Radka Denemarková Spací vady
1
Radka Denemarková Spací vady
1
2
3
Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR © Radka Denemarková, 2012 © Graphic & Cover Design Jan Čumlivski, 2012 © Filip Tomáš – Akropolis, 2012 ISBN 978-80-7470-006-4 ISBN 978-80-7470-007-1 (ePUB) ISBN 978-80-7470-008-8 (MOBI) 4
(Třicet mrknutí Oka)
5
6
Hlavními postavami, s nimiž si po smrti nikdo a nic neví rady, a proto uvízly v mezipatře, jsou Sylvia Plathová, Virginia Woolfová a Ivana Trumpová. Nebo taky ne. Užití velkých jmen jako čitelných typů je pohodlné. Možná ale stírá význam tohoto smyšleného příběhu. Píší. Mohly by být zástupkyněmi jakékoliv jiné profese. Záleží na nich, zda se rozbují peklo nebo ráj nebo cokoliv horšího. Chtějí nezávislost. Neustále závislé na svých mužích, závislé na, závislé na, závislé na... elý tento groteskní příběh (ano, nesmiřitelná C grotesknost) je jako pohled do nebe, kde vítr rozhání mraky a jejich tvary se poznenáhlu mění. Zdánlivě stále totéž, přitom tak zásadně jiné. Drápnout nehtem o nebe, rozpárat modrou plachtu a průzorem zahlédnout tři páry očí těchto žen; na sítnici svou přidělenou, neodbytnou dobu. o každém z výstupů znehybnění; všechny obkrouží P studený dech, možná uondaná andělská bytost, která se postavám pokouší dát umanutě další šanci. Rozesadí je, naaranžuje první gesto, přidělí slovo, které má být na počátku... Chvíli po něm lapají, než si uvědomí, co s ním. A než je zapomenou, ačkoliv se v slovech rády koupou. Závan je výstup od výstupu ledovější. potřebě snášenlivosti, o (ne)schopnosti žít v těsné O blízkosti jiného živého těla. A kdo jiný by nás vedle sebe snesl? Druhého vnímáme plně teprve tehdy, když navždy odejde. Například. Příliš málo hříchů a příliš málo dobra. Tápat po místě selhání. ro závěrečný Hlas (Hlasy) lze zvolit jakoukoliv osobu P napříč všemi časy. Přimlouvám se za osobu mužského pohlaví. Přimlouvám se za inscenování bez pauzy. Anebo taky ne. Vždyť je to jedno. 7
3 herečky, 7 postav SYLVIE, (LÉKAŘ, HOSPODYNĚ) VIRGINIE, (MANŽEL BÁSNÍK, MANŽEL STAŘEC) IVANA, zvaná MADAM T.
Citovaná ukázka z textů Virginie Woolfové v překladu Kateřiny Hilské: Jákobův pokoj (věta, str. 60) a Orlando (odstavec, str. 101–102, Alpress 2002). A verš z textu Sylvie Plathové v překladu Jana Zábrany: Ariel (str. 98, Jota 1997). Dámám v textu přisuzuji českou variantu křestních jmen. Jedno písmeno je snad neroztrpčí. Ať už jsou kdekoliv. 8
Věnováno tátovi
9
10
I. Mrknutí první: bujný jídelní lístek (Sylvie druhou ženu češe, stříhá jí nehty, myje nohy, přitom kuchtí atd.) Virginie ›››››››› Den… Takový krásný… napěněný den. Naparuje se jako krocan. Sylvie ›››››››› Upeču rebarborový koláč s drobenkou. Naučila mě ho sousedka, na venkově, pořád se s tím receptem vnucovala. To přece nic není, to zvládne i taková mladá, nezkušená hospodyňka jako jste vy, popadněte tužku, ták, papír, no třeba, pytlík od mouky nám stačí, ták holčičko, a pište, ták, půl kilogramu hladké mouky, čtyři vejce, špetka soli… Nebo ne. Ne ne ne. Rodinný recept použiju. Krůtí maso na rozmarýnu s křupavou kůrkou. Do té s takovou chutí v neděli zahryzával své zdravé zuby tatínek. Šťáva mu… kapala… ne ne ne, nekapala… pomalu… pomalounku… stékala! Ano, stékala z koutku úst po bradě a přeskakujícím ohryzku až za výstřih košile. Mastný potůček odtékal do neznáma, hlemýžď zanechával mezi chlupy na hrudi slizkou stopu. Virginie ›››››››› Takové jiskřivé, ano jiskřivé… Ne ne ne, to není přesné. Perleťové světlo. To je výstižnější. Jen přes sebe přehodit tenký plášť, vyběhnout do hlavních ulic. Světlem změklých. Zabočit a toulat se ve stínu postranních uliček. Poslouchat hukot v kanálech. Po dešti.
11
Sylvie ›››››››› Ke křehkému, šťavnatému masu, co odpadá od kostí – stačí když člověk dupne –, si opečeme růžové brambůrky. Virginie ›››››››› Růžové brambůrky… Ano ano ano, takové růžové, rozdrobené světlo. Pohybujeme svými těly v drobence. Máte krásná ňadra. Připomínají mi moji mladičkou guvernantku. S bujným poprsím. Když jsem ji objala kolem pasu a vzhlédla, vůbec jsem jí do obličeje neviděla. Stála jsem pod vlnitou střechou. Vděčný útulek při hře na schovávanou. Poprsí rozlehlé jako letiště! Na ňadra si postavila snídaňový tác, obcházela kolem stolu, oběma rukama střídavě nakládala tousty, smetanu, čaj, máslo, med, marmeládu. Vybalancovala náklad. A pak popadla za ruku mě i bratra a s vyrovnanými zády, prkenně a drobnými krůčky, přeťapala na terasu. Cestu jí nečekaně zahradila matka. S čajovou lžičkou v ruce. Zvedla lžičku jako mečík, ponořila do vařícího čaje mezi kopci a míchala a míchala. Mlčela a míchala. Míchala… Upřeně se guvernantce dívala do očí a míchala. Zatímco otec úporně četl noviny, které měl dávno přečtené. Schovaný za rozevřeným plátem papíru, ruce se mu třásly. Sylvie ›››››››› Krůtí maso přelijeme holandskou omáčkou. Virginie ›››››››› V neděli mívala guvernantka volno. Vždycky jsem uhádla, co si dopřávala k jídlu. Na tom úctyhodném poprsí se zachytila kůstka se zbytkem rybího masa. Rozprskla se rajčatová omáčka jako krev na bílé zadnici. V úžlabině se zasekl horký, teď už studený hranolek v obalu zchladlého tuku. Tady jsem poprvé viděla třesoucí se masíčko ústřic. A drobné růžové brambůrky. Nosila jídelní lístek rozprostřený na své hrudi. Ne o tom, co bude jíst, ale o tom, co snědla. – Já maso nejím. 12
Sylvie ›››››››› Vy maso nejíte. No tak smíchám salát. Z ředkviček, rajčat, jablek, okurek. Přihodím mrkev. Ta tříbí zrak. A jako základ natrhám listy… (prohrabává knihy) Virginie ›››››››› Nikdy jsem tuhle osůbku nezakomponovala do žádné ze svých knih. Laskala se s jídlem. Stejně jako já si převaluju na jazyku slova. Ochutnávám je. Vysávám a srkám obsah ze zkamenělé písmenkové škeble. Když se tak nečekaně rozhodla odejít, když mě opustila, objala jsem ji na rozloučenou. Její obličej jsem konečně zahlédla i zezdola. Třesoucí se dvojitá brada, pootevřený okousaný dolní ret a nosní dírky s černým, zaroseným chmýřím. Prsa dotahovalo třetí kulaté ňadro, vypučelo na břiše. Jedla a jedla a jedla. Nalepila jsem se na ten změklý míč, zakloněná jsem pozorovala střechu jejího špinavého klobouku. Teď už jsem k mrakům dohlédla. Světlé vlasy trčely do vzduchu jako svatozář, zelektrizoval je hřeben, kterým mi ty vlasy dovolila přečesat. Bála jsem se, aby mi do oka nespadl drobek, aby se kamínky nepřekutálely z pohoří, aby mě lavina neoslepila. Taková postava! Mohla chodit ulicemi města s vývěsním štítem na hrudi, uzobávat v cukrárnách a dělat jim chodící reklamu, na prsou nosit mističky s belgickými bonbony, domácími pralinkami, mléčnou čokoládou, marcipánem, vybízet kolemjdoucí k ochutnávce horké kávy z minikalíšků, jen usrkněte, dámy… a pánové, pozor, foukat. Zapomněla jsem na ni, zapomněla. Copak jí plat guvernantky vystačil na nedělní ústřice? Opustila mě. A já pak vzala její tác, zaklonila jsem se, na plochý hrudníček jsem při snídani položila šálek s horkým čajem a s bratrem jsme soutěžili, kdo ujde víc kroků takto zatížen, čapím krokem jsme našlapovali, v hlubokém záklonu. Vešla matka, dostala hysterický 13
záchvat, chcete se opařit, copak toho už nebylo dost, co? Ty nemáš žádná prsa, bušila do mě pěstí, až mi vyrazila dech, ty nemáš žádná prsa a žádná taky mít nikdy nebudeš, díkybohu, nebudeš. Otec musel osobně vytírat loužičky vycmrndaného čaje. Po kolenou. – Slyšíte to? Sylvie ›››››››› Co? Virginie ›››››››› Ten výkřik! Sylvie ›››››››› Nic neslyším. Jen vy tu pořád něco mumláte. Virginie ›››››››› Někdo vyslovil moje jméno! Někdo mě určitě volal. Slyšela jsem to jasně. Měla mě moc ráda. Je to nezřetelné, volá s plnou pusou, ve které drtí rybu s hranolkami, takové iiie uoá… Sylvie ›››››››› Ne. Nikdo nevolal. Nebo… Ne. Ne. Něco se vám zdálo. (poslouchají ticho) Virginie ›››››››› Je na nedělní tancovačce za městem, pod širým nebem. Mačká se u stolu, rameno na rameni, nad ní se pohupují lampiony, na provizorním parketu přiopilí studenti štípají zrudlé služky do zadnic. Chce zařičet moje jméno, chce být se mnou, ostatní ji zrazují a okřikují. Jako pokaždé ona okřikovala mě. S plnou pusou se nemluví, děvenko. Tak sklapni zobáček. Sylvie ›››››››› Povídám, že nikdo nikoho nevolal. Nikdo. Virginie ›››››››› Takový barevný, pocukrovaný, projasněný – Sylvie ›››››››› Hotovo. 14
Virginie ›››››››› – den. Sylvie ›››››››› Ještě učesat. Virginie ›››››››› To světlo! Jsme v něm zamotané jako v mléčné mlze, ani lidský hlas se sem neprodere. To přece není možné, někdo mě už zavolat musí, někomu přece musím chybět. Musí existovat řešení. Musí – Sylvie ›››››››› (hřebelcuje hřívu s větší vervou, Virginii to bolí) Existuje. Zavolá někdo, kdo vás opravdu miloval a komu opravdu chybíte. A vy se rozplynete a dostanete šanci v novém těle. Virginie ›››››››› Panuje tu šero. Au. Sylvie ›››››››› A pak můžete udat něčí hříchy, to je také cesta. Ale nesmíte přitom lhát, ani špetička lži. A musíte přitom myslet jen a jen na dobro dotyčného. A dotyčný zmizí. Jakmile ale zalžete, stáhnou vás z kůže. Taková šílená hra. Virginie ›››››››› Au. Sylvie ›››››››› Můžete udat moje hříchy. Virginie ›››››››› Panuje tu šero, straší tu přízraky z bílého mramoru, jimž věčně zpívají varhany. Sylvie ›››››››› Tak. Žádné projasněné světlo. Zatuchlé, smradlavé, nevyvětrané bezčasí.
15
Virginie ›››››››› Ztěžklé jako prsa mojí guvernantky, když si uvolňovala korzet. Teplé, těžké maso. Sylvie ›››››››› Tu znám. Virginie ›››››››› Moji guvernantku? Sylvie ›››››››› Tu větu. Virginie ›››››››› Kterou? Sylvie ›››››››› O těch přízracích z bílého mramoru. Virginie ›››››››› Tu nemůžete znát. Sylvie ›››››››› Proč bych nemohla? Virginie ›››››››› Prolétla mi hlavou právě teď. Sylvie ›››››››› Četla jsem ji. Virginie ›››››››› Četla? Taková krásná věta a není moje? Sylvie ›››››››› Napsala jste to vy. Virginie ›››››››› Já? Já se vůbec nepamatuju. Sylvie ›››››››› A že jste v přestupní stanici, to víte?
16
17
Obrazy a dějství I. Mrknutí první: Bujný jídelní lístek Mrknutí druhé: Přestárlá liška Mrknutí třetí: Správné věty Mrknutí čtvrté: Šťavnatý čas Mrknutí páté: Odlouplá kůže Mrknutí šesté: Popel královny noci Mrknutí sedmé: Večeře v troubě Mrknutí osmé: Skok za potápěči Mrknutí deváté: Potřeba zbraní Mrknutí desáté: Potřeba hnízdit Mrknutí jedenácté: Čaj o páté Mrknutí dvanácté: Ofoukne vás Mrknutí třinácté: Námraza na oknech
11 29 38 47 51 65 69 72 81 86 89 97 104
II. Mrknutí čtrnácté: Ochutnávka Mrknutí patnácté: Písmena do polévky Mrknutí šestnácté: Hlasy Mrknutí sedmnácté: Vodní panna Mrknutí osmnácté: Cudná závist Mrknutí devatenácté: Nohy v betonu Mrknutí dvacáté: Dýchej, dýchej Mrknutí jednadvacáté: Kniha Mrknutí dvaadvacáté: Roztříštěné zrcadlo Mrknutí třiadvacáté: Tlustá lýtka Mrknutí čtyřiadvacáté: Spací vada
214
109 120 130 138 141 145 152 158 159 168 174
III. Mrknutí pětadvacáté: Chůze po střepech Mrknutí šestadvacáté: Vycmrndaný čaj Mrknutí sedmadvacáté: Bratři Mrknutí osmadvacáté: Před cílem Mrknutí devětadvacáté: Málo místa Mrknutí třicáté: Perleťové světlo
183 191 196 197 204 207
Radka Denemarková Spací vady Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2012 jako svoji 234. publikaci Ediční příprava: Lenka Jungmannová Redakce: Jan Šulc Fotografická příloha z inscenace Divadla Na zábradlí: Bohdan Holomíček Grafická úprava a obálka: Jan Čumlivski Sazba písmem Týfa a Kulturista: Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk: tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4 1. vydání, 216 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-006-4 ISBN 978-80-7470-007-1 (ePUB) ISBN 978-80-7470-008-8 (MOBI) Elektronická podoba knihy na www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 300 Kč
216
Radka Denemarková (* 1968) patří mezi nejpozoruhodnější české prozaické a dramatické autory své generace. Za své dílo získala řadu ocenění, její romány byly přeloženy do několika cizích jazyků. Divadelní hra Spací vady, která měla premiéru v říjnu 2010 v pražském Divadle Na zábradlí, je mistrně vystavěné drama pro tři herečky. Na neurčitém místě se v něm po smrti ocitají anglická prozaička Virginia Woolfová, americká básnířka Sylvia Plathová a výstřední milionářka Ivana T. Ve vynuceném soužití, při kterém musejí obstarávat i velmi banální domácí práce včetně vaření a šití, každá z postav odhaluje – často proti své vůli – to ze svého života, co se sama před sebou snažila zamlčet. A třebaže vše dramatické se zde odehrává jen v dialozích tří postav, hra je plná nečekaných zvratů, náhle se vyjevivších animozit a nečekaných náklonností, vzdorování životu i smiřování se s ním. Hra Spací vady byla inscenována ve výrazně zkrácené verzi, její první knižní vydání ji čtenářům poprvé představuje v úplnosti. Kniha je doplněna unikátními fotografiemi Bohdana Holomíčka z pražské inscenace.
ISBN 978-80-7470-006-4
9 788074 700064
