SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU

Hana Svobodová Ondřej Konečný Jan Binek Kateřina Chabičovská Jan Holeček Iva Galvasová Antonín Věžník Alois Hynek

GaREP, spol. s r. o. Společnost pro regionální ekonomické poradenství

Brno 2011

Autorský kolektiv: RNDr. Hana Svobodová, Ph.D., GaREP, spol. s r. o. Mgr. Ondřej Konečný, Mendelova univerzita v Brně Ing. Jan Binek, Ph.D., GaREP, spol. s r. o. RNDr. Kateřina Chabičovská, GaREP, spol. s r. o. Mgr. Jan Holeček, GaREP, spol. s r. o. PhDr. Iva Galvasová, GaREP, spol. s r. o. doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc., Masarykova univerzita doc. RNDr. Alois Hynek, CSc., Technická univerzita v Liberci

Recenze: Mgr. Josef Bernard, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. © GaREP, spol. s r. o., Brno 2011 náměstí 28. října 3, 602 00 Brno, www.garep.cz

ISBN 978-80-904308-8-4

2

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU

Publikace byla vytvořena v rámci výzkumného projektu Ministerstva zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“ řešeného týmem společnosti GaREP, spol. s r. o., v rámci Programu výzkumu v agrárním sektoru 2007–2012 jako čtvrtá a závěrečná ze série publikací rozvíjejících téma synergie. Publikace je určitou syntézou poznatků z předchozích publikací, které rozvíjí a nahlíží z dalšího úhlu pohledu. Hlavní myšlenkou projektu je rozvinutí „synergie“ v přístupu k rozvoji venkova. Projekt prověřuje možnosti dosažení synergického účinku při aplikaci účelně vybraných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality života na venkově a podnikání v agrárním sektoru. Takový účinek bude umožněn zvýšením kvality činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Hlavním principem řešení je komplexní a interdisciplinární pohled na vytyčený předmět zkoumání.

Řešitel výzkumu: GaREP, spol. s r. o., společnost pro regionální ekonomické poradenství, Brno; 1. 1. 2008 – 30. 6. 2011

3

OBSAH Úvod .............................................................................................................. 5 1. Rozvojový rámec venkova .......................................................................... 9 1.1 Východiska rozvoje venkova ..................................................................... 9 1.2 Přístupy k vymezování venkova .............................................................. 13 1.3 Politický a institucionální rámec rozvoje venkova .................................. 19 2. Obyvatelstvo a život na venkově .............................................................. 22 2.1 Charakteristiky obyvatel ......................................................................... 22 2.2 Identita a vztahy obyvatel venkova ........................................................ 24 2.3 Aktivity obyvatel ..................................................................................... 27 3. Funkce venkova ....................................................................................... 35 3.1 Rezidenční funkce ................................................................................... 36 3.2 Produkční funkce .................................................................................... 50 3.3 Rekreační funkce .................................................................................... 69 3.4 Krajina – prostorový rámec pro naplnění funkcí venkova ...................... 80 4. Správa, spolupráce a vazby aktérů ........................................................... 83 4.1 Fungování veřejné správy – limity synergie ............................................ 83 4.2 Aktéři rozvoje venkova a jejich vazby ..................................................... 85 4.3 Specifika vybraných typů aktérů ............................................................. 90 4.4 Spolupráce při rozvoji venkova ............................................................... 93 Závěry projektu ..........................................................................................101 Literatura....................................................................................................108 Seznam zkratek...........................................................................................115

4

ÚVOD Projekt Synergie usiluje o vypracování strukturovaných a účelově provázaných souborů opatření a nástrojů podporujících rozvoj venkova. Subjektem primárně uplatňujícím návrhy projektu je veřejná správa, projekt proto zužuje různá abstraktní pojetí rozvoje na spíše účelový pohled, na podchycení a konkretizaci potřeb venkova a jeho rozvoje z hlediska obcí nebo podnikatelů v agrárním sektoru. Základním rámcem zkoumání byla kompetenční analýza jednotlivých aktérů rozvoje venkova doplněná o zjišťování reálně vykonávaných činností různých subjektů. S oporou statistických dat byly prověřovány souvislosti mezi jednotlivými socioekonomickými složkami venkovského prostoru. Související linií bylo zkoumání stanovisek starostů venkovských obcí a stejně tak názorů obyvatel části těchto obcí. Z poznatků řešitelského týmu vyplývá, že stávající vymezení jsou pro uplatnění rozvojových nástrojů málo vhodná, a tak projekt směřuje k nalezení – nadefinování – nového pohledu, založeného na principech synergie – a to jak procesů, tak působnosti lidí a disponibilních nástrojů. V oblasti venkova lze rozvoj konkretizovat jako proces zlepšování pozice venkovských obcí a krajinné sféry, v níž se tyto obce nacházejí. Tento proces směřuje zejména k:



vytvoření harmonického systému kulturní krajiny,



rozvoji celkové pestrosti a specifik venkovských obcí,



vytvoření stabilního ekonomického systému zajišťujícího pracovní příležitosti,



zajištění kvalitních podmínek pro život obyvatelstva,



rozvinutí občanské společnosti,



zajištění dostatečné dopravní dostupnosti,

a to při rozvinutí a optimalizaci procesů řízení na všech hierarchických úrovních správy území. Základem rozvoje venkova je rozvoj venkovských obcí. Jde ovšem o téma širší, zahrnující rozvoj vztahů mezi venkovskými obcemi/oblastmi a městy, resp. městskými regiony, provázané řešení nadobecních témat, krajinotvorbu apod. Místní samospráva usiluje nejen o fungování a prosperitu daného sídla, ale většinou pečuje i o stav okolní krajiny. Důležitým znakem i hodnotou je krajinný ráz, kterým rozumíme zejména „přírodní, kulturní a historickou

5

charakteristiku určitého místa či oblasti“ a který by měl být chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Rozvoj se v konkrétním prostoru stává ryze subjektivní veličinou, která se odvíjí od hodnotové orientace občanů, lokálních autorit apod. Jeho směřování se přitom odvíjí od místních zdrojů. Neopominutelný vliv na vnitřní procesy mají také oficiální nebo převažující socioekonomické doktríny, v jejichž rámci jsou atributy rozvoje a rozvojové směry často napodobovány a přejímány, a to nejen ve venkovském prostoru, ale ve společnosti obecně. Nosným principem synergie je dosažení žádoucí součinnosti při spolupráci, tedy nastolení synergického efektu rozvoje. V případě venkova jako území střetu mnoha zájmů a mnoha představ o rozvojových trajektoriích je rozvinutí synergie obecně či synergie mezi jednotlivými rozvojovými strukturami i uvnitř nich mimořádně významné. Synergii můžeme dle Malé československé encyklopedie (1984) chápat jako „spolupůsobení různých energií nebo potencí k jedinému konečnému výsledku“ a bývá brána jako situace, kdy „různé intervence (případně různé součásti intervence) mají dohromady dopad větší, než je jejich prostý součet. O synergii obvykle hovoříme v případě pozitivních dopadů (i když se můžeme setkat také s negativní synergií nebo tzv. antisynergií).“1 Úvodním krokem budování předpokladů pro synergický přístup k rozvoji venkova je vytvoření sítě vazeb a vztahů mezi aktéry a systematizace styčných míst. Pro dlouhodobou spolupráci je nutná jistá formalizace vzájemného dialogu, tak aby existovaly komunikační kanály pro sladění rozvojových aktivit a řešení problémů. Dočkal (2006: 11) k formování procesních vazeb uvádí: „Proces spolupráce a kolektivního řešení regionálních otázek na nejnižší úrovni regionů je spjat především s živelným budováním politických sítí. Obecně je možno konstatovat, že stupeň formalizace politického dialogu s aktéry regionálních zájmů vypovídá o míře zapojení těchto subjektů do vládnutí. V případě, že neexistují žádná formální procesní pravidla, lze se jen těžko domnívat, že by mohli zájmoví aktéři participovat i na tvorbě či realizaci politik. Naopak, pokud je stupeň formalizace (případně institucionalizace) politického dialogu vysoký, je možno předpokládat, že jsou dané zájmové skupiny do procesu vládnutí zapojovány. Není samozřejmě nutné, aby formalizace byla stvrzena písemně, může se jednat i o zažité nepsané vzorce a obyčeje.“ Budování vazeb v praxi probíhá především po linii veřejné správy. Aktéři ze soukromého nebo neziskového sektoru působí na formování rozvojové strategie spíše nahodile v závislosti na místních podmínkách. Výslovně je 1

Evaluace socioekonomického rozvoje (2005: 98).

6

zapojení partnerů ze soukromého sektoru vyžadováno pouze ve strukturách místních akčních skupin. Při nastavování, resp. identifikaci rozvojových struktur je třeba rozlišit vnitřní a vnější cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit zvenku. Smysluplnost a funkčnost rozvojových struktur je dána kombinací zúčastněných aktérů a jejich schopností, identifikovaných problémů a disponibilních rozvojových nástrojů. Z rozvojového hlediska se často vymezují soubory provázaných a vzájemně se doplňujících místních zdrojů, které směřují ke konkrétním způsobům využití a rozvoje území. Transformace dostupných zdrojů do rozvojového potenciálu musí být nutně selektivní, aktéři musí zvolit několik málo rozvojových směrů. Různě vymezené typy „rozvojových potenciálů“ nestojí totiž vedle sebe, ale prolínají se a překrývají v závislosti na charakteru činností a vazeb mezi nimi. Nezřídka také existuje úzká hranice mezi zdrojem jako příležitostí k rozvoji a zdrojem jako příčinou jeho ohrožení. Využívání řady zdrojů se může navzájem vylučovat a je nutné zvolit prioritní oblasti rozvoje. Příkladem může být těžba přírodních zdrojů či průmyslová činnost, které mohou přispívat k zaměstnanosti a přinášet ekonomické benefity, avšak na druhé straně mohou vést k nenávratným změnám území a snížení potenciálu rozvoje cestovního ruchu. Je nutné rozvíjet takové zdroje, které jsou pro dané cíle nejvhodnější, a přitom nepodléhat lákavým, ale nereálným cestám rozvoje, které nenavazují citlivě na místní podmínky a specifika. Je nezbytné sladit rozvojové dispozice (identifikace území) s dispozicemi a představami aktérů a jejich strukturami. V rámci konkrétních projektů by potom měly být mimo jiné identifikovány konkrétní možnosti synergie a na jejich základě by v rámci synergického přístupu k rozvoji byly promítnuty synergické aspekty do souvisejících projektů a aktivit, případně by byly rozvinuty potřebné komunikační kanály pro koordinaci různých rozvojových kroků. Podchycením celého komplexu rozvojových aktivit realizovaných ve venkovském prostoru a zhodnocením jejich vazeb, účinků a omezení jejich plného rozvinutí lze nalézt možnosti, jak účinněji přistupovat k řešení nepříznivých trendů na venkově prostřednictvím sladění přístupů jednotlivých aktérů rozvoje a rozvinutím vzájemné podpory a spolupráce. Důležitou otázkou oživení, rozvoje či stabilizace venkova je pochopení vztahů mezi jeho složkami reprezentovanými různými aktéry či jejich skupinami, tj. poznání relevantních interakcí mezi socioekonomickými podmínkami pro život obyvatel a jejich promítnutím v určité struktuře osídlení, mezi zemědělstvím a lesnictvím jako tradičními krajinotvornými (byť vzhledem k zaměstnanosti již málo významnými) hospodářskými odvětvími a dalšími odvětvími podnikání ve venkovském prostoru.

7

Rozvoj venkova je třeba při snaze o synergii rozvojových aktivit zcela jednoznačně vnímat v kontextu regionální politiky jako průřezové koordinační veřejné politiky. Větší část problémů venkovského prostoru je řešena po linii regionálního rozvoje, přičemž jde o sladění cílů rozvoje venkova s celkovými cíli rozvoje regionů, jejichž součástí daný venkov je. V návaznosti na poznání území, jeho specifik a problémů, a na identifikaci aktérů rozvoje dochází k hledání konkrétních aktivit či míst, kde lze uplatnit synergický přístup. Vhodným příkladem ilustrujícím synergický přístup k rozvoji může být vstřícný postoj Lesů ČR k budování cyklostezek na území Jihomoravského kraje, kdy Lesy ČR na základě krajského plánu budování cyklostezek přizpůsobují svůj plán budování zpevněných komunikací v lesích, tak aby tyto komunikace mohly být optimálně využity i pro cyklistiku. Proto byl v rámci projektu Synergie vytvořen „model aktérů rozvoje venkova“ (viz obr. 15 v kap. 4.2), ve kterém jsou zachyceni klíčoví aktéři, již svými aktivitami ovlivňují nebo mohou ovlivňovat rozvoj venkova na lokální, regionální i národní úrovni. Kromě zachycení pozice jednotlivých aktérů na hierarchické úrovni je znázorněn i sektor, ve kterém mohou aktéři k rozvoji svojí činností přispívat. Následně jsou hledány vazby mezi jednotlivými aktéry a možnosti jejich spolupráce, jež jsou podrobně specifikovány v „manuálu rozvoje venkova“ (Galvasová a kol., 2010), který je dostupný na www.regionalnirozvoj.cz v sekci Rozvoj venkova. Klíčové aktivity manuálu jsou rovněž uváděny v průběhu předkládané publikace jako náměty k posílení synergie a kladou si za cíl být jednotlivým aktérům pomocníky při hledání rozvojových aktivit a navazování spolupráce, která je nezbytnou podmínkou úspěchu i synergického rozvoje venkova.

8

1. ROZVOJOVÝ RÁMEC VENKOVA 1.1 Východiska rozvoje venkova Venkovské oblasti představují 91 % území 27 členských států Evropské unie a jsou domovem více než 56 % jejich obyvatel, což z rozvoje venkova činí politiku prvořadého významu.2 V České republice zaujímá venkov podle vymezení ČSÚ3 78,8 % výměry ČR, což je 91,8 % obcí, v nichž žije 29,8 % obyvatel. Významné rozdíly mezi venkovem a městem umožňovaly ostré vymezení těchto oblastí po většinu historického vývoje společnosti. Podíly městského a venkovského obyvatelstva byly dlouhodobě stabilní, nicméně transformací agrární společnosti na společnost industriální dochází k výraznému zvyšování územní koncentrace obyvatelstva (urbanizace) a nárůstu podílu městského obyvatelstva. Tento proces se však v České republice po roce 1989 obrací (suburbanizace, kontraurbanizace) – lidé se stěhují z měst do přilehlého i exponovanějšího venkova. Venkov coby dynamický prostor prodělal zejména v posledních 20 letech řadu změn, nejen výše uvedenou změnu migračních vzorců. Mezi nejvýznamnější faktory, které ovlivnily a neustále ovlivňují rámec rozvoje venkova, patří kromě historického vývoje také poloha, změny v hospodářství a společnosti či rozvoj infrastruktury. Jednotlivé obce pak mohou být ovlivněny specifickými lokálními vlivy (např. přírodní podmínky, struktura obyvatel apod.). Poloha venkovských obcí v ČR významně předurčuje předpoklady pro lokální rozvoj (Binek a kol., 2007) – obce lépe dopravně dostupné obvykle nabízejí lepší možnosti pro umístění podnikání a služeb. Poloha v kombinaci s dobrým prostředím pak předurčuje podmínky pro rozvoj rezidenční funkce. Změny v hospodářství ovlivňují rozvoj venkova v pravidelných „vlnách“ (např. socialistické zemědělství, transformace v 90. letech, naposledy vstup do EU). Zatímco v minulosti bylo zemědělství neodlučitelně spjato s venkovskými oblastmi, vývoj ukazuje, že sociální a ekonomická situace těchto oblastí souvisí 2

Politika rozvoje venkova v období 2007–2013. Brusel: Evropská komise. URL [cit. 10. 5. 2011] 3 Postavení venkova v Jihomoravském kraji. Brno: ČSÚ, 2009. 171 s. ISBN 978-80250-1943-6. Uvedené vymezení je zmíněno na str. 15: Venkovským prostorem jsou všechny obce s velikostí do 2 000 obyvatel a dále obce s velikostí do 3 000 obyvatel, které mají hustotu zalidnění menší než 150 obyvatel/km², pokud nejsou sídlem alespoň správního obvodu obce s rozšířenou působností nebo vyššího územního celku.

9

s rozvojem zemědělství a lesnictví již pouze částečně. Přesto však mají tyto činnosti stále zásadní význam pro využívání půdy a správu přírodních zdrojů ve venkovských oblastech a také jako platforma pro ekonomickou diverzifikaci venkova. Řada odlehlých venkovských oblastí ČR čelí značným socioekonomickým problémům. Průměrný příjem na obyvatele je totiž ve venkovských oblastech nižší než ve městech, resp. v příměstských venkovských obcích, ubývá zde kvalifikovaných pracovních sil i pracovních míst a vývoj v odvětví služeb zaostává za požadovanou úrovní. Možnosti dojížďky za prací a za službami, které tvoří základ ekonomických vztahů na venkově v zázemí větších měst, jsou v odlehlých oblastech limitovány. Na druhou stranu, venkovské oblasti jsou stále zdrojem surovin a prostředím vyhledávaným k rekreaci, odpočinku či bydlení. Zdůrazňována je tak nezbytnost péče o venkovské prostředí, která je však často spojena s dalšími finančními náklady. S kvalitou a kvantitou infrastruktury (dopravní i technické), změnami postojů a stylu života obyvatel atd. se liší i lokální předpoklady obcí pro rozvoj. Představa bydlení nebo práce na venkově přitahuje mnoho lidí za předpokladu, že mají k dispozici odpovídající služby a infrastrukturu.

Venkov je možné považovat ve srovnání s městy za relativně specifický prostor, ovšem rozvoj venkova nelze vnímat jako rozvoj něčeho autonomního, mimo „jiný“, celkový územní rozvoj. Venkovský region je jedním z typů regionů obecně, či jde o součást šířeji vymezeného funkčního regionu. Proto nelze analyzovat venkovský prostor odděleně od měst, funguje mezi nimi řada interakcí. Jak uvádí Pělucha a Bednaříková (2008: 22–23), „je již překonán názor, že městské a venkovské oblasti jsou odlišné oblasti s odlišnými vztahy a potřebami; tyto oblasti jsou navzájem propojené v jeden celek mnoha vazbami v rozličných oblastech a vzájemně se ovlivňují“. Tento fakt je zvláště důležitý v případě ČR, která má výjimečnou možnost podporovat polycentrický rozvoj své regionální struktury v souvislosti s fungováním venkovského prostoru. Zcela jistě je však nutné jinak pojímat rozvoj periferních venkovských oblastí a venkovských regionů blíže k rozvojovým osám. Důležité je poznat taková specifika venkovského prostoru, která umožní rozvinout synergické efekty v činnosti jednotlivých aktérů rozvoje, a tím efektivně podpořit rozvoj venkovských obcí. Odlišné přístupy k rozvoji venkova odrážejí rozdílné výchozí teoretické koncepty měnící se s proměnami postojů společnosti a dotčeného prostoru, přičemž, jak uvádí Lošťák a Hudečková (2010: 249), současné klíčové paradigma rozvoje venkova leží v sociálních, ekonomických a environmentálních procesech vytváření (obnovování) lokálních zdrojů.

10

Podmínkou pro „úspěšný“ rozvoj venkova je dle Pěluchy, Viktorové a Bednaříkové (2009: 56) vytvoření provázanosti mezi ekonomickým (zemědělským a nezemědělským), sociálním (pocit sounáležitosti a potřeby obyvatel venkova) a přírodním prostředím (krajina a ekologie). Na důležitosti rozvinutí synergie – obecně či mezi jednotlivými rozvojovými strukturami – ve venkovském prostředí charakteristickém střety řady zájmů (ekonomické, sociální, environmentální…) a řadou představ o směrech rozvoje venkovského území staví koncept synergického rozvoje venkova Binek a kol. (2009). Dle Illberyho (1998: 258) je venkov plný takových střetů a dilemat – spotřeby vs. produkce, rozvoje vs. ochrany, deregulace vs. re-regulace, globálních vs. lokálních procesů či zemědělské lobby vs. environmentalismu. V prostoru těchto střetů je nezbytným krokem identifikace rozvojových předpokladů a faktorů, které na ně působí, a jejich vhodným využitím je stimulovat rozvoj širšího zázemí. Není nutné ani vhodné oživovat je plošně, ani „centrálně“. Je vhodnější podporovat přirozená střediska, aby působila sama na rozvoj svého zázemí, neboť právě malá města a velké venkovské obce („střediskové obce“) jsou nejčastějšími póly rozvoje venkova. Uvedený důraz na přirozená sídelní střediska nepreferuje v novém pojetí větší obce na úkor obcí menších, ani nevytváří velké administrativní celky, nýbrž vychází ze vzájemného doplňování při realizaci rozvoje. „Velká venkovská obec“ bude vždy nabízet větší množství služeb a bude z hlediska vybavenosti a pracovních příležitostí obcí spádovou, nicméně obce v jejím okolí se mohou harmonicky rozvíjet v potřebné symbióze. Toto pojetí tak zapadá do konceptu polycentrického rozvoje, kdy je třeba uchovat výhody velkých a silných sídel a rozvinout dispozice a možnosti sídel menších, tak aby nevznikaly extrémy v sídelní struktuře. Právě v případě vazby mezi venkovskými a nevenkovskými územími a subjekty je zcela klíčová role flexibilního propojení možností a dispozic malých a velkých sídel a také udržení prostupnosti mezi zemědělskou a regionální politikou. Tyto skutečnosti, stejně jako změny ve venkovském prostředí a potřeby reformy dosavadní politiky rozvoje venkova jsou reflektovány v novém paradigmatu rozvoje venkova organizací OECD (2006: 14–15) – stavícím na aktuálních institucionálních a endogenních teoriích rozvoje a zdůrazňujícím multifunkčnost venkova. Na místo cílů zvýšení příjmu farem a jejich konkurenceschopnosti navrhuje zaměřit se na konkurenceschopnost venkovských oblastí jako celku, zhodnocení lokálních prostředků a nevyužitých zdrojů. Za klíčový sektor nepovažuje zemědělství, ale rozličná odvětví rurální ekonomiky jako např. venkovský turismus, řemeslné činnosti či ICT odvětví, což se promítá do proměny chápání stěžejních aktérů (na místo zemědělců a národních institucí směrem ke všem úrovním institucí a rozličným

11

lokálním dotčeným subjektům /stakeholders/ veřejného, soukromého a nevládního /NGO/ sektoru). Ve sféře hlavních uplatňovaných nástrojů by investice měly nahradit dominantní systém dotací. Nelze však tvrdit, že by tím předchozí paradigma úplně pozbylo platnosti, spíše bylo obohaceno o nové přístupy vycházející z probíhajících změn odehrávajících se ve venkovském prostoru v kontextu nezbytné aktualizace na politiky rozvoje venkova. Přestože se posunula struktura klíčových ekonomických odvětví, stále zůstává velmi důležitým předpokladem úspěšného rozvoje provázanost obyvatel, prostředí a ekonomických aktivit (mezi sebou i v rámci těchto entit). Problematika malých obcí Současná správní struktura České republiky se vyznačuje poměrně značnou roztříštěností, která se odráží i prostřednictvím existence velkého počtu relativně malých obcí. K 1. 1. 2011 existovalo na území ČR celkem 4 856 obcí s počtem obyvatel menším než 1 000 (77,7 % z celkového počtu všech obcí – oproti roku 2006 jde o pokles o 1,2 %) a k tomuto datu žilo v malých obcích 1 789 091 obyvatel (pouze 17 % obyvatelstva ČR). Ovšem význam malých obcí nelze čistě omezit na pouhé populační hledisko, ale je třeba brát v potaz též významný faktor územní velikosti, jenž v praxi znamená, že obce menší než 1 000 obyvatel fakticky „spravují“ více než polovinu rozlohy státu (57,0 % z celkové rozlohy ČR). Hampl a Müller (1998: 5) konstatují, že se pochopitelně jedná o oblasti s nízkou intenzitou osídlení a ekonomického využití, avšak současně jde o oblasti představující v řadě ohledů základní přírodní potenciál státu, přičemž potřebu zajištění kvalitní správy tohoto potenciálu oba autoři označují za oprávněnou. Pohled na dlouhodobější vývoj počtu malých obcí na území České republiky nadto ukazuje, že v minulosti bylo zastoupení zkoumané skupiny malých obcí ještě poněkud vyšší. V období předválečného Československa (1918–1938) existovalo na území dnešní ČR více než 11 000 obcí, přičemž přes 83 % z nich bylo do 1 000 obyvatel. Podobná byla situace i v období krátce po 2. světové válce – v roce 1950 zde bylo celkem 11 459 obcí, a z toho dokonce 88,9 % obcí mělo méně než 1 000 obyvatel. Poté se počet obcí až do roku 1989 trvale snižoval, a to zejména v důsledku státem organizovaného administrativního slučování obcí. Na počátku posttotalitní periody – k 1. 1. 1990 – existovalo na území ČR „pouhých“ 4 100 obcí. Po tomto datu však nastal bouřlivý dezintegrační proces, který mohl být na jedné straně důsledkem politické aktivizace lokálních komunit a na straně druhé i přirozenou reakcí na předchozí centrálně organizovanou

12

integraci obcí v totalitním režimu (Hampl a Müller, 1998). Podle Perlína (1996: 318) mohl být dalším důvodem pro vznik (respektive obnovu) celé řady obcí v tomto období rovněž přehnaný optimismus místních představitelů o možnostech uplatnění samostatné komunální politiky a o vyšším podílu státních dotací pro samostatné obce. Dezintegrační proces probíhal nejintenzivněji na počátku 90. let 20. století, v dalším období jeho intenzita zřetelně slábla, což lze snadno dokumentovat i za pomoci údajů o počtu osamostatněných obcí v jednotlivých letech: v prvním roce nového demokratického režimu (1. 1. 1990 – 1. 1. 1991) vzniklo 1 668 obcí, v roce následujícím (1. 1. 1991 – 1. 1. 1992) došlo k vytvoření 329 obcí a mezi 1. 1. 1992 a 1. 1. 1993 přibylo již „jen“ dalších 99 obcí. V následujícím období probíhal proces osamostatňování obcí již podstatně pomaleji, až se v roce 2001 pod vlivem přísnějších podmínek, které pro vznik nových obcí stanovil nový 4 zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.), prakticky zastavil. Kdyby první zákon o obecním zřízení (zákon č. 367/1990 Sb.) měl stejné omezení pro vznik nových obcí jako zákon schválený o deset let později (zákon č. 128/2000 Sb.), který vymezil vznik nové obce stanovením minimálního počtu obyvatel oddělené i původní obce na jeden tisíc, téměř žádná nová obec by po roce 1989 nevznikla 5 (Vajdová a Čermák 2006: 37). První posttotalitní zákon o obecním zřízení (č. 367/1990 Sb.) však žádné významnější omezující podmínky nestanovil, a i z tohoto důvodu k 1. 1. 2011 existovalo na území ČR celkem 6 251 obcí, což bylo o 2 151 obcí více než k 1. 1. 1990.

1.2 Přístupy k vymezování venkova I přes řadu charakteristických a jednotících znaků je vnímání a vymezování venkova jako jednoznačně ohraničeného prostoru velmi obtížné. Jestliže se ještě v 60. a 70. letech 20. století dalo hovořit o venkovu či venkovském území jako o relativně homogenním typu území, které se vyznačovalo poměrně 4

Existují samozřejmě výjimky – například oddělení obce Ladná od Břeclavi či osamostatnění Držovic od Prostějova k 1. 1. 2007 (viz http://www.mvcr.cz/sprava/ mistni/ladna_drzovice.html). 5 Z. Vajdová a D. Čermák (2006) zpracovali databázi obcí, které se osamostatnily v období 1990–2001. Podle této databáze se celkem jednalo o 2 199 nových obcí, z nichž v 1 152 případech (52,4 %) šlo o obce s méně než 200 obyvateli, v 783 případech (35,6 %) se jednalo o obce v kategorii 200–499 obyvatel a ve 187 případech (8,5 %) pak o obce z kategorie 500–999 obyvatel. 96,5% podíl z celkového počtu nově vytvořených obcí tak tvořily malé obce v pojetí tohoto projektu!

13

nízkou hustotou zalidnění a vysokým podílem zaměstnanců v zemědělství, tak v současné době tento obraz venkova neplatí. Dnes se setkáváme s diferencovanou strukturou různě rozvinutých venkovských území, která plní množství rozdílných funkcí. Proto se o venkovu v posledních letech hovoří spíše v plurálu (Ježek, 2008: 169) – jako o venkovech (viz např. Blažek, 2004, Perlín a kol., 2010). O vymezení venkova resp. venkovů se pokoušela řada autorů. Východiska pro vymezování venkova byla podrobně popsána v první publikaci k projektu synergie (Binek a kol., 2009: 11–22), problémy při vymezování venkova byly zmíněny ve třetí ze série publikací (Binek a kol., 2011). Důležité je však to, že při jakémkoliv územním definování venkova je třeba si uvědomit, za jakým účelem venkov vymezujeme, a podle toho přizpůsobit zvolené ukazatele. Jednoznačné vymezení je nezbytné např. za účelem přerozdělování veřejných prostředků, avšak neměly by být kladeny bariéry spádovosti a spolupráci (např. v případě snahy spolupráce obcí na hranici krajů), neboť i zařazení tradičně spolupracujících obcí do rozdílných regionů může být bariérou v synergii rozvoje. Také nastavení systému přerozdělování dotací nahrává spíše „silnějším obcím“ s kvalitnějším aparátem než obcím menším nebo obcím v periferních oblastech, které mají obvykle nižší lidský, a tím i rozvojový potenciál. Velkou bariérou rozvoje venkova je vnímání jeho některých problémů paušálně, bez prostorové i velikostní diferenciace. Dochází k polarizaci venkovského prostoru, kdy rozsáhlá skupina obcí těží z proběhnuvších změn, resp. se rychle přizpůsobila (obce v zázemí měst a v rozvojových osách s dobrou dopravní dostupností), zatímco v druhé skupině obcí dochází ke kumulaci problémů a akceleraci negativních trendů. I tento faktor by měl být při vymezování venkova zohledněn. Proto je při vymezování venkova(-ovů) – ať už na základě kvantitativních nebo kvalitativních ukazatelů – zásadní nedělat vymezení bez účelu, ale vždy na jednotlivé oblasti aplikovat konkrétní opatření. Názory 1 070 obyvatel venkovských obcí na otázku „Jaké slovo se vám vybaví, když se řekne venkov?“ byly zjišťovány v květnu 2009 v rámci projektu Synergie na území MAS Boskovicko Plus. S pojmem venkov si dotazovaní nejčastěji spojují klid a pohodu, a to ve 33 % případů, s menším odstupem následuje odpověď dobré životní prostředí, blízkost přírody (27 %). Negativistické vnímání venkova zmínilo 13 % dotazovaných, což je relativně překvapivé, jelikož takto nazývají obyvatelé venkova území, v němž žijí. Často je také venkov brán jako synonymum zemědělské činnosti (8 %), ale také jako prostředí, kde se dobře bydlí (8 %) a kde jsou dobré mezilidské vztahy (4 %). Dále již odpovědi dosahovaly méně než 7 % četnosti; jsou to např. dědina/vesnice/malá obec, čerstvý vzduch, dřina apod.

14

Obr. 1: Vnímání venkova obyvateli MAS Boskovicko PLUS Pramen: dotazníkové šetření, GaREP, spol. s r.o., 2009

Obdobné šeření, avšak se starosty popř. jejich zástupci v 1 074 venkovských obcích proběhlo na přelomu roku 2008/2009 v rámci výzkumného úkolu MMR ČR WD 01-07-1, který řeší Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.6 Jednou z otázek souhrnného charakteru byl dotaz „Co se Vám především vybaví v mysli, když se řekne venkov?“. Ve všech krajích byla nejvíce zastoupena odpověď „místo, kde mají k sobě lidé blíže a navzájem si pomáhají“ následovaná odpovědí „pohodlné bydlení“. Zaujme také vyšší podíl odpovědi „místo pro lidi prchající z měst“ (viz obr. 2).

6

Výzkumný projekt WD 01-07-1 nazvaný „Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje“ byl řešen v období od 1. 2. 2007 do 31. 12. 2011. Řešitelé tohoto projektu se zabývali podobným tématem jako řešitelé projektu Synergie a nezávisle na sobě došli v řadě případů k obdobným výsledkům, které budou v průběhu publikace několikrát zmíněny nebo na ně odkázáno.

15

Obr. 2: Vnímání venkova představiteli venkovských obcí v krajích ČR Pramen: Chromý a kol., 2010

Metodické problémy nevznikají jen při vymezení venkova (územní rozlišení venkov – město), nýbrž také pro značně rozdílnou povahu uvnitř jakkoliv vymezeného venkovského prostoru. Zájem a pozornost expertů proto směřuje k otázkám potřeby/nepotřeby diferencovaného přístupu k rozvoji venkova dle jeho specifických typů. Jeden z důvodů lze spatřovat ve skutečnosti, že jednotné nastavení dotačních programů pro různé typy venkova může způsobit (a způsobuje) výrazné rozdíly jak v zemědělské výrobě, tak v oblasti rozvoje venkova (Binek, Svobodová, 2009: 17). Pro rozvoj venkova by tedy měla platit ještě více než jinde nezbytnost diverzifikace přístupů a nástrojů a citlivé volby rozvojových cílů (Binek a kol., 2009). Pělucha, Viktorová a Bednaříková (2009: 67) považují za nezbytné klást právě s ohledem na heterogenitu venkovských oblastí větší důraz na regionální diferenciaci Společné zemědělské politiky EU (SZP). Binek a Svobodová (2009: 17) zmiňují názor, že „je zcela jistě nutné jinak pojímat rozvoj periferních venkovských oblastí a venkovských regionů blíže k rozvojovým osám“. V tomto pohledu Perlín, Kučerová a Kučera (2010: 162)

16

dodávají, že nejednoznačnost při vymezení rozvojových os ve venkovském prostoru jako spojnic některých pólů rozvoje zdůrazňuje nutnost samostatného posuzování venkovského prostoru a upozorňuje na diferenciaci venkova. Možné východisko vidí Perlín, Kučerová a Kučera v uplatnění endogenního přístupu k rozvoji venkova, který více reflektuje místní a lokální specifika rozdílných venkovů a jejich typologii umožňující přesnější formulování jednotlivých nástrojů lokálního rozvoje.7 Typologii venkovského prostoru v Evropské unii vytváří řešitelé projektu EDORA v rámci programu ESPON (2010) a kategorizují mimoměstské regiony na zemědělské (a), spotřební (b), konzumní s dominantním významem venkovského turismu a diverzifikované s převahou sekundárních (c) či terciárních (d) odvětví. Jinou typologii představuje Murdoch a kol. (2003), který jej rozděluje na chráněný venkov (převažují ochranářské přístupy obyvatel nejčastěji pracujících ve službách, motivované jejich potřebou trávení volného času), soupeřící (území mimo hlavní dojížďkové zóny, v nichž narůstá střet zájmů starousedlíků, soustřeďujících své zájmy na lokální rozvoj, s nově příchozími obyvateli), autoritářský (paternalistický; dominují farmy a intenzivní zemědělská činnost) a klientelistický (zemědělsky méně příznivé oblasti; závislost na dotacích; mimo zájem turistů, potenciálních migrantů). V širším měřítku, zdůrazňujícím zejména ekonomické hledisko, podávají typologii venkovských ekonomik Marini a Mooney (2005). Rozlišují venkovské oblasti tzv. rentu-hledající („rent-seeking economy“; ekonomika stále silně provázaná se zemědělstvím a těžebním průmyslem), závislé („dependent economy“; ekonomika oblasti je závislá na vnějších zdrojích privátní i veřejné povahy) a podnikatelské („entrepreneurial economy“; ekonomika využívající místní zdroje, které jsou však spjaty s charakterem krajiny, lidskými zdroji a identitou). Zabýváme-li se využitelností různých vymezení venkova, resp. typologií venkova, je nutné akceptovat omezení každého takovéhoto přístupu. Logickým důsledkem každého vymezení je zobecnění; každá venkovská obec je přes podobnost s ostatními specifická a vyžaduje jiný mix nástrojů. Čím jednoznačnější je vymezení, tím se zhoršuje vazba mezi klíčovými potřebami obcí a nastavením nástrojů. Vymezení venkova je tak především účelové. 7

Současné nástroje rozvoje venkova jsou obecné, nicméně přesnější zacílení rozvojových programů (logicky obtížné a diskutabilní) sice umožňuje lepší řešení specifických problémů jednotlivých „venkovů“, ale nemá přímý vliv na endogenní potenciál venkova. Navíc už dnes je možné ze široké škály dotačních titulů (zejména v rámci operačních programů, ale i národních či krajských zdrojů) čerpat podporu na většinu rozvojových témat. Za program nejúžeji svázaný s endogenním rozvojem lze označit LEADER, v rámci něhož mohou získat podporu místní akční skupiny.

17

Většina typologií potom slouží k lepšímu pochopení fungování venkovského prostoru a k zachycení výslednice situace v daném prostoru jako celku. Projekt Synergie, opírající se o celou škálu aktérů rozvoje venkova a uvažující v celé řadě rozvojových dimenzí a kontextů, chápe venkovský prostor jako prostor mimo spojitá městská území. V rámci venkovského prostoru lze geograficky vymezit různá venkovská území (venkovy) s určitým charakterem osídlení, hospodářství, krajiny, se specifickou historií, kulturou apod. Jako venkovy s výraznou identitou jsou v rámci ČR vnímány např. jižní Čechy, jižní Morava spojená s vinařstvím, rovinatá Haná či kopcovité Valašsko. Zde je nutné zdůraznit prostupnou hranici, resp. přímo prolínání mezi jednotlivými venkovy, a výrazný vliv regionální identifikace. V projektu dominuje institucionální přístup doplněný o působení sítí kontaktů (cílem projektu je v podstatě přispět k posílení a rozšíření funkční sítě kontaktů). Prostorovým východiskem je proto administrativní struktura, s níž jsou jednoznačně spojeni aktéři rozvoje (zejména veřejná správa) a také uplatňované rozvojové nástroje (viz různé přístupy krajů k problematice venkova či vymezování disparitních území včetně rozdílných opatření k řešení problémů). Ve správních hranicích jsou potom identifikovány dominující typy venkova spolu s jejich přesahy. Hranice pro zařazení obce mezi venkovské je ze své podstaty hranicí umělou (malá sídla s městskými prvky, venkovská sídla zařazená do městských obcí apod.), nicméně pro analytické uchopení venkova nezbytnou. V projektu Synergie je jako velikostní limit pro zařazení do souboru venkovských obcí bráno 2 000 obyvatel, nicméně v potaz se bere i skupina obcí mezi 2 000 a 3 000 obyvateli, které jsou hranicí dvou tisíc vyřazeny mimo venkovské obce, ale nemohou být zařazeny mezi města. Ve vztahu k venkovským územím je třeba zdůraznit, že jejich součástí jsou nejen venkovské obce, ale i města. Jde obvykle o menší města s omezenými suburbanizačními tlaky, která jsou integrální součástí venkova a působí jako venkovská střediska. Bez jejich zapojení do rozvojových aktivit venkova jsou možnosti okolních malých obcí limitované. Zařazení obce mezi venkovské na základě populační velikosti není tedy pro uplatnění synergického přístupu k rozvoji venkova určující (Binek a kol., 2009). I proto využili autoři této publikace přístup podobný vymezení venkova v projektu EDORA (viz výše) a přibližují venkovy na základě jejich funkcí (produkční, rezidenční a rekreační).

18

1.3 Politický a institucionální rámec rozvoje venkova Zásadním faktem, který ovlivňuje rozvoj venkova, je neexistence komplexní národní politiky rozvoje venkova. Veřejně-politický přístup k venkovu je v praxi spíše mozaikou někdy i nesourodých pohledů vyplývajících z ostatních veřejných politik. Ve vztahu k současnému programovému období EU byl zpracován Národní strategický plán rozvoje venkova ČR na období 2007–2013. Ten je realizován prostřednictvím Programu rozvoje venkova ČR na období 2007–2013 (dále PRV), což je „operační program“ pro realizaci jedné z částí Společné zemědělské politiky. Tyto dokumenty plní koncepční úlohu v oblasti rozvoje venkova ČR pouze částečně a omezeně, na což poukazuje např. Hruška (2011a, 2011b). Zemědělská politika ČR, zformulovaná v Koncepci agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004–2013), rozvoj venkova zdůrazňuje spíše ve vazbě na změny významu a rolí zemědělství (podnikání, životní prostředí, vazby a spolupráce). Problematika rozvoje odlehlých venkovských území je součástí regionální politiky, která je formulována strategií regionálního rozvoje. Jedním z klíčových cílů regionální politiky je snížit rozdíly v rozvoji regionů a podpořit využití potenciálu regionů. Nosným přístupem je koordinace uskutečňování sektorových (tematických) veřejných politik z hlediska jejich různých dopadů na jednotlivé regiony, což často nejvíce odráží hlavní problémy/potřeby venkova. Nejdůležitějším aspektem snahy o rozvoj venkova je koordinace, což je doména regionální politiky. Širší dění na venkově významně ovlivňuje rovněž dopravní politika. V rámci dopravní politiky ČR8 se k venkovu váže specifický cíl „Rozvoj a budování integrovaných dopravních systémů“ v rámci priority Podpora rozvoje dopravy v regionech. Vazba mezi dopravou a situací v jednotlivých územích jako argumentace pro harmonogram investic je opomíjena. Přístupy k rozvoji venkova jsou významně ovlivněny rozdělením kompetencí v rámci veřejné správy. Nejvýrazněji působí dichotomie mezi státní správou a samosprávou. Státní správa je navíc sama o sobě velmi strukturovaným systémem. Venkov není svěřen kompetenčním zákonem9 výslovně žádnému rezortu a silně převládá (nejen) ve vztahu k venkovu rezortní přístup. V gesci

8

Aktuálně Dopravní politika České republiky pro léta 2005–2013, schválená usnesením vlády č. 882 dne 13. 7. 2005. 9 Zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů.

19

Ministerstva pro místní rozvoj po přesunu programu rozvoje venkova na kraje10 zůstalo z venkovské problematiky pouze torzo Programu obnovy venkova.11 Ministerstvo zemědělství získalo v souvislosti s posunem zemědělské politiky směrem k politice rozvoje venkova a zemědělství klíčové postavení v rozvoji venkova, avšak jeho „přeorientování“ v praktickém přístupu k venkovu, který již není totožný se zemědělstvím, není příliš zřetelné. Zařazení politiky rozvoje venkova do kompetencí MZe navíc příliš neodpovídá skutečné rozvojové realitě venkova. Venkovu se z hlediska svého rezortu věnuje i Ministerstvo životního prostředí, které zřídilo odbornou skupinu pro udržitelnost rozvoje venkova a zpracovává svůj strategický přístup k rozvoji venkova; problémem ovšem zůstává jeho zúžené pojetí venkovské problematiky. Z hlediska snahy o aktivizaci určitých činností na venkově je zásadní vztah mezi regionální politikou a zemědělskou/rurální politikou. V souvislosti se Společnou zemědělskou politikou a rozvojem venkova stojí v popředí zájmů časté reformy a dopady Společné zemědělské politiky na rozvoj venkova (Doucha, Divila, 2005, Kuchyňková, 2006), rozvoj venkovských oblastí, kterým se zabývá Majerová (2008), Woods (2005), či nejasné vymezení kompetencí v rozvoji venkova, kdy s přijetím PRV byla většina kompetencí v oblasti rozvoje venkova přenesena z Ministerstva pro místní rozvoj na Ministerstvo zemědělství. Rozvoj venkova zůstává jako soubor dílčích, nicméně vzájemně provázaných, praktických kroků poměrně abstraktní sférou. Univerzální nástroje rozvoje regionů nepracují příliš s venkovskými dispozicemi a jejich hlavním cílem je snižování rozdílů v rozvoji (navzdory tomuto deklarovanému cíli působí spíše divergentně). Rozvoj venkova bez reflexe rozvoje vnořených městských celků podvazuje značné rozvojové synergické efekty. Problematika umělého vydělování venkovských obcí se projevila v nastavení hranice 500 obyvatel pro využívání prostředků z Programu rozvoje venkova ČR na období 2007–2013. Z hlediska celistvého uchopení venkovské reality je důležité hledat specifické dopady jednotlivých veřejných politik do území, resp. rozlišit politiky a procesy, které výrazným způsobem dopadají právě na obyvatele venkova. 10

Téměř každý kraj má svůj program rozvoje kraje, z něhož podporuje projekty venkovských obcí. Kritéria jsou stanovena v závislosti na velikostní struktuře obcí kraje. Věcné zaměření většinou vychází z původní ministerské struktury programu. 11 V roce 2011 bylo vypsáno 5 dotačních titulů s nepříliš vysokými finančními prostředky: 1 – Podpora vítězů soutěže Vesnice roku, 2 – Podpora zapojení dětí a mládeže do komunitního života v obci, 3 – Podpora spolupráce obcí na obnově a rozvoji venkova, 4 – Podpora obnovy drobných sakrálních staveb v obci, 5 – Podpora zapojení romské komunity do života obce a společnosti.

20

Svůj vliv má i fakt, že není sladěno pojetí rozvoje venkova v rámci EU. Otázkou je, zda je vůbec účelné a možné usilovat o jednotný rozvojový koncept. Vnímání venkova se v jednotlivých státech liší ve významu jeho zemědělské dimenze (vliv např. extenzity či intenzity zemědělské výroby); velkou roli hraje sídelní struktura a závažnost jednotlivých problémů. Hlavními problémy koncepčního přístupu k rozvoji venkova jsou tyto skutečnosti: 

neexistuje přesné vymezení venkova, resp. venkovského prostoru – je tedy obtížné formulovat nástroje na podporu rozvoje venkova a posuzovat dopady jednotlivých veřejných politik,



rurální politika se vyvíjela jako postupně rostoucí „přívěsek“ zemědělské politiky – tento fakt do značné míry ovlivňuje její postavení,



rozvoj venkova je často využíván jako způsob legitimizace podpor do zemědělství,



nejsou zvažovány dopady sektorových politik státu na situaci v územích s kumulací socioekonomických problémů,



ze strany krajských samospráv není prováděna dostatečná reflexe dopadu rozhodnutí a rozvojových projektů na venkovská území se závažnějšími problémy (deklarovaná podpora je často v kontrastu s omezováním služeb či dopravních spojů).

Doporučení: 

definovat venkov pro účely rurální i regionální politiky,



rozvíjet venkov jako integrální součást území, tj. v rámci regionální politiky,



posílit regionální dimenzi (zejména v oblasti dopadů) rezortních politik,



přeformulovat tradiční představy o venkovu – venkov nelze ztotožňovat pouze se zemědělstvím, s problémy se potýká pouze část venkovských území, v rozvojových podmínkách jednotlivých „venkovů“ jsou značné rozdíly.

21

2. OBYVATELSTVO A ŽIVOT NA VENKOVĚ Základní a stěžejní podmínkou úspěšného rozvoje venkovských obcí jsou jejich obyvatelé (lidský kapitál), kteří se mohou stát, pakliže mají zájem a ochotu participovat na rozvoji své obce, klíčovými realizátory rozvoje. V praxi se ukazuje, že se jedná o úzký okruh lidí (nejčastěji představitelé samosprávy), kteří však potřebují získat pozitivní postoj většiny obyvatel ke zvoleným nástrojům, aktivitám a cestě rozvoje. Oblast lidských zdrojů je však velmi široká a zasahuje a ovlivňuje i ostatní aktivity v socioekonomické sféře. Bez lidí a jejich aktivit je realizace rozvojových záměrů v podstatě nemožná. Lidské zdroje jsou tedy ve svém důsledku nejvýznamnější součástí celkových zdrojů venkova. Jejich prioritní postavení spočívá v tom, že kvalita lidských zdrojů ovlivňuje využití jakýchkoli zdrojů ostatních. Obyvatelé se do rozvoje své obce mohou zapojit prostřednictvím nejrůznějších spolků, mohou se podílet na organizaci akcí probíhajících v obci nebo na akce přijít aspoň jako účastníci, mohou přispívat k zachovávání významných lokálních tradic atd. Pro skutečně „živý“ venkov je nezbytné, aby obyvatelé cítili sounáležitost se svou obcí a aby byli ochotni se zapojovat do jejích aktivit. Obyvatelé jsou tedy velmi důležitými aktéry rozvoje venkova na lokální úrovni a jejich zapojení je pro život obce klíčové. Zapojení obyvatel do života obce však komplikuje řada faktorů, které souvisejí se současným stylem života – např. dojížďka za prací i do školy do města, suburbanizace a vytváření komunit novousedlíků, zavádění městského způsobu života na venkově a další. Zapojení obyvatel je podstatné, nicméně týká se jen některých oblastí rozvoje, zejména rozvoje fungování lokálních komunit. Problematika ekonomického rozvoje, rozvoje dopravy nebo životního prostředí v mnoha ohledech jen slabě souvisí se zapojováním místních obyvatel a je třeba ji řešit v širším kontextu a jinými nástroji.

2.1 Charakteristiky obyvatel Východiskem pro úvahy o chování obyvatel venkova a jejich zapojení do rozvoje je zhodnocení toho, jací obyvatelé na venkově žijí. Charakteristiky obyvatel venkova můžeme vymezit vůči celkovému obyvatelstvu, či vůči obyvatelstvu měst. Obyvatelstvo venkova bylo dlouhodobě více stabilizované než obyvatelstvo měst. Vzhledem ke struktuře ekonomických aktivit a omezeným možnostem

22

dojížďky za prací byla kvalifikace obyvatel nižší. Během posledních cca 60 let (i když nejvíce až po roce 1989) došlo k výrazné proměně obyvatel venkova. Aktuálně probíhající procesy (vzdělávání, péče o zdraví, spotřebitelské chování, trávení volného času) spojené s obyvateli se na venkově a ve městech již zásadně neliší. Postupně dochází ke snižování dříve vzniklých rozdílů (vzdělanost obyvatel, zaměstnanost obyvatel). Příležitostí ke zhodnocení změn v posledních 10 letech budou výsledky Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 (SLDB). Následující zhodnocení charakteristik obyvatel venkova se opírá o analytické materiály a statistické podklady Českého statistického úřadu.12 Jako venkov jsou zde, pokud není uvedeno jinak, brány obce do 2 000 obyvatel. Tvrzení z větší části vychází ze SLDB 2001. Za uplynulých 10 let došlo k nemalému posunu hodnot, nicméně lze se domnívat, že charakteristické rozdíly přetrvávají. Obyvatelstvo venkova je oproti městům mladší, i když rozdíl není markantní. Průměrný věk obyvatel obcí do 2 000 obyvatel v roce 2006 činil 39,8 let oproti 40,4 letům v ostatním území (průměrný věk za celou ČR činil 40,2 let). I při jiných způsobech vymezení venkova vycházelo dle ČSÚ obyvatelstvo venkova vždy mladší. Mezi venkovskými obcemi nalezneme velké diference. Nepříznivá věková struktura a stárnutí obyvatelstva se projevují zejména v nejmenších obcích. V obcích do 200 obyvatel převyšuje podíl osob v poproduktivním věku výrazně podíl osob v předproduktivním věku, se stárnutím obyvatel se potýkají i obce v periferních oblastech. Nejpříznivější věkovou strukturu vykazují obce s cca 1 000–1 999 obyvateli. V současnosti silná produktivní složka obyvatelstva ve větších obcích bude v blízké budoucnosti výrazně přispívat ke zvýšení podílu poproduktivního obyvatelstva. K omlazování populace venkova přispívá zejména migrace. Tento trend se však týká spíše obcí v zázemí měst a obcí s dobrou dopravní polohou, kam se z měst stěhují lidé v reprodukčním věku. Pro vzdělanostní strukturu obyvatelstva dle SLDB 2001 platí, že obyvatelé venkova mají výrazně nižší stupeň formální vzdělanosti, což platí především pro starší obyvatele. V průběhu 90. let se významně zvýšil celkový stupeň vzdělanosti, ale došlo ke zvětšení rozdílů mezi venkovem a městy. Zvyšování vzdělanosti obyvatel na venkově pokračuje. Posoudit, zda se rozdíly snížily, bude možné až z výsledků SLDB 2011. Vzdělanostní úroveň velmi silně závisí na velikosti obce. V nejmenších obcích je nejvyšší podíl obyvatel se základním vzděláním a minimální podíl vysokoškolsky vzdělaných osob. Podíl vysokoškolsky vzdělaných se s velikostí obce zvyšuje od 2–4 % do více než 10 % 12

Zejména příloha k publikaci Varianty vymezení VENKOVA a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 až 2006. Praha: ČSÚ, 2008.

23

ve městech. Čím horší je poloha obce, tím větší podíl osob nemá vyšší vzdělání než základní a tím nižší podíl osob má úplné středoškolské či vysokoškolské vzdělání. Ve venkovských obcích je podle SLDB 2001 ve srovnání s městy menší podíl ekonomicky aktivních obyvatel – jejich podíl na celkovém počtu obyvatel činí 49,4 % a je značně ovlivněn věkovou strukturou. Nejnižší ekonomická aktivita je v nejmenších obcích. Venkov vykazuje ve srovnání s městy i nižší podíl ekonomicky aktivních žen. Vzhledem ke koncentraci pracovních příležitostí do větších obcí většina obyvatel venkova vyjíždí za prací. V nejmenších obcích je to i přes 80 %, u velkých venkovských obcí se podíl vyjíždějících pohybuje kolem 50 %. Celkový podíl pracujících osob vyjíždějících za prací mimo obec činí na venkově 60 %. Nezaměstnanost je na venkově vyšší, i když zde jsou velké diference v závislosti na vzdálenosti od center zaměstnanosti, resp. jejich dopravní dostupnosti. Vyšší míra nezaměstnanosti je u žen. Dnes již jen malá část obyvatel venkova pracuje v tradičním odvětví „zemědělství, lesnictví a rybolov“ (cca 11 %, průměrná hodnota za celou ČR mírně převyšuje 3 %). Nejvyšší podíl je patrný v obcích s malým počtem obyvatel (i více než 30 %), který s nárůstem počtu obyvatel v obci plynule klesá. Nejvýznamnějším odvětvím z hlediska zaměstnanosti obyvatelstva v obcích do 2 000 obyvatel je průmysl. Struktura ekonomických aktivit na venkově je mnohem chudší než celostátní průměr, což je výrazné zejména u tržních služeb. Lze předpokládat, že struktura zaměstnanosti na venkově se proměňuje stejným tempem jako ve městech, ale s časovým zpožděním; na venkově je proto možné očekávat zvyšování zaměstnanosti ve službách.

2.2 Identita a vztahy obyvatel venkova Přes rozdílné vlastnosti obyvatel venkova je jedním ze základních prvků určujících charakter lidských zdrojů identita obyvatel. Identita je výrazem příslušnosti k celku, kterým může být určitá skupina, území, kultura či jiný atribut. Z identity vychází schopnost daného společenství řešit určité rozvojové problémy. Sounáležitost napomáhá také vzájemné spolupráci subjektů, na venkově je tradičně silná i vazba obyvatel na krajinu. Identita má vliv především na vnímání okolního dění. Suburbanizace, která na českém venkově odstartovala v polovině 90. let, však změnila venkov nejen z hlediska sociálního, ale také prostorového, pozměnila i samotné funkce venkova, kdy výrazně posílila rezidenční funkci, čímž došlo ke

24

snížení vyváženosti jednotlivých funkcí (viz kap. 3). Změnil se vztah obyvatel venkova k obci samotné, ale také k půdě i sousedům, a tak se v různých typech venkovů (příměstský x periferní) liší i jeho obyvatelstvo. Zatímco sociální prostředí obcí v zázemí velkých měst velmi ovlivňuje sociální skladba nově přistěhovalých obyvatel: věk, dosažené vzdělání, ekonomická aktivita, rodinný status, a také místa, odkud se lidé stěhují (Ouředníček a kol., 2008), v periferních obcích obvykle dosud dominují tradiční venkovské – sousedské – vztahy, nezasažené suburbanizací, ale často ovlivněné přítomností chatařů a chalupářů. Obecně lze říci, že do venkovských obcí v zázemí měst se stěhuje mladé obyvatelstvo (často s dětmi) s výrazně vyšším sociálním statusem, které charakterizují vyšší příjmy a vyšší vzdělání. Přirozeně pak vznikají rozdíly nejen mezi novo- a starousedlíky, ale také mezi nově přistěhovalými rezidenty. Jak uvádí Ouředníček a kol. (2008), složení novousedlíků závisí na době přistěhování a na zvoleném typu zástavby (rodinný dům na velkém pozemku vs. řadový rodinný dům vs. byt v bytovém domě). Lidé, kteří se stěhovali do vil s velkými zahradami, jsou přirozeně odlišní od těch, kteří se nastěhovali do bytů v několikapatrových bytových domech. Rozdíly jsou patrné zejména v jejich socio-ekonomickém statusu. Velké rozdíly v socio-demografických charakteristikách těchto dvou skupin obyvatel mohou vést k sociální polarizaci. V jednotlivých obcích jsou však rozdíly různě velké, v zázemí měst tak najdeme mozaiku lokalit s odlišným sociálním prostředím. Pro zapojování obyvatel do rozvoje venkova jsou zásadní vazby obyvatel venkova na obec a okolní krajinu, jež byly tradičně silné. S příchodem nově přistěhovalých však tyto vazby mohou postupně ochabovat a začíná se silněji projevovat individualismus (Svobodová, 2009). Noví obyvatelé se často nesnaží začlenit do venkovského společenství a vesnice pro ně slouží pouze jako „noclehárna“. Na druhou stranu, pro nové obyvatele bývá obtížné vytvořit si vazbu k obci, pokud své pracovní a někdy i volnočasové aktivity realizují mimo danou obec (přibližně 70 % obyvatel venkovských obcí musí za prací cestovat mimo místo svého bydliště, řada z nich vozí mimo obec i své děti do škol). Podmínky pro začlenění nových obyvatel jsou ovlivněny také myšlenkovým postojem a otevřeností starousedlíků, stejně jako jejich ochotou přijmout nové obyvatele (s často odlišným stylem života). Výhodou nově přistěhovalých obyvatel je podle Slepičky (2006) zpravidla jejich vzdělání a věk, schopnost rychleji se orientovat v předpisech a legislativě vůbec, možnost využít kontaktů z míst předchozího i současného působení, znalost práce s počítačem včetně internetu a větší mobilnost a adaptabilita. Určité riziko pro jejich harmonické soužití se starousedlíky a ostatními obyvateli vesnice spočívá v přezíravém, povýšeneckém chování a vystupování,

25

ke kterému však dochází jen výjimečně. Složitá situace však nastane, když v krátké době získají přistěhovalci výraznou početní převahu a vytvoří uzavřené společenství, ovládnou zastupitelstvo a prosazují své zájmy na úkor ostatních obyvatel vesnice. Starousedlíci dosud na venkově zpravidla početně převažují. Kromě historických kořenů je k danému místu váže často také vlastnictví zemědělské usedlosti a zemědělské půdy. Vztahy novousedlíků a starousedlíků závisí na jejich názorech a postojích týkajících se vzhledu, fungování a rozvoje obce. Často tak dochází k tomu, že s přílivem většího počtu nově přistěhovalých dojde k prostorovému oddělení nově vystavěné „čtvrti“ od staré zástavby, nově přistěhovalí se se starousedlíky vůbec nestýkají a nezapojují se do života obce. Často zůstávají pevně spjati s městem, ze kterého se přistěhovali. V obcích, ve kterých není přiliv nově přistěhovalých příliš masivní, se naopak novousedlíci zapojí do života v obci naprosto bezkonfliktně, a dokonce se během několika let stávají členy zastupitelstva. Míra zapojení obyvatel-starousedlíků a nově přistěhovalých obyvatel do aktivit obce závisí na místních podmínkách: jsou obce, kde jsou rodáci velmi aktivní a udržují tradice a zvyky, nebo naopak, kde obnovují tradice nově přistěhovalí obyvatelé. Najdeme otevřenější místní komunity, kde nové aktivní obyvatele vítají, jinde je i na dlouhou dobu v obci žijící přistěhovalé nahlíženo negativně. Pobytoví rekreanti, chalupáři, obyvatelé rekreačních domků a chat jsou podle Kadeřábkové a Trhlínové (2006) specifickou a nesourodou skupinou, která se od předchozích dvou skupin značně liší. Odlišnost rekreantů nespočívá jen v sezonnosti jejich přítomnosti, ale také ve způsobu jejich života během pobytu v obci a v jejich malém ekonomickém přínosu pro její rozvoj. Proto tato skupina nebývá původními obyvateli vesnic vždy přijímána příznivě. Malý výnos z jejich pobytu je v kontrastu s jejich často neúměrnými nároky kladenými na obec v zájmu uspokojení jejich vlastních požadavků. Rekreanti se většinou nepodílejí na činnosti obce, i přesto se stali neodmyslitelnou součástí většiny obcí a mohou značně napomáhat k jejich celkové regeneraci (Svobodová, 2009). V řadě obcí se totiž chalupáři péčí o svůj majetek významně podílejí na zachování urbanistické, architektonické i estetické tvářnosti. V mnoha případech bývají rovněž iniciátory udržování i rozvoje místních tradic a podílejí se na rozvoji společenských a kulturních aktivit v obcích. Jejich vliv však nelze jednoznačně identifikovat jako pozitivní, či negativní. Vždy záleží na konkrétních osobách, jakým způsobem se do života dané komunity zapojí. Významným sjednocujícím prvkem původních a nových obyvatel jsou spolky a kluby (blíže na str. 33). Noví obyvatelé se buďto začleňují do tradičních spolků, nebo mohou vytvářet vlastní, do nichž se následně zapojí i někteří

26

starousedlíci. Některé spolky však bývají chápány jako doména jedné z těchto skupin; klasickými příklady jsou hasiči vs. klub maminek. Rozdíl je také v motivacích ke společenským aktivitám. Zatímco aktivity novousedlíků vedou spíše k uspokojování specifických potřeb (ženy s malými dětmi, sportovní aktivity, dostavba infrastruktury), aktivity původních obyvatel navazují na původní tradice a jejich význam bývá často úzce navázán na identifikaci s danou lokalitou (Slepička, 2006). Starostové versus obyvatelé – spokojenost s životem na venkově Přes nesrovnalosti ve vztazích obyvatel venkovských obcí je podle výsledků dotazníkového šetření s 945 obyvateli obcí v okolí města Boskovice (GaREP, 2009) většina obyvatel se životem na venkově spokojená. Výrazná většina respondentů (79,1 %) se domnívá, že jejich obec vzkvétá; častěji však v obcích, kde je starosta uvolněný. Vnímaný rozkvět obce souvisí mimo jiné i s délkou působení starosty ve funkci a s počtem podaných projektových žádostí. Statisticky významně častěji jsou o rozkvětu obce přesvědčeni obyvatelé nejmenších obcí (do 200 obyvatel) a obcí s 501 až 1 000 obyvateli, a také obyvatelé věkově nejstarší (nad 70 let). Opak se významně častěji domnívají respondenti ve věku 21–30 let. V obcích, kde byli obyvatelé starostou označeni jako pasivní, jsou respondenti častěji přesvědčeni o rozkvětu; naopak to ovšem neplatí. Ve svých obcích jsou respondenti hrdí zejména na přírodu (6,1 % odpovědí), hřiště, klid, školu, náves či náměstí, případně na všechno (nad 3,0 %). Přitom ale 12,1 % dotázaných není ve své obci hrdá na nic. Chromý a kol. (2011) se ve svém výzkumu zabývali názorem starostů na rozvoj „jejich“ obce, který je považován za jeden z projevů míry sounáležitosti s územím a je pokládán za potenciální zdroj rozvoje obcí. Z výsledků vyplývá, že 98 % starostů vnímá prostor, ve kterém žijí, kladně. To poukazuje na značný vnitřní potenciál venkova, využitelný pro posílení jeho rozvoje. Předmětem hrdosti starostů jsou zejména dobrá občanská vybavenost obcí a krásné okolí obcí. U odpovědí starostů lze logicky vypozorovat pozitivnější vnímání situace vzhledem ke znalosti reálných možností obce a širšího kontextu.

2.3 Aktivity obyvatel Venkovský prostor je obecně hodnocen jako prostředí, v němž fungují silnější sociální vazby a kontakty mezi lidmi a kde se vyskytuje vyšší míra sociální kontroly. Obyvatelé venkova jsou také považováni za ochotnější podílet se na aktivitách obce než obyvatelé měst. Podle výzkumu Gregoriniové a Schollarové

27

(2006) to však pro venkov neplatí bezvýhradně; situace mezi jednotlivými obcemi se liší, stejně jako mezi jednotlivými sociálními skupinami v obcích. Na participaci obyvatel na životě obce má vliv také dojížďka (za prací i do škol); pokud obyvatelé realizují své aktivity převážně mimo obec bydliště, pak pocit sounáležitosti s místní komunitou logicky klesá. Z výše uvedeného výzkumu vyplynulo, že ochota obyvatel zapojit se do veřejných aktivit koreluje s věkem a vzdělaností. Kromě toho ji ovlivňuje také řada dalších faktorů (Gregoriniová, Schollarová, 2006): −

úroveň a kvalita bydlení, materiální zajištění obyvatel,

−

komunikační schopnosti představitelů samospráv, ale i neformálních aktérů,

−

kvalita a především četnost komunikace na místní i na regionální úrovni,

−

možnosti získání dostatku informací o dění v obci.

Impulzy k angažovanosti v životě obce však občané očekávají spíše od samospráv nebo lokálních neformálních aktérů, než aby vycházely od samotných občanů. Představitelé obcí a jejich sdružení (dobrovolných svazků obcí, MAS apod.) mají řadu možností, jak zapojit obyvatele nejen do realizace určitých aktivit, ale také do přípravy a plánování těchto aktivit. Plánování s účastí obyvatel je sice náročnější, protože je potřeba zohlednit řadu – třeba i protichůdných – názorů a postojů, na druhou stranu se pak obyvatelé s výsledným řešením snáze identifikují a ochotněji se podílejí na jeho realizaci (případně ve větší míře akceptují přijaté řešení). Zapojování obyvatel má své výhody i nevýhody (obr. 3), ale v celkovém pohledu lze jejich účast považovat za přínosnou.

28

Obr. 3: Výhody a nevýhody zapojování veřejnosti do rozhodovacích procesů Pramen: Smrčinová, 2006

Výrazným specifikem venkovských obcí jsou podle Binka a kol. (2007) místní společenské a kulturní tradice, které se historicky pojí s venkovským prostředím. Venkovská společnost daleko více udržuje místní zvyky a tradice než např. společnost městská a považuje je za přirozenou součást života. Aktivity, které se s nimi pojí, mohou být dobrovolného či zájmového

29

charakteru (společenské a kulturní akce různých místních dobrovolných spolků, sportovní aktivity pro všechny skupiny obyvatel, apod.), ale také postavené z části na komerční bázi (místní trhy, jarmarky, prodejní výstavy a další). Tyto aktivity patří k venkovu, jsou jeho skutečným specifikem, posilují sounáležitost místních obyvatel k prostředí, v němž žijí. Výzkum Gregoriniové a Schollarové (2006) ukázal, že živější jsou tradice v těch obcích, kde je v provozu škola nebo kde funguje např. ochotnický soubor. Důležitou a tradiční charakteristikou venkovských společenství je důvěra. Podle výzkumu Jančáka a kol. (2010) se zdaleka nejvyšší důvěře těší místní školy, a také sousedé. Na rozdíl od příznačně nízké míry důvěry české společnosti v ústavní instituce a činitele byla zjištěna poměrně vysoká důvěra v lokální a místní subjekty – u starostů a místních spolků byla zhodnocena jako nadprůměrná. Nejvíce rozporuplné hodnocení obdržela místní církev. Respondenti jí buď důvěřují, anebo nedůvěřují, přičemž umírněné odpovědi (spíše důvěřuji, resp. spíše nedůvěřuji) byly zastoupeny daleko méně než u ostatních subjektů. Rozvoj spolkového života v obcích, posilování komunitních vazeb a související budování společné identity jsou důležitým předpokladem pro zachování skutečně „živého“ venkova. Jeho znaky jsou například (Svobodová, 2009) pravidelné setkávání obyvatel a společné řešení problémů, zájem o dění v obci, existence historické paměti (kroniky, památky, zvyky), rozvoj místního cestovního ruchu a další. Účast obyvatel ve spolcích, resp. v neziskových organizacích, je mezi venkovem a městy obtížně srovnatelná a závisí na místních podmínkách. Lze ale tvrdit, že členství ve spolcích na venkově je prostorově koncentrovanější. Časté je i vícenásobné členství. Na venkově častěji fungují neformální vztahy a vazby, a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi organizacemi. Podle výzkumu Jančáka a kol. (2010) zájem o dění na místní úrovni mírně závisí na úrovni vzdělanosti; zájem o dění na úrovni regionální a národní však již nezávisí na pohlaví, věku či vzdělanosti, nesouvisí ani s centralitou či periferností území. Škála možných organizací, v nichž mohou obyvatelé venkova působit, je velmi široká. Z hlediska zacílení lze rozlišit spolky, které vykonávají činnost především pro své členy (fotbal, Sokol, myslivci atd.), a spolky, které primárně vykonávají činnost pro veřejnost, účastníky, návštěvníky (ochránci přírody, folklorní soubory). Hlavní typy spolků v podrobnějším členění představuje tab. 1.

30

Tab. 1: Spolky na venkově Typ spolku Dobrovolní hasiči Sportovní spolky Zájmové spolky Ženské spolky Národnostní spolky Jiné spolky

Specifikace Většinou mužské, ale existují i dětské a ženské oddíly. Organizují soutěže v požárních dovednostech. Sokol, Orel, Český svaz tělesné výchovy, Česká asociace sport pro všechny. Oddíly podle druhu sportu např. fotbal, turistika, volejbal, šachy, kuželky, šipky, automobilový sport, horolezectví. Podle zájmů svých členů např. myslivci, zahrádkáři, chovatelé, včelaři, rybáři, holubáři, kynologové, chovatelé koní, mykologové, herní spolky, ochránci přírody apod. Klub žen, Červený kříž. Matice slezská, spolky občanů polské, slovenské, německé a dalších národností. Důchodci, invalidé. Skauti. Sdružení rodáků a přátel (obce, školy). Osadní výbory – chataři. Vzdělávací spolky a kulturní spolky (ochotnické divadlo, pěvecké sbory, loutkáři, folklorní soubory, muzejní spolky apod.).

Pramen: Gregoriniová, Schollarová, 2006 (doplněno Svobodová 2009)

Podle Binka a kol. (2007) je výrazným specifikem venkovských spolků to, že vedle své hlavní činnosti pořádají také řadu dalších akcí, které jsou určeny ostatním obyvatelům obce: plesy, divadelní představení, soutěže, akce pro děti, hodové a folklorní slavnosti (poutě); zapojují se do rozvoje obce (úklid veřejných prostranství, údržba zeleně, sběr železného šrotu), organizují občanskou výpomoc apod. Pořádané společenské a kulturní akce neslouží jen k osobnímu prožitku zúčastněných jedinců, ale jde především o setkávání, o sdílení společných zážitků a o rozvoj sounáležitosti. Tyto veškeré aktivity vytvářejí bohatou mozaiku života obce. Pro oživení a formování moderního venkova je tato občanská aktivita naprosto nezbytná. Důležité je přitom nejen fungování jednotlivých spolků, ale i jejich vzájemná spolupráce. Kulturní a společenský život na venkově podporuje stabilitu komunit a startuje jejich rozvoj. Přesto existují některé záporné faktory, které kvalitnímu kulturnímu a společenskému životu brání (viz tab. 2).

31

Tab. 2: Faktory ovlivňující kulturní a společenský život na venkově Kladné faktory Záporné faktory Činnost spolků Pasivita obyvatel Vysoký věkový průměr obyvatel Aktivizace obyvatel vesnic Zapojení všech věkových skupin Malý podíl žen v mnohých obyvatel volnočasových aktivitách Zapojení žen Rušení mateřských a základních škol Absence přirozené autority s charismatem (místní učitel, kněz, Pravidelné setkávání obyvatel a režisér, vedoucí sboru, dirigent, společné řešení problémů starosta apod.), která by iniciovala místní kulturní a společenské akce Neexistence nebo špatný technický stav veřejných sálů nebo veřejných Existence historické paměti (kroniky, venkovních prostor (náves, okolí památky, zvyky) kostela, divadla v přírodě, výletiště) – jako místo konání kulturních a společenských akcí Rozvoj místního cestovního ruchu Pramen: upraveno podle Gregoriniová, Schollarová (2006)

Výrazně nejaktivnější skupinou v organizování různých aktivit jsou na venkově – dle názorů starostů (in Chromý a kol., 2011; obr. 4.) – tradiční spolky, kluby a sdružení: hasiči, Sokol, myslivci atd. Poměrně významným organizátorem je také starosta či obecní úřad; zde se však v řadě případů jedná o součinnost organizačního úsilí spolků a podpory obecního úřadu.

32

Obr. 4: Převažující organizátoři společenského a kulturního života ve venkovských obcích (2009) Pramen: Chromý a kol. (2011)

Kadeřábková a Trhlínová (2006) také identifikovaly dvě klíčové instituce, které významným způsobem ovlivňují rozvoj ve venkovských obcích. Venkovské školy se podílejí na rozvoji společenského a kulturního života v obcích prostřednictvím přípravy a realizace různých akcí a aktivit. Dochází tak k posilování lokální identity a spoluvytváření nových občanských postojů a hierarchie hodnot. Úlohou školy tedy není jen poskytování vzdělání, ale také uchování a rozvoj místních tradic a vytváření jedinečného vztahu k místnímu kulturnímu dědictví. Nicméně zapojení škol do rozvoje obce má v řadě obcí značné rezervy a vždy záleží na osobnosti ředitele, případně učitelů, jak a do jaké míry se škola do dění v obci zapojuje. Hlavním místem pro setkávání obyvatel a výměnu informací je hospoda. Právě tam se obvykle připravují myšlenkové základy pořádaných akcí a stanovují se jejich hlavní aktéři. V obcích, kde chybí kulturní dům či jiné místo setkávání, je hospoda jediným místem pro pořádání společenských nebo kulturních akcí. Z výzkumu autorek dále vyplývá, že v obcích se slabší vybaveností, kde chybí prostory pro pořádání společenských či kulturních akcí, je značně omezen společenský život obyvatel. Soustřeďuje se pak pouze na individuální akce v rámci rodiny, příbuzenských nebo přátelských skupin. Tím také klesá soudržnost obyvatel obce jako celku i jejich schopnost realizovat aktivity spojené s rozvojem života v obci. Navíc pouze malá část obyvatel si uvědomuje, že rozvoj obcí i regionů do značné míry závisí na intenzitě sounáležitosti obyvatel s daným prostorem a na jejich aktivním přístupu k veřejnému dění.

33

Teprve při realizovaných řízených rozhovorech si obyvatelé začínali uvědomovat rozsah svých vlastních možností, jak přispět k rozvoji své obce či regionu. Významná může být i role obecní knihovny. V obcích, kde chybí blízká alternativa, může být knihovna významným informačním zdrojem, zejména pro starší obyvatele. Knihovna je prostředím, kde mohou probíhat různé vzdělávací a osvětové aktivity. Významný je i volný přístup k internetu. Před několika lety, kdy internetové připojení domácností nebylo příliš rozšířené, byly knihovny skutečnou informační branou v pravém slova smyslu. Pro posílení sociálního kapitálu na venkově, který je zde chápán podle Johnsona a Soroka (2001) jako kontakty a sociální sítě s důrazem na formální členství v dobrovolných organizacích i důvěra v ostatní občany, ve společenské instituce a celou komunitu, je důležité zajistit následující: 

rozvoj činnosti spolků a dalších neziskových organizací v obcích,



udržování a rozvoj místních tradic,



zapojení co největšího množství občanů do dění v obci,



péče o přírodní, kulturní i další hodnoty v obci a o celkový vzhled obce,



zajištění hmotných podmínek pro společenský, kulturní a sportovní život v obci a pro související občanské aktivity,



zavádění Místní agendy 21 (spolupráce obce, občanů a neziskových organizací),



komunikace a spolupráce všech zúčastněných subjektů, tak aby si byli nápomocni (každý umí něco jiného nejlépe), sladili své aktivity časově i prostorově a vnímali svou činnost v kontextu rozvoje obce či mikroregionu.

34

3. FUNKCE VENKOVA Venkov je v současnosti chápán jako značně diferencovaný prostor, který v obecné rovině plní tři základní funkce – produkční, rezidenční a rekreační, jejichž význam (šíře uplatnění) se v průběhu času proměňuje a i jednotlivé funkce se vnitřně mění. To znamená, že mnohokráte diskutovaná produkční funkce venkova ustupuje (Binek a kol., 2009: 30) funkci rezidenční a rekreační a proměňuje se i vnitřně, když dříve zcela dominantní zemědělskou činnost stále více nahrazuje průmysl a služby (z pohledu zaměstnanosti obyvatel venkova). Woods (2005) popisuje současnou venkovskou ekonomiku ve smyslu zvyšující se fragmentace, avšak diverzifikace ekonomických činností závisí stále více na vnějších podnětech („mimo venkov“) a přestává být chápána pouze jako prostor produkce a stále více je o ní uvažováno jako o prostoru konzumace (spotřeby). Pro kvalitní život na venkově je nutné všechny funkce rozvíjet rovnoměrně, avšak vždy s ohledem na daná specifika regionu. Se všemi uvedenými funkcemi venkova pak souvisí kvalita životního prostředí, tedy environmentální hledisko. Jak již bylo zmíněno v úvodu, právě kvalita životního prostředí předurčuje význam ostatních složek – především rezidenční a rekreační. Funkce produkční však environmentální složku ovlivňuje spíše negativně, i když je kladen tlak (zejména v rámci Společné zemědělské politiky EU) na zachování a údržbu krajiny.

Obr. 5: Funkce venkova a jejich kontext Pramen: vlastní zpracování autorů

35

Funkce venkova jsou odrazem jednotlivých „složek“ venkova, které jsou znázorněny na obr. 5. Rozvoj venkova je pak komplexem těchto rozvojových složek. Jednotlivé složky a funkce se vzájemně ovlivňují, v mnoha oblastech se prolínají, mají společné aktéry a podobné rozvojové nástroje. Rozvoj jedné funkce pak většinou pozitivně ovlivní i rozvoj dalších, třebaže v některých případech lze sledovat opak (např. nadměrný rozvoj produkční funkce může limitovat rozvoj funkce rekreační). Zmíněné funkce venkova nabývají na významu v závislosti na prostorových charakteristikách daného území. Nezbytným krokem je proto nutná identifikace rozvojových předpokladů a faktorů, které na ně působí, a jejich vhodné využití pro stimulaci možností rozvoje širšího zázemí. Z hlediska rozvojových dispozic a směřování rozvoje je důležité rozlišení endogenních a exogenních faktorů rozvoje. Endogenní faktory jsou spojeny přímo s aktivitami stávajících uživatelů venkova (aktivita obyvatel, migrace, sociální sítě…), tj. s aktéry rozvoje. Exogenní faktory představují rámec faktorů a nástrojů, které ovlivňují rozvoj venkova, ale jednotliví aktéři je nemohou bezprostředně ovlivňovat (poloha obce, přírodní prostředí, působení ostatních regionů na straně jedné, legislativa, finanční systémy, nastavení centrálních rozvojových nástrojů, dotačně podporované aktivity apod. na straně druhé). Exogenní faktory jsou nezbytnou podmínkou, nicméně nejsou dostačující a bez zapojení endogenních faktorů nelze funkčního a zejména udržitelného rozvoje dosáhnout. Uvedené faktory mají potom přímý vliv na účinnost a tedy i na volbu vhodných rozvojových nástrojů. Působí synergicky (a to v pozitivním i negativním smyslu) a posilují či oslabují efekty jednotlivých nástrojů. Aktivita obyvatel je například důležitá pro realizaci rozvojových projektů a pro sociálně-kulturní oživení venkova. Poloha obce z hlediska vzdálenosti od sídelních center a od hlavních linií dopravní infrastruktury se jeví jako klíčový faktor ovlivňující podnikatelské aktivity v obci, dle velikosti obce se diferencuje přímá dostupnost služeb pro obyvatele v místě bydliště aj.

3.1 Rezidenční funkce Rezidenční funkce venkova je v současné době nejvýznamnější funkcí venkova, která je významně posilována změnami sídelního systému, zejména procesem suburbanizace (přesun obyvatel, jejich aktivit a některých funkcí z jádrového města do jeho zázemí) a procesem kontraurbanizace (stěhování obyvatel z měst do exponovanějších oblastí za současné snižující se intenzity

36

propojenosti; Šimon, Ouředníček, 2010). Tyto procesy související se změnami probíhajícími v České republice po roce 1989 se významně uplatňují i přesto, že venkovské obce ztrácí pracovní příležitosti a úroveň služeb neodpovídá dynamice a široké nabídce měst v oblasti veřejných i komerčních služeb (vzdělání, zdravotní péče, obchod, kultura…; Novák a kol., 2007). Tyto „nevýhody venkova“ jsou však překlenovány rozvíjejícím se automobilismem, který zvyšuje dostupnost center poskytujících pracovní příležitosti. Zvýšení životní úrovně, změny životního stylu a rezidenčních preferencí způsobilo zájem řady obyvatel žít v klidnějším a čistším prostředí bez ruchu města. Proto se venkovské prostředí lokalizované v akceptovatelné časové vzdálenosti od těchto center stává cílovou destinací migrantů z měst. Města a venkov jsou tedy propojeny intenzivní migrací, avšak na rozdíl od předchozího období, kdy převažovala migrace z venkova do měst, nyní dominuje obousměrná migrace (Šimon, Ouředníček, 2010). Suburbanti však většinou zůstávají pracovně ukotveni ve zdrojových městech. V případě dojížďky za prací se ovšem i přes tyto trendy v důsledku prohlubující se územní specializace snižuje podíl saldové složky, přestože intenzita dojížďky za prací zůstává vysoká (Binek a kol., 2007: 16). Vysoká imigrace obyvatel měst do venkovských obcí však s sebou přináší v nemálo případech řadu problémů a negativních důsledků (viz např. Sýkora, 2003), v některých obcích se objevují již zmíněné spory mezi starousedlíky a nově přistěhovalými obyvateli (více viz kap. 2.2), což má za následek oslabující venkovskou identitu některých obcí. Rychlá suburbanizace mnohých venkovských obcí ležících v zázemí center či v dobré časové dopravní dostupnosti způsobila v případech nekoncepčního strategického a územního plánování obcí přílišné zatížení dopravní infrastruktury a absenci požadované nabídky místních služeb. Blažek (2004: 162) tento stav kriticky hodnotí slovy: „… ze soběstačného venkova se stává zproletarizovaná městská periférie, která si v ničem nestačí sama a ve všem je závislá na často vzdálených městech.“

3.1.1 Bydlení Jedním z nejvýznamnějších faktorů migrace na venkov představuje mnohdy „zidealizovaná představa“ kvalitního bydlení v příznivém životním prostředí. Intenzita bytové výstavby ve venkovských obcích se značně liší v závislosti na poloze obce vůči větším centrům a na dopravní dostupnosti těchto center (suburbánní vs. periferní regiony; viz obr. 6), přitom velikost obce zde hraje jen mizivou roli.

37

Srb a Müller (2004) uvádějí, že v letech 1997–2003 bylo v obcích do 2 000 obyvatel v oblasti bytové výstavby dokončeno o 14,6 % více bytů na 1 000 obyvatel, než vykazovala celostátní úroveň. Zde jde právě o zmíněný trend bydlení, charakteristický procesem dezurbanizace a suburbanizace. Nárůst počtu obyvatel se však projevuje pouze v zázemí měst a v dobře dostupných lokalitách, ostatní venkovské obce se potýkají spíše s vylidňováním. Opuštěné byty či domy pak chátrají, což následně zhoršuje vzhled obce a její atraktivitu pro bydlící obyvatele i případné přistěhovalce.

Obr. 6: Intenzita bytové výstavby v období 2006–2010 Pramen: data ČSÚ, vlastní zpracování autorů

V oblasti bydlení mají obce převážně „podpůrné“ kompetence, jejich možnosti něco ovlivnit závisejí na disponibilních pozemcích. Základním nástrojem je územní plán, v němž je specifikován rozsah jednotlivých typů ploch, takže může vést k rozšíření či redukci výstavby. Pro podporu bydlení může obec zainvestovat zasíťování stavebních pozemků ve svém vlastnictví a tyto pozemky pak prodávat zájemcům. V případě masivnější výstavby však zasíťování realizují spíše realitní nebo developerské společnosti (které od vlastníků odkoupily prosté pozemky bez sítí), takže finanční efekt pro obec je relativně malý.

38

Především v periferních oblastech, které se vylidňují, se obce potýkají s chátráním nemalé části bytového fondu. Možnosti tlaku ze strany obce na vlastníky, aby zajistili alespoň základní údržbu a nedocházelo k narušení vzhledu obce, jsou však omezené. V případě déle nevyužívaných nemovitostí může být také obtížné najít a kontaktovat jejich vlastníka či vlastníky. Řada obcí buduje obecní byty, které pak nabízí zejména znevýhodněným skupinám obyvatel (seniorům, sociálně slabším atd.). Obecními byty však nedisponují všechny venkovské obce; zejména malé obce, jejichž bytový fond je tvořen téměř výhradně byty v rodinných domech, žádné obecní byty nemají a vzhledem ke svým rozpočtům ani jejich výstavbu neplánují. Pro celkový vzhled obce je důležitý také stav a charakter domovního fondu. V památkově chráněných územích podléhají stavební úpravy nemovitostí schválení i z hlediska kulturně-historického (stavebním úřadem, resp. krajským úřadem); v ostatních obcích je jediným nástrojem územní plán, v němž jsou stanoveny základní parametry pro nové či opravované nemovitosti. V každém případě by výstavba měla respektovat tradiční typ zástavby v obci a charakter okolních domů. Styl a vzhled venkovské zástavby byl narušen již v období 1948–1989. Po roce 1989 však došlo k výrazné přeměně rozsáhlých ploch venkovských sídel. Kašparová a Rozehnalová (2005) uvádí, že pro tradiční venkovskou zástavbu bylo charakteristické jednotné působení celku, vytvářející obraz vesnice v krajině. K venkovu patří organické sepětí s krajinou, specifický ráz venkovské zástavby i obnova kulturních památek. Na prahu nového tisíciletí se však objevil nový problém, a to globalizace vesnice, která se v první fázi projevila v obcích ležících v bezprostřední blízkosti velkých měst. Obyvatelé měst využili výhodnou nabídku pozemků pro výstavbu rodinných domů a vznikly zde nové urbanistické celky s univerzálním rázem, které s tradičním charakterem zástavby obce nemají už prakticky nic společného (viz obr. 7). Současné požadavky na funkci a kvalitu bydlení tak odrážejí měnící se způsob života. V moderním rodinném domě na venkově většinou ustoupila do pozadí funkce hospodářsko-výrobní a význam nabyly požadavky na funkci rekreační, regenerační a relaxační. Zajištěny musí být také prostory vhodné pro studium a přípravu dětí, případně i ostatních členů rodiny na budoucí povolání. Tradiční zástavba je ve venkovských obcích na ústupu a hrozí její další proměny. Z pohledu samotných obyvatel obce to však často není vnímáno jako problém. Pro ně jde o proměnu bytového fondu k lepšímu – pohodlnějšímu a lépe funkčnímu.

39

Uvedený negativní vývoj neomezující se v architektonické oblasti pouze na příměstské obce je nemalou měrou i důsledkem selhání regulačních mechanismů územního plánování i aplikace stavebního řádu (např. povolení staveb, které neodpovídají regulačním plánům apod.). Spolek pro obnovu venkova již od poloviny 90. let upozorňoval na negativní vývoj architektury vesnických sídel a předpokládalo se postupné odstraňování stavebních nešvarů minulosti. To, že by mohly vznikat další, se nepředpokládalo. Mnohé novostavby, či rekonstrukce staveb na venkově příliš nereflektují zákonem předpokládanou potřebu harmonického životního prostoru. Stavební úřady nejsou v nemalém množství případů kvalifikovaným, odborným oponentem neuvážených záměrů stavebníků, nedozírají na respekt ke stavebnímu řádu a v některých případech ani účinně nepostihují hrubé přestupky. Svou roli zde sehrává časový tlak, politické vlivy a také silný lobbing stavebníků. Řada problémů byla posílena i selháními státní správy v oboru ochrany a tvorby životního prostředí.

Obr. 7: Příklad citlivé (vlevo) a necitlivé (vpravo) architektury na venkově Foto: L. Kašparová, E. Rozehnalová (vlevo); J. Kruml (vpravo)

Podaří-li se však novou výstavbu či úpravy stávající výstavby citlivě sladit se stávající zástavbou, může docházet ke zlepšování vzhledu obce a životních podmínek obyvatel (z hlediska využití prostoru, světla, vstupu do přírody apod.). Vzhled obcí a míra péče obyvatel o prostředí vlastní obce silně souvisí s identitou obyvatel obce. I moderní architektura může mít na venkově své místo, zásadní je, aby respektovala charakter daného prostředí a harmonicky zapadla do konkrétní lokality. Nevhodná stavební originalita a „nepřehlédnutelnost“ za každou cenu dokáže narušit nejen ráz dané obce, ale může mít vliv i na vztahy obyvatel. Zrovna tak ale může mít na vztahy negativní vliv příliš silná regulace.

40

3.1.2 Podmínky pro rozvoj bydlení – infrastruktura Základním předpokladem bytové výstavby je vymezení vhodných ploch v územním plánu obce. To souvisí s dlouhodobou vizí rozvoje, tj. zda je obec připravena na často výrazný nárůst počtu obyvatel se všemi důsledky. V případě skutečného zaplnění ploch pro bytovou výstavbu by v řadě obcí došlo ke kolapsu. Proto je třeba ve venkovských obcích pro rozvoj bydlení, ale také podnikání i jiných činností zajistit a udržovat kvalitní a dostatečnou (z hlediska kvantity) vybavenost technickou infrastrukturou, do níž zahrnujeme kanalizaci zakončenou ČOV, vodovody, plynofikaci, elektrifikaci a dnes už i pokrytí signálem mobilních operátorů a vysokorychlostním internetem. Svobodová (2009) zdůrazňuje roli informačních a komunikačních technologií – jejich rozšíření má příznivý vliv na rozvoj malých obcí, zvyšuje se jak atraktivita takovéhoto území pro obyvatele i investice, tak i kvalita života občanů a jejich informovanost. Česká republika je dobře pokryta vysokorychlostním internetem (disponuje jím 51 % domácností). V Programu rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013 je konstatováno, že z hlediska vybavenosti venkovských obcí občanskou a technickou infrastrukturou disponuje většina venkovských obcí (cca 62 %) základní občanskou vybaveností. Vybavenost obcí technickou infrastrukturou se kontinuálně zlepšuje, především díky podpoře financí z fondů EU, avšak stále zdaleka nedosahuje požadované úrovně. Vodovod je v současnosti již prakticky standardem i v nejmenších obcích, v ostatních případech mohou sloužit i studny či jiné vodní zdroje. Povinnost vystavět kanalizaci s čistírnou odpadních vod do konce roku 2010 měly všechny obce nad 2 000 ekvivalentních obyvatel, ovšem termín nebyl v některých případech dodržen. Vodou z veřejných vodovodů bylo v roce 2010 zásobováno více než 90 % obyvatel, na kanalizaci bylo napojeno přes 80 % obyvatel, čištěno bylo přes 95 % odpadních vod (od roku 2005 se již všechny tyto ukazatele zlepšují jen nepatrně). Energie z obnovitelných zdrojů je dosud (přes nedávný boom výstavby fotovoltaických elektráren) využívána jen velmi málo. Budování infrastrukturních sítí (zejména kanalizace či plynofikace) je velmi nákladné, a proto je nezbytné zajistit pro jejich realizaci dotaci či úvěr. V posledních několika letech proto probíhalo velmi intenzivně budování kanalizací a čistíren odpadních vod – jednak s ohledem na legislativní povinnost pro všechny obce nad 2 000 ekvivalentních obyvatel, jednak návazně na možnosti získání dotace z fondů EU. Budování technické infrastruktury s sebou tak může nést i určité problémy. V případě přidělení dotace je nutné, aby se na realizaci finančně podílela také

41

daná obec. Především v malých obcích často dochází k zadlužení na dlouhé roky dopředu, čímž dojde k zastavení mnoha dalších potřebných rozvojových aktivit. Z těchto důvodů je velmi důležité, aby případné investice do infrastruktury byly důsledně rozváženy a byla propočítána jejich návratnost a přínos pro dané území a jeho obyvatele. Jednou z alternativních možností, jak docílit snížení nákladů, je budování jiných, „neklasických“ typů kanalizačních systémů (zakončených např. domovní nebo kořenovou ČOV). Oblast technické infrastruktury je prakticky zcela doménou jednotlivých obcí, další aktéři se na ní de facto nepodílejí (např. role kraje spočívá zejména v metodické pomoci obcím v souvislosti s přípravou projektů). Podobně jako v případě budování a rekonstrukce komunikací je i v oblasti technické infrastruktury velmi účelná spolupráce obcí – např. v rámci svazku obcí – při přípravě i realizaci projektů. Oblast infrastruktury skýtá řadu možností, jak využít synergických efektů, z nichž lze zmínit např.: −

společné řešení čištění odpadních vod více obcemi,

−

využití netradičních způsobů řešení likvidace odpadních vod v oblastech, v nichž jsou tradiční způsoby neefektivní (např. území s roztroušenou zástavbou, členité obce apod.),

−

koordinace výstavby různé infrastruktury – při stavebních pracích a terénních zásazích současné řešení více záležitostí (spolupráce vlastníků různých sítí),

−

vícenásobné využití různých technických staveb (např. odpočívadlo či přístřešek v návaznosti na technickou budovu),

−

rozvoj informačních technologií – doplňování navazujících služeb ve spolupráci obce a podnikatelů (např. obecní kabelová síť, informační systémy),

−

vytvoření optimálního systému pro komplexní údržbu a správu technické infrastruktury v obci.

3.1.3 Podmínky pro život i podnikání – vybavenost a dostupnost Kvalita dopravní infrastruktury a obslužnosti má důležitou roli pro rozvoj obcí, pro investory v podnikatelské sféře i pro občany, rozhodující se např. o místě svého budoucího trvalého bydliště. Kromě kvalitní infrastruktury patří mezi

42

další nezbytné podmínky, které mohou pozitivně ovlivnit kvalitu života obyvatel venkova, vybavenost a dostupnost. Pojem vybavenost zahrnuje různé druhy infrastruktury, potřebné či žádoucí pro pohodlný život v obci. Vybavenost technickou infrastrukturou se týká vodovodu, kanalizace, plynu, internetu a dalších sítí; dopravní infrastruktura je souhrnné označení pozemních komunikací. Druhým aspektem vybavenosti je občanská infrastruktura, tedy především obchody a služby (komerční i veřejné – škola, zdravotnické zařízení, kulturní zařízení atd.), jelikož ta je jedním ze základních atributů atraktivity obcí pro obyvatele. V závislosti na četnosti využívání určitých typů obchodů či služeb se pak rozlišuje vybavenost, jíž by měla disponovat každá obec, a služeb, za nimiž je možné dojíždět. Dostupnost představují možnosti dopravního spojení s okolím, tedy především sítě komunikací; dopravní obslužnost pak souvisí se spoji hromadné dopravy. Dostupnost zařízení občanské vybavenosti, technická a dopravní infrastruktura jsou podle Svobodové (2009) jedním z významných faktorů ovlivňujících ekonomický a populační rozvoj obcí. Venkovské obce jsou obecně hůře vybaveny než města, zejména co se týče obchodů a dalších služeb. Zde je klíčové slovo dostupnost – řada malých obcí využívá vybavenosti blízkých měst, tudíž vedle velikostních znaků obcí je nutné vnímat jejich polohu v sídelním systému. V oblasti dopravy je pro venkov nezbytné zajistit v dostatečné kvalitě obě její složky – dopravní dostupnost i dopravní obslužnost. Dopravní dostupností je chápáno napojení na dopravní síť; významnou roli přitom hraje kvalita sítě (hustota dopravní sítě, technický stav komunikací, kategorizace komunikací atd.). Naproti tomu u dopravní obslužnosti jde o hodnocení existujících dopravních vztahů v území, tedy o možnost mobility obyvatel, především hromadnou dopravou. Dopravní dostupnost a obslužnost závisí na poloze obce vůči hlavním komunikacím a trasám linek veřejné dopravy. Významným problémem – nejen – venkova je kvalita komunikací, jejichž stav bývá zvláště v periferních regionech velmi špatný, což ještě zhoršuje dostupnost těchto území. V současné době sice významně roste úloha individuální automobilové dopravy, ale zejména ve venkovském prostoru zůstává hromadná doprava stále nezastupitelná. Marada a Květoň (2011) uvádí, že poptávka po zajištění dopravních potřeb (tedy nutnost cestovat za základními denními potřebami) na venkově může do budoucna dokonce růst. Důvodem je pokračující koncentrace pracovních příležitostí a služeb vyššího řádu do větších středisek osídlení a stále častější soustředění základních služeb (obchod s potravinami, nižší stupeň

43

základní školy, hospoda) do střediskového sídla obce s více místními částmi. Umožňuje totiž kontakt s okolím i těm skupinám, které jsou z hlediska automobilismu obecně považovány za znevýhodněné (např. senioři, děti a mládež, matky na mateřské dovolené atd.). Stupeň kvality hromadné dopravy závisí především na činnosti krajské samosprávy, která dopravní obslužnost zajišťuje ve spolupráci s jednotlivými obcemi. V případě úsporných opatření je dopravní dostupnost periferních oblastí nejvíce ohrožena, vzhledem k tomu, že nižší počet obyvatel způsobuje i nižší obsazenost spojů. Samospráva monitoruje situaci v oblasti dopravní obslužnosti, je zainteresována na udržení jejího současného stavu, případně dosažení jejího zlepšení. Ovšem tyto požadavky musí být rovněž úměrné finančním nákladům, které má samospráva na zajištění dopravy vyčleněné. K činnosti samosprávy v této oblasti patří sledování spojů do často navštěvovaných míst, kde je velká frekvence občanů, kteří dojíždějí za prací, vzděláním, za lékařskou péčí, kulturou, sportovní vyžitím, nakupováním a na úřady. Další úlohou samosprávy je vymezování spádových oblastí, ve kterých jsou potřeby obyvatel uspokojeny, a kde je nutné především zabezpečit dobrou úroveň dopravní obslužnosti (Joklová, 2007). Významným krokem pro zlepšení dopravní obslužnosti území je zavádění integrovaných dopravních systémů, které komplexně a systematicky řeší obslužnost všech částí daného území (nejčastěji kraje nebo velkého města a jeho zázemí). Koordinátor integrovaného dopravního systému vytváří – a periodicky reviduje – trasování a četnost spojů i konkrétní jízdní řády. K návrhům mají možnost se vyjadřovat představitelé veřejné správy, zejména dotčených obcí či kraje, a docílit tak jeho maximální efektivity pro obslužnost území. Na provoz integrovaného dopravního systému také přispívají ze svých rozpočtů. Pro rozvoj venkova je významnější charakteristikou časové vyjádření obslužnosti než prostá kilometrická vzdálenost (Marada, Květoň, 2006), protože kvalita podmínek pro dojíždění je dána především časem, který obyvatelé dojížděním stráví; vzdálenost je relativně méně významným faktorem. Dalšími relevantními faktory jsou také četnost spojů a kvalita vozového parku. V obslužnosti veřejnými dopravními prostředky se však projevuje tzv. začarovaný kruh veřejné dopravy na venkově (Marada, Květoň, 2011), který lze zjednodušeně popsat následovně:

44



malá populační velikost obsluhovaných sídel podmiňuje malou ekonomickou efektivitu spojů, a tak i nutnost dotací z veřejných fondů,



snaha o zvýšení rentability vede k redukci málo využívaných spojů, čímž dojde ke snížení nabídky a kvality obslužnosti, a část uživatelů se proto přesune na jiné druhy dopravy (zpravidla automobil),



snížení počtu uživatelů dále sníží rentabilitu spojů.

Z výše uvedeného vyplývá, že dostatečné zajištění obslužnosti území hromadnou dopravou je nejproblematičtější zejména v málo zalidněných regionech s roztroušeným osídlením. Ztrátový provoz spojů veřejné dopravy je zde více než jinde dotován z veřejných zdrojů (úhrada prokazatelné ztráty podle vyhlášky ministerstva dopravy). Marada a Květoň (2006) proto pro zlepšení dopravní obslužnosti v problematických územích navrhují některé alternativní možnosti zajištění obslužnosti: např. obecní taxi, autobus na zavolání, podporu sdílených jízd apod. Další možností je doprava služeb za obyvateli, tedy různé pojízdné prodejny, knihovny, zubní ordinace, mobilní poštovní služby apod. Cílem těchto opatření je omezit růst dojížďky automobily, která by vedla k sociální exkluzi některých skupin obyvatelstva (bez přístupu k automobilu), takže by v konečném důsledku poklesla kvalita života v obcích. Dostupnost obcí a regionů je limitována přítomností silničních komunikací a jejich technickým stavem. Doprava významně ovlivňuje výměnu osob, zboží a informací mezi městy a venkovem, a to v obou směrech (Rodrigue a kol., 2006). Například výrobní a nevýrobní činnosti, školství a ostatní spotřební služby apod. jsou podle Binka a kol. (2007) koncentrovány spíše ve městech, anebo obecněji v menším počtu obcí, a obyvatelstvo představuje prvek, který je v prostoru více rozptýlen. Doprava pak zabezpečuje jejich vzájemné propojení a tím i efektivní fungování sídelního systému. Vyvážený rozvoj dopravy a dosažení kvalitního stavu komunikací může pro venkovské obyvatelstvo, kromě vlastní přepravní funkce a obsluhy území, znamenat nabídku nových pracovních příležitostí a alternativních zdrojů příjmů. Proto je rozvoj tohoto sektoru zásadní otázkou rozvoje venkova a zvyšování kvality života ve venkovských oblastech (Svobodová, 2009).

Dopravní síť určitého území je tvořena základní sítí dopravních tahů spojujících nejvýznamnější centra (tato síť by měla propojit regiony a města obdobného významu, pokrýt rovnoměrně celé území a zajistit jeho přiměřenou

45

dostupnost), na kterou jsou navázány komunikace regionálního či lokálního významu. Přitom kompetence v oblasti dopravní infrastruktury jsou striktně rozděleny: 

do kompetence obcí spadají pouze místní komunikace,



silnice II. a III. třídy spravují kraje (resp. jimi zřízené organizace správy a údržby silnic),



silnice I. třídy, rychlostní komunikace a dálnice jsou v gesci ministerstva dopravy, resp. Ředitelství silnic a dálnic.

Ovlivnit výstavbu či rekonstrukci jiné kategorie komunikací může určitá úroveň veřejné správy pouze formou vyjednávání, lobbingu a podobně. Budování či rekonstrukce komunikací je záležitost finančně velmi náročná. Na obecní úrovni závisí téměř výhradně na získání dotací. Kraje na (spolu)financování projektů vyčleňují prostředky ze svého rozpočtu, obce – především ty malé – však takové možnosti nemají. Pro redukci nákladů i snížení administrativní zátěže spojené s přípravou žádosti o dotaci a s následnou realizací projektu je tedy velmi vhodné, aby společný projekt připravilo více obcí, jejichž katastry daná komunikace prochází. Přestože vlastní stavební náklady tím neklesnou, úspora finančních a zejména personálních kapacit je velmi významná (zejména pro obce s neuvolněnými představiteli). Další významnou skutečností související s dostupností je údržba komunikací, konkrétně především odhrnování sněhu v zimním období, vysekávání příkopů u silnic apod. Pro tyto účely mají kraje zřízeny specializované organizace (SÚS – Správa a údržba silnic), které údržbu provádějí. Na úrovni obcí je situace různá: ve městech obvykle fungují technické služby či podobná organizace, jež se komplexně stará o prostředí daného města. Ve venkovských obcích však není – z finančních i jiných důvodů – možné podobnou organizaci zřídit. Otevírá se zde však velmi dobrá možnost spolupráce s dalšími subjekty působícími v obci, především se zemědělci nebo jinými podnikateli, kteří disponují potřebnou technikou. Za provádění údržby pak obec podnikateli recipročně poskytuje určité výhody či úlevy (např. možnost využít obecní pozemky apod.). Obec ve spolupráci s úřadem práce rovněž může využít nezaměstnané osoby na veřejně prospěšné práce.

3.1.4 Rozvoj služeb jako důležitá součást rozvoje venkova Vybavenost obchody a službami (komerčními i veřejnými službami) je pro venkovský region velmi důležitá.

46

Kvalita poskytování komerčních služeb ve venkovských obcích do určité míry souvisí s kvalitou podmínek pro podnikání. Zajištění těchto služeb spadá pod terciární aktivity a lze je členit do následujících kategorií:13 

základní služby – řemesla, opravny, čistírny, sběrny oprav a další,



maloobchod a hostinské služby – obchody (smíšené zboží, potraviny, maso – uzeniny, drogerie atd.), pohostinství (tzn. podnik bez možnosti stravování), restaurace, lékárna apod.,



finanční služby – pošta, banka, spořitelna, bankomat atd.,



specializované tržní služby – účetní a daňové poradenství, advokátní kancelář, realitní kancelář, cestovní kancelář atd.

Nedostatečnou nebo chybějící vybavenost a související služby lze pozorovat především v oblastech, které leží mimo urbanizační osy a centra a mimo významné komunikace. Tento stav úzce souvisí s charakterem, potenciálem i socioekonomickými podmínkami rozvoje dané oblasti, stejně tak s polohou a vzdáleností vůči vyšším či nadřazeným sídelním a hospodářským centrům. Rozhodující vliv zde má samozřejmě i historický vývoj dané lokality či oblasti, její tradice, sociální struktura i vzdělanost obyvatelstva (Wichsová, 2005). Komerční služby jsou provozovány za účelem zisku, proto jejich nabídka vychází z poptávky; v malých obcích je tedy zákonitě nižší. Obyvatelé venkova, kteří pracují ve městech (jichž je většina), využijí široké nabídky služeb v těchto městech a již nemají potřebu (ani časový prostor) řešit tyto služby v místě bydliště. Dochází tak k významnému snížení uživatelů komerčních služeb. Z výzkumů (Galvasová a kol., 2005) vyplývá, že obce bývají více spokojeny se současným stavem obchodní sítě než se zajištěním služeb. Tento rozdíl je dán především větším výskytem obchodů na venkově, třeba i v podobě pojízdných prodejen. Služby v malých obcích nejsou téměř žádné a lidé si už zvykli dojíždět za nimi do větších obcí či měst. Mezi nejčastěji jmenovanými obchody, které obce postrádají, jsou potraviny a smíšené zboží. U sektoru služeb byly uvedeny dva druhy, které lidem nejvíce schází, a to opravny (různých typů) a kadeřnictví. Snaha poskytnout soukromým podnikatelům v obchodu a ve službách určité výhody hraje pro jejich působení v obci jednu z rozhodujících rolí. Především proto, že ve venkovském prostředí není tak široká základna zákazníků a místního obyvatelstvo disponuje nižší kupní silou než obyvatelé měst. 13

Viz např. Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji – Analytická část. Brno: GaREP, 2009.

47

Nejčastější výhody, které obce mohou poskytnout, představuje nabídnutí prostorů a pozemků, odpuštění poplatků za pronájem, inkaso a komunální odpad nebo finanční příspěvek. Pro život obyvatel jsou velmi důležité i tzv. veřejné služby, tedy oblast školství, zdravotnictví a sociálních služeb. Jejich význam spočívá hlavně ve vazbě na jiné problémy venkova – vylidňování obcí, zajištění základních potřeb pro obyvatele a úrovně vzdělání ve venkovském prostoru. Rozvoj veřejných služeb je limitován finančními možnostmi obcí. Na rozsah veřejných služeb a na způsob jejich zajištění má vliv vývoj situace v dané obci, množství potenciálních uživatelů či preference obyvatel. Významnou sociální roli hraje na venkově školství – zejména tím, že školy pracují s dětmi a umožňují jim vytvořit si, resp. prohloubit vztah k rodné obci a regionu. Bohužel školství také prošlo určitou přirozenou transformací, a to hlavně díky demografickému úbytku obyvatelstva na venkově, což způsobilo určitou centralizaci a tím pádem rušení mnoha vesnických škol. Provoz škol je také – zejména pro malé obce – finančně náročný. Jedním z možných opatření pro úsporu nákladů je vytvoření tzv. svazkové školy (právnická osoba, která sdružuje více mateřských či základních škol nacházejících se ve členských obcích určitého svazku obcí). Lékařům a poskytovatelům sociálních služeb může obec nabídnout podobné výhody jako podnikatelům ve službách (viz výše); pro obce je obecně důležitá dostupnost ordinace praktického lékaře a dětského lékaře v přijatelné vzdálenosti (ve vazbě na spoje veřejné dopravy) a dostupnost terénních pečovatelských služeb. Rozvoj veřejných služeb může být opřen o spolupráci obcí v zajištění jejich dostupnosti, spočívající např. v rozložení specializovaných služeb mezi jednotlivé obce. Konkrétním příkladem jsou svazkové školy nebo domovy pro seniory provozované svazkem obcí. V oblasti sociálních služeb hraje významnou roli posilování terénních služeb na úkor pobytových, čímž dojde jednak k úspoře nákladů na poskytování služeb, jednak k obsloužení většího počtu klientů. Podobně jako u komerčních služeb se i veřejné služby vyskytují ve venkovských obcích diferencovaně podle velikosti obce, podle frekvence jejich využívání a míry jejich specializovanosti. Vybavenost obce službami je obvykle přímo úměrná velikosti dané obce. Z nejmenších obcí je často nutné téměř za všemi službami – veřejnými i komerčními – vyjíždět; v některých případech do měst, v jiných alespoň do větších venkovských obcí.

48

Možnosti podpory zajištění komerčních služeb jsou na obecní úrovni omezené a spíše by se podpora měla orientovat na jejich provozovatele – podnikatelské subjekty. Proto možnosti podpory spočívají především v nabídce prostorů pro vybudování provozovny nebo v dalších pobídkách pro zájemce o poskytování služeb. Na centrální úrovni lze rozvoj podnikatelských aktivit (nejen) ve službách podpořit zjednodušením administrativních a daňových povinností podnikatelů. V oblasti podpory dostupnosti komerčních služeb obec může: 

zpracovat adresář služeb pro občany v obci a blízkém okolí včetně provozních dob a informací o nabídce,



provést šetření poptávky po chybějících službách a zhodnocení smysluplnosti jejich zřízení,



nabídnout prostory či jinou věcnou výpomoc současným či potenciálním poskytovatelům služeb v obci,14



aktivně oslovovat potenciální provozovatele žádoucích služeb,



dočasně podpořit (i finančně) občany, kteří by byli ochotni určité služby pro ostatní zajistit.

Synergie může hrát velkou roli při následujících činnostech: −

budování a provoz multifunkčních zařízení veřejných i komerčních služeb (spolupráce obcí, provozovatelů služeb a dalších subjektů z podnikatelského i neziskového sektoru, úspora provozních nákladů),

−

využití obecního majetku k posílení občanské vybavenosti,

−

realizace preventivních opatření ve vztahu k bezpečnosti v obci,

−

podpora fungování a dalšího rozvoje integrovaného záchranného systému a začlenění všech aspektů do fungování obce.

14

Budovou vyskytující se ve všech obcích bez ohledu na jejich velikost je budova obecního úřadu. V menších obcích je obvyklé, že budova kromě správních účelů slouží i dalším věcem. Může jít o poštu, různé provozovny a obchody, knihovnu, hasičskou zbrojnici a další. Dochází tak k výrazným úsporám při údržbě budovy. Budova se ve většině případů nachází v samém středu obce, což je důležitým aspektem této multifunkčnosti.

49

3.2 Produkční funkce Tradiční venkov s dominantními zemědělsko-výrobními funkcemi, samozásobitelstvím, konzervatismem a řadou dalších ekonomických, sociálních, urbanistických či architektonických znaků je v současné době již do značné míry neexistujícím prostředím, resp. v různých oblastech setrvaly různé znaky více či méně v souladu s funkčností sídla a udržitelností života. Prosazují se vlivy z městského prostředí a tradiční nabývají nových forem. S tím úzce souvisí problematika rozvoje venkova pomocí nových či podporou stávajících forem hospodářských aktivit. Přestože zemědělství stále hraje hlavní roli při utváření venkovské krajiny, většina venkovské populace (včetně rodin zemědělců), je ekonomicky závislá na dalších, nezemědělských aktivitách vykonávaných jak v městských, tak venkovských oblastech. Zemědělská produkční funkce venkova tak relativně oslabuje, z hlediska celkové produkční funkce venkova je klíčová diverzifikace ekonomických činností a výhodné možnosti lokalizace pro řadu odvětví. Odlišnost výrobní funkce venkova tvořila až do nedávna klíčovou identitu venkova. Nyní již spojení venkov = zemědělství zcela neplatí. Jednotlivé součásti agrokomplexu se nachází jak na venkově, tak ve městech. Zemědělství již není dominantním hospodářským sektorem ve venkovském prostoru, přestože má neustále významnou roli jak v produkci kvalitních potravin a údržbě krajiny, tak i v nabídce pracovních míst, řada zemědělských podniků je stále významných z hlediska kapitálu na venkově a exportu. Přes pokles zaměstnanosti a transformaci zemědělské činnosti je však stále harmonický rozvoj zemědělské výroby v souladu s přírodními podmínkami jednou z podmínek trvalé udržitelnosti venkova. Významnou roli v ekonomice venkova získaly v posledních letech namísto zemědělství malé a střední podniky či rodinné podniky zpracovatelského průmyslu, svoji renesanci zažila řemesla. Důležitou součástí venkovské ekonomiky jsou i rozmanité služby. Moderní společnost je již navzájem natolik integrovaná, a tedy vzájemně závislá, že cílem rozvoje venkova není soběstačnost venkovských obcí, ale spíše celkové podmínky pro život, kde hrají velkou roli i pracovní příležitosti (ty mohou být přímo v obci, v dostupném okolí, či ve městech). Diverzifikace ekonomických činností na venkově může sloužit spíše pro rozvoj pracovních příležitostí různých částí populace než pro vlastní zajištění soběstačnosti. Další alternativou, která začíná nahrazovat funkci zemědělství jakožto hospodářského odvětví venkova, případně rozšiřuje jeho multifunkčnost, je oblast cestovního ruchu. Rekreační a relaxační funkce venkova je spjata

50

s harmonickou kulturní či přírodní krajinou a je i jistým protipólem intenzivní produkční funkce. Nabízí nové příležitosti a „otevírá“ venkov pro městské obyvatelstvo. Celková struktura ekonomických aktivit je na venkově výrazně méně pestrá než ve městech. Markantní je to zejména u tržních služeb, informačních a komunikačních technologií, vzdělávání, výzkumu a dalších pokročilých služeb. Využití nových technologií a inovačních přístupů může sice lokálně posílit podnikání na venkově a vytvořit „venkovské póly zaměstnanosti“, nicméně pro obyvatele venkova vždy bude převládat role měst jako center zaměstnanosti a služeb. V tomto ohledu je jistým paradoxem nárůst počtu pracovních míst v podnicích lokalizovaných v zázemí velkých měst, tedy de facto ve venkovském prostoru (logistická centra, podnikatelské zóny…), a tak řada obyvatel z měst denně vyjíždí za prací „v protisměru“. Cestu, jak zvýšit počet a pestrost pracovních míst na současném venkově, představuje proces tzv. diverzifikace venkovské ekonomiky, který by měl směřovat k dosažení vyváženého a stabilního sociálně-ekonomického rozvoje tohoto území. Z tohoto důvodu jsou v současnosti podle Hrabánkové (2006) podporována prostřednictvím dotačních programů zejména následující opatření směřující k diverzifikaci venkovské ekonomiky:  diverzifikace směrem k nezemědělským činnostem, 

podpora zakládání a rozvoje podniků nejmenší velikosti za účelem posílení ekonomických struktur a podnikání na venkově,



podpora cestovního ruchu,



ochrana zvyšování hodnoty a péče o přírodní dědictví jako příspěvek k trvale udržitelnému rozvoji.

Přes stále více vyzdvihovanou podporu výše uvedených činností však Společná zemědělská politika EU ani národní politiky nedokázaly dosud přesunout podporu z rozvoje zemědělství na rozvoj venkova, což dokládá nejen objem finančních prostředků alokovaných do venkovských oblastí, ale také konkrétní aktivity MZe. Výše uvedené směry samozřejmě nejsou jediné, které jsou při rozvoji venkova aplikovány. Rozvojové směry se postupně vytváří a proměňují dle aktuálních potřeb venkova.

51

3.2.1 Podnikání Podnikatelské subjekty a jejich efektivní fungování je základem rozvoje každého regionu, ve kterém žijí lidé bez ohledu na jeho charakter. Jejich nejdůležitější úloha spočívá v tvorbě pracovních příležitostí pro místní občany a finančního kapitálu (bohatství) v území. Pro venkov to platí neméně. Existence pracovních míst na venkově, resp. nabídka pracovních míst v přijatelné dojezdové vzdálenosti, je důležitým faktorem udržitelného rozvoje. Podnikání na venkově – příklad Jihomoravského kraje Souhrnnější informace o podnikání na venkově nejsou k dispozici. Z běžně dostupných statistik je možné získat pouze podnikatelské charakteristiky okresu jako celku, resp. v omezené šíři informací i konkrétní obce. Jihomoravský kraj již od roku 2003 pravidelně provádí šetření zaměstnanosti v organizacích nad 20 zaměstnanců (dále v textu pouze „podniků“). Na základě zveřejňované databáze podniků s údaji o velikostní kategorii z hlediska počtu zaměstnanců, o hlavním odvětví působnosti a o místě působnosti můžeme provést analýzu podnikání na venkově (databáze obsahuje většinu podniků). Při hodnocení byly vzaty v úvahu všechny podniky v obcích do 3 000 obyvatel včetně. Z celkového množství 2 163 podniků v databázi se jich v obcích do 3 000 obyvatel nachází 422 (19,5 %). Z cca 230 tisíc pracovníků ve všech podnicích jich v podnicích na venkově pracovala desetina. Jasně se ukázalo, že velké podniky (nad 500 pracovníků) nejsou na venkově umisťovány (až na sporadické výjimky ve spodní části kategorie – v JMK šlo o jediný podnik s počtem zaměstnanců těsně pod 550). Podíváme-li se na vztah velikosti venkovské obce a lokalizace podniků, pak platí, že s velikostí obcí roste pravděpodobnost umístění podniků. Z obcí do 500 obyvatel se v 11 % z nich nacházel větší zaměstnavatel (pouze v necelém procentu obcí byli dva a více zaměstnavatelů). Z hlediska odvětví působnosti zde lze vysledovat vyšší podíl zemědělských podniků. Pouze 4 podniky měly nad 100 zaměstnanců. Zajímavý je fakt, že se cca polovina podniků v JMK v této velikostní kategorii obcí nachází v okrese Znojmo. V kategorii obcí s 501–1 000 obyvateli se již ve 40 % obcích nacházel větší zaměstnavatel (ve 12,5 % obcí více než jeden). Výraznější je zastoupení vzdělávacích organizací (základní školy s devíti ročníky) a průmyslové výroby. Okres Znojmo se opět projevil – cca třetina podniků v JMK v této velikostní kategorii obcí se nacházela v tomto okrese. V této i následující velikostní kategorii již nelze identifikovat výraznější podíl některého odvětví.

52

V kategorii obcí s 1 001–2 000 obyvateli vzrostl podíl obcí na 67 % (v 37 % obcí byl více než jeden podnik), v poslední kategorii obcí do 3 000 obyvatel se nacházel podnik s více než 20 zaměstnanci téměř v každé obcí (94 %) a ve většině z nich bylo tři a více podniků. Z hlediska možné podpory rozvoje podnikání na venkově je zásadní prostorová lokalizace podniků. V případě Jihomoravského kraje nelze prokázat jednoznačnou závislost lokalizace podniků na venkově na geografické poloze a dopravní dostupnosti. Lokalizace se odvíjí spíše od historicky formované sítě větších obcí a specifických lokalizačních podmínek (např. naleziště surovin v minulosti). Nově příchozí podniky reagují na disponibilní prostory. Srovnáme-li podnikání na venkově v jednotlivých částech Jihomoravského kraje, pak největší podíl venkovských obcí, v nichž se nachází zaměstnavatel s více než 20 zaměstnanci, se nachází v okrese Břeclav (46 %). Zde to lze vysvětlit jak větší průměrnou velikostí obcí, tak i celkově lepšími územními dispozicemi. Ve třetině venkovských obcí se nachází větší zaměstnavatelé v okresech Znojmo a Hodonín, jež se 31 % následuje okres Brno-venkov. V okresech Vyškov a Blansko činí daný podíl mezi 21–23 %. Je otázkou, nakolik můžeme zobecnit uvedená zjištění z Jihomoravského kraje. Lze se odůvodněně domnívat, že lokalizační faktory podniků jsou na venkově různorodé a klasické zákonitosti se projevují specificky. Vedle mírně výraznějšího podílu zemědělských podniků v některých zemědělských oblastech nelze na venkově označit žádné odvětví národního hospodářství jako výrazněji reprezentované. Za odvětví úžeji spojené s venkovem lze vedle zemědělství označit lesnictví, rybářství, dřevozpracující průmysl, potravinářský průmysl či těžební průmysl. Možné je i negativní vymezení, kdy subjekty z kvartérního sektoru (tj. pokročilé služby) jsou doménou města. Pro venkovské oblasti jsou zejména typické podnikající fyzické osoby v oblastech služeb, obchodu či řemesel. V případě právnických osob se jedná zejména o mikropodniky (do 10 zaměstnanců) a malé (do 50 zaměstnanců) podniky. V roce 2006 činil na venkově přepočet obyvatel v produktivním věku na jeden mikropodnik cca 22, což jsou více než dvě třetiny úrovně městského prostoru.15 Střední či velké podniky se na venkově vyskytují velmi zřídka. Určitým fenoménem, který je pro venkov typický, jsou tzv. rodinné firmy.

15

Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 až 2006. Praha: ČSÚ, 2008. Příloha, str. 42.

53

Rodinné podnikání Rodinné podnikání má v České republice dlouhodobou tradici. Jeho počátky sahají až do období pospolité společnosti na našem území. Rodinné podnikání muselo v historii překonávat nejednu překážku. Rodinné podniky se musely vypořádávat s feudálním útlakem, socialistickým režimem či jinými politickými tlaky. V dnešní době však i přesto lze v ČR nalézt nespočet rodinných firem. Tyto společnosti tvoří zejména skupinu malého a středního podnikání. Typicky rodinná firma často působí v odvětvích, která se v hojném počtu vyskytují i na venkově, např. ve službách (gastronomie, ubytovací služby, jako jsou penziony, pekařství, prodej a servis spotřebního zboží) nebo v drobném průmyslu a zemědělství (truhláři, zámečníci, kováři a samozřejmě i rodinné farmy). Výhodou je rovněž lokální podnikání a důvěra místních klientů. Jako každé podnikání má i rodinné podnikání své přednosti a meze, které jsou odlišné od klasického „nerodinného“ podnikání. Rodina vlastnící podnik musí denně zvažovat rizika a přednosti s tímto podnikáním spojené. Daleko více než v klasickém podnikání se zde setkáme s pracovitostí, odhodláním k většímu výkonu a houževnatostí. Motivace rodinných příslušníků, zvlášť těch z nejužšího rodinného kruhu, je posunuta daleko za hranice motivace pracovního kolektivu. Často se tak setkáváme s pracovníky rodinných firem, kteří jsou v rámci rodiny ochotni pracovat v podstatě nepřetržitě, a to i v dosti nepříznivých pracovních podmínkách. Motivem je rodina samotná, její soudržnost v těžkých chvílích. Proto mnoho rodinných podniků přečká i velmi těžké časy. Myšlenka ztráty rodinného majetku drží rodinu pohromadě, což se projeví tím, že se snaží podnik udržet i přes nepříznivé výsledky – s vidinou budoucího zlepšení. I přes veškerá úskalí, která rodinné podnikání provázejí, se daří rodinným podnikům celkem obstojně podnikat. Bohužel u nás absolutně chybí jakýkoliv legislativní rámec, který by rodinnému podnikání dal určitý řád. Na rozdíl od ostatních evropských států se tak české rodinné podnikání dostává do velmi sporných situací, které nejsou upraveny zákonem. Přínos rodinného podnikání pro Českou republiku je značný, a proto by si tento druh podnikání zasloužil průhlednější a přesnější právní úpravu. (Zpracováno dle Odehnalová 2006, Sedláčková 2009.) Podnikání na venkově má svá specifika, ale zároveň ho nelze jednoznačně definovat. Obecně za podnikání lze označit soustavnou samostatnou činnost určité osoby za účelem dosažení zisku. Ve venkovských oblastech spíše převládají podniky s menším počtem zaměstnanců, než je tomu v oblastech městských. Důvodem je nedostatek vhodných pracovních sil, horší dopravní dostupnost, a tím pádem i zvýšení nákladů na provoz.

54

Možností rozvoje podnikání ve venkovském prostoru je však celá řada. Obec může přilákat nové investory a podpořit podnikatelské aktivity vybudováním pozemků, jejich zasíťováním a též výhodnou nabídkou vlastních pozemků, nabízí se i možnost využití rozličných druhů brownfields nebo přímá finanční podpora. Podnikatelský sektor totiž při rozhodování o umístění své výroby zvažuje řadu lokalizačních faktorů, kdy hlavní roli hraje nejčastěji dopravní dostupnost a možnost zajištění odbytišť, dostupnost a kvalita pracovní síly a existence ostatní technické i sociální infrastruktury. S rozvojem dopravy a moderních technologií došlo sice k oslabení vlivu některých faktorů, ale je zřejmé, že většina podnikatelských aktivit se bude nadále koncentrovat v blízkosti měst (zde se právě projevují nejvíce rozdíly v možnostech obcí v závislosti na poloze), i když nemusí jít o města největší. Pro rozvoj venkovských obcí jsou důležité vztahy mezi obcí a podnikateli, stejně tak jejich spolupráce s hospodářskou/agrární komorou či jinými zájmovými podnikatelskými institucemi. V mnoha obcích podnikatelé finančně podporují kulturní, sportovní i jiné akce pořádané obcemi. Mnohdy se podnikatelé také podílí na některých aktivitách obce, jako např. zimní údržba silnic, údržba zeleně (zejména jde o místní zemědělská družstva), oprava objektů apod., důležitá je spolupráce v rámci MAS. Také se již objevují společné projekty, které realizují podnikatelé s obcemi. Příkladem může být výstavba naučné stezky Gruň–Bílý Kříž, na jejíž výstavbě se podílelo ZD Staré Hamry, obec Staré Hamry a Moravskoslezský kraj. Podnikání na venkově většinou není jednoduché a lze zde nalézt značné bariéry pro jeho rozvoj – vedle nedostatku kapitálu je problémem i menší kupní síla a poptávka, tlak obchodních řetězců, ale také nedostatečná občanská a technická infrastruktura. Dalším faktem, který brání rozvoji podnikání na venkově, je horší vzdělanostní a věková struktura obyvatel venkovských oblastí. Ta ovlivňuje, resp. omezuje rozvoj podnikání v místě s využitím místních zdrojů, což souvisí i se změnou životního přístupu a změnou hodnot obyvatel. Lidé chtějí mít se co nejlépe, mít co nejvíce peněz, a to znamená, že je hledají jinde než na venkově – lidé hledají „lehčí“ zdroje s vyššími efekty. Kromě toho velká část podnikatelů na venkově nemá dostatečný přístup k informacím. Dostatečný přístup mají pouze ti podnikatelé, kteří jsou členy oborových či podnikatelských organizací (např. hospodářská nebo agrární komora). Většina drobných podnikatelů zájem o informace má, avšak neznají způsob, jak tyto informace efektivně získat a využívat. Nedostatek informací tak může tvořit jednu z bariér rozvoje podnikání na venkově. Tento problém je

55

třeba eliminovat např. informační kampaní či lepší spoluprácí se subjekty veřejné správy nebo zájmových podnikatelských uskupení.

Rozvoj podnikání na venkově Vznik, rozvoj a podpora podnikání na venkově není vůbec jednoduchá věc a při jeho rozvoji se musí překonat významné množství výše zmíněných bariér, což však formou spolupráce napříč sektory a vzájemnými synergickými aktivitami lze dokázat. V tomto případě je nutné analyzovat možnosti rozvoje perspektivních oblastí venkovských regionů, které budou nabízet atraktivní pracovní příležitosti lidem z regionu a také optimálně přizpůsobovat strategické a plánovací dokumenty poznaným možnostem. Na fakt, zda vznikne, nebo nevznikne nový podnikatelský subjekt, má podle Korába a Estélyiové (2007) vliv mnoho faktorů. Tyto faktory působí v daném regionu v několika rozhodujících okamžicích spojených s životem podniku. Jedná se o tyto faktory: 

faktor geografický/regionální – ne všechna teritoria a regiony mají stejně příznivé klima pro podnikání,



faktor podnikatelského sektoru/trhů – některé podnikatelské sektory nebo trhy budou přitahovat podnikatele více, jiné naopak méně,



faktor kulturní/sociální – v tradicích a kultuře té které země/regionu je zakódován více, nebo méně vztah k podnikání.

Pro příchod podnikatelského subjektu do venkovského prostoru je nutné připravit vhodné zasíťované plochy, mít dobrou dopravní polohu, kvalitní infrastrukturu v obci i dostatek kvalifikovaných pracovních sil. Obce jsou obvykle schopny zajistit vhodné vlastní pozemky k podnikání. V současné době je pro obce problém spíše sehnat vhodné podnikatele než připravit vhodné plochy pro podnikání, a tak velká část objektů pro podnikání je v současné době nevyužitá. Pracovní síla a kvalitní infrastruktura jsou totiž doménou měst, a proto venkov v přílivu investic stále zaostává. Tento stav lze interpretovat i neutrálně. Možnou rozvojovou trajektorií venkova může být i jeho transformace na převážně rezidenční území s dobrým dopravním napojením na města (takovýto vývoje však má opět úskalí a v periferních oblastech je diskutabilní).

56

Podpora podnikání V dnešní době je kladen velký důraz na podporu podnikání zejména malých a středních inovativních firem s velkou přidanou hodnotou jako ochrana před vznikem hospodářsky zaostalých a strukturálně postižených oblastí. Kromě finančních nástrojů (zejména dotací ze strukturálních fondů), které mají být poskytovány především podnikům s vyšším inovačním potenciálem, je podporován i vznik nových podniků a další rozvoj existujících podniků. Významnou roli při přerozdělování těchto prostředků hraje Ministerstvo průmyslu a obchodu a také dvě implementační agentury: Agentura pro podporu podnikání a investic – CzechInvest a Českomoravská záruční a rozvojová banka. Pro podnikatele ve venkovských oblastech (s omezením na obce do 2 000 obyvatel) jsou velmi důležité finanční zdroje plynoucí v rámci Společné zemědělské politiky EU. Podpora je zaměřena především na diverzifikaci ekonomických aktivit (např. podpora cestovního ruchu), podporu vzniku nových pracovních příležitostí a podniků nebo modernizaci stávajících podniků se zaměřením na mikropodniky (do 10 zaměstnanců). Jelikož se jedná spíše o menší projekty a finanční částky, je i administrace projektů jednodušší než v případě strukturálních fondů. Řídicím a administrativním orgánem je Státní zemědělský intervenční fond. Obecně lze do podpory podnikatelského prostředí zařadit i nefinanční nástroje, které se mohou projevovat v podobě výstavby vědeckotechnických parků (doména měst), podnikatelských inkubátorů, rozvoje průmyslových zón, regenerace lokalit brownfields, vzniku jednotlivých poradenských center pro podnikání – například Czech POINT (Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál) – či aktivity agentury na podporu podnikání CzechInvest nebo jednotlivých podnikatelských a inovační center (BIC nebo RPIC). Další formou nepřímé podpory je zakládání a rozvoj klastrů, které mohou napomoci k posílení pozic podniků na venkově. Obec se proto může v rámci rozvoje hospodářských aktivit na svém území zapojit do následujících aktivit podporujících podnikatele: 

spolupráce s hospodářskou komorou, agrární komorou a případnými dalšími subjekty v oblasti informační a metodické pomoci pro malé a drobné podnikatele,



zpřístupnění relevantních informačních a metodických materiálů pro podnikatele,

57



získávání pravidelné zpětné vazby o potřebách podnikatelů (pořádání pravidelných setkávání, dotazníky…),



uplatnění místních podnikatelů při plánování rozvoje obce, zajišťování jejího chodu a při obecních rozvojových projektech,



realizace společných aktivit obce a podnikatelů,



zveřejnění aktuálních a podrobnějších informací o podnikatelích působících v obci a o jejich nabídce na internetových stránkách obce.

Oblast hospodářství je pro rozvoj venkova jednou z nejdůležitějších, a proto by se jí měla věnovat odpovídající pozornost. Oblast hospodářství je ale zejména záležitostí podnikatelské sféry, proto zde má veřejná sféra možnosti značně omezené, i když jejich spektrum je velmi pestré. Jelikož veřejná sféra díky zákonu o veřejných zakázkách má jen velmi slabé možnosti finanční podpory, o to více je nutné aplikovat při rozvoji hospodářství na venkově specifické rozvojové nástroje nefinanční povahy, které jsou uvedeny v této kapitole i dále v celé publikaci. Efektivnost jejich aplikace se stává hlavním a rozhodujícím faktorem pro úspěšný rozvoj českého venkova. Vedení obce by mělo hlavně stávající podnikatele informovat o aktuálním dění v obci, „vtahovat“ je do plánování rozvoje obce a vytvářet podnikatelům stále stabilní zázemí a hledat společná témata pro spolupráci či synergii vzájemných aktivit. Jedním z takových témat, která se v posledních letech začínají stále více objevovat, je rozvoj oblasti cestovního ruchu či podpora rozvoje služeb. V oblasti rozvoje hospodářství venkovských obcí se mohou synergické přístupy uplatnit při následujících činnostech: −

podpora podnikání – koordinace a spolupráce mezi aktivitami státní správy a specializovaných institucí (Czechinvest), krajů a obcí,

−

diverzifikace podnikatelských činností (zejména v případě multifunkčního zemědělství, rozvoj tradičních venkovských řemesel a činností),

−

řešení problému nezaměstnanosti – rekvalifikace ve vazbě na potřeby místních podnikatelů, veřejně prospěšné práce, využití vzdělávacích kapacit místních odborných škol, spolupráce institucí zabývajících se rozvojem trhu práce,

−

řešení brownfields – podpora řešení vlastnické situace, podílení se obce a různých podnikatelů na pokrytí nákladů, koordinace aktivit,

−

uplatnění místních podnikatelů při zajišťování chodu obce a při obecních rozvojových projektech.

58

3.2.2 Zemědělství jako tradiční (ale překonané) odvětví venkova Specifickou formou podnikání na venkově je podnikání zemědělské. České zemědělství prošlo po roce 1990 dynamickým transformačním obdobím, během něhož se snížil výkon zemědělského sektoru, významně se snížily počty chovaných zemědělských zvířat, výměra orné půdy i počet zaměstnaných v tomto odvětví. Původní dominantní postavení v ekonomice venkovského prostoru se stalo téměř okrajovým – zemědělství již není významným zdrojem pracovních příležitostí a příjmů obyvatelstva venkova. Zemědělství tak v dnešní době plní čím dál více kromě své základní (původní) funkce – produkce potravin – funkci krajinotvornou, neboť je stále významným faktorem životního prostředí ve venkovském prostoru, ať už svými pozitivními, či negativními projevy a důsledky. Lze hovořit o určité formě extenzifikačního procesu českého zemědělství, jeho ekologizaci – Niggli (2008) hovoří o ekologické intenzifikaci. Jeho význam pro národní hospodářství však nelze podceňovat i proto, že zemědělská půda stále tvoří více než 50 % plochy ČR. Od roku 1990 se výrazně změnila i podnikatelská struktura českého zemědělství. Zatímco do roku 1990 byla naprostá většina zemědělské půdy obdělávána podniky socialistického sektoru – 96 %, z toho 65 % připadalo na JZD a 31 % na státní statky, tak po roce 1990 dochází k významným změnám. V průběhu dalšího vývoje se tato struktura dále měnila, přičemž nejvýznamnějším procesem byla tzv. sekundární transformace (zejména v druhé polovině 90. let minulého století), kdy se transformovaná zemědělská družstva postupně měnila na různé obchodní společnosti. V současné době tak na zemědělské půdě ČR hospodaří především podniky právnických osob (PPO), které obdělávají plných 71 % zemědělské půdy, z toho nejvíce obdělávají obchodní společnosti – 46 %, na zemědělská družstva pak připadá již jen 24 %. Podniky fyzických osob (PFO) pak obdělávají 29 % zemědělské půdy, z toho nejvíce samostatně hospodařící rolníci (SHR) – 26 %. Pro velikostní strukturu podniků v českém zemědělství je nadále charakteristický její duální charakter. Na velký počet malých podniků (z hlediska obdělávané plochy) připadá pouze malá část zemědělské půdy, zatímco v případě velkých farem je tomu naopak. V roce 2007 obhospodařovalo 86 % všech podniků vedených v zemědělském registru (s výměrou pod 50 ha zemědělské půdy) jen 8 % zemědělské půdy ČR, zatímco na 4 % podniků s výměrou nad 500 ha zemědělské půdy připadalo plných 74 % zemědělské půdy. Co se týká průměrné výměry na jeden podnik, činí celostátní průměr 59 ha, což je však výrazně ovlivněno tím, že se jedná o prostý aritmetický průměr. Při zohlednění rozdílné váhy jednotlivých velikostních

59

skupin podniků na celkové výměře obhospodařované zemědělské půdy pak vychází podle údajů MZe vážený aritmetický průměr mnohem vyšší – 1 439 ha. Z uvedené struktury plyne, že charakter zemědělské výroby v ČR je nadále velkovýrobní a z porovnání s členskými zeměmi EU-15 je zřejmé, že se české zemědělství vyznačuje z hlediska podnikatelské struktury řadou odlišností. Týká se to zejména relativně vysokého podílu právnických osob, nízkého podílu rodinných pracovníků, mnohem vyšší koncentrace zemědělské půdy obhospodařované zejména právnickými osobami a vysokého podílu cizí (pronajaté) půdy (až 90 % u rozhodující části PPO).

Společná zemědělská politika EU jako hlavní hráč na agrárním poli Stěžejní politikou pro současný rozvoj zemědělství a venkova je Společná zemědělská politiky EU (SZP), která reformou z roku 2000 (Agenda 2000) začíná zdůrazňovat potřebu rozvoje venkova (územní hledisko), a nikoliv pouze rozvoj zemědělství (sektorové hledisko). Po této reformě je tak zemědělství v duchu multifunkcionality povzbuzováno k řadě rozdílných rolí uvnitř venkovského prostoru a ekonomiky (Lowe, Buller, Ward, 2002: 15). Vysvětlení důvodu, proč se do SZP stále více začleňuje politika rozvoje venkova, podávají Pělucha, Viktorová a Bednaříková (2009: 53), kteří tvrdí, že i přes dlouhodobý nekoherentní přístup (z důvodu sektorové fragmentace) při řešení rozličných problémů ve venkovských oblastech představovala zemědělská politika v období vyšší míry zaměstnanosti v zemědělství dostatečnou regionální politiku pro venkov a teprve s výraznými celosvětovými změnami (globalizace, dynamický vývoj informačních technologií, snížení dopravních nákladů a významu zemědělství na venkově) bylo (je) zapotřebí hledat komplexně definovanou politiku rozvoje venkova. Bečvářová a Juřica (2008: 6) k důvodům probíhající reformy dodávají, že v modelu jsou výrobní činnosti zemědělství a jeho mimoprodukční aktivity úzce propojeny složitou sítí vzájemně se podmiňujících příčin a následků ve vývoji společnosti ve všech dimenzích (ekonomické, ekologické, technologické i lidské a sociální), a proto má cílové řešení dlouhodobý charakter vyžadující volit komplexní přístup již od samotného počátku řešení. Posun SZP od stěžejní podpory zemědělství k širší podpoře rozvoje venkova znamenal významný pozitivní krok z hlediska vnímání venkova i z hlediska disponibilních rozvojových nástrojů, třebaže se jako jeden ze stěžejních faktorů posunu může jevit snaha zdůraznit zemědělce jako klíčové aktéry rozvoje venkova (Binek, Svobodová, 2009: 17). Zemědělci jsou proto chápáni nejen jako producenti potravin, ale také jako venkovští podnikatelé podílející se na

60

správě a údržbě krajiny (Bednaříková, 2009: 37). I přesto však dosud „svět“ zemědělců a svět venkovských obcí v podmínkách České republiky představuje dvě stále izolované stránky venkova (Binek, Svobodová, 2009: 18), neboť je otázkou, jaký vliv má venkov, ve smyslu venkovských obcí, na udržitelnost a fungování zemědělské výroby a jaké jsou přínosy zemědělských činností pro komplexní rozvoj venkova. Navíc, ekonomický profit ze zemědělského podnikání, dnes zejména profit velkých zemědělských podniků, není, jak podotýká Binek a kol. (2011: 27), realizován ve venkovském prostoru. Namísto partnerství a spolupráce zemědělců a ostatních aktérů rozvoje venkova je tak možné diskutovat o vzájemném „soupeření o společné finance“. I přes reformy SZP je však zřejmé, že v rámci této politiky je neustále upřednostňována podpora zemědělství a jeho konkurenceschopnosti, neboť na podporu aktivit stojících mimo primární sektor (III. a IV. osa PRV ČR) je alokována ani ne 1/5 vyčleněných financí. Bečvářová a Juřica (2008: 57–62) však upozorňují také na tu skutečnost, že z hlediska alokace finančních zdrojů EAFRD dle základních os (1–3) Česká republika v porovnání s ostatními státy EU ustupuje od podpory konkurenceschopnosti zemědělství a zaměřuje se zejména na udržitelnost zemědělství skrze platby na agroenvironmentální opatření a platby do oblastí méně příznivých pro zemědělství. Na druhou stranu, tyto platby umožňují současným zemědělcům hospodařit a udržovat českou kulturní krajinu v celé její šíři, tzn. nejen v produkčních oblastech, a užívat postupy příznivé k životnímu prostředí a krajinnému rázu, jehož význam byl za období hospodaření jednotných zemědělských družstev potlačen. Bez těchto kompenzačních finančních prostředků je obtížné v těchto oblastech provozovat zemědělskou činnost, aniž by se zemědělci a farmy vyhnuli velkým ztrátám, což značně limitovalo zemědělské hospodaření v těchto oblastech v předvstupním období. Pozitivní efekt SZP plní i přímá platba na plochu (SAPS), neboť stále se zvyšující počet žadatelů o tuto platbu zajišťuje další výměry skutečně obhospodařované zemědělské půdy, na niž je tato platba čerpána, a snižuje se tak rozloha nevyužívaných ploch (především louky a pastviny), které zarůstají a leží ladem. SZP je v současné době konfrontována celou řadou výzev, z nichž některé jsou unikátní svou povahou, některé jsou nepředvídatelné a vyzývají Evropskou unii učinit do budoucna dlouhodobou strategickou volbu v oblasti zemědělství a venkova. Aby byla SZP při reagování na tyto výzvy účinná, musí fungovat v kontextu a v souladu s hospodářskou politikou a trvalými finančními příspěvky z veřejných zdrojů. V kontextu zjištěných poznatků nejen o SZP, ale také o stavu českého zemědělství (viz níže) by reforma SZP EU na období 2014–2020 dle názoru autorů především měla:

61

   

předejít vzniku výrazných rozdílů v přímých platbách na hektar mezi jednotlivými členskými státy, posílit podporu na restrukturalizaci a inovace potravinářského průmyslu především v zemích, které vstoupily do EU po roce 2004 (12 zemí), zastavit další pokles chovu prasat, skotu a zemědělské produkce celkově, zajistit podporu agrobyznysu s vazbou na zaměstnanost, bezpečnou potravinovou soběstačnost a konkurenceschopnost daného odvětví.

Výrobní a produkční charakteristika Kontinuální snižování významu a výkonu zemědělství lze dokumentovat dynamikou chovu zemědělských zvířat, neboť u většiny došlo k poklesu jejich stavu o více než polovinu – počet chovaného skotu a prasat dokonce nedosahuje ani 2/5 stavu roku 1990 (viz obr. 8). Na regionální úrovni je však vývoj v české živočišné výrobě významně diferencovaný a je ovlivněn místními specifickými podmínkami pro zemědělství jak fyzickogeografické, tak socioekonomické povahy. V posledních letech je zejména v oblastech s méně příznivými podmínkami pro zemědělství (LFA) patrná extenzifikace chovu, kdy je v souvislosti s nutností respektovat ekologická hlediska a požadavky na ochranu životního prostředí a se zvyšováním významu chovu skotu při údržbě krajiny (zejména v podhorských horských regionech) chov dojnic nahrazován chovem krav bez tržní produkce mléka (Věžník, Konečný, 2011). Naopak stabilizace stavu dojnic v některých produkčních oblastech je částečně ovlivněna zejména udržením místního zpracovatelského mlékárenského průmyslu, který zajišťuje odbyt a výkup produkovaného mléka od lokálních zemědělských subjektů. I přesto stav dojnic neustále klesá a případná pokračující likvidace chovu dojnic v některých regionech může způsobit i uzavírání lokálních zpracovatelských podniků v následujícím období. Proces rušení chovů dojnic je pak prakticky nevratný, neboť reprodukční obnova stáda trvá několik let, ovšem při značných investičních nákladech. Ohrozila by se tím i potravinová bezpečnost v základní potravině, kterou představují kvalitní české mléčné výrobky. Na druhou stranu, obliba chovu některých zvířat stoupá – např. ovcí, jejichž počty sice stále dosahují pouze poloviny stavu roku 1990, nicméně od roku 1999 jejich počet kontinuálně vzrůstá.

62

Obr. 8: Stavy chovaných zemědělských zvířat v ČR v období let 1990–2011 Pramen: ČSÚ, vlastní zpracování

Osevní plochy poklesly od roku 1990 o téměř 1/4, nicméně několik plodin je v současnosti pěstováno na větší rozloze – zejména se jedná o řepku, kukuřici na zrno a pšenici. Naproti tomu některé plodiny téměř vymizely a pěstují se na velmi malých plochách, jako brambory, luskoviny či žito, což způsobilo, že ve skladbě osévaných ploch významně dominují zejména čtyři plodiny: pšenice, pícniny na orné půdě, ječmen a řepka.

Obr. 9: Osevní plochy plodin v ČR v období let 1990–2011 Pramen: ČSÚ, vlastní zpracování

63

Snižující se rozměr zemědělství je logicky provázen snížením zaměstnanosti v primárním sektoru, který ještě v roce 1990 zabezpečoval práci více než půl milionu pracujících, avšak v současnosti je na tento sektor vázána pouze 1/5 tehdejšího počtu osob. Nejdynamičtější propad nastal zejména v prvních letech transformace, nicméně počet pracujících v zemědělství se snižuje i v posledních letech (třebaže nepatrně). Jak vyplývá z nejaktuálnějšího strukturálního šetření ČSÚ v zemědělství – Agrocenzu 2010 –, za posledních deset let opustilo agrární sféru 36,6 tisíc lidí. Negativním rysem vývoje českého zemědělství je bezesporu také zvyšující se dovoz potravin (snížení potravinové soběstačnosti), vyplývající z kontinuálně snižujícího se produkčního a plošného rozměru zemědělství. Zatímco na počátku 21. století byl import hovězího masa takřka nulový, na konci prvního desetiletí již překročil 30 tis. tun (živé hmoty) – v případě vepřového masa se import zvýšil téměř desetinásobně. Dlouhou dobu zaznamenávaly mléčné výrobky vysoké kladné saldo zahraničního obchodu (v roce 2003 bylo ve výši 2,5 mld. Kč), avšak v roce 2008 se bilance takřka vyrovnala, a i proto dovoz mléčných výrobků nyní pokrývá přibližně 30 % domácí spotřeby. Za dané situace byly v řadě případů zaznamenány aktivity českých zemědělců donucených na nárůst dovozů reagovat zvýšením vývozů nezpracovaného mléka do zahraničí, aby udrželi jeho cenu. Rozsah produkce každé země by měl odpovídat potravinové soběstačnosti a bezpečnosti, která se však v České republice snižuje, avšak vzhledem k rostoucí poptávce po potravinách některých zemí (např. Čína) a predikovanému celosvětovému nedostatku potravin coby důsledku rostoucí lidské populace a konkurenční produkce biopaliv lze předpokládat, že význam zemědělství v Česku opět poroste, včetně důležitosti národní potravinové soběstačnosti. Volný pohyb zboží v mnoha regionech totiž stále více nahrazuje výrobu potravin pro místní obyvatelstvo a celková vzdálenost uražená potravinami od místa produkce do místa spotřeby se zvyšuje. Lze tak uvažovat, že významné navýšení ceny ropy může sehrát důležitou roli v dalším vývoji celosvětové prostorové organizace produkce komodit a následných potravin – v lokálním pohledu pak snížení/zvýšení potravinové soběstačnosti ČR a celkového směřování zemědělského sektoru.

Tržby a hospodaření Pokles zemědělského rozměru je významně ovlivněn propadem tržeb ze zemědělských komodit v důsledku pádu jejich cen, přičemž ceny zemědělské produkce klesly pod úroveň roku 1993. Čeští zemědělci se potýkají s nízkou

64

výkupní cenou zemědělských produktů, přičemž stávající úroveň farmářských cen neumožňuje zemědělcům podnikat stejně jako v jiných odvětvích a bez dotací zemědělcům by se tak nutně zvýšily ceny potravin. I proto lze zemědělství označovat jako nejslabší článek v potravinové vertikále, kdy cena prakticky vzniká nikoliv na základě hodnot vytvářených zemědělstvím, nýbrž rozhodnutím a tlakem odběratelů či zpracovatelů. Důkazem jsou četné diskuze nad úlohou nadnárodních obchodních řetězců a jejich praktik při vyjednávání o odběratelské ceně, při níž využívají své silné pozice ve spotřebitelské vertikále. V nadsázce lze tvrdit, že zemědělství tak představuje „polštář“ tlumící část dopadů celosvětové ekonomické krize na občany a možnou odpověď na otázku, proč státy EU rozhodly o významných podporách farmářů v tomto období. Nepříliš pozitivní hospodářské výsledky zemědělství dlouho ukazovaly na jeho problémy, avšak od vstupu ČR do EU se situace zlepšila natolik, že sektor vykazoval poměrně vysoké zisky. Za celkovým nárůstem však stojí především zvyšující se dotace, které drží hospodářský výsledek zemědělského sektoru v kladných hodnotách. Avšak z publikace Zemědělství 2009 (MZe ČR, 2010) vyplývá, že v tomto roce bylo zaznamenáno výrazné snížení zisku sektoru na 3,2 mld. Kč (srovnatelná úroveň jako v roce 2001), přitom v roce 2007 to bylo rekordních 13,7 mld. Kč. Bez úhrady dotací by bylo zemědělství jako takové ztrátové, což prohlubuje závislost zemědělců na příjmech z dotací a kompenzačních plateb (Kabrda, Jančák 2007). Maximální využití prostředků ze zdrojů EU a z národních zdrojů na modernizaci agrárního sektoru je přitom stěžejním předpokladem posílení konkurenceschopnosti českého zemědělství (Kunc, Věžník, 2006).

Vybrané negativní důsledky intenzivní formy hospodaření Specifickou pozornost z hlediska údržby a využívání krajiny je nutné věnovat zemědělské půdě jako základnímu obnovitelnému zdroji venkova. Přetrvávající velkovýrobní forma intenzivního zemědělského hospodaření stále vyvolává negativní důsledky – zejména erozi půdy (vrchní nejcennější vrstvy ornice) –, působící jak na veřejná zařízení, tak na soukromý majetek. Na mnohých venkovských územích dochází opakovaně k lokálním erozním katastrofám, nevratně devastujícím zemědělskou půdu a působícím značné škody na vodohospodářských a dopravních zařízeních. Erozně nezodpovědné hospodaření na půdě tak významně škodí zemědělské ekonomice, ale také rozvoji venkova. Důsledky eroze vážně poškozují produkční potenciál půd, životní prostředí venkova. Devastují veřejná zařízení, ale také poškozují bydlení na venkově, podílejí se na zvýšeném nebezpečí povodní lokálního i

65

regionálního charakteru. Dotační zemědělská politika pak v tomto směru není příliš efektivní a účelná, neboť dotacemi pokřivená ekonomika a přístup zemědělských podnikatelů si vynucují zjednodušování struktury pěstovaných plodin až k monokulturním formám (například u kukuřice), zvyšujícím riziko eroze. Nezanedbatelný je také dopad nezodpovědného intenzivního zemědělského hospodaření na stav ovzduší ve venkovském prostoru. V oblastech se současným výskytem sucha a velkoplošného polního hospodářství je dokumentována intenzivní větrná eroze půdy, přičemž zvýšená prašnost představuje další navazující problém negativně působící na zdraví obyvatelstva. Vztah k půdě se přispěním politického režimu v průběhu druhé poloviny 20. století téměř vytratil, nicméně půda je velmi cenným zdrojem, o který je nutné neustále pečovat. Proto je třeba nejen půdu využívat uváženě, ale v zemědělství také klást důraz na dodržování zásad správné hospodářské praxe. Naproti tomu lze za ohrožující faktor udržitelnosti rozvoje venkova považovat existenci a přetrvávání historicky zcela překonaného zákona o ochraně zemědělské půdy, který nedokáže zabránit velkoplošnému odnímání zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu za účelem výstavby (nejen) průmyslových objektů (montážní haly, logistická centra, fotovoltaické elektrárny atd.) na „zelené louce“. Jistým zlepšením v této oblasti snad bude dodržování § 11 zákona 402/2010 Sb., s účinností od 1. ledna 2011, kterým byl navýšen odvod za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu.

Obr. 10: Využití půdy v České republice k 31. 12. 2010 Pramen: Souhrnné přehledy o půdním fondu z údajů katastru nemovitostí ČR. Praha: ČÚZK 2011; zpracování autoři

66

Problematický je pohled na intenzivní velkovýrobní formu z hlediska rozvoje venkova prostřednictvím rozvinutí turistických a rekreačních aktivit, neboť tato forma hospodaření nepodporuje obnovu atraktivity venkovské krajiny pro venkovskou rekreaci a turistiku (čímž je v jistém rozporu se současným pojetím rozvoje venkova). Prostupnost venkovské krajiny pro rekreaci a turistiku vyžaduje udržovanou a hustou cestní síť zemědělských účelových komunikací, avšak aktivity směřující k výstavbě nebo rekonstrukci polních cest jsou komplikovány nepřehlednými vlastnickými vztahy k pozemkům, ale někdy také neochotou některých zemědělců připustit volný pohyb osob v území. Urychlená realizace komplexních pozemkových úprav pak může zabránit výše zmíněným negativním důsledkům nezodpovědného zemědělského hospodaření, nebo je aspoň zpomalit. Pozemkové úpravy Transformační období ČR, zahájené v devadesátých letech minulého století a pokračující dodnes, vyžaduje obnovu práv a zodpovědnosti k pozemkovému majetku. Nejefektivnějším nástrojem v tomto směru se staly nově pojaté pozemkové úpravy. Jejich posláním je ve veřejném zájmu pozitivně působit na subjekty dotčené procesem pozemkové úpravy a touto cestou podporovat rozvoj venkova. Vedle obnovy a nového uspořádání vlastnických práv k pozemkům – ve prospěch efektivního zemědělského hospodaření (prostorové a funkční uspořádání pozemků, jejich scelení nebo rozdělení a zabezpečení využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální vlastnické hospodaření) – je veřejným zájmem také stabilizace životního prostředí a ochrana a zúrodnění půdního fondu (např. ochrana před erozí), vodní hospodářství (stabilizace vodního režimu) a zvýšení ekologické stability krajiny. Zpřístupnění pozemků také zlepšuje prostupnost krajiny a zvyšuje její turistický potenciál. I proto by mělo dojít k urychlení komplexních pozemkových úprav a zvýšení jejich efektivity. Ke konci roku 2010 bylo v ČR ukončeno celkem 1 144 komplexních pozemkových úprav na území o rozloze 507 007 ha, což je pouze 6,4 % z celkové výměry území ČR. Současně je 796 komplexních pozemkových úprav na rozloze 404 493 ha (5,1 % území ČR) rozpracovaných. Zemědělství je odvětvím, které významně ovlivňuje vzhled a využití krajiny. V oblasti krajinotvorby a zlepšování stavu životního prostředí hraje synergie důležitou roli zejména v následujících aktivitách: −

komplexní péče o krajinu – zapojení a koordinace činnosti správců různých krajinných prvků a systémů,

67

−

využití realizace pozemkových úprav ke zlepšení ekologické stability krajiny, zemědělského hospodaření a ochrany před povodněmi,

−

protipovodňová opatření – jejich budování jako víceúčelového prvku: po valu může vést cyklostezka, zařízení mohou zatraktivnit obec, být využívána k rekreaci,

−

odpadové hospodářství – kompostování bioodpadu a následné využití kompostu v zemědělské výrobě, recyklace odpadu,

−

využívání místního energetického potenciálu – podpora využívání vhodných obnovitelných zdrojů energie, šetrné nakládání s energetickými a materiálními zdroji,

−

environmentální vzdělávání, poradenství a osvěta,

−

revitalizace narušené krajiny a řešení starých ekologických zátěží.

Základním problémem synergie v oblasti zemědělství a rozvoje venkova v institucionálně-politickém kontextu je především rezortismus, kdy je řada úkolů a otázek a přerozdělování dotačních titulů vyžadujících synergický přístup řešena sektorově, po jednotlivých liniích ministerstev. Na často podobných úkolech tak participují vedle Ministerstva zemědělství i další ministerstva, zejména Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo pro životní prostředí. Spolupráce rezortů je limitována i poměrně častým střídáním politické reprezentace, zastávající rozdílné představy o rozvoji zemědělství, resp. venkova z důvodu nestabilní politické situace, kdy proti sobě často stojí silná pravice a silná levice, což je doprovázeno především častým střídáním vlád a zejména jednotlivých ministrů a jejich náměstků. V oblasti zemědělství můžeme uvést následující náměty ke zlepšení synergie v rozvoji venkova: −

rozvoj spolupráce podnikatelů prvovýroby horizontálně (mezi sebou) i vertikálně (s klíčovými dodavateli a zpracovateli) a zakládání klastrů zemědělských podniků,

−

posílení vazeb zemědělství na zpracovatelský průmysl (zejména potravinářský),

−

podpora specializovaných výrob – vinařství, ovocnářství, zelinářství, včelařství apod.,

−

rozvoj ekologického zemědělství,

68

−

směřování produkce zemědělských subjektů na místní trhy,

−

využití kapacit místních zemědělských subjektů při údržbě a rozvoji venkovských obcí,

−

důsledné dodržování dohodnutých agroenvironmentálních opatření a spolupráce s dotčenými subjekty,

−

budování a využití sítí aktérů rozvoje venkova (např. zlepšování fungování a posilování efektů Celostátní sítě pro venkov),

−

metodická podpora a snižování administrativní náročnosti zemědělské činnosti,

−

realizace lesního hospodářství s ohledem na využití lesů jako ekologického stabilizačního a protipovodňového prvku a pro cestovní ruch,

−

budování lesních a polních cest s ohledem na jejich co nejširší využití.

3.3 Rekreační funkce Současný venkov je oproti svému předchozímu období charakteristický vysokým růstem rekreační (spotřební/konzumní) funkce, která byla v České republice významně akcelerována přechodem z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní: privatizace, restituce, deregulace a liberalizační tendence nastartovaly zvýšenou poptávku po venkovském prostředí jako místu k trávení volného času – jako místu spotřeby jeho statků. Proces, kterým jsou valorizovány místní zdroje a následně jsou přeměněny na předměty konzumace, je označován jako komodifikace. V případě venkova pak Woods (2011) hovoří o nejrůznější spotřebě, např. konzumu venkovské krajiny, čistého vzduchu, unikátní přírody, terénu, venkovské kultury, tradic, kuchyně a výrobků. Jak z výše uvedeného vyplývá, proces komodifikace je v souvislosti s venkovem spojován zejména s rekreací a cestovním ruchem, tedy odvětvími, která v posledních desetiletích významně rostou. Neustále však vzrůstá konkurenční boj mezi jednotlivými venkovskými oblastmi, neboť nabídka jednotlivých venkovských území je poměrně velká a zdroje investic a počty konzumentů (návštěvníků) relativně omezené.

69

Obr. 11: Příklad současného trendu konzumace krajiny – o víkendech chatu na Velkém Javorníku v Beskydech navštíví stovky turistů Foto: O. Konečný

3.3.1 Cestovní ruch jako alternativní cesta rozvoje venkova Rozvoj cestovního ruchu je v současnosti velmi atraktivní téma a většina obcí České republiky připravuje či již realizuje nějaké turistické aktivity. Cestovní ruch ale není vhodný pro každou venkovskou lokalitu. Je to odvětví, které vyžaduje pro svůj kvalitní rozvoj významné veřejné i soukromé investice a ekonomické dopady jsou mnohdy nejisté a nestabilní (např. i vlivem sezonnosti). Ukazuje se, že význam cestovního ruchu pro rozvoj (nejen) venkova je v některých případech přeceňován a dosažené benefity a příjmy nedosahují představ aktérů. Cestovní ruch se v klíčové odvětví může rozvinout pouze v určitých územích, většinou však jde o doplňkovou činnost s omezenými ekonomickými přínosy. Rozvoj cestovního ruchu je proces dlouhodobý a neobejde se bez aktivního přístupu obyvatel a profesionálního přístupu samospráv. Obce i případní podnikatelé v cestovním ruchu na venkově si uvědomují, že kulturní dědictví a společenské atraktivity v obcích nebo v mikroregionu, stejně jako přírodní lokální specifika (primární potenciál) hrají významnou roli pro rozvoj cestovního ruchu a vytváří základní předpoklady pro návštěvnost sledovaného území. Skutečné ekonomické zhodnocení přitažlivosti primárního potenciálu přináší sekundární potenciál, vytvářený infrastrukturou služeb (na venkově často nedostatečná), a terciární potenciál vytvářený destinačním managementem a veřejným sektorem. Limitující faktory podnikání v cestovním ruchu na venkově lze nalézt ve vysokých vstupních nákladech na vybudování

70

potřebného zařízení, nejistotě výhodnosti investice a horší technické i dopravní infrastruktuře. Základní princip takto stanovené nabídky musí být založen na aktivaci primárních, sekundárních a terciárních potenciálů cestovního ruchu. Potenciály jsou lokalizovány do míst, jež disponují pro cestovní ruch optimálními přírodními atraktivitami (z nich nejvýznamnějšími jsou klima, reliéf, hydro, zoo- a fytogeografické systémy) spolu se společenskými atraktivitami (zejména církevní a světské historické stavby, architektonicky zachovalé návesní komplexy vesnic a měst, muzea, galerie, skanzeny, technické památky, sportovní akce, místní lidové tradice, řemesla a tradiční kuchyně), které jsou na českém venkově významně diferencovány (viz obr. 12).

Obr. 12: Typy krajiny v obcích ČR podle předpokladů pro cestovní ruch Pramen: PERLÍN, R. a kol. (2010), Venkovy a venkované, tematický list 6.

Existence významnější atraktivity (nemusí to být pouze jedna lokalita, ale i třeba charakter celého venkovského území) cestovního ruchu v obci nebo v její relativní blízkosti a na ní navázané ubytovací a stravovací kapacity jsou základem pro vhodný rozvoj cestovního ruchu. Tuto základní turistickou infrastrukturu v obcích musí vhodně doplňovat doprovodná turistická infrastruktura (např. kulturní, společenské a sportovní zařízení), která slouží pro samotné turistické vyžití návštěvníků území nebo pro trávení volného času

71

místních obyvatel. Vedle toho je velmi důležitá existence turistické dopravní infrastruktury, v současnosti nejvíce reprezentované sítí pěších stezek a cyklostezek, resp. cyklotras, a jejich vzájemná kombinace. Rozsah a pestrost nabídky jsou také dány turistickým významem území (širšího regionu) a jeho středisek (konkrétní obce). Ten je měřen na jedné straně ukazateli kapacitními, jako je např. počet turistických a rekreačních lůžek (lůžka v hromadných ubytovacích zařízeních, lůžka v soukromí, lůžka v objektech individuální rekreace /chaty, chalupy/), na straně druhé pak ukazateli výkonovými – např. počet ubytovaných hostů, počet přenocování, resp. počet pobytových dnů hostů v ubytovacích zařízeních, a následně také počtem pracovních míst v cestovním ruchu a celkovým obratem (příjmy z cestovního ruchu). Problémem těchto ukazatelů je jejich nízká (resp. nulová) dostupnost do úrovně obcí, přičemž pro vyjádření celorepublikového významu cestovního ruchu s důrazem na venkovský prostor se nabízí pouze využití údajů o počtu hromadných ubytovacích zařízení poskytovaných v rámci databáze spravované pro potřeby územně analytických podkladů (viz obr. 13). Prostřednictvím tohoto ukazatele je sice možné získat údaj, kolik hromadných ubytovacích zařízení se v které obci nachází (problém vymezení venkovské obce), nicméně ubytovací kapacita objektu není identifikovatelná.

Obr. 13: Počet hromadných ubytovacích zařízení v obcích s populační velikostí nižší než 2 000 obyvatel (k 31. 12. 2010) Pramen: data ČSÚ, zpracování O. Konečný

72

Venkovský cestovní ruch – šance pro udržitelný rozvoj venkova Rozložení návštěvnosti v ČR je značně nerovnoměrné – je koncentrována do tradičních městských destinací (Praha, Brno, Karlovy Vary atd.), horských sportovních středisek (Harrachov, Pec pod Sněžkou, Karlova Studánka, Kvilda atd.) či letních středisek u vody (Máchovo jezero, Lipno, Vltavská kaskáda atd.) a prozatím nedochází k přílišnému využívání potenciálu dalších oblastí (zejména venkovského charakteru). Jak uvažuje Konečný (2011), lze si však položit otázku, zdali je uvažované nízké uplatnění turismu v dalších oblastech odrazem neefektivně nastavené existující podpory eliminující naplnění předkládaného potenciálu České republiky, nebo nedostatečně nastaveného komunikačního mixu, či zda je tento potenciál nadhodnocen a následkem toho nemůže být vzhledem k aktuálním sociálněekonomickým podmínkám uplatnění turismu v těchto lokalitách vyšší. Z výše uvedeného je patrné, že jsou některé venkovské lokality počtem ubytovacích kapacit či návštěvníků schopny konkurovat tradičním městským destinacím, neboť ve venkovském prostředí dochází k rozvoji téměř všech forem turistiky (aktivní, poznávací, lázeňská…) – návštěvník území proto často nerozlišuje, zda je na venkově, nebo ve městě, ale zda se v destinaci nachází nějaké pro něj atraktivní cíle, zda se v lokalitě může ubytovat, najíst nebo zabavit dle svých představ. Pláže známých přehrad a lyžařské svahy tak mohou být chápany pouze jako hřiště pro návštěvníky umístěná do přírodního (a venkovského) prostředí. Venkovská krajina již není pro spokojenost zákazníka v těchto případech tak relativně důležitá (turistika na venkově) – na rozdíl od kvality infrastruktury (Lane, 1994). Cestovní ruch na venkově uskutečňovaný v takovýchto rozměrech však může mít na hostitelské prostředí velmi tvrdé negativní dopady (ztráta identity a autentičnosti lokality, zvýšená produkce odpadů a intenzity dopravy, poškození místních ekosystémů, polarizace společenských vztahů obyvatel – návštěvník, nadměrná exploatace místních zdrojů atd.). Proto se jako protipól této „masové“ formě turismu (tvrdý turismus) začala ve venkovském prostředí prosazovat měkká forma turismu, která by byla udržitelnější, ohleduplnější vůči svému hostitelskému prostředí a účastníkům cestovního ruchu poskytovala jiné zážitky (Librová, 1994). Pásková a Zelenka (2002) proto vymezují venkovský cestovní ruch jako souborné označení pro druh cestovního ruchu s vícedenním pobytem a rekreačními aktivitami na venkově, avšak doplňují, že ubytování by mělo být uskutečňováno v soukromí či menších hromadných ubytovacích zařízeních. Venkovská turistika by tak měla být (Stříbrná, 2005): 

umístěna do venkovských oblastí,

73



funkčně venkovská, budovaná na zvláštních rysech venkovského světa (na malovýrobě, otevřeném prostoru, kontaktu s přírodou, dědictvím minulosti, tradičních zvycích),



venkovská ve svém měřítku, tj. malé budovy, malá sídla apod.,



tradiční ve svém charakteru, což znamená, že poroste pomalu a organicky ve spojení s místními rodinami a bude řízena na místní úrovni s cílem zajistit dlouhodobý rozvoj dané oblasti,



trvale udržitelná, tzn., že její rozvoj by měl pomáhat udržovat zvláštní venkovský charakter dané oblasti a neměl by likvidovat místní zdroje,



složena z mnoha druhů (turismu), které umožní komplexní obraz venkovského prostředí, ekonomiky a historie.

Takto pojímaný udržitelný cestovní ruch na venkově může nejenom zajistit pracovní místa ve venkovských oblastech, ale může mít i pozitivní vliv na obnovu a údržbu venkovského přírodního a kulturního dědictví. Rozvoj cestovního ruchu ve venkovských oblastech by se tak měl kromě „masových forem“ cestovního ruchu opírat o výrazně specifické oblasti cestovního ruchu, které jsou spojené zejména s typicky venkovskými aktéry, čímž představují platformu pro originální trávení volného času. Je důležité si uvědomit, že přínos cestovního ruchu pro obec a její občany není z toho, že cyklista obcí projede po vybudované cyklostezce, ale že se v ní zastaví na delší dobu a využije nabízených služeb. Můžeme uvést následující specifické typy venkovského cestovního ruchu: 

agroturistika (nejčastěji zmiňovaná forma),



ekologická turistika,



vinařská turistika,



hipoturistika,



gastroturistika zaměřená na místní (regionální) speciality,



lovecká turistika (lov zvěře, rybolov),



pořádání a organizace různých tradic, slavností a akcí spojených s historii daného území (řemesla, folklor, svátky…).

Většina venkovského území Česka je literaturou hodnocena jako území s poměrně velkým potenciálem k uplatnění udržitelného cestovního ruchu –

74

zejména Českomoravská vrchovina, Středočeská pahorkatina, Šumava, Český ráj, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy či Bílé Karpaty. Mikula (2005) hovoří o 80 % území disponujícím potenciálem pro další rozvoj venkovské turistiky. Skutečné uplatnění venkovského cestovního ruchu je obtížně vyjádřitelné, neboť pro takovou analýzu chybí relevantní zdroje a studie a i predikce odborníků věnující se danému tématu jsou spíše ojedinělé. Podle odhadů dosahuje kapacita ubytování v oblasti venkovské turistiky přibližně 31 tisíc lůžek, což představovalo 9 % celkové ubytovací kapacity České republiky (Mikula 2005). Havel (2006) uvádí, že „podle Marie Stříbrné, bývalé vedoucí odboru venkovské turistiky na Ministerstvu pro místní rozvoj, činí stávající lůžková kapacita venkovských ubytovacích zařízení v České republice ani ne deset tisíc lůžek a Česko navštíví ročně přes šest milionů turistů, z nichž nějakou formu ubytování na venkově využije podle odhadů zhruba 30 tisíc“. Jedním z faktorů projevujících se nízkým uplatněním tohoto typu turismu v Česku může být poměrně krátká doba, po kterou je venkovský cestovní ruch na českém venkově rozvíjen. Zatímco se venkovská turistika a agroturistika v západní Evropě začala rozvíjet již od 70. let 20. století, v České republice se začala prosazovat až po roce 1989. V předchozím období byl totiž tento typ cestovního ruchu opomíjen – využívány a rozvíjeny byly zejména chataření a chalupaření a „velkokapacitní“ ubytovací pobyty (tzv. podnikové rekreace). Chataření a chalupaření bývá někdy v kontextu typologizace cestovního ruchu označováno jako „cestovní ruch mimo veřejné formy“, který využívá soukromých rekreačních zařízení namísto veřejných nebo podnikových. Na druhou stranu, pro své odlišnosti od ostatních forem zůstává tato forma v pozadí pozornosti a často ani není za cestovní ruch považována. Příčinou je zejména ta skutečnost, že návštěvníci jedou do svého zařízení, které zpravidla není daleko od jejich bydliště, a že po počátečních nákladech na výstavbu či přestavbu jsou již náklady ve srovnání s rekreací v hotelích jen minimální. Chaty a chalupy však plní rekreační funkci a umožňují vlastníkům účelné využití volného času ve venkovském prostředí. Z toho důvodu je třeba pobyt chatařů a chalupářů považovat za rovnocennou formu cestovního ruchu – nehledě na skutečnost, že řada těchto objektů je v současnosti pronajímána jako objekty venkovského cestovního ruchu. Ani agroturistika nedosahuje příliš významného uplatnění, na což již dříve upozorňoval Perlín (1999), který uvažoval o agroturistice jako o přeceněné formě trávení volného času. Strukturální šetření v zemědělství z roku 2007 (ČSÚ) zachytilo 684 subjektů věnujících se agroturistice (12 % subjektů věnujících se některé z nezemědělských činností), v nichž působilo 1 515 osob. Jihočeský a Královéhradecký kraj představovaly kraje s nejvyšším počtem farem nabízejících formu agroturismu (v obou případech více než 13% podíl na

75

celkovém počtu). Význam agroturistiky v rámci diverzifikačních činností však stále posiluje (od roku 2003), stále ovšem nedosahuje úrovně sledované v Rakousku (8,4 % všech farem) či Německu (4 %), avšak podíl farem nabízejících agroturistiku v Česku (2,1 %) převyšuje jak Slovensko (0,9 %), tak Polsko (0,5 %) (Eurostat, 2011). Stejně jako celý venkovský cestovní ruch, i rozvoj agroturistiky nastal až po roce 1989, neboť možnosti agroturismu před tímto datem byly omezeny kolektivizací zemědělství, zakládáním družstev a státních statků, rušením rodinných farem a zaváděním velkovýrobních postupů (Moravec a kol. 2007).

Předpokladem udržitelného rozvoje cestovního ruchu na venkově, zejména jeho klasické („masové“) formy, je kromě přírodních a kulturních předpokladů (potenciálu) často podceňovaná podpora cestovního ruchu ze strany místních obyvatel. Při výrazném nárůstu počtu návštěvníků venkovského prostoru může ale tato skutečnost negativně působit na klid a příznivé životní prostředí lokality (ceněné jak místními obyvateli, tak návštěvníky), případně může ovlivnit vzrůst kriminality či ohrozit využívání některých limitních přírodních zdrojů (pro venkovský turismus je idea minimálních dopadů CR na hostitelské prostředí stěžejní). Důležité pak je, zda jednotliví obyvatelé obce mají chuť a možnosti zapojit se do rozvoje cestovního ruchu ve své obci a okolí (např. formou podnikání v ubytování, zapojením do úprav a budování turistické infrastruktury nebo pořádáním různých akcí v rámci spolkové činnosti) a mít z jeho efektivního fungování prospěch. Tyto sociální skutečnosti mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit charakter očekávaných dopadů cestovního ruchu při rozvoji obcí (venkova). Pro udržitelný rozvoj cestovního ruchu je potřebné uskutečnit následující kroky: 

zanalyzovat potenciál cestovního ruchu včetně připravenosti tento potenciál využít (obvykle role veřejné správy – obcí či svazků obcí, ale může provést i sdružení podnikatelů),



zvolit správnou strategii rozvoje cestovního ruchu v území, neboť není nic horšího než nekoncepční (intuitivní) snaha o rozvoj čehokoliv; snaha něčím se na trhu odlišit bývá odměněna úspěchem,



získat souhlas a participaci místních občanů jako důležitý základ úspěchu všech plánovaných aktivit a následně spokojených turistů,



aktivně zapojit podnikatelské a neziskové subjekty do celkového rozvoje cestovního ruchu v území.

76

Marketingové aktivity cestovního ruchu (zejména propagace) nevytvářet v obci individualisticky, ale vždy s co nejširším zapojením místních i okolních aktérů v rámci daného území (např. v rámci turistického regionu nebo kraje). Cestovní ruch a jeho účastníci na rozdíl od veřejné správy nejsou limitováni hranicemi. Rozvoj cestovního ruchu umožňuje řadu synergií s celkovým rozvojem venkova. Řada odvětví cestovního ruchu na sebe navazuje další ekonomické aktivity. Může tedy generovat nová pracovní místa i v jiných hospodářských oblastech. Návštěvníci venkova zvyšují kupní sílu na venkově a mohou umožnit ekonomickou rentabilitu a vyšší vybavenost venkova. Cestovní ruch může přinést větší finanční prostředky na obnovu a údržbu venkovského přírodního a kulturního dědictví. Oblasti s rozvíjejícím se venkovským cestovním ruchem mají i větší pozitivní image a mohou být atraktivnější pro obyvatele. Ve vztahu k cestovnímu ruchu se může řada synergických efektů projevit v investiční oblasti, kdy obec buduje infrastrukturu a veřejné prostory v obci nejen s ohledem na obyvatele, ale i na návštěvníky. Určité zvýšení nákladů vzhledem k vícefunkčnosti či rozšíření investic je kompenzováno výrazně širšími možnostmi jejich využití.

Nové přístupy k dopravě ve vztahu k cestovnímu ruchu Dostupnost venkovských lokalit hraje významnou úlohu v uplatnění cestovního ruchu a rekreačních aktivit v tomto prostoru, nicméně s rozvojem automobilové individuální dopravy se závislost lokalit na „snadné“ dopravní dostupnosti snižuje, neboť stále více mobilní návštěvníci již nejsou limitováni omezenou veřejnou dopravou a jsou schopni se dostat i do vzdálenějších lokalit prostřednictvím vlastních automobilů. Z tohoto trendu těží zejména měkká forma cestovního ruchu na venkově, kdy je řada nabízených malokapacitních individuálních ubytovacích zařízení dostupná pouze automobilem (často jsou v duchu této formy cestovního ruchu situována v typickém odlehlém venkovském prostředí s „divokou“ přírodou). Vyvstává však otázka, nakolik je tato forma dopravy udržitelná a je-li v souladu s idejemi venkovského cestovního ruchu. I proto je v rámci udržitelného cestovního ruchu podporována doprava cyklistická, ať již jako samotná aktivita lákající návštěvníky, nebo pouze jako prostředek umožňující turistům přiblížení k jednotlivým lokalitám a cestování mezi nimi. Významnou roli hraje zejména v rovinatých územích, např. na Břeclavsku nebo Pardubicku, nicméně stále více se prosazuje v náročnějších

77

terénech, jimiž většina venkova disponuje – jako aktivita trávení volného času a způsob vyhledávané relaxace. Tohoto trendu si všimla již řada venkovských lokalit, které zpřístupňují svou krajinu cykloturistům prostřednictvím budování cyklostezek (snaha přidat ještě něco navíc, např. Moravské vinařské stezky či stezka okolo Baťova kanálu, nebo viz rámeček – singltrek) či tzv. cyklobusů, které umožňují návštěvníkům s koly dostat se do většinou výše položených míst (a usnadnit jim tak obtížnější stoupání) a představují obdobu známějších skibusů (hojně využívaných jak lyžaři, tak běžkaři). Problémem budování cyklostezek je však jejich finanční náročnost, proto je opět velmi účelná spolupráce více obcí. Ta kromě snížení nákladů zvýší i účelnost realizované akce – tím, že se do projektu zapojí všechny obce, jejichž katastry má cyklostezka procházet, bude zajištěna nejen bezpečnost obyvatel v celé potřebné trase. Singltrek pod Smrkem – příklad dobré praxe spolupráce různých subjektů venkova k rozvoji cestovního ruchu (www.singltrekpodsmrkem.cz) Singltrek je síť speciálních cyklistických stezek v přírodě. Samotný singltrek se nachází ve frýdlantském výběžku a vine se úbočím hory Smrk (1 124 m n. m.), nejvyšší hory Jizerských hor. Oblast Jizerských hor a frýdlantského výběžku odedávna patřila k nejchladnějším a nejméně přístupným oblastem českých zemí a bylo v ní vždy velmi náročné najít obživu, případně bylo nutné složitě dojíždět za prací mimo tento region. Tuto skutečnost je možné doložit vysokou mírou nezaměstnanosti a velmi omezenou možností v podnikání, které se zde v současnosti orientuje zejména na cestovní ruch, případně i na oblast zemědělství. Proto se tomuto regionu věnuje zvýšená pozornost od různých subjektů, které jsou zdejší situací donuceny vzájemně spolupracovat a společnými nápady a aktivitami se snažit tento region pozvednout. Řešení složitého zadání přinesla Česká mountainbiková asociace (ČeMBA) a její projekt singltreku. Významnou roli sehrál soukromý subjekt – český dovozce kol Merida, který dlouhodobě podporuje činnost ČeMBA směřující ke zlepšování podmínek pro terénní cyklistiku v ČR. Při důkladném vyhodnocení se ukázalo, že singltrek je nejvhodnější možností pro tento typ daného území. Od počátku roku 2008 se tedy začalo intenzivně pracovat na jeho přípravě a realizaci, která byla dokončena na konci roku 2009. Díky vzájemné spolupráci výše zmíněných subjektů a další získané podpoře (sponzoři nebo Liberecký kraj) je nyní k dispozici první okruh singltrekových stezek propojující Lázně Libverda a Nové Město pod Smrkem. Okruh má délku 18 km, z čehož je 12 km singltrekových stezek a 6 km vede po stávajících lesních dopravních cestách.

78

Tím ovšem rozvoj Singltreku pod Smrkem nekončí, neboť pro příští léta je plánováno pokračovat v budování dalších úseků a okruhů cyklostezek. Singltrek pod Smrkem je první singltrekovou destinací v České republice a kontinentální Evropě. Tato síť úzkých přírodních singltrekových stezek je navržená pro maximální prožitek z jízdy na horském kole a s respektem k přírodě. Vše je budováno dle speciální a léty prověřené metodiky, díky které se singltrek stává uceleným turistickým produktem. Jedna z hodnot singltreku – vybudované (aktivované) vztahy zúčastněných subjektů – zcela vystihuje jeho smysl pro místní region. Singltrek není totiž jen stezka v přírodě, ale je to i dlouhodobá cesta k propojení aktivit různorodých subjektů v daném regionu. Singltrek pod Smrkem je naplněním partnerství mezi veřejným, neziskovým a soukromým sektorem a příkladem hledání cesty udržitelného rozvoje venkova prostřednictvím venkovského cestovního ruchu. Krajské ředitelství Lesů ČR v Liberci spolu se starosty Svazku obcí Smrk dlouho hledalo projekt, který by severní stranu Jizerských hor oživil cestovním ruchem a přitom by byl citlivý ke zdejší mimořádně krásné lesnaté krajině.

Využití potenciálu cestovního ruchu se odvíjí od spolupráce, doplňování se a vzájemné podpory řady různých subjektů. Synergie je zde silným tématem. Důležitými tématy pro posilování synergie jsou: −

rozvoj infrastruktury cestovního ruchu ve vazbě na primární potenciál cestovního ruchu a na udržitelný rozvoj místního cestovního ruchu,

−

využití specifického potenciálu cestovního ruchu (např. zapojení místních vinařů do akcí s širší působností, jako jsou dny otevřených sklepů apod.),

−

budování a údržba turistické dopravní infrastruktury (hipostezky, cyklostezky),

−

spolupráce obcí a místních podnikatelů,

−

koordinace, provazování a propagace produktů cestovního ruchu,

−

rozvoj venkovského cestovního ruchu (podpůrná činnost Svazu venkovské turistiky ČR, ECEAT CZ, CzechTourismu),

−

společná propagace a rozvoj cestovního ruchu v rámci svazků obcí,

79

−

podpora činnosti organizací cestovního ruchu a informačních center.

turistických

3.4 Krajina – prostorový rámec pro naplnění funkcí venkova Dlouhodobé vzájemné působení přírodních procesů a lidské společnosti zformovalo současnou podobu venkovské krajiny, kterou lze vnímat jako stěžejní prostorový aspekt veškerých aktivit na venkově. V průběhu historického vývoje byla původně přírodní krajina na naprosté většině území ČR více či méně pozměněna činností člověka, přičemž se utvořila krajina velmi rozdílných vlastností, odlišných ekologických hodnot. Přírodní charakteristiky území předurčily způsob osidlování a využívání krajiny. Ze sídel na obchodních křižovatkách vznikají města, ostatní prostor pokrývají sídla menší. Co je krajina? Krajina je běžné, denně používané slovo, které lidé chápou intuitivně – lidé prostě ukážou a řeknou: „Tohle je krajina.“ V češtině je ve slově krajina zahrnut obzor – kraj území, kam až dohlédneme. Poláci mají krajobraz, tedy vzhled, jak území vypadá. Němci ji nazývají landschaft, kupodivu stejně jako Rusové: ландшафт, čímž chtějí zdůraznit určité seskupení, zatímco v angličtině – landscape – je zdůrazněna její vizuální stránka, ve francouzštině paysage označuje venkovský kraj. Vědeckých definic krajiny je celá řada, existují i zákonné úpravy vymezující pojem krajina, nicméně jejím hlavním znakem je různorodost jejích míst, složek přírodních i lidmi vytvořených, vždy však se snahou o celek – krajina je celistvý prostor. Má své materiální vymezení – látkové složky, přírodní i jejich lidské modifikace: budovy, silnice, jezy, mosty atd., což je jen přeměněná (antropizovaná) příroda. V krajině jsou totiž nejen látky, ale i energie, jež potřebujeme pro život. Krajina, v níž žije člověk, je krajinou kulturní, což znamená, že využíváme přírodní kapitál krajiny jako ornou půdu/pole, obhospodařujeme lesy, využíváme vodní toky, louky, pastviny, lomy, štěrkovny atd. Vytváříme tak nové životní prostředí odlišné od původního přírodního. Ochrana přírody krajiny proto není samoúčelná, její hlavní smysl spočívá v podpoře obnovy přírodních krajinných ekosystémů pro jejich trvalé využívání. Nepříznivý historický vývoj však způsobil v krajině řadu nenávratných změn, a přestože po roce 1989 došlo v krajině k řadě dílčích zlepšení, celkově se nedaří zvrátit negativní výsledky. Jen přibližně 17 % rozlohy ČR tvoří přírodní nebo přírodě blízké biotopy.

80

Od roku 2000 trend postupného zlepšování stavu životního prostředí spíše stagnuje – objevují se poměrně významné meziroční výkyvy. Zátěže životního prostředí v ČR se vyvíjejí v úzké vazbě na výkonnost ekonomiky a postupně se svým charakterem a strukturou přibližují stavu v zemích EU-15. Měrná zátěž životního prostředí na jednotku ekonomického výkonu klesá, je však z historických důvodů nadále vyšší, než představuje průměr zemí EU-27 a EU15. V současné době je stále více zřejmé, že krajinu ČR ovlivňuje a bude ovlivňovat řada nových negativních trendů využití krajiny. K nejvýznamnějším patří velmi intenzivní změna rázu příměstských a městských krajin výstavbou komerčních zón a rezidenčních čtvrtí. Rizikem pro krajinu i její využívání člověkem je také postupné omezování průchodnosti krajiny, zejména fragmentace liniovými stavbami a oplocováním i zmíněná pokračující zástavba krajiny. Fragmentace krajiny, tedy proces postupného rozčleňování souvislých ploch přírodního prostředí do menších vzájemně izolovaných lokalit, postupně ztrácejících schopnost samostatné existence, představuje v současné době jeden z nejvýznamnějších faktorů ohrožujících další existenci mnoha rostlinných a živočišných druhů i řadu ekologických funkcí krajiny. I proto se nejen u nás, ale i v dalších zemích EU vášnivě přeme o rozdíl mezi venkovem (rurál) a městem (urbán). Není divu, řada lidí bydlí na venkově, ale pracuje ve městech, venkovská obydlí mají dnes urbánní interiér a dokonce na venkově vyrůstají městské stavby – rekreační, sportovní, jež jsou v sousedním Rakousku řazeny k tzv. rurbánní krajině. Pokud jde o kulturní krajinu, pak ve venkovské krajině (rurální) převažují antropizované přírodní systémy, zatímco ve městech (urbánu) jsou přírodní procesy zcela nebo téměř člověkem změněny (antropogenizovány) – je zde „druhá“ příroda – technické stavby –, lidé jsou odkázáni na přísun látek a energie z rurálu, přičemž do rurálu vracejí odpad. Stále více se naše krajina stává krajinou hybridní, v níž se smazávají rozdíly mezi krajinami urbánními a rurálními. Městská a venkovská krajina by měly být komplementární, vzájemně se doplňující v dělbě rolí. Venkovská krajina by měla být tou, která je přírodě blízká, přírodní procesy v ní nejsou potlačovány, nedochází k „odpřírodnění“. Životní prostředí ve venkovské krajině by nemělo být zatíženo hlukem, imisemi, odpadem, znečištěním atd. Společným prvkem všech diskuzí týkajících se správy a údržby krajiny je však to, že musí směřovat k trvale udržitelnému rozvoji, který Brundtland (1991) definuje následovně: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ Rozbor udržitelného rozvoje území zahrnující

81

zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, limity využití území, zjištění a vyhodnocení záměrů na provedení změn v území je úkolem Územně analytických podkladů, které se zpracovávají za jednotlivé obce na území ORP. Zahrnuty jsou také vzájemné střety záměrů na provedení změn v území a střety těchto záměrů s limity využití území a rovněž ohrožení území například povodněmi a jinými rizikovými přírodními jevy, což je v době změny klimatu pro ochranu nejen krajiny, ale zejména obyvatel téma zásadní. Územně analytické podklady se zpracovávají podle zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon) a jeho prováděcí vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti.

82

4. SPRÁVA, SPOLUPRÁCE A VAZBY AKTÉRŮ Synergický rozvoj venkova, spočívající v minimalizaci střetů a protichůdných opatření a maximalizaci efektivnosti využití organizačních i finančních kapacit, je do značné míry otázkou vazeb a vztahů jednotlivých aktérů rozvoje venkova a na jejich struktury navazující komunikace a spolupráce. Vazby se odvíjí od základního legislativního rozdělení kompetencí při správě území. Správou území můžeme označit institucionalizované regulativní a kontrolní činnosti v daném prostoru. Základ správních i rozvojových aktivit je v rukou (kompetenci) veřejné správy. Veřejná správa je reprezentována širokou škálou institucí (správní úřady, zřizované účelové organizace, krajská a obecní samospráva), které „spravují“ jednotlivé věcné či prostorové oblasti. Zásadním vlivem je míra koordinace, spolupráce a synergie mezi veřejnosprávními institucemi.

4.1 Fungování veřejné správy – limity synergie Pro synergický rozvoj venkova je do značné míry určující rozdělení kompetencí v rámci veřejné správy: rozdělení jednotlivých témat mezi orgány státní správy a vztah mezi státní správou a krajskými a obecními samosprávami. Zásadními procesy v této oblasti byl vznik krajů jako vyšších územněsprávních celků v roce 2001, zánik okresních úřadů k 31. prosinci 2002 a také návazná reforma a modernizace ústřední státní správy.16 K věcnému rozdělení se jako bariéra přidávají i mnohé byrokratické znaky veřejné správy, které komplikují procesy koordinace a spolupráce. Z hlediska omezení synergického rozvoje se nejvýrazněji projevuje struktura a působení orgánů státní správy, což je dáno jednoznačností kompetencí jednotlivých orgánů. Na obecní a krajské úrovni je zásadním znakem tzv. smíšený systém, kdy obce/kraje jako jednotky místní/regionální samosprávy vykonávají vedle vlastní působnosti (samosprávy) i působnost přenesenou (určitý díl místní státní správy). Zde platí tzv. obecná zákonná preference samostatné působnosti, tj. pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí/krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce/kraje, platí, že jde vždy o samostatnou působnost. Složitost systému zvyšuje společná úprava jednotlivých oblastí v samostatné i 16

Práce na této reformě byly v plném rozsahu, tedy i s pracovní účastí ministerstev a ostatních ústředních úřadů státní správy, založeny usnesením vlády č. 237 ze dne 17. března 2004.

83

přenesené působnosti či dokonce prolínání a překrývání. Obvyklým modelem je, že vedle povinného zajištění přenesené působnosti v určité oblasti dává zákon obci/kraji možnost rozvinout danou oblast v rámci působnosti samostatné. Struktura veřejné správy ČR

Státní správa

   

vláda – ministerstva ústřední správní úřady podřízené ministerstvům jiné ústřední orgány státní správy územní správní úřady

Veřejná správa Územní samospráva

kraje, obce

Zájmová samospráva

zájmová či profesní sdružení osob (např. stavovské komory, vysoké školy)

Samospráva

Obr. 14: Struktura veřejné správy Pramen: vlastní zpracování autorů

Z hlediska fungování veřejné správy můžeme jako zásadní principy či znaky veřejné správy, které působí na synergii činností, uvést: 

„rezortismus“ – jednotlivé instituce státní správy (zejména ministerstva) velmi špatně spolupracují na správě, každý rezort je svět sám pro sebe,



rozdělení kompetencí mezi jednotlivé instituce státní správy často neodráží reálné vazby spravovaných záležitostí,



úřady a úředníci jsou organizováni podle funkcí a hierarchie – komunikace a koordinace probíhá téměř výhradně ve formální rovině,



v popředí zájmu politiků stojí vždy pouze omezený výsek z agendy úřadu (v závislosti na jejich odborném zaměření, politických tématech, podkladech a tlaku vedoucích úředníků apod.) – ostatní činnosti stagnují či jsou upozaděny,

84



není zajištěna dostatečná kontinuita realizace jednotlivých agend – se změnou vedení úřadu se často začíná znovu a jinak.

4.2 Aktéři rozvoje venkova a jejich vazby Venkov je složitě strukturovaný systém, a to jak prostorový, tak společenský. Obecně se možnosti rozvoje venkova odvíjí od vnitřních predispozic a vnějších vlivů a trendů. Volba rozvojové strategie, rozvojových nástrojů a využití nabízených příležitostí je dáno reálně existujícími a fungujícími rozvojovými strukturami, přičemž výchozím krokem rozvoje venkova je posun od (různým způsobem vymezeného) širšího prostoru do konkrétního (lokálního a mikroregionálního) rámce. Od venkova, resp. venkovského prostoru, se dostáváme k jednotlivým obcím, jejich katastrálním územím a sférám působení jednotlivých institucí veřejné správy. Základní institucionální (správní) rámec rozvoje venkova byl představen v první kapitole, následující text se soustředí na navazující samosprávné a nezávislé rozvojové struktury. Možností kategorizace aktérů rozvoje ve venkovském prostoru je celá řada. Klíčové je však rozdělení aktérů dle různých charakteristik jejich fungování, tak aby bylo možné identifikovat jejich vzájemné styčné plochy a nalézt možnosti jejich synergického působení. Základní dělení aktérů použité pro účely této publikace vychází z jejich hierarchického postavení vzhledem ke správní organizaci území, která se odráží v jednotlivých úrovních veřejné správy. Podle tohoto členění je možné dělit aktéry s působností: 

evropskou/světovou (nepůsobí přímo na rozvoj venkova, udávají pouze základní rámec a finance),



národní (nepůsobí přímo na rozvoj venkova, jejich úloha je spíše organizační),



regionální (role spočívá zejména v organizační podpoře; některé subjekty mohou mít vliv na rozvoj venkova – zde je třeba zdůraznit vliv krajských samospráv, které přímo dotvářejí rozvojové podmínky obcí, zejména v oblasti dopravní obslužnosti a dostupnosti, nebo nastavují a financují dotačních programy pro obce apod.),



lokální (aktéři, kteří významně přispívají k rozvoji venkova; provádějí konkrétní činnosti ke zlepšení podmínek pro život, reprezentován je tedy přístup bottom-up).

85

Současně jsou aktéři rozděleni podle sektorů na veřejný, podnikatelský a neziskový. Tab. 3: Matice aktérů – prostorová úroveň versus typ sektoru SEKTORY ÚROVEŇ Veřejný Podnikatelský Neziskový Evropská komise Nadnárodní Evropská Sítě (rámec SZP EU) zájmová uskupení Ministerstva; Celostátní zájmová Národní Celostátní síť pro Spolky, svazy, sítě uskupení venkov Kraj; Vysoké školy; Podnikatelská Krajská Krajská informační Nezisková sdružení sdružení střediska Obce – DSO, MAS; Podnikatelé, Zájmová sdružení, Lokální Obcí zřizované zemědělci spolky organizace Pramen: Svobodová, 2009

Z hlediska rozvoje synergických vztahů je však zajímavější kategorizace podle způsobu chování a jednání jednotlivých aktérů: na lokální úrovni mají aktéři rozvoje venkova k místním řešeným problémům blíže, „prožívají rozvoj na vlastní kůži“, snaží se o zlepšení věcí, které potřebují ke každodennímu životu. Tito aktéři jsou iniciátory a přímými realizátory rozvoje, proto je jejich vnímání a jednání obvykle přímočaré, motivováno včasným dosažením vytyčeného cíle. Podíváme-li se na vyšší hierarchické úrovně, aktéry v nich působící lze označit za profesionalizovanější, fungující na pozadí širšího vývoje. Problematiku rozvoje venkova vnímají jako důležitou zejména krajské samosprávy, byť přístupy jednotlivých krajů se výrazně liší. Pro zachycení postavení jednotlivých aktérů a možnosti sledování vazeb mezi nimi slouží tzv. synergický model aktérů rozvoje venkova, znázorněný na obr. 15. Předem je nutné poznamenat, že v modelu jsou zachyceni pouze klíčoví aktéři rozvoje venkova, kteří mohou svou činností rozvoj venkova významně ovlivňovat (ať už svým rozhodováním, či konkrétní aktivitou). Hierarchie prostorových úrovní, na nichž aktéři působí, je v modelu zachycena vertikálně: dolní podstava tělesa představuje úroveň obecní, výše se nacházejí úrovně mikroregionální a krajská, horní podstava pak reprezentuje úroveň celostátní. Aktéři jsou rozděleni na aktéry ze sféry veřejné (včetně zájmové samosprávy), soukromé a neziskové.

86

Plocha na horní podstavě komolého kuželu znázorňuje celkový rozvoj venkova, plášť kužele se dělí na jednotlivé pilíře rozvoje, které jsou dále děleny na „složky“. Tyto složky jsou paralelou funkcí venkova, které jsou uváděny v rámci kapitoly 3. Výjimkou je environmentální pilíř, který poskytuje „vnější“ prostředí pro tvorbu jednotlivých složek. Text věnovaný krajině je proto zařazen samostatně za texty věnované jednotlivým funkcím. Aktéři jsou umisťováni co nejblíže své oblasti působení – pokud se věnují rozvoji obecně, jsou znázorněni co nejblíže ose kužele; jsou-li tematicky vyhraněni, byli zařazeni k příslušné části pláště. Přesná lokalizace jednotlivých aktérů v modelu je však v mnoha případech značně obtížná, jelikož řada subjektů zasahuje svou činností do více oblastí. Při zařazování aktérů do modelu byla zohledňována i jejich územní působnost, tedy jejich vertikální pozice. Samotné vazby mezi jednotlivými subjekty mohou být velmi spletité a jednotliví aktéři mohou těžko hledat vhodného „spolupracovníka“. Zejména vazba mezi hlavními orgány rozvoje – Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem pro místní rozvoj – nejsou příliš rozvinuté, což platí i o spolupráci dalších subjektů. Přes rozdílnost jednotlivých aktérů je spolupráce jednotlivých aktérů pro synergický rozvoj venkova zásadní, ať už na horizontální, či vertikální úrovni. Spolupráce je totiž procesem, který ovlivňuje úspěšnost a efektivnost celé řady činností. Významným aspektem spolupráce je schopnost jednotlivých subjektů vyjednávat o společných zájmech a hledat řešení problémů, které přesahují možnosti jednotlivých aktérů. Není důležitá forma, ale obsah (Galvasová a kol., 2007: 103). Řešením je vytvoření nebo upravení forem spolupráce tak, aby odpovídaly potřebám jednotlivých aktérů i rozvíjeného území.

87

Obr. 15: Synergický model aktérů rozvoje venkova Pramen: vlastní zpracování GaREP, spol. s r. o.

Formování rozvojových struktur, síly a intenzity vzájemných vazeb se odvíjí od charakteristik jednotlivých aktérů a od jejich motivace. Vnímání problémů, resp. rozvoje, v daném prostorovém kontextu a vliv jednotlivých zájmových skupin na formování rozvojových cílů a na volbu rozvojových nástrojů vytváří

88

základní rámec fungujících sítí aktérů reagujících na pociťované rozvojové potřeby. Nastavení parametrů rozvojových struktur regionu je potom spojeno s existencí a kvalitou vzájemných vazeb mezi jednotlivými aktéry (obr. 17). Role, možnosti, schopnosti a zájmy aktérů se různým způsobem prolínají, přičemž základním motivem jejich spolupráce je dosažení synergických efektů a využití silných stránek jednotlivých sektorů. Účinné rozvojové úsilí je proto obvykle založeno na tzv. synergickém přístupu, kdy jsou vyjasněny role, motivace, zájmy a činnosti jednotlivých subjektů, existuje konsenzus nad vizí a cíli rozvoje a je vytvořen rámec jejich vzájemné spolupráce. Uvedené procesy probíhají v kontextu vývojových aspektů venkova a jsou modifikovány místními specifiky. Jednotlivé subjekty tak usilují o rozvoj venkova (zvýšení kvality života na venkově, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj podnikání), využívají široké škály nástrojů a směřují do venkovských oblastí poměrně značné finanční prostředky. Synergie aktérů při ohrožení mimořádnými událostmi Každý vyspělý stát přijímá legislativní a organizační opatření, která vedou ke zmírnění následků živelních událostí a krizových situací (povodně, vichřice, epidemie atd.), a Česká republika není výjimkou. Až do roku 1997, kdy přišly do té doby nejničivější povodně v moderní historii České republiky, se však příliš tato problematika neřešila. Od té doby se již příslušné orgány touto problematikou začaly systematicky zabývat. V roce 2001 došlo k ukončení převodu výkonu státní správy ve věcech civilní ochrany z působnosti Ministerstva obrany ČR do působnosti Ministerstva vnitra ČR. Vešly v platnost tzv. krizové zákony.17 Tyto zákony vymezily úkoly státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací, práva a povinnosti právnických osob, podnikajících fyzických osob a fyzických osob při mimořádných událostech. Došlo ke schválení koncepce ochrany obyvatelstva a koncepce vzdělávání v oblasti krizového řízení, byla zahájena její realizace a byly vytvořeny vhodné podmínky pro fungování integrovaného záchranného systému. Integrovaný záchranný systém (IZS) je definován zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Tento zákon svým ustanovením nevytváří 17

V současné době je ochrana civilního obyvatelstva upravována několika stěžejními zákony: zákon č. 222 Sb., o zajišťování obrany České republiky, zákon č. 238 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky, zákon č. 239 Sb., o integrovaném záchranném systému, nebo zákon č. 240 Sb., o krizovém řízení.

89

nové orgány, ale využívá stávajících institucí a složek IZS. Jedná se tedy o systém s nástroji spolupráce a modelovými postupy součinnosti. Základním úkolem tohoto systému je, promyšlenou a plánovanou spoluprací zabezpečit, aby veškeré zdroje a kompetence, které je třeba při záchranných a likvidačních pracích použít, byly použity koordinovaně, správně a včas. V rámci IZS jsou definovány jeho základní složky, které tvoří výjezdové jednotky, jež jsou připraveny realizovat zásah zpravidla do dvou minut pro převzetí příkazu k výjezdu. Jsou to: 

Hasičský záchranný sbor ČR (rozhodující koordinační složka v rámci IZS) a jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí,



Policie ČR,



Zdravotnická záchranná služba.

Dále jsou vymezeny ostatní složky IZS, které jsou povolávány k záchranným a likvidačním pracím podle povahy mimořádné události, na základě jejich možnosti zasáhnout a pravomocí, které jim dávají jejich právní předpisy. Mezi ně patří například vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil – Armáda ČR, ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory – Městská policie, Vězeňská služba ČR, ostatní záchranné sbory – Báňská záchranná služba, orgány ochrany veřejného zdraví – Krajská hygiena, havarijní pohotovostní, odborné a jiné služby – plynárny, vodárny, elektrárny atd. Do IZS se mohou zapojit u jednotky obecní policie či sboru dobrovolných hasičů.

4.3 Specifika vybraných typů aktérů V rozvoji venkova hrají klíčovou a nezastupitelnou roli obce (obecní samosprávy). V naprosté většině rozvojových vztahů se přímo, či nepřímo zapojují do činnosti. Krajská samospráva a státní správa jim vytváří podpůrný rámec, resp. zaštiťují investice a činnosti přesahující území více obcí a pomocí dotací napomáhají rovněž investicím uvnitř jednotlivých obcí. Obec má „povahu historií formovaného složitého urbanistického a sociálněekonomického systému vytvářeného postupně a dlouhodobě. Je charakterizována souborem znaků (základních a specifických charakteristik), které ji odlišují od jiných forem osídlení“ (Toth, 1998). Jak uvádí Hrabalová (2004: 14), obec tvoří základní prostor života občanů a plní řadu funkcí, z nichž jako základní lze uvést „obytnou, pracovní a obslužnou“. Obec tak působí jako bydliště obyvatel, na jejím území fungují ekonomické subjekty, které zaměstnávají lidi, a v neposlední řadě organizace soustředěné v obci nabízí

90

soukromé i veřejné statky a zboží pro potřebu místních obyvatel i ostatních. Význam těchto funkcí se liší zejména v závislosti na postavení obce v sídelním systému. Ve vztahu k veřejným statkům se v této souvislosti potom liší také nároky na strukturu a velikost majetku obce. Jedním za zásadních faktorů ovlivňujících kompetence a fungování obcí je jejich velikost. Základními orgány obce jsou zastupitelstvo obce, rada obce, starosta a obecní úřad (případně zvláštní orgány obce). Jako své iniciativní, poradní a kontrolní orgány může zastupitelstvo zřídit výbory (obdobně rada zřizuje komise). Právě výbory (a komise) mohou hrát významnou roli v rozvoji obce. Tyto orgány mohou vtáhnout do dění různé místní i „přespolní“ odborníky, mohou se spolupodílet na řadě rozvojových činností (do jisté míry neformálně, protože zákon předpokládá především poradní funkci). Schopnost obce (obdobně jak již bylo naznačeno pro venkov jako celek) rozvíjet své výchozí podmínky (poloha a dostupnost obce v dopravních systémech, ekonomické aktivity, přírodní prostředí, územně-technická vybavenost apod.) závisí zejména na ekonomických dispozicích (rozpočtové možnosti a majetková základna) a na lidských zdrojích (představitelé a pracovníci obce, občané a podnikatelé schopní působit jako iniciátoři a realizátoři rozvojových aktivit).

Podíváme-li se na modelovou situaci venkovských rozvojových struktur, můžeme uvést následující chování klíčových aktérů vstupujících do jejich budování:  Starostové venkovských obcí, z valné části neuvolnění,18 prioritně řeší základní potřeby vlastní obce (zejména budování infrastruktury, která váže zásadní podíl prostředků) a vnímají problémy v převážně lokálním kontextu. Na lokální, resp. mikroregionální úrovni je charakteristický jistý individualismus subjektů, kdy k tvorbě společných zájmů dochází průnikem zájmů individuálních. Prostor pro efektivní spolupráci tak může být v některých případech značně úzký.  Manažeři rozvoje, pracovníci působící v jednotlivých formách spolupráce (manažer svazku obcí, resp. tajemník svazku obcí, manažer MAS, ředitel obecně prospěšné společnosti či občanského sdružení 18

Dle závěrů projektu „Identifikace kompetencí zatěžujících výkon územní veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím“ zpracovaného pro Ministerstvo vnitra ČR (GaREP, 2007) je téměř 60 % starostů obcí do 1 000 obyvatel neuvolněných.

91

atd.) působí často ve značně omezeném či deformovaném rámci své činnosti. Jejich možnosti se liší dle cílů daného uskupení a motivace zúčastněných subjektů. Základní náplní jejich práce je často příprava projektů a získávání dotačních prostředků, aniž by byl kladen důraz na zkvalitňování spolupráce. Nedořešenou otázkou jsou finanční benefity ze spolupráce, kdy by přesunem určitých činností na nadobecní úroveň, tj. na manažera spolupráce, mělo dojít k jejich zkvalitnění, k úsporám z rozsahu (jedna dokumentace pro projekt, společné provozování zařízení apod.) či např. k vyjednání lepších podmínek s různými dodavateli (např. společný postup vůči monopolům).  Podnikatelé, soukromý ziskový sektor, v sobě skrývají značný (a dosud málokdy využitý) potenciál pro rozvojové aktivity, nicméně silně preferují jasně ocenitelné náklady a přínosy spolupráce. Jsou ochotni podpořit řadu rozvojových aktivit, nicméně očekávají jistou reciprocitu. Současná právní úprava, kdy je nutností složitý formální přístup ve většině oblastí, v zásadě velmi omezuje dlouhodobou spolupráci obcí a podnikatelů na rozvojových projektech (např. navzdory spolupráci při vybudování určitého zařízení pro občany musí být např. na provozovatele znovu výběrové řízení apod.).  Zájmová uskupení již z titulu svého vzniku hájí určitý druh zájmu a spolupráce s nimi je velmi často parciální; v případě regionálních zájmových uskupení je často obtížné je rozvíjet. Skýtají však značný odborný potenciál v dané oblasti. V případě transparentním způsobem a kvalitně zpracované územní strategie rozvoje a vytvoření systému komunikace a spolupráce mohou hrát klíčovou roli při realizaci dílčích rozvojových oblastí. Pro efektivitu jejich činnosti vzhledem k rozvoji území jako celku je důležitý regionální management, který by koordinoval jednotlivé činnosti nezávislých subjektů, tak aby byly využity všechny potenciální synergické efekty a nedocházelo k překryvům.  Krajská samospráva by měla v ideálním případě dávat jasný rámec směřování rozvoje celého území a podporovat budování rozvojových sítí a rozvíjení regionálního managementu. Vzhledem k obecně nejednoznačné závaznosti strategických dokumentů a latentnímu implementačnímu deficitu se jen velmi obtížně daří přistupovat k rozvoji skutečně koncepčně. Komunikační kanály jsou budovány často velmi selektivně. Pro většinu krajů jsou hlavními partnery v území svazky obcí, oproti jiným aktérům kraj vnímá své venkovské regiony v širším kontextu, problém však často nastává v pojetí jejich rozvoje,

92

kdy náročnější rozvojové nástroje kraje nenachází odpovídající partnery či odezvu v území, krajské programy rozvoje venkova jsou nenáročnou administrativou a vysokou úspěšností žadatelů hlavním dotačním zdrojem malých obcí. Uvedené charakteristiky snah aktérů o uchopení rozvojové reality ilustrují obtížné vytvoření rozvojových sítí v území, tak aby bylo optimálně využito místních zdrojů a dosaženo co nejvyšších efektů. Nalezení styčných míst mezi jednotlivými aktéry venkovských regionů je otázkou místních podmínek a vzájemných vztahů mezi dotčenými aktéry.

4.4 Spolupráce při rozvoji venkova Venkov je velmi různorodým prostorem s odlišnými možnostmi jednotlivých obcí a s různorodými rozvojovými aktéry, v němž se jako významný rozvojový nástroj musí uplatnit spolupráce. Je třeba odlišit spolupráci v rámci veřejné správy (meziobecní spolupráce, mezikrajská spolupráce, mezirezortní spolupráce státní správy, spolupráce či koordinace mezi různými úrovněmi veřejné správy) a mezi veřejným a soukromým (podnikatelským i neziskovým) sektorem. Nejvyšším stupněm je institucionalizovaná spolupráce, která stojí v popředí zájmu správních orgánů i výzkumných subjektů. Zřízením systému institucionálního zastřešení, pravidelností setkávání a existencí rozvojových dokumentů umožňuje dlouhodobé a cílené rozvíjení přínosů spolupráce. Dále můžeme rozlišit smluvní spolupráci a nahodilou (ad hoc) spolupráci dle potřeby. Faktory ovlivňujícími spolupráci jsou zejména: −

účel, charakter a náplň činnosti – nalezení vhodného tématu,

−

motivace spolupracujících subjektů – reálná možnost dosažení cílů,

−

počet a charakter subjektů,

−

forma spolupráce – musí odpovídat potřebám,

−

ochota spolupracovat a schopnosti zapojených osob,

−

způsob financování (ve vztahu k činnosti),

−

způsob dospívání k rozhodnutí (konsenzu),

−

časové rozložení nákladů a výnosů.

93

V případě, že nejsou uvedené aspekty spolupráce vyjasněny, hrozí nefunkčnost a ochabnutí spolupráce. Pro zkvalitnění spolupráce a dosažení synergických efektů je zásadní: 

existence optimálních forem spolupráce z hlediska účelu a náplně spolupráce,



ochota a schopnost subjektů spolupracovat,



vhodné nastavení vnitřních procesů struktur spolupráce (řízení, komunikace, kompetence, dosahování konsenzu apod.),



vytvoření ekonomického systému umožňujícího flexibilní činnost v rozsahu potřebném k dosažení účelu spolupráce.

4.4.1 Dobrovolné svazky obcí Základní rovinou spolupráce je spolupráce meziobecní. Umožňuje obcím snáze řešit problémy či zajišťovat veřejné statky. Po formální stránce mohou uskupení obcí nabývat rozličných podob, základní principy však zůstávají stejné. Se škálou forem spolupráce souvisí volba a nastavení nejvhodnější formy spolupráce. Překrývání členství a nesystémový přístup obcí oslabují šanci na efektivní spolupráci. Nejtypičtější formou spolupráce obcí jsou dobrovolné svazky obcí. 19 Svazky obcí jsou označovány jako mikroregiony. Obvykle vznikají pro územně ucelenou oblast, vymezenou přirozenými přírodními, technickými nebo historickými hranicemi a dalšími důležitými pojícími prvky. Vyskytují se však i svazky obcí sdružené bez principu územní celistvosti a zaměřující se např. na rozvoj určitých společných prvků. Svazek obcí může vykonávat pouze činnosti v samostatné působnosti obcí – má ovšem široké spektrum možností (viz § 50 odst. 1 zákona o obcích). Svazek obcí může hrát velmi silnou pozitivní roli v rozvoji venkovských oblastí. Svazky obcí mohou být nástrojem, jak překonat nedostatečné personální a kvalifikační vybavení místní samosprávy, neboť část rozvojových aktivit obcí může převzít manažer mikroregionu, který se cíleně a na plný úvazek věnuje rozvojovým aspektům území. V současné době je rozvojový potenciál celé řady svazků obcí nevyužitý: nejsou dořešeny základní procesní, organizační a ekonomické otázky – nedochází k 19

Obce dále podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, mohou spolupracovat na základě smlouvy uzavřené ke splnění konkrétního úkolu a mohou zakládat společné právnické osoby.

94

synergickým efektům. Základní otázkou je, jak vhodně nastavit spolupráci obcí, aby se rozvinuly společné aktivity a docházelo k synergickým efektům. Hlavními konkrétními kroky pro zlepšení fungování svazku obcí jsou: −

vhodně nastavit procesy uvnitř i vně svazku,

−

najít schopného manažera svazku,

−

plánovat na obecní úrovni i na úrovni svazku,

−

delegovat na svazek vhodné úkoly (na základě principu subsidiarity),

−

zřídit rozvojový fond (minimálně na zajištění přípravy projektů).

Svazek obcí musí fungovat jako svébytný rozvojový subjekt.

4.4.2 Místní akční skupiny Obdobnou strukturou jako dobrovolné svazky obcí jsou tzv. místní akční skupiny. Evropská unie si začala na konci 80. let 20. století uvědomovat, že politika rozvoje venkova je z hlediska rozlohy území, kterou venkov zaujímá, a počtu obyvatel, kteří zde žijí, politikou prvořadého významu. Tehdy se ve sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě poprvé objevil pojem Leader, který měl mít význam programu, dnes však již má význam metody. Původně měl program Leader podpořit environmentální, ekonomické, sociální a kulturní rozměry venkova – při zachování rozmanitosti venkovských oblastí. Nositelem podporovaných strategií místního rozvoje (LAP – Local Action Plans) se měly stát skupiny pro místní akce (LAG – Local Action Groups), pro něž se v ČR vžil název místní akční skupiny (MAS). Program se následně změnil spíše v metodu, která však není zástupci místních akčních skupin často správně pochopena. Leader nebyl vždy považován za univerzálně uplatnitelnou metodu; až do začátku současného programovacího období (2007–2013) byl jednou z tzv. iniciativ Evropských společenství (Community Initiative Programme – CIP). Leader přišel se zcela novým přístupem, který byl na jeho počátku u většiny členských zemí velmi nezvyklý. Jednalo se zejména o tzv. princip „bottom-up“, kdy se místo do té doby intervenční logiky „shora dolů“ uplatnil postup „zdola nahoru“, což v praxi znamenalo, že byla stanovena jen základní pravidla (např. výběr ze čtyř tematických okruhů pro místní strategie) a poté už bylo na místních akčních skupinách, aby si vybraly, co ve svém území chtějí podporovat. Vedle toho se uplatnily další principy: integrovanost, tematická zaměřenost, decentralizace, financování místních projektů, respektování

95

specifik regionu, spolupráce venkovských oblastí, inovativnost a hlavně partnerství místních subjektů. Leader se stal velmi úspěšný, a to zejména protože vytvářel prostor pro místní subjekty, aby se mohly sdružovat a samy si tak identifikovat potřeby regionu. Na rozdíl od operačních programů, které jsou plně v kompetenci členských zemí, byla celá implementace Leader jednodušší a byla téměř nezávislá na jednání veřejné správy dané země. Pro řadu zemí, a tím spíše jednotlivých venkovských regionů znamenal program Leader doslova převrat v dosavadním chápání podmínek rozvoje venkovských oblastí a hlavně převrat v rozvoji či překonání stagnace venkovských oblastí. Přinesl výsledky v podobě až 100 tisíc pracovních míst, záchrany kulturních památek a přírodních hodnot, většího stmelení místních komunit, zamezení odlivu obyvatelstva do měst atd. Jeho vliv na rozvoj venkova se proto hodnotí jako mimořádný a samotná iniciativa Leader jako nejzdařilejší inovace vytvořená Evropskou komisí. Do roku 2006 měl Leader různé celkové dopady v jednotlivých státech EU, neboť členské státy měly pro úspěch principů programu Leader historicky odlišnou výchozí situaci. Pojem Leader není v současné době oproti minulosti chápán jako samostatný „balíček“ opatření nebo peněz, nýbrž jako metoda, kterou lze implementovat jednotlivá opatření všech tří tematických os. Tím došlo k začlenění (tzv. mainstreaming) Leaderu jako původní iniciativy EU do národních programů členských zemí a jejich politik rozvoje venkova. Díky tomu se měla stát osa IV. horizontální prioritou celého programu a měla se tak prolínat zbývajícími třemi osami a upřednostňovat vstup soukromého kapitálu a mezisektorových partnerství do rozvoje venkova a jeho financování. Osa Leader se tímto krokem měla definitivně stát metodou neboli prostředníkem pro vznik inovací a partnerství v osách I, II a III, a ne pouze dotačním programem. Hlavním přínosem osy IV Leader je tedy zejména způsob, jakým jsou akce rozvoje venkova realizovány a vzájemně propojeny. MAS však mohou z hlediska rozvoje území skrývat několik úskalí. Prvním z nich je otázka členské skladby. Dle principů metody Leader musí aspoň polovinu členů tvořit podnikatelé, neziskové organizace či občané. V případě, že počet obcí na území MAS převyšuje počet subjektů mimo veřejnou správu, vstupuje do MAS namísto obcí svazek obcí, do něhož jsou tyto obce začleněny. Formálně tak např. MAS zaujímající území téměř celého okresu může být tvořena dvěma podnikateli, třemi neziskovými organizacemi a čtyřmi svazky obcí. Z tohoto příkladu je zřejmá absurdnost takového přístupu (obcházení pravidel). Na území čtyř svazků s celkem 60 obcemi by správně mělo protiváhu tvořit více než 60 podnikatelů a neziskových organizací.

96

Dle názoru Galvasové a kol. (2007) ještě stále nejsou doladěny některé vnější vazby MAS. V praxi totiž vznikají MAS na platformě svazků obcí, kde v totožném území, resp. na území sdružujícím několik svazků, vznikne další rozvojová úroveň zapojující další skupinu aktérů. V propojení veřejného a soukromého sektoru spočívá síla MAS, přičemž právě pomocí těchto uskupení plynou finanční prostředky na rozvoj venkova a posilují tak v posledních letech jeho dynamický rozvoj. Zapojení podnikatelské sféry může přispět k realistickému uchopení rozvojových možností regionů a k provázání představ představitelů veřejné správy a manažerů podniků o směřování rozvoje území. Zástupci veřejné správy jsou také informování o podnikatelských záměrech a mohou vytvořit vhodné prostředí pro jejich realizaci. Struktura účastnících se podnikatelů je však obvykle značně nevyvážená a impulzem pro jejich vstup do MAS často může být získání prostředků na realizaci vlastních specifických zájmů. Jako ilustrující lze uvést příklad jedné nejmenované MAS, která na základě převažujících zemědělských subjektů realizovala výstavbu jatek coby hlavní projekt sdružení. Další problém představuje skutečnost, že pojem Leader, který je v současnosti ztotožňován hlavně s metodou (principy) spolupráce napříč zájmovými sektory ve venkovských oblastech, se dříve také používal pro označení dotačního zdroje EU. V rámci fungování dotací bylo hlavním záměrem finančně podpořit spolupráci jednotlivých aktérů venkova do té doby, než budou zcela soběstační a nezávislí na evropských dotacích. Protože byl tento záměr ve většině států EU úspěšný, Evropská unie transformovala význam Leaderu jako dotačního zdroje do nového významu metody spolupráce. Bohužel v České republice je stále tento pojem chápán spíše pouze jako dotační zdroj, což dokládá zejména překotné zakládání MAS v letech 2005 až 2008 často jen za účelem dosažení na evropské peníze v současném rozpočtovém období 2007–2013. Nepochopení Leaderu coby metody dokládají typy realizovaných projektů z jednotlivých MAS, které se spoluprací, jež by se měla navíc odehrávat napříč sektory, mají velmi málo společného. Jednoznačným důkazem paradoxu spolupráce v České republice, která je značně „ohýbána“ ve prospěch slova Leader jako zdroje peněz a ne jako metody spolupráce, jsou výsledky schválených a doporučených projektů jednotlivých MAS Státním zemědělským intervenčním fondem. Z celkového přehledu projektů je jasné, že více než 70 % finančního objemu je směřováno do projektů zacílených pouze do dvou opatření „Obnova a rozvoj vesnic“ a „Občanské vybavení a služby“. Tato dvě „nejoblíbenější“ opatření nenabízí jakoukoliv potřebu spolupráce obce s jiným subjektem během jejich realizace. Náplň těchto dvou opatření rozhodně není rozvojová, ale spíše údržbová nebo stabilizační a v drtivé většině případů tyto projekty suplují standardní činnosti

97

obcí, které mají dané ze zákona (např. správa a údržba svého majetku – opravy obecních úřadů, škol, silnic, občanské vybavenosti nebo jiné infrastruktury). Jednotlivé MAS jsou tak v současnosti spíše nástrojem pro administraci předkládaných projektů (využití veřejných prostředků), ale už ne tolik pro aktivaci (oživení a endogenní rozvoj) venkovského regionu. Existují samozřejmě i výjimky, např. MAS Kyjovské Slovácko, které úspěšně realizuje aktivity pro rozvoj svého území a aktivně spolupracuje nejen s obcí a podnikateli, ale také s ostatními MASkami v ČR i v zahraničí. MAS nemají závaznou právní formu; dvě právní formy však jednoznačně dominují. Ze 160 MAS evidovaných SZIF v dubnu 2010 jich bylo 106 občanskými sdruženími a 50 mělo právní formu obecně prospěšné společnosti (zbývající 3 byly zájmovými sdruženími právnických osob a 1 dobrovolným svazkem obcí – to ovšem neodpovídá principům Leader).

4.4.3 Iniciativy a podpůrná uskupení v oblasti rozvoje venkova Venkovem v jeho nejširších možných vazbách a s důrazem na hodnoty a tradice se zabývá Spolek pro obnovu venkova, o. s. (založen 1. června 1993). Posláním Spolku je „přispívat k rehabilitaci venkova, k obnově a prohloubení společenského a duchovního života na venkově, k posílení hospodářské stability a prosperity venkova. Motivovat občany žijící na venkově k dobrovolné aktivitě, podněcovat je k odhodlání podílet se na zdárném vývoji obce, napomáhat vzniku a činnosti místních a regionálních sdružení. Účastnit se evropské spolupráce při obnově venkova. V neposlední řadě pak překonávat úzce resortní přístupy k řešení problémů obnovy vesnice a rozvoje venkova a podporovat a realizovat Program obnovy venkova.“ (více viz www.spov.org). Od založení po současnost se počet členů rozrostl z cca 200 osob na téměř 1 000 osob. Z aktivity Spolku pro obnovu venkova byla zřízena Komise pro venkov při Senátu České republiky, která se schází každý týden. Spolek pro obnovu venkova posuzuje zákony a jejich dopady s ohledem na proměny fungování venkova v ČR. Nejvýraznější akcí Spolku je soutěž Vesnice roku, vyhlašovaná od roku 1995. V roce 2007 byla založena Národní síť Místních akčních skupin České republiky, o. s. (NS MAS ČR). Síť pro spolupráci MAS fungovala již od listopadu 2005 jako neformální seskupení pod názvem Národní síť rozvoje venkova (NSRV). Cílem NS MAS ČR je především podporovat činnost místních akčních skupin, rozvíjet jejich vzájemnou spolupráci a přenos zkušeností. Snaží se o monitoring a hodnocení rozvojových aktivit na venkově (zejména aktivity MAS), včetně návrhů na rozvojová opatření. Má intenzivní vazby na zahraničí.

98

Činnost sítě je řízena třináctičlenným Výborem, který tvoří volení zástupci místních akčních skupin z jednotlivých krajů. NS MAS ČR, o. s., je partnerem pro spolupráci s dalšími institucemi, jejichž činnost se dotýká rozvoje venkova. Na počátku roku 2011 měla NS MAS ČR 128 členů, což je převážná většina existujících MAS v ČR. Servisní organizací pro rozvoj venkova (zejména pro Spolek pro obnovu venkova i Národní síť MAS) je Národní observatoř venkova, o. p. s. Vzdělávací, poradenské a osvětové činnosti se spolu s podporou spolupráce, plánování a přípravy rozvojových projektů věnují školy obnovy venkova. Náplň jejich činnosti se liší podle jejich místních specifik. Školy obnovy venkova fungují v úzkém partnerství s MAS, svazky obcí i s konkrétními obcemi. V ČR působí cca 20 škol obnovy venkova a téměř stejný počet organizací věnujících se vzdělávacím aktivitám s vazbou na venkov. Od roku 2010 plně funguje (po formálním ustavení v roce 2008) Celostátní síť pro venkov (dříve byla označována jako Celostátní síť rozvoje venkova, tento název se proměnil), zřízená Ministerstvem zemědělství. Síť je podřízena společné Evropské síti pro rozvoj venkova, kterou zřizuje Evropská komise, za účelem zefektivnění spolupráce mezi jednotlivými členskými státy EU. Cíli sítě jsou: 

seskupit organizace a státní správu zapojenou do podpory rozvoje venkova a zemědělství,



vytvářet vhodné podmínky pro partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem za účelem technické pomoci pro projekty národní a mezinárodní spolupráce,



podpořit implementaci a hodnocení politiky rozvoje venkova a zemědělství sdružením expertů,



sbírat a zpracovávat informace a údaje o nejlepší praxi, poznatcích a osvědčených postupech,



organizovat semináře, setkání a pracovní sekce týkající se subjektů podílejících se na rozvoji venkova a zemědělství; šířit informace o Programu obnovy venkova, dostupném poradenství, problematice venkova a zemědělství,



vytvořit databázi expertů a poradců včetně systému certifikace poradců pro venkov a zemědělství,

99



být komunikačním a marketingovým nástrojem Programu rozvoje venkova a podpořit atraktivitu venkovského území České republiky.

Zakládajícími členy Sítě jsou členové Monitorovacího výboru PRV a dále Národní síť Místních akčních skupin, Národní observatoř venkova, Česká zemědělská univerzita, Jihočeská univerzita a Mendelova univerzita v Brně.

Obr. 16: Struktura Celostátní sítě pro venkov Pramen: struktura/

http://eagri.cz/public/web/mze/venkov/o-celostatni-siti-pro-venkov/organizacni-

Za řízení a provoz Sítě je odpovědný Řídicí orgán Sítě, kterým je Ministerstvo zemědělství. Činnost Řídicího orgánu Sítě vykonává odbor Řídicí orgán PRV Ministerstva zemědělství a spolupracuje se sekcí agentur pro zemědělství a venkov. V rámci organizační struktury Sítě byl dále zřízen Koordinační výbor Sítě, který má poradní funkci. Síť je rozdělena do Krajských a Regionálních (okresních) sítí, které sdružují subjekty působící ve venkovském prostoru na úrovni okresů a krajů a zajišťují efektivní obousměrný přenos informací. Činnost Krajských a Regionálních sítí koordinují Agentury pro zemědělství a venkov na krajské či okresní úrovni. Agentury pro zemědělství a venkov zároveň vykonávají činnosti Sekretariátu Sítě.

100

ZÁVĚRY PROJEKTU Rozvoj venkova je záležitostí subjektů žijících či působících ve venkovských obcích a také široké skupiny subjektů z řad veřejného, podnikatelského i občanského sektoru mimo obec. Různé oblasti rozvoje venkova jsou úzce provázány a ovlivňovány na různých úrovních správní organizace území. Synergie v přístupu k rozvoji venkova znamená úsilí o koordinaci a spolupráci aktérů rozvoje a také o sladění a provázání procesů rozvoje jednotlivých oblastí tak, aby došlo ke zvýšení efektů z rozvojových činností (dosažení synergického efektu). Můžeme rozlišit následující základní schémata synergií: 

synergie mezi aktéry na lokální úrovni – vztahy spolupráce mezi starostou, zastupitelstvem a radou obce, dalšími orgány obce, místními podnikateli, neziskovými organizacemi a občany – jde o vytvoření fungujícího místního společenství,



synergie při řešení rozvoje jednotlivých oblastí – vztahy spolupráce mezi věcně příslušnými aktéry na úrovni obce, kraje a státu (např. venkovský cestovní ruch: podnikatelé v cestovním ruchu, obce, krajské organizace cestovního ruchu, destinační společnosti, Svaz venkovské turistiky, MMR, CzechTourism),



synergie napříč sektory (na lokální, regionální i národní úrovni) – vztahy spolupráce (ale častěji pouze koordinace) mezi aktéry z různých oblastí (rezortů); nejčastěji jde o případ, kdy provázáním více činností/projektů může dojít ke zvýšení efektů (využitelnosti) investic (např. lesní cesty správci lesa modernizované s ohledem na plány rozvoje cestovního ruchu daného regionů, využití krajinných úprav pro zlepšení rekreační funkce území apod.).

Logicky se v rámci daného schématu do naplňování spolupráce aktuálně zapojí z potenciálně vhodných pouze ty subjekty, pro které to bude v daném kontextu zajímavé a reálné. Specifickým typem synergie je vztah mezi městem a okolními venkovskými obcemi. Venkov a města nejsou nezávislé entity, nýbrž jde o vzájemně funkčně často velmi úzce propojené prostory. Rozvoj venkova bez reflexe rozvoje vnořených městských celků podvazuje značné rozvojové synergické efekty.

101

O užitečnosti synergie není pochyb. Praktickou otázkou je, jak synergii podporovat a posilovat. −

Východiskem komunikace.

−

Základní oporou pro synergický rozvoj je plánování.

pro

synergický

rozvoj

jsou

informovanost

a

Aby vůbec mohlo k vědomému20 rozvoji synergie docházet, musí o sobě aktéři vědět, musí mít informace o potenciálních styčných bodech a následně navázat komunikaci a prověřit výhodnost a reálnost spolupráce. Rozvíjející se cestou k podpoře v této oblasti jsou různé „sítě“ či platformy (viz kap. 4.4). Synergie probíhá dlouhodobě buď v rámci institucionalizovaného prostředí (nějaká forma spolupráce), nebo, což je častější, na bázi volné spolupráce. Pro rozvoj venkova je důležité rozvinout i množství příležitostných synergických aktivit, které vyvstanou z aktuální situace. Jde v podstatě až o filozofii uvažování a chování aktérů Možnosti a formy spolupráce v procesech lokálního (regionálního, rurálního) rozvoje souvisí mimo jiné i s počtem potenciálních aktérů, kteří vstupují do procesu, a obvyklou velikostí, resp. významností aktérů z hlediska kvantitativního (rozpočet, počet zaměstnanců, spravované území apod.) i kvalitativního (know-how, informační sítě, vazby v jiných strukturách apod.). Na rozdíl od regionálního rozvoje na národní a krajské úrovni, kde jednotliví aktéři jsou dostatečně velké jednotky s příslušnou ekonomickou nebo institucionální velikostí (velké firmy, kraje, velká města, národní nebo velké neziskové organizace), na lokální úrovni je aktérů v procesu usměrňování regionálního rozvoje bezprostředně aktivních a vstupujících do rozhodovacích procesů relativně málo (viz obr. 17). Vertikální forma organizace je přirozená a existuje díky hierarchické organizaci společnosti, veřejné správy nebo dalších socioekonomických jevů. Spolupráce je však nedoceněným faktorem rozvoje venkova. Nedaří se propojovat rozvojové úsilí různých aktérů, jelikož každý z aktérů se pohybuje v jiných „sférách“. Klíčoví aktéři na centrální úrovni pouze dávají pravidla bez znalosti poměrů na nižších úrovních, skuteční aktéři rozvoje venkova jsou však na lokální úrovni. Rovněž nejsou dořešeny praktické aspekty fungování spolupráce a spolupráce aktérů je nahodilá, přičemž řada vztahů by mohla být silnější, spolupráce efektivnější – a to i v jiných případech, nežli představuje 20

Řada synergických efektů ani není záměrná a vyplývá z využitelnosti věcí více způsoby, či jde o vedlejší efekty různých aktivit (zde se nabízí označení z ekonomické teorie: „externalita“).

102

existence dosažitelných financí. Např. MAS jsou spíše nástrojem pro administraci projektů, ale už ne tolik pro aktivaci venkovského regionu. Spolupráce musí být přirozená a vzejít zezdola od všech partnerů. Je nutné významně posílit strategické plánování, zejména sladit a koordinovat rozvojové aktivity a společné projekty. Řada subjektů dělá stejné nebo podobné činnosti, aniž by o sobě věděly. Rovněž je třeba věnovat větší pozornost nastavení vnitřních mechanismů spolupráce a plánování. Plánování je proces chronologicky tvořený: 1.

zhodnocením situace, identifikací problémů a také identifikací témat, na něž daný subjekt sám nestačí,

2.

stanovením cílů a priorit,

3.

nalezením způsobu dosažení cílů a priorit včetně návrhu systému spolupráce a podpůrných struktur,21

4.

realizací naplánovaných činností,

5.

sledováním plnění naplánovaných činností a zpětnou vazbou vedoucí přes zachycení změn situace ke změnám cílů a priorit.

Výsledek uvedených prvních tří fází je zachycen v nějakém typu koncepčního dokumentu, ve fázi čtvrté je dokument realizován a ve fázi páté hodnocen a poté aktualizován. Plánování umožňuje promyslet témata či problémy a posléze projekty a konkrétní činnosti, u nichž je možné usilovat o synergii, navázat potřebná partnerství a ve spolupráci dané věci zrealizovat a vyhodnotit.

Všichni partneři také musí adekvátně přistupovat k nastavení priorit rozvoje venkova. Zejména na národní nebo evropské úrovni je třeba stanovovat pravidla tak, aby mohla být reálně naplňována, a to i aktéry na nižších hierarchických úrovních. K řešení problémů je třeba přistupovat systematicky – neřešit následky, ale řešit příčiny; rovněž je zapotřebí neřešit problémy ad hoc pouze tehdy, když se objeví vhodný dotační program.

21

Například místo pro setkávání, administrativní (kancelářské) zázemí, informační systémy, manažer spolupráce.

103

Obr. 17: Synergický model aktérů rozvoje venkova se zobrazením nejrelevantnějších vazeb mezi aktéry na základě analýzy kompetencí a deklarovaných činností jednotlivých aktérů Pramen: vlastní zpracování GaREP, spol. s r. o.

104

Uplatňování synergického přístupu souvisí s obecnějšími systémovými charakteristikami venkova. Řada aktérů využívá při rozvojových aktivitách omezenou škálu nástrojů, většinou pouze finanční (dotace). Přitom spektrum nástrojů rozvoje venkova je velmi široké – od administrativních, přes koncepční, institucionální, věcné k sociálně-psychologickým (Binek, 2009). Zatím neuvažovanou možností by bylo „regionalizovat“ rozvojové nástroje – pro specifické regiony vytvořit specifická opatření. To do určité míry naplňují krajské programy s vazbou na rozvoj venkova. V rámci výzkumu se potvrdilo, že standardní nástroje regionální politiky dosahují při aplikaci ve venkovském prostoru nižších účinků, resp. schopnost jich využít je ve venkovském prostoru nižší. Na venkově je dílčí přístup k řešení problémů neúčinný a úspěšná diverzifikace činností je spojena s komplexním přístupem k rozvoji. Roztříštěnost kompetencí ve vztahu k venkovu oslabuje možnosti řešení oblastí na pomezí více sektorů. Klíčovými subjekty pro rozvoj kvality života jsou jednoznačně obce, část občanské vybavenosti je i v krajské kompetenci. V případě rozvoje podnikání je situace složitější. Obec hraje sice velkou roli ve vymezení ploch pro podnikání i při řešení lokálních problémů podnikatelů, nicméně zásadnější roli hraje legislativní rámec na národní úrovni a dopravní infrastruktura (dle kategorie komunikací v kompetenci státu a krajů). Deklarované snahy o diverzifikaci aktivit se daří naplňovat pouze omezeně.

Propojením přístupů různých institucí, kombinací a transformací stávajících rozvojových nástrojů lze dosáhnout vyšších dopadů při rozvoji venkova. Předpokladem je ovšem překonání dominance rezortních přístupů. Koordinace a spolupráce, které tohoto mohou dosáhnout, jsou však bohužel často buď příliš formální, nebo nefunkční. Velkou výzvou proto je prověření fungování struktur spolupráce a skutečné uplatnění plánovacích nástrojů. Je třeba vytvořit flexibilnější finanční nástroje, posílit kontrolu efektivity dotačních prostředků a vytvořit lepší podmínky pro sdružování veřejných a soukromých prostředků. Výzkum si kladl mimo jiné za cíl nalézt možnosti synergického působení rozvojových nástrojů a opatření užívaných klíčovými institucemi k rozvoji venkova. Nejnázornější případy jsou uvedeny průběžně v jednotlivých kapitolách publikace. Detailnější pohled až do úrovně témat nabízí „manuál rozvoje venkova“, který je dostupný na www.regionalnirozvoj.cz v sekci Rozvoj venkova.

105

Výsledkem zkoumání průniků a vazeb mezi jednotlivými složkami specifik života a podnikání ve venkovském prostoru je pohled na venkov skrze funkce (podrobněji viz kap. 3). Zde došlo k řadě změn a vazby venkova vůči městu v jednotlivých složkách jsou více reciproční. Máme-li celkově zhodnotit vývoj synergie v rozvoji venkova, pak došlo k nemalému posunu především díky úsilí řady aktérů převážně z lokální úrovně. Podpora ze strany státu je stále nedostatečná a mnohé kroky jsou kontraproduktivní. Role krajů se liší, můžeme zde však vysledovat řadu kroků zaměřených na rozvoj venkovského prostoru.

106

Problematika venkova je mnohovrstevnatá. Řada věcí je a zůstane věcí diskuze. Přivítáme proto reakce, zkušenosti, podněty či jiné inspirace od čtenářů.

GaREP, spol. s r. o. společnost pro regionální ekonomické poradenství nám. 28. října 3 602 00 Brno Web: www.garep.cz E-mail: [email protected] Tel.: 545 242 846

107

LITERATURA ANTUŠÁK, E., KOPECKÝ, Z. Úvod do teorie krizového managementu I, 2. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2003. 98 s. BEČVÁŘOVÁ, V., JUŘICA, A. Koncepce pilířů I a II SZP v dotační politice ČR. 1. vydání, Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2008. 70 s. BEDNAŘÍKOVÁ, Z. Vývoj a nástroje politiky rozvoje venkova v České republice. Regionální studia, roč. 3, č. 1, 2009, s. 34–42. BINEK, J. a kol. Venkovský prostor a jeho oživení. 1. vydání, Brno: Georgetown, 2007. 145 s. ISBN 80-251-19-5. BINEK, J., SVOBODOVÁ, H. Rozvoj venkova a rozvoj regionů: Společná zemědělská politika a regionální politika na jednom hřišti. Regionální studia, roč. 3, č. 1, 2009, s. 12–19. BINEK, J., SVOBODOVÁ, H., HOLEČEK, J., GALVASOVÁ, I., CHABIČOVSKÁ, K. Synergie ve venkovském prostoru – aktéři a nástroje rozvoje venkova. Brno: GaREP Publishing, 2009. 96 s. ISBN 978-80-904308-0-8. BINEK, J., SVOBODOVÁ, H., CHABIČOVSKÁ, K., HOLEČEK, J., GALVASOVÁ, I., MARTÉNEK, J. Paradoxy rozvoje venkova – Kritické zhodnocení bariér, nástrojů a šancí rozvoje venkova. Brno: GaREP, spol. s r. o., 2011. 64 s. ISBN 978-80-904308-60. BLAŽEK, B. Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie. Šlapanice: ERA, 2004. 184 s. BRUNDTLAND, G. H. a kol. Naše společná budoucnost. (Zpráva světové komise pro životní prostředí.) Praha: Academia, 1991. ISBN 80-85368-07-2. Celostátní síť pro venkov. MZe ČR. *on-line+. Dostupné na: Český statistický úřad. URL <www.czso.cz> DOČKAL, V. Aktéři regionálních zájmů a formalizovaný politický dialog. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2006. DOUCHA, T., DIVILA, E. Possible impacts of the Czech agricultural policy after the EU accession on the land usage. In: Agric. Econ. – Czech, 51, 2005 (5): 185–193. ISSN 0139-570X. ESPON: European Development Opportunities for Rural Areas. 2010. URL [cit. 31. 5. 2011]

108

Eurostat: Agricultural statistics. 2011. URL [cit. 31. 5. 2011] Evaluace socioekonomického rozvoje. Praha: MMR, 2005. GALVASOVÁ, I. a kol. Manuál rozvoje venkova. In: Souhrnná studie z řešení aktivity A01/10 projektu QH82249 „Posouzení efektů možných synergií ve venkovském prostoru a formulace opatření k jejich posílení. Brno: GaREP, spol. s r. o., 2010. s. 4– 88. GALVASOVÁ, I. a kol. Lidský potenciál ve venkovském prostoru. Zpráva z řešení aktivity A8, výzkumný projekt MMR ČR WB-29-04 Venkovský prostor a jeho oživení. Brno: GaREP, spol. s r. o., 2005. GALVASOVÁ, I. a kol. Spolupráce obcí jako faktor rozvoje. 1. vyd. Brno: Georgetown, 2007. 140 s. ISBN 80-251-20-9. GREGORINIOVÁ, J., SCHOLLAROVÁ, V. Místní kultura – stabilizační a stimulační faktor rozvoje českého venkova. In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět; Countryside – Our World, Český Krumlov, 1. – 3. 3. 2006. s. 330–339. ISBN 80-213-1539-3. HAMPL, M., MÜLLER, J. Jsou obce v České republice příliš malé? Geografie – Sborník ČGS, Vol. 103, No. 1/1998, s. 1–12. HAVEL, P. Venkovská turistika v Česku netáhne, 2006. URL HRABALOVÁ, S. Teorie a praxe rozvoje měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 14. HRABÁNKOVÁ, M. Hodnocení území z pozice regionální politiky a rozvoje venkova. In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět; Countryside – Our World, Český Krumlov, 1. – 3. 3. 2006. s. 353–356. ISBN 80213-1539-3. HRABÁNKOVÁ, M., et al. Krizový management. 1.vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2004. 135 s. HRUŠKA, V. České strategické plánování rozvoje venkova v politickém a plánovacím diskurzu. Urbanismus a územní rozvoj, Brno: Ústav územního rozvoje, 2011, č. 3, s. 7–12. HRUŠKA, V. Národní strategie – jde o skutečný vůdčí dokument rozvoje venkova? OBEC a finance, TRIADA, spol. s r. o., 2011, č. 2, s. 42. CHROMÝ, P., JANČÁK, V., MARADA, M., HAVLÍČEK, T. Venkov – žitý prostor: regionální diferenciace percepce venkova představiteli venkovských obcí v Česku.

109

Geografie, 116, č. 1/2011, s. 23–45. URL [cit. 25. 4. 2011] CHROMÝ, P., MARADA, M., JANČÁK, V., HAVLÍČEK, T. Venkov očima představitelů venkovských obcí: regionální rozdíly v Česku. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, 2010. URL<www.mmrvyzkum.cz/infobanka/DownloadFile/133770.aspx> [cit. 25. 4. 2011] ILLBERY, B. Conclusion. In: ILBERY, B. (ed.): The Geography of Rural Change. 1. vydání, Essex: Addison Wesley Longmann Limited, 1998. JANČÁK, V., CHROMÝ, P., MARADA, M., HAVLÍČEK, T., VONDRÁČKOVÁ, P. Sociální kapitál jako faktor rozvoje periferních oblastí: analýza vybraných složek sociálního kapitálu v typově odlišných periferiích Česka. Geografie, 115, č. 2/2010, s. 207–222. URL . JEŽEK, J. Zemědělská politika a politika rozvoje venkova. In: Wokoun a kol. Regionální rozvoj (Východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování). Praha: Linde, 2008. 480 s. ISBN 978-80-7201-699-0. JOHNSON, R., SOROKA, S. N. Social Capital in a Multicultural Society. The Case of Canada. In: DEKKER, P., USLANER, E. M. Social Capital and Participation in Everyday Life Ed. London and New York: Routledge, 2001. JOKLOVÁ, H. Dopravní dostupnost obcí s rozšířenou působností v moravských krajích. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, Brno, 2007. URL . KABRDA, J., JANČÁK, V. Vliv vybraných politických a institucionálních faktorů na české zemědělství a krajinu. Geografie, 112, No. 1/2007, pp. 48–60. KADEŘÁBKOVÁ, J., TRHLÍNOVÁ, Z. Participace občanů na ochraně a využívání kulturního dědictví na českém venkově. In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět; Countryside – Our World, Český Krumlov, 1. – 3. 3. 2006. s. 369–377. ISBN 80-213-1539-3. KAŠPAROVÁ, L., ROZEHNALOVÁ, E. Nové stavby pro venkov. Ediční řada Vesnice, svazek 8. Brno: ÚÚR, 2005. KONEČNÝ, O. Venkovská turistika a agroturistika: (Ne)naplněný potenciál rozvoje venkova. Sborník příspěvků z konference Geografický výzkum v České republice, Brno: MU, 2011. 9 s. (v tisku) KORÁB, V., ESTÉLYIOVÁ, K. Úloha podnikatelství v rozvoji regionu. Brno: Fakulta podnikatelská, VUT v Brně, 2007. Nepublikovaný text k výzkumnému projektu MMR ČR WD 39-07-1.

110

KUČERA, Z., KULDOVÁ, S. Vnímání venkova: klíčový fenomén jeho rozvoje? In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět; Countryside – Our World, Český Krumlov, 1. – 3. 3. 2006. s. 394–402. ISBN 80-2131539-3. KUCHYŅKOVÁ, P. Reforma společné zemědělské politiky: cíle české politiky. In: Dočkal, V., Fiala, P., Kaniok, P., Pitrová, M. (eds.): Česká politika v Evropské unii: Evropský integrační proces a zájmy české republiky. Brno: FSS MU. 2006. KUNC, J., VĚŽNÍK, A. Venkov, zemědělství a krajina. In: Binek, J. a kol. Venkovský prostor a jeho oživení. 1. vydání, Brno: Georgetown, 2007. s. 52–64. ISBN 80-25119-5. LANE, B. What is rural tourism? Journal of Sustainable Tourism, Routledge, 2, č. 1 + 2, 1994, s. 7–21. ISSN 1747-7646. LIBROVÁ, H. Pestří a zelení: (kapitoly o dobrovolné skromnosti). Vyd. 1. Brno: Veronica, 1994. 218 s. ISBN 80-853681-8-8. LOŠŤÁK, M., HUDEČKOVÁ, H. Preliminary Impacts of the LEADER + Approach in the Czech Republic. In: Agric. Econ. – Czech, 51, 2010 (6): 249–265. ISSN 0139-570X. LOWE, P., BULLER, H., WARD, N. Setting the next agenda? British and French approaches to the second pillar of the Common Agricultural Policy. Journal of Rural Studies. Roč. 18, 2002. s. 1–17. MAJEROVÁ, V. Sociologie venkova a zemědělství. Vyd. 4. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2008. 246 s. ISBN 978-80-2130651-6. Malá československá encyklopedie. Praha: Akademia, 1984. MARADA, M., KVĚTOŇ, V. Rozdíly v dopravní obslužnosti v regionech českého venkova. In: Deník veřejné správy *on-line+, 7. 2. 2011. Převzato z Obec a finance 5/2010. URL . MARADA, M., KVĚTOŇ, V. Význam dopravní obslužnosti v rozvoji venkovských oblastí. In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět; Countryside – Our World, Český Krumlov, 1. – 3. 3. 2006. s. 410–419. ISBN 80-213-1539-3. MARINI, B. M., MOONEY, H. P. Rural Economies. In: CLOKE, P., MARSDEN, T., MOONEY, P. (eds.): Handbook of Rural Studies. London: SAGE, 2005. s. 94–103. MIKULA, P. Rozvoj venkovských oblastí. Praha: ÚZPI, 2005. 34 s. MORAVEC, I. a kol. Venkovská turistika v Rakousku, České republice a Francii. České Budějovice: Vlastimil Johanus, 2007. 78 s.

111

MURDOCH, J., LOWE, P., WARD, N., MARSDEN, T. The differentiated countryside. Londýn: Routledge, 2003. 181 s. Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu v České republice. Praha: Ministerstvo životního prostředí. URL [cit. 20. 6. 2011] NIGGLI, U. Ekologické zemědělství – cesta pro udržitelnost v zemědělské praxi. In: ŠARAPATKA, B., NIGGLI, U. (eds.): Zemědělství a krajina: cesty k vzájemnému souladu. Olomouc: Univerzita Palackého. 2008, s. 169–187. NOVÁK, J., PULDOVÁ, P., OUŘEDNÍČEK, M., TEMELOVÁ, J. Současné procesy ovlivňující sociálně prostorovou diferenciaci České republiky. Urbanismus a územní rozvoj, Brno: ÚÚR. č. 5, 2007, s. 31–35.

ODEHNALOVÁ, P. Přednosti a meze rodinného podnikání. Gate2Biotech, 2006. URL ). [cit. 15. 6. 2011] OECD: The New Rural Paradigm – Policies and Governance. Paříž: OECD Publications, 2006. 164 s. OUŘEDNÍČEK, M., TEMELOVÁ, J., MACEŠKOVÁ, M., NOVÁK, J., PULDOVÁ, P., ROMPORTL, D., CHUMAN, T., ZELENDOVÁ, S., KUNCOVÁ, I. Suburbanizace.cz. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje a Urbánní a regionální laboratoř, 2008. 96 s. PÁSKOVÁ, M., ZELENKA, J. Cestovní ruch – výkladový slovník. Praha: MMR, 2002. 448 s. PĚLUCHA, M., BENDAŘÍKOVÁ, Z. Rozvoj venkova v kontextu postupující reformy SZP EU. Příspěvek na doktorandský workshop, středa 21. 5. 2008. URL [cit. 6. 2. 2009] PĚLUCHA, M., VIKTOROVÁ, D., BEDNAŘÍKOVÁ, Z. Možnosti nastavení efektivní politiky pro rozvoj venkova v Evropské unii. Acta oeconomica pragensia, Praha: Vysoká škola ekonomická, roč. 2009, č. 5, s. 53–69. ISSN 0572-3043. PERLÍN, R. Problematika organizace státní správy a samosprávy. In: Hampl, M. a kol. Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1996. 395 s. PERLÍN, R. a kol. Venkovy a venkované. Praha: MMR a Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, 2010. ISBN 978-80-87147-27-6. PERLÍN, R. Venkov, typologie venkovského prostoru. In: Malý, F., Viktoriová, B. (eds.): Česká etnoekologie. Praha: Cargo Publishers, 1999, s. 87–106.

112

PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. Typologie venkovského prostoru Česka. Geografie, roč. 115, č. 2, 2010, s. 161–187. Politika rozvoje venkova v období 2007–2013. Brusel: Evropská komise. URL [cit. 10. 5. 2011] Program rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013. Praha: MZe, 2006. RODRIGUE, J.-P. et al. The Geography of Transport Systems. Hofstra University, Department of Economics & Geography, 2006. URL . SEDLÁČKOVÁ, A. Vliv rodinných vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci na chod a rozvoj malé rodinné firmy. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2009. 66 s. Singltrek pod Smrkem. Dostupné na: SLEPIČKA, A. Nové trendy ve využívání venkovského prostoru v ČR a v jiných středoevropských zemích. In: Majerová, V. (ed.): Venkov je náš svět. Sborník příspěvků. Praha: ČZU PEF, 2006, s. 515–524. ISBN 80-231-1539-3. SMRČINOVÁ, D. Zapojování veřejnosti v obcích do 2 000 obyvatel. In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět; Countryside – Our World, Český Krumlov, 1. – 3. 3. 2006, s. 525–530. ISBN 80-213-1539-3. Souhrnné přehledy o půdním fondu z údajů katastru nemovitostí ČR. Praha: ČÚZK 2011. Spolek pro obnovu venkova. URL <www.spov.org> SRB., V., MÜLLER, J. Výstavba bytů na venkově. In: Obec a finance, 2004, č. 5, s. 58– 59. Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji. Brno: GaREP, spol., s r. o., 2009. Strukturální výsledky za zemědělství (2003, 2005, 2007, 2010). Praha: ČSÚ. URL STŘÍBRNÁ, M. Venkovská turistika a agroturistika. Praha: Profi Press, 2005. 65 s. SVOBODOVÁ, H. Faktory rozvoje venkova v podmínkách České republiky. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, 2009. SÝKORA, L. Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časopis. Praha: Sociologický ústav AV ČR, roč. 39, č. 2, 2003, s. 217–233. ŠIMON, M., OUŘEDNÍČEK, M. Migrace na venkov a kontraurbanizace: přehled konceptů a diskuze jejich relevance pro výzkum v Česku. In: Geografie pro život ve 21. století: Sborník příspěvků z XXII. sjezdu České geografické společnosti

113

pořádaného Ostravskou univerzitou v Ostravě 31. srpna - 3. září 2010. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2010, s. 738–743 TOTH, P. Ekonomika měst a obcí. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998, s. 17. VAJDOVÁ, Z., ČERMÁK, D. Spolupráce obcí – anketa ve svazcích. In: Autonomie a spolupráce: důsledky ustavení obecního zřízení v roce 1990. Red. Z. VAJDOVÁ, D. ČERMÁK, M. ILLNER. Praha: Sociologický ústav AV ČR 2006, s. 45–65. Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 až 2006. Praha: ČSÚ, 2008. VĚŽNÍK, A., KONEČNÝ, O. Agriculture of the Czech Republic after accession to the EU: regional differentiation. Moravian Geographical Reports, roč. 19, č. 1, 2011, s. 50–60. ISSN 1210-8812. VICENOVÁ, M. Pohled Bruselu na budoucnost především II. pilíře Společné zemědělské politiky. In: seminář Venkov 2011, Praha: UK, přednáška. Výkladový slovník krizového řízení a obrany státu. Praha: Ministerstvo vnitra ČR. URL [cit. 26. 6. 2011] VYSTOUPIL, J., HOLEŠINSKÁ, A., KUNC, J., ŠAUER, M. Návrh nové rajonizace cestovního ruchu. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 98 s. WICHSOVÁ, M. Doprava a venkov. In: Venkov – jeho proměny a územní plánování (příloha časopisu Urbanismus a územní rozvoj – číslo 5/2005). Brno: ÚÚR, 2005. WOODS, M. Rural. Oxon: Routledge, 2011. ISBN 978-0-415-44239-8. WOODS, M. Rural Geography: processes, responses and experiences in rural restructuring. 1. vydání, London: SAGE, 2005. 330 s. Zákon č. 128/200 Sb., o obcích. Zákon č. 183/2006 (stavební zákon) a jeho prováděcí vyhláška č. 500/2006 Sb. (o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti). Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Zákon č. 367/1990 Sb., o obecním zřízení. Zemědělství 2009. Praha: MZe, 2010. 122 s.

114

SEZNAM ZKRATEK ČOV ČR ČSÚ EU JZD MAS OECD PRV ČR NGO Sb. MMR SZP BIC RPIC LFA MZe PPO PFO SHR ESPON EDORA EAFRD ČeMBA ECEAT ČÚZK IZS DSO LAG LAP CIP NS MAS NSRV

Čistírna odpadních vod Česká republika Český statistický úřad Evropská unie Jednotné zemědělské družstvo Místní akční skupina Organization for Economic Co-operation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) Program rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013 Non-governmental organization (Nevládní organizace) Sbírka Ministerstvo pro místní rozvoj Společná zemědělská politika Business and Innovation Centre (Podnikatelské a inovační centrum) Regionální poradenské a informační centrum Less favoured areas (Méně příznivé oblasti) Ministerstvo zemědělství Podnik právnických osob Podnik fyzických osob Samostatně hospodařící rolník European Observation Network for Territorial Development and Cohesion (Evropská pozorovací síť pro územní plánování) European Development Opportunities in Rural Areas European Agricultural Fund for Rural Development (Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova) Česká mountainbiková asociace European Centre for Ecological and Agricultural Tourism (Evropské centrum pro ekologiii a turistiku) Český úřad zeměměřický a katastrální Integrovaný záchranný systém Dobrovolný svazek obcí Local Action Group (Místní akční skupina) Local Action Plans (Místní akční plán) Community Initiative Programme (Program iniciativy společenství) Národní síť místních akčních skupin Národní síť rozvoje venkova

115

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU

Vydavatel: GaREP, spol. s r. o., nám. 28. října 3, 602 00 Brno Tisk: Amaprint – Kerndl, s. r. o., Pražská 343/20, 674 01 Třebíč Obálka a sazba: Hana Svobodová, Jan Svoboda Jazyková korektura: PhDr. Michal Žák Brno 2011 116 stran Vydání první

ISBN 978-80-904308-8-4