PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY, CZ.1.07/3.2.13/01.0037
RODINA Ing. Mgr. Hana Janiková Jan
RODINA Ing. Mgr. Hana Janiková
PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY, CZ.1.07/3.2.13/01.0037
1
OBSAH 1 Úvod 2 Slovníček pojmů 3 Rodinná resilience 3.1 Funkce rodiny 3.2 Nosné principy fungování rodiny 3.3 Normalita rodiny 4 Rodina a dítě 4.1 Psychologie dítěte 4.2 Základní úrovně kvality rodinného soužití 4.3 Výchovné styly 4.4 Odklad mateřství 4.5 Nedobrovolná bezdětnost 4.6 Rodina s jedním rodičem 4.7 Singles 4.8 Rodiny homosexuálních partnerů 4.9 Gender 4.10 Další fenomény v partnerských vztazích 5 Krize rodiny 5.1 Příčiny krize 5.2 Řešení manželské (rodinné) krize 5.3 Konflikty v rodině 6 Zásady laického rodinného poradenství 7 Sociální práce s rodinou 7.1 Sanace rodiny 7.2 Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi 8 Použité zdroje
2
3 4 6 6 8 9 10 10 14 14 17 18 19 20 21 22 23 24 24 27 27 28 30 31 32 35
1 ÚVOD Rodina je považována za člověkem vytvořený nejstarší sociální útvar, za základní společenskou skupinu. Rodina jako společenský jev je vysoce komplexní povahy, má řadu rovin a je proto předmětem zkoumání více vědních disciplín. Lze ji kvalifikovat jako základní a neformální sociální skupinu, která má různou velikost i strukturu a rozličné vazby na společnost. I když v průběhu historického vývoje došlo k určitým proměnám v rodině a mnohé funkce ztratily svůj původní význam či již zanikly nebo je převzal stát, současná rodina nadále zastává důležité funkce v životě jedince a ve vztahu ke společnosti. Rodina zůstává stále místem, kde se setkává individuální, soukromé s veřejným a sociálním. Rodina byla, je a bude v každé době, měla, má a bude mít své místo a různou podobu, která zrcadlí danou společnost. Můžeme ji chápat také jako intimní vztahový systém, který se vyznačuje časoprostorovým ohraničením. Členové daného systému utvářejí svůj společný život především v privátním prostoru, z něhož jsou vyloučeny jiné osoby [Říčan, 1991, s. 38]. Nalézání opory, ztotožňování se s rodinou, svoboda k budování a zachování své osobní odlišnosti, to vše dává jednotlivci rodina. Život v rodině se pohybuje mezi pólem sdílení a pólem soukromí. Chování jednoho člena rodiny ovlivňuje chování všech ostatních členů. Rodina je zapojena do širšího společenského kontextu, k němuž patří příbuzenstvo, sousedé, přátelé a všichni ostatní, kdo rodinu obklopují a jsou s ní v kontaktu. Ovlivňují ji a sami jsou ovlivňováni. Mimo toho jsou tu i společenské normy a převládající postoje dané společností, obecně uznávané hodnoty, zvyky, tradice, předsudky, stereotypy, ale i zákony, předpisy, závazné právní normy. I s nimi se ale musí v rodinném životě počítat. Rodina je jako systém organizačně složitá, neboť vytváří síť vzájemně propojených vztahů. Zároveň je tento systém otevřený díky schopnosti reprodukce a schopnosti změny, adaptabilní, jelikož se vyvíjí na základě reakcí na podněty vnějšího a vnitřního původu.
3
2 SLOVNÍČEK POJMŮ Ve slovníčku pojmů naleznete pojmy, které nejsou zcela běžné a týkají se tématu „rodina“. Použité pojmy z [Možný, 2006, s. 281 - 286]. Afinita Rodinný vztah vzniklý sňatkem
LAT, Libiny apart together Párový heterosexuální vztah, ve kterém si oba zachovávají vlastní domácnost a bydlí odděleně, ale deklarují se jako stabilní pár
Aranžovaný sňatek Sňatek na základě výběru partnera rodiči nebo jinými příbuznými
Levirát Pravidlo, podle kterého dědí po zesnulém manželovi jeho vdovu muž z příbuzenstva a plodí s ní děti, které však mají postavení dětí zesnulého muže
Endogamie Pravidlo nebo sociální preference, podle nichž se sňatky uzavírají uvnitř skupiny (opak exogamie) Falokracie Vláda mužů nad ženami, mocenské zneužití mužské síly fyzické i sociální, mužská sexuální moc nad ženami
Matriarchát Vágní výraz, označující společnost s dominancí žen, užívá se také pro dominanci ženy uvnitř rodiny
Fekundita Fyziologická plodnost
Matrilinearita Příbuzenský systém, opírající se o mezigenerační posloupnost v ženské linii
Genealogie Rodokmen, zkoumání o rodové posloupnosti Gynekokracie Vláda žen
Matrilokalita Pravidlo, podle kterého se po sňatku mladý pár stěhuje do domácnosti nebo domu ženy
Homogamie Sociální preference sňatků uvnitř téže skupiny
Matrimoniologie Věda o manželství a rodině
Hypergamie Manželství s partnerem vyššího postavení
Matrinomie Pravidlo, podle kterého přebírají děti rodné jméno po matce
Hypogamie Manželství s partnerem nižšího postavení
Matrona Matka rodu, protějšek patriarchy, šířeji: matka odrostlých dětí, zejména dcer, které už mají vlastní rodinu
Incest Sexuální styk mezi příbuznými; ve většině známých kultur tabuizován a v kulturách s právním systémem vesměs protizákonný
Mesaliance Manželství páru nerovného stavu, sňatek pod úroveň
Infanticida Zabíjení novorozeňat, používá se v některých primitivních kulturách k regulaci porodnosti; někdy bývá praktikována selektivní infanticida děvčat
Monogamie Pravidlo přikazující výlučný svazek k jedinému partnerovi, též celoživotní sexuální věrnost jednomu manželskému partnerovi
4
Monogamie seriální Monogamické svazky, následující za sebou v monogamických společnostech s vysokou rozvodovostí
Polygynie Svazek jednoho muže a dvou anebo více žen Primapara Prvorodička, žena rodící první dítě
Monogamie sukcesivní Výlučný svazek s jedním partnerem, který ale může být následován stejně výlučným svazkem s dalším partnerem
Rodina hybridní Rodina pozdní modernity, závislá na pečovatelských profesích a skrze ně i skrze masová média řízená státem ve výkonu své autority k dětem
Neformální manželství Označení pro párové soužití (vesměs heterosexuální) bez církevního či civilního sňatku; předpokládá společné bydlení, sex a alespoň do jisté míry společné hospodaření
Rodina manželská Rodina organizovaná kolem manželského páru Rodina matrifokální Rodina soustředěná kolem matky – rys tradiční židovské rodiny a také rodiny Afroameričanů
Neolokalita Pravidlo, podle kterého se po sňatku mladý pár stěhuje do nové domácnosti nebo domu
Rodina nukleární Rodina tvořená rodiči a jejich dětmi
Patriarchát Vágní výraz, označující společnost s dominancí mužů, ve feministické literatuře označuje nespravedlivé uspořádání spojené s útlakem žen u naprosté většiny známých společnosti, původně a přesněji vláda otců v rodině (zejména nad dětmi)
Rodina orientační Rodina, ve které se člověk narodila vyrůstal Rodina patriarchální Taková, ve které vládnou muži, v jejím čele stojí nejstarší muž, otec Rodina prokreační Rodina, ve které člověk má a vychovává svoje děti
Patrilinerita Příbuzenský systém, opírající se o mezigenerační posloupnost v mužské linii
Sororát V některých kulturách povinnost vdovce oženit se se sestrou své zesnulé manželky
Patrilokalita Pravidlo, podle kterého se po sňatku mladý pár stěhuje do domácnosti nebo domu muže
Unigenitura Pravidlo, podle kterého dědí jen jedno z dětí – ať už nejstarší anebo nejmladší, muž či žena
Patrinomie Pravidlo, podle kterého přebírají děti rodné jméno po otci Polyandrie Svazek jedné ženy se dvěma anebo více muži Polyandrie skrotální Svazek, v němž je žena zároveň partnerkou bratrů svého muže Polygamie Asymetrický heterosexuální svazek jednoho muže s více než jednou ženou anebo jedné ženy s více než jedním mužem
5
3 RODINNÁ RESILIENCE Rodinná resilience (rodinná odolnost, pružnost, nezdolnost, schopnost a dovednost obrany a ochrany, která pomáhá udržovat či obnovovat harmonii a rovnováhu v rodinném soužití) se v ČR vyvíjí poněkud opožděně proti rozvinutým západním zemím. Koncept rodinné resilience vychází ze znalosti principů rodinného fungování. Rodina vykazuje některé specifické znaky, např. těsný vztah členů – styk tváří v tvář, vzájemná sounáležitost, základní emocionální vazby. Rodina sehrává významnou úlohu v procesu socializace, utváří sociální osobnost jedince, jde o skupinu s intimními vztahy. Tak jako v každé skupině zde existují konflikty, vnitřní diferenciace (pozice, role, konflikt z pozičního pluralismu) a rivalita, ale také skupinový prospěch (členy spojují společné zájmy). Zásadní význam primárních skupin je spatřován v tom, že dávají jedinci jako první zkušenost se soužitím s ostatními lidmi, jsou trvalé a jsou schopné potlačit nežádoucí emoce. Rodina je nejvýznamnějším socializačním prostředím. „Rané sociální zkušenosti dítěte vytváří základ, který zahrnuje komplex prvních zkušeností s působením sociální světa. Dítě se jimi bude řídit při interpretaci nových zážitků a bude tak činit bez ohledu na to, zda byly pozitivní nebo negativní, pro něj jsou základem, z něhož vychází. Bývají označovány jako bazální zkušenost. Z hlediska průběhu socializace je důležité, jaká tato rodina je, jak dítě přijala a jakou zde má pozici. Důležitým předpokladem dobrého socializačního rozvoje je např. to, že rodiče dítě akceptují bezpodmínečně, bez ohledu na jeho vlastnosti a kompetence. Rodina působí na jedné straně jako reprezentant společnosti, jejích sociokulturních tradic, ale na druhé straně je každá rodina něčím specifická.“ [Vágnerová, 2004, s. 277 - 278].
3.1 FUNKCE RODINY Rodina formuje přirozené prostředí, které na každého člověka působí primárně, především po stránce emocionální a výchovné. Základními 4 funkcemi jsou: 1) biologicko - reprodukční 2) výchovná 3) materiální 4) emocionální
6
Ad 1) Je jednou z nejobvyklejších a nejpřijatelnějších funkcí rodiny. Rodina ovšem svoji roli ztrácí v procesu reprodukce díky vlivu genetiky a technického pokroku. V posledních letech je, bohužel, stále méně pohlíženo na rodinu jako na významnou strukturu, jejímž opodstatněním je zachování lidského rodu. Naopak stále více je pohlíženo na rodinu jako na sociální strukturu, ve které dochází k naplňování potřeb jejích členů. Ad 2) Poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a poskytuje mu vše potřebné pro plynulé zařazení do společnosti. Vzájemné působení formuje všechny členy rodiny jak bezprostředně, tak i dlouhodobě. Rodina tvoří zcela jedinečné prostředí pro formování postojů ke světu, blízkému okolí a sobě samému. Vytváří též hodnotové orientace, tvoří základ pro utváření vlastního já. Ad 3) Tato funkce byla významnější dříve než v současné době. Především v dobách, kdy každý z členů rodiny měl své povinnosti a své místo. Dnešní rodina jako systém je již v této oblasti zastupitelná společností jako celkem (systém sociálních podpor). Ad 4) Zcela jedinečná a nezastupitelná funkce. Tvoří mezičlánek mezi společností jako celkem a jedincem. Potřeba zázemí, podpory, pomoci a bezvýhradného přijímání, potřeba sdílení zážitků, společných rituálů, je nutná pro všechny věkové kategorie. Rodina je jakýmsi opakem přetechnizovaného životního stylu, který stále více působí na odlidšťování (komunikace na internetu - chaty, týmová spolupráce e-mailem, facebook, atd.). Rodina v našich kulturních poměrech ztratila dnes mnohé funkce, které ji dříve byly vlastní, přičemž mimořádného významu nabyly dvě, které jsou dnes základní a rozhodující, a to přinášet citové uspokojení všem svým členům a připravit děti pro život v dané společnosti. Záleží hlavně na tom, ne co říkáme, ale jak se chováme, jakými vskutku jsme [Matějček, Dytrych, 1999, s. 132]. „Rodinné fungování je způsob, jakým rodina plní své funkce,“ uvádí [Sobotková, 2007, s. 71]: „začlenění jedince do rodinné struktury (poskytuje pocit sounáležitosti, ovlivňuje osobní identitu, smysl a zaměření života); ekonomická podpora (zajišťování základních i rozvojových potřeb členů rodiny); péče, výchova, socializace (umožňuje fyzický, psychický, sociální a duchovní vývoj dětí i dospělých, zprostředkuje sociální hodnoty a normy); ochrana zranitelných členů (mladých, nemocných, handicapovaných, starých či na ostatních nějak závislých aj.).“
7
3.2 NOSNÉ PRINCIPY FUNGOVÁNÍ RODINY Základními nosnými principy jsou soudržnost, adaptabilita a rodinná komunikace, jak uvádí [Sobotková, 2007, s. 72]: „Soudržnost (koheze) souvisí s rodinnou intimitou, blízkostí, sounáležitostí. Při zdravé soudržnosti je ve funkčních rodinách kladen důraz i na přeměřenou samostatnost a nezávislost členů rodiny. Adaptabilita se týká schopnosti rodiny přizpůsobovat se proměnlivým požadavkům a nárokům života. Adaptabilní (flexibilní) rodiny dokáží snadněji změnit své fungování, někdy i životní styl, vyžaduje-li to situace. Rodinná komunikace jako třetí nosný princip je klíčový proces při vytváření celkové rodinné atmosféry, při řešení problémů a plánování změn. Přímá a otevřená komunikace působí jako ochranný faktor v rodinném soužití, zatímco nejasná či narušená komunikace může znásobit negativní vlivy rizik a stresů.“ Všechno, co lidé říkají i dělají, dostává komunikační význam. Absence akce je také akce. Narušená komunikace má zásadní vliv na funkčnost rodinného systému i na její členy, podrývá a oslabuje zdravé fungování rodiny. Její povaha a úroveň se v jednotlivých rodinách liší, mění i vyvíjí uvnitř rodiny. Rodiny s vyváženou soudržností a adaptabilitou budou adekvátněji fungovat v průběhu životního cyklu než rodiny, které se pohybují na extrémních okrajích obou dimenzí. Kvalitu rodinného fungování podstatně ovlivňují dle [Sobotková, 2007, s. 74]: „Spokojenost jednotlivých členů s rodinným životem, resp. s úrovní rodinné soudržnosti a adaptability. Spokojenost s mírou koheze a adaptability se ukázala pro zdravé rodinné fungování jako mnohem důležitější než vysoké úrovně koheze a adaptability, se kterými členové rodin spokojeni nejsou. Dovednosti a schopnosti řešit konflikty a problémy v partnerském vztahu efektivně, aby bylo dosaženo oboustranné spokojenosti. (Toto i další zjištění byla potvrzena v různých studiích.) Flexibilita a soulad partnerů ohledně možností trávení volného času. Partneři jsou rádi spolu, ale vyhovují jeden druhému, pokud chtějí trávit nějaký čas odděleně a rozvíjet vlastní zájmy. Pozitivní postoj k sexualitě a spokojenost se způsobem vyjadřování citů.
8
Spokojenost s tím, jak jsou uspokojovány osobní potřeby a zájmy (to souvisí s kvalitou života). Efektivní komunikace mezi partnery a volný tok informací. Důležité je, aby oba partneři byli se vzájemnou komunikací spokojeni. Rodinné síly – členové rodiny jsou na rodinu hrdí, jsou k sobě loajální a věří, že spolu překonají i případné krize a těžké doby (více se tato charakteristika objevovala ve sděleních mužů). Dobré vztahy s širší rodinou a přáteli, tedy kvalitní sociální opora (významněji se objevuje ve vztahu se zdravým rodinným fungováním u žen).“
3.3 NORMALITA RODINY Zdravá a funkční rodina se odvíjí od různých pojetí normality rodiny. Existují čtyři přístupy k normalitě: 1.
Normalita jako zdraví a absence patologie – tradiční medicínsko-psychiatrický přístup. Rodina nevykazuje u žádného člena symptomy poruchy či psychopatologie. Ovšem např. individuální psychická porucha neznamená rodinnou dysfunkci. Naopak psychicky zdravý jedinec může vyjít z velmi nepříznivých, patologických rodinných podmínek.
2.
Normalita jako ideál – typický přístup pro humanistické teorie. Úspěšné, optimálně fungující rodiny jsou jakoby umístěny na jednom konci kontinua, ve středu jsou průměrné či symptomatické rodiny, vážně dysfunkční rodiny jsou na druhém konci kontinua. Úspěšnost rodin je vztahována k určitým hodnotám (věrnost, porozumění, tolerance) a ke splnění určitých úkolů (zdárný vývoj dětí). Velký vliv mají sociální, kulturní a etnické normy.
3.
Normalita jako průměr – rodina je normální, pokud odpovídá tomu, co je obvyklé, průměrné, typické. Toto pojetí vychází ze sociologie a je založeno na křivce normálního rozložení, kdy střed je průměr (norma) a oba kraje jsou odchylky.
4.
Normalita jako transakční proces – přístup podložený systémovou teorií. Pozornost je věnována procesům probíhajícím v čase. Normální procesy – ať už typické, či optimální – se liší podle různých interních a externích požadavků, kterým se rodina přizpůsobuje v průběhu rodinného životního cyklu [Sobotková, 2007, s. 42].
9
4 RODINA A DÍTĚ [Janiš, 1998, s. 13] uvádí: „Rodina je pro dítě pevnou a současně nejstabilnější skupinou s výlučným postavením mezi všemi ostatními sociálními skupinami. Rodinné klima jako spletitý soubor vzájemných vztahů v rodině s určitým systémem hodnot, motivů, postojů má prvořadou a ničím nezastupitelnou roli v přípravě dítěte pro jeho celý další život. Jaká je rodina, takový je i pozdější vývoj jedince, taková je jeho životní orientace, jeho normy, postoje, jeho systém hodnot. Rodinná výchova spoluvytváří životní zaměření, zakládá schopnosti vytvářet stabilní sociální kontakty.“ Potřeba lásky, emoční sounáležitosti patří k základním lidským potřebám, a pokud má člověk odejít z rodiny emočně zdravý, adaptabilní a nezávislý, musí od počátku své existence pociťovat masivní a neotřesitelnou emoční jistotu v rodinu, do které se narodil. Ztráta rodiny je nenahraditelná a provází dítě jako handicap po celý život. Dítě má totiž pocit, že tak, jak se žije doma, tak se žije v rodinách obecně a ani konfrontování s jiným životním stylem, na tom prakticky nic nemění. [Sobotková, 2007, s. 158] uvádí přínosy rodičovství: „Rozvoj vztahů: Mateřství přináší nový, většinou radostný vztah s dítětem a dodává novou dimenzi ve vztahu k partnerovi – žena vidí manžela v nové roli otce, manžel vidí svou ženu v nové roli matky. Mateřství je také základem pro nová přátelství s jinými matkami a s rodinami, které mají malé děti. Osobní naplnění: Mateřství je pro některé ženy také příležitost k sebevyjádření a osobnímu rozvoji, dodává pocit osobní hodnoty, event. smysluplnosti života. Pokračování rodu – pro některé rodiče je velmi podstatný pocit, že prostřednictvím dětí přesáhne jejich rodina do budoucnosti. Rodičovství je výzva, zdroj podnětů, dává lidem příležitost poznávat sebe i druhého tak, jak by to bez dítěte nebylo možné. Rodičovství je známkou dospělosti. Zde je pozoruhodný rozdíl mezi muži a ženami – tento důvod uvádí 79% žen, ale jen 21% mužů.“
4.1 PSYCHOLOGIE DÍTĚTE První rok dítěte je z hlediska citového rozvoje dítěte nejpodstatnější. Př.: Harlowovy pokusy s opicemi – malá opičátka oddělena od matky, matka byla nahrazena drátěnou konstrukcí, poté obalena kožešinou –
10
podstatný je dotykový kontakt před potravou, je to to, co uspokojuje potřebu vazby (nejchlupatější model byl pro opičátka nejlepší). Zrání (emocionální, intelektová, motorická, sociální, morální) – růst organických struktur a vývoj funkcí. Někteří jedinci nedozrají v některých oblastech nikdy (neurotici). Př.: U dětí, které od narození nevidí, se též objevuje výraz smíchu, strachu, není to dáno učením, objeví se i bez příkladu. Biologické zrcadlo – Když se na někoho budeme usmívat, on se na nás bude usmívat také. Usmívejte se, i kdyby to mělo vypadat hloupě . Učení – stimuluje zrání. Zrání je podstatné, učení je přídavné. Př. Indiáni v Jižní Americe nosí děti svázané v šátku v době, kdy by měly začít chodit, ale ve skutečnosti při porovnání začínají chodit ve stejném období jejich věku jak děti naše, se kterými se cvičilo. Př. výchovy dítěte se šimpanzem – po prvním roce dokázal opičák reagovat na 20 příkazů, dítě jen na příkazy 3, ale od 1 roku dítě začalo mluvit, opičák ne, dítě reagovalo i na věty, opičák pouze na slova. Výsledek – šimpanz má omezeno učení jen do určitého věku. Období senzitivní – nejlepší pro učení – pozor na časné učení (ne předčasné ani pozdní). Př. Dítě průměrné se učí před školou číst a je tak přetěžováno, dítě zralé samo čtení chce, vyhledává ho a chce se učit. Samovývoj – zrání a vlastní aktivita člověka. Délka učení – člověk se učí celý život (nejlépe do 25 let). Čím je organismus dokonalejší, tím víc se prodlužuje mládí – tím delší je období, kdy se učí. Důležitá je i velikost organismu (př. slon se učí relativně dlouho, malá myška, co se nenaučí do 14ti dnů, už se nenaučí nikdy). Formy učení a) Hrou „Nic zásadnějšího než hra není“ – motivačně účinné Komenský: „Učení by mělo být také do jisté míry hrou.“ b) Nápodobou otázka tradice – kultura se předává (akulturace), rodiče zprostředkovávají to, na co přišly generace před nimi. Vývoj osobnosti dle Freuda [Vágnerová, 2004, s. 242 - 243]: Vývoj osobnosti probíhá podle vrozeného programu. Jednotlivé, na sebe navazující vývojové fáze jsou definovány podle převládajícího způsobu dosahování slasti: orální, anální, falické a genitální. Psychosexuální vývoj, který je základem rozvoje osobnosti, se uskutečňuje přesuny libida do různých oblastí. Učení se zde uplatňuje pouze ve smyslu diferenciace objektů, jež by mohly sloužit pudovému uspokojení. Zkušenosti, které dítě získá v raném věku, zůstávají v nevědomí a ovlivňují jeho prožívání i chování v pozdějším věku.“
11
orální stádium – kojenecký věk (slast ve spojení s jídlem – sání a polykání, jakmile začne dítě kousat – tato slast ubývá, resp. se transformuje na jinou úroveň) anální stádium – batolecí věk (slast v oblasti konečníku, resp. svěračů močové roury, tj. s vyměšováním, nácvik udržování čistoty je důležitá zkušenost s disciplínou a vnější autoritou) falické stádium – předškolní věk (slast při manipulaci s orgány v genitální oblasti včetně zájmu o genitálie druhého pohlaví). „Během tohoto stádia vzniká oidipovský komplex: dítě se eroticky upne na rodiče opačného pohlaví, zatímco rodič stejného pohlaví se pro něj stává rivalem, cítí k němu ambivalentní směs lásky, žárlivosti a zloby. Řešením tohoto problému je identifikace s rodičem stejného pohlaví a vytěsnění tohoto problému. Nedořešením oidipovského konfliktu se udržuje infantilní závislost na někom, s kým se člověk cítí být spojen.“ Název vychází z příběhu o Oidipovi, který, neznalý situace, zavraždil svého otce a oženil se s vlastní matkou. Pro analogický vztah dcery a otce se používá pojem Elektřin komplex. stádium latence – raný školní věk (schopnost vybití libida prostřednictvím společensky přijatelné aktivity, i např. školní úspěšnost) genitální stádium – doba dospívání (opětovné oživení a intenzivní rozvoj genitálně zaměřené slasti) Eriksonova teorie osmi stádií [Vágnerová, 2004, s. 237 - 239]: 1. Kojenecký věk – základní důvěra ve svět, rozvoj osobnostních vlastností a způsobů chování. Důležitá je kvalita prvotní vazby mezi matkou a dítětem. 2. Batolecí věk – osamostatnění, uvědomění sebe sama. Učení se pravidlům chování a důvěry ve své schopnosti. 3. Předškolní věk – fáze aktivity, iniciativy, rozvoj kontaktů s dalšími lidmi – především s vrstevníky. 4. Školní věk – fáze snaživosti – rozvoj zkušenosti, svědomitosti, důležitá je emoční stabilita. 5. Dospívání – rozvoj identity, sebepojetí, rozumových schopností, otevřenost. Dochází k přesunu směrem k introverzi, kolísá vztah k práci. 6. Raná dospělost – intimita, důraz na vstřícnost, rozvoj sociální adaptibility. 7. Dospělost – fáze generativity, roste a stabilizuje se svědomi-
12
tost, která se uplatňuje v péči o děti a v profesní oblasti. Rozvoj sociální vstřícnosti. Krize středního věku, tj. období kolem 40 let, může být spojena s proměnou či dalším posunem ve všech osobnostních složkách. 8. Stáří – fáze integrity, akceptace svých osobnostních vlastností, snížení otevřenosti. Nové poznatky jsou často vnímány jako rušivé a nepříjemné. Roste závislost na okolí, objevuje se soucitnost, důvěra. Vztah k práci a svědomitost už nemá takový vliv jako dříve. Sociální role a orientace na jednotlivá stádia [Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 211]:
ORIENTACE NA “JÁ” SCHŮZKY VÁŽNÁ ZNÁMOST MANŽELSTVÍ
ORIENTACE NA MANŽELSKÝ PÁR
NAROZENÍ DĚTÍ
ORIENTACE NA RODINU
DÍTĚ
NOVÁ RODINA
ODCHOD DĚTÍ Z DOMOVA “PRÁZDNÉ HNÍZDO”
ORIENTACE NA MANŽELSKÝ PÁR
DÍTĚ
NOVÁ RODINA
ÚMRTÍ MANŽELSKÉHO PARTNERA
ORIENTACE NA “JÁ”
Dětství » dospívání » časná dospělost » střední dospělý věk » pozdní dospělý věk » stárnutí » stáří
13
4.2 ZÁKLADNÍ ÚROVNĚ KVALITY RODINNÉHO SOUŽITÍ Obecně lze rozlišit 4 základní úrovně celkové kvality rodinného soužití ve vztahu rodina - dítě. Eufunkční rodina zajišťuje optimální vývoj dítěte. Problémová rodina vykazuje poruchy bazálních funkcí, které však v podstatě neohrožují její existenci ani zdravý vývoj dítěte. V dysfunkční rodině se vyskytují vážnější poruchy některých nebo případně všech funkcí, které poškozují rodinu jako celek a narušují vývoj dítěte. Dysfunkce rodinného systému se nejčastěji a nejvýrazněji projevuje v oblasti rodinné interakce, rodinné komunikace, struktury rodinného systému, v pravidlech řešení problémových a konfliktních situací v rodině a v ekologickém kontextu rodinného systému. Afunkční rodina je typická výskytem poruch rodinných funkcí, které dítěti závažným způsobem znemožňují vývoj a které hrubě narušují existenci a smysl rodinného soužití. Poměrně frekventovaným typem klinické rodiny bývá rodina zanedbávající či týrající dítě. Je charakteristická patologickou interakcí rodičů, často s narušenou osobností, s jejich, mnohdy různě handicapovanými, dětmi.
4.3 VÝCHOVNÉ STYLY O vztazích mezi jednotlivými členy rodiny, o možných ohniscích vzniklých problémů, napoví otázka výchovy, resp. výchovného stylu. Výchovný styl je definován jako souhrn záměrných i spontánních způsobů chování vychovatele k vychovávanému. Tradičně se uvádějí 3 výchovné styly – autoritativní, liberální a demokratický. Autoritativní neboli dominantní výchovu charakterizuje časté používání rozkazů a trestů spolu s malým porozuměním pro potřeby a zájmy dětí a potlačováním jejich iniciativy. Takový styl výchovy vede zpravidla k velké závislosti na vychovateli a zvýšené submisivitě nebo agresivitě. Demokratická výchova se vyznačuje působením dobrých vzorů, nikoli však trestů, je pro ni typické porozumění individuálním potřebám, podporování spontánnosti a diskuse. Tento styl výchovy vede k rozvoji iniciativy a samostatnosti, zároveň k zodpovědnosti, kázni a respektu k právům druhých lidí. Liberální, často označovanou jako svobodnou či volnou, výchovu lze charakterizovat slabým, případně žádným řízením bez větších požadavků. Takový styl výchovy vede k malé odpovědnosti, k nerespektování skupinových norem, snižuje integraci a organizaci práce ve skupině stejně jako efektivitu výsledků.
14
Výchova k odpovědnosti se nedá dělat kázáním, tresty a strachem – ta má přinášet malému dítěti, školákovi, mladistvému vnitřní uspokojení, že jedná v souladu s vyšším řádem světa. Odpovědnost je celkový postoj k životu a nejúčinnějším výchovným prostředkem je osobní příklad vychovatele – rodiče. Když dítě přijímá postoje vychovatele tak, že se s ním identifikuje čili ztotožňuje. Chce být jako on či ona – a moc nad tím neuvažuje ani si to nějak nezdůvodňuje, ba spíše o tom ani neví. Je důležité k odpovědnosti vychovávat dítě celým svým chováním, resp. vychováváme, jsme-li sami odpovědní [Matějček, 2007, s. 104]. Mezi nevhodné styly, které se v praxi velmi často vyskytují, bývají popisovány jako [Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 270]: „Výchova rozmazlující: Rodiče vyhovují každému přání dítěte a projevují mu až „opičí“ lásku. Výchova zavrhující: Rodiče dávají svým chováním dítěti najevo otevřeně nebo častěji nepřímo své city odmítání a nesouhlasu (navenek to ovšem nepřiznávají a své chování zdůvodňují nezbytností kázně). Výchova nadměrně ochraňující (hyperprotektivní) či nadměrně starostlivá: Ve snaze chránit dítě před každým rizikem brání rodiče dítěti v postupném získávání dovedností, které jsou nezbytné právě pro účelné zvládání nevyhnutelných rizikových situací. Výchova perfekcionistická: Výchova s přepjatou snahou po dokonalosti, perfektních výkonech doma, ve škole, ve sportu, v hudbě, apod. Přitom rodiče kladou na dítě požadavky, které nemůže vzhledem ke svému věku a k individuálním vlastnostem splnit. Výchova nedůsledná: Rodič kolísá mezi krajní přísností a krajní povolností (někdy jako by kompenzoval své pocity viny za dřívější nadměrnou přísnost). Nedůslednost může ovšem vyplývat i z odlišného přístupu obou rodičů (matka zatajuje před přísným otcem všechny přestupky dítěte apod.). Výchova zanedbávající, týrající, zneužívající dítě, deprivující: Představují ji případy vysloveného ohrožení vývoje dítěte.“ Je důležité mít v paměti, že jako rodiče vychováváme děti pro svět, který neznáme, o kterém sice můžeme mít určité představy, ale jeho konkrétní přesnou podobu dnes nemůžeme určit. Vychováváme děti pro svět, který bude mnohem složitější, v mnohém rozporuplnější než je ten dnešní. Již v současné době má mladý člověk možnosti volby mezi mnoha alternativami, budoucnost však ještě tyto alternativy rozšíří. Děti potřebují emoční zakotvení, pevný bod v širokém dění, protože je čeká společenství rozsáhlé a složitě organizované.
15
Styl rodinné schůzky – pravidla v rodině při řešení konfliktu 1. etapa: Stop, potřeba zastavit se a uklidnit V první fázi je nutné se zastavit a rozhodnout se, jakým způsobem konflikt v rodině řešit. Jestliže je potřeba přejít k vyřešení konfliktu, je podstatné se uklidnit. 2. etapa: Vytvoření příznivé atmosféry k vyřešení sporu Důležité je zjistit, kdy jsou všichni členové k dispozici. Na setkání musí být pozváni všichni, kterých se problém týká. Hodně dětí, zvláště v době dospívání, reaguje citlivě na nálady, je proto nutné vytvořit příjemnou atmosféru. Někdy je vhodnější vyřešení sporu přesunout na následující den, pokud jste časově omezeni, aby se nemuselo spěchat s vyřešením sporu. 3. etapa: Určení problému Nejsnadnější je vyřešení problému, kterému všichni v rodině správně rozumí. Je důležité shromáždit fakta a objasnit jak vlastní potřeby (toho, kdo schůzku vede – př. otec, matka) a potřeby ostatních. Ve skutečnosti hraje rodič při domluvě tři role. Je tím, kdo má odpovědnost, usnadňuje domluvu a účastní se jí. Vzhledem k této trojí roli je na rodičích, aby si dobře uvědomovali starosti a potřeby svého dítěte. Každému v konfliktu je přikládána stejná důležitost, nezávisle na roli, věku, místu nebo postavení. 4. etapa: Vedení spontánní diskuse (brainstorming) Vybídnutí k předkládání návrhů řešení. Spontánní diskusi napomůže, když se nápady napíší na tabuli, event. se poznámky poznamenají. Všechny musí být přijaty bez kritiky a komentářů. Zhodnocení proběhne později. Správným přístupem jsou tvořivost, zábava a představivost. 5. etapa: Zhodnocení nápadů Společné vyřčení nápadů, posoudit ty, které jsou přijatelné pro všechny. Pokud se stane, že výsledek není přijat jednohlasně, důležité je snažit se nápad pozměnit do přijatelnější podoby. 6. etapa: Řešení přijatelné pro všechny Ideální je, dojde-li ke shodě s jedním nebo více řešeními. Ověření, zda všichni správně rozumí výsledku. Rozhodnutí, kdo, co, kdy bude dělat. Konsenzus je smlouva, je ovocem úspěšné domluvy, při které jsou za daných okolností uznáni všichni členové skupiny, rodinného systému. 7. etapa: Aplikace řešení a zhodnocení výsledků Dohoda na zkušební době, během níž se řešení aplikuje v praxi (půl den až jeden měsíc). Na konci zkušební doby je dobré se znovu sejít, posoudit výsledky, v případě nutnosti je vylepšit. Občas je nutné se vrátit do 6. etapy, nebo dokonce začít vše od začátku, aby se problém lépe vymezil. Není proto špatné si seznam nápadů a řešení uchovat [Trélaün, 2005, s. 92 - 105].
16
4.4 ODKLAD MATEŘSTVÍ Dle lékařských studií se považuje za nejbezpečnější porod mezi 25. a 29. rokem rodičky, přitom průměrný věk matek stále roste. Počet starších matek (tzv. pozdní mateřství) – rodící žena po dosažení 35 let – se rok od roku evidentně zvyšuje. V současnosti je průměrný věk matek v ČR 29 let, na počátku devadesátých let bylo průměrné stáří rodičky 26 let. Vliv na odklad mateřství má rozhodně současný životní styl. V dnešní době mají mladí lidé možnost poznat a zažít něco, co dříve nešlo, více cestují, užívají si. Současně také stouply životní nároky a ruku v ruce s tím i vybudování si pracovní kariéry, osamostatnění se, pořízení vlastního bydlení, studium při zaměstnání apod. Starší těhotné ženy podstupují nejen vyšší riziko kolem průběhu těhotenství a porodu, ale ve své touze po dítěti často nepřemýšlí nad svou budoucností. Neuvědomují si, že po padesátce přichází klimaktérium, ale objevují se i vážné nemoci. Bude mít pak tato žena dostatek síly, aby dokázala zvládnout celou domácnost a k tomu dítě v pubertálním věku se všemi jeho koníčky a sportovními zájmy? Na druhou stranu těhotenství a mateřství mezi 30. až 40. rokem ženy má nejen svá rizika, ale i své výhody. Starší maminky bývají zkušenější, pohotovější, více se svým dětem věnují a svoje mateřství více prožívají a celkově si jej vychutnávají. Předsudky, které u některých žen působí částečně na odklad mateřství: V těhotenství se vaše IQ snižuje o několik desítek bodů: Skutečně u řady těhotných žen dochází k tomu, že nejsou schopné soustředit se na nic jiného než na vzorek dupaček a povídání si s miminkem v bříšku. Problémy okolního světa jim často připadají malicherné ve srovnání s tím, že v nich roste nový život. Těhotná patří domů, a ne do práce! Samozřejmě těžká fyzická práce nebo špatné hygienické podmínky nejsou vhodné pro těhotnou ženu, ale práce v kanceláři je naprosto v pořádku. Těhotenství není nemoc. Těhotné jsou nepoužitelné pro racionální uvažování, protože mají mozek zaplavený hormony. Hladiny hormonů jsou opravdu jiné než obvykle a málokterá nastávající maminka se vyhne zvýšené citlivosti. Ale je dokázáno, že i mužům kolísá hladina hormonů. Nejedná se o pravidelný cyklus, ale o závislost na podnětech zvenčí [Marková - Tominová, 2009, s. 28 - 31]. Př. Monika V., 34 let, pečovatelka, 8 let žije ve Švédsku, děti ve věku 5 a 7 let a třetí dítě na cestě: Tady neexistuje, aby šla žena na nemocenskou, sotva zjistí, že je těhotná, což je stále celkem populární v ČR. Pokud mám fyzicky namáhavou práci, můžu zde žádat
17
maximálně o dva měsíce volna navíc před termínem porodu. Ale je kolem toho velká administrativa, musím mít potvrzení od lékaře a vysvětlovat, proč to volno potřebuji. Př. Karla L., 30 let, vedoucí oddělení marketingové nadnárodní společnosti, dítě ve věku 1,5 roku: Oficiálně jsem šla na mateřskou dovolenou povinných 6 týdnů před porodem. Ale chodila jsem tam de facto stále. Ještě dva dny před porodem jsem pracovala. Rodit jsem začala v noci poté, co jsem se vrátila z pracovní večeře. Dcera se mi narodila 3 dny před termínem a já měla ještě domluveny nějaké pracovní schůzky. Po porodu mi nařídili dvě hodiny ležet. V kabelce mi neustále zvonil telefon, pípaly sms zprávy. Maminka vedle mi záviděla, kolik mi chodí přání. Bohužel to byly ale zprávy pracovní. Chtěla jsem také telefonovat, ale bylo mi trapné vyřizovat si v porodnici den po porodu pracovní záležitosti. Nakonec jsem ale stejně musela, nedařilo se mi práci vyhnat z hlavy… [Sobotková, 2007, s. 157] uvádí oběti rodičovství: „Zpomalení kariéry matky. Finanční znevýhodnění. Omezení osobní svobody – péče o dítě zvlášť v útlém věku znamená vysoké nároky limitující životní styl ženy. Velká mezinárodní studie, jejíž součástí byl britský výzkum, identifikovala ztrátu osobní svobody jako hlavní důvod odkládání mateřství. Dopad na manželský vztah – ten uvádí po narození dítěte asi 50 % párů, zejména negativní vliv vyčerpanosti a případné emocionální lability ženy na sexuální život. Rodičovství je nezvratné rozhodnutí, nelze je vzít zpět. Některé ženy a muži se obávají, že by nebyli dobrými rodiči. Některé páry nechtějí přivést děti na svět, kde hrozí nukleární konflikt a kde jsou další vážné globální problémy.“
4.5 NEDOBROVOLNÁ BEZDĚTNOST Bohužel, těhotenství se dá jen výjimečně naplánovat a u žen se plodnost začíná snižovat zhruba po třicítce. U dvacetileté ženy je pravděpodobnost otěhotnění asi 25%, u žen po třicítce pouze 16%. Problémem u ženy po třicítce je také sehnat vhodného partnera, který by odpovídal zvýšeným nároků. Pokud i partnera má, následuje řada neúspěšných pokusů otěhotnění přirozenou cestou, následují vyšetření u lékaře. Ve většině případů pomůže ženě otěhotnět až asistovaná reprodukce, která je u starších žen méně úspěšná, než u žen mladších.
18
Snižování plodnosti žen s ohledem na věk: po 30. roce - asi o 20 % po 35. roce - asi o 50% (je zde i vyšší riziko samovolných potratů a úmrtnosti novorozenců) V současnosti má problémy s početím vlastního dítěte každý sedmý pár, s tím, že rychle přibývá neplodných mužů. U lidí, kteří mají problémy s plodností, se objevují úzkostné stavy, změny nálad od optimismu po beznaděj až po poruchy spánku. Tyto problémy pak zasahují nejen do partnerského, ale pracovního a soukromého života obou partnerů. Léčba neplodnosti je zpravidla dlouhodobá, náročná na čas i na finance a s nejistým výsledkem. I přes veškerou snahu lékařů se však někteří vytouženého potomka nedočkají. Na druhou stranu se však velmi často stává, že po letech marného čekání počít vlastní dítě, se rozhodné pár adoptovat dítě „cizí“ a najednou se stane vytoužený zázrak a žena otěhotní. Lidská neplodnost souvisí s psychikou, aniž by si to kdokoliv uvědomoval. Bolestnou zkušenost prožívají i páry při spontánních potratech. Ztráta je těžká, ať už k ní dojde v kterémkoli stádiu těhotenství. Následná úzkost může zvětšit emocionální distanci v páru, dochází často k odcizování. Někteří psychologové doporučují denně krátkou chvíli věnovat ztrátě dítěte, aby došlo ke sdílení pocitů a udržovala se otevřená komunikace v páru.
4.6 RODINA S JEDNÍM RODIČEM „Dnes je mnohem více osamělých rodičů: někdy kvůli smrti jednoho z partnerů, ale mnohem častěji spočívá příčina v rozvodu a svobodném mateřství. Tento trend se ujímá nejen po celé Evropě, ale ve většině vyspělých zemí…. V 90 % případů se děti svěřují po rozvodu do péče ženám. Následkem toho se otcové stávají ve svých rodinách okrajovými postavami a nemohou dětem poskytovat příliš dobrý model rodičovské role. Často představují padlý idol, boha, který selhal. Toto selhání musí nutně změnit psychologické vzorce rodinného života. Otce zabíjí nikoli jeho nástupce, tedy syn, ale jeho manželka či on sám, sebevraždou či rezignací na rodičovství…. Ačkoli důkazy založené na pozdějších školních výsledcích dětí z neúplných rodin nejsou jednoznačné, rozchod či neexistence rodičů znamená pro většinu z nich problém, který často přetrvává až do dospělosti. Děti se někdy obtížněji přizpůsobují nové situaci než rozvádějící se rodiče, také proto, že je snazší ukončit citový vztah než změnit příbuzenská pouta.“ [Goody, 2006, s. 190 - 191].
19
Převážná většina rodin s jedním rodičem jsou osamělé matky. Charakteristika [Sobotková, 2007, s. 171]: „Osamělé matky, kterým manžel zemřel, tedy vdovy s dětmi. Společenské postoje vůči nim jsou shovívavé, tolerantní, spíše litující, neboť vdovy si své postavení nezavinily. Osamělé matky, které mají děti z rozpadlého vztahu (ať už rozvodem manželství, či rozchodem partnerů nesezdaných). Postoje vůči této skupině jsou ambivalentní. Na jedné straně jsou slyšet názory obviňující a moralizující, že ženy neudržely manželství, byť neuspokojivé, tzv. kvůli dětem. Na druhé straně se tvrdí, že ve prospěch dětí je lépe konfliktní a neuspokojivý vztah ukončit a žít s dětmi sice v neúplné rodině, leč v relativním klidu. Výsledkem prolínání těchto a dalších názorů je obecný názor, že takové rodičovství sice není optimální, ale v dnešní společnosti mnohdy nevyhnutelné. Osamělé matky, které záměrně chtějí být svobodné a dítě mají s mužem, s nímž nikdy nepočítaly pro trvalý vztah. Můžeme sem přiřadit i matky, které nejsou vdané a dítě adoptovaly, event. přijaly do pěstounské péče. Další možností (využívanou zatím spíše v zahraničí) je asistovaná reprodukce – svobodná žena se stává matkou po umělém oplodnění. Dřívější negativní konotace termínu „svobodná matka“ slábne, je to skupina žen stále početnější.“
4.7 SINGLES Sociálně velmi silný je nový sociální jev, který v posledních desetiletích nabývá společensky na váze. Jedná se o lidi, kteří se odpoutali od rodiny původní, dosud však nezaložili rodinu vlastní, chybí jim tradiční znak, a to vlastní rodina. „Život současných singlů má několik zvláštních charakteristik. Především ho většina singlů (platí to o něco více pro ženy) vnímá nikoli jako konečný stav, ale jen jako životní fázi. Ta se ovšem stále častěji prodlužuje, prodlužuje, až se mění v definitivu. Neprovdaní a bezdětní se také neopírají o nějaké institucionální zařazení, nýbrž o svoje dobré příjmy – anebo o štědrost sociálního státu. To jim umožňuje vést vlastní domácnost. Někdy ovšem své zdroje do jisté míry spojují – v heterosexuálním páru, ve společném bydlení (charakteristické je zejména společné bydlení dvou žen, ať už spojených pocitem většího bezpečí, ekonomické výhodnosti anebo lesbickým vztahem, chápaným někdy jen jako přechodný experiment) anebo ve společném pronájmu bytu či domu pro větší skupinu postadolescentů, se sexuálními vazbami anebo bez nich…. Skupinu singles je téměř nemožné statisticky evidovat a je velmi obtížné ji jednoznačně vymezit.“ [Možný, 2006, s. 198 - 199].
20
Co dělá singles fenoménem? Single: je člověk ve věku 25 – 40 let, žije sám, je nesezdaný, nekohabituje (tj. nežije ani „na hromádce“), je ekonomicky nezávislý, život zasvěcuje především práci a kariéře, bývá dlouhou dobu fixován na rodinu, která nahrazuje částečně partnera, má spoustu kamarádů a známých, nemá konkrétní vize do budoucnosti a je s tímto stavem spokojen, klade na čelní příčku svého žebříčku hodnot nezávislost a svobodu, (uvádí se) má sklony k alkoholismu nebo k poruchám příjmu potravy.
4.8 RODINY HOMOSEXUÁLNÍCH PARTNERŮ [Sobotková, 2007, s. 189 - 195]: Homosexuální menšina se ve společnosti stále více zviditelňuje a pomalu se rozšiřují i tolerantní postoje ostatních. Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví v ČR – platnost v polovině roku 2006 (odhad výskytu homosexuality u mužů 5 - 10 %, ženy 3 - 5 %). V našich podmínkách je běžné synonymum „gayové“ a „lesbičky“. Homosexuální menšina nese s sebou stigma odlišné sociální skupiny. Na rozdíl od dětí z rodin etnicky odlišných, mají homosexuální chlapci a děvčata málokdy rodiče také homosexuální, což je pro ně složitější v tom, že mají zpočátku problém v pochopení menšinového statusu. „Vztahy homosexuálních mužů mají trochu jinou dynamiku než vztahy homosexuálních žen. U mužů se popisuje jako první fáze intenzivní zamilování, při němž je již přítomen sex, dále budování společného domova, udržování vztahu i při vyostření individuálních rozdílů. Může trvat až tři roky, než vyjde vztah najevo před rodinou a přáteli, a ještě delší dobu může trvat, než je akceptován (zvláště původní rodinou). V další fázi se zvyšuje komplementarita páru prostřednictvím dokonalejší spolupráce, sílí důvěra a vzájemná oddanost. Může se zvýraznit nemajetnický postoj jednoho partnera k druhému. Dlouhodobě trvající vztahy (až dvacet let) mohou znamenat osvěžení vztahu a ještě větší semknutí po úspěšném dosažení ostatních životních cílů.
21
U žen je v první fázi charakteristická ambivalence při definování vztahu, dochází k rozhodování, zda do vztahu investovat čas a energii a zda jej sexualizovat. Druhá fáze je romantické vzplanutí vztahu a soustředění se na něj, současně se intenzivně začíná sexuálně žít. Může následovat fáze konfliktu, pokud se vyjeví rozdílná očekávání a přání partnerek. Pokud se podaří konflikty řešit, zvyšuje se stabilita vztahu, partnerky se vidí realističtěji. Teprve v další fázi dochází k plnému uvědomění si své volby a k převzetí plné odpovědnosti za ni. Vrcholná fáze je spolupráce na určitém projektu – např. angažování pro nějakou ideu, společná výchova dětí, společné podnikání, event. zapojení do života lesbického společenství. Jde o motivy, které už leží mimo vztah sám, jde o přesah vztahu.“ Při práci s rodinami, kterých se dotýká homosexualita, je vhodné probrat tyto oblasti: vývoj identity homosexuálně orientovaného klienta, fáze zveřejnění sexuální orientace před okolím, rozdíly v názorech partnerů na míru otevřenosti vůči okolí, míra utajování ze strany původní rodiny, že mají gaye či lesbičku, míra podpory, či odmítání homosexuálního člena původní rodinou, kontakty s podpůrnými skupinami pro homosexuální menšinu, očekávání a plány homosexuálních partnerů do budoucnosti. Mnohým homosexuálním rodinám předcházelo i heterosexuální manželství, ze kterého se často narodily i děti. Většina odborníků popírá, že by vývoj dětí, které žijí u homosexuálních partnerů, ohrožoval či narušoval psychické zdraví a sexuální orientaci dětí. Důležité je ale v případě, že by se o dítě či děti chtěli starat homosexuální partneři, podívat se na celou situaci očima dítěte, a to nejen malého, ale i dospívajícího a dospělého.
4.9 GENDER Slovo gender (= rod, z řečtiny). V současné době je pojem gender přenášen do češtiny především z angličtiny (lze vyslovovat i tak, jak se píše). Jedná se o pojem, který odkazuje na sociální rozdíly (v protikladu k rozdílům biologickým) mezi ženami a muži. Závaznost těchto rozdílů není přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje sociálních vztahů mezi muži a ženami. Ihned po narození je každému člověku podle jeho pohlaví přiřazena určitá role, gender, tzn., že jsou od něho očekávány jisté vzorce chování (genderové stereotypy) bez ohledu na jeho individuální
22
charakteristiky. Tyto genderové role, které jsou jedincům společností přidělovány, jsou často chybně pokládány za neměnné, biologicky dané. A právě tyto genderové stereotypy mají velkou moc na rovné postavení žen a mužů například v možnosti uplatnění na trhu práce (přijetí do zaměstnání, kariérní postup, ohodnocení za stejnou práci atd.), ale i v rodině, kde dochází k nerovnoměrné dělbě práv a povinností v neprospěch ženy. Genderová rovnost v rodině znamená vyváženost práva a povinností muže a ženy. Lze vycházet z toho, že obě pohlaví aktivně participují na fungování rodiny, nesou společnou odpovědnost za chod této instituce, což bude finálně dobré i pro děti a pro rodinu jako celek. Úsilí o prosazení genderové rovnosti je nejčastěji spojováno s emancipací žen, tedy tématem sloučení profesních a rodinných povinností žen. Genderová rovnost se nicméně vztahuje k oběma pohlavím, nesmí být spojována pouze s ženami, ale i k mužům a otcům a jejich možnosti aktivně se podílet na životě rodiny. Zavádění konceptu genderové rovnosti by přitom nemělo vnucovat rodinám a jejich členům jediný správný model životní a rodinné strategie. Musí být v souladu s možností volby. Argumenty proti genderové rovnosti směřují k tomu, že jejím podporováním se preferuje jen jeden možný model – tzv. dvoupříjmový model rodiny, kdy muž i žena jsou aktivní na trhu práce. Současná ekonomická situace je totiž založena na dvou zdrojích příjmu. Kritici rovnosti upozorňují na to, že tento koncept stojí proti tradičnímu rozdělení rolí (muž = živitel, žena = pečovatelka o děti a domácnost).
4.10 DALŠÍ FENOMÉNY V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH Mezi další fenomény patří víkendová manželství. Partneři spolu nežijí v jednom bytě, ale vídají se jen ve svém volném čase. Tento stav vyhovuje oběma partnerům, mají svoje koníčky, přátele, jsou nezávislí a stále žijí s pocitem volnosti. Podobným jevem jsou i otevřené vztahy, kdy partneři si navzájem tolerují i dlouhodobější vedlejší vztahy – vztahy na dálku. Otevřeně a nezakrytě pak mnohdy i před svými dětmi tráví čas s jinými partnery než těmi, se kterými žijí v manželském poměru. Krátkodobější jsou pak vztahy na jednu noc či virtuální vztahy a nevěry, které jsou druhým partnerem tolerovány.
23
5 KRIZE RODINY Současná rodina na rozdíl od minulosti se jeví jako více uzavřená a více izolovaná. Zúžila se i síť vazeb sousedských, přátelských, zčásti i příbuzenských [Janiš, 1998, s. 46 - 47] píše: „V důsledku toho se současná rodina jeví jako labilnější a citlivá na různé „otřesy“ uvnitř. I to lze považovat za jeden z faktorů vysoké rozvodovosti. V průběhu posledních desetiletí lze pozorovat vzrůstající demokratizační tendence jak mezi manželi, tak mezi rodiči a dětmi. Především to změnilo postavení žen. To souvisí i s posuny v rolích. V některých rodinách lze pozorovat nejen jejich vyrovnání (přibližně stejný podíl na chodu domácnosti), ale v jistých situacích i určitou záměnu (muž, kde žena „dělá kariéru“ přebírá její roli). Demokratizační tendence mezi rodiči a dětmi se promítá ve větší složitosti rodinné výchovy. Autorita, především otců, klesla. Děti, především v období dospívání, jsou velmi citlivé na jakékoliv rodičovské zásahy. Na druhou stranu se ukazuje, že v nadpoloviční většině si rodiče přisvojují rozhodovací právo v řadě vážných životních situací (např. rozhodování o profesi) a dětem ponechávají jen nepatrný prostor pro samostatné řešení těchto životních situací.
5.1 PŘÍČINY KRIZE Příčin úvah o krizi rodiny je mnoho. Nejvíce zmiňovanými jsou koeficient rozvodovosti ve většině vyspělých zemí, často spojovaný s nízkým věkovým průměrem novomanželů, bytové problémy, ekonomické změny, relativně větší ekonomická nezávislost žen, dvoukariérová manželství s potřebou nových forem dělby práce a současnou změnou tradiční mužské role, zhoršování interpersonálních vztahů v rodině. V manželství se krize objevuje periodicky. Jako kritické bývá v tomto směru uváděno období kolem 5 – 7 roku a posléze kolem dvacátého. Může však nastat kdykoliv, především pokud nastane individuální životní krize, která se projeví do krize rodinné. Silně je narušena integrita rodiny. Především v souvislosti s nárůstem podnikatelských aktivit (zabírají více časového prostoru než různé schůze a brigády v minulosti) se čím dál více vytrácejí chvíle, kdy se rodina schází pohromadě za účelem popovídat si, vzájemně se podělit o radosti i starosti a poradit se o řešení nejrůznějších problémů. Naopak přibylo rodin, kde se členové potkávají ve dveřích, korespondují si, a když jsou náhodou pohromadě, tak je tu televize, která přehluší jakoukoliv potřebu s něčím se svěřit, něco sdělit ostatním v rodině.
24
Poznamenán je pochopitelně celý životní způsob rodiny. V souvislosti s předcházejícím ubylo volného času rodičů na vlastní relaxaci, rekreaci (přibývá podrážděnosti, přetíženosti, stresových situací) i na činnost s dětmi. Děti jsou odkázány čím dál více na sebe, často bez jakékoliv intervence rodičů (nevědí vůbec kde a jak děti volný čas tráví). K posunům došlo i v hodnotové orientaci, vzrůstá honba za ekonomickým standardem, výrazně vzrostla diferencovanost rodin, pokud jde o ekonomickou situaci, životní úroveň. Složitá situace se týká především mladých rodin s dětmi. Právě tyto a další průvodní jevy současné rodiny (nárůst neúplných rodin, rozpad sítě vnitřních vztahů, vzrůst počtu dětí bez manželství, dochází k individualizaci životních vztahů).“ Rodina v důsledku rychlého tempa života a vlivem zvýšených nároků na každého člena rodiny se ocitá ve složité situaci. Posun byl zaznamenán např. ve vyšším průměrném věku sňatků, kdy partneři zakládají rodiny ve zralejším věku, ovšem již po několikanásobném střídání společného soužití s partnery jinými. Vztah rodič – dítě je většinou brán více partnersky, což ovšem není vždy pozitivní změna. Do života rodiny zasáhl i technologický pokrok, který díky podnětům z vnějšku ochuzuje emocionální strádání rodiny. Na rodinu působí v jednom momentu vždy alespoň 9 kategorií stresorů a nároků [Sobotková, 2007, s. 96 - 98]: 1. „Počáteční stresor a problémy, které vznikly časem (např. napětí v manželském vztahu; napětí ve vztahu mezi vlastním a přijatým dítětem, vlastní dítě začne mít potíže ve škole a zhorší si prospěch). 2. Normativní přechody u jednotlivých členů rodiny a u rodiny jako celku, které se vyskytnou kumulativně ve stejné době (dítě v pubertě, rodiče v krizi středního věku, navíc i nenormativní událost, třeba nemoc v rodině). 3. Dřívější rodinné problémy, které nebyly řešeny a časem se nahromadily (znovu se zjitřují a zhoršují při náporu nového stresu). 4. Neočekávané situační požadavky a těžkosti (změny v zaměstnání, změny v dostupnosti sociálních výhod – např. zrušení mateřské školy). 5. Následky úsilí rodiny o zvládnutí situace, které ale paradoxně přispěly k rodinné zátěži. V adjustační fázi rodina použila určité méně vhodné strategie chování – např. zvýšeně rigidní chování, potlačování pocitů, zastírání neúspěchů, konzumace alkoholu. Rodina je používá možná i nadále v krizi. Některé strategie chování se rodině jeví jako účinné v adjustační fázi (přípravné fázi), ale v dlouhodobé perspektivě přinášejí
25
spíše negativní následky. Příklad z pěstounské rodiny: Zvládání disciplíny u většího přijatého dítěte nadměrnou přísností a direktivností pěstouna krátkodobě funguje, ale v dlouhodobé perspektivě se negativně mění atmosféra v celé rodině (ochranitelská pěstounka vytvoří koalici s dítětem, vzniká napětí v manželském vztahu a konflikty kolem výchovných postupů, vlastní dítě pěstounů trpí nedostatkem pozornosti rodičů a začnou se projevovat problémy ve škole). 6.
Nejasnosti vzniklé nepřiměřeným společenským očekáváním nebo sociálními normami, které jsou v rozporu se zájmem rodiny. Některé směrnice sociálního zabezpečení jsou pro rodinu nevýhodné – např. rodina přijímá těžce tělesně postižené dítě a až při jeho zápisu do školy zjistí, že dítě s deformovanými horními končetinami nemá nárok na osobního asistenta. Nebo manželé – katolíci – považují rozvod za jediné možné řešení, ale čelí pocitům viny a možnému odsouzení ze strany církevního společenství.
7.
Nově zavedené vzorce rodinného fungování, které vyžadují dodatečné změny v rodinném fungování a tím dočasně působí větší nelad v rodině a prodlužují náročnou situaci. Např. matka postiženého dítěte usiluje o větší podporu společnosti těmto rodinám, angažuje se v občanském sdružení, kvůli vyřizování a jednání je ovšem často pryč z domu. To znamená, že ostatní členové rodiny mají více povinností a zodpovědnosti a existuje riziko narůstání napětí ve vztazích.
8.
Nově zavedené vzorce rodinného fungování, které nejsou kongruentní s rodinným schématem (hodnoty a přesvědčení rodiny) a/nebo s rodinnými paradigmaty (pravidla a očekávání). Někdy vzniká rozpor mezi potřebami rodiny a očekáváním širší rodiny (matka pěti dětí zůstala po smrti manžela sama, ale i po jednom roce se bojí prohloubit nový perspektivní vztah, protože se to podle názoru širší rodiny „nehodí“).
9.
Staré vzorce fungování, které nejsou kompatibilní s nově přijatými vzorci fungování. Alespoň některé ustálené vzorce fungování je nutné kvůli kontinuitě rodiny zachovat, dodává to pocit stability. Rutinní chování však velmi odolává pokusům o změnu, př. matka dvou starších a jednoho malého dítěte nastupuje po mateřské dovolené do zaměstnání, rodina však dál funguje zvykově – všichni očekávají, že matka sama zabezpečí veškerý provoz domácnosti, ostatní členové rodiny jsou k nutné změně rezistentní, přestože situace vyžaduje přerozdělení povinností a odpovědnosti.“
26
5.2 ŘEŠENÍ MANŽELSKÉ (RODINNÉ) KRIZE Prvotní východisko spočívá v rozhodnutí, zda má dotyčný člověk ve vztahu zůstat či nikoliv. Bez kladné odpovědi obou partnerů nemá smysl manželskou krizi řešit. Většinou na řešení dlouhodobé partnerské krize nestačí pouze partneři, ale je vhodné využít služby zkušeného odborníka pro oblast mezilidských vztahů, který: s každým zvlášť zanalyzuje křivku vztahu, zmapuje příčiny krize, zjistí negativní emoční vzorce v oblasti vztahů, sepíše „partnerskou dohodu“, naučí komunikovat o problémech (řešit hádky), pomůže stanovit pravidlo 3x a dost pro dodržování dohod pravidelně bude řešit aktuálně vzniklé problémy a nedorozumění. Překonání manželské krize není ani jednoduchou ani krátkodobou záležitostí.
5.3 KONFLIKTY V RODINĚ Témat neshod v rodině může být skutečně mnoho: čas, peníze, zábava, prostor, televize, kvalita vztahu, odlišné potřeby, hodnoty, děti, péče o rodiče, dědictví, atd. V každodenním rodinném životě dochází občas (někdy i často) k nedorozuměním, hádkám a střetům. Jsou lidé, kteří se cítí v těchto situacích bezbranní a bezradní, proto reagují mlčením, pláčem nebo rezignací. Jiní reagují prudce: křičí, rozčilují se, nechávají se ovládnout hněvem, ale tím jen zvyšují napětí. Co se dá pro lepší rodinný život udělat a jak se svými blízkými dobře vycházet? Ideálním prostředkem k řešení těchto konfliktů je dialog nebo domluva. Samozřejmě tyto prostředky se nehodí vždy a pro každou situaci, důležité je se ale včas rozhodnout, jak bude konflikt řešen.
27
6 ZÁSADY LAICKÉHO RODINNÉHO PORADENSTVÍ Pokud se rozhodnete sami sobě, svým známým, přátelům či blízkým lidem poradit v ošidných partnerských, osobních, výchovných či rodinných otázkách, respektujte následující desatero, pokud nechcete udělat víc škody než užitku nebo pokud nemůžete anebo nechcete mlčet. „Řečený žal = poloviční žal Tím, že dotyčného pozorně a vstřícně vyslechneme, mu zároveň i pomůžeme. Nemusíme hned radit nebo zaujímat stanovisko. Na to je čas. Ne nadarmo říká rčení Člověk má dvě uši a jenom jeden jazyk, aby víc poslouchal, než mluvil. Každý má svou pravdu V mnoha komplikovanějších situacích nelze dát za pravdu jen jednomu a kategoricky rozhodnout, že druhý se mýlí. Stojí za to pokusit se na problém podívat i z druhého břehu. Žádná kaše se nejí tak horká … Jeden z moudrých výroků říká: Tajemství spokojeného života spočívá v tom, nepovažovat každou epizodu za malér a naopak maléry chápat jako epizody. Nesporné je, že většina záležitostí není tak neřešitelná a nezvládnutelná, jak vypadají ve chvílích pesimismu. To, co se dnes zdá málem tragické, nemusí za čas stát ani za ruky mávnutí. Neukvapit se! Mnoho lidí chce ve stresu věci hned řešit. Leckdy je ovšem lépe počkat, obrazně řečeno počítat do deseti. Jistěže není důvod čekat přehnaně dlouho, ale afekt je špatný, byť mnohdy okamžitý rádce. Pokuste se přeznačkovat aneb všechno zlé je k něčemu dobré Dnešní problém v sobě může obsahovat zárodek budoucího řešení. I nepříjemné nebo dokonce tragické situace nejsou jednoznačně černé a mají v sobě i ledacos pozitivního. Jen to umět najít. Nejsi sám Když člověka bolí zuby, má dojem, že nikdo jiný nemůže vědět, co je to za bolest. Podobně míváme v černých chvílích pocit, že nikdo jiný nemůže mít tak kruté trampoty, jako jsou ty naše. Je to omyl. Obvykle pomáhá, když poukážete na to, jak srovnatelné nesnáze
28
vyřešili druzí lidé. Není na škodu říci: Já sám s tím mám zkušenost, prožil jsem něco podobného a pak jsem to vyřešil. Pozor ovšem na to, aby se dialog nezvrhl v náš monolog, v němž protějšek přesvědčujeme o tom, že právě my jsme největšími chudáky pod sluncem. Nevíte-li, zda se smát nebo plakat, volte to první Optimismus je lék. Úsměv, špetka sebeironie a umění najít špetku komična v tragédii pomáhají situaci zvládnout a nezhroutit se pod tíhou deprese. Pozor na kategorické soudy Nerozhodujte za nikoho. Odpovědnost za svůj život musí nést primárně každý sám. Velmi opatrně s kategorickými radami typu: Rozveď se! – Napiš mu, co si myslíš! Pamatujme na to, že to, co se osvědčilo nám, nemusí být to pravé ořechové pro náš protějšek. Leckdy to lze přirovnat k naší pohodlné a spolehlivé obuvi. Zvládneme v ní i záludný terén. Můžeme však naše pohorky nabízet komukoliv jinému jako ty nejpohodlnější? Zbavte se ostychu před svěřováním se cizím lidem v institucích Úředníci a poradci jsou zde pro lidi, ne naopak. Není důvodu, proč nevyhledat pomoc nejrůznějších institucí. Nestydíme se – proč také? Na druhé straně považujeme za odstrašující příklad chování jistého objektivně výrazně stresovaného uprchlíka z jedné balkánské země, který poté, co pobyl určitou dobu v humanitárním středisku, odjel na MV ČR v Praze a tam sdělil: Chci do Ameriky, postaráte se o mě? Onen dobrý muž snad opravdu věřil, že úkolem ministerstva je vyřizovat víza do ciziny a promptně je pak zájemcům doručit. Raději tedy mějme na paměti konstatování: Člověče, pomoz si sám, a Bůh ti pak pomůže… Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje Jestliže jsme si mnohokrát ověřili, že určitý postup nevede k cíli, není důvodu, proč ho stále opakovat. Je třeba hledat jiný, úspěšný postup. Lidé snadno pochopí, že skobu na zavěšení obrazu kladívkem do panelu nezatlučou, a nebudou se o to zřejmě dlouhá léta pokoušet. Jestliže ale někdo kombinuje výčitky uštědřované podnapilému partnerovi s donášením baterií lahvového piva domů, může tak jednat léta a marně. Prostě dělá, co nefunguje. Na to, co nefunguje, škoda času i nervů. Oboje budeme potřebovat na to, co naopak funguje.“ [Novák, Drinocká, 2006, s. 47 - 49].
29
7 SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU Praktická sociální práce s rodinou probíhá dle předem daného scénáře, který obsahuje 4 etapy práce, a to: 1.
etapa úvodní,
2.
etapa anamnesticko-diagnostická,
3.
etapa intervence,
4.
závěrečná etapa včetně vyhodnocení.
Úvodní etapa zahrnuje počáteční kontakt s rodinou, tzv. připojení se. Proces vytváření vztahu s rodinou by měl být empatický, otevřený, kongruentní, vstřícný a bez předsudků. Používá se řada metod (viz. praktická úloha), které směřují k optimálnímu navázání vztahu mezi pracovníkem a mezi rodinou. Následuje kodifikace vzájemných práv a povinností s dodržováním hranic, shromažďováním informací, přizpůsobení se kulturním zvyklostem a neustálé motivování rodiny. Důležité je znát přibližnou kulturu rodiny: hodnotový žebříček rodiny, preference mužské či ženské role, způsoby řešení konfliktů (mlácení, rozhovor, laxnost), hranice mezi dovoleným a zakázaným, rodinné hodnoty, regulace chování, co je žádoucí s ohledem na předešlé generace, legendy, mýty, rodinná tajemství (nevěry, mimomanželské děti), atd. Etapa anamnesticko-diagnostická zahrnuje plánování intervence. Výsledkem pak je stanovení problémů klienta, zaměření se na ty nejdůležitější (viz. praktická úloha). Etapa intervence obsahuje vhodné strategie pro dosažení stanovených cílů. Opět se užívá řada technik a metod (viz. praktická úloha). Závěrečná fáze se zaměřuje na zpracování prožitků klienta, rodiny, na vytvoření plánu pro případ, že se problém vyskytne znovu. Důležité je pomoci klientovi sestavit síť přirozené podpory v případě potřeby. Vzájemné vyhodnocení spolupráce obsahuje konkrétní hodnocení práce sociálního pracovníka i bilancování pomoci. Důležitou roli hraje zpětná vazba (viz. praktická úloha).
30
Po těchto fázích lze odpovědět na otázky: Co? Jaké existují problémy ve vztahu k péči o dítě, jeho bezpečí, chování a vývoji, problémy mezi partnery. Proč? Proč se tyto problémy vyskytují a proč přetrvávají? Jak? Jak může sociální pracovník pomoci zmenšit nebo odstranit uvedené problémy a zabránit jejich opakování. Jak pomůže zlepšit bezpečí a kvalitu života dítěte a lepšímu a šťastnějšímu fungování rodiny jako celku.
7.1 SANACE RODINY [Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 12] definují pojem sanace rodiny jako: „soubor opatření sociálně-právní ochrany dětí, sociálních služeb a dalších opatření a programů, které jsou poskytovány nebo ukládány převážně rodičům dítěte a dítěti, jehož sociální, biologický a psychologický vývoj je ohrožen“. Důležité je zdůraznit to, že výše vymezený soubor opatření není možné realizovat jednorázovou formou, jde o proces, který je charakteristický určitou délkou a intenzitou trvání jednotlivých opatření. Cílem sanace je navodit takový stav, ve kterém se podaří předejít, zmírnit nebo úplně odstranit příčiny ohrožení dítěte v rodině a zachovat rodinu jako celek na základě pomoci a podpory rodičům i dítěti. Do programu sanace je vhodné zařadit rodiny, které jsou dysfunkční. Vyhodnocuje se vždy míra ohrožení dítěte v rodině/rodinou: Jak uvádí [Amalthea, 2008, s. 8]: „V závislosti na vyhodnocení tohoto kritéria pak probíhá sanace v situaci, kdy: dítě je v rodině přítomno – sanace jako prevence odebírání dítěte; dítě je z rodiny dočasně odebráno (v situaci umístění dítěte do zařízení ÚV na základě předběžného opatření soudu; umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc; svěření dítěte na přechodnou dobu do péče jiné osoby) – sanace jako intenzivní proces úpravy podmínek rodiny umožňujících brzký návrat dítěte do bezpečného prostředí rodiny; dítě je z rodiny odebráno na delší dobu (nařízení ústavní výchovy, svěření dítěte do náhradní rodinné péče) – sanace jako proces podpory, nápravy a upevňování vztahů mezi rodičem a dítětem s cílem možného budoucího návratu dítěte do bezpečného prostředí rodiny.“ Dalším kritériem je pravděpodobnost úspěšnosti posílení zdravých funkcí rodiny na základě diagnostiky z výsledků multidisciplinárního týmu.
31
Za sanovatelné rodiny lze považovat tyto: „nastávající rodiče, u kterých jsou identifikovány významné rizikové faktory z hlediska možnosti, schopnosti a ochoty o své dítě pečovat nebo z hlediska prostředí, ve kterém žijí; dítě žijící v ohrožené rodině, kde jsou identifikovány rizikové faktory na straně rodičů nebo prostředí, ve kterém rodina žije; dítě je aktuálně umístěné na základě dobrovolného pobytu nebo na základě nařízení předběžného opatření do zařízení ústavní výchovy nebo do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a existuje oboustranný zájem žít společně; dítě je na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy umístěno do zařízení ústavní výchovy, případně svěřeno do náhradní rodinné péče a existuje oboustranný zájem žít společně; dítěti soud zrušil nařízenou ústavní výchovu na základě kvalitativních změn v podmínkách v rodině a svěřil jej zpět do péče rodičů.“ [Amalthea, 2008, s. 10] Velmi důležité je v rodině vytvořit profesionální vztah mezi rodičem a klíčovým pracovníkem sanace. Tento vztah je založený na důvěře a ochotě spolupracovat, potřebě sdělovat si vzájemně důležité informace týkající se rodinné situace, svěřit se s pocity a problémy.
7.2 SOCIÁLNĚ AKTIVIZAČNÍ SLUŽBY PRO RODINY S DĚTMI Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi znamenají v užším pojetí to, co sanace rodiny a někteří poskytovatelé tyto dva pojmy berou za synonyma. Z hlediska praxe však jde spíše o pojem širší, který vymezuje dle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.: „Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi jsou terénní, popřípadě ambulantní služby poskytované rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohrožen v důsledku dopadů dlouhodobě krizové sociální situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci překonat, a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje.“ Služba obsahuje tyto základní činnosti: výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
32
33
Poznámky:
34
8 POUŽITÉ ZDROJE AMALTHEA, o.s. Metodika služby sanace rodiny se zaměřením na spolupráci mezi orgány sociálně-právní ochrany dětí a poskytovateli sociálních služeb Pardubického kraje. Chrudim. 2009. 50 s. BECHYŇOVÁ, V., KONVIČKOVÁ, M. Sanace rodiny. Sociální práce s dysfunkčními rodinami. 2. vyd. Praha : Portál, 2011. 152 s. ISBN 978-80-262-0031-4. GOODY, J. Proměny rodiny v evropské historii. 1. vyd. Praha : Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7. JANIŠ, K.; SVATOŠ, T. Rodina a otázky s ní související. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 1998. 101 s. ISBN 80-7041-842-7. HARTMUT, K. Ženy – muži (Genderové role, jejích původ a vývoj). 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 184 s. ISBN 80-7367-145-X. LANGMEIER, J.; KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9. MAREŠ, P.; POTOČNÝ, T. a kol. Modernizace a česká rodina. 1. vyd. Brno : Barrister a Principal, 2003. 346 s. ISBN 80-86598-61-6. MARKSOVÁ – TOMINOVÁ, M. Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 160 s. ISBN 978-80-7367-615-5. MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 4. vyd. Praha : Portál, 2007. 143 s. ISBN 978-80-7367-325-3. MATĚJČEK, Z.; DYTRYCH, Z. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. 144 s. ISBN 80-7169-897-0. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství SLON, 2006. 312 s. ISBN 80-86429-58-X. NOVÁK, T.; DRINOCKÁ, H. Partnerské a rodinné poradenství. Práce s klienty. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 200 s. ISBN 80-247-1526-0. PERNER, R. A. Tabu v rodinné komunikaci: o čem se v rodinách nemluví, ač by to bylo užitečné. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 168 s. ISBN 80-7178-363-3. RIEGER, Z. Návrat k rodině a domů. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 108 s. ISBN 978-80-7367-544-8. ROGGE, J. U. Výchova dětí krok za krokem. 1. vyd. Praha : Portál, 2007. 264 s. ISBN 978-80-7367-249-2.
35
ŘÍČAN, P. Psychologie rodiny: obor ve stavu zrodu. Československá psychologie, 1991, roč. 35, č. 1, s. 38. ISSN 0009-062X. SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 2. vyd. Praha : Portál, 2007. 224 s. ISBN 978-80-7367-250-8. TABERY, P. Reprezentace různých forem rodinného a pracovního života v ženských a mužských časopisech. 1. vyd. Praha : Sociologický ústav AV ČR, 2007. 75 s. ISBN 978-807330-133-0. TRÉLAÜN, B. Překonávání konfliktů v rodině. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 144 s. ISBN 80-7178-935-6. VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. 356 s. ISBN 80-246-0841-3. Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Zákon č. 206/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. http://okna-nrp.cz/wp-content/uploads/deprivace-d%c4%9bt%c3%ad-v-%c3%bast.za%c5%99%c3%adzen%c3%ad.doc#_ Toc216536082 http://www.naseporodnice.cz/tehotenstvi-po-tricitce-a-ctyricitce.php http://garuda.wz.cz/tfjcu/vyvojovkapol.doc http://files.psychologie.webnode.cz/200000029-cea8ad09c7/Vyvojovka_Dr_Polivka.pdf
36
2. rozšířené a upravené vydání Vydal: Benepal, a. s. Vydáno v roce 2012 Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.
PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR. Neprodejná publikace
