Stolypinova zemědělská reforma

Stolypinova zemědělská reforma TIMUR KASHAPOV*

Abstrakt: Na začátku 20. století Rusko prochází obdobím krizí. V důsledku porážky ve válce s Japonskem a revoluce z roku 1905 se zostřuje konflikt mezi odpůrci a zastánci carského režimu. Za dané situace jmenuje car Mikuláš II. předsedou vlády saratovského gubernátora P. A. Stolypina, známého svými reformními postojí. Základem transformačního programu nového premiéra byla reforma zemědělství, zaměřená zejména na rozbití občiny na ruské vesnici a vyřešení problému nedostatku půdy v centrálních regionech Ruské říše. Přínos Stolypinovy agrární reformy byl nesporný: Rusko se do roku 1912 stalo největším exportérem zemědělské produkce na světě a rychle pokračovalo v procesu industrializace. Přesto její úspěch autor považuje jen za částečný, především proto, že změny nenabyly z objektivních a subjektivních důvodů stálé podoby. Stolypinovi nástupci nedokázali na jeho reformy navázat, což vedlo mj. k podpoře ruským obyvatelstvem radikálních metod vyřešení problémů na vesnici.

Klíčová slova: P. A. Stolypin, Rusko, transformace, zemědělská reforma, občina

JEL klasifikace: N00, N43, N53

1. Úvod Začátek 20. století v Rusku je obdobím prohlubující se ekonomické a politické krize, neúspěchů v zahraniční politice a vnitřních nepokojů z let 1904-1907. Jednalo se o éru velkého sociálního, politického a ideologického pozdvižení, která byla provázena bojem odpůrců carského režimu, kteří usilovali revolucí o jeho svržení, a jeho zastánců prosazujících evoluční směr vývoje cestou hluboké reformace tehdejšího politického a sociálního systému. Jedním z nejvýznamnějších představitelů reformního křídla politického spektra byl saratovský gubernátor P. A. Stolypin,1 známý zastánce reformovaného carského režimu, který byl na začátku roku 1906 jmenován Mikulášem II. 2 předsedou vlády.3 Během svého působení Stolypin navrhl a aplikoval širokou škálu změn v zemědělství, oblasti občanských práv, pracovních podmínkách dělníků, systému státního pojištění, administrativě, soudnictví, policii, školství, zrovnoprávnění židovského obyvatelstva a dopravní infrastruktuře. Bylo to období velkého zvratu v dějinách Ruska, zápasu o budoucí směřování ruské společnosti. Článek je věnován analýze stolypinovy zemědělské reformy a její vlivu na ekonomický, sociální a politický vývoj Ruské říše. Zkoumá její obsah, realizaci a výsledky. Při výzkumu problematiky byly aplikovány postupy systémové a historické analýzy a statisticko-komparativní a kvantitativní metody. Česká či slovenská historiografie se danému tématu práce prakticky nevěnuje. Proto se článek opírá o ruské prameny, především knihy a materiály publikované Fondem studia dědictví P. A. Stolypina (Fond izučenija nasledija P. A. Stolypina),4 zahraniční periodika,5 anglickou a americkou literaturu,6 tak jako o vydané zákony a statistické ročenky. Reformní léta Stolypinovy vlády jsou považována za významný mezník v moderních dějinách Ruska, za období překotné industrializace, osvobození, ale také zmařených příležitostí. Období před bolševickým převratem a význam osobnosti tehdejšího předsedy vlády je v současnosti velmi aktuálním tématem pro badatele ruských politických a hospodářských dějin, mnohé charakteristické rysy vývoje země na začátku 20. století jsou totiž vlastní i současnému

* Student doktorského studia oboru Hospodářských a politických dějin, Katedra hospodářských dějin, Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; e-mail: [email protected] 1 Nejnovější biografie srov. AVRECH 1991; POŽIGAJLO 2008; KABYTOV 2007; ASCHER 2001; KORROS, 2003; YANEY 1982; MOGILEVSKIJ, SOLOVIEV 2009, 215-218; vzpomínky dcery P.A. Stolypina na působení otce v Saratovu a v čele vlády viz. STOLYPIN BOCK 1953, 187-193; STOLYPIN BOCK 1971. 2 Ruský car MIKULÁŠ II. vládl v letech 1894-1917. Biografie Mikuláše II. viz. RADZINSKIJ 2007; BURDYKIN 1991; PALEOLOG 1991; FERRO 1993; LIEVEN 1993; TAMES 1972. 3 Řeč Mikuláše II. při slavnostní příležitosti jmenování P.A. Stolypina předsedou vlády viz. Polnoe sobranie rečej Imperatora Nikolaja II. 1894-1906, 73, MIKULÁŠ II, 193. 4 BORODIN 2004; KABYTOV 2007; KAZANINA 2009; ŠELOCHAEV 2008; SIDOROVNIN 2002; SOLOVIEV, MOGILEVSKIJ 2010; MOGILEVSKIJ, SOLOVIEV 2009. 5 LEVIN 1965, 445-463; TOKMAKOFF 1971, 124-138, CONROY 1968, 446-461; HAMBURG 1978, 481-486; SIMMS 1977, 377-398; MENDEL 1965, 23-33. 6 ASCHER 2002; LYNCH 2008; BLUMBERG 1995; CONROY 1976; CORROS 1979; YANEY 1982; ATKINSON 1982; MACNAUGHTON, MANNING 1979; WILLIAMS 2006; MANNING 1982.

1

Rusku. Hledání východiska ze současné krize státu vede historiky a ekonomy k návratu k analýze dědictví Stolypina, největšího ruského demokratického reformátora.

2. Obsah zemědělské reformy Rusko bylo na začátku minulého století převážně zemědělskou společností, 112,7 mil. (87,4 %) jeho obyvatel bydlelo na vesnici, z toho 79 mil. v 50 guberniích evropské části Ruska, a jen 16,3 mil. (12,6 %) ve městech.7 Zemědělství tvořilo největší sektor národního hospodářství, ve kterém bylo zaměstnáno převážná část obyvatelstva, přičemž obilí reprezentovalo nejdůležitější složku ruského exportu a zdroj valut.8 Průmyslová výroba byla značně zaostalá, počet osob zaměstnaných v řemeslné výrobě převyšoval počet zaměstnanců v továrnách (Robinson 1961, 94). Až na přelomu století za vlády hraběte Witteho 9 dochází k prudkému vývoji průmyslu a železnic.10 V letech 1904-1905 se ale v Rusku prohloubila ekonomická, sociální, politická a kulturní krize. Situace v zemědělství se rychle zhoršuje. Rostoucí napětí mezi velkostatkáři a rolníky se vyústilo ve společenskou krizi v letech 1905-1907. Příčinu lze hledat ve značném nárůstu obyvatel, nedostatku orné půdy, především v centrálních regionech Ruska (v 90. letech 19. století růst obyvatelstva činil průměrně jeden milion ročně (Emmons 1968, 73; Robinson 1961, 94), a poklesu cen zemědělské produkce na světových trzích z konce 19. století (Watters 1968, 153). V důsledku poklesu cen nedisponovala šlechtická hospodářství dostatkem kapitálu a ruští rolníci nemohli pronajmout půdu, protože průměrný zisk zemědělce na 1 desjatinu nestačil na pokrytí ročního nájemného za pozemek (Robinson 1961, 99-100, 243). Vývoj ruské ekonomiky zpomaloval nevýkonný průmysl v podmínkách slabé vnitřní poptávky, která se nemohla zvyšovat z důvodů nízkých příjmů obyvatelstva, vysokých cen průmyslové produkce, vysokých daní uvalených na podniky vládou (Gorlin 1977, 246) a technologicky zaostalé a organizačně archaické zemědělství, jejímž základem byla zemědělská občina, považovaná za oporu samoděržaví a státem podporovaná (podle slov předchůdce Stolypina S. J. Witteho 11 bylo „snazší pást celé stádo než každého jejího člena zvlášť“).

7

LEWIS, LEASURE 1966, 663-68; LIASCHENKO, 238; ROBINSON 1961, 94. Průměrný vývoz čtyř nejdůležitějších obilovin v letech 1896-98 se rovnal 7,943,497 tun - PAVLOVSKY 1930, 113. 9 Podrobný popis reforem předchůdců P. A. Stolypina, především hraběte S. J. Witteho a I. L. Goremykina viz. BOGART 1957, 456-459; ADAMS 1965, 120-161; PARES 1939, 142-163; MIXTER, KINGSTON-MANN 1991, 93-127; DUKES 1998, 83-108; SIMMS 1977, 377-398; GURKO 1939; STEPANOV 2008; IGNATIEV 1989; VLČEK 1995, 289-304. 10 Průměrný růst průmyslové výroby v 90. letech 19. století v Rusku činil 8 % - GERSCHENKRON 2010, 764. 11 WITTE 1922, 32. 8

2

V těchto podmínkách car Mikuláš II. přebírá úřad vlády saratovský gubernátor P. A. Stolypin. Zjištění příčin dlouhodobé krize státu, pochopení její vnitřní logiky a směru vývoje bylo prvořadým cílem premiéra. Bezpochyby si jasně uvědomoval rozsah nutných změn, jejich osudovost pro budoucnost Ruska. Správně tak charakterizoval období 1905-1907 jako „velký přelom“, „perestrojku“ či „veliký historický předěl“ (Stolypin 1991, 50-51). Podle jeho představ Rusko vstupovalo po přijetí Manifestu 17. října (Rumjancev 2003, 41-43; Golder 1927, 627-628) do transformačního stadia, které předpokládalo zřízení a upevnění postavení zákonodárného shromáždění, rozšíření občanských práv a svobod, včetně jejich ochrany. V rozhovoru s novináři saratovských novin „Volga“ ze dne 1. října 1909 Stolypin vymezil časový rámec transformace: „Dejte zemi 20 let pokoje a klidu, a to vnitřního i vnějšího. Poté nepoznáte Rusko!“ (Stolypin 2006, 488). Stolypinova transformace Ruska probíhala v souladu se strategickým cílem zachování monarchistického státního zřízení, neměla ohrozit moc cara a musela být vnímána společností jako iniciativa samotného Mikuláše II. – „zastánce a ochránce moci Ruska, který z Boží vůle uplatňuje nutná opatření v čas nejvyšší nouze, vrací Rusko na cestu pořádku a historické pravdy“ (Stolypin 1991, 102). Stolypin si velmi jasně uvědomoval směr transformačních změn a stanovil si konečný cíl reformního procesu – vytvoření právního státu a formování občanské společnosti v souladu s historickými zvláštnostmi a tradicemi ruského státu (Ascher 2001, 23; Stolypin 2006, 122). Stolypinova inovační reformní koncepce, která zdůrazňovala občanskou zodpovědnost, práva a povinnosti jednotlivce a státu, se měla stát pro Ruskou říši impulzem pro nalezení řešení dlouhodobé systémové krize. Jeho opatření měly řešit spektrum stanovených cílů, mezi něž patřilo zachování jednoty a celistvosti impéria, formování jednotného právního prostředí, reforma politického systému, ochrana občanských práv a svobod, vznik střední třídy, vytvoření efektivní ekonomiky, zabezpečení sociálních potřeb a ochrany obyvatelstva, zvýšení vzdělávací a kulturní úrovně a upevnění mezinárodního postavení země. Realizátorem reformních myšlenek při jejich uplatnění v praxi měl být stát, jehož dominantní roli ve společnosti vnímal Stolypin jako nezbytnou podmínku úspěšnosti celého procesu (Zenkovskij 2002, 81). Mluvil o vedoucí úloze státních struktur v rámci transformace politického systému, reformy armády, řešení ekonomických, sociálních, etnických i náboženských poměrů a upevnění vlivu Ruska podél svých hranic. K tomu potřeboval obnovit provozuschopnost úřadů po revoluci. Proto prvním krokem nově zvoleného premiéra se stalo uklidnění vnitropolitické situace v zemi. S tímto cílem vláda přistoupila k tvrdým opatřením,

3

mimo jiné ustavila vojensko-polní soudy. 12 V průběhu následujících tří let bylo odsouzeno a popraveno přibližně 18 000 lidí (Geifman 1997, 32). Klíčovou roli při transformaci země Stolypin spatřoval v agrární reformě. Její hlavní úlohou bylo vytvoření v zemi třídy vlastníků půdy jako pevného základu nového pořádku. Byla zaměřena i na překonání neblahého dědictví zemědělské reformy Alexandra II. Osvoboditele; v této souvislosti Stolypin pronesl, že jeho posláním je „vysvobodit národ ze žebroty, ignorantství a bezpráví“.13 Stolypin považoval vyřešení rolnické otázky za rozhodující činitel existence ruského impéria. Samotnému přijetí koncepce reformy předcházela dlouhá příprava. Byla vypracována komparativní analýza dopadů carského dekretu o zrušení nevolnictví14 z roku 1861 a reforem v Prusku, Rakousko-Uhersku, Anglii a Francii. Agrární reforma15 z roku 1906 zahrnovala pro Rusko řadu revolučních opatření. Základním stavebním kamenem agrární reformy se stala reorganizace struktury vlastnictví a zvýšení výměru půdy vlastněné rolníky. Rozpor mezi velkostatkáři a rolníky přirozeně spočíval v odlišných názorech na principy rozdělování a zacházení s půdou. První považovali půdu za obyčejný ekonomický statek, který je možné směňovat, prodávat a kupovat. Druzí – za Boží dar a věřili tomu, že nemůže nikomu patřit a práce je jediné kritérium, podle kterého se půda rozděluje mezi rodinami (základní princip občiny). V souladu s tímto principem se měnil příděl půdy podle počtu rodinných příslušníků.16 Stolypin si uvědomoval, že pokud nedojde ke zrušení občiny, je zbytečné usilovat o osvobození rolnictva a upevnění postavení nezávislého zemědělce a vlastníka půdy. 17 Podle Dekretu 5. října 1906 musela hlava občiny odevzdat rolníkům jejich cestovní pasy, byla zrušena společná odpovědnost členů občiny za její závazky vůči vlastníkovi půdy a vazby jednotlivce na daný, občinou určený, pozemek. Dekret o doplnění některých ustanovení platného zákona o držbě rolnické půdy, vydaný vládou 9. listopadu 1906, rozvíjel Manifest ze dne 3. listopadu 1905. Deklaroval osvobození rolnické půdy od břemen vůči původním vlastníkům, i když rolníkovi nebyl poskytnut efektivní prostředek pro odchod z občiny a možnost osamostatnění. 12

Ukaz Soveta Ministrov o vojenno-polevych sudach. Dostupný z WWW [cit. 03-01-2012]: . 13 STOLYPIN 1991, 88. 14 Pro srovnání agrární reformy z let 1861 a 1906 srov. RUMJANCEV 1993, s. 10; ROBINSON 1961, 58-59; SIMMS 1977, 378-382; ASCHER 2002, 78. 15 Základní zákonodárná akta: O doplnění některých ustanovení platného zákona o rolnickém vlastnictví a způsobů využívání půdy (9. listopadu 1906), O změnách a doplnění některých ustanovení o možnostech vlastnictví půdy rolníky (14. června 1910), O organizaci mechanismu vlastnictví půdy (29. května 1911), O zrušení některých omezení práv obyvatel vesnice a jiných daně platicích osob (5. října 1906). 16 RUMJANCEV 2003, 108-120; PALLOT 1999, 72-78; POŽIGAJLO 2007, 81-91. 17 K tehdejšímu kontroverznímu vnímání cílů a záměrů Stolypinovy agrární reformy obyvatelsvem, šlechtou a odborníky, který svědčil o odporu vůči transformačnímu programu viz. TREADGOLD 1955, 1-14; WOLFE 1947, 79-89; ŠELOCHAEV 2005, 214-217.

4

Dále umožňoval jednotlivci či rodině kdykoliv požádat občinu o odchod, přičemž ke schválení bylo nutné rozhodnutí prosté většiny jejich členů. V případě, že za posledních 24 let se neuskutečnila procedura rozhraničení půdy v rámci občiny, rolníkovi se přidělovala všechna půda, kterou obdělávala daná domácnost, jinak musel zaplatit rozdíl v tržní ceně přidělené a obdělávané půdy (Golosenko 1994, 32; Yamy 1964, 278). Po přijetí dodatku k Dekretu o pozemkové úpravě bylo možné požádat speciální komisi o dědění pozemků, která je pak přidělovala konkrétní rodině. V rámci opatření agrární reformy, zaměřených na posílení a upevnění pozic ruského rolnictva jako sociální třídy v ekonomice, byly schváleny omezení na zacházení s půdou novými vlastníky. Byl zakázán obchod či pronájem rolnické půdy jakékoli státní či soukromé organizaci či velkostatkářům. Podle Dekretu 15. listopadu 1906 Státní rolnická banka18 mohla poskytnout zemědělci úvěr jen na pořízení dodatečného objemu půdy či na provedení zlepšení rolnického hospodářství, tj. nákup, prodej či převod pozemků byl povolen pouze mezi rolníky (Robinson 1961, 221; Pavlovsky 1930, 128-129). Státní rolnická banka se stala vedle Gosbanky důležitým nástrojem likvidace občiny, upevnění a rozšíření soukromého vlastnictví. Finanční podporou, kterou tato banka poskytovala, stát pomáhal vesničanům při koupi či převodu pozemků. Banka půjčovala rolníkům půdu odkoupenou od šlechty za úrok 4,5 % na 50 let (od roku 1905 do roku 1914 přešlo do rukou sedláků 9,5 miliónů ha půdy, Požigajlo 2007, 141), ale za velmi přísných podmínek. Například při prodlení platby se půda odebírala kupci a vracela se zpátky do bankovního fondu k prodeji. Navíc velikost prodávaných pozemků nebyla mnohdy dostatečná pro zabezpečení potřeb průměrné rolnické rodiny. Statistické údaje objemů prodané půdy prostřednictvím Gosbanky v letech 1899-1901 a Státní rolnické banky v období 1909-1911 (Teri 2008, 30) dokládají pozitivní dopady vládního programu při prosazování a upevnění institutu soukromého vlastnictví na vesnici. Součástí agrární reformy byla nová migrační politika, 19 která měla motivovat rolníky a bezzemky k přesídlení do méně zalidněných oblastí. 20 Rozhodujícím činitelem při jejím prosazování se stala finanční podpora přestěhovalcům. Byl připraven a přijat projekt Pravidel o půjčkách a příspěvcích ze státní pokladny pro osvojení půdy migrantovi, předpokládající

18

Krátký přehled dějin fungování Státní zemědělské banky v Rusku viz. GERSCHENKRON 2010, 769-770. Měla za cíl hospodářské osvojení a rozvoj rozsáhlého území Sibiře a Dálného východu, udržení a posílení přítomnosti ruského etnika na východních a jižních okrajích impéria, které by zabránilo přílivu zejména čínských emigrantů, YANEY 1982, 58. 20 Jedná se o oblasti západní a jižní Sibiře, Kamčatku a Sachalin; podrobněji k problematice migrační politiky Stolypina viz. ABLAŽEJ, KRASIĽNIKOV 2010, 33; BELJANIN 2011, 86-95; MIRONOV 2010, 47-72; MOSSE 1965, 257-274; SIMONOVA 1965, 424-434; ŠILOVSKIJ 2006. 19

5

poskytnutí úvěru bez pevně stanovené výše a doby splatnosti.21 Finance měly sloužit k nákupu zařízení a založení vlastního hospodářství. Charakter této půjčky přitom nebyl ryze hypoteční, tj. v případě prodlení splátek se pozemek nuceně prodával pouze v případě, kdy ostatní způsoby získání peněz selhaly. Vláda také schválila nařízení o změně pravidel poskytování úvěrů pro osvojení půdy přestěhovalci, které podmínilo poskytnutí dalších úvěrů doložením pozitivních výsledků hospodaření ve státem určených tzv. preferenčních regionech.22 Důležitým bodem Stolypinovy agrární reformy bylo vytvoření tříúrovňového systému vzdělávacích institucí.23 Vysoké školy připravovaly inženýry-agronomy, kteří obsadili vedoucí místa úseků zemědělství v místních zemstvech a učitelů na středních školách. Základní školy poskytovaly minimální všeobecné a speciální vzdělání v zemědělských oborech, a to jak žákům, tak dospělým rolníkům. Nový vzdělávací systém měl přispět ke zvýšení efektivity obdělávané půdy, ke zjednodušení zavádění nových technických zařízení a inovačních postupů na vesnici a k zevšeobecnění povědomí o právech, které venkovskému obyvatelstvu poskytovaly nově přijaté zákony.24 Velkou pozornost v kontextu změn v zemědělství věnovala Stolypinova vláda problematice železnic, které se staly impulzem k rozvoji nejvzdálenějších oblastí země a předpokladem propojení politických, ekonomických a průmyslových center. Podstatou reformního úsilí v této oblasti byla státem i soukromými akciovými společnostmi financovaná a řízená výstavba železnic (Ascher 2001, 120-141; Conroy 1976, 106-119). Tržní konkurence státu a soukromého kapitálu vedla k nalezení efektivnějších způsobů provozu železnic a dalšího rozvoje systému, přičemž státní společnosti stavěly a spravovaly železnice převážně v oblastech méně atraktivních pro alokaci soukromého kapitálu.25 Součástí agrární reformy byla modernizace a zjednodušení daňového systému jako prostředku k navýšení vládních příjmů a čilejší aktivitě ekonomických subjektů na vnitřním trhu (Gorlin 1977, 258). Reforma obsahovala zřízení progresivního systému zdanění u daně z příjmů fyzických a právnických osob, čímž se výrazně snížila míra zdanění nejchudších vrstev obyvatelstva. Dále došlo k zavedení několikastupňového systému u pozemkové daně, zaměřený

21

Výhodné půjčky, dočasné slevy na daních, poskytnutí grantů pro osvojení půdy byly poskytovány rolníkům, kteří se „organizovaně“ přesídlovali na Sibiř, tj. na základě licencí vydaných ministerstvem vnitra. Rolníci bez licencí nárok na finanční podporu neměli. Blíže o vlivu poskytované finanční podpory na rozhodování rolnické domácnosti o přesídlení na Sibiř viz. CHERNINA, CASTAŇEDA DOWER, MARKEVICH 2010, 16-30. 22 Polnoe sobranie zakonov Rossijskoj Imperii. 3. svazek. 27. díl, Petrohrad 1910, s. 376-378. Dostupný z WWW [cit. 03-01-2012]: . 23 Podrobněji o systému vzdělávání v Rusku po roce 1906 viz. HANS 1964, 76-120. 24 V méně dostupných regionech byly zřízeny tzv. agroprůmyslové vzdělávací kurzy a zřizovaly se učiliště pro sedláky, které nabízely krátkodobé studium především v oborech dobytkářství a mlékárenství (Polnoe sobranie zakonov Rossijskoj Imperii. 3. svazek. 28. díl, Petrohrad 1911, 2. část, s. 281-287. Dostupný z WWW [cit. 03-012012]: ). 25 Cílem byl jejich pozdější prodej do soukromých rukou.

6

mimo jiné na podporu migrace do méně obydlených oblastí, kde míra zdanění byla mnohdy několikanásobně nižší než v centrálních nejúrodnějších oblastech (Tamtéž, 259).

3. Výsledky zemědělské reformy Hospodářské výsledky byly patrné již po pěti letech aplikace. Překotným tempem pokračovala urbanizace, rychle rostla výroba v zemědělství, export produkce a koupěschopnost obyvatelstva. Rusko začalo vyrábět a vyvážet nejvíce zemědělských produktů ze všech evropských zemí. Během reformních let prudce vzrostly úrodnost a export zemědělských rostlin. Úrodnost stoupla v letech 1906-1913 v průměru o 14 %, 26 u některých obilovin pak o celých 100 % (pšenice, žito a ječmen). Například, sklizeň pšenice vzrostla v roce 1913 na 86 mil. tun, čili 550 kg na osobu oproti 400 kg v roce 1901. 27 Průměrný důchod obyvatele vesnice v letech 1890-1913 tak vzrostl z 22 na 33 rublů ročně. Díky státem řízené modernizaci zemědělství, vzrostla výroba zemědělských strojů v Rusku o 122 % a jejich importu o 220 % v letech 1906-1912; spotřeba hnojiv se zvýšila na více než 20 mil. pudů v roce 1912 (stále se využívala ale jen na 2 % osevních ploch, Yamy 1982, 193). Hodnota zemědělských strojů vlastněných průměrnou domácností vzrostla z 59 na 83 rublů (Tokmakoff 1971, 127). Nyní na nově obdělávaných teritoriích vybavenost rolníků strojí, byla vyšší než v tradičních agrárních regionech, přesto 58 % domácností nemělo ani kovový pluh (Treadgold 1959, 116). Stabilního růstu exportu zemědělských výrobků se podařilo dosáhnout v podmínkách stálého růstu počtu obyvatel (mezi lety 1902 a 1912 vzrostl o 32 mil.). Vývozní zemědělské zisky v roce 1913 činily 52,6 % celkových příjmů z exportu, přičemž vývoz pšenice z Ruska dosáhl 36,4 % celkového světového exportu této obiloviny (Rumjancev 1993, 16-17; Yamy 1982, 565). Vysoký přebytek sloužil k úhradě půjček, které rostly s přílivem zahraničního kapitálu, a nákupu surovin, strojů a zařízení pro zabezpečení potřeb průmyslu v rámci probíhající industrializace hospodářství v období před 1. světovou válkou. Osvobození rolnictva probíhalo relativně rychle. V letech 1907-1911 ohlašovalo své rozhodnutí vystoupit z občiny 76 798 domácností ročně, v následujících dvou letech dokonce 160 952. V roce 1908 tedy vystoupili z občiny více než 500 tis. rolníků, a v dalším roce dokonce 579 tis., nejvíce za období 1905-1914. 2,5 mil. domácností do roku 1916 začali hospodařit samostatně (více než čtvrtina celkového počtu) na 17 mil. děsjatin půdy (15% půdního fondu občin), z nichž do chutorů (farmářské vesnice) se sdružilo více než 1,3 mil. 26

Pro podrobnější údaje o úrodnosti obilovin a zemědělských rostlin v Rusku v období 1900-1916 viz. TERI 2008, 38-65. 27 Sklizně pšenice v Rusku v letech 1900, 1908, 1912, POŽIGAJLO 2007, 156.

7

zemědělských domácností, které zabíraly přibližně 2,7 mil. děsjatin půdy (Pavlovsky 1930, 120, Teri 2008, 81). Do roku 1916 z občiny celkem vystoupilo 3 mil. domácností (třetina celkového počtu), do osobního vlastnictví přešlo 22% osevní plochy občiny (Treadgold 1959, 165). V důsledku reforem občina zmizela v jižních regionech Ruské říše, například v Bessarabii (dnešní Moldavsko) a na Poltavsku (západ Ukrajiny), na severním Kavkazu, jižním Rusku a některých centrálních regionech (Kurská gubernie) občina ztratila dominantní pozici na vesnici. Území osídlené 5 milióny přestěhovalci (dvě pětiny domácností z celkového počtu 47 gubernií evropské části Ruska) do začátku roku 1914 činilo 25 miliónů děsjatin. Výměra osevních ploch v Rusku se celkově zvětšila v roce 1914 o 10,6 mil. děsjatin (o 14%) ve srovnání s rokem 1902, z toho v centrální části o 8 %, na Sibiři o 71 %, na severním Kavkazu o 47% (Davydov 2002, 446-449; Davydov 2011, 56-72). Tzv. „vystěhovalecká kampaň“ přispěla k pokroku v sociálním a ekonomickém rozvoji sibiřských oblastí. Počet tamního obyvatelstva vzrostl o 153 %, objem obdělávané půdy se zvýšil během sedmi let o 80 % a produktivita práce v zemědělství o 90 % (Šilovskij 2007). Půjčky Rolnické banky nemohly v plné míře uspokojit finanční požadavky rolníků, začala se rozvíjet úvěrová kooperace. Byla vytvořena síť úvěrových institucí, úvěrových spořitelen a úvěrových družstev poskytující rolníkům kredity na běžné potřeby. Díky podpoře státu počet daných institucí vzrostl na více než 13 tisíc. Možnosti získání úvěru byly impulsem k rozvoji výrobních, spotřebitelských a odbytových družstev, vznikla například mléčná a olejová sdružení, spotřebitelské obchůdky, rolnické družstevní továrny na výrobu mléčných výrobků atd. (Dukes 1998, 220-223).

4. Zhodnocení a kritika reformy Zemědělská reforma Stolypina byla nejúspěšnější v dějinách carismu. Inspirovaná příklady ze Západu, především Rakousko-Uherska a Pruska, byla zaměřena na rozbití archaické struktury ruské vesnice a zavádění individuálního způsobu obdělávání půdy. Ve srovnání s reformami Alexandra II., byla Stolypinova reforma propracovanější a komplexnější. Podstatně měnila postavení rolníka ve společnosti, poskytovala prostředky k založení vlastního hospodářství, zaměstnání dalších rolníků. Rovněž umožňovala participaci na místní samosprávě, obhajobu vlastnických práv, prodej vlastní produkce na svobodném trhu, nezávislé cestování po zemi a do zahraničí, právo být zvolen do národního shromáždění, studium i navýšení sociálního statutu rolníka (Gerschenkron 2010, 781; Mcneal 1970, 39; Robinson 1961, 81). Z hlediska hospodářských ukazatelů, které dosahuje Rusko na začátku druhého desetiletí minulého století úspěch zemědělské reformy P. A. Stolypina je zřejmý jak z kvalitativního hlediska, tak z hlediska dosažených strukturálních změn na ruské vesnici. 8

Důsledkem agrární reformy byla změna životního stylu a struktury ruské vesnice (Tokmakoff 1971, 127), povznesení technické úrovně zemědělství, zajištění soběstačnosti v potravinách a zvýšení produktivity práce. Komplexní přístup k problematice osídlení nových území a souběžného dobrovolného přestěhování sedláků předpokládající narušení fungování občiny vytvořilo úrodnou půdu pro založení racionálního a konkurenceschopného zemědělství na tržní bázi; vznik početné vrstvy soukromých rolnických hospodářství - kulaků, stimuloval dynamický rozvoj ruského agrárního sektoru, začalo majetkové rozvrstvení vesnického obyvatelstva (Beljanin 2011, 93). Výše popsané výsledky přesvědčivě prokazují rozsah transformace a pozitivních změn, kterým prošla ruská společnost během stolypinovy pětiletky. Díky působení Stolypina v čele vlády a jeho reformnímu programu se Ruská říše postupně přeměňovala ze zaostalé agrární země v agrárně-průmyslovou velmoc. V zemi začal skutečný, na rozdíl od dob Kateřiny II. Veliké a Alexandra II. Osvoboditele, demokratizační proces. Přesto osobně považuji úspěch agrární reformy P. A. Stolypina za částečný, a to z jediného důvodu: nastolené premiérem změny se ukázaly být krátkodobého charakteru. Příčinami pomalejšího prosazování reforem byly, podle mého mínění, nedostatky stolypinových reformních návrhů a vydaných dekretů a objektivní příčiny. Za objektivní považuji následující skutečnosti. Za prvé, odpor konzervativních velkostatkářů a státních úředníků: trvalo totiž čtyři roky, než car schválil v roce 1911 jeden ze zásadních reformních návrhů Stolypina – Zákon o chutorech a otrubech (Korros 2003, 76). Za druhé, konzervatismus rolnické občiny. Ruský negramotný rolník, který neměl zkušenosti s institutem osobního vlastnictví, pokládal, že půda smí patřit jen tomu, kdo ji obdělává. Myšlenka o tzv. černém předělu (Emmons 1968, 56), kdy veškerá půda se dostane do rukou vesnické chudiny zdarma, byla u rolníků velice populární i díky působení početných socialistických agitátorů, kteří slibovali brzké ukončení vlády velkostatkářů. I to byl důvod, proč rolníci neochotně vystupovali z občiny, i když k tomu existovali vhodné příležitosti.28 Za třetí, nedostatek času. Pro rozbití občiny bylo nutné minimálně několik desetiletí, tak jak to řekl Stolypin v rozhovoru novináři deníku „Volga“ o minimálně dvaceti letech klidu (Ascher 2001, 12). Občina na ruské vesnici se zformovala již dávno pod vlivem mnoha faktorů, především historického a klimatického. Občinu vytvářely většinou rozvětvené rodiny v čele s hospodářem, které distribuovaly společnou půdu mezi jednotlivými jejími členy, měly na

28

Ke vnímání Stolypinových reforem rolnictvem viz. ROBINSON 1961, 233; PAVLOVSKY 1930, 133-139; GERSCHENKRON 2010, 796; MACEY 1990, 219-236.

9

starosti platbu daní, trestání menších zločinům fungovaly dokonce jako vojenské odvody. 29 Pokus Stolypina o její likvidaci a zavedení kapitalistické formy zemědělské výroby, soukromého vlastnictví půdy, která nebyla kontrolována a rozdělována, se setkala s nechápavým postojem její příslušníků, kteří trvali na staleté existenci této instituce a odmítali její privatizaci. Navíc, samostatné obdělávání půdy ani nemohlo stát alternativou občině v ruských klimatických podmínkách tuhé zimy, krátkého léta, chudé půdy. Přežít v takovém prostředí se dalo pouze v rámci určitého společenství, kdy riziko neúrody bylo několikrát menší bez ohledu na to jakým způsobem je půda obdělávána (Atkinson 1983, 106). Podle některých výpočtů (Liaschenko 1949, 223), ruský rolník dokázal ziskově provozovat vlastní hospodářství, pokud měl minimálně 20 až 30 hektarů půdy ve srovnání s jihoevropskými zeměmi, kde k tomu stačilo pouze 5-10 hektarů. Za čtvrté, odpor ruské konzervativní a „socialistické“ inteligence, která v důsledku politické liberalizace po revoluci z roku 1905 mohla vystoupit z ilegality. Ostře se stavěla proti stolypinské „privatizaci“ půdy a rozvrstvení obyvatelstva, kterou považovalo za nepřirozené pro ruskou společnost. Proti Stolypinovi vystupovala tedy nejen levicová inteligence, která vyžadovala násilné zabrání půdy za účelem jejího bezplatného předání rolníkům, ale i pravicová, která považovala reformu za přímou hrozbu stávajícího politického zřízení. Stolypin tak musel hledat kompromis. Za páté, nesouhlas s reformou hierarchů Ruské Pravoslavné církve, kteří protestovali proti zavedení tržních vztahů v zemědělství. Poukazovali na tradice kolektivního obdělávání půdy, které vycházelo ze základů ruské pravoslavné víry, která nabádala k výpomoci a spojení úsilí rolníků v rámci občiny v překonání životních nesnází a problémů. Analýza jednotlivých reformních návrhů a vydaných dekretů z let 1906-1911 poskytuje vysvětlení pomalejšího procesu transformace vesnice. Tak, Dekret 5. října 1906 byl původně zaměřen na liberalizaci vztahů v zemědělství cestou zjednodušení výstupu rolníků z občiny a vytvoření chutorů. Stolypin v rámci daného dekretu původně zamýšlel prosadit také bezplatný převod státní ladem ležící půdy na Sibiři a finančně podpořit všechny rolníky, kteří se rozhodnou pro přestěhování se do vzdálenějších oblastí. Ale v průběhu parlamentního vyjednávání a připomínkovacího procesu ve Státním Sovětu byla do návrhu zabudována omezení na zacházení s půdou při jejím prodeji, nutnost dosažení většinového souhlasu členů občiny na výstup z ní, byly vytvořeny tzv. preferenční regiony. Důsledkem bylo ztížení procesu osamostatnění se rolníků, zpomalení osídlení Sibiře a dálného Východu dané tím, že na státní finanční pomoc se mohli spolehnout jen ti, kteří se stěhovali na základě centralizovaných seznamů ministerstva vnitra, což vedlo asi třetinu 29

YANEY 1982, 33; RUMJANCEV 1993, 12.

10

„ruských pionýrů“ k tomu, aby se vrátila zpět do evropské části Ruska, což dále ztížilo situaci s přelidněním a nedostatkem půdy (Kazarezov 1991, 43). Příčinou proč se lidé vraceli zpět, byl, podle mého mínění, i pomalý rozvoj infrastruktury, který vedl ke komplikacím při uplatnění jednotlivých opatření migrační politiky v praxi, například širší železniční kolej brzdila přepravu obyvatelstva ze západních evropských oblasti na Sibiř, vedla k nedostatečnému zásobování potravinami a surovinami apod. Rozvoj železniční sítě v jednotlivých regionech probíhal za Stolypinovy vlády separátně od modernizace doprovodné infrastruktury, tj. nádraží, vlakových souprav apod. Absence odpovídajícího systému vzdělávání odborníků vedlo ke snížení kvality přepravy nákladů a obyvatel a zvýšené poruchovosti techniky (Teri 2008, 112). Přijetí Dekretu 9. listopadu 1906 znamenalo osvobození rolnické půdy od břemen vůči původním vlastníkům půdy, byla tedy napravena chyba agrární reformy Alexandra II. Nevytvořily se ale podmínky k získání finanční nezávislosti novými vlastníky, především nebyl zajištěn přístup ke kapitálu a nevymezeny pravidla přidělování půdy občinou. Přísné požadavky bank vedly nezávislého rolníka k tomu, že musel zastavovat vlastněnou půdu, což značně zvětšovalo riziko její ztráty v případě neúrody (po neúrodě v letech 1911-1912 asi čtvrtině rolníků byla půda bankami zabrána). Navíc, úvěry na pořízení půdy byly poskytovány jen rolníkům, kteří nic nevlastnili, naopak ti, kteří odkoupili příděl z vlastních prostředků, nemohli ho využít k pořízení úvěru na rozvoj hospodářství. Celkově tedy nerozvinutý bankovní sektor (úvěry rolníkům poskytovaly jen Gosbanka a Státní Rolnická banka), neodpovídající potřebám legislativa a zvýšené riziko, které museli rolničtí vlastníci půdy podstoupit, nemotivovalo je k zavádění inovací a modernizaci zemědělských přístrojů, které musely využívat. Produktivita práce v ruském agrárním sektoru se proto zvyšovala velice pomalu. Dekret tedy stimuloval výstup rolníka z občiny prostřednictvím předání části společně vlastněné půdy do rukou osamostatňující se rodiny (pokud se nerozhodne přestěhovat jinam). Záleželo ovšem na samotném společenství rolníků, který pozemek bude předán jednotlivci (v případě že za posledních 24 let rozhraničení půdy skutečně proběhlo). Často se stávalo, že jednotlivé parcely v osobním vlastnictví byly situovány uprostřed občinového pozemku nebo byly rozptýleny na více místech. Navíc vlastníci pozemkového pásu u střídavého rozčlenění zemědělské půdy nesměli podle zákona ohrazovat, okopávat ani oplocovat vlastní pozemek (nemohli bez souhlasu společenství ani ho prodat) a bránit v přístupu dobytku sousedů, museli tedy synchronizovat vlastní zemědělský cyklus s občinou. Znamenalo to značné zpomalení vytváření chutorů a farmářských hospodářství a vedlo k prohloubení závislosti rolníků na občině, zvláště v centrálních regionech Ruska. Jen v případě, že parcela v osobním vlastnictví se 11

nacházela na okraji obce či rolník se rozhodl odstěhovat na Sibiř, mohl se svým pozemkem volně zacházet. Početnějšímu výstupu z občiny bránila další skutečnost, a to velice komplikovaný, technicky a organizačně náročný proces rozdělení pozemkového fondu občiny. Určení pozemku k vyčlenění, vypočítání ceny pozemku a případné kompenzace, zajištění volného průjezdu vesnicí a přístup vlastníků k vodě vyžadovalo provedení nákladných a dlouhotrvajících zeměměřičských procedur a laboratorního zpracování výsledků. Rolníci ale nebyli toho schopni a nemohly z finančního důvodu si najmout zeměměřiče, jichž byl v Rusku nedostatek. Trvalo to až do roku 1909 než vláda odsouhlasila bezplatné poskytnutí zeměměřičských služeb a zorganizovalo kurzy topografie v Konstantinovském mezním institutu. Skutečné vyřešení situace v oblasti předání a volného zacházení s pozemkem samostatnými rolníky přinesl až zákon z roku 1910 O změnách a doplnění některých ustanovení o možnostech vlastnictví půdy rolníky, který umožňoval předání do osobního vlastnictví pásů pozemku u střídavého rozčlenění půdy, jejich oplocení a prodej. Svědčí o tom údaje z roku 1911, kdy byl zaznamenán výrazný nárůst počtu výstupů z občiny a družstev, sdružující farmáře. Za výrazný nedostatek agrární reformy také považuji absenci vhodné zaměstnanecké či rekvalifikační politiky, které by mohly usměrnit proces vysvobození neefektivní pracovní síly na vesnici, která odcházela do města. Většinu mezi novými obyvateli měst totiž tvořila vesnická chudina nebo zbídačení kulaci, kteří rozšířili řady proletariátu, jenž se v roce 1917 stal hybnou sílou dvou revolucí. V důsledku výše zmíněných skutečností, tempo transformace ruské vesnice bylo relativně pomalé, do roku 1911 se tak nepodařilo zformovat novou početnější vrstvu bohatých rolníků (kulaků – farmářů), kteří by se mohli stát oporou režimu. Zavedení soukromého vlastnictví na půdu vedlo jenom čtvrtinu sedláků k odtržení od občiny. Noví kulaci nebyli ochotní stěhovat se do chutorů. Možnost příchodu na dosud neosídlená území využila jen polovina zemědělců,30 což ztěžovalo pokusy vlády o likvidaci deficitu půdy v centrálních regionech země.

5. Závěr Stolypin převzal Rusko v situaci vnitřního politického konfliktu, vyznačující se slabou centrální autoritou, teroristickými útoky, běsněním reakčních skupin, separatismem, bezprávím a korupcí, rozpočtovým schodkem, únikem kapitálu, nedůvěrou ve stát i alkoholismem (Ascher 2002, 68-81). Právě reformám a změně v rozvoji Ruska přikládal Stolypin rozhodující význam při řešení krize.

30

10 % z nich se později vrátilo zpět, ČELINCEV 1928, 200-202.

12

Rostoucí vliv v tomto smyslu měla agrární reforma z roku 1906, obzvlášť když stále více rolníků vystupovalo z občiny. Tradice kolektivního způsobu obdělávání půdy měla v Rusku hluboké kořeny, od doby tatarské okupace se rolníci nuceně i dobrovolně sdružovali proto, aby společně čelili moci velkostatkářů a vypomáhali si navzájem v nouzi. Zároveň zjednodušovali státu výběr daní a potlačení nepokojů. Hospodářský přínos agrární reformy byl nesporný. V letech 1906-1911 se počet obyvatel Ruské říše zvýšil o 20 miliónů, exportní zisky z prodeje zemědělské produkce tvořily polovinu HDP. Rusko dodávalo na světový trh 30 % pšenice, podařilo se zlikvidovat deficit státního rozpočtu, přebytky se používaly k nákupu strojů a zařízení pro účely industrializace. Rozvoj zemědělského úvěru vedl ke vzniku široké regionální bankovní sítě, zvýšení koupěschopnosti obyvatelstva rozšiřovalo velikost vnitřního trhu, zvyšovalo spotřebu potravin a průmyslové produkce. Přesto úspěch agrární reformy je považován jen za částečný, protože v důsledku objektivních a subjektivních skutečností se nepodařilo prosadit stálé změny a transformovat ruskou vesnici. I stolypinovy následovníci nedokázali navázat na reformy svého předchůdce. V. N. Kokovcov, I. L. Goremykin, kníže G. Je. Ľvov a A. F. Kerenskij neměli ani odvahu, ani politické ambice pro pokračování reforem. Nástup bolševiků poté přinesl zásadní změnu pro Rusko a obyvatelstvo. Revoluce z roku 1905, první liberální agrární reforma a další legislativní inovace P. A. Stolypina poskytli ruské společnosti šanci na transformaci, změnu centristické podstaty vývoje a kolektivistické ideologie charakteristické pro její politické a hospodářské dějiny (Gerschenkron 2010, 794). Daná historická šance zůstala nevyužita, 31 ale návrat k výzkumu Stolypinova dědictví v Ruské federaci i zahraničí poskytuje příležitost k popularizaci idejí Stolypina o svobodném, demokratickém a bohatém ruském státě.

31

V Ruské federaci se dnes zdůrazňují vazby současné politiky na reformy P.A. Stolypina, diskutuje se o nutnosti navázat na tehdejší úspěchy, zejména v oblasti osvojení a zatraktivnění vzdálenějších regionů země.

13

Vydané prameny: Ministerstvo průmyslu a obchodu Ruské říše. Statističeskij ežegodnik, 1912, 1. část. Ministerstvo průmyslu a obchodu Ruské říše. Statističeskij ežegodnik, 1912, 2. část. Polnoe sobranie zakonov Rossijskoj Imperii. 3. svazek. 27. díl, Petrohrad 1910. Dostupný z WWW [cit. 03-01-2012]: . Polnoe sobranie zakonov Rossijskoj Imperii. 3. svazek. 28. díl, Petrohrad 1911, 2. část. Dostupný z WWW [cit. 03-01-2012]: . Rossija, 1913 god. Statističesko-dokumentalnyj spravočnik. Petrohrad 1995. STOLYPIN, P. A. Programma reform. Dokumenty i materialy. V 2-ch tomach. 1. díl. Moskva: ROSSPEN, 2011. STOLYPIN, P. A. Programma reform. Dokumenty i materialy. V 2-ch tomach. 2. díl. Moskva: ROSSPEN, 2011. Ukaz Soveta Ministrov o vojenno-polevych sudach. Dostupný z WWW [cit. 03-01-2012]: . Ustanovení Rady ministrů o vojensko-polních soudech. Dostupný z WWW [cit. 03-01-2012]: . Literatura: ABLAŽEJ, N. N., KRASIĽNIKOV, S. A. Massovie agrarnie pereselenija na Vostok Rossii (konec XIX – seredina XX. vv.), Novosibirsk, 2010. ADAMS, E. Imperial Russia after 1861. Peaceful modernization or revolution, Boston, 1965. ASCHER, A. P. A. Stolypin, Stanford: Stanford University Press, 2001. ASCHER, A. P. A. Stolypin: The Search for Stability in Late Imperial Russia, Stanford: Stanford University Press, 2001. ATKINSON, D. The end of the Russian Land Commune, 1905-1930, Stanford: Stanford University Press, 1983. ATKINSON, D. The zemstvo and the peasantry, in: The zemstvo in Russia. An experiment in local self-government, Emmons Т., Vuchinich W.S. (eds.), Cambrige 1982. AVRECH, A. J. P. A. Stolypin a sudby reform v Rossii, Moskva: Politizdat, 1991. BELJANIN, D. N. Pereselenie krestjan v Sibir v gody Stolypinskoj agrarnoj reformy, in: Rossijskaja istorija, 19, 1, 2011, s. 86-95. BLUMBERG, A. Great Leaders, Great Tyrants?: Contemporary Views of World Rulers Who Made History, Greenwood Press, 1995. BOGART, E. L. Economic history of Europe, 1760-1939, London: Methuen, 1957. BORODIN, A. P. Stolypin. Reformy vo imya Rossii, Moskva: Veche, 2004. BURDYKIN, A. S. Dnevnik imperatora Nikolaja II. 1890-1906 gg., Moskva: Polistar, 1991. CHERNINA, E., CASTAŇEDA DOWER, P., MARKEVICH, A. Property rights and internal migration: The case of the Stolypin agrarian reform in the Russian empire, Center for Economic and Financial Research (CEFIR), 2010. 14

CONROY, M. S. Peter Arkad evich Stolypin. Practical politics in late tsarist Russia, Michigan: Boulder, Westview Press, 1976. CONROY, M. S. Stolypin's attitude toward local self-government, in: The Slavonic and East European Review, 46, 107, 1968, s. 446-461. CORROS, A. S. The landed nobility, the State Council, and P. A.Stolypin (1907-11), in: The politics of rural Russia, 1905-1914, Haimson L.H. (ed.), London, 1979. ČELINCEV, A. N. Russkoe selskoe chozjastvo pered revoljuciei, Moskva 1928. DUKES, P. A History of Russia, 3. vydání, Hampshire: Macmillan Press Ltd., 1998. DAVYDOV, M. A. O statistike zemleustrojstva v Rossii (1907-1913), in: Ekonomičeskaya istorija, 4, 2002, s. 446-449. DAVYDOV, M. A. Statistika zemleustrojstva v chode Stolypinskoj agrarnoj reformy, Rossijskaja istorija, 19, 1, 2011, s. 56-72. EMMONS, T. The peasant and the emancipation, in: The peasant in nineteenth-century Russia, Vuchinich, W. S., Emmons, T. (eds.), Stanford, California: Stanford University Press, 1968. FERRO, M. Nicholas II: Last of the Czars, New York: Oxford University Press (US), 1993. GEIFMAN, A. V. Razmach terrora. Moskva: Kron-press, 1997. GERSCHENKRON, A. Agrarian policies and industrialization: Russia 1861-1917, in: the Cambridge Economic History of Europe, 6. vydání, Cambridge 2010, s. 708-800. GOLDER, F. A. Documents of Russian history 1914-1917, New York: The Century Co., 1927. GOLOSENKO, I. A. Stolypinskaja reforma, in: Sociologičeskij žurnal, 3, 4, 1994, s. 30-41. GORLIN, R. H. Problems of tax reform in Imperial Russia, in: The Journal of Modern History, 49, 2, 1977, s. 239-259. GURKO, V. I. Čerty I siluety prošlogo, Stanford 1939. HAMBURG, G. M. The crisis in russian agriculture: a comment, in: Slavic Review, 38, 3, 1978, s. 481-486. HANS, N. History of Russian educational policy (1701-1917), London 1964. IGNATIEV, A. V. S. J. Witte – diplomat, Moskva: Meždunarodnye otnošenija, 1989. KABYTOV, P. S. P. A. Stolypin: poslednij reformator Rossijskoj imperii, Moskva: ROSSPEN, 2007. KAZANINA, L. Ju. Rossijskij liberalizm i reformy P. A. Stolypina (1906-1911), Novomoskovsk: Universitet Rossijskoj akademii obrazovanija, 2009. KAZAREZOV, V. V. Stolypin: istorija i sovremennosť, Novosibirsk 1991,. KORROS, A. S. A Reluctant Parliament: Stolypin, Nationalism, and the Politics of the Russian Imperial State Council, 1906-1911, London: Rowman & Littlefield, 2003. LEVIN, A. A political appraisal Peter Arkaďevich Stolypin, in: The Journal of Modern History, 37, 4, 1965, s. 445-463. LEWIS, R., LEASURE, J. W. Regional population changes in Russia and USSR since 1851, San Diego: San Diego state colledge, 1966. LIEVEN, D. Nicholas II: Emperor of All the Russias, London: John Murray Publishers, 1993. LYNCH, M. From Autocracy to Communism: Russia 1894-1941, London: Hodder Education, 2008. 15

LIASCHENKO, P. History of the national economy of Russia to the 1917 revolution, New York: Macmillan, 1949. MACEY, D. A. J. The peasant commune and the Stolypin reforms: peasant attitudes, 1906-1914, in: Bartlett, Land Commune and Peasant Community, London 1990, s. 219-236. MACNAUGHTON, R. D., MANNING, R. T. The crisis of the Third of June system and political trends in the zemstvos, 1907-1914, in: The politics of rural Russia, 1905-1914, Haimson, L.H. (ed.), Bloomington and London, 1979. MANNING, R. T. The zemstvo and politics, 1864-1914, in: The zemstvo in Russia. An experiment in local self-government, Emmons Т., Vuchinich W.S. (eds.), Cambrige, 1982. MCNEAL, R. H. Russia in transition 1905-1914, Evolution or revolution?, New York, 1970. MENDEL, A. Peasant and worker on the eve of the first world war, in: Slavic Review, 24, 1, 1965, s. 23-33. MIKULÁŠ II. Dnevnik imperatora Nikolaja II. 1890-1906 gg., A. S. Burdykin (ed.), Moskva, 1991, s. 193. MIRONOV, B. Wages and prices in imperial Russia, in: Russian Review, 69, 1, 2010, s. 47-72; MIXTER, T., KINGSTON-MANN, E. Peasant economy, culture and politics of European Russia, 1800-1921, Princeton 1991. MOGILEVSKIJ, K. I., SOLOVIEV, K. A . Saratov governor P. A.Stolypin in the mirror of documents (1903-1906), in: Historical Archive, 2, 2009, s. 215-218. MOGILEVSKIJ, K. I., SOLOVIEV, K. A. P. A. Stolypin. Lichnost i reformy, Moskva 2010, s. 109-119; MOSSE, W. E. Stolypin's villages, in: The Slavonic and East European Review, 43, 101, 1965, s. 257-274. PALEOLOG, G. M. Carskaja Rossija nakanune revolucii, 2. vydání, Moskva: Meždunarodnye otnošenija, 1991; PALLOT, J. Land reform in Russia, Oxford: OUP, 1999. PARES, B. The fall of the Russian monarchy. A study of the evidence, New York: Knopf, 1939. PAVLOVSKY, G. Agricultural Russia on the eve of the Revolution, London: G. Routledge, 1930. POŽIGAJLO, P. A. P. A. Stolypin glazami sovremennikov, Moskva: ROSSPEN, 2008; POŽIGAJLO, P. A. Stolypinskaja programma preobrazovanija Rossii (1906-1911), Moskva: ROSSPEN, 2007. s. 156. RADZINSKIJ, E. S. Nikolaj II, Moskva: AST, 2007; ROBINSON, G. T. Rural Russia under the old regime, New York: MacMillan publishers, 1961. RUMJANCEV, M. O. P. A. Stolypin. Programma reform. 1. díl. Moskva 2003. RUMJANCEV, M. O. Stolypinskaja agrarnaja reforma: predposylki, zadači i itogi, in: Voprosy ekonomiki, 18, 3, 1993, s. 8-20. SIDOROVNIN, G. P. Stolypin. Žizň za Otečestvo, Saratov 2002. SIMMS, J. Y. The crisis in russian agriculture the nineteenth century: a different view, in: Slavic Review, 36, 3, 1977, s. 377-398.

16

SIMONOVA, M. S. Pereselenčeskij vopros v agrarnoi politike samoderžavija v konce 19. – načale 20. vv., in: Ežegodnik po agrarnoj istorii Vostočnoj Evropy, 1965, s. 424-434. STEPANOV, S. A. S. J. Witte, Moskva 2008. STOLYPIN, P. A. Grani talanta politika. Požigajlo, P. A. (ed.), Moskva 2006. STOLYPIN, P. A. Nam nužna velikaja Rossija, Polnoe sobranie rečei v Gosudarstvennoj Dume i Gossudarstvennom Sovete. 1906-1911. Felštinský, Ju. G. (ed.), Moskva 1991, s. 50-51. STOLYPIN, P. A. Mysli o Rossii. Požigajlo, P.A. (ed.), Moskva 2006. STOLYPIN BOCK, M. Stolypin in Saratov, in: Russian Review, 12, 3, 1953, s. 187-193; STOLYPIN BOCK, M. Reminiscences of my father. London: ROWMAN & LITTLEFIELD, 1971. ŠELOCHAEV, V. V. Stolypin's reform and A.A. Kofod, a land use organizer, in: Historical Archive, 1, 2005, s. 208-234. ŠELOCHAEV, V. V. Stolypin glazami sovremennikov, Moskva: ROSSPEN, 2008. ŠILOVSKIJ, M. Sibirskie pereselenija. Vypusk 1. Dokumenty i materiály, Novosibirsk: Novosibirská státní univerzita, 2006. Dostupný z WWW [cit 8-02-2012]: . ŠILOVSKIJ, M. Sibirskie pereselenija. Vypusk 2. Komitet Sibirskoj železnoj dorogi kak organizator pereselenii: Sbornik dokumentov, Novosibirsk: Novosibirská státní univerzita, 2007. Dostupný z WWW [cit 8-02-2012]: . TAMES, R. Last of the Czars, London: Pan Books Ltd, 1972. TERI, E. Ekonomičeskoe preobrazovanie, Moskva 2008. TOKMAKOFF, G. Stolypin's agrarian reform: an appraisal, in: Russian Review, 30, 2, 1971, s. 124-138, TREADGOLD, D. W. The great Siberian migration. Government and peasant in resettlement from emancipation to the First world war, New Jersey 1959, s. 116. TREADGOLD, D. W. Was Stolypin in Favor of Kulaks?, in: The American Slavic and East European Review, 14, 1, 1955, s. 1-14. VLČEK, R. S. Ju. Witte a jeho pokusy o překonání krize ruského impéria, SP, 81, 4, 1995, s. 289-304. WATTERS, F. M. The peasant and the village commune, in: The peasant in nineteenth-century Russia, Vuchinich, W.S., Emmons, T. (eds.), Stanford University Press, Stanford, California 1968. WILLIAMS, S. F. Liberal reform in an illiberal regime: the creation of private property in Russia, 1906–1915. Stanford: Hoover Institution Press, 2006. WITTE, S. J. Carstovanie Nikolaya II. 2. díl. Berlin: Slovo, 1922, s. 32. WOLFE, B. D. Lenin, Stolypin, and the Russian Village, in: Russian Review, 6, 2, 1947, s. 7989. YANEY, G. L. The concept of the Stolypin land reform, in: Slavic Review, 23, 2, 1964, s. 276288. YANEY, G. L. The urge to mobilize. Agrarian reform in Russia 1861-1930, Illinois: University of Illinois Press, 1982. ZENKOVSKIJ, A. V. Pravda o Stolypine, Moskva: Agraf, 2002. 17

18