Sociální práce v nemocnici a její vliv na zdraví pacientů

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta

Sociální práce v nemocnici a její vliv na zdraví pacientů diplomová práce

Autor práce:

Bc. Pavlína Samcová

Studijní program:

Rehabilitace

Studijní obor:

Rehabilitační psychosociální péče o postiţené děti, dospělé a seniory

Vedoucí práce:

Doc. Mgr. et Mgr. Jitka Vacková, Ph.D.

Datum odevzdání práce: 16. 8. 2012

Abstrakt Následkem nemoci a ztrátou soběstačnosti je ovlivněn ţivot člověka. Účelem sociální práce v nemocnici je pomoci klientům a jejich rodinám vyrovnat se s problémy spojené s nemocí a omezit nebo odstranit tyto problémy. V teoretické části práce se zabývám zdravím a nemocí, potřebami člověka v nemoci, změnami, ke kterým dochází v průběhu nemoci a nemocí jako sociální událostí. Dále se zabývám sociální prací v nemocnici, činnostmi zdravotně sociálních pracovníků a teoriemi a metodami, které jsou pouţívány při sociální práci v nemocnici. Cílem práce bylo zmapování vlivu sociální práce v nemocnici na zdraví pacientů. Pro zodpovězení byla stanovena hlavní výzkumná otázka: Jakým způsobem ovlivňuje sociální práce v nemocnici zdraví pacientů? Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky jsem stanovila dílčí výzkumné otázky: 1. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na fyzickou oblast zdraví pacientů/klientů? 2. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na psychickou stránku zdraví klientů/pacientů? 3. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na sociální situaci klientů/pacientů? 4. Jaké metody a techniky sociální práce jsou při sociální práci v nemocnici pouţívány? Pro dosaţení cíle byla pouţita strategie kvalitativního výzkumu. Pro získání informací byla zvolena metoda dotazování pomocí techniky polostrukturovaného rozhovoru. Dotazování bylo doplněno metodou pozorování. Rozhovory byly provedeny s 6 zdravotně sociálními pracovníky a 15 klienty/pacienty zdravotně sociálních pracovníků. Práce můţe přispět ke zlepšení sluţeb sociální práce v nemocnicích. Zároveň můţe být vyuţita pro zvýšení informování laické i oborné veřejnosti.

Abstract Human life is affected by illness and the loss of self-sufficiency. The aim of social work in hospitals is to help clients and their families come to terms with the problems associated with illness and to restrict and eliminate these problems. The theoretical part of the paper looks at health and illness, the needs people in hospital have, the changes that come about in the course of illness and illnesses as social events. I also look at social work in hospitals, the work of health/social workers and the theories and methods that are applied to social work in hospitals. The aim of the paper is to map out the influence of social work in hospitals on the health of patients. The main research question set out was, in what way does social work in hospitals influence the health of patients? In order to answer this question, I asked the following sub-questions: 1. What influence does social work in hospitals have on the physical side of the health of patients/clients? 2. What influence does social work in hospitals have on the mental side of the health of patients/clients? 3. What influence does social work in hospitals have on the social situation of patients/clients? 4. What methods or techniques of social work are used in social work at hospitals? The strategy of qualitative research was used to achieve the objectives set out. Questioning in the form of a semi-structured interview was the method chosen for obtaining information and questioning was supplemented by the method of monitoring. Interviews were conducted with 6 health/social workers and 15 clients/patients of such health/social workers. This paper could contribute towards an improvement in the social work services provided in hospitals and may also serve to broaden the knowledge level of the general and expert public.

Prohlášení Prohlašuji, ţe svoji diplomovou práci jsem vypracovala samostatně pouze s pouţitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, ţe v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejich internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéţ elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněţ souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů. V Českých Budějovicích dne 16.8 2012

....................................................... (jméno a příjmení)

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí diplomové práce paní Doc. Mgr. et Mgr. Jitce Vackové, Ph.D. za odborné vedení, pomoc, trpělivost, za její čas a cenné rady při zpracování této práce. Děkuji také své rodině za trpělivost a podporu, kterou mi poskytli během mého studia.

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 8 Teoretická část ............................................................................................... 9

1 1.1

Zdraví a nemoc .......................................................................................... 9

1.2

Ţivotní potřeby ........................................................................................ 11

1.2.1 Potřeby nemocného člověka ............................................................... 12 1.3

Změny během nemoci ............................................................................. 13

1.3.1 Změny v tělesné oblasti ....................................................................... 14 1.3.2 Změny v psychické stránce ................................................................. 14 1.3.3 Změny v sociální situaci ..................................................................... 17 1.4

Nemoc jako sociální událost ................................................................... 18

1.5

Sociální práce v nemocnici ..................................................................... 19

1.5.1 Klient/pacient v nemocnici ................................................................. 22 1.5.2 Role a činnosti zdravotně sociálního pracovníka v nemocnici........... 23 1.5.3 Vztah zdravotně sociálního pracovníka, klienta a jeho rodiny .......... 28 1.5.4 Rozdělení klientů zdravotně sociálních pracovníků ........................... 30 1.6

Teorie a metody sociální práce v nemocnici ........................................... 32

1.6.1 Teorie sociální práce .......................................................................... 32 1.6.2 Metody sociální práce v nemocnici .................................................... 36 2

Cíl práce ....................................................................................................... 46

3

Metodika ...................................................................................................... 47 3.1

Strategie výzkumu ................................................................................... 47

3.2

Operacionalizace pojmů .......................................................................... 47

3.3

Výzkumný vzorek ................................................................................... 50

3.4

Harmonogram výzkumu .......................................................................... 51 Výsledky ...................................................................................................... 52

4 4.1

Rozhovory se zdravotně sociálními pracovníky ..................................... 52

4.2

Rozhovory s klienty/pacienty .................................................................. 69

4.3

Porovnání vybraných otázek na základě rozhovorů s klienty/pacienty .. 99

4.3.1 Fyzická oblast zdraví klientů/pacientů ............................................. 100 4.3.2 Psychická stránka zdraví klientů/pacientů ....................................... 102

6

4.3.3 Sociální situace klientů/pacientů ...................................................... 105 5

Diskuse ....................................................................................................... 110

6

Závěr .......................................................................................................... 118

7

Seznam pouţitých zdrojů ........................................................................... 120

8

Klíčová slova ............................................................................................. 125

9

Přílohy ........................................................................................................ 126

7

Úvod Sociální práce v nemocnici souvisí se zdravím. Onemocnění neovlivňuje pouze fyzický stav, ale ovlivňuje také psychiku a sociální situaci. Hospitalizace představuje pro jedince zátěţ, která je doprovázena ţivotními změnami. Následkem nemoci a s ní spojenou ztrátou či sníţením soběstačnosti dochází k ovlivnění ţivota nemocného jedince, ale také rodiny. Důvodem, proč jsem si vybrala téma sociální práce v nemocnici, je skutečnost, ţe pracuji v nemocnici. Setkávám se s pacienty, kteří potřebují pomoc zdravotně sociálních pracovníků, proto mě také zajímala otázka vlivu sociální práce na zdraví pacientů. V teoretické části práce se zabývám zdravím a nemocí, ţivotními potřebami a změnami během nemoci. Dále popisuji sociální práci v nemocnici a teorie a metody sociální práce v nemocnici. Praktická část je zaměřena na zmapování vlivu sociální práce na zdraví pacientů. Cílem práce bylo zjistit vliv sociální práce v nemocnici na zdraví pacientů. Tento vliv jsem zjišťovala z pohledu zdravotně sociálních pracovníků a jejich klientů/pacientů. Zdraví je členěno na fyzickou oblast, psychickou stránku a sociální situaci. Zjišťovala jsem také průběh práce zdravotně sociálních pracovníků a zabývala jsem se metodami a technikami, které při práci pouţívají. Práce můţe přispět ke zlepšení sluţeb sociální práce v nemocnicích a zároveň můţe být vyuţita pro zvýšení informovanosti laické i oborné veřejnosti.

8

1

Teoretická část 1.1 Zdraví a nemoc Ve všech lidských kulturách bylo zdraví vnímáno v hierarchii hodnot na předním

místě, jelikoţ umoţňuje naplnění ţivota, dosaţení a udrţení stavu spokojenosti, štěstí a uplatnění ve společnosti (Krebza, 2005). Dle Haškovcové (2010) je zdraví jako hodnotu potřeba chránit. V celé společnosti má být povaţováno za hodnotu sociální. Je potřebou, aby zdravotní péče byla solidární, spravedlivá a dostupná (Haškovcová, 2010). Zdraví je definováno, dle Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 1948, jako: „…stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady.“ Dle Zacharové (2007) je ohraničováno třemi sloţkami. V tomto systému subsystém fyzický, psychický a sociální tvoří dynamický celek. Je podstatným předpokladem pro spokojenost a naplněním ţivotních přání (Zacharová, 2007). Dle WHO z roku 1984 je zdraví chápáno jako stav, který je na jedné straně určen schopnostmi jedince nebo skupiny uskutečňovat touhy, uspokojit potřeby a na druhé straně změnit nebo se vypořádat s ţivotním prostředím. Toto pozitivní pojetí, dle Zacharové (2007), zahrnuje fyzické schopnosti, stejně jako společenské a osobní zdroje. Cílem je rozvíjení a vyuţívání všech biologických, psychických a sociálních schopností a vlastností člověka, nejenom zbavit člověka nemoci. Lze také chápat jako proces, v němţ je maximální rozvoj moţností organizmu (Zacharová, 2007). Jsou různé pojetí zdraví. Mezi tyto pojetí patří biomedicínský model zdraví, který přisuzuje nemoci jednu určitou příčinu, která je tělesné povahy (Krebza, 2005). Dle tohoto modelu je zdraví stavem vyrovnanosti buněk a orgánů těla (Nováková, 2011). Psychosomatický model zdraví vychází z poznání, ţe tělesná oblast nemoci má své emocionální a psychické stránky a jejich faktory jsou v interakci při vzniku nemoci (Křivohlavý, 2003). Behaviorální model představuje přístup, který klade důraz na biologické a behaviorální faktory. Východiskem je zjišťování odchylek od zdraví ve vztahu k chování člověka (Krebza, 2005). Dle tohoto modelu je zdraví určitým projevem chování, které je pro zdraví člověka důleţité a má svůj účel (Nováková, 2011). Bio-psycho-sociální model zdraví rozšiřuje pohled na zdraví z biologických

9

faktorů, o psychologické a sociální faktory. Tento model byl také rozšířen o rovinu spirituální a ekologickou. Ekologická rovina zakládá bioekopsychosociální model zdraví, který zahrnuje faktory ţivotního prostředí (Krebza, 2005). Nováková (2011) uvádí ekologicko- sociální model zdraví, dle kterého je zdraví ovlivněno přírodním a sociálním prostředím. Dále popisuje holistický (celostný) model zdraví (Nováková, 2011). Tento model zdraví, dle Novákové (2011), propojuje sloţku tělesnou, duševní, citovou, osobní, sociální (společenskou) a duchovní (spirituální). Z tohoto hlediska lze člověka chápat jako bio-psycho-socio-spirituální bytost, kde všechny roviny tvoří jednotu

(Jankovský,

2003).

Bio-psycho-sociální-duchovní

pohled

uznává,

ţe

zdravotnické sluţby musí brát v úvahu fyzické nebo zdravotní aspekty, emocionální nebo psychologické aspekty, na sociálně-kulturní, politické a socioekonomické problémy v ţivotě a hledání smyslu lidského ţivota (Tomaszewski, EP, 2004; Saleebey, 2003, In National Association of Social Workers). Ke zdraví nelze přistupovat izolovaně, je výsledkem vztahu člověka k prostředí (Krebza, 2005). Hranice mezi zdravím a nemocí nejsou jednoznačně rozlišeny (Vágnerová, 2002, Baštecká, 2003). Zdraví a nemoc jsou chápány jako dvě odlišné hodnoty, které jsou v opozici (Zacharová, 2007). Dle Zacharové (2007) pojetí jednoty a celistvosti organizmu a prostředí umoţňuje chápat nemoc stejně jako zdraví na základě ţivotních pochodů člověka. Nemoc je stav organizmu, který vzniká vlivem působení zevních či vnitřních faktorů narušujících jeho správné fungování a rovnováhu (Vokurka, Hugo, 1998, In Baštecká, 2003). Podobně Tomeš (2010) uvádí, ţe je výsledkem narušení rovnováhy biologické, psychické a sociální ve fyzickém a sociálním prostředí. Bártlová (2005) a Zacharová (2007) nemoc popisují jako poruchu systému člověk a prostředí. Zmenšující se, omezená schopnost organismu se musí vyrovnat s nároky prostředí. Stejně jako zdraví má stránku biologickou, psychickou a sociální (Bártlová, 2005 a Zacharová, 2007). Parsons (1972 In Bártlová, 2005) definuje nemoc jako poruchu schopnosti jedince plnit úkoly a role, které jsou od něj očekávané. Z tohoto pohledu je nemoc odchylkou od normální sociální role (Bártlová, 2005). Podobně jako zdraví také nemoc vychází z modelů. Medicínský model nemoci se vyvíjel během 20. století na základě

10

rozvoje přírodovědného poznání. Psychologický model se vyvíjí z psychoanalýzy. Sociologický model rozumí nemoc jako sociální jev, ve kterém nemoc znamená změnu v chování jedince a reakci jeho okolí (Zacharová, 2007). Předpokladem je porušení pravidel či odchylka od normy (Baštecká, 2003). Nemoc se odlišuje od choroby. Rozdíl je v přístupu, kdy nemoc je pokládána za soubor příznaků, naproti tomu choroba je charakterizována pojmenovanými příznaky, které mají být přítomny pro stanovení diagnózy (Zacharová, 2007). Choroba je chápána jako abnormalita (Field, 1976 In Křivohlavý, 2002).

1.2 Životní potřeby V ţivotě člověka dochází k uspokojováním různých potřeb. Potřeba je vlastnost organizmu, která podporuje vyhledávání podmínky, která je k ţivotu nezbytná. Jsou výsledkem vztahu mezi organizmem a prostředím (Zacharová, 2007). Stejně tak, dle Trachtové (2001), jsou projevem nedostatku a pobízí k vyhledání podmínky nezbytné k ţivotu. Při nedostatku potřeb je ovlivňována psychická činnosti jedince (Trachtová, 2001). Pro dosaţení rovnováhy, Bártlová (2005), popisuje potřebu jako nutnost organizmu něco získat nebo se něčeho zbavit. Zacharová (2007) potřeby rozlišuje na primární a sekundární. Primární potřeby jsou nutné pro lidskou existenci, sekundární se vyvíjejí na základě primárních a jsou individuální (Zacharová, 2007). Rozdělení potřeb, dle Trachtové (2001), je na potřeby biologické (fyziologické) a sociální (psychologické). Za biologické jsou povaţovány nedostatek jídla, pití, pohybu a odpočinku a mezi sociální potřeby jsou povaţovány nedostatek opory, zázemí a lásky (Trachtová, 2001). Dle Bártlové (2005) biologické potřeby nelze od sociálních potřeb oddělit. Psycholog A. H. Maslow, jak uvádí Trachtová (2001) i Vágnerová (2005), rozděluje potřeby hierarchicky, dle aktuálnosti do pyramidy. Dle této struktury mají určité potřeby přednost před jinými, proto musíme nejdříve uspokojovat fyziologické potřeby a poté vyšší (Vágnerová, 2005). 1. Fyziologické potřeby, zahrnují potřeby slouţící k přeţití (výţiva, vylučování, dýchání, spánek, odpočinek aj.) (Trachtová, 2001).

11

2. Potřeba jistoty a bezpečí, vyjadřuje nutnost vyvarovat se ohroţení a nebezpečí. Zahrnuje důvěru, spolehlivost, stabilitu (Trachtová, 2001). Vágnerová (2005) tuto potřebu popisuje jako sklon vyhýbat se ohroţujícím podnětům, která obsahuje potřebu tělesného bezpečí a jistoty. 3. Potřeba lásky a sounáležitosti, jak se shodují Vágnerová (2005) a Trachtová (2001), vyjadřuje potřebu milovat a být milován, sounáleţitosti a náklonosti a patřit do společnosti. 4. Potřeba ocenění, úcty a sebeúcty znázorňuje přání výkonu a důvěry k okolí, ale také touhu po respektu, sociálním postavení a důstojnosti v sociální skupině (Trachtová, 2001). Dle Vágnerové (2005) si jedinec oceněním potvrzuje svou hodnotu, kterou je ovlivněno sebehodnocení. 5. Potřeba seberealizace, dle Vágnerové (2005) a Trachtové (2001), je vyjádřena potřebou rozvinout a realizovat své schopnosti a cíle.

1.2.1

Potřeby nemocného člověka

Potřeby jsou závislé na charakteru nemoci, na klientovi a na sociálních vztazích, ve kterých ţije. Uspokojování potřeb je procesem, který ovlivňují obecné faktory (výchova, rodinný stav, vzdělání), společenské faktory (ţivotní standard) a patologické stavy (horečka či bolest) (Zacharová, 2007). Dle Bártlové (2005) lze potřeby nemocného člověka rozdělit: a) Potřeby, které se nemocí nemění, jsou shodné s potřebami zdravého člověka. K těmto potřebám patří potřeba vzduchu, spánku, odpočinku, výţivy, vyprazdňování se, pocit pohodlí a bezpečí. V nemoci můţe dojít k intenzivnější potřebě anebo můţe dojít k posunu v důleţitosti. Většinou dochází k situacím, kdy nemocný nemůţe aktivně sám uspokojovat potřeby. Při hospitalizace jsou potřeby jídla, tekutin, zajištění osobní hygieny uspokojovány za pomoci sestry nebo jiného zdravotnického pracovníka. b) Potřeby, které se nemocí změnily, jsou různorodé. Tyto potřeby ovlivňuje onemocnění, jeho druh, závaţnost a jeho fáze. Potřeby sociální se v nemoci nejdříve zmenšují a postupně se vracejí. Mimo omezení můţe dojít i ke změně dřívějších potřeb. Sociální potřeby, ve kterých jedinec projevuje svou aktivitu, vznikají při narušení

12

skupinových vazeb a potřeb, které se týkají výkonu práce. Ztráta práce vyřazuje klienta z aktivních činností a z obvyklých sociálních vztahů. Nemocný chce na svém uzdravení aktivně spolupracovat. Pozitivní výsledky povzbuzují nemocného k překonání bolesti, strachu, úzkosti. Potřeba poznání světa a sebe samého se týká situace, důsledků a porozumění nemoci. K těmto potřebám patří potřeba informací. Neinformovanost způsobuje obavy a můţe narušit průběh léčení. Potřeba sociálních styků souvisí se vztahy hospitalizovaného jedince ke zdravotnickému personálu a ke spolupacientům. V domácnosti jsou nahrazovány rodinou. Potřeba kulturního prostředí se vztahuje k estetice zdravotního prostředí, výzdoby, barevného ladění, nábytku, ale také sem patří četba knih či sledování televize. c) Potřeby, které nemocí vznikly, závisejí na onemocnění a jeho charakteru, stupni závaţnosti a průběhu nemoci, na osobnosti nemocného, informovanosti o nemoci, předchozí zkušenosti, vztahu a chování okolí. Potřeba navrácení zdraví je individuální a vychází z potřeby plnění sociálních rolí. Můţe být ovlivňována strachem před smrtí či z následků nemoci. S touto potřebou souvisí potřeba odstranění nebo zmírňování bolesti, která závisí na stavu a omezení nemocného. Potřeba obnovení a udrţení funkcí plnit sociální role, při vědomí závislosti na okolí, je obzvlášť důleţitá. Můţe dojít k narušení představy o sobě samém (Bártlová, 2005).

1.3 Změny během nemoci Změny během nemoci jsou závislé na bio-psycho-sociálních faktorech, které ji ovlivňují (Zacharová, 2007). Zacharová (2007, s. 30) dále uvádí, ţe: „Nemoc akutní, chronická, defekt či úraz znamenají silný zásah do ţivota člověka a jeho nejbliţších sociálních vztahů.“ Proţívání nemoci je závislé na rodině, která můţe, ale také nemusí poskytovat bezpečné zázemí a podporu (Zacharová, 2007). Současné pojetí lékařství pojímá zdraví a nemoc jako komplexní jev, ve kterém jsou vztahy mezi somatickou a psychickou oblastí, mezi osobností klienta a jeho širším sociálním prostředím. Z tohoto přístupu vyplývá, ţe jedinec nemůţe být hodnocen izolovaně, ale jako celistvá osoba v sociálním prostředí (Zacharová, 2007). Kuzníková

13

(2011) uvádí, ţe v rámci bio-psycho-sociálního modelu nemoci se jednotlivé sloţky ovlivňují a mají specifické projevy a způsoby řešení.

1.3.1

Změny v tělesné oblasti

Zdraví v úzkém pojetí můţe být vnímáno v souvislosti se zdravím těla, tedy fyzickým stavem člověka, jako zboţí nebo jako genetický předpoklad, který se mění v průběhu ţivota (Zacharová, 2007). Tělesný stav jedince se můţe měnit vlivem biologické zkušenosti, ke které patří působení ţivotosprávy, na základě prodělaných chorob či úrazů. Nemoc je méně přijatelná, tím jak zhoršuje kvalitu ţivota, osobní pohodlí a omezuje soběstačnost. Při omezení soběstačnosti jde o dušnost, slabost, bolest, nepohyblivost, neschopnost starat se o vlastní hygienu (Vágnerová, 2002). Baštecká (2003) uvádí, ţe tělesné obtíţe vyplývají z nemoci a její léčby. Příznakem nemoci bývá často bolest, která upozorňuje na poruchu nebo poškození organizmu (Zacharová, 2007). Dle Křivohlavého (2002) je mnohostranným jevem, který leţí na okraji fyziologie a psychologie. Je charakterizována jako nepříjemný smyslový a emoční záţitek spojený s poškozením tkání, který souvisí s poruchou fyziologické povahy nebo vnější silou (Vymětal, 1994, In Zacharová, 2007).

1.3.2

Změny v psychické stránce

Nemoc kromě tělesných potíţí ovlivňuje také psychiku. Vliv má na aktuální proţívání, uvaţování a z toho vyplývající chování nemocného. Přináší nemocnému nepříjemné proţitky a jejím vlivem se mění sebepojetí nemocného. Onemocnění působí jako stresor a zátěţ (Vágnerová, 2002). Stresor, dle Křivohlavého (2003), představuje faktor, který jedince vystavuje tlaku. Stres je spojen se zátěţovou situací a je popisován jako negativní emocionální záţitek, který je doprovázen změnami, zaměřenými na přeměnu či přizpůsobení situaci ohroţující člověka (Křivohlavý, 2003). Strach, dle Vymětala (1994, In Zacharová, 2007), je proţitek vztahující se na určitou situaci či předmět, který vyvolává pocit ohroţení. Naopak úzkost je proţitek, u kterého není vztah k příčině (Vymětal, 1994, In Zacharová, 2007).

14

Proţívání nemoci se odlišuje u dospělého člověka, jinak u dítěte a jeho rodiny. Reakce na onemocnění jsou různé a individuální. Mohou se objevit bezdůvodné pocity méněcennosti nebo depresivní nálada. Nemoc lze také proţívat jak výhodu, kdy v takovém případě se jedinec snaţí vědomě, nebo nevědomě tuto situaci prodlouţit. Člověk můţe reagovat při různých onemocněních odlišně. Reakce závisejí na situaci a na podmínkách, ve kterých se právě nachází. Většina jedinců se projevuje přiměřeně situaci, akceptuje diagnózu a doporučení k léčbě, dodrţuje pokyny a spolupracuje ve snaze být zdráva (Zacharová, 2007). Obtíţné jsou také různé diagnostická vyšetření, se kterými se jedinec dosud nesetkal. Nemoc můţe také přinášet zhoršení sociálně- ekonomické situace. Ve vztahu ke zdravotnímu stavu musí nemocný člověk přijmout omezení, která působí na jeho psychickou stránku. Akutní onemocnění provázené silnou bolestí můţe vyvolat silnou emoční reakci. Naproti tomu chronická onemocnění s trvalými následky nemusí nemocní v okamţiku, kdy nepůsobí problémy, povaţovat za váţné (Zacharová, 2007). Zvládání onemocnění, jak uvádí Vágnerová (2002), probíhá dle Küblerová-Rossové v několika fázích: 1. Fáze šoku a popření, která následuje po zjištění onemocnění. Tuto informaci, která představuje ohroţení, nechce nemocný přijmout. 2. Fáze postupného přijetí skutečnosti. V důsledku tělesných potíţí, které nelze popírat a bagatelizovat, se nemocný nakonec začíná vyrovnávat s onemocněním a ze zátěţí jakou je znehodnocení a ohroţení vlastního ţivota. Nemocní reagují obrannými mechanizmy, které představuje útok a únik. Útok můţe mít formu agrese, negativismus vůči lékaři a odmítání léčby. Únik můţe představovat únik do pracovní aktivity, či únik do fantazie, kde se necítí být ohroţen. 3. Fáze smíření s chorobou a jejími důsledky. V této fázi dochází k akceptaci nemoci a vyrovnání se se situací. Často ke smíření s onemocněním nedochází v důsledku rychlého zhoršení. Průběh nemoci je často spojen s pocity jako je bolest, hněv a agresivita. Agresivita je stejně jako hněv reakcí na novou situaci. Zásadou při těchto stavech je nepřijmout agresi, ale nabídnout jinou situaci na základě empatie (Kuzníková, 2011). Při nemoci je

15

vyţadována adaptace na novou situaci a vyrovnání se s projevy. Často dochází k narušení či změně mezilidských vztahů, změně kontaktu se známými a blízkými lidmi (Zacharová, 2007). Dle Zacharové (2007) se jedinec můţe také projevovat tím, ţe při nemoci bývá náladový, mrzutý, plačtivý, projevující se poruchami spánku a neklidem. Při chronických onemocněních můţe docházet ke změnám chování jedinců, které se týkají jejich vnitřního proţívání z důvodu chronické nemoci, kdy došlo ke změně situace i jejich sociálního ţivota, vztahu a jednání s druhými lidmi (Zacharová, 2007). Lidé mají různé hierarchie hodnot a potřeby se odlišují. Hospitalizace, kdy dochází ke změně prostředí z vlastního domova, je vnímána negativně (Hejduk, 2004). Reakcí na dlouhodobé onemocnění, které je spojeno s hospitalizací, je hospitalizmus, který je reakcí na omezení způsobené nemocí (Kuzníková, 2011). Je vyvolán pasivitou a tím, ţe se jedinec nemusí o sebe starat. Důsledkem izolace je také sníţení zájmů (Zacharová, 2007). V proţívání nemoci je moţné sledovat subjektivní proţívání nemoci neboli autoplastický obraz nemoci (Zacharová, 2007). Je závislý na povaze nemoci, okolnostech nemoci a povaze nemocného. Můţe mít různé formy a nemocný zaujímá různé postoje např. od normálního, bagatelizujícího, hypochondrického (Kuzníková, 2011). Postoj k nemoci nemusí být pouze negativní, můţe sebou přinášet určitá pozitiva, coţ se projeví v ambivalentním prožívání nemoci. Na jedné straně je přání změny a na straně druhé pozitiva, které nemoc přináší (Zacharová, 2007). Dalšími stavy, se kterými se při nemoci můţeme setkat je truchlení a deprese. Truchlení, je formou smutku, který pomáhá povolit emoce. Naproti tomu deprese, je syndrom projevující se poruchami nálady, myšlení a jednání (Kuzníková, 2011). Kuzníková (2011) dále popisuje smrt jako přirozenou součást ţivota a zabývá se psychologickým přístupem v péči o umírající, při které za důleţité uvádí co nejmenší omezení a v moţné míře uspokojování potřeb.

16

1.3.3

Změny v sociální situaci

Změna sociální situace znamená změnu prostředí, ve kterém se odehrává kaţdodenní ţivot (Bártlová, 2005). Vlivem nemoci dochází ke vzniku nových sociálních situací, ke kterým patří odlišnosti při volbě povolání, problematika pracovní neschopnosti, školní absence dětí a mládeţe, náklady spojené s péčí a výţivou, léčbou, prevencí. Dále také informovanost veřejnosti a komunikace nemocných (Kuzníková, 2011). Mění se sociální pozice nemocného. Dochází ke ztrátě profesní role, změně role v rodině. Reakce na nemoc je závislá na chování nejbliţších lidí a způsobu jakým změnu přijímají a co pro ně znamená. Sociální reakce jsou ovlivněny viditelnými projevy, jako je změna zevnějšku, zhubnutí, ztráta vlasů, amputací končetiny. Sociální význam má ztráta schopnosti verbálně komunikovat či inkontinence (Vágnerová, 2002). Dle Kuzníkové (2011) můţe dojít také ke změně sociální role z důvodu chronické nemoci nebo sníţené tělesné schopnosti klienta. Z toho vychází důsledky, které se projevují v ţivotě nemocných (Kuzníková, 2011). Klient nemůže vykonávat povolání. Příčinou můţe být sníţení tělesné schopnosti, které mohou vést ke změně povolání (Bártlová, 2005). Kuzníková (2011) uvádí, ţe o sociální reintegraci klienta se má usilovat včasně, jiţ od zahájení rehabilitace (Kuzníková, 2011). Cílem rehabilitace je, aby jedinec přijal své omezení a co nejvíce se integroval do společnosti. Sociální prostředky rehabilitace uplatňují metody reedukace rozvoje poškozené funkce, metody kompenzace – náhrada postiţené funkce a akceptace – přijetí. Součástí je vytváření ekonomických podmínek pro ţivot (Jankovský, 2005). Sociální důsledky v rodině mají vliv při narušení funkcí, kdy můţe dojít k poruchám v socializaci a výchově dětí, pozic a plnění rolí v rodině. Odlišnosti jsou v reakcích na to, kdo z rodiny onemocněl (Kuzníková, 2011). Dle Bártlové (2005) dochází k narušení vztahů mezi partnery. Nemocný se nemůţe účastnit domácích prací, mění se vztahy vůči dětem a můţe dojít k nesouladu v sexuálním ţivotě (Bártlová, 2005). Změny v trávení volného času a s nimi spojené omezení ve společenských, kulturních či sportovních činnostech, dle Bártlové (2005), mohou vést k depresím. Dále můţe, jak uvádí Kuzníková (2011), docházet k sociální izolaci, kterou lze rozlišit na dočasnou a trvalou. Dočasná vzniká jako příčina zhoršení zdravotního stavu a trvalá jako změna

17

vlastního vzhledu a pouţíváním kompenzačních pomůcek. Důsledkem můţe být stigmatizace neboli nálepkování, které je chápáno jako negativní postoj společnosti, který souvisí s etiketizační teorií. Můţe také docházet k ohrožení bydlení. Cílem aktivit je podpora a rozvoj samostatnosti klienta (Kuzníková, 2011).

1.4 Nemoc jako sociální událost Dle Tomeše (2010) sociální události označují sociální rizika, která jsou společností uznávány za závaţné z důvodu ohroţení existence člověka, a řešení vyţaduje společenskou ochranu. Povaţují se za ně ţivotní situace, které jsou ve společnosti uznávané v souvislosti s omezeními, které mají dopad na sociální situaci člověka. Sociální události související se změnou zdravotního stavu zahrnují sociální a ekonomické důsledky nemoci, úrazu a invalidity (Tomeš, 2010). Při poruše zdraví dochází k velkému zásahu do ţivota jedince (Tröster, 2005). Tomeš (2010) uvádí, ţe nemoc a úraz jako sociální událost vznikají ve chvíli, kdy jedinec nemůţe zabránit poruše zdraví, nebo nelze poruchu odstranit a léčit. Za sociální událost lze nemoc označit, ale aţ ve chvíli, kdy při poruše zdraví jedinec potřebuje pomoc jiné osoby, peněţní pomoc či institucionální pomoc (Tomeš, 2010). Úraz je poruchou zdraví, který vzniká v důsledku náhlého působení vnějších sil na organismus jedince a spočívá v narušení tělesné sloţky člověka (Kahoun, 2009). Nemoc, úraz a karanténa působí ztrátu příjmů ze zaměstnání či jiné ekonomické činnosti (Tomeš, 2010). Sociální událostí, dle Tomeše (2010), jsou ekonomické důsledky nemoci, které lze rozdělit na náklady na prevenci, léčení, rehabilitaci a reintegraci, pracovní neschopnost, ztrátu příjmů a vyčíslitelné škody na majetku, především u pracovních úrazů. Práce jako činnost ekonomická umoţňuje získat prostředky k zabezpečení ţivotní úrovně a jako sociální činnost určuje sociální postavení člověka. Sociální událostí jsou výdaje poskytované na zdravotní prevenci, získání a udrţení ekonomické činnosti. Pracovní neschopnost z důvodu nemoci způsobuje nemoţnost výdělku z důvodu ukončení příjmů z ekonomické činnosti. Tím dochází k ohroţení ţivotní úrovně jedince a jeho rodiny (Tomeš, 2010). Pracovní neschopnost, jako samostatná sociální událost, je

18

charakterizována nemoţností konat práci a s tím spojený dočasný výpadek výdělku. Hradí se dočasně dávkami z nemocenského pojištění (dávkou nemocenského, ale i dávkou ošetřovného), i z jiných zdrojů, například pokud se jedná o pracovní úraz, nemoc z povolání, má nárok zaměstnanec na náhradu škody dle pracovněprávních předpisů (Kahoun, 2009). Na základě zdravotního pojištění mají občané právo na zdravotní péči v rozsahu a dle podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění (Tröster, 2005). Podobně Kahoun (2009) uvádí, ţe k poruše zdraví se vztahuje nárok na hrazenou zdravotní péči a zdravotní pomůcky ze systému zdravotního pojištění. Nemoc jako sociální událost je spojená s invaliditou. Invalidita, jak uvádí Tomeš (2010), je definována jako přechodné nebo trvalé tělesné či duševní poškození nebo ztráta funkce či části organismu. S tím je spojené sníţení pracovní schopnosti. Liší se od nemoci změnou zdravotního stavu, který se ustálil a je označován jako stabilizovaný. Lze proto změřit dlouhodobé či trvalé následky nemoci či úrazu a započít rehabilitaci i reintegraci. Invalidita je sociální událostí z důvodu dlouhodobého znevýhodnění jedince v běţných situacích (Tomeš, 2010). Další samostatnou sociální událostí, o které bych se ráda v souvislosti s nemocí chtěla zmínit, je stáří. Dle Tomeše (2010) je stáří poslední období lidského ţivota, ve kterém dochází k postupujícímu sniţování schopnosti pracovat. Dochází také k anatomickým změnám jako zeslabování svalstva, křehkost kostí, ale také k funkčním změnám oslabování smyslových funkcí, obtíţe při dýchání, srdeční slabosti. Vede ke vzniku chronických onemocnění, která mohou končit nevyléčitelnými změnami (Tomeš, 2010).

1.5 Sociální práce v nemocnici Mühlpachr (2006) popisuje sociální práci jako činnosti, jejichţ cílem je přímé úsilí k zachování vztahu ke společnosti, prostředí, vzdělání a práci působením na člověka či jeho rodinu. Dle Řezníčka (1994) je posláním sociální práce poskytování sociálních sluţeb jednotlivcům, rodinám, skupinám a komunitám. Účelem je pomoci s problémy, které nelze změnit, omezit či odstranit, a které lze vyřešit a přispět ke zlepšení situace,

19

kde je moţná úprava sociálních problémů. Jde o dosahování harmoničtějších ţivotních situací v disharmonických podmínkách. Sociální práce se v rámci organizační sítě institucí a zařízení snaţí cíleným úsilím o změnu jednání svých klientů a jejích širšího společenského zázemí (Řezníček, 1994). Navrátil (2001) ve své knize charakterizuje sociální práci jako to, co dělají sociální pracovníci. Také popisuje cíl jako pomoc sociálního fungování klienta v situaci, kdy je podpora vnímána a vyjádřena skupinou či jednotlivcem (Navrátil, 2001). Sociální fungování zahrnuje vzájemné ovlivňování lidí a jejich prostředí, které klade na jedince poţadavky a jedinec na ně reaguje (Mahrová, Venglářová, 2008). Úlehla (2005) uvádí jako poslání sociální práce vést dialog mezi přáním společnosti, které je dáno normami a přáním klienta. Nese v sobě rysy jedinečnosti ohledně přístupu ke klientům a také rysy komplexnosti v přístupu k řešení sociální situace v ekonomické, psychologické, zdravotní, právní, sociologické a pedagogické souvislosti (Mahrová, Venglářová, 2008). Cílem sociální práce je odhalování, vysvětlování, zmírňování řešení sociálních problémů. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám získat schopnosti k sociálnímu uplatnění a pomáhají vytvářet vhodné společenské podmínky (Matoušek, 2001, In Matoušek, 2007). Dle Šlenkrtové a Markové (2010) je cílem pomoci klientům, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci a z důvodu onemocnění nebo jeho následkům nezvládají sami nebo s pomocí rodiny či blízkých tuto situaci rozpoznat a řešit. Podobně popisuje Kuzníková (2011) cíl sociální práce ve zdravotnictví, jako pomoc klientovi a jeho rodině při zmírnění nebo odstranění nepříznivých sociálních důsledků nemocí. S vyuţitím vlivu psychosociální sféry na nemoc dosáhnout lepší adaptaci, překonání obtíţí, motivaci k léčbě, spolupráci a ke kvalitnějšímu ţivotu (Kuzníková, 2011). Dle §3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách je nepříznivá sociální situace definována: „…jako oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, ţivotní návyky a způsob ţivota vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohroţení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závaţných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.“ Dle Šlenkrtové a Markové

20

(2010) nepříznivou sociální situaci lze řešit kompenzací, adaptací nebo integrací klienta do společnosti. Tím lze docílit, aby jedinec dosáhl nejvyšší moţné hranice při uspokojování jeho ţivotních potřeb se zřetelem na zdravotní stav a sociální situaci (Šlenkrtová, Marková, 2010). Sociální začleňování je postup, který zabezpečuje, ţe osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohroţené dosáhnou příleţitosti a moţnosti, které napomáhají zapojit se do ekonomického, sociálního i kulturního ţivota společnosti a ţít způsobem, který je ve společnosti povaţován za běţný. Za sociální vyloučení se pokládá vyloučení osoby mimo běţný ţivot společnosti a nemoţnost se do něj zapojit z důvodu nepříznivé sociální situace (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách). V sociální práci v nemocnici se prolíná péče zdravotní spolu s řešením sociálních problémů klienta ve chvíli, kdy není schopen problémy řešit sám, rodina mu tuto péči poskytnout nemůţe, nechce, nebo pokud rodinu nemá. Sociální péče je nedílnou součástí léčebného a ošetřovatelského procesu. Právem kaţdého klienta je pomoc při řešení sociálních problémů (Šlenkrtová, Marková, 2010). Ke specifikům sociální práce v nemocnici patří především znalost diagnóz a jejich odraz v sociální oblasti (Severová, 2005). Jak uvádí Vurm (2004), zdravotní péče obsahuje péči o nemocné, ale také prevenci nemocí, komplexní rehabilitaci a opatření k udrţení zdraví i zdravotní výchovu. Pokud je poskytována zdravotní péče, je potřeba zajistit také sociální péči (Vurm, 2004). Rehr In Beder (2006, In Kuzníková, 2011, s. 18) uvádí, ţe hlavním cílem sociální práce v nemocnici je „…iniciovat a realizovat sociálně-zdravotní sluţby, zapojovat se do týmové spolupráce a zdůrazňovat profesionální nezávislost.“ (Rehr In Beder, 2006, In Kuzníková, 2011). Sociálně-zdravotní sluţby napomáhají k zabezpečení fyzické a psychické soběstačnosti jedinců, kterým jsou poskytovány. Jsou určeny jedincům, kteří nepotřebují akutní zdravotní lůţkovou péči, ale potřebují pomoc druhé osoby při kaţdodenních činnostech a tato pomoc jim nemůţe být zajištěna v domácím prostředí. Tyto sluţby jsou poskytovány v pobytových zařízeních sociálních sluţeb, nebo v pobytových zdravotnických zařízeních (Sociální sluţby-způsoby pomoci).

21

1.5.1

Klient/pacient v nemocnici

Nemocnice je zařízením, které má za úkol člověka vyšetřit a stanovit diagnózu, léčit, vyléčit či zlepšit zdravotní stav. Dalším úkolem je zdravotnická péče, aby jedinec zůstal v dobrém psychickém stavu a aktivně se podílel na uzdravování (Křivohlavý, 2002). Křivohlavý (2002) a Zacharová (2007) charakterizují pacienta jako léčící se nemocný člověk, který má zřetelné příznaky nemoci, coţ umoţní jeho zařazení do kategorie podle Mezinárodního seznamu nemocí. V sociální práci je pro jedince uţívajícího sluţeb sociálního pracovníka, a který vystupuje jako jeho spolupracovník a rovnocenný partner, označení klient (Mahrová, Venglářová, 2008). Pojem klient vystihuje vztah mezi poskytovateli sluţby či péče a jejím objektem. V systému organizací poskytujících sluţbu je definován jako osoba, která je objektem sluţby (Kuzníková, 2011). Nemocný bývá omezen ve styku s přáteli, s vrstevníky, nesmí cestovat, nesmí vycházet z bytu, jíst oblíbená jídla, kouřit. Je omezen v činnostech, které jsou jeho oblíbené. Nemoc omezuje člověka při výkonu povinností, tím ţe nemocný bývá uznán práce neschopným, omluven ze školy a je zbaven různých domácích povinností (Zacharová, 2007). Dle Bártlové (2005) se ocitá v postavení jedince, který je psychicky i společensky podřízen. Fyzický zdravotní stav má často sociální prvky. U klientů s terminálním onemocněním, kteří potřebují pomoc při přechodu do hospicového programu, či jiné dlouhodobé péče po propuštění z nemocnice. Jedinci s chronickými zdravotními problémy, se ztrátou mobility potřebují pomoc s vyrovnáním problémů, pouţíváním pomůcek, změnou způsobu ţivota a vyrovnat se fyzickými změnami (Ginsberg, 2001). Představy a vnímání jedince o jeho zdravotním stavu jej ovlivňují při vysvětlení, jak na tom zdravotně je a co se s ním děje (Křivohlavý, 2002). Adaptace na nemocniční prostředí není u všech jedinců stejná. Odlišnosti způsobuje věk. Starší lidé jsou méně přizpůsobiví s řadou dalších handicapů (např. smyslových), které adaptaci komplikují (Weinfurterová, 2007). Dle Křivohlavého (2002) je nemocný jedinec předmětem péče mnoha lidí. Je závislý na druhých lidech a postaven do situací, které jsou odlišné od těch na které je

22

zvyklý. Zacharová (2007) dále uvádí, ţe je omezen ve styku s ostatními lidmi a tím vznikají vztahy k personálu či ke spolupacientům.

1.5.2

Role a činnosti zdravotně sociálního pracovníka v nemocnici

Oblast zdravotnictví a zároveň náplň práce sociálního pracovníka v nemocnici se časem mění, vyvíjí a stává se součástí léčebně preventivní péče. Do popředí se dostává vliv sociálního prostředí na zdraví a proţívání nemoci (Vranková, Gaţiová a Ondrušová, 2008). Dostálová a Šiklová (2004) uvádí, ţe v letech 1949 aţ 1990 se sociální práce ve zdravotnictví v České republice nerozvíjela. Dle § 10 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilostí souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů – zákon o nelékařských zdravotnických povoláních, je činnost zdravotně sociálního pracovníka činností v rámci preventivní, diagnostické a rehabilitační péče v oboru zdravotně sociální péče. Zdravotně sociální pracovník se také podílí na ošetřovatelské péči z hlediska uspokojování sociálních potřeb pacienta/klienta. Činnosti zdravotně sociálního pracovníka jsou vymezeny vyhláškou 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, v platném znění. Vykonává činnosti dle § 3 v souladu s odbornou způsobilostí, zdravotnického pracovníka bez odborného dohledu. V § 9 vyhlášky č. 55/2011 Sb., jsou uvedeny činnosti zdravotně sociálního pracovníka. Šlenkrtová a Marková (2010) uvádí, ţe zdravotně sociální pracovníci poskytují nebo zprostředkovávají pacientům v nepříznivé sociální situaci: -

zdravotně sociálního poradenství,

-

podporu a pomoc ke zvýšení jejich orientace ve vlastních právech v dané situaci,

-

přímou pomoc, podporu a doprovázení formou organizováním, vyjednáváním nebo zastupováním,

-

sociální poradenství, socioterapeutické rozhovory,

-

sociálně právní ochranu dětí podle zákona o sociálně právní ochraně dětí,

-

sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence podle zákona o sociálních sluţbách,

-

zdravotní sluţby domácí, následné, ošetřovatelské a ústavní péče (Home care, hospic, lůţka dlouhodobé péče, domovy důchodců, ústavy sociální péče),

23

-

organizační záleţitosti spojené s úmrtím. Sociální práce pracuje s klientem z hlediska holistického pojetí člověka

(Kuzníková, 2011). Severová (2005) ve svém článku uvádí, ţe výkon sociální práce ve zdravotnictví omezuje povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků a zákon na ochranu osobních údajů. Zdravotně sociální pracovník je povinen dodrţovat základní etické principy, respektovat základní lidská práva, obecně závazné právní normy, ale také v souladu s respektováním základních lidských práv a svobod (Šlenkrtová, Marková, 2010). Kuzníková (2011) říká, ţe je zřejmá potřeba zdravotně – sociálních pracovníků ve zdravotnických zařízeních, kteří by řešili a uspokojovali psycho-sociální potřeby klientů. Přesto často dochází k problémům v komunikaci a při vymezování kompetencí a pracovních náplní (Kuzníková, 2011). Role sociálního pracovníka v nemocnici spočívá v zahájení procesu zdravotně sociální rehabilitace, která směřuje k udrţení kvality ţivota a jako preventivní faktor vyvolává sníţení moţnosti opakovaného návratu do zdravotnického zařízení (Novosad, 2000, In Kuzníková, 2011). Marková (2009, In Kuzníková 2011) uvádí, ţe poskytované sociální sluţby mají přímý zdravotní, ale i ekonomický dopad. Sociální pracovníci pomáhající klientům zajistit finanční prostředky pro zdravotní péči, zajistit po propuštění z nemocnice bydlení, dlouhodobou či jinou péči (Ginsberg, 2001). Náplní sluţeb sociální péče v nemocnici jsou intervence, které napomáhají odstranit nebo zmírnit negativní důsledky situace, které jsou způsobené nemocí, hospitalizací, úmrtím, psycho-sociálně patologickými jevy (Kuzníková, 2011). Zdravotně sociální pracovník zajišťuje zdravotně sociální péči pacientům/klientům s rozdílnou sociální problematikou, s ohledem na jejich zdravotní stav, s vyuţitím informací ze zdravotnické dokumentace a respektuje rozhodnutí pacienta/klienta (Šlenkrtová, Marková, 2010). Šlenkrtová a Marková (2010) dále uvádí, ţe společně s pacientem/klientem stanovuje přednosti, postupy a cíle sociálního procesu, do kterého zapojuje jeho rodinu, opatrovníky a osoby blízké. Podílí se na řešení sociální situace pacienta/klienta ve spolupráci s multidisciplinárním týmem (Šlenkrtová, Marková, 2010). Severová (2005) ve svém článku popisuje vnitřní tým pracovníků, kteří se podílejí a spolupracují na řešení sociální situace klienta/pacienta. Mezi tyto pracovníky řadí lékaře, psychology,

24

rehabilitační pracovníky, zdravotní sestry, psychiatry, terapeuty, sociální pracovníky. Lékaři se snaţí o dosaţení co nejlepšího zdravotního stavu klienta, psychologové a psychiatři pomáhají zvládnout psychickou náročnost onemocnění tak, aby jedinci byli připraveni přijmout nevyhnutelné řešení, pomoc rodiny a institucí. Zdravotní sestry, rehabilitační pracovníci, terapeuti zabezpečují ošetřovatelskou péči, aby byl jedinec v co nejlepším stavu. Sociální pracovník v určitých případech působí jako koordinátor (Severová, 2005). Sociální pracovník je vnímán lékaři jako znalec problematiky sociální pomoci, sociálních dávek, moţností a postupů při zajišťování návaznosti péče (Janečková, 2010). Dle Severové (2005) je také nutné, aby byly vymezeny kompetence jednotlivých členů, aby tyto kompetence nepřekračovali, ale dokázali spolupracovat. Dále popisuje vnější tým, který zahrnují zaměstnanci institucí, se kterými sociální pracovník v nemocnici spolupracuje, aby vyřešil situaci klienta. Mezi tyto instituce autorka zařazuje pečovatelskou sluţbu, obvodní lékaře, domácí agentury, azylové domy, soudy, školy, úřady práce, posudkové lékaře (Severová, 2005). Kuzníková (2011) podobně jako Severová (2005) popisuje důleţitost komplexnosti péče, která vyţaduje propojení spolupráce odborného týmu, kde se pozice zdravotně sociálního pracovníka v týmové práci stává samozřejmou a nepostradatelnou. Z pohledu sociální práce je předpokladem úspěšné pomoci klientovi funkční propojení spolupráce mezi sociálním pracovníkem, klientem a jeho rodinou, organizacemi, fyzickými a právnickými

osobami

mimo

zdravotnické

zařízení

a

samotnými

členy

interdisciplinárního týmu (Kuzníková, 2011). Kuzníková (2011) také popisuje činnosti zdravotně sociálního pracovníka při řešení situace akutně hospitalizovaných klientů, sociální pomoc u chronicky nemocných, sociální prevenci, stanovení anamnézy, prognózy a vyuţití metod sociální práce. Činnosti by měli vycházet ze sociální anamnézy. Následně mají být vybírány postupy, které se jeví v dané situaci klienta jako nejvhodnější k řešení (Kuzníková, 2011). Intervence, které zahrnuje práce zdravotně sociálního pracovníka, dle Kuzníkové (2011), jsou: Psychosociální podpora zahrnuje obhajobu potřeb klientů proti zdravotnické organizaci, sociálnímu okolí, zajištění sociální podpory a pomoci při řešení finanční a

25

ţivotní situace klienta. Podporuje psychickou podporu, rozeznání ztrát v oblasti emocí a proţívání klienta, zajištění krizové intervence a pomoci klinického psychologa (Kuzníková, 2011). Edukace klientů i okolí v porozumění nemoci a psychosociálním důsledkům nemoci, léčbě a jejím důsledkům, v legislativních otázkách, nárocích na finanční a další dávky sociální péče a podpory. Edukace rodiny v moţnostech zdravotně sociální péče, orientaci v nabídce sluţeb a oblastí další moţnosti pomoci, sluţeb a zdrojů. Edukace interdisciplinárního týmu, ošetřujícího personálu v rámci psychosociální péče o klienty (Kuzníková, 2011). Poradenství zahrnuje poskytování informací při řešení nepříznivých situací, porozumění situaci a hledání moţností řešení, při řešení finančních potíţí klienta – ţádost o invalidní důchod, dávky sociální péče, státní sociální podpory. Dále zahrnuje plánování propuštění a následné péče - poradenství s podáním ţádosti do domova pro seniory, se zajištěním Home care sluţeb, přeloţení do jiného zdravotnického zařízení, do rehabilitačního ústavu, LDN, zajištění pečovatelské sluţby, hospicové péče a pomoc při zajištění rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. Předpokladem sociálního poradenství je znalost legislativních pramenů. Z důvodu různorodé klientely a různým problémům klientů v nemocnici je mnoho legislativních předpisů (Kuzníková, 2011). Dle Novosada (2009) poradenství ve zdravotnických zařízeních spočívá ve zjištění okolností dalšího ţivota klienta a opatřeních, které reagují na jeho potřeby a moţnosti. Cílem je zjistit, zda se bude schopen vrátit po skončení léčby domů, do původního prostředí. Zkoumá se rodinné zázemí, sociální vztahy, hmotné zabezpečení, bydlení, míra soběstačnosti, pracovní uplatnění a psychický stav. Smyslem je objasnit, zda rodinná, existenční a sociální situace nebude narušovat léčbu a nebude příčinou zhoršujícího se zdravotního stavu (Novosad, 2009). Komunikace obsahuje rozhovor s klientem, jeho rodinou, skupinou či v rámci komunity. Terapeutický rozhovor s klienty, asistence při rozhovoru klienta a jeho blízkých s odborníky, rozhovor s profesním týmem a jednotlivými členy (Kuzníková, 2011). Dle Kuzníkové (2011, s. 25) zdravotně sociální pracovník: „Nejčastěji spolupracuje se sociálními pracovníky obecních úřadů (SPOD), s úřady práce, správou

26

sociálního zabezpečení, Policií ČR, soudy, praktickými lékaři, organizacemi poskytujícími sluţby sociální péče a sluţby zdravotní péče….“ Dle autorky jsou dalšími činnostmi telefonické a elektronické formy komunikace, sociální šetření, spolupráce se zdravotními pojišťovnami, notáři, dětskými centry, kojeneckými ústavy, diagnostickými ústavy, pedagogicko-psychologickými poradnami, se školami, zajištění sociálního pohřbu u zemřelých bez pozůstalých (Kuzníková, 2011). Šlenkrtová a Marková (2010) k intervenčním metodám řadí informační, poradenský a terapeutický rozhovor. Cílem informačního rozhovoru je seznámit pacienta/klienta s novými a upřesňujícími informacemi, orientace a pochopení problému. Poradenský rozhovor obsahuje spolu s intervencí diagnostiku. Jeho cílem je klientovi/pacientovi pomoci najít náhled na svou situaci, odreagování napětí a aktivizaci sil. Cílem terapeutického rozhovoru je objektivně informovat pacienta/klienta o sociální situaci a moţnostech, jak ji změnit, zmírnit a překonat. Cíle sociální terapie a zlepšení, na kterých se aktivně podílel, pouţít k vyslovení uznání, pochvaly a znovu hovořit o cílech, které nesplnil (Šlenkrtová, Marková, 2010). Sociální pracovník v nemocnici pracuje s dokumentací zdravotně sociální práce. Pracuje se zdravotně sociální kartou pacienta, která obsahuje sociální záznam, písemnou i emailovou korespondenci s úřady, písemné a potvrzení od pacientů, sociální zprávu pro první informaci o pacientovi/klientovi, průběţná sociální sdělení a závěrečnou sociální zprávu, dle řešené problematiky. Podstatná je čitelnost, přehlednost a úplnost záznamu případu v průběhu hospitalizace v případě dalšího vedení a pokračování v sociální terapii. Důleţitost, dle autorek, spočívá ve zdokonalování metod sociální práce, pro účely výzkumu, pro plánování sluţeb a dávek sociální péče. Sociální pracovník se řídí, při zpracovávání a vedení dokumentace, zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (Šlenkrtová, Marková, 2010). Práce zdravotně sociálního pracovníka v nemocnici je ukončena závěrečným vyhodnocením činností, efektivity pomoci a podpory (Kuzníková, 2011). Propouštění klienta by mělo tempem, komunikací, způsobem podávání informací, zapojováním dalších osob odpovídat potřebám a zdravotnímu stavu klienta. Sociální pracovník by měl rozlišit rizika spojená

27

s propuštěním pacienta a zvaţovat z hlediska zdravotních a sociálních hledisek formu následné zdravotní péče (Janečková, 2010).

1.5.3

Vztah zdravotně sociálního pracovníka, klienta a jeho rodiny

Sociální pracovník musí být vybaven potřebnými dovednostmi k navázání kontaktu a znalostmi k rozpoznání a posouzení potřeb klienta (Weinfurterová, 2007). Je prostředníkem mezi nemocným a okolím, bydlištěm, rodinou, školou, zaměstnáním a různými institucemi. Péče je směrovaná především na hospitalizované osoby, ale někdy se musí postarat také o příbuzné, rodiče či děti, pokud se z důvodu onemocnění blízké osoby ocitli v tíţivé sociální situaci (Severová, 2005). Vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem má být rovnocenný, tzv. partnerský a jejich spolupráce by měla být dobrovolná a rovnoprávná. Kuzníková (2011) uvádí, ţe vztah vzniká, pokud si klient sám poţádá sociálního pracovníka o pomoc. Tento způsob je zkomplikován nepřítomností zdravotně sociálního pracovníka v pracovním týmu přímo na odděleních. Z toho vyplývá, ţe můţe poţádat zdravotnický personál, anebo příbuzné, aby sociálního pracovníka kontaktovali. Sociálním faktorem vyhledání pomoci samotným klientem je vliv rodiny, jejich vztahy a funkčnosti rodiny. Důvodem můţe být nezvládnutí povinností v práci či ve škole, ekonomické příčiny a forma pomoci, přestoţe nejsou zdravotní obtíţe. Dalšími důvody jsou špatné ţivotní návyky nebo naopak osoby zodpovědné a podílející se na prevenci. Důvodem můţe být také porod (Kuzníková, 2011). Dle Novosada (2009) vztah mezi lékařem a klientem má být poloţen na důvěře, partnerství, pravdě a informovanosti. Lékař by ho měl motivovat a doporučit další odborníky (Novosad, 2009). Způsobem jak vzniká vztah, je také oslovení sociálního pracovníka lékařem či sestrou určitého oddělení, jelikoţ se hospitalizovaný klient jeví jako jedinec, který pomoc sociálního pracovníka potřebuje. Problémem je riziko přehlédnutí jedinců, kteří pomoc sociálního pracovníka potřebují. Důvodem poskytnutí pomoci bez ţádosti je hospitalizace klientů s poruchami vědomí, z důvodu úrazu, psychických obtíţí. Péče o dítě či osobu zbavenou svéprávnosti, péče o starého nemocného, závislost na návykových látkách a sebevraţedné chování. Dalším způsobem vzniku vztahu můţe být depistáţ neboli aktivní vyhledávání klientů

28

sociálním pracovníkem (Kuzníková, 2011). Dle Úlehly (2005) u osoby, která nepřichází „dobrovolně“, je tím, co vede ke spolupráci představa pomoci. Řezníček (1994) uvádí, ţe na prvním kontaktu sociálního pracovníka a klienta záleţí, protoţe ovlivňuje následné intervence a výsledky. Klient i sociální pracovník zjišťují situaci a hledají moţnosti dorozumění. Sociální pracovník by měl klienta zaangaţovat a motivovat ke změně chování či ţivotních podmínek (Řezníček, 1994). Pracovníka a klienta vedou jejich odlišné touhy, ţádosti a přání (Úlehla, 2005). Klienti bývají plní pocitů strachu, obav, vzteku, smutku a pociťují bolest, z toho důvodu potřebují, aby sociální pracovník pochopil, jak se cítí, aby byl schopen odpovědět na otázky týkající se nemoci a poradit, jak řešit problémy nemocí způsobené (Kuzníková, 2011). Měl by jednat s respektem a přizpůsobit rozhovor tak, aby se klient uvolnil. Rozhovor můţe začít tématem blízkým pro klienta. Musí projevit opravdový zájem, aby získal spolupráci klienta. Musí také poznat, co klient od něho očekává (Řezníček, 1994). Kuzníková (2011) zařazuje mezi dovednosti ve vztahu ke klientům opravdovost, přesné empatické porozumění, nepodmíněné přijetí. Opravdovost charakterizuje jako soulad proţívání, chování a jednání terapeuta. Přesné empatické porozumění popisuje jako schopnost vcítit se do klienta a získat náhled a diagnostiku na základě pochopení souvislostí a vztahů. Nepodmíněné pozitivní přijetí je faktorem pro navázání důvěryhodného vztahu pro spolupráci. Přijetí je postojem, při kterém se přijímají jakékoli postoje a pocity klienta (Kuzníková, 2011). Dle Kuzníkové (2011) tyto vlastnosti a schopnosti ovlivňují spolupráci s klientem, podporují důvěru a vytváří podmínky v léčebném procesu. K dalším vlastnostem a schopnostem ve vztahu ke klientům řadí vzájemná očekávání, přenos a protipřenos. Očekávání jsou do určité míry určena rolemi pracovníků a nemocného. Přenos a protipřenos označují přenášení zkušeností, jde o nevědomé způsoby proţívání, myšlení a jednání (Kuzníková, 2011). Sociální pracovník se také zajímá o sociální prostředí klienta a všímá si nedostatků rodiny v komunikaci (Dostálová, Šiklová, 2004). Rodina je základní sociální skupinou. Úloha rodiny v péči o nemocného člena rodiny se historickým vývojem měnila. Zodpovědnost v péči se přenesla na zdravotnická zařízení. Rodina sehrává významnou roli pro nemocného. Existuje souvislost mezi léčebným procesem a vlivem rodinných

29

příslušníků a přátel (Bártlová, 2005). Bártlová (2005) a Zacharová (2007) se shodují v tom, ţe rodina a návštěvy na nemocného mohou působit kladně i negativně. Nemoc jedince vyvolává obavy, strach a smutek ostatních. Naruší se rovnováha rodinného ţivota (Zacharová, 2007). Musil a Šrajer (2008) uvádí, ţe předmětem pozornosti sociálních pracovníků jsou „zlomové úkoly.“, jimiţ se ţivot rodiny odchýlí od obvyklých událostí v rodině, mezi které také patří narození dítěte s postiţením či závaţné onemocnění člena rodiny.

1.5.4

Rozdělení klientů zdravotně sociálních pracovníků

Kuzníková (2011) popisuje předpoklad zvyšujícího se počtu (prevalence) nemocných s kardiovaskulárními chorobami, zhoubnými novotvary, diabetem mellitem, oslabenou imunorezistencí, kteří potřebují péči zdravotní, sociální i rodinnou. S ohledem k předpokladu zvyšování nákladů na péči je nezastupitelná cílená prevence a sniţování negativních důsledků (Kuzníková, 2011). Sociální pracovník v nemocnici se setkává s klienty různých charakterových vlastností, přičemţ kaţdý z nich proţívá onemocnění jinak. Z tohoto důvodu by měl ke kaţdému klientovi přistupovat individuálně a v co největší míře akceptovat osobnost klienta. Měl by také znát problematiku onemocnění a znát důsledky, které mohou onemocnění mít. Dochází ke zvyšování počtu klientů s onemocněním srdečně-cévními, metabolickými, onkologickými, pohybovými, závislostmi a demencemi. Ke zvyšování dochází také u hypertenzní choroby a alergických onemocnění. Klienty lze rozdělit na akutně a chronicky nemocné (Kuzníková, 2011). Akutně nemocní klienti jsou náhle přerušeni v normálním způsobu ţivota a následně se navrací k původnímu zdraví (Kuzníková, 2011). K akutní formě nemoci dochází zpravidla z plného zdraví. Příznaky jsou natolik výrazné, ţe stav nemocného většinou zneklidní i laické okolí. Náhlá změna zdravotního stavu nahání nemocnému strach a úzkost. Akutní stavy, které mohou ohrozit ţivot nemocného, mají obvykle vystupňované příznaky. Mezi příznaky, které ohroţují ţivot, patří například klinická smrt, náhlá dušnost, šokový stav, ischemická bolest u srdce (IM), porucha vědomí aj. (Zacharová, 2007). Zdravotně sociální pracovník, jak uvádí Kuzníková (2011), hraje

30

důleţitou roli na počátku hospitalizace, kdy se klient musí vyrovnat s náhlou situací, odloučením od rodiny, od práce, s proţíváním obav a fyzickou bolestí. Zdravotně sociální pracovník by měl v této krizové situaci poskytnout poradenství. V úvahu je nutné brát problémy vzniklé sociální situace, psycho-somatické proţívání nemoci, ale také moţnost přeměny v chronické onemocnění (Kuzníková, 2011). Chronicky nemocní klienti se nemohou plně uzdravit a jejich zdravotní stav se postupně zhoršuje a dochází k jeho změnám (Kuzníková, 2011). Chronická onemocnění převaţují nad akutními stavy a stávají se problémem biologickým, společenským, ale i psychickým. Jsou poruchou zdraví, která trvají dlouho, často jsou celoţivotním problémem (např. diabetes mellitus). Nemoc má rozdílný vývoj a obvykle s nejistou prognózou. Je velkou zátěţí pro člověka, který se musí přizpůsobit podmínkám. Problémy nemocného proţívá i jeho rodina. U chronicky nemocných jedinců je vhodné posouzení zdravotního stavu. Na základě tohoto posouzení je vhodné se orientovat na činnosti a na aktivity, které zvládnou, tím dochází k určité realizaci a kompenzaci postiţení nebo nemoci (Zacharová, 2007). Bártlová (2005) popisuje nárůst chronických onemocnění. Dle Kuzníkové (2011) bývají jedinci s chronickým onemocněním opakovaně hospitalizování. Nutné je přizpůsobit a naučit se s onemocněním ţít a klientům s touto změnou pomoci. Zdravotně sociální pracovník usiluje o citlivou pomoc a vyuţití vnitřních i vnějších zdrojů k dosaţení co nejlepšího naplněného ţivota a zajištění finančních záleţitostí (Kuzníková, 2011). K tomuto rozdělení lze přidat, dle Zacharové (2007), osoby s trvalými poruchami v oblasti smyslové, tělesné nebo mentální a velmi vážně nemocné jedince, kteří proţívají onemocnění bez toho, aby znali jeho závaţnost (Zacharová, 2007). Práce u chronicky nemocných spočívá v sociální pomoci a sociální prevenci. Sociální pomoc znázorňuje sociální poradenství. Sociální prevence by měla obsahovat rozhovor s kaţdým klientem a zjišťovat moţné sociální obtíţe (Dostálová, Šiklová, 2004). Jiné dělení, které vychází ze vztahu přístupu lékaře, rozlišuje klienty/pacienty se somatickým

či

organickým

postiţením,

klienty/pacienty

s významnou

psychosomatickou sloţkou či závaţnými psychosociálními důsledky a nemocné, jejichţ stav medicína nemusí či není schopna ovlivnit (Kuzníková, 2011).

31

Kuzníková (2011) rozděluje typy klientů zdravotně sociálních pracovníků: -

Senioři se sníženou soběstačností jsou klienty, pokud není moţný návrat do domácího prostředí.

-

Onkologicky nemocní jsou hospitalizováni nejen na onkologických odděleních či klinikách, často jsou spojeny s problémy nejen zdravotními.

-

Těžce nemocní jsou klienti po úrazu, nehodě či katastrofě, u kterých je předpokládán dlouhodobý průběh.

-

Klienti klinik gynekologicko-porodnických a novorozeneckých se setkávají se zdravotně sociálním pracovníkem, především v případech opuštění novorozence, matky samoţivitelky, rodiče dětí s postiţením, matky závislé na návykových látkách, dále také matky v šestinedělí s poporodní depresí a psychózou.

-

Dětští klienti jsou klienty zdravotně-sociálních pracovníků v případě podezření ze zanedbávání, zneuţívání či týrání dětí.

-

Klienti závislý na návykových látkách jsou hospitalizovaní na detoxikaci v psychiatrických léčebnách.

-

Komunita je nezbytná být vnímána jako celek. Zdravotně sociální pracovník se setkává s minoritami, cizinci i osobami bez přístřeší.

-

Klienti bez domova jsou zvláště skupinou obyvatel, ke kterým patří squattery, narkomani, jedinci s psychosomatickými sklony, kriminální minulostí, s pasivitou k práci, ale můţe jít také o důchodce.

-

Klienti poskytující sexuální služby jsou skupina, která souvisí s klienty se závislostmi, těhotenstvím, porodem. Součástí práce s těmito klienty je preventivní činnost a poradenství v programech přenosu pohlavně přenosných chorob.

1.6 Teorie a metody sociální práce v nemocnici 1.6.1

Teorie sociální práce

Teorie usnadňuje praxi tím, ţe specifikuje, co má dělat a proč, proto je neodmyslitelné oddělit teorie od výkonu praxe (Navrátil, 2001). Fook (1993, In Navrátil, 2001) rozděluje teorie na obecné teorie, které jsou zaměřené na politické,

32

ekonomické a sociální oblasti společnosti. Praktické teorie, které rozvíjí metody intervence, způsoby práce s klientem a navrhují jejich zlepšení. Praktické modely, které dávají návody na uplatnění zkušeností a znalostí v praxi. Sociální práci lze z hlediska teorií rozdělit do konceptů, které vycházejí z historického vývoje sociální práce v USA a Německa (Mahrová, Venglářová, 2008). Psychosociální koncept klade důraz na psychosociální pomoc jednotlivcům, kteří o ni mají zájem. Přístup vychází z teorie osobnosti Sigmunda Freuda. Zdůrazňuje důleţitost vztahů jednotlivce a prostředí. Jednání sociálního pracovníka je zaměřeno na osobu s důrazem na porozumění jako jedinci ve vztahu k prostředí. Hlavní představitelkou toto přístupu je Hollisová (Mahrová, Venglářová, 2008 a Kuzníková, 2011). Systémový koncept v rámci sociální práce se zabývá vztahy a vzájemným působením lidí v prostředí. Klienti jsou součást systému. Řešení problému je moţné pouze v rámci tohoto systému. Systémy jsou neformální, přirozené (rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci), formální (organizace, asociace) a společenské systémy pomoci (nemocnice, školy). Cílem je zvýšení schopnosti překonat problémy, zapojit jedince do systému, podporovat, zlepšovat působení systémů, přispět k rozvoji a zlepšování sociální politiky. Pomáhá určit úkoly, které mají být dosaţeny. Sociální pracovníci vyuţívají při dosahování změny čtyři systémy. Systém zprostředkující změnu tvoří sociální pracovníci a organizace, ve kterých pracují. Systém klientely tvoří jedinci, kteří ţádají o sluţbu a očekávají podporu. Cílový systém tvoří jedinci, kteří změnu potřebují. Akční systém tvoří zprostředkovatel změny a jeho tým. Představiteli tohoto přístupu jsou Pincus a Minahaunová (Mahrová, Venglářová, 2008 a Kuzníková, 2011). Ekologický koncept klade důraz na procesy adaptace a integrace mezi lidmi a sociálním a fyzickým prostředím. Zaměřuje se na poruchy a problémy v adaptačním procesu. Příčinou poruch je stres, který vzniká v oblastech změny (vývojové, sociálního statusu, krizové události), tlaky prostředí a oblasti maladaptivních interpersonálních vztahů a komunikace. Cílem sociálního pracovníka je snaha o adaptaci nebo readaptaci klienta. Práce s klientem začíná iniciační fází, kdy sociální pracovník uzavírá s klientem smlouvu, odhalují a definují problém. V pokračovací fázi pracují na řešení problému.

33

Konečná fáze je oddělením klienta a jeho návrat. Představiteli tohoto přístupu jsou Germain a Gitterman (Mahrová, Venglářová, 2008 a Kuzníková, 2011). Úkolový přístup vychází z krátkodobého psychosociálního přístupu a navazuje na řešení problému z pohledu klienta. Klient zná cíle a rozhoduje o změnách. Hlavními představiteli tohoto přístupu Reid a Epsteinová (Mahrová, Venglářová, 2008 a Kuzníková, 2011). Dle Kuzníkové (2011) jsou základními prvky pomoc zaměřená na problémy z pohledu klienta, který je seznámen s cíli a strategií sluţby a schvaluje ji. Zároveň jsou klienti vnímáni za jedince se schopnostmi k řešení problémů. Problémy, překáţky a zdroje jsou nazírány z multisystémového modelu a při řešení sociální pracovníci mohou čerpat z různých teorií. K řešení dochází vlivem klienta a jeho činností a opatření (Kuzníková, 2011). Koncept sociálního fungování vychází ze vztahu člověka a prostředí. Cílem je podpořit klienta, pomoc obnovit či udrţet rovnováhu mezi schopností ke zvládání úkolů a poţadavky prostředí. Hlavními představiteli jsou Sheafor a Horejsi (Mahrová, Venglářová, 2008). Sociální práce orientována na životní svět usiluje o sociální spravedlnost a uschopnění lidí ve vztazích. Je zaměřena na zvládání podmínek ţivota s ohledem na moţnosti, které mají k dispozici. Hlavním představitelem teorie je Thiersch (Kuzníková, 2011). Ekosociální koncept při zvládání problémů vychází z podpory a vyuţití příleţitostí uvnitř ekosystému. Ke vztahu člověka a okolí patří zvládání běţného dne, schopnost ekonomického bilancování při uspokojování ţivotních potřeb, sebeřízení, ţivotní situace, ţivotní forma a kompetence, aktivní udrţování vztahů, nakládání se zdroji, zdolávání, které zahrnuje vedení ţivota, sebeorganizace, podpora přispívající k sebeřízenému zvládání ţivota, propojení na vytváření sítí. Vychází z cíle, ţe sociální práce by měla mít podobu profesionálního na sluţbu orientovaného jednání, které směřuje ke zdolávání nepříznivé situace. Rozlišuje se management ovlivňování, který je uplatňován při politických rozhodnutích. Management podpory se uplatňuje jako metoda v rámci sociální práce s jednotlivcem či rodinou. Hlavním představitelem tohoto konceptu je Wendt (Kuzníková, 2011).

34

Systémově-procesuální přístup vychází na jedné straně z cíle uspokojovat lidské potřeby, na druhé straně vybudování a uchování spravedlivé sociální struktury. Funkcí sociální práce, která souvisí s individuem, je vyuţívání zdrojů k uspokojování ţivotních potřeb, umoţňování procesů učení s ohledem na individuální a kulturní vzory. Funkce v souvislosti se sociálními systémy, která souvisí s vyrovnáním vztahů mezi právy a povinnostmi. Společenská funkce je zaměřena na znalosti o lidech a o společnosti. Předmětem jsou sociální problémy individuální (omezovány ţivotní šance, narušené sociální vztahy) a problémy ve formě strukturálních a kulturně-společenských podmínek (nezaměstnanost, chudoba, znevýhodňování ţen). Hlavní představitelkou je StaubBernasconi (Kuzníková, 2011). Multisystémový přístup (Advanced Multi Systemic approach) je konceptem holistickým, integračním, ekologickým, který je zaloţen na empirických důkazech. Vychází ze systémového posouzení klienta. Není metodou, teorií ani modelem. Obsahuje způsobilost sociálního pracovníka, vědomosti, dovednosti, sebeuvědomění. Předpokladem je, ţe jedinec je součástí různých systémů a subsystémů, které se navzájem ovlivňují (Kuzníková, 2011). Kuzníková (2011) popisuje jednotlivé prvky přístupu: -

Ekologická systémová perspektiva – směrována na fungování subsystému a jejich přizpůsobení.

-

Sociální konstruktivizmus – lidské jednání není závislé na existenci věci, ale vlastním pochopení.

-

Biopsychosociální perspektiva – předpokladem holistického přístupu, kde tyto subsystémy na sebe reagují s ohledem na prostředí, ve kterém klienti ţijí.

-

Empowerment – předpokládá schopnost zvládat náročné situace. Zaměřený na posilování, zvládání bezmoci pomocí potenciálu jedince.

-

Moţnost volby – sociální pracovník nabízí moţnosti klientovi, který je tak partnerem v tomto procesu.

-

Angaţování klienta jako kulturní kompetence – respektování práva na informovanou volbu zapojení do procesu. Sociální pracovník musí znát kulturní a etnické zázemí klienta a respektovat jej.

35

-

Pouţívání teorií a metod a informativní výběr – ve volbě prostupů a modelů pro řešení konkrétních situací. 1.6.2

Metody sociální práce v nemocnici

Metoda znamená způsob, jak dosáhnout cíle prostřednictvím plánované činnosti (Mühlpachr, 2006). Metody sociální práce jsou postupy, vázané na cílový subjekt (práce s jednotlivcem, skupinou, rodinou, komunitou), na aktuální situaci (sociální znevýhodnění, sociální události), na vztahové souvislosti (vrstevnické skupiny, rodiny, organizace) i regionální a národní vazby systému (Matoušek, 2008). Různé metody a techniky jsou vyuţívány v rámci individuální, skupinové a komunitní práce (Mahrová, Venglářová, 2008). Šlenkrtová, Marková (2010) uvádí, ţe zdravotně sociální pracovník se řídí: „…nejnovějšími metodami a pouţívá nejnovější pracovní postupy při řešení sociální situace a přístupu k pacientovi/klientovi“. Individuální sociální práce Zakladatelkou je Mary Richmondo, která za nejdůleţitější metody povaţovala intervenci do klientova sociálního prostředí a rozvoj vztahu se sociálním pracovníkem. Původ je v USA (Mahrová, Venglářová, 2008). Cílem je, jak uvádí Charvátová (1990, In Mahrová, Venglářová, 2008), aby klient změnil ţivotní postoje a byl schopen samostatně řešit osobní, rodinné i společenské problémy. Zdravotně sociální práce, dle Šlenkrtové

a

Markové

(2010),

je

orientována

na

individuální

přístup

k

pacientovi/klientovi. V sociální práci ve zdravotnictví je nejvíce uţívanou intervencí, která začíná prvním kontaktem s klientem a seznámením s jeho chorobopisem. První kontakt probíhá rozhovorem, kdy je důleţité respektovat samostatnost, být konkrétní a oceňovat klienta, ale také umět hovořit a naslouchat (Kuzníková, 2011). Dle Janečkové (2010) je rozhovor důleţitým nástrojem při individuální práci s klientem. Dle Šlenkrtové a Markové (2010) individuální přístup: -

napomáhá ke zkrácení doby hospitalizace a sniţuje riziko opakované hospitalizace,

-

podporuje pacienty k řešení vlastních problémů,

36

-

podporuje zajištění a uspokojování jejich biologických, psychologických, sociálních a spirituálních potřeb,

-

pomáhá při vyuţití materiálních a finančních prostředků sluţeb sociální péče, přispívá k prevenci patologických sociálních jevů. Rodinná terapie, krátkodobá terapie a terapie rozhovorem, v 60 letech 20. století,

ovlivnila individuální sociální práci a začal se prosazovat přístup orientovaný na klienta (Mahrová, Venglářová, 2008). Přístup orientovaný na klienta, dle Rogerse, se v sociální práci ve zdravotnictví uplatňuje v situacích, které klient vnímá jako bezvýchodné, neřešitelné a často řešení nemají. K těmto situacím patří sdělení negativní prognózy, úmrtí blízkého člověka. Vyrovnání se s onemocněním a jeho důsledky je situací, kdy si klient/pacient neuvědomuje problém. K tomuto přístupu se také přistupuje při řešení situací klientů nedobrovolných, agresivních, se zhoršenou komunikací (Kuzníková, 2011). V individuální sociální práci se dále uplatňuje úkolově orientovaný přístup. Dle výzkumů byl tento přístup úspěšně uplatňován při práci s psychiatrickými pacienty, závislými na alkoholu, starými lidmi, v oblasti péče o dítě, při práci s mládeţí se školními neúspěchy, při práci s adolescenty a s lidmi bez přístřeší. Opodstatnění má při práci s klienty, kteří jsou motivovaní, ochotní se podílet na řešení situace a jsou samostatní (Kuzníková, 2011). Systémová teorie, která ovlivnila v 70 letech 20. století individuální sociální práci, klade důraz na vztahy klienta a jeho prostředí (Mahrová, Venglářová, 2008). Uplatnění přístupu je při krátkodobé práci s klientem. Nejčastěji u těch, kteří ţijí sami, mají konfliktní rodinné vazby a adolescentů (Kuzníková, 2011). V 70 letech vznikly v Německu koncepty, mezi které patří koncept navazující na psychosociální

přístup,

zohledňující

závislost

psychologických,

sociálních

a

ekonomických podmínek. Multifunkční koncepty, které vnímají vícerozměrnost problémů a cílů jedinců. Case-management, který obsahuje časově omezené plánování pomoci jednotlivcům nebo rodinám v problémových situacích. Dále také terapeutické koncepty a bibliograficky orientovaná případová analýza (Mahrová, Venglářová, 2008).

37

Dostálová, Šiklová (2004) popisují pracovní postup sociální práce ve zdravotnictví zaměřené na případ, který začíná seznámením se s chorobopisem a prvním kontaktem s klientem. Sociální pracovník má znát klientův zdravotní problém, anamnézu a znát názor lékaře a sester. Metodou práce je rozhovor s klientem, představení se a vysvětlení důvodu návštěvy (Dostálová, Šiklová, 2004). Po prvním kontaktu, dle Dostálové a Šiklové (2004), následuje stanovení psychosociální anamnézy pomocí řízeného rozhovoru. Zjišťuje, jak nemoc změnila ţivot klienta, jak to přijímá, kdo či co mu podporuje pomoc, jaké jsou problémy v rodině. Další částí je záleţitost financí a bydlení. Zjišťují se moţnosti do budoucna a potřeba pomoci v domácnosti. Zahrnuje také zjišťování širších sociálních podmínek a vztahů rodiny. Část rozhovoru pojímá rodiny a jejich členy. Rozhovor poskytuje volnost k vyprávění (Dostálová, Šiklová, 2004). Při řízeném rozhovoru, dle Šlenkrtové a Markové (2010), je důleţitý důraz na přípravu, která obsahuje zjištění informací, příprava plánu rozhovoru. Autorky dále uvádí, ţe sociální pracovník navozuje uvolňující, povzbuzující atmosféru, naslouchá, kontroluje emoce, má dostatek času, přizpůsobuje jazyk klientovi. Citlivě reaguje na specifické rysy jako stáří, věk, původ a postiţení klienta. Sociální pracovník pozoruje a vyhodnocuje motorické projevy, komunikaci, emocionalitu klienta (Šlenkrtová, Marková, 2010). Sociální diagnóza se stanovuje ve vztahu k onemocnění, uznání problému, přijetí zodpovědnosti za vlastní chování, sociálnímu zázemí, přijetí rizika změny navyklého ţivotního způsobu, hledání rady a ochoty ji přijmout, schopnosti plánovat, hájit práva a k psychologickému vyšetření (Šlenkrtová, Marková, 2010). Dle Šlenkrtové, Markové (2010) je sociální anamnéza základem pro určení sociálního problému a orientace v něm. Dle těchto autorek sociální anamnéza zahrnuje potřebné informace o pacientovi/klientovi. Sociální pracovník získává nezbytné informace pro řešení problému a respektuje zákon na ochranu osobních údajů (Šlenkrtová, Marková, 2010). Dle Šlenkrtové a Markové (2010) se sociální anamnéza zjišťuje, dle problematiky, přímo od klienta, jeho rodinného příslušníka, či další osoby. Dále od ošetřujícího lékaře, ze zdravotnické dokumentace, z výsledku šetření jiných odborníků, od dalších členů multidisciplinárního týmu podílejících se na péči. Ošetřující

38

lékař pracovníka informuje o diagnóze, o současném vývoji zdravotního stavu klienta, o prognóze onemocnění, o komplikacích a omezení, které onemocnění způsobilo. Ze zdravotnické dokumentace získává informace o diagnóze, orientaci pacienta a míry soběstačnosti, zdravotní pojišťovně, praktickém lékaři, identifikačních údajích, stavu, či rodinných poměrech. Dalšími členy multidisciplinárního týmu, od kterých se získávají informace, jsou především staniční a skupinové sestry. Při zjišťování informací, tyto autorky, spatřují za důleţitou objektivnost, diskrétnost, úplnost a přehlednost informací, ale také dodrţování ochrany osobních údajů pacienta/klienta (Šlenkrtová, Marková, 2010). Další částí práce je návrh řešení a plán sociální pomoci. Dostálová, Šiklová (2004) rozlišují sociální pomoc na krátkodobou a dlouhodobou. Krátkodobou pomocí je řešení nejnaléhavějších záleţitostí klienta. Dlouhodobá pomoc je plán péče o klienta po propuštění. Pracovník by měl seznámit pracovní tým s částmi plánu týkajících se ostatních nebo reţimu na oddělení (Dostálová, Šiklová, 2004). Dle Šlenkrtové a Markové (2010) se plán sociální terapie týká vnější stránky, která je charakterizována jako překáţka v ţivotě rodiny nebo jednotlivce. Zahrnuje konkrétní pomoc sociálního pracovníka. Vnitřní stránka se projevuje jako nedostatek sil tuto překáţku překonat nebo se jí přizpůsobit. Zahrnuje úsilí sociálního pracovníka o edukaci klienta. Zdravotně sociální pracovník určuje priority řešení problémů, vnitřní a vnější příčinné faktory a stanovuje pořadí důleţitosti. Plán pomoci se zaměřuje na pomoc řešení ţivotně důleţitých a ţivot ohroţujících potřeb k intervencím méně naléhavým. Zvaţuje moţnosti klienta a moţnosti orgánů a organizací, které při řešení sociální situace spolupůsobí, motivuje a aktivizuje klienta ke spolupráci i rodinu a blízké okolí při řešení problémové situace (Šlenkrtová, Marková, 2010). Další částí práce je sociální terapie, odborný zásah ke zmírnění nebo odstranění problému. K odstranění vnějších příčin např. dítě do náhradní rodinné péče, pracovní uplatnění klienta se zdravotním postiţením a k odstranění vnitřních příčin edukace, sociální terapie, intervence, motivace, vymezení problému, rozhovor s pacientem, promyšlený plán, informovanost klienta, ponechávat důleţitá rozhodnutí na klientovi (Šlenkrtová, Marková, 2010). Důvodem sociálních terapií jsou nevyřešené záleţitosti

39

s úřady, rizika očekávaných sankcí, finanční problémy, soudní řízení, ohroţení bydlení (Dostálová, Šiklová, 2004). Poslední částí je ověřování výsledků. Hodnotí, do jaké míry se podařilo splnit plán a jak plán přispěl ke zlepšení kvality ţivota klienta podle hodnocení nemocného (Dostálová, Šiklová, 2004). Šlenkrtová, Marková (2010) uvádí, ţe výsledky zdravotně sociální pracovník hodnotí postupně při realizaci plánu. Na základě hodnocení upravuje sociální intervence. Výsledky nejsou obvykle zjevné a jsou obtíţně zjistitelné a měřitelné (Šlenkrtová, Marková, 2010). Sociální práce s rodinou Matoušek (2008) uvádí, ţe rodina je jedinečná a nenahraditelná instituce. Rodina je zdrojem pomoci (Matoušek, 2008). S rodinou ve zdravotnictví, dle Kuzníkové (2011), se sociální pracovník často setkává v rámci léčebně preventivní péče v zařízeních jako kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do 3 let, dětská centra, v rámci nemocnic a odborných léčebných ústavů. S celou rodinou se můţe sociální pracovník setkat, jak uvádí Kuzníková (2011) v případech hromadných neštěstí a nehod. Klientem můţe být častěji matka s dítětem, rodička či doprovod dítěte. Dále také matky samoţivitelky, či matky, které se rozhodly dítě nevychovávat a dát k adopci. Do kontaktu se můţe dostat také dospělý člen rodiny, s akutním či chronickým onemocněním (Kuzníková, 2011). Dle Kuzníkové (2011, s. 78): „Tímto klientem můţe být senior, jehoţ zdravotní stav neumoţnuje návrat do domácí léčby….“ Janečková (2010) uvádí, ţe rodina by měla být zapojena do diagnostického a terapeutického postupu a měla by se účastnit sestavování plánu propuštění. Rodina je důleţitým zdrojem informací. Propuštění závisí na spolupráci s rodinou, musí respektovat potřeby nemocného klienta, ale také rodiny, která musí být na péči připravena a informována o vývoji zdravotního stavu, o nabídce podpůrných zdravotních a sociálních sluţeb a vybavena kompenzačními pomůckami (Janečková, 2010). Pro posouzení situace rodiny jsou důleţité funkce rodiny (ekonomická, výchovná, biologická a emocionální), a to jak je rodina naplňuje. Sociální práce s rodinou vznikla z rodinné terapie (Kuzníková, 2011). Rodinná terapie, dle Matouška (2003, In

40

Kuzníková, 2011) je chápána jako psychoterapie, zaměřená na vztahy v rodině, někdy také na očekávání a motivy členů rodiny. Matoušek (2008) uvádí typologie rodiny, které představují spojitost vlastností rodiny, které ubývají při zvládání problémů a s nároky na pracovníka: -

Perfekcionistické rodiny, represivní, úzkostně neurotické rodiny. Dospělí v těchto rodinách zdůrazňují ţádoucí metody chování. Jsou vysoce konformní, poţadují od svých členů úspěch ve všech situacích, pomoc vyhledávají členové sami, jsou nejlépe ovlivnitelné oproti následujícím typům.

-

Nepřiměřené rodiny, nezralé, dětinské, extrémně závislé rodiny. Dospělí spoléhají při řešení problémů na vnější pomoc. Potíţe vznikají při hospodaření s penězi a výchově dětí. Ovlivnitelné při dobrém a dlouhém vedení.

-

Egocentrické rodiny, prestiţní, chladné, rozštěpené rodiny. Dospělí jsou zaměřeni na svou kariéru. Častý je manţelský nesoulad, zanedbávání školní docházky dětí, u kterých se vyskytují také psychiatrické obtíţe.

-

Asociální rodiny, impulzivní, delikventní, agresivní, deviantní rodiny. Vztahy v rodině neodpovědné, narození nebývá plánované, rodiče jsou někdy ochotni dát děti k adopci. V těchto rodinách se vyskytuje zanedbávání, zneuţívání dětí, fyzická agresivita, časté zneuţívání návykových látek, především alkoholu (Matoušek, 2008). Při práci s rodinou se vychází ze zásad profesionálního vztahu sociálního

pracovníka a klienta jako empatie, vstřícnost, opravdovost, flexibilita. Kromě těchto zásad by měl také uplatňovat neutralitu – nestrannost. Neutralita vede k respektujícímu, nedirektivnímu a nehodnotícímu přístupu. Spolu s technickou cirkulárního dotazování pomáhá udrţovat určitý postoj (Kuzníková, 2011). Cirkulární dotazování umoţňuje rozebrání vztahů mezi členy rodiny (Úlehla, 2005). Je technikou, která dává moţnost vidět věci z různých stran (Úlehla, 2005 a Kuzníková, 2011). Sociální práce s rodinou je také zaloţena na sanaci rodiny, coţ je pojímáno jako podpora rodiny, fungování a zachování. Jde o metodu preventivní práce v případech ohroţení vývoje dítěte (Kuzníková, 2011).

41

Kuzníková (20011) uvádí nejvíce uţívané přístupy v sociální práci s rodinou. Autorka ve své knize popisuje systematický přístup, který je vyuţíván od 80 let 20. století. Jeho hlavní myšlenkou jsou interakce klientů a jejich prostředí. Sociální pracovník je součástí systému rodiny, klienta a pracovního týmu. Důleţitá je komunikace mezi klientem, rodinou a sociálním pracovníkem. Problémy jsou ovlivňovány prostředím klienta. Předpokladem je vznik problémů ve vztazích. Cílem sociálního pracovníka je určit osoby, kterých se problém týká a zahrnout je do řešení. Klient je samostatný a kompetentní řešit problém, v tomto přístupu je zdůrazňována jeho aktivita, iniciativa a zodpovědnost za změnu. Antiopresivní přístupy jsou určeny proti znevýhodňování a utlačování. Počátek vzniku je na konci 80 let 20. století. Souvisí s potřebou předcházet sociálním problémům. Posláním sociálního pracovníka je odstranění diskriminace a útlaku. Základem přístupu je spravedlnost, rovnost a spoluúčast (Kuzníková, 2011). Skupinová sociální práce Začala se rozvíjet v souvislosti se změnami, které způsobila průmyslová revoluce v Anglii. Lze ji charakterizovat jako psychosociální působení na skupinu lidí, kteří mají společný znak či cíl, aby se mohli se vyvíjet a stali se celistvou osobností (Mahrová, Venglářová, 2008). V praxi vychází z pojetí skupiny jako sociálního systému. Vývoj modelů skupinové práce byl ovlivněn teoretickými pohledy jako psychoanalytická teorie, teorie existenciální, teorie učení a teorie sociální změny (Matoušek, 2008). Skupinová sociální práce je metodou k posílení sociálního fungování za pomoci skupinového procesu. Souvisí zejména se vzděláváním, rekreačními aktivitami a sociální akcí směřující ke komunitní změně (Mahrová, Venglářová, 2008). Sociální práce se skupinami zaměřuje pozornost ke skupině, jejímţ účelem je dosahování cílů, které jsou vymezeny ve skupinové smlouvě (Mahrová a Venglářová, 2008). Jak uvádí Kuzníková (2011), bývá uplatňována ve specializovaných zdravotnických zařízeních, jako psychiatrické kliniky, léčebny, intermediální zařízení pro

reintegraci

psychiatrických

klientů.

Nejčastěji

je

uplatňována

formou

svépomocných skupin, jejímţ cílem je poskytování podpory a zkušeností mezi členy se stejným problémem (Kuzníková, 2011).

42

Existuje různé dělení skupin. Matoušek (2008) uvádí rozlišení: -

skupiny homogenní - např. skupiny drogově závislých, skupina týraných ţen,

-

skupiny úkolově zaměřené,

-

psychoterapeutické skupiny,

-

svépomocné skupiny,

-

skupiny pro výcvik lidských vztahů - skupiny setkání (encounter), skupiny výcviku v senzitivitě, T-skupiny (tréninkové skupiny),

-

skupiny zaměřené na dosaţení sociálních cílů - práce s mládeţí, práce s komunitou. Další dělení rozlišuje skupiny rekreační, zaměřené na zlepšení volnočasových

aktivit a vzdělávací, zaměřené na řešení problémů a rozhodování (Mahrová a Venglářová, 2008, Řezníček, 1994). Ve zdravotnictví se uplatňuje zejména členění na skupiny pomáhající, zaměřené na uspokojování emotivních a sociálních potřeb. Lze tak uplatnit přístup úkolový, který je zaměřen na plnění závazků. Moţností uplatnění je pomoc klientovi přizpůsobit se nové situaci např. před transplantací, po amputacích, po úrazech (Kuzníková, 2011). Dle Matouška (2008) má zvláštní pozornost skupinová psychoterapie, která je metodologickou základnou sociální skupinové práce. Je postupem, který k léčebným cílům pouţívá skupinovou dynamiku. Skupinová dynamika je dána vztahy a interakcí mezi členy a ovlivňuje výsledky práce. Skupinová psychoterapie je uplatňována ve chvíli, kdy se objevuje potíţ, kterou jedinec sám nedokáţe zvládnout (Matoušek, 2008). Skupinová terapie, jak uvádí Mahrová a Venglářová (2008), je metoda zaměřená na pomoc jedincům s duševními problémy nebo problémy se sociální adaptací. Kuzníková (2011) uvádí, ţe skupinové práce jsou vhodné pro klienty, kteří spolupracují, nejsou agresivní, bez protispolečenských projevů, s různorodými onemocněními, rodiny nemocných. Naopak nejsou vhodné pro psychopatické osobnosti a jedince s autismem (Kuzníková, 2011). Při plánování skupiny je nutné brát ohledy na potřeby klienta i zdravotnického zařízení. Výhodou skupinové práce je přínos pro klienta. Efektivní můţe být z důvodu zodpovězení mnoha dotazů najednou, předávání zkušeností členů, předávání podpory a zpětná vazba. Aktivity skupiny směřují k pochopení situace (Kuzníková, 2011).

43

Komunitní sociální práce Komunitní práce je jednou z metod sociální práce, která probíhá ve státních i nestátních organizacích (Navrátil, 2001). Komunita je definována, dle Mattessich, Monsey, Roy (1997, In Matoušek, 2008), takto: „Lidé, kteří ţijí v geograficky definované oblasti a mezi nimiţ existují vzájemné sociální vazby (ve smyslu příbuzenství, přátelství a známosti v geografické oblasti a také ve smyslu účasti na aktivitách komunity a některých formách ekonomické směny, např. kupování zboţí a sluţeb, práce pro místní zaměstnavatele apod.) a kteří jsou citově vázáni k sobě navzájem a k místu, kde ţijí.“ Komunitní přístup zdůrazňuje komunitní procesy, které se týkají spolupráce veřejného, podnikatelského sektoru a místních občanů (Matoušek, 2008). V sociální práci je komunita pojímána jednak jako teritoriální komunita, která označuje lidi ţijící na společném území. Dále jako zájmová komunita, kterou se rozumí lidé se společnými zájmy (Navrátil, 2001). Pojem komunitní práce znamená proces pomáhající lidem, aby společnou aktivitou vyřešili problém místní komunity a zlepšili podmínky svého ţivota v komunitě. Komunitní práce je metoda velmi univerzální, lze jí řešit místní problémy v oblasti sociálních sluţeb a zdravotní péče, etnického napětí, vzdělávání (Matoušek, 2008). Komunitní péče, jako přístup komunitní práce, směřuje uspořádání sluţeb pro skupiny „na okraji“, osoby hendikepované, seniory, duševně nemocné, aby mohli zůstat ve své komunitě a ţít v ní plnohodnotný ţivot (Matoušek, 2008). Jarošová (2007, In Kuzníková, 2011) definuje komunitní péči jako zdravotní, sociální a jiné sluţby, které jsou poskytovány nemocným a zdravým osobám, rodinám, skupinám dané komunity. Dle Kuzníkové (2011) komunitní pracovníci mají za cíl podporovat příslušníky komunity v dobrovolnické a svépomocné pomoci. Autorka uvádí, ţe komunitní práci ve zdravotnictví je věnována velká pozornost. Popisuje plánování péče o klienta po hospitalizaci jako součást práce, coţ je závislé na důkladné znalosti demografických dat komunity, znalost vazeb a vztahů domácností, skupin, schopnost identifikace zdrojů komunity (Kuzníková, 2011). Přístupem v komunitní práci je také komunitní vzdělávání, jehoţ cílem je poskytování dovedností a informací komunitě. Tyto informace pomohou komunitě

44

pracovat s problémy (Kuzníková, 2011). Je souborem činností a postupů, který členům komunity vytváří prostor, aby spolupracovali při řešení potřeb (Komunitky). Dle Mahrové a Venglářové (2008) jde od vytvoření vyrovnanějšího vztahu mezi komunitou a vzděláváním. V tomto přístupu se sociální pracovníci uplatňují v oblasti edukace (Kuzníková, 2011). Dalším přístupem je komunitní plánování, které Kuzníková (2011) popisuje jako proces práce s komunitou. Jako metoda se snaţí o zajištění sluţeb na úrovni místní komunity. Na procesu se účastní uţivatelé sociálních sluţeb, poskytovatelé a zadavatelé (Kuzníková, 2011).

45

2

Cíl práce Cílem práce je zmapování vlivu sociální práce na zdraví pacientů. Cílem výzkumu

bude odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jakým způsobem ovlivňuje sociální práce v nemocnici zdraví pacientů? Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky byly stanoveny dílčí výzkumné otázky: 1. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na fyzickou oblast zdraví klientů/pacientů? 2. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na psychickou stránku zdraví klientů/pacientů? 3. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na sociální situaci klientů/pacientů? 4. Jaké metody a techniky sociální práce jsou při sociální práci v nemocnici pouţívány?

46

3

Metodika 3.1 Strategie výzkumu Pro výzkum byla pouţita strategie kvalitativního výzkumu. Hendl (2005) popisuje

průběh kvalitativního výzkumu jako vyhledávání a analýzu informací k vysvětlení výzkumných otázek. Dle Bártlové, Sadílka a Tothové (2005) je kvalitativní výzkum procesem a subjektivním přístupem k popisu a vysvětlení ţivotních zkušeností. Pro získání informací byla pouţita metoda dotazování pomocí techniky polostrukturovaného rozhovoru. Dle Miovského (2006) je polostrukturovaný rozhovor vyznačován vytvořením závazného schématu, které specifikuje okruh otázek, na které se tazatel ptá. Pro rozhovory jsem měla předem vytvořeny okruhy otázek (viz příloha 1 a 2). Dotazování jsem doplnila zúčastněným pozorováním. Pomocí zúčastněného pozorování je moţné vysvětlit co se děje, kdo nebo co se účastní dění, kdy a kde se věci dějí, jak se objevují a proč (Hendl, 2005). Pozorovatel se můţe zapojit do vztahů mezi účastníky, pochopit, popsat co, jak a proč dělají. Jaký je jejich pohled na věc. Při otevřeném zúčastněném pozorování se pozorovatel pohybuje v terénu, je účastníkem jevů, při tom účastníci výzkumu vědí, ţe provádí výzkum (Miovský, 2006).

3.2 Operacionalizace pojmů Sociální práce v nemocnici Pro výzkum této práce vycházím z definice dle Šlenkrtové a Markové (2010), které sociální práci v nemocnici popisují jako pomoc klientům, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci a z důvodu onemocnění nebo jeho následkům nezvládají sami nebo s pomocí rodiny či blízkých tuto situaci rozpoznat a řešit. Dosáhnout lepší adaptace, překonání obtíţí, motivaci k léčbě, spolupráci a ke kvalitnějšímu ţivotu (Kuzníková, 2011). V rámci výzkumu se zabývám prací zdravotně sociálních pracovníků a tím, jak vnímají vliv své práce na zdraví klientů/pacientů (Viz příloha 1: Záznamový arch pro zdravotně sociální pracovníky).

47

Zdraví Zdraví je definováno, dle Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 1948, jako: „…stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady.“ Pro účely práce vycházím z této definice. Zdraví je v rámci práce členěno na oblast fyzickou, psychickou stránku a sociální situaci. Fyzická oblast zdraví (tělesná, somatická, biologická) Dle Novákové (2011) je tělesná sloţka zdraví spojena s fungováním organizmu a je výsledkem činnosti jeho ústrojí. Souvisí se zdravotním a fyzickým stavem, které se mění v průběhu ţivota (Zacharová, 2007). Na tělesný stav mají vliv genetické dispozice, struktura a funkční moţnosti člověka, u nichţ důsledkem nemoci můţe dojít k porušení (Vágnerová, 2007). Po fyzické oblasti zdraví se zabývám

důvody přijetí

klientů/pacientů do nemocnice. Dále se zabývám oblastmi, ve kterých potřebují pomoci, jaké činnosti zvládají a kdo jim během hospitalizace nejvíce pomáhá ve fyzické oblasti (Viz příloha 2: Záznamový arch pro klienty/pacienty - část A). Psychická stránka zdraví (duševní zdraví) Psychická stránka člověka zahrnuje kognitivní (poznávací) procesy (vnímání, paměť, myšlení, řeč), emoce, vůle, motivace, vědomí, pozornost a osobnost člověka, jeho proţívání, chování, temperament, schopnosti a postoje (Vágnerová, 2002). Duševní zdraví je definováno, dle WHO, jako stav pohody, ve které kaţdý jedinec plní své vlastní schopnosti, dokáţe se vyrovnat s běţnými stresy ţivota, dovede pracovat produktivně a uţitečně a je schopen podílet se na ţivotě ve společnosti, není jen nepřítomností psychické poruchy. Dle Novákové (2011) je psychické zdraví způsobem, jak jedinec získává informace a jak je schopen je zpracovávat. Křivohlavý (2002) popisuje oblasti, ve kterých dochází u jedince důsledkem nemoci ke změnám. Na základě těchto informací jsem stanovila oblasti, kterými jsem se ve výzkumu zabývala. V psychické stránce zdraví jsem se zabývala průběhem kontaktu se sociálním pracovníkem, reakcemi a pocity po kontaktu se sociálním pracovníkem, zvládáním problémů,

moţnost

sám/a

se

subjektivním

rozhodnout,

48

vnímáním

vztahu

klientů/pacientů a sociálního pracovníka (Viz příloha 2: Záznamový arch pro klienty/pacienty - část B). Sociální situace Jsou ţivotní situace, které jsou ve společnosti uznávané v souvislosti s omezeními, které mají dopad na sociální situaci člověka (Tomeš, 2009). Sociální sloţka zdraví je spojována se schopností získat a udrţovat vztahy (Nováková, 2011). Vlivem nemoci dochází k odlišnosti při volbě povolání, problematice pracovní neschopnosti, školní absence dětí a mládeţe, náklady spojené s péčí a výţivou, léčbou, prevencí (Kuzníková, 2011). Ve výzkumu se pro účely práce sociální situací rozumí vliv na rodinu a sociálními vztahy s rodinou, přáteli, zájmy klientů/pacientů a jejich omezením v důsledku hospitalizace, finanční zajištění a informovanost o následné péči (Viz příloha 2: Záznamový arch pro klienty/pacienty - část C).

Klient/pacient -

Pacient Křivohlavý (2002) definuje pacienta jako léčícího se nemocného člověka. Stejně

tak Zacharová (2007) definuje, dle Praktického slovníku medicíny (1994), pacienta jako osobu v lékařské péči. Jako léčící se nemocný člověk, který má zřetelné příznaky nemoci. -

Klient Je v systému organizací poskytujících sluţbu definován jako osoba, která je

objektem sluţby. Pojem klient vystihuje vztah mezi poskytovateli sluţby či péče a jejím objektem (Kuzníková, 2011). V sociální práci je klient označení pro jedince uţívajícího sluţeb sociálního pracovníka, a který vystupuje jako jeho spolupracovník a rovnocenný partner (Mahronová, Venglářová, 2008). Ve výzkumné části práce jsou s ohledem na terminologii uţívanou respondenty pouţívány oba pojmy.

49

Metody a techniky sociální práce Metodou sociální práce rozumím, jak uvádí Mühlpachr (2006), způsob jak dosáhnout stanoveného cíle prostřednictvím plánované činnosti. Pro výzkum vycházím z definice Matouška (2008), který definuje metody sociální práce jako postupy vázané na cílový subjekt (práce s jednotlivcem, skupinou, rodinou, komunitou), na aktuální situaci (sociální znevýhodnění, sociální události), na vztahové souvislosti (vrstevnické skupiny, rodiny, organizace) i regionální a národní vazby systému. Mezi metody, stejně jako Matoušek (2008), řadím sociální práci s jednotlivcem (individuální sociální práci), sociální práci s rodinou, sociální práci se skupinou a sociální práci s komunitou (Viz příloha 3: Operacionalizace metod a technik sociální práce).

3.3 Výzkumný vzorek Pro výběr výzkumných vzorků byl pouţit účelový výběr přes instituce. Účelový výběr je zaloţen na názoru výzkumníka o tom, co by mělo být a co je moţné zjišťovat (Disman 2007). Je charakterizován cíleným vyhledáváním účastníků podle jejich určitých vlastností a toho, zda jsou ochotni se do výzkumu zapojit (Patton, 1990, In Miovský, 2006). Při účelovém výběru přes instituce je vyuţíváno sluţeb či činností institucí, které jsou určeny pro skupinu, která nás zajímá (Miovský, 2006). Rozhovory probíhaly v Nemocnici České Budějovice a.s. a v Nemocnici na Bulovce. Prvním základním výzkumným souborem byli zdravotně sociální pracovníci. Rozhovory byly provedeny se 6 zdravotně sociálními pracovníky. Kritériem výběru bylo pracovní zařazení respondentů na pozici zdravotně sociálního pracovníka v nemocnici a ochota spolupracovat. Druhým základním výzkumným souborem byli pacienti/klienti zdravotně sociálních pracovníků. Rozhovory byly provedeny s 15 klienty/pacienty. Kritériem výběru klientů/pacientů byl kontakt se zdravotně sociálními pracovníky, hospitalizace v nemocnici, podmínkou byla také ochota a schopnost spolupracovat. Pacienti/klienti byli vybráni s ohledem na tři věkové skupiny - děti, dospělí a senioři. Po domluvě se sociálními pracovnicemi nebyly provedeny rozhovory na

50

onkologickém oddělení. Zároveň z důvodu písemného souhlasu rodičů s rozhovorem s dítětem nebylo moţné zahrnout do výzkumu děti. Po domluvě a doporučení zdravotně sociálních pracovnic bylo pro výzkum vybíráno 15 klientů/pacientů z odděleních následné péče a interního oddělení. Oddělení následné péče byla vybrána z důvodu častého kontaktu pacientů se zdravotně sociálními pracovnicemi a širokého spektra diagnóz. Na tato oddělení jsou často překládáni pacienti z akutních lůţek. Rozhovory se zdravotně sociálními pracovníky byly zaznamenány pomocí metody vytváření trsů. Dle Miovského (2006) tato metoda slouţí k seskupení určitých výroků do skupin, které vznikají překryvem podobností. Rozhovory s klienty zdravotně sociálních pracovníků byly zpracovány formou kazuistik. Informace z rozhovorů s klienty/pacienty byly dále porovnány. Tyto údaje jsou pro přehlednost uvedeny v tabulkách.

3.4 Harmonogram výzkumu Výzkum probíhal během března, dubna a června 2012. Během července 2012 bylo prováděno zpracovávání výsledků získaných dat. Zdravotně sociální pracovnice byly seznámeny s účelem rozhovoru. S kaţdou pracovnicí bylo individuálně domluveno místo a doba rozhovoru. Rozhovory probíhaly v kanceláři zdravotně sociálních pracovnic. Zde byl klid a soukromí pro rozhovor. Rozhovory s klienty/pacienty probíhaly na pokoji, u lůţka, výjimečně na lavičce na chodbě. Před kaţdou návštěvou jsem navštívila zdravotně sociální pracovnici, která mi doporučila klienta/pacienta vhodného pro rozhovor. Při rozhovoru byl účastněn respondent a při některých rozhovorech také spolupacienti. K rozhovorům byly vytvořeny okruhy základních otázek. Orientační doba jednoho rozhovorů byla 30 - 60 minut, coţ záleţelo na komunikativnosti respondenta. Rozhovory byly nahrávány se souhlasem respondentů či zapisovány do předem připraveného záznamového archu, které jsem bezprostředně po rozhovoru doplnila.

51

4

Výsledky V této části práce jsou uvedeny informace získané v rámci rozhovorů. Cílem

výzkumu bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jakým způsobem ovlivňuje sociální práce v nemocnici zdraví pacientů? Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky byly stanoveny dílčí výzkumné otázky. Rozhovory jsou rozděleny do dvou částí dle výzkumného souboru. V první části jsou uvedeny rozhovory se zdravotně sociálními pracovníky. V druhé části kazuistiky klientů/pacientů.

4.1 Rozhovory se zdravotně sociálními pracovníky Tab. 1: Základní informace o prvním základním výzkumném souboru Zdravotně sociální pracovník/ce

Délka praxe v nemocnici na pozici zdravotně sociálního pracovníka/ce

Zdravotně-sociální pracovnice č. 1

33 let

(respondentka 1) Zdravotně-sociální pracovnice č. 2

8 let

(respondentka 2) Zdravotně-sociální pracovnice č. 3

11 let

(respondentka 3) Zdravotně-sociální pracovnice č. 4

7 let

(respondentka 4) Zdravotně-sociální pracovnice č. 5

2 roky

(respondentka 5) Zdravotně-sociální pracovnice č. 6

11 let

(respondentka 6) Zdroj: vlastní výzkum

52

Co je podle Vás nejvíce charakteristické pro sociální práci v nemocnici? Dle respondentů 1, 3 a 4 je nejvíce charakteristická sociální práce v nemocnici tím, ţe jsou zde nemocní lidé a je zde široké spektrum pacientů. Jak uvádí respondentka 1: „…jsou tu nemocní lidé. Mají bolesti, podle toho je potřeba s nimi jednat.“ Dle respondentky 3 je také charakteristická prací s nemocným pacientem a jeho rodinou. Odstraněním negativních důsledků nemoci a při selhání sociálního prostředí. Respondentka 4 popisuje sociální práci v nemocnici jako: „…První záchytný bod, první kontakt s člověkem, kdyţ se ocitne v situaci zhoršení zdravotního stavu. Jsou zde všechny kategorie pacientů.“ Dle respondentky 2 je nejvíce charakteristické: „…poradenstvím a případovou prací.“ Pro respondentku 5 je charakteristická: „Pomoc se zajištěním následné péče pacientům v krizových ţivotních situacích. Hospitalizace je nestandartní prostředí, je zde nutné skloubení zdravotní a sociální problematiky.“ Dle respondentky 6 je charakteristická tím, ţe: „Jde o zdravotně sociální práci. Klient je zároveň pacient.“ V čem se podle Vás sociální práce v nemocnici liší od sociální práce v jiných zařízeních? Dle respondentky 1 se práce odlišuje od jiných zařízení postojem klientů. Do nemocnice nepřichází s tím, ţe chce řešit situaci. Popisuje nutnost přizpůsobit se klientovi, „…musím chápat to, ţe mu není dobře, mluvit srozumitelně, samozřejmě ne dětinsky…, jednat jako sobě rovným. Důleţité je sebeovládání a citová stabilita. Není moţné být chladná. Denně přicházíme do styku s problémy zdravotními, ale také sociálními. Často přichází lidé, kteří byli soběstační, ale po CMP či jiném onemocnění jsou ze dne na den odkázáni na pomoc druhých.“ Dle respondentky 3 se odlišuje splněním kritérií, rozsahem práce a spektrem klientů. „Naopak má s jinými zařízeními společný zájem o blaho klienta. Naplňování individuální psychosociální potřeby klientů.“ Dle respondentky 2 spolupracují s různými institucemi: „…tlumočníky, neziskovými organizacemi, charitou, s poradnami pro uprchlíky, domovy pro seniory, pečovatelskými sluţbami,…“ Respondentka 5 odlišnost vidí takto: „Klient není jen klient, ale také pacient. Neřeší se zde pouze sociální problémy, ale také zdravotní. … Je

53

nutné rychle jednat. Naproti tomu v jiném zařízení, např. LDN, jsou delší jednání.“ Dle respondentky 6 se odlišuje tím, ţe je součástí zdravotnického týmu: „…Vzdělání by tomu mělo odpovídat, jde nám především o to, aby se pacient – klient mohl vrátit do svého sociálního zázemí a pokud to moţné není, aby se mu dostalo co moţná nejlepší péče s ohledem na jeho zdravotní stav. Zajišťujeme tedy nejen rehabilitace pro pacienty, ale také hospicovou lůţkovou či domácí péči.…Je nutná kvalitní spolupráce s mnoha dalšími institucemi pro komplexnost péče.“ Co Vás nejvíce trápí na své profesi? Respondenti 1, 2, 3 a 5 se shodují v názoru, ţe problémem v profesi je nedostupnost některých sociálních sluţeb. Dle Respondentky 1: „Chybí zde domovy pro osoby závislé na alkoholu.… Není plná návaznost na naši péči. Je sloţité klientovi zajistit potřebnou péči. “ Dle respondentky 2 jsou to především: „…zvláště oddělení se zvláštním reţimem v Domovech pro seniory a zařízení pro osoby společensky nepřizpůsobivé, drogově závislé a osoby bez přístřeší.“ Podobně respondentka 5 uvádí, ţe nejvíce ji trápí: „Návaznost sluţeb pro klienty.“ Dále respondentku 5 v profesi trápí: „Finanční ohodnocení, které je neadekvátní psychické náročnosti práce.“ Dle respondentky 3 chybí také zpětná vazba. Mezi další problémy respondentka 4 zařazuje legislativu, spolupráci s terénními sluţbami, ale také nedobrovolné klienty, kteří pomoc nechtějí, ale potřebují. Respondentky 1, 2, 3 a 4 se shodují, ţe bariérou při práci je nedostatečné technické zázemí. Mezi které řadí omezený přístup na internet. Respondentka 6 vidí za problém v profesi: „Neustále se měnící legislativa, která vede k dezorientaci v sociální síti a mnohdy velmi pečlivě budovaná spolupráce s dalšími institucemi se rozpadá, coţ v důsledku znamená komplikace i pro klienta.“ Jak si představujete ideální obraz sociální práce v nemocnici? Jako ideální obraz sociální práce si představuje respondentka 1 a 4 návaznost sluţeb, volné kapacity v zařízeních a krátké čekací doby. Ale také přístupnou síť sociálních sluţeb, především na venkově. Dle respondentky 2 je ideálem: „Více sociálních pracovníků a jejich maximální dostupnost. Vţdy je co zlepšovat.“ Shodně tak

54

pro respondentku 4 je ideálem více sociálních pracovníků. Dle respondentky 3 je sociální pracovník volán jako poslední volba. Povaţuje za důleţitou spolupráci lékaře a ostatního zdravotnického personálu. Podobně dle respondentky 6: „Velmi důleţité je být součástí zdravotnického týmu, profesionální komunikace s lékaři a sestrami na jednotlivých klinikách a odděleních vede ve výsledku k dobře naplánovanému propuštění pacienta a spokojenosti jeho blízkých. … Dostupná kvalitní rehabilitace nejen ambulantní, ale především lůţková s kvalitními fyzioterapeuty. Zvyšuje se počet lůţek ošetřovatelské péče, sniţuje se počet akutních. Tím nastává situace, kdy se velmi dbá na zkracování pobytu v akutní péči a vzniká větší potřeba kvalitní rehabilitace, která je ale pojišťovnou omezována.“ Bariérou, která v dosaţení ideálu brání, dle respondentky 6: „Sociálně zdravotní systém společnosti a nedostatek financí na všech stranách.“ Pro respondentky 1, 3 a 4 je ideálem také jiţ výše zmíněné technické vybavení. Dle respondentky 5 je ideálem: „Více času na jednotlivé pacienty.“ Bariérou, která v dosaţení brání, je dle respondentky 5: „Málo prostoru pro komunikaci s pacienty a jejich rodinami vycházející z malého počtu akutních lůţek a velkého počtu přijímaných pacientů.“ Popište prosím svůj běžný pracovní den? Respondentka 1 popsala podrobně obsah její práce, která začíná vytvořením plánu a přípravou materiálu na konkrétní den, co je potřeba vyřešit, jaké má pracovní schůzky a co musí zařídit. Obvykle v dopoledních hodinách obchází akutní oddělení jako traumatologie, oční, koţní, neurologii, které má kromě oddělení následné péče na starosti. S těmito odděleními se domlouvá telefonicky, co potřebují. Na kaţdém z oddělení je sociální práce specifická. Jedná se především o jednání s úřady, zajištění náhradního oblečení. „…Konkrétně na úrazové oddělení přichází mnoho osob bez přístřeší nebo závislých na alkoholu, kteří potřebují zajistit oblečení. U osob bez přístřeší se také jedná o zajištění pobytu v azylovém domě. Práce zde se také týká omluvy pacientů, pokud jsou objednáni na úřad práce. Písemná omluva, ţe se pacient nemůţe dostavit, protoţe je hospitalizován. Zajišťování pečovatelské sluţby, Home care, zajišťování kompenzačních pomůcek. Dále na akutních lůţkách se můţe sepisovat

55

ţádost do domova pro seniory. U klientů, u kterých není známa identita, probíhá pátrání po rodinných příslušnících přes obvodního lékaře nebo přes obecní úřad, městský úřad. Jednání s magistrátem města pokud je potřeba provést sociální šetření doma. …“ Následuje vizita, které se účastní jako multidisciplinární tým (lékař, primář, rehabilitační pracovník, staniční sestra, sociální pracovník). K řešení sociálních situací dostává pokyn od lékařů. Plním úkoly, které vyplynuly z vizity. Dále probíhá sjednávání schůzky s rodinnými příslušníky. Nejčastěji se řeší Home care, pečovatelská sluţba, sepisování ţádostí do domova pro seniory, jednání s úřady. Provádí také Minimental test (MMSE). Poté jsou plánované schůzky s rodinnými příslušníky, sepisování ţádostí do domovů pro seniory, nabízení moţných řešení. „Informuji o moţnostech, jaké jsou sluţby. Poté se domlouváme, jakou mají představu. Jiná je situace, kdyţ si pacienta/rodinného příslušníka mohou převzít domů, tak jim nabídnu sluţby v domácím prostředí. Kdyţ nejsou schopni péči doma zajistit, tak většinou sepisujeme ţádosti do domova pro seniory, ţádost o příspěvek na péči, či sepisujeme ţádost na ustanovení opatrovníka.“ Je to hlavně poradenská činnost o moţnosti pomoci pro klienta. Provádí také audity standardů sociálních sluţeb po nemocnici. V otázce jak probíhá běţný pracovní den, se respondentky shodují a uvádí, ţe vychází z individuálních potřeb. K běţnému dnu patří účast na vizitách na stěţejním oddělení. Dle respondentky 2: „Pracovní den vychází z potřeb oddělení.“ Začíná zjištěním telefonních hovorů. Během dne je nutná flexibilita. „Odpoledne obvykle probíhají hovory a schůzky s rodinami klientů.“ Dle respondentky 3 zjistí, kdo bude během dne propuštěn, účastní se vizit, vyřizuje telefonáty, komunikuje s rodinami, provádí zápisy do sociálních karet a provádí depistáţ. Respondentka 4 jako ostatní respondentky uvádí, ţe se účastní především vizit na odděleních „…s vyšším procentem práce“. Dle respondentky 5 se běţný pracovní den odvíjí dle potřeby. „…Zahrnuje administrativu, telefonáty s rodinami pacientů, lékaři z nemocnice, zařízeními následné péče a rozhovory s pacienty.“ Dle respondentky 6 běţný pracovní den zahrnuje: „Plánované propouštění pacientů z nemocnice do následné péče / rehabilitačních ústavů, gerontocenter, LDN a dalších zdravotnických nebo sociálně-zdravotních zařízení. Dále plánované propouštění

56

pacientů do domácí péče – zajišťování potřebných sluţeb. Pomoc pacientům - klientům s jejich velmi různorodými sociálními problémy.“ Co si myslíte, že děláte nad rámec své práce? Respondentky se shodují, ţe činnosti dělají dle pracovních povinností. Respondentka 1 popsala činnosti, které dělá mimo pracovní dobu. Je koordinátorkou dobrovolníků v nemocnici, dříve dělala aktivizaci seniorů, trénování paměti, ve spolupráci s dobrovolníky pořádá na Velikonoce a Vánoce koncerty pro pacienty. Respondentka 2 nad rámec práce, mimo pracovní dobu, vykonává: „…rozhovory a poradenství rodinám překračující pracovní dobu v případě delšího jednání. Dále také osobní či telefonické poradenství po propuštění pacientů.“ Dle respondentky 5 nad rámec práce vykonává: „Řešení nestandartních situací, jako např. umístění psa do útulku.“ Pro respondentku 6 je rámec práce dán legislativou: „Pokud klientovi mohu poradit či pomoct, snaţím se o to.“ Co Vám při Vaší práci nejvíce pomáhá? Při práci respondentkám 1, 2, 3 a 4 nejvíce pomáhají kontakty, které si vytvořili během své praxe a zkušenosti. Dle respondentek 1, 3, 4 a 5 také pomáhá dobrý, spolupracující kolektiv a kolegyně. Respondentka 5 uvádí, ţe jí nejvíce pomáhá: „Dobrá komunikace a spolupráce s lékaři a pracovní kolektiv a spolupráce s terénem.“ Dle respondentky 6 při práci nejvíce pomáhá: „Dobrá spolupráce s rodinou pacienta, mé vzdělání a orientace v sociálně – zdravotní oblasti.“ Jaké skupině klientů se věnujete? Respondentky 1, 2 a 6 uvádí, ţe se věnují širokému spektru klientů. Pro respondentku 1 jsou to převáţně dospělé osoby, senioři, osamělé osoby, osoby bez přístřeší aj. Respondentka 3 se věnuje převáţně seniorům, osobám bez přístřeší, zdravotně postiţeným, onkologicky nemocným, nemocným v terminálním stadiu nemoci, občas také dětem a psychicky nemocným. Dle respondentky 2: „Cílovou skupinou je pacient a jeho blízcí.“ Respondentka 6 uvádí, ţe se věnuje: „Pacientům

57

všech moţných diagnóz, sociálních vrstev a věkových kategorií. Nemám na starosti děti, pouze jako zástup.“ Respondentka 4 se věnuje: „… převáţně dětem, ze70%“, jinak také seniorům a dospělým osobám. Respondentka 5 se věnuje: „Především seniorům a dospělým.“ Na jakém oddělení považujete svou práci za nejtěžší? Dle výpovědí respondentů má kaţdé oddělení své specifikum. Dle respondentky 2: „Práce se odráţí z případové práce a primárních potřeb.“ Respondentka 3 z důvodu širokého spektra diagnóz povaţuje za nejtěţší práci na oddělení následné péče. Dle respondentky 4 je nejkomplikovanější práce u dětí. Respondentka 5 uvádí: „Nelze přesně říci. Kaţdá práce má svá specifika. Spíše se obtíţnost liší podle jednotlivých pacientů.…Asi nejvíce zodpovědná je práce u dětí.“ Respondentka 6 povaţuje za nejtěţší práci na oddělení: „Neurologii, u pacientů po CMP, kteří potřebují rehabilitaci v následné péči, a ta není vţdy dostupná, nebo je ve velké vzdálenosti od bydliště a rodiny pacienta.“ Za psychicky nejtěţší povaţuje: „…práci s umírajícími a jejich rodinami.“ Jsou situace při práci, při kterých si nevíte rady? Jaké? Jak je řešíte? Respondentka 1 uvádí, ţe pokud si neví rady: „…Je důleţité vědět kam zavolat.“ Respondentka 4 uvádí, ţe jsou situace, při kterých si neví rady, ale vţdy si musí poradit. Stejně tak respondentka 2 uvádí: „Musím si vţdy poradit, ale někdy je to obtíţné. Například je obtíţné pokud klient odmítá a nechce ţádnou pomoc, v tom případě je důleţité přesvědčit ho. Často dochází k opakovanému kontaktu, k těmto osobám lze zařadit osoby společensky nepřizpůsobivé, osoby závislé na alkoholu, osoby bez dokladů, prostitutky, osoby vyřazené z úřadu práce, bez dávek. Nízká ochota zapojit se na řešení své situace. Řešením je motivace. Konkrétně, získat důvěru, ţe nejsem v opozici a zájem o pacienta.“ Dle respondentky 3 je potřeba přemýšlet a vyhodnotit kaţdou situaci a musí se vyřešit. Pro řešení chybí supervize a občansko-právní poradna. Respondentka 5 si neví rady s: „Neobvyklými otázkami.…Zeptám se starších a

58

zkušenějších kolegyň.“ Dle respondentky 6: „Nevím si rady většinou jen tam, kde vím, ţe instituce, kterou kontaktuji, spolupracovat můţe, ale buď nechce, nebo neví jak.“ Jaká je Vaše nejhorší zkušenost/nejkomplikovanější případ, který jste řešily? Dle respondentek 1, 2 a 3 jsou nejkomplikovanější klienti opakovaně se vracející, osoby bez přístřeší, či závislé na alkoholu, bez finančního zajištění. Dle respondentky 3 jsou to také nedobrovolní klienti, kteří sluţbu potřebují, ale nic nechtějí. Pro respondentku 4 jsou nejkomplikovanější nedobrovolní rodiče. „Jednám v zájmu klientů, dětí, dle legislativy.…Vše v zájmu dítěte.“ Dle respondentky 5: „Myslím, ţe jsem ţádný opravdu náročný případ zatím neřešila. Pro mě je asi nejkomplikovanější práce s osobami bez přístřeší a s týranými ţenami.“ Respondentka 6 popsala příklad pro ni komplikovaného případu po jejím nástupu do nemocnice: „Pacientka po CMP, nalezena doma pečovatelkou. Byt otevřen za asistence policie. Přivezena do nemocnice. Zatím co se léčila, majitel domu se vloupal do bytu, ukradl TV a poškodil vybavení bytu tak, aby se paní nemohla vrátit. Majitele bytu jsem několikrát vyzvala /zároveň s policií/, aby televizi vrátil. Ale ten televizi prodal. Případ jsme řešili trestním oznámením. Majitel domu byl odsouzen k náhradě škody a podmíněnému trestu. Pacientka však musela odejít do domova pro seniory, protoţe byt byl neobyvatelný.“ Jaká je Vaše nejlepší zkušenost/nejjednodušší případ, který jste řešily? Za nejjednodušší pro práci povaţují respondentky 1, 2, 3 a 4 spolupracující klienty. Dle respondentky 2: „Za pozitivnější povaţuji kaţdého spolupracujícího pacienta a rodinu“ Podobně respondentka 4 povaţuje za jednodušší práci s klientem, který spolupracuje, a který o pomoc stojí a vyhledá ji sám. Dle respondentky 3 jsou to mimo spolupracující klienty, také klienti, kteří znají sluţby a ví, kterou chtějí, od koho a jsou zajištění. Respondentka 5 za nejjednodušší případ povaţuje: „Spolupracující klienty, kteří mají zajištěné zázemí.“ Respondentka 6 uvádí jako nejjednodušší případ: „Vzhledem k tomu, ţe máme výbornou spolupráci s agenturami domácí zdravotní péče, je nejjednodušší objednat pacientovi například aplikaci injekcí v domácím prostředí.“

59

Jak probíhá první kontakt s klientem/pacientem? Respondentka 1 je obvykle oslovována lékařem. Poté můţe řešit sociální situaci klienta. První kontakt probíhá představením a rozhovorem ohledně potřebných záleţitostí. Pozoruje rozdíl, pokud přichází klient dobrovolně. V tom případě je, dle jejího názoru, práce jednodušší, protoţe chce pomoc. Pokud nepřichází dobrovolně, můţe pomoc přijmout nebo ne. Ale pokud odmítá, tím je práce sloţitější. Podobně respondentka 6 uvádí: „…Pokud o pomoc poţádá sám klient, je více připraven spolupracovat při řešení svých problémů.“ První kontakt s klientem, dle respondentky 6, probíhá: „…Po nahlášení pacienta. Navštívím pacienta na oddělení a zahájím sociální šetření, do kterého zapojím kontaktní osoby dle výběru pacienta.“ Dle respondentky 6 ji nejčastěji oslovují: „Lékař nebo někdo jiný z ošetřovatelského týmu a rodina pacienta.…“ Dle respondentky 2: „Oslovení probíhá prostřednictvím lékaře, zdravotnickým personálem, případně osobním oslovením.“ Respondentka 3 popisuje vyhledávání klientů formou depistáţe. Zjišťuji, jaké mají rodinné zázemí. Oslovují ji lékaři, staniční sestra, či rodiny. Lékař pacienta informuje o návštěvě. Respondentka 4 je oslovována nejčastěji od personálu (lékaře, staniční sestry). Vidí nutnost přizpůsobit kontakt situaci, při které je zavolána, a tomu zda je to kontakt první. Respondentka 5 popisuje průběh prvního kontaktu, který začíná: „…oslovením, představením se, poloţením základních otázek. Získání základních informací o pacientovi, s kým pacient ţije, soběstačnost, jeho představy po propuštění z nemocnice.“ Dle respondentky 5 ji nejčastěji oslovují: „…rodiny pacientů. Při oslovení jinou osobou můţe mít pacient pocit, ţe ho někdo do něčeho tlačí.“ Z čeho vychází činnosti, které děláte? Činnosti respondentů 1, 2, 3 a 4 vychází dle výpovědí respondentů z platné legislativy, standardů sociální péče, zákona o sociálních sluţbách, mlčenlivosti, etického kodexu sociálních pracovníků a náplně práce. Dle respondentky 5 také vychází: „Z legislativy a z konkrétních potřeb pacientů.“ Dle respondentky 6 vychází: „…z plánovaného výsledku a cíle.“

60

Jaká činnost je podle Vás nejdůležitější při práci s klienty? Nejdůleţitější činností je dle respondentky 1: „…příprava na rozhovor, informovat se o problematice, vědět dostatek informací o pacientovi, rozhovor, naslouchání.“ Dle respondentky 3 jsou nejdůleţitější poradenská činnost a psychosociální podpora. Respondentka 4 jako nejdůleţitější povaţuje první kontakt s klientem, rozhovor, navázání kontaktu a získání důvěry. Dle respondentky 5 je nejdůleţitější: „První kontakt,

rodina

pacienta,

naslouchání,

vysvětlování

různých

problematik.“

Respondentka 6 za nejdůleţitější povaţuje: „Osobní kontakt, rozhovory, sociální šetření a dobré kontakty s ostatními institucemi.“ Jakým způsobem motivujete klienta ke spolupráci? Dle respondentky 1 je pro klienty motivací vysvětlení moţností. Nechat o situaci rozhodnout klienta samotného. Respondentka 2 uvádí, ţe: „Pacient má mít maximální moţnost zapojit se a podílet se na řešení své situace. Pokud se podílí, je více aktivní.“ Respondentka 3 spatřuje motivaci v hledání silné stránky, ohlédnutím a najít pozitiva. Respondentka 4 nevidí důvod motivovat rodiče: „U dětí je zákon na mé straně, nemusím motivovat, jsou motivováni rizikem, ţe mohou přijít o dítě.…Motivací pro rodiče je dítě. Domnívám se, ţe určité typy klientů nelze namotivovat např. drogově závislé matky.“ Dle respondentky 5: „Snahou je zajistit návrat do domácího prostředí. Motivací je touha pacienta po návratu domů. Motivace nastíněním moţností a reality.…Probíráme společně s klientem budoucnost, jeho vztahy a zázemí.“ Dle respondentky 6 je motivací: „Zájem o jeho vlastní problém a chuť jej řešit, snaţit se dívat do budoucna s nadějí. Ukázat moţnosti jak situaci co nejlépe zvládnout. Zapojením rodiny do problému pacienta – klienta.“ Jak probíhá ukončování vztahu/kontaktu s klienty? Ukončování vztahu dle respondentky 1, 2 a 3 vyplývá z kontaktů a rozhovorů s rodinnou a klientem. Respondentka 4 uvádí, ţe ukončení probíhá před propuštěním, zajištěním sluţby, návštěvou, rozloučením a shrnutím co bude následovat. Respondentka 6 uvádí: „S pacientem a jeho rodinou, pokud je to moţné, se osobně

61

rozloučím a zdůrazním moţnost zavolat mi, pokud si budou myslet, ţe jim můţu s čímkoli poradit či pomoct.“ Podobně respondentka 5 uvádí: „Nabídnu, pokud by něco potřebovali, radu, kontakt, ţe se mohou ozvat.“ Jak probíhá práce s rodinou nemocného klienta? Jaké informace od rodiny zjišťujete? Dle respondentky 1 s rodinou přichází do kontaktu opakovaně při schůzkách (přibliţně 2-3 krát). Při úvodní schůzce jsou informováni a domlouvají se na dalším postupu. V případě potřeby jsou rodině poskytnuty potřebné ţádosti a informace, aby se spolu s rodinným příslušníkem mohli rozhodnout. Je nutné spojit potřeby klienta i rodiny. Od rodiny je zjišťována, pro doplnění, anamnéza, kde klient ţil. Zda ţil v rodinném domě, v panelovém domě, v jakém patře, zda má výtah, zda je bezbariérový, s kým bydlí, kdo by se o něj mohl postarat. Zda uţíval nějakou sluţbu, zda klient nemá podanou ţádost do domova pro seniory a zda má příspěvek na péči. Respondentka 2 uvádí, ţe: „Rodinu zapojujeme se souhlasem pacienta.“ Nelze jít proti jeho vůli. „Zjišťujeme od ní sociální anamnézu, prostředí v rodině, jejich moţnosti. Jaké jsou vztahy v rodině.“ Respondentka 3 informuje rodinu a domlouvá se s rodinnými příslušníky na jejich přáních a moţnostech. Doplňuje od rodiny anamnézu, s kým klient bydlí, zdravotní problémy, jaké má příbuzné. Zjišťuje jejich představy, zda se o rodinného příslušníka postarají a informuje je o sluţbách v místě bydliště. Pro respondentku 4 je u dětí nutná spolupráce se zákonnými zástupci dítěte. Zjišťuje informace o dítěti, prostředí, potřebnou výbavu, zda zajistí vhodné podmínky pro zdravý vývoj dítěte. Dle respondentky 5: „Zjišťuji, jaké mají zázemí, jak často jsou s klientem v kontaktu, jak se chová klient ve svém přirozeném prostředí. Dále zjišťuji moţnost návratu do domácího prostředí.“ Kontakt probíhá telefonicky nebo osobně. Respondentka 6 zjišťuje od rodiny: „Informace, které se týkají řešení jejich problému.“ Co je podle Vás nejdůležitější na Vašem vztahu ke klientům? Respondentky se shodují v názoru, ţe nejdůleţitější ve vztahu ke klientům je získání důvěry a partnerský vztah. Dle respondentky 2 je to dále navázání kontaktu,

62

pomoc a spolupráce při řešení situace. Dle respondentky 3 je také ve vztahu důleţitá opravdovost, lidskost a: „…Jednat tak, jak bych chtěla, aby někdo jednal se mnou.“ Dle respondentky 5 ve vztahu je nejdůleţitější: „Vstřícný a „nic nenutící přístup“, úsměv, naslouchání, empatie, profesionální přístup a důvěra.“ Pro respondentku 6 je nejdůleţitější: „Pochopení problému a vcítění se do problému.“

Jak nastavujete hranice vztahu? Nastavení vztahu je dle respondentek 1, 2 a 3 dáno zdvořilostí, profesionálním přístupem, vystupováním a jednáním s klientem jako sobě rovným. Dle respondentky 1 je hranice nastavována také hledáním kompromisu. Respondentka 3 hranice nastavuje vysvětlením představ. Za důleţité povaţuje nenechat se zmanipulovat. Respondentka 4 má hranice dány vnitřně a za důleţitý povaţuje profesionální vztah. Respondentka 5 hranice nastavuje profesionálním, slušným jednáním, v rámci kompetencí. Dle respondentky 6: „Nesvěřuji své problémy pacientům a klientům. Pokud to nemůţe pomoci při řešení jejich problému, svěřují se oni mne, ale jen v míře nezbytně nutné.“ Co Vám pomáhá ve vztahu ke klientům? Ve vztahu ke klientům respondentce 1 nejvíce pomáhá znalost problematiky klienta a profesní vystupování. Dle respondentky 2 ve vztahu nejvíce pomáhá individuální přístup, pochopení případu a poznání člověka. Stejně tak se shoduje respondentka 3, ţe nejvíce ve vztahu pomáhá individuální přístup, ale také jednání s úctou, holistický přístup, přizpůsobení řeči. Dle respondentky 4 ve vztahu nejvíce pomáhá otevřenost, pravdivé informace, vstřícnost a spolupráce. Dle respondentky 5 ve vztahu pomáhají: „Zkušenosti z minulých kontaktů s klienty.“ Respondentce 6 ve vztahu ke klientům pomáhá: „Pochopení jejich náročné ţivotní situace. Vzdělání a hlavně praxe.“ Co podle Vás klienty nejvíce ovlivňuje? Dle respondentky 1 klienty nejvíce ovlivňuje slušné vystupování, orientace a pomoc s problémy klienta. Respondentka 2 uvádí, ţe nejvíce ovlivňuje klienty: „Opravdovost, partnerský přístup, nechat je vypovídat a poslouchat. Jsem tu pro Vás.“

63

Dle respondentky 3 má nejvíce vliv zdravotní stav, rodinné zázemí, sociální prostředí, ţivotní zkušenosti klientů. Dle respondentky 4 ovlivňují rodiče své děti, především u rozvedených rodin. U seniorů je to dle jejího názoru ekonomická úroveň, která klienty ovlivňuje při jejich rozhodování. Dle respondentky 5: „Pobyt v nemocnici, situace, kdy nejsou v domácím prostředí a zdravotní stav, je stres. Důleţité je získání důvěry, slušné jednání, ale také spolupracující pacient.“ Dle respondentky 6 klienty nejvíce ovlivňuje: „…jejich zdravotní stav a sociální zázemí, ve kterém ţijí. … Způsob pochopení klienta. Schopnost oprostit se od předsudků.“ Jaké používáte komunikační taktiky? Respondentky 1, 3 a 4 se shodují v názoru, ţe při komunikaci s klienty nevědomě pozorují okolí klientů. Dle respondentky 1 pozoruje podání ruky, mimiku, oči. Zda klient rozumí a chápe, co je mu sdělováno a vysvětlováno. Podobně respondentka 5 při komunikaci pozoruje: „…Zda rozumí mému sdělení, a zda jej chápe.…Jejich rozpoloţení, jejich výraz, mimiku a reakce.“ Respondentka 4 pozoruje mimo prostředí a okolí klienta také neverbální komunikaci, mimiku, gesta, postoj, tón hlasu, intonaci. Respondentka 2 při komunikaci také pozoruje chování klienta a jako nejdůleţitější povaţuje první kontakt. Respondentka 3, mimo jiné, pozoruje ochotu spolupracovat a odpovídat. Respondentka 6 se při komunikaci s klientem v příběhu a vyprávění klienta snaţí najít pravdu. „…Pokud jde o orientovaného klienta – pacienta místem i časem, kladu velký důraz na zjištění jeho potřeb a přání, důleţitý je názor rodiny a samozřejmě indikace a doporučení lékaře.“ Respondentka 1 a 3 uvádí jako komunikační techniky, které uţívá aktivní naslouchání, parafrázování, sumarizování, zrcadlení. Podobně uvádí respondentka 2: „Nejčastěji je to aktivní naslouchání, sumarizace, neboli shrnutí toho co bylo řečeno a parafrázování. Dále Eriksonovské provázení, doprovázení. Pokud se potřebuje vymluvit, podpora a naslouchání. Při rozhovoru vyuţití otevřených a uzavřených otázek. Uzavřené otázky zvláště při rozhovoru s osobou s fatickou poruchou. Dále neverbální komunikace, která musí souhlasit s verbální komunikací.“ Respondentka 4 pouţívá rozhovor, při kterém zjišťuje anamnestická data pomocí řízených (uzavřených) otázek,

64

k popisu situace otevřené otázky, aktivní naslouchání a zpětnou vazbu. Respondentka 5 uvádí, ţe nejčastější komunikační techniku při práci s klientem pouţívá: „ Rozhovor a pozorování.“ Respondentka 6 pouţívá při komunikaci: „Rozhovor s pacientem, jeho rodinou a komunikace s dalšími organizacemi různého typu. Práce s technikoutelefonem, počítačem a internetem.“ Jaké metody a techniky sociální práce nejčastěji používáte? Nejčastější metody a techniky uţívané při sociální práci v nemocnici jsou dle respondentky 1 metoda sociální práce s jednotlivcem, s rodinou a poradenství. Dle respondentky 2 nejčastěji pouţívané metody jsou případová práce, práci s rodinou a poradenství. Při případové práci i práci s rodinou pouţíváme techniku rozhovoru, sociální šetření rodinné situace, ekonomické situace, bytová situace a vztahů v rodině. Respondentka 3 uvádí metody shodně s respondentkou 1. Jako techniky nejčastěji poţívané uvádí pozorování a rozhovor. Respondentka 4 jako nejčastější metody uvádí poradenství, případovou práci s jednotlivcem, práci s rodinou a dětmi, krizovou intervenci, analýzu sociální situace potřeb osob a regionu. V rámci těchto metod k technikám řadí rozhovor, aktivní naslouchání, pozorování. Respondentka 5 jako nejčastější metody a techniky uvádí pozorování, rozhovor, případovou práci a práci s dokumentací. Dle respondentky 6 uţívá stejné techniky jako při komunikaci: „Rozhovor s pacientem, jeho rodinou a komunikace s dalšími organizacemi různého typu.“ Jaké nejčastější zdravotní obtíže mají Vaši klienti? Respondentky se shodují v názoru, ţe obtíţe klientů jsou různé a odlišují se od oddělení, nejčastěji to jsou problémy spojené se ztrátou soběstačnosti a závislost na péči druhé osoby. Dle respondentky 2: „Záleţí na oddělení. Nejčastěji je to imobilita a sníţená soběstačnost, největší obtíţí je pro pacienta vyrovnání se se situací. Pomáhám pacientovi a jeho blízkým se se situací lépe vyrovnat. Nastíním moţnosti řešení.“ Dle respondentky 6 shodně s respondentkou 2 uvádí, ţe záleţí na oddělení. Jako nejčastější zdravotní problémy uvádí ztrátu soběstačnosti a demenci. Dle respondentky 5 jsou

65

nejčastější zdravotní problémy: „Ztráta soběstačnosti a nemoţnost se ihned navrátit zpět do svého přirozeného prostředí.“ Dle respondentky 1: …na oddělení následné péče přichází klienti z akutních oddělení na doléčení, rehabilitaci. Jsou to obvykle CMP, různé úrazy, či koţní problematika.“ Respondentka 4 popisuje pohled z hlediska zdravých dětí, u nichţ je potřeba zajištění vhodných podmínek a naproti uvádí vrozené vývojové vady, u kterých je potřeba pomoc rodičům vyrovnat se s touto situací a poskytnout kontakt na sluţby. Jak tyto obtíže ovlivňují Vaši práci? Zdravotní obtíţe práci s klientem ovlivňují dle respondentky 1 v řešení situace. Dle respondentky 2 s klientem není moţné hovořit o zdravotním stavu, a proto se zde uplatňuje multidisciplinární tým. Respondentka 4 pozoruje pozitivní změny, ve vztahu k miminkám, uvádí: „Zlepšení porodní hmotnosti, moţnost zpětné vazby při opakovaných návštěvách.“ Dle respondentky 5: „Jejich obtíţe jsou v podstatě náplní mé práce. Pomoci zvládnout tyto ţivotní změny.“ Dle respondentky 6 obtíţe klientů ovlivňují práci: „…Orientaci v sociální síti i v systému zdravotnictví…Vzhledem ke stále se měnící legislativě.“ Pozorujete změny při opakovaném kontaktu s klienty? Jaké? Při opakovaném kontaktu všechny respondentky pozorují změny. Dle respondentek 1 a 3 pozorují především zhoršování zdravotního stavu. Dle respondentky 1: „…Změny se odvíjí od stárnutí, tím dochází k výskytu více onemocnění. Při opakovaném kontaktu je klient jiţ více informován o situaci.“ Dle respondentky 2: „Odvíjí se od diagnózy, například u klientů po CMP lze pozorovat díky rehabilitaci zlepšení pohybu a řeči. U klientů s psychickým, duševním onemocněním, záleţí na pokynu od lékaře, aby mohlo být zahájeno sociálního šetření. Pokud dojde k dekompenzaci zdravotního stavu, po poradě s lékařem je jednání odloţeno a práce pokračuje po stabilizaci stavu.“ Dle respondentky 4 závisí na rodičích, zda chtějí spolupracovat. Při zdravotním postiţení dítěte záleţí na smíření a zájmu rodičů. Respondentka 5 pozoruje jako respondentky 1 a 2 zhoršení zdravotního stavu, ale také zlepšení. Respondentka 6 uvádí příklad osob bez

66

přístřeší: „Pokud jsou delší dobu na ulici, to můţe vést k postiţení končetin, coţ často vede k amputacím. Nejsou schopni spolupracovat.“ Jsou také často závislí na alkoholu. Od těchto problémů se dále odvíjí další zdravotní problémy. V čem ovlivňuje, podle Vás, Vaše činnost zdraví pacientů? Dle respondentky 1 ovlivňuje její činnost klienty v zajištění potřebné sociální péče, „…zajištění potřeb, zajištění obědů.“ Dle respondentky 2 ovlivňuje klienty: „…v motivaci získání nové perspektivy. Snahou je zprostředkovat kontakty rodině, aby se na zajištění sluţby podíleli a zapojili se.“ Dle respondentky 3 jsou klienti ovlivňováni nabídkou sluţeb. Pomocí se zajištěním léků, jídla (obědů), doprovázením k lékaři. Dle respondentky 4 činnosti zdravotně sociálního pracovníka mohou zlepšit kvalitu ţivota a pomoc v bezvýchodné situaci. Podporu po psychické stránce a tím mít vliv na uzdravení. „Po fyzické stránce, naše práce pomáhá klientům s kontakty a doporučením na kompenzační pomůcky, které mohou zlepšit soběstačnost.…“ Dle respondentky 5 činnosti, které vykonává, pomáhají: „…usnadnit pacientům rekonvalescenci.“ Dle respondentky 6 výběr vhodného zařízení probíhá dle zdravotního stavu pacienta: „…Nedostatečná péče můţe mít následky… Přitom jsem velmi omezena tím, co nabízí jednotlivá zařízení a jak mají nastavené smlouvy s pojišťovnami a jak kvalitní péči poskytují.“ Jak klienti reagují na kontakt s Vámi? Respondenti se shodují, ţe klienti na kontakt s nimi reagují převáţně kladně. Respondentka 1 popisuje nespolupracující klienty a uvádí: „…Pokud se rozhodne, ţe nikam nepůjde. Přitom je leţící, odkázaný na péči druhé osoby a nemá rodinu. Záleţí na schopnosti komunikace.…“ Respondentky 4 a 2 vidí za náročné kontakty u nedobrovolných klientů. Dle respondentky 5 také většinou klienti reagují kladně. „…Jsou rádi, ţe se o ně někdo zajímá i o jejich sociální potřeby.“ Dle respondentky 6: „…je potřeba vytvořit atmosféru důvěry. Jinými slovy, kdyţ klient a jeho rodina pochopí, ţe jsem na jejich straně a budu jim s problémem pomáhat, tak reagují kladně…“

67

Jak ovlivňuje psychický stav klienta/pacienta Vaši činnost/práci? Dle respondentky 1 a 3 psychický stav klientů jejich činnost neovlivňuje, rozhovor obvykle pokračuje. Naopak dle respondentky 2 po domluvě s lékařem se některé záleţitosti řeší po stabilizaci stavu. Dle respondentky 4 se psychický stav klientů odráţí v jejich spolupráci. Proto je důleţité získat důvěru a opakovat setkání.

Dle

respondentky 5 psychický stav klienta ovlivňuje, podobně jako u respondentky 4, v jeho spolupráci: „Například pacient nemá na situaci náhled.…Po domluvě s lékařem s ohledem na psychický stav můţe dojít k odloţení rozhovoru.“ Respondentka 6 popisuje ovlivnění psychického stavu klienta takto: „V mé péči je mimo jiné i oddělení onkologie, kde jde o velmi vypjaté psychicky náročné situace. Hlavně pro rodiny pacientů. Pozitivní je, ţe můţu rodinu pacienta pozvat do soukromí mé kanceláře, kde situaci prokonzultujeme. Rozhovor s rodinou probíhá bez kontaktu dalších cizích osob. To dává prostor pro vytvoření plánu další spolupráce. Snaţím se klientům nejen poradit, ale pomoci jim situaci svou intervencí vyřešit. Pacienti i jejich rodiny jsou téměř vţdy ve špatném psychickém stavu a v situaci, která v jejich ţivotě nastala, nejsou schopni se rychle orientovat.“ Jaké jsou nejčastější problémy v sociální situaci klientů/pacientů, které řešíte? Mezi sociální problémy, které zdravotně sociální pracovníci v nemocnici zajištují, se shodují respondentky 1, 2 a 3, ţe patří nejčastěji osamělost lidí, problémy v rodině, imobilita, neschopnost postarat se o sebe, finanční problémy, bytové problémy. Dle respondentky 1: „Důleţité je, aby pacient odcházel zajištěný. Dochází k řešení příspěvku na péči.“ Pokud odchází domů, v tomto případě zajištění pečovatelské sluţby, rehabilitace, homecare, asistenční sluţby. Pokud nemůţe jít domů, v tomto případě se jedná o ţádosti do domova pro seniory, na léčebny dlouhodobě nemocných, hospice. Dle respondentky 1 jsou dále činnosti typické pro určité oddělení: „Na akutním lůţku se řeší zajištění lidé bez domova, na koţním oddělení je časté zajištění domácí péče, z důvodů převazů bércových vředů.“ Spatřuje důleţitost domácího prostředí z důvodu motivace a spokojenosti lidí. Respondentka 3 k sociálním problémům dále řadí ţivotní události (poţár, úrazy, autonehody), ale také narození, rozvod aţ úmrtí

68

v rodině, tělesné postiţení a s tím spojené problémy s bydlením a bezbariérovostí. Dle respondentky 4 jsou sociální situace, které řeší u dětí především drogová závislost matky, špatná ekonomická situace a sociální zázemí v rodině, osvojení a přechodná pěstounská péče. Nejčastější problémy v sociální situaci, které při sociální práci v nemocnici řeší, jsou, jak uvádí respondentka 5: „Ztráta soběstačnosti a chybějící sociální zázemí.“ Práce zahrnuje, dle respondentky 5, poradenskou činnost ohledně jednorázových dávek, pomoc v situacích osob bez domova, bez občanského průkazu. Osoby týrané, závislé na návykových látkách, problémy se zhoršenou soběstačností a závislé na péči. Respondentka 6 popisuje problémy v sociální situaci, ke kterým řadí finanční problémy klientů a sociálního zázemí: „…Nejčastěji řeším plánované propuštění pacientů z onkologie. Jedná se téměř vţdy o pacienty v terminálním stavu onemocnění, umírající. Dále jde o pacienty po mozkových příhodách, které je většinou postihují uprostřed jejich produktivního věku a mají tak vliv na chod celé rodiny. Komplikovaná práce je také s osobami bez přístřeší, sociální problémy mají s postupem doby více komplikované a zároveň jsou většinou ve špatném zdravotním stavu, s ohledem na dobu strávenou na ulici.“

4.2 Rozhovory s klienty/pacienty Klientka/pacientka 1 Základní informace: Ţena, ve věku 80 let. Je 23 let vdova, má 3 dcery, 5 vnoučat. Ţije sama ve třetím patře panelového domu, s výtahem, ale při vstupu do domu je šest schodů, coţ ji dělá problém z důvodu zhoršené soběstačnosti. V době rozhovoru 14 dní na oddělení následné péče, před pobytem na oddělení následné péče byla hospitalizována 10 dní na neurologii. Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice byla přijata z důvodu problémů s krční páteří. Je částečně soběstačná, chodí s pomocí „chodítka“. Pomoc potřebuje při hygieně.

69

Po fyzické stránce pacientce nejvíce pomohli lékaři a zdravotní sestry. Psychická oblast zdraví: Průběh kontaktu se sociální pracovnicí popisuje takto: „Sociální pracovnice je velmi příjemná. Představila se mi a povídala si se mnou o tom, co bych potřebovala, abych se mohla vrátit domů.“ Kontakt by si představovala stejný. Nic by neměnila. „Sociální pracovnice mi pomohla zařídit pečovatelskou sluţbu.…“ Také by chtěla: „…aby mi pomohla, pokud bych nemohla, vyřešit určitou situaci. Nyní mi pomáhá nejmladší dcera zařídit vše ohledně úředních věcí.…“ Dle klientky/pacientky jí sociální pracovnice dala naději. Sociální pracovnice ovlivnila její rozhodnutí nabídkou sluţeb. „Původně jsem nechtěla nikoho pustit domů, myslela jsem, ţe se nebudu moci vrátit domů. Musím říct, ţe mi to vysvětlila. Díky tomu budu moci zůstat doma, tak jsem ráda.“ Vztah mezi ní a sociální pracovnicí subjektivně vnímá jako dobrý. Popisuje sama sebe jako nekonfliktního člověka… „Potřebuji pomoci, ona mi pomoc nabízí, ve spolupráci mi nic nebrání.“ Motivací pro ni je pes, kterého má 4 roky. „Chci být soběstačná, zatím jsem se obešla sama. Musím se postarat o psa,….“ „Ráda se starám o druhé, do loňského roku jsem se starala o 95 letou babičku.“ Sociální pracovnice na ni, dle subjektivního názoru klientky/pacientky, měla vţdy dostatek času. „Myslím si, ţe si čas musí udělat.“ Pokud má problém ohledně úředních věcí tak se obrací hlavně na nejmladší dceru. Na sociální pracovnici se neobrátila sama. Doporučil jí to ošetřující lékař. Během hospitalizace jí nejvíce po psychické stránce pomohly kamarádky. Sociální situace: K omezením v ţivotě respondentky došlo v důsledku onemocnění a velkých bolestí páteře. Z tohoto důvodu se nemohla postarat o svého psa. V současné době se o něj stará kamarádka.

70

Klientku/pacientku navštěvují kamarádky přibliţně dvakrát aţ třikrát za týden. S příbuznými obvykle telefonuje, jelikoţ bydlí příliš daleko. Dříve pracovala jako zdravotní sestra. Navštěvují ji „chlapci z Organizace ţivá paměť.“ Dále mi popisovala, jak blíţe organizace funguje. Na rodinu hospitalizace vliv neměla. „Děti zde se mnou nemohou být. Pracují, ale také mi pomáhají psychicky. Cítím se mentálně mladá,…“ Pokud jde o informovanost, uvádí: „Znala jsem některé zařízení, ale myslím, ţe se to mění a nevěděla jsem přesně, co je v mém okolí dostupné.“ Tyto informace poskytla sociální pracovnice. Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 1 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Přátelé/kamarádi

2

Rodina

3

Lékař/ka

4

Zdravotní sestra

5

Sociální pracovnice

6

Ošetřovatel/ka

7

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

Podrobně mi vyprávěla o své rodině. Byla velmi hovorná a otevřená. Rozhovor probíhal na třílůţkovém pokoji. Při rozhovoru byla přítomna jedna spolupacientka.

Klientka/pacientka 2 Základní informace: Ţena, ve věku 80 let. Ţije sama, bez rodiny, bezdětná. Dříve pracovala jako úřednice. Ţije v rodinném domě. V nemocnici hospitalizována přibliţně 30 dnů. Nejdříve byla hospitalizována na interním oddělení a následně na oddělení následné péče.

71

Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice ji přivedly bolesti. Nezvládala se postarat o domácnost. Klientka/pacientka je soběstačná. „…v domě je moc práce, nezvládám práce, které dělají muţi….“ Dříve nebyla hospitalizována v nemocnici. Nejvíce jí pomohli po fyzické stránce lékaři a zdravotní sestry. Psychická stránka zdraví: Klientka/pacientka si nejdříve přesně nevybavuje, jak probíhal kontakt. „Chodí sem hodně lidí a kaţdému odpovím, co chce. Sociální pracovnice za mnou přišla sama. Nevěděla

jsem,

ţe

to

někdo

dělá.

Ale

jsem

soběstačná, tak

toho moc

nepotřebuji.…Domluvili jsme se, ţe půjdu do domova s pečovatelskou sluţbou, protoţe v baráku je moc práce.“ Reakce po kontaktu se sociálním pracovníkem: „Náladu jsem neměla moc dobrou, protoţe nemůţu jít domů. Vysvětlila mi, ţe to bude lepší. Tak jsem se pro to sama rozhodla.“ „Radost bych měla, kdybych mohla jít domů, byla jsem spíš smutná.“ Na sociální pracovnici se neobrátila sama: „Je tu hodně lidí, ale nevím. Pokud bych měla problém, asi bych se obrátila na lékaře.“ Klientka/pacientka subjektivně vnímá vztah k sociální pracovnici kladně: „Myslí to se mnou dobře, pomáhá mi. “ Po psychické oblasti dle klientky/pacientky nejvíce pomáhají zdravotní sestry. Sociální situace: Dříve ráda cestovala, měla ráda turistiku, hory, přírodu. Dle klientky/pacientky k omezením vlivem hospitalizace nedošlo. S přáteli se nestýká, ţádní za ní nechodí. Ţádné jiné moţnosti, kam by mohla jít, neznala. Neměla důvod je zjišťovat. „…Pracovnice

mi

nabídla

několik

dalších

moţností.“

Klientka/pacientka nepobírá ţádné dávky.

72

„Jsem v důchodu.…“

Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 2 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 a) Lékař/ka 2 b) Zdravotní sestra 3

Ošetřovatel/ka

4

Sociální pracovnice

5

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce Rodina - nemá Přátelé/kamarádi – nestýká se s ţádnými

Rozhovor probíhal na třílůţkovém pokoji, při rozhovoru byla klientka/pacientka na pokoji sama. Při rozhovoru se zajímala spíše o mě, co dělám. Bylo vidět, ţe si ráda povídá a chce si povídat. Velmi se snaţila, abych jí dobře rozuměla a zřetelně a nahlas vyslovovala.

Klientka/pacientka 3 Základní informace: Ţena, ve věku 79 let. Manţel zemřel, bezdětná. Má bratra, který ji nenavštěvuje. Na návštěvy chodí jedna kamarádka a její syn. Ţije v bytě, v panelovém domě. Hospitalizována opakovaně. Nejdříve hospitalizována na neurologii, urologii a poté na oddělení následné péče. V nemocnici hospitalizována přibliţně 8 týdnů. Fyzická oblast zdraví: Klientka/pacientka přijata z důvodu opakovaných pádů, epilepsie, hypertenze. Po operaci mozku. Zvládá s pomocí ujít několik kroků, potřebuje pomoc při hygieně a vyprazdňování, z důvodu inkontinence. Sama se v lůţku obslouţí a posadí se. Po fyzické stránce během hospitalizace nejvíce pomohl lékař.

73

Psychická stránka zdraví: Opakovaně hospitalizována, po propuštění šla domů pouze s pečovatelskou sluţbou, se zajištěnou donáškou obědů. „Ale přestala jsem chodit. Sama jsem to nezvládla.“ Kontakt se sociální pracovnicí popisuje takto: „Výborně, sama přišla. Abych pravdu řekla, vůbec jsem netušila, ţe něco takového je.… Sociální pracovnice mi pomohla vyplnit ţádost do toho domova.… Byla jsem ráda, ţe se o mě někdo stará, to je dneska vzácnost.“ Ke konfliktu se sociální pracovnicí dle klientky/pacientky nedošlo: „Mé přání je jít opět domů, ale tam nemůţu být sama, protoţe nechodím.“ Dle klientky/pacientky její rozhodnutí sociální pracovnice ovlivnila: „…Změnila jsem názor a pochopila, ţe to doma nezvládnu, kdyţ nechodím.“ Klientka/pacientka nemá pocit, ţe má kolem sebe osoby, na které se můţe obrátit při řešení problémů. Problém, se kterým se obrátila na sociální pracovnici, neměla: „Všechno muselo jít od doktora, který mi řekl, ţe mám podat ţádost do domova důchodců.“ Během hospitalizace, dle klientky/pacientky, nejvíce pomáhají po psychické stránce kamarádi, přátelé. Sociální situace: Zájmy klientky/pacientky bylo čtení, háčkování pletení, vyšívání. „Tak nějak všechny domácí práce, ale ze všeho nejvíce jsem ráda vyšívala.“ K omezení, které klientka/pacientka popisovala, došlo po smrti manţela. Na rodinu hospitalizace vliv neměla: „Manţela nemám. S bratrem se nestýkám, chtěl jen mé peníze.“ O moţnosti podat ţádost do domova pro seniory se nejdříve dozvěděla od lékaře, který za klientkou/pacientkou sociální pracovnici poslal. Informace o konkrétních sluţbách se klientka/pacientka dozvěděla od sociální pracovnice. Klientka/pacientka uvádí: „Finančně jsem zajištěná z prodeje zahrady, ale také pobírám důchod.…

74

Pracovnice mi doporučila zaţádat o příspěvek na péči. Před tím jsem o tom něco slyšela, ale nevěděla jsem, ţe na to má nárok.“ Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 3 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 a) Rodina „Nejvíce mi pomáhal manţel, ale zemřel.“ 2 b) Přátelé/kamarádi 3

Lékař/ka

4

Ošetřovatel/ka

5

Zdravotní sestra

6

Sociální pracovnice

7

Fyzioterapeut/ka (rehabilitační pracovník)

Rozhovor probíhal na dvoulůţkovém pokoji. Klientka/pacientka byla nejdříve nervózní, ale poté se rozpovídala a byla hovorná a otevřená. Klientka/ pacientka 4 Základní informace: Ţena, ve věku 88 let. Manţela jiţ nemá, má syna. Ţije sama v prvním poschodí panelového domu. V nemocnici hospitalizována od 17 října. Na oddělení následné péče je 25 dní. Před tím hospitalizována na chirurgii. Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice ji přivedl pád se zlomeninou krčku stehenní kosti. Sama se obslouţí v rámci lůţka. Pomoc potřebuje při hygieně a přesunu na pokojovou toaletu. Doufá, ţe půjde pryč a nebude potřebovat pomoc. Po fyzické stránce jí nejvíce pomohl lékař. Dále také kamarádky, které dochází 1-2 krát za týden.

75

Psychická stránka zdraví: Kontakt se sociální pracovnicí popisuje takto: „…povídaly jsme si o tom, co by se mohlo stát a nestát, ale protoţe jsem sama, tak bych chtěla jít do domova důchodců. Přála by si, aby mi tam pomohli.“ „Pro sluţbu jste se rozhodla, protoţe nemůţu být sama. Z důvodu častých pádů, nedalo se nic jiného dělat,…“ Vyplynulo to z horšené soběstačnosti. Pacientka/klientka znala moţnost jít do domova pro seniory. „Věděla jsem to, od úmrtí manţela, přibliţně 1 rok, si odtud beru obědy. Po příchodu sociální pracovnice jsme o tom mluvily.“ Jiný problém, se kterým by se obrátila, neměla. Doufá, ţe jí pomohou při řešení tohoto. Změnu nálady nepociťovala. „Na sociální pracovnici jsem se sama neobrátila. Je tu kolem dostatek lidí, na které se mohu obrátit.“ Sociální pracovnice dle subjektivního názoru klientky: „…kdyţ tu byla, tak jsme mluvily dost dlouho.“ Během hospitalizace jí nejvíce po psychické stránce pomohly hlavně neteře. Sociální situace: „Ráda luštím, tady tolik zájmů nemůţe být, dřív jsem ráda a hodně četla, poslouchala televizi a rádio.“ V důsledku hospitalizace přišla o kontakt s okolím, neví co se děje. Hospitalizace vliv na rodinu syna neměla. Klientku/pacientku, dle jejích slov, navštěvuje velmi málo. „Se sociální pracovnicí jsem mluvila několikrát, pokud se něco děje nového, tak mi to přijde říct.“ Pacientka/klientka věděla o moţnosti poţádat o příspěvek na péči. Jiţ v době před úrazem o něj několikrát ţádala, ale bezúspěšně. Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 4 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 2 3

Lékař/ka „Ten tomu nejvíc rozumí.“ Přátelé/kamarádi – přítelkyně Zdravotní sestra

76

4

Rodina – syn, neteře

5

Sociální pracovnice

6

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník

7

Ošetřovatel/ka

Klientka/pacientka byla velmi otevřená. Rozhovor probíhal na pokoji. Při rozhovoru byly přítomny 2 spolupacientky.

Klient/pacient 5 Základní informace: Muţ, ve věku 66 let. Má jednoho bratra, se kterým se nestýká. Dříve ţil v pronajatém panelovém bytě. Je poprvé v nemocnici. V nemocnici je hospitalizován od února, přibliţně 38 dnů. Fyzická oblast zdraví: Je poprvé hospitalizován v nemocnici. Do nemocnice ho přivedly otoky dolních končetin ke kolenům. K omezením došlo v důsledku pohybu. „Nyní je to lepší“ (pozn. ukazuje, ţe ţádné otoky jiţ nemá). Po fyzické stránce pacientovi nejvíce pomohli lékaři. Psychická oblast zdraví: Kontakt se sociální pracovnicí: „Sociální pracovnice mi pomohla vyplnit ţádost do domova pro seniory, teď čekám na vyřízení.… Byl jsem rád, ţe za mnou sama přišla, poslala jí paní doktorka.….“ Na otázku, zda ovlivnila sociální pracovnice jeho rozhodnutí, odpovídá: „Ano, ovlivnila rozhodnutí, nevěděl jsem, ţe můţu někam jít. Něco mi nabídla, tak jsem to vzal. Doma bych to sám nezvládl.“ Klient/pacient neví, na koho by se obrátil při řešení problémů. Sociální pracovnice za ním přišla sama. Po psychické stránce mu nejvíce pomohla sociální pracovnice.

77

Sociální situace: Dříve pracoval na stavbě. Jediným zájmem bylo sledování televize. Klient/pacient se s bratrem nestýká: „Bratr za mnou zatím nebyl. Je rozvedený, bydlí po ubytovnách, ale nevím kde.“ Na rodinu vliv hospitalizace neměla. „Nevím, kde bratr je, nenavštěvuje mě.… Jinak na mě všichni zanevřeli.“ Informace o moţných sluţbách před kontaktem se sociální pracovnicí neměl. „Nabídla mi nějaké moţnosti, kam bych mohl jít.“ „Jsem v důchodu.…“ Ohledně financí sociální pracovnice klientovi/pacientovi pomohla: „…s vyřízením příspěvku na péči.“ Osoby, o nichţ se klient/pacient 5 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 c) Sociální pracovnice 2 d) Lékař/ka 3

Zdravotní sestra: „Nosí jen léky a jídlo“

4

Ošetřovatelka Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce: „Nepotřebuji, chodím sám.“ Rodina: „S bratrem se nestýkám.“ Přátelé/kamarádi: „Ţádní za mnou nechodí.“

Pacient byl velmi nesdílný, působil uzavřeným dojem. Rozhovor s pacientem probíhal na lavičce, na chodbě. Nikdo jiný při rozhovoru nebyl přítomen.

Klient/pacient 6 Základní informace: Muţ, ve věku 83 let. Vdovec. Má dceru, která je lékařka - pracuje na koţním oddělení. Vnučka studuje medicínu. Dříve pracoval jako praktický lékař. „Ţil jsem v panelovém domě 4+1, 6 patro s výtahem, zateplený, pěkný, s internetem.“ Hospitalizován do 18 května 2011, s pauzami, které trvaly přibliţně měsíc.

78

Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice ho přivedla dušnost a ackinomykoza. Dále mi popisoval, co to je za onemocnění, jak vzniká, co způsobuje a jak je vzácné. Poté, co byl doma, se vrátil z důvodu pádu a s rupturou lebky. Doma se staral o sebe sám. „Potřebuji pomoc při hygieně, sám se nevykoupu, protoţe potom nemohu vstát.“ Během hospitalizace klientovi/pacientovi nejvíce pomohly po fyzické oblasti zdravotní sestry. Psychická oblast zdraví: Při kontaktu se sociální pracovnicí se domluvili na rehabilitaci. „Mám druţstevní být, ve kterém mi mění kuchyňskou linku a příčku v koupelně, takţe mě na měsíc umístí ještě někam jinam. Není to úplně jednoduché najít místo, kde by byla vhodná péče, snídaně, obědy i večeře.“ Subjektivně vnímá vztah se sociální pracovnicí takto: „…byl jsem s ní spokojen.“ S konflikty se sociální pracovnicí se nesetkal. „Uvědomuji si, ţe musím cvičit, abych se rozchodil a mohl jít domů. Proto půjdu do rehabilitačního ústavu.… Spolupráci by bránilo, pokud by mě chtěla poslat někam, kam nechci. Takhle mám moţnost jít domů. … Sociální pracovnice nám vysvětlila, ţe budu cvičit. Potom, aţ se rozchodím, půjdu domů.… zbytek zařídila dcera.“ Klient/pacient nevnímal po kontaktu se sociální pracovnicí změnu nálady ani pocitů. Vnímal kontakt jako běţný rozhovor, při kterém byl informován o moţnostech, jak půjde domů. Subjektivně vztah nedokázal popsat. S konfliktem se sociální pracovnicí se nesetkal. Dle klienta/pacienta sociální pracovnice jeho rozhodnutí neovlivnila. „Do ničeho mě nenutila, ale chci domů, a kdyţ to teď nejde, tak se musím snaţit, to je moje motivace.“ Problém, se kterým se obrátil na sociálního pracovníka, neměl. Sociální pracovnici za ním poslal lékař. Dle klienta/pacienta kontakt probíhal přes dceru. Subjektivně vnímá, ţe sociální pracovnice měla vţdy čas: „Vţdy se s dcerou domluvila.“ Pokud má klient/pacient problémy, tak je řeší s dcerou. Po psychické stránce během hospitalizace klientovi/pacientovi pomohla nejvíce jeho rodina.

79

Sociální situace: Zájmem

klienta/pacienta

byl

dlouholetý

spor

s energetickou

společností.

„Dokazoval jsem vady na vegetaci a omezení škodlivosti elektromagnetických polí, a to 7 let. Uţ jsem to měl skoro hotový.“ K omezením hospitalizací došlo tím, ţe tento spor nemohl dokončit. Na návštěvy za klientem/pacientem dochází vnučka a dcera. Na rodinu hospitalizace vliv neměla: „Nemyslím si, ţe by to mělo na dceru vliv.“ Znal moţnost jít do domova s pečovatelskou sluţbou, či domova pro seniory. „…, ale dříve to takové nebylo, dneska je toho hodně.“ Dcera se domluvila se sociální pracovnicí a vše zařídila. Osoby, o nichţ se klient/pacient 6 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Lékař

2

Zdravotní sestra

3

Rodina – dcera a vnučka

4

Přátelé, kamarádi

5

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

6

Sociální pracovnice

7

Ošetřovatel/ka

Rozhovor probíhal na dvoulůţkovém pokoji. Při rozhovoru byl přítomen spolupacient, se kterým jsem následně dělala také rozhovor. Klient/pacient byl otevřený a hovorný, zajímal se o to, co studuji. O svých zájmech a rodině vyprávěl velmi zaujatě.

Klient/pacient 7 Základní informace: Muţ, ve věku 88 let. Je 10 let vdovec, má 1 dceru, která je profesorka na filozofické fakultě a 2 dospělé vnoučata. „Do minulého roku jsem byl zcela soběstačný. Ţil jsem sám v rodinném domku.“

80

Před pobytem na oddělení následné péče hospitalizován přibliţně 8 dní na interním oddělení a dalších 7 dní na kardiologickém oddělení. Na oddělení následné péče hospitalizován 1 měsíc. Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice byl přijat z důvodu srdečního slabosti, sníţení výkonu srdce, dušnost. „Pomoc potřebuji při zařizování všech potřebných věcí. Jinak zvládám vše, z nejhoršího jsem venku. Hromadila se ve mně voda, byl jsem prakticky nepohyblivý, shodil jsem 22 kilo.“ Během hospitalizace ve fyzické oblasti nejvíce pomohli lékaři. Psychická stránka zdraví: Kontakt se sociálním pracovníkem popsal takto: „Sociální pracovnice mi nechala lístek, který mám odevzdat dceři. Projednávaly to hlavně spolu. Dcera, ale neměla čas, takţe to trvalo 12 dní, uvaţovalo se o pečovatelské sluţbě.“ Zkušenost se sociální pracovnicí vnímá jako malou. „Byl jsem s ní málo v kontaktu.… Kontakt probíhal převáţně přes dceru. Některé sluţby, které jí sociální pracovnice doporučila, si našla na internetu. Pak mi je řekla.“ Ke konfliktu mezi jednáním sociální pracovnice a přáním klienta nedošlo. Sociální pracovnice s dcerou projednávala Domov s pečovatelskou sluţbou nebo Pečovatelskou sluţbu.“ Jelikoţ kontakt probíhal převáţně přes dceru, klient uvádí, ţe nepociťoval ţádnou změnu v pocitech. Klient uvádí, ţe se těší, aţ půjde domů. Za klientem dochází dcera: „Chodí různě, jak jí to vyjde, buď kaţdý den, nebo obden.“ Dle klienta/pacienta sociální pracovnice neovlivnila jeho rozhodování. Z nabídky, kterou řešila jeho dcera se sociální pracovnicí, jednu přijal, protoţe chtěl jít domů. Klient/pacient nemá pocit, ţe má kolem sebe dostatek lidí, na které se můţe obrátit, pokud by měl problém. Na sociální pracovnici se neobrátil sám, přišla sama. Během hospitalizace po psychické stránce nejvíce pomohla rodina, hlavně dcera.

81

Sociální situace: Zájmem klienta/pacienta byla práce na zahradě, údrţba domu. Kromě toho hlavně četba a televize. „Důsledkem hospitalizace vše skončilo. I televize je zde pouze na chodbě, a to aţ u stropu.“ Hospitalizace měla vliv na dceru. „Rozhodilo jí to běţný rytmus. Ale myslím, ţe to zvládá.“ Pokud jde o informovanost, uvádí: „Věděl jsem to. Sociální pracovnice nabídla moţnost Domova s pečovatelskou sluţbou, ale jak se to vyvíjí, tak na to nebudeme reflektovat. Také mi sdělila moţnost poţádat o příspěvek na péči.“ „Rozhodl jsem se, ţe to zkusím zvládnout sám a nejdříve půjdu domů. Pečovatelská sluţba mi bude nosit obědy. Také mi pomůţe dcera.“ Osoby, o nichţ se klient/pacient 7 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Lékař

2

Rodina

3

Zdravotní sestra

4

Sociální pracovnice

5

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

6

Ošetřovatel/ka Přátelé/kamarádi – „Nemám.“

Klient/pacient 7 vnímá hospitalizaci takto: „Kaţdý nečekaný pobyt v nemocnici je zlom, ze kterého se člověk bude obtíţně vzpamatovávat.“

Klient/pacient 8 Základní informace: Muţ, 67 let. Ţil v bytě, s výtahem. Vdovec. Ţije v bytě s přítelkyní. Má dceru a syna, druhá dcera zemřela při autonehodě.

82

V nemocnici hospitalizován od 3. ledna na ortopedii, dále také na urologii. Na oddělení následné péče hospitalizován 3 týdny. Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice byl přijat se zlomeninou dolní končetiny, z důvodu mdloby a pádu. Následně došlo u pacienta k cévní mozkové příhodě. Pomoc potřebuje při hygieně a oblékání. S pomocí se zvládne přesunout mimo lůţko. V rámci lůţka se obslouţí sám. Po fyzické oblasti mu nejvíce pomohli lékaři a sociální pracovnice. Psychická stránka zdraví: Kontakt se sociální pracovnicí popisuje takto: „Řešili jsme finanční otázku, neznal jsem ţádné výhody či nevýhody. Nic jsem předtím nepotřeboval. Ve všem mi bylo vyhověno. Sociální pracovnice byla ochotná vstřícná.“ Klient/pacient je rozhodnut, ţe chce na rehabilitaci do léčebny dlouhodobě nemocných. „Nikam mě nenutila, musím se snaţit sám. Nabídla a vysvětlila mi, jaké mám moţnosti.“ Je rozhodnut, ţe musí hodně cvičit, aby byl opět soběstačný. „S otázkou, co bude po hospitalizaci, přišla sama a nabídla moţnosti. Jsem spokojený. Byl jsem rád, ţe přišla.“ Klient/pacient subjektivně vnímá, ţe nemá moc zkušeností se sociální pracovnicí. Dle jeho názoru, ale měla vţdy dostatek času. Klient/pacient má pocit, ţe má kolem sebe dostatek osob, na které se můţe obrátit, pokud by měl problém. Obrací se na rodinu a přítelkyni. V psychické oblasti mu nejvíce pomohla rodina, hlavně syn, a také přítelkyně, kterou si chce vzít, aţ bude chodit. Sociální situace: Zájmem klienta/pacienta je výpočetní technika. V důsledku hospitalizace došlo k omezení v pohybu pravé dolní končetiny, po cévní mozkové příhodě. „ Ale mám naději, ţe to bude v pořádku. Budu cvičit….“

83

Přibliţně obden klienta/pacienta navštěvuje přítelkyně a syn. Hospitalizace dle klienta/pacienta měla vliv na rodinu. „Nemohu být s přítelkyní, ani synem. Také došlo k omezení kontaktů jinými lidmi.“ Informace ohledně moţného zajištění sluţeb či finančního zajištění před hospitalizací a před kontaktem se sociální pracovnicí neměl. Sociální pracovnice přišla sama a nabídla sluţby. Nyní má dostatek informací od sociálního pracovníka ohledně moţností následné péče i finančního zajištění. „…Ano, domluvili jsme se, ţe půjdu do léčebny na rehabilitaci. Nechci být sám. Ohledně financí jsme řešili změnu předání důchodu. Přišla sama, spadl mi kámen ze srdce, neměli to komu vyplatit. Také jsme se sociální pracovnicí podávali ţádost na příspěvek na péči, je to v řešení.“ Osoby, o nichţ se klient/pacient 8 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Lékař

2

Sociální pracovnice

3

Rodina a přítelkyně

4

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

5

Přátelé, kamarádi

6

Zdravotní sestry

7

Ošetřovatel/ka

Rozhovor probíhal na dvoulůţkovém pokoji. Při rozhovoru byl klient/pacient na pokoji sám.

Klient/pacient 9 Základní informace: Muţ, ve věku 62 let. Rodinu nemá. Má sestru, kterou příliš nevídá a neteř. Dříve ţil sám, v sedmém patře panelového domu.

84

V době rozhovoru 35 dní na oddělení následné péče. Před pobytem na oddělení následné péče byl hospitalizován na ARO a na chirurgii. Fyzická oblast zdraví: Do nemocnice byl přijat z důvodu omrzlin dolních končetin, kde mu byly následně amputovány obě dolní končetiny pod koleny. „Stalo se to, kdyţ jsem čekal na kamaráda v autě a usnul jsem. Na chirurgii mi nohy amputovali.“ Pohybuje se na invalidním vozíku. Sám se zvládá na vozík přesunout. Obslouţí se, potřebuje pouze malou dopomoc při hygieně. Po fyzické oblasti mu nejvíce pomohli lékaři. Psychická stránka zdraví: Průběh kontaktu se sociální pracovnicí si jiţ moc nevybavuje. „Přišla sama. O něčem takovém jsem nevěděl. Řekla, jaké jsou moţnosti, abych se mohl rozhodnout. Rozhodl jsem se, ţe půjdu do Domova pro seniory, pomohla mi vyplnit ţádost. Rád bych šel do Domova pro seniory v Českých Velenicích, ale není tam místo. Proto půjdu do Počátek.“ Vztah se sociální pracovnicí vnímá jako dobrý. „Sociální pracovnice přišla sama. Neznal jsem tuto moţnost, byl jsem překvapen a rád.“ … „Myslím si, ţe rozhodnutí ovlivnilo hlavně to, ţe tam kam jsem chtěl, není místo. Tak se přizpůsobím.“ S úředními věcmi a ţádostmi pomáhá neteř, která ho navštěvuje přibliţně 2 krát týdně. Za dobu hospitalizace klienta/pacienta asi dvakrát navštívila také sestra. Pokud by měl problém, tak nyní by se obrátil na sociální pracovnici nebo lékaře. Během hospitalizace mu nejvíce po psychické stránce pomohli lékaři a zdravotní sestry. „Kdyţ se to stalo, tak náladu nejvíce ovlivnil přístup sester.“ Sociální situace: Dříve byl řidičem z povolání. Ţádné zájmy neměl. U klienta/pacienta došlo k zásadnímu omezení pohybu. Dle klienta/respondenta hospitalizace na rodinu vliv neměla.

85

Informace ohledně moţností následné péče nebo finančního zajištění neměl. „Dříve jsem to nemusel řešit. Nemám moc zkušeností. Ţádné příspěvky jsem nepobíral.“ „Nyní mám podanou ţádost do Domova pro seniory a podanou ţádost na příspěvek na péči. Pobírám taky důchod.“ Osoby, o nichţ se klient/pacient 9 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Lékař/ka

2

Zdravotní sestra

3

Sociální pracovnice

4

Ošetřovatel/ka

5

Rodina- neteř

6

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

7

Přátelé, kamarádi

Rozhovor probíhal na třílůţkovém pokoji, kde byl přítomen jeden spolupacient. Klient/pacient působil vyrovnaně a klidně, ale nebyl příliš komunikativní. Klientka/pacientka 10 Základní informace: Ţena, ve věku 80 let. Má jednu dceru a dvě vnoučata. Ţije s dcerou v rodinném domě. Opakovaně hospitalizována. Nejdříve hospitalizována na neurologickém oddělení, interním oddělení a následně na oddělení následné péče. Délka pobytu v nemocnici dva měsíce. Fyzická oblast zdraví: Klientka/pacientka potřebuje celodenní péči, je leţící, inkontinentní, pomoc potřebuje při hygieně, oblékání a vyprazdňování. Sama se zvládne najíst a napít.

86

Do nemocnice jsem byla přijata z důvodu bolestí páteře: „ …nemohla jsem uţ skoro ani chodit.“. „Zjistili, ţe mám rakovinu. Byla jsem potom na operaci,…přestala jsem chodit úplně. Po té jsem byla propuštěna, šla jsem domů.“ Dle klientky/pacientky jí nejvíce po fyzické stránce během hospitalizace pomohl lékař. Psychická stránka zdraví: Klientka/pacientka byla se sociální pracovnicí v kontaktu opakovaně. Jiţ při první hospitalizaci. Sociální pracovnici jí doporučil lékař. „Lékař za mnou sociální pracovnici poslal. Ptala se na rodinu, co bych chtěla, jak bych si to představovala. Poté také mluvila s dcerou a řešily, jak si to představuje ona.“ Klientka/pacientka byla propuštěna domů, kde se o ni starala dcera. „Dcera chodila na půl úvazku do práce, aby se o mě mohla starat. Pak uţ to nezvládala, proto musela zaměstnání opustit. Má také zdravotní problémy. Bylo pro ni náročné se o mě starat.“ „Sociální pracovnice mi při první hospitalizaci pomohla se zařízením příspěvku na péči a dala kontakty na půjčovny pomůcek.… Pro dceru to bylo finančně náročné. Já jsem, ale byla ráda, ţe mohu být doma.“ „Při druhé hospitalizaci, asi na zavolání doktora, přišla opět sama. A to jsme se domluvily, ţe podáme ţádost do domova pro seniory.“ „Byla jsem smutná a ztratila jsem naději, ţe se vrátím domů, ale vím, ţe to se mnou uţ lepší nebude. Takto to bude lepší.“ Ke konfliktu se sociální pracovnicí nedošlo: „Mým přáním je jít domů, ale to mi ani sociální pracovnice nemůţe splnit, kdyţ se o mě nikdo nepostará. Vím, ţe pomoc potřebuji.“… Rozhodnutí klientky/pacientky: „Sociální pracovnice neovlivnila mé rozhodování. Musela jsem někam jít. …K rozhodnutí mě přivedla má situace, kdy se dcera nemůţe postarat.“ „Myslím, ţe vím, na koho bych se obrátila. Pokud něco potřebuji zařídit, pomáhá mi dcera a vnučka. Teď vím, ţe mi taky poradí i sociální pracovnice. To je dobré.“

87

„Se sociální pracovnicí jsem také řešila, jak to bude s důchodem, byla jsem v nemocnici dlouho a nevěděla jsem, jak ho mám vyzvednout.“ Subjektivně vnímá zkušenost se sociálním pracovníkem jako dobrou. „Snaţila se mi pomoci.…je vidět, ţe se snaţí pomoci a pokud to jde, vyhoví.“ Po psychické stránce klientce/pacientce nejvíce pomohla rodina. Sociální situace: „Zájmy uţ moc nemám, jediné co tady mohu dělat je poslouchat rádio.“ V důsledku hospitalizace došlo k omezení pohybu a kontaktu s rodinou. Klientku/pacientku navštěvuje dcera a vnučky, přibliţně obden, střídají se. Na rodinu má nemoc vliv. Dcera přestala chodit do zaměstnání. „Starala se o mě. Pobírala příspěvek na péči, ale neţ ho dostala, tak to nějakou dobu trvalo. Myslím, ţe to pro ni bylo finančně náročné.“ „Věděla jsem, ţe mohu jít do domova pro seniory, trochu jsem ho znala.…Ale finanční záleţitosti, o těch jsem moc nevěděla. Proto jsme řešili důchod, taky ten příspěvek. Jiné peníze jsem nepobírala.“ Ohledně následné péče se klientka/pacientka nedomnívá, ţe má dostatek informací. „Nemyslím, ţe mám dostatek informací, je toho hodně, ale bylo mi nabídnuto to, co bylo asi pro mě dostupné a vhodné. … Kromě příspěvku na péči a důchodu jsme neřešili ţádné jiné peníze. To jsem zatím nepotřebovala.“ Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 10 domnívá, ţe pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 c) Zdravotní sestra 2

Lékař/ka

3

Rodina

4

Sociální pracovnice

5

Ošetřovatel/ka

6

Přátelé/kamarádi

7

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

88

Klientka/pacientka byla otevřená a hovorná. Rozhovor probíhal na dvoulůţkovém pokoji. Při rozhovoru spolupacientka nebyla přítomna.

Klientka/pacientka 11 Základní informace: Ţena, ve věku 82 let. Vdaná, ţije v malém rodinném domě s manţelem. Má dvě děti dceru a syna. Dcera je vdaná a ţije v její blízkosti. Syn ţije v cizině, občas dojíţdí. Celkem má pět vnoučat. Dále má 12 let psa „Ţeryka“. Dcera jí pomáhá. Manţel má demenci, ale zatím se zvládá obslouţit. Kromě psa mají také slepice a několik králíků. V nemocnici je nyní zatím přibliţně 14 dní. Fyzická oblast zdraví: Důvodem hospitalizace jsou závratě, vysoký tlak a bušení srdce. Pacientka potřebuje mírnou dopomoc během dne, dopomoc při jídle, hygieně. Je schopna přesunu na pokojovou toaletu, nutná dopomoc při hygieně, rehabilitaci, chůzi. Do domu má několik schodů. Během hospitalizace klientce/pacientce nejvíce pomohli zdravotní sestry a fyzioterapeuti. Psychická stránka zdraví: V průběhu kontaktu se sociální pracovnicí jí popisuje jako velmi příjemnou. „Obětavě mi pomohla při těţké situaci, v tu chvíli pro mě neřešitelnou situaci dokázala uspokojit.“ Zkušenost se sociální pracovnicí subjektivně vnímá jako výbornou. Kontakt se sociálním pracovníkem byl zpestřením dne v nemocnici. Kontakt jí vyhovoval, dle jejího názoru, jiţ v jejím věku nemůţe mít tolik nároků. Sociální pracovnice při řešení situace kontaktovala dceru a společně se dohodly na pečovatelské sluţbě a domácí péče pro rehabilitaci a chůzi. Sociální pracovnice, dle názoru klientky/pacientky ovlivnila kladně její rozhodování, nabídnutím moţnosti vrátit se domů.

89

Klientka se nejvíce těší, ţe pojede brzo domů a bude s manţelem a se psem. Vztah se sociálním pracovníkem subjektivně vnímá jako přátelský. Nikdy se nesetkala se situací, kdyby se jí nelíbilo chování sociálního pracovníka. Pacientka/klientka má kolem sebe dostatek lidí, na které se můţe obrátit. Na sociální pracovnici se neobrátila sama, ale přes doporučení lékaře, protoţe nechtěla nechat manţela samotného doma. Dohodla se proto s dcerou na propuštění domů. Po psychické stránce nejvíce pomohla rodina. Sociální situace: Mezi její záliby patří četba, kříţovky, pletení, zahrádka a její zvířátka, stará se o slepice, králíky a psa. K omezení došlo v důsledku nemoci. Špatný pohyb, nemůţe se ohnout, nevydrţí dlouho chodit, musí si často odpočinout. Na návštěvy za ní dochází dcera s vnoučaty a manţelem. Chodí přibliţně obden, protoţe manţel toho tolik neujde. (pozn. uţ se jich nemůţe dočkat) Hospitalizace měla vliv na rodinu odloučením od ní. Špatnou komunikací, špatným vyrovnáním se sníţenou soběstačností, změnou prostředí. Před kontaktem se sociální pracovnicí neměla dostatek informací o zajištění. Nyní má zajištěnou domácí péči. Nabídnut jí byl Domov pro seniory nebo Domov s pečovatelskou sluţbou, ale chce být doma s manţelem, dokud to půjde. Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 11 domnívá, ţe jí pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Rodina

2

Zdravotní sestra

3

Sociální pracovnice

4

Lékař/ka

5

Ošetřovatel/ka

6

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

7

Přátelé/kamarádi

90

Klientka/pacientka působila nejdříve nejistě. Tato nejistota však odpadla, kdyţ začala vyprávět o své rodině. Rozhovor probíhal na třílůţkovém pokoji. Při rozhovoru byla přítomna jedna spolupacientka.

Klientka/pacientka 12 Základní informace: Ţena, 72 let. Vdova, má 2 děti, syn a dcera. Syn ţije v zahraničí. Ţije sama v rodinném domě. Hospitalizována 14 dní na interním oddělení. Fyzická oblast zdraví: Klientka/pacientka: „Do nemocnice jsem přišla po kolapsu a tady mi zjistili, ţe mám vysoký cukr.“ „Byla jsem soběstačná, ale mám cukrovku a léky jiţ nestačí.“ Klientka/pacientka nezvládá aplikaci inzulínu. „Mám problémy s motorikou a občasný třes rukou, také mám špatný zrak. Jsem po operaci očí.“…Omezením dle klientky/pacientky bylo: „Kvůli těmto problémům si nezvládám sama doma uvařit, a proto bych potřebovala doma pomoci.“ Dle klientky/pacientky jí po fyzické stránce během hospitalizace nejvíce pomohly zdravotní sestry. Psychická stránka zdraví: Průběh kontaktu se sociálním pracovníkem: „Sociální pracovnice za mnou přišla, nabídla mi, jaké mám moţnosti. Ptala se, co bych potřebovala, kdo by mi mohl pomoci. Vysvětlila mi, co mám za moţnosti a nabídla mi jít do domova s pečovatelskou sluţbou, nebo domácí péči na aplikaci inzulínu, zajištění nákupů a dovozu obědů. Ale, řekla jsem, ţe se ještě poradím dcerou.“ „Pomohla mi nabídkou a dala mi čas, abych se rozhodla. Poté mi pomohla kontaktovat zařízení.“

91

Na klientku/pacientku kontakt se sociální pracovnicí působil kladně: „Uklidnila jsem se a nálada se mi zlepšila, měla jsem radost. Před tím jsem měla strach, ţe to doma nezvládnu. Špatně jsem spala.“ „Uvaţuji o domově s pečovatelskou sluţbou, byla bych ráda, protoţe bych nebyla sama.“ Klientku/pacientku navštěvuje jednou týdně dcera i vnoučata: „Byli tu za mnou také sousedi a pravidelně obden chodí kamarádka.“ Na sociální pracovnici se neobrátila sama, doporučil ji lékař. Dle klientky/pacientky sociální pracovnice ovlivnila její rozhodování nabídkou sluţeb. Uvádí, ţe má dostatek osob kolem sebe, na které se můţe obrátit při řešení problémů. Obrací se na dceru, vnoučata a kamarádku. Klientka/pacientka subjektivně vnímá vztah se sociální pracovnicí jako dobrý, také uvádí, ţe při rozhovoru měla dostatek času. Dle klientky/pacientky po psychické stránce nejvíce pomáhají přátelé a kamarádi. Sociální situace: Klientka/respondentka dříve ráda četla, luštila kříţovky, pracovala na zahradě, nyní ráda poslouchá rádio. K omezením v důsledku hospitalizace došlo v kontaktu s přáteli: „Nemůţu si popovídat se sousedkou. Děti, mají málo času. Ale dcera za mnou jednou týdně jezdí a pomáhá mi vše vyřídit. Přivezla mi rádio, tak mi toho tady moc nechybí.“ Na situaci rodiny vliv neměla: „Myslím, ţe vliv na dceru neměla.… Stará se mi o dům a zaplacení účtů.“ Klientka/pacientka před kontaktem se sociální pracovnicí neměla informace o sluţbách. Je v důchodu a nepobírala ţádné příspěvky ani dávky. Nyní má dostatek informací. „Ano, sociální pracovnice mi to vysvětlila. Také mi sdělila moţnost poţádat o příspěvek na péči.“ Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 12 domnívá, ţe jí pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1

Lékař/ka

92

2

Zdravotní sestra

3

Rodina

4

Sociální pracovnice

5

Přátelé/kamarádi

6

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

7

Ošetřovatel/ka

Rozhovor probíhal na dvoulůţkovém pokoji. Při rozhovoru byla klientka/pacientka na pokoji sama.

Klientka/pacientka 13 Základní údaje: Ţena ve věku 82 let. Má dceru a dva syny. Ţije s dcerou v bytě v panelovém domě, s výtahem, ve třetím patře. Hospitalizována 10 dní na interním oddělení. Fyzická oblast zdraví: Klientka/pacientka potřebuje pomoc při vstávání a při chůzi, zvládá chůzi pomocí „chodítka“. Nezvládá péči o domácnost, sama si neuvaří. „Do nemocnice jsem přišla, protoţe jsem skoro přestala chodit, neudrţela jsem se na nohou, a proto jsem upadla. To bylo tím, ţe jsem málo pila. Zatočila se mi hlava. Nemohla jsem nikam jít. Ale na nohou mám bércové vředy, a ty se musí převazovat.“ Po fyzické stránce klientce/pacientce nejvíce pomohly zdravotní sestry. Psychická stránka zdraví: „Lékař mi řekl, ţe to doma nezvládnu a poslal za mnou sociální pracovnici. Ta se ptala, jak to vidím já, zda mám rodinu a kdo by se o mě postaral. Pak mi dala číslo, aby se jí dcera ozvala. A domlouvala se převáţně s dcerou.“ Klientka/pacientka nechává rozhodnout dceru. S konfliktem se sociální pracovnicí se nesetkala. „Kdyţ jí za mnou lékař poslal, myslela jsem si, ţe mě chce poslat někam do

93

těch léčeben pro leţící. A po tom, kdyţ mi nabídla, kam bych mohla jít, tak jsem měla strach, ţe uţ nepůjdu domů.“ „Řešila to s dcerou, která se mnou ţije a postará se o mne. Jsem ráda, ţe takhle vymyslely. Dcera je v důchodu, tak jí to problém nedělá. A na převazy budou chodit sestry z domácí péče.“ Klientka/pacientka se těší, ţe půjde domů. „Teď musím ještě čekat, neţ půjdu domů. Dcera vše zařizuje. Pracovnice jí poradila a dala kontakty na půjčovny pomůcek, abych mohla doma chodit. A poradila, ţe můţeme zaţádat o příspěvek na péči a jiné dávky. Dcera to vyřizuje na úřadech. Snad příští týden si mě vezme domů.“ Pracovnice rozhodnutí neovlivnila: „Chtěla jsem domů. To mi splnila.“ Klientka/pacientka se obrací na dceru, pokud má problém. A dle jejího názoru má kolem sebe dostatek lidí, na které se můţe obrátit a kteří jí pomohou. Klientce/pacientce po psychické stránce nejvíce pomohla rodina. Sociální situace: Klientka/pacientka ráda luštila kříţovky a pracovala na zahradě. Nyní jiţ toto dělat nemůţe: „ …špatně vidím a taky chodím.“ Při hospitalizaci k omezením nedošlo. Dcera

s vnoučaty

a

synové

s vnoučaty

se

střídají.

Kaţdý

den

za

klientkou/pacientkou dochází. Hospitalizace měla vliv na dceru. „Dcera je v důchodu, ale zabere jí to dost času, to běhání po úřadech. Taky říkala, ţe i za to chodítko se musí platit. To všechno bude asi pěkně drahé.“ Klientka/pacientka ohledně moţné péče znala domovy pro seniory, léčebny dlouhodobě nemocných, ale více informací o těchto zařízeních nezjišťovala. Ohledně moţností půjčení pomůcek, sama to neznala: „…, ale dcera říkala, ţe sousedka si taky něco půjčovala, kdyţ byla po operaci.“ Nyní klientka/pacientka není schopna posoudit, zda má dostatek informací. „Převáţně vše proběhlo přes dceru, věřím jí, ţe to zařídila dobře.“

94

Osoby, o nichţ se klientka/pacientka 13 domnívá, ţe jí pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 d) Zdravotní sestra 2

Lékař/ka

3

Rodina

4

Sociální pracovník/ce

5

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

6

Ošetřovatel/ka

7

Přátelé/kamarádi

Rozhovor probíhal na třílůţkovém pokoji. Při rozhovoru nebyla přítomna ţádná spolupacientka.

Klient/pacient 14 Základní informace: Muţ, ve věku 45 let. Klient/pacient má sestru, kterou nevídá. Neví, kde sestra ţije. Vlastní rodinu nemá. „V současnosti nemám ani práci. Taky jsem to nezvládl a nemohl jsem zaplatit nájem, tak jsem se musel vystěhovat, nemám teď nic.“ V nemocnici hospitalizován přibliţně 10 dní na interním oddělení. Fyzickou oblast zdraví: Klient/pacient je soběstačný. „Do nemocnice jsem přišel, protoţe jsem měl bolesti břicha a mám cukrovku, ale ztratil jsem inzulínové pera.“ Ve fyzické oblasti klientovi/pacientovi nejvíce pomohl lékař/ka. Psychickou stránka zdraví: Sociální pracovnice přišla na doporučení lékaře. „Byl jsem rád, ţe přišla. To mě vůbec nenapadlo, ţe by mi tady pomohla.“ Klient/pacient uvádí: „Zjišťovala, jak to se mnou je.“ Rozhodování nechává na sociální pracovnici a čeká, co mu nabídne. Uvádí, ţe chce změnit způsob ţivota.

95

Sociální pracovnice podala informace ohledně dávek a jejich zajištění. Také dala kontakt na zařízení, kde mu pomohou řešit situaci s bydlením a hledáním zaměstnání. Klient/pacient uvádí, ţe kolem sebe nemá dostatek osob, na které se můţe obrátit při řešení problémů: „Ze začátku jsem přespával u kamarádů, ale dál uţ to taky nešlo.“ Po psychické oblasti, dle klienta/pacienta nejvíce pomáhá sociální pracovnice. Sociální situace: Klient/pacient uvádí, ţe nemá ţádné zájmy. K omezením při hospitalizaci nedošlo: „Nic mi tu nechybí. Jenom se nevídám s kamarády.“ Do nemocnice za klientem/pacientem nedochází ţádné návštěvy. Se sestrou se nestýká. Na rodinu vliv hospitalizace neměla. Informace ohledně zařízení, která by mu pomohla, neměl. Věděl o moţnosti poţádat o dávky, ale styděl se za situaci, do které se dostal. Klient/pacient popisuje, ţe zjistil jaké má moţnosti: „Nyní vím, kam po propuštění půjdu.“ Osoby, o nichţ se klient/pacient 14 domnívá, ţe jí pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 e) Lékař/ka 2

Sociální pracovník/ce

3

Zdravotní sestra

4

Ošetřovatel/ka

5

Přátelé/kamarádi

X

Rodina – nestýká se

X

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce „Nepotřeboval jsem.“

Klient/pacient nebyl příliš hovorný. Rozhovor probíhal na čtyřlůţkovém pokoji. Při rozhovoru byli přítomni dva spolupacienti.

96

Klient/pacient 15 Základní informace: Muţ, ve věku 49 let. Je rozvedený. Má jednoho syna ve věku 16 let. Ţije v rodinném domě s matkou. Hospitalizovaný přibliţně devět měsíců, nejdříve na oddělení neurologie, poté na interním oddělení a následně na oddělení následné péče. Fyzickou oblast zdraví: Do nemocnice byl přijat po kolapsu, s úrazem hlavy. Následkem úrazu došlo k ochrnutí dolních končetin. S pomocí se zvládne posadit a sám se najíst. Pomoc potřebuje při vyprazdňování, hygieně a oblékání. Dle klienta/pacienta mu při hospitalizace nejvíce pomáhá ve fyzické oblasti lékař/ka. Psychickou stránka zdraví: Sociální pracovnice přišla na zavolání lékaře. Dle klienta/pacienta zjišťovala informace o rodině a kontakty s nimi. „Řešili jsme, co se mnou bude po propuštění, a co bych chtěl. Uţ potom úrazu, kdyţ mi řekli, ţe nebudu chodit, jsem věděl, ţe domů nemůţu.“ Sociální pracovnice nabídla zařízení, které jsou pro klienta/pacienta dostupné a vhodné. „V rozhodování jsem neměl moc na výběr. Musel jsem něco přijmout. Přistoupil jsem na nabídky sociální pracovnice.“ Sociální pracovnice s klientem/pacientem také řešila jeho finanční zajištění. Důsledkem úrazu je v pracovní neschopnosti. „Nejvíce mě mrzí, ţe nemohu domů a uvědomění, ţe se nepostavím na nohy.“ Klient/pacient uvádí, ţe je rád, kdyţ si s ním přijde popovídat. S konfliktem se sociální pracovnicí se nesetkal. Subjektivně nedokáţe posoudit vztah se sociální pracovnicí. Klient/pacient nevnímá kolem sebe dostatek osob, na které by se mohl obrátit, při řešení problému. Během hospitalizace nejvíce po psychické stránce pomáhají zdravotní sestry.

97

Sociální situace: Klient/pacient uvádí, ţe rád poslouchá hudbu. K omezení došlo v pohybu. Syn klienta/pacienta nenavštěvuje. Matka má počínající demenci, je po operaci srdce a je sama odkázána na pomoc druhých. Nyní má zařízený pobyt v domově pro seniory. S rodinou se klient/pacient nestýká. Syn za ním nechodí. Dříve docházela matka, ale ta nyní nemůţe, občas si zavolají. Klient/pacient pociťuje, ţe po úrazu se začal zhoršovat zdravotní stav matky. Nyní se nemohou navštěvovat. Problém vidí také v rodinném domě, ve kterém spolu ţili. Neví, kdo se o dům postará. Před pobytem věděl, ţe v jeho okolí jsou zařízení pečující o osoby potřebující pomoc a péči, ale převáţně pro staré osoby. O moţnosti dávek a moţnosti finančního zajištění informován, ale nevěděl jak tuto situaci řešit při hospitalizaci. Nyní vnímá, ţe má informace, ale pouze o zařízeních, které mu sociální pracovnice doporučila. K několika dostal informační materiály. Se sociální pracovnicí řešil také finanční stránku pobytu: „Jsem v pracovní neschopnosti a nepobírám ţádné dávky. Nemám ani důchod. Pomohla mi se zařízením příspěvku na péči a s ţádostí o invalidní důchod. “ Osoby, o nichţ se klient/pacient 15 domnívá, ţe jí pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důleţitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) 1 f) Lékař/ka 2

Zdravotní sestra

3

Fyzioterapeut/ka, rehabilitační pracovník/ce

4

Sociální pracovnice

5

Ošetřovatel/ka

6

Rodina

X

Přátelé/kamarádi „Ţádní za mnou nechodí.“

Rozhovor probíhal na třílůţkovém pokoji. Při rozhovoru byli přítomni dva spolupacienti.

98

4.3 Porovnání vybraných otázek na základě rozhovorů s klienty/pacienty Tab. 2: Základní informace o druhém výzkumném souboru: Klient/ Pohlaví Věk

Bydlení

pacient 1

Ţena

80 let Byt v panelovém domě

2

Ţena

80 let Rodinný dům

3

Ţena

79 let Byt v panelovém domě

4

Ţena

88 let Byt v panelovém domě

5

Muţ

66 let Byt v panelovém domě

6

Muţ

83 let Byt v panelovém domě

7

Muţ

88 let Rodinný dům

8

Muţ

68 let Byt v panelovém domě

9

Muţ

62 let Byt v panelovém domě

10

Ţena

75 let Rodinný dům

11

Ţena

82 let Rodinný dům

12

Ţena

73 let Rodinný dům

13

Ţena

80 let Byt v panelovém domě

14

Muţ

55 let Bez domova, přespává u přátel/kamarádů a po ubytovnách

15

Muţ

49 let Rodinný dům

Zdroj: vlastní výzkum

Tab. 3: Osoby, o nichž se klienti/pacienti domnívají, že jim pomáhají nejvíce při zvládnutí nemoci, dle důležitosti: (1 nejvíce – 7 nejméně) Osoby, které pomáhají při zvládnutí nemoci dle

Průměr odpovědí

důležitosti

klientů/pacientů

Lékař/ka

1

1,67

Zdravotní sestra

2

2,73

99

Rodina

3

3,0

Sociální pracovník/ce

4

3,8

Přátelé/kamarádi

5

4,64

Ošetřovatel/ka

6

5,33

Fyzioterapeut/ka

7

5,54

(rehabilitační pracovník/ce) Zdroj: vlastní výzkum

4.3.1

Fyzická oblast zdraví klientů/pacientů

Tab. 4: Oblasti, ve kterých klienti potřebují pomoc x Oblasti, které klienti zvládají Klient/

Oblasti, ve kterých klienti/pacienti

Oblasti, které klienti/pacienti

pacient

potřebují pomoc

zvládají

1

2

Po fyzické stránce potřebuje minimální Částečně

soběstačná,

pomoc při hygieně.

pomocí „chodítka“.

Nezvládá péči o domácnost.

Po

fyzické

stránce

chodí pomoc

nepotřebuje, soběstačná. 3

Potřebuje dopomoc, je schopna přesunu Sama se obslouţí v rámci lůţka, mimo

lůţko,

ale

pouze

s pomocí. posadí se.

Potřebuje pomoci při vyprazdňování a hygieně. Nezvládá péči o domácnost. 4

Potřebuje dopomoc při hygieně a přesunu Sama se obslouţí v rámci lůţka, posadí se.

na pokojovou toaletu.

Pomoc

5

po

fyzické

stránce

nepotřebuje, soběstačný. 6

Pomoc potřebuje při hygieně. S pomocí Sám se obslouţí v rámci lůţka a zvládne ujít několik kroků.

posadí se na lůţku. Pomoc

7

po

fyzické

nepotřebuje, soběstačný.

100

stránce

8

Pomoc potřebuje při hygieně a oblékání. V rámci lůţka se obslouţí sám. S pomocí se zvládne přesunout mimo lůţko.

9

Pohybuje se pomocí invalidního vozíku. Zvládá se sám přesunout na Potřebuje dopomoc při hygieně.

10

Potřeba

celodenní

péče,

vozík. omezená Sama se zvládne najíst a napít.

mobilita, inkontinentní. Potřeba pomoci při hygieně, oblékání a vyprazdňování. 11

Potřeba mírné dopomoci během dne, Schopna

se

přesunout

na

dopomoc při hygieně a rehabilitaci – pokojovou toaletu. chůze. 12

Mírná dopomoc během den, při jídle a Soběstačná. oblékání. Nezvládá péči o domácnost. Problémy s motorikou a občasný třes rukou, vada zraku.

13

Potřeba pomoci při vstávání z lůţka a při Zvládá chůzi pomocí „chodítka“. chůzi. Nezvládá péči o domácnost. Soběstačný.

14 15

S pomocí se zvládne posadit. Pomoc Obslouţí se v rámci lůţka. Sám potřebuje při vyprazdňování, hygieně a se zvládá najíst. oblékání.

Zdroj: vlastní výzkum

Tab. 5: Kdo během hospitalizace nejvíce pomáhá ve fyzické oblasti Po fyzické stránce nejvíce při

Počet odpovědí klientů/pacientů

hospitalizaci pomáhá Lékař/ka

11

Zdravotní sestra

4

Sociální pracovník/ce

0

Ošetřovatel/ka

0

101

0

Fyzioterapeut/ka (rehabilitační pracovník/ce) Rodina

0

Přátelé/kamarádi

0

Zdroj: vlastní výzkum

Z 15 dotázaných klientů/pacientů celkem 11 uvádí, ţe nejvíce po fyzické stránce při hospitalizaci pomáhá lékař/ka. Dle 4 dotázaných klientů/pacientů nejvíce pomáhá zdravotní sestra.

4.3.2

Psychická stránka zdraví klientů/pacientů

Tab. 6: Oslovení sociální pracovníka Oslovení sociálního pracovníka

Počet klientů/pacientů

Oslovení klientem/pacientem

0

Oslovení rodinou

0

Oslovení lékařem

15

Zdroj: vlastní výzkum

Z 15 dotázaných klientů/pacientů sociálního pracovníka neoslovili sami, ale na doporučení lékaře. Tab. 7: Reakce a pocity po kontaktu se sociálním pracovníkem Reakce a pocity po kontaktu se

Četnost odpovědí

sociálním pracovníkem

klientů/pacientů

Radost po kontaktu

7

Bez pocitu, bez změny nálady

3

Smutek

2

Zpestření dne

1

Uklidnění

1

102

Strach

1

Ztráta naděje

1

Získání naděje

1

Překvapení

1

Zdroj: vlastní výzkum

Z výzkumu vyplývá, ţe kontakt sociálních pracovníků působí kladně na náladu klientů/pacientů. Radost po kontaktu pociťovalo 7 klientů/pacientů. Naopak 3 klienti/pacienti nepociťovali ţádné pocity ani změny nálady. 2 klienti/pacienti pociťovali smutek. Další reakce, které klienti/pacienti uváděli, bylo uklidnění, zpestření dne, získání naděje, překvapení a strach. Tab. 8: Subjektivní vnímání klientů/pacientů vlivu sociálního pracovníka/ce při rozhodování Vliv sociálního pracovníka na

Počet klientů/pacientů

rozhodování Sociální pracovník neovlivnil

9

rozhodování Sociální pracovník ovlivnil

6

rozhodování Zdroj: vlastní výzkum

Z 15 oslovených klientů/pacientů 9 uvádí, ţe sociální pracovník neovlivnil jejich rozhodování a pro sluţbu se rozhodli sami. Z dotázaných klientů/pacientů naopak 6 uvádí, ţe sociální pracovnice ovlivnila jejich rozhodnutí. Tab. 9: Motivace klientů/pacientů při rozhodování Motivace klientů/pacientů k rozhodování

Četnost odpovědí klientů/pacientů

Návrat domů

5

103

Nezvládnutí péče o domácnost

4

Vysvětlení a pochopení problémů

6

Zhoršená soběstačnost, závislost na péči

5

Nabídka dostupných služeb

6

Změna způsobu života, řešení

1

problémové situace Zdroj: vlastní výzkum

Dle výpovědí oslovených pacientů/klientů největší motivací k rozhodnutí je vysvětlení a pochopení problémů, stejně tak nabídka dostupných sluţeb. Další motivací je moţnost návratu domů, shodně se zhoršenou soběstačností, závislostí na péči a následně nezvládnutí péče o domácnost. Z odpovědí 1 z dotazovaných také vyplývá, ţe motivací je změna způsobu ţivota a řešení problémové situace. Tab. 10: Kdo během hospitalizace pomáhá nejvíce v psychické oblasti Po psychické stránce nejvíce

Počet odpovědí klientů/pacientů

při hospitalizaci pomáhá Rodina

7

Zdravotní sestra

3

Přátelé/kamarádi

3

Sociální pracovník/ce

2

Fyzioterapeut/ka-

0

(Rehabilitační pracovník/ce) Lékař/ka

0

Ošetřovatel/ka

0

Zdroj: vlastní výzkum

Z 15 dotázaných klientů/pacientů celkem 7 uvádí, ţe po psychické stránce nejvíce při hospitalizaci pomáhá rodina. U 3 klientů/pacientů nejvíce pomáhají přátelé a kamarádi. Shodný počet klientů/pacientů uvedlo, ţe nejvíce pomáhají zdravotní sestry.

104

Dle 2 dotazovaných má největší vliv na psychickou stránku během hospitalizace sociální pracovnice.

4.3.3

Sociální situace klientů/pacientů

Tab. 11: Omezení zájmů v důsledku hospitalizace Omezení zájmů v důsledku

Počet klientů/pacientů

hospitalizace Ano

10

Ne

5

Zdroj: vlastní výzkum

Z 15 dotázaných klientů/pacientů celkem 10 popsalo, ţe vnímají omezení zájmů v důsledku hospitalizace. U 5 klientů/pacientů k ţádnému omezení v zájmech nedošlo. Tab. 12: Kontakty s rodinou a přáteli během hospitalizace Kontakty s rodinou a

Četnost odpovědí klientů/pacientů

přáteli Návštěvy rodiny

9

Návštěvy přátel/kamarádů

5

Bez kontaktu s rodinou

3

Bez rodiny

1

Bez přátel/kamarádů

2

V kontaktu s rodinou -

2

telefonicky Zdroj: vlastní výzkum

Nejčastější odpovědí, celkem 9 dotazovaných klientů/pacientů, uvádí návštěvy rodiny v nemocnici. U 5 klientů dochází do nemocnice také na návštěvy přátelé/kamarádi. Mezi další způsoby kontaktů s rodinou uvedli dva klienti/pacienti, ţe

105

jsou v telefonickém kontaktu s rodinou, ale nedochází, nebo nemohou docházet osobně. Cekem 3 klienti/pacienti nejsou v kontaktu s rodinou. 2 klienti/pacienti uvádí, ţe nemají ţádné kamarády/přátelé, kteří by za nimi chodili. A jeden z dotázaných uvedl, ţe nemá ţádnou rodinu. Tab. 13: Subjektivní vnímání klientů vlivu hospitalizace na situaci rodiny Vliv hospitalizace na sociální situaci rodiny Počet klientů/pacientů Ano

6

Ne

5

Bez rodiny

1

Bez kontaktu s rodinou

3

Zdroj: vlastní výzkum

Z 15 klientů/pacientů se 6 domnívá, ţe jejich hospitalizace měla na rodinu vliv, 5 klientů/respondentů se domnívá, ţe neovlivnila rodinu. 3 dotazovaní klienti/pacienti nejsou s rodinou v kontaktu a 1 nemá ţádnou rodinu. Tab. 14: Porovnání informovanosti o následné péči a finančním zajištěním před a po kontaktu se sociálním pracovníkem v nemocnici Klient/

Informace

o

následné Informace o následné péči/ finančním zajištění zajištění

Pacient péči/finančním

po

kontaktu

se

sociálním

před kontaktem se sociálním pracovníkem/cí pracovníkem/cí 1

Informována

o

některých Informace o dostupných zařízeních poskytla

zařízeních ve svém okolí, ale sociální pracovnice. Seznámena s moţnostmi nevěděla, co je v okolí pro ni následné péče: „Sociální pracovnice mi dostupné. 2

pomohla zařídit pečovatelskou sluţbu.…“

Ţádné jiné moţnosti, kam by „…Pracovnice mi nabídla několik dalších mohla jít, neznala. „Neměla moţností.… jsem důvod je zjišťovat.“

Půjdu

s pečovatelskou sluţbou.“

106

do

domova

3

O moţnosti podat ţádost do Informace domova

pro

seniory

se dozvěděla

nejdříve dozvěděla od lékaře.

o

konkrétních od

sociální

sluţbách

se

pracovnice:

„…Pracovnice mi doporučila a pomohla

Dříve slyšela o příspěvku na zaţádat o příspěvek na péči.“ péči, ale nevěděla, zda na něj má nárok. 4

Znala moţnosti poţádat o příspěvek na péči. Jiţ v době před úrazem o něj několikrát ţádala, ale bezúspěšně. Měla informace o moţnosti jít do domova pro seniory.

5

Informace

o

moţných „Nabídla mi nějaké moţnosti, kam bych

sluţbách ani moţných dávek mohl jít.“ Ohledně finančního zajištění před kontaktem se sociální sociální pracovnice pomohla: „…s vyřízením pracovnicí neměl. 6

příspěvku na péči.“

Informován o moţnosti jít do Dcera se domluvila se sociální pracovnicí a s pečovatelskou vše zařídila.

domova sluţbou,

či

domova

pro

seniory. „…, ale dříve to takové nebylo, dneska je toho hodně.“ 7

Pokud jde o informovanost, „Sociální pracovnice nabídla sluţby. Také uvádí: „Věděl jsem to.“

mi sdělila moţnost poţádat o příspěvek na péči.“

8

Informace ohledně moţného Po kontaktu se sociální pracovnicí má pocit, zajištění sluţeb či finanční ţe má dostatek informací ohledně moţností podpoře před kontaktem se následné péče i finančního zajištění: „…, sociální pracovnicí neměl.

domluvili jsme se, ţe půjdu do léčebny na rehabilitaci.…. Ohledně financí jsme řešili

107

změnu předání důchodu.…. Také jsme se sociální pracovnicí podávali ţádost na příspěvek na péči….“ 9

Informace ohledně moţností „Nyní mám podanou ţádost do Domova pro následné péči nebo finančního seniory a podanou ţádost na příspěvek na zajištění neměl. „Dříve jsem péči,…“ to nemusel řešit. Nemám moc zkušeností. Ţádné příspěvky jsem nepobíral.“

10

Před

kontaktem

byla Ohledně následné péče se nedomnívá, ţe má

informována: „Věděla jsem, dostatek informací: „Nemyslím, ţe mám ţe můţu jít do toho domova, dostatek informací, …, ale bylo mi nabídnuto trochu jsem ho znala.… Ale to, co bylo asi pro mě dostupné a vhodné.“ finanční záleţitosti, o těch Od sociální pracovnice byla informována o jsem moc nevěděla.…“

vyzvednutí důchodu a o příspěvku na péči: „Kromě příspěvku na péči a důchodu jsme neřešily ţádné jiné příspěvky. To jsem zatím nepotřebovala.“

11

Před kontaktem se sociální Sociální pracovnice pomohla se zajištěním pracovnicí neměla dostatek domácí péče, ale také nabídla i jiné informací o zajištění.

moţnosti, jako Domov pro seniory nebo Domov s pečovatelskou sluţbou.

12

Neměla

informace

o Po kontaktu má pocit, ţe má dostatek

moţnostech péče či jiného informací: „…, sociální pracovnice mi to zajištění.

Je

v důchodu

a vysvětlila. Také mi sdělila moţnost poţádat o

nepobírala ţádné příspěvky příspěvek na péči.“ ani dávky. 13

Byla informována o případné Není schopna posoudit, zda má dostatek péči.

Znala

domovy

pro informací. „Převáţně vše proběhlo přes

seniory, léčebny dlouhodobě dceru, ….“

108

nemocných, ale i jiné. Více informací o těchto zařízeních nezjišťovala. O

moţnosti

zapůjčení

pomůcek informována nebyla. 14

Znal

moţnost

poţádat

dávky.

o Popisuje,

ţe

po

kontaktu

se

sociální

pracovnicí je informován o moţnosti, jak řešit svou situaci.

15

Informován

o

zařízeních Informován o zařízeních, které sociální

v místě bydliště. O finančním pracovnice doporučila, a ke kterým poskytla zajištění byl informován, ale informační materiály. nevěděl, jakým způsobem tuto Se sociální pracovnicí řešil finanční stránku situaci při hospitalizaci řešit.

pobytu.

Je

v pracovní

neschopnosti

a

nepobírá ţádné dávky. Sociální pracovnice pomohla se zařízením příspěvku na péči a s ţádostí o invalidní důchod. Zdroj: vlastní výzkum

109

5

Diskuse Cílem diplomové práce bylo zmapování sociální práce v nemocnici a jejího vlivu

na zdraví pacientů. Výzkumným souborem bylo 6 zdravotně sociálních pracovníků a 15 klientů/pacientů zdravotně sociálních pracovníků. Pro splnění cíle byla stanovena hlavní výzkumná otázka: Jakým způsobem ovlivňuje sociální práce v nemocnici zdraví pacientů? Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky byly stanoveny dílčí výzkumné otázky. Nejdříve jsem se zabývala sociální prací v nemocnici z pohledu zdravotně sociálních pracovníků. Cílem bylo pochopit a hlouběji proniknout do práce zdravotně sociálních pracovníků. Sociální práce v nemocnici, dle poloviny dotazovaných zdravotně sociálních pracovnic, je nejvíce charakteristická tím, ţe jsou zde nemocní lidé a je zde široké spektrum klientů. Dle dvou zdravotně sociálních pracovnic se sociální práce v nemocnici odlišuje tím, ţe se zde řeší zdravotní, ale také sociální problémy. Dle jedné zdravotně sociální pracovnice se od jiných zařízení odlišuje postojem klientů, kteří nepřichází do nemocnice s cílem řešit situaci. Dle nejčastějších výpovědí zdravotně sociálních pracovníků je problémem v povolání sociálního pracovníka nedostupnost některých sociálních sluţeb. Zároveň se většina dotazovaných zdravotně sociálních pracovnic shoduje, ţe bariérou při práci je nedostatečné technické zázemí např. omezený přístup na internet a počítač. Dvě zdravotně sociální pracovnice mezi problémy také zařazují měnící se legislativu. Pro polovinu dotazovaných zdravotně sociálních pracovnic je ideálem sociální práce v nemocnici více sociálních pracovníků, více časového prostoru pro práci s klienty/pacienty a jejich rodinami, ale také technické vybavení. Mezi ideální obraz sociální práce v nemocnici zdravotně sociální pracovnice zařazují návaznost sluţeb a volné kapacity v zařízeních. Shoduji se s názorem dvou zdravotně sociálních pracovnic, které povaţují za důleţité být součástí zdravotnického týmu. Severová (2005) popisuje vnitřní tým pracovníků, kteří se podílejí a spolupracují na řešení sociální situace klienta/pacienta. Sociální pracovník v určitých případech působí jako koordinátor

110

(Severová, 2005). Podobně Kuzníková (2011) popisuje důleţitost komplexnosti péče, která vyţaduje propojení spolupráce odborného týmu, kde se pozice zdravotně sociálního pracovníka v týmové práci stává samozřejmou a nepostradatelnou (Kuzníková, 2011). Dle většiny zdravotně sociálních pracovnic jejich běţný pracovní den vychází z individuálních potřeb klientů/pacientů a jednotlivých oddělení. Většině zdravotně sociálních pracovnic při práci nejvíce pomáhají zkušenosti a kontakty, spolupracující kolektiv a kolegyně. Dále při práci pomáhá komunikace a spolupráce s lékaři, spolupráce s terénem a s rodinou. Sociální pracovník, dle Janečkové (2010), je vnímán lékaři jako znalec problematiky sociální pomoci, sociálních dávek, moţností a postupů při zajišťování návaznosti péče. Ztotoţňuji se s názorem jedné zdravotně sociální pracovnice, která uvádí, ţe při práci také pomáhá orientace v sociálně zdravotní oblasti. Z odpovědí zdravotně sociálních pracovníků nelze říci, na kterém oddělení je práce nejtěţší. Kaţdé oddělení, jak uvádí dvě zdravotně sociální pracovnice, má svá specifika. Shodně uvádí dvě zdravotně sociální pracovnice, ţe povaţují za komplikovanou a nejtěţší práci u dětí. Jako nejkomplikovanější povaţuje polovina zdravotně sociálních pracovnic převáţně klienty/pacienty, kteří se opakovaně vracejí, jsou bez přístřeší a bez finančního zajištění. Makrová (2009, In Kuzníková, 2011) uvádí, ţe poskytované sociální sluţby mají přímý zdravotní i ekonomický dopad. Porovnáním výpovědí klientů/pacientů, které osoby se nejvíce a nejméně podílejí na zvládnutí nemoci, vyplývá, ţe nejvíce pomáhá lékař/ka, dále zdravotní sestra, rodina, sociální pracovník/ce, přátelé/kamarádi, ošetřovatel/ka a fyzioterapeut/ka (rehabilitační pracovník/ce). Dle Německé asociace pro sociální práci ve zdravotnictví (In Kuzníková, 2011) je označen přínos sociální práce v nemocnicích, rehabilitačních zařízeních, ambulantních sluţbách, poradnách, institucích a na úřadech tím, ţe přispívá ke zvládnutí a přijetí nemocí, jejích následků a přizpůsobení ţivota této situaci. Dle této asociace se sociální práce ve zdravotnictví podílí na uzdravení nemocného a sociální pracovníci spolu s dalšími odborníky podporují nemocného při vyrovnání se s nemocí a se změnou ţivotní situace (Kuzníková, 2011).

111

Jaký

vliv má sociální

práce

v nemocnici

na

fyzickou

oblast

zdraví

klientů/pacientů? Na základě rozhovorů s klienty/pacienty vyplývá, ţe nejčastější oblastí, ve kterých potřebují pomoci, je sníţená soběstačnost. Podobně, dle výroků zdravotně sociálních pracovníků, je nejčastější obtíţí ve fyzické oblasti sníţená soběstačnost a závislost na péči druhé osoby. Dle Vágnerové (2002) se tělesný stav jedince můţe měnit vlivem působení ţivotosprávy, na základě prodělaných chorob či úrazů. Nemoc je méně přijatelná tím, jak zhoršuje kvalitu ţivota, osobní pohodlí a omezuje soběstačnost. Při omezení soběstačnosti jde o dušnost, slabost, bolest, nepohyblivost, neschopnost starat se o vlastní hygienu (Vágnerová, 2002). Kuzníková (2011) popisuje vyšší výskyt nemocných, kteří potřebují péči zdravotní, sociální i rodinnou. Tělesné obtíţe, dle Baštecké (2003), vyplývají z nemoci a její léčby. Z odpovědí klientů/pacientů vyplývá, ţe během hospitalizace ve fyzické oblasti zdraví nejvíce pomáhá lékař. Klienti/pacienti neuvádí vliv práce zdravotně sociálních pracovníků v nemocnici na fyzickou oblast zdraví. Domnívám se, ţe tato skutečnost je dána přítomností lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří se fyzickou oblastí prioritně zabývají. Myslím si také, ţe důvodem proč nespatřují vliv činností zdravotně sociálních pracovníků na fyzickou oblast zdraví, je samotná hospitalizace. Při hospitalizaci klienti/pacienti nevyuţívají činnosti zprostředkované zdravotně sociálními pracovníky, proto nemají moţnost tento vliv zcela posoudit. Naopak samotní zdravotně sociální pracovníci vnímají vliv své práce na fyzickou oblast zdraví klientů/pacientů zajištěním léků, výţivy, zprostředkováním kompenzačních pomůcek, čímţ pomáhají usnadnit pobyt mimo nemocnici. Dle Weinfurterové (2007) kompenzační pomůcky umoţní nebo usnadní po propuštění z nemocnice provádění základních všedních činností. Z výše uvedeného vyplývá, ţe pozitivní vliv sociální práce v nemocnici na fyzickou oblast zdraví je zřejmý na straně zdravotně sociálních pracovníků. Usuzuji, ţe činnosti zdravotně sociálních pracovníků mají vliv na fyzickou oblast zdraví „nepřímým“ působením, tedy zprostředkováním péče, zajištěním potřeb a kompenzačních pomůcek. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na psychickou stránku zdraví klientů/pacientů? Z výpovědí klientů/pacientů vyplývá, ţe ţádný z dotazovaných

112

klientů/pacientů neoslovil sociálního pracovníka sám, ani nebyl osloven rodinou klienta/pacienta.

Všechny

kontakty

klientů/pacientů

se

zdravotně

sociálním

pracovníkem/cí proběhly na doporučení lékaře. Kuzníková (2011) uvádí, ţe způsob poţádání klienta o pomoc sociálního pracovníka je zkomplikován nepřítomností zdravotně sociálního pracovníka v pracovním týmu přímo na odděleních. Souhlasím s tvrzením Kuzníkové (2011), ţe problémem je riziko přehlédnutí jedinců, kteří pomoc sociálního pracovníka potřebují. Dle Křivohlavého (2002) nemocný svému fyzickému a psychickému stavu příliš nerozumí a neví si s ním často rady. Většina dotazovaných klientů/pacientů vnímá při hospitalizaci, ţe má kolem sebe osoby, na které by se obrátili při řešení problému. Nejčastěji se obrací na rodinu a lékaře. Jeden z dotazovaných by se také po kontaktu se zdravotně sociální pracovnicí na ni obrátil s ţádostí o pomoc, pokud by měl problém. Křivohlavý (2002) uvádí, ţe při nemoci v emocionálním stavu objevují negativní emoce, jako strach, obavy, bolest a nejistota. Většina klientů/pacientů (celkem 7) po kontaktu pociťovala radost. Naopak 3 klienti/pacienti nepociťovali ţádné pocity ani změnu nálady. Další reakce, které klienti/pacienti uváděli, byl smutek, strach, ztráta naděje, získání naděje, uklidnění, zpestření dne a překvapení. Z výzkumu vyplývá, ţe kontakt sociálních pracovníků působí většinou kladně na emoce klientů/pacientů. Selhorst (2003), ve své studii, ukazuje úlohu sociální práce ve zdravotnictví při zvládání a vyrovnání se s nemocí. Dle této studie po rozhovoru se sociálním pracovníkem 48% klientů/pacientů odpovědělo, ţe lépe porozumí nemoci, 45% lépe posoudí nebo přijme jeho dopad, 45% se lépe vypořádá s následky, 43% přesto říká "ano" k ţivotu, 39% pracovní den dokáţe lépe organizovat a 29% osob prosí o pomoc (Seelhorst, 2003). Při rozhodování, dle subjektivního vnímání většiny dotazovaných klientů/pacientů, sociální pracovník jejich rozhodnutí neovlivnil. Motivací při rozhodování o následné péči, dle výpovědí oslovených pacientů/klientů, jsou nejčastěji: vysvětlení a pochopení problémů, nabídka dostupných sluţeb, návrat domů, nezvládnutí péče o domácnost, sníţená soběstačnost a závislost na péči. Dle odpovědi jednoho z dotazovaných klientů/pacientů je motivací také změna způsobu ţivota a řešení problémové situace. Dle názorů zdravotně sociálních pracovníků je pro klienty/pacienty motivací vysvětlení

113

moţností, ponechání volby na klientovi, hledání silné stánky a touha po návratu domů. Dle jedné zdravotně sociální pracovnice je motivací pro rodiče dítě. Dle většiny klientů/pacientů během hospitalizace v psychické oblasti nejvíce pomáhá rodina. Další nejčastější odpovědí bylo, ţe nejvíce pomáhají přátelé a kamarádi. Shodný počet klientů/pacientů uvedlo, ţe nejvíce pomáhají zdravotní sestry. Dle dvou dotazovaných klientů/pacientů má největší vliv na psychickou stránku během hospitalizace sociální pracovnice. Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na sociální situaci klientů/pacientů? Vurm (2004) uvádí, ţe zdraví ovlivňuje podmínky existence jedince ve společnosti. Křivohlavý (2002) popisuje, ţe u nemocného dochází k omezení zájmů, které se zuţují s ohledem na zdravotní stav. Většina dotázaných klientů/pacientů vnímá omezení v důsledku hospitalizace. Zacharová (2007) uvádí, ţe nemocný bývá omezen ve styku s přáteli, s vrstevníky, nesmí cestovat, vycházet z bytu, jíst oblíbená jídla, kouřit. Je omezen v činnostech, které jsou jeho oblíbené. Nemoc omezuje člověka při výkonu povinností (Zacharová, 2007). Klienti/pacienti uvádějí, ţe do nemocnice na návštěvy nejčastěji dochází rodina. Další nejčastější odpovědí jsou návštěvy přátel a kamarádů. Další způsoby styku s rodinou, který uvedli dva klienti/pacienti, je telefonický kontakt. Dle Křivohlavého (2002) je nemocný v nemocnici omezen ve styku se známými lidmi. Bártlová (2005) a Zacharová (2007) uvádí, ţe rodina můţe na klienta/pacienta působit kladně i negativně. Většina dotazovaných klientů/pacientů subjektivně vnímá a popisuje vliv hospitalizace na rodinu. Při nemoci, jak uvádí Vágnerová (2002), jsou sociální reakce ovlivněny viditelnými projevy, jako je změna zevnějšku, zhubnutí, ztráta vlasů, amputace končetiny. Sociální význam má ztráta schopnosti verbálně komunikovat či inkontinence (Vágnerová, 2002). Ginsberg (2001) uvádí, ţe sociální pracovníci pomáhající klientům zajistit finanční prostředky pro zdravotní péči, zajistit po propuštění z nemocnice bydlení, dlouhodobou či jinou péči. Mezi sociální problémy, které zdravotně sociální pracovníci zajišťují, dle poloviny dotazovaných zdravotně sociálních pracovníků, nejčastěji patří osamělost,

114

problémy v rodině, imobilita, neschopnost postarat se o sebe, finanční a bytové problémy. Většina klientů/pacientů má před kontaktem se sociálním pracovníkem omezené informace o moţnostech následné péče. U dvou klientů/pacientů kontakt probíhal přes rodinu, proto nedokázali posoudit rozsah informovanosti. Na základě zjištěných informací usuzuji, ţe klienti/pacienti byli seznámeni s moţnostmi následné péče, s ohledem na jejich situaci a zdravotní stav. Informace o finančním zajištění formou příspěvku na péči a jiných dávek měli před kontaktem se sociální pracovnicí čtyři klienti/pacienti. Pouze jedna z dotázaných klientek/pacientek uvedla, ţe jiţ před pobytem v nemocnici ţádala o příspěvek na péči. Finančním zajištěním, o němţ mluvila většina klientů/pacientů, a se kterým jim pomáhá zdravotně sociální pracovník/ce, je příspěvek na péči. Jaké metody a techniky sociální práce jsou při sociální práci v nemocnici používány? Metoda, dle Mühlpachra (2006), znamená způsob, jak dosáhnout cíle prostřednictvím plánované činnosti. Různé metody a techniky jsou vyuţívány v rámci individuální, skupinové a komunitní práce (Mahrová, Venglářová, 2008). Metody sociální práce pouţívané při sociální práci v nemocnici, dle odpovědí zdravotně sociálních pracovnic, jsou metoda sociální práce s jednotlivcem, případová práce, metoda sociální práce s rodinou a poradenství. Jedna z dotazovaných zdravotně sociálních pracovnic dále k metodám, které jsou pouţívány při sociální práci v nemocnici, řadí krizovou intervenci a analýzu sociální situace potřeb, osob a regionu. Při výzkumu zdravotně sociální pracovnice popisovaly spolupráci, komunikaci s různými institucemi a plánované propuštění pacientů/klientů. Dle Kuzníkové (2011) je komunitní práci ve zdravotnictví je věnována velká pozornost. Součástí práce zdravotně sociálního pracovníka by mělo být plánování péče o klienta/pacienta po hospitalizaci a znalost demografických informací komunity (Kuzníková, 2011). Z odpovědí zdravotně sociálních pracovníků vyplývají jako nejčastější techniky, které jsou pouţívány při sociální práci v nemocnici, rozhovor a pozorování. Zdravotně sociální pracovnice popisovaly telefonické rozhovory s rodinami, lékaři a institucemi. Polovina zdravotně sociálních pracovnic se shoduje, ţe při komunikaci pozorují okolí

115

klientů. Dvě zdravotně sociální pracovnice pozorují neverbální komunikaci klientů. Podání ruky, mimiku, oči, gesta, postoj, tón hlasu, intonaci. Podobně jedna pracovnice uvádí, ţe pozoruje rozpoloţení, výraz, mimiku a reakce. Dvě zdravotně sociální pracovnice pozorují u klientů, zda rozumí sdělení a vysvětlení. Dále sledují při komunikaci chování klientů, ochotu spolupracovat a odpovídat. Matoušek (2008) uvádí, ţe pro vytvoření dobrého vztahu s klientem je důleţité zvládnout umění rozhovoru. Popisuje rozhovor, aktivní naslouchání, otevřené a uzavřené otázky, Ericksonovské provázení a vedení rozhovoru, Rogerovský rozhovor, fáze rozhovoru a neverbální komunikaci (Matoušek, 2008). Zdravotně sociální pracovnice popisovaly jako nejčastější postupy při komunikaci, techniku aktivního naslouchání, rozhovor, otevřené a uzavřené otázky. Další techniky, které popisovaly, jsou pozorování, neverbální a verbální komunikace, zpětná vazba, Ericksonovské provázení a práce s technikou. Jedna zdravotně sociální pracovnice za nejdůleţitější při práci povaţuje první kontakt s klientem. Řezníček (1994) uvádí, ţe na prvním kontaktu záleţí, jak se bude odvíjet následná intervence. Před sociální intervencí musí sociální pracovník vyhodnotit získané informace. Cílem sociální intervence je zmírnění nebo odstranění sociálního problému (Řezníček, 1994). Činnosti, které vykonávají zdravotně sociální pracovníci, dle jedné zdravotně sociální pracovnice zahrnují plánování schůzek, materiálu na konkrétní den, spolupráci s multidisciplinárním týmem. Další činnosti, které zahrnuje práce zdravotně sociálních pracovníků, dle odpovědí zdravotně sociálních pracovnic je poradenství, zjišťování anamnézy klienta, zajišťování potřebných sluţeb, práce s dokumentací, sepisování ţádostí, sociální šetření, psychosociální podpora, vysvětlování problémů, plánované propouštění pacientů z nemocnice do zdravotnických nebo sociálně-zdravotních zařízení a propouštění do domácí péče. Gábura a Pruţinská (1995) popisují anamnézu, která slouţí k získání potřebných informací o klientovi a jeho problémech. Anamnestický rozhovor se většinou provádí při prvním kontaktu s klientem, ještě před zaměřením se na problémy klienta. Rozlišují několik typů anamnéz. Osobní anamnézu, která obsahuje základní informace o klientovi, rodinnou anamnézu, školskou a profesní

116

anamnézu, zdravotní anamnézu a anamnézu problémů klienta (Gábura a Pruţinská, 1995). Dle zdravotně sociálních pracovnic je s rodinou domlouván další postup práce s klientem a od rodiny je zjišťována anamnéza. Zjišťované informace zahrnují bytovou situaci, souţití klientů, ekonomickou situaci, vztahy v rodině, kdo by mohl pomoci s péčí a zda klient vyuţívá nějakou sluţbu. Řeší moţnost návratu klienta/pacienta do domácího prostředí. Rodina je dále informována o sluţbách. Práce s rodinou, dle jedné zdravotně sociální pracovnice, začíná sjednáním schůzky s rodinou klienta/pacienta. Jedna zdravotně sociální pracovnice popisovala práci u dětí, při které je nutná spolupráce se zákonnými zástupci. Zjišťují se informace o dítěti, rodinném prostředí a potřebná výbava. Dále se zjišťuje, zda jsou rodiče schopni zajistit vhodné podmínky pro zdravý vývoj dítěte. Dle Řezníčka (1994) ukončení případu a zhodnocení intervence je poslední fází sociální práce. V určité chvíli je vhodné kontakt s klientem přerušit nebo ukončit, vzhledem k tomu, ţe cíl byl víceméně naplněn (Řezníček, 1994). Polovina oslovených zdravotně sociálních pracovnic popisovala ukončení kontaktu s klienty/pacienty, které vyplývá z rozhovorů a kontaktů s klientem a jeho rodinou. Dle dvou zdravotně sociálních pracovnic je kontakt ukončován nabídkou další pomoci v případě potřeby. Dle jedné zdravotně sociální pracovnice je kontakt ukončen zajištěním sluţby, návštěvou, rozloučením a shrnutím co bude následovat.

117

6

Závěr Cílem diplomové práce bylo zmapování sociální práce v nemocnici a jejího vlivu

na zdraví pacientů. Pro naplnění cíle byla stanovena hlavní výzkumná otázka: Jakým způsobem ovlivňuje sociální práce v nemocnici zdraví pacientů? První dílčí výzkumná otázka byla zaměřena na sociální práci v nemocnici a její vliv na fyzickou oblast zdraví pacientů. Výzkumem bylo zjištěno, ţe nejčastější oblastí, ve které potřebují klienti/pacienti pomoci, je sníţená soběstačnost. Nejčastější problémy ve fyzické oblasti zdraví, které řeší zdravotně sociální pracovníci, je sníţená soběstačnost klientů/pacientů a závislost na péči druhé osoby. Zdravotně sociální pracovníci vnímají vliv své práce na zdraví klientů/pacientů zprostředkováním péče a kompenzačních pomůcek. Na základě zjištěných informací jsem stanovila hypotézu: H1: Vliv sociální práce v nemocnici na fyzické zdraví se děje prostřednictvím zajištění kompenzačních pomůcek. Druhá dílčí výzkumná otázka byla zaměřena na sociální práci v nemocnici a její vliv na psychickou stránku zdraví pacientů. Z výzkumu vyplývá, ţe kontakt se zdravotně sociálním pracovníkem probíhá na doporučení lékaře. Klienti/pacienti vnímají při hospitalizaci, ţe mají kolem sebe osoby, na které by se obrátili při řešení problému.

V psychické oblasti při hospitalizaci nejvíce pomáhá rodina. Zdravotně

sociální pracovník, dle subjektivního vnímání většiny klientů/pacientů, nemá vliv na jejich rozhodování o následné péči. Nejčastější motivací při rozhodování o následné péči je vysvětlení, pochopení problému a nabídka dostupných sluţeb. Na základě zjištěných informací jsem stanovila hypotézu: H2: Kontakt zdravotně sociálních pracovníků působí pozitivně na emoce klientů/pacientů. Třetí dílčí výzkumná otázka byla zaměřena na sociální práci v nemocnici a její vliv na sociální situaci pacientů. Klienti/pacienti subjektivně vnímají vliv hospitalizace na rodinu. Klienti/pacienti jsou informováni o následné péči s ohledem na sociální situaci

a

zdravotní

stav.

Nejčastějším

finančním

zajištěním,

se

kterým

klientům/pacientům pomáhají zdravotně sociální pracovníci, je příspěvek na péči.

118

Ve čtvrté dílčí výzkumné otázce jsem se zabývala metodami a technikami, které jsou používány při sociální práci v nemocnici. Zdravotně sociální pracovníci popisovali různé metody a techniky, které při své práci pouţívají. Z výzkumu vyplývá, ţe nejčastěji pouţívanými metodami je sociální práce s jednotlivcem, případová práce a sociální práce s rodinou. Nejčastěji při své práci pouţívají techniku rozhovoru a pozorování. Tato práce můţe přispět ke zlepšení sluţeb sociální práce v nemocnicích. Téţ můţe slouţit jako zpětná vazba pro zdravotně sociální pracovníky ze strany klientů/pacientů. Zároveň můţe být vyuţita ke zdokonalení vědomostí sociálních pracovníků o sociální práci v nemocnici a pro zvýšení informovanosti laické veřejnosti o sociální práci v nemocnici.

119

7

Seznam použitých zdrojů

1. BAŠTECKÁ, Bohumila, et al. 2003. Klinická psychologie. 1. Vydání. Praha: Portál. ISBN 80-7178-735-3. 2. BÁRTLOVÁ, Sylva, 2005. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 6., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada. ISBN 80-247-1197-4. 3. BÁRTLOVÁ, Sylva, SADÍLEK, Petr, TOTHOVÁ, Valerie, 2005. Výzkum a ošetřovatelství. 1. Vydání. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. ISBN 80-7013-416-X. 4. DISMAN, Miroslav, 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. 4. dotisk 3. vydání. Praha: Karolinum. 978-80-246-0139-7. 5. DOSLÁTOVÁ, Olga a Jiřina, ŠIKLOVÁ, 2004. Sociální práce v paliativní medicíně. In: Paliativní medicína. 2. Vydání. Praha: Grada, s. 485 – 502. ISBN 80247-0279-7. 6. GÁBURA, Ján a Jana, PRUŢINSKÁ, 1995. Poradenský proces. 1. Vydání. Praha: Slon. ISBN 80-85850-10-9. 7. GINSBERG, Leon H, 2001. Social Work in Mental Health and Healt In: Careers in social work. 3. Vydání. Boston: Ma: Allyn & Bacon, s. 120-133. ISBN 0-20533074-6. 8. HAŠKOVCOVÁ, Helena, 2010. Hodnotové orientace zdravotníků ve zdravotnictví. In: Hodnoty v prostředí sociálních a zdravotních sluţeb. Karlova univerzita, Fakulta humanitních studií, Katedra řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích, s. 13 - 23. ISBN 978-80-87398-06-7. 9. HEJDUK, Zdeněk, 2004. Kvalita ţivota a sociálně-zdravotní péče. In: Kvalita ţivota: sborník příspěvků z konference konané dne 25.10 2004 v Třeboni. Kostelec nad Černými Lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky, s. 105 - 107. ISBN 8086625-20-6. 10. HENDL, Jan, 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. Vydání. Praha: Portál. ISBN 80-7367-040-2.

120

11. JANEČKOVÁ, Hana, 2010. Sociální práce se starými lidmi. In: Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 2. Vydání. Praha: Portál, s. 163-193. ISBN 978-80-7367-818-0. 12. JANKOVSKÝ, Jiří, 2003. Otázky týkající se podstaty člověka. In: Etika pro pomáhající profese. 1. Vydání. Praha: Triton, s. 13-20. ISNB 80-7254-329-6. 13. JANKOVSKÝ, Jiří, 2005. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postiţením. 2. Vydání. Praha: Triton, 2006. ISBN 80-7254-730-5. 14. KAHOUN, Vilém, et al., 2009. Právo sociálního zabezpečení. 1. Vydání. Praha: Triton, s. 25-47. ISBN 978-80-7387-346-2. 15. KUZNÍKOVÁ, Iva, et al., 2011. Sociální práce ve zdravotnictví. 1. Vydání. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3676-1. 16. KREBZA, Vladimír, 2005. Psychosociální determinanty zdraví. 1. Vydání. Praha: Academia. ISBN 80-200-1307-5. 17. Komunitky: Informační bulletin o komunitním vzdělávání [online]. Číslo 1. Praha: Nová

škola,

2006.

[cit.

2012-19-6]

Dostupné

z:

http://www.komunitnivzdelavani.cz/upload/leden_bulletinkomunitky.pdf. 18. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 2002. Psychologie nemoci. 1. Vydání. Praha: Grada. ISBN 80-247-0179-0. 19. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 2003. Psychologie zdraví. 2. Vydání. Praha: Portál. ISBN 80-7178774-4. 20. KRATOCHVÍL, Stanislav, 2006. Základy psychoterapie. 5. Přepracované vydání. Praha: Portal. ISBN 80-7367-122-0. 21. MAHROVÁ, Gabriela a Martina VENGLÁŘOVÁ, et al., 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. Vydání. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-21385. 22. MATOUŠEK, Oldřich, et al., 2008. Metody a řízení sociální práce. 2. Vydání. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-502-8. 23. MARKOVÁ, Věra a Helena, ŠLENKRTOVÁ, 2010. Pracovní postup: Proces zdravotně sociální práce ve zdravotnických zařízeních [online]. Vydání 2. 5. 2008,

121

revidováno 11.5 2010. Česká asociace sester – Prezidium. [cit. 2011-16-11]. Dostupné z: http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/cas_pp_2008_0003.pdf. 24. MIOVSKÝ, Michal, 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. Vydání. Praha: Grada. ISBN 80-247-1362-4. 25. MŰHLPACHR, Pavel, 2006. Sociální práce jako ţivotní pomoc. In: Sociální práce jako ţivotní pomoc. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, s. 7-14. ISBN 8086633-62-4. 26. MUSIL, Libor a Jindřich, ŠRAJEER, 2008. Dimenze ţivotní situace rodiny. In: Etické aspekty sociální práce s rodinou. 1. Vydání. České Budějovice, Brno: Albert, s. 9 – 17. ISBN 978-80-7326-145-0. 27. NAVRÁTIL, Pavel, 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. ISBN 80-903070-0-0. 28. NATIONAL ASSOCIATION OF SOCIAL WORKERS, 2005. NASW Standards for Social Work Praktice in Health Care Settings [online]. Washington, DC [cit. 2011-15-11]. Dostupné z: http://www.socialworkers.org/practice/standards/naswhealthcarestandards.pdf. 29. NOVÁKOVÁ, Iva, 2011. Zdravotnická nauka 2 díl: učebnice pro obor sociální činnost. 1. Vydání. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3709-6. 30. NOVOSAD, Libor, 2009. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním: základy a předpoklady dobré poradenské praxe. 1. Vydání. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-509-7. 31. ŘEZNÍČEK, Ivan, 1994. Metody sociální práce. 1. Vydání. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-85850-00-1. 32. SEELHORST, Ursula, 2003. Wie effektiv ist Sozialarbeit im Krankenhaus?: Studie zur Ergebnisqualität Klinischer Sozialarbeit [online]. [cit. 2012-20-6]. Dostupné z: http://www.klinik-hohe-mark.com/fileadmin/user_upload/PDF/Sozialarbeit.pdf. 33. SEVEROVÁ, Jana. Sociální práce ve zdravotnictví. In: Sestra [online]. 11. 9. 2005, č. 9 [cit. 2012-2-5]. Dostupné z: http://www.zdn.cz/clanek/sestra/socialni-prace-vezdravotnictvi-293810.

122

34. Sociální sluţby

– způsoby

pomoci [online]. [2011-15-11]. Dostupné

z:

http://www.mpsv.cz/cs/9#sspd. 35. TOMEŠ, Igor, 2010. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vydání. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-680-3. 36. TRÖSTER, Petr, et al., 2005. Právní skutečnosti v sociálním zabezpečení. In: Právo sociálního zabezpečení. 3. aktualizované a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, s. 73-86. ISBN 80-7179-856-8. 37. TRACHTOVÁ, Eva, et al, 2001. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. ISBN 80-7013-3248. 38. ÚLEHA, Ivan, 2007. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 978-80-86429-36-6. 39. VÁGNEROVÁ, Marie, 2002. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. 3. Vydání. Praha: Portál. ISBN 80-7178-678-0. 40. VÁGNEROVÁ, Marie, 2005. Základy psychologie. 1. Vydání. Univerzita Karlova v Praze: Karolinum. ISBN 80-246-0841-3. 41. VURM, Vladimír, et al, 2004. Vybrané kapitoly z veřejného a sociálního zdravotnictví. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích: Manus. ISBN 8086571-07-6 42. VRANKOVÁ, E. - GAŢIOVÁ, M. - ONDRUŠOVÁ, Z, 2008. Sociálna práca v zdravotníctve. In: Zdravotnictvo a sociálna práca. Roč. 3, č. 3-4, s. 52 – 53. ISSN 1336-9326. 43. Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. In: Sbírka zákonů [on-line]. Částka 20, s. 482-544. [cit. 2012-20-6].

Dostupné

z:

http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-

zakonu/SearchResult.aspx?q=55/2011&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlo uvy. ISSN 1211-1244. 44. WEINFURTEROVÁ, Eva, 2007. Sociální práce se seniory ve zdravotnickém zařízení. In: Multidisciplinární péče [online]. 2007, roč. 2, č. 2 [cit. 2011-14-11]. Dostupné

z:

123

http://www.mpece.com/modules.php?name=News&file=article&sid=119.

ISSN

1801-0109. 45. WHO, 2007. What is mental health? [online]. 3.9 2007. [cit. 2011-27-11]. Dostupné z: http://www.who.int/features/qa/62/en/index.html. 46. WHO, 1984. A Discussion Document on the Concept and Principles of Health. In: Milestones in Health Promotion: Statements from Global Conferences [on-line]. Promotion, Copenhagen, 9-13 July 1984. [cit. 2012-2-8]. s. 29-32. Dostupné z: http://www.who.int/healthpromotion/Milestones_Health_Promotion_05022010.pdf. 47. WHO, 1948. Constution of the World Health Organization [on-line]. [cit. 2012-2-8]. Dostupné z:
zdravotnických

povolání

a

k výkonu

činností

souvisejících

s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů – zákon o nelékařských zdravotnických povoláních. In: Sbírka zákonů České republiky [online].

Částka

30,

s. 1452-1479.

[cit.

2012-20-6].

Dostupné

z:

http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=96/2004%20&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_ smlouvy. 50. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. In ÚZ č. 879. Podle stavu k 23. 1. 2012, Ostrava: Sagit. ISBN 978-80-7208-900-0.

124

8

Klíčová slova

Klient Nemoc Pacient Sociální práce v nemocnici Zdraví Zdravotně sociální pracovník

125

9

Přílohy Příloha č. 1: Okruhy k rozhovorům se zdravotně sociálními pracovníky Příloha č. 2: Okruhy k rozhovorům s klienty/pacienty Příloha č. 3: Operacionalizace metod a technik sociální práce

126

Příloha č. 1: Záznamový arch pro zdravotně sociální pracovníky 1. Jak dlouho pracujete v nemocnici? ..................................................................................................................................... 2. Popište prosím svůj běţný pracovní den? ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... 3.

Co si myslíte, ţe děláte nad rámec své práce? ...................................................................................................................................... ...................................................................................................................................... ...................................................................................................................................... ......................................................................................................................................

4. Co je podle Vás nejvíce charakteristické pro sociální práci v nemocnici? ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... ....................................................................................................................................... + V čem se podle Vás sociální práce v nemocnici liší od sociální práce v jiných zařízeních/institucích? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

+ Co má naopak podle Vás sociální práce v nemocnici společného s jinými institucemi? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. Co Vás nejvíce trápí ve své profesi? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 5. Jak si představujete ideální obraz sociální práce v nemocnici? + Jak by to mělo vypadat, abyste byla spokojena? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 6. Kde spatřujete limity/bariéry, které v dosaţení ideálu brání? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 7. Co Vám nejvíce při Vaší práci pomáhá? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

8. Jaké skupině klientů se věnujete? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 9. Na jakém oddělení povaţujete svou práci za nejtěţší? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 10. Jsou situace při práci, při kterých si nevíte rady? Jaké? Jak je řešíte? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 11. Jaká je Vaše nejhorší zkušenost s klientem/pacientem? / nejkomplikovanější případ, který jste řešily? Jak jste ho řešily? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 12. Jaká je Vaše nejlepší zkušenost s klientem/pacientem? - Nejjednodušší případ, který jste řešily? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

13. Jak probíhá první kontakt s klientem? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. + Kdo Vás nejčastěji oslovuje? + Má vliv na Vaši činnost/práci to, zda klient přichází dobrovolně či nikoli? + Má vliv na Vaši činnost/práci to, zda Vás klient oslovuje sám, či jiná osoba? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 14. Z čeho vychází činnosti, které děláte? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 15. Jaká činnost je podle Vás nejdůleţitější při práci s klienty? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 16. Jakým způsobem motivujete klienta ke spolupráci? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

17. Jak probíhá ukončování vztahu s klienty? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 18. Jak probíhá práce s rodinou klienta? + Jaké informace od rodiny zjišťujete? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 19. Co je podle Vás nejdůleţitější na Vašem vztahu ke klientům? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 20. Jak nastavujete hranice vztahu? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 21. Co Vám pomáhá ve vztahu ke klientům? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 22. Co podle Vás klienty nejvíce ovlivňuje? ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 23. Čeho si všímáte při komunikaci s klienty? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 24. Jaké pouţíváte komunikační taktiky/ techniky? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 25. Jaké nejčastější obtíţe mají Vaši klienti? / Co podle Vás dělá klientům největší obtíţe? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 26. Jak tyto obtíţe ovlivňují Vaši práci s klientem? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 27. Pozorujete změny ve zdravotním stavu při opakovaném kontaktu? – Jaké? ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 28. V čem ovlivňuje Vaše činnost zdraví pacientů? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 29. Jak klienti reagují na Vaši práci/kontakt s Vámi? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 30. Jak ovlivňuje klientův psychický stav Vaši činnost? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 31. Jaké jsou nejčastější problémy v sociální situaci klientů, které řešíte? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 32. Jaké metody a techniky sociální práce nejčastěji pouţíváte? ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

Příloha č. 2: Záznamový arch pro klienty/pacienty Identifikační údaje: Rok narození……………………………………………………………………………… Pohlaví…………………………………………………………………………………… Rodinná situace …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… Délka pobytu v nemocnici? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… A) Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na fyzickou oblast zdraví 1. V čem potřebujete pomoc druhých? ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… 2. Co nezvládnete, co naopak zvládnete sama? ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… 3. Jaké zdravotní problémy Vás přivedly do nemocnice? ………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… Kdo Vám během hospitalizace nejvíce pomohl ve fyzické oblasti? a) Lékař/ka b) Zdravotní sestra c) Ošetřovatel/ka d) Fyzioterapeut/ka e) Sociální pracovnice f) Rodina g) Přátelé/kamarádi h) ………………………

B) Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na psychickou stránku zdraví 4. Kdo vám během hospitalizace nejvíce pomohl v psychické oblasti? a) Lékař/ka b) Zdravotní sestra c) Ošetřovatel/ka d) Fyzioterapeut/ka e) Sociální pracovnice f) Rodina g) Přátelé/kamarádi h) ……………………… 5. Popište, prosím, jak probíhal kontakt se sociálním pracovníkem? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… + Jakou máte zkušenost se soc. pracovníkem? ……………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………….…… 6. Jak byste si kontakt se sociálním pracovníkem představoval? / Jak by vše mělo fungovat, abyste byl spokojen? + V čem rozhodování necháváte na sociálním pracovníkovi? Setkala jste se s konflikty mezi jednáním sociálního pracovníka a Vaším přáním? Co by Vám bránilo v případné spolupráci se sociálním pracovníkem? ……………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………

10. Jakým způsobem Vám pomohl sociální pracovník při řešení Vašich problémů/situace? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 11. Jak na Vás působil kontakt se sociálním pracovníkem? + Působil kontakt se sociálním pracovníkem na Vaší náladě?

+ Došlo ke změně po kontaktu se sociální pracovnicí? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 12. Co Vás uspokojuje při práci se sociálním pracovníkem? Na co se těšíte? Co Vám dělá radost? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………….………………… 13. Jak vnímáte vztah mezi sociálním pracovníkem a Vámi? …………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………… 14. Setkala jste se se situací při kontaktu se sociálním pracovníkem, kdy se Vám nelíbilo jeho chování? Jak probíhala tato situace? Jak jste reagoval? Jaké byly Vaše pocity? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 15. Ovlivnil sociální pracovník Vaše rozhodování? Došlo ke změně postojů / motivace? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 16. Máte kolem sebe dostatek lidí, s kterými si můţete popovídat a na které se můţete obrátit při řešení nějakého problému? Na koho se můţete kdykoliv obrátit? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 17. Měl jste problém, se kterým jste se obrátil na sociálního pracovníka? Jaký? Pomohl Vám jej vyřešit? …………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………

C) Jaký vliv má sociální práce v nemocnici na sociální situaci? 18. Jaké máte zájmy? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… 19. K jakým omezením došlo v důsledku onemocnění a hospitalizace? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… 20. Kdo za Vámi dochází do nemocnice a jak často? / Stýkáte se se svými příbuznými, jak často za Vámi docházejí na návštěvy? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 21. Jaký vliv měla hospitalizace a změna sociální situace na rodinu? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................ 22. Měl jste před kontaktem se sociálním pracovníkem informace ohledně moţností následné péče/ finančního zajištění? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 23. Máte nyní dostatek informací od sociálního pracovníka ohledně moţností následné péče/ finančního zajištění? / ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. .............................................................................................................................................

24. Seřaďte podle důleţitosti osoby, o nichţ se domníváte, ţe nejvíce pomáhají při zvládnutí nemoci? g) Lékař/ka Zdravotní sestra Ošetřovatel/ka Fyzioterapeut/ka Sociální pracovnice Rodina Přátelé/kamarádi ………………………

Příloha č. 3: Operacionalizace metod a technik sociální práce Metoda sociální práce s jednotlivcem (individuální sociální práce) Techniky sociální práce s jednotlivcem: 

Jedním z přístupů sociální práce, dle Řezníčka (1994) je tzv. soustředěný cílový přístup (task-centered approach), který má tento postup při sestavování pořadí problému: -

vytvoření seznamu problému (toho, co klient vidí jako problém a má zájem změnit či řešit),

-

sepsání návrhu a doporučení sociálního pracovníka, jak uvedené problémy řešit,

-

logické seskupení problému do okruhu,

-

seřazení okruhu klientem podle důleţitosti,

-

doplnění a úpravy okruhu sociálním pracovníkem,

-

společná diskuse hledající odpovědi na otázky: o které problémy klienta nejvíce zatěţují? o které by měly v případě jejich neřešení pro klienta nejtěţší důsledky? o které by měly, při jejich řešení, pro klienta nejpříznivější důsledky? o které problémy mají pro klienta největší význam? o které lze řešit s mírným nasazením energie, času a jiných zdrojů? o které jsou neřešitelné nebo by vyţadovaly neobyčejné mnoţství energie?



konečný výběr dvou, tří problémů.

Rozhovor - navázání a vytvoření terapeutického vztahu, komunikační dovednosti pracovníka: -

Na začátku vztahu o objasnění účelu setkání, o objasnění role sociálního pracovníka, o

-

povzbuzení zpětné vazby od klienta (Řezníček, 1994).

Ve fázi intervence o přesvědčování o moţné účinnosti vztahu, o navazování na předchozí pracovní kroky,

o přecházení od obecnějšího ke konkrétnějšímu, o citlivé překonávání chvil mlčení, o pochopení a vernalizace pocitů klienta, o vyuţívání interpretace pocitů klienta, o otevřený projev vlastních pocitů, o sdílení vlastních myšlenek a pocitů, o podpora silných stránek klienta, o rozdělení problémů na jednotlivé dílčí části, o soustřeďování se na důleţitá témata, o ohledávání ambivalence, o konfrontace s iluzemi poukazováním na fakta, o citlivé odkrývání tabuizovaných témat, o identifikace překáţek v práci s klientem, o řešení otázky autority, o sdílení klíčových informací bez násilného navádění na ně, o povzbuzování k novému vidění situace, o vyuţívání moţností zapojení jiných nápomocných osob. -

Na konci vztahu o poukazování na blíţící se ukončení vztahu, o sdílení pocitů vázaných k ukončení vztahu, o povzbuzování klienta k rekapitulaci odvedené práce, o povzbuzování klienta k odloučení se od pracovníka (Řezníček, 1994).



Při komunikaci pomáhá dotazování: -

otevřené (k navázání kontaktu) a uzavřené otázky (ke zpřesnění informací),

-

doplňující, kontrolní otázky,

-

sugestivní otázky,

-

neverbální komunikace - oční kontakt, pozice těla, tón hlasu, gestikulace rukou, nohou, výraz tváře (Řezníček, 1994).

-

Aktivní naslouchání techniky aktivního naslouchání:

o objasňování – otázky, které umoţnují lepší pochopení klientova sdělení, o parafrázování – převyprávění informací obsaţených v klientově hovoru, o reflektování – zrcadlení citů, které klient vyjádřil, o sumarizace (shrnutí) – rozšíření parafrází a reflexí na více témat, o rekapitulace, kotvení, zhodnocení. Eriksonovské provázení a vedení rozhovoru (k rozvíjení dobrého a bezpečného

-

kontaktu). Vést klienta jeho tempem, pouţívání podobného jazyka. Rogerovský rozhovor - psychoterapie rozhovorem je nedirektivní nebo na osobu

-

zaměřená psychoterapie. Průběh rozhovoru a jeho fáze – navázání kontaktu, základní důvěra, obsah -

-

zakázka klienta a jeho očekávání a závěr - rozloučení a ukončení spolupráce (Matoušek, 2008). 

Strategie a postupy, dle Řezníčka (1994), které pomáhají interakci pracovníka a klienta: -

plánování rozhovoru (setkání),

-

poskytování informací a rad,

-

povzbuzování, ujišťování, poukazování na obvyklost situace,

-

podmiňování a podobné behaviorální techniky,

-

nácvik chování,

-

dohoda o modifikaci chování,

-

výměna rolí,

-

konfrontace,

-

změna perspektivy,

-

zadávání domácích úkolů,

-

rozhodování na papíře,

-

rozlišování mezi účelem a prostředky,

-

brainstorming,

-

řešení meziosobního konfliktu.

Sociální práce s rodinou Techniky vyuţívané v rámci sociální práce s rodinou: 

Sanace rodiny – metoda preventivní práce, podpora rodiny, fungování a zachování (Kuzníková, 2011).



Hodnocení rodiny - probíhá v závislosti na souboru očekávání: -

subjektu, který zřídil příslušnou sluţbu (agenturu) hodnotící rodinu,

-

toho, kdo podal podnět k hodnocení rodiny,

-

toho, kdo rodinu hodnotí,

-

členu rodiny (Matoušek, 2008). Má začínat v neautoritativním, partnerském duchu, sociální pracovník má:

-

členům rodiny aktivně naslouchat,

-

pokoušet se o vcítění do jejich vnímání rodinné situace,

-

nepodrobovat členy rodiny výslechu,

-

u pracovníka je ověřována důvěryhodnost, schopnost poskytovat rodině účinnou pomoc a podporu,

-

poskytnout rodině prostor, aby své problémy sama zformulovala (Matoušek, 2008).



Posuzování funkčnosti rodiny: -

vyţaduje přímý kontakt s rodinou, čas a dovednosti,

-

zájmem dítěte je vyrůstat ve funkční rodině - přetrvává zaměření na deficity a zjišťuje se, které zákonné povinnosti rodiče neplní, proč se nemohou nebo nechtějí o děti postarat (Matoušek, 2008).



Ukazatelé funkcí rodiny: -

kulturní a hodnotová orientace rodiny,

-

nasycení základních potřeb jednotlivých členů rodiny (jídlo, ošacení, teplo, bezpečí, hygiena, soukromí),

-

stav domácnosti z hlediska potřeb členů rodiny,

-

funkčnost rodičovského systému,

-

vztahy členů rodiny,

-

vztahy k institucím (místní úřady, zaměstnavatelé, školy)



-

sociální vazby členů rodiny (sousedé, přátelé, zájmové kluby),

-

zaměstnání rodičů,

-

materiální zdroje,

-

styl komunikace (Matoušek, 2008).

Síť rodinných vztahů: -

posuzování vztahů a rodinných vazeb – ekomapa a genogram,

-

komunikační styl rodiny – ve vhodné komunikační situaci, ke které dochází v rodině přirozeně:





jasnost – nečitelnost aţ zřetelné vyjadřování myšlenek



participace – kdo se účastní, mlčí, začíná, ukončuje téma, na koho se obrací,



řešení neshod – potlačení názoru, tématu, či uznání různorodosti,



emocionální vztahy - negativní, pozitivní (Matoušek, 2008).

Videotrénink interakcí (Matoušek, 2008). Sociální práce s komunitou

Techniky vyuţívané v rámci komunitní práce: 



Zjišťování a analýza potřeb: -

SWOT analýza – metoda analýzy organizace, města či regionu,

-

„mapa problémů“,

-

metoda „expertní revize problémového pole“,

-

metody oslovování komunity dopisem s krátkou anketou, telefonické oslovení,

-

přímé dotazování na ulici (Matoušek, 2008).

Diagnostické techniky: -

brainstorming – intenzivní analýza problémů a pobízení k návrhům řešení v rámci skupiny osob s různými znalostmi o dané problematice,

-

delfská metoda – setkání odborníků a společná kritická analýza problému,

-

technika nominální skupiny – porovnání analýz nebo komentářů problematiky získaných bez předchozí diskuse od všech účastníků, jejich prezentace, zhodnocení podle frekvencí a dle diskuse.

-

hodnocení potřeb (Řezníček, 1994).



Plánování: -

akční plánování – plánování určitých akcí pro zlepšení ţivotního prostředí,

-

kooperativní plánování – postup skupin obyvatel, či institucí, aby vznikla shoda s cílem vytvořit akční plány, které jsou realizovány v praxi,

-

facilitace – zahrnuje informace, rozhodování, vztahy, spory a konflikty,

-

mediace – nástroj na řešení sporů či konfliktů.



Realizace plánu – krátkodobé a střednědobé plánování aktivit (Matoušek, 2008).



Intervenční techniky: -

vyuţívání komunikačních médií,

-

organizování schůzek s představiteli obce a schůzky s občany,

-

fundraising – získávání finančních prostředků ze soukromých a veřejných zdrojů,

-

lobbying,

-

hájení práv občanů,

-

analýza procesu lokální politiky a její ovlivňování,

-

poskytování informací představitelům legislativy a exekutivy,

-

organizování společenských akcí k charitativním, solidárním, rekreačním nebo kulturním účelům (Řezníček, 1994).



Vyhodnocení: -

dotazník a průzkum mínění,

-

revize záznamů organizace – zápisy z jednání, průběţné, závěrečné a výroční zprávy,

-

návštěvy na místě – při průběhu projektu a pozorování,

-

diskuse (Matoušek, 2008). Sociální práce se skupinou

Techniky skupinové sociální práce: 

Skupinová psychoterapie: -

Racionální psychoterapie, o výklad a objasnění podstaty onemocnění, příčin jeho vzniku,

o persuaze – k výkladu připojeno přesvědčování, o reorientace – snaha o změnu názorů a ţivotních postojů, o psychagogika – komplexnější vedení, učení a usměrňování. -

Sugestivní a hypnotické postupy - technika hypnotizace.

-

Empatické rozhovory.

-

Abreakce – zneškodnění předpokládaného patogenního působení.

-

Relaxační postupy – autogenní trénink, progresivní relaxace, relaxačně aktivizační metoda M. Machače.

-

-

Řízená imaginace – navozování motivů a témat, o

autogenní meditace,

o

katatymně- imaginativní - technika katatymního proţívaní obrazů.

Nácvikové postupy - pozitivní nácvik, nácvik asertivity, averzivní terapie, systematická desenzibilace a expozice, nápodoba, technika fixování role, negativní nácvik, metoda přesycení, zastavení neţádoucích myšlenek, nácvik pozitivní komunikace a nácvik řešení problémů.

-

Interpersonální postupy – korektivní emoční zkušenost, skupinová dynamika, psychodrama (techniky hraní vlastní role, monolog, dvojník, výměna rolí, zrcadlo), psychogymnastika (Kratochvíl, 2006).



Morenova skupinová psychoterapie – podněcování spontánnosti a tvořivosti.



Analytický směr -

analýza přenosových tendencí,

-

činnostní skupinová terapie – Slavsonova metodika pro děti,

-

analytická skupinová terapie pro dospělé.



Topologický směr – umění ventilace agrese.



Transakční analýza:



-

analýza struktury,

-

analýza transakce,

-

analýza scénáře,

-

analýza her (Kratochvíl, 2006).

Skupinová terapie:

-

odhození masky – upřímné sebeodhalení,

-

naslouchání druhým – pozorné uvědomování si obsahu sděleni,

-

emoční podpora – zajištění bezpečí,

-

konfrontace (Kratochvíl, 2006).