T R I S H D O L L E R OVÁ
Pro Caroline
Přeložila Iveta Poláčková Copyright © 2013 by Trish Doller Translation © Iveta Poláčková, 2014
ISBN 978-80-7447-636-5
Odpustit znamená prominout hříchy. Nebo jen tak si můžeme zachovat to, co bylo ztraceno a co jsme posléze zase nalezli. svatý Augustin
Kapitola 1
Máma vklouzne do bytu a tmu prořízne žluté světlo. Prozradí ji tlumené zaskřípání dřevěné podlahy pod prošoupaným kobercem a pach zvětralého piva a cigaret, který si s sebou domů vždycky nosí z baru Old Dutch. Dnes večer nepřišla sama a její „pst“, kterým se snaží někoho umlčet, je dostatečně hlasité na to, aby mě probudilo, kdybych už beztak nebyla vzhůru. Jeho rysy skrývá tma, ale je vysoký a namakaný, místnost naplní intenzivní pach kožené bundy. Ve snaze stát se neviditelnou se natlačím na polštáře gauče, ale když se natáhne po jejím pase, uvědomím si, že už neviditelná jsem. Máma ze sebe vydá zastřený smích, vytančí z jeho sevření a vede ho do ložnice. Nedokážu spát v bytě s cizím chlapem, proto si na sebe natáhnu špinavé džíny a vtěsnám nohy do tenisek s rozvázanými tkaničkami. Když odcházím, dřevěná podlaha pode mnou zavrže, stejně jako předtím pod mámou. Chodbička před bytem našich sousedů, kteří bydlí napravo od nás, je trvale prosycená štiplavým pachem kari a tuku. Nikdy jsem se s nimi nesetkala. Viděla jsem jen jejich boty, úhledně seřazené u vchodu, a v noci k nám občas skrz tenkou stěnu pronikne drnčivá bollywoodská hudba. 7
Vyjdu z domu do listopadového chladu a můj dech se změní v průsvitné bílé obláčky. Vtáhnu ruce do rukávů modrého termo trika a zalituju, že jsem si s sebou nevzala mikinu. Jako by ještě včera byl podzim, ale dnes v noci už zima netrpělivě čekala, až se chopí vlády. Nahoře na Union Avenue zapadnu do prázdné veřejné prádelny. Mám to tam ráda. Takové to zapařené teplo, co voní po sušeném prádle. Pomačkané bulvární časopisy. A prodejní automaty, které nabízejí čtyři základní druhy pochutin: slané, sladké, limonádu a čokoládu. Sáhnu do kapsy pro peníze, abych si koupila colu. Mezi mincemi najdu i modrý korálek s okem, který mám, co pamatuju. On jediný mi zbyl z doby předtím, než jsme utekly z Floridy. Někdo mi ho dal, ale aE namáhám paměE sebevíc, nedokážu si vybavit, kdo to byl. Pamatuju si jenom, že tenhle korálek byl jeden z mnoha, navlečený na gumičce. A že když na mně máma náramek s korálky uviděla – myslím po tom, co jsme utekly – strhla mi ho ze zápěstí. Korálky se rozsypaly a mně zůstal na ruce červený šrám. Zachránila jsem jen ten jeden. Dvanáct let ho schovávám, přendávám z kapsy do kapsy, z místa na místo. Nefunguje – zlo si vás vždycky najde, i když si myslíte, že jste chránění – ale stejně si ho nechávám. Jen pro případ, že bych se pletla. V automatu na limonádu pokaždé chybí druhy, co mi nejvíc chutnají, a mně se pak vnucuje otázka, kam se asi ztrácejí. Kdo je vypil, než jsem se sem dostala? To lidi, co chodí po Union Avenue, trápí tak šílená žízeň, že ji dokáže uspokojit jenom automat v Super Wash? Nesnáším grepovou příchuE, proto si strčím peníze zpátky do kapsy a pustím se do prohledávání sušiček, jestli v nich náhodou nezůstalo nějaké oblečení nebo hotovost. Každou chvíli v nich objevím liché ponožky nebo nějaké spodní prádlo, ale jednou v sušičce někdo zapomněl světle žlutou mikinu s kapucí. A jindy, když jsem šla do veřej8
né prádelny za účelem, za kterým byla zřízena, jsem tu našla i peněženku. Vzala jsem z ní všechny peníze, dohromady šest dolarů, zpřelámala jsem kreditky, aby je nikdo nemohl zneužít, a prázdnou peněženku jsem potom vyhodila do odvodňovací stružky. Tentokrát ale v sušičkách nic nenajdu. Usadím se na zelené plastové židli s dva roky starým výtiskem National Enquirer. O hodinu nebo dvě později se snažím vzpomenout, jestli můj dva roky starý horoskop někdy vyšel – k žádným nečekaným penězům jsem rozhodně nepřišla – když vtom dovnitř vejde muž bez prádla. Znervózní mě to. Kdo chodí do veřejné prádelny bez prádla? Tedy kromě mě. Je namakaný a vysoký, má na sobě koženou bundu, stejně jako chlápek, kterého k nám domů přivedla máma. Je mu asi něco přes čtyřicet a kdysi měl určitě zlomený nos. Když se na mě usměje, připomene mi vydlabanou dýni – má křivé zuby a je pohledný takovým tím grázlovským způsobem – a ve mně se ozve touha okamžitě utéct. Odložím časopis, žaludek se mi sevře strachem. „Ty jsi Ronniina dcera, že jo?“ Když použije mámino jméno, není už pochyb, že je to ten chlápek z našeho bytu. Nesnáší, když jí lidé říkají Ronnie. Jmenuje se Veronica. „Povídala,“ až na to, že to vysloví jako poudala, „že tu asi budeš.“ „Co chcete?“ Doufám, že můj hlas zní statečněji, než tomu je doopravdy. Klouže pohledem z mého obličeje, až se zastaví na předním dílu trika. Srdce mi začne bušit o poznání rychleji. Připadám si jako nahá, hnusí se mi, jak se mě dotýká pohledem. Tiše hvízdne. „Tvoje máme je kost, ale ty –“ Vykročí ke mně a mě starý známý strach vyšle uličkou mezi pračkami k zadním dveřím, které jsou otevřené a zapřené tvárnicí. Vyběhnu do parku a ani se neohlédnu. Nezastavím. 9
Něco na mě volá, ale jediná slova, která slyším – která mě následují jako stín – jsou poslední dvě. „… obě šílený.“ Obě. Šílený. Obě. Šílený. Obě. Šílený. Jeho slova mi celou cestu domů rezonují v hlavě, s každým krokem jedno. Ozývají se unisono s každým došlápnutím na schodiště s oprýskanou barvou, po kterém stoupám k našim dveřím. Nemůžu si pomoct a napadne mě, jestli to není pravda. Na gauči leží rozložený můj hnědý tvídový kufr a staccato máminých podpatků se přesouvá z koupelny do ložnice. Vím, co to znamená. Odjíždíme. Zase. Opřu se o zárubeň dveří a sleduju, jak cpe celou náruč toaletních potřeb do svého modrého kufru. Tahle zavazadla jsme si pořídily u Armády spásy v den, kdy jsme odjížděly z Floridy. Moje vzpomínky na tu dobu jsou nepolapitelné jako kouř, ale jedna zůstává pořád stejně živá. Vzpomínka na to, jak zoufale jsem si přála kufřík Hello Kitty s držadlem a kolečky. Řekla o něm, že je snadno rozpoznatelný. Zapamatovatelný. Nechápala jsem, jak to myslí, ale z rozhodnosti v jejím hlase jsem poznala, že ten kufřík nedostanu. Snažila se mě utěšit tím, že o tom hnědém tvídovém řekla, že je „vintážový“, ale tohle slovo občas lidi používají jen jako nóbl označení pro něco, co je „staré a ošklivé“. Vedle jejího kufru leží svazek bankovek spojený svorkou, který ještě včera neměla. Domyslím si, že ho ukradla tomu chlápkovi v kožené bundě. „Jak vidím, tak tě Anthony našel.“ Oční make-up má rozmazaný a ve tváři divoký výraz, který už znám. „Kde jsi byla?“ „Nikde.“ „Byla bych ráda, kdybys do tý prádelny nechodila uprostřed 10
noci, Callie.“ Mluví mírně, ale přesto v jejím hlase rozpoznám potlačovaný vztek, proto si radši odpustím poznámku v tom duchu, že už vlastně ví, kde jsem byla. „Mám pak strach, že by se ti mohlo stát něco zlýho.“ Zlé věci se člověku můžou přihodit kdekoli, dokonce i když vaše matka spí ve vedlejší místnosti. Už se to stalo. Ale to si taky nechám pro sebe. „Je mi to líto.“ A opravdu to tak je. Kdyby nebylo mě, máma by pravděpodobně vedla úplně jiný život. Lepší. „Proč tu jenom tak stojíš?“ Vyšle ke mně takový ten svůj nejistý úsměv, ke kterému se uchyluje, když… no, vlastně ani nevím, co si myslí, ale řekla bych, že dumá nad tím, co se mi asi tak honí hlavou. Hodí po mně zmačkané triko. „Běž si taky zabalit.“ „TeS? Mami, je noc.“ Hodiny s rozbitým ciferníkem stojící v obýváku na krbové římse – ty, co mě v noci každou půlhodinu budí a co máme z charitativního bazaru – odbijí třetí, jako by mi chtěly dát za pravdu. „Nezačínej zase.“ Její úsměv náhle zmizí. „Za tři minuty odjíždíme.“ Napadne mě, co ji asi nastartovalo tentokrát. Možná něco, co jí řekl ten chlápek v kožené bundě. Jako by vnímala na jiné frekvenci – jako pes, který slyší zvuky, co lidi ne. Nebo možná slyší věci, které ostatní lidi ani neříkají. Tak či tak, když se rozhodne zvednout kotvy, nemá smysl se s ní o tom dohadovat. Zbývá jen jít. Nevlastním moc oblečení. Jenom to, co mám na sobě, a několik triček, včetně toho, co držím v ruce. Toho, které o mně tvrdí, že jsem členka běžeckého týmu Waynesvillské střední. Nikdy jsem na žádné střední škole nebyla. Jediné, co máme já a to triko společné, je utíkání. Hodím ho do koše. Na každé 11
naší další zastávce někdo provozuje charitativní obchod s hromadou trik, která mě promění v hráčku fotbalu, fanynku Kovbojů nebo v někoho, kdo se zúčastnil rodinného setkání Jenkinsů-Carterů. Většinu místa v mém kufru zabírají knihy. Učebnici matiky, kterou jsem koupila za čtvrEák na prodejní akci Přátel knihovny, se už rozpadá vazba. Vytiskli ji v roce 1959, ale mně se na ní líbí, že je pořád relevantní. Matika je jediná konstanta ve světě, který vůbec konstantní není. Dělá mi starosti, že ta knížka už třeba nezvládne další přesun. Přidám do kufru Stopařova průvodce po Galaxii s oslími rohy, atlas světových dějin, který jsem ukradla ze stánku před knihkupectvím, výtisk Waldena, co jsem si pořídila v garážovém výprodeji, a svůj vůbec nejoblíbenější román – dětskou knihu s názvem Mandy, která vypráví příběh osiřelé holčičky, co nade vše touží po domově a rodině. Četla jsem ji tolikrát, že z ní vypadávají listy, ale nemůžu ji tu nechat. Nedokážu tu nechat žádnou ze svých knih. Jsou to jediní přátelé, které jsem kdy měla. „Dvě minuty,“ zavolá na mě máma z ložnice. Utíkáme a necháváme tu za sebou: dřez plný špinavého nádobí, starou televizi, kterou někdo nechal na kraji chodníku před domem, umělohmotný gauč, který se mi lepil k obličeji pokaždé, když mi sklouzla hlava z polštáře, a ty hloupé uřvané hodiny, co máma koupila, protože jí připomínaly hodiny, které měli její prarodiče, když byla malá. Dokonce jsme měsíc pozadu s činží. Většinou žijeme v domech, jako je tenhle. Naše část města je obyčejně ta nebezpečnější, kde po vás nechtějí doporučení ani kauci. Kde když uprostřed noci utečete z bytu, jen zavrtí hlavou a nijak neřeší ušlý zisk. Jednou jsme bydlely v modelovém domě v zástavbě, která nikdy nebyla dokončená. Žily jsme v několika levných motelech. A taky jsme si „vypůjčily“ 12
dům Lea a Dotty Ruskinových, staršího páru trávícího zimy v suchém teplém arizonském podnebí. Pořád jsem musela myslet na to, jestli si připadali jako ti tři medvědi z pohádky, když se vrátili domů. Zdál se jim jejich dům znesvěcený? Zamykali nějaký čas dveře, které dřív nechávali odemčené, než se tam konečně zase začali cítit bezpečně? I teS mám kvůli tomu sem tam výčitky svědomí, ale moc se mi líbilo spát v opravdovém hostinském pokoji. Než jsme odjely, tak jsem ustlala a umyla všechno nádobí. Doufám, že jsem tak alespoň trochu odčinila to, že jim máma vyluxovala plechovku s penězi, kterou měli schovanou v šatníku. Svážu si zacuchané, mastné vlasy do culíku a přeju si, abych měla čas na sprchu. Abychom nemusely odjet. Nemám k tomuhle městu žádnou citovou vazbu. Žádná práce. Žádná škola. Žádný kluk, pokud ovšem nepočítáte Dannyho, kterého já počítat nemůžu, protože už má holku. Přesto si pořád přeju, abychom tu mohly zůstat – nebo kdekoli jinde. Zapustit kořeny. Žít. „Mně se nikam nechce.“ „Nemáš na vybranou,“ ozve se mámin hlas z ložnice. Zamrkám, zaskočená tím, že mi čte myšlenky. Potom si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. TeS se na mě zase naštve. „Jsi moje dcera,“ vyštěkne a zamíří ven ze dveří. „Kam jdu já, jdeš i ty. A já za minutu odjíždím.“ Nacpu si do mezer v kufru spodní prádlo – spodní prádlo si odmítám kupovat v charitativních obchodech. Modrý zubní kartáček. Deník, který tak přetéká různými poznámkami, příběhy, básničkami a pohlednicemi, že přes něj natahuju širokou růžovou gumu, aby držel pohromadě. Dokumentuje většinu mého života, počínaje zápisky z doby, kdy jsem se naučila psát roztřesenými tahy. Jen většinu. Protože o některá tajemství se nechcete dělit ani sami se sebou. Moje minuta se naplní a já zvenku zaslechnu troubení staré 13
otřískané Toyoty Corony, kterou máma koupila na vrakovišti za spropitné, co si vydělala v baru. Zapnu kufr, otráveně si povzdychnu a dotknu se kapsy na džínách, pohladím vybouleninu s modrým korálkem. Toyota znovu zatroubí, telegraficky mi sděluje, že mámu už nebaví čekat. Jako úplně poslední si vezmu svoji kytaru Martin vyrobenou ze smrku a růžového dřeva, s mahagonovým krkem. Máma mi ji pořídila v zastavárně v Omaze. Dostala jsem ji jako vánoční dárek, když mi bylo jedenáct. Nedá se říct, že bych nikdy předtím kytaru neviděla, ale zatímco máma flirtovala s chlápkem za pultem a snažila se z něj vymámit víc peněz za prstýnek, který mu nabízela, prostě jsem se do té Martinky zamilovala. Nakonec máma žádné další peníze nedostala, ale chlápek ze zastavárny jí přidal tu kytaru. Máma tvrdila, že ze mě možná bude další Courtney Love. Neprozradila jsem jí, že jsem celou jednu stránku svého deníku popsala odshora až dolů slovy „Nenávidím Courtney Love“. TeS už moje nenávist vůči ní není tak silná, ale tehdy ještě kazeta, kterou natočila se svou skupinou Hole, fungovala. Nicméně moje Martinka, přestože je posetá škrábanci a prasklinami, má stejně sytý a bohatý zvuk, jako by byla nová. „Připravená vyrazit?“ zeptá se mě máma poté, co nastoupím do auta. Pokouší se zapálit si cigaretu, ale třesou se jí ruce. To mě znepokojí způsobem, který nejsem schopná analyzovat. Seberu jí cigaretu ze sevřených rtů, zapálím ji, krátce si z ní potáhnu a vrátím ji mámě. Zářivě se na mě usměje a já v ní na zlomek vteřiny spatřím dívku, kterou bývala. Dívku, která mě první den školky vedla za ruku na autobusovou zastávku. Tehdy jí to neuvěřitelně slušelo, platinové blond vlasy měla upravené do rošEáckého účesu, holé nohy jí končily v otřískaných martenskách. Lidi na ni zírali a já se dmula pýchou, protože 14
to byla moje máma. Došly jsme na zastávku a ona se usadila na opěradle lavičky a zapálila si cigaretu. „Ve škole ti to určitě půjde,“ řekla mi, vyfoukla cigaretový kouř na opačnou stranu, než jsem stála, a hřbetem ruky mě pohladila po tváři. „Holka, která je tak chytrá jako ty, dokáže, co si zamane.“ Tehdy jsem jí to věřila. To jsme ještě bydlely v opravdovém bytě s květinami, obrazy a malým balkonem s výhledem na řeku. Máma pracovala v kavárně poblíž parku a po posledním zvonění na mě vždycky čekávala opřená o prázdný stojan na kola. TeS už takové míry sebeuspokojení nedosahuju, protože se pořád přesouváme z místa na místo. „Kam jedeme?“ zeptám se, když máma odrazí od obrubníku. Vždycky má nějaký plán. Má naši budoucnost zmapovanou v hlavě, i když se vykrademe z bytu někdy ve tři hodiny ráno. „Hm, říkala jsem si, že bysme mohly třeba do Colorada.“ Její odpověS mě překvapí. S příchodem chladnějšího počasí máme ve zvyku spíš zamířit někam do tepla. „Jaký je hlavní město Colorada?“ Když jsem byla malá, krátívala mi dlouhou chvíli při jízdě autobusem tím, že mě zkoušela z hlavních měst států. Postupem času jsem pokročila k jednotlivým samosprávním celkům, ale máma měla problém si zapamatovat už jen názvy těch celků, natožpak jejich metropole. Z nouze se pak uchylovala zpátky ke státům, i když jejich názvy a hlavní města jsem měla už roky uložené v paměti. Zasténám. „Na tuhle hru teS nemám náladu, mami.“ „Pobav mě.“ „Je to Denver. Hlavní město Colorada je, byl a vždycky bude Denver.“ Vydechne cigaretový kouř a ten se mezírkou jejího okénka protáhne ven. „Jseš si jistá?“ 15
„Jsem si tím jistá už od tý doby, co mi bylo šest.“ Máma se zasměje. „V Coloradu by ses mohla naučit lyžovat.“ Protočím panenky. „No, vážně bys mohla,“ trvá si na svém. Natáhne ruku a jejím hřbetem mě pohladí po tváři. Prsty má zhrublé od mytí sklenic v baru. „Holka, která je tak chytrá jako ty, dokáže, co si zamane.“ Nijak na to nereaguju. Protože kdybych to udělala, řekla bych jí, že se plete. Nemůžu si obstarat průkazku do knihovny. Nemůžu se jít s kamarády koukat na výlohy do obchodního centra. Můžu jedině čekat na den, kdy u ní zase propukne paranoia, protože chlap na benzince se na ni divně podíval nebo protože prostě ví, že ženy, kolem kterých procházela po chodníku, si o ní něco šeptaly. Potom zvedneme kotvy. Raději mlčím. Protože kdybych nemlčela, řekla bych jí, že už jí nevěřím. Jedeme směrem na západ po US 34, když vtom za námi zazáří modrá světla. Srdce mi vyletí až do krku. Zadržím dech a čekám, až policejní auto prosviští kolem nás a vydá se za svým pravým cílem. Nemůžou stíhat nás, máma totiž vždycky dodržuje maximální povolenou rychlost. Používá blinkry. Jezdíme se zapnutými bezpečnostními pásy. „Nejspíš jde po někom jiným,“ řekne. Až na to, že doprava je v tuhle noční dobu na dálnici řídká, a když moje máma zajede na štěrk na kraji silnice, policejní auto ji následuje. Vnitřek Corony zalije modré světlo, které ozáří i mámin obličej. Všimnu si jejího výrazu, výrazu, který jsem na její tváři ještě nikdy neviděla – má strach. Ztuhnu. „Mami, co jsi udělala?“ „Nic,“ zašeptá. „Neudělala jsem nic.“ Strážník dojde k našemu autu a máma stáhne okýnko. „Něco se děje?“ Zamává na něj řasami a usměje se. Její 16
mrkání se od mladého strážníka odrazí, jako by měl na sobě speciální vestu odolnou vůči flirtování. Je jí jenom třicet tři, ale roky kouření a pití – ale hlavně útěků – se na ní podepsaly. „Madam.“ Skloní se k okýnku a před naší toyotou zastaví další policejní auto. To nevypadá dobře. „Ukažte mi prosím svůj řidičský průkaz, registraci a doklad o pojištění.“ Hraje před ním divadýlko, předstírá, že hledá v kabelce imaginární doklady. Já si mezitím hryžu roztřepený nehet na palci. Její řidičák je už dávno propadlý, naše auto nemá registraci a už vůbec sakra není pojištěné. „Musela jsem je nechat v druhé kabelce,“ řekne. „Víte, proč jsem vás zastavil?“ zeptá se jí strážník. Dívám se skrz špinavé čelní sklo, sleduju policistu, který vylezl z druhého auta. Je starší a o něco tlustší než jeho kolega. „Ne, pane, to nevím.“ Máma zavrtí hlavou. „Nesvítí vám levé zadní světlo,“ řekne strážník. „A tak jsem vám chtěl navrhnout, abyste si zajela k nejbližšímu obchodu s autodíly a dala to do pořádku…“ „Ano, to udělám,“ přeruší ho. „Počkáme na parkovišti, než otevřou.“ „… jenže pak jsem si prověřil vaši espézetku a zjistil jsem, že je nahlášená jako kradená, takže vás musím požádat, abyste si vystoupila.“ Se zavrzáním pantů otevře dveře, ale máma se ani nepohne. Jenom tam sedí. Celá ohromená. Jako by si až teS uvědomila, že není neporazitelná. Že ji čas dostihl. „Madam, vystupte si prosím z auta,“ opakuje strážník. Když mi bylo sedm, bydlely jsme v městečku jménem Kearneysville. Tehdy jsem onemocněla a měla opravdu vysokou horečku. Tři dny jsem kličkovala mezi horečkou a vědomím, omámená a nejistá, jestli sním, nebo bdím. Přesně takhle se v podobné situaci člověk cítí. 17
„To musí být nějaký omyl,“ brání se máma. Strážník jí na ruce připne pouta a odříká jí, že má právo mlčet. „Ta espézetka na tom autě byla, už když jsem ho kupovala.“ Což podle všeho není pravda vhledem k tomu, že její život je pečlivě vytvořený domeček z karet, vystavěný ze lží a permanentně hrozící sesunutím. Až policie zjistí celou pravdu, kradená espézetka oproti tomu nebude nic. Před dvanácti lety, když se naši rozvedli, mě totiž moje máma unesla. Strážník se s ní vydá ke svému autu a moje tělo znecitliví. Není tomu ani hodina, co jsem si přála, abychom přestaly utíkat. Ale takhle jsem to nemyslela. „Nic jim neříkej,“ instruuje mě máma. Její rysy jsou rozpité tenkou vrstvou slz, která ji mění v někoho, koho nepoznávám. „Drž pusu.“ Dveře vedle mě se otevřou. S třesoucíma se nohama vylezu z auta a chytnu se dveřního rámu, abych neupadla. Můj svět se naklonil ke straně jako podlaha pouEové atrakce. „Je to tvoje matka?“ zeptá se mě druhý strážník. Máma nikdy nevymyslela záložní plán pro případ, že by nás chytili, takže nevím, jak mám odpovědět, abych ji nevyslala rovnou pod jedoucí autobus. Upřeně se dívám na dírku v levé tenisce a přikývnu. „Ano, pane.“ Odvede mě do svého auta. Ujistí mě, že nejsem zatčená. Zeptá se mě na jméno. Moje hrdlo připomíná vyprahlou poušE, a když si olíznu rty, jsou rozpraskané. Co mám říct, abych zároveň nezradila mámu? Jak můžu zabránit tomu, aby pravda vyplula na povrch? „Callie.“ V průběhu let jsem měla spoustu různých identit, vystupovala jsem pod jmény vybranými z kalendáře, televizních pořadů nebo pohádek. Jednou mi máma dokonce nakázala, abych se pojmenovala po příští křižovatce, a já pak strávila celý měsíc jako Loma Linda Charlesová. Při té vzpomínce 18
mi krkem probublá smích, ale vlastně to není vůbec legrační. Mám strach. „Callie Quinnová.“ Zabouchne dveře a několik minut o něčem diskutuje s kolegou, který zatknul moji mámu. Ten potom nastoupí do auta a vyjede na dálnici. Modrá světla zhasnou a auto s mojí mámou na palubě pohltí temnota. Druhý strážník se vrátí, usadí se na sedadlo, které od mého odděluje mříž, a naEuká něco do počítače. Tajemství, které se z něj dozví, se mnou nesdílí. Jen se na mě do zpětného zrcátka chmurně usměje a pak vyjedeme do noci. Corona osiří za námi u kraje silnice a v ní i můj život, zavřený v hnědém tvídovém kufru. Za sebou necháme i moji kytaru. Zůstal mi jen korálek s okem, který by mě měl chránit před vším zlem, kdyby ovšem fungoval – a já.
19
Kapitola 2
Muž, který stojí v hale před šerifovou kanceláří – ruce má zaražené hluboko v kapsách džín – je pro mě cizí, ale poznám ho stejně, jako poznávám v zrcadle vlastní obličej. Hnědý odstín jeho očí. Sklon jeho nosu. Lícní kosti. Linie čelisti. I to, jak si nervózně pohrává se spodním rtem, je mi tak povědomé, že mě ani nepřekvapí, když si uvědomím, že dělám to samé. Přejedu si prsty po rozpraskaných rtech a napadne mě, jestli je tak nervózní jako já. Můj otec. Nepodobá se příliš obrázku, který nosím v hlavě. Máma má ráda podsadité chlapy, boxery s rozmlácenými nosy a silnými předloktími. Stárnoucí muže, kteří pijí whisky a řídí nabušená auta starší než to její. V tomhle muži ale pořád vidím kluka od vedle, kterým býval. „Všechno v pořádku, zlatíčko?“ zeptá se mě dispečerka. Jmenuje se Ancilla, její nadýchané babičkovské vlasy a bifokální brýle zvláštně kontrastují s tmavě zelenou policejní uniformou. Ale právě Ancilla pověřila strážníka, aby se vrátil k toyotě a přivezl mi moje věci. Nechala mě přespat u sebe doma v pokoji pro hosty a vyprala mi špinavé džíny. K snídani mi udělala vafle s opravdovým máslem a javorovým sirupem. Vzala mě do 20
obchodu, kde mi koupila červený top s drobnými tyrkysovými kvítky vyšitými kolem krku. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled měla na sebe něco, co předtím nepatřilo někomu jinému. Nevzpomínám si, že bych vůbec kdy na sobě měla něco tak pěkného. Ruka, kterou mi jemně zatlačí na záda, mě uklidňuje. Nejradši bych zaryla paty do země, jako to dělají komiksové postavičky, a zanechala za sebou po celé délce haly rýhy v dlaždičkách. Místo toho ale vykročím dopředu. „Bude, totiž, je moje máma v pořádku?“ „Drží se,“ ujistí mě Ancilla. „A soudce Daniels je férový chlap. Zařídí, aby měla potřebnou pomoc.“ Potřebnou pomoc? Co tohle znamená? Než se jí na to stačím zeptat, projdeme lítačkami do haly a můj otec mě sevře v objetí. „Korítsi mou.“ Jeho slova jsou tichá, cituplná a zdušená a já mám pocit déjà vu. Nerozumím mu, ale jsem si jistá, že jsem ta slova už někdy slyšela. „Nemáš vůbec ponětí, jak moc jsi mi chyběla.“ Položí mi tvář na vršek hlavy a můj obličej se natlačí do tepla a čistoty jeho trika, ale jsem v jeho objetí celá ztuhlá a všechno ve mně křičí, že tohle je špatné, špatné, špatné. Celé ty roky jsem věřila, že mě můj táta nemiloval a že o mě stál jedině proto, aby mě neměla máma. Potřebuju, aby to byla pravda, protože pokud tomu tak není, znamená to, že nelhala jenom všem okolo. Znamená to, že lhala i mně. „Omlouvám se.“ Odtáhne se ode mě. „Neměl jsem v plánu tě takhle převálcovat. Chci říct, že mě ani…“ Natáhne ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, a když ucuknu, smutek v jeho očích zaplaví celou místnost. Zajede rukama do kapes. „Ani mě neznáš.“ Vzhlédne ke stropu a vydechne, a když se na mě znovu podívá, jeho oči se lesknou. „Ale jsem opravdu moc a moc rád, že tě vidím.“ 21
Nemám ponětí, co bych mu měla říct, a tak radši vtáhnu spodní ret mezi zuby. Okamžitě mě do něj začnou pálit sliny. „Můžu?“ Natáhne se po mém kufru a kytaře, ale já oboje sevřu ještě pevněji a zavrtím hlavou. „Opatruj se, zlato.“ Ancilla mi přispěchá ještě jednou na pomoc a podá mi vizitku se svým jménem. „Jestli budeš cokoli potřebovat, zavolej, ano?“ Přikývnu a ona mě poplácá po zádech. „DojeS dobře domů.“ Domů. Začnou mě pálit oči, ale nemám u sebe kapesník a svým novým červeným trikem si slzy otírat nechci. Mrkám ve snaze je zadržet, když vtom můj otec vytáhne z kapsy džín pomačkaný Kleenex. „Je čistý,“ řekne a já mu na chvíli svěřím kytaru, abych si mohla osušit oči. „No, aspoň tak vypadá. Já, no – od toho telefonátu jsem dost v háji. Přijel jsem sem, jak nejrychleji jsem mohl.“ Zachvátí mě hurikán vzteku a musím sama se sebou dost bojovat, abych nemrštila kufrem přes celou místnost a neřvala, dokud bych si totálně nerozedřela krk. Jak nám tohle mohla udělat? Jak mě mohla odvézt od někoho, kdo se mnou mluví hlasem poznamenaným slzami a kdo mi nabízí zmačkaný kapesník, když pláču? Jak mohla? Jak mohla? V hrudníku mi vzplane taková nenávist, že mám pocit, jako by mě měla sežehnout zaživa. Následuje vlna smutku, která nenávist spláchne. Máma představovala po dvanáct let celý můj svět. Mám ji ráda. „No, vlastně tak nějak netuším, co ti o mně tvoje máma řekla, pokud vůbec něco.“ Otevře kufr stříbrného auta z půjčovny zaparkovaného před policejní stanicí. Uložím dovnitř kytaru i kufr. „Jmenuju se Greg. Můžeš mi tak říkat, jestli ti to bude víc vyhovovat.“ Uleví se mi, jsem ráda, že ho nemusím 22
oslovovat tati. „Já, no, znovu jsem se oženil a se svou ženou Phoebe mám dva chlapečky, Tuckera a Joea.“ Otevře peněženku a ukáže mi rodinnou fotku. Phoebe je pěkná, taková ta holka od vedle s vlasy barvy pšenice. Starší z obou kluků zdědil barvu vlasů a očí po ní a ten druhý je miniaturní verze Grega. Podobá se i mně, což je… divný. Jejich rodina vypadá dokonale a šEastně a mě napadne, jestli by se na té fotce našlo nějaké místečko pro sedmnáctiletou holku. Chci na tu fotku patřit? A mám na vybranou? „Kluci ještě nejsou dost velcí na to, aby pochopili, co se děje,“ řekne Greg. „Ale jsou nadšení, že mají starší sestru.“ Přestože je vidím před sebou, zvěčněné na fotce s neutuchajícím úsměvem a stejnými triky, nedokážu tu myšlenku zpracovat. Já mám bratry. Greg zavře kufr a usměje se na mě. Vypadá o tolik mladší než moje máma, i když musí být přibližně stejně staří. Nemá v obličeji vrásky a jeho vlasy nejsou protkané jediným šedivým pramenem. „Připravená?“ Nejsem připravená, ale udělám to, co vždycky, když je čas vyrazit. Nasednu do auta a připoutám se. Nastartuje motor a drobné digitální písmeno v rohu zpětného zrcátka oznámí, že míříme na východ. Přesto mě ale tak nějak napadne, že Greg nemá naši budoucnost naplánovanou, jako mívala máma. Hlavně proto, že si při řízení hryže spodní ret. Po cestě na chicagské letiště spolu nemluvíme, kromě toho, když mě požádá, abych mu řekla, kdyby v autě bylo moc teplo nebo kdybych chtěla přeladit rádio. Máma vždycky mluvila – mluví – vždycky až moc mluví, jako by si v tichu připadala opuštěná. Nevadí mi tichý šum hudby ani hučení pneumatik na silnici a jsem ráda, že mě Greg nezaplavuje slovy, která nejsem připravená slyšet. Dokud to někdo neřekne nahlas, pořád existuje naděje, že nic z tohohle není pravda. 23
* * * „Sedni si k okýnku.“ Greg pokyne ke vzdálenějšímu sedadlu v osmé řadě. „Můžeš se dívat ven, až budeme vzlítat a přistávat.“ Netuší, jestli jsem už někdy v životě letěla, takže na mě jeho návrh zapůsobí, jako by si myslel, že mě vychovali vlci. Tváře mi zrudnou vztekem, ale jeho výraz působí upřímně a já si uvědomím, že se ke mně snaží být laskavý. Pravda je, že jsem nikdy předtím v letadle neseděla a že se chci dívat z okýnka. Sedadlo u okýnka mi připomene mámu. Neměly jsme vždycky auto. Někdy jsme jezdily autobusem, kupovaly jsme si lístky, kam nejdál to šlo. Pokaždé mě pustila k okýnku, tvořila hradbu mezi mnou a blázny – jako třeba tou starší ženou, které krvácela rtěnka do prasklin okolo rtů. Byla přesvědčená, že jsem její mrtvá dcera, která znovu ožila. Když mě jí máma odmítla vydat, křičela tak dlouho, dokud řidič nezastavil a nedonutil ji vystoupit. Letadlo směřující do Tampy je jiné než autobus. Nesmrdí a skoro všichni v něm se smějou. Pravděpodobně radostí, že unikli ledové zimě, která nám dýchala posledních pár týdnů na záda. „Odpoutání od země je moje nejoblíbenější část letu,“ řekne Greg a natáhne krk, aby mohl z okna sledovat smrskávající se Chicago. „Asi proto, že cíl letu – pokud jsi tam ještě nikdy nebyla – je nabitý možnostmi.“ Město zmizí za stěnou z mraků a já zavřu oči, abych se znovu nerozbrečela. S každým kilometrem se víc a víc vzdaluju od mámy a jsem… ztracená. Život s ní je úžasný a příšerný zároveň, ale aspoň vím, jak být její dcerou. Nemám ani ponětí, jak žít v Gregově světě. „Něco pro tebe mám.“ Greg mi podá červené kožené album s fotkami. Vezmu si ho od něj a otevřu ho. Na první straně je nalepené růžové oznámení zvěstující narození Callisty Catherine Tzorvasové. 24
Přejedu prsty po plastických černých písmenech a poprvé na něj promluvím. „Já se jmenuju Callista?“ Gregovi zaskočí smích v krku, když si uvědomí, že si nedělám srandu. „Tys to nevěděla?“ Zavrtím hlavou a jeho obočí se zachmuří. Sleduju bitvu, která se promítá v jeho obličeji, a napadne mě, jestli si o mámě myslí stejné špatné věci jako já. Když mě unesla, nechala za sebou všechno, o co už nestála. Včetně mého skutečného jména. „Je to řecké jméno,“ řekne konečně. „Znamená to ,nejkrásnější ze všech‘. A Tzorvas – tz zní jako ch, když to vysloví – zase značí, že jsi součástí velké bláznivé řecké rodiny, která ti bude skoro do všeho strkat nos, ale která okamžitě všeho zanechá, když ji budeš potřebovat.“ Nechci být na svoji mámu zase naštvaná, proto potlačím vztek a otočím list. Následuje momentka, na které mě drží coby novorozeně, Greg stojí hned vedle ní. Oba dva jsou zhruba v mém věku – teenageři – máma je překrásná holka upravená ve stylu grunge, jak si ji pamatuju. Dívá se dolů na mě a Greg se dívá na ni. Miloval ji a ona ho zničila. Vydechnu a zaklapnu album. „Omlouvám se,“ řekne Greg. „Je toho teS na tebe hodně, co?“ „Jo.“ „To album jsem dělal pro, no… je tvoje, takže se do něj můžeš podívat, kdykoli budeš chtít. Žádný spěch.“ Opřu si hlavu o oválné okénko a chvíli jenom tak sedím, sleduju oblaka a kilometry ubíhají. Mezi mraky zahlédnu město, které by podle mě mohlo být Tennessee. Máma a já jsme tam žily několik měsíců, když mi bylo sedm. Pamatuju se na to, protože mívala ranní směnu ve stánku s občerstvením a občas mě brávala do parku, kde jsem si hrála s ostatními dětmi. Mámy dětí se shlukovaly a povídaly si – některé s batolaty na boku – ale mou mámu do svých rozhovorů nikdy nezapojova25
ly. Jestli jí to vadilo, nikdy to na sobě nedala znát. Vždycky se rozvalila na trávník, poslouchala discmana, kouřila jednu cigaretu za druhou a zpívala si spolu s Pearl Jam, svou nejoblíbenější kapelou. V Tennessee se mi nelíbilo tolik jako na naší první zastávce v Severní Karolíně – kde jsem pořád ještě chodila do školy – ale i tady jsme byly šEastné. A máma ještě neznala Franka. „Proč mě vlastně odvezla?“ zeptám se. „Měla strach,“ odpoví Greg. „Náš vztah byl v troskách a moji rodiče chtěli, abych tě získal do výhradní péče, aby se o tebe mohli starat v době, kdy budu na univerzitě. Tvoje máma byla přesvědčená, že jí neumožním se s tebou vídat, a tak odjela.“ Zní to tak upřímně, že mi připadá nemožné, že by lhal, ale v mámině verzi tohohle příběhu vystupuje Greg v roli padoucha. „Myslíš, že ji zavřou?“ „Možná.“ Prohrábne si rukou vlasy. „Pravděpodobně.“ Vzdychne. „Nepřál jsem si, aby skončila takhle. Nikdy.“ Náš rozhovor přeruší letuška s vozíkem s nápoji. Greg nám objedná colu, ale já se neubráním výčitkám svědomí – že sedím v letadle a popíjím limonádu, zatímco máma úpí někde ve vězení. Má strach? Chybím jí? Diví se, proč jsem ji ještě nenavštívila? Kapitán ohlásí, že počasí v Tampě je teplé a slunečné a že bychom měli přistát načas. „Dvanáct let je dlouhá doba,“ přeruší ticho Greg. „A jestli chceš znát pravdu, pořád jsem na ni docela naštvanej. Poměrně velká část mojí osobnosti by si přála nakládat s ní přesně tak, jako se ona chovala ke mně, ale nedokážu to. Nebylo by to fér vůči tobě. Takže… teS se dostávám k tomu, co ti chci říct. Jsi taky moje dcera a já tě chci poznat. Ale jestli se tvoje máma dostane z vězení ještě předtím, než ti bude osmnáct, a ty se k ní budeš chtít vrátit, nebudu ti v tom bránit.“ 26
„Vážně?“ Narozeniny mám v květnu, za šest měsíců. Půl roku. Dočasné řešení. A já jsem na dočasná řešení kadet. Jeho oči mi prozradí, že by svoje slova nejradši vzal zpátky, ale přesto přikývne. „Slibuju.“
27
Kapitola 3
Další letiště, hodinová jízda autem a konečně stavíme na příjezdové cestě u žlutého domku ve městě jménem Tarpon Springs. Na verandě se v odpoledním větříku pohupuje houpačka obložená polštářky s květovaným vzorem. Napadne mě, jestli bych si na tohle místo měla pamatovat. Žila jsem tady? Byl tohle náš dům předtím, než mě odsud máma odvezla? „Phoebe a já jsme to tu koupili před pár lety.“ Greg zodpoví moji otázku, ještě než ji stihnu vyslovit, a vypne motor tmavě modrého SUV, které na nás čekalo na parkovišti letiště. „Byla to úplná ruina, ale podařilo se nám tomu vdechnout nový život. Jsem povoláním architekt, takže tohle… je vlastně moje práce.“ Projdeme brankou v nízkém bílém laEkovém plotu, když vtom se přední dveře domu otevřou, vyběhnou z nich dva malí kluci a vrhnou se na svého tátu. Přidřepne si k nim a nechá se od nich povalit na zem. Společně se smějí a kutálejí se po trávníku jako štěňata. Vtom z domku vyjde Phoebe. Připomíná mi jednu z těch dokonalých maminek z parku v Tennessee, má na sobě ohrnuté džínové kapri kalhoty a třpytivé žabky. Ve skutečnosti je ještě hezčí než na fotce. „Ty musíš být Callie.“ Zastrčí si za ucho pramen vlasů a te28
prve potom mi podá ruku. Její dlaň není tak hrubá jako mámina. Má jemnou kůži a na prstu navlečený stříbrný splétaný prsten. „Já jsem Phoebe. Moc ráda tě konečně poznávám.“ „Já, já tebe taky.“ Greg se vysvobodí z dětského objetí, postaví se a z oblečení si smete trávu. „Já jsem Tucker,“ řekne vyšší z chlapců. Ten, co se podobá Phoebe. „Ty jsi moje sestra? Protože táta mi říkal, že jsi moje sestra. Můžu ti ukázat prst? Mám na něm bebí.“ Natáhne ke mně ruku, ukazováček má přelepený náplastí s doširoka se smějícími opicemi z kresleného seriálu. Nejsem zvyklá na malé děti a nevím, co bych mu měla říct, a tak si vystačím s „hustý“. Zářivě se na mě usměje, nadzvedne náplast a zkoumá svoje zranění. Je to sotva jen škrábnutí, ale pro Tuckera to představuje vážnou záležitost. Greg mu prohrábne špinavé blond vlasy. „Jsou mu tři,“ řekne, jako by mi tím objasnil všechno, co potřebuju vědět. „Tohle je Joe.“ Tucker ukáže na svého bratra. Joe má prsty vražené v puse a ostražitě si mě prohlíží hnědýma očima. „Je mladší než já. Ještě mu nejsou ani dva.“ „Neber si Joeovo chování osobně,“ řekne Greg. „Na nové lidi si zvyká trochu pomaleji než Tucker, ale jakmile si zvykne, je jako Supersucháč.“ „Supersucháč!“ vykřikne Tucker hlasem superhrdiny a běhá kolem nás v kruzích, ruce natažené, jako by letěl. Phoebe ho chytí do náruče a něžně mu spílá – vlastně mu vůbec nespílá – že by se měl ztišit. Chybí mi máma. Greg si všimne mého rozpoložení. „No tak, kdo chce Callie ukázat její nový pokoj?“ „Já, já, já!“ Tuckerovi se vyhrne tričko, jak se snaží vykroutit z Phoebina sevření. „Vyber mě, tati.“ 29
Nečeká na odpověS, popadne mě za ruku, jako bych pro něj nebyla úplně cizí člověk, a táhne mě kolem domu na zadní dvorek. U zadní části plotu stojí starý stříbrný obytný přívěs značky Airstream, takový, co si připojíte k autu, když jedete kempovat. Tucker utíká napřed otevřít dveře a potom se zase vrátí ke mně. „Budeš tu spát.“ Jeho slova jsou naplněná zbožnou úctou, jako kdyby tenhle karavan byl pro budoucího nocležníka něco jako svatý grál. Vevnitř to připomíná miniaturní byt, je tam dřez, trouba, lednička, taky jídelní stůl, vestavěný gauč, koupelnička se sprchou, a dokonce maličká ložnice. Postel zakrývá nachový bavlněný přehoz s vyšívanými kvítky a drobnými kousky materiálu se zrcadlovým efektem a několik polštářků. Mezi polštářky hnízdí patchworková sova, která ve mně vzbudí stejný pocit déjà vu, jaký jsem zažila už na policejní stanici. „Není to nic světoborného,“ řekne Greg a vejde za mnou dovnitř. „Trouba nefunguje a taky ještě musím připojit plyn, abys tu měla teplou vodu a mohla si tu topit, ale v domě jsou jen dvě ložnice a… Asi jsem si myslel, že budeš chtít mít nějaké místo jenom sama pro sebe.“ Zvednu z postele sovu. Některé čtverečky, ze kterých je sešitá, jsou tak tenké, že skrz ně téměř prosvítá náplň, kterou je vycpaná. „Všude jsi ho nosila s sebou. Říkala jsi mu –“ „Tú.“ Je to jenom nepatrný útržek vzpomínky, ale pamatuju si, jak jsem se každý večer před spaním ujišEovala, že ho mám u sebe v posteli. „Myslela jsem si, že tohle sovy dělají.“ Neunikne mi stopa hořkosti v Gregově laskavém úsměvu. Celé ty roky v sobě uchovávám jen několik málo vzpomínek – zatímco on neměl nic jiného. „Sovy dělají húú, ty hloupá.“ Tucker se rozřehtá, jako by v životě neslyšel nic legračnějšího, a Phoebe mu oznámí, že by 30
měli jít domů zkontrolovat večeři. Protestuje, ale Phoebe ho zvedne ze země a nese ho pryč. V karavanu zůstaneme jen já, Greg a Joe, který mě tiše pozoruje s vyvalenýma očima z bezpečí tátovy náruče. „Takže, no – musíme si stanovit několik pravidel,“ řekne Greg. „Nejsem si ještě jistý jaká, protože – no, když jsi odsud odcházela, byla jsi ještě malá holčička, která spala v posteli se sovou a říkala mi tati. Ale určitě to budou takové ty obvyklé věci – kluci, večerka a,“ ukáže na laptop na jídelním stolku, „porno stránky.“ Přikývnu, omámená představou vlastního počítače. DoteS jsem používala počítače jedině ve veřejných knihovnách, obvykle v pauze mezi dvěma návštěvníky s průkazem. Většina knihovníků s tím neměla problém, ale byli i takoví, kteří si mě odchytili a vyptávali se mě, proč nejsem ve škole. Kdykoli se to stalo, schovala jsem se někde v ústraní a četla si. Jednou za čas jsem si s sebou odnesla domů knihu, aniž bych to nahlásila. A pokud jsem ji nemohla vrátit do knihovny, odkud jsem ji vzala, přinesla jsem ji do další, do které jsem se dostala. „Tenhle karavan by ti měl sloužit jenom jako ložnice, Callie,“ řekne Greg. „Zbytek domu je taky tvůj. Neber to tak, že musíš být celou dobu jen tady, ano?“ Znovu přikývnu, naprosto vyřízená, že toho najednou mám tolik, když jsem tak dlouho neměla skoro nic. Naprosto vyřízená z toho, jak moc se můj život změnil. „Večeře bude někdy kolem šesté,“ upozorní mě ještě Greg a zamíří s Joem ke dveřím. Zastaví se na schodě. „Můžeš se k nám připojit už teS, jestli –“ „Asi si trochu zdřímnu.“ Jeho úsměv zakolísá, jako by čekal, že se budu nadšeně družit s jeho rodinou těsně po tom, co jsem přišla o tu svoji. Nejsem na to připravená. „Jasně, no, uvidíme se u večeře.“ 31
Lehnu si přímo na přehoz a položím si hlavu na jeden z polštářů. Jeho bílý povlak mě chladí do tváře a je slabě cítit po bělidle. Mám výčitky svědomí, že brečím na Phoebino čisté povlečení, ale nedokážu zadržet slzy. Pláču, dokud mě nerozbolí celé tělo, a pak, dokud neusnu. S tichým klapnutím dveří vejde ke mně do pokoje. Stisknu k sobě víčka tak pevně, že na tvářích ucítím řasy, a úpěnlivě doufám, že půjde zase pryč, když si bude myslet, že spím. Okraj postele se pod ním prohne a matrace mě vyšle směrem k němu, jako by se s ním proti mně spikla. Vyhrne mi noční košili s Hello Kitty a začne se mě dotýkat na intimních místech. „No, není to příjemný?“ zašeptá. Jeho dech páchne po čemsi, co předtím s mámou pili v kuchyni. Když jsem si ta místa prozkoumávala svými prsty já, cítila jsem příjemné mravenčení, ale jeho prsty jsou tlusté a hrubé. Není to příjemné, ale nic neřeknu. Zadržím dech, vtahuju ho do sebe jen po douškách a snažím se nebrečet. Protože kdybych brečela, tak by mě k sobě přitiskl, líbal na mokrou tvář a přitom mě do ní píchal krátkými vousy, co mu rostou pod rty. Říkal by mi, že jsem jeho holčička. Jako by mě rozplakal někdo úplně jiný. Tentokrát počkám, dokud neodejde, a teprve potom se svinu do co nejmenšího klubíčka a rozvzlykám se. Vzbudím se zalitá potem a slzami a přemýšlím, kde to jsem. Neležím na lepkavém gauči, neslyším nekonečné tik-tak-tik-tak a prach vířící v slábnoucím světle, které dovnitř dopadá oknem vedle mě, není můj prach. „Mami?“ Hlas mi selže. Žádná reakce. Samozřejmě. Jsem tu sama. Greg mi říkal, že tu neteče teplá voda, ale stejně se osprchuju aspoň ve studené. Snažím se ze sebe smýt fantomový dotek 32
Frankových prstů. Byl to jeden z chlápků, se kterými moje máma chodila, žily jsme s ním v Oregonu skoro rok. Tvrdil mi, že ty vzácné chvilky, které spolu trávíme, musí zůstat naším tajemstvím, protože jinak by na mě máma žárlila. Prý by mě začala nenávidět. Hrůza z toho, že by mě mohla přestat mít ráda, mi nadobro zavřela pusu. A přestože mi bylo osm – byla jsem tedy dost stará na to, aby mi došlo, že vzácné nerovná se nepříjemné – dopustila jsem, aby na mě znovu a znovu sahal. Dokonce i teS na sobě ty jeho prsty cítím. A nikdy v životě se mi ze sebe nepodaří smýt tu hanbu. Vylezu ze sprchy, obléknu si to, co jsem na sobě měla předtím, a přejdu přes úzký trávník. Slunce zapadá a okna domku září, vzbuzují ve mně pocit tepla a bezpečí. Vejdu dovnitř zadními dveřmi a noční můru nechám někde za prahem. Kuchyně je provoněná masem a kořením, které nejsem schopná identifikovat. Máma moc vařit neumí a moje kuchařské schopnosti končí někde u makarónů a sýru z krabičky. Občas do toho zamíchám plechovku s tuňákem a máma pak vykládá, jaká je to delikatesa. Tucker a Joe si staví z lega na podlaze v obýváku, na konferenčním stolku běží Gregův laptop, Phoebe leží stočená na gauči a sleduje večerní zprávy. Nevím, co mám dělat. Měla bych jít za nimi? Ohlásit se? Vydat nějaký zvuk? Než se stihnu pro něco rozhodnout, Greg vzhlédne od obrazovky a široce se na mě usměje. „Ahoj Callie. Máš hlad?“ Z té noční můry je mi špatně od žaludku. „Trochu.“ „Phoebe udělala pastitsio,“ řekne. „Už jsi ho někdy jedla?“ „Myslím, že ne.“ „Je to něco jako lasagne, akorát daleko lepší, protože to je řecké jídlo.“ Phoebe zavrtí hlavou, ale zacuká jí v koutcích úst. „Nezačínej s tím zase.“ 33
„Proč?“ Greg se na ni otočí. „VždyE je to pravda. Řecko je nejenom kolébkou filozofie a politologie, ale taky –“ „Demokracie,“ navrhnu. „Přesně.“ Ukáže na mě. „Vidíš, Callie tomu rozumí.“ Phoebe se zasměje a potom svůj úsměv otočí na mě. „Neměla bys ho v tom podporovat.“ Greg na mě mrkne a vstane z podlahy. „Každopádně nepochybuju o tom, že si pastitsio,“ zvedne Joea, který začne vřeštět, protože se vzdaluje od lega, a pleskne s ním na vysokou sedačku u jídelního stolu, „zamiluješ.“ Posadím se na volnou židli vedle Joea a Phoebe přinese z kuchyně zapékací mísu, z které se kouří. Už strašně dlouho jsem nejedla něco, co by nebylo z plechovky, krabičky nebo z drive-inu. „Mám jednoho kamaráda,“ spustí Greg a nandá mi na talíř porci pastitsia. „Pracuje jako výchovný poradce na střední škole a ten mi řekl, že kdybys tam chtěla nastoupit, musela bys absolvovat několik rozřazovacích testů, aby zjistili, do kterého ročníku bys měla chodit.“ V devíti nebo v deseti letech jsem byla školou přímo posedlá. Vybírala jsem si knížky, ve kterých hlavní postavy chodily do školy, začala jsem si procvičovat psací písmo, učila jsem se nazpaměE názvy planet, a když byla máma v práci, hodiny jsem si hrála na školu s imaginárními žáky. Potkávala jsem holky svého věku v knihovně, postávala jsem poblíž nich, poslouchala, jak mluví, a přála si, aby to byly moje kamarádky. Jedna holčička, měla ty nejsvětlejší řasy, jaké jsem kdy viděla, a blýskavý sešit s jednorožcem, mi řekla, že jsem divná, protože jsem stála až moc blízko u ní. Divná. Jako kdyby do mě viděla a věděla všechno o Frankovi. Potom už jsem přestala chtít chodit do školy, protože jestli ta holka v knihovně poznala moje tajemství, pak by ho mohl poznat každý. 34
„Myslím, že se ti bude na střední v Tarpon Springs líbit,“ pokračuje Greg. „Nejsem objektivní, protože jsem tam sám chodil, ale je to dobrá škola. Navíc si tam snadno můžeš najít nějaké kamarády a zapojit se do nějakých aktivit. Sportovních, hudebních a tak.“ Už jsem se přenesla přes to, abych toužila být něčí nejlepší kamarádka, a dlouhých jedenáct let jsem si vystačila se školní přípravkou. Nechce se mi tam, ale z jeho obličeje vyzařuje taková naděje, že mu to nemůžu říct. Naberu si na vidličku další sousto, abych nemusela odpovědět. Široce se na mě usměje. „Chutná ti to, co?“ Přikývnu, protože je to vážně tak skvělé, jak říkal, ale nedokážu sousto polknout. Tohle nezvládnu. Nedokážu tady jen tak sedět a předstírat, že jsem normální holka, když celý můj život je jedna velká sračka. Greg s Phoebe nemuseli přespávat na zadním sedadle auta, nejedli jenom jídla z automatu, protože jejich matka systematicky zapomínala nakoupit potraviny. A jediné příšery, se kterými se kdy Tucker bude muset vypořádat, jsou imaginární obludy, které zažene světlo. Tihle lidi jsou tak čistí a já se cítím tak – – zkažená. Najednou odsud potřebuju pryč. Odsunu se od stolu a dám se na ústup, přes kuchyň do karavanu. Tam zapluju pod deku a přitisknu si k hrudníku Túta. Je z něj cítit prach, jako by tu na mě celé ty roky čekal. Uklidňuje mě to a zároveň mě z toho bolí u srdce. „Callie?“ dolehne ke mně Gregův tlumený hlas zpoza okna. „Jsi v pořádku?“ Neodpovím a úpěnlivě doufám, že odejde. „Celou dobu se snažím myslet na to, že skutečná Callie nemusí být stejná jako ta Callie, co jsem si celé ty roky před35
stavoval,“ řekne. „Ale to mě neuchránilo před tím, abych měl za to, že se budeš na střední školu těšit. Nebo že ti bude automaticky chutnat řecká kuchyně. Nebo že vůbec budeš chtít být tady. Každopádně… se ti omlouvám.“ Uslyším klapnutí zadních dveří a dlouhou dobu jen čekám, teprve potom vstanu z postele a obuju si kecky. Nevybalený kufr stojí vedle dveří, kytara je pořád ještě ve futrálu. Napadne mě, že bych je měla vzít a odejít odsud, ale s tou trochou peněz, co mám, bych se nikam nedostala. V sousedství panuje ticho a provazce tilandsie šedé, které splývají z okolních stromů, působí trochu strašidelně. Bezcílně kráčím od jednoho kužele světla pouliční lampy ke druhému a snažím se nemyslet na mámu. Ada Street se na rohu změní v Hope Street. Zdá se to být dobré znamení – hope jako naděje – a tak jdu dál. Obytnou čtvrE vystřídají obchody a Hope Street skončí jako slepá ulice v Dodecanese, bulváru lemovaném krámy. Výlohy obchodů s dárkovými předměty jsou zaplněné mořskými houbami, mýdly, mušlemi a oblečením s řeckými motivy. Pekárny voní po kvasnicích a medu a jsou tu i dvě restaurace, Mykény a Hellada. Skoro všude už mají zavřeno, jen z několika restaurací mě statečně následuje hlas mandolíny, jedna melodie se prolíná s další. Z obchodů s dárkovými předměty na mě dopadá neonové světlo, zbarvuje mi kůži do modra a já si připadám jako cizinec v ještě dalším novém světě. Zastavím se a zavřu oči. Možná když tu zůstanu dostatečně dlouho, vzpomenu si, jak být Řekyní, a budu se cítit v Tarpon Springs jako doma. Až na to, že nic z toho všeho mi není povědomé a není to můj domov. Rozhlédnu se kolem sebe, jako by se moje okolí mohlo změnit, zatímco jsem měla zavřené oči, ale je pořád stejné, stejně cizí. Přejdu přes silnici. 36
Na protější straně Dodecanese je nábřežní promenáda, kterou lemuje spousta rybářských lodí s kupami čehosi tmavého, co nedokážu identifikovat, na palubě. Až ve chvíli, kdy dojdu k lodi, která je osvětlená, zjistím, že to jsou mořské houby. Pod světlem stojí kluk asi stejně starý jako já – ne, zřejmě o něco starší – a navléká na motouz tmavě žluté chomáče. Připomíná mi to o něco větší verzi girland z popcornu, které jsme s mámou vyráběly o Vánocích. Špinavé blond kučery má stažené modrým šátkem, a když se sehne pro další houbu, objeví se na jeho šedivém triku tam, kde mu mezi lopatkami přiléhá ke kůži, skvrna od potu. Vzhlédne a jeho obličej je tak krásný, že mě z toho až zabolí na prsou, jako když poslouchám nějakou smutnou písničku nebo dočtu oblíbenou knížku. Jestli si mě všiml ve tmě mimo dosah světla, ve kterém stojí, nedává to na sobě nijak znát. Se zaujetím pozoruju, jak navléká poslední kousek houby a přivazuje motouz ke spodní straně střechy. „Víš,“ jeho hlas je tichý, svaly na opálených pažích má zaEaté – právě upevňuje druhý konec motouzu, „docela mě děsíš, jak tam tak stojíš ve tmě.“ Přesunu se do světla. Jeho tmavé oči spočinou na mém obličeji dostatečně dlouho na to, aby mi to vehnalo červeň do tváří. Usměje se na mě takovým tím polovičatým úsměvem, ze kterého mému srdci narostou křídla. Když se odvážím jít ještě blíž k němu, začnou mě zevnitř tlouct do žeber. „To je lepší,“ řekne. „Co… cos to dělal? S těmi…“ ukážu na girlandy vytvořené z mořských hub. Hrudníkem mu zavibruje smích. „Ty asi nejsi zdejší, co?“ „No, vlastně ne.“ „Tak to bych ti mohl převyprávět verzi z turistickýho prů37
vodce,“ řekne. „Nebo bychom si spolu mohli dát pivo a já bych tě do toho zasvětil podrobněji.“ Vím, jak to chodí: flirtování, alkohol, sex. Povědomá cesta na úplně nové mapě. „Kolik je hodin?“ zeptám se a napadne mě, jestli Greg ví, že jsem odešla. „Asi půl devátý. Rozhodně brzy.“ „No já –“ podívám se na něj. Stojí na postranním zábradlí lodi, připravený slézt na chodník, kdybych řekla ano. Vzduch mezi námi je plný touhy. Mojí. Jeho. Nedává to smysl, protože ho neznám. Nevím ani, jak se jmenuje. Nic krásnějšího, než je on, jsem ale ještě neviděla, a tak mě to hodně láká. Zároveň ale taky vím, jak tohle končívá. A po všem, co jsem v posledních dvou dnech zažila, si asi nechci ještě navíc připadat jako coura. „Musím jít.“ „Počkej,“ řekne, když se k němu otočím zády. „Můžu tě někam hodit?“ „Dneska ne,“ odpovím. „Ale děkuju za nabídku.“ Už se na něj nepodívám, protože kdybych to udělala, určitě bych se rozmyslela. Když se vrátím, Gregův dům je zhasnutý, až na jedno světlo. Představuju si Grega s Phoebe, jak ukládají kluky do postele, čtou jim pohádky a dávají pusu na dobrou noc. Vzpomínám si na pohádky před spaním, ale ještě líp si pamatuju, kdy skončily. Poté, co jsme odešly od Franka, jsme žily v modelovém domě ve státě Washington. Stál v přední části slepé ulice a okolo nebyly žádné další domy. Žádná tráva. Žádné stromy. Byly tam jenom prohlubně, které znázorňovaly, kudy povedou příjezdové cesty. Máma mě večer ukládala do spacáku, ve kterém jsem spávala na zemi v pokoji s přepážkou polepenou tapetou s obrázky mořské víly, a říkala mi, abych si představovala, že jsem na ostrově. 38
„Zůstaň na ostrově, aE tě nedostanou žraloci,“ řekla mi pokaždé a políbila mě na čelo. Potom odcházela do práce a mě tam nechávala samotnou ve tmě se strachem z imaginárních žraloků a skutečných žijících mužů, kteří zneužívají malé holčičky. Zaženu nepříjemné vzpomínky a přejdu přes zadní dvorek. Neuvěřitelně se leknu temné siluety, která sedí na schodě karavanu, a na chvíli jsem přesvědčená, že to je Frank. Ale je to Greg. „Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil.“ Stoupne si. „Ale jako první mě napadlo – no, myslel jsem, že jsi utekla.“ „Byla jsem se jen projít.“ „Pamatuješ, jak jsme spolu mluvili o těch pravidlech?“ Prohrábne si rukou vlasy. „Tak jedno z nich bude, že mi musíš oznámit, když půjdeš ven, a taky, kdy se vrátíš.“ „Dobře.“ „A zítra ti pořídíme mobil, abys mi mohla poslat esemesku nebo tak, když se rozhodneš někam vyrazit.“ „Dobře.“ Pomalu vydechne. „Vyděsila jsi mě k smrti. Už to nedělej.“ „Neudělám.“ To slovo nic neznamená. Zítra už tu možná nebudu a nic mu nedlužím. Popojde ke mně, jako by mě chtěl obejmout. Instinktivně ucouvnu a on se zastaví. Celá ta situace vyznívá trapně a já nechci nic jiného než jít dovnitř a spát. „Byla jsem v přístavu,“ řeknu. „Vážně?“ Nemůžu vidět jeho nadšený výraz, ale slyším jeho hlas a je mi jasné, že mu to udělalo radost. „Jak se ti tam líbilo?“ V mysli se okamžitě vrátím k tomu klukovi na lodi, a jak snadno jsem se s ním mohla vyspat. „Bylo to… zajímavý.“
39
Kapitola 4
Obloha je ještě žíhaná jasně oranžovým východem slunce a já už lepím vzkaz na dveře karavanu: Šla jsem se projít. Vrátím se. Nejsem si jistá, co si mám myslet o Gregově požadavku, abych se chovala zodpovědně, ale nechat tu vzkaz mi připadá jednodušší než na to téma později absolvovat další přednášku. Máma obvykle neměla ponětí, kde jsem, obzvlášE když už jsem byla starší a ona pracovala převážně v noci. Přes den jsem často navštěvovala knihovnu a večer se toulala po ulicích, dokud jsem se neunavila nebo nedošla do městské večerky – podle toho, co nastalo dřív. Tak jsem potkala Dannyho. Poslední místo, kde jsme žily – bože, je to jenom pár dní, co jsem odtamtud odešla, ale připadá mi to, jako by to bylo v nějakém jiném životě – bylo město s kukuřičnými poli, několika reflektory a jatkami na samém jeho okraji. Každou sobotu večer – nikdy v pátek, protože pátky byly vyhrazené fotbalu – se děcka z celého okresu sjížděla do města, křižovala hlavní ulici v pick-upech a ojetých sedanech, až se pak shromáždila na parkovišti před restaurací Big Chief, aby se domluvila, co budou dělat. 40
Tu noc, kdy jsem se tam zatoulala, máma zrovna pracovala. Do výplaty, ze které bychom mohly naplnit ledničku, zbýval jeden den a já jsem měla peníze akorát na menší porci bramborových šišek se sýrem. A tam jsem narazila na Dannyho s očima modrýma jako letní obloha a svůdným úsměvem. Odešel od svých kamarádů a sklouznul na lavičku vedle mě. Cítila jsem z něj klučičí deodorant a flanelovou košili, a taky jsem ho pleskla přes ruku, když se natáhl pro jednu z mých bramborových šišek. „Au!“ Odtáhl ruku, jako bych ho smrtelně zranila, ale jeho oči se smály a stejně tak jeho rty. Přisedl si blíž, až jsme se dotýkali stehny a jeho dech mě pošimral na uchu. „Jenom jsem chtěl tu tvoji lahůdku ochutnat.“ „Já vím,“ odpověděla jsem mu s plnou pusou. „Ale nikdo ti nenabídl.“ „A co bych měl udělat pro to, abys mi nabídla?“ Jak se ukázalo, stačilo pár zteplalých piv na parkovišti před restaurací. Zajeli jsme na štěrkovou příjezdovou cestu mezi dvěma poli a pomilovali se v nákladovém prostoru jeho Fordu F-150. V tu chvíli jsem se cítila dobře, protože jsem to chtěla. Nabídla jsem mu tu svoji lahůdku. Ale když bylo po všem, nemohla jsem přestat myslet na všechen ten bordel, který se tím jeho autem převáží. Měl džíny pořád ještě u kolen a já jsem přes jeho rameno viděla hvězdy shlížející na mě z oblohy, když jsem ho poprosila, aby mě odvezl domů. Nijak ho to neobtěžovalo, dokonce mi u chodníku před naším bytem dal svoje telefonní číslo. „Taky v sobotu večer obvykle jezdím na parkoviště k Big Chief,“ řekl. „Ale jestli mě tam uvidíš s mojí holkou, tak dělej, že mě neznáš, jo?“ „VždyE tě neznám.“ 41
Vůbec to nepochopil. Blýskl po mně tím svým úsměvem ve stylu „právě jsem se ti dostal do kalhotek“ a odjel. Nezavolala jsem mu, ale další noci, kdy byla máma v práci, se ukázal u našeho bytu. Víkend nato jsem se s ním sešla na parkovišti u Big Chief a zase jsme se pomilovali v jeho náklaSáku. K přístavišti s rozvěšenými mořskými houbami dojdu tentokrát po Athens Street, z pekárny před ním se ke mně donese vůně čerstvého chleba a vytrhne mě z myšlenek na Dannyho. Naproti obchodu sedí u stolu před nějakým řeckým společenským klubem dva starší muži s bílými knírky a černými rybářskými čapkami. Kouří cigarety a pijí kávu z pěnových pohárků. Jsou jako živá pohlednice. Vejdu do pekárny a uvidím vitríny plné pečiva s názvy, které bych zřejmě nedokázala vyslovit. Baklava. Galaktoboureko. Kourabiedes. „Jeden, prosím.“ Ukážu na něco, co vzdáleně připomíná cheesecake, s cedulkou, na které je napsáno galaktoboureko, a objednám k tomu ještě dvě kávy. Téměř okamžitě toho začnu litovat, připadá mi šílené kupovat kafe a pečivo nějakému cizinci. Který teS v přístavu vlastně ani nemusí být. A který možná ani nepije kávu. A to všechno jenom proto, že neuvěřitelně dobře vypadá a včera večer jsme spolu málem něco měli. „Můžu to změnit jen na jednu kávu?“ zeptám se, ale paní za pultem už naplnila dva pohárky a přísný pohled, který mi věnuje, jasně říká, že ty kafe zaplatím obě, aE už je chci, nebo ne. Drobné, které mi vrátí na desetidolarovku, jsou poslední peníze, které mám. Dojdu do přístaviště a moje oči se okamžitě zaměří na lodě, hledám tu ze včerejška, ale není tady. Zůstalo tu po ní jen velké prázdné místo. Sednu si na lavičku obrácenou k vodě a moje vidění rozostří slzy. Nebrečím, protože tu není – plakat kvůli 42
někomu, koho neznám, by bylo ještě pitomější než mu koupit snídani – ale protože jsem kvůli tomu svému směšnému vzrušení zapomněla, proč jsem vůbec tady. Zapomněla jsem na mámu. „Hej, jsi v pořádku?“ Holka přibližně mého věku se posadí vedle mě na lavičku. Tmavé vlasy – mají skoro stejný odstín jako ty moje – jí spadají přes rameno v tlustém copu. Obklopuje ji neviditelná květinová vůně. „Jo.“ Utřu si slzy rukávem trička. „Nic – nic se neděje. Jsem v pohodě. Nedala by sis kafe?“ „Jóóó, prosím!“ Vytrhne mi jeden z kelímků z ruky a usrkne z něj. „Takže, vzhledem k tomu, že se ani neznáme, předpokládám, že jsi to kafe nekoupila mně. Co se stalo?“ Nevím, co si mám o ní myslet. Evidentně jí nedělá problém přijmout kafe od cizího člověka, ani strkat nos do jeho soukromých záležitostí. „Nic se nestalo.“ Podám jí bílou papírovou tašku z pekárny. „Dej si.“ Mžourá dovnitř a pak se podívá zase na mě. „Ty – odteS jsi moje nejlepší kamarádka.“ Napiju se kávy a moje oči zabloudí k prázdnému místu na vodě, jako by se na ní ta loS měla jako kouzlem objevit. Moje sousedka si ukousne kousek galaktoboureka a prudce potřese hlavou, až jí nadskočí cop. „Ne,“ pronese s plnou pusou. „Ne, ne, ne, ne, ne.“ Rychle žvýká a pak polkne. „Neříkej mi, žes tohle koupila pro Alexe Kostu.“ „Nekoupila –“ Zrudnou mi tváře. Jak jí mám říct, že vůbec netuším, jak se ten kluk jmenuje? „Nejsem si jistá.“ „Je šíleně krásnej? Jezdí o víkendech s turistama na moře a potápí se před nima pro mořský houby?“ Ukáže kouskem galaktoboureka na místo, kde by měla kotvit loS. „A kdyby tu teS byl, byl by přímo támhle?“ „Ano?“ 43
„Máš vážně štěstí, že jsem tě tu našla,“ řekne. „Poslouchej, já s ním pracuju, takže dobře vím, co je zač. Podstata Alexe Kosty se dá vystihnout dvěma slovy: mužská děvka. Nebo pro to možná existuje jen jedno slovo.“ Pokrčí rameny. „No, to je vlastně jedno, prostě… s ním ne.“ Znovu upiju kávy a spolu s hořkou tekutinou spolknu i svoje slova. Slova, kterými bych připustila, že je mi to vlastně jedno. Že já takhle lidi nerozlišuju. Danny je toho důkazem. A ten kluk před ním jakbysmet. A ten ještě před ním. Nepamatuju si dokonce ani jméno kluka, který byl jako první, jen si vzpomínám, že jsem se potom cítila úplně stejně, jako když ode mě z pokojíku odcházel Frank. Nevím – možná je to dobře, že jsem tu včera večer Alexe Kostu nechala. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se. „Já jsem Kat.“ „Callie.“ Vyvalí na mě hnědé oči a chytí mě za předloktí. „Bože! Ty jsi Callie! Ty ses vrátila!“ „Ehm –“ „To je tak – nemáš vůbec ponětí,“ řekne. „Jsi něco jako místní legenda. Zdejší noviny vždycky jednou za pár let otisknou článek o tobě a tvojí mámě. Dohadují se o tom, kde byste asi tak mohly být, dělají rozhovory s lidmi, kteří tvrdí, že vás viděli, a zveřejňují obrázky toho, jak bys mohla vypadat. Mimochodem, ve skutečnosti jsi mnohem hezčí, ale – to je takový vzrůšo! Věděla jsem, že pro tebe Greg jel, ale nečekala jsem, že se s tebou setkám tak brzy! Vsadím se, že jsi ráda, že ses vrátila domů k tátovi, ne?“ „Vlastně se na něj skoro vůbec nepamatuju.“ „Týjo.“ Kat svěsí ramena. „Znám ho celý svůj život, proto mi asi nedocvaklo, že ty ne. To je fakt smutný.“ „On, no – zdá se být hodný,“ řeknu. „Greg? Rozhodně.“ Přikývne. „Je víc než to. Když jsem byla 44
malá, dal mi k narozeninám dřevěný domeček pro panenky, který sám postavil. Byla v něm i elektrická světla, podlahy z tvrdého dřeva a – možná to nevíš, ale my dvě jsme spolu spřízněný. Jasně, pokud jsi řeckého původu a žiješ v Tarpon Springs, jsi příbuzná víceméně s každým, ale tvůj táta a moje máma jsou bratranec a sestřenice.“ Zmačkám v ruce papírovou tašku z pekárny a zvednu se. „Musím jít.“ „Řekla jsem něco špatně?“ Kat svraští obočí. „Ne.“ „Vím, jak to pro tebe musí být těžký –“ „To si vůbec nedokážeš představit.“ Moje slova jsou nelítostná. Tvrdá. A do pusy se mi hrnou další, mnohem ošklivější. Úplně nesmyslně na ni žárlím, protože já jsem nikdy domeček pro panenky neměla. Nebo opravdovou narozeninovou oslavu. Nebo bratrance a sestřenice. Žárlím na ni, protože zná mého tátu celý život. Žárlím na ni kvůli domečku pro panenky. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Udělám tu chybu, že se na ni ohlédnu. Po tvářích jí stékají slzy a já si najednou připadám jako zrůda. To, co ze mě předtím vytrysklo, znělo jako nenávistný křik nějaké zlé víly. Byla jsem jako moje máma. „Neměla jsem to říkat.“ Sednu si vedle ní. Vytáhnu z kapsy kapesník a podám jí ho. „Omlouvám se.“ „Ne.“ Otře si oči a úplně si tím zničí make-up. „Máš pravdu. Nemám právo si myslet, že o tvým životě něco vím.“ Z nevysvětlitelných důvodů si začnu přát, abych ji měla ráda. A možná i to, aby ona měla ráda mě. „Nemusela jsem na tebe kvůli tomu být tak hnusná.“ Krátce se zasměje. Má plný nos. „Tak na tom něco bude.“ Zakroužím si prsty před levým okem. „Máš trochu… rozmazaný make-up.“ 45
Kat zaboří ruku do velké, prázdné kabelky a vytáhne z ní kompaktní zrcátko. „Jééé, máš pravdu. Měla bych s tím jít něco udělat, než budeme otvírat.“ Ukáže na obchod s dárkovými předměty u řeky. Je to jeden z větších krámků, před vchodem stojí cedule, která nabízí výletní plavby s ukázkou potápění, cena patnáct dolarů. „Nechtěla bys – no, se mnou někdy někam zajít? Vzhledem k tý nešEastný záležitosti s Alexem Kostou je poměrně zjevný, že potřebuješ někoho, kdo by ti ukázal, jak to tu chodí.“ Zasměju se. „Jasně.“ „Theo shání do tohohle obchůdku někoho na výpomoc,“ řekne. „Mohla bych se za tebe přimluvit, kdybys o to stála. Chci říct, je to můj strejda z druhý rodinný větve, takže bys možná nemusela vyplňovat ani žádnej formulář. Co ty na to?“ Nikdy předtím jsem žádnou práci neměla, tedy když nepočítám máminu krátkou zkušenost s rozvozem novin. Jezdily jsme do depa, cpaly do kufru auta – myslím, že jsme tehdy měly starý Ford Escort – štosy novin převázaných provázkem, rozvážely je po městě a vyměňovaly za vydání z předchozího dne. Mámě dělalo dost velké potíže vstát před rozbřeskem, tak jsem většinou rozvážela noviny místo ní já, i když jsem vůbec neměla řidičák. Neplánuju sice v Tarpon Springs zůstat, ale práce je určitě lepší varianta než střední škola. Měla bych co dělat. Měla bych si čím zaměstnat mozek, než nadejde čas zmizet. „Budu o tom přemýšlet.“ „Phoebe by tě mohla vzít do obchodu s konfekcí, budeš potřebovat nakoupit nějaké oblečení do školy,“ řekne mi Greg později. Vracíme se domů z obchodu s mobily. Jedna z věcí, které mi o sobě Greg prozradil, je, že má ekologické smýšlení. Když se chce dostat na místo vzdálené do kilometru a půl, jde 46
pěšky. Přidal něco o zmenšení uhlíkové stopy, ale moc jsem ho neposlouchala. Příliš mě zaměstnávaly vlastní myšlenky na to, jak bych mu měla říct, že do žádné školy nechci. „S výběrem mobilu si dokážu poradit, ale pokud jde o oblečení, jsem úplně ztracenej.“ „Já, no – já do žádný školy chodit nebudu.“ Nečekala jsem, že moje rozhodnutí přijme bez nějakého odůvodnění, ale Greg se na mě dívá, jako by mi na krku vyrašila druhá hlava. Když jsem se vrátila domů z přístaviště, objevila jsem v knihovně jeho ročenku. Hrával za školní fotbalový tým, byl kapitán baseballového týmu a taky pokladník ve studentské radě. V obýváku na stěně taky visí plaketa, která připomíná rok, kdy se stal držitelem tříkrálového kříže. Nevím, čeho přesně se to týká, ale Greg evidentně patří mezi ty lidi, kteří si střední školu užívali. Účastnil se všeho, čeho mohl. Nepřekvapuje mě, že se moje odmítnutí na jeho radaru vůbec nezobrazí. „Vím, že z toho asi máš strach –“ „Já nemám strach.“ Štve mě, že si dneska někdo už podruhé myslí, že ví, co cítím. „Nechci jenom nikde být za žádnýho exota.“ „Nejsi žádný exot.“ „Kat mi vyprávěla o těch článcích v novinách,“ řeknu. „Nenapadlo tě, že se všichni budou chtít přijít podívat na tu úžasnou atrakci? ‚Umí ta unesená holka mluvit? Umí číst? Umí jíst příborem?‘“ Usměje se. „Tak strašný to určitě nebude.“ „Stejně nevím, k čemu by mi to bylo,“ řeknu. „Je mi skoro osmnáct a nikdy jsem nesnila o tom, že budu studovat na nějaký univerzitě.“ „Ale to je právě to, Callie. TeS už o tom můžeš snít, jestli chceš.“ „TeS?“ Pominu skrytý význam, že to, že jsem byla s mámou, 47
nějak limitovalo moje sny – i když je to pravda. Nebo že mi Greg právě dovolil snít. „Mohla jsem o tom snít kdykoli, ale nikdy mě to ani nenapadlo.“ Moje slova jsou kousavá a jeho usměvavá tvář se rázem zachmuří. Mrzí mě, že je zklamaný, a zároveň nesnáším ten pocit, že bych měla povědět něco, co mu udělá radost. „No, možná na to někdy změním názor, ale teS…“ Chvíli na to nic neříká, ale hryže si spodní ret, takže je mi jasné, že to zvažuje ze všech stran, stejně jako já. „Já, no… Kat mi řekla, že Theo shání někoho na výpomoc do obchodu. Chtěla bych to zkusit.“ „Já nevím, Callie,“ ozve se konečně Greg. „Myslím si, že střední škola je důležitá, ne jenom kvůli akademické kariéře, ale taky kvůli tomu, aby ses začlenila do nějakého kolektivu, vedla společenský život. Neříkám ne, ale musím si to ještě promyslet.“ „Nenastoupím tam.“ Smutně si povzdychne a celou cestu domů už spolu nepromluvíme.
48
Kapitola 5
„Callie?“ Do karavanu pronikne Katin hlas. Sedím zrovna na gauči a pohledem hypnotizuju svůj kufr. Už jsem tu čtyři dny, ale kdybych kufr vybalila, připustila bych, že je to napořád. A to mě znepokojuje. „Jdeme dovnitř.“ Než můžu odpovědět, dveře se otevřou a na mé území pronikne Kat a nějací dva kluci. Jeden má na tváři široký úsměv, černé vlasy se mu u okraje kšiltovky stáčejí nahoru. Ten druhý mi připomíná retrievera – zlatého, schlíplého, s tmavýma šEastnýma očima a postavou, která je na můj karavan trochu moc velká. Musí se sehnout, aby hlavou nedrhl o strop. „Tady je to fakt skvělý!“ Kat sebou žuchne vedle mě a přitiskne si na prsa hedvábný růžovo-zlatý polštářek. „Máš vážně štěstí! Já bych pro vlastní pokoj vraždila, místo toho musím bydlet s otravnou devítiletou holkou.“ Přestože skříňky v karavanu jsou už trochu jeté, je to tady hezčí než na většině míst, kde jsem doteS žila. Je tu čisto a všechny ty věci, které to tu mají zútulnit – záclony, polštářky, párek rostlin v zavěšených květináčích a pestrobarevný tkaný kobereček – jasně vypovídají o tom, že Phoebe výzdobu interiéru promyslela. Nemohla vědět, že mám ráda nachovou 49
barvu. Ledaže by to tak bylo vždycky a Greg si to pamatoval. Což se, alespoň pokud jde o něj, zdá být dost pravděpodobné. „No, to je jedno,“ pokračuje Kat. „Callie, tohle je Nick Adamidis, baseballový hráč a fyzikální maniak.“ Tmavovlasý kluk na mě zamává. „A tohle je jeho úplně nejlepší kamarád, Connor Madsen. Na rozdíl od nás není původem Řek.“ „Ahoj.“ Jeho hlas je překvapivě hluboký, neodpovídá jeho chlapeckému vzhledu. „Takže, Callie,“ řekne Kat. „My tři se dneska večer chystáme společně koukat na Hvězdné války u Nicka doma a Greg už souhlasil, že můžeš jít s námi. Chce se ti?“ „Já, no…“ Zadívám se na kufr. Co se stane, když tu zůstanu ještě jeden den? „Jasně.“ „Skvělý.“ Kat se postaví a odsune Nicka směrem ke dveřím. „Vy dva běžte zatím ven a třeba si tam házejte nebo něco. Já Callie pomůžu se nachystat. Venku jsem určitě někde viděla fotbalový míč.“ Zadívám se na červené tričko, které mám na sobě. Nosím ho od té doby, co jsem tady, protože Phoebe zatím neměla čas vzít mě na nákupy a jediné další, které bych si mohla obléknout, je vybledlé zelené triko s logem dívčí skautské organizace a nápisem Dáte si sušenky? Ancilla děravé termo triko, které jsem na sobě měla tu noc, kdy mámu zatkli, vyhodila. Červené tričko je u lemu trochu umazané od zubní pasty, ale toho si třeba nikdo nevšimne, když se budeme koukat na filmy. „Nemohla bych –“ Kat zavře dveře. „Ve skutečnosti k Nickovi domů vůbec nejdeme. Chceme jít na párty. Tak kde máš oblečení?“ Natáhne se po mém kufru. Začne ho zvedat, když vtom se rukojeE rozlomí, kufr spadne na zem a přitom se otevře a vysypou se z něj všechny mé knihy, deník i zelené skautské triko. „Proboha, Callie, promiň.“ Přidřepne si a sbírá knihy ze země, zato já stojím jako přikovaná a chce se mi brečet. 50
Můj kufr je rozbitý. „Koupím ti nový nebo ti tenhle nechám opravit nebo ti seženu nějaký jiný na eBay,“ plácá. „Jak budeš chtít.“ „To je v pohodě,“ řeknu, přestože to ani zdaleka v pohodě není. Ten pitomý starý hnědý kufr – kufr, který jsem ani nechtěla – byl mým jediným pojítkem s mámou. S ním jsem se k ní mohla vrátit. „Jseš si jistá?“ Kat knihy opatrně rovná na hromádku, deník položí úplně navrch. Přikývnu a doufám, že se mi rty roztáhly do uvěřitelného úsměvu. „Jasně.“ „Fajn, tak kde teda máš oblečení?“ zeptá se a skládá triko, které sebrala ze země. Ukážu na červené triko, které mám na sobě, a na zelené v jejích rukách. „To je všechno?“ „Jo.“ „Páni. Teda, fakt spolu musíme zajít na nákupy.“ Kat se zatahá za spodní ret. „Dobře. Mám nápad. Svlíkni si džíny.“ Rozepne si holčičí červenou kostkovanou sukni, kterou má na sobě, setřese ji ze sebe a podá mi ji. Nejenže jí nedělá problém vzít si kafe od úplně cizího člověka nebo se s ním bavit o svých rodinných poměrech, ale taky jí vůbec nevadí stát tu přede mnou ve spodním prádle. „Prohodíme si to.“ Mně trvá o něco déle, než si sundám džíny. Neměla jsem na sobě sukni od doby, kdy jsem byla malá, a nedokážu odhadnout, jestli mi nebude vadit být takhle odhalená. Přesto si s ní oblečení vyměním. Připadá mi to o dost jednodušší než rozjímat o tom, že se mi rozbil kufr. Jsem vyšší než ona, ale jinak máme zhruba stejnou postavu, takže mi její sukně padne, a moje džíny – i když trochu delší – zase padnou jí. Ohrne si nohavice. Potom mi podá zelené triko. „Vem si ho na sebe,“ řekne 51
a pootevře dveře. Slyším údery, jak si kluci mezi sebou posílají míč. „Nicku, potřebuju tvoje ponožky.“ „TeSka jsou docela zaměstnaný,“ odpoví. „Mám v nich navlečený nohy a tak.“ Kat luskne prsty. „Ponožky. Okamžitě.“ Než si přes hlavu přetáhnu tričko, Kat už má Nickovy ponožky u sebe. Jsou sportovní, bílé, kotníkové, se dvěma zelenými proužky. Kat mi je podá. „Neměj strach,“ řekne. „Bral si je na sebe, než jsme vyrazili.“ Když se doobléknu, Kat začne kolem mě přecházet a hodnotí svoje módní rozhodnutí. „Nutně potřebuješ ostříhat,“ řekne nakonec. Vlasy mám o něco delší než do půli zad, je to změE kudrlin a nechtěných dredů s mosazně zlatými konci, což je výsledek barvení, do kterého jsem se pustila na mámino naléhání. Trvala na tom, že potřebuju nějak změnit vzhled. „Ale jsi kočka. Ani bych ti nedělala make-up. Jenom…“ Chvíli se prohrabuje kabelkou a vytáhne z ní balzám na rty s příchutí Dr Peppera. „Nanes si to. Trochu ti to dodá barvu.“ „Skvělý,“ řekne, když ji poslechnu. „Jsi připravená?“ „Ne.“ Zasměje se, jako bych to myslela v žertu, a vystrčí mě na zahradu. „Vypadáš dobře, Cal,“ řekne Nick a pošle vysokým obloukem míč Connorovi, který se ho ani nepokusí chytit. Místo toho na mě zůstane zírat s výrazem, který už jsem viděla na jiných obličejích. Mám chuE se zdekovat, ale Kat mě drží za ruku, a tak nemůžu. „A tobě to v těch džínech taky ohromně sekne, koEátko.“ Kat políbí Nicka na tvář a potom mu palcem setře z kůže lesk na rty, který se mu tam otiskl. „Tak vyrážíme.“ Greg vyjde z domu a trochu se zamračí, když vidí, co mám na sobě. Ta sukně je kratší než cokoli, co jsem na sobě kdy měla. „Vzala sis s sebou telefon?“ zeptá se. 52
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
