Shrnutí tématu "satan" (s malým "s")
Nemá cenu se na úvod zabývat otázkou, zdali Satan je či není. Z Písmu je tolik zmínek i Satanovi a démonech, že nemá cenu pouštět se do šroubovaného převysvětlování, že Satan je v Písmu pouze zosobněné zlo. Stejně se mi zdá, že i ti, kteří se drží myšlenky "zosobněného zla", pokud jsou poctiví, nakonec připouštějí, že zlo je tak strašlivá síla, že snad musí mít nadlidský původ. S vědomím, že Satan není hoden nějaké velké systematické věrouky, ani já nezačínám od začátku, jmény Satanovými, ale jakoby odprostřed.
(1) Dvojí svět - Svět Boží a svět pozemský
Bible nás vede k poznání, že je tu svět Boží, do kterého zapadá i svět pozemský, který je dočasný. Matouš nazývá Satana knížetem démonů (Mt. 12,34). Apoštol Jan jde ve vysvětlování dál, nazývá Satana knížetem tohoto světa (kosmos). Svět pozemský je v moci zlého ba je jeho knížectvím (dokonce Pavel bohem 2. Kor 4. 4) . • Jan 12:31 Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.32 A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě. • Jan 14:30 Už s vámi nebudu dlouho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Nemá na mně nic,31 ale přichází, aby svět poznal, že miluji Otce a že jednám, jak mi Otec přikázal. Vstaňte, pojďme odsud." • Jan 16: 9 Hřích, že nevěří ve mne;10 spravedlnost, že jdu k Otci a už mě neuvidíte;11 a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen.12 Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. • V tom kontextu lépe rozumíme jiným slovům Pána Ježíše Krista: Jan 15:18 Nenávidíli vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás.19 Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí Nejde v žádném případě o dualismus, tedy o souboj dvou různých vyrovnaných království, ale jde tu o naprostou nadřazenost světa Božího nad světem pozemským a nad ďáblem. Bible na jednu stranu hrozivě popisuje sílu a moc ďábla (lev řvoucí (1. Pt. 5,8 ), tak zvaná satanská trojice (Zj. 12,3 + 13,1 + 13,11), ohnivé střely v klasickém místě efezským.) Vždy ale zcela jasně ukazuje na totální převahu Boží, která v určitých místech přechází až do služebnické poddanosti Satana Bohu, což nejlépe vysvítá v úvodu do knihy Job. Moc Boží se ukazuje v příbězích Pána Ježíše, kde satan nikdy ani náznakem nezvítězil, a konečně v příměrech vítězství nevinného beránka nad hrozivými šelmami v knize Zjevení (Zj. 12,11). Pro nás z toho vyplývá, že žijeme v knížectví Satana, ale díky víře v Krista jsme už z jiného světa a jsme vyslanci nového světa. Tím spíše na nás působí horlivost ďábelská.
(2) Těsné sousedství Starý zákon Co vážného křesťana překvapí, snad až zaskočí je těsné sousedství říše Satana a Boží, ba dokonce jistá míra využití Satana ze strany Boží, nikdy ne naopak. V knize Job se objevuje Satan přicházející na "raport" k Bohu. Podává hlášení, věrný svému jménu "posměvač a donašeč" žaluje na Joba a dostává jasný a Bohem vymezený (i omezený) úkol. Rovněž v knize Job je satan vydělený mezi anděly Božími - přišel mezi ně i satan... V 1. Král: 22, 13-23 nacházíme ještě děsivější příběh v němž 400 proroků klamně prorokuje Achabovi a prorok Micheáš odhaluje skutečnou pravdu. V nebeské scéně vidí Hospodin trůnícího a neomezeného vládce všech mocností a sil. Vysílá duchy, kteří konají jeho dílo a podněcují 400 proroků aby klamali Achaba. Navzdory pravdivé nebeské vizi Achab poslouchá lživé proroky. Nový zákon V Novém zákoně čteme o tom, že Duch svatý vedl Pána Ježíše na poušť, aby jej satan pokoušel. Jindy Pán Ježíš říká, že si učedníky Satan vyprosil, aby je mohl tříbit jako pšenici (Lk. 22,31 ). Apoštol Pavel mluví o své zřejmě nemoci, jako o poslu Satanově, který však Pán Bůh v jeho těle nechává. Jsou další místa, kde ďábel má svou funkci v Božích plánech, jako nástroj kázně 1. Kor. 5, 1-5; 1. Tm. 1,20. Ovšem i tyto místa, jasně ukazují o podřízenosti satana Bohu. Až šokující je potom slovo u Jana přichází vládce tohoto světa. Nemá na mně nic,31 ale přichází, aby svět poznal, že miluji Otce (J.14,30). Překvapení na cestě víry
J. L. Hromádka k tomu říká, že "zlo a hřích se nerodí někde na okraji náboženského života. Rodí se spíše v blízkosti Boží, tam kde Bůh vyhlašuje svoji vládu a kde přichází s celou svou bezpodminečnou svrchovaností." Je to tajemství. Toto těsné sousedství čtenáře Písma překvapuje a zaskočí a ukazuje na hlubší problémy s nimiž si lidstvo, ani křesťanstvo neví rady, problémy zla, lidské a Boží odpovědnosti. Snad právě se zlem a Zlým počítá Pán Ježíš, když ve výše uvedeném verši říká: 12 Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést.
(3) Lidská odpovědnost Ta zůstává. Člověk se nemůže vymlouvat na ďábla před Bohem. Odpovědnost za život neseme sami. Písmo jasně mluví nejen o pokušiteli, ale i těle, které nás svádí. Jakub říká: 1:14 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.15 Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. I za první hřích byl odsouzen nejen satan ten dávný had (Zj.12, 9), ale především Adam a Eva. Se svobodou je spjatá odpovědnost za svá rozhodnutí. Ďábel použil všechna pokušení - žádost očí, žádost těla i pýchu života. Pro prvotní hřích se v konci konců rozhodl člověk, on vzal do svých rukou rozhodování o tom, co je dobré a co je zlé. Pojem "demonizace" - (pro mě plavání v neznáme vodě)
1
Autoři charismatického ražení zavádějí pojem "demonizace". Jeho myšlenkou je, že hříchem vstupuje ďábel do lidí a tzv. démonizuje je. (Vyhýbají se tak slovu posedlost, démonizaci pak chápou jako nižší formu posedlosti. V "Mordrém kríži1" rozlišovali v tomto smyslu "posedlost" a "povázanost". Katolický kněz P. Mlýnek2 také rozlišuje mezi posedlostí, potřebující zásah
Dosti extrémní skupina charizamtického ražení Kněz z Petřvaldu u Nového Jíčína, psychoterapeut, duchovní rádce sloužící službou rozvazování a bývalý exorcista ostravsko-opavské diecéze.
2
vyhánění (exorcismu), a svázaností, potřebující "nižší level exorcismu3" modlitbu za rozvázání. Jako verš, který tuto myšlenku potvrzuje, uvádějí charizmatiční autoři, často Ef. 4,26Hněvejte se, a nehřešte; slunce nezapadej na hněvivost vaši.27 Nedávejte místa ďáblu. Vyplývá jim z něj, že jakýmkoliv hříchem, v tomto případě hněvem, můžeme uvolnit ve svém nitru místo ďáblovi (nikoliv vydat se mu do vlastnictví). Odpovědnost za hřích se potom více přesouvá na démona v nás. K tomu by odpovídalo i spojení v Ef. 2:2, kde se mluví o zlých duších působících v nevěřících. Pojem "demonizace" a celá teorie kolem ní, mě působí vykladačsky velmi šroubovaně, pomáhá si verši, o kterých bych nikdy neřekl, že mluví o tzv. "demonizaci". Pavel ani Pán Ježíš nikde nevyzývá k tomu, abychom za každým hříchem viděli demonizaci ve smyslu vstoupení satana do srdce a už vůbec nikde nevyzývá ke službě osvobozování, která by byla na denním běžném pořádku. Verš Mt. 16.19 "A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi." jsem vždy chápal pro mimořádné příležitosti, čímž vkládám do výkladu svoji zkušenost stejně jako charizmatičtí bratří. Často je diskutováno, zdali může být křesťan, který je "v Kristu" posedlý démonem či tzv. "demonisován". Jedni tvrdí, že kdo je v Kristu, ďábel na něj nemá moc a naopak. Ve prospěch prvních mluví silný verš z Janovy epištoly 5:18Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne. 19Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. V podobném smyslu mluví i verš 1. Kor. 6.19, vážně upozorňující, že jsme chrám Ducha svatého. Autoři obhajující postoj opačný postoj (připouštějí možnost satanské spoutanosti) vysvětlují, že posedlost, je vlastnění Satanem, zatímco demonizace se týká jen jednotlivých oblastí života. Vlastník také koupí dům s červotočem a musí s ním bojovat. Jiným příměrem je předání bytu (života) do vlastnictví, kde některé jeho komůrky (oblasti života) stále opanováváme. Já sám se kloním k názoru, že za určitých okolností se křesťan může zaplést do léček zlého a bude potřebovat službu osvobození. Za určitých okolností může být člověk opravdu posednut či zajat démonem, zlým. Okolnostmi mohou být účast na magických dýcháncích, okultní praktiky, opakované propadnutí hříšných vášním, někteří uvádějí dokonce i psychickou nemoc4 a duševní traumata5. Jsou hříchy a hříšné vášně, kde je opravdu člověk zmítán v ďábelských poutech. Východní otcové mluvívali o démonech hříchů - démon polední, ovšem nikoliv ve smyslu vstupu do nitra člověka, ale ve smyslu pokušitele. (Evagrius: „Demon únavy je demon polední. napadá mnicha kolem čtvrté hodiny a má jej ve své moci do osmé. “). Rozlišit, kdy je potřeba služba osvobozováním a kdy ještě ne, je nesnadné a hodně záleží na zkušenosti a darech Ducha svatého - daru rozlišování duchů. Málo kdo v církvi bratrské ví s touto oblastí ví rady.
Soutěž o lepší "recept na svatost" Od svého počátku evangelické probuzenecké kruhy upřímně bojovaly s hříchem a hříšností o svatý a ještě svatější život. Na scéně se od šestnáctého objevují nejrůznější "recepty na svatost"(a jsou obohacující!): puritánské zpečetění Duchem; D.L. Mody prožívá proměňující posvěcení; hnutí svatosti přichází s vyšším křesťanským životem; Johna Wesley nabízí druhou zkušenost dokonalosti; keswická zkušenost dává vítězství nad hříchem ve spočinutí v milosti; letniční nabízí křest Duchem a naposled vlna rozvazování a svazování v hnutí charizmatickém. Na počátku je vždy velké očekávání a touha po vysvobození, snad touha po nebi na zemi. Poctivé augustiniánství, s pokáním a denní bojem s hříchem nakonec stejně zůstává jako základ každého křesťanského života ať je onen křesťan rozvázán, pokřtěn Duchem či exorciován. Ptal jsem se oblastního presbytera v Zakarpatí, Ivana Kondora, na jeho zkušenost s rozvazováním a exorcismy. (Jeho evangelizační služba zasahuje nejprosycenější oblast okultismem a pověrčivostí.) Prohlásil, že pokání je pro ně6 základní a dostačující zkušenost pro vyhnání čehokoliv zlého.
3
tento pojem použil přímo P. Tomáš Mlýdek o této možnosti mi ze zkušenosti vyprávěla jedna duchovní poradkyně 5 o této možnosti mluvil ve své přednášce P. Tomáš Mlýnek na setkání mládeže 12. 5. 2011 6 šéf podkarpatského Svazu evangelijních křesťanů baptistů, který je součástí celoukrajinského svazu SEKB 4
(4) Kulisovitost zla Zapas Boží není veden se silami zla, ty jsou mu poddány, zápas je veden o srdce člověka. Právě v tom Zlo spíše vytváří potřebnou kulisu pro tento zápas. Kulisy duchovních sil v Písmu
Celá Bible popisuje, než Zlého samotného, okolnosti, momentky setkání se Zlým. Podle Amortha v celé Bibli asi tisíc zmínek.) Otvírá občas pohled do nebe (Job, Achab, Daniel), ale nevysvětluje, nepodává propracovanou demonologii. Oproti tomu si z Písma jsme schopni propracovat teologii spásy, Krista a Ducha svatého a Boha samotného. Bible popisuje i dobové okolnosti pohanských národů a varuje před nimi a přísně zakazuje. Jedná se o hadačství; věštění z kde čeho; modly (často fálické symboly7), které jistě nebyly jen neškodnými kameny a kůly, ale byl za nimi skryt duchovní svět8. Bible popisuje i místa kde budou sídlit démoni (Iz. 34, 14) V evangeliích nezápasí Pán Ježíš ze zlými silami. Poráží je slovíčkem, poroučí jim. Zápas se Zlým není hlavní smysl života Pána Ježíše. Hlavním smyslem je zápas o člověka, zápas se srdci farizeů a zvěstování evangelia. Konečné vítězství Boží na kříži Kristově není zápasem ve smyslu dlouhého nebeského a pozemského boje. Je spíše důkazem velikosti Boží a hlouposti zlého. Ve chvíli kdy Zlo zdánlivě poráží Božího Syna, si definitivně podřezává větev pod sebou. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé (1 Kor. 1:25). O zápas zde jistě šlo, jistě ne nadarmo Ježíš zvolal "dokonáno jest". Dokonáno v tu chvíli bylo mnoho bojů, i boj Boží lásky o člověka ze zvrácenou láskou, v pravdě ďábelskou. Zatímco ve Starém zákoně se setkáváme s pouhými zmínkami, v Novém zákoně se s démony setkáváme častěji (vždyť nebe se dotklo země!) a v poslední knize čteme o děsivém zápase nebeských sil. Ale i ve Zjevení jde o "řízený zápas", nikoliv o zápas, kde zrovna Bůh zvítězil. Stálá převaha Boží je zjevná.
Démoni v apokryfních knihách
Pokud je někde zpracovaná skutečná démonologie, pak je to v knihách apokryfních, a odvozeninách apokryfních knih. Pozdější zájem židů o záhrobní říše je veliký. To o čem SZ cudně mlčí, to apokryfy rozkrývají a podávají vyčerpávající popis. Mluví o hierarchii andělů i démonů, nabízí jména démonů (Asmodej, Semjaza a dalších 123 jmen!). Démonům jsou přisuzovány hříšné sklony. Pomocí nadpozemských mocí si vysvětlují mnoho neúspěchů i úspěchů. Zároveň si tím vysvětlují i vlastní utrpení - Bůh je vzdálený, předal vládu démonům a andělům, kteří svět přivedli na scestí.9 Je třeba však poznamenat, že víra v konečné vítězství nebyla ve schopnostech manipulovat s démony a silami, ale ve vítězství moci Hospodina. Tento postoj se mění v židovské magii, kterou známe ze Skutků z příběhu Šimona kouzelníka.
Jenom kulisy
Pán Bůh nám v Písmu ponechal jen cudně tolik o démonech, kolik bylo potřeba. Opravdu Satan není hoden, aby se o něm přiliž mluvilo, ale je potřeba, aby se o něm dobře vědělo. Vždy v každé době křesťanské kvetla "apokryfní démonologie" (ve smyslu lidové teologické tvorby), připomínám středověké Čechy. Stejně v našem věku - Frank Perreti. Vždy bude přítomná snaha vysvětlit si neblahé stránky světa propracovanou démonologií a potemělostí tohoto věku. Je třeba jasně říci - ano ďábel a svět zla tu je. Ale není třeba tento svět
7 Dobré dát do souvislosti se zjeveními falických symbolů při okultních praktikách nebo v archetypálním snu K. G. Junga) 8 Clinton Arnold - Síly temnoty 9 Clinton Arnold - Síly temnoty
přibarvovat a vybarvovat více, než o něm mluví Písmo. Jezte všechno, co se prodává na masném trhu, a kvůli svědomí se na nic nevyptávejte. 26 Vždyť ‚Pánova je země a její plnost.‘ (1. Kor. 10.25)
(5) Fenomén zla Trojí působení zla a Zlého Zlo, pokušení působí vždy trojím způsobem a těžko lze rozeznat, "co je co". Jde o o pokušení světa (okolností, společenské hodnoty, konzum....tzv. "svět" a s tím spojené pokušení "světáctví" což je už zapomenutý pojem minulého století probuzeneckých církví.) o pokušení ďábla - tedy ďábel působí přímo v nás (viz. výše - lidská odpovědnost) o pokušení těla - hříšná přirozenost, sklon hřešit. Klasické místo, mluvící o starém životě bez Krista, kde Pavel zmiňuje všechna tré pokušení je: o Ef.2:1 Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy, 2 v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti. 3 Mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní. I Jiná místa poukazují na trojí propojenost druhů pokušení: 14 15 o Jk. 3: Máte-li však v srdci hořkou závist a soupeření, nechlubte se a nelžete proti pravdě. To není moudrost sestupující shůry, ale pozemská, duševní, démonská. 16 o 1. Jn. 2, Neboť všechno, co je ve světě -- žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života -- není z Otce, ale ze světa. 1 Jn3:8 Kdo činí hřích, je z Ďábla, neboť Ďábel hřeší od počátku. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy. o 1 Kor. 7:5 Neodpírejte se navzájem, leda po vzájemné dohodě na čas, abyste se uvolnili pro modlitbu, a opět buďte spolu, aby vás pro vaši nezdrženlivost nepokoušel Satan. o Galatským 5:19 Skutky těla jsou zřejmé, jsou to... Propojenost hříšných sklonů zvyků světa a ďábelských útoků je natolik velká, že lze těžko rozlišit jedno od druhého. Ve slavné knize "Rady zkušeného ďábla" je ona propojenost krásně vidět. Ďábel jakoby tahal za nitky, nastavoval lákadla, vkládal myšlenky a nápady (1.Tim. 5,15), zdůrazňoval chutě (1. Tes. 3.5), nastavoval překážky (1. Tes. 2,18), dával falešné učitele (Gal.4,9-11). Ďábel je někdy tak blízko, že se někteří autoři, pastoři a duchovní poradci nerozpakují říci, že ďábel působí i v nás. Více o tomto tématu v kapitole č. 3 o "démonizaci".
Vážnost fenoménu Zlého
Opět se zde naskýtá myšlenka zosobnění zla lidmi ve formě Satana. Zde je dobré zacitovat slova Karla Bartha, teologa v našich kruzích chápaného spíše jako liberálního, přesto oceňovaného. Jeho výrok týkající se ďábla je tak závažný, že stojí za to se k němu vracet: „Je mi vzdálena myšlenka kázat dábla. Jeho kázat nelze a já vám v žádném případě nehodlám nahnat strach. Přece však existuje
skutečnost, kterou my, moderní křesťané, příliš lehce opomíjíme. Existuje nepřítel, který má převahu a jemuž se nelze vyhnout, nepřítel, kterému nelze klást odpor, nepřijde-li nám na pomoc Bůh. Nemám rád démonologii (nauku a démonech), ani způsob, jakým sejí dnes (1947) v Německu a snad i jinde zabýváme. Neptejte se mne na démony! Nejsem znalec. Přece však musíme vědět, že ďábel existuje, potom však od něj musíme rychle prchat".10
(6) Duchovní boj Kontext boje
10
Jedním z rozměrů křesťanova života je duchovní boj. Boj ze zlem a Zlým.
citováno podle Jana Milíče Lochmana - Credo
Příchodem Krista vstoupilo (vlomilo se) do Satanova světa Boží království: Mt.12:28 Vymítám-li však démony Božím Duchem, jistě k vám přišlo Boží království. (podobně Lk. 11:20). Pán Ježíš přišel vysvobodit zajaté (Lk. 4,18 - 19), což se jistě vztahovalo v konkrétním i širším slova smyslu zajatců ďábla. Hned po vyhlášení království následuje první exorcismus: Kristovy exorcismy vynikaly jednoduchostí a jasnou převahou. Zlí duchové cítili, že je s nimi zle a že k nim přichází někdo se zcela převažující silou. To vše bylo v kontrastu s tehdejšími exorcisty, kteří konaly nejrůznější čáry zaříkávání. Příchodem Krista na svět začala konec věku tmy (J. 12,31 + 16,11). Ďábel pokračuje ve své nebezpečné nepřátelské činnosti, ale jeho moc a autorita je u konce. Připomíná to běsnění německých armád, které na konci války prohrály, a přesto jejich mašinérie dokud to šlo fungovala (viz. skauti na Ivančeně). Ta ďábelská moc nesmí být lacině podceňována, slovy "stačí že si ji nevšímám". Slova v modlitbě Páně - "zbav nás od Z(z)lého", jsou slova která se máme denně modlívat.
Duchovní "težkooděnec"
Nejklasičtějším místem o duchovním boji je přeceňovaný i podceňovaný oddíl: Ef. 6,11-22 11 Oblečte si celou Boží zbroj, abyste se mohli postavit ďáblovým úkladům.12 Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.13 Vezměte si celou Boží zbroj, abyste ve zlý den mohli odolat, všechno splnit a zůstat stát.14 Stůjte přepásáni na bedrech pravdou, oblečeni pancířem spravedlnosti a15 obuti připraveností kázat evangelium pokoje.16 Nadto vždy třímejte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého.17 Vezměte si také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo.18 Za všech okolností se modlete v Duchu; proto vždy vytrvale bděte a v každé své modlitbě a prosbě se modlete za všechny svaté. Podobně mluví Pavel i v 1.Tes. 5,6 - 11, kde mluví o pancíři víry a lásky. Oddíl v nádherně rozvinutě vysvětluje co je to "být v Kristu" (200x v Písmu), být křesťanem, kristovcem. Pojem boj (řecky "pale") se v době Pavla nepoužívalo pro vojenský souboj, ale pro sportovní zápas tělo na tělo11. Křesťané oddíl přeceňují ve chvíli, kdy odškrtávají se smrtelnou vážností všechny položky seznamu výstroje, aby obstály v souboji. Naopak jiní podceňují, že skutečnost stojí v duchovním boji. Kdo ví zdali přeceňování a podceňování není další pokušení, kdy ďábel ponechává křesťánka v kýženém nikam nevedoucím "jojo" efektu. Pozoruhodné je, že oddíl je zařazen meziodstavce o rodině a přímluvách za svět. Nejde v něm o nějakou jedinečnou mimořádnost, ale o denní praxi. Důležité pro nás je, že vyzbroj je především obranná. O tom svědčí o obranné postoje: odolat 6,11 + stůjte 6,14 + postavit 6,13 + odpor 6,13. K postupu vpřed slouží "obuté nohy evangelia pokoje" a "meč Ducha, jímž je slovo Boží". Obě zbraně ukazují k hlásání vyhlašování evangelia do světa, kde vládne ten Zlý. Jestli je něco duchovním bojem, je to misijní služba, která je vskutku duchovním bojem.
Svazování duchovních sil
11
V charismatických kruzích se hodně mluví o duchovním boji, který má vést křesťan proti duchovním mocnostem, vyhlašovat slovo proti nim, svazovat démonské moci nad městy, místy. Tyto praktiky nemají v Písmu, alespoň dle mého dosavadního studia, opodstatnění. A pokud se přece jen najdou oddíly, vždy za cenu podivného šroubování (oddíly z Daniela). Křesťané praktikující tyto návody, přebírají na sebe odpovědnost za to, co jim nepřináleží. Navíc připomínají více magické úkony12, než jasné poručení silám. To z nás však nesnímá břemeno modlitby za města, za domy, modlitebny, místnosti, to však vždy s pokorným vědomým Boží milosti a moci. Celý oddíl o duchovním boji Pavel uzavírá slovy: 18
Clinton Arnold - Síly temnoty například je, podle ústního sdělení, doporučováno při svazování opakovaně pronášet modlitby z jednoho stejného místa. Pokud se o týden později objeví kaluž, je třeba vstoupit i do této kaluže!
12
Za všech okolností se modlete v Duchu; proto vždy vytrvale bděte a v každé své modlitbě a prosbě se modlete za všechny svaté. Modlím se a tím bojuji, nikoliv bojuji a proto se modlím. Kristův boj na poušti Jiným duchovním bojem je Kristovo pokušení na poušti. Na poušť je Kristus vypuzen Duchem svatým, aby jej Satan pokoušel (Mt. 4,1). (Snad bychom mohli tento verš dát do souvislosti s Jk. 1,2 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.) Tedy Pán Bůh dopouští pokušení od Zlého ke zkušení zprubování. Kristova obrana proti Zlému byla v pevném vnitřním ukotvení své víry v Bohu, projevující se znalostí Božího slova, nikoliv pouhou doslovnou znalostí, ale znalostí správného výkladu. Dábel má též znalost Božího slova, ale spíše ji zneužívá. Pán Ježíš Boží slovo znal a skrze něj dával najevo svůj pevný postoj vůči Zlému. Před takovým pevným postojem ďábel nakonec kapituloval.
(7) Vliv satana na člověka a otázka exorcismů
V Římskokatolické církvi se rozlišuje malý a velký exorcimus. Malý exorcismus je vyznání při křtu: Chci žít ve svobodě dětí Božích, a zříkám se proto hříchu. Chci, aby mě nikdy hřích neovládl, a zříkám se proto všeho, co k němu láká. Zříkám se ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní. Při křtu se člověk vědomě zříká starého života (toto zřeknutí vymizelo z nového řádu CB) a vstupuje do svobody dětí Božích a do Božího světa.
Několik postřehů z knížky Psychiatři a exorcisté od Gabriele Amortha: Sedm historických období: 1. Doba Ježíše: doba jasného střetu Satana a Krista. 2. Doba prvních tří staletí: Justin: "Kristus se narodil z Otcovy vůle, ke spáse věřících a ke zkáze zlých duchů." Vypráví o tom, jak křesťané mají moc vyhánět zlé duchy, oproti místním pohanským exorcismům. Tertulián vidí význam exorcismů i v jejich apologetické funkci. Cyprián: "Přijď a pohleď vlastníma očima na zlé duchy, přijď a pohleď vlastníma očima, kdy podléhají naším exorcistům a našim duchovním zbraním a trýzni, kterou jim působí naše slova, když opouštějí těla, která byla pod jejich mocí". Irenej z Lyonu: "Vzýváním jména Ježíše Krista, jež byl ukřižován za Poncia Piláta je satan vyháněn z lidí."Právě v tomto období se exorcismy rozchází na uzdravování posedlých a udělování exorcismu při křtu. 3. Od třetího do šestého století: Exorcismy byly používány ve styku s barbarským světem. Objevuje se fenomén pouštních otců, odcházejících na poušť aby bojovali s démony. Došlo k institucionalizaci exorcistů, jako jedno z nižších svěcení. Dějiny církve však vyprávějí příběhy mnohým svatých, kteří vysvobozovali, aniž by byli pověřenými exorcisty. Východní církev chápala exorcismus jako charizma a tuto službu neinstitucionalizovala. 4. Šesté až dvanácté století: Vznikaly dokonce i školy exorcistů. Vznikají též (z pohledu ŘKC) první velké hereze a předzvěsti rozdělení. Zatím dochází k odmítání honů na čarodějnice a odmítá se pronásledování posedlých. V této době se objevují i první zobrazení Satana. 5. Dvanácté až patnácté století: Doba šílenství a rozvratu pastorační aktivity ŘKC. Inocenc IV. povoluje mučení heretiků a a Jan XXII. ustanovuje inkvizici, která měla vyhledávat čarodějnice. Vzchází mentalita vidění zlých duchů "ve všem". V evropě vzplanuly hranice. 6. Šestnácté a sedmnácté století: Od exorcismů k pronásledování. Podle autora, tam, kde byly udělovány exorcismy nedocházelo k upalování (Irsko). 7. Sedmnácté století až po dnešek: Dochází k postupnému odklonu od duchovna k rozumu, končícím trendy demytologizace. Dvacáté století dochází k příklonu k psychiatrii a psychologii. Na začátku 21. rozumové poznání naráží na zeď a objevují se znovu touhy po duchovním poznání.
Další zajímavé postřehy z knihy Psychiatři a exorciosté od Gabriele Amortha Vzájemná spolupráce mezi exorcistou a psychiatrem nestojí na předpokladu, že lékař je věřící. Stačí, když si lékař je schopen přiznat meze své vědecké kompetence. Exorcista obvykle bývá poslední, komu je pacient předáván. K výkonu služby exorcisty člověk nemusí být vybaven žádnými mimořádnými dary. Podezřelými příznaky v psychiatrické anamnéze: učinnost léků, odpor k posvátným činnostem modlitba, agresivita, násilnosti. Zlý duch dělá vše pro to, aby nebyl rozpoznán. Při podezření přistupuji k exorcismu, kterým jedině docházíme k jistotě, zda je přítomno působení zlého ducha. Jednám s démonem s autoritou, protože je to on, kdo se musí bít, nikoliv já. Musí se být nejen mě,ale i každého člověka stvořeného k obrazu Božímu. Ještě větší má strach z křesťana, který byl onačen pečetí nejsvětější Trojice. Průběh exorcismu podle otce Mattev la Gruov: (1) Vzývání Ducha svatého; (2) Rozlišování duchů - často bývá více duchů pohromadě; (3) modlitba a ujištění se o přítomnosti Kristově - tím, že zakoušíme vzájemnou lásku ve společenství, které je u osvobozovaného přítomno; Potom následuje modlitba za osvobození a čtení slova (4) Nenechat postiženou osobu o samotě Někdy stačí jeden exorcismus, jindy jakoby zlo muselo uzrát, aby se stáhlo a vytratilo. Častým předpokladem exorcismu je zpověď a srovnání se s Boží spravedlností, usilování o řádný křesťanský život, účast na bohoslužbách a svátostech. Exorcisté se setkávají i s případy recidivy. Exorcista se setkává z neuvěřitelnými jevy: plivání hřebíků, skla, vlasů..... Při plivání dochází k materializaci před vyplyvnutím. Jindy je posedlost spojena s nemocemi. Jindy zase posedlý neprojeví pražádnou reakci. Nesetkáme se se dvěma stejnými případy. Zlý duch nám v zásadě nemůže udělat nic, pokud mu neotevřeme dveře svého nitra. Na jiném místě ovšem mluví i o možnostech kletby od druhých. Otevření se může být: magickým úkonem, návštěvy nebezpečných míst s magií spojených, těžkými vinami (Satan v Jidáši). Kdy se obrátit na exorcistu: není lidské vysvětlení poruch; když snaha o obrácení a seria osvobozujících modliteb nevede k cíli a když v jejich průběhu docházelo k nepochopitelným reakcím.
(8) Závěr 8
Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. 9 Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. 10 Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra.11 Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali.
