Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra psychologie
EFEKTIVITA TERAPEUTICKÉ PÉČE O DĚTI S PORUCHAMI CHOVÁNÍ EVALUACE MULTISYSTÉMOVÉHO MODELU INDIKOVANÉ PREVENCE REALIZOVANÉHO V PEDAGOGICKO – PSYCHOLOGICKÉ PORADNĚ V PRAZE 6 Autoreferát dizertační práce
Autorka: PhDr. Mgr. Veronika Pavlas Martanová Vedoucí práce: PhDr. Lidmila Valentová Csc. Praha 2011
OBSAH I. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY .................................................................................................. 2 II. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE .......................................................................................... 2 II. 1 Specifika dětské psychoterapie ....................................................................................... 2 II. 2 Výzkumy efektivity psychoterapie ................................................................................... 3 II. 3 Specifické poruchy chování a poruchy pozornosti .......................................................... 3 Efektivita intervencí v oblasti poruch pozornosti a chování a jejich výzkum ..................... 4 II. 4 Co víme o realizaci dětské skupinové psychoterapie v českých poradnách?.................. 5 III. MOŽNOSTI EVALUACE A METODOLOGIE KONKRÉTNÍHO VÝZKUMU ................................... 5 Metodologie prezentovaného výzkumu ................................................................................ 6 IV. EFEKTIVITA DĚTSKÝCH TERAPEUTICKÝCH SKUPIN V PPP PRAHA 6 ...................................... 7 IV. 1 Sumativní evaluace kvantitativního charakteru. ............................................................ 7 Subjektivní vnímání změny u rodičů a učitelů .................................................................... 7 Objektivní porovnání situace před zahájením terapie a po jejím ukončení ....................... 7 IV. 2 Sumativní a formativní evaluace kvalitativního charakteru........................................... 9 Jaké dítě přichází do skupiny z pohledu spisové dokumentace? ....................................... 9 Co od skupinové práce očekává dítě?................................................................................. 9 Zakázky rodičů................................................................................................................... 10 Zakázky učitelů .................................................................................................................. 10 Zisky pro děti ..................................................................................................................... 11 Co jsme se dozvěděli o ziscích rodičů po roce stráveném ve skupině? ............................ 12 Terapeuticky významné momenty.................................................................................... 13 Závěry, shrnutí, shody v zakázkách a ziscích ..................................................................... 13 IV. 3 Typologie dětí a jejich rodičů ve skupině ..................................................................... 14 V. DISKUSE ................................................................................................................................ 16 V. 1 Diskuse k metodologii práce ......................................................................................... 16 V. 2 Diskuse výsledků výzkumu ............................................................................................ 17 V. 3 Diskuze k realizovanému modelu péče. ........................................................................ 19 VI. ZÁVĚR .................................................................................................................................. 21 VII. Příloha: Stručný popis evaluovaného programu ............................................................... 22 VIII. Seznam použité literatury ................................................................................................. 24 1
I. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY Cílem dizertační práce je hledat a nabídnout možnosti poradenské práce s dětmi se specifickými poruchami chování (ADHD,ADD,PCH). V rámci teoretické části se autorka zabývala dětskou psychoterapií a její efektivitou obecně, sledovala vývoj výzkumů tohoto tématu v zahraničních zdrojích, aby se následně zaměřila na léčbu specifických poruch chování a poruch pozornosti. V tomto užším tématu zrekapitulovala dostupné zahraniční studie efektivity léčby poruch chování a zmonitorovala tuto problematiku též v překladové a české literatuře. Vytvořila ucelený přehled o měření efektivity psychoterapie u dětí a pokusila se na základě zahraničních studií zformulovat nejpodstatnější poznatky o terapii poruch chování. Dále autorka přinesla praktický vhled do českých pedagogicko – psychologických poraden. Teoretická část je zakončena textem popisujícím možnosti evaluace v poradenství, který připravuje čtenáře na pozvolný přesun do části praktické. V praktické části byl kvantitativně i kvalitativně evaluován konkrétní multisystémový terapeutický model skupinové terapie pro děti a jejich rodiče, který je sedm let realizován v PPP Praha 6. Evaluace zahrnula jeho dvouleté působení. Na kvantitativní rovině autorka sledovala pomocí dotazníků pro rodiče a učitele, zda došlo k posunu v projevech dítěte v rodině a ve škole po roce docházky do skupiny. Byl sledován posun subjektivně vnímaný jednotlivými respondenty i posun objektivní. Pomocí statistických metod se byly ověřěny hypotézy, týkající se chování ve škole, vztahů s vrstevníky, sblížení rodiče s dítětem, učení, medikace dítěte a jeho vztahu s vyučujícím a školou. V kvalitativní části je možné sledovat, jaké dítě přichází do skupin z hlediska spisové dokumentace, jaké jsou zakázky na změnu u dětí z prvního stupně ZŠ, jejich rodičů a učitelů před započetím terapie, a následně, jaké zisky cítí rodiny po roce terapie. Byly kategorizovány oblasti, kde si posunu všimnuly samy děti, i změny, o kterých se vyjádřili rodiče. Reflexi byl podroben též pohled terapeutů a témata, které se pro zdárnou terapii zdála důležitá jim. V závěru se nabízí orientační typologie klientů na základě rozsahu jejich potíží, motivace a předpokládaného průběhu léčby. Závěrečná diskuse si pak klade za cíl shrnout metodologické otázky, diskutovat výsledky výzkumu a navhnout doporučení pro praxi – pro případnou revizi evaluovaného modelu. II. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE II. 1 Specifika dětské psychoterapie Děti jsou bezprostřednější a jednají s menšími zábranami, méně se stylizují, vyjadřují své city více chováním než slovy, jsou proto často otevřeně agresivnější a v chování proměnlivější. Ve srovnání s dospělými vyjadřují mnohem snáze negativní než pozitivní postoje a emoce. Dětské skupiny jsou celkově expresivnější, obtížněji zpracovávají agresivitu a hostilní tendence, hůře vyjadřují pocity slovně a také cesta k náhledu je komplikovanější. Terapeut je při práci s dětskými klienty aktivnější, stejně jako s dospělými však bez výhrad přijímá dítě jako samostatnou osobnost. Jeho úkolem je reflektovat chování dětí, vracet jim ho ve verbální podobě, nehodnotit, jen pomáhat dětem najít pro své pocity i chování pojmenování beze změny významu. Hughes1 charakterizuje patero specifik dětské psychoterapie: 1. Spolupráci s dítěte zásadně ovlivňuje jeho okolí, 50 – 75 % dětí terapii neiniciuje. Zapojení rodičů je nezbytné, zejména v dětském věku. 1
HUGHES,J.N. In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.748 – 750.
2
2. V dětské terapii je třeba sledovat vždy vývojové hledisko a to i ve vztahu k efektivitě. Účinnost terapie je modifikována věkem. 3. Existují typické potíže pro každý určitý věk a je nutné rozlišit, zda se jedná o patologii či vývojovou záležitost. 4. V dětské psychoterapii se vyplácí léčit již prekursory, aby nedošlo k rozvinutí patologické trajektorie. 5. Vývojové hledisko interreaguje s dalšími nepříznivými projevy prostředí. V kontextu specifičnosti dětské psychoterapie je nezbytný specifický trénink dětských psychoterapeutů a poradců. II. 2 Výzkumy efektivity psychoterapie Zesumarizujeme – li základní praktické poznatky o efektivitě dětské psychoterapie z teoretické části dizertační práce, docházíme k následující bodové rekapitulaci:
Psychoterapie v jakékoliv formě je lepší než žádná léčba, u mnoha dětských obtíží. Behaviorální přístupy mají převážně vyšší úspěšnost než ostatní. Efektivita určitých přístupů koresponduje s věkem klientů. Krátkodobé programy se jeví jako efektivnější. V krátkodobé terapii je efektivní používat specifické techniky zaměřené na změnu. Léčebné cíle musí být v efektivní dětské psychoterapii stanoveny a přesně definovány. Intervence u dětí je účinnější, je – li zaměřená na zjevné a zřetelné chování. Terapeutický cíl je lepší hledat v přítomnosti spíše než v minulosti. Terapie se daří, pokud je dítě pojímáno jako individualita. V léčbě problémového chování se osvědčuje multisystémovost, výzkumně je metaanalýzou podložen vyšší úspěch při zapojení rodičů do procesu terapie dítěte. Komplexnost psychoterapie a široký okruh možností, jak působit, vyžaduje pluralistický přístup k metodologii.
II. 3 Specifické poruchy chování a poruchy pozornosti V kapitole věnované specifickým poruchám chování a pozornosti jsou vydefinovány základní pojmy, hlavní pozornost je věnována aktuálním poznatkům a výzkumům etiologie a hlavně efektivity terapie daných potíží. Pro práci s klienty s ADHD jsou důležité tyto sociálně-psychologické aspekty poruchy2:
U těchto dětí a adolescentů je běžné nízké sebevědomí. Nehody a zranění jsou běžnější než u ostatních dětí. Kouření a drogová závislost vznikají s vyšší pravděpodobností.3 Ve škole i v zaměstnání se mohou objevovat nesoustředěnost, nízká výkonnost a konflikty ve zvýšené míře oproti většinové populaci. V rodině se zvýšeně projevují poruchy vztahů, rodinný stres, konflikty mezi rodiči. Dítě s ADHD větší problémy v socializaci, zvýšeně hrozí delikvence ve vyšším věku.
2
volně dle PACLT, I. Hyperkinetická porucha a poruchy chování. 1 vyd. Praha : Grada, 2007.; dále dle prezentace Doc. Paclta na konferencích; ústní nepublikované sdělení; PFIFFNER,L.J.; McBURNETT,K. Social Skills Training With Parent Generalization: Treament Efects for Children With Attention deficit Disorder. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 1997, vol. 65,no.5, s. 749 – 757. 3 MOLINA,B.S.G.; PELHAM JR.,W.E. Childhood Predictors of Adolescent Substance Use in a Longitudinal Study of Children With ADHD. JOurnal of Abnormal Psychology. 2003,vol.112,no.3, s.497 – 507.; RIBEIRO,S.N. JENNEN-STEINMETZ,CH.; SCHMIDT,M.; BECKER,K. Nicotine and alkohol use in adolescent psychiatric inpatients: Associations with diagnoses, psychosocial factors, tender and age. Nord Journal Psychiatry (Oslo). 2008, no.62, s.315 – 321.
3
V kontaktu s vrstevníky jsou častěji odmítání, mohou se chovat agresivně, v důsledku čehož zažívají sociální izolaci. Děti s ADHD mají velkou tendenci přeceňovat své schopnosti v porovnání s tím, co o nich vypovídají jejich učitelé a rodiče. Vnímají se nereálně v oblastech, kde mají největší deficit, tedy hlavně v chování, sociálních a školních dovednostech.4 Z hlediska emocionálního jsou chlapci s ADHD méně empatičtí, mají větší problémy identifikovat emoce v okolí a vykazují více projevů smutku, vzteku a viny.5 Skupina dětí s ADHD je heterogenní, byly identifikovány minimálně 4 podsupiny6, viz závěrečná diskuse.
Etiologie specifických poruch chování z pohledu aktuálních výzkumů postihuje vliv sociálního prostředí, psychologické faktory, vliv školního prostředí, genetické dispozice k agresivním projevům, poruchy vnímání, snížení funkce, popř. onemocnění CNS, poškození mozku, chorobné změny pohybových orgánů a působení chemických látek. Efektivita intervencí v oblasti poruch pozornosti a chování a jejich výzkum Shrneme-li poznatky z teorie dizertační práce a citovaných výzkumů, můžeme vytvořit jakési desatero efektivní terapie dětí s ADHD a přidruženými poruchami chování (PCH). 1. V léčbě těchto potíží se i z dlouhodobého hlediska ukazují jako nejúčinnější kognitivně behaviorální terapie (v různých modifikacích a kombinacích).7 2. Na základě mnoha meta – analýz je možné se domnívat, že u specifických PCH je výhodná práce s celým systémem dítěte (s vrstevníky, rodiči, školou).8 3. Pro nácvik sociálních dovedností je lepší rozvoj dítěte ve skupinové terapii.9 4. Vyšší efektivitu má péče poskytnutá v ranějším věku. V adolescenci klesá efekt léčby.10 5. Krátkodobé terapie s jasně formulovanými cíli jsou změřeny jako efektivnější než dlouhodobé nebo časově neohraničené.11 4
KOL.AUTORŮ Self – Perceptions of Competence in Children With ADHD and Comparison Children. Journal of Consulting an Clinical Psychology. 2004, vol.72, no.3, s. 382 – 391. Autoři porovnávali 487 dětí s ADHD s kontrolní skupinou, sledovali oblast dovedností: ve školních, sociálních, atletických, v chování a vnímání vzhledu z pohledu dítěte a jeho učitele, matky a otce. 5 BRAATEN,E.B.; ROSÉN,L.A. Self – Regulation of Affect in ADHD and Non-ADHD Boys: Differences in Emphatic Responding. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 2000,vol.68,no.2, s. 313 – 321. 6 MARTEL,M.M.; MARTINEZ-TORTEYA,C.; GOTH-OWENS,T.; NIGG,J.T. A Person- Centred Personality Approach to Heterogeneity in Attention – Deficit / Hyperactivity Disorder (ADHD). Journal of Abnormal Psychology. 2010,vol.119,no.1, s.186 – 196. 7 SEMPLE,R.;LEE,J.; ROSA, D.; MILLER,L. A radomized Trial of Mindfullness – Based Cognitive Therapy for Children: Promotion Mindful Attention to Enhance Social – Emotional Resiliency in Children. Journal of Child and Family Studies. 2010,vol.19,no.2,s.218 – 229.; WEISZ,J.R.; JENSEN,A.L. Child and adolescent psychotherapy in research and practice contexts: Review of the evidence and suggestions for improving the field. European Child and Adolescent Psychiatry. 2001, no. 10, s. 12 – 18.; DÖPFNER, M.Wie wirksam ist Kinder- und Jugendlichenpsychotherapie? Psychotherapeutenjournal. 2003, no. 4, s. 258 – 266.; BRESTAN,E.V.; EYBERG,S.M. Effective psychosocial treatments of conduct- disordered children a adolescents: 29 years, 82 studies, and 5.272 kids. Journal of Clinical Child Psychology. 1998, 27,s.180-189.a další. 8 PATTISON,S.; HARRIS,B. Counselling children and young people: A review of the evidence for its effectiveness. Counselling and Psychotherapy Research. 2006,6 (4), s. 233 – 237.; VOSTANIS,P.; NICHOLLS,J. Změny ve vyjadřování emocí u matek dětí s poruchami chování a emočními poruchami: studie následné změny po 9 měsících. UK, 2008. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID:7559848; DOWEL,K.A. The effects of parent participation on child psychotherapy outcome: A meta-analytic review. Disertační práce, vedl B.M.Ogles. Ohio University, 2005.; Dumas, J.; Nissley-Tsiopinis,J.; Moreland,A.D. From Intent to Enrollment, Attendance, and Participation in Preventive Parenting Groups. Journal of Child and Family Studies, 2007, vol. 16, no. 1, s. 1–26.; SCHMIT NEVEN,R. Under fives counselling – opportunities for growth, chase and development for children and parents. Journal of child psychotherapy. 2005, vol.31, no.2, s.189 – 208. 9 Shaffer, D. R. Developmental Psychology, Childhood a Adolescence. University of Georgia, USA 1999.; Shechtmann,Z.; Ben – David,M. Individual and group psychotherapy of childhood aggression: Comparison of outcomes and processes. Group Dynamics: Theory, Research, and Practice. 1999, vol.3, no.3, s.263 – 274. 10 Kazdin, 1995, In Shaffer, D.R. Developmental Psychology, Childhood a Adolescence. University of Georgia, USA 1999, s. 520. 11
SMYRNIOS,K.X.; KIRKBY,R.J. Srovnání krátkodobé versus časově neomezené psychodynamické ošetření dětí a jejich rodičů. Austrálie, 1995. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID:8113479; WEISZ, 1992. In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s. 751.; LEICHSENRING,F.; RABUNG,S.; LEIBING,E. Účinnost krátkodobé
4
6. Trénink rodičů se ukazuje jako efektivní intervence i v případě, že dítě není přímým uživatelem terapeutické péče.12 7. Farmakoterapie je důležitou součástí léčby a zvyšuje její efektivitu. Je dobré nejprve zvolit cestu režimových opatření, avšak neváhat s medikací dítěte, pokud předchozí intervence neúčinkuje dostatečně. 13 8. Je třeba budovat a posilovat pozitivní vztah dítěte ke škole a tím předcházet řadě sekundárních nežádoucích projevů.14 9. Efektivními metodami jsou techniky zaměřené na rozvoj sociálních dovedností a empatie a na zvládání agresivity. Stanovování jasných pravidel a limitů je nezbytné.15 10. Psychoterapie i edukace dětí s ADHD a poruchami chování je velmi náročná a je na ni třeba vyškolených, dobře informovaných a průběžně ošetřovaných profesionálů - učitelů. 16 II. 4 Co víme o realizaci dětské skupinové psychoterapie v českých poradnách? Pracovníci poraden mají překvapivě velkou motivaci skupiny realizovat a vidí jejich užitečnost pro mnoho zúčastněných stran. Některé poradny tento druh péče realizují i přes četné komplikace (finanční, personální a další). Jiné se k realizaci chystají a potřebovaly by podporu zvenčí. Velké množství poraden je však spokojeno se svou diagnostickou funkcí a do dlouhodobější skupinové práce s klienty se nepouští. Pokud jsou skupiny v poradnách realizovány, jsou jejich účastníky převážně děti s ADHD a poruchami chování, u této diagnózy je potřeba skupinové práce v terénu nejvýraznější. III. MOŽNOSTI EVALUACE A METODOLOGIE KONKRÉTNÍHO VÝZKUMU Dizertace popisuje rozličné možnosti evaluace dlouhodobého intervenčního programu v pedagogicko – psychologické poradně: úvodní neboli přípravná evaluace, nazývaná též mapováním či analýzou potřeb, evaluace procesu se zaměřuje na popis evaluované činnosti a jejího kontextu, evaluace výsledku neboli měření efektivity. Výsledek lze evaluovat na dvou základních rovinách kvantitativní a kvalitativní, tak jak to mu je v případě prezentovaného výzkumu z PPP Praha 6. Dále lze realizovat evaluaci spokojenosti a ekonomickou evaluaci. Všechny zde prezentované typy lze v prezentovaném výzkumu nalézt.
psychodynamické psychoterapie ve specifických psychiatrických onemocněních: meta – analýza. Německo, 2008. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID: 15583112. 12 WEISZ, 1992. In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s. 751.; DOWEL,K.A. The effects of parent participation on child psychotherapy outcome: A meta-analytic review. Disertační práce, vedl B.M.Ogles. Ohio University, 2005. 13 DODGE,K.A. Cost – Effectiveness of Psychotherapy for Child Aggression: First, Is There Effectiveness? Comment on Shechtmann and Ben David (1999). Group Dynamics: Theory, Research, and Practice. 1999, vol.3, no.4, s.275 – 278.; RATEY ,J. Personal Communication, USA, 1989.; WEISS, G., TROCKENBERG, L., ECHTMAN, H. Hyperactive children grown up. New York: The Guilford Press, 1993.; POZZI,M.E. Ritalin for whom? Understanding the need for Ritalin in psychodynamic counseling with families of under- 5s. Journal of Child Psychotherapy.2000,vol26,no.1, s.25-43.; SKÁLOVÁ,A. ADHD stále na mušce. Zdravotnické noviny, 2006. Dostupné z: www.zdn.cz//adhdstale-na-musce-278831 14 SHAFFER, D.R. Developmental Psychology, Childhood a Adolescence. University of Georgia, USA 1999, s. 520. 15 RATEY ,J. Personal Communication, USA, 1989.; SHAFFER, D. R. Developmental Psychology, Childhood a Adolescence. University of Georgia, USA 1999. (Part IV Social and Personality Development Attachment, conceptions of self in Midle Childhood, od s. 508 dále). 16 OHAN,J.L.; CORMIER,N.; HEPP, S.L.; VISSER, T.A.W.; STRAIN, M.C. Does Knowledge About ADHD Impact Teachers Reported Behaviors and Parceptions? School Psychology Quarterly. 2008, vol.23, no.3, s.436-449. Pro srovnání též: CURTIS,D.F.; PISECCO,S.; HAMILTON, R.J.; MOORE,D.W. Teacher Perceptions of Classroom Interventions for Children with ADHD: A Cross – Cultural Comparison of Teachers in the United States and New Zealand. School Psychology Quarterly. 2006, vol.21, no.2, s.171-196. REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.749.
5
Metodologie prezentovaného výzkumu Výzkum prezentovaný v dizertační práci je sumativní a formativní evaluací dvouletého působení terapeutických skupin pro děti a jejich rodiče Jedná se o kombinaci kvalitativního, heuristického zkoumání a kvantitativního výzkumu. Cílem praktické části je zmapovat efektivní prvky v působení skupiny, vysledovat, které oblasti jsou pro děti, jejich učitele a rodiče významné, jaké mají zakázky na změnu a co se po roce působení skutečně posunulo. Závěrem praktické části je pak pokus o klientskou typologii na základě předchozích poznatků. První část mapuje kvantitativně účinky působení skupiny, změnu u klientů po roce působení. Změna je mapována na rovině objektivní (dotazníky rodičům a učitelům před a cca 2-4 týdny po ukončení terapie) a subjektivní (odhad změny prožité dítětem, rodičem, učitelem, evaluace spokojenosti). Kvantitativní část práce je založena na předem daných hypotézách, data jsou statisticky zpracovaná, prostřednictvím t-testu je mapována statistická významnost změny a byly sledovány i významné korelace. Kontrolní skupina nebyla sestavena z etických důvodů. Jednalo by se o děti evidované poradnou s indikovanou skupinovou psychoterapií, jejichž rodiče byli ochotni spolupracovat, kterým by však tato péče nebyla nabídnuta z výzkumných důvodů, aby mohly reprezentovat kontrolní skupinu. Čekací listina (pořadník) na 1 rok v této PPP neexistuje, kratší doba by nebyla porovnatelná s ročním trváním skupiny17. Kvalitativní část práce přináší mnoho informací o malém množství jedinců, do hry vstupuje mnoho proměnných a generalizace i validita je problematická. Pracuje zde převážně induktivní logika, hypotézy / kategorie jsou na konci našeho bádání. Kvalitativní část nese některé rysy případové práce. Kvantitativní šetření stojí na dotaznících a kvalitativní na rozborech produktů, kontraktech, evaluačních listech a rozhovorech s rodiči. Kvalitativní rozměr přináší do problematiky kouzlo nepoznaného, otevřeného, umožňuje výzkumná překvapení. Analýza dat v kvalitativním výzkumu využívá principů zakotvené teorie18. Konkrétně bylo využito postupu otevřeného, axiálního a selektivního kódování, pomocí nichž vytváříme teorii o dětské a rodičovské terapeutické skupině. Na principu triangulace19 je v práci porovnáváno kvantitativní a kvalitativní, formativní a sumativní hodnocení. Validizace je pak realizována porovnáváním mezi subjektivním a objektivním hodnocením, mezi jednotlivými roky, stupni školy a názory jednotlivých respondentů (rodičů, učitelů). Tímto systémem jsou hledána místa shody, tedy efekty, které zaznamenala většina zúčastněných napříč časem a ty pak považujeme za možné částečně zgeneralizovat jako platné pro daný terapeutický model. Výběr respondentů výzkumu je daný zařazením dítěte do skupiny, tvoří specifickou skupinu klientů v PPP, jedná se o klastrový výběr („cluster sampling“)20. Eticky ošetřen je výzkum formou písemné smlouvy klienta (rodiče) s poradnou, v němž klient vyslovuje svůj souhlas s pořizováním záznamů, fotografováním a použitím dat ze skupin k výzkumným
17
Zahraniční výzkumy, které užívaly jako kontrolní skupinu děti z pořadníku, pracovaly většinou po kratší dobu (10 – 15 setkání).
18
STRAUSS; CORBINOVÁ Groundet Theory: Základy kvalitativního výzkumu. Postupy techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 19 Pojem z topografie, 2 známé body slouží pro určení třetího neznámého bodu. 20
Metoda náhodného výběru, kde jsou respondenty členové určité skupiny, která však má jednotnou charakteristiku.
6
účelům a publikaci. Veškerá osobní data, jména a okolnosti, které by mohly vést k identifikaci klientů, byla změněna. Metodami při sběru dat byly pozorování a posuzování, rozhovory (osobní dotazování, polostrukturované, 20 rozhovorů s rodiči), písemné podklady – speciálně sestavené dotazníky, analýza zápisů z hodin terapie, závěrečných zpráv, analýza produktů dětí a rodičů, analýza spisů (pro záznam trajektorie dítěte před příchodem do skupiny), tedy metody převážně klinické, nestandardizované. Do značné míry se jedná o využití tzv.“field notes“, polních, terénních zápisků a záznamů vzorků chování. IV. EFEKTIVITA DĚTSKÝCH TERAPEUTICKÝCH SKUPIN V PPP PRAHA 6 IV. 1 Sumativní evaluace kvantitativního charakteru. Subjektivní vnímání změny u rodičů a učitelů V subjektivním hodnocení rodičů a učitelů shodnou se obě skupiny na tom, že ke změnám nedošlo oblasti prospěchu, učení ani domácí přípravy. Ve vztahových oblastech se shodnou na zlepšení vztahu s vrstevníky. Vrstevnickou změnu pak pociťují rodiče významně více než učitelé. Pozitivní změnu ve vztahu dítěte s učitelem zaznamenali učitelé i rodiče, ale jejich výsledky spolu příliš nekorelují. Obě skupiny se zmiňují o statisticky významné pozitivní změně v chování dítěte ve škole a v jeho celkové situaci. Posun ve vztahu učitele a rodiče zaznamenaly obě skupiny hodnotitelů, ale učitelé změnu pociťují výrazněji než rodiče. S rodiči o skupině hovoří 82% dětí (ve škole jen 36%). Většina těchto dětí však více či méně sdílně popisuje činnosti, mnohem méně z nich sdílí se svými rodiči další témata, pouze 33% procent popisuje své emoce a vztahy s kamarády. Při bližší analýze toho výsledku se nabízí hned několik možných interpretací, první je vývojové stádium dětí, druhou pravidlo nevynášení citlivých informace o skupině mimo ni, a třetí nedostatečná komunikace mezi rodiči a dětmi, která se zaměřuje převážně na popis činností než prožitků. Významnou okolností se jeví, že 30% dětí z prvního stupně změnilo v posledních dvou letech školu, a 45 % rodičů mluví o tom, že se změnil učitel jejich dítěte a že tuto změnu uvítali. Vzhledem k tomu, že hovoříme o skupině dětí, které podstupují psychoterapii z důvodů adaptačních a komunikačních obtíží a které se obtížně soustředí a hůře reagují na změny, vidíme tuto nestabilitu školního prostředí jako vysoce rizikový faktor, kterému bude věnována bližší pozornost v kvalitativní analýze. Alarmující je též fakt, že 33% rodičů dětí z prvního stupně se v průběhu terapie vyjadřovalo o problematickém až konfliktním vztahu mezi nimi a školním systémem, vyučujícími. Adaptace dítěte s výše popsanými problémy ve školním kolektivu je náročná a přináší celou řadu konfliktních témat a vzájemného obviňování mezi rodinnou a školou. Větší pozornost jim bude věnována v kvalitativní analýze rodičovské skupiny. Lze však též vyslovit hypotézu o genetických dispozicích dítěte a tvrdit, že někteří rodiče těchto dětí též sami obtížně komunikují s okolím, hůře se adaptují na změny a jsou tedy potenciálně konfliktnější. Objektivní porovnání situace před zahájením terapie a po jejím ukončení Specifikem rodičovského kontraktu na začátku terapie bylo, že mohli též vyslovit přání, očekávání, do jaké míry by chtěli, aby se situace zlepšila, posunula. Všichni rodiče si přejí pozitivní posun u svých dětí a jejich přání jsou vždy statisticky významná, avšak rodiče jsou v kontaktu s realitou a jejich přání nejsou v průměru nereálná. Změna je očekávána ve vztazích s kamarády, nejvýraznější přání však panuje v oblasti vztahu dítěte a paní učitelky. 7
Fenomén konzistence hodnocení. Konzistencí hodnocení dítěte je porovnání toho, jak na konkrétní dítě nahlíží stejný vyučující či rodič na začátku roku, v okamžiku, kdy od něj žádáme data pro zařazení do terapeutické skupiny, a toho, jak posuzovatel hodnotí počáteční stav dítěte s odstupem času. V dotazníku po ukončení terapie má odhadnou míru změny, napsat, jak prospívalo dítě v dané oblasti v říjnu a jak je na tom ve stejné oblasti nyní, tedy v červnu roku následujícího. V rámci našeho vzorku byl zaznamenán tzv. vzpomínkový pesimismus učitelů (učitelé měli tendenci zpětně hodnotit situaci dítěte na počátku roku jako závažnější, horší) a vzpomínkový optimismus rodičů (rodiče mají průměrně tendenci na počátku, když vstupují se svým dítětem do terapie, vidět problém jako více závažný, horší, než později při jeho zpětném hodnocení na konci školního roku). Obě skupiny se ukázaly ve svém hodnocení jako nekonzistentní, rozdíly celkově dosahovaly statistické významnosti. U učitelů se jednalo o rozdíl na 1% hladině významnosti a u rodičů o rozdíl na 3% hladině významnosti. Tyto jevy jsou v souladu s tím, co ukazuje kvalitativní analýza. Objektivní změna zaznamenaná rodiči není tak výrazná (statisticky významná) jako u učitelů. Porovnáme – li objektivní data od učitelů a rodičů, jednoznačnou shodu dostaneme zejména v posunu ve vrstevnických vztazích, které prošly statisticky významnou změnou u obou skupin respondentů. Celkově byly v kvantitativní části zodpověděny tyto hypotézy:
Děti zlepší své chování ve škole po roce práce ve skupině – Ano. Změny si všimne rodič – Ano, zejména v rámci subjektivního hodnocení. Změnu zaznamená učitel – Ano, změna evidována statisticky významně subjektivně i objektivně. Dojde k pozitivnímu posunu ve vztazích s vrstevníky – Ano, zaznamenáno subjektivně i objektivně učiteli i rodiči, zde je efekt nejvýraznější u všech respondentů. Dítě se s rodičem sblíží, pokud spolu budou trávit čas, nastane změna v chování doma – Ano, ale pouze v subjektivním hodnocení a na prvním stupni ZŠ. Účast na skupině nemá vliv na učení – Ano, potvrzeno ve škole versus Ne objektivně změna zaznamenána u rodičů na 1. stupni ZŠ. Vstupuje vliv medikace - Ano, potvrzeny konkrétní souvislosti, ale protože počet medikovaných dětí je příliš nízký, nelze tyto závěry zobecňovat ani pro tuto skupinu, je vhodné je užít spíše pro interpretace individuálního posunu těchto konkrétních dětí. Do procesu vstupuje změna vyučujícího či školy – Ano, výraznou proměnnou se ukazuje vztah rodiny a školy a jejich vzájemná komunikace. Nepodaří se nám odlišit vliv terapie a přirozené maturace – Ano, toto odlišení nebylo prokázáno, neexistovala kontrolní skupina. Valida výzkumu je podpořena sběrem dat v průběhu dvou let, porovnáním výsledků z prvního a druhého stupně, porovnáním rodičovských a učitelských dat a porovnáním subjektivního vnímání změny a objektivního posunu.
Shrnutím všech kvantitativních údajů dospíváme k závěru, že rodiče i učitelé se subjektivně i objektivně shodnou na pozitivním posunu dětí ve vztazích s vrstevníky, kamarády, spolužáky. Významný posun nastal též v oblasti chování ve škole a celkové situace dítěte (pociťováno zejména ve školním prostředí, učiteli). V těchto oblastech se potvrdila základní hypotéza, že se děti zlepší z pohledu rodičů i učitelů. Subjektivně se zlepšil vztah žáka a jeho učitele, učitelé si myslí, že se posunul i jejich vztah s rodiči. Rodiče, kteří na počátku z jedné třetiny mluvili o svém problematickém až konfliktním poměru ke školnímu systému a velmi si přáli, aby se vztah jejich dětí a učitelů zlepšil, jsou v tomto odhadu vlažnější. Jejich odhad pozitivní změny je mírnější než u učitelů. V objektivním měření se tento posun nepotvrdil. 8
V neposlední řadě byly zaznamenány významné proměnné, jimž je třeba věnovat další pozornost a pracovat s nimi nejen na výzkumné úrovni, ale zejména v terapeutickém procesu samotném. Jsou jimi vztah a komunikace rodiny a školy a medikace dítěte s diagnózou ADHD. IV. 2 Sumativní a formativní evaluace kvalitativního charakteru. Jaké dítě přichází do skupiny z pohledu spisové dokumentace? Z analýzy spisové dokumentace vyplývá, že do skupiny přicházejí děti, které mají určité typické rysy a jejich problémy jsou dlouhodobého charakteru. Z hlediska standardní trajektorie, kterou hledáme, lze o 60 % dětí říci, že do poradny přišly se svými rodiči poprvé v předškolním věku. V první třídě již prostor poradny zná 83% dětí, které budou později chodit do terapeutické skupiny. Z hlediska jejich výkonového kognitivního potenciálu se jedná o děti, jejich výkon ve standardizovaných testech inteligence se pohybuje při horní hranici pásma průměru. 10% dětí je mimořádně nadaných. Objevuje se výrazná rozkolísanost výkonů dětí. Příčiny vyšetření, díky kterým děti s rodiči přicházejí, jsou: pomalost, neklid, impulzivita, nesoustředěnost, nemotivovanost, nižší sebevědomí, úzkostnost, emoční labilita, agresivita ve škole, nízké sebeovládání. Diagnózy, které se objevují v jejich zprávách z vyšetření, jsou: ADHD (44%), ADD, úzkostnost, porucha chování, dráždivost CNS, LMD, emoční labilita, hysterické projevy. 67% z nich má diagnostikovánu též SPU. Co od skupinové práce očekává dítě? U dětí vzniká převážně zakázka činností a u některých zakázka změny označení, které si přinášejí ze školy. Je velmi zajímavé, jak jsou si děti svých potíží vědomi nebo jsou s nimi již identifikovány. Děti vyplňují metodický list: Moje smlouva. Co bych se chtěl naučit ve skupině. Co chci změnit? Zakázky dětí z prvostupňové skupiny lze rozdělit na šest kategorií. a) Dětská a momentálně nereálná přání. Chtěl bych se změnit v tygra. b) Zábavné a činnostní zakázky. Děti projevují přání si hrát, sbírat obrázky, malovat, číst. c) Mít to (dětství?) už za sebou. Děti by si přály, aby některé situace již byly za nimi, nechtějí být slabé a chodit do školy se všemi povinnostmi. d) Chtějí zlepšit si vztahy s vrstevníky, lépe komunikovat. Jsou si překvapivě vědomy svých potíží v kolektivu a ve vztahu s druhými a trápí je to…Chci, aby mě kluci nebili a nešikanovali. Chci si najít stálé kamarády…Peru se ve škole…chci změnit: dodržování pravidel, naslouchat kamarádům, řešit konflikty… chci být méně protivný … nenudit se… e) Děti by uvítaly zvládat zátěž, ovládat se. Někdy by se až přehnaně chtěly kontrolovat za všech okolností. … Já bych chtěl změnit to, abych dokázal se ovládat a bych ovládal city… naučit se, jak se zachovat v kolektivu když mě někdo pošťuchuje nebo nadává… o hodinách vykřikuju…chci se naučit: za všech okolností se kontrolovat, nejdřív myslet a pak mluvit… abych se kontrolovala a neštěkala…chci změnit: chování, chci se naučit: být v klidu. f) Děti touží vyhovět nárokům školy. Chtěly by lepší známky, chování i soustředěnost. Mít lepší známky. Mít lepší pozornost, být hodnější, nezlobit všude … nemít problémy ve škole… Zakázky dětí se tedy orientují zejména na oblast činností na skupině, vztahovou oblast (s vrstevníky), osobnostní (sebeovládání a růst) a školní dovednosti. Žádaná změna by měla zahrnovat zejména sféru osobnostní, sociální a školních povinností.
9
Zakázky rodičů Co chtějí rodiče pro své dítě? a) Zlepšení komunikace s okolím, lepší vztahy s vrstevníky i učiteli, přijetí, ocenění. …Aby můj syn lépe komunikoval s lidmi… Aby řešil problémy bez pláče. … Chci změnit pohled mého syna na svět, na lidi. … Měl by se naučit lépe řešit konflikty a komunikovat se svými vrstevníky, aby nebyl terčem šikany. … b) Podobně jako děti i rodiče cítí nedostatky v sebeovládání dítěte a přáli by se to změnit. … U syna bych chtěla, aby se naučil ovládat svůj vztek a pocity, že mu druzí „ubližují“, že je pořád něco „nefér“ a nespravedlivé. Aby se nenechat snadno vyprovokovávat. c) Rodič by uvítali u dětí větší sebepřijetí, méně úzkosti, zklidnění. d) Přáli by si zlepšení v oblasti školních dovedností, soustředění, tempa, být bez poznámek, větší poslušnost a dodržování slibů. A co by rodiče rádi změnili pro sebe? a) Zvládání syna nebo dcery. b) Nechtějí podcenit situaci, potřebovali by méně úzkosti, trpělivost, více klidu pro sebe i své dítě. c) I rodiče by si přáli umět lépe komunikovat. Potíž, která ztrpčuje život jejich dětem, je do jisté míry i jejich tématem. … chci změnit svou prchlivou povahu …vycházet s Danem v klidu … komunikovat bez zbytečně vyhrocených emocí… d) Rodiče stojí o informace, techniky, rádi by se učili důslednosti, získali radu / poučení. e) Zlepšení vztahů v rodině a více času stráveného s dítětem. f) Poslední kategorií jsou pak osobní cíle rodičů Pro své děti by rodiče uvítali posun v oblasti osobnostní, vztahové (s vrstevníky a paní učitelkou), komunikační a školních dovedností. Pro sebe si pak přejí změnu osobnostní, v komunikaci, vztahové (v rodině) a kognitivní (v míře informovanosti). Změna by tedy měla zahrnovat zejména sféru osobnostní, sociální, školních povinností dítěte a informovanosti rodiče. Rodiče si na jednu stranu přejí objektivní změnu současné situace, na druhou stranu zaznívá touha po přijetí situace tak, jak je, smíření se s tím, co změnit nelze, bez nepříjemných emocí.
Zakázky učitelů Kauzální atribuci potíží dítěte z pohledu učitelů lze popsat následovně:
55% vidí příčinu v osobní charakteristice dítěte (tj. dg. SPU, SPCH, ADHD), 25% příčinu vidí důvod pouze v rodině (kritizují ji za neadekvátní přístup, nedůslednost, slabší vedení, žádají PPP o vychování rodičů), 20% vidí příčinu v kombinaci obou faktorů.
Zakázky učitelů na změnu u dítěte v terapii lze rozdělit do 4 základních kategorií: potíže dítěte s emocemi a jejich ovládáním, neplnění školních povinností, problematická komunikace s vrstevníky a udržování kvalitních vztahů, změna rodinného přístupu, kritika rodiny. Někteří učitelé navrhují medikaci (převážně pokud mají pozitivní zkušenost s účinky od jiného dítěte). Pro sebe učitelé změnu převážně nežádají, minimum z nich chce informovat o průběhu terapie, někteří by rádi více informací o možném přístupu k tomuto dítěti.
10
V čem se shodnou všichni zúčastnění? Všechny tři skupiny respondentů: učitelé, děti i jejich rodiče se shodnou v tom, že by dětem prospělo lepší nakládání s emocemi a jejich ovládání, zlepšení komunikace a vztahů s ostatními lidmi a že i ve škole je, co zlepšovat (ne v prospěchu, ale spíše ve školních návycích). Učitelé volají po změně výchovného přístupu v rodině a též rodiče přiznávají, že by rádi získali pomoc, aby byli důslednější a lépe stanovovali dětem hranice. Zároveň však rodiče chtějí odlišovat to, co je skutečně závažné a to, nad čím lze mávnout rukou. Cítí se pod velkým tlakem a potřebují uvolnění napětí, více klidu. Převážná většina učitelů své osobní potřeby neprojevuje, nežádají informace o tom, jak k dítěti přistupovat ani podporu pro sebe.
Co rodiče a jejich děti po roce ve skupině získávají? Pociťují nějakou změnu? Zisky pro děti Zisky pro děti jsou v kvalitativní evaluaci mapovány prostřednictvím rozhovorů s rodiči a pomocí evaluačních listů, kde se děti snaží zmapovat, jaké byly na začátku roku, jaké jsou nyní a co se za uplynulý rok ve skupině naučily. Některé děti změnu ve své situaci / v chování pociťují, hovoří o ní, jiné nikoli. Některé z nich si uvědomují pouze to, že jsou o rok starší a že se v uplynulém roce věnovaly novým činnostem. O změnách u dětí se mnohdy dozvídáme až zprostředkovaně skrze rodiče, terapeuty a učitele. Toto mapování dokáže postihnout pouze to, co je klientovi zřejmé, nezahrnuje tzv. „sleeping efekt“, tj. že některá změna se projeví ve vývoji později, nejsme schopni postihnout například dopad korektivní zkušenosti. Z pohledu rodičů a terapeutů dochází u dětí k těmto konkrétním posunům: a) Vztahy s vrstevníky, růst zájmu o druhé. b) Vztah s rodičem se proměnil, panuje větší důvěra, dítě více komunikuje s rodičem, vypráví o skupině. c) Osobnostní změna, rodič si všímá dospění dítěte, vyrostlo, prošlo vizuální proměnou, někdy je samostatnější. d) Sebeovládání, sebevědomí dítěte, zvládání emocí. Rodiče popisují, že udělal velký krok, „zvládá šikanu“ – spíše ve smyslu zvládá provokace dětí, poštuchování, nereaguje tak prudce, nebere si věci tak osobně. e) Lepší komunikace s vrstevníky. f) Zmírnil se odpor. Překoná, že se mu do skupiny nechce jít. g) Medikace a její dopad na školní povinnosti. U menší části dětí je farmakologická podpora nezbytností ke změně nežádoucího stavu soustředění, pozornosti a celkového chování ve škole. h) Zisk může být zároveň ztrátou: Někdy se dostává výsledek terapie do rozporu s požadavky školy („úspěšná“ terapie narazí na potíže ve škole: nelezení identity x konflikt s učitelkou např. když se holčička namaluje; lepší vztahy se spolužáky X horší známky; pochopení smysluplnosti pravidel, přizpůsobení se, pokud si mohu situaci vyjasnit a tak se děti ptají po smyslu aktivit x škola diskusi nepřipouští, chápe ji jako provokaci apod.) Posuny z pohledu dětí aneb o čem mluví / píší děti při evaluaci. V polovině května děti pracují s metodickým listem „Časová osa: Jaký jsem byl v říjnu před rokem a jaký jsem teď? „Co jsem se naučil ve skupině?“. Následující kategorizace třídí oblasti, v nichž se děti cítí jinak než před rokem. a) Sebeovládání: odolávat provokování, trpělivosti, rozvaze.
11
…Naučil jsem se: něco určitě, odolávat provokování, nevšímat si toho, jedním uchem tam druhým ven ... Byl jsem cizinec a byl jsem pro všechny neznámý. Byl jsem agresivní, nechal jsem se vyprovokovat, vyvést z míry… Jsem: O něco klidnější a trpělivější a mám kámoše…. b) Aktivity: hry, ostrovy, pufíci, malovat. c) Vztahy s vrstevníky: lépe chovat ke spolužákům, dovednosti ve skupině, poslouchat ostatní. Naučil jsem se lépe chovat ke spolužákům. Jsem šťastnější (nešikanují mě, neprovokují, berou mě do hry, pomáhají mě)…. Naučil jsem se kamarádství… d) Přizpůsobit se školní normě: být normální. … Byl jsem nenormální, nosil jsem každý den poznámky, to není normální, učitelka byla zasedlá, zlobil jsem jí, teď mám tak 3 poznámky za měsíc… Jsem: normální… Naučil jsem se být normální… e) Emoce: Jsem šťastnější, klidnější f) Růstová změna: Mít to za sebou, vyrůst, být velký a desetiletý. Byl jsem: malý, nerozvážný … Jsem: velký, rozvážný Celkově lze konstatovat, že u dětí se zlepšuje vztah k vrstevníkům, adaptace ve škole, komunikační dovednosti, chování celkově, u dětí klesá míra běžné denní agresivity, roste sebeovládání. Posuny ve vztazích k vrstevníkům / s vrstevníky vycházejí významně i v kvantitativním hodnocení, vidí je rodiče, děti i učitelé. Děti i rodiče si u dítěte po roce působení ve skupině všímají osobnostní / růstové změny, dítě přirozeně zraje a zároveň je stimulováno skupinou (například k vyšší samostatnosti). Rodiče si u dítěte navíc všímají zlepšení po nasazení medikace (pokud byla nasazena) a poklesu odporu při docházce na skupinu. Děti naopak reflektují činnosti, jimž se v uplynulém roce věnovaly. Co jsme se dozvěděli o ziscích rodičů po roce stráveném ve skupině? Jak hovoří o svých ziscích ze skupiny rodiče po roce fungování? V čem naplnily skupiny jejich očekávání a v čem zůstali rodiče nedosyceni? Jaká pro ně byla rodičovská setkání a jak se jim pracovalo při společných skupinách? Jsou skupiny efektivní pro ně a pro jejich dítě? Zdrojem této kapitoly jsou zejména rozhovory s rodiči a terapeuty. Rodiče souhrnně pociťují posun v deseti oblastech: získali sociální kontakt, pocítili univerzalitu a relativitu svých potíží a následné zklidnění, obdrželi informace a osvojili si některé strategie zvládání dítěte, někdy se změnil jejich vztah k medikaci (většinou u dětí, kde to psychologové považovali za nutné, ne u všech), strávili s dítětem více času, více s ním komunikovali a viděli jej v interakci s ostatními. Docházka do skupiny přispěla též k jejich osobnímu rozvoji. Ve většině případů se pak také polarizoval jejich vztah ke škole a učitelům a to v pozitivním i negativním slova smyslu. Kategorie vztahu se školou nabyla předem neočekávaného významu a ukázala se pro rodiče dětí jako velmi důležitá. Na to, jakým směrem se bude tento vztah vyvíjet, má vliv z rodičovského pohledu 6 základních okolností. Pozitivnímu rozvoji vztahu ke škole napomáhá prezentovaný osobní vztah učitele k dítěti (lidskost a srdečnost), nenálepkování dítěte (vyvarování se předsudků, čerstvý start), respektování jeho diagnózy a navrženého IVP, vzájemná komunikace se školou a bezprostřední řešení problémů, pozitivní (či žádná, chápána jako pozitivní) zpětná vazba ze školy, jasná pravidla, srozumitelnost a spravedlnost v řešení konfliktů. Naopak absence některých těchto prvků vede rodiče ke kritice školy a někdy až ke snaze změnit školu či vyučujícího. Někdy tento zásah dítěti pomůže, časté střídání však zhoršuje jeho už tak obtížnou adaptaci a roztáčí začarovaný kruh. Vnímáme, že komunikace rodičů a školy je mnohdy obtížná a rodič je v této komunikaci náročným (nárokujícím) partnerem. Rodič prožívá smíšené pocity, rozumí náročnosti učitelské profese, ale nesouhlasí s přístupem k vlastnímu dítěti, mnohdy otevřeně kritizuje. Vztah rodiče a školy se objevuje jako zásadní okolnost toho, zda dítě prospívá či neprospívá, zda jsou jeho objektivní 12
potíže vnímány jako problematické či jako zvládnutelné (a také zda je posílán do terapeutické skupiny či nikoliv). V naší analýze se tato kategorie objevila jako velmi významná pro většinu rodičů. Rodičovské vnímání vztahu učitele k dítěti je zásadní při polarizaci jeho vztahu ke škole, ke kterému na skupinách dochází ve velké četnosti. Tento rodičovský zisk „vyjasnění vztahu ke škole“ může nabývat obou polarit. Terapeuticky významné momenty Kromě již zaznamenaných zisků na straně dětí a rodičů, vyzdvihují terapeuti ještě několik dalších terapeuticky významných okolností, které se jim jeví jako podstatné při změně problémového chování dětí za skupin. Zdrojem těchto informací jsou rozhovory s terapeuty a zápisy z intervize a supervize. Popisovaný rozsah změn podporuje multisystémové zaměření modelu, neboť většiny z nich mohlo být dosaženo pouze při zahrnutí rodičů do procesu terapie a spolupráce se školou se ukázala jako klíčová. a) Mužský prvek v rodinách - zainteresování mužů Terapeutický tým v tomto modelu rozhodl pro větší aktivizaci mužských členů rodin, nejvýznamněji tzv. mužskou skupinou. Téměř u všech se podařilo zmobilizovat nějakého muže v rodině (děda, otec, bratr), pokud dítě nemělo mužský doprovod, pracovalo s mužským terapeutem, cílem byl společný reflektovaný prožitek, motivace a „zlidštění“ poradny – „pootevření dveří“ pro otce. Výsledkem bylo, že skutečně několik otců pak alternovalo matky častěji a možnost vidět děti v komunikaci s otci, bratry a dědečky přineslo do terapie nové posuny. b) Vztah rodiny a školy O vztahu rodiny a školy již zde bylo napsáno mnohé, což není třeba opakovat. Síla a významnost tématu vztahu rodiny a školy pro rodiče dětí s poruchami chování a adaptace byla do značné míry překvapením. Z pohledu terapeutů je však významné také to, že i někteří učitelé změnili svůj přístup k dětem po zařazení do skupiny. Problémem zůstala nízká účast učitelů na nabízených setkáních. Podnětem k zamyšlení je, zda učitelé, kteří se v práci s těmito dětmi ocitají mnohdy ve velmi náročných situacích a jsou často iniciátory vřazení dítěte do skupiny, mají skutečně zájem se ve věci těchto dětí osobně angažovat. c) Vztah rodiny k medikaci Proměna vztahu některých rodiny k medikaci dítěte byla již naznačena výše, pro terapeuty je významným tématem, které rodiče přinášejí a řeší se pravidelně a vždy na všech rodičovských skupinách (1. i 2. st.) po celou dobu trvání skupin (7 let). Tento efekt je již předem očekávaný. d) Přijetí dítěte v jeho jinakosti. Z terapeutického hlediska se jeví jako dobrý posun u rodičů také přijetí dítěte v jeho jinakosti („On není jako já… já mu vymýšlím ty sportovní aktivity, mě to pomohlo, ale on se radši povaluje s knížkou…“ ve významu, že moje dítě nenaplňuje moje očekávání, já dělám to nejlepší, s čím mám dobrou zkušenost, ale on to má to jinak.) Někdy naopak pomáhá zvědomění projekce (je stejný jako já… mám/ měl jsem podobné potíže, dělám to stejně tak, např. „já taky nemám ráda ty společné skupiny, tam se něco musí“). Pokud je poznání rodičem reflektováno, může dojít k posunu v jejich vztahu a následně i v chování dítěte, které na tento vztah rezonuje. Závěry, shrnutí, shody v zakázkách a ziscích Nyní si zrekapitulujeme, jaká změna byla žádaná na počátku spolupráce a k jakým změnám skutečně došlo. Všechny tři skupiny respondentů: učitelé, děti i jejich rodiče, se na počátku shodly v tom, že by dětem prospělo lepší nakládání s emocemi a jejich ovládání, zlepšení komunikace a vztahů s ostatními lidmi a že je třeba podpořit školní návyky. Učitelé volali po změně výchovného 13
přístupu v rodině. Pro sebe učitelé žádnou podporu ani informace nežádali. Rodiče na počátku docházky do skupiny přiznávají, že by rádi získali pomoc, aby byli důslednější a lépe stanovovali dětem hranice. Zároveň však rodiče chtěli odlišovat to, co je skutečně závažné a to, nad čím lze mávnout rukou. Cítili se pod velkým tlakem a potřebovali uvolnění napětí a zklidnění. Po skončení roční terapie se zlepšil vztah dětí k vrstevníkům, adaptace ve škole, komunikační dovednosti, chování celkově, vzrostlo sebeovládání. Posuny ve vztazích k vrstevníkům / s vrstevníky vycházejí významně i v kvantitativním hodnocení, vidí je rodiče, děti i učitelé, jsou tedy nejvýznamnějším efektem poskytované péče. Děti i rodiče si u dítěte po roce působení ve skupině všímají osobnostní / růstové změny, dítě přirozeně zraje a zároveň je stimulováno skupinou. Rozlišit zde podíl přirozené maturace a vlivu skupiny není možné. Základní požadavky na změnu u dětí tedy byly alespoň zčásti u většiny dětí naplněny. Zároveň však některý terapeutický zisk pro dítě může ve školním prostředí způsobit paradoxně zhoršení.
IV. 3 Typologie dětí a jejich rodičů ve skupině Přicházejí se zakázkou špatné adaptace ve škole, projevů specifické poruchy chování, agresivních projevů ve škole a často i doma. V podstatě lze tyto děti a jejich rodiče rozřadit do následujících kategorií podle typu potíží, které u nich převažují a vykrystalizovaly se v průběhu terapie. U některých dětí se jedná o kombinaci dvou kategorií, nikdo není zcela „čistý typ“, spíše mají převažující rysy a typologie je pouze orientační. Typologie vychází z předchozích závěrů a obecného pohledu terapeutů. A. Úzkostný klient Ve škole je nepozorný, špatně komunikuje, je obětí šikany nebo někoho fyzicky napadl, učitel mu nerozumí nebo jej lituje. Dítě snadněji komunikuje s dospělými než s vrstevníky. Ve skupině se vyskytuje menšinově cca z 20%. Jeho rodič bývá také úzkostný a vnímavý. Úzkostný klient dobře reaguje na pravidla, odvolává se na ně, někdy je problematický ve vztahu k terapeutovi, chce výlučný vztah. Medikace obvykle není navrhována. Doba trvání terapie 1 rok, je třeba se připravit na těžší odpoutání při ukončování skupiny. V průběhu je důležitá podpora rodiny a korektivní zkušenost dítěte. Úprava potíží je velmi nadějná. B. Agresor Dítě – agresor přichází s vysokým tlakem ze školy, která žádá změnu. U dítěte je často přítomna organicita ve vyšetřeních i písemném projevu, má problémy ve vztazích, je impulsivní, má zkraty v chování. Jejich potíže se vyskytují ve škole i doma. Tyto děti bývají na skupinách často velmi bystré a inteligentní, dokážou se nadchnout. I ve skupině však dříve či později dojde k naučenému chování, agresivnímu výbuchu, zkratu. Jeho rodič je buď flegmatický, nemotivovaný se snahou problém potlačit nebo jeho řešení „házet“ na školu, nebo je naopak vyděšený, neví, jak s agresivitou nakládat, děsí ho. Na pravidla se toto dítě naučí fungovat, je třeba na ně klást zvýšený důraz. Důležité je, aby respektovalo sankce. Po krizové události je třeba je s ním situaci probrat v soukromí, dát mu „time out“ bez ponížení, vyjadřovat přijetí, verbalizovat, co se dělo. Doba trvání terapie 1 rok. Důležitá je podpora rodičů, předávání neagresivních strategií vedení dítěte, pro dítě jasné hranice, možnost vybití agrese a příležitost o ní komunikovat. Medikace možná po posouzení odborníkem, často bývá žádoucí.
14
C. Nemotivovaný, flegmatik V tomto případě se jedná často o rodinný problém. Rodina i dítě jsou v odporu ke škole, zdánlivě nevidí smysl terapie, nemá jim co přinést. Tento typ převažuje u starších dětí. Změnu žádají vnější. Nemotivované dítě a rodič – nevidí smysl v činnostech ani ve skupině jako takové, cítí se tlačen školou, rodiče v odporu k jakýmkoli návrhům. Od školy jsou odtažití, neřeší situace, pokud se přímo nevyhrotí. V docházce na skupinu jsou nedůslední, jdou po povrchu, rodič dítě před školou hájí, ale ve skutečnosti dítě téměř nechválí. V tomto případě je stěžejní komunikace a stanovení hranic. Pro děti je důležité mluvit o smyslu činností, pravidel, ptát se na jejich názor, pracovat s odporem. Medikace obvykle není navrhována. Otázka doby pobytu ve skupině: nevíme, zda vytrvá, ale pokud ano, pak terapie trvá spíše 2 roky (dlouhodobá je práce s odporem a na motivaci). D. Klasik LMD / ADHD / ADD Přicházejí ze školy s potížemi v soustředění a neklidu, jejich výkon je rozkolísaný. Doma jsou spíše jen drobně neposlušní, rodič je unavený, ale jeho vztah k dítěti je pozitivní. Rodiče i dítě potřebují více informací, zklidnění, pomůcky na učení. Je na místě podpořit rodinu v důslednosti a pravidlech, trpělivosti a odolnosti. Dítě se projevuje i na skupině trvale neklidně, ale bez excesů. Podpůrná medikace je možná, ale často lze situaci zvládnout pouze úpravami, individuálním přístupem, podporou, IVP, režimovými opatřeními. Na pravidla a hranice se tyto děti dobře naučí reagovat. Většinou spolupracuje rodina i škola, je velká snaha dítěti pomoci, takové dítě je únavné, ale v podstatě jej mají rádi a snaží se jej pochopit, pomoci mu. Doba trvání terapie 1 rok. Pak následují jen běžné kontroly u kmenového psychologa a IVP. E. Omyl školy, klaďák Toto dítě přichází do skupiny jako důsledek problematické vazby učitelky a žáka. Dítě je lehce nesoustředěné, někdy mírně organické, jinak bez potíží. Ve skupině dobře reaguje na pravidla i pochvalu, zajímá se o ostatní, v jiném prostředí (kolektivy, kroužky) též bez potíží, nemá rád konflikty, nesouladem s paní učitelkou trpí. Je motivovaný pro spolupráci on i jeho rodič, někdy je rodič až příliš slušný a snaživý a o dítěti začíná pochybovat. Řešením je jednoznačně změna vyučujícího. Doba trvání terapie 1 rok (někdy méně při včasném rozklíčování problému). F. Hardcore Dle terapeutů je tento typ klienta kombinací těžkého organického poškození pozornosti, zkratového jednání a problematických rodinných vztahů. Takové dítě je obtížně udržitelné ve skupině. Systematicky a dlouhodobě skupinu rozkládá, děti ho nemají rády, odmítají ho, těší se, když nepřijde. Na pravidla a sankce se ani po dlouhé době neaklimatizuje. Zastává nejvyhrocenější pozici ve skupině (pamatují si ho všichni rodiče, děti, na supervizi zabírá nejvíce prostoru, nedostává se mu korektivní zkušenosti, neoblíbený u většiny terapeutů). Medikace nepomáhá nebo ji rodič trvale odmítá konzultovat s psychiatrem. V některých případech se podaří zmírnit na úroveň některé z předchozích kategorií, jinak doporučení jiného druhu péče (Středisko výchovné péče, škola pro děti s poruchami chování a přidružené SPC, rodinná terapie, individuální terapie dítěte či rodiče). Doba trvání terapie 1 rok či méně a doporučení jiné péče. Typickým znakem těchto dětí je, že jsou klienty poradny dlouhodobě, jejich „kauzy“ se periodicky vrací. V interní komunikaci poradenských pracovníků se tyto děti často stávají „legendami“, pracovníci si je dobře pamatují a reagují na ně emomocionálně. Popsaná typologie je pouze orientační, nelze ji chápat rigidně a neměla by vést ke zjednodušování a k nálepkování dětí. Její existence však může pomoci při základní orientaci a může být užitečná v odhadování průběhu a délky terapie (viz diskuse). 15
V. DISKUSE V. 1 Diskuse k metodologii práce Zde prezentovaný typ práce přináší celou řadou metodologických otazníků. 1. Za prvé obecně nelze v terapii a tedy ani zde zcela identifikovat vliv některých proměnných na výsledek. Psychoterapie neprobíhá v isolaci. Lambert21 popsal asi nejznámnější typologii „Společných faktorů“, které mají vliv na průběh terapie. Podle Lamberta se na změně podílí ze 40% mimoterapeutická změna, ze 30% terapeutický vztah, pouze z 15% specifické terapeutické intervence a techniky a zbylých 15% připadá na efekt očekávání / placebo efekt. Popis modelu práce a základních principů a technik se odpovědi na tyto otázky přibližuje, nezodpovídá je však zcela. 2. Dalším konkrétním metodologickým problémem zůstává otázka celkové četnosti zlepšení, kolik procent klientů se zlepšilo, jsou to 2/3 uváděné některými zahraničními výzkumy? Práce nenabízí jediné procentuální číslo, které by umožnilo snadnou orientaci, jde více do konkrétních podrobností, zaměřuje se na statistický význam změny v dílčích kategoriích. 3. Již v metodologické části jsme zmínili riziko „bias“ – okolnost, kde realizátor terapie je současně výzkumníkem. S tím úzce souvisí rozdíl mezi výzkumným a případovým užitím situace dle hermeneutického paradigmatu. Je zde míšení rolí, terapeut X výzkumník v oblasti cílů poznání a využití poznatků, porozumění situaci, vztahu mezi objektem a subjektem a roli jazyka v evidenci porozumění22. 4. Další metodologickou komplikací je nejednotnost vzorku v oblasti diagnózy. Přesto však se vzorek jeví jako „průměrně specifický“ ve srovnání se zahraničními výzkumy podobného charakteru.23 V případě prezentovaného výzkumu je částečná generalizace pro populaci dětí s ADHD možná a pravděpodobná. 5. Velikost vzorku pro kvantitativní hodnocení je 35 respondentů, pro kvalitativní analýzu 21 respondentů. Na kvalitativní výzkum je to vzorek dostatečný24. Na kvantitativní posouzení je 35 respondentů poměrně málo, Weisz,Doss, Hawley25 navrhují 50 respondentů pro výzkumnou i kontrolní skupinu, aby byla zajištěna adekvátní statistická síla. V reálu však uvádí, že jsou běžné výzkumy s cca dvacítkou respondentů v každé skupině. 6. Již v počátku jsme hovořili o absenci kontrolní skupiny, v případě neexperimentální evaluace pracujeme pouze se skupinou, které byla podrobena intervenci. V důsledku tohoto postupu, odůvodněného nemožností sestavit kontrolní skupinu z etických důvodů, není možná
21
LAMBERT In ZATLOUKAL,L.: Význam teoretického rámce ve výzkumu psychoterapie z „postmoderní“ perspektivy. Psychologie. Elektronický časopis ČMPS. 2010, roč. 4, č. 3, s.49. 22 ŠTECH,S. Rozdíly ve výzkumné metodologii – rozdíly v pojetí psychologie? In HELLER,D., SEDLÁKOVÁ,M.,VODIČKOVÁ,L. Kvalitativní a kvantitativní výzkum v psychologii. Psychologický ústav AV ČR, Praha 1999, s. 39-40. 23 PROUT, H.T.; BROWN D.T. ed. Counseling and Psychotherapy with Children and Adolescents. New Jersey 2007, s. 21. 24
Pro srovnání podobný kvalitativní výzkum realizovali a publikovali autorky Kolčárková a Lacinová (KOLČÁRKOVÁ,I.; LACINOVÁ,L. Rodičovství očima matek neklidných dětí. Brno: Barrister a Principal, 2008.), jejich kvalitativní analýzy prožívání rodičovství u matek dětí s ADHD se zúčastnilo 7 matek, s nimiž byly realizovány rozhovory. 25 WEISZ,J.R.; DOSS,A.J.; HAWLEY,K,M.: Youth psychotherapy outcome research: A review and critique of the evidence base. Annual Review of Psychology. 2005, no.56, s. 337 – 363.
16
porovnatelnost a není tak možno stanovit hodnotu ES, velikost účinku, kterou bychom porovnali se zahraničními studiemi26. 7. Monitorování integrity léčby - V našem případě se jako řešení nabízí vytvoření „léčebného manuálu“, popis realizovaného modelu, základních principů působení, struktury, cílů, cílové skupiny a indikace, a dále pak externí supervize terapeutů. Integrita léčby však není zcela zaručena – výsledky tedy platí pro konkrétní ročníky, konkrétní terapeutický tým, závěry nelze zcela zobecnit a domnívat se, že model bude přesně stejně fungovat v jiné PPP, což však nevylučuje možnost inspirace. 8. Škoda je, že dizertace sleduje pouze bezprostřední změnu, zaměřuje se na její kvantitativní a kvalitativní hodnocení s odstupem 2 – 4 týdnů. Nedozvídáme se nic o efektu „follow – up“. Weisz,Doss, Hawley publikovali v roce 2005 zásadní analýzu 40 let studií a výzkumů z let 1962 – 200227, která mapovala silné i slabé stránky výzkumů, náš výzkum se dokázal vyvarovat následujících chyb často kritizovaných v literatuře: naše skupina demograficky téměř jednolitá, nárok komprehensivnost, komplexnost měření výsledků je v této dizertační práci mnohonásobně splněn, výrazným pozitivem je representativnost studií pro klinický terén a fakt, že model představený touto dizertační prací je dle svých možností evaluován. V. 2 Diskuse výsledků výzkumu Je možno výzkum jednoho subjektu použít pro generalizaci efektivity? O tento cíl tato dizertační práce neusiluje, chce k tématu pouze přispět analýzou jednoho konkrétního modelu a zobecnění je možné pouze pro konkrétní pracoviště / poradnu, jeden typ klientů a určité rysy změny v jejich chování, které se ukázaly jako opravdu významné (i statisticky), například posun ve vrstevnických vztazích, posun ve zvládání emocí, u rodičů kategorie univerzalita a relativita a polarizace vztahu ke škole. Dětská psychoterapie je velmi specifická a zkoumání její efektivity je ještě komplikovanější. Není možné oddělit vliv psychoterapie od přirozené maturace. Některé symptomatické manifestace by navíc v dospělosti mohly být považovány za patologii, ale u dětí mohou být vývojově přirozené. Vzpomeňme navíc Levittův28 pojem „dětská vývojová symptomová substituce“, který charakterizuje specifický jev, kdy je dítě z jednoho příznaku vyléčené, ale problém se objeví jinde, přesune se a znovu „vyplave“ například v adolescenci. I v poradně se stává, že dítě, které úspěšně absolvuje skupinu na prvním stupni a jeho potíže se zmírní, se znovu dostává do péče či přichází s další zakázkou, objeví se u něj jiné potíže na druhém stupni ZŠ (nejčastěji u typu „Hardcore“). V zakázkách ke změně na skupinách na počátku léčby nacházíme řadu shodných rysů s potížemi, které vnímají ve výchově svých dětí matky ve studii Kolčárkové a Lacinové29. V mnohém se obě studie shodují, pouze u rodičů z Prahy 6 je změna školy vázána spíše k naději na nový start bez nálepkování, rodiče v ní vidí šanci, východisko, jsou optimističtější. Pro brněnské matky je změna školy spojena spíše s nejistotou a obavami. 26
Například se studií PFIFFNER,L.,J.; McBURNETT,K. Social Skills Training With Parent Generalization: Treament Efects for Children With Attention deficit Disorder. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 1997, vol. 65,no.5, s. 749 – 757. 27 WEISZ,J.R.; DOSS,A.J.; HAWLEY,K,M.: Youth psychotherapy outcome research: A review and critique of the evidence base. Annual Review of Psychology. 2005, no.56, s. 337 – 363. 28 LEVITT, 1971. In PROUT, H.T.; BROWN D.T. ed. Counseling and Psychotherapy with Children and Adolescents. New Jersey 2007. 29
KOLČÁRKOVÁ,I.; LACINOVÁ,L. Rodičovství očima matek neklidných dětí. Brno: Barrister a Principal, 2008. Matky neklidných dětí z Brna vypovídají, že výchova jejich dítěte je náročná, přináší psychické vypětí, únavu a minimum času pro sebe. Obávají se agresivity svých dětí a zároveň si vyčítají, že hodně křičí a dítě fyzicky trestají, že selhávají a stydí se za své dítě. Problémy jsou s dítětem v jeho motivaci, neadekvátních reakcích, v boji se školou i učením, dítě se sebepodceňuje a mnohdy svými problémy naruší i partnerské soužití rodičů. Škola je pro tyto matky zdrojem napětí, setkávají se s nepochopením, jejich děti mění školy a i po přechodu jsou jejich vztahy „protkané vzájemnou nedůvěrou“. Změna školy je pro ně spojena s obavou.
17
Kvantitativní analýza dospěla k závěru, že rodiče i učitelé se subjektivně i objektivně shodnou na pozitivním posunu dětí ve vztazích s vrstevníky, kamarády, spolužáky. Významný posun nastal též v oblasti chování ve škole a celkové situace dítěte. V těchto oblastech se potvrdila základní hypotéza, že se děti zlepší z pohledu rodičů i učitelů. Také v kvalitativním hodnocení se mezi vnímanými změnami ocitl vztah dětí k vrstevníkům, adaptace ve škole, komunikační dovednosti, chování celkově, vzrostlo sebeovládání / ovládání negativních emocí. Studie dospívá k podobným závěrům jako Pfifferová a McBurnett30 v roce 1997 ve výcviku dětí v sociálních dovednostech, u jejich léčených skupin (vzorek 27 dětí včetně kontrolní skupiny) došlo ke zlepšení v sociálních dovednostech i v problémovém / nebezpečném chování. Pfifferová a McBurnett však tvrdí a dokládají úspěšným folow- up po 4 měsících, že těchto změn lze v jejich modelu dosáhnout i bez aktivace rodičů a v krátkodobém horizontu osmi setkání. Podobných výsledků dosáhli v roce 1999 američtí psychologové Shechtman a Ben – David31. Dále se v kvantitativním šetření ukázalo, že se subjektivně zlepšil vztah žáka a jeho učitele, učitelé si myslí, že se posunul i jejich vztah s rodiči. Rodiče, kteří na počátku z jedné třetiny mluvili o svém problematickém až konfliktním poměru ke školnímu systému a velmi si přáli, aby se vztah jejich dětí a učitelů zlepšil, jsou v tomto odhadu vlažnější. Jejich odhad pozitivní změny je mírnější než u učitelů (na 10% hladině významnosti versus 1% a 5% hladina u učitelů). V objektivním měření se tento posun nepotvrdil. Logicky se nabízí vztah mezi subjektivním hodnocením a kvalitativními závěry – s polarizací vztahu rodiče ke škole. Z kvalitativního hlediska rodiče dětí ve většině případů pocítili univerzalitu a relativitu svých potíží a následné zklidnění, které na začátku žádali. Částečně získali též nové informace. Takovéto účinky uvádí též Yalom32 při popisování terapeutické zkušenosti člena skupiny. Vzhledem ke shodě se lze domnívat, že nejen v dětské, ale i v rodičovské skupině se nastartoval skupinový proces. Efekt zapojení rodiče není kvantifikován, odvozujeme jej pouze sekundárně a kvalitativně. ssetkáváme se s názory, že zapojení rodiče není nutné (Levitt, Pfifferová a McBurnett, Shechtman a Ben – David) a konfrontujeme je s tvrzením, že práce s rodiči zvyšuje účinnost terapie dětské (Dowellová, Reynolds, Gutkin). Námi popisovaný rozsah změn podporuje multisystémové zaměření modelu, neboť většiny z nich mohlo být dosaženo pouze při zahrnutí rodičů do procesu terapie a spolupráce se školou se ukázala jako klíčová. Zároveň je účinnost terapie modifikována věkem. Terapie ve spolupráci s rodiči je efektivní více u dětí do 12 let než u adolescentů, stejně tak z multimodálních (či multisystémových) programů profitují nejvíce děti mezi 9 a 11 rokem věku. Nácvik cílený na sociální dovednosti má nejlepší účinek mezi 3 – 8 rokem věku.33 S věkem klesá význam práce s celým rodinným systémem.34 Z toho vyplývá, že maximum péče by se mělo směřovat již k dětem na prvním stupni a jejich rodinám, tak jak to nabízí prezentovaný model na Praze 6. Efekt dlouhodobosti (práce se skupinou po celý školní rok) není prokázán, v kontextu zahraničních výzkumů se dokonce ukazuje, že pokud by setkání trvala pouze jedno pololetí (cca 10 –
30
PFIFFNER,L.,J.; McBURNETT,K. Social Skills Training With Parent Generalization: Treament Efects for Children With Attention deficit Disorder. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 1997, vol. 65,no.5, s. 749 – 757. 31 SHECHTMANN,Z.; BEN – DAVID,M. Individual and group psychotherapy of childhood aggression: Comparison of outcomes and processes. Group Dynamics: Theory, Research, and Practice. 1999, vol.3, no.3, s.263 – 274. 32 YALOM,I.D. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha: Portál 2007, s.21 - 37. 33 BEELMANN, et al., 1994. In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.749. 34
WEISZ, 1990, SMYRNIOS, KIRKBY (1993). In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.754.
18
15 setkání), mohla by být stejně účinná nebo dokonce účinnější.35 Tento poznatek bude reflektován v doporučeních na inovaci programu. V textu prezentovanou typologii klientů lze uvést v kontext kategorizace naznačené již v teoretické části věnované ADHD, kde se uvádí, že skupina dětí s ADHD není homogenní, byly identifikovány minimálně 4 podsupiny 36: a) děti introvertní a vysoce nesoustředěné, b) skupina s oslabenou kontrolou a častou komorbiditou s poruchami chování, c) extravertní skupina s více komorbiditami a d)vzácná skupina perfekcionistických dětí, vykazující obsesivní zvláštnosti. Zde popsaný úzkostný klient (A) do značné míry koresponduje s dítětem perfekcionistickým (d), agresor (B) s dítětem s oslabenou kontrolou a častou komorbiditou s poruchami chování (b), klasik ADHD (D) mírně s klientem introvertním a vysoce nesoustředěným (a) a hardcore (F) do určité míry s extravertní skupinou s více komorbiditami (c). Zbylé dvě kategorie pak nehodnotí ani tak typ dítěte, jako spíše další okolnosti (motivaci dítěte a jeho rodičů – nemotivovaný, flegmatik, C; a chybnou diagnostiku okolím – omyl školy, klaďák, E). Klientská typologie prezentovaná dizertační prací slouží spíše pro orientaci pracovníků, popisuje jednotlivé rysy práce s dítětem (co je hlavní problém, na co se zaměřit, předpokládaná doba terapie a nutnosti medikace), není však jednotná z hlediska centrálního kritéria. Typologie může být využita v kontextu nabídky zkráceného modelu péče. Některému typu klientů by postačil k optimalizaci potíží půlrok, jiný by pokračoval dále. Tento nápad je rozveden v doporučeních pro další realizaci programu. V. 3 Diskuze k realizovanému modelu péče. Praktické důsledky evaluace pro rozvoj modelu a doporučení pro praxi. Naším cílem bylo evaluovat multisystémový model péče realizovaný v poradně na Praze 6. Pro realizátory modelu bychom mohli poskytnout tato stručná doporučení: S rodiči a dětmi doporučujeme pokračovat v práci, tak, jak bylo realizováno doposud, pokud to umožní materiální a časové podmínky. Lze opatrně využívat klientskou typologii pro usnadnění orientace. I nadále je třeba mapovat potřeby klientů na začátku spolupráce a evaluovat jejich posuny na konci. U dětí se osvědčuje práce s hranicemi a aktivity jsou dětem blízké. Práce ve skupině zkvalitňuje jejich vztahy k vrstevníkům a jejich komunikaci. Učí se lépe ovládat své emoce. Nebylo prokázáno, že by aktivity přímo podporovaly nácvik soustředění a pozornosti. Na základě zahraničních výzkumů i zkušeností z českého prostředí je možné zvážit, zda je nutná dlouhodobost skupin. Zdá se, že by bylo efektivnější zrealizovat během školního roku dvě skupiny na cca 10 – 15 setkání. Takový model by umožňoval některým dětem pokračovat, ale u jiných (např. typ „Omyl školy“ či dobře ošetřený „Klasik“) by delší terapie nebyla nutná. U některých dalších typů klienta (např. „Nemotivovaný“, „Agresor“ a „Hardcore“) a u přetrvávajících obtíží by bylo nabídnuto pokračování v nově zformované skupině, kam by mohly být vřazeny další děti z čekacího seznamu. Společné skupiny jsou i přes počáteční ostych převážně kladně hodnoceny, pozitivně podporují vztahy rodičů a jejich dětí. Účast mužů na skupinách lze dále prohlubovat.
35
WEISZ, 1990, SMYRNIOS, KIRKBY (1993). In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.754. SMYRNIOS,K.X.; KIRKBY,R.J. Srovnání krátkodobé versus časově neomezené psychodynamické ošetření dětí a jejich rodičů. Austrálie, 1995. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID:8113479 36 MARTEL,M.M.; MARTINEZ-TORTEYA,C.; GOTH-OWENS,T.; NIGG,J.T. A Person- Centred Personality Approach to Heterogeneity in Attention – Deficit / Hyperactivity Disorder (ADHD). Journal of Abnormal Psychology. 2010,vol.119,no.1, s.186 – 196.
19
Na rodičovských skupinách je vhodné přidat množství předávaných informací, zaměřit se na nácvik strategií zvládání dítěte, zvát externí odborníky, zaměřovat se na vztah rodiny a školy a pracovat na jeho zkvalitňování. Jaký je konkrétní obsah spolupráce s rodiči? V modelu PPP v Praze 6 není popsáno, jak je strukturována. Program rodičovských skupin je dobré systematicky strukturovat. Hughes37 poukazuje na pravidla rodičovského tréninku, která vedou k vyšší efektivitě působení. S rodiči je potřeba nejen sdílet, nýbrž též je trénovat a edukovat. Ideálně je pak v přesně daném pořadí rozvíjet nejdříve v dovednostech kontroly a usměrňování dítěte, kdy se rodiče učí budovat u dítěte disciplínu, minimalizovat agresivní a nebezpečné projevy, „dostat jej pod kontrolu“ systémem pravidel. Na tuto část by měla navázat podpora rodičovsko – dětského vztahu, v hrových dovednostech se prohlubuje jejich interakce. Také další dobře podložené metody práce s dětmi s ADHD a PCH publikované Weiszem a Döpfnerem38 kladou důraz na systematickou práci s rodiči. V Českých podmínkách by se pak model mohl inspirovat strukturou rodičovské skupiny při CRSP v Brně39, kde rodiče v průběhu 7 uzavřených setkání dostávají informace, objevují a obnovují zdroje svého rodičovství, učí se přijímat rodičovskou roli i vlastní nedokonalost, prohlubují sebereflexi a náhled na situaci, nacvičují nové interakce v rodině. Terapeutky jim pomáhají ve zmenšení rozporu mezi nereálnými představami o mateřství a dítěti a skutečností a dávají jim prostor pro sdílení a odpočinek. Pro vyšší efektivitu se osvědčila kombinace s emocionální podporou rodičů i dětí i v zahraničních modelech.40 Domníváme se, že je třeba opatrnosti při podpoře polarizace vztahu ke škole. Podle našeho názoru je dobré podpořit rodiče a zvážit změnu školního prostředí, pokud dítě ve třídě trvale neprospívá a prostředí, spolužáci či přístup paní učitelky byly vyhodnoceny jako nepříznivý faktor. Zároveň musíme zvážit, zda fluktuace dítěte není příliš častá (až chronická) a nebude mít opačný účinek. Příliš časté změny režimu dětem, které mají problémy s adaptací, neprospívají. Řešením je zacílit na podporu vztahů rodiče – učitelé, aby se polarizace orientovala spíše pozitivním směrem. Vztah rodiny a školy je komplikovaný i v případě bezproblémových dětí a u dětí s poruchami chování je ještě křehčí. Obě strany se mohou cítit kritizované a frustrované svými neúspěchy. Vzájemné obviňování není vyjímečné a přerušení spolupráce (změna školy) se zdá rychlým (dle našeho názoru ne vždy šťastným) řešením. I nadále doporučujeme rozvíjet práci s učiteli. Na místě je větší osvěta, přiblížit jim, co je pro spolupráci s rodinou a tím i pro úpravu chování dítěte důležité: spravedlnost, komunikace, vysvětlovat dětem význam aktivit, pravidla, důslednost a respektování individuálního vzdělávacího plánu. Zároveň je nezbytná podpora učitelů v jejich náročné práci a jejich motivace ke spolupráci a k tomu, aby formulovali své potřeby. Multisystémový přístup se v poradně na Praze 6 převážně osvědčuje, jak ukázala rozsáhlá kvantitativní i kvalitativní evaluace. Pokračovat v něm, je ale možné pouze za předpokladu, že poradna získá externí prostředky (granty), jeho realizace je totiž nadstandardně náročná časově i personálně. Zároveň se domníváme, že by situaci v poradenství prospěla celková koncepční změna: více psychologů přímo na školách, posílení personálu v poradnách a více prostoru pro dlouhodobé intervence pro děti a jejich rodiny na základní škole, které by jistě snížily množství problémů těchto 37
HUGHES,J.N. In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.748 – 750.
38
WEISZ,J.R.; JENSEN,A.L. Child and adolescent psychotherapy in research and practice contexts: Review of the evidence and suggestions for improving the field. European Child and Adolescent Psychiatry. 2001, no. 10, s. 12 – 18. DÖPFNER, M.Wie wirksam ist Kinder- und Jugendlichenpsychotherapie? Psychotherapeutenjournal. 2003, no. 4, s. 258 – 266. Dostupný též z: http://www.psychotherapeutenjournal.de/pdfs/2003-04/02-Beitrag1.pdf. Pro více informací viz kapitola III. věnovaná výzkumům efektivity práce s dětmi s ADHD a PCH. 39 KOLČÁRKOVÁ,I.; LACINOVÁ,L. Rodičovství očima matek neklidných dětí. Brno: Barrister a Principal, 2008, s.118-119. 40 WEISZ, 1990, SMYRNIOS, KIRKBY (1993). In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999, s.754.
20
dětí v pozdějším věku. Tím by s velkou pravděpodobností došlo i k dlouhodobé úspoře státních prostředků, neboť každá koruna investovaná do prevence se státu vrací čtyřikrát až pětkrát. VI. ZÁVĚR Sledovali jsme zdroje v literatuře, zmapovali situaci v českých poradnách a zaměřili se na evaluaci konkrétního modelu. Na kvantitativní rovině mapovala autorka, zda došlo k posunu v projevech dítěte v rodině a ve škole po roce docházky do skupiny. Zjistila, že všichni zúčastnění se shodnou na nejvýraznějším pozitivním posunu dětí ve vztazích k vrstevníkům. Zlepšení nastalo v celkové situaci dítěte ve škole, v jeho chování a v jeho vztahu s učitelem. V kvalitativní části byly předmětem analýzy zakázky dětí z prvního stupně ZŠ, jejich rodičů a učitelů před započetím terapie a následně zisky rodin po roce terapie. U dětí dochází i na kvalitativní úrovni ke zlepšování vztahů s vrstevníky, zlepšování komunikace a roste jejich sebeovládání. Rodiče si uvědomují si univerzalitu a relativitu svých potíží, tráví více času s dítětem a polarizuje se jejich vztah ke škole. Vztah rodiny a školy se ukázal v péči o děti s poruchami chování jako zásadní proměnná a je v práci podrobněji rozpracována. Kromě pociťovaného efektu péče je kvalitativně analyzováno též jaké dítě přichází do skupin z hlediska spisové dokumentace, abychom se dozvěděli, že v trajektorii těchto dětí je celá řada podobností. Závěr kvalitativní části přináší typologii klientů na základě rozsahu jejich potíží, motivace a předpokládaného průběhu léčby. Seznámili jsme se s typy Úzkostný, Agresor, Omyl školy, Klasik, Nemotivovaný a Hardcore. Tato typologie, výsledky výzkumu i teoretický background se v závěrečné diskusi promítají do úvah nad metodologickými otázkami i do doporučení pro praxi. Toto byly nejpodstatnější závěry naší dizertační práce. Věříme, že kromě nich obsahuje tento text i celou řadu drobných zajímavostí, které nám pomáhají porozumět danému tématu. Vzpomeňme vzpomínkový optimismus rodičů a vzpomínkový pesimismus učitelů. Připomeňme rozdíly, do jaké míry děti o skupině mluví s rodiči a ve škole. Velmi zajímavé bylo i téma rodičovského přání, jakou změnu by nejvíce žádali pro své dítě. Rozhodně inspirující je snaha terapeutů aktivizovat mužský prvek v rodinách v průběhu terapie. I tyto drobné střípky mimo hlavní proud práce jsou osvěžující a mají zde své místo.
21
VII. Příloha: Stručný popis evaluovaného programu V této krátké příloze představíme pouze stručně a místy bodově evaluovaný program a jeho základní principy. Dětská a rodičovská intervenční skupina je projektem PPP Praha 6, který je realizován sedmým rokem a navazuje na předchozí zkušenost poradny s individuální i skupinovou terapií dětí s poruchami chování. Působení programů má charakter specifické selektivní a indikované prevence realizované v PPP. Cílovou skupinou psychoterapeutického působení jsou dlouhodobě děti s adaptačními problémy na 1. stupni ZŠ (3. -5. tř., od roku 2004) a na 2. stupni ZŠ (6. -8. / výjimečně 9. tř., od roku 2008), které se projevují úzkostně, agresivně, jsou hyperaktivní, souhrnně mají potíže ve vnímání hranic svých i druhých lidí a mají potíže ve vztazích a v adaptaci ve škole, neadekvátně komunikují a reagují. S rodiči dětí se pracuje psychoterapeuticky podpůrně v rámci rodičovské skupiny. Jsou realizovány dvě dětské a paralelně i rodičovské intervenční skupiny pro první a druhý stupeň ZŠ, kde se rodiče nebo jiný zákonní zástupci a jejich děti scházejí 1x týdne v rozsahu 1 hodiny (60minut) po dobu jednoho školního roku. Jedenkrát za 4 - 6 týdnů pracují obě skupiny společně. V průběhu roku jsou realizována dvě komunitní setkání (vánoční a závěrečné) a jedna skupina „mužská“, která má za cíl mobilizovat mužský prvek v rodinách. Dvakrát ročně jsou realizovány interaktivní semináře pro učitele těchto dětí. Skupinou prochází v průměru 12 dětí a jejich rodičů na 1. stupni, z nichž dokončí cca 9 rodin. Na druhém stupni je do skupiny přijímáno cca 15 dětí, z nichž program dokončí cca 8 - 10. Skupina je sestavována jako koedukovaná, v některých ročnících se však spontánně vytvoří skupina pouze chlapecká. Chlapci tvoří celkově cca 85% klientely. Počet setkání v roce: cca 27 plus individuální setkání s matkami v lednu a červnu, a setkání s učiteli dětí. Skupina trvá vždy po dobu školního roku, psychologický tým pracuje s celým systémem (dítě, rodiče, vyučující, event. dalším odborníky – speciální pedagog, pedopsychiatr apod.). Využívá své možnosti kontaktu se školami a zaměřuje se na klienty, které nelze předat do péče jiného zařízením (SVP apod.). Principy fungování i řada technik je u obou skupin (prvostupňové i druhostupňové) shodné, jsou však respektována vývojová specifika obou skupin. Obecná východiska programu Jedná se o specifické psychoterapeutické cílené působení na děti, které se ve škole projevují rizikově. U klientů je zvýšená pravděpodobnost výskytu rizikového chování v dospělosti nebo se tak projevují již nyní (mají problémy v adaptaci ve školním kolektivu, je u nich zaznamenána zvýšená agresivita, specifické poruchy chování, šikana, úzkostné projevy, převážně diagnostikována ADHD, SPU). V modelu je realizována dětská skupinová psychoterapie, společná setkání vychází z principů rodinné terapie. Zároveň je vedena aktivní komunikace se školami, kam děti docházejí. V některých odůvodněných případech je realizována též práce se třídou dítěte ze skupiny, pokud je potřeba úprava vztahů ve školní třídě. Celý proces je evaluován formativně i sumativně. Projekt ctí základní principy, které musí respektovat programy certifikované v primárná prevenci: s rodiči i dětmi uzavírá písemnou smlouvu, kontrakt, mapuje jejich potřeby (potřeby dětí, rodičů, školy), pracuje s pravidly spolupráce, využívá metod, jež byly hodnoceny jako efektivní, pracuje s malou skupinou interaktivně, zaměřujeme se cíleně na rizikové chování, jeho zvědomování a nápravu, všichni pracovníci mají psychoterapeutické vzdělání a praxi. Nejedná se tedy pouze o podporu zdravého životního stylu.
22
Základní principy působení
Multisystémovost Pěstování vztahů s terapeuty (osobní vztah poskytující autentickou zpětnou vazbu) Nácvik sociálních dovedností, podpora vztahů v kolektivu Pěstování empatie, naslouchání druhým, zájmu o druhé Práce s jasnými hranicemi, pravidly a sankcemi Mediace a tvorba dohod Podpora náhledu na chování, zvyšování sebeuvědomování, sebereflexe Podpora sebevědomí dítěte Přijímající / primárně nehodnotící prostředí pro děti Vytváření neagresivního prostředí, eliminace zisků z agresivního chování Strategie ignorování – „time out without punishment“ v případě agrese, následná reflexe bez ponížení či zostuzení dítěte Důraz na porozumění významu aktivit: Proč to děláme, k čemu je to užitečné Hledání neagresivních řešení konfliktů Podpora vztahu dítěte s rodičem, společná práce na principech rodinné terapie S rodiči se pracuje nedirektivně, mohou přinášet aktuální témata Přijetí a nehodnotící podpora rodičů Vyjednávání pravidel se školou, nabízení setkání učitelům Do rodičovských skupin jsou příležitostně zváni externí odborníci
Cíle působení na skupinách
Přesnější diagnostika, seznámení se s dítětem i stylem jeho vedení v rodině Rozklíčování problému Podpora rodiny, její motivace ke spolupráci s poradnou a se školou, podpora práce na změně výchovného přístupu, pokud je nutná (včetně podpory zapojení mužského prvku) Komunikace se školou, vyjednávání podmínek, mediace problémů (někdy též pomoc při volbě vhodné školy, doprovázení při změně školy) Změna problémového chování u dětí Zvýšení sebevědomí dítěte Zvýšení sebeuvědomování u dítěte i rodiče, reflexe problémového chování Korektivní zkušenost dítěte v dětské skupině Podněcování pozitivních alternativ v chování dítěte
23
VIII. Seznam použité literatury
ARABADŽIEV, S., online: http://sikana.i-extra.net/poruchy-chovani
BARTOŇOVÁ, M.; KOZÁKOVÁ, K. Problematika jedinců s poruchou pozornosti (ADHD) v zahraničním výzkumu. In Klenková, J. - Vítková, M. Vzdělávání žáků s narušenou komunikační schopností. Brno: Paido, 2008, s. 94-108.
BELZ, H.; SIEGRIST, M. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál, 2001.
BLOOM,L. Handbook of Gestalt Play Therapy with Children. London, UK 2006.
BRAATEN,E.B.; ROSÉN,L.A. Self – Regulation of Affect in ADHD and Non-ADHD Boys: Differences in Emphatic Responding. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 2000, vol.68, no.2, s. 313 – 321.
BRESTAN,E.V.; EYBERG,S.M. Effective psychosocial treatments of conduct- disordered children a adolescents: 29 years, 82 studies, and 5.272 kids. Journal of Clinical Child Psychology. 1998, 27, s.180189.
COBHAM,V.E.: Evaluation of a Brief Child-focused Group-based Intervention for Anxiety-disordered Children. Behaviour Change, 2003, 20, no.2, s.109 -116.
CURTIS,D.F.; PISECCO,S.; HAMILTON, R.J.; MOORE,D.W. Teacher Perceptions of Classroom Interventions for Children with ADHD: A Cross – Cultural Comparison of Teachers in the United States and New Zealand. School Psychology Quarterly. 2006, vol.21, no.2, s.171-196.
ČMEJRKOVÁ,S.; DANEŠ,F.; SVĚTLÁ,J. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999.
DINKMEYER, D.; McKAY D.G. STEP. Efektivní výchova krok za krokem. Praha: Portál, 1996.
DODGE,K.A. Cost – Effectiveness of Psychotherapy for Child Aggression: First, Is There Effectiveness? Comment on Shechtmann and Ben David (1999). Group Dynamics: Theory, Research, and Practice. 1999, vol.3, no.4, s.275 – 278.
DÖPFNER,M. Wie wirksam ist Kinder- und Jugendlichenpsychotherapie? Psychotherapeutenjournal. 2003, no. 4, s. 258 – 266. Dostupný též na: http://www.psychotherapeutenjournal.de/pdfs/200304/02-Beitrag1.pdf.
DOWEL,K.A. The effects of parent participation on child psychotherapy outcome: A meta-analytic review. Disertační práce, vedl B.M.Ogles. Ohio University, 2005.
DRTÍLKOVÁ, I. Účinnost nestandartních postupů léčby u dětí s ADHD. Česká a slovenská psychiatrie, 2003, 99, 6, s. 317 – 323.
DRTÍLKOVÁ,I.; ŠERÝ,O. et al. Hyperkinetická porucha / ADHD. Praha: Galén, 2007.
DRYDEN,W. Poradenství. Praha: Portál, 2008.
DU PAUL,G.J. Assesment of ADHD Symptoms: Comment on Gomez et al. (2003). Psychological Assesment. 2003, vol.15, no.1, s. 115-117.
DUMAS, J.; NISSLEY-TSIOPINIS,J.; MORELAND,A.D. From Intent to Enrollment, Attendance, and Participation in Preventive Parenting Groups. Journal of Child and Family Studies, 2007, vol. 16, no. 1, s. 1–26.
ECO,U. Jak napsat diplomovou práci. Praha: Votobia, 1997.
ELLIS, A. Tréning emocí. Praha: Portál, 2002.
24
FARAONE,S.V.; FEIGHNER,J.A.; BIEDERMANN,J.; MONUTEAUX,M.C. Assesing Symptoms of Attention Deficit Hyperactivity Disorder in Children and Adults: Which Is More Valid? Journal of Consulting and Clinical Psychology. 2000, vol.68, no.5, s. 830 – 842.
FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál 2000.
FLORY, K.; MILICH, R.; LYNAM, D.R.; LEUKEFELD, C.; CLAYTON, R.. Relation between childhood disruptive behavior disorders and substance use and dependence symptoms in young adulthood: Individuals with symptoms of attention-deficit/hyperactivity disorder are uniquely at risk. Psychology of Addictive Behaviors. 2003, Sv. 17.
FUCHS, T., BIRBAUMER, N., LUTZENBERGER, W., GRUZELIER, J. H., & KAISER, J. Neurofeedback treatment for attention deficit/hyperactivity disorder in children: A comparison with methylphenidate. Applied Psychophysiology & Biofeedback. 2003, 28, s. 1-12.
GATZKE-KOPP, L.M.; BEAUCHAINE, T.P.; SHANNON, K.E., CHIPMAN, J.; FLEMING, A.P.; CROWELL, S.E.; LIANG, O.; JOHNSON, L. C.; AYLWARD, E. Neurological correlates of reward responding in adolescents with and without externalizing behavior disorders. Journal of Abnormal Psychology, 0021-843X, 2009, Sv. 118, Issue 1.
GERALD,K.; GERALD,D. Counselling children. (nyní v Čj, Praha: Portál 2OO8)
GOETZ,M.; UHLÍKOVÁ,P. Porucha pozornosti s hyperaktivitou. Praha, Galén: 2009.
HAMMOND, D. C. What is neurofeedback? Journal of neurotherapy.2006, 10(4), 25-36.
HAMMOND, D.C., KIRK, L. First Do No Harm: Adverse Effects and the Need for Practise Standards in Neurofeedback. Journal of Neurotherapy. 2008, 12(1), 79-88.
HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha, 1998
HERMOCHOVÁ, S. Metody aplikované sociální psychologie IV. Praha: UK, 1991.
HONZÁK, R.; NOVOTNÁ, V. Krize v životě, život v krizi. Praha: ROAD, 1994.
HORT,VL.; HRDLIČKA,M.; KOCOURKOVÁ,J.; MALÁ, E. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, 2000.
HRABAL, VL.st. Přehled poradenských teorií a strategií. In HADJ MOUSSOVÁ, Z.; VALENTOVÁ, L. Poradenské teorie a strategie. Praha: PF UK, 2002.
HUGHES, T., CROTHERS, L., JIMERSON, S. Identifying, Assessing and Treating Conduct Disorder at School, Springer, NY, USA.
HUGHES,J.N. In REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999.
CHRONIS, A. M.; LAHEY, B.B.; PELHAM, W.E. JR.; WILLIAMS, S. H.; BAUMANN, B.L.; KIPP, H.; JONES, H.A.; RATHOUZ, P. J. Maternal depression and early positive parenting predict future conduct problems in young children with attention-deficit/hyperactivity disorder. Developmental Psychology, 2007, Sv. 43, Vydání 1.
Internetové zdroje: EMCDDA (www.emcdde.europa.eu), WHO 2000.
K0ŠČO,J. Poradenská psychológia. Bratislava: SPN, 1987.
KAVALE – PALZAROVÁ, M., PILAŘOVÁ, M. Psychoterapeutické přístupy k dětem s LMD. In Kucharská, A. (Ed.): Specifické poruchy učení a chování. Sborník 1999. Praha: Portál, 1999.
KAZDIN,A.E. Účinnost psychoterapie u dětí a dospívajících. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 1991, n. 59, s. 785 – 798.
25
KEGERREIS,S. Working with children and adolescents – Is specialist traning necessary? Psychodynamic Practice. 2006, 12(4), s. 403 – 418.
KING,E.; KELLOCK,I. Creating a Solution – Focused Counselling Team. Educational Psychology in Practice. 2002, vol.18, no.2.
KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Praha: Portál, 2001.
KOLČÁROVÁ, I.; LACINOVÁ,L. Rodičovství očima matek neklidných dětí. Brno: MUNI, 2008.
KOMÁRKOVÁ, R. a kol. Aplikovaná sociální psychologie III. Praha: Grada, 2001.
KOUŘIL, V. Terapie dětí s ADHD. Československá psychiatrie, 2004, 100, S1, s. 29 – 31.
KRATOCHVÍL,S. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 1995.
KRATOCHVÍL,S. Skupinová terapie neuros. Praha, 1978.
KRATOCHVÍL,S. Základy psychoterapie. Portál, Praha 2002.
KRÖGER,Ch. Evaluation: Definitions and Concept. In: Baker,O.; Mounteney,J.; Neaman,R. (Eds.): Evaluation Drug Prevention in the European Union. Scientific Monograph Series, No.2. Lisabon: EMCDDA, 1998, s. 61- 66.
KŘIVOHLAVÝ, J. Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda, 1998.
LAHEY, BENJAMIN B., HARTDAGEN, SANDRA E., FRICK, PAUL J., MCBURNETT, KEITH, CONNOR, ROBERT, HYND, GEORGE W. Conduct disorder: Parsing the confounded relation to parental divorce and antisocial personality., Journal of Abnormal Psychology, 1988, Sv. 97, Vydání 3.
LAHEY, BENJAMIN B., LOEBER, ROLF, HART, ELIZABETH L., FRICK, PAUL J., APPLEGATE, BROOKS, ZHANG, QUANWU, GREEN, STEPHANIE M., RUSSO, MARY F. Four-year longitudinal study of conduct disorder in boys: Patterns and predictors of persistence. Journal of Abnormal Psychology. 1995, Sv. 104.
LANGMEIER,J.; BALCAR,K.; ŠPITZ,J. Dětská psychoterapie. Praha: Avicenum, 1989.
LEICHSENRING,F.; RABUNG,S.; LEIBING,E. Účinnost krátkodobé psychodynamické psychoterapie ve specifických psychiatrických onemocněních: meta – analýza. Německo, 2008. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID: 15583112.
LEVESQUE, J., BEAUREGARD, M., MENSOUR, B. Effect of neurofeedback training on the neural substrates of selective attention in children with attention-deficit/hyperactivity disorder: A functional magnetic resonance imaging study. Neuroscience letters. 2006, 394 (3), s. 216-221.
MACHKOVA, E. Metodika dramatické výchovy. Praha: IPOS, 1993.
Malá, E. Hyperkinetické poruchy, ADHD. Česká a slovenská psychiatrie, 2000, 96, 3, s. 150 – 153.
MAREŠ, J. a kol. Sociální opora u dětí a dospívajících II. Hradec Králové: Nucleus, 2002.
MARTEL,M.M.; MARTINEZ-TORTEYA,C.; GOTH-OWENS,T.; NIGG,J.T. A Person- Centred Personality Approach to Heterogeneity in Attention – Deficit / Hyperactivity Disorder (ADHD). Journal of Abnormal Psychology. 2010, vol.119, no.1, s.186 – 196.
MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada Publishing, Praha 2006.
MIOVSKÝ,M.; MIOVSKÁ,L., VÁCLAVKOVÁ, B. Přehled hlavních výsledků kvaziexperimentální evaluační studie komunitního programu primární prevence. Závěrečná zpráva. Praha, 2008.
26
MIOVSKÝ,M.; MIOVSKÁ,L.; KUBŮ,P. Evaluace programů primární prevence užívání návykových látek v ČR: základní východiska a aplikační možnosti. Adiktologie 2004, č.3, s. 288 – 305.
MIOVSKÝ,M.; SKÁCELOVÁ,L.; ZAPLETALOVÁ,J.; NOVÁK,P.(eds) Primární prevence rizikového chování ve školství. SCAN, Praha 2010.
MISTRAL,W.; BRANDLING,J.; TAYLOR,G. Calculating savings to the nation from counselling services: Methodological challenges. Counselling and Psychotherapy Research. 2006,6 (4), s. 238 – 243.
MOFFITT ; MOFFITT, CASPI, HARRINGTON, & MILNE IN JAFFEE, SARA R., BELSKY, JAY, HARRINGTON, HONALEE, CASPI, AVSHALOM, MOFFITT, TERRIE E. When parents have a history of conduct disorder: How is the caregiving environment affected? Journal of Abnormal Psychology, 0021-843X, 2006, Sv. 115, Vydání 2.
MOLINA,B.S.G.; PELHAM JR.,W.E. Childhood Predictors of Adolescent Substance Use in a Longitudinal Study of Children With ADHD. Journal of Abnormal Psychology. 2003, vol.112, no.3, s.497 – 507.
MONASTRA, V. J., LYNN, S. , LINDEN, M., LUBAR, J. F., GRUZELIER, J., AND LAVAQUE, T. J. APPLIED Psychophysiology and Biofeedback. 2005, Vol. 30(2), 95-114.
MONASTRA,V. J. EEG Biofeedback Treatment for ADHD: Rationale and Empirical Foundation. Child and Adolescent Psychiatric Clinics of North America. 2005, Vol. 14(1), 55-82.
MUNDEN,A.; ARCELUS,J. Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Praha: Portál, 2002.
NICHOLSON,C.L.; ALCORN, C.L.; KREJČÍŘOVÁ, D. Vzdělávací aplikace WISC III. Praha: Testcentrum – Hogrefe, 2008.
OAKLANDER,V. Třinácté komnaty dětské duše. Dobříš: Drvoštěp, 2003.
OHAN,J.L.; CORMIER,N.; HEPP, S.L.; VISSER, T.A.W.; STRAIN, M.C. Does Knowledge About ADHD Impact Teachers Reported Behaviors and Parceptions? School Psychology Quarterly. 2008, vol.23, no.3, s.436-449.
OLLENDIC T.H.; KING,N.J.; YULE,W. International handbook of phobic and anxiety disorders in children and adolescents. New York, 1994, s. 181.
OLLIEROVÁ,K.; HOBDAYOVÁ,A. Tvořivé činnosti pro terapeutickou práci s dětmi. Praha: Portál, 2000.
PACLT, I. Hyperkinetická porucha a poruchy chování. 1 vyd. Praha: Grada, 2007.
PATTISON,S.; HARRIS,B. Counselling children and young people: A review of the evidence for its effectiveness. Counselling and Psychotherapy Research. 2006,6 (4), s. 233 – 237.
PAVLAS MARTANOVÁ, V. Dlouhodobé intervenční skupiny v PPP. Závěrečná zpráva z projektu. Praha: IPPP ČR, 2010.
PAVLAS MARTANOVÁ, V. Závěrečná práce projektu Diagnostika a intervence specifických poruch chování v PPP. Praha: IPPP ČR, 2010.
PEŠOVÁ,I.-ŠAMALÍK,M. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Praha: Grada 2006.
PFIFFNER,L.J.; McBURNETT,K. Social Skills Training With Parent Generalization: Treament Efects for Children With Attention deficit Disorder. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 1997, vol. 65, no.5, s. 749 – 757.
PILAŘOVÁ, M. Výskyt a prevence poruch chování u mladistvých s LMD. Československá psychologie, 1997, 41, 2, s. 178 – 182.
POKORNÁ,V. Teorie, diagnostika a náprava specifických poruch učení. Praha: Portál, 2003.
27
POZZI,M.E. Ritalin for whom? Understanding the need for Ritalin in psychodynamic counseling with families of under- 5s. Journal of Child Psychotherapy.2000, vol26, no.1, s.25-43.
PROUT, H.T.; BROWN, D.T. ed. Counseling and Psychotherapy with Children and Adolescents: Theory and Practice for School and Clinical Settings. USA, New Jersey, 2007.
PTÁČEK, R. Poruchy chování v dětském věku. Praha:Vzdělávací institut ochrany dětí o.p.s., 2006.
RABINER, D. New Results from the MTA Study – Do treatment effects persist? 2005. Dostupné z: www.adders. org.
RATEY ,J. Personal Communication, USA, 1989.
REIFOVÁ, F. S. Nesoustředěné a neklidné dítě ve škole. Praha: Portál, 1999.
REYNOLDS, C.R.; GUTKIN T.B. The Handbook of School psychology. New York 1999.
RIBEIRO,S.N.; JENNEN-STEINMETZ,CH.; SCHMIDT,M.; BECKER,K. Nicotine and alkohol use in adolescent psychiatric inpatients: Associations with diagnoses, psychosocial factors, tender and age. Nord Journal Psychiatry (Oslo). 2008, no.62, s. 315 – 321.
RIEGER,Z. Loď skupiny. Praha: Portál 2007.
ROBSON,C. Real Word research. Blackwell Publishing, UK 2002.
RONENOVA, T. Psychologická pomoc dětem v nesnázích. Praha: Portál, 2000.
ROSSITER, T. The effectiveness of neurofeedback and stimulant drugs in treating AD/HD: Part II. Replication. Applied Psychophysiology & Biofeedback. 2004, Vol. 29 (4), s. 233-243.
RUDOLPH,L.B.; THOMPSON, CH.L. Counseling children: Third edition. USA, California, 1992.
ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. Praha: Portál, 1997.
SELF – PERCEPTIONS OF COMPETENCE IN CHILDREN WITH ADHD AND COMPARISON CHILDREN. Kolektiv autorů. Journal of Consulting an Clinical Psychology. 2004, vol.72, no.3, s. 382 – 391.
SEMPLE,R.; LEE,J.; ROSA, D.; MILLER,L. A radomized Trial of Mindfullness – Based Cognitive Therapy for Children: Promotion Mindful Attention to Enhance Social – Emotional Resiliency in Children. Journal of Child and Family Studies. 2010, vol.19, no.2, s.218 – 229.
SHAFFER, D.R. Developmental Psychology, Childhood a Adolescence. University of Georgia, USA 1999. (Part Iv Social and Personality Development Attachment, conceptions of self in Midle Childhood).
SHEEDY - KURCINKA, M. Problémové dítě ve škole a v rodině. Praha: Portál, 1998.
SHECHTMANN,Z.; BEN – DAVID, M. Individual and group psychotherapy of childhood aggression: Comparison of outcomes and processes. Group Dynamics: Theory, Research, and Practice. 1999, vol.3, no.3, s.263 – 274.
SCHAFFER,D. Notes on Psychotherapy Research among Children and Adolescents. Journal of the American Academy of Child Psychiatry, 1984, 23, no. 5, s. 552-561.
SCHMIT NEVEN,R. Under fives counselling – opportunities for growth, chase and development for children and parents. Journal of child psychotherapy. 2005, vol.31, no.2, s.189 – 208.
SKÁLOVÁ,A. ADHD stále na mušce. Zdravotnické noviny, 2006. Dostupné z: www.zdn.cz//adhd-stalena-musce-278831
28
SMYRNIOS,K.X.; KIRKBY,R.J. Srovnání krátkodobé versus časově neomezené psychodynamické ošetření dětí a jejich rodičů. Austrálie, 1995. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID:8113479
SRNEC, J. Strategie a metody psychosociálního výzkumu. Studijní materiál pro distanční vzdělávání. Praha: PVŠPS, 2006.
STRAUSS; CORBINOVÁ Groundet Theory: Základy kvalitativního výzkumu. Postupy techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999.
SVOBODA,M.; KREJČÍŘOVÁ,D.; VÁGNEROVÁ,M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2001, s. 665 - 679.
ŠEBEK, M. Hyperkinetické dítě – psychoanalytický pohled. Československá psychologie, 1995, 3, s. 213 – 218.
ŠEBEK, M. Neklidné děti a jejich výchova. Praha: SPN, 1990.
ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. Praha: Academia, 2000.
ŠIMANOVSKÝ, Z.; MERTIN, V. Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál, 1997.
ŠTECH, S. Profesní identita školního psychologa. Pedagogika, 1998, roč. 48, 3, s. 257 -264.
ŠTECH, S. Rozdíly ve výzkumné metodologii – rozdíly v pojetí psychologie? In HELLER,D., SEDLÁKOVÁ,M.,VODIČKOVÁ,L. Kvalitativní a kvantitativní výzkum v psychologii. Psychologický ústav AV ČR, Praha 1999, s. 39-40.
ŠTECH, S. Sonda do profese školního psychologa v ČR. Pedagogika, 2001, roč. 51, mimořádné číslo, s. 47 – 55.
ŠVAŘÍČEK,R.; ŠEĎOVÁ,K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál, Praha 2007.
TERVO,D. Physical process work with cildren and adolescents. British Gestalt Journal. 1997, vol.6, no.2, s.76 – 86.
THEINER,P. Poruchy chování u dětí a dospívajících. Psychiatrie pro Praxi; 2007; no 2, s. 85–87.
TRAIN, A. Specifické poruchy chování a pozornosti. Praha: Portál, 1997.
TRUNECKOVA,D.; VINEY,L. „Making things better“: Personal constrict counselling for young children. Counselling Psychology Quarterly. 2006, 19(4), s. 381-394.
TVRĎOCHOVÁ, D. Struktura vyprávění příběhů u dětí s ADHD. Diplomová práce. FF MUNI v Brně. Psychologický ústav. Vedoucí práce Marek Blatný, Brno 2006.
URWIN,C. Revisiting „What works for whom“: A qualitative framework for evaluating clinical effectiveness in child psychotherapy. Journal of child psychotherapy. 2007, vol. 33, no.2, s.134 – 160.
VÁGNEROVÁ, M. Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum, 2004.
VÁGNEROVÁ, M. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum, 2005.
VALENTA, J. Metody a techniky dramatické výchovy. Praha: Strom, 1997.
VALIŠOVÁ, A. Asertivita v rodině a škole. Praha: H-H, 1992.
VEERMAN,J.W. Rodinný stres, fungování rodiny a emocionální problémy u rodin s dětmi s poruchami chování po psychiatrické léčbě. 2004. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID: 7788480
29
VYMĚTAL, J.; REZKOVÁ, V. Rogerovský přístup k dospělým a dětem. Praha: Portál, 2001.
WEISS, G., TROCKENBERG, L., ECHTMAN, H. Hyperactive children grown up. New York: The Guilford Press, 1993.
WEISS,B.; CATRON,T.,HARRISS,V. A 2 – year follow –up of effectiveness of traditional child psychotherapy. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 2000, 68, s.1094 – 1101.
WEISS,B.; CATRON,T.,HARRISS,V.; PHUNG,T.M. The effectivness of traditional child psychotherapy. Journal of Consulting and Clinical Psychology,1999, 67, s. 82-94.
WEISZ,J.R.; DOSS,A.J.; HAWLEY,K,M. Youth psychotherapy outcome research: A review and critique of the evidence base. Annual Review of Psychology. 2005, no.56, s. 337 – 363.
WEISZ,J.R.; JENSEN,A.L. Child and adolescent psychotherapy in research and practice contexts: Review of the evidence and suggestions for improving the field. European Child and Adolescent Psychiatry. 2001, no.10, s. 12 – 18.
WINKELMANN,K. et al. Účinnost psychodynamické krátkodobé psychoterapie pro děti a mládež s poruchami chování. Německo, 1993. Dostupné na internetovém zdroji: PubMed, indexováno pro MEDLINE. PMID:16180528
YALOM,I.D. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999.
YALOM,I.D. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha: Portál 2007.
ZATLOUKAL,L. Význam teoretického rámce ve výzkumu psychoterapie z „postmoderní“ perspektivy. Psychologie. Elektronický časopis ČMPS. 2010, roč. 4, č. 3, s. 37- 54.
ZELINA, M. Strategie a metódy rozvoja osobnosti dieťat‘a. Bratislava: IRIS, 1994.
ŽÁČKOVÁ, H., JUCOVIČOVÁ, D. Metody práce s dětmi s LMD. Praha: D+H, 1998.
ŽÁČKOVÁ,H.; JUCOVIČOVÁ,D. Relaxace nejen pro děti s LMD. Praha: DaH, 2000.
30
