Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Odpovědnost za dluhy zůstavitele podle nového občanského zákoníku Studentská vědecká a odborná činnost

Kategorie: magisterské studium

Autor: Jana Vorlíčková 2012 V. ročník

Čestné prohlášení a souhlas s publikací práce

Prohlašuji, že jsem práci předkládanou do V. ročníku Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ) vypracovala samostatně za použití literatury a zdrojů v ní uvedených. Dále prohlašuji, že práce nebyla ani jako celek, ani z podstatné části dříve publikována, obhájena jako součást bakalářské, diplomové, rigorózní nebo jiné studentské kvalifikační práce a nebyla přihlášena do předchozích ročníků SVOČ či jiné soutěže.

Souhlasím s užitím této práce rozšiřováním, rozmnožováním a sdělováním veřejnosti v neomezeném rozsahu pro účely publikace a prezentace PF UK.

V Praze dne 17. 4. 2012

……………….……………… Jana Vorlíčková

2

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 4 1.

2.

3.

ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ POJMŮ .................................................................................... 5 1.1.

Definice a rozlišování pojmů pozůstalost a dědictví ................................................... 5

1.2.

Definice a rozlišování pojmů dědic a odkazovník....................................................... 5

1.3.

Odpovědnost za dluhy a přechod dluhů ...................................................................... 6

ODPOVĚDNOST ZA DLUHY ZŮSTAVITELE .............................................................. 7 2.1.

Historický exkurz ........................................................................................................ 7

2.2.

Dluhy postihující dědice .............................................................................................. 7

2.3.

Postavení státu ............................................................................................................. 9

2.4.

Soupis pozůstalosti ...................................................................................................... 9

2.5.

Výhrada soupisu a její právní účinky ........................................................................ 11

2.6.

Právní účinky neuplatnění výhrady soupisu .............................................................. 12

2.7.

Zcizení dědictví ......................................................................................................... 13

POSTAVENÍ VĚŘITELŮ ................................................................................................ 14 3.1.

Práva věřitelů před potvrzením dědictví .................................................................... 14

3.2.

Odloučení pozůstalosti .............................................................................................. 14

3.3.

Vyhledání dluhů zůstavitele ...................................................................................... 15

ZÁVĚR..................................................................................................................................... 17

3

ÚVOD V souvislosti se smrtí osoby vyvstává do popředí řada otázek týkajících se jmění, které po sobě zůstavitel zanechal, a které je třeba náležitě upravit zákonem. Jedná se například o problematiku práv nepominutelných dědiců, okamžik dědického nápadu, vymezení dědických titulů, odpovědnost za dluhy zůstavitele a další. Právě otázka odpovědnosti za dluhy zůstavitele je náplní této práce. Mým hlavním cílem je blíže uchopit a postihnout institut odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle nového občanského zákoníku. Dědické právo jako takové patří mezi právní odvětví s dlouhou historickou tradicí a prošlo složitým vývojem. Úprava dědického práva obsažená v obecném občanském zákoníku z roku 1811 (dále jen „ABGB“) se značně odlišovala od úpravy v době totalitního režimu, i od ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „OZ“). Nový občanský zákoník se opět navrací, a to v modifikovaných formách, k některým institutům obsaženým v ABGB. Jako příklad uvedu institut dědické smlouvy jakožto nový dědický titul, dále možnost navrhnout odloučení pozůstalosti, zřídit odkaz atd. V první části této práce nazvané Základní vymezení pojmů se věnuji definici pojmu pozůstalost a určení, co pod tento pojem spadá. Současně je mým záměrem odlišit pojem pozůstalost od dědictví a osobu dědice od odkazovníka. Zároveň se v této části zamýšlím nad významem spojení odpovědnost za dluhy zůstavitele a přechod dluhů. Ve druhém oddílu se již výhradně zaměřím na odpovědnost za dluhy zůstavitele a to ve spojitosti s postavením dědiců a státu. Budu se věnovat institutům jako je soupis pozůstalosti a výhrada soupisu, zcizení dědictví a dalším. V části třetí se zabývám postavením věřitelů a to v souvislosti s nástroji odloučení pozůstalosti a vyhledání dluhů zůstavitele. V závěru stručně zmíním klady a zápory přijaté úpravy a uvedu důvody pro sepsání této práce.

4

1.

ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ POJMŮ

1.1. Definice a rozlišování pojmů pozůstalost a dědictví Ustanovení § 1475 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“) stanoví, že: „Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.“ Definovat pojem pozůstalost je nezbytné pro pochopení a užití jednotlivých ustanovení týkajících se dědického práva. Pozůstalostí se rozumí celé jmění zůstavitele, výjimku tvoří práva a povinnosti vázané výlučně na jeho osobu. Toto odpovídá i úpravě stávajícího občanského zákoníku (OZ), který neumožňuje zejména přechod práv na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.1 Nově však došlo ke změkčení pravidla, a to v tom smyslu, že tato práva a povinnosti tvoří pozůstalost za předpokladu, že byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci (např. podáním žaloby). Do pozůstalosti patří především věci ve vlastnictví zůstavitele, dále podnik, obchodní podíl, vypořádací podíl člena družstva, pohledávky a dluhy. Od pojmu pozůstalost se zpravidla rozlišuje pojem dědictví. „Pozůstalost je pojata jako jmění zůstavitele k okamžiku zůstavitelovy smrti, resp. jako ta jeho část, která je způsobilá přejít na dědice jako na právního nástupce, zatímco dědictví je to z pozůstalosti, co skutečně připadá jako jmění osobě, která je dědicem.“2 Pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím. Nejedná se tedy o pojmy natolik odlišné nebo velmi rozdílné. Jde spíše o to, z pohledu koho (zůstavitele nebo dědice) a čeho (zanechaného nebo nabývaného majetku) se na ně díváme.

1.2. Definice a rozlišování pojmů dědic a odkazovník Osoba, které náleží dědické právo, je označována za dědice.3 Jedná se o osobu, které svědčí některý z dědických titulů. V novém občanském zákoníku je mezi dědění ze zákona a ze závěti zařazena nově dědická smlouva, jakožto dvoustranný právní úkon spočívající v tom, že zůstavitel povolává k pozůstalosti druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka.4 Dědické právo se v účinném občanském zákoníku opírá o zásadu univerzální 1

Srov. § 579 odst. 2 OZ. Důvodová zpráva k návrhu NOZ schváleného vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády, 2011, s. 934. 3 Dědicem se může stát jak osoba fyzická, tak i právnická, to znamená i stát. Za dědice lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout, pokud splní podmínku vzniku do jednoho roku od smrti zůstavitele. 4 Srov. § 1582 an. NOZ. 2

5

sukcese, která vyjadřuje, že dědic jako právní nástupce zůstavitele vstupuje do všech práv a povinností v celém rozsahu. Dědici náleží buď právo na celou pozůstalost, nebo je-li dědiců více tak na její poměrný podíl. Problém se objevuje tehdy, když na jednotlivce má z vůle zůstavitele přejít nějaký konkrétní předmět. Není totiž rozlišováno mezi osobou dědice a osobou odkazovníka. Získání byť i jen jednoho malého předmětu má za následek vznik univerzálního právního nástupnictví (a tak i odpovědnosti za dluhy zůstavitele), což dle mého názoru není správný přístup. Souhlasím s opětovným zavedením odkazu (legátu), který stojí na principu singulární sukcese a znamená tak, že odkazovníkovi vzniká vůči dědicům nárok na vydání určité věci. A jelikož odkazovník není dle nového občanského zákoníku považován za dědice, jeho právo na vydání předmětu odkazu tak není spojeno s odpovědností za zůstavitelovy dluhy.

1.3. Odpovědnost za dluhy a přechod dluhů V novém občanském zákoníku se již nevyskytuje pojem odpovědnost za dluhy,5 nýbrž přechod dluhů.6 Část teorie zastává názor, že použití institutu odpovědnosti zde není vhodné, protože je příznačné pro označení sankčního následku za porušení primární povinnosti.7 A jelikož se dědic a někdy ani zůstavitel žádného porušení povinností nedopustili (např. zůstavitel nestihl podat návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí), považovat tak následek přechodu povinností za sankci je nepatřičné. Přesto ve své práci tohoto slova užívám, a to i z důvodu, že se v dosavadní literatuře hojně vyskytuje. Odpovědnost zde dle mého názoru není pojata jako sankce za porušení primární povinnosti, ale jako nezbytný důsledek přechodu majetkových poměrů. Odpovědnost dědice hradit dluhy zůstavitele může být chápána jako negativní stránka nabytí zůstavitelova jmění, na jehož vzniku se dědic zpravidla nepodílel. Navíc dle nové úpravy, kdy v případě neuplatnění výhrady soupisu dochází k neomezené odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy, je zřejmé, že nabytí dědictví může mít pro dědice neblahé následky.

5

Ust. § 470 odst. 1 OZ: „Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.“ 6 Ust. § 1701 odst. 1 NOZ: „Dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.“ 7 ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487. Praha: Linde Praha, 2008.

6

2.

ODPOVĚDNOST ZA DLUHY ZŮSTAVITELE

2.1. Historický exkurz Úprava odpovědnosti za dluhy zůstavitele prošla v průběhu historie různými změnami. V římském právu původně dědici vstupovali do všech práv a povinností zůstavitele. V důsledku toho došlo ke splynutí obou majetků. V případě, že pozůstalost byla předlužená, nezbývalo dědici nic jiného, než uspokojit zůstavitelovi věřitele ze svého majetku. Věřitelé byli ve výhodném postavení i díky tzv. dobrodiní separace (beneficium separationis), které spočívalo v oddělení majetku zadluženého dědice od pozůstalosti a tím ve snadnějším uspokojení věřitelovy ohrožené pohledávky. Velkým krokem k ochraně věřitele bylo zavedení institutu dobrodiní inventáře roku 531. Za situace, že osoba sepsala tento inventář, míra její odpovědnosti byla limitována hodnotou nabytého dědictví. V opačném případě zde žádný limit nebyl a odpovědnost byla neomezená.8 ABGB obsahoval rozsáhlou úpravu dědického práva a jeho pojetí se opíralo o možnost dědice podat dědickou přihlášku bezvýhradnou nebo přihlášku podmíněnou (s výhradou právního dobrodiní soupisu).9 Přihlásil-li se dědic k pozůstalosti bezvýhradně, odpovídal za dluhy zůstavitele neomezeně, veškerým svým majetkem. V opačném případě, přihlásil-li se k pozůstalosti s výhradou právního dobrodiní soupisu, soud seznam vyhotovil a dědic byl věřitelům zavázán, jen pokud pozůstalost stačila na úhradu jejich pohledávek. Za dluhy odpovídal veškerým svým majetkem, ale pouze do výše ceny dědictví.10 Občanský zákoník z roku 195011, spolu s občanským zákoníkem z roku 196412, je veden zásadou odpovědnosti dědice za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví.

2.2. Dluhy postihující dědice V ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ je výslovně stanoveno, že pozůstalost tvoří jak práva, 8

KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 297 an. Srov. § 800 an. ABGB ve znění platném od 1. 1. 1925 10 BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 15-16, 63. 11 Ust. § 514 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník: „Dědic je povinen hradit náklady přiměřeného pohřbu zůstavitelova, jakož i plnit závazky, které na něho přešly smrtí zůstavitelovou; vše podle ustanovení o poměrné nebo přednostní úhradě a jen do výše ceny nabytého dědictví. Věřitelům, kteří své nároky neoznámili přesto, že je dědic dal k tomu soudem vyzvat, dědic neodpovídá, pokud je cena jím nabytého dědictví vyčerpána nároky ostatních věřitelů.“ 12 Srov. § 470 odst. 1 OZ. 9

7

tak i povinnosti. Součástí pozůstalosti jsou tedy aktiva i pasiva. Dědic vstupuje do práv i povinností zůstavitele jako univerzální sukcesor a odpovídá za zůstavitelovy dluhy. Bylo by výhodné, kdyby na dědice přecházela pouze práva a nikoliv dluhy, je ale bezpochyby třeba chránit též zájmy věřitelů, kteří by v důsledku toho byli zkráceni na svých právech. Mezi dluhy tížící dědictví se řadí jednak dluhy zůstavitele, jednak povinnosti za podstatou dědictví. Typickým příkladem povinností za podstatou dědictví jsou náklady zůstavitelova pohřbu. Dědic je dle § 1701 odst. 2 NOZ zavázán k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení a opatření zůstavitelova hrobového místa. Za tyto náklady však nese odpovědnost jen za situace, že nejsou uhrazeny přímo z pozůstalosti. Ustanovení § 114 odst. 2 NOZ totiž stanoví, že náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí přímo z pozůstalosti. Občanský zákoník (OZ) obsahuje pojetí odpovědnosti za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele, tuto úpravu nový občanský zákoník nepřejal. Důvod lze spatřovat v tom, že může dojít k situaci, že zůstavitel projevil přání na honosný a drahý pohřeb, náklady se tak mohou vyšplhat velmi vysoko a majetek z pozůstalosti nemusí postačovat k jejich uhrazení. Zákonodárce se ve větě druhé § 144 odst. 2 NOZ s tímto problémem vypořádal zavedením zásady, že pokud pozůstalost nestačí ke krytí nákladů pohřbu podle přání zesnulého, musí být pohřben alespoň slušným způsobem dle místních zvyklostí. Druhým typem dluhů tížících dědictví jsou dluhy samotného zůstavitele. Pojetí odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy je postaveno na principu přechodu dluhů zůstavitele na dědice. V této oblasti došlo k výrazným změnám oproti dřívější úpravě, jedná se o velký krok, který je veřejností často diskutován. Je tomu tak zejména pro obavu budoucích dědiců z neomezené odpovědnosti, která není limitována výší ceny nabytého dědictví, jednak i pro pozitiva plynoucí z toho pro věřitele. Dluhy, které zanikají smrtí zůstavitele, nepřecházejí na dědice. Typickým příkladem je povinnost poskytovat výživné. Platí však výše uvedené ohledně práv a povinností jako dluh uznaných nebo uplatněných u orgánu veřejné moci. Dluhy mohou mít různou povahu. V praxi časté bývají závazky ze smluv, dluhy související s vypořádáním společného jmění manželů, nedoplatky na daních či jiných poplatcích, půjčky atd. Zůstavitel může být dlužníkem též spolu s jinými osobami, součástí pasiv dědictví se pak stává pouze ta část dluhu, za kterou zůstavitel odpovídal. Ustanovení § 1702 NOZ pamatuje také na případy, kdy je dědic k dědictví povolán pořízením pro případ smrti a zamýšlí zprostit se povinnosti v pořízení mu uložené odmítnutím dědictví za současného uplatnění dědického práva na základě dědění ze zákona. Takový postup je zákonem výslovně zakázán, odporovalo by to smyslu pořízení pro případ smrti a tím 8

i vůli zůstavitele. Osoba se může stát buď dědicem z pořízení pro případ smrti, anebo dědictví odmítnout.

2.3. Postavení státu Postavení státu se v rámci nabývání dědictví a v otázce odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy částečně mění. Dle § 462 OZ dědictví připadne státu, pokud ho nenabude žádný dědic. V novém občanském zákoníku je tato zásada formulována podobně a to ve smyslu, že dědictví připadá státu až v případě, že nedědí žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti. Vzhledem k novému rozšíření dědických tříd se však stát bude dostávat do pozice dědice ojediněle.13 Jestliže k tomu přesto dojde, je pak nutno na stát pohlížet jako na zákonného dědice s tou výjimkou, že nemá právo dědictví odmítnout a nemá ani právo na odkaz dle ustanovení § 1594 odst. 1 věty třetí NOZ. Stát, stejně jako jiný dědic, nese odpovědnost za dluhy zůstavitele a tíží-li tedy pozůstalost dluhy, stát je v postavení dědice, kterému svědčí výhrada soupisu (viz níže). Odlišný postoj nového občanského zákoníku spočívá v chápání odúmrti jako nároku státu soukromoprávní povahy a tím pádem přiznání postavení dědice státu. Tvůrci nového občanského zákoníku se inspirovali zahraničními kodexy, například občanskými zákoníky Španělska (čl. 956), Německa (§ 1936), Itálie (čl. 586), Maďarska (§ 599) nebo Polska (čl. 935).14 Ustanovení § 1634 NOZ (konkrétně část: „…na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic…“ a „…stát má stejné postavení jako dědic…“) ale jasně nestanoví, že stát je opravdu považován za dědice. Z daného spíše vyplývá, že stát se nachází v postavení jakéhosi „kvazidědice“, který je sice v rámci systematiky zákona zařazen do dílu o Zákonné posloupnosti, kterému jsou však přiznána jen omezená práva, která náleží dědicům.

2.4. Soupis pozůstalosti Aby mohlo dojít k přechodu práv a povinností na dědice, je třeba, aby byla aktiva a pasiva pozůstalosti známa. Pro zjištění pozůstalostního jmění a určení čisté hodnoty majetku slouží institut soupisu pozůstalosti. Při soupisu majetku soud vychází především 13

V novém občanském zákoníku došlo k rozšíření dědických tříd z původních čtyř na šest. Nově se tak mohou stát zákonnými dědici například bratranci a sestřenice zůstavitele nebo jeho prarodiče. 14 Důvodová zpráva k návrhu NOZ schváleného vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády, 2011, s. 978-979.

9

z předběžného šetření,15 ze souhlasných tvrzení účastníků (sporná aktiva a pasiva se do soupisu pozůstalosti nezahrnují),16 ze zpráv jiných osob a státních orgánů, ze závěti atd. Do soupisu se zapisují například nemovitosti, pohledávky, běžné a vkladové účty, hotovost, nábytek a ostatní zařízení domácnosti, šatstvo a jiné movité věci, dále také zůstavitelovy dluhy a náklady zůstavitelova pohřbení. Soupis se pořizuje jen v případě, že dědic uplatní právo výhrady soupisu, nebo je-li jeho sepsání nezbytné pro výpočet povinného dílu.17 Další důvody, pro které soud nařídí soupis pozůstalosti, jsou uvedeny v § 1685 odst. 2 NOZ. Jde například o situaci, kdy mezi dědici je osoba, která není plně svéprávná, nebo která je neznámá či nepřítomná, dále je-li nejistota, zda je někdo dědicem nebo kdo je dědicem atd. Smyslem soupisu pozůstalosti je právní jistota, spočívající v přesném vymezení, jaké konkrétní věci a práva patří do pozůstalosti a jaké povinnosti dědictví tíží. Chrání se tím práva jak dědiců, tak i věřitelů. Osobám uvedeným v § 1684 odst. 2 NOZ je umožněno, aby byly přítomny provádění soupisu, a jsou oprávněny vznášet dotazy a činit připomínky. Jedná se o vykonavatele závěti,18 správce dědictví19 a věřitele, který si vyžádal odloučení pozůstalosti (viz níže). Dále je oprávněn vznášet dotazy, činit připomínky a vůbec být přítomen soupisu ten, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží, a souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom prokáže právní zájem. Samotné pořízení soupisu je spojeno s určitými náklady, které jsou hrazeny přímo z pozůstalosti a jdou poměrně k tíži dědických podílů těch dědiců, jimž je soupis ku prospěchu. Je-li nemožné tyto náklady uhradit z dané pozůstalosti (například je-li pozůstalost předlužena), přispějí samotní dědicové poměrně k jejich úhradě. Byl-li nařízen soupis pozůstalosti pro účely výpočtu povinného dílu, opět se hradí náklady z pozůstalosti, ale jdou poměrně k tíži všech dědiců a osoby, která má právo na povinný díl. Žádá-li někdo provedení soupisu bez vážného důvodu, nese náklady ze svého. Je-li to pro daný případ výhodnější, může soud rozhodnout, že nebude proveden soupis pozůstalosti a místo něj správce dědictví vyhotoví seznam pozůstalostního majetku, jenž však 15

Srov. § 175d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Srov. § 175k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 17 Povinný díl je dědický podíl nebo odkaz, který je zcela nezatížen, náležející z pozůstalosti nepominutelnému dědici. Za nepominutelného dědice jsou považovány děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Nezletilému nepominutelnému dědici se musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Zletilému nepominutelnému dědici se musí dostat alespoň čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. 18 Vykonavatel závěti je osoba dbající o řádné splnění poslední vůle zůstavitele, kterou do této pozice může v závěti povolat zůstavitel. 19 Správce dědictví vykonává prostou správu pozůstalosti. Mezi jeho povinnosti patří poskytování splátek na zaopatření osobám, které na ně mají právo, a doručování zpráv o odkazech, které připadly odkazovníkům. 16

10

musí být potvrzen všemi dědici. V případě, kdy je snadné určit, co patří do pozůstalostního jmění a není v tomto ohledu rozpor mezi dědici, může být soupis nahrazen společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Za okolností, že údaje uvedené v seznamu či v prohlášení neodpovídají skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném, ruší se tím od počátku účinky výhrady soupisu a osoby uvedené v § 1685 odst. 2 NOZ mají právo žádat, pokud na tom prokáží právní zájem, aby soud nařídil nový soupis pozůstalosti. Provedení soupisu pozůstalosti musí být soudem oznámeno věřiteli, pokud je znám, a musí mu být umožněno se k soupisu vyjádřit.

2.5. Výhrada soupisu a její právní účinky Výhrada soupisu (beneficium inventarii) má v novém občanském zákoníku velký význam, je totiž základem pro určení rozsahu odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy. Dědic již nebude ve všech případech odpovídat pouze do výše ceny nabytého dědictví. Hradit dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví bude dědic jen tehdy, pokud uplatní výhradu soupisu. Stejně tomu bude, jestliže soud nařídí soupis pozůstalosti v zájmu osoby pod zvláštní ochranou. Mezi osobu pod zvláštní ochranou se v ustanovení § 1685 odst. 2 písm. a) NOZ řadí osoba, která není plně svéprávná, nebo která je neznámá či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či zřízená ve veřejném zájmu. Je-li více dědiců, kteří uplatnili výhradu soupisu, hradí dluhy společně a nerozdílně. Věřitel nemá právo požadovat po každém dědici úhradu celého dluhu, nýbrž jen plnění do výše odpovídající jeho dědickému podílu.20 Dědic má samozřejmě nárok na náhradu za poskytnutí plnění věřiteli, vyrovnal-li více, než za kolik odpovídal. Je oprávněn uplatňovat i postih předběžný. Dané pojetí se liší od pojetí občanského zákoníku (OZ). Dědicové podle něj nemají postavení solidárních dlužníků, neodpovídají tak společně a nerozdílně za zůstavitelovy dluhy, ale jejich odpovědnost je dána podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví.21 Právo učinit výhradu soupisu nemůže být dědici odejmuto, a to ani zůstavitelem. Odporovalo by to principu, na kterém výhrada soupisu stojí. Dědic, který má v úmyslu uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti, ji může učinit buď ústním prohlášením před soudem,

20

Nastane-li například situace, kdy dědic nabude dědický podíl v hodnotě 100 tis. Kč, věřitelova pohledávka vůči zůstaviteli však zní na 200 tis. Kč, bude dědic sám povinen uhradit dluh zůstavitele do výše 100 tis. Kč, i kdyby v případě uhrazení dluhu všemi spoludědici zároveň na něj připadala pouze částka 25 tis. Kč. 21 Srov. § 470 odst. 2 OZ.

11

anebo ji zaslat v písemné formě. Pokud si dědic vyhradí určité podmínky, soud k nim nepřihlíží. Nedojde tedy k odmítnutí výhrady soupisu, ani k žádosti soudu o její nové uplatnění, ale soud nebude brát uvedené podmínky vůbec v potaz. Stejně se bude postupovat i ohledně prohlášení dědice, že výhradu neuplatňuje. Právo vyhradit si soupis pozůstalosti je vázáno na lhůtu jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice o tomto právu poučil (lhůtu je možné z důležitých důvodů prodloužit).22 Následky uplynutí lhůty jsou popsány v § 1676 odst. 1 NOZ, který stanovuje že: „O svéprávném, známém a přítomném dědici, který není manželem, potomkem, anebo předkem zůstavitele a ve lhůtě podle § 1675 se nevyjádří, platí, že neuplatňuje výhradu soupisu. Od ostatních dědiců si soud vyžádá po jejich předvolání a poučení výslovné vyjádření, ledaže vůči svéprávnému manželovi, potomkovi či předkovi dědice nastal účinek podle § 1681.“ Ustanovení § 1681 NOZ se zabývá otázkou, kdy se dědic, ačkoli k tomu není oprávněn, ujme plné správy pozůstalosti. V takovém případě se od počátku ruší účinky uplatnění výhrady soupisu (za předpokladu, že k uplatnění došlo). Stejně tomu tak bude, pokud se prokáže, že dědic úmyslně zatajil pozůstalostní majetek, nebo spojil části pozůstalosti s částmi svého majetku a nejde rozlišit, komu patří, ledaže tomu tak bylo již před smrtí zůstavitele. Účinky uplatnění výhrady soupisu se vůči dědici od počátku ruší také tehdy, pokud někdo v jeho zastoupení výše zmíněnými způsoby spravoval pozůstalost.23 Takové účinky však nenastanou, pokud se jednání týkalo rozdělení písemností, podobizen nebo záznamů a jiných věcí rodinné povahy. Jestliže si osoba nevyhradila soupis pozůstalosti, nebo učinila prohlášení, že výhradu soupisu neuplatňuje, nemá právo si soupis dodatečně vyhradit.

2.6. Právní účinky neuplatnění výhrady soupisu Zásadní je pro dědice otázka právních účinků neuplatnění výhrady soupisu, které pro ně může mít nedozírné následky. Pokud totiž nedojde k uplatnění výhrady soupisu, dědic hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Důvod přijetí této úpravy je spatřován v nutnosti zlepšení postavení zůstavitelových věřitelů, kteří doposud bývali znevýhodňováni. Dědicové často zatajují zůstavitelův majetek (někdy velké hodnoty, například drahé obrazy a starožitnosti) a věřitelé jsou tak kráceni na svých právech.24 I zde se uplatňuje koncepce solidarity při hrazení 22

Srov. § 1675 NOZ. Vykonává-li tuto správu osoba dědici blízká, je považována za zástupce. 24 Nový občanský zákoník [online]. Dědické právo. Konkrétní 23

12

změny.

Dostupné

z

www:

dluhů. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně. Provedení soupisu dodatečně již nemá právní účinky pro rozsah povinností k hrazení dluhů zůstavitele u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil. Kdyby to bylo možné, většina dědiců by s institutem výhrady soupisu zacházela zdráhavě a vyčkávali by. Neuplatňovali by výhradu soupisu pro náklady provedení a teprve kdyby najisto zjistili, že jde o předluženou pozůstalost, přistoupili by k sepsání soupisu.

2.7. Zcizení dědictví Odpovědnost za dluhy zůstavitele souvisí i s problematikou zcizení dědictví. Zcizením dědictví totiž vstupuje nabyvatel do práv a povinností náležejících k pozůstalosti. Dědictví se zcizuje odvážnou smlouvou,25 jedná se o institut obligačního práva. Nabyvatel nesmí po zciziteli požadovat věci, které mu náleží nikoli jako dědici, ale z jiného právního důvodu. A jelikož nabyvatel není považován za dědice a často nebude mít žádný vztah k zůstaviteli, nemá právo na písemnosti, podobizny a záznamy rodinné povahy. Ubude-li odkazovník nebo spoludědic, nabyvateli náleží vše, co tímto způsobem přibude. Nabyvatel je ale povinen nahradit, co zcizitel již ze svého vynaložil k nastoupení dědictví nebo na pozůstalost, a pokud si strany neujednaly něco jiného, i náklady zůstavitelova pohřbu a opatření pohřebiště. Za základ smlouvy může být vzat seznam práv a povinností.26 Pokud tak bylo učiněno, záleží na obsahu smlouvy a ujednání stran, jaké věci (i rodinné povahy) na nabyvatele přejdou a zda bude zciziteli hradit, co ten již ze svého vynaložil k nastoupení dědictví nebo na pozůstalost, náklady pohřbu a opatření pohřebiště. Nastane-li situace, kdy seznam výslovně uvádí jako součást pozůstalosti určité právo nebo naopak mlčí ohledně určité povinnosti, nabyvatel se může domáhat, aby zcizitel nahradil škodu, která mu v důsledku toho vznikla, a požadovat vypořádání. Ustanovení § 1720 NOZ výslovně upravuje problematiku dluhů zůstavitele, když stanoví, že: „Nabyvatel i zcizitel dědictví jsou věřitelům za dluhy zůstavitele zavázáni společně a nerozdílně.“ I zde se tedy uplatňuje solidarita „dlužníků“.

25 „Rizika z takového obchodu přecházejí plně na nabyvatele.“ Důvodová zpráva k návrhu NOZ schváleného vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády (květen 2011), s. 1005. 26 Odlišujte od pojmu soupis pozůstalosti.

13

3.

POSTAVENÍ VĚŘITELŮ

3.1. Práva věřitelů před potvrzením dědictví Postavení zůstavitelových věřitelů se v novém občanském zákoníku výrazně zlepšilo. Do popředí se dostává ochrana věřitelů a to na úkor ochrany dědiců. V případě neuplatnění výhrady soupisu bude dědic věřitelům odpovídat neomezeně celým svým majetkem, což podstatně zvyšuje míru uspokojení věřitelových pohledávek. Práva věřitelů samozřejmě podléhají určitým limitům. Ustanovení § 1703 NOZ omezuje práva věřitelů na uspokojení jejich pohledávek do doby, než dojde k potvrzení dědictví soudem. Do té doby totiž mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení pouze z majetku náležejícího do pozůstalosti.

3.2. Odloučení pozůstalosti Návrat k dřívější úpravě dědického práva je možné spatřit i v opětovném zavedení institutu odloučení pozůstalosti (separatio bonorum), tak jak je upraven v § 1709 a 1710 NOZ. Odloučení pozůstalosti je dalším důkazem, že v novém občanském zákoníku došlo k upevnění postavení zůstavitelových věřitelů. Věřitel je oprávněn navrhnout, předtím než soud potvrdí nabytí dědictví, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění. Důvodem je, aby se dědicovi věřitelé neuspokojovali z majetku, který zde zanechal zůstavitel, a to na úkor věřitelů zůstavitele. Dědic totiž může být předlužen, a jelikož dochází ke spojení dědicova a zůstavitelova majetku v jeden celek, může tím dojít k ohrožení možného uspokojení zůstavitelových věřitelů. Samozřejmě pokud obava z předlužení dědice není důvodná, soud návrhu nevyhoví. To, že byl návrh na odloučení pozůstalosti učiněn, však nebrání tomu, aby soud nabytí dědictví potvrdil. Shledá-li soud návrh důvodným, bez odkladu učiní opatření zajišťující pozůstalost (rozhodne o tzv. závěře pozůstalosti, které se užije namísto soudní úschovy)27 a provede se soupis a ocenění pozůstalosti. Vyhovění návrhu na odloučení pozůstalosti má za následek, že věřitel, který si odloučení vyžádal, se z odloučené pozůstalosti uspokojí. Nemá však již nárok se uspokojit z ostatního dědicova majetku, a to ani v případě, že dědic neuplatnil výhradu soupisu. Ztrácí tak možnost na celkové uspokojení své pohledávky, pokud by majetek 27

Srov. § 1682 a 1683 NOZ.

14

zůstavitele k uhrazení dluhu nepostačoval, ale jmění dědice nakonec ano. Odloučení nemá dopad na ostatní dědice, kteří zůstávají ve vztahu k pozůstalosti ve stejném postavení a mohou se následně uspokojit i z dědicova majetku.

3.3. Vyhledání dluhů zůstavitele Dědicové často nemají jednoduché postavení. V mnohých případech není jisté, jaké dluhy pozůstalost tíží a zda není pozůstalost předlužená. Pokud pozůstalost předlužená je, dojde k likvidaci pozůstalosti dle ustanovení občanského práva procesního a věřitelé budou uspokojeni poměrně. Důležitým kritériem při likvidaci je zařazení pohledávek věřitelů do jednotlivých skupin, např. pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti se zpeněžením majetku, pohledávky nedoplatků výživného atd.28 K tíži dědice by vedlo uspokojení věřitelů v rozporu s těmito zásadami. I přes uplatnění výhrady beneficia inventáře by dědic v případě vyčerpání pozůstalosti odpovídal za dluhy zůstavitele svým majetkem a to až do výše, v jaké by věřitel dosáhl uspokojení při likvidaci pozůstalosti podle občanského soudního řádu. Podle občanského zákoníku je možné uskutečnit tzv. svolání (konvokaci) věřitelů zůstavitele. Soud je povinen na návrh dědiců usnesením vyzvat věřitele, aby ve stanovené lhůtě oznámili své pohledávky vůči zůstaviteli, a poučit je, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.29 Nový občanský zákoník počítá s podobným nástrojem. I zde může dojít ke svolání věřitelů, aby v přiměřené lhůtě ohlásili a doložili své pohledávky. Oprávněn navrhnout konvokaci věřitelů před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví je ten, kdo pozůstalost spravuje, nebo dědic, který si vyhradil soupis pozůstalosti. Do doby skončení řízení, které se takto zavede, není dědic, ani ten, kdo spravuje pozůstalost, povinen uspokojovat věřitele. Následkem vyhledání dluhů zůstavitele je, že věřitel, který ve lhůtě nepřihlásí své pohledávky, nemá právo na uhrazení vůči dědici, jestliže je pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek. K ochraně práv věřitelů přispívá ustanovení § 1712 odst. 2 NOZ, které stanovuje, že věřitelé, kteří ve lhůtě nestihli přihlásit své pohledávky, mají právo na jejich uhrazení vůči dědici, i když je pozůstalost vyčerpána, prokáže-li věřitel, že dědic o pohledávce věděl, nebo zajišťuje-li pohledávku věřitele zástavní nebo jiné věcné právo k věci 28 29

Srov. § 175v zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Srov. § 471 odst. 2 OZ a § 175t odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

15

náležející do pozůstalosti. Nepostačuje-li pozůstalost k úhradě dluhů, dojde k likvidaci dědictví. Je však možné využít ještě jiného postupu, a to dohody o přenechání předlužené pozůstalosti věřitelům k úhradě dluhů. Dohoda nebude soudem schválena, pokud odporuje zákonu nebo dobrým mravům. Objeví-li se po pravomocném skončení řízení další majetek, bude také přenechán věřitelům k úhradě dluhů. Jestliže po uhrazení všech dluhů zůstane majetkový přebytek, soud jej následně projedná jako dědictví.30

30

Srov. § 175p zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

16

ZÁVĚR Do popředí nové úpravy odpovědnosti za dluhy zůstavitele zcela jasně vystupuje pojetí ochrany věřitelů, kterým se značně zlepšilo postavení. V případě neuplatnění výhrady soupisu dochází k úhradě pohledávek věřitelů v plném rozsahu. Dědic tak musí hradit dluhy zůstavitele i nad rozsah nabytého dědictví. Naopak dědicové se tedy objevují v pozici nepříliš výhodné. Neuplatnění výhrady soupisu představuje pro dědice značné riziko, počet předlužených dědictví se v dnešní době, kdy půjčování peněz je častým způsobem řešení finančních problémů, neustále zvyšuje, a představuje tak pro dědice velmi těžké břímě, které si s sebou mohou nést po celý život. Nové pojetí je kritizováno i z důvodu velké časové náročnosti jednotlivých úkonů. Provádění soupisů může trvat několik dnů, týdnů i měsíců, a to nejen z hlediska zjištění a ohodnocení pozůstalostního majetku, ale i pro připomínky oprávněných subjektů.31 Obsáhnout celou novou úpravu dědického práva do jedné práce bylo nemožné, zaměřila jsem se proto na přechod dluhů zůstavitele. Mým cílem bylo souhrnně popsat a vyložit ustanovení o odpovědnosti za dluhy zůstavitele a postihnout jejich hlavní smysl. Vzhledem k tomu, že k tématu nebyla dostatečná literatura, bylo jediným možným řešením zaměření se na jednotlivá ustanovení nového občanského zákoníku týkající se dané oblasti. Důvodem, proč jsem začala psát práci na téma odpovědnost za dluhy zůstavitele je jeho aktuálnost a praktičnost. Vzhledem k přijetí nového občanského zákoníku je zájem právnické i laické veřejnosti zaměřen tímto směrem. Sama jsem se jako studentka práv setkala s dotazy ohledně nové úpravy dědického práva. Oblast odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy a problémy s ní spojené se v životě lidí vyskytují poměrně často a neznalost zákonných ustanovení může mít pro dědice neblahé důsledky. Je proto nezbytné se novou úpravou zabývat a prozkoumávat její přínosy i její kroky zpět.

31

ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487. Praha: Linde Praha, 2008.

17

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ

BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 15-16, 63. ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA [online] Názory na nový občanský zákoník. Dostupné z www: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1-200za 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. Důvodová zpráva k návrhu NOZ schváleného vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády, 2011. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487. Praha: Linde Praha, 2008. FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1-487. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2003. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 297 an. KUČERA, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, 2001. MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Linde Praha, 2007. Nový

občanský

zákoník:

Dědické

právo

[online]

Dostupné

z

www:

Nový občanský zákoník [online]. Dědické právo. Konkrétní změny. Dostupné z www: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné III. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 257 an. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008.

18