v ýzkum 20 Stojí jistě za povšimnutí i za budoucí analýzu způsobů prolínání diskursu AIDS a konceptů etnické a rasové jina‑ kosti, že tato preventivní publikace se objevila v několika ja‑ zykových mutacích, a jako jediná i ve vietnamštině. 21 Normativnost této publikace v mnohém odráží naši dis‑ kuzi nad kampaní nadace Michaela Sticha, přesto je zde důležitý rozdíl: tento preventivní materiál neinterpeluje všechny ženy s odkazem na jejich budoucí mateřství, ale ob‑ rací se pouze na ženy, které již těhotné jsou. 22 Jestliže přechod o termínu „rizikové skupiny“, který byl po právu shledán jako stigmatizující a velmi problematic‑ ký, k termínu „rizikové chování“ byl motivován právě sna‑ hou o snížení stigmatizujícího potenciálu, argument, který
představuji v tomto textu poukazuje na to, že i tento ter‑ mín zůstává problematický, neboť opět odkazuje na selhá‑ ní, na nezvládnutí rizika.
Kateřina Kolářová, PhD. v současné době přednáší feministická kulturní studia na katedře genderových studií FHS UK. Mezi její dlouhodobé výzkumné a pedagogické zá‑ jmy patří sexualita a „queer“ teorie, kulturní reprezentace AIDS/HIV a zvláště pak oblast kritických studií „postižení“ (disability studies) a teorie „kritického kriploušství“ („crip theory“).
Interrupce v socialistickém Československu z foucaultovské perspektivy 1 / radka dudová Abortion in Socialist Czechoslovakia – A Foucauldian Perspective Abstract: The right to end an unwanted pregnancy as an integral part of the full citizenship of women has been influenced, reinfluenced, and questioned by different actors in the Czech Republic since the 1950s. Until 1986 the right to abortion was not viewed as a woman’s personal right, but depended upon the decision of abortion commissions and was influenced by the current demographic and political situation. The decision‑making process was a very embarrassing experience for many women, who in fact had no other means of contraception available to them. In this paper, I analyse the legal and po‑ litical regulation of abortion from the perspective of Foucault’s theory of governmentality and biopower. Abortion regula‑ tion is an example of how state power influences and disciplines the bodies of its subjects, how it regulates the population and shapes it according to the government’s needs. Through the regulation of abortion, the state not only attempted to re‑ strict a woman’s right to make decisions about her own body, but also defined which of its citizens should or should not become a parent and under what circumstances, and who should or should not have the right to be born. In the text I first present the theory of governmentality, then I analyse the periods of the regulation of abortion in socialist Czechoslova‑ kia, and finally I show how this regulation can be understood as an instrument of a specific form of governmentality typi‑ cal of totalitarian communist regime. Keywords: abortion, body, reproductive rights, governmentality Úvod Otázka umělého přerušení těhotenství není v současné době v České republice nijak významně tematizována ani v oblasti sociálních věd, ani ve sféře médií (s výjimkou opa‑ kujících se vln pokusů o omezení daného právního stavu ze strany některých představitelů konzervativní KDU‑ČSL). I z mezinárodního pohledu se případ České republiky neje‑ ví jako nijak výrazně zajímavý, zejména ve srovnání s Pol‑ skem, kde po dlouhé době legálnosti interrupcí byl přes značnou aktivizaci feministických organizací v roce 1993 přijat přísný restriktivní zákon. Umělé přerušení těhoten‑ ství z jiných než medicínských důvodů bylo v ČR (tedy v so‑ cialistickém Československu) legalizováno v roce 1957, zá‑ kon byl dále liberalizován v roce 1986 a v této podobě platí do dneška. Interrupce na žádost ženy je široce dostupná a provádí se v kvalitních zdravotnických zařízeních, počet provedených interrupcí se přitom od 90. let razantně snížil gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
a dále snižuje. Pokusy o zpřísnění zákona nebyly nikdy sku‑ tečně úspěšné. Podíváme‑li se ale na tuto problematiku blíže, vidíme, že realita je poněkud komplikovanější. Právo ukončit ne‑ chtěné těhotenství, které lze pokládat za zásadní součást „tělesného občanství“ ženy, bylo tradičně tvarováno, regu‑ lováno i popíráno různými aktéry – a to i po přijetí bene‑ volentního zákona v roce 1957. Až do roku 1986 nebylo le‑ gální umělé přerušení těhotenství koncipováno jako osobní právo ženy, ale záviselo na rozhodnutí politicky motivova‑ ných interrupčních komisí. Od roku 1989 se zase (s ote‑ vřením prostoru pro demokratickou diskusi a občanskou společnost) začaly objevovat nové debaty týkající se inter‑ rupce. Ty přinesly nejen možnost konstruovat interrup‑ ci prostřednictvím feministického diskursu jako základ‑ ní právo ženy, ale také opakující se pokusy připravit ženy o toto právo. ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 2 5
v ýzkum Analýza právní a politické regulace interrupce v období druhé poloviny 20. století vypovídá nejen o tom, jak bylo v České republice v tomto období vytvářeno a přetvářeno tělesné občanství žen, právo žen disponovat svým tělem a rozhodovat o něm. Tato analýza představuje rovněž jed‑ nu z cest, jak studovat samotnou povahu státní moci – jako příklad, jak se stát snažil a snaží ovlivňovat a disciplinovat těla a tělesnost svých občanů, jak působí na populaci a tva‑ ruje ji podle svých potřeb. Prostřednictvím právní regulace interrupcí stát nejen reguluje právo ženy nakládat se svým tělem, ale také určuje, kdo z jeho občanů má právo stát se či naopak nestat se rodičem a za jakých okolností; kdo se má či nemá narodit a kdy, případně kdo je a kdo není „správ‑ ným“ občanem. Při analyzování těchto otázek vycházím z teorie gouver‑ nementality Michela Foucaulta, z jeho konceptu biomoci a nástrojů gouvernementality. Nejprve v textu představím tuto teorii a poté budu s její pomocí analyzovat jednotli‑ vé etapy regulace interrupcí v České republice. V poslední části představím způsob, jakým lze o interrupční legislati‑ vě v socialistickém Československu uvažovat jako o nástro‑ jích specifické gouvernementality, typické pro totalitní ko‑ munistický režim. Teorie: biomoc a koncept gouvernementality Lidé jsou vtělené (embodied) bytosti, nejen aktéři se svými postoji a hodnotami. K tělům se vážou různé kulturní vý‑ znamy, těla jsou kontrolována, regulována a reproduková‑ na. I pojmy „zdraví“ a „nemoc“ jsou sociálně konstruovány; nejsou to inherentní vlastnosti jedince, ale jsou vyjednává‑ ny v rámci sociálních interakcí. Pojem těla začal být v sociologii populární relativně ne‑ dávno, ve druhé polovině 80. let a v 90. letech. Anne Witz (2000) hovoří o „tělesném obratu“ (corporeal turn), ke kte‑ rému došlo v sociologii a filozofii. Někteří autoři (Turner 1996; Shilling 1993) poukázali na to, že tělo a tělesnost se ze sociologie v jejích samotných počátcích postupně vy‑ tratilo a „vtělenost“ sociálních aktérů byla zapomenuta či skryta. V současnosti se tělo podle dalších sociologů sta‑ lo „reflexivním projektem“ (Giddens 1991; Shilling 1993), kterým se snažíme vyjádřit svou osobní identitu napří‑ klad s pomocí praktik dietního stravování, cvičení a reži‑ mů zdraví a krásy. Anne Witz (2000) upozorňuje na nedostatky a rizika to‑ hoto „tělesného obratu“ z pohledu feministické sociologie. Poukazuje na to, že toto ztracené a znovu nalezené tělo v sociologické teorii je ve skutečnosti tělo mužské, niko‑ liv trvale vyloučené tělo ženské. Ženské tělo bylo v klasic‑ ké sociologické teorii zpravidla přítomno ve své „tělesnos‑ ti“ (corporality) jako protiklad mužského sociálního světa. Ženy zde existovaly jako sexuální a reprodukující těla, byly identifikovány s organismem, tělem, instinkty a příro‑ dou. Oproti „tělesnosti“ staví A. Witz „vtělenost“ (embo‑ diment), kterou rozumí „zakotvené sociologické vědomí těla jako podmínky a základy jednání“ (Witz 2000). Ta je ovšem, zdá se, i nadále v sociologii vyhrazena mužům, což gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
je zřejmé například z toho, že pokud se v těchto textech hovoří o těle, není nikdy uveden jeho gender – pokud se nehovoří explicite o ženském těle. Pokud máme pokračo‑ vat v duchu tohoto obratu k tělu, je nutné vzít v úvahu, že hlavní snahou feministické sociologie bylo naopak vzdá‑ lit se od tělesnosti nebo ji dekonstruovat – například skr‑ ze kategorii genderu. Pokud studujeme ženské tělo, mu‑ síme se zaměřit nikoli na tělesnost samu o sobě, ale na to, jak byla těla žen prožívána, zakoušena, kontrolována a vykořisťována v rámci patriarchátu. Jedním z možných nástrojů je právě teorie gouvernementality Michela Fou‑ caulta, která se zabývá vysvětlením mechanismů ovládá‑ ní v moderní společnosti, a to prostřednictvím disciplina‑ rizace těl. M. Foucault nejprve zavádí pojem „disciplinární moc“ (pouvoir disciplinaire). Na rozdíl od „pouvoir souverain“, moci typické pro feudální společnosti, tento typ moci pro‑ vádí individualizaci směrem odshora dolů. Musí individua‑ lizovat a identifikovat své poddané v maximální míře a při‑ tom si zachovat podobu a zdání moci anonymní, moci bez konkrétního pána. Disciplinární moc je proto charakterizo‑ vána totální a neustálou kontrolou těla a času těch, které ovládá (Foucault 2003: 48; 2004a). M. Foucault tuto novou ekonomii moci analyzuje do hloubky v knize Dohlížet a trestat: jedinec se v moderním vězení stává předmětem vyšetřování a pokusů, tj. před‑ mětem moderního vědeckého vědění. Cílem není trest sa‑ motný, ale „převýchova“ a přizpůsobení jednotlivce, ke které dochází prostřednictvím působení nejen na jeho tělo, ale i veškerý jeho čas, jednotlivá gesta a každodenní zvyky. K tomu dochází prostřednictvím aplikace moder‑ ního vědění, klasifikace a sledování, které zdaleka překra‑ čuje rozsah samotného trestu. Na těla individuí je použi‑ ta technologie, jejímž hlavním cílem je přivést je k přijetí obecně rozšířených myšlenek, které jsou ve shodě s impe‑ rativy průmyslové a kapitalistické společnosti (Foucault 2004b: 122, 144). Dalším krokem v jeho myšlení je zavedení pojmu biomoc (biopouvoir) (Malette 2006). Jím charakterizuje rozšíření disciplinární moci z úrovně individuální na úroveň sociál‑ ní, ke kterému dochází prostřednictvím progresivní medi‑ kalizace nenormality. Jedná se o normalizující moc, jejímž cílem je zajistit ochranu a upevnění sociálního útvaru proti „nenormálním“ či potenciálně nebezpečným jedincům. Tato moc ale již nedisciplinuje prostřednictvím mechanické kon‑ troly tělesných gest, časových úseků či opakujících se čin‑ ností, ale preventivně sleduje veškeré potenciální známky nepořádku již v samotných biologických počátcích. Pozor‑ nost se přesouvá od individuálního těla k faktorům prostře‑ dí, genetickým či mezigeneračním faktorům. Disciplinární moc tak proniká do samotných struktur živého světa (Fou‑ cault 1999). Globální strategie biomoci je přímo spojená s vpádem medicínské moci do oblasti politické kontroly populace. Disciplinární mechanismy a mechanismy regulace populace se tak vzájemně překrývají a spojují. Způsob, jakým k tomu ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 26
v ýzkum dochází, ukazuje M. Foucault na příkladu dělnického před‑ městí, kde se kontrola prostoru a těl kloubí s hygienický‑ mi požadavky omezujícími populaci. Druhým příkladem je lidská sexualita: ta je kontrolována a regulována nejen na úrovni jednotlivce (různými omezeními či hrozbami sexu‑ álně přenosných chorob), ale i na úrovni populace (jelikož „úchylný“ jedinec může plodit další úchylné jedince, kontro‑ la nabírá podobu eugenických úvah a opatření). Biomoc se tedy jeví jako ekonomie moci, která se vztahuje na celou po‑ pulaci totálním způsobem, přičemž integruje nahodilé a in‑ dividuální prvky a rekonstituuje je do strategií celku (např. porodnost, stárnutí či nemoc). Zabývá se globálními feno‑ mény, které se objevují jen na úrovni masy lidí; fenomény, které by zůstaly neviditelné, kdyby zůstaly samy sebou, ale které se stávají významnými, či dokonce předvídatelnými, jsou‑li pozorovány a vypočítávány z makropohledu. Disci‑ plinární moc v tomto případě již nepůsobí na individuál‑ ní tělo, ale na globalitu lidského druhu, se snahou zajistit jeho rovnováhu a regularitu (příkladem jsou snahy o sníže‑ ní úrovně úmrtnosti, prodloužení délky života, povzbuzo‑ vání porodnosti či redukce vrozených a dědičných chorob). Cílem je vytvořit populaci, jejíž biologické charakteristiky umožňují nové politické intervence. Specifický způsob, jakým je tato moc vykonávána, pak M. Foucault nazývá „gouvernementalité“. Jedná se o sou‑ bor různých technologií a celkových strategií, které se roz‑ víjejí jako instance produkující specifická vědění a pravdy, zajišťující vládu a disciplínu. Gouvernementalita má podle M. Foucaulta dlouhou historii, přičemž moderní stát je jen jednou z jejích podob. Stát je výsledkem souhry množství režimů gouvernementality (Foucault 2004b). M. Foucault formuloval teorii gouvernementality právě v souvislosti s uvažováním o státu. Stát podle jeho přístu‑ pu není nic, co by existovalo už předem nebo mělo nějakou podstatu – je to souhrn sociálních praktik vládnutí. Stát je tak jen imaginární jednota. „Vládnutím“ ale M. Foucault ne‑ myslí jen ovlivňování a řízení chování jiných lidí, ale i „ovlá‑ dání“ sebe sama. Stát je pak souhrnem sociálních praktik, které jsou vedeny určitým konkrétním typem racionality – a tuto racionalitu M. Foucault nazývá gouvernementalité. Tato nová politická racionalita se opírá o dva základ‑ ní prvky: o soubor zvláštních aparátů vládnutí a o soubor různých vědění či systémů znalostí. Tyto techniky a vědě‑ ní jsou aplikovány na nový celek, „populaci“, která je chá‑ pána jako soubor potřeb a zdrojů. Cílem pak již není zmoc‑ nit se a vlastnit, ale produkovat a organizovat populaci tak, aby co nejlépe rozvinula své schopnosti (Lascoumes 2004). M. Foucault zaměřuje pozornost nikoli na abstraktní po‑ jem státu, ale na konkrétní praktiky či „technologie vládnu‑ tí“. Nástroj veřejné politiky definuje jako technické a sociál‑ ní opatření, které organizuje sociální vztahy mezi veřejnou institucí a jejími klienty ve shodě s reprezentacemi a význa‑ my, které s sebou nese. Patří k nim například zákony a na‑ řízení, finanční nástroje (daně a dávky) a formy poznání a srovnávání populace (statistická pozorování) (Lascoumes 2004). gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
Tyto nástroje čili instrumenty se ovšem neomezují jen na důsledky, které jejich autoři plánovali či zamýšleli. Mají také své vlastní originální důsledky či dopady, mnohdy nezamýš‑ lené. Každý nástroj vytváří určitou reprezentaci problému či otázky, kterou se zabývá nebo má řešit. Instrumentaliza‑ ce tak poskytuje určitou mřížku pro popis sociálna, jistou kategorizaci dané situace (to je zvláště zřejmé u statistik a jejích kategorií). Nástroje s sebou dokonce nesou určitou problematizaci dané otázky či problému, a někdy dokonce i její vysvětlení (které nemusí být správné a úplné). Instrumenty tak v podstatě představují implicitní poli‑ tickou teorii – teorii vztahu mezi vládnoucím a ovládaným. Každý nástroj veřejné politiky je kondenzovanou formou gouvernementality, tj. vědění o výkonu sociální moci – stej‑ ně jako jakýkoli nástroj je „konkretizací teorie“ (Bachelard 1970). Z tohoto pohledu analýza regulace a opatření týka‑ jících se umělého přerušení těhotenství umožňuje identifi‑ kovat způsob, jakým bylo ve druhé polovině minulého sto‑ letí vládnoucí elitou chápáno a konceptualizováno ženské tělo, a zároveň i odhalit něco z povahy vládnutí v komunis‑ tickém Československu. Analýza jednotlivých legislativních opatření týkající se umělého přerušení těhotenství ukazuje způsob, jakým bylo medicínou a posléze mocenským aparátem konstruováno ženské tělo jako tělo určené pro reprodukci. Jak uvidíme, k tomu směřovala nařízení určující podmínky, za jakých bylo umělé ukončení těhotenství povolováno a prováděno, a zároveň opatření, která tato pravidla doprovázela. Regulace plodnosti a reprodukce na společenské úrovni není jistě vynálezem státního socialismu. Všechny společ‑ nosti určitým způsobem do tohoto jevu zasahují. „Proce‑ sy rození a vychovávání dětí jsou příliš důležité na to, aby je společnosti ponechaly bez kontroly, ačkoliv kontroly ne vždy fungují“ (Heitlinger 1984: 15). Nejedná se ani o ni‑ jak historicky nový fenomén, jak ukazuje Daniela Tinková (2004) – v minulosti sloužilo jako kontrola či omezení např. ztížení dostupnosti sňatků pro jistý okruh lidí. D. Tinková také právě na příkladu potratu a infanticidia názorně uka‑ zuje, jak se měnila povaha této společenské kontroly – od exemplárně krutého trestání jednotlivých odhalených pří‑ padů k důmyslnému systému kontroly a prevence, který za‑ hrnoval „celý komplex drobných sankcí a preventivně disci‑ plinárních opatření, v nichž hrál ústřední roli permanentní, anonymní a mnohonásobný dozor“ (Tinková 2004: 335). S tím, jak infanticidium postupně přestalo být součástí dis‑ kursu náboženského, morálně‑teologického či sociálně‑ ‑preventivního a začalo být konceptualizováno v první řadě v rámci psycho‑biologického diskursu lékařů, docházelo k nárůstu oné biomoci, o které píše M. Foucault. Ačkoli tedy všechny společnosti regulují svou reprodukci a legislativně definují či omezují právě např. přístup k inter‑ rupci, mohou tak činit různými způsoby. Alena Heitlinger (1984: 19) si všímá toho, že ačkoli srovnání populačních poli‑ tik zemí západní a východní Evropy (v 50.–70. letech 20. sto‑ letí) je komplikované, jelikož existují západoevropské země s velmi restriktivním přístupem k potratům a antikoncep‑ ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 27
v ýzkum ci a s rozvinutou pronatalitní politikou (např. Francie) a zá‑ roveň existují velmi permisivní socialistické země (NDR), přesto je možné vysledovat odlišný přístup socialistických a nesocialistických zemí k problému nízké porodnosti. Žád‑ ná ze západních zemí si nemohla dovolit vytvořit tak sys‑ tematický, široký a sebejistý program pronatalitní politiky (Heitlinger 1984: 267), jaký připravily východoevropské vlá‑ dy. Vzhledem k politickému pluralismu v západních zemích vždy koexistovaly různorodé ideologie a taková politika ne‑ získala jednoznačnou podporu. Zejména od konce 60. let se zde začal projevovat vliv feministického hnutí, které proti takové politice otevřeně vystupovalo. Byla zde proto zavá‑ děna pouze dílčí opatření v rámci „omezeného vládnutí“ (li‑ mited government). Reprodukční rozhodování zde bylo více chápáno jako soukromá záležitost párů. Navíc se tyto země nemusely v této době se snižující se mírou porodnosti tolik trápit, jelikož řešení populačního vývoje spatřovaly v impor‑ tování pracovní síly ze zahraničí (které nebylo pro socialis‑ tické země v takové míře dostupné) (Heitlinger 1984: 21). Totalitní státy tedy nejsou jediné, které do reprodukce zasahují, mohou to ale dělat otevřeněji a s většími účinky než společnosti demokratické. V komunistickém režimu se tak biomoc a gouvernementalita jako její nástroj vyjevuje ve značně syrové podobě. Její totalizující potenciál je ješ‑ tě umocněn nástroji, které má v tomto typu mocenského uspořádání k dispozici: tajná policie jako absolutní nástroj sbírání informací a vytváření znalostí o populaci, přesné statistiky získané v důsledku absence ochrany soukromí, výkonný donucovací státní aparát. Příklad interrupce je ilu‑ strací, jak tento systém režimů gouvernementality fungo‑ val v socialistickém Československu v praxi v průběhu 50. až 80. let 20. století, tj. jak byly režimy vládnutí uplatněny přímo na ženské tělo. Ženy jako skupina neměly možnost se na rozhodování o těchto politikách podílet; to ovšem ne‑ znamená, že nemohly uskutečňovat svá reprodukční práva individuálně (Heitlinger 1984). Interrupční legislativa v Československu od 50. do 80. let 20. století V průběhu 50. let 20. století Československo čelilo kritic‑ ké ekonomické situaci. Ještě v roce 1953, osm let po kon‑ ci druhé světové války, nebylo dosaženo pokrytí základních životních potřeb. Vzhledem k neefektivnímu fungová‑ ní průmyslu a ztrátám způsobeným válkou země zakouše‑ la nedostatek pracovních sil ve všech pracovních oblastech a na ženy byl vyvíjen obrovský tlak k nástupu do práce. Zá‑ roveň se ale od nich očekávalo, že jejich pracovní aktivita nebude zasahovat do jejich „poslání“ stát se matkami (Kali‑ nová 2007). V posledních letech války a několik let bezpro‑ středně po válce se míra porodnosti překvapivě držela na poměrně vysoké úrovni, ovšem zdraví matek bylo často cha‑ trné a novorozenecká úmrtnost značně vysoká. Ženy nemě‑ ly k dispozici žádnou účinnou antikoncepci a potrat byl kva‑ lifikován jako trestný čin2. Počet nelegálních potratů byl vysoký, což bylo známo jak demografům, tak zákonodárcům i široké veřejnosti. Potra‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
ty byly prováděny nelegálně, lékaři, mediky, případně „an‑ dělíčkářkami“ za poplatek. Ten se v té době pohyboval mezi 1500–2000 Kčs3 a zvyšoval se s vyšším rizikem odhalení (Voda 1957). Podle výzkumu F. Pachnera 24,9 % žen, kte‑ ré byly ve fertilním věku v období 1870–1954, prodělalo alespoň jeden potrat (jakéhokoli druhu) (Srb, Kučera et al. 1961). I nelegální potrat představoval pro tuto generaci žen relativně častou zkušenost. Viditelným impulsem ke změně interrupčního záko‑ na byl rok 1955, kdy byl potrat na žádost ženy legalizován v SSSR, a v následujících letech také v některých dalších ze‑ mích východního bloku (v Bulharsku, Maďarsku, Polsku). Vláda začala zvažovat možnost otevření legální interrupce z jiných než zdravotních důvodů. Veřejná diskuse před při‑ jetím zákona byla ve svém charakteru velmi omezená. Podle Aleny Heitlinger (1984) byly vládnoucími stranickými orgá‑ ny k diskusi vyzváni zejména medicínští odborníci, o kte‑ rých se vědělo, že legalizaci interrupce podporují; ostatní sice mohli vyjádřit svůj názor, ten ale nebyl brán v potaz (1984: 147).V médiích (novinách a rozhlase) proběhla také značně omezená debata k tématu. První článek se objevil v Literárních novinách 6. červen‑ ce 1957 (Radvanová, Nezkusil et al. 1957). Jeho autory byli Senta Radvanová, Jiří Nezkusil a Oto Novotný. S. Radvano‑ vá se jako právní odbornice účastnila (a stále účastní) disku‑ sí o podobě většiny československých zákonů týkajících se žen a rodiny a spolupracovala jako expertka s vládou i s Čes‑ kým svazem žen. Článek představil nedostatky platného zákona a konsta‑ toval potřebu reformy. Autoři uvedli různorodé argumen‑ ty pro i proti liberalizaci interrupcí a navrhli řešení v po‑ době ustavení tzv. interrupčních komisí, složených z lékařů a sociálních pracovníků, které by schvalovaly žádosti jed‑ notlivých žen. Vzhledem k tomu, že přesně toto řešení bylo později přijato, lze se domnívat, že o tomto řešení bylo roz‑ hodnuto předem. V následné diskusi byly použity tyto argumenty a proti‑ argumenty: Pro: Nelegální potraty znamenají příliš vysoké riziko pro zdra‑ ví a životy žen. K potratům dochází v každém případě, ať jsou legální či ni‑ koli. Nechtěné děti by čekal obtížný život plný utrpení (děti na‑ rozené svobodným matkám, raná manželství vynucená těhotenstvím nevěsty, rodiny s vysokým počtem dětí, opuštěné děti). Žena je plnohodnotný člen socialistické společnosti, se stej‑ nými právy a povinnostmi, musí mít možnost rozhod‑ nout o svém těhotenství. Proti: I legální interrupce mají negativní zdravotní důsledky, ze‑ jména na plodnost mladých žen (potraty mají za násle‑ dek „pohlavní chladnost až po bezdětnost a mnohdy ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 2 8
v ýzkum traumatizaci duševního života ženy po celý život“ (Hná‑ tek 1957). Legalizace potratů povede k poklesu úrovně porodnosti; vy‑ soká porodnost je nutná pro obnovu národa a pracovní síly. Život začíná v okamžiku početí, v zájmu všech dětí je v prv‑ ní řadě narodit se. Potrat je zpravidla výrazem sobectví a lehkomyslnosti. Dostupné interrupce budou mít negativní dopad na morál‑ ku mladých mužů, kteří se na ně budou spoléhat a nutit dívky k pohlavnímu styku. Tytéž argumenty byly použity řečníky a řečnicemi v dis‑ kusi v Národním shromáždění před hlasováním o připra‑ veném zákonu. Zdůrazňovány byly ovšem hlavně pozitivní dopady nového zákona. Bylo konstatováno, že zákaz potra‑ tů neznamená vysokou porodnost a že trestání žen za inter‑ rupce není slučitelné s jejich postavením v socialistické spo‑ lečnosti. Přesto potraty nemohou být ponechány zcela na rozhodnutí žen – za prvé proto, že i legální interrupce jsou velmi nebezpečné pro jejich zdraví, zejména pro plodnost mladých žen, a za druhé proto, aby bylo možno případně za‑ bránit snížení porodnosti. Ženy tak byly v diskusi konstru‑ ovány jako nezodpovědná stvoření, která by se mohla roz‑ hodovat sobecky a nezodpovědně a která potřebují ochranu státních činitelů. Muži se jako objekt diskuse objevili také: nejprve jako mladí muži, kteří by se měli chovat zodpověd‑ ně a nezneužívat legality interrupce ve svém sexuálním cho‑ vání, a za druhé jako spolurodiče, kteří by měli mít své slovo při rozhodování o interrupci a vzít na sebe díl odpovědnosti v péči o dítě. Muži jako účastníci diskuse vesměs vyslovova‑ li konzervativnější názory než ženy; ve všech případech od‑ mítali ponechání rozhodnutí jen na ženě samotné. Nový zákon (1957) a související vyhlášky nakonec sta‑ novily vedle zdravotních důvodů pro interrupci i tzv. dal‑ ší zvláštního zřetele hodné důvody. K nim patřil mimo jiné věk přes 40 let, alespoň tři děti, obtížná situace neprovda‑ né těhotné ženy, rozvrat rodiny a ohrožení životní úrovně. Komise rozhodující o povolení interrupce měly mít tři čle‑ ny: dva zdravotní pracovníky a jednu ženu „požívající dů‑ věry a vážnosti“, která byla jmenována Okresním výbo‑ rem KSČ. Časový limit pro interrupci nebyl výslovně určen, ovšem těhotenství trvající déle než tři měsíce bylo pokládá‑ no za zdravotní kontraindikaci, stejně jako skutečnost, že žena podstoupila jinou interrupci před méně než šesti mě‑ síci. V případě těžké dědičné choroby jednoho z rodičů či ohrožení života ženy ale tento limit neplatil. Co mělo největší podíl na přijetí tohoto zákona? Svou roli v tom jistě hrála celková liberalizace východního blo‑ ku po Stalinově smrti, společně s liberalizací interrupčních zákonů v SSSR a okolních zemích. Tomu napovídá zejména shodné časování přijetí liberálních zákonů v dalších zemích socialistického bloku. Není toho mnoho známo o způsobu, jakým byly vytvářeny politiky v tomto období; A. Heitlinger uvádí, že podle jí interviewovaných lékařů „iniciativa přišla shora“ (Heitlinger 1984: 28). Důležité bylo i to, že v deseti‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
letí po 2. světové válce panovala uspokojivá úroveň porod‑ nosti. Velký význam hrálo také uznání faktu, že předchozí zákon nebyl vzhledem ke své přísnosti naplňován a ztratil tak svůj smysl (Heitlinger 1984: 147). Domnívám se, že ur‑ čitou roli v československém kontextu mohla hrát i potře‑ ba ženské pracovní síly v průmyslu, zejména v odvětvích lehkého průmyslu s extenzivním využíváním pracovní síly a s nízkými platy, kde ženy měly nahradit muže přesunuté do těžkého průmyslu. Pokud měly na přijetí zákona nějaký vliv ženy samotné, pak snad jedině formou jakéhosi nepří‑ mého tlaku vyjádřeného jejich volbou nelegálního přeruše‑ ní těhotenství. Ženské či feministické hnutí v tomto období v Československu neexistovalo a působení opozičních poli‑ tických skupin nebylo povolené. Odborové organizace re‑ prezentující ženy, Výbory žen či organizace mladých se do tohoto typu politiky nezapojovaly a zabývaly se spíše lokál‑ ními každodenními problémy spojenými např. s provozem podniků. Již v této době byla vyjádřena souvislost mezi interrupce‑ mi a dostupností účinné antikoncepce, ta však v ČR dostup‑ ná nebyla. Podle výzkumu z roku 1959 (Srb, Kučera et al. 1961) byly nejčastěji užívanou metodou antikoncepce „co‑ itus interruptus“ a kondom. Důvěra žen v tyto metody ale byla relativně nízká a rovněž demografy byly tyto metody hodnoceny jako značně nespolehlivé (z 35 % těhotných žen ve vzorku označilo 65 % žen své těhotenství jako nechtěné). Snad také právě proto byl interrupční zákon pozitivně při‑ jat 75,5 % žen. Po přijetí zákona byla vyhlášena roční lhůta, po které měly být zhodnoceny jeho dopady a důsledky pro zdraví žen. Výsledky byly alarmující; ještě koncem 70. let studie ukazovaly značné procento případů, kdy interrupce vedla ke komplikacím, jež měly za následek neplodnost, případ‑ ně předčasný porod (Heitlinger 1984: 158). Riziko se jevi‑ lo větší u mladých žen a u žen, které ještě nerodily. Proto docházelo od samého počátku diskuse o interrupčním zá‑ konu ke zdůrazňování rizik umělého přerušení těhoten‑ ství pro budoucí plodnost mladých žen a tato hrozba byla následně v legislativních textech stále opakována. Častá přítomnost komplikací byla s velkou pravděpodobností způsobena technikami, kterými se ještě v 70.–80. letech v Československu interrupce prováděly (dilatace čípku a kyretáž místo vakuového odsátí či později miniinterrup‑ ce) (Heitlinger 1984: 158–159). V současné době meziná‑ rodní lékařské studie nepoukazují na souvislost mezi in‑ terrupcí a neplodností (viz např. Thorp et al. 2002; Hamy et al. 2008; Chen et al. 2004), přesto v českém kontextu stále přetrvává všudypřítomné (common‑sense) přesvěd‑ čení, že potrat v mladém věku znamená zásadní riziko ne‑ plodnosti v budoucnu. V době platnosti zákona (v letech 1958–1986) došlo for‑ mou vyhlášek a nařízení Ministerstva zdravotnictví k mno‑ ha změnám v praktických detailech, které však mohly mít dalekosáhlé následky na životy jednotlivých žen. Tyto změ‑ ny závisely zejména na aktuální úrovni porodnosti a poli‑ tické situaci. ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 29
v ýzkum Koncem 50. let a v průběhu 60. let se míra porodnosti začala postupně snižovat. Podle K. Jechové představoval zákon 68/1957 významný zásah do reprodukce. Důsledky prudkého nárůstu potratů v letech následujících schválení zákona se projevily v prudkém poklesu porodnosti, což ved‑ lo k ustavení státní a později vládní populační komise jako poradního a koordinačního orgánu vlády v oblasti populač‑ ní politiky (Jechová 2008). Prvním úkolem Státní populační komise bylo monitorování aplikace a důsledků interrupční‑ ho zákona, dále provádění výzkumů, příprava vzdělávacích a propagandistických materiálů, sledování populačního vý‑ voje – zejména klesající křivky porodnosti a navrhování opatření ke zlepšení situace (Heitlinger 1984: 31). Komise také zpracovávala informace od interrupčních komisí, při‑ čemž její snahou bylo odstraňovat důvody zmiňované v žá‑ dostech o interrupci. Mnoho z jejích návrhů bylo později skutečně uvedeno do praxe (prodloužení mateřské dovo‑ lené a zavedení další mateřské dovolené, zavedení mateř‑ ského příspěvku), i když časování bylo odlišné, než komi‑ se předpokládala4. Již v roce 1961 byl zákon modifikován další vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Změny směřovaly k omeze‑ ní počtu povolených interrupcí interrupčními komisemi. V případě žen, které ještě nerodily, měly komise důkladně zvážit zdravotní a jiné důvody s přihlédnutím k riziku vzni‑ ku neplodnosti po potratu u mladých žen. Osobu „požívají‑ cí důvěry a vážnosti“ nahradil/a představitel/ka Národního výboru. Komise mohla ke svému jednání přizvat i manže‑ la ženy či muže, který způsobil těhotenství, případně rodi‑ če u dívek mladších 18 let. Některým ženám, zejména svo‑ bodným matkám, měla komise doporučit, aby dítě porodily a svěřily je k vychování kojeneckému ústavu či dětskému domovu, s tím, že by jim dítě bylo později vráceno nebo svě‑ řeno k adopci. Toto doporučení z pozdějších legislativních textů zmizelo, pravděpodobně zároveň v souvislosti s tím, jak psychologické studie dětské deprivace ukázaly negativ‑ ní důsledky ústavní výchovy. V následujícím roce (1962) se změnilo složení inter‑ rupčních komisí a tím se přesunul důraz ze složky odbor‑ né na složku politickou (místo dvou zdravotních odborníků měl být přítomen jeden lékař). Komise měly být zřizová‑ ny Okresními národními výbory jako součást Zdravotní komise, zpravidla pro každou nemocnici. Komise byly slo‑ ženy z předsedy – člena Zdravotní komise Národního vý‑ boru, z jednoho člena Okresní populační komise (a pokud neexistovala, pak člena či členky Národního výboru či Vý‑ boru žen), a jednoho lékaře, zpravidla vedoucího gynekolo‑ gického oddělení nemocnice. Pro lékaře představovala práce v komisích značnou časovou zátěž (komise se scházela ob‑ vykle jednou týdně na celý den), přičemž se od nich očeká‑ vala rozhodnutí, která z velké části neměla s medicínou nic společného (viz Heitlinger 1984: 166). Další změny se týkaly dostupnosti interrupcí. Časový li‑ mit byl upřesněn na 12 týdnů trvání těhotenství. Interrup‑ ce přestala být zdarma a byl stanoven poplatek pohybující se mezi 200 a 500 Kčs. O dva roky později byl horní limit gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
ještě zvýšen, a to na 800 Kčs. Vzhledem k tomu, že průměr‑ ná mzda v roce 1964 podle ČSÚ činila 1400 Kčs, se jedna‑ lo o poměrně vysokou částku. Ve výjimečných případech ale nebyl poplatek vybírán. Od roku 1962 musela navíc žena žádat o interrupci jen v nemocnici v místě svého trvalého bydliště. To může být interpretováno jako pokus o lepší kontrolu počtu a inter‑ valů interrupcí, které jedna žena podstupovala. Podle de‑ mografky Ludmily Fialové5 statistika indikuje, že mnoho žen žádalo postupně na různých místech, aby se tak vy‑ hnuly omezení šestiměsíčního intervalu mezi dvěma inter‑ rupcemi nebo riziku nepovolení další interrupce. Omezení na okres místa bydliště tak znamenalo zpřísnění kontro‑ ly v době, kdy informační systémy nebyly centralizovány. Toto zpřísněné rozhodování o interrupcích v letech 1962–1965 se projevilo zpomalením nárůstu počtu induko‑ vaných potratů, zároveň ale také nárůstem počtu neodbor‑ ně navozených potratů a mateřské mortality (David, McIn‑ tyre 1981: 235). Regulace interrupcí nebyla ovlivňována jen vývojem míry porodnosti a následnými reakcemi vlády. Velký vliv mělo také politické dění a situace ve státě, zejména po potlačení reformních snah v letech 1968–1969. V prvním období nor‑ malizace byl realizován štědrý program podpory mladých rodin, původně připravený odborníky a odbornicemi v prů‑ běhu 60. let. Ačkoli jeho původním záměrem bylo zlepšit postavení rodičů a napomoci nastartování míry porodnos‑ ti, normalizační vládou byl využit zejména jako určitá kom‑ penzace politické represe a jako způsob, jak získat mladou generaci na svou stranu (Kalinová 2007). Součástí progra‑ mu bylo zavedení jednoleté a posléze dvouleté další mateř‑ ské dovolené, zvýšení přídavků na děti a znovuzavedení no‑ vomanželských půjček. Opatření, přijatá navíc v době, kdy do fertilního věku vstupovaly silné poválečné ročníky, měla za následek ostrý nárůst porodnosti v letech 1972–1977. Dá se říci, že pravidla týkající se interrupcí odrážela nor‑ malizační atmosféru společnosti. Ačkoliv míra porodnosti vzrostla, regulace umělého přerušení těhotenství se zpřís‑ nila. Úvod vyhlášky Ministerstva vnitra z roku 1973 přímo uvádí, že rozhodování interrupčních komisí by mělo být zodpovědnější, čímž se dá rozumět přísnější. Legální inter‑ rupce již nebyla interpretována jako způsob ochrany zdraví žen (před důsledky interrupcí nelegálních), ale naopak jako ohrožení ženského zdraví a také jako ohrožení rozvoje po‑ pulace. Další „zřetele hodné důvody“, kvůli nimž žena může žá‑ dat o provedení interrupce, se v této době příliš nezměni‑ ly: věk přes 40 let, alespoň tři děti, neprovdaná žena, ztráta manžela, špatné ekonomické či bytové podmínky a dolo‑ žený rozpad rodiny. Vyhláška ale také stanovuje, že vdané ženy bezdětné či s jedním dítětem mohou získat povolení k interrupci ze sociálních důvodů jen ve velice výjimečných případech. Nárok na interrupci z jiných než zdravotních důvodů ztrácejí ženy, které nemají trvalý pobyt na území ČSSR. Nutný minimální interval mezi dvěma interrupcemi je prodloužen ze šesti na dvanáct měsíců a pouze ženy se ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 3 0
v ýzkum čtyřmi a více dětmi jsou vyňaty z tohoto pravidla. (V jejich případě je interrupce zřejmě chápána jako legitimní způsob antikoncepce ex post.) Z důvodů ohrožení dědičnou chorobou může být inter‑ rupce provedena až do 24. týdne těhotenství. Genetická po‑ stižení jsou definována velmi obecně, pravděpodobně jako důsledek eugenického uvažování spojeného s komunistic‑ kou ideologií. Pokud by těhotenství ohrožovalo život ženy, není stanoven časový limit pro interrupci. Tato nová pravidla tedy ještě více vstupují do cesty svo‑ bodné volbě ženy, přinášejí větší míru státní regulace těl a jsou zdrojem vyššího tlaku ukončit nechtěné těhoten‑ ství porodem. Je sice pravdou,že rozhodování komisí bylo ve svém výsledku značně benevolentní a postupem času se stalo jen formalistickou procedurou, přičemž naprostá vět‑ šina žádostí byla minimálně v druhé instanci vyřízena klad‑ ně. Počet skutečně vykonaných interrupcí na 100 podaných žádostí se pohyboval mezi 91,9 v roce 1965 a 94,8 v roce 1982 (Heitlinger 1984: 151). Přesto podle dobových svědec‑ tví předstoupení před komisi pro ženy představovalo znač‑ ně stresující a často i ponižující zkušenost, mnohdy více než zákrok samotný (Scott 1974; Heitlinger 1979; Fukalo‑ vá 1981). Jakékoli zpřísnění bylo provázeno nárůstem po‑ čtu samovolných potratů (Šalda 1978, citováno podle Heit‑ linger 1984: 148); v longitudinálních studiích žen, kterým byla interrupce odmítnuta, se objevilo poměrně velké pro‑ cento těch, u kterých neexistují záznamy ani o porodu, ani o potratu – zdá se tedy, že mnoho z nich si našlo způsob, jak nechtěné těhotenství „vyřešit“ bez oficiální pomoci (He‑ itlinger 1984: 169). V porovnání s evropskými zeměmi západního bloku byla interrupce v Československu legalizována brzy, v podstatě jakmile došlo k určitému uklidnění po bouřlivých letech ná‑ sledujících po 2. světové válce. Na rozdíl od západní Evropy k tomu ale nedošlo v důsledku tlaku občanské společnosti a feministického hnutí, ale jednalo se o byrokratické roz‑ hodnutí vyplývající z makrosociálních a politických souvis‑ lostí. Zejména je nutné zdůraznit, že rozhodování o mož‑ ném ukončení nechtěného těhotenství nebylo dáno do rukou přímo ženám, ale procházelo přes autorizaci oficiál‑ ních komisí. Tyto komise nefungovaly (jen) jako poraden‑ ské orgány nabízející ženám pomoc a podporu, nýbrž měly právo konečného rozhodnutí o reprodukčních právech kaž‑ dé jednotlivé ženy. Navíc byly propojeny s politickými or‑ gány země; jejich prostřednictvím si státní moc uchovávala možnost ovlivňovat počet povolených potratů a podmínky, za jakých k povolování docházelo. Interrupční komise se na‑ cházely v ideální pozici, ze které mohly získávat od občanek a občanů informace velmi důvěrného a intimního charakte‑ ru, a také mohly dále užívat tyto informace k politicky re‑ presivním akcím. Jejich členové a členky drželi v rukou moc rozhodovat o nejintimnějších záležitostech lidí. Je důleži‑ té také zdůraznit, že přerušení těhotenství bylo od počátku konstruováno jako záležitost výhradně ženy (podobně jako celá sféra péče o děti) – žena podávala žádost, žena předstu‑ povala před komisi, byla komisí náležitě „poučena“ a zapla‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
tila poplatek. Mužská zodpovědnost za reprodukční chová‑ ní tak byla minimalizována (Heitlinger 1984: 165). Podoba regulace umělých přerušení těhotenství v Čes‑ koslovensku v letech 1958–1986 je příkladem fungování gouvernementality, tak jak o ní uvažuje Michel Foucault. Vyhlášky a nařízení Ministerstva zdravotnictví představo‑ valy nástroje gouvernementality – společně s institucí in‑ terrupčních komisí, jejichž úkolem bylo o interrupcích roz‑ hodovat a také shromažďovat informace o ženách, které je podstupovaly (společně se statistickým sledováním). Tyto informace sloužily k vytváření vědění, jež pak mohlo být přímo nebo nepřímo využito při prosazování moci. Počet provedených interrupcí byl na území České repub‑ liky od roku 1958, kdy zákon legalizující interrupce vstoupil v platnost, velmi vysoký. Ženy narozené v 50. letech pod‑ stoupily za svůj život 0,928 potratů; na 1000 žen naroze‑ ných v 60. letech připadalo dokonce 1008 umělých přeru‑ šení těhotenství do 40 let jejich věku (Fialová 2003). Míra potratovosti byla ovlivněna momentálními postoji vládnou‑ cí strany k potratům, a tudíž mírou přísnosti interrupčních komisí. Pokles v letech 1963 a 1964 byl důsledkem zpřísně‑ ní pravidel týkajících se umělého přerušení těhotenství, po‑ dobně jako snížení umělé potratovosti v polovině 70. let, které bylo ale také ovlivněno celkovou pronatalitní náladou ve společnosti. Zvýšení umělé potratovosti koncem 70. let a v 80. letech odráželo uvolnění přístupu interrupčních ko‑ misí, které v této době povolovaly takřka všechny interrup‑ ce (Fialová 2003). Podle L. Fialové6 záleželo ale rozhodová‑ ní komisí (kromě politické objednávky) také na konkrétním složení komise a na míře, v jaké byla žena rozhodnutá, že dítě mít nechce. Interrupce představovala řešení zejména pro vdané ženy, které neužívaly žádnou antikoncepci. Účinná ženská anti‑ koncepce (nitroděložní tělísko a první hormonální antikon‑ cepce) byla relativně nedostupná a navíc byla pokládána za riskantní pro zdraví ženy. Hormonální pilulky a nitrodělož‑ ní tělísko české produkce se objevilo až ve druhé polovině 60. let. Produkce ale zdaleka nedostačovala pro celou cílo‑ vou populaci a navíc podléhala periodickým výpadkům. Do‑ voz pilulek z Jugoslávie ve druhé polovině 70. let byl vy‑ hodnocen jako příliš nákladný a byl zastaven. Používání nitroděložního tělíska bylo provázeno častými zdravotními komplikacemi a nebylo stoprocentně spolehlivé. Pilulky čes‑ ké provenience měly více negativních vedlejších účinků než pilulky západní. Na rozdíl od situace v SSSR měli velký podíl na postup‑ ném zlepšení situace v Československu lékaři, zejména gy‑ nekologové. Právě gynekologové měli zásadní podíl na for‑ mulaci nového zákona (1986), který uzákonil antikoncepci zdarma. V Sovětském svazu naopak lékaři společně s Mi‑ nisterstvem zdravotnictví trvale blokovali rozšíření moder‑ ních metod antikoncepce (Nechemias 2009). Důvodem byla neznalost a nedostatečná kvalifikace lékařského personálu, opozice vůči všemu, co mohlo být spojováno se „Západem“, i osobní zájmy lékařského establishmentu – potratové služ‑ by představovaly nezanedbatelný zdroj příjmu pro Minis‑ ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 31
v ýzkum terstvo zdravotnictví i samotné lékaře. K tomu se přidával strach, že hormonální antikoncepce povede ke snížení po‑ rodnosti, a zejména hrozba, že rozšíření spolehlivé antikon‑ cepce bude také znamenat rozšíření práv jednotlivců a ztrá‑ tu státní kontroly nad reprodukčním chováním (Nechemias 2009). Je otázkou, zda a nakolik se mohl tento postoj odrá‑ žet v přístupu tehdejší československé vlády. V první polovině 80. let došlo nejen k poklesu a zasta‑ vení ekonomického růstu, ale také k významnému sníže‑ ní porodnosti. Pronatalitní opatření ze 70. let ztratila svou účinnost a negativní dopad na porodnost měl také poma‑ lý rozvoj sektoru služeb, představující základní pomoc pro pracující matky (Kalinová 2007). Přísná regulace přístupu žen k umělému přerušení těhotenství problém neřešila, na‑ opak se ukázala jako dále neudržitelná. S mírným povole‑ ním normalizační politiky, zvyšující se úrovní vzdělanos‑ ti žen a s rozvojem medicínské vědy se vynořila potřeba změkčit pravidla regulující interrupce. První krok v tomto směru představovala vyhláška Mi‑ nisterstva vnitra z roku 1980. Podle ní se zkrátil minimální interval mezi dvěma interrupcemi z dvanácti zpět na šest měsíců pro matky tří a více dětí. Pravidlo dvanácti měsí‑ ců také neplatilo, jednalo‑li se o otěhotnění v důsledku se‑ lhání nitroděložní antikoncepce; v případě, kdy by naro‑ zení dítěte vedlo k významnému zhoršení fyzického nebo psychického zdraví ženy či k významnému zhoršení soci‑ álního postavení její rodiny. Tyto výjimky poskytovaly in‑ terrupčním komisím poměrně volný prostor v jejich roz‑ hodování. Potrat z důvodu těžkého zdravotního poškození plodu mohl být proveden až do 26. týdne těhotenství (dří‑ ve 24. týden). Počátkem 80. let ale také začal být připravován nový zá‑ kon, který měl nahradit již téměř 30 let starý zákon z roku 1957. U jeho přípravy stál kromě dalších tehdejší ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec, lékař a profesor na Lékař‑ ské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mezi odborníky pa‑ noval konsenzus, že starý zákon je nevyhovující a vyžadu‑ je zásadní úpravy. I v médiích byla implicitně kritizována praxe interrupčních komisí: proces byl příliš komplikovaný a zdlouhavý, byl degradující pro ženy i pro členy komisí, ak‑ tivita komisí byla již jen formální a dlouhé časové lhůty zne‑ možňovaly užití nové technologie miniinterrupce. Přijetí zákona prosazovali zejména lékařští odborníci. Ve světě se již na počátku 70. let začala prosazovat nová metoda provádění interrupce v raném stadiu těhotenství, v československém kontextu nazývaná „miniinterrupce“. V Československu začala být experimentálně prováděna v letech 1977–1980 ve vybraných nemocnicích. Ukázalo se, že má mnohem méně nežádoucích zdravotních důsled‑ ků než běžná praxe (5 % oproti 30–40 %). Hlavní překážku rozšíření této metody ale představovaly právě interrupční komise. Vyřizování jednotlivých případů trvalo zpravidla dva až tři týdny a hranice pro provedení miniinterrupce tak byla často překročena. Již v roce 1980 proto někte‑ ří lékaři volali po zrušení těchto komisí. Vyzývali přitom k řešení problematiky komplexnějším způsobem, včetně gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
rozšíření výchovy k zodpovědnému rodičovství a užívání antikoncepce. Poukazovali i na nižší ekonomické náklady spojené s miniinterrupcemi (Heitlinger 1984: 168–171). Nový zákon byl nakonec schválen 20. října 1986 a vstou‑ pil v platnost v červenci 1987, jen dva roky před listopa‑ dovým převratem. Přesto debata o návrhu zákona trvala déle než pět let. K tomu, aby zákon doputoval do Národního shromáždě‑ ní, bylo potřeba, aby se všichni představitelé ministerstva, vlády a strany shodli o jeho podobě. Následné schvalování v Národním shromáždění mělo již jen formální charakter – všechny zákony byly jednohlasně schváleny. Podle Jitky Rychtaříkové7 představovala sporný bod právě antikoncep‑ ce. Zákon v úvodu výslovně stanovuje, že nežádoucímu tě‑ hotenství se předchází především výchovou k plánovanému rodičovství a využíváním prostředků k zabránění těhoten‑ ství (§ 2). Antikoncepční prostředky na lékařský předpis se navíc mají ženám poskytovat bezplatně (§ 3). Právě ten‑ to třetí paragraf, bezplatnost antikoncepčních prostředků, nejvíce vzbuzoval diskuse. V debatě v Národním shromáždění byly podobně jako při projednávání předchozího zákona zdůrazňovány v prv‑ ní řadě zdravotní důvody: miniinterrupce představuje mno‑ hem šetrnější zákrok z hlediska dalšího reprodukčního zdraví ženy. Svou roli zde hrály i argumenty ekonomické: miniinterrupce znamená nižší náklady pro zdravotnická za‑ řízení a kratší absenci ženy v zaměstnání. Ministr Prokopec dále zdůraznil zájmy dítěte být narozeno jako chtěné (citu‑ je přitom výsledky výzkumů prof. Z. Matějčka a jeho týmu dětí narozených z nechtěných těhotenství, jehož výsledky byly publikovány v průběhu 70. let a které v Českosloven‑ sku získaly mediální publicitu). Ženy a jejich zájmy ale vý‑ slovně neuvedl. Argumenty zdůrazňující právo ženy na roz‑ hodnutí ohledně svého mateřství zazněly až od posledních dvou řečnic, gynekoložky Marcely Černé a představitelky Českého svazu žen – Miroslavy Němcové. Ty označily prá‑ vo ženy na umělé přerušení těhotenství za „základní lidské právo“ či za „nezadatelné právo ženy“. Podle dodnes platného zákona 66/1986 o umělém přeru‑ šení těhotenství může být těhotenství ukončeno na písem‑ nou žádost ženy, pokud netrvá déle než 12 týdnů a nebrání‑ ‑li tomu zdravotní důvody. Dívky mladší 16 let potřebují souhlas odpovědného zástupce. Ženy mezi 16 a 18 lety sice nepotřebují souhlas rodičů, ale zdravotnické zařízení má za úkol je uvědomit o provedení zákroku. Za provedení inter‑ rupce měla žena uhradit příplatek, který závisel na délce tr‑ vání těhotenství, vyhláškou byl stanoven na 500 Kčs. Mi‑ niinterrupce byla původně zdarma. Podle důvodové zprávy mělo toto rozvržení ženy motivovat, aby podstupovaly in‑ terrupci co nejdříve a minimalizovaly tak její zdravotní do‑ pady. Interrupci nesměla podstoupit žena, která nemá tr‑ valý pobyt na území České socialistické republiky. Toto ustanovení je stále platné a omezuje tělesná občanská prá‑ va žen‑imigrantek ještě v současnosti. Následná vyhláška Ministerstva vnitra (1986) zákon dále upřesnila: minimální interval mezi dvěma interrupcemi byl ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 32
v ýzkum stanoven na šest měsíců. Omezení se ale nevztahovalo na ženy, které už rodily dvakrát či vícekrát, případně byly star‑ ší 35 let. Dvanáctitýdenní limit se nevztahuje na interrup‑ ce ze zdravotních důvodů, k nimž patří ohrožení života ženy či poškození plodu, ale také věk ženy nižší než 15 let a vyš‑ ší než 40 let. V případě genetických důvodů lze těhotenství přerušit až do 24. týdne. Tyto podmínky umělého ukončení těhotenství byly plat‑ né v době, kdy došlo k pádu komunistického režimu v listo‑ padu 1989. V souladu s očekáváním došlo v prvních dvou letech platnosti zákona k výraznému zvýšení počtu inter‑ rupcí. V této době míra umělé potratovosti dosáhla na úze‑ mí České republiky svého maxima – ze 100 ukončených tě‑ hotenství jich bylo cca 43 % ukončeno interrupcí. Již v roce 1989 ale začal absolutní počet interrupcí mírně klesat a v roce 1992, kdy bylo umělé přerušení těhotenství kom‑ pletně vyňato z veřejného pojištění, došlo k rapidnímu po‑ klesu počtu interrupcí. Vedle zpoplatnění všech zákroků včetně miniinterrupcí na tom mělo zásluhu v první řadě rozšíření kvalitních prostředků antikoncepce a jejich maso‑ vé využívání. Období po listopadu 1989 je obdobím opakujících se diskusí o morální přijatelnosti či nepřijatelnosti umělé‑ ho ukončení těhotenství. Přestože se interrupce stala pro převážnou většinu českých žen posledním řešením obtíž‑ né situace, na politické scéně se objevily opakované pokusy zpřísnit českou legislativu ve shodě s restriktivním polským zákonem. Zatím se nesetkaly s výraznějšími úspěchy, ze‑ jména proto, že ve veřejném mínění převládá postoj podpo‑ rující svobodnou volbu ženy. Odpůrci svobodné volby při‑ tom interpretují zákon 66/1986 jako komunistický zákon a volný přístup k možnosti umělého přerušení těhotenství jako negativní pozůstatek komunistického režimu. Bližší pohled ale ukazuje opak: komunistický režim se přes znač‑ nou benevolenci ve svém přístupu k umělému přerušení tě‑ hotenství snažil kontrolovat a regulovat počty interrupcí a tím i rozhodovat o tom, kdo bude donucen donosit dítě i proti své vlastní vůli. Podobně jako v Polsku, ani v Česko‑ slovensku nebylo umělé přerušení těhotenství dostatečně dáno do souvislosti s konceptem lidských práv a nebylo dis‑ kursivně konstruováno jako právo ženy kontrolovat svou reprodukci. Místo toho se stalo součástí mateřské ideolo‑ gie – vedlo k posílenému chápání mateřství jako povinnos‑ ti, přičemž přístup k interrupci závisel na materiálních a so‑ ciálních podmínkách rodiny a na posouzeních cizích osob (Fidelis 2008: 214). Oproti tomu v demokratických společ‑ nostech sice až do 60. let platila v oblasti reprodukce vel‑ mi přísná pravidla a zákazy, ale v období konce 60. a po‑ čátku 70. let došlo ve většině z nich zejména díky působení ženského hnutí k úplnému uvolnění a zpřístupnění inter‑ rupce na přání ženy a k definování práva na rozhodování o vlastním těle jako základního lidského práva. Teprve ur‑ čité rozvolnění režimu ve druhé polovině 80. let 20. století umožnilo podobné uvolnění interrupčního zákona a záro‑ veň vytvoření podmínek pro rozšíření antikoncepce i v Čes‑ koslovensku (na rozdíl od Polska). gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
3. Regulování interrupcí jako nástroj gouvernemen tality Interrupční zákony a jejich uvedení do praxe v socialistic‑ kém Československu v období 1957–1989 je nutné podle mého názoru analyzovat a interpretovat odlišně od toho, jak je tato problematika zkoumána v jiných evropských ze‑ mích či v USA. Tyto zákony nejsou totiž na rozdíl od de‑ mokratických zemí výdobytkem působení ženského hnutí, kterému by se za určitých podmínek podařilo mobilizovat zdroje a aktéry a využít otevřeného „okna příležitosti“ (viz resource mobilisation theory), případně by dokázaly formu‑ lovat své požadavky prostřednictvím takového rámce (fra‑ me), aby se jim podařilo dosáhnout rezonance u širší veřej‑ nosti a prosadit tak svou vlastní konstrukci problematiky (tj. nezpochybnitelnost práva ženy rozhodovat o procesech odehrávajících se v jejím těle) (viz frame analysis). Ženy a ženské hnutí se sice pokusily svou politickou snahou a or‑ ganizovanou aktivitou prosadit změnu právní úpravy inter‑ rupce již v meziválečném Československu, v té době ale ne‑ byly úspěšné (viz Musilová 2007: 76–83). Bylo připraveno několik různých návrhů, z nichž některé počítaly s úplným uvolněním interrupcí na přání ženy, jiné stanovovaly urči‑ tá omezení. Zákon přijatý v ČR v roce 1957 a další navazu‑ jící úpravy již ale vycházely z odlišného kontextu a jiných politických motivací. Je proto vhodné je analyzovat jako ná‑ stroje gouvernementality: nástroje, které se komunistická strana snažila používat ke kontrole a regulaci populace, pří‑ mo skrze těla a reprodukční osudy žen. Je přitom zřejmé, že legislativní regulace reprodukce nebyla vlastní jen komunis‑ tickému režimu a že hrála roli gouvernementality ve shodě s Foucaultovou teorií v rámci jakéhokoli typu státu. Přesto právě v prostředí totalitního státu ovládaného jednou poli‑ tickou stranou, v situaci absence opozičních skupin a hnu‑ tí, bylo působení gouvernementality otevřenější a „viditel‑ nější“. Politiky týkající se umělého přerušení těhotenství se mě‑ nily v čase tak, jak vláda prosazovala své cíle. Cílem bylo ovládat populaci a ženy představovaly její „stavební kost‑ ky“. Interrupce byla sice již na počátku legalizována „na žá‑ dost ženy“, ale tato žádost podléhala schválení interrupční komise. Umělá přerušení těhotenství byla přísně statisticky sledována. To umožňovalo pozorování, kvantifikování a pří‑ padně i manipulaci žen, které o ně žádaly. Ženská těla byla legislativou konstruována jako materi‑ ál zajišťující nejen ekonomickou produkci, ale i reproduk‑ ci populace. Důraz byl kladen na „funkční kvalitu“ tohoto stavebního materiálu, tedy na reprodukční zdraví žen. Při přijímání prvního (1957) i druhého (1986) zákona a při formulaci dalších vyhlášek a nařízení byly v argumenta‑ ci využívány v první řadě argumenty zdravotních důvo‑ dů: nejprve pro legalizaci interrupcí (potraty se dostaly pod kontrolu zdravotnických zařízení), ovšem zároveň pro je‑ jich omezení (i lékařsky vedené interrupce jsou zdraví ne‑ bezpečné, proto nemohou být ponechány volně na žádost ženy) a posléze i pro úplné uvolnění (potraty v raném stadiu těhotenství jsou méně ohrožující pro reprodukční zdraví ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 3 3
v ýzkum ženy, proto je potřeba proces urychlit). Rozhodování o tom, co bude definováno jako zdraví prospěšné či zdraví ohrožu‑ jící, bylo ponecháno expertům – lékařům. Takto byla daná gouvernementalita propojena s diskursem vědění/moci. Jiné než zdravotní argumenty hrály v diskusi jen vedleší úlohu. „Zdravotní“ argumenty byly užívány pro racionali‑ zaci cílů biomoci; ovšem i „zdraví“ bylo konstruováno spe‑ cifickým totalizujícím způsobem a mnohé z argumentů ne‑ byly podloženy objektivními vědeckými výzkumy nebo byly omezeny uzavřeností komunistického režimu. Nešlo přitom jen o to, zda a komu bude povolena interrupce, ale o defi‑ nování správné „zdravé“ matky (věk 18–35; ne méně než dvě děti, ovšem nikoli více než cca pět; úplná rodina, dosta‑ tečné materiální zázemí) a také správného „zdravého“ dítě‑ te (absence jakýchkoli dědičných chorob, včetně těch méně vážných, dostačující socio‑ekonomické podmínky rodiny). Domnívám se, že vzhledem k existujícím materiálům a dokumentům (Závěrečné stanovisko ochránce veřejných práv 2005; Charta 77: dokumenty č. 23/1978 a 3/1990; Body and Soul 2003) lze konstatovat, že v socialistickém Československu existovala snaha ovlivňovat prostřednic‑ tvím reprodukční politiky „kvalitu populace“, která může být klasifikována až jako eugenická. Tato snaha byla na cen‑ trální úrovni vyjádřena jen mlhavě8, na úrovni Národních výborů již však velmi jasně9. Cílem bylo „ozdravit“ rom‑ skou populaci jako takovou a přiblížit její model reprodukce a péče o děti majoritnímu modelu, a to i za cenu omezení je‑ jich tělesného občanství – o tom vypovídají zejména kauzy sterilizace romských žen. Interrupce byly velmi snadno do‑ stupné pro ženy, které již porodily více dětí (nejprve čtyři, později tři) a žádosti romských žen byly podle hlášení Ná‑ rodních výborů vyřizovány zdarma a přednostně (viz Závě‑ rečné stanovisko 2005). K ideálu 2–3dětné rodiny směřova‑ la také konstrukce peněžité či věcné dávky pro ženy, které podstoupily dobrovolně sterilizaci a které splňovaly kritéria sociální potřebnosti (zavedené v roce 1973 ve výši do 2000 Kčs, v roce 1988 zvýšené až na 10 000 Kčs) a návrhy na od‑ stupňování dětských přídavků, které „by se měly soustředit na podporu prvních tří dětí a končit pátým dítětem“ (Sojka 1966). K tomu se přidávalo definování ideálního věku pro reprodukci, jenž byl zakotven i v zákonech (horní limit 40, případně 35 let). Velmi široká definice zdravotních problé‑ mů, které opravňovaly k interrupci, společně s tlakem ze strany lékařů‑gynekologů na využívání těchto definic, měla za cíl vyprodukovat „kvalitní populaci“10. Tyto tendence vli‑ vem path‑dependency stále přetrvávají v současně paušál‑ ně aplikovaných a široce rozšířených praktikách prenatální‑ ho vyšetřování, společně s tlakem na podstoupení umělého přerušení těhotenství, pokud se výsledky ukážou jako pozi‑ tivní (viz Hasmanová Marhánková 2008). Závěr: Gouvernementalita v totalitním komunistickém státě Gouvernementalita jako určitá politická racionalita se po‑ dle Michela Foucaulta zakládá na určitém komplexu vědě‑ ní/moci a zároveň tento komplex vědění/moci produku‑ gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
je. Gouvernementalita navíc neurčuje jen sociální praktiky, které v souhrnu vytvářejí stát, ale určuje i formování sub‑ jektu, jedince, který tento stát tvoří; „vláda“ je tak aplikova‑ ná i zevnitř jako „sebeovládání“. Stát je pak „nejen hmotná struktura a způsob myšlení, ale také žitá a vtělená zkuše‑ nost“ (Lemke 2007). Prostřednictvím hegemonických dis‑ kursů moci/vědění jsou státem iniciované normy obráceny na jednotlivce; státní moc je takto vtělena do psychických a tělesných omezení a regulací (Ludwig, Wohl 2009). Při používání perspektivy gouvernementality nelze tedy brát v úvahu jen strategie vládnutí odshora dolů, ale i způsoby, jakými jsou subjekty vytvářeny a zevnitř ovlivňovány da‑ nou politickou racionalitou. Při analýze gouvernementality je třeba položit si podle G. Ludwiga a S. Wohla tři otázky: 1. Jaká racionalita leží za daným způsobem (za danými instrumenty) vládnutí? 2. Jaký typ subjektivity je touto racionalitou a jejími ná‑ stroji vytvářen a podporován? 3. Pomocí jakých technologií a strategií je daná gouvernementalita prosazována? V období 1948–1989 lze v souladu s Foucaultovou teorií uvažovat o existenci specifické totalitní gouvernementality. Ta představovala politickou racionalitu, která v této době ří‑ dila sociální praktiky vytvářející ve svém důsledku totalitní komunistický stát. Totalitní gouvernementalita byla soubo‑ rem institucí, postupů, úvah a taktik, umožňující výkon to‑ talitní moci na populaci Československa. Zákony a opatření týkající se interrupcí představovaly jedny z mnoha nástrojů této totalitní gouvernementality. Tato gouvernementalita se vzájemně podporovala s lékařským komplexem moci/vědění, který byl představován lékařskými experty a který stanovo‑ val, co je vhodné a nevhodné pro zdraví žen, a vůbec defi‑ noval, co lze pod „zdravím žen“ rozumět. Racionalitu, která tento typ gouvernementality prezentovala, je možno cha‑ rakterizovat snahou maximalizovat ekonomickou produk‑ ci, vyjádřenou zejména makroukazateli těžkého průmyslu, a zároveň i reprodukci, vyjádřenou růstem (zdravé a „kvalit‑ ní“) populace. Ta byla vtělena do snahy centrálně ovládat re‑ produkční osudy žen. Typ ženské subjektivity, který tato gouvernementalita vytvářela, je možné ve zkratce charakterizovat termínem „socialistická superžena“. Žena byla konstruována jako sice rovná muži ve sféře práce, ale stále sama zodpovědná za ob‑ last reprodukce v soukromé sféře. Své tělo měly ženy vní‑ mat jako reprodukční nástroj; jako poddané lékařskému do‑ hledu a intervenci nebo jako objekt, na který je aplikováno vědění. Ženy internalizující tento typ femininity se snažily co nejlepším způsobem zvládnout obě role a chápaly samy sebe jako odpovědné za reprodukci společnosti. Tím, jak re‑ produkovaly tyto normy subjektivity, umožňovaly v podsta‑ tě i reprodukci daného stavu. Technologie a strategie, pomocí nichž byla totalitní gou‑ vernementalita prosazována, pak konkrétně v této oblasti představovaly výše analyzované legislativní texty a zákon‑ né regulace; praxe interrupčních komisí, ale také samotné lékařské zákroky v daných podmínkách. Ženy ve svých indi‑ viduálních příbězích tyto praktiky pravděpodobně vnímaly ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 3 4
v ýzkum jako značně agresivní zásahy vyšší moci – státu – do svého života. Vláda tak byla prostřednictvím interrupčních opat‑ ření a praktik aplikovaná přímo na (ženské) tělo. Literatura Bachelard, G. 1970. La formation de l‘esprit scientifique. Pa‑ ris: Librarie Philosophique J. Vrin. Body and Soul: Forced Sterilization and Other Assaults on Roma Reproductive Freedom in Slovakia. Center for Repro‑ ductive Rights and Poradňa pre občianske a ľudské práva in consultation with Ina Zoon, 2003. Center for Reprodu‑ ctive Rights. Dostupné na: http://reproductiverights.org/en/document/body ‑and‑ ‑soul‑forced‑sterilization‑and‑other‑assaults‑on‑roma‑ ‑reproductive‑freedom. (Naposledy navštíveno: 1. 5. 2009). David, H. P., McIntyre, R. J. 1981. Reproductive Behavior. Cen‑ tral and Eastern European Experience. New York: Springer. Fialová, L. 2003. „Obrat ve vývoji umělé potratovosti.“ Zpra‑ vodaj české demografické společnosti (29): 1–3. Fidelis, M. 2008. „A Nation Strenght Lies Not in Num‑ bers.“ Destalinisation, Pronatalism and the Abortion law of 1956 in Poland.“ Pp. 203–216 in C. Kraft (ed.). Geschlechterbeziehungen in Ostmitteleuropa nach dem zweiten Weltkrieg: Soziale Praxis und Konstruktionen von Geschlechterbildern. Oldenbourg: Oldenbourg Wissens‑ chaftsverlag. Foucault, M. 1999. Les anormaux: Cours au Collège de France. 1974–1975. Paris: Gallimard, Hautes Études. Foucault, M. 2003. Le pouvoir psychiatrique: Cours au Collè‑ ge de France. 1973–1974. Paris: Gallimard, Hautes Études. Foucault, M. 2004a. Surveiller et Punir. Paris: Gallimard. Foucault, M. 2004b. Naissance de la biopolitique: Cours au Collège de France. 1978–1979. Paris: Gallimard, Hautes Études. Fukalová, D. 1981. „Přednosti regulace menstruace z psy‑ chologického hlediska.“ Československá gynekologie 46 (6): 490–492. Giddens, A. 1991. Modernity and self‑identity. Self and socie‑ ty in the late modern age. Cambridge: Polity Press. Hamy, A.‑S., Mayenga, J.‑M., Grefenstette, I. et al. 2008. „Etude comparative sur les antécédents d’interruption volontaire de grossesse dans une population de femmes infertiles et dans une population de femmes accouchées.“ Gynécologie, Obstétrique et Fertilité 36: 395–399. Hasmanová Marhánková, J. 2008. „Konstrukce normality, rizika a vědění o těle v těhotenství: Příklad prenatálních screeningů.“ Biograf (47): 56. Dostupné na: http://www. biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v4702. (Naposle‑ dy navštíveno 28. 4. 2009). Heitlinger, A. 1979. Women and State Socialism. Sex inequa‑ lity in the Soviet Union and Czechoslovakia. London: Mac‑ millan Press. Heitlinger, A. 1984) Reproduction, Medicine and the Socialist State. London: Macmillan Press. Hnátek, L. 1957. „O slovo se hlásí ženský lékař.“ Literární noviny VI (33): 9. gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
Charta 77: Dokumenty. 2007. Praha: Ústav pro soudobé dě‑ jiny AV ČR. Chen, A., Yuan, W., Meirik, O. et al. 2004. „Mifepristone‑in‑ duced Early Abortion and Outcome of Subsequent Wan‑ ted Pregnancy.“ American Journal of Epidemiology 160 (2): 110–117. Jechová, K. 2008. „Cesta k emancipaci. Postavení ženy v české společnosti 20. století. Pokus o vymezení problé‑ mu.“ Pp. 69–129 in O. Tůma, T. Vilímek (ed.). Pět studií k dějinám české společnosti po roce 1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Kalinová, L. 2007. Společenské proměny v čase socialistického experimentu. K sociálním dějinám v letech 1945–1969.Pra‑ ha: Academia. Lascoumes, P. 2004. „La Gouvernementalité: de la critique de l’État aux technologies du pouvoir.“ Le Portique (12–13): Retrieved Access Date, Access 2004. Dostupné z: http://le‑ portique.revues.org/document625.html#global. Lemke, T. 2007. „An Indigestible Meal? Foucault, govern‑ mentality and state theory.“ Distinktion 15: 43–64. Ludwig, G., Wohl, S. 2009. Govermentality and Gender: Cur‑ rent transformations of gender regimes revisited from a Fou‑ cauldian perspective. ECPR Conference on Gender and Po‑ litics. Belfast, UK. Malette, S. 2006. La gouvernementalité chez Michel Foucault. MA thesis. Faculté de philosophie. Quebec: Université La‑ val. Musilová, D. Z ženského pohledu. Poslankyně a senátorky Ná‑ rodního shromáždění Československé republiky 1918–1939. České Budějovice, Hradec Králové: Veduta. Nechemias, C. 2009. Russia’s Drift towards Authoritarianism: The Impact on Women’s Reproductive Rights. ECPG Confe‑ rence Gender and Politics. Belfast, UK. Radvanová, S., Nezkusil, J., Novotný, O. 1957. „Pro zdraví žen.“ Literární noviny VI (27): 9. 6/7/1957. Scott, H. 1974. Does Socialism Liberate Women? Experiences from Eastern Europe. Boston: Beacon Press. Shilling, C. 1993. The Body and Social Theory. London: Sage. Sojka, J. 1966. „Problém nejen populační.“ Vlasta 9/11. Srb, V., Kučera, M., Vysušilová, D. 1961. „Průzkum manžel‑ ství, antikoncepce a potratů (1959). 3. část.“ Demografie 3 (3): 209–222. Srb, V., Kučera, M., Vysušilová, D. 1961. „Průzkum manžel‑ ství, antikoncepce a potratů (1959). 4. část.“ Demografie 3 (4): 311–330. Thorp, J. M., Hartmann, K. E., Shadigian, E. 2002. „Long‑ ‑Term Physical and Psychological Health Consequences of Induced Abortion: Review of the Evidence.“ Obstetrical nad Gynecological Survey 58 (1): 67–79. Tinková, D. 2004. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha: Argo. Turner, S. 1996. The Body and Society. Oxford: Blackwell. Voda, P. 1957. „Dvě rovnice.“ Literární noviny VI (34): 9. 24/8. Vládní nařízení 126/1962; 95/1964; 54/1966; 69/1973. Vyhláška ministerstva zdravotnictví 71/1957; 104/1961; 71/1973; 80/1980; 75/1986; 467/1992. ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 3 5
v ýzkum Witz, A. 2000. „Whose Body Matters? Feminist sociolo‑ gy and the Corporeal Turn in Sociology and Feminism.“ Body and Society 6 (1): 1–24. Zákon o umělém přerušení těhotenství 66/1986 Sb. Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě. Veřejný ochránce práv, Brno. 2005. Dostupné na: http:// www.ochrance.cz/documents/doc1135861291.pdf. (Na‑ posledy navštíveno 1. 5. 2009). Poznámky 1 Tento text byl vytvořen v rámci výzkumného projektu „Sexual and Bodily Citizenship and Feminist Body Politics in a Multicultural Europe“, který je dílčím tématem projek‑ tu FEMCIT (Gendered Citizenship in Multicultural Europe: the Impact of the Contemporary Women’s Movements), fi‑ nancovaném 6. rámcovým programem Evropské Unie, Pri‑ ority 7, Networks of Excellence and Integrated Projects: Citizens and Governance in a Knowledge‑based society, 2007–2011 (i.č. 028746). 2 Trestní zákoník z roku 1950 pouze umožnil medicínsky indikovaný potrat v případě, že těhotenství ohrožovalo ži‑ vot ženy nebo by jí způsobilo trvalé vážné zdravotní násled‑ ky, případně byla prokázána dědičná choroba rodičů. 3 Průměrná měsíční hrubá mzda zaměstnanců/kyň v civilním sektoru v roce 1955 činila 1192 Kčs. (ČSÚ, http://www.czso. cz/csu/2001edicniplan.nsf/t/130032A12A/$File/t11.pdf). 4 Expertní rozhovor s Miladou Bartošovou, květen 2008. 5 Expertní rozhovor 17. 12. 2008. 6 Expertní rozhovor 17. 12. 2008. 7 E‑mailová komunikace s Ludmilou Fialovou, 14. 1. 2009. 8 „Proto je třeba využít všech prostředků k tomu, aby rodiče po‑ chopili smysl plánovaného rodičovství, aby se snažili o regulaci porodnosti a také o to, aby své děti řádně vychovali ve zdravé, šťastné a společnosti platné občany. … Pokud je sterilizace ne‑ jen v zájmu ženy, ale i v zájmu kvality populace, může jí okres‑
gender , rov né př íleži tost i, v ý zk um
ní národní výbor poskytnout příspěvek, a to diferencovaně podle celkové situace žadatele“. (Příručka Ministerstva práce a soci‑ álních věcí ČSR Práce s cikánským obyvatelstvem, 1976. Kapi‑ tola „Zdravotně výchovná péče o cikánské občany“. Cit. po‑ dle Závěrečné stanovisko 2005.) 9 „…Výrazně se zlepšila péče o matku a dítě. Přes tyto klady je stále vysoká a nežádoucí natalita provázena nárůstem mentál‑ ně defektní mládeže. Právě oligofreničky z řad cikánské popu‑ lace mají největší počet dětí a zásobují tak nejen zvláštní školy, ale především ÚSP. Zdravotnická propaganda se zaměřila i zde na možnost sterilizace a omezení těchto negativních jevů.“ (Ne‑ datovaný návrh zprávy Západočeského krajského národ‑ ního výboru o plnění usnesení vlády č. 279/1970 za léta 1971–1974, cit. podle Závěrečné stanovisko 2005.) 10 Ze soukromého rozhovoru s prof. Miroslavem Mer‑ tou, CSc., nefrologem 1. Lékařské fakulty UK, vyplynulo, že v 70.–80. letech existoval projekt, který měl vést k vy‑ mizení specifické dědičné choroby z československé popu‑ lace. Všem rodičům, kteří byli nositeli daného genu, bylo nabízeno genetické vyšetření a při prokázání nemoci pak interrupce (ve 22.–24. týdnu těhotenství). Lékaři přitom zpravidla velmi tlačili na to, aby tato možnost byla vyu‑ žita. V tomto případě se přitom jedná o chorobu, která je dobře slučitelná s kvalitním životem.
Radka Dudová, Ph.D. je od roku 2001 členkou týmu Gender a sociologie Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku změn v oblasti soukromého života a pracovního trhu, zejména v postavení žen a mužů v rodině a v práci, na vznik nových typů soužití a nových rodinných strategií. V současnosti působí jako postdoktorandka v rámci projektu „Sexuální a tělesné občanství a feministická politika těla v multikul‑ turní Evropě“ (FEMCIT) na Leidenské univerzitě v Nizo‑ zemsku.
ro č n í k 10, č í sl o 1 / 20 0 9 | 3 6
