se konfiskační dekret dotkl. Takovými skupinami byli například německy mluvící Židé, němečtí antifašisté a jiní. Poznatky k první části práce byly čerpány ze sekundární literatury k dekretální normotvorbě a dobových interních příruček ministerstva vnitra. Praktičtěji zaměřená druhá část je výsledkem práce v archivech a rešerše jednotlivých spisů. Výstupem výše popsaného bádání je několik zásadních zjištění. Mezi ta nejzávažnější patří nezákonné a často neprofesionální rozhodování národních výborů v jednotlivých kauzách a výrazná politizace jejich činnosti, patrná již v prvních poválečných měsících.

66