T O T E M d o b r u š s k ý c h s k a u t ů

TOTEM

dobrušských skautů

ČERVEN 2008

ÚVODNÍ SLOVO i dobrušští roveři, a tak Vám toto téma může blíže přiblížit Pavlač, čas nám neúprosně běží a máme která se ve svém článku svěří i tu další měsíc, kterým je červen se svými vlastními zkušenostmi - měsíc růží. Zároveň měsíc, na s dárcovstvím. jehož sklonku přebírá vládu nad počasím horké léto. Jistě mi však Dále Vás bude červnový Totem dáte za pravdu, že letní počasí je informovat o proběhlých akcích už v těchto dnech. Slunce pálí, dobrušského Junáka, především růže začínají rozvíjet svá poupata pak o velkolepých májových a dotěrného hmyzu přibývá. Čas, oslavách. kdy málokterý skautský oddíl nevytáhne paty z klubovny a všich- V květnu se také konalo okresní kolo Svojsíkových závodů vlčat ni se společně těší na tábor. a světlušek. Naše středisko vyPokud vás červnové teploty začí- pravilo celkem sedm hlídek a nají zmáhat, navrhuji sednout si jak si vedly se dočtete v zápise v klidu někam do stínu a přečíst od Týny. si další číslo Totemu. Dovolte, Nechybí ani tradiční zápisy z odabych Vám ho představila. dílů, ve kterých nám vedoucí Téma měsíce je dárcovství, pro- sdělují, jak si který oddíl užíval tože se tradičně v tomto měsíci pěkného počasí a spousty další koná dobročinná akce Kapka, zábavy. pořádána skauty na mnoha místech v republice. V posled- I v tomto čísle naleznete rozhovor ních dvou letech se jí zúčastnili s osobností dobrušského Junáka, Vážení a milí,

který rozhodně stojí za přečtení. Vyzpovídali jsme střediskovou účetní Káťu Potočkovou. Když už jsem v úvodu tak chválila to krásné letní počasí, nechce to jenom chválit, ale i ho správně využít. Kdy jindy vyjet na výlet než právě za krásného slunného dne? Nechme se společně inspirovat Ondrovým tipem do našich nejvyšších hor, vlastně velehor, Krkonoš a ještě k tomu za výhodnou cenu. V tomto Totemu také naleznete praktický přehled plánovaných táborů pro tyto prázdniny, abyste byly „v obraze“. Doufám, že se mi podařilo nalákat Vás k přečtení červnového Totemu a závěrem bych ještě chtěla popřát Vám pěkný měsíc plný dobré nálady.

OBSAH TOTEMU 2 - ÚVODNÍ SLOVO 21 - VÝZVA OBSAH TOTEMU - UZÁVĚRKA 3 - TÉMA ČÍSLA - PŘÍŠTÍ ČÍSLO - TŘI KRÁLOVÉ - TIRÁŽ 5 - STŘEDISKOVÉ DĚNÍ 22 - CITÁT - MÁJOVÉ OSLAVY - ZÁVODY VLČAT A SVĚTLUŠEK - MEĎÁTKA - SVĚTLUŠKY - VLČATA - SLUNEČNICE - MOHYKÁNI - R&R KMEN - OLDSKAUTI 17 - TÁBORY V LÉTĚ 18 - TIP NA VÝLET 19 - ROZHOVOR S...

2

TÉMA ČÍSLA Všechno to začalo ve čtvrťáku na gymplu, když jsem zaslechla rozhovor dvou spolužaček, které se domlouvaly, že pojedou darovat krev. Okamžitě mě to zaujalo a po zjištění potřebných informací jsem se rozhodla jet taky. Mě to nic neudělá a někomu to pomůže, tak proč ne… V den D jsem s určitými obavami dorazila do Náchoda na transfúzní stanici. Holky už tam byly, takže aspoň v tom nebudu sama, říkala jsem si.. Na úvod jsem vyplnila dlouhý dotazník, kde jsem vypisovala a zaškrtávala, které nemoci jsem prodělala, jaké choroby máme v rodině, jaké prášky beru pravidelně, jakým životním stylem žiju, jestli jsem byla těhotná a kolikrát,….. Následovalo zaregistrování se a mohla jsem začít předodběrové kolečko –tj. odevzdání vzorku moči, odebrání vzorku krve a pohovor u lékaře spojený s měřením teploty a tlaku.. Pak už nic nebránilo odběru.. Sestřičky byly maximálně hodné a mně jako prvodárci pečlivě vysvětlily, jak to bude probíhat, kolik ml krve mi odeberou, co se s ní pak dělá a k čemu vlastně slouží.. No a než mi tohle všechno dopovídaly, tak už jsem to měla za sebou.. A ani to nebolelo! Najednou jsem měla

DÁRCOVSTVÍ

ze sebe tak úžasný pocit, že jsem někomu pomohla, že jsem si sama sobě slíbila, že budu chodit pravidelně.. A svůj slib jsem doposud neporušila!

Jenže člověk je tvor stále nespokojený, a tak i já jsem po pár odběrech krve začala být. Moje nespokojenost vycházela z dlouhé pauzy mezi jednotlivými odběry, které musí být kvůli ochraně dárce přísně dodržovány (u žen 4 a u mužů 3 měsíce). Takže co teď? Nabízelo se jasné řešení 3

a já jsem se mu vůbec nebránila. Začala jsem darovat krevní plasmu (blokovací lhůta je pouze 1 měsíc). Předodběrový proces byl stejný a lišilo se to pouze v samotném odběru. Tam mě napojili na separátor –přístroj, který nasaje vaši krev, vystředí si z ní co potřebuje a zbytek vám zase vrátí zpátky. Tento proces byl časově náročnější (odběr krve trvá do 15 min a odběr plasmy kolem 1 hodiny) a pro mě byl i obtížnější na zvládnutí –po čase vás začne brnět ruka, cítíte podivné tlaky a když vám vrací vaši vlastní krev, tak to je taky takový podivný pocit. Ale i tohle jsem zvládla a postupem času zjistila, že je to jen o zvyknutí si na nový způsob odběru. Nezávisle na tom, jsme se jako skauti zúčastnili humanitární akce Kapka, která probíhá formou sbírky na benzínkách. V jednom červnovém víkendu na nich RaR umývají okna projíždějícím automobilům, informují řidiče o činnosti Nadace pro transplantaci kostní dřeně a přijímají příspěvky do zapečetěných kasiček. Výtěžek pak jde na rozšiřování

Českého národního registru dobrovolných dárců kostní dřeně. Samotnou akci předcházel tzv. Motivační večer, kde jsme se setkali s lékařskými odborníky v oboru problematiky krvetvorby a i s paní, zastupující Nadaci. Zhruba za dvě hodiny jsme se dozvěděli tolik údajů o registru, o dárcích i příjemcích kostní dřeně, o průběhu transplantace,… že snad už nebyla žádná nejasnost v tomto tématu. A kdyby přece jen, tak jsme měli dostatečnou šanci se na cokoliv zeptat..

dřeně, tak proč se nestát dárcem znaků. Tuto poslední etapu jsem kostní dřeně.. zvládla bez jakéhokoliv problému (jako dárce krve jsem na Nějaké informace už jsem měla odběry zvyklá) a mohla jsem si z Motivačního večera z Kapky, s úžasným pocitem říct: JSEM ale ještě jsem měla kupu otázek, V REGISTRU!!! které jsem chtěla zodpovědět. Všechny potřebné odpovědi Pro mě to znamená, že jsem jsem nakonec našla na interne- připravená pomoci neznámému tu a už mi nic nebránilo stát se nemocnému člověku, a pro kupu dárcem. lidí to znamená šanci na plnohodnotný život… Poslala jsem předběžnou přihlášku a obratem mi na mail přiNebuďte lhostejní k ostatním šla závazná přihláška. Tak jsem lidem, nikdy nevíte, kdy vy budeji také vyplnila a poslala pří- te na straně příjemce, který čeká A pak, po nějakém čase, se to slušnému dárcovskému centru. na svého dárce!!!! ve mně „spojilo“. Řekla jsem si, že Pak netrvalo dlouho a domů mi když už jsem dárce krve a plasmy přišla pozvánka, ať se v daný čas a zároveň se každý rok účastním dostavím na transfuzní oddělení akce Kapka, která podporuje na odběr krve, která je potřebná Nadaci pro transplantaci kostní na testy DNA a transplantačních

BĚŽNÉ ODBĚRY KRVE VYPADAJÍ ASI TAKHLE...

PÁR FOTEK Z AKCE KAPKA

4

STŘEDISKOVÉ DĚNÍ SKAUTI V MÁJI 2008 aneb NEJEN MÁJKOU LID JEST ŽIV Od prvního jarního ohně na počátku dubna neuběhlo ještě ani pár týdnů, když nejlepší dobrušské skauty začala svrbět kůže z nicnedělání. (Ono to jaro má asi opravdu afrodiziakální účinky nejen na lid obecný!). Už za čtrnáct dní po ohni rozkrájeli 400 m2 té nejlepší stanovky a sešili nahrubo plachty na čtyři nová tee-pee (z toho jedno skoro 8,5 metrové, což bude unikát nejen v kraji, ale asi i v celé republice... Ale protože počasí nebylo na jehlu a nit až tak dost „hnusné“, docela se hodilo, že se blíží čarodějnice a že se můžeme vydat do obecního lesa vyplenit jeden krásný dvanáctimetrový smrček na májku (co z něho bude po pádu desetimetrová tyč na nové tee-pee) a kupu suchého dřeva na (nejen) čarodějnický oheň. Když píšeme „vyplenit“, nemyslíme tím ale žádný lesní pych, neboť ten je – jak všichni víme – trestným činem. My tím slovem myslíme, že se vstřícným svolením městských radních – za asistence městského hajného – jsme my, tj.lid skautský, mladý i zkušený – v lese mezi Cháborami a Drňákem narubali celý vlek za traktor plný kvalitního palivového dřeva na oheň a ještě k tomu onen „májkový smrček“. Takový, jako máme od loňska na stožár před klubovnami, a jakých ještě potřebujeme aspoň 10 na sadu pro naše největší tee-pee. V sobotu 26. dubna 2008 se nás u klubovny, a pak i později v lese, jak dokazují fotky, sešlo dostatek Mohykánů, roverů i bafuňářů, kteří každý tím, co uměl používat nejlépe (motorovka, sekyrka, poříz nebo jen holé ruce), naplnili vlek dřevem a připravili onu dvanáctimetrovou májku.

(Komu se snad nezdá výška májky (že by snad mohla být vyšší), toho musíme poučit, že na dobrušském náměstí ani vyšší májka být nemůže. Inženýrské počty, ale hlavně zkušenost, dokazují, že jakákoliv delší padající kláda by mohla a) při pádu k radnici ohrozit dopravu před křižovatkou, b) při pádu trochu doprava urazit kouli nabo sochu na morovém sloupu, c) při pádu na druhou stranu srazit lampu veřejného osvětlení. A to je to, co ani skauti, ani město, nechtějí. Proto „jen“ 12 metrů. A tak to bude, dokud skauti budou stavět májky na dobrušském náměstí.. Protože lid skautský je i nadmíru šikovný, stihli jsme již v sobotu májku zavěnčit a připravit veškeré pochodně – jak ty olejové, tak i lucerničky pro světlušky a ty smolné pro čelníky ohňového průvodu. Na středu 30. dubna – den čarodějný či lépe čarodějnický – už moc práce nezbylo – jenom pro děvčata: omašlovat věnec, pro chlapce: připravit se na vztyčení májky.

souzněním přihlížela dobrušská veřejnost, jak krojovaní skauti v kruhu zapálili pochodně (a ti nejmenší lucerničky a lampionky) a jak po slavnostním pozdravení celého náměstí se (za zvuku Valanky – kapely to nejmilejší) se zapálenými ohni vydali Opočenskou ulicí do Archlebových sadů, kde již několik hodin čekala na své zapálení excelentní čarodějnická hranice. Městská policie uzavřela všechny křižovatky, aby ohňový průvod nebyl narušen (ó jak užitečná činnost oproti sledování roverů, plížících se v noci od popelnic ke kontejnerům, když v dubnu hráli hru Mafie...). Tak mohl zcela nerušeně hned za kapelou vést průvod hlavní ohňonoš se zapálenou smolnou fagulí (vzpomínáte vy všichni, kteří jste se zúčastnili rovero vegáče na Záhoří, proč vstupním poplatkem byla plechovka smůly?!) Za ním v řádném dvojstupu sskauti a skautky, vlčata a světlušky s pochodněmi olejovými. A za nimi ve dvojstupech krásně pochodující naše hejno „tryskomyší“ zvaných Meďátka, s lampiónky a podobnými světlozdroji. Nebyla úplná tma, proto jejich žluté šátky zářily nejméně tak jako jejich lucerničky a lampióny. Ó jak krásný pohled na krásné malé děti ve skautských trikách a šátcích! Jak nadějné! A skutečně: součástí skautského průvodu, jakoby tryskomyši zapoměly na svoji neposednou povahu a pochodovaly a hrdě vypínaly hrudě (či spíše hrudičky) jako ti nejudatnější skauti a roveři.

A taky před klubovnami natrénovat pochodňový průvod, aby stovka našich chlapců a děvčat (z poloviny spíše chlapečků a děvčátek), věděla, jak se pochoduje ve dvojicích, jak se drží pochodně (a ti nejmenší lucerničky či lampiónky) a jak se vlastně odlišuje „pravidelná armáda“ od „tlupy loupežníků“. Že se nácvik podařil, dokazuje nejen řada fotografií, ale i ohlasů od rodičů i jiné veřejnosti Dobrušky. S uznáním přihlíželo náměstí, jak skauti spořádaně donesli májku na náměstí, jak spořádaně A stejně důstojně všichni zautvořili velký kruh, v němž ti po- ujali kruh okolo hranice v parku volaní vztyčili a zakotvili strom a pro celou Dobrušku zapálili májový. Se zájmem a s velkým čarodějnický oheň. A protože 5

čarodějnický, tak bez obvyklých skautských rituálů, neboť se s nimi nesmí plýtvat. Ty musíme šetřit na tábory, jarní a podzimní ohně. Zatímco na čarodějnickém reji je – stejně jako letos – na místě spíše zábavná muzika jako country Fukanec z Nového Města, dostatek jídla a pití, včetně piva, jak čarodějnická městská veřejnost vyžaduje. Zapálením ohně pro tento den skončila naše práce. Hned zrána 1.5. jsme ale měli plánováno pokračování – skautský den na 1. máje se pro dobrušské sady stal již tradicí. Plán míní, ale život mění. A hlavně počasí. Tak hnusné ráno na 1.máje dlouho nepamatujeme. Už po poledni měl v Archlebových sadech opět vypuknout „dětsko-seniorský“ den. Zatímco důchodci a jiní dospělí příznivci obvykle naslouchají za popíjení piva dechovce, tak děti si užívají veškerých skautských zábav: od chytání rybiček, chůdování, plechovkování a míčkotlamování, přes hod lasemna berana, kroužky na býka a houpáles na lanu až po střelbu všemi možnými střelnými zbraněmi (od dětské kuše začínaje, přes všemožné vzduchovky pokračuje, až po tlakové pistole a puškohledky konče). A to vše se mělo připravit od 8 ráno do oběda, aby po obědě bylo free. Jenže: v 8 ráno bylo tak hnusně – pršelo a vůbec, že na dohodnutý sraz dorazila jen Veronika (Viky) a Péťa Ruml od vlčat. (Budiž jim vysloveno uznání, protože tím dokázali la-

desjakým starším, že to není jen o pažích a slovech). Čekajíce na kohokoliv ostatního, vymysleli jsme si spoustu náhradních prací – vybavili klubovny teploměry, poklidili v konírně atd. Teprve v jedenáct – aniž by počasí chtělo změnit směr – jsme naložili několik atrakcí do vozíku, „aby se neřeklo“- a šli na oběd. Nikdo by nevěřil, jak nakonec dostaly věci rychlý spád, když po poledni vysvitlo sluníčko. Přestalo pršet a najednou se – snad ze země, zpod kamení, z odpadkových košů či odkud - vyrojilo tolik návštěvníků a tolik skautů, ochotných pomáhat, že během hodiny jsme měli rozinstalováno vše, co jsme plánovali na celé dopoledne. Konec dobrý – všecko dobré. To říkali i přátelští Holanďané, kteří tak přijeli pomáhat s májodnem. Nakonec nám ani tu májku nikdo neporazil – asi proto, že tam celou noc hlídali roveři a Luky dokonce na náměstí pod májkou ve spacáku celou noc spal (akorát ráno v osm si musel hlavu zastrčit dovnitř, protož hnusně pršelo, jak již víte...).

odřezaly a shodily směrem ke Sklu a porcelán. Jen na základě naší významné zkušenosti neurazila májka veřejné osvětlení...) Na základě bedlivé analýzy – přestože zrovna všichni skauti slavili Ježourovu svatbu na Lhotě Netřebě – byl o usouzeno, že šlo asi o opočenské skautky, které zřejmě touto akcí chtěly pomstít loňský osud opočenského pahýlu (kdo nevíte, tak někdo – možná už víme kdo – loni v noci z 30.4. na 1. máje navštívil Opočno a ve třímetrové výšce – přesně nad našroubovanými železy – odřízl tu jejich okrasu a na zbylý třímetrový pahýl jako potupu pověsil onu plesnivou kůži z divočáka, která pár týdnů předtím sloužila jako reklama na výstavu loveckých trofejí, přičemž od konce výstavy ji dobrušští opilci pokopáváli od hospody k hospodě...)

No ale aby to nebylo ani letos té opočenské májce líto, že ještě neleží, když ta dobrušská již ano, kdosi se nad ní smiloval a poslal ji tam, kam patřila již deset dní. Byla to prý dřina – železa byla letos až do vršku. Nicméně ostrá pilka na železo a pevné paže prý Dobrušská májka letos vydr- zvládnou všechno. Aspoň tak to žela celých deset dní, a protože tvrdil kdosi svatebčanům, kteří bylo převážně sucho a větrno, na Ježourově svatbě diskutovali tak vypadala dost osušele. Než nad ledasčím... jsme se však dohodli, kdy a kdo ji odstraní, objevilo se (říkala hospodská od Zelingra) v so- ANONYM – (AUTOR SI botu okolo zavíračky asi šest PŘÁL ZACHOVAT SKRYTOU dorosteneckých holek, které za halasného hihňání a žvýkání po- IDENTITU) někud nezkušeně (soudě podle pilkového „bobrování“ ve výšce asi metrové naši uschlou májku

STAVĚMNÍ MÁJKY NA NÁMĚSTÍ

6

PŘÍPRAVA A ZDOBENÍ MÁJKY

VZTYČOVÁNÍ MÁJKY

ZAPALOVÁNÍ OHNĚ V PARKU

dí se hodně brambor.

Zdroj: http://vanoce.vira.cz

SLAVNOSTNÍ PRŮVOD DO PARKU

1. MÁJ JEDNA Z ATRAKCÍ PRO DĚTI

PŘEHLÍDKA DECHOVÝCH SOUBORŮ

7

OKRESNÍ ZÁVODY VLČAT A SVĚTLUŠEK Tyto závody určené pro světlušky a vlčata z Rychnovska (v našem případě i pro dobrušské, ne zrovna malé, seskupení Meďátek) se uskutečnily v sobotu 17.5.2008 v Kostelci nad Orlicí. Naše dobrušská 3 družstva vlčat a 3 družstva světlušek nesměla chybět. I přes to, že až tak úplně nepatří do žádné z těchto 2 kategorií, se závodů zúčastnila i 1 hlídka nejmenších skautů-Meďátek. Celkově závodilo 21 družstev -10 družstev vlčat a 11 světlušek (i s Meďátky).

hrami, šplháním na horolezecké stěně nebo jezděním na lanovce, kterou kostelečtí, velmi zruční skauti, připravili v lese. Na startovní čáře se čekalo s 15 minutovými intervaly. Celá trasa plná úkolů a někdy i pěkně nelehkých byla dlouhá cca 4-5 km, po které bylo rozestavěno 9 stanovišť, na nichž světlušky a vlčata museli předvést své dovednosti, které se týkaly jak zručnosti, znalosti zvířat (jedno z našich Meďátek na otázku, co je kuna, odpovědělo, že to je asi činčala…myslím,že tím myslelo činčilu), dopravních Než se naše malá Meďátka značek, vaření a podobně, tak dočkala startu, všechna před- také museli zodpovědět i otázky chozí družstva již byla na cestě o zdravovědě, či prokázat svou k cíli, neboť pořadatelé si (myl- fyzickou zdatnost. Po doběhnuně!) mysleli, že družstvo těch tí do cíle se již všichni hladově nejmenších bude pomalejší, a vrhali na párky v rohlíku, které tak jsme si čas krátili různými zde byly připraveny. Po hodince

NÁSTUP HLÍDEK KE VZTYČENÍ VLAJKY

8

odpočinku byla ta správná chvíle na vyhlášení výsledků. Z našich 7 hlídek se na stupni vítězů ocitla hned 2 družstva z Dobrušky. Světlušky obsadily 8. a 5. místo, Meďátka 3. místo! Jedno družstvo vlčat se ocitlo na pěkném 9.místě. A to nejlepší na konec-také na 1. místě! Z každé kategorie postupují první tři místa do krajského kola, tudíž i oddíl vlčat a Meďátek se ho budou 13.-15.6.2008 v Potštejně účastnit. Závody se výtečně povedly, a to nejen díky slunnému počasí, ale především kvůli výborné organizaci. Všechny děti odjížděly ze závodů krásně unavené, ale spokojené a nabité novými zážitky a poznatky.

ODDÍL MEĎÁTEK Další měsíc za námi. Začíná červen, posledních 30 dní školního roku, což je pro mnohé z nás jistě dobrá zpráva - už jen měsíc, a potom prázdniny - konečně to (samozřejmě zasloužené) volno... Většinu Meďátek tohle ale vůbec netrápí, protože ještě nejsou tak úplně školou povinní a školek se letní prázdniny víceméně netýkají. Nicméně blížící se léto znamená pro všechny ze střediska bez rozdílu věku také blížící se tábory, ať už pro ty starší Záhoří, nebo pro světlušky, vlčata a Meďátka - Masty. Přípravy na oba tábory značně pokročily jak u vedoucích, tak i u dětí - určitě si všichni mladší doma pilně připravují pravěký obleček, aby se na přelomu července a srpna mohli stát správnými neandrtálci! Podle průběhu schůzek soudím, že by s tím neměli mít velký problém. Květnové dění ve středisku začalo hned koncem dubna - od 30. 4. se konaly májové oslavy. Posledního dubna jsme se v krojích všichni odebrali v průvodu na náměstí a kluci tu postavili májku. Průvod se potom za doprovodu Valanky přesunul dolů do parku, kde se zapálil čarodějnický oheň. To už se ale děti vrátily zpátky pod křídla svých rodičů a večerní program probíhal podle gusta a chuti každého malého i velkého skautíka. Musím říct, že zástup hnědých a žlutých šátků vypadal fakt pěkně, zvlášť,

když každý ošátkovaný človíček měl v ruce louči nebo lampión. Druhý den se v oslavách pokračovalo - nejenže májka přežila osudnou osmou hodinu o víc, než pět minut, ale v parku vyrostly kromě laviček u pódia i atrakce pro všechny, kdo si chtěli hrát. Celé odpoledne obětavci v krojích trpělivě sbírali plechovky, natahovali kuši a podávali míčky. Tradiční přehlídku dechovky sem tam přerušily mažoretky a upoutaly pozornost mužské části publika. Nevypadalo to ale, že by děvčata v minisukních uchvátila i nejmenší skautíky... Přece jen ještě pár let budou raději chytat rybičky a krmit Balůa.. Čarodějnice a První máj ovšem není zdaleka vše, co otřáslo poklidným střediskovým životem. Tu památnou sobotu 17. května se v Kostelci nad Orlicí konal Svojsíkův závod vlčat a světlušek - tedy jeho okresní kolo. Měli jsme zatracené štěstí na počasí - májový deštíček se spustil až ke konci a beztak jsou skauti nepromokaví (jak správně podotkla Madla), takže nám vůbec ale vůbec nevadil. Zřejmě jste mě poslechli, když jsem minule psala, abyste nám drželi palce, protože se Dobruška umístila na úplně perfektních místech. Nejenže naše středisko reprezentovalo 7 - slovy SEDM hlídek, ale obě hlídky Vlaštovek (mladší světlušky) i obě hlídky

9

Medvědů (mladší vlčata) celou trať téměř bez problémů zvládly a Meďátka skončila v kategorii světlušek na třetím místě!!! (O bezkonkurenčním vítězství vlčat ani nemluvím!) Tady bych chtěla něco vysvětlit pro pochybující skeptiky: s těmi pěti mrňaty jsme šly jako dohled já s Terkou (plus se za námi plahočili strejda Jirka a Kokina), což může vyvolat jisté spekulace ohledně spravedlnosti našeho umístění na stupních vítězů. Musím ale říct, že všechny vědomosti, které se po děckách chtěly a za které získala body, jsou zasloužené fakt to všechno věděly, jakkoli to zní neuvěřitelně..) Lukášek skoro bezchybně pojmenoval všechny dopravní značky, Elinka neměla problém z žádným kořením, Šája poznala většinu stromů i kytiček a s kimovkou tihle borci nemají nikdy potíže. Jen s tou zdravovědou to nebylo jednoduchý - nějak nás nenapadlo vytáhnout z rány včelí žihadlo... Ale to se spraví! Náplň schůzek jinak zůstává stejná - hry, hry a hry, kytky, stromy, zvířata, teď jsme si říkali obsah KáPéZetky - Kamča přinesla perfektní obrázky. Ještě se naučíme, co dělat s rozbitým kolenem a bude to paráda!!! Tak se mějte hezky a užívejte si deště!

ODDÍL SVĚTLUŠEK Díky převážně krásnému počasí světlušky strávily své dubnové a květnové schůzky převážně v okolí Dobrušky někde povenku... Protože, jak jistě víte, je 17.května čekaly Svojsíkovy závody v Kostelci nad Orlicí, tak jsme se s děvčaty pečlivě připravovaly a trénovaly jsme hodně šifry a zdravovědu... Na závodech se holky umístily na krásném 5. místě a odvezly si domů nové

fixy... A jak se říká, že pěkné počasí zlepšuje náladu, tak u holek to platí dvojnásob. Oběhali jsme snad všechny hřiště a prolézačky tady v okolí a stejně jich bylo málo.... Holky už se nemůžou dočkat léta až konečně zbalí svoje kufry a odjedou na tábor. Dokonce se přihlásily všechny a teď mezi nimi probíha jedna velká debata, jaké si vyrobí oblečky a co všechno si musí sebou zbalit....

V červnu, jestli nám bude přát počasí, tak se půjdem podívat i někam dál než jenom na Trojci, ale to už bych předbíhala.

Simča

ODDÍL SLUNEČNIC A máme za sebou další krásný měsíc, který nám umožnil hodně chodit ven a dívat se kolem sebe.Všechno okolo nás kvete, voní, a tak jsme se s holkama rozhodly jít do přírody, abychom spatřily tu nádheru všude kolem sebe. Rozpoznávaly jsme různé kytičky a stromy a keře a všechnu tu přírodní krásu. Dále jsme hodně vyráběly na světluškovsko-méďátkovský tábor, ale co, to je samozřejmě tajný. Takže pssssssssttttt. Když bylo skoro pořád tak krásně, tak jsme se rozhodly, že se trochu pokoupeme. No,bazén ještě otevřený nebyl a tak jsme vynalezly lepší variantu.

Nafukovací balonky jsme naplnily vodou. Sranda byla už teda to, když jsme je naplňovaly, ale hlavní zábava byla házení jich po sobě... Všechny jsme byly mokré od hlavy až k patě a usmáté až hrůza. Copak na to asi řekly maminky doma, když nás uviděly?

nemohou dočkat, až bude první nástup a my se všichni ukážeme v oblecích, které jsme si připravili.

Příští měsíc se chystáme na velkou výpravu do České Třebové, kde s námi budou i kluci a kde si to hodláme hodně užít. No, ale samozřejmě jsme dě- Budeme tam spát v klubovně laly taky důležitější věci, jako je tamních skautů a tak jsme zvětřeba nováčkovská zkouška. Blíží daví, kolik nových tváří a přátel se tábor a tak se holky už musejí tam potkáme.. pilně připravovat. Spousta z nich už má přes polovinu splněnou. A už se moc těší, až to budou mít za sebou. Stále se omílá téma, za co jedem na tábor... Holky už se

10

ODDÍL VLČAT Měsíc s názvem květen se odehrával v rytmu skautských závodů. Naši vlčata, se na schůzce pilně učili, i když je to vůbec ale vůbec nebavilo…a taky to dávali najevo. Učili se uzle, řekli jsme si něco o mapách a napsali jsme si na Trojici celou morseovku. Zbytek schůzky měli volnou zábavu, to je bavilo víc než se učit. Tak tohle byly ve stručnosti nejméně dvě schůzky.

A tímto pádem jsme se dostatečně připravily na skautské závody. Na sestavení hlídky jsme si vypůjčili ještě pár Mohykánů a bylo připraveno (až na přihlášku, kterou jsme vyplňovali v autobuse na koleni). Já osobně si myslím, že si vlčata a pár Mohykánů závody dostatečně užily a proto byly také první => postup na krajské kolo. Více se dočtete ve článku o závodech od Týny.

PŘÍPRAVA NA ZÁVODY - UZLE

11

To je asi všechno o dění ve kmeni vlčat. Příští měsíc jsou v plánu krajské kolo závodu a samozřejmě učení na ně, doufám že mě za to na schůzce nesnědí… Zdraví

ODDÍL MOHYKÁNŮ V měsíci květnu jsme z důvodu čtvrtečních státních svátků a následných pátečních ředitelských prázdnin oželeli hned první dvě schůzky. Alespoň že tu první nám částečně nahradilo skautské odpoledne v parku, kde jsme se všichni sešli a pomáhali u atrakcí a vchodů. Po takové pauze jsme se šli hned další schůzku protáhnout na hřiště za gymnázium. Nejdříve se hrál fotbal, to byly síly ještě celkem vyrovnané, ale když přišel na řadu basketbal, ukázalo se, že jeden team je na tom o poznání lépe.

Další schůzka byla též sportovního rázu. První disciplína bylo vyběhnutí na Trojici. Někdo doběhl, někdo došel, ale nakonec se všichni shromáždili na vrchu. Další zastávka byla hrazda. Ukázalo se, že úkon jménem výmik je větší problém než se zdálo. Lepší to nebylo ani u shybů. Z požadovaných pěti se nejblíže dostal Martin, který udělal 4 a 8 /9 shybu. Dále jsme pokračovali směr Mělčany a po cestě ověřili svoji mušku. Každý měl pět pokusů na to, aby kamenem přes potok trefil jeden díl dřevem zpevněného břehu. Naštěstí se nikdo netrefil méně než jednou.

12

Další disciplínou byl skok snožmo přes laťku. Původně navrhovaná výška v úrovni pasu, se ukázala pro začátek ne zrovna lehce zdolatelnou, ale po pár pokusech jí několik borců dokázalo překonat. Závěrem zápolení byla štafeta, jejíž začátek byl u mělčanského křížku a konec asi na půl cesty ke stadionu. Utkali se dva teamy o třech členech. Jako naschvál se zrovna v tu dobu zjevil úkaz zcela nepochopitelný a to že během necelých deseti minut, jelo z Mělčan snad šest aut. Závěrem schůzky byla ještě připomenuta výprava, která bude 6-8. května, ale o tom zase příště.

KMEN ROVERŮ A RANGERS - R&R POHODA OZ 08 Jednoho krásného dne se na Laichterce sešel pohodář Alby a pohodář LG. V osm hodin přijel autobus, kde už seděli pohodáři Gor a Tinek. Jeli jsme do Deštného až na Zákoutí. Svítící slunce slibovalo krásné odpolední počasí.

Začal první a ten den jediný výšlap. Vyrazili jsme cestou směr Luisino Údolí a udělali první fotografie. Po krátké přestávce studováním bílého „vyukazovaného“ fleku od turistů na mapě následoval výšlap na Velkou Deštnou. Nikde žádný rušivý turista, akorát nám Alby, na můj vkus, poměrně často říkal, kolik toho máme ještě před sebou a jaké převýšení nás ještě čeká. Měl totiž s sebou GPSku. Ono když stoupáte, potíte se a už vás to moc nebaví a někdo vám řekne, že vám zbývá 150m výškových, tak vás to moc nepotěší. Ale na druhou stranu se zas někdy hodila. Nahoře jsme posnídali (taková snídaně v 9 hodin na Velké Deštné má něco do sebe) a z vyhlídky si pořádně prohlédli okolí. A odteď už to byla pro dnešek jenom Pohoda. Tinkovi se také ozval Mogic, že nás jede navštívit.

ními zbytky špinavého sněhu. Z další vyhlídky (bohužel nevím, jak se jmenuje a myslím si, že ani nemá jméno) jsme si prohlédli Záhoří a něco se nám tam nezdálo. Byla tam nějaká neurčitá vodní plocha. Také jsme z dálky viděli (a někdy i slyšeli) pracanty na poli, jak sbírají kameny (zmiňuji pouze pro zasvěcené sběrače z dob dávných). Protože byl státní svátek, tak jsme se ani u Záhořáku nezdržovali. Pod kostelem jsme se na chvíli zastavili, protože už jsme zjistili, co byla ta vodní hladina. V rámci revitalizace vodních toků zde postavili malou vodní nádrž. Bez přestávky jsme pokračovali až na louku, kde na nás už čekal Mogic. Dnešní den jsme podle Albyho GPSky ušly 15,5 km. Následovalo přivítání s Loukou, individuální prohlídka okolí, odložení věcí a hurá do řeky. Louka se za ten rok „netáboření“ pěkně spravila. Řeka měla tedy pořádnou sílu, ale pěkně osvěžila. Albymu se tam moc nechtělo, ale nakonec tam vlezl celý. Odpolední slunce hřálo, tak jsme ani moc nepotřebovali ručník. V Dřevárně jsme si vybalili, odnesli jídlo chladit ke studánce. Rozdělali oheň a začali ohřívat vodu na polívku. Alby si také pomocí GPS zahrál virtuální bludiště. Takové, na první pohled zmatené, chození po louce vypadalo zajímavě. Protože se čekání na vařící vodu vleklo, tak jsme si ukrátili chvíli hraním Macháčka. Nastalo pár velmi kuriózních a šťastných hodů (např. mnou hozená krabička na Mogice s nahlášením 200, která tam pak i byla).

Cestou směr Pod Homolí a kolem „salaše“ (mimochodem už tam není) jsme si povídali o různých zážitcích spojených s jednotlivými částmi cesty a vzpomínali na Orla (Maruše jsme se vyhnuli obloukem). Proběhla menší koulovaná posled-

Dali jsme do kupy všechny polévky co jsme měly a ty se uvařily. Pozdní oběd bodnul. Poté jsme si zahráli několik kol Bang!u. Protože se připozdívalo, tak nás Mogic opustil (musel totiž druhý den do práce), ale díky mu za návštěvu. To ještě netušil, že se na nás za chvíli zase přijede podívat, zapomněl si totiž cigarety. Asi po dvaceti minutách se vrátil a pak nás už opustil natrvalo.

My už jsme se mezitím začali připravovat na hlavní program dnešního dne a to barbecue. Rozdělali jsme oheň, došli pro maso ke studánce a připravili cihly pod rošt. Netrpělivě jsme vyhlíželi první uhlíky, které jsme nakonec odhrnuly stranou a nad ně položili rošt s masem. To byla ale menší chybka. Zem byla studená, uhlíků málo, které navíc brzo vyhořely. Masíčko se nestihlo ani prohřát. To už bylo osm a my měli hlad. Tak to nakonec vyřešilo opékání kousků masa nad ohněm alá Albyho špekáček a krajíc chleba s ďábelskými tousty. Alby snědl svůj špekáček a k našemu údivu řekl, že je unavený a že si jde lehnout. Zalezl si do spodní díry v postelích. Zbytku pohodářů (Gor, Tinek a LG) už konečně začalo to pravé barbecue. Pořádně žhavé uhlíky a maso nemělo žádnou šanci. Takto jsme hodovali a povídali asi tak do deseti. To už byla tma, ale ne zas tak velká zima, jak občas bývá na Záhoří. To už jsme se chystali

13

na spaní. Už skoro spíme, nevím kolik bylo, a Tinek nahlásil, že prší. Gor nic nezaregistroval. Já jsem cítil pár kapek. Zaleknutý Tinek se srabácky přesunul do horní díry v postelích. Já, jelikož jsem viděl měsíc a několik hvězd, jsem došel k názoru, že je to jenom taková malá přeháňka (a také byla) a spal dál. Druhý den ráno budíček v 7:30 a hned do řeky. Albyho jsme ani moc nepřemlouvali, protože jsme tušili, že by tam možná ani nevlezl. Řeka nám uřízla nohy hned pod kolenama jakou měla po ránu sílu. Následoval úklid Dřevárny, snídaně u studánky, naplnění

lahví životadárnou tekutinou a rozloučení se s Loukou s tím, že zas možná někdy.

Protože byl pátek a normální pracovní den, tak jsme si v Záhořáku každý koupil po jedné Ruské zmrzlině. Byla výtečná. Po minulé zkušenosti, že cesta ze Sedloňova až do Bačenína po rozpálené silnici se sluncem nad hlavou a s menším nedostatkem vody není to pravé, jsme zvolili možná delší, ale zato určitě schůdnější cestu. Dnešní den už bylo na horách turistů požehnaně. Co chvíli jsme se museli uhýbat cyklistům. První část cesty byla stejná se včerejší (kolem salaše, Pod Homolí až na Jelenku) a pak dolů do Luisina Údolí, kde jsme krátce poobědvali. S odlehčenými batohy jsme vyrazili po červené směr kostel Sv. Matouše. Cestou se nám několikrát naskytnul krásný výhled po okolních kopcích a vzdálených, stále ještě zasněžených, Krkonoších.

druhý den Ježour ženil), dolů do Jedlové a zase nahoru na Panorámu. Pokračovali jsme do Šedivin, kde jsme potkali Cvrčka na chatě, a dále na Nedvězí. Poslední změna směru nás navedla na zelenou směr Bačetín, Val a Dobruška. Ještě před Bačetínem míjíme policejní rekreační chatu, kde se pět policistů nejspíše učilo jezdit na motorkách. Kroužili kolem kuželů, změnu směru jízdy ukazovali rukou a nesvítili! To by se to rozdávali body. V Bačetíně jsme potkali cyklistu Ondru, se kterým se chvíli pokecalo a hurá domů. Do Dobrušky dorážíme chvíli před šestou a v nohách máme něco málo přes 36km (podle Albyho GPS).

Věřím, že se akce povedla a že se zase bude někdy opakovat. Podrobnější informace podávají členové výpravy. Všichni jste Náš dvorní fotograf Gor příště srdečně zváni. udělal několik fotek, chvíli jsme se ohřívali na slunci a Tinek s Gorem se pohoupali na jedné sedačkové lanovce. Pak už se více méně jen šlo. Kolem kostela sv. Matouše (mimochodem se zde

14

Z LODNÍHO DENÍKU… datum:

sobota 24. 5. 2008

výchozí poloha:

50º17’20.354“N, 16º9’19.947“E

poloha výjezdu:

50º6’56.2“N, 16º13’0.881“E

poloha dojezdu:

50º8’55.076“N, 16º4’1.277“E

počasí:

18-22º C, polojasno s občasnými přeháňkami

Seznam posádek Loď

Kotrč

Háček

Prasnice

Béna

Štaflička

Rita

Píďa

Maty

Lady

Minimogic

Gór

Ledňáček

Skotík

Pavlač

Pstruh

Tínek

Mogic

Na vodu, Vávro, na vodu! Po vydatných deštích a státí posledních zbytků sněhu se naplnilo koryto řeky Orlice, my pobrali kánoe, pádla, vesty a další nadšence a vyrazili do rozbouřených vln. Skupina A s bicykly na střeše a Tínkem za volantem, pracovně pojmenovaná [fájf gájs], vyrazila směr Týniště nad Orlicí; skupina B s loděmi „nad i za“ autem a šíleným řidičem (tj. mnou) vezla jemnější polovičky směr Kostelec nad Orlicí.

„Líná huba – holé neštěstí“ aneb kudy k vodě Město Kostelec nad Orlicí leží v údolí Divoké Orlice v malebném podhůří Orlických hor v nadmořské výšce 284 metrů zhruba 12min cesty od Rychnova nad Kněžnou. Po počátečním bloudění, kdy jsme dvě slečny zhodnotily jako nedůvěryhodné a obrátily se proto pro radu na „moudré stáří“, jsme šťastně

dojely (i s celým vlekem, všemi loděmi a veškerým osazenstvem v naší letité škodovce) do Autocampu Orlice. Tam už nás překvapivě čekali kluci, ale už bez kol. Ty poctivě zamkli u mostu v Týništi. Už při vykládání lodí, nastal první problém. Ne, „kam s ním“ ale „kde je“! Když už bylo vše připraveno, vyloženo a nafoceno, zjistili jsme, že nám chybí jedna sedačka… (To už se tak většinou na vodě stává, že většinou něco chybí J) S láskou jsme proto s Pidi vyrobily pro Štafličku náhradní sedátko ze „zvířátek“ (molitan), na kterém ale ve výsledku seděl Tínek, který Štafličce omylem její sedátko v návalu nadšení odcizil.

„Račte sire!“ pronesl lichotivě Mogic a přidržel Tínkovi solidárně Vydru

Při nastupování se ukázalo, že pevná zem je přece jen pevná zem. Ale všichni zvládli nastoupit „zkušeně“ – tj. proti proudu, tak jak se to má, dokonce ani silný proud nikoho neotočil. No a už „Je mladá, krásná, v plávkách, jsme jeli. Nejprve chvíli trvalo, nade vším žasne, směje se a než jsme si na pohyby lodě trochu zvykli. Minimogic s Górem kotrčovi lichotí.“ zpočátku řeku spíš křižovali a Před samotným vyplutím hrozně je bavilo dělat hodiny. následovala krátká instruktáž Brzy se do naší skupiny včle– jak nastoupit do lodi, jak přistát u břehu, co dělat když… atd. nila jiná neorganizovaná skupiHáčka sangvinika, výše v titulku na, která měla namířeno až do charakterizovaného, měl akorát Hradce, zhruba v půlce pak další Tínek. Neboť Mogic hned poté skupina, tentokrát novoměstpronesl lichotivé: „Máš krásný ských vodních skautů (věkové tričko, Tínku!“ Úplné ‚Desatero rozpětí 6-40 let), od kterých jsme vzorného háčka‘ sepsané Poldou, měli zapůjčené dvě Vydry (kakteré jsem se Vám před odjezdem noe). Takže řeka byla plná – nesnažila zlehka nastínit, naleznete -li někdy až přeplněná. Okolní břehy byly divoce zarostlé a až na možná na konci článku. 15

bohužel časté „zpěvy“ byl na řece krásný klid. Ne nadarmo se o Orlici říká, že je to jedna z našich nejkrásnějších řek. Počasí nám opravdu přálo, takže jsme bortovali, povídali si sem tam se lodě rozkolíbaly víc než měly, voda plynula, čas utíkal, no zkrátka ať to nezdržuju – prostě najednou – Gór a Minimogic se cvakli. My ostatní jsme taky měli namále, ale nakonec jsme to nějak vybalancovali. A to byl jenom začátek. Netrvalo dlouho – a kluci tam byli znova. Ve vodě se nakonec ocitnul i Tínek s Mogicem. No a dál bych předala slovo Górovi. Z vyprávění Góra jako přímého účastníka

Mogic Orlice byla vlastně teprve druhá řeka po kterém jsem jel, opět s „kotrčem“ Tinkem. Líbila se mi celá část cesty, jenom sem litoval jednoho…potom jak jsme vytahovali dvě lodě z pod toho kmenu, by na břehu bodlo jedno pivko. Po opětovném nalodění jsme najednou zjistili, že nám to už docela jde a tak jsme byli docela rádi. J Nakonec nám ukázal kajakář skok z mostu do vody a už jsme byli v cíli. Tam nám ale Tínek oznámil, že zapomněl v Kostelci v autě klíče od kol, na kterých jsme měli pro ty auta dojet… I tento problém byl však vyřešen díky Maty a její kamarádce, která nás do Kostelce zavezla. Zpětná vazba Gór

Až na to že nám natekla voda do převozného „vodotěsného“ barelu, že sem se chvílemi klepal jako osika a málem se stal obětí divokého toku Divoké Orlice, byla moje první vodácká výprava Jel jsem na palubě s MM a on zhodnocena jako zdařená a užitá dělal kotrče a já jsem byl háček. do sytosti. Ještě teď to se mnou Ze začátku nám to moc nešlo, houpe, když sedím na židli a píšu do té doby, co jsme se potřetí tento krátký textík. cvakli. To první a druhé cvaknutí bylo spíše z blbosti, ale to třetí bylo neřiditelné…Přes vodu byl spadlý strom, který byl z větší části než malé pod vodou, a byl tam jen jeden malý průjezd. První tam vjeli Béna a Štafličga, samozřejmě začátečníci jako my, skončili s kánoí zaseklou pod stromem a vysílení lovili z vody sebe i věci. Tak jsme si řekli: „Tam nepoplujeme, raději to obejdeme po souši…“ No mazec – nějak jsme se s MM nedohodli, jestli budeme couvat nebo pojedeme proti proudu, šup a už to bylo. Naše kánoi se zasekla pod tou jejich a my jsme se topily ve spleti větví, které byly pro nás jako vězení, co nás oddělovalo od potřebného vzduchu.Nakonec jsme se ale vynořily, chytly se stromu a vylezli na břeh. Ostatní nám pomáhali. 16

Štaflička Plavba to byla dobrá, ale chvílema mi vadil ten vodáckej oddíl, protože nás tam bylo moc a pletli jsme se sobě navzájem. Největší zážitek z celýho dne není pozitivní, zato je silný a nezapomenutelný! – Je to samozřejmě to nedobrovolné koupání. Vždycky jsem měla respekt z vody, ale teď ho mám ještě větší. Respekt ale neznamená, že už na vodu nepojedu - pojedu ráda, pokud se zase naskytne příležitost. :) Co říci závěrem Všichni přežili, až na pár odřenin a škrábanců (utopená kšiltovka se nepočítá). Roverská na vodě se podařila a dle Vašich reakcí má smysl zorganizovat něco podobného i někdy v budoucnu. Takže se budu těšit a děkuji za milou spolupráci! J Ahóóój!

DOPLULI JSME!

TÁBORY V LÉTĚ 2008 Kdy

Co

29.6. – 12.7.

Tábor Orlické Záhoří Mohykáni, Slunečnice Vegáč R+R, Klub přátel Junáka, ... Tábor Masty Světlušky, Vlčata, Meďátka (do 26.7.) Expedice Holandsko Registrovaní nad 12 let

13.7 - 18.7. 20.7. – 2.8. 21.8 – 31.8.

Kdo

17

Kde Na louce v Orlickém Záhoří Na louce v Orlickém Záhoří Na louce u chalupy v Mastech Ter Aar – scouting Welverro

TIP NA VÝLET VLAKEM NA SNĚŽKU Nečekejte na následujících řádcích žádnou osvícenou radu, ani světoborný nápad, pouze další z „tipů“, které nám zde skvěle začal předkládat Ježour. Pokusím se pokračovat tímto článkem v jeho šlépějích, ale trochu netradičně. Jízda vlakem. Toto sousloví zná každý a dopravní prostředek s názvem „vlak“ je jistě také běžně užívaným. Jedno je však mnohým skryto. Stejně tak to bylo i pro mě, než jsme společně s mým dobrým kamarádem jeli vlakem na výlet do skal a ochotný pan průvodčí v dobrušské lokálce pro nás udělal všechno možné, abychom zaplatili co nejméně a měli z toho co největší užitek – našel pro nás síťovou jízdenku s názvem SONE+ - znáte? Stručně řečeno a popsáno: platí pouze v sobotu (od 0,00 do 23,59), vejde se na ni skupina 5 lidí v rozložení: max. 2 dospělí + 3 děti do 15 let; nebo pak kombinace např. 4 děti a 1 dospělý, 5 dětí a žádný dospělý, nebo prostě a jenom 2 dospělí, 2 děti atp. Na jízdenku můžete kamkoli, kdekoli vystoupit, nastoupit atp. A jsou dva druhy – pro osobní a spěšné vlaky za 130 Kč, a pro tyto a rychlíky za 390 Kč. Jak je to výhodné, uvidíme na následujícím příkladu, který jsem zvolil i jako tip na jednodenní výlet (s oddílem i třeba bez něho).

stát zato. V prodejně (respektive u průvodčího) si zakoupíme jízdenku SONE+ dle počtu spolucestujících a jejich věku – nyní uvažujme mladší oddíl o 8 lidech a 2 vedoucích. Rozdělení je jasné – „2+3“ a „5“. Tedy dvě jízdenky SONE+ za 130Kč, protože pojedeme pouze osobními vlaky. A kam vlastně? No přece na Sněžku, nejvyšší vrchol naší republiky! Přestupujeme ve Václavicích, Starkoči a Trutnově. Konečná je pro nás ve Svobodě nad Úpou, dále už vlak nejede – přejdeme na autobusové nádraží a necháme se dovést do klíčového místa – Pece pod Sněžkou. Tam vystoupíme, mrkneme se na hodinky, a protože šlo vše podle plánu, je krásných 8,35 a před námi je celý den v Krkonoších.

jeme na Luční boudu, kde můžeme dát oběd, protože věřím, že dal výstup zabrat, až sem je to opravdu pořád do kopce. Od Luční boudy se kocháme neustále věhlasnými panoramaty a fotíme kde co, protože je modrá obloha a po turistech ani památka. Sněžka skoro na dosah. Ani se nenadějeme a už jsme nahoře, celá republika nám leží u nohou. Musíme však pokračovat v naší cestě. Sněžku seběhneme zpět k polské chatě, od které nás čeká prudký sestup Obřím dolem po modré turistické značce. Pochod je však úžasný, Krkonoše se stávají ještě více mohutnými. Tato cesta nás po notné chvilce dovede až zpět do Pece, kde nám jede do Svobody na vlak ideální autobus v krásných 17,52. Ze Svobody se pak s přestupy doZačneme však pěkně staneme vlakem až do Opočna. zostra, abychom se dostali do vy- Na hodinkách budeme mít něco sokohorského tempa – po modré okolo osmé hodiny večerní a náš turistické značce jdeme kousek odvoz do Dobrušky nás již bude za Pec a napojíme se na značku netrpělivě vyhlížet, aby si vyslezelenou, která nás vyvede nahoru chl všechny naše zážitky. na Chatu na rozcestí, umístěnou v malebném koutu Krkonoš. Po Pokud se na podobný pěkně dlouhém výšlapu si však výlet vydáte, přeji hezké zážitky dopřejeme kopců ještě trochu, a šťastnou jízdu vlakem! šlapeme dál po červené až na chatu Výrovka, odkud se nám již Krkonoše ukazují ve své plné kráse. Po červené pak pokraču-

Představme si – sobotní ráno, trochu si přivstaneme, protože nás čeká krásný prosluněný den – úkol číslo jedna je: dostat se do Opočna na vlakové nádraží. Bohužel žádný z veřejných dopravních prostředků nejede, takže poprosíme ochotné rodiče, zda by nás ráno neodvezli. Vlak z Opočna odjíždí v 6,01. Ano, možná je to trochu brzo, ale raní ptáče, dál doskáče a navíc to bude 18

ROZHOVOR S ... KATKOU POTOČKOVOU Sestra, která spolu s dalšími dobrými dušemi dobrovolně a neúnavně přispívá ke zdárnému fungování našeho střediska. Její práce není na první pohled vidět, ale kdo se už někdy setkal s úředničinou, jistě hned pochopí, kolik práce musí obnášet papírově obstarat skautské středisko. A to je právě Káti funkce, za což jí patří obrovské dík.

1/ V kolika letech jsi začala skautovat? Pravý skautský slib jsem složila v roce 1990 v Provozském údolí , tedy před 18 lety.

3/ Vzpomínáš si na svou 5/ Jak sis „užívala“ noční první vedoucí - jaká hlídky na táboře? Patřila byla? jsi mezi děti, které hlídaPrvním vedoucím byl již zmiňo- ly rády? vaný Petr Poláček, kterému bych touto cestou ráda za všechno poděkovala. Po oficiálním vstupu do skautu a založení dívčího oddílu jsem se seznámila se ses. Ivou Oláhovou/Němcovou/ a ses. Evou Balášovou, které vedly náš oddíl a předávaly nám své zkušenosti.

Noční hlídky na táborech jsem moc v lásce neměla, ale dalo se to vydržet. Vzpomínám si, že mi byla vždycky velká zima a těšila jsem se zpátky do svého spacáku.Ty dvě hodiny byly dost dlouhé a já posouvala očima ručičky na budíku v kuchyni a vzbudit další členy hlídky bylo velké umění.

4/ Na jaký tábor (a v kterém roce) vzpomínáš 6/ Máš vůbec nějakou 2/ Kdo nebo co Tě ke dnes nejraději? A co se ti přezdívku? Všichni Ti skautingu přivedlo? na něm tak líbilo? říkáme Káťo. Ještě před rokem 1989 jsem byla členkou oddílu ZÁLESÁK v Dobrušce, který sice byl veden jako pionýrský oddíl, ale jen kvůli papírovému pořádku.

Všechny prožité tábory byly krásné a fajn, ale nedá se snad určit, který byl nejhezčí. Každý měl své kouzlo a prožili jsme táborové dny plné legrace a pohody. Možná snad v roce 1995 jsme porušily pravidlo a odjely jsme s tehdejším dívčím oddílem na tábor do Ruprechtic. Celý tábor jsem tehdy papírově obstarala a zděsila se, co to všechno obnáší, ale zkušenost to byla do dalších let opravdu veliká.

Výpravy do přírody a práce v oddíle nám byla umožněna ve skautském duchu. Naším oddílovým vedoucím byl ing. Petr Poláček, který nám věnoval svůj volný čas.Už v roce 1989 jsme byli poprvé na táboře v Orlickém Záhoří a to v počtu 4 děvčata a 4 chlapci. Po listopadu 1989 jsme již pravidelně každé léto jezdili na skautský tábor do indiánských stanů TEE-PEE a náš počet členů se zvětšoval. Byla to opravdu krásná doba, na kterou ráda vzpomínám.

Přezdívku? Snad ani žádnou nemám.Po táborech mi někteří kamarádi říkali Kačenko a nebo zdrobnělinou mého jména. Ale není všem dnům konec, třeba si ještě nějakou vysloužím.

7/ Jaký je tvůj nejsilnější skautský zážitek, který nám můžeš sdělit? Nejsilnějším skautským zážitkem

SKAUTSKÝ SLIB 1990

19

je myslím pro mě skautský slib. Byl to podvečer plný lásky, pravdy, krásy a síly, který to všechno oficiálně začal. Odešla jsem domů pyšná se slibovým odznakem a hnědým šátkem.

vyúčtování poskytnutých dotací, hlášenek atd. Nebudu tady všechno dopodrobna rozvádět, ale je toho dost. Jestli mě tahle práce baví? Kdyby alespoň trochu ne, tak bych ji dělat nemohla. Já to beru jako pomoc při zajištění fungování našeho střediska. Mám nyní malé děti a když večer usnou, mám čas se tomu věnovat.

8/ Mnozí Tě potkávají na střediskových akcích (hlavně tedy střediskových schůzích), ale moc 9/ Co plánuješ dál konat nevědí, co pro dobrušský v rámci dobrušského JuJunák vlastně děláš. Mohnáka? la bys to trochu objasnit? A co to obnáí? Baví Tě Co plánuju dál v dobrušském Junáku? Jelikož můj sedmiletý to? syn Péťa začal taky skautovat u

co by čtenáře Totemu zajímalo? Co třeba ráda děláš ve volném čase? Volného času tedy opravdu momentálně, moc nazbyt není. Sice jsem na mateřské dovolené, ale nenudím se. Každé pondělí docházím do mateřského centra “Hastrmánek“ v Dobrušce na bazénu a zde chystám program pro maminky a jejich děti. Čas si ale snažím udělat na pěknou knížku, jdu si ráda zacvičit a oprašuju znalosti z cizích jazyků.

„Meďátek“, snažím se Ivě pomoct V roce 1995 jsem byla oslovena to všechno zvládnout. Snad čatehdejším vedoucím střediska sem, až dcera trochu povyroste, br.Meddym, který mě požádal abych převzala funkci hospodáře bych se chtěla vrátit do oddílu. Přeji všem čtenářům Totemu střediska po br. J.Čížkovi. No a krásné léto plné sluníčka a pěkné od té doby mi ty papíry zůstaly. 10/ Mohla bys na sebe dny strávené pod plátěnou střeVedu tedy účetnictví, zpracová- ještě „něco prozradit“, chou. vám daňové přiznání, dále pak Katka RUPRECHTICE 1995

ORLICKÉ ZÁHOŘÍ

ODDÍL SKAUTEK

20

VÝZVA Máte dobrý nápad týkající se Totemu a chcete se o něj s námi podělit? Nebo máte dokonce příspěvěk, který chcete uveřejnit? A nebo hodně fotíte a rádi byste doplnily některé články? Rádi s vámi budeme spolupracovat! Stačí napsat na níže uvedené e-maily nebo na centrální e-mail: [email protected]. Těšíme se!

UZÁVĚRKA ČÍSLA ... NEDĚLE 22.6. 2008

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE ...

1.7. 2008

- dozvíte se, jaké překvapení chystá redakční rada na prázdniny - zápis z akce Běh přes Yukon - rozhovor s osobností dobrušského skautingu - a mnoho dalšího ...

TIRÁŽ REDAKČNÍ RADA:

Ondřej Němeček - [email protected] Petr Beneš - [email protected] Pavlína Čiháčková - [email protected] Veronika Štaffová - [email protected]

PŘISPĚLI: Pavlína Čiháčková, Kateřina Kubečková, Kristýna Poláčková, Simona Zetková, Barbora Likavcová, Jiří Štaffa, Jiří Martínek, Petr Školník, Lenka Slavíková, Ondřej Němeček FOTOGRAFIE: Jiří Štaffa, Jiří Martinek, Ondřej Němeček, Petr Beneš, Pavlína Čiháčková, Petra Slavíková JAZYKOVÁ KOREKTURA: Ondřej Němeček, Veronika Štaffová OBÁLKA (KRESBA): Veronika Štaffová

J

Za jakékoli pravopisné chyby, nepravdivé údaje apod. se omlouváme, není to naschvál! 21

 Nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou a život na jediné naději. Sokrates

22