T R I S H D O L L E R OVÁ
Pro Caroline
Přeložila Iveta Poláčková Copyright © 2013 by Trish Doller Translation © Iveta Poláčková, 2014
ISBN 978-80-7447-636-5
Odpustit znamená prominout hříchy. Nebo jen tak si můžeme zachovat to, co bylo ztraceno a co jsme posléze zase nalezli. svatý Augustin
Kapitola 1
Máma vklouzne do bytu a tmu prořízne žluté světlo. Prozradí ji tlumené zaskřípání dřevěné podlahy pod prošoupaným kobercem a pach zvětralého piva a cigaret, který si s sebou domů vždycky nosí z baru Old Dutch. Dnes večer nepřišla sama a její „pst“, kterým se snaží někoho umlčet, je dostatečně hlasité na to, aby mě probudilo, kdybych už beztak nebyla vzhůru. Jeho rysy skrývá tma, ale je vysoký a namakaný, místnost naplní intenzivní pach kožené bundy. Ve snaze stát se neviditelnou se natlačím na polštáře gauče, ale když se natáhne po jejím pase, uvědomím si, že už neviditelná jsem. Máma ze sebe vydá zastřený smích, vytančí z jeho sevření a vede ho do ložnice. Nedokážu spát v bytě s cizím chlapem, proto si na sebe natáhnu špinavé džíny a vtěsnám nohy do tenisek s rozvázanými tkaničkami. Když odcházím, dřevěná podlaha pode mnou zavrže, stejně jako předtím pod mámou. Chodbička před bytem našich sousedů, kteří bydlí napravo od nás, je trvale prosycená štiplavým pachem kari a tuku. Nikdy jsem se s nimi nesetkala. Viděla jsem jen jejich boty, úhledně seřazené u vchodu, a v noci k nám občas skrz tenkou stěnu pronikne drnčivá bollywoodská hudba. 7
Vyjdu z domu do listopadového chladu a můj dech se změní v průsvitné bílé obláčky. Vtáhnu ruce do rukávů modrého termo trika a zalituju, že jsem si s sebou nevzala mikinu. Jako by ještě včera byl podzim, ale dnes v noci už zima netrpělivě čekala, až se chopí vlády. Nahoře na Union Avenue zapadnu do prázdné veřejné prádelny. Mám to tam ráda. Takové to zapařené teplo, co voní po sušeném prádle. Pomačkané bulvární časopisy. A prodejní automaty, které nabízejí čtyři základní druhy pochutin: slané, sladké, limonádu a čokoládu. Sáhnu do kapsy pro peníze, abych si koupila colu. Mezi mincemi najdu i modrý korálek s okem, který mám, co pamatuju. On jediný mi zbyl z doby předtím, než jsme utekly z Floridy. Někdo mi ho dal, ale aE namáhám paměE sebevíc, nedokážu si vybavit, kdo to byl. Pamatuju si jenom, že tenhle korálek byl jeden z mnoha, navlečený na gumičce. A že když na mně máma náramek s korálky uviděla – myslím po tom, co jsme utekly – strhla mi ho ze zápěstí. Korálky se rozsypaly a mně zůstal na ruce červený šrám. Zachránila jsem jen ten jeden. Dvanáct let ho schovávám, přendávám z kapsy do kapsy, z místa na místo. Nefunguje – zlo si vás vždycky najde, i když si myslíte, že jste chránění – ale stejně si ho nechávám. Jen pro případ, že bych se pletla. V automatu na limonádu pokaždé chybí druhy, co mi nejvíc chutnají, a mně se pak vnucuje otázka, kam se asi ztrácejí. Kdo je vypil, než jsem se sem dostala? To lidi, co chodí po Union Avenue, trápí tak šílená žízeň, že ji dokáže uspokojit jenom automat v Super Wash? Nesnáším grepovou příchuE, proto si strčím peníze zpátky do kapsy a pustím se do prohledávání sušiček, jestli v nich náhodou nezůstalo nějaké oblečení nebo hotovost. Každou chvíli v nich objevím liché ponožky nebo nějaké spodní prádlo, ale jednou v sušičce někdo zapomněl světle žlutou mikinu s kapucí. A jindy, když jsem šla do veřej8
né prádelny za účelem, za kterým byla zřízena, jsem tu našla i peněženku. Vzala jsem z ní všechny peníze, dohromady šest dolarů, zpřelámala jsem kreditky, aby je nikdo nemohl zneužít, a prázdnou peněženku jsem potom vyhodila do odvodňovací stružky. Tentokrát ale v sušičkách nic nenajdu. Usadím se na zelené plastové židli s dva roky starým výtiskem National Enquirer. O hodinu nebo dvě později se snažím vzpomenout, jestli můj dva roky starý horoskop někdy vyšel – k žádným nečekaným penězům jsem rozhodně nepřišla – když vtom dovnitř vejde muž bez prádla. Znervózní mě to. Kdo chodí do veřejné prádelny bez prádla? Tedy kromě mě. Je namakaný a vysoký, má na sobě koženou bundu, stejně jako chlápek, kterého k nám domů přivedla máma. Je mu asi něco přes čtyřicet a kdysi měl určitě zlomený nos. Když se na mě usměje, připomene mi vydlabanou dýni – má křivé zuby a je pohledný takovým tím grázlovským způsobem – a ve mně se ozve touha okamžitě utéct. Odložím časopis, žaludek se mi sevře strachem. „Ty jsi Ronniina dcera, že jo?“ Když použije mámino jméno, není už pochyb, že je to ten chlápek z našeho bytu. Nesnáší, když jí lidé říkají Ronnie. Jmenuje se Veronica. „Povídala,“ až na to, že to vysloví jako poudala, „že tu asi budeš.“ „Co chcete?“ Doufám, že můj hlas zní statečněji, než tomu je doopravdy. Klouže pohledem z mého obličeje, až se zastaví na předním dílu trika. Srdce mi začne bušit o poznání rychleji. Připadám si jako nahá, hnusí se mi, jak se mě dotýká pohledem. Tiše hvízdne. „Tvoje máme je kost, ale ty –“ Vykročí ke mně a mě starý známý strach vyšle uličkou mezi pračkami k zadním dveřím, které jsou otevřené a zapřené tvárnicí. Vyběhnu do parku a ani se neohlédnu. Nezastavím. 9
Něco na mě volá, ale jediná slova, která slyším – která mě následují jako stín – jsou poslední dvě. „… obě šílený.“ Obě. Šílený. Obě. Šílený. Obě. Šílený. Jeho slova mi celou cestu domů rezonují v hlavě, s každým krokem jedno. Ozývají se unisono s každým došlápnutím na schodiště s oprýskanou barvou, po kterém stoupám k našim dveřím. Nemůžu si pomoct a napadne mě, jestli to není pravda. Na gauči leží rozložený můj hnědý tvídový kufr a staccato máminých podpatků se přesouvá z koupelny do ložnice. Vím, co to znamená. Odjíždíme. Zase. Opřu se o zárubeň dveří a sleduju, jak cpe celou náruč toaletních potřeb do svého modrého kufru. Tahle zavazadla jsme si pořídily u Armády spásy v den, kdy jsme odjížděly z Floridy. Moje vzpomínky na tu dobu jsou nepolapitelné jako kouř, ale jedna zůstává pořád stejně živá. Vzpomínka na to, jak zoufale jsem si přála kufřík Hello Kitty s držadlem a kolečky. Řekla o něm, že je snadno rozpoznatelný. Zapamatovatelný. Nechápala jsem, jak to myslí, ale z rozhodnosti v jejím hlase jsem poznala, že ten kufřík nedostanu. Snažila se mě utěšit tím, že o tom hnědém tvídovém řekla, že je „vintážový“, ale tohle slovo občas lidi používají jen jako nóbl označení pro něco, co je „staré a ošklivé“. Vedle jejího kufru leží svazek bankovek spojený svorkou, který ještě včera neměla. Domyslím si, že ho ukradla tomu chlápkovi v kožené bundě. „Jak vidím, tak tě Anthony našel.“ Oční make-up má rozmazaný a ve tváři divoký výraz, který už znám. „Kde jsi byla?“ „Nikde.“ „Byla bych ráda, kdybys do tý prádelny nechodila uprostřed 10
noci, Callie.“ Mluví mírně, ale přesto v jejím hlase rozpoznám potlačovaný vztek, proto si radši odpustím poznámku v tom duchu, že už vlastně ví, kde jsem byla. „Mám pak strach, že by se ti mohlo stát něco zlýho.“ Zlé věci se člověku můžou přihodit kdekoli, dokonce i když vaše matka spí ve vedlejší místnosti. Už se to stalo. Ale to si taky nechám pro sebe. „Je mi to líto.“ A opravdu to tak je. Kdyby nebylo mě, máma by pravděpodobně vedla úplně jiný život. Lepší. „Proč tu jenom tak stojíš?“ Vyšle ke mně takový ten svůj nejistý úsměv, ke kterému se uchyluje, když… no, vlastně ani nevím, co si myslí, ale řekla bych, že dumá nad tím, co se mi asi tak honí hlavou. Hodí po mně zmačkané triko. „Běž si taky zabalit.“ „TeS? Mami, je noc.“ Hodiny s rozbitým ciferníkem stojící v obýváku na krbové římse – ty, co mě v noci každou půlhodinu budí a co máme z charitativního bazaru – odbijí třetí, jako by mi chtěly dát za pravdu. „Nezačínej zase.“ Její úsměv náhle zmizí. „Za tři minuty odjíždíme.“ Napadne mě, co ji asi nastartovalo tentokrát. Možná něco, co jí řekl ten chlápek v kožené bundě. Jako by vnímala na jiné frekvenci – jako pes, který slyší zvuky, co lidi ne. Nebo možná slyší věci, které ostatní lidi ani neříkají. Tak či tak, když se rozhodne zvednout kotvy, nemá smysl se s ní o tom dohadovat. Zbývá jen jít. Nevlastním moc oblečení. Jenom to, co mám na sobě, a několik triček, včetně toho, co držím v ruce. Toho, které o mně tvrdí, že jsem členka běžeckého týmu Waynesvillské střední. Nikdy jsem na žádné střední škole nebyla. Jediné, co máme já a to triko společné, je utíkání. Hodím ho do koše. Na každé 11
naší další zastávce někdo provozuje charitativní obchod s hromadou trik, která mě promění v hráčku fotbalu, fanynku Kovbojů nebo v někoho, kdo se zúčastnil rodinného setkání Jenkinsů-Carterů. Většinu místa v mém kufru zabírají knihy. Učebnici matiky, kterou jsem koupila za čtvrEák na prodejní akci Přátel knihovny, se už rozpadá vazba. Vytiskli ji v roce 1959, ale mně se na ní líbí, že je pořád relevantní. Matika je jediná konstanta ve světě, který vůbec konstantní není. Dělá mi starosti, že ta knížka už třeba nezvládne další přesun. Přidám do kufru Stopařova průvodce po Galaxii s oslími rohy, atlas světových dějin, který jsem ukradla ze stánku před knihkupectvím, výtisk Waldena, co jsem si pořídila v garážovém výprodeji, a svůj vůbec nejoblíbenější román – dětskou knihu s názvem Mandy, která vypráví příběh osiřelé holčičky, co nade vše touží po domově a rodině. Četla jsem ji tolikrát, že z ní vypadávají listy, ale nemůžu ji tu nechat. Nedokážu tu nechat žádnou ze svých knih. Jsou to jediní přátelé, které jsem kdy měla. „Dvě minuty,“ zavolá na mě máma z ložnice. Utíkáme a necháváme tu za sebou: dřez plný špinavého nádobí, starou televizi, kterou někdo nechal na kraji chodníku před domem, umělohmotný gauč, který se mi lepil k obličeji pokaždé, když mi sklouzla hlava z polštáře, a ty hloupé uřvané hodiny, co máma koupila, protože jí připomínaly hodiny, které měli její prarodiče, když byla malá. Dokonce jsme měsíc pozadu s činží. Většinou žijeme v domech, jako je tenhle. Naše část města je obyčejně ta nebezpečnější, kde po vás nechtějí doporučení ani kauci. Kde když uprostřed noci utečete z bytu, jen zavrtí hlavou a nijak neřeší ušlý zisk. Jednou jsme bydlely v modelovém domě v zástavbě, která nikdy nebyla dokončená. Žily jsme v několika levných motelech. A taky jsme si „vypůjčily“ 12
dům Lea a Dotty Ruskinových, staršího páru trávícího zimy v suchém teplém arizonském podnebí. Pořád jsem musela myslet na to, jestli si připadali jako ti tři medvědi z pohádky, když se vrátili domů. Zdál se jim jejich dům znesvěcený? Zamykali nějaký čas dveře, které dřív nechávali odemčené, než se tam konečně zase začali cítit bezpečně? I teS mám kvůli tomu sem tam výčitky svědomí, ale moc se mi líbilo spát v opravdovém hostinském pokoji. Než jsme odjely, tak jsem ustlala a umyla všechno nádobí. Doufám, že jsem tak alespoň trochu odčinila to, že jim máma vyluxovala plechovku s penězi, kterou měli schovanou v šatníku. Svážu si zacuchané, mastné vlasy do culíku a přeju si, abych měla čas na sprchu. Abychom nemusely odjet. Nemám k tomuhle městu žádnou citovou vazbu. Žádná práce. Žádná škola. Žádný kluk, pokud ovšem nepočítáte Dannyho, kterého já počítat nemůžu, protože už má holku. Přesto si pořád přeju, abychom tu mohly zůstat – nebo kdekoli jinde. Zapustit kořeny. Žít. „Mně se nikam nechce.“ „Nemáš na vybranou,“ ozve se mámin hlas z ložnice. Zamrkám, zaskočená tím, že mi čte myšlenky. Potom si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. TeS se na mě zase naštve. „Jsi moje dcera,“ vyštěkne a zamíří ven ze dveří. „Kam jdu já, jdeš i ty. A já za minutu odjíždím.“ Nacpu si do mezer v kufru spodní prádlo – spodní prádlo si odmítám kupovat v charitativních obchodech. Modrý zubní kartáček. Deník, který tak přetéká různými poznámkami, příběhy, básničkami a pohlednicemi, že přes něj natahuju širokou růžovou gumu, aby držel pohromadě. Dokumentuje většinu mého života, počínaje zápisky z doby, kdy jsem se naučila psát roztřesenými tahy. Jen většinu. Protože o některá tajemství se nechcete dělit ani sami se sebou. Moje minuta se naplní a já zvenku zaslechnu troubení staré 13
otřískané Toyoty Corony, kterou máma koupila na vrakovišti za spropitné, co si vydělala v baru. Zapnu kufr, otráveně si povzdychnu a dotknu se kapsy na džínách, pohladím vybouleninu s modrým korálkem. Toyota znovu zatroubí, telegraficky mi sděluje, že mámu už nebaví čekat. Jako úplně poslední si vezmu svoji kytaru Martin vyrobenou ze smrku a růžového dřeva, s mahagonovým krkem. Máma mi ji pořídila v zastavárně v Omaze. Dostala jsem ji jako vánoční dárek, když mi bylo jedenáct. Nedá se říct, že bych nikdy předtím kytaru neviděla, ale zatímco máma flirtovala s chlápkem za pultem a snažila se z něj vymámit víc peněz za prstýnek, který mu nabízela, prostě jsem se do té Martinky zamilovala. Nakonec máma žádné další peníze nedostala, ale chlápek ze zastavárny jí přidal tu kytaru. Máma tvrdila, že ze mě možná bude další Courtney Love. Neprozradila jsem jí, že jsem celou jednu stránku svého deníku popsala odshora až dolů slovy „Nenávidím Courtney Love“. TeS už moje nenávist vůči ní není tak silná, ale tehdy ještě kazeta, kterou natočila se svou skupinou Hole, fungovala. Nicméně moje Martinka, přestože je posetá škrábanci a prasklinami, má stejně sytý a bohatý zvuk, jako by byla nová. „Připravená vyrazit?“ zeptá se mě máma poté, co nastoupím do auta. Pokouší se zapálit si cigaretu, ale třesou se jí ruce. To mě znepokojí způsobem, který nejsem schopná analyzovat. Seberu jí cigaretu ze sevřených rtů, zapálím ji, krátce si z ní potáhnu a vrátím ji mámě. Zářivě se na mě usměje a já v ní na zlomek vteřiny spatřím dívku, kterou bývala. Dívku, která mě první den školky vedla za ruku na autobusovou zastávku. Tehdy jí to neuvěřitelně slušelo, platinové blond vlasy měla upravené do rošEáckého účesu, holé nohy jí končily v otřískaných martenskách. Lidi na ni zírali a já se dmula pýchou, protože 14
to byla moje máma. Došly jsme na zastávku a ona se usadila na opěradle lavičky a zapálila si cigaretu. „Ve škole ti to určitě půjde,“ řekla mi, vyfoukla cigaretový kouř na opačnou stranu, než jsem stála, a hřbetem ruky mě pohladila po tváři. „Holka, která je tak chytrá jako ty, dokáže, co si zamane.“ Tehdy jsem jí to věřila. To jsme ještě bydlely v opravdovém bytě s květinami, obrazy a malým balkonem s výhledem na řeku. Máma pracovala v kavárně poblíž parku a po posledním zvonění na mě vždycky čekávala opřená o prázdný stojan na kola. TeS už takové míry sebeuspokojení nedosahuju, protože se pořád přesouváme z místa na místo. „Kam jedeme?“ zeptám se, když máma odrazí od obrubníku. Vždycky má nějaký plán. Má naši budoucnost zmapovanou v hlavě, i když se vykrademe z bytu někdy ve tři hodiny ráno. „Hm, říkala jsem si, že bysme mohly třeba do Colorada.“ Její odpověS mě překvapí. S příchodem chladnějšího počasí máme ve zvyku spíš zamířit někam do tepla. „Jaký je hlavní město Colorada?“ Když jsem byla malá, krátívala mi dlouhou chvíli při jízdě autobusem tím, že mě zkoušela z hlavních měst států. Postupem času jsem pokročila k jednotlivým samosprávním celkům, ale máma měla problém si zapamatovat už jen názvy těch celků, natožpak jejich metropole. Z nouze se pak uchylovala zpátky ke státům, i když jejich názvy a hlavní města jsem měla už roky uložené v paměti. Zasténám. „Na tuhle hru teS nemám náladu, mami.“ „Pobav mě.“ „Je to Denver. Hlavní město Colorada je, byl a vždycky bude Denver.“ Vydechne cigaretový kouř a ten se mezírkou jejího okénka protáhne ven. „Jseš si jistá?“ 15
„Jsem si tím jistá už od tý doby, co mi bylo šest.“ Máma se zasměje. „V Coloradu by ses mohla naučit lyžovat.“ Protočím panenky. „No, vážně bys mohla,“ trvá si na svém. Natáhne ruku a jejím hřbetem mě pohladí po tváři. Prsty má zhrublé od mytí sklenic v baru. „Holka, která je tak chytrá jako ty, dokáže, co si zamane.“ Nijak na to nereaguju. Protože kdybych to udělala, řekla bych jí, že se plete. Nemůžu si obstarat průkazku do knihovny. Nemůžu se jít s kamarády koukat na výlohy do obchodního centra. Můžu jedině čekat na den, kdy u ní zase propukne paranoia, protože chlap na benzince se na ni divně podíval nebo protože prostě ví, že ženy, kolem kterých procházela po chodníku, si o ní něco šeptaly. Potom zvedneme kotvy. Raději mlčím. Protože kdybych nemlčela, řekla bych jí, že už jí nevěřím. Jedeme směrem na západ po US 34, když vtom za námi zazáří modrá světla. Srdce mi vyletí až do krku. Zadržím dech a čekám, až policejní auto prosviští kolem nás a vydá se za svým pravým cílem. Nemůžou stíhat nás, máma totiž vždycky dodržuje maximální povolenou rychlost. Používá blinkry. Jezdíme se zapnutými bezpečnostními pásy. „Nejspíš jde po někom jiným,“ řekne. Až na to, že doprava je v tuhle noční dobu na dálnici řídká, a když moje máma zajede na štěrk na kraji silnice, policejní auto ji následuje. Vnitřek Corony zalije modré světlo, které ozáří i mámin obličej. Všimnu si jejího výrazu, výrazu, který jsem na její tváři ještě nikdy neviděla – má strach. Ztuhnu. „Mami, co jsi udělala?“ „Nic,“ zašeptá. „Neudělala jsem nic.“ Strážník dojde k našemu autu a máma stáhne okýnko. „Něco se děje?“ Zamává na něj řasami a usměje se. Její 16
mrkání se od mladého strážníka odrazí, jako by měl na sobě speciální vestu odolnou vůči flirtování. Je jí jenom třicet tři, ale roky kouření a pití – ale hlavně útěků – se na ní podepsaly. „Madam.“ Skloní se k okýnku a před naší toyotou zastaví další policejní auto. To nevypadá dobře. „Ukažte mi prosím svůj řidičský průkaz, registraci a doklad o pojištění.“ Hraje před ním divadýlko, předstírá, že hledá v kabelce imaginární doklady. Já si mezitím hryžu roztřepený nehet na palci. Její řidičák je už dávno propadlý, naše auto nemá registraci a už vůbec sakra není pojištěné. „Musela jsem je nechat v druhé kabelce,“ řekne. „Víte, proč jsem vás zastavil?“ zeptá se jí strážník. Dívám se skrz špinavé čelní sklo, sleduju policistu, který vylezl z druhého auta. Je starší a o něco tlustší než jeho kolega. „Ne, pane, to nevím.“ Máma zavrtí hlavou. „Nesvítí vám levé zadní světlo,“ řekne strážník. „A tak jsem vám chtěl navrhnout, abyste si zajela k nejbližšímu obchodu s autodíly a dala to do pořádku…“ „Ano, to udělám,“ přeruší ho. „Počkáme na parkovišti, než otevřou.“ „… jenže pak jsem si prověřil vaši espézetku a zjistil jsem, že je nahlášená jako kradená, takže vás musím požádat, abyste si vystoupila.“ Se zavrzáním pantů otevře dveře, ale máma se ani nepohne. Jenom tam sedí. Celá ohromená. Jako by si až teS uvědomila, že není neporazitelná. Že ji čas dostihl. „Madam, vystupte si prosím z auta,“ opakuje strážník. Když mi bylo sedm, bydlely jsme v městečku jménem Kearneysville. Tehdy jsem onemocněla a měla opravdu vysokou horečku. Tři dny jsem kličkovala mezi horečkou a vědomím, omámená a nejistá, jestli sním, nebo bdím. Přesně takhle se v podobné situaci člověk cítí. 17
„To musí být nějaký omyl,“ brání se máma. Strážník jí na ruce připne pouta a odříká jí, že má právo mlčet. „Ta espézetka na tom autě byla, už když jsem ho kupovala.“ Což podle všeho není pravda vhledem k tomu, že její život je pečlivě vytvořený domeček z karet, vystavěný ze lží a permanentně hrozící sesunutím. Až policie zjistí celou pravdu, kradená espézetka oproti tomu nebude nic. Před dvanácti lety, když se naši rozvedli, mě totiž moje máma unesla. Strážník se s ní vydá ke svému autu a moje tělo znecitliví. Není tomu ani hodina, co jsem si přála, abychom přestaly utíkat. Ale takhle jsem to nemyslela. „Nic jim neříkej,“ instruuje mě máma. Její rysy jsou rozpité tenkou vrstvou slz, která ji mění v někoho, koho nepoznávám. „Drž pusu.“ Dveře vedle mě se otevřou. S třesoucíma se nohama vylezu z auta a chytnu se dveřního rámu, abych neupadla. Můj svět se naklonil ke straně jako podlaha pouEové atrakce. „Je to tvoje matka?“ zeptá se mě druhý strážník. Máma nikdy nevymyslela záložní plán pro případ, že by nás chytili, takže nevím, jak mám odpovědět, abych ji nevyslala rovnou pod jedoucí autobus. Upřeně se dívám na dírku v levé tenisce a přikývnu. „Ano, pane.“ Odvede mě do svého auta. Ujistí mě, že nejsem zatčená. Zeptá se mě na jméno. Moje hrdlo připomíná vyprahlou poušE, a když si olíznu rty, jsou rozpraskané. Co mám říct, abych zároveň nezradila mámu? Jak můžu zabránit tomu, aby pravda vyplula na povrch? „Callie.“ V průběhu let jsem měla spoustu různých identit, vystupovala jsem pod jmény vybranými z kalendáře, televizních pořadů nebo pohádek. Jednou mi máma dokonce nakázala, abych se pojmenovala po příští křižovatce, a já pak strávila celý měsíc jako Loma Linda Charlesová. Při té vzpomínce 18
mi krkem probublá smích, ale vlastně to není vůbec legrační. Mám strach. „Callie Quinnová.“ Zabouchne dveře a několik minut o něčem diskutuje s kolegou, který zatknul moji mámu. Ten potom nastoupí do auta a vyjede na dálnici. Modrá světla zhasnou a auto s mojí mámou na palubě pohltí temnota. Druhý strážník se vrátí, usadí se na sedadlo, které od mého odděluje mříž, a naEuká něco do počítače. Tajemství, které se z něj dozví, se mnou nesdílí. Jen se na mě do zpětného zrcátka chmurně usměje a pak vyjedeme do noci. Corona osiří za námi u kraje silnice a v ní i můj život, zavřený v hnědém tvídovém kufru. Za sebou necháme i moji kytaru. Zůstal mi jen korálek s okem, který by mě měl chránit před vším zlem, kdyby ovšem fungoval – a já.
19
Kapitola 2
Muž, který stojí v hale před šerifovou kanceláří – ruce má zaražené hluboko v kapsách džín – je pro mě cizí, ale poznám ho stejně, jako poznávám v zrcadle vlastní obličej. Hnědý odstín jeho očí. Sklon jeho nosu. Lícní kosti. Linie čelisti. I to, jak si nervózně pohrává se spodním rtem, je mi tak povědomé, že mě ani nepřekvapí, když si uvědomím, že dělám to samé. Přejedu si prsty po rozpraskaných rtech a napadne mě, jestli je tak nervózní jako já. Můj otec. Nepodobá se příliš obrázku, který nosím v hlavě. Máma má ráda podsadité chlapy, boxery s rozmlácenými nosy a silnými předloktími. Stárnoucí muže, kteří pijí whisky a řídí nabušená auta starší než to její. V tomhle muži ale pořád vidím kluka od vedle, kterým býval. „Všechno v pořádku, zlatíčko?“ zeptá se mě dispečerka. Jmenuje se Ancilla, její nadýchané babičkovské vlasy a bifokální brýle zvláštně kontrastují s tmavě zelenou policejní uniformou. Ale právě Ancilla pověřila strážníka, aby se vrátil k toyotě a přivezl mi moje věci. Nechala mě přespat u sebe doma v pokoji pro hosty a vyprala mi špinavé džíny. K snídani mi udělala vafle s opravdovým máslem a javorovým sirupem. Vzala mě do 20
obchodu, kde mi koupila červený top s drobnými tyrkysovými kvítky vyšitými kolem krku. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled měla na sebe něco, co předtím nepatřilo někomu jinému. Nevzpomínám si, že bych vůbec kdy na sobě měla něco tak pěkného. Ruka, kterou mi jemně zatlačí na záda, mě uklidňuje. Nejradši bych zaryla paty do země, jako to dělají komiksové postavičky, a zanechala za sebou po celé délce haly rýhy v dlaždičkách. Místo toho ale vykročím dopředu. „Bude, totiž, je moje máma v pořádku?“ „Drží se,“ ujistí mě Ancilla. „A soudce Daniels je férový chlap. Zařídí, aby měla potřebnou pomoc.“ Potřebnou pomoc? Co tohle znamená? Než se jí na to stačím zeptat, projdeme lítačkami do haly a můj otec mě sevře v objetí. „Korítsi mou.“ Jeho slova jsou tichá, cituplná a zdušená a já mám pocit déjà vu. Nerozumím mu, ale jsem si jistá, že jsem ta slova už někdy slyšela. „Nemáš vůbec ponětí, jak moc jsi mi chyběla.“ Položí mi tvář na vršek hlavy a můj obličej se natlačí do tepla a čistoty jeho trika, ale jsem v jeho objetí celá ztuhlá a všechno ve mně křičí, že tohle je špatné, špatné, špatné. Celé ty roky jsem věřila, že mě můj táta nemiloval a že o mě stál jedině proto, aby mě neměla máma. Potřebuju, aby to byla pravda, protože pokud tomu tak není, znamená to, že nelhala jenom všem okolo. Znamená to, že lhala i mně. „Omlouvám se.“ Odtáhne se ode mě. „Neměl jsem v plánu tě takhle převálcovat. Chci říct, že mě ani…“ Natáhne ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, a když ucuknu, smutek v jeho očích zaplaví celou místnost. Zajede rukama do kapes. „Ani mě neznáš.“ Vzhlédne ke stropu a vydechne, a když se na mě znovu podívá, jeho oči se lesknou. „Ale jsem opravdu moc a moc rád, že tě vidím.“ 21
Nemám ponětí, co bych mu měla říct, a tak radši vtáhnu spodní ret mezi zuby. Okamžitě mě do něj začnou pálit sliny. „Můžu?“ Natáhne se po mém kufru a kytaře, ale já oboje sevřu ještě pevněji a zavrtím hlavou. „Opatruj se, zlato.“ Ancilla mi přispěchá ještě jednou na pomoc a podá mi vizitku se svým jménem. „Jestli budeš cokoli potřebovat, zavolej, ano?“ Přikývnu a ona mě poplácá po zádech. „DojeS dobře domů.“ Domů. Začnou mě pálit oči, ale nemám u sebe kapesník a svým novým červeným trikem si slzy otírat nechci. Mrkám ve snaze je zadržet, když vtom můj otec vytáhne z kapsy džín pomačkaný Kleenex. „Je čistý,“ řekne a já mu na chvíli svěřím kytaru, abych si mohla osušit oči. „No, aspoň tak vypadá. Já, no – od toho telefonátu jsem dost v háji. Přijel jsem sem, jak nejrychleji jsem mohl.“ Zachvátí mě hurikán vzteku a musím sama se sebou dost bojovat, abych nemrštila kufrem přes celou místnost a neřvala, dokud bych si totálně nerozedřela krk. Jak nám tohle mohla udělat? Jak mě mohla odvézt od někoho, kdo se mnou mluví hlasem poznamenaným slzami a kdo mi nabízí zmačkaný kapesník, když pláču? Jak mohla? Jak mohla? V hrudníku mi vzplane taková nenávist, že mám pocit, jako by mě měla sežehnout zaživa. Následuje vlna smutku, která nenávist spláchne. Máma představovala po dvanáct let celý můj svět. Mám ji ráda. „No, vlastně tak nějak netuším, co ti o mně tvoje máma řekla, pokud vůbec něco.“ Otevře kufr stříbrného auta z půjčovny zaparkovaného před policejní stanicí. Uložím dovnitř kytaru i kufr. „Jmenuju se Greg. Můžeš mi tak říkat, jestli ti to bude víc vyhovovat.“ Uleví se mi, jsem ráda, že ho nemusím 22
oslovovat tati. „Já, no, znovu jsem se oženil a se svou ženou Phoebe mám dva chlapečky, Tuckera a Joea.“ Otevře peněženku a ukáže mi rodinnou fotku. Phoebe je pěkná, taková ta holka od vedle s vlasy barvy pšenice. Starší z obou kluků zdědil barvu vlasů a očí po ní a ten druhý je miniaturní verze Grega. Podobá se i mně, což je… divný. Jejich rodina vypadá dokonale a šEastně a mě napadne, jestli by se na té fotce našlo nějaké místečko pro sedmnáctiletou holku. Chci na tu fotku patřit? A mám na vybranou? „Kluci ještě nejsou dost velcí na to, aby pochopili, co se děje,“ řekne Greg. „Ale jsou nadšení, že mají starší sestru.“ Přestože je vidím před sebou, zvěčněné na fotce s neutuchajícím úsměvem a stejnými triky, nedokážu tu myšlenku zpracovat. Já mám bratry. Greg zavře kufr a usměje se na mě. Vypadá o tolik mladší než moje máma, i když musí být přibližně stejně staří. Nemá v obličeji vrásky a jeho vlasy nejsou protkané jediným šedivým pramenem. „Připravená?“ Nejsem připravená, ale udělám to, co vždycky, když je čas vyrazit. Nasednu do auta a připoutám se. Nastartuje motor a drobné digitální písmeno v rohu zpětného zrcátka oznámí, že míříme na východ. Přesto mě ale tak nějak napadne, že Greg nemá naši budoucnost naplánovanou, jako mívala máma. Hlavně proto, že si při řízení hryže spodní ret. Po cestě na chicagské letiště spolu nemluvíme, kromě toho, když mě požádá, abych mu řekla, kdyby v autě bylo moc teplo nebo kdybych chtěla přeladit rádio. Máma vždycky mluvila – mluví – vždycky až moc mluví, jako by si v tichu připadala opuštěná. Nevadí mi tichý šum hudby ani hučení pneumatik na silnici a jsem ráda, že mě Greg nezaplavuje slovy, která nejsem připravená slyšet. Dokud to někdo neřekne nahlas, pořád existuje naděje, že nic z tohohle není pravda. 23
* * * „Sedni si k okýnku.“ Greg pokyne ke vzdálenějšímu sedadlu v osmé řadě. „Můžeš se dívat ven, až budeme vzlítat a přistávat.“ Netuší, jestli jsem už někdy v životě letěla, takže na mě jeho návrh zapůsobí, jako by si myslel, že mě vychovali vlci. Tváře mi zrudnou vztekem, ale jeho výraz působí upřímně a já si uvědomím, že se ke mně snaží být laskavý. Pravda je, že jsem nikdy předtím v letadle neseděla a že se chci dívat z okýnka. Sedadlo u okýnka mi připomene mámu. Neměly jsme vždycky auto. Někdy jsme jezdily autobusem, kupovaly jsme si lístky, kam nejdál to šlo. Pokaždé mě pustila k okýnku, tvořila hradbu mezi mnou a blázny – jako třeba tou starší ženou, které krvácela rtěnka do prasklin okolo rtů. Byla přesvědčená, že jsem její mrtvá dcera, která znovu ožila. Když mě jí máma odmítla vydat, křičela tak dlouho, dokud řidič nezastavil a nedonutil ji vystoupit. Letadlo směřující do Tampy je jiné než autobus. Nesmrdí a skoro všichni v něm se smějou. Pravděpodobně radostí, že unikli ledové zimě, která nám dýchala posledních pár týdnů na záda. „Odpoutání od země je moje nejoblíbenější část letu,“ řekne Greg a natáhne krk, aby mohl z okna sledovat smrskávající se Chicago. „Asi proto, že cíl letu – pokud jsi tam ještě nikdy nebyla – je nabitý možnostmi.“ Město zmizí za stěnou z mraků a já zavřu oči, abych se znovu nerozbrečela. S každým kilometrem se víc a víc vzdaluju od mámy a jsem… ztracená. Život s ní je úžasný a příšerný zároveň, ale aspoň vím, jak být její dcerou. Nemám ani ponětí, jak žít v Gregově světě. „Něco pro tebe mám.“ Greg mi podá červené kožené album s fotkami. Vezmu si ho od něj a otevřu ho. Na první straně je nalepené růžové oznámení zvěstující narození Callisty Catherine Tzorvasové. 24
Přejedu prsty po plastických černých písmenech a poprvé na něj promluvím. „Já se jmenuju Callista?“ Gregovi zaskočí smích v krku, když si uvědomí, že si nedělám srandu. „Tys to nevěděla?“ Zavrtím hlavou a jeho obočí se zachmuří. Sleduju bitvu, která se promítá v jeho obličeji, a napadne mě, jestli si o mámě myslí stejné špatné věci jako já. Když mě unesla, nechala za sebou všechno, o co už nestála. Včetně mého skutečného jména. „Je to řecké jméno,“ řekne konečně. „Znamená to ,nejkrásnější ze všech‘. A Tzorvas – tz zní jako ch, když to vysloví – zase značí, že jsi součástí velké bláznivé řecké rodiny, která ti bude skoro do všeho strkat nos, ale která okamžitě všeho zanechá, když ji budeš potřebovat.“ Nechci být na svoji mámu zase naštvaná, proto potlačím vztek a otočím list. Následuje momentka, na které mě drží coby novorozeně, Greg stojí hned vedle ní. Oba dva jsou zhruba v mém věku – teenageři – máma je překrásná holka upravená ve stylu grunge, jak si ji pamatuju. Dívá se dolů na mě a Greg se dívá na ni. Miloval ji a ona ho zničila. Vydechnu a zaklapnu album. „Omlouvám se,“ řekne Greg. „Je toho teS na tebe hodně, co?“ „Jo.“ „To album jsem dělal pro, no… je tvoje, takže se do něj můžeš podívat, kdykoli budeš chtít. Žádný spěch.“ Opřu si hlavu o oválné okénko a chvíli jenom tak sedím, sleduju oblaka a kilometry ubíhají. Mezi mraky zahlédnu město, které by podle mě mohlo být Tennessee. Máma a já jsme tam žily několik měsíců, když mi bylo sedm. Pamatuju se na to, protože mívala ranní směnu ve stánku s občerstvením a občas mě brávala do parku, kde jsem si hrála s ostatními dětmi. Mámy dětí se shlukovaly a povídaly si – některé s batolaty na boku – ale mou mámu do svých rozhovorů nikdy nezapojova25
ly. Jestli jí to vadilo, nikdy to na sobě nedala znát. Vždycky se rozvalila na trávník, poslouchala discmana, kouřila jednu cigaretu za druhou a zpívala si spolu s Pearl Jam, svou nejoblíbenější kapelou. V Tennessee se mi nelíbilo tolik jako na naší první zastávce v Severní Karolíně – kde jsem pořád ještě chodila do školy – ale i tady jsme byly šEastné. A máma ještě neznala Franka. „Proč mě vlastně odvezla?“ zeptám se. „Měla strach,“ odpoví Greg. „Náš vztah byl v troskách a moji rodiče chtěli, abych tě získal do výhradní péče, aby se o tebe mohli starat v době, kdy budu na univerzitě. Tvoje máma byla přesvědčená, že jí neumožním se s tebou vídat, a tak odjela.“ Zní to tak upřímně, že mi připadá nemožné, že by lhal, ale v mámině verzi tohohle příběhu vystupuje Greg v roli padoucha. „Myslíš, že ji zavřou?“ „Možná.“ Prohrábne si rukou vlasy. „Pravděpodobně.“ Vzdychne. „Nepřál jsem si, aby skončila takhle. Nikdy.“ Náš rozhovor přeruší letuška s vozíkem s nápoji. Greg nám objedná colu, ale já se neubráním výčitkám svědomí – že sedím v letadle a popíjím limonádu, zatímco máma úpí někde ve vězení. Má strach? Chybím jí? Diví se, proč jsem ji ještě nenavštívila? Kapitán ohlásí, že počasí v Tampě je teplé a slunečné a že bychom měli přistát načas. „Dvanáct let je dlouhá doba,“ přeruší ticho Greg. „A jestli chceš znát pravdu, pořád jsem na ni docela naštvanej. Poměrně velká část mojí osobnosti by si přála nakládat s ní přesně tak, jako se ona chovala ke mně, ale nedokážu to. Nebylo by to fér vůči tobě. Takže… teS se dostávám k tomu, co ti chci říct. Jsi taky moje dcera a já tě chci poznat. Ale jestli se tvoje máma dostane z vězení ještě předtím, než ti bude osmnáct, a ty se k ní budeš chtít vrátit, nebudu ti v tom bránit.“ 26
„Vážně?“ Narozeniny mám v květnu, za šest měsíců. Půl roku. Dočasné řešení. A já jsem na dočasná řešení kadet. Jeho oči mi prozradí, že by svoje slova nejradši vzal zpátky, ale přesto přikývne. „Slibuju.“
27
Kapitola 3
Další letiště, hodinová jízda autem a konečně stavíme na příjezdové cestě u žlutého domku ve městě jménem Tarpon Springs. Na verandě se v odpoledním větříku pohupuje houpačka obložená polštářky s květovaným vzorem. Napadne mě, jestli bych si na tohle místo měla pamatovat. Žila jsem tady? Byl tohle náš dům předtím, než mě odsud máma odvezla? „Phoebe a já jsme to tu koupili před pár lety.“ Greg zodpoví moji otázku, ještě než ji stihnu vyslovit, a vypne motor tmavě modrého SUV, které na nás čekalo na parkovišti letiště. „Byla to úplná ruina, ale podařilo se nám tomu vdechnout nový život. Jsem povoláním architekt, takže tohle… je vlastně moje práce.“ Projdeme brankou v nízkém bílém laEkovém plotu, když vtom se přední dveře domu otevřou, vyběhnou z nich dva malí kluci a vrhnou se na svého tátu. Přidřepne si k nim a nechá se od nich povalit na zem. Společně se smějí a kutálejí se po trávníku jako štěňata. Vtom z domku vyjde Phoebe. Připomíná mi jednu z těch dokonalých maminek z parku v Tennessee, má na sobě ohrnuté džínové kapri kalhoty a třpytivé žabky. Ve skutečnosti je ještě hezčí než na fotce. „Ty musíš být Callie.“ Zastrčí si za ucho pramen vlasů a te28
prve potom mi podá ruku. Její dlaň není tak hrubá jako mámina. Má jemnou kůži a na prstu navlečený stříbrný splétaný prsten. „Já jsem Phoebe. Moc ráda tě konečně poznávám.“ „Já, já tebe taky.“ Greg se vysvobodí z dětského objetí, postaví se a z oblečení si smete trávu. „Já jsem Tucker,“ řekne vyšší z chlapců. Ten, co se podobá Phoebe. „Ty jsi moje sestra? Protože táta mi říkal, že jsi moje sestra. Můžu ti ukázat prst? Mám na něm bebí.“ Natáhne ke mně ruku, ukazováček má přelepený náplastí s doširoka se smějícími opicemi z kresleného seriálu. Nejsem zvyklá na malé děti a nevím, co bych mu měla říct, a tak si vystačím s „hustý“. Zářivě se na mě usměje, nadzvedne náplast a zkoumá svoje zranění. Je to sotva jen škrábnutí, ale pro Tuckera to představuje vážnou záležitost. Greg mu prohrábne špinavé blond vlasy. „Jsou mu tři,“ řekne, jako by mi tím objasnil všechno, co potřebuju vědět. „Tohle je Joe.“ Tucker ukáže na svého bratra. Joe má prsty vražené v puse a ostražitě si mě prohlíží hnědýma očima. „Je mladší než já. Ještě mu nejsou ani dva.“ „Neber si Joeovo chování osobně,“ řekne Greg. „Na nové lidi si zvyká trochu pomaleji než Tucker, ale jakmile si zvykne, je jako Supersucháč.“ „Supersucháč!“ vykřikne Tucker hlasem superhrdiny a běhá kolem nás v kruzích, ruce natažené, jako by letěl. Phoebe ho chytí do náruče a něžně mu spílá – vlastně mu vůbec nespílá – že by se měl ztišit. Chybí mi máma. Greg si všimne mého rozpoložení. „No tak, kdo chce Callie ukázat její nový pokoj?“ „Já, já, já!“ Tuckerovi se vyhrne tričko, jak se snaží vykroutit z Phoebina sevření. „Vyber mě, tati.“ 29
