Tenkrát na východě v Rusku

Tenkrát na východě v Rusku Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.cpress.cz www.albatrosmedia.cz

Ben Mezrich Tenkrát na východě v Rusku – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Tenkrát na východě v Rusku Vzestup oligarchů

Ben Mezrich

CPress Brno 2016

Poznámka autora

T

ENKRÁT NA VÝCHODĚ V RUSKU JE DRAMATICKÉ VYPRÁvění vycházející z četných rozhovorů a informací získaných osobně od řady zdrojů – z nichž většina si přála zůstat v anonymitě – a tisíců stránek soudních dokumentů. V některých případech jsem v zájmu ochrany soukromí změnil místo, kde se příslušná věc odehrála, a také určité popisy prostředí. Při psaní používám postup, kdy znovu tvořím dialog založený na tom, co řekli účastníci dění, na soudních materiálech a na článcích z novin. Maximálně se snažím sdělit podstatu rozhovorů, které proběhly, zejména pokud jde o situace, k nimž došlo před více než deseti lety.

Část

první

On je to možná dobrý člověk, ale nejlepší stejně bude, když ho zastřelíme. Staré ruské přísloví

Kapitola první Červenec 2000, dača Kuncevo, moskevská čtvrť Fili

T

O TICHO BYLO NESNESITELNÉ. MINUTY UBÍHALY VPŘED jen pomalu, tíživě, a čas se živil napětím, panujícím ve vlhkém vzdu­ chu. Žaluzie na všech třech oknech v dlouhé, sádrovou maltou omít­ nuté zdi velké a prázdné jídelny byly sice vytaženy, ale stejně se nedalo určit, jak moc už pokročilo odpoledne. Hustý les, který odlehlý a uzavřený areál s dvoupatrovým domem obklopoval, vrhal dlouhé stíny na vyztužené okenní tabulky a měnil to, co ještě zbylo z jasného letního světla, do zlověstné šedi připomínající kovovou barvu zbraní. Osmnácti mužům středního věku v tmavých oblecích, kteří v tom hmata­ telném tichu seděli u rozlehlého jídelního stolu a přitom se na svých židlích neklidně vrtěli, se jen těžko věřilo, že se formálně stále nacházejí na území Moskvy. Je ovšem třeba přiznat, že stárnoucí kamenný dům schovaný uprostřed temného lesa a obehnaný hned dvěma drátěnými ploty zakončenými ostna­ tým drátem byl symbolem výrazně odlišné ruské metropole od té, která rostla dynamickým tempem v jiných svých částech. Muži shromáždění v jídelně totiž od chvíle, kdy se jim otevřely dveře lesknoucích se limuzín s řidičem za volan­ tem, nyní srovnaných za zmíněnými ploty, a kdy předním vchodem vstoupili do výše popsaného objektu, urazili více jak padesát let nazpět v čase.

Červenec 2000, dača Kuncevo Místo, kde se konala schůzka, bylo všem přítomným dobře známé, ovšem na pozvánku, doručenou v předchozích týdnech profesionálním kurýrem každému z těchto mužů, reagovali nejrůznějším způsobem, od nevěřícného smíchu až po pocity naplněné podezřením. Všichni věděli, kam že se to měli dostavit, komu ten dům svého času patřil i co se uvnitř kdysi událo, a nikdo z nich se raději nijak pozorněji nedíval do stínů na stěnách toho domu, které už něco pamatovaly, stínů zatemňujících kouty rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Už po celou jednu generaci se tenhle dům nevyužíval a fungoval spíše jako nějaké muzeum než dača v normálním provozu. Adresa, na kterou všech osm­ náct mužů dorazilo, však symbolizovala něco mnohem významnějšího, než byla samotná pozvánka, a čím déle byli nuceni čekat na to, co se mělo udát, tím zlověstnější jim místo setkání postupně připadalo. Tito lidé přitom nebyli za žádných okolností zvyklí na někoho nebo na něco čekat. Pokud bychom je totiž měli charakterizovat jako vlivné podnikatele či dokonce miliardáře, výrazně bychom je podhodnotili, protože stáli za nej­ větším – a nejrychlejším – nahromaděním bohatství v moderních dějinách. Ruská média je začala označovat výrazem „oligarchové“, který byl obvykle chápán v pohrdavém smyslu a zařaďoval tyto osoby do zvláštní společenské třídy stojící nad všemi ostatními. Podle všeobecně panujícího mínění dali oli­ garchové během uplynulého desetiletí, kdy v bývalém Sovětském svazu došlo během spletité a často neprůhledné privatizace k přechodu ke kapitalismu, dohromady neuvěřitelné majetky, a ne nepodobni vinoucí se vinné révě je použili k tomu, aby se doslova vpletli a usadili do řídících struktur ve vládě, v ekonomice i v kultuře jejich země. Většina mužů přítomných v jídelně by se po takovém označení naježila, protože pokud se za někoho považovali, tak za představitele nového, svo­ bodného a moderního Ruska. Téměř všichni pocházeli z chudých poměrů a mnozí dokonce prožili dětství plné strádání a předsudků. Předtím než své ambice zaměřili na podnikání, řada z nich po určitou dobu pracovala jako matematici, vědci nebo vysokoškolští učitelé, přičemž pokud ve své nové profesi uspěli (a jako skupině se jim to opravdu podařilo, navíc v míře do té doby možná nevídané), nestalo se tak díky chronické korupci a brat­ říčkování. 9

Tenkrát na východě v Rusku Ať už ale šlo o oligarchy či nikoliv, rozhodně se tito muži vydělávající mili­ ardy nevyznačovali trpělivostí. Když nakonec v jídelně převládlo hrobové ticho, jeden z nich, který seděl nejblíže dveřím vedoucím do útrob domu, si odkašlal. „Myslíte, že by po nás kdokoli truchlil, kdyby se sem nějakému Čečenci podařilo propašovat bombu a vyhodit nás všechny do povětří?“ zeptal se. Místností se rozlehl rozpačitý smích, ale pak se vytratil do stínů v rozích. Ta šibeniční poznámka totiž možná až moc přesně „trefila hřebíček na hla­ vičku“, a ať již si muži o sobě mysleli cokoliv, ten nejlepší čas být miliar­ dářem v Rusku to nebyl, přičemž co hůř, představa bomby vybuchující v jídelně na takovéto zlověstné adrese nebyla tak nereálná, jak by oni sami rádi věřili. Než však někdo mohl opět přerušit panující ticho, ozvaly se jakési zvuky na vzdáleném konci místnosti a otevřely se dveře. Napětí ve vzduchu vzrostlo, jako když prudce napnete kožený pásek, a po krátké chvíli vstoupil dovnitř se skloněnou hlavou muž, který ovládal každý svůj krok a pohyb, počínaje sugestivním atletickým držením těla a konče způsobem, jakým při chůzi hýbal svými štíhlými, svalnatými pažemi. Nebyl moc vysoký, maximálně pět stop a sedm palců, a měl lehce prořídlé vlasy, ostrý pohled a čelisti tak úzké, že téměř připomínaly dýky; sečteno podtrženo jeho vzhled byl něčím, co daleko přesahovalo pouhý součet všech částí těla, kterými disponoval. Začal chodit kolem stolu a s každým si srdečně potřásl pravicí, přičemž ani jeden z přítomných miliardářů nebyl schopen se od něj odvrátit, i kdyby k tomu třeba našel odvahu. Ten člověk navíc nevyzařoval jen impozantní auru, byl taky jednou velkou neznámou. Pozvaní podnikatelé vybudovali své karié­ ­r y – a majetky – díky schopnosti zajistit si potřebné znalosti a ty využívat, ale i když někteří z nich stáli za vzestupem svého hostitele k moci, dokonce jej do role, kterou nyní hrál, pečlivě vybrali, učinili tak, aniž by toho o něm vlastně moc věděli. V tom ovšem spočívala jeho hlavní přednost, byl doslova „programově obskurní“, jen jakási „nicka“, pouhá oddaná součástka soukolí, a oni žili v domnění, že takovou osobu bude lehké ovládat. Když si vzápětí v přední části jídelny sedal do čela stolu, nevypadal vůbec uvolněně, pak se však usmál a řekl: „Dóbro pažálovať“, tedy „Srdečně vás vítám, kolegové“. 10

Červenec 2000, dača Kuncevo Poté se rozhlédl po místnosti a každému ze shromážděných miliardářů se podíval zpříma do očí. „Někteří z vás mě podporovali,“ prohlásil klidným tlumeným hlasem a pohledem se přitom zastavil u některých z obličejů, které na něj upřeně hleděly. „Někteří pravda nikoliv,“ pokračoval a svým zrakem tentokrát spočinul na tvářích jiné skupiny přítomných. „To už však teď není důležité. Dosáhli jste velkých osobních úspěchů, jeli­ kož jste si vytvořili obrovské jmění.“ Opět se odmlčel a v jídelně by v tu chvíli bylo možné slyšet spadnout na zem špendlík. „Můžete si to, co máte, ponechat. Byznys je důležitý a stejně tak průmysl, ale od nynějška už jste prostě jen podnikatelé, jen a pouze.“ Než mohl některý z ostatních mužů kolem stolu na tato slova zareagovat, začalo být v místnosti opět trochu rušno, jelikož do práce se pustila skupina jakýchsi níže postavených úředníků, kteří povolali celý tým sluhů, z nichž každý měl v rukou podnos s porcelánovou soupravou, kde se v konvicích třpy­ til čaj zlatavé barvy. V jídelně v tu chvíli výrazně opadlo všeobecné napětí, zároveň však většině pozvaných lidí došlo, že se dopustili strašlivé mýlky, protože tento loajální nikdo, tohle obskurní kolečko ve stroji, se stal někým jiným. Každá minuta jejich setkání v domě na předměstí Moskvy byla také důkladně předem připravena, a to již od chvíle, kdy je na toto místo, předsta­ vující tolik brutality, pozval. Ve vzdálenosti pouhých několika yardů, na opačné straně chodby, po které teď sluhové nosili přítomným miliardářům čaj, se totiž nacházela pracovna a pokoje, kde strávil svá poslední dvě desetiletí života Stalin. Tento dům, jeho moskevské bydliště, byl prostě jakousi centrálou nejmocnějšího, nejhanebněj­ šího a nejbrutálnějšího režimu v historii Ruska. Mužem v čele stolu, který si nyní vyměňoval pozornosti s těmi, co seděli nejblíže, zatímco se naléval čaj, byl Vladimir Putin, a svým hostům právě vyslal jasný a srozumitelný vzkaz. Ten člověk totiž rozhodně nebyl jen koleč­ kem v soustrojí, s nímž by se dalo manipulovat dle libosti, a oligarchy, kteří se s ním tehdy sešli, varoval: „Svoje miliardy si můžete nechat, ale jinak se mi nepleťte do cesty.“ 11

Kapitola druhá O šest let dříve, 7. června 1994, pět hodin odpoledne, Klub Logovaz, Novokuznětskaja ulice č. 40, Moskva

O

SMAČTYŘICETILETÉMU BORISI ABRAMOVIČI BEREZOVskému sice už nad jeho stále ještě jasnými a živými rysy ve tváři řídly vlasy, ale měl výjimečnou schopnost dělat dojem, že je ne­­ ustále v pohybu, a to i při těch vzácných chvílích, kdy opravdu jen a pouze stál. Pokud se ovšem nacházel ve stavu pro něj mnohem obvyklejším, kdy se v rychlosti přesouval z jedné schůzky na druhou a sevřená ramena měl při­ tom shrbená nad svou drobnou postavou, připomínal energií nabitý japonský rychlovlak Šinkansen, který se rozhodl sjet z kolejí, nebo derviše tančícího tak zběsile, že najednou nevíte, kde má ruce a kde nohy. Když vyrazil ze zadního bezpečnostního vchodu centrály své firmy, což byl rozlehlý zrenovovaný dům z devatenáctého století ležící v polovině soukromé ulice se stromořadím v luxusní části Moskvy, vypadalo to, jako by vibro­ valy všechny molekuly pod jeho kůží. Jednou rukou si přitom uhlazoval sako obleku, pod kterým svítila pečlivě vyžehlená bílá košile, zatímco svým jestřá­ bím zrakem vyhodnocoval těch pár stop oddělujících jej od čekající limuzíny.

7. června 1994, pět hodin odpoledne Do všech stran zářící Mercedes-Benz model 600 stál jako obvykle co nejblíže vchodu, aby převislé betonové okapy mohly poskytovat dostatečnou ochranu, ale u otevřených zadních dveří vozu navíc ještě stál mohutný osobní strážce a za neprůstřelným předním sklem na něj kýval jeho řidič, který již čekal s nastartovaným motorem. Berezovskij byl totiž podnikatelem a v polovině devadesátých let nebylo v Rusku dobrým nápadem, aby člověk v jeho postavení trávil přesuny mezi kanceláří a automobilem více času, než bylo nutné. Opatrný musel ostatně být i zde, „na domácí půdě“, tedy ve svém honosném sídle pocházejícím z dob ještě před bolševickou revolucí (které nechal pečlivě zrestaurovat do opulentní podoby, ať již mluvíme o drahém nábytku v přepychovém interiéru, o sluzích v krásném oblečení nebo třeba o obrovském akváriu, táhnoucím se podél jedné ze stěn), takže když pospíchal k limuzíně, měl trochu skloněnou hlavu. Zastřešený bezpečnostní vchod měl tvar zajišťující soukromí těm, kteří to nejvíc potřebovali – byl téměř ze všech stran uzavřený, takže i když by kolem šel nějaký zbloudilý chodec, nebyl by schopen se přiblížit natolik, aby něco uviděl. I v případě, že by se do jeho prostoru náhodou někdo takový dostal ještě předtím, než by oligarcha neformálně mrkl směrem k osobnímu strážci a svou drobnou postavu vsunul na zadní sedadlo svého Mercedesu, stejně by ten chodec věděl, že se má raději rychle dívat jinam. Berezovskij nebyl bůh­ víjak slavný, ale vyzařoval moc, ať již šlo o drahý oblek, který měl na sobě, nebo závratné tempo, kterým se pohyboval. Ti, kteří věděli, jak vypadá, ale přitom neměli tušení, čím se zabývá, o něm možná mluvili jako o podnika­ teli, například obrovsky úspěšném dealerovi aut nebo bývalém vědci, který začal působit ve finančnictví. V obou případech by měli pravdu, ale byla by to pravda směšně povrchní. A i ti, kteří jej znali dobře, mohli jen doufat, že se jim někdy podaří odhalit, čím tento člověk opravdu je, a až do jakých výšek jej žene jeho ctižádost. Když se každopádně Berezovskij bezpečně uvelebil uvnitř vozu, počkal, až si vedle řidiče sedne i jeho osobní strážce, a pak limuzína okamžitě vyrazila vpřed, vzdálila se od chodníku a zařadila se mezi ostatní auta, kterých v pozd­ ním odpoledni ještě nebylo moc. Náš muž na zadním sedadle si při jízdě pokoušel trochu odpočinout; těžko se srovnával se skutečností, že je teprve úterý, protože už měl za sebou spoustu namáhavé práce. V uplynulých čty­ 13

Tenkrát na východě v Rusku řiceti osmi hodinách šel z jednoho jednání do druhého, která vedl převážně s představiteli firmy AvtoVAZ (největšího ruského výrobce automobilů, zná­ mého hlavně svou „vlajkovou lodí“, hranatým, ale funkčním modelem Lada, něžně nazývaným „lidové vozítko“), ale také se svými podřízenými ve vlastní firmě LogoVAZ (tu založil o pět let dříve a původně šlo o dodavatele počíta­ čového softwaru pro AvtoVAZ, postupně se však z ní stal největší prodejce vozů Lada v Rusku se salony po celé zemi). Zmíněných osmačtyřicet hodin bylo navíc zaplněno zcela banálními rozhovory, které se daly snést jen proto, že se odehrávaly v luxusním prostředí Klubu Logovaz, který Berezovskému patřil. Ať byl tento člověk sebevíc zaneprázdněn, často si poslední schůzku dne navíc naplánoval do svého soukromého bytu, který měl v nejvyšším patře centrály firmy a kde nalévala vodku absolutně nejlepší kvality jeho nádherná mladá přítelkyně. Jednání se vždy vlekla a probíraná témata byla nudná, nejvíc ze všeho však Berezovskij nenáviděl dobu mezi nimi, což byl důvod, proč se většina z nich konala ve zmíněném klubu, kde mohl svižně přecházet z jedné schůzky do druhé a neztrácel přitom drahocenný čas. Odjet někam jinam naopak zname­ nalo potýkat se s nevyhnutelnými problémy světa venku, které zdržovaly, ať již šlo o hustou dopravu, vzdálenost některých míst nebo vrtochy a neschop­ nost druhé strany, pokud se plánování příslušného setkání týkalo. Otráve­ nost z představy zbytečně strávených minut nebylo způsobováno pouze jeho vnitřním uzpůsobením (kdy například nebyl schopen zůstat v klidu, a to ani ve chvíli, kdy se ve své limuzíně opíral o tu nejkvalitnější kůži, jakou byla automobilka Mercedes schopna vyrobit), ale také vědomím, jak velkou hod­ notu by každá z těch promrhaných minut mohla mít. Hodinky značky Bre­ guet, které nosil, tak tomuto člověku neměřily čas, nýbrž sdělovaly, o kolik přicházel příležitostí. Berezovskij si dobře uvědomoval, že tahle netrpělivost byla jen dalším projevem zemětřesení, které začalo o téměř deset let dříve a pohltilo jeho svět. V dobách jeho dětství netrpělivost, ambice a schopnost snít o velkých věcech nebyly důležité, natož prožívané, a to nejlepší, v co mohl doufat mladý židovský chlapec z Moskvy s nadáním pro matematiku bez kontaktů na pří­ slušníky komunistické elity, byl doktorát v tomto oboru na jedné z několika univerzit, jež se nebránily i méně žádoucím etnickým skupinám. Mohl získat 14

7. června 1994, pět hodin odpoledne sebevětší počet ocenění a publikovat sebevíc statí, přesto jej však čekal jen prostý a poklidný život u knih či v laboratořích. Pak však přišla perestrojka, blesk, který všechno rozmetal na kusy. Nejdřív se starý svět nadchl pro Gorbačova a také pro Jelcina, který stoupal vzhůru vedle něj, a pak se chaoticky dostavila nová, zmatená doba vyvolaná ranou podobou kapitalismu, ranou proto, že se nacházela teprve ve své pubertě. Najednou se tudíž nabízela zcela nová budoucnost člověku, který uměl zacházet s čísly a v teoretické rovině uvažovat i dostatečně dopředu, aby se neutopil v absurdních situacích doby, kdy vládlo téměř úplné bezpráví, člo­ věku, který byl navíc dostatečně obratný, aby proplul nevyhnutelnými dopady naprosto zásadní a nevídané přeměny své vlasti. To, že byl jiný, že byl outsi­ der, tedy že měl vlastnosti, které ve světě obehnaném zdmi bránily v dosažení úspěchu, mu ve chvíli, kdy se tyto zdi začaly hroutit, pomohlo. Berezovskij ani na chvíli nepřemýšlel o tom, co bude dál, a zaměřil svou pozornost na svět, v němž se najednou staly peníze něčím smysluplným. To jej dovedlo k tomu, co i v novém, svobodném kapitalistickém systému, který jeho země doufala zavést, upřímně považoval za tu nejposvátnější věc. Z okna své limuzíny nyní hleděl na zaparkovaná auta po obou stranách ulice, která míjeli, a přitom se široce usmál. Sem tam se mezi nimi objevilo nějaké zahraniční, většinou německé jako jeho Mercedes, ale v téměř stejné míře i japonské, konkrétně modely Honda a Toyota, naprosto převažující však byla ruská Lada. Tenhle podsaditý, kompaktní a drsný vůz bez jaké­ hokoliv i jen náznaku elegance, vyráběný s maximální úsporností, ztěles­ ňoval vyvrcholení dříve nepředstavitelného snu. Protože perestrojka sem, perestrojka tam, občan Moskvy se ani po roce 1991 nevzbudil s hromadou rublů pod postelí, s nimiž by mohl odkráčet k nejbližšímu prodejci auto­ mobilů. Lada se vlastně stala jakýmsi prvním symbolem nového, svobodného Ruska. Vlastnit ji bylo vším, přičemž aby bylo možné tento vůz získat, nesta­ čilo mít jen peníze, potřebovali jste také znát toho správného člověka, kte­ rému se musel dát úplatek. Berezovskij ovšem po tomto modelu netoužil, on svou pozornost zaměřil na jeho výrobce. Zpočátku se rozhodl využít znalostí získaných ještě v době, kdy působil ve vědecké sféře, a založil firmu LogoVAZ dodávající počítačový 15

Tenkrát na východě v Rusku software, která měla za teď již zodpovědně se chovající automobilku řešit problémy s platbami. Záhy poté, co pronikl hlouběji do způsobů řízení tohoto kolosu připomínajícího dinosaura, si Berezovskij uvědomil, že lidé, kteří stáli v čele společnosti AvtoVAZ, byli funkcionáři z předchozího světa, prostě staré struktury nechápající ekono­ mické reformy probíhající s obrovskou dynamikou kolem nich. Tyto „rudé ředi­ tele“, jak byli nakonec nazváni v učebnicích dějepisu, dosadila do vedoucích funkcí významných firem ve všech oblastech průmyslu vláda, která sama sotva rozuměla kapitalistickému systému, umožněnému díky perestrojce. Jak se tak Berezovskij díval oknem ze zadního sedadla svého Mercedesu, utkvěl jeho pohled na dvou vozech značky Lada, zaparkovaných vedle sebe na příjezdové cestě k dvoupatrovému domu, kde sídlila firma dodávající kan­ celářské potřeby, jen kousek od centrály jeho vlastního podniku. Byl schopen si okamžitě v hlavě promítnout, jakou obě ta auta musela urazit cestu, než se octla ve zmíněném vjezdu – světlo světa spatřila na výrobním pásu v obrov­ ské továrně u řeky Volhy, načež se vydala na dlouhou pouť, nejdříve na lodích a poté po silnici, až do městských center, kde žilo obyvatelstvo, které na ně mělo peníze. Tam byly Lady složeny do hlídaných areálů provozovaných jejich prodejci, kde se ovšem zdržely jen krátce. Poté byly vyexpedovány do autosa­ lonů, načež přišla konečně na řadu finanční transakce, kdy přešly z jedněch rukou do druhých požadované ruble, obvykle přes nějakého „známého“ pro­ středníka, a pak už se zákazník jen tiše modlil, aby za tu hotovost skutečně obdržel to, po čem tak toužil. Ta auta se vozila takovou dálku a promrhalo se přitom tolik času! Bere­ zovskij si ovšem v této konkrétní situaci uvědomil, že nad všemi těmi ztra­ cenými hodinami by se nemělo jen lomit rukama, ale že by bylo záhodno je nějak využít. V USA přišel kdysi kapitalismus mimo jiné s úslovím „čas jsou peníze“ a on vydělal své první velké jmění tím, že toto klišé uvedl v praxi. Berezovského limuzína mezitím nechala příjezdovou cestu s oběma Ladami za sebou a teď jela podél celé řady dalších zaparkovaných vozů, kon­ krétně jedné Toyoty, pak několika starších modelů, které vyrobil AvtoVAZ, a nakonec kolem zaprášeného německého Opelu, který stál u chodníku přímo před stánkem s ovocem. Náš oligarcha nikdy netrávil mnoho času uvažo­ váním o své minulosti, nicméně ho těšilo vzpomínat na svůj první podni­ 16

7. června 1994, pět hodin odpoledne katelský plán, který skončil velkým úspěchem. Nebylo to nic, o čem by byl připraven mluvit v nějakém rozhovoru pro média, žádný novinář by ostatně ani neměl odvahu se ho na to ptát, i tak jej však jednoduchá elegance tohoto projektu naplňovala jistou pýchou. Vozit auta z továrny na břehu Volhy až ke konečnému spotřebiteli, to byla prostě strašlivá odysea, ať již se vzala v úvahu vzdálenost nebo strávený čas, v případě Berezovského však šlo o ideální podmínky k tomu, jak levně koupit a draze prodat. V nestabilní ekonomice raného ruského kapitalismu se už čas přesto obvykle považoval za nepřítele peněz, protože dvouciferná nebo i tří­ ciferná inflace měnila každý rubl na jakýsi rychle ucházející balón, který se zmenšoval každou vteřinou, ale Berezovskij tohoto nepřítele uměl využít ve svůj prospěch. Vymyslel totiž systém, kdy od společnosti AvtoVAZ nakoupil velké množství vozů tak říkajíc do komise, přičemž jeho „rudým ředitelům“ za ně zaplatil jen minimální zálohu v hotovosti (s níž tito ve většině případů ochotně souhlasili). Poté Lady ve svých autosalonech prodal a následně celé měsíce – někdy i roky – nechal pracovat inflaci, aby tak částku, kterou měl výrobci ještě uhradit, tak říkajíc zhodnotil ve svůj prospěch. Ve chvíli, kdy ji splácel, už tak byl dluh podstatně menší, a LogoVAZ ve výsledku dosáhl na každém prodaném voze ziskové marže ve výši šesti set procent. To byl však teprve začátek, jelikož Berezovskij využil své pověsti hlavního dealera modelu Lada a založil si bankovní fond, aby mohl objednávat ještě větší množství těchto vozů. Za tímto účelem v něm nashromáždil téměř šede­ sát miliónů dolarů a rozhodně se je nijak rychle nesnažil převést na AvtoVAZ ani na nikoho jiného. Zřejmě nejúžasnější věcí byla v souvislosti s tímto projektem skuteč­ nost, že nic z toho, co v jeho rámci podnikal, nebylo z formálního hle­ diska protizákonné. Šlo jednoduše o nákup za menší cenu, než za kolik se prodalo, při němž jeden špičkový ctižádostivý matematik využil nedo­ statku na stávajícím trhu, i když to, že neporušil žádný konkrétní zákon, samozřejmě neznamenalo, že nikoho nepopudil. Vše, co se týkalo aut, se v moderním Rusku – tak jako i ostatní oblasti ekonomiky – pohybovalo v jakémsi chaotickém vakuu, které mnozí lidé s oblibou nazývali „Divo­ kým východem“. Tam, kde se daly vydělat velké peníze, se tudíž často na scéně objevovali i muži se zbraněmi a téměř každý den bylo možné se 17

Tenkrát na východě v Rusku v ruských novinách dočíst o podnikatelích, kteří byli zavražděni, protože došlo k porušení nějaké dohody. Pro Berezovského bylo nebezpečí doprovázející tehdejší svět byznysu v jeho zemi jednoduše nutným zlem na novém svobodném trhu. Představitelé úspěš­ ných společností se mu prostě přizpůsobili, a to tak, že dávali stranou finanční prostředky na obranu před takzvanou „vlhkou prací“, což bylo možná až pří­ liš naturalistické označení pro činnost příslušných zabijáků vykonávajících špinavou práci, které si vypůjčili z kruhů v kriminálním podsvětí. Říkalo se, že konkrétně LogoVAZ jednání s takovými skupinami přenechal zvláštnímu týmu „specialistů“, což byla jakási temná a pochybná organizace, o níž toho chtěl Berezovskij vědět co nejméně. I tak se však násilí nevyhýbalo ani jeho autosalonům a několik z nich bylo doslova rozstříleno, i když přitom nikdo nezahynul. Ještě větší strach ovšem naháněla skutečnost, že jeden známý pří­ slušník mocného ruského zločineckého uskupení se relativně nedávno obrátil přímo na Berezovského a požadoval vyřešení nějaké triviální neshody. Oli­ garcha se s ním více méně odmítl bavit, ale o několik dní později došlo před jednou z jeho prodejen vozů Lada mimo velká města k divoké hromadné přestřelce, po níž musela místní policie z místa odklidit šest mrtvých Rusů a Čečenců, ke kterým se nikdo nehlásil. Pancéřované limuzíny, velmi dobře placení osobní strážci, žoldáci, tak pro­ bíhal byznys za perestrojky – bylo to nechutné, ale nutné, a rozhodně nic, čím by se Berezovskij ve své hlavě zaobíral, když si tak ze svého Mercedesu pro­ hlížel míjející zaparkovaná auta. Naopak začal pomýšlet na oběd, který jej již záhy čekal, konkrétně jak se při něm uzavřou další smlouvy a jak z pouhých několika minut vytěží další ruble. Poté jej bude čekat krátká jízda zpět do jeho klubu, kde možná zajde i do bytu v horním patře, takže když jeho limuzína míjela již zmíněný zaprášený Opel, zrovna si vybavoval vůni jemu tak dobře známého parfému a představoval si, jak se pod dekou rýsují ony křivky. V tu chvíli však zcela náhodou koutkem oka zaregistroval něco zvláštního; mohla to samozřejmě být zcela bezvýznamná záležitost, třeba jen jakýsi světelný klam na neprůstřelném skle okna po jeho levici, nebo dokonce stín vrhaný z vysokého stánku s ovocem, který se tyčil za tím zaparkovaným vozem, měl však dojem, že zahlédl proužek tmavého dýmu vystupujícího ze zavazadlo­ vého prostoru Opelu. 18

7. června 1994, pět hodin odpoledne Otevřel ústa, aby něco řekl řidiči, než to ale mohl udělat, oslnil jej najednou záblesk světla a pak udeřila tlaková vlna, takže jeho Mercedes vylétl tři stopy vzhůru a ve vzduchu se nebezpečně naklonil na bok. Vzápětí nalevo od něj vybuchlo okno a sklo se vysypalo dovnitř, přičemž jeho zubaté úlomky jej zasáhly ve tváři, na krku a na zádech; zároveň s tím měl Berezovskij na malou chvíli pocit naprosté beztíže, pak však limuzína dopadla na zem a obě nápravy kol v důsledku úderu praskly. Teprve poté začalo být něco slyšet, konkrétně strašlivý řev, tak hlasitý, že mu popraskaly oba ušní bubínky, a tak silný, že jej vrhl zpět do zdeformovaného koženého sedadla a vyvolal v něm pocit, jako by mu někdo dal pěstí do hlavy. A pak přišlo to strašlivé horko. Koule ze spalujících plamenů jej jakoby celého pohltila a jasně rudé ohnivé jazyky se vrhly na jeho tvář, krk i ruce, takže se mu rozšířily zorničky a začal křičet, načež si uvědomil, že téměř instinktivně padá dopředu. Vzápětí dopadl rukama a koleny na chodník, kde se brodil rozbitým sklem, přičemž do chřípí mu pronikl podivný zápach, zároveň štiplavý i nasládlý, a došlo mu, že to je cítit jeho vlastní popálená kůže. Opět zakřičel a po ulici plné skla se plazil vpřed, pryč od žáru, až se mu nakonec podařilo vstát. Nato se otočil zpět k autu a zůstal hledět na rozdrcenou hořící hromadu kovu. Trvalo mu celou minutu, než pochopil, na co že se to vlastně dívá, protože podvozek se z valné části roztavil do chodníku, všechna okna byla vysypaná a karoserie zdeformovaná k nepoznání. Poté zaměřil svou pozor­ nost na přední sedadlo, kde sice neviděl osobního strážce, ale řidiče ano, ten stále ještě seděl za tím, co zbylo z volantu, i když vypadal podivně, zvláštně předkloněný a navíc mu ze saka vycházel dým. Berezovskij se už chystal na něj zavolat, když si najednou uvědomil hrůznou věc – ten člověk neměl hlavu. V tu chvíli padl na kolena, zatímco v dáli se ozvaly sirény.

19

Kapitola třetí 8. července 1994, dvě hodiny odpoledne, Klub Logovaz

„T

AK SE NA TO PODÍVEJME, TO JE NÁM ALE NOVINKA.“ Alexandr Litviněnko si prohrábl rukou vlasy, zatímco sledoval, jak se Igor Davny, jemu podřízený agent nižší hodnosti, pokoušel z částečně roztaveného ocelového koše na odpadky vypáčit kus vycpávky koženého sedadla. Problém byl v tom, že kůže se ke kovu doslova přivařila, takže šlo o nadlidský úkol, mladý muž se ovšem nehodlal jen tak vzdát; když mu rukavice po oceli sklouzly, zaklel, ale opět se sklonil a zase se pustil do práce. „Tak se teď začali navzájem vyhazovat do povětří,“ pokračoval pak Davny s námahou v hlase a dál se snažil něco provést s tou kůží. „Je to sice méně účinné než kulka, ale k určitému sdělení to asi stačí,“ dodal vzápětí. Litviněnko se zašklebil, jelikož daný případ mu nepřišel jako humorný. Kolem panovala hluboká noc a on měl pocit, že by se mohl zabývat daleko zajímavějšími věcmi než se probírat těmi stále ještě doutnajícími částmi, jež zbyly na místě pumového útoku. Byl důstojníkem v ústředí FSB, Federální bezpečnostní služby Ruské federace, zaměřoval se na boj proti terorismu a organizovanému zločinu a nedávno povýšil ve funkci, takže se domníval, že podobné podřadné úkoly už dostávat nebude. Když mu navíc zavolali, že

8. července 1994, dvě hodiny odpoledne jde o naléhavý případ, zrovna po dlouhé večeři v domě jednoho kamaráda ulehl do postele se svou novou přítelkyní Marinou, která se věnovala spole­ čenskému tanci a byla dvakrát krásnější, než jakou by si ji zasloužil. Když pak na místě činu překračoval kus dřeva, který odpadl z nedalekého téměř zničeného stánku s ovocem, dával si velký pozor. Dosud se nacházeli dobrých deset yardů od epicentra výbuchu, ale i zde byl vzduch plný zápachu z popela, hořícího chodníku a roztavené gumy. Litviněnko se podíval směrem k místu vedle rozdrceného Mercedesu, tedy vedle „nulového bodu“ dané události (jak to bude později formulováno v pří­ slušné zprávě), kde se nejzkušenější vyšetřovatelé prodírali hromadou trosek a střepin bomby, jinými slovy zbytky zaparkovaného Opelu. On sám si už v té chvíli byl jistý, co najdou, protože si místo exploze pečlivě prohlédl, hned jak tam dorazil; šlo o docela sofistikovanou výbušninu, která byla uložena do zmí­ něného vozu a odpálena na dálku, a nešlo o nic nového nebo jedinečného, i když agent Davny se zřejmě domníval, že ano. Litviněnko z nejnovějšího brífinku důstojníků dobře věděl, že v uplynulých několika dnech došlo v Moskvě k mini­ málně dvěma dalším pumovým útokům, přičemž jeden z nich se odehrál přímo před Čajkovského koncertní síní. Oba atentáty se týkaly podnikatelské sféry, a když se vzalo v úvahu, proti komu byl namířen ten třetí, šlo o něco podobného. Poslední útok byl pravda z těch tří nejmírnější, vzala-li se do úvahy mohut­ nost odpálené bomby, nakolik rušné bylo místo (nedaleko Klubu Logovaz), kde vybuchla, a zvolený čas exploze, tedy uprostřed odpoledne. „Že měl ten chlap ale štěstí,“ ozval se Davny, který definitivně vzdal práci s pruhem kůže, postavil se vedle Litviněnka a taky si začal prohlížet místo činu. „Utrpěl popáleniny na rukou a na obličeji a poranily jej úlomky té pumy, ale jinak nic vážného.“ „Jeho řidič tolik štěstí neměl,“ podotkl k tomu Litviněnko. Hlavu mu od zbytku těla utrhl kus zavazadlového prostoru Opelu. Výbuch byl vlastně přece jen dost silný – když nebudeme počítat Berezov­ ského Mercedes, došlo k úplnému zničení minimálně pěti dalších aut, jakož i zmíněného stánku s ovocem, a také oken v osmi patrech kancelářské budovy na druhé straně ulice. Zranění kupodivu utrpělo pouze šest kolemjdoucích a ve vaku na mrtvé odnesli jen toho bezhlavého řidiče, i když vaky vlastně musely být dva. 21

Tenkrát na východě v Rusku Co se týče Berezovského, měl Davny pravdu, štěstěna stála při něm, pro­ tože střepiny mu z těla vyndají a popáleniny se zahojí. On sám se pak podle Litviněnkových nadřízených chystá odjet do jednoho švýcarského sanatoria, kde se podrobí rekonvalescenci. Firma LogoVAZ už mezitím vydala k útoku na majitele tiskové prohlášení, které si Litviněnko stihl přečíst, ještě než dora­ zil na na místo činu. Stálo v něm: „V naší společnosti se prostě vyskytují jisté velmi mocné síly, které se snaží zabránit vytvoření civilizovaného podnikatelského prostředí a obnovení hos­ podářství. S cílem dosáhnout toho, oč usilují, jsou tyto síly připraveny uchý­ lit se k barbarským kriminálním metodám a je obtížné proti nim bojovat.“ Stručné a přesné, ale taky dosti pokrytecké, hovoří-li se o civilizovaném podnikání. Litviněnko coby příslušník FSB tři roky vyšetřoval akce organi­ zovaného zločinu a předchozí tři pracoval v rámci třetí hlavní správy KGB, tedy nejdůležitější bezpečnostní služby Sovětského svazu, než se toto státní uskupení v roce 1991 zhroutilo; stal se tudíž doslova expertem na způsob, jakým se obvykle prováděl v jeho rodné zemi byznys, a asi tím nejméně prav­ děpodobným výrazem, kterým by charakterizoval, co všechno viděl, by bylo slovo „civilizovaný“. Je ale pravda, že ani bezpečnostní služby – o armádě a vlastně i samotné vládě nemluvě – nebyly nikdy ve své historii zrovna sym­ boly počestnosti. V dobách před Gorbačovem ovšem člověk alespoň věděl, co může od KGB očekávat, a pokud se držel s hlavou skloněnou a dělal to, co měl, obvykle neměl problémy, ale teď? Litviněnko se často cítil stejně zmatený jako ten nejmladší z jeho podřízených. Federální bezpečnostní služba byla podle jeho názoru pouhým odvarem svého předchůdce, a pokud by se mělo vycházet pouze ze zmenšující se kupní síly jeho platu, „obnova hospodářství“ probíhala daleko lépe pro „civilizované podnikatele“, kteří se vzájemně vyhazovali do vzduchu v limuzínách značky Mercedes, než pro ty, kdo měli na starosti pátrání po zločincích. Litviněnko věděl, že řada jeho kolegů si poradila po svém a přivydělávali si načerno, ať již u soukromých společností nebo bohatých podnikatelů, pří­ padně vedli různé bezpečnostní agentury či využívali svých odborných zna­ lostí, aby se prostě mohli začlenit do nové ekonomiky země. Z formálního hlediska to byla aktivita nezákonná a dotyčný agent mohl být za to, že po veče­ rech pracuje pro privátní sféru, propuštěn či dokonce zatčen, jeho nadřízení 22

8. července 1994, dvě hodiny odpoledne ale obvykle dělali, že to nevidí. Zavírat nad podobnou nerozvážností oči se pro tyto byrokraty většinou stalo běžnou součástí života, i oni sami se ostatně snažili nějak proplouvat světem, který se nyní zdál být jedním velkým kolo­ točem. Jen při velmi specifických okolnostech se mocní zaměřili na toho či onoho jednotlivce nebo konkrétní událost a to pak obvykle znamenalo pro­ blémy pro všechny zúčastněné. Litviněnko ale svou momentální pozornost zaměřoval na to, co viděl před sebou, přičemž svůj pohled nejdříve soustředil na epicentrum výbuchu, tedy zdeformovaný Mercedes, se zlomenými nápravami nakloněný dopředu jako nějaké umírající zvíře z džungle a obklopený záplavou rozbitého skla a roz­ taveného asfaltu, a pak si začal postupně, až do vzdálenosti téměř dvaceti yardů v každém směru, prohlížet v kruzích okolí vozu, kde způsobila zkázu tlaková vlna. V celém prostoru také napočítal minimálně tucet vyšetřovatelů, kteří se celou tou hromadou trosek probírali, v rukou plastové sáčky k uložení důkazního materiálu a kleštičky, které svítily do dáli. Najednou na něj Davny zamával rukou v rukavici. „Tohle všechno že se stalo jen proto, že se někdo pokusil zabít nějakého dealera aut?“ Tentokrát se Litviněnko zasmál. Nevěděl, jestli to jeho mladý svěřenec myslí vážně nebo zda si jenom dělá legraci, ale Boris Berezovskij byl evi­ dentně mnohem víc než jen prodejce automobilů, což dokazovala i skuteč­ nost, že Litviněnka uprostřed noci vytáhli z postele, aby se osobně účastnil vyšetřování celého případu. On sám sice neznal žádné podrobnosti, slyšel však, že žádost, aby tomuto zločinu byla věnována mimořádná pozornost, přišla z těch nejvyšších míst, jinými slovy to vypadalo, že Berezovskij měl kontakt přímo na Jelcina. Litviněnko se poté, co dostal tento úkol, na nic neptal, žádných odpovědí by se ostatně od svých přímých nadřízených ve FSB rozhodně ani nedočkal. „Když vyhodíš do povětří celou ulici ve snaze zabít jednoho člověka, tak to není vražda,“ odpověděl pak svému asistentovi. „Tak co se tady teda stalo?“ ptal se dál Davny. „Byl to pokus o atentát?“ Litviněnko svou vysokou koženou botou lehce nakopl kus ožehnutého trámu ze zničeného stánku s ovocem a řekl: „Tady došlo k tomu, můj milý příteli, že panu Berezovskému spadla střecha.“ 23

Tenkrát na východě v Rusku Davny se na něj nejdříve udiveně podíval, ale nakonec souhlasně kývl hla­ vou, protože mu to došlo. Jeho šéf rozhodně nemluvil o nedalekém stánku. „Kryša“ čili střecha byl systém specifický pro Rusko. Původně termín pocházel ze světa organizovaného zločinu a znamenal, že gangsteři byli jen natolik mocní, nakolik jí byla jejich „střecha“, tedy člověk nebo organizace, kteří je chránili v pří­ padě, že se něco pokazilo. Způsob ochrany „střechou“ mohl být fyzický, ekono­ mický, politický nebo dokonce i osobní, a i když implicitně obsahoval i hrozbu skutečného násilí, při nejúčinnějších podobách tohoto systému nebylo nutné se uchylovat ke zbraním a výbušninám, pouhá výhrůžka často vyvolávala daleko větší mrazení na zádech, než když došlo k jejímu naplnění. Systém ochranné „střechy“ platil i v ruské podnikatelské sféře. Někdo by mohl říct, že takzvaní rudí ředitelé (tedy ti, kteří zpočátku přebírali čerstvě zprivatizované firmy bývalého sovětského režimu do svých rukou), měli nad sebou tu nejmocnější střechu, totiž vládu země, a dokud neztratili její přízeň, chránila je. Soukromí podnikatelé, lidé jako Berezovskij, ale potřebovali při naplňování svých ambicí jiný druh „střechy“, a v čím dál větší míře – i když s různými výsledky – se tedy obraceli s žádostí o pomoc na přesně ty organi­ zace, které zmíněný výraz vymysleli. „Udělali to Čečenci? Rusové? Gruzínci?“ zeptal se Davny. Litviněnko jen pokrčil rameny, protože to samozřejmě mohl být kdokoli z nich, na území všech těchto národů existovaly široce rozvětvené sítě organi­ zovaného zločinu. Příslušníci podsvětí měli ve všech třech případech renomé lidí obzvláště krutých a brutálních, ale za přijatelnou finanční částku bylo mnoho podobných gangů ochotno se vzít za věc „civilizovaného podnikání“. Relativně nedávno došlo k velkému množství incidentů souvisejících s byz­ nysem, konkrétně k četným přestřelkám v ulicích měst i v restauracích nebo kancelářských budovách, a objevila se dokonce i otrava chemickou látkou, konkrétně kadmiem, tedy jedovatým těžkým kovem, který byl na okraji šálku s kávou vypitou jistým bankéřem. Litviněnko neměl ani tušení, koho Berezovskij rozzuřil natolik, že se octl na seznamu osob k likvidaci, byl si však jist, že to, na co se právě dívá před sebou, je výsledek nějakého podnikatelského sporu, kdy někdo prostě testo­ val odolnost „střechy“ tohoto oligarchy. Z dokumentů, obdržených od svých nadřízených ještě předtím, než dorazil na místo činu, Litviněnko věděl, že měl 24

8. července 1994, dvě hodiny odpoledne Berezovskij ve své firmě LogoVA Z společníka, jistého drsného Gruzínce jmé­ nem Badri Patarkacišvili, který možná nebyl přímo napojen na osoby schopné chránit jeden rozrůstající se podnik, ale rozhodně uměl hovořit jazykem, který tito lidé ovládali. Bylo ovšem zřejmé, že Berezovskij a jeho gruzínský spolu­ pracovník neměli přístup k takové „střeše“, která už by je chránila navždycky. „Ať to byl kdokoliv, myslím, že tímhle způsobem sdělili, co sdělit chtěli,“ poznamenal Litviněnko a kopl do chodníku, ztmavlého předchozím žárem. Vůbec se nesnažil nezanechat na místě činu stopy, jelikož velmi dobře věděl, že probíráním se doutnajícími troskami žádné důkazy usvědčující pachatele nenajde. Navíc si ani nebyl zcela jist, zda něco takového objevit chce, ať již Berezovskij měl nebo neměl kontakty na kohokoli mocného, protože když člověk hledá příliš usilovně, hrozí mu riziko, že něco skutečně najde, jak si v duchu říkal. Nebylo ve světě, kde se momentálně pohyboval, lepší prostě nic nevidět? uvažoval. Nato hluboce vydechl, začal myslet na svou krásnou tanečnici a pak svůj pohled znovu upřel na rozdrcený Mercedes. Jaký život mohl on sám, Litviněnko, vést v tomto novém Rusku? A jakou měl vlastně on nad sebou „střechu“?

25

Kapitola čtvrtá Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42, Vorobjovy Gory (Vrabčí Hory), Moskva

T

EN HROMOTLUK ZABALENÝ DO RUČNÍKU KRÁČEL VELMI rychle a na to, jak byl rozložitý, se pohyboval s překvapivou lehkostí. Z širokých holých zad mu mohutně stoupala pára, zatímco nohy, při­ pomínající spíše tlapy, zanechávaly na tvrdé dřevěné podlaze mokré stopy. Dva kroky za ním se jeho tempu snažil přizpůsobit silně zadýchaný Berezov­ skij, ale teprve když obr konečně zpomalil před řadou skříněk v tichém rohu šatny, mohl si být jist, že vůbec poslouchá, co mu říká. Po většinu dopoledne to byla pouze jednostranná konverzace, protože tomu člověku neustále jen mluvil do zad a takto prošli polovinou Prezidentského klubu – kolem tenisových kurtů, místnosti s párou, kina, jídelny a dokonce i přes sprchy. Berezovskij si dobře uvědomoval, jakou absurdní podívanou museli oba při tomhle putování poskytovat, a to nejen kvůli skutečnosti, že ten vepředu byl mohutný, zatímco ten za ním drobný. Slyšel taky, jak si mezi sebou politici a další významné osoby šeptají, když šla dvojice kolem nich, pro­ tože těch obvazů na rukou a na hlavě si nedalo nevšímat, a věděl, že ti nejod­ vážnější členové klubu mu dokonce dali přezdívku Vyuzený, Berezovskij však něco takového nebral jako urážku, za své popáleniny se totiž vůbec nestyděl.

Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42 To, že o pět měsíců dříve přežil pumový útok na svou limuzínu, z něj udělalo atrakci, protože podle všech předpokladů měl zahynout. Výbuch, který mu zničil auto a zabil jeho řidiče, jej měl jednoduše uvařit jako bram­ boru zabalenou ve fólii. Alexandr „Saša“ Litviněnko, příslušník FSB, který měl na starosti vyšetřování celého případu a který byl překvapivě upřímný, jak Berezovskij zjistil, mu prozradil, že za svůj život vlastně vděčí neschop­ nosti toho ubohého řidiče, protože než vyrazili na zpáteční cestu, zapomněl zamknout dveře vozu, jinak by se z hořícího Mercedesu nedostal. Berezovskij si po tom útoku deset dní léčil utrpěné popáleniny v jednom švýcarském sanatoriu, kde musel ležet pouze na zádech. Situace využil k přemýšlení o svém místě ve světě a na konci celého rekonvalescenčního pobytu dospěl k významnému rozhodnutí, totiž že v moderním Rusku už nestačilo být jen podnikatelem. V jeho vlasti totiž nepodpíraly stěny střechu, ta naopak bránila tomu, aby se zdi nezhroutily dovnitř, takže bez silné střechy by se dům dříve nebo později sesypal, i když by byl sebelu­ xusnější. To byl důvod, proč teď, o šest měsíců později, trávil téměř každý den v Pre­ zidentském klubu. Šlo o rozsáhlý komplex postavený na příkaz Borise Jelcina po vzoru jistého sportovního centra na Urale, které svého času měl tu čest navštívit, a nebylo to zdaleka jen nějaké středisko volného času. Tady, napří­ klad v místnostech s párou nebo na krytých kurtech, se za vlády této hlavy ruského státu o všem rozhodovalo, takže když jste chtěli něco zařídit, nešli jste do Kremlu, nýbrž jste popadli tenisovou raketu a zajistili si tu či onu hodinu příslušnou rezervaci. Berezovskij tedy dál pokračoval v monologu, který vedl po většinu dopo­ ledne, a když si ten zavalitý muž, kterému šel celou dobu v patách, vyměnil ručník za bílou košili ušitou na zakázku a za sportovní kalhoty šedivé barvy, řekl: „Takže jak vidíš, z politického hlediska to dává smysl, opravdu to není o penězích.“ Obr obrátil oči v sloup, začal si na košili zapínat knoflíky a pak mu odpově­ děl: „Borisi, já nejsem žádný hlupák, s tebou je to vždy jen a pouze o penězích.“ Berezovskij se usmál, ale v ústech mu po těchto slovech zůstala jistá pachuť, protože mu bylo jasné, co si o něm tento člověk jménem Alexandr Vasiljevič Koržakov ve skutečnosti myslí – ne že by ho přímo nesnášel, ale prostě jej 27

Tenkrát na východě v Rusku litoval, byl pro něj jen malým slabým mužíčkem v obvazech, případně glori­ fikovaným prodejcem aut. Věděl ovšem taky, že jej Koržakov sice zesměšňuje, zároveň ho však dost dobře nemůže ignorovat. Berezovskij byl totiž mezi oficiálními členy Prezi­ dentského klubu jediným podnikatelem, přičemž pozván sem byl jen pár dní po nezdařeném atentátu, kdy se mu popáleniny na rukou a na obličeji ještě zdaleka nezhojily. „Ano, časem to bude o penězích, ale teď o ně nejde,“ řekl Koržakovovi. Ten se zasmál a pokračoval v rozhovoru: „Takže ty se opravdu chystáš pro­ vozovat televizní stanici?“ Znělo to šíleně, takto natvrdo formulováno, protože Berezovskij si své jmění vybudoval díky automobilům, teď už ovšem netoužil jen po dalším bohatství. Změny, které ve svém životě hodlal provést, znamenaly, že potře­ buje začít operovat v oblastech schopných mu poskytnout i moc, nikoli pouze peníze, a to byl důvod, proč už řadu dní Koržakova bombardoval svým nej­ novějším nápadem. „Já ne, já prodávám auta, ale jsem si jist, že společně se nám podaří najít někoho, kdo umí pracovat s televizní kamerou,“ reagoval na to Berezovskij. Koržakov zabručel, nicméně Berezovskij v jeho očích zaregistroval, že se tím návrhem začal zabývat. Oligarcha se sice nedomníval, že je tento člověk na stejné intelektuální úrovni, měl však jistou přirozenou inteligenci, kte­ rou musel obdivovat, jejím důkazem bylo ostatně i postavení, které zaujímal. Pokud se totiž zakládalo na pravdě to, co si lidé mezi sebou říkali, byl Korža­ kov víc než jen osobou, přes kterou se dalo dostat k Jelcinově vládě; preziden­ tovo zdraví se totiž už nějakou dobu zhoršovalo a mocenské vakuum alespoň částečně nahrazoval tenhle obr, který si nyní před Berezovským natahoval kalhoty. Nejjednodušší označení Koržakova by znělo osobní strážce Borise Jelcina. Chránil jej už od roku 1987, kdy odešel z KGB (máme-li věřit jistým infor­ macím, tak k tomu byl donucen kvůli svým „liberálním“ názorům), a teď vedl dobře vyzbrojený bezpečnostní tým, jehož počet již dosáhl stovek mužů. V minulosti stál po boku Jelcina při minimálně dvou pokusech o převrat a přesně věděl, jak blízko pádu byla jeho vláda. V roce 1991, když se pomocí tanků pokusili ovládnout Moskvu konzervativní komunisté, to byl právě Jel­ 28

Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42 cin, který se vyšplhal na jedno z obrněných vozidel a coby bělovlasý hlasa­ tel svobody povzbuzoval dav shromážděný pod sebou, právě Koržakov však tehdy již churavému prezidentovi pomáhal vylézt nahoru a pak se postavil vedle něj tak, aby ho viděli všichni přítomní fotografové. V roce 1993 naopak Jelcin nařídil útok na tzv. Bílý dům, sídlo ruského parlamentu, aby tak ochrá­ nil mladou vládu před pravicovými politiky, kteří se pokoušeli otočit kolo dějin zpět ke komunismu. Tentokrát to byl on, kdo poslal do centra Moskvy tanky, které pak na zmíněnou budovu střílely tak dlouho, že z ní nakonec zbyly jen trosky. Ani tehdy Koržakov svého prezidenta neopustil, takže během uplynulých deseti let si rozhodně získal jeho důvěru, a co bylo ještě důležitější, hlava státu mu i naslouchala. „Alexandře Vasiljeviči,“ oslovil jej teď znovu Berezovskij, ale ztlumeným hlasem, aby se k němu dotyčný musel naklonit. „Naši demokracii neudrží při životě tanky.“ „Aha, tak už jsme zase u těch peněz,“ odpověděl mu Koržakov. Berezovskij pokrčil rameny. „Ano, u peněz, ale ještě i u něčeho důležitěj­ šího – médií.“ Koržakov si ručníkem utřel to, co mu ještě zbylo z vlasů, a řekl: „No jasně, Matku Rus zachráníš ty a ti tví hippie novináři.“ Berezovskij se usmál, i když věděl, že za jeho slovy o novinářích se skrývalo minimálně trochu jedovatosti. Jistě, taková charakteristika skutečně mohla být míněna pejorativně, na její výstižnosti ovšem nic neměnila. Proniknutí Berezovského do úzkého kruhu lidí kolem Jelcina, jakož i do Prezidentského klubu, bylo výsledkem velkého strategického úsilí a manévrování, v jehož centru stál jeden z těch „hippie novinářů“, kon­ krétně Valentin Jumašev. Tento pohledný, ale nesmělý mladý muž, který obvykle nedbal na to, co má na sobě, pracoval v jednom liberálním poli­ tickém časopise zaměřeném na mladé Rusy. Publikaci financoval Logo­ Vaz, protože v ní zveřejňoval reklamy na svá auta, Berezovskij se ovšem vždy domníval, že Jumašev mrhal svým talentem, když v něm psal články o demokracii určené teenagerům. Příležitost využít jeho schopností pro něco hodnotnějšího se naskytla asi před rokem, kdy byl poté, co mu Boris Jelcin poskytl interview v souvislosti s jedním článkem, pověřen napsat prezidentův životopis. Jumašev pak začal hledat nakla­ 29

Tenkrát na východě v Rusku datele, který by příslušnou knihu vydal, a nakonec se v této záležitosti obrátil na Berezovského, přičemž ten si uvědomil, že by to mohl být způsob, jak se k hlavě státu dostat blíž a alespoň částečně tak proniknout ke zdrojům politické moci. Jelcin navíc okamžitě našel v mladém novináři osobní zalíbení, a co bylo ještě důležitější, s pohledným Jumaševem začala chodit prezidentova nejmladší dcera Taťána. Berezovskij se tak vezl na redaktorově šťastné vlně a z outsidera se přes noc stal součástí úzkého kruhu osob kolem Jelcina, vlivné skupiny mimo Kreml přezdívané Rodina. Lidé jako Koržakov, tedy člověk ještě ze staré školy, bývalý generál KGB, který ještě předtím dosáhl význam­ ného postavení v armádě, možná nesli nelibě, že se k prezidentovi tak blízko a tak rychle dostal nějaký podnikatel s jakýmsi novinářem, jemuž bylo něco přes dvacet, nemohl s tím však nic dělat. Berezovského tedy za jeho zády zesměšňoval, ale když ten mluvil dostatečně nahlas a dostatečně dlouho, nezbývalo mu než poslouchat, co říká. Ten měl teď nápad ceny zlata, takže byl připraven se o něm bavit tak dlouho, dokud mu neselžou hlasivky, případně dokud Koržakov nepovolí. „Alexandře Vasiljeviči, nebavíme se o novinách,“ řekl mu, ale ten jen mávl svou svalnatou rukou. „Jasně, jde o tu tvoji televizní stanici,“ odpověděl a pokračoval: „Jako bychom i tak neměli dost problémů s tím Gusinským a jeho pornografií.“ Berezovskij potlačil chuť si odplivnout. Bylo zřejmé, že Koržakov zasáhl jeho citlivé místo, a z jeho očí pochopil, jak si to vychutnává. „Gusinského pomyje jsou naprostým opakem toho, s čím přicházím já,“ řekl poté, co se ovládl. Zdánlivě to vypadalo, že jsou oba tito miliardáři z jednoho těsta – jak ten, tak onen byl například židovského původu, ani jednoho z nich původně nikdo neznal a díky perestrojce oba dosáhli velkého jmění. Při pouhém vyslovení jména Gusinskij se však Berezovskému dělaly mžitky před očima. Zatímco Berezovskij svého bohatství nabýval postupně, kdy využíval mezer na trhu s auty, Gusinskij to vzal víc zpříma, s pomocí (a pod ochra­ nou) lidí na moskevské radnici vybudoval banku Most. Ve chvíli, kdy se díky ní stal nesmírně zámožným, pak obrátil pozornost ke sdělovacím prostřed­ kům a dal dohromady nezávislou televizní stanici NTV. Ta začala konkuro­ vat televizi státní, která byla přebujelá a měla nízkou sledovanost, ale coby 30

Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42 jakýsi přežitek komunistického období se stále držela. Gusinského televize asi nenabízela výslovně pornografii, ale ve snaze přitáhnout diváky uváděla programy dráždící vládu, zejména ty, které se stavěly kriticky k nedávnému zapojení Ruska do čečenského konfliktu. „Ta jeho NTV je jen o málo lepší než žumpa,“ pokračoval Berezovskij ve svém dialogu. „Já tu mluvím o skutečné televizní stanici, tedy o ORT.“ Koržakov zvedl jedno obočí. Ruská veřejnoprávní televize neboli ­Obščestvennoje rossijskoje televidenie, byla oproti té, kterou provozoval Gusin­ skij, vysloveným obrem, dokonce větší než všechny americké stanice dohro­ mady, jelikož ji denně sledovalo téměř dvě stě miliónů lidí. Také se z ní ovšem ztrácely velké peníze, každým rokem téměř čtvrt miliardy dolarů, a všichni věděli, že patří k nejvíce zkorumpovaným institucím moderního Ruska. „Ty chceš, aby ti prezident dal ORT?“ zeptal se Koržakov. Řekl to zcela ote­ vřeně, tento člověk se nikdy netrápil s nějakými slovními kličkami. Skuteč­ ností bylo, že privatizační proces nevymyslel Berezovskij, systém centrálního plánování prostě odešel do propadliště dějin a bylo třeba jej něčím nahra­ dit. S myšlenkou odebrat podniky státu a v podstatě je předat finančníkům a podnikatelům přišel jako první špičkový mladý ekonom Anatolij Čubajs, místopředseda Jelcinovy vlády. Vše přitom začalo jako něco velmi šlechet­ ného, coby způsob, jak odevzdat národní zdroje přímo lidem, a to v podobě kupónů, s nimiž bylo možné obchodovat na burze, téměř okamžitě po svém odstartování však tento program přestal fungovat, jelikož se stal obětí masivní inflace (díky níž tak zbohatl Berezovskij). Už se tedy nezaměřoval na řadové občany a místo toho se začaly prodávat opce osobám, které jako jediné disponovaly dostatečným množstvím peněz, aby si je mohly koupit, tedy příslušníkům malé skupiny podnikatelů, kteří nových ekonomických poměrů využili už v počátečních fázích. Čím zoufa­ leji se z něj přitom vláda snažila získávat finance, tím větší vliv získávali tito oligarchové. Když se například v aukci privatizovala jedna z největších rop­ ných společností v Rusku, byla oceněna na miliardy dolarů, nakonec ji však koupili za necelých dvě stě padesát miliónů. „Máš to nějak převrácené, Alexandře Vasiljeviči, já tu ORT chci naopak prezidentovi předat,“ pokračoval mezitím Berezovskij v rozhovoru s Korža­ kovem. 31

Tenkrát na východě v Rusku Ten se na něj podíval a začal uvažovat. Za dva roky budou další volby a on si stejně jako kdokoli jiný uvědomoval, jak křehká je současná nezkušená vláda, zatímco kdyby měl Jelcin pod palcem největší televizní stanici v zemi, mohl by to být ten příznačný jazýček na váze. A kdyby to nestačilo? No tak pak by se prostě celá situace řešila dalšími tanky. Berezovskij tedy začal popisovat svůj plán. On a skupina jemu podobných by dali dohromady dostatečné množství peněz, aby se za ně při aukci dalo koupit čtyřicet devět procent ORT, a vláda by ve stanici měla zbývajících jed­ napadesát procent, tedy majoritní podíl. Stanice by propagovala Jelcinovy demokratické názory a vše by se postupně zaměřovalo na volební kampaň v roce 1996, přičemž všichni by na takovém postupu vydělali – tedy téměř všichni. „Umím si představit, jak na to bude reagovat tvůj přítel Gusinskij,“ řekl Koržakov, ale Berezovskij jen pokrčil rameny. „Třeba to pochopí, jde přece o dobrý byznys a dobrou politiku, i když možná by taky mohl být přinucen to pochopit.“ Koržakov nereagoval. Nebylo to poprvé, co Berezovskij o Gusinském mlu­ vil v podobném duchu, není dokonce vyloučeno, že někdy v minulosti při nějakém neformálním rozhovoru použil i slovo „ukončit“, ale Jelcinův osobní strážce, který přitom byl jedním z těch, kdo ostřelovali moskevský Bílý dům z minometů, podobné návrhy vždy odmítal. Berezovskij ovšem nerozlišoval mezi politickým soupeřem a protivníkem v podnikatelské sféře, oba byli podle něj schopni změnit názor, pokud by se dívali do ústí hlavně nějaké zbraně. Dříve nebo později si Koržakov uvědomí, že Gusinskij – kterého podpo­ roval moskevský starosta – je opravdu nepřítel, říkal si Berezovskij. Pokud ne, byl připraven svého konkurenta obejít, ostatní členové Rodiny by určitě byli vstřícnější, v případě, že by s tím Koržakov nechtěl mít nic společného, mohli by u Jelcina intervenovat Jumašev a Taťána, prezidentova dcera. Povídá se ostatně, že Gusinskij už si vybudoval jakousi soukromou armádu, složenou z po zuby vyzbrojených osobních strážců, která podle některých čítá přes tisíc mužů a je rozmístěna poblíž a kolem budovy Media-Mostu v centru Moskvy. Gusinskij byl prostě silný protivník, se starostou největšího ruského města v zádech, ovšem starosta, to není to samé jako prezident.

32

Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42 „ORT,“ zauvažoval nahlas Koržakov. „Trochu byznysu, hodně politiky. Jak ty ses Borisi změnil, a stačilo jen, aby vedle tvého auta vybuchla bomba.“ Pak svou mohutnou tlapu zabodl do obvazů na hlavě Berezovského a pokračoval: „O tobě se ale nedá říct, že bys měl zrovna vzhled vhodný pro televizi.“ Berezovskij se usmál, ale jeho matematický mozek už horlivě pracoval. Těch dvě stě miliónů lidí se přece nemělo zamilovat do jeho obličeje, on na žádného prezidenta nekandidoval. „Otázku byznysu nech na mě, ty se postarej o politiku,“ odpověděl mu nakonec, v duchu si však říkal, že ještě než se přistoupí k těmto dvěma zále­ žitostem, bude potřeba komusi ukázat, kdo je tady pánem.

33

Kapitola pátá 2. prosince 1994, jedenáct hodin dopoledne, ulice Novyj Arbat č. 36, Moskva

„T

EĎ UŽ JSOU ČTYŘI, DEFINITIVNĚ ČTYŘI. DVACET YARDŮ za námi, šedivý Mercedes. Zavěsili se na nás už asi před šesti mílemi.“ Anton Gogol cítil, jak mu bělají prsty, kterými tiskl volant. Pokou­ šel se sice mluvit klidně a profesionálně, ale uvnitř byl s každou uplynutou vteřinou víc a víc sevřený, a všiml si, že stejný neklid se zmocnil i kolegy sedí­ cího vedle něj. Tenhle specialista na bezpečnost byl sice o osm let starší, vůbec se však nesnažil zakrývat, že se mu třesou ruce, když zpod sedadla vyndával dvouhlavňovou brokovnici a opatrně si ji kladl na klín. Poté kývl hlavou smě­ rem ke zpětnému zrcátku a řekl: „A zbývající tři? Ti se nás drží už od té dači?“ „Ano, téměř tak dlouho,“ kývl souhlasně Ivan Doktorov, načež něco tiše řekl do transpondéru, který měl v horní kapse saka. Anton si byl jist, že osobní strážci v druhých dvou vozech jejich kolony už o těch, která je sledovala, věděli. Byl z celé skupiny tím nejméně zkušeným, příslušníkem speciálního týmu se stal teprve před dvanácti měsíci; pouhé tři roky předtím sice ukončil výcvik v KGB (která mezitím zanikla), pochybo­ val však, že sebedůkladnější trénink by jej připravil na situaci, která měla co nevidět nastat.

2. prosince 1994, jedenáct hodin dopoledne Když autokolona o čtyřicet minut dříve vyjížděla z venkovského sídla Antonova zaměstnavatele, nic nenaznačovalo, že by mělo jít o něco víc než obvyklou cestu do kanceláře. Byl pátek, druhý den nového roku, foukal vítr, sněžilo a obloha měla stejnou barvu jako hlaveň té pušky, kterou měl nyní na klíně kolega. V uplynulém roce Anton tuto trasu absolvoval nesčetněkrát, někdy v autě jedoucím v čele, které se teď právě na rychlostní komunikaci pohybovalo patnáct yardů před ním, někdy však řídil limuzínu, v níž seděl samotný oligarcha, takže jej měl přímo za zády, oddělený pouze kouřovým plexisklem, jehož tenkost ovšem klamala. Obvykle byl nicméně raději, když jel ve voze, který kolonu uzavíral, protože to měl jen několik relativně jed­ noduchých úkolů – jedním okem sledovat zadní světla pancéřovaného auta jedoucího uprostřed a druhým dálnici za nimi v zrcátku. I v současných bouř­ livých časech byla takováto dobře vyzbrojená kolona schopna odvrátit i tu nejodvážnější hrozbu, nehledě na to, že renomé Antonova zaměstnavatele, jakož i malá armáda, kterou si sám vybudoval, jej zbavila problémů, jimž čelila řada podobných boháčů. Tím spíš byla ale znepokojující stávající situace. „Že by FSB? Nebo snad nějaká odnož místní policie?“ zeptal se Ivana, ten však jen pokrčil rameny a řekl: „Zahraniční auta bez poznávacích značek a okna pří­ liš tmavá, než aby šlo rozeznat, jestli ti, kdo sedí uvnitř, na sobě mají uniformy.“ „Tak jak se s tímhle hodlá vypořádat?“ Ivan nedal najevo žádné emoce, tedy kromě lehkého chvění rukou, a při­ držoval si zařízení, které měl v pravém uchu. Pak opět promluvil: „Máme to do jeho kanceláře už jen několik mil, je poledne a jedeme po důležité dálnici, takže nikdo by nebyl tak hloupý, aby se o něco pokoušel tady a teď.“ Anton kývl na znamení souhlasu, cítil však, jak mu do krku stoupají žalu­ deční šťávy. Svému zkušenějšímu kolegovi nehodlal klást žádné další otázky, ráno toho dne ovšem četl noviny a věděl, že jeho šéf si nepronajal půl čety slo­ žené z bývalých příslušníků KGB jen proto, aby nemusel platit za parkování. Dál už pokračovali beze slov, přičemž Anton se pokoušel maximálně sle­ dovat limuzínu svého zaměstnavatele. Byl toho názoru, že pušky odstřelovačů už v tu chvíli mířily do šéfova zátylku, a i když si připomněl, že zadní sklo jeho auta bylo neprůstřelné a zasáhnout nějaký cíl z jedoucího vozidla je navíc mimořádně obtížné, ani jedno ubezpečení jej příliš neuklidnilo. 35

Tenkrát na východě v Rusku Po uplynutí několika dalších trýznivých minut naštěstí před sebou zahlédl vysokou, světle šedou budovu centrály firmy. Tohoto majestátního objektu, tyčícího se nad obrovským parkovištěm a dálnicí s mnoha jízdními pruhy, si žádný člověk nemohl nevšimnout, a pouhý pohled na ten dům Antona ale­ spoň částečně zbavil napětí v těle. Když pak první vozy kolony opustily dál­ nici a vjely na parkoviště, musel se přemáhat, aby nešlápl příliš silně na plyn, protože tou poslední věcí, kterou by chtěl udělat, bylo předejet auto vezoucí oligarchu. Zároveň ovšem nebyl schopen nezačít se usmívat, i když jen do chvíle, kdy si všiml, že Ivan na sedadle vedle něj najednou zbledl. Anton se tedy znovu podíval do zpětného zrcátka a zjistil, že ty čtyři vozy bez poznávacích značek také odbočily, načež jeden vedle druhého zůstaly stát v nejzazším rohu parkoviště. I Anton v tu chvíli zneklidněl, protože pokud by se je lidé, které měli v patách, jen snažili vystrašit, zůstali by stát při dálnici. Podivného chování těch osob si evidentně všimli i jeho kolegové v ostatních dvou autech, jelikož to v čele najednou bez jakéhokoliv varování zrychlilo, a to tak výrazně, že se z jeho kol začalo kouřit, a řítilo se k přednímu vchodu do budovy centrály. V těsném závěsu jej pak sledovala šéfova limuzína a také Anton hbitě zareagoval a sešlápl plyn, jak to jen šlo, takže řev z motoru téměř přehlušil jekot gumy, která se třela o asfalt. O pár vteřin později už všechna tři auta před skleněným vchodem prudce brzdila, načež na chodník vyskákalo půl tuctu osobních strážců, kteří se kolem limuzíny postavili do tvaru klínu. Po další vteřině z vozu vystoupil sám oligarcha, okamžitě byl svými ochránci vtlačen do budovy, načež někdo zamkl skleněné vstupní dveře – a nic dalšího se nedělo. Anton zůstal ve svém voze a nechal běžet motor. Ivan mezitím pořád držel v rukou brokovnici a zároveň něco říkal do svého dorozumívacího zařízení; když se mu dostalo odpovědi, pokýval hlavou, otočil se a přes zadní sklo se podíval na čtyři neoznačená auta. Mezitím začal trochu padat sníh, který postupně zvolna zakrýval stopy kol. „Vypadá to, že nikdo neví, o koho jde, takže se žhaví telefony – volá se na ministerstvo vnitra, moskevské policii i daňovému úřadu a našemu šéfovi se dokonce podařilo spojit přímo s FSB, která sem posílá své muže, aby celou věc vyšetřili,“ řekl Antonovi.

36

2. prosince 1994, jedenáct hodin dopoledne „Takže dál čekáme?“ zeptal se, ale Ivan se neobtěžoval mu odpovědět, takže bylo jen slyšet, jak sníh dopadá na střechu jejich vozu. Uběhla mini­ málně hodina, než na parkoviště za nimi vjel štíhlý černý sedan ruské výroby s poznávací značkou Federální bezpečnostní služby a pokračoval přímo do místa vzdáleného nějakých šest yardů od čtyř záhadných aut. Anton pak sledoval, jak ze sedanu vystupují dva uniformovaní příslušníci FSB a vydávají se k nejbližšímu z neoznačených vozů, v ten moment se však otevřely jeho zadní dveře a vystoupili tři muži. Antonovo tělo vzápětí ztuhlo, protože si uvědomil, že ti lidé jsou v maskáčích a vojenských neprůstřelných vestách, jejich oblečení však nebylo označeno žádnými insigniemi, a co bylo ještě více znepokojivé, všichni tři měli na hlavě kukly a přes rameno pově­ šené samopaly. Oba důstojníci FSB zůstali jako omráčení. Jeden z nich pak těm třem mužům něco říkal, to však u nich vyvolalo jen smích, načež jeden na pří­ slušníky bezpečnostní služby bez jakéhokoliv varování namířil svým samo­ palem. Důstojníci začali něco křičet, ale pak se otočili, rychle odkráčeli zpátky ke svému autu a o chvíli později za sebou zabouchli dveře, zařadili zpátečku a šlápli na plyn; přední levá strana jejich sedanu přitom zavadila o obrubník a jeden z blatníků se zahalil do ohňostroje jisker, vzápětí však vyjeli z par­ koviště a byli pryč. Anton se podíval na Ivana, který poznamenal: „Tohle neproběhlo podle očekávání.“ Sníh dál padal a v následujících několika hodinách situace nabývala čím dál víc rysů surrealismu. Někdy zkraje odpoledne dorazil na místo celý oddíl moskevské policie, ale místo toho, aby jeho příslušníci konfrontovali muže v kuklách, celé parkoviště i velký úsek sousedící dálnice uzavřeli. Později se navíc dostavil slušný počet novinářů a fotografů, kteří se shromáždili za policejními zábranami, ale pouze fotografovali, jinak se žádným způsobem neangažovali. Teprve po sedmnácté hodině se situace změnila ze surrealistické na abso­ lutně hrůznou, to když kolem zábran najednou vjely na parkoviště tři auto­ busy bez poznávacích značek. Zastavily se až u čtyř neoznačených vozů a z prudce otevřených dveří, aniž by řidiči vypnuli motor, vyskákaly další při­ nejmenším dva tucty mužů v neprůstřelných vestách. Anton cítil, jak začíná

37

Tenkrát na východě v Rusku panikařit, zatímco Ivan dál držel v rukou pušku, ale zůstal sedět, jen něco křičel do mikrofonu v kabátě. Všichni ozbrojenci zamířili rovnou k budově, samopaly namířené před sebe. Následovalo hlasité pozdvižení, načež někdo zevnitř odemkl skleněný vchod a Anton viděl, jak z centrály vyběhla skupina osobních strážců v čele s velitelem ochranky. Muži v kuklách ovšem ani na zlomek vteřiny nezavá­ hali a vzápětí už ten člověk ležel na chodníku, obličejem dolů, zatímco jeho podřízení měli vztyčené ruce a hleděli do hlavní samopalů. Anton se právě chystal ve svém autě zařadit zpátečku, když někdo silně zaklepal na okno po jeho levici, a když se otočil, viděl, jak se jen několik palců od jeho tváře dotýká skla ústí jednoho ze samopalů. Muž v kukle, který jej držel v rukou, něco říkal, a i když mu Anton nerozuměl, bylo mu vcelku jasné, co bude následovat. Neprůstřelné sklo sem, neprůstřelné sklo tam, nehodlal provokovat osud, takže odemkl dveře, nechal se z vozu vytáhnout a než bys řekl švec, ležel na zmrzlém parkovišti na zemi, obličej zabořený do sněhu a v zátylku těžkou botu. Z pozice, kterou zaujímal, toho mnoho neviděl, slyšel však hlasy ostat­ ních svých kolegů, které ozbrojenci kladli vedle něj, také tváří dolů, přičemž měl dojem, že mezi nimi je i sám šéf, s botou jednoho ze zakuklených mužů opřenou o jeho šaty ušité na míru. V tu chvíli si Anton uvědomil něco strašného – pokud se někdo rozhodne za bílého dne a před zraky poloviny všech moskevských novinářů zajmout takového člověka, jako je Vladimir Gusinskij, buď úplně zešílel, nebo se v mocenské hierarchii nachází tak vysoko, že mu to projde. V případě, že by mělo platit to druhé, by je ovšem ti lidé nemuseli jenom nutit si lehat tváří do sněhu, nýbrž by jim klidně mohli provrtat hlavu kulkou.

38

Kapitola šestá 16. prosince 1994, Antigua, Karibské moře

B

EREZOVSKIJ SE OPÍRAL O ZÁBRADLÍ, KTERÉ MU SAHALO po pás, na palubě sto padesát stop dlouhé plující jachty a hleděl na azu­ rové moře před sebou. Slunce jej ve tváři zbavovalo jinovatky získané ještě v Moskvě, zatímco jemný slaný vánek mu tahal za špičky límce rozepnuté košile značky Armani, a on začínal chápat, proč to vypadá, že miliardáři jsou posedlí co možná největšími a nejluxusnějšími plavidly. Samozřejmě jsou lodě a lodě. Ta, na níž stál, byla bez jakýchkoli pochyb­ ností impozantní, s pohodlnými a dobře vybavenými kabinami, do kterých se klidně vešlo i pět párů lidí, s minimálně šestnáctičlennou posádkou, osobní strážce a kuchaře nepočítaje; kotvila na zářivě modré vodě v odlehlé části ostrova Antigua, tak oblíbeného boháči celého světa. Skutečně obrovskou jachtou (které se měly časem stát součástí životního stylu mimořádně zámožných lidí, tedy s několika přistávacími plochami pro vrtulníky, bazény se skleněným dnem, tanečními parketami zalitými světly během diskoték, zabudovanými pecemi na pizzu, a dokonce i ponorkami) tato sice nebyla, ale Berezovskij se nehodlal zabývat tím, ve které části nebe se momentálně ocitl. Cesta z Moskvy až na Antiguu trvala dlouho a unavila ho, takže teď, když už byli na místě a on stál bosý na dřevěné podlaze této

Tenkrát na východě v Rusku lodi, se konečně mohl uvolnit natolik, nakolik mu to jeho neklidná povaha vůbec dovolovala. Pak se od hladiny oceánu odvrátil, aby mohl stát čelem k palubě, a prohlížel si nevelkou skupinu podnikatelů v košilích a krátkých kalhotách a elegantní, štíhlé ženy v modelech z luxusních obchodů nejen v Paříži a Miláně, ale i Moskvě, takže mu připadalo, že vlastně vůbec neodcestoval někam daleko. Kdyby nebyla polovina prosince a teplota přitom nepřesahovala dvacet pět stupňů Celsia, myslel by si, že se právě vmísil do nějaké lepší společnosti na ulici Tverskaja. „To je rozdíl,“ ozval se najednou po jeho levici tlumený hlas, a když se Bere­ zovskij otočil, uviděl mladého muže, kterého už trochu poznal dříve, jak se ledabyle opírá o zábradlí nedaleko něj, má zkřížené nohy a pozoruje okolí. „Musím Pjotra pochválit, jak tohle všechno připravil, je to daleko příjemnější než trčet po kolena v metru sněhu.“ Berezovskij se usmál a začal si mladíka pozorně prohlížet, jeho nazrzlé vlasy, dvoudenní strnisko na tváři i pronikavé modré oči. Byl zhruba o polo­ vinu mladší, něco mezi dvaceti a třiceti, ale vyzařoval uvolněnost a sebevě­ domí člověka mnohem staršího. Oblečený byl do tmavých ležérních kalhot a bílého trička s krátkým rukávem, na jehož levé straně měl nad srdcem posta­ vičku hrající polo, stejně jako Berezovskij bledé pleti, na tvářích však již dosta­ tečně rudý, takže se dalo odvodit, že v Karibiku už pobývá několik dní. „Milovat oceán je tak snadné a Pjotr má velmi sympatické přátele,“ podotkl Berezovskij. „Taky jsem už viděl pár ryb, velrybu však pouze jednu nebo dvě.“ Bankéř Pjotr Aven, který tenhle výlet na lodi zorganizoval, byl rozhodně velkou rybou, ne jen nějakou rybkou. Jeden z nejbohatších a nejlépe obléka­ ných lidí v Rusku se tak jako Berezovskij a Gusinskij narodil coby outsider, z úplně chudých poměrů bez jakýchkoliv výsad ovšem nepocházel, a když se komunistický systém zhroutil, uměl svůj doktorát v ekonomii přeměnit na obrovské jmění. Pohledný mladý muž stojící nyní poblíž byl podle Berezovského bez jakých­ koli pochyb ještě jen rybka, ale uvnitř už v něm možná dřímaly potenciální kvality velryby. Jmenoval se Roman Abramovič a Berezovskij jej znal coby jed­ noho z moskevských podnikatelů; krátce se pozdravili poté, co přistáli na letišti ostrova, a pak znovu cestou ke člunu, který je přepravil k samotné jachtě. 40

16. prosince 1994, Antigua, Karibské moře Abramovič samozřejmě o Berezovském a jeho úspěších věděl ještě před­ tím, než se poprvé setkali, ten byl ostatně středem pozornosti všech lidí pří­ tomných na lodi, tak jako i v již zmíněném Prezidentském klubu. Na rozdíl od tohoto moskevského centra moci se ovšem podnikatelé, kteří dorazili na Antiguu, nedívali na Berezovského posměšně, nýbrž s velkým očekává­ ním. Cílem celého výletu placeného někým jiným byl totiž byznys, konkrétně uzavírání takových obchodních vztahů, díky nimž by se z rybek staly velryby, a Berezovskij se v této oblasti rychle stával významnou postavou. Zpráva o blížící se privatizaci televize ORT už pronikla do ruské finanční komunity, a když se k jeho nejnovějšímu zájmu o média přičetly aktivity týkající se pro­ deje aut a bankovnictví, měl své podnikání rozehrané do mnoha stran. „Rybky byly hladové“, protože věděly, že člověk jako Berezovskij, se svým propojením až do Rodiny, mohl zařídit věci, které by jinak nebyly možné. Milionářem se samozřejmě mohl člověk v Rusku stát i bez konexí, podařilo se to Berezovskému a vlastně i většině ostatních mužů přítomných na jachtě, ale jeho a podobně smýšlející lidi už nezajímalo jen vydělávání velkých peněz. „Uvědomuji si, že je to ještě brzo, ale nebyl byste ochoten si vyslechnout jeden návrh?“ řekl Abramovič. A už to bylo venku, přímá otázka, bez okolků. Setkání těchto dvou mužů, jak Berezovskij i tušil, nebylo výsledkem náhody, jeho společník vyrazil do Karibiku za jistým účelem a on se mu jevil jako možný prostředek, jak jej dosáhnout. Takové poznání ovšem Berezovskému nevadilo, právě naopak, své postavení člověka, který je vnímán coby důležitá osoba, si vychutnával a nic mu nebylo příjemnější, než když jej lidé vyhledávali. S tímto mladíkem však jako by šlo ještě o víc. Když Berezovskij později volal Badrimu Patarkacišvilimu, svému nejbližšímu obchodnímu partnerovi, který byl zástupcem generálního ředitele společnosti LogoVAZ, popsal mu ho jako „pří­ jemného mladého muže, který má zřejmě nějaký byznys plán a chtěl by do něj jít se mnou“. Trochu se pak u něj na Abramoviče informoval a ambice začínajícího podnikatele na něj udělaly dojem, i když úspěchů zatím dosáhl jen průměrných. Tak jako všichni ostatní jemu podobní začínal od nuly, opravdu z ničeho; když dosáhl čtyř let, byl už sirotkem, protože matka podlehla nějaké krevní nemoci a otec zahynul při neštěstí na staveništi. Dítě pak poslali k příbuzným, kteří ovšem žili v Republice Komi až u polárního kruhu, jedné z nejdrsnějších oblastí na této 41

Tenkrát na východě v Rusku planetě, jelikož byla pokrytá zmrzlou tundrou a více jak tři měsíce v roce tam panovala tma. Chlapec se později rozhodl pro studium strojírenství na průmys­ lovce, které neukončil, a po službě v armádě se stal montérem, už od raného věku se nicméně považoval za podnikatele. „Nenapadá mne k přednesení vašeho návrhu vhodnější čas ani místo,“ odpověděl mu teď Berezovskij a dodal: „Doufám ovšem, že se nebude týkat žádných gumových kachen.“ Abramovičovy růžové tváře trochu ztratily barvu, ale vzápětí si uvědomil, že jeho společník jen žertuje. Pravdou je, že svou kariéru v byznysu svého času začal řízením továrny, která vyráběla plastové hračky a taky kachničky z pryže, záhy poté se ovšem začal zabývat něčím daleko lukrativnějším, totiž dopravou a prodejem ropy. Jak dokázal člověk kdesi od polárního kruhu, který ani neměl maturitu a chyběly mu jakékoli konexe, během pouhých několika let přejít k obchodování s ropnými produkty v objemu 3,5 miliónů tun, bylo záhadou, a to nemalou, Berezovskému se však líbilo, když bylo něco tro­ chu záhadné. Abramovičova firma dosahovala velmi slušných zisků, ovšem na rozdíl od těch, s jejichž představiteli se stýkal Berezovskij, byla malá, přesto jej svým způsobem fascinovalo mládí toho muže a jeho dynamický vzestup. Navíc zde bylo lákadlo zvané ropa, protože slušné peníze se sice daly vydělat i prodejem aut a nějaké také z provozování televizní stanice, ale tohle byly peníze tak říkajíc samy o sobě, jen prostě v tekuté podobě, přičemž Berezov­ skij si byl jist, že po něm Abramovič nebude chtít nějaké odborné rady týka­ jící se tohoto produktu. „Moje obchodní společnost, jak možná víte, přepravuje naftu ze státní rafinérie v sibiřském Omsku, přičemž ta ji dostává v surovém stavu, tedy jako ropu, z těžebního pole v Nojabrsku, které je taky v rukou státu,“ začal mladík a posunul se podél zábradlí blíž ke svému společníkovi. „Já jsem se v uplynulých několika letech s tímto řetězcem – počínaje příslušnými vrty přes zpracování dané komodity až po barely, které vozí má firma – seznamo­ val a dospěl k názoru, že kdyby se mi dostalo té příležitosti, zvládl bych celý proces lépe, než jak funguje v současnosti.“ „Tím chcete říct, že…“ „Navrhuji něco jako vertikální integraci, to znamená, že výroba a zpra­ cování by se spojily s obchodní společností, kterou vlastním já, a vznikl 42

16. prosince 1994, Antigua, Karibské moře by tak nový ropný kolos se vším všudy, který by rozvážel naftu po celé Evropě.“ Berezovskij najednou přestal cítit, jak se loď pod jeho nohama houpe, tak silně jej ten nápad zaujal. Uvědomil si zároveň, že se v tom, co říkal do tele­ fonu Badrimu v Moskvě, mýlil, protože tahle příležitost zdaleka nebyla jen nějakým obyčejným podnikatelským projektem. Abramovič totiž navrhoval privatizovat gigantickou státní rafinérii a spojit ji s jedním z největších pro­ ducentů ropy v Rusku, takže jedním rychlým tahem by tak spolu vytvořili obra petrolejářského průmyslu, který by patřil mezi ty největší na světě. Bere­ zovskij cítil, jak mu při té představě stoupá adrenalin. „Velmi zajímavé, i když jedna věc je ekonomická stránka celé věci a něco úplně jiného ta politická,“ začal uvažovat nahlas, vzápětí však rychle dodal: „Ale ano, tohle bych možná mohl nějak zorganizovat.“ Abramovič se ubránil úsměvu, ale jeho oči zazářily jako hladina Karibiku kolem nich. „Ropný průmysl má samozřejmě svá rizika, je to vysoce konku­ renční trh,“ řekl pak. Takové věci ovšem Berezovskému nemusel vysvětlovat, ten velmi dobře věděl, jaké má tento sektor ruské ekonomiky renomé, a stejní gangsteři, kteří stáli za jeho rozstřílenými prodejnami aut a vyhodili do povětří jeho limuzínu, působili i v této oblasti a chovali se dokonce ještě hůře. On už byl ovšem poté, co se vyplazil z hořícího Mercedesu, jiným člověkem, jak v Prezidentském klubu správně podotkl Koržakov, a věděl, jak se postarat o „konkurenci“. V této souvislosti si Berezovskij vzpomněl na svého protivníka v podni­ kání Gusinského a uvědomil si, že se při té příležitosti usmívá. Vybavila se mu celá situace, jak ji před pouhými dvěma týdny popisovaly desítky různých novinářů, na které udělala takový dojem, že například v tisku se objevil titu­ lek „Obličeje ve sněhu“. Tucet osobních strážců tehdy vyvlekli na parkoviště a přinutili hodiny ležet tváří k zemi, promítal si znovu ten výjev, zatímco mos­ kevská policie jen přihlížela; samotný Gusinskij se nakonec vyhnul zatčení, ale poté, co Jelcinovy soukromé bezpečnostní síly přiznaly, že přepadení, při kterém někteří z oligarchových zaměstnanců skončili v nemocnici, provedli jejich příslušníci a že šlo o „nedorozumění“, údajně utekl ze země. Bylo sice jisté, že se dříve nebo později zase vrátí, už ovšem s vědomím, že s Berezov­ ským není radno si pohrávat. 43

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.