Synchron. Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES. Uvnitř: 62. Čtvrtletník Fitesu

SY obalka 5-2010.qxd:SY obalka 2-07

ROČNÍK 09

30.9.2010

19:55

Stránka 1

ČÍSLO 5/2010

ŘÍJEN/LISTOPAD

Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES

Uvnitř: 62. Čtvrtletník Fitesu s ministrem kultury Jiřím Besserem

Rozhovor s výkonnou ředitelkou Asociace producentů v audiovizi Český dokument je na vzestupu V Přelouči byli opět oceněni nejlepší dabéři Recenze a rozhovory k novým českým filmům Blahopřání k osmdesátce Františku Filipovi Vzpomínka na Pavla Melounka Nadace RWE a Barrandov Studio podpořila další filmaře V Písku se mluvilo o polském Kinu morálního neklidu Festivaly Zlatá Praha, Ozvěny AniFestu, TechFilm

Zprávy ze světa filmu Vančurova Marijka nevěrnice bodovala v zahraničí

a další čtení

62. Čtvrtletník Fitesu 13. září 2010

30.9.2010

19:51

Z JEDNÁNÍ ZÁSTUPCŮ VÝKONNÉHO VÝBORU FITESu SE ZÁSTUPCI MĚSTA BEROUN O CENÁCH TRILOBIT 2010, KTERÉ PROBĚHLO 23. ZÁŘÍ 2010

Z jednání v kanceláři starosty – M. Štaflová, K. Abraham, T. Pilát, Z. Čermáková, O. Sommerová, T. Havel.

Olga Sommerová a Ivan Biel těsně po jednání se starostou města.

Olga Sommerová a Tomáš Pilát – jednání se vydařilo – v Berouně svítilo slunce i pivo.

Olga Sommerová a Ivan Biel.

Stránka 2

23. září proběhlo v Berouně jednání mezi zástupci výkonného výboru FITESu a zástupci města o dalším ročníku cen FITESu – Trilobit 2010. Zúčastnili se ho za FITES Olga Sommerová, produkční Zdena Čermáková, Ivan Biel a Tomáš Pilát a za Beroun starosta Tomáš Havel, šéf odboru školství, kultury a vnějších vztahů Karel Abrahám a pracovnice tohoto odboru Miloslava Štaflová. Autoři fotografií Tomáš Pilát a Ivan Biel.

SY obalka 5-2010.qxd:SY obalka 2-07

Starosta Berouna Tomáš Havel (napjatě poslouchá zástupce FITESu).

Olga Sommerová a pan starosta v detailu.

Olga Sommerová, Zdena Čermáková a Ivan Biel před radnicí.

Olga Sommerová materiály pečlivě studující.

Zdena Čermáková a Ivan Biel.

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:05

Stránka 1

EDITORIAL Vážení a milí členové FITESu a další čtenáři Synchronu, pravděpodobně už všichni víte, že předseda a dobrá duše FITESu Martin Skyba vážně onemocněl. V současné době se statečně vypořádává v nemocnici s následky mozkové příhody. V nejbližších dnech by k němu měli nastoupit specializovaní rehabilitační zdravotníci, věříme tedy, že se věci budou postupně obracet k lepšímu. Každopádně to ale nebude hned. Štěstím v neštěstí bylo, že pro Martina přijela velmi brzo po příhodě záchranka a že nemocnice nebyla daleko. Náš pan předseda se tak dostal celkem rychle do péče lékařů. Všichni na něj myslíme a přejeme úspěšnou rehabilitaci. Všechny Martinovy činnosti – a že jich je požehnaně! – převzal výkonný výbor. Budeme se snažit, aby činnost FITESu nebyla vážně narušena a většina naplánovaných akcí proběhla v (téměř) naplánovaném obsahu i rozsahu. Předávání cen za dabing v Přelouči proběhlo zdárně, podobně by to mělo dopadnout i s cenami Trilobit. Porota už je sestavená. Naší chloubou je FITESem zorganizovaný 62. Čtvrtletník s ministrem kultury Jiřím Besserem, který předběžně zajistil ještě Martin Skyba. Témata Čtvrtletníku byla žhavá a důležitá, účast zástupců všech filmařských odvětví i tisku, rozhlasu a televize, nad očekávání hojná. FITES tak znovu dokázal, k čemu a pro koho tu je. Zkrácený stenografický přepis podvečera najdete na stránkách tohoto čísla Synchronu, celý záznam na našich internetových stránkách. Bohužel

Z obsahu 3 62. Čtvrtletník FITESu s ministrem kultury Jiřím Besserem (stenografický záznam)

jsme pro letošek museli zrušit Přehlídku české dokumentární a animované tvorby, která se koná v pražském kinu MAT – ta je bez Martina nemyslitelná. Změny zjistíte i na stránkách Synchronu, který máte právě v ruce. Za Martinova vedení získal náš časopis charakteristickou tvář, ovšem my, kteří jsme ho teď převzali, jsme se k určitým

9 Rozhovor s výkonnou ředitelkou Asociace producentů v audiovizi

údajům nedostali a tak některé rubriky budete zřejmě postrádat a jiné jsou tu zase navíc.

10 Český dokument je na vzestupu

několik velmi zajímavých snímků a my si myslíme, že stojí za podrobnější zmínku. Redakční

12 V Přelouči byli opět oceněni nejlepší dabéři 13 Recenze a rozhovory k novým českým filmům 18 Blahopřání k osmdesátce Františku Filipovi 18 Vzpomínka na Pavla Melounka 19 Nadace RWE a Barrandov Studio podpořila další filmaře 20 V Písku se mluvilo o polském Kinu morálního neklidu 27 Festivaly (Zlatá Praha, Ozvěny AniFestu, TechFilm – ohlednutí)

32 Zprávy ze světa filmu (Vančurova Marijka nevěrnice bodovala v zahraničí)

… a další čtení Autoři fotografií: Tomáš Pilát, Marie Šandová, Jaroslav

Hodně prostoru je tentokrát věnováno novým českým filmům. V poslední době se urodilo tým tohoto čísla jsme utvořili narychlo v sestavě Tomáš (zast. šéfredaktor) a Agáta Pilátovi. Neměli jsme lehkou pozici. Na přípravu kompletního čísla jsme měli neskutečně málo času a k některým materiálům, které měl Martin v plánu vydat, jsme se nedostali. K tomu docházely různé požadavky a dožadování se předběžných dohod, o kterých jsme vůbec nevěděli. Proto se omlouváme všem, kteří čekali a nedočkali se „svých“ materiálů. Věříme, že případné nedostatky tohoto čísla, ať už patříte k „zadavatelům“ nebo čtenářům, pochopíte, přičemž samozřejmě přijímáme i kritické připomínky. A velmi rádi uvítáme jakékoliv vaše příspěvky do dalších čísel – prosíme vás o ně a vůbec o spolupráci. Zároveň moc prosíme: ti, kdož tak ještě neučinili, zaplaťte členské příspěvky a pokud možno všichni nám pošlete na e-mailovou adresu [email protected] fungující kontakt na vás. Komunikace mezi námi všemi se tím značně urychlí. Budeme se těšit na shledanou nejen u dalšího vydání Synchronu, ale i v době mezi jednotlivými čísly.

Černý, Ivan Biel, Agáta Pilátová, MF Nad řekou Písek,

Závěrečné slovo editorialu je směrováno k Martinovi: pane předsedo, myslíme na Vás

MFF Techfilm, ČT, AniFest, Národní filmový archiv

a držíme Vám všechny palce k třeba pomalému, ale jistému uzdravení!

a archiv Fitesu.

Výkonný výbor FITES & nová redakce Synchronu

SYNCHRON

SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Marta Šímová (animovaný film), Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba (šéfredaktor), Agáta Pilátová a Tomáš Pilát (redaktoři) a Jan Štern. Sazba a grafická úprava Nataša Allramová, tisk MTT, Za Poříčskou branou 9, 180 00 Praha 8. Vychází 6x ročně za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

a Nadace ČLF. Evidence MK ČR č. E 13763. ISSN 1213-9181. Inzerci zajišťuje CLOWN CZ, Václavské náměstí 19, 110 00 Praha 1, tel. 234 656 123, fax 234 656 138, [email protected]. Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 721 407 486. Toto číslo bylo dáno do tisku 1. října 2010. Předplatné 600 Kč (včetně poštovného) je pro členy Fitesu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 100 Kč. E-mail:info@ fites.cz http://www.fites.cz



SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:05

Stránka 2

Z E Ž I V OTA F I T E S U

Jeden z mála materiálů pro toto číslo, které jsme našli ve složce Martina Skyby, je následující rubrika Synchronu. Martinovi očividně záleží na tom, aby se na oslavence, členy FITESu, nezapomínalo:

NAŠI JUBILANTI – 1. čtvrtletí roku 2011

50 Mgr. Zuzana Zemanová, scenáristka a režisérka *26. 1., Věra Flaková, střihačka *22. 2., Božek Slavík, kameraman 55 60 65 70 75

85 100

*28. 2., Ing. Milan Lesniak, výtvarník, animátor, režisér *7. 3. Mgr. Anna Friedmannová, producentka, ředitelka Brněnské soukromé televize *14. 1., Kateřina Šusterová, dabingová režisérka a dialogistka, *23. 1. Jessica Horváthová, kameramanka, nyní hlavně Casting Cine-Jessy *1. 1., Anna Habartová, kameramanka, animátorka *2. 1., Peter Hledík, scenárista, režisér, ředitel ARTFILMU Trenčianské Teplice *28. 1. Ing. Jiří Just, scenárista a dramatik *22. 2. Ivan Balaďa, režisér *1. 1., Tomáš Gregor, scenárista a režisér *6. 1., Jana Dobiášová, střihačka *15. 2., Zdeněk Svěrák, scenárista *28. 3. Rudolf Čechura, scenárista *5. 2., Hans-Peter Wahle, mistr zvuku, střihač *22. 2., Jindřich Bernard, producent *11. 3., Otto Zelenka, scenárista *12. 3. Miloslav Jandera, umělecký maskér *23. 2. Otakar Vávra, scenárista a režisér *28. 2.

V prvním čtvrtletí roku 2011 oslaví významné narozeniny také:

pečlivý kameraman PhDr. Přemysl Prokop *11. 1. 1919, loutkář a výtvarník František Tvrdek *26. 1. 1920, filmový kritik a překladatel Gustav Francl *28. 1 1920, televizní režisér PhDr. Jiří Látal *13. 1 1922, režisérka Lada Vacková *4. 3. 1922, učitel mnoha filmových střihačů Jaromír Janáček *6. 1. 1923, kameraman a pedagog Prof. Mgr. Ilja Bojanovský *20. 1. 1923, tvůrkyně vynikajících animovaných filmů Zdenka Skřípková *13. 2. 1923, ten, který ony vynikající animované filmy dramaturgoval Jindřich Vodička *17. 2. 1923, televizní režisér a scenárista Pavel Kraus *23. 2. 1923, dokumentarista a bijec za práva rentiérů Otakar Skalski *12. 3. 1923, scenárista hezkých filmů Milan Pavlík *24. 3. 1923, mistr zvuku a pamětník zlatých barrandovských časů Miloslav Hůrka *3. 1. 1924, vídeňský Čech kameraman Hanuš Polák *8. 1. 1925, herec Gustav Vondráček *12. 1. 1925, střihačka Jarmila Vlčková *23. 2. 1925, kameraman a správce domů města Košíře Josef Pešek *28. 2. 1925, kameraman Josef Vaniš *6. 1. 1927, filmový kritik, teoretik a pedagog PhDr. Zdeněk Smejkal *12. 1. 1927, filmový a televizní architekt Ing.arch Aleš Voleman *4. 2. 1927, kameraman Mgr. Jiří Ployhar *28. 3. 1927, dramaturg a scenárista Karel Forst *20. 1. 1928, scenárista,režisér, dokumentarista Zdeněk Kopáč 20. 1. 1928, režisér Ludvík Kadleček *22. 1. 1928, dramaturgyně Zdena Josková *18. 2 1928, hudební skladatel a dirigent PhDr. Štěpán Koníček *7. 3. 1928, překladatelka a úpravkyně Věra Barešová *9. 3. 1928, první dáma českého film Věra Chytilová *2. 2. 1929, animátorka Olga Šišková *6. 2. 1929, kameraman Jiří Průcha *1. 3. 1929, scenárista Jiří Šebánek *8. 2. 1930, režisér Zdeněk Havlíček *17. 2. 1930, umělecký maskér František Havlíček *3. 3. 1930 a kameraman Jaroslav Miša Utíkal *30. 3. 1930.

Prosba

Moc vás všechny prosíme o zaslání kontaktu (na e-mailovou adresu [email protected]) a ty kterých se to týká, o zaplacení členských příspěvků. Uvítáme rovněž nápady, náměty a příspěvky do Synchronu. A samozřejmě i jakékoliv připomínky. A ještě jedno doplnění, které patří k minulému číslu Synchronu (4/2010). Autorem fotografií Stanislava Zindulky, které doprovázejí rozhovor, který s hercem vedla Ladislava Chateau, je Gérard Gratadour. 2

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:05

Stránka 3

Z E Ž I V OTA F I T E S U 62. Čtvrtletník FITESu s ministrem kultury Jiřím Besserem

Ministerstvo: veřejné, průhledné, kontrolovatelné 13. září 2010 od 17 hodin v garážích Klubu MAT O setkání s ministrem kultury byl mimořádný zájem, sedačky, ba ani rozlehlé prostory garáží téměř nestačily. Besedu řídil výtečně připravený BŘETISLAV RYCHLÍK, který úvodem uvítal ministra a nastínil hlavní témata Čtvrtletníku: mediální záklony, fungování mediálních rad, čili „toho, co je na konci mediálního řetězce“, a zákony o kinematografii.

(Stenografický záznam průběhu Čtvrtletníku je z rozsahových důvodů krácen) Břetislav Rychlík: Čtvrtletník FITESu je věnován dvěma tematickým okruhům, oba vycházejí z prohlášení české vlády, jejímž jste členem. První část věnujeme mediálním zákonům a fungování mediálních rad, budeme mluvit o systémových věcech, proč léta nefungují a proč je nutné je změnit, což asi vedlo vládu k jejímu vládnímu prohlášení. Druhou část věnujeme zákonům o kinematografii. Prosím všechny kolegy, aby veškeré dotazy směřovali opravdu jen k systémovým věcem. Současně bych taky rád, aby se pan ministr mohl s tímto prostředím seznámit, zeptat se na věci, které ho budou zajímat a které mu z hlediska odborné veřejnosti můžeme říct, osvětlit, případně nabídnout spolupráci. Jiří Besser: Osobně si myslím – po tom, co pan Rychlík řekl –, že by bylo lepší, kdybych přišel až na další čtvrtletník. Já vím, že času není nazbyt, žádná vláda nemá času nazbyt; tahle však má šanci proti předchozím na jiný než jepičí život. Takže proto se snažíme skutečně věci řešit komplexně a reformy připravovat. Bohužel v české kultuře je situace ještě mnohem horší, než jsem si dokázal kdy představit. Já si říkal, proč vůbec na toho ministra nebo na ministerstvo všichni tak žehrají. Dneska už chápu, proč byly před dvěma měsíci první negativní výkřiky i třeba proti mé osobě, a proč vůbec je v české kultuře takové – troufnu si říct – nepříjemné prostředí. Vůbec se vám nedivím. Po dvou měsících musím říct, že žehrají oprávněně. Ministerští úředníci to ode mne neradi slyší. Už mi tuhle říkala Anička Matoušková, náměstkyně pro kulturní dědictví, památkovou péči, muzea a knihovny: „Buď na ně trošičku hodný. Jsou tam taky lidé, kteří chtějí dělat.“ Já věřím, že tomu tak je. Občas nějaký záblesk skutečně vidím. Jako skupina lidí, kteří se zabýváte filmem, máte štěstí, že na kinematografii je ředitelkou Helena Fraňková. Kdyby tam takových ředitelů bylo víc, budu rád. Skutečně musíme začít úplnou inventurou, nejen inventurou ekonomickou, ale také personální. Ta je naprosto nutná. Kdybych měl takový nepořádek na radnici v Berouně, tak Beroun není tam, kde je. Takže první dva měsíce jsem se skutečně zabýval pouze inventurou – jak říkám – lidskou. Ministerstvo kultury není jen pro jeden obor, není pouze pro divadlo, kinematografii či audiovizi. Jenom na připomenutí: po sloučení Laterny magiky a Národního divadla spravuje Ministerstvo kultury třicet příspěvkových organizací. K tomu vlastní chod ministerstva, dále odbor pro čerpání finančních prostředků pro celé prostředí české kultury z Evropské unie, tzv. integrované operační programy. Je to neskutečný chaos, protože ty projekty, které byly schváleny a vySynchron 5

2010

brány, by nebylo vůbec možné realizovat bez dalších rychlých kroků. A kdybychom tam teď zaspali, tak o ty peníze Česká republika při přerozdělování v Bruselu přijde. K tomu další věci, např. grantová schémata, systémy, grantová politika aj. Čili jediná metoda je – všechno zrekognoskovat, udělat inventury a step by step se dostat k nějaké formě, tím pádem k reformám, k novým zákonům. První kroky, které jsme museli udělat, nejsou z oblasti filmu. ale ve finále jsou velmi důležité i pro to, aby například Fond kinematografie byl čistý, aby se za ním netáhli někteří kostlivci z minulosti. Musíme s oběma fondy, s Fondem kultury i s Fondem kinematografie, něco udělat. Mám připravený projekt a věřím, že najdu pro něj podporu. A samozřejmě na rozdíl od mých předchůdců budu chtít maximum informací od lidí, kteří se tou kterou problematikou zabývají, tedy i filmem, produkcí, výrobou, distribucí atd., abychom těch chyb při těch reformách udělali co nejméně. Pan premiér Nečas nedávno řekl, že vláda zatím není tvůrčí, že jenom škrtá. Já bych si dovolil říct, že je tvůrčí i při těch škrtech, protože kdyby neměla být tvůrčí při škrtech, bude mnohem hůř, než je. K tomu, abychom mohli navrhnout nějaké reformy, si samozřejmě musíme vytvořit prostředí. Mám velmi těžkou pozici v tom, že kultura je v celkovém procentu problémů České republiky, co se týká ekonomiky, jen malá částečka. Těch sedm a půl miliardy, to jsou obrovské peníze, ale ve vztahu k jiným kapitolám státního rozpočtu je to kapitola malá. Vždycky říkám – „Máme teď štěstí, škrtají nám nejméně“. V procentech je to stejné, ale co se týká množství těch prostředků, je to nejméně. Jsem vlastně velice rád, že peníze v určitých kapitolách nejsou, protože nejlépe se začíná tvořit něco nového, když ti, kteří to mají udělat, projdou bídou. Taky se říká, že nejlépe se odráží, když jsi úplně na dně. To samozřejmě nedopustím, aby česká kultura byla úplně na dně, a pokusíme se s novým týmem lidí dát kulturnímu poli jiný náboj, než bylo zvykem. V Poslanecké sněmovně, v klubu pro kulturu, školství, vědu jsem říkal: Víte, já se sešel se šesti mými předchůdci, ministry kultury, a ti mi tvrdili – „Tohle jsem chtěl udělat, tamhle to už bylo hotový a pak mi to shodili.“ Já jim potom říkal, jestli to nebude tím, že na kulturu bohužel doléhá kromě jiného i to, že nejsou tu jen politické lobbistické skupiny, ale v té které oblasti kultury i jednotlivé lobbistické skupiny zájmové. A samozřejmě to nejdůležitější – problémem byl slabý mandát ministra kultury nebo i vlády. Já bych hrozně rád, abychom pro to nové, co chceme přinést a co

chceme na poli kulturním udělat, získali politickou podporu napříč politickým spektrem. Co jiného než kultura by si mělo tento přístup Poslanecké sněmovny zasloužit? Konkrétních nových věcí ze mne zatím moc nedostanete, říkám to upřímně. Nejdříve musíme udělat skutečnou inventuru v prostředí, za které jsem stoprocentně odpovědný vládě, panu premiérovi, vám – lidem, kteří se kulturou zabývají, a občanům. Musíme zastavit naprostý odliv peněz z kapitoly 334 – Ministerstva kultury tam, kam nepatří. A pak musíme nastavit pravidla, jak je uvnitř kultury, té vlastní kapitoly používat. Nikdy bych nevěřil, že je toho tolik k řešení. Když jsem byl designovaný ministr kultury, všichni mi říkali „Co budete dělat s Knížákem? Co budete dělat s Českou filharmonií? Co S Národní knihovnou? S Národním muzeem?“ Možná si ani ti lidé, kteří mě takhle oslovovali, neuvědomili, co všechno rank Ministerstva kultury obsahuje. Dnes po dvou měsících toho vím mnohem víc. Řekl jsem si o sto dnů. Do těch sta dnů budou první kroky rozhodně udělány. Ale věci je potřeba řešit z dlouhodobého hlediska. Některé z nich, třeba otázku církví, naše společnost nevyřešila za dvacet let. Když se to povede této vládě za čtyři roky, bude to určitě dobře. Myslím si, že aspoň určité dílčí kroky udělány budou, tak, aby se na ně dalo v budoucnu navázat. Rozhodně chci, aby věci, které se na ministerstvu budou dělat, byly veřejné, průhledné, kontrolovatelné. A kdo z úředníků nebude konat tak, jak si představuji nemá tam co dělat. Možná že jste zklamaní, že to beru takhle obecně, ale já to skutečně jinak vzít nemohu. Břetislav Rychlík: Děkuji vám za úvod. Přečtu teď větu z vládního prohlášení: „Vláda zahájila diskusi o transformaci mediálních rad veřejnoprávních médií a prosadí změny v systému voleb zástupců veřejnosti do mediálních rad s významným podílem nominací z odborné veřejnosti.“ To je věta, která se objevuje ve vládním prohlášení poprvé. Nikdy předtím tam nic takového nebylo, díval jsem se na nejrůznější vlády dozadu. A pokud vím, je to věta, kterou tam prosadila strana TOP 09 s podporou starostů, čili strana, za kterou jste nominován vy. Někde jsem v rozhovoru četl, že vy jste vládním prohlášením vázán, cítíte k němu velkou odpovědnost a chcete jednotlivé kroky prosazovat. Takže se teď ptám, co se za tím skrývá. Co to je ta odborná veřejnost? Znamená to, že se bude jednat se zástupci této obce o proměně mediálních zákonů, že tam skutečně v pozadí nebudou nejrůznější obskurní lobbistické síly, které si do mediálních rad do3

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:05

Stránka 4

Z E Ž I V OTA F I T E S U sazují svoje – jak s oblibou říkal Jan Kraus – lokaje? A uvedu ještě jednu maličkost. Když zemřel Pavel Dostál a byl jeho pohřeb v Národním divadle, krátce poté byla na Filmové škole velká debata, které se zúčastnili čeští politici, a všichni nad tím hrobem přísahali, že tento zákon prosadí. Od té doby už byly dvoje volby a nic se nestalo. Takže se chci zeptat, co se za těmito slovy skrývá. Řekl byste nám, jestli je tam nějaký termín, do kterého vláda hodlá změny mediálních zákonů prosadit? A jakým způsobem bude odbornou veřejnost využívat? Jiří Besser: Co je za větou ve vládním prohlášení, na to je jednoduchá odpověď. Upřímná snaha řešit to, co současné vládní koalici přijde jako dlouhodobě neřešené. Ono to totiž řešitelné to je. Chceme, abychom pokud možno získali pro tyto kroky podporu široké odborné veřejnosti, chceme ji oslovit. Tady si myslím, že tu podporu získáme snadno. Já jako bývalý starosta jsem byl vždy strašně nešťastný, když politický lobbismus ničil odbornost. Nevím, jestli v tom se mnou budete souhlasit, ale plno věcí, které jsou z odborného hlediska snadno uchopitelné, jsou současně politickým lobbingem strašně komplikovatelné. A když potom politický lobbing jaksi zvítězí, co z toho je? Marasmus, naprostá nemožnost cokoliv vyřešit. Někdy to vede až k tomu, že ta rada, která je tímto způsobem vytvořena – mluvím obecně, aby mě někdo nevzal za slovo – neplní svou funkci vůbec. A potom ji nemůže plnit ani příslušné médium. A mediální obraz podle toho vypadá. Budeme chtít jasně naplnit to, co ve vládním prohlášení je. Stať o kultuře jsme dávali dohromady na Ministerstvu kultury v prvních čtrnácti dnech. Jsem velice rád, že se nám tam podařilo ty nové věty dostat. Vycházely z průsečíku tří volebních programů – TOP 09 a starostové, ODS a Věci veřejné. Jsem rád, že to prošlo tak, jak to je. Další kroky, které budeme v těchto věcech dělat, a tomu skutečně věřte, bude veřejný odborný diskurs. Minulý týden jsem zas četl nějakou polemiku, že budeme dělat komise pro komise. Ne! Budeme dělat komise s odborníky. Ti odborníci tam budou jmenovaní. Samozřejmě budu akceptovat jejich stanoviska, plně brát v potaz jejich závěry. Opět to říkám obecně. Před dvěma nebo třemi týdny jsem jmenoval na návrh svých náměstků a svým přičiněním komisi pro Národní galerii a za týden dostanu dopis od ředitele Národní galerie pana Knížáka, že jsem jmenoval šestnáct blbců. Teď je samozřejmě měnit nebudu. Ta komise má plný mandát a budeme takto pokračovat i ve jmenování dalších komisí. Nejsou to spřízněnci ministerstva, ale lidé, které pokládám za odborníky v oblasti kultury, galerií, muzejnictví atd. A stejně to budu požadovat i u rad. Budeme na tom intenzívně pracovat. Chci plně dostát tomu, co je ve vládním prohlášení. Prosím, věřte mi. Pobavíme se o tom, až k tomu dojde. Jestli se to nepovede a budou nějaké scestné politické tlaky, věřím, že teď jsme natolik silní, abychom lobbistickým skupinám odolali. Břetislav Rychlík: Věřím vám, jenom chci pojmenovat, jestli tušíte, jak to funguje. Např. odborné svazy v posledních letech najmenovaly několikrát do Rady České televize naprosto nezpochybnitelné osobnosti 4

typu autora naší ústavy, soudce Vojtěcha Cepla. Tipněte si, kolik hlasů dostal proti Heleně Fibingerové v Poslanecké sněmovně. (Smích v sále.) Jiří Besser: To je právě to, co mi jako někdejšímu starostovi města, který léta spolupracuje s FITESem, vadí. Mockrát jsem měl možnost poslouchat názory Jana Krause na tato jmenování. Když hovořil jako předseda poroty na „Trilobitech“, vždycky tyto nešvary naprosto jasně pojmenovával. A já ze začátku nevěděl, o čem mluví. Když jsme pak seděli, ptal jsem se, co tím myslí. No tyhle ty blbosti, co se tam dějí, vysvětlil. My to tam připravíme všechno odborně, a potom nám to neprojde. Přesvědčit politiky – a poslanci politiky jsou – o tom, aby věřili odborníkům, bude asi těžké – po těch letech, kdy všechno nefungovalo tak, jak mělo. Ale my to určitě zkusíme. Skutečně nemyslím, že do Rady České televize nebo rozhlasu apod. by se měli dostávat lidé s menšími odbornými schopnostmi jen proto, že jsou dobře politicky postavení. Břetislav Rychlík: Já to jenom dopovím: Pan profesor Cepl dostal jeden hlas a Helena Fibingerová asi sto jedenáct hlasů napříč politickým spektrem. Již podruhé, přestože její role v té radě byla vadná. Je vadná doteď, jak někdo trefně napsal do rozboru mediálních rad. Chtěl bych vám teď nabídnout názor Honzy Šterna, který je tu přítomen a léta na těch zákonech pracoval, ještě za ministra Dostála. Podle toho, co jsem četl v rozhovoru s panem premiérem Nečasem, jsou ve hře dva zákony. Údajně německý a francouzský. A Honza prosazuje německý model. S návrhy i argumenty by vás seznámil. Je to zákon, který v zásadě vyvolává nejvíc debat Jiří Besser: S panem Šternem jsem v kontaktu; pokud si myslí, že taková chvíle přišla dneska, tak budu rád, že to řekne. Lidi jako on jsem už oslovil, a jsem rád, že on je jeden z těch, kteří se k tomu sami hlásí. Fakt byste byli překvapeni, kolik lidí začíná k těm našim prvním krokům novým na ministerstvu věřit. Sami nám přicházejí. Takže pane Šterne, prosím, jsem rád, že jste tady. Jan Štern: S panem ministrem jsme se viděli v Karlových Varech a mluvili jsme spolu. Ale my v televizi a ve filmu jsme netrpěliví lidé, takže budeme na vás naléhat. A jsme netrpěliví, protože za dvacet nebo patnáct let se v podstatě s těmi poměry v této oblasti nic nestalo. Chtěl bych říct, že konstrukce rad, tak jak je postavená, je v podstatě vadná. Nám se podařilo ještě kdysi za ministra Dostála tam dostat, že členy rad navrhují společenské organizace – s tím, že potom je definitivně volí parlament. Nicméně politické strany se to naučily obcházet a prostřednictvím obskurních společenských organizací tam dostávají právě takové Heleny Fibingerové, které, myslím, slouží velmi dobře politickým stranám. Proto jsme – včetně Pavla Dostála – vždycky byli příznivci německého modelu, protože si myslíme, že Němci mají tu demokracii udělanou nejmoderněji. Německý model je založen na tom, že členy rady nevolí parlament, ale přímo je delegují společenské, kulturní, církevní, ekologické, odborové, akademické organizace, důležité ve společnosti, které mají tradici a je jich třeba padesát. Takže ta rada je skutečně – jak jsme tomu říkali – chural. Velké shromáž-

dění, které není možné uplatit, není možné ho odvolat. Takové rady fungují v Německu, můžete se přesvědčit, opravdu velice dobře. Proto pledujeme za tento model. A jestliže ve vládním prohlášení je větička, že se vláda bude zabývat novým konceptem, jak ty rady generovat, tak si myslím, že německý model z tohoto prostředí bude zaznívat nejčastěji. Rád vám k tomu řeknu něco blíž, i řada lidí dalších. Je to věc, která tady leží patnáct let na stole. My už jsme z toho otrávení, už v podstatě nevěříme, že by se s tím něco dobrého stalo. Ale je tam ta větička, a to je dobře. Břetislav Rychlík: Ještě chci říct, že my nejsme úplně lobbisti, ale jsme sjednocení. Čeští filmaři propojují různé proudy, protože jak víte, i film propojuje spoustu profesí. Sahá od světa hereckého až po hudebníky či výtvarníky. A když se ozve nějaký zoufalý protest, jako vloni tzv. inventura České televize, když bych to slovo použil, tak se pod ním podepisují lidé od světového dirigenta Bělohlávka až po držitele Oscarů. Protože si uvědomují, že je to vážná věc a že to je taky cosi, co je kulturní statek, s kterým se podle nás zachází špatně. Současná vláda chce bojovat proti korupci – a my samozřejmě víme, že v zákulisí a hospodaření televize se ukrývá řada velmi nebezpečných a korupčních momentů. Já jsem do jednoho rozhovoru, který teď vyjde, řekl, že to je bolševický systém ovládaný kmotry. Moje teze, za kterou si stojím zní – odkmotrovat Rady České televize. To je velké téma pro tuhle vládu. Jiří Besser: To určitě. Jestli mi tady říkáte, že to patnáct let nikdo neřešil, tak připomínám, že já měl za úkol posledních patnáct let něco jiného. Ale teď se budu snažit své schopnosti managementu veřejné služby dát ve prospěch kultury. A z pozice ministra kultury se začínám intenzivně zabývat těmi otázkami, které se ke mně dostávají, včetně vašich. Takže jsem za to samozřejmě rád. Upřímně – neumím říct, jestli dokážu se svým týmem na ministerstvu zvládnout všechny kmotry, jak jste říkal. To určitě ne. Ale na druhou stranu bych chtěl říct ještě něco k filosofii jmenování těch rad. To je docela problém. Parlament má dvě stě poslanců. V podstatě každý jsme si tam zvolili svého své zástupce, a teď jim z určitých důvodů nemůžeme věřit? Chtěli bychom jim sebrat možnost, aby jmenovali radu? To je docela průšvih této společnosti. Já osobně bych rád věřil, že parlament, který je teď zvolen – tato sněmovna – bude trochu jiný. Sice každé zasedání mi to vyvrací, protože se tam stejně telefonuje, stejně jí, stejně si tam lidi povídají, stojí, chodí. Prostě není to úplně tak tvůrčí, jak bych si představoval, že by sněmovna měla vypadat. Na druhou stranu, když se kouknu do některých jiných demokratických zemí, kde se při zasedání sněmovny fackují, tak zaplať pánbůh za ty telefony! Ale samozřejmě – potřeba něco udělat s radami tu je. Cítíme to všichni, cítí to většina sto osmnácti poslanců, kteří v té sněmovně zastupují ty, kteří tvořili programové prohlášení i koaliční smlouvu. A věřte, že byť možná pomaleji, než byste chtěli, tak k výsledku dojdeme. Věřím, že teď je právě doba na změny. Nechtěl bych být naivní. Břetislav Rychlík: Já bych přivítal, kdybyste jako ministr přijal naši nabídku, že odborná veřejnost je vám k dispozici. Ale v každém případě je nutno říct, že to, Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:05

Stránka 5

Z E Ž I V OTA F I T E S U že rady jsou zatím součástí nejen politického lobbismu, ale výslovně politických her, generuje slabé rady, na jejichž konci je vadná televize. Já tomu říkám, že je to takový nechutný potravinový řetězec. Jiří Besser: Teď jste řekl jednu úžasnou myšlenku: „Generuje slabé rady.“ Proč generuje slabé rady? Aby je mohl ovládat. To samé je, jestliže na Ministerstvu kultury v řídících složkách byl naprostý nepořádek, kdy nikdo nevěděl, za co je zodpovědný – jeden náměstek byl A, druhý C, třetí byl B, čtvrtý D. Oni mi to říkali na přeskáčku, a nikdo nevěděl, za co je kdo zodpovědný. No a co ten nepořádek přináší? Naprosto neomezené možnosti. To znamená, že když si někam dám slabou radu nebo nějaké loutky, tak je ovládám, že jo. A na to bychom se po těch letech dvaceti měli přestat jen koukat, a něco s tím měli dělat. Břetislav Rychlík: Děkuji. Já bych tedy uzavřel tuto kapitolu. Chcete někdo k tomu debatovat? Jaroslav Vašíček: Pane ministře, jste členem vlády rozpočtové odpovědnosti a myslím si, že by ta vláda měla mít taky jiný rozměr. Chtěl jsem vás poprosit, abych vám mohl předat, co už tady bylo zmíněno. Všechno jsem vám tu vytiskl, protože bych velmi nerad, aby vám to odborná veřejnost posílala přes média, jako se stalo 8. 7. 2009, když sto osobností veřejného a kulturního života adresovalo představitelům nejvýznamnějších politických stran České republiky otevřený dopis k situaci v České televizi. K tomu jsem přiložil sto podpisů. Já jsem jako člen výkonného výboru FITESu mezi nimi taky podepsaný. Jsou tady zmíněny všechny takové kauzy jako např. konec variantních odměn pro ředitele České televize. Je tu nový plán. Prostě je to suma kauz, které se týkají České televize a samozřejmě zasahují i do oblasti audiovize a kinematografie komplexněji. Já bych vám to předal i s vizitkou. Můžete si to přečíst v klidu a můžete se tím zabývat, protože to tady máte připraveno už dopředu. Byl bych velmi rád, kdybyste byli opravdu vládou nejen rozpočtové odpovědnosti, ale i morální odpovědnosti. (Potlesk.) Jiří Besser: Já vám děkuji. Děkuji vám i za to sloveso, že mohu. Já chci, takže děkuji, že jste mi to všechno vytiskl, je to skutečně pro mne jednodušší. Samozřejmě se na to podívám. Jedna věc jsou ty popsané kauzy, druhá věc je, co se s tím dělá. A to je věc potom skutečně všech lidí a samozřejmě teď moje věc, pokud jsem ministrem kultury. Děkuji, podíváme se na to, určitě to nezapadne. A prosím vás všechny – říkal jsem to i poslancům na parlamentním výboru, pokud někdo něco budete chtít ministrovi kultury nebo Ministerstvu kultury, neposílejte to přes noviny. Je to zbytečné. Já se rád s vámi potkám nebo si to přečtu. Mailujte: sekretariá[email protected]. Nic nezapadne. Určitě vám na to přijde odpověď. Pokud byste neuspěli na této adrese, potom už dejte rovnou besser.jiří@mkcr.cz. Ono to taky dojde. Anebo ještě mám kontakt do Poslanecké sněmovny, takže jsem na třech pojistkách. Určitě postupně všechny problémové věci budeme řešit. Jen chci upozornit na jednu věc. Možná to vypadá, že jsem taková slibotechna. Ale za šestnáct let berounského starostování mám vyzkoušené – myslím si, že kdo tam se mnou přišel do styku, ví, že to tam takto fungovalo – že bylo odpověSynchron 5

2010

zeno, prověřeno, prošetřeno. Starosta je proto, aby se zabýval oprávněnými požadavky občanů. A to samé platí i o ministrovi. Na to potřebuji ale odborníky. Na druhou stranu nechci od vás jenom přijímat jdotazy, ale budu taky rád, pokud se budu moct třeba prostřednictvím FITESu na odborníky obrátit. Břetislav Rychlík: Není jenom FITES, je tady taky ARAS a Institut dokumentárního filmu. A abych to zakončil: my jsme v květnu letošního roku napsali dopis vedení České televize po slibu ředitele Janečka, že se bude s námi setkávat po svém zvolení, ale za celý rok si na nás nenašel čas. Od května nás nepřijal. To abyste věděl, jak na tom jsme. A jsou tam podepsána jména jako Třeštíková, Sommerová atd. To jen na okraj. Teď bych poprosil pana Strnada jako zástupce nezávislých producentů a člověka, který produkuje nezávislé dokumenty a nezávislé hrané filmy. Pavel by otevřel debatu o změně zákona o české kinematografii, který navazuje na televizní zákony. Vláda chce usilovat o zlepšení pozice českého filmu ve světě a zatraktivnění ČR pro domácí i zahraniční producenty a předloží návrh zákona o kinematografii. Můžeme začít mluvit o tom. Pavel Strnad: Já jsem si před touhle schůzkou udělal malou rekapitulaci a zjistil jsem, že pokud bychom měli probírat historii pokusů přijmout nový zákon o kinematografii, začali bychom v roce 1998. Takže to zkrátím a vezmu aktuální situaci. Letos Ministerstvo kultury předložilo do vlády v květnu 2010 „Koncepci podpory a rozvoje české kinematografie a filmového průmyslu“, která zahrnovala všechny důležité oblasti – zákon o kinematografii, fiskální stimuly pro podporu filmového průmyslu, digitalizaci Zlatého fondu české kinematografie a také reformu institucí. Tuto koncepci vláda projednala a jednání přerušila. A já bych se chtěl zeptat pana ministra, jakou má teď strategii, jak pokračovat dál s touto koncepcí a jaké má do budoucna výhledy. Jaké jsou termíny a jaké úkoly bude klást svému týmu. Jiří Besser: Já si myslím, že je strašně dobře, že vláda v květnu přerušila to projednávání, protože jestliže ta vláda měla před sebou šest neděl života, možná tady postupovala dobře. Co se týká koncepce kinematografie 2010 – 2016 a vzniku zákona o kinematografii, věřte, že je to jedna z věcí, která mě opravdu zajímá. Říkám, že mě český film a vůbec film velice baví a oslovuje. Samozřejmě, že některé jiné oblasti české kultury začnou zase křičet, ale já budu opravdu chtít maximálně se starat o všechny, co to půjde. Ten zákon je připraven dobře. Mám tam několik stránek s připomínkami. K 1. lednu roku 2011 chci jmenovat poradní sbor ministra. Na rozdíl od jiných ministerstev chci, aby tento poradní sbor byl čestný, protože když nám mají zbýt peníze pro českou kulturu, tak nemůžu platit poradce. To musí být lidé, kteří mají zájem. Nebude se scházet třináct, patnáct lidí, každý třeba z jiné oblasti, ale sejde se třeba právník a filmař. A vás osobně chci požádat – vy víte dobře proč – jestli byste se nestal členem toho poradního sboru. Chci, aby to, co vzejde, aby bylo skutečně reformní, aby to mělo hlavu a patu, aby to život nekomplikovalo, ale usnadňovalo. A aby v těchto zákonech byla dána jasná pravidla. Pokud nejsou dána

jasná pravidla, umožňuje to různé kličky. Umožňuje to korupci, a to je jedna ze základních věcí, proti které naše vláda bude bojovat. Budu rád, když vás budu moct oslovit pro konzultování všech připomínek, abychom se na to podívali. Budu taky rád, když v té skupině budou i z jiných institucí zabývajících se filmovou tvorbou. Pětkrát se sejde a řekne, co je dobře, co špatně, a budeme postupovat dál. Chci, aby zákony vznikaly v co možná nejkratším termínu. Co se týká fiskálních pobídek, ten zákon je zapracovává do sebe, aby byla jistota, že budou. V současné chvíli je jediná jistota: věřím, že to, co mám projednávat s Ministerstvem financí a o čem jsme se prvně bavili už minulý týden na vládě, že fiskální pobídky pro rok 2011 vláda a posléze v rámci schvalování rozpočtu Poslanecká sněmovna schválí. Není to tajné, jde o 300 milionů korun. Je to svým způsobem kompromis, který byl jediný možný, protože ve hře bylo to, že fiskální pobídky vůbec nebudou. Zároveň když říkám za a), proč fiskální pobídky ano – a musím toho kolegu obhájit, tak jsem řekl k tomu i b), a to je, že na to přinese rozpočtu České republiky plusy. A samozřejmě nejvíc to přinese filmové tvorbě a producentům. Druhá věc je, že paralelně s tím budu dělat všechno možné, aby fiskální pobídky v rámci Evropské unie byly zrušeny. Když se premiér ptal, jak se mi povedlo o fiskálních pobídkách a veškerých stimulech ministra financí přesvědčit, řekl jsem mu, že se mi povedlo ho přesvědčit větou, proč Česká republika nebo vláda České republiky by měla ubližovat sama sobě, když Evropská unie pro jedenáct zemí schválí fiskální pobídky, a proč my bychom se měli sami vlastně diskriminovat. Ve chvíli, když by Evropská unie zrušila v jedenácti zemích tyto fiskální stimuly, tak kvalita českého filmového prostředí není znevýhodněna. Už to bude jenom o kvalitě toho prostředí. Samozřejmě, když někdo dělá jakýmkoliv způsobem dumping, což v podstatě dumping je, fiskální stimul schválený v jiné zemi jako třeba v Maďarsku, Polsku apod., tak proč bychom se měli my na to jenom koukat. Takže to byla ta věta, kterou se mi podařilo ministra financí – i když se vrtí – přesvědčit. Je tam 300 milionů korun, neuvěřitelně mnoho, protože když vezmete, že se všude dělají škrty, tak paralelně s tím dát fiskální stimul nebo přesvědčit o fiskálním stimulu pro jednotlivou oblast, nebylo vůbec jednoduché. Částka je myslím dokonce větší, než ve finále byla ta pro rok 2010 – větší o padesát milionů, je tam ještě přidáno. Ladislava Chateau. Já jsem dost dobře nerozuměla tomu, zda plánovaný nebo připravovaný zákon bude směšovat filmový průmysl a filmové umění už dopředu, to je nekulturní. Já se domnívám, že filmový průmysl tady šlape moc dobře, ale filmové umění skomírá na úbytě. A z toho, co jsem vyrozuměla, je to všechno v jednom. Jiří Besser: Bavíme se v obecné rovině. Koncepce kinematografie na roky 2010 – 2016, která neprošla minulou Poslaneckou sněmovnou, bude v současné době předělávána s odborníky. Jestli odborníci řeknou – filmové umění nebo filmová produkce? Já nevím, kam tou otázkou směřujete. Pavel Strnad: Já si myslím, že filmový průmysl a fil5

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 6

Z E Ž I V OTA F I T E S U mové umění spolu úzce souvisí, protože filmové umění nemůže existovat bez filmového průmyslu. Možná je to dobrý můstek, abychom přešli k financování Fondu kinematografie. Asi víte, že Senát v květnu navrhl prodloužit tzv. digi-novelu. Senátní návrh novely zákona o České televizi byl schválen Senátem a už je ve sněmovně. Návrh předpokládá, že by na České televizi zůstala reklama v omezené míře a z té by pak byl financován Fond kinematografie, Fond kultury a část by zůstávala České televizi na digitalizaci archivu. V médiích jsem zaznamenal vaše vyjádření, že naopak vy byste, pane ministře, chtěl Fond kultury zrušit, tak se vás zeptám, jaký je v tom záměr v souvislosti s tím senátním návrhem. Jiří Besser: Já bych neslučoval některé věci dohromady. Některé věci ani nejsou úplně známy. Fond kultury v tom stavu, v jakém je, protože ničemu nepřináší ani korunu, chci zrušit a ponechat pouze Fond kinematografie. Nebudeme tady slučovat věci, které chystám, s těmi, které v současné době probíhají. Senátní návrh zákona je o tom, aby na České televizi i po téměř dokončené digitalizaci byla vysílána reklama, aby finanční prostředky z reklamy byly odváděny částečně do Fondu kultury, částečně do Fondu kinematografie. Mně bude stačit, když budou odcházet do Fondu kinematografie. Ale na to se samozřejmě musí změnit zákony, protože existuje zákon o Fondu kultury i zákon o Fondu kinematografie. Ty fondy nejsou jen o tom, že tam jdou peníze a odcházejí, ale ty fondy jsou zatíženy obrovskými – řekněme – soudními přemi, takže hrozba nejen pro rozpočet Ministerstva kultury, ale i pro rozpočet státní je nebývalá. Já nejsem zvyklý strkat hlavu do písku před problémy, chci, aby byly vyřešeny, aby to, za co odpovídám, bylo funkční, aby to mělo hlavu a patu. V současné podobě to hlavu ani patu nemá, ohrožuje to rozpočet Ministerstva kultury i státní rozpočet. Nechci, aby tato situace trvala, proto jsem se rozhodl k tomu kroku podat návrh na zrušení Fondu kultury. Co se týká senátního návrhu, ten prošel vládou s neutrálním stanoviskem. Přichází do Poslanecké sněmovny a bude na poslancích, zdali ten návrh senátorů Töpfera a Oberfalzera projde. To je skutečně věc Poslanecké sněmovny. Pokud projde, tak z mého pohledu pro řešení problémů české kinematografie a české kultury vůbec jenom dobře. Pokud jde o Fonu české kinematografie, řekl bych jenom obecnou větičku: Co je to fond? Fond je něco, do čeho by měly přicházet peníze, v čem by se peníze měly točit, z čeho by v podstatě peníze úplně neměly odcházet. Neměly by odcházet všechny peníze, nějaké by se tam svým způsobem měly vracet. A co je potřeba dotovat? Snímky – řekněme – umělecké povahy, které přinesou České republice úspěch na nějakém filmovém festivalu apod., ale přitom nebudou třeba komerčně úspěšné. Tohle všechno budeme muset prodiskutovat a připravit tak, aby Fond kinematografie byl životaschopný. Čili pokud by ten senátní návrh teď prošel, tak je to jen dílčí úspěch. Budeme vědět, že to nekončí v roce 2011. Kdežto kdyby se nám podařilo v zákonu o Fondu kinematografie a zároveň v tom zákonu vůbec o kinematografii takovou zmínku dostat, budu hledat 6

cesty, jak plnit fond, jak s ním pracovat, tak to bude opět velká diskuse pro celou filmařskou obec. Ale teď jsme opravdu na začátku. U obou těch fondů, jsou obrovské problémy, obrovské zátěže. Bez jejich řešení se nehneme. Ale není to práce na půl roku, bude to trvat déle. Za tři neděle budu teprve jednat o tom, jestli vůbec je to možné takhle pojmout, jak to připravuji. Břetislav Rychlík: Ptám se člena rady fondu pana Sovjaka: v jakém stavu je teď fond? Pavel Sovjak: Jsem v radě od dubna loňského roku; fond existuje a v zásadě mohu jen říct, že celá rada se snaží za současných podmínek, které jsou, přistupovat k tomu zodpovědně. Jsou tam samozřejmě problémy. Do dneška třeba nejsou vyřešeny záležitosti ohledně elektronického podávání žádostí. Myslím, že by to bylo vhodné, protože by to žadatelům usnadnilo práci. Další věc – je trochu problém, že počet členů rady není úplný. Je tady i otázka, na kterou narazil pan ministr, a myslím, že je to závažná věc: že by v tom fondu vlastně mělo něco zůstávat z projektů, které se prostřednictvím rady realizují. My bychom měli nějaké finance generovat. V této branži pracuji dost dlouho a vím, jak to vypadá s možnostmi. I nejlépe navštěvované komerční filmy se těžce dostávají k tomu, aby byly ziskové. To je právě otázka, jestli podporovat komerční nebo umělecké filmy. Rada rozhoduje tajně. Diskuse, která je vedena předtím, je mnohdy dost vášnivá, ale rozhodnutí padá v krátké chvíli, protože zasedání rady probíhá prakticky jeden den, kde projde jednak slyšení jednotlivých žadatelů a poté rozhodování o tom, jestli dát, v jaké výši, protože máme nějaký rozpočet. Snažili jsme se nějakým způsobem rozdělit části financí na podporu minoritních produkcí. Část financí se dělila pro digitalizaci kin, což si myslím, že byl jeden z důležitých momentů, který přispívá k rozvoji české kinematografie. Ale problém kinematografie není jenom v digitalizaci, ale v oblasti tvorby a výroby. Pavel Strnad: Připomněl bych jednu věc. Fond vlastně funguje na základě zákona z roku 1992, což je osmnáct let starý zákon, který je naprosto neadekvátní dnešní situaci. Myslím, že je škoda, že není ten fond flexibilnější a nemá větší možnosti. Rada, která se schází, řeší všechny žádosti od výroby, přes distribuci až po technické vybavení kin. Není to systém jako v jiných fondech, že jsou na to jmenovány speciální odborné komise. Mne osobně jako bývalého i současného producenta a produkčního zajímá hlavně ta zpětná vazba, jak efekt z těch dotací nebo půjček vypadá. Dneska není čas nějakým způsobem to zjišťovat a vlastně převážná většina žádostí dneska je formou dotací. Jiří Besser: Teď jste řekl, pane radní, na závěr něco, co já strašně nerad slyším. Já si zkrátka myslím, že dotace jsou dotace a fondové hospodaření je fondové hospodaření. Na to se budu chtít podívat. Pavel Štigl: Chci jen upozornit na takovou zajímavost, že Fond kinematografie i přes stáří zákona má svoji radu, která má členy generované také těmi složitými parlamentními cestami. A vlastně ta rada není špatná, má za sebou spoustu nezpochybnitelných osobností. Dopouštěla se poměrně dobrého výběru podporovaných projektů. Dost věcí podpořených radou získalo nějaké ceny a fungovalo v kulturním smyslu. Ne tedy

tím, že by posilovaly komerční sféru. Tím jsem chtěl říct, že je možná cesta k radě i v politickém spektru, ale musí zde být rozhodnutí, jestli volíme radu kulturní, anebo politickou. Už ne tolik – jak to vnímám jako tvůrce – bych už byl spokojený s administrativním zázemím. Chtěl jsem se zeptat, jestli se chystáte na nějaké změny, protože administrativa to podle mého názoru nezvládá. Je zatížena řadou dalších věcí, než jenom fondovými věcmi, třeba mezinárodními koprodukčními statuty. Jiří Besser: Já přesně vím, o čem mluvíte. Musím říct, že ředitelka odboru dostává plný mandát ve věcech personálních a organizačních, aby toto vyřešila. Toť vše. Paul Nemo Ermite: Mám konkrétní praktickou otázku. Samozřejmě že žádný film nevznikne bez dobrého filmového scénáře. Zajímalo by mě, jestli pan ministr bude podporovat stimulaci tvorby filmových scénářů. Břetislav Rychlík: Já si nedovedu představit, že by to nějaký ministr měl stimulovat. Jak budete stimulovat? Jiří Besser: Já budu rád, když udržím fiskální pobídky a vůbec stimuly pro vlastní filmovou tvorbu. Nedovedu si představit jít ještě do takových jednotlivostí nebo podmnožin té tvorby, i když je důležitá. Ale existuje plno grantů třeba pro mladé začínající autory. Tam možná ta cesta je. Různé soutěže mladých tvůrců a podobně, tam bych tu podporu viděl. Břetislav Rychlík: Je to také povinnost České televize, která dostává měsíčně od občanů této země, včetně sociálně slabých rodin, důchodců atd., cash peníze. Ročně je to asi sedm miliard a podívejte se, kolik z toho jde na původní tvorbu! Kolik mladých autorů Česká televize oslovila a jaké dílny tam vznikají. A jestli tam vůbec jsou dramaturgové. To směřuje k tomu, že už jsou tam účetní na pozicích dramaturgů nebo lidé bez jakékoliv kvalifikace, pověsti v tom oboru atd. A na posledním zasedání rady dokonce zazněl absurdní návrh utlumit původní tvorbu. Peníze, které tam chodí, se jenom šetří, asi aby ředitel měl na ty odměny. Láďa Platil: Chtěl jsem se zeptat: Jak by si někdo mohl myslet, že scénář je podružnou částí filmu nebo jeho podmnožinou? To je asi jako kdybych si myslel, že projekt k domu je jeho podružnou částí. Jiří Besser: Jak si vysvětlujete slovo podmnožina? Podmnožina je součást množiny. Já neřekl, že je to něco podružného, v žádném případě. Ale myslím si, že množina toho všeho, o čem jsme se bavili, od těch řemeslníků, přes ten scénář, přes režiséra, přes herce – takhle jsem myslel slovo podmnožina. Pavel Strnad: Jenom faktickou poznámku – odpověď na jednu otázku. Současný fond podporuje i scénáristy, podporuje právě tuto část kolektivního filmového díla, tzn. to, co je na začátku, tzn. psaní scénářů. Podpora Státního fondu je i podporou tvorby scénáře. Jana Tomsová: Já jsem nepochopila, co jsou ty zátěže fondů, o nichž jste mluvil – aspoň jednu větu, abychom měli představu. Jiří Besser: To je několik soudních sporů, které hrozí, že fondy budou muset při případném odsouzení zaplatit desítky milionů korun. Bavíme se o těchto věcech spíš u Fondu kultury. Ale ani Fond kinematografie nemá čistý štít a to je potřeba vyřešit. Fond kinematografie má soudní spor, který by mohl maximálně vyhrát, ale zatím pořád je to účetně špatně. Věci Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 7

Z E Ž I V OTA F I T E S U

FITESák a televizák Václav Čapek

Z pléna

Režisér Jaroslav Vašíček

Publicistka Ladislava Chateau

Režisér Pavel Štingl

Spisovatel Paul Nemo

Tradičně živě diskutval Jiří Krejčík

Pan ministr

Jan Štern, Břetislav Rychlík a Jiří Besser

Účastníci Čtvrtletníku se nenudili

U předsednického stolu se střídali mluvčí

Předseda Asociace producentů v audiovizi Pavel Strnad

Člen Rady Fondu kinematografie Vladimír Soják

Spisovatel Paul Nemo

Další pohled na „ministerský“ stolek

Jiří Krejčík stále plný elánu

Garáže v MATu byly plné k prasknutí

O ministra Bessera byl obrovský zájem i ze strany médií

Synchron 5

2010

7

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 8

Z E Ž I V OTA F I T E S U u Fondu kultury sahají daleko zpátky do devadesátých let: Česká Lotynka, Dům u Hybernů atd. a ta zátěž je velmi nebezpečná. A kamkoliv přijdu za český film bojovat, dozvídám se, že tam taky určitá zátěž je. Já chci skutečně mít stůl naprosto čistý, abychom se mohli zvednout. Jaroslav Vašíček: V roce 1991, kdy se novelizoval zákon o České televizi, jsem byl v komisi za FITES a zajímá mě otázka legislativního procesu. Tenkrát se ten zákon prostě novelizoval tak, že byl v připomínkovém řízení. A to byla největší katastrofa, protože asi si to potom nikdo nepřečetl, a vnikly tam věty, které byly nelogické, věci úplně scestné. Čili dělat zákony formou pozměňovacích návrhů považuji za velmi nešťastné. Jiří Besser: Za vznik toho zákona v roce 1991 opravdu nemohu. Ale opravím vás, myslím, že naopak si to mnoho lidí přečetlo, plno lobbistů tam vnuklo nějakému poslanci svoji myšlenku a potom při tom projednávání se tam dostane plno takových větiček, kterým tam z těch dvou set poslanců téměř nikdo nerozumí. Sto osmdesát nebo sto devadesát devět poslanců nedává zrovna pozor, když mluví jeden, a pak může vzniknout takováhle věc. Je to obrovské nebezpečí. Čili ano, spíš ta připomínková řízení nebo jednání, ať to tím projde, ať je to co nejlepší. Každý poslanec, když dostane zákon, by měl oslovit někoho z odborníků, třeba někoho známého a zeptat se, co tomu říká. On řekne, že tam je třeba nějaký faul, upozorni na to. Jenže se to tak neděje. On se spíš s nikým nebaví, čeká, jestli za ním někdo přijde, a potom tu větu, aby všechny překvapil, jak se tomu věnoval, místo aby dal do připomínkového řízení, dá ji do pozměňovacího návrhu. Jiří Krejčík: Pane ministře, já jsem nedávno slyšel, že na Ministerstvu kultury jste zotvíral mnohá okna a nastal velmi silný průvan. Tahle zpráva mě potěšila a doufám, že ten průvan bude mít své pozitivní výsledky. Já chtěl připomenout jednu závažnou věc. Jednalo se o privatizaci Filmového studia Barrandov. Já jsem v té době působil ve významné funkci FITESu, kdy ministrem kultury byl pan Uhde. Tam soutěžily dvě skupiny. Jedna skupina, tak zvaný CINEPONT, která usilovala

a podala tam privatizační projekt. FITES potom podal privatizační projekt za Filmové laboratoře, které vždycky byly samostatně hospodařícím podnikem. A tento privatizační projekt na Ministerstvu kultury se kamsi propadl. Nikdy nebyl projednán a Filmové laboratoře se staly součástí projektu CINEPONTU. My – určitá skupina lidí, v které jsem byl já, režisérka Chytilová a další – jsme varovali před tou privatizací. Upozorňovali jsme pana ministra Uhdeho, že existují prezidentské dekrety, mezi nimi jeden z prvních, možná vůbec první prezidentský dekret, který byl podepsán – tuším – v srpnu roku 1945 o zestátnění kinematografie. Nebyl to projekt komunistický, který by byl až po Únoru, byl to projekt demokratický. Upozorňovali jsme ministra Uhdeho, že není možno privatizovat Barrandov, když platí dekret, že je třeba nejdřív ten dekret zrušit. A ministr Uhde tenkrát pronesl velmi závažná slova. Existuje tady zlatá akcie, která je zárukou, že kinematografie české nebude zneužito jenom ke komerčním zájmům. Pak se ukázalo, že ta zlatá akcie nemá žádný právní význam. My jsme tedy namítli „nemůžete privatizovat Barrandov, dokud platí Benešův dekret“ – opakuji to. A ministr Uhde řekl „Nebude žalobce – nebude soudce“. Na to ministr kultury odešel do parlamentu, přihlásil se do ODS a byl následně i zvolen předsedou parlamentu. Takže předseda parlamentu pronesl závažné prohlášení „nebude žalobce – nebude soudce“. A to je velmi závažná věc. Já jsem potom přesto usiloval o dokument, který by měl zobrazit poměry v kinematografii. A v jeho rámci jsem natočil rozhovor s panem senátorem, místopředsedou Senátu panem doktorem Pithartem o případu privatizace Barrandov. A pan Uhde se zamyslel a pak řekl, že si vzpomíná. Bylo to poslední zasedání české vlády a předsedal mu Pithart. Tam poznamenal pan Uhde: Já jsem si uvědomil, že jsem nehlasoval správně. Kdybych byl věděl určité věci, tak jsem určitě hlasoval proti. Ale tohle to se nám nepovedlo. Tento dokument mám, to co bylo natočeno, leží jaksi v archivu – asi v zájmu zapomenutí. Jinak vám pane ministře přeji mnoho úspěchů. Je to

velice těžká situace, v které se ocitáte. Kultura je velmi vážně léta zanedbaná. Kulturu zneužívalo mnoho lidí. Současný stav je neutěšený, to všichni víme, ale pro určitý okruh lidí je to stav velice příznivý pro jejich konání a kořistění z věcí uměleckých a z věcí kulturních. (Potlesk.) Jiří Besser: Já děkuji. Samozřejmě, že všechny tato slova vnímám. Otázka je, jak daleko se může člověk v roce 2010 vracet a ty věci přehodnocovat a jaká by k tomu vůbec byla vůle. Jen musím říct, že právě tyhle postupy jsem nikdy ani v minulosti nesnášel. Těch se budu chtít vždycky vystříhat. Protože věcí současných je k řešení, pane režisére, tolik, že ani nevím, jestli všechny dokážeme zvládnout a vytvořit české kultuře takové ekonomické a organizační prostředí, aby se skutečně mohla chovat svobodně. A ti, kteří to umění dělají, aby pro to měli vytvořený ten správný prostor. Čím více do chodu ministerstva nahlížím, tak musím říct, že úkolů k řešení je velice mnoho. Proti mým předchůdcům mám výhodu opravdu silného mandátu této vlády a silného mandátu ministra. Chci, aby vláda ani já jsme ho neprohýřili. Pokud se mi nepovede udělat všechno, tak proto, že bych to nedokázal, ne proto, že bych to nechtěl. (Potlesk.) Břetislav Rychlík: Já vám děkuji za váš čas, který jsme přetáhli. Děkuji vám za své kolegy a přátele. Uzavřel bych to větou, kterou jsme říkali s Ludvíkem Vaculíkem, když jsme byli jednou poprvé a naposledy u Paroubka: Bude-li investice do kultury, bude to investice do celého národa, budete tady mít kulturnější politiky, podnikatele, generály na Ministerstvu obrany, všechno bude kulturnější. To je investice, která se na rozdíl o ostatních opravdu vyplatí, i když je tak zdánlivě neuvěřitelná. Jana Tomsová: Chtěla bych poděkovat panu ministrovi, že přijal pozvání FITESu, chci poděkovat kolegům, že všichni přišli, protože pod tímto pozváním FITESu se skrývala celá filmařská obec. A myslím si, že to určitě bylo k užitku, doufáme i k vašemu, určitě i k našemu. Stenografický záznam pořídila Helena Roulová, komorní stenografka

Redakčně upravila Agáta Pilátová

Celou diskusi pečlivě zapisovala Helena Roulová

8

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 9

Z E Ž I V OTA F I T E S U O 62. Čtvrtletníku FITESu se v našich sdělovacích prostředcích mluvilo a psalo opravdu hodně – jak před akcí, tak po ní, zástupci Filmového a televizního svazu i ministr kultury Jiří Besser byli v obležení novinářů. Nabízíme za všechny jeden příklad: přetiskujeme článek Hospodářských novin a serveru ihned.cz, který vyšel bezprostředně po Čtvrtletníku.

Na filmové pobídky by příští rok mohlo jít až 300 milionů korun Rozpočet filmových pobídek pro zahraniční filmaře by v roce 2011 mohl být až 300 milionů korun, návrh ministra kultury Bessera musí schválit vláda. Klíčovou podporu Kalouska prý už má. V programu filmových pobídek pro příští rok by mohlo být k dispozici 300 milionů korun, o 50 milionů více než letos. Ministr kultury Jiří Besser (za TOP 09) to včera řekl filmařům na besedě Českého filmového a televizního svazu (FITES). Částku musí schválit vláda, ministr kultury předpokládá, že se tak stane, klíčovou podporu ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09) prý už získal. Program podpory filmového průmyslu v ČR letos v červnu schválila Evropská komise. Systém umožňuje vracet českým i zahraničním producentům natáčejícím v českém prostředí 20 procent uznatelných nákladů. „Když si vezmete, kde všude jsme museli škrtat, tak ta částka je úspěch, nebylo ale jednoduché přesvědčit ministra financí,“ řekl Besser filmařům. Při obhajobě programu Besser prý argumentoval tím, že peníze investované filmaři se státnímu rozpočtu nakonec vrátí. Systém pobídek funguje teprve krátce. První vyhodnocení se očekává v první půlce příštího roku. Program je vázaný na fiskální rok. Filmaři, kterým ministerstvo kul-

tury přislíbí podporu, musí do konce roku předložit vyúčtování. Pokud splní podmínky, může jim být vrácena až pětina nákladů. „Samozřejmě je potřeba vyhodnotit efektivitu pobídek a zjistit, jak je to výhodné pro stát, a my věříme, že je, pak by třeba stát mohl částku navýšit,“ řekl novinářům po besedě předseda Asociace producentů v audiovizi Pavel Strnad. Program podpory filmového průmyslu v Česku má pomoci navrátit zejména zahraniční filmové štáby do českého prostředí, a zastavit tak propad filmového průmyslu. O podporu zatím v programu požádaly téměř čtyři desítky filmových projektů. Stát přislíbil podporu například americkému filmu Mission: Impossible 4, v němž hraje tajného agenta Ethana Hunta herec Tom Cruise. Vše ovšem záleží na tom, jestli filmaři do konce roku správně vyúčtují náklady. Seznam projektů lze nalézt na webových stránkách Programu podpory filmového průmyslu. Vývoj objemu filmové produkce v ČR v letech 2002 až 2008 poznamenal prudký pokles zahraničních filmových produkcí. V roce 2004 meziročně klesla celková produkce téměř o polovinu, což způsobil úbytek natáčení zahraničních filmů o 70 procent. V roce 2008 nastal další meziroční propad zahraniční filmové výroby o 66 procent.

ČESKO KONEČNĚ ZAVEDLO FISKÁLNÍ STIMULY PRO FILMOVÉ ŠTÁBY A EVROPSKÁ KOMISE JE KONEČNĚ SCHVÁLILA Rozhovor s výkonnou ředitelkou Asociace producentů v audiovizi Helenou Uldrichovou o systému finančních zvýhodnění pro filmaře i o minulém roce v českých kinech Česká republika se opat stala konkurenceschopnou v oblasti vábení zahraničních filmových štábů. Doposud tomu tak nebylo: mnohé okolní státy zavedly systém finančních pobídek, vracely (a vracejí) štábům část vynaložených peněz, u nás nic podobného nefungovalo. Filmové produkce k nám tak logicky přestaly jezdit. Teď se blýská na lepší časy. Vláda schválila Program podpory filmového průmyslu, Evropská komise ho po chvíli otálení schválila. Sláva! Zahraniční štáby si v naší krásné zemi opět začínají podávat dveře. V rozhovoru s výkonnou ředitelkou Asociace producentů v audiovizi Helenou Uldrichovou o tom bude řeč. Nejdříve ale malé ohlédnutí za loňským rokem. Prohlásila jste, že rok 2009 zaznamenal největší technologickou revoluci od nástupu zvukového filmu. V jakém smyslu? Ve smyslu digitalizace kin. Řada z nich, jednosálových i multikin, byla digitalizována, myslím si, že je to opravdu největší revoluce, co se českých kin týče, od doby, kdy do filmu vstoupil zvuk. Digitalizace je zřejmě technologie budoucnosti, kina, která digitalizací neprojdou, to budou mít těžké… Věřím tomu, že většina kin digitalizována bude. Náklady na výrobu distribučních kopií jsou totiž obrovské. Pokud budou kina digitalizována a filmy budou distribuovány digitálně, dojde k určité úspoře nákladů. Samozřejmě dnes pro mnohá kina digitalizace znamená vynaložit poměrně značné prostředky. Ještě jedno ohlédnutí za rokem 2009: na české filmy přišlo do našich kin méně diváků, než v letech předcházejících. Čím to je? Co se týče návštěvnosti domácích filmů, zvykli jsme si u nás na vysoká čísla, která dosahovala až třiceti procent. To je opravdu hodně, takových hodnot dosahuje kupříkladu Francie, která je považovaná za kolébku národní kinematografie v Evropě. Tohle číslo u nás vloni kleslo, já osobně to ale pokládám za krátkodobý trend. Na druhou stranu chci ale vyzdvihnout žánrovou pestrost vloni uvedených českých filmů. Vedle vysokorozpočtových historických snímků byly u nás natočeny i horory, thrillery, komedie… To je třeba oceni. Jak to vypadá letos? Jiří Vejdělek s Ženami v pokušení má milión diváků, skvěle našlápnuto má i Kajínek… Myslím si, že letos ta čísla zohledňující návštěvnost českých filmů budou lepší. Je to ale pořád jenom odhad. Synchron 5

2010

Jaké je v tomto ohledu postavení dokumentů? Návštěvnost dokumentů se zlepšila a zlepšuje. Je skvělé, že se dokumenty vůbec do kin dostávají; byly doby, kdy to u nás trendem rozhodně nebylo. Dnes je situace jiná, třeba časosběrné dokumenty Heleny Třeštílkové či Občan Havel – to jsou filmy, které dokázaly publikum do kin nalákat. Například snímek Katka měl už sto tisíc diváků, byť i se školními představeními, a to číslo není konečné! Tohle je úžasné číslo. Když si totiž vezmete třeba návštěvnost filmů Protektor či Tři sezóny v pekle, tak je s Katkou srovnatelná; a to jsou přitom snímky hrané! A co se školních projekcí dokumentů týče, buďme za ně rádi. Například Katka do škol rozhodně patří – tenhle snímek má skutečně výchovný efekt. Zvyšuje se počet dokumentů v českých kinech nebo je víceméně stejný? Je víceméně stejný. Z důvodu časové i finanční náročnosti těchto projektů nepředpokládám, že by se jejich počet v kinech zásadně zvyšoval. Zásadním tématem poslední doby je Program podpory českého filmového průmyslu takzvanými fiskálními stimuly, které u nás po letech volání byly konečně zavedeny. Ano, producenti, kteří do Česka přicházejí natáčet, dostanou takzvanou vratku ve výši dvaceti procent uznatelných nákladů. Nejprve musí proinvestovat náklady a po odevzdání auditu, který prokáže, že skutečně k oněm investicím došlo, jim Česká republika dvacet procent z nich vrátí. Stát tím nic neriskuje, v rámci pozitivního dopadu na státní rozpočet může jedině získat. Kromě toho má tahle věc obrovský pozitivní dopad například na zaměstnanost, a to nejen ve filmových oborech, ale i v návazných odvětvích, v hoteliérství, dopravě a tak dále. Takže se přestanou filmoví odborníci z Česka stěhovat do zahraničí? Pevně v to doufám. Byla by obrovská škoda, aby to know-how, které tu filmoví odborníci nabyli, předávali naší zahraniční konkurenci. Věřím tomu, že se začnou vracet. Program podpory českého filmového průmyslu musel poměrně dlouho čekat na schválení Evropské komise… … a v důsledku toho Česká republika od začátku roku přišla o projekty, které tady mohly kumulovat devět miliard korun. To nejsou malé prostředky. A náhrady se jistě dovolávat nemůžeme. To ne, ale buďme rádi, že můžeme být opět konkurenceschopnými. 9

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 10

FILMOVÉ DĚNÍ V ČESKU Proč to trvalo tak dlouho? Nebyl v tom lobbing států, kde už fiskální stimuly fungují a kam doteď zahraniční produkce odcházely točit? Já to takhle nevnímám. Proces schvalování trvá vždy několik měsíců. Náš program byl schválen vloni v říjnu a teprve v listopadu odcházela do Bruselu žádost o schválení. Měla jsem možnost nahlédnout do časových plánů jiných schvalovacích procesů, například Maďarska, Německa nebo Francie, a v mnohých případech to trvalo ještě déle. Jak si na tom stojíme se srovnáním výše fiskálních stimulů například s Maďarskem či Rumunskem? Česká republika zvolila konzervativní číslo. Jde asi o průměr výše fiskálních stimulů v Evropě, kde se pohybuje mezi patnácti a osmadvaceti procenty. My jsme zvolili dvacet. To je, myslím, rozumná hodnota na to, aby se filmaři do Prahy a do České republiky začali vracet. A vracejí se? Vracejí. Od chvíle, kdy byl Program spuštěn, začaly velmi intenzivně zvonit telefony a jednotlivé štáby se začaly zajímat o detailní podmínky. Některé projekty se už rozběhly, jiné jsou v jednání. Hodně se mluví o dalších Hvězdných válkách. Můžete potvrdit nebo vyvrátit, že se s nimi režisér George Lucas do Prahy vrátí? Vyloučit to nemůžu, rozhodně by to ale nebyl projet pro letošní rok. Na co Česko zahraniční filmaře láká, co nabízí navíc třeba oproti zmiňovaným Rumunsku a Maďarsku? Máme nepřeberné množství filmových lokací, profesionalita našich filmových odborníků je na vysoké úrovni a máme tu i příznivé ceny.

Co všechno musí filmový projekt splňovat, aby mohla jeho produkce žádat o vratku? Projekty musí splňovat takzvaný kulturní test zahrnující určitá kulturní a výrobní kritéria. Štáby tu musí utratit určité množství peněz: bavíme-li se o hraném distribučním filmu, tak minimálně patnáct miliónů korun, jde-li o dílo televizní, je to o něco méně. Princip navrácení části prostředků spočívá tedy v tom, že štáby tu musí zaměstnat určité množství lidí a utratit určité prostředky, a teprve poté, co tohle všechno prokáží, můžou dostat zpět oněch dvacet procent. Kdo posuzuje, jestli jsou podmínky splněny? Programová rada složená z nezávislých odborníků a profesionálů, které předsedá pan Ivo Mathé. Seznam všech jejích členů je na internetových stránkách Programu podpory filmového průmyslu. Tahle rada se bude scházet víceméně pravidelně. Bude posuzovat kulturní testy, pracovníci ministerstva kultury pak budou zpracovávat jednotlivé žádosti. Bude na to dohlížet Evropská komise? To si neumím představit. A platí tohle všechno i pro dokumenty? Ano, vratku může dostat i štáb natáčející film dokumentární, ale tady se bavíme o opravdu velkých dokumentech. O vrácení části vynaložených prostředků můžou žádat i české štáby… Ano, v tom není žádná diskriminace. V tuto chvíli je evidováno už bezmála třicet žádostí od štábů natáčejících české filmy. Kde najdou zájemci potřebné formuláře a žádosti? Na stránkách Programu podpory filmového průmyslu, tedy www.ppfp.cz. Tomáš Pilát

Český dokument je na vzestupu Nikoliv náhodou následuje následující materiál po rozhovoru s výkonnou ředitelkou Asociace producentů v audiovizi Helenou Uldrichovou. Rozvádí totiž pasáže věnované výrobě a distribuci českých dokumentů. Rozmach českých dokumentů v české distribuci a na zahraničních festivalech trvá Institut dokumentárního filmu (IDF), který letos na podzim oslaví deset let své existence, představil 21. září spolu s Českým filmovým centrem (ČFC) v pražském kině Světozor výběr nejzajímavějších českých dokumentů, které by měly vzniknout v průběhu dalšího roku. Zástupci IDF také poukázali na to, že rozmach českých dokumentů pokračuje, jak dokazuje ročně udržitelný počet zhruba dvanácti dokumentů distribuovaných do českých kin v posledních letech a jejich hojná účast na zahraničních festivalech. Překvapivý výsledek nabízí srovnání celovečerních hraných filmů a dokumentů v distribuci za rok 2009 a 2010. Zatímco v roce 2009 vstoupilo do kin třináct dokumentů a letos jich bylo jen do této chvíle v distribuci osm, celovečerních filmů bylo za uplynulý rok v kinech třicet čtyři, zatímco letos doposud pouze jedenáct. České dokumenty bodují také na zahraničních festivalech, jsou vybírány na soutěžní festivaly i nesoutěžní filmové přehlídky zaměřené na dokumenty v Evropě, Americe i Asii. Čerstvě bodoval například Český mír tvůrců Filipa Remundy a Víta Klusáka, který právě získal hlavní cenu mezinárodní poroty na festivalu v Jižní Koreji. Výjimkou nejsou dokumenty, z nichž každý byl v uplynulém roce uveden na více než deseti zahraničních festivalech. K těm patří například Zapomenuté transporty do Polska Lukáše Přibyla,

10

Auto*Mat Martina Marečka nebo Vítejte v KLDR! Lindy Jablonské. Za připomenutí stojí, že v uplynulých dvou letech zazněla kategorie dokument také v rámci Českého lva. Toho vůbec prvního uděleného zpětně za několik let získal film Občan Havel, ten druhý, udělený standardně jako u celovečerních filmů za jeden kalendářní rok, putoval za rok 2009 Zapomenutým transportům do Polska. Otevření kategorie dokumentu v rámci Českého lva je podmíněno šesti filmy v distribuci, už nyní je tedy jisté, že se tato kategorie bude za rok 2010 oceňovat. Letos poprvé také mají čeští akademici možnost zahrnout do přímé nominace na Oskara spolu s celovečerními filmy hranými také dokumenty. Vybírat mohou z pěti dokumentárních filmů (Katka, Oko nad Prahou, Nebe Peklo, Miloš Forman: Co tě nezabije a Český mír), zda bude některý dokument za Českou republiku akademiky doporučen, bude zveřejněno v následujících několika dnech a stalo by se tak vůbec poprvé. Co se návštěvnosti týče pořád platí, že nejvíce, a to 160 tisíc diváků, přišlo do kina na Občana Havla. Druhým dokumentem, který překonal hranici sto tisíc diváků, je Katka Heleny Třeštíkové. Tu od únorové premiéry vidělo 108 tisíc lidí a počet diváků s putováním filmu po českých školách ještě poroste. Více než 16 tisíc lidí vidělo letos v distribuci Oko nad Prahou režisérky Olgy Špátové, několik dalších dokumentů překonalo od roku 2009 také pětitisícovou hranici. K těm patří Vítejte v KLDR!, Miloš Forman: Co tě nezabije, Občan Havel přikuluje a Český mír. Za zmínku stojí ještě další tři dokumenty z dřívějších let, kterým se podařilo přiblížit nebo překonat hranici dvacet tisíc diváků, což jsou filmy Český sen, Česká RAPublika a Ženy pro měny.

V minulém roce upozorňoval IDF a ČFC v rámci prezentace českých dokumentů v podstatě velmi přesně na dvanáct nejzajímavějších dokumentárních počinů. Mezi nimi byla i Katka hojně navštívená v kinech a letos uvedená v soutěži na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, Nesvatbov Eriky Hníkové, jež slavnostně zahájí letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava nebo filmový projekt Evoluce 4 z revoluce, čtyřdílný časosběrný dokument Pavla Kouteckého a Jana Šikla, který letos v listopadu uvede Česká televize. Letos dostali příležitost představit své dokumentární filmy blížící se k dokončení v horizontu jednoho roku tvůrci deseti dokumentů. Jedná se o film účastníků dokumentární dílny vedené režisérkou Lindou Jablonskou s názvem Pozemšťané, koho budete volit? Velmi zdařilé ukázky z filmu mentálně hendikepovaných mladých lidí pod taktovkou Jablonské oběhly s velkým úspěchem internet před letošními volbami do Poslanecké sněmovny. Kratší verzi dokumentu odvysílá Česká televize 22. prosince v rámci cyklu Ta naše povaha česká, delší verze míří například na festival dokumentů v Jihlavě. Dále pak tvůrci představili tyto dokumenty: Divadlo Svoboda v režii Jakuba Hejny, známého především jako střihače (René, Ztracená dovolená, Ženy pro měny), který vypráví příběh svého dědy - mezinárodně uznávaného scénografa Josefa Svobody; Nutnost volby režisérky Veroniky Sobkové, jež v časosběrném dokumentu konfrontuje vězně odpykávající si doživotní trest s vězni, kteří život za mřížemi po několika letech opouštějí; Medvědí ostrovy režiséra Martina Ryšavého, letošního držitele Ceny Pavla Kouteckého (Země snů), který zachycuje správce rezervace ledních medvědů na ostrovech ve Východosibiřském moři; Dva malí piráti ze Somálska

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

21:46

Stránka 11

FILMOVÉ DĚNÍ V ČESKU režiséra Davida Čálka (nedávno byl do distribuce uveden jeho film Nebe, Peklo) o pirátech, kteří se vydávají na moře s vidinou nakrmení svých hladových dětí; Napůl zapomenuto, napůl odpuštěno Petry Ondřejkové o osudech lidí „srpna 1968“ po čtyřiceti letech; Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka je svébytným portrétem moravskoslezské vesnice, ve které přistálo UFO v podobě stříbřité továrny na výrobu korejských aut Hyundai; Rock života Jana Gogoly (vloni zvítězil s filmem Mám ráda nudný život na festivalu dokumentů v Jihlavě) je filmovým portrétem šéfa rockové skupiny Katapult Oldy Říhy; Skvělá příležitost režiséra Víta Janečka o životě Mongolů, kteří přijížděli především do roku 2008 pracovat a žít do České republiky a Manuál teroristy režisérky Terezy Reichové o represích, antiteroristickém zákonu a životě v baskické Navarře na severu Španělska. V současné době také vychází dvojjazyčný katalog České dokumentární filmy 2010 – 2011 obsahující informace o více než 100 připravovaných a výběru 20 dokončených českých dokumentech, který je v elektronické podobě ke stažení spolu s dalšími informacemi o českém dokumentu na webu Institutu dokumentárního filmu www.DOKweb.net NÁVŠTĚVNOST dokumentů podle počtu diváků v letech 2009 a 2010: Katka, 108 282 diváků (2010) Oko nad Prahou, 16 166 diváků (2010) Vítejte v KLDR, 7 837 diváků (2009) Babička, 7 402 diváků (2009) Miloš Forman: Co tě nezabije, 6 941 diváků (2009) Občan Havel přikuluje, 6026 diváků, (2009) Český mír, 5623 diváků (2010) NEJVÍCE NAVŠTÍVENÝ: Občan Havel, 161 683 diváků (2008) DO ROKU 2008: Český sen, 31 214 diváků, (2004) Česká RAPublika, 24 178 diváků (2008) Ženy pro měny, 19 712 diváků (2004) Údaje zpracované dle dat Unie filmových distributorů.

Seznam ve Světozoru prezentovaných dokumentů a jejich autorské synopse: POZEMŠŤANÉ, KOHO BUDETE VOLIT? Režie: Účastníci dokumentární dílny a Linda Jablonská Producent: o.s. Inventura, Česká televize Dokumentární projekt, jehož autory jsou lidé, kteří se obtížně orientují v okolním světě a ve škole asi zrovna nevynikali. Řečeno politicky korektně – mají mentální hendikep. To jim ale nebrání v tom, aby měli originální a neotřelý pohled na dění kolem sebe, citlivost, zvídavost i drzost – vše potřebné pro povahu dokumentaristy či dokumentaristky. V šestiměsíční dokumentární dílně o.s. Inventura vznikal pod vedením Lindy Jablonské film, který dokazuje, že i lidi s mentálním hendikepem se mohou ve veřejném prostoru orientovat a mít politický názor. Dokumentalitní štáb sledoval jev, který se týká každého z nás – volby do Poslanecké sněmovny ČR. Účastnil se předvolebních

Synchron 5

2010

mítinků, natáčel ankety s občany i politiky na témata, která jsou v jiných médiích přinejmenším neobvyklá. Externí kamery zaznamenaly veškeré dění kolem, reakce ochranky, příznivců nebo odpůrců politických stran. Štáb také zjišťoval, zda politická korektnost a předvolební sliby nejsou jen prázdnými hesly, pokoušel se odhalit, nakolik je dvacet let po revoluci v českém člověku stále zakořeněný předsudek vůči všemu, co není „úplně normální“.

DIVADLO SVOBODA Režie: Jakub Hejna Producent: Jiří Konečný, endorfilm s.r.o. „Tma je mým hrubým materiálem. Tak jako truhlář používá dláto, já se pokouším své divadlo vykrajovat ze tmy.“ (Josef Svoboda). Vyrůstal jsem v domě člověka, který byl výjimečným scénografem, ale taky mým dědou, s kterým jsem moc nemluvil. Hrál jsem si v jeho ateliéru, díval se, jak vyrábí ve sklepě divadelní modely, poslouchal s ním Beethovena. Bylo mi 25, když umřel, a já si uvědomil, že o něm téměř nic nevím. Tma a prázdný prostor, o kterých tak často mluvil jako o materiálu, s nímž pracuje, zaplnily moji hlavu. Rozhodl jsem se zkoumat onu tmu a prostor filmem, naplnit je tím, co nezemřelo společně s dědou. A pátrat tak po věcech a myšlenkách, které nás přežívají. (Jakub Hejna). Základní linií filmu je osobní pátrání vnuka Jakuba po jeho zesnulém dědovi, slavném scénografovi Josefu Svobodovi. Výsledkem pátrání je představit tuto výjimečnou osobnost tak, jak ji dosud málokdo zná. Film Schránky paměti bude zároveň jediným českým dokumentem, který se osobností a dílem Josefa Svobody komplexně a hlouběji zabývá a jediným filmem, ve kterém se objeví unikátní, dosud nezveřejněné archivní materiály týkající se Svobodovy práce, ale i jeho soukromého života. NUTNOST VOLBY Režie: Veronika Sobková Producent: HBO – Martina Šantavá, Verbascum – Richard Němec Časosběrný dokument konfrontující situaci vězňů, kteří si odpykávají doživotní trest, se situací lidí, kteří vězení po několika letech opouštějí. Co udělá člověk, který se těšil na den, kdy vyjde za brány vězení? Jak se vyrovná se zjištěním, že najednou je všechno jinak, než si představoval? Jak se bude rozhodovat a budou jeho představy z vězení alespoň částečně odpovídat skutečnosti? A jak se rozhoduje a o čem přemýšlí ten, kdo již zdánlivě žádnou možnost volby nemá – doživotně odsouzený? Záměrem je zachytit momenty změn a zásadních obratů v životech těchto lidí. Na základě zachycených příběhů má film být obecnější úvahou o způsobech nakládání se svobodou a časem. MEDVĚDÍ OSTROVY Režie: Martin Ryšavý Producent: Vratislav Šlajer Filmem Medvědí ostrovy Martin Ryšavý navazuje na své předchozí projekty, zaměřené na oblast ruské dálnovýchodní Republiky Sacha (Jakutie). Film se věnuje lidem z nejodlehlejší části tohoto území, kterou je

Nižněkolymský okres, především pak správcům rezervace ledních medvědů, nacházející se na Medvědích ostrovech ve Východosibiřském moři při ústí řeky Kolymy. Sleduje jejich putování na opuštěnou polární stanici, kde se v opuštěném zasněženém prostoru potkává minulost se současností. Film je tak portrétem krajiny, její minulosti a člověka v ní.

DVA MALÍ PIRÁTI ZE SOMÁLSKA Režie: David Čálek Producent: Jefe Brown - U.F.O. Pictures Snímek vypráví příběh somálských pirátů, kteří se vydávají na moře ve vidině, že nakrmí své hladové děti, neboť žijí v zemi, kde již několik desítek let nefunguje nic kromě výnosného obchodu s loděmi a jejich nákladem. Nechceme dělat advokáta těm, kteří si jako teroristé berou rukojmí a žádají za ně výkupné. Nehájíme bossy somálských pirátských klanů, kteří disponují lidmi, zbraněmi a loděmi, a představují dnes již mezinárodní silovou jednotku podobně jako ETA, Al Kaida nebo IRA. Chceme ukázat, jak je Alímu Muhammadovi Warsame, jednomu ze stovek novodobých pirátů, kteří na moři tráví nekonečné dny a týdny, užívají drogy, aby je netrápil hlad a neskolila únava, a bojí se všeho a všech jako zvíře v drátěné boudě čekající na smrt. Najít loď a splnit absurdní úkol je jejich jediné vysvobození. Alí také kdysi uznával vinu a trest a měl pojem dobra a zla tak jako většina z nás, ale podle jeho slov není nic tak snadné jako uhasit v sobě plamínek dobra, popřít v sobě vrozený pojem Boha a vydat se na moře na lodi s pirátskou vlajkou. NAPŮL ZAPOMENUTO, NAPŮL ODPUŠTĚNO Režie, producent: Petra Ondřejková – L`Automat 21. srpen 1968 nebylo jen datum, kdy se míchaly politické karty a hájily mocenské zájmy, ale především datum, kdy se měnily lidské osudy. Osudy obyčejných lidí. Budou to oni, a ne špičky politických reprezentací Československa a Ruska, o kom bude náš film. Představíme osudy lidí z opačných stran barikády po 40 letech. Mnohé z nich nezbývá než obdivovat a ostatním se pokusíme odpustit. VŠE PRO DOBRO SVĚTA A NOŠOVIC! Režie: Vít Klusák Producent: Vít Klusák , Filip Remunda, Hypermarket Film Celovečerní dokumentární film „Vše pro dobro světa a Nošovic“ je svébytným portrétem moravskoslezské vesnice, ve které – jak místní říkají – přistálo UFO v podobě obří stříbřité továrny: korejská automobilka Hyundai. Z vesnice se tak stala průmyslová zóna. Mnozí z majitelů polí, na kterých dnes automobilka stojí, však dlouho své pozemky prodat nechtěli. Donutil je až nátlak jejich sousedů, kterým místní politici nabídli tzv. kompenzaci za zhoršené životní podmínky: 100.000 korun pro každou rodinu. Rozhodujícím argumentem se tak nakonec stal anonymní dopis, který odolávajícím sedlákům vyhrožoval smrtí. Jako filmaři jsme tyto pohnuté události zaznamenali, ale těžiště filmu stojí jinde: do Nošovic se vracíme tři roky od okamžiku, kdy všechno změnil onen výhružný

11

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

21:46

Stránka 12

CENA FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO dopis a skrze devět postav spřádáme intimně hravý portrét místa, které se náhle a nevratně proměnilo k nepoznání. Tragikomický film o poli, na kterém rostou auta.

ROCK ŽIVOTA Režie: Jan Gogola Producent: Ladislav Cmíral, Cireal Production Film o člověku, který se navzdory anebo díky svojí obyčejnosti stal legendou, a který chce život vnímat černobíle, aby zůstal sám sebou ve světě, ve kterém je všechno možné. Filmový portrét Oldy Říhy, šéfa rockové skupiny Katapult, která vstoupila do Síně slávy, dvakrát se stala nejpopulárnější kapelou roku – Zlatým slavíkem a jejíž písně jsou ve zpěvníčcích, v jukeboxech, hrají se u táboráků i na diskotékách. Minulý rok se Říha podle deníku Mladá fronta Dnes stal jedním z Čechů roku a letos Katapult slaví 35 let své existence. Během této doby se řada slovních spojení z repertoáru kapely stala součástí obecné češtiny. Charakteristickým rysem Katapultu je obyčejnost, a to obyčejnost hudby, příběhů a interpretace. Prvním natáčecím dnem byl v lednu 2009 pohřeb basky-

taristy a Říhova celoživotního přítele Jiřího „Dědka“ Šindeláře. Tím posledním pak v květnu 2010 koncert z nového turné Radosti života, na který do zcela zaplněného největšího kostela ve východních Čechách přišlo téměř tisíc diváků. Film tedy sleduje hudební, ale zejména životní cestu Říhy a Katapultu z „kostela smrti“ do „kostela znovuzrození“. Jde přitom o cestu pochybností, zlomů, střetů i štěstí, ale především o cestu bez konce. Smrt a znovuzrození kapely je přitom filmovou klenbou pro otevřené situace často vyhroceného charakteru, ve kterých se lze přesvědčit, jestli Říha zpívá to, co žije, a žije to, co zpívá. Oldu Říhu uvidíme mimo jiné na pódiích, v šatnách, v televizní show, na pařezu, ve zkušebně, na chalupě, při squashi, v kanceláři, v knihkupectví anebo třeba ve sprše... Film o tom, jak se obyčejné může stát neobyčejným.

SKVĚLÁ PŘÍLEŽITOST Režie: Vít Janeček Producent: Mezinárodní organizace pro migraci IOM Praha Do krize v roce 2008 žilo v České republice asi osm

tisíc Mongolů, kteří sem přijeli za prací, od té doby se jejich počet zmenšil asi na polovinu. Oproti lidem jiných národností se pracovní situace většiny z nich vyznačuje tím, že zastávají práci na samém konci či dně výrobních řetězců a služeb. Většina z nich odjížděla na západ s vizí zlepšení životních poměrů pro sebe a své děti. Tyto vize se však mnohdy více než problematizují a cesta zpět není snadná. Již samotný přesun a zajištění práce znamenalo pro mnohé prodat veškerý svůj majetek a výnos věnovat na nový začátek daleko od vlasti. Film na několika různorodých příkladech ukazuje, jak se Mongolové vyrovnávají s realitou života a práce v České republice.

MANUÁL NA VÝROBU TERORISTY Režie: Tereza Reichová Producent: Alice Taberyová, FAMU Studio U politických graffiti baskické Navarry zastavuje režisérka – cizinka kolemjdoucí a nechává si vysvětlit, co která znamenají, a proč je kdo nakreslil. Celovečerní dokumentární film o represích, antiteroristickém zákonu a o tom, co se děje uvnitř našich společných hranic.

Ceny Františka Filipovského 2010 V sobotu 18. září byly – tradičně v Přelouči – uděleny Ceny Františka Filipovského a další ocenění za mistrovství v dabingu, tentokrát za období od 1. dubna 2009 do 31. března 2010. Akce se opět vydařila, většina vítězů si ceny převzala osobně, s těmi, kteří se ceremoniálu zúčastnit nemohli, se organizátoři spojili vidomostem. Mimochodem – šlo už o 16. ročník udělování zmíněných ocenění. Přinášíme výtah ze závěrečné zprávy odborné poroty. Odborná porota zasedala od 16. března 2010 do 7. června 2010 ve složení: Město Přelouč: Herecká asociace: FITES: Jednota tlumočníků a překladatelů: Obec překladatelů: Česká televize: TV Nova: FTV Prima: Asociace pracovníků se zvukem

Ing. Václav Damborský Mgr. Otto Rošetzký Zdeněk Hruška MgA. Alice Šnirychová (předseda poroty) Jana Semschová Mgr. Alena Rádyová PhDr. Anna Kareninová Jana Kopecká Leoš Lanči Jaroslav Richtr Ing. Zdeněk Zenger

Do soutěže byly přihlášeny tyto snímky: ČESKÁ TELEVIZE:  V hlavní roli Pancho Villa  Malý svět Dona Camilla  Návrat Dona Camilla  Nejlepší léta slečny Jean Brodieové  Mistr a Markétka 1–10  Saint-Cyr  Vojna a mír 1-4  Bez roucha HBO ČR:  Californication III  Pacific NOVA CET 21:  Dr.House V  Mentalista I  7 vteřin  Duch vánoc  Hranice nemožného I FTV PRIMA:  Ve jménu otce  Portrét dámy  Futurama 1-72 AMP– studio VIRTUAL:  Vzhůru do oblak Tvůrčí skupina JOSEFA PETRÁSKA:  Milk  Nouzový východ  Star Trek AW studio:  Pochyby  Yes Man  Alžběta I. 1.+2. díl.  Muž a jeho pes BARRANDOV – studio Dabing:  Žena zákona HERECKÁ ASOCIACE:  Komisař Montalbano – vyrobila Česká televize  Vévodkyně – vyrobila LS Productions dabing

12

Návrhy porotců: Z výše uvedených, přihlášených děl do jednotlivých kategorií členové poroty některá navrhli také přihlásit do jiných – dalších kategorií.

Dále přihlásili do soutěže tato další díla: Hvězda salónu – vyrobila SAGA TV – přihlásil Otto Rošetzký Vzpomínky na hvězdný prach – vyrobil Barrandov-studio Dabing–přihl. Zdeněk Hruška Lucie Aubracová – vyrobila Česká televize – přihlásila – Jana Kopecká Anna Franková 1+2.dí – vyrobila Česká televize – přihlásili J. Kopecká a Z. Zenger Řekni, kdo tě zabil – vyrobila FTV Prima – přihlásil Jaroslav Richtr

Porota hodnotila výkony z 34 titulů v různých kategoriích.

VÍTĚZOVÉ CENA F. FILIPOVSKÉHO za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu – uděluje město Přelouč Adamovská Zlata za roli sestry Belauvier (Meryl Streep) ve filmu POCHYBY překlad: Petr Finkous; zvuk: Pavel Špatný; dialogy a režie: Ladislav K. J. Novák; vyrobilo AW studio spol. s r.o.

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 13

CENA FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO CENA F. FILIPOVSKÉHO za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu – uděluje město Přelouč Juřička Tomáš za roli otce Ranceho (Gérard Jugnot) ve filmu HVĚZDA SALÓNU překlad: Michaela Hudecká; zvuk: Martin Porubský; dialogy: Petra Jindrová; režie: Milan Soták; vyrobila SAGA TV pro Help film CENA Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravy dabovaného audiovizuálního díla – uděluje Jednota tlumočníků a překladatelů VOJNA A MÍR 1–4 za překlad Olgy Pavlové a úpravu Dagmar Čápové (zvuk: Radim Štětina; režie: Elmar Kloss); vyrobila Česká televize CENA FITESu za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla – uděluje Český filmový a televizní svaz FITES SAINT – CYR překlad: Gabriela Kliková; zvuk: Radim Štětina; dialogy: Eva Štorková; režie: Elmar Kloss; vyrobila Česká televize ZVLÁŠTNÍ CENA F. FILIPOVSKÉHO za mimořádné dabingové zpracování televizních nebo filmových snímků různých žánrů včetně tvorby animované, dětské a TV seriálů – uděluje město Přelouč MISTR A MARKÉTKA 1–10 překlad: Libor Dvořák; dialogy: Jana Mertinová; zvuk: Antonín Němec a Tomáš Bělohradský; režie: Pavel Beneš; vyrobila Česká televize CENA SENNHEISER a ASOCIACE PRACOVNÍKŮ SE ZVUKEM za nejlepší zvuk dabovaného audiovizuálního díla – uděluje Asociace pracovníků se zvukem V HLAVNÍ ROLI PANCHO VILLA zvuk: Radim Štětin (překlad: Olga Pavlová; dialogy a režie: Janoš Vaculík); vyrobila Česká televize

Porota vzala na vědomí udělení ocenění v těchto kategoriích: CENA F. FILIPOVSKÉHO za celoživotní mistrovství v dabingu – uděluje prezidium Herecké Asociace Andresíková Jana Kantorková Miriam Prokšová Jiřina CENA FITESu za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu Josef Eismann CENA diváků za nejlepší výkon nebo dílo v dabingu – hlasují diváci na stránkách www.dabingforum – pod záštitou společnosti INTERGRAM – nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů JAN VONDRÁČEK za herecký výkon v seriálu MENTALISTA režie: Jindřiška Švecová; Vyrobila CET 21 spol. s r.o.

Alice Šnirychová požádala Přípravný výbor Slavnostního večera v Přelouči o vzpomínku na Jiřího Zavřela (a všechny další tvůrce a spolupracovníky), kteří nás opustili. Navrhla „FITESu, Herecké asociaci a městu Přelouč“ (pořadatelům) schválení nové ceny: „Cena diváků“ (pro zatraktivnění a rozšíření povědomí o této soutěži, ale také pro potřebu vyslyšet hlasy laické veřejnosti) do dalších ročníků a informovala o navázané spolupráci se společností INTERGRAM při udílení této ceny. Toto bylo zástupci FITES, HA a města Přelouč schváleno. Na jednání dne 16. 6. 2010 bylo s ředitelem společnosti INTERGRAM ing. Martinem Mařanem dohodnuto následující: Pan ředitel za společnost INTERGRAM s ochotou přijal nabídku zaštítit novou Cenu diváků a nabídl odměnit vý-

herce VĚCNOU CENOU (nikoli finanční), která by měla od příštího ročníku býti tzv. „tradiční“. Tuto cenu by měl na slavnostním večeru předávat ředitel společnosti INTERGRAM nebo jeho zástupce pokud možno společně se zástupcem z řad diváků. Schůzky se ze strany poroty zúčastnili MgA. Alice Šnirychová a Leoš Lanči. Obrátili jsme se na spolupracující strany, aby spolu s námi pomohli vymyslet tuto netradiční „tradiční“ cenu. Pro tento ročník se již zřejmě nepodaří tuto „tradiční“ cenu zrealizovat a tak bude tzv. provizorní – taktéž jsme požádali spolupracující strany o typy na tuto věcnou cenu pro letošní ročník. Zároveň jsme v tomto 16.ročníku pojmenovali tuto cenu jako „NULTÝ ročník“. Dále se porota zabývala také návrhy na úpravu STATUTu a Jednacího řádu především pro zkvalitnění práce poroty. K tomuto kroku ji vedl mnohdy nejasný výklad stávajícího textu. Zaslala FITESu, Výboru dabingové sekce FITES; Herecké asociaci a Městu Přelouč návrhy na změny ve STATUTu pro udělování cen za nejlepší herecké a tvůrčí výkony v dabingu a s tím souvisejícími změnami v Jednacím řádu. Porota se ještě sejde 28.6.2010 k projednání schválených či neschválených změn ve Statutu a Jednacím řádu ze strany pořadatelů a zakladatelů a k projednání návrhů na věcné ceny pro Cenu diváků za letošní rok. Finální výsledky hlasování poroty v jednotlivých kategoriích (vítězové) byly předány pořadatelům osobně. Zprávu vypracovala předsedkyně poroty MgA. Alice Šnirychová dne 17. 6. 2010 správnost údajů potvrdili členové poroty Jana Kopecká a Leoš Lanči

NOVĚ V KINECH Druhá polovina roku 2010 přinesla několik distribučních českých filmů, o kterých stojí za to mluvit. Podívejme se tedy blíže na některé z nich.

Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace režisér: Radim Procházka Drnovické catennaccio je snímek v mnoha ohledech zajímavý. Jeho podtitul Cesta do pravěku ekonomické transformace zní možná poněkud mírně, zavání tak trochu „obyčejnou” historickou exkurzí, skutečnost je ale poněkud jiná. Historická exkurze to je, ovšem zdaleka ne obyčejná. Ukazuje na začátky podvodů a velkých loupeží, které obraly náš stát o miliardy. Ukazuje i na ty, kteří se těchto machinací dopouštěli. To vše na modelovém příkladu fotbalu v Drnovicích. V obci se dvěma tisíci obyvateli byl postaven monstrózní stadion pro několikanásobně víc diváků, do mužstva přišly takové veličiny jako Karel Brückner či Radek Drulák, mužstvo to dotáhlo až do první ligy a do evropských pohárů, dodnes se tu mluví o památném zápase s Bayernem Mnichov. Kdo by ještě pár let před tím čekal, že slavný německý velkoklub bude hrát v Drnovicích? Mužstvo i obec se dostaly do evropského povědomí. Ovšem za jakou cenu? Jednoduše řečeno: vysokou. Stálo to hodně peněz. Do značné míry zřejmě pochybných. A o tom, kde se vzaly, snímek Radima Procházky pojednává. Nezůstává přitom jenom v Drnovicích, na scéně se ocitne i případ lehkých topných olejů a dalších slavných kauz, v rámci kterých se i zabíjelo, ale že by byli potrestáni hlavní viníci? Těžko, ostatně takové velké kauzy se jistě děly za výhodného vědomí (přispění, spoluúčasti)* státní správy a moci – a trestej sebe sama! Název dokumentu je příznačný – catenaccio je termín fotbalový a zjednodušeně řečeno to znamená „zakopat se, hlavně aby o mě nebylo slyšet a nebylo na mě vidět. Co si v téhle skrýši dělám, je moje věc, do toho nikomu nic není. A účel světí prostředky.“ Synchron 5

2010

Distribuční dokument Drnovické catenaccio má několik pečlivě vybraných průvodců: filosofa Václava Bělohradského, ekonoma Vladimíra Benáčka, novináře Petra Fischera (je také spoluscenáristou snímku), filosofa Miroslava Petříčka, pedagoga Pavla Klvače a psycholožku a antropoložku Antonii Dvořákovou. Ti – každý ze svého pohledu – rozebírají, co se u nás v první polovině devadesátých let minulého století dělo, jak se to dělo a jak je možné, že se to dít mohlo. A že to jsou zajímavé úvahy! Už jenom kvůli nim je užitečné si na tenhle film do kina zajít. Nehledě na další jeho klady: humor a vtip, animované vložky, práce s hudbou. A celkové filmové vyznění, které je způsobeno jednak použitým filmovým materiálem (stará dobrá „osmička“), jednak uzpůsobením obrazu k pocitu starobylosti. Ale, jak už bylo řečeno, nejdůležitější je jeho obsah. Konečně nám někdo srozumitelně vysvětlil, jak k tomu přišlo, že někteří lidé disponují stamilióny a jiní přišli o život. A dokonce přímo jmenuje. Tenhle film rozhodně patří do škol. Od těch mateřských až po univerzity. I když... nebude učit, jak šikovně a beztrestně podvádět? top ———————————* Nehodící se škrtněte, případně zvolte všechno

Největší z Čechů Snímky Roberta Sedláčka jsou vždy očekávány s napětím a nutno říci, že režisér vždycky něčím překvapí. Jeho skvělá Pravidla lži ohromila diváky i kritiky, Muži v říji pocházejí ze zcela jiného soudku, jdou do politické satiry, a teď je tu tedy 13

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 14

NOVÉ ČESKÉ FILMY Největší z Čechů. Je to snímek věnující se světu rekordmanů a kurioziťáků, těch, kteří mají ambice dostat se do takzvané české Guinnessovky. Robert Sedláček v našem rozhovoru přiznává: Jsem tak trochu jedním z nich. Točit film umanutě podle svého, s napjatými rozpočty, umanutě trvat na svých nápadech, způsobu realizace a neustupovat, to je opravdu donkichotství. Přitom člověk neví, jestli to nakonec za to stojí. Je to rekordmanství dělat filmy tak, jak je dělám já. A nejenom já – to platí i pro další podobné režiséry, kteří si nesedají na zadek před okázalou kinematografií a dělají si svoje věci po svém. Film je především přenos mezilidských vztahů, a k tomu nějaké ohromné divadlo nepotřebuji. Jenomže lidem to chybí; lidi chodí na film jako na podívanou… Tak v tomhle smyslu jsem vlastně rekordman: i když bych nemusel, trvám si na svém, na svých ořezaných filmech. Obdivujete ony rekordmany sdružené kolem pelhřimovské agentury Dobrý den, tedy hlavní hrdiny filmu Největší z Čechů? O mně je známo, že málokdy něco a někoho obdivuji. Přitahují mě, to ano. Základní vlastnost, která mě na druhých lidech přitahuje, je tvrdohlavost. A umanutost. Svět nás neustále nutí dělat nějaké kompromisy. Když přijdeme s vlastním projektem, postupně, jak ho naplňujeme, se nám rozpouští pod rukama. A nakonec, když „si splníme sen“, si řekneme: do Prčic, chtěl jsem tohle? Chtěl jsem to takhle? Ale ti rekordmani, o kterých jsem točil, si jsou za svým bez kompromisu. Jsou fakt umanutí, tvrdohlaví, a tohle obdivuji. Že jsou ty výkony občas na hraně sebezničení, že jsou občas na hraně trapnosti? Já přeci žiji podobně. Jenom s tím, že neprolézám squashovou pálkou, nedělám výkony pod vodou nebo na tyči, ale v tvorbě. Je Pelhřimov tak fotogenické město, jak to z vašeho filmu vypadá? To renesančně – barokní náměstí je hezké. Podobně jako náměstí několika jiných českých měst, která se stala kulisami ve filmech. Když ale náměstí opustíte, uvidíte nános naší doby. Obecně – česká města mimo náměstí moc hezká nejsou. To platí i pro Pelhřimov. Takže jsme se stále drželi na náměstí. Ten tak trošku strašidelný hotel s těmi bizarně pomalovanými stěnami a dveřmi je také v Pelhřimově? Ano, to je právě ta tvář „za náměstím“. Ten náš hotel je nasnímán jedna ku jedné. To je pravá tvář Pelhřimova. Zničili jsme si ta naše města slušně – a teď pracujeme na krajině. Je to krásně vidět například při jakékoliv cestě po dálnici. Říkal jste, že se filmem Největší z Čechů chcete určitým věcem vysmát. Jakým? Na prvním místě musím říct, že je to hořký smích. Smích nad tím, jak v tvorbě – a dospějete k tomu vždycky, dříve nebo později – musíte být držen za ručičku, protože své záměry uskutečňujete z peněz nadnárodních gigantů. Tahle monstrózní uskupení mluví o národní kultuře, ale ve skutečnosti jim národní kultura či svébytný prostor překáží, kašlou na ně. Ale vy se, pokud chcete pracovat s vyššími rozpočty,

od nich musíte nechat za tu ručičku chytit a dělat jim hejla. Takhle je to nastavené, tímhle směrem to jde. Opakuji: je to hořký smích. A trochu i předtucha, že tak skončím i já. Ve filmu jsou kouzelné scény ze zasedání Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Málokdo z lidí mimo filmový svět se na takové zasedání dostane; je zachyceno věrně? Naprosto věrně, jedna ku jedné. Po svých filmech si často v recenzích čtu, že přeháním komunální satiru, že si situace vycucávám z prstu, jeden kritik psal, že můj humor je jako z Bubínkové. Já přitom jenom přenáším na plátno to, co jsem viděl, zažil, u čeho jsem byl. Je zvláštní, že když k lidem přenášíte nepřikrášlené věci, přestanou jim věřit. Fond kinematografie vás nakonec, možná paradoxně, podpořil poté, co už jste měl tyto scény natočené… Podpořil, ale zároveň to pro mě bylo velké zklamání. My jsme na tom byli opravdu špatně, hodně peněz jsme si půjčili. Za ty peníze jsem vděčný, ale mohli dát víc. Alespoň o trochu. Fond nám dal milión na film, na který jsem měl půjčené čtyři milióny. Vím, není to jejich problém, ale když už film podpoříte, tak mu snad fandíte a dáte alespoň slušnou částku; a nebo film zadupete. Proč, když už pro nás hlasovali, nám dali tak málo peněz? Mohli nám dát alespoň o pár set tisíc víc, abychom měli alespoň na mix filmu. Samozřejmě si zároveň uvědomuji, že nemám automatické právo na veřejné peníze pro svůj film, tohle všechno vím. Možná je chyba, že vždycky od života čekám víc, než mi nakonec dá. Obsadit do role šéfa Fondu Jana Hřebejka byl váš nápad? A jak si to Hřebejk užíval? Byl to můj nápad. Užíval si to dobře, trochu mě zkoušel. Třeba si na jedno jetí jedné scény vzal bundu a na druhé jetí stejné scény si ji nevzal a čekal, jestli si toho všimnu; je to poťouchlý filmař. Přitom dobře věděl, o co jde – taky párkrát čekal, že dostane grant a nedostal ho. Nepřehrával, nedělal si z toho legraci, věděl, že ironie není nutná. My, co na slyšení k Fondu chodíme, i ti, kteří rozhodují, my všichni víme, jak to tam chodí. Není to vůbec předimenzovaná scéna. Druhým „speciálním hostem“ vašeho filmu je Wabi Daněk. Se Standou už se známe hodně dlouho, dokonce v seriálu, který jsem kdysi já – pitomec chtěl točit, měl hrát policajta. Už za sebou měl i kamerové zkoušky. Jeho obsazení do Největšího z Čechů byla tedy moje touha po Wabiho návratu do mého filmu. A vrátil se písničkou Outsider Waltz. Tahle píseň se mi moc líbí, není patetická a přitom říká velmi pateticky platnou věc, kterou já osobně cítím velice často: máš svůj svět a ten se ti hroutí. A ono to pokračuje. A platí to nejenom pro mě: vždycky když máš pocit, že ti všechno okolo boří, a jenom tobě, podívej se kolem sebe. Zjistíš, že jsme na tom všichni stejně. Že nejsi největší chudák. Z vysílání Českého rozhlasu 3 – stanice Vltava, z pořadu Ranní mozaika

Další nové české filmy Habermannův mlýn Podle předlohy Josefa Urbana natočil Juraj Herz snímek s názvem Habermannův mlýn. Je to počin bezesporu záslužný – snad otevře oči mnohým z těch, kteří pochybují o tom, že zlo se může ukázat kdekoliv a kdykoliv. Zvěrstva, která páchali během druhé světové války Němci, Herz ve svém filmu nezpochybňuje, naopak, ukazuje je více nežli živě. Vedle toho ovšem poukazuje na to, co dokázali těsně po válce Češi. O tom, co se dělo v českém pohraničí v květnu a červnu 1945 se v poslední době občas mluví, stále se však najdou ti, kteří tomu nevěří či zvěrstva páchaná Čechy zpochybňují. Stále přitom žijí pamětníci oněch událostí, které si náš národ rozhodně za rámeček nedá. Juraji Herzovi patří uznání za to, že se nebál tohle všechno ve svém novém filmovém opusu ukázat. Vedle zmíněného je ve snímku v náznaku poukázáno i na roli Vatikánu v poválečném „uklizení“ některých válečných zločinců z Evropy. „Myšlenku na zachycení válečných poválečných událostí v sobě nosím od podzimu roku 1945,“ přiznal se Juraj 14

Herz, který během války přišel o značnou část svého příbuzenstva a sám byl vězněn v koncentračním táboře; viděl ovšem i zločiny páchané rukou českou. Film Habermannův mlýn začal připravovat asi před sedmi lety, tehdy se ještě o řádění „statečných českých mstitelů“ v našem pohraničí zdaleka nehovořilo tolik, jako dnes. Premiéra filmu se ovšem strefila do poněkud jiné doby, do času, kdy se o těchto událostech píše (u nás i v cizině) a kdy jsou odkrývány hromadné hroby, ve kterých snad leží zavraždění bezbranní Němci. Značný podíl na celkovém (dosti depresivním) vyznění filmu mají i kameraman Alexandr Šurkala a hudební skladatel Ilja Cmíral. Zřejmě málokdo půjde z kina po shlédnutí Habermnnova mlýna lhostejný – k tomu, co se dělo, i k filmu samotnému.

Román pro muže Román pro muže je filmem z poněkud jiného ranku než Habermannův mlýn – jde o komedii podle knihy a scénáře Michala Viewegha. Nenechte se ovšem mýlit

jakýmisi, možná spíše umělými, slovenskými „skandály“ točícími se především kolem plakátu; témata Románu pro muže jsou závažná: justiční mafie, odvolávání soudců, smrtelná nemoc, sourozenecký vztah, peripetie mileneckých vztahů, osamocení… Zdá se, že každé jedno ze zmíněných témat by mohlo vydat na pořádnou filmová tragédii. Viewegh s režisérem Tomášem Bařinou ovšem komedii udrželi. Tedy – něco jako vážnou či, chcete-li, smutnou komedii. Notně jim v tom pomáhají i herci – Miroslav Donutil (podílel se prý i na scénáři a velmi si to pochvaluje), Jan Budař, Filip Čapka, Táňa Pauhofová, Vanda Hybnerová, Miroslav Vladyka. A ovšem i exteriéry, z nichž prim hrají Vysoké Tatry. Vznikla podívaná, která nezarmoutí a která, jak její tvůrci deklarují, vysílá do světa zprávu o tom, jací muži dokáží být. Že by to tedy byl spíš než Román pro muže Román o mužích? Ono je to ale nakonec jedno. Důležité je, že Tomáš Bařina předvedl dobré filmové řemeslo. A ještě jedna perlička: o muziku k filmu se postarala (a se Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 15

NOVÉ ČESKÉ FILMY ctí) folková kapela Neřež. Šlo prý o její první filmovou zkušenost; hudba je to každopádně ne zcela filmově tradiční. Ku prospěchu věci.

Osudové peníze Jedinou televizní výjimkou v této rubrice je snímek Jiřího Krejčíka Osudové peníze. Začal vznikat už před třemi lety, vysílán byl koncem září. Natáčení podle jeho slov provázely nejrůznější problémy, například s obsazením pozice kameramana, proto se realizace snímku protahoJiří Krejčík s Drahomírou Vihanovou

vala. Osud Krejčíka zkoušel, název filmu Osudové peníze je tak přiléhavý i z tohoto úhlu pohledu. Nestor mezi českými režiséry, letos dvaadevadesátiletý Jiří Krejčík si za základ svého filmu vzal jednu z povídek svého milovaného Karla Čapka (Peníze) a napsal svůj scénář, ve kterém některé motivy notně rozvedl. „Vždycky mi šlo o otázky morálky,“ říká Krejčík – a v tomhle snímku to dokazuje. Ukazuje také, jak nám vládnou peníze. Můžeme říci – pořád; děj Krejčíkova filmu je situován do roku 1920. Stejně jako v předešlém televizním díle Slečna Julie, i tady se Krejčík zabývá nešťastnou, osudem zkoušenou v zásadě slušnou mladou ženou a proradnými muži kolem ní. Můžeme polemizovat s režisérovým tvrzením, že herecké výkony v Osudových penězích jsou dobré, můžou se nám nelíbit některé (i na rok 1920) příliš strojené dialogy, každopádně ale věhlasnému režisérovi nemůžeme upřít umanutou snahu o objevování nových tváří pro český film. V tomto případě hraje hlavní roli mladičká slovenská herečka Gabriela Marcinková. Před Jiřím Krejčíkem bychom měli smeknout. Ani v de-

Jiří Krejčík s Janem Hřebejkem

vadesáti „to nezabalil“ a stále se o něco snaží. Je v něm síla, kterou by mu mohli mnozí o dvě generace mladší závidět. A ještě jedno poděkování je tu na místě – tentokrát dokumentaristce Aleně Činčerové. Ta se rozhodla natočit film o filmu, tedy dokument o vzniku Osudových peněz (Krejčíkovy peníze). Vznikl ale především portrét člověka, silné osobnosti, filmového režiséra. Snímek uvedla Česká televize v předvečer premiéry Osudových peněz. Oba snímky by tvořily, myslím si, hezký komplet na DVD.

Co se píše o českých filmech V nové rubrice chceme alespoň lehce naznačit spektrum názorů publikovaných v médiích o zajímavých nových českých filmech. Náš výběr z recenzí není hodnocením jejich kvality (tj. ani filmů, ani úrovně recenzí), pouze namátkou vybírá některé z mnoha různých reflexí a stanovisek. V našem malém výběru budou „zastoupeny“ deníky, týdeníky i elektronická média. Čtenář i autoři recenzí nám doufám odpustí, že neotiskujeme jejich texty celé, ale pouze charakteristické názorové úryvky. V tomto čísle: Největší z Čechů, komedie, ČR, 2010, 96 min., režie: Robert Sedláček, Hrají: Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Jiří Vyorálek, Johana Švarcová, Igor Bareš, Marek Taclík, Jan Hřebejk, Aňa Geislerová, David Švehlík.

Podivuhodný případ Roberta Sedláčka Mnozí čeští diváci znají Roberta Sedláčka zejména díky jeho celovečerním snímkům Muži v říji (2009) a Pravidla lži (2006, Český lev za scénář). Své věrné fanoušky si získal svým nekonvenčním a progresivním rukopisem. Recenzenti si při psaní svých názorů na jeho počiny trhají vlasy od toho, jak je to špatné, anebo hledají slova, která by do puntíku popsala jejich uspokojení. Na Roberta Sedláčka je jednoduše potřeba vytvořit si vlastní názor.

Jiný film o filmu a kolik ironie je hodně ironie? Tentokrát se režisér pustil do … semižánru filmu o filmu. Natočil Největšího z Čechů jakožto film o rekordech, filmařích a velikosti. Vedle skutečných rekordů a kuriozit se tak setkáváme i s herci, jejichž úkol je ilustrovat, jak to v Čechách doopravdy s tím filmařským údělem chodí. Divák má možnost vidět proces schvalování grantů, uzavírání dohod s investory či nejrůznější patálie filmových tvůrců v průběhu natáčení. Tým kolem Roberta Sedláčka si zakládá na tom, že snímek je složený z událostí, které se jim opravdu staly. Tím, že Největšího z Čechů nelze jasně zařadit do jedné žánrové kolonky, dostali tvůrci možnost vložit do příběhu

humor či ironii a tím odlehčit docela palčivé téma osudu filmů v Čechách. Někomu by se ovšem mohlo zdát, že co do ironie tvůrci Největšího z Čechů až příliš tlačili palcem na pilku. Ironizující je film dost. Druhá stránka věci není téměř vůbec zastoupena. Jde o stránku obdivu k těm lidem, kteří se snaží zaujmout a nechtějí se utápět v šedivé mase. Vždyť vlastně na těchto výjimečných obyčejných lidech stojí Sedláčkův film. Dokonce i postava šéfa (přesvědčivý Igor Bareš) agentury Dobrý den, která i v Pelhřimove jakožto metropoli českých rekordů a kuriozit zastřešuje i ve skutečnosti všechny tyto lidi, je ironizující a diváci se na ní docela dobře pobaví. Ovšem, lze vůbec brát úplně vážně člověka, který se protáhne squashovou raketou? … Navzdory všem přehmatům a nedostatkům Největšího z Čechů, se dá tento snímek považovat za inspirativní. Nejen pro diváky jakožto ukázka toho, co vše se dá ještě vyzkoušet, ale i pro kritiky, kteří musí hledat slova, tak pro sponzory a filmaře, kterým Robert Sedláček nastavuje zrcadlo a zároveň ukazuje, jak různě se dá dělat filmové řemeslo v Čechách. I když je třeba říct, že sám režisér tvrdí, že filmem neodkazuje, ale spíš zpětně popisuje, co zažil. Je jasné, že tomu bude tak i u Největšího z Čechů. Ovšem, pochopí to i ten nejmenší z Čechů? (Topzine/25. 9.

Co Čech, to muzikant, který přichází o humor… a já o iluze Obecně se tvrdí, že kvalitní sountrack by neměl být pro diváka rušivý. V tomto snímku na sebe ale hudba nepříjemně upozorňuje scénu za scénou, což možná sice je nějaký protestní tvůrčí záměr, snaha vymezit se a vyniknout oproti fádnímu průměru… Když jsem se v jednom z hodnocení tohoto filmu dočetla Jeden z nejvtipnějších českých filmů v poslední době, napadlo mě: „Proboha, to jsme na tom skutečně tak zle?“ Češi už řádku let netočí – až na výjimky – oscarovské práce. Ale jejich humor stále ještě považuji za velmi specifický a nebojím se tvrdit, že je i bohatý. Jenomže čeští filmaři – mám tento pocit čím dál intenzivnější – nám toto renomé snímek za snímkem berou. A typicky české: „Půjdem jen na jedno.“ – střih – O šest hodin později: „Uhžžž byzzmee mněěli, škyt, jhíít.“ To už začíná být notně ohrané. (Topzine.cz/25. 8. 2010)

Sedláčkova rekordmanská komedie baví, aniž by z lidí dělala blbce „Jestli se budete nudit, tak se omlouvám,“ pravil režisér Robert Sedláček před projekcí své novinky Největší z Čechů. Prý že je to takový „typicky divný sedláčkovský film“. Tak tedy: je sedláčkovský a možná Synchron 5

2010

je i trochu divný, ale obě charakteristiky v sobě nesou pouze pozitivní náboj. Úplně vedle Robert Sedláček nikdy nešlápl. Vysoko nad průměr se dostala už jeho drogová Pravidla lži, nespornou kvalitu si drželi i Muži v říji ... Přesto měly oba jmenované snímky jeden handicap: nebyly tak-

zvaně divácky vděčné. Nerezonovaly na první dotek – člověk si musel dát práci, aby jejich kouzlo odkryl.

Mezi Fellinim a sobotní zábavou Právě v tomhle je nový Sedláčkův film jiný. K divákovi se dostává přes atraktivní téma rekordů a kuriozit 15

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 16

NOVÉ ČESKÉ FILMY a špikuje ho chytrým humorem – lepší kombinaci bychom jenom těžko vymýšleli. Pravda, nebyl by to Sedláček, kdyby si tu cestu trochu neztížil, a tak do hry zapojuje žánr paradokumentu a celý snímek pojímá jako… dokument o natáčení dokumentu (který ve výsledku vůbec dokumentem není).

S trochu nadsázky by se dalo říct, že Největší z Čechů (vědomě) zůstal někde na cestě mezi parafrází na felliniovskou sebereflexi a zábavou na sobotní večer. Přičemž z tohoto zdánlivě neslučitelného mixu vzešel famózní tvar: lehký i hluboký, vtipný i hořký, intimní i doširoka otevřený. Film, jakých není mnoho.

Rekordy jako záminka Co člověk, to příběh – přesně jak to myslel zadavatel v úvodu, když předeslal, že nechce snímek o rekordech, ale o lidech. Sedláček je pozoruje způsobem, který není zkoumáním hmyzu pod lupou. Umí se vysmát, ale umí i obdivovat nebo soucítit…

Sto procent pro herce Pak je tu samozřejmě ještě jedna rovina – ta menšinová, řekněme. Zážitky související se samotným vznikem filmu docení především ti, kdo někdy do kontaktu se zákulisím filmu přišli. A že je co doceňovat – hereckými etudami na téma „natáčíme obilné klasy“ počínaje, trpělivým vnucováním sponzorského trička konče (mimochodem nikdy nikde žádný producent nebojoval s nástrahami natáčení tak kouzelně jako Simona Babčáková). Nadstavbou je potom koexistence jednotlivých filmařů: hysterického, egoistického a povětšinou silně nesnesitelného režiséra (Jaroslav Plesl), začátečnicky nadšené zvukařky (Johana Švarcová), producentky – matky (Simona Babčáková) a kameramana se sklony k depresi (Jiří Vyorálek). Všichni jsou svérázní a všichni se nám zvolna otvírají: režisér se tu a tam ukáže být člověkem (Pleslova hra s výrazy je dech beroucí), dětinská zvukařka je ve výsledku ze všech nejdospělejší, laxní kameraman rozmlátí hotelový pokoj a dokonce i producentka, která se zdá být … neotřesitelná, občas uklouzne. Nebýt skvělých herců, právě v této rovině by možná hrozilo nějaké to klišé – vyprávět o tom, co známe nejlíp, bývá zrádné. Čtveřice hlavních herců ovšem funguje dokonale, stejně jako celá stavba filmu, která se rozbíhá a sbíhá zcela nenásilně. (iDNES.cz/17. 8. 2010)

Největší z Čechů se pachtí za hovadinami Kromě debutových Pravidel lží mají v sobě hrané (a hlavně dokumentární) filmy Roberta Sedláčka něco esenciálně českého tak, jak to zřejmě u žádného jiného tuzemského režiséra nenajdeme… „A slečno, půjdete se mnou na pokoj? Zaplatím vám. Nebojte, jde mi jen o úplně normální věci. Aha, vy na někoho čekáte. A máte tady v okolí aspoň nějakej čistej bordel? Proboha, jak tady v tom můžete žít?“ Zoufalá poslední věta hlavní postavy v jeho novém filmu Největší z Čechů po rozhovoru se servírkou, jež na všechno jen vrtí hlavou, se dá vyložit jako autorská otázka vmetená do tváře publiku.

Nepříjemně neopracovaná ryzost Část zdejších filmařů točí jakoby o současnosti a jakoby o Češích, aniž má člověk pocit, že se setkává s něčím konkrétním, ale spíš je konfrontován s obecnou lidskou povahou (Děti noci, snímky Bohdana Slámy), vymyšlenými historkami, kde jsou místo lidí ufoni (filmy Petra Zelenky či Davida Ondříčka) či jen zlými karikaturami, které ztratily kontakt se svými předobrazy (filmy Tomáše Vorla). Jak předchozí Sedláčkova komedie Muži v říji, která nešťastně zapadla, tak jeho zatím poslední, silně natruc dělaný, kvazi-autobiografický mystifikační dokument nabízejí shledání s českými typy lidí v nepříjemně neopracované ryzosti. Chvílemi se přitom až ztrácí možnost rozpoznat, nakolik jde o trefné postižení stavu věcí a neústupnou důslednost a kdy už se jedná o autorovu neobratnost či neodhadnutí, co působí trapně…

Neposlušná data Kdykoli začnete nějaké dílo interpretovat podle určitého klíče, narazíte na „neposlušná data”, zkrátka cosi, co se vám nehodí do krámu a znevažuje to celistvost výkladu. V případě snímku Největší z Čechů je těch „neposlušných dat” opravdu hodně a vypadá to téměř jako past na diváky. Možná by stačilo říct, že snímek si jen hraje na dokument a že tu hru každý pozná a že se pod hlavičkou filmu o natáčení skrývá hlavně pásmo bizarních historek s různými českými rekordmany, kteří si svůj zápis vysloužili hlavně proto, že se zabývají hovadinami, v nichž s nimi nehodlá soutěžit mnoho soupeřů. Nemusíte vyvinout zvláštní úsilí, abyste vyčetli, že postava režiséra je alter egem Roberta Sedláčka, že jeho producentka je Sedláčkův producent Radim Procházka – přičemž hlavní rozdíl oproti reálu je, že ti dva spolu (zřejmě) nespí. Docu-drama o politikovi, na nějž nedostanou grant, je pak mediálně propíraný film o Jiřím Čunkovi. A zbytek bude pravděpodobně fikce smíchaná s některými skutečnými zážitky z různých natáčení plus vyznání samotného autora o své práci a přetěžkém údělu umělce. Jenomže tohle k popisu nemůže stačit a je dost absurdní pokusit se domýšlet, zda by i bez nadstavby „filmu o filmu” nebyla náhodou sonda do duší českých rekordmanů plnohodnotná. Názor typu – vždyť materiál je to sám o sobě výživný, tak proč do toho tahat osobní stesky - patří do kategorie „kdyby Zkrocená hora nebyla o homosexuálech, bylo to obyčejné melodrama”. Největší z Čechů se jeví jako neuchopitelný a unikavý nikoli v tom, že by se nedalo 16

poznat, který rekordman na plátně je skutečný a kterého představuje na základě reálného modelu nějaký herec. Mnohem problematičtější je, že jeho forma a účinek se tříští na nerozhodnosti, zda jde o „divácky vděčnou komedii“ nebo „osobní uměleckou zpověď“. Film je chvílemi úžasně vtipný svými přesně odposlechnutými dialogy a monology, atraktivní na úplně základní voyeurské úrovni jako běžné reality shows; chvílemi je vše naopak úplně vyhozené z tempa a záměrně „protivné“ v opozici vůči všemu, „co se má líbit“. Nejasně a dráždivě vyznívá postoj k postavám. Směsku zájmu, soucitu, odporu, pohrdání a výsměchu jen částečně popisuje jeden z výroků postavy režiséra, rozpolceného misantropa: „Mám rád člověka jako jednotlivce, protože na každém je něco zajímavýho. Ale jakmile se lidi začnou sdružovat dohromady, tak jsou nechutní a ubozí.” …

Jsem Fellini! Režisér ve filmu totiž empatii téměř neprojevuje, chová se znechuceně a povýšeně. Nikdy se nesnaží k nikomu proniknout, jen občas registruje věci, které už jsou na hranici etiky umělecké práce. Skinheada, co umí pít pivo pod vodou na čas, nechá klidně předvést jeho výkon v rasistickém tričku; v domově důchodců snímá stařečky, kteří na rotopedu „objeli zeměkouli”, s nelítostností rakouského drsoně Ulricha Seidla. A přitom ze sebe chrlí hloupá kumštýřská klišé „moje děti jsou moje filmy” a při pohledu na vznášejícího se Krista (siláckého rekordmana pověšeného za kůži na jeřábu) se dojímá „Jsem Fellini!”. Pokud by si někdo chtěl spojovat režiséra ve filmu se Robertem Sedláčkem, musel by dojít k tomu, že jde o povrchního narcise, u nějž se sebeláska a na FAMU vypěstovaný pocit nadřazenosti mísí s nesnesitelnou dávkou sebelítosti. A v hlavě nám nabíhají otázky, proč by někdo chtěl, aby ho publikum začalo opravdu nenávidět. Jenomže spousta nápověd nám říká, že nemůžeme snadno přenášet všechny znaky z roviny fikce do reality. Filmový rejža na rozdíl od ostatních postav nosí zcela nenuceně celou dobu tričko reálného (nikoli fiktivního) sponzora a už tím je předem diskvalifikován jako věrohodná figura. „Neposlouchej ho, my ho taky neposloucháme,” radí kameraman začínající zvukařce… Dá se odlišit, kdy si z vás hlavní autor střílí a kdy mu něco ujede, když například „anální teorii” o tom, že lidé posedlí sbíráním věcí jsou determinováni tím, že v dětství zadržovali stolici, přiřkne Carlu Gustavu Jungovi a ne Sigmundu Freudovi? Chce tím opět jen naznačit, že postava režiséra je stejně směšná figurka jako ti, které tak znechuceně natáčí?... Člověk nemá moc pocit, že se dívá na Česko roku 2010, ale že je zpátky v divoké dekádě raného budování kapitalismu plného vyčuraných podnikatelů a filmů dělaných na zakázku, … jako reklamu na becherovku… Největší z Čechů ale naplňuje i symptom doby, že obecně už nelze natočit „velký film”. Žádný další Fellini už nebude, a ti, kteří se o to pokoušejí – jako třeba Pedro Almodóvar nebo Emir Kusturica - končí u hédonistických sebeoslavných karnevalů. Připadá mi ale, že vzpouru proti konvencím profesionality a hru na amatérskost má Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 17

NOVÉ ČESKÉ FILMY třeba mnohem lépe ohlídanou Lars von Trier, zatímco Sedláčka otázky stylu moc nevzrušují. Nenajdeme u něj ostatně ani základní odpovědi na spoustu otevřených či zastřených otázek. Kromě všech výše uvedených dráždí hlavně ta, zda v dnešním fraškovitém světě může dostat něčí život smysl. Sedláčkův bývalý pedagog, dokumentarista Karel Vachek hledá v podivínství svých zpovídaných objektů i svém stopy tvořivosti. Sedláček problém tvůrčího ducha nechá rozplynout v deziluzi;

jako by říkal, že jsou podobné starosti pošetilé, respektive, že boj proti ubíjejícím podmínkám nařizujícím stádní výrobu prefabrikátů může mít jen směšnou donkichotskou podobu… Upřímně, nechtěl bych, aby mi stav české kinematografie takto otevřeně, komplexně a zároveň ambivalentně připomínalo víc filmů. Myslet na to je skličující. I když si asi většina diváků z promítání odnese hlavně ty různé vtipné hlášky. Aktualne.cz/2. 9. 2010

Milý, leč ublížený Největší z Čechů S komedií Roberta Sedláčka Největší z Čechů vstupuje do kin nezvyklý film o filmu. Z hrdinů v čele s báječně věcnou Simonou Babčákovou a něžně protivným Jaroslavem Pleslem v rolích filmařů si utahuje, ale zároveň je lituje. Pod lavinou vtipu hraje domáckou „malou domů“ s plačtivou satirou: Takový je úděl umělců v Čechách, na film o Čunkovi nám nedali peníze, tak točíme sponzorské zakázky. Režisér však osobní prvek křivky propojil s dalšími reálnými detaily šikovně; dávný reportér Jiří Janeček, grantová komise fandící spíše „romantické komedii o squashi“ či sponzor hlásající „Pivo a kultura k sobě patří vyvolávají vděčný, byť lehce komunální smích… Film má tvar road movie, jaká může trvat pár minut

i věky. Okatě chudí, otrávení a zneuznaní filmaři jezdí od jednoho ulítlého rekordmana k druhému, aby je natočili, pochopili a snad si je i zamilovali.; současně řeší vlastní trable a baví profesními postřehy typu „Klaus – nejvzdělanější kombajnér světa“.

Všichni mají talent Humorem film vskutku nešetří, jednotlivé zastávky jsou vesměs zábavné díky hercům od Igora Chmelaře přes Marka Taclíka po skvostnou miniaturu Anny Geislerové, ale celek působí neusazeně. I technickou kvalitou, která má snad dotvrdit hru na rádobydokument, leč sama o sobě nezakryje, že milá hříčka vydá spíš na obrazovku. Důsledkem chytré mystifikace bez jasných obrysů je

i jiný paradox. Jak ukázal už v Mužích v říji, režisér miluje věci bizarní až trapné; ovšem třeba tristní výjev z domova důchodců nastoluje otázku, kdy už je absurdita na hraně. A konečně ve finále, jež obstará celá série bláznivých rekordů, dostane nahořkle veselý film o zneuznaném českém Fellinim násdech estrády – skoro jako by i sem vtrhla soutěž Česko má talent. Ano, Největší z Čechů bohudíky baví jinak než běžné české komedie, ale jen sama odlišnost u Sedláčkova třetího hraného díla již nestačí. Navíc postavou ublíženého umělce, který by měl na víc, kdyby nemusel poklesle nádeničit, režisér riskuje častou diváckou námitku – Tak netočte, nikdo vás nenutí! (MF Dnes/25. 8. 2010)

Cesta z tvůrčího smutku k „největším“ Čechům Největší z Čechů možná původně vznikl jako z nouze ctnost. Ctnost nakonec zůstala, nouze se vytratila. Film Roberta Sedláčka je sympatický už tím, že odkrývá karty; s upřímným osobním nasazením hned zkraje prozrazuje autobiografické prvky. A také fakt, že vznik snímku provázel skutečný neúspěch – autorovi nevyšel jiný, ambicióznější projekt. Ve filmu to štáb řeší tím, že vezme nabízenou zakázku, pravda, docela zajímavou: dokument o kuriózních rekordech a jejich držitelích… Zde se už fikce propojuje s realitou, hraný film si to „rozdává“ s dokumentem. Příběh cestuje za bizardními figurami, přičemž rekordmani jsou (většinou) skuteční, zatímco malý filmový štáb ztvárňují herci. Události, jichž je divák svědkem, se vesměs staly. Ve filmu tak lze vysledovat dvě roviny. Jednu tvoří putování filmařů za zvláštními „velkými“ Čechy … a paralelně se odvíjí posmutnělý příběh filmového štábu, jeho frustrace ze (zdánlivých) neúspěchů a marného snažení. I v hraných pasážích, organicky včleněných do cest za rekordmany, je ovšem řada mrazivě skutečných situací. Třeba jednání grantové komise, která filmařům neposkytne podporu na filmový projekt snímku o politiku Čunkovi. Obě vrstvy spolu korespondují a doplňují, a také se vzájemně umocňují. Zatímco bizardní rekordmani jsou v podstatě sebevědomí jedinci, přesvědčení o své výjimečnosti, skupinka filmařů chvílemi propadá depresi. Návštěvy u „rekordmanů“ i hovory s funkcionářem agentury Dobrý den jejich beznaděj na jedné straně posiluje, na druhé přebíjí. Konfrontace rozdílných životních postojů dodává Největšímu z Čechů svébytnou dimenzi. To vše jsou body pro film, včetně jeho humoru a neurážlivé ironie, která se strefuje i do vlastního „masa“ filmového štábu… (Týdeník Rozhlas 35/2010)

Malý film o velkých věcech Ty nejzajímavější filmy častokrát vzniknou jen tak mimochodem, z frustrace, bezmoci, tvůrčího zoufalství, či naopak přetlaku, zkrátka za okolností, jež realizaci díla nejsou příliš nakloněny. Robert Sedláček tak dlouho usiloval o natočení snímku o Jiřím Čunkovi, až nakonec natočil film docela jiný, Největší z Čechů. Jeho startovacím momentem je ovšem reálná situace; totiž že režisér nedostal grant na projekt o Čunkovi. Sedláček vzal tento moment do hry, … výchozí situace ovšem není tématem, ale pouze záminkou k vrtevnaté tragi-

Synchron 5

2010

komedii o velikosti, respektive malosti Čechů, lidí, umělců, všech, kteří o něco usilují, byť je jejich záměr banální, bezvýznamný, či dokonce trapný. Řada aktérů filmuje je ovšem přesvědčena o své velikosti. Neochvějně v ni věří, a proto mohou být šťastni. Na rozdíl od režiséra, (Jaroslav Plesl), jenž ve stavu nouze přijme výzvu: natočit film o držitelích rekordů v těch nejbizarnějších disciplinách. A tak zoufalec s velkými ambicemi a majitel Českého lva zaznamenává osudy jiných zoufalců… Zatímco oni jsou přesvědčeni o své velikosti, on si je vědom své malosti – v tom je mezi režisérem a aktéry jeho filmu rozdíl. Jinak ale stojí v jedné řadě a sdílejí osud odlišných a sveřepých lidí, kteří čelí výsměchu (rekordmani ho ovšem vnímají jako obdiv) těch, již o nic neusilují. Jednotlivá setkání s rekordmany oscilují mezi bizarní groteskou, crazy-komedií a mrazivou sociální sondou… V této rovině Sedláček navazuje na témata otevřená v jeho předcházejícím filmu Muži v říji, zkoumá specifiku české povahy, na spektru nejrůznějších postav obnažuje lidské slabosti. Je ironický, ale nevysmívá se a férově bere do hry sám sebe… Největší z Čechů zaznamenává mikroklima uvnitř malého filmového štábu, v němž je režisér přesvědčen o své genialitě a popuzen neustálými kompromisy, přesto se nechá od producentky přemluvit k projektu, jenž je evidentně pod jeho úroveň… Tady Sedláček odhaluje, čím vším může být vykoupena tvorba a co všechno může také být hnacím motorem umělce. Je tu samozřejmě nadsázka, ale k realitě má zatraceně blízko, a nejen ve velmi autentické úvodní scéně, v níž se tvůrci snaží před grantovou komisí …. obhájit svůj projekt. Do Největšího z Čechů se podařilo obtisknout všechny pochybnosti, omyly, zoufalství a frustrace, jež tvůrčí proces nutně doprovázejí. Je tu i značná míra sebereflexe, sebeironie a sebekritiky… Když pak režisér v jedné ze závěrečných scén podlehne iluzi i sebeklamu a získá pocit, že je z něj alespoň na chvíli Fellini, leží už jako ten pes na zádech a odhaluje docela všechno. Zároveň je v tom ale hromada studu… Fakt, že film vznikl na koleni a s minimálním rozpočtem, je tu tak nějak podmínkou úspěchu a součástí scénáře: čím méně peněz, tím více vynalézavosti, i trapnost je součístí filmu, protě tu má místo. Bylo by nesmyslné čekat dokonalé veledílo, tohle je malý film. Ovšem nemilosrdně upřímný, ironický a hodně pravdivý. (Reflex 34/2010) ap

17

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 18

G R AT U L AC E I V Z P O M Í N Á N Í

DÍLO A SEN

Režisér František Filip se narodil v jihočeském Písku a již v mládí hrál a režíroval studentské divadlo. V roce 1950 se přihlásil na Filmovou akademii múzických umění. Doporučení ke studiu ze školy nedostal – kádrový škraloup sice neměl, tatínek byl listonoš, ale jeho politické angažmá se rovnalo nule, takže tehdy požadované kádrové předpoklady syn neměl. V komisi však byli také Karel Höger a režisér Václav Krška – František byl přijat. Již ve čtvrtém ročníku FAMU pomáhal v televizi jako asistent režie. A nové médium, rodící se v primitivních podmínkách, ho uchvátilo. K překvapení mnohých odmítl po absolutoriu FAMU nabídku k nástupu na Barrandov a nastoupil do televizního Vysílání pro děti a mládež, odkud po dvou letech přešel do literárně dramatické redakce. Na svém kontě má stovky různých televizních žánrů – loutkové hry, seriály, solitérní inscenace, televizní přenosy z divadel, opery, operety, Černé hodinky, medailony umělců…Nejvěrnější však zůstal televizním inscenacím. Byl režisérem našeho druhého seriálu, Tří chlapů v chalupě Jaroslava Dietla, první hry Jiřího Hubače Zítra a pozítří, jejíž uvedení bylo původně zapovězeno, protože inscenace údajně prezentovala deformovaný obraz naší mladé generace – premiéru měla až po třech letech. V roce 1962 byl František Filip podepsán pod televizním ztvárněním Kočáru nejsvětější svátosti Prospera Mériméa s Janem Werichem a s Jaroslavou Adamovou. Byla to první z Františkových inscenací, oceněných i na mezinárodním fóru, na festivalech v Monte Carlu a v Římě. A výrazně přispěla k mezinárodnímu ohlasu naší televizní tvorby šedesátých let. Z rozsáhlé tvorby režiséra Filipa připomeňme jeho spolupráci s význačným autorem Jiřím Hubačem, jeho režii inscenací Nezralé maliny, Lístek do památníku, Ikarův pád, Tažní ptáci. Jiří Hubač charakterizoval Fran-

František Filip *26. 12. 1930 tiška Filipa jako „režiséra vzácné tolerance, citlivého a pokorného přístupu k textu i k autorovi, skromného, velkorysého člověka a umělce“. František citlivě pracoval i s herci, naslouchal jejich názorům, společně hledali cestu ke konečnému tvaru díla. Z další výrazné tvorby připomeňme ještě alespoň cykly Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa. Cirkus Humberto Eduarda Basse, Byl jednou jeden dům Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka, televizní úpravy próz Jorge Amada, Friedricha Dürrenmatta, Zikmunda Wintra… a ovšem Jiráskova F.L.Věka. „To byla historie!“ vzpomínal František Filip po letech. „Když jsme ho po dvaceti letech reprízovali, vrátili jsme do filmu alespoň něco z toho, co jsme v šedesátém devátém roce museli vystříhat. Ale jen úryvky, které se Karlu Kohoutovi podařilo schovat ve střižně. Při premiéře třeba ve filmu nesměl být Pavel Landovský. A vlastně vadilo všechno, o čem Věk byl a je. Když František mluvil o národním obrození, když byl vzpurný proti vrchnosti, řeči o lidských právech, vadily kostely…Ale základní vyznění, že náš národ to neměl nikdy lehké, a že jsme se vždy vzchopili, přece jenom vystřihnout nešlo.“ V širokém spektru tvorby má však František Filip jeden neuskutečněný sen – televizní ztvárnění Mé vlasti Bedřicha Smetany plánoval v roce 1968. „Co jsem zběhal hor, kopců, lezl po stromech, skákal z Vyšehradu, naštípl jsem si nohu, ale stejně jsem film nedokončil“, vzpomínal po dvaceti letech. „Námět a scénář jsem psal o čtyři roky dříve, ale než došlo k realizaci, začalo období připomínek, vylepšování, vystřihování, takže by nakonec Má vlast byla o něčem jiném. Z obrazové fantazie lze leccos vystřihnout a situace ve společnosti se takzvaně normalizovala rychleji, než jsme mohli projekt zvládnout podle mých představ. Jestlipak by tam tehdy mohl být svatý Václav, Cyril a Metoděj, pan prezident Masaryk? Ještě by tam bývali chtěli svůj únor a Gottwalda. Nebyla by to Má vlast, ale jejich vlast. Rád bych projekt realizoval teď. Ale to nejde udělat za týden nebo za měsíc, to chce rok, dva roky, to je šílená práce. Takový film vyžaduje ekonomické zázemí a fyzickou kondici. A přece je mi o několik let více. Režie je honička…“ Škoda. Ale sny jsou sny a většinou nejsou určeny k realizaci. V dvacetiletém období po okupaci armádami pěti „spřátelených“ zemí se František Filip nikdy nezpronevěřil svým mravním, etickým zásadám. Inscenace,

poplatné tehdejšímu režimu, odmítal, vyšší honoráře ho nezlákaly, nezkorumpovaly. Stopnuta byla jeho pedagogická působnost na FAMU. V květnu 1971 projednával televizní Celozávodní výbor KSČ žádost z fakulty o stanovisko k pedagogické práci režisérů Jana Matějovského a Františka Filipa. Jan Matějovský nebyl doporučen k další působnosti na fakultě kvůli činnosti ve Fitesu a vyloučení z KSČ. A u nestraníka Františka Filipa byla vedle odbornosti zdůrazněna jeho apolitičnost… V zimě 1989 točil televizní přenos ze svatovítského chrámu při příležitosti blahořečení svaté Anežky, v listopadu pak přenosy z občanských shromáždění na Letné, návštěvu papeže v Praze. V devadesátých letech měly premiéru jeho televizní adaptace Goethova Fausta, a Kníže Václav podle dramatu Josefa Kajetána Tyla Drahomíra a její synové. Režíroval inscenaci Slavík, kterou na motivy Andersenovy pohádky napsal František Pavlíček, s Hanou Zagorovou točil povídání s písničkami Když nemohu spát. Z další tvorby má na svém tvůrčím kontě Černé hodinky s význačnými

osobnostmi – s Ljubou Skořepovou, s Blankou Bohdanovou, s Janem Kačerem, se Zdeňkem Mahlerem, film z cyklu Genus o Stelle Zázvorkové…Dosud vystupuje se svými vzpomínkami v dokumentech o význačných osobnostech, s nimiž spolupracoval. Summa summarum – František Filip je spolu s režiséry Jiřím Bělkou, s Janem Matějovským a Evou Sadkovou význačnou zakladatelskou osobností naší kultivované televizní dramatické tvorby, která nebyla v České televizi dosud překonána. Jarmila Cysařová

(Citace Františka Filipa a Jiřího Hubače převzala autorka ze své publikace 16x život s televizí – Hovory za obrazovkou – vydal FITES 1998)

Malé zúčtování s odkazem Pavla Melounka Existuje celá řada důvodů, kvůli kterým se nechce psát nekrolog či podobnou zprávu o lidech, které jsme dobře znali či kteří byli opravdu dobrými kamarády. Paradoxně však smrt doposud opravdu mladého Pavla Melounka se stala katalyzátorem bouřlivé diskuse, kdy chvílemi padaly anebo byly strhávány masky a kdy byla často v mediální diskusi překročena základní hranice slušnosti a kolegiálního cítění či porozumění. To je možná jeden z důvodů, proč takto pojatá vzpomínka na Pavla Melounka vznikla. Podívejme se tady logicky na to, čím Pavel Melounek nějakým způsobem přispěl k dění ve světě medií a filmu. Stručně a přitom objektivně. Koncem osmdesátých let bezesporu P.M. posouval tehdy možné hranice filmové

18

kritiky, za což byl občas (dnešníma očima viděno) až v komické nelibosti u tehdy dominujících pseudoosobností filmového světa. Ve stejné době prosazoval uvolnění trezorových filmů, i když často alespoň pro tehdejší studijní a artové projekce, což byly počiny přinejmenším neobvyklé, i když doba k nim již nazrála. Byl jedním z motorů založení tehdy výjimečného periodika, týdeníku Reflex, který ve vteřině odsunul bezzubé Květy na možná až třetí kolej. Byl živým, kvalitním a energickým členem správní rady tehdy nově založeného Syndikátu novinářů České republiky, kam přinášel často možná diskutabilní, ale svěží postoje a názory.

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 19

U D Á L O S T I Z E S V Ě TA F I L M U svém urputném zaměření i přes opakované nepříliš úspěšné výsledky a realizace. Právě to je oblast, ve které ho z řady důvodů jen tak někdo nenahradí. A závěrem se vraťme k úvodní poznámce – už bez vlastního aktivního přispění byl katalyzátorem v úvodu zmíněných mediálních přeháněk, často však i bouří. Je to všechno málo? Myslím si, že není. To, co po Pavlovi v nějaké formě zbylo, je něco, co takhle připomenuto má určitě cenu a hodnotu. A přidáme-li k tomuto všemu jeho určitý druh štiplavé dobrosrdečnosti a pivních vášní, zcela to překryje všechno ostatní jako pominutelný příběh. Josef Vomáčka

Pavel Melounek a Mirka Spáčilová

Při zakládání své produkční společnosti realizoval, určitě jako jeden z prvních, na tu dobu nezvyklou a odvážnou koncepci štíhlé produkce. Ještě nedávno nenáviděný product-placement, dlouho vnímaný jako retardující (a bohužel často i špatně realizovaný) prvek ve filmové realizaci byl Melounkem provozován a zaváděn na přijatelné a možná i novátorské úrovni. Celé roky inicioval dlouhou řadu posunů a objevů zajímavých tvůrčích osobností v oblasti medií. Uměl skvěle odhadnou kvality a předpoklady ke kvalitní tvorbě, nadání a talent. Vyhledával nové tváře českého filmu, nejen však režiséry a herce. Setrvával v tomto

Pavel Melounek, Josef Vomáčka a Agáta Pilátová

Výběrové řízení Nadace RWE a Barrandov Studio 2010 Filmová nadace RWE a Barrandov Studio opět oceňovala nejlepší filmové práce a finančně odměňovala jejich autory. Dělá to už několik let, z toho se to pětkrát stalo v Karlových Varech během našeho nejvýznamnějšího filmového festivalu. Nadační příspěvky nejsou – vezmeme-li celkové náklady na film – závratné, ale buďme rádi za každou korunu. V červenci byli odměněni vítězové prvního kola výběrového řízení roku 2010. O tom, kdo dostane peníze a čí dílko tak má větší či menší naději na realizaci, rozhoduje rada ve složení Ivo Mathé (předseda), Edgar Dutka, Štefan Uhrík, Petr Sládeček, Jolana Dvořáková, Lubor Dohnal a Kristián Suda. Aktivních členů rady bylo (podle Zuzany Horové, předsedkyně správní rady Filmové nadace RWE a Barrandov Studio) letos pět (Mathé, Dutka, Uhrík, Suda, Dohnal). Ocenili čtyři projekty z šestasedmdesáti přihlášených. V prvním kole řízení se přitom soutěží pouze v kategorii „literární příprava filmových námětů a scénářů“. Mezi laureátskými pracemi byly tři filmové náměty a jeden filmový scénář. „Hranice mezi námětem a scénářem je přitom mnohdy velice křehká,“ říká Kristián Suda. „Za scénář jsme považovali co možná nejpodrobnější zpracování látky, dílo, které je v propracovanosti hodně daleko, které má nejblíže k režijnímu vidění. Tentokrát bylo takové jedno. Ostatní tři díla byla nadějná, talentovaná, ale stojí teprve na začátku cesty; nemají ještě režijní vidění,“ dodává dramaturg České televize. Tematická škála zaslaných soutěžních příspěvků byla pestrá a mimo jiné reflektovala i všechny zásadní události a historická období 20. století i problémy dneška. Pestrá byla i škála žánrů: porotci v poště našli historické filmy, thrillery, detektivní díla, muzikály i pohádky. Synchron 5

2010

Už bylo uvedeno, že přihlášených bylo šestasedmdesát prací, z toho devětadvacet od filmových profesionálů (scenáristů, producentů, studentů filmových škol), čtyřiatřicet scénářů a třiatřicet námětů a povídek. O granty se ucházelo sedmnáct žen, dvaačtyřicet mužů a čtyři právnické osoby, nejmladšímu uchazeči bylo třiadvacet, nejstaršímu sedmaosmdesát let. Poprvé a naposledy získala letos příspěvek právnická osoba – Cineart TV za literární scénář Jara Riháka Na drugu stronu. „Od nynějška už právnické osoby přihlašovat projekty nemohou,“ vysvětluje Zuzana Horová jedno z nových nadačních pravidel odsouhlasených správní radou. „Jednak se přes právnickou osobu komplikuje vazba autora na nadaci, jednak – a hlavně – nám přes právnické osoby posílali své práce zahraniční autoři; posláním naší Filmové nadace je přitom primárně pomáhat autorům českým,“ doplňuje. Dalším novým pravidlem je zrušení povinnosti autorů během čtvrt až půl roku oceněné dílo dopracovat. „Bez perfektního dramaturgického vedení toho stejně mnozí nejsou na profesionální úrovni schopni,“ vysvětluje Horová. Opční doba na oceněné dílo se tak pro Barrandov Studio zkracuje na jeden rok. Podle Iva Mathého pracuje výbor nadace velice odpovědně. Všichni její členové čtou všechny přihlášené práce a poté probíhá dlouhá a vážná diskuse. „A pomohla nám i skutečnost, že autoři musí k přihlášenému

dílu připojit i zhruba jednostránkovou explikaci. Dřív jsme totiž například sotva věděli, kterou ze sedmi povídek obsažených v poslané knize má autor na mysli pro zfilmování,“ usmívá se předseda výboru Filmové nadace. Své pomocníky přitom podle něj mají i autoři – a je prý zajímavé sledovat, jak si autoři užívají kupříkladu nových scenáristických počítačových programů. Jedna věc je ocenit povídku či scénář, druhá věc je dovést oceněné dílko k realizaci. Dlouho s tím byl problém. Novináři se pravidelně na vyhlašování nových vítězů výběrového řízení ptali, co se s oceněnými látkami děje, jak se s nimi pracuje, je-li některá z nich už blízko realizaci. Odpovědi bývaly váhavé, realizovaných či k realizaci dovedených prací bylo málo. Letos představitelé Filmové nadace měli zprávy „o chlup“ radostnější: jeden příklad: film Davida Jařaba Hlava, ruce, srdce je dotočen, kinopremiéru bude mít v listopadu. Podle Martina Chalupského z RWE využila tato společnost možnosti a vznik snímku podpořila. V plánu má podpořit i některé scénáře, které půjdou do výroby v letech 2011 a 2012. Coby producent chce filmům pomáhat i Barrandov Studio. Vybralo si například snímky K moři (scénář Petra Soukupová, režie Karin Babinská), novou pohádku Zdeňka Trošky či film Ve stínu koně režiséra Davida Ondříčka. Produkovat chce i snímek Salon Gruber, který vznikne podle scénáře Jiřího Hubače. „Jde o příběh nóbl sa19

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 20

U D Á L O S T I Z E S V Ě TA F I L M U lónu, jako byly například Podolská nebo Rosenbaumovi, šít si tu nechávají například největší herecké hvězdy. Vede ho Židovka, a tak je podnik v roce 1939 podroben arizaci. Arizátorem je krejčí, milý kluk, který ovšem vůbec neví, do jakého velkého světa přichází. Tímhle světem je naprosto okouzlen. A vznikne tu osudová lásky,“ prozrazuje něco z děje autor scénáře

Jiří Hubač. Obchodní ředitel barrandovských studií Petr Tichý k tomu dodává: „Ten scénář mě hluboce oslovil. Je to velká romantika, žádný další válečný příběh, ale něco jako Romeo a Julie, jenom z roku 1939.“ V současné době se hledá režisér a hledají se i koproducenti. Barrandov se přitom poohlíží třeba i v Rakousku, Francii a dokonce i v Rusku, kde prý projekt

vzbudil zájem. Natáčet by se mohlo začít v polovině roku 2011. Že Jiří Hubač psát scénáře umí, o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili. A že si přitom umí ohlídat i režiséra a oslovit ty nejlepší herce, taky. Snad se tedy dočkáme dobrého českého filmu se zahraničními ambicemi. Popravdě – takových zatím příliš není. Tomáš Pilát

Přehled vítězů prvního kola výběrového řízení roku 2010 Filmové nadace RWE a Barrandov Studio V kategorii „literární příprava celovečerních hraných filmů“ získala nadační příspěvek ve výši 180 000 Kč společnost Cineart TV Prague za dílo autora Jana Riháka Na drugu stronu (řadu let studované téma židovských vystěhovalců, kteří utíkají před nacismem po Dunaji v parníku) V kategorii „literární příprava celovečerních hraných filmů“ získal nadační příspěvek ve výši 80 000 Kč Miroslav Bambušek za dílo Důl Barbora (téma vztahu dolu, potažmo obecněji prostředí energetických zdrojů, a ekonomicko-politické moci) V kategorii „literární příprava celovečerních hraných filmů“ získal nadační příspěvek ve výši 50 000 Kč Milan Ležák za dílo Smrt švýcarského pornoherce (téma světa bulváru, celebrit a paparazziů) V kategorii „literární příprava celovečerních hraných filmů“ získal nadační příspěvek ve výši 30 000 Kč Zdeněk Třešňák za dílo Lidské důvody (téma totality, bezpráví, zrady a pomsty) -red-

V rámci 2. ročníku festivalu Nad řekou v Písku proběhla i velice zajímavá debata odborníků a poučených laiků a milovníků filmu na téma „Polské kino morálního neklidu“. To je pojem i u nás. Polští filmaři mohli těm našim jít v určitých obdobích příkladem, jak točit angažované snímky. Přinášíme stenografický záznam této diskuse: Štěpán Hulík: Dobré dopoledne, milí přátelé. Velice srdečně vás vítám na jedné z klíčových událostí letošního festivalu, která se vztahuje k tématu, kolem kterého se tu pohybujeme už vlastně od začátku tři dny. Vítám vás na diskusi k polskému kinu morálního neklidu. A vítám tady také naše vzácné hosty z Polska a ze Slovenska, které za chvíli představí Pavla Bergmannová, a vítám tady také velice srdečně i naše moderátory – pana profesora Bernarda a právě Pavlu Bergmannovou, dramaturgyni tohoto cyklu, která tyto krásné filmy vybrala a postarala se o to, že je tady můžeme vidět a setkat se také s jejich tvůrci. Dobrý den! Pavla Bergmannová: Dobré dopoledne stále ještě. Vítám vás na dnešním setkání a ráda bych představila všechny naše hosty. Vezmu to zprava: profesor Jan Bernard, moderátor diskuse, vedle něho sedí režisér pan Tomáš Zygadło (potlesk), následuje pan Janusz Zaorski (potlesk), potom je pan Piotr Andrejew (potlesk), režisér Jerzy Domaradzki (potlesk), režisér Ryszard Bugajski (potlesk) a pak tady máme zástupce slovenských režisérů, slovenských tvůrců, pana Dušana Trančíka. Usoudili jsme a myslím, že možná k tomu dojdeme, že slovenští tvůrci byli jednou takovou skupinou lidí, kteří právě na kino morálního neklidu docela významně navázali a inspirovali se jím. Možná to pojmenujeme trochu jinak, ale uvidíme. (Potlesk.) A na úvod bych dala slovo panu Bernardovi, aby nám udělal takový krátký vstup a zahájil diskusi. Jan Bernard: Dobrý den. Říkal jsem si, že bude dobré na začátek se trochu víc zorientovat v polských dějinách, protože o základních věcech asi budeme něja-

20

kým způsobem mluvit a filmy o tom také mluví. Už jste se hodně dověděli i z úvodních a závěrečných besed, ale přece jenom jsem si říkal, že nějaký přehled by byl dobrý. A polské kolegy poprosím, kdybych něco spletl nebo kdyby chtěli k tomu něco dodat, aby mě opravili a dodali to. Jedno z prvních důležitých dat polských dějin je rok 1956, kdy došlo k dělnickým bouřím v Poznani, které měly za následek změnu vlády, přišel Władysław Gomułka, který byl vězněn v Rusku, a všichni tedy doufali, že bude liberálnějším vůdcem, než byl třeba Bolesław Bierut, ale Gomułka postupně, ačkoliv na začátku se režim uvolnil, ho spíše trochu utahoval. Zřídil systém centralizované cenzury, což byl krakovský hlavní úřad pro kontrolu tisku, publikací a veřejných představení. A Gomułka vlastně vládl až do roku 1970. V březnu 1968 vypukly studentské bouře, především na varšavských univerzitách za svobodu slova a informací. Řada studentů byla uvězněna. Demonstrace pomohli tehdy potlačit i polští dělníci. Naopak když Gomułka před Vánoci 1970 začal zvyšovat ceny potravin, tak vypukly dělnické bouře během 14. – 20. prosince 1970 v Gdaňsku a Gdyni. Tam zasáhlo vojsko, bylo 45 mrtvých, ale bylo to čistě naopak zase dělnické hnutí, které bylo v zásadě ignorováno studenty a inteligencí. Tyto bouře měly za následek politickou změnu. Místo Gomułky se stal šéfem partaje Edward Gierek, který to podobně jako Husák v 70. letech vedl k takové stabilizaci a konzumentskému socialismu. Říkalo se tomu propaganda úspěchu. Dělníkům slíbil dialog, snížil

ceny, ale na to, aby to ekonomicky utáhl, protože v té době byla v Polsku dost značná ekonomická krize, podobně jako u nás v 60. letech, si půjčoval ze západu, ale samozřejmě ekonomika to neutáhla. V roce 1971, hned po politické změně, došlo k tomu, že byl založen 1. národní filmový festival v Lagówě a byl také festival krátkých filmů v Krakově, kde došlo k tomu, že skupina lodžských studentů tam vydala takový manifest, který říkal – pokud já vím, pan Zygadło byl jedním ze spoluautorů, jestli se nemýlím, tak nám potom o tom jistě něco poví – takový manifest, který hlásal, že to, co se děje v dokumentárním filmu, by se mělo začít dít i ve filmu hraném. A to byl vlastně takový první krok ke kinu morálního neklidu, o kterém tady dnes mluvíme. Gierek potom v roce 1976, protože už to nemohl finančně utáhnout, zase ceny zvýšil. Vypukly stávky v Ursusu, což je prakticky varšavská čtvrť, a v Radomi, což je 100 kilometrů od Varšavy. O stávce v Radomi potom natočil dokument Kieślowski. Tady už dělníci spolupracovali s inteligencí nebo lépe řečeno inteligence s dělníky. Byl založen KOR (Komitet Obrony Robotników), čili výbor na ochranu dělníků a v 70. letech se rozvíjí poměrně silně organizovaný alternativní informační okruh, což byl vlastně disidentský tisk především a časopis Robotnik. Začaly se podobně jako u nás potom koncem 70. let organizovat tzv. létající univerzity, protože studenti i profesoři byli za svoji angažovanost v tomto hnutí vyhazováni ze škol, ba dokonce i vězněni. Jak víte, v roce 1978 se stává papežem Karol Wojtyła.

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 21

POLSKÝ MORÁLNÍ NEKLID V roce 1979 poprvé navštěvuje Polsko. S tím je spojeno velké národní uvědomění v Polsku, velká hrdost a v zásadě vznik Solidarnośći, která se projevila především v srpnu 1980 zase v Gdaňsku a Gdyni. Byla 24. září registrována varšavským tribunálem a stala se tedy prvními legálními nezávislými odbory v socialistickém bloku. Éra Solidarity vlastně bohužel trvala jenom rok. Hned 17. prosince došlo ke vztyčení monumentu obětem let 1956, 1970 a 1976, přičemž celý obřad byl režírován v gdaňských loděnicích Andrzejem Wajdou a hlavní projev tady měl Daniel Olbrychski. O vztyčení pomníku existuje dokument Tomasze Pobóga-Malinowskego, který se jmenuje Sto dní, a o celém hnutí Solidarity až do éry porozumění existuje dokument absolventa FAMU Andrzeje Zajączkowskiho a Andrzeje Chodakowskiho Robotnicy 80. Ten měl premiéru – já jsem tam shodou okolností byl, protože jsem byl v té době v polské filmotéce na návštěvě, tak jsem byl na premiéře filmu Robotnicy 80, kde se celá Solidarność a celá polská inteligence sešla. Nepamatuji si, jestli to bylo koncem listopadu nebo začátkem prosince. Ještě se pamatuji, že jsem přiletěl do Prahy s odznáčkem Solidarnośći na klopě a za 14 dní už byl konec. Došlo k puči Jaruzelského a vlastně Poláci se ocitli v podobné situaci jako my po osmašedesátém. V roce 1982 došlo k prvním velkým demonstracím k výročí puče. Byly čtyři tisíce zatčených, pět mrtvých, pokračovala těžká ekonomická krize a v roce 1983 dochází k druhé návštěvě papeže. V roce 1984 vyvrcholuje Jaruzelského teror zavražděním kněze Popiełuszka, o kterém ve Francii natočila Agnieszka Hollandová film Jak zabít kněze, ale v roce 1985 už se díky událostem v Rusku a nabíhající perestrojce situace uvolňuje. V roce 1985 dochází k procesu s vrahy Popiełuszka, k jejich odsouzení. Je uveden Kieślowského film Bez końca v Gdaňsku, který mluví o procesu s mladým dělnickým vůdcem, a potom už vlastně zakázané filmy, těch chybějících 12, které byly zakázány po roce 1981, se objevují na festivalu a v kinech a situace začíná být mnohem lepší. Takže my budeme mluvit především o období 1976–81, které je obdobím kina morálního neklidu. Jenom chci připomenout, že předtím ještě předcházela generace tvůrců, kterým se říkalo Třetí generace a kterou tvořil Jerzy Skolimowski, Roman Polański, Krzysztof Zanussi, Andrzej Żuławski, Marek Piwowski a někteří další, z nichž někteří se začleňují do kina morálního neklidu. Samozřejmě ještě vedle toho tady je jako šéf ze Spolku X Andrzej Wajda, který také mnoha filmy do kina morálního neklidu přispěl. Tvořilo tady víc generací vedle sebe, podobně jako tomu bylo u nás v 60. letech. Teď už bych přestal mluvit, je nejvyšší čas, a poprosil bych jako prvního pana Zygadła, jestli by nám řekl něco o atmosféře krakovského festivalu krátkých filmů a jak vlastně k tomuto došlo. My budeme s Pavlou Bergmannovou klást chvíli otázky. Máme k dispozici asi hodinu a půl, tak myslím, že po krátké době dojde i na vaše otázky, tak si nějaké připravte. Prosím. (Všichni vystupující hovoří polsky, simultánně tlumočeno.) Tomasz Zygadło: Dobrý den. Pan profesor ovšem nezmínil film, který také existoval a jmenoval se Děl-

Synchron 5

2010

níci 70. Chtěl jsem vám ale říct, že pokud mluvíme o filmu morálního neklidu, tak ten začal dokumentárním filmem. A proč tomu tak bylo? Protože dokumentární filmy bylo snadnější točit. Když mluvíme o známém Leninově citátu: film je nejdůležitějším uměním na světě, většina lidí tomu špatně porozuměla, protože Lenin měl na mysli spíše filmový výraz. A naše orgány ovšem si myslely, že důležité bylo se na filmy dívat. Naše filmy byly v té době jakoby ostře sledované, jak je to podle názvu vašeho slavného filmu. Když mluvíte o krakovském festivalu, jak jste se zde zmínil, byli tam tvůrci Titkow, Wojtek Wysznewski a další, tak se nám tehdy podařilo udělat pár věcí, podařilo se nám natočit pár filmů, nad kterými cenzura zavřela oči. Pro vás pro všechny, kteří tu sedíte, máme jednu adresu: ulice Misza 3. Bylo třeba film zlepšit, říkali cenzoři: „Vy, soudruzi, tomu nerozumíte, takže potřebujete filmy zlepšovat!“ V dokumentu se toho dělo spoustu zajímavého, ale ještě je třeba zmínit Marka Piwowského. Takže se nám podařilo přes cenzuru se nějakým způsobem dostat, udělala se tam jakási škvíra, kterou jsme se snažili dostat. Nechtěl bych mluvit příliš dlouho, ale budu se snažit říct o filmu Dělníci 70. Mohli byste napsat celou knížku o tom, jak se k tomuto filmu stavěla cenzura. Jak víte dobře sami, reálný socialismus byl naprosto fiktivní. My jsme pouze popisovali skutečnost, realitu. Nechtěli jsme nic změnit. A jak říká Okudžava, nejenže zpívám to, co chci, ale ještě mi za to dobře zaplatí. To bylo velice podobné. Tolik asi, co bych k tomu chtěl říci. Děkuji. Pavla Bergmannová: Nevím, jak teď navázat, nicméně dokument byl určitě důležitou záležitostí v kině morálního neklidu, protože vlastně prvky dokumentu se potom dostávají určitým způsobem i do tvorby hrané. Mě napadá tedy otázka, jakým způsobem vzniklo kino morálního neklidu? Kde se objevil termín kina morálního neklidu? Kdo byl vlastně jeho autorem? Byl to nějaký kritik nebo někdo z tvůrců? Janusz Zaorski: Dobrý den, srdečně vás vítám. Není zde Janusz Kijowski, režisér a autor filmu Index a dalších filmů, který kromě toho, že byl režisérem, tak byl také filmovým kritikem. Vystudoval polonistiku a potom publikoval ve varšavském týdeníku Kultura a také se zabýval filmem. A právě Janusz Kijowski vymyslel pojem kino morálního neklidu. Trochu jsme se mu smáli, protože jsme si říkali, že jsme vymysleli jiný termín, a to kino nemorálního klidu. Ale víte sami, jak je to vlastně s nálepkami nebo s názvy. Je to pouze jakási obálka. Je to obal bez obsahu. (K p. Bernardovi:) Pane profesore, rád bych vás jen v něčem opravil. Termín naše malá stabilizace je termín, který se vztahuje k 60. letům, k vládě Władysława Gomułky a byl to termín, se kterým přišel Tadeusz Różewicz. A myslím si, že je příznačné, že na politiky většinou zapomínáme a že například básníky si pamatujeme, jako např. Różewicze nebo Wisławu Szymborskou. Za začátek kina morálního neklidu se považují dva filmy. Jednak to byl film Andrzeje Wajdy Člověk z mramoru, nikoliv film Člověk ze železa, který přišel později. To bylo v roce 1976 (Člověk z mramoru) a potom ještě film Krzysztofa Zanussiho Ochranné zbarvení. Ale možná tam byly i dřívější jakési náznaky, např.

u Zanussiho filmu Iluminace, kde Ryszard Bugajski dělal asistenta režie. My jsme v těch dobách viděli a sledovali, jak s námi manipuluje cenzura. A naděje, která měla nastat s příchodem Giereka na funkci tajemníka, byla iluzorní. Viděl jsem, jak Edward Gierek vládne ve Slezsku. A on vlastně zakázal nebo zcenzuroval představení Sławomira Mrożka Tango, které nebylo možné uvést ve Slezsku. Takže já jsem vcelku počítal s tím, že možná pro zemi bude lepší, když přijde Gierek, ale pro umělce to bude horší. A když se navíc začala zhoršovat ekonomická situace, tak jsme si říkali, jak máme žít, když člověk nemohl sehnat úplně základní věci a neexistovala zde možnost nějakým způsobem se umělecky a tvůrčím způsobem vyjádřit. Nějakým způsobem se to dostalo do kin a do filmů. A také jsme byli vlastně pobouřeni faktem, že novinářům, publicistům bylo zakázáno o našich filmech psát dobře. O těchto dvou filmech se objevily pouze dvě recenze a obě byly zdrcující, takže jsme viděli a poznali, že jsme ze všech stran manipulováni, že je to země, ve které není ještě svoboda. Znovu bych se vrátil k filmu Člověk ze železa Andrzeje Wajdy, který já považuji z uměleckého hlediska za nepříliš podařený, ovšem je velice důležitý z historického hlediska. Co z tohoto filmu se v kontextu dozvídáme? V roce 1976 začali studenti protestovat proti tomu, že je zde cenzura tisku, a vzbouřili se. V 76. roce byli osamoceni studenti. V 70. roce byli zase osamoceni dělníci v Gdyni. A musela přijít taková situace, aby jak studenti, tak dělníci, tak intelektuálové se spojili v jedno úsilí a vzbouření. A o tom právě je Člověk ze železa. Sice z filmu to tak přímo nevyniká, ale určitě tam pocítíte jakousi horlivost, kterou jsme v těchto dobách pociťovali. Já nejsem žádný hrdina a myslím, že mí kolegové se také tak necítí, ale cítili jsme, že je něco ve vzduchu a že jsme se chtěli jaksi strefit do času. Chci vám říct takovou historku. Určitě znáte režiséra Billy Wildera, např. jeho film Někdo to rád horké. Billy Wilder natočil také film, který se jmenuje Raz, dva, tři na začátku 60. let. Je to o tom, jak dcera starosty západního Berlína Willyho Brandta se zamiluje do chlapce z východního Berlína. Ani jedna ze stran – jak Američané, tak Rusové nechtějí dovolit, aby se tito dva dali dohromady. Víme, že to byla doba železné opony, a pak se uvidí, co se stane. Tento film měl premiéru v roce 1961, krátce před postavením berlínské zdi. Měla to být komedie. Pak už nikomu nebylo do smíchu, protože na jedné straně zůstali rodiče, na druhé straně děti. A tato komedie se dožila obnovené premiéry v roce 1990, kdy se znovu dostala do kina, a všichni už se u toho filmu smáli, takže vlastně ony časy přežil. Tehdy jsme měli velké problémy s cenzurou, omezovali nás u většiny filmů. Například i z filmových klubů to bylo směřováno do trezorů a z dnešního hlediska ovšem tyto nesnáze nejsou moc důležité. Důležité je, že tyto filmy vůbec mohly vzniknout. Tentokrát byly dvě zásadní studia: studio X Andrzeje Wajdy a potom studio Tor Krzysztofa Zanussiho, kde byl Stanisław Rózewicz jako vedoucí dramaturg. Byl jsem tam i já a Tomasz Zygadło. Výjimkou byl Piotr Andrejew, který realizoval filmy. Problém našich mecenášů v Polsku spočíval v tom, že většina tvůrců, kteří byli ve straně,

21

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 22

POLSKÝ MORÁLNÍ NEKLID neuměli natáčet filmy. A všichni si říkali, že kdyby tito straníci, tito lidé točili filmy, tak by to byla hrůza, že by lidé utíkali v panice z kina! Tato dvě studia fungovala vedle sebe, ale my jsme se nijak nedomlouvali, že zakládáme nějakou školu, že zakládáme nějaký směr, a tak to bylo velice nahodilé. Začali jsme společně bojovat proti společnému nepříteli. Podobali jsme se šerifovi, který chce, aby dobro zvítězilo nad zlem. A u nás v našich filmech většinou hrdinové naopak prohrávají. Tomasz Zygadło: Chtěl jsem jen dodat k tomu, co řekl Janusz, že je to taková zvláštní věc. Nikdy jsme se nedomlouvali, že někdy něco takového vznikne. Bylo to hnutí, které vzniklo spontánně. Několik generací začalo spolupracovat společně a nikdy jsme se na začátku nedomluvili. Začali jsme dělat filmy a nedomlouvali jsme se. Pavla Bergmannová: Pan Bugajski něco chtěl dodat. Ryszard Bugajski: Ano, chtěl něco bych dodat, protože Janusz Kijowski byl asistentem režiséra u Zanussiho filmu Ochranné zbarvení. Chtěl bych říct, že bychom se o tomto filmu rozhodně měli zmínit. Přestože film Iluminace vznikl v 72. nebo 73. roce, takže vlastně předcházel celému hnutí kina morálního neklidu, musíme zde ovšem připomenout novátorský způsob vyprávění. Jestli jste tento film viděli, tak on využívá spoustu dokumentárních postupů. V tomto filmu se objevují neherci, lidé, kteří hrají sami sebe. A rád bych tady zmínil, a jsem rád, že mám tu čest, že to můžu zmínit právě já, že jsme vděčili za mnohé v té době československému filmu. Český a slovenský film měl na nás velký vliv: Menzel, Passer, Forman a další. Snažili jsme se o to, abychom natáčeli filmy realističtějšího směru, abychom se dostali blíže k životu, abychom používali metodu takového paradokumentárního vyprávění. Přece většina českých herců byli amatéři, takže jsme začali takové filmy natáčet. A řada těchto filmů vlastně začala filmem Iluminace. A později to, co dnes nazýváme z odstupu kino morálního neklidu, bylo jak výsledkem soudobé politické situace v Polsku, ale také bylo formováno vlivem československé nové vlny. Jan Bernard: Já bych poprosil, aby ostatní řekli, jestli na ně měl vliv nějaký film – východní, západní, nějaký tvůrce, který se vám na škole líbil, kým jste se inspirovali. Tomasz Zygadło: Milí přátelé, už jsme o tom mluvili. Vliv československého filmu na naši tvorbu byl opravdu ohromný. I včera jsme s pár Čechy mluvili o polském filmu. Nedokážete si ani představit, co pro nás znamenaly Lásky jedné plavovlásky. Vždyť to není vlastně politický film, vypráví o skutečnosti takovým nejjednodušším způsobem na světě. Je to celá komunistická mizanscéna, to prostředí. To bylo pro nás tehdy ohromně důležité. Bylo to pro nás vyzvání. Já nemám právo tady nikomu děkovat, nechci děkovat, ale opravdu připouštím, že v té době, kdy jsme ještě studovali na filmové škole, tak to mělo na nás obrovský vliv. Janusz Zaorski: Jestli ještě můžu něco dodat. Když jsem mluvil s českými a slovenskými filmaři, tak mi řekli, že Wajdovy filmy, Munkovy filmy, Kawalerowiczovy filmy z přelomu 50. a 60. let byly pro ně také velkou inspirací. Vím, že nemáme příliš času, abychom šli

22

do hloubky, ale já to poněkud zjednoduším. Z pohledu roku 2010 se zdá, že navzájem jsme si záviděli, polští i čeští filmaři. Polští režiséři záviděli, že Češi jsou blíže skutečnosti, zatímco Češi záviděli Polákům, že jsou blíže filozofii. A já si myslím, že jedno i druhé je vážné. Myslím, že neřekneme nic nového, ale od začátku kinematografie od bratří Lumièrů se kinematografie dělila na dva proudy: na film zábavný řekněme a potom na film, v němž můžeme pozorovat hrdinu, se kterým se můžeme identifikovat. A já jsem se setkal i s lidmi, kteří mají rádi setkání s uměním, s filozofií ve filmu, a také s filmem, který bude zábavný. Myslím si, že špatný filmový ekonom by preferoval jeden nebo druhý. Musí být oba zároveň. Słowacki a celá romantická tradice, která byla ještě zprostředkována dále, viz Pianski, způsobila, že Poláci pocítili strašlivou nesvobodu ve svých dějinách. A mám pocit, že Poláci potřebují, mají nutnost vyžadovat svobodu. A myslím si, že to je také naším společným jmenovatelem. Pavla Bergmannová: Měla bych další otázku. Mluvilo se tady o cenzuře, o těžkých podmínkách tvorby v 70. letech. Myslím, že doba socialismu nebyla jiná v Polsku než u nás. Samozřejmě jsou tam rozdíly, ale žili jsme v podobném ovzduší. Ale u nás v té době nebylo možné točit filmy takovéhoto rozpětí, tak svobodné filmy svým způsobem. Mě by zajímalo, protože existovala cenzura v Polsku, byla velmi těžká, jak to bylo tedy vůbec možné, že tyto filmy byly natočeny? Bylo to tím, že významné tvůrčí skupiny jako je skupina X nebo skupina Tor vedly takové výrazné osobnosti, jako byl Wajda, jako byl Zanussi, kteří nějak zaštítili další tvorbu? Jak to bylo vůbec možné, protože u spousty filmů, které tady můžeme vidět, tak si tak po letech říkáme, jak v době socialismu opravdu vůbec mohly vzniknout. V Československu v 70. letech až na malé výjimky toto možné nebylo. Jan Bernard: K malým výjimkám třeba patří Kalamita nebo Panelstory, ale to bylo opravdu výjimečné. Poprosil bych, jestli pan Domaradzki nebo pan Andrejew by k tomu něco řekli. Jerzy Domaradzki: Já mám maličko jiný pohled na věc, poněvadž jsem vzděláním sociolog. Říkám s takovým nadhledem, že revoluce přicházejí, když je dobře a když je špatně, tak ne. V letech 70. došlo k takovému otevření hranic, začalo být možné vycestovat do zahraničí, takže politické orgány už si řekly, že film není nejdůležitějším elementem a televize začala být důležitým médiem. Film se stal takovým ostrůvkem svobody. Naše setkání s cenzurou byla často velice těžká. Oni měli svoje požadavky, my jsme měli zase svoje věci a nějak se nám to společně podařilo. Něco bylo potřeba vystřihnout, něco ponechat atd. Myslím si, že také studia byla odlišná. Například ve studiu X Andrzeje Wajdy, které bylo více akceptováno orgány, protože si řekli, dáme Andrzeji Wajdovi příležitost, dáme mu trošku volnosti. Byla to 70. léta, když jsme začínali točit filmy. Byl jsem mladší než například Janusz a ostatní, kteří už dříve studovali něco jiného, a potom jsme se dostali na filmovou školu. Samozřejmě měli jsme i talent. Takže naše generace 70. let už přišla k poněkud jiné situaci a Ryszard a já jsme skončili ve studiu X. Andrzej Wajda natočil filmy, které vlastně měly pozi-

tivní charakter navenek Polska. Já jsem neměl takový pocit, že cenzura mě jakýmsi způsobem příliš pronásledovala. V mém prvním filmu Předpověď počasí jsem měl záběry, a to všechno bylo cenzurováno a zůstalo jenom dobrý večer a dobrou noc, protože cenzura uvažovala, že všechno ostatní je vlastně jakousi aluzí na nějakou politickou situaci. Co se potom stalo koncem 70. let? Podívejte, cenzura už byla jaksi rozdrobena, takže už jste mohli natočit film, který je jinak napsaný a potom jinak zrealizovaný. Takže na přelomu 70. a 80. let to bylo období, kdy jsme natočili ty nejlepší filmy. Např. Januszův film ze začátku 80. let, tam už nebyl vliv cenzury cítit tak silně. To, co se dělo na ulicích, to, co se dělo v úřadech a na pracovištích, to byl vlastně problém. Chtěli jsme být nejdůležitější, ale nejdůležitější věc byla, že všechno se přesunulo do televize, že televize začala být důležitá. Piotr Andrejew: Já bych ještě rád dodal pár slov na toto téma. Myslím si, že film má schopnost předvídat. Ve filmu se objevují nálady, které se potom ukážou být společensky závažné; film, který znáte z historie, který jde od německého expresionismu až po francouzské nebo ruské filmy. My jsme se žádným způsobem předem nedomlouvali, jak říkal Tomasz Zygadło. Potom jsme zjistili, že natáčíme filmy, které zachycují změny, které byly imanentně přítomny ve společnosti. A to, že tyto filmy mohly vzniknout, vzniklo z rozhodnutí orgánů. Ale každý z nás měl film, který obsahoval ostřejší kritiku, kterou jsme nemohli dokončit. Ale také jsme točili filmy za státní peníze, ze státního rozpočtu, které byly silně kontrolovány, ale byly jaksi cenzurovány jenom do okamžiku, kdy byly napsány na papíře ve fázi scénáře a jeho schvalování. Potom do realizace natáčení nikdo nezasahoval. Potom tedy závěrečný výsledek mnoho lidí z těchto orgánů jaksi překvapoval. Nikde ve scénáři černé na bílém nebylo nic napsáno z toho, co se potom ve filmu objevilo. Takže pak když byl film hotový, tak už se s tím nedalo nic dělat. Nedalo se všechny filmy šoupnout do trezoru! Potom nastalo takové období rozvolnění. Samozřejmě spousta filmů putovala do trezoru a potom měly obnovenou premiéru v 80. letech. Ale spoustě filmů úředníci ani nerozuměli. Byrokracie nevěděla, s čím má co do činění. Když jsme točili filmy, tak tam byla tématika jako stafáže. Například se natáčel film o minulosti nebo např. o budoucnosti, která už se odehrává v dnešním dni ze sportovního prostředí atd. A říkali jsme, že není potřeba se k tomu stavět tak seriózně a vážně, jak by to mělo být. Filmů vznikla velká spousta a z dnešního hlediska si říkám, že filmů bylo opravdu hodně. Bylo velice těžké získat svolení k natočení filmu, ke schválení scénáře. Po letech se ukázalo, že je to opravdu jakýsi proud, jakýsi směr, který předvídal určitou společenskou atmosféru. A tyto změny se objevily ve stejnou dobu, jako se objevily ve filmu. A v jistém směru jsou to tedy filmy historické. Jan Bernard: Co nám povíte k tomu, že v 60. letech byla poměrně svoboda a bylo možné film vcelku svobodně natočit. Teprve potom nastupovala zásadnější cenzura a docházelo k zákazům, kdy v 70. letech nebo na začátku 80. let bylo něco takového prakticky nemožné a dařilo se to jenom výjimečně. Jenom proto,

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 23

POLSKÝ MORÁLNÍ NEKLID že někdo mocnější se rozhodl, že to bude možné, ale jinak ne. Ještě pan Zygadło chtěl něco říct k cenzuře a potom už bych dal slovo divákům. Tomasz Zygadło: Chtěl jsem dodat, že jsme se ani dnes vůbec nedomlouvali s kolegy předem o kinu morálního neklidu. Chtěl bych říct, že každá vláda chce mít svůj šlechtický dvůr. Gierek, to byl úplný kretén, ale předtím pracoval ve Francii někde v dole a naučil se někde v Belgii francouzsky. Chtěl mít šlechtický dvůr. A teď nevíme, kdo v Polsku vlastně vládne. Jan Bernard: Pokud máte nějaký dotaz, prosím nahlas. Když tak Pavla Bergmannová ho zopakuje do mikrofonu, aby bylo možné ho přeložit. Prosím. Dotaz z pléna: (přetlumočeno pí Bergmannovou) Já to musím ještě zopakovat pro tlumočníky. Mluvilo se o festivalu v Lagówě, mluvilo se o festivalu v Krakově, ale ještě je třeba zmínit festival v Gdyni a v Gdaňsku – ona se ta místa tak proměňovala – a jestli festival v Gdaňsku v roce 1976, ve kterém vznikl, jestli měl také nějaký počáteční vliv na kino morálního neklidu? A potom další otázka, jestli a jak je možné určit konec kina morálního neklidu, jestli je to rok 1981, protože hranice těchto proudů, jako je třeba italský neorealismus, nelze jednoznačně určit. Takže jak vy toto vidíte? Jan Bernard: A ještě tam byl dotaz, který je poslední film kina morálního neklidu. Obvykle za to bývá považován film Bugajskego Przesłuchanie, ale nevím. Řekněte! Janusz Zaorski: Tak tady je několik otázek. Festival v Lagówě vznikl po březnu roku 1968, kdy orgány pochopily, že to přehnaly. Orgány pochopily, že příliš mnoho filmařů emigrovalo. Byl festival v Lagówě, v malém městě, kam se těžko dalo dojet. Mohli jsme tam chodit v plavkách, protože tam byla dvě jezera, ale byl to velmi provinční festival. Ale jakmile nám podali prst, tak jsme chtěli celou ruku. Chtěli jsme, aby vznikl skutečný festival, jako například Domestic festival v Pule v Jugoslávii, kde se promítaly všechny jugoslávské filmy v aréně v Pule. A to se i stalo. První festival proběhl v roce 1973 v Sopotu a potom se přesunul do Gdaňsku a od roku 1987 je v Gdyni až do dnešní doby. A ani nevím, proč se termín změnil ze září na květen. Je to prý proto, že z Cannes se jede potom do Gdyně – z teplého Středozemního moře do Baltu. Já jsem ještě nikoho takového nepotkal, kdo by po Cannes přijel do Gdyně, ale politici to tvrdí. To je jenom odpověď na otázku týkající se festivalu v Gdyni. Jerzy Domaradzki: Chtěl bych jen dodat, že jsou mytologické historky o tom, že z Gdaňsku se festival přesunul do Gdyně, že to bylo z politických důvodů. Podle mě to není pravda. Byl jsem předsedou filmového svazu a v Gdaňsku nebyly dobré prostory, zato v Gdyni bylo velké divadlo a hned vedle velký hotel, takže všichni mohli být na jednom místě a nemuseli se přesouvat po různých kinech ve městě. Ale skupina Perfekt, která vystupovala v roce 1981 hned před vojenským stavem, bohužel úplně zdemolovala sál domu Technika. A tam už se potom filmy nemohly promítat. Prostě po koncertu této hudební skupiny byl sál úplně zničený. Bylo tam asi 200 diváků, ale sál byl úplně zničený. A v tom městě se festival dodneška koná, protože je tam dobré zázemí, dobrá multimediální prezentace, hned vedle je multikino, kde je 12 sálů,

Synchron 5

2010

takže můžeme pouště několik set filmů. Je to komerční a praktické. A to byl právě důvod k přestěhování festivalu. Janusz Zaorski: A poslední film kina morálního neklidu? To je zajímavá otázka! Každý to také vidí trošku jinak. A já vám řeknu, jak to vidím já. Mám pocit, že teprve tehdy tento směr skončil, když cenzura začala filmy povolovat. Cenzura na konci 80. let povolila film Výslech Ryszarda Bugajskego, který sice nehovořil o minulosti – alespoň na papíře, ale ve skutečnosti to bylo o přítomnosti. A tam bych chtěl také započítat podle mého názoru poslední film kina morálního neklidu, což je film Agnieszky Hollandové Samotná žena. Tento film bylo možné promítnout později, i když byl natočen v roce 1981. Ryszard Bugajski: A já bych chtěl jenom dodat, že to, co Janusz říká, je pravda, akorát on tam ještě nezapočítal svůj film Matka králů, který také vznikl téměř současně s mým filmem Výslech. Kdy to bylo přesně? Také v roce 1981. Ale tento film šel do kina až v roce 1987. Takže tady bylo několik filmů, které se začaly natáčet ještě v období Solidarity, a kdyby nedošlo k vojenskému stavu v roce 1981, tak by ty filmy normálně šly do kin a rozhodně by se mohly počítat do směru kina morálního neklidu. Ne všechny se týkaly přítomnosti. Ani můj film, ani film Matka králů se netýkaly současnosti, ale byl to takový náš pokus prohloubit to, co jsme dělali předtím. To se netýkalo jenom současnosti, jenom toho, co jsme viděli v obchodech, na ulicích, ale sahalo to hlouběji do naší historie a do naší minulosti. A myslím si, že to by bylo takovým lepším uzavřením tohoto směru, kdyby tyto filmy tehdy mohly být promítány. A myslím si, že každý kritik, který se tímto směrem zabývá, by tam tyto filmy měl zařadit. Jerzy Domaradzki: Filmy, které vznikly až do vypuknutí vojenského stavu, by se měly ještě počítat do předchozí doby, i když se promítaly až později. Richard Fiala: Mě by zajímalo, kolik se nyní natáčí filmů, včetně koprodukčních, případně celovečerních dokumentů, a jakým způsobem jsou financovány, zda se těší také nějaké veřejné podpoře jako třeba u nás nějakou formou fondu nebo jak to je? Jan Bernard: Můžete tedy odpovědět tuto otázku, která se týkala současné kinematografie. Pak bychom se ještě vrátili na chvíli ke kinu morálního neklidu. Ryszard Bugajski: Co se týká současnosti, současné kinematografie, tak k tomu jen okrajově, protože to přece jenom není téma našeho setkání. Ale je tady polský Institut filmového umění, což je instituce, která existuje ve všech zemích EU a která soustřeďuje různé fondy, různé finanční subvence a všechny peníze, které pocházejí z reklamy, z prodeje DVD nosičů apod. Z toho se financuje celá polská kinematografie. Potom režisér dostane 30, 50, 70 nebo 75 % celého rozpočtu filmu a zbytek jako obvykle od nějakých distributorů, někdy od bank např. nebo od sponzorů. Ale to si myslím, že funguje všude podobně v EU. Jerzy Domaradzki: Naše situace s také dramaticky změnila, protože veřejnoprávní televize v 90. letech a později se velice silně podílela na financování filmů, ale v současné době bankrotuje, je ve velice špatné finanční situaci, a proto nám pomáhá jen velice skromně a přestala se podílet na rozpočtech filmů,

což v podstatě začíná jistou novou éru polské filmové produkce, protože distributoři mají najednou daleko větší vliv na to, jaké filmy a v jakých podmínkách se budou točit. Pavla Bergmannová: Děkuji za odpověď, nicméně dnes jsme tady především kvůli kinu morálního neklidu a věnujme se tedy tomuto tématu. Já vím, že tyto otázky jsou velmi zajímavé a důležité, ale opravdu toto setkání tvůrců i s hostem ze Slovenska je pro nás velmi cenné a velmi důležité, protože opravdu doposud jsme tuto příležitost mít je takhle pohromadě neměli. A možná bych teď dala slovo panu Trančíkovi, protože je tady vlastně jako zástupce tehdejší československé kinematografie, resp. slovenské. Jak vlastně tento proud kina ovlivnil jeho tvorbu? Jak se vůbec tento film dostával k nám? Jan Bernard: Ještě než, Dušane, začneš mluvit, já bych zkusil pár slov říct jenom obecně. Asi jako úvod k tomu, co řekne Dušan, bych rád řekl, že analogie kina morálního neklidu probíhá určitě nějakým způsobem i v okolních zemích. Už jsem zmiňoval Věru Chytilovou u nás, Dušan řekne, jak to bylo na Slovensku, a v Maďarsku samozřejmě to byly filmy Miklóse Jancsóa, ty trošku dřívější, ale i ty pozdější poté, co se vrátil z Itálie, filmy Márty Meszárosové, Pétera Bacsóa a dalších. Podobný trend se objevil dokonce i v bulharské kinematografii, a tak kdybychom se k tomu v tomto kontextu mohli trošku obrátit v tom, co bude říkat Dušan. Jenom bych k tomu ještě chtěl říct, že když mluvíme o Wajdovi, Kawalerowiczovi apod., tak vliv v Čechách jsem nikdy velký nezaznamenal. Dokonce dobová reakce třeba na uvedení Wajdova Popelu a démantu v Karlových Varech byla v zásadě negativní. Nicméně musím říct, že česká kinematografie také k obnově spěla dvěma směry: jednak přes neorealismus, a jednak přes nové zpracování válečného tématu. Kdybychom se podívali třeba na školní filmy Drahomíry Vihanové nebo Dušana Kleina nebo Honzy Němce, tak vlastně to, k čemu oni dospěli, bylo to, že také nejdřív zkoušeli, jak se dá jinak udělat válka, a pak teprve začali jinak mluvit o současnosti. A dokonce Honza Němec, ale tam byla přímá souvislost s polskou kinematografií, chtěl točit podle povídky Marka Hászka jeden svůj školní film, ale Marek Hászko mezitím emigroval, takže už se to nesmělo natočit. Dušane, prosím. Dušan Trančík: (hovoří slovensky) Děkuji za možnost a příležitost být přísedícím v této vážné diskusi. Vrátím to otázkou na své kolegy z Polska a řeknu tolik, že to bylo velmi vážné, velmi těžké a velmi perfidní období. Nevím, zda to zajímá mladou generaci. Mnozí si to těžko vybaví. Řekne se kino morálního neklidu a je to tedy manifest, je to jistá kolonka filmů, je to už dneska historie, ale těžko si za tím umí představit, kolik ústupků, kolik kompromisů, kolik diplomacie, kolik jednání, kolik handlování a kolik cenzury se za tím skrývá! Chci jen upozornit, že mladá generace dneska točí to, co chce. Nikdo ji žádným způsobem nenabádá, že toto musíš natočit, toto smíš natočit a toto nenatáčej! Chci říct, že to období bylo perfidní tím, že vlastně všichni věděli, v čem je lež, a podstata byla v tom, že z ideologické moci odkrojovali jiné názory. Musím říct, že jsem člověk, který dělal českosloven-

23

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 24

POLSKÝ MORÁLNÍ NEKLID skou kinematografii. Skončil jsem filmovou fakultu a mým asistentem byl Ewald Šorm. V době normalizace jsem Ewalda Šorma potkal na Slovensku, kdy v televizi dělal film o postižených mozkovou příhodou, o postižených lidech. Tím chci říct, že byl ve vyhnanství. Například Ewald Šorm se neuměl dostatečně chovat falešně vůči perfidnosti, která na Barrandově vládla. Musím říct, že bylo období, kdy jsem si myslel, že není dobré být zprostředkovaně cenzurován nějakými slovenskými řediteli, kteří stejně telefonují Puršovi do Prahy, a myslel jsem si, že mám jít do Prahy. Myslel jsem si, že je lepší jít do Prahy. Setkal jsem se např. na festivalu u Pavilonu šelem s tím, že byl v Ostravě vyhozen z programu a byl dán do Ostravy-Poruby nějak úplně okrajově okolo druhé po poledni, aby to málo lidí vidělo. Chci tím říct, že jsem sem se setkal já osobně s tím, že filmy, které jsme dělali řekněme s Honzou Fleischerem, anebo které jsem napsal s Jiřím Křižanem, existovaly jen velmi krátkou dobu v distribuci a bylo mi řečeno: nikdo o tvoje filmy nemá interes! To nejsou filmy zajímavé, ani dobré! Až postupně, když přišel Gorbačov a byli všichni zaskočeni, tak vytáhli tento film jako perestrojkový film. Hovořím o Jiné lásce. Abych nemluvil dlouho. Kino morálního neklidu polské nebo i maďarské, řeknu např. István Szabó nebo Péter Bacsó a další, tedy chci říct, že jak polské, maďarské i české filmy, které jsme vnímali, k nám chodily velmi sporadicky a velmi málo. Nemohli jsme je léta vidět. Byly to totiž „špatné“ filmy. Zajímalo by mě, a to je tedy moje otázka na kolegy, abych pravdu řekl, protože jsme se setkali s Januszem Zaorskim, kdy dostal cenu v Locarnu, a tehdy jsem i já soutěžil s Jinou láskou a cenu jsem nedostal. Ale do Locarna jsem se dostal pouze na základě toho, že v Trutnově získal tento film cenu, kterou mu dala sovětská novinářka. Ale konečně otázka, kterou chci položit, je, zda si moji kolegové dokáží vzpomenout, kolik tanečků, kolik tanců, kolik perfidnosti museli snášet, než se film vůbec dostal na světlo světa. Děkuji. Janusz Zaorski: Dušane, nás před tím chránilo naše přátelství. A to vám musím říct, protože o tom jsme ještě nemluvili. Tady Tomasz Zygadło napsal scénář Naivních otázek a já jsem to režíroval. Feliks Falk napsal scénář Barytonu a já jsem byl režisér. Navzájem jsme si pomáhali! A film, který tady včera šel, Pokoj s výhledem na moře, který v Locarnu dostal dvě ceny, tak dialogy mi pomáhali psát Paweł Kędzierski a Agnieszka Hollandová. Šel jsem za literárním vedoucím a velkým kritikem Bolesławem Michałkem, který už bohužel asi před 15 lety zemřel a řekl jsem mu: Bolesławe, vím, o čem má mluvit Holoubek, představitel hlavního hrdiny, ale pomož mi to napsat. A on mi to napsal tak, jak jsem chtěl, tím způsobem, jak by to napsal člověk starší, než jsem tehdy byl já. A to byla právě naše zbraň, to nás chránilo. Nebyli jsme s cenzurou jeden proti jednomu, seděli jsme společně, chodili jsme spolu do hospody, pili jsme vodku, chodili jsme na různé schůze a to nás stmelilo. Bylo i snazší prohrávat, protože jsme byli spolu. A to, co teď řeknu, je hořké. Pro mě je to možná snazší říct, ale cena byla velká. Piotr Andrejew skončil v Holandsku, Jerzy Domaradzki v Austrálii, Ryszard Bugajski v Kanadě a jenom my jsme zůstali. Možná proto, že já jsem se po celý život

24

cítil být společníkem a ve své naivnosti jsem věřil, že snad něco můžu udělat potom, co se změnil režim. Působil jsem v rádiu, ve státní radě rozhlasového a televizního vysílání. Měl jsem totiž pocit, že to pro nás všechny musím udělat. Ale nakonec se ukázalo, že to je všechno strašně politické, je to zkompromitované, a proto jsem dál režisér. To byla cena za to všechno. Nebylo to jednoduché! Dobře si pamatuji, když jsme se s tebou, Ryszarde, loučili, když jsi měl letět do Toronta. Říkal jsem si, uvidím ho ještě někdy v životě, nebo už ho neuvidím? To byla obrovská dramata; dramata podobná tomu, co se dělo tady v Čechách, v Československu po 21. srpnu 1968. Vzpomínám si na setkání s Jiřím Menzelem, když v roce 1976 poprvé potom přijel do Polska. Téměř osm let vůbec nemohl vyjíždět za hranice. Pak jsme se setkali v klubu Riviera. On se bál, že je tam tajná služba, hovořil velice klidně, ale potom jsme šli k Agnieszce Hollandové a tam nám všechno řekl. Takže já jsem dobře věděl, co to je film Hroch, kdo to je Karel Steklý, a dobře jsme věděli, jaká je historie vašeho filmu, i když se o tom nepsaly žádné knihy. Nám nikdo v Polsku nepoděkoval za kino morálního neklidu. Nedostali jsme žádné ceny, žádné medaile. To poprvé až tady v Čechách jsem skutečně dojatý, když to říkám. A když bylo v sobotu slavnostní zahájení, tak jsem měl obrovskou radost, že naši přátelé v Čechách docenili náš boj o určitou svobodu, kterou si zaslouží každý člověk. Velice vám děkuji a jsem velice dojat! Jan Bernard: Děkuji. Pro nás polské kino morálního neklidu také strašně znamenalo, protože některé filmy se podařilo koupit do normální distribuce, některé se podařilo koupit do filmových klubů, protože do Polska mohli na výběrovou komisi vyjíždět i někteří liberálněji zaměření lidé a nebylo to tak ostře ideologicky sledováno jako třeba západní filmy. Takže se něco podařilo koupit a hodně se polské a i maďarské filmy hrály v polském a v maďarském kulturním středisku. To byl pro nás hlavní zdroj všech informací a byli jsme hrozně vděční za to, že to takhle existovalo, a pro nás to byla velká morální posila. Ryszard Bugajski: Chtěl bych jenom dodat, a to bych možná ani neměl, něco o sobě. Neměl bych tady možná mluvit o sobě, ale musím, protože tady se hovořilo o ceně, jakou jsme za to všechno platili. Konkrétně můj případ. Režíroval jsem film Výslech, který polské orgány uznaly za nejkomunističtější film, který vůbec v Polsku vznikl. A důsledkem toho bylo, že mě disciplinárně vyhodili z práce, vyhodili mě z filmových studií, nemohl jsem točit žádné filmy, přestože všichni pro mě vymýšleli scénáře, které byly velmi nevinné, ale ani takové filmy jsem nemohl točit. Důsledkem toho všeho byla moje emigrace do Kanady, Jerzy odjel do Austrálie a další jiní emigrovali. Ale chtěl bych přece jen říci, že jsme zaplatili za toto všechno takovými životními komplikacemi. Nevím, jestli z vás tady někdy emigroval ze své země, ale v komunistické době to bylo skutečně úplné zruinování života. Člověk nechal doma všechno, nemohl jsem si s sebou vzít nic. Prohlíželi moje skleničky, moje hrnečky, všechno. Nemohl jsem si vzít ani rodinné fotografie; fotografie otce z před 50. lety. Fotografie nebylo možné vyvážet za hranice a musel jsem začít život úplně nanovo v zemi, kterou jsem v podstatě neznal.

A to všechno je cena za to, jaké filmy jsme točili. To byly důsledky naší volby, našeho přístupu. A můj film, stejně tak film Matka Królów (Matka králů) Janusze a stejně tak film Tadeusze Kruleskiego (zřejmě správně Chmielewskiego), které se netýkaly úplně kina morálního neklidu, protože to byla adaptace románu Věrná řeka Stefana Żeromskeho a jednalo se o osudy polského povstalce z roku 1863. To bylo také neskutečným způsobem cenzurováno! A všechno to byly filmy studia X: filmy Jerzyho Domaradzkeho, film Samotná žena Agnieszky Hollandové. Strana nás strašně nenáviděla. Už teď nevím, ve kterém roce, tuším v roce 1983, když Andrzej Wajda ve Francii točil film Danton, tak v průběhu jeho nepřítomnosti, když byl Wajda ve Francii, literární vedoucí Bolesław Michałko a další lidé byli vyhozeni ze svých funkcí, museli odejít a chtěli na jejich místa poslat jiné umělecké vedoucí. Janusz Zaorski: My jsme proti tomu protestovali. Nemohli jsme udělat příliš mnoho, ale napsali jsme protest a v něm jsme řekli, že pokud se do svých funkcí nevrátí, tak my odstoupíme, protože jsme věděli, že studio X by bez těchto lidí nemohlo existovat. Tento protest byl velice důležitý. A je to také odpověď na vaši otázku. Já jsem ten dopis spolu s tebou psal. Jednalo se tam o to, jak studio X jako umělecká formace přestává existovat. My jsme nemohli odejít z práce, ale napsali jsme, že jako umělecká formace studio X přestává existovat. A možná, že i to datum je určitým způsobem zakončení kina směru morálního neklidu. Ryszard Bugajski: Ano. My tady možná formulujeme takové závěry, protože tohle nikde nebylo napsáno v žádných knihách. Ale jistý polský místopředseda strany napsal knížku o kině morálního neklidu. Ale je to román, kniha plná pokrytectví. On tam tvrdí, jak nám strana pomáhala, ale ve skutečnosti nás ničila. Ale ten člověk se teď možná cítí dobře, že zachránil polskou kulturu. Ale v každém případě skutečnost, že nás v podstatě rozbili, protože jsme sami ze studia odešli, protože jsme věděli, že strana neustoupí, to bylo také určitým způsobem naše vítězství, protože tyto filmy přece jen vznikly, dodnes existují a promítají se, třeba tady, ale z druhé strany to byla porážka protože jsme se rozbili, lidé odešli do jiných studií, někteří emigrovali, jak už tady bylo řečeno, a takhle to vlastně dopadlo. Dušan Trančík: Chci jen připomenout, že ne každý se dokázal s podmínkami a požadavky normalizace vypořádat. Například když si vezmeme jen Menzela, který natočil film Skřivánci na niti, který padl do trezoru, tak mu vlastně předhodili, aby dělal a nutili ho dělat Kdo hledá zlaté dno. U nás též takto dopadl Jakubisko, který musel dělat Stavbu století, dokumentární filmy, které byly ideologicky správné. Tedy chci říct, že tam byly i jisté oběti tohoto druhu, když někdo neemigroval, když se někomu nepodařilo emigrovat. Ale zásadně perfidnost tohoto období byla v tom, že ti, co vládli, co cenzurovali, přes to všechno potřebovali umělce, a když dnes Janusz řekl, že jsme měli nějaký talent, tak se pamatuji, že o nás bez nás na Slovensku se bavili, zda někoho vyhodí ze studia, nebo ho nechají, tak říkali: ne, toho musíme nechat, ten má velký talent, ale musí dělat scénáře, které mu my dáme. My mu napíšeme scénář, protože on je ideologicky nezorientovaný.

Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 25

POLSKÝ MORÁLNÍ NEKLID Jiří Sostřonek: Dobrý den. Chtěl bych za prvé poděkovat za celé kino morálního nepokoje. Viděl jsem jej před 30 lety, viděl jsem jej teď po 30 letech nebo průběžně a mohu říct, že to není historická etapa, že tyto filmy mají stále obrovskou hodnotu a mají co říct k dnešní společnosti. Dva dotazy, které s tímto souvisí. První dotaz. Jak vnímalo tehdejší publikum tyto filmy, zda jste měli nějakou zpětnou vazbu? A druhý dotaz souvisí s tím, co říkal na zahajovacím večeru pan Krzysztof Zanussi, který říkal, že kino morálního nepokoje nesouvisí s kapitalismem nebo socialismem, že tato souvislost není pouze ideologická, ale je také morální obecně. Tak se ptám, zda v současné době nenastala fáze, situace, opět génius loci pro, další kino morálního nepokoje. Tomasz Zygadło: Mně se vůbec zdá, že všechno to, co jsem tady už zmínil, že všichni jsme jakoby na jednom dvoře, tak to existuje na celém světě. Např. Haydn chodil až dokonce v livreji. Mozart také nedělal zadarmo. Pokud vím, tak Mozart napsal jedinou věc zadarmo. Byla to mše. Ale nebylo to na zakázku a bez peněz. V celém světě jsme na něčem závislí. Existuje však jedna otázka, ale je to základní otázka: zda je morálka vůbec dělitelná nebo nedělitelná. Jestli na mě závisí celý filmový štáb – ve filmovém štábu je mnoho lidí, kteří si přišli vydělat peníze, tak nemohu brát na lehkou váhu všechny další lidi, kteří se pak zabývají distribucí. A můj honorář je nicotný ve srovnání s tím, co potom zaplatí ostatním lidem. Nemůžeme takto postupovat lehkomyslně – dáte nám materiál, dáte nám všechny věci a my pak vám nedáme nic nebo dáme vám něco jiného… (nesroz. překlad) Wajda mi jednou říkal, že je máme posílat do prdele a nakazit je syfilitidou. Ryszard Bugajski: Promiň, Tomko, ale neodpověděl jsi na pánovu otázku, jak reagovali na naše filmy diváci. Myslím, že je důležité, že pokud tyto filmy vůbec byly uváděny do kin, protože mnoho z nich skončilo na rok nebo na více let v trezoru a teprve po mnoha letech se dostaly do kin, diváci na tyto filmy chodili a velice živě reagovali. Můj film, o kterém jsem tu už mluvil, film Výslech, byl natočen v roce 1982 a do kina šel až v roce 1989. Tehdy ještě byl v disentu uváděn na filmovém pásu. Když jsem přijel v 1987 z Kanady, tak jsem nenarazil v zásadě na nikoho, kdo by neviděl můj film na filmovém pásu. Vlastně nikdo takový ani neexistoval, takže naše filmy měly velice dobré reakce. To považuji za základní věc. Dotaz z pléna: Krzysztof Zanussi při prezentaci filmu Constans zmiňoval, že s cenzurou bojoval mimo jiné tím, že argumentoval potřebou čistoty scénáře, aby uspěl na festivalu v Cannes. Moje otázka na vás je taková, jak moc jste se při vaší tvorbě snažili uspět na zahraničních festivalech a jak důležité pro vás zahraniční uznání bylo, protože snad ze všech filmů, které jsem viděl, které se do skupiny kina morálního nepokoje zařazují, jsem měl pocit, že jsou především vytvářeny pro publikum domácí. Jerzy Domaradzki: Odpověděl bych, že to byly hlavně zahraniční projekce těchto filmů a jejich uvádění na čelních festivalech – od Cannes, přes Montreal, Toronto a další festivaly, jako je Locarno a menší festivaly. Vůbec nejdůležitější argument vůči orgánům bylo, že naše filmy byly tak dobré a oblíbené nejen

Synchron 5

2010

jaksi mezi publikem doma, ale aby byly úspěšné i ve světě. Takže to byl náš argument vůči orgánům domácím, že Polsko bude prezentováno jako země, ve které panuje svoboda. Například můj film byl uveden v Austrálii, byl to film Velký běh. To byl jediný zahraniční festival, se kterým souhlasily orgány, že tam bude uveden, protože to bylo příliš daleko. Takže to byly takové projekce, které nám dávaly sílu a naději, že naše filmy nejsou uváděny jen doma. Janusz Zaorski: Pamatuji se na festival v Gdaňsku v roce 1978. Feliks Falk tam uváděl film Předtanečník a já jsem uváděl film Pokoj s výhledem na moře, za který jsem dostal dvě ceny v Locarnu. A jeli jsme tam s takovou jakoby nadějí, že bude speciální cena nebo nějaká zvláštní velká cena, a tak jsme tam přijeli. Festival už se rozjížděl a režisér Kazimierz Kutz, který tam byl a byl členem poroty, mně potkal a říká mi: Žádnou cenu jste nedostali, protože ministr školství a umění prohlásil, že tvé filmy a Falkovy filmy jsou antipolské a antisocialistické, takže vlastně kdokoliv se na ně bude dívat, tak si z nich vezme, že mají postoj takový protipolský. Tak jsem si řekl, zeptáme se Falka, půjdu za ním. Přijdu za Falkem na rautu a vidím tam úředníka, který jde za Falkem a říká mu zrovna: To je skvělý film, který jste natočil – Předtanečník. A já mu povídám: Falko, pojďme na záchod, tam se poradíme, protože jsme se většinou bavili na záchodech, a proto se také ve filmech morálního neklidu odehrává spousta scén na toaletách. A on mi řekl, že čekají jenom na to, aby sis umyl tvář, vyšel jsi ven a řekl jsi jim vtip. Takže on si umyl tvář, vyšel ven a řekl vtip. Ale když jsme dostávali ceny v zahraničí, tak to bylo horší. Jan Bernard: Jsou ještě nějaké otázky? Máme ještě přibližně čtvrt hodiny. (Nikdo se nehlásí.) Jestli nemáte dotaz, tak bych se zeptal, jestli byste byli tak hodní a pověděli něco o svých zkušenostech ze zahraničí, když jste dobrovolně nebo dobrovolně nuceně odjeli, jaká to byla změna proti práci v Polsku. Ryszard Bugajski: Jenom krátce, protože příběh mého života v Kanadě, to je úplně zvláštní věc, o které bych mohl mluvit celé hodiny a celé dny. Já jsem přijel do země, kterou jsem neznal. Sice jsem uměl anglicky, to mi samozřejmě velmi pomohlo, ale přivezl jsem si s sebou, jak orgány říkaly, ukradený film Výslech na pásu v systému u-matic a to byla v Polsku obrovská aféra. Byl jsem tam v podstatě téměř zatčen, ano, tam dokonce byl soudní proces. Byl jsem tam jako svědek a tajná služba všude létala a hledala. V současné době mám dokumentaci z Institutu národní paměti, kde jsou všechny moje složky, všechny materiály tajné služby, a tam byla celá armáda, stovky lidí, kteří se chtěli dozvědět, kde jsou ty pásy, kde je ten film, kdo to distribuuje, kdo to šíří. Někdo ze státní bezpečnosti potom našel kopie filmu někde v Řešově a triumfálně je přivezl na Ministerstvo vnitra do Varšavy. Tam proběhly kriminologické analýzy a další úplně absurdní věci, generálové se zabývali celou touto věcí. Janusz Zaorski: Myslím, že bys o tom měl natočit film! Ryszard Bugajski: V každém případě jsem nakonec dosáhl toho, že jsem si tento film nelegálně tady s pomocí Janusze přehrál, on mi pomohl logisticky řekněme, a s tímto filmem jsem se ocitl v Kanadě. A ještě než jsem dojel do Kanady, tak jsem na vlastní náklady udělal titulky v angličtině a udělal jsem takovou kopii, která se pak promítala. A díky tomuto filmu jsem pak

mohl okamžitě pracovat v branži jako režisér, okamžitě mi dali práci v seriálu Alfred Hitchcock Presents, protože ten film se podobal. Pak jsem dělal seriál Twilight Zone. A můj film vyvolal velice silné reakce, velice zapůsobil. I v Paramount Pictures, musím se pochlubit, také tento film vyvolal velké ohlasy. A ještě předtím francouzský tisk popsal tento film jako lživý, falešný a úplně nepravdivý, který zlomyslným způsobem ukazuje socialismus, který je ve skutečnosti humanistický. Francouzský tisk to v podstatě jednohlasně tvrdil. V podstatě na ten film naplivali. Pro ně to byla hlubší kritika komunismu v 70. letech, která vyvolala velice negativní komentáře. Zatímco Američané, Kanaďané na to reagovali velice pozitivně, ale Francie, Itálie, tam reakce byly velmi negativní. A i dnes film Andrzeje Wajdy Katyň v Itálii promítali až teprve nedávno po nějaké intervenci, po nějakém speciální zásahu, protože oni se velice bojí ještě dnes ukázat něco, co kritizuje komunistické zřízení. A můj film byl skutečně krajně antikomunistický. Na všech zahraničních festivalech, kde tyto filmy byly promítány, pokud tyto filmy dostaly nějaké ceny, tak jenom díky zdravému rozumu poroty, protože levicový tisk často na celém světě k těmto filmům byl velmi kritický. Piotr Andrejew: Vy jste se ptal také trochu na technické otázky. Já jsem vyjel po vojenském stavu, což nebylo jednoduché v roce 1981, ale měl jsem kontakty s holandskou televizí. Měl jsem problém vyvézt své dítě, vzít s sebou rodinu. Ale první roky na začátku byly velmi příjemné. Všichni se snažili Polákům pomáhat, takže já jsem režíroval, dělal jsem televizní filmy, divadlo pro televizi a po čtyřech letech jsem natočil film, kde hlavní roli hrál herec, který hrál Mozarta v Amadeovi, ale postupně nadšení a pomoc Polákům začala tak nějak ustupovat do pozadí, protože jiné věci začaly být důležité. A je to proto, že třeba v tak malé zemi jako je Holandsko se podporuje také velmi silně národní kinematografie, takže cizinec sice může fungovat, může pracovat v branži, ale na jeho filmy se tak nečeká jako na filmy domácí. Věnoval jsem se různým věcem, ale v podstatě člověk je v zahraničí, mluví cizím jazykem, není mezi svými přáteli a mezi lidmi, se kterými vyrostl, takže situace je velmi těžká. Jsem rád, že jsem se mohl do Polska vrátit. Jerzy Domaradzki: Moje zkušenost byla snazší, protože s filmem Velký běh jsem měl úspěch. Tento film tady myslím bude dneska v půl šesté. Rozhodl jsem se tento film poslat daleko, nejenom do Berlína, ale dál. Na základě tohoto filmu mi navrhli pozici director-inresidence, rezidentního ředitele filmové školy v Sydney. Nejdříve jsem souhlasil pouze na kratší dobu. Původně jsem neplánoval, nesnil jsem o tom, že se stanu profesorem na filmové škole. Pak jsem točil další film – komedii o hrdinovi vojenského stavu v Polsku. Nakonec jsem tento film nemohl natočit. V té době ke mně začaly přicházet zprávy, že bych tento film mohl udělat. Víš, v Polsku chtějí, abys ten film udělal, takže bys ho dělat neměl. To byl dost takový munkovský film o náhodném hrdinovi Solidarity. Ten film mi velice pomohl. Rychle jsem natočil film, který se týkal lidí, kteří jsou postiženi Downovým syndromem. Ten film tak trochu nikdo nechtěl dělat, protože v Austrálii byly takové předsudky, že o takových lidech se nemluví, že se nedá jejich obličeje ukazovat zblízka.

25

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 26

POLSKÝ MORÁLNÍ NEKLID

Janusz Zaorski

Jerzy Domarawski

Předsednictvo Polsko

Pavla Bergmanová

Předsednictvo

Richard Fiala jako divák

Tomasz Zygadlo

Andrejew Domarewski

Ale neměl jsem co ztratit. Řekl jsem: nevím, jak to udělat, kdo tam má hrát. Prostě to zkusím. A tento film měl úspěch i na festivalech. Pak jsem se octl ve Spojených stádech, kde všichni říkali, jaký je to umělecký film. Pak jsem promítal i svoje polské filmy. Zase říkali, jak jsou výborné, jak jsou to umělecké filmy. A pak jeden můj přítel z Los Angeles řekl, víš, to znamená, že vůbec nemáš úspěch. To je nejhorší recenze, jakou můžeš dostat. Umělecký film v Hollywoodu znamená film, ve kterém nejsou žádné peníze. Je to sice umění, ale jinak to není nic, co by mělo nějaký význam. Pak jsem se vrátil do Austrálie a natočil jsem další film. A pak ještě jeden. Takže nemůžu říct, že bych v Austrálii trpěl. Austrálie je velice vstřícnou zemí. Je to kraj, který není tak divoký jako Amerika. Prostě je tam australské víno, moře, je to velice příjemná země; země, ve které se člověk stává tak trochu lenivým. Ale menší filmy mají sílu jenom tehdy, když jsou velmi zakořeněny v lokální, místní kultuře. Stejně je to se slovenským i českým filmem a trochu to platí i v Austrálii. Já ale nemůžu předstírat, že jsem Australan. Sice je to kontinent imi-

grantů, ale v současné době filmy emigranti teprve začínají točit. Ale jsou to emigranti, kteří se narodili v Austrálii. Makajev přijel, natočil jeden film a pak odjel. A to dostal hlavní cenu v Cannes. Paul Cox, který je Holanďan, přijel do Austrálie, když mu bylo 19 let. Takže velice dlouho žil v Austrálii a v podstatě tam vyrostl téměř. A já jsem byl jeden z mála pozdějších emigrantů, kdo vůbec v Austrálii něco natočil, aniž by se jednalo o filmy s emigrační tématikou. Film, který jsem tam natočil, možná tady také bude možné promítnout. Jestli ne, tak příští rok. Děkuji vám. Ryszard Bugajski: A já bych chtěl ještě citovat Miloše Formana, protože si myslím, že to vyjádřil velice přesně. Řekl to přibližně tehdy, když jsem v roce 1975 přijel do Kanady. Forman tehdy, když se ho někdo ptal, jaký je rozdíl mezi filmařskou prací v socialistické zemi a režírováním v takové zemi, jako jsou Spojené státy, řekl, že v socialistické zemi se cítí jako zvíře v zoologické zahradě. Jsou tam všude mříže a zvíře se nemůže nikde hýbat, nemůže nikam běžet a občas mu někdo hodí kus nějakého smradlavého masa. Díky tomu to zvíře může přežít. Ale na západě je to jinak. Na západě takové zvíře

26

žije v džungli. Je sice volné, svobodné, může jít, kam chce, a dělat si, co chce, ale také si samo musí zařídit, aby mělo nějakou potravu. Musí samo lovit, ale také to zvíře může někdo ulovit; nějaké jiné zvíře ho může ulovit. A to je právě rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. Forman řekl, že přece jen upřednostňuje džungli, západ a já s ním úplně souhlasím. Jan Bernard: Máte ještě někdo dotaz? Nebo Pavla Bermannová? Prosím. Miroslav Beinhauer: Jenom malinkou poznámku. Když pan Bugajski mluvil o svém filmu Výslech, tak opomněl velice pěknou věc, a sice, že tento film byl na festivalu v Cannes v soutěži, ale zároveň my jsme tam měli film Ucho, také trezorový film, a porota nakonec rozhodla, že stříbrnou palmu dala Krystyně Jandové, takže zase Poláci zvítězili nad Čechy. Tedy byl to na festivalu úspěšný film a je vynikající i dneska. Díky. Ryszard Bugajski: Je to pravda. Jan Bernard: Další otázka? (Nikdo se nehlásí.) Pokud nejsou žádné další otázky, tak bych poprosil naše polské přátele, jestli by oni neřekli, co ještě chtějí, co si myslí, že ještě neřekli a jestli to chtějí říct. Janusz Zaorski: Chtěl bych něco takového skutečně říct. Je těžké zamýšlet se nebo moralizovat nad tím, jestli filmy morálního neklidu jsou dnes ještě aktuální. Některé z nich ano, některé z nich jsou historické. Chtěl bych to zakončit jednou písní, která se objevuje ve filmu naivní otázky Ryszarda Bugajskeho. Tuto píseň zpívá Jacek Kaczmarski, který by se urazil, když by ho nazývali bardem Solidarity, ale určitým způsobem tomu tak bylo. Byl jistým způsobem kombinace Kryla s Nohavicou. Tahle by se to dalo nazvat. Určitým způsobem to bylo očekávání nebo předzvěst kina morálního neklidu. Na samotném začátku se účastní stávky a má na sobě plakát, že hledá práci: Každý z nás půjde vlastní cestou a neřeknou o nás, že půjdou… A na konci této písně je: Jaký po nás zbude pláč, jaký po nás zbude smích, jaká po nás zbude svátost a jaká po nás zbude lhostejnost? To podle mě vyjadřuje toto. Tomasz Zygadło: Chtěl jsem říct ještě něco. Je to takový vtip, ale není to vtip. Ti z vás, kteří se zabývají historií střední Evropy, tak znají maršála Józefa Piłsudskeho. On měl takové federativní úmysly, mj. že by se Polsko spojilo s Čechami. Myslím, že měl nápad spojit Čechy k Polsku. Ale chtěl bych se k této ideji vrátit, chtěl bych, aby Čechy připojily Polsko ke svému území. Jan Bernard: Prosím ještě vás další, jestli chcete něco říct. Pavla Bergmannová: Popřípadě pan Trančík. Dušan Trančík: Můžu říct jen tolik, že si myslím, že kino morálního neklidu bude muset existovat dále. Nyní jsem se vrátil z jednoho festivalu, kde jsem byl v porotě, jmenuje se to Motovun, a tam jsem viděl mladé filmaře, kteří natáčí. Musím říct, že to byl shit! Opravdu, skutečně to bylo katastrofální a velmi nemorální. Chtěl bych říct jen tolik: který most v Písku je nejkrásnější? Ten starý most! Všichni ho obdivují a myslím si, že staré a to, co má jistou morálku a kvalitu, nezahyne a bude dále trvat. Jan Bernard: Jestli už víc nikdo, tak já vám všem děkuji hlavně za to, co jste udělali. Děkuji mockrát za to, že jste sem přišli (k účastníkům panelu) a stejně tak děkuji vám (k publiku), že jste přišli a položili své otázky. Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 27

F E S T I VA LY Svět hudby a tance na dosah ruky Sedmačtyřicátý ročník mezinárodní televizní festival (MTF) Zlatá Praha přichází opět s řadou novinek. Tou nejzásadnější je změna termínu konání a jeho přesunutí do měsíce října. Tuto změnu si vyžádalo další hlubší prohloubení spolupráce festivalu s EBU (Evropská vysílací unie) a IMZ (Mezinárodní hudební a mediální centrum) s ohledem na nebývalou jarní koncentraci přehlídek, které zmíněné organizace pořádají či na nich participují, ale i s ohledem na proměnu mediálního a festivalové světa. Zároveň jak EBU, tak i IMZ výrazně deklarovaly vůli hlouběji podpořit festival Zlatá Praha a daleko více s ním spolupracovat. Pro letošní ročník si připravili opět řadu workshopů, diskuzí a meetingů. Tato spolupráce se konkrétně projeví v programové nabídce celého festivalu a jeho doprovodných akcí. Z přehlídky Midem v Cannes budou na pražský festival přesunuty prestižní Gala screeningy a v Praze se tak vytvoří řada tří mimořádných večerů s názvem Golden Prague Premieres. Půjde o významné premiéry nedávno dokončených děl předních světových tvůrců, a to za jejich osobní přítomnosti. Namátkou lze jmenovat filmovou verzi Lovcovy nevěsty na podkladě Weberova Čarostřelce, Místo s choreografií Matse Eka či Mahlerův Chlapcův kouzelný roh. Ale i v doprovodném programu, který je určen jak odborné, tak i široké veřejnosti, připravujeme řadu novinek s důrazem na poznávání hudebních kultur vybraných států světa, dále pak na širší seznámení se s aktuální špičkovou tvorbou v oblasti moderního tance a v neposlední řadě na hudební tvorbu pro děti a mládež. V cyklu Zaostřeno na… představíme tvorbu brazilské TV Cultura, polské TVP Kultura a arménské televize Ararat. V odpoledních Poctách….letos přivítáme režiséra Hanse Hulschera, který osobně uvede vrcholy své režijní tvorby a choreografa Matse Eka. Poctou Merce Cunninghamovi si připomeneme tvorbu tohoto amerického choreografa. Celý festival bude opět zcela bezplatně otevřen pro všechny zájemce o kvalitní hudební a taneční pořady a filmy na obrazovce. Kromě uvedených

doprovodných programů budou moci ve festivalové videotéce zhlédnout všechny soutěžní pořady přihlášené do soutěže. Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, který pořádá Česká televize, si za dobu svého působení vybudoval pozici nejvýznamnějšího světového televizního festivalu v oblasti hudby a tance na obrazovce a je jedním z nejstarších a nejrenomovanějších televizních festivalů: jeho první ročník se konal v roce 1964. Delší historií se mezi televizními festivaly může pochlubit pouze Prix Italia (1949), Monte Carlo a Montreux (oba založeny v roce 1961). MTF Zlatá Praha je dnes jedinečným prestižním festivalem televizních pořadů, prezentujícím nejlepší světové hudební a taneční pořady napříč hudebními žánry. Stává se místem inspirativního setkání tvůrců, producentů, odborné i laické veřejnosti, místem poznávání a soutěžní konfrontace toho nejlepšího, co v oblasti hudebních a tanečních pořadů vzniklo. Je otevřen kvalitním pořadům všech hudebních žánrů, tedy nejen vážné hudbě, ale i rocku, popu a world music. Festival zaznamenává stále stoupající zájem odborníků i laické veřejnosti. S festivalem související soutěž, o jejíchž výsledcích rozhodne pětičlenná porota za předsednictví Hazel Wrightové z Velké Británie, se odehrává ve dvou kategoriíchHudba na obrazovce, kam spadají hudební i taneční pořady, včetně záznamů koncertů, a Dokumentární pořady o hudbě a tanci. Také České televize má při tomto mimořádném uměleckém klání svá želízka v ohni. Jsou to ČT live Vivaldiana, Drž rytmus!, Poslední Mohykán, Mistr a Opera nás baví- Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Milovníci opery si jistě nenechají v nesoutěžní sekci ujít Verdiho Aidu z operní festivalu v Bregenzu, která se odehrává na vodní scéně Bodamského jezera za využití obřích jeřábů. Mohou se podívat na Wagnerovu méně známou zpěvohru Rienzi, poslední tribun a Pucciniho Toscu z Curyšské opery, kde hlavní role zpívají američtí pěvci – sopranistka Emily Mageeová, barytonista Thomas Hampson a německý hvězdný tenorista Jonas Kaufmann v postavě malíře Cavaradossiho.

Kompletní program MTF Zlatá Praha 2010 SOBOTA 16. října 10.00–17.00 Prolog festivalu – Den České televize Palác Žofín a okolí 10.30 Opera nás baví 2 miniopery Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka 11.30 Beatboxová dílna – En.dru vede dvojnásobný mistr republiky v beatboxu 12.10 Opera nás baví 2 miniopery Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka 13.00 Beatboxová dílna – En.dru vede dvojnásobný mistr republiky v beatboxu 13.40 Jaroslav Uhlíř (Hodina zpěvu) zpívání u klavíru, koncert 15.00 Mako!Mako koncert 10.00–17.00 DOPROVODNÝ PROGRAM: – malování, výroba masek, hry soutěže o ceny na téma hudba a divadlo – projekce večerníčkovských pohádek – maskoti Večerníček, Křemílek a Vochomůrka, Maxipes Fík, Kuře – prodej knih a DVD z produkce České televize – prodej knih, CD a DVD Opera nás baví – prodejní stánek společnosti KASA.CZ – koupí předmětů s logem sbírky Pomozte dětem je možno přispět na tuto sbírku

Vstup volný! Akce se koná za každého počasí v prostorách krytého přístřeší. 12.00–20.00 Registrace, informace 20.00–21.00 Slavnostní zahajovací koncert – přímý přenos ČT

Synchron 5

2010

Velký sál KOMORNÍ ORCHESTR QUATTRO, dirigent Marek Štilec Soubor BARDOLINO MILAN SVOBODA QUARTET Milan Svoboda – klavír, Irvin Venyš – klarinet, Jiří Bárta – violoncello, Pavel Fischer – housle Tančí posluchači Konzervatoře – Taneční centrum Praha Zazní hudba J. B. Lullyho, Z. Lukáše, S. Bodorové (světová premiéra), P. Fischera, M. Klepáčové a M. Svobody, uvádí Jitka Novotná

NEDĚLE 17. října 10.00–20.00 Videotéka Individuální projekce všech soutěžních i nesoutěžních pořadů dle vašeho výběru 10.00–20.00 Registrace, informace 11.00 Speciální projekce Gustav Mahler Uvádí Petr Ruttner, režisér 13.00 Zaostřeno na… TV Ararat (Arménie) Uvádí Aram Sukiasyan, generální producent TV Ararat, a Liana Sargsyan, vedoucí mezinárodních vztahů TV Arménie 16.00 Zaostřeno na… TV Kultura (Polsko) Uvádí: Robert Kamyk, vedoucí hudebních programů a Krzysztof Koehler, ředitel TVP Kultura 19.00 Golden Prague Premieres I. Placido Domingo – Moje oblíbené role, Iambic Media Ltd., Velká Británie Nejnovější premiéry světových hudebních a tanečních filmů 20.30 Golden Prague Premieres II. Lovcova nevěsta, Syquali Multimedia AG, Švýcarsko Nejnovější premiéry světových hudebních a tanečních filmů

27

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 28

F E S T I VA LY PONDĚLÍ 18. října 9.00–20.00 Videotéka Individuální projekce všech soutěžních i nesoutěžních pořadů dle vašeho výběru 9.00–20.00 Registrace, informace 14.00 Pocta… Merce Cunninghamovi Uvádí Reiner Moritz, producent, Německo Ukázky použity s laskavým svolením The American Masters and Great Performances series from Thirteen for WNET.ORG. 16.00 Pocta… Matsi Ekovi Vrcholy své choreografické tvorby osobně představí Mats Ek, choreograf a režisér, Švédsko, spolumoderuje Gunilla Jensen Peyron, vedoucí oddělení Opera a tanec SVT, Švédsko 19.00 Golden Prague Premieres III. Place, SVT, Švédsko Nejnovější premiéry světových hudebních a tanečních filmů 20.00 Golden Prague Premieres IV. Chlapcův kouzelný roh – Gustav Mahler, Clasart, Německo Nejnovější premiéry světových hudebních a tanečních filmů

ÚTERÝ 19. října 9.00–20.00 Videotéka Individuální projekce všech soutěžních i nesoutěžních pořadů dle vašeho výběru 9.00–20.00 Registrace, informace

14.00 Zaostřeno na… TV Cultura (Brazílie) Uvádí Marcelo de Oliveira Amiky, šéfproducent TV Cultura, a Carlos Wagner Messerlian La-Bella, ředitel koprodukcí a dokumentů TV Cultura 16.00 Pocta… Hansi Hulscherovi Vrcholy své režijní tvorby osobně představí Hans Hulscher, režisér a producent, Nizozemí 19.00 Golden Prague Premieres V. Stopy do neznáma – dirigent Carlos Kleiber, Servus TV, Rakousko Nejnovější premiéry světových hudebních a tanečních filmů 20.30 Golden Prague Premieres VI. Gustav Mahler Gala , Euroarts, Německo Nejnovější premiéry světových hudebních a tanečních filmů

STŘEDA 20. října 9.00–19.00 Videotéka Individuální projekce všech soutěžních i nesoutěžních pořadů dle vašeho výběru 9.00–19.00 Registrace, informace 15.00 Tisková konference s promítáním vítězného snímku (pouze na pozvánky) 20.00–21.00 Slavnostní předávání cen – přímý přenos ČT Mezinárodní ORCHESTR EUROPERA (D/CZ/PL), dirigent Miloš Krejčí Václav Hudeček – housle, Marek Zvolánek – trubka, Šimon Veselý – marimba, Pavla Tesařová – housle Zazní hudba B. Martinů, P.Crestona, A. Chačaturjana, A. Vivaldiho, G. Tartiniho, G. P. Telemanna a L. Bernsteina, uvádí Jitka Novotná.

A ještě fotogalerie porotců letošního ročníku MTF Zlatá Praha Porota

australské veřejnoprávní televizi SBS-TV v oblasti programu, nákupu pořadů, sportovních přenosů a technického servisu. Je zodpovědný za všechny programy, jejich akvizici a zařazování pořadů o umění a hudbě do tří každotýdenních třiapůlhodinových bloků nazvaných „Mistrovské dílo“.

Předsedkyně Hazel Wright Hazel Wright Media, Velká Británie Hazel Wright pracuje v televizním průmyslu mnoho let, převážně v oblasti hudby a umění. Nedávno odešla z BBC a založila vlastní společnost Hazel Wright Media a působí jako konzultantka královské opery Covent Garden v Londýně a mediálně distribuční společnosti Opus Arte, která její televizní programy vlastní. Současně spolupracuje se společnostmi Van Walsum Management, SuperVision Media, Electric Sky a s několika nezávislými producenty, jejichž produkci přebírá.

Členové (dle abecedního pořadí) Aarno Cronvall Arcron Productions, Finsko Studoval violoncello na Sibeliově akademii a práva na universitě v Helsinkách. Vystudoval filmovou režii ve Finsku, Anglii a USA. Od roku 1970 pracoval ve finské televizi jako režisér a producent, vedoucí hudebního vysílání. V roce 1997 z tohoto místa odešel a založil vlastní televizní společnost Arcron Productions. Je oblíbeným moderátorem gala koncertů a pracuje rovněž jako PR manažer Operního festivalu v Savonlinně. Andrew Golding Austrálie Původně pracoval v te-levizi Kanál 4, od roku 1999 do současnosti je výkonným ředitelem společnosti Risalto Production Services. Risalto poskytuje rozsáhlé služby

28

Klaas Rusticus Nizozemsko Klaas Rusticus původně pracoval jako učitel a v této době inscenoval několik představení pro děti. V roce 1969 byl jmenován režisérem a programovým tvůrcem vysílání pro děti v holandské televizi NCRV. Od r. 1991 pracuje výlučně v zahraničí, kde vytvořil mnoho hudebních a uměleckých pořadů. Spolupracoval se symfonickými tělesy, jako jsou Královský orchestr Concertgebouw, Berlínští filharmonikové a český soubor I Virtuosi di Praga. Natočil řadu filmů a dokumentů, mj. Brundibára (Hans Krása), Koruna z pampelišek (podle Janáčkovy Glagolské mše) a II. symfonii Gustava Mahlera. Stanislav Vaněk Česká televize, Česká republika Studoval dirigování a skladbu na AMU v Praze. V ČT začínal jako dramaturg a po-sléze přešel k režii hu-debních pořadů. Několik let strávil v Austrálii, kde si doplnil své zkušenosti i studiem produkce na Australian Film Radio&Television School. Po návratu v r. 2001 byl ředitelem MTF Zlatá Praha. Připravil mnoho pořadů – některé i s velmi respektovanými osobnostmi jako J. Cura, R. Villazón, C. Davis… Nyní dokončil koncert „Jazz potkává symfonii“ s L. Schifrinem a J. Morrisonem. Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 29

F E S T I VA LY Podzimní Ozvěny AniFestu v Praze To nejlepší z letošního AniFestu uvidí diváci pražských Ozvěn tohoto festivalu v kině Atlas a v Kulturním centru Zahrada od 7. do 10. října. Čtyřdenní přehlídka přináší ohlédnutí za 9. ročníkem největšího mezinárodního festivalu animovaných filmů u nás konaného v Teplicích.. „Ozvěnami AniFestu se snažíme udržovat povědomí o animované tvorbě mezi širší veřejností. Touto nekomerční distribucí propagujeme domácí i zahraniční uměleckou tvorbu, která je v běžných kinech nedostupná,“ říká výkonný ředitel AniFestu Jakub Hora. V rámci pražského programu připravili pořadatelé dvojdílnou kolekci vítězných snímků, mezi které se probojovaly i dva české (Psí historie českého klasika Břetislava Pojara a Tři prasátka Michala Žabky). Dále bude uvedeno pásmo AniFest Speciál, obsahující nejoriginálnější snímky letošního festivalu, a také celove-

černí filmy od Karla Zemana i současné distribuční tituly. Mezi projekcemi si diváci mohou prohlédnout v předsálí kina Atlas výstavu Karel Zeman – Vzpomínky z rodinných archívů. Uvedení dalších bloků doprovodí několik hostů, mezi nimi například Pavel Koutský, režisér animované série Dějiny udatného českého národa. Část programu Ozvěn je věnována dětem, které budou moct navštívit tradiční večerníčková pásma či nové díly Evropského pexesa. „V kině Atlas budou probíhat i oblíbené animační dílny Školičky animace. Pod vedením odborných lektorů si malé děti vyzkouší nejrůznější animační techniky a mohou si natočit i několikavteřinový film,“ říká koordinátora projektu Malvína Toupalová. Další projekce Ozvěn AniFestu probíhají i v jiných místech celé republiky. „V Olomouci uvádíme 4. října

celovečerní film Billa Plymptona Idioti a andělé, v Berouně promítáme 12. října ojedinělou retrospektivu litevské animace. Jen o čtyři dny později poběží filmy vytvořené dětmi v Trnávce,“ doplňuje Toupalová. Ozvěny už proběhly na konci září také na několika místech Severních Čech, například v Bílině a Kytlici. V Teplicích se promítala animace pro děti a dospělé v místním planetáriu, ale také na hvězdárně. Celkově uvádí AniFest své festivalové filmy odhadem na sedmdesáti různých místech republiky, které obvykle představují filmové kluby, kulturní centra, školy či festivaly. Promítá se však i na méně tradičních místech – v čajovnách, na hřištích, hradech a na houseboatech. Organizátoři navíc stále hledají další místa, která by se do projektu chtěla zapojit! Více o Ozvěnách a aktuální program projekcí najdete na www.anifest.cz.

AniFest oslaví s Francouzským institutem svátek animace Na přelomu října a listopadu si animátoři a festivaly z celého světa připomínají svátek animace. Mezinárodní festival animovaných filmů AniFest ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze (IFP) se připojili k oslavám světového dne animace, které proběhnou v pátek 5. listopadu večer a v sobotu 6. listopadu dopoledne. V prostorách institutu bude uvedeno pásmo krátkometrážní francouzské animace, které sestavili v Agentuře krátké metráže v Paříži. „Tradice oslavy animované tvorby pochází z roku 2002, kdy se mezinárodní organizace animovaného filmu ASIFA rozhodla vyhlásit 28. října za Mezinárodní den animace. Připomíná tím výročí prvního předvedení praxinoskopu Emile Reynauda v rámci Theatre Optique, které se odehrálo v pařížském Grevin muzeu roku 1892,“ říká programový ředitel AniFestu Pavel Horáček. Každý rok organizuje ASIFA oslavy na celém světě mimo jiné i pořádáním workshopů, výstav či filmových představení. „Jsme rádi, že se k tomu může připojit i Česká republika,“ doplňuje výkonný ředitel AniFestu Jakub Hora.

Časem se různé partnerské subjekty chopily možnosti, aby rozložili oslavu „Dne animace“ na celý týden. Každoročně je požádán jeden slavný animátor či výtvarník, aby připravil oficiální plakát akce – letos jím bude belgický filmař Raoul Servais. K této události vychází po světě řada publikací. Česká republika se připojuje k oslavám Svátku animace prostřednictvím projekcí uspořádaných ve Francouzském institutu. Na pořadu bude výběr toho nejlepšího ze současné francouzské animace, která v krátkometrážní tvorbě udává letos tón. Projekce budou doprovázeny českými titulky. V pátek 5. listopadu se koná představení pro dospělé, v sobotu ráno tradiční dětský program. Akci pořádá ve spolupráci Francouzský institut v Praze a AniFest, který zajišťuje odborné úvody. V současné době je v jednání oslava animace i v prostorách Českého centra v Rytířské ulici, která by na konci října připomněla i Novou vlnu české animace. Více na www.anifest.cz

TECHFILM a EMTECH 2010 Před pár dny skončil další ročník mezinárodní akce věnované vzdělávání, médiím a technice, kterou uspořádalo ČVUT v Praze. Na její půdě se také soutěžní filmový festival TECHFILM i vědecká konference EMTECH konaly. ČVUT v Praze je prestižní technická vzdělávací a výzkumná instituce s významným postavením v rámci vzdělávacího a výzkumného prostoru, která přispívá k rozvoji vysokoškolské výuky a celoživotního vzdělávání a jako taková podporuje akce, jejichž cílem je zpřístupnění vědy, techniky a umění široké veřejnosti. Festival TECHFILM spolu s konferencí EMTECH vytváří na univerzitě „specializované“ kulturně-vzdělávací fórum – prostor k setkání odborníků, pedagogů, studentů, tvůrců, uživatelů a zainteresované veřejnosti. Mottem letošního 47. ročníku mezinárodního festivalu TECHFILM a 5. ročníku mezinárodní konference EMTECH bylo heslo „Studium technických oborů – to je dobrá volba!“. V rámci celé akce od 13. do 17. 9. 2010 probíhaly populárně osvětové prezentace doplněné projekcí Synchron 5

2010

zajímavých festivalových snímků určených jak pro zájemce o studium techniky z řad středoškolských studentů, tak i pro širokou veřejnost. Cílem populárně osvětových prezentací bylo představit zajímavé obory, programy a projekty realizované na ČVUT v Praze a ukázat, že studium na technice nemusí být

jen suchá teorie a že i během studia se lze zapojit do zajímavých projektů. Program jednotlivých dní byl rozdělen podle oborů: inteligentní systémy nejen ve stavebnictví a dopravě, technologie pro budoucnost, robotika a technologie pro život, řídicí systémy a umělá inteligence a komunikační a informační technologie. Festival TECHFILM přivezl letos divákům 82 snímků z 19 zemí a v mezinárodní soutěži snímků o vědě, technice a umění představil porotě 24 nejlepších. Grand Prix si odnesl populárně-vědecký snímek z Německa Chytré rostliny a Cenu rektora ČVUT získal dánský snímek Život na cestě do vesmíru. V národní soutěži výukových produktů se utkalo 22 programů. Nejvyšší ocenění Grand Prix získala Asociace Záchranný kruh se svými interaktivními kurzy „Chraň svůj Prorektor ČVUT v Praze profesor Moos předává Cenu rektora za dánský snímek Život na cestě do vesmíru spolupracovníkovi režiséra Jakoba Gottschaua panu Peteru Jensenovi. svět, chraň svůj život“. 29

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 30

F E S T I VA LY Letošní konference EMTECH nabídla denně akademické obci a odborníkům z praxe zajímavá setkání, semináře či panelové diskuze. V úterý ráno se setkali představitelé managementu naší univerzity na semináři na téma Strategie ČVUT v Praze. Byly představeny a formulovány hlavní body nové strategie ČVUT a proběhla čilá diskuze o strategických krocích školy v době zvýšené konkurence a úsporných opatření. Odpoledne pak proběhla akademická diskuze na téma, zda je E-learning vhodnou cestou ke změně způsobu vzdělávání. Programem setkání bylo zejména informování o stavu e-learningu na FEL, představení elearningových nástrojů a systémů. Byla zahájena konstruktivní diskuze o strategii v oblasti elektronické podpory výuky a e-learningu na Fakultě elektrotechnické. V rámci odborného programu konference se uskutečnil „mezinárodní kulatý stůl“ na téma využití audiovizuálních médií v procesu vzdělávání. Setkání autorů dokumentárních snímků, tvůrců výukových produktů, univerzitních webů a training programů, zástupců vzdělávacích institucí, studentů a zainteresované veřejnosti. Ve středu 15. 9. proběhla ve vzdělávacím centru Národní technické knihovny, za účasti kolegů z Anglie a Německa, velmi zajímavá akce – Continuing Education Forum 2010. Čtvrteční odpoledne 16. 9. nabídlo v Ballingově sále NTK zajímavou panelovou diskuzi Education and

Business Cooperation 2010 – mezinárodní odbornou konferenci na téma spolupráce vysokého školství s praxí a průmyslem při výuce technických oborů. Téma konference deklarovalo nutnost přizpůsobení vyučovacího procesu aktuálním potřebám praxe a nalezení nových oborů. „O důležitosti kvalitního vzdělávání v technických oborech, které bude vychovávat schopné techniky, není v dnešní době pochyb. Naplnění na- Foto z filmu oceněného Cenou rektora ČVUT Život na cestě do vesmíru šeho cíle, být prestižní techuskutečnily v akademickém roce, který je jubilejním nickou vzdělávací a výzkumnou institucí s významným 60-tým rokem od založení Fakulty elektrotechnické na postavením v rámci světového vzdělávacího ČVUT v Praze. Akce se konala pod záštitou pana proa výzkumného prostoru, se uskutečňuje zejména fesora Václava Havlíčka, rektora ČVUT v Praze a pana díky aktivní spolupráci fakulty s partnerskými instimagistra Tomáše Chalupy, starosty MČ Praha 6. Protucemi a firmami. Další „devízou“ naší fakulty je gram denně navštívilo více než 100 studentů středotevřenost vůči potřebám současné společnosti. ních odborných škol, akce ze účastnili vzácní hosté – Proto jsme také hlavními organizátory akcí jako představitelé technických škol z ČR, kolegové z partje mezinárodní konference EMTECH a festival nerských evropských univerzit (Velká Británie, TECHFILM, které jsou jednou z možností jak podNěmecko, Itálie, Španělsko, Holandsko, Slovensko), porovat podvědomí veřejnosti o důležitosti technickosobnosti veřejného života a zástupci managementu ých oborů pro naši budoucnost.“ řekl prof. Ing. Boris spolupracujících firem a institucí. Šimák, Csc., děkan fakulty. Mylada Balounová, FEL ČVUT – vnější vztahy a PR Festival TECHFILM a konference EMTECH 2010 se

Pásmo francouzských filmů k oslavám Světového dne animace v IFP Pátek 5. listopadu, 18 hod., Institute francais de Prague Pohlednice / La carte Režie: Stéfan Le Lay 2009 / 35 mm / barevný / černobílý / 7’40 Mladý muž se na pláži letního střediska zamiluje do ženy ze staré černobílé pohlednice. Je připravený ke všemu, jen aby neznámá ožila a on se za ní mohl vypravit.

Kovbojové nemají strach ze smrti / Les cowboys n’ont pas peur de mourir Režie: Anne-Laure Daffis a Léo Marchand 2008 / 35 mm / barevný / černobílý / 17’30 Snímek zachycuje život Valence a Michela, kteří se prohánějí na koních a podstupují hrdinné přestřelky. Jakmile ale mají opustit své tělo kovboje, trvá to celé hodiny.

Velká migrace / La grande migration Režie: Iouri Tcherenkov 1995 / 35 mm / barevný / 7’ Humorné dobrodružství migrujícího ptáčka, který v oblacích ztratil cestu

Dřevorubec slov/ Le bûcheron des mots Režie: Izu Troin 2009 / 35 mm / Couleur / 11’ 30

Z filmu Ariadne

V zemi, kde se její obyvatelé krmí, v pravém slova smyslu, slovy ze stromů, četba se stává nezbytnou podmínkou života. Lidé se jí brání před tím, aby umřeli nudou. Jenže některé knihy jsou zakázané kvůli obsahu, které mohou pozměnit fyziognomii svých čtenářů. Nadal, dřevorubec slov, se rozhodne navždy změnit svůj život.

Stretching Režie: François Vogel 2009 / 35 mm / Couleur / 4’20 Experimentální film Stretching praktikuje určitou urbanistickou gymnastiku. Sleduje rytmus města i ulic Manhattanu, v němž architektura tancuje v překvapivém rytmu. Synchron 5

2010

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 31

F E S T I VA LY Allons-y ! Alonzo !

Muž z Měsíce / L’homme de la lune

Režie: Camille Moulin-Dupré 2009 / 16/9 / Couleur / 8’ Na své procházce se psem vzpomíná starý francouzský herec na své klíčové role i naplněný život, který se mu odvíjí před očima v podobě zrychleného komiksu. Film je poctou Jean-Paul Belmondovi.

Režie: Serge Elissalde 2006 / 35 mm / Couleur / 18’ Leyde, Nizozemsko z 19. století. Jeden mladý medik je překvapen tajemným cizincem, který sestoupil po laně na Zem. Tajně ses vydává za ní až na Měsíc, který se ukáže být podivuhodnou koulí obydlenou stejně podivnými obyvateli..

Nová vlna české animace v zahraničí Českou tvorbu nejmladší generace domácích tvůrců propaguje společnost AniFest na svých cestách do zahraničí. Kolekci filmů z Nové vlny české animace prezentovali letos zástupci AniFestu v řadě zemí a na množství festivalů, od Berlína přes Clermont Ferrand a Rimini až po Grenoble či Budapešť. „Zahraniční odborná veřejnosti si spojuje pojem české animace především s klasiky a tvorbou před listopadem osmdesát devět. Proto se snažíme prostřednictvím projektu Nové vlny české animace ukázat, že i v dnešní době vznikají v naší republice stále originální filmy a rodí se mladé talenty,“ říká výkonný ředitel AniFestu Jakub Hora. Soubor snímků Nové vlny vydal na DVD počátkem letošního roku AniFest – Institut animované tvorby. Obsahuje především školní filmy tvůrců z posledních pěti šesti let, které vybral profesor Jiří Kubíček ve spolupráci s programovým ředitelem AniFestu Pavlem Ho-

ráčkem. Mezi nimi najdeme například abstraktní grotesku Hrouda Jaromíra Plachého, imaginativního Světlonoše Václava Švankmajera či Pelargonii Lucie Sunkové. Své diváky si nacházají také Výjev ze života antilop Edity Krausové nebo zejména lechtivá Paní G. Michala Žabky. „Aniž by to někdo naplánoval nebo předpověděl, v české animaci se zrodilo něco nového, něco sympatického, životaschopného a smysluplného. Říkejme tomu třeba ‘nová vlna’, protože tento terminus technicus má v české kinematografii svou tradici a doposud dobrý zvuk. Je symbolem,“ uvedl o projektu Jiří Kubíček. Zástupci AniFestu prezentovali Novou vlnu 16. února v Berlíně v rámci České centra, filmy tohoto výběru se dostaly i na trh Mekky krátkometrážní tvorby ve francouzském Clermont Ferrand. Festival vyjel s DVD také do řady dalších měst, výběr filmů byl uveden v Drážďanech, v Rimini, v Helsinkách či v Petrohradě.

Letos se zástupci AniFestu chystají ještě do Stockholmu na festival IFA a Wissembourgu na festival RICA. „Na nejstarším festivalu krátkometrážní tvorby ve Francii Grenoble En-plein-air se dočkala velkého ohlasu například animovaná groteska Anety Kýrové Chybička se vloudí, které věnovaly v novinách samostatný text,“ řekl Michal Procházka. Zájem o nové české animované filmy projevily také pořadatelé festivalu v čínském Pekingu. Na základě DVD s Novou vlnou si organizátoři řady festivalů vybrali filmy do svých soutěží. „Například brazilská Anima mundi sáhla hned po čtyřech českých filmech, z nichž Hra Galiny Miklínové postoupila do samotné soutěže. Domnívám se, že projekt Nové vlny splnil svůj účel,“ potvrdil Hora. Institut se proto chystá v dalším roce vydat Novou vlnu 2011, která by měla zachytit nejlepší české animované počiny posledních dvou let.

Zprávy a události ze světa filmu  Novou předsedkyní Asociace českých filmových klubů (AČFK) se stala Radana Korená. Nová předsedkyně pracuje v AČFK již několik let. V minulosti se jako 1. místopředsedkyně klíčovou měrou podílela na všech úspěších Asociace i jejího klíčového projektu – známé Letní filmové školy (LFŠ). Na postu předsedkyně Korená nahrazuje Petra Korče. Ten na svou funkci rezignoval několik dní po ukončení letošního úspěšného 36. ročníku LFŠ. Asociace českých filmových klubů je nejdůležitějším domácím sdružením aktivních příznivců kvalitních filmů a předním distributorem nezávislé filmové tvorby z celého světa. „Mým cílem je etablovat značku AČFK jako široce známý symbol filmové kvality a záruku neopakovatelných kulturních zážitků jak z hlediska festivalů, které pořádáme, tak jednotlivých filmů, které dovážíme. Letní filmovou školu zná v této zemi každý, kdo se o filmy trochu zajímá, stejně tak Projekt 100. Ale AČFK

Z natáčení filmu Lidice v Mladé Boleslavi: herec Jan Budař a režisér Petr Nikolaev na režisérském stanovišti.

Synchron 5

2010

má i celou řadu dalších aktivit, jež jsou stejně kvalitní, jen se o nich zatím příliš neví. To chci změnit,“ uvedla po svém zvolení Radana Korená.  Po Spojených státech, kde ho ve světové premiéře uvedl a pochválil Michael Moore, dobyla dokumentární komedie Český mír o americkém radaru v Čechách Jižní Koreu. Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů ve městě Paju získal tento film Víta Klusáka a Filipa Remundy „Bílou husu“ – hlavní cenu mezinárodní poroty.  Poslední klapka padla při natáčení třetího 3D animovaného Fimfára vznikajícího podle pohádek Jana Wericha. Během malé slavnosti se sešli všichni tvůrci (Vlasta Pospíšilová, Kristina Dufková, David Súkup, Jiří Kubíček, Martin Vandas ad.) s novináři a představiteli české kulturní obce. Natočený materiál teď čekají náročné postsynchrony a dokončovací práce. Premiéra snímku je naplánována na únor příštího roku.  Poslední, 1.733. klapka, padla i u snímku Lidice. Jak známo, film měla původně režírovat Alice Nellis, která si také upravila scénář Zdeňka Mahlera. Ze zdravotních důvodů ale musela od natáčení ustoupit, její roli převzal Petr Nikolaev. Natočeno bylo více než 55 hodin materiálu. A členové štábu podnikli i společný výstup na horu Říp – tuto akci inicioval mexický kameraman snímku Antonio Riestra.  Zcela hotov je už film Ondřeje Trojana natočený podle literární předlohy Petra Šabacha a scénáře Petra Jarchovského Občanský průkaz. Snímek, jehož děj se odehrává v době normalizace, bude mít premiéru 21. října.  Režisér Jan Hřebejk začal natáčet film s názvem Nevinnost, stejně jako ve svém předcházejícím opusu Kawasakiho růže se v něm zabývá otázkou viny a odpovědnosti. Po letech se v Hřebejkově díle vrací na plátno Luděk Munzar. Jednou z lokalit natáčení byla i slavná vila Věry Chytilové v Troji.  Na Mezinárodním filmovém festivalu v izraelské Haifě byl mimo soutěž uveden snímek Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled. Na festivalu v Curychu převzal významné ocenění česko-americký (nebo americko-český?) režisér Miloš Forman.  Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava letos představí divákům dva české dokumentární projekty ve světové premiéře. Snímky Nesvatbov Eriky

31

SY 5-2010.qxd:Sestava 1

30.9.2010

20:06

Stránka 32

K R ÁTC E A J AS N Ě

Z natáčení filmu Lidice v Mladé Boleslavi: „spoluvězni“ Karel Roden a Jan Budař.

Hníkové a Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka uvidí diváci v soutěžní sekci Česká radost. Festivalovému publiku se představí také tvorba jednoho z průkopníků dokumentárního bolivijského filmu Jorgeho Ruize. Festival proběhne od 26. do 31. října a nabídne toho samozřejmě mnohem víc.

 Osm celovečerních snímků, z nich pět televizních, bylo zařazeno do soutěže Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana, jehož 42. ročník se uskuteční od 12.do 15. října v Ostrově u Karlových Varů. Jeho ředitel Marek Poledníček řekl, že cílem tohoto po mezinárodní přehlídce ve Zlíně druhého největšího a druhého nejstaršího dětského festivalu v ČR je popularizace domácí audiovizuální tvorby pro děti. O ceny bude usilovat Cieslarova Dešťová víla, Svěrákův Kuky se vrací a Chlumského Nedodržený slib. Mezi tituly pro obrazovku pak i detektivní snímek Zdeňka Zelenky z prostředí gymnázia nazvaný Hřích profesora Sodomky.  Manifesto – to je název festivalu, který si z nabízených titulů mohou sestavit sama kina. Za akcí stojí distribuční společnost Hollywood Classic Entertaiment. Manifesto nabízí filmy před jejich distribuční premiérou.  Minulostí je další ročník filmového festivalu Femina film v Ústí nad Labem. Přehlídka filmů žen a o ženách skončila v neděli 19. září 2010. Netradiční festivalový maratón zaujal publikum i přesto, že letošní ročník měl skromnější kontury. Ač se nesoutěžilo, k vidění byly zajímavé filmové projekty. V doprovodném programu jsme festivalovému publiku představili v autorském čtení Petru Dvořákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera, která četla ukázky z příběhu Já jsem hlad. Zvídavé publikum s ní následně dlouze diskutovalo. Další ročník Femina filmu začne 16. února 2011. top

Vančurova Marijka nevěrnice: Miss mezinárodní soutěže

V létě přišla zpráva o skvělém úspěchu českého DVD Marijka nevěrnice na mezinárodním festivalu archivních a restaurovaných filmů Il Cinema Ritrovato v italské Bologni (26. 6. – 3. 7. 2010): Součástí festivalu bylo udílení cen za nejlepší DVD, a Marijka nevěrnice byla oceněna v kategorii Nejlepší znovuobjevený film. U vzniku projektu stál Národní filmový archiv, který pečuje mj. o poklady české filmové klasiky. V letošním roce Národní filmový archiv ve spolupráci se společností Filmexport Home Video zahájil vydávání speciální DVD kolekce NFA, která se od dosavadních nosičů s českými filmy, které vycházejí díky dlouhodobé spolupráci obou institucí, liší výraznějším podílem NFA na výběru titulů, grafické podobě DVD i na bonusové výbavě (zejména pokud jde o bonusové filmy). Prvním počinem této

32

kolekce se stal právě film Marijka nevěrnice (1934, 72 min., čb), který je na DVD prezentován ve speciálně ošetřené podobě (z originálního negativu filmu). „Marijku nevěrnici jsme vybrali vzhledem k její výjimečnosti,“ říká Mgr. Briana Čechová, vedoucí odd. filmových historiků NFA. „Jde o dílo tří spisovatelů, mapující život v poměrně odlehlé a neznámé oblasti.“ Zeptali jsme se také, jaký byl stav kopie a co obnášelo restaurování. „Šlo o technickou restauraci, která spočívá v opravě filmového materiálu, péči o obraz a jeho kopírování ve speciální kopírce pod tekutinou, upřesnila paní Čechová. „Výchozí materiál byl v dobrém stavu, odpovídajícím době svého vzniku.“ Co přijde na řadu příště? „Jako další DVD této zvláštní edice připravujeme film Karla Antona Tonka Šibenice z roku 1930.“ Marijka nevěrnice je baladický milostný příběh zasazený do autentického prostředí podkarpatských horalů. Výlučnost snímku je podtržena tím, že se na něm jako režisér podílel spisovatel Vladislav Vančura, který jej natočil podle námětu Ivana Olbrachta a scénáře Karla Nového. Jde o jeden z významných pokusů o vytvoření skutečně uměleckého díla v české kinematografii, ovlivněný postupy sovětské avantgardy a realisticky zachycující život na Podkarpatské Rusi ve třicátých letech 20. století. Děj filmu vypravuje o lásce a nevěře. Horal Petro Bičan vydělává tvrdou prací v lese na novou chalupu, a zatím se jeho mladá pěkná žena Marijka sblíží s mladým sousedem Danilem, kterému Petro svěřil péči o hospodářství. Vztah neunikne Bičanově matce, která synovi pošle zprávu. Rozhořčený manžel se vrací domů… DVD obsahuje kromě hraného filmu i tři bonusové dokumentární snímky, které byly rovněž technicky

speciálně ošetřené: Jaro na Podkarpatské Rusi (1929, r. Karel Plicka, 10 min., čb, němý), Podkarpatská Rus (1937, r. Adolf Lehner, 11 min., čb, zvukový bez dialogů) a Píseň o Podkarpatské Rusi (1937, r. Jiří Weiss, 11 min., čb., zvukový). K bonusům patří i komentáře k filmu, biografie a filmografie, fotografie, soudobá dokumentace, DVD ROM – ohlasy z dobového tisku, Podkarpatská Rus očima Čechů – citace z dobových publikací. O pozoruhodném počinu napsaly Lidové noviny (4. srpna 2010): „Je na něm vše, co si tak asi kinofil v tomto ohledu představuje: vyčištěný snímek, plno bonusových materiálů, mezi nimi i unikátní dokumenty z časů, kdy se z Prahy jezdilo na Podkarpatskou Rus (neboť to je samozřejmě Marijčina vlast) jako někam do africké kolonie, což není snad úplně přehnané přirovnání: za exotikou, za etnografickými pozoruhodnostmi, za neporušeností lidu a přírody, ale také za surovinami a za nekonečně levnou pracovní silou a pak také za konáním dobrých skutků a civilizačních misí… Marijka nevěrnice je plodem těchto romantických sklonů, ale zároveň je to dítě umělecké a myšlenkové atmosféry pražského intelektuálního centra. Aby takový film vznikl, musel ho někdo vymyslet od stolu v Praze, přijet do karpatských kotárů a s nic netušícím, ale nejspíš tou věcí zaujatým a ochotným obyvatelstvem zinscenovat film podle (ap) pražských avantgardních představ…“

DVD Marijka nevěrnice lze za 199 Kč zakoupit v NFA (226211864, l. 26, [email protected]), v promítací síni NFA Ponrepo, v internetovém obchodě Filmexport.cz nebo v prodejnách využívajících nabídek NFA a Filmexport Home Video (prodejny DVD, i v knihkupectvích.

Synchron 5

2010

inz_Synchron1_A4:inzerat FFF

9/16/10

9:58 AM

Stránka 1

Finanční podpora evropského audiovizuálního průmyslu DISTRIBUCE – distribuce zahraničních evropských filmů – obchodní zástupci PODPORA PRODUCENTŮ – vývoj filmových, televizních a interaktivních projektů – televizní koprodukce – přístup k financování VZDĚLÁVÁNÍ – vzdělávací programy pro audiovizuální profesionály – mezinárodní spolupráce filmových škol

PROPAGACE / FESTIVALY – přístup na evropské a zahraniční trhy – propagace mimo Evropu – audiovizuální festivaly NOVÉ TECHNOLOGIE – sítě databází audiovizuálního obsahu – služby video-on-demand – digitální kinodistribuce KINA – sítě kin/Europa Cinemas MEDIA MUNDUS – posílení spolupráce mezi Evropou a třetími zeměmi v oblasti audiovizuálního průmyslu (vzdělávání, přístup na trh, distribuce)

Podrobnější informace o aktuálních možnostech financování a konzultace při podávání žádostí vám poskytne MEDIA Desk Česká republika.

MEDIA Desk Česká republika, Národní 28, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 221 105 209 – 210, Fax: +420 221 105 303, E-mail: [email protected]

www.mediadeskcz.eu MEDIA je program EU na podporu evropského audiovizuálního průmyslu. Provoz kanceláře MEDIA Desk financuje Ministerstvo kultury a Evropská komise.