ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

1 As 29/2007 - 90

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců a) M. K. a b) Z. C., zastoupených Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje – odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Okresního úřadu Blansko – referátu regionálního rozvoje ze dne 2. 9. 2002, č. j. RRR/542/02Ba, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2007, č. j. 31 Ca 93/2006 - 39, takto:

se

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2007, č. j. 31 Ca 93/2006 - 39, z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2002 nařídil žalobcům Obecní úřad Jedovnice jako stavební úřad v řízení podle § 88 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řízení (stavební zákon), aby odstranili v rozhodnutí konkrétně uvedené změny stavby označené jako malá farma „N. J.“, umístěné na pozemku č. 491/1 a 496/1 v k. ú. B. u K., které provedli v rozporu se stavebním povolením vydaným dne 10. 8. 2000; stanovil také podmínky, které při odstranění stavby musí být dodrženy. Současně tímto rozhodnutím dodatečně povolil další již provedené změny stavby. K odvolání žalobců změnil Okresní úřad Blansko jako právní předchůdce žalovaného rozhodnutím ze dne 2. 9. 2002 napadené rozhodnutí tak, že jednu z podmínek (č. 2) vypustil. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že změny stavby provedené v rozporu se stavebním povolením nebyly nepodstatného charakteru, a nebylo je tak možno projednat až v kolaudačním řízení. Stavební úřad mohl dodatečně povolit změny stavby pouze se souhlasem orgánů ochrany přírody, který v této věci nebyl dán; jelikož posouzení vlivu stavby na krajinný ráz je zcela v kompetenci těchto orgánů, stavební úřad nebyl oprávněn správnost jejich posouzení přezkoumávat. Je na stavebníkovi, aby v řízení dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona prokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, kterým byl v tomto případě soulad se zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Žalobci tuto podmínku nesplnili, o čemž svědčí nesouhlasné stanovisko Správy chráněné

1 As 29/2007 - 91 krajinné oblasti Moravský Kras (dále jen „Správa CHKO“), kterým byl stavební úřad při svém rozhodování vázán. Žalobu, kterou žalobci napadli toto rozhodnutí, zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2004. Ke kasační stížnosti žalobců však byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006. V něm zdejší soud krajskému soudu vytkl, že se opomněl zabývat doplněním žaloby ze dne 2. 11. 2002, v němž žalobci vznášeli námitky proti podkladovému rozhodnutí – rozhodnutí Správy CHKO ze dne 13. 8. 2001 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 1. 2002. V novém řízení krajský soud žalobu opět zamítl, a to rozsudkem ze dne 19. 3. 2007. Zdůraznil, že nemovitost žalobců se nachází na území chráněné krajinné oblasti, a proto bylo vydání rozhodnutí o umístění, povolení či změně v užívání stavby v případě žalobců vázáno na souhlas Správy CHKO (srov. § 44 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Tento režim se podle krajského soudu vztahuje i na řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jehož výsledkem je – v případě, že stavebník prokáže soulad stavby s veřejným zájmem – faktické povolení (resp. dodatečné povolení) stavby ve smyslu citovaného ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný i správní orgán postupovali správně, pokud odmítli polemizovat s obsahem rozhodnutí orgánů ochrany přírody: k tomu nemají kompetenci, a stavební zákon (§ 126 odst. 1) je navíc v takovém případě zavazuje rozhodovat jen v dohodě, popřípadě se souhlasem Správy CHKO jako dotčeného orgánu státní správy. Rozhodnutí stavebního úřadu není ani nepřezkoumatelné z toho důvodu, že pouze doslovně cituje stanovisko Správy CHKO: stavební úřad totiž není oprávněn posuzovat soulad stavby s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny, a jakékoli jeho vlastní úvahy na toto téma by proto byly zcela nepřípadné. Skutečnost, zda může dojít k nežádoucímu zásahu do krajinného rázu, mohl žalovaný spolehlivě zjistit pouze z rozhodnutí kompetentního orgánu ochrany přírody, který je k takovému posouzení povolán ustanovením § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný správně vycházel ze stanoviska kompetentního orgánu, které zhodnotil v souladu s požadavky stavebního zákona i správního řádu, a soud v jeho postupu neshledal žádný rozpor se zákonem; stejně tak postupoval správně i orgán ochrany přírody. Jelikož žalobci nezískali souhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody, a neprokázali tak soulad stavby s veřejným zájmem, nemohl stavební úřad vyhovět jejich žádosti o dodatečné povolení stavby v celém jejím rozsahu. Žalovanému nelze vytýkat ani to, že nepřihlédl k posudku předloženému žalobci, který nemůže negovat obsah pravomocného rozhodnutí správního orgánu (zde Správy CHKO). Pro úplnost se krajský soud zmínil o nové úpravě stavebního řízení, podle níž nadále v podobných případech nebudou vydávány samostatné správní akty, ale závazná stanoviska [§ 4 odst. 2 písm. a) nového stavebního zákona, § 149 správního řádu]. Žalobci napadli rozsudek kasační stížností, v níž namítli nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], vady správního řízení [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nesprávné posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Úvodem připomněli žalobní body vztahující se k podkladovým rozhodnutím, které v předchozím řízení před krajským soudem zůstaly nepřezkoumány, což mělo být v novém řízení napraveno. Sám krajský soud označil podkladová rozhodnutí za klíčová; byl proto, a to i na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, povinen přezkoumat výše zmíněné žalobní body týkající se těchto rozhodnutí. Ani v novém rozsudku to však neučinil. Zákonnost podkladových rozhodnutí dovozoval krajský soud výlučně z toho, že jedině orgány ochrany přírody jsou v případě žalobců

1 As 29/2007 - 92 kompetentní k posuzování souladu stavby s veřejným zájmem; samotná kompetence však bez dalšího nečiní rozhodnutí zákonným. Citaci rozsáhlých pasáží textu zákona či podkladových rozhodnutí přitom nelze považovat za konkrétní rozhodnutí o konkrétních žalobních bodech, a rozsudek krajského soudu je tak nepřezkoumatelný. Krajský soud navíc tímto postupem nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se zabýval pouze jediným z žalobních bodů obsažených v doplnění žaloby, a sice otázkou aplikovatelnosti či neaplikovatelnosti § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny v řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Soud dovodil, že při splnění všech zákonných předpokladů je toto řízení završeno vydáním rozhodnutí, kterým je fakticky povolována stavba, jak to má na mysli § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Soud však podle žalobců pominul, že v jejich případě se jedná o změnu stavby před jejím dokončením, a text § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona tedy musí být vykládán za použití § 68 odst. 2 stavebního zákona, který upravuje obsahové požadavky stavebního povolení změny stavby před jejím dokončením. Podle tohoto ustanovení projedná stavební úřad toto povolení v rozsahu, v jakém se změna dotýká práv, právem chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných dotčenými orgány státní správy. Na řízení o změně stavby se pak přiměřeně vztahují ustanovení o stavebním řízení. Výsledkem řízení dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona by tak nebylo povolení stavby, ale povolení změny stavby před jejím dokončením. Krajský soud tak při interpretaci stavebního zákona zaměnil institut stavebního povolení za normu obsaženou v § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody v případě povolení stavby. Výčet rozhodnutí, která podle citovaného § 44 odst. 1, v rozhodném znění, nelze vydat bez souhlasu orgánu ochrany přírody, je přitom taxativní (rozhodnutí o umístění stavby, povolení stavby a změně účelu užívání stavby). Protože stanovisko orgánu ochrany přírody bylo již vydáno pro dřívější rozhodnutí o umístění stavby a o povolení stavby, nemohlo být rozhodnutí, kterým orgány ochrany přírody vyjádřily nesouhlas se změnou stavby před dokončením, rozhodnutím ve smyslu § 44 odst. 1. Pokud by přesto byl právní názor krajského soudu na aplikaci § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny správný, je zcela evidentní význam soudem neřešených žalobních bodů. Žalobci též zdůraznili nutnost ústavně konformního výkladu a poukázali na novelizované znění zákona o ochraně přírody a krajiny, který již nyní nevyžaduje závazné stanovisko orgánu ochrany přírody podle § 44 odst. 1 v případě staveb umístěných v zastavěném území obce. S účinností od 1. 1. 2007 je stavební činnost v takovém území za určitých podmínek vyloučena též z posuzování krajinného rázu podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. I když tato pravidla nebyla účinná v době rozhodování orgánů ochrany přírody, měla by být i tehdejší zákonná pravidla vykládána v tomto následně upřesněném smyslu, neboť ani v rozhodné době nebylo účelem zákona o ochraně přírody a krajiny libovolně zasahovat do konkrétního tvaru staveb na zastavěném území obcí. Smysl posuzování krajinného rázu byl i v té době v posuzování zásahů v rámci větších územních celků. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krom toho navrhli, aby byl jejich kasační stížnosti přiznán odkladný účinek; tomuto návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 22. 8. 2007. Kasační stížnost je důvodná.

1 As 29/2007 - 93 Kasační námitky žalobců lze rozdělit na dvě části. V části, která se týká správnosti či nesprávnosti postupu podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, žalobci připouštějí, že krajský soud se jejich žalobní námitkou zabýval, ovšem podle jejich názoru o ní usoudil nesprávně. V druhé části kasační stížnosti pak žalobci tvrdí, že se soud vůbec nezabýval jejich námitkami proti podkladovým rozhodnutím, ačkoli byl povinen tak učinit, pokud shledal, že postup podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se v jejich věci měl uplatnit. Nejvyšší správní soud se proto bude nejprve věnovat námitce nesprávného posouzení právní otázky, podle níž nemělo být v dané věci vůbec vyžadováno stanovisko orgánu ochrany přírody. Teprve po vyřešení této sporné otázky pak bude vhodné zkoumat zbývající kasační námitky: otázky v nich řešené by totiž v této fázi řízení pozbývaly smyslu, pokud by zdejší soud dospěl k závěru, že postup podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vůbec nebyl na místě. Žalobci nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle nějž úspěšná žádost o dodatečné povolení stavby podaná v řízení o odstranění stavby [§ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona] vede k faktickému povolení stavby; upozorňují přitom na to, že výčet případů, v nichž je rozhodování stavebního úřadu podmíněno souhlasem orgánu ochrany přírody, je výčtem taxativním a dodatečné povolení stavby zde není zahrnuto [§ 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny]. Domnívají se dále, že v jejich případě mělo být použito ustanovení § 68 odst. 2 stavebního zákona o změně stavby před dokončením. Žádné z těchto námitek však nelze přisvědčit. Možnost dosáhnout dodatečného povolení již provedené stavby, případně stavebních úprav, které stavebník uskutečnil bez povolení, je dobrodiním, které stavební zákon poskytuje stavebníkovi i přesto, že porušil zde stanovená pravidla. Povolení vydané v řízení o odstranění stavby označuje zákon jako „dodatečné povolení“, a odlišuje je tak od povolení „řádného“, o něž stavebník požádal před započetím stavebních prací. I dodatečné povolení ale zůstává povolením, i když je vydáno až po provedení stavby, a ustanovení § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, které hovoří o „povolení stavby“, se tak vztahuje i na ně. Není správná domněnka žalobců, podle níž jsou „stavební povolení“ a „povolení stavby“ dvěma odlišnými pojmy, které krajský soud „zaměnil“: naopak se jedná o synonyma. „Stavební povolení“ je pojmem „základním“, jak o tom svědčí i zákonná rubrika § 66 stavebního zákona; pojem „povolení stavby“ s týmž významem pak stavební zákon používá z důvodů gramatických a pro zjednodušení jazykového vyjádření právní normy (srov. § 58 odst. 5 stavebního zákona – „Žádá-li stavebník o povolení stavby, která...“; samotný § 58 je přitom nadepsán „Žádost o stavební povolení“). Podobně je tomu i u § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Formulace „rozhodnutí o umístění, povolení či změně v užívání stavby...“ je jen jazykově úspornějším vyjádřením toho, že se dané pravidlo týká rozhodnutí o umístění stavby, stavebního povolení, rozhodnutí o změně v užívání stavby atd. Nelze přehlížet ani těsné sepětí institutu stavebního povolení a institutu dodatečného povolení stavby. K žádosti o dodatečné povolení stavby musí stavebník předložit doklady v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, a taková úprava je pochopitelná: od toho, který započal stavební práce bez příslušného povolení, není možno žádat méně než od toho, který před započetím stavebních prací požádal o svolení státní moc, jak mu to zákon ukládá. Obě rozhodnutí pak mají stejné právní účinky: dodatečným povolením stavby je stavebníkovo někdejší nezákonné jednání zhojeno (otázku odpovědnosti za správní delikt tu lze ponechat stranou) a stavba, která byla dodatečně povolena, se nadále považuje za stavbu postavenou v souladu se zákonem.

1 As 29/2007 - 94 Konečně je nutno uvést, že ačkoli výčet v § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je výčtem taxativním, nelze jej vykládat natolik úzce, aby to vyloučilo jeho aplikaci v případech, kdy je jí nejvíce třeba – tedy tam, kde stavebník při své činnosti porušil zákon. V interpretaci žalobců nelze do pojmu „povolení stavby“ zahrnovat institut dodatečného povolení stavby právě proto, že jde o povolení dodatečné, a nikoli „prosté“; pokud tedy podle žalobců vyslovil orgán ochrany přírody souhlas již s řádným povolením stavby, nemá už nijak vstupovat do řízení o dodatečném povolení stavby. Takovou argumentaci však nelze přijmout, neboť by se jí popíral samotný smysl posuzování krajinného rázu ve stavebním řízení a stavebníci by se tím podněcovali k obcházení zákona. Stačilo by totiž v žádosti o stavební povolení předložit projektovou dokumentaci v takové podobě, aby s ní orgán ochrany přírody vyslovil souhlas (aniž by ovšem stavebník hodlal projekt v této podobě naplnit), a poté se odchýlit od projektu a v řízení o odstranění stavby požádat o její dodatečné povolení – již bez rizika, že by do věci zasahoval orgán ochrany přírody. Tento výklad je nežádoucí, protože vytváří výhodnější situaci či mírnější podmínky pro ty stavebníky, kteří od počátku nepostupovali v souladu se zákonem a teprve následně se rozhodli své nezákonné počínání zhojit. Zdejší soud nesouhlasí se žalobci v tom, že by konkrétní tvar jednotlivé stavby, od jejíž projektové dokumentace se stavebník v průběhu stavebních prací odchýlil, nemohl být zásahem do krajinného rázu; tato otázka však není předmětem tohoto řízení. Je třeba upozornit též na to, že žalobci směšují institut dodatečného povolení stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona s institutem změny stavby před jejím dokončením podle § 68 tohoto zákona. Změna stavby před jejím dokončením přichází v úvahu tehdy, pokud se stavebník pro změnu rozhodne, a předtím, než ji uskuteční, požádá příslušný stavební úřad o přivolení k této změně a vyčká přivolujícího rozhodnutí. To však nebyl případ žalobců. Změny, s nimiž orgán ochrany přírody nevyslovil souhlas a u nichž poté stavební úřad nařídil odstranění, provedli žalobci ještě předtím, než bylo o jejich žádosti o změnu stavby před dokončením rozhodnuto. Výklad ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona za použití § 68 tohoto zákona, jehož se žalobce domáhá, je tedy nemožný, protože každé z těchto ustanovení se vztahuje na jinou situaci. Stavební úřad tak postupoval správně, aplikoval-li výlučně § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a krajský soud nepochybil, neměl-li proti tomuto postupu výhrady. V části, v níž krajský soud posuzoval postup podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, je tedy jeho rozsudek v pořádku; to už však nelze říci o té části rozsudku, v níž se měl soud vypořádat s žalobními námitkami směřujícími proti podkladovým rozhodnutím, jak mu to ve svém předchozím rozsudku uložil Nejvyšší správní soud. Jak bylo v tomto rozsudku zdůrazněno, Nejvyšší správní soud, který dokončoval řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánu ochrany přírody v režimu § 132 s. ř. s., již dříve tuto žalobu odmítl, neboť rozhodnutí orgánu ochrany přírody považoval za rozhodnutí podkladové. Krajský soud byl proto povinen v dalším řízení přezkoumat toto podkladové rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s.; této své povinnosti však nedostál. Žalobci v žalobě vznesli četné konkrétní výtky proti postupu a závěrům orgánů ochrany přírody. Orgány ochrany přírody podle nich neodůvodnily, proč je změna sklonu střechy nad částí stavby do tvaru pultového v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny, pokud tvar sedlové a pultové střechy nebyl podle jejich předchozích rozhodnutí v rozporu se zákonem. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, protože se správní orgány nevypořádaly s posudkem odborné instituce. Orgány ochrany přírody nebyly dále oprávněny posuzovat konkrétní tvar stavby v zastavěném území obce: to přísluší pouze stavebnímu úřadu. Nesouhlas orgánů ochrany přírody se změnou části zastřešení nevyplýval podle žalobců z rozporu této změny

1 As 29/2007 - 95 části stavby se zákonem, nýbrž měl sankční charakter. Konečně žalovaný i stavební úřad nesprávně posoudili rozhodnutí orgánů ochrany přírody jako rozhodnutí vydané dle § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny: toto rozhodnutí totiž bylo vydáno již k řádnému povolení stavby, přičemž v nyní projednávaném případě se jednalo o změnu stavby před jejím dokončením, na niž se režim ustanovení § 44 nevztahuje. Krajský soud se vypořádal jen s posledně zmíněnou námitkou, a udělal to správně; ostatní námitky ovšem ponechal nepřezkoumány. Jak žalobci přiléhavě poznamenávají, pouhá kompetence k vydání rozhodnutí ještě nečiní jakékoli rozhodnutí správního orgánu zákonným. Krajský soud se však omezil pouze na zkoumání kompetence orgánů ochrany přírody; jelikož ji v daném případě shledal (viz jeho výklad k § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny), dovodil z toho, že rozhodnutí takových orgánů nelze nic vytknout. Tato úvaha je ale zjevně logicky vadná a jsou zcela oprávněné kasační námitky žalobců, na jejichž detailně strukturovaný nesouhlas s podkladovými rozhodnutími reagoval krajský soud toliko sdělením, že orgány ochrany přírody měly právo se k jejich věci vyjádřit. Krajský soud při výkladu vztahu podkladového rozhodnutí a rozhodnutí finálního dospěl k závěru, že stavební úřad se nemohl od náhledu orgánu ochrany přírody odchýlit, protože posuzování souladu stavby s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny je výlučně věcí orgánu ochrany přírody, a stavební úřad do něj nemůže zasahovat. S tím lze souhlasit; není ale jasné, proč krajský soud postupoval tak, jako by zákonnost podkladového rozhodnutí nemohl hodnotit ani on sám. Smyslem § 75 odst. 2 s. ř. s. je právě to, aby soud mohl posuzovat nejen zákonnost rozhodnutí finálního, ale i případných rozhodnutí podkladových (k procesnímu postupu správního soudu v takovém případě srov. č. 1324/2007 Sb. NSS). Správní soud se přitom nemůže omezit na konstatování, že autor finálního rozhodnutí byl podkladovým rozhodnutím vázán, a proto je podkladové rozhodnutí zákonné. To, že stavební úřad nepochybil, pokud své rozhodnutí založil na nesouhlasném podkladovém rozhodnutí orgánu ochrany přírody, svědčí jen o tom, že dodržel řádný procesní postup, nikoli o zákonnosti podkladového rozhodnutí. Povinnost přezkoumat vedle finálního rozhodnutí i rozhodnutí podkladové má správní soud tím spíše, že samotný správní orgán, který vydal finální rozhodnutí, takovou možnost nemá (s výjimkou postupu podle § 136 stavebního zákona). Tato povinnost byla krajskému soudu uložena již v předchozím rozsudku zdejšího soudu; pokud ji krajský soud nesplnil, nerespektoval tím závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, a již jen z toho důvodu musí být jeho rozsudek zrušen. Kromě toho vede zdejší soud ke zrušení napadeného rozsudku i jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, která pramení z toho, že krajský soud opětovně pominul žalobní námitky vznesené v doplnění žaloby ze dne 2. 11. 2002 a zamítl žalobu, aniž tyto námitky vyvrátil a vysvětlil, proč je považuje za nedůvodné. Jelikož žalobci se svou kasační stížností uspěli, zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne Krajský soud v Brně i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2007 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu