Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií Katedra Sociální politiky a práce
Terénní sociální práce a její vliv na kvalitu života romských rodin Diplomová práce Bc. Anna Pokorná
Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Dohnalová Ph.D.
Brno 2012
Chtěla bych poděkovat Mgr. Zdeňce Dohnalové Ph.D. za trpělivost a velmi cenné připomínky při vedení mé práce. Také děkuji asistentce pro činnost národnostních menšin Markétě Nejedlé a terénní pracovnici Kateřině Laskovské za jejich vstřícnost a všem respondentům za ochotu ke spolupráci. V neposlední řadě bych ráda poděkovala mojí rodině za pochopení a podporu projevovanou během psaní.
2
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Zdeňky Dohnalové Ph.D. a uvedla jsem v seznamu literatury všechny pouţité literární a odborné zdroje.
V Praze dne 17.5.2012
3
Obsah Úvod
6
1. Teoretická část
8
1.1. Terénní sociální práce
8
1.1.1. Cíle a hodnoty sociální práce
8
1.1.2. Terénní sociální práce
9
1.1.3. Sociální pracovník
11
1.1.4. Klient
13
1.2. Romská rodina
14
1.2.1. Romové v České republice
14
1.2.2. Historie Romů
15
1.2.3. Socialismus a současnost
16
1.2.4. Sociální vyloučení a Romové
17
1.2.5. Rozšířená romská rodina
18
1.2.6. Současná romská rodina
19
1.2.7. Zaměstnanost Romů
20
1.3. Kvalita ţivota
21
1.3.1. Kvalita ţivota
22
1.3.2. Kvalita ţivota a Romové
23
1.3.2.1. Příjmy a majetek
23
1.3.2.2. Domácí rozpočet a Romové
24
1.3.3. Ţivotní situace Romů
24
2. Metodická část
26
2.1. Cíl výzkumu a výzkumné otázky
26
2.2. Pouţité postupy
27
2.2.1. Strategie výzkumu
27
2.2.2. Metoda výzkumu
28
2.2.3. Nástroje sběru dat
29
2.3. Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování a jejich výběr 2.3.1. Jednotka zkoumání
29 29
4
2.3.2. Jednotka zjišťování
30
2.4. Etická stránka výzkumu
31
2.5. Reflexe průběhu výzkumu
32
3. Empirická část
33
3.1. Terénní sociální práce
33
3.2. Kvalita ţivota romských rodin
36
3.3. Problematické oblasti ţivota dotazovaných
37
3.3.1. Předsudky a diskriminace
38
3.3.2. Nezaměstnanost
39
3.3.3. Finanční prostředky
40
3.3.4. Bydlení
42
3.3.5. Příčiny problematických oblastí ţivota dotazovaných
44
3.4. Sociální zázemí respondentů
44
3.5. Další oblasti intervence terénní práce
46
3.5.1. Zdraví
47
3.5.2. Vzdělání
48
3.6. Shrnutí
49
Závěr
53
Použitá literatura
55
Anotace
58
Jmenný rejstřík
60
Věcný rejstřík
61
Přílohy: Příloha č.1: Otázky pro pracovnice
62
Příloha č.2: Otázky pro Romy
63
Stať
64
5
Úvod V rámci povinné praxe během studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně jsem dostala moţnost seznámit se s Centrem volného času v Moravské Třebové, jehoţ cílem je zlepšení komunikace mezi romskou menšinou a majoritní společností. Upoutala mě terénní sociální práce, zaujal mě rozsah jejího působení i nároky kladené na poskytování efektivní pomoci vzhledem k nutnosti hledání individuálního řešení ţivotní situace jednotlivých klientů i celé romské komunity. Pobyt v tomto prostředí ve mně přirozeně vzbudil i velký zájem o kvalitu ţivota cílové skupiny, proto jsem se rozhodla této tématice věnovat svoji diplomovou práci. Během jejího psaní jsem se z Moravské Třebové odstěhovala, coţ znemoţnilo realizaci výzkumu v původně plánovaném Centru volného času a přesunulo ho do lokality Prahy 7, která se stala mým novým domovem. Naštěstí jsem se i tady setkala se vstřícností a pochopením ze strany asistentky pro činnost národnostních menšin a terénní sociální pracovnice Úřadu městské části Praha 7, takţe téma mé diplomové práce nebylo ohroţeno. S Romy vedle sebe ţijeme jiţ několik staletí, přesto se stále o tomto souţití nedá hovořit jako o ideálním. Kulturní odlišnosti jsou příčinou vzájemných nedorozumění a konfliktů v oblasti sousedských i pracovních vztahů. Romská komunita se i v současné době potýká s nejrůznějšími prvky sociálního vyloučení a to v takovém rozsahu, ţe pokud tato situace zůstane neřešena, můţe ohrozit sociální stabilitu celé společnosti. (Navrátil, 2003.) Snahou o zlepšení tohoto stavu se zabývají mnohé organizace a programy, neboť situace, ve které se dnes Romové nacházejí, je nepřijatelná. Únik ze začarovaného kruhu sociálního vyloučení je nesnadný právě díky komplexnosti tohoto problému, vyţaduje tedy i řešení zahrnující pomoc v mnoha oblastech a dimenzích. Na odstranění propasti, která nás dělí, se musíme aktivně podílet my všichni, protoţe upřímný zájem na zlepšení komunikace mezi romskou komunitou a majoritní společností je nezbytným předpokladem úspěšné integrace této národnostní menšiny. Terénní sociální práce je jednou z moţností, jak profesionálně a citlivě zasahovat a tím zmírňovat důsledky sociální exkluze i momentálního zhoršení ţivotní situace na individuální úrovni. Terénní sociální pracovníci v romské komunitě mají komplexní informace o svých klientech, které zahrnují specifickou situaci jednotlivců, jejich rodin i celé romské komunity včetně její kultury. Podpora sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva za pomoci terénní sociální práce uţ má své tradice i pozitivní výsledky. (Panagopulu Nesétová, 2002.) Jaká je ale její úspěšnost při práci konkrétně s touto cílovou skupinou? Cílem mé diplomové práce je nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu života romských rodin? K jejímu zodpovězení mi pomohou odpovědi na dílčí výzkumné otázky, v nichţ se budu zajímat především o to, co samotní Romové povaţují za kvalitní ţivot, které věci z hlediska kvality ţivota povaţují za důleţité a jak jsou se svým současným stavem v této oblasti spokojeni, budu zjišťovat, které oblasti ţivota vnímají Romové jako problematické a kde sami vidí příčinu svých problémů. Současně se pokusím zmapovat, s jakými obtíţemi vyhledávají klienti nejčastěji pomoc a jakým způsobem jim v řešení jejich situace pomáhá právě terénní sociální práce. 6
Respondenty mého výzkumu jsem volila náhodným výběrem, podmínkou byla příslušnost k romské menšině (měřítkem byl osobní postoj a pocit sounáleţitosti dotazovaného) a zkušenost s terénní sociální prací. Výzkumu se budou účastnit i dvě sociální pracovnice, specializované na práci v romské komunitě. Jsou jimi uţ výše zmíněná asistentka pro činnost národnostních menšin a terénní sociální pracovnice Úřadu městské části Praha 7. Anonymita respondentů je zajištěna v případě Romů, identifikaci pracovnic vzhledem k popisu jejich funkce a pracovního zařazení bych zabránit nedokázala. Asistentka ani terénní pracovnice však na své anonymitě netrvají a mám od obou ústní souhlas také s uvedením jejich plného jména pro potřeby mé diplomové práce. Diplomová práce je rozdělena na teoretickou, metodickou a empirickou část. Má název Terénní sociální práce a její vliv na kvalitu života romských rodin. V teoretické části se zaměřím na prezentaci terénní sociální práce, romské rodiny a vymezení termínu kvalita ţivota. Metodická část popíše postup výzkumu a způsob získávání dat, která budou analyzována a interpretována v části empirické. První kapitola teoretické části představí terénní sociální práci, zamyslím se nad cíly a hodnotami sociální práce a také přímo nad specifiky terénní práce. Podrobněji se zastavím u hlavních aktérů terénní sociální práce, kterými jsou sociální pracovník a klient, protoţe právě jejich vzájemný vztah zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu spolupráce a úspěšnost pomáhajících aktivit. Druhá kapitola této části se zabývá romskou rodinou, historií i současným způsobem ţivota tohoto etnika, výchovou dětí v rodině a vzděláním, se kterým úzce souvisí také zaměstnanost. V tématu je zahrnuta i otázka sociálního vyloučení, se kterým se romská komunita potýká. Třetí oblast teoretické části je zaměřena na kvalitu ţivota obecně i přímo s ohledem na specifika Romů, podrobněji se zastavím u příjmů a hospodaření s penězi, čímţ doplním otázku zaměstnanosti a sociálního vyloučení z předchozí kapitoly. „U romské populace máme o kvalitě ţivota dat nedostatek. Jednak je to proto, ţe údaje o Romech nejsou samostatně statisticky zaznamenávány, jednak je důvodem, ţe se celou řadu aspektů ţivota Romů v celém spektru romské populace nikdo ani nepokusil zachytit.“ (Davidová, 2010, str. 11.) Kvalitu ţivota je moţno posuzovat ze dvou hledisek, objektivního a subjektivního, ideální je jejich kombinace (Vaďurová, Mühlpachr, 2005.). Moje diplomová práce zahrne obojí, objektivní pohled je zohledněn v teoretické části diplomové práce, stejně jako definice subjektivních postojů, v rámci výzkumu budou konkrétní subjektivní postoje zjišťovány přímo od samotných respondentů. Metodická část vymezuje postup výzkumu, který bude prováděn formou kvalitativní strategie, získávání dat prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů s respondenty určenými prostým záměrným výběrem. Respondenty budou Romové, kteří jsou klienty terénní sociální pracovnice a asistentky pro činnost národnostních menšin na Úřadu městské části Praha 7, která terénní sociální práci nejen koordinuje, ale také osobně vykonává. Ona i terénní sociální pracovnice se výzkumu také samy zúčastní. Od jejich účasti na výzkumu si slibuji doplnění a rozšíření informací poskytnutých Romy, spojení obou úhlů pohledu – příjemce i poskytovatele pomoci – umoţní komplexnější porozumění zkoumanému tématu. V empirické části získaná data podrobím analýze a s jejich pomocí budu hledat odpověď na hlavní výzkumnou otázku.
7
1. Teoretická část 1.1. Terénní sociální práce V první kapitole teoretické části své práce chci představit terénní sociální práci. Nejprve se zamyslím nad cíly a hodnotami sociální práce, abych definovala účel a smysl jejích aktivit. Protoţe terénní práce má výrazná specifika, kterými se odlišuje od jiných způsobů provádění sociální práce, budu se jimi zabývat v druhé podkapitole podrobně a to jiţ s přihlédnutím k potřebám jejího vykonávání v cílové skupině, která je adekvátní mému výzkumu, to znamená v romské komunitě. Základními aktéry sociální práce jsou klient a sociální pracovník. Vymezení kaţdého z těchto pojmů budu věnovat samostatnou podkapitolu. Ráda bych upozornila na nároky, které jsou kladeny na sociální pracovníky, stejně jako na rozdílnost jednotlivých klientů a potřebu přizpůsobení pomáhajícího přístupu ke kaţdému z nich s ohledem na jeho osobnost a individuální problémy.
1.1.1. Cíle a hodnoty sociální práce „Formulace cíle sociální práce se samozřejmě různí, a to s ohledem jak na společenský a kulturní, tak i historický kontext.“ (Navrátil, 2001, str. 10.) Abych mohla zkoumat sociální práci, povaţuji za důleţité nejprve vymezit její cíle a hodnoty. Opírat se budu o poznatky odborníků v dané oblasti. Cíl sociální práce bývá v západních zemích chápán jako poskytování sociálních sluţeb jednotlivcům, rodinám, skupinám nebo komunitám. Tyto sluţby pomáhají klientům vyrovnat se s problémy, jeţ změnit nelze, případně omezit či odstranit potíţe řešitelné. Sociální pracovníci mají přirozeně zájem také na ovlivňování sociální politiky a sociální legislativy, přestoţe toto není základním těţištěm jejich práce. Hlavní důraz je kladen na sociální interakci a její změnu, na přímém osobním styku s klienty a jejich sociálním prostředím. (Řezníček, 1994.) Jordan ve své práci z roku 1987 (in Navrátil, 2001) proti sobě staví dvě protichůdná pojetí tohoto oboru. Jedním z nich je přesvědčení, ţe primárním cílem sociální práce je pomáhat klientům, coţ je pohled hlavně sociálních pracovníků samotných, na straně druhé je postoj politiků, kteří jako její základní cíl vnímají sociální kontrolu umoţňující řešení a prevenci sociálních problémů. Cíle sociální práce je moţné formulovat také s pomocí konceptu sociálního fungování. Navrátil cituje propagátorku tohoto konceptu Bartlettovou (in Navrátil, 2001, str. 12): „Zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, ţivotní situace nebo problémy ţivota. Lidé proţívají tyto ţivotní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odsud vycházejí dvě významnější myšlenky: na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé poţadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být propojeny stejnou dimenzí a tou je koncept 8
sociální interakce.“ Klíčovou myšlenkou tohoto konceptu je představa, ţe lidé a jejich prostředí jsou v neustálé interakci. Sociální prostředí na jedince klade poţadavky, na které je on nucen reagovat. Sociální pracovník pomáhá v situaci, kdy tyto poţadavky a jejich zvládání z nějakého důvodu nejsou v rovnováze, coţ můţe být zapříčiněno jednak nedostatečnou schopností člověka poţadavky zvládat, jednak nezvládnutelnými nároky na tohoto jedince ze strany sociálního prostředí. (Navrátil, 2001, str. 12.) Za cíl sociální práce je tedy moţné v tomto ohledu povaţovat pomoc při nastolení rovnováhy mezi poţadavky prostředí a jejich zvládáním klientem. Za hlavní zásadu intervence sociálního pracovníka je moţno označit respekt ke svobodnému rozhodování klientů. Sociální pracovník vţdy musí ctít lidskou důstojnost klienta a uznávat jeho svéprávnost, jedině tak je schopen navázat efektivní pomáhající vztah. „Dokáţete-li vidět v klientovi lidskou bytost schopnou důstojně řešit vlastní problémy a schopnou samostatně rozhodovat o tom, co je pro ni dobré, nebude pro vás nijak těţké vidět, ţe klient chce vţdy spolupracovat.“ (Úlehla, 1999, str. 47.) Sociální pracovník hodnotí a posuzuje danou problematiku, případně navrhuje vhodné moţnosti řešení klientovy ţivotní situace, stále však má na paměti, ţe řešitelem problému je sám klient. (Řezníček, 1994.) Sociální práce je postavena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Jako vodítko profesionálního vykonávání sociální práce slouţí Etický kodex společnosti sociálních pracovníků ČR. V něm jsou definována pravidla etického chování sociálních pracovníků ve vztahu ke klientovi, ke svému zaměstnavateli, ke kolegům, ke svému povolání a odbornosti i ke společnosti. Respektování jedinečnosti kaţdého člověka a jeho právo na seberealizaci je zahrnuto hned v prvních dvou bodech. Jeden z následujících si dovolím citovat: „1.5. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Sluţby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni.“ (Etický kodex, 2006.)
1.1.2. Terénní sociální práce Účelem mého výzkumu je zjištění, jaký vliv má terénní sociální práce (dále jen „TSP“) na kvalitu ţivota romských rodin. Nejprve se zastavím u termínu vliv. Synonymy k tomuto slovu jsou například dopad, účinek, působení, význam. (ABZ slovník.) Realizovaný výzkum se bude tedy zajímat především o výsledek intervence terénní práce, a efekt aktivit usilujících o zlepšení kvality ţivota romských rodin. Protoţe TSP se v některých bodech dost zásadně liší od standardního výkonu sociální práce, chci jí věnovat alespoň jednu kapitolu, ve které popíšu její specifika, úkoly a základní metody pomáhajících aktivit. Protoţe i samotná terénní sociální práce má několik různých podob, budu popisovat konkrétně její působení zaměřené na TSP v romské komunitě, protoţe právě tento směr je adekvátní k mému výzkumu. Charakteristikám romské rodiny a komunity je věnována celá následující kapitola, proto teď zaměřím pozornost pouze na terénní práci. Základním znakem terénní práce je, ţe pracovník vyhledá klienta například na ulici, v hospodě, v jeho prostředí. Nejprve musí zmapovat prostředí, ve kterém se bude pohybovat, teprve potom můţe kontakt s klientem navázat. Usiluje o rovnocenný vztah, klienta nehodnotí 9
a neprosazuje své názory, maximální pozornost věnuje poznávání klientových potřeb. Snaţí se, aby klient sám nalezl řešení svých problémů. (Piňosová, Smékal, 2004.) Terénní práce v romské komunitě je výjimečná v první řadě svojí komplexností a dobrou znalostí tohoto sociálního prostředí. K jejímu efektivnímu vykonávání je nezbytná znalost kulturních odlišností klientů, protoţe některé z nich mohou představovat prvotní problém klientových obtíţí, jiné mohou být příčinou konfliktních situací při jednání klienta s jeho okolím. „Moje poslání je vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách, a tím, co si přeje můj klient.“ (Panagopulu Nesétová, 2004, str. 31.) Terénní sociální práce je sociální práce vykonávaná přímo v přirozeném prostředí klienta. Jejími součástmi jsou depistáţ, navazování kontaktů, poskytování sociální pomoci, ale také mapování lokality za účelem zjištění příčin, charakteru a intenzity nepříznivé sociální situace cílové skupiny. (Matoušek, 2003.) V § 69 zákona 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách je vymezeno: „Sluţba je určena pro problémové skupiny osob, uţivatele návykových látek nebo omamných psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby ţijící v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohroţené skupiny. Cílem sluţby je tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu ţivota.“ (Zákon č. 108/2006 Sb.) Klienty terénní sociální práce jsou tedy vyloučená společenství, velmi často právě Romové. Jedná se o rodiny s nízkými příjmy, dospělí bývají dlouhodobě nezaměstnaní, takţe je rodina závislá na sociálních dávkách. Jejich ţivotní strategie jsou pouze krátkodobé, směrované v první řadě k uspokojení základních potřeb. Lidé uţ nejsou ochotni cokoliv udělat pro změnu uvedené situace, panuje tu letargie. V tomto duchu jsou v rodinách vychovávány i děti. Nikdo je nemotivuje k práci a vzdělávání, je jim okolím naopak nepřímo předávána představa, ţe sociální dno je jejich místem pro ţivot. Úkolem terénního sociálního pracovníka je podporovat u těchto klientů schopnost řídit si svůj ţivot samostatně, zprostředkovávat jim lokálně dostupné sluţby a aktivity, iniciovat v dané lokalitě strukturální změny a ozdravné procesy. (Černý, Moravec, 2004.) Terénní sociální pracovník se v komunitě dobře orientuje, někdy z ní sám pochází. Se svými klienty je v častém kontaktu, zná jejich kulturní odlišnosti i individuální specifika. „Ţádná instituce není schopná vidět problémy komunity tak komplexně a do hloubky, jako TSP. Je proto ţádoucí, aby pracovníci úřadů respektovali TSP jako odborníka na problematiku jemu svěřených klientů a přijali ho jako partnera, s jehoţ pomocí lze postupně řešit většinu problémů, které se v komunitě vyskytují.“ (Kročil, 2002, str. 23.) Spektrum problémů, kterým se terénní sociální pracovník v sociálně vyloučené komunitě věnuje přímo, je široké. Mezi krátkodobé patří například pomoc při získání občanství, zajištění vyplácení nárokových dávek, řešení nevyhovujících podmínek bydlení, zmírňování konfliktů mezi rodinami, mezi klientem a jeho sociálním prostředím, cílovou komunitou a okolím a další. Také pomáhá klientovi při prosazování jeho zájmů, poskytuje základní poradenství, pomáhá vyhledat, případně zprostředkovává klientovi odbornou právní pomoc, podporuje jej svojí přítomností. Dlouhodobý zájem terénního sociálního pracovníka vyţaduje například problém s neplacením a dluhy. Pomáhající aktivity v tomto případě vedou k vyjednávání s klientem ve smyslu zvnitřnění nutnosti placení závazků a pomoci při jednáních s věřiteli, dojednávání různých splátkových kalendářů. Současně pracovník usiluje o zvýšení schopnosti klienta účinně nakládat se svými příjmy. V oblasti výchovy dětí terénní 10
sociální pracovník dohlíţí na jejich pravidelnou školní docházku, pomáhá s přípravou dětí na vyučování, zajišťuje dobrovolníky pro případné doučování, zprostředkovává a iniciuje dětem a mládeţi volnočasové aktivity, motivuje jejich další směřování v oblasti vzdělávání. (Černý, Moravec, 2004.) Role terénního sociálního pracovníka je velice náročná. „Základem spokojenosti a úspěšnosti samotného TSP při vykonávání práce je fakt, ţe svou práci dělá rád. Za svou práci se nestydí a své klienty přijímá takové, jací jsou. Neméně důleţité je uvědomit si, ţe nespasí celý svět.“ (Panagopulu Nesétová, 2002, str. 22.) Často jsou na terénního sociálního pracovníka kladeny nesplnitelné poţadavky ze strany klientů i ze strany institucí, s nimiţ jedná. Při jednání na úřadech musí vystupovat vţdy nekonfliktně, emočně neutrálně a jednat v zájmu svých klientů. Spolupráce s institucemi se shodnými záměry je poměrně snadná, můţe ale nastat situace, kdy jsou tyto záměry odlišné, případně dokonce protichůdné. V takovém případě je nezbytné velice citlivé a korektní jednání, aby nebyla neohroţena případná další spolupráce s touto institucí. (Kročil, 2002.) Vztah terénního sociálního pracovníka ke členům svěřené komunity je podstatně odlišný od formálního vztahu úředníka. Terénní sociální pracovník své klienty často navštěvuje, je jejich pomocníkem, rádcem, mnohdy i zpovědníkem. (Kročil, 2002.) Musí mít při své práci neustále na paměti, ţe důvěra, respekt a otevřenost jsou nezbytným předpokladem v efektivním pomáhajícím vztahu. „Být vstřícný vyţaduje dvě věci: Obyčejnou slušnost a potěšení z vlastní práce.“ (Úlehla, 1999, str. 46.) Terénní sociální práce má mnoho aspektů, ráda bych se alespoň krátce zmínila o jejích základních metodách práce. Hlavním nástrojem pracovníka je rozhovor s klientem, navázání a udrţení vztahu mezi ním a klientem, jeho podpora, motivace k určitému rozhodnutí nebo činu a získávání informací. Dále pomoc s listinami, coţ znamená nejen podrobné prostudování klientovy dokumentace, ale také poskytnutí pomoci při jeho orientaci v nejrůznějších formulářích a doporučených úředních dopisech, případně s jejich vyplněním a sepsáním. Pracovník také pomáhá klientovi při vyjednávání a to podle jeho individuálních schopností, takţe někdy stačí poradit, jindy se pracovník jednání mezi klientem a úřady osobně účastní. Doprovod na úřad, do školy, do nového zaměstnání je nejen formou klienta podpořit, ale současně také nenásilně zajistit, ţe se klient na určené místo skutečně dostaví. Další aktivitou terénní sociální práce je koordinační činnost, jedná se o koordinování činnosti klientů, vyhledávání pomáhajících dobrovolníků a dohled nad jejich aktivitami. Některé potíţe klientů je nutno konzultovat s odborníky, například s právníkem, lékařem, rodinným či pedagogickým poradcem, odborníkem v oblasti sociální práce, protidrogové prevence, léčby závislostí a podobně. K práci terénního sociálního pracovníka patří tedy i kontakt s dalšími institucemi a organizacemi, jako jsou občanské poradny, charity, azylové domy, orgány státní správy a samosprávy a další. (Černý, Moravec, 2004.)
1.1.3. Sociální pracovník Sociální pracovník má pomoci obnově sociálního fungování člověka, který se ocitl v obtíţné ţivotní situaci. Osobnost pomáhajícího pracovníka můţe být rozhodujícím faktorem 11
pro postoj klienta k intervenci i jeho participaci na řešení vlastní situace. Je tedy velice důleţité, jakými vlastnostmi sociální pracovník disponuje a jaký je jeho postoj ke klientovi i ke svému povolání. Proto chci tuto kapitolu věnovat osobnostním předpokladům sociálního pracovníka, jeho schopnosti vytvořit s klientem kvalitní vztah zaloţený na důvěře a jeho kompetenci pro vykonávání pomáhající intervence. Sociální práce má tři opěrné body. Prvním z nich jsou sociální normy, to znamená společenská pravidla regulující sociální vztahy lidí, určující a vymezující sociální interakce uvnitř dané sociální skupiny včetně zákazů či příkazů určitého chování. Druhý bod tvoří způsoby klientů. V něm je zahrnuto klientovo chování, jednání, myšlení, postoje, přesvědčení a styl ţivota, kterými se odlišuje od sociálních norem příslušné společnosti. Třetím pilířem je profesionální odbornost pracovníka, který je prostředníkem mezi normami a přesvědčením klienta. Sociální práce vyţaduje mimo další dovednosti pracovníka také nestrannost, schopnost udrţení vyrovnané pozice uprostřed mezi těmito póly a přirozené reakce na aktuální změny vývoje na straně společnosti i klientových postojů. (Úlehla, 1999.) Navrátil (2001) charakterizuje sociální práci jednak jako umění, přičemţ poukazuje právě na osobnostní předpoklady sociálního pracovníka, kterými jsou porozumění pro potřeby druhých a schopnost efektivně a citlivě pomáhat lidem a současně jako vědu, protoţe je nezbytný teoretický základ, schopnost jeho individuální aplikace v konkrétní situaci a pruţnost v přijímání a osvojení nových poznatků v dané oblasti. Aby mohl pomáhající pracovník správně plnit svoji roli, je v první řadě nezbytné získání klientovy důvěry a vytvoření kvalitního vztahu. „Bez schopnosti vhledu do situace, bez vstřícného zájmu a respektu vůči němu a bez jednoznačné komunikace je pracovní vztah ke klientům značně problematický, nemotivuje ke spolupráci a můţe zůstat v podstatě nefunkční.“ (Řezníček, 1994, str. 25.) Z tohoto důvodu autor povaţuje za nezbytný předpoklad k úspěšnému vykonávání sociální práce vlastnosti, jako jsou empatie, vřelost, opravdovost a intuitivní tvořivost. Dále hovoří o flexibilní důraznosti, protoţe vhodná řešení problémových situací je nutno často obtíţně hledat, obměňovat, případně mezi nimi improvizovat. (Řezníček, 1994.) Úlehla uvádí dvě základní podmínky profesionálního výkonu sociální práce. První z nich je moţnost volby mezi alternativami, coţ v praxi znamená, ţe pracovník musí být schopen nalézt pro kaţdou situaci různé způsoby jejího moţného řešení a teprve z nich volit ten nejpříhodnější. „Jestliţe jedná z pocitu nevyhnutelnosti, a není schopen uvaţovat o alternativě ke svému konání, postupuje neprofesionálně.“ (Úlehla, 1999, str. 32.) Druhou podmínkou, k níţ musí sociální pracovník dokázat vytvořit prostor, je, ţe uţitečnost pomoci i kontroly musí vţdy posuzovat klient sám. (Úlehla, 1999.) Odborné zhodnocení klientovy ţivotní situace a navrţení moţností jejího řešení kladou nároky na odborné vzdělání sociálního pracovníka a jeho dobrou orientaci v nabídce sociálních sluţeb i kompetencích ostatních pomáhajících profesí, s nimiţ často velmi úzce spolupracuje. Teoretická výbava je pro kvalitní provádění sociální práce nezbytná. „Profesionální výkon sociálního pracovníka lze také chápat jako vyuţití vědomostí a aplikaci teorie při dosahování poţadovaných změn (na straně klienta, v jeho sociálním prostředí).“ (Navrátil, 2001, str. 25.) Sociální pracovník musí být schopen správně posoudit potřeby klienta a zvolit teorii nejlépe odpovídající jeho individuálnímu poţadavku. Protoţe se sociální práce jako věda stále rozvíjí, její poznatky jsou průběţně doplňovány a teoretická základna 12
rozšiřována, je nezbytné, aby se pracovník stále rozvíjel a nové vědomosti aplikoval i ve své praxi. Mým záměrem bylo hlavně krátké shrnutí očekávaných vlastností a také upozornění na potřebu adekvátních znalostí, které jsou pro sociálního pracovníka nezbytné. Uvědomuji si, ţe nároků, které jsou na sociálního pracovníka kladeny v souvislosti s připraveností na vykonávání profesionální práce na odpovídající úrovni, je mnohem víc. Nezmínila jsem například sebereflexi a zvládnutí osobních emocí, přestoţe jejich význam rozhodně nepodceňuji. Na emotivní stabilitě a kontrole vlastních omezení a citlivých míst je třeba pracovat soustavně.
1.1.4. Klient Protoţe právě klient a jeho ţivotní situace je předmětem intervence sociálních pracovníků, povaţuji za nezbytné věnovat se vymezení termínu klient trošku podrobněji. V několika následujících odstavcích popíšu klientelu sociálních sluţeb všeobecně a zmíním základní typy klientů i doporučený způsob práce s nimi. Konkrétními specifiky romské komunity se zatím zabývat nebudu, protoţe jim bude věnována celá příští kapitola s názvem Romská rodina. Slovník sociální práce definuje klienta jako „subjekt, který vyuţívá sociální sluţby. Můţe to být osoba, rodina, skupina i komunita.“ (Matoušek, 2003, str. 90.) Autor však současně upozorňuje, ţe tento výraz navozuje představu pasivního a závislého postoje, proto v současnosti někdy bývá upřednostňován termín uţivatel, respektive konzument sluţeb, nebo dokonce zákazník. (Matoušek, 2003.) Klientem sociálních sluţeb se stává člověk, který se ocitl v problematické ţivotní situaci natolik obtíţné, ţe není schopen ji vlastními prostředky zvládnout. Bartlettová (1970) ţivotní situaci vnímá jako výsledek interakce mezi člověkem a jeho prostředím, v tomto rámci je moţno vidět jeho schopnost zvládat očekávání prostředí. Jestliţe se tedy opřu o pojetí Bartlettové (1970), potom se uţivatelem sociálních sluţeb stává jedinec, jehoţ schopnost úspěšného sociálního fungování je z nějakého důvodu omezena a mezi poţadavky sociálního prostředí a jejich zvládáním není rovnováha. Úkolem sociálního pracovníka je rozpoznat, zda je vzniklá nestabilita způsobena neúměrnými poţadavky prostředí nebo nedostatečnou schopností na straně tohoto jedince, aby mohly být pomáhající aktivity správně nasměrovány. (Navrátil, 2001.) Cílem sociální intervence, který je definován v první podkapitole této části diplomové práce, je pomoc jedinci tuto rovnováhu opět nastolit. Přesné vyhodnocení v diagnostické fázi je tedy naprosto nezbytnou podmínkou k volbě odpovídající intervence. (Musil, 2004.) Nejen volba intervence, ale také komunikační vzorec bude v individuálních případech velice rozdílný. Klient mající problémy ve sféře vztahů, můţe mít různý postoj k jejich řešení. Kromě klientů, kteří sami vyhledají sociálního pracovníka s cílem nalezení podpory ve zvládání jejich ţivotní situace, je nutno pracovat i s těmi, kteří k intervenci přistupují negativně. Řezníček hovoří o čtyřech specifických typech, se kterými je spolupráce obtíţná, někdy dokonce nemoţná. Prvním problematickým typem je nedobrovolný klient, který se dostává do interakce se sociálním pracovníkem zpravidla na základě nařízení ochranné terapie v důsledku nezákonného jednání. Tato intervence bude vyţadovat dobře plánované 13
a disciplinované jednání sociálního pracovníka, aby dokázal klienta motivovat ke spolupráci. Při práci s osobami závislými na alkoholu a drogách je zase nejdůleţitější trpělivost a bezpředsudečný postoj spojený s rozhodností. Sociální pracovník musí být připraven na nakupení mnoha problémů (zdravotní, právní, sociální), na nespolehlivost klientů i jejich nedůvěru vůči pomáhajícím institucím. Jako nejnáročnější ale vidí autor manipulativní klienty. Vzhledem k nebezpečí skrytému za neformálním a přátelským chováním doporučuje s nimi pracovat ve dvojici, v týmu profesionálů nebo pod otevřenou supervizí. Práce ve dvojici je vhodná i v případě nebezpečných klientů. Pokud však pracovník přesto musí do terénu sám, je nesmírně důleţité o těchto klientech informovat své spolupracovníky a zanechat i údaje o svém pohybu v rizikové lokalitě a to z důvodu případného ohroţení, je lépe mít vţdy připravenou také únikovou cestu. (Řezníček, 1994.) Z předešlého odstavce je tedy zřejmé, ţe kaţdý klient je jiný, pro kaţdého z nich je vhodný odlišný přístup pracovníka, má své potřeby i představy o spolupráci. Klienta přivádí přání nalézt pomoc, sociální pracovník na druhé straně chce pomáhat, potřebuje vidět, ţe je klientovi uţitečný. Oba tedy do vzájemného vztahu přicházejí s určitým očekáváním, komunikace se účastní z odlišných důvodů. Jejich setkání je v ţivotě obou pouhou epizodou. Oba dělají spoustu jiných věcí, řeší různé problémy, zaţívají ţivotní úspěchy i neúspěchy. „Dokonce oba nepochybně zaţili i opačné postavení, kdy pracovník hledal pomoc a klient pomoc nabízel.“ (Úlehla, 1999, str. 18.) Kaţdý z nich si zaslouţí úctu toho druhého. Jestliţe jejich setkání očekávání naplní a povede k odstranění nebo zmírnění problému v klientově ţivotní situaci, oba jím budou obohaceni.
1.2. Romská rodina Abych mohla zkoumat vliv na kvalitu ţivota romských rodin, musím nejprve definovat, kdo vlastně Romové jsou. V této kapitole uvedu nejvýznamnější historické zkušenosti, které ovlivnily utváření romské kultury, zmíním ţivotní situaci tohoto etnika za socialismu a dnes. Protoţe romská menšina se na území České republiky potýká se sociálním vyloučením, povaţuji za nezbytné, zastavit se i u tohoto tématu. Předmětem mého výzkumu je kvalita ţivota romských rodin, zaměřím proto pozornost na současnou romskou rodinu i rozšířenou romskou rodinu. Poslední podkapitolu věnuji nezaměstnanosti Romů, protoţe přímo souvisí se sociálním vyloučením i ţivotní situací romských rodin.
1.2.1. Romové v České republice Přesný počet Romů ţijících na našem území je velmi obtíţné zjistit, k jeho vyčíslení nám nepomohou ani statistická data ze sčítání lidu, protoţe Romové se často ke své národnosti otevřeně nehlásí, pravděpodobnou příčinou jsou negativní zkušenosti s nejrůznějšími úředními evidencemi během dějin. Poslední přesné údaje tak máme z roku 1989, kdy v České 14
republice bylo evidováno 145 000 Romů, podle demografických modelů vycházejících z tohoto počtu se odborné odhady v současnosti pohybují přibliţně kolem 250 000 Romů ţijících v ČR. (Davidová, 2010.) Nadále se procentuální zastoupení Romů v celkovém počtu obyvatel ČR zvyšuje, potvrzuje se, ţe romská populace je populačně progresivní, je v ní vysoké zastoupení dětí do 15 let a málo osob s věkem nad 60 let. Tato věková struktura je předpokladem také pro budoucí početní růst. Statistiky uvádějí, ţe romské ţeny zpravidla začínají rodit v niţším věku, přivádějí děti na svět po celé své reprodukční období a mívají jich více, neţ je celorepublikový průměr. Vysoký poměr dětí v romské komunitě následně ovlivňuje vysokou úroveň plodnosti v době, kdy se dostanou do reprodukčního věku. „I při sníţení průměrného počtu dětí v rodině bude ještě po řadu let pokračovat početní růst romské populace.“ (Úřad vlády ČR, 2005, s. 31.) Historie k Romům laskavá nebyla, je tedy pochopitelné, ţe sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítali s nadšením a novou nadějí. (Říčan, 1998.) Po nejrůznějších strastech, kterými museli ve svých dějinách Romové projít, se stali konečně rovnoprávnými občany naší země a to se všemi právy i povinnostmi z tohoto statusu vyplývajícími. „Avšak jedinec se vůči systému neorientuje podle objektivního stavu věcí, nýbrţ podle toho, jak on sám věci vidí a cítí.“ (Pekárek, 1997, s. 116.) Romská menšina se i dnes potýká s chudobou a sociálním propadáním, s diskriminací ze strany většinové společnosti. Na nově získanou svobodu nebyla připravena a tak nabízených moţností nedokázala vyuţít. To je pravděpodobně příčinou toho, ţe se po listopadu 1989 situace Romů v České republice spíše zhoršila, neţ zlepšila. (Říčan, 1998.)
1.2.2. Historie Romů Tuto kapitolu budu věnovat alespoň stručnému shrnutí některých faktů z historie Romů, protoţe kultura kaţdého národa má svůj specifický vzorec a utváří se po mnoho generací. Pod pojmem kultura si představujeme souhrn norem, hodnotových představ a ţivotních podmínek lidí ţijících v určité době na určitém území. Její základní součástí jsou normy, hodnoty, symboly a jazyk. (Jandourek, 2008, str. 53.) Protoţe všechny proţitky a zkušenosti Romů formovaly jejich ţivotní styl, komunikační vzorce, tradice a ţebříčky hodnot, povaţuji za důleţité se jimi zabývat. Domnívám se, ţe pokud chceme porozumět chování a postojům představitelů určité kultury, je znalost prostředí a podmínek, ve kterých se formovaly, nezbytným předpokladem. Původní vlastí Romů je Indie, jejich migraci pravděpodobně zavinily útoky Arabů v 7. století. V Evropě se první zmínka o těchto kočovnících objevuje v Konstantinopoli na slavnosti byzantského císaře Konstantina Monomacha v roce 1050. V Dalimilově kronice psané počátkem 14. století se poprvé hovoří o Romech na českém území. Zpočátku byli Romové přijímáni přátelsky a pohostinně, panovníci i papeţ jim vydávali ochranné listiny – glejty. Postupně se ale počáteční sympatie měnila v otevřené nepřátelství, roku 1427 dokonce papeţ Romy exkomunikoval, začátkem 16. století byli vypovězeni z českých zemí. „Postavení Romů v tomto období dokládá mandát císaře Ferdinanda I. z roku 1556, podle kterého měli 15
být romští muţi trestáni mučením a smrtí, zatímco jejich ţeny a děti neměly být, jak se praktikovalo do té doby, topeny ve vodě, ale vyuţívány na různé práce.“ (Mann, 2001, s.10.) Romové byli pronásledováni a zabíjeni. Marie Terezie je prvním panovníkem, který se pokusil o asimilační politiku, svým zákonem z roku 1761 nutila Romy pracovat a celkově přijmout ţivotní styl většinové společnosti, zvláštní pozornost věnovala i výchově a vzdělávání dětí, coţ měli zajistit kněţí odtrţením dětí od rodiny. (Říčan, 1998.) Zaměření původních romských řemesel, jako kovářství, obchod s koňmi, překupnictví, komediální a hudební činnosti však bylo přizpůsobeno územnímu pohybu, proto byly usazené romské rodiny postupem času nuceny hledat zdroj obţivy jiným, často parazitním způsobem. Vznikaly cikánské tábory. (Nečas, 1999.) Kočovní Romové byli na území Čech a Moravy postaveni mimo zákon, pro tuláctví trestně stíháni vězením a nucenými pracemi. (Říčan, 1998.) Nejkrutějším obdobím romské historie je druhá světová válka. Jiţ v roce 1935 byli Romové spolu s Ţidy označeni za méněcenné, sterilizací a umístěním do pracovních táborů se mělo zabránit jejich dalšímu rozmnoţování. V táborech ţili vězňové v nelidských podmínkách, špatné zacházení a nemoci si vyţádaly spoustu obětí. Na začátku války byli němečtí Romové za účelem očištění země vyvezeni do obsazeného Polska. Přibliţně v té době nacisti vyvinuli první plynovou komoru v Osvětimi, kde přišlo o ţivot tisíce Romů včetně matek s dětmi a to i z jiných zemí, například Čech. (Šotolová, 1997.) Z původních českých Romů na našem území tuto válku přeţil jen necelý tisíc. V poválečném období k nám přicházeli hlavně kočovní Romové přes Rumunsko a Maďarsko nebo usedlí a polousedlí ze Slovenska, kde dosud ţili v primitivních chatrčích často izolovaných od nejbliţších vesnic, bez zdroje pitné vody, kanalizace a elektřiny. Cílem těchto hromadných migrací byla především průmyslová pohraniční města. Romská populace se v Čechách a na Moravě prudce rozmnoţovala, a to nejen silným přistěhovalectvím, ale i následnou přirozenou reprodukcí. (Mann, 2001.)
1.2.3. Socialismus a současnost Po staletích pronásledování a ústrků přinesl listopad 1989 Romům, kromě změn společných pro všechny občany, navíc svobodu uţívat svého jazyka a pěstovat národní kulturu. Dalo by se tedy očekávat, ţe se ţivoty těchto lidí konečně změní k lepšímu. Skutečnost se ale ukázala jiná. „Mohou dělat daleko víc, neţ umí. Většinu z toho, co mohou, se nikdy nenaučili.“ (Pekárek, 1997, str. 13.) V této kapitole se chci zajímat o současnou situaci romské menšiny ţijící na území České republiky. Pro lepší porozumění některých prvků současnosti ale povaţuji za nutné vrátit se ještě o několik let zpět, do doby předlistopadové. Socialistická vláda se rozhodla asimilaci násilnou cestou nahradit mírnější koncepcí společenské integrace. „K vyrovnání s majoritou mělo dojít cestou materiálních a sociálních výhod pro „občany cikánského původu“.“ (Horváthová, 1998, s. 34.) Romským rodinám tak byly přednostně přidělovány byty, zvýšené sociální dávky a podobně. Tento přístup však paradoxně Romy paralyzoval nejvíce, protoţe se přestali snaţit být soběstační a stali se pasivními. (Horváthová, 1998.) „Svůj materiální a sociální vzestup přijímala romská 16
populace jako samozřejmost, kterou takřka samočinně a bez jejího vlastního přičinění zajišťoval stát.“ (Nečas, 1999, s. 91.) Materiální podmínky Romů, kteří se ze svého původního prostředí přistěhovali do průmyslových měst, se výrazně zlepšily. Pravidelný příjem, přidělené byty i legislativní systém pro ně měly znamenat nový začátek. Cenou však bylo zpřetrhání rodových vazeb a tradičního způsobu ţivota, coţ potvrzují i výpovědi respondentů výzkumu na téma rodičovské zodpovědnosti, které zpracovala ve své diplomové práci Alinčová 1997 (in Hübschmannová 1999). „Komunisti nám dali chleba a plné ţaludky, ale zase nám vzali to, co Romy drţelo po staletí pohromadě – romipen. Naučili nás myslet tak, jak myslí majorita. Zpřetrhali nitě, které vedou od srdce k srdci.“ (Hübschmannová, 1999, str.60.) V novém prostředí se Romové orientovali obtíţně, ţivotní styl majoritní společnosti jim byl nesrozumitelný. Objevovaly se konflikty také v sousedských a pracovních vztazích. Listopad 1989 přinesl sice Romům svobodu a nové moţnosti, zastihl je však nepřipravené nést následky svých činů a zodpovědnosti za vlastní ţivot. Mezi jejich hlavní problémy se řadí nezaměstnanost způsobená hlavně nízkou vzdělanostní úrovní a nedostatečnými pracovními návyky a vystupňování špatných vztahů s okolím. „Romové vnímají současnou dobu jako zlou, svou situaci jako nebezpečnou. Za komunistů, jak říkají, jim bylo lépe. Všichni měli práci, nikdo jim nenadával, mohli chodit do všech hospod, jejich ţeny a děti byly v bezpečí.“ (Říčan, 1998, s. 30.) Situace Romů se po revoluci tedy nezlepšila, došlo naopak k výraznému zhoršení. Nastupuje rasismus, diskriminace a rasové násilí, prohlubující se izolovanost romské komunity a její sociální propad na dno společnosti, vysoká nezaměstnanost a závislost většiny Romů na státní sociální pomoci. (Frištenská in Romové, 1997.)
1.2.4. Sociální vyloučení a Romové „Sociální vyloučení je v poslední době velkým tématem, kterým se zabývají praktičtí i teoretičtí odborníci ve všech vyspělých zemích. Hlavním důvodem jeho velké popularity je skutečnost, ţe nejpřesněji, to znamená zejména v její komplexnosti, vystihuje reálnou situaci osob či skupin, které jsou situací znevýhodnění a tím nadále znevýhodňující.“ (Šimíková in Navrátil, 2003, s. 59.) V souvislosti s Romy se často hovoří o sociálním propadání, o sociálním vyloučení. Protoţe tyto pojmy ve své práci pouţívám také, ráda bych alespoň krátce vysvětlila jejich význam. Tuhle kapitolu věnuji nejen stručnému objasnění termínu sociální vyloučení, ale i jeho dopadu konkrétně na romskou menšinu. Zaměřím se uţ přímo na ty prvky sociální exkluze, které souvisejí s tématem mé diplomové práce a jimiţ se budu zabývat podrobněji i v následujících kapitolách. Sociální vyloučení se projevuje chudobou a nízkým příjmem, omezeným přístupem na trh práce, řídkými nebo neexistujícími sociálními sítěmi, kvalitou bydlení a vyloučením ze sluţeb, případně jen některou z uvedených oblastí ţivota. „Sociální vyloučení je proces (nebo stav), který určité jednotlivce, rodiny, případně skupiny, či celá lokální společenství (komunity) omezuje v přístupu ke zdrojům, které jsou potřebné pro participaci na sociálním, ekonomickém i politickém a občanském ţivotě společnosti.“ (Navrátil, 2003, s. 34.) 17
Romy v České republice lze za sociálně vyloučenou skupinu povaţovat. Celé rodiny se potýkají s materiálním nedostatkem spojeným s nezaměstnaností. Příjmy dlouhodobě nezaměstnaných pocházejí pouze ze sociálních dávek, které jsou však koncipovány jako pomoc na překlenutí krátkodobé nepříznivé ekonomické situace. Jako jediný zdroj několikaletého příjmu průměrný ţivotní standard v dané společnosti zajistit nedokáţou. (Navrátil, 2003.) Dlouhodobá nezaměstnanost je bohuţel u Romů poměrně běţným jevem. Její vliv je na ţivotní úroveň natolik zásadní, ţe se jí budu podrobněji věnovat ještě v následujících kapitolách. Souţití Romů s neromskými sousedy přináší vzájemné konflikty způsobené často odlišnostmi rozdílných kultur. Romové mají ţivější temperament, jejich projevy bývají hlučnější a svobodnější, důsledkem toho je jejich malá oblíbenost ze strany majoritních sousedů a okolí. (Říčan, 1998.) Ke svému příbytku mají Romové specifický vztah či spíše nevztah. Kočovné tradice je naučily nevázat se citově k určitému místu, nerozumějí proto neromskému vztahu k domovu. To se bohuţel odráţí i v jejich chování k uţívanému obydlí a jeho nejbliţšímu okolí. Devastace přidělených městských bytů spolu s častým neplacením nájemného má svůj podíl na nízké kvalitě bydlení romských rodin. (Frištenská in Romové, 2002.) Některá města tento problém řeší segregací problémových skupin obyvatel do určitých lokalit se starými byty niţších kategorií, většinou v okrajových čtvrtích. Uvedený přístup však sociální exkluzi Romů dále prohlubuje. (Šimíková, Bučková, Smékal in Navrátil, 2003.)
1.2.5. Rozšířená romská rodina Předešlá kapitola hovoří o sociální exkluzi Romů, v této kapitole se chci zajímat o specifika romské velkorodiny a to hlavně z pohledu její solidarity a vzájemné podpory, poskytované jednotlivým členům. Kočovný způsob ţivota uvnitř nepřátelského prostředí během dlouhých staletí naučil Romy soudrţnosti uvnitř vlastní skupiny a upravil tak i vztahy mezi jejími příslušníky a rodinami. Pro dokreslení některých prvků si pomohu ještě sáhnutím do historie za účelem jejího porovnání se současným vývojem. Rodina je základem kaţdé společnosti, je jejím obrazem a uvnitř jednotlivých rodin se také formuje budoucí generace. Rodina bývala vţdy pro Romy tím nejdůleţitějším. Na rozdíl od majoritní společnosti, která si pod tímto pojmem představuje většinou jen rodiče, děti, případně prarodiče a sourozence, Romové za své blízké příbuzné povaţují také například sestřenice, bratrance a jejich rodiny, celou komunitu. Komunita byla tvořena většinou rodem nebo vícegenerační rozšířenou rodinou, svým členům poskytovala bezpečí, citové, sociální i materiální zázemí. Kočovný způsob ţivota činil tuto skupinu zcela nezávislou na okolí, její jednotliví členové tvořili soudrţný soběstačný celek. Vzájemně se podporovali a pomáhali si. Děti byly vychovávány společně, synové se učili řemeslu od svých otců a dívky získávaly potřebné dovednosti od matek či jiných příbuzných. Veškerý ţivot v komunitě probíhal společně. „Člověk sám neznamenal nic, sílu nacházel i čerpal z kolektivu, ve kterém měl své pevné místo a byl nedílnou součástí tohoto fungujícího mechanismu.“ (Horváthová, 2002, str. 25.) Nejtěţším trestem, ke kterému mohl být Rom odsouzen, bylo vyloučení z této komunity. 18
V čele komunity byl její mluvčí nazývaný vajda, ten kontroloval dodrţování pravidel a norem uvnitř společenství, rozhodoval o směru další cesty kočovníků, oddával mladé páry, křtil děti a řešil spory uvnitř komunity. Také fungoval jako komunikační most ve vztahu s vnějším prostředím. Tato funkce mohla být někdy dědičná, častější však bylo zvolení vajdy ostatními členy komunity přímo pro jeho osobní předpoklady, vlastnosti, dovednosti a zásluhy. (Horváthová, 2002.) Ve společenských sítích mimo rodinu bývají Romové dodnes zakotveni většinou málo, protoţe širší rodina jim poskytovala také řadu funkcí, kterou v majoritní společnosti zajišťují různé instituce. V současných rodinách můţeme pozorovat prolínání prvků zřetelně tradičních s prvky moderními i postmoderními. „Rozšířená rodina je u Romů dodnes funkční sociální jednotkou.“ (Davidová, 2010, str. 54.) Umoţňuje například udrţovat praxi těhotenství v nízkém věku, rodiče i blízcí příbuzní podporují dospívající děti zakládající rodinu ekonomicky, radou i pomocí při péči o narozené děti. Ani současný městský ţivot úplně nezpřetrhal solidární vztahy mezi příbuznými, přestoţe v dnešní době jiţ zpravidla nebydlí společně. Necitlivá snaha o asimilaci však tyto tradiční vazby velice narušila a do ţivota Romů se stále výrazněji začleňují prvky přijaté z většinové společnosti. Často se však bohuţel jedná spíše o negativní vlivy, jako jsou například různé závislosti a stres, ztráta romské identity, závislost na sociálních dávkách. (Davidová, 2010.) Davidová také upozorňuje na ztrátu solidární sítě a přirozené kontroly ze strany velkorodin z důvodu oslabené funkce rozšířených rodin. „Zejména pro úřady státu a pro lokální samosprávy je tím oslabena moţnost komunikovat s Romy jako s komunitou prostřednictvím jedné vůdčí osobnosti. Majoritní instituce jiţ před sebou nemají uzavřené komunity, ale svobodné občany a musí se domluvit s kaţdým zvlášť.“ (Davidová, 2010, str. 63.)
1.2.6. Současná romská rodina V této kapitole zaměřím pozornost přímo na specifika romské rodiny a to se zvýrazněním vztahu k dětem, jejich výchově a úhlu pohledu na vzdělání, protoţe právě od něho se nejvýrazněji odvíjí šance na trhu práce a vyhlídky na budoucnost dalších generací a to z hlediska materiálního zázemí i sociálního postavení ve společnosti. Oba tyto faktory jsou uváděny jako součást objektivního hodnocení kvality ţivota (Davidová, 2010) a významně ovlivní také kvalitu ţivota rodin, které dnešní děti v dospělosti zaloţí. Pro svoji práci tedy povaţuji za důleţité se o výchovu a vzdělávání dětí zajímat podrobněji. „Kdyţ se zaměříme na úroveň vzdělanosti romské komunity, jako bychom stáli blízko rozuzlení začarovaného kruhu jejího vyloučení.“ (Šimíková in Navrátil, 2003, str. 64.) Romská rodina má patriarchální model, postavení muţů a ţen se i dnes výrazně liší. Ţena byla muţi vţdy úplně podřízena, jejím úkolem byla péče o děti a zajištění obţivy. Muţ rodinu reprezentoval, udrţoval sociální vztahy a rozhodoval o všech důleţitých věcech. Největší bohatství pro Romy představují děti. Prestiţ ţeny se v tradiční rodině odvíjela od mnoţství potomků, její neplodnost byla dostatečným důvodem k rozchodu manţelství. S dětmi se jednalo s láskou a respektem, účastnily se všech aktivit dospělých, čímţ se současně připravovaly pro své budoucí role. (Horváthová, 2002.) 19
Říčan (1998) však uvádí, ţe za poslední generace romská rodina zeslábla. Příčinu vidí právě v roztrţení tradičních velkorodin a necitlivých asimilačních zásazích. Dnes se můţeme setkat s romskými dětmi odloţenými do dětských domovů, s násilím páchaným na dětech i s jejich zanedbáváním v důsledku alkoholu a drogové závislosti. Dříve byly podobné jevy zcela ojedinělé, rodina se o své členy dokázala postarat. (Říčan, 1998.) Výchova dětí je v romské rodině odlišná od většinové, coţ prokázal i výzkum, který byl v letech 1998-2000 prováděn pracovníky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v rámci projektu Podpora optimálního vývoje osobnosti dětí ze znevýhodněného sociokulturního prostředí. Zatímco majoritní matky své děti vychovávají s vyuţitím nejrůznějších trestů a odměn, s orientací na výkon a budoucnost, pro romské matky je nejdůleţitější, jak se dítě momentálně cítí a usilují o naplnění jeho aktuálních potřeb. Romské děti tak do škol nastupují nepřipravené nejen z hlediska potřebných znalostí, ale také sociálních dovedností, nejsou zvyklé na jasná pravidla a výchovné strategie. Toto je příčinou mnoha nedorozumění hned v počátcích školní docházky. (Šimíková, Bučková, Smékal in Navrátil, 2003.) Rozdílná výchova v předškolním věku je ale zpravidla jen jedním z důvodů školních neúspěchů romských dětí. Podstatný je i vztah Romů ke škole a vzdělání. Kočovný způsob ţivota spojený s neustálým pronásledováním je naučil zabývat se v první řadě současností, zatímco vzdělávání předpokládá orientaci na budoucnost, která Romům dosud není úplně vlastní. Vzdělání je tedy na jejich ţebříčku hodnot zařazeno velmi nízko. K majoritní škole mají navíc nedůvěru a bojí se, ţe jim děti odcizí. (Říčan, 1998.) Tradiční postoje Romů včetně pravidel uvnitř rodin jsou stále více ovlivňovány zvyklostmi většinové společnosti a prvky obou kultur se navzájem prolínají. „Je samozřejmé, ţe další vývoj romských rodin bez vlivu majoritní společnosti je utopií. Chtě nechtě tak budou romské rodiny postupně obrazem stavu společnosti v České republice a na Slovensku tak jako rodiny kohokoliv jiného.“ (Davidová, 2010, str. 65.)
1.2.7. Zaměstnanost Romů Právě vzdělání je jedním z klíčových faktorů ovlivňujícím postavení na trhu práce a tím následně také ekonomické i sociální postavení jedince i jeho rodiny. Nezaměstnanost Romů je odborníky odhadována přibliţně na 70%. (Úřad vlády ČR, 2005.) Důleţitost zaměstnání jako ekonomického i sociálního faktoru byla jiţ v předešlých kapitolách zmíněna několikrát. Ráda bych teď uvedla alespoň několik nejvýznamnějších důvodů jejich neúspěchu na trhu práce. Za hlavní příčinu vysoké nezaměstnanosti Romů je povaţována jejich nedostatečná kvalifikace v profesích uplatnitelných na trhu práce a celkově nízká vzdělanostní úroveň dospělé romské populace. Pracovníci obcí pověřených výkonem státní správy v roce 2003 odhadli, ţe přibliţně 60% dospělých Romů jsou absolventy zvláštních škol, případně nedokončilo základní školu v posledním ročníku. Přesto je zájem o doplnění vzdělání a rekvalifikační programy bez záruky budoucího zaměstnání mezi dospělými Romy velmi malý. (Úřad vlády ČR, 2005.) 20
Nezanedbatelným problémem jsou také špatné pracovní návyky způsobené jednak kočovnými předky s volnými řemesly a příleţitostnou pracovní aktivitou v perspektivě historické, ale také předlistopadovým garantováním pracovního místa pro kaţdého, a to bez ohledu na jeho přístup k práci. Někteří Romové špatnou pracovní morálku preferují dodnes. „Chronické jsou stíţnosti zaměstnavatelů a spolupracovníků na slabou pracovní morálku, nesolidnost a nespolehlivost romských zaměstnavatelů; i romští podnikatelé zaměstnávají raději Slováky nebo Ukrajince.“ (Říčan, 1998, str. 37.) Jako další důvod vysoké nezaměstnanosti Romů shodně autoři (např. Říčan 1998, Kaplan 1999, Navrátil 2003) uvádějí diskriminaci ze strany zaměstnavatelů, kteří na základě předsudků uchazeče o práci hned odmítnou, aniţ by mu dali příleţitost ukázat své individuální schopnosti. Výzkum interetnických vztahů realizovaný Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně roku 2002 však ukázal, ţe celá polovina romských respondentů se s diskriminací na trhu práce nikdy osobně nesetkala, setkala se s ní přibliţně třetina dotazovaných. (Úřad vlády ČR, 2005.) Dalším problémem můţe být i nastavení sociálních dávek, které nekvalifikované Romy k hledání zaměstnání příliš nemotivuje. Potvrzuje to i autentická výpověď sociálních pracovníků, pracujících s romskou komunitou: „Pokud jde otec rodiny do zaměstnání, málokdy se stane, aby svojí mzdou zlepšil finanční situaci rodiny. Pokud nepracují, dostanou základní penzum dávek, občas něco zcizí nebo vyšmelí, často vykonávají různé příleţitostné práce.“ (Kepková, Víšek in Romové, 1999, str. 381.) Z tohoto důvodu se někteří romští uchazeči o práci při přijímacím rozhovoru s potenciálním zaměstnavatelem chovají účelově nevhodně, aby nebyli do zaměstnání přijati. (Kepková, Víšek in Romové, 1999.) Pravděpodobně z kočovných tradic romského národa vychází i jejich neschopnost setrvat delší dobu na jednom pracovišti. „Zajímavé je sledovat délku pracovního poměru romských uchazečů ve veřejně prospěšných pracích. Do 1 měsíce ukončí cca 30% uchazečů pracovní poměr, po dalších dvou měsících 50% a jen výjimečně ukončí jednotlivci (7-10%) veřejně prospěšné práce v souladu s dohodou po 12 měsících.“ (Kaplan in Romové, 1999, str. 374.)
1.3. Kvalita života Ve svém výzkumu sleduji vliv terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin, povaţuji tedy za důleţité tento pojem definovat. Nejprve vymezím termín kvalita ţivota a způsoby, kterými je moţno kvalitu ţivota hodnotit. Druhou podkapitolu věnuji hodnocení kvality ţivota romských rodin podle měřítek objektivního pohledu, týkajících se materiálního zabezpečení. Zvláštní pozornost zaměřím na příjmy a majetek a způsob tvorby domácích rozpočtů v romských rodinách, protoţe materiální zázemí s kvalitou ţivota úzce souvisí. V poslední podkapitole shrnu celkovou ţivotní situaci Romů s přihlédnutím na kritéria objektivního hodnocení kvality ţivota.
21
1.3.1. Kvalita života Otázka kvality ţivota zajímala lidstvo uţ od pradávna, ač se v dřívějších dobách nazývala odlišně. Slovo kvalita je odvozeno z latinského qualis, v češtině se pouţívá pro vyjádření charakteristického rysu nějakého předmětu, kterým se tento odlišuje od dalších, a to ve smyslu lepší nebo horší. Pod pojmem kvalita ţivota si tedy můţeme představit hodnocení jakosti (například výtečná, dobrá, špatná) ţivota lidí. (Křivohlavý in Hnilicová, 2004.) „Kvalita ţivota bývá vymezována nesčetnými způsoby, od velmi obecných definic, „např. schopnost vést normální ţivot“, „seberealizace“, atp. aţ po komplexnější definice, které se zaměřují na jeden určitý aspekt kvality ţivota.“ (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, str. 13.) Autorka uvádí také tříúrovňový model kvality ţivota podle Kováče (2001), který je tvořen třemi navzájem provázanými úrovněmi. Jsou to: úroveň bazální – existenční, všelidská (somatický stav, psychické fungování, funkční rodinu, materiálně-sociální zabezpečení, ţivotní prostředí a způsobilost pro ţivot), mezo-úroveň – individuálně specifická, civilizační, meta-úroveň – elitní, kulturně duchovní. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005.) „Na kvalitu ţivota je však moţno se ptát i tak, ţe si neklademe otázku „jaké to bylo nebo momentálně je“, ale „jaké by to mělo být“. Ptáme se po ţádoucím stavu, po cíli snaţení, případně výchovy. Jedná se nám v tom případě o cíl, k němuţ mají být naše snahy zaměřeny.“ (Křivohlavý in Hnilicová, 2004, str. 10.) Kvalitu ţivota je moţno posuzovat z mnoha různých úhlů pohledu. Můţe ji zkoumat například lékař, psycholog, sociolog, pedagog, duchovní, filozof, politik, podnikatel atp., kaţdý z nich má v rámci své profese jiné zájmy, proto bude věnovat větší pozornost těm aspektům kvality ţivota, které jsou relevantní k jeho zaměření. (Křivohlavý in Hnilicová, 2004.) S odvoláním na Vymětala (2001) uvádí Vaďurová, ţe ke konceptu kvality ţivota je moţno přistupovat ze dvou hledisek – objektivního a subjektivního. Objektivní kvalita ţivota se zajímá o materiální zabezpečení, sociální podmínky, sociální status a fyzické zdraví. Subjektivní pohled sleduje jedincovo vnímání svého postavení ve společnosti v kontextech jeho kultury a hodnotového systému. Výsledná spokojenost vychází z jeho osobních cílů, očekávání a zájmů. Subjektivní a objektivní hodnocení kvality ţivota jsou nezbytnou součástí celkového hodnocení kvality ţivota, přestoţe poskytují rozdílné informace. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, str. 17.) „Kombinace metod při zjišťování kvality ţivota je vţdy vhodnější neţ spoléhat se na validitu jedné metody.“ (Matoušek, 2003, str. 100.) V mé diplomové práci zohledním obě hlediska vnímání kvality ţivota romských rodin. V teoretické části práce se s odkazy na příslušnou literaturu zajímám o pohled objektivní, zatímco empirická část představí postoje Romů samotných, včetně subjektivního vnímání pomoci, která jim je s cílem zlepšení kvality jejich ţivota individuálně poskytována ze strany terénní sociální práce. Významným obohacením výzkumu budou poznatky a zkušenosti z praxe sociálních pracovnic, které terénní sociální práci v romské komunitě vykonávají.
22
1.3.2. Kvalita života a Romové Objektivní pohled na kvalitu ţivota Romů, který budu prezentovat v této kapitole, zahrnuje prvky, jako jsou materiální zabezpečení, sociální podmínky, sociální status a fyzické zdraví. Některé oblasti ţivota Romů vyplývají uţ z předchozích kapitol o současné situaci v romských rodinách a sociálním vyloučení, se kterým se potýkají. Dalšími aspekty, které povaţuji za důleţité pro objektivní posouzení kvality ţivota Romů, se budu zabývat podrobněji v následujících odstavcích. „V proţívání a vnímání vlastního způsobu ţivota a jeho kvality, sociálního postavení i zdravotního stavu se dodnes projevují u Romů mnohé odlišnosti, které se odráţejí právě v jejich specifické sociodemografické statistice.“ (Davidová, 2010, str. 40.) Autorka upozorňuje hlavně na mladou věkovou strukturu Romů, kdy na 100 dětí připadá pouze 7 osob starších 65 let, zatímco v celkové populaci je tento poměr 100:50, dále na vyšší počty členů v jednotlivých domácnostech v porovnání s průměrem celé populace naší republiky a mladší věk matek u prvního narozeného dítěte. Při porovnání s průměrem také Romové dosahují niţší střední délky ţivota a téměř dvojnásobné kojenecké úmrtnosti, kde bývá jako nejčastější příčina uváděna špatná sociální situace a ţivotní podmínky mnoha romských rodin. (Davidová, 2010)
1.3.2.1. Příjmy a majetek Jedním z kritérií objektivního hodnocení kvality ţivota je materiální zabezpečení. Základním předpokladem k zajištění slušné ţivotní úrovně jsou odpovídající příjmy. V této kapitole tedy budu hovořit o příjmech, nejprve všeobecně kvůli uvedení do tématu, pokračovat budu jiţ se zaměřením na situaci v romských rodinách. Za příjem je povaţována peněţní částka, kterou jedinec získává s určitou periodicitou, dnes obvykle v souvislosti s trhem práce. Patří sem například mzda, renta, podíly na zisku, dividenda, ale také dávky sociální podpory či dávky sociální pomoci. (Mareš, 1999, s. 27.) Pro velkou část romské populace jsou sociální dávky jediným zdrojem příjmů. „Podpora příjmů rodiny ze systému státní sociální podpory nebyla myšlena tak, ţe uţiví rodiny a rodiče přestanou pracovat, nýbrţ ţe jim doplní příjmy.“ (Kepková, Víšek in Romové, 1999, str. 385.) Je tedy moţné tvrdit, ţe příjmy většiny romských rodin nejsou dostatečné k dosaţení průměrné ţivotní úrovně obyvatel České republiky. Zaměstnání je základním předpokladem k dosaţení příjmů umoţňujících slušnou ţivotní úroveň a to nejen okamţitou, ale i budoucí, například v případě onemocnění nebo v důchodovém věku. „Těţiště sociálních redistribucí a sociální ochrany je a bude stále více v systémech pojištění, na jejichţ tvorbě se občané podílejí a jejichţ dávky odráţejí minulý standard. Z těchto prostředků nebudou moci očekávat pomoc ti, kteří se na nich nepodílejí – - neúčastní.“ (Kepková, Víšek in Romové, 1999, str. 394.)
23
1.3.2.2. Domácí rozpočet a Romové Ve svém okolí znám lidi, kteří neustále naříkají, ţe „nemají peníze“. Na druhou stranu znám ale také spoustu takových, kteří s výrazně niţšími příjmy dokáţou uspokojivě naplnit všechny své potřeby a současně spořit svým dětem. Rozdíl vidím ve způsobu, jakým s finančními prostředky nakládají, jak s nimi hospodaří. „Mnozí autoři poukazují na neschopnost Romů racionálně zacházet s finančními prostředky – střídají se dny hojnosti a dny naprosté nouze.“ (Bakalář, 2004, str. 79.) Protoţe způsob hospodaření se také významně podílí na ţivotní úrovni a na vytvoření stabilizovaného materiálního zázemí, budu se jím v této kapitole zabývat podrobněji a to především ve vztahu k Romům. „Příjmy a majetek mohou být investovány do ţivotního standardu, do kultivace lidského kapitálu vlastníka a osob na něm závislých či jemu blízkých, do budoucích příjmů jakoţto investice do výroby, do cenných papírů či do důchodového pojištění, do dobročinnosti a podpory aktivit jiných osob či organizací ap.“ (Mareš, 1999, str. 31.) Všechny investice, ať uţ v oblasti vzdělávání nebo příštího finančního zajištění předpokládají plánování budoucnosti, coţ ale není pro Romy příznačné. Během svých cest v minulosti získávali prostředky k obţivě spíš nárazově z příleţitostných výpomocí nebo prodeje výrobků. Teprve se musí naučit pracovat s pravidelnou mzdou, která pro ně představuje z historického hlediska poměrně nedávnou zkušenost. (Rous, 2003.) Romové jsou orientováni na současnost, budoucnost většinou neřeší. „Jejich čas se omezuje pouze na rozměr aktuálně proţívané přítomnosti (coţ je typická charakteristika psychologie nomádů).“ (Bakalář, 2004, str. 75.) Romské tradice a hodnoty se vyvíjely během staletí kočovného ţivota, kdy byli pronásledováni a štváni. Cílem bylo přeţití, budoucnost je nejistá, proto je třeba ţít právě dnes. „Podle statistického průzkumu utrácejí v den výplaty 60 – 70 % peněz. Před výplatou si půjčují peníze a nosí věci do zastavárny.“ (Rous, 2003, str. 26.)
1.3.3. Životní situace Romů V předchozích dvou podkapitolách jsem se zajímala o příjmy romských rodin a způsob, jakým s nimi Romové hospodaří. Materiální zabezpečení je jedním z měřítek objektivního hodnocení kvality ţivota. Finanční nedostatek se promítá do dalších aspektů ţivotní situace romských rodin, jejichţ shrnutím se budu zabývat v této podkapitole. V závěru se zamyslím i nad postojem, který sami Romové ke své ţivotní situaci zaujímají a jaké šance mají na zlepšení vlastního ţivota bez pomoci jiných. V dnešní době ţije většina romských rodina na hranici chudoby. Socialistický stát vznik chudoby zadrţoval tím, ţe dotoval zaměstnání nekvalifikovaných pracovníků, dopravu, energie, bydlení, zajistil bezplatné zdravotnictví a školství. (Mareš, 1999.) Se ztrátou těchto jistot se Romové dosud nedokázali vyrovnat. Bydlí v nejhorších bytech, z nichţ 47 % je bez koupelny, taktéţ 47 % bez splachovacího WC a 15 % dokonce i bez elektřiny. Na průměrný romský byt připadá 6,9 obyvatel. (Rous, 2003.) Výše příjmů romských rodin neodpovídá jejich potřebám, stávají se neplatiči energií a nájmu, coţ s sebou přinášívá vystěhování do ještě horších podmínek, případně azylové péče 24
či bezdomovectví. Ve snaze získat prostředky se Romové uchylují i k nezákonnému jednání. V českých věznicích Romové tvoří 60 % všech uvězněných (Rous, 2003), coţ je velký nepoměr s ohledem na jejich procentuální zastoupení v populaci. Potíţe Romů prohlubují také nevýhodné půjčky, ke kterým se uchylují, protoţe nesplňují podmínky přidělení úvěru solidní bankovní institucí. Často jsou nuceni vyuţívat i sluţeb lichvářů, čímţ se díky vysokým úrokům za krátkou dobu zcela dostávají do jeho vlivu. „Znamená to, ţe i dávky státní sociální podpory jsou vydávány na úhradu dluhů lichvářovi a rodina nemá na úhradu potřebných plateb včetně plateb za nájem a sluţby spojené s uţíváním bytu.“ (Niederle, 2002, str. 113.) Největším problémem se ale stává skutečnost, ţe Romové na svoji situaci rezignovali a většinou se uţ ani nesnaţí dosáhnout jejího zlepšení. „Chudoba se stává normou a očekávaným způsobem ţivota. Děti si neosvojují hodnoty motivující ke snaze o únik z tohoto prostředí.“ (Mareš, 1999, str. 65.) Děti přebírají hodnotový ţebříček svých rodičů, a jestliţe rodiče celý ţivot ţijí jen ze sociálních dávek, budou z podpory ţít i děti, protoţe nebudou připraveny vyuţít příleţitostí, které se jim v ţivotě nabídnou. „Kultura bídy je způsobem ţivota, předávaným z generace na generaci a mající zvláštní sociální a psychologické konsekvence pro své členy.“ (Mareš, 1999, str. 177.) Romové se tak dostávají do začarovaného kruhu, jehoţ prolomení je velmi těţké, pro zlepšení ţivotní situace však nezbytné. „Takto naučený způsob ţivota bude vyvolávat výraznější chudobu a odstup ţivotní úrovně a bude zdrojem dalšího sociálního vyloučení a sociální distance.“ (Kaplan in Romové, str. 384.)
25
2. Metodická část 2.1. Cíl výzkumu a výzkumné otázky Hlavním cílem mé diplomové práce je analýza vlivu terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin. Výzkum bude prováděn na Úřadu městské části pro Prahu 7 ve spolupráci s asistentkou pro činnost národnostních menšin MČ Praha 7 a terénní pracovnicí. Hlavní výzkumná otázka, na kterou hledám odpověď, zní: Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu života romských rodin? Výzkum bude prováděn kvalitativní strategií, formou rozhovoru se směrnicemi budu zjišťovat subjektivní názory respondentů na otázku, jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin. Konkrétní znění otázek, poloţených během rozhovorů, je přílohou této práce. Mého výzkumu se účastní dva typy respondentů, první skupinu tvoří Romové - uţivatelé zkoumaných sluţeb, ve druhé je asistentka pro činnost národnostních menšin (dále jen „asistentka“) spolu s terénní pracovnicí. Otázky pro kaţdou dotazovanou skupinu jsou rozdílně formulovány, oba typy otázek však shodně hledají odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Jako oporu při hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku jsem si stanovila pět dílčích výzkumných otázek, které specifikují oblasti, o něţ se zajímám především. Dílčí výzkumné otázky: 1. Jakým způsobem je prováděna terénní sociální práce na zkoumaném pracovišti? 2. Jak dotazovaní Romové vnímají kvalitu svého ţivota? 3. Které faktory respondenti povaţují za nejvíce ohroţující kvalitu jejich ţivota? 4. Jak dotazovaní hodnotí své moţnosti řešit uvedené problémy vlastními silami? 5. Jakým způsobem v odstraňování těchto bariér pomáhá terénní sociální práce?
První dílčí výzkumná otázka se zajímá o metody, jakými je klientům tohoto pracoviště poskytována pomoc. Odpověď na ni poskytnou rozhovory s asistentkou a terénní pracovnicí. Hlavním účelem této dílčí výzkumné otázky je seznámení s pracovištěm, jeho moţnostmi a hlavními aktivitami. Snaţila jsem se v první řadě podchytit, jakým způsobem dochází k navázání kontaktu s klientem, jestli je poskytovaná sluţba dostupná skutečně všem potřebným, jaká je mezi cílovou skupinou informovanost o moţnosti sluţeb vyuţít, případně, jak jsou tito lidé kontaktováni terénními pracovnicemi. Druhá dílčí výzkumná otázka má slouţit ke specifikaci oblastí, které sami zúčastnění povaţují za zásadní při hodnocení kvality svého ţivota. Definice hodnotící kvalitu ţivota 26
dotazovaných není jasně stanovena a vlastně to ani nepovaţuji za moţné, pokládám totiţ kvalitu ţivota za konstrukt vytvořený subjektivním postojem a vnímáním jednotlivce. „Hlavní rozdíl současného chápání kvality ţivota lze spatřovat v upřednostnění subjektivního pohledu před objektivně měřitelnými atributy (výše příjmů, zdravotní stav, mezilidské vztahy).“ (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, str. 130.) Odpovědi na tuto otázku budou tedy upřesňovat individuální priority jednotlivých respondentů. Dalším cílem této výzkumné otázky je zjištění odpovědi na otázku, jak jsou respondenti spokojeni v těch jednotlivých oblastech vlastního ţivota, které sami označili za důleţité. „Kvalitu ţivota aţ na výjimky nelze určovat nezávisle na informacích od posuzovaného člověka.“ (Matoušek, 2003, str. 100.) Třetí dílčí výzkumná otázka zjišťuje, které faktory respondenti povaţují za nejvíce ohroţující kvalitu jejich ţivota, a současně se snaţím zjistit, kde sami dotazovaní vidí příčiny svého neúspěchu v těchto oblastech. Tato dílčí výzkumná otázka definuje klíčové problémy, se kterými se respondenti potýkají. V tomto bodě se tedy zaměřím na potíţe, které respondent vnímá jako nejaktuálnější a nejsloţitější, předpokládám, ţe se bude zpravidla jednat právě o důvod, který ho do kanceláře sociálních pracovnic přivedl. Čtvrtá dílčí výzkumná otázka zkoumá, jaké kroky klient sám ke zlepšení své situace udělal a jaký byl jejich efekt. Budu se zajímat také o jeho další moţnosti, například případnou pomoc ze strany rozšířené rodiny. Mým cílem je selekce problémů, na jejichţ řešení vlastními silami dotazovaný rezignoval a sám nevidí způsob, jak situaci bez pomoci zvládnout. Právě tyto případy, podle mého předpokladu, nejvýrazněji poukáţou na vliv, který intervence terénní práce na kvalitu ţivota klienta bude mít. Pátá výzkumná otázka se zaměřuje na aktivity terénní sociální práce v oblasti pomoci romským klientům zlepšit kvalitu jejich ţivota. Rozhovor budu směřovat ke zjištění, zda úroveň terénní sociální práce vnímají jako dostatečnou a uspokojivou, zda intervence splnila očekávání a jak kvalitu jejich ţivota ovlivnila.
2.2 Použité postupy Odpovědi na výzkumné otázky budu hledat s vyuţitím kvalitativní strategie, Za design výzkumu jsem zvolila případovou studii. Za nástroj sběru dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor.
2.2.1. Strategie výzkumu Jako strategii výzkumu jsem vybrala kvalitativní strategii z důvodu jejího zacílení na konstrukty vytvořené sociálními aktéry v ţivotním světě a interpretativního porozumění těmto konstruktům. (Ţiţlavský, 2005.) „Jde o to do hloubky a kontextuálně zakotveně prozkoumat určitý široce definovaný jev a přinést o něm maximální mnoţství informací.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, str. 24.) 27
Kvantitativní výzkumná strategie, která je postavena na objektivnosti a měření, se mi pro můj výzkum vhodná nezdála. „Kvantifikace jako soubor standardizací, měření a čísel je pro tento postup klíčová, neboť své pojmy odvozuje z teoretických schémat a hypotéz, které by měly být pozorovatelné, zpracovatelné a testovatelné.“ (Loučková, 2010, str. 35.) Velkou výhodou kvantitativní strategie je, vzhledem k velkému mnoţství pevně strukturovaných získaných dat, lepší zobecnitelnost výsledků výzkumu pro širší populaci. Mnou zvolená kvalitativní strategie bohuţel tuto přednost nemá, generalizace na populaci je problematická, někdy i nemoţná. Její výhodou ale je velké mnoţství získaných informací, i kdyţ od méně jedinců, protoţe jejich počet musí být s ohledem na časovou náročnost výzkumu výrazně zredukován. Potřeby mého výzkumu však tato strategie naplní určitě lépe, protoţe „posláním kvalitativního výzkumu je porozumění lidem v sociálních situacích“ (Disman, 1993, str. 289), coţ je i mým cílem. Respondentům budou kladeny otázky zkoumající jejich subjektivní postoje v oblasti kvality ţivota a jejich osobní zkušenosti s terénní sociální prací. „Kvalitativní výzkumný přístup lze charakterizovat klíčovými termíny „subjektivita“ a „význam“. Označují procesy, s nimiţ je spojena praxe v tomto výzkumném přístupu.“ (Loučková, 2010, str. 46.)
2.2.2. Metoda výzkumu Jako nejvhodnější metodu výzkumu jsem zvolila případovou studii. Případová studie patří k základním typům výzkumu v kvalitativní strategii. Objektem zájmu výzkumu můţe být jednotlivec, skupina, organizace a podobně. Případová studie nám dovoluje sledovat tento případ v celé jeho komplexnosti a dosáhnout tak přesnějších a do hloubky jdoucích výsledků. (Miovský, 2006, str. 94.) „V případové studii jde o zachycení sloţitosti případu, popis vztahů v jejich celistvosti. Na konci studie se zkoumaný případ vřazuje do širších souvislostí. Můţe se srovnat s jinými případy, provádí se odhad platnosti výsledku.“ (Hendl, 1997, str. 50.) Švaříček a Šeďová s odkazem na Yina (2003) popisují další charakteristiky případové studie: - v rámci výzkumu případové studie je případ chápán jako integrovaný systém s časově i prostorově vymezenými hranicemi - sociální jev je vţdy zkoumán v reálném kontextu, pokud moţno, v co nejpřirozenějších podmínkách výskytu tohoto jevu - pro získávání dat jsou vyuţívány všechny dostupné zdroje a metody sběru dat (Švaříček, Šeďová, 2007, str. 97.) Podle Yina i dalších autorů by měl být případ analyzován vţdy v celé své komplexnosti. „Kaţdý zkoumaný aspekt je nahlíţen jako součást celého systému, a ne jako izolovaná část. Rozkrýváním vztahů mezi těmito součástmi dochází k vysvětlování podstaty případu.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, str. 98.) Na základě výsledků výzkumného šetření budu vliv terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin částečně podrobovat evaluaci, není to však hlavním cílem mé diplomové práce.
28
2.2.3. Nástroje sběru dat Nástrojem sběru dat jsem zvolila rozhovor, protoţe se odehrává v přímém kontaktu výzkumníka s dotazovaným, takţe jsou zjištěná data obohacena i o neverbální projev dotazovaného. Přímá komunikace je osobnější a podle mého názoru více motivuje respondenta ke spolupráci. Typu rozhovorů kvalitativní přístup nabízí hned několik. Nestrukturovaný rozhovor se podobá běţnému rozhovoru. Má být veden nenásilnou formou přirozené konverzace, výzkumník nemá předem připravené otázky ani strategii vedení interview, vše je moţno pruţně přizpůsobit směru vyprávění dotazovaného, jediné, co je třeba mít stále na paměti je výzkumná otázka. Hlavní výhodou nestrukturovaného rozhovoru je právě jeho flexibilita, jeho největší nevýhoda bývá skryta většinou aţ do okamţiku analýzy dat. Nesourodé informace se zpracovávají velmi obtíţně, často se stává, ţe výzkumník zjistí, ţe nasbíral obrovské mnoţství informací, které však s výzkumnou otázkou příliš nesouvisejí. (Miovský, 2006.) Výzkum několika případů hledá srovnání mezi jednotlivými případy, neobejde se tedy bez určité standardizace instrumentů, aby mohla být data z jednotlivých případů analyzována stejným způsobem. V takovém případě je vhodnější rozhovor polostrukturovaný. Výhodou tohoto typu dotazování je struktura otázek spojená s moţností jejich přizpůsobení průběhu šetření, coţ zase neumoţňuje rozhovor strukturovaný. Při provádění strukturovaného rozhovoru jsou předem dána přesná znění otázek i kategorie odpovědí, ze kterých respondent pouze vybírá. (Ţiţlavský, 2005.) Pro můj výzkum povaţuji za nejvhodnější polostrukturovaný rozhovor, který mi dovolí flexibilně reagovat na průběh konkrétního rozhovoru. „U polostrukturovaného interview tedy máme definované tzv. jádro interview, tj. minimum témat a otázek, které má tazatel za povinnost probrat.“ (Miovský, 2006, str. 160.) Na toto jádro je potom moţno nabalit doplňující otázky a témata, která vyplynou z rozhovoru. (Miovský, 2006.) Přesně dané mám tedy dílčí výzkumné otázky, a protoţe předpokládám individuální kritéria pro hodnocení kvality ţivota u jednotlivých respondentů, další otázky budou tvořeny aţ podle situace během dotazování a přizpůsobeny specifikům jednotlivých rozhovorů. Rozhovory povedu s Romy, vyuţívajících sluţeb terénní sociální práce Úřadu městské části Praha 7 a také s pracovníky tohoto oddělení za účelem porovnání a doplnění dat získaných dotazováním klientů.
2.3. Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování a jejich výběr 2.3.1. Jednotka zkoumání Jednotkou zkoumání je z hlediska mé diplomové práce terénní sociální práce a její vliv na kvalitu ţivota romských rodin. Lokalitu výzkumu jsem přizpůsobila svému současnému 29
bydlišti s ohledem na časovou náročnost zjišťování dat a realizace rozhovorů. Za účelem spolupráce jsem oslovila asistentku pro činnost národnostních menšin na Úřadu městské části Praha 7, která svoji účast na výzkumu přislíbila a nabídla mi i podporu a pomoc. Svůj výzkum budu tedy provádět v kanceláři, kterou sdílí asistentka pro činnost národnostních menšin a terénní sociální pracovnice (dále jen kancelář). Terénní sociální práci jsem věnovala celou kapitolu uţ v teoretické části mé diplomové práce, úlohu asistenta pro činnost národnostních menšin bych ráda představila alespoň stručně tady. Hlavním posláním této konkrétní pracovnice je podpora a hledání formy zlepšení souţití různých etnik a pomoc při jejich začlenění do společnosti. Vytváří prostor pro komunikaci, spolupráci a poznání různých kultur a identit, čímţ naplňuje koncepci romské komunity městské části Praha 7. Navrhuje projekty z oblasti sociální, vzdělávací a kulturní, směřující k multikulturnímu souţití a posílení romské emancipace. Aktivně spolupracuje s romskou koordinátorkou hlavního města Prahy, s občanskými iniciativami a se všemi relevantními pracovišti v oboru své kompetence. Dále sama poskytuje odbornou specializovanou pomoc formou sociálního poradenství a terénní sociální práce včetně depistáţe, současně řídí činnost terénní sociální pracovnice. Vzhledem k obsahu a zaměření práce, kterou asistentka vykonává, se domnívám, ţe do mého výzkumu můţe být zahrnuta také v postavení terénní sociální pracovnice. Skutečnost, ţe její kompetence jsou vyšší, vnímám pro tento účel spíš jako pozitivum. Obě sociální pracovnice mají tedy stejnou cílovou skupinu, které poskytují i obdobné sluţby. Jiţ při mé první návštěvě v kanceláři jsem měla z obou velice příjemný pocit, jejich vystupování na mě zapůsobilo velmi profesionálně a současně citlivě, o klientech se vyjadřovaly s úctou a upřímným zájmem. To bylo hlavním důvodem, proč jsem ke svému výzkumu v rámci diplomové práce zvolila právě toto pracoviště.
2.3.2. Jednotka zjišťování Jednotka mého zjišťování bude určena metodou prostého záměrného výběru. „...za záměrný (někdy také účelový) výběr výzkumného vzorku označujeme takový postup, kdy cíleně vyhledáváme účastníky podle jejich určitých vlastností. Kritériem výběru je právě vybraná (určená) vlastnost (či projev této vlastnosti) nebo stav (např. příslušnost k určité sociální nebo jiné skupině).“ (Miovský, 2006, str. 135.) Vzhledem k tomu, ţe se zajímám o romské klienty terénní sociální práce MČ Praha 7, mým základním kritériem pro výběr respondentů je příslušnost k romské komunitě a současně zkušenost se sluţbami terénní sociální práce v této lokalitě. Nezbytnou podmínkou výběru je samozřejmě také souhlas vytypované osoby s účastí na výzkumu. Můj prvotní nápad byl, ţe poţádám asistentku, aby mi některé ze svých klientů doporučila. Tuto myšlenku jsem ale po zváţení všech okolností zavrhla, protoţe se domnívám, ţe takto by mohlo neúmyslně dojít ke zkreslení získaných informací právě z důvodu, ţe by vzorek respondentů nebyl reprezentativní, ale hrozilo by nebezpečí, ţe by preferoval určitou skupinu klientů (např. sympatické, spolupracující a podobně).
30
Upřednostnila jsem tedy vlastní výběr, který jsem prováděla přímo v kanceláři, coţ mi současně dalo prostor ke sledování pracovnic při jejich aktivitách a bliţšímu seznámení se způsobem práce i klientelou. Lidé, kteří si sem přicházeli pro radu a pomoc, splňují dvě základní podmínky, kterými jsou příslušnost k romské komunitě a zkušenost (většinou se nejednalo o první kontakt s pracovnicí) se sluţbami terénní sociální práce. Při výběru respondentů jsem se snaţila o zastoupení obou pohlaví a zahrnutí různých věkových kategorií. Vybrané klienty jsem oslovila a poţádala je o spolupráci. Téměř ve všech případech s účastí na mém výzkumu souhlasili, s negativní reakcí jsem se setkala pouze jednou. Původně jsem měla v úmyslu klienty v kanceláři pouze oslovit a domluvit si s nimi schůzku. Pracovnice mi ale doporučily, abych rozhovory raději neodkládala a tím se vyhnula riziku, ţe zvolený respondent na schůzku zapomene, současně mi nabídly moţnost rozhovory realizovat přímo v kanceláři. Jejich nabídky jsem vyuţila, takţe rozhovory byly s respondenty vedeny v kanceláři vţdy hned po dohodě o jejich účasti na výzkumu. Výzkumu se účastnilo pět respondentů z řad klientů terénní sociální práce, takţe získané informace jsou relevantní k tématu a nabízejí odpovědi na dílčí výzkumné otázky uvedené v první kapitole mé diplomové práce. Tyto otázky byly individuálně doplněny o upřesňující dotazy, které vyplynuly z probíhajícího rozhovoru. Druhou skupinu dotazovaných tvořily terénní sociální pracovnice a asistentka pro činnost národnostních menšin na Praze 7, která v rámci své praxe terénní sociální práci vykonává také. Od rozhovorů s těmito pracovnicemi jsem si slibovala doplnění výpovědí romských respondentů. Výchozími pro mě byly dílčí výzkumné otázky a získané odpovědi byly porovnány s informacemi od respondentů první skupiny. Snaţila jsem se tím ověřit, ţe pracovnice skutečně znají potřeby svých klientů a pomoc jimi poskytovaná je cílena přesně. Jejich výpovědi také přinesly zodpovězení případných nejasností a obohacení mého výzkumu o pohled z této strany.
2.4. Etická stránka výzkumu Velmi důleţitou roli nejen při výzkumu, ale také v ţivotě hraje etická stránka přístupu. Spoustu jednotlivých aspektů si výzkumník uvědomuje jiţ intuitivně, přesto je nezbytné mít hlavní zásady etiky během výzkumu neustále na paměti a důsledně je dodrţovat. (Hendl, 2005.) Jednou z prvních takových zásad je vyuţívání jedinců bez jejich vědomí a svolení. V případě všech respondentů jsem získala předem souhlas s jejich účastí ve výzkumu, rozhodnutí spolupracovat bylo naprosto dobrovolné, ţádný z nich nebyl do ničeho nucen. Během přípravy na rozhovor jsem kaţdého z nich seznámila s účelem výzkumu, jeho cílem a zaměřením tématu, i s moţností kdykoliv rozhovor ukončit, pokud nebudou z jakéhokoliv důvodu spokojeni s jeho průběhem. Anonymita jednotlivých respondentů je zaručena skutečností, ţe ani já jsem neznala jejich jména. Z rozhovorů nevyplývá dokonce věk nebo jiné vodítko, podle kterého by bylo moţno příslušnou osobu identifikovat, ani ţádné další informace, slouţící k nalezení respondenta. Rozsáhlost městské části Praha 7 a mnoţství klientů terénních sociálních pracovnic zajišťuje bezpečí dostatečně. Výjimku tvoří asistentka pro činnost národnostních menšin a terénní 31
sociální pracovnice, u nichţ zajištění anonymity moţné není. Obě pracovnice si to uvědomují, na anonymitě netrvají, dokonce souhlasí s uvedením svých plných jmen, pokud to budu povaţovat za vhodné. Tuto moţnost pravděpodobně vyuţiji hlavně v případě, ţe bude jméno součástí pouţité citace z rozhovorů. Hendl (2005) upozorňuje také na důleţitost informování relevantních osob a jejich povolení. Pracoviště, kde bude výzkum realizován, spadá pod odbor sociální a zdravotní MČ Praha 7. Asistentka mi zprostředkovala osobní setkání se svým nadřízeným, který souhlasil s prováděním výzkumu, projevil o něj zájem a také během našich dalších náhodných setkání se choval velice vstřícně.
2.5. Reflexe průběhu výzkumu Rozhovory se uskutečnily v průběhu měsíců prosince 2011 a ledna 2012 v kanceláři asistentky pro činnost národnostních menšin a terénní sociální pracovnice na Úřadu městské části Praha 7. Kancelář je dostatečně prostorná, takţe sociální pracovnice ve své činnosti nebyly omezovány, zvláště kdyţ zpravidla byla přítomna jen jedna z nich, zatímco druhá se pohybovala v terénu. V zadní části prostoru kanceláře je stolek, který jsem měla k dispozici pro svůj výzkum. S respondenty jsem tedy během rozhovorů dosáhla relativního soukromí, přestoţe zvuky probíhajících aktivit (např. telefon a podobně) odizolovat úplně nešlo. Nevnímala jsem však na respondentech, ţe by je nějakým způsobem tyto zvuky rušily, nebo odváděly jejich pozornost. Délka jednotlivých rozhovorů byla rozdílná, pohybovala se v rozmezí 15 – 35 minut a odvíjela se především od individuálních reakcí respondentů. Nejprve byly uskutečněny všechny rozhovory s respondenty z okruhu klientů terénní sociální práce. Teprve po jejich ukončení jsem se zaměřila na rozhovory s pracovnicemi samotnými, protoţe jsem měla v úmyslu v nich reagovat na také na oblasti, které vyplynou jako podstatné z odpovědí klientů. Do otázek pracovnicím jsem se snaţila zahrnout také další témata, se kterými jsem se na jejich pracovišti osobně setkala, přestoţe přímo nevycházela z rozhovorů vybraných respondentů. Rozhovory byly zaznamenávány na diktafon a následně přepsány do textové formy, se kterou jsem dále pracovala za účelem analýzy získaných dat. Z důvodu kapacity mého diktafonu jsem byla bohuţel nucena uţ v průběhu výzkumu část nahrávek po jejich přepsání vymazat. Protoţe jsem o tomto problému věděla jiţ od začátku, poznamenala jsem si do textové podoby i další podrobnosti, jako např. chování respondentů, aby tím nebyla kvalita interpretace dat nijak sníţena.
32
3. Empirická část Třetí část této diplomové práce má za úkol prezentovat a interpretovat data získaná v rámci provedeného výzkumu. Protoţe některé poznatky budu také doplňovat přímými citacemi dotazovaných, chci tady pro lepší orientaci čtenáře vysvětlit jejich označování v textu. Účastníky mého výzkumu je moţno rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří Romové, kteří jsou klienty pracoviště, kde jsem šetření prováděla. Jejich citace jsou v textu označeny jako „respondent/ka“ s doplněním číslice 1 - 5, podle pořadí, v jakém byly rozhovory realizovány. Druhou skupinu zastupuje asistentka pro činnost národnostních menšin, která terénní práci koordinuje i sama vykonává, v textu je citována jako „asistentka“ a terénní sociální pracovnice – v textu jen „terénní pracovnice“. Empirická část je rozdělena do pěti základních kapitol. Nejprve se na terénní sociální práci podívám především očima reprezentantů této profese, představím jejich vnímání poslání, směru a priorit terénní práce, některé moţnosti intervence i osobní postoje dotazovaných pracovnic. Druhá kapitola bude sledovat pohled na subjektivní porozumění termínu kvality ţivota respondenty vybranými z řad Romů - cílové skupiny popisovaných sociálních sluţeb. Třetí kapitola se zajímá o nejzávaţnější problémy dotazovaných ovlivňující kvalitu jejich ţivota významným způsobem. V této kapitole se setkávají výpovědi Romů se zkušenostmi pracovnic, s jejichţ pomocí se snaţím přímo specifikovat způsob intervence praktikovaný ve spojení s problémy, které respondenti z řad klientů uvádějí jako klíčové. Cílem zvoleného způsobu zpracování získaných dat je moţnost vidět problematickou situaci a pomáhající aktivity ve vzájemné souvislosti.
3.1. Terénní sociální práce Cílem sociální práce je pomoc člověku v obtíţné ţivotní situaci. Jiţ v teoretické části této práce jsem upozorňovala na specifika terénní sociální práce, na různorodost a flexibilitu, která ji odlišuje od standardního výkonu sociální práce. Zajímalo mě, jak budou tyto rozdíly definovat pracovnice a dostala jsem tuto odpověď: „Otevřená křídla. Terénní pracovnice má neskutečné moţnosti a ještě jednou říkám, má otevřená křídla.“ (terénní pracovnice.) Terénní pracovnice má svoji práci skutečně ráda, takţe následoval výčet způsobů, kterými můţe klientům pomáhat. Některé z nich se objevují v následujících kapitolách zakomponovány k příslušným tématům a problémům, uváděným romskými respondenty. Své velké moţnosti terénní pracovnice, která je respondentkou mého výzkumu, spojuje také s výbornou orientací v prostředí. „Hlavně terénní pracovnice by měla znát všechen kompletní terén, kaţdou díru, kaţdý park, kam se můţe někdo schovat, kde popřípadě ho můţu najít, kdyţ je nějaký malér. Terénní práce je o tom, okamţitě ho najít, kdyţ je problém. Podat mu pomocnou ruku a vytáhnout ho.“ (terénní pracovnice.) Uvědomuje si své výhody oproti 33
standardní sociální práci. „Oni dělají jen to, co musí. Mají svázané ruce.“ (terénní pracovnice.) Svoji roli vnímá jako prodlouţenou ruku mezi klientem, úředníkem a dalšími institucemi. Uvědomuje si důleţitost včasnosti svého zákroku. „Terénní práce je o tom, být na místě dřív neţ ostatní. Neţ ti, co mají svázané ruce a jednají tak, jak musí.“ (terénní pracovnice.) Povaţuje za obrovskou výhodu, jestliţe ona je tím, kdo první kontaktuje například sociální pracovnici a poţádá ji o pomoc při řešení určitého problému. V takovém případě má prostor, aby navrhla intervenci způsobem, ve kterém zohlední svoji komplexní znalost případu i celého sociálního prostředí tohoto konkrétního klienta. „Horší je, kdyţ je to obráceně a já se musím přizpůsobovat jim. Kdyţ uţ je proveden nějaký zápis a uţ je to rozjeté.“ (terénní pracovnice.) Kročil (2002) upozorňuje na sloţitost jednání terénního pracovníka s některými institucemi, pokud se snaţí prosazovat zájmy svých klientů, které nejsou přímo v souladu s představami úředníka. „Klient je samozřejmě na prvním místě, a pokud uvidím, ţe má na to právo, ţe je to opravdu podle zákona, tak prostě do toho jdu, i kdyţ je to proti úřadu.“ (terénní pracovnice.) Naštěstí, na pracovišti, kde jsem prováděla svůj výzkum, ke střetům příliš nedochází. Pozice terénního pracovníka je jiţ ostatními institucemi přijata, a podle vyjádření obou pracovnic, je spolupráce většinou nekonfliktní. Při své práci se ze strany institucí setkávají převáţně s respektem a ochotou spolupracovat. Aby bylo moţné efektivní pomoc potřebným skutečně poskytnout, je v první řadě nutné o nich vůbec vědět. Z tohoto důvodu je nedílnou součástí terénní sociální práce také „...zmapování míst, kde se vyskytují naši klienti, coţ znamená konkrétně pro mě národnostní menšiny a romská komunita, s tím, ţe zjistím, kde a jaké rodiny to jsou, jak jsou rozvětvené, odkud pocházejí, jaké mají vazby.“ (terénní pracovnice.) V případě přistěhování nové rodiny se o ní terénní pracovnice brzy dozvědí. „Nejrychlejší pošta je romská pošta.“ (asistentka.) Takovou rodinu pracovnice osloví, nabídne jí pomoc a nechá svoji vizitku, aby bylo moţno ji v případě potřeby kontaktovat. „Můţu říct, ţe tak 99% se mi nestalo, ţe by ten klient nepřišel, většinou vţdy přijde.“ (terénní pracovnice.) Terénní pracovnice uvádí, ţe v roce 2011 měla 1598 kontaktů (setkání s klientem), během kterých pomáhala řešit problémy 780 klientů. Je tedy zřejmé, ţe musí pracovat s velkým nasazením, vţdyť kromě kontaktů samotných připravuje ještě podklady pro nejrůznější jednání a pomáhající aktivity. Mimo to neustále monitoruje situaci svých klientů. „Máme tady vytipovaný lidi, hlavně tady máme „streety“, víme o nich, takţe spolupráce je tady velmi úzká...“ (terénní pracovnice.) Pracovnice tak získávají čerstvé informace například o tom, kde se jim schází mládeţ a jakými aktivitami se zabývá, coţ jim dává prostor k intervenci jiţ v samotném začátku vzniku moţného problému. Ani přes všechnu snahu však není moţné odvrátit kaţdé nebezpečí. „...za posledních deset let vidím neskutečný nárůst drogově závislých. To si myslím, ţe je teď největší problém v romské komunitě a alkohol.“ (terénní pracovnice.) Snad ještě před alkohol řadí pracovnice závislost na automatech. „Nuděj se, protoţe oni jdou na úřad práce, nedostanou tu práci, začnou mít doma problémy, tak začnou chodit do party, začnou courat, ty drogy, samozřejmě se na ně vţdycky nějakým stylem seţene...“ (terénní pracovnice.) Naprostou nezbytností pro sociální práci s klienty národnostních menšin a romské komunity je dobrá znalost jejich kultury a zvyklostí. Bez ní není pracovník schopen nejen pochopení některých odlišností v postojích a chápání reality svých klientů, ale mnohdy není schopen 34
s nimi ani úspěšně komunikovat. Jako příklad špatné komunikace z důvodu nepochopení uvádí pracovnice konflikty na některých úřadech, které vrcholí tím, ţe Romové úředníky uráţejí a jsou sprostí. „...nikdy se to nestane v přítomnosti terénního pracovníka nebo asistentky. Protoţe já začnu tím, ţe vysvětlím té kolegyni, co vlastně chci a ona s tím klientem pracuje dál.“ (terénní pracovnice.) Často se mohou právě rozdíly ve způsobu projevu a vnímání rozhovoru stát příčinou zbytečných nedorozumění, čemuţ se pracovnice snaţí předejít tím, ţe klienty na důleţitá jednání, kde by podobné nebezpečí mohlo hrozit, doprovází. „...takţe potom já jsem ten prostředník, který pomáhá klientům, aby nedocházelo k těmto omylům, kdy si klienti například myslí, ţe je úředník nerespektuje a naopak.“ (terénní pracovnice.) Jednání tak většinou probíhají bez konfliktů a obě strany mají větší naději na dosaţení svého cíle. Znalost zvyklostí minority terénní pracovnice ale nepotřebuje jen k funkci prostředníka během komunikace klientů s ostatními, tato znalost je nutná především pro vytvoření fungujícího vztahu mezi ní a klientem. Kvalita tohoto vztahu v mnoha případech významně ovlivňuje účinnost pomáhajících aktivit a vzájemné porozumění je v tomto vztahu nezbytným předpokladem. Zvlášť s ohledem na to, ţe terénní pracovník přichází poměrně často přímo do klientovy domácnosti, musí ctít pravidla slušnosti, která jsou v tomto prostředí zaţitá. Jestliţe tedy chce pracovník získat klientovu důvěru, musí se k němu chovat s úctou ve smyslu, jak ji chápe sám klient. Niederle (2002) zdůrazňuje, ţe právě důvěra je základním pilířem při sociální práci s romskou komunitou. „Jeden z největších úspěchů tady, kterého si nejvíc povaţuju, je, ţe byla nastolena důvěra k nám, coţ je mimořádná a úţasná věc, protoţe málokdy se stává to, ţe Romové přicházejí za „bílýma“ s důvěrou a říkají jim vpodstatě „všechno“.“ (asistentka.) Také terénní pracovnice si důvěry klientů váţí. „Tady je naprostá důvěra. Oni nás nevidí jako sociálku... oni mají zakódováno, ţe – sociální pracovnice – něco je špatně, nás tak ale neberou...“ (terénní pracovnice.) „Tady existuje jakési tolerantní prostředí, takţe kdyţ mají nějaký problém, tak ho přijdou řešit s námi a neřeší to jen tak mezi sebou.“ (asistentka.) Zkušenosti obou pracovnic potvrzují, ţe se na ně obracejí klienti i s intimními problémy, jejichţ doznání skutečně vyţaduje důvěru obrovskou. „Tím pádem, kdyţ dopředu víme, ţe se něco děje, tak se to třeba dá zachránit, něco udělat a potom se snáz řeší případné následné problémy.“ (asistentka.) Pracovnice si uvědomují svoji oznamovací povinnost, jestliţe se dozví například o porušení zákona. I v těchto případech však nejprve umoţní klientovi, aby situaci řešil on, samozřejmě s jejich aktivní podporou. „Kdyţ mi někdo řekne: vím, ţe je to trestnej čin, tak právě potom ho musím motivovat tak, aby sám uznal, ţe to má nahlásit, nebo se přiznat, nebo prostě něco udělat.“ (terénní pracovnice.) V podobném případě pracovnice klienta na „kriminálku“ také doprovází. Důvěra klientů je o to cennější, „ţe kdyţ si terénní pracovnice získá důvěru jakékoliv národnostní menšiny, tak uţ ji má tak zvaně na celý ţivot.“ (terénní pracovnice.) Znalost zvyklostí a vazeb v rodině a komunitě je moţno často uplatnit také přímo v souvislosti s řešením konkrétních problémů. „...například si mám dát pozor na to, kdo je „kápo“ v té rodině, to znamená, kdyţ vím, ţe tam je „kápo“ například jeho babička, tak samozřejmě budu apelovat na babičku, která to má celé v té rodině pod kontrolou, která, kdyţ za ní přijdu a vysvětlím jí, o co jde, tak ona potom dohlídne ve většině případů na to, ţe to 35
dopadne pozitivně.“ (terénní pracovnice.) Dobrá zkušenost s oslovením hlavy rodiny se pracovnicím uţ mnohokrát potvrdila při řešení nejrůznějších typů problémů. Nestačí jen znalosti a nadšení pro práci, je důleţité si uvědomovat i další souvislosti. „...co musí „teréňák“ stoprocentně mít, jsou určité hranice, kam aţ můţe zajít. Jak klient, tak ale i terénní pracovník.“ (terénní pracovnice.) Pracovník si například při rozhovoru musí dávat velký pozor na zdůrazňování termínu „pokusím se“, aby tak zbytečně nevystavil klienta riziku zklamání, nebo dokonce neohrozil jeho důvěru. Klient v obtíţné situaci totiţ mívá mít sklon se příliš upínat k naději a intervenci pracovníka pak povaţuje za osobní slib. (terénní pracovnice) V první fázi spolupráce je nezbytné přesně diagnostikovat příčiny vzniku problémů. Objektivní posouzení je podmíněno spoluprací klienta, celou dobu je nutné zdůrazňovat mu vlastní zodpovědnost za průběh jeho ţivota i za přístup k momentálnímu řešení jeho situace. Pomáhající pracovník se zaměřuje na silné stránky osoby. (Niederle, 2009.) Pracovnice si důleţitost dprávné diagnózy uvědomují. „Nejprve musím zjistit, proč se to stalo, co se pro to dá udělat, co pro to udělal on a hlavně, co on pro to chce udělat.“ (terénní pracovnice.) Teprve po podrobném vyhodnocení vstupních informací je moţno začít hledat efektivní řešení konkrétního případu. Úkolem sociálního pracovníka je podpora klientova sociálního fungování, to znamená pomoc při obnově či získání takových dovedností, které klientovi umoţní zvládat poţadavky prostředí. (Navrátil, 2001, str. 21.) Pracovnice mají neustále na paměti, ţe klient o svém ţivotě rozhoduje sám, do ničeho jej netlačí, poskytují potřebnou radu a podporu, snaţí se svým působením na klienta posilovat jeho kompetence. „Uţ to musím nechat na nich, protoţe kdyţ bychom za ně všechno dělali, to je špatně, to prostě nejde. Já jim jenom..., jak jsem řekla, já jsem ta pomoc, já jsem ta prodlouţená ruka, ale oni se musí naučit všechno dodělat.“ (terénní pracovnice.)
3.2. Kvalita života romských rodin Jedním ze základních pojmů v mé diplomové práci je kvalita ţivota. Jestliţe se chci zajímat konkrétně o kvalitu romských rodin, je třeba nejprve zjistit, jakou představu o kvalitním ţivotě sami Romové mají. Ve snaze předejít ovlivnění odpovědí dalším rozhovorem jsem sérii otázek zkoumajících vnímání kvality ţivota poloţila jako první v naději, ţe tak dosáhnu spontánnější reakce, neţ v případě, ţe by následovala například za popisem momentálních individuálních potíţí respondentů. Cílem zahrnutí těchto otázek je zjištění, jak si respondenti kvalitní ţivot představují, co je pro ně důleţité a také jak v tomto směru svůj vlastní ţivot hodnotí. Ve svém výzkumu jsem se tedy u respondentů zajímala právě o jejich subjektivní vnímání kvality ţivota. Představy dotazovaných o kvalitním ţivotě v naprosté většině obsahovaly i reakci na problémy, se kterými se v současné době potýkají. „ ...abychom byli zdraví, šťastní, no a v tom vlastně spočívá to slovo šťastný, ţe prostě ta rodina má nějaký zázemí, práci a takový ty běţný věci, který potřebujou denně k ţivotu..“ (respondentka 4.) Také ostatní respondenti převáţně 36
hovořili o zdraví, štěstí, lásce, práci, penězích a bydlení. Kvalitní ţivot by se měl podle dotazovaných skládat právě z těchto věcí. Teoretické vymezení kvality ţivota se různí podle konkrétního účelu a potřeb jejího měření. Oblast, kterou se budu zabývat já, je jiţ nepřímo předurčena skutečností, ţe výzkum provádím mezi uţivateli sociálních sluţeb. Přestoţe otázky cíleně nesměruji k ţádné konkrétní problematice, respondenti s ohledem na své potřeby sami zaměřují pozornost především na oblast sociální a materiální. Během svého výzkumu jsem zjistila, ţe se svým vlastním ţivotem není spokojen ţádný z dotazovaných a to v takovém rozsahu, ţe volba oblasti, kterou cítí jako nejproblematičtější, pro ně byla obtíţná. Většinou zahrnula současně celé materiální zázemí. „Všechno, čili bez peněz, bez práce, dluhy, bez bydlení.“ (respondentka 2.) Právě tato oblast nedostatku byla také zpravidla důvodem, proč pomoc vyhledali. Cílovou skupinu mého výzkumu tvoří Romové. Jiţ v teoretické části této diplomové práce bylo stručně popsáno sociální vyloučení, se kterým se toto etnikum u nás potýká a jeho komplexní dopad na kvalitu ţivota. Šimíková upozorňuje na vzájemnou provázanost jednotlivých oblastí sociálního vyloučení, coţ vytváří začarovaný kruh, z něhoţ je únik velmi obtíţný. (Šimíková in Navrátil, 2003, str. 60.) Cestu ke zlepšení ţivotní situace Romům znesnadňuje také omezení sociálních vazeb (Navrátil, 2003). Dlouhodobá nejistota spojená se ţivotem na okraji společnosti v nich vyvolává pocit rezignace. „Prostě je to beznadějný. Já bych to řekla úplně otevřeně.“ (respondentka 4.) Opakovaný neúspěch většinu dotazovaných unavil natolik, ţe přestali věřit v moţnost zlepšení. Součástí kvalitního ţivota je také aktivní forma odpočinku, Respondenty mého výzkumu však obavy související se zajištěním základních potřeb pro sebe a svoji rodinu zatěţují natolik, ţe svůj ţivot neobohacují ani o ţádné koníčky a volnočasové aktivity, které by přispěli k jejich seberealizaci a uvolnění. „Můj koníček je takový, ţe zalehnu únavou, ţe si trochu zaspím, jinak prostě nic.“ (respondentka 2.) Od kaţdodenních starosti však není moţné se úplně oprostit. „Neustále jdete spát se strachem, co bude zejtra.“ (respondent 3.) „A myšlenka, pořád vás to vlastně..., ty myšlenky jsou pořád v hlavě.“ (respondentka 2.)
3.3. Problematické oblasti života dotazovaných V nejrůznějších souvislostech se v odpovědích respondentů objevoval povzdech nad diskriminací, takţe tématiku problematických oblastí ţivota respondentů otevřu právě touto otázkou. Prolínat se ale bude i do následujících kapitol, jestliţe ji sami dotazovaní s příslušným námětem spojují. Respondenti mi během rozhovorů odkrývali jednotlivé aspekty své ţivotní situace a seznamovali mě s potíţemi ve svém sociálním fungování. Současně poměrně přesně dokázali popsat, jaký výsledek by měla mít pomoc, kterou jim pracovnice poskytnou. Největší starosti dotazovaných jsou spojeny s materiálním zajištěním. Protoţe je to oblast příliš široká, rozhodla jsem se ji s ohledem na obsáhlost tohoto tématu rozdělit do tří samostatných podkapitol se zaměřením na prvky, jejichţ nedostatek byl v rozhovorech 37
uváděn nejčastěji. Jedná se o nezaměstnanost, nedostatek finančních prostředků a problémy s bydlením. Jsem si však vědoma jejich vzájemné provázanosti, která je natolik úzká, ţe se kaţdý z nich prolíná také zbývajícími dvěma kapitolami. Rozdělení chápu spíše jako pracovní pomůcku, která v této tématice usnadní přehlednější orientaci.
3.3.1. Předsudky a diskriminace Vymětal (2001) do hodnocení kvality ţivota zahrnuje také potřebu uplatnění ve společnosti a proţívání pozitivní citové odezvy od blízkého okolí. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005.) V odpovědích respondentů mého výzkumu se však objevuje spíš obvinění z různých projevů diskriminace ze strany většinové společnosti i jednotlivců. Sama cítím přímou vazbu mezi sebehodnocením jedince, přijetím společností a kvalitním proţíváním ţivota, takţe se diskriminací musím alespoň krátce zabývat. Můj výzkum na ni zaměřen nebyl, takţe, přestoţe tuto oblast povaţuji za velice zásadní, na tomto místě jen stručně uvedu některá získaná data jako úvod k dalším kapitolám. Respondenti mého výzkumu uvádějí, ţe se s diskriminací setkávají velice často, přestoţe ji přímo s terénními pracovnicemi většinou neřeší. „Tady se o tom nebavíme, protoţe kaţdej máme hlavně jiný starosti a já jsem ráda, ţe něco vyřídím, něco úplně jinýho, neţ to, co se vlastně děje kolem nás.“ (respondentka 2.) Kaţdý z dotazovaných Romů ale osobní zkušenost s diskriminací připustil. Dva z dotazovaných hovořili dokonce o výskytu diskriminace uţ mezi malými dětmi v předškolním věku. „Ţe si s ní děti nehrajou a ţe jí tam normálně nadávaly.. Ţe si s ní vůbec nechcou hrát, protoţe je Cikánka.“ (respondentka 2.) Praxe této respondentky, matky dvou dětí, ale obsahovala ještě horší záţitky. „Jo, kolikrát jsme byli v parku, a tam ho odháněli, ţe je černej a házeli na něj kameny...“ (respondentka 2.) Druhý z rodičů napadených dětí se zamýšlí i nad příčinou: „..uţ tam doma musej ty rodiče před dětma takhle nadávat na Romy, na Cikány a takhle to děcko slyší a vezme to do školy.“ (respondent 3.) Souhlasím s názorem, ţe tyto postoje děti přebírají od rodičů, kteří podle mě snad ani nemají dostatek soudnosti, aby si uvědomili, co tím dětem způsobují. Na mysli mám nejen malé Romy, ale také majoritní děti, protoţe i oni mají potom v hlavě zmatek. Je nepravděpodobné, ţe jestliţe jiţ v raném věku přijmou za své předsudky, budou v dospělosti aktivně usilovat o zlepšení komunikace mezi majoritou a romským etnikem. Nepříjemně se romské děti však necítí jen v kolektivu vrstevníků, ale i na nejrůznějších běţně navštěvovaných místech. „...prostě někam přijdete a oni jsou všichni takoví stáhlí. Stáhnou si kabelku, i kdyţ je to tak malý dítě.“ (respondentka 4.) Dotazovaní se skutečně necítí svým okolím přijati, necítí se jako součást společnosti. „...je to moc špatný, všude nás odsuzujou, jestli je to v televizi, nebo v rádiu, všude slyšíte, jak jsou Romové zlí, jak jenom kradou...“ (respondent 3.) „...ale všichni nejsou stejní, jako Cikáni, některý jsou takový, některý jsou takový.“ (respondentka 2.) Přestoţe tato situace respondenty trápí, snaţí se s ní nějak vyrovnat. „Víte co, já to radši přehlíţím.“ (respondentka 4.) Respondent 3 je na své romství hrdý a k rasovému dělení má jasný postoj: „...já vidím před sebou vţdycky bytost, je zelenej, černej, modrej, ţádnej člověk 38
mně nevadí, kaţdej je lidská bytost, ţe jo, a záleţí na tom, jak se umí chovat a jakej je. (respondent 3.)
3.3.2. Nezaměstnanost Kromě toho, ţe zaměstnání dává člověku moţnost seberealizace, podílí se na jeho postavení na společenském ţebříčku a ovlivňuje i jeho vlastní sebehodnocení, hlavním účelem zaměstnání je nepopiratelně získání finančních prostředků ve formě mzdy za odvedenou práci. „Ono se to odvíjí všechno od práce. Člověk nemá práci, tak nemá zase na to, aby to všechno poplatil.“ (respondent 3.) Ţádný z respondentů mého výzkumu stabilní práci nemá. „Ale dělám furt, akorát na černo. Chvilkama.“ (respondent 3.) Pouze dva z dotazovaných ţijí s partnerem, takţe jsem se zajímala také o zaměstnání těchto partnerů. Ani u nich není situace lepší. „Nemá práci, on zatím dělá na černo, jak máme ty dluhy...“ (respondentka 2.) Je tedy moţné říct, ţe rodiny všech dotazovaných, jsou s výjimkou příleţitostných nelegálních příjmů, zcela závislé pouze na sociálních dávkách. Jako jeden ze stěţijních důvodů špatné ţivotní situace romských rodin vidí nezaměstnanost také asistentka pro činnost národnostních menšin. Hledání pracovního poměru ale není příliš jednoduché. „Bohuţel úřad práce je natolik vytíţen, ţe nemůţe kaţdému uchazeči najít odpovídající zaměstnání, takţe většinou je to na individuálním klientovi, který svými aktivními kroky si svým způsobem zaměstnání zajišťuje.“ (asistentka.) Základním předpokladem na trhu práce je však vzdělání, jehoţ úroveň mezi Romy zpravidla nebývá vysoká. (Šimíková in Navrátil, 2003.) U svých respondentů a jejich partnerů jsem se pouze v jediném případě setkala se vzděláním vyšším neţ základním. Dosáhla jej respondentka 1, která se vyučila zahradnicí. Dotazovaná byla vychována pěstouny, coţ mohlo mít, podle mého názoru, na její postoj ke vzdělání významný vliv. Ani tato konkrétní respondentka však své vzdělání na trhu práce nevyuţila, protoţe zůstala v domácnosti a v současné době jí zaměstnání znemoţňuje špatný zdravotní stav. Zkušenosti z praxe ukazují, ţe „většinou ti rodiče dětí z těch národnostních menšin nebo z těch sociálně vyloučených vlastně to vzdělání nevnímají tak nějak jako prvotní a to bude ještě dlouhodobý proces, aby se jim to nějak dostalo do podvědomí.“ (asistentka.) Toto ale není jediný důvod, důleţitá je také skutečnost, ţe „pokud rodina nemá co jíst, tak upřednostní vţdycky spíš to jídlo neţ nějaké vzdělání.“ (asistentka.) Nevýhodou vzdělávání je totiţ z hlediska dotazovaných jeho odkladný účinek, zvlášť v případě doplňování vzdělání v dospělosti. „...to uţ je jako spíš hodně do budoucna, no a já řeším teď hlavně to zaměstnání, bydlení, no a teď vlastně nemůţu se upínat na to, aţ vystuduju za pět let.“(respondentka 4.) Dotazovaní zpravidla potřebují svoji situaci řešit hned. Pracovnice se snaţí motivovat k doplnění vzdělání také dospělé Romy, jejich úsilí však v této oblasti míří především k dětem. Kontrolují pravidelnost jejich školní docházky a se školou v této oblasti úzce spolupracují. „...kdyţ se objeví jednotlivé problémy, samozřejmě je okamţitě konzultujeme, případně i moje účast na výchovných komisích, kde opravdu dochází k nějakému zásadnějšímu výchovnému problému...“ (asistentka.) Protoţe vzdělání 39
dětí chci ve své práci věnovat samostatnou kapitolu, nebudu se jím na tomto místě uţ dále zabývat, ale k tématu školní docházky se vrátím později. I mezi dospělými Romy je moţno se setkat s pozitivním výsledkem. „Jen .v letošním roce jsme poslali plus minus dvanáct, třináct lidí na rekvalifikační kurzy.“ (asistentka.) Efektivita však bohuţel zajištěna není. „...všichni, kdo tyto kurzy absolvovali, dostali certifikáty, ale aţ na tři čtyři, kteří se náhodou sami svým vlastním osobním přístupem, svou aktivitou dostali k zaměstnání, tak ostatní, i kdyţ mají certifikáty, i kdyţ prošli tímto rekvalifikačním kurzem, tak místo nemají.“ (asistentka.) Někteří Romové se snaţí dokonce v naději na získání práce kurzů absolvovat i několik, úspěch je však stále nejistý. „Dva sem udělal a vůbec sem se s nima neuplatnil na tom pracovním trhu.“(respondent 3.) Kde je tedy problém? V teoretické části mé diplomové práce je zmíněna diskriminace ze strany zaměstnavatelů. Asistentka pro činnost národnostních menšin její výskyt v praxi potvrdila. „V rámci pracovního procesu jednoznačně.“ (asistentka.) Praxe dotazovaných Romů tuto skutečnost potvrzuje také.. „Protoţe třeba kdyţ jdu shánět zaměstnání, tak kdyţ se ozvu přes inzerát nebo telefonuju, tak řeknou ano, přijďte na pohovor, kdyţ se tam dostavím, tak prostě – my se vám ozvem, ..., ale potom se samozřejmě stejně nikdy neozvou“ (respondentka 4.) Asistentka pro činnost národnostních menšin uvádí, ţe kaţdý den neúnavně hledají na internetových stránkách potenciální zaměstnavatele pro své klienty. V některých případech nezaměstnaným Romům předávají získané adresy, jindy přímo se zaměstnavatelem dohodnou schůzku, která přesto končí převáţně neúspěchem. „...dostaneme informaci, ţe volná místa jsou, tak se velmi často stává, ţe kdyţ se osobně dostaví Rom, je to místo najednou jiţ obsazeno...“ (asistentka.) Vedle diskriminace Romů na trhu práce vidí respondent 3 problém také v zaměstnávání zahraničních dělníků. „...první tady v Čechách by měl mít moţnost pracovat Čech, třeba romský Čech a já jsem romský Čech, já mám v občance českou národnost, proto bych měl mít přednost.“ (respondent 3.) Popis situace na pracovním trhu tento respondent uzavřel shrnutím: „...za komunistů jsme se měli líp, protoţe byla práce, nepracoval člověk, zavřeli ho, jo, naopak, člověk musel být v té práci, musel pracovat, jo, dneska dělat nemusíte, prostě jo a budete ţivořit.“ (respondent 3.)
3.3.3. Finanční prostředky Vzhledem k tomu, ţe u všech dotazovaných se jedná o nezaměstnanost dlouhodobou, konkrétně v řádech roků, tento stav se do jejich finanční situace promítá velice citelně. „...ţijeme na těch sociálních dávkách a ták.“ (respondentka 2.) Sociální dávky však dlouhodobě jako jediný zdroj příjmů k uspokojení všech potřeb rodiny nestačí. „Já jsem doopravdy rád, ţe nám kolikrát zůstane na to jídlo, ten rozpočet je tak malej, ţe to tlačíme, jak můţeme.“ (respondent 3.) Také ostatní dotazovaní potvrzují problém s plánováním rodinného rozpočtu. „Prostě jedny peníze dostanete a druhý hned zase odevzdáváte a nezbyde vám stejně nic.“ (respondentka 2.) Nejbolestnější příklad, kam můţe nedostatek finančních prostředků člověka dohnat, jsem vyslechla od respondentky 1. „...manţel pil, nedával mi peníze, já jsem byla sama doma 40
s dětma, dluhy šly nahoru, no a jednoho krásnýho dne jsem přestala dávat peníze, dala jsem děti do ústavu, dala jsem je do dětskýho domova.“ (respondentka 1.) Abych vůbec dokázala pochopit strašlivý osud této rodiny, zdůvodňuji si to tím, ţe se popsaná situace odehrála jiţ před léty a od té doby se moţnosti sociální pomoci více rozšířily. Také se domnívám, ţe vliv na rozhodnutí řešit situaci takto radikálním způsobem mohla mít i skutečnost, ţe tato konkrétní respondentka byla sama vychována pěstouny. Jen bych ještě ráda doplnila informace od respondentky, ţe její děti zůstaly v dětském domově aţ do dospělosti, všechny tři uţ ţijí samostatně, jsou zajištěny, ale ţádné vztahy s matkou v současné době neudrţují. Zkušenosti na pracovišti, kde jsem realizovala svůj výzkum ukazují, ţe pro některé Romy je obtíţné orientovat se v sociálních dávkách, na které mají nárok. „...samozřejmě pokud sem přijdou, tak jsou velice řádně poučeni, protoţe naše práce spočívá z velké části na takzvané sociálně poradenské činnosti.“ (asistentka.) Tato sluţba klientům je velmi důleţitá a hojně vyuţívaná. Všichni dotazovaní potvrdili, ţe se s vyřizováním sociálních dávek skutečně většinou chodí radit. „Vlastně teďka sem přišla kvůli dávkám, aby mi pomohly tady s těma záleţitostma, jako finančníma.“ (respondentka 2.) Terénní pracovnice uvádí, ţe většina klientů se v systému sociálních dávek jiţ orientuje dobře. „Nemluvíme o tom, ţe vědí, na co mají nárok, ale o tom, jak se to dělá. Oni všechno vědí, ale nevědí, jak začít.“ (terénní pracovnice.) Asistentka pro činnost národnostních menšin potvrzuje, ţe velká část klientů přichází ţádat o pomoc také přímo v souvislosti s připravením konkrétních podkladů k ţádosti o jednotlivé sociální dávky. „... spousta klientů je i negramotných, takţe se neumí vlastně ani poprat s vyplňováním formulářů.“ (asistentka.) Kromě vyřizování ţádostí o opakující se dávky terénní sociální pracovnice poskytují své sluţby v případě potřeby jednorázové dávky mimořádné pomoci „kdyţ dojde k jakési konkrétní individuální situaci, tak samozřejmě osobní asistence je na místě, tudíţ s klientem se dojde za konkrétní pracovnicí, tam se vysvětlí případně jeho aktuální stav, případně nějaká krizová situace...“ (asistentka.) Sociální pracovnice se tak svojí osobní intervencí nepřímo zaručují za oprávněnost vyplacení této mimořádné sociální dávky, svou účastí potvrzují, ţe případná mimořádná pomoc je skutečně na místě.“ (asistentka.) Protoţe terénní sociální pracovnice zpravidla pracují s klienty v problematické ţivotní situaci dlouhodobě, hledají pro kaţdého z nich odpovídající formu pomoci. „...vţdycky to je individuální práce s ohledem na konkrétní osobu, konkrétního klienta, samozřejmě se znalostí jeho celého sociálního i dalšího ţivota.“ (asistentka.) Kromě prvotního problému nedostatku finančních prostředků na straně příjemců v případě, ţe základním příjmem jsou sociální dávky, je tu však ještě další dopad, neméně závaţný. Tím je postoj většinové společnosti, která nepovaţuje tento způsob zajištění ţivotní úrovně za akceptovatelný. Přesvědčení, ţe Romové ţijí ze sociálních dávek a přitom nemají zájem a potřebu pracovat, posiluje nevraţivost majority vůči tomuto etniku. (Kepková, Víšek in Romové, 1999.) „...křičej tamhle Cikáni do práce a člověk se snaţí, chce dělat nebo co, ale prostě mu tu práci nikde nedají.“ (respondent 3.)
41
3.3.4. Bydlení Tato kapitola přímo navazuje na dvě předchozí, protoţe stále hovoří o materiálním zázemí romských rodin. Problémy s bydlením je moţno ve většině případů povaţovat také za jeden z důsledků nepříznivé finanční situace spojené s dlouhodobou nezaměstnaností. „Kdyţ zaplatím, například, řeknu vám, třeba nájem, tak nemáme co jíst.“ (respondent 3.) Z pěti respondentů bydlí dva i s dětmi v azylovém domě, dva ţijí na ubytovně a poslední dotazovaná je i s rodinou u své babičky, kde pro sebe nemají ţádný vyhrazený pokoj, děti večer usínají v místnosti, kde se nadále pohybují dospělí, dokonce nemají kaţdý ani vlastní postel. Při svých návštěvách v kanceláři asistentky a terénní sociální pracovnice jsem byla velice často svědkem řešení kritické situace v oblasti bydlení, dokonce jsem se tam setkala také s Romem, který nebydlel nikde, ten však o účast na výzkumu zájem neprojevil. Svůj výzkum jsem prováděla v městské části hlavního města Prahy, připouštím tedy moţnost, ţe můţe být tak vysoká četnost lidí bez skutečného domova ovlivněna i specifiky této lokality. Musím přiznat, ţe mě tak alarmující situace naprosto šokovala a domnívám se, ţe si zaslouţí stát se tématem samostatného výzkumu, který by poslouţil jako podklad pro aktivity směrující k jejímu řešení. Úřad vlády (2005) s odkazem na Křečka (2000; 2002) a Máchovou (2000) uvádí několik nejčastějších důvodů, proč Romové přicházejí o bydlení - neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s uţíváním bytu - poškozování zařízení domů a bytů - hrubé porušování dobrých mravů v domě - přenechání celého bytu (nebo jeho části) do podnájmu dalším osobám bez písemného souhlasu pronajímatele (Úřad vlády 2005.) Mezi nejběţnější důvody ztráty bydlení klientů pracoviště, kde jsem prováděla výzkum, patří neplacení nájemného. „Dostali se do určité dluhové krize a nešlo třeba splácet tak, jak mají uvedeno dle smlouvy, nájemné.“ (asistentka.) A důvod? „Najednou se to stalo, ţe sem neměl práci. Jednou děláte, sháníte, to děláte, tam děláte nebo todle děláte, tak to máte všechno jenom na to jídlo, na ten základ, na to jídlo.“ (respondent 3.) Jestliţe je sociální pracovnice s problémem seznámena hned v počáteční fázi, je naděje, ţe tato situace nevyústí do neřešitelného stavu, vyšší. „...je moţnost poţádat o splátkový kalendář, případně se domluvit s majitelem, ţe momentálně dotyčný nemá ke dni určitému na uhrazení nájmu. To je nejčastější, nejsnadnější cesta.“ (asistentka.) Pokud klient platební kázeň dodrţí, nebezpečí je zaţehnáno a všechno se vrátí k normálnímu stavu. Ačkoliv se v některých případech odvrátit hrozbu podaří, určitě není moţné problém podceňovat. Niederle (2002) upozorňuje, ţe právě neplacení nájemného se často stává důvodem k vystěhování z bytu, ztráty jistoty bydlení a právní ochrany s bydlením spojené. Je tedy pochopitelné, ţe asistentka pro činnost národnostních menšin i terénní sociální pracovnice vyvíjejí v souvislosti s ohroţením stability bydlení klientů velice aktivní pomoc, odpovídající potřebám konkrétní situace jednotlivého případu. Stává se totiţ i to, ţe majitel bytu není ochoten se z jakéhokoliv důvodu na splátkách dohodnout a trvá na výpovědi nájemní smlouvy. „V tomto případě se vyuţívají opravné prostředky ve smyslu podání ţaloby na neoprávněnost výpovědi s tím, ţe někdy to má i tak 42
trošku odkládací účinek...“ (asistentka.) Cílem tohoto postupu je často jen získání časového prostoru nutného k nalezení nového bydlení pro klienta a jeho rodinu. „...je to o tom, ţe dostanou zároveň s tou výpovědí nařízeno okamţitě ten byt vyklidit a nikdo samozřejmě nemá okamţité řešení, aby si našel náleţité náhradní bydlení.“ (asistentka.) Rychlé hledání bydlení ale není vůbec jednoduché, „...protoţe většinou konkrétně naše cílová skupina není vnímána jako adekvátní nebo akceptovatelná k pronájmu bytu...“ (asistentka.) Někteří z dotazovaných se samozřejmě snaţí také velice usilovně hledat, většinou však bohuţel stejně bez výsledku. „Sháním teď bydlení, podnájem, jenomţe mě teď zase nechtějí, protoţe jsem Romka, no opravdu uţ mě takhle odmítli čtyři. ...proč já mám poslouchat, ţe jako Rom přede mnou vylámal okna, rozbil podlahy a tak. Ať dostane kaţdej šanci ukázat, jakej je.“ (respondentka 4.) Získání bytu k pronajmutí komplikuje také fakt, ţe pronajímatelé zpravidla upřednostňují nájemníky bez dětí. Tyto poznatky jsem při hledání bytu v této lokalitě získala i já sama. Překáţku pro některé romské rodiny také můţe představovat počáteční úhrada vratné zálohy nejčastěji ve výši dvou aţ tří měsíčních nájmů (opět osobní zkušenost) a v neposlední řadě také výše nájmu samotná, odpovídající trţním principům v atraktivní praţské lokalitě. Vedle všech uvedených komplikací můţe být vlastníkem bytu za další důvod k odmítnutí romských rodin vnímána skutečnost, ţe nové bydlení potřebují většinou právě z důvodu dluhů v souvislosti s neplacením závazků v bydlišti předchozím. Pomáhající aktivity sociálních pracovnic však ani po neúspěšném vyčerpání obvyklých moţností nekončí. „...následně se řeší různé azylové zařízení, ubytovny, nebo sociální byty, případně hledáme další řešení.“ (asistentka.) Směr hledání je samozřejmě přizpůsoben individuálním potřebám klienta, nutno je zohlednit především přítomnost dětí v rodině, velikost rodiny i její finanční moţnosti. Hledání v této oblasti bývá výrazně úspěšnější a skutečně končívá nalezením místa, kam se klient můţe nastěhovat. Ubytovny a azylové domy mají slouţit většinou jako dočasné řešení vyhrocené situace. Praxe ale ukazuje na potřebu jejich vyuţívání klienty i v delším časovém období. „...vlastně uţ pět let sháním bydlení. To uţ není legrace.“ (respondentka 4.) Jiná dotazovaná se odstěhovala od rodičů v touze vytvořit sobě a dětem vlastní domov, její velké plány ale nedopadly ideálně. „...teď uţ bydlím tři roky v azylovým domě.“ (respondentka 5.) Z rozhovoru dále vyplynulo, ţe před půl rokem se do stejného azylového domu přistěhovali i její rodiče s ostatními sourozenci. Dluhy spojené s nájmem a uţíváním bytu u nich dosáhly míry, kdy šance na rychlé splacení přestala být reálná. „Ţe ať nechaj ten byt, ať ho odevzdaj, ať odejdou, nějaký penále mu odpustěj.“ (respondentka 5.) Úsilí sociálních pracovnic, které se účastní mého výzkumu, rozhodně nekončí nalezením bydlení, ale věnují pozornost péči o klienta i nadále. „Je to o tom, ţe se seţene třeba ubytovna, pak se okamţitě začínají řešit finanční prostředky a pokud ten dotyčný je v evidenci uchazečů o zaměstnání, kdyţ má nárok na případné doplatky nebo příspěvky na bydlení, tak nějakým způsobem s klientem i nadále pracujeme...“ (asistentka.)
43
3.3.5. Příčiny problematických oblastí života dotazovaných Jestliţe se snaţíme odstranit určitý problém, je nezbytné zamyslet se nad prvotní příčinou jeho vzniku. Zeptala jsem se tedy přímo respondentů, kde oni sami vidí důvody své nepříznivé ţivotní situace. Tři dotazovaní jako jediný zdroj svých obtíţí označili etnickou příslušnost, pouze jediná respondentka vidí přímé zavinění i u sebe. „No, byla jsem mladá, blbá, zamilovaná, měla jsem svýho přítele, no a hodně brzo sme začli a pak to takhle skončilo. Neměla jsem ţádnou představu, ţe budu mít jako pět dětí a budu s nima sama.“ (respondentka 5.) Druhá vidí problém v širší perspektivě, „Nedaří se to tím, ţe není práce. Jsem na úřadu práce a někdy taky vlastně úplně bez peněz.“ (respondentka 2.) Zbývající dotázaní však mají v zavinění svých obtíţí zcela jasno. „Takţe podnájem nikdo, protoţe jsem Romka, ţe jo, práce nikdo, protoţe jsem Romka...“ (respondentka 4.) Respondent 3 to shrnul komplexněji: „Oni prostě nechtěj, abychom dělali, oni prostě chtěj, abysme trpěli, abysme byli spodina, jo, abysme propadli tím roštem a tam, voni něco vydrţí ti Cikáni, voni si zvyknou.“ (respondent 3.) Ţádný z respondentů si pravděpodobně v souvislosti se svojí osobou neuvědomuje například nároky pracovního trhu na dosaţené vzdělání uchazečů o práci a to i zcela bez ohledu na etnickou příslušnost. Kepková a Víšek (1999) uvádí z výpovědi zkušených sociálních pracovnic, které se účastnily jejich výzkumu, ţe systém sociální ochrany dostal do podvědomí Romů přesvědčení, ţe jsou prakticky nezaměstnatelní a stát na sebe bere odpovědnost za to, ţe nemají práci. (Bakalář, 2004, str. 91.) Respondentka 4 si omezení vzděláním uvědomuje spíš jako překáţku splnění svého snu pracovat jako asistentka učitele v nulté třídě základní školy, případně jako sociální pracovnice. Studium však z nejrůznějších důvodů (péče o děti, absence v případě nástupu do zaměstnání a podobně) momentálně nevidí reálně. „No, já uţ sem studovala dálkově sociální obor, ale nedostudovala...“ (respondentka 4.) Ráda by znovu začala studovat, aby se svému snu přiblíţila.
3.4. Sociální zázemí respondentů Protoţe cílem mého výzkumu je zjištění vlivu terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin, snaţila jsem se, aby respondenti sami specifikovali oblasti, o kterých jsou přesvědčeni, ţe by bez pomoci terénních sociálních pracovnic nezvládli úspěšně vyřešit, případně, kde pomoc těchto pracovnic oceňují nejvíc. Při té příleţitosti jsem se zajímala také o moţnost pomoci ze strany širší rodiny, pokud jsou na ni vytvořeny vazby. Protoţe odpovědi byly různorodé, zdálo se mi v tomto případě praktičtější, řadit je podle jednotlivých respondentů, neţli jejich slučování s ohledem na téma. Na závěr kapitoly se pokusím o stručné shrnutí zjištěných informací. Respondentka 1, které pracovnice jiţ v minulosti pomohly nalézt místo na ubytovně, si stále pravidelně chodí do kanceláře pro pomoc se získáváním sociálních dávek. „Jsou ochotný, zavolaj, vyříděj, nebo nějaký papíry nebo třeba mám, těm taky vůbec nerozumím, tak třeba 44
sociálka, tak přijdu, oni mi to vysvětlej, opravdu jsou velice hodný, obě dvě paní kurátorky. A to pomáhají všem tady.“ (respondentka 1.) Respondentka trpí silnou cukrovkou, má tedy zvýšené nároky na stravu. Pracovnicím se občas podaří pomoci jí z tohoto titulu získat i okamţitou mimořádnou sociální výpomoc. Přátelé dotazované nemají velké moţnosti k efektivní pomoci. „Ale tak někdy jo, koupěj mi něco, ale to je málokdy.“ (respondentka 1.) Nic pro ni nedokáţe udělat ani nejbliţší rodina. „Tak mám ještě dvě sestry a ty sou taky na ubytovně.“ (respondentka 1.) Vazbu na širší rodinu dotazovaná ţádnou nemá, pravděpodobnou příčinu vidím v jejím dětství stráveném v domácnosti pěstounů. Dotazovaná na podporu terénních sociálních pracovnic spoléhá. „No, pomoc nemáte kde. Jenom tady tyhle dvě dámy. Oni sou hodnější, neţ nějací příbuzní.“ (respondentka 1.) Respondentka 2 za klíčovou povaţuje oblast financí. „Protoţe zaplatíme jednu, do toho přijde druhá tadlenc exekuce, taky tramvaje, nějaký pojištění...“ (respondentka 2.) Pracovnice se tedy snaţí sjednávat stále aktuální splátkové kalendáře a odloţení některých splátek. „Máme splátkový kalendáře, ale nevíme jako stejně vţdycky, kterou máme zaplatit, kde bych na všecko vzala. Tak zaplatíme maximálně dvě, tři, ale na ty ostatní prostě stejně nemáme.“ (respondentka 2.) Pracovnice se kromě řešení problémů spojených s dluhy aktivně snaţí hledat pro klientku a jejího partnera zaměstnání. „tady holky tady pročítají ty počítače a hledají, ţe. Opravdu, pro nás, pro nás dělaj opravdu maximum.“ (respondentka 2.) Do kanceláře dále tato respondentka chodí konzultovat výchovu svých dvou dětí. „Chtěla bych to zlepšit, aby se děti měly dobře. Říkám, vyučit se, udělám všechno, aby se ty děti měly jednou dobře. (respondentka 2.) Se širší rodinou dotazovaná styky udrţuje, babička jí a její rodině dokonce umoţnila u ní bydlet, přestoţe byt není dostatečné prostorný pro všechny, kdo v něm momentálně ţijí. Respondenta 3 do kanceláře přivedla před několika měsíci hrozba ukončení nájemní smlouvy z důvodu neplacení nájemného. I přes velké nasazení pracovnic však k vystěhování skutečně došlo, naštěstí aţ v době, kdy se jim podařilo zajistit pro klienta a jeho rodinu místo na ubytovně. Momentálně je hlavní úsilí zaměřeno na sjednávání splátkových kalendářů, ţádosti o alespoň částečné prominutí penále na dluţné částky a zajišťování výplaty invalidního důchodu klientovy manţelky „...jo, tři roky nedostávala ani korunu, neoprávněně.“ (respondent 3.) Téměř denně přichází do kanceláře, aby mu pracovnice na příslušných internetových serverech hledaly aktuální poţadavky trhu práce, na které se za jejich pomoci snaţí většinou okamţitě reagovat „...oni mi poradili taky s tou rekvalifikací.“ (respondent 3.) Na pomoc příbuzných dotazovaný spoléhat nemůţe. „Já mám dost rodiny na Slovensku, mám tady bratra, mám tady sestry, jako občas se vidíme, ale jen tak sporadicky. Kaţdej má svoje problémy, ţejo.“ (respondent 3.) Respondentka 4 svůj ţivot zvládala bez potíţí do doby, kdy její manţel začal pravděpodobně brát drogy a podle jejích slov začal být jí i dětem nebezpečný. Přibliţně před pěti roky se s ním rozvedla a ve strachu opustila byt, který jim byl domovem. Tehdy vyhledala pomoc. V současné době ţije v azylovém domě, který jí pracovnice zajistily, a od otce dětí ţádné peníze nedostává. „Ne, neplatí, on je zavřenej.“ (respondentka 4.) Pomoc pracovnic potřebuje momentálně hlavně při hledání zaměstnání, pro větší šance navštěvuje doporučený motivační kurz, po němţ budou následovat základy informatiky. Kromě zaměstnání je její největší starostí bydlení. „My prostě nemáme kam jít, my uţ nikoho víc nemáme.“ (respondentka 4.) Nějakou dobu bydlela s dětmi u svého bratra v Německu, toto řešení 45
ale nevidí jako optimální. „Jako proč měnit stát, jazyk a já nevím co všechno, jako prostě, tady jsem se narodila, tady chci to zázemí.“ (respondentka 4.) Azylový dům vnímá pouze jako provizorní řešení do doby, neţ se její situace nějak vyřeší. Věřím, ţe s aktivní pomocí pracovnic bude v tomto konkrétním případě skutečně zaznamenán úspěch a klientka se znovu stane soběstačnou. Respondentka 5 je mladá maminka pěti dětí, která pomoc vyhledala, kdyţ potřebovala bydlení. Podařilo se je zajistit v azylovém domě, kde ţije s dětmi uţ tři roky. Je na mateřské dovolené, nejmladší z dětí má teprve několik měsíců. Je ještě příliš mladá a nezkušená, neorientuje se vůbec v sociálním systému, proto se v otázce sociálních dávek pravidelně obrací na pracovnice, které tak mají alespoň příleţitost nenásilně dohlédnout na péči o děti, případně respondentku podpořit. V současné době se pracovnice například snaţí najít místo ve školce pro nejstarší dcerku, která má jiţ nastoupit do školy, ale předškolní zařízení nenavštěvuje a nikdy nenavštěvovala. „...nevzali ji, protoţe neměli místo, já jsem nestihla zápis. Takţe ji nevzali.“ (respondentka 5.) Odpovědi dotazovaných nejsou sice přímo ohraničeny jejich schopností poradit si se situací vlastními silami, nicméně lze předpokládat, ţe vyhledání a vyuţívání pomoci v uvedené oblasti lze za určité vymezením těchto hranic povaţovat. „...pokud se na nás obrací, tak mají nějaký problém, který nedokáţou sami zvládnout.“ (asistentka.) Z rozhovorů vyplynulo, ţe nejčastější problémy dotazovaných se týkají materiální oblasti, konkrétně nedostatku finančních prostředků způsobených dlouhodobou nezaměstnaností. S výjimkou jediné respondentky bydlící u babičky všichni potřebovali akutní pomoc při řešení kritické situace s bydlením. Ve všech případech bylo nalezeno řešení, které lze chápat jako odpovídající, přinejmenším s ohledem na skutečnost, ţe toto bydlení vyuţívají doposud. V případě všech dotázaných, s výjimkou respondentky 5 na mateřské dovolené, je další vyuţívanou sluţbou pomoc při hledání zaměstnání, eventuelně i doporučení rekvalifikačního kurzu. Pomoc v úředních záleţitostech, ať se jedná o sociální dávky, sjednávání splátkových kalendářů nebo právní poradenství, průběţně potřebují úplně všichni dotázaní. Domnívám se tedy, ţe uvedené oblasti je moţno chápat jako takové, ve kterých je intervence pracovnic velice zásadním faktorem pro jejich úspěšné zvládání.
3.5. Další oblasti intervence terénní práce V předchozích kapitolách jsem se zabývala tématy, která jsou pro dotazované klíčová vzhledem k jejich momentální situaci. Terénní sociální práce však nemá jako jediné poslání pomoc při řešení krátkodobých krizí, ale s klienty pracuje dlouhodobě i v širší perspektivě. Oblastí, kterým se pracovnice intenzivně věnují, je mnoho, já bych se ráda zastavila alespoň u těch z nich, které povaţuji za podstatné z hlediska kvality ţivota. Konkrétně se chci zajímat o zdraví a větší pozornost zaměřím ještě jednou na oblast vzdělání.
46
3.5.1. Zdraví Jako jeden z hlavních ukazatelů hodnocení kvality ţivota dotazovaní uváděli zdraví. Definice zdraví WHO vymezuje zdraví jako stav komplexní tělesné, duševní i sociální pohody (wellbeing), nejen absenci nemoci. (Nesvadbová, Elichová in Davidová, 2010, str. 78.) Přestoţe si v rozhovorech většina dotazovaných na ţádné momentální zdravotní problémy nestěţovala, je nesporné, ţe zdraví jako hodnotu uznávají. Z pěti respondentů mého výzkumu je jedna respondentka v invalidním důchodu, „občas zkolabuju, odvezou mě do nemocnice“ (respondentka 1), další dotazovaný má v ivalidním důchodu manţelku. Zdravotní stav s kvalitou ţivota souvisí natolik úzce, ţe se jím v této kapitole chci zabývat podrobněji. Z výzkumu Nesvadbové (2003) nazvaném „Determinanty zdraví romské populace v České republice 1999-2001“ vyplynulo, ţe Romové neakceptují preventivní lékařské prohlídky, ale lékaře vyhledají pouze v případě onemocnění. (Davidová, 2010, str. 115.) Stejnou zkušenost mají i pracovnice v mém výzkumu. „Oni jdou, kdyţ uţ je jim opravdu hodně zle.“ (terénní pracovnice.) Někdy prý dokonce nejdou ani potom, často to dopadne tak, ţe se jejich stav vyhrotí natolik, aţ musí zavolat pohotovost, která je převáţí přímo do nemocnice. Nesvadbová a Elichová (in Davidová 2010) uvádí, ţe zdravotní stav je z 50% výsledkem ţivotního stylu, druhou polovinu tvoří ostatní faktory, jako je genetický základ jedince, ţivotní a pracovní prostředí, úroveň zdravotních sluţeb. Terénní pracovnice však ţivotní styl klientů příliš pozitivně nehodnotí. „Spousta našich klientů má například cukrovku. Protoţe spí po ulicích, mají stabilní stres, jsou vyhozeni z bytu, ztratili práci, dostávají se do dluhů, takţe okamţitě vylítne cukrovka.“ (terénní pracovnice.) Ani Romové, jejichţ situace je v současnosti stabilizovaná, nevěnují péči o své zdraví příliš pozornost. „Je to tím, ţe opět dodrţují zvyky. To znamená pečený bůček, ţádný pohyb, dvacet kafí denně, potom krabička cigaret samozřejmě.“ (terénní pracovnice.) Tradiční romská kuchyně většinou vůbec nezahrnuje syrovou zeleninu, domácnosti nebývají vybaveny miskou s ovocem. Pracovnice z praxe uvádí, ţe někteří dospělí Romové například nikdy neochutnali některé zeleninové saláty. Protoţe je velmi obtíţné měnit stravovací zvyklosti celé rodiny, snaţí se pracovnice dosáhnout alespoň toho, aby romské děti chodily na obědy do školní jídelny, kde dostávají vyváţenou stravu odpovídající jejich věku. Zdravý ţivotní styl nepředstavuje pouze jídelníček, ale zahrnuje také aktivní trávení volného času a pohyb. „Nemám na to, nedosáhnu na to ani finančně, druhá věc, čas bych si třeba udělal, ale nemám na to ani čas, protoţe kdyţ máte problémy a starosti, tak jsem myšlenkama jinde.“ (respondent 3.) V předešlých kapitolách jsem se jiţ zajímala o koníčky a záliby respondentů, s výjimkou četby bible (respondent 3) jsem však ţádné nenašla. Jako prevence dobrého zdravotního stavu je ideální pohyb na čerstvém vzduchu a sport. V tomto směru ale Romové pravděpodobně správné návyky nemají. „V mé praxi za sedmnáct let jsem se nesetkala s tím, ţe bych viděla třeba běhat nějakého Roma nebo Romku, nebo dokonce, ţe by chodili cvičit.“ (terénní pracovnice.) Výzkum Projektu IGA MZ ČR 19992001, který se zajímal o volnočasové aktivity Romů, potvrdil, ţe respondenti uvedeného výzkumu také svůj volný čas tráví převáţně pasivním způsobem, a to buď sledováním televizních pořadů, nebo návštěvami. (Nesvadbová, Elichová in Davidová 2010, str. 87.) 47
Stejný druh odpočinku upřednostňují i moji respondenti. „Akorát sem tam to pivo, trochu pokecám se ţenskýma a zase jdu domů.“ (respondentka 2.) Obě pracovnice mají ale zdravotní stav svých klientů na paměti neustále, hlavně dohlíţejí na prevenci u dětí. Jsou v kontaktu s dětskými lékaři, kontrolují povinná očkování dětí a znají jejich základní zdravotní stav. „Samozřejmě my ty rodiny uţ známe, takţe víme, kde je jaké dítě, takţe kdyţ se stane, ţe někdo nejde třeba na kontrolu kyčlí, tak my okamţitě nastoupíme.“ (terénní pracovnice.) Další kategorií, které je věnována zvýšená pozornost, jsou romské ţeny. Vzhledem k jejich tradicím a zvyklostem je pro ně velice obtíţné hovořit o věcech, které vnímají jako příliš osobní. Příkladem je antikoncepce. „Ţádnou ochranu nepouţívají, samozřejmě, ale uţ si uvědomují, ţe prostě tudy cesta nepovede, aby měli jenom děti.“ (terénní pracovnice.) V kanceláři asistentky pro činnost národnostních menšin a terénní pracovnice ţeny mohou otevřeně o těchto záleţitostech hovořit. „...ony uţ ty děti taky nechtějí rodit tak, jak byly zvyklé jejich generace předtím, protoţe si uvědomují, ţe jsou to velké starosti.“ (terénní pracovnice.) Současně terénní pracovnice apelují i na ostatní příslušníky romské komunity, snaţí se zdůrazňovat důleţitost péče o zdraví, důleţitost preventivního vyšetření i včasné návštěvy lékaře, jestliţe se u klienta objeví nějaké potíţe.
3.5.2. Vzdělání Vzdělání, zvláště ve spojitosti s romskou komunitou, je natolik zásadním indikátorem kvality ţivota, ţe si, podle mého názoru, zaslouţí samostatnou kapitolu, přestoţe jsem o něm krátce hovořila jiţ v souvislosti s dlouhodobou nezaměstnaností Romů. Vzdělání má zásadní vliv na moţnosti uplatnění jedince na trhu práce, stabilní zaměstnání významně upravuje finanční příjem rodin i sociální postavení ve společnosti. V tomto okamţiku se chci zajímat především o vzdělávání dětí a jejich přípravu na budoucnost, v níţ nesporně dosaţené vzdělání kvalitu jejich ţivota ovlivní. Mareš (1999) o chudobě Romů říká, ţe její prameny je moţno nalézt také v odlišném demografickém (početné rodiny) či kulturním (lidský kapitál) chování příslušníků této etnické minority. V předešlých kapitolách jsem se jiţ několikrát dotkla skutečnosti, ţe romské ţeny rodí zpravidla více dětí, neţ je průměr v majoritních rodinách. Větší počet dětí klade na rodiče samozřejmě zvýšené nároky nejen z hlediska finančního zabezpečení, ale především při jejich výchově a vzdělání. V tradiční romské rodině vzdělání příliš ceněno není, v současnosti si jeho cenu mladí Romové uvědomovat začínají, přinejmenším ve vztahu ke svým dětem. „Mám pět dětí, který zatím chodí do školy. No a chtěl bych, aby ta jejich budoucnost vypadala trošku jinak, aby se měli líp neţ já. Aby se vyučily, aby se uplatnili na tom pracovním trhu.“ (respondent 3.) Také ostatní rodiče si přejí pro své děti lepší budoucnost a uvědomují si význam vzdělání. „Hlavně aby se prostě vyučili, aby něco dokázali pro sebe, kdyţ budou mít jednou tu svou rodinu, tak aby nemuseli trpět jako já, jako sociálka a tady to, prostě aby se vyučili, aby měli svoje, aby se měli líp, kdyţ budou mít děti.“ (respondentka 2.)
48
Vztah dětí ke vzdělání ale nejlépe upraví příklad rodičů, kteří jsou jim sami vzorem. Pracovnice neúnavně působí na zlepšení vzdělanosti dospělých klientů, a to nejen s ohledem na zvýšení šancí na trhu práce, o němţ jsem jiţ hovořila, ale také s ohledem na probuzení zájmu jejich dětí. „Rom, který má pět dětí, chce jít na školu a na tu školu nastoupil. To je úţasné. Ty děti uvidí, ţe ten táta šel, ţe to jde. To je ta terénní práce, ne to – všechno jim dát a vyřídit, ale ukazovat jim, ţe to jde i s těmi problémy, co mají, a i s tím, ţe jsou Romové.“ (terénní pracovnice.) Největší úsilí však přirozeně pracovnice věnují přímo dětem, kde kromě pravidelnosti docházky do školy sledují i jejich studijní výsledky. V tomto směru vyuţívají také pomoci dalších zainteresovaných profesionálů, se kterými jsou v neustálém kontaktu „Jsem ráda, ţe i na těch základních školách jsou romští poradci, kteří pomáhají těm dětem, ukazují jim, ţe kaţdý se můţe dostat na školu, ale musí chtít.“ (terénní pracovnice.) Děti jsou tak motivovány k lepším výkonům a stanovení vlastních cílů, jejich drobné úspěchy jsou oceňovány a motivují je k dalšímu úsilí. Ke zvládání nároků, které škola na děti klade, ale zpravidla potřebují někoho, kdo jim s přípravou na vyučování pomůţe. Také mezi mými respondenty se našla jedna maminka, která do kanceláře chodí konzultovat zvládání učiva svých potomků. „...někdy nám moc teda nejde učení, ale studujeme s nima, učíme se denně číst, matematika, psaní, prostě aby nějak do toho přišla, protoţe opakovala první třídu.“ (respondentka 2.) Ne všichni rodiče jsou ale schopni svým dětem s přípravou do školy úspěšně pomáhat. „Já si myslím, ţe oni tu snahu mají, oni vidí, ţe je něco špatně, ale prostě nedokáţou přiznat, ţe pořádně neumí číst, ţe neumí psát...“ (terénní pracovnice.) Ani pro děti rodičů s nedostatečnými znalostmi ale není cesta ke vzdělání uzavřená. „Domluvíme doučování podle toho, v jaké lokalitě, třeba tady u nás s Inkou, neziskovou organizací, samozřejmě máme spoustu dalších neziskových organizací, které dochází do těch rodin zdarma, máme tam studenty, kteří si to berou na svou studentskou praxi...“ (terénní pracovnice.) Díky dobré spolupráci se školou a komunikaci s učiteli dětí je moţno doučování směřovat přímo na slabší místa a následně monitorovat jeho efektivitu.
3.6. Shrnutí Aktivitami terénní sociální pracovnice a asistentky pro činnost národnostních menšin, jejichţ cílem je zlepšení kvality ţivota romských rodin, jsem se zabývala v obou předchozích kapitolách empirické části. Snaţila jsem se v nich také reagovat na subjektivní potřeby, o nichţ přímo hovořili dotazovaní Romové. Účelem této kapitoly bude tedy především shrnutí získaných poznatků do jednoho celku a posouzení efektu, který terénní práce má. Jedna oblast terénní sociální práce vykonávané na zkoumaném pracovišti je nasměrována na prevenci, na aktivity, jejichţ výsledky se ukáţou spíš aţ v delším časovém horizontu. Jako reprezentaci tohoto směru jsem vybrala zdravotní stav romské populace a její vzdělanostní úroveň. Pracovnice se snaţí klienty motivovat k vlastní odpovědnosti za svůj ţivot, ale uvědomují si, ţe výsledky přinese teprve dlouhodobé úsilí. „...aby sami rozvíjeli 49
vlastně ten jejich potenciál, to se domnívám bude ještě trvat, no, řekla bych, ţe minimálně ještě jednu generaci.“ (asistentka.) Druhá oblast práce představuje řešení jiţ vzniklých problémů. „V posledním roce jsem si uvědomila, ţe naše práce spočívá víceméně hlavně v terciální prevenci, ţe uţ to není o nějakém předcházení, ale prostě něco se děje a my to nějakým způsobem musíme potlačit.“ (asistentka.) Během výzkumu jsem se snaţila definovat problémy, se kterými si respondenti sami nedokáţou poradit. Zkušenost mi ale ukázala, ţe jejich ohraničení takto násilným způsobem není moţné. Vlastně není prakticky moţné dokonce ani přesné ohraničení problému vůbec, vzhledem k jeho provázanosti s dalšími. Nicméně, sama skutečnost, ţe z vlastní iniciativy Romové pomoc při jejich řešení vyhledali, uţ o něčem vypovídá, zvláště, jestliţe vezmeme v úvahu, ţe instituce, na kterou se obracejí, je zřízena majoritou a kontaktními osobami jsou dvě neromské ţeny. Vypovídá mimo jiné o obrovské důvěře, kterou tyto dvě ţeny v romské komunitě získaly a to především díky zkušenostem klientů s jejich dosavadní prací. Některá hodnocení Romů jsou zaloţena na zkušenosti osobní, jiná jsou zprostředkována ostatními členy komunity. „Oni vědí, ţe tady mají někoho, kdo je na jejich straně.“ (terénní pracovnice.) Asistentka potvrzuje: „v ţádném případě nebudou nějak odmrštěni, zneváţeni, nebo jiným způsobem odmítnuti.“ (asistentka.) V souvislosti s oslabováním funkce rozšířené rodiny, o níţ píše Davidová (2010), jsem se zajímala, jaká je současná situace mezi praţskými Romy. „Rodová vazba i dnes samozřejmě je, to se nepotlačí nikdy, protoţe to je základ jejich ţivotního principu.“ (asistentka.) Na pomoc z této strany ale většinou spoléhat nelze, coţ potvrdili i respondenti mého výzkumu ve svých odpovědích, uváděných v předešlých kapitolách. „Ta podpora je tak spíše verbálního charakteru, prostě jinou formou, neţ nějaká například finanční výpomoc, prostě v rámci jejich moţností.“ (asistentka.) Dotazovaní Romové, kteří vazby na rozšířenou rodinu mají, v ní materiální podporu nenalézají, protoţe jejich příbuzní se zpravidla sami potýkají s podobnými problémy jako oni. V ţivotě klientů se vyskytují také situace, kdy přítomnost sociální pracovnice můţe významně ovlivnit celý výsledek. Uţ jsem se zmiňovala například o funkci terénní pracovnice jako komunikačního mostu mezi klientem a úředníky. Nezastupitelná je tato role hlavně při soudním jednání. „soudci nám často umoţňují, nebo poskytují prostor k tomu, abychom třeba vysvětlili nebo rozšířili celou tu kauzu o nové aspekty nějakého toho sociálního nebo morálního rozměru.“ (asistentka.) Nejde však jen o samotný projev pracovnice, její práce je daleko rozsáhlejší. Dlouho před samotným jednáním je nutné Romy na tento akt připravit. Například vysvětlit, ţe bude (coţ naprosto odporuje jejich tradicím) lépe nechat děti doma, ţe není nezbytná ani účast všech členů rozšířené rodiny (zpravidla se potom dohodnou na počtu maximálně patnácti rodinných příslušníků). „Klienti mají všechno vysvětlené, vědí, jak se mají chovat u soudu, aby nebyli ze soudní síně vykázáni, jak ty emoce drţet na uzdě, aby se tam neřvalo, neplakalo...“ (terénní pracovnice.) Kromě přípravy zúčastněných je třeba ještě dohlédnout na další věci, například, „aby klienti, kteří tam jdou jako svědkové, aby tam vůbec došli...“ (terénní pracovnice.) Během svých návštěv jsem se několikrát setkala s tím, ţe jedna z pracovnic zrovna v době mé přítomnosti v kanceláři některého klienta k soudu doprovázela, zdaleka tedy nehovořím o ojedinělých případech. 50
Výpovědi respondentů v předchozích kapitolách dokázaly obsáhnout nejčastější akutní problémy, se kterými se potýkají. Rozhovory s terénními pracovnicemi potvrdily, ţe jejich aktivity jsou skutečně namířeny směrem, který je odpovídající potřebám klientů. „Tak je to samozřejmě otázka bydlení, protoţe ta je prioritní, otázka zaměstnanosti, otázka kriminality, zadluţení, otázka problematiky dětí, to znamená úspěšnost, respektive menší úspěšnost ve škole.“ (asistentka.) Klienti poskytované sluţby oceňují a váţí si jich. „Oni mně velice pomáhají. Kdyby byli všichni takoví, jako jsou tady... Radí mi, pomáhají.“ (respondent 3.) Jedním z nejvýznamnějších kritérií subjektivního hodnocení kvality ţivota je osobní spokojenost člověka. Calman říká, ţe „jedinec, povaţuje svůj ţivot za kvalitní, jestliţe jsou jeho očekávání ve shodě se subjektivně hodnocenou ţivotní realitou“. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, str. 29.) Můj výzkum prokázal, ţe očekávání respondentů nejsou v souladu s jejich ţivotní realitou dokonce v mnoha aspektech. Během času, který jsem v kanceláři trávila, jsem byla svědkem návštěvy nejen respondentů, ale i několika dalších klientů, kteří se mého výzkumu neúčastnili. Měla jsem však moţnost seznámit se stručně s jejich problémem. Někdy jsem jen zaslechla rozhovor pracovnic při snaze o hledání optimálního řešení, jindy jsem všechno vyslechla přímo z úst klienta, kdyţ pracovnice se svým problémem teprve seznamoval. Doba, kterou jsem tady pobývala, nebyla příliš dlouhá z hlediska času, byla ale velice bohatá na emoce. Viděla jsem tady zoufalství, beznaděj i rezignaci. „Pro nás vlastně je tady špatná budoucnost, jsme cikáni... a to víte, cikáni... jsme sice slušní, nejsme takoví, ale dneska vás háţou všechny do jednoho pytle a s tím prostě neuděláme asi nic.“ (respondentka 2.) Obě pracovnice jsou plně vytíţeny, protoţe ke své práci přistupují skutečně velmi zodpovědně. „A ta naše práce nakonec spočívá v tom, aby náhodou nebylo ještě hůř. To znamená, ţe spíš řešíme takové ty největší hrůzy, to znamená exekuce, píšeme odvolání, řešíme věci ohledně trestních činností, výpovědí z bytu... Prostě já bych řekla, ţe dneska je ta situace u nich velmi, velmi špatná.“ (asistentka.) Na pracovnice jsou kladeny obrovské nároky, jednak z hlediska emoční stability, ale také z hlediska znalostí. Individuální problémy jednotlivých klientů a hledání účinného řešení vyţaduje celkový přehled o moţnostech, které lze vyuţít. „Dneska terénní pracovník musí znát defacto všechny odpovědi, nebo aspoň vědět, kam se má obrátit. Musí být schopen poradit tak, aby klientovi ještě víc neuškodil. Musí znát nějaké právní věci, sociální věci, zdravotní, školy, musí znát soudy. Musí mít zmapované všechny neziskové organizace, sociální poradenství...“ (terénní pracovnice.) V kanceláři jsem při svých návštěvách ale viděla také úlevu a novou naději. „No, pomohly mi zde hodně. Ţe sou hodný, ţe si s nima rozumím, ţe to má smysl, co pro nás dělaj.“ (respondentka 5.) „ Sou ochotný, pomůţou, kdyţ člověk potřebuje něco vyřídit, pomůţou. Opravdu, jsou tady nejlepší, jako celkově pro Romy, netýká se to jenom mě, ale celkově.“ (respondentka 1.) Dotazovaní poskytnutou pomoc oceňují a odbornosti obou pracovnic si váţí. Za velice významnou povaţuji ale také jistotu, ţe Romové tu mají někoho, za kým mohou s důvěrou přijít. „Na úřad dokonce napsali dopisy, vlastnoručně, aniţ bych o tom věděla, ţe prostě děkují, ţe jsem tady, ţe se konečně necítí, kdyţ někam přijdou, poníţeni.“ (terénní pracovnice.) 51
Nejde tu ale jen o řešení nejpalčivějších problémů, jde také o formování budoucnosti. „Terénní práce je hlavně o tom, pomáhat nenásilnou formou, motivovat klienty k lepšímu ţivotu.“ (terénní pracovnice.) Terénní pracovnice usiluje o celkové zlepšení kvality ţivota svých klientů, dochází do rodin a zaměřuje se také na prevenci, především ale na motivaci a zvýšení kompetence klientů. „Někdy se to podaří, někdy ne, nebudeme si říkat, ţe vţdycky je to růţový, není. Protoţe někteří ti klienti to nevydrţí a padnou nám právě do těch drog a vykašlou se na všechno, ale musím říct, ţe my se tady většinou setkáváme s lidmi, kteří s tím chtějí něco dělat.“ (terénní pracovnice.) Při vykonávání své praxe se terénní pracovnice setkává se spoustou bolesti. Setkává se ale také s nadějí a právě tu cítí jako klíčovou. „Protoţe i kdyţ z toho vytáhnu jednoho Roma z deseti, tak je to pro mě velký úspěch a pořád tomu věřím.“(terénní pracovnice.)
52
Závěr Cílem této práce bylo najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku: Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu života romských rodin? Data jsem získávala formou polostrukturovaných rozhovorů v rámci kvalitativní strategie. Respondenty mého výzkumu bylo pět Romů, kteří mají zkušenosti s terénní prací a dvě pracovnice – asistentka pro činnost národnostních menšin a terénní pracovnice, obě zaměstnankyně Úřadu městské části Praha 7. Způsob provádění výzkumu je ukotven v metodické části. Empirická část je věnována analýze a interpretaci získaných dat. V teoretické části jsem definovala způsoby vykonávání terénní práce, mimo jiné i mapování lokality, vyhledávání klientů a navazování kontaktů. Také dotazované terénní pracovnice se těmito aktivitami zabývají. Samy oslovují jedince, o kterých se domnívají, ţe by jejich podporu mohli vyuţít, aby jim spolupráci nabídly. Dobrá znalost prostředí jim dává jistotu, ţe pomoc je skutečně dostupná všem potřebným, ţe se o ní v romské komunitě ví. Po navázání kontaktu pracovnice vyhodnotí klientovu ţivotní situaci a diagnostikují problémy, které je třeba řešit prioritně. Klienta nadále sledují a zpravidla s ním pracují dlouhodobě. Úsilí terénních pracovnic se ubírá dvěma základními směry. Jedním z nich je řešení akutních problémů, jiné aktivity je moţno povaţovat za preventivní. Ve své diplomové práci jsem se snaţila zohlednit oba typy činnosti, větší prostor je ale věnován řešení problémů. Sami dotazovaní Romové vidí tyto problémy jako velice významné z hlediska kvality ţivota, a to jednak z důvodu jejich aktuálnosti, ale také míry ohroţení stability celé rodiny. Teprve eliminace těchto nebezpečí vytváří prostor pro další působení ve směru zlepšení kvality jednotlivých oblastí ţivota. Výhodou terénní sociální práce je její znalost sociálního prostředí klienta a celé romské komunity. Terénní pracovnice klienta navštěvují v jeho domácnosti, znají celou jeho rodinu a vzhledem ke komplexnosti informací jsou schopny navrhnout intervenci odpovídající právě těmto individuálním poţadavkům. Klienti pracovnicím důvěřují, coţ významně usnadňuje vzájemnou komunikaci i efektivitu pomáhajících aktivit. Kvalitu ţivota je moţno posuzovat z objektivního a subjektivního úhlu pohledu. V teoretické části jsem se zajímala o objektivní hledisko, které zahrnuje materiální zabezpečení, sociální podmínky, sociální status a fyzické zdraví. Podrobněji jsem se zastavila u zaměstnanosti Romů a finanční situace romských rodin. Subjektivní hodnocení samotných Romů zahrnutí těchto oblastí do posuzování kvality ţivota potvrdilo. Dotazovaní Romové jako největší překáţku kvalitního ţivota v rozhovorech uváděli materiální nedostatek způsobený dlouhodobou nezaměstnaností. Obě pracovnice klientům poskytují sociální poradenství i konkrétní pomoc při vyřizování dávek státní sociální podpory, zprostředkování rekvalifikačních kurzů a hledání zaměstnání, rodinám pomáhají s tvorbou rodinného rozpočtu. V případě zadluţenosti klienta domlouvají odklad splátek, sjednávají splátkové kalendáře. V důsledku neplacení nájemného romské rodiny často přicházejí 53
o jistotu bydlení. Po vyčerpání ostatních moţností jim pracovnice pomohou vyhledat sociální bydlení, takţe rodina nezůstane bez střechy nad hlavou. Z pěti dotazovaných Romů takto získané sociální bydlení v současnosti čtyři vyuţívají. Všichni dotazovaní průběţně vyhledávají pracovnice i nadále, kdykoliv od nich potřebují pomoc nebo radu. Nejběţněji se jedná o pomoc s nárokováním dávek sociální podpory a vyřizováním nejrůznějších úředních záleţitostí. V případě potřeby pracovnice klienty na úřady doprovázejí, aby je svojí přítomností podpořily a odstranily moţné komunikační bariéry v průběhu jednání. Jaký je tedy vliv terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin? Výsledky mého výzkumu prokázaly, ţe velký a to hned v mnoha ohledech. Prvním, nejviditelnějším, je nesporně pomoc při řešení akutní kritické situace klientů. Sociální pracovnice ale svůj čas a úsilí investují také do zlepšení kvality ţivota romských rodin v budoucnosti. Snaţí se motivovat Romy k péči o zdraví své i svých dětí, zdůrazňují nezbytnost pravidelných návštěv lékaře. Především na rodiče dětí se pracovnice snaţí působit v souvislosti se změnou postoje ke vzdělávání, kontrolují pravidelnost školní docházky a studijní výsledky dětí, dle potřeby zajišťují doučování. Sledují výskyt neţádoucích aktivit mládeţe, aby zabránily případným potíţím, ve které by mohly vyústit. Výzkum prokázal, ţe terénní sociální práce má na kvalitu ţivota romských rodin významný vliv. Sami dotazovaní Romové si pomoci terénních pracovnic váţí, respektují jejich doporučení a poskytnutou pomoc hodnotí velice pozitivně.
54
Použitá literatura: BAKALÁŘ, P. 2004. Psychologie Romů. Praha: Votobia ČERNÝ, J., MORAVEC, Š. 2004. Terénní sociální práce. In Studijní materiály dvoustupňového vzdělávacího programu pro terénní sociální pracovníky. Brno : Drom, s. 31-33 DAVIDOVÁ, E. a kolektiv 2010. Kvalita ţivota a sociální determinanty zdraví u Romů v České a Slovenské republice. Praha: Triton DISMAN, M. 1993. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum FRIŠTENSKÁ, H. 1997. Romové a státní politika. In Romové – reflexe problému. Praha: Sofis ve spolupráci s vyd. Pastelka, s. 34-45 FRIŠTENSKÁ, H. 2002. Romové ve městě – společné bydlení. In. Romové ve městě. Praha: Socioklub HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál HORVÁTHOVÁ, J. 1998. Základní informace o dějinách a kultuře Romů. MŠMT HORVÁTHOVÁ, J. 2002. Kapitoly z dějin Romů. Praha: Lidové noviny HÜBSCHMANNOVÁ, M. 2002. Šaj pes dovakeras – Můţeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci HÜBSCHMANNOVÁ, M. 1999. Několik poznámek k hodnotám Romů. In Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 16-66 JANDOUREK, J. 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada KAPLAN, P. 1999. Romové a zaměstnanost neboli zaměstnatelnost Romů v České republice. In Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 352-377 KEPKOVÁ, M., VÍŠEK, P. 1999. Romové v systémech sociální ochrany, zdroje sociální distance. In. Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 378-397 KROČIL, M. 2002. Spolupráce terénního sociálního pracovníka s institucemi. In Úvod do terénní sociální práce. Brno: Drom, s. 23-24 KŘIVOHLAVÝ,J. 2004. Kvalita ţivota. In Hnilicová H. (ed.) Kvalita ţivota: sborník příspěvků z konference konané dne 25.10.2004 v Třeboni. Kongresový sál hotelu Aurora. Kostelec na Černými Lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky LOUČKOVÁ, I. 2010. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. Praha: Sociologické nakladatelství MANN A.B. 2001. Romský dějepis. Praha: Fortuna MAREŠ, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Sociologické nakladatelství MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál 55
MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada MUSIL, L. 2004. „ráda bych vám pomohla, ale...“. Brno: Marek Zeman NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman NAVRÁTIL, P. a kolektiv 2003. Romové v české společnosti. Praha: Portál NEČAS, C. 1999. Romové v České republice včera a dnes. 4. dopl. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého NESVADBOVÁ, L., ELICHOVÁ, M. 2010. Zdraví a zdravotní stav Romů. In. Davidová, E. a kol. Kvalita ţivota a sociální determinanty zdraví u Romů v České a Slovenské republice. Praha: Triton, s. 78-99 NIEDERLE, P. 2002. Zadluţení, sociální dávky a sociální práce. In. Romové ve městě. Praha: Socioklub, s.110-120 NIEDERLE, P. 2009. Zákon o pomoci v hmotné nouzi a zákon o ţivotním a existenčním minimu. Praha: Institut pro místní správu Praha PANAGOPULU NESÉTOVÁ, I. 2002. Terénní sociální práce z pohledu magistrátu. In Úvod do terénní sociální práce. Brno: Drom, s. 21-22 PEKÁREK, P. 1997. Romové mezi námi (Reflexe základních postojů a fenoménů). In Romové – reflexe problému. Praha: Sofis ve spolupráci s vyd. Pastelka, s. 11-19 PIŇOSOVÁ, L., SMÉKAL, L. 2004. Psychologie práce v pomáhající profesi. In Studijní materiály dvoustupňového vzdělávacího programu pro terénní sociální pracovníky. Brno : Drom, s. 5-15 ROUS, J. 2003. Romové – vhled do problému. Brno: Kabinet MV a Katedra sociální pedagogiky ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství ŘÍČAN, P. 1998. S Romy ţít budeme – jde o to jak. Praha: Portál ŠIMÍKOVÁ, I. 2003. Romové jako sociálně vyloučená skupina. In. Navrátil, P. (ed.). Romové v české společnosti. Praha: Portál, s. 56-72 ŠIMÍKOVÁ, I., BUČKOVÁ, P., SMÉKAL, V. 2003. Kvalita multietnického souţití. In Navrátil, P. (ed.). Romové v české společnosti. Praha: Portál, s. 105-129 ŠOTOLOVÁ, E. 1997. Příchod Romů do Evropy. In Romové – reflexe problému. Praha: Sofis ve spolupráci s vyd. Pastelka, s. 52- 106 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál ÚLEHLA, I. 1999. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství VAĎUROVÁ, H., MÜHLPACHR, P. 2005. Kvalita ţivota. Teoretická a metodologická východiska. Brno: Masarykova univerzita v Brně ŢIŢLAVSKÝ, M. 2005. Metodologie výzkumu v sociální politice a v sociální práci. Brno 56
2005. Zpráva o stavu romských komunit České republiky 2004 a Koncepce romské integrace. Úřad vlády České republiky, Kancelář Rady vlády ČR pro záleţitosti romské komunity
Internetové zdroje: ABZ slovník českých synonym. Dostupné na World Wide Web: http://www.slovniksynonym.cz/web.php.slovnik Etický kodex společnosti sociálních pracovníků ČR [online]. 2006. Dostupné na World Wide Web: http://www.socialnipracovnici.cz/images/pdf/Eticky%20kodex%20SSPCR.pdf Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách [online]. Dostupné na World Wide Web: http://www.zakon.vpraxi.cz/zakon_c_1082006_sb_o_socialnich_sluzbach.html
57
Anotace Název práce: Terénní sociální práce a její vliv na kvalitu ţivota romských rodin Autor diplomové práce: Bc. Anna Pokorná Vedoucí diplomové práce: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. Počet slov: 21.968 Cílem diplomové práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin? Práce je rozdělena na část teoretickou, metodickou a empirickou. V teoretické části je popsána terénní sociální práce s přihlédnutím ke specifikům jejího vykonávání v romské komunitě, romská rodina a některé aspekty ţivota Romů v současné České republice, objektivní kritéria hodnocení kvality ţivota romských rodin. Metodická část definuje pouţité postupy výzkumu a jednotku zkoumání a zjišťování. Výzkum byl prováděn kvalitativní metodou pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Výzkumný vzorek tvořilo pět Romů - čtyři ţeny a jeden muţ, kteří vyuţívají sluţeb terénních pracovnic. Výzkumu se účastnila také terénní sociální pracovnice a asistentka pro činnost národnostních menšin Úřadu městské části Praha 7. V empirické části jsou data získaná v rámci výzkumu prezentována a interpretována. Z provedeného šetření vyplývá, ţe respondenti vnímají nejčastěji jako překáţku kvalitního ţivota potíţe spojené se špatnou finanční situací, která je zapříčiněna zpravidla dlouhodobou nezaměstnaností. Tato situace dává vzniknout dalšímu problému, jímţ je ztráta bydlení v důsledku neplacení nájemného. Podle sdělení respondentů terénní pracovnice ve všech uvedených oblastech poskytují pomoc, kterou dotazovaní hodnotí velmi kladně. Výpovědi sociálních pracovnic rozšířily oblast působení terénní práce také o aktivity dlouhodobého charakteru, jimiţ je zejména prevence v oblasti zdraví a vzdělávání. Provedený výzkum prokázal, ţe terénní sociální práce má na kvalitu ţivota romských rodin pozitivní vliv.
Klíčová slova: terénní sociální práce, romská rodina, kvalita ţivota, ţivotní situace
58
Abstract Title: The Field Social Work and its Impact on Quality of Life of Romany Families Author of thesis: Bc. Anna Pokorná Thesis Supervisor: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. Number of words: 21.968
The aim of this thesis is to answer the research key question: How does social work influence the quality of life of Romany families? The work is divided into theoretical, methodological and empirical parts. The theoretical part describes field social work taking into account the specifics of its performance in the Romany community, the Romany family and some aspects of Romany life in the contemporary Czech Republic, the objective criteria for assessing the quality of life of Romany families. The methodological section defines the procedures used for research and investigation and detection unit. The research was conducted by using a qualitative semi-structured interview. The research sample consisted of five Romany people four women and one man, who use the services of field workers. The research also involved a field social worker and assistant to the National Minorities Activities Office of the Prague 7 City District. The data obtained in the research are presented and interpreted in the empirical part. The investigation showed that most respondents perceived as a barrier to quality of life problems associated with poor financial situation which is usually caused by long-term unemployment. This situation gives rise to another problem, which is the loss of housing due to unpaid rent. According to the respondents, the field worker providing assistance helps in all these areas which is evaluated very positively by them. The social workers broadened the focus of field activities by implementing long-term ones, particularly prevention of health and education domain. The research showed the positive influence of field social work on the quality of life of Romany families.
Keywords: social work, Romany family, quality of life, life situation
59
Jmenný rejstřík B Bakalář 24,44 Bučková 18, 20
N Navrátil 6, 8, 9, 12, 13, 17, 18, 21, 36, 37 Nečas 16, 17 Nesvadbová 47
C Černý 10, 11 Niederle 25, 35, 36, 42
D Davidová 7, 15, 19, 20, 23, 47, 50 Disman 28
P Panagopulu Nesétová 6, 10, 11 Pekárek 15, 16 Piňosová 10
E Elichová 47 F Frištenská 17, 18
R Rous 24, 25 Řezníček 8, 9, 12, 13, 14 Říčan 15, 16, 17, 18, 20, 21
H Hendl 28, 31, 32 Horváthová 16, 18, 19 Hübschmannová 17
S Smékal. L. 10 Smékal,V. 18, 20 Šeďová 27, 28 Šimíková 17, 18, 19, 20, 37, 39 Šotolová 16 Švaříček 27, 28
J Jandourek 15 K Kaplan 21, 25 Kepková 21, 23, 41, 44 Kročil 10, 11, 34 Křivohlavý 22
U Úlehla 9, 11, 12, 14 V Vaďurová 7, 22, 27, 38, 51 Víšek 21, 23, 41, 44
L Loučková 28 M Mann 16 Mareš 23, 24, 25, 48 Matoušek 10, 13, 22, 27 Miovský 28, 29, 30 Moravec 10, 11 Mühlpachr 7, 22, 27, 38, 51 Musil 13
Z Ţiţlavský 27, 29
60
Věcný rejstřík prevence 8, 11, 47, 48, 49, 50 předsudky 21, 38 případová studie 27, 28
A analýza 7, 26, 29, 32, 53 D diskriminace 17, 21, 37, 38, 40 důvěra 11, 12, 35, 36, 51
R menšina 6, 7, 14, 15, 16, 17, 26, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 39, 40, 41, 42, 48, 49, 53 romská rodina 6, 7, 9, 13, 14, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 26, 28, 29, 36, 39, 42, 43, 44, 48, 49, 53, 54 Romové 6, 7, 10, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 29, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54 rozšířená romská rodina 14, 18, 19, 27, 44, 45, 50
I intervence 9, 12, 13, 27, 29, 33, 34, 36, 41, 46, 53 J jednotka zjišťování 29, 30 jednotka zkoumání 29 K klient 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 26, 27, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 39, 40, 41, 42, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54 komunikace 6, 12, 13, 14, 15, 19, 29, 30, 35, 38, 49, 50, 53 komunita 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 15, 17, 18, 19, 21, 22, 30, 31, 34, 35, 48, 50, 53 kultura 6, 8, 10, 14, 15, 16, 18, 20, 22, 25, 30, 34, 48 kvalitativní strategie 7, 26, 27, 28, 53 kvalita ţivota 6, 7, 9, 14, 19, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 33, 36, 37, 38, 44, 46, 47, 48, 49, 51, 52, 53, 54
S sociální dávky 10, 16, 18, 19, 21, 23, 25, 39, 40, 4146, 53 sociální fungování 8, 11, 13, 36, 37 sociální interakce 8, 9, 12 sociální pracovník 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 21, 22, 27, 30, 32, 34, 35, 36, 41, 42, 43, 44, 50, 54 sociální prostředí 8, 9, 10, 12, 13, 34, 53 sociální vyloučení 6, 7, 14, 17, 18, 23, 25, 37 subjektivní 7, 13, 22, 26, 27, 28, 33, 36, 49, 51, 53 T terénní práce 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 21, 22, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 44, 46, 49, 52, 53, 54 tradice 6, 15, 18, 21, 24, 48, 50
M majoritní společnost 6, 16, 17, 18, 19, 20, 38, 41 motivace 10, 11, 12, 14, 21, 25, 29, 35, 39, 45, 49, 52, 54
V vliv 6, 7, 9, 14, 18, 19, 20, 21, 25, 26, 27, 28, 29, 39, 41, 44, 48, 53, 54 vzdělání 7, 10, 11, 12, 19, 20, 39, 44, 46, 48, 49 vzdělávání 16, 19, 20, 24, 39, 48, 54
N nezaměstnanost 14, 17, 18, 20, 21, 38, 39, 40, 42, 46, 48, 53 O objektivní 7, 15, 19, 21, 22, 23, 24, 27, 28, 36, 53
Z ţivotní situace 6, 8, 9, 11, 12, 13, 14, 21, 24, 25, 33, 37, 39, 41, 44, 53 ţivotní úroveň 18, 23, 24, 25, 4
P polostrukturovaný rozhovor 7, 27, 29, 53 61
Příloha č.1 Otázky pro pracovnice 1. Jakým způsobem dochází k navázání kontaktu s klientem? 2. Jakým způsobem provádíte terénní sociální práci na vašem pracovišti? 3. Jaké znalosti a dovednosti ve své profesi vyuţíváte? 4. Jaké představy, podle vás, mají vaši klienti o kvalitním ţivotě? 5. Jak hodnotíte naplnění těchto představ ve skutečném ţivotě a jejich spokojenost s realitou? 6. S jakými problémy se na vás klienti obracejí nejčastěji? 7. Domníváte se, ţe klienti mají snahu se na řešení svých problému podílet? 8. Jakou pomoc mohou zpravidla očekávat od svých nejbliţších? 9. Jak hodnotíte moţnost klientů zvládnout problémy vlastními silami? 10. Jakým způsobem klientům pomoc s řešením jejich problémů poskytujete? 11. Jak hodnotíte efektivnost vaší intervence?
62
Příloha č.2 Otázky pro Romy 1. Co povaţujete pro kvalitní ţivot za nejdůleţitější? 2. Jak jste s kvalitou svého ţivota spokojen/a? 3. Máte nějaké záliby a koníčky? 4. V čem vidíte největší překáţku splnění vašich představ o kvalitním ţivotě? 5. Jaké problémy vás v současné době zatěţují nejvíce? 6. Odstranění kterého z uvedených problémů by kvalitu vašeho ţivota významně zlepšilo? 7. V čem vidíte příčinu vaší nepříznivé ţivotní situace? 8. Jaké kroky jste pro vyřešení problému udělal/a vy sám/a? 9. Jak vám pomohli vaši nejbliţší? 10. Které z vašich problémů vyţadují, podle vás, odbornou pomoc? 11. Jak vám s řešením vašich problémů pomáhají terénní pracovnice? 12. Jak hodnotíte poskytnutou pomoc?
63
Stať Úvod Romové do Evropy doputovali jiţ před staletími, s výjimkou relativně krátké doby po svém příchodu se setkávali převáţně s nepřátelstvím, většinu této doby strávili na útěku před pronásledováním, stali se vyhnanci bez zázemí. Dnešní společnost je postavená na hodnotách demokracie a lidských práv, Romové jsou rovnoprávnými občany jednotlivých států, se stejnými právy a povinnostmi. Přesto ve většině těchto zemí stále ţijí na okraji společnosti a potýkají se s nejrůznějšími prvky sociálního vyloučení. Ani v České republice není situace jiná. Souţití se zbytkem společnosti komplikují kulturní odlišnosti, je provázeno častými konflikty, ţivotní úroveň většiny romských rodin nedosahuje běţného standardu. Podle Navrátila (2003) se romská menšina potýká se sociálním vyloučením takového rozsahu, ţe jestliţe situace zůstane neřešena, můţe ohrozit stabilitu celé společnosti. Sociální vyloučení má mnoho aspektů i dimenzí, které se navzájem ovlivňují a jsou ovlivňovány. Právě díky jeho komplexnosti je Šimíková (in Navrátil, 2003) přirovnává k začarovanému kruhu, z něhoţ se uniká jen obtíţně. Snahou o zlepšení současného stavu a integrací romské minority do společnosti se zabývá mnoho organizací a programů, jednou z forem pomoci je také terénní sociální práce. Cílem této stati je odpovědět na otázku: „Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu života romských rodin?“ Nejprve vymezím základní teoretické pojmy, které s tímto tématem souvisejí. Popíšu cíle a hodnoty sociální práce, představím terénní práci, její principy a způsob práce s ohledem na zkoumanou cílovou skupinu, kterou jsou Romové. Ve snaze pochopit některé odlišnosti tohoto etnika se krátce zmíním o historickém vývoji, který romskou kulturu formoval, budu se zajímat o způsob ţivota tradiční i současné romské rodiny. Zamyslím se nad termínem kvalita ţivota obecně i se zaměřením na kvalitu ţivota romských rodin z objektivního pohledu. Metodika provádění výzkumu specifikuje způsob sběru informací i volbu účastníků výzkumu. Připravím dílčí výzkumné otázky, s jejichţ pomocí budu hledat odpověď na hlavní výzkumnou otázku. V empirické části budu prezentovat a interpretovat získaná data, v závěru odpovím na hlavní výzkumnou otázku.
Terénní sociální práce Terénní práce je jednou z moţností sociální práce, jejíţ definice je vymezena zákonem č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách. Jako vodítko profesionálního vykonávání sociální práce slouţí Etický kodex společnosti sociálních pracovníků ČR, který řeší pravidla etického 64
chování sociálních pracovníků ve vztahu ke klientovi, ke svému zaměstnavateli, ke kolegům, ke svému povolání a odbornosti i ke společnosti. Jedno z hlavních pravidel při výkonu povolání je respektování individuality kaţdého jedince a jeho právo na seberealizaci. Cíle sociální práce je moţné formulovat také pomocí konceptu sociálního fungování, jehoţ propagátorkou je Bartlettová. Hlavní myšlenkou tohoto konceptu je představa, ţe lidé a jejich sociální prostředí jsou v neustálé interakci. Prostředí na jedince klade různé poţadavky, které on musí řešit. Ideální stav je, jestliţe jsou kladené nároky a schopnost tohoto jedince je zvládat v rovnováze. Případný nesoulad můţe vycházet z nedostatečné způsobilosti člověka těmto tlakům čelit, ale i z důvodu nezvládnutelných nároků ze strany sociálního prostředí. Obě tyto moţnosti jsou předmětem intervence sociálního pracovníka. Za cíl sociální práce je tedy moţné v tomto ohledu povaţovat pomoc při nastolení rovnováhy mezi poţadavky sociálního prostředí a klientovou schopností je zvládat. (Navrátil, 2001.) Terénní práce respektuje tato pravidla a hodnoty, rozdílné jsou jen její praktiky, kterými o dosaţení cíle usiluje. Samotná terénní práce můţe mít několik podob, já se zaměřím na způsob jejího vykonávání v romské komunitě. Tato profese se od standardního výkonu sociální práce v některých směrech dost významně liší a právě z těchto odlišností vyplývají její veliké moţnosti. Terénní práce probíhá přímo v přirozeném prostředí klienta, čímţ pracovník získá jedinečnou příleţitost skutečně komplexně vyhodnotit klientovu ţivotní situaci ve všech oblastech, porozumět jí a s ohledem na tyto poznatky zvolit strategii pomáhajících aktivit. Terénní pracovník se musí dobře orientovat v kultuře klientů, aby mohl při styku s nimi pouţít srozumitelné komunikační vzorce a respektovat jejich společenská pravidla. Teprve pochopení specifických znaků romské kultury jej činí kompetentním s příslušníky tohoto etnika pracovat. Základem pro efektivitu pomoci je vytvoření pozitivního vztahu mezi pracovníkem a klientem, tento vztah musí být zaloţen na důvěře a vzájemném respektu. Potom se pracovník stává klientovým pomocníkem, rádcem a mnohdy i zpovědníkem. Panagopulu Nesétová (2004) poslání terénního pracovníka vidí jako vedení dialogu mezi poţadavky norem ve společnosti a přáním klienta. Aby byla terénní práce úspěšná, musí její představitel skutečně znát a hlavně porozumět hodnotám obou stran a citlivě hledat kompromis při jejich naplňování. Součástmi terénní sociální práce jsou depistáţ, navazování kontaktů, poskytování sociální pomoci. Terénní pracovník také mapuje lokalitu, snaţí se zjistit příčiny, charakter a intenzitu nepříznivé sociální situace cílové skupiny. (Matoušek, 2003.) Uvnitř sociálně vyloučené komunity se terénní pracovník zabývá nejrůznějšími problémy, pomáhá se zajištěním vyplácení sociálních dávek, s řešením nevyhovujících podmínek bydlení, zmírňováním konfliktů mezi rodinami, mezi klientem a jeho sociálním prostředím, cílovou komunitou a okolím a další. Terénní pracovník klientům poskytuje základní poradenství, případně zprostředkovává odbornou pomoc. Dlouhodobou práci pracovníka vyţadují například problémy s neplacením a dluhy, kde se snaţí domlouvat splátkové kalendáře a snaţí se o zvýšení schopnosti klienta účinně se svými příjmy nakládat. V oblasti výchovy dětí terénní pracovník dohlíţí především na pravidelnost školní docházky, iniciuje dětem a mládeţi volnočasové aktivity, zprostředkovává doučování v případě obtíţí se zvládáním učiva, motivuje k dalšímu vzdělávání. (Černý, Moravec, 2004.) 65
Úloha terénního pracovníka je nesmírně náročná. Za základ jeho spokojenosti a úspěšnosti Panagopulu Nésétová (2004) povaţuje fakt, ţe svoji práci dělá rád, nestydí se za ni a své klienty přijímá takové, jací jsou.
Romská rodina Tato stať se zajímá o kvalitu ţivota romských rodin, proto se nejprve zamyslím nad tím, kdo vlastně Romové jsou, jaká je romská rodina a jakým způsobem ţije. První zmínka o Romech na českém území se objevuje v Dalimilově kronice z počátku 14. století. Jejich vlídné přijetí na tomto území však netrvalo dlouho, jiţ roku 1427 církev Romy exkomunikovala a vztah společnosti k nim byl otevřeně nepřátelský. Po celá následující století byli Romové pronásledováni, často bojovali o holé přeţití. (Mann, 2001.) Ţivot štvanců formoval kulturu těchto kočovníků a podílel se na stanovování jejích hodnot a norem. Romská komunita byla tvořena většinou rodem nebo vícegenerační rozšířenou rodinou. V jejím čele stál vajda, který dbal na dodrţování pravidel uvnitř komunity a byl schopen vytvářet komunikační most mezi vlastní skupinou a okolním světem. Komunita tvořila soběstačnou uzavřenou skupinu, která svým členům zajišťovala materiální a citové zázemí, dávala pocit bezpečí. O všech otázkách příslušníci komunity rozhodovali společně, společně se odehrával i veškerý ţivot, v němţ byli jednotlivci stále sledováni a kontrolováni ostatními. Soukromí Romové neznali a dodnes plně tento termín nepochopili. Největší hodnotou pro Romy představovaly děti, na jejichţ výchově se podílela celá komunita. Potřebné znalosti děti získávaly od rodičů nebo ostatních členů skupiny, jiné vzdělání ke svému ţivotu nepotřebovaly. (Horváthová, 2002.) V současné romské rodině se prolínají tradiční prvky se zvyklostmi většinové společnosti. Necitlivé snahy o asimilaci zavinily zpřetrhání rodových vazeb a narušily pravidla a normy, které byly pro komunitu nepsaným zákonem. Romové přebírají vzory ze svého okolí, často se však jedná spíš o vlivy negativní, jako jsou například různé závislosti, stres, ztráta romské identity, závislost na sociálních dávkách. Rozšířená romská rodina je sice i nadále funkční sociální jednotkou, přesto je zřetelné, ţe její význam slábne. Komunita jiţ není schopna se o své členy postarat, ani jednotně vystupovat při komunikaci s představiteli majoritní společnosti. (Davidová, 2010.) Vývojem neprochází pouze romská menšina, ale k zásadním změnám došlo v celé společnosti. V listopadu 1989 zvítězila i v České republice myšlenka svobody a demokracie, která otevřela lidem spoustu nových moţností v realizaci osobních představ, Romy však zastihla zcela nepřipravené. Nejvýrazněji se handicap jako dědictví romské tradice projevuje na vztahu ke vzdělání a přípravě k práci. Tento vztah se vyvíjel po staletí, kdy se romské děti učily pouze od svých rodičů, neustálé pronásledování zformovalo způsob ţivota, který se orientoval vţdy na současnost, budoucnost je neznámá. Vzdělání však orientaci na budoucnost vyţaduje. Z tohoto důvodu je vzdělanostní úroveň většiny dospělé romské populace příliš nízká na to, aby vyhověla poţadavkům trhu práce, kde se poptávka po nekvalifikované pracovní síle přechodem na trţní ekonomiku výrazně sníţila. (Kaplan in Romové, 1999.) Za další problém jsou povaţovány špatné pracovní návyky způsobené 66
kočovnými předky s volnými řemesly v perspektivě historické, ale také jistota pracovního místa pro kaţdého bez ohledu na pracovní morálku v době předlistopadové. Svůj díl na nezaměstnanosti Romů mají i předsudky na straně zaměstnavatelů. (Říčan 1998.) Odborné odhady hovoří přibliţně o 70% nezaměstnanosti Romů. (Úřad vlády ČR, 2005.) Pro rodiny nezaměstnaných Romů se stávají jediným zdrojem příjmů dávky sociální podpory. Jejich účelem je krátkodobá výpomoc, dlouhodobě k zajištění a udrţení průměrné ţivotní úrovně nestačí. Romské rodiny odkázané jen na sociální podporu se potýkají s materiálním nedostatkem a s ním souvisejícími problémy, jako jsou výpovědi nájemních smluv z důvodu neplacení nájemného a exekuce spojené s nedodrţením termínů splátek. (Niederle, 2002.)
Kvalita života Kvalitu ţivota je moţno posuzovat z mnoha různých úhlů pohledu, záleţí na zaměření výzkumníka. Jiné aspekty budou zajímat lékaře, jiné psychologa, sociologa, pedagoga, duchovního. (Křivohlavý in Hnilicová, 2004.) Pro moji práci bude podstatný sociální aspekt kvality ţivota. V této kapitole se budu věnovat vymezení termínu kvality ţivota a stručně shrnu nejvýznamnější prvky kvality ţivota v romských rodinách. Otázka kvality ţivota zajímala lidstvo uţ od pradávna, jen se v dřívějších dobách nazývala různě. Termín kvalita pochází z latinského slova qualis, které slouţí k rozlišení věcí ve smyslu lepší x horší. Pojmu kvalita ţivota je tedy moţno rozumět jako hodnocení jakosti (například dobrá, špatná...) ţivota lidí. Lze ji vnímat tak, ţe se nezajímáme pouze o hodnocení současného stavu, ale klademe si otázku, jaké by to mělo být, jaký je cíl našeho snaţení, o co usilujeme. (Křivohlavý in Hnilicová, 2004.) Podle Calmana lidé kvalitu svého ţivota mohou hodnotit porovnáním shody vlastních očekávání se subjektivně hodnocenou ţivotní realitou. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005.) Podle Vymětala je moţno ke konceptu kvality ţivota přistupovat ze dvou hledisek objektivního a subjektivního. Objektivní kvalita ţivota hodnotí materiální zajištění, sociální podmínky, sociální status a fyzické zdraví. Subjektivní pohled představuje především jedincovo vnímání svého postavení ve společnosti v kontextech jeho kultury a hodnotového systému. Oba způsoby pohledu jsou nedílnou součástí celkového hodnocení kvality ţivota. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005.) V mé stati se objeví hodnocení kvality ţivota objektivní i subjektivní. V této kapitole shrnu objektivní informace o kvalitě ţivota romských rodin, subjektivní pohled mi poskytnou sami Romové, kteří jsou respondenty mého výzkumu. Velká část romské populace čelí dlouhodobé nezaměstnanosti se všemi jejími důsledky. Rodiny ţijící pouze ze sociálních dávek se potýkají s finančním nedostatkem. Způsob orientace Romů pouze na současnost je v účelovém hospodaření s prostředky velkým handicapem. Statistická data dokonce uvádějí, ţe Romové v den výplaty utrácejí 60 – 70 % peněz. Bydlí v těch nejhorších bytech, z nichţ 47 % je bez koupelny, taktéţ 47 % bez splachovacího WC a 15 % dokonce i bez elektřiny. Na průměrný romský byt připadá 6,9 obyvatel. (Rous, 2003.)
67
Problémy se schopností včasného placení nákladů spojených s bydlením mívají za následek výpovědi nájemních smluv ze strany pronajímatelů bytů, coţ zpravidla představuje přestěhování do ještě horších podmínek, případně azylové bydlení nebo bezdomovectví. Prostředky se snaţí získat také nezákonným způsobem. V českých věznicích tvoří Romové 60 % všech uvězněných, coţ je velký nepoměr s ohledem na jejich procentuální zastoupení v české společnosti. (Rous, 2003.) Nejhorší na tomto stavu je skutečnost, ţe většina Romů na svoji situaci rezignovala a přijala ji jako danou, přestala usilovat o změnu a podlehla letargii. V tomto duchu jsou také vychovávány děti, které vzorce chování a hodnotový ţebříček přebírají od svých rodičů.
Metodika výzkumu Tématem této stati je nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin? K tomuto účelu jsem si připravila pět dílčích výzkumných otázek, které vymezují jednotlivé okruhy, o něţ se zajímám především. Dílčí výzkumné otázky: 1. Jakým způsobem je prováděna terénní sociální práce na zkoumaném pracovišti? 2. Jak dotazovaní Romové vnímají kvalitu svého ţivota? 3. Které faktory respondenti povaţují za nejvíce ohroţující kvalitu jejich ţivota? 4. Jak dotazovaní hodnotí své moţnosti řešit uvedené problémy vlastními silami? 5. Jakým způsobem v odstraňování těchto bariér pomáhá terénní sociální práce? Pro získání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku jsem zvolila kvalitativní strategii. Loučková (2010) uvádí jako charakteristické termíny kvalitativní strategie subjektivitu a význam, Disman (2003) vidí její poslání v porozumění lidem v sociálních situacích. V mém výzkumu se budu zajímat o subjektivní vnímání kvality ţivota respondenty, o význam, který oni sami jednotlivým aspektům kvality ţivota přikládají. Kvůli správné interpretaci jejich odpovědí se budu snaţit o porozumění popisované ţivotní situace. Z tohoto důvodu jsem kvalitativní přístup zvolila jako nejvhodnější moţnost pro tento typ výzkumu. Data budu sbírat formou rozhovorů. Kvalitativní výzkum nabízí tři základní typy rozhovoru – strukturovaný, polostrukturovaný a nestrukturovaný. První z nich předpokládá přesně připravené otázky, kterých se tazatel během rozhovoru doslovně drţí. Jeho výhodou je snadná interpretace získaných odpovědí, nevýhodou nedostatečný prostor k doplňujícím otázkám reagujícím na odpovědi respondentů. Polostrukturovaný rozhovor má předem připravenou strukturu otázek, které mohou být doplněny o další dotazy vyplývající z rozhovoru. Výzkumník se tak můţe dostat hlouběji k problému, lépe porozumět sdělení respondenta. Třetím typem je rozhovor nestrukturovaný. Podobá se běţné konverzaci, s výjimkou zaměření na hlavní výzkumnou otázku není tazatel ničím vázán. Jeho výhodou je proniknutí do hloubky klientova vyprávění, největší nevýhodu představuje analýza velkého mnoţství dat, která mohou být příliš nesourodá a často s výzkumnou otázkou nesouvisející. (Miovský, 2006.)
68
Z uvedených moţností jsem vybrala rozhovor polostrukturovaný, v němţ budu mít k dispozici připravené otázky i moţnost flexibilně reagovat na průběh rozhovoru. Výzkum budu realizovat v Praze 7 v kanceláři asistentky pro činnost národnostních menšin Úřadu městské části Praha 7 (dále jen „asistentka“), která terénní práci koordinuje i sama vykonává a terénní sociální pracovnice (dále jen „terénní pracovnice“). Účastníky mého výzkumu bude pět Romů – čtyři ţeny a jeden muţ, kteří sluţby těchto pracovnic uţívají. Respondenty jsem volila prostým náhodným výběrem na základě jejich příslušnosti k romské komunitě (měřítkem byl osobní postoj a pocit sounáleţitosti dotazovaného) a osobní zkušenosti s terénní sociální prací, kterou vyuţívají zpravidla dlouhodoběji. Všichni dotazovaní s účastí souhlasili a byla jim nabídnuta moţnost kdykoliv rozhovor ukončit. Anonymitu těchto respondentů zajistí skutečnost, ţe jsem jejich jména sama neznala a rozlehlost městské části Praha 7 znemoţní jejich identifikaci na základě informací získaných v rozhovorech. V případě asistentky a terénní pracovnice (dále jen „pracovnice“) je však situace jiná. Ţádná z nich na anonymitě netrvá a pro zpracování svého výzkumu mám i ústní souhlas kaţdé z nich pouţít její jméno. Obě pracovnice se mého výzkumu také účastní. Od jejich zahrnutí do výzkumu si slibuji moţnost rozšíření informací získaných od dotazovaných Romů a zohlednění dalších problémů romské komunity. Uvědomuji si, ţe vzorek pěti respondentů je příliš malý, neţ aby dokázal reprezentovat celou situaci romského etnika v uvedené lokalitě. Rozhovory se uskutečnily v průběhu měsíců prosince 2011 a ledna 2012 v kanceláři asistentky a terénní pracovnice, byly zaznamenávány na diktafon a následně přepsány do textové podoby, s níţ jsem dále pracovala.
Empirická část Terénní práce na zkoumaném pracovišti Terénní pracovnice jako základní předpoklad úspěšného vykonávání své profese vnímá výbornou znalost romské kultury, tradic a zvyklostí a také se musí dobře orientovat ve svém terénu, aby byla schopna vyhledat i klienta, který se před něčím skrývá, a podat mu pomocnou ruku. Má přehled také o rodinách, které se do Prahy 7 přistěhovaly, takţe jim můţe svoji podporu nabídnout, v naprosté většině případů oslovení Romové této nabídky vyuţijí. Terénní pracovnice spolupracují také s streetworkery, kteří jim pomáhají mapovat lokalitu za účelem prevence výskytu různých patologických jevů. Znalost romské kultury a respektování jejích tradic a komunikačních vzorců umoţňují pracovnicím s klienty navázat vztah zaloţený na důvěře a úctě. Mohou se tak ke klientům více přiblíţit a Romové s nimi otevřeně hovoří o všech svých starostech. Pracovnice klientům poskytují poradenskou sluţbu v souvislosti s vyplácením sociálních dávek, zdravotní prevence, výchovy dětí a dalších, v případě potřeby sjednávají setkání s odborníkem v poţadované oblasti. Klienty na některá jednání osobně doprovází, aby jej svojí přítomností podpořily a současně působily jako komunikační most mezi ním a příslušným úřadem.
69
Se znalostí celého sociálního zázemí klienta jsou schopny zvolit intervenci, která optimálně vystihne klientův individuální problém a její účinek můţe být přesně zacílen, coţ je předpokladem vyšší efektivity pomáhajících aktivit. Velkou pozornost pracovnice věnují vzdělávání dětí. Dohlíţejí na pravidelnost jejich školní docházky i úspěšnost při zvládání učiva. V případě potřeby dětem ve spolupráci s neziskovými organizacemi a dobrovolníky zajišťují doučování. Jsou v neustálém kontaktu se školami a rodinami dětí, aby bylo moţno pruţně reagovat na jejich potřeby.
Kvalita života romských rodin Dotazovaní Romové se shodli, ţe pro kvalitní ţivot povaţují za důleţité zdraví, štěstí, lásku, práci, peníze a bydlení. Se současným stavem ve většině uvedených oblastí spokojeni nejsou. Vymětal (2001) jako součást hodnocení kvality ţivota vnímá také potřebu uplatnění ve společnosti a proţívání pozitivní citové odezvy od blízkého okolí. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005.) Dotazovaní Romové se ve svém okolí setkávají s odmítáním, předsudky a diskriminací a to dokonce jiţ ve vztahu k dětem předškolního věku. Podle výpovědí respondentů jim předsudky komplikují také hledání zaměstnání a bydlení. Materiální zajištění většiny romských rodin je nevyhovující, potýkají se s nedostatkem finančních prostředků a s dluhy, jsou odkázány na podporu ze strany státu. Ţádný z respondentů nemá ani záliby a koníčky, existenční starosti je psychicky zatěţují, svoji situaci vidí beznadějně.
Největší problémy dotazovaných Největší a nejčastější problém pro dotazované představuje dlouhodobá nezaměstnanost, která činí jejich rodiny závislými na sociálních dávkách. Ţádný z respondentů práci nemá a nepracuje ani jeho partner, jestliţe se v rodině vyskytuje. Za hlavní důvod vysoké nezaměstnanosti bývá povaţována nízká vzdělanostní úroveň romské populace. (Šimíková in Navrátil, 2003.) Z dotazovaných pěti Romů je pouze jedna respondentka vyučena, domnívám se, ţe důvodem jejího vyššího vzdělání můţe být skutečnost, ţe byla vychována pěstouny, ostatní čtyři respondenti i jejich případní partneři mají vzdělání pouze základní. Pracovnice se snaţí Romy k doplnění vzdělání motivovat, dva z dotazovaných skutečně absolvovali nebo ještě absolvují rekvalifikační kurzy, které jim zprostředkovaly. Současně pro své klienty neustále monitorují aktuální nabídky na trhu práce, předávají kontakty nebo přímo domlouvají termín schůzky s potenciálním zaměstnavatelem. Pracovnice i Romové potvrzují diskriminaci na trhu práce, setkávají se s tím, ţe moţný zaměstnavatel do telefonu reaguje pozitivně, ale při osobním kontaktu Romy odmítne. Hledání práce se tak stává dlouhodobým stresujícím procesem. Rodiny nezaměstnaných Romů nemají dostatek finančních prostředků k uspokojení všech svých potřeb. Pracovnice jim pomáhají s vyřizováním nárokových dávek, pomáhají vyplňovat příslušné formuláře, v některých případech klienty také doprovázejí na úřady. Radí jim při tvorbě rodinného rozpočtu, aby byly získané peníze skutečně co nejúčelněji vyuţity. 70
V souvislosti s opoţděním v platební kázni domlouvají jménem klientů odklad termínu úhrady, sjednávají splátkové kalendáře, pomáhají se ţádostmi o prominutí penále. Špatná finanční situace také zavinila, ţe dotazovaní neplatili řádně v termínu nájem. Vyjednávání v případě respondentů nepřinesla pozitivní výsledek a oni ztratili jistotu bydlení výpovědí nájemní smlouvy ze strany pronajímatele. Pouze jedna respondentka se mohla s rodinou uchýlit ke své babičce, zbývající čtyři zůstali odkázáni na pomoc terénních pracovnic. Naštěstí se podařilo zajistit místo na ubytovnách a v azylovém domě, toto bydlení rodiny dotazovaných vyuţívají dosud, někteří jiţ několik let.
Možnosti Romů řešit svoji situaci bez pomoci Jiţ samotná skutečnost, ţe dotazovaní pomoc pracovnic vyhledali, vypovídá o určitých problémech se zvládnutím situace vlastními moţnostmi, dotazovaní o její vyřešení ještě před oslovením terénních pracovnic usilovali. Například v otázce bydlení pouze jedna respondentka našla zázemí u své babičky, druhá také sice strávila určitou dobu střídavě u různých příbuzných, ale nikde souţití nebylo ideální. V této oblasti jsem se zajímala především o pomoc rozšířené rodiny a komunity. Tradiční migrace romské menšiny, která se v různé míře přenesla i do současnosti, rozdělila romské rozšířené rodiny do větších vzdáleností, takţe se její členové nevídají příliš často a nemají k sobě jiţ tak blízko, jako dřív. Kromě toho se příbuzní respondentů sami potýkají s obdobnými problémy, takţe zpravidla nemají ani moţnost účinnou pomoc poskytnout. Dotazovaní shodně vypovídali, ţe pomoc ze strany terénních pracovnic a státu byla jejich záchranou.
Pomoc terénní sociální práce Ve všech situacích, které dotazovaní označili za nejproblematičtější, jim pracovnice pomoc poskytují. Pomáhají zajistit výplatu příslušných dávek státní podpory, hledat zaměstnání, zprostředkovávají rekvalifikační kurzy. V oblasti řešení bytové otázky sjednávají splátkové kalendáře za účelem bydlení udrţet, případně pomohou s hledáním náhradního ubytování. Respondenti intervenci pracovnic vnímají jako klíčovou z hlediska vyřešení akutního problému i dlouhodobé spolupráce vedoucí ke zmírňování potíţí dalších. Zkušenosti dotazovaných s terénní sociální prací jsou pozitivní a jsou za ni vděčni. Aktivity terénních pracovnic pomocí při řešení akutní krize nekončí. Usilují také o zlepšení kvality ţivota romských rodin v budoucnosti a to zájmem o dnešní děti. Protoţe vysoká míra dnešní nezaměstnanosti Romů je z větší části zaviněna jejich nedostatečným vzděláním, věnují pracovnice pozornost právě této oblasti. Dohlíţejí na pravidelnost docházky do školy, zajímají se o prospěch dětí a jejich nedostatky se zvládáním učiva. Za pomoci různých neziskových organizací a dobrovolníků zajišťují doučování dětí v problematických předmětech, jsou se školou i rodinami dětí v neustálém kontaktu. Snaţí se na děti i rodiče působit ve smyslu uznání hodnoty vzdělání a motivovat je k vlastnímu vzdělávání a osobnímu rozvoji. 71
Většina respondentů za důleţité pro kvalitní ţivot označila zdraví. Ve vztahu k dětem pracovnice kontrolují pravidelnost návštěv u lékaře, absolvování všech povinných prohlídek a očkování. Také dospělé Romy se snaţí motivovat k péči o zdraví, přesvědčují klienty o důleţitosti preventivních zdravotních prohlídek, pohybu a zdravém jídelníčku.
Závěr Cílem této stati bylo nalezení odpovědi na otázku: Jaký vliv má terénní sociální práce na kvalitu ţivota romských rodin? Provedený výzkum prokázal, ţe terénní sociální práce má na kvalitu ţivota romských rodin významný vliv. Dotazovaní Romové terénní pracovnice vnímají jako někoho, koho si váţí, kdo je neodsuzuje, ale chápe a podává pomocnou ruku. Kaţdý z dotazovaných uvedl přinejmenším jednu situaci, která byla naprosto kritická a právě díky intervenci pracovnic se zmírnila, všichni respondenti jsou s pracovnicemi i nadále v kontaktu a vyuţívají průběţně jejich podpory při řešení aktuálních problémů. Terénní sociální práce se kromě akutních problémů zaměřuje také na prevenci. Uvedu například péči o zdraví, kde poskytují poradenství romským ţenám v otázce antikoncepce, dohlíţejí na pravidelná očkování dětí, motivují dospělé Romy k návštěvě lékaře za účelem preventivního vyšetření a podobně. Seznamují je se zásadami zdravého ţivotního stylu. Důleţitá je také činnost terénních pracovnic v oblasti vzdělávání dětí. Jsou v neustálém kontaktu se školou, kontrolují pravidelnost školní docházky, účastní se řešení výchovných problémů, zajišťují romským dětem doučování v případě školních neúspěchů. Snaţí se děti motivovat k dalšímu vzdělávání a uvědomovat si jeho hodnotu. Na hlavní výzkumnou otázku je tedy moţno odpovědět, ţe terénní sociální práce má na kvalitu ţivota romských rodin velice kladný vliv.
Použitá literatura ve stati: ČERNÝ, J., MORAVEC, Š. 2004. Terénní sociální práce. In Studijní materiály dvoustupňového vzdělávacího programu pro terénní sociální pracovníky. Brno : Drom, s. 31-33 DAVIDOVÁ, E. a kolektiv 2010. Kvalita ţivota a sociální determinanty zdraví u Romů v České a Slovenské republice. Praha: Triton DISMAN, M. 1993. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum HORVÁTHOVÁ, J. 2002. Kapitoly z dějin Romů. Praha: Lidové noviny KAPLAN, P. 1999. Romové a zaměstnanost neboli zaměstnatelnost Romů v České republice. In Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 352-377 72
KŘIVOHLAVÝ,J. 2004. Kvalita ţivota. In Hnilicová H. (ed.) Kvalita ţivota: sborník příspěvků z konference konané dne 25.10.2004 v Třeboni. Kongresový sál hotelu Aurora. Kostelec na Černými Lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky LOUČKOVÁ, I. 2010. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. Praha: Sociologické nakladatelství MANN A.B. 2001. Romský dějepis. Praha: Fortuna MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman NAVRÁTIL, P. a kolektiv 2003. Romové v české společnosti. Praha: Portál NIEDERLE, P. 2002. Zadluţení, sociální dávky a sociální práce. In. Romové ve městě. Praha: Socioklub, s.110-120 PANAGOPULU NESÉTOVÁ, I. 2002. Terénní sociální práce z pohledu magistrátu. In Úvod do terénní sociální práce. Brno: Drom, s. 21-22 ROUS, J. 2003. Romové – vhled do problému. Brno: Kabinet MV a Katedra sociální pedagogiky ŘÍČAN, P. 1998. S Romy ţít budeme – jde o to jak. Praha: Portál ŠIMÍKOVÁ, I. 2003. Romové jako sociálně vyloučená skupina. In. Navrátil, P. (ed.). Romové v české společnosti. Praha: Portál, s. 56-72 VAĎUROVÁ, H., MÜHLPACHR, P. 2005. Kvalita ţivota. Teoretická a metodologická východiska. Brno: Masarykova univerzita v Brně 2005. Zpráva o stavu romských komunit České republiky 2004 a Koncepce romské integrace. Úřad vlády České republiky, Kancelář Rady vlády ČR pro záleţitosti romské komunity
73
