Československá televize v době perestrojky: diskuzní pořady v pozdních osmdesátých letech

Fakulta filozofická Ústav hospodářských a sociálních dějin DIPLOMOVÁ PRÁCE

Československá televize v době perestrojky: diskuzní pořady v pozdních osmdesátých letech

Czechoslovak Television in the Period of Perestroika: Discussion Programs in the Late 1980s

Diplomant: Školitel: Vytvořeno:

Zbyněk Machát PhDr.Michal Pullmann, Ph.D. 2013

Děkuji svému školiteli, PhDr.Michalu Pullmannovi, Ph.D. za odborné vedení, konstruktivní podnětné rady či připomínky při realizaci mojí práce a své rodině za neutuchající podporu a nezměrnou trpělivost. Dále bych rád poděkoval vedoucímu archivu ČT Gustavu Erhartovi; pracovnici oddělení informatiky APF ČT Haně Petráskové a knihovnici ÚSD AV ČR Elišce Trávníčkové za vstřícnot, s jakou mi byli nápocní. V neposlední řadě patří poděkování za podnětné a kritické připomínky mým spolužákům ze semináře K. Andělové M. Blažkové, M. Kotalíkovi, P. Mikušové, J. Marešovi, P. Spejchalovi a V. Strobachovi.

2

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně pouze s použitím uvedené literatury a odkazů.

V Praze, červenec 2013

--------------------Zbyněk Machát

3

Obsah Obsah ...................................................................................................................................... 4 Anotace ................................................................................................................................... 7 Summary ................................................................................................................................. 8 1

2

3

Úvod aneb nepřítomná televize ....................................................................................... 9 1.1

Obtíže historika s televizí ...................................................................................... 13

1.2

Televize v historiografickém bádání o pozdním socialismu v ČSSR .................... 16

1.3

Mediální, literární a popkulturní studia a socialistický seriál ................................ 19

1.4

Problém zvaný perestrojka..................................................................................... 21

1.5

Televize, pozdní socialismus a bádání mimo ČR .................................................. 23

1.6

Nesnadná cesta mimo totalitární výklady pozdního socialismu. ........................... 28

Jaká je povaha televize? ................................................................................................ 32 2.1

Je televizní obraz skutečnější než realita? Baudrillardovo pojetí simulakra ......... 34

2.2

Televize a její publikum. Habermas a promýšlení evropského pojetí veřejnosti .. 38

2.3

Bruno Latour a Leviathan sociotechnických sítí ................................................... 41

Televize v Československu ........................................................................................... 45 3.1

Snahy a pokusy před II. Světovou válkou, rozvoj poválečný ................................ 45

3.2

Cesta zpod mateřských křídel rozhlasu k vlastní instituci a prvnímu televiznímu

zákonu ............................................................................................................................... 47 3.3 4

Televize po srpnu 1968 .......................................................................................... 53

Televize jako instituce ................................................................................................... 58 4.1

Znovuzavedení plánovaného řízení ....................................................................... 58

4.2

Programové řízení a tvorba programu ................................................................... 59 4

4.3

Příprava ideově tematického plánu ........................................................................ 61

4.4

Od vysílacího schématu k vysílání ........................................................................ 62

4.5

Zpětná vazba od divácké obce – Vztah k tištěným médiím – časopisecká a

novinová kritika ................................................................................................................ 66

5

4.6

Dopisový ohlas ...................................................................................................... 68

4.7

Vnitrotelevizní hodnocení programu ..................................................................... 68

4.8

Neperiodická hodnocení televizních pořadů .......................................................... 69

4.9

Otázka cenzury a autocenzury ............................................................................... 70

„Normalizovaná“ televize verze rok 1983 .................................................................... 75 5.1

Postavení televize ve východním bloku................................................................. 75

5.2

Televize po třiceti letech aneb na slovíčko s generálním ředitelem ...................... 77

5.3

Ideově tematický plán na rok 1983–84 .................................................................. 79

5.3.1

Hlavní úkoly v ideově tematickém plánu pro rok 1983 ................................. 79

5.3.2

Televizní vysílání v číslech ............................................................................ 86

5.4

5.4.1

„Řekli o televizi“ ............................................................................................ 89

5.4.2

Výzkumy diváků v roce 1983....................................................................... 104

5.5 6

Obraz televize ve společnosti................................................................................. 89

Úvodníky v programovém týdeníku 1983 ........................................................... 108

Televize a perestrojka v Československu.................................................................... 124 6.1

Úvod..................................................................................................................... 124

6.1.1

Televize, kultura, politika v letech 1987/88 ................................................. 124

6.1.2

Gorbačev a jeho návštěva v Československu ............................................... 124

6.1.3

M. Kopecký a jeho vystoupení na IV. sjezdu ČDU ..................................... 127

6.1.4

Televize, kultura, politika v letech 1988 ...................................................... 129 5

6.2

Televizní diváci za perestrojky ............................................................................ 130

6.3

Nejen o perestrojce z úvodníků Týdeníku Československá televize .................... 135

6.3.1

Mezinárodní situace...................................................................................... 136

6.3.2

Oslavy ........................................................................................................... 138

6.3.3

Ekonomika .................................................................................................... 139

6.3.4

Perestrojka, glasnost a nové myšlení ............................................................ 141

6.3.5

Zákon ............................................................................................................ 144

6.3.6

Kritika ........................................................................................................... 144

6.3.7

Mládež .......................................................................................................... 146

6.3.8

Společenské organizace ................................................................................ 146

6.3.9

Televize a společnost .................................................................................... 147

6.4

Diskuzní pořady v období perestrojky ................................................................. 149

6.4.1

Diskusní studio – úvod ................................................................................. 149

6.4.2

Diskusní studio – Sociální spravedlnost ....................................................... 151

6.4.3

Interní hodnocení Diskusního Studia ........................................................... 167

6.4.4

Sondy ............................................................................................................ 168

6.5

Televize, perestrojka a (re)konstituování veřejnosti ............................................ 188

7

Závěr............................................................................................................................ 190

8

Literatura a prameny ................................................................................................... 192

6

Anotace

Předkládaná diplomová práce „Československá televize v době perestrojky: diskuzní pořady v pozdních osmdesátých letech“ chce být příspěvkem k bádání o složité mozaice pozdního socialismu v bývalém Československu. Televize nepatří k tématům, které by stály na výsluní zájmu historiografie. Důvody vzniku této práce jsou přitom nasnadě – televize se stává nejpozději v průběhu 70. let v euro-atlantickém prostoru hegemonním informačním kanálem. Práce chce obrátit pozornost k výraznému fenoménu ovlivňujícímu podobu společnosti v druhé polovině 20. století – role masových médií a jejich přispívání k vytváření veřejného prostoru. Za pomoci soudobých konceptů J. Baudrillarda; J. Habermase a B. Latoura se snaží se zodpovět otázku, co je televize. Rekapituluje vývoj a snahy o prosazení televize v Československu. Práce se soustředí na vybrané pořady z konce 80. let z produkce Československé televize, které přispěly k rekonstituování veřejného prostoru jako místa artikulace specifických zájmů různorodých sociálních skupin, a to prostřednictvím veřejné diskuse či konfliktu. Pro pochopení změny, kterou tyto pořady přinesly, se práce pokouší o rekonstrukci dobového diskursu na širší paletě dobových pramenů než jen na televizních pořadech. Jedná se o prameny textové povahy, které jsou ovšem spojeny s televizí jako institucí. Práce se také zabývá institucionálním kontextem umožňujícím vznik těchto pořadů v ČST.

7

Summary

This thesis is called "Czechoslovak Television in the Period of Perestroika: Discussion Programs in the Late 1980s” and it attempts to add its bit to the research of the complex mosaic of late socialism in former Czechoslovakia. Television is not a topic standing in the limelight of historiographers’ interest. However, the reasons for this thesis are clear – in the 1970s, television has become a dominant information channel in the Euro-Atlantic space. The thesis wants to draw attention to the significant phenomenon affecting society in the second half of the twentieth century – role of the mass media and their contribution to creating public space. With help of contemporary concepts of Jean Baudrillard, Jürgen Habermas, and Bruno Latour, the thesis tries to answer the question: what is television? The thesis maps the efforts and development of promoting television in Czechoslovakia and focuses on selected programs from the late 1980s. These programs contributed to reconstitution of public space as a place of articulation of specific interests of various social groups, mostly through public debate or conflict. In order to understand the change that these programs brought, the thesis attempts to reconstruct contemporary discourse on a wider pallet of resources than just television programs. These are mainly textual resources which are, however, connected to television as an institution. The thesis also addresses institutional context allowing production of these programs in the Czechoslovak television.

8

1

Úvod aneb nepřítomná televize

Televize nepatří k tématům, které by stály na výsluní zájmu historiografie. Důvody vzniku této práce jsou přitom nasnadě – televize se stává nejpozději v průběhu 70. let v euroatlantickém1 prostoru hegemonním informačním kanálem, který vyplňuje většinu volného času populace.2 Rozsah této změny a změn návazných není doposavad uchopen uspokojivě ani po konceptuální, ani po faktické stránce. Tato situace tak přináší nespornou intelektuální a badatelskou výzvu. Předkládaná diplomová práce chce být příspěvkem k bádání o složité mozaice pozdního socialismu v bývalém Československu. Svým obsahovým vymezením chce být další vlaštovkou obracející pozornost k výraznému fenoménu ovlivňujícímu podobu společnosti v druhé polovině 20. století – role masových médií a jejich přispívání k vytváření veřejného prostoru. Práce se soustředí na vybrané pořady z konce 80. let z produkce Československé televize (dále ČST), které přispěly k rekonstituování veřejného prostoru jako místa artikulace specifických zájmů různorodých sociálních skupin, a to prostřednictvím veřejné diskuse či konfliktu. Pro pochopení změny, kterou tyto pořady přinesly, se práce pokouší o rekonstrukci dobového diskursu na širší paletě dobových pramenů než jen na televizních pořadech. Jedná se o prameny textové povahy, které jsou ovšem spojeny s televizí jako institucí. Práce se také zabývá institucionálním kontextem umožňujícím vznik těchto pořadů v ČST. Ve své diplomové práci se snažím navázat na historicko-sémantické výzkumy

prováděné

Michalem

Pullmanem

1

3

pro

období

pozdního

socialismu

(Blažková 2010, 32–33) uvádí, že penetrace televizními přijímači a pokrytí televizním signálem dosáhla nejpozději na konci 60. let 90 % americké populace. Poněkud pozvolnější postup šíření televize v SSSR popisuje McNair, který uvádí 4,8 miliónu přijímačů v SSSR v roce 1960 a 75milionů v roce 1980, na konci 80. let bylo stále bez televizního pokrytí cca 30 miliónů sovětských obyvatel. (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 40) 2 V případě Československa je situace oproti výše zmiňovaným USA fázově posunuta a i přes masové rozšíření televize v 70. letech dochází k obdobné situaci až v průběhu 80. let, kdy lze ztotožnit „…obec televizních diváků s dospělou populací… Televizí bylo vybaveno devadesát procent domácností včetně jednočlenných.“ (J. Cysařová 1999, 34) a sledování televize se věnovalo denně 66 % dospělé populace. (J. Cysařová 1999, 35) 3 (Pullmann 2011)

9

v Československu a vycházím z jeho následující premisy: „…je zapotřebí zbavit se předpojatosti vůči normalizaci, přestat ji démonizovat a …nezůstat jen u komunistického vedení nebo opozičních skupin, ale podrobit zkoumání i další vrstvy předrevoluční společnosti.“4 V historiografické produkci z oboru soudobých dějin nehraje fenomén televize v současnosti významnou roli. A to v jakékoli své podobě, ať již jako specifický typ mediální instituce či jako médium distribuující televizní pořady. Televize zůstává badatelsky uzavřena především v doméně „mediálních“ či „televizních“ studií povětšinou situovaných na žurnalistických katedrách.5 Televize zůstává v silném slova smyslu pro historiografii neviditelnou. Jedná se o zajímavý paradox instituce zprostředkující miliónům diváků každodenní události, blikající obrazovka přeplněná příběhy plných emocí, okno, v kterém je stále na co se dívat, je neviditelná pro historiky soudobých dějin. Televize je jakási „slepá skvrna“ našich moderních dějin, která stále ještě čeká na svého Edmeho Mariotteho6, který by ji objevil a uvedl do patřičných souvislostí s obrazem našeho soudobého světa. Společnosti, která se skrze televizi dívá, ale nevidí ji. Televizi lze tak popisovat nikoli jako čisté médium, ale také jako (spolu)aktéra události.7 „Medium is the message“ zní slavná McLuhanova8 maxima a je čas obrátit náš pohled k televizi také v oboru soudobých dějin. Nejedná se ovšem o jednoduše proveditelný obrat (kterých bylo vyhlášeno v posledních dvaceti letech až příliš). 9 Televize je jako onen

4

(Pullmann 2011, 13–14) Stručný vhled do vývoje TV studies s vymezením základních debat přináší např. (Hay 2001) 6 Edme Mariotte popsal v roce 1688 jako první slepou skvrnu v oku. 7 (Linderberger 2004, 7): „Die mediale Inszenierung ist bereits Bestandteil des Ereignisses.“ 8 (McLuhan 1964, 9) 9 (Linderberger 2004, 9): „In der Beschäftigung mit der Vergangenheit müssen sie die habitualisierte Geringschätzung der nichtschriftlichen Überlieferung und der Audiovision als sozialer Praxis überwinden. Es betrifft ihre Kommunikationsfähigkeit: In der Auseinandersetzung mit der Gegenwart müssen sie die vielfältigen Möglichkeiten audiovisuell übermittelter Zeitgeschichten schätzen lernen. Es betrifft Zeitgeschichte in der Lehre: In der Ausbildung zukünftiger (Zeit-)Historiker, unter denen nicht wenige als Journalisten, Ausstellungsmacher etc. arbeiten werden, muss der reflektierte Umgang mit audiovisuellen Quellen denselben Platz einnehmen wie derjenige mit Akten, Büchern und (elektronischen) Zeitschriften.“ 5

10

pověstný přízrak, který obchází kolem, ale zachytit ho v nějaké pevné formě je nesnadné. Otázka po tom, co je to televizní obraz a jaký je jeho vztah k realitě, může zaznít na nejbanálnější rovině – málokdo před kamerou mluví či vypadá anebo se chová, jako by tam nebyl (mnozí se však v rámci jakési mediální socializace časem naučí chovat vždy tak, jako by tam kamera vždy byla přítomna – hvězdy showbyznysu či politici jsou dobrým příkladem tohoto epifenoménu). Herci často mluví o tom, že hraní pro kameru a pro obecenstvo je něco úplně jiného. Popis velmi složitého způsobu, jakým se reálná situace před kamerou mění v technický obraz v poslední instanci zářící z obrazovky před diváky, není jednoduše konceptualizovatelnou záležitostí. Lokalizovat televizi je tak snadné pouze zdánlivě, televize je totiž zároveň místo a (technologická) síť.10 Televize vstupuje na scénu jako producent událostí, jako místo, skrz které nazíráme realitu (ono pověstné: „vždyť to dávali v televizi!“). Sama televize se reflektuje jako spolutvůrce dění – ať už limitami v podobě pravidel či normativním vymezením toho, co televize je, v případě pozdně socialistickékého Československa v zákoně 11 , či v podobě interních hodnotících zpráv k vybraným událostem.

12

Televize mění nejpozději v 60. letech

euroatlantickou společnost do podoby „spektakulární společnosti“. 13 Ve společnosti nedominuje cirkulace textů, ale obrazů. Pokud máme lépe porozumět roli médií v pozdním socialismu, jako jistého typu modernity, je třeba se obrátit k teoretickým konceptům uchopujícím média a veřejnou sféru v tomto období. Na stránkách druhé kapitoly nazvané Jaká je povaha televize? budou představeny teoretické koncepty, které mohou pomoci více porozumět složité fenomenalitě televize a přispět tak k vytvoření úběžníků perspektivy, v které se vyjeví analytické sondy ve správných proporcích. Jedním z nejvlivnějších teoretiků reprezentace v časech post či pozdní modernity je francouzský myslitel Jean Baurillard, v 70. letech minulého století

10

„Televisuality, in these terms, may emphasize that TV is a site and network.“ (Hay 2001, 34) (zákon o Československé televizi 1964) 12 (Kovařík 1983, 38): „…rozbory hodnotící podíl televize na zvláštních úkolech celostátního významu…“ Ukázku takového hodnocení lze nalézt v části 6.3.3. 13 (Debord 2007, 3–4): „Spektákl se prezentuje současně jako společnost sama, jako určitá součást společnosti, i jako nástroj sjednocování… Spektákl není souborem obrazů, nýbrž sociálním vztahem mezi osobami, zprostředkovaným obrazy.“ 11

11

rozpracoval koncept „simulakra“ 14 . Jeho teoretické práce nám pomohou lépe promyslet následující, pojící se právě k „spektakularitě“ televize: Jaká je povaha televizí přenášených obrazů? Či jazykem bližším soudobé sociální teorii: jaká je povaha znaků produkovaných a distribuovaných televizí? Velmi sporadicky 15 je televize popisována jako prostor, kde se artikuluje jistý druh veřejného diskursu. Jaký typ veřejnosti se kolem televizní produkce tvoří, se pokusíme nastínit s využitím konceptů publika vypracovaného Jürgenem Habermasem nejen v jeho slavné Strukturální přeměně veřejnosti.16 Dále se budeme věnovat Latourovu konceptu socio-technických sítí. Televize, to nejsou pouze události na obrazovce, televizi obklopují myriády dalších událostí, když se něco odehrává před kamerou, když se s natočeným materiálem dále něco dělá – vyvolává, stříhá, synchronizuje se, když někdo sleduje vysílané, když je dále sdělováno vysílané těm, co to propásli. Televize tak funguje jako síť vztahů a vazeb, v rámci kterých se uskutečňuje překlad/přepis různých typů reality, jejichž poslední stanicí je pak televizní přijímač. Televizi lze tedy popisovat jako Latourův actant/síť-aktér, hybrid lidského a technického, v kterém dochází k mísení – překládání různých událostí na jiné – a z nichž žádná není tou „skutečnou“.17 Kapitola Televize v Československu stručně přiblíží fenomén televize v prostoru Československa. Přiblíží snahy a pokusy o prosazení televize v Československu jako technologické novinky před II. světovou válkou a rozvoj poválečný. Stručně zrekapituluje cestu televize zpod mateřských křídel rozhlasu k vlastní instituci a prvnímu televiznímu zákonu a složité období konce 60. let a dění v televizi po nástupu normalizace. Televize jako „normalizovaná“ instituce popisuje řízení televize, způsob tvorby programu, zpětnou vazbu na diváckou obec v období 70. a 80. let.

14

(J. Baudrillard, Simulacra and simulation, The body in theory: histories of cultural materialism 1994) (Pullmann 2011, 133–134) 16 (Habermas 2004) 17 (Latour 2003) 15

12

„Normalizovaná“ televize verze 1983 líčí, jak vypadal televizní rok 1983. Bude se věnovat hlavním úkolům, které byly na televizi kladeny. V roce 1983 je v důsledku 30. výročí vysílání ČST obrácena její pozornost na televizní pracovníky. Dozvídáme se tak dobové názory na televizi od určité části jejích zaměstnanců – většinou ve středních řídících a kreativních pozicích (režiséři, dramaturgové, redaktoři apod.). Podoba diskurzu produkovaného televizí bude zkoumáma na úvodních z programového týdeníku. Kapitola Televize a perestrojka v Československu se pokusí nastínit zda a k jakým změnám v diskuzu produkovaným televizí došlo na konci osmdesátých let. Jaký prostor se otevírá v soudobých pořadech? Co se skrývá pod tehdejší floskulí o „nutnosti celospolečenských diskuzí“? V této kapitole je využito přepisů18 pořadů z archívu Československé televize.

1.1 Obtíže historika s televizí Čím lze vysvětlit reálnou všudypřítomnost televize v období normalizace? Podle dobových odhadů měly domácnosti v Československu na konci 80. let cca 4.5 mil přijímačů.19 Tato čísla ostře kontrastují s naprostou okrajovostí a faktickou nepřítomností reflexe televize v jakékoli literatuře (historiografické, autobiografické, esejistické) věnující se období normalizace. Televize není vnímatelná pro většinu badatelů píšících o tomto období jako aktér spolupodílející se na chodu doby. Televize v pozdně socialistickém Československu je popisována několika způsoby. V prvním z nich jako pasivní oběť,20 v dalším jako aktivní oběť kladoucí odpor moci (např. životopis Vladimíra Dvořáka, šéfdramaturga Hlavní redakce zábavních pořadů v letech 1968–76 v medailónku 13. komnata),21 v třetím pak jako pasivní nástroj či aktivní vykonavatel politiky diktované Komunistickou stranou. Nikdy se ale o televizi nepíše, jako o samostatně stojícím a jednajícím aktéru/události hodném pozornosti a analýzy.

18

Způsob přepisu je inspirován metodami Konverzační analýzy. Viz: (P.Drulák a kol., 2008, 97- 98) (J. Cysařová 1999, 34) 20 (J. Cysařová 1998) (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999) (J. Cysařová 1999) 21 (Novák 2006) 19

13

Problémy, se kterými se historik setkává v případě, že se rozhodne přijmout badatelskou výzvu a věnovat se televizi, jsou mnohé. Prvním z problémů je otázka vhodného teoretické východiska, jakým typem fenoménu vlastně televize je? Na tuto otázku není jednoduché odpovědi a právě proto se snažíme v této práci využít tří výše zmiňovaných teoretických konceptů, které nám pomohou lépe porozumět televizi jako producentu znaků, jako spolutvůrkyni veřejného prostoru a v neposlední řadě jako složitému sociotechnickému fenoménu. Je více než známé, že mezi evergreeny historické práce patří problémy s historickými prameny. V případě televize se umocňuje nejtypičtější problém pro obor soudobých sociálních dějin. Rozsah pramenné základny k novo/soudobým sociálním dějinám je tak obrovský, že nikdo není a nebude schopen prostudovat veškeré písemné prameny. V případě televize nikdo nebude schopen nikdy zhlédnout vše z toho, co bylo odvysíláno a dodnes se nám zachovalo (byť i k celkem úzkému tématu). Práce s audiovizuálním materiálem je navíc časově náročnější než s klasickými psanými prameny. Nejprve je třeba zhlédnout materiál, pak rozhodnout o tom, s kterou jeho částí se bude dál pracovat a následně provést přepis/překlad ze zvukově-obrazového materiálu do písemné podoby použitelné pro další odbornou práci. Thomas Lindenberger k práci s audiovizuálními prameny uvádí: „Také zde platí obecně platná skutečnost lidské anatomie jako klíče k anatomii opice. Čím všestranněji umíme využívat účinky a logiku mediálního propojení na digitálních základech, tím snadněji dokážeme vystihnout historicitu tradičního, na analogových záznamech založeného audiovizuálního dispozitivu v jeho technicko kognitivním odstupu od psaných médií.“22

22

(Linderberger 2004, 7): „ Auch hier gilt die Binsenweisheit von der Anatomie des Menschen als Schlüssel zur Anatomie des Affen: Je umfassender wir die Wirkungsweise und Logik der Medien –Vernetzung auf digitaler Grundlage zu nutzen wissen, desto leichter vermögen wir die Historizität des herkömmlichen, auf Analogaufzeichnungen gestützten audiovisuellen Dispositivs in seiner technisch-kognitiven Distanz zu den Schriftmedien zu erfassen.“

14

Problém s přístupností pramenů ovšem není tím hlavním úskalím. Jak upozorňuje Thomas Linderberger ve svém textu věnovaném audiovizuálním pramenům: „…ta skutečná úskalí vznikají především při interpretaci tohoto druhu pramenů.“23 V této práci je tak na základě provedených pramenných sond pracováno s přepisem televizních pořadů (jedná se o Diskusní studio a o první vysílané investigativní SONDY). Při přepisu byla zachována, pro maximální možnou míru autentičnosti, dikce a gramatické tvary či tvary neodpovídající běžnému úzu psané spisovné češtiny. Tyto pořady byly vybrány proto, že představují hlavní inovaci v publicistických pořadech mezi lety 1986 a 1989. Nutná výběrovost v pořizování přepisů je pak vyvážena použitím textového pramene seriální povahy – analýzou úvodníků z časopisu Československá televize, který přinášel čtenářům programovou nabídku doplněnou o aktuální společenské reportáže a několik stálých rubrik. Rekonstrukce dobového diskurzu je pak založena na kombinaci klasických textuálních pramenů a vybraných televizních pořadů. Úvodníky v časopisu Československá televize mají charakter klasického časopiseckého úvodníku – věnují se aktuálním společenským problémům. Psány jsou v odlehčenějším tónu širokou paletou autorů, v které převažují redaktoři televize. Jednou z rubrik v týdeníku Čs. televize byla rubrika prostě nazvaná „řekli o televizi“. Rubrika zakončovala každé číslo magazínu Čs. televize až do poloviny roku 1988, kdy byla vystřídána rubrikou „Receptář“, navazující na oblíbený kutilsko-zahrádkářský pořad. 24 Rubrika „řekli o televizi“ nám přináší širší vhled do dobového diskurzu o televizi. Dozvídáme se v ní mnoho informací o diváckých strategiích, o vztahu konkrétního diváka k tomuto médiu, jeho historii či aktuálním problémům.

23

(Linderberger 2004, 5): „Welche Konsequenzen ergeben sich für die Konstituierung des Gegenstandes von Zeitgeschichte, wenn man versucht, dieser Tatsache gerecht zu werden? Auf die naheliegendste haben Studien wie die bereits erwähnte von Welzer hingewiesen: In den Erinnerungen der Mitlebenden sind am eigenen Leib erfahrene Ereignisse von medial vermittelten zu unterscheiden. Das wäre zunächst eine Frage der sorgfältigen Quellenkritik und, wie immer bei oral history, einer ,hautnahen‘ Rekonstruktion des jeweiligen Erfahrungskontextes, zu dem selbstverständlich die zeitgenössische Audiovision mit ihren Formaten und Narrativen gehört.“ 24 (Týdeník Československé televize 1988) č.28

15

1.2 Televize v historiografickém bádání o pozdním socialismu v ČSSR V české historiografii věnující se normalizaci není televize takřka přítomna.25 Čím si tuto nepřítomnost lze vysvětlit? Pracovní domněnkou postačující pro tento úvod by mohla být následující úvaha – na rozdíl od běžných konzumentů médií v druhé polovině 20. století dělá historikům změna od textu/tisku k obrazu/(audio)vizualitě mnohem větší potíže. Televize není institucí, na kterou by byli zvyklí, není sociální praxí, kterou by byli navyklí stopovat, rekonstruovat, a neprodukuje typy vědění, které by byli schopni rychle a bezproblémově dešifrovat.26 Obrazy z televizní obrazovky netvoří archív tak jako výsledky diplomatických jednání či formuláře běžného úřadu. 27 Toto štěpení dobře ilustruje i rozdělení činností již v názvu Spisový archiv a Archiv a programové fondy oddělení České televize, které spravuje audiovizuální, zvukové a písemné záznamy na různých nosičích. Televize není v mainstreamové historiografii rozpoznatelnou událostí jinak, než jako partikulární moment v dějinách médií. Dějiny se prostě odehrávají jinde – v politických grémiích, na diplomatických misích či naopak na ulicích nebo v policejních celách. A zanechávají nám stopy především textové (tištěné) podoby. Paradox toho, že právě v televizi dění/dějiny téměř všichni, a to nejpozději od druhé poloviny šedesátých let sledují, nechává naprostou většinu historické obce zcela chladnou. Televize a historiografie se míjejí. Televize jako zvláštní případ mediace a reprezentace reality zkrátka zatím není (nejen) v naší historiografii etablovaným tématem. V případě bádání po roce 1989, které bylo koncentrováno kolem Ústavu soudobých dějin AV ČR i přes nesporně zajímavé příspěvky pracující s konceptualizací normalizační skutečnosti (režim × společnost × růst občanské

25

Viz rozbor literatury níže zde v Úvodu K. Činátl dokonce v souvislosti s historiografií normalizace uvádí: „Zápletky, jež narativně konfigurují časy normalizace, působí zejména ve srovnání s příběhy o obraně a budování poválečného světa socialismu překvapivě chudě“ (Bílek a Činátlová 2010, 166), podobně (Bren 2010, 4) si v této souvislosti kladesugestivní otázku: „As historians, how do we begin to write a history of nothingness when we are trained to look for defining moments, to uncover chcenge, transition, transformation?“ 27 (Linderberger 2004, 7) T. Linderberger používá v návaznosti na Norberta Bolze termín „Konec gutembergovské galaxie“ jako označení momentu nástupu moderních masových audiovisuálních médií, což je ovšem termín který dává do oběhu kanadský teoretik médií Marshal McLuhan názvem své práce: The Gutenberg Galaxy: The Making of Typographic Man z roku 1962. 26

16

aktivity) formulovanou již na sklonku 80. let,

28

ponechalo hlavní informační tok

k jednotlivci – mediální sdělení/audio/vizuálních médií, mimo pole svého zájmu. Média nejsou pro dnes již vlastně klasiky dějin normalizace téma hodné hlubší pozornosti. Milan Otáhal se ve své práci Moc, opozice, společnost 29 , vydané v roce 1994 (a aktualizované a významně rozšířené pod názvem Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989 30 v roce 2012) médii nezabývá. Moc nad společností je vykonávána skrze bezpečnostní aparát a média nejsou vnímána jako jedna z jeho složek. Triáda režim, společnost, opozice propracovaná Milanem Otáhalem televizi netematizuje – televize je pouze jedním z mnoha propagandistických kanálů, který do situace nepřináší žádný vklad, a tak je ponechána stranou pozornosti. V roce 2012 vyšla práce historičky Lenky Kalinové Konec nadějím a nová očekávání; k dějinám české společnosti 1969–199331. Přestože východiskem práce jsou: „…integrální sociální dějiny, blízké dějinám společnosti.“

32

Vliv změny způsobené nástupem

audiovizuálních médií zde není jakkoli zachycen. Práce obsahuje kapitolu „Změny ve způsobu života obyvatelstva“33, ale v subkapitolách, kde by se největší změna ve způsobu trávení volného času v tomto období měla objevit, neobjeví se (kapitoly „Pracovní doba a volný čas“ a „Změny hodnotových struktur a individualizace způsobu života“34). Hlavní popisovanou změnou tak zůstává onen pověstný únik do soukromí v podobě unikátního rozmachu chataření a chalupaření v českých zemích. Kalinová se tak paradoxně dotkne role médií pouze na začátku své práce při popisu boje o mediální ovládnutí událostí ze srpna 1968: „…situace se však změnila poté, kdy se vyměnila složení redakcí. Média se stala prostředkem manipulace s obyvatelstvem a ,legitimizací moci před publikem‘.“35

28

(Garton Ash 1991) (Otáhal, Moc, opozice, společnost, 1994) 30 (Otáhal, Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989 2012) 31 (Kalinová 2012) 32 (Kalinová 2012, 14) 33 (Kalinová 2012, 188–220) 34 (Kalinová 2012, 212–220) 35 (Kalinová 2012) citována je zde Habermasova Strukturální přeměna veřejnosti, 271–3 a 276: „kritická publicita je vytlačována publicitou manipulativní.“ 29

17

Petr Bednařík, působící na pražské FSV, se dlouhodobě věnuje dějinám televize v českých zemích. Zabýval se především seriálovou produkcí v období normalizace.36 V rámci jeho pedagogického působení vznikly diplomové práce zaměřené na dějiny Československé televize v období 1969 –89. Jednou z nich je práce Šárky Vlasákové Vývoj programového schématu Československé televize v letech 1970–198537. Vlasáková se ve čtyřech vybraných letech věnuje komparaci vysílacího a programového schématu. Dle jejích vlastních slov: „Tato analýza ve výsledku dokládá, že vysílání Československé televize během totality bylo propagandistickým nástrojem komunistické vlády tehdejšího Československa.“38 Další prací je bakalářská práce Jan Zelenka a jeho působení ve funkci ředitele Československé televize v letech 1969–1989 39 Ondřeje Vyhnanovského, která přináší souhrn základních biografických údajů o klíčové postavě Československé televize v letech 1969 -1989. Mezi historiografické práce lze počítat také přehledové shrnutí Dějiny českých médií 20. století40 z pera autorů Jakub Končelík, Petr Orság a Pavel Večeřa a obdobně zaměřenou práci Dějiny českých médií: od počátku do současnosti41. Práce mají spíše faktografický charakter přehledové příručky a k hlubší reflexi a interpretaci úlohy médií v pozdním socialismu na jejích stránkách nenalezneme. Druhá kniha obsahuje kapitolu o normalizaci, perestrojka zde bohužel, či spíše symptomaticky chybí. Konceptuálně vychází autoři z výše uvedených prací M. Otáhala a v částech věnovaných televizi z prací Jarmily Cysařové, kterým bude pozornost věnována dále v textu.

36

(Bednařík, Synové a dcery Jakuba skláře I: zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla 2006) (Bednařík a Reifová, Normalizační televizní seriál: socialistická konstrukce reality 2008) 37 (Š. Vlasáková 2009) 38 (Š. Vlasáková 2009, 3) 39 (Vyhnanovský 2009) 40 (Končelík, Orság a Večeřa 2010) 41 (Petr Bednařík 2011) kapitola Média jako výraz i nástroj normalizace str. 317–352

18

1.3 Mediální, literární a popkulturní studia a socialistický seriál Výjimkou potvrzující výše uvedené o nezájmu historiků o televizi jsou v české historiografii televizní seriály, k nimž se obracel zájem mladších historiků v posledních letech.42 Tyto výzkumy ale probíhají spíše v rámci oboru mediálních studií než zkoumání soudobých dějin. Tato zkoumání přinášejí první výsledky i mnohé problémy. Mezi nejpřínosnější výsledky zájmu historiků o normalizační televizní seriály patří popis role seriálů při stabilizaci režimu. Mezi problémy lze naopak řadit otázku, zda lze koncepty a přístupy uplatňované na západní seriálovou produkci a vytvářené v prostředí tamějších „cultural studies“ přenášet na tvorbu z bývalého socialistického tábora, kde byla pluralita médií (veřejnoprávních, soukromých) zrušena, systém televizní tvorby se od svého počátku vyvíjel v centralizované podobě a podléhal jinému typu tlaků a cílů než v západní Evropě či USA.43 Televizí se ovšem zabývají především ne-historikové. V našich podmínkách se jedná o badatele soustředěné kolem mediálních studií a dále literární vědce, kteří překračují hranice svého oboru směrem k pop-kultuře. Mezi první zmiňované patří Petr A. Bílek a mladší badatelé (manželé Činátlovi) z okruhu bohemistiky na pražské Filozofické fakultě. První kolektivní monografií věnující se audivizuální produkci z období normalizace je James Bond a major Zeman. 44 Kniha skupiny badatelů z okruhu bohemistiky na pražské Filozofické fakultě metodologicky vychází z tradic moderní literární kritiky, primární je pro ni dílo, text sám, nikoli jeho institucionální či společenský kontext v tom smyslu, jak ho používají historikové. Kniha se ovšem velmi přínosně věnuje komparaci (nejen) narativních postupů mezi vrcholnými popkulturními díly z tehdejšího Západu a z Východu, kde byl v té době Major Zeman jedním z nejdelších seriálů s nejnáročnější produkcí.

42

(Bednařík a Reifová, Normalizační televizní seriál: socialistická konstrukce reality 2008) (Bednařík, Synové a dcery Jakuba skláře I: zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla 2006) (Reifová 2007) 43 (Prokop 2005) přináší popis post-moderní televize na západě na str. 315–332, a ukazuje vliv vlastníků na podobu vysílání prostřednictvím tlaku na ziskovost televizního provozu. 44 (Bílek a kol. 2007)

19

Druhou knihou z produkce semináře vedeného Petrem A. Bílkem je Tesilová kavalerie45, v které je na vizuální kulturu zaměřen text Jakuba Machka Normalizace a populární kultura. Od domácího umění k ženě za pultem. 46 Machek rozehrává popis seriálů jako výsostného produktu populární kultury, která je v protikladu ke kultuře lidové, v pozdním socialismu zastoupené např. domácím uměním.47 Přichází s tezí, že: „působení populárních televizních programů bylo stejné na obou stranách železné opony – vyjednávání společných významů vedoucích k dosažení hegemonie jako základny pro vytvoření společenského souhlasu.“48 V prostředí mediálních studií na pražské FSV vznikají texty již dříve zmíněné Ireny Reifové, které jsou jedním z mála domácích příspěvků ke zkoumání kulturně-audiovisuální krajiny pozdního socialismu. Podstatná je především studie Synové a dcery Jakuba Skláře, dominantní a rezistentní významy televizní populární fikce ve druhé polovině 80. let. 49 Tento příspěvek je skvělou ukázkou možností současných sociálně vědních postupů – dostává se za prosté reproduktivní čtení textu díla – na rovinu vztahů v textu, která není běžnému recipientovi přístupná. Irena Reifová také jako první poodhaluje postup při schvalování díla, jeho putování výrobním procesem a zákulisí celé televizní mašinerie. Z další produkce věnované tématu televize je třeba vyzdvihnout práci Daniela Růžičky působící v České televizi na pozici dramaturga publicistických a dokumentárních pořadů. Kniha se zaměřuje na zákulisí vzniku seriálu, propojení televize a bezpečnostních složek ČSSR, líčí jeho obsah i intriky, které byly s natáčením spojeny. Jeho monografie Major Zeman: zákulisí vzniku televizního seriálu: propaganda nebo krimi50 se snaží o přesah od studie o žánru v rámci televizního vysílání a v náznacích směřuje k širší reflexi fungování televize ve společnosti. V kapitole „Přísně nudná televize“51 sice najdeme popis pořadů 70. let, který indikuje přesah čistě politicko-historického přístupu, avšak celkové

45

(Bílek a Činátlová 2010) (Bílek a Činátlová 2010, 9–27) 47 (Bílek a Činátlová 2010, 12–14) 48 (Bílek a Činátlová 2010, 19) 49 (Reifová 2007) 50 (Růžička 2005) 51 (Růžička 2005, 22–26) 46

20

zhodnocení toho, jak fungovala televize ve státně socialistické diktatuře, o jaký vliv usilovala a jaký vliv měla, autor neposkytuje.

1.4 Problém zvaný perestrojka V roce 2011 byla publikována monografie Michala Pullmanna Konec experimentu; Přestavba a pád komunismu v Československu 52 , která otevírá přestavbu jako téma pro česko (-slovenskou) historiografii a v současnosti je stále předmětem více či méně vášnivých diskusí v odborných i neodborných kruzích.53 Michal Pullmann ve své monografické prvotině překročil pomyslný český historiografický rubikon – bere vážně to, co sami o sobě a světě kolem sebe říkají v 80. letech sami komunisté a další aktéři ve svých dobových projevech54. A to ať se jedná o ty na nejvyšších místech „nemusí být vůbec zbytečné analyzovat projevy Jurije Andropova nebo Lubomíra Štrougala“55, či „jen“ ekonomičtí experti, dělníci, filmaři. Přestavba není obdobím, které by bylo pro české (a slovenské) poměry výrazněji zpracovaným. Historikové se spíše přestavbě, byť i jen jako pojmu vhodném pro periodizaci spíše brání. Přestavba (pokud vůbec) bývá zmiňována jako jakýsi apendix normalizace, její disfunkční protažení až na konec 80. let. Ve své práci Michal Pullmann přestavbu nevymezuje jako určité koherentní období; ale mnohem spíše mu jde o přestavbu jako pojem používaný v sociální praxi. Bezezbytku tak lze na jeho přístup vztáhnout známý Geertzův citát: „Domnívaje se, společně s Maxem Weberem, že člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo, považuji kulturu za tyto pavučiny a její analýzu tudíž nikoliv za experimentální vědu

52

(Pullmann 2011) Diskusi na stránkách tisku rozpoutal Ondřej Štindl a Jan Rejžek články v Lidových novinách v červnu 2011, na které reagovalo mnoho historiků i nehistoriků. Přehled hlavních textů je dostupný na blogu Milana Šmída: http://www.louc.cz/louc234.html (naposledy navštíveno 25. 2. 2013) 54 Navazuje tak jistým způsobem na zkoumání prováděná (Fidelius 1998) a (Macura 2008). 55 (Pullmann 2011, 13–14) 53

21

pátrající po zákonu, nýbrž za vědu interpretativní, pátrající po významu.“56 A sleduje, jak se v pavučinách významů snažili orientovat různé skupiny společnosti. O přestavbě v ČSSR lze mluvit od ledna 1987, kdy předseda vlády Lubomír Štrougal hodnotí vývoj v ekonomice.57 Hlavní důraz zůstal v ČSSR na hospodářské sféře: „Aby se co nejvíce předešlo nekontrolované politizaci přestavbových reforem…“58 a ani přípravná návštěva Ševardnazeho59 a později v dubnu 1987 návštěva Michaila Gorbačova na této linii československého komunistického vedení nic nemění.60 Hlavním problémem spojeným s českolovenskou perestrojkou je fakt, že svým průběhem připomíná dvě jiná období moderních českých dějin, která započala, ale byla přerušena ve svém vývoji radikálním zlomem – Druhou republiku a Pražské jaro. Jak na příkladech ukazuje právě práce M. Pullmanna, v mnoha ohledech zůstala většina změn, které měly přijít právě v souvislosti s perestrojkou, v ČSSR na úrovni veřejné diskuse. Reálné změny v sociální praxi měly v mnoha případech začít platit k prvnímu lednu 1990 (zákon o státním podniku)61, což, jak víme, díky listopadovým událostem roku 1989 již nenastalo. Než tedy mohlo být pootevření dveří k jinému uspořádání dotaženo do konce, byly ony dveře vyraženy i s panty. Práce přináší také velmi silnou tezi o konci komunistického panství v ČSSR v důsledku rozpadu diskurzivního konsensu v základních otázkách společnosti: „…právě přestavba [se] stala prostorem, kde došlo k definitivnímu rozpadu křehkého společenského konsensu, o nějž se komunistický režim opíral.“ 62 Tedy konec komunismu nikoli jako exploze občanských aktivit, ale imploze určitého diskurzivního pole. A především pak pokus: „…ve spekulativní rovině formulovat výkladovou hypotézu týkající se vztahu k polistopadovému

56

(Geertz 2001, 15) (Pullmann 2011, 63) 58 (Pullmann 2011, 67) 59 (Pullmann 2011, 66) 60 (Pullmann 2011, 70–71) 61 (Pullmann 2011) harmonogram plánovaných reformních kroků viz Popis Směrnice k zabezpečení přestavby hospodářského mechanismu, str. 108–109. 62 (Pullmann 2011, 14) 57

22

konsensu, jenž v mnoha ohledech vykazuje nápadné shody s modelem normalizačním.“63, a to především v dominanci neproblematizovaného autoritativního diskurzu, v tomto případě neoliberálního.

1.5 Televize, pozdní socialismus a bádání mimo ČR Perestrojka v československém prostředí je stále neuzavřený badatelský problém. V prostředí historiografie bývalého východního bloku se však jedná, především pro bývalý Sovětský svaz, o dobře zmapované období. Příkladem mohou být dvě práce již z počátku devadesátých let: Soviet society under Perestroika 64 Davida S. Laneho a Glasnost, Perestroika and the Soviet Media, Briana McNaira.65 Důležitou prací, které se v této subkapitole také budeme věnovat je The Greengrocer and his TV66 s podtitulem The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring, americké historičky s britsko-českými kořeny Paulina Bren, publikované v roce 2010. Soviet society under Perestroika je příkladem velké přehledové práce psané ještě na konci 80. let v USA, za situace, kdy byl pohled ve společenských vědách v důsledku studené války na Západě velmi silně zaměřen na SSSR. D.S. Lane rozdělil svoji práci do tří částí. V první se věnuje otázkám politického a ekonomického vývoje, v druhé zkoumá měnící se podobu třídního rozdělení společnosti, genderové otázky, etnické otázky a rozdíly mezi generačními skupinami a v třetí se věnuje formám sociální kontroly, a to na příkladech vzdělávání, rituálů, médií a požitků spojených s přerozdělováním.67 Politiku Gorbačeva shrnuje do čtyř následujících přístupů, které mají sloužit jako mobilizační strategie uvnitř společnosti: „hájení individuálních a skupinových zájmů

63

(Pullmann 2011, 225) (Lane 1992) 65 (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991) 66 (Bren 2010) 67 (Lane 1992, XIV.) 64

23

(obashuje i chozraščot), veřejnou kritiku (glasnosť), demokracii (demokratsiya, plyuralizm), vládu zákona a dostatečné formy kontroly“.68 V deváté kapitole „Glasnost´and The Mass Media“ se věnuje změnám v oblasti médií za perestrojky. Lane vychází z totalitárního teoretického konceptu, a tak jsou pro něj média v SSSR před Gorbačevem nástrojem propagandy ovlivňujícím masu izolovaných jedinců.69 Situace za Gorbačeva se ale mění a pro ilustraci toho, o jak široké pole se jedná, uvádí následující údaje: „V roce 1986 bylo publikováno 83 tisíc knih a brožur, 5275 časopisů a periodik a 18 515 novinových titulů.“70 Jako nejvýznamnější médium uvádí televizi, ale zdůrazňuje, že: „…až do nedávné doby hrály rádio, noviny, a knihy mnohem větší roli než jakou mají na Západě.“71 Jejich roli ovšem v průběhu osmedesátých let přebrala televize, která díky rozšíření satelitního vysílání přináší pokrytí 95 % sovětské populace. Dále uvádí, že: „V pozdních osmdesátých letech bylo [v SSSR] více než 95 milionů televizních přijímačů… a méně než million videorekordérů.“72 Změny za Gorbačeva pak znamenají „…větší autonomii mnoha institucí a její posílení a výrazný pokles dohledu stranických orgánů.“ 73 Konkrétně to pak znamená posílení role šéfredaktorů a lidí v řídících funkcích, kteří tak získali „mnohem větší nezávislost publikovat a šířit to, co považují za zajímavé a důležité pro lid s mnohem menšími omezeními v tématech.“74 Lane cituje vůbec první rozhovor poskytnutý šéfem Glavlitu (Hlavního ředitelství Rady ministrů SSSR pro ochranu státního tajemství v tisku) z Izvěstí z 3. listopadu 1988, které přineslo výčet omezení: „použití tisku za účelem oslabení nebo odstranění socialistického systému zavedeného v Sovětském svazu, propagandu války, obhajobu rasové nebo národní výlučnosti, obhajobu nenávisti a násilí na základě národních, náboženských nebo jiných

68

(Lane 1992, 13) a vše dále rozvádí na str. 14–19 (Lane 1992, 315) 70 (Lane 1992, 316) 71 (Lane 1992, 318) 72 Ibid. 73 (Lane 1992, 319) 74 (Lane 1992, 325) 69

24

důvodů,

záměr

škodit

bezpečnostním

zájmům

země,

její

obranyschopnosti

a

společenskému systému, nebo pro zveřejnění materiálu, který není v souladu s požadavky společenské morálky a ochrany veřejného zdraví.“75 Lane na závěr zmiňuje srovnávací výzkumy americké badatelky Ellen Mickiewitz, která se se svým výzkumným týmem zaměřila na porovnání obsahu hlavního večerního televizního zpravodajství v USA a v SSSR a to po tři měsíce v roce 1984 a dva v roce 1985. Jako nejnápadnější rozdíly uvádí: „na politické a ekonomické zprávy je dáván mnohem větší důraz v SSSR. Ekonomický vývoj a jeho problémy a otázky s ním spojené tvoří 18 % času v programu Vremja, ale tytéž témata tvoří pouze 6 % u ABC. Vládní politika měla osmkrát množství zpráv v SSSR, a „oficiální návštěvy“ (zahraničních státníků) zabírali 14 procent času v porovnání s 2 procenty ve Spojených státech. ABC News měly srovnání s Vremja třikrát větší pokrytí voleb, osmkrát více zpráv o terorismu, jedenáctkrát více zpráv o vědě a zdraví, osm krát více zpráv o katastrofách a nehodách a sedmkrát větší pokrytí zločinu. Mickiewicz dále poukazuje na to, že v podávání zpráv o cizích zemích je Vremja lepší, než zpravodajství ve Spojených státech.“76 Glasnost, Perestroika and the Soviet Media, Briana McNaira vychází z odlišné pozice: „…tato studie odmítá všední tezi, že zprávy v SSSR byly a jsou pouhá ,propaganda‘ (jak je toto slovo negativně definováno na Západě), zatímco u zemí, jako je Británie a USA, jsou ,objektivní‘ a ,nezávislé‘. Naopak, tato studie je psána z východiska, že všechny zprávy jsou ideologické. V této perspektivě, je hlavní určit směr zaujatosti, který převládá v určité společnosti…“.77 McNair připomíná, že východiskem pro pochopení sovětských médií musí být Leninovy práce z přelomu století, kdy Lenin argumentuje pro založení celoruských novin, jež by straně umožnily překlenout roztříštěnost pohledů mezi lokálními buňkami.78 Po bolševické revoluci v roce 1917 pak Lenin zformuloval množství zásad pro fungování médií. McNair

75

(Lane 1992, 325) (Lane 1992, 330) 77 (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, VIII) 78 (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 12) 76

25

je

shrnuje

do

s masami/masovost

čtyř

skupin:

„i)

stranickost

(massovost/narodnost),

iii),

(partiinost/ideonost), pravdivost

a

ii)

spojení

objektivnost

(pravdivost/obyektivnost), iv) otevřenost (otkritost/glasnosť).“79Poslední z principů pak byl omezován mezi lety 1924 – 27 a před polovinou 30. let byl eliminován.80 Gorbačovovy změny jsou v mnoha momentech kryty návratem k leninským zásadám či pojmům. Příkladem je právě termín glastnoť (jehož genealogii lze sledovat ovšem až do hloubi carského Ruska). Gorbačov rehabilituje a znovu uvádí tento pojem do veřejného prostoru ve své řeči z 10. prosince 1984.81 Glastnosť pak znamená: „Rozsáhlé, včasné a upřímné informace jsou znakem důvěry v lidi a respektu k jejich pocitům, inteligenci a schopnosti pochopit různé události samy o sobě …Glasnosť v práci strany a státních orgánů je účinným prostředkem v boji proti byrokratickým deformacím a ukládá lidem, aby se více zamýšleli nad přístupem k nápravě nedostatků a pochybení.“82 Glasnosť se tak stává v druhé polovině 80. let jedním limitním bodem mediální krajiny Sovětského svazu. Tím druhým je pak dosavadní praxe kontroly fungování sovětských medií, která stála na čtyřech mechanismech. Mezi ně „patří právo [komunistické] strany poskytovat licence, finance a přístup k vybavení umožnujícímu fungování medií; monopol v procesu vytváření mediální politiky; kontrola nad výběrem vedoucích pracovníků v médiích; řízení a kontrola novinářské přípravy, a nakonec, pokud vše výše uvedené nedokáže přinést požadovaný výsledek, použití cenzury.“ 83 Opusťme nyní dozajista zajímavý vývoj v Sovětském svazu a vraťme se zpět do Československa 70. a 80. let. Americká historička Paulina Bren publikovala v roce 2010 práci The Greengrocer and his TV, s podtitulem The Culture of Communism after the 1968

79

(McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 15) (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 34) 81 (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 43) odvolává se přitom na Leonida Onikova a jeho shrnující článek „Glasnost i demokratiya“ v Pravdě z 19. června 1988 82 (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 43–44) citace z projevu publikovaného v angličtině v: the Current Digest of the Soviet Press, vol. XXXVI, no. 50, January 9th, 1985. 83 (McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 41) 80

26

Prague Spring.84 Bren sama sebe řadí do bádání linie historiků, pro které platí: „zjištění, že archivy nejsou sto automaticky přinést poválečný příběh“, a tak historici jsou nuceni „udělat krok zpět a znovu se pokusit najít způsob jak interpretovat artefakty z období komunismu…“85 Její práce tak je „…historie pozdního komunismu, která používá televizi jako hledisko, kterým jsou nazírány 70. a 80. léta.“86 Ovšem nikoli televizi v celosti jejího tehdejšího projevu, ale se zvláštním zřetelem k seriálové tvorbě a to především k seriálové tvorbě Jaroslava Dietla. Paulina Bren se snaží dostat za dichotomické vnímání normalizační skutečnosti a vytváření příběhu na základě binární sady protikladů.87 Jde jí o rozostření kategorizačního schématu ( oficiální kultura versus neoficiální; státně plánovaná ekonomika versus černý trh; stranické versus disidentské elity; politizovaná veřejná sféra versus depolitizované soukromí) a jeho nahrazení širším polem hráčů a jejich motivací, z té oblasti, která se nazývá „šedou zónou“.88 Televizi a seriálům pak přikladá významnou úlohu, protože v nich vidí jedno z hlavních polí vytváření široce recipovaných a sdílených vzorců chování ve společnosti. Televize dle Bren nabízí „…přijatelné jeviště pro vyjednávání světa pozdní komunistické normalizace a pro řešení jedincova vztahu ke státu.“89 Práce je přínosná, jak svým posunem od čistě represivního schématu (vnímajícího televizi pouze jako obět represe ze strany KSČ a nástroj její propagandy), tak především svým nadhledem či jiným úhlem pohledu, který do poněkud stojatě stereotypních vod českých diskusí přináší. Za hlavní hráče normalizace považuje následující čtyři muže. První tři jména nijak nepřekvapí: Gustav Husák, Vasil Bilak a Jan Fojtík. Přidává k nim ovšem ještě čtvrtého muže – Jana Zelenku, ředitele Československé televize.90 Bren sleduje složitost vyjednávání o tvorbě, produkci, významových nuancích, a to jak v konkrétním detailu dietlovských seriálů, tak v širším sociopolitickém kontextu.

84

(Bren 2010) (Bren 2010, 6) Bren se explicitně hlásí k Sheile Fitzpatrickové, Stevenu Kotkinovi a Alexei Yurchackovi. 86 (Bren 2010, 7) 87 (Bren 2010, 8) „The Greengrocer and his TV speaks against our existing historiography of binarities“. 88 (Bren 2010) ibid 89 (Bren 2010, 9) 90 (Bren 2010, 37–44) 85

27

Silným zaměřením na emblematickou postavu - Jaroslava Dietla, ovšem uniká zbytek spektra seriálové produkce a vytváří se silný důraz na postavu jistě z nejvýznamějších, ale bez patřičného vztažení k šíři dobové produkce. Jiné pro dobu příznačné žánry – např. televizní inscenace, jsou pak výrazně marginalizovány. Popis vlivu televize před rokem 1968 a během Pražského jara, je založený převážně na průkopnické práci Jarmily Cysařovské o televizní publicistice a dozná nejspíše určitých korekcí. Textům Jarmily Cysařové bude věnována následující subkapitola.

1.6 Nesnadná cesta mimo totalitární výklady pozdního socialismu. Pohled na televizi v české historiografické produkci posledních dvacetipěti let lze shrnout velmi stručně: televize jako pasivní subjekt stranické (komunistické) politiky. Jedinými texty věnujícími se Československé televizi v období 1948–1989 v širším pohledu, tedy bez zaměření na určitý partikulární jev, jsou texty Jarmily Cysařové91. K jejím textům z druhé půle 90. let a první poloviny let nultých odkazují všechny výše zmiňované práce, v kterých je televize jako téma přítomna.92 Příběh, který nám J. Cysařová předkládá ve své práci věnované Československé televizi v letech 1985–9093 se v základních intencích neliší od ostatních textů z 90. let,94 je rámován již v úvodu vzpomínkou na liberální šedesáté roky: „… od počátku šedesátých let rostl v televizi odpor proti aroganci moci. V šedesátém osmém roce pak byla televize v první linii pokrokových sil… které odhalovaly deformace padesátých let. Na krátkou dobu několika měsíců se stala [televize, pozn. ZM] svobodným médiem.“95 Konec reformního procesu v důsledku vojenské intervence ze strany Varšavského paktu pak nutně přináší změnu

91

(J. Cysařová 1998) (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999) (J. Cysařová 1999) Jarmila Cysařová v 60. Letech působila jako redaktorka a televizní recenzentka, v 70. A 80. Letech pracovala v dělnických profesích. Od devadesátých let se věnuje historii Československé televize a FITES (volně dle Soudobé dějiny IX/3–4, 2002) 92 (Bednařík, Synové a dcery Jakuba skláře I: zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla 2006) (Bednařík a Reifová, Normalizační televizní seriál: socialistická konstrukce reality 2008) (Bílek a Činátlová 2010) (Končelík, Orság a Večeřa 2010) (Š. Vlasáková 2009) (Vyhnanovský 2009) (Růžička 2005) 93 (J. Cysařová 1999) 94 (Otáhal, Moc, opozice, společnost, 1994) 95 (J. Cysařová 1999, 5)

28

celkových poměrů. S mrazem z Kremlu přichází (neo)totalitarismus: „Po [ myšleno 21. 8. 1968, pozn. ZM] byly obnoveny a utuženy všechny mechanismy a praktiky, zajištující znovu nastolenému totalitnímu režimu absolutní vládu nad audiovizuálním médiem… Stav strnulosti pak trval dalších deset let.“96 V osmdesátých letech se situace dle autorky nijak nemění: „… absurdní formulace upadají v zapomenutí. Svědčí o režimu, jehož věrní služebníci ani v éře proklamované perestrojky a glasnosti nepřekročili svůj stín.“97 a dále o tomto gorbačovovskými změnami prodchnutém období: „…vedení ČST nebylo ani náznakem hybným motorem společenského dění, ale až do listopadu 89 pouhým nohsledem komunistické strany… Co se vlastně v posledních letech před listopadem 89 v televizi změnilo? Vznikly takzvané perestrojkové pořady v intencích KSČ, televize zahájila hru na demokratizaci… Pokračovala kontrapropaganda, falšování historie, polopravdy, lži a zamlčování o současném dění sílily úměrně se vzrůstajícím občanským odporem. Televize byla až do konce totalitního režimu jeho poslušným pomocníkem…“98 Předkládání spíše implicitní než explicitní konceptualizace (neo)totalitární socialistické diktatury a její moci má ovšem u autorky značné rozpory. Jinak by nebylo možné o médiu pod „absolutní“99 kontrolou moci zároveň tvrdit následující: „… pracovníci aparátu KSČ se nemuseli namáhat, aby televizi jmenovitě určovali úkoly. Vedení televize si je … dle instrukcí samo iniciativně formulovalo a předkládalo aparátu KSČ ke schválení.“100 Aby zmatek v popisu mocenského diagramu byl ještě větší, dozvídáme se zároveň, že: „…kromě obklíčení nadřízených orgánů byla televize střežena i zevnitř, straně oddanými lidmi ve výborech KSČ a ve vedoucích funkcích jeho převodové páky, ROH.“101 I z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že situace byla mnohem komplikovanější a moc tedy nebyla absolutní (v běžně užívaném slova smyslu) a rozhodně nebyla užívaná jednosměrně od komunistické strany směrem k Československé televizi. Moc měla spíše

96

(J. Cysařová 1999, 5) (J. Cysařová 1999, 5) 98 (J. Cysařová 1999, 12) 99 (J. Cysařová 1999, 5) 100 (J. Cysařová 1999, 9) 101 (J. Cysařová 1999, 19) 97

29

difuzní charakter a mocenské vztahy uvnitř i kolem televize byly vícesměrné. Mohla být jak vykonávána „mocnými“ z centra (typicky Ideologická komise KSŠ, FÚTI), tak používána/využívána lidmi okraje televizního tělesa – dramaturgové, režiséři, ale třeba také technici obcházející normy. Hranice mezi tím co je jednou vnímáno jako ideologicky správné a co už nikoli je velice tenká a může se kdykoli změnit. Příznačný je pro tuto situaci popis neustálého do-poznámkovávání Dietlova scénáře, jak ho popisuje Reifová.102 Situace je to nadmíru komplikovaná a nejlépe onen moment popisuje klasik myšlení o moci Michel Foucault v eseji věnované počátkům modernity Život lidí zlopověstných: „…každý kdo umí hrát tuto hru , se může pro druhého stát strašlivým panovníkem, a panovníkem bez zákona:

homo

homini

rex;

celá

politická

osnova

se

propletla

s předivem

103

každodennosti…“

Tento absolutní dohled absolutní moci měl ovšem i dle Cysařové jakési více nepopisované a pouze naznačené trhliny: „Zvláště v druhé půli osmdesátých let došlo alespoň v umělecké tvorbě k liberálnějšímu posunu.“104, a to protože: „…[mnozí] svou tvorbou doložili, že bylo lze ubránit se psaní a točení požadovaných plagiátů skutečnosti i historie, byť s nemalými obtížemi, s pekunárními důsledky (bez odměn za ,angažovanost‘) i s nesrovnatelně horšími pracovními podmínkami.“105 Dělící linií přitom nebyla a nemohla být linie člen komunistické strany – nestraník. Na konci 80. let činili pracovníci se stranickou legitimací 16,5 % z 9451 pracovníků ČST106, ovšem v programových funkcích tvořili stále ještě menšinu co do počtu (39,7% na území ČSR, tj. bez Slovenska107), ale nikoli co do přítomnosti v rozhodujících (manažerských) funkcích, kde měli jasnou převahu. Výše naznačovaná „absolutní moc“ neměla ovšem vůbec absolutní svobodu ovlivňovat to, co diváci budou sledovat: „…i vedení si bylo vědomo, že musí udržet zájem diváků, zvláště

102

(Reifová 2007, 46–49) (Foucault, Život lidí zlopověstných 2003, 143) 104 (J. Cysařová 1999, 27) 105 (J. Cysařová 1999, 28) 106 (J. Cysařová 1999, 16) 107 (J. Cysařová 1999, 10) 103

30

v letech, kdy vlivem videa a satelitů měli možnost nejen v příhraničních oblastech sledovat svobodné vysílání západu.“ 108 Tento důležitý moment dokládá i oficiální rozhovor se ředitelem ČST Janem Zelenkou, v publikaci k třicátému výročí vysílání televize: „Jsme malá země, a tak k nám přesahují televizní signály ze sousedních států. Východní Slovensko, Košice mají signál sovětské televize (mimochodem i velká část Prahy díky družicovému spojení), jižní a západní Slovensko chytí signál západoněmecký, sever Čech zase východoněmecký. A přesto divák zůstává u našich dvou programů. Možná ze zvědavosti se část diváků někdy podívá, co tam v sousedství vysílají, ale zase se vrací k Československé televizi.“109 Bohužel tento doposavad jediný ucelený příspěvek k dějinám ČST na konci 80. let, zůstává spíše v zajetí logiky svého dosti omezujícího narativu a proto se v oblasti vlastní analytické práce spokojí s charakteristikami televizních pořadů, jak je najdeme v „Ideově tematických plánech“110 v letech 1985–90.111 Práce J. Cysařové tak zůstává stát před branou k mnohem problematičtěji uchopitelnému poli – vlastním televizním pořadům, v jejich sice z dnešního pohledu ne příliš velké, ale o to pro tehdejší dobu významnější rozmanitosti. Tato práce se pokusí jít v několika ukázkových příkladech za tuto dobovou textuální charakteristiku převzatou z ITP (určenou primárně pro ideologickou komisi ÚV KSČ) přímo do časoprostoru jednotlivých pořadů a pokusí se na jejich příkladu vymezit meze a horizonty diskuse „na platformě socialismu“, řečeno pomocí dobové fráze.

108

(J. Cysařová 1999, 25) (Michalec 1983, 34) 110 Blíže o Ideově tematických plánech pojednává kapitola 4.3. 111 (J. Cysařová 1999, 24–28) 109

31

2

Jaká je povaha televize?

„S nástupem nových médií se mění komunikace jako taková; jejich vliv je proto, v přísném slova smyslu, pronikavější než jaký byl vliv tisku.“112 „Zmeňte o niekol’ko riadkov normu televiznej obrazovky a hneď sa dajú do pohybu miliardy frankov, milióny televízorov, tisícky hodin televízných filmov, stovky inženierov a desiatky generálných riaditelov.“113

Jaká je povaha televize? Jak přistupovat jako historik či sociální vědec k televiznímu vysílání? Otázky, které jsou zdánlivě banální. Vypořádat se však s povahou televize není úplně snadné. Tato kapitola se bude věnovat teoretickým inspiracím z oblasti teorie médií a sociologie médií druhé poloviny 20. století, které umožní lepší vhled do problematiky vztahu médií a společnosti. Šok z přenosu informace na dálku měla moderní společnost v druhé polovině 20. století dávno za sebou. Či obráceně, za jeden z rysů modernity je možno považovat právě přenos informací v (takřka) reálném čase na velké vzdálenosti. 114 Začalo to s telegrafem, pokračovalo telefonem, následoval zvuk a obraz byl očekáván, již v 19. století115, jako další logický krok. Poslední kroky bývají vždy nejtěžší a přenosu obrazu a zvuku zároveň se vizionáři 19. století nedočkali. Technické řešení tohoto problému v široce dostupné podobě přichází až hluboko ve století dvacátém. Ovšem své jméno získává přesně na přelomu století, poprvé použije tento etymologicky podivný tvar116 francouzský inženýr Konstantin Perskij.117

112

(Habermas 2004, 267) (Latour 2003, 12) 114 (Virilio 2000) 115 Cestu k tomuto cíli zahájil v Berlíně v roce 1883 Paul Nipkow, který vynalezl „Nipkowův kotouč“ pomocí kterého lze zjednodušit snímání a rozklad obrazu. http://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_Nipkow. 116 Řecké „tele“ – dálka a latinské „videre“ – viděti. 117 (Strasmajer 1978, 3) 113

32

V 19. století se téma audiovizuálního přenosu neobjevuje jen někde ve Verneově Paříži či Edisonově Americe. I u nás byli pionýři největšího z vynálezů moderního věku: „Zvuk už nesem do dálky a to rychle. Elektrickou jiskru také nesem do dálky, a to ještě rychleji. Navrhuji, abychom nesli do dálky také světelný paprsek, zkrátka: Já dnes v památný tím den prvního prosince roku 1877, a to v městě Praze, vynalézám pranový telegraf optický!“118 Re-prezentovatelnost ovšem není jen otázkou re-lokalizace, ale předevšímu re-produkce. A právě možnost re-produkce stejného artefaktu je jedním z rysů připisovaným modernitě,119 fotografie je tak vnímána některými teoretiky jako distinktivní rys modernity, 120 toto tvrzení lze pak rozšířit i na její deriváty – film a mnohem pozdější televizi. S televizním vysíláním je to oproti běžné statické reprodukci obrazu poněkud složitější. Na počátku je sice snímaná událost reprodukována, ale pouze co do mnohosti relokalizací. Televize je zpočátku, tj. v 50. letech, čiré médium. Možnost opakování ve formě zmnožení fyzických kopií snímané události přišla až mnohem později (na konci 50. let121), televize rovná se v této době přímý přenos. Změna v poměru vysílání na živo/ze záznamu přichází až s výrazným zlevněním digitálních záznamových médií na přelomu 60. a 70. let. Ve svých počátcích je tak televize protipólem fotografie (a filmu, jako fotografie, která má časovou dimenzi a vytváří tak iluzi pohybu). Událost nezaznamenává a pouze ji přenáší. Je médiem v tom nejčistším slova smyslu. Na rozdíl od filmu, který se rychle řadí pod kategorii umění, je televize dlouho vnímána jako zázrak techniky122, nikoli jako médium produkující svébytné umělecké výkony. Tento moment je zvláště patrný také v bývalém ČSSR, vlastní televizní žánr – televizní seriál – se objevuje až po šesti letech vysílání, na samém sklonku padesátých let.123

118

Jan Neruda v Národních listech, 1877, citováno dle (Michalec 1983, 3). (Benjamin 1999, 194–225) 120 (Petříček 2012) 121 (Landisch 1988, 19–20) jednalo se o systém TRC italské firmy Marconi. 122 Viz analýzy úvodníků z časopisu Československá televize v kapitole 4. A 6. této práce. 123 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 211) uvádí Rodinu Bláhovu režiséra J. Dufka. Starší práce připomínají Rodinu Režných O. Hoffmana a M. Vošmika, která se vysílala již v roce 1955 (Landisch 1988, 19). 119

33

Ve svých počátcích je televize veřejným spektáklem při veřejných demonstracích tohoto technického zázraku. 124 O něco později spektáklem pro masu zvědavců zhluklých u podivného přístroje umístěného ve veřejném prostoru. Zprivátnění televize je postupným procesem, který dosahuje vrcholu v USA, kde televizor přestává být sdíleným artefaktem v rámci rodiny, ale od 60. let individuálně užívaným spotřebním artefaktem.125 Prvopočátky televize připomínají televizi 80. let jenom jménem. Především jako sociální fenomén funguje televize ve společnosti zcela jiným způsobem. Názorně si to můžeme ukázat na příkladech prvních ne-pokusných vysílání v Československu. V průběhu výstavy MEVRO126 a XI. všesokolského sletu127 je do dvaceti pěti televizních přijímačů umístěných na veřejných místech (ve výlohách) přenášen televizní obraz. Jedná se vlastně o kino (ovšem bez filmového pásu) instalované ve veřejném prostoru, atrakci pro chodce a čumily. Duplicitu přítomnosti – jste zde a zároveň můžete sledovat něco odehrávající se jinde ve stejném čase. Nikoli o tom, jen slyšet jako v rádiu. Vidět to na vlastní oči! Co nám k tomutu bytostně modernímu fenoménu říká soudobá sociální teorie? V této kapitole se zaměříme na tři autory reflektující moderní masová média a jejich dopad na soudobou společnost. Jedná se koncepty Jeana Baudrillarda, Jürgena Habermase a Bruno Latoura.

2.1 Je televizní obraz skutečnější než realita? Baudrillardovo pojetí simulakra Jaká je povaha televizí přenášených obrazů? Či jazykem bližším soudobé sociální teorii: jaká je povaha znaků přenášených televizí? Jedním z nejvlivnějších teoretiků re-prezentace v časech pozdních či post-modernity je francouzský myslitel Jean Baurillard.

124

V případě Československa docent Univerzity Karlovy J. Šafránek pořádá s televizí „turné“, při kterém navštíví 43 měst, najede 15 000 km a jeho přednášek s demonstrací televize se zůčastní 23 000 lidí. (Strasmajer 1978, 37) 125 (Prokop 2005, 301) 126 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 190), více k tomuto v kapitole 3.1. této práce. 127 (Šmíd 2003)

34

V průběhu 60. let patřil Baudrillard do poměrně široké skupiny francouzských intelektuálů znovu promýšlejících marxismus. Výsledkem jeho reflexe médií v tomto období a jejich role v událostech května 1968 ve Francii je práce Le Système des objets.128 Vyzdvihovaným momentem této práce je především Baudrillardův posun od teorie produkce k teoretickému uchopení spotřeby. Baudrillard se tak na přelomu šesté a sedmé dekády odvrací od politické ekonomie a marxismu a přesouvá svoji pozornost k logice symbolické směny ve společnosti. Zaměřuje se na (masová) média, vliv nových technologií a nástup kybernetiky.129 V průběhu 70. let se ale od revidovaných forem marxismu postupně propracovává k postsociální teorii společnosti: „Nastal konec práce. Konec výroby. Konec politické ekonomie… Konec klasické éry znaku. Skončila éra produkce.“130 Společnost se dle něj mění ze společnosti, která byla založena na módu produkce (mode of production), na společnost kódu produkce (code of production).131 Práce tak již není produktivní silou, ale „znakem mezi znaky“ 132 , vymezujícím spíše postavení v sociálním žebříčku. D. Kellner v souvislosti s Baudrillardovým odvratem od (revidovaných forem) marxismu identifikuje jeho pozici v tomto období jako „sémiologický idealismus“133 – ve kterém se znaky a kódy stávají primárními složkami sociálna. Ilustruje to na příkladu logiky příjmů a peněz, které se vymknou logice třídního konfliktu a proměňují se ve volně se přelévající spekulativní kapitál. Směna se tak již neváže ani k užitné hodnotě ani k pevnému (např. zlatému standardu), jedná se o čistě virtuální hodnotu. Jazyk a ideologie nejsou používány k popisu, ale k zakrývání mocenských vztahů ve společnosti.

128

(J. Baudrillard 2005) Jedná se především o tyto práce: La Société de consommation (1970), Pour une critique de l'économie politique du signe (1972), Le Miroir de la production (1973). 130 (J. Baudrillard, Symbolic Exchange and Death 2001, 127–128) 131 (Kellner 1989, 61) 132 (J. Baudrillard, Symbolic Exchange and Death 2001, 131, 133–135) 133 (Kellner 1989, 62) 129

35

Baudrillard neidentifikuje žádnou novou sociální skupinu stojící za těmito procesy, jako byla buržuoazie pro éru industriálního kapitalismu. Sféra označujícího se dle něj osvobodila/autonomizovala a pohybujeme se v momentu simulace, což „…označuje pozdně moderní revoluci v komunikaci, kybernetice a teorii systémů, která generuje znakové systémy uzpůsobené nikoli jenom tak, aby zakryly skutečnost, nýbrž skutečnost vytváří z modelů nebo z kódů poskytovaných prostředky masové komunikace, politickými procesy, genetikou a digitální technologií.“ 134 Baudrillard tak již nemluví o prosté skutečnosti, ale přichází s konceptem hyperreálna, kdy „…označovaná skutečnost, už není ani nepřítomná, ale je generovaná prostřednictvím modelů a kódů…“135 Cesta k hyperrealitě měla několik stádií. Kellner velmi případně upozorňuje na značnou podobnost s Foucaultovým popisem různých epistémé ve Slovech a věcech 136 . První stádium tvoří feudalismus a „průhledné“ znaky – simulakra prvního řádu, jako ilustrativní uvádí automaton – analogii člověka. Druhým stádiem je období po industriální revoluci, které přináší série identických výrobků, které lze chápat jako simulakra druhého řádu. Dobrým přikladem pak je robot – ekvivalence člověka137. Nyní nastává odbobí simulace o sobě, v kterém „modely a kódy vytváří každodenní život a modulace kódů strukturuje systém diferencí a sociálních vztahů ve společnosti simulace.“138 Upozorňuje na analogie mezi strukturami, které se nacházejí v jazyce, genetice a v organizaci společenského života. Náš život není determinován pouze DNA či možnostmi vyjádření v našem jazyce, ale také mnohem banálnějšími typy preskripcí od kuchařek, přes návody na cvičení, péči o děti, či kvalitu našeho sexuálního života. Baudrillard posouvá klasickou (Sausseorovu) teorii znaků a odstřihává znaky od toho, co v běžném jazyce označujeme jako „realitu“. Znaky jsou směňovány v prostoru hyperreality, odkaz k referovanému již není možný. Simulakra se tak nachází ve stavu totální simulace.

134

(Horrocks 2002, 11–12) (Horrocks 2002, 12) 136 (Foucault 2000, 362–373) 137 (Kellner 1989, 78) 138 (Kellner 1989, 80) 135

36

Příklad médií je, dle Baudrillarda, jednou z výborných ilustrací tohoto stavu. Mediální reprezentace odkazují primárně k jiným mediálním reprezentacím spíše než k něčemu, co by se dalo nazvat světem kolem nás. Originalita, jakožto původnost, se stává nesmyslným konceptem, nastupuje asambláž a nekonečný koloběh citací. Dopady této situace jsou různé. Média, a televize především, vytváří poptávku, ať už po zboží v jeho fyzické podobě anebo v podobě simulaker v oblasti politiky, kultury, sportu či módy. Analogicky Baudrillard uvádí jako příklad soudobé teorie odkazující častěji k jiným teoriím než k „reálnu“.139 Dle D. Kellnera se dostává ve svém popisu fungování a role médií Jean Baudrillard na limitní bod v trajektorii popisů médií jako negativních nástrojů dominance, manipulace a sociální kontroly. Sdílí sice částečně společná východiska s Frankfurtskou školou a značnou částí francouzské radikální levicové teorie. Na rozdíl od většiny ostatních ovšem odpoutává mediální sféru od závislosti na jiných (kapitálu, vládnoucí třídě) a ve svých popisech ji autonomizuje v jejím jednání a projevech.140 Soudobou společnost tak Baudrillard popisuje v návaznosti na Marshala McLuhana jako společnost ve stádiu imploze – v opozici k moderní společnosti exploze (= produkce, mechanizace, industrializace…). V post-moderní společnosti dochází k zborcení – implozi hranic (např. v kulturní sféře – vysoké versus nízké, či na rovině percepce – realita a zdání).141 Baudrillard si již v 60. letech všímá, že vlastnictví televize je především znakem úspěchu a prestiže (a není sám, více k tomu lze nalézt v každé příručce o moderních médiích) 142 . Televize se stává středem domácnosti a její vlastník váženým členem konzumní společnosti. Nástup televize je pak klíčový ve „vytvoření autonomní oblasti (hyper)reality a

139

(J. Baudrillard, Symbolic Exchange and Death 2001, 145–146) (Kellner 1989, 66 a 225) 141 (J. Baudrillard, In the Shadow of the Silent Majorities... or the End of the Social 1983), kapitola „The Implosion of Meaning in the Media“ str. 93–110; zde se také nabízí srovnání s v první kapitole zmiňovanou tezí M. Pullmana o implozi komunistického diskurzu na konci 80. let. Komunistický diskurz by zde byl právě oním moderním – explozivním, který se hroutí pod náporem různorodosti post-moderny. 142 (Defleur a Ball-Rokeachová 1996, 123) 140

37

hraje tak klíčovou roli v každodením životě a vyhlazení sociálna.“143 A to díky převrácení principu fungování médií, která se ze zrcadla reality proměnila ve strůjce hyperreality. Baudrillard posouvá klasickou McLuhanovu tezi „the medium is a message“144 a dodává k ní, že toto především znamená konec médií „…v jejich doslovném smyslu… jako síly zprostředkovávající mezi jednou realitou a nějakou jinou… média a reálno jsou nyní v mlhavém stavu, jehož pravda je nerozluštitelná.“ 145 A znovu to ukazuje na příkladu z McLuhana, který rozlišuje mezi „hot“ a „cool“ médii. „Žhavé“ události jsou médii přepsány do „cool“ událostí vytvořených pomocí technologií – přiblížení, střihu, znovupřehrání, záběrů z mnoha úhlů, zpomalení až zastavení obrazové sekvence a dalších typů zásahů. Baudrillard připisuje masovým médiím efekt „cold seduction“, kdy jedinci podléhají dojmu, že výběrem mezi kanály informací kontrolujeme realitu kolem sebe, přitom je to ale subjekt médií, který se stává součástí mediální sítě a mód kontrolující/kontrolovaný ztrací na významu. Rozlišování mezi soukromým a veřejným, vnitřkem a vnějškem je zrušeno v indiferentním mediálním prostoru.

2.2 Televize a její publikum. Habermas a promýšlení evropského pojetí veřejnosti Kam vstupuje televize se svým vysíláním? Jak je možné specifikovat tyto sociální situace? Jsou ti, kteří se na televizi dívají, pouhými diváky, či se jedná o publikum nebo o nich můžeme mluvit jako o veřejnosti? Jaká je povaha publika, které tyto znaky přijímá? Autorem, který přináší odpovědi na část těchto složitých otázek, je Jürgen Habermas, který dlouhodobě promýšlí evropské pojetí veřejného prostoru. Východiskem pro pochopení publika jako veřejného prostoru bude práce J. Habermase Strukturální přeměna veřejnosti 146 . Tato raná Habermasova práce se věnuje nástupu klasických, tj. tištěných médií a změn v období od 17. do 19. století, které přinášejí v (západo-) evropských společnostech. Habermas ji píše v polovině 50. let, kdy v západním

143

(Kellner 1989, 68) (McLuhan 1964, 9) 145 (J. Baudrillard, In the Shadow of the Silent Majorities... or the End of the Social 1983, 101) 146 (Habermas 2004) 144

38

Německu vstupuje do veřejného prostoru výrazně televizní vysílání. Televize jako instituce není v práci výrazněji tematizována, ale přesto se tohoto nastupujícího fenoménu Habermas částečně dotýká. Všímá si změny, kterou přináší moderní audio/vizuální média v porovnání s tiskem. „Rozhlas, film i televize téměř ruší odstup, který musí čtenář udržovat vůči tištěnému slovu – ruší onu distanci, kterou vyžadoval soukromý charakter osvojování a která teprve umožňovala, aby lidé o přečteném uvažovali, a pak o tom veřejně diskutovali. S nástupem nových médií se mění komunikace jako taková; jejich vliv je proto, v přísném slova smyslu, pronikavější, než jaký byl vliv tisku.“ 147 Výše uvedené velmi dobře koresponduje s koncem „Gutembergovské galaxie“, jak ji o pár let později popisuje Marshal McLuhan.148 Tato změna má pak za následek následující: „Relace vysílané novými médii, na rozdíl od tištěných sdělení, zvláštním způsobem redukují reakce příjemce. Svým kouzlem si podmaňují publikum jakožto posluchače a diváky, zároveň je však zbavují distance ,svéprávnosti‘, totiž šance mluvit a odporovat. Racionální posuzování čtenářského publika postupně ustupuje výměně informací o ,vkusu‘ a ,zálibách‘.“149 Habermas zde zřetelně vidí a předjímá dopady těchto médií na distinkci v podobě rozlišení soukromé a veřejné sféry, jak se ustavila v liberálních společnostech evropského Západu v průběhu 18. a 19. století. „Svět vytvořený masmédii je veřejností už jen zdánlivě; avšak iluzorní je i integrita soukromé sféry, o níž na druhé straně ubezpečuje své konzumenty.“150 Nejdůležitějším momentem je posun od zvažování racionality výpovědí v tisku k výměně informací o „vkusu“ a „zálibách“. Důvodem pro tuto změnu je dle Habermase redukce reakcí příjemce, které probíhá díky tomu, že si tato média: „Svým kouzlem si podmaňují publikum jakožto posluchače a diváky, zároveň je však zbavují distance ,svéprávnosti‘, totiž šance mluvit a odporovat.“151

147

(Habermas 2004, 267) (Linderberger 2004, 8) (McLuhan 1964) 149 (Habermas 2004, 267–268) 150 (Habermas 2004, 268) 151 (Habermas 2004, 268) 148

39

Tématu televize se dotýká Habermas znovu v předmluvě k vydání z roku 1990, která reflektuje vývoj teorie v období po napsání Strukturální přeměny veřejnosti a také vzhledem k historickým událostem. 152 Habermas zmiňuje studii No Sense of Place J. Meyrowitze z roku 1985, která se zabývá vlivem elektronických médií: „…na změnu struktury jednoduchých interakcí“ mezi jedinci ve společnosti a dochází tak díky tomu k situaci: „…že se rozpadají ony struktury, v nichž zespolečenštělá individua doposud vnímala svá sociální postavení a v nichž se sama lokalizovala… rozvolňují se i sociální hranice, které tvořily elementární nástroje životní koordinace prostoru a historického času…“153 V jeho pojetí ovšem hlavním hybatelem a prostorem obnovy veřejné sféry ve východním bloku je nastupující občanská společnost: „Nikoli náhodou byly rozpoutány reformní politikou, která vystupuje pod praporem ,glasnosti‘. Jako v nějakém velkolepém sociálněvědním experimentu byl aparát panství revoluzionizován rostoucím tlakem pokojně postupujících občanských hnutí, což lze dobře dokumentovat na příkladu NDR.“154 Shrneme-li tedy Habermasovy vývody pouze vzhledem k televizi jako novému typu masového média, dostáváme následující situaci – dělení na soukromé a veřejné v liberálním slova smyslu přestává platit, publikum nezvažuje racionalitu, ale přesouvá se k přijetí či nepřijetí informace jako estetického faktu. Svět vytvořený masmédii je veřejností už jen zdánlivě; avšak iluzorní je i integrita soukromé sféry, o níž na druhé straně ubezpečuje své konzumenty. Veřejnost se mění v publikum. Tento popis rozpadu, toho, co lze nazvat klasickou liberální společností, koresponduje s o dvě desítky let mladšími popisy Jeana Baudrillarda o publiku sledujícím a konzumujícím simulakra v hyperrealitě spektakulární společnosti.

152

(Habermas 2004, 9–51) (Habermas 2004, 48) 154 (Habermas 2004, 49) 153

40

2.3 Bruno Latour a Leviathan sociotechnických sítí Jak již bylo zmíněno v úvodu této práce, z jistého úhlu pohledu je televize specifickou technologickou sítí/místem.155 Pro pochopení toho, co to je sociotechnická síť se obrátíme k Bruno Latourovi.156 A pokusíme se popsat, jaký typ aktéra vzniká propojením společnosti a televize. Přesouváme se tak od znaku/message a simulaker pohybujících se v hypereálném prostoru post-liberální veřejnosti k technologickým (transmitivním) sítím prostupujícím celou společnost. Máme

tedy znak/simulakrum

a

jeho

recipienta/publikum,

spíše

než

veřejnost

v Habermasovském slova smyslu. Způsob oběhu televizního obsahu ale není vůbec jednoduchým typem přenosu zprávy/znaku, jak ho popisují klasické sémiotické či behaviorální teorie. 157 Řetězec vysílač – message – příjemce je v případě televizního vysílání velmi komplikovaný a přesto, že je možné televizní obraz přenést ve zlomku vteřiny z místa na jiné místo, jedná se o proces, kde dochází k mnohonásobnému kódování a dekódování zprávy. Bruno Latour je francouzský antropolog, který obrátil svůj pohled od společností rovníkové Afriky do srdce západní civilizace – a společně s S. Woolgarem začali s etnologickou výbavou zkoumat „vědu“ a to, jakým způsobem funguje.158 Latour se od výzkumů toho, jakým způsobem funguje (přírodní) věda, postupně přesouval k popisům propojení technologických aspektů moderního světa a fungování společnosti.159 Stává se hlavním představitelem směru v Science & Technology Studies, který se proslaví pod zkratkou ANT (Action/Actant Network Theory) 160 . ANT se formuje jako proud antagonistický k mainstreamové sociologii, smiřující zdánlivě nesmiřitelné, sledujíce ono „nepovšimnuté, nevhodné a neslýchané… jemné vlákno, ktoré spája nebo, priemysel, texty,

155

(Hay 2001, 34) (Latour 2003), všechny citáty budou ponechány v původním slovenském překladu. 157 Shrnutí sémiotických přístupů nabízí např. Hawkes (Hawkes 1999, 103–125). 158 (Latour a Woolgar, Laboratory Life, The construction of Scientific Facts 1986) 159 (Latour, Aramis or the Love of Technology 1996) 160 (Fuller 2006, 58–67) 156

41

duše a morálný zákon.“161 Klíčovým konceptem výzkumníků pracujících v duchu ANT je „…pojem prekladu alebo siete. Sieť, ktorá je ohybnejšia ako pojem systému, historickejšia jako pojem štruktúry, empirickejšia jako pojem komplexnosti, je [jejich] Ariadninou niťou…“162 Latour vstupuje do „Ríše stredu“163 obývané tím, co nazývá hybridy/kvaziobjeky, které se mobilizováním spojují v sítě. Hybridy nazývá Latour takové objekty, jež jsou vytvořeny za specifických podmínek v laboratoři a nejde je tak zachytit na ose Příroda – Společnost, protože jsou jak přírodním faktem, tak sociálním produktem. Co tím Latour míní? Latour v jednom ze svých nejslavnějších textů sestupuje až k momentu ustavování moderní vědy, ke sporu mezi T. Hobbesem a R. Boylem o možnosti fungování vakuové pumpy. Latour upozorňuje na fakt, že v kontroverzích 16. století dochátí k ustavení specifické moderní mřížky, která rozčleňuje náš pohled na svět. R. Boyle se v ní stává patronem na straně Přírody, zatímco Hobbes patronem Společnosti. Latour tuto moderní „Ústavu“ dekonstruuje a odhaluje gesta zakrývající opomíjené diskuse, v kterých Hobbes formuluje přírodovědné teorie a Boyle přihází s konceptem společenské smlouvy umožnující vznik toho, co dnes nazýváme „vědeckým faktem“. Proti modernímu postupu, který rozštěpil objekt svého zájmu mezi pól Přírody a pól Společnosti, aby se poté snažil toto napětí zmírnit budováním mezičlánků, staví Latour jiný postup. Začít je nutné ve středu této minulé polarity a postupovat obráceně: „Novosť pumpy nevysvetlíme tak, že budeme ruku striedavo ponárať do urny prírody a urny spoločnosti. Naopak treba zaplniť tieto urny alebo aspoň zásadne zmeniť ich obsah. Príroda vyjde z Boylova laboratória zmenená, a rovnako aj anglická spoločnosť…“164 Pokaždé je znovu nutné definovat jak pól přírody, tak pól společnosti. Ti, jež dříve měli pouze odvozený a podřízený status, nyní získávají autonomii. „Stávajú sa sprostredkovateľmi, tj.

161

(Latour 2003, 17) (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 14) 163 (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 70) 164 (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 107) 162

42

aktérmi schopnými preložiť čo transportujú, znovu to definovať, opätovne odvinúť, no aj zradiť.“165 Jak tyto nové aktéry adekvátně zachytit? Latour přidává k modernistické ose Příroda – Společnost osu k ní vertikální, zachycující stupeň stabilizace (tj. má dva póly, existenci a esenci). „O vzduchovej pumpe nevieme nič, ak o nej povieme, že je reprezentáciou prírodných zákonov alebo reprezentáciou anglickej spoločnosti alebo aplikáciou prvej na druhú alebo druhej na prvú. Třeba ještě povedať, či ide o vzduchovú pumpu ako udalosť 17. storočia, alebo… stabilizovanú esenciu 18. alebo 20. storočí.“ 166 Zatímco tedy modernisté měli k dispozici pouze osu, na které se objevovaly jevy, aby pak podlehly práci očišťování, a tak se z nich buď stal fenomén přírodní vědy v případě dominance pólu Příroda (vákuum jako fakt), či společenské vědy v případě opačném (vákuum jako sociální konstrukce). Pro Latoura je podstatná trajektorie v poli vymezeném výše zmíněnými osami, kterou jev v průběhu času získává a může spolu se Serresem vítězoslavně zvolat: „História už nie je len históriou ľudí, stavá sa aj históriou prírodných vecí.“167 Výzvu, které nejsou schopny tyto tři způsoby uchopování reality dostát, a tedy zároveň důvodu pro budování nové antropologie pak přináší to, co Latour nazývá „bujnenie hybridov“, tj. takových situací, kdy jistý fenomén prochází skrz všechna ta poctivě vykolíkovaná a jasně označená území s cedulemi jako Věda, Politika, Ekonomika, Kultura, Náboženství. Pro příklad nemusí chodit daleko, vystačí si s obyčejnými novinami, které se mu ten den dostaly do ruky, a na příkladech článků o ozónové díře, kde se „…miešajú chemické a politické reakcie.“ Ale přes to všechno, či spíše skrz to: „Jedna a tá istá nit’ prechádza od vrcholnej vedeckej ezoteriky k najnižšej politike, od najvzdialenejších nebeských výšin k továrni na predmestí Lyonu, od globálnej hrozby k budúcim voľbám… Rozmery, vklady, trvania a aktéri, sú neporovnateľné, a predsa tu vstupujú do spoločnej histórie.“168

165

(Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 108) (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 114) 167 (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 108) 168 (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 11–12) 166

43

Hybridy/kvaziobjekty nelze zachytit na ose Globání – Lokální: „Je železnice lokálna alebo globálna? Ani jedno ani druhé. Je lokálna ve všetkých svojich bodoch, pretože všade nájdete podvaly a železničiarov… Je však aj globálna, pretože vás odveze z Madridu do Vladivostoku. No nie univerzálna naťolko, aby vás zaviezla kamkoľvek.“ 169 Model železnice je mu příkladem sociotechnické sítě par excellence. Sítě jsou tedy jsoucna: „…s takou zvláštnou topológiou a ešte nezvyčajnejšou ontológiou, ktoré sú schopné spájať i rozčleňovat, tj. produkovať čas i priestor…“ 170 Jednou z těchto sítí je pak bezesporu televize. Televize, kolem které se nejen organizuje čas jejího publika, ale také ohromné technické, materiální a duševní zdroje. Televize ovšem není jedinou, ale jednou z mnoha takových sítí, a tak Latour může prohlásit, že Leviatan už pro něj není shlukem nahých občanů, ale s jemnou nadsázkou klubkem těchto síťí.“171 Co z výše uvedeného vyplývá pro práci historika? Povaha světa se nejpozději v 60. letech mění. Modernita je střídána něčím jiným, co snad z bezradnosti či z nedostatku invence je nazýváno post-modernitou. Tyto změny jsou zprvu vlastní především západní Evropě a Severní Americe, ale v 80. letech postupně pronikají také do východní Evropy. Jistě je možné psát historii 80. let jako sled diplomatických jednání na nejvyšší úrovni a nechat společnost a její proměny kdesi mimo zorné pole pohledu na toto období. Nebo je nutné přistoupit na nutnost zahrnutí i takových jevů, jako je televize, do zorného pole historikovy práce a připravit se na množství problémů, které s tím souvisí. Znejistění o tom, co je veřejný a co soukromý prostor; o tom, co je a není podstatné ve věku informací, jejichž vztah k tomu, co jsme byli zvyklí nazývat realitou, je nyní v mnohém sporný; o tom, co vlastně tvoří společnost a zda např. koncept „třídy“ je tím nejlepším možným pro snahu pochopit sociální realitu; je z výše uvedeného zřejmé.

169

(Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 153–154) (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 102) 171 (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 157) 170

44

3

Televize v Československu

Československo díky své bohaté průmyslové a technické tradici patřilo k zemím, kde se technologické novinky nepřejímaly se zpožděním, ale naopak se mnoho lidí v Československu často podílelo na jejich vývoji či rozvoji. V případě televizního vysílání pak mnoho nechybělo k tomu, aby bylo mezi prvními zeměmi světa, kde bylo zahájeno pravidelné televizní vysílání.172 Historii televize v Československu lze rozdělit do následujích tří období.173 1. Snahy a pokusy před druhou světovou válkou. 2. Období po druhé světové válce do roku 1964. 3. Období od roku 1964 do roku 1989, které lze dělit vzhledem vnějším k politickým událostem na další subobdobí. V prvním období televize v ČSR prochází složitou cestou od idei k funkčnímu prototypu; v druhém se od funkčních prototypů rozvine do podoby vysílání pod dvojitou správou Čs. rozhlasu a Správou spojů; ve třetím zahajuje svoji nezávislou existenci jako samostatná instituce.

3.1 Snahy a pokusy před II. Světovou válkou, rozvoj poválečný Předválečnou historii televize 174 lze shrnout jako usilování o dosažení plnohodnotného vysílání, to jest sestavení kompletního vysílacího okruhu. Jedná se o období, které je spojené s hledáním nikoli již elementárních technických řešení, ale práci na prvních prototypech, které by se mohly z pokusných laboratorních podmínek dostat na veřejnost. To se postupně také daří.

172

(Strasmajer 1978, 52) Např. Strasmajer používá detailnější dělení (Strasmajer 1978), pro potřeby této práce, ovšem toto dělení postačuje – vychází z hlavních institucionálních změn. 174 Průkopnickou a dosud nepřekonanou prací k tomuto období, jsou skripta z konce 70. let (Strasmajer 1978), která sumarizují množství poznatků z diplomových prací vypracovaných na FŽ UK v Praze v 60. a 70. letech. 173

45

Zásluhy na výše uvedeném mají dvě skupiny badatelů. Jednou z nich jsou nadšení radioamatéři175 a druhou fyzikové. Mezi fyziky zaujímá výsadní postavení doc. dr. Jaroslav Šafránek. V průběhu třicátých let tento docent experimentální fyziky na Univerzitě Karlově obrací svoji pozornost k problematice televizního vysílání a společně se svými asistenty provádí řadu pokusů s jednoduchou přijímací aparturou – vysílání přijímal z Británie či Německa.

176

V roce 1935 tak dochází mezi Šafránkovou skupinou a radiomatéry

k rozhodnutí přistoupit k sestrojení kompletní televizní sestavy na mechanickém principu. To se daří a 5. prosince 1935 je poprvé v Českoslovenku použita kompletní televizní sestava.177 Po celá 30. léta brzdí rozvoj televize v ČSR vyčkávací postoj politických subjektů a státních institucí. Kromě české skupiny kolem doc. Šafránka usiluje o rozvoj televize a výstavbu sítě vysílačů Němec prof. Färber z Podmokel.178 Teprve v předvečer 2. světové války se tento postoj mění a dochází k výstavbě prvního vysílače z veřejných zdrojů Ministerstva pošt a spojů, vysílač je uveden do provozu v roce 1938.179 2. světová válka přináší přerušení pokusů s televizí na našem území, a to s jednou výjimkou. Do Smržovky u Tanvaldu je v průběhu války180 přesunuta továrna a laboratoře německé firmy Fernsehengesellschaft, jejíž vybavení po válce získává Československo, ovšem před koncem roku 1945 je celý podnik i s německými zaměstnanci prohlášen za válečnou kořist a sovětskou správou zabaven a odvezen do SSSR.181 Další československý vývoj je spojen s Vojenským technickým ústavem a podnikem Tesla Pardubice. Zároveň se stává televizní vysílání součastí oficiálních politických plánů –

175

Strasmajer přináší jejich výčet, jednalo se převážně o členy Československého radiosvazu a Československého radioklubu a další soliterní badatele (Strasmajer 1978, 18–24). 176 (Strasmajer 1978, 28–30) 177 (Strasmajer 1978, 31) K tomuto rozhodnutí přispěl výraznou měrou fakt, že došlo k ukončení vysílání na dlouhých vlnách v británii a Německu. 178 (Strasmajer 1978, 21–22) 179 (Strasmajer 1978, 47–48) 180 V roce 1943 více (Köpplová a a kol. autorů 2003, 188) 181 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 188–189)

46

dvouletého plánu ve výzkumnictví a později sedmiletého plánu rozvoje Československého rozhlasu.182 Na Mezinárodní výstavě rozhlasu (MEVRO) v roce 1948 bylo poprvé veřejně představeno televizní vysílání: „televizní řetězec se 2 kamerami, režijní a synchronizační aparaturou, zvukovým zařízením a obrazovým signálem rozvedeným do koaxiálnícho kabelu… Kamera snímala provoz na křižovatce ulic Dukelských hrdinů a Veletržní, kam vedla okna promítacího sálu. Návštěvníci se tak mohli přesvědčit, že na obrazovce vidí stejné dění, jaké v tutéž chvíli probíhá na ulici.“183 Televize je tak do společnosti uváděna naprosto shodným způsobem, který o takřka tři století dříve vynalezl a prosadil R. Boyle pro posouzení experimentů se vzduchovou pumpou: „…svedkovia zhromaždení okolo miesta činu môžu potvrdiť existenciu nejakého faktu, the matter of fact, aj keď nepoznajú jeho skutočnú povahu… Nepožaduje názor džentlmenov, ale pozorovanie javu, umelo vyvolaného na uzavretom a chránenom mieste laboratória.“184 O dva měsíce později dochází k pokusnému vysílání z XI. Všesokolského sletu v Praze do dvaceti pěti přijímačů rozmístěných na veřejných místech. Toto vysílání mělo shlédnout 100 000 lidí.

185

Obdobné vysímální probíhalo i v následujících letech při různých

významných událostech a výročích.

3.2 Cesta zpod mateřských křídel rozhlasu k vlastní instituci a prvnímu televiznímu zákonu 1. 5. 1953 došlo po mnoha letech příprav ke spuštění veřejného zkušebního televizního vysílání. Československý rozhlas – Televisní studio Praha zahájilo vysílání z Měštanské besedy v Praze a vysílala v rozsahu 3,8 hodiny 3 dny v týdnu.186 Televizní vysílání mezi roky 1953 až 1957 spadalo dílem pod Československý rozhlas (obsah vysílání) a dílem pod

182

(Köpplová a a kol. autorů 2003, 189–190) (Köpplová a a kol. autorů 2003, 190) 184 (Latour, Nikdy sme neboli moderny 2003, 32) 185 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 190) 186 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 193–194) 183

47

Ministerstvo spojů (přenos vysílání). Od 1. 10. 1959 pak vzniká Československá televize, jako samostatná organizační jednotka, podřízená přímo vládě.187 Studiové vybavení v Měštanské besedě bylo v době zahájení vysílání velmi skrovné – dvě kamery „se snímacími elektronkami superinoskop, se čtyřmi objektivy umístěnými na otočném karuselu.“

188

Výsledný televizní obraz je výsledkem mnoha omezení

(technických, ideových a dalších). E. Landish popisuje změnu, kterou umožnil přesun kamery z pevných filmařských stativů na stativ umístěný na základu zubařského křesla: „ovladatelnost, řiditelnost těchto stativů umožňovala operativnější přesun jednotlivých kamer a přímé nájezdy během záběru. Dosavadní handicap statických záběrů byl odstraněn.“189 Dokonalý příklad baudrillardovského similakra – obrazu, který se neváže k žádné realitě, bylo množství záběrů vysílaných právě v počátcích televize: „…šlo u uvádění sportovních her, utkání přímo na žíněnkách televizního studia v Měštanské besedě nebo o vytvoření iluze rozhovoru na sportovním stadionu… To byl případ interview reportéra Josefa Laufra s T. Jungvitem. Před malovaným prospektem sportovního stadionu (včetně diváků) na horizontu tv studia se odehrávala scéna, která při vhodném nasvícení působila natolik věrohodně, že se diváci domnívali, že televize vlastní přenosovou techniku.“190 Podstatný není drobný podvod, ale fabrikace události, která byla do veřejného prostoru vypuštěna jako reálná, protože byla možná. Právě nutnost nahrazování exteriérů vedla k mnoha důmyslným řešením za pomoci malovaných či fotografií využívajících kulis, které byly na obrazovce tehdejších televizních přijímačů k nerozeznání od obrazu snímaného v exteriérech.191 Aby se signál televizního vysílání měl jak dostat ke koncovým divákům, bylo zapotřebí vybudovat síť televizních vysílačů. Na počátku vysílání byl prototyp televizního vysílače

187

(Köpplová a a kol. autorů 2003, 210) (Landisch 1988, 15) 189 (Landisch 1988, 17) 190 (Landisch 1988, 20) 191 (Landisch 1988, 21–22) 188

48

umístěn na Petřínské rozhledně.192 V roce 1959 zahájil 1. 1. vysílání vysílač Kojál u Brna, 1. 5. jihočeský vysílač Kleť a 1. 6. vysílač v Krásném u Hradce Králové.193 V roce 1960 byl do provozu 1. 2. uveden vysílač Krašov (západní Čechy); dále 11. 7. Buková hora u Ústí nad Labem194. V roce 1961 pak je 6. 11. zprovozněn vysílač Střední Čechy – Cukrák a končí tak výstavba páteřní sítě televizních vysílačů. 195 V roce 1962 pak přibyla Buková hora u Verneřic.196 1. 4. 1963 vzniká Správa radiokomunikací Praha, která odpovídala za správu a výstavbu sítě televizních vysílačů. 197 Televize tak neproměnuje pouze obývací pokoje koncových uživatelů, ale výrazně mění krajinu v bývalém Československu. 198 Je více než příznačné, že jediným držitelem ceny Augusta Perreta, jednoho z nejprestižnějších architektonických ocenění, se stal z bývalého Československa Karel Hubáček za televizní vysílač s hotelem na Ještědu u Liberce. Rozvoj pokrytí televizní sítě, vyšší produkce levnějších televizních přijímačů a v neposlední řadě postupné osvojení si televize širokými vrstvami obyvatelstva přineslo 1. 9. 1960 překonání symbolické hranice jednoho miliónu koncesionářů.199 Televize neobsazovala krajinu pouze svými technickými prvky, ale Československo obsadila i symbolicky – jako institucionální síť televizních studií. Televizi tvořila jednotlivá televizní studia – Praha (rok založení 1953), následují Ostrava (31. 12. 1955), Bratislava (3. 11. 1956), Brno (6. 7. 1961), Košice (27. 2. 1962).200 V sedmdesátých letech pak dochází k dalšímu pronikání televize do jednotlivých krajů díky zřizování krajských redakcí Televizních novin.201

192

(Köpplová a a kol. autorů 2003, 193) (Köpplová a a kol. autorů 2003, 209–210) 194 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 212–213) 195 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 215) 196 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 217) 197 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 219) 198 Köpplová uvádí, že pro zavedení II. Programu byla plánována výstavba 59 vysílačů (Köpplová a a kol. autorů 2003, 218). 199 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 214) 200 (Landisch 1988, 22) 201 (Hladký 1986, 56–57) 193

49

Propojení mezi jednotlivými studii tvořila síť retranslačních spojení. První bylo vybudováno mezi Prahou a Ostravou (od 1. 1. 1957). Následovalo spojení mezi Ostravou a Bratislavou (3. 11. 1957) a oboustranné spojení mezi Prahou a Bratislavou (1958).202 Toto propojení umožnovalo výměnu pořadů či programových bloků. V období od vzniku Televisního studia Praha vedli televizi tito ředitelé. Prvním byl Karel Kohout (13. 1. 1913 – 26. 10. 1991). V této funkci působil až do 1. 3. 1958. Následně působil v Čs. armádním filmu. V roce 1966 se vrací do televize a působí zde na pozici ředitele provozu. V srpnu 1968 se přidal na stranu okupačních vojsk a pomáhal se záborem některých studií. V listopadu 1969 se stává ředitelem Televisního studia Praha a členem předsednictva celozávodního výboru KSČ a řídící komise pro prověrky členů KSČ v ČST. V pozdějších letech pak působí jako vedoucí úseku archivů a programových fondů. 203 Druhým v pořadí byl Milan Krejčí. Do televize přichází z pozice zástupce vedoucího odboru tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ.204 Důvodem jeho příchodu byla snaha dostat rozmáhající se nové médium pod silnější dozor KSČ.205 Krejčího střídá k 1. 9. 1959 Adolf Hradecký, který přichází do televize jako zkušený novinář (RP 1945–51, šéfredaktor Obrany lidu 51–56) s řídícími zkušenostmi z ČTK (1956–59). Ředitelem České televize byl do 1. 6. 1963.206 Československá televize jako samostná instituce vzniká až těsně před polovinou 60. let po více než deseti letech pravidelného vysílání. K jejímu osamostatnění dochází Zákonem ze dne 31. 1. 1964 o Českolovenské televizi 207 . Zákon je to stručný, má celkem sedm paragrafů. §1 proklamuje: „Československá televize svou činností založenou na politice Komunistické strany Československa provádí masově politickou a výchovnou práci, podporuje tvůrčí

202

(Hladký 1986, 52–53) (Köpplová a a kol. autorů 2003, 342–343) 204 (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999, 523) 205 (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999, 524) 206 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 341) 207 (Zákon o ČST 18/1964 nedatováno) 203

50

iniciativu lidu a přispívá k dovršení kulturní revoluce.“208 Druhý paragraf přiznává ČST monopol na televizní vysílání na území Československa a vymezuje obecně náplň jejího vysílání: „plní své programové úkoly agitačními, propagačními a uměleckými prostředky tvorbou vlastních programů, přejímáním a šířením výsledků činností jiných institucí a výměnou televizních programů se zahraničím.“209 §3 vymezuje způsoby zabezpečení úkolů televize a §4 vymezuje modely kooperace s ostatními kulturními a sportovními institucemi. V prvním případě jsou pořadatelé „veřejných shromáždění, koncertů, divadelních představení, estrád, podniků lidové zábavy, sportovních a tělovýchovných vystoupení a podniků jsou povinni umožnit Československé televizi, jestliže je o to požádá, přenosy a záznamy pro vysílání, a to bezplatně.“210 ovšem: „Přenosy sportovních a tělovýchovných vystoupení a podniků se uskutečňují na základě rámcové dohody mezi Československou televizí a ústředním výborem Československého svazu tělesné výchovy.“ Tímto byla zákonem stvrzena praxe zažitá od poloviny 50. let, kdy došlo k dohodě mezi sportovními svazy a Českoslovenkou televizí ohledně kompenzací za úbytek diváků v důsledku přímých televizních přenosů. §5 vymezuje odpovědnost – druhý odstavec: „Za činnost Československé televize odpovídá vládě ústřední ředitel, kterého jmenuje a odvolává vláda.“ Situace se ovšem komplikuje díky svébytnému postavení slovenské části televize, jejíž oblastní ředitel je přímo podřízen a: „odpovídá za činnost Československé televize na Slovensku předsednictvu Slovenské národní rady a ústřednímu řediteli Československé televize.“211 Slovenský oblastní ředitel je jmenován a odvoláván předsednictvem „…Slovenské národní rady na návrh ústředního ředitele Československé televize.“212 Poněkud paradoxně dříve než zákon o Československé televizi byl schválen její Statut, který na tento zákon navazoval a upravoval vnitřní fungování televize. 213 Statut podřizoval

208

(Zákon o ČST 18/1964 nedatováno) §1 Ibid §2 odst. 2. 210 Ibid §4 odst. 2. 211 Ibid §5 odst. 4. 212 Ibid §5 odst. 3. 213 (Vrabec, Organizace televizní tvorby II. 1972, 51) 209

51

televizi ještě mnohem silněji pod kuratelu KSČ, než by se mohlo zdát dle zákona o televizi: „Československá televize podléhá vládě Československé socialistické republiky. Svoji činnost vyvíjí a úkoly plní podle směrnic a pokynů Komunistické strany Československa a jejích řídících orgánů.“214 Souhrou mnoha okolností byl ale ve stejné době, kdy se dokončoval televizní zákon, jmenován ředitelem Československé televize Jiří Pelikán. Do televize přišel z pozice předsedy Mezinárodního svazu studenstva. Jeho naprostou nezkušenost s televizí měly vyvážit jeho řídící a mezinárodní zkušenosti. Období řízení televize J. Pelikánem je obecně charakterizované jako doba liberalizace. Přes častý kritický postoj či přímo odpor KSČ hájil televizi před zásahy „zvenčí“. V průběhu Pražského jara se pak nejen J. Pelikán, ale především značná část televizních pracovníků a jejich pořadů postavila na stranu reformního procesu. Změn v odbobí 1964–68 proběhla celá řada. Mezi nejvýznamnější patří obnovení prací na novém televizním sídle na Kavčích horách. Zásadní proměnou prochází technologická část televizní výroby. 9. 3. 1966 je opomíjeným milníkem v dějinách televizního vysílání. Ten den se uskutečnilo poslední živé vysílání televizní hry, a to dramatizace románu K. Poláčka Dům na předměstí.215 Od března 1966 je pak k dispozici zaznamové zařízení Ampex, které funguje na principu videomagnetického záznamu a poskytuje kvalitu obrazu srovnatelnou s přímo vysílaným obrazem.216 Uvolnění v politické oblasti se počátkem roku 1968 přelilo do oblasti kulturní. Televize se v průběhu jara deklarativně osvobozuje od vnějšího dohledu217, tato snaha je podpořena reformními kruhy v KSČ, a to přímo na vládní úrovni218 dokumentem „Materiál pro schůzi vlády. Problematika činnosti Čs. rozhlasu, Čs. televize, ČTK a tisku“. Televize se tak na jaře a v létě mění na médium častěji než dříve využívající přímého přenosu a umožnuje tak

214

Ibid (Landisch 1988, 24) 216 (Landisch 1988, 24) 217 (J. Cysařová 1998, 9), pozn 5 – „Usnesení celozávodní konference KSČ“ ze dne 28.–29. 2. 1968. 218 (J. Cysařová 1998, 10) „Materiál pro schůzi vlády Problematika činnosti Čs. rozhlasu, Čs. televize, ČTK a tisku“. 215

52

např. bezprostřední přístup k debatám s představiteli pražského jara. „Zaměření dokládají po dnešní dny titulky [názvy pořadů, ZM]: Co se vlastně změnilo?, Oč dnes jde?, Kam spějeme? z Prahy, Mínění proti mínění z Brna, … ostravský cyklus Obžalovaná je lhostejnost.“ 219 Televize tak beze zbytku naplňuje heslo Jiří Pelikána o „otevření očí televize společnosti“, s kterým byl ustaven do ředitelského postu v roce 1963.220 Po vstupu vojsk varšavské smlouvy na území Československa se podařilo v české části země a především v Praze udržet částečně vysílání až do 27. 8.221 a televize tak spolu s rozhlasem přispěla výrazně k nenaplnění plánovaných cílů okupačních sil na poli propagandy.

3.3 Televize po srpnu 1968 Obnovení pravidelného vysílání začíná po 3. 9. 1968, kdy sovětské jednotky předávají budovy televize zpět československým úřadům.222 Je obnovena cenzura, konkrétní způsoby cenzorní praxe ale není lehké z dochovaných písemných materiálů rekonstruovat. Nátlak je prováděn především telefonicky. Zásahy jsou zjevné pouze mizením některých pořadů či tvůrců z obrazovky.223 Nejvýraznějším zásahem je tak nepřítomnost Jiřího Pelikána, který je z pozice ředitele odvolán a zůstává v emigraci v Římě. Rezistence pracovníků televize vůči vnějším zásahům a politice ústupků ze strany vedení KSČ je však silná. 224 Vládní zmocněnec Bohumil Švec se ředitelem nestane a ÚV KSČ jmenuje ředitelem Josefa Šmídmajera. Z obrazovky mizí politická publicistika.225 Zásahy do médií jsou posvěceny zákonem ze dne 19. 12. 1968.226 V lednu 1969 se televize dostává pod zostřený dohled stranických orgánů. Je schvalován její program na týden dopředu a zpětně vyhodnocováno jeho plnění. 227 Televize se dostává do popředí celospolečenského dění v souvislosti

219

(J. Cysařová 1998, 11) (Caccano 2008, 23) 221 (J. Cysařová 1998, 14) 222 (J. Cysařová 1998, 19) 223 (J. Cysařová 1998, 20) 224 (J. Cysařová 1998, 22) 225 (J. Cysařová 1998, 24) 226 Celé znění tohoto dvouparagrafového zákona: http://www.koncelik.eu/zakon-167-1968/ naposledy navštíveno 26. 7. 2013. 227 (J. Cysařová 1998, 27) 220

53

s Palachovým úmrtím a později díky zápasům hojekové reprezentace se sovětskou sbornou.228 V květnu je znovu obnovena ideologická komise ÚV KSČ, která se otázkami spojenými s televizí velmi aktivně zabývá. 229 J. Cysařová zdůrazňuje jistý typ pasivní rezistence ze strany zaměstnanců a balancování na hraně možného ze strany vedení ČST s ředitelem J. Šmídmajrem v čele. Přes silnou kritiku a zastavení mnohých pořadů na přímý příkaz stranického vedení je snaha neopouštět dobrovolně směr, kterým se televize vydala v první polovině roku 1968. Nedochází k vnitřnímu odsouzení tohoto období a také nedochází k razantním personálním a organizačním změnám. 230 Změny přichází po odvolání ředitele J. Šmídmajera a nástupu nového vedení v čele s Janem Zelenkou 6. 8. 1969.231 Období po jeho nástupu lze popsat jako malou „studenou“ válku v televizi, která díky mocenskému zázemí, které bylo za Janem Zelenkou, postupně přerůstalo v lokalizované konflikty (a jednotlivé pracovníky a pořady). J. Cysařovská cituje zprávu J. Zelenky pro idelogickou komisi ÚV KSČ ze srpna 1970: „…my stáli před situací vůbec nejdříve tu masu televizní, v Praze 2700 lidí, v celém Českolosvensku 5000 pracovníklů, tuto masu od [prominentů pravicové kampaně roku 68] odloučit… do konce roku jsme museli zlikvidovat desítky prominentních pravicových publicistů…“ 232 Součástí této ofenzívy stranického centra byly prověrky, které byly zahájeny již před nástupem Jana Zelenky na post ředitele v červenci 1969. Neměly ovšem na chod televize výraznější vliv, protože je prováděla komise OV KSČ Prahy 1, která stála také ještě v tiché opozici proti celostátnímu vedení KSČ. 233 Zásadní změny přichází až s prověrkami roku 1970 a výměnou stranických legitimací. Zasaženo prověrkami bylo několik stovek lidí (151 zrušení členství, 74 vyloučení), k tomu je nutné připočíst 75 členů, kteří emigrovali. 234 Situace Jana Zelenky a nového vedení ze všeho nejvíce připomíná postup gerilového oddílu na nepřátelském území. Vedení KSČ si bylo zřejmě dobře vědomo, že rozpuštění celé ČST a její nové budování by přineslo tak obrovské náklady, že tato možnost není ani nikde

228

(J. Cysařová 1998, 34) (J. Cysařová 1998, 33) 230 (J. Cysařová 1998, 34–35) 231 (J. Cysařová 1998, 37) 232 (J. Cysařová 1998, 37) 233 (J. Cysařová 1998, 40–41) 234 (J. Cysařová 1998, 46) 229

54

zmiňována. Jan Zelenka tedy útočí na klíčové uzly v síti – šéfredaktory, redaktory a moderátory a pomocí postupných lokalizovaných personálních opatření přebírá kontrolu. Mnohem spíše než klasickou represi ze strany komunistické strany připomíná tato situace „nepřátelské převzetí“ společnosti v kapitalistické ekonomice. Ideologický cíl totiž není nadřazen nad ekonomický – produkce musí zůstat zachována a jde o „efektivizaci“ dosavadního provozu (zde ovšem nikoli ve smyslu ekonomickém, ale ideovém).235 Tuto podobnost dobře ilustruje fakt, že podobný typ restrukturalizací provází i změny ve způsobu odměňování. Nejinak tomu bylo v ČSSR roku 1970. V. Biľak navrhl předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1970 nový platový řád pro pracovníky v médiích. 236 Cílem bylo finančně motivovat posrpnovou politiku vedení KSČ. V Československé televizi tak na počátku sedmdesátých let fungovala následující struktura ústředních a hlavních redakcí.237 ČST Praha Ústřední redakce televizních novin Ústřední redakce armády, brannosti a bezpečnosti Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky238 Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež Hlavní redakce vzdělávacích pořadů (vzniká v 70. letech) Hlavní redakce dramatického vysílání

235

Prokop popisuje zevrubně situaci v USA po roce 1985, kdy do oslabených koncernů ABC, CBS a NBC vstupují investiční kapitáloví hráči a „restrukturalizují“ provoz těchto televizních gigantů. Následovaly „škrty“ zaměstanců v rozsahu od 10–30 % a v některých případech táhlý spor s odbory, který byl ovšem cca po roce a půl zlomen. (Prokop 2005, 323–324) 236 (J. Cysařová 1998, 49) 237 (Hladký 1986, 53–54) 238 Název je citován dle Hladkého, ovšem (J. Cysařová 1998, 63) uvádí, že „publicistiky“ bylo změněno na „propagandy“

55

Hlavní redakce hudebního vysílání Hlavní redakce zábavných pořadů Hlavní redakce pořadů ze zahraničí (dříve filmových programů) ČST Bratislava má shodnou strukturu s tím rozdílem, že zde nesídlí žádná ústřední redakce (a tedy první dvě položky seznamu nesou název Hlavní redakce). Součinnost všech těchto jednotek zajištují pak Hlavní redakce programu v Praze a Bratislavě. Oproti 60. letům vznikají dvě Ústřední redakce se sídlem v Praze. A to již na Kavčích horách, které byly předávány ČST postupně od roku 1970. Souběžně s politicky motivovanými změnami probíhají v televizi změny organizační. Dále vzniká samostatná hlavní redakce vzdělávacích pořadů a byl založen orchestr a balet Československé televize. Došlo k v významnému rozšíření výzkumu diváckého ohlasu.239 27. 5. 1970 v 19:45 je zahájeno vysílání II. Programu. Prvním odvysílaným pořadem je vystoupení ústředního ředitele Československé televize Dr. Jana Zelenky. 240 Druhý program zpočátku nevysílá každý den, vysílalo se v rozsahu 6 hodin týdně (a to večer v úterý, ve čtvrtek a v neděli). Zpočátku byl druhý program institucionálně samostaný a produkoval vlastní pořady241, tento model založený na konkurenčním vztahu mezi prvním a druhým programem byl ale posléze opuštěn.242 Rozsah pokrytí byl zpočátku obdobný jak v případě programu prvního o dvacet let dříve – jednalo se o cca 3 % populace. V krátké době, v druhé polovině roku 1970 dochází k navýšení vysílacího času druhého programu díky sjednocenému vysílání Televizních novin v 19:30 na obou vysílacích okruzích, ukončeno pak bylo zpravidla kolem 22.00.243 Televize si v období raných 70. let prošla složitým vývojem od „normalizace“ vnitřních poměrů v intencích raného husákovského režimu přes konsolidaci svých personálních a

239

(Hladký 1986, 56) (Š. Vlasáková 2009, 36) 241 (Š. Vlasáková 2009, 36) 242 (Landisch 1988, 25) 243 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 243) (Michalec 1983, 254) 240

56

řídících mechanismů v druhé polovině 70. let, k stabilní a postupně se petrifikující pozici na počátku let osmdesátých. Stojaté vody plnění plánu, částečného navyšování vysílacích objemů čeří obava z rozvoje družicového vysílání, o kterém se předpokládá jeho široké využití v ideologickém soupeření mezi dvěma bloky.

57

4

Televize jako instituce

„Televize je především pravidelnost ve vysílání jednotlivých pořadů a každá změna znamená porušení diváckých návyků.“244 Výše uvedený citát říká o televizi i společnosti v 70. a 80. letech v ČSSR více, než by se mohlo zdát. Pravidelnost a klidný rytmus běžného života sevřeného mezi socialistickou festivitu a tzv. únikové zóny je propojována švem v podobě televize, která je všudypřítomná. Hrající televize dominuje obývacímu pokoji v domácnosti245, objevuje se v hospodách246, přenosné televize hrají na chatách a chalupách. Televizní program je od poloviny 70. let ustálený a vykazuje značnou míru předvídatelnosti. Divák nesmí být (roz)rušen.

4.1 Znovuzavedení plánovaného řízení Plánování programu prošlo od založení televize mnoha fázemi. Odhlédneme-li od nutné dobové teleologie, ve které jdou dějiny přímočaře kupředu a je dle dobového autora „patrný posun ke kvalitě, důslednosti a náročnosti.“ 247 V prvním období, jak jsme ho vymezili v třetí kapitole, „splývalo plánování programové a výrobní… [plánování] pouze organizovalo vysílání v tehdejších skrovných poměrech.“

248

V druhém období již

„…nabývalo programové plánování charakteru koncepční činnosti, muselo do sebe zahrnout i plánování pro několik televizních studií i prvky mezinárodní televizní spolupráce, ale nebylo ještě důsledným nástrojem ideově politické koncepce televize; mělo charakter utřiďování faktů, plnilo především úkoly organizační.“249 Konec 60. let je pak popisován s určitou nezřetelností – důvod je prostý, jako období krize není v televizní historii popisováno pouze předsrpnové období roku 1968, ale zpětně je do pojmu krize zahrnována větší část ředitelského působení Jiřího Pelikána. Důvody jsou následujcí: „…zmizely roční plány, vysílací schéma fungovalo jen setrvačností bez potřebné inovace,

244

(Kovařík 1983, 85) (Hladký 1986, 296–297) 246 (Bílek a Činátlová 2010, 16) 247 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 27) 248 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 27) 249 Ibid. 245

58

nezachoval se žádný základ koncepční programové činnosti, do té doby v oblasti programového plánování vytvořený.“250 Období pod vedením J. Pelikána lze na základě doposavad provedených výzkumů charakterizovat jako „charismatický“ management. J. Pelikán hájil televizní pracovníky před i po cenzorních zásazích a dával dramaturgům relativně volnou ruku.251 Po srpnu 1968 se ovšem situace nemění nijak rychle. V televizi vládne relativně tuhá rezistence, a tak obnovení direktivnějšího stylu plánování programu přichází až v roce 1972.252

4.2 Programové řízení a tvorba programu „… divák o vysílacím schématu nic neví, ale tuší jeho existenci a spoléhá na ni. Tím jsou dány hranice ,volnosti‘ v naplňovaní vysílacího schématu.“253 Řízení televize se v 70. letech přesouvá k centralizovanější a hierarchizovanější struktuře rozhodování, než jaká panovala za Jiřího Pelikána v 60. letech a je v přímém protikladu k de-formalizování metod rozhodování v roce 1968. Faktická rozhodovací pravomoc se koncentruje do kolegia ústředního ředitele Čs. televize a to především díky dohledu nad přípravou ideově tematických plánů a také díky dozoru nad jejich realizací. Role dalších orgánů, kterým byly Ideově ideově tematické plány předkládány, jako Ideologická komise KSČ a místní (televizní) KSČ, hrály zřejmě spíše podružnější úlohu. Výše uvedená tvrzení mohou znít poněkud odvážně a to jak ve srovnání s dobovým popisem rolí a funkcí televize: „Televizní program ve svém celku je především nositelem politických funkcí. […] Působení televizního programu v socialistické společnosti je polyfunkční: informuje a ideově působí, integruje společnost na principech vědecké teorie marxismu-leninismu, plní úkoly výchovné, vzdělávací, estetické, kulturně-rekreační atd. Jedním z nejdůležitějších úkolů naší socialistické televize je úkol podávat pravdivý obraz o životě člověka v socialistické společnosti. Základní a prioritní funkcí, která integruje celý televizní program, je funkce ideologická, politická a funkce kolektivního propagandisty,

250

(Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 27) (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999, 526–529) 252 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 27) 253 (Kovařík 1983, 85) 251

59

agitátora a organizátora.“ 254 , tak se soudobými popisy akcentujícími dozor STB 255 a podřízenost ČST KSČ (a především ideologické komisi ÚV)256. Snahou této práce není tyto pohledy odmítnout, ale spíše doplnit o detailní rozbor fungování televize bez ohledu na množství zásahů zvenčí. Nikoli s cílem je bagatelizovat, přehlížet či jinak zlehčovat, ale z důvodu snahy o pochopení fungování jejích vnitřních mechanismů v běžném provozu. Vědomí možnosti zásahu bylo pro tvůrce a pracovníky ČsT jistě důležité, ale v první řadě bylo nutné se držet běžných postupů. Tvorbu programu lze sledovavat a popisovat dvěma způsoby. Prvním, který se intuitivně nabízí, je vyjít od jednolivého pořadu a sledovat sérii kroků, které vedou od ideového záměru k jeho realizaci prostřednictvím televizního vysílání. Tuto intenci potvrzují i doboví filmoví teoretici: „V televizní praxi je prvotní plánování programové, kromě toho je ale nutné naplánovat i práci na každém jednotlivém pořadu. Scénář je základní výchozí jednotkou, která určuje nejen ideový a kulturní význam jednotlivého pořadu, ale scénář povýšený do „vyšší kategorie“ by měl představovat celkovou koncepci určité skupiny pořadů. To znamená, že dlouhodobé dramaturgické plány jsou stejně závažným prvkem pro celkové plánování jako scénář pro jednotlivý pořad.“257 Ovšem vzhledem k situaci, jež byla popsána v minulé kapitole, byla televize přímo podřízena vládě a komunistické straně prostřednictvím ideologické komise ÚV a celá hospodářská politika fungovala na základě dispozitivu plánovaného řízení, je druhou možností vyjít od dokumentů, v kterých se prolíná ideologický dohled s technickoekonomickými omezeními. Takovým dokumentem je ideově tematický plán: „Základním ideově koncepčním plánem Československé televize, který zajišťuje, aby programová linie ČST odpovídala hlavním ideovým a politickým úkolům KSČ, je dlouhodobý ideově tematický plán (ITP)… Přílohou ITP je druhý základní roční plán ČST – vysílací schéma, které upřesňuje kvantitativní údaje ITP, formuluje základní prvky programu a je spojovacím článkem mezi programovým a výrobně ekonomickým plánem ČST. Z ITP a

254

(Hladký 1986, 62) (Žáček nedatováno) 256 (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999) 257 (Hladký 1986, 62) 255

60

vysílacího schématu se odvozují všechny ostatní plány programové, výrobní, provozní a ekonomické. ITP a vysílací schéma je také základním programovým dokumentem, jehož plnění se ve čtvrtletních lhůtách kontroluje.“258

4.3 Příprava ideově tematického plánu Ideově tematický plán byl tvořen na každý kalendářní rok a obsahoval výhled na rok následující. Jeho příprava probíhala ve třech čtvrtinách roku předcházejícího – od ledna do září. Zahajovacím výkopem práce na novém programu bylo vytvoření Směrnice pro tvorbu ideově tematického plánu. Ta určovala harmonogram prací na novém IDT. Směrnice měla celostátní charakter a sběr podkladů pro její tvorbu zajišťovaly Hlavní redakce programů v Praze a Hlavní redakce programů v Bratislavě.259 Vlastní práce začínaly vyhodnocením roku minulého, které se předkládalo „…kolegiu ústředního ředitele k projednání a ke schválení začátkem března…“ 260 Do procesu hodnocení byly zahrnuty i další materiály kontinuálně produkované během roku. „Ke kvalitativním údajům, vstupujícím do systému hodnocení televizního programu a jeho prostřednictvím do řízení a plánování, patří rozbory specializovaných pracovišt Čs. televize: oddělení dopisů diváků, tiskové a informační oddělení, které registruje mimo jiné novinovou a časopiseckou kritiku a sociologický výzkum ohlasu diváků na televizní pořady.“261 Struktura ITP je následující – každý ITP se skládá ze čtyř kapitol a příloh. Kapitola „Hlavní úkoly Čs.televize“ charakterizuje koncepci programové tvorby Československé televize na daný rok v souladu se stranickou linií. V druhé kapitole nazvané „Metodické a organizační zabezpečení“ jsou formulovány konkrétní postupy, jakými mají hlavní redakce a studia realizovat hlavní úkoly … V kapitole „Úkoly jednotlivých redakcí Čs.televize“ lze nalézt pro každou programovou oblast deset až patnáct konkrétních zadání a úkolů. Poslední,

258

(Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů. 1990, 28) (Kovařík 1983, 61–62) 260 (Kovařík 1983, 57) 261 (Kovařík 1983, 24) 259

61

čtvrtá kapitola „Charakteristika vysílání v roce“ obsahuje údaje o celkové vysílací době Čs.televize v daném kalendářním roce, shodném s obdobným údajem státního plánu Čs.televize. Vše je doplněno několika přílohami: výročí roku, přehledem mezinárodních festivalů, přehledem přímých sportovních přenosů.262

4.4 Od vysílacího schématu k vysílání Vysílací schéma „…upřesnuje kvantitativní údaje ITP, formuluje základní prvky skladby programu a je spojovacím článkem mezi programovým a výrobně ekonomickým plánem ČST.“263 A lze tak o něm říci, že „… vysílací schéma je věrnějším, úplnějším obrazem televizního programu, než ideově tematický plán.“264 Vysílácí schéma se potýká se Skyllou nutnosti pravidelnosti vysílacích časů a Charybdou změny. Neměnnou kostru televiznímu vysílání dávaly pořady zpravodajské a cyklické, „…které mají své stálé místo (vysílání pro školy, kurzy, magazíny typu Azimut, Maják, Sportovní revue, Zemědělský rok, Ekonomický magazín)“, jejichž protiváhou byly „…pořady dramatické, zábavné, tuto hudební kostru obalují živým tkanivem, které dává televiznímu programu výslednou tvář.“265 Změna má ovšem také svoji roli, a to jako kontrapunkt ke stálosti: „…televizní divák má rád stálé uspořádání hlavních televizních pořadů … divák o vysílacím schématu nic neví, ale tuší jeho existenci a spoléhá na ni.“266 Za ideální situaci doboví autoři považují moment, kdy toto schéma má: „…svůj vnitřní řád… svou harmonii. Potom by [divák] každý rušivý zásah do oné harmonie pociťoval jako něco zvláštního, jako signál. A právě takto by měly být v programu umísťovány pořady, jimiž chceme říci něco svrchovaně důležitého, na které chceme položit mimořádný důraz.“267

262

(Kovařík 1983, 63–66) (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 28) 264 (Kovařík 1983, 84) 265 (Kovařík 1983, 85) 266 (Kovařík 1983, 87) 267 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 28) 263

62

První verze vysílacího schématu se předávájí zpět k připomínkám do jednotlivých redakcí a studií. Na počátku srpna každého roku se připomínky uzavírají a hlavní redakce programů v Praze a Bratislavě po nové vzájemné koordinaci zpracovává druhou verzi vysílacího schématu, která je v září spolu s návrhem ideově tematického plánu předložena znovu k závěrečnému rozhodnutí kolegiu ústředního ředitele.268 Tento proces se samozřejmě nemohl obejít bez konfliktů. Zajímavé je hledisko, které mělo být a zřejmě i bylo uplatňováno: „V těchto sporech musí tvůrci vysílacího schématu nacházet buď vzájemnou rovnováhu, nebo dávat přednost tomu, co je v zájmu většího okruhu diváků.“269 Vysílací schéma je pak rozpracováváno do dalších dokumentů. Prvním „operativním plánem“, odvozeným z ideově tematického plánu a z vysílacího schématu, je „roční dramaturgický plán“. To je plán, jehož úkolem je rozložit pořady obsažené v ITP s využitím vysílacího schématu do celého konkrétního kalendářního roku a konfrontovat tak specifika jednotlivého kalendářního roku (jeho svátky, výročí, významná období, speciální významné události jako jsou stranické sjezdy, konání olympijských her apod.) se strukturou televizního vysílání. 270 Důležité ovšem je, že „Roční vysílací plán obsahuje jen pořady seriálové, cyklické a významné jednotlivé inscenace a jiné pořady připravované k některým výročím.“271 Na úroveň jednotlivých dní a jejich kompletního programu se dostaneme až v případě čtvrtletních plánů. Zde do hry vstupuje také výrazně ekonomická složka výroby. Tato úroveň plánování je: „…páteř vysílání, které se musí přizpůsobit výroba a tvorby jednotlivých výrobních dramaturgií natolik, aby bylo dosaženo požadovaného výsledku.“272 Nejdůležitějším je ovšem týdenní vysílací plán: „…definitivně určuje skladbu programu se všemi detaily (rozmístnění drobných doplňkových pořadů, reklamních bloků, vyřešení

268

(Kovařík 1983, 90) (Kovařík 1983, 89) 270 (Kovařík 1983, 96) 271 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 30) 272 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 30) 269

63

vznikajících mezer mezi plánovanými pořady, například zařazením Chvíle pro písničku apod.), upravuje výslední „make-up“ televize pro její diváky, důsledně řeší vzájemné vztahy 1. a 2. programu, i vztahy pořadů ve struktuře jednotlivých dnů i celého týdne.“273 Výše uvedeným jsme vyčerpali řetězec vedoucí k umístění jednotlivého pořadu v čase. K tomu, aby ovšem tento záměr mohl být naplněn, bylo potřeba ho sladit s výrobními možnostmi televize. Z tohoto důvodu se souběžně rozpracovával „výrobní plán“. Výrobní plán vzniká mezi návrhem první verze ITP a druhou verzí vysílacích schématů.274 Výrobní plán je tak množinou obsahující dvě podmnožiny. První jsou premiérové pořady, které je nutné vyrobit a druhou podmnožinou dostupné výrobní kapacity v čase. Ani obezřetně korektní jazyk dobové učebnice nedokáže zakrýt fakt, že zde leželo jádro mnoha konfliktů, neboť: „…realizační záměry redakcí, kterými hodlají co nejlépe naplňovat ITP, mnohdy překračují možnosti [výrobního] studia.“ 275 Po schválení výrobního plánu kolegiem ústředního ředitele Čs. televize je jednotlivým redakcím předán: „…celkový výrobní úkol v hodinách a jeho členění podle základních výrobních technologií… Za jeho plnění po všech stránkách je zodpovědný šéfredaktor.“ 276 Následuje rozepsání tohoto celkového úkolu do „dramaturgicko-výrobního podkladu“ pro každý jednotlivý pořad. Na jejich souhrnu je pak vystavěn „měsíční výrobní plán“, který: „…je vydáván s dvouměsíčním předstihem pro studiovou a přenosovou výrobu a s měsíčním pro filmovou výrobu.“ 277 Konkrétní pořad pak získá „výrobní list“, jehož schválením začíná vlastní výroba pořadu. Podstatné je, že „Jakékoli změny, které vzniknou při výrobě pořadu oproti schválenému výrobnímu listu, lze realizovat jen po předchozím projednání se všemi složkami, aby nedošlo k porušení kontinuity výroby, technologické kázně či ohrožení výroby jiných pořadů v plánovacím období.“278

273

(Kovařík 1983, 97) (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 34) 275 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 36) 276 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 38) 277 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 39) 278 (Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 40–41) 274

64

Z hlediska postupu výroby je třeba zdůraznit, ještě jeden moment, a to absenci technického scénáře, tj. rozepsání scénáře do jednotlivých záběrů,279 jak je tomu u filmové produkce. Výsledek lze tedy jen přibližně odhadovat a to v mnohem menší míře než právě u filmové tvorby. Je otázkou pro další bádání, jak to s pevností programové struktury a její viditelností či nevitelností bylo. Š. Vlasáková ve svém výzkumu věnovaném komparaci vybraných let z období 1970–1985 a jejich programového schématu uvádí při hodnocení roku 1975: „Pořady, některé seriály a cykly ještě většinou neměly pevnou strukturu vysílacích dnů, hodin, ani kanálů (tedy kromě seriálu Nejmladší z rodu Hamrů a Byl jednou jeden dům). V televizním programu ještě nebylo možné vysledovat jakoukoliv pravidelnost, ať už se jednalo např. o hudební pořad Zpívá celá rodina, Velký revuální program televize NDR Ein Kessel Buntes, seriál Inspektor Colombo či cyklus Bakaláři. I oblíbené Televarieté se vysílalo jednou od 20:00, jindy zase od 21:30, v pátek nebo sobotu, na prvním nebo na druhém programu.“ 280 Bohužel pro rok 1985 takové zhodnocení nenabízí a konstatuje: „Oproti sedmdesátým letům se celková atmosféra zdá být uvolněnější.“281 V 70. letech se objevuje ještě jeden důležitý moment, a to využívání počítače k propočítávání a snadnějšímu formulování jednotlivých variant vysílacího schématu. 282 Vliv takovéhoto typu automatizace na řízení instituce velikosti Čs. televize není možné při současném stavu bádání posoudit. Popis složitého řetězce „překladů“ mezi jednotlivými typy dokumentů nebyl samoúčelný. Množství kroků, v nichž byla opracovávána idea na nějaký pořad, je velmi vysoké, stejně tak jako množství třecích ploch, které tím nutně vznikaly. Tato vyjednávání o podobu pořadů a o možnostech jejich realizace, která byla každodenní rutinou televizních pracovníků, jsou do značné míry skryty pohledu dnešních badatelů. Právě zde se otevírá velký prostor pro možnosti využití především orální historie.

279

(Vrabec, Základy tvorby a výroby televizních pořadů 1983, 74) (Š. Vlasáková 2009, 95) 281 (Š. Vlasáková 2009, 124) 282 (Kovařík 1983, 93) 280

65

4.5 Zpětná vazba od divácké obce – Vztah k tištěným médiím – časopisecká a novinová kritika Velký význam byl přikládán zpětné vazbě od divácké obce již od počátku televize. V 50. letech se nejednalo o nikterak sofistikované metody – vlastně pod tlakem přicházejících poštovních zásilek vzniklo v roce 1954 oddělení dopisů diváků, o tři roky později transformované do Oddělení pro styk s diváky. 283 V 60. letech dochází k postupnému využívání sociologických metod šetření pro výzkum sledovanosti a spokojenosti diváků. V rámci formování nové organizační struktury na počátku 70. let a přechodu k centrálně pojatému programovému řízení dochází k přesunu: „…odpovědnosti (i praktické činnosti) z oddělení statistiky do hlavní redakce programu…“ 284 Vedění i výkonná pravomoc se koncentrují kolem HRP (Hlavní redakce programu). Zde dochází nejen k plánování toho, co se bude vysílat a kdy, ale také se zde reflektuje, co bylo odvysíláno a jaké na to byly reakce mezi rozličnými typy publika. Vzniká zde specializované statistické oddělení, které: „…úzce spolupracuje při zpracování programové statistiky, uplatňuje svou kontrolní funkci a odpovídá za spolupráci s Federálním statistickým úřadem.“285 V 70. letech dopisové oddělení doplňují sofistikované výzkumy divácké recepce televizního vysílání, sledování novinové a časopisecké kritiky a se získanými údaji se dále pracuje. „Ke kvalitativním údajům, vstupujícím do systému hodnocení televizního programu a jeho prostřednictvím do řízení a plánování, patří rozbory specializovaných pracovišt Čs. televize: oddělení dopisů diváků, tiskové a informační oddělení, které registruje mimo jiné novinovou a časopiseckou kritiku a sociologický výzkum ohlasu diváků na televizní pořady.“286 Sociologický výzkum prováděný od roku 1972 má jako hlavní nástroj tzv. „denní kontinuální výzkum“, který „zajištuje pravidelně zasílané informace od panelu 500 respondentů. Reprezentativnost panelu se opírá o podrobnější kvótní soupis znaků: věk,

283

(J. Cysařová 1998, 60–61) (Kovařík 1983, 7) 285 (Kovařík 1983, 7) 286 (Kovařík 1983, 24) 284

66

pohlaví, vzdělání, profesní skupina, typ obce bydliště… Respondenti jsou vybíráni ze seznamu tv koncesionářů…“287 Tento výzkum je kompatibilní s výzkumem, který paralelně probíhá pro Slovensko. 288 V důsledku nárůstu dat potřebných k zpracování a zvyšování dostupnosti moderní výpočetní techniky v průběhu 70. let, došlo v televizi k budování moderního výpočetního střediska. Je využíváno pro zpracování „…měsíčních výstupů, např. pro oddělení statistiky, pro hlavní redakci pořadů ze zahraničí a pro další účastníky agendy odvysílaných pořadů.“289 Sledován je také ohlas na televizní vysílání v dalších médiích. Recepce ohlasu postupuje zcela systematicky: „Obsahová analýza zahrnuje všechny deníky (včetně krajských a okresních), kulturně politické časopisy, magazíny a odborné časopisy. Zpracovává se do týdenní svodné zprávy, se kterou se seznamuje vedení Čs. televize, šéfredaktoři a ředitelé studií na pravidelných pátečních poradách.“ 290 Rozbor ohlasu je prováděn dle těchto principů: „Kritické výroky se klasifikují ve třístupňové škále (pozitivní, neutrální, negativní) a hodnotí se stanoviska tisku k: - námětu, scénáři, literární předloze - hereckým, komentátorským a jiným interpretačním výkonům - úrovni režie a režijní koncepce - ideově politickému a uměleckému vyznění díla - celkovému vyznění. Průměrně se tři měsíce v hlavních denících ČSSR objevují texty k 300 televizním pořadům.“291

287

(Tesár a kol., Televizní výkladový slovník; R- Ž 1978, 299) heslo: Výzkum sledování televize. (Tesár a kol., Televizní výkladový slovník; R- Ž 1978, 300) heslo: Výzkum sledování televize. 289 (Kovařík 1983, 23) 290 (Kovařík 1983, 29) 291 (Kovařík 1983, 29) 288

67

Ovšem Čs. televize nemonitoruje pouze pasivně to, jak je o ní a její produkci referováno, ona také: „…aktivně napomáhá recepci svojí tvorby v novinářské obci servisní nabídkou v podobě pravidelného informačního kanálu …Tiskové informace přinášejí údaje o vysílaných a připravovaných pořadech.“292

4.6 Dopisový ohlas Jedním z nejběžnějších způsobů komunikace diváků s televizí jsou reakce v podobě psaného dopisu. Počet těchto reakcí dosahuje na počátku 80. let 600.000 dopisů ročně.293 Z došlých dopisů je následně zpracován týdenní rozbor, který je součástí podkladů pro pravidelnou poradu vedení televize s šéfredaktory hlavních redakcí. „Rozbory seznamují vedoucí pracovníky s pozitivní i negativní reakcí diváků na konkrétní pořady týdne, s charakterem jejich připomínek, námětů, kritiky a stížností.“294 Převážnou část dopisové agendy tvořily odpovědi na soutěže a ankety v různých pořadech ČST. Z došlých dopisů byl každý měsíc vytvářen bulletin Z dopisů diváků, obsahoval jak kvantitativní, tak kvalitativní rozbor reakcí v dopisech obsažených. Součástí bulletinu byla i svodka charakteristických dopisů. Tyto materiály se výsledně zpracovávaly také pro každoroční hodnocení uplynulého roku. Zvláštním případem korespondence věnované telvizi spíše jako tématu než jako adresátu byly stížnosti: „…pro orgány Výboru lidové kontroly, které současně poukazují na trendy vývoje i změny v charakteru stížností a podání televizních diváků.“295

4.7 Vnitrotelevizní hodnocení programu Důležitým momentem řízení jakékoliv lidské činnosti je její hodnocení. V televizním provozu probíhalo hodnocení takřka neustále: „Vnitrotelevizní hodnocení začíná u těch, kteří televizní pořady vyrábějí. Každý pořad nejprve hodnotí výrobní štáb, který tím zakončuje výrobu. Oceňuje se práce jednotlivců, rozebírají klady i nedostatky provozního a

292

(Kovařík 1983, 28) (Kovařík 1983, 25) 294 (Kovařík 1983, 26) 295 (Kovařík 1983, 26) 293

68

technického zabezpečení výroby a vyrobený pořad se předkládá šéfredaktorovi (řediteli studia) příslušné ústřední (hlavní) redakce ke schválení…“296 V Československé televizi jsou pak tato hodnocení přímo navázána na systém odměňování: „Už od nejnižšího článku se dbá na to, aby hodnocení odráželo nejen ideově politické výsledky vlastní činnosti, ale aby sloužilo bezprostředně také ke stanovení finančního ocenění, například doplňkových odměn.“297 Anebo naopak postihů.298 Na prvním stupni je předkládáno režisérem pořadu a vedoucím výrobního štábu. Schválením hodnocení uzavírá výrobu pořadu příslušný šéfredaktor. Druhým stupněm jsou pravidelná hodnocení hlavní redkace a nebo studia. Třetím, nejvyšším stupněm, jsou pak hodnocení prováděná vedením a programovými radami. Nejvyším stupněm hodnocení v rámci televize je pak hodnocení na kolegiu ústředního ředitele, které posuzuje plnění ideově tematického plánu.299

4.8 Neperiodická hodnocení televizních pořadů Kromě výše uvedených periodických hodnocení existovala také neperiodická hodnocení. Jednalo se o „… neperiodické analýzy pořadů, vysílaných k různým politickým, kulturním a společenským událostem a historickým výročím, dále rozbory hodnotící podíl televize na zvláštních úkolech celostátního významu, mimořádná hodnocení úrovně vybraných cyklů, seriálů i jednotlivých programových oblastí…“ Tento typ hodnocení připravovaly především vyšší organizační složky a projenávaly se na kolegiu ústředního ředitele Čs. televize.300 Typově se jednalo o hodnocení k událostem „…jako jsou sjezdy KSČ, všeobecné volby do zastupitelských orgánů všech stupňů, významná výročí KSČ a naší socialistické vlasti… apod.“301 Vznikaly tak materiály jako „ Výsledky působení Čs. televize od XV. sjezdu KSČ

296

(Kovařík 1983, 35) (Kovařík 1983, 35) 298 (Tesár a kol., Televizní výkladový slovník; A- J 1978, 224). heslo Hodnocení. 299 (Kovařík 1983, 35–37) a (Tesár a kol., Televizní výkladový slovník; A- J 1978, 224), heslo Hodnocení. 300 (Kovařík 1983, 38) 301 (Kovařík 1983, 39) 297

69

se zřetelem k závěrům 15. zasedání ÚV KSČ“ či „Zkušenosti s uplatňováním závěrů XVI. sjezdu KSČ a 15. zasedání ÚV KSČ v činnosti Čs. televize“, ovšem i mnohem pozoruhodnější dílka, jako například: „…hodnocení podílu a účasti Čs. televize na popularizaci zásad populační politiky v našem státě obsahující jak kvantitativní rozbor zpravodajských, publicistických, vzdělávacích a uměleckých pořadů, tak aktuální otázky obsahu a forem televizního působení, další možnosti ztvárnění této tematiky v televizních pořadech apod.“302

4.9 Otázka cenzury a autocenzury Cenzura a její doprovodný jev – autocenzura – jsou tématem, které stále čeká na své podrobné zpracování.303 Tato kapitola není zaměřena na konkrétní události, ale snaží se přinést celkový pohled na způsob fungování specifické instituce v období pozdního socialismu. Proto i popis složitého problému, kterým cenzura v tomto období je, bude pojednán v rovině obecné, nikoli na konkrétních případech. Nejprve stručné shrnutí způsobu dohledu nad tiskem. Po srpnové invazi v šedesátém osmém roce byl 30. 8. 1968 zřízen Úřad pro tisk a informace, a to usnesením vlády č. 292. 304 13. 9. 1968 přijalo Národní shromáždění zákon č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.305 Zákon definoval pravomoci Úřadu pro tisk a informace (ÚTI), později nahrazeného od ledna 1969 Českým úřadem pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenského úřadu pro tisk a informace (SÚTI) na Slovensku. Úřady tak mohly přisoupit k taxativně vymezenému souboru postihů při zveřejnění informací v rozporu s oficiální politikou státu či strany. ČÚTI a SÚTI analyzovaly činnost všech médií, sledovaly dodržování tiskového zákona, obsahovou orientaci médií, vyhodnocovaly zahraniční propagandu a její vliv na veřejné mínění. Jednalo se o primárně systém následné cenzury.

302

(Kovařík 1983, 40) Z českých dobových prací konce 70. a začátku 80. let stojí za pozornost zejména (Havlíček, Veřejná informace v sovětských politických systémech 2008) a (Šimečka 1979). 304 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 408) 305 (Köpplová a a kol. autorů 2003, 410) 303

70

ČÚTI a SÚTI vydávaly pro média: „…seznam zapovězených či naopak doporučených informací. Pokud se vedení redakce přesně neřídilo tímto seznamem, následovaly sankce.“306 V roce 1980 byly ČÚTI a SÚTI zákonem č. 180/1980 zrušeny a převedeny pod nově vzniklý Federální úřad pro tisk a informace (FÚTI).307 Tolik řeč fakt z dějin právních výnosů a institucí. Pro pochopení toho, jakým způsobem byl regulován tok informací, kde byla ona pověstná stavidla a kde propustě a kdo byl v roli hrázdného, je třeba se obrátit jinam. Milan Šimečka, v 60. letech vysokoškolský pedagog marxismu-leninismu, je od počátku 70. let prvně z vlastní vůle upozaděným českým intelektuálem v Bratislavě, později z vůle jiných jedním z nejznámějších disidentů na Slovensku. V letech 1975–77 napsal esejistický soubor Obnovení pořádku 308 , ve kterém se dotýká mimo jiné problému informací ve veřejném prostoru, role médií a postavení novinářů i jejich publika. Dle Šimečky „…řízení informací je základní podmínkou pořádku v reálném socialismu.“309 Paradoxem ovšem je, že řízení a dohled nad informacemi nejsou dle něj zdůvodnitelné v marxismu-leninismu: „Totální reglementace informací se v reálném socialismu vytvořila z požadavků praxe a nikomu se nepodařilo věrohodně ji teoreticky zdůvodnit.“310 Hlavním důvodem pro existenci tohoto mohutného aparátu ovšem není to, co si pod pojmem cenzura v běžném slova smyslu představíme. „Cenzura tu totiž nebyla proto, aby zabránila dostat se na veřejnost kritice socialistického zřízení, tu by se nikdo neodvážl zadat do tisku, byla tu spíše na to, aby udržovala oficiální šeď ve všech informačních prostředcích a zabránila dostat se na veřejnost každé myšlence, která nebyla předtím už stokrát přežvýkaná. Nebyla to cenzura proti zaměření tisku, ale proti jeho úrovni.“311

306

(Š. Vlasáková 2009, 45) (Köpplová a a kol. autorů 2003, 414) 308 (Šimečka 1979) 309 (Šimečka 1979, 51) 310 (Šimečka 1979, 55) 311 (Šimečka 1979, 53) 307

71

Po uvolnění konce 60. let a mocné tsunami svobody slova v období Pražského jara přichází těžká kocovina podzimu 68 a dlouhého roku 1969. Z pohledu moci bylo …snadné … zabránit tomu, aby se jakákoliv nežádoucí informace dostala na veřejnost. K tomu účelu byla obnovena cenzura…“312 To je ovšem jedna stránka problému. Snížení počtu periodik, ukončení vysílání pořadů, omezení přístupu k informacím je tím snadnějším krokem. „Likvidace velké části periodik nebrala ovšem ohled na kontinuitu kultury, plnila mnohem důležitější politickou úlohu, a to likvidaci stovek a tisíců novinářů a publicitů, kterým byla tímto způsobem odebrána ona příslovečná materiální základna. Velké části odbojné inteligence byl takto bezbolestně vyřezán jazyk. Vůbec nebylo nutné, aby byl někdo honěn po soudech pro pár slov. Nebylo prostě kam ona slova napsat, leda na zeď.“313 Na obnovovatele pořádku čekal ale mnohem těžší oříšek: „Složitějším se ukázal být pozitivní úkol. Probudit k životu propagandu, která by soustavně a se stále větší naléhavostí zvěrohodňovala ideové kotrmelce této zvláštní doby. I to se podařilo, přesto, že mně i mnoha jiným se to zdálo být nemožné.“314 Konstatuje autor trochu udiveně s odstupem sedmi let. Systém, o kterém si myslel, že ho zná do posledního šroubku, se poněkud proměnil. „Reálný socialismus žádá, aby především po formální stránce vládl v systému informací pořádek. To znamená, že se v podstatě nezkoumá efektivnost, působivost a přesvědčivost a dokonce ani věcná pravdivost informačních útvarů v masmédiích, hlavní je, aby vytvářely dojem, že slouží státní politice a zájmům strany…“315 Cenzura pak již vlastně není zapotřebí. V některých zemích východního bloku ani oficiálně neexistuje.316 Jedná se o post-cenzorní stav a Šimečka zdůrazňuje, že oproti 60. letům se „V Československu… už nevyprávějí historky o soubojích s cenzurou. Všichni lidé, kteří píší pro veřejnost, jsou si cenzory sami sobě.“317 A veřejnost? Veřejnost je dle Šimečky spokojená, protože se po ní nevyžaduje žádný mentální výkon: „…typ řízených informací využívá rozšířené lennosti

312

(Šimečka 1979, 52) (Šimečka 1979, 64) 314 (Šimečka 1979, 52) 315 (Šimečka 1979, 57) 316 (Havlíček, Veřejná informace v sovětských politických systémech. 2008), pozn. 95: „Instituce úřední cenzury formálně neexistuje v Bulharsku, v Maďarsku, v NDR; v roce 1977 byla formálně zrušena v Rumunsku.“ Str. 153. 317 (Šimečka 1979, 69) 313

72

občanů třídit a posuzovat dodané informace vlastním rozumem. Ve státním zájmu se tu vlastně děje stejný podvod na konzumentu, který už odedávna a bezostyšně rozvíjí bulvární tisk v zemích se svobodou tisku.318 V případě instituce, jakou je televize, si všímá důležité změny ve způsobu vysílání: „Bylo zlikvidováno živé vysílání, aby se ani náhodou nedostalo do programu nic kromě desetkrát prověřeného slova.“319 Zde jde ovšem pouze o část skutečnosti – Šimečka, muž psaného slova, nemá o složitosti řetězce vedoucího k odvysílanému pořadu nespíše ani tušení a eliminace živého vysílání není jen vysněným stavem neschváleného slova se děsících cenzorů a útlocitných stranických funkcionářů, ale také snem techniků dlouhá léta bojujících o dosažení bezporuchového vysílání. Dušan Havlíček, píšící svůj text o sedm let později v německém exilu, už zdůrazňuje odlišnou situaci: „Praxe ukazuje, že informační izolace společnosti není už v úplnosti uskutečnitelná. Hermetičnost informačního postoru proti vlivům zvenčí dostává stále větší trhliny, což se vztahuje zejména na rozhlasová a zčásti i na televizní vysílání ze zahraničí.“320 Této situace si bylo dobře vědomo i vedení televize, jak bude ukázáno dále v textu (kapitola 6.). V průběhu 80. let dochází k jistému rozvolňování obnoveného pořádku. Tento jev není snadné uchopit. Objevují se výstavy autorů v 70. letech beznadějně uzavřených mezi zdi svých ateliérů. Zvedme se nová vlna v české populární hudbě, která je sice nařčena ze starého obsahu, ale nepotkává ji osud undergroudových kapel let sedmdesátých. Čím si to lze vysvětlit? Vyčerpaností dohlížitelů? Článek „Veselý textař z ÚV“ 321 , který vyšel v srpnu 1988 v samizdatových Lidových Novinách, popisuje „malér“ hudebního měsíčníku Gramorevue s kritikou Jiřího Černého na album Josefa Melena, který spočíval v tom, že Jiří Černý netušil, kdo že je skutečný autor textu písní. Byl to Miloslav Müller, vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ. Vše pak dopadlo

318

(Šimečka 1979, 58–59) (Šimečka 1979, 65) 320 (Havlíček, Veřejná informace v sovětských politických systémech 2008, 153) 321 (Samek 1988) 319

73

takto: „Nakonec k sobě [Muller] povolal ředitele Supraphonu Kvíderu i náměstka Pospíšila a týden obav, zapříčiněným jediným (!), prvním (!!) textem občana Müllera, skončil líp, než se čekalo: nikdo nepřišel o místo a Černý může psát dál. Když si nedá pozor on sám, mají na jeho rukopisy dát větší pozor v redakci… Gorbačovova slova o tom, „aby byla vyloučena možnost uchvátit a zneužívat moc“ a o „ustanovení trestní odpovědnosti za pronásledování za kritiku“ znějí českému uchu jako sumerština. Dovolávání se principů glastnosti dobře ilustruje posun konce 80. let. Protože nemnoho let předtím by odpovědní redaktoři skončili spíše se sumerskými tresty, než jen pokáráním bez postihů.

74

5

„Normalizovaná“ televize verze rok 1983

[Chceme] „...připomenout všem televizním pracovníkům ve světě jejich odpovědnost za to, aby televizní umění skutečně burcovalo k odporu proti narůstajícímu nebezpečí jaderné války, proti hrozící zkáze lidstva.“322 „…chceme promlouvat politicky o problémech naší společnosti, o vztazích dnešních lidí, o slabostech našich nedostatků, o síle myšlenek socialismu.“323 „Často se vyskytuje stereotyp večerního rodinného soužití, při kterém rodiče vytrvale hledí do obrazovky, zatímco děti nemají u koho dostat odpověď na otázky, které život klade.“324

5.1 Postavení televize ve východním bloku Rok 1983 v československých dějinách ničím nevynikl. Obyčejný rok v časech stability reálného socialismu. V Kremlu nahradil Brežněva Andropov a přes jistou změnu diskursu sovětského vedení a snahu o „reformy s důrazem na pracovní disciplínu“ 325 k nijak zásadním změnám nedochází. Ve vedení komunistické strany v ČSSR se neschylovalo a také nedošlo k žádným podstatným změnám. Pustota politických dějin ale nemá zakrýt vhled do událostí v jiných oblastech lidského konání. Právě v tomto roce slaví televize v Československu třicet let vysílání. První zemí z bývalého východního bloku, kde bylo zahájeno pravidelné televizní vysílání, byl Sovětský svaz. Televize se v SSSR dostává do popředí mezi masovými médii ale až mezi lety 1960 a 1970. Mezi lety 1960 a 1981 se počet domácností vybavených televizorem zvýšil z 4,8 mil. na 75 miliónu. McNair k tomu uvádí: „V roce 1980 začala sovětská veřejnost identifikovat televizi, spíše než tisk, jako hlavní zdroj zpráv a informací. Televizní vysílání pokrývá velkou část země, zahrnující jednu šestinu světové pevniny a

322

(Týdeník Československá televize 1983), úvodník …aby televizní umění bojovalo za mír, Dr. Genadij Codr, ředitel mezinárodního festivalu Zlatá Praha, č. 23. 323 (Týdeník Československá televize 1983) K jubileu na slovíčko se svými diváky, Jan Zelenka, č. 18, str 3. 324 (Týdeník Československá televize 1983) úvodník Televize a rodina, Dr. Jaroslav Havelka, CSc. náměstek ministra práce a sociálních věcí ČSSR, č.6. 325 (Pullmann 2011, 42)

75

jedenáct časových pásem, a i díky velikosti SSSR a nedostupnosti některých jejích populačních center znamená, že na konci roku 1980 je stále ještě zhruba 30 milionů lidí bez možnosti přijmu televizního vysílání. 326 Sledování televize je třetí časově nejnáročnější činností, které se obyvarelé SSSR věnují, první je spánek a druhou čas strávený v práci.327 Televize tak přispívá k erozi základní jednotky sovětského systému – kolektivu – a příspívá k individualizaci jedince v rámci společnosti.328 Druhou zemí východního bloku, kde bylo zavedeno televizní vysílání, se stala v roce 1952 NDR. Po většinu období rozdělení Německa zde byla zvláštní situace v tom, že naprostá většina obyvatelstva měla přístup k televiznímu vysílání ze SRN.329 V ČSSR je v roce 1983 po sedmileté rekonstrukci v Praze znovuotevřena historická budova Národního divadla. 330 Z filmů, které měly v tomto roce premiéru, se dnes připomíná například Faunovo velmi pozdní odpoledne Věry Chytilové, Smoljakův a Svěrákův Jára Cimrman ležící, spící, Menzelovy Slavnosti sněženek či Švankmajerovo Kyvadlo, jáma a naděje. Z televizních premiér pak vyčnívají premiéry seriálů pro celou rodinu – Návštěvníci, Létající Čestmír, dále večerníčky – Divoké sny maxipsa Fíka, Rákosníček a jeho rybník. Televizní film scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa Tažní ptáci dosahuje v následujícím roce mezinárodního úspěchu na televiním festivalu v Monte Carlu a získává Zlatou Nynfu jako ocenění výkonu V. Brodského v hlavní roli.331 Jak vypadal televizní rok 1983? Pokusíme se tedy zrekonstruovat jeden (ne)typický rok v televizi v období vrcholné normalizace. Typický je proto, že televize je stabilizovanou institucí s jasně čitelnou strukturou. Nacházíme se z časového hlediska v bodě dostatečného odstupu nejen od konce 60. let, ale zároveň od „konsolidačně – normalizujícího“ období po nich následujících v první polovině let sedmdesátých. Rok 1983 nepřináší radikální změny v otázkách, jak televize funguje uvnitř jako instituce anebo naopak navenek, jak působí ve

326

(McNair, Glasnost, Perestroika and the Soviet Media 1991, 40) (Mickiewicz 1988, 204) 328 (Mickiewicz 1988, 210) 329 (Rumberg 1988, 213) 330 (Bílek a Činátlová 2010, 230) 331 (Bílek a Činátlová 2010, 229) 327

76

společnosti. Netypický je pak tento rok proto, že 30. výročí nutí televizi k bilancování a to otevírá otázky spojené s jejím smyslem, s její identitou. Ukazuje nám tedy mnohem více v tomto roce nejen to, čím byla, ale také čím být chtěla.

5.2 Televize po třiceti letech aneb na slovíčko s generálním ředitelem Pro televizi to byl jubilejní a díky tomu i trochu netypický rok. Slavila 30 let od zahájení pravidelného vysílání. Jedním z hlavních svátků oslavovaných v tomto roce, na televizní obrazovce i mimo ni, se tak stává sama televize. Třicáté výročí připadá na 1. 5. 1983. V textu K jubileu na slovíčko se svými diváky se nad ním zamýšlí tehdejší ředitel Československé televize Jan Zelenka.332 J. Zelenka se vrací o třicet let zpět: „A přece vzpomeňte, jak vypadala televize před třiceti lety. Ani jsme dobře nevěděli, co z ní vznikne. Každý měl radost, že se v té skříňce hýbou obrázky. Cokoli se vysílalo, budilo údiv.“ Bezděky tak připomíná jistou bezradnost při nakládání s novým, dobovou terminologií masově sdělovacím, prostředkem. Připomínka však slouží pouze jako kontrapunkt k situaci, v které se nachází televize v roce 83. „Proč to připomínám? …abyste si uvědomili ten nebetyčný rozdíl po třiceti letech. Především máte, předpokládám, pěkný televizor s velkou obrazovkou, někteří dokonce už barevný… v barvě si můžete vychutnat, jakou vlastně má blůzičku Saskia Burešová či Marie Poláková, jakou módní barvu zvolila Zdena Vařechová nebo Jana Fořtová. Rozeznáte barevnost dresů svého týmu od protivníka.“ Nejde ovšem jen o blůzky a jejich barevnost, primárně jde v Zelenkově pohledu na roli televize, o televizi jako o informační kanál: „Televize je tedy vaším sdělovacím prostředkem, v němž každý, kdo jen trochu chce a kdo se nezabednil do izolace mimo tuto společnost, nachází denně všechny nutné a dostupné informace z celého světa i z domova…“ Podstatný je deklarovaný nárok na naprostou holističnost: „nutné a dostupné“ je to, co vymezuje televizní informace.

332

(Týdeník Československá televize 1983) K jubileu na slovíčko se svými diváky, Jan Zelenka, 18/1983, str 2–

3.

77

Mimo to se ovšem televize stala něčím mnohem významnějším než jen zdrojem čertsvých informací. „Čs. televize se hlavně v posledních deseti letech stala největší a zcela svébytnou kulturní institucí.“ A televize tudíž není pouhým médiem, které masy pouze informuje a formuje, ale především kultivuje. „Jestliže si mnozí kritikové v západních zemích stěžují, jak televize, hlavně komerční, snižuje vkus a úroveň diváků… pak právem mohu říci, že Čs. televize zcela programově zvyšuje kulturní úroveň svých diváků. A nemůže takovou snahu narušit ani třeba zařazení zahraničního seriálu Sandokan.“ Televize se stává jakýmsi dvojencem komunistické strany. Tak jako politická práce formuje straníky, tak si televize „…za ta léta cílevědomou dramaturgií všech vysílání vychoval[a] diváka velmi náročného. Co se mu dnes zdá slabší, ještě před deseti lety by obstálo jeho měřítkům.“ Právě především na poli kultury – Jan Zelenka, je sám spoluautorem několika úspěšných pořadů (Křeslo pro hosta, Hudba z respiria) – nejsou hlavní cíle primárně propagandisticko-politické, ale spadají do sféry kultury a vymezit bychom je mohli spíše jako kulturně-politické. Přitom všem si však televize ústy Jana Zelenky nárokuje k divákovi vztah velmi intimní „…televize chce zůstat vaším blízkým přítelem a ještě důraznějším rádcem a průvodcem života. Chce být vaším zrcadlem i obrazem do světa, chce s vámi objímat bližní i bít nepřítele.“ Takto viděl televizi její dlouholetý ředitel Jan Zelenka. Jak ale vnímali televizi její diváci? A jak ji vnímali ti, kteří tvořili vysílání? A jak tedy vypadal televizní rok v období vrcholného socialismu?

78

5.3 Ideově tematický plán na rok 1983–84 „Dnes převažuje snaha … poskytovat i na druhém programu divákům atraktivní pořady ve smyslu hesla, ať se divák spíše musí rozhodovat pro jeden ze dvou programů, než aby byl nespokojen s oběma.“333 Základ fungování televize pro každý rok představuje „ideově tematický plán“. Jedná se o dokument vytyčující úkoly ideologického charakteru a dále především nastiňující reálné vyplnění programového schématu konkrétní tvorbou. Nikoli však ve tvaru stoprocentně detailního plánu, ale v závazném přidělení vysílacích objemů jednotlivým redakcím, rámcových vysílacích časů a frekvence jednotlivým pořadům, rozplánování programu vzhledem k významným událostem plánovaného charakteru a ponechání určité rezervy pro nepředpokládané aktivity. „Ideově tematický plán je tedy první reálný plán, který ve své úvodní části programově vyjadřuje úlohu a poslání televize, její funkce a současně jako základní dokument programového řízení a plánování zabezpečuje v titulové části pro dané časové období splnění rozhodujících úkolů a požadavků.“334 5.3.1

Hlavní úkoly v ideově tematickém plánu pro rok 1983

Úkoly jsou popsány typickým dobovým slovníkem pro ranná osmdesátá léta. Kromě zdůraznění součinnosti se závěry stranických sjezdů je v bodech poukázáno na „nutnost soustavně obnovovat a v praxi uplatňovat princip vedoucí úlohy KSČ….“ Dále pak na nutnost tvořit „…aktivnější podíl ekonomické a vědeckotechnické propagandy Čs. televize na probojování stranické linie přechodu ekonomiky ČSSR na cestu intenzivního rozvoje…“ 335 , a to při zachování „každodenního dialogu s divákem,… který… hodnotí události z třídních marxistických pozic, mobilizuje k překonávání překážek a ukazuje cestu vpřed.“336 Ekonomika není na prvních místech samozřejmě náhodou, pro začátek 80. let je příznačná nutnost strukturálních ekonomických změn nejen ve východním bloku, a to především jako

333

(Kovařík 1983, 88) (Kovařík 1983, 54) 335 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 2) 336 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 3) 334

79

následek tzv. ropných krizí konce let sedmdesátých. V ČSSR je pak snaha o jistý druh reforem vtělena do tzv. Štrougalových balíčků z roku 1980 a diskurz vystavěný na „intenzifikaci, rovnováze a efektivitě“ přetrvává až do pozdních 80. let.337 Role televize v této době je nastíněna takto: „V současném období je takovým profilovým úkolem například soustavná a cílevědomá propaganda ekonomické politiky strany. V Čs. televizi se na tomto úkolu podílejí všechny redakce jak zpravodajské, publicistické, vzdělávací, tak umělecké a i všechna studia. Postupně se v Čs. televizi vytvořil ucelený systém ekonomické propagandy.“338 Dobový mezinárodní kontext – charakterizovaný zostřením vztahů v době prvního volebního období R. Reagana v USA a M. Thatcherové ve Velké Británii na jedné straně a sovětskou invazí do Afgánistánu v roce 1979 a vleklou „polskou krizí“ na straně druhé339, se objevuje již v prvních všeobecně pojatých odstavcích: „Jedním z klíčových úkolů v programových záměrech Čs. televize je trvalé objasňování otázek války a míru, boje za mír, za odzbrojení a snížení nebezpečí vzniku válek, odhalovaní příčin napětí a konfliktů v mezinárodních vztazích.“340 Po obecných úkolech následuje dalších sedmnáct úkolů řazených v číselném pořadí (1.-1. až 1.-17.) platných pro celý následující kalendářní rok. Na prvním místě je deklarativní propojení televize a KSČ: „…Čs. televize … patří …pracujícím, je tribunou politiky stany a vyjadřuje všelidové veřejné mínění… Pravidelné vystupování stranických a státních pracovníků bude jednou z nejvýraznějších forem ideového a politického působení na veřejnost.“341 Jedná se o zajímavý obraz – televize jako tribuna – vyvýšené místo – v dobové sémantice asi nejpříznačněji propojené s tribunou na Letné na prvního máje342. Místo odkud: „Čs. televize bude uplatňovat ve svých pořadech závěry XVI. sjezdu KSČ… bude dokumentovat vyšší hodnotu života lidí v socialismu na

337

(Pullmann 2011, 56–57) (Kovařík 1983, 43) 339 (Vykoukal, Litera a Tejchman 2000, 517–525) 340 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 3) 341 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983), str. 3, úkol 1.1. 342 (Macura 2008, 113 - 114), popisuje spojení motivu vůdce a vyvýšeného místa. 338

80

jeho přednostech a výrazných znacích, jako je vědomí právních a sociálních jistot, růst vzdělávání a celkové kulturní vyspělosti, mezilidské vztahy a vztah ke společnosti a práci… bude vyjadřovat mírovou iniciativu a boj za mír, který vedou země reálného socialismu v čele se Sovětským svazem…“343 V kontextu výše uvedeného citátu není tedy příliš překvapivé následující tvrzení: „Čs. televize bude pokračovat v cyklu „Města našich dnů“,…, v průběhu roku 1983 uvede na obrazovku dalších 12 českých a slovenských měst,…“344 V časech vrcholícího reálného socialismu se i něco tak obyčejného jako televizní vlastivědný pořad stává navýsost politickým zadáním prvního řádu. Jan Zelenka v textu věnovaném 30. jubileu vysílání popsal cyklus takto: „Cyklus města našich dnů pěstuje vztah k celé naší zemi, chloubou nad skutečností, že máme pěkná města na východě i na západě naší republiky, že v nich žijí plnokrevní lidé, patří k nám a my k nim. Každý takový dokument nás naplňuje příjemným vlasteneckým pocitem, že naše země je krásná, že má přepestrou krajinu, širokou a bohatou přírodu a má lidi, kteří něco dovedou, něco znají.“345 Vlast jako politikum, ale také jako v zásadě neproblematicky splnitelný úkol. Revoluce propadlá do každodennosti. Až za touto snahou demonstrovat svoji civilizační převahu („…vyšší hodnotu života lidí v socialismu…“) se nachází úkoly prvoplánově propagandistického rázu: „…vybrané redakce zahájí přípravu a realizaci hlavních programových projektů Čs. televize k významným politickým událostem a výročím let 1984–86, ke 40. výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje čs. lidu a osvobození Československa Sovětskou armádou, k Čs. spartakiádě, k přípravě XVII. sjezdu KSČ, k 65. výročí založení KSČ a k volbám do zastupitelských orgánů všech stupňů.“346 Prioritnou nadále zůstává rozvoj televize jako nástroje. „…objasňování národnostní politiky KSČ …“ Čs. televize uplatní a rozvine zkušenosti z budování I. programu jako celostátního

343

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983), str. 4, úkol 1.2. (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983), str. 4, úkol 1.3. 345 (Týdeník Československá televize 1983), K jubileu na slovíčko se svými diváky, Jan Zelenka, 18/1983, str 2–3. 344

346

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 5, úkol 1.3.

81

a druhých programů jako národních… [ které] budou lépe pokrývat ekonomickou, politickou a kulturní problematiku obou republik.“347 Televize je tak jednou z vlajkových federalizovaných institucí. Je tak zároveň pohrobkem i hrobníkem odkazu roku 1968. Problémy palivových dodávek ze SSSR či vnitřní zhýralá nenasytnost ve spotřebě energií ústí spolu s dalšími ekonomickými faktory do již zmiňovaných tzv. Štrougalových balíčků. Řešení má v rámci dobového diskurzu přinést především další „intenzifikace“ ekonomiky, důraz se klade na zavádění „vědeckotechnických“ řešení do praxe: „…rozhodující význam [má] vědeckotechnický rozvoj… pořady budou objasňovat propojení vědy s výrobou… jako centrální otázku současnosti.“ 348 A všudypřítomný étos úspor, šetrnosti a omezení plýtvání. Televize: „…[se] bude všestranně objasňovat hospodářskou politiku KSČ a účiněji působit na změny ekonomického myšlení diváků… Straně a vládě: „…jde pak především o… nutnost maximální hospodárnosti… posílení exportní schopnosti… nekonvenční ryze ekonomický přístup i k takovým oblastem, jako je využívání pracovní doby, kádrová, cenová a mzdová politika, investiční výstavba, bilance pracovních sil a další.“349 Následující úkol je pak srozumitelný hlavně v kontextu dobové hospodářské situace v Polsku, které své dlouhodobé ekonomické problémy 350 řešilo mimo jiné i pomocí valutových půjček v zahraničí 351 . „Jedním z důležitých kritérií hospodářských výsledků je… stav obchodní a platební bilance.“352 V situaci, kdy otázky kvality nemůže spotřebitel řešit pomocí volby, pak nastupují jiné mechanismy snažící se ovlivnit kvalitu dostupného zboží, jako například denunciace pomocí masového média: „…pozornost bude věnována situaci na vnitřním trhu… ČS.

347

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 5–6., úkol 1.4. (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 8, úkol 1.7. 349 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 6–7, úkol 1.5. 350 (Zahradníček 2011, 42–44) 351 (Vykoukal, Litera a Tejchman 2000, 553) 352 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 7, úkol 1.6. 348

82

televize bude ve spolupráci s cenovými a kontrolními orgány pranýřovat nedostatky zásadního charakteru v kvalitě výrobků a poskytovaných služeb…“353 Klasickým příkladem dobového vnímání parametrů charakterizujících životní úroveň pak je vztah ke spotřebě masa354. „Tel. pořady budou s daleko větší naléhavostí uplatňovat závěry XVI. sjezdu KSČ a 4. zasedání ÚV KSČ k otázkám zemědělství a potravinářského průmyslu. Bude zdůrazňována nutnost zvyšovat rostlinnou výrobu, která limituje i výrobu živočišnou, a tím i naši celkovou životní úroveň.“355 Samotná politika KSČ ve své obecné rovině není viděna v dokumentu tohoto – krátkodobě zacíleného – typu jako hlavní priorita. „Hlavní redakce a studia Čs. televize budou věnovat zvýšenou pozornost propagandě vnitřní politiky KSČ… Zaměří se na základní principy, které podmiňují další rozvoj socialistického politického systému… [ a na] rozhodný boj proti nepřátelským názorům, zejména proti soudobému antikomunismu.“ (ITP83 str. 9, úkol 1–10.) Následuje výčet institucí, na které bude zaměřena pozornost, a to v tomto pořadí: „…plenární zasedání národních výborů, Národní fronta, Revoluční odborové hnutí.“356 Pozornost televize ve vztahu ke komunistické straně je tak zapovězena v tom smyslu, že televize není a nesmí být tím, kdo nastoluje agendu, ale vždy tím, kdo „vysvětluje a propaguje“ politiku strany materializovanou v podobě usnesení. Vztah s mladou generací není vnímán jako neproblematický a televize je vítaným a snaživě využívaným nástrojem v pokusech, jak tento vztah formovat ve prospěch strany a pozitivního vnímání jejích politik. Cíle jsou tedy nasnadě: „Televizní pořady budou podněcovat děti a mládež k tomu, aby si osvojovaly vědecký světový názor, socialistický životní způsob a uplatňovaly zásady socialistické morálky.“ Důraz v tomto roce bude především na závěry sjezdu SSM (III.) a to jako „konkretizace závěru XVI. sjezdu KSČ“, především se budou „…přinášet svědectví o tvořivovém podílu mladé generace na plnění

353

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 8, úkol 1.8. (Týdeník Československé televize 1988) č. 35, Proč jsou žně důležité, Ing. Josef Kadlec, redaktor ekonomické rubriky ÚRTN: „Přijde-li zákazník do obchodu a v nabídce neuvidí vepřeové maso v dostatečném množství, zamyslí se a řekne: Tak, kde to jsme, ono není vlastně maso!“ 355 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 8, úkol 1.9. 356 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 9–10. 354

83

úkolů pětiletého plánu, o její iniciativě vyjádřené v Mládežnickém kontu efektivnosti a kvality 7. pětiletky.“357 Až banálně je formulován úkol pro jednu ze silných televizních redakcí ÚRABB 358 : „V programové tvorbě Čs. televize má důležité místo propaganda vojenské, bezpečnostní a branné politiky strany.“359 Důvodem této stručnosti je zřejmě skutečnost, že tato redakce podléhala přímo Ministerstvu vnitra a formulace jejích úkolů šla po paralelní rozhodovací linii v rámci Min. vnitra. Pro populační politiku jsou sice doménou především 70. léta, ale z hlediska KSČ se stále jedná o téma aktuální. „Čs. televize bude pokračovat v propagandě populační politiky… Hlavní redakce a studia budou vycházet z dokumentu Vládní populační komise „Hlavní směry a cíle výchovy k manželství a rodičovství“, a je jakýmsi oslím můstkem ke spíše verbální proklamaci: „Zdravý vývoj naší populace vyžaduje zvýšenou pozornost tvorbě a ochraně životního prostředí.“ 360 A dále o široce definovanou skupinu handicapovaných: „Televize bude popularizovat rozvoj péče naší společnosti o invalidní občany v návaznosti na doporučení 34. zasedání Valného shromáždění OSN…“361 Vzdělávací role socialistické televize je pro tento rok spíše upozaděna prostým konstatováním. „V roce 1983 vstoupí naše školství do závěrečného období přestavby362 výuky na základních školách a zahájí třetí etapu přestavby výuky na středních všeobecně vzdělávacích, odborných, průmyslových a učnovských školách.363 Zahraniční politika a aktuální mezinárodní dění jsou tématem, kterému je z pohledu KSČ nutno důrazně čelit, ovšem až na patnáctém místě v pořadí úkolů: „V zahraničně politické propagandě bude ČS. televize důsledně vycházet z principů mírové politiky SSSR a ostatních socialistických zemí… tak, jak byl stanoven na XXVI. sjezdu KSSS a na XVI.

357

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 10–11. ÚRABB - Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti 359 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 12, úkol 1.11. 360 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 12, úkol 1.12. 361 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 13, úkol 1.12. 362 Užívání pojmu „přestavba“ v předgorbačovovském období rozebírá (Pullmann 2011, 23–41). 363 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 13, úkol 1.13. 358

84

sjezdu KSČ…“ 364 Úloha hlavního masmédia je následující: „Televize bude odhalovat nebezpečný trend nového horečného zbrojení, podstatu politického i vojenského úsilí současné administrativy USA o budování tzv. jednotek rychlého zásahu, dodávek zbraní nejreakčnějším režimům ve světě, teorii „zájmových“ oblastí USA, slučování pojmu mezinárodní terorismus s národně osvobozeneckým hnutím v rozvojových zemích i teorie „omezené“ války atd. Především pak považuje za nutné se zaměřit na sociální problémy v západním světě. „V rámci stálého zvyšování účinnosti a ofenzivnosti zahraničně politické propagandy bude Čs. televize důsledněji analyzovat slabá a zranitelná místa soudobého imperialismu, krizové jevy, nezaměstnanost, sociální podmínky života nejchudších vrstev obyvatelstva, rozmach a nové formy třídního boje v kapitalistických zemích.“ Mezi nepřáteli je v této době stále nejlidnatější stát světa, komunistická Čína: „Zahraničně politická propaganda Čs. televize se bude zabývat odhalováním metod a cílů neofašismu, rasismu a maoismu, pokryteckou politikou pekingského vedení vůči rozvojovým zemím, spojenectví maoistické Číny s nejreakčnějšími silami současného světa, jejím vyzbrojováním při současném zbídačování čínského lidu a celkovým nebezpečím, které pekingská politika představuje pro mírový vývoj ve světě.“ 365 Postup, jak tyto rozdíly tematizovat ve vysílání, je pak výslovně uveden: „Na konkrétních případech a srovnáních bude Čs. televize objasňovat základní rozdíly v principech i konkrétním postupu a výsledcích politiky zemí Varšavské smlouvy a NATO, zemí RVHP a EHS.“366 Problémy ovšem nejsou jen daleko, stačí stočit zrak k severním sousedům: „Soustavněji se bude Čs. televize zabývat vývojem událostí v Polské lidové republice, internacionální pomocí a spoluprací socialistických zemí a nepřátelskými a podvratnými akcemi světového imperialismu vůči Polsku.“367 Televize je médiem, které neumožnuje pouze působení uvnitř vlastních hranic, televizní produkce je snadno přenositelná jinam: „…Čs. televize bude i nadále rozvíjet dosavadní formy ideologického působení do zahraničí… Eurovize, zahr. agentury, vývoz pořadů,

364

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 14, úkol 1.15. (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 15, úkol 1.15. 366 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 16, úkol 1.15. 367 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 16. 365

85

koprodukce,

program.

v zahraničí…“

368

pomoc

rozvojovým

zemím,

festivaly,

kultur.

střediska

jsou prostředky, pomocí kterých má být budován kladný obraz

Československa ve světě. „Města našich dnů“ se dostala na čelní místo mezi úkoly pro rok 1983, do kulturní sféry pak patří i poslední z úkolů tohoto roku: „… Čs. televize bude propagovat kulturní politiku strany… Přiblíží divákům průběh Roku českého divadla (1983) včetně znovuotevření Národního divadla a přípravu Roku české hudby (1984).369 Toto detailní čtení Hlavních úkolů v ITP se nám jevilo jako podstatné z toho důvodu, že se velmi často mluví o „ideologickém tlaku“ na televizi, jeho podoba však nikdy nebyla podrobena detailnímu zkoumání procesů s ním spojených. Míra zásahu ideologického aparátu strany, a to jak na úrovni orgánů ÚV, tak stranické organizace uvnitř televize, je tak polem otevřeným pro bádání. Tato extenzivní čtení Hlavních úkolů nám naznačuje rozsah tematického, pojmového a ideového pole, v němž se autoři, režiséři, dramaturgové museli dokázat pohybovat a do jehož jazyka museli být schopni překládat svoje záměry. O tom, že se nejednalo o nijak hladký proces, pak svědčí následující: „…dosáhnout většího souladu vzájemné vazby základních programových dokumentů, tj. ideově tematického plánu a vysílacího schématu.“370 Ideově tematický plán je (s jistou nadsázkou) obdobou gramatické jazykové struktury, která je pro diváka ve své celistvosti neviditelná (ITP je k diposzici jen pro vnitřní potřebu ČST) a která se manifestuje až v konkrétním vysílání. 5.3.2

Televizní vysílání v číslech

Kromě úkolů definovaných kvalitativně, je pole činností televize popsatelné také v kvantitativních údajích. Celková vysílací doba na obou programech je pro rok 1983 celkem 6650 hodin (6400 hodin pokrývá vysílací schéma a 250 hodin je rezerva pro „aktuálně politické události a přímé

368

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 17, úkol 1.16. (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983) str. 17, úkol 1.17. 370 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 21) 369

86

přenosy neplánované v ITP.“371 Přitom na první vysílací okruh připadá 4290 hodin a na druhý 2360 hodin vysílacího času.372 Dominance barevného vysílání je již dlouhodobým faktem a relativně vysoké číslo podílu černobílého vysílání připadá především na reprízované pořady: „Barevné vysílání dosáhne cca 5350 hodin, tj. asi 81 % z celkové vysílací doby…“373 Navýsost citlivou a důležitou stránkou ve federalizovaném státě a televizi jako národně vymezené a federalizované instituci je otázka poměru vysílání v češtině a slovenštině: „Výměna pořadů mezi českým a slovenským okruhem bude uspořádána tak, že na I. celostátním programu bude vysíláno 52 % českých pořadů, 26,8 % slovenských pořadů a 21,2 % pořadů bude vysíláno souběžně na českém a slovenském okruhu v příslušném jazyce (pro děti, pro školy, odborné kursy apod.). Na II. programu bude na českém okruhu 89,6 % českých a 10,4 slovenských pořadů a na slovenském okruhu bude cca 81,8 % slovenských a cca 18,2 % českých pořadů. V celkové vysílací době českého okruhu tak bude na obou programech cca 21 % slovenských pořadů a v celkové vysílací době slovenského okruhu bude na obou programech cca 40 % českých pořadů.“374 Pořady dovezené ze zahraničí (přímým přenosem anebo prostřednictvím výroby české či slovenské jazykové verze) zaujmou cca 27 % z celkové vysílací doby Čs. televize, z toho zajistí HRPZ cca 23 %, HRTM cca 3 % a zbytek ostatní redakce (ÚRTN apod.).375 Reprízy budou tvořit cca 32 % z celkové vysílací doby Čs. televize, z toho však ve večerním vysílání obou programů po 18.00 hodině nepřekročí reprízy 27 % vysílací doby. Podíl repríz v dopoledním vysílání bude cca 36 % z vysílací doby.376 Vysílací schéma pro rok 1983 bude upraveno podle těchto zásad:

371

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 45) (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 21) 373 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 45) 374 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 45) 375 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 45) 376 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 45) 372

87

„- do nejsledovanějších večerních vysílacích časů budou důsledně zařazovány společensky nejzávažnější pořady. - soustava zpravodajských pořadů bude zachována ve stejné podobě jako v roce 1982, hlavní časová osa obou programů bude v 19.30 hodin. - dále bude prohlubována vzájemná časová koordinace (možnost přepojování) mezi I. a II. programem. - pořady zpravodajské, publicistické, dokumentární, vzdělávací a sportovní zaujmou cca 48 % vysílací doby na obou programech, pořady umělecké a zábavné cca 47 % a cca 5 % bude tvořit spojovací vysílání a reklama.“377 V roce 1983 je v ITP zaneseno v příloze Výročí roku 1983378 dvacet šest událostí. Z toho domácích událostí je 18, zahraničních 8, po jedné připadlo na výročí spojené s dělnickým hnutím a jedno institucionální výročí. Státních svátků a významných dnů je pak celkem 48.379 Pokrytí televizním signálem dosahovalo v případě prvního programu již takřka sta procent, druhý program pak mělo k dipozici 80 % obyvatel. Jan Zelenka byl ovšem ve výše uváděném rozhovoru optimistou: „… ministr spojů fandí televizi, a tak sám šlape na dodavatele a prosazuje ve vládě rychlejší tempo [výstavby dalších vysílačů a retranslačních stanic].“380 V kvantitativních údajích tykajících se divácké obce je také co slavit. „Televize je dnes k 30. výročí nejmasovějším sdělovacím prostředkem. Statistika nám udává, že počet televizních koncesionářů (rodin) dosáhl čísla 4 307 748)… znamená to tedy, že každých 10 % sledovanosti znamená u nás 1 milion diváků.“ 381 Zajímavý je údaj o sledovanosti vlajkového informačního, či dobovou terminologií propagandistického, pořadu: „Televizní

377

(Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 46) (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983), příloha 1. 379 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983), příloha 2. 380 (Týdeník Československá televize 1983), č.18, Jan Zelenka, K jubileu na slovíčko se svými diváky, str 2–3. 381 Ibid 378

88

noviny dnes sleduje denně 55 % = 5,5 milionu diváků, Aktuality 30 % = 3 miliony diváků a ještě ve 22 hodin relaci 24 hodin ve světě vidí 10 až 12 % = přes milion diváků.“382

5.4 Obraz televize ve společnosti „Televize není nadosobní, nadčlověčí instituce. Televize jsme my. Televize je zrcadlem, v němž můžeme vidět sami sebe, i jako celek: jak si dovedeme poradit se životem, jaké máme či nemáme mezi sebou talenty, do jaké míry jsme moudří, zajímavý či stateční… Každý národ, každá společnost má takovou televizi jakou si zaslouží.“ (týdeník ČST, rubrika „řekli o televizi“ 18/1983 František Filip režisér) V této subkapitole se zaměříme nejdříve na výpovědi televizních diváků v časopisecké rubrice „řekli o televizi“. Dále se budeme věnovat rozboru výsledků sociologických šetření prováděných Odborem výzkumu diváků v Bratislavě. 5.4.1

„Řekli o televizi“

Jaký byl televizní divák roku 1983? Jistý obraz nám poskytuje pravidelná rubrika v programovém týdeníku nazvaná prostě “Řekli o televizi“. Je souhrnem odpovědí na několik zřejmě obecně formulovaných otázek. Odpovědi jsou totiž formulovány volně a nedirektivně, nejednalo se zřejmě o formulář, dotazovaní mají zjevně volnost, jak v pojetí formy, tak i obsahu. Podstatné ale nejsou ani tak otázky, které byly divákům kladeny, ani to jak byli dále zpracovány, ale otištěné odpovědi, které nám ukazují diskursivní pole možných výpovědí o televizi ve veřejném prostoru pozdního socialismu. 5.4.1.1 Kdo vypráví o televizi v roce1983 „Televizní obrazovka mě přitahuje jako zpěv z ostrova sirén ze starořeckých bájí. Ještě mám klíče v zámku a už natahuji uši, co se právě vysílá. U nás doma je totiž televizní přijímač v provozu stále, pokud je někdo doma.“383

382

Ibid

89

Důležitý je výběr promlouvajících, kteří netvoří homogenní skupinu kromě jediného společného kritéria, než že jsou to koncesionáři a vlastní tedy (a také sledují) televizor. Dalo by se zde namítnout, že tak vypadává nevelká, ale podstatná skupina odpůrců této technické a masmediální vymoženosti a vytvářený obraz je tak zkreslen. Nás ale nezajímá gesto odmítnutí namířené proti televizi, ale právě důvody a způsoby jejího přijetí a role televize v životě promlouvajících. V roce 1983 dochází k zajímavé situaci, kdy v důsledku bilancování třiceti let od zahájení vysílání je tato rubrika věnována od třináctého čísla reflexi televize od pracujících v Československé televize. V prvních třinácti číslech promlouvají běžní koncesionáři, následně pak pracovníci televize. V prvních třech měsících vypovídá celkem 11 osob, v dvanáctém čísle se rubrika nevyskytuje. Jedná se o 3 ženy a 8 mužů a to z následujících profesí: asistent celní správy, trenér fotbalistů, referent dopravy, zasloužilý umělec - výtvarník, zpěvačka, pokladní prodejny (ž), ředitel hotelu, zástupce ředitele stanice Záchranné služby ÚNZ NV, zpěvačka, ředitel podniku. Dále bude na tuto skupinu v textu odkazováno jako na „běžné diváky“. Ve zbylé části roku pak dostávají slovo pracovníci samotné televize. Na tuto skupinu v textu odkazováno jako na „televizáky“. Jednalo se o 26 mužů a 13 žen a to an těchto pozicích: Pozice muži

Pozice ženy

Redaktor HRTM

Režisérka HRPZ

Dramaturg

Dramaturgyně HRVDM

Režisér

Vedoucí redaktorka HRPD

Redaktor ÚRABB

Režisérka HRUP

Architekt

Dramaturgyně HRPZ

383

(Týdeník Československá televize 1983) č.4, rubrika „řekli o televizi“, Josef Kunc, referent dopravy Českého svazu spotřebních družstev

90

Sportovní komentátor

Redaktorka HRPZ

HRVP

Dramaturgyně HRVDM

Režisér HRHP

Dramaturgyně HRHV

Šéfdirigent O.ČsT

Dramaturgyně HRVDM

ÚRTN

režisérka HRPZ

vedoucí odd. dramatických žánrů HRZP

produkční HRVDM

redaktor ÚRTN

režisérka HRVDM

vedoucí loutkoherecké skupiny ČST

dramaturgyně HRZP

vedoucí redaktor ekonomické rubriky TN vedoucí úseku provozů ČST Praha hlavní dramaturg HRHV zástupce šéfredaktora HRVDM redaktor HRVP komentátor zahraniční redakce ÚRTN vedoucí hudební dramaturg HRZP kameraman HRHV redaktor HRVP dramaturg HRZP vedoucí reportážní skupiny ÚRTN zástupce šéfredaktora HRPD šéfkameraman ÚRTN

Mnoho výpovědí lidí z televize sklouzávalo ke vzpomínkovému žánru či fejetonu. Žánrová podoba jejich odpovědí je mnohem pestřejší než v případě běžných diváků. Jejich výpovědi přinášeli odpovědi na určitá témata a dle toho jsou dále řazeny v textu. Nejprve bude probráno: Co se líbí; Divácký čas; Funkce TV; Výběr v programu; Vztah k televizi; První setkání; Budoucnost; O televizi; Zpětná vazba; Úspěch; Odpovědnost; 5.4.1.2 Co se v televizi líbí Pořady které byly zmíněny lze podřadit třem kategoriím: žánr pořadu; konkrétní periodický pořad či specifický pořad (jedno či vícedílný). 91

Běžní diváci (2 – 11/1983) zmínili následující pořady dle žánrové kategorie: tv inscenace 5x, večerníček 3x, sport. přenosy 2x, Aktuality 2x, TN 2x, dále 1x: filmy, cestopisy, jazykové kursy, seriály, pondělní filmy v původním znění, , filmy pro pamětníky, Konkrétní periodické pořady: TKM, Křeslo pro hosta, Studio kamarád, 24 hodin ve světě, Auto- moto revue, Ozvěny, Studio Jezerka Specifický pořad (jedno či vícedílný): Tv inscenace: Jehla – r. Petr Zikmund, Zahrada dětí (polemizuje s kritikou z MF), tv inscenace Příjemce platí v dolarech, inscenace Rozčarování; Rumunský film: Kdo je miliardář; Večerníček: Mach a Šebestová, Maxipes Fík; Seriál: Nemocnice na kraji města Všechny výpovědi vypovídají o kladném vztahu k televizi, který v mnoha případech není nekritický, ale v žádném není proti-televizní. Televize je brána jako fakt, u kterého převažují pozitiva nad negativy, ale svět bez televize již není myslitelný. Televizákům se obvzláště líbí přímé přenosy či živé vysílání: „…je tím nejspecifičtějším televizním žánrem… Nic není zpožděno, nic není ovlivněno. Všechno je tak jak to přináší život“384 „Mám ráda přímé přenosy - v tom nejsem vyjímka - pro tu atmosféru “být u toho“.“385 „Kdysi, když televize začínala, vysílalo se všechno “živě“, včetně inscenací. Potom, díky technickému pokroku, se naopak všechno kromě zpravodajství natočilo a pak vysílalo ze záznamu.“386 Mezi výpovědmi televizních pracovníků vynikly tyto výpověďi o oblibě pořadů pro děti a to svým důrazem na morální rámování těchto příběhů:

384

(Týdeník Československá televize 1983) č.13, Vít Holubec (Týdeník Československá televize 1983) č.14, Olga Walló 386 (Týdeník Československá televize 1983) č.17, Ljuba Mesteková 385

92

„Jsem nejvděčnějším publikem večerníčků všech něžných Křemílků a Vochomůrků a opravdových pohádkových pohádek, kde drak je poražen a dobro vítězí nad zlem.“387 „Mám ráda pořady pro děti, večerníčky, pohádky. Je to pro mě velice povzbudivé, když zvítězí dobro nad zlem, láska nad nenávistí. Zjednodušený pohled mi nevadí. O složitostech života vím a po pohádce je mi vždycky dobře. Je to očista, koupel, etické a citové pohlazení“388 „Mám ráda pohádky a přiznám se, že pokud to jde, nevynechám v televizi jedinou. Tak nějak mne ty pohádky uklidňují, vracejí do dětských let.“389 Jako by víra ve spravedlnost, jako by sama možnost spravedlnosti, byla odsunuta do říše pohádek. Jedná o zajímavý protipól množství zahraničně politických výpovědí v úvodnících věnovaných hrozbě jaderného konfliktu z tohoto roku.390 5.4.1.3 Divácký čas Hlavní vysílací čas není v ITP explicitně řešen, hlavní osou vysílání je zpravodajský vysílací blok začínající publicistickým pořadem, pak následují Televizní noviny. Zde jde o neměnný a dobře zavedený úzus: „…soustava zpravodajských pořadů bude zachována ve stejné podobě jako v roce 1982, hlavní časová osa obou programů bude v 19.30 hodin.“391 Hlavní vysílací čas není vymezen pozitivně, ale dá se odvodit z následující formulace: „Pořady vysílané po 22.00 hod. vyhradit zájmovým skupinám diváků, vzhledem k dalšímu posunu začátku pracovní doby do ranních hodin posílit výběr podvečerních pořadů apod.“392 Běžní diváci dobu v které se věnují sledování televize nereflektují, kromě dvou případů:

387

(Týdeník Československá televize 1983) č.21, Eva Marie Bergerová (Týdeník Československá televize 1983) č.22, Libuše Pospíšilová 389 (Týdeník Československá televize 1983) č.49, Soňa Štroblová 390 Rozbor úvodníků z týdeníku Československá televize je v subkapitole 5.4. této práce 391 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 46) 392 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84, 1983, 21) 388

93

„U nás doma je totiž televizní přijímač v provozu stále, pokud je někdo doma.“393 Druhým je zpěvačka Jitka Zelenková, která konstatuje, že sleduje televizi většinou po návratu z natáčení či koncertu a to většinou v pozdních hodinách. Z televizáků se tohoto fenoménů dotýká L. Mesteková, která upozorňuje na fakt, že: „Televize nám dělí čas, podle programu přizpůsobujeme koupání miminek i vaření kávy.“394 A tato skutečnost nezůstala bez následků: „…také já jsem obyčejným divákem tohoto média, které nám všem vpadlo do soukromí a proměnilo náš život intenzivněji, než jsme si často ochotni připustit.“395 „Televise se prostě fantasticky rychle stala televizí. Podmanila si nás a uzurpovala značný díl našeho volného času…“396 Jak již bylo uvedeno, nejedná se o značný, ale takřka veškerý volný čas běžné populace. Jak ukazují dobové sociologické výzkumy v ČSSR397 či v výzkumy prováděné v 80. Letech v SSSR398, běžný divák sleduje televizi denně a po dobu několika hodin. 5.4.1.4 Funkce TV V textech jsou reflektovány rozličné funkcionality televize a to jak ve vztahu ke svému účelu v domácnostech běžných diváků: „Stala se zdrojem radosti, zábavy a poučení a možná tak trošku i malou náplastí na nudu.“399

393

(Týdeník Československá televize 1983) č.4, Josef Kunc (Týdeník Československá televize 1983) č.17, Ljuba Mesteková 395 (Týdeník Československá televize 1983) č.32, Jarmila Turnovská 396 (Týdeník Československá televize 1983) č.18, František Filip 397 (Jašková 1983) (Ozanová 1983) 398 (Mickiewicz 1988) 399 (Týdeník Československá televize 1983) č.2, Miroslav Seidl 394

94

„Velice rozšířeným jevem je dnes to, že si lidé pouštějí televizi ke všem domácím činnostem. Mám hodně známých, v jejichž bytech hraje televize neustále ať se děje cokoli.“400 Tak také k účelům více zasahujícím do společnosti, ať už jako nástroje kontroly v podobě arbitra pravdivosti: „…televize se stává určitým kontrolním nástrojem, který už sice výsledky sportovních klání nezmění, ale může pomoci k dodatečnému posouzení kritických situací. Tím televize pomáhá zkvalitňovat úroveň vlastní hry a zároveň “hlídá“ i její čistotu.“401 Nebo jako nástroje edukativního: „Pohled na zubožené a hladové děti, na válečné střety, na boj o moc za cenu lidských životů mne pokaždé utvrdí v tom, jak je dobře, že žijeme právě v naší zemi a v tomto zřízení. Není to fráze, jen konstatování, že je to televize, která mne naučila za ta léta mnohé rozeznávat, dobré i špatné.“402 „…bezprostřednost a ještě větší otevřenost v televizi nikomu neuškodí. Divák se nesmí podceňovat… Televize má překvapovat. Seznamovat.“403 Televizáci si velmi dobře uvědomují rozšířenost televize: „Téměř ve všech obývacích pokojích co znám, vévodí bytovým stěnám televizor….“404 „Funkce zábavná rekreativní patří ka nejdůležitějším funkcím, jež by televize měla plnit…… slovní humor, situační komika to jsou myslím prvky, které naše programy řadí k nejzajímavějším“405

400

(Týdeník Československá televize 1983) č.10, Jitka Zelenková (Týdeník Československá televize 1983) č.3, Miroslav Máčala 402 (Týdeník Československá televize 1983) č.7, Vlasta Wunshová 403 (Týdeník Československá televize 1983) č. 5, Pavel Hlava 404 (Týdeník Československá televize 1983) č. 17, Ljuba Mesteková 405 (Týdeník Československá televize 1983) č. 31, Jaroslav Kotouč 401

95

„Den ze dne, minutu po minutě proměňuje televize naši psychiku, způsob vnímání a naše vztahy ke všem skutečnostem, ať už o nich podává suchou informaci, nebo ať je vyjadřuje pomocí dramatického tvaru.“406 A podivují se nad důsledky, které to přináší, ať už ty negativní: „Přišel nám třeba dopis od jedném matky, píše, že její dcerka se nudí, protože seriály často opakujeme. A já měla chuť odepstat: milá paní, dělejte něco proti tomu, zkuste vzít knížku a se svým dítětem si sednout…“407 Nebo naopak pozitivní: „Televise se prostě fantasticky rychle stala televizí. Podmanila si nás a uzurpovala značný díl našeho volného času… televize není nějaký mrtvý přístroj. Stala se - troufám si nadsadit - naším dalším smyslem.“408 5.4.1.5 Výběr v programu

Možnost programové volby z pohledu diváka byla trojí: první program, druhý program a nebo vypnutá televize. Zamlčenou vyjímku tvořila ovšem značná část republiky s příjmem zahraničního signálu. Tato skutečnost se ve výpovědích nikde neobjevuje, na rozdíl od výše analyzovaného rozhovoru s ústř. ředitelem J. Zelenkou a nebo specializovaných sociologických výzkumů prováděných Odborem výzkumu diváků. I tomto velmi limitovaném výběru se ale běžní diváci rozhodovali podle svébytných kritérií: „O výběru rozhoduje… momentální nálada, někdy autor, jindy obsazení“409 Výsledky protnutí preferencí výběru s kvalitou nabízeného programu šlo sledovat jednoduše: „Stačí jít večer po ulici a vidíme jestli je program zajímavý nebo ne.“410

406

(Týdeník Československá televize 1983) č. 32, Jarmila Turnovská (Týdeník Československá televize 1983) č. 16, Marie Kšajtová 408 (Týdeník Československá televize 1983) č. 18, František Filip 409 (Týdeník Československá televize 1983) č. 3, Miroslav Máčala 407

96

Důvody pro sledování televize u televizáků byly podobné jako u bežných diváků, primární funknce je potřeba společnosti a to buď v potřebě „nebýt sám“: „Zapínám ji za dvou důvodů: když je mi smutno a chci aby na mne něco mluvilo (na to je televize k nezaplacení) a pak když se těším, že se na něco podívám.“411 Či naopak být s ostatními: „Když se sejdeme všichni doma třeba u večerníčku, slýchám často: Jen si spočítej jak málo jsi doma.“412 Deklarativně diváci nevyžadují nic speciálního: „Jako divák jsem vděčná a naivní… [profesionalita] mne nepřipraví o to neutuchající okouzlení z pohybujících se obrázků, protože cestu paprsku ze studia do mého pokoje dodnes nechápu i když teoreticky mi to objasněno bylo“413 Televizáci uváděli i specifičtější důvody pro sledování programu např. pracovní: „Snažím se vidět co nejvíc, protože vím, že se mohu na každém vysílání něčím poučit, jindy zas pobavit.“414 Nebo touhu po uspokojení vysokých morálních standardů: „Jsem nejvděčnějším publikem večerníčků všech něžných Křemílků a Vochomůrků a opravdových pohádkových pohádek, kde drak je poražen a dobro vítězí nad zlem.“415 5.4.1.6 Vztah k televizi

Jeden z dotazovaných běžných diváků se netajil takřka s intimním vztahem k televizi, které vedlo až k pojmenování televizního přijímače, který získal na začátku šedesátých let v Děčíně:

410

(Týdeník Československá televize 1983) č. 5, Pavel Hlava (Týdeník Československá televize 1983) č.14, Dr.Olga Walló 412 (Týdeník Československá televize 1983) č.29, Josef Kadlec 413 (Týdeník Československá televize 1983) č.22, Libuše Pospíšilová 414 (Týdeník Československá televize 1983) č.13, Vít Holubec 415 (Týdeník Československá televize 1983) č.21, Eva Marie Bergerová 411

97

„…museli jsme, se ženou také lékařkou, dlouho a hodně šetřit“, když našetřili dostatečný obnos a televizor si pořídili pojmenovali [jsme] ho “Emil“, s antropomorfizovaným členem domácnosti pak navázali následující vztah: „…náš Emil byl přece jen nejvěrnější přítel.“416 Podobný vztah k televizi nalezneme i u televizních profesionálů: „Televizní obrazovka je tedy mým z nejdůvěrnějších společníků. Dnes a denně. Nedovedu si život bez ní představit.“417 „A přece řekne-li se televize, nevidím na prvním místě každodenní zaměstnání. Spíš ty tisíce večerů v nichž mi byla kamarádem a celé rodině prostředkem pro informace, zábavy a vzdělávání.“418 „…mne dnes a denně fascinuje skutečnost, že mohu zmáčknout knoflík na úhledné bedýnce a hle - ono to ke mě mluví, ono to hraje, ono to zpívá a ještě ukazuje obrázky. Dodnes nevím jak je to možné, ani čím to je, ale ten knoflík zapnu, když mám čas.“419 Televize se tak stává v domácnostech něčím mnohem důležitějším, než pouhým elektrickým a elektronickým spotřebičem. Obdobný jev – tj. antropomorfizace těchto přístrojů je znám ještě u automobilů, které také byli pojmenovávány a byla jim věnována péče za vynoložení enormních, ať už lidských či finančních nákladů. Stejně jako automobil, tak televize vytváří iluzi, že se můžeme ocitnout kdekoli. Jedná se o dokonalé simulakrum svobody, přestože televize i automobil jsou přesně těmi druhy přístrojů, které možnosti volby spíše omezují než rozšiřují.

416

(Týdeník Československá televize 1983) č. 9, Vladimír Randýsek (Týdeník Československá televize 1983) č. 13, Vít Holubec 418 (Týdeník Československá televize 1983) č. 24, Přemek Podlaha 419 (Týdeník Československá televize 1983) č. 26, Václav Zahradník 417

98

5.4.1.7 První setkání a zázrak televize

Setkání s televizí je pro většinu vypovídajících natolik formativním zážitkem, že si velmi často pamatují i po skoro třech desítkách let velmi výrazné detaily. Pouze jeden respondent uvedl: „Vlastně už se vůbec nepamatuji, kdy jsem se setkal s televizí poprvé.“420 Kolem poloviny padesátých let se sledování televize stalo poloveřejnou událostí – televizní vysílání v „televizních místnostech a klubech“ bylo velmi rychle nahrazováno sledováním v soukromých prostorech. Pořízení televize byla ale záležitost značně nákladná 421 a exkluzivní, která se ovšem nepojila s nárokem na výhradní užívání této služby vlastníkem přijímače: „… a já jsem byl trpěn u sousedů, kteří vlastnili tenkrát malou „pohlednicovou Teslu“.“422 při zahájení televizního vysílání tehdy sedmadvacetiletý Josef Kunc. „Bylo mi tak šest sedm let a chodíval jsem s ostatními dětmi k sousedům….“423 Pro televizáky jsou historky z dob zahájení vysílání ustavujícím momentem jejich kariéry, často spojeným s překonáním se: „Ty tam jsou doby, kdy již samotný pohybující se obrázek na televizní obrazovce byl senzací. Tehdy moje nastávající žena kantořila v jihočeské vesnici. Když chtěla spatřit něco z mé práce, musela vážit cestu do vedlejší vesnice, kde v jedné chalupě měli televizor, a před ním židle a prkna, aby si mohli sednout všichni zájemci.“424 A vstupem zázraku, posvátna technického věku do domácností:

420

(Týdeník Československá televize 1983) č.2, Miroslav Seidl (Franc a Knapík 2011) v hesle „televize“ uvádí cenu cca 4100 Kč v roce 1953, která byla později snižována. 422 (Týdeník Československá televize 1983) č.4, Josef Kunc 423 (Týdeník Československá televize 1983) č.31, Jaroslav Kotouč 424 (Týdeník Československá televize 1983) č.18, František Filip 421

99

„… sledoval jsem doma pohyb televizních obrázků, jako učiněný zázrak.“425 „Všichni jsme se na ten mrňavý zářící obdélník dívali s nesmírnou úctou k lidské dovednosti, byl to pro nás převratný vynález, zázrak techniky. Měli jsme každý den kino a dokonce doma… Každý kdo se zmohl na ten zázrak doma, byl předmětem našeho obdivu. Všechno se nám na té obrazovčičce líbilo, ani nás nenapadlo o programu pochybovat nebo dokonce něco kritizovat“426 Byly to krásné doby, televize byla hýčkaným, obdivovaným kouzelníkem, k jehož produkcím se scházeli sousedé v radostném očekávání, které nebývalo zklamáno. Kolektivní posezení před obrazovkou bývalo svátkem.“427 Figura zposvátnění či zázračnosti spojované s technologickou novinkou je odleskem momentu, kdy se z vědy stalo nové „náboženství“. Tento jev lze sledovat až zět do 19. století. V případě pozdně socialistického Československa obdobné jevy výstižně analyzoval V. Macura především ve své eseji Metro.428 5.4.1.8 Budoucnost jen jemně kriticky

Většina vypovídajících se k budoucnosti televize nijak nevyjadřuje. Zřejmě spíše shodou okolností než z nějakého očividného záměru, se mezi dvanáctkou prvních výpovědí o televizi objevili v roce 1983 dvě zpěvačky, obě v televizi vystupující. V jejich výpovědi zaznívá i nesmělá kritika rozsahu a skladbě přidělená hudebním pořadům: „Do budoucna bych televizi, ale i nám, divákům, přála podstatné rozšíření vysílání. Nemyslím tím pouhé rozšíření časového prostoru, ale hlavně nové “specializované“ kanály.“429

425

(Týdeník Československá televize 1983) č. 24, Přemek Podlaha (Týdeník Československá televize 1983) č. 25, Jan Bonaventura 427 (Týdeník Československá televize 1983) č. 31, Jaroslav Kotouč 428 (Macura 2008, 193–209) 429 (Týdeník Československá televize 1983) č. 6, Naďa Urbánková 426

100

„… vadí mi, že ve střihových písničkových pořadech se objevují už několik let stále ti stejní zpěváci. Mladí lidé u nás by určitě rádi viděli také něco z nové hudební vlny…. Myslím, že - ke škodě věci - vládne v této oblasti přílišná opatrnost.“430 Televizáci spíše vyjímečně vyjádří své přání: „…nestačí mi vtípky pro vtípky, a proto mi ve vysílání chybí víc opravdové, angažované satiry. Celá ta desetiletí postrádám politický kabaret. V tom nejlepším slova smyslu. Takový, který by divákům dokázal nastavit křivé zrcadlo všech těch kazimírů, jímž jsou vzdáleny pojmy přátelství, spolupráce a světového míru, jako nejzákladnější základny současného života.“431 Či touhu setrvat s televizí i nadále: „…mám za sebou dvě dvacítky let. tu druhou jsem prožil s televizí. Doufám že to se mnou vydrží i v té třetí dvacítce.“432 Televize jako celek zde je a ení na ní co měnit. Dobové úvahy a strachy, především politického vedení, z nástupu satelitní televize či videa, nejsou mezi běžnými konzumenty či producenty televiozního vysílání v roce 1983 na pořadu dne. Diváky i producenty nezajímá jak, ale pouze více. A více chtějí hlavně v oblasti zábavy. 5.4.1.9 O televizi

Obecné výpovědi o televizi najdeme u televizních pracovníků: „Zářící obrazovka už pro nás neznamená zázrak techniky, přijímáme jí jako naprostou samozřejmost.“433 Po třiceti letech televize „zdomácněla“ v tom nejdoslovnějším slova smyslu. Televizi již má téměř každý a tak lze prohlásit:

430

(Týdeník Československá televize 1983) č.10, Jitka Zelenková (Týdeník Československá televize 1983) č. 13, Vít Holubec 432 (Týdeník Československá televize 1983) č. 24, Přemek Podlaha 433 (Týdeník Československá televize 1983) č. 25, Jan Bonaventura 431

101

„Televize není nadosobní, nadčlověčí instituce. Televize jsme my. Televize je zrcadlem, v němž můžeme vidět sami sebe, i jako celek: jak si dovedeme poradit se životem, jaké máme či nemáme mezi sebou talenty, do jaké míry jsme moudří, zajímavý či stateční… Každý národ, každá společnost má takovou televizi jakou si zaslouží.“434 A česká společnost, která sama sebe definuje jako národní a kulturní 435 , pak usiluje o televizi, která je více než jen masovým médiem: „… to označení [tv - masový sdělovací prostředek] nemám příliš rád, protože i ono sdělování by mělo být součástí našeho boje o vzdělanost a vysokou kulturnost našeho národa v duchu onoho nerudovského: “… aby všichni lidé mohli být v témže okamžiku účastni stejného kulturního hodokvasu.“ S tímto snem jsme kdysi svůj životní svazek s televizí uzavírali.“436 5.4.1.10 Zpětná vazba

Důležitým momentem pro televizní pracovníky je otázka zpětné vazby: „Každý kdo pracuje v tomto nejúčinněším sdělovacím prostředku, je pod tou nejpřísnější kontrolou miliónů diváků.“437 Televizní diváci se na počátku osmdesátých let mění: „Televizní diváci jsou mnohem vnímavější než v počátcích televizního vysílání, stojí tedy za to hledat a nacházet nové způsoby, jak k nim promlouvat a dělat svou práci osobitě.“438 Nejdůležitějším segmentem televizní tvorby z pohledu diváků je zábava. Přinášet jí, ale není pro tvůrce z jejich pohledu nic jednoduchého:

434

(Týdeník Československá televize 1983) č. 18, František Filip (Holý 2010) 436 (Týdeník Československá televize 1983) č. 19, Jiří Procházka, 437 (Týdeník Československá televize 1983) č. 17, Ljuba Mesteková 438 (Týdeník Československá televize 1983) č.33, Dr. Pavel Špiroch 435

102

„A televizní zábava? … To je oblast neustálého vření, nápadů, jejich zkoušení, zavrhování a nových vynalézání. Boje s vlastními pochybami, polemik s recenzenty, aktivního dialogu s divákem a ustavičného boje o děj. A taky s elitářskými předsudky o lidovost zábavy.“439 5.4.1.11 Úspěch televize

Televizáci pak svoji instituci vnímají jako úspěšnou a to díky tomu co nabízí: „Čs. televize je už dnes v určitých ohledech světovou velmocí. Určitě nejsme na nejvyšší příčce v technice, ale ta se dá vyrobit a nebo koupit. Co je důležité, je obsah a jeho spojení s formou.“440 „V … důsledném a neústupném přelaďování televizní zábavy pro potřeby nové generace vidím největší úspěch koncepce současného období.“441 A především díky tomu, co to dle z nich znamená ve svých širších důsledcích: „…televize způsobila kvalitativní posun v kulturním zázemí lidí, rozšířila jejich obzory a není už tak snadné je překvapit něčím neobvyklým.“442 Nešlo ovšem o nějakou nepřiměřenou samochválu. Od počátku šedesátých let získává československá televizní tvorba množství ocenění na festivalech televizní tvorby. Ocenění u profesionálů je ale pouze jednou ze stránek úspěchů, kterými se televize v této době pyšní. Druhou je množství koprodukcí, které pod hlavičkou ČsT vznikají ať už se jedná o pohádky či seriálovou tvorbu s kterou se daří pronikat velmi úspěšně i například na západoněmecký televizní trh. 5.4.1.12 Odpovědnost za diváka

Televizáci

vnímají

odpovědnost

šířeji,

v dobové

„celospolečensky“:

439

(Týdeník Československá televize 1983) č. 22, Libuše Pospíšilová (Týdeník Československá televize 1983) č. 25, Jan Bonaventura 441 (Týdeník Československá televize 1983) č. 22, Libuše Pospíšilová 442 (Týdeník Československá televize 1983) č. 31, Jaroslav Kotouč 440

103

termonologii

by

se

uvedlo

„Máme odpovědnost za vkus našich mladých diváků a nesmíme zapomínat ani na ty už ne právě nejmladší.“443 A jsou si dobře vědomi toho, jaký nástroj mají k dispozici: „Brzy jsem poznala, že je to nejbáječnější hračka na světě, ale že je třeba s ní velmi umně a vynalézavě zacházet.“444 5.4.2

Výzkumy diváků v roce 1983

V archivu České televize se dochovalo několik přeběžných zpráv z výzkumů prováděných Odborem výzkumu diváků v souvislosti s třicátým výročím televizního vysílání. Vše bylo publikováno formou předběžné zprávy z výzkumu a to jako brožury určené pro vnitřní potřebu televize. První předběžnou zprávu obsahuje publikace Anketa k 30. Výročiu Československej televizie

445

, kterou zpracovala socioložka Marianna Ozanová z Odboru výskumu

programov ČST a divákov v SSR – Bratislava; pro vnitřní televizní potřebu.446 Anketa byla provedena formou dotazníkového lístku vloženého do časopisu Televízia. Zpět obdrželi 1505 vyplňených dotazníků, z kterých připadalo 51,6% na muže a 48,4% na ženy. Věkově se od ideálního populačního vzorku odlišoval soubor pouze u krajních věkových kategorií do 14 let a v kategorii 65 -69 let.447 V anketě byla podreprezentovaná vzdělanostní skupina se základním vzděláním 9,7 oproti 51,7 v populaci a nadreprezentovaná skupina se středoškolským vzděláním 50, 9 oproti 17,5 v populaci. Vyučení 20,7 k 23,6 a vysokoškoláci 16,1 k 5,4.448 Otázka Č.1:

443

(Týdeník Československá televize 1983) č. 26, Václav Zahradník (Týdeník Československá televize 1983) č. 28/1983, Helena Sýkorová 445 (Ozanová 1983) 446 Obdobnou publikaci pro ČSR, která zřejmě taktéž vznikla se nepodařilo ani v Archivu ani v knihovně ČT dohledat. 447 (Ozanová 1983, 3) 448 (Ozanová 1983, 4) 444

104

„Kedy a ako často sledujete v poslednom čase /asi tak posledné dva roky/ televíziu?“ 1/ - často, pravidelne, skoro každý deň

56,6%

2/ -dosť často, ale nie pravidelne, podľa toho, kedy mám čas 22,4 3/ -len občas, sledujem len to čo ma zaujíma 19,8 4/ -málo, nemám čas, ani väčší zájem 0,7 5/ -velmi málo, len príležitostne 0,2 Televizi sledují, rozděleno dle pohlaví: „…denne sledujú televíziu viac ženy ako muži – 59,6 k 54,5“ 449 Sledování televize bylo porovnáváno s dalšími taxativně vymezenými volnočasovýni aktivitami: poslechem rozhlasu; magnetofonu; čtení tisku; časopisů; knih; návštěvou divadla; a setkáním s přáteli. Studie se zaměřila především na spokojenost diváků: „Zaujímavé je, že tí, ktorí sledujú televíziu len občas, sledujú len to, čo ich zaujíma… dosahujú taktiež nízký koeficient spokojnosti = -3,4.“

450

S televizním

programem byli diváci spíše nespokojení. 38,6% respondentů bylo nespokojených, 35,1% bylo stejně spokojených jako nespokojených a 26,3% bylo spokojených. 451 Ovšem v otázce, zda televize poskytuje informace rychle a reaguje an probíhající změny převažovala s televizí výrazně spokojenost 46,6% oproti 14,1% (4,3% uvedlo, že o této otázce nikdy neuvažovali). 452 Spokojenost s informacemi poskytovanými televizí pak projevovali zřetelně více ženy (63,3%) než muži (45,4%). 453 Z výzkumu vyplývá, že většina respondentů tráví před televizí většinu svého volného času, ovšem nikoliv zcela ke své spokojenosti. Od televize očekávají především zábavu a rozptýlení.454

449

(Ozanová 1983, 7) (Ozanová 1983, 6) 451 (Ozanová 1983, 11) 452 (Ozanová 1983, 12) 453 (Ozanová 1983, 13) 454 (Ozanová 1983, 16) 450

105

Spokojenosti diváků s programovou nabídkou v oblasti zábavy se věnoval výzkum Diváci a televízná zábava455 zpracovaný v listopadu 1983 pro interní potřeby televize. Výzkum se zaměřil na zodpovězení následujících okruků: Spokojnosť divákov s televizným programom a so zábavou; Čo respondent zahrňujú pod pojem „zábava v televízii“; Obľúbenosť relácií; Obľúbenosť účinkujících; a ďalšie názory a želania respondentov. Asi tak napůl bylo spokojeno s programem a zábavou 44,7% respondentů, dost spokojených bylo 34,8% a úplně spokojených 5,5%. Dost nespokojených bylo 14,2% a úplně nespokojených 0,8%. 456 Převahy a výrazné spokojenosti diváků si byli vědomi autoři výzkumu a jako hlavní důvod viděli v pozitivním naladění vzorku populace na kterém byl prováděn výzkum k televizi jako takové a neochotou k záporným vyjádřením jako takovým. 457 Výzkum zdůrazňuje vyzrávání diváků, jejichž názory se diferencují oproti dřívějším výzkumům a jejich neochotu přijímat kladně jakoukoliv produkci. Odmítá take tezi o závislosti mezi věkem a spokojeností s vysíláním. 458 Otázky spojené s tím co respondeti zahrnují pod pojem zábavy přinesl slovenský výzkum zajímavé zjištění a to že české publikum považuje za televizní zábavu mnohem širší paletu programových typů než divák slovenský.459 Z výsledků vyplynulo, že čím šířeji vymezoval respondent zábavu, tím byl s televizním programem spokojenější.460 V oblíbenosti relací jednoznačně vedli pořady revuálního charakteru (Ein Kessels Buntes či Televarieté). Rozdíly mezi ČSR a SSR se projevili především v oblíbenosti s nejnovější populární hudbou, která byla na Slovensku mnohem populárnější než v Čechách a u operety s kterou to bylo přesně obráceně.461 V sekci věnované oblíbenosti účinkujících plná polovina respondentů nechala nevyplněnou otázku: „O akých účinkujících v zábavných relaciách nestojíte?“, celkem pak uvedli 230 jmen z nichž se ovšem jedna třetina objevila pouze jednou a ve více než jedná třetině dva až pětkrát.462 Na čelních místech se umístili Lasica-Satinský, Króner, Gott, Bohdalová a

455

(Jašková 1983) (Jašková 1983, 5) 457 (Jašková 1983, 3) 458 (Jašková 1983, 7–8) 459 (Jašková 1983, 11) 460 (Jašková 1983, 14) 461 (Jašková 1983, 18–20) 462 (Jašková 1983, 25) 456

106

Zagorová. Autory výzkumu převapil fakt, že respondenti takřka vůbec nezmiňovali zahraniční herce, celkově uvedli pouze deset jmen a mezi nejčastěji uváděné patřili Louis de Funes, Delon, Belmondo, Chaplin, Bardotová, Lorenová, Taylorová. 463 V otevřené otázce se diváci mohli vyjádřit k programu: „Menej politiky, viac zábavy a filmov zo západu. (53-ročná robotnička)“ „Nevysielať filmy a zábavné programy v neskorých večerných hodinách. (42-ročná referentka zásobovania)“ „Častejšie zaradovanie zahraničných hudobných a zábavných relacií. (50-ročný tech. pracovník)“464 Silný odpor pak vzbuzovali filmy s titulky. Malý zájem ukazoval výzkum také o operní a klasickou hudbu. Ovšem závěr z tohoto zjištění byl následující: „Tento fakt svedčí o nedostatečnej úrovni estetickej a hudobnej výchovy, ale vôbec neznamená, že klasickú hudbu nebudeme vysielať a prispôsobíme sa jedine vkusu alebo „nevkusu“ divákov.“465 Velmi specificky zaměřeným byl Výskum sledovanosti ČST a MTV a dôvodov ich preferencie466. Výzkum proběhl na jihu Slovenska v okresech Dunajská Streda, Galanta, Komárno, Nové Zámky a Rimavská Sobota. Zde na počátku osmdesátých let žilo více než třista tisíc občanů maďarské národnosti. Výzkum probíhal anonymně a to prostřednictvím poštou zasílaných dotazníků.467 Více jak polovina respondentů uváděla, že kromě příjmu ČsT a Maďarské televize mají k dispozici také rakouské ORF. MTV byla zachytitelná pro 99% respondentů maďarské národnosti v případě jejího prvního programu a 79,4% v případě program druhého.468 Čtvrtina respondentů hlásících se k maďarské národnosti měla problémy sledovat vysílání ČsT ve slovenštině a vice než polovina respondentů hlásících se

463

(Jašková 1983, 26–28) (Jašková 1983, 30–33) 465 (Jašková 1983, 39) 466 (Andráš 1983) 467 (Andráš 1983, 3) 468 (Andráš 1983, 7) 464

107

k slovenské národnosti měla problém sledovat vysílání MTV v maďarštině. 469 44% slovenských a 57,2% maďarských respondentů uvádělo, že MTV má ve své programové nabídce lepší filmy než ČsT. Jako důvod vidí autor studie to, že u MTV tvoří filmy americké produkce 70% jí vysílaných filmů, zatímco u ČsT je to 40%. 470 V případě zábavných pořadů odcházeli diváci od ČsT k MTV především z toho důvodu, že: „…ich podstatnú časť tvorí satira, ktorá vo vysielaní ČST chýba.“471 V případě zpravodajství a publicistiky nepřevažovaly prefrence výrazně ani k ČsT ani k MTV.

5.5 Úvodníky v programovém týdeníku 1983 Podstatnou otázkou při popisu televize v osmdesátých letech je, jak provést relevantní výběr souboru výpovědí při popisu diskursu vedeného tímto médiem. Není v silách jednotlivce, znovu shlédnout rok vysílání v podobě v jaké se udál a dosud nemáme možnost analyzovat korpus audivizuálních pramenů strojově, i když doba kdy bude možné využít k těmto účelům výpočetní techniku se velmi rychle přibližuje.472 Pro potřeby této práce se ukázala jako jedna z vhodných cest zaměřit se na médium, které televizi není vlastní - na text. Jedná se o úvodníky v programovém týdeníku eponymně nazvaném ČST. Jsou vstupní branou k vysílaní pro široké vrstvy čtenářů a spolu s reportážemi, rozhovory a dalšími neprogramovými rubrikami tvoří plnohodnotný magazín zaměřený na širší typ výpovědi než pouhou informaci o programové nabídce. Nejedná se tedy o jakýsi úkrok bokem, snahu vyhnout se nástrahám audiovizuálního média, ale zaměření se na pramen, který ač vlastně pro danou instituci není typický svou formou (text), rámuje celkový pohled na dobové dění v popisované instituci.

469

(Andráš 1983, 9) (Andráš 1983, 13) 471 (Andráš 1983, 14) 472 (Manovich 2011) 470

108

Lze souhlasit s Petrem Fideliem, že i zde tak jako v případě úvodníků z Rudého práva: „…nejde o nesmyslný “blábol“ o ničem, ani amorfní chuchvalec “lží“, nýbrž o regulérní reč, která (přinejmenším o svém producentu a jeho vidění světa) něco říká.473 Pro rok 1983 je zajímavým fenoménem skutečnost, že narozdíl od výše analyzované rubriky „řekli o televizi“ se v případě úvodníků jedná takřka o výhradně mužský pohled na věc v otázkách domácí ekonomiky, politiky států socialistického bloku, výročí apod. V roce 1983 bylo publikováno celkem 52 úvodníků.474 Z nich pouze dva napsaly ženy, zbylých 49 pak muži. První úvodník psaný ženou je věnovaný MDŽ a druhý text psaný ženou je věnován 15 letů federalizace ČSSR. Následující témata charakterizují úvodníky na nejobecnější významové rovině:

Téma

Četnost výskytu

mezinárodní situace

17

oslava/výročí

15

ekonomika/úspory

8

ekonomika/elektronizace - racionalizace

7

tv a společnost

3

spol. organizace

2

473 474

(Fidelius 1998, 3) Všechny citované úvodníky byli publikovány v týdeníku Českoslovenká televize na straně 2.

109

5.5.1.1 Mezinárodní situace Nejvyšší zastoupení tématu “mezinárodní situace“ v úvodnících je dáno dvěma skutečnostmi první mezinárodněpolitckou s geopolitickýcm významem, druhá má mezinárodně politickou agendu, ale význam měla spíše vnitropolitický. První “událostí“ je výrazná ofenzíva Ronalda Reagana a to jak v ideologické, tak ve vojenskopolitické oblasti, během prvního funkčního období proti sovětskému bloku. 475 Tato ofenzíva má jeden z vrcholů v březnu 1983 představením „Strategic Defense Initiative“ (23.3.1983) později překřtěnou na projekt Hvězdných válek, kombinovanou se snahou změnit poměr sil v oblasti taktických jaderných zbraní především v západní Evropě.476 Druhou je pak konání “Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce“ ve dnech 21. - 26.6. 1983 v Praze. „Červnem 1983 se zapsala Praha zlatým písmem do boje národů proti válečnému nebezpečí, když se stala hostitelkou “Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce“…. v situaci, kdy evropské národy musí nyní čelit nové situaci, která vznikla v důsledku realizace provokačního plánu USA a NATO na rozmístění nejnovějšího amerického jaderného potenciálu prvního úderu u hranic socialistického společenství.“477 Tyto dvě události rámují rozdělení dle linie sporu kapitalismus x socialismus a tyto pojmy/znaky pak stojí proti sobě jako pomyslné protipóly mezi kterými je rozloženo binárně rozdělené pole od nich odvozených antagonistických pojmových dvojic: Imperialismus x mírové soužití „…ještě nikdy nebyla v poválečném období nebyla situace ve světě tak napjatá a nebezpečná jako nyní,… vinu na tom nesou nejreakčnější síly imperialismu, především

475

(Durman 1998, 230–234) (Durman 1998, 258–263) 477 (Týdeník Československá televize 1983) č.53, Radoslav Klein: Jaký byl uplynulý rok; 476

110

USA, které se snaží prosadit své světovládné plány všemi prostředky… Skutečnost, že by chtěli řešit světové problémy silou jaderných zbraní, svědčí o hlubokém historickém pesimismu imperialismu, který se obává mírového soužití a konečného výsledku mírového soutěžení mezi dvěma společenskými systémy.“478 Vykořisťování x rozvojová pomoc „Hospodářské vztahy rozvojových zemí a kapitalistických států charakterizuje stejně jako dříve vykořisťování a nerovnoprávnost. Naproti tomu socialistické země si uvědomují důsledky zaostalosti většiny rozvojových zemí a usilují, aby se jejich odstranění stalo předmětem mezinárodní spolupráce všech států.“479 Zbrojení x odzbrojení „…a právě ze srdce evropy, z Prahy se v lednu 1983 ozvala závažná výzva… obrátily se členské státy Varšavské smlouvy na členské státy NATO se závažným konkrétním návrhem uzavřít Smlouvu o vzájemném nepoužití vojenské síly a zachování mírových vztahů. Pro současnou politiku NATO je příznačné, že vedení tohoto paktu doposud nadalo socialistickým státům žádnou odpověď …“480 NATO x Varšavský pakt Svět je symetricky rozdělen, avšak rovnováha je narušena. Ofenzívu vedenou R. Reaganem a M. Thatherovou se sovětskému vedení v čele s J. Andropovem nedaří neutralizovat. Snaha využít kromě jiných prostředlů i sílu mírového hnutí nevede k oslabení kurzu jestřábů v Bílém domě. Postavení televize v této situaci nejlépe vystihuje citát z úvodníku Genadije Codra, dlouholetého ředitele televizního festivalu Zlatá Praha, nazvaného příznačně: „…aby televizní umění bojovalo za mír“ a který pokračuje: „…a náš letošní jubilejní festival celým svým průběhem a zaměřením chce připomenout všem televizním pracovníkům ve světě

478

(Týdeník Československá televize 1983) č.53, Radoslav Klein: Jaký byl uplynulý rok; (Týdeník Československá televize 1983) č.4, Dr. Bohumil Brejžek: Pomoc rozvojovým zemím; 480 (Týdeník Československá televize 1983) č.53, Radoslav Klein: Jaký byl uplynulý rok; 479

111

jejich odpovědnost za to, aby televizní umění skutečně burcovalo k odporu proti narůstajícímu nebezpečí jaderné války, proti hrozící zkáze lidstva.“481 Válka x Mír „…hlavním rysem byl nanejvýš zostřený boj kolem ústředního problému naší doby, kolem problému války a míru… snad nikdy v poválečném období nebyla situace ve světě tak napjatá a nebezpečná jako nyní… vinu na tom nesou nejreakčnější síly imperialismu, především USA, které se snaží prosadit světovládné plány všemi prostředky… Skutečnost, že by chtěli řešit světové problémy silou jaderných zbraní, svědčí o hlubokém historickém pesimismu imperialismu, který se obává mírového soužití a konečného výsledku mírového soutěžení mezi dvěma společenskými systémy.“482 5.5.1.2 Oslavy a výročí Výročí se věnuje patnáct úvodníků. Specifičnost sodialistické festivity je stále otevřené téma, které čeká na obšírnější zpraocvání. Z hlediska naprosto obecného je socialistická festivita zajímavá tím, že naplono ukazuje jisté najetí socialistického projektu na mělčinu, místo doplutí do přístavu komunismu. Je mnoho co slavit, ale cíl je v nedohlednu a stává se z něj mileniální chiméra. Místo idealismu revoluce, který si ovšem lze připomínat pouze v organizovaných a lokalizovaných průvodech nastupuje reálnost socialismu, tak jak ho máme, nikoli tak jak bychom ho chtěli mít. Idealismus se proměnil v kontrarevolučnost. 3/1983 G.Husák, neautorizováno 9/1983 únor 48 10/1983 5.výročí zahájení letů posádek programu Interkosmos (2.3.1978) 11/1983 MDŽ 12/1983 Marx, 100 let od úmrtí.

481 482

(Týdeník Československá televize 1983) č.23, Genadij Codr: … aby televizní umění bojovalo za mír; (Týdeník Československá televize 1983) č.53, Radoslav Klein: Jaký byl uplynulý rok;

112

15/1983 rok českého divadla, sto let Národního divadla 18/1983 1.máj, svátek práce, 30.let Tv dominuje obálce 19/1983 vítězství v II. Světové válce 31/1983 Kuba - 30.let od bojů o Mancadu 37/1983 Mnichovská zrada 39/1983 Den tisku rozhlasu a televize 44/1983 15.let federalizovaného státu 47/1983 národní divadlo, rekonstrukce 50/1983 100 let od narození Karla Kreibicha 52/1983 Vánoce Výročí nejsou jen příležitostí k ohlédnutím, jsou především příležitostí pro znovuvyprávění příběhu, který je vlastně již notoricky známý, ale přesto: „Stovky metrů filmu. Filmu starých 35 let. Můžete se na ně dívat poprvé nebo po desáté, vždy jako by jste se dívali nově. Výraz tváře dělníka, gesto řečníka, další částečku celé atmosféry.“483 píše o záběrech z února 1948 Ivan Kraus, redaktor ÚRTN. Výročí jsou příležitostí pro stvrzení stávajícího řádu, ale s vědomím jeho historické podmíněnosti: „Za celých 35 let budování naší socialistické vlasti nezmizelo nebezpečí, že se reakce znovu pokusí o antiúnor, zažili jsme to na své kůži, ale také jsme se přesvědčili, že síla lidu a síla bratrské pomoci dokáže zvítězit.“ Zárukou trvání tohoto vítězství jsou redaktorovi nově příchozí generace: „Jde zde mnoho pamětníků těch slavných dnů, ale mnohem, mnohem víc mladých. Díváte-li se však pozorně, neunikne vám, že přijali od

483

(Týdeník Československá televize 1983) č.9, Ivan Kraus, Cesta dlouhá třicet pět let;

113

svých otců, kteří tu tenkrát stáli, poselství revoluce. Vědomí, že revoluce se musí stát každodenností.“484 V lednu se dožívá 70. let Gustav Husák, prezident ČSSR, generální tajemník ÚV KSČ. Místo klasického úvodníku je této události věnována celá dvoustrana. Text není signován, je natolik pravdivý, že nepotřebuje autorizaci subjektem psaní, pouze fotografie jsou označeny „Foto ČTK“. Gustav Husák je na nich zobrazen kromě obligátního a jemně retušovaného oficiálního portrétu s pionýry v příjímací části pracovny na pražském hradě, s ženami ve Španělském sále pražského hradu, se sportovci na sídlišti, a s pracujícími (muži). Třese si s nimi rukou, podepisuje na památku, usmívá se. Jeho portrét na stránkách týdeníku ČST je příběhem nezlomnosti: „V nejtěžších zkouškách svého života neztrácel revolučního ducha, víru v síly strany a dělnické třídy, historický optimismus a mravní sílu, která mu zjednává tak vysokou autoritu a úctu lidu.“485 Celý na faktografické údaje velmi skoupý text, směřuje k jedinému - nejde o individuální kvality, ale o směřování celku: „Není ani jediné oblasti, kde bychom výrazně nepokročili na cestě k vytčenému cíli - vybudování rozvinutého socialismu…. Celý vývoj strany a společnosti od historického dubnového zasedání ÚV KSČ v roce 1969 potvrzuje, že důraz na uplatňování a rozvíjení leninského stylu práce nebyl pro nové stranické vedení v čele se soudruhem Husákem jen slovním přihlášením se k principům, zásadám a nejpokrokovějším tradicím politiky strany, ale věcí zásadní - počinem, který znovu rozvíjí tvůrčí energii dělnické třídy, družstevního rolnictva, vědců, techniků, umělců, pracujících ve všech oblastech společenského života, získává aktivní zájem většiny a poskytuje jistotu všem, kdož chtějí a umějí pracovat.“486 Gustav Husák není pojednám jako člověk s jedinečnou historií, ale jako symbol trajektorie společnosti. Jeho osobní historie není zamlčovaná, protože není důvod ji vyprávět. Nejde o osobní historie či historky, ale o sledování trajektorii Dějin.

484

(Týdeník Československá televize 1983) č.9, Ivan Kraus, Cesta dlouhá třicet pět let; (Týdeník Československá televize 1983) č.3, neautorizováno, Život komunisty, život bojovníka za pokrok a štěstí lidu, str. 2–3.; 486 (Týdeník Československá televize 1983) (Týdeník Československá televize 1983) č.3, neautorizováno, Život komunisty, život bojovníka za pokrok a štěstí lidu, str. 2.; 485

114

Podobným případem je úvodník psaný k výročí 100 let od narození Karla Kreibicha. Důvodem není Karl Kreibich, německy mluvící komunista z Liberce, ale především jeho setkání s Dějinami, je to totiž muž, který vedl rozhovor s Leninem: „Když posléze zavítal do Moskvy, přijal ho jako významného socialistického novináře Vladimír Iljič Lenin ve své…pracovně v Kremlu.“487 Kreibich zde není zajímavý sám o sobě, ale jako prostředek vyššího účelu, jako posel předávající zprávu z Kremlu. Sloupek začíná slovy: “Jednou ze zvláštností socialistické revoluce je, že již od samého začátku má internacionální charakter“ a pokračuje o kousek dál:“ A právě tento internacionální charakter socialistické revoluce nejen správně chápal, ale také velmi výstižně a srozumitelně vyložil Vladimir Iljič Lenin.“ Rozdíl především vyniká po přečtení jiného biografického úvodníku věnovanému výročí 100. let od úmrtí Karla Marxe. Jistě, menší rozsah (třetina tiskové strany) sám o sobě determinuje úspornější styl, ale přesto je zřejmé jiné pojetí aktéra - jde zde o osobu právě v její jedinečnosti, nikoli o splynutí s linií strany a nevykolejitelným směřováním společnosti jako v případě Husáka či redukce významné historické postavy na jednoaktovku v případě Kreibicha. Samotný úvodník je vlastně jen jakýmsi doplňkem k seriálům, které se v té době vysílali - seriál NDR Kapitoly ze života Karla Marxe a Bedřicha Engelse a dřívěji vysílaný Mladá léta Karla Marxe, které slovy autora úvodníku: „Přiblížili nám ovšem jen část bohatého života zakladatele vědeckého socialismu, od jehož úmrtí letos uplyne sto let.“488 Zbytek úvodníku psaného ředitelem Muzea V. I. Lenina v Praze spíše připomíná středoškolský tahák - významná životní data a díla a jejich stručné charakteristiky. Rok českého divadla není pro autora úvodníku Televize a Rok českého divadla Jána Kadoše489, předsedu Svazu československých dramatických umělců a ředitele Slovenského národního divadla, v televizi vnější událostí. V procesu působení dramatického umění: „…má své významné a nezastupitelné místo také televizní dramatická tvorba… Hovořímeli o kvalitativní úrovni našeho divadelnictví a naší dramatické tvorby na obrazovkách, nemůžeme o nich hovořit odtrženě, oddělovat jedno od druhého.“ A tak jako nelze

487

(Týdeník Československá televize 1983) č.50, Karel Šmejkal: Muž, který mluvil s Leninem; (Týdeník Československá televize 1983) č.50, Karel Šmejkal: Muž, který mluvil s Leninem; 489 (Týdeník Československá televize 1983) č.15, Ján Kadoš: Televize a Rok českého divadla; 488

115

oddělovat televizní dramatickou tvorbu od dramatické tvorby jevištní, píše další autor o jiné dvojjedinosti. Završení rekonstrukce Národního Divadla neznamená pouhé znovuotevření architektem Zítkem navržené novorenesanční budovy po sto letech: „Naplnila se myšlenka jeho duchovních otců, myšlenka Palackého - vybudovat kolem Národního divadla celé kulturní centrum…“ a to otevřením Nové scény, která je: „…po osmdesáti letech prvním pražským divadlem; jeho budovatelé je postavili za dva roky!“490 Nová éra se paradoxně nezahajuje se ničím novým, nýbrž Smetanovou Prodanou nevěstou a přesto: „Ruku v ruce s vysokou ideovostí titulů musí jít jejich vysoká umělecká úroveň.“491 Z výše uvedeného je patrné, že se jedná o výročí takříkajíc česká, o vyzdvihnutí pokrokových tradic: „Teď je na nás, abychom převzali pochodeň těch, kteří rozvíjeli odkaz průkopníků národního obrození, kteří za nesmírných obětí kladli základy českého divadelnictví, kultury a umění.“492 Pět let uplynulo od letu Vladimíra Remka do kosmu, prvního kosmonauta z jiné země než SSSR a USA. „…díky sovětské technice, díky programu porozumění a bratrství, díky programu Interkosmos.“

493

Úvodník chronologicky rekapituluje společný kosmický

výzkum datující své počátky do roku 1965 a především program Interkosmos běžící od roku 1969 a proces semiózy, analyzovaný Vladimírem Macurou494, kdy Remek/znak vynáší Českolovenskou vyjímečnost až do doslovných nebes, neztratil nic ze síly svého pohybu. MDŽ přináší úvodník tradičně věnovaný ženám495. Méně tradiční na něm je, že je napsán také ženou. Redaktorkou ÚRTN Evou Svitákovou. Její profesní zaměření je „mezinárodní politika“ a je zvyklá „…dívat se na věci trochu globálněji.“ Dotkne se tak postavení žen od Beirútu po Salvador, situace a vy/řešení ženské otázky v ČSSR, ale zůstává mimo pole jejího pohledu.

490

(Týdeník Československá televize 1983) č.15, Ján Kadoš: Televize a Rok českého divadla; (Týdeník Československá televize 1983) č.47, Jiří Pauer: Národ sobě; 492 (Týdeník Československá televize 1983) č.47, Jiří Pauer: Národ sobě; 493 (Týdeník Československá televize 1983) č.10, Pavel Toufar: Před pěti roky; 494 (Macura 2008, 210 - 228) 495 (Týdeník Československá televize 1983) č.11, Eva Svitáková: Ženy a svět; 491

116

První květnový úvodník je věnován popisu redaktorova 1.máje 496 . Obrací pozornost od máchovského máje lásky k máji (jako svátku) práce. Jaro jako vždy propásne, stejně jako přípravu transparentů, mávátek a picassových holubic: „…rok co rok, je to televizní obrazovka, která mě - jedno i druhé - ukáže nejdříve.“ Díky televizi tak nepropásne onen den, začínající ránem, které je „…až do oblak plné dechovky…“ a vyrazí na Letenskou pláň:“ Cestou koupím denní tisk a - oproti zvyku - neobrátím na poslední sportovní stranu, ale noviny otevřu uprostřed. To proto, abych se podíval do tváří nových hrdinů socialistické práce, nových národních umělců, abych si přečetl jména laureátů státní ceny Klementa Gottwalda.“ První máj je pro redaktora dnem bilančním: „…dělám…dvě inventury ročně. V den narozenin čistě osobní a v den prvomájový pracovní… Má jen dvě kolonky - má dáti, dal.“ První máj má ovšem v roce 1983 silného konkurenta v 30. výročí televizního vysílání. Tomuto výročí je věnovaná jak obálka, tak především první dvoustrana vyjma úvodníku. Text generálního ředitele Jana Zelenky, jsme již rozebrali dříve. Máj není pouze měsícem oslavy práce, ale především konce druhé světové války. Osobní vzpomínky na květnové dni a roky války které jim předcházeli do úvodníku vtělil Plk. Jiří Soldát, vedoucí redaktor zpravodajství ÚRABB, do textu, který zakončuje krátkým zamyšlením: „Vždy znovu mě napadá, zda tohle všechno, všechny ty ztracené životy si uvědomují dnešní mladí lidé, kteří jsou ve věku těch mnohých, kteří u nás padli, abychom mohli mluvit svou mateřštinou.“ a projevuje lítost nad tím, že: „Přehlídky teď už bývají jen při jubileu, jednou za pět let.“497 V září patří mezi pravidelně a v tomto roce i značně kýčovitě komentovaná výročí datum mnichovských událostí z roku 1938: „…Sovětský svaz soustředil u svých západních hranic 30. divizí, připravených Československu pomoci… zrady zvon - řečeno slovy básníkovými - rozhoupaly sladká Francie a hrdý Albion - zněl neblaze dál.“498 Jediným čistě zahraničním výročím, kterému byl v roce 1983 věnován sloupek, je 30. výročí boje o kasárna v kubánské Mancadě. Důvodem pro napsání sloupku, je pro

496

(Týdeník Československá televize 1983) č.18, Jaroslav Knotek: 1. Máj; (Týdeník Československá televize 1983) č.19, Jiří Soldát: Vy všichni nezapomeňte; 498 (Týdeník Československá televize 1983) č.37, Karel Šmejkal, Když zvonil zrady zvon; 497

117

redaktora: „On už to není jen kubánský svátek, jenom výročí… je to i současnost, společná pro všechny.“ Latinská amerika je na počátku osmdesátých let velmi neklidnou oblastí, v které je dle autora: „…Kuba…připravena bránit sebe a pomoci ostatním. Ohrožené nikaragujské revoluci, maličké Grenadě, bojovníkům za svobodu Salvadoru, antifašistům z Chile, revolucionářům a demokratickým silám ve všech rozvojových zemích.“499 Profesní výročí, kterému se dostalo prostoru v úvodníku, byl Den tisku, rozhlasu a televize. Autor popsal povinnosti žurnalisty následovně: „… serióznost, zapálenost, oddanost a třídní uvědomělost.“ a úkoly socialistické žurnalistiky především jako: „Bojovat slovem i obrazem, hudbou i dramatickými i zábavnými pořady, každodenním zpravodajstvím i vzdělávacími pořady, prostě formami i prostředky odpovídajícími charakteru jednotlivých úkolů…“ A tento: „…boj za nové, za socialistickou současnost a komunistickou budoucnost se neobejde bez nekompromisní kritiky starého, zaostalého… formalismu a projevů socialismu nepřátelských postojů.“500 Jedním z pilířů normalizačního režimu bylo zdůrazňování federalizace Československa. V úvodníku z pera M. Jindrové k jeho patnáctému výročí se dostáváme do příběhu, který federalizaci líčí jako završení dějiného vývoje jak Čechů tak i Slováků: „…ústavním zákonem, který vstoupil v platnost 1.ledna 1969, vypracovaným vládní komisí vedenou Gustavem Husákem, Komunistická strana Československa dovršila revoluční řešení národnostní otázky.“501 V závěru textu je zhodnocen také podíl ČST: „Nelze… opomenout záslužnou práci Československé televize, jež svými zpravodajskými, publicistickými, dramatickými, hudebními a dalšími pořady podstatně přispívá k výchově občanů k vzájemnému respektování národnostního cítění a k neustálému sbližování a poznávání našich národů.“ Vrchol roku pro běžnou populaci v pozdně socialistickém Československu představují Vánoce. Vánoční úvodník napsal spisovatel a národní umělec Z. Pluhař. 502 Jedním

499

(Týdeník Československá televize 1983) č.31, Alexandr Petrželka: Třicet let boje za svobodu; (Týdeník Československá televize 1983) č.39, Jan Pribula: Tvůrčí práce pro všechny; 501 (Týdeník Československá televize 1983) č.44, Marie Jindrová: Patnáct let Čs. federace; 502 (Týdeník Československá televize 1983) č.52, Zdeněk Pluhař: Štastné a veselé; 500

118

z hlavních problémů tohoto svátku je otázka čím ho vlastně naplnit v postnáboženské společnosti: „Vždy znovu zjištuji, že ten koho chceme obdarovat, zvláště je-li to dítě, má vlastně všechno, co potřebuje, a drahou hračkou mu způsobíme potěšení jen chvilkové protože těžce sehnaný předmět vyjde za pár dní z obliby.“ Ovšem skutečnost materiálního dostatku, tak jak ho vnímá pisatel má i odvrácenou tvář: „…co si má pomyslit [dítě], když … uslyší nebo se dočte o tom, jak od konce války přes všechny potíže nesmírně vzrostla naše životní úrověň? bude to pro ně [děti] mít nějaký konkrétní smysl, když jeho konkrétní realita se zakládá spíš ze stížností?[rodičů]“. Důvodem jejich stížností je shánění věcí s obtížemi. Autor si v závěru textu pokládá následující otázku: „Vnucuje se otázka, co my dospělí můžeme proti skutečnosti dnešního světa na pokraji katastrofy dělat?….. sami okolo sebe nešířit nejistotu a nervozitu (i to zjitřené předvánoční shánění s příslušnými stížnostmi ji produkuje), plnit své každodenní pracovní povinnosti s důstojností odpovědných lidí.“ Vánoce ve světě na pokraji katastrofy jsou posledním výročím roku. Nyní přijdou v krátkosti na řeadu úvodníky jejichž pojítkem je ekonomická situace. Pokud bychom pojímali ekonomickým záležitostem věnované úvodníky jako jednu podmnožinu všech úvodníků v daném roce, pak by zaujímali stejný rozsah jako úvodníky věnované Oslavám/výročím. V ekonomicky zaměřených tématech ale dominují dvě velmi silné podmnožiny: úspory 8x a elektronizace – racionalizace 7x. Rozhodnutí rozdělit ekonomická témata na dvě skupiny bylo dáno jasnou dělící linií, kterou vyznačovalo jednak téma Úspory / Elektronizace - racionalizace, na která se vázal i celkový tón podmonžiny. V případě úspor to byl jistý druh pesimistické nevyhnutelnosti, v případě druhém se jednalo o optimismus, šance a výzvy, která před společností stojí. 5.5.1.3 Ekonomika/úspory V osmi úvodních textech převažuje téma „palivo - energetických úspor“ (č.7., 8., 28., 32., 40.) v návaznosti na XVI- sjezd KSČ a změny v této oblasti v 7. pětiletém plánu. Jedná se o téma prioritní i tom smyslu, že kromě interních autorů a běžných externích (označeni jako “publicista“) píše na toto téma úvodník také technický náměstek ředitele Státní energetické inspekce ČSR, Ing. Jiří Kureš.

119

Na obecné úrovni se tématu dotýká Ing. Martin Švehla, vedoucí redaktor ekonomické rubriky Televizních novin v textu s apelativním názvem …a co vy čtenáři? 503 , začíná obecnou proklamací: „Víte, hodně se teď mluví o úsporách, šetření, hospodárnosti, o surovinách, energiích. Nejen u nás ale na celém světě…“ Základní dělící linií při nakládání s hmotnými statky je pro něj osa společné x vlastní. V případě společného pak shledává: „Určitě Vám připadá samozřejmé, že na velké stavbě se nepočítá každá cihla, že v kanceláři jeden telefon navíc není problém, stejně jako kilometr služebním autem. Zvykli jsme si mít ve svém povolání k práci všechny dostupné podmínky, moc nepočítat šroubky a pásky do stroje, minuty pracovní doby.“ Společné se dostává mimo sféru morálního jednání: „… všimněte si jiné skutečnosti - jak málo nás to pohoršuje, když ze společného někdo plýtvá, když třeba i krade, jak dokážeme být smířliví k takovým maličkostem, jako je kus drátu, cihla nebo role papíru.“ U vlastních statků je tomu jinak: „Asi i vy jste dnes jiného názoru na benzín do auta, na vytápění svých domovů a na spoustu dalších, dosud samozřejmých věcí,…, ze svého nikdo neplýtvá, není to moderní, byl by za hloupého.“ Ing. Jiří Marian, redaktor Televizních novin, celou problematiku úspor otáčí již v názvu svého textu: „Co děláme pro energii?“504 Energie není tedy již nástrojem k dosažení cílů jednotlivců či společnosti, ale cílem společnosti je měnit své chování tak, aby sebe podřídila utilitárnímu ekonomickému cíli: „Šetří celý svět a nám se tento vývoj v žádném případě nevyhne. Celá naše společnost musí posunout otázku úspor energie na první místo.“ 5.5.1.4 Ekonomika/elektronizace – racionalizace Tématu z názvu je věnováno sedm úvodníků (č. 25, 30., 32., 34., 41., 46., 49.). Pouze jeden ze sedmi autorů, píše o věcech spojených s elektronizací - tj. v dobovém slovníku pronikání počítačů do různých oblastí běžného života, kvůli ní samé. Pro zbytek autorů je spíše něčím mezi oslím můstkem a povinností vyplývající ze závěrů, které předkládá „jednotná státní vědeckotechnická politika“ 505 J. Sedlák využívá ve svém úvodníku citát, který dobře

503

(Týdeník Československá televize 1983) č.2, Ing. Martin Švehla: ...a co vy čtenáři; (Týdeník Československá televize 1983) č.8, Ing. Jiří Marian: Co děláme pro energii?; 505 (Týdeník Československá televize 1983) č.32, Josef Krátký:Výsledky vědy do praxe; 504

120

ilustruje dobové vnímání role ekonomiky: „…ekonomika musí sloužit společnosti jako bezporuchově fungující a dobře se řízený mechanismus…“506 jedná se o citát pochází z projevu Jurije Andropova k zasloužilým členům KSSS. Elektronizace je právě tím příslibem, který může odstranit to co se v dobovém diskursu nazývalo “subjektivismem“ negativním rozměrem lidského faktoru. Nutnost zbavit se starého, respektive starých návyků je spojena s požadavkem „nového myšlení“.507 Tato nutnost se objevuje i v názvu sloupku M. Švehly „Nově přemýšlet“. 508 Nové myšlení pro něj znamená mezinárodní spolupráci (ČSSR - SSSR), právě za využití nejnovějších (elektro)technických postupů. Demonstruje to na příkladu rozšiřování automaticky řízeného telefonního spojení mezi oběma státy. M.Švehla to v jiném úvodníku shrnuje následovně: „Celá společnost jeden každý z nás tedy musí v mnohém změnit svůj způsob myšlení, zmodernizovat svůj vztah k práci.“.509 5.5.1.5 Tv a společnost Tématu televize ve společnosti se věnuje jako hlavnímu a v obecné rovině v jubilejním roce 1983 pouze jeden úvodník Televize a rodina 510 J. Havelky, který tehdy působil jako náměstek ministra práce a sociálních věcí ČSSR. Přináší tak pohled dobové stranické elity, který vychází z velmi konzervatviních pozic: „I za socialismu zůstává rodina významným základním článkem společnosti“. Rodina má pro autora především reproduktivní funkci a to jak na rovině fyzcké tak i ideové. „Naše společnost dělá nemálo, aby rodina se zdarem v současných podmínkách tuto základní funkci plnila. [ myšleno citový a morální zázemí, příprava dětí do školy] Lze uvést činnost Sdružení a přátel školy, pedagogickou propagandu mezi rodiči, ale také některé právní úpravy, které umožňují zaměstnaným matkám věnovat se doma výchově nejmenších dětí.“ Ovšem i přes výše popsaný stav a všechny výdobytky moderní společnosti není vše tak jak by autor chtěl: „Zarážející jsou výsledky některých anket mezi dětmi, z nichž nejedno si stěžuje na nedostatek zájmu ze strany rodičů. Často se vyskytuje stereotyp večerního rodinného soužití, při kterém rodiče

506

(Týdeník Československá televize 1983) č.41, Josef Sedlák:Ekonomicky myslet; (Týdeník Československá televize 1983) č.41, Josef Sedlák:Ekonomicky myslet; 508 (Týdeník Československá televize 1983) č.46, Martin švehla: Nově myslet; 509 (Týdeník Československá televize 1983) č.30, Martin švehla: Urychleně do praxe; 510 (Týdeník Československá televize 1983) č.6, Jaroslav Havelka: Televize a rodina; 507

121

vytrvale hledí do obrazovky, zatímco děti nemají u koho dostat odpověď na otázky, které život klade.“ Autor tento povzdech ovšem o pár řádek dále obrací a právě televize je tím kdo přináší vzory a odpovědi: „Dík za pěkné výchovné seriály ke vztahům v rodině,…, které jsou bezesporu přínosem k orientaci diváků v těchto důležitých otázkách.“ A proklamuje: „… měli bychom v našich rodinách užívat dobrodiní televize ve velmi rozumné míře, netrávit celé večery i další volné chvíle fascinováni kouzlem obrazovky, vybírat si pořady… dokázat obrazovku zhasnout a nechat televizor televizorem.“ Vzdělávání měla v televizi na starost Hlavní redakce vzdělávacích pořadů. Tato redakce slavla v roce 1983 své malé, ale o to významější jubileum. V roce 1963 se začalo s pravidelným vzdělávacím vysíláním pro základní školy. „Telefikace“ základního školství pokračovala a především od roku 1976 nabrala na síle. Televizní pořady navazovaly na osnovy matematiky, českého jazyka a prvouky a rozvíjely probíranou látku. Školám byl poskytován návazný servis v podobě metodických listů. Autor úvodníku zmiňuje, že v průzku z roku 1978 bylo zjištěno, že 76% škol využívá pravidelně vysílání v devět hodin dopoledne určené školám.511 Úvodník Vítej, pošťáčku! 512od Karla Mykisky se mimo jiné věnuje tématu zpětné vazby díky dopisům diváků (viz též kap. 4.1.5. a 4.1.6.). Televize v roce 1982 obdržela přes 80 tisíc dopisů. Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu pak obdržela třetí nejvyšší počet dopisů. Anonymů přicházelo dle autora zhruba deset procent. Co s nimi redakce dělala?: „Ještě k těm anonymům: končí nedočteny v koši k radosti naší sympatické paní uklízečky, neboť její vnuk promění zlou slinu v obecně prospěšný užitek při sběru papíru ve škole.“ Nemálo dopisů bylo pochvalných: „…doping je to náramný. …[dopisy] jdou z ruky do ruky a na redakční nástěnce patří k nejčtenějším.“ 5.5.1.6 Spol. organizace Dva úvodníky se věnovali jako svému hlavnímu tématu různým mezičlánkům mezi jedincem a společností. V jednom popisovaném případě šlo o byly Brigády socialistické

511 512

(Týdeník Československá televize 1983) č.36, Jiří Švec, Už je nám dvacet a co dál? (Týdeník Československá televize 1983) č.21, Karel Mykiska, Vítej, pošťáčku!

122

práce 513 , v druhém pak o Sídlištní rady 514 . Tyto původně spontánní a ad hoc vzniklé iniciativy postupem času získávaly instituciolizavané formy a spontaneitu i revolučního ducha by jsme v nich v osmdesátých letech hledali jen stěží. Přesto dobře ilustrují skutečnost, že základní jednotkou společnosti ve východním bloku z pohledu ideologie je kolektiv a to ve velmi rozličných formách. Úvodník Vzrůstá náročnost na BSP je napsán nedlouho po X. Všeodborovém sjezdu. Brigády socialistické práce usilovali o: „…překračování výroby, snižování výrobních nákladů. Prosazování intezifikace v národním hospodářství, zvyšování kvality a technické úrovně výrobků.“ Fungování této avantgardy práce nebylo bez problémů a tak byly v roce 1982 přijaty „zásady vlády CŠSR a ÚRO pro rozvoj, kontrolu, hodnocení a oceňování hnutí BSP“ které mimo jiné proklamuje: „Je třeba vytvořit pro členy BSP prostor k tomu, aby mohli kriticky vystupovat proti jevům nedisciplinovanosti, lajdáctví, nehospodárnosti, proti nekvalitní práci.“ Vzniká tak nová forma tohoto pracovního hnutí, nyní pod heslem Sdruženými silami BSP ke zvýšení výroby, hospodárnosti a kvality: „…jejímiž průkopníky se stali soudruh Ogrocki z Třineckých železáren a soudruh Král ze Sigmy Hranice.“ Snaha zvýšit poruduktivitu práce není a nebyla vlastní pouze kapitalistickému způsobu výroby. I v ČSSR osmdesátých let přinášela své plody, BSP se podílely velmi silně na hnutí vynálezců a zlepšovatelů a jak uvádí autor: „Tato forma tvořivé iniciativy má v 7. Pětiletce dosáhnout 45 miliard korun společenského prospěchu z vynálezů a zlepšovacích návrhů.“ Jiří Vacek se ve svém úvodníku věnoval fenoménu sídlištních rad v Českých Budějovicích. Jednalo se o pokus čelit zvětšení distance mezi obyvateli města a jejich volenou reprezentací v podobě Národního výboru. Jak uvádí autor více jak polovina obyvatel velkých měst žila na sídlištích. Sídlištní rady sdružovali poslance, předsedy občasnkých výborů, uličních organizací strany, ředitele prodejen a škol a další. Cílem bylo zmenšit problémy v zásobování, s pořádkem a bezpečností, údržbu komunikací či zlepšit nabídku kulturního vyžití.

513 514

(Týdeník Československá televize 1983) č.5, Ivan Kraus, Vzrůstá náročnost na BSP (Týdeník Československá televize 1983) č.21, Jiří Vaníček, Za pokus to rozhodně stojí

123

6

Televize a perestrojka v Československu

6.1 Úvod „Domnívaje se, společně s Maxem Weberem, že člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo, považuji kulturu za tyto pavučiny a její analýzu tudíž za nikoliv za experimentální vědu pátrající po zákonu, nýbrž za vědu interpretativní, pátrající po významu.“515 6.1.1

Televize, kultura, politika v letech 1987/88

V kulturní krajině druhé poloviny 80. let dochází k jistým znakům postupného uvolňování. Dobrým příkladem tohoto pohybu jsou filmy vyprodukované v roce 1987. Smoljakova (a Svěrákova) Nejistá sezóna je typickým příkladem „kriticky angažovaného“ filmu, jehož děj čerpá právě ze zkušenosti autorů filmu se schvalovací mašinérií v kulturní sféře pozdně socialistického Československa. Mezi dodnes sledované filmy z tohoto období patří Jak básníkům chutná život Dušana Kleina, které bylo sázkou na jistotu v podobě znovu využití úspěšných hrdinů z příběhu Jak básníci přicházejí o iluze z roku 1984. Na sociálně kritické vlně je založen film Proč? Karla Smyczka, naturalisticky líčící dospívající fotbalové chuligány. Z televizní produkce toho roku je třeba zmínit premiérové uvedení Receptáře prima nápadů zkušeného televizního dramaturga a pedagoga FAMU Přemka Podlahy, nový magazín pro starší děti Vega či Manželské etudy, premiéru časosběrných snímků dokumentaristky Heleny Třeštíkové. 6.1.2

Gorbačev a jeho návštěva v Československu

Návštěva Michaila Gorbačova ve dnech 9.–11. dubna 1987 byla bezpochyby událostí roku nejen v úzce politickém smyslu slova.516 Očekávání s ní spojená byla velmi vysoká a to především v otázce, zda a jakým směrem se posune československé stranické vedení ve

515 516

(Geertz 2001, 15) (Pullmann 2011, 70)

124

svém politickém kurzu. Tato očekávání směřovala především k problematice personálních obměn špiček KSČ.517 Tato témata se ale neřešila na tehdejší televizní obrazovce. Přesto byla Gorbačovova návštěva pro televizi jednou z hlavních událostí sezóny. „Gorbi mánie“ získala sice jisté trhliny především v průběhu černobylské havárie v dubnu předchozího roku, ale i přes tuto událost a množství dalších politicky problematických kroků, vítalo v ulicích Prahy Gorbačova obrovské množství lidí.518 Zhostit se tohoto úkolu nebylo pro tehdejší televizi snadné. Televize se snažila být pro jednou zase pouhým „médiem“ zprostředkování. Přímé přenosy ze tří dnů návštěvy dosáhly značné sledovanosti. Dobová propagandistická brožura 519 věnuje fenoménu sledování návštěvy v televizi celou kapitolu nazvanou prostě „Před obrazovkou“. Dozvídáme se, že Vladislav Šedivý, dělník dílny oprav Nový Bydžov a předseda ZO KSČ z Okresní správy silnic Hradec Králové a jeho kolegové se „Na tu chvíli příjezdu … odtrhli od práce a sledovali televizní přenos.“ Stejně tak Karel Ondrášek, předseda JZD Kupařovice z okresu Brno–venkov: „Neodolal jsem a zašel ve čtvrtek před polednem na náš dispečink sledovat televizní přenos z ruzyňského letiště. Prostoupil mě slavnostní, slovy těžko vyjádřitelný pocit. Připadal jsem si, jako bych byl při tom.“520 Návštěvy se dotkl o pár dní později herec Miloš Kopecký: „Soudruh Gorbačov byl u nás mimořádně spontánně vítán — jen jako představitel spřátelené země? Ne, jako naděje. Slovo Gorbačov se překládá do češtiny slovem naděje.“521 Programový týdeník Československé televize se návštěvě následně věnoval pod titulem „Byli jsme při tom“ na takřka plných dvou tiskových stranách a díky tomu se dozvídáme,

517

(Vykoukal, Litera a Tejchman 2000, 592 - 593) (Týdeník Československé televize 1987) č.19, Jiří Vaníček: Byli jsme při tom, str.3 – 4, doprovází množství fotografií z produkce ČTK, ovšem Gorbačov s davem je pouze jednou ze tří fotografií na obálce časopisu. 519 (Michail Gorbačov mezi námi, reportáže a dokumenty z dubnových dnů 1987; 1987, 43 - 47) 520 (Michail Gorbačov mezi námi, reportáže a dokumenty z dubnových dnů 1987; 1987) oba cit. str. 43 521 (Kopecký 1987) 518

125

že televize v čase návštěvy nabídla: „…12 hodin aktuálního zpravodajství a v něm – 6 hodin původních, premiérových reportáží.“522 Gorbačovova návštěva přenáší televizní zpravodajství na horkou půdu přímých přenosů bez předem připraveného pevného scénáře, na který byli televizní pracovníci zvyklí. Osvědčený model organizace práce a jejího technického zabezpečení se tak stával limitou možnosti sledovat události rodící se bez plánu přímo před kamerou: „…sovětští kameramani pracují s kamerou, která má v sobě i záznamové zařízení, kameraman pracuje sám. My zatím natáčíme na soupravu kamery a záznamového zařízení a jsme tedy závislí na spolupráci kameramana s technikem. Kabel, který je spojuje, je v takovém případě [tlačenice živého, nepřipraveného natáčení, ZM] přítěží a stojí nás některé cenné záběry.“523 Technicko-organizační stránka procesu tvorby vysílaného procesu tak koresponduje s dobovým politickým diskurzem. Základní jednotkou není jedinec, nýbrž kolektiv (byť s autonomní rozhodovací pravomocí). Reportér tedy není jen slovo v tehdejším oficiálním slovníku negativně spjaté s časopisem z dob Pražského jara. Jednotkou uskutečňující vysílání je štáb a v něm nejdůležitější vazba redaktor – režisér. Ovšem v takovýchto podmínkách: „Spolupráce s redaktorem a režisérem, ten tolikrát prověřený systém organizace tvorby televizního materiálu, tady nemůže platit.“ V stávajících technickomateriálních limitech a při zavedených způsobech práce, tak je takřka nemožné dělat ,živou‘ televizní žurnalistiku, jak ji 80. letech redefinovala CNN.524 I přes omezení vyplývající z organizace práce se nakonec podaří redaktorům ČST uskutečnit s Gorbačovem exkluzivní rozhovor: „Tlačíme se ve skupině reportérů… Mikrofon je připravený, vhodný okamžik však stále chybí. Zbývá poslední možnost: jako první se připravujeme u pionýrů s kyticemi květů těsně u stupínků letedla… Soudruh Gorbačov se loučí s nejvyššími představiteli, přebírá květiny a na malou chviličku se obrací k nám. Teď! I přes hluk motorů zaslechl otázku. Zaznamenáváme rozhovor pro diváky televize. Otázka asi narušila závěrečný ceremoniál, ale věřte mi, tenhle okamžik stál za to!

522

(Týdeník Československé televize 1987) č. 19, Jiří Vaníček: Byli jsme při tom, str. 3. (Týdeník Československé televize 1987) č. 19, Jiří Vaníček: Byli jsme při tom, str. 4. 524 (Prokop 2005, 315–322) 523

126

Soudruh Gorbačov se rozhovořil, přichází i Raisa Gorbačovová. I ona se přidává k rozhovoru. Pro mě zůstane tahle chvíle okamžikem, na který se prostě nezapomíná.“525 6.1.3

M. Kopecký a jeho vystoupení na IV. sjezdu ČDU

Na IV. sjezdu Českých dramatických umělců, který se konal od 5. 5. do 7. 5. 1987, vystoupil v diskusi Miloš Kopecký s projevem, který se stal jedním z mezníků možného v perestrojkovém Československu. Text příspěvku vyšel ve značně zkrácené a upravené podobě 7. května v Rudém Právu spolu s příspěvky pod názvy Bolesti baletního studia526, Společně proti průměrnosti527, či O pravomoci ředitelů divadel528. Mezi výše uvedenými se vyjímal i ve své cenzorsky zkrácené podobě. Miloš Kopecký vzal vážně heslo sjezdu: Dramatickou tvorbou za nové myšlení. Příspěvek vyšel v Rudém Právu pod názvem Doba vyzývá k opravdovosti529. V oficiálně dostupném textu se čtenáři Rudého práva dočetli: „To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy… Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy. Nepleťme si, prosím, změnu politického kursu s historickým zemětřesením. To není změna kursu, to je revoluce, revoluce uvnitř revolučního tábora, a nikoli jen v jeho generálním štábu.“ Z vyškrtnutých pasáží se stala zřejmě nejznámější následující: „Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít. Vy — mnozí vás — kteří jste uměli včas přijít a splnit své poslání, jež bylo nezbytné a je tudíž stále úctyhodné, musíte první pochopit, že váš čas vypršel. Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždycky důstojně. Vy, kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny. Odejděte včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o

525

(Týdeník Československé televize 1987) č. 19, Jiří Vaníček: Byli jsme při tom, str. 3. (Skálová 1987) 527 (Tůma 1987) 528 (Vlk 1987) 529 (Kopecký 1987) 526

127

tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury. Jestliže vám osud socialismu leží tak na srdci, jak stále ujišťujete, máte skvělou příležitost pro ten socialismus něco kloudného udělat a výrazně mu prospět: odejít. Bojíte se o socialismus? Bojíte se třídního nepřítele? Není lepšího a pádnějšího kladiva na nepřítele než důvěryplný lid, který co nejosobněji cítí, že socialismus je jeho vlastní zájem.“530 Ačkoli byl s M. Kopeckým v zápětí po přednesení jeho příspěvku natočen štábem televize rozhovor, nebyl ani projev ani rozhovor v televizi vysílán. Přepis rozhovoru se objevil v samizdatových Lidových novinách531 a Miloš kopecký v něm upřesňuje svoji pozici: „Já jsem použil této tribuny proto, že nemám jinou tribunu, abych řekl, co si myslím. Proto jsem nehovořil o divadle, zdánlivě… já jsem hovořil také o divadle, protože to, o čem jsem mluvil – tam je obsažen i problém divadla, filmu, televize, vlastně všeho.“532 Plný text projevu v krátké době koloval jak ve své textové, tak v podobě audio nahrávek. Na text MK a pozici z něj plynoucí reaguje také ikonická figura disentu, Václav Havel a stojí za to přinést poněkud obšírnější citaci: „Socialistický kritik moci se ocitá v komickém postavení myši, která vytýká slonovi, že by mohl být lépe slonem. Jak být nejlépe slonem, ví přece nejlépe slon sám!… Centralismus, autoritářství, tupost byrokratů, dogmatismus, stagnaci atd. atd. se odváží kritizovat kdekdo, dokonce i Miloš Kopecký. Kdekdo ovšem musí zdůrazňovat, že to dělá jménem socialismu (včetně novopečeného marxisty a socialisty Kopeckého)… Jenomže tenhle způsob kritiky v podstatě jen usnadňuje své odmítnutí: přijmuv pláštík (ať už z naivity, nebo z taktických důvodů) jako cosi nedotknutelného a nesporného, řekl tím kritik de facto, že pláštík není jen pláštík, a neobyčejně tím usnadnil jeho majiteli situaci: označí-li teď někoho za nepřítele socialismu, vyvolá dojem, že objektem kritiky není on sám, ale samo vesmírné Dobro. Navrhuji proto vyhýbat se nadále slovu socialismus. Nechť se mluví konkrétně: o tom, kdo má rozhodovat o podnikání podniků, komu mají podniky patřit, jak dalece může či nemá rozhodovat mocenské centrum o různých záležitostech, jak se vůbec má či nemá samo mocenské

530

(Kopecký 1987) vyškrtnuté pasáže citované dle: http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/mko_pn4s.htm; naposledy navštíveno 28. 8. 2013. 531 (Lidové noviny 1990) 1/1988, str. 21. 532 (Lidové noviny 1990) 1/1988, str. 21.

128

centrum tvořit, atd. atd…. Socialismus by bylo lépe – aspoň po určitý čas – do toho neplést.“533 V. Havel výtýká Kopeckému přijetí platformy socialismu jako východiska pro kritiku stávajících poměrů. A poněkud paradoxně přistupuje na pozici tehdejších vládnoucích, která zapovídala možnost právě debaty o povaze socialismu a snažila se ji nahrazovat diskusemi o podnikání podniků, jejich vlastnictví, míře pravomocí cetrálních institucí atd. před klíčovou otázkou po povaze socialismu v ČSSR. 6.1.4

Televize, kultura, politika v letech 1988

„Novinář musí především myslet, a to nejen nově, ale vůbec.“534 Rok 1988 byl všechno jiné než klidný rok. Těsně před jeho začátkem byla podepsána dohoda o stažení a likvidaci všech sovětských a amerických raket středního dosahu z Evropy. Gorbačov následně podnikl cestu do USA a světem se začala šířit vlna „gorbymánie.“535 Sověti se začínají stahovat z Afgánistánu, dochází k nepokojím na okrajích SSSR. Situace sev Zakavkazsko či Pobaltí v průběhu roku nijak nelepší. Z československé filmové produkce nelze nevzpomenout například Kopytem sem, kopytem tam Věry Chytilové; Něco z Alenky Jana Švankmajera; či Slunce seno a pár facek Zdeňka Trošky. V televizi měly premiéru seriály Cirkus Humberto a Rodáci. V kultuře lze již zcela otevřeně požadovat dříve nemyslitelné a tak Petr Oslzlý na pracovní konferenci SDČÚ o přestavbě a řízení ekonomiky českých profesionálních divadel (13.6.1988) žádá: „…umožnit uvádění nových i starších her Josefa Topola, Ivana Klímy, Václava Havla, Františka Pavlíčka, Milana Uhdeho a dalších autorů žijících doma či v zahraničí… I trochu bližší seznámení s díly výše uváděných autorů by ukázalo, že v

533

(Havel 1988) (Týdeník Československé televize 1988) č.39, Jan Chaloupka, K našemu dni. 535 (Vykoukal, Litera a Tejchman 2000, 658) 534

129

uvedení nebrání obsah díla, ale postoj autora ve veřejném životě, tedy kritéria politická a ne umělecká“536

6.2 Televizní diváci za perestrojky „Glasnost v ČST - přináší mnoho komplikací. Musíme ji brát velmi vážně a odpovědně. Musí podporovat socialismus.“ Generální ředitel ČST Jan Zelenka na poradě šéfredaktorů konané dne 8. 1. 1987.537 Konec 80. let, Gorbačov a jeho linie „perestrojky a glastnosti“, přináší do zemí socialistického bloku, když ne přímo změny, tak významný nárůst očekávání změn a situace se tak mění i pro ČST. Obecné trendy společenských změn se snaží zachytit, popsat a interpretovat sociologové pracující v ČST. Jejich pohled na dobovou situaci nalezneme v úvodech k publikacím Televizní program roku v ohlasu diváků (dále v textu jako TPRVOD), zpracovaných vždy v prvním kvartálu roku následujícího a publikovaných pro vnitřní potřebu ČST (TPRVOD 88538, TPRVOD 89539; NPR 88540, NPR 83–87541). Autoři TPRVOD pro rok 1988 považují za podstatné pro další směřování televize a jejího „společenského působení“ především fakt: „…že přinejmenším polovina obyvatelstva ČSR je mladší než samotná Československá televize jako veřejně se uplatňující sdělovací prostředek. 542 To znamená, že je zde již dospělá generace, pro kterou je televize něčím samozřejmým, běžně dostupným a každodenně konzumovaným typem média. Tato část obyvatelstva má „… v průměru vyšší úroveň dosaženého vzdělání, než je průměr celé

536

(Petr Oslzlý 1988, 26) Fond VE 202 šéfredakt., Zápis z porady šéfredaktorů z 8. 1. 1987, str. 4, Archív ČT. 538 (Beránková a kol 1989) 539 (Ungr, Danielová a Štěpánková 1990) 540 (Štěpánková 1989) 541 (Ličková a Štěpánková 1988) 542 (Beránková a kol 1989, 4) 537

130

populace….“543 Kombinací těchto skutečností je stav, v kterém „…televizní divák konce osmdesátých let je jiný, než jak jsme jej znali v minulosti a jak jej také namnoze máme zafixovaného v paměti a ve svých… představách o něm a jeho diváckém chování.“ 544 Důsledkem těchto a další jevů popisovaných sociology je predikce situace v letech devadesátých, která se dle autorů projeví růstem diferenciace jak ve vnímání, tak následně i v nabídce televize.545 Autoři neopomíjejí jeden ze základních demografických trendů modernity, a to že: „…dále pokračuje koncentrace obyvatelstva do větších obcí (k 31. 12. 87 měla ČSSR už deset měst nad 100 tisíc obyvatel a dalších 23 nad padesát tisíc; z toho prvních bylo v ČSR 8 a druhých 16). 546 Trend přesunu obyvatelstva do měst provází změna osídlení venkova projevující se redukcí počtu obcí a změnami ve způsobu života v nich – přiblížením se k městskému způsobu života. Všímají si ovšem také relativně nového jevu ve městech – sídlištní výstavby a jejích specifik, například změn v časových rytmech obyvatelstva.547 Vývoj situace v 80. letech pro ČST nebyl v ní samotné vnímán jako bezrizikový. Její hegemoniální postavení v mediální sféře a především v sektoru audiovizuálních médií ohrožovaly dva trendy, a to trend personalizace audiovizuálních služeb díky „…dynamickému rozvoji videa…“ a druhým trendem pak je „…rostoucí příjem zahraničních televizí na našem území.“548, především díky rozvoji satelitního vysílání. Zároveň s tím pak „všechna zjišťování, zaměřená na možnosti sledování cizích televizních programů, potvrzují neustálý vzestup (markantní je to u šetření prováděných Ústavem pro výzkum veřejného mínění opakovaně v určitých intervalech od druhé poloviny předchozího desetiletí/a to ať jde o programy z NSR a Rakouska, tak i z SSSR, PLR, NDR a MLR) v posledním případě pochopitelně především na Slovensku.“549

543

(Beránková a kol 1989, 4) (Beránková a kol 1989, 7 - 8) 545 (Beránková a kol 1989, 11–12) 546 (Beránková a kol 1989, 4) 547 (Beránková a kol 1989, 9–10) 548 (Beránková a kol 1989, 5) 549 (Beránková a kol 1989, 5) 544

131

Základní trendy ohlasu diváků v ČSR na televizní program nám ukazuje srovnání ohlasu diváků v roce 1989 s ohlasem v předchozích letech550 Procenta informují o sledovanosti a k označuje koeficient spokojenosti.

1. Program

rok

%

2. Program

k

počet

%

k

pořadů

počet pořadů

1983

21

5,3

7373

11

5,2

3675

1984

20

5,1

7438

12

5,1

4162

1985

22

5,2

7392

12

5,1

4520

1986

21

5,1

7431

14

5,2

4447

1987

21

4,9

7330

13

5,1

4555

1988

21

5,3

7079

15

5,1

4545

1989

20

5,0

5981/do

15

5,1

4021/do

550

47.

47.

týdne/*

týdne/*

(Ungr, Danielová a Štěpánková 1990, 10)

132

*/Údaje o sledovanosti za jednotlivý rok znamenají kompletní údaje za celý rok, ale pro rok 1989 pouze za prvních 47 týdnů.551 Nejpodstatnější změnou konce 80. let je zaznamenání pozitivního obratu ve vnímání televizní produkce v roce 1988 oproti roku 1987. Na prvním programu se výrazně zvýšil průměrný koeficient spokojenosti s televizním programem (ze 4,9 na 5,3), na 2. programu se zvýšila průměrná sledovanost pořadů (z 13 na 15 procent) a je nejvyšší za posledních šest let.552 tab 1.2: Průběh sledovanosti po čtvrtletích roku 1988553

1

2

3

4

celkem

1. Program

25 % k 5,1

19 % k 4,9

19 % k 5,7

23 % k 5,5

21 % k 5,3

počet

1625

1836

1729

1859

7079

2. Program

16 % k 5,1

14 % k 4,8

12 % k 5,4

15 % k 5,2

15 % k 5,1

počet

1148

1209

889

1299

4545

Divácký ohlas na televizní program byl sledován podle sociodemografických skupin: „Ve srovnání s pracovníky služeb a především s diváky pracujícími duševně sledují diváci

551

(Ungr, Danielová a Štěpánková 1990, 2) (Ungr, Danielová a Štěpánková 1990, 1–2) 553 (Beránková a kol 1989, 2) 552

133

dělnických profesí televizní program ve větší míře a jsou s ním, spolu s diváky ekonomicky neaktivními, i více spokojeni.“554 Rozdíly mezi muži a ženami jako diváky jsou pouze ve spokojenosti: „…muži i ženy sledovali televizní program stejně… ženy jsou dlouhodobě s televizním programem spokojeny více než muži. 555 Také při sledování diváctva dle místa bydliště: „…nejsou patrné větší rozdíly ať už ve spokojenosti či sledovanosti.“ 2. program je v roce 1988 sledován více městskými než venkovskými diváky a ti jsou s ním také více spokojeni. O sledování televize stoupal zájem se stoupajícím věkem respondentů. A s jejich stoupajícím věkem stoupala také spokojenost s programovou nabídkou: „…s pořady vysílanými na 1. programu byli … nejvíce spokojeni diváci nad 45 let a hlavně diváci nejstarší věkové kategorie, nejmladší kategorie 15–24let uvedla spokojenost ve výši 4,5 bodu, zatímco nejstarší skupina 55/60 a více let věku měla průměrný koeficient spokojenosti 5,7. 556 Velké rozdíly v postojích lze sledovat dle dosaženého vzdělání: „… platí, že čím vyššího vzdělání respondent dosáhl, tím je při sledování televizního programu kritičtější a vybíravější.“ 557 a převedeno do čísel koeficientu spokojenosti – spokojenost dělníků s prvním programem byla 5,3 bodu oproti 4,1 bodu, které uvedli vysokoškoláci. V průběhu roku 1989 nedošlo u žádné z popisovaných skupin k žádnému výraznému posunu v popisovaných skutečnostech.558 V celkových číslech pak je dobré zaznamenat ještě jeden moment vztahující se k celkové spokojenosti: „Vzhledem k celkové výši skóre 50-ti nejúspěšnějších publicistickodokumentárních pořadů lze konstatovat, že tyto pořady získaly [ v roce 1988 ] vyšší ohlas než v letech předcházejících.“559

554

(Beránková a kol 1989, 6) (Beránková a kol 1989, 7) 556 (Beránková a kol 1989, 6–7) 557 (Beránková a kol 1989, 7) 558 (Beránková a kol 1989, 23) 559 (Štěpánková 1989, 27) 555

134

Podstatným trendem je výrazný pokles počtu pořadů se zaměřením na vnitropolitickou tematiku mezi padesátkou nejúspěšnějších pořadů: „… sledujeme-li dlouhodobější průměry, vidíme, že v roce 1983 tyto pořady představovaly téměř polovinu nejúspěšnější publicisticko-dokumentární tvorby, v roce 1988 je to pouhých 12 % ze všech pořadů. V případě publicistiky zaměřené na zahraničí dochází k situaci, kdy v roce 1988 v žebříčku nejúspěšnějších pořadů zcela chybí. Oproti tomu dochází k zvyšování podílu pořadů s vědecko-technickou a sportovní tematikou.560 Zdali tato skutečnost byla brána v potaz při rozhodování o zavedení nových publicistických formátů na konci 80. let, nebylo možno ze zachovaných pramenů archivní povahy zjistit. Možnost interpretovat tyto skutečnosti v souvislosti s tezí M. Pullmanna o erozi podoby autoritativního diskurzu v posledních dvou letech před listopadem 1989 je lákavá, ale při momentálním stavu bádání o programu ČST předčasná.

6.3 Nejen o perestrojce z úvodníků Týdeníku Československá televize Úvodníky v roce 1987 přinášejí ve srovnání s rokem 1983 postupně narůstající změny ve způsobu, jakým je popisována situace ve společnosti. Proměna diskursu nepřichází ale zlomově, jedná se o graduální proces. Dobře sledovatelný je tento proces u autora, který se stává v rámci úvodníků jakýmsi „tribunem“ přestavby. Ing. Martina Švehla, dlouholetý člen ekonomické sekce Ústřední redakce Televizních novin, kde se vypracoval z pozice redaktora, přes zástupce šéfredaktora až na hlavního redaktora HRTN. Na počátku roku 1987 v úvodníku nazvaném Nové myšlení 561 je tento pojem rozvíjen v rámci starého intenzifikačního diskursu: „V podmínkách dalšího postupu intenzifikace naší ekonomiky jen těžko může některá práce zůstat v zajetých kolejích.“ V něm na neduhy dneška jako např.: „…dohánění loňských skluzů…“, platí postupy jako „brigádní

560 561

(Ličková a Štěpánková 1988, 23) (Týdeník Československé televize 1987) č. 2, M. Švehla, Nové myšlení.

135

odměňování“, či „závazky“ předsunuté o měsíc dopředu, aby se i při zpoždění vešli do patřičného roku plnění. Větší samostatnost podniků takříkajíc visí ve vzduchu, ale není rozvinuta v konkrétní podobě. Přes probíhající diskuse v SSSR je zatím pro hlavního ekonomického experta ČST to, co bude později nazýváno „komplexním experimentem v přestavbě hospodářského mechanismu“ mimo horizont možného. Jedná se sice o „nové myšlení“, ale prozatím bez „přestavby“. Nejinak je tomu i o dva týdny později v úvodníku Princip glasnosti562. Švehla na začátku sice deklaruje: „Princip glasnosti především znamená širokou, veřejnou otevřenost.“ Roli médií pak spatřuje vlastně v jejich technickém rozměru: „Se zásadou glasnosti je podle mého názoru spojena rychlost a kvalita informací ve sdělovacích prostředcích.“ Otázku kvality, respektive obsahu přenášených sdělení redukuje na „…letitý spor o kritičnost a kritické materiály.“ Televize a nejen ona pak, dle něj přináší dostatek takovýchto příspěvků. V průběhu textu Švehla postupně redukuje „širokou veřejnost“ na veřejnost značně dílčí – a to kolektiv pracovní a na konci textu tedy princip glastnosti spočívá pouze: „…v koletivním projednávání, které mnohdy může odstartovat i nový pohled jednotlivce [a je tak pro něj] hlavní zdroj poznání.“ Text nám tak v koncentrované pobobě předkládá reduktivní strategii v přístupu k perestrojce jakožto k zvnějšku do ČSSR importovanému konceptu. První polovinu roku 1987 vyplňují úvodníky zařaditelné pod dva tématické okruhy – mezinárodní situaci a oslavy/výročí/sjezd. 6.3.1

Mezinárodní situace

V Praze se uskutečnilo Světové studentské fórum, kterého se zúčastnili studenti a levicoví aktivisti z celého světa. M. Tománek glosoval význam akce v úvodníku Vzdělání: výsada nebo samozřejmost 563 :„…vzdělání je dnes také globálním problémem úzce spjatým s ostatními – s odstraněním jaderné hrozby, s nasycením hladovějících, s celkovým rozvojem civilizace.“

562 563

(Týdeník Československé televize 1987) č. 4, M. Švehla, Princip glasnosti. (Týdeník Československé televize 1987) č. 4, M. Švehla, Princip glasnosti.

136

Mezinárodní situaci bez bezprostředního vztahu k ČSSR se věnovaly úvodníky Pro koho smlouvy neplatí564, v kterém došlo na jednání v Reykjavíku, odzbrojení a jaderné zbraně na amerických B-52, projekt SDI a porušování dohod. V textu Nad lidské chápání 565 se věnoval S. Horský nehodě nosičů raket Pershing u Heilbronnu: „Jaderné zbraně a jejich účinek je nad lidské chápání. Ano, máme o jaderné bombě fakta. Ale to nejsou fakta, která můžeme k něčemu přirovnat, představit si je. Jsou to jen čísla, slova.“ Floskule Jde nám o svět bez jaderných zbraní566 se dostává do názvu úvodníku P. Kubky. Cituje projev M. Gorbačova: „V našem věku již nemohou být použity jiné prostředky než politické, neboť válka by zničila i samé původce jaderného konfliktu.“ Mezi politické prostředky patřily Mírové pochody.567 Palmeho pochod popisuje akci ve čtyřech střeodoevropských zemích, kde se uskutečnily na různých místech mírové pochody. V ČSSR se uskutečnil pochod z Borovan do Trocnova. Názvy úvodníků Jsme pro mír568 či Odpovědnost za světový mír trvá 569 vystihují dobový autostereotyp východního bloku, který sám sebe považoval za ohroženého a „bojujícího“ za mír. Přesto zde byly vnímány i jiné hrozby než jen vymazání všeho na povrchu zemském v jaderném infernu. Úvodník Skepse nebo víra570 přináší výsledky prognóz směřovaných k situaci v roce 2000 a kromě obligátní jaderné hrozby zdůrazňunuje předně opačný problém – přelidnění. Negativní tón ovšem není již tak silný jako v roce 1983. Východisko lze vidět v momentu, že: „Ještě nikdy neprojevovalo veřejné mínění ve světě tak ostře negativní vztah ke zbrojení jako dnes.“ Zvláštním případem mezinárodních událostí jsou sportovní události světového významu, jsou jednou z mála možností, jak o sobě mohly dát středně velké a malé státy vědět na mezinárodní scéně v pozitivním slova smyslu. Příkladem mohou být zimní olympijské hry v Calgary. Úvodník Reprezentanti571 rozebírá toto téma v souvislotech ČSSR: „Reprezentace naší vlasti. Může se o ni zasloužit snad

(Týdeník Československé televize 1987) č. 5, Jiří Stejskal, Pro koho smlouvy neplatí. (Týdeník Československé televize 1987) č. 33, Slavomír Horský, Nad lidské chápaní. 566 (Týdeník Československé televize 1987) č. 14, Petr Kubka, Jde nám o svět bez jaderných zbraní. 567 (Týdeník Československé televize 1987) č. 42, Slavomír Horský, Palmeho pochod. 568 (Týdeník Československé televize 1987) č. 44, Ivan Brož, Jsme pro mír. 569 (Týdeník Československé televize 1987) č. 22 Ivan Brož, Odpovědnost za světový mír trvá. 570 (Týdeník Československé televize 1987) č. 6., Slavomír Horský, Skepse nebo víra. 571 (Týdeník Československé televize 1987) č. 20., Karel Mykiska, Reprezentanti. 564

565

137

každý náš občan, doma i za hranicemi. Její účinnost je v moci milionů lidí, tisícovek profesí – od Smetanova kvarteta v Tokiu přes stavbaře v Kuvajtu až ke sportovcům třeba v Calgary. …naše republika … považuje sportovní reprezentaci za ústrojnou součást naší mírové politiky.“ Úspěch vyvolává v širokých lidových masách pocit národní hrdosti a neúspěch zase rozmrzelost a skepsi…. Ze všeho, co bylo už řečeno, nemůže mj. nevyplynout poznání, jak mimořádný vliv mají reprezentanti na vnitropolitické klima.“ 6.3.2

Oslavy

Na začátku roku se L. Ráža vrací k Vánocům, při kterých dodržuje: „…starodávný zvyk – prostíráme jeden talíř navíc.“ 572 Ke stolu pak symbolicky zve plejádu skutečných i imaginárních osobností počínaje Přemyslem Otakarem II., Janem Žizkou, babičkou B. Němcové, J. Nerudou, J. Gagarinem, J. Fučíkem Švandou Dudákem, Švejkem, Karlem IV, J. A. Komenským a konče dr. Galénem. Následuje obligátní dvojice výročí Vítězného února a Mezinárodního dne žen. Lid Rozhodl573 přináší stokrát opakované vyprávění o vítězství dělnické třídy, v kterém je únor „…stále živým a aktuálním revolučním odkazem, ke kterému se neustále vracíme nejen ve vzpomínkách pamětníků, v dílech historiků a tvůrců snad ve všech oblastech umění, ale i každý sám v sobě, ve vztahu ke své práci, k dějinám a budoucnosti své země.“ Pavel Dumbrovský mladý redaktor ÚRTN specializující se na oblast ROH neváhá vypočítat výhody zaměstnávání žen: „…s ženami se ve výrobě pracuje nejlépe – vždy jsou ochotny přijít na mimořádnou směnu, v sobotu, v neděli. A na to mnohde hřeší.“574 Přináší pak dlouhý seznam výtek a stížností na praxi i normy. Mezi nejzajímavější úvodníky patří Jubileum, sport a strategie urychlení575 od šéfredaktora Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu Karla Mykisky. Výročí 30. let od založení Československého svazu tělesné výchovy se stává možností propojit příběh jedné z důležitých organizací Národní fronty se změnami, které mají nastat po XII. Sjezdu KSČ a

572

(Týdeník Československé televize 1987) č. 1., L. Ráža, Nejkrásnější dárek. (Týdeník Československé televize 1987) č. 9., Libuše Eliášová, Lid rozhodl. 574 (Týdeník Československé televize 1987) č. 10, Pavel Dumbrovský, MŽD očima novináře. 575 (Týdeník Československé televize 1987) č. 15., Karel Mykiska, Jubileum, sport a strategie urychlení. 573

138

vše skloubit s děním v SSSR: „…[nacházíme se v] odbobí začínajících velkých přeměn v životě naší společnosti… v němž propracováváme strategii urychlení sociálně ekonomického rozvoje… Co bylo extenzivní, musí se stát intenzivním. Shovívavost se změní v náročnost. Kvantita v kvalitu. Tak lze ve stručnosti charakterizovat závěry XVII. sjezdu KSČ. A nelze pochybovat o tom, že naše úsilí bude stále více ovlivňováno přestavbou v Sovětském svazu, která si stanovila mimořádně smělé cíle a neúprosně důsledné a rychlé tempo nové cesty.“ Tento citát dobře ukazuje rozpolcenost v které se tehdejší komunisté nacházeli. Závěry „našeho“ sjezdu a také sovětská přestavba. Přestavba, které se ČSSR, jak se zdá nevyhne. 6.3.3

Ekonomika

V úvodnících věnovaných ekonomice převažoval důraz na elektronizaci, racionalizaci a intenzifikaci. Již na začátku roku M. Švehla proklamuje: „…těžko může některá práce zůstat v zajetých kolejích.“576 Kritizuje dohánění skluzů v plnění plánu, které se přenáší do dalších let, neplnění poviností a jako cestu ke zlepšování vidí brigádně řízené organizace a umožnění větší samostantnosti a odpovědnosti pracovních kolektivů. Na konrétních příkladech výše uvedené rozvíjí text Nejenom nově hovořit, ale i nově pracovat a myslet577: „V současné době se naše zemědělství nachází v období, kdy celkový proces intenzifikace už nelze uskutečňovat dílčími zlepšeními jednotlivých úseků výroby, ale souladem všech výrobních faktorů, a to na úrovní podniku i v celém potravinovém řetězci.“ Centrálním problémem centrálně plánované ekonomiky se ovšem může být plán: „Stává se, že plán, místo, aby byl mobilizačním faktorem, je mnohde donucovacím prostředkem poslušnosti vůči často subjektivním představám nadřízených.“ Zde ovšem v oslabené formulaci, díky „subjektivismu“, který byl jednou z nejtvrdších výtek, která mohla pracovníka stihnout. Kritika stávajích poměrů v úvodníku Luxus průměrnosti578 byla přímočará: „Stále jsme se ještě nevymanili ze zaběhnutých kategorií. Když vyvážet, tak tuny, kvantitu, bez ohledu na vývozní rentabilitu. Je zřejmé, že se tady někde stala chyba.“ Autor příspěvku pak dále

576

(Týdeník Československé televize 1987) č. 2, Martin Švehla, Nové myšlení. (Týdeník Československé televize 1987) č. 7. Josef Kadlec, Nejenom nově hovořit, ale i nově pracovat a myslet. 578 (Týdeník Československé televize 1987) č. 21, Jan Martínek, Luxus průměrnosti. 577

139

dovozuje: „Nemůžeme si dovolit luxus průměrné vědy, už proto ne, že právě průměrnost je protikladem vysoké kvalifikace, a ta je předpokladem toho, abychom udrželi krok ve spolupráci s vědou Sovětského svazu a dalších partnerů v našem socialistickém společenství.“ Další výraznou limitou ekonomiky 80. let byla vysoká energetická náročnost. P. Čech k tomu v textu Příliš mnoho wattů579 uvádí: „Za posledních patnáct let stoupla spotřeba elektrické energie v našich domácnostech takřka třikrát.“ Důvodem jsou nové spotřebiče, energeticky náročné vytápění a především neúsporné provozy v průmyslu. Jedním z konrétních dopadů jsou i prolémy: „…se zásobováním obyvatel tříděným uhlím [o kterých] svědčí i množství dopisů, které přicházejí k nám do redakce.“ V závěru se ptá: „…bude se i letos na obrazovkách objevovat onen známý titulek Nesvítí někde zbytečně?“ Propojení vědy, vzdělání a ekonomiky se dotkly úvodníky Ke dni učitelů 580 a Jen činy zůstanou. První se věnuje modernizaci obsahu vzdělávání a to s důrazem na komplexní program elektronizace našeho národního hospodářství a požadavkem na všestranost vzdělání. Druhý se zabývá vztahem dětí k eletronice a všímá si skutečnosti, o kolik jsou děti napřed v přijímání elektroniky oproti zbytku společnosti. Mezinárodní den dětí pak neváhá propojit s přestavbou: „Letošní MDD prožíváme v době, kdy usilujeme o urychlení, o přestavbu. V zájmu lepšího světa.“ Palčivá otázka Jak začít s přestavbou?

581

se stala názvem úvodníku J. Hrabovského.

Demonstruje to na příkladu strojírenského podniku Elitex v té době vedeného mladým ředitelem Lubomírem Soudkem, který vyslovuje následující kritická slova: „…dnes překvapeně sledujeme, kam až nám světové textilní strojírenství uteklo… Srovnání technické úrovně mechanických částí strojů se bát nemusíme, ale kdo dnes koupí zařízení bez spolehlivého elektronického řídicího systému. Na vyspělých trzích už nikdo.“ V Elitexu se snažili o modernizaci výroby a: „Tyto záměry samozřejmě vyžadují investice, mnohdy v devizových prostředcích. A právě proto vstoupil Elitex 1. července [1987) do komplexního experimentu…“ Komplexnímu experimentu se věnuje také M. Švehla

579

(Týdeník Československé televize 1987) č. 34, Přemysl Čech, Příliš mnoho wattů. (Týdeník Československé televize 1987) č. 13, Antonín Ryska, Ke dni učitelů. 581 (Týdeník Československé televize 1987) č. 30, Jiří Hrabovský, Jak začít s přestavbou. 580

140

v úvodníku Výsledky kompexního experimentu už letos 582 na kterém oceňuje především možnost přechodu na plný chozrasčot a možnost tvorby zisku. Změny nepřichází pouze do oblasti průmyslové výroby, ale také do zemědělského družstevnictví, a to díky novému Zákonu o zemědělstkém družstevnictví: „Zásadní otázky jsou řešeny v zákoně a další podrobnosti si už družstevníci upraví sami ve vlastních stanovách JZD. Tím dostávají družstva možnost, aby si více otázek upravila podle svých konkrétních potřeb, což ve své podstatě znamená prohloubení družstevní demokracie… K prohloubení demokratického charakteru patří i zásada voleb s tajným hlasováním, zvýrazněno je postavení funkce předsedy jako jediného odpovědného vedoucího.“583 6.3.4

Perestrojka, glasnost a nové myšlení

Proměna dobového diskursu nepřichází zlomově, jakási „domestikace“ perestrojky je součástí delšího graduálního procesu v průběhu celého roku 1987. Dobře sledovatelný je u autora, který se stává v rámci úvodníků jakýmsi „tribunem“ přestavby. Ing. Martina Švehla, člen ekonomické sekce Ústřední redakce Televizních novin, kde se vypracoval z pozice redaktora, přes zástupce šéfredaktora až na hlavního redaktora HRTN. Na počátku roku 1987 v úvodníku nazvaném Nové myšlení584 je rozvíjeno „nové myšlení“ v rámci starého intenzifikačního diskursu: „V podmínkách dalšího postupu intenzifikace naší ekonomiky jen těžko může některá práce zůstat v zajetých kolejích.“ V něm na neduhy dneška jako např. „…dohánění loňských skluzů…“, platí postupy jako „brigádní odměňování“, či „závazky“ předsunuté o měsíc dopředu, aby se i při zpoždění vešli do patřičného roku plnění. Větší samostatnost podniků takříkajíc visí ve vzduchu, ale není rozvinuta v konkrétní podobě. Přes probíhající diskuse v SSSR je zatím pro hlavního ekonomického experta ČST to, co bude později nazýváno „komplexním experimentem v přestavbě hospodářského

582

(Týdeník Československé televize 1987) č. 12, Martin Švehla, Výsledky kompexního experimentu už letos. (Týdeník Československé televize 1987) č. 46, Josef Kadlec, Nově i v zemědělství. 584 (Týdeník Československé televize 1987) č. 4, M. Švehla, Nové myšlení. 583

141

mechanismu“ mimo horizont možného. Jedná se sice o „nové myšlení“, ale prozatím bez „přestavby“. Nejinak je tomu i o tři týdny později v úvodníku Princip glasnosti585. Švehla na začátku sice deklaruje: „Princip glasnosti především znamená širokou, veřejnou otevřenost.“ Roli médií pak spatřuje vlastně v jejich technickém rozměru: „Se zásadou glasnosti je podle mého názoru spojena rychlost a kvalita informací ve sdělovacích prostředcích.“ Otázku kvality, respektive obsahu přenášených sdělení redukuje na „…letitý spor o kritičnost a kritické materiály.“ Televize a nejen ona pak dle něj přináší dostatek takovýchto příspěvků. V průběhu textu Švehla postupně redukuje „širokou veřejnost“ na veřejnost značně dílčí – a to kolektiv pracovní a na konci textu tedy princip glastnosti spočívá pouze: „…v koletivním projednávání, které mnohdy může odstartovat i nový pohled jednotlivce [a je tak pro něj] hlavní zdroj poznání.“ Text nám tak v koncentrované pobobě předkládá reduktivní strategii v přístupu k perestrojce jakožto k zvnějšku do ČSSR importovanému konceptu. Přestavba vstupuje do úvodníků u dalších autorů poněkud nenápadně. Důležitý je úvodník z patnáctého čísla zmiňovaný v kap. 6.2.1.2, Jubileum, sport a strategie urychlení od Karla Mykisky. Po tomto úvodníku následuje dlouhá řada (úvodníky v čísle 15, 23, 24, 28, 31, 35, 36, 38, 39, 40, 41, 46, 47, 49, 50, 51) dalších s následujícím společným rysem. Přestavba se zde neobjevuje jako téma o sobě a pro sebe, ale je ve většině (11 případů z 16) propojena s nějakým konkrétním případem spadajícím pod jiné téma (nespojuje se pouze s dříve jmenovanými okruhy – mezinárodní situace, ekonomika/úspory, spol. organizace, mládež). Souvislosti výše uváděné proměny mohou být samozřejmě dvojí povahy. Endogenní – výše uvedené je spojeno s proměnou diskursu ve straně způsobenou vnitřními autonomními problémy ČSSR a „label“ perestrojky je pouze umožňuje artikulovat veřejně, či exogenní – např. ve spojitosti s návštěvou tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačeva.

585

(Týdeník Československé televize 1987) č. 4, M. Švehla, Princip Glasnosti.

142

Příkladem prvního je úvodník Vrcholné jednání SČSP 586 , ve kterém autor propojuje perestrojku s gottwaldovskou zásadou čelem k masám: „Přátelstvím k sovětskému svazu se nelze jenom zaklínat, přátelství k SSSR znamená aktivní vztah k přestavbě… Aktivní boj za přátelství k SSSR je vlastně soudobou formou politického boje… Musíme plně uplatňovat gottwaldovskou zásadu Čelem k masám, která je historií prověřeným synonymem otevřené politiky, otevřené soudružské zásadové kritiky, glasnosti.“ Příkladem druhým jsou pak pasáže z projevu M. Kopeckého (více kapitola 6.1.1.2.). Přestavba se začíná neorganicky roubovat na kde co. Mezinárodní den dětí tak neváhá propojit s přestavbou A. Ryska: „Letošní MDD prožíváme v době, kdy usilujeme o urychlení, o přestavbu. V zájmu lepšího světa.“ 587 Svého úvodníku se dočká 15. výročí Poučení z krizového vývoje, a i to lze spojit s tématem přestavby: „V současné době, při prosazování a hledání nových cest v přestavbě hospodářského mechanismu máme šanci všichni prokázat, že nám jde skutečně o pokrok… Jde totiž o vysoce politickou otázku, o celkové

zdokonalení

společenských

vztahů,

celého

systému

plánovitého

řízení

společenského rozvoje, prohloubení a rozvinutí socialistické demokracie“588 Nebo naopak s módou: „…častou změnou kvality materiálu a technologie zbude z modelu, vystaveného na LVT a mnohdy i oceňeného medailí, pouhé torzo… Poslední období se však nese opět ve znamení snahy o renesanci liberecké přehlídky… účinnou ,oživovací injekcí‘ by pak měla být počínající přestavba, jejíž program stanovil XVII. sjezd KSČ“589 Přestavbu lze spojit i Slovenským národním povstáním: „Přestavba neprobíhá jen u nás. Začala v SSSR a výměna zkušeností, které si předávají bratrské komunistické strany, nás jen obohacuje. I v tomto revolučním boji stojíme bok po boku. Jako kdysi ve Slovenském národním povstání.“590 Se vzděláním propojuje přestavbu V. Brom v úvodníku Přestavba základ naší úspěšnosti. 591 V neposlední řadě se pojí s novinářskou prací: „Přestavba, to není pro novináře šance, to je povinnost!… Novinářská práce vyžaduje i sama o sobě nový přístup,

586

(Týdeník Československé televize 1987) č. 50, Zdeněk Smetana, Vrcholné jednání SČSP. (Týdeník Československé televize 1987) č. 13, Antonín Ryska, Ke dni učitelů. 588 (Týdeník Československé televize 1987) č. 24, Oldřich Danihelka, Přešlapovat na místě a čekat nelze. 589 (Týdeník Československé televize 1987) č. 28, Jindřich Honzík, Móda pod Ještědem. 590 (Týdeník Československé televize 1987) č. 35, Karol Hederling, Společně i po čtyřiceti třech letech. 591 (Týdeník Československé televize 1987) č. 38, Václav Brom, Přestavba základ naší úspěšnosti. 587

143

změnu myšlení… a ne ledajakou… Novináři musejí změnit pohled na svou kvalifikaci, musejí se vydat za názorem a zkušenostmi i tam, kam nebývalo zvykem nahlížet, a musejí více a jinak než dosud pracovat i s názorem a zkušenostmi vlastní.“592 Ve srovnání s rokem 1983 je markantní především nárůst počtu témat, nutných k samotnému

popisu

úvodníků,

a

to

z

šesti

na

jedenáct.

Nástup

tematik

„glastnost/přestavba/nové myšlení“ je impozantní. Nezůstává ale osamocen. Výrazný je především nástup tematik „zákon“ a „kritika“. 6.3.5

Zákon

Tematika „Zákon“ má v tomto roce jako hlavního referenta „zákon o státním podniku“. Průběh a meze diskuse k zákonu o podniku přináší detailně zpracované M. Pullman.593 Zákon o podniku je slovy Martina Švehly: „…klíčový dokument přestavby našeho hospodářského mechanismu, a tedy i přestavby celé společnosti.“ 594 Návrh zákona o státním podniku byl zveřejněn v polovině července: „…na konci října bylo k dispozici několik tisíc stanovisek, připomínek, názorů jako cenný výsledek veřejné diskuse k tomuto dokumentu.“595 M. Švehla vidí obsah diskuze k zákonu poměrně kriticky: „V rámci diskuse k návrhu zákonu o podniku se tady hledá jakýsi kouzelný proutek, který by [dodavatelskoodběratelské, ZM] vztahy vyřešil…. Co může zákon o podniku změnit? Bude jediným adresátem úkolů státního plánu, bude ze svých příjmů hradit své náklady.“596 Druhým velmi významnýcm zákonem, zde již také zmiňovaným, byl zákon o družstevnictví. 6.3.6

Kritika

Kritika mnoha různých nešvarů ve společnosti se nese jako dunivý podtón množstvím úvodníků od prvního čísla, kde je povoláván sám Čapkův doktor Galén: „Pane doktore, vy jste si poradil s hroznou nemocí, bílou nemocí, a u nás se rozrůstá mezi námi snad ještě

592

(Týdeník Československé televize 1987) č. 39, Martin Švehla, Věc veřejná. (Pullmann 2011, 75–93) 594 (Týdeník Československé televize 1987) č. 36, Martin Švehla, Zákon o podniku. 595 (Týdeník Československé televize 1987) č. 51, Martin Švehla, Diskuse nekončí. 596 (Týdeník Československé televize 1987) č. 41, Martin Švehla, Státní odběratel – státní dodavatel. 593

144

něco horšího: lhostejnost, hrubost, násilí a k tomu ještě vědec musí být někdy zedníkem, houslový virtuos instalatérem, zdravotní sestra obuvnicí…“597 Josef Jelínek popisuje v textu V úzké spolupráci s občany598 množství příkladů rozkrádání a dodává „V desítkách dopisů, které docházejí do Československé televize, zejména do redakce Majáku, diváci požadují přísnější tresty pro pachatele násilných deliktů, dále pro ty, kteří opakovaně poškozují nebo ohrožují majetek v osobním vlastnictví, a konečně pro řidiče, kteří způsobí nehodu pod vlivem alkoholu.“ Mladý redaktor Televizních novin Jiří Hrabovský pranýřuje situaci ve strojírenství: „…dnes překvapeně sledujeme, kam až nám světové textilní strojírenství uteklo.“599A v jiném textu vyvozuje: „Nemá dnes valného významu hledat viníky v minulosti, kdy odpovědní vedoucí hospodářští pracovníci mnohdy prokazatelně zanedbali technický rozvoj ve všech oblastech strojírenské výroby.“600 Jiným redaktorem Ústřední redakce televizních novin, v jehož textech nalezneme silný kritický tón, je Milan Adámek. „Zvykli jsme si plnit příkazy shora a i ty jsme někdy neplnili. Byli jsme hrozně pasivní. Jsou věci, které za nás nikdo nevymyslí… kdo se nenaučí být aktivní, prohraje. To je ta přestavba myšlení. A na tu, řeknu vám upřímně, žádné paragrafy nebudou. To je věc každého z nás.“601 Otevřeně popisuje problémy při diskusi o přestavbě: „Všichni potřebu více demokracie podpořili, otevřeně se k ní hlásili. Ale nevěřili byste, kolik nedůvěry bylo vysloveno síle argumentu a jaká moc byla přisouzena argumentu síly.“602 V jiném úvodníku se redaktor ptá: „…co je to ten nový způsob myšlení, jednání, nový a neformální přístup k věci. Je to opravdu jen to, že místo pasivního kývání hlavou zvedáme

597

(Týdeník Československé televize 1987) č. 1, L. Ráža, Nejkrásnější dárek. (Týdeník Československé televize 1987) č. 16, J. Jelínek, V úzké spolupráci s občany. 599 (Týdeník Československé televize 1987) č. 30, J. Hrabovský, Jak začít s přestavbou. 600 (Týdeník Československé televize 1987) č. 25, J. Hrabovský, Účinně spolupracovat a hledat nové cesty. 601 (Týdeník Československé televize 1987) č. 40, Milan Adámek, Kdo se nenaučí být aktivní prohraje. 602 (Týdeník Československé televize 1987) č. 49, Milan Adámek, Demokratická diskuse. 598

145

ruku a hlas v okamžiku, kdy jde o nás a o naše zájmy?… Domnívám se však, že nová v myšlení by měla být už konečně především záměna slůvka vy pojmem my.“603 6.3.7

Mládež

Mladí lidé se do hledáčku úvodníků takřka nedostávají. Výjimkou jsou letní měsíce, kdy se jeden z redaktorů věnuje Poháru aktualit604, sportovní akci spoluiniciované televizí. Textem navazujícím je chvalozpěv 605 na obětavost těch co zajištují letní pionýrské tábory. Mezi kritickými hlasy se ozve i hlas nefalšovaného ztotožnění s dobovou ideologií: „Sjezdové závěry, stejně jako myšlenky vyjádřené ve vystoupení soudruha Gustava Husáka na IV. sjezdu SSM, jsou pro mladé lidi mimořádně podnětné a přitažlivé… [pokud je všichni vezmou za své] Pak by se nemělo stát, že z dobrého středoškolského funkcionáře SSM vyroste třicetiletý skeptik a přední dělnice nebude vědět, proč si zasloužila svazácké vyznamenání.“606 6.3.8

Společenské organizace

Společenským organizacím se v roce 1987 věnuje pouze jediný úvodník. Jde ale o typ instituce, která je velmi zajímavá. Text pojednává o Výborech lidové kontroly.607 Popisuje proces hloubkové kontroly v pěti podnicích, která byla dlouhodobá (půl roku) a podnět k ní vyvstal protože: „…jejich výrobky vzbuzovaly na trhu oprávněnou nespokojenost a kritiku spotřebitelů.“ V textu je hojně citován František Ondřich, ministr a předseda VLK, který si stěžuje: „…již dříve byla s cílem radikálního obratu v kvalitě přijata řada konkrétních opatření, mimo jiné zavedení komplexních systémů řízení jakosti, nově byly vymezeny úkoly a postavení technických kontrol, nicméně výraznější efekt se nedostavil.“ Podniky, které byly podrobeny této nové formě kontroly, byly CALEX Zlaté Moravce, ESKA Cheb, Tesla Jihlava, Tesla Orava, Sfinx České Budějovice. „Zpřísnění nároků na kvalitu odváděné práce není ničím jiným než uvedením vztahu práce – odměna do správných

603

(Týdeník Československé televize 1987) č. 31, Dorian Hanuš, Jenom jedna otázka. (Týdeník Československé televize 1987) č. 26, Jiří Vaníček, Prázdniny s aktualitami se blíží. 605 (Týdeník Československé televize 1987) č. 27, Pavel Dumbrovský, Tábory s nápadem aneb problematika pionýrské rekreace. 606 (Týdeník Československé televize 1987) č. 48, Kateřina Perknerová, Nezůstávat u slov. 607 (Týdeník Československé televize 1987) č. 32, JanMartínek, Kvalita pod kontrolou. 604

146

zákonných relací… Kvalitu nelze vykontrolovat, kvalita se musí vyrobit!“ A redaktor dodává: „Nedostatečnou kvalitu totiž nelze vnímat jako dílčí problém, ale jako stěžejní sociálně politickou otázku.“ 6.3.9

Televize a společnost

Posledním podbodem je vztah televize a společnsoti, jak se objevoval na stránkách úvodníků. Jedním z témat, které v tomto roce nemohlo nepadnout, byl poměr televize k přestavbě. Ivan Mann se dotkl tohoto tématu ve své úvaze o perestrojce jako návratu k revolučnosti: „Proces přestavby, urychlování sociálně ekonomického rozvoje i prosazování otevřené politiky přináší nové úkoly i pro sdělovací prostředky, a tedy i pro nás, televizní publicisty. Otevírá širší prostor, vyžaduje používat nových metod a přístupů. Televizní publicistika se stává více politicky náročnou pro tvůrce i pro diváka. Lidé před kamerou daleko otevřeněji vyslovují své názory, často rozporuplné. To samozřejmě vyžaduje i vyšší aktivitu v práci televizních publicistů. Vždyť otevřená politika – glasnosť – přece neznamená pasivní otevírání čemukoli, bezradné přihlížení demagogii, konjukturalismu nebo zlobnému pomlouvání skutečných hodnot naší společnosti. Otevřená politika vyžaduje schopnost polemizovat, vstupovat do sporu s nesprávnými názory a postoji, odhalovat jejich podstatu a vyvracet je. Je to méně pohodlné než zjednodušování či zakrývání rozporů, ale nepochybně účinnější, a o to víc odpovídající principům komunistické žurnalistiky.“608 Martin Švehla zdůrazňuje podíl televize na projednávání nejdůležitějšího zákona celých 80. let: „Návrh zákona o státním podniku byl zveřejněn v polovině července – na konci října bylo k dispozici několik tisíc stanovisek, připomínek, názorů jako cenný výsledek veřejné diskuse k tomuto dokumentu. Také televizní obrazovka byla a je aktivním účastníkem tohoto veřejného projednávání. Jen ve zpravodajských pořadech jsme vysílali na 150 názorů a zkušeností z různých pracovišť a posoudili 500 dopisů, telefonátů a názorů z různých besed, schůzí a aktivů… v průběhu čtyř měsíců [se ] změnila v mnoha ohledech úroveň diskusních příspěvků – řekněme – kvalifikovanost připomínek, názorů i dotazů.

608

(Týdeník Československé televize 1987) č. 45, Ivan Mann, Říjen a dnešek.

147

Jestli v červenci byla nejpočetnější úvaha kolem postavení stranické organizace ve státním podniku, v říjnu už pisatelé většinou chápali, že vedoucí úlohu strany zajistí jiné nástroje než jen zapsání do zákona. Nebo volba ředitele – tu mnozí vítali na začátku diskuse jako základní princip demokratizace. Po čtyřech měsících se zájem přesunul k samotné podstatě samosprávy: k nutnosti podílet se nejen na řízení, ale i na rozhodování a nést tak i příslušnou část odpovědnosti…“609 Kritika prostřednictvím televize přispívá zviditelnění problému. Redaktoři některých pořadů brali tuto roli obránců zájmu obyčejných občanů i v této době: „Se značným ohlasem se kupříkladu setkala anketa Aktualit, která zkoumala zájem návštěvníků o jednotlivé exponáty a u těch nejžádanějších žádala bezprostřední informaci výrobců o perspektivách zavedení novinky do výroby“610 V obecné rovině přístup lidí z Ústřední redakce televizních novin zformuloval O. Danihelka: „…v televizním zpravodajství denně otevíráme prostor pro názory, připomínky. Zaznamenáváme pozitivní výsledky, dáváme prostor slovům kritickým. Zdaleka nám však nejde o veřejné pranýřování, kritiku za každou cenu. Chceme znát, proč to či ono nejde, odhalit třeba i drobnosti, které jsou v mnoha případech brzdou a zdrojem velkých problémů.“611

Ne všichni ale vnímali přítomnost a roli televize jako pozitivní moment: „Při filmování se člověk setká i s agresivním odmítnutím naší práce…: ,pojď raději fárat a netvoř ty televizní…‘. Pro silné slovo není na šachtě nikdy daleko.“612 Na závěr snad jen zmíníme, že televizi se dostalo v úvodnících pochvaly od pracovnice Muzea Klementa Gottwalda za zpracování seriálu Gottwald.613

609

(Týdeník Československé televize 1987) č. 51, Martin Švehla, Diskuse nekončí. (Týdeník Československé televize 1987) č. 28, Jindřich Honzík, Móda pod Ještědem. 611 (Týdeník Československé televize 1987) č. 24, Oldřich Danihelka, Přešlapovat na místě a čekat nelze. 612 (Týdeník Československé televize 1987) č. 37, Rudolf Bajer, Den horníků. 613 (Týdeník Československé televize 1987) č. 9., Libuše Eliášová, Lid rozhodl. 610

148

Úvodníky roku 1988 přinášejí jednu jedinou, ale výraznou změnu. Pouze dva se věnují mezinárodní situaci. Zbylé úvodníky se věnují velmi podobným tématům jako zde představené úvodníky z roku 1987. V rovině odvážné spekulativní teze by se pak mohlo nést zhodnocení výše uvedeného – na počátku 70. let stačilo k diskursivnímu ukotvení konsolidačního procesu „Poučení z krizového vývoje“ přijaté ÚV KSČ (a přítomnost posádek spřátelených armád). Po polovině 80. let je situace naprosto jiná. Stav vynucený přítomností spřátelených vojsk a zevnitř konsolidovanou stranou již nestačí. Poměry postupně sedimentovaly. A mimo jiné také do množství zákonných norem. Opětovná snaha o aktivizaci společenského tělesa naráží na množství předepsaných (zákonných), ale také těch nepředepsaných praktik, které snahu o změnu kursu proměňují v pomalý gradualistický proces, často s nepatrnými výsledky. Výzvy „Nezůstávat u slov“ se dostávají i do názvů úvodníků. Jaká byla odezva na podobná zvolání se pokusíme nastínit v další kapitole.

6.4 Diskuzní pořady v období perestrojky 6.4.1

Diskusní studio – úvod

Diskusní studio se objevuje na obrazovce v roce 1987. Týdeník Československá televize pořad anoncoval následovně: „Pro nás –- pracovníky hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky – je to experiment. V dějinách televizního vysílání je to ale dost často používaná metoda ztvárnění konfliktních témat. V současném období se živá diskuse na televizní obrazovce stala v Sovětském svazu důležitým prvkem politiky „glasnosti“ a přestavby socialistické společnosti. A protože přestavba je i naším programem, rozhodli jsme se tohoto žánru použít i my. Pozvali jsme do televizního studia lidi různých profesí, vrstev, vzdělání: dělníky, studenty, vědce, řídící pracovníky. Pozvali jsme je k živé diskusi o sociální spravedlnosti, o otázce, kterou jsme uznali po zvážení všech jiných za jednu z těch, které se v současném období přestavby společenských a sociálních vztahů nejvíce dotýkají bezprostředně každého z nás. Je třeba říci, že jsme měli zpočátku obavy, zda lidé dokážou diskutovat o problému, který ještě před začátkem diskuse připadal některým z nich málo srozumitelný. Nezapomeňme, 149

že jsme si až donedávna odvykli o tom, co je a co není sociálně spravedlivé, vůbec přemýšlet. Vždyť se zdálo, že už jen samo vítězství socialistické revoluce nastolí sociální spravedlnost tím, že odstraní základní společenskou nespravedlnost, vykořisťování člověka člověkem. Proces přestavby však ukazuje, že boj za sociální spravedlnost nebyl zdaleka ukončen. Ostatně ukázala to i naše živá beseda, v níž si diskutující vyměňovali názory, doplňovali poznatky, upřesňovali své kritické závěry. A také se přeli, protože padaly názory sporné či chybné. Tak už to však v demokratické diskusi bývá. Ze čtyřhodinové besedy, která nakonec pokračovala i na chodbě mimo studio, jsme pořídili hodinový záznam nejdůležitějších pasáží našeho prvního diskusního klubu.“614 Anonce z programového týdeníku je zde uvedena v plném znění, protože velmi dobře ilustruje meze a dilemata, kterým čelili pracovníci ČST v poslední třetině 80. let. Nemohou zůstat stát stranou procesu, který uvádí do pohybu nejen komunistickou stranu, ale především společnost v Sovětském svazu: „…protože přestavba je i naším programem…“ a obrací se tak k žánru, který je legitimizován právě odkazem k situaci v SSSR: „V současném období se živá diskuse na televizní obrazovce stala v Sovětském svazu důležitým prvkem politiky ,glasnosti‘ a přestavby socialistické společnosti.“ Problémem ovšem je, že ČSSR není v Sovětském svazu a otevírání některých otázek tak bylo stále mimo rámec myslitelného: „…jsme si… odvykli o tom, co je a co není sociálně spravedlivé, vůbec přemýšlet.“ Myšlení o těchto záležitostech (v našem případě o sociální spravedlnosti) nebylo totiž třeba, vyřešili je za nás nezpochybnitelné historické události: „…vítězství socialistické revoluce nastolí sociální spravedlnost tím, že odstraní základní společenskou nespravedlnost, vykořisťování člověka člověkem.“ Diskuse tudíž nebyly třeba, nebylo totiž konfliktních témat. Diskusní studio tak znamená výrazný mezník v televizní publicistice 80 let. Již přímo v ideově tematickém plánu je vymezeno takto: „diskusní (= polemické)“615, cílem tedy není vytvářet harmonické obrazy a vyznění jako

614 615

(Týdeník Československé televize 1987) (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1987–88 1987, 6)

150

doposud, ale poukazovat na rozpory: „…je to experiment“, v kterém jde televizním publicistům o: „…ztvárnění konfliktních témat.“616 Konflikt není nikterak zapovězenou dramaturgickou možností. V dobové učebnici Žurnalistika v televizi se dočteme: „Těžištěm dramatické situace je konflikt. Žurnalista si nemůže tyto situace a konflikty vymýšlet – musí je objevit, odhalit, upozorňovat na ně a vysvětlovat jejich podstatu a hybné síly… Nechybí tedy dramatický tematický potenciál, ale tvůrci, kteří by jej dokázali v plném rozsahu odhalit a využít všech možností, které nabízí. A k tomu není potřeba velkých a překvapivých činů. Stačí jen být pozorným svědkem událostí…“ 617 Změna přichází s tím, o čem může být konflit veden. 6.4.2

Diskusní studio – Sociální spravedlnost

První diskusní studio bylo pod názvem Sociální spravedlnost odvysíláno na druhém programu 15. 7. 1987 ve středu od 20:16:00 do 21:14:30.618 V úvodu pořadu redaktor Ivan Hrabec zmiňuje datum natočení prvního Dis. studia: „…jsme se 25. května (1987) sešli tady ve studiu Na Jezerce…“619 Prodlevu mezi natočením materiálu a jeho odvysíláním lze vysvětlit zřejmě provozně technickými postupy – střižny nebyly dostupné ihned a bylo zvykem stříhat více verzí materiálu (jak dokládá např text B. Kubáta Sondy o zvířatech620), a především od začátku července dochází ke zpomalení všech prací v důsledku probíhajících dovolených. Nasazení pořadu v průběhu prázdnin tak bylo dáno zřejmě souběhem více okolností. Mezi další lze zařadit faktor sledovanosti. Sledovanost v tomto kvartálu roku byla nejnižší ze všech. Případný neúspěch pořadu tedy nehrozil tak markantní blamáží. Další neméně podstatnou skutečností byl fakt, že najít vhodný volný čas pro nový pořad nebylo snadné. Programové schéma bylo značně petrifikované a jednotlivé redakce si hlídaly množství prostoru na obrazovce, které jim bylo přiděleno. Protože se premiéra nového publicistického pořadu odehrává nejen v nepříliš atraktivním datu, je nasazena

616

Ibid. (Hladký 1986, 94–95) 618 Údaj pochází ze systému PROVYS, archivního systému ČT. 619 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, str. 2. 620 (Kubát 1989, 2) 617

151

v atraktivním čase. Strach z možného neúspěchu nepřevážil nad nutností získat relevantní zpětnou vazbu na nový formát pořadu. Nevíme, zda a jakými slovy byl pořad představen televizní hlasatelkou či hlasatelem při svém premiérovém uvedení. Záznam pořadu, který se nám zachoval, začíná stmívačkou, slyšíme hlas Ivana Hrabce, který na začátku pořadu pronese několik vět úvodem621 a přejde do studiové místnosti, kde proti sobě stojí dvě pódia o čtyřech řadách, které svírají úhel cca 60 stupňů. Třetí strana trojúhelníku je volná a z této pozice zabírají prostor kamery. Během pořadu se také často v záběru objevuje mikrofon na manipulační tyči, kterým je snímám hlas mluvčího. V průběhu diskuse pak má další mikrofon moderátor a mezi hosty se pohybuje ještě jeden přenosný mikrofon. Pozadí je tlumené tmavé barvy. Veškerý důraz je kladen na přítomné hosty, kteří jsou při promluvách zabíráni v detailu maximálního možného přiblížení, či polocelku v závislosti na místě, kde sedí a pozici kamery. Moderátor se volně pohybuje a udílí slovo, hosté si ho ale často berou sami. V pořadu zazněly promluvy těchto hostů (řazeni jsou abecedně dle příjmení): Ing. Baštýř Ivo – ředitel odboru mezd FMPSV Beneš Josef – dílnovedoucí výprava vozů Avia Prof. Ing. Červinka Antonín CSc. – právnická fakulta UK Fego Jan – Hrdina socialistické práce Hloušková Olga – přadlena SEBA Tanvald Janatová Anna – přadlena SEBA Tanvald Mahdík Miloslav – dělník v údržbě strojů Avia Mikoláš Ivan, student FEL Mostecký Jiří – akademik – rektor VŠCHT Praha

621

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Hrabec, str. 2.

152

Nigrinová Věra, přadlena SEBA Tanvald Ing. Smělý Zdeněk, CSc. – 1. mistopředseda ČK VTIR Ing. Solomonovič Ivan, vědecký pracovník Ing. Šibrava Zdeněk – vedoucí ekonomiky práce Avia Prof. Miroslava Šolcová DrSc, zástupce ředitele ÚML ÚV KSČ Ing. Vácha Stanislav, CSc. – spisovatel V prvním Diskusním studiu byly otevřeny následující tematické okruhy: 6.4.2.1 SOCIALISMUS A SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST Moderátor I. Hrabec rámuje diskusi na začátku pořadu následovně: „…dosažení sociální spravedlnosti je smyslem výstavby socialismu a přestavby naší společnosti.“

622

V promluvě, která překlenuje střih mezi částmi pořadu, pak později doplňuje: „Sociální spravedlnost je nejdůležitějším faktorem jednoty a stability socialistické společnosti, řekl soudruh Gorbačov na dubnovém zasedání ÚV KSSS v roce 1985…. Boj za přestavbu naší společnosti a za uskutečnění závěrů XVII. Sjezdu KSČ je také i bojem za sociální spravedlnost.“623 Vymezení pojmu sociální spravedlnosti se odvažuje z hostů pouze Stanislav Vácha, ekonom, spisovatel a publicista: „[jako] …ještě vážnější, vidím to hledisko funkční, to znamená, do jaké míry sociální – daná reálná, realizovaná úroveň sociální spravedlnosti, vyvolává nebo tlumí rozvojovou dynamiku společnosti. Já bych z tohoto hlediska řekl, že je sociálně spravedlivé to, co slouží rozvoji společnosti.“624 a později: „Sociální spravedlnost …je dynamická veličina… Tady je jenom jedno kritérium v dané situaci, jak to slouží anebo jak to škodí společnosti.625

622

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Hrabec, str. 2. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Hrabec, str. 24. 624 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 8. 625 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 18–19. 623

153

6.4.2.2 ODMĚŇOVÁNÍ Problematika spravedlnosti ovšem není většinou přítomných nahlížena jako problém teoretický v nutnosti svého promýšlení a dynamický z hlediska průběhu, ale jako problematika běžné denní praxe, ve které se musí potýkat s celou řadou problémů. S odměňováním se pojí především otázky rovnosti/nerovnosti či v horším případě přímo nespravedlnosti. Rovnost jako problém Nejen mezi hosty, ale především: „…mezi lidma takhle nejvíc se mluví právě o tý ekonomický oblasti.“ 626 Důvodem k tomu je především skutečnost že: „…spravedlnost v odměňování….práce, stejné bonity – ať už dělnická nebo technická – je odměňována různě. Nemělo by to být.“627 Co se při pohledu zdola jeví jako nespravedlivé ohodnocení s různě vysokou odměnou za stejně kvalitně odvedenou práci, se na systémové úrovni jeví odlišně: „…Já bych řek, že tedy dokonce programově vytváříme systém, který rovnostářsky odměňuje špatnou a dobrou práci.“628 Fego i Šibrava jsou z dělnického a průmyslového prostředí, ale ani pohled zástupce strany v diskusi není jiný: „…v předcházející diskusi jsme se jasně shodli, že se nám povedla příliš velká nivelizace.“629 uvedla zástupkyně KSČ Šolcová a to tak velká, že: „…diferenciace mzdové soustavy je u nás nejnižší,… ze všech socialistických zemí působících v RVHP…“ 630 . Kromě obecného nároku univerzální platnosti – aby byly lépe odměňováni ti, kteří podávají lepší výkony, je vznesen také požadavek: „…my bychom také měli toho vedoucího jako tvůrčího vysoce exponovaného pracovníka, jehož práce může znamenat znásobení výsledku s týmž kolektivem, by jsme měli toho vedoucí takto [tj. dle odvedené práce a výsledků, ZM] ohodnotit.“631 Či obdobně: „…budeme muset podporovat ty lidi, kteří pro společnost něco přinesou, ať už je to práce buď fyzická anebo duševní. A nesmíme se je bát hodnotit i několikanásoně víc než ty, kteří jedou podle stereotypu, drží se vyjetých kolejí a jsou proti všemu novému a myslí si že

626

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Fego, str. 3. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Šibrava, str. 2. 628 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 8. 629 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Šolcová, str. 12. 630 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Šolcová, str. 12. 631 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 19. 627

154

společnost je tady od toho, aby jim zajistila sociální jistoty.“632 či řečeno jednodušeji: „Já si myslím, že kdo si svoji práci dělá dobře a je vochotnej kromě těch svých pracovních povinností udělat něco navíc, že by to měl taky pocítit taky na své mzdě.“633 Ředitel odboru mezd Federálního ministerstva práce a sociálních věcí celou situaci vnímal jinak: „Ovšem bylo tady řečeno řada formulací, …z těch záměrů státní politiky je tedy dlouhodobě sledovat záměr, aby pracovníci v těchto profesích v těchto spotřebních odvětvích mohli mít, a mohli tedy mít možnosti, dosahovali takové výdělky, aby srovnatelně tedy jejich práce byla oceňována, aby ty efekty fluktuace, nespokojenosti byly minimalizovány.“634 Extrémní poloha tohoto problému zestejnění či nivelizace mezd je demonstrována v následujícím příkladu: „… kolik konstruktérů v Čechách má plat sedm tisíc, což umožňuje nová vyhláška. Je to tak soudruhu Smělý?“635 ptá se Mostecký, rektor VŠCHT [ptají se Smělého třikrát, než odpoví] „…podle mých informací je to 8 lidí“636 , odpoví Smělý. Jistou bezradnost se situací, kdy všechny skupiny si nárokují více a limity pozdně socialistické ekonomiky neumožnují uspokojit tyto nároky pak vyjadřuje následující promluva: „…inteligence si myslí, že její duševní práce a to, než jí nabyla, že ji opravňuje, aby dostávala víc. Pracující, kteří pracují v těžkých podmínkách a nadřou se tak, jak to tady říkaly soudružky, zase mají pocit, že ti ostatní jsou tady proto, aby jim tu práci připravili, a oni pak odvedou poctivou práci…“637 Příznačné pro dobový diskurz je ale představa, že dno i strop všech profesí budou podobné, ale přesto bude umožněn větší rozkmit v krajních polohách: „…to není tedy otázka profesí, v jedné profesi vzít a jiné dát, ale že to je otázka, jak uvnitř profesí umět vysoce kvalitním pracovníkům dát a těm, co se vezou a do jisté

632

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 20. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Fego, str. 3–4. 634 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Baštýř, str. 5. 635 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mostecký, str. 10. 636 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 11. 637 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 19. 633

155

míry příživničí na těch dobrých výsledcích, tak jim umět ten jejich nezasloužený příjem snížit anebo až odebrat.“638 Vácha. Nerovnost a nespravedlnost Nerovnost v odměňování se v diskusi objevuje velmi záhy: „…my jako přadleny, si myslím, ten základní plat 8,20, co se naběháme, co rukama nenaděláme, že jsme tedy málo hodnocený.“ 639 To pronesla dělnice Hloušková. Její kolegyně problém kontextualizuje: „…průměrný výdělek přadleny… se zdá zase vysoký, protože… dělá hromadu přesčasových hodin, tím pádem se jí ten průměrný výdělek zvyšuje,…“ a dodává: [v textilním průmyslu] „stabilizační odměna za směnování… nejsou tam zahrnuty všechny profese…“640 Zástupci inteligence pak nahlížejí tento problém na obecnější úrovni: „…vytvořili [ jsme] v naší ekonomice a celé sociální oblasti a v systému řízení, určitý systém, který nedostatečně hodnotí dobrou práci a nedostatečně trestá práci špatnou.“ 641 či jinde: „…máme systém, který, abych tak řek, toleruje evidentní sociální nespravedlnost, kterou cítíme jako ekonomicky nefunkční a morálně nesprávnou.“642 Stanislav Vácha vychází při svých tvrzeních nejen z autopsie: „…když se podíváme do minulosti, tak na základě statistických analýz se ukazuje, že průměrný plat konstruktéra v některých podnicích klesá, zatímco průměrný plat dělníka nebo průměrný výdělek v daném podniku stoupá.“ 643 Opačným pólem problému je následující moment: „…vždyť spousta mezi námi žijících lidí přichází k ohromným ziskům skoro bezpracně. A nikdo se na to nepodívá, jen se na to poukazuje. Stále se to kritizuje a nikdo s tím nic neudělá…“,644 který jde ruku v ruce se zkazkami o pohádkových příjmech určitých skupin obyvatelstva: „Aby ty naše děti viděly nějakou záruku, a ne aby mi přišel kluk domů ze školy a řek: ,…diskžokej má 20 000 za

638

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 20. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Hloušková, str. 4. 640 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Janatová, str.4–5. 641 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 8. 642 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 9. 643 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 12. 644 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Beneš, str. 5. 639

156

měsíc‘ [ a sám sebe se ptá] proč?… jak je to možný v tý společnosti, že se ví, že u Tuzexu stojej mladíci, prodávaj bony, vždyť to je úplně hrozný, proč se s tím někdo nezabejvá?“645

6.4.2.3 Motivace „… to je závist, která motivuje…“ 646 Takto lakonicky se vyjádřil akademik a rektor VŠCHT J Mostecký. Podmínky musí být nastaveny jinak, protože: „…dobrými výzvami k charakteru, odvaze lidí v ekonomice mnoho nedosáhneme, toho bylo už velice mnoho a ukázalo se to jako neúčinné.“647 V diskusi se dostalo značného prostoru příkladu JZD Slušovice, na konci 80. let prosperujícího díky možnosti družstev věnovat se tzv. přidružené hospodářské činnosti. Jedním z momentů, kdy došlo na Slušovice i v diskusi o sociální spravedlnosti, byla otázka motivace k větším/lepším výkonům: Vácha: „Já si myslím, že oni tam v mnohem větší míře, než je v kraji zvykem, realizovali zásadu, každý podle svých schopností, každému podle jeho práce.“ Hlas z publika: „…a ještě kázeň.“ Vácha: „…jestliže je na někoho větší tlak ve Slušovicích, tak jsou to především řídící kádry…. já jsem se tam také setkal s mnohem menší dávkou závisti, protože jestli člověk ví, že ten druhý to, co dokázal, si musel tvrdě zasloužit a že to je skutečně jeho odměna za práci a že jeho práce výsledkem uplatnění jeho schopností, tak si nemůže říkat, když on, tak proč ne já, on ví, že tu možnost má taky…“648 Postavení vedoucího pracovníka v kolektivu, jeden z evergreenů promluv Váchy, má být vyjádřeno mimo jiné též finančně: „…hodnocení finanční, to souvisí taky s tím, podle mého názoru, co už tady zaznělo, s určitým vyjádřením úcty a vážnosti a určitým způsobem

645

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mahdík, str. 7. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mostecký, str. 11. 647 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 13. 648 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 14–15. 646

157

také podporuje jeho autoritu, samozřejmě ne úplně, on si ji musí postavit na své kvalifikaci na schopnosti rozřešit věci, vést lidi, ale přece jenom je to tak vážný prvek, že bychom od toho odhlédnout neměli…“

649

A nebylo přijímáno nesouhlasně: „…budeme muset

podporovat ty lidi, kteří pro společnost něco přinesou, ať už je to práce buď fyzická anebo duševní. A nesmíme se je bát hodnotit i několikanásoně víc než ty, kteří jedou podle stereotypu, drží se vyjetých kolejí a jsou proti všemu novému a myslí si, že společnost je tady od toho, aby jim zajistila sociální jistoty.“650 6.4.2.4 Předpisy/plán Částí diskuse se jako červená nit proplétalo téma předpisů, jejich složitosti, změn a problémů spjatých s plánovitým řízením ekonomiky. U dělníků převládal ve vztahu k novým předpisům jistý opatrný otpimismus: „…to si nedovedu představit, že by se vydával nějakej předpis nebo nařízení, který by škodilo společnosti“ 651 ; doprovázený obavou z odtrženosti pohledu centrálních úřadů na jejich situaci: „…než nějaký ten zákon vydají, by do toho provozu měli jít a s těma lidma promluvit, ono je rozdíl se jít podívat do tý práce a je rozdíl s těma lidma promluvit.“652 Rozdíl mezi průmyslovými podniky a družstvy pak byl ukázán opět na příkladu Slušovic: Mikoláš: My byli před časem ve Slušovicích jako na exkurzi, vono se mluví, v čem je zázrak Slušovic, ale já bych řek, že jednak vychází z podmínek na Gottwaldovsku, kde byla tradice poctivý a tvrdý práce,… Slušovice jsou družstvo, která mají naštěstí podstatněji rozumnější předpisy, než mají podniky průmyslové a teda je to jiné. Hrabec: Ty předpisy se přeci nemohou tolik lišit… Mikoláš: …družstvo má mnohem větší možnosti ve financování, družstvo rozhoduje o mnohem víc věcech samostatně – je to družstvo, samo hospodaří.653

649

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 19. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 19–20. 651 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Fego, str. 3. 652 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Janatová, str. 20. 653 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, str. 13–14. 650

158

A především předpisy jsou Skyllou a Charibdou v otázce odměňování: „Možnosti odměňování by měly být daleko vyšší… možnosti jsou omezené předpisy a máme mnoho předpisů, že jo.“654 Silné výtky se týkaly problémů spojených s plánem výroby a to, jak v konkrétní podobě osobní zkušenosti: „[v pololetí]…my nemáme ještě hotový plán. Jak může tedy ten dělník nebo další ty řídící pracovníci ovlivnit tu tvůrčí schopnost všech pracovníků, ať teda dělníků, mistrů nebo konstruktérů, když se neví, co se bude vyrábět, v jakém množství.“655, tak v jejím zobecnění: „…naše společnost špatně hospodaří… plán, jo, ale rok od roku stoupá, vlastně pracovní podmínky lidí jsou stejné nebo ještě v horším stavu, protože ty stroje se neobměňujou nic, a jak se potom může plnit nebo jak se může kvalitnější vyrábět nebo lepší…“656 Změna situace je pak očekávána od změny jednání ze strany státu: „…stát musí začít jinak pracovat, to nejde jenom vydávat předpisy, stát musí být taky podnikatel…“657 6.4.2.5 Řízení Změny v řízení musí ale nastat na všech úrovních: „…klíčem k tomu… je rozvoj samosprávy. Tady je základní jaksi otevírací zámek.“ 658 a následovat musí další kroky: „…jakmile todleto zavedete, tedy tu zbožně-socialistickou výrobu, začnete jí uplatňovat, začnete uplatňovat otázku ekonomického donucení, no tak musíte do hry dát socialistickou samosprávu pracovních kolektivů. Páč jakmile ji nedáte do hry, tak ten ředitel je slabý. To je marná slává, to není kapitalistický menežer, kterýmu za zády stojí prostě správní rada. To bude socialistický řídící pracovník, za jehož činy stojí pracovní kolektiv podniku.“659 Přítomní dělníci se nepouštěli do tak odvážných a dalekosáhlých úvah jako profesor právnické fakulty a vystačili si s tím, co jim bylo známé a co měli vyzkoušené: „…ideální forma je chozraščot, tam je to, to jsou jasný účty, má dáti dal, že jo. A tam se tim, že v čele

654

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Beneš, str. 5. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Beneš, str. 5. 656 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mahdík, str. 7. 657 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Červinka, str. 14. 658 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Červinka, str. 23. 659 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Červinka, str. 9. 655

159

kolektivu stojí rada brigády vodstraňuje ten subjektivismus, tam se může projevit každej, může mít svůj názor na věc, ale já si myslím, že právě v chozraščotu je zaručeno to kolektivní vedení, i když pozor na to, abychom se zase neschovávali za kolektiv, pořád bude zůstávat konkrétní osoba, konkrétní úkol, konkrétní zodpovědnost.“660 Či poukazovali na dobře známé nedostatky v řízení z praxe: „Někdo dělá špatně svoji funkci a víme z praxe, co se stane, je odvolán a pak se divíme, že je na vyšší funkci.“661 6.4.2.6 Organizace práce V diskusi vyplynulo množství postřehů týkajících se nedostatků v organizaci práce: „…zvlášť třeba u nás v automobilovém průmyslu, se provádí úplně zbytečné operace. Uvedu třeba na příkladě u nás, vyrobíme vozy, ale jen protože nemáme od nějakého dodavatele zajištěný dodávky materiálu, protože jsou vždycky někde nějaké objektivní příčiny, že jo, a ty vozy tedy stojí stranou, ve stovkách kusů, a proto abysme mohli prodat jiné stovky vozů, demontujeme z těch hotových vozů určité díly, určité prostě součástky, montujeme je na další vozy, které tyto díly taky nemají, protože nám je subdodavatel nedodal, nebo mnohdy taky třeba vlastní vinou je nemáme, jo, v rámci podniku a dáváme je na ty vozy, které prodáme. A to je mrhání, to je vyloženě mrhání lidskou prací.“ 662 Problémy v dodavatelsko – odběratelských vztazích jsou pak následovány neschopností využívat adekvátně zdroje, které jsou k dospozici: „…výzkumní a vývojoví pracovníci jsou využíváni na to, aby se shrabalo listí nebo se šlo na brigádu do výroby…. A není to vůbec otázka nějakých vlastností subjektivní odvahy anebo opatrnosti řídících pracovníků, ale je to otázka celého řídicího systému.“663 V rámci kolektivu pak vidí někteří situaci snad až příliš jednoduše: „…dělník, dělník si vlastně dovolí jenom to, co mu dovolí jeho nadřízený. A když bude dobrej [nadřízený, ZM], tak si dovolí akorát dobře dělat.“664

660

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Fego, str. 21. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Beneš, str. 15. 662 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Beneš, str. 6. 663 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 12. 664 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mahdík, str. 7. 661

160

Zlepšení situace je očekáváno od příchodu výdobytků vědecko-technické revoluce: „Já si myslím, že vopravdu je třeba, aby ta věda a technika nastoupila na ty naše místa a pomohla nám vyrábět, jedině tak bude naše společnost prosperovat a půjde dopředu. Aby ty kádry středoškolský, vysokoškolský nepřišli… [vniveč].“665 Technooptimismus mužů –dělníků, ale nesdílí některé ženy – přadleny: „…říkalo se tady nová technika, ano já jsem pro a byla bych strašně ráda, bohužel my na tu novou techniku u nás čekáme strašně dlouho.“ A nikoli pouze pro velmi dlouhé lhůty v investičních programech jednotlivých průmyslových sektorů: „…ale co to přinese [nová technika], zase na některých těch místech práce ve třech směnách a víte, kdo tam bude pracovat na těch místech, zase ženy a zase na úkor rodiny a tak dále.“ 666 Zástupce státní plánovací komise se pak spokojil s dobově neurčitým prohlášením: „Zatím nám v mnoha případech stačí průměrnost a vědeckotechnický rozvoj tedy musíme brát zcela komplexně.“667 6.4.2.7 ODPOVĚDNOST Šířeji byl věnován také prostor otázce předpokládaných sociálních konfliktů v důsledku špatného hospodaření a přepokládaného zániku některých hospodářských subjektů. Shoda panovala v paternalistické úloze státu/společnosti: „Smyslem socialistického státu je nepostavit se k tomu tak – padnete, padnete, nikdo se o vás nepostará.“668 či „…pokud podnik nebude prosperovat,…., tak tady nastoupí obrovská úloha celý společnosti a obrovský náklady, protože ne všichni pracovníci budou moc odejít do důchodu a je tady otázka rekvalifikace pracovníků a ta opět bude něco stát…prolínaj [se zde] ty kolektivní zájmy a ty zájmy jedinců a nakonec do toho stejně bude muset vstoupit ta společnost jako celek.“669 Sociální pnutí byla očekávaným rubem předpokládaných změn: „…[kolektiv pracujících se, ZM] bude ptát svých hospodářských pracovníků, co jste dělali pro to, abychom nepadli, takže ten tlak se maximálně zvětší… Já se domnívám, že pokud by se to [= problémy

665

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mahdík, str. 16. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Nigrinová, str. 20. 667 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 15. 668 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Červinka, str. 21. 669 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Šibrava, str. 23. 666

161

podniku, ZM] mělo dotýkat sociálních jistot, tak že ten tlak bude obrovský, buďme lidi a člověk má, to je pud sebezáchovy, že jo.“670 a především následující moment byl vnímán jako rozhodující: „…to bude pro ten kolektiv si velice složitá situace [po objektivizaci cen a při zjištění že podnik neprosperuje, ZM], zejména pro dělníky, neboť se nebudou cítit zodpovědni za to, kam ten podnik byl doveden.“671 Role státu ale nebyla vnímána pouze jako defenzivní záchranné sítě pro ty, kteří nebudou schopni ustát změny: „…stát musí být taky podnikatel, velký inovace dneska ve světě to dělaj vlády, to nedělaj jeden podnik, jedna… to musí být obrovský prostředky který na to soustředíte, když chcete provádět strukturální přeměny. Čili i socialistický stát se musí stát socialistickýcm podnikatelem.“672 6.4.2.8 Gender a odměňování a rodina V průběhu pořadu zaznívá silná kritika tehdejší společenské situace z takřka genderově vymezených pozic: „My bysme si tedy tak nějak přály, abychom mohly pracovat těch 8 hodin… máme další směnu doma… “ 673 prohlašuje Janatová. Druhá směna žen v domácnosti pak dle dělnic vede k následující kauzální řadě: [v důsledku přesčasů] „…vznikají potom doma třeba v rodinách konflikty, žena je nervózní, že…, dochází k rozvodu a tak dále.674 Tohoto tématu si ovšem nevšímají pouze textilačky z podniku SEBA. Společenský tlak je neúprosný a tak: „…se dnes stalo módou to, abychom si udrželi životní standart, tak vlastně doháníme přesčasama, mimopracovní činností a další nadstavbou teda pracovních hodin. Potom se divíme, že je velká rozvodovost, že je zanedbaná rodina, protože to všechno přináší teda dnešní doba, jo.“675 Platová diskriminace určitých odvětví, v našem případě textilního průmyslu, dopadala i na muže: „…i v textilu jsou zaměstnaní muži a nemůžeme pořád docílit, abychom tam ty

670

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Fego, str. 23. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Vácha, str. 23. 672 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Červinka, str. 23. 673 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Janatová, str. 4. 674 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Janatová, str. 4. 675 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Beneš, str. 6. 671

162

pracovníky udrželi… v textilu a ve strojírenství, je v tom velký rozdíl platový… dyť to jsou taky živitelé rodiny, že jo. Potřebujou peníze domů přinést…“ 676 Konstrukt muže jako „živitele rodiny“ nevykořenil ani reálný socialismus, pyšnící se hrdě jednou z nejvyšších zaměstnaností žen, a jak bylo zmíněno výše, i velmi vysokou nivelizací mezd. Lék té doby, spatřovaný v lepší technice a elektronizaci, nesdílely ale ty, jichž se týká přímo: „…ale co to přinese [nová technika], zase na některých těch místech práce ve třech směnách a víte, kdo tam bude pracovat na těch místech, zase ženy a zase na úkor rodiny a tak dále.“677 Následky dvousměnného provozu (práce/rodina) se pak přenáší i do budoucnosti: „…v tom textilním průmyslu je ta práce namáhavá pro ty ženy, protože žena v produktivním věku je vyřízená, kdy ona si má vydělávat na ten důchod, tak je nemocná a dostává se do situace, kdy pro ni závod nemá práci a když pro ni má práci, tak za 11 nebo 12 stovek a ženy nám odcházejí ze zdravotních důvodů a nové, než si vychováme, a ty se tam ani neudrží…“678 6.4.2.9 Vzdělání Role vzdělání a jeho role ve společnosti se účástníci diskuse dotýkají poměrně záhy. Legitimitou vzdělávání se jako cesty k prosperitě a dosažení hodnotného místa ve společnosti otřásala jednak existence černé ekonomiky mimo dosah státních orgánů: „Aby ty naše děti viděly nějakou záruku [že vzdělání je cesta k slušnému živobytí, ZM ], a ne aby mi přišel kluk domů ze školy a řek: ,Hele, von ten diskžokej má 20 000 za měsíc, proč? Já se budu učit na něho, nebo pudu to dělat,‘ no kde to jsme.“ 679 A pak také systémové parametry v oblasti odměňování: „…Mluvil jsem tady o těch stipendiích a mluvil jsem tady o těch nízkých nástupních platech vysokoškoláků… je to záležitost fundamentální, a že je dokonce tak fundamentální, že omezuje třeba zájem o vysokoškolské studium.“680 Výši nástupních platů jako limitujícímu faktoru pro prožití běžně očekávané biografie ze strany tehdejších vysokoškoláků se budeme věnovat později.

676

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Hloušková, str. 4. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Nigrinová, str. 20. 678 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Janotová, str. 20. 679 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mahdík, str. 7. 680 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mostecký, str. 10. 677

163

Tlak na inteligenci a její roli ve společnosti byl však velký. Na jedné straně jsou dělníci, kteří považují vzdělání za dar, který má být náležitě splacen: „…společnost dá těm lidem vzdělání, vysoký školy a střední školy a všechno. Ty se teda musej starat, aby ta naše společnost, aby ty dělníci měli nový stroje, kvalitní stroje, aby to k něčemu vypadalo.“681 A na druhé straně pak státní byrokracie, která si je vědoma limitů, v nichž je malá skupina vysokoškolsky vzdělaných uzavřena, ale přesto právě na ně klade nároky nikoliv malé: „…my máme méně než jedno procento světové výzkumné základny, ale my se musíme orientovat na to, abychom poctivě a seriózně studovali výsledky světové vědy, abychom je dovedli rychle aplikovat v praxi.“682

6.4.2.10 Přestavba V Diskusním studiu je také, spíše však mimoděk, zmíněna role přestavby, ať už v dobové floskuli: „Ta přestavba se musí týkat myšlení.“ 683 anebo ve spojení s pozitivním očekáváním směrem k budoucnosti: „…kvůli čemu je ta přestavba, aby se vytvořily ňáký prostředky, aby tajdle děvčata mohla brát, aby se to teda všicko ňák zdvihlo, ale kde nic není ani smrt nebere!“684 Přestavba jako myšlenkový koncept je v pořadu nepřítomna, uchopení sociální spravedlnosti se děje skrz konkrétní příklady z praxe a v dílčích změnách normativních dokumentů (mzdové tabulky). Mnohem silnějším způsobem srovnávání než normativní je/mělo by být/je v průběhu diskuse časový způsob: tehdy – dnes. Socialismus nikoli jako idea, ale socialismus jako každodenní extaploatovaná praxe.

681

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mahdík, str. 7. Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 15. 683 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Smělý, str. 16. 684 Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, Mostecký, str. 18. 682

164

6.4.2.11 Konflikt Nejvýraznějším momentem celého pořadu je však otevřený konflikt mezi mladým aspirantem a starými akademiky. Probíhal za velmi vypjaté atmosféry, projevující se jak rozechvělým hlasem Ing. Solomonoviče při jeho deklamaci na začátku, tak především silou hlasu a gestikulace profesorů Mosteckého a Červinky. Celou pasáž bez přerušení vypadala takto: Solomonovič: „Já jsem inženýr, vlastně dva roky po skončení vysoké školy, který pracuje na fakultě jako stážista, to znamená jako vědecký pracovník. Společnost moji práci a moje schopnosti, po skončení relativně hodně těžké školy, ohodnotila platem 1458 Kč čistého měsíčně. Prémie neexistují, žádné další ohodnocení není. Žádné rozpětí neexistuje. Je mi 26 let, rád bych měl rodinu, rád bych někde bydlel. Dostat byt, to je, to je šílenství. To je holý nesmysl. Vlastně teďka nastoupím do aspirantury a po třech letech skončím jako kandidát věd. Můj plat bude 1950 čistého, bude mi třicet let, nebudu mít kde bydlet. Jestli o mě někdo bude mít zájem, o tom lze dost pochybovat, a proto se seberu a půjdu jezdit s autobusem za čtyři až pět tisíc, bude to práce těžká, nebude vůbec souviset s tím, co dělám, ale já budu chtít mít rodinu.“ Mostecký: „…nezapomínejte samozřejmě na to, že na tej aspirantuře vlastně dělá na sobě a získává nějaký znalosti, aby jednou, až to ukončí, aby měl rychlejší cestu vzhůru… já nemluvím o té absolutní výši, asi by to mělo bejt vyšší. Ano, ale aspirantura i stáž je vlastně pokračování vysoký školy a je to získávání vědomostí pro rychlejší start pak, do ňákejch vyšších funkcí…“ Solomonovič: „Já si myslím, že se přít budeme, protože já končím aspiranturu a je mi třicet let a nemám dost peněz na to, abych měl rodinu, abych vlastně vůbec někde kromě práce byl, protože nemám byt a nemám si za co do něj koupit vůbec nějaký vybavení. A proto po skončení aspirantury půjdu raději jinam, protože budu tyhle peníze potřebovat. Každý jiný ve třiceti letech, dělník, vyučený, středoškolák [Fego přikyvuje, ZM] má dneska byt zařízený, auto, rodinu a žádný starosti.“ Mostecký: „No jo, ale když je takovýhle odhodlání, tak nedělej tu aspiranturu.“

165

Solomonovič: „Ale já ji budu dělat i za chleba a vodu, ale zdá se mi pouze sociálně nespravedlivé, že to dělám za chleba a vodu, jenom proto, že jsem šílenec, kterého to baví a který to dělá pro svoje vnitřní uspokojení a proto, že si myslí, že tohle je nejlepší místo, kde bych já mohl pracovat pro tuhle společnost.“ Mostecký: „…když to nejni systém, že ten aspirant nemá aspoň tři tisíce a von je dneska nemá a nebude je mít, tak když toho kluka mám rád a u mě dělá, tak se vo něj postarat musím. To je otázka vzájemnejch vztahů a neříkej mi, že to nejde.“ Hlas (mimo záběr, neidentifikován mluvčí): „…přeci nejde o to vytvářet tyhlety vzájemný vztahy.“ Solomonovič: „Jistě uznáte, že by bylo lepší, kdyby systém to udělal tak, že bysme se nemuseli živit vedlejší hospodářskou činností, hledat si kšeftíky.“ Mostecký: „Ale to nejni kšeftík, na tej vedlejší hospodářskej činnosti roste, ten mládenec, dostává se do kontaktu s tou fabrikou, učí se znát průmyslový lidi, vstupuje na to fórum ve svý brandži přestává bejt neznámej a stává se známej, to jsou všecky parametry, který nějakým způsobem z toho mládence něco vytvářejí.“ Červinka: „…když si neumíš vydělat prachy, kamaráde, to nevím, jestli máš být aspirant, to říkám každýmu rovnou.“ Hlas (mimo záběr, neidentifikován mluvčí): „dyť z toho nemůže bejt živ!“ Mostecký: „Ale dyť já neříkám, že je z toho živ!“ Hlas: „…musí bejt taky nějakej základ…“ Mostecký: „Jsem řek, že je kritizuju, že je nástupní plat devatenáct set a že je neúměrně malej, ale je a musím to brát jako takový a je to daný, ta společnost na to nemá víc vyprodukováno…“685

685

Příloha č. 1, Diskusní studio: Sociální spravedlnost, str. 16–18.

166

Tento časově relativně krátký úsek diskuse byl v přímém protikladu k dlouhým a relativně strnulým promluvám ostatních zástupců „inteligence“ v pořadu. Nezdá se, že by rozepře byla zkracována či stříhána, pouze kamery místy nezabíraly promlouvající a to hlavně z důvodu spontánních výkřiků z publika. Konflikt byl otevřen, nikoli ale vyřešen. 6.4.3

Interní hodnocení Diskusního Studia

V několika interních dokumentech ČST se nám zachovala některá hodnocení tohoto nového pořadu. V Informacích o hlavních programových tendencích plnění ITP za I. pololetí 1987 předložených náměstkem ústředního ředitele ČST Jiřím Férem na kolegiu generálního ředitele se dočteme: „Pod tlakem společenských potřeb probíhala přestavba publicistiky, která se orientuje více na diskusní pořady publicistické tvorby, volnou tvorbu, atd. Velmi úspěšně byla na přelomu pololetí odvysílána první Diskusní studia“.686 Těsně po samotném odvysílání pořadu bylo Diskusní studio hodnoceno na poradě šéfredaktorů konané dne 17. 7. 1987: „s. Diviš – pochvala diskusního studia HRPD na téma sociální spravedlnost. Pořad nebyl bez chyb, ale je to první úspěšný pokus.“687 Kromě této pochvaly bylo Diskusní studio obšírně zmíněno v Hodnocení vysílání druhého programu ČST ve dnech 10.–15. 7. 1987, které poradě šéfredaktorů předložil Jiří Hrabovský, redaktor ÚRTN: „Za nejúspěšnější pořad, vysílaný během uplynulých sedmi dnů na druhém programu, považuji Diskusní studio uvedené ve středu 15. července, první pokus HRPD o naprosto otevřenou, volně řízenou besedu s lidmi mnoha různých povolání i různého sociálního postavení. Dané téma – co kdo považuje za soociální spravedlnost – mohlo být zpracováno tak živě právě jedině za předpokladu pečlivého a neuspěchaného výběru účastníků besedy. Mám bohaté vlastní zkušenosti se zpracováním dělníků, mistrů, ředitelů i výše postavených řídících pracovníků před rozhovorem, proto mě velice příjemně překvapilo, že drtivá většina diskutujících hovořila uvolněně a přirozeně. Muselo dát obrovskou práci zbavit lidi, zejména ty, kteří se před kamerami ocitli prvně v životě, obvyklé trémy a navodit atmosféru glasnosti, která ve studiu panovala. Líbilo se mi také, že redaktor Ivan Hrabec dokázal pružně posunovat hranice danéhého tématu tak, aby

686 687

Archiv ČT, VE 191 čj 959 -960; str. 5. Archiv ČT, VE 202, šefredakt, str. 2.

167

diskutující neomezovaly v jejich myšlenkách a projevu a zároveň však udržel své partnery v takovém tempu, aby se tématu nevzdálili příliš. A takjsme mohli slyšet dosud neslýchané připomínky k pravidlům Zvyšování ekonomické účinnosti mzdových soustav stejně jako k rozporům mezi programovýem prohlášením a problémovými skutečnostmi naší socialistické společnosti. Snad jen účast odpovědných pracovníků centrálních řídících orgánů mohla být širší, stejně jako mohl být ze strany diskutujích a především redaktora vyvinut větší tlak právě na tu jejich odpovědnost, měli jsme s větším důrazem žádat vysvětlení rozporů. Mám například na mysli poněkud vyhýbavou a neurčitou odpověď soudruha Baštýře z Ministerstva práce a sociálních věcí. Jinak ale opakuji, že podle mého názoru bylo diskusní studio nejlepším pořadem uplynulého týdne a myslím si, že jsme konečně nabídli divákům to, na co dlouho čekali. Nevím, jak často se počítá s tímto typem pořadu do vysílání, přimlouvám se za co nejčastější frekvenci, alespoň jednou za čtrnáct dnů. A snad by se časem měl přesunout na program první.“688 6.4.4

Sondy

6.4.4.1 Sondy – „Hovoří o ní mistři i ministři, dělníci i ekonomové“ Sondy byly na obrazovku uvedeny v lednu 1988. V Ideově tematickém plánu na rok 1988/89 byly popsány stručně a nepříliš určitě: „Publicisticko-dokumentární pořad zabývající se problémovými jevy hospodářského, politického, společenského, sociálního a kulturního života, spojenými s urychlením sociálně ekonomického rozvoje. Pořad uváděný pravidelně ze studia bude podle tématu využívat převážně dokumentární tvorby.“ 689 Výsledný tvar pořadu vykrystalizoval následovně. Úvod se odehrával ve studiu, moderátor stručně představil téma a reakce na minulý díl pořadu, jako hlavní část pořadu následoval monotematický dokument a závěr se odehrává opět ve studiu s moderátory a pozvanými hosty. Moderátorem otevírajícím první SONDY byl Martin Chlupáč. Reportéry v dokumentární části prvního pořadu byli Jiří Podlipný a Helena Procházková. Jiří Podlipný měl v rámci

688

Hodnocení vysílání druhého programu ČST ve dnech 10. - 15. 7. 1987, archiv ČT, VE 191 čj 959 – 960; nečíslovaná příloha. 689 (Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1988–89 1988, 22)

168

dokumentární části pořadu více prostoru a podílel se také na scénáři. Heleně Procházkové připadla sice časově ve výsledku menší úloha, ale z pořadu je zjevné, že na dotazované působila jiným dojmem a ve výsledku se tak zřejmě oba reportéři dobře doplňovali (bez pochyb bude na příklad její snazší přístup do ženských kolektivů, či jiné působení uvnitř těch naopak čistě mužských). Redaktor ČST M. Chlupáč SONDY v jejich prvním vydání charakterizoval v úvodu takto: „Jádrem každého vydání cyklu Sondy bude dokumentární film, který se bude zevrubně zabývat jedním konkrétním jevem, nebo chcete-li jedním konkrétním problémem. …nejde tedy jen o kritické pořady, ale i o pořady, které mají vysvětlovat určité jevy, které vyvolávají rozporné názory a rozporné diskuse… jde v první řadě o ujasňování stanovisek a hledání cest.“690 Jak poněkud nenápaditě sděluje název prvního vydání, natáčelo se v druhém prosincovém týdnu. Do podniku ŽDAS ve Ždáru nad Sázavou na Českomoravské vrchovině se vypravili redaktoři Jiří Podlipný a Helena Procházková spolu s kameramanem a zvukařem. Vlastnímu natáčení předcházel sociologický průzkum provedený dotazníkovou metodou mezi pracovníky ŽDASu. V podniku absolovovali reportéři množství rozhovorů, a to nikoli s jednotlivci, ale vždy se skupinami osob – pracovními kolektivy.691 Před natáčením pořadu se do podniku vypravili sociologové a provedli zde průzkum týkající se postojů pracovníků k přestavbě a souvisejícím jevům. Sociologický průzkum k pořadu se bohužel zřejmě nezachoval a celkovou podobu dotazníku, způsob průběhu šetření apod. bohužel neznáme. V pořadu z něj ale Jiří Podlipný uvádí množství údajů: „77 % všech dotázaných charakterizovalo naše hospodářství jako ekonomiku s velkými problémy. “692 a dále: „93 % dotázaných v našem sociologickém průzkumu plně podporuje

690

Příloha č. 2, Sondy 1, Chlupáč, str. 1. Výsledky tohoto výzkumu ani další písemné prameny (ideový záměr pořadu) se nepodařilo v Archivu ČT objevit. 692 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 4. 691

169

přestavbu, berou ji jako zásadní a nezbytný úkol, ale setkali jsme se i s nedůvěrou, s obavami, 63 % z nich se obavá, že se přestavba nedotáhne do konce.“693 „52 % dotázaných viděla překážku při realizaci přestavby v lidech, kteří jsou v řídících funkcích na nejrůznějších úrovních a kterým dosavadní stav vyhovuje.“694a dále: „32 % lidí v našem průzkumu vidí jako největší překážku pro průběh přestavby zakořeněný administrativní způsob řízení.“ S administrativním způsobem řízení je velice úzce spojena stávající organizační struktura národního hospodářství. 12 % dotázaných vidí nebezpečí zde.“ 695 A dále: „26 % označilo přestavbu v druhém prosincovém týdnu, lapidárně řečeno jako: mnoho povyku pro nic.“696 Hlavními protagonisty dokumentu jsou z pohledu dramaturgie pořadu pracující kolektivy: „Hodně se hovořilo ve všech kolektivech o tom…“697 Moderátoři/reportéři až na naprosté vyjímky (RNDr. Jan Petrovský, vývojový pracovník698) nemluví s jednotlivci, vždy mluví s větší skupinou lidí najednou. Ve většině případů též odpovídá ze skupiny diskutujících ten s nejvyšším statusem, a to ať už formálně – pracovním (mistr, vedoucí) či neformálním (věk). Z diváckého pohledu lze ale mnohem spíše mluvit o skupině silných osobností, které neváhájí na veřejnosti vystoupit se svými názory. Sestřih pořadu začíná emblematickými scénami na záběr plakátů s (polo)nahými dívkami, typickou výzdobu skříněk a zdí manuálně – dělnických pracovišť a pokračuje záběry ze silného podhledu na dělnici, která luští křížovku. Vytváří tak atmosféru jistého spiklenectví (moderátor se ptá „Kde sháníte takovýhle hezký plakáty?“699) a investigativního vstupu do zapovězených míst a natáčení i přes nesouhlas aktérů, dělnice zabíraná z podhledu a luštící

693

Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 6. Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 7. 695 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 9. 696 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 11. 697 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 16. 698 Příloha č. 2, Sondy 1, Petrovský, str. 18. 699 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 2. 694

170

křížovku: „Teda zastavte to…[kameraman dal kameru dolu z ramene, ale točí dál, ZM] hoši vy jste vykutálený! Nedostatek, řekněte mi na tři!“700 Následuje střih. Série prvních otázek Jiřího Podlipného napovídá, že se jedná o odlišný formát, než jakým jsou nehodnotící, prostě informativní zprávy či oslavné reportáže běžné třeba v soudobých Televizních novinách. Reportéři pokládájí v začátku pořadu následující otázky – Jiří Podlipný: „Kdy zmizí protekce?“; „Umíme si říkat pravdu z očí do očí?“ 701 a Helena Procházková: „Myslíte si, že ten pořad může k něčemu přispět?“702 Teprve na konci první třetiny pořadu se tón mění a komentář Jiřího Podlipného získává typicky oslavný tón: „Rozhodnutí o vybudování ŽĎASu padlo před 40 lety hned po únorovém vítězství. Podnik, který vyrostl na zelené louce, dal práci a rozkvět do té doby chudému kraji a zakrátko se zařadil mezi nejlepší a patří k nim dodnes. Dělníci mistrně ovládli řemeslo, technici a konstruktéři jsou uznáváni po celém světě. Ve Žďasu vyrostli a rostou progresivní a nebojácní řídící pracovníci. Žďas patří dnes mezi podniky, které beze zbytku plní úkoly osmé pětiletky.“703 Dělníci zdá se, nemají problém nejen s „říkáním pravdy z očí do očí“, ale ani s mluvením před kamerou pro televizi, v běžném životě či v práci: „Já můžu vykládat, co chci, já prakticky dělám tady tu nejhorší práci, horší práce už být nemůže, tady na slévárně, my jsme prakticky nepostižitelní… Co mě kdo může udělat?“704 Či pracovnice vařící kávu: „Nebojim, nemám čeho“.705 Problémem ovšem už je samotné položení této otázky. Právě položení otázky odkazuje k tomu, že někdo strach mívá, někde to problém je, proto se na to poukazuje. Implicitně též odkazuje k soudružské rovnosti – bez ohledu na formální hierarchii bychom si jako pracující měli umět vše soudružsky vyříkat – je tak odkazováno k všudypřítomnému étosu „rovnostářství“ a egalitářskému přístupu.

700

Příloha č. 2, Sondy 1, dělnice, str. 2. Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 2. 702 Příloha č. 2, Sondy 1, Procházková, str. 3. 703 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 6. 704 Příloha č. 2, Sondy 1, Malenovský, str. 2. 705 Příloha č. 2, Sondy 1, pracovnice, str. 2–3. 701

171

6.4.4.2 Ekonomika s velkými problémy Dělníci otevřeně a bez nějakých větších okolků tematizují problém špatné nabídky spotřebního zboží v běžné obchodní síti. Není přitom z pořadu zjevné, v souvislosti s jakou otázkou toto tematizují. Jak už bylo citováno výše: „77 % všech dotázaných charakterizovalo

naše

hospodářství

jako

ekonomiku

s

velkými

problémy.“

706

Nespokojenost nezůstala ovšem v nějaké abstrakní rovině či pouze ukryta na papíře sociologických dotazníků. V odpovědích pracovníků a pracovnic ŽDASu získává naprosto konkrétní podobu ilustrovanou vždy na konkrétním příkladu. Josefa Němečka, slévače, roztrpčovala nabídka v Mototechně: „…[běžný motorista, ZM] tolik let vydělával na auto a teď nemůžu jezdit jen proto, že támhle někdo nezodpovědnej rozhodnul o čemsi a to těsnění třeba neni…“707 Vladimíra Michala, horizontáře, hněvalo: „Když potřebujete šroubek, hřebíček, potřebujete cokoli jinýho jakoukoli prkotinu, která by ve vobchodě normálně měla bejt, tak neni…“708 V případě dělnic se pak do pořadu dostává téma takříkajíc klasické dělnice, jejíž jméno nebylo uvedeno, věk cca 40 let: „Kdo z vás si koupil pomeranče anebo mandarinky, když jdete z práce?“ Dělnice odpovídají sborem [jedná se o skupinu asi osmi až deseti žen] „ani banány, nic, nic, nic v žádným případě…“ a jiná ze skupiny pokračuje: „…nejsou dětský punčocháče… to máte cvičky, červený trenýrky, nic neseženete“ a litanie graduje v názorné ukázce: „hele, chodím s navazovanejma tkanička! Neseženete ani tkaničky do bot!“709 V případě některých prohlášení dochází k propojení problému spravedlivé mzdy a kvality nabídky; vedoucí montážní čety Ladislav Kaufman: „…přece za svý vydělaný peníze si musí koupit to základní zboží, přece není možný, aby bylo 40 let po válce a my támdle stáli na barevnou televizi…“ a následky takového stavu jsou dle něj zřejmé: „…není možné, aby tady na pracovišti… kde lidi přijdou do práce a měli by přemejšlet, jak co zlepšit, jak to organizačně uspořádat… místo aby přemejšleli, jestli dneska, zítra, nebo za tejden postaví

706

Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 4. Příloha č. 2, Sondy 1, Němeček, str. 4. 708 Příloha č. 2, Sondy 1, Michal, str. 6. 709 Příloha č. 2, Sondy 1, dělnice, str. 5. 707

172

do fronty na barevnou televizi.“

710

Nebo Bohumíra Fousková, účetní, chce být:

„…vopravdu pořádně vohodnocena a když půjdu do vobchodu, že si za ty pořádně vydělaný peníze koupím pořádný zboží.“ Na otázku moderátorky, jaké že je to tedy u nich ve Ždáru, jí pak stačí na odpověď jedno jediné slovo: „Strašný!“711

6.4.4.3 Nedostatky v řízení Vedoucí pracovníci ve výrobě bez ostýchání poukazují na problémy v řízení podniku. Vadí jim rozporuplnost nařízení a předpisů. Václav Fabík, pracující jako vedoucí čety v kovárně: „Například u nás v kovárně nutilo vedení, abysme šetřili energií, ale na druhý třeba straně, když jsme nevyčerpali stanovené množství plynu, tak jsme za to byli potrestáni, penalizováni.“ 712 František Dvořák, vrchní mistr, k tomuto problému uvedl konkrétní příběh: „…celý to naše hospodaření by se dalo říct v jedný větě. To, co uspoříš na elektrice, na elektrodách, budeš mít menší ztráty tekuté oceli, za to dostaneš deset procent v prémiích, to by bylo v pořádku. Jenže co se nestane, už mně přišlo…, 30ti stránkovej … jak bych to nazval… já bych to nazval… [objeví se mu úsměv na tváři, ZM], 30stránková kuchařka, elaborát, jak to máme všechno rozvádět, jak to máme vykazovat, jde to až někde z ministerstva, tušim, ještě jsem to pořádně neprostudoval, ale zhrozil jsem se toho…“713 Způsob projednávání problémů na schůzích je také terčem ostré kritiky, dejme slovo dělníkovi, který nebyl v pořadu označen jménem: „…čtyři hodiny něco chválit na schůzi ne, pak něco odhlasovat, pak jenom podotknout, že o našich problémech víme a nechat je narůstat dál.“ Hlas mimo záběr kamery: „ Jo, to je vono.“ Jiří Podlipný, reportér, se ptá dále: „Takový schůze vy máte?“ Dělník odpovídá: „…No, takový schůze jsou v celý republice…“714

710

Příloha č. 2, Sondy 1, Kaufman, str. 5. Příloha č. 2, Sondy 1, Fousková, str. 4. 712 Příloha č. 2, Sondy 1, Fabík, str. 4. 713 Příloha č. 2, Sondy 1, Dvořák, str. 9. 714 Příloha č. 2, Sondy 1, str. 3. 711

173

6.4.4.4 „Podnik vosamostatnit!“ Sice pouze 12 % dotázaných vidělo nebezpečí ve stávající organizační struktuře národního hospodářství a v administrativním způsobu řízení, přesto se ozývalo v pořadu silné volání po osamostatnění podniku z područí koncernu Vítkovice, který měl navíc sídlo ve vzdálené Ostravě. Tyto hlasy zaznívaly jak od pracovníků kvalifikovaných, tak shodně od těch nekvalifikovaných. Ing. Miloslava Popelková, asistentka elektrokonstrukce, stará cca 30let, při natáčení na poradě či diskusi, na které byl přítomen i kdosi z vedení ŽDASu (jeho jméno nebylo uvedeno) komentovala situaci v podniku: „U nás se teď dost diskutuje o některých výrobněhospodářských jednotkách a konkrétně ŽDASu se to dost týká ve vztahu k Vítkovicím, že by asi bylo lepší, kdybysme byli samostatný národní podnik, jak to bylo dřív.“ Jiří Podlipný se hned pokusil téma rozvinout: „Myslíte si, že byste byli schopni pracovat sami?“ a dostalo se mu lakonické odpovědi: „Myslím, že ano.“715 Dělnice elektrodílny formulují toto téma mnohem detailněji: „Co vočekávám, no třeba že by se mohl náš podnik vosamostatnit.“ Po tomto prohlášení nastává ve skupině dělnic hluk. Pokračuje dělnice, která je stará cca 35let a jejíž jméno nebylo uvedeno: „Tím pádem co si vyděláme, by zůstalo v podniku, tím pádem by se mohly třeba určitejm pracovníkům zvednout platy a lidi by neutíkali z podniku, a tím by to bylo pro nás lepší.“716 Důvodem pro takováto prohlášení je nespokojenost s postavením ŽDASu ve VHJ (Výrobně hospodářské jednotce), pod kterou spadají. Ladislav Čejka, čistič písku, k tomu uvedl: „Podnik je furt hodnocenej mezi nejlepšíma v tým koncernu. Ale už tady dělám hromadu roků a nikde nevidím, že by se to na tom podniku někde projevovalo. V tým VHJ se někdo veze, kterej shrabuje ty peníze i na úkor ŽDASu.“717

715

Příloha č. 2, Sondy 1, Popelková, str. 10 Příloha č. 2, Sondy 1, dělnice, str. 10 717 Příloha č. 2, Sondy 1, Čejka, str. 10 716

174

6.4.4.5 „Co je to vlastně ta přestavba?“ Dělníkům není úplně zřejmé, jak si stávající procesy, probíhající tehdy již delší dobu především v Sovětském svazu, vyložit. Na začátku pořadu deklaruje jeden z dělníků (později se dozvídáme i jeho jméno a pracovní pozici – Vlastimil Malenovský, lisař): „Nás se týká přestavba. Vod chvíle, kdy to začalo v Sovětským svazu, jednoznačně.“718 Ovšem zatím jim není jasné, co to vlastně znamená a jak si změny v politickém kursu sovětského vedení vykládat. Pavel Cackář, horizontář, kouří za stolem s dalšími dělníky a moderátorce říká: „Mně není úplně jasný, co to konkrétně bude, co se z toho vyklube, to už se někde začalo přestavovat, tady zatim nevidim žádný konkrétní změny, nikde…“ a podobně další (není ale u této promluvy označen, až později se dozvídáme, že to je František Trček, tavič): „Nikdo vlastně přesně neví, co to je ta přestavba. Co to vlastně je, ta přestavba?“ Oponuje mu však vrchní mistr František Dvořák: „Ale já vám říkám, ten dělník to bytostně cítí, co je to ta přestavba, von asi…“ než je ale schopen svoji myšlenku rozvinout, skáče mu do řeči dělník sedící s nimi ve skupině diskutující s reportérem: „Kromě poctivý práce, co po nás ještě můžou chtít? Že?“719 Moderátory zajímá, jestli je možné přestavbě věřit. V. Malenovský jim na to odpovídá: „Protože něco jinýho je program a něco jinýho, jak se to bude dělat, protože my žádný záruky nemáme, že by to mělo dopadnout dobře.“ Na otázku Jiřího Podlipného, z čeho vyplývá tato nedůvěra dělníků, pak V. Malenovský odpovídá: „Osmašedesátej rok, ten začal taky podobným způsobem, ne? Tam se to třeba trochu zvrhlo tím, že to strana pustila trochu z ruky, jo…“ Jak to ale myslí Vlastimil Malenovský s osmašedesátým se nedozvíme, jeho věta je střižena v půlce, na obrazovce mu není dovoleno ji dokončit.720 Jiní, jako například Vladimir Jiráček, mistr 1. dílny formovny, ovšem oceňují, že se věci dávají do pohybu: „…já osobně si myslím, že je vynikající, že to vůbec přišlo, že se to dalo na papír a teď je potřeba, aby se to urychlilo, aby se to uskutečnilo ve skutečnosti, aby ta

718

Příloha č. 2, Sondy 1, Malenovský, str. 3. Příloha č. 2, Sondy 1, dělníci, str. 7. 720 Příloha č. 2, Sondy 1, Malenovský, str. 9. 719

175

společnost se posunula podstatně dopředu, protože si myslím, že za poslední roky jsme zůstali stát.“721 Ovšem Jan Havelka, tavič, jeden ze zřejmě nejstarších hovořících v pořadu k přestavbě uvedl: „…nemůžu tomu věřit, že ty samý lidi, že to zase bude dobrý, že se můžou tak najednou vobrátit, nebo já nevím co, že jsou schopný zajistit tak, aby to bylo v pořádku. Proto tady vzniká mezi lidma dole na přestavbu ta nedůvěra, protože já nevím, dá se říct, že to běží od jara a neudělalo se vůbec nic proto, no co my, proto můžem udělat my lidi, no my akorát můžeme slíbit, že to budeme podporovat, to je naše povinnost.“ 722 Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety, si stěžuje: „Dneska my nemáme možnost se v těch novinách lidově selským rozumem dozvědět, co se bude přestavovat a jakým stylem to půjde, co je špatný, co je nejhorší, co se odstraní.“723 Od jednoho z dělníků, který není vidět v záběru kamery, pak jinde zaznívá: „…sověti s něčim začali a my se po nich opičíme…“724 Typologii recepce přestavby mezi pracujícími shrnuje Vlastimil Malenovský, lisař: „Já si myslím, že minimálně, nebudu říkat na procenta, jo, ale dost lidí to bere jenom tak, že si jenom přečte titulky v novinách a ani neví, co to ta přestavba vlastně je. To si myslím já. Další část jsou vyčkávači, až jak to dopadne, tak tam se přikloníme, a další jsou lidi, který prakticky tou přestavbou přijdou o zaměstnání, o postavení, o všechno, protože musí k tomu přijít. Takže nakonec třeba zjistíme, že nakonec je jen 20 % lidí za přestavbu.“725 Ovšem deklarativně ji v sociologickém průzkumu podporuje 93 % dotázaných. Jedná se o oficiální linii strany a tu je nutno držet. Strategii vyčkávání, popsanou výše, se budeme věnovat později. 6.4.4.6 „Musí to začít vod zvrchu!“ Spolu s tím, že si pracující ŽDASu neumí propojit politickou linii s konkrétními možnými dopady a tudíž si ani představit, jaké změny to pro jejich život přinese, není pro ně snadné

721

Příloha č. 2, Sondy 1, Jiráček, str. 11–12. Příloha č. 2, Sondy 1, Havelka, str. 12. 723 Příloha č. 2, Sondy 1, Paseka, str. 15. 724 Příloha č. 2, Sondy 1, horizontáři, str. 14. 725 Příloha č. 2, Sondy 1, Malenovský, str. 17. 722

176

se shodnout na tom, zda již přestavba začala. A pokud ano, odkud a kam by měla směřovat. Tento problém pojímají opět hlavně v jeho praktické stránce, kde tedy by měla začít. Pavel Cackář, horizontář: „Nooo, pro nás zřejmě teda začne tehdy, až se začne hejbat něco nahoře, protože to bude muset být zřejmě jako taková nějaká řetězová reakce, protože jinak já to nevidim, co my konkrétně, bysme tady mohli.726 Nebo Bohuslava Fousková, účetní: „…pokud normálně teda ta přestavba by měla bejt, tak teda vopravdu musí to začít vod zvrchu, a převýchova až dólu, ale nikdy néé vod spodu nahoru.727 Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety: „No z tý vlády třeba… Jestliže vláda si naplánuje přestavbu, tak musí vědět, jakým směrem se bude ubírat.“ Jeden z dělníků to formuluje následovně: „…ještě jsem neviděl zametat schody od spodu…“ a směje se.728 6.4.4.7 „Co se vleče neuteče“ Vyčkávací taktika směrem ke změnám v SSSR byla hojně popsána jednak u vedení stran spojených s břežněvovskými časy (trojlístek NDR, ČSSR a BLR) a také pro nižší složky aparátu v SSSR.729 Vyčkávání je tématem, které se objevuje i mezi lidmi v ŽDASu. Jedná se o nižší řídící pracovníky ŽDASu, kteří explicitně jmenují zkušenost s ekonomickými ozdravnými pokusy z počátku 80. let: „…soubor těch vopatření se vlekl dva roky, až se uvláčel“, řekl Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety. A k vyčkávání kolem přestavby dále uvedl: „A myslím si, jak se říká, co se vleče, neuteče a že někomu to vyhovuje. Že se to vleče dlouho.“ 730 A i další to viděli podobně, Ing. Miloslava Popelková, asistentka elektrokonstrukce v diskusi uvedla: „No, často jsou pochybnosti, jestli to opravdu k něčemu povede. Jestli to neni jenom prázdné řečnění, jestli tedy budou opravdu po čase vidět nějaké výsledky.731 Podle Josefa Havelky, taviče, jde o dlouhodobou zkušenost: „To už nás naučila doba, to vyčkávání, no víte, vono už je mně taky pár roků, tak už pamatuju padesátý leta, šedesátý leta, sedmdesátý leta no a vždycky se to dělo, teď už to bude dobrý, no a my vždycky za deset let zjistíme, že to zase není tak, jak jsme si představovali, no

726

Příloha č. 2, Sondy 1, Cackář, str. 14. Příloha č. 2, Sondy 1, Fousková, str. 14. 728 Příloha č. 2, Sondy 1, horizontáři, str. 14. 729 (Vykoukal, Litera a Tejchman 2000, 652– 653) 730 Příloha č. 2, Sondy 1, Paseka, str. 13. 731 Příloha č. 2, Sondy 1, Popelková, str. 13. 727

177

proto to opatrnictví. No dneska se nikdo nechce do ničeho pustit, protože na to může taky sám doplatit.“

732

Vlastimilu Malenovskému, lisovači, se nelíbí následky takových

zkušeností: „My jsme už v takovym stavu, že vo těch, co vyčkávají, se říká, ty jsou chytří. A o těch co jdou normálně do toho, tak vo těch se říká, že jsou blbci, protože ty se spálí.“733 6.4.4.8 „Pohodlnej život skončí“ Někteří očekávali např. odstranění rozporů v předpisech, jako Václav Fabík, který měl zároveň dle předpisů šetřit a zároveň spotřebovávat naplánované zdroje: „…to jsou myslím ty nedostatky, které by měla ta přestavba odbourat.

734

Ozývalo se volání po

nekompromisním postupu, Jaroslav Odvárka, vedoucí kovárny, řekl: „Když je jasný, že v tomhle článku je brzda, tak bez ohledu, kdo v tom článku je, tak se musí ten článek zlikvidovat a lidi, co tam jsou, se musí přemístit tam, kde budou pro tu společnost prospěšný, pokud se tohle nepodaří, tak výsledek bude stejnej jako při všech předešlejch hospodářskejch změnách, který se realizovaly a vo kterejch se hovoří, že nebyly úspěšný.“ Přitom právě toto považuje za největší úskalí: „…zejména to, že by řada lidí z těch řídících mezičlánků měla odejít.“

735

Že se nebude jednat o nikterak bezbolestný proces,

upozorňoval Ing. Antoním Šindelář, vedoucí konstruktér: „…každej má dojem, že to bude vod prvního ledna platit a vono se všecko zlepší, dodavatelsko-vodběratelský vztahy se srovnají; vono to bude naopak horší ne, zejména v těch začátcích se to musí ve velikejch třenicích a bolestech vyrovnávat. Mně připadá, že nejvíc bude bolet, až si lidi s plnou vahou uvědoměj ty konce, ty dopady, že ten pohodlnej život skončí.736 Jediný, s kým nebyl točen rozhovor ve skupině spolupracovníků, RNDr. Jan Petrovský, vývojový pracovník, uvedl toto: „I tady ve ŽDASu se říká, budeme podnikat. Ale kdo z nás to umí, skutečně seriózně podnikat? To se budeme muset všichni učit a nejenom jako obchodníci, ale i technici. Umět využít výsledků, umět se toho chopit.“ 737 Podobně se vyjádřila i Bohumíra Fousková, účetní: „A dneska, s tou přestavbou, kdy dneska by každej měl vlastně otevřeně říct svůj

732

Příloha č. 2, Sondy 1, Havelka, str. 17. Příloha č. 2, Sondy 1, Malenovský, str. 18. 734 Příloha č. 2, Sondy 1, Fabík, str. 4. 735 Příloha č. 2, Sondy 1, Odvárka, str. 15–16. 736 Příloha č. 2, Sondy 1, Šindelář, str. 16. 737 Příloha č. 2, Sondy 1, Petrovský, str. 18. 733

178

názor, tak vlastně dneska se budou muset lidi doslova učit nově myslet.“ 738 I v tomto pořadu je zmíněn problém rovnostářství, který je vnímán silně negativně, a to v souvislosti s nivelizací mezd, František Dvořák, vrchní mistr: „…ať ten člověk něco vytvoří anebo nevytvoří …pomlka… všichni mají nakonec skoro stejně…[rezignovaně]“739 6.4.4.9 Odpovědnost každého z nás V kontrastu k stejnému výslednému ohodnocení vyznívá volání po osobní odpovědnosti, bez jakýchkoli rozdílů a výjimek. Je to také jedno z mála míst, kde se potkává diskurs pracujících a moderátora. Jiří Podlipný: „Jde tedy o odpovědnost. Ale každého z nás. Podnik… dílna nemůže nic vyřešit za centrum a centrum naopak za ty, co řídí dílny, podniky a koncerny mají odpovědnost za politickou práci, za vysvětlení a rozpracování úkolů.“ Rostislav Dvořák, horizontář, k tomu uvedl: „…každej, kdokoli tadyma je v tom podniku, tak ten se musí zodpovídat za ten pracovní výsledek, kterej za ním je.“ 740 Vlastimil Malenovský, lisovač, říká: „My jsme tady vod toho, když nám někdo něco zadá, naplánuje, tak abysme to udělali pořádně. Ty dělníci za to nemůžou, že támhle naflákají nějakejch krámů, hadry, který nikdo nekupuje. To je jasný, že jo… Voni neví, jakej je průzkum trhu a takový věci, že jo.“741 6.4.4.10 Něco se musí změnit Očekávání, která mezi pracující v souvislosti s přestavbou vznikají, nejsou zjevně malá. Věci se dávají, anebo by se měly dávat do pohybu. Staří pamětníci, zkušení pracovníci středního věku i mladí lidé doufají, ale v co vlastně? Představa nemá úplně konkrétní rysy. Pavel Cackář, horizontář: „Ne, že se něco změní, ale že se musí změnit… zákonitě, pokud bychom pokračovali jako tímto stylem, tak se zahrabem tak, že už se z toho v životě nikdy nedostanem.“742 či František Dvořák, vrchní mistr: „…já si myslím, že ty lidi jsou u nás připravený na nějaký změny, protože to každej nějak bytostně cítí, že to potřeba je, musíme, abysme nějak pokročili dál, abysme se světu vyrovnávali, doháněli, ale zatím nic

738

Příloha č. 2, Sondy 1, Fousková, str. 8. Příloha č. 2, Sondy 1, Dvořák, str. 4. 740 Příloha č. 2, Sondy 1, str. 15–16. 741 Příloha č. 2, Sondy 1, Malenovský, str. 15. 742 Příloha č. 2, Sondy 1, Cackář, str. 6. 739

179

nevidíme.“743 Bezejmenná pracovnice: „…něco [by se] mělo změnit,… že by to mohlo být lepší.“ 744 V pracujících ve ŽDASu se probouzí naděje. Doba, zdá se, pootevírá dveře změně. Někteří stále sice váhají, nejsou si jisti, zda se nejedná o falešné vábení či dobovým slovníkem „plané řečnění“, které k ničemu nepovede. Ale možnost, že by se „věci“ mohly změnit, je, zdá se, silnější. 6.4.4.11 Projekt, který otevřel prostor V silné opozici k výpovědím pracujících ŽDASu pak jsou vstupy komentářů Jiřího Podlipného. Jedná se o momenty, které tvoří překlenovací můstky mezi tématy konkrétních dotazů. Moderátor při těchto promluvách není v záběru, na obrazovce jsou k vidění záběry z výrobního procesu a on je doprovází mluveným slovem. Obsahem těchto vstupů jsou konkrétní údaje ze sociologického průzkumu a pak snaha rámovat celek reportáže, dát jednotlivým a v důsledku promluv velkého množství lidí tříštícím se výpovědím, určitou jednotící linku, kterou je příběh o úspěchu: „Rozhodnutí o vybudování ŽĎASu padlo před 40 lety hned po únorovém vítězství. Podnik, který vyrostl na zelené louce. Dal práci a rozkvět do té doby chudému kraji a zakrátko se zařadil mezi nejlepší a patří k nim dodnes. Dělníci mistrně ovládli řemeslo, technici a konstruktéři jsou uznáváni po celém světě. Ve Žďasu vyrostli a rostou progresivní a nebojácní řídící pracovníci. Žďas patří dnes mezi podniky, které beze zbytku plní úkoly osmé pětiletky.“745 Bez ohledu na to, jak velké výtky zaznívají z úst jednotlivců, jedná se o úspěšný kolektiv. Kritické výpovědi tak nejsou a nemohou být při tvorbě pořadu čteny jako inkoherence – ideologický rámec přestavby je právě postaven na rozvinutí kritiky a jeho vyřčeným předpokladem je, že tyto rozpory budou překonány díky přednostem socialistického způsobu života před všemi ostatními možnostmi. Přestavba je v očích redaktora: „Projekt [který] otevřel prostor, ale k naplnění tohoto prostoru je třeba začít organizovat konkrétní kroky a ty se stanou základem důvěry.“

746

Meze úspěšnosti přestavby z pohledu redaktora pak spočívá v tomto:

„nejdůležitější bude, jací lidé půjdou všude na čele přestavby. V první linii. A jakou

743

Příloha č. 2, Sondy 1, Dvořák, str. 12. Příloha č. 2, Sondy 1, pracovnice, str. 3. 745 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 6. 746 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 14. 744

180

podporu jim svou prací a svými názory dáme.“747 Nepříliš lichotivá zjištění sociologického průzkumu a obsah výpovědí jednotlivých dotazovaných tak nemusí stát proti sobě. V očích redaktora (a také režiséra, dramaturga) jsou výtky nikoli argumentem proti systému či ideologii, ale naopak hlasem pro přestavbu. Jedná se o nedostatky, které překonáme právě pomocí přestavby. Jako závěrečné slovo tedy může zaznít: „Snad jen nejsilnější dojem. Přestavba má podporu, má ji v upřímně míněných obavách a v nabádání k rozhodnosti. A ještě něco. S takovými lidmi jako jsou ve ŽĎASu na úkoly přestavby, lidově řečeno, máme.“748 6.4.4.12 Recepce pořadu Jiří Podlipný explicitně formuluje pozici svoji, i televize jako celku, na začátku druhého vydání SOND při hodnocení došlé pošty: „Dostali jsme i pár dopisů, které také v prvních řádcích fandí pořadu, ale hned z následujících řádků je zcela jasně patrné, že nefandí socialismu. No a ty se spletly v adrese a sportovně řečeno, za ty my nekopeme.“ Možnosti

antagonistického

čtení

jsou

dobře

zdokumentovány

především

v západoevrospkých popkulturních studiích. John Fiske ve slavné práci Understanding Popular Culture rozpracovává toto téma na příkladu amerického blockbusteru Rambo ze začátku 80. let a na příkladu recepce u amerického a australského domorodého publika, ukazuje, že co pro jedno publikum je pouze pozadí (džungle) je pro jiné publikum hlavní aktér.749 Na základě reakce z druhého pořadu pak lze bezpečně říci, že právě k takovému momentu došlo i v případě SOND. Značná část dopisových ohlasů zůstává uvnitř stávajícího paradigmatu, ovšem jistá menšinová část čte nedostatky popsané v pořadu zobecňujícím způsobem. Nikoli tak, že systém má problémy, které budou překonány, ale že problémem je samotný systém. Ohlas na nový pořad je reflektován v dalším vydání pořadu. Redaktor Josef Tůma uvedl na začátku pořadu: „Za týden jsme dostali 250 dopisů a nejspíš přijdou ještě další. V těchto dopisech je množství vašich názorů, a proto jsem požádal redaktory pořadu, aby dopisy

747

Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 16. Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 19. 749 (John Fiske 1992, 57 a 143) 748

181

roztřídili a řekli nám, co v nich je. Protože my jsme si dali jednu zásadu, vaše dopisy, vaše ohlasy budeme vždy publikovat.“ 750 Helena Procházková pak z došlého vybírá např. následující: „… Věra Havlíčková z Jindřichova Hradce píše, že přepnula z krasobruslení a od té chvíle ji nezajímalo nic jiného“751 Diváci dle výňatků připravených Jiřím Podlipným a Helenou Procházkovou oceňovali na pořadu především adresnost, otevřenost a pravdivost. Jiří Podlipný pak uvedl: „Řada dopisů se velmi odpovědně zabývala úlohou kádrů… Velká většina dopisů přišla podepsána, nepodepsaných bylo daleko míň.“ Ve vybraných dopisech zaznívala kritika ZOUNSu, v mnohých se také objevovala pozvání na pracoviště. Jeden z diváků se podivoval nad dlouhou prodlevou mezi natočením a vysíláním pořadu, která byla pět týdnů, maximálně by očekával dva týdny.752 Zápisy z týdenních porad šéfredaktorů se bohužel pro rok 1988 nezachovaly, a tak se již nedozvíme, jak byly SONDY hodnoceny po svém uvedení vedoucími pracovníky ČST. Sondy si získaly hned zpočátku velmi vysokou sledovanost. Ta postupně během prvního pololetí roku 1988 opadla, ale tento trend se po letních měsících změnil a poslední měsíce roku se sledovanost ustálila: „…po počátečním mimořádném zájmu diváků… v prvních dvou měsících roku 1988 (leden průměr 50 %, koeficient spokojenosti 6,6, únor průměr 61 %, koeficient spokojenosti 5,5) se sledovanost stále snižovala, až v květnu dosáhla minima (průměr sledovanosti 7 %, koeficient spokojenosti 4,3) od této doby se sledovanost SOND začala zvyšovat, koncem roku dosahovala – v listopadu 35 % (5,0), v prosinci 27 % (5,0). Sledovanost SOND mj. negativně ovlivňuje, dle dobové analýzy, míra přitažlivosti souběžně vysílaného pořadu na 2. programu: „…zcela jasně se ukazuje, že většina diváků dá přednost dramatickému či zábavnému pořadu.“753 Skladba diváků sledujících SONDY má nasledující charakteristiky: „…vzhledem k ostatním publicistickým cyklům je prefererují zvláště diváci ve věku od 15 do 45 let.“ A za podstatné lze považovat také následující fakt: „Rozdíly ve sledovanosti tohoto cyklu jak

750

Příloha č. 2, Sondy 1, Tůma, str. 21. Příloha č. 2, Sondy 1, Procházková, str. 21. 752 Příloha č. 2, Sondy 1, Podlipný, str. 22. 753 (Beránková a kol 1989, 30) 751

182

podle věku, tak i podle dalších zkoumaných demografických kategorií jsou ze všech publicistických cyklů zjevně nejmenší.“754 Celková sledovanost dosáhla v roce 1988 29 % s koeficientem spokojenosti 5,0 – ze všech pořadů HRPD desáté místo,755 před Sondami se z celoročních cyklů HRDP umístilo pouze Křeslo pro hosta s průměrnou sledovaností 39 % a koeficientem spokojenosti 5,8. V roce 1989 pak došlo k mírnému poklesu jak sledovanosti, tak spokojenosti diváků a to na 22 % a 4,5 a Sondy se staly třetím nejsledovanějším pořadem HRPD po Křeslu pro hosta a cyklu Vysílá studio Jezerka, ale až 12. pořadem dle spokojenosti diváků.756 Tento trend poklesu v roce 1989 postihl ovšem i pododný pořad na špici sledovanosti – Vysílá studio Jezerka. Nižší koeficient sledovanosti lze zřejmě přičíst faktu, že se SONDY na rozdíl od např. Křesla pro hosta, věnovaly aktuálním a kontroverzním tématům, která sice přitáhla pozornost diváků, ale nutně nemusela znamenat jejich spokojenost s pořadem. V datech za celý rok 1988 došlo sice k nárůstu sledovanosti ve srovnání s rokem minulým pro čtvrteční večer na 2. programu a to z 14 % na 32 %, ale zároveň došlo k velmi mírnému poklesu spokojenosti ze 4,7 na 4,6 (TPRVOD88, str. 5).757 SONDY za rok 1988 se umísťují na 49. místě „Přehledu nejúspěšnějších publicistickodokumentárních pořadů. 758 Bohužel se ale jedná o zhodnocení celého cyklu, nikoli jeho jednotlivých pořadů, jako je tomu např. v případě cyklu Křeslo pro hosta, přesto i tento fakt poukazuje na celkový úspěch a širokou recepci pořadu. Reakce na první díl Sond se objevila s mírným odstupem (27. 1. 1988) v Rudém Právu v rubrice „Slovo ke dni“.759 Autor, o němž víme pouze jméno a místo, odkud je – Vladimír Sláma z Jihlavy – se soustředí na jeden jediný moment z pořadu. Uvádí citaci: „Jak chtějí lidé, co jsou ve vedení, dělat přestavbu, když byli u toho v době padesátých, šedesátých let, a nyní říkají, že vše bylo děláno špatně.“ Ale ta je spíše parafrází, a to těchto dvou

754

(Beránková a kol 1989, 30) (Beránková a kol 1989, 28) 756 (Ungr, Danielová a Štěpánková 1990, 40) 757 (Beránková a kol 1989, 5) 758 (Štěpánková 1989) nestránkovaná příloha 759 (Sláma 1988) 755

183

následujících pasáží, obou však od stejného mluvčího, taviče Josefa Havelky: „To už nás naučila doba, to vyčkávání, no víte vono už je mě taky pár roků, tak už pamatuju padesátý leta, šedesátý leta, sedmdesátý leta no a vždycky se to dělo, teď už to bude dobrý, no a my vždycky za deset let zjistíme, že to zase není tak, jak jsme si představovali, no proto to opatrnictví. No dneska se nikdo nechce do ničeho pustit, protože na to může taky sám doplatit.“ A této pasáže: „…já jako osobně si myslím, že to není možný, že nic z toho nemůže vzniknout, protože…, se stejnejma lidma, kteří já nevím, to dělali, a my jako to říkáme, protože to kritizujem, je to špatný, tak nemůžu tomu věřit, že ty samý lidi,že to zase bude dobrý, že se můžou tak najednou vobrátit, nebo já nevím co, že jsou schopný zajistit, tak aby to bylo v pořádku. Proto tady vzniká mezi lidma dole na přestavbu ta nedůvěra…“760 Nepřesnost citace není nepodstatná, snaží se zacílit na klíčový moment, který není v pořadu otevřen moderátory, ale objevuje se v náznacích v prohlášeních některých pracujících ŽĎASu. A to otázku hodnocení dosavadního (historického) vývoje, a to ať už ve spojení se starším obdobím stalinismu anebo tím novějším „posrpnovým“, jehož závazný výklad je obsažen v Poučení z krizového vývoje. Vlastimil Sláma pak deklaruje: „Já k tomu zaujímám tento názor: Nikdo neprohlásil a také jistě neprohlásí, že dílo výstavby socialismu za uplynulých 40 let by bylo špatné, ale naopak, bylo vybudováno obrovské dílo ve prospěch člověka.“ Ale toto pozitivní hodnocení se netýká personálních otázek a odpovědnosti za ono „dílo výstavby socialismu“, tento problém neutralizuje následujícím: „Myslím, že je zapotřebí i dnes, kdy je zahájena práce s přestavbou, poděkovat všem čestným komunistům, ale i bezpartijním, kteří pokládali základy socialistické společnosti. Život člověka i společnosti je plný rozporů, jinak by to asi nebyl život.“ A dodává: „Přestavba podle mne znamená hlavně měnit myšlení, upevňovat vztah k socialismu, ke společnému vlastnictví. Je to především poctivá práce pro společnost. Starší a zkušení z ní nejsou vyňati.“761 Podstatné na tomto krátkém příspěvku je právě ona možnost jiného čtení, než které přinesli moderátoři a spoluautoři pořadu. V tomto případě z konzervativních pozic.

760 761

Příloha č. 2, Sondy 1, Havelka, str. 12. (Sláma 1988)

184

Jinými slovy, není potřeba otevírat otázky minulosti, dílo socialismu se podařilo, poděkujme těm, kdo se na něm podíleli, a nezbavujme se těch, kteří nás vedou. Pořadu se dostalo také pozornosti StB, o který zřejmě autoři pořadu nestáli, jak upozorňuje ve svém textu o televizi a StB Pavel Žáček: „Centrála StB monitorovala pořad Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky s názvem ,Sondy‘, který měl premiéru dne 13. ledna 1988. Bylo zjištěno, že obdobný televizní publicistický pořad natočila ČST již v roce 1968 a zpracoval jej pravicově orientovaný redaktor Jiří Kantůrek.“ Z iniciativy 2. odboru X. správy směrované i stranickým orgánům, byl proveden zásah, který zajistil, že se další díly pořadu již tématům kritizujícím postoje KSČ a státních orgánů vyhýbaly.762 Problémy se ale pořadu nevyhýbaly ani později. Dle Jarmily Cysařové: „Pořad publicistického štábu o špatném zacházení s hospodářskými zvířaty z cyklu ,Sond‘ narazil na nelibost stranického aparátu. ,Sondy‘ byly po té odsunuty mimo hlavní vysílací čas.“763 Tomuto dílu se věnuje také jedna z mála zmínek v periodickém tisku, která na Sondy odkazuje. Jedná se o text v rubrice „Glosy“ v Tvorbě 764 spoluautora pořadu Bohumila Kubáta. Vznik pořadu popisoval takto: „Týden jsme se toulali s televizním štábem po zamědělských podnicích od Kolína až po Mariánské Lázně. Zastavovali jsme ve vytipovaných podnicích, kde jsme měli předem sjednané návštěvy. Filmovali jsme to, co jsme viděli a co nás zaujalo. Je neskutečné, že pracovníci se chovají zcela přirozeně, i když kolem nich poskakuje kameraman s režisérem a redaktorem.“ V přirozeném chování pracovníků v „živočišné výrobě“, jak se v dobovém diskursu označoval chov hospodářských zvířat, byl právě problém: „Klidně mlátí zvířata hlava nehlava. Snad ani netuší, že dělají něco, co by neměli. Natočili jsme mnoho otřesného, ale i zajímavého.“ Po natáčení následuje vlastní zpracování pořadu. Nejedná se o jednoduchou záležitost, podstatou střihové části je právě to, aby nebyla vidět, aby střihy nebyly násilné a vše navazovalo plynule. Z mnohosti natočeného materiálu je právě střih tou činností, která

762

http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/ceskoslovenska-televize/stb-versus-cst/7-cast/ Naposledy navštíveno 26.6.2013 763 (J. Cysařová, Československá televize a politická moc 1953–1989 1999, 535) 764 (Kubát 1989, 2)

185

vrací již natočenému materiálu řád a díky střihu se tak lze vracet k záměrům scénáře a především udržet se v nepřekročitelné limitě pořadu – ve vymezeném čase. „Téměř další dva týdny jsme strávili ve střižně, kde se postupně zrodilo několik dalších verzí tohoto filmu.“ Různé verze vznikaly z důvodu rozdílných pohledů na to, co je a co už není přijatelné: „Pracovali jsme dlouho do noci, uvažovali jsme, diskutovali, hádali se… O tom co je vůbec možné lidem ukázat, a co opravdu nelze.“ Šokující nehumánnost, či etickoestetická kritéria byla jistě podstatným momentem při vzniku různých verzí. Další nedoloženou v tomto případě, ale popsanou jako běžná praxe v jiných oblastech nejen televizní tvorby byla tvůrčí strategie postavená na záměrném použití předpokládaných, pro schvalovatele, nepřijatelných pasáží tak, aby po jejich vyškrtnutí/neschválení celek jednak byl schválen a především neutrpěl na své celistvosti. Jedná se o model win – win strategie, obě strany tak odcházejí z jednání jako vítězové, schvalovací orgán je spokojen, protože uplatnil svoji pravomoc a povinnost do díla zasáhnout a tvůrce je spokojen, protože dílo není zamítnuto. Bohumil Kubát dodatečně změkčuje vyznění pořadu, a to poukazem na to, že nafilmovat lze vlastně jen přepodpokládané, běžné scény, zachycení skutečných excesů by bylo potřeba jiné metody práce: „Viděl jsem toho na vlastní oči opravdu tuze moc. Takové věci, které jsem ani nemohl nafilmovat, protože je člověk vidí jen občas, když se k nim náhodou nachomýtne.“ Co nezachytila kamera tak může zprostředkovat text: „Třeba když ošetřovatelé dobývají z krávy při porodu tele oběžným shrnovačem mrvy či traktorem, když opilí řezníci ponoří pro svou zábavu živé prase do pařící vany s horkou vodou, když rozsekají prasnici čelo ostřím sekery a ona z posledních sil rejdí po nutné porážce, když… [tři tečky jsou v původním textu, ZM] to jsme nenafilmovali, to jsem jen viděl.“ Pořad je nakonec vystavěn: „…na záběrech, které se naprosto běžně vyskytují v naší zemědělské praxi.“ Po sestříhání pořadu, které trvalo tři týdny, následuje jeho schvalování: „Při tomto řízení je doplněn o několik pozitivních příkladů z našeho zemědělství a je poněkud otupen jeho burcující tón. Dobře, že tak! Co tomu říká veřejnost? Neuvěřitelné!“ Ano, i oslabená verze reportáže je pořád natolik silná, že některým připadá inscenovaná. Bohumil Kubát zahajuje svoji glosu drobnou příhodou z doby po odvysílání pořadu: „Před několika dny jsem se potkal na ulici s jedním známým. Než jsem ho stačil pořádně pozdravit, už na mě 186

chrlil záplavu slov: „Člověče, viděl jsem minulý týden ty vaše Sondy – tu Cenu lhostejnosti. Je to vůbec možný, aby v takových podmínkách žila zvířata? Jak asi vypadají naše potraviny?! A prosím tě, kdo se uvolil k tomu, zahrát vám to mlácení telat na jatkách?“ Jeho otázky nebraly konce.“ B. Kubát děkuje televizi a HRPD za vyrobení a zveřejnění pořadu a roli televize vymezuje právě zveřejněním dané skutečnosti. A dodává dobovou floskuli: „Nápravou všech uvedených i mnoha dalších nedostatků v živočišné výrobě, ve vztahu lidí k hospodářským zvířatům i potravinám z nich získaných, se už musí zabývat všichni odpovědní pracovníci. A to i ti, kteří jsou stále ještě přesvědčeni, že by bylo jednodušší tyto skutečnosti opět jen zamlčet!“ Zásadní otázkou v souvislosti se Sondami je problém, jaký žánr/pořad vlastně vznikl? Pro pořad je charakteristická jakási dvojlomnost – syrové, autentické výpovědi v dokumentární části a jejich sevření dobovým autoritativním diskursem ve studiu, moderátory a stranickými odborníky, jako viditelnější část snahy o usměrňování celkového vyznění pořadu a produkčně – režijními zásahy (počet natáčecích dní, přidělená technika a lidé, střihové zásahy atp.) jako tou pro diváka neviditelnou částí snah o vyznění pořadu. Vzniká tak pořad s prostorem pro to co se nazývý na západě „investigativní“ žurnalistikou. Jedná se o autonomně vyvinutý pořad či byl jeho vzorem nějaký pořad např. v Sovětském svazu? Na tyto otázky neposkytují dochované archivní či textové prameny odpověď. Zvýše uvedeného stekání spoluautora s diváky se zdá, že Sondy se stávají pořadem, který diváky přivádí k promýšlení vztahu vysílaných obrazů a každodenní reality. Sondy a podobné pořady jako bylo Diskusní studio, se stávají nikoli nevyznamnými přispěvateli k proměně nálad ve veřejnosti na konci osmdesátých let.

187

6.5 Televize, perestrojka a (re)konstituování veřejnosti Zbývá zodpovědět několik nejednoduchých otázek ležících v samém srdci této práce. Jakým způsobem přispěla televize k průběhu perestrojky v ČSSR? A pokud nějaké televizní pořady můžeme označit za perestrojkové, jaký vliv měly na dobové publikum? Nejdříve ale malá odbočka do Německé Demokratické Republiky. Východní Německo765 lze považovat společně s ČSSR a Rumunskem za když ne přímo odpůrce perestrojky a glastnosti, tak za velmi rezervované příjemce . Přesto i ve Východním Německu dochází k určitým posunům. Ve dnech 24.- 28. Června se ve východním Berlíně uskutečnil „Kirchentag“766. Jednou z mnoha událostí během těchto čtyř dnů byla také veřejná diskuze, které se zůčastnili také zástupci vlády. Jednou z mnoha událostí během těchto čtyř dnů byla také veřejná diskuze, které se zůčastnili také zástupci vlády a celá byla natáčena televizí. O diskuzi následně referovala i tištěná média, ovšem s vynecháním všech kritických pasáží. Přesto Rumberg hodnotí situaci v pozdních osmdesátých letech v NDR jako mnohem svobodnější než kdykoliv předtím a na otázku zda je možné uvažovat o glastnosti v NDR si odpovídá negativně.767 Jako hlavní důvody uvádí žádnou sebekritiku ze strany SED; dále žádné změny v oficiálním výkladu historie a za třetí pokud se nějaké formy kritiky objevily, nedostávalo se jim široké publicity. Zatímco první dva body splňuje také ČSSR v případě třetího tomu tak zcela není. Kritické hlasy získávají platformu i v Československé televizi, ovšem za předpokladu, že zachovají mimo své pole zájmu právě postavení strany a oficiální výklad poválečné historie. Mezi nejznámější pokusy o narušení tohoto tabu patří text a následné vystoupení prognostika Miloše Zemana v pořadu Hospodářský zápisník.768 Právě televizní pořady ať už ekonomického typu jako Hospodářský zápisník či publicistického typu jako Sondy a nebo

765

(Durman 1998, 329–333) popisuje vztah vývoj vztahu Honecker – Gorbačov od počátečních sympatií Honeckera (1985) až po zatvrzelou averzi na konci osmdesátých let. 766 (Rumberg, Glasnost in the GDR? the Impact of Gorbachev's Reform Policy On the German Democratic Republic 1988, 217) 767 (Rumberg, Glasnost in the GDR? the Impact of Gorbachev's Reform Policy On the German Democratic Republic 1988, 219) 768 Tento případ rozebírá např. (Pullmann 2011, 210–212)

188

Diskusní studio pomáhaly otevírat prostor pro vyšší diverzitu možných vyjádření v dobovém oficiálním prostoru. Z druhé strany pomáhají pak veřejnou diskuzi obnovovat úspěšné pokusy o vytvoření neoficiálních médií. Nejdůležitější je obnovení Lidových novin769 a vznik Originálního videožurnálu.770 Rodící se veřejnosti pomáhá na svět i oficiální tisková tribuna Komunistické strany. V Rudém právu jsou v roce 1988 a 1989 publikovány vůbec první průzkumy veřejného mínění. Šetření prováděl Ústav pro výzkum veřeného mínění a do roku 1985 byla všechna šetření utajována.771 Podstatné pro zhodnocení nejsou absolutní čísla a počty diváků či čtenářů, ale rozšiřování nabídky možných sdělení ve veřejném prostoru, který přestává být pod striktním dohledem státně-stranických orgánů. A to je hlavní rozdíl mezi situací v roce 1983 a v letech 1987 – 1989. Popisuje-li M.Pullmann tyto roky jako období imploze režimu772 v důsledku eroze oficiálního diskurzu, pak snahou této práce bylo popsat jedno z hřišť na kterém se proměnila pravidla her s jazykem, která zde bylo možné hrát. Proniknutí kritiky a konfliktu na televizní obrazovku bylo když ne přímo symptomem onoho diskurzivního hroucení tak určitě příznakem redefinování hranic tohoto pole.

769

(Bílek a Činátlová 2010, 245) (Růžičková 2001) 771 (Vaněk 1994, 10) 772 (Pullmann 2011, 218–221) 770

189

7

Závěr

„V krátkosti, soudruzi, to o čem mluvíme je nová role veřejného mínění v zemi.“773 Pronesl Michail Gorbačev na 19. stranickém sjezdu v červnu 1988. Novou roli získává veřejné mínění v letech 1987–1989 také v ČSSR. Tato práce se pokusila obrátit pozornost k roli, kterou v pozdním socialismu hrála televize, která byla doposavad spíše přehlíženým fenoménem ovlivňujícím podobu československé společnosti v druhé polovině 20. Století. Východiskem práce byly úvahy nad povahou televize. Práce J.Baudrillarda, J. Habermase a B. Latoura pomohly uchopit fenomén televize v co nejméně redukované podobě a to jako producenta znaků, jako spolupodílníka na tvorbě veřejného prostoru a jako složitou sociotechnickou entitu pozdně moderního světa. Pokus o stručnou rekapitulaci vývoje prosazování se televize v Československu se snažil doplnit teoretické ukotvení o historický kontext. Výchozími úběžníky práce pak byla kapitola o normalizované televizi, která přinesla detailní popis způsobů řízení, tvorby programu či způsobů získávání zpětné vazby od divácké obce v období 70. A 80.let a druhým úběžníkem kapitola o televizi v roce 1983, která se věnovala podrobnému čtení úkolů na televizi kladených, představám o televizi a jejímu pohled na svět a společnost v úvodnících v jejím programovém týdeníku. Paulina Bren svoji práci o Zelináři a jeho televizi uvádí poznámkou, že je „...o prázdném podstavci po Stalinovi. O období pozdního komunismu, které je umístěné v nepříjemné pozici mezi destrukcí Stalinova sochy a vztyčením metronomu a Michaela Jaksona po roce 1989.“774 Bren píše, že posrpnoví českoslovenští komunisté nebyli schopni tuto prázdnotu po Stalinovi ničím nahradit. Pokud bychom chtěli tuto myšlenku dotáhnout do konce i v logice výsledků bádání P.Bren, tak by se dalo říci, že všudypřítomného Stalina let padesátých nahradil v letech sedmdesátých všudypřítomný blikající televizor. Emblematika

773 774

Cit. dle (Lane 1992, 316) (Bren 2010, 2)

190

spojovaná s vůdcem, vyvýšenost míst z kterých zhlížel ve veřejném prostoru, svítící okno či motivy světla,775 jsou připsatelné bezezbytku také televizi. Televize byla zázrak i přítel. Normalizační společnost je často vykreslovaná jako společnost pasivní většiny. Jedním z možných důvodů je to, že se tato většina příliš zahleděla a poněkud ustrnula před všudypřítomným televizorem. Paul Virilio ve svých úvahách o vlivu šíření technologií umožnujících přenos obrazu upozorňuje na vznik virtuálního tele-prostoru, který implikuje fyzickou nehybnost. Ti co se v tomto prostoru vyskytují, nemusí vyvíjet žádnou rychlost, rychlost se stává vlastností informací, které k nim putují.776 Zahledění do televizních seriálů a dalších zábavních pořadů naruší na konci osmdesátých let pořady, které přináší konflikt, který již ale nemá vyústění v podobě jeho vyřešení stranou zastoupenou moudrým funkcionářem. Divák je vyzván k užívání vlastního rozumu. Stejně tak přináší pořad typu Sondy zaměřeném na týrání zvířat v běžném „živočišné výrobě“ zneklidňující narušení estetizovaného světa televizní produkce. Divák se probírá a vydává se za informacemi. Požadavky pravdivých informací byly jedním z hybných momentů protirežimních demostrací v severních Čechách na začátku listopadu 1989777. Ale to už je jiný příběh.

775

(Macura 2008, 113–118) (Sebeš 2006) 777 (Vaněk, Nedalo se tady dýchat: Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. 1996) 776

191

8

Literatura a prameny

Literatura:

Baudrillard, Jean. In the Shadow of the Silent Majorities... or the End of the Social. New York City: Semiotext(e), 1983. —. Simulacra and simulation, The body in theory: histories of cultural materialism. Ann Arbor: University of Michigan Press, 1994. Baudrillard, Jean. „Symbolic Exchange and Death.“ V Selected Writings, autor: Jean Baudrillard, 119 - 149. Pan, 2001. Baudrillard, Jean. The system of objects. London: Verso, 2005. Bednařík, Petr. „Synové a dcery Jakuba skláře I: zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla.“ Pražské sociálně vědní studie, 2006, str: 1 - 24. Bednařík, Petr, a Irena Reifová. „Normalizační televizní seriál: socialistická konstrukce reality.“ Sborník Národního muzea v Praze, 2008, str: 71 - 74. Benjamin, Walter. Iluminácie. Bratislava: Kalligram, 1999. Bílek, Petr A., a Blanka Činátlová. Tesilová kavalerie; Popkulturní obrazy normalizace. Praha: Pistorius & Olšanská, 2010. Bílek, Petr, a a kol. James Bond a major Zeman; Ideologizující vzorce vyprávěn. Praha: Pistorius & Olšanská, 2007. Blažková, Michaela. Obraz americké ženy na televizních obrazovkách a filmovém plátně v 50. letech 20. století. Praha: Ústav hospodářských a sociálních dějin, Filozofická fakulta UK, 2010.

192

Bren, Paulina. The Greengrocer and his TV. Ithaca and London: Cornell University Press, 2010. Caccano, Francesco. Jiří Pelikán, a jeho cesta socialismem 20. století. Brno: Doplněk, 2008. Cysařová, Jarmila. Televize a totalitní moc. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998. Cysařová, Jarmila. „Československá televize a politická moc 1953–1989.“ Soudobé dějiny IX/ 3–4, 1999, str: 521–537. Cysařová, Jarmila. Československá televize 1985–1990. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1999. Debord, Guy. Společnost spektáklu. Praha: Intu, 2007. Defleur, Melvin L., a S.J. Ball-Rokeachová. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum, 1996. Drulák, Petr. a kol. Jak zkoumat politiku. Praha: Portál, 2008. Durman, Karel. Útěk od praporů. Praha: Karolinum, 1998. Fidelius, Petr. Řeč komunistické moci. Praha: Triáda, 1998. Foucault, Michel. Slová a veci. Bratislava: Kalligram, 2000. Franc, Martin, a Jiří Knapík. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha: Academia, 2011. Fuller, Steve. The philosophy of science and technology studies. New York: Routledge, 2006. Garton Ash, Timothy. Rok zázraků. Praha: Lidové noviny, 1991. Geertz, Clifford. Zhuštěný popis. K interpretativní teorii kultury, . Praha, 2001. Habermas, Jürgen. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2004. Hawkes, Terence. Strukturalismus a sémiotika. Brno: HOST, 1999. 193

Hay, James. „Locating the Televisual.“ Television & New Media, 2001, str: 205 - 234. Holý, Ladislav. Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: SLON, 2010. Horrocks, Christopher. Baudrillard a milénium, . Praha: Triton, 2002. John Fiske. Understanding Popular Culture. 1992. Kalinová, Lenka. Konec nadějím a nová očekávání, k dějinám české společnosti 1969– 1993. Praha: Academia, 2012. Kellner, Douglas. Jean Baudrillard: from marxism to postmodernism and Beyond. Stanford: Stanford University Press, 1989. Končelík, Jakub, Petr Orság, a Pavel Večeřa. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál, 2010. Köpplová, Barbara, a a kol. autorů. Dějiny českých médií v datech. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. Lane, David S. Soviet Society under Perestroika. London: Routlege, 1992. Latour, Bruno. Aramis or the Love of Technology. Cambridge, Massachusetts & London, United Kingdom: Harward University Press, 1996. —. Nikdy sme neboli moderny. Bratislava: Archa, 2003. Latour, Bruno, a Steve Woolgar. Laboratory Life, The construction of Scientific Facts. Princeton: Princeton Univerzity Press, 1986. Linderberger, Thomas. „http://www.zeithistorische-forschungen.de.“ Januar 2004. http://www.zeithistorische-forschungen.de/site/40208148/default.aspx#pgfId1032060a ( Naposledy navštíveno 30. 6 2013). Macura, Vladimír. Štastný věk. Praha: Academia, 2008. Manovich, Lev. „Lev Manovich.“ Trending: The Promises and the Challenges of Big Social Data. 28. 4 2011. 194

http://www.manovich.net/DOCS/Manovich_trending_paper.pdf ( Naposledy navštíveno 18. 6. 2013). McLuhan, Marshall. Understanding media: the extensions of man. New York: McGrawHil, 1964. McNair, Brian. Glasnost, Perestroika and the Soviet Media. New York: Routledge, 1991. —. Perestroika and the Soviet Media. London: Routledge, 1991. Mickiewicz, Ellen. Split Signals. Television and Politics in the Soviet Union. Oxford: Oxford University Press, 1988. Novák, J. http://www.ceskatelevize.cz. 2006. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehyslavnych/406235100211015-povolani-vladimir-dvorak/ ( Naposledy navštíveno 27. 6 2013). Otáhal, Milan. Moc, opozice, společnost,. Praha: Maxdorf, 1994. —. Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989. Praha: Ústav soudobých dějin AV ČR, 2012. Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbara Köpplová. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada Publishing, 2011. Petr Oslzlý. „ O ztrátách české kultury, .“ Lidové noviny, červenec - srpen, 1988, str: 26. Petříček, Miroslav. www.pritomnost.cz., 2012. http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/82historie-i-nedavna-minulost-fotografie (Naposledy navštíveno 28. 6 2013). Prokop, Dieter. Boj o média. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. Pullmann, Michal. Konec experimentu; Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium, 2011. Reifová, Irena. „Synové a dcery Jakuba Skláře: Dominantní a rezistentní významy televizní populární fikce ve druhé polovině 80.let.“ Mediální studia, 2007, str: 34 - 67. 195

Rumberg, Dirk W.W. „Glasnost in the GDR? the Impact of Gorbachev's Reform Policy On the German Democratic Republic.“ International Relations , 1988, str: 196 - 227. Růžička, Daniel. Major Zeman : zákulisí vzniku televizního seriálu : propaganda nebo krimi. Praha: Práh, 2005. Růžičková, Alice. Český dokumentární film v osmdesátých letech "Originální videožurnál". Praha: KDT FAMU, 2001. Sebeš, Marek. „ Paul Virilio – Rychlost a nehybnost mediálního věku.“ Sociální studia, 2006. Str: 166-169. Strasmajer, Vladimír. Historie televize v Československu I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství , 1978. Šimečka, Milan. Obnovení pořádku. Kolín nad Rýnem: INDEX, 1979. Šmíd, Milan. „50 let televize v kostce.“ louc.cz. 10. 3 2003. http://www.louc.cz/03/950310.html ( Naposledy navštíveno 25. 6. 2013). Vaněk, Miroslav. Nedalo se tady dýchat: Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha: Maxdorf, 1996. —. Veřejné mínění o socialismu před 17. listopadem 1989: analýza výsledků výzkumů veřejného mínění prováděných ÚVVM od roku 1972 do roku 1989. Praha: Maxdorf, 1994. Virilio, Paul. Polar Inertia. London: Sage Publications, 2000. Vlasáková, Šárka. Vývoj programového schématu Československé televize v letech 1970 1985. Praha: Institut komunikačních; Fakulta socálních věd UK, 2009. Vyhnanovský, Ondřej. Jan Zelenka a jeho působení ve funkci ředitele Československé televize v letech 1969-1989. Praha: Institut komunikačních studií a žurnalistiky; Fakulta sociálních věd UK, 2009.

196

Vykoukal, Jiří, Bohuslav Litera, a Miroslav Tejchman. Východ; vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha: Libri, 2000. Zahradníček, Tomáš. Polské poučení z pražského jara. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011.

Žáček, Pavel. „Česká televize.“ http://www.ceskatelevize.cz. nedatováno. http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/ceskoslovenska-televize/stb-versuscst/ ( Naposledy navštíveno 26. 6 2013).

197

Prameny:

Fond VE 202 šéfredakt., Archív ČT Fond VE 191 čj 959 – 960, Archív ČT

Andráš, Eduard. Výskum sledovanosti ČST a MTV a dôvodov ich preferencie. Bratislava: Odbor výskumu programov ČST a divákov v SSR, 1983. Beránková, Dr. Jitka, a a kol. Televizní program roku 1988 v ohlasu diváků ČSR. Analýzy ohlasu diváků na televizní vysílání, Praha: Odbor výzkumu programu ČST a diváků v ČSR,, 1989. Havel, Václav. „Šifra socialismus.“ Svědectví č.85, 1988, str: 61–62. Havlíček, Dušan. „Veřejná informace v sovětských politických systémech.“ In: Česká média a česká společnost v 60.letech, autor: Radim – Kopplová, Barbara (eds.) Wolák, 115–167. Praha: Radioservis, 2008. Hladký, Miroslav a kol. Žurnalistika v televizi. Brno: Novinář, 1986. Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1983–84. Praha: Československá televize, 1983. Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1987–88. Praha: Československá televize, 1987. Ideově tematický plán Čs. televize na léta 1988–89. Praha: Československá televize, 1988. Jašková, Eliška. Diváci a televízná zábava. Bratislava: Odbor výskumu programov ČST a divákov v SSR - Bratislava, 1983. Kopecký, Miloš. „Doba vyzývá k opravdovosti.“ Rudé právo, 7. Květen 1987, str: 5.

198

Kovařík, František, a Zdeněk Michalec. Metody a formy plánování a hodnocení televizního programu. Praha,: Československá televize, odbor Výzkumu v ČST a diváků v ČSR, 1983. Kubát, Bohumil. „Sondy o zvířatech .“ Tvorba č.45, 1989, str: 2. Landisch, Eduard. Dramaticka televizní tvorba . Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. Ličková, Eva, a Dana Štěpánková. Nejúspěšnější dramatické pořady 1981–1987 /Na základě ohlasu diváků ČSR na dramatické pořady HRDV a HRDVM/. Výzkumná zpráva pro vnitřní potřebu ČST, Praha: Odbor výzkumu programu ČST a diváků v ČSR, 1988. Lidové noviny. Čtyři pokusy o zpověď Miloše Kopeckého. Praha: LN a SNKL, 1990. Michalec, Zdeněk. Tisíc tváří televize. Praha: Panorama, 1983. Michail Gorbačov mezi námi, reportáže a dokumenty z dubnových dnů 1987;. Knihovna Rudého Práva, 1987. Ozanová, Marianna. Anketa k 30. Výročiu Československej televizie,. Bratislava: Odbor výskumu programov ČST a divákov v SSR , 1983. Samek, Martin. „Veselý textař z ÚV.“ Lidové Noviny, 7. – 8. 1988, str. 28. Skálová, Olga. „Bolesti baletního studia.“ Rudé Právo, 7. 5. 1987, str. 5. Sláma, Vladimír. „Slovo ke dni.“ Rudé Právo, 27. 1 1988: str.1. Štěpánková, Dana. Nejúspěšnější pořady roku 1988 z oblasti dramatické, zábavné a publicisticko -dokumentární tvorby. Výzkumná zpráva pro interní potřebu ČST, Praha: Odbor výzkumu programu ČST a diváků v ČSR, 1989. Tesár, Ivan, a a kol. Televizní výkladový slovník; A- J . Praha: ČST Odbor výzkumu programu ČST a diváků ČSR, 1978.

199

—. Televizní výkladový slovník; R- Ž. Praha: ČST Odbor výzkumu programu ČST a diváků ČSR, 1978. Tůma, Jan. „Společně proti průměrnosti.“ Rudé Právo, 7. 5. 1987, str: 5. Týdeník Československá televize.1983. Ročník 18. Praha : Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ. Týdeník Československá televize.1987. Ročník 22. Praha : Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ. Týdeník Československé televize.1988. Ročník 23. Praha : Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ. Ungr, Vladimír, Eva Danielová, a Dana Štěpánková. Televizní program roku 1989 v ohlasu diváků ČR. Periodické a operativní analýzy - výzkumný úkol IV/B, Praha: Odbor výzkumu programu ČST a diváků v ČR, 1990. Vlk, Jaroslav. „O pravomoci ředitelů divadel.“ Rudé Právo, 7. 5. 1987, str. 5. Vrabec, Jan. Organizace televizní tvorby II. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. —. Základy tvorby a výroby televizních pořadů. Praha: Státní pedagogické nakladatelsví , 1983. —. Základy tvorby a výroby televizních pořadů. . Praha: SPN, 1990. Zákon o Československé televizi. č.18 (1964). Dostupné na http://www.koncelik.eu/zakono-cst-18-1964/. Naposledy navštíveno 28.8.2013

200

Příloha č.1: Diskusní studio: Sociální spravedlnost – natočeno ve Studio Jezerka, vysíláno 15. 7. 1987

Redaktor: Ivan Hrabec Účinkují: Ing. Baštýř Ivo – ředitel odboru mezd FMPSV Beneš Josef – dílnovedoucí výprava vozů Avia Prof. Ing. Červinka Antonín CSc. – právnická fakulta UK Fego Jan – Hrdina socialistické práce Hloušková Olga – přadlena SEBA Tanvald Janatová Anna – přadlena SEBA Tanvald Mahdík Miloslav – dělník v údržbě strojů Avia Mikoláš Ivan Mostecký Jiří – akademik – rektor VŠCHT Praha Nigrinová Věra Ing. Smělý Zdeněk, CSc. – 1. mistopředseda ČK VTIR Ing. Solomonovič Ivan Ing. Šibrava Zdeněk – vedoucí ekonomiky práce Avia Prof. Miroslava Šolcová DrSc, zástupce ředitele ÚML ÚV KSČ Ing. Vácha Stanislav, CSc. - spisovatel

1

Přepis debaty: Úvodní slovo, hlas Ivana Hrabce Vážení televizní diváci, každý z nás jistě přemýšlí o tom, co je a co není spravedlivé v naší společnosti. Sociální spravedlnost se dotýká každého z nás, úsilí o dosažení sociální spravedlnosti je smyslem výstavby socialismu a přestavby naší společnosti. Proto jsme se 25. května (1987) sešli tady ve studiu Na Jezerce, abychom o tom diskutovali. Dělníci, studenti, vědci, řídící pracovníci. Z této diskuze vznikl více než čtyř hodinový záznam. A z tohoto záznamu vám teď nabízíme nejdůležitější pasáže. Ivan Hrabec, moderátor: Já bych se teď chtěl zeptat, co si představujete vy pod pojmem sociální spravedlnost? Ing. Zdeněk Šibrava: No tak, co já si představuju. Já bych se spíš vyjádřil k tý problematice profesní mý, která tady několikrát zazněla a to je otázka spravedlnosti v odměňování. Víme léta, že v týdletý oblasti je řada problémů. Bohužel dneska jsme se s bohatou předpisovou základnou dostali tak daleko, že prakticky práce, stejné bonity – ať už dělnická nebo technická – je odměňována různě. Nemělo by to být. Ivan Hrabec, moderátor: Čili diferencovaně, ale spravedlivě podle vás. Ing. Zdeněk Šibrava: Ano, v tý oblasti tarifní, protože podíváme se na dělnické stupnice, tak jich máme půlku katalogu, prakticky. Tím, že byl zaveden výnos o Zounsu, tam jsme sice zhruba 400 funkcí dřívějšího katalogu, který měli popis pracovní činnosti poměrně slušný zredukovali zhruba na stovku, ale dneska máme obrovské problémy, jak ty pracovníky zařadit. Dám příklad funkce ekonoma, to je pět stupňů v tom novým výnosu, dneska tam máme zásobovače, odbytáře, sekretářku, práce, které ve své činnosti jsou nutné, jsou náročné svým způsobem, ale dáváme je do jedné přihrádky. Podle mě to správné není. A ta otázka odměňování ještě, když se na to podíváme z celospolečenského hlediska, tak hledáme podle mě mnohdy umělé 2

nástroje toho, co by mělo být řešeno mezi lidma, to je otázka osobních konfliktů. Děláš dobře, odměním tě, neděláš, musím ti to vytknout a jsem postavenej tak na úrovni, abych tě byl schopen pokrátit, i na té odměně. Tohleto bohužel nemáme a z toho celospolečenského hlediska, když se na to podíváme tak konstatujeme mnohdy teďkon na aktivech kolem přestavby, že mzdy se nám prakticky vyvíjejí jinak, než bychom potřebovali. A vyplývá to z toho, že ten člověk potřebuje určitou tu sociální jistotu v těch hmotách, protože si zvyk na určitý životní standart. Je otázkou, jakým způsobem se ho dobrat. Jan Fego: Já bych souhlasil s tím, co tady bylo řečeno. A řek bych, že mezi lidma takhle nejvíc se mluví právě o tý ekonomický oblasti. Tady už to odeznělo dvakrát, tady v ZOUNS 2, u nás je to stejný případ, že jo. Tam si myslím, ač to určitě bylo myšleno dobře. To si nedovedu představit, že by se vydával nějakej předpis nebo nařízení, který by škodilo společnosti.. Tak si myslím, že zvýšení základu v ZOUNS 2 je sice posílení sociální jistoty, ale snížení tý prémiový nadstavby tím, že se snížila ze 30 na 11%, tak absolutně ztratila takovej ten motivujcí činitel, protože jestli mám splnit a dostat 100 korun prémií nebo nesplnit a stovku nedostat, tak si – člověk je tvor od přírody línej – a ten si říká: „No tak, radši voželím stovku a nepřetrhnu se v tý práci“, to si myslím, že je špatný, protože než se zavedla ZOUNS 2, tak ty prémie dělaly třeba 700 800 korun, a když měl možnost rozlišit dva řemeslníky ve stejné třídě až vo těch 800 korun, když jsem, já nevím, jedno třeba prémie vzal a druhýmu dal, tak to už je stoprocentní rozdíl mezi nima, tak to už si říkal: „Sakra, vosm stovek mít nebo nemít, to už je citelný, že jo.“ To se každej kroutil, ale dneska jestli někomu seberu 50 korun za to, že si neplní svoje povinnosti a dám je někomu, kdo dělá kromě toho svýho ještě ještě práci navíc, tak si myslím, že to je málo za to. Ivan Hrabec, moderátor: Čili by měla existovat určitá nerovnost, diferenciace. Daleko větší než dosud. Jan Fego: No, docela určitě, protože každej jsme jinej, že jo, každej já nevím k práci, k životu přístupujeme úplně jinak, ne? Já si myslím, že kdo si svoji práci dělá dobře a je vochotnej kromě těch svých pracovních povinností udělat něco navíc, že by to měl taky pocítit taky na 3

své mzdě. Aby ten, kdo má problémy vůbec s tím si plnit svoje základní pracovní povinnosti, aby si uvědomil, že buď bude dělat dobře a bude mít stejně jako jako kolegové jeho, nebo když bude dělat špatně, tak se musí smířit s tím, že bude mít málo. Ivan Hrabec, moderátor: Co říkají o diferenciaci odměny třeba textilačky? Olga Hloušková, přadlena SEBA Tanvald: Já bych chtěla takhle textil přirovnat – my stojíme dva závody vedle sebe – textilní, strojírenský. Víte, že i v textilu jsou zaměstnaní muži a nemůžeme pořád docílit, abychom tam ty pracovníky udrželi, jelikož když přirovnáme zámečníka, elektrikáře, soustružníka v textilu a ve strojírenství, je v tom velký rozdíl platový. A to jako by se tím už měl někdo dávno zabývat, protože dyť to jsou taky živitelé rodiny, že jo. Potřebujou peníze domů přinést. A po tom se to honí přesčasovýma pracema strašně. A my jako přadleny, si myslím, ten základní plat 8,20, co se naběháme, co rukama nenaděláme, že jsme tedy málo hodnocený. STŘIH Anna Janatová, přadlena SEBA Tanvald: Já se přikláním k tomu, co říkala soudružkou Hloušková, že za tu těžkou namáhavou práci jsme málo placeni. Ono, když se to shrne a pak se vykazuje průměrný výdělek přadleny, tak se zdá zase vysoký, protože každá přadlena teda poctivá, která v závodě textilním pracuje a chce si vydělat nebo chce, záleží jí na tom závodu, aby ten závod ten plán plnil, tak dělá hromadu přesčasových hodin, tím pádem se jí ten průměrný výdělek zvyšuje, což není dobré. My bysme si tedy tak nějak přály, abychom mohly pracovat těch 8 hodin, protože jsme – promiňte, já mám chrapot – matky, ženy, že. Potřebujeme se starat taky o rodinu, máme další směnu doma, abychom mohly docílit pracovat 8 hodin nebo 8 a půl hodin a za vyšších platových podmínek, že. A ty soboty, které my teda nemáme volnou sobotu vůbec v roce, to pracujeme pořád každou sobotu, že to jede u nás, že, abysme zas splnily plán za nemocné děvčata nebo prostě za chybějící, které jsou jako z důvodů ošetřování dítěte doma, že. Pracovních sil u nás ubývá než přibývá, protože děvčata, která k nám příjdou a zjistí, že ta práce je namáhavá, že není tak placená, tak odcházejí. My si tam doopravdy málo mladých děvčat udržíme a takže nám nezbývá nic jiného, než, když chceme plnit, abysme dělaly 4

přesčasové práce. A není to dobré, protože vznikají potom doma třeba v rodinách konflikty, žena je nervózní, že..., dochází k rozvodu a tak dále. Potom bych chtěla také ještě říci, že třeba u nás je stabilizační odměna za směnování, takže kdo pracuje v podniku teda 5 let, tak má potom, když směnuje, odměnu ročně za 5 let 1000 korun to je, že. A nejsou tam zahrnuty všechny profese, jsou tam třeba pomocní dělník, vozič válu, kde by se bez něho výroba neobešla, ten nedostane ani korunu a směnuje třeba celý život. Je mu třeba už 50, 55 let, je tam od mládí od 14 let a on nedostane ani korunu. Myslím, že jsou to i elektrikáři a tyhle manipulační dělníci, ti nejsou v tom zahrnuti aniž by třeba směnovali. STŘIH Ing. Ivo Baštýř, ředitel odboru mezd FMPSV Je pravda, že výdělky v textilním, dalších odvětvích spotřebního průmyslu jsou nižší než průměr. Ale to odráží řadu složitých faktů v technice, ekonomice, modernizaci. Je pravda, že tato odvětví mají velké úkoly, úkoly ve vývozu, v zabezpečování tržních fondů a že nesporně zaostává určitá modernizace, technická úroveň a s tím spojená aktivita těch kolektivů a možnosti, bylo tady o tom hovořeno, jaksi vlastní činností, vlastní prací, vlastní aktivitou, dosáhnou vyšší produktivity a na tom základě také vyšších výdělků. Ovšem bylo tady řečeno řada formulací, například to o práci těch údržeb a některých dalších pracovníků, z těch záměrů státní politiky je tedy dlouhodobě sledovat záměr, aby pracovníci v těchto profesích v těchto spotřebních odvětvích mohli mít, a mohli tedy mít možnosti, dosahovali takové výdělky, aby srovnatelně tedy jejich práce byla oceňována, aby ty efekty fluktuace, nespokojenosti byly minimalizovány. Josef Beneš, dílnovedoucí - výprava vozů Avia Možnosti odměňování by měly být daleko vyšší, protože víme sami, že ty možnosti jsou omezené předpisy a máme mnoho předpisů, že jo. A jestliže chceme podnítit, já nevím, iniciativu lidí, tak musíme mít možnosti jim něco přidat. Ale přidat těm, kteří si to opravdu zaslouží. Vždyť máme mnoho pracovníků, nebo lidí, vždyť mluví se o tom veřejně, vždyť spousta mezi námi žijících lidí přichází k ohromným ziskům skoro bezpracně. A nikdo se na to nepodívá, jen se na to poukazuje. Stále se to kritizuje a nikdo s tím nic neudělá, a vemte si, kolik pracovních kolektivů opravdu pracuje kvalitně a dobře a navíc ten plán, který oni plní, 5

zjistí, že není reálný. Já třeba u nás mohu říct příkladně, že my třeba nemáme ještě letos schválený plán ze náš podnik a vemte si, že to bude vlastně pololetí. A my nemáme ještě hotový plán. Jak může tedy ten dělník nebo další ty řídící pracovníci ovlivnit tu tvůrčí schopnost všech pracovníků, ať teda dělníků, mistrů nebo kontruktérů, když se neví, co se bude vyrábět, v jakém množství. A tyhlety vztahy by měly být řízeny včas, s předstihem a ne na poslední chvíli, a ještě několikrát změněný. Potom ten efekt u těch dělníků a konstruktérů, o kterým tady hovoříme, potom se ztrácí. Protože jestliže někdo má tedy vytvořit něco nového, tak musí vědět teda co si může dovolit vytvořit, na co máme a co si můžeme dovolit vytvářet vytvářet. A ne teda stavět plány nereálné a potom se hrozit nad výsledky, proč neplníme a nebo doháníme plány tím, že se šturmuje jako v textilkách, tak i v tom strojírenským průmyslu, když všichni víme, že vlastně dnes se stalo módou to, abychom si udrželi životní standart, tak vlastně doháníme přesčasama, mimopracovní činností a další nadstavbou teda pracovních hodin. Potom se divíme, že je velká rozvodovost, že je zanedbaná rodina, protože to všechno přináší teda dnešní doba, jo. Já tedy mluvím všeobecně. Ale je to právě proto, že je velká zaměstnanost lidí, mnohem vyšší, myslím na hodiny, a přitom ten efekt toho, co vytváří, není takový, který by měl těm hodinám odpovídat, protože mnohdy, a to mi potvrdí kdokoliv ze strojírenství, zvlášť třeba u nás v automobilovém průmyslu, se provádí úplně zbytečné operace. Uvedu třeba na příkladě u nás, vyrobíme vozy, ale jen protože nemáme od nějakého dodavatele zajištěný dodávky materiálu, protože jsou vždycky někde nějaké objektivní příčiny, že jo, a ty vozy tedy stojí stranou, ve stovkách kusů, a proto abysme mohli prodat jiné stovky vozů, demontujeme z těch hotových vozů určité díly, určité prostě součástky, montujeme je na další vozy, které tyto díly taky nemají, protože nám je subdodavatel nedodal, nebo mnohdy taky třeba vlastní vinou je nemáme, jo, v rámci podniku a dáváme je na ty vozy, které prodáme. A to je mrhání, to je vyloženě mrhání lidskou prací. A to dyby se odstranilo, tak si myslím, že by na tom republika byla daleko líp, že té zbytečné práce, co se dělá, je mnohdy víc než je poctivé. Ivan Hrabec, moderátor: Počkejte na chvíli, dostanete se ke slovu. (Hlasí se o slovo někteří) Miloslav Mahdík, dělník v údržbě strojů Avia:

6

Já si myslím, že naše společnost špatně hospodaří. Když to vezmu očima zpětně lidí z dílen, jo, nebo z pracovišť a příjde se do továrny ze státní plánovací komise třeba plán, jo, ale rok od roku stoupá, vlastně pracovní podmínky lidí jsou stejné nebo ještě v horším stavu, protože ty stroje se neobměňujou nic, a jak se potom může plnit nebo jak se může kvalitnější vyrábět nebo lepší, vždyť to je úplně hrozný, když se na to člověk podívá. Naše společnost má teda prosperovat, má teda získat nové prostředky na modernizaci výroby a na všechno a na automatizaci, a jak to vypadá dneska? Jestli je zpětná vazba, zpětně k těm soudruhům, nebo k těm vědeckejm ústavům nebo ke všemu, proč to nezavedou, když teda tady soudružky musej hejbat teda rukama celej den, jo, u toho, a maj za to třeba tolik a tolik peněz, a my jsme teda společnost, která má budovat nebo tvořit nebo, že jo, všechno jiný a vychovávat nový generace, a v čem to máme vychovávat? Když to, my přece nemáme to vzdělání nebo společnost dá těm lidem vzdělání, vysoký školy a střední školy a všechno. Ty se teda musej starat, aby ta naše společnost, aby ty dělníci měli nový stroje, kvalitní stroje, aby to k něčemu vypadalo. Aby ty naše děti vyděly nějakou záruku, a ne aby mi přišel kluk domů ze školy a řek: „Hele, von ten diskžokej má 20 000 za měsíc, proč? Já se budu učit na něho, nebo pudu to dělat,“ no kde to jsme. Jak se může posoudit jednoduchá práce, když já budu mít v továrně 4 tisíce nebo 5, když budu dělat přesčasy bůhví co všechno, budu to mít za měsíc na úkor rodiny a úkor všeho, společnosti, budu teda ty svoje síly vlastně budu šidit rodinu a nějaký takovýdle ty lidi, jak si žijou, jak je to možný v tý společnosti, že se ví, že u Tuzexu stojej mladíci, prodávaj bony, vždyť to je úplně hrozný, proč se s tím někdo nezabejvá? Je to strašný, opravdu ta sociální politika nebo ta mzdová soustava, když to vemu, mluví se o tom, o těch poznatkách, tak to vypadá, že to je špatný, vopravdu. Nedá se nic dělat, asi ta brigádní forma obměňování, když se o tom mluvi, je to dobrý a tam kolektiv opravdu si vyloučí ty špatné. Ale v první řadě musí být všude dobrej vedoucí a ten musí bejt taky dobře odměněnej. (výkřik: A musí mít podmínky.) A každěj vedoucí… (výkřik: Podmínky, podmínky.) Nebo dělník, dělník si vlastně dovolí jenom to, co mu dovolí jeho nadřízený. A když bude dobrej, tak si dovolí akorát dobře dělat. Ing. Stanislav Vácha, CSc., spisovatel: Mě je trošku smutno, že po několika desetiletích socialistické společnosti, za kterou jsme šli do revoluce proto, aby nastolila sociální spravedlnost, nyní slyšíme takové velice vážné výtky. Já bych řek, z hlediska ekonomického i z hlediska morálního. Já tato dvě hlediska vidím jako 7

rozhodující v tom pojmu sociální spravedlnost. A dokonce bych řek, ještě vážnější, vidím to hledisko funkční, to znamená, do jaké míry sociální – daná reálná, realizovaná úroveň sociální spravedlnosti, vyvolává nebo tlumí rozvojovou dynamiku společnosti. Já bych z tohoto hlediska řekl, že je sociálně spravedlivé to, co slouží rozvoji společnosti. To, co jim neslouží je nespravedlivé. Čili z toho hlediska prosperity, druhé hledisko je hledisko morální, kde vidíme druhého člověka, který je bohatou lidskou bytostí a my ho nemůžeme degradovat proto, že nemá stejný výkon jako my nebo stejné schopnosti jako my nebo stejnou práci jako my. A mezi těmi dvěmi hledisky je vážný rozpor. Objektivní, tady už byl naznačen kořen toho rozporu a teď jde o to, k čemu my se víc přikloníme, k tomu takovém, já bych řekl, mateřskému principu, že všichni jsme synové lidští a dcery lidské a měli bychom teda mít stejně jako ten druhý nebo jestli se přikloníme k takovému otcovskému, náročnějšímu přístupu, jestli teda budu špatnou práci a člověka, který odvádí, trestat a dobro odměňovat a do jaké míry. Já se domnívám, že jsme se v tom dosavadním vývoji nebezpečně přiblížili k tomu prvnímu extrému. My jsme, to není bych řek, náhodná odchylka v některých podnicích nebo na některých pracovištích, kdyby tomu tak bylo, tak zřejmě tady nesedíme. To je systém, to bych řekl, že za tu dobu výstavby a rozvoje naší společnost, jsme vytvořili v naší ekonomice a celé sociální oblasti a v systému řízení, určitý systém, který nedostatečně hodnotí dobrou práci a nedostatečně trestá práci špatnou. Já bych řek dokonce, že jsme takovýdle přístup až vbudovali do našeho systému řízení. Já si vzpomínám, že jsem se učil kdysi před čtvrt stoletím, že musíme umožnit i nedobře pracujícím podnikům, aby prosperovali a přežívali, že tedy v našem systému plánování musíme dát takové úkoly a takové normy, aby ty podniky vyžily. A že zas, a jako sociálně spravedlivé bylo to, že těmto podnikům dávám méně náročné úkoly než jiným. Bohužel tenhle princip se nám rozvinul do té míry, že v témž okresním městě máme podnik, který na to, aby vyprodukoval jeden dolar při vývozu spotřebuje 90 korun náklad, to znamená živé práce, materiálů, energie, investic, všeho toho, čeho máme nedostatek. A v tomtéž okresním městě druhý podnik spotřebuje včetně drahocenných věcí a surovin jen za 9 korun. A ony ty dva podniky vedle sebe žijí, docela spokojeně a dokonce ten horší může být hodnocen ještě lépe, protože ty svoje nenáročné úkoly plní snadněji a případně překračuje o nějakou tu desetinu procenta takto postavený plán. Já bych řek, že tedy dokonce programově vytváříme systém, který rovnostářsky odměňuje špatnou a dobrou práci. A kdybychom z tohoto hlediska zanalyzovali naše přepisy, kdybychom z tohoto hlediska zanalyzovali i sociální klima na pracovišti, protože 8

to, co tady říkáme, málo kdo má odvahu říct špatnému pracovníku do očí. A málokdo má odvahu v daném historickém sociálním klimatu toto realizovat, ač je přesvědčen o nesprávnosti toho, co dělá. Ale kdyby to byl jen kolega dělník nebo kolega věděcký pracovník nebo úředník, ale on je to i nadřízený, nadřízený tohoto nadřízeného a skutečně máme systém, který, abych tak řek, toleruje evidentní sociální nespravedlnost, kterou cítíme jako ekonomicky nefunkční a morálně nesprávnou. STŘIH Prof. Ing. Antonín Červinka, CSc., právnická fakulta UK: Já myslím že tím klíčem k tomu, o čem jste mluvil, je rozvoj samosprávy. Tak je základní jaksi otevírací zámek. Jestli se nerozvine samospráva, účast pracovního kolektivu nejen na řízení, ale i na správě, tak není možno tímto postupem se dostat dopředu. Tady vidíte, to jsou morální kategorie, který mají svůj obrovský význam, ale nejsou klíčové. Odvaha, neodvaha, a tak dále. Klíčové je postavení, ve kterém se nacházíte, a tady musí být ekonomické donucení. A to ekonomické donucení je dáno jednak tím, že vyrábím zboží, které prodám. A teď ho prodám za nějakou cenu, já se nákladově do té ceny musím vejít a musím mít zisk. Když se do ní nevejdu, no tak všecko je sice fajn, ale jsem ztrátový, že jo. No a musím hledat dotace, musí někdo na mě začít dělat. No a jakmile todleto zavedete, tedy tu zbožně-socialistickou výrobu, začnete jí uplatňovat, začnete uplatňovat otázku ekonomického donucení, no tak musíte do hry dát socialistickou samosprávu pracovních kolektivů. Páč jakmile jí nedáte do hry, tak ten ředitel je slabý. To je marná slává, to není kapitalistický menežer, kterýmu za zády stojí prostě správní rada. To bude socialistický řídící pracovník, za jehož činy stojí pracovní kolektiv podniku. Pokud tedy tyto pracovní činy jdou tím směrem, o kterém jsme předtím mluvili. Tak v tom je ten, a proto si myslím, že jsme tady na mnohé věci narazili, ale klíč k otevření toho problému, o kterém se tady mluvilo, je vytvoření hospodářského mechanismu samosprávných prvků, tj. účast pracovních kolektivů nejen na řízení, ale i správě, čili i na rozdělování, co půjde na další rozvoj, co půjde na rozdělení na důchody a tak dál. Ivan Hrabec, moderátor: A tam už je ta zpětná vazba. 9

Prof. Ing. Antonín Červinka, CSc., právnická fakulta UK: A tam začíná právě ta zpětná vazba a musí mít jistou sílu, že jo. akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: Můžu? Ivan Hrabec, moderátor: Ano ano, akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: To se stříhá, že jo? Víte, já si myslím, že bychom měli mluvit velice jednoduše a na příkladech, protože to naši diváci konec konců nejlíp pochopí. Co je to ta zpětná vazba? Co si pod tím představuju? Mluvil jsem tady o těch stipendích a mluvil jsem tady o těch nízkých nástupních platech vysokoškoláků. Kdyby existovala zpětná vazba, tak si myslím, že by se příslušní činitelé tímto problémem měli zabývat. Já si myslím, že je to záležitost fundamentální a že je dokonce tak fundamentální, že omezuje třeba zájem o vysokoškolské studium. A když už mám slovo, já si myslím, že by nebylo správné, aby zapadlo tady, tady někdo o tom mluvil o té odvaze, o té odvaze. Odvaha vedoucího pracovníka vyplatit větší mzdy je mnohdy nulová. Já si myslím, že by teď bylo právě na místě, aby promluvil místopředseda Státní, ne České komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj, kolik kontruktérů v Čechách má plat sedm tisíc, což umožňuje nová vyhláška. Je to tak soudruhu Smělý? Ing. Zdeněk Smělý, CSc., 1. mistopředseda ČK VTIR: Ta otázka odvahy je skutečně dost zásadní. Ale souvisí s kompletním systémem, přístupem, s možnostmi vedoucích pracovníků. Já myslím, že je potřeba přejít k celkovému systému hodnocení lidí a mám osobně vyzkoušeno, že se dá hodnotit i tvůrčí práce. Ne ovšem jako jednotlivý akt tvůrčího myšlení, ale práce lidí nebo kolektivu za delší období. Podle její výslednosti, podle toho, co nového přinesli pro tuto společnost. akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha (skáče do řeči):

10

Soudruhu místopředsedo, neutíkej od otázky. Odpověz na to, kolik je, když je tady v republice nebo v Čechách tolik a tolik konstruktérů, kolik konstruktérů, těch vynikajících, dostalo ten špičkovej plat sedm tisíc, což jim je umožňováno? Z publika: Sedm a půl (myšleno tisíců korun) akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: Kolik? Tak prosím. Kolik jich to má? Odpověz nám to. Ing. Zdeněk Smělý, CSc., 1. mistopředseda ČK VTIR: Odpovědět mohu, podle mých informací je to 8 lidí (smích v publiku) a pracuje se ještě na dalších případech. Samozřejmě, že ten počet je směšný, ale souvisí skutečně s tím, že je potřeba nastolit kompletně podmínky pro hodnocení lidí. To není otázka hodnocení jenom konstruktérů, to je otázka hodncení tvůrčích přínosů všech lidí. A v tomto směru si myslím, že to, co kontrétně je nutné udělat, podepřít tyto iniciativy, zastat se těch vedoucích. Vedoucí, který jde do diferenciace, uvaluje na sebe strašnou věc, protože ti, kteří se cítí ohroženi, začnou na něho útočit jako na osobu a on pak nemůže ani řídit ani pracovat, ale bojuje s nimi a v této fázi má skutečně malou společenskou podporu. To si myslím, že je meritum té věci v této úzké otázce. Ivan Hrabec, moderátor: Takže čeho je to otázka? Odvahy nebo že se bojíme závisti? akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: Dvou věcí. Na jedné straně odvahy a na druhé té špatné lidské vlastnosti, kterou je závist. Já si myslím, že to je třeba říct. Že to je závist, která motivuje, víte, já často říkám, že jedním ze špatných rysů naší společnosti, z největších hříchů je mít víc, než mám já sám. To je to a z toho to všechno pramení a z toho se to motivuje. To nestačí jenom předpisy, ten ředitel, kterej je, ten musí skutečně mít odvahu, nebo podporu, jakkoli to vemu, ale zásadní záležitost je, podle mýho názoru, objem, který máme je stejný, jestliže dám někomu víc,

11

musím druhému ubrat. A jestliže to dělám spravedlivě, nemám se čeho bát. Když nebudu preferovat nějaké svoje protekční záležitosti nebo protekční lidi. Ing. Stanislav Vácha, CSc., spisovatel: Já si myslím, že takhle opravdu hovořit nemůžeme, protože předpokládat, že máme pouze 7 odvážných vedoucích pracovníků v naší ekonomice, je podle mě absurdní. To je jako bychom předpokládali, že pro, k výbavě normálního řídícího pracovníka nepatří schopnost brát na sebe odůvodněné, ekonomicky zdůvodněné riziko. Já si myslím, že i při dnešním stavu řídících pracovníků takové řídící pracovníky nemáme. Jestliže jim pro plnění současných úkolů vyhovuje to, co dělají, a to není jenom, že neodměňují vynikající konstruktéry, to je například to, že v některých podnicích je průměrný plat konstruktéra pod průměrným platem dělníka. A když se podíváme do minulosti, tak na základě statistických analýz se ukazuje, že průměrný plat konstruktéra v některých podnicích klesá, zatímco průměrný plat dělníka nebo průměrný výdělek v daném podniku stoupá. A že konstruktéři, pardon, nejdříve výzkumní a vývojoví pracovníci jsou využíváni na to, aby se shrabalo listí nebo se šlo na brigádu do výroby. Já myslím, že to také velice dobře charakterizuje, nutnost nebo nedostatečnou nutnost využívání této vysoce kvalifikované technické tvůrčí práce z hlediska plnění úkolů v podnicích. A není to vůbec otázka nějakých vlastností subjektivní odvahy a nebo opatrnosti řídících pracovníků, ale je to otázka celého řídícího systému, že ten podnik při takovémto hospodaření, při takovémto naprosto nedostatečném využívání toho nejcennějšího potenciálu co v tom podniku je, ten při tom nedostatečném využíváni své úkoly plní. Prof. Miroslava Šolcová DrSc, zástupce ředitele ÚML ÚV KSČ: Já bych se na to podívala jakoby z jiného hlediska, ale myslím, abychom si zde nepletli nějak pojmy, tj. abychom zde mluvili k meritu věci tj. k uplatňování soc. spravedlnosti. Nesmíme obejít otázku společenské praxe v mzdové soustavě. Soudruzi z ministerstva práce a sociálních věcí odpovídali velmi kulantně, myslím si, že v předcházející diskusi jsme se jasně shodli, že se nám povedla příliš velká nivelizace. Ta nivelizace, sebou přinesla určitou normu jednání i myšlení překonat tuto nivelizaci, která v mzdové soustavě je, jak soudruzi z min. soc. práce jistě vědí, diferenciace mzdové soustavy je u nás nejnižší, čili to rozpětí je nejnižší ze všech socialistických zemí působících v RVHP, možná že kdybychom šli dále, že bychom 12

nalezli podobné případy. Překonat tuto nivelizaci znamená také překonat tu normu průměrnosti a lhostejnosti, protože už několikrát bylo řečeno, že člověk který je stejně odměňován za nestejnou práci nebude iniciativní a nebude promýšlet své přístupy, ani zlepšovat ani se nebude snažit aby kolektiv vyburcoval k nějakému vyššímu výkonu. Myslím si že je zapotřebí říci, že se to myslím nepodaří ani za jakékoli úpravy mzdových systémů, že se to zřejmě musí vyřešit v rámci nových principů hospodaření, kde jde o vyšší odpovědnost pracovního kolektivu, kde jde o posílení práv a povinností kde jednotlivec musí ukázat že mu záleží i na výkonu pracovního kolektivu, pracovní kolektiv musí v závislosti na hospodářských výkonech závodu, podniku a v této bych to řekla strukturální linii prosazovat skutečně nové myšlení, která neprojde jenom nové myšlení odvahy nebo neodvahy. V rámci určitých platných předpisů, ale předpisů které uvolňují možnost rozvoje tvůrčích sil a účasti pracujících na rozvoji bohatství společnosti. Hluk Já bych položil otázku… je… je… pro Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: Pro člověka se vytvoří zcela nová situace a on bude nucen zcela jinak jednat. A především řídící pracovník bude nucen zcela jinak jednat. Já vysoce souhlasím, že dobrými výzvami k charakteru, odvaze lidí v ekonomice mnoho nedosáhneme, toho bylo už velice mnoho a ukázalo se to jako neúčinné. My skutečně musíme vytvořit takový ekonomický systém, kde jednání proti těmto zásadám morálky a prosperity, toho řídícího pracovníka znemožní a bude muset odejít jako neúspěšný. Ivan Mikoláš, student ČVUT FEL: Já to tady vlastně poslouchám celou dobu, a pořád se to schyluje k tomu jednomu a to, když už teda máme mít tu zpětnou vazbu, tak musíme mít na co zpětně vázat, to znamená na nějaký ten regulátor a to je právě to řízení. My byli před časem ve Slušovicích jako na exkurzi, vono se mluví v čem je zázrak Slušovic, ale já bych řek, že jednak vychází z podmínek na Gottwaldovsku, kde byla tradice poctivý a tvrdý práce, čili z toho může vyjít něco jako jsou Slušovice a nebo jako je Rudý říjen Otrokovice, který taky dosahuje velmi dobrých výsledků. A jednak taky, že Slušovice jsou družstvo, která mají naštěstí podstatněji rozumější předpisy než mají podniky průmyslové a teda je to jiné. 13

Ivan Hrabec, moderátor: ty předpisy se přeci nemohou tolik lišit… Ivan Mikoláš, student ČVUT FEL: Ony se liší, družstvo má mnohem větší možnosti ve financování, družstvo rozhoduje o mnohem víc věcech samostatně - je to družstvo, samo hospodaří. A tuhle možnost dokázali ve Slušovicích využít a to je krásný, to tam na nich člověk musí ohodnotit, že tak jako Slušovice nemůže většina podniků průmyslovejch hospodařit, protože ty podmínky nemají. Průmyslovej podnik si velice těžko zodpoví, proč má někdo dvojnásobnej, trojnásobnej plat než jinej, protože prostě do předpisů se nevejde a je škoda že to ty průmyslový podniky nemají. Ivan Hrabec, moderátor: Já se hned k vám vrátím pardon, ale tady je soudruh Vácha, napsal o Slušovicích knihu, souhlasíte s tím? Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: Já s tím souhlasím a ještě bych dodal, o Slušovicích jsou různé představy, protože né každý zná podmínky jejich práce a jejich výsledků do důsledků, takže spíš si představuje něco a tu svoji představu soudí a podle toho jak soudí tu představu soudí především sebe. Ale Ivan Hrabec, moderátor: Dal by se ten jejich sytém nazvat soc. spravedlivějším? Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: Já si myslím, že oni tam v mnohem větší míře než je v kraji zvykem realizovali zásadu, každý podle svých schopností každému podle jeho práce. Tečka. Tečka. Hlas: a ještě kázeň Ing. Stanislav Vácha, spisovatel:

14

...každý podle svých schopností, to znamená vedoucí, který je skutečně schopen vést, na svém místě, dělník dělá svoji práci poctivě a všichni jsou odměněni podle svých výsledků, tam každý rok novelizují svůj takový základní odměňovací normativ, který je na konci předcházejího roku stvrzen všemi a podle těch norem jedou, ať si technik vydělá 1800 korun a nebo 5800 korun, prostě dostane to co podle normy dostat má. Ředitelé závodů, oni tam mají asi 20 závodů, mají vysoké pravomoci, ale nesmírně vysokou odpovědnost, já bych řekl, že jestliže je na někoho větší tlak ve Slušovicích, tak jsou to především řídící kádry. Viděl jsem jak lidé byli odvoláni ze čtvrtletí na čtvrtletí, ale viděl jsem taky jak svoje odvolání přijali, protože věděli že je podle objektivních kritérií. Mluvil jsem s vedoucím pracovníkem, který byl odvolán a on mi řekl: Víš já jsem byl odvolán, protože jsem na svoji práci nestačil“, já jsem se tam také setkal s mnohem menší dávkou závisti, protože jestli člověk ví, že ten druhý to co dokázal si musel tvrdě zasloužit a že to je skutečně jeho odměna za práci a že jeho práce výsledkem uplatnění jeho schopností tak si nemůže říkat, když on tak proč ne já, on ví že tu možnost má taky, ale že by musel víc napnout. Josef Beneš, dílovedoucí výprava vozů AVIA: To je právě zlikvidovat tu anonymitu v mnohých profesích a funkcích. Někdo dělá špatně svoji funkci a víme z praxe co se stane, je odvolán a pak se divíme že je na vyšší funkci. Ing. Zdeněk Smělý, CSc. 1. místopředeseda ČK VTIR: Tvůrčí přístup právě těch Slušovic o kterých tady byla řeč tímto způsobem by mělo přistupovat každé vedení, žádat, mít hlad po vědeckotechnickém rozvoji, to ovšem bude důležité až tehdy až pro ně kvalita, vysoká úrověň produkce bude nejdůležitější. I pro tvorbu fondů i pro to, aby se vedení vlastně udrželo tam kde je. Aby nemuselo být vystřídáno. Zatím nám v mnoha případech stačí průměrnost a vědeckotechnický rozvoj tedy musíme brát zcela komplexně. Konstruktéři i naše vědeckovýzkumná základna je pouze jeden z našich mnoha inovačních zdrojů a ty musíme rozvíjet rovnoměrně a pustit tedy do oběhu tvůrčí myšlenky nejen našich lidí, těch je ve světě příliš málo, my máme méně než jedno procento světové výzkumné základny ale my se musíme orientovat na to, abychom poctivě a seriózně studovali výsledky světové vědy abychom je dovedli rychle aplikovat v praxi.

15

Sami na to nestačíme, ale naše zájmy, naše struktura, ani tendence těch vedoucích pracovníků na to nejsou připraveny. Ta přestavba se musí týkat myšlení. Miloslav Mahdík, dělník v údržbě strojů AVIA: Já si mylsím, že vopravdu je třeba aby ta věda a technika nastoupila na ty naše místa a pomohla nám vyrábět, jedině tak bude naše společnost prosperovat a půjde do předu. Aby ti kádry středoškolský, vysokoškolský nepřišli… to vzdělání stojí společnost ohromný prostředky a co se stane, přijdou do továren, maj málo, třeba se oženěj, mají svojí rodinu, co se stane, tu svojí profesi vlastně nevykonávaj, půjdou jezdit autem nebo půjdou na stavbu nebo půjdou na metro nebo půjdou tam a vlastně tu svoji profesi nedělají, nad tím by se někdo měl zamylset,teda opravdu, s tím aby se něco dělalo. Protože se prostředky mrhají, na budování socialismu. Ing. Radan Solomonovič, stážista ČVUT FJFI: Já jsem inženýr, vlastně dva roky po skončení vysoké školy, který pracuje na fakultě jako stážista, to znamená jako vědecký pracovník. Společnost moji práci a moje schopnosti, po skončení relativně hodně těžké školy, ohodnotila platem 1458 Kč čistého měsíčně. Prémie neexistují, žádné další ohodnocení není. Žádné rozpětí neexistuje. Je mi 26 let, rád bych měl rodinu rád bych někde bydlel. Dostat byt, to je, to je šílenství. To je holý nesmysl. Vlastně teďka nastoupím do aspirantury a po třech letech skončím jako kandidát věd. Můj plat bude 1950 čistého, bude mi třicet let nebudu mít kde bydlet. Jestli o mě někdo bude mít zájem o tom lze dost pochybovat a proto se seberu a půjdu jezdit s autobusem za čtyři až pět tisíc, bude to práce těžká nebude vůbec souviset s tím co dělám, ale já budu chtít mít rodinu. akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: Já musím trochu protestovat, i když jsou mi samozřejmě mládenci milý, ale nezapomínejte samozřejmě na to, že na tej aspirantuře vlastně dělá na sobě a získává nějaký znalosti aby jednou až to ukončí aby měl rychlejší cestu vzhůru, todle to je myslím že svým způsobem třeba ocenit, já nemluvím o té absolutní výši, asi by to mělo bejt vyšší. Ano ale aspirantura i stáž je vlastně pokračování vysoký školy a je to získávání vědomostí pro rychlejší start pak, do nákejch vyšších funkcí, to bychom … můžeme se přít o tom Ing. Radan Solomonovič, stážista ČVUT FJFI: 16

Já si myslím že se přít budeme, protože já končím aspiranturu a je mi třicet let a nemám dost peněz na to, abych měl rodinu, abych vlastně vůbec někde kromě práce byl, porotže nemám byt a nemám si zaco do něj koupit vůbec nějaký vybavení. A proto po skončení aspirantury, půjdu raději jinam, protože budu tyhle peníze potřebovat. Každý jiný ve třiceti letech, dělník, vyučený, středoškolák [ Fego přikyvuje] má dneska byt zařízený, auto, rodinu a žádný starosti. akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: No jo ale když je takovýhle odhodlání tak nedělej tu aspiranturu! Ing. Radan Solomonovič, stážista ČVUT FJFI: Ale já jí budu dělat i za chleba a vodu, ale zdá se mi pouze sociálně nespravedlivé, že to dělám za chleba a vodu, jenom proto že jsem šílenec , kterého to baví a který to dělá pro svoje vnitřní uspokojení a proto že si myslí že tohle je nejlepší místo kde bych já mohl pracovat pro tuhle společnost. akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha Tys to řek dobře, že bys to dělal za chleba, nebo jak si to řek, coo, protože to je v tobě,že joo, to jsou ty v podstatě nejcennější lidi, rozumíš, ale vedoucí se vo ně musí nějakým způsobem postarat, když to nejni systém že ten aspirant nemá aspoň tři tisíce a von je dneska nemá a nebude je mít, tak když toho kluka mám rád a u mě dělá, tak se vo něj postarat musím. To je otázka vzájemnejch vztahů a neříkej mi že to nejde. Hlas: přeci nejde o to vytvářet tyhlety vzájemný vztahy Ing. Radan Solomonovič, stážista ČVUT FJFI: Jistě uznáte že by bylo lepší, kdyby systém to udělal tak, že by jsme se nemuseli živit vedlejší hospodářskou činností, hledat si kšeftíky. Akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: Ale to nejni kšeftík, na tej vedlejší hospodářskej činnosti roste, ten mládenec, dostává se do kontaktu se s tou fabrikou, učí se znát průmyslový lidi, vstupuje na to fórum ve svý brandži

17

přestává bejt neznámej a stává se známej, to jsou všecky parametry, který nějakým způsobem z toho mládence něco vytvářejí. Prof. Ing. Antonín Červinka, CSc. Právnická fakulta UK: Jseš aspirant musíš psát musíš publikovat, když si neumíš vydělat prachy, kamaráde, to nevím jestli máš být aspirant, to říkám každýmu rovnou. Hlas: dyť z toho nemůže bejt živ! akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha Ale dyť já neříkám že je z toho živ! Hlas: musí bejt taky nějakej základ... akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha Hergot já nevím jestli jsem mezi soudnejma nebo nesoudnejma lidma,když jsem začal mluvit tak jsem řek že je kritizuju, že je nástupní plat 19set a že je neúměrně malej, ale je a musím to brát jako takový a je to daný, ta společnost na to nemá víc vyprudukováno, protože, kvůli čemu je ten chozrasčot, kvůli čemu je ta přestavba, aby se vytvořili ňáký prostředky, aby tajdle děvčata mohla brát, aby se to teda všicko ňák zdvihlo, ale kde nic není ani smrt nebere! [viditelně do ruda rozhořčen, silně gestikuloval] Ing. Stanislav Vácha, spisovatel Nicméně si myslím, že i při stávající celkové úrovni odměňování je toto taková odchylka, že bychom jí přejít neměli, Já si myslím, že to je odchylka zase ne náhodná, ale že trošku charakterizuje náš přístup k duševní práci a k tvůrčí duševní práci vůbec a že bychom ji jako vážný symptom v této oblasti měli brát a pokusit se ji řešit i při ostatních disproporcích takových jakých jsou. střih Sociální spravedlnost tady bylo už řečeno že je historická, já bych řekl že to je dynamická veličina, že jakmile něco rozhodnu tak vždycky to bude vnímáno určitými subjekty jako pozitivní, určitými subjekty jako lhostejný, určitými jako negativní. Tady je jenom jedno 18

kritérium v dané situaci jak to slouží a nebo jak to škodí společnosti. Já si myslím, že naší společnosti velice škodí, že podceňuje tvůrčí duševní práci a měli bychom si to takhle otevřeně říct. Já aspoń takovýhle závěr pro sebe mám, zcela jasný a pevný a navíc se domnívám, že podceňuje úroveň řídící práce jako práce která stanovuje dlouhodobé perspektvní i střednědobé i krátkodobé cíle, to můžeme říct že teda je podstata té podnikavosti, A zase bych nezahrnul do bych řekl do takového neidentifikovatelného celku kolektiv a vedoucícho, ten vedoucí asi přeci jenom bude muset vykonávat v té činnosti té organizace a toho kolektivu určitou velice náročnou úlohu a my bychom také měli toho vedoucího jako tvůrčího vysoce exponovaného pracovníka jehož práce může znamenat znásobení výsledku s týmž kolektivem, by jsme měli toho vedoucí takto ohodnotit. Abychom, protože to hodnocení finanční, to souvisí taky s tím, podle mého názoru, co už tady zaznělo, s určitým vyjádřením úcty a vážnosti a určitým způsobem také podporuje jeho autoritu, samozřejmě ne úplně, on si ji musí postavit na své kvalifikaci na schopnosti rozřešit věci, vést lidi, ale přece jenom je to tak vážný prvek, že bychom od toho odhlédnout neměli čili já bych byl za to abychom takovéto problémy řešili. Třicetiletý pracovník který takzvaně pracuje na sobě, on pracuje na sobě proto, aby mohl přinést nesmírně významné výsledky pro společnost Einstein by nedostal nic podle té zásady že pracoval na sobě, ale on pak v určité fázi přinesl takový výsledek, že ta jeho práce na sobě byla vysoce zhodnocena. Ing. Zdeněk Smělý, CSc. 1. místopředseda ČK VTIR: Možná že inteligence si myslí že její duševní práce a to než jí nabyla, že jí opravňuje, aby dostávala víc. Pracující kteří pracují v těžkých podmínkách a nadřou se, tak jak to tady říkali soudružky zase mají pocit že ti ostatní jsou tady proto, aby jim tu práci připravili a oni pak odvedou poctivou práci, ale dnes se stává měřítkem nejen to co a jak vyrobíme, ale taky to co a jak ve světě prodáme, jak naplníme požadavky spotřebitelů a to nejen našich, to jsme my sami, ale i těch co jsou ve světě. Já si myslím že bude nutné ty věci velmi komplexně posoudit, posoudit specielně práci její kvalitu to je velmi složité. A jsme ještě u otázek měřítka podle kterých hodnotíme a na ty je bohužel mnoho, příliš subjektivních názorů a přístupů a myslím si že do toho budeme muset jít razantněji. Takové ty nespravedlnosti které jsou zjevné řešit případ od případu a vcelku budeme muset podporovat ty lidi, kteří pro společnost něco přinesou, ať už je to práce buď fyzická a nebo duševní. A nesmime se je bát hodnotit i několikanásobně víc než ty, kteří jedou podle stereotypu, drží se vyjetých kolejí a 19

jsou proti všemu novému a myslí si že společnost je tady od toho aby jim zajistila sociální jistoty. Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: Já bych řekl jenom malou poznámku k tomu, že tady z toho vyplývá jeden závěr, že se nesmíme dívat jen na konec spektra kde je třeba přidávat, pro sociální spravedlnost, ale taky na ten konec spektra kde je třeba brát a že to není tedy otázka profesí, v jedné profesi vzít a jiné dát, ale že to je otázka jak uvnitř profesí umět vysoce kvalitním pracovníkům dát a těm co se vezou a do jisté míry příživničí na těch dobrých výsledcích tak jim umět ten jejich nezasloužený příjem snížit a nebo až odebrat. Věra Nigrinová, vedoucí odd. skárny [ jedná se o překlep v titulku, ZM] SEBA Tanvald: U nás třeba v textilním průmyslu jsou i takové obory, nebo jak bych to řekla, technologická místa, kde musíme pracovat na tři směny, říkalo se tady nová technika, ano já jsem pro a byla bych strašně ráda, bohužel my na tu novou techniku u nás čekáme strašně dlouho. Teďka konečně se to rýsuje a budeme ji mít. Ale co to přinese, zase na některých těch místech práce ve třech směnách a víte kdo tam bude pracovat na těch místech, zase ženy a zase na úkor rodiny a tak dále. A zase se dostaneme k tomu problému vo kterém jsme tady už hovořili, že myslím si že to není dobrý a že by jsme se měli nad tím všichni zamyslet, nejenom ti co tady sedí hovoříme o tom, ale i ti kteří by nám v tom mohli pomoci. Anna Janatová, přadlena SEBA Tanvald: Já bych chtěla říct že opravdu v tom textilním průmyslu je ta práce namáhavá pro ty ženy, protože žena v produktivním věku je vyřízená, kdy ona si má vydělávat na ten důchod tak je nemocná a dostává se do situace kdy pro ní závod nemá práci a když pro ní má práci tak za 11. nebo 12. stovek a ženy nám odcházejí ze zdravotních důvodů a nové než si vychováme a ty se tam ani neudrží a vzniká zase nedostatek pracovních sil a zase šturmování. Nad tim textilním průmyslem by se měli zamyslet, třeba i ti ministři a třeba se jít podívat do těch závodů a že teda než nějaký ten zákon vydají by do toho provozu měli jít a s těma lidma promluvit, ono je rozdíl se jít podívat do tý práce a je rozdíl s těma lidma promluvit. Jan Fego, hrdina socialistické práce:

20

já si myslím že ideální forma je chozraščot, tam je to, to jsou jasný účty, má dáti dal, že jo. A tam se tim, že v čele kolektivu stojí rada brigády vodstraňuje ten subjetivismus, tam se může projevit každej, může mít svůj názor na věc, ale já si myslím že právě v chozraščotu je zaručeno to kolektivní vedení i když pozor na to abychom se zase neschovávali za kolektiv, pořád bude zůstávat konkrétní osoba, konkrétní úkol, konkrétní zodpovědnost. Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: Co s podnikem, který bude prodělávat a už dneska žije na náklady naší společnosti? Co s kolektivem těch lidí, kteří tam objektivně vzato poctivě pracují a výsledek jejich práce přináší této společnosti škodu? Akademik Jiří Mostecký, rektor VŠCHT Praha: Tak se asi musí změnit výrobní program né… Ing. Stanislav Vácha, spisovatel No já jenom říkám, že budou kolektivy které obnaží ty svoje proti společenské zájmy, jakmile spadne ekonomický mechanismus o kterém mluvil třeba soudruh profesor Červinka. Až se začnou objektivizovat zásluhy a bych řek nedobré hospodaření podniku, no tak se okamžitě odkryje, že ten podnik bude muset něco řešit a bude tam vnitřní pnutí v tom kolektivu velice vážné a bude mít ale tendenci jít nahoru. Prof. Ing. Antonín Červinka, CSc. Právnická fakulta UK: Tam se ale předpokládá, když už jsme u toho, že takovým prvním stupněm by mělo být vypracování konsolidačního programu a teprve po té kdyby při konsolidačním programu, ne při jiném řešení – třeba zavedení nucené správy ze strany centrálních orgánů, tedy ukončení té samostatnosti toho podniku a zavedení nucené správy a nepovedlo by se halt ty věci vyřešit ta že by jaksi byl ten podnik posléze nucen ukončit svoji činnost. Na to se pamatuje v tom návrhu zákona o podniku, ale my se domníváme že se především bude muset společnost muset vyvinout maximální úsilí a jak třeba tady říkal soudruh Mostecký, změnit třeba výrobní program, řešit otázky kteréprostě by umožnili nastoupit zase cestu jisté efektivní další činnosti. Smyslem socialistického státu je nepostavit se k tomu tak – padnete, padnete nikdo se o vás nepostará. My od sebe budeme odlišovat péči o pracovní kolektiv, 21

budeme se tedy snažit vytvořit podmínky i na základě toho zákona aby státní orgány prostě umožnili kosolidaci takového ztrátového podniku. No ale nastaneli situace a může nastat i ukončení. Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: To je zákonný přístup, ale ty sociální tlaky tam budou.

Ivan Hrabec, moderátor: No zajisté, zajisté. Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: V celém tom průběhu od vzniku toho vědomí že jsme prodělkoví až k nějakému dořešení a to bude pro ten kolektiv si velice složitá situace, zejména pro dělníky, neboť se nebudou cítit zodpovědni za to kam ten podnik byl doveden. Hlas: proto jsme mluvili o té samosprávě Ivan Hrabec, moderátor: Pak by ovšem o tom měl rozhodovat i ten kolektiv, Jan Fego, hrdina socialistické práce: v každém případě se bude ptát svých hospodářských pracovníků co jste dělali proto abychom nepadli, takže ten tlak se maximálně zvětší. Hlas: no jistě Ivan Hrabec, moderátor: Myslíte, že ten tlak bude dostatečný anebo že si lidi budou muset uvědomit až později tedy, až po dopadu té věci jakým způsobem se to mělo řešit a řídit třeba ten podnik? Jan Fego, hrdina socialistické práce

22

Já se domnívám, že pokud by se to mělo dotýkat sociálních jistot, ta že ten tlak bude obrovský, buďme lidi a člověk má, to je pud sebezáchovy, že jo. Ing. Zdeněk Šibrava, vedoucí ekonomiky práce AVIA: Já bych chtěl upozornit na jednu věc která tady nezazněla, když mluvíme o tý sociální oblasti, pokud podnik nebude prosperovat, dojde ke změně programu výrobního nebo bude zrušen pracující nastoupí jinam, tak tady nastoupí obrovská úloha celý společnosti a obrovský náklady, protože ne všichni pracovníci budou moc odejít do důchodu a je tady otázka rekvalifikace pracovníků a ta opět bude něco stát, takže tady se prolínaj ty kolektivní zájmy a ty zájmy jedinců a nakonec do toho stejně bude muset vstoupit ta společnost jako celek. Střih Ing. Stanislav Vácha, spisovatel: Já bych řekl že ten tlak bude tak silný jakou bude mít vedení naší společnosti odvahu vyvolat ekonomický tlak na kolektivy jednotlivých podniků při objektivizaci ekonomických nástrojů zejména cen, při úplném chozrasčotu, protože při stávajících cenách by většina podniků i při úplném chozrasčotu vyžila bez větších problémů, jesltiže ale začneme ceny objektivizovat, to znamená prosazovat do nich náklady pro naší společnost nutné, nikoli nutné pro výrobce tak jak si historii za svoje trvání prosadil svoje režie, svoje administrativní pracovníky svoji nehospopodárnost, někdy i bych řekl nenáročnost toho vedení podniku to všechno je zakalkulováno v cenách dneska a při těch cenách ten podnik bude žít i při plném chozraščotu, jestliže společnost utvrdí, strdí tuto cenu, tak začne fungovat to o čem mluvíme, jestliže ta odvaha nebude od vedení společnosti tak ty tlaky nenastanou. Prof. Ing. Antonín Červinka, CSc. Právnická fakulta UK: No samozřejmě, ale promiňte, dovolte ještě jednu maličkost. I stát musí začít jinak pracovat, to nejde jenom vydávat předpisy stát musí být taky podnikatel, velký inovace dneska ve světě to dělaj vlády, to nedělaj jeden podnik jedna… to musí být obrovský prostředky který na to soustředíte, když chcete provádět strukturální přeměny. Čili i socialistický stát se musí stát socialistickýcm podnikatelem. Střih – záběr na vysokoškoláky 23

Prof. Ing. Antonín Červinka, CSc. Právnická fakulta UK: Tydlety všecky otázky když se tedy podaří i v tom navrhovaným zákonu o podniku jaksi zformulovat, tak že ten podnik je tedy odpovědný za rozvíjení té části jmění kterou mu společnost předala aby jako dobrý hospodář s ní nakládal. No tak v tu ránu začne zcela jiný přístup k těm otázkám, jestli někdo chodí do práce nechodí, jestli šetří nebo nešetří jestli technika je v pořádku, jestli technolog dobře připravuje věci, jestli konstruktér a tak dál. Čili ta situace takhle se musí změnit, no a v této etapě jsme čili bych to měl shrnout, jestli mohu dopovědět, my jsme v etapě kdy z výsady podnikat ve společnosti, skupin nebo jednotlivců, se musí stát, a to je ovšem delší doba s tím musíme počítat, záležitost všech vlastníků společenského vlastnictví za socialismu, tedy všelidového vlastnictví. No a jestliže se stane takovýmhle způsobem tou záležitostí, tak překonáme tu spoustu nedostatků vo kterých se tady mluví. Protože v tu ránu, jakmile mám rozšiřovat vlastnictví, tak co je mi platnej konstruktér, kterej je mi tam dosazenej a nic neumí. Co je mi platnej ten co je tam dosazenej a neumí vyřešit věci, no tak v tu ránu tedy stojím proti tomu, protože mám to jako tu společenskou povinnost. A tady si myslím že grunt a jádro sociální spravedlnosti, tedy když mám mluvit o té ekonomice. Tady ho vidím ten grunt. Konec ve studiu – záběr na světla Ivan Hrabec, moderátor: To co bylo řečeno nakonec nebylo ani náznakem koncem diskuse, která pokračovala i mimo zdi studia. Ukázalo se, že odpověď na otázky které jsme si kladli není tak jednoduchá a že je nemůže dát jedna jediná beseda, sociální spravedlnost nebo nespravedlnost je totiž významnou součástí života každého z nás. Sociální spravedlnost je nejdůležitějším faktorem jednoty a stability socialistické společnosti, řekl soudruh Gorbačov na dubnovém zasedání ÚV KSSS v roce 1985. Je zřejmé a to nakonec beseda ukázala, že je nutné stále a stále se zamýšlet nad sociální spravedlností a chápat. že boj za přestavbu naší společnosti a za uskutečnění závěrů XVII. Sjezdu KSČ je také i bojem za sociální spravedlnost. Ivan Hrabec

Konec – záběr na světla 24

Ivan Hrabec Pořad připravili: Václav Dvořák, Ivan Hrabec, Georgi Jordanov, Iva Kadlecová, Ing. Damián Kaušitz, Věra Knappová, Josef Krupka, Jan Neumann, Ladislav Okrouhlík, Karel Prokeš, Arch. Štefan Theisz, Pavel Vondra, Jan Zikmund, a kolektiv technických pracovníků studia Jezerka HRPD 1987

25

Příloha č.2: Sondy Studio, za stolem sedí Martin Chlupáč, v šedivém obleku s vestou a károvanou kravatou, z pohledu diváka je vpravo na úrovni hlavy vlevo je logo pořadu – nápis Sondy v elipse. Sedí za stolkem, modrošedé barvy, pozadí je černé. Mluví klidně. Martin Chlupáč: Dobrý večer, právě jste viděli novou znělku nového pořadu, pořadu který teď budete moci sledovat týden co týden. Jádrem každého vydání cyklu Sondy bude dokumentární film, který se bude zevrubně zabývat jedním konkrétním jevem, nebo chcete-li jedním konkrétním problémem. Štáby pražské Hlavní redakce dokumentaristiky a publicistiky v současné době intenzivně pracují na celé řadě témat pro tento cyklus. Jsou to například taková témata jako: odstraňování přebytečné administrativy, nedostatečná péče o bytový fond, špatná znalost cizích jazyků, tuzérové profese ale také například živelný rozvoj videa nebo individuální soukromé podnikání. Jak je vidět nejde tedy jen o kritické pořady, ale i o pořady které mají vysvětlovat určité jevy, které vyvolávají rozporné názory a rozporné diskuse. Takže jde v první řadě o ujasňování stanovisek a hledání cest. Tolik úvodem. [ Kamera pomalu oddaluje záběr a do něj se dostává za stolkem sedící druhý redaktor, přední hrana stolku je seříznuta do půloblouku a jsou a na ní modré puntíky shodné s těmi v logu, druhý redaktor, Jiří Podlipný sedí z pohledu diváků vlevo.] Dnes byste tedy měli vidět první pořad z našeho nového cyklu. Jedním z jeho autorů je Jiří Podlipný. Jiří Podlipný: Martin Chlupáč zde vyjmenoval řadu témat, které připravujeme v rámci našeho cyklu. Jedno téma záměrně nejmenoval, to první. Když jsme se rozhodovali o tom, co dát na začátek našeho cyklu, nakonec to rozhodování nebylo zas až tak složité. Zvolili jsme téma, o kterém se určitě nejvíc hovoří, o kterém se nejvíce diskutuje – přestavba. Hovoří o ní mistři i ministři, dělníci i ekonomové. Natáčeli jsme v druhém prosincovém týdnu a tento fakt nás také přivedl k názvu pořadu. Znělka

1

Střih Jiří Podlipný, reportér: Kde sháníte takovýhle hezký plakáty? Detail [říká kameraman, zabírá detail jemně odhalených slečen na kalendáři Botany] Střih Záběr na kov přenášený jeřábem Střih Dělnice: Teda zastavte to...[kameru dal dolu, z ramene, ale točí dál] hoši vy jste vykutálený! Nedostatek - řekněte mi na tři! [Dělnice luštící křížovku] Střih Dělník ze zadu z boku: Prosím? Jiří Podlipný, reportér: Kdy zmizí protekce? Dělník: jooo... Střih Jiří Podlipný, reportér: Umíme si říkat pravdu z očí do očí? dělníci ze skupiny za stolem, kouří, mluví vousatý [ později se dozvídáme i jeho jméno, Vlastimil Malenovský, ZM] : Jde, jednoznačně. U nás je to strašně jednoduchý. Protože my...Já můžu vykládat co chci, já prakticky dělám tady tu nejhorší práci, horší práce už být nemůže, tady na slévarně, my jsme prakticky nepostižitelní... Co mě kdo může udělat? Střih Pracovnice, cca 30 let, vaří vodu v konvi:

2

nebojim, nemám čeho! Jiří Podlipný, reportér: já si taky myslím... Kameraman: Je to horký? [s kamerou se přibližuje ke konvici, dělnice mu strčí ruku před objektiv] Pracovnice, cca 30 let: dyť se vám to zamží! Střih Helena Procházková: Myslíte si, že ten pořad může k něčemu přispět? Pracovnice, 25 let: rozhodně, aspoň to ty lidi vyburcuje k tomu že budou přemýšlet o tom, že by se něco mělo změnit a nebudou o tom jen tiše snít, že by to mohlo být lepší... Střih dělník (za ním ovládací skříň s barevnými tlačítky, sedí, na sobě má montérkový plášť, zabírám je z podhledu): A né se 4 hodiny něco chválit na schůzi ne, pak něco odhlasovat, pak jenom podotknout že o našich problémech víme a nechat je narůstat dál. Jiný hlas: jo to je vono. Jiří Podlipný, reportér: takový schůze vy máte? dělník: no, takový schůze jsou v celý republice... Střih Jiří Podlipný, reportér: takže si myslíte, že dneska kdy je 8-9. prosince tak vás se přestavba netýká? dělníci (vousatý mluví, později se dozvídáme i jeho jméno, Vlastimil Malenovský): Nás se týká přestavba. Vod chvíle kdy to začalo v Sovětským svazu, jednoznačně. Znělka pořadu Jiří Podlipný, reportér: Rozhodli jsme se mluvit s různými lidmi na různých pozicích a na řídících pozicích v jednom podniku o tom jaké mají názory na přestavbu. Naše volba padla na 3

žďárské strojírny a slévárny. Požádali jsme odborníky na sociologii, aby zde několik dní před námi provedli operativní průzkum na stejné téma. Nejprve jsme hovořili o nutnosti přestavby o jejím smyslu, 77 procent všech dotázaných charakterizovalo naše hospodářství jako ekonomiku s velkými problémy. Bohumíra Fousková, účetní: Co si představuju? že když budu pořádně dělat, že budu vopravdu pořádně vohodnocena a když půjdu do vobchodu, že si za ty pořádně vydělaný peníze koupím pořádný zboží. [trpce se usmívá, stáčí hlavu bokem] Helena Procházková, reportérka: řekněte mi jak je to u vás ve Žďáru? Bohumíra Fousková, účetní: Strašný... Střih Josef Němeček, slévač: Tady je vlastně pomalu každej z těch slévačů motorista a když přijdete do vobyčejný mototechny a chcete vobyčejný mizerný těsnění do vodního čerpadla a řeknou vám že teda nejni, tak to si myslim že jsou nedostatky úplně zbytečný a lidi to pak naštve, si říkaj proč máme trpět, když jsem tolik let vydělával na auto a teď nemůžu jezdit jen proto, že támhle někdo nezodpovědnej rozhodnul o čemsi a to těsnění třeba neni... Střih Václav Fabík, kovárna vedoucí čety: Já myslím, že u nás byli dost velký nedostatky v řízení, například u nás v kovárně nutilo vedení abysme šetřili energií, ale na druhý třeba straně, když jsme nevyčerpali stanovené množství plynu, tak jsme za to byli potrestáni, penalizováni a to jsou myslím ty nedostatky, které by měla ta přestavba odbourat. Střih František Dvořák, vrchní mistr: Já nevím, z který strany to vzít. Jsme asi všichni moc pohodlní na tohleto, čas doba nás to naučila, vždyť když to vezmeme, třeba nějakou tu nivelizaci platů, vždyť to exituje, to je skutečnost, ať ten člověk něco vytvoří a nebo nevytvoří …..pomlka... všichni mají nakonec skoro stejně... [rezignovaně] Jiří Podlipný: a k čemu to vede?

4

Jan Havelka, tavič: no k čemu to vede... no vede to k tomu, že ten kdo by chtěl třeba dělat něco navíc, tak to nebude dělat no, nemá nic z toho... Střih Vlastimil Malenovský, lisovač: Tak třeba nemáme 10dní v měsíci co dělat, paběrkujeme tady a pak nás honí, makáme šestnáctky... Střih Ladislav Kaufman, vedoucí montážní čety: No, není možné aby tady na pracovišti... kde lidi přijdou do práce a měli by přemejšlet jak co zlepšit, jak to organizačně uspořádat... místo aby přemejšleli, jestli dneska, zítra, nebo za tejden postaví do fronty na barevnou televizi, přece za svý vydělaný peníze si musí koupit to základní zboží, přece není možný aby bylo 40 let po válce a my támdle stáli na barevnou televizi... Střih Dělnice elektrodílny: Dělnice, 40let [ mluví ke kolegyním, ZM]: Kdo z vás si koupil pomeranče a nebo mandarinky když jdete z práce? Dělnice sborem, skupina asi osmi až deseti žen: ani banány, nic, nic, nic v žádným případě... Dělnice, 40let ke kameře: kdyby nám kilo nepřivezla kolegyně z Prahy tak ani nevochutnáme! Helena Procházková, moderátorka: takže v Praze maj všechno? Dělnice sborem: jo, všechno, v praze tam se maj... mnohohlasně se překřikují, smích. Dělnice: nejsou dětský punčocháče... to máte cvičky, červený trenýrky nic neseženete, Další dělnice: hele, chodím s navazovanejma tkanička! Neseženete ani tkaničky do bot! [jiná, hlas mimo záběr]: Je to pravda! Střih

5

Vladimír Michal, horizontář: Když potřebujete šroubek, hřebíček, potřebujete cokoli jinýho jakoukoli prkotinu, která by ve vobchodě normálně měla bejt, tak neni, až todleto bude, přijdu do obchodu a koupím si to, tak budu vědět že se teda něco mění... ale zatím to tak není, zatím je to vobráceně! Čím víc sháním tím víc není... Pavel Cackář, horizontář: Ne že se něco změní, ale že se musí změnit... zákonitě, pokud bychom pokračovali jako tímto stylem tak se zahrabem tak, že už se z toho v životě nikdy nedostanem. Střih Archivní černobílé záběry, záběr do slévárny, hlas Jiřího Podlipného: Rozhodnutí o vybudování ŽĎASU padlo před 40 lety hned po únorovém vítězství. Podnik, který vyrostl na zelené louce. Dal práci a rozkvět do té doby chudému kraji a zakrátko se zařadil mezi nejlepší a patří k nim dodnes. Dělníci mistrně ovládli řemeslo, technici a konstruktéři jsou uznáváni po celém světě. ve Žďasu vyrostla a rostou progresivní a nebojácní řídící pracovníci. Žďas patří dnes mezi podniky, které beze zbytku plní úkoly osmé pětiletky. 93 procenta dotázaných v našem sociologickém průzkumu plně podporuje přestavbu, berou ji jako zásadní a nezbytný úkol, ale setkali jsme se i s nedůvěrou, s obavami, 63 procent z nich se obavá, že se přestavba nedotáhne do konce. Z čeho plynuly jejich pochyby? Pavel Cackář, horizontář, (kouří za stolem s dalšími): Mě není úplně jasný, co to konkrétně bude, co se z toho vyklube, to už se někde začalo přestavovat, tady zatim nevidim žádný konkrétní změny, nikde.... Helena Procházková, moderátorka : Máte představu o tom, co by se muselo udát, aby jste si řekl – tak a teď přestavba začala? Pavel Cackář, horizontář: Mám, ale já nevím jestli vám to mám říct. [směje se on I ostatní spolupracovníci co sedí s ním za stolem] Střih Eva Lankašová, kuchařka, cca 20 let: Na rychlo všechno udělat, to asi né... tomu nevěřím. Helena Procházková, moderátorka: a pokusíte se vy sama pro to něco udělat?

6

Eva Lankašová, kuchařka: No já určitě! [úsměv na tváři, v pozadí výbuch smíchu ostatních kuchařek] Helena Procházková, moderátorka: A co? Eva Lankašová, kuchařka: No co, co bude potřeba, Helena Procházková, moderátorka: Co například? Eva Lankašová, kuchařka: Co například? Tak já nevím. Například je potřeba všechno dělat poctivě. Střih Dva chlapy, mluví dělník, za ním ovládací skříň s barevnými tlačítky, sedí, na sobě má montérkový plášť, zabírám je z podhledu: Dělník: Musí nám konkrétně říct co vod nás chcou. Druhý: To je taky důležitý, to už jsem říkal Kamera se jemně pootočí, sedí tam s nimi František Dvořák, vrchní mistr: To je velmi důležitý, velice důležitý. Frantisek Trček, tavič (není ale označen, až později, na 21.42): Nikdo vlastně přesně, neví co to je ta přestavba. Co to vlastně je, ta přestavba? František Dvořák, vrchní mistr: Ale já vám říkám, ten dělník to bytostně cítí, co je to ta přestavba, von asi... [skáče mu do řeči dělník v rohu] Druhý: Kromě poctivý práce, co po nás ještě můžou chtít? Že? Střih Záběr na brusiče, slévače. Hlas Jiřího Podlipného: 52 procenta dotázaných viděla překážku při realizaci přestavby v lidech, kteří jsou v řídících funkcích na nejrůznějších úrovních a kterým dosavadní stav vyhovuje. 7

Střih Helena Procházková, moderátorka (v kanceláři stoly sraženy uprostřed místnosti, plné papírů, sedí tam cca osm žen středního věku): Často se třeba mluví o nedůvěře, z čeho si myslíte, že ta nedůvěra nejvíc vyplývá? Bohumíra Fousková, účetní: No z toho, že se, teda doposud, něco jinýho vykládalo a něco jinýho se dělalo. Něco jinýho se psalo a prostě na něco jinýho člověk narážel ve skutečným životě. Že v životě je to úplně jiné, než jak se to předkládalo vždycky...[významně rozhodí rukama] no právě tím, že dřív normálně se všechno buď zaobalilo, nebo se všechno vychvalovalo, tak normální lidi se naučili…, protože jste se nemohla vozvat, když jste řekla svůj názor tak jste byla špatná, tudíž se vopravdu víceméně každej naučil fakt mlčet. A dneska, s tou přestavbou, kdy dneska by každej měl vlastně otevřeně říct svůj názor, tak vlastně, dneska se budou muset lidi doslava učit nově myslet. Střih Jaroslav Vit, nástrojář: My jsme jako národ, mistři, v mlácení prázdný slámy. Bohužel, myslim, ja tomu teda moc nevěřím. Karel Rosecký, horizontář: Navíc teda, lidi který nám říkali, já nevím určitou dobu říkali, že jináč se teda nedá jít, než tak jak jdeme, tak dejme tomu deset patnáct let, tak dneska mluví o přestavbě. Říkají nám, že tak se jít nedá, že se musí udělat přestavba, zas jsou to ty samý lidi... Střih Vlastimil Malenovský, lisař: Jestli je vůbec možný tomu věřit, jo? Protože něco jinýho je program a něco jinýho jak se to bude dělat, protože my žádný záruky nemáme, že by to mělo dopadnout dobře. Jiří Podlipný:: z čeho vyplývá ta vaše nedůvěra?

8

Vlastimil Malenovský, lisař: Osmašedesátej rok, ten začal taky podobným způsobem, ne? Tam se to třeba trochu zvrhlo tím, že to strana pustila trochu z ruky, jo... Střih [v půlce věty, ZM] Hlas Jiřího Podlipného, (záběry na finální úpravy nějakých železných produktů velkých rozměrů): Rozbujelá administrativa, byrokracie, letité problémy dnes už překážky a také zdroje obav. Kolikráte už byli kritizovány, kolikráte už pohřbili dobrou myšlenku, pohyb dopředu. 32 procent lidí v našem průzkumu vidí jako největší překážku pro průběh přestavby zakořeněný administrativní způsob řízení. Střih Jaroslav Paseka vedoucí montažní čety: Bylo to myslím v roce 52, byla pěkná karikatura v novinách, myslím v Práci – zámečník jak piluje a tady jak mu sedí těch pět ouřadů [ukazuje si na ruku a rameno] a on je vlastně musí tahat a mě by zajímalo třeba jestli by mu dneska vobě ruce neupadly... Střih František Dvořák, vrchní mistr: Já bych se zmínil vo jedný věci. Konkrétní. Zavedli jsme od měsíce srpna brigádní formu práce a odměňování. U nás, celý to naše hospodaření by se dalo říct v jedný větě. To co uspoříš na elektrice, na elektrodách, budeš mít menší ztráty tekuté ocely, za to dostaneš deset procent v prémiích, to by bylo v pořadku. Jenže co se nestane, už mě přišlo nahoru, 30ti stránkovej ... jak bych to nazval... já bych to nazval...[úsměv] 30 stránková kuchařka, elaborát, jak to máme všechno rozvádět, jak to máme vykazovat, jde to až někde z ministerstva, tušim ještě jsem to pořádně neprostudoval, ale zhrozil jsem se toho... Ukázal jsem to tuhle brigadýrovi a ten říká hoď to do koše... Je toho asi 30 stránek a nikdo tomu nerozumí. Střih Hlas Jiřího Podlipného, záběry z kovárny: S administrativním způsobem řízení je velice úzce spojena stávající organizační struktura národního hospodářství. 12 procent dotázaných vidí nebezpečí zde. Pro upřesnění ŽDAS jsou začleněny do koncernu Vitkovice se sídlem v Ostravě. 9

Ing. Miloslava Popelková, asistentka elektrokonstrukce (cca 25, na poradě s někým z vedení, cca 6 lidí, muži střední generace, v čele mladý 35? Muž v bílé košili s tmavou kravatou): U nás se teď dost diskutuje o některých výrobně.hospodářských jednotkách a konkrétně ŽDASu se to dost týká ve vztahu k Vítkovicím, že by asi bylo lepší, kdyby jsme byli samostatný národní podnik, jak to bylo dřív. Jiří Podlipný: Myslíte si, že by jste byli schopni pracovat sami? Ing. Miloslava Popelková, asistentka elektrokonstrukce: Myslím, že ano. Střih dělnice elektrodílny Dělnice, cca 33let: Co vočekávám, no třeba že by se mohl náš podnik vosamostatnit. HLUK. Pokračuje dělnice, cca 33let: Tím pádem co si vyděláme, by zůstalo v podniku, tím pádem by se mohli třeba určitejm pracovníkům zvednout platy a lidi by neutíkali z podniku a tím by to bylo pro nás lepší. Jiná dělnice: jen co vod nás vodešlo mladejch lidí... kvůli platu Helena Procházková, moderátorka: A důvody? Dělnice, cca 33let: No, byty, platy a když se vožení a má splácet půjčku a rodinu živit, to nejde to nejni možný. Jiná dělnice, hluk, mluví jedna přes druhou – když bere osmnáctset... to nejde... a šikovný kluci vopravdu šikovný kluci. Střih Ladislav Čejka, čistič písku: Podnik je furt hodnocenej mezi nejlepšíma v tým koncernu. Ale už tady dělám hromadu roků a nikde nevidím, že by se to na tom podniku někde projevovalo. V tým VHJ se někdo veze, kterej sharbuje ty peníze i na úkor ŽDASu. Střih Pavel Cackář, horizontář:

10

No je jasný, že ve Vítkovicích jsou třeba platy vyšší. Voproti nám. Jiří Podlipný: dělají líp? Pavel Cackář, horizontář: Zřejmě děláme míň Jaroslav Vít, horizontář [skáče jim do řeči]: Přitom v odvodu na hlavu prokazatelně ŽDAS odvádí nejvíc z celýho VHJ. Jiří Podlipný: myslíte zisku? Jaroslav Vít, horizontář: ano zisku. Karel Rosecký, horizontář: nám to konkrétně řekli zástupci Vítkovic na konferenci ROH Vítkovic, tak nám přiznal, že jako podnik odvádíme nejvíc v rámci VHJ a jako podnik máme nejmenší výhody, tzn platy máme nejníž a takdále... Střih Ladislav Čejka, čistič písku: když je člověk na tý poradě, jak jsou třeba ty deseti minutovky, tak když se tam čtou výsledky, tak podnik jako takovej hospodaří dobře, ale v tým celkovým VHJ se to někde ztratí a na podniku to nevidím to zlepšení nebo něco takovýho.. Střih hlas Jiřího Podlipného, záběr projekční kanceláře: Jak už jsme řekli,podle provedeného operativního sociologického průzkumu 63 procent se obávalo, že se nedotáhne do konce, řada názorů, které jsme zaznamenali, vyjadřovala výraznou nespokojenost s pomalým a málo hmatatelným tempem změn. Asi zde je třeba hledat příčinu faktu, že 26 procent označilo přestavbu v druhém prosincovém týdnu, lapidárně řečeno jako: mnoho povyku pro nic. Kameraman prochází projekční kanceláří, zabírá plakát s nahými opalujícími se dívkami a obrací se na mladého projektanta, ten říká: ty jsou pěkný, aspoň některý teda... [a směje se.] Vladimir Jiráček, mistr 1. dílny formovny: A já osobně si myslí, že je vynikající, že to vůbec přišlo, že se to dalo na papír a teď je potřeba aby se to urychlilo, aby se to uskutečnilo ve

11

skutečnosti, aby ta společnost se posunula podstatně dopředu, protože si myslím, že za poslední roky jsme zůstali stát. Střih František Trček, tavič: To je pravda František Dvořák, vrchní mistr: Já si myslím, že se jenom mluví a mluví se vlastně léta a když se zeptáme tady chlapa na place, co se vlastně změnilo nebo co se mění, tak von vám řekne že se zatim nic nezměnilo. Přitom já si myslím, že ty lidi jsou u nás připravený na nějaký změny, protože to každej nějak bytostně cítí že to potřeba je, musíme, aby jsme nějak pokročili dál, aby jsme se světu vyrovnávali, doháněli, ale zatím nic nevidíme. Jiří Podlipný: takže fandíte přestavbě? dělnik Frantisek Trček, tavič: kdyby k něčemu byla, tak jo... Jiří Podlipný: a kdy k něčemu bude? František Trček, tavič: No to se musíte zeptat spíš těch, co nám tu přestavbu navrhujou, ty to určitě budou mít promyšlený... Jiří Podlipný: Berete ji za vlastni? František Trček, tavič: já myslím, že ano... Jiří Podlipný: a co jste ochotni pro přestavbu udělat? Jan Havelka, tavič: pro přestavbu jsme ochotni udělat dost a všechno pro to aby to bylo dobrý ale já jako osobně si myslím že to není možný, že nic z toho nemůže vzniknout, protože aby jsme to, nebo já nevím, já abych už šel do těch vyšších sfér [ukáže prstem nahoru, je ze všech viditelně nejstarší], ze stejnejma lidma, kteří já nevím to dělali, a my jako to říkáme, protože to kritizujem, je to špatný, tak nemůžu tomu věřit že ty samý lidi, že to zase bude dobrý, že se můžou tak najednou vobrátit, nebo já nevím co, že jsou schopný zajistit, tak aby to bylo v pořádku. Proto tady vzniká mezi lidma dole na přestavbu ta nedůvěra, protože já nevím, dá se říct, že to běží od jara a neudělalo se vůbec nic proto, no co my proto můžem udělat my lidi, no my akorát můžem slíbit, že to budem podporovat, to je naše povinnost. 12

Střih Porada kde mluvila Ing. Miloslava Popelková, asistentka elektrokonstrukce řídící pracovník (zabírám na poradě skrz sedící lidi, dojem jako ze skryté kamery, jméno neuvedeno): Já myslím, že to mlčení je dost významný. Často naši lidé... Ing. Miloslava Popelková, asistentka elektrokonstrukce, [skáče mu do řeči]: No často jsou pochybnosti, jestli to opravdu k něčemu povede. Jestli to neni jenom prázdné řečnění, jestli tedy budou opravdu po čase vidět nějaké výsledky. Střih Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety: To je právě vono. A myslím si, jak se říká, co se vleče, neuteče a že někomu to vyhovuje. Že se to vleče dlouho. Proto jsem říkal že ten soubor těch vopatření se vlekl dva roky až se uvláčel. Střih parta horizontářů, mluví přes sebe, nejsilněji je slyšet: Rostislav Dvořák, horizontář: Já si myslím, že nikdo z lidí v sobě nemá tak nevyčerpatelnej optimismus, že by to teda jednou neskončilo. Já teda se počítám mezi lidi s optimismem, jenže nejde to do nekonečna, že jo... Střih Jaroslav Fillipy, vrchní mistr: [směje se] Každej čeká, že od prvního první 88 nastane zázrak, ale von určitě nenastane, že jo, Musíme začít prostě dneska. Jaroslav Odvárka, vedoucí kovárny: Jestli někdo čeká na přestavbu, takže to je nesmysl, přece nikdo nikomu nezakázal pracovat kvalitně už dneska. Ta přestavba by měla přinést ten fakt, že kdo tak nedělá, tak prostě nemůže mít takový hodnocení. 13

Jiří Podlipný: začít třeba, zde dělat, nečekat to byli nejčastější imperativy, co jsme slyšeli, ale jak začíná přestavba s čím je spojován začátek? Střih Moderátorka Helena Procházková: A pořád se vracím k tomu, na co už jsme se ptala – kdy pro vás konkrétně začne přestavba? Mě to můžete říct.. Pavel Cackář, horizontář: Nooo, pro nás zřejmě teda začne tehdy, až se začne hejbat něco nahoře, protože to bude muset být zřejmě jako taková nějaká řetězová reakce, protože jinka já to nevidim, co my konkrétně by jsme tady mohli. Střih Bohuslava Fousková, účetní: No musí pokud, normálně chcou, abych věřila tý přestavbě a já teda osobně já jí fandím, ale pokud normálně teda ta přestavba by měla bejt, tak teda vopravdu musí to začít vod zvrchu, a převýchova až dólu, ale nikdy néé vod spodu nahoru. Střih horizontáři, [ ze záběru není jasné kdo]: přesně horizontáři, [ ze záběru není jasné kdo]: Sověti s něčim začali a my se po nich opičíme... horizontář, bez jména: no my jsme tady kdysi měli mistra, kterej říkal - ještě jsem neviděl zametat schody od spodu... [směje se] Jiří Podlipný hlas: Jde tedy o odpovědnost. Ale každého z nás. Podnik dílna nemůže nic vyřešit za centrum, a centrum naopak za ty co řídí dílny, podniky a koncerny a mají odpovědnost za politickou práci za vysvětlení a rozpracování úkolů. Projekt přestavby otevřel prostor, ale k naplnění tohto prostoru je třeba začít organizovat konkrétní kroky a ty se stanou základem důvěry. Střih

14

Rostislav Dvořák, horizontář: Já si myslím, že to je právě ta otázka, jak jsme u toho zase zpátky, otázka odpovědnosti každýho za to svý dílo který musí se zodpovídat tomu druhýmu a to se nedá vodstranit ničím. Já se musím zodpovídat mistrovi za to, co vykonám, a von musí vidět že se neflákám, že su za tu pracovní směnu za těch osm hodin plně vytíženej. To samý musí udělat vedoucí strojírny, výrobní náměstek, vedoucí kádrovej pracovník a každej kdokoli tadyma je v tom podniku, tak ten se musí zodpovídat za ten pracovní výsledek, kterej za ním je. Střih Vlastimil Malenovský, lisovač: Mě když někdo zadá uděláš to a to, tak mu důvěřuju v tom, že to dělám užitečnou práci, ne... Miroslav Haman, vodní tryskač: Tam jde ještě vo to, jestli se to bude prodávat nebo nebude prodávat. Tam jde vo ten začátek, chytnout poptávku je potřeba táhle a to to já těžko ovlivnim. Vlastimil Malenovský, lisovač: My jsme tady vod toho, když nám někdo něco zadá, naplánuje, tak aby jsme to udělali pořádně. Ty dělnici za to nemůžou, že támhle naflákají nějakejch krámů, hadry který nikdo nekupuje. To je jasný, že jo... Voni neví jakej je průzkum trhu a takový věci, že jo. Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety: Musí to přijít ze shora. Jiří Podlipný: odkud? Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety: No z tý vlády třeba... Jestliže vláda si nalánuje přestavbu, tak musí vědět, jakým směrem se bude ubírat. Dneska mi nemáme možnost se v těch novinách, lidově selským rozumem dozvědět, co se bude přestavovat a jakým stylem to půjde, co je špatný, co je nejhorší, co se odstraní. Jaroslav Odvárka, vedoucí kovárny: Za přestavbu zodpovídá vláda, ale stranický orgány jsou orgánama kontrolníma, to znamená, ty by pak neměly připustit žádnou odchylku a žádný 15

soukromničení, žádný skupinový zájmy a tak dále. Když je jasný, že v tomhle článku je brzda, tak bezohledu, kdo v tom článku je, tak se musí ten článek zlikvidivat a lidi co tam jsou se musí přemístit tam, kde budou pro tu společnost prospěšný, pokud se tohle nepodaří tak výsledek bude stejnej jako při všech předešlejch hospodářskejch změnách, který se realizovali a vo kterejch se hovoří že nebyli úspěšný. Jiří Podlipný hlas: Hodně se hovořilo ve všech kolektivech o tom, že nejdůležitější bude, jací lidé půjdou všude na čele přestavby. V první linii. A jakou podporu jim svou prací a svými názory dáme. Důležité je přesvědčovat, že vyčkávání, chytračení nemá nic společného ani s moudrostí ani s odpovědností, ale dokonce že je to čím dál větší riziko. Jaroslav Paseka, vedoucí montážní čety: Podle mýho názoru, přestavbu musíme dělat s průbojnejma lidma, protože ty musí mít vodvahu a musí do toho jít s plnou vervou. Střih Ing Antoním Šindelář, vedoucí konstruktér: Podívejte se, my jsme už viděli řadu besed v televizi kolem přestavby, tam mě teda aspoň překvapuje, že se tam často vobjevuje v těch diskusích, taková dost veliká naivita, mě to připadá těch lidí, úplně každej má dojem že to bude vod prvního ledna platit a vono se všecko zlepší, dodavatelsko-vodběratelský vztahy se srovanají; vono to bude naopak horší ne, zejména v těch začátcích se to musí ve velikejch třenicích a bolestech vyrovnávat. Mě připadá, že nejvíc bude bolet, až si lidi s plnou váhou uvědoměj ty konce, ty dopady, že ten pohodlnej život skončí. Střih Jiří Podlipný: Co si myslíte že bude bolet? Při těch změnách? Jaroslav Odvárka, vedoucí kovárny: No zejména to, že by řada lidí z těch řídících mezičlánků měla odejít. A to je největší úskalí, to dokázat zabezpečit tak, aby ty mezičlánky přestali existovat. Aby se neřídilo přes deset referentů, aby se řídilo přímo, aby ten výsledek byl konkrétní a byl okamžitě vidět. Střih

16

Vlastimil Malenovský, lisař: Myslíš si, že všichni lidi normálně souhlasí s tou přestavbou? [ke k dělníkovi vedle sebe] Dělník vedle něj: De vo to že se přizpůsobí. Další Dělník: Když budou vidět, že je to v pořádku, že to bude klapat tak ty lidi se přidaj První Dělník: když budou vidět že to ten efekt přineslo Vlastimil Malenovský, lisař: Já si myslím, že minimálně, nebudu říkat na procenta jo, ale dost lidí to bere jenom tak že si jenom přečte titulky v novinách a ani neví co to ta přestavba vlastně je. To si myslím já. Další část jsou vyčkávači, až jak to dopadne tak tam se přikloníme a další jsou lidi, který prakticky tou přestavbou přijdou o zaměstnání, o postavení o všechno, protože musí k tomu přijít. Takže nakonec třeba zjistíme, že nakonec je jen 20 procent lidí za přestavbu. Střih František Dvořák, vrchní mistr: Já si myslím, že člověk co se musí poctivě živit, že musí být za přestavbu a každej člověk si dokáže v hlavě srovnat, každej poctivej pracovník, co by mu ta přestavba měla přinést. Střih Jiří Podlipný: vyčkat a nebo jít do toho a riskovat, protože se musí něco stát? Karel Janů: Nooo, vyčkáváním se nikdy nic nezískalo, si já myslím. Vždycky se říkalo, že risk je zisk. Střih Josef Havelka tavič:To už nás naučila doba, to vyčkávání, no víte vono už je mě taky pár roků, tak už pamatuju padesátý leta, šedesátý leta, sedmdesátý leta no a vždycky se to dělo, teď už to bude dobrý, no a my vždycky za deset let zjistíme, že to zase není tak jak jsme si představovali, no proto to opatrnictví. No dneska se nikdo nechce do ničeho pustit, protože na to může taky sám doplatit. Střih 17

Vlastimil Malenovský, lisovač: My jsme už v takovym stavu, že vo těch co vyčkávají, se říká, ty jsou chytří. A o těch co jdou normálně do toho, tak vo těch se říká, že jsou blbci, protože ty se spálí. Střih RNDr. Jan Petrovský, vývojový pracovník: No já myslím, že na vrch bude mít ten, kdo se bude snažit a kdo se to bude učit, protože I tady ve ŽDASu se říká, budeme podnikat. Ale kdo z nás to umí, skutečně seriózně podnikat? To se budeme muset všichni učit a nejenom jako obchodníci, ale i technici. Umět využít výsledků, umět se toho chopit. Střih Vlastimil Malenovský, lisovač: Já si myslím, že v první řadě je potřeba, aby to začali dělat chytrý lidi. To znamená vzdělaná inteligence, aby dostala takový podmínky, aby se mohla realizovat a ne aby tam někde za sedmnáct stovek inženýr roznášel po kancelářích papíry, joo? A takový věci. Ty bych ohodnotil, ať makají, ale ať je to někde vidět, ne? A když oni vymyslí dobrý věci, tak my je snad dobře uděláme a dobře je prodáme, ne? Střih Jiří Podlipný: Jaké musí mít ten člověk, který jde na čele přestavby povahové vlastnosti? Mlčí žena v záběru Já začnu! [Hlas muže] Mlčí žena v záběru: Já si to promyslím, zatím… smích Jiří Podlipný: Je to těžká otázka? Žena: je to těžká otázka Ing. Jiří Danihelka, hlavní konstruktér: Myslím, že by měl mít rozhodně vlastnosti některého z těch předních vývojářů, který se nebojí riskovat, dát do tý konstrukce některý věci nový, který přetím nepoužil. Ono by pro něj bylo výhodnější použít to ověřený, s těma starejma parametrama. Jenže von aby dosáh něčeho novějšího, něčeho pokrokovějšího, tak musí některý věci riskovat. 18

Střih Záběry slévárna Hlas Jiřího Podlipného: Nechceme dělat závěry, ani nemůžeme. Snad jen nejsilnější dojem. Přestavba má podporu, má ji I v upřímně míněných obavách a v nabádání k rozhodnosti. A ještě něco. S takovými lidmi jako jsou ve ŽDASu na úkoly přestavby, lidově řečeno, máme. Dynamická hudba, do ní zní vrtačka v záběru. Titulky Studio Martin Chlupáč: Právě skončil pořad, který určitě vyvolává celou řadu otázek. Možná, že máte už některé připomínky na jazyku, v tom případě nám je můžete napsat. Je sporné zda televizní pořad může nějaký problém vyřešit, ale je jisté že může k jeho řešení přispět. Například už tím že na nějaký problém upozorní, tím že ho bude analyzovat a nebo tím, že umožní otevřenou diskusi, jako v tomto případě. Proto jsme se rozhodli, že k pořadům jako je tento budeme zvát hosty, kteří mají k problému co říci. Kamera zoomuje od Chlupáče, vedle něj sedí Jiří Podlipný. Jiří Podlipný: Vítám ve studiu Antonína Mladého, vedoucího montážního čety z ČKD kompresory Praha a Jaroslava Ondračku, hlavního předáka z dolu Jana Švermy v Žacléři. Soudruzi, vy dnes a denně se pohybujete v pracovních kolektivech, co říkáte názorům, které jste slyšeli v našem pořadu? Antonín Mladý: Já si myslím, že by se ani nemuselo říkat, kde je to natočený ten pořad, jestli je to natočený ve ŽDASu nebo v jiným závodě, asi by jsme se dočkali asi tak stejnech odpovědí. Záleželo by samozřejmě natom, každý závod má jiný podmínky, ale asi by ty odpovědi byly stejný. Totiž lidi vědí o přestavbě, jak už bylo řečeno v tom pořadu málo, teroreticky ano, ale lidi se ptají na těch dílnách a co dál a teď to co je potřeba, aby jsme jim to začali říkat a hodně rychle. Jiří Podlipný: A právě mezi tím co jsme natáčeli v ŽDASu a naším vysíláním zasedalo VII. zasedání UV KSČ, vy oba jste členy ÚV, byli jste přímými svědky, jaké byli impulzy, jaké byli 19

reakce u vás na pracovištích a jak [zasedání ÚV] odpovědělo na celou řadu otázek, které jsme v tom vysílání slyšeli? Jaroslav Ondračka: Já myslím že je celá řada věcí o kterých je nutné přemýšlet, protože to 7 zasedání je takový první krok pro zpracování tý přestavby, je tam celá řada materiálů, které ústřední výbor přijal, usnesení, je tam I termínově řečeno co do kdy musí být hotovo, takže vlastně už ty první kroky se začínají realizovat, že teďka v tý etapě v který jsme pře těmi výročními členskými schůzemi, že když se toho ta strana chopí, že to je myšleno tak jak to to ten ÚV přijal, tak že to bude první výsledek, aby jsme mohli říct lidem že se začíná něco hýbat, protože velice třeba pozitivně mezi lidma bylo přijato rozdělení funkce prezidenta a generálního tajemníka, protože už se mezi říká, že je potřeba aby to dělal někdo mladší. A samozřejmě se očekává, že přijdou další změny, že přijdou další lidé, kteří do těch věcí půjdou a fundovaně se budou řešit. Jiří Podlipný: co přesvědčí, jaké to budou kroky?

Antonín Mladý: Já si taky myslím a bylo tam taky řečeno, že musí začít přestavba každý sám u sebe, neznamená to tedy že když jsme viděli diskusi v těch výrobních halách nebo přímo na tom závodě, že teda tím to končí. Přestavbu nebudou dělat jenom dělníci, přestavbu bude dělat každý. Na svým pracovišti, prostě tam kde má co na řízení. To znamená, že to musí začínat od tý vlády, musí to začínat přes ministerstva, kde jsou VHJ přes ty podniky a tak dále, aby se to dostalo zpracovaný a dobře zpracovaný, konkrétně zpracovaný mezi ty lidi na dílnu. A to si myslím, že to 7 zasedání v projevu soudruha Jakeše, že to tam teda zaznělo. Jaroslav Ondračka: Chci říct tuhle myšlenku. Že jsme se totiž naučili čekat, čekat co udělá to centrum a tadyta obava jako funguje. Musí nastat ten zlom v každým z nás aby jsme začali každý u sebe, protože oni soudruzi tam o tom velice dobře mluvěj nikdo přeci neříká že máme špatně pracovat, že nemáme todle, a teď bych to mhl opakovat a když tohle začneme dělat a když to centrum začne dělat tu koncepci, aby dělalo to co se bude dělat za deset let, prostě dopředu a začnou některý ty kádrový změny a některý ty organizační v tý přestavbě, tak ty lidi to potom chtěj a myslím že to potom bude mít ten výsledek, kterej potřebujeme. Znělka SONDY 20

Jiří Podlipný: Skončilo první vydání nového cyklu Sondy. Dokument, který jste viděli jsme natáčeli týden před sedmým zasedáním ÚV KSČ jistě z něj cítili atmosféru, nálady I postoje tak typické por ono období. Svojí nedočkavostí někdy I rozpačitostí. Ale v každém případě byli spojeny s vědomím nezbytnosti změn. Tato atmosféra již sama o sobě ukazovala důležitost 7. zasedání o jehož realistickém a zároveň rezolutním tónu mluvili před chvílí soudruzi Mladý a Ondráček. Podtrhli historický a přelomový význam 7. zasedání pro urychlení procesu revoluční přestavby v naší zemi. Každodenní zápas bude hlavním a naléhavým tématem I pro nás v televizi. Budeme s vámi o něm přemýšlet diskutovat a především dělat vše pro úspěch přestavby. SONDY druhé vysílání: Výběr: Dopisová anketa Uvedl Josef Tůma “Za týden jsme dostali 250 dopisů a nejspíš přijdou ještě další. V těchto dopisech je množství vašich názorů a proto jsem požádal redaktory pořadu, aby dopisy roztřídili a řekli nám co v nich je. Protože my jsme si dali jednu zásadu, vaše dopisy, vaše ohlasy budeme vždy publikovat.” Helena Procházková pak z došlého vybírá: „Například Věra Havlíčková z Jindřichova Hradce píše, že přenula z krasobruslení a od té chvíle jí nezajímalo nic jiného“ Adresnost, otevřenost, pravdivost Jiří Podlipný: „Řada dopisů se velmi odpovědně zabývala úlohou kádrů“ „Velká většina dopisů přišla podepsána, nepodepsaných bylo daleko míň. Dostali jsme i pár dopisů, které také v prvních řádcích fandí pořadu, ale hned z následujících řádků je zcela jasně patrné, že nefandí socialismu. No a ty se spletli v adrese a sportovně řečeno za ty mi nekopeme.“

21

Ve vybraných dopisech zaznívala kritika ZOUNSu, v mnohých se také objevovala pozvání na pracoviště. Jeden z diváků se podivoval nad dlouhou prodlevou mezi natočením a vysíláním pořadu, která byla pět týdnů, maximálně by očekával dva týdny. Studio – stůl plný dopisů Vyzývají kam mají přijet... Kritika pozdního vysílání 5 týdnů po natáčení, maximálně by očekával 2 týdny Díl druhý Další sondy začínají tím, že dělník říká, že se díval.

22