Strach Zřejmě první emoce popsaná v Bibli je strach (Ge 3,10). Poté, co Adam zhřešil, a poté co se ho Bůh ptá „kde jsi“, Adam vysvětluje, „že se bál, a proto se ukryl“. Strach nakonec vede Adama ke zcela iracionálnímu chování – snaží se skrýt před vševědoucím a všudypřítomným Bohem. Čteme-li biblické příběhy dál, potom vidíme, že téma strachu se opakuje znova a znova. Abram se bojí, a tak řekne, aby Sáraj v Egyptě popřela, že je jeho žena. Izák v Geraru stejně jako jeho otec zapírá svoji ženu, protože se bojí. Jákob se díky svému podvodu skoro celý život bojí svého bratra. Rúben se bojí postavit proti svým bratrům, kteří se rozhodnou zabít Josefa, a proto nakonec spolu s nimi vymýšlí lež o tom, že Josefa roztrhala divoká zvěř. Bratři se nakonec setkají s Josefem v Egyptě a logicky se bojí pomsty. Mojžíš se bojí svého povolání a doplatí na to tím, že dostane Arona, který mu je někdy spíše přítěží. Izraelci se bojí jít pouští z otroctví do zaslíbené země. Proto reptají a svalují svoje problémy do Mojžíše a Árona. Strach jim nakonec zcela ochromí jejich počáteční nadšení a víru. Když poprvé přicházejí zvědové z průzkumu zaslíbené země (Dt), strach je doslova paralyzuje a tak odrazují Izrael od pokusu zemi dobýt. Jozue a Káleb sice bojícím se lidem domlouvají, ale málem při tom přijdou o život. Dalším příkladem je známý příběh o Davidovi a Goliášovi, kdy Izraelská armáda stojí sešikována k boji a chybí jediný „detail“ – buď vyrazit do útoku, nebo se utkat s Goliášem… protože se bojí. Mohli bychom pokračovat, příkladů je v Bibli celá řada. Z mnohých příběhů se zdá, jako by strach byl jednou z nejúčinnějších zbraní jež brání růstu víry. Když si do některých těchto příběhů dosadíme sebe, vidíme následující schéma: Jakmile začne mít církev a jí tvořící křesťané strach, postupně ztrácejí víru a tím i svoji slanost. Stejné ale platí i naopak – pokud se nebojí, potom přichází požehnání. Slovem „nebojí“ nemyslím potlačení strachu, ale to, že mě strach neovládá a že mě neochromuje. Strach ze zkušenosti R. Rohr (jeden z představitelů duchovní obnovy v rámci katolické církve v USA) píše, že „Boha poznáváme nikoli skrze pojem, ale skrze zkušenost“. Tentýž autor zavádí pojem „křeslová teologie“. Má na mysli teologii, která se rodí odtrženě od světa, kdesi v závětří seminářů a škol, bez reálného střetu se světem. Tím není řečeno, že nepotřebujeme semináře či teologické školy, kde se rodí nové myšlenky. Citovaný autor chce pouze říci, že bez střetu s někdy krutou realitou světa se víra stává poněkud jalovou. Jenže abychom se s realitou světa střetli, musíme mít odvahu do střetu jít, jinak budeme rozvíjet maximálně nové myšlenky a koncepty, které budou mít jen malý dopad na každodenní realitu života. V této souvislosti uvedu ještě jednu myšlenku od Rohra: „Svět se nebojí nové myšlenky, bojí se nové zkušenosti.“ Dodejme – nejen svět, ale i církev. Nebezpečí nových zkušeností je totiž v tom, že nás mohou změnit, že se týkají celé naší bytosti, což se o myšlenkách až tak říci nedá. A proto se zkušenosti bojíme a nahrazujeme ji nekonečným mluvením, o kterém ale dopředu víme, že na nás příliš velký vliv mít nebude. Uvedu jeden příklad. Představte si, že by v neděli bylo kázání na téma „evangelizace“. Protože by kazatel věděl, že o evangelizaci toho moc nového neřekne, řekl by posluchačům – jděte do ulic a sdílejte evangelium. Jsem přesvědčen, že konfrontace (myšleno v dobrém), by lidem dala více, než pasivní poslouchání o tom, co znamená evangelizovat. Podobný princip potom platí i v dalších oblastech. Nakonec i děti se klíčovým dovednostem učí především skrze zkušenosti, ne skrze přednášky. Tím co popisuji, nechci tvrdit, že nepotřebujeme teorii. Jenže té máme nebo můžeme mít (alespoň v duchovních oblastech) více než dost. Tedy jinak řečeno – změna je možná, pokud se přestaneme bát nových zkušeností. Přílišné racionalizování proč to či ono nejde nás, zřejmě nikam neposune (stejně tak náš sbor, komunitu…). V této souvislosti stojí za zmínku ještě jeden fenomén. Když se podíváte na různé křesťanské tradice, potom jak katolicismus, tak
letniční tak pravoslavná tradice více či méně zkušenost akcentuje, z naše protestantského hlediska na úkor slova (mám na mysli především v liturgii). Jenže skutečně platí, že nás změní vyslechnutí si čtyřiceti minutové přednášky (rozuměj – kázání, programu)? A ještě jedna otázka – chceme vůbec nějakou změnu, byť změnu k lepšímu? Strach, že budu odhalen? Když Ježíš vysílal apoštoly na jejich první misijní pole, poslal je po dvou. Na rozdíl od naší individualisticky orientované kultury nás Kristus učí, co to znamená společenství. Pokud jsme s někým, učíme se zodpovědnosti, ohleduplnosti, vykazatelnosti a dalším vlastnostem. Sloužit a pracovat sám je často mnohem jednodušší než s někým dalším. Někdy jsme v pokušení držet si ty, kterým sloužíme, od těla. Jenže jak někdo může položit život za ty, které vlastně ani nezná? Jak mohu pomoci těm, ke kterým přistupuji jako k objektům, jež potřebují moji pomoc? „Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může odstranit utrpení, aniž by do něj vstoupil?“ Jakkoli můžeme být lidmi, kteří někomu pomáhají, jsme zcela stejně zranitelní a křehcí jako lidi, kterým chceme pomoci. Problém je, že se někdy stavíme do role duchovních hrdinů. Proto je třeba, abychom si uvědomili, že skutečná služba musí být vzájemná. Tedy ne my a oni, ale my vzájemně. Jeden důvod, proč není správné držet si druhé od těla, vidíme na příkladu, který nám zanechal Kristus, druhým důvodem je skutečnost, že změna, kterou s Boží pomocí chceme v životě druhých způsobit, se neuskuteční pouze tím, že jim budeme kázat – jakkoli je zvěstované slovo důležité. H. Nouwen na jednom místě píše: „Křesťanský vedoucí je povolán k inkarnaci (vtělení). Znamená to žít v těle – ale ne pouze ve svém pozemském těle, ale v těle společenství.“ Jako vedoucí se můžeme lehce dostat do izolace od těch, které vedeme. Zde je třeba zmínit jednu nezbytnou věc: Ve zdravém obecenství s druhými dokáže být jen ten, kdo dokáže být sám s Bohem. Dokonce bych řekl, že toto je nezbytný předpoklad zdravé komunity a zdravého vztahu. Nouwen se ptá, jak se jako vedoucí máme vyhnout individuálnímu heroismu nebo jinak řečeno, pocitu osamělých hrdinů. Navrhuje dvě oblasti – vyznání a odpuštění. Nouwen dále pokračuje: „Vedoucí budoucnosti musí být mystik, hluboce zakořeněný v kontemplativní modlitbě, zároveň ale musí být osobou, která je vždy připravena vyznat svoji křehkost a prosit za odpuštění ty, kterým slouží – pokud se proti nim provinil.“ Myslím, že toto je jedna z nejcitlivějších oblastí vedení. Nikdy nezapomenu na smutný výjev, kdy jeden vedoucí, který poškodil a zranil své spolupracovníky, na jejich výzvu aby se omluvil, reagoval hrubým odmítnutím. Z lidského hlediska uspěl – z toho, co udělal, se vykroutil. Příběh nemá pokračování – prostě mu to vyšlo. Jenže existuje i jiné hledisko… a o tom se snažím psát. Jde i o to, že jací jsme my, budou i ti, které chceme vést. Když uvažuji o svém způsobu vedení, uvědomuji si, že nemám rád, když lidé vidí moji zranitelnost. A toto možná není jen můj problém. Někdy slýchám různé vedoucí popisovat jejich zápasy před tím, než někde veřejně promluví (pří kázání, promluvě, přednášce atd.). Nechci tyto zápasy zjednodušovat, sám vím, o co jde. Nicméně mám za to, že při přednášce lidé jen těžko zjistí, kdo ve skutečnosti jsem. Jakkoli je slovo důležité, je třeba si přiznat, že prostřednictvím monologu předávám především informace. Skrze vztah předávám i sám sebe – se všemi svými starostmi a radostmi. Jinými slovy řečeno, až v osobním kontaktu s lidmi se ukazuje moje lidskost a moje zápasy. Jenže přesně v tomto momentu nastává problém. V osobním kontaktu se totiž pozná, jak je to, co kážeme a vyznáváme (ne)reálné. Vedoucí pracovník se zde může snadno zaleknout a raději si držet lidi od těla a nechat lidi žít v iluzi o jeho super schopnostech.
Jenže držet si od těla ty, které vedeme, znamená dostávat se více a více do izolace, vytvářet si svůj vlastní virtuální svět, který nemá oporu v realitě. Toto je v konečném důsledku pohroma pro ty, kteří jsou vedeni. Znamená to, že vedoucí pracovník, duchovní, má nosit svoje srdce na dlani? Ne, tak jako nikdo z lidí. Platí pro něj stejné zákony jako pro jakéhokoli normálního člověka. Nepotřebuje vylévat svoje srdce každému, ale přítele či přátele. Protože mi mohou poskytovat zpětnou vazbu, a navíc skrze které ke mně může promlouvat Bůh a tím korigovat můj život.
Strach z pravdy Přečtěme si příběh, který se odehrál říjnu 1918 v Rusku – tedy ve stejném měsíci jako Velká říjnová revoluce, která v konečném důsledku připravila o život milióny lidí. V říjnu 1918 se konal synod Ruské pravoslavné církev, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou… Bennan Manning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje slovy, „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. DeMello, další křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels.) Když hovořím s lidmi o jejich zápasech, potom se kromě hezkých a povzbuzujících věcí setkávám i s problémy, jako je náběh na syndrom vyhoření, nevěra, bolest ze smrti blízké osoby, pocit opuštěnosti Pánem Bohem, strach z nemoci, chaos v životě, pocit zmaru, zneužívání… atd. Věci, jako je například styl liturgie, zpěv, délka kázání a jiné podobné „problémy“, se mnou skutečně nikdo řešit nechtěl, a pokud ano, potom jen okrajově. Důvodem bude pravděpodobně to, že ve skutečném životě záleží přece jenom na jiných věcech, než například na liturgii nebo oblékání. Prosím, aby mi bylo rozuměno – nechci tím tvrdit, že na vnějších projevech nezáleží! Záleží, protože žijeme na zemi. Problémem je, když tyto záležitost církev začne řešit ze všeho nejvíce. Takto se totiž vytváří rozpolcené chápání světa a církve. Konkrétně je to pocit, že se v církvi řeší věci „duchovní“ a v běžném životě věci „normální“. Řešit délku modliteb, styl kázání, problematiku každodenního čtení Písma atd. náleží v naznačeném rozpolceném konceptu „světu duchovnímu“ – tedy církvi případně církevním profesionálům. Se zbytkem života, jako například s odvodem daní, sexualitou, způsobem odpočinku, hospodařením s penězi, otázkou vzhledu, výchovou dětí, otázka identity atd. si musíme poradit sami. Jenže skutečnost je taková, že onen zbytek tvoří to, čím s v životě musíme zabývat nejvíce a čím se zabývá většina lidí kolem nás. Možná na nás příklad uvedený na začátku této kapitoly působil děsivě. Zcela jistě si klademe otázku, jak mohla být církev tak zaslepená, že se zabývala malichernou otázkou, jakou je barva komže, když začínala revoluce. Proč neřešila to, jak církev obstojí v narůstajícím společenském tlaku? Jenže když se podíváme na dnešní církev, možná někdy vypadá stejně bláznivě. Ve stále narůstajícím společenském tlaku, který směřuje proti Božím věcem, se (možná) i my zabýváme poněkud podružnými otázkami, které jsou snad zajímavé pro lidi v církvi, ale které nejsou příliš použitelné v každodenním životě. Možná že určitá neochota řešit skutečně palčivé problémy plyne z podvědomého strachu, že sice známe otázky, ale neznáme odpovědi. Možná ze strachu z konfrontace s pravdou – kdy slovem pravda mám na mysli pravdivá a zároveň bolestivá témata, s kterými se lidé potýkají.
Když popisuji naznačený problém, potom je potřeba ukázat i na řešení. Mám za to, že jedním z řešení je znovu promýšlet témata, o kterých máme hovořit, o kterých v církvi vyučujeme. Začtěme se do slov R. Rohra: „Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili. Dnes se tento teologický přístup stává stále méně relevantním. Věda, nové technologie, životní styl, obchod, medicína, politika, ekonomika, vzdělání a doprava (abychom jmenovali alespoň některé oblasti) neustále nabízejí nové možnosti a vytvářejí nové problémy, s nimiž se musejí křesťané vyrovnat. Nezaměstnanost, bezdomovci, konzum, militarismus, znečišťování životního prostředí, zadluženost, vyčerpání zdrojů, drogy a potraty představují krizi, kterou teologie řeší se zpožděním a jen s velmi malým účinkem. Většina lidí nevnímá teologii jako něco relevantního pro svůj život.“ R. Rohr vystihuje, jak se dnes mnozí dívají na teologii a na křesťanství vůbec – jako na něco, co nemá s životem a s realitou jako takovou mnoho společného. Určitě je potřeba, aby se věřící zabývali tématy jako je naplnění Duchem, ovoce Ducha, zákonictví, modlitba, aktuálnost Bible atd. Zároveň je ale třeba promýšlet, co toto všechno bude znamenat v okamžiku, kdy zítra vstanu a půjdu do práce, budu vychovávat svoje děti, budu na maturitním plese nebo budu „jen“ sedět ve třídě. Protože se dlouhou dobu zabývám filozofií, moc dobře vím, o čem píši. Filozofie je do velké míry svět sám pro sebe a není nutné, abyste to, co zjistíte, aplikovali v životě. Jenže křesťanství či teologie přece není filozofie. Dále považuji za nezbytné, aby křesťanské společenství a církev byla rodinou, kde je prostor pro kladení těžkých otázek beze strachu, že budu znemožněn. Církev (sbor, farnost) jako rodina je potom postavena více na vztazích než na setkáních, akcích nebo strukturách. Pokud se i jako rodina setkáváme, musíme si pochopitelně vytvořit jistá pravidla hry a jisté struktury. Nicméně toto by nemělo být důležitější než vztahy. Nedávno jsem četl následující příběh. Kdesi v kavárně se setkalo několik lidí – věřící s nevěřícími. Na konci setkání jeden z nevěřících řekl – líbilo se mi s vámi. A kdy máte bohoslužbu? Odpověď byla zajímavá: „Právě proběhla.“ Jedná se o určitou nadsázku, která chce ukázat, že církev, sbor nemusí být vázán jen na formální setkání a na předem připravený program. Všimněme si, kolik času a energie někdy vydáme na to, aby sbor/církev přežila jako instituce. A jak málo času oproti tomu zbývá třeba na podobná setkání, která jsem popsal výše. Instituce nám dává pocit, že to situaci zvládáme. Vztahy nám tento pocit nedávají. V instituci se poměrně snadno vymýšlejí programy. Vztahy se naprogramovat nedají. Dobrou instituci lidé rádi navštíví, ale nakonec bez ní přežijí. Vztahy lidé nezbytně potřebují. Složité životní otázky budou lidé řešit především v kontextu hlubokých vztahů. Nejsem si až tak jist, zda je budou řešit v nějaké, byť sebelepší instituci. Začal jsem tuto kapitolu tragikomickou zkušeností ze synodu, která proběhla před téměř sto lety. Možná za dalších sto let budou naši pravnuci číst zápisy z konferencí nebo z členských schůzí našich sborů. Z hodin dějepisu potom budou vědět, kde se nacházela a čím procházela naše společnost a budou si ťukat na čelo nad svými pradědy s komentářem – jak mohli být tak slepí, že řešili podobné věci…
Nebo si ťukat na čelo nebudou a řeknou si – je skvělé, jak dokázali reagovat na dobu, v které žili, a muselo to být krásné být v takovém sboru či církvi, která umožnila se takto otevřeně a beze strachu ptát. Co řeknou, do velké míry záleží na nás… zda najdeme odvahu hledat odpovědi na otázky, které jsou skutečně otázkami a ne uměle vytvořenými problémy.
