Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity
Reflexe ‘On the road’ v díle Zdeňka Zapletala
Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Balaštík, Ph.D.
Brno 2006
Michal Lahučký
Chtěl bych na tomto místě vřele poděkovat za odborné vedení, cenné rady a připomínky při psaní této práce Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D.
2
Prohlašuji a svým podpisem stvrzuji, že jsem práci vypracoval samostatně za použití uvedené odborné literatury. Brno: 17. května 2006
Michal Lahučký
3
Obsah Úvod
5 Pozdě na hlasitou hudbu
8
Kobova garáž
11
Půlnoční pěšci
15
Probuď se a zpívej
19
Andělé & démoni
24
Závěr
28
Použitá literatura
30
4
Úvod V souvislosti s některými recenzemi Zapletalových knih bývá velmi často
skloňováno jméno Jacka Kerouaka a hnutí beat generation. Literární kritici označují chování některých Zapletalových hrdinů jako beatnické, shledávají u nich rysy Kerouaka a jiných beatnických spisovatelů – Jan Lukeš například označuje Zapletala jako „moravského Kerouaka,“
chlapáctví,“
1
2
Zapletalovo chování vidí jako „kerouakovsko – springsteenovské
Jan Schneider přirovnává Zapletala k „profesionálovi, jenž se hlásí ke
Kerouakovi.“ 3 Petr Matoušek tvrdí, že Zapletal je „Kerouakovským epigonem,“ 4 a dále že
se Zapletal přihlásil k „beatnictví.“ 5 Vladimír Karfík zmiňuje „beatnické iluze, které berou
za své.“ 6 Jiří Peňás označuje putujícího Zapletala s kamarádem jako dva „keruaky,“ 7 kteří
strávili deset dní „on the road“ 8 a hlavní inspirací pro jejich „výlet“ je jim „Kerouac,
samozřejmě.“ 9 Stejně tak Josef Chuchma podobně charakterizuje Zapletalovo cestování
jako „kerouackovské satori.“ 10 Vladimír Novotný popisuje Zapletalovo vidění světa jako „exupéryovsko – kerouakovskou vizi,“
11
poté hovoří o „šanci žít si jako Kerouac.“
12
Těchto odkazů k Jacku Kerouakovi a skupině beat generation je tedy v recenzích Zapletalových děl mnoho.
Sám Zapletal se vyjádřil v rozhovoru s Petrem Bílkem následovně: „ ...Myslím si, že
nejen mě naplno zasáhl ten drive beatnických textů, ale taky všeobjímající humanita. Žili jsme tehdy v něčem jiném, v něčem úplně odlišném, než je svět Kerouacových próz. Tehdy
nám to připadalo jako pohádka. Snažili jsme se ji napodobit, aniž bychom tehdy věděli, že to není v našich podmínkách možné. Nevěděli jsme taky nic o tom, že ani v USA by se to nedalo napodobit... " 13 Obdiv ke Kerouakovi a skupině s ním spřízněné není tedy charakteristický
jen pro Zapletala, ale zároveň pro celou generaci, jejímž je Zapletal typickým představitelem.
Lukeš, J. Zdeněk Zapletal aneb Nupish & publish. Lidové noviny 1994, č. 143, příl. Národní 9, č.25, s. 2 Tamtéž 3 Schneider, J. Na okraj Zapletalovy nové prózy. Literární noviny 1994, č. 30, s. 7 4 Matoušek, P. Zastavil jsem se a stojím.Host 2001, č. 1, s. 13 5 Tamtéž 6 Karfík, V. Knihovnička Literárních novin. Literární noviny 1996, č. 46, s. 16 7 Peňás, J. Zmoudřelý epik na cestě. Lidové noviny 1995, č. 220, s. 12 8 Tamtéž 9 Tamtéž 10 Chuchma, J. Zapletalův zápas s nicotou. Mladý svět 1994, č. 26, s. 48 11 Novotný, V. Jak se ukerouakovat v posttotáči. Tvar 2001, č. 1, s. 20 12 Tamtéž
1
2
5
Jde o skupinu autorů debutujících v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století a kterou Petr Bílek označuje jako „skupinu spisovatelů předčasných memoárů.“
14
Pro
všechny tyto autory, patří k nim např. Ludvík Němec, Vít Stuchlý, Petr Hájek, Petr Bartůněk a další, je „typická tendence k beatnictví.“
15
Jde o obdiv k beatnictví jako k součásti
Ameriky. Amerika je symbolem něčeho nesplnitelného pro občana žijícího v komunistickém
režimu. „Celá moje generace obdivovala Ameriku a všechno, co bylo americké. Amerika
byla pro většinu z nás nedostupná. Četli jsme americké autory, chodili na americké filmy, poslouchali americkou muziku.“
16
Martin Hilský charakterizuje beatniky jako ty, kteří
„…se dali cestou protestu, útěku od civilizačních vymožeností směrem k jakémusi modernímu primitivismu. 17 Primitivismem se zde myslí poukázání na nejjednodušší vjemy,
pocity, myšlenky, jež člověka obklopují (krajina, mezilidské vztahy), a které člověk
v důsledku konzumního způsobu života nevnímá. Zdůrazňují tím význam duchovních
hodnot pro život člověka. Dále se beatnici: „…vysmívají všem ustáleným hodnotám v životě,
protestují proti apatii a strnulosti, provokují oplzlostí a někdy i politickými postoji a hledají smysl života ve zvídavém tuláctví, erotickém i narkotickém opojení.“
18
Beatnici se tak
vydávají na nekončící cesty, aby si uvědomili své vlastní individuum. Cílem tohoto útěku je ignorovat společnost “civilizačních vymožeností“ a poznávat nové zážitky, nové přátelé, nové zkušenosti. Prostředkem, jak dosáhnout tohoto nového, jsou jim alkohol, drogy, mejdany, cesty, přítelkyně apod.
Skupina beat generation se začala označovat (literárními historiky) z přímého
popudu knihy Na cestě. 19 Sami její příslušníci nějaké členství či příslušnost k určitému
společenství nepociťují. Spojoval je společný pocit ze života, názor na něj a hledání jeho
smyslu. Sám Jack Kerouac se k tomu v rozhovoru s Tedem Berringanem vyjádřil následovně. Na otázku, co to vlastně byla beat generation, co bylo jejím sjednocujícím prvkem, odpovídá:
„Ále, beat generation byla jenom fráze, kterou jsem použil v rukopisu Na cestě v roce 1951,
abych označil chlapíky jako byl Moriarty, ženoucí se v autech napříč zemí a vyhledávající rozličná zaměstnání, přítelkyně a vzrušení. Poté se toho chopily levičácké skupiny na západním pobřeží a překroutili to do termínů jako „beatnická vzpoura“ a „beatnické
Bílek, P, Zapletal, Z. Stůl pro dva. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 39 Bílek, P, Zapletal, Z. Stůl pro dva. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 36 15 Tamtéž, s. 36 16 Zapletal, Z. Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj. Praha: Akropolis, 1994,s. 107 17 Hilský, M. Předmluva, In: Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1978
13
14
18
Karpatský, D. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 2001, s. 55
6
povstání“ a podobných nesmyslů; potřebovaly jednoduše nějaké mládežnické hnutí, které by
mohly využít k vlastním politickým a sociálním cílům. S ničím z toho jsem neměl nic společného.“ 20
V této bakalářské diplomové práci se tedy budu snažit najít jak přímé odkazy k hnutí
beat generation ve vybraných Zapletalových dílech, tak i životní pocity a zkušenosti hrdinů, jež mají s beatnictvím nějakou souvislost. Jako základ pro srovnání budu používat knihu
Jacka Kerouaka Na cestě. A to jednak proto, že sám Zapletal na ni ve svém díle mnohokrát odkazuje a také proto, že jsou v ní ideály beatnictví zobrazeny nejbezprostředněji.
19 20
Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980 Berrigan, T. Interview s Jackem Kerouakem pro Paris Review. Olomouc: Votobia, 1996, s. 107 – 108
7
Pozdě na hlasitou hudbu V této Zapletalově v pořadí čtvrté knize (Proč se nás srny bojí (1980), Až přijdou plískanice
(1980), Poslední knížka o dětství (1982)) z roku 1983 21 nenajdeme žádný přímý odkaz
k Jacku Kerouakovi a skupině beat generation. Přesto je to kniha, která v sobě nese jisté
vodítko k této tradici. Tímto společným prvkem je útěk od společnosti jako vyjádření nesouhlasu s charakterem jejího fungování.
V rozhovoru s Petrem Bílkem Zdeněk Zapletal tvrdí: "Každá cesta kamkoliv je
miniaturní individuální revoluce. Je to akce, čin, který je vždycky prospěšný. " 22 Zda Pavel
Kozina, hlavní hrdina knihy, přišel na to, jak prospěšný byl jeho čin – útěk od rodiny a společnosti – je rozporuplné. Jeho útěk je totiž kontraproduktivní, protože to, co Kozina
útěkem získal, vlastně měl i předtím. Pavel Kozina vyráží na cestu, aby si mohl uvědomit svoje místo ve světě, kde hlavní roli hrají peníze, alkohol a sex, a kde hlavním principem bytí
je princip ubíjejícího stereotypu. Jak v jednom rozhovoru říká sám autor: „Tehdy si chtěli všichni užívat. Nebo spíše si co nejvíc užít tam, kde to bylo zakázané. A takových sfér zase nebylo tolik jako nyní. Taky se mnohem víc chlastalo, na pracovištích, prakticky pořád. “
23
Nic jiného není pro občany reálněsocialistické společnosti perspektivní, a tak dolují na těchto třech kolbištích a snaží se urvat pro sebe více a více pomíjivých hmotných statků na úkor
ostatních. Pavel Kozina si je tohoto zrezivělého mravního podloží společnosti vědom, a proto uniká před jejími okovy. „P. K. šel s Jiřím do hospody, kde se najedli. Seděli u stolu s někým,
kdo P. K. nezajímal, a všechno mu začínalo být těsné a všeho se chtěl najednou zbavit. Všech
těch keců, Jiřího, kterého měl docela rád, všech těch ostatních, všech těch číšníků, všeho toho piva, rumů, koňaků, všech těch cigaret, veškeré té hudby, všech těch prázdných keců o
prázdných věcech, toho smradu kouře starých cigaret, toho vedra, své špíny a upatlanosti, svého svědomí, svých potíží, starostí, nálad, prázdnoty, stereotypu, všech těch rolí, které se rozhodl hrát, všech bolestí, všech citů, všeho vnějšího i vnitřního.“
24
Cítí, že v této
společnosti není pro něj místo, vyznává diametrálně odlišné hodnoty, hledá pochopení a
lásku, vzájemnou úctu, pravdu, nepředstíravost a přirozenost. Jiří Holý mluví o osmdesátých
letech jako o době, v níž převládalo předstírané přesvědčení o myšlenkách komunismu, Zapletal, Z. Pozdě na hlasitou hudbu. Praha: Československý spisovatel, 1983 Bílek, P, Zapletal, Z. Stůl pro dva. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 22 23 Balaštík, M. „osmdesátá léta byla permanentí mejdan…“ Host 2005, č. 5, s. 7 24 Zapletal, Z. Pozdě na hlasitou hudbu. Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 57 – 58
21
22
8
kariérismus, z čehož pramenily generační pocity prázdnoty a ironického vztahu ke společnosti. 25 Proto si připadá P. K. (= Pavel Kozina, tato hlavní postava je v textu většinou
označována iniciálami) jako cizinec, jehož jediným východiskem je únik, smíření, být o
samotě a vůbec nevnímat echa této konzumní společnosti, které nerozumí a která nerozumí jemu. Tím se odlišuje od svých vrstevníků, kteří na tuto hru na nepravdu přistoupili. Nezbývá jim než únik s pomocí alkoholu a sexu v podobě nevěr. Neuniknou však všudypřítomným
výčitkám, jež je nutí neustále obelhávat samy sebe. Trýznivě si uvědomují, že „cosi důležitého z jejich života zmizelo, že přišli o smysluplnost bytí a že si nevědí rady s prázdnotou, která leží jako podivná tíha na jejich duších.“
26
Sám se k této sexem
neúměrně zatížené době Zapletal vyjadřuje: „…sex byl mnohem tabuizovanější. I proto lidi mnohem víc lákal a víc jim chutnal.“ 27
U Pavla Koziny jde v podstatě o stejný vzdor, postoj vůči společnosti a odmítání
jejího konzumního charakteru, jakým se projevovali příslušníci beat generation (podobnost Pavlova příjmení – Kozina – se slavným chodským rebelem Janem Sladkým Kozinou, který
také vzdoroval vrchnosti a bojoval proti ní, není náhodná - žádná recenze či studie však tuto
podobnost nepostihuje). Ti rovněž odmítali přistoupit na pravidla a chování vládnoucího
establishmentu, jež je de facto zplodil a vychoval. Nacházeli si vlastní cestu, vlastní způsob žití, a to zdůrazněním osobní zkušenosti, volností, bezstarostností, nezařazením se do
společnosti a její uniformity. „Koukej na ty před náma. Jak jsou plný starostí, počítaj kilometry, přemejšlej, kde budou v noci spát, kolik musej vyklopit za benzín.“
28
Jde o
podobné morální mikroklima, kterému se vzpírá P. K. „…a jeho žena a všechny ženy se stejnými problémy sháněly maso na neděli, banány, léky pro své nemocné rodiče a devizové přísliby pro sebe a DM taky pro sebe…“ 29 U P. K. se jedná o revoltu zcela individuálního
charakteru. Je osamocen ve svém vzdoru konzumní společnosti. Hrdinové románu Na cestě
(1957) jsou skupinou, která se vytvořila kolem Sala Paradise a jejímž jednotícím prvkem je postava Deana Moriartyho. Spojuje je společný postoj vůči šedi a konformitě americké
společnosti padesátých let, která označuje John Tytell jako léta kariérismu a šedých obleků. 30
Proti tomuto materiálnímu způsobu života beatnici reagují jeho tvrdým odmítáním,
vytvářejí si vlastní společnost vyvolených s jinou hierarchií hodnot a s vlastními Holý, J. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2002, s. 902 – 903 Jungmann, M. Průhledy do české prózy. Praha: Evropský kulturní klub, 1990, s. 36 27 Balaštík, M. „osmdesátá léta byla permanentní mejdan…“ Host 2005, č. 5, s. 7 28 Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980, s. 193 29 Zapletal, Z. Pozdě na hlasitou hudbu. Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 50
25
26
9
“zákony,“ resp. “bez“ zákonů. Žijí jenom sami pro sebe, pro své vzrušení a zážitky. Je pro ně
příznačná absence snahy začlenit se do společnosti a jejího řádu. Gilbert Millstein hovoří ve své studii o tom, že pro beat generation je příznačná absence osobních a společenských hodnot. 31 Jediným zákonem je pro ně zákon užívat si a být svobodný. Jejich společenství,
hnutí je societou, která tak záměrně odklání pozornost od oficiálního světa (a vlastně mu tím vzdoruje) a maximálně se zaměřuje k vlastnímu individuu a jeho prožitkům.
Se světem samým pro sebe a se svými zásadami žije také jedna z postav Zapletalovy
knihy. Je to několikrát trestaný, nyní však svobodný Marian Straka, který se toho horkého a
suchého léta dostává na svobodu. Bez cíle a nějaké vize perspektivní budoucnosti cestuje, kam ho napadne, živí se vykrádáním rekreačním chat a prodejem jejich zařízení. Přespává v lese nebo u příležitostných známých, je zkrátka tulákem, který i přes nedostatek peněz a
nuznou stravu není ve svém konání nešťastný. Nakonec skončí opět za zdmi cely. Tato postava ukazuje jakýsi lidský typ, jenž má hodně blízko k tuláctví, volnosti, nevázanosti a tedy i beatnictví (o tom viz dále kap. Kobova garáž).
Pavel Kozina řeší svůj vzdor vůči společnosti únikem, na kterém se snaží smířit se
s touto společností, protože si je vědom vlastní sounáležitosti k ní a že je nemožné tuto societu, založenou na materiálních statcích, ignorovat nebo se od ní odprostit: „…a pak je
sobota a oni se mohou vyspat a těšit se na zahrádku a do garáže a na výlet s dětmi do přírody, na kytky, aby to měli doma pěkné, a hromadit a mít a hromadit a vlastnit…Tomu chceš utéct,
ale nikdy před tím neutečeš. Patříš k tomu a nepřizpůsobit se…, ale to už kdysi říkal Darwin.“ 32 Proto si k ní snaží najít cestu, najít nějaké opěrné body, jistoty, kterým může
věřit. Touto jistotou mu je jeho žena a děti. Beatnici, jak nám je představil a deklamoval Jack Kerouac v románu Na cestě nacházejí své jistoty v marihuaně, nespoutanosti, opiových
snech a nikdy nekončících pitkách. Jak bylo řečeno, existují víceméně sami pro sebe,
s nejmenší kapkou odpovědnosti vůči společnosti, a hlavně i vůči svým blízkým, své rodině. Jejich rodinou jim jsou totiž přátelé, alkohol a cesta. „…přítomnost patří tomu
nejvznešenějšímu poslání této doby: jízdě.“ 33 Pavel Kozina si je naproti tomu vědom vlastní
odpovědnosti vůči svým nejbližším. I proto, dále pak z morálních kvalit, se vrací ke své rodině jako své jistotě.
Tytell, J. American writing today. 1982, s. 211 Charters, A. Beat down. What was the Beat generation. Toronto: Penguin books, 2001, s. 411 32 Zapletal, Z. Pozdě na hlasitou hudbu. Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 36 33 Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980, s. 125
30
31
10
Kobova garáž Tato kniha bývá velmi často středem literárněkritických studií a debat, jelikož se řadí mezi první spisovatelské pokusy o zobrazení hektických dní kolem událostí 17. listopadu 1989.
34
Děj zabírá větší časový úsek, tj. před i po těchto událostech. Zapletal zde
demonstruje „vliv společenských změn na život jedince a jeho potřeb.“
35
V tomto románu se opět setkáváme s Pavlem Kozinou coby hlavním hrdinou.
Zmiňuje se zde o svém “úniku“ od rodiny a od společnosti na počátku 80. let a který je
popsán v knize Pozdě na hlasitou hudbu (viz výše). Jde o tedy o jakési metarománové vrstvy. Bylo to pro něj období, které sám Pavel Kozina nazývá “na cestě“. „Potom opilého Toma
dopravil taxíkem domů. Tam poprvé uviděl Zuzanu. P. K. si vzpomněl na jméno tehdejší Tomovy milenky. – Martina, řekl si a potěšilo ho, že jsi ještě dokázal vzpomenout. Toho dne vlastně zahájil cestu po republice, svůj útěk před sebou, který skončil vlastně návratem
k sobě, a taky k Evě a k dětem. O tom útěku napsal P. K. knížku. Vděčil jí za to, že teď mohl dělat to, co dělat chtěl. “ 36
Kniha Kobova garáž skrývá asociace, přímé odkazy, které nás přivedou k Jacku
Kerouakovi a které nás v důsledku utvrdí, jaké úcty dochází Jack Kerouac v díle Zdeňka Zapletala. Na besedu se svými čtenáři přijíždí P. K. do východních Čech, kde potkává místního knihovníka, jenž ho pozve do hospody, kde P. K. přemítá: „…když se blížila
zavírací hodina, navrhl Karel, že by mohli pokračovat v blízké vinárně. Řekl P. K., že by si takový zážitek neměl nechat ujít. – Je to jediná vinárna čtvrtý cenový skupiny v čéeseser. P.
K., který se po několika pivech začal cítit jako Jack Kerouac, připadalo nemožné, aby opustil Jičín a pověstnou vinárnu nenavštívil. Co mohl vědět.“
37
P. K. aplikuje v praxi jednu
z mnoha beatnických “tezí“, kteří lační po prožitcích a poznání, 38 a dochází k závěru, že
navštívit vinárnu čtvrté cenové skupiny je taky zkušenost, kterou je záhodno v rámci beatnického cítění podstoupit. Druhá zmínka o beatnicích, byť nepřímá, nás upomíná když se P. K. jako spisovatel chystá s kamarádem Petrem do Karlových Varů dopsat scénář pro
Zapletal, Z. Kobova garáž. K. B. K. P., 1992 Lukeš, J. Mezi kýčem a zpovědí. Lidové noviny 1992, příl. Národní 9 (28. 4. 1992), č. 18, s. 2 36 Zapletal, Z. Kobova garáž. K. B. K. P., 1992, s. 67 37 Tamtéž. s. 100 38 Turner, S. Hipster s andělskou hlavou. Život Jacka Kerouaka. Brno: Jota, 1997, s. 78
34
35
11
televizi. „V úterý ráno odjel do Karlových Var. Těšil se. Když vjel za Vyškovem na dálnici,
začal si zpívat On the road again. Na cestě měl být celý den. Čekalo ho asi pět set kilometrů, bufety, kávy, párky s hořčicí. A tak dále.“ 39 Slogan On the road again (znovu na cestě) lze
v kontextu děje knihy chápat dvojznačně. Může to být narážka na Jacka Kerouaka a jeho román Na cestě, v souvislosti s tím, že P. K. jako postava je na cestě, tj. cestuje, jede někam,
sám, svobodný, tak jak cestování praktikovali beatnici. Druhé dešifrování se realizuje na základě zmínky o vlastním útěku před rodinou a před sebou samým na začátku 80. let (viz
výše), na který teď naráží s nadhledem tímto anglickým sloganem. Bufety, kávy jsou
obrazem obrovských amerických dálnic („Káva patřila k americkým highwayím a kupování kávy byl obřad.“ 40), kolem kterých je nesčetně bufetů, motelů a benzinek, kde se skoro
každý zastaví na kafe s koblihou, popovídá si s ostatními, načerpá síly na těch dalších
několik tisíc kilometrů na cestě před sebou. „Nejdřív jsem si dal snídani – skromňoučkou, všehovšudy topinku, kafe a jedno vajíčko – a pak jsem to střihnul přes město rovnou na dálnici.“ 41 P. K. se na své cestě do Karlových Varů chce cítit jako na americké dálnici, chce si připadat jako americký tulák, cestovatel a beatnik.
Kniha Kobova garáž je pro naše potřeby zajímavá ještě z jednoho úhlu pohledu.
Popisuje se v ní docela detailně život v socialistickém nápravném zařízení pro mladistvé.
Jsou to lidé, kteří mají za sebou kriminální minulost a ve většině případů i budoucnost. Tito
chovanci žijící na okraji společnosti si vysnívají lepší, růžovější budoucnost, snaží se zbavit typu chování symptomatického pro asociální živly. Avšak snaha o existenciální zajištění vlastní budoucnosti, a zejména přítomnosti, jim nedovoluje vymanit se z tohoto
začarovaného kriminálního kruhu. Pavel Kozina hledá námět pro svůj nový román a dostává
se náhodou až k chovancům Břestského nápravného zařízení. Snaží se najít pochopení pro
tyto lidi. Věří, že jsou to obyčejní lidé a nijak se neodlišují od ostatních, normálních občanů. Vznáší myšlenku, že za to, jací jsou, může okolní společnost. Tam, kde jsou, je zavedla
sobecká konzumní společnost. „P. K. to zkusil jinak. – Chtěl bych v tom, co budu psát, ukázat, že v pasťáku nejsou lumpi, že stejní lumpi jsou i všude jinde, že za to nemůžete vy, že za to
můžeme my všichni, řekl. Připadalo mu to dost patetické a blbé. – Fakt si to myslíte? řekl Ali v pauze, která následovala. – Co? zeptal se. – No, že v pasťáku nejsou samí lumpi, řekl Ali. –
Zapletal Z. Kobova garáž. K. B. K. C., 1992, s. 216 Zapletal, Z. Andělé & démoni. Olomouc: Votobia, 1996, s. 130 41 Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980, s. 35
39
40
12
Ti největší a opravdoví lumpi nesedí v pasťácích, ale někde jinde., prohlásil P. K. “ 42 Steve
Turner se zmiňuje o tom, že Jack Kerouac si je vědom, že zoufalci, vyvrhelové a osoby “chudé duchem jsou“nejotevřenějšími lidmi.
43
Nápadná je podobnost chování těchto
mladých kriminálníků s chováním příslušníků beat generation, jakmile se jim podaří svévolně opustit brány “pasťáku“. Těchto pokusů o útěk je mnoho a je jen otázkou času, kdy
budou úspěšné. Na druhou stranu je rovněž otázkou času, kdy se do nápravného zařízení vrátí. Jakmile tedy opustí brány tohoto zařízení, jsou bez peněz, nejsnažší cesta je navštívit známého, půjčit si od něj nějaké peníze, jet dál, po cestě někde něco ukrást a všemožně si zajišťovat nocleh. Horká přítomnost je pro ně nejaktuálnější. Nemají žádný prostor na to
myslet do budoucnosti ani na to, aby si vytvořili určitý strategický koncept, který by vyústil někam jinam než zpět, odkud na cestu vzešli, zpět za mříže pasťáku. Stejně jako Dean a lidé,
které kolem sebe drží silou své osobnosti, žijí jenom pro TADY a TEĎ. Je budoucnost
nezajímá, budoucnost je jen přívažkem skvělé přítomnosti. „Začátek naší cesty probíhal v přízračném oparu. Viděl jsem, že to celé bude jedna velká epopej napříč mlhou.
„Julií!“ ječel Dean. „Jedeme dál!“ A nahrbil se nad volantem a ždímal z auta, co to dalo; byl zas ve svém živlu, každý to mohl vidět. A byli jsme rádi, teď nám bylo jasný, že všechny zmatky a hlouposti zůstávají za náma a přítomnost patří tomu nejvznešenějšímu poslání této
doby: jízdě. A tak jsme teda jeli.“ 44 A stejně jako chovanci Břestského nápravného zařízení, tak i Dean se Salem putují od známého ke známému a hned ráno zase dál, nemaje peněz
zajišťují si porůznu ubytování a stravu. Dean je ten, který žije na okraji společnosti, který si prošel řadou lapáků, kde je lidské bytí omezeno na základní živočišné potřeby, a tak jeho
zběsilé chování, hned sem hned tam je výsledek jeho snění a touze po svobodě za mřížemi studené cely. A když je venku, snaží se užívat si, co to jde. „Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního
štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je
žena, která tu není. Vězení je místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem Zapletal, Z. Kobova garáž. K. B. K. C., 1992, s. 71 Turner, S. Předmluva, in: Hipster s andělskou hlavou. Život Jacka Kerouaka. Brno: Jota, 1997 44 Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980, s. 125
42
43
13
si nahrazuje to neblahé ochuzení.“
45
Stejně tak chovanci břestského “pasťáku“ jsou
většinou lidé, o které jejich rodiče nejevili zájem a celý život tráví v zařízeních podobného typu, sami, mezi svými. „Skoro nikde nic neukradli, nic nezničili, ale dostali podmínku. Já
jsem zůstal čistý, protože neprozradili, že jsem byl v prvních dvou chatách s nimi. Petr mi povídal o tom, jak hned, když jsem odjel, sbalili rozvedenou paničku a dva dny ji oba v kuse
šoustali v jejím luxusním bytě. Popisoval mi detaily, jak byli všichni tři ve vaně, co jim dělala,
jak vyváděla, když ji ojížděli oba najednou. Moc jsem jim nevěřil, ale přesto jsem jim záviděl, že si tak užívali. Později mi Pavel prozradil, že si tenkrát tu ženskou vymyslel. Každý
v pasťáku snil o tom, že někde venku nebo na útěku sežene nadrženou šoustací mašin.. Skoro každému se to taky podle keců podařilo.“ 46
Tuto podobnost mezi Kerouakovými a Zapletalovými hrdiny můžeme označit jako
osobnostně - charakterovou spřízněnost. Ta poukazuje na charakterovou výlučnost lidí, kteří žijí jistým způsobem života, který se k nim dostal z vnějších podnětů a oni svým chováním jen reagují na tyto podněty. Jsou to zejména: nezájem rodičů, nezájem společnosti; v
Zapletalově románu těmto postavám nechybí snaha začlenit se do společnosti jako řadový a
spořádaný občan, společnost je však již předem zatracuje; u Kerouaka jsou tito hrdinové
záměrně mimo společnost, jejich svobodnou volbou je potulovat se a užívat si, byť na hraně,
ale spíše pod hranicí zákona; ve finále však tyto postavy sjednocuje gesto vůči okolí spočívající v odmítání a neschopnosti akceptovat většinu.
45 46
Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980, s. 123 - 124 Zapletal Z. Kobova garáž. K. B. K. C., 1992, s. 181
14
Půlnoční pěšci Touto knihou, v pořadí autorovou třináctou, z r. 2000, 47 navázal Zdeněk Zapletal na svoje,
podle většiny kritiků, zřejmě nejlepší dílo, na Půlnoční běžce (1986). V tomto románu (i v mnoha dalších z 90. let) „Zapletal rychle vytušil a pojmenoval, že prachmizerně
trvanlivé mezilidské vztahy a všeprostupující konzumní koroze budou vždycky vítězit nad pravdou a láskou bez ohledu na momentální politický režim, a tak se celkem logicky veřejně přihlásil k ruksakové revoluci, beatnictví a zenu. Stal se trochu víc Kerouakovským
epigonem než sám sebou, jenomže Big Sur se v postkomunistické moravské krajině po potopě hledá o poznání hůř než v Kalifornii.“ 48
Stěžejním je pro nás v tomto spletenci příběhů z 90. let příběh Doktora. Jeho
leitmotivem je hledání životní cesty, pochopení ostatních, pochopení sebe a hledání svého místa v řádu světa. Tyto reflexe vlastní nespokojenosti a neutěšené psychiky vedou Doktora
místy až maniodepresivním stavům. „Doktor cítil, že neděli možná nepřežije. Ležel zahrabaný ve spacáku ve svém squatu a zacpával si uši, aby neslyšel auta projíždějící po
náměstí, útržky hovorů, zvuky, žádné zvuky, a zavíral oči, aby neviděl světlo, a v mozku měl anonymní vzkaz, že už zase musí něco udělat, utéct, vypadnout, ztratit se, neexistovat na čas pro svět, pro který existoval.“ 49 Řešení z této neutěšené vlastní situace nachází v útěku.
„Cesta jako řešení je nejsnadnější rozhodnutí mezi nejistotami.“ 50 Doktor nahlíží na život
z pozice člověka, jemuž něco uteklo, aniž by věděl co. Nebo možná spíše jemuž permanentně něco utíká, utíká kolem něj a nezbývá mu než hledat odpověď na nezodpověditelnou otázku:
Proč?? „…Mám pocit, že celý můj život je jenom omyl. Bylo to jako hra na něco. Jeden veliký, dlouhý podvod. Ty pravé a správné věci se odehrály jindy, jinde a jinak…Tohle jsem si zapsal.“
51
Jediné vyústění tohoto přemítání, zmítání se a pochybování nachází Doktor
v úniku, v cestě. „Řekla mu, že o něho měla strach, že mu od včerejška volala aspoň stokrát.
– Pojedeš se mnou? zeptal se jí. Nevěděla kam. Vysvětloval jí, že musí ujet, utéct, zmizet,
Zapletal, Z. Půlnoční pěšci. Brno: Petrov, 2000 Matoušek, P. Zastavil jsem se a stojím.Host 2001, č. 1, s. 13 - 14 49 Zapletal, Z. Půlnoční pěšci. Brno: Petrov, 2000, s. 282 50 Tamtéž, s. 55 51 Tamtéž, s. 39
47
48
15
kamkoliv vypadnout…“ 52 Jde tedy o útěk před sebou samým, před rodinou a svými blízkými
vůči kterým cítí zodpovědnost, na kterou však nemá sílu a ani chuť. Tento stav být “na cestě“, něčemu uniknout je vyvolán zcela niternými a osobními potřebami. Doktor se musí vyrovnat
ve své psychice s vlastními nejistotami. Se stavem být “na cestě“, jet někam dál a tím vyjádřit nesouhlas s fungováním společnosti, jak jej praktikovali beatnici, nemá nic společného, protože nejde o únik před společností jako vzdorující gesto, nejde o individuální revoltu proti ní. Beatnici tímto způsobem záměrně unikají. Doktor záměrně uniká, protože potřebuje čas a
prostor (ten získá cestou), aby si uvědomil, jak se zachovat ve vztahu ke dvěma ženám, k vlastní rodině a jak pokračovat dál v životě.
V Doktorových introspektivně – reflektivních pasážích najdeme přímé odkazy
k Jacku Kerouakovi, jeho dílům, skupině beat generation a autobiografickým momentům
z jejich života. Jako by neustále měl hnutí beat generation v podvědomí, jako by pro něj bylo nějakou metou, která se stává měřítkem hodnocení. „…všecko je pořád jenom boj o přežití, přežíváme, tedy jsme, žijeme nebo přežíváme, Kerouac umřel, nebyl Ginsberg po zbytek
života jenom stará legenda, lidi…“
53
Při popisu své pracovny se Doktor záměrně
soustřeďuje na čarovné býlí, kameny z USA, zvýrazňuje tím jejich magičnost a souvztažnost s Jackem Kerouakem. Protože v celé knize se nám v reflektivních Doktorových pasážích
předkládá detailní popis jeho duševního rozpoložení, jeho nespokojenosti s vlastním životem, tyto asociace s Amerikou a Jackem Kerouakem ční v jeho toku sebelítosti jako nějaký záchytný bod. Záchytný bod něčeho neuskutečnitelného, něčeho, co je mu neustálým
zdrojem obdivu. Tento obdiv k Americe a hnutí beat generation je dán také generačním pocitem (viz Úvod). „Na stole měl kámen z Desolation Peak, z hory, kde Kerouac celé jedno
léto hlídal lesní požáry a potom o tom napsal Anděly pustiny. V pokoji pod střechou měl taky čarovné býlí z Mrtvého údolí, o kterém si myslel, že má sílu a může čarovat…“ 54 O kousek
dále: „Měl tam taky sůl ze solných jezer v Utahu, barevné kameny odněkud z kaňonu
z Capital Reef, našedlý lehký sopečný popel ze sopky svaté Heleny, zkamenělé dřevo, mapy San Francisca…“ 55 Kámen z Desolation Peak má pro Doktora význam jen proto, že tam
Kerouac strávil rok a napsal pak o tom knížku a ostatní talismany jenom proto, že mu symbolizují Ameriku. A největším symbolem Ameriky je pro něj Jack Kerouac se svou
partou beat generation. Proto si neodpustí poznámku o kultovní On the road a malé Tamtéž, s. 283 Tamtéž, s. 232 54 Tamtéž, s. 9 52 53
16
zamyšlení: „Carolyn byla manželkou Neala Cassadyho, legendárního Deana z Kerouacova
On the road. Carolyn Cassady, paní, která píchala s Deanem a nějaký čas taky s Jackem
Kerouakem… Zvláštní… Paní, co šoustala s Kerouacem. “ 56 Jako by pro Doktora setkání
s “přímou“ svědkyní zrodu beat generation nabývalo bytostného rozměru. Tato paní je
prostředkem, který Doktorovi přibližuje Jacka Kerouaka. Jako by se z ní snažil vycítit něco z jeho osobnosti. O tom, jak bylo hnutí beat generation jedinečné a neopakovatelné, ale že už
je také dávno zapomenuto, svědčí tato ukázka: „…A když se jí ptali, jestli myslí na Deana, teda Neala a na Jacka, tak se trochu smutně usmála a řekla: All the time…“ 57 Doktor tento
fakt o hlavních hrdinech románu Na cestě sděluje s odstupem a neutrálně, protože si sám je
vědom významu beat generation a také, že je zapomenuto. V rámci “uctívání“ hnutí beat
generation Zapletal nazval jednu kapitolu Půlnočních pěšců Na cestě. Jde však jen o
zmíněnou úctu k Jacku Kerouakovi, protože s “cestou“, ve smyslu beatnickém nemá nic
společného. Doktor jede taxíkem domů ze setkání se svým přítelem Baronem a přemítá, že
jejich dvě kamarádky taky jedou zrovna domů a že jsou taky “na cestě“. Když se Doktor zamýšlí, co by si s sebou vzal, kdyby byl konec světa, mezi ostatními věcmi by určitě nezapomněl na „…knížky od Kerouaka. 58 V devadesátých letech vystřídal Doktor mnoho
zaměstnání, je to pro něj období tápání, hledání sebe sama ve společnosti, kde sám sebe
nemůže najít, protože cítí, že do této společnosti nepatří a nerozumí ji. „Na cestě hledání cesty, úniku a zapomnění se stal taky knihkupcem.“ 59 Doktor tak chvíli pracoval také jako
knihkupec. Ještě, než jím byl, snil o tom: „…jaké si udělá City Lights, jak se stane Ferlinghettim…“ 60 Chce si tak připadat jako jeden z beatniků. Sám Doktor, knihkupec, se
pak explicitně vyznává, že nejbližší mu jsou knihy beat generation: „…doporučil Bukowského, Bukowského jako ideální čtení pro dvanáctileté dívky, a ta paní hned koupila
Hollywood a k tomu ještě něco jako Trainspotting, aby toho nebylo málo, a já jsem si říkal, že to tak budu dělat pořád, že budu lidem doporučovat už jenom to, co mě baví…“
61
Syntézou Doktora – Kerouaka je pak pasáž, v níž Doktor doznává, že chce být Kerouakem,
ale zároveň ví, že být tím opravdovým Kerouakem nelze… „Chtěl se trápit, užírat, strachovat se, chtěl být mimo tento reálný, rychlý, praktický svět, Kerouacem bez chlastu, bez Tamtéž, s. 10 Tamtéž, s. 89 57 Tamtéž, s. 202 58 Tamtéž, s. 202 59 Tamtéž, s. 13 60 Tamtéž, s. 14 61 Tamtéž, s. 87 55 56
17
drog, bez přátel a teď už dokonce i bez cesty.“ 62 Charakter těchto přímých odkazů k beat
generation má čtenáře upozornit na význam tohoto hnutí a jeho členy. Zapletal tak činí citací jmen, děl a okolnostmi jejich vzniku. Tyto odkazy se realizují na asociativní bázi a objevují se tak v textu jako myšlenkové pozadí psychiky hlavního hrdiny.
Půlnoční pěšci jsou knihou která zobrazuje českou společnost devadesátých let. A to
ve všech jejich konzumních, “kapitalistických“ souvislostech. Vládou peněz, kapitálu a trhu tak může připomínat společenskou situaci Ameriky padesátých let. Tu společnost, kterou
beatnici odmítají. Protože v Půlnočních pěšcích jsou nám představovány lidské typy, které se
přizpůsobují konformnímu a materialistickému způsobu života, pro které je takový život pohodlný a příjemný. Nedokáží prohlédnout nad rámec svých vlastních potřeb, a proto jsou šrotováni konzumními mechanismy, které ubíjí primární lidské vztahy až do bodu, v němž
ztrácejí jakýkoliv nadhled, soudnost a kritičnost. Ať už s jedná o postavu velkopodnikatele
Inženýra, úspěšného právníka Barona nebo Doktorovy nadřízené v rádiu. Všichni tito žijí
v jakési iluzivní cloně peněz, která je oslepuje a mámí. Asi nejlépe to vystihl Vladimír Novotný, jenž o těchto postavách říká, že: „vesměs se totiž nechávají liknavě unášet světem
v bláhovém domnění, že právě ony naopak v rámci možností činorodě (byť „rozumně“)
transformují veškerý zdejší svět k obrazu svému.“
63
Představují pravý opak k hrdinům
kerouakovského typu. Právě tomuto světu peněz vzdorují beatnici útěkem, cestou a volností. Zdeněk Zapletal tento svět v Půlnočních pěšcích zobrazuje ve všech souvislostech. A proto
ne náhodou o pár řádků níže označuje Vladimír Novotný Zapletalovy Pěšce jako černou kroniku současnosti, ztělesňující svědomí doby. 64 Petr Matoušek pro ně nachází rovněž
přiléhavé označení. Jsou to pro něj bezmocní páriové, s nimiž pohybuje kdosi shůry. 65 Je
nasnadě otázka, zda se podobné společenské praktiky (podplácení, lež) neděly i v době
Kerouakova období “na cestě“. Odpověď na tuto otázku je snadná. Ano. Ale Kerouac právě z tohoto symptomu společnosti utíkal a vzdoroval mu. Amerika v padesátých letech prožívala období „...vrcholné hospodářské stability.
66
Kerouac tento svět záměrně
nezobrazuje, protože beatnici proti tomuto světu bojují tak, že jej ignorují. „Beatnici odmítli ideál mladého úspěšného Američana s jeho přímočaře nalinkovaným a pevným cílem…“ 67
Tamtéž, s. 300 Novotný, V. Jak se ukerouakovat v posttotáči. Tvar 2001, č. 1, s. 20 64 Tamtéž, s. 20 65 Matoušek, P. Zastavil jsem se a stojím. Host 2001, č. 1, s. 13 66 Hilský, M. Předmluva, In: Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1978 67 Tamtéž
62 63
18
Probuď se a zpívej Kniha Probuď se a zpívej
68
bývá označována v rámci Zapletalova celého díla jako
“nejkerouakovštější“. Přímých odkazů ale ke Kerouakovi a beat generation najdeme poskrovnu. S On the road ji ponejvíce spojuje žánrové vymezení – řečeno filmovou
terminologií, jde o “road movie“. Ta zobrazuje putování, cestování jako klíč k pochopení okolního světa, ale hlavně sebe sama. Má zdůraznit hodnotu harmonických mezilidských vztahů a přesunout zájem od hmotných k duchovním hodnotám. „…pouť směrem ven se
v jisté chvíli obrací a stává se cestou k sobě samému.“ 69
Zdeněk Zapletal je tedy "na cestě"...V polovině devadesátých let se ocitl v krizi, jejíž
příčinou bylo znechucení ze společenských poměrů, krize z vlastní finanční nouze. Jeho útěchou mu byla Bible (viz níže). Proto se Zdeněk Zapletal odhodlal k neobyčejnému činu:
„Až jednou jsem si řekl, že to „nestarej se o den zítřejší“ vyzkouším opravdu natvrdo. Byl
jsem stále pod vlivem Kerouaka, a tak jsem se rozhodl, že vyrazím na cestu po Čechách doslova bez koruny.“ 70
Tentokrát se vydává se svým přítelem M.Ž. na cestu, ke které jim byla inspirací
částečně Kerouakova Na cestě – k níž se přímo nehlásí, ale některými narážkami a
ztotožněním pocitů se autora tohoto kultovního díla dovolávají - a částečně některé pasáže z
Bible. Konkrétně se jedná o pasáž Evangelia sv. Matouše, kde stojí: "...Proto vám pravím:
Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc něž pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je Váš nebeský otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o
jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na lilie polní, jak rostou: nepracují, nepředou - a povím vám, že ani Šalamoun v
celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní. " 71 A jak
několikrát v knize praví sám autor, chtějí zjistit, jestli TO funguje. Proto se vydávají na cestu úplně bez peněz, s jednou svačinou, občankou a solí a jejich mottem je zjistit:"..., jak se dá Zapletal, Z. Probuď se a zpívej. Praha: Akropolis, 1995 Peňás, J. Zmoudřelý epik na cestě. Lidové noviny 1995, č. 220, s. 12 70 Balaštík, M. „osmdesátá léta byla permanentní mejdan…“ Host 2005, č. 5, s. 8 71 Zapletal, Z. Probuď se a zpívej. Praha: Akropolis, 1995, s. 7
68
69
19
přežít ve světě, kde se staly peníze klíčníky srdcí mnoha lidí ..." 72 Sami charakterizují svoji cestu jako obyčejnou. „Jediná výjimečnost byla v tom, že jsme se vydávali na cestu úplně bez
peněz a bez plánu, kam pojedeme, kde skončíme a podobně. Chtěli jsme prostě jet nebo jít tam, kam nás Bůh povede.“
73
Vztah k Bohu je nesporný také u beatniků. Resp. Bůh a víra
v něj u nich figuruje jako princip běhu světa. Věří v tento koloběh jako v něco
nezpochybnitelného a nenapadnutelného. Jde však o povrchní přijímání duchovna z pozice těch, kteří něco nejasně tuší o existenci sil nepodchytitelných rozumem. Kerouakovo „katolictví“ je „nerozvinuté a surové.“
74
„Je to v pohodě, Bůh existuje, víme přece svý, no
ne?“ 75 „Bůh existuje, ale s ničím se nemazlí. Hele, já vím bezpečně, že jak si teď tady jedem, tak že je o nás postaráno…“ 76
Zdeněk Zapletal se dostává na cestu a snaží se podat o ní objektivní zprávu. Chce
zanechat svědectví o svém neobvyklém pokusu. Jeho výpověď je proto realizována
s patřičným vypravěčským nadhledem, jak říká sám autor: „…není v ní vyfabulované ani slovo. Je to vlastně reportáž.“ 77 Zdeněk Zapletal je vypravěčem, který má nadhled. Je to
jakýsi vědec - literát, který chce podat "laboratorní zprávu" ze své cesty. „Někdo mě poslal na tuto cestu, abych si uvědomil, co už jsem dávno věděl. Kdosi mně v poslední době pořád dával lekci. Nutil mě prožívat různé situace jenom proto, aby mi dokázal, že se mýlím.“ 78
Zapletalův jazykový výraz je tak sporý, ale zato maximálně informativní.
Zdeněk Zapletal tak utíká ze vzdoru vůči společnosti. A to přesně v souladu
s beatniky: bude volný, bude mít spoustu možností před sebou. Kerouakovským motivem u Zapletala je poznat: "..., jak voní země, na které žijem, jak voní tráva a kytky a lesy a voda..." 79
O kousek dále: "Chtěli jsme úplně naplno prožít každý den, každou minutu každého dne a
vnímat, jak vypadají mraky ve 3 odpoledne a prach u silnice v pravé poledne, jak pálí hvězdy na horách, jak se budou chovat lidé, až je třeba požádáme o práci za krajíc chleba. " 80 Jde
tak o pokus „…o obnovu schopnosti bezprostředně vnímat život kolem sebe a nakonec i sama sebe.“ 81 Zčásti záměrně se tak stylizují a dostávají do situace tuláků a cestovatelů. Přestože
Tamtéž. s. 11 Tamtéž. s. 14 74 Turner, S. Hipster s andělskou tváří. Život Jacka Kerouaka. Brno: Jota, 1997, s. 215 75 Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1978, s. 164 76 Tamtéž, s. 165 77 Balaštík, M. „osmdesátá léta byla permanentní mejdan…“ Host 2005, č. 5, s. 8 72 73
Zapletal, Z. Probuď se a zpívej. Praha: Akropolis, 1995, s. 60 Tamtéž, s. 14 80 Tamtéž. s. 15 81 Peňás, J. Zmoudřelý epik na cestě. Lidové noviny 1995, č. 220, s. 12
78
79
20
se Zapletal se svým nápadem cestovat na Jacka Kerouaka neodkazuje přímo, za jeho záměrem tento americký kultovní autor dozajista stojí. Zdeněk Zapletal píše: "Rudná byla
vlastně jenom další pokračování naší výpadovky. Navíc tady, na kraji Pittsburgu, nastoupil smog...“ 82 Z tohoto nepatrného detailu lze usoudit, že si na své cestě připadá a chce připadat jako americký tulák. Cesty naší vlasti mu jsou nekonečnými americkými dálnicemi, Ostrava
mu připadá jako Pittsburgh nebo taky klidně Denver, Chicago či Frisko. Je nepochybné, že tak chce souznít se svým americkým kolegou a vzorem Jackem Kerouakem. Dalším
odkazem k tradici beat generation je pasáž, v níž autor popisuje přípravu věcí na cestu:
"Dřepěl jsem před stanem a přehraboval se ve svém batohu a zvažoval, co si na sebe vezmu
na noc a jestli jsem si s sebou vzal na cestu všecko, co budu potřebovat. Ať už jsem si vzal cokoliv, muselo to stačit. Můj vzor při balení věcí na cestu a vůbec největší cestovatel, se kterým jsem se v životě setkal, byl Ted Simon. Ted byl Američan, žil v Covelu, ve státě
California a na motorce značky Triumph procestoval skoro celý svět a potom o tom napsal knížku. Byl to vrstevník velkých postav beat generation a hodně jich znal taky osobně. Když
jsem se s ním poprvé setkal na zlínském autobusovém nádraží, měl na sobě čistou světlou košili a džínsy a u nohy veliký batoh. Nic víc. Žádné jiné odvazy a tulácké a traperské propriety s sebou neměl. Vypadal jak sváteční turista z Hostýnských hor. Přitom měl právě
za sebou Ukrajinu a Rumunsko a obě tyto divoké země prošel pěšky. Inspiroval mě a poučil, že na množství nezáleží. Nevzal jsem si proto s sebou skoro nic. " 83 O tom, jak moc je
Zapletalovi beat generation s Jackem Kerouakem a USA inspirací a zdrojem úcty, nám
napoví i takový detail, že Zapletal užívá anglického pravopisu při psaní amerického státu California, přestože je běžné psaní počeštěné, tedy Kalifornie.
Lubomír Machala se domnívá, že právě „v této stylizovanosti“ 84 do role tuláka a
cestovatele „je zakódována nepřesvědčivost Zapletalovy prózy a to už od počátku.“
85
Naproti tomu František Všetička shledává v této Zapletalově stylizovanosti hluboký smysl:
„…, nelze přehlédnout vlastní akci, a sice skutečnost, že se Zdeněk Zapletal se svým druhem v dnešní
zkomercionalizované
době
rozhodli k svobodnému, proticivilizačnímu
a
protikonzumnímu činu – vyjet si s prázdnou kapsou do světa. Kdo má dnes k něčemu
Tamtéž. s. 137 Tamtéž, s. 36 84 Machala, L. Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha: Brána, 2001, s. 153 82 83
85
Tamtéž
21
podobnému odvahu?“
86
Sal Paradise z románu Na cestě a parta kolem něj se do rolí tuláků a
cestovatelů ženoucími se za zážitky nestylizují. Oni jimi jsou, je to forma jejich protestu proti společnosti. „Byla to generace, která hledala mystické zážitky a vytržení než bezpečnost a jistoty, které byly prioritní v chladných padesátých letech.“ 87
Sal a jeho parta kolem Deana cestují do konkrétního místa, města, za kamarády na
nějaký nekončící mejdan, kde poznají další, nové kamarády, kteří je zase pozvou do jiného bytu a tak dále a tak dále. Cestování představené a popisované v knize Na cestě je tedy
spontánní a neplánované. Na svých cestách nemají žádné zábrany, žádná pravidla, kterými by se řídili (o tom viz kap. Pozdě na hlasitou hudbu). Nejcennější je pro ně svoboda a
svoboda rovná se užívat si a bavit se. Michal Žáček se Zdeňkem Zapletalem si však předem určili jistá pravidla, podle kterých budou následující společný čas žít a cestovat. V prvé řadě
je to Desatero. Dále nesmí vyhledávat žádné přátele či známé, chtějí se vyhýbat velkým
městům a mohou požádat o jídlo za protislužbu. Takto vybaveni, plni elánu, energie a napětí z neočekávaného se vydávají na cestu. Neví, jakým směrem, kde bude jejich konečná
zastávka, kam je kdo sveze, kde se jim to bude líbit, kde seženou nějakou práci, aby se uživili...
Zdeněk Zapletal je na cestě, která má dokázat biblická svědectví a zároveň přesvědčit,
že peníze, majetek nejsou jediným raison de’être. Že mravní čistota a všeobecná tolerance
jsou elementy tvořící smysluplný lidský život. „Chudí toužili po bohatství. Bohatí chtěli mít
víc. Někdo se bál o svoje zdraví, někdo o svoje diamanty. Vlastně to běželo v rovnováze. Blázni se usmívali. Milionáři měli vady páteře. Krasavice stárly. Všecko bylo v rovnováze. Do prdele, kde byla láska?“ 88 Lubomír Machala hovoří v souvislosti s hrdiny děl Zdeňka
Zapletala „o životě, který získává na hodnotě a smyslu, směřuje-li k větší toleranci, vlídnosti, opravdovosti, upřímnosti, vzájemné úctě a lásce mezi lidmi.“ 89 Toto si Zdeněk Zapletal
s Michalem Žáčkem na své cestě uvědomují, je to jejich protest proti společnosti, která je založena na hmotných statcích. Tato společnost však v jejich pokusu vidí pouze pošetilé donkichotství. A proto se setkávají s nepochopením a ignorancí. Pro okolí je jejich experiment pouhým žertem. Oni se však v souladu s Biblí snaží pochopit a neodsuzovat ty,
kteří nechápou jejich cestu. „Michal se ho zeptal, jestli by pro nás neměl nějakou práci. -
Uděláme cokoliv. Za pivo pro každého, řekl Emžet. Vanděra odemykal a tvářil se naprosto Všetička, F. Probuď se! In: Literární noviny 1996, 7, č. 43, s. 7 Tytell, J. Jack Kerouac. American writing today. 1982, s. 211 88 Zapletal, Z. Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj. Praha: Akropolis, 1994, s. 8
86
87
22
odmítavě. - Cokoliv. Za pivo, zopakovali jsme několikrát a Vanděra konečně odemkl a zeptal
se nás, proč to děláme. - Co vás k tomu vede? řekl a netvářil se přitom nijak optimisticky. Řekli jsme mu, že je to takový pokus, že zkoušíme přežít bez peněz.“ 90 O kousek dále: „Šli
jsme to zkusit k benzince. Nabídli jsme pumpaři, že mu za 10 korun umyjeme všechna okna,
že mu umyjeme celou benzinku. Díval se na nás jak na ptáky. - Můžem třeba taky tady zamést nebo něco uklidit, zkusil to Michal. - A odpadky spálit do ohníčku, pokusil jsem se o žert, ale pumpař si toho nevšiml. Radši jsme šli.“ 91 Kritická reflexe stavu společnosti je příznačným
atributem celé Zapletalovy tvorby. V této knize se realizuje jinou formou, formou
experimentu a přímé konfrontace. 92 Přestože putují bez peněz a jakéhokoliv zázemí, jsou
nuceni neustále vyhledávat příležitostná zaměstnání, aby se uživili. Parta kolem Deana naproti tomu vlastní finanční situaci, ostatně jako všechno, zlehčují. Je to dáno tím, že Kerouakův text se snaží zachytit pouze určitou stránku konkrétního světa, a to zážitky,
dialogy, společné prožívání času, jedinečnost charakteru osobnosti. Materiální stránky života a zázemí jejich cestování jsou v pozadí, resp. v textu chybí.
Dokoupil, B, Velinský, M, a kol. Slovník české prózy 1945 – 1994. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 433 Zapletal, Z. Probuď se a zpívej. Praha: Akropolis, 1995, s. 25 91 Zapletal, Z. Probuď se a zpívej. Praha: Akropolis, 1995, s. 29 92 V dřívější (ale i pozdější) Zapletalově tvorbě se tak děje „sociologicky – empirickou sondou do života statistických typů“ - Janoušek, P. Listopad 1989 – poprvé. (Každodennost dějin). Tvar 1992, 3, č. 39, s. 9 Pojem statistický typ se používá zejména v kontextu díla Vladimíra Párala. Sám Páral tvrdí, že ho zajímají a píše o tzv. statistických typech. Jde o hrdiny reprezentující maloměstský typ člověka žijící konzumním a stereotypním způsobem života, který nikterak nevyčnívá z šedého průměru. U Zdeňka Zapletala se pojem statistický typ používá zejména v souvislosti s románem Půlnoční běžci (1986), který bývá často srovnáván s Páralovým románem Milenci a vrazi (1969). Oba autory spojuje podobná tvárná metoda psaní: kondenzované vyjadřování, simultánní rozvíjení dějových pásem, záznam životních stereotypů. Tento způsob psaní lze sledovat i v mnoha dalších Zapletalových dílech.
89
90
23
Andělé & démoni Zdeněk Zapletal navštívil už několikrát americký kontinent. Poprvé v r. 1982 letěl do Kanady navštívit otce, jenž emigroval v r. 1968. Tentokrát jede navštívit svého přítele, který emigroval do Států a usadil se tam. Své dojmy a zážitky a vlastně detailní popis této návštěvy
vtělil do knihy Andělé & démoni (1996). 93 Již první věta textu nám de facto sdělí krédo této
knihy: „Toto je knížka o Americe. Jedině že by nebyla. Kdo ví? Jisté je jenom to, že jednou umřem. O ostatním se můžem jenom domnívat. Domnívám se, že tato knížka bude o Americe,
ať už bude o čemkoliv.“ 94 Na konci svého putování po americkém kontinentu Zapletal
dochází k závěru: „ – Každý si nosí svoji Ameriku v sobě…“ 95 (o generačním postoji vůči
Americe dále viz Úvod) Stěžejní je pro nás druhá kapitola Andělů & démonů If you’ re going to San Francisko… U svého kamaráda chtějí Zdeněk s Karlem asi 14 dní pracovat a potom
autem cestovat, projet západní pobřeží. Tímto cestováním si Zapletal splňuje svůj sen, ještě
před samotnou cestou se cítí šťastný, protože pojede po cestách kudy kdysi jezdil a chodil Jack Kerouac (když si představí Ameriku, vidí: „… slavné Ferlinghettiho knihkupectví a ulice, kterými chodil opilý Kerouac.“ 96), už předem ví, že chce: „…vyhledat hrob Jacka Kerouaca…“ 97 Pozná krajinu, jež Kerouakovi učarovala a on bude u toho, uvidí to: „…a
díval se ven a viděl všecky ty highwaye a dezertní pouště, po kterých frčíme Milanovým džípem, už jsem cítil Pacifik na patře a žízeň v Dead Valley, představoval jsem si hory…“
98
a „čím dál víc času jsem strávil nad automapami USA a Kanady. Představoval jsem si cesty a místa.“
99
A když se konečně dostane na americký kontinent, kerouakovské pocity,
nadšení, volnosti a vzrušení z cesty Zapletal vyjadřuje přímo – přímými odkazy
k příslušníkům beat generation a zejména ke Kerouakovi. Téměř všude, kam se ve Státech
ohlédne, vidí odkaz k beat generation. Cestováním po západním pobřeží, návštěvou San
Franciska si chce Zapletal připadat jako jeden z beatniků. Své vzrušení z cesty, že bude cestovatel a de facto i beatnik vyjadřuje Zapletal mírnou ztrátou identity: „Kdo vlastně jsi?
Který z těch dvou? Slušňák od rodiny, nebo tulák, alkoholik a somrák? Anděl, nebo
Zapletal, Z. Andělé & démoni. Olomouc: Votobia, 1996 Tamtéž, s. 9 95 Tamtéž, s. 191 96 Tamtéž, s. 32 97 Tamtéž, s. 12 98 Tamtéž, s. 32
93
94
24
démon?“ 100 Na americkém kontinentu se cítění cestovatele po vzoru beatniků adaptuje
Zapletal snáze než v nepoměrně “menších“ podmínkách ČSSR, potažmo ČR (viz přímé
odkazy k beat generation v kapitole Kobova garáž, kde P. K. cestuje po ČR a vytváří si iluzi podmínek USA), kde při náznaku cesty, cestování se také chce cítit jako jeden z beatniků. Je
to podvědomá touha být “jedním z nich,“ z těch hochů, kteří jsou volní a nespoutaní, bez
zábran a hranic. Popisy americké krajiny, dojmy z ní, z nekonečných highwají, z mohutných, úctyhodných hor, řek nebo rozlehlých plání a rovin jsou stejně emotivní jako u Kerouaka.
„Najeli jsme na highway 84 a pokračovali na Pendelton a La Grande. Noc byla jasná a
studená a ochlazovalo se čím dál víc, čím víc auto stoupalo do hor a všude bylo plno hvězd, byli jsme asi hodně vysoko, protože hvězdy byly hodně nízko. Hvězdy Oregonu se dotýkaly
highwaye. Stoupali jsme dál a místa, kterými jsme projížděli, měla jména jako Old Emigrant Hill, Deadman Pass, Emigrant Park Meacham. Hory a mrazivé hvězdy Oregonu. Jel jsem v jakési euforii, necítil jsem žádnou únavu, hasil jsem si to oregonskou nocí…“ 101 Dále
srovnejme třeba popisy obou autorů z okolí Salt Lake City: Zapletal: „Všude byla sůl.
Kilometry soli rovné jako deska stolu, desítky kilometrů soli, orámované červenohnědými horami v dálce.“ 102; Kerouac: „…; kvečeru už jsme byli na saltlakeské solné poušti a kdesi
v dálce přes sto kilometrů napříč přízračnou pustinou blikala mihotavě světýlka Salt Lake City…“ 103 Na obou ukázkách je patrné zaujetí obou autorů americkou krajinou. A co teprve,
když se Zdeněk Zapletal dostane na své cestě do Kalifornie, této mekky beatniků, ale i jiných spisovatelů. Emotivnost jeho stylu zde graduje přímou úměrou. „…Tailor street, což byla
další typická sanfranciská ulice, kde si auta při filmové honičce s policajty odírají břuchy. Stáli jsme chvilku na samém zlomu, ale asi to všichni znali, tak zpomalili. Nakonec nám řádný škrtanec předvedl jeden černý bratr ve velkém červeném kabrioletu. Kolem nás
přeletěla melodie z naplno puštěného rádia. Zablýskly zlaté prsteny. Auto poskočilo, zapružilo, otřelo se o beton, zajiskřilo. Život jde dál.“ 104 Jeho výraz je silně emotivní, někdy
přecházející až k exaltovanosti. Tato exaltovanost klíčí ze Zapletalovy pseudodrsňácké
hantýrky zastydlého pubertána.
105
Zdeněk Zapletal odhazuje masku objektivního
nezaujatého pozorovatele, tak typickou pro většinu jeho díla. Silné emotivní zanícení
Tamtéž, s. 22 Tamtéž, s. 87 101 Tamtéž, s. 129 102 Tamtéž, s. 131 103 Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980, s. 194 – 200 104 Zapletal, Z. Andělé & démoni. Olomouc: Votobia, 1996, s. 166 105 Lukeš, J. Knihovnička Literárních novin. Literární noviny 1996, č. 47, s. 16 99
100
25
skutečností a jeho následná reflexe do stylu použitého v Andělech & démonech se projevuje
nejvíce ve volbě lexika, které má nejblíže k běžněmluvené komunikaci. Tímto atributem se také nejvíce, po jazykové stránce, přibližuje Na cestě Jacka Kerouaka.
Zdeněk Zapletal se dostává na místa, kudy se pohybovali a kde žili význační američtí
autoři, a spoluprožívá a spolupociťuje jejich osudy. „Byli jsme v Big Sur. Tady žil Henry
Miller. Tudy putovala k dubnu Jeffersova pastýřka. Big Sur. Pacifik řval, burácel, dorážel, úpěl, hučel, syčel, svištěl. Byl mocný, zlověstný, mohutný. Kousek odtud, ve Ferlinghettiho
chatě, se chudák Jack Kerouac málem zcvoknul. Každou noc chodil ke skalám poslouchat
oceán. Oceán v noci. To muselo být přímo žrádlo pro jeho načatou schizoidní psýchu. Vařil jsem v ešusu špagety a myslel na J. K.“ 106 Tato ukázka nám rovněž demonstruje fakt, že
sám Zapletal si je vědom nemožnosti aplikace tezí beat do reality vlastního života. Nejdříve
nám expresivně popíše jistou pasáž ze života Kerouaka, kterou pak uvede do reality tím, že na Kerouaka myslí při vaření špaget. Deklaruje tak také to, že beat generation existuje
v Zapletalově povědomí jako něco stálého, něco bytostně přítomného, jako pozadí hodnotového žebříčku okolního dění. Další ukázka, která nám dosvědčí, že Zapletal ví o
nemožnosti realizace praxe beatnika, je tato: „…přenášet o různých úžasně slavných
nonkonformních spisovatelích, na které jejich současníci za jejich života naprosto kašlali, kteří se zpíjeli po laciných pajzlech, neměli na nájem a experimentovali s drogami a
chlastem, aby se posunuli někam, kde existoval jen čirý boží prostor, kde se vznášely věty a slova a příběhy, které stačilo jenom zaznamenat. “ 107 Zapletal v této ukázce svým typickým
ironickým způsobem dokládá všeobecné zapomnění hnutí beat generation.
Setkání s prostředím tak příznačným pro Jacka Kerouaka a Neala Cassadyho nabývá
pro Zapletala přímo existenciálního významu, jako by autor alespoň částečně našel sám sebe,
jako by se mu splnil dávný a tajný dětský sen a jako by prohlédl vstříc svým minulým životům. „Všude, kam jsme se v Kalifornii pohnuli, mi to něco nebo někoho připomínalo.“ 108 San Francisko, s úzkými ulicemi a se starodávnými tramvajemi, s domky
tak netypickými pro Ameriku, ale tak typickými pro San Francisko, se spoustou tuláků,
homelesů, somráků na ulici, s Jackem Kerouakem na každém rohu, je pro Zapletala posvátné místo. Zdeněk Zapletal patří ke generaci, která „v sobě zadržuje nostalgický obdiv
Zapletal, Z. Andělé & démoni. Olomouc: Votobia, 1996, s. 161 Tamtéž, s. 44 108 Tamtéž, s. 161 – 162
106
107
26
k hlavnímu městu generace, San Francisku.“ 109 V San Francisku žilo mnoho význačných
osobností beat generation a Zdeněk Zapletal to dobře ví: „Na Columbus Avenue je slavné
Ferlinghettiho knihkupectví City Lights. Chtěli jsme tam jen nahlídnout, protože jsme čekali,
že nás sem zítra zavede Ted a seznámí nás s majitelem a možná i s dalšími pozůstalými beat generation. Vešel jsem tam jak do kostela.“ 110 Tato místa jsou pro Zapletala posvátná jen
kvůli Kerouakovi a spol.
109 110
Karfík, V. Knihovnička Literárních novin. Literární noviny 1996, č. 46, s. 16 Zapletal, Z. Andělé & démoni. Olomouc: Votobia, 1996, s. 166
27
Závěr Přímými odkazy se Zapletal dovolává zejména Jacka Kerouaka, jeho knihy On the road a
členů hnutí beat generation. Doktor z Půlnočních pěšců několikrát parafrázuje životní příběhy zejména Jacka Kerouaka, ale i jiných příslušníků beat generation (Bukowski,
Ferlinghetti). Mnohokrát se rovněž odkazuje na Kerouakovu knihu Na cestě. V souvislosti s ní se nejvíce zmiňuje o jednom z hlavních atributů hnutí beat generation, “cestě“ jako
nejjednodušším řešení krizové situace. Hnutí beat generation je pro něj nedílnou součástí Ameriky, která je pro něj také zdrojem obdivu. Stejně tak jako je zdrojem obdivu pro Zdeňka
Zapletala v knize Andělé & démoni. Návštěva amerického kontinentu byla pro něj výjimečná, protože se fyzicky přiblížil místům, která jsou těsně spjata s beatnictvím. To se projevuje i v použitém jazykovém stylu, který má nejblíže k běžněmluvené komunikaci – Zapletal se
stává vypravěčem, který chce sdělit prosté zážitky a pocity, a to bez jakéhokoliv zobecnění. Jde u Zapletala o příznakový rys, protože v ostatních dílech se projevuje stylizace jiného
druhu – stylizace do role objektivního vypravěče. Odkazy k beatnictví vidí v USA doslova na každém kroku. Nejvíce si všímá Jacka Kerouaka, opět zde několikrát parafrázuje jeho životní motivy a zážitky. Stranou nezůstávají ani ostatní členové beat generation (např.
Ferlinghetti). K hnutí beat generation se přímo odkazuje i P. K. v knize Kobova garáž, a to
k nejpříznačnějšímu rysu, atributu tohoto hnutí, cestě. Při své cestě si chce připadat jako beatnik a navozuje si tak beatnické pocity v domácích podmínkách.
Nepřímé odkazy k beat generation se realizují na základě jedné z “praktik“ tohoto
hnutí – útěku od konzumní společnosti jako vyjádření nesouhlasu a vzdoru vůči ní. Takto programově se “na cestu“ vydává Pavel Kozina z románu Pozdě na hlasitou hudbu nebo
Zdeněk Zapletal v knize Probuď se a zpívej. Za nepřímý odkaz k beat generation můžeme považovat také charakteristiku osobnosti, jež má blízko k tuláctví, volnosti, a tedy i beatnictví. Jde o zobrazení života jedinců žijících v nápravném zařízení, ten se popisuje v knize Kobova garáž, anebo zobrazení volnosti a tuláctví Mariana Straky v románu Pozdě na hlasitou hudbu.
Zdeněk Zapletal se ve svém díle odvolává k beatnictví jako k symbolu volnosti,
nespoutanosti a svobody. To byly hodnoty důležité v sedmdesátých a osmdesátých letech,
protože tato doba byla sešněrována konzumním způsobem života, nesvobodou a kdy se důraz kladl zejména na hmotné hodnoty. Takovým symbolem svobody je i Amerika. Beatnictví se
28
však stává důležitým symbolem pro Zapletala i v letech devadesátých. Jelikož nově získaná
svoboda přinesla ještě větší důraz a upnutí se na materiální hodnoty. S tím souvisí i absence zájmu a smyslu pro hodnoty duchovní. Na tuto kritickou situaci se snaží upozornit nejen
svými beletristickými díly (Kobova garáž, Půlnoční pěšci), ale také radikálním pokusem
realizovat kerouakovskou cestu v dnešních podmínkách (Probuď se a zpívej). Současně je
ale patrné, že revolta, kterou Zapletalovi hrdinové podnikají vůči společnosti a která má svůj vzor v beatnictví, nemůže přerůst do tak osvobodivého rozměru a gesta jako u beatniků. Zapletalovi hrdinové jsou totiž pevně usazeni ve společenských a rodinných strukturách, od kterých se nedokáží odprostit. A proto tento únik, cesta je jen momentální řešení, které dává prostor a čas si uvědomit vlastní sounáležitost k těmto strukturám.
29
Použitá literatura
Primární: Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1980
Zapletal, Z. Andělé & démoni. Olomouc: Votobia, 1996
Zapletal, Z. Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj. Praha: Akropolis, 1994 Zapletal Z. Kobova garáž. K. B. K. C., 1992
Zapletal, Z. Pozdě na hlasitou hudbu. Praha: Československý spisovatel, 1983 Zapletal, Z. Probuď se a zpívej. Praha: Akropolis, 1995 Zapletal, Z. Půlnoční pěšci. Brno: Petrov, 2000
Sekundární:
Balaštík, M. „osmdesátá léta byla permanentí mejdan…“ Host 2005, č. 5
Berrigan, T. Interview s Jackem Kerouakem pro Paris Review. Olomouc: Votobia, 1996 Bílek, P, Zapletal, Z. Stůl pro dva. Praha: Československý spisovatel, 1988
Dokoupil, B, Velinský, M, a kol. Slovník české prózy 1945 – 1994. Ostrava: Sfinga, 1994
Hilský, M. Předmluva, In: Kerouac, J. Na cestě. Praha: Odeon, 1978
Holý, J. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2002
Charters, A. Beat down. What was the Beat generation. Toronto: Penguin books Chuchma, J. Zapletalův zápas s nicotou. Mladý svět 1994, č. 26
Janoušek, P. Listopad 1989 – poprvé. (Každodennost dějin). Tvar 1992, č. 39 Jungmann, M. Průhledy do české prózy. Praha: Evropský kulturní klub, 1990 Karfík, V. Knihovnička Literárních novin. Literární noviny 1996, č. 46 Karpatský, D. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 2001
Lukeš, J. Mezi kýčem a zpovědí. Lidové noviny 1992, příl. Národní 9, č. 18
Lukeš, J. Zdeněk Zapletal aneb Nupish & publish. Lidové noviny 1994, č. 143, příl. Národní 9, č.25 Lukeš, J. Knihovnička Literárních novin. Literární noviny 1996, č. 47 Machala, L. Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha: Brána, 2001
30
Matoušek, P. Zastavil jsem se a stojím. Host 2001, č. 1
Novotný, V. Jak se ukerouakovat v posttotáči. Tvar 2001, č. 1
Peňás, J. Zmoudřelý epik na cestě. Lidové noviny 1995, č. 220
Schneider, J. Na okraj Zapletalovy nové prózy. Literární noviny 1994, č. 30 Tytell, J. American writing today. 1982
Turner, S. Hipster s andělskou hlavou. Život Jacka Kerouaka. Brno: Jota, 1997 Všetička, F. Probuď se! Literární noviny 1996, č. 43
31
