PSYCHICKÉ PROCESY A STAVY
OBSAH: Základní pojmy v psychiatrii Historie psychologie Postavení psychiatrie v medicíně Determinace psychiky Nervová soustava Psychické procesy a stavy Schizofrenní onemocnění Afektivní poruchy Úzkostné poruchy Obsedantně kompulzivní porucha Poruchy osobnosti a poruchy chování u dospělých
ZÁKLADNÍ POJMY V PSYCHIATRII PSYCHIATRICKÝ PACIENT Pojem „psychiatrický pacient“ nemá jednoznačně konstantní obsah a můžeme si jej představit spíš jako obtížně uchopitelnou měňavku.
Definice psychiatrického pacienta jsou různé: „zdravotní porucha, při které psychické vlivy vyvolávají příznaky nebo potíže“ „psychické příznaky, které přinutily pacienta navštívit lékaře, a ten diagnostikoval duševní poruchu“ „člověk, který vyhledal péči psychiatra nebo psychologa“ „příznak, kde podle mínění lékaře má hlavní úlohu psychologická nebo emoční porucha“
Hranice mezi duševním zdravím a duševní nemocí je zjevná, ale v některých situacích bývá nejasná, takže se objeví problém s jejím stanovením. V současné medicíně se častěji uplatňuje tzv. kontinuální model zdraví. Nedochází k dělení jedinců na zdravé a nemocné, ale na pozvolný přechod mezi duševním zdravím (normalitou) a duševní poruchou (nenormalitou).
DUŠEVNÍ PORUCHA Duševní porucha v sobě zahrnuje některé psychické procesy, které se projeví v prožívání, chování a myšlení člověka. Dříve byl užíván pojem „šílenství“, který již v současnosti vymizel. Duševní porucha: stav zapříčiněný vrozenou, organickou (neurologickou) či genetickou výbavou člověka stavy, u kterých je příčina vzniku dána prostřednictvím a životními událostmi skryté utrpení nejen pro nemocné, ale také pro rodinu Rozvoj psychické poruchy lze vysvětlit vzájemnou interakcí mnohočetných rizikových faktorů, mezi které patří faktory: biologické (úrazy, nemoci, genetické faktory aj.) psychologické (charakterové rysy) enviromentální (dané prostředím, výchovou, životními událostmi, aj.) sociální (vliv kultury, školy, kolektiv v práci apod.) Jelikož tyto faktory se vzájemně ovlivňují a během lidského vývoje neustále mění, mluvíme o biopsychosociálním modelu nemoci. Tzv. spouštěče: Situace, které u zranitelného člověka napomohou k rozvoji nemoci. Soubor vleklých, dlouhodobých událostí. Jednorázový zátěžový podnět (ztráta blízké osoby, ztráta zaměstnání), psychosociální či biologické povahy (těžké onemocnění) aj. Biologické (porod) či sezónní podněty nebo životní události (úmrtí) spíše určují začátek poruchy, než by ji přímo vyvolávaly
Biopsychosociální model psychické poruchy:
DUŠEVNÍ ZDRAVÍ
Podle Světové zdravotnické organizace, duševní zdraví znamená dobrou kondici celé osobnosti, není to jen nepřítomnost duševní poruchy. Duševně zdravý člověk dokáže přijímat a zpracovávat informace, nebojí se řešit problémy a umí logicky myslet. Je schopen plánovat a plány realizovat, komunikuje a aktivně se zapojuje do dění kolem sebe. Dobře se adaptuje na nové situace. Je citově vyrovnaný, ovládá své emoce, umí se uvolnit. Zapojuje se do pracovního procesu a žije v partnerském vztahu.
Je známá celá řada příčin poruch duševního zdraví. Mezi rizikové faktory patří:
nezaměstnanost
migrace
chudoba
politické převraty
napětí mezi etnickými skupinami
samota
rozpad sociálních sítí
zneužívání návykových látek
deprivace
socioekonomický neklid.
DUŠEVNÍ HYGIENA A PREVENCE V PSYCHIATRII Tento termín se používal již v 19. stol. Termín obsahuje zachovat si duševní zdraví a různé metody, které k udržení zdraví přispívají. Mentální hygienické problémy můžeme nalézt v zaměstnání (organizace práce, řízení pracovního týmu, uspořádání psychicky a fyzicky příznivých pracovních podmínek, aj.), v partnerských vztazích a ve společnosti.
Prevence duševních poruch dělíme:
PRIMÁRNÍ: cílem je snižovat výskyt duševních poruch (odstraňování negativních společenských jevů a zátěžových situací, vyhledávání pomoci lidem, kteří jsou jimi ohroženy a hledání správného životního stylu, stabilní rodina, mezilidské vztahy a stát, apod.)
SEKUNDÁRNÍ: cílem je aktivní vyhledávání osob s duševním onemocněním a jejich včasná léčba.
TERCIÁLNÍ: zaměřuje se na redukci následků proběhlé duševní poruchy a zábraně remisí. Důležité je doléčování a resocializace, abychom zamezili opakujícím se duševním problémům.
HISTORIE PSYCHOLOGIE Duševní poruchy provázejí lidstvo celou jeho existencí. Vznik samotné psychiatrie se datuje až na počátek 19. století, přestože psychiatrické onemocnění patřilo mezi první, která byla diagnostikována a popsána. Nejstarším lékařským dokumentem je Eberův papyrus. Bible v Starém zákoně zmiňuje psychickou poruchu – David mírní depresi krále Saula hrou na lyru. V historii nebyly duševní poruchy zcela považovány za nemoc. Duševně nemocní lidé byli od společnosti izolováni.
POSTAVENÍ PSYCHIATRIE V MEDICÍNĚ Psychiatrie je jedním ze základních lékařských oborů. Zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí duševních poruch. 50 % klientů praktického lékaře trpí nějakou duševní poruchou, nejčastěji neurotickou. Prožitek těžké deprese patří k největším duševním utrpením. Psychiatr = lékař, psycholog = nelékař.
DETERMINACE PSYCHIKY Determinace je příčinná podmíněnost a zákonitá závislost věcí a jevů. Fungování psychiky ovlivňují: BIOLOGIČTÍ ČINITELÉ: nemůžeme pomocí nich vysvětlit fungování celé psychiky, pouze jejích částí dědičnost: přenos informací z generace na generaci Genotyp: systém, kde jsou zaneseny všechny zděděné informace po všech předcích Fenotyp: zděděné informace, které se projeví navenek (hnědé oči, zrzavé vlasy, ušlechtilá povaha…) nervová soustava: kvalita psychické činnosti závisí na kvalitě mozkové hmoty (čím jsme vývojově výš, tím složitější máme psychiku) centrální nervová soustava SOCIÁLNÍ ČINITELÉ (SPOLEČNOST): člověk se musí vyvíjet ve společnosti. Rodina, přátelé, kolegové, vytváří naše mikroprostředí, vidíme se každý den, máme nějaké vztahy, máme sociální role. VÝVOJOVÉ ČINITELÉ: změny chování a prožívání v závislosti na čase filogeneze: formy nervové soustavy síťová: organismy nemají centrum (nervové), jsou velmi jednoduší žebříčkovitá: nervový systém má centrum v podobě hlavových uzlin (žížala); už mají instinkty trubicovitá: u obratlovců, vyvíjela se postupně až do naší NS antropogeneze: vývoj člověka jako biologického druhu hominizace: opice se mění na člověka sapientizace: žijí v tlupách => rozvoj komunikace a myšlení ontogeneze: vývoj člověka od početí až do smrti
NERVOVÁ SOUSTAVA
zajišťuje HOMEOSTÁZU (rovnováha mezi vnitřním a vnějším prostředím) má řídící funkci slouží k zachycení a zpracování podnětů působících na organismus a zajištění odpovídající reakce na ně zajišťuje nervové řízení, které je rychlejší než hormonální, a tak je vhodnější k přenosu informací, které vyžadují rychlou koordinovanou reakci základní anatomickou a funkční jednotkou nervové soustavy je nervová buňka, která se skládá z dendritů a neuritů Nervová buňka - neuron Neuron, nervová buňka, je základní funkční a histologická jednotka nervové tkáně. Jsou to vysoce specializované buňky, schopné přijmout, vést, zpracovat a odpovědět na speciální signály. Přenáší a zpracovávají informace z vnitřního i vnějšího prostředí a tím podmiňují schopnost organismu na ně reagovat. Neuron jako základní jednotku nervové tkáně popsal roku 1835 J. E. Purkyně.
Dendrity: krátká, bohatě rozvětvená nervová vlákna dostředivého typu, která přijímají vstupní informaci (nervový vzruch). V místě odstupu od těla jsou tlusté, postupně se větví. Na povrchu bývají přítomné dendritické trny, na kterých jsou synapse. Neurity: delší nervová vlákna, zpravidla na konci rozvětvená, vedou podráždění z jedné buňky do druhé. Synapse: spojení dvou neuronů, nebo smyslové buňky a neuronu. Sloužící k předávání vzruchů. Je považována za "jednotku" aktivity mozku namísto neuronu. Synapse převádějí informaci pouze jedním směrem, přestože jsou nervové dráhy obousměrné. Zpoždění převodu informace je přibližně 0,5-25ms.
Nervovou soustavu člověka dělíme podle uložení a funkce: vegetativní (útrobní) periferní (obvodovou) centrální (mozkomíšní)
Vegetativní nervová soustava: řídí a zabezpečuje činnost vnitřních orgánů a žláz s vnitřní sekrecí. Pracuje víceméně nezávisle na naší vůli (autonomně). Skládá se z nervstva sympatického a parasympatického. Vyvíjejí protikladnou činnost. Jedno činnost orgánu zintenzivňuje, zrychluje, druhé ji zpomaluje, oslabuje. Vegetativní nervová soustava má důležitou úlohu při emocích, regulaci činnosti žláz s vnitřní sekrecí, udržování dynamické rovnováhy organismu, vyvolávání biologických potřeb a vnějších projevů duševního života (pocení, červenání). Periferní nervová soustava: skládá se z receptorů dostředivého (aferentního) a odstředivého (eferentního) nervstva. Receptory jsou citlivá nervová zakončení na povrchu kůže, ve smyslových orgánech a uvnitř organismu (ve svalech, v útrobách), která přeměňují energii podnětu na nervový impuls. Ten je veden dostředivými nervy do míchy a mozku. Nervové impulsy pak přicházejí odstředivými nervy do receptorů, zejména do efektorů (svalů a žláz) a vyvolávají jejich činnost. Receptory jsou nástroji čití, zatímco efektory jsou orgány činnosti. Centrální nervová soustava: skládá se z míchy, z prodloužené míchy a mozku. Mícha je uložena v páteřním kanálku. Je to provazec dostředivých a odstředivých nervů. Jsou v ní uložena ústředí, ze kterých se automaticky řídí činnost některých vnitřních orgánů. Prodloužená mícha spojuje míchu s mozkem, směrem k mozku se kuželovitě rozšiřuje. V ní jsou umístěna nervová ústředí řídící pohyby a držení těla, činnost dýchacích orgánů a srdce, příjem potravy, trávení a vylučování. Mozek se skládá ze zadního a středního mozku, mezimozku a velkého mozku. Zadní mozek se skládá z mozečku a mozkového mostu. Mozeček koordinuje pohyby udržování rovnováhy a jemné svalové pohyby (např. pohyby prstů při psaní). Střední mozek má na svém povrchu tzv. čtverhrbolí, odkud se reflexně řídí činnost zraku a koordinace zraku a sluchu. Důležitý je hlavně hrbol talamus, ve kterém se přepojují prakticky všechny vzestupné dráhy vedoucí do mozkové kůry. Podhrbolí – hypotalamus, je sídlem řízení činnosti vnitřních orgánů. V mezimozku je podkorové ústředí nižších emocí a vegetativního nervstva.
Velký mozek je nejdůležitější částí nervové soustavy. Skládá se ze dvou mozkových polokoulí (hemisfér), z nichž každá inervuje (zásobuje nervy) opačnou část těla. Povrch mozku je zbrázděn mozkovými závity, čímž se zvětšuje jeho plocha. Je pokryt souvislou, 2-5 mm silnou vrstvou šedé hmoty, nazývané mozková kůra. Skládá se z několika vrstev mozkových buněk různých tvarů a velikostí (cca 15 miliard). Některé z těchto buněk mají až 10 000 synapsí s dalšími buňkami. Činnost nervových buněk je vysoce specializovaná. Vedle primárních senzorických oblastí a oblastí motorických jsou v mozkové kůře rozsáhlé oblasti asociační, které mají vztah k chování člověka, a kde dochází ke koordinaci senzorických funkcí s činností motorické oblasti. V dolní části čelního závitu je centrum řeči, při jehož poruše ztratí člověk schopnost mluvit. Toto centrum je u praváků umístěno v levé hemisféře, která je nazývána hemisférou dominantní. Dominance levé hemisféry souvisí se skutečností, že levostranná kůra ovládá činnost pravé ruky. Obě hemisféry se však neliší ani hmotností, ani velikostí plochy. Mozek je nejsložitější orgán a zákonitosti jeho činnosti nejsou zdaleka prozkoumány.
Činnost nervové soustavy: Základní nervové procesy, které probíhají v nervové soustavě, jsou podráždění (vzruch) a útlum.
Vzruch je fyzikálně nervový proces v jedné nervové buňce, který vznikl přeměnou energie působícího podnětu. Podráždění způsobuje činnost orgánů.
Útlum je také aktivní nervový proces, který způsobuje snížení až zastavení činnosti příslušných orgánů. Podráždění a útlum se po svém vzniku vlnovitě šíří do svého okolí (zákon iradiace) a po svém rozšíření se vracejí zpět do východiska (zákon koncentrace). Vznik jednoho nervového procesu vyvolává ve svém okolí vznik procesu druhého (zákon vzájemné indukce).
Základním prvkem v činnosti nervové soustavy je reflex. Reflex je zákonitá odpověď (reakce) organismu na určitý vnější, nebo vnitřní podnět. Nervový systém člověka reaguje reflexně v různých rovinách, reflexy se vybavují z různých úrovní nervové soustavy. Jestliže se uskuteční po vrozené nervové dráze, nazýváme jej nepodmíněným reflexem.
Jestliže se v průběhu individuálního vývoje vytvoří nová nervová dráha (mezi dvěma ohnisky v mozkové kůře se vytvoří tzv. dočasný spoj) hovoříme o podmíněném reflexu. Vytváření podmíněných reflexů je základním případem učení, tedy regulace vztahů s okolím na základě zkušenosti.
Podmínkou vytvoření podmíněného reflexu je tzv. posilování – zpevnění (dosažení kladného výsledku, pochvala, opakování). Podmíněné reflexy, které se neposilují, vyhasínají. Vyhasínání je fyziologickým základem zapomínání.
PSYCHICKÉ PROCESY A STAVY ČITÍ A VNÍMÁNÍ Činnost smyslových orgánů (analyzátorů), jejichž prostřednictvím získáváme základní informace o vnějším světě (včetně informací o vlastním organismu), nazýváme čitím. Informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé na podněty, které označujeme jako adekvátní (pro receptor přiměřené) podněty. Ke každému čidlu patří nervová dráha, po které jsou vedeny informace do ústředí v CNS, kde je prováděn jejich rozbor. Na něm se podílejí různé části centrálního nervstva. Receptory dělíme: Exteroreceptory: přijímají podněty z vnějšího prostředí organismu. telereceptory (dálkové): zrak, vestibulární aparát, sluch mechanoreceptory: působí na ně přímý kontakt s podnětem (kožní sometostatické receptory) chemoreceptory: chuť, čich Interoreceptory: zachycují stav a změny vnitřního prostředí organismu. Zvláštním druhem interoreceptorů jsou svalové a šlachové, kterým říkáme proprioreceptory. Některé receptory reagují po celou dobu působení podnětu, u jiných v průběhu jeho působení dráždivosti ubývá. Tento jev se nazývá adaptace (přizpůsobení se organismu prostředí). Je typický např. pro čich (po určité době nevnímáme zápach), nebo pro dotykové a tlakové receptory kůži (přestáváme cítit na kůži oděv). Pokud se smyslová adaptace zvyšuje, mluvíme o kladné smyslové adaptaci (např. ve tmavé místnosti se „rozkoukáme“), pokud se smyslová citlivost oslabuje, jde o zápornou smyslovou adaptaci. Téměř všechny interoreceptory adaptaci nevykazují vůbec nebo velmi pomalou. Je tomu tak i u receptorů pro bolest. Jednotlivé receptory jsou různě citlivé.
chemoreceptory osmoreceptory baroreceptory proprioreceptory Počitek je nejjednodušším elementem našeho vnímání a je základním materiálem pro složitější procesy, jako je paměť a myšlení. Jedná se o výsledný prvek jednoho analyzátoru (smyslu). Výsledkem většího množství počitků je vjem. Při zpracování počitků do větších celků se uplatňuje i myšlení, takže výsledný vjem je víc než suma jednotlivých částí. Nejsme také schopni pociťovat všechny podněty, které na naše receptory působí. Některé jsou příliš slabé na to, abychom je rozlišili. Jestliže má vzniknout počitek, musí mít podnět určitou sílu, intenzitu, které říkáme dolní podnětový práh. Podnětům, jejichž intenzita je tak malá, že je již nepociťujeme, říkáme podněty podprahové. Pokud však intenzita podnětu překročí určitou hranici (je příliš silná), můžeme začít pociťovat bolest nebo podnět přestaneme pociťovat vůbec. Nejvyšší intenzitu podnětu, která ještě počitek vyvolá, nazýváme horní podnětový práh. Podnětům takto vysoké intenzity říkáme nadprahové.
Naše vnímání podléhá častým omylům – smyslové klamy:
PAMĚŤ Paměť je schopnost uchovávat a používat informace. Jde o proces vštěpování, uchovávání a vybavování zkušenosti. Dělíme ji na: - dlouhodobou - krátkodobou - senzorickou Podle formy ukládání informací na: - vizuální - akustickou - sémantickou Další variantou je rozdělení paměti na: - mechanickou - logickou
FÁZE PAMĚŤOVÉHO PROCESU Vštěpování (kódování) Informace do paměti ukládáme v různé formě, např. vizuální, akustické, sémantické. Akustická forma bývá při učení výhodnější než vizuální, ovšem zdaleka nejúčinnější je zpracování co nejvíce smysly, při němž je pravděpodobnost trvalého vštípení informace nejvyšší.
Uchování (podržení) Snadněji vybavitelné a reprodukovatelné jsou informace, které pro nás mají význam a ten je dán motivací, osobními potřebami či spojením se silnějším citovým zážitkem. Dále si lze lépe zapamatovat to, co se člověk učí záměrně systematicky, promýšlením učiva a spojováním s příklady a s praxí. Naopak mechanicky vštípené informace z paměti rychleji mizí, nelze je vybavit, tj. dekódovat. Zapomínání Zapomínání samotné je vlastně vyhasínáním nervového spoje. U nedostatečně zařazené informace probíhá vytěsnění do nevědomí. Výzkumem se zabýval německý psycholog Ebbinghaus. Vymyslel tzv. Ebbinghausovy křivky zapomínání. Podle nich zapomínáme nejvíce po prvních hodinách po naučení se něčemu, zatímco množství zapomenutého po 5 dnech a po měsíci se už liší jen málo.
Vybavení (reprodukce) K vybavení používáme asociace. Rozlišujeme dva typy vybavení: znovupoznání (rekognice): rozpoznání podnětů a jejich odlišení od nových a neznámých reprodukce: proces rekonstrukce zapamatovaného Reprodukce může být nepřesná, lidé mají tendence svoje vzpomínky doplňovat.
Senzorická (ultrakrátká) paměť: vědomá část paměti, která uchovává informace přicházející ze smyslů (člověku to, co před chvilkou viděl, na krátkou dobu takzvaně „zůstane před očima“). Ty jsou podrženy po dobu nezbytně nutnou ke zpracování a rozhodnutí, zda jsou informace důležité, tedy vhodné k dalšímu zpracování či nikoliv. Pokud ano, postupují dále do krátkodobé či dlouhodobé paměti.
Krátkodobá paměť: také paměť pracovní, operativní. Vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Zpracovávají se v ní informace dodané senzorickou pamětí a informace vyvolané z paměti dlouhodobé, která není dostupná vědomě. Krátkodobá paměť dokáže uchovat vjemy smyslových orgánů a emoce pomocí přeměny (kódování) v mentální reprezentace. Ty může paměť dále zpracovávat a uchovávat. Tříjednotkový model krátkodobé paměti udává 3 mechanismy zpracování: fonologická smyčka - dočasně ukládá zvukové a řečové informace vizuoprostorový náčrtník - dočasně ukládá vizuálně prostorové informace centrální výkonnostní smyčka - třídí a specifikuje krátkodobé informace
Dlouhodobá paměť: relativně pasivní část v nevědomí. Její kapacita je neomezená. Ukládá významné zkušenosti, např. poznatky nutné k vykonávání nějaké činnosti či poznatky životně důležité. Vštěpování informace do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut. Lépe zapamatovatelné jsou smysluplné obsahy a logické celky což může vést ke zkreslování vzpomínek. Při začleňování nových informací se totiž proměňují i stávající znalosti. Lépe se také pamatují poznatky, které mají citový nádech a které jsou často vybavovány. Takové informace paměť považuje za důležité a tudíž i nutné k dlouhodobému uchování.
PŘEDSTAVIVOST Představa je velmi široké označení pro obsahy či obrazy. Ačkoli jsou představy vždy více nebo méně závislé na zkušenostech (vjemech, zážitcích), je pro ně charakteristický aktivní podíl vlastního vědomí nebo dokonce tvořivosti a také určitá celkovost.
Na jedné straně je představa určitější než pocit nebo dojem, na druhé straně není ještě vyjádřena slovy a člověk takové vyjádření musí teprve hledat. Představy jsou hlavním nástrojem praktické orientace ve světě, rozhodování a jednání.
Představa může být vizuální čili zraková, sluchová čili auditivní, pohybová čili motorická a podobně. Můžeme rozlišit různé stupně závislosti na zkušenosti nebo naopak na fantazii.
Fantazií rozumíme rozvinutou představivost či obrazotvornost, silně uvolněnou od všech zkušeností. K testování slouží tzv. Roschachův test, což je 10 karet se sérií obrázků nepravidelných skvrn. Pacient si je má dotvořit tak, aby mohl u každého říci, co mu obrázek připomněl (pareidolie).
UČENÍ Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí, hodnot. Učení jako činnost lze rozlišit na: spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti formalizované učení a vzdělávání v institucích DRUHY UČENÍ V rámci učení bývá rozlišováno několik způsobů učení se: habituace: navykání si na okolní jevy podmiňování: nejjednodušší forma učení, obvyklá u dětí pojmové učení: osvojování znalostí senzomotorické učení (smyslově pohybové): rozvíjí se senzomotorické schopnosti a procesy názorného poznávání (dítě se učí chodit, manipulovat s hračkami, apod.) učení intelektových činností: rozvíjí se myšlenkové procesy, intelektové dovednosti a schopnosti k řešení problémů sociální učení: učení sociální komunikaci, interakci a percepci, osvojují se sociální dovednosti, formují motivy a charakter.
Kolbův cyklus učení je jednou z nejrozšířenějších teorií učení a získávání znalostí. Uplatňuje se v rámci zážitkové pedagogiky. Vychází z toho, že 80 % lidského poznávání pochází z vlastních, tedy nepřenosných zážitků, a zásadním způsobem zvyšuje zapamatovatelnost nových poznatků. Cyklus schematicky popisuje čtyři fáze procesu učení tak, jak se podle Kolba odehrávají v běžném životě.
MYŠLENÍ Myšlení znamená v širším slova smyslu souhrn všech mentálních (psychických) činností. Také se dá říci, že představuje zprostředkované poznání. Myšlením poznáváme souvislosti a příčinné vztahy mezi věcmi a jevy. U myšlení rozeznáváme několik vlastností: sbíhavost (konvergence): schopnost držet se tématu a držet se logických souvislostí rozbíhavost (divergence): umělecké, tvořivé myšlení šířka (rozhled): šíře poznatků, které jsme schopni pomocí myšlení řešit hloubka: nakolik jsme schopni proniknout do detailu problémů přesnost (spolehlivost): nakolik jsou myšlenky logické a prakticky správné samostatnost: schopnost řešení problémů může být více či méně podmíněna pomocí dalších pružnost (flexibilita): schopnost odpoutat se od zažitých stylů myšlení a najít ten který je pro daný problém nejefektivnější kritičnost: schopnost podrobit poznatky analýze a zhodnotit postupy řešení Lidský mozek je značně diferencován na jednotlivé oblasti, které se věnují určité činnosti. Samotné mozkové hemisféry se věnují odlišnému způsobu myšlení. U pravorukých osob, levá hemisféra obstarává abstraktně pojmové myšlení, matematické myšlení a nachází se zde centrum řeči. Pravá hemisféra obstarává vnímání prostoru a to jak vlastního těla, tak svého okolí, komplexnější zpracování vizuálních dojmů a vnímání hudby. Jelikož se při myšlení uplatňují všechny poznávací procesy, je i využití jednotlivých oblastí mozku komplexní. MYŠLENKOVÉ OPERACE analýza: myšlenkové dělení na části syntéza: myšlenkové sjednocování abstrakce: vyčleňuje podstatné a obecné vlastnosti zobecňování: vytváří pojmy, spojuje společné vlastnosti předmětu indukce: myšlenkový proces, od konkrétního k obecnému dedukce: obrácený proces analogie: vyvození poznatků na základě podobnosti
EMOCE Emoce zahrnují subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými projevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Vyvolávají a ovlivňují pak další psychologické procesy. Vlastnosti emocí: subjektivita: na stejné situace mohou různí jedinci odpovídat různými a různě intenzivními emocemi spontánnost: emoce se spouštějí samovolně, s nízkou možností jejich ovlivnění rozumem předmětnost: emoce se vztahují ke konkrétnímu zážitku aktuálnost: emoce se odehrávají bezprostředně, okamžitě polarita: emoce lze zpravidla umístit na dimenzi libost - nelibost, jen někdy jsou nevyhraněné, ambivalentní vliv na paměť: emoční stavy mají vliv na paměťové procesy, pokud je nějaký údaj spojen s určitou emocí (pozitivní i negativní), jedinec si ho snáze zapamatuje; velmi silná emoce může schopnost zapamatování naopak snížit
Rozdělení emocí podle délky trvání a intenzity: afekt: velmi intenzivní, krátkodobá emoce nálada: méně intenzivní, dlouhodobější emoce vášeň: intenzivní, dlouhodobá emoce
SCHIZOFRENNÍ ONEMOCNĚNÍ
I.
Schizofrenie je komplexní duševní onemocnění, které se projevuje poruchou myšlení, vnímání a emotivity. Postihuje přibližně 1 % populace. Objevuje se nejčastěji v mladém věku, kolem 15 – 35 let věku.
Zcela mění způsob, jakým člověk vnímá sám sebe i okolí. Narušuje schopnost jednat a chovat se přiměřeným způsobem. Mění přizpůsobivost k novým situacím. Narušuje celkové myšlení, jednání, vnímání. Způsobuje poruchy v projevování emocí. Celkově mění integritu osobnosti.
PŘÍČINA: není dodnes zcela objasněna dědičnost narušení chemických pochodů v mozku, zejména v přenosu dopaminu změny ve struktuře a funkci mozku Vnější příčiny: prenatální zátěž (podvýživa, hypoxie, nízká porodní hmotnost, porodní komplikace) psychosociální vliv K rozvoji schizofrenie mohou přispět i další faktory: těžká životní událost drogy, alkohol a psychedelika špatné rodinné vztahy a komunikace v rodině poškození mozku, rakovina apod. vystavení posměchu okolí v období dětství a dospívání
KLINICKÉ PŘÍZNAKY: nemá jednotné příznaky, její průběh je velmi různorodý a v závislosti na mnoha faktorech se různě mění. K základním projevům schizofrenie řadíme: narušené emoční prožívání: schizofrenici prožívají emoce jiným způsobem než zdravý člověk. Na situace emocemi nereagují, radostí ani smutkem. U schizofreniků můžeme sledovat nepřiměřené reakce na situace (smích se rychle mění v pláč, smích v situacích, kdy není vhodný, apod.) nápadnost v chování: schizofrenik často nedbá o osobní hygienu a o sebe, přestává plnit své povinnosti, dochází u něho ke změně zájmů. V pozdějším stádiu jedinec začíná trpět halucinacemi (tj. smyslové vjemy bez vnější stimulace). Objevující halucinace jsou nejčastěji sluchové a zrakové. poruchy myšlení: v počátku většinou nedochází k narušení logického myšlení. V pokročilejším stádiu je jeho myšlení nepochopitelné. Nemocný nedokáže své myšlenky logicky uspořádat. Jedince se schizofrenií trápí často pocit, že jejich myšlenky ovládá někdo cizí a našeptává jim myšlenky. Závažnou poruchu myšlení představují bludy, kdy je pacient přesvědčen o nereálném a nepravdivém dění. narušené myšlení: u pacientů se objevuje narušení třídění informací. Je pro ně obtížné soustředit se na podstatné, protože řada podnětů má pro něj stejnou důležitost. Komunikace je pro něj proto velmi vyčerpávající. Za sekundární příznaky schizofrenie potom lze považovat reakce na halucinace a bludy tzn. buď jednání pod jejich vlivem, nebo vzdorování jim. Sem spadá kategorie pro běžného člověka nepochopitelného jednání a chování jako například barikádování se doma v obavě o vlastní život, vkládání kbelíku na hlavu jako prevence proti nebezpečnému záření apod. Rozdělení dle průběhu schizofrenního onemocnění: 1. typ: první projev nemoci → postupně se zhoršující příznaky → chronické stádium → rozpad osobnosti 2. typ: první projev nemoci → remise → relaps → bez léčby obvykle následuje rozpad osobnosti 3. typ: první projev nemoci → uzdravení (možný výskyt poruch osobnosti či kognitivních deficitů) Schizofrenie neovlivňuje inteligenci člověka.
KLINICKÉ FORMY: existuje mnoho druhů schizofrenie, které se dělí podle obsahu bludu
PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIE: nejčastější forma schizofrenie. Často se nachází až v pozdějším věku. Někdy vzniká až kolem 40 roku věku. Jejími hlavními příznaky jsou bludy a sluchové halucinace. Nemocný je patologicky podezíravý vůči okolí, což je posilováno bludy paranoidními, tedy pronásledováním, ovlivňováním, kontrolováním. Jeho chování je zapříčiněno nadměrným příjmem informací, mezi nimiž nemocný mozek vytváří nesouvislé spoje a asociace, které poté zodpovídají za bludy, paranoiu i nezvyklé chování.
HEBEFRENNÍ SCHIZOFRENIE: tato forma je typická pro adolescenty a ranou dospělost, někdy je obtížné rozeznat ji od bouřlivých projevů puberty. Charakterickými znaky tohoto typu schizofrenie je nepřiléhavost jednání v určitých situacích, sklon k pseudofilosofování a zvláštním zájmům jako je uvažování o smyslu světa apod. Nacházíme poruchy myšlení a citů. Emoční prožívání je velice kolísavé se sklony k depresím a hned zase emočnímu vzrušení. Pokud se vyskytují halucinace, jsou prchavé, nestálé a svým obsahem absurdní (směšné, surrealistické). Vzhledem k brzkému nástupu nemoci a rychlému rozvoji negativních příznaků je zde většinou prognóza velmi špatná a dospívající, utvářející se osobnost je často silně poškozena; tzn. velmi rychle dochází k rozpadu osobnosti.
KATATONNÍ SCHIZOFRENIE: tato forma je poměrně vzácná. Pro neléčeného pacienta může být smrtelná. Typickým příznakem katatonní formy schizofrenie jsou nápadnosti v oblasti motorické aktivity. Rozlišujeme buď produktivní formu, která se vyznačuje nadměrnou a nepřiléhavou pohybovou aktivitou, neobvyklými pohyby, stereotypiemi v motorickém, ale i verbálním projevu tzv. echolálie (tj. opakování slov, které pronesla druhá osoba), echopraxie (tj. opakování činnosti, kterou provádí druhá osoba). Druhou formou je tzv. stuporózní forma, která se projevuje sníženou hybností a vymizením veškeré motorické aktivity (stuporem). Nemocný vydrží i několik hodin setrvat v jedné byť nepřirozené poloze. Tento příznak bývá označován flexibilitas cerea. Nemocný bývá negativistický, nemluví a odmítá všechny pokusy o aktivizaci.
SIMPLEXNÍ SCHIZOFRENIE: ze všech typů nejvzácnější, bývá také označována jako schizofrenie bezpříznaková. Pacienti se často postupně uzavírají do sebe. Charakteristickým znakem je desocializace, ztráta hygienických návyků, emoční nezájem, degenerativní úpadek mysli, apatie apod. Bývá pro ně namáhavé zvládat běžné činnosti, nenavazují s nikým kontakt, straní se veškerým činnostem a společnosti. Tato forma má nejhorší prognózu, jelikož pacientova osobnost často končí na úrovni demence. Tento typ má také velmi často sebevražedné vyústění.
DALŠÍ TYPY SCHIZOFRENIE: Reziduální schizofrenie: chronické stádium s obtížnou léčbou. Vyskytují se zde převážně negativní příznaky. Nediferencovaná (nerozlišená) schizofrenie: svými projevy odpovídá schizofrenii, ale žádnému podtypu. Huberova cenestopatická schizofrenie (pseudoneurastenická, hypochondrická): vzácná forma, projevující se především hypochondrickými a cenestopatickými (útrobními) bludy. Pacienti často navštěvují lékařské zařízení, přičemž negativní výsledky je nikdy nepřesvědčí o pravdě – vyznačující je především skutečnost, že bludy nabývají čím dále vyšší bizarnosti a objevují se i jiné schizofrenní příznaky, spojené s velkou mírou beznaděje a rizikem suicidálního chování. Tento typ se často rozvine v některý typ schizofrenie, anebo vede rovnou k rozpadu osobnosti. Postschizofrenní deprese: vyznačuje se přetrvávajícími depresivními příznaky do roka po odeznění schizofrenní ataky.
LÉČBA: začíná navázáním vztahu mezi nemocným a terapeutickým týmem. Dobře zvolená léčba dává nemocnému šanci vrátit se zpět do života a kvalitně ho prožívat. Pokud je léčba špatná, může nemoc přejít do chronické fáze a trvale tak nemocného poškodit. S léčbou je třeba začít co nejdříve. Léčba v akutní fázi probíhá většinou za hospitalizace, což je výhodné i pro pacienta, ač si to často neuvědomuje, protože tak sníží jeho břemeno zodpovědnosti v chráněném prostředí léčebného zařízení. k léčbě se využívají léčiva ze skupiny antipsychotik (neuroleptik). Jedná se o psychofarmaka, která ovlivňují myšlení i vnímání, zbavují nemocné halucinací, oslabují bludy nebo mění vztah k nim, klidní poruchy motoriky, tlumí depresivní nálady, k léčbě se využívá ECT (tj. elektrokonvulzivní terapie) ke které se přistupuje především u farmakorezistentních forem, stuporózních projevů strnulosti a při závažných depresích. Způsob léčby, při kterém krátký puls elektrického proudu projde mozkem pacienta.
II.
AFEKTIVNÍ PORUCHY
Afektivní poruchy, jinak také poruchy nálad, se projevují změněnou náladou, která neodpovídá reálné životní situaci nemocného a narušuje jeho uvažování. Někdy má jedinec k náladě zřejmé důvody, jindy neví, proč je zrovna teď smutný nebo veselý. Bývají provázeny narušením aktivity a změnou motivace. Afektivní poruchy mohou mít různý průběh. Nemocný může trpět jen jedním typem afektivní poruchy, v naprosté většině jde o depresi, nebo se střídavě objevují oba dva typy. Různá může být i délka trvání (četnost opakování atak).
DĚLENÍ: afektivní poruchy můžeme dělit do 3 skupin: DEPRESIVNÍ PORUCHA: patří k nejčastějším duševním onemocněním. Postihuje až 20 % dospělé populace. Začátek onemocnění se objevuje většinou mezi 20. – 40. rokem. Deprese postihuje častěji ženy než muže, v přibližném poměru 2:1. Tato porucha rovněž vykazuje určitou závislost na ročním období, v letních měsících má nejnižší výskyt. MANICKÁ PORUCHA: vzácnější než deprese. První její projevy jsou nejčastěji lokalizovány do období mezi 25. a 30. rokem věku. BIPOLÁRNÍ PORUCHA: kdy se různým způsobem střídají depresivní a manické epizody, vzniká obvykle před 30. rokem věku. Četnost bipolární poruchy se pohybuje v rozmezí 0,5 až 1,5%, muže i ženy postihuje stejně často. PŘÍČINY: podíl více faktorů. genetické vlivy změny ve struktuře mozku, biochemické odchylky dlouhodobá zátěž střídání ročních období cyklus dne a noci klimatické podmínky
KLINICKÉ PŘÍZNAKY: DEPRESIVNÍ SYNDROM: objevuje se patologická nálada, která neodpovídá aktuální životní situaci nemocného. Depresivní člověk nedokáže obvyklým způsobem emocionálně reagovat na podněty, které běžně tuto reakci vyvolávají. Je velmi lhostejný, brání se dalším zátěžovým podnětům. Často dochází ke ztrátě emočního prožívání, k pocitu prázdnoty. Významným symptomem je způsob uvažování, které je negativní. Zahrnuje tendenci k černobílému hodnocení, koncentraci na negativní dění, přeceňování vlastních chyb, neadekvátní generalizaci určitých závěrů a katastrofické vidění světa. Ve svém hodnocení je pacient přehnaně pesimistický a to bez ohledu na reálnou kvalitu posuzované situace. Z jeho hlediska je špatné všechno. Celkové poznávací funkce jsou zpomalené a utlumené. Pacient se nedovede soustředit, není schopen ovládat svou pozornost. Je ovlivněn proces učení, tedy i zapamatování a vybavování. Pacient hůř chápe, nesnaží se myslet. Mohou se objevit i bludy. Deprese se odráží i v celkovém vzhledu nemocného, je viditelná v jeho mimice a v ostatních motorických projevech. Typický je strnulý obličej a ochablé držení těla. Často dochází k agresi, která je zaměřena proti sobě, to znamená různé sebepoškozující tendence či sebevražedné jednání (suicidium). Riziko, že se nemocný pokusí o sebevraždu, bývá v tomto případě značně vysoké, 10-15 % se o sebevraždu skutečně pokusí. Vzácnost není ani opakované suicidiální jednání. MANICKÝ SYNDROM: projevuje se zejména patologicky povznesenou náladou spojenou s hyperaktivitou a rozjařeností. Jedná se ale o podráždění a napětí, pacientova nálada se nejeví přirozeně. Pacient je přehnaně optimistický a nekritický. Mohou se objevovat bludy. Nejčastěji jde o megalomanický blud, kdy je nemocný přesvědčen o své významnosti s potřebou dokazovat lidem svou hodnotu. Častý bývá také paranoidní blud. Základním projevem chování pacienta je zrychlené psychomotorické tempo a nadměrná aktivizace. Nemocný často ztrácí standardní sociální zábrany. Dochází k celkové proměně osobnosti, sebehodnocení nemocného je nekritické, objevuje se tendence přeceňovat se. Můžeme rozlišit 3 stupně závažnosti poruchy: Hypománie: slabší stupeň mánie, charakteristický povznesenou náladou a zvýšenou energií. Což může vést k přehnanému sebevědomí, zvýšené ochotě riskovat, překračování společenských norem apod. Výrazně zvýšená psychická i fyzická energie vede často k stavům vyčerpání. Potřeba spánku je většinou značně snížená. Chuť k jídlu může být značně změněná, postižený často jí mnohem více nebo mnohem méně než obvykle, dochází ke značnému přibírání na váze či naopak k úbytku hmotnosti.
Mánie bez psychotických příznaků: pacient je přehnaně optimistický, ztrácí společenské zábrany. Pouští se do nereálného podnikatelského záměru, bezstarostně utrácí peníze. Často tato euforická nálada přechází v podrážděnost. Mánie s psychotickými příznaky: velmi závažný stupeň mánie, jen velmi obtížně odlišitelný od schizofrenie. Veselá nálada je často střídaná podrážděností, násilím a agresí. Mluva je rychlá a často také nesrozumitelná. Je nutné korigovat jejich aktivitu a zabraňovat jim v činnostech, které jsou nesmyslné. LÉČBA: afektivní choroby jsou léčitelné, i když často dochází k remisím. Léčba musí být komplexní, tzn., že musí zahrnovat psychofarmaka a psychoterapii. Musí být individuální a respektovat specifické rysy každého jedince i průběh onemocnění. Většinou nestačí ambulantní léčba a je potřebná hospitalizace. To platí zejména u pacientů ohrožených suicidiálním jednáním. Psychofarmakologická léčba slouží především k uklidnění a regulaci negativních psychických projevů. Podávají se antidepresiva, která zmírňují depresi, snižují napětí a neklid. Účinnost antidepresiv je 70 % a vedlejší účinky téměř nemají. Psychoterapie slouží k podpoře úpravy životního stylu a ke změně, což má i preventivní význam.
III.
ÚZKOSTNÉ PORUCHY
Úzkostné poruchy jsou skupinou psychických poruch, u kterých je úzkost dominantním příznakem. Vyznačují se záchvatovými stavy, při kterých se bez vazby na reálné nebezpečí objevují tělesné a psychické projevy úzkosti nebo strachu. Většinou problém začíná tam, kde se úzkost či strach objevují příliš často, trvají příliš dlouho a jejich intenzita je vzhledem k situaci, která je spustila, příliš velká nebo se objevují v nepřiměřených situacích. V těchto případech zasahují do života pacienta, snižují kvalitu jeho života, omezují pracovní schopnost a narušují sociální vztahy. Zahrnují fobie a několik forem nadměrné úzkosti a strachu, které nastupují náhle a brání vykonávání běžných denních činností. Vždy se zhoršují v období stresu. Úzkostné poruchy mají často chronický průběh (trvání delší než 3 měsíce).
TYPY: SOCIÁLNĚ ÚZKOSTNÁ PORUCHA: neurotická porucha, charakteristická strachem z určitého sociálního, mezilidského kontaktu, což je doprovázeno úzkostí pramenící z očekávaného vlastního selhání. Tento nezdravý sebeobraz se postupem času natolik vžije, že výsledkem není polemika s tímto hlasem, ale právě úzkost. GENERALIZOVANÁ ÚZKOSTNÁ PORUCHA: charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Zpravidla se objevují kolem 16. – 18. roku věku a neléčená může trvat celý život. Často vzniká na podkladě chronického dlouhotrvajícího stresu. POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA: někdy též posttraumatický stresový syndrom, vzniká jako reakce na traumatickou událost. Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Pacient se často vyhýbá místu nebo situaci připomínající nehodu. Nevzpomíná si na některé podrobnosti či dokonce na celé období, má obtíže s usínání a spánkem, bývá podrážděný, mívá návaly hněvu, potíže s koncentrací a trpí nadměrnou úlekovou reaktivitou. K rozvoji těchto příznaků dochází nejpozději do 6 měsíců po události a symptomy trvají nejméně jeden měsíc. AGORAFOBIE: obecně je chybně považovaná za strach z otevřených prostranství. V podstatě jde ale spíše o strach z veřejných prostranství, míst, kde by nebyla rychle dostupná pomoc a situací s nimi spojených. Tyto obavy mohou způsobit, že osoba trpící agorafobií se bojí opustit domov. Lidé trpící touto poruchou jsou často přecitlivělí na své tělesné reakce a podvědomě přehnaně reagují na úplně běžné a normální situace. Poruchy se projevují nejčastěji po 30. roce věku. Jen zřídka vznikají v dětství, anebo po dosažení 45. let. PANICKÁ PORUCHA: psychická porucha charakterizovaná opakovanými záchvaty intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny. Často se projevuje vegetativními příznaky jako např. pocení, tachykardie, zvracení, tremor, sucho v ústech, zrychlené dýchání, napětí ve svalech, zvýšení krevního tlaku apod.
SPECIFICKÉ FOBIE: je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí. Výrazně narušuje běžné fungování a může zasahovat do každodenního života. U fobie jsou typické příznaky jako bušení srdce, pocit na omdlení a pocit ohrožení (více v sekci psychické a fyzické příznaky). Postižený si nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Příznaky se začnou objevovat při setkání se stresujícím faktorem. Většina fobií vzniká v dětství a s přibývajícím věkem se zmírňují, anebo zcela vymizí. Typy: fobie ze zvířat
fobie týkající se přírodního prostředí (strach z bouřek, z výšek apod.)
fobie situačního typu (strach z uzavřeného prostoru, z přecházení silnic)
fobie z krve, injekce, zranění
ostatní
DIAGNOSTIKA: Některá tato kritéria jsou společná pro více úzkostných poruch. Např. úzkost trvající po určitou dobu, tělesné příznaky, vyhýbavé chování atd. Podmínkou bývá také ovlivnění každodenního života těmito příznaky.
LÉČBA: K léčbě se většinou užívají benzodiazepiny a antidepresiva. Nejen u fobií, ale i u ostatních úzkostných poruch se využívá technika postupného vystavování obávaným situacím (začíná se od situací působící nejnižší úzkost). Tato technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a po určité době začne klesat.
IV.
OBSEDANTNĚ KOMPULZIVNÍ PORUCHA
Pro obsedantně kompulzivní poruchy je typické, že člověka obtěžují vtíravé nepříjemné myšlenky, které vedou k psychické nepohodě. Bývají to vracející se obavy – obsese –, že se stane něco, co bude mít katastrofické následky. Neobjevují se často. Obsese je nechtěná, mimovolní, vtíravá opakující se neodbytná myšlenka, impulz nebo představa, která se znovu stereotypně vtírá do vědomí člověka. Na rozdíl od úmyslného zabývání se určitými myšlenkami jsou obsese velmi nepříjemné. Nutí k jednání, které negativní prožitek neutralizuje. Neutralizace vede k dočasnému snížení úzkosti. Kompulze zmírňuje nepříjemný pocit, který navodila obsese. Jedná se o nutkavé chování neovlivnitelné vůlí. Kompulze se může vyskytovat v různém stupni. Nemocný pociťuje úzkost a napětí. Nepříjemné pocity nezmizí, dokud toto chování, tento rituál neuskuteční. Hlavním rysem všech těchto příkladů je, že člověk cítí silné nutkání provést konkrétní čin, který uskuteční i přes svůj odpor a navzdory vědomí, že je to nesmyslné nebo přinejmenším nepřiměřené. Nejčastější formou kompulzivního jednání je kontrolování a čištění či mytí. Začátek poruchy nastává většinou mezi 18. a 25. rokem. Její průběh je dlouhodobý a po zhoršení do určitého stádia intenzita kolísá. TYPY: Nejčastější typy obsedantně kompulzivní poruchy jsou: obsese bez zjevných kompulzí nadměrný strach ze špíny a infekce kontrolování (strach z opomenutí, které by ohrozilo je nebo jiné lidi) jiné kompulze
DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA:
přítomnost obsesí nebo kompulze
obsese pacient považuje za svoje vlastní myšlenky
pacient považuje obsese nebo kompulze za přehnané a nesmyslné
obsese nebo kompulze nejsou důsledkem schizofrenie nebo poruchy nálady
obsese nebo kompulze způsobují nadměrnou úzkost
obsese nebo kompulze zabírají více než 1 h. denně a významně ovlivňují každodenní život a pracovní nebo sociální aktivity a vztahy
obsese nebo kompulze nejsou důsledkem jiné poruchy či užívání léků nebo drog -
celoživotní prevalence je asi 2 – 3 % muže i ženy postihuje stejně
LÉČBA: K léčbě se používají antidepresiva a psychoterapie. Nejúčinnější je kombinace obojího. Při psychoterapii je pacient vystavován situacím, které mohou vyvolat úzkost, a to tak dlouho, dokud nedojde k jejímu poklesu. Těmto situacím musí čelit, aniž by vykonal kompulzi. Kompulzí se pacient zbaví až po vyléčení obsesí, protože právě ty jsou jejich příčinou. Ukázku tohoto jednání můžeme perfektně sledovat ve filmu „Lepší už to nebude“. Americká filmová romantická komedie z roku 1997 režiséra Jamese Lawrence Brookse líčí příběh misantropického spisovatele s obsedantně kompulzivní poruchou, který se paradoxně živí psaním romantických příběhů. Hlavní role: Jack Nicholson, Helen Hunt.
PORUCHY OSOBNOSTI A PORUCHY CHOVÁNÍ U DOSPĚLÝCH
V.
Poruchy osobnosti zahrnují závažnější poruchy, než jsou poruchy neurotické. V minulosti se všechny poruchy osobnosti komplexně nazývaly psychopatií. Představují soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících nevyváženou a nenormální osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Porucha osobnosti negativně ovlivňuje chování a uvažování jedince. Pro okolí bývají nejvíce patrné jejich zakořeněné, stereotypní a neměnné způsoby chování. Porucha je vymezena nejméně pěti z následujících příznaků:
výrazné úsilí vyhnout se reálnému nebo domnělému odmítnutí, projevy nestálých a intenzivních vztahů, charakteristických střídáním nadměrné idealizace a znehodnocování, poruchy identity převrácené nebo nestálé sebehodnocení nebo mínění o sobě, přechodné a se stresem související vztahovačné představy nebo těžké disociační příznaky, chronické pocity prázdnoty, opakované suicidální tendence, hrozby nebo sebepoškozující jednání, impulzivita alespoň ve 2 potenciálně sebepoškozujících oblastech, např. utrácení, sexualita, bezohledné řízení vozidla, aj. emoční nestabilita vlivem výrazně reaktivní nálady, např. intenzivní epizodická dysforie, podrážděnost nebo úzkost, obvykle trvající několik hodin a pouze zřídka déle než několik dnů, zbytečně intenzivní rozhněvanost nebo ztráta kontroly nad hněvem, např. časté projevy zlosti, neustálý hněv, opakované rvačky.
PŘÍČINY: Příčina onemocnění není zcela objasněna. Objevuje se určitá souvislost s genetickou predispozicí. Další možnou příčinou vzniku mohou být také prenatální a perinatální vlivy, které mohou negativně ovlivnit mozek. Klíčové je potom rodinné zázemí v dětství. Obecně působí negativně konfliktní emočně vypjaté prostředí. Další vliv má i škola, vrstevníci a další kulturní a sociální vlivy. Poruchou osobnosti trpí přibližně 6 – 9% populace.
TYPY: PARANOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI Paranoidní porucha osobnosti je typem psychické nemoci, která je charakterizovaná extrémní úrovní nedůvěry a podezíráním druhých. Jedinci s tímto onemocněním mají především potíže se vztahy – nejen s blízkými, ale také i se známými a bližším okolím. Pacient pociťuje ohrožení a tak je stále v pozoru, je vztahovačný a přecitlivělý, nedosahující radosti a vnitřního klidu. Neinterpretují správě situace a mají deformovaný postoj k sobě i k okolí. Jakékoliv negativní hodnocení považují za útok na svoji osobu. Často zdůrazňují důležitost svoji osoby a vše vztahují, ke svému já. Toto jejich negativní nastavení, které vyplývá z jejich chování, ještě víc posiluje jejich pesimistické očekávání. Tito pacienti si brání své soukromí a nedostatky se snaží skrývat. A také mají sklon k trvalé zášti. Jejich vnitřní logika a přesvědčení: "Druzí lidé jsou zlí. Kdybych druhým věřil, mohli by mi uškodit. Když si dám pozor, můžu se ubránit." SCHIZOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI Tuto poruchu charakterizuje emoční chlad, odstup nebo oploštělá afektivita, nápadná introvertnost, nezájem o druhé, neschopnost udržovat trvalé vztahy. Jedinci jsou lhostejní ke chvále i kritice, izolují se a žijí ve vlastním vnitřním světě. Nemocný neprožívá smutek ani radost, je chladný, netouží po vztahu a spíše se věnuje monotónním aktivitám. Výrazně uniká do introspekce a fantazie. Jen málo činností, pokud vůbec nějaké mu činí radost. Jejich myšlení a úvahy jsou někdy těžko pochopitelné. Často podané informace překrucuje. Neumí se poučit ze zkušenosti, zvláště z trestu. Není schopen pociťovat vinu, svádí vinu na druhé, vymlouvá se. V profesním životě mohou pracovat pouze jednotlivě. Straní se kolektivu, práci v týmu odmítají. Okolím bývají považováni za podivíny. Vnitřní přesvědčení a logika: "Jsem nepřizpůsobivý, soběstačný a jsem samotář. Druzí lidé mi nemají co nabídnout. Když si budu od druhých udržovat odstup, bude se mi dařit lépe. Kdybych se snažil mít vztahy, nefungovaly by. Vztahy nic nepřinášejí." DISOCIÁLNÍ PORUCHA OSOBNOSTI Dříve se užívalo označení osobnost amorální, antisociální, psychopatická nebo sociopatická. Mezi charakteristické znaky patří nedostatek citu, chlad a lhostejnost vůči společenským normám, které často vyúsťují v bezohledné asociální chování. Pacienti postiženi touto poruchou jsou
labilní a emočně nevyzrálí. Nemocný je často podrážděný a mrzutý, často reaguje afektivním výbuchem. Není schopen se poučit ze zkušenosti, zvláště z trestu, vinu svádí na jiné, vymlouvá se ze svého chování apod., postupně je ohrožen ztrátou sociální zázemí, což často vede k dalším problémům. Je malá ovlivnitelnost trestem, může mít zvýšené tendence k užívání drog a alkoholu, objevuje se sklon k agresi, nízká tolerance zátěže, absence lítosti apod. Tato porucha se výrazně častěji vyskytuje u trestaných osob, s věkem má tendenci se mírnit. Vnitřní přesvědčení a logika: "Druzí by mě mohli vykořisťovat, zneužívat. Když nebudu jednat první, mohou mi ublížit. Když můžu využít první, budu ve výhodě. Druzí jsou hlupáci. Já jsem silný a chytrý." EMOČNĚ NESTABILNÍ PORUCHA OSOBNOSTI typ impulzivní: dřívější označení bylo osobnost agresivní nebo explozivní. Tuto poruchu charakterizuje psychická labilita. Pacienti neovládají své chování vůlí. Jedinec jedná impulzivně, bez ohledu na následky. Projevují se u něj výbuchy hněvu, zuřivosti, zejména při kritice. Pacienti trpí nevypočitatelnou a nestálou náladou. typ hraniční: jedinci s tímto typem poruchy mají nejasné představy o své osobě, chybí jim pocit „vnitřní konzistence“. Jejich chování vede ke snaze vyhýbat se odmítnutí. Trpí chronickým pocitem prázdnoty. HISTRIONSKÁ PORUCHA OSOBNOSTI Starší označení poruchy je osobnost hysterická a také psychoinfantilní. Jedinec se soustředí pouze na sebe, vyhledává situace, kdy je středem pozornosti. Navenek se chová velmi dramaticky, teatrálně, nestále a labilně. Také u něho může přetrvávat stálá nespokojenost s tím, jak věci vypadají, neustálé problémy v mezilidských vztazích, často mění názory a je snadno ovlivnitelný. Má sklon k trvalému vyžadování ocenění, lhavosti, často manipulují s druhými k dosažení svých vlastních cílů a intrikují. V neznámé společnosti se mohou pacienti projevovat jako zábavní společníci. Rádi podle své nálady manipulují se svým okolím. Stále chtějí být středem pozornosti. Výrazně dbají na svůj zevnějšek. Nejsou schopni hlubších vztahů. Okolí je často hodnotí jako nespolehlivé a sobce. Vnitřní přesvědčení a logika: "Druzí si mě nebudou vážit pro mě samotného. Když nebudu zábavný, nebudu pro druhé přitažlivý. Když se budu chovat dramaticky, získám pozornost druhých a jejich přijetí. Jsem velkolepý. Lidé jsou tady proto, aby mi sloužili nebo aby mě obdivovali."
ZÁVISLÁ PORUCHA OSOBNOSTI V minulosti byli jedinci označováni za osobnost astenickou, inadekvátní, pasivní či poraženeckou. Typické pro tuto poruchu je neschopnost se osamostatnit, závislost na jiné osobě. Jedinci trpí úzkostí a strachem, jsou pesimističtí. Obtížně dosahují radosti. Rychle se s druhou osobou sbližuje, přilne na ni a poté trpí chronickým strachem, že je tato osoba opustí. Charakteristické je také snížené sebehodnocení, pocit neschopnosti a bezmoci, bez životní síly. Vnitřní přesvědčení a logika: "Jsem bezmocný. Kdybych se spoléhal na sebe, selhal bych. S pomocí druhých přežiji, budu šťastný apod. Potřebuji druhé, aby mi stále dodávali podporu a odvahu. Druzí by se o mě měli postarat."
ANXIÓZNÍ PORUCHA OSOBNOSTI Jinak lze tuto osobnost nazvat jako vyhýbavá. Jedinci trpí trvalými a pronikavými pocity napětí a obav. Jsou přesvědčeni o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti a vlastní méněcennosti. Straní se kolektivu, nemají chuť se stýkat s lidmi z obavy, že nebudou oblíbeni, přecitlivělost na odmítnutí a kritiku. Nadměrně se zabývají kritikou druhých. Často se také vyhýbají nejistým sociálním a pracovním činnostem, nechtějí být za nic odpovědni a nenápadně se vymlouvají. Vnitřní přesvědčení a logika: "Jsem nežádoucí, neschopný, společensky neobratný. Kdyby mě lidé skutečně poznali, odmítli by mě. Když se budu přetvařovat, možná mě přijmou."
ANANKASTICKÁ PORUCHA OSOBNOSTI Základním rysem této poruchy je perfekcionismus, zabývání se detaily na úkor kvality, puntičkářství a nadměrná svědomitost. Jedinci jsou většinou paličatí. Vyžadují nerozumné požadavky na způsob práce druhých, mají vtíravé a nevítané myšlenky a nápady. Velice často moralizují, hodnotí a kontrolují. Vnitřní přesvědčení a logika: "Když nebudu 100% zodpovědný, může se mi zřítit svět. Když zavedu přesná pravidla, dopadne to dobře. Druzí mohou být nezodpovědní."
PŘÍČINY VZNIKU: Příčiny vzniku poruch osobnosti mohou být genetické predispozice, prenatální (zátěžové faktory působící na těhotnou matku), perinatální vlivy (drobná poranění mozku dítěte při porodu), které mohou negativně ovlivnit vývoj mozku. Klíčové je potom rodinné prostředí v raném dětství - rizikový faktor představuje přítomnost rodiče s duševní poruchou nebo poruchou osobnosti, týrání nebo sexuální zneužívání dítěte, příliš tvrdá výchova i přílišné rozmazlování, neúplná rodina, hyperprotektivita spojená s nelibostí rodičů v případě, že se u dítěte začnou objevovat přirozené tendence k autonomii a osamostatnění, atd. Poruchou osobnosti trpí asi 6 –9 % populace.
LÉČBA: Lidé trpící poruchou své symptomy většinou považují za přirozenou součást své povahy a o své „normalitě“ jsou přesvědčeni. Společně s poruchou osobnosti se mohou objevit i jiné psychické potíže jako jsou úzkosti, deprese sklony k zneužívání alkoholu či drog, nebo závislost na nich, tendence k sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, psychosomatické potíže (zdravotní potíže bez jasného tělesného původu), depersonalizace a derealizace, i přechodné psychotické stavy. Pacienti obvykle vyhledávají lékaře právě kvůli svým aktuálním problémům. Většinou se nadměrně dožadují odstranění svých nejrůznějších obtíží, ale zároveň rychle doporučení lékaře odmítají. Nedostatečná spolupráce pacienta většinou vede k předčasnému ukončení samotné léčby. Proto jsou poruchy osobnosti považovány za obtížně léčitelné. Ke zlepšení dochází relativně pomalu.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJE BOUCHAL, Milan, ČEŠKOVÁ, Eva, a ŠVESTKA, Jaromír. Akutní psychiatrie. Učební text pro lékařské fakulty. 1. vyd. Brno: Lékařská fakulta MU, c1993. ISBN 80-2100556-4. COHEN. R. Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi. Praha: Portál 2002. ISBN 80-7178-497-4. DUŠEK. K. Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada. 2010. ISBN 978- 80-247-1620-6. HARTL. P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál 2000. ISBN 80-7178-204-1. HÖSCHL, C.; LIBIGER, J.; ŠVESTKA, J. Psychiatrie. Praha: TIGIS, spol. s.r.o., 2002, 895 s. ISBN 80-900130-1-5 HÖSCHL, C. Psychiatrie pro praktické lékaře. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1996. 424 s. ISBN 80-85-787-96-2. CHROMÝ, K. Duševní nemoc: Sociologický a sociálněpsychologický pohled. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 84 s. ISBN 80-201-0050-4. KRATOCHVÍL, J. Základy psychoterapie. Praha: Portál. 2006. ISBN. 80-7367-122-0. LANYADOVÁ. M., HORNEOVÁ. A. Psychoterapie děti a dospívajících. Praha: triton 2010. ISBN 80-7254-568-X MALÁ. E. Schizofrenie v dětství a adoscelenci. Praha: Grada 2005. ISBN80-247-0737-3. MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice. Olomouc: UP, 2005. ISBN 80-244-1075-3. PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. 2. vyd. Praha: Graad Publishing, 2004. 204. s. ISBN 80-247-0542-7. PRÁŠKO. J. Poruchy osobnosti. Praha: Portál. 2009. ISBN 978-80-7367-558-5. RABOCH, J.; PAVLOVSKÝ, P. Psychiatrie: minimum pro praxi. 2 vydání. Praha: Triton, 2001, 207 s. ISBN 80-7254-156-0 RABOCH, J.; ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie. Praha: Galén, 2001, 622 s. ISBN 80-7262-140-8 STYX, P. O psychiatrii: Jak žít a jednat s duševně nemocnými lidmi. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 178 s. ISBN 80-7226-828-7. SVOBODOVÁ, J. Psychiatrie. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 78 s. ISBN 978-80-7368-235-4. VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. Praha: Karolium 2004. ISBN 80-246-0841-3. ZVOLSKÝ, Petr, et al. Obecná psychiatrie. Učební text pro lékařské fakulty UK. 2. vyd. Praha : Karlova univerzita v Praze, c2006. 192 s., ISBN 80-7184-494-2. Internetové zdroje: www.wikipedia.org www.schizofrenie.psychoweb.cz http://www.uzis.cz http://dusevni-poruchy.zdrave.cz