Stručně o náboženské a filosofické koncepci
Jako náboženské a filosofické chápání světa představuje Růže Světa univerzální systém myšlenek, jenž je ukotven v díle ruského spisovatele Daniila Andrejeva (1906–1959). Čím, jakými konkrétními zvláštnostmi, nás toto myšlení oslovuje? Ihned zpočátku předesíláme, že zakladatel tohoto učení neměl na mysli žádný osobní prospěch. Jeho práce mu nepřinesla ani materiální výhody, ani možnost publikace, ani slávu. Dokonce nedošel uznání ani v kruhu nejbližších – a ani nemohl, uvědomíme-li si, že doba, kdy tvořil, byla dobou stalinské tyranie. Pro ty, kdo neznají okolnosti života D. Andrejeva, je zapotřebí dodat, že svou koncepci autor nepovažoval za umělecké dílo. Byl přinejmenším osobně přesvědčen o reálnosti jevů a procesů, které popisoval. Navíc měl za to, že jsou „reálnější než my“, a dával přednost pokusům alegorického chápání obrazů, a to dokonce i ve svých poetických textech, v nichž popisoval metahistorickou a transfyzickou zkušenost, nemluvě o Růži Světa. Shrňme si, bez toho, že bychom se věnovali podrobnostem a důkazům, nejvýznačnější přednosti Růže Světa ve srovnání s předchozími náboženstvími: I. Několikanásobnou a neoddiskutovatelnou převahu lze shledat v odpovídajícím stupni nejvyšších požadavků mravního ideálu, jež lidská vůle k dobru a teoretická filosofie mohou vznést vůči náboženskému systému. Růže Světa odmítá jakoukoliv obhajobu zla, krutých zákonů světového pořádku, z nichž vzniká utrpení, ať již stvořené nebo „dopuštěné“ Bohem. Zlo není nutný dialektický prvek „doplňující“ ve světě dobro. Zlo se nepodobá vizuální tmě ve svém vztahu k vizuálnímu světlu. Princip „oko za oko“ v podobě msty, uskutečňované na základě karmy, tak jak jej chápou východní náboženství, nelze v žádném případě mravně obhájit. Ačkoliv lze v tomto světě pozorovat dopady zákona odplaty, pokud je v něm přítomen prvek „zlo za zlo“, pochází od sil protivících se Bohu. Mravní principy „Bůh je světlo a tmy v něm není“ či „Bůh je láska“ byly vysloveny již v jedné z knih Nového zákona. Starý zákon a dogmatika konfesí historického křesťanství jsou 1
s nimi však ve skutečnosti v hlubokém rozporu – zdání shody se dosahuje pouze s pomocí voluntaristického označování věcí a skutečností za „dobro“, ačkoliv ve skutečnosti odpovídají všem kritériím „zla“. V rámci Růže Světa je přesvědčivě vyřešena otázka teodicei, tj. odpovědnosti Boha za existenci a vznik zla ve světě. Odmítána je tzv. všemohoucnost, totální nadvláda Boha – protože Bůh ze své dobroty tvoří také jiné duchovní subjekty (monády), ovšem nikoliv jako bytosti úmyslně omezené a zcela závislé na jeho budoucí vůli. Duchovní monády mají od samotného počátku stejné, potenciálně dosažitelné kvality a schopnosti jako Bůh sám. Svět není Bohu jako Stvořiteli podřízen, Bůh se rovněž nesnaží zajistit kontrolu nad duchovní substancí monád nebo nad jejich tvorbou v bytí. Úradek Boží ve vztahu ke stvoření se uskutečňuje skrze dobrou přirozenost stvořených monád, nikoliv skrze zajištění jejich „kontroly“. Nehledě na dobrotivost stvoření, došlo v minulosti k jednorázovému odpadu početné části monád k cestě zla a vzdálení se principu všeobecné lásky. Díky jejich působení, namířenému na vlastní sebeutvrzení na úkor všech ostatních, se uspořádání a zákony řady světů dostalo do stavu zatemnění; tento princip je zcela opačný než princip lásky a právě z něj se rodí zlé skutky. Další důležitý aspekt etické převahy tkví v tom, že Růže Světa není v souladu s ideou podřízenosti, pokorným přitakáním vůli Boží, které je vlastní abrahámovské religiozitě. Bůh nehledá ničí poslušnost a neřídí konkrétní osudy. Je zjevné, že pro ty věřící, kteří hledají v náboženství pocit totální péče ze strany vyšších sil, není tento stav příliš příjemný, a to zvláště při srovnání se „spolehnutím se na vůli Boží“. Je zapotřebí zaměřit se nikoliv na podřízení se vyšším silám, nýbrž směřovat k ideálu „dobra“. To ovšem automaticky předpokládá dobrovolné, bez jakéhokoliv donucování uskutečňované společné zaměření vlastní vůle na vůli Boží a všech s Bohem společně tvořících sil. Pokud Růži Světa srovnáme s historickým křesťanstvím, hlásí se k eticky ušlechtilému vztahu ke zvířecí říši, který je vlastní hinduismu a buddhismu. Nicméně metafyzický výklad říše zvířat je zcela jiný. Zvířata nejsou jakousi přirozeně vzniklou nebo stvořenou nižší formou vtělení, do níž může přejít v budoucím vtělení také člověk, který se poskvrnil špatnými skutky. Je rovněž zjevné, že dobrý Bůh, v němž „není tmy“, nemůže tvořit zákony boje o existenci a vzájemného požírání, nemůže tvořit parazity. S žádnou etikou není v souladu samotná úmyslná tvorba forem, tak výrazně omezených biologickými zákony v možnostech svého rozumového vývoje. Růže Světa předkládá zcela přesvědčivé odpovědi na otázky 2
tragédie živočišné říše, přičemž je důležité, že tyto odpovědi nejsou v rozporu s vědeckými poznatky. Etickou čistotu Růže Světa získává díky uznání dualismu všehomíra, tj. faktu soupeření dvou světových táborů, které ztělesňují principy dobra a zla. Tento dualismus je nicméně pouze relativní, není ukotven v nepřekonatelném metafyzickém rozdělení, nýbrž ve vnitřních kvalitách vědomí, individuálního a proměnlivého. Bezcitnost ve vztahu ke zlu, jež je vlastní řadě starých dualistických systémů, není Růži Světa vlastní. Vítězství dobra přinese nositelům zla nikoliv jejich likvidaci nebo věčná muka, nýbrž pouze omezení ve svobodě konat zlo a jejich další vnitřní změnu, duchovní a duševní ozdravení, obnovu etické struktury vědomí, a to nehledě na to, kolik času a úsilí ze strany světlých sil si tento proces vyžádá. II. Další důležitá výhoda ve srovnání s předchozími náboženstvími tkví ve faktu, že koncepce Růže Světa neobsahuje žádné důležité rozpory se současnými vědeckými poznatky o uspořádání světa, který nás obklopuje. Zaprvé: Růže Světa nezastává geocentrické názory a nehlásá žádný zvláštní vztah Boha k naší planetě, jež je pouze jedním z nesčíslného množství světů v řadě vrstev matérie, z nichž sestává vesmír. Zadruhé: Růže Světa uznává fakt dlouhé evoluce forem života a původu člověka z říše zvířat. Zatřetí: na univerzální filosofické úrovni jsou podrobeny kritice pokusy dogmatických nauk pokládat své představy a Písma za „absolutní pravdu“. Tak jako se věda století za stoletím blíží k pravdě, stejně by měl probíhat i pohyb názorů náboženských. Stejně jako nemůžeme vyžadovat od starověké vědy vysokou úroveň věrohodnosti, nemůžeme to očekávat ani od představ, které vytvořila náboženství minulých epoch. I kdyby měli všichni starobylí autoři posvátných textů nijak nezpochybnitelný přístup k „prameni pravdy“ společnému všem (což ve skutečnosti neměli), i tak by byly jejich představy z našeho hlediska značně deformované, a to již proto, že byly formulovány za pomoci termínů zcela nedokonalého výčtu prvotních představ, vlastních vědomí právě této epochy. To, že souhlasíme s názorem, že všechny lidské představy a pravdy jsou pouze relativní, v žádném případě neznamená stejnou hodnotu různých hledisek. Právě naopak – některá se 3
mohou v jednotlivých aspektech nebo dokonce v celé řadě aspektů přibližovat k absolutní pravdě předmětu, který zkoumají, více, jiná zase méně. III. Růže Světa stanoví rozumnou rovnováhu mezi spiritualismem a uznáním božské opodstatněnosti matérie. Neuznává krajnosti manichejského, gnostického, buddhistického nebo mnišsko-asketického (v křesťanství) odmítání světa. Zároveň však ví o zkaženosti přirozeného světa, působení temného principu v ní a varuje před nebezpečím rozkladu duše tělesnými žádostmi. Materiální zákony našeho světa musí být proměněny, a to také úsilím každého z nás, v tomto životě nebo po něm. Myšlenku „úniku před světem“ – nehledě na duchovní základy tohoto hnutí – nelze mravně obhájit, skrývá se v ní totiž nebezpečí egoismu osobní spásy. IV. Růže Světa podrobně a konkrétně objasňuje tok lidských dějin. Téměř žádný jiný náboženský systém, zvláště pak ty starověké, tento úkol nejen neřeší, ale ani si ho neuvědomuje a neklade. Konkrétnost výkladu spočívá v tom, že jsou vysloveny nikoliv na úrovni zcela bezobsažných a nedokazatelných tvrzení, jako například o řízení dějin Boží vůlí (absolutně nepřijatelných mimo jiné z hlediska mravního).
Metahistorický výklad si neprotiřečí a spojuje to, co se děje v jiných úrovních vesmíru, s pozorováními v našem světě, zejména s politickými, kulturními a ostatními zásadními procesy. Protože jsou vyšší síly, jež ovlivňují tok metahistorie, polarizovány v dualistickém souboji providenciálního a démonického tábora, je zjevné, proč velké zločiny v dějinách nedostaly nikdy božské povolení, nebyly „dopuštěním“ shůry, nýbrž byly inspirovány pouze zlou vůlí sil, které odpadly od Boha. V. V Růži Světa zaujímá zcela výjimečné místo tvorba a rozvoj tvůrčích schopností osobnosti. Všechny živé bytosti jsou potenciálními tvůrci, demiurgy všehomíra. Starobylá náboženství prakticky neznala pojem „tvorba“, tak jak ho chápeme dnes. Abrahámovská náboženství mají tendenci považovat Boha za jediného Tvůrce bytí a kloní se k názoru, že pouhá myšlenka na 4
účast v tomto procesu v jiné roli než pouhých „služebných duchů“ představuje „útok“ na Boží moc. Tento „božský totalitarismus“ je Růži Světa zcela cizí. V pochopení významu tvorby se Daniilu Andrejevovi nejvíce přiblížil Nikolaj Berďajev. VI. Růži Světa také jasně definuje původ a vývoj světových náboženství – tato fakta si neprotiřečí a jsou v naprostém souladu s vědeckými (religionistickými) názory. Veškerá praxe náboženství „pravé ruky“ je obhajitelná, protože vede většinu svých stoupenců k dobru. To samozřejmě nevylučuje existenci temných období v dějinách mnohých náboženství, nebezpečí podlehnutí temným silám a nebrání kritice různých konceptuálních zásad, zejména z důvodu nesouladu s požadavky mravního ideálu. VII. Růže Světa také přináší nové a zcela přesvědčivé objasnění všeho, co se týká příchodu Ježíše Krista. Odpadají problémy mravně a logicky nepřípustného, i když pro mnohé věřící běžného paradoxu „vykoupení krví“, tj. oběť Mesiáše krutým způsobem běžným ve Starém zákoně. Proto Kristus nepřišel – přišel proto, kvůli čemu ho očekávali, tj. aby na zemi započal období Království Božího. Samozřejmě nikoliv v onom nacionalistickém smyslu, který převažoval v judaismu, nýbrž ve smyslu proměnění společnosti a poté i lidské přirozenosti. V tom tkví podstata Vykoupení, které měl přinést Mesiáš, Boží Syn. Dokončení díla znemožnilo protivenství démonických sil. Křesťanství si s sebou nese znak nedokončenosti Kristova díla na zemi. Ježíšovo učení o dobru a lásce bylo hned zpočátku, již v díle jeho učedníků, smíšeno s principy Starého zákona, který Boha popisoval jako soudce, horlitele, mstitele, pramen nikoliv pouze dobra, nýbrž také zla (Iz 45, 7). Na rozdíl od přístupu Lva Tolstého, jenž také podrobil vážné a v mnohém opodstatněné kritice křesťanskou dogmatiku, Růže Světa neodmítá zázraky spojené s Ježíšovým životem. Jako ten, skrze nějž byl pro náš pozemský svět zhmotněn světový Logos, neztratil na svém Božství a nestal se z něj pouze člověk-kazatel. Kromě starobylých náboženství existuje rovněž řada nových pseudonáboženských učení, vydává se mnoho tzv. ezoterické literatury atd. Nehledě na jejich různost, spektrum jimi hlásaných principiálních filosofických myšlenek je poměrně úzké. V každém případě neobsahují nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo koncepci D. Andrejeva. Postačí, když si 5
rozebereme jejich obsah dle výše uvedených bodů, abychom zjistili, že úroveň jejich přesvědčivosti je sotva vyšší než u starobylých náboženství. Za typický příklad může sloužit teosofie (včetně tzv. živé etiky Jeleny Rerichové), jež je zároveň nevědecká (připomeňme výklad původu člověka na zemi), nepřijatelná pro religionistu (pro svévolná fantazírování, z nichž je nehlavnější všemu protiřečící tvrzení o původu světových náboženství z jakési staré „ezoterické doktríny“), nepřijatelná z hlediska etiky (zlo a utrpení jsou považovány za dialektický prvek vesmíru), a také prostě vulgárně materialistická (procesy v dějinách lidstva jsou považovány za závislé na kosmickém záření, pulzacích, cyklech a dalších mechanických a nevědomých jevech a „nezvratných zákonech“, které je tvoří). Můžeme nazvat Růži Světa křesťanstvím? Dle své vlastní vnitřní logiky vyjadřuje nebeský křesťanský transmýtus a odpovídá křesťanství, kterým by se mělo stát, kdyby se pozdvihlo na novou úroveň etické dokonalosti a do nových výšin chápání světového bytí. Růži Světa však nelze, a to z důvodu významných konceptuálních rozdílů, označit za křesťanství biblické nebo představovat si ji jako něco, co rozvíjí historickou křesťanskou tradici. Díky jejímu duchu, svobodnému a tvůrčímu, ji nelze zařadit k náboženstvím abrahámovským. Z druhé strany je v religionistice obecně přijatelné chápat jako křesťanství poměrně široký okruh jevů, včetně např. gnosticismu, jenž je historicky blízký ortodoxii, nicméně z hlediska řady filosofických příznaků je ortodoxii daleko vzdálenější než Růže Světa. Vyjádřeno v rámci existujícího terminologického kontextu a s ohledem na vlastní obsah, bylo by možné Růži Světa označit za metakřesťanství. V ideální perspektivě a podle vnitřní logiky vyjádřené Daniilem Andrejevem by se Růže Světa měla vyvinout ve dříve neexistující církev-bratrstvo, ve světové náboženství. Ovšem nikoliv v „náboženství“ v tradičním chápání tohoto slova, nýbrž v nadnáboženství, v novou událost světového významu, pro jejíž přesnou definici ještě neexistuje potřebné slovo. Nic z toho se však očividně ještě nestalo, dosud k tomu nevidíme dokonce ani předpoklady. Zatím se můžeme věnovat pouze nábožensko-filosofickému a metahistorickému bádání. Proč tomu tak je, v čem jsou příčiny tragédie našeho historického období, to se snažíme vysvětlit ve statích o metahistorii. V popisu možných perspektiv uskutečnění Růže Světa Daniil Andrejev v každém případě popisuje zároveň plány infernálních sil. Tyto plány předpokládaly něco zcela jiného – pohyb směrem k hegemonii démona imperialismu a jím vypracované kosmopolitní ideologie, která má sjednotit svět na základě odmítnutí duchovnosti a vyloučit jakoukoliv perspektivu náboženského obrození. 6 Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.
