STANDARDY PÉČE O DIABETES MELLITUS 2. TYPU
I. CHARAKTERISTIKA STANDARDU 1. Definice a charakteristika předmětu standardu Diabetes mellitus 2. typu je nejčastější metabolickou chorobou vyznačující se relativním nedostatkem inzulinu, který vede v organismu k nedostatečnému využití glukózy projevujícímu se hyperglykemií. Porucha má progredující charakter. Diabetes mellitus 2. typu vzniká při kombinaci porušené sekrece inzulinu a jeho působení v cílových tkáních, přičemž kvantitativní podíl obou poruch může být rozdílný. Nezbytným předpokladem vzniku diabetu 2. typu je přítomnost obou poruch, na nichž se podílejí jak faktory genetické, tak i faktory zevního prostředí. Hyperglykemie je jedním z projevů metabolického syndromu. Nemocní s diabetem 2. typu proto mají současně další abnormity (dyslipidemie, hypertenze, centrální obezita, endoteliální dysfunkce, vyšší pohotovost k tvorbě trombů), které zvyšují jejich kardiovaskulární riziko. 2. Epidemiologická charakteristika Podle epidemiologických údajů ÚZIS bylo v České republice k 31. 12. 2006 hlášeno celkem 748 050 diabetiků, z nichž 684 238 (91,5 %) bylo klasifikováno jako diabetiků 2. typu. Znamená to, že diabetes 2. typu se rozhodujícím způsobem podílí i na problémech spojených s komplikacemi provázejícími toto onemocnění. Podle statistických údajů došlo v průběhu posledních 18–20 let ke zdvojnásobení počtu registrovaných diabetiků v České republice. Absolutní počet diabetiků 2. typu narůstá a s ním se zvyšuje i počet cévních komplikací zahrnujících jak mikro- tak makroangiopatii. Tyto pozdní komplikace jsou předmětem samostatných standardů, a proto zde nejsou podrobněji rozváděny. Vedle diagnostikovaných diabetiků 2. typu zůstává v naší populaci ještě značný počet nepoznaných diabetiků, u nichž se na diagnózu přichází teprve při vyšetření komplikujícího onemocnění nebo zcela náhodně, přičemž tato diagnóza bývá většinou stanovena až po několikaletém asymptomatickém průběhu diabetu. Časná diagnostika diabetu v síti zdravotnických zařízení, správně vedená léčba a cílené vyhledávání časných stadií diabetických komplikací jsou hlavním cílem moderních diagnosticko-terapeutických postupů v diabetologii. Jsou proto i předmětem těchto standardů péče o diabetika 2. typu. Dalším úkolem je vyhledávání rizikových osob a systematická prevence diabetu v populaci. 3. Personální a technické předpoklady Předpokladem diagnostiky a terapie diabetu 2. typu je fungující ambulantní síť praktických lékařů úzce spolupracujících s diabetologickými ordinacemi i s ordinacemi dalších specialistů. Na ambulantní úrovni probíhá cílené vyhledávání a diagnostika diabetu, přičemž se využívá laboratorního zázemí ve spádových biochemických laboratořích. Dostupnost komplementu je současně technickým předpokladem DMEV 4/2007
diagnostiky i terapie diabetu. Pro screening diabetu a orientační posouzení aktuálního stavu diabetu využívají ambulantní lékaři glukometry určené ke stanovení glykemií, které však nelze používat k potvrzení diagnózy diabetu. O pacienty s diabetem 2. typu pečuje diabetolog, internista či praktický lékař s požadovanou erudicí v oboru (atestace, kurzy, kontinuální postgraduální vzdělávání). Základem péče o diabetiky je týmová spolupráce praktických lékařů se specialisty i mezi specialisty navzájem.
II. KLINICKÝ OBRAZ, DIAGNOSTIKA, TERAPIE 1. Klinický obraz diabetu 2. typu Rozvinuté příznaky diabetu zahrnují žízeň, polyurii, polydipsii a s nimi spojenou vystupňovanou únavu. Nechutenství či hmotnostní úbytek nemusí být přítomen. V mnoha případech diabetu 2. typu však typické příznaky zcela chybějí. Pacient je asymptomatický, a to i při hodnotách glykemie výrazně převyšujících 10 mmol/l. Jindy je podezření na diagnózu diabetu vysloveno při jiné symptomatologii (kožní zánětlivé onemocnění, pruritus, porucha zraku aj.) nebo v rámci jiného onemocnění (ischemická choroba dolních končetin, ischemická choroba srdeční, cévní mozková příhoda aj). V tomto případě je pak zapotřebí ověřit diagnózu za standardních podmínek. Podrobnosti klinického obrazu jsou uvedeny v příslušných učebnicích. 2. Vyhledávání (screening) diabetu K vyhledávání diabetu se používá hodnocení glykemie, kdežto vyšetření moče (glykosurie) nepostačuje a bylo ze screeningu vyloučeno. Glykemie se provádí v plné kapilární krvi nebo v žilní plazmě: – jednou za dva roky (u nerizikových jedinců jako součást preventivních prohlídek), – jednou ročně u osob se zvýšeným rizikem (nemocní s kardiovaskulární příhodou v anamnéze, diabetes v rodinné anamnéze, věk nad 40 let, obezita, arteriální hypertenze, dyslipidemie či hyperlipoproteinemie, výskyt poruchy glukózové tolerance v anamnéze, gestační diabetes či porod plodu o hmotnosti nad 4 kg), – okamžitě u osob se zjevnými příznaky (viz výše). 3. Diagnostika diabetu Při podezření na diabetes mellitus je třeba potvrdit diagnózu onemocnění standardním postupem. O diagnóze diabetu svědčí: a) přítomnost klinické symptomatologie provázené náhodnou glykemií vyšší než 11,0 mmol/l a následně glykemií v žilní plazmě nalačno vyšší než 7,0 mmol/l (stačí jedno stanovení), b) při nepřítomnosti klinických projevů a nálezu glykemie v žilní plazmě nalačno vyšší než 7,0 mmol/l po osmihodinovém lačnění (ověřit aspoň dvakrát), c) nález glykemie za 2 hodiny při oGTT vyšší nebo rovné 11,1 mmol/l.
191
Od stanovení diagnózy diabetu je vhodná konziliární spolupráce praktického lékaře s diabetologem. V případě, že se vyskytnou pochybnosti o typu diabetu a o volbě správné terapie (zejména inzulinu), doporučuje se ponechat vedení na diabetologovi. V diferenciální diagnostice je zapotřebí vyloučit případně jiná onemocnění, která mohou být provázena diabetem, přičemž se nejedná o diabetes 2. typu. Algoritmus diagnostiky diabetu je uveden na Schématu č.1. 4. Vyšetření při zjištění diagnózy U každého nově zjištěného diabetika získá ošetřující lékař anamnestická data, provede fyzikální a pomocná laboratorní vyšetření a stanoví léčebný plán. Anamnéza: – symptomy nemoci, – rizikové faktory aterosklerózy (kouření, hypertenze, obezita, hyperlipoproteinémie, včetně rodinné anamnézy) – dietní návyky, stav výživy – fyzická aktivita – podrobnosti v dosavadní terapii (s ohledem na možné ovlivnění glykemie) – přítomnost jiných onemocnění ve vztahu ke komplikacím diabetu (oči, srdce, cévy, ledviny, nervový systém) – frekvence, závažnost a příčina akutních komplikací – psychosociální a ekonomické faktory ovlivňující léčbu – rodinná anamnéza diabetu a dalších endokrinních onemocnění – gestační anamnéza (hmotnost dětí, narození mrtvého dítěte ap) – choroby, u nichž může být diabetes sekundárním onemocněním Fyzikální vyšetření: – výška, hmotnost, hmotnostní index BMI (podíl hmotnosti v kg a druhé mocniny výšky v metrech), obvod pasu (v cm) – krevní tlak – vyšetření srdce, posouzení tepu – vyšetření kůže – vyšetření štítné žlázy – vyšetření tepen krčních a též dolních končetin – oftalmologické vyšetření (oční pozadí) – neurologické vyšetření (individuálně) Laboratorní vyšetření: – glykemie nalačno a postprandiálně (znalost obou se doporučuje) – lipidy (celkový cholesterol, HDL a LDL cholesterol, triacylglyceroly) – Na, K, Cl, Ca, fosfáty, močovina, kreatinin, kyselina močová v séru, ALT, AST, ALP a GMT, – glykovaný hemoglobin (HbA1c) – v moči: cukr, bílkovina, ketony semikvantitativně, močový sediment, bakteriologické vyšetření (individuálně) – C-peptid (individuálně při nejistém rozlišení diabetu 1. a 2. typu) – TSH při podezření na tyreopatii Další vyšetření: Ekg 5. Terapie diabetu 2. typu Léčba hyperglykemie je u nemocného s diabetem 2. typu součástí komplexních opatření, která zahrnují i léčbu hypertenze, dyslipidemie, obezity a dalších projevů metabolického syndromu. Cílem je dosáhnout cílových hodnot glykémií jakýmkoli způsobem, ideálně při nepřítomnosti závažných hypoglykemií a bez hmotnostních přírůstků (případně s hmotnostním úbytkem). Léčba by měla být agresivní, s kontrolou HbA1c každé 3 měsíce, a opakovanou revizí režimových opatření, dokud není dosaženo Hb1c pod 5,3 %.
192
Po dosažení cílových hodnot HbA1c je minimální frekvence kontrol 1× za 6 měsíců. Léčebný plán má být stanoven tak, aby se dosáhlo optimální kompenzace diabetu s přihlédnutím k věku, zaměstnání, fyzické aktivitě, přítomnosti komplikací, přidruženým chorobám, sociální situaci a osobnosti nemocného. Léčebný plán zahrnuje: – individuální doporučení dietního režimu s podrobnou instruktáží, – doporučení změny životního stylu (fyzická aktivita, zákaz kouření), – stanovení individuálních cílů, – edukace pacienta a je-li to možné i členů rodiny, – farmakologická léčba diabetu a dalších přidružených nemocí, – psychosociální péče. 5.1. Nefarmakologická léčba Tvoří základ léčby diabetu 2. typu. Zahrnuje volbu individuálně stanovených dietních opatření a fyzické aktivity. Energetický obsah stravy je zvolen s přihlédnutím k tělesné hmotnosti, věku a režimu diabetika. Ošetřující lékař stanoví, zda postačuje dieta diabetická (s příslušným limitem sacharidů), či zda je vhodnější u obézních jedinců dieta redukční s ohledem na stupeň nadváhy (viz Standardy dietní léčby pacientů s diabetem). 5.2. Farmakologická léčba Zpočátku lze použít jen nefarmakologickou léčbu, pokud porucha glykoregulace při stanovení diagnózy je mírnějšího stupně (glykemie nalačno do 7,0 mmol/l, postprandiální glykemie do 9 mmol/l a HbA1c nižší než 5,3 %). Nevede-li však k dosažení požadovaných cílových hodnot v průběhu 3 měsíců, je třeba zahájit léčbu farmakologickou perorálním antidiabetikem (PAD) v monoterapii. Ta se zahajuje ihned při stanovení diagnózy, když porucha glykoregulace překračuje uvedená kritéria. Lékem první volby je metformin, kdežto jiná antidiabetika buď při jeho nesnášenlivosti nebo po zvážení indikace příslušné skupiny, nevyžaduje-li závažnost poruchy glykoregulace nebo klinický stav pacienta použít zpočátku inzulin. Pokud monoterapie nevede k dosažení požadované kompenzace (hodnoty HbA1c pod 5, 3 %), je třeba zvolit jednu z variant kombinační terapie perorálními antidiabetiky nebo i inzulinem. Podle konsenzu Americké Diabetologické Asociace (ADA) a Evropské Asociace pro Studium Diabetu (EASD) z roku 2006 (2) je vhodné kombinovat nefarmakologickou léčbu již od stanovení diagnózy diabetu s podáním metforminu. Léčba je vedena tak, aby se výsledky co nejvíce přiblížily cílovým hodnotám, tj. glykemie nalačno nižší než 6,0 mmol/l, glykemie po jídle pod 7,5 mmol/l a HbA1c pod 4,5 % dle IFCC, a to vždy s nejmenší dávkou farmaka a při respektování všech kontraindikací léčby. Při léčbě se klade důraz na postprandiální glykemie, které významně ovlivňují dlouhodobou kompenzaci diabetu, a vedení léčby (volba opatření) vyžaduje tudíž jejich znalost. Zvýšené postprandiální glykemie jsou rizikem rozvoje aterosklerotických komplikací. Léčba inzulinem se doporučuje obvykle až tehdy, pokud se neuspěje s dvojkombinací PAD. Inzulin se přidává k monoterapii či ke kombinaci PAD. Při nepřítomnosti kontraindikací se kombinuje inzulin s metforminem. Přitom se volí některý z konvenčních nebo intenzifikovaných režimů včetně inzulinové pumpy. Volba skupiny farmak: a) Biguanidy – při zahájení terapie u diabetiků 2. typu se podává metformin v monoterapii v nejnižší dávce (500 mg) podané jednou až dvakrát denně. Chronická udržovací dávDMEV 4/2007
ka obvykle nepřekračuje 2000 mg denně. Maximální doporučovaná dávka je 3000 g denně. Pokud se při monoterapii metforminem nedosáhne uspokojivé kompenzace, je vhodné kombinovat základní antidiabetika s různým mechanizmem účinku, a to opět v co nejnižší dávce. b) Deriváty sulfonylmočoviny – k dosažení lepší kompenzace diabetu v kombinaci s metforminem u neobézních jedinců se doporučují krátce působící preparáty (glipizid, gliklazid), u obézních diabetiků spíše glimepirid v nejnižší dávce a při nepostačující kompenzaci po několika týdnech je možno zvýšit na průměrnou dávku (obvykle na dvoj- až trojnásobek) denně. Není-li stav uspokojivý, je možno zvolit déle působící glibenklamid. Při chronické monoterapii se nedoporučuje překračovat střední dávky perorálního antidiabetika (glibenklamid 10 mg, glipizid 10 mg, gliklazid 160 mg a pro MR formu 60 mg, glimepirid 2 mg). U nemocných s chronickou renální insuficiencí je možno podávat gliquidon. Při glykemiích nad 15 mmol/l nelze očekávat významnější efekt této skupiny léků a další zvyšování dávek není tudíž vhodné. c) Glitazony – používají se ke kombinační léčbě u diabetiků 2. typu s vyjádřenou inzulinovou rezistencí. Indikovány jsou jednak (a) v kombinaci se sulfonylmočovinou, kde nelze použít metformin pro jeho nesnášenlivost, jednak (b) v kombinaci s metforminem, kde monoterapie tímto preparátem nedosáhla požadované kompenzace diabetu, přičemž přetrvává neuspokojivá kompenzace (glykemie nalačno vyšší než 7,0 mmol/l, postprandiální glykemie nad 9,0 mmol/l, resp. glykovaný hemoglobin vyšší než 5,3 % dle IFCC) a současně je zvýšené riziko kardiovaskulárních onemocnění (arteriální hypertenze, dyslipidemie a zvýšená albuminurie nad 20 μmol/min nebo 2,5 g/mol kreatininu). Používá se úvodní dávka 4 mg rosiglitazonu či 15 mg pioglitazonu. U těchto pacientů musejí být současně respektovány kontraindikace léčby glitazony (srdeční selhání, edémové stavy, těhotenství). d) Inhibitor alfa-glukosidáz (akarbóza, miglitol) se může použít ke zlepšení kompenzace u jedinců s vysokým postprandiálním vzestupem glykemií, případně v kombinaci s jiným antidiabetikem a to v dávce do 200 mg denně. e) Meglitinidy lze použít zejména u pacientů se zachovalou, ale pomalou sekrecí inzulinu, u nichž je bazální glykemie nalačno do 7,0 mmol/l, kdežto postprandiálně stoupají hodnoty nad 9,0 mmol/l. Využívá se u nich krátké prandiální stimulace sekrece inzulinu místo podání derivátu sulfonylmočoviny. f) Při léčbě diabetu 2. typu lze rovněž použít kombinované preparáty (např. kombinaci glibenklamidu s metforminem nebo metforminu s rosiglitazonem). Poznámka: Dlouhodobá terapie vyššími dávkami perorálních antidiabetik se nedoporučuje, neboť nevede k požadovanému zlepšení kompenzace a může zvyšovat riziko nežádoucích účinků. Při léčbě perorálními antidiabetiky je třeba věnovat pozornost lékovým interkacím s ohledem na riziko hypo- i hyperglykemie. Předpokladem úspěšné farmakoterapie diabetu 2. typu však zůstává léčba nefarmakologická. g) Antiobezitika – používají se u diabetiků s BMI nad 27 kg/m2, zejména se současnou arteriální hypertenzí nebo hyperlipoproteinémií (orlistat, u sibutraminu posoudit kontraindikace), resp. při vysokém kardiovaskulárním riziku. h) V případě, že léčba perorálním antidiabetikem nevede k uspokojivým výsledkům nebo je kontraindikována, je třeba zahájit léčbu inzulinem. Její zahájení, určení formy a zvolení druhu preparátu má provádět diabetolog. Také zde platí doporučení volby co nejnižší účinné dávky inzulinu. Obvykle se začíná se středně dlouze působícím preparátem apliko-
194
vaným na noc, který se často kombinuje s metforminem (2). Pokud se nedosahuje požadované kompenzace, použijí se krátce působící inzuliny (včetně analogů) podané před hlavními jídly. i) Dále se doporučuje podávání 100 mg kyseliny acetylsalicylové v primární prevenci u diabetiků s dalšími riziky a v rámci sekundární prevence. U starších nebo polymorbidních jedinců je nezbytné respektovat kontraindikace perorálních antidiabetik s obzvláštní důsledností. Nezbytnou součástí úspěšné léčby diabetu 2. typu je edukace nemocných s upevňováním návyků nefarmakologické léčby. Edukace diabetika je předmětem samostatného standardu. Součástí léčby diabetes mellitus 2. typu má být úspěšné zvládnutí: 1. Hyperglykemie 2. Obezity 3. Hypertenze 4. Dyslipidemie 5. Zvýšené tendence k agregaci trombocytů 6. Akutních a chronických komplikací diabetu Rozvoj aterosklerózy i kardiovaskulárních komplikací je významně ovlivněn postprandiálními glykemiemi, jejichž znalost je tudíž důležitá pro správné vedení terapie. Použití nefarmakologických opatření v kombinaci s hypoglykemizujícími léky s krátkým účinkem (glinidů či krátce působících inzulinových analog) je proto odůvodněným léčebným postupem. Při každém kroku tohoto procesu je nezbytný individuální přístup ke každému pacientovi, který bere v úvahu jeho specifické potřeby, zájmy a schopnosti při plnění konkrétních terapeutických cílů. 6. Průběžná standardní péče Při každé kontrole diabetika má být: a) posouzena kompenzace diabetu, b) zváženo dosažení stanovených terapeutických cílů, c) revidována dietní a medikamentózní opatření, d) prováděna individuální edukace. Frekvence návštěv je závislá na dosažené metabolické kompenzaci, změnách terapeutického režimu, přítomnosti komplikací a celkovém zdravotním stavu. Pacienti začínající léčbu dietou a perorálními antidiabetiky mohou potřebovat kontroly jednou týdně až do doby, kdy se dosáhne uspokojivé kompenzace. Pacienti počínající aplikovat inzulin nebo ti, u nichž byla provedena významná terapeutická změna, mohou potřebovat lékařské vyšetření případně i denně. Další kontroly u stabilizovaných nemocných léčených inzulinem mají být jednou za 2–3 měsíce, u pacientů na perorálních antidiabeticích a dietě za 3–6 měsíců, nejméně jednou za půl roku. Požadované hodnoty pro léčbu pacienta s diabetem 2. typu jsou uvedeny v tabulce 1. Náplň vyšetření: Anamnéza – frekvence, příčina a závažnost hypo- nebo hyperglykemií – kontrola dodržování dietních opatření – aktuální farmakoterapie – úprava léčebného programu samotným pacientem – symptomy svědčící o rozvoji komplikací – psychosociální problémy Fyzikální vyšetření – tělesná hmotnost a krevní tlak při každé kontrole – dolní končetiny jednou ročně – oční vyšetření jednou ročně DMEV 4/2007
Tab. 1 Cíle léčby nemocného s diabetem Požadovaná hodnota
Ukazatel HbA1c (%) Glykemie v žilní plazmě nalačno/před jídlem (mmol/l) Hodnoty glykemie v plné kapilární krvi (self-monitoring) nalačno/před jídlem (mmol/l) postprandiální (mmol/l) Krevní tlak (mmHg) při proteinurii nad 1 g/24 u diabetu 2. typu či mikroalbuminurii u diabetu 1. typu
< 4,5 ≤ 6,0 4,0–6,0 5,0–7,5 < 130/80 < 125/75
Krevní lipidy celkový cholesterol (mmol/l) LDL cholesterol(mmol/l) HDL cholesterol (mmol/l): muži /ženy triacylglyceroly (mmol/l)
< 4,5 < 2,5 > 1 / > 1,2 < 1,7
body mass index obvod pasu : ženy (cm) / muži (cm)
< 27 < 80 /< 94
Celková dávka inzulinu/24 hodin/kg hmotnosti (IU)
< 0, 6
HbA1c – glykovaný hemoglobin – podle IFCC s normálními hodnotami do 4 % u nemocných s nadváhou a obezitou je cílem redukce hmotnosti o 5–10 % a následné udržení Upraveno podle Společných doporučení českých odborných společností pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění u diabetiků po kardiovaskulární příhodě LDL cholesterol pod 2,0 mmol/l Upraveno podle Společných doporučení českých odborných společností pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění (6).
Náhodná glykemie
< 5,6 mmol/l
5,6 – 11,1 mmol/l
> 11,1 mmol/l
Laþná glykemie
> 7,0 mmol/l
5,6 – 7,0 mmol/l
oGTT
DM vylouþen
Kontroly dle rizika
Porušená gluk. tolerance
Roþní kontroly
Roční kontrola: Jednou ročně je diabetik komplexně vyšetřen. U nemocných nad 70 let a u těch, kde byla hodnota lipidového profilu dvakrát v mezích normy, není toto vyšetření nutno provádět každoročně. Doporučení: Při opakovaném průkazu neuspokojivé kompenzace onemocnění u diabetika, který je léčen v jiné ordinaci než diabetologické, má být stav posouzen diabetologem nejlépe formou konziliárního vyšetření. Při výskytu komplikací nebo podezření na ně je třeba zajistit vyšetření a léčbu u příslušného specialisty a zvážit další postup v léčbě diabetu. 7. Preventivní opatření Cílem léčby diabetika 2. typu je trvalá snaha o snížení mikro- a makrovaskulárních komplikací. K preventivním opatřením patří: – úsilí o co nejlepší metabolickou kompenzaci diabetu (s ohledem na daného pacienta) – úsilí o co nejlepší kompenzaci krevního tlaku (důsledná léčba arteriální hypertenze) – účinná léčba dyslipidemie – úsilí o dosažení optimální tělesné hmotnosti (léčba obezity) – úsilí o realizaci správných režimových návyků (fyzická aktivita) – zákaz kouření – pravidelné vyšetřování dolních končetin jako součást jednotného plánu, doporučena vhodná obuv – pravidelné vyšetřování očního pozadí a albuminurie ve stanovaných intervalech 8. Self-monitoring glykemií na glukometru Self-monitoring glykemií (stanovení denních glykemických profilů hladin krevního cukru v běžných životních podmínkách) je nedílnou součástí dobře vedené péče o diabetika 2. typu. Po odhalení cukrovky zvyšuje self-monitoring pochopení základních léčebných opatření (především stravovacích návyků) a zvyšuje motivaci nemocných ke spolupráci. Znalost postprandiálních glykemií umožňuje cíleně upravit léčebný režim včetně vhodného výběru jídel a docílit uspokojivou kompenzaci diabetu. V dalším průběhu diabetu je intermitentní self-monitoring vhodný při reedukaci nemocného. Self-monitoring je indikován zejména při nesouladu hladin glykemie nalačno s hodnotami glykovaného hemoglobinu. Frekvence kontrol glykemií je stanovena individuálně ve vztahu k použité terapii a stavu diabetu.
DM potvrzen
Kontroly dle StandardĤ
Diagnostika diabetu 2. Typu
9. Posudkové hledisko Diabetes mellitus 2. typu není sám o sobě limitujícím faktorem pro pracovní způsobilost. Volba pracovního zařazení však může být ovlivněna přítomností komplikací (např. postižení zraku) nebo přidružených chorob, které je pak nutno posuzovat individuálně.
ZÁVĚR Laboratorní vyšetření – glykemie nalačno či postprandiálně – glykovaný hemoglobin jednou ročně u všech pacientů, u pacientů léčených inzulinem jednou za čtvrt roku, jinak dle stavu, u pacientů léčených PAD jednou za čtvrt až půl roku – vyšetření, u nichž byla zjištěna patologická hodnota, – moč semikvantitativně (cukr, bílkovina, ketony), – albuminurie kvantitativně (u diabetiků mladších 70 let jednou ročně při negativním nálezu, při patologických hodnotách je třeba postupovat individuálně) DMEV 4/2007
Při měnících se standardech péče o diabetiky podmíněných rozvojem poznání má ošetřující lékař přizpůsobit svou péči novelizovaným zásadám. Podobně jako každý nemocný má i diabetik právo volby lékaře nebo zdravotnického zařízení. LITERATURA 1. Standards of Medical Care in Diabetes – 2007, Diabetes Care 30, Suppl.1, 2006, S4-S41. 2. Nathan, DM, Buse JB, Davidson MB, Heine RJ, Holman RR,
197
Sherwin R, Zinman B. Management of hyperglycemia in type 2 diabetes: a consensus algorithm for the initiation and adjustment of therapy. Diabetologia 49, 2006, s. 1711-1721. 3. Recommendations for the Management of Patients with Type 2 Diabetes mellitus in the Central, Eastern and Southern European Region. Int. J. Posttrad. Train. Med. 2000, nr. 8. 4. Praktická diabetologie. Eds. Bartoš V, Pelikánová T et al., Maxdorf 2003.(3. vydání). 5. The Task Force on Diabetes and Cardiovascular Diseases of the European Society of Cardiology (ESC) and of the European
198
Association for the Study of Diabetes (EASD) Guidelines on diabetes, pre-diabetes and cardiovascular diseases. European Heart Journal 28, 2007, 88-136. 6. Prevence kardiovaskulárních onemocnění v dospělém věku. Společné doporučení českých odborných společností. Cor Vasa 47, 2005, 3-14.
Schváleno výborem České diabetologické společnosti ČLS JEP dne 18. 5. 2007.
DMEV 4/2007
