ROČNÍK 02
ČÍSLO 5/2003
LISTOPAD/PROSINEC
Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITE S
Vychází jako program 11. přehlídky české dokumentární a animované tvorby 27. – 29. 11. 2003
MOVIE & TV STUDIO MAT
Hajadla
Studio Virtual – studio, které má zvuk! • Natáčení zvuku na lokacích • Pronájem exteriérové zvukové techniky • Zpracování kontaktního zvuku, čištění • Střih obrazu off-line/on-line na AVID Media Composer • Natáčení post-synchronů a dabingu • Natáčení zvukových efektů – ruchy • Výroba míchacích pasů na ProTools s využitím banky SFX • Natáčení a mix filmové hudby do formátu 5.1 (Dolby Digital, DVD) • Finální mixy ve formátech Stereo, Dolby Surround Prologic, Dolby SR, Dolby Digital Surround EX ✔Již desátý rok poskytujeme komplexní zvukové služby pro film, televizi a rozhlas. ✔Po několika desítkách filmů zpracovaných ve formátu DOLBY SR letos nabízíme nejnovější formát filmového zvuku DOLBY DIGITAL Surround EX. ✔Multifunkční míchací hala je vybavena jako jediná v ČR plně digitálním mixážním stolem AMS NEVE Logic 3, s úplným záznamem všech operací (full automatization). ✔Srdcem všech pracovišť jsou zvukové stanicem ProTools , propojené rychlou datovou sítí. ✔Čištění kontaktního zvuku pomocí technologie Dolby Background Suppressor pomáhá minimalizovat počet záběrů post-synchronovaných z technických důvodů. ✔Zvuková banka disponuje více než 30.000 tituly zvukových efektů a hudeb všech žánrů. ✔Obrazová nelineární střižna AVID Media Composer s Film Options umožňuje střih v Off-line i On-line kvalitě. Velkoplošná televizní projekce BARCO pomáhá zvýšit
Bystrou‰ka – studio zvukÛ Zvukové studio společnosti Bystrouška se po loňských povodních podařilo znovu otevřít a významně rozšířit. Funguje od roku 1997 a je zaměřeno především na zvukovou tvorbu původních celovečerních filmů. Podílí se na tvorbě předních českých režisérů a spolupracuje také na řadě zahraničních projektů. Zajišťuje kompletní zvukový servis (záznam, postprodukce, mix) a poskytuje pronájem špičkové exteriérové zvukové techniky. Práce studia byly významně oceněny doma i v zahraničí. Další informace na www.bystrouska.cz
Dolby Digital and double-D symbol are trademarks of Dolby Laboratories
Kontakty : AMP, spol. s r.o. – Studio Virtual e-mail:
[email protected] Bystrouška, spol. s r.o. – Studio Virtual e-mail:
[email protected] Nám. 14. října 2, 150 00 Praha 5 Tel.: 257 312 525 Fax: 257 321 226, GSM port: 608 312 525
EDITORIAL Na shledanou v MATU! Synchron, který držíte v ruce, je zároveň katalogem 11. přehlídky české dokumentární tvorby, kterou začal FITES organizovat právě před deseti lety. Svéráznou novinkou letošního ročníku je, že poprvé se akce koná bez podpory Ministerstva kultury ČR, ale o to víc může těšit fakt, že jsme tuto tradici nemuseli přerušit právě díky většině členů FITESu, která zaplatila členské příspěvky a v mnoha případech je dorovnala i za minulá období. Přehlídka je reprezentativním výběrem toho nejlepšího, co na české audiovizuální scéně za poslední rok vzniklo. V programu logicky převažuje tvorba České televize, ale vaší pozornosti by neměly uniknout i zajímavé snímky filmových škol, mnohé ověnčené cenami ze zahraničních i domácích mezinárodních filmových festivalů. Přitažlivou součástí programu přehlídky je i další Čtvrtletník, panelová diskuse, v níž si na téma „Jaký bude rok 2004 a Česká televize?“můžete popovídat i vy s generálním ředitelem Mgr. Jiřím Janečkem a jeho nejbližšími spolupracovníky z managementu. Přehlídka se rovněž
žel takto připomenout. Ve Zprávách z Nuslí přinášíme nabídku DILIA k zastupování při uzavírání smluv s Českou televizí. Podruhé se v SYNCHRONU objevuje rubrika Český animovaný film, kterou rediguje Mirka Humplíková. Kromě bilanční úvahy o nedávné minulosti české animované tvorby přináší dva zajímavé rozhovory: s veteránem oboru Václavem Bedřichem a Dagmar Doubkovou, která podle knížky Marie Kubátové a spolu se svým mužem a synem připravuje nový seriál Večerníčků. Pod názvem Hajadla jej Česká televize uvede v roce 2005, ale dva z mnoha dalších protagonistů se vám představili už nyní na obálce tohoto čísla.
Tradičně obsáhlá je i tentokrát rubrika Úvahy a názory. Nepřehlédněte v ní smutnou rekapitulaci řady privatizačních případů naší kinematografie, jak je
Z obsahu 2 3 5
Naši jubilanti Členské příspěvky Zprávy z Nuslí Český animovaný film Václav Bedřich, Dagmar Doubková
9 10 13
vrací k tradici matiné, které se uskuteční v poslední den, tj. v sobotu; tentokrát je věnováno tvorbě první české ženy-kameramanky a dlouholeté střihačky Krátkého filmu Marii Křížkové, která koncem listopadu oslaví významné životní jubileum. Program 11. přehlídky je jako vždy nabitý – takže na shledanou v MATU! O členských příspěvcích sice už slovo padlo, ale nezbývá než připomenout i naši stálou rubriku, v níž tentokrát uvízlo i několik desítek hříšníků, kterým jejich základní členskou povinnost musíme bohu-
27 32 35 36 39
Z V. sjezdu KINOSu 36. Čtvrtletník Program 11. přehlídky české dokumentární a animované tvorby Festivaly a soutěže Televize v ČR a na Slovensku Zachraňují dědci svět? Rozhovor s Jarmilou Šusterovou a Milanem Škodou IN MEMORIAM Jindřich Fairaizl, Jan Kališ, Miroslav Ráž, František Mikeš
Autoři fotografií: David Kraus, Martin Skyba, Majka Šandová, Oldřich Tocauer, Jan Tománek (obálka) a archivy České televize, NFA a FITESu.
SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831-021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Miroslava Humplíková (animovaný film), Marie Šandová, Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba a Jan Štern. Sazba a grafická úprava TOP Partners. Vychází 5x ročně za finanční podpory Ministerstva
rozebírala na nedávném V. sjezdu Odborového svazu KINOS jeho předsedkyně Adriena Jirková. Několik stránek zajímavého čtení pak přináší také stenografický záznam 36. Čtvrtletníku, který byl tentokrát věnován zkušenostem z natáčení v zahraničí a doma. Tak, jak se o ně podělili Bernard Šafařík a Zdeněk Roman. O festivalech a soutěžích přinášíme informace pravidelně a není tomu jinak ani nyní. Kromě výsledků se tentokrát dovíte i o tom, jak Ondřej Suchý vedl svůj první seminář. Připomínáme dále, že se blíží vyhlášení letošních Trilobitů a Ceny Vladislava Vančury v Berouně (a tentokrát to bude tady už počtvrté a poprvé v nových reprezentačních prostorách berounské radnice v bývalé vile podnikatele, obchodníka a mecenáše Martina Dusla). Přehlédnout byste neměli ani výzvu týkající se ceny VOX HUMANA. Srovnání působnosti veřejnoprávní televize v České a Slovenské republice z pera Nikolaje Savického vychází pro Prahu, Brno a Ostravu celkem příznivěji. Jaké jsou další šance na financování nových audiovizuálních projektů, přibližují informace z české kanceláře MEDIA Desk. Příspěvek Anděly Špindlerové z Londýna nakousl problém, který je živý i u nás totiž, jak se uplatňují v televizi ti dříve narození. Následující malá recenze Josefa Eismanna o zatím posledním dokumentárním pořadu Jiřího Krejčíka na to trochu odpovídá – i když je v titulku tohoto článečku Zachraňují dědci svět? otazník. V rozhovoru s Milanem Škodou, příznivcem našich Trilobitů, vás zavedeme do největšího fotografického centra v Čechách, které sídlí v paláci Langhans ve Vodičkově ulici v Praze. Další interview zahajuje řadu, v níž vás postupně seznámíme s tím, co nyní dělají bývalé hlasatelky Československé televize. Daniel Růžička jako první vyzpovídal Jarmilu Šusterovou-Horčičkovou. A na závěr rubrika nejsmutnější, nicméně k životu patřící. Věřím, že i tento SYNCHRON obohatí vaše volné chvíle, a tak se už teď těším na setkání s vámi koncem listopadu v MATU. A nezbývá než opakovat přání, abyste bohatli při každém adventním rozjímání, z nichž si do svátků nejkrásnějších a do nového roku odnášejte to nejlepší pro sebe i své blízké… Martin Skyba místopředseda FITESu
kultury ČR a Nadace ČLF. Evidence MK ČR č. E 13763. ISSN 1213-9181. Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 721 407 486. Toto číslo bylo dáno do tisku 5. listopadu 2003. Předplatné 300 Kč (včetně poštovného) je pro členy FITESu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 50 Kč.
SYN C H RO N Synchron 5
2003
E-mail:
[email protected]
http://www.fites.cz 1
Z E Ž I V OTA F I T E S U
NAŠI JUBILANTI 50 Daniel Dítě, herec a režisér dabingu *21. 1., Dušan Kukal, dramaturg, producent, ředitel *17. 2., Jiří Kodeš, herec, úpravce a režisér dabingu *25. 2., Ak. arch. Svatava Součková, architektka *9. 3., Vladimír Kunz, scenárista, režisér, popularizátor vědy *24. 3., PhDr. Anna Kareninová, překladatelka *28. 3.
55 Věra Čejková, střihačka *11. 2., Alexander Lukeš, dramaturg, scenárista *16. 3., Jagoda Hozo-Lazarević, scenáristka *27. 3. 60 Maxmilián Petřík, scenárista a režisér *1. 1., Milan Švihálek, scenárista, dramaturg *11. 1., Kristián Hynek, kameraman *26. 1., Petr Švéda, režisér *28. 1., Jiří Vanýsek, režisér *3. 2., Jiří Kubíček, dramaturg, scenárista, pedagog *6. 2., Lordan Zafranović, režisér *11. 2., Alena Berková, dramaturgyně a scenáristka *20. 2., Jan Gogola, dramaturg, scenárista, pedagog *24. 2., Marie Žochová, dramaturgyně, scenáristka, moderátorka *1. 3., Libor Sedláček, mistr zvuku *9. 3., Naďěžda Coufalová-Wewiorová, úpravkyně dabingu *24. 3.
65 Petr Weigl, režisér *16. 3. 70 Jan Schmidt, režisér *3. 1., Hanka Horáková, režisérka *24. 2., Helena Sýkorová, dramaturgyně, scenáristka *25. 2., Milena Vostřáková, moderátorka *2. 3., Jindřich Brössler, kameraman *16. 3., Richard Honzovič, moderátor *17. 3.
75 Věra Chytilová, režisérka, scenáristka *2. 2., Olga Šišková, animátorka *6. 2., Jiri Průcha, kameraman *1. 3. 80 Miloslav Hůrka, hudební režisér a skladatel *3. 1., Stanislav Remeš, režisér animovaných filmů, výtvarník *17. 1., Miloslav Třešňák, kameraman *20. 2. 85 PhDr. Přemysl Prokop, kameraman *11. 1. V prvním čtvrtletí čtvrtého roku třetího tisíciletí si připomeneme (a někdy i spolu s nimi), že své narozeniny oslaví i tito zplozenci předchozího jara a léta: nestor českých filmových režisérů Otakar Vávra, *28. 2. 1911, byvší válečný zpravodaj a pak hlavně renomovaný režisér tady i ve světě Jiří Weiss, *29. 3. 1913, nejen cestovatel do pravěku a pohádkový scenárista J. A. Novotný, *23. 3 1918, loutkář, který je symbolem luminiscence František Tvrdek, * 26. 1. 1920, erudovaný filmový kritik a výtečný překladatel literárních skvostů ze sladké Francie Gustav Francl, *28. 1. 1920, umělecký maskér Miloslav Jandera *23. 2. 1921, televizní publicista PhDr. Jiří Látal, *13. 1 1922, Štěpána svého opora Lada Vacková, *4. 3. 1922, mistr střihu Jaromír Janáček, *6. 1. 1923, kameraman a pedagog Ilja Bojanovský, *20. 1. 1923, ta, která pomáhala slávě českého animovaného filmu Zdenka Skřípková, * 13. 2. 1923, a spolu s ní i jeden ze zakládajících této slávy, dramaturg Jindřich Vodička, *17. 2. 1923, televizní režisér hlavně pro mladé Pavel Kraus, *23. 2. 1923, angažovaný důchodce Ota Skalski, *12. 3. 1923, režisér a scenárista Milan Pavlík, *4. 3. 1923, vídeňský Čech a krumlovský porotce kameraman Hanuš Polák *8. 1 1925, herec Gustav Vondráček *12. 1. 1925, televizní střihačka jedna z prvních Jarmila Vlčková *23. 2. 1925, kameraman a správce košířských obecních domů Josef Pešek *28. 2. 1925, spoluzakladatel české televizní dabingové školy, režisér a úpravce PhDr. Zdeněk Coufal *15. 3. 1925, Doc. PhDr. Jaroslav Bílek, CSc., teoretik a kritik *1. 1. 1927, Josef Vaniš, kameraman *6. 1. 1927, PhDr. Zdeněk Smejkal, kritik a teoretik, pedagog *12. 1. 1927, Ing. arch. Aleš Voleman, filmový a televizní architekt *4. 2. 1927, Doc. Ing. Tomáš Kulík, režisér *8. 2. 1927, Vlasta Styblíková, střihačka *25. 2. 1927, Mgr. Jiří Ployhar, fotograf a kameraman *28. 3. 1927, Karel Forst, dramaturg a scenárista *20. 1. 1928, Zdeněk Kopáč, scenárista, režisér, dokumentarista *20. 1. 1928, Ludvík Kadleček, režisér *22. 1. 1928, Zdena Josková, dramaturgyně *18. 2. 1928, PhDr. Štěpán Koníček, hudební skladatel a dirigent *7. 3. 1928, Věra Barešová, překladatelka, úpravkyně *9. 3. 1928.
Jeden z prvních signatářů Charty 77, zakladatel Masarykova demokratického hnutí a jeden z prvních obnovitelů FITESu po Listopadu 1989
PhDr. Emil Ludvík převzal při příležitosti 85. výročí založení Československa 28. října 2003 na Pražském hradě
Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Blahopřejeme!
Noví členové Na schůzi výkonného výboru konané 22. září 2003 byli jako noví členové Českého filmového a televizního svazu přijati FITES televizní střihač Jindřich Juna a rozhlasový a televizní publicista, scenárista i moderátor byvších oblíbených „kavárniček“ z Ostravy Ondřej Suchý.
Členské příspěvky Navazujeme na stejnou rubriku z minulých čísel a pokračujeme v seznamu členů, kteří poslali příspěvky v období od uzávěrky SYNCHRONU č. 4 do uzávěrky tohoto čísla, tj. od 10. září do 28. října 2003.
Roční příspěvek činí 500 Kč při zachování 50% slevy pro důchodce. Připomínáme i proto, že někteří z Vás – patrně ze setrvačnosti – poslali o stovku méně! Úlevy pro studenty a kolegy v pracovní neschopnosti a rovněž pro, členky na mateřské dovolené lze dohodnout s Výkonným výborem. Členové starší 65 let jsou od placení příspěvků osvobozeni, ale jak se můžete stále v této rubrice přesvědčovat, převažují ti, kteří posílají dobrovolné příspěvky. 2
Roční předplatné SYNCHRONU činí včetně poštovného 300 Kč (členové FITESu je mají zahrnuto v členském příspěvku). Pokud jste někam založili složenku, zavolejte – pošleme. Příspěvky můžete uhradit též bezhotovostním převodem na náš účet č. 26831-021/0100. Členové žijící v zahraničí mohou poslat šek v kterékoli měně. Od 10. září jsme tedy mohli dodatečně připsat zaplacené příspěvky Jiřině Volkové, která je poslala už 12. června, ale naší nepozorností, za níž se omlouváme, jsme je neidentifikovali. Dále zaplatili tito kolegové a kolegyně: Alexander Lukeš (málo), George Aghatonikiadis (2001–2003), MgA. Jan Brichcín (2003), Svatava Součková, Antonín Trš (2001–2003) , Martin Švoma (včetně zápisného), Zuzana Kopečková, Josef Škvorecký (šekem, dík! – a vůbec nezapomínáte, jak jste napsal, pane doktore!), Ondřej Suchý (včetně zápisného), PhDr. MgA. Vlasta Svobodová, PhDr. Jana Hrušková, Lordan Zafranović a PhDr. Přemysl Prokop. Synchron má novou předplatitelku, jíž je Katy Stifterová z Ministerstva financí ČR – Generálního ředitelství cel. Počátkem června jsme rozesílali dopisy, v nichž jsme dlužníkům příspěvků připomínali tu větší, tu menší nedoplatky za roky 2001–2003. Je potěšitelné, že necelé dvě stovky členů na dopis reagovaly tím nejlepším způsobem: Synchron 5
2003
Z E Ž I V OTA F I T E S U zaplacením příspěvků. Necelá desítka členů poslala omluvný dopis nebo mail, v nichž vylíčili své složité finanční problémy se slibem, že uhradí, jak jen to bude možné; samozřejmě, že tato sdělení bereme i nadále na vědomí. Bohužel stále čekáme na odpověď skoro sedmdesáti členů, u nichž výkonný výbor rozhodl, abychom jim nyní znovu jejich základní členskou povinnost tímto připomněli. Jsou to např.: Marek Beneš, Pavel Beneš, Petr Brada, Tereza Brdečková, Věra Čejková, Pavel Dlouhý, Lubor Dohnal, Martin Dolenský, Jan Eliáš, Martin Faltýn, Pavlína Fechterová, Jaromír Hasoň, Tomáš Hejtmánek, Alena Hynková, Jiří Chalupa, Igor Chaun, Pavel Jandourek, Pavel Kačírek, Tomáš Kepka, Pavel Koutský, Jiří Kratochvíl, Václav Křístek, Miloslav Kučera, Vladislav Kvasnička, Antonín Lhotský, Alexander Lukeš, Igor Luther, Andrea Majstorovičová, Miodrag Maksimovič, Julius Matula, Ivan Misař, Jiří Nekvasil,
ZPRÁVY z NUSLÍ ✓ Ve čtvrtek 9. října 2003 se v kinu Ponrepo sešla početná účast bývalých spolupracovníků, herců a příznivců režiséra Karla Steklého, aby vzpomněli den jeho narození před 100 lety. Po přivítání zástupcem Národního filmového archivu se historik Zleva: Věra Líznerová-Steklá, Oldřich Velen a Jiří Zobač
PhDr. Josef Tomeš krátce zmínil o životě a tvorbě Karla Steklého. Byly promítnuty ukázky z jeho filmů i z těch, k nimž napsal pouze scénář. Program doplnily i záběry jeho samotného při filmování. Z memoárové knížky Karla Steklého „Život v inkognitu“ přečetl několik úryvků Otakar Brousek starší. Večer se stal i příjemným setkáním pamětníků a všichni projevovali vděk architektce Věře Líznerové-Steklé, M.H. která setkání a program připravila. ✓ Jak už jsme naše čtenáře informovali v minulém čísle uskuteční se od 22. ledna do 18. dubna 2004 v Academy of Motion Picture Arts and Sciences v Los Angeles výstava Českého filmového plakátu v rámci projektu na propagaci české kinematografie. Slavnostního zahájení se zúčastní mi-
Richard Němec, Dalibor Nytra, František a Vladimír Okrouhlíkové, Simona Oktábcová, Štefan Oršoš, Miroslav Petráček, Jan Petras, Josef Plšek, Jiří Polák, Jarmila Poláková, Emilie Rážová, Jaroslav Růžička, Milan Růžička jun., Rudolf Růžička, Milan Rychecký, Pavel Semrád, Eliška Schmidtová, Mgr. Simona Skořepová, Karel Slach, Mgr. Rudolf Störzer, Jiří Šesták, PhDr. Michal Šobr, Radim Štětina, PhDr. Eva Štorková, Vojtěch Štursa, Petr Švéda, Jiří Vanýsek, Jaroslav Večeřa a Petr Zrno. Vážení takto oslovení: někteří z vás mají nedoplatky třeba jen za jeden rok, jiní za dva i za tři. Však to víte ze zmíněného jarního dopisu. Všem vám stále posíláme SYNCHRON, ale zatím ani od jednoho (jedné) z vás nepřišel dopis či jiná zpráva (telefonická, faxová, mailová), že jste z různých důvodů přestali mít o FITES zájem. Tak se už konečně vyslovte. Bude to rozumné… Dík!
nistr kultury Pavel Dostál. Začátkem listopadu navštívila ČR Ellen M. Harringtonová, vrcholná představitelka managementu Academy. Účelem její návštěvy bylo propagovat činnost a poslání Academy, jejíž jednou (a nejznámější) součástí je každoroční udělování Oskarů, a navázat styky Academy s oficiálními místy (MK ČR, MG Brno, ČFTA a s MFF Karlovy Vary). V této souvislosti jedná generální konzulka ČR v Los Angeles Margita Fuchsová o dalších doprovodných akcích tohoto projektu: prezentace Ateliérů Bonton Zlín a jejich produkce (animovaná tvorba, Mezinárodní dětský filmový festival, Filmová škola), retrospektiva filmů Juraje Jakubiska, přehlídka dokumentárních filmů s lidsko-právní tématikou a přehlídka studentských prací FAMU. ✓ Bohužel až po uzávěrce můžeme oznámit, že Asociace producentů v audiovizi vyhlásila konkurs na obsazení místa koordinátora Českého filmového výboru (informační servis pro zahraniční filmové štáby, konzultační činnost v audiovizuální oblasti, koordinace jednání o podmínkách natáčení v ČR, publikační činnost, aj). Uchazeči museli splňovat tyto požadavky: velmi dobrá znalost AJ, plynulá znalost dalšího světového jazyka, práce na PC, organizační a komunikační schopnosti, časová flexibilita, znalost a praxe v oblasti české kinematografie vítána. Nabídky společně s životopisem a fotokopií dokladu o dosaženém vzdělání bylo nutné zaslat do 7.listopadu 2003 na adresu: APA – Asociace producentů v audiovizi, Národní 28, Praha 1, 110 00, fax: 221 105 303, e-mail:
[email protected] ✓ I na jiném místě v tomto čísle připomínáme, že
slavnostní vyhlášení letošních Trilobitů, Ceny Vladislava Vančury a Čestných uznání se koná 13. prosince ve 13 hodin v Duslově vile v Berouně. Fites organizuje jako každý rok společnou dopravu pohodlným autokarem, který odjede ze stanice metra B STODŮLKY 13. prosince v 10.30 hodin, tedy tak, aby účastníci slavnostního předání mohli nadýchnout také atmosféru tradičních berounských Vánočních trhů se živým Betlémem. Nezapomeňte se přihlásit včas! Záznamy na místa v autokaru přijímá kancelář Fitesu do pondělka 8. prosince 2003 – telefonicky, faxem a rovněž na naši e-mailovou adresu! ✓ Ze zpravodaje Syndikátu novinářů ČR „mediažurnál“ přetiskujeme výzvu nizozemské společnosti, která připravuje výstavu fotografií World Press Photo 2004, autorům. Soutěžní snímky zasílejte na adresu WPP, Jacob Obrechtstraat 26, 1071 KM Amsterdam, The Netherlands nejpozději do 15. ledna 2004. Přijímají se černobílé pozitivní snímky, barevné fotografie, černobílé i barevné diapozitivy, digitální černobílé a barevné fotografie. ✓ Výzva otištěná na str. 5 minulého čísla SYNCHRONU, abyste se stali spoluautory titulních stránek našeho časopisu, zůstala bohužel bez uspokojivých odpovědí. Je to snad tím, že naši dokumentaristé málo točí? Hrané filmy a televizní inscenace se nenatáčejí? Těšíme se, že vás bude více, kdož zvednou hozenou rukavici Jana Tománka, jehož dobrosrdeční skřítkové ozdobili obálku tohoto čísla. Přesto pro osvěžení vaší paměti tuto výzvu otiskujeme na jiném místě znovu.
P O Z VÁN K A na 3 7. ČT VR TL ETN Í K F ITE S U , panelovou diskusi i tentokrát na aktuální téma:
Jaký bude rok 2004 a Česká televize? (Stabilizace televize veřejné služby v očekávání nového zákona o ČT a zvýšení koncesionářského poplatku. Program vysílání: změny a novinky. Co přinesou nové honorářové sazebníky?) O účast v panelu byli požádáni: Mgr. Jiří Janeček, generální ředitel ČT, Petr Erben, ředitel výroby ČT, Markéta Luhanová, ředitelka programu ČT a zástupce Rady ČT.
Těšíme se na vás ve čtvrtek 26. listopadu 2003 od 17 hodin v projekci filmového a televizního klubu MAT, Karlovo nám. 19, Praha 2. Čtvrtletník je součástí programu 11. přehlídky české dokumentární a animované tvorby. Český filmový a televizní svaz Fites zve všechny, kteří to s Českou televizí myslí dobře! Synchron 5
2003
3
Z E Ž I V OTA F I T E S U Dopis předsedovi a místopředsedovi Fitesu ze dne 16. října 2003 určený všem členům: Vážení pánové, zasílám Vám tento dopis jako reakci DILIA na neutěšený stav v České televizi, jinak řečeno jako nabídku služeb DILIA pro členy FITES. Jak sami dobře víte, Česká televize s největší pravděpodobností přejde od příštího kalendářního roku na zcela jednostranný způsob vyjednávání odměn za vytvoření děl a jejich užití v České televizi s tím, že smlouvy s FITES nebo profesními svazy v audiovizi byly již ukončeny nebo ukončeny v nejbližší době budou. Tvůrci v audiovizi tak již nebudou chráněni při vyjednávání svých smluv profesními smlouvami a budou vystaveni přirozenému nátlaku ze strany pracovníků České televize s tím, že jako umělci nejsou ve smluvních a právních otázkách až na výjimky erudováni. DILIA jako odborná instituce se proto domnívá, že může v této situaci pomoci. DILIA nechce vstupovat do již uzavřených smluv s tvůrci v audiovizi, snad pouze tam, kde ČT své závazky neplní či je plní s prodlením, a to pouze na základě konkrétní dohody s autorem. DILIA vidí svou roli především ve sjednávání nových smluv autorů s Českou televizí, kde může zastoupit autora jak při sjednání smlouvy o vytvoření díla, tak při sjednání smlouvy, kterou je udělováno oprávnění k užití díla (smlouvy licenční). Obě smlouvy jsou v drtivé většině sjednávány s Českou televizí v jednom smluvním dokumentu. Nic nebrání tomu, aby DILIA zastupovala autory buď ve smlouvě o vytvoření díla nebo naopak ve smlouvě licenční, či v obou dohromady. Režijní srážka DILIA při zastupování ohledně smluv o vytvoření díla činí 8 % + DPH z režijní srážky (tj. celkem 8,4 %), u smluv licenčních 10 % + DPH z režijní srážky (tj. celkem 10,5 %). Jelikož si je DILIA vědoma pozitivní role FITES na poli audiovize, nabízí pro jeho členy při zastupování ohledně smluv o vytvoření děl režijní srážku ve výši 7,5 % + DPH z režijní srážky (tj. celkem 7,88 %) a při zastupování ohledně smluv licenčních 9,5 % (tj. celkem 9,98 %). DILIA je za stejných podmínek ochotna zastupovat i autory audiovizuálních děl vyrobených za existence Československé televize, tedy před rokem 1992. V těchto případech však jde pouze o tzv. „reprízné“ či poskytnutí podlicencí jiným televizím, které není Českou televizí hrazeno buď vůbec nebo v marginálních částkách. Je nutno říci i to, že již v současnosti DILIA zastupuje ve shora uvedených případech několik desítek autorů a to, pokud vím, k jejich plné spokojenosti. Vážení pánové, doufám, že s nabídkou DILIA seznámíte své členy a že spolupráce DILIA s autory v audiovizi přinese ochranu jejich práv. S pozdravem JUDr. Jiří Srstka, ředitel DILIA
KLUB KULTURY PŘEKLADU při Ústavu translatologie FF UK v Praze ve spolupráci s Obcí překladatelů a Jednotou tlumočníků a překladatelů připravil pro akademický rok 2003/2004 tyto přednášky s besedami: 2. prosince 2003 – Dobrý dabing a co k němu patří (Cena Františka Filipovského, ve spolupráci s dabingovou sekcí FITES). 2. března 2004 – Mgr. Zuzana Šťastná a Mgr. Stanislav Rubáš: Seminář mladých anglistů při Obci překladatelů jako překladatelská dílna. 30. března 2004 – Jan Mattuš: Překládání a nakládání v Brně 27. dubna 2004 – Lexikografie pro překladatele (jméno lektora bude ještě upřesněno). Závěrečný happening k ukončení 10. ročníku KKP. Vždy v úterý v 17.00 hod K-centrum, Senovážné náměstí 23, Praha 1. Vstup zdarma. V tradiční tombole můžete vyhrát kvalitní knihy.
Dabing a DILIA z DILIA (reakce na sloupek s názvem Dabing a DILIA uveřejněný v Synchronu č. 4, str. 4) V Synchronu č. 4 vyšel sloupek s názvem Dabing a DILIA, kde autor uvedený pod šifrou E. K. poněkud jednostranně líčí situaci dabingových režisérů ve vztahu k DILIA. Tón sloupku mezi řádky či zcela přímo obviňuje DILIA, že vědomě zpochybňuje autorství dabingových režisérů při výkonu kolektivní správy práv autorských. Za prvé chceme upozornit na to, že právě DILIA po udělení oprávnění ze strany MK ČR začala v rozúčtování kolektivní správy za rok 2002 vyplácet odměny právě dabingovým režisérům. Před tímto datem z kolektivní správy nedostávali ani korunu, takže zřejmě těžko chce DILIA
4
za každou cenu dabingové režiséry poškozovat, jak vyplývá z uvedeného sloupku. Za druhé autor článku nikdy bohužel nepochopil – viz jeho příměr k chytré horákyni – že v jednom druhu umělecké práce mohou být výkony či výsledky výkonů, které jsou autorskými díly, ale také činnosti, které s autorským dílem nemusí mít nic společného. Kupříkladu výběr herců pro účely dabingu nikdy nemůže být autorským dílem, naopak autorství k dialogové listině dabingu ano. Stejně tak odpovědnost za výsledek dabingu nemůže být pojímána jako autorské dílo. Odpovědnost je zcela jiná kategorie. Za třetí autora článku popudilo to, že DILIA rozúčtovala kolektivní správu pouze mezi ty dabingové režiséry, kteří byli zároveň autory či spoluautory mluvené složky audiovizuálního díla v jiném jazyce, tedy autory či spoluautory překladu scénáře – dialogové listiny, nebo autory či spoluautory úpravy dialogové listiny po překladu. Šéfové dabingové sekce FITES se dostavili po rozúčtování kolektivní správy do DILIA a byl dohodnut postup, který povede k vyjasnění celé situace až po vypracování znaleckého posudku ze strany Ústavu autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního Právnické fakulty Univerzity Karlovy, který uhradí DILIA. DILIA tedy nic vědomě neporušila a nikoho nechce poškozovat v jeho právech. Je však její povinností ze zákona, aby postupovala s péčí řádného hospodáře, minimálně z toho důvodu, že o částku, jež bude rozúčtována mezi dabingové režiséry, budou ukráceni ostatní autoři v audiovizi, kteří mohou vznést námitky. Na základě shora uvedeného proto nevíme, proč je DILIA ve sloupku líčena jako nepřítel dabingových režisérů, když byl v klidu dohodnut postup, který je plněn a který povede k závaznému výsledku.
Celou záležitost projednala Správní rada DILIA dne 8. 10. 2003 a s výše uvedeným stanoviskem vyjádřila souhlas. Na závěr musíme upozornit na fakt, že podobné diskuse se vedou ve všech státech Evropské unie, dochází dokonce k soudním sporům na toto téma, ale všichni to vnímají jako součást přirozeného procesu. To jen v Čechách se z podobných záležitostí dělá drama a jsou hledáni nepřátelé, proti kterým je nutné bojovat za použití všech prostředků. V Praze dne 15. 10. 2003 Vadim Petrov předseda Správní rady DILIA
JUDr.Jiří Srstka ředitel DILIA
11. přehlídka české dokumentární a animované tvorby se koná ve spolupráci
s Českou televizí a MOVIE & TV STUDIO MAT 27. – 29. listopadu 2003. Podrobný program naleznete uvnitř tohoto čísla na stránkách 13–23. Těšíme se, že přijdete také.
Synchron 5
2003
Č E S KÝ A N I M OVA N Ý F I L M
Ohlédnutí Ministerstvo kultury, odbor hromadných sdělovacích prostředků, dává už několik let dohromady kinematografickou ročenku. Tedy Zprávu o české kinematografii. Jako všechny práce tohoto druhu, je to činnost trpělivá a mravenčí. Celkem nevděčná a docela vyčerpávající pro ty, kteří ji dělají. O to více, že poslední dekáda naší kinematografie je dobou reorganizací, vzniku a zániku studií a filmových i distribučních firem a pracovišť. Záslužná proto, že především na MK jako na oficiálního představitele státu se stále obracejí zahraniční producenti a pořadatelé filmových akcí, kteří nejsou obeznámeni se situací filmové tvorby v ČR. O české animaci jsme se z ročenky 2002 dozvěděli sumarizující údaje: po letech jsme se loni dočkali konečně animovaného programu. Produkce animovaných filmů je stále závislá především na veřejnoprávní televizi. Při malém vnitřním odbytišti je tedy stále naléhavější otázka mezinárodní spolupráce a exportu. Zpráva podrobně seznamuje s velmi často diskutovanou státní podporou, kdy větší peníze nedostala tvorba, ale filmové festivaly. Součet všech těchto položek činil 113 milionů Kč. Není do nich započítán přínos Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Celkové příjmy Fondu dosáhly v roce 2002 téměř 71 milionu Kč. Celkové výdaje Fondu převýšily příjmy o téměř 13 a půl milionu korun. Finanční podporu dostalo 12 animovaných projektů a publikace Animace a doba. Pokud se týká cen, Švankmajerův Otesánek se ozdobil zatím jen domácími, zato předními cenami: Českými lvy za nejlepší film a výtvarné řešení a Kristiánem. Loni vyšly české animované filmy v zahraničí téměř naprázdno. Jen Žáby Jana Tománka získaly na Evropském fóru filmu a televize v Barceloně hlavní cenu. Pirát Jana Bubeníčka dostal cenu za nejlepší animaci na karlovarském MFF a byl vyhlášen nejlepším filmem Festivalu FAMU 2002. Fimfárum Aurela Klimta dostalo cenu Kristián a cenu za nejlepší animovaných film na M F Filmák. A pětidílné pásmo Fimfárum Jana Wericha (režie Aurel Klimt a Vlasta Pospíšilová) cenu Kristián 2002 za animovanou tvorbu. Ostatní pocty pocházejí z premiérového ročníku třeboňského Anifestu. Anifest Třeboň je vůbec novinka ve světě animovaného filmu. Programově svým prvým ročníkem chtěl navázat na domácí tvorbu uplynulého desetiletí. Tak zde byly ceněny známé filmy Michaely
Pavlátové (...až na věky, Řeči,řeči,řeči, Repete), Babalón Michala Žabky, známý Eastern – Krvavý Hugo a pohádka O kouzelném zvonu Aurela Klimta, filmy Pavla Koutského Čaroděj, Koktejl, Mééédia, Má vlast a Pygmalion a loutková pohádka Splněný sen Vlasty Pospíšilové. Animovaným filmem roku bylo Fimfárum, které svým složením zcela symptomaticky ukazovalo probouzející se stav naší animace: ke dvěma dříve natočeným pohádkám, které s loutkami mistrně zvládla Vlasta Pospíšilová, se v pětidílném pásmu připojily tři novější. O režii se podělili Pospíšilová a Klimt. Anifestem Třeboň získal český animovaný film dosud chybějící soutěžní a diskusní fórum a nutnou šanci zviditelnit se víc ve světě. Rok 2001 byl v naší animaci nesporně rokem oživení. Vyrobilo se celkem 90 animovaných titulů, jednotlivých seriálových dílů a drobnějších školních opusů. Dlouhodobý základ samozřejmě tvoří večerníčkovské seriály pro děti, na kterých pracuje studio AAA (dnes v Synchronu v rubrice Co dělají Animáci), AniFilm (Bubáci a hastrmani), Anima (Matylda, My tři braši od muziky), studio KF Bratři v triku (Čarodějné pohádky) a Via Lucis (Oštrozok). Studio Jiřího Trnky dokončilo výše jmenované Fimfárum. V menší míře živily animovaný obor zahraniční zakázky, výroba reklamních spotů, znělek a titulků a jiných drobnějších animací. Stále víc o sobě dávají vědět noví lidé. Produkce pražské FAMU a VŠUP, zlínské Vyšší odborné školy filmové a fakulty mediální komunikace Univerzity T.Bati a Soukromé vyšší odborné školy filmové v Písku tvořila už víc než třetinu nových titulů. Animovaná tvorba je nákladnější, pracnější a dlouhodobější než třeba dokumentaristická. Česká televize do ní v roce 2001 investovala 27 milionů Kč. Dva miliony dostali animáci z Fondu kinematografie. Česká televize, na rozdíl od komerčních stanic, dává animované tvorbě docela velký prostor. V roce 2002 to bylo na ČT 1 skoro 750 titulů, tj. přes 100 vysílacích hodin. Na druhém programu 2 200 animovaných titulů, to je 27,5 hodin vysílání. Tak je tedy především Česká televize garantem podpory české animované tvorby. Z celovečerních filmů bylo loni premiérováno Fimfárum. Navíc bylo vyrobeno celkem devadesát animovaných filmů. Animovaná tvorba má své APD – Sdružení autorů animovaných filmů. Čtyři odborné školy, specializovaný filmový festival a celkem třináct studií. Na tak malou hum zem to není málo. Uvidíme, co přinesl rok 2003.
Lidé české animace Václav Bedřich (28. 8. 1918, Příbram) Je to někdy tak, že veškerá komunikace s člověkem spočívá léta v tom, že mu řeknete Dobrý den. A on vám odpoví Dobrý den. Tak to bylo mezi mnou a Václavem Bedřichem na schodech a chodbách kdysi slavného studia Bratři v triku dvě desetiletí. Věděla jsem, že tento drobný, šedovlasý muž se začervenalýma jakoby zanícenýma očima je vlastně šedá eminence našeho animovaného filmu. Byl u toho, jak se rodil, jak zrál, formoval se. Jak slouPoklad pana Arna (1967)
žil i jak rostl. Zběhl jste z práv. Proč? Kdo byli vaši rodiče? Litoval jste někdy, že jste nedostudoval? Otec byl státní úředník a matka v domácnosti. Já nikdy práva studovat nechtěl. Chtěl jsem do Prahy. Táhlo mě to k výtvarnu. Ale kreslení bylo jen do kvarty. Já neměl k malování a kreslení ani výchovu ani
Synchron 5
2003
vzdělání. Jít to studovat z klasického gymnázia nepřicházelo v úvahu. Když přišli Němci a zavřeli školy, odešel jsem k Rotterovi. K Rotterovi? To byla pražská Škola módního kreslení.. Rotter. Co jste se tam učili? Módní kresbu. Ale i akt, techniky… Jak jste na Rottera přišel? Když na to dnes myslím, je to všechno jako sen. Bydlel jsem tehdy v koleji Arnošta z Pardubic. Přišel tam nějaký doktor Bezpalec, který tam chodil do menzy na obědy, a říkal: „Nechceš ilustrovat pohádky?“ Vzal jsem to. Byla to Princezna z větrné rokle. Bylo dost strašné, co jsem namaloval. Doufám, že ta knížka je k nenalezení… Co AFIT? Právě tyhle svoje ilustrace jsem tam vzal na první pohovor. Dillenz mě vzal. Víte, Dillenz byl vlastně zakladatel českého kresleného filmu. V AFITU se lidi schovávali před nasazením. Když jste přišla na pracák a řekla, že budete pracovat v AFITU, měla jste od nich pokoj. Ostatní, třeba ročník 21, byl automaticky posílán do Říše. Němci chtěli udělat ambiciózně animovanou operu, celovečerní kreslený film. Ano, začínali tehdy patrně pracovat na myšlence vytvořit evropskou protiváhu Disneye. Afit. Před časem se dokonce našly plesnivé kous-
ky filmu, kde je natočena práce ve studiu a záběry z vánočního večírku, animace na Svatbě v Korálovém moři… Ale pracoval jste i s Trnkou. Dělal jsem hned na jeho prvním filmu Zasadil dědek řepu. Pak i na Zvířátkách a Petrovských, na Dárku… Než Trnka vzal vedení studia, uvažovalo se o Zdeňku Seydlovi i o mně. Ale já chtěl jít na Akademii. Já už vás znám jako klasika, někoho, kdo lidi zapracovával, učil, vedl. Od koho jste se učil vy? Animoval jste třeba i filmy o námořníkovi Pepkovi. První Pepci vznikly ve dvacátých letech, úplně na americkém animovaném začátku, u Maxe Fleichera… Onehdy jsem zrovna přemýšlel o zakázkových filmech, kterými jsem začínal. Filmexport byl tehdy čiperný. Sehnali producenta Williama Snydera. Ten přijel do Prahy a přivezl kopii filmu Šťastný lev. Přivezl knížky o Madlence, kterou tam dělal Bosustow. Že máme pokračovat. Byla to báječná práce, klasický typ kresby, nádherná kvalitní ilustrace. Kreslil to nějaký Behlmans. Ty filmy, které jsme podle toho dělali v roce 1960, musí existovat. Rád bych je viděl. Byla to nádherná léta. Na agitkách jste spolupracoval se spoustou výtvarníků. K animaci jste je přivedl. Třeba Adolfa Borna. S Bornem jsme napřed dělali Brýle. Ale filmy se mnou dělal i třeba Zdeněk Seydl, Helena Zmatlíková
5
Č E S KÝ A N I M OVA N Ý F I L M a další… Pomalu se o nás začínalo vědět a dostávali jsme zakázky. Zdravotnické, třeba Nábor dívek do zdravotnictví. Ale i Jak správně topit, Sedací nábytek, Pište správně adresy, nábor dětí do Sokola Pojďte s námi!, byly toho desítky. Oživoval jste kresby mnoha výtvarníků. Byl někdo, kdo zpracovat nešel? Něčí kresba, která se nedala animovat? Nebo těžce? Nebo byla zanimovaná špatně? Nikdo a nikdy. Takového bych si nezvolil, jehož kresba by se nedala animovat. Já byl natolik kritický, že jsem na svých filmech výtvarníka nedělal. A tak jsem musel vybírat. Přivedl jste do animovaného filmu Adolfa Borna, Václava Sivka, Jiřího Šalamouna, Cyrila Boudu. Dělal jste s Miroslavem Štěpánkem. Do animovaného filmu přizval Vladimíra Jiránka. Upravovaly se jejich práce pro film? Nebo se řešila animace? Když jsem dělal třeba film podle Lady, musela se animace podřídit Ladově kresbě. Sám Lada na těch filmech neudělal ani čárku. Jeho knihy mi půjčili v Komenského muzeu a já si z nich vybíral kresby, které jsem použil. Upravil jsem si pro animaci i Maxipsa Fíka. Jak? Trochu jsem ho učesal. Nedávno žena přinesla domů dopisní známku, na které je Fík, a je to ten můj, upravený. Která kresba dala nejvíc práce?
Sredni Vaštar (1981)
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Bavilo mě to. Pracoval jsem celý život s velkou chutí a rád. Bylo to zřejmě neuvěřitelné množství. Strašně jsem se nadřel. Jednou jsem to spočítal. Na jeden večerníček jsem dělal průměrně dvě stě kreseb z každého výtvarníka. Dělal jsem i layout. A kolik těch sérií bylo! Který svůj film máte rád? Poklad pana Arna. A hlavně Sredniho Vaštara. Kvůli výtvarníkovi Petrovi Pošovi a hudbě Ivany Loudové. A seriál Smrtící vůně. U Smrtící vůně jsem byla přikovaná barvami, stylem animace papíru, hudbou, romantikou. Spolupracoval jste s tehdy Vladimírem Kladivou, Františkem Braunem, s Miroslavem Vožniakem… S Vožniakem jsem se stýkal už při našem prvním filmu Homo homini. Dělal tehdy hlídače v zámku na
Zbraslavi. Obcházel galerii každou noc a na důkaz, že kontroloval, zapichoval taková znamínka. Zvláštní člověk. Pamatuju, jak říkal, pane, rychle, dělejte, co mám ještě udělat? Já za dvě hodiny usnu. Vzpomenete na animátory? Skvělí byli Bohuslav Šrámek a Stanislav Látal. Šrámek animoval velmi úsporně. Látal ale potřeboval hodně ručiček i nožiček… Díváte se někdy na Večerníčky? Snažím se to sledovat. Viděl jsem Edudanta a Fraucimora. Je to bezohledné k divákovi, myslím si. Ptal jsem na to vnuka a ten řekl: nemá to děj, ale je to legrace… Nová generace je jiná. Chtěl byste ještě něco dělat? Třeba ještě nějakého Maxipsa…
Co dělají animáci? Hajadla Pro mne je to zde především věc barvy. Už v době, kdy monopolní Krátký film vyráběl stovky večerníčků, vadily mi často jejich mdlé, vyšplajchované barvy. U filmů Dáši Doubkové jsem si vždycky cenila barev. Tam, kde jinde byla lila, měla ona hustou fialovou. Tam kde jinde byla hráškově jemná, měla zelenou jak jarní pažit. Tam kde jinde byla vyblinkaná růžová, měla svou skvělou rumělku. Červená byla hustá hasičská. Nikdy neměla bleděžlutou, ale zlatý hustý okr. Hustou tmavěmodrou. Jablíčko bylo rudé jak granát. Rozchechtané figury princezen měly červené mašle. Tak jak to mají rády děti. Hajadla, tedy skřítkové Kryšpín, Silvestr a Vendelín s protihráčem černým skřítkem Barnabášem a zlomyslnou myškou Eliškou, jsou taky takoví. Mají žlutý, modrý a červený kabátek, pruhované čepičky, motýlek, cvikr. Hajadla jsou lesní skřítci, kteří na přání vyrábějí pro zvířátka sny. Bude to televizní večerníčkovský seriál. Předlohou byla knížka Marie Kubátové, kterou si manželé Dagmar Doubková a Jan Tománek přepsali pro animaci. Seriál je loutkový v kombinaci s papírkem. Pět základních loutek, v každém díle přibude další. Jsou vlastně plastické. Mají nejen lipsing. Hýbat lze celým obličejem, můžou se mračit, zvedat obočí i práskat vousama. Klasické kostry jsou dílem Milana Vinše. Stříhá a počítačové triky dělá syn Jan. Hudba Petr Skoumal. Skřítky budou namlouvat Naďa Konvalinková, Jiří Lábus a Ota Jirák. Jste první, kteří u nás točí večerníčky tímhle způsobem… Můžeme zhustit děj, naučili jsme se pracovat s morfingem. Na počítači se dá dělat všecko to, co dřív bylo velmi pracné, vyvazování loutek apod. Vklíčujeme keře a stromy, zrychlíme pohyb, krok, množíme obrázky. Můžeme mazat, hned vidíme výsledek a tak pořád vylepšujeme. Navíc je to všecko levnější než klasický způsob. Máme štěstí, že náš syn umí s computerem takto pracovat. Dnes vládne mezi dětmi už jiná estetika než za Trnky. Používáme klasickou loutku a la Trnka, ale snažíme se, aby na tom bylo vidět jednadvacáté století. Příběhy jsou dynamické, střih je rychlý, chvílemi je to až crazy.
6
Pro jaký věk jsou Hajadla určeny? Lehce předškolní. Chceme, aby to bylo veselé. Navazujeme na prazáklad, který je u paní Kubátové, na klasickou českou pohádku. Před časem se zdálo, že animační řemeslníci vymřou a nebude už českého loutkového filmu. Kdo vám animoval? Naučili jsme se to sami, právě z této obavy. AAA studio, tedy Doubková a Tománek, mají v obraze hotové prvé dva díly Hajadel. Vůbec nejtěžší bylo seriál, při všech častých změnách v ČT, prosadit do výroby. Jinak je to evidentně práce radostná a bude, jako obvykle, hotova během dvou let. A objektivně řečeno, bude to určitě dobrý seriál, říká ironicky, ale docela sebejistě Doubková. hum
Kryšpín Hajadlo
Synchron 5
2003
Ú VA H Y A N Á Z O RY Dopis Asociace českých kameramanů A.Č.K.) generálnímu řediteli České televize Jiřímu Janečkovi 16. září 2003 Vážený pane řediteli, shodou náhod se nám dostal do rukou „SAZEBNÍK pro výrobní úkol 2004 (vytvořen v součinnosti ČT a ARAS)“ a „Metodický výklad sazebníku (vytvořen v součinnosti ČT a ARAS)“. Co nejdůrazněji protestujeme jak proti samotnému „sazebníku“, tak proti metodě jeho vzniku „o nás bez nás“! Způsob stanovení honorářů je nesystémový (bylo použito několik metod výpočtu) a nevyjadřuje tvůrčí vklad jednotlivých profesí. Nikde na světě neexistuje televizní či filmová společnost, kde by za vytvoření AV díla měl zvukař, architekt, kostýmní návrhář a dokonce pomocný režisér vyšší honorář než hlavní kameraman AV díla (bez ohledu na to, kolik dní na něm pracuje neboť žádný kameraman dny nepočítá a tvorbě obětuje vše!)! Absurdní manipulace spočívá v tom, že režiséři svévolně určili denní honorář kameramana (mj. o polovinu nižší než byl dosavadní průměr), navíc ve stejné výši jako honorář zvukaře a střihače. Současně bez faktické znalosti určili počet dní, který kameraman stráví na výrobě AV díla… Pro režiséry určili počty pracovních dní v množství, často až zarážejícím! Jen pro zajímavost: formát „Dramatická tvorba a pohádky reál do 60 min.“ str. 3. Metodiky: režisér 79 dnů, kameraman 25 dnů (počet nat. dnů 16). Je obecně známo, že kameraman tráví s režisérem téměř veškerý čas příprav (někdy s výjimkou jeho konzultací s herci), kameraman studuje scénář, promýšlí jeho řešení dramaturgické, světlotonální, barevné, logické – tak aby příběh, který režisér vyřkne a nainscenuje, byl divákovi zřejmý, čitelný a aby nesl zamýšlený dramatický náboj. Navíc má kameraman své technické povinnosti – kontrola tech. zařízení, konzultace s kamerovým oddělením či techniky videozáznamu, příprava a kompletování osvětlovací techniky, konzultace s vrchním osvětlovačem, technické obhlídky, obhlídky motivů, často bez účasti režiséra atd., atd. Tyto dny nám byly cudně upřeny neboť o nich režiséři často ani nevědí…! Pokud bychom „švejkovsky“ dodrželi počet dnů, nám režiséry vyhrazený, oni sami by se cítili ošizeni na svých právech spolupráce s kameramanem a oni sami by nás nařkli z lajdáctví a vyhýbání se práci!! Po prohlášení, že zvukař ,střihač a pomocný režisér stráví na díle více času, docházejí k závěru, že je třeba je zaplatit více než hlavní kameramany (denní hon. x počet dní),event. X procent z nejvyššího honoráře režiséra… Absolutně neberou v úvahu vzdělání, praxi, rychlost natáčení při zachování nejvyšší umělecké kvality (obrovské úspory pro ČT), individuální profesní schopnosti a především nezastupitelný a jedinečný individuální význam kameramanovy práce pro umělecké i komerční vyznění AV díla. Tento přístup nás hluboce uráží a ponižuje!! Tvrdíme, že kameraman, jakožto klíčový vypravěč příběhu, nositel zásadního výtvarného a koncepčního řešení, je nezařaditelný do jakékoliv „tabulky“. Proto v ČT existuje praxe smluvních honorářů tzv. „budget price“ , kdy jsou vzájemně, mezi producentem a kameramanem dohodnuty honorářové podmínky, s ohledem na výše uvedené faktory …(umělecká kvalita, technická kvalita,náročnost, rychlost a úspornost natáčení, dobré jméno, délka praxe, umělecký růst ,komunikativnost, schopnost vytvořit na place příjemné prostředí a tak motivovat ostatní spolupracovníky k lepším výsledkům a spousta dalších vlastností, které mohou výrazně ovlivnit kvalitu vytváření AV díla, a tím ČT přinést nemalé úspory, atd.) Tato cena v sobě zahrnuje i veškerý nemalý čas, věnovaný přípravám a dokončování AV díla, bez potupného vypočítávání pracovních dní na úrovni píchacích karet v ocelářských hutích. Nechceme, aby nám tato druhá, velmi hořká pilulka, kterou nám nyní udělilo vedení ČT ve spolupráci s našimi nejbližšími spolupracovníky – režiséry, odebrala to poslední co v naší, již tak drasticky finančně omezené kameramanské práci zbylo – totiž radost z tvůrčí práce! První hořkou pilulkou bylo nedávné odebrání titulku kameramana, dříve umístěného, dle tvůrčích zásluh, vedle jména režiséra v úvodu filmu! Na závěr citujme krédo kameramanů a jejich práce, sepsané již před lety nestory české kameramanské školy, uznávaných a oceňovaných po celém světě. Aktivitou zobrazování souvisí kameramanská tvorba s činností výtvarnou, avšak nepřetržitá kalkulace a manipulace s faktorem času i rytmu posunuje tuto tvorbu k aktivitám dramatickým. Služba dramatu, jímž je film ve své vrcholné podobě, musí proto být základní tvůrčí aktivitou kameramana. V rámci své dramaticko – výtvarné činnosti vybírá kameraman pro snímání vhodnou hmotnou realitu, kterou v souladu s dramaturgickou koncepcí filmu povýší Synchron 5
2003
kvalifikovaným využitím výrazových prostředků filmové fotografie na emo cionálně působivou. Těmito prostředky jsou zejména světlotonální a barevná řešení obrazu, organizace jeho hmotné náplně v daném obrazovém formátu, optická kresba, prostorovost lineární i tonální, rakurs, prostředky související s pohybem, jakož i další speciálně volené postupy. V důsledku těchto tvůrčích postupů se ve výsledném filmovém či AV díle neuplatňuje pouze hmotná realita, předměty nebo osoby samy o sobě, nýbrž jejich obraz, vytvořený shora uvedenou aktivitou kameramana. Předmětem výkonu kameramana je vytvoření obrazové složky díla. Filmové dílo je jako dílo kolektivní zvláštním druhem uměleckých děl, vznikajícím na bázi děl filmově užitých z tvůrčích příspěvků kolektivu filmových tvůrčích pracovníků, stmelených za působení filmové techniky režisérem filmu v uměleckou jednotu, ovládanou vůdčí režijní koncepcí.Mezi výkony filmových tvůrčích pracovníků náleží významné místo výkonu kameramana, jehož výsledek tvoří obrazová složka filmového díla jako zvláštní dílo umělecké. Vzdor značné příbuznosti díla kameramana s dílem fotografickým spočívá základní povahový rozdíl ve skutečnosti, že fotografie je povahy statické, kdežto obrazová složka ve svém zobrazení pohybového procesu je povahy dynamické. Otázka, zda v konkrétním případě je splněn pojmový znak umělecké povahy díla, je obecnou otázkou všech uměleckých děl. Pro její řešení platí shodné kriterium jako pro jakékoliv jiné umělecké dílo, včetně filmového díla jako celku. Jestliže dnes není pochyby o tom, že umělecká fotografie je předmětem autorského práva jako zvláštní umělecké dílo, nelze tím spíše pochybovat o tom, že povahu uměleckého díla má obrazová složka filmu jako výsledek uměleckého výkonu kameramana. Vážený pane řediteli, proto Vás žádáme, abyste z titulu své funkce zabránil ponižování a urážení profese kameramana. Současně Vás tímto žádáme o přijetí představitelů Asociace českých kameramanů k jednání, na kterém zcela jistě najdeme schůdná řešení bez ponižujícího škatulkování a dojdeme k oboustranně přijatelným závěrům. Děkujeme a zdravíme. Za Asociaci českých kameramanů ( A.Č.K.) Josef Hanuš, prezident Asociace českých kameramanů
7
Ú VA H Y A N Á Z O RY
ARASAKR Vážení přátelé, za sebe mohu k dané situaci říci jen to, že jsem pro Českou televizi vždy pracoval úsporně v „low budgetových relacích“ a šetřil a šetřil, což se projevovalo tím, že jsem například chybně dělal za stejné peníze i švenkra a ostřiče, a nebo přidával tak, asi jako každý z vás pracovní dny příprav, kdy jsem se svými „kamarády-režiséry“ jezdil na obhlídky a pomáhal jim vymýšlet jejich filmy. Nikdy se to neprojevilo na příštích projektech jakýmkoli zvýšením mého honoráře nebo snad jen prostým poděkováním. Vždy znovu a znovu jsem byl uvržen do situace, že „musím…!“ v zájmu jakéhosi boje za českou kulturu. Myslelo se tím vždy, že film daného režiséra v dané době realizace je právě tím, který tuto českou kulturu mocně podpoří. Teď jsem nemírně zklamán a ponížen, protože se ukázalo, že mí režiséři si ze mne asi po celou tu dobu dělali jen pouhou srandu. Ano, patří mi to, protože jsem byl hloupý a za to je potřeba platit. Přijímám novou tabulkovou Arasovskou realitu mužně a vidím pro sebe jen tři cesty do budoucna: 1. stanu se vrchním osvětlovačem se svojí partou, neboť plat kameramana 2 800,-/pracoden tak nahradím platem 3 500,-/den jako gaffer a nebudu se muset bavit s režiséry. 2. stanu se režisérem, který obchází Kavčí hory a slibuje producentům, že jim natočí jakýkoli film „za poloviční cenu“ než režiséři, protože vlastně nejsem režisér. To abych si přivydělal… 3. odejdu z této země jinam, kde si váží lidské práce a nápadů, které lze zhodnotit i tak, že na nich lze vydělat peníze. Českou televizi jsem měl opravdu rád, doufal jsem v její smysl, a proto mi nebylo líto času „na charitách“. Budu-li v budoucnu v ČT točit, opatřím si dřevěnou židličku, tak jako mají maskéři, už nebudu filmy sám švenkovat, budu dělat světlo a při záběru sedět na židličce a dívat se na televizní monitor. S re-
z korespondence dvou kameramanů kameramanům žisérem pojedu 3 dny na obhlídky a za 1 pracoden mu výsledný jeho film obrazově vyrovnám, jak to půjde. Přeji všem Malým českým režisérům s DV kamerou mnoho úspěchů, a kdyby někdy potřebovali poradit, jak nastavit bílou, rád jim telefonicky poradím o autowhitebalancu. Přeji všem Malým českým kameramanům aby brzy dosáhli svého cíle, tak jak se to podařilo jejich kolegům v italské televizi. Před natáčením vždy nejprve zametou studio…! Vedení ČT přeji, aby je zase brzy někdo nakopal do těch jejich manažerských teleshopingových prdelí. Navrhuji AČK aby vydala oficiální vyjádření k této situaci ve znění: Asociace českých kameramanů neuznává Českou televizi jako kulturní instituci a navrhuje, aby jí byla odebrána licence na veřejnoprávní vysílání. ČT totiž nesplňuje základní evropská kulturní kritéria a zabraňuje svobodné a tvůrčí práci kameramanů tím, že je okrádá o jejich autorská práva. Je to možné jen proto, že v České republice se systematicky nedodržuje autorský zákon. Rovněž navrhuji, když tabulky, tak také přesčasy!!!! Ve „vysokých“ kameramanských honorářích přece také bylo, že jsme pracovali od nevidim do nevidim. To by se mělo teď rázně změnit. Můžou-li osvětlovači, pod jejichž úroveň jsme teď spadli, brát za přesčasy, pojďme to také striktně požadovat. Nejsme již „umělci“, jsme strojníci. Také doporučuji přísně definovat práci kameramana, švenkra, ostřiče a asistenta. Kameraman by měl dělat pouze práci kameramana. Bude-li muset i švenkovat atd., nechť má na tuto práci zvláštní smlouvu a je za ni tedy i honorován. Váš kolega Marek Jícha AČK
Vážení kolegové, díky za Vaše slova. Má-li mít tenhle „ARASAKR“ konečně nějaký smysl, pak ho konečně dostal v tom, že naše diskuse o profesi kameramana se konečně prohlubuje a zvěcňuje. Naše korespondence, naše souhlasy a nesouhlasy s názory jiného kolegy, by stála za publikaci. Jde o historickou rozpravu – kdy to bylo naposledy, kdy kameramani konečně promluvili o své profesi, aby si vyjasnili stanoviska. Těším se na příští Objektiv, bude-li ještě nějaký. Domnívám se, že návrh Marka Jíchy je dobrý a plně ho podporuji. Pokusme se ho jen zeštíhlit a zvěcnit. Navrhuji AČK, aby vydala oficiální vyjádření k situaci v České televizi ve znění: Asociace českých kameramanů se znepokojením sleduje ústup České televize od veřejné služby, který jí ukládá zákon. Někteří kameramani se domnívali, že ČT by mohla být kulturní institucí a jako k takové k ní přistupovali a pro její rozkvět dali k dispozici svůj talent, čas a dovednosti. Nyní v souvislosti s vytunelováním programu, jeho nahrazením teleshopingem, omezením výroby současné české tvorby, která je z velké části již jen amatérská a nesplňující elementární kritéria profesionality, AČK navrhuje, aby Parlament České republiky ukončil toto předstírání veřejné služby a Českou televizi ve stávající podobě zrušil. Česká televize již dlouho nesplňuje základní evropská kulturní kritéria a zabraňuje i svobodné tvůrčí práci kameramanů mj. i tím, že je okrádá o jejich autorská práva. Je to možné jen proto, že v České republice se systematicky nedodržuje autorský zákon. V nově zbudované instituci veřejné služby AČK navrhuje přesně definovat práci kameramana, švenkra, ostřiče a asistenta. Kameraman by měl dělat pouze práci kameramana. Bude-li muset i švenkovat a vykonávat i další činnosti, nechť má na tuto práci zvláštní smlouvu a je za ni i odpovídajícím způsobem honorován. Stejně tak i za postoupení licence k vysílání. O všech těchto krocích jsme připraveni jednat. Diktát vedoucí jen k prohlubování amatérismu odmítáme. Váš kolega Martin Vadas
Stanovisko výkonného výboru Fitesu k sazebníku ČT: FITES spolu s Obcí spisovatelů, Obcí překladatelů a DILIA vede se stále se střídajícími generálními řediteli ČT již několik let neúspěšná jednání o novelizaci Smlouvy o dílech slovesných platné od 1. 1. 1998. ČT opakovaně úpravu této smlouvy odmítla, což později stvrdila i dopisem ředitele Petra Klimeše z 27. 6. 2003. Na poslední pracovní schůzce věnované této záležitosti předtím dne 10. června 2003 byli zástupci smluvních stran však neoficiálně seznámeni se záměrem ředitele výroby Petra Erbena a tehdejšího prozatímního ředitele Petra Klimeše o přípravě „sazebníku štábových profesí“. FITES koncepčně neprojevil zájem se na konstrukci interního sazebníku ČT podílet, protože řeší odměňování mnoha uměleckých a technických složek, k jejichž zastupování nemá FITES mandát. FITES nesouhlasí s postupem ARASu v této věci. Způsob spolupráce, kdy honoráře vlastní profese jsou zvyšovány na úkor ostatních tvůrčích složek, aniž by ARAS o této věci jednal s ostatními tvůrčími svazy, či měl jejich pověření ve věci jednat – považuje FITES za neetický a nepřijatelný. Ze stejného důvodu chápeme a podporujeme reakci Asociace kameramanů. Sazebník navíc ve struktuře navržených odměn kromě jiného diskriminuje tvůrce dokumentárních, vzdělávacích a vědeckopopulárních pořadů v poměru k odměnám za díla z oblasti dramatické tvorby. FITES vyzývá profesní organizace jako např. APZ (Asociace pracovníků se zvukem), A.Č.F.T. aj., aby podobně jako AČK publikovaly v této věci také svá stanoviska. Praha, 6. října 2003 Výkonný výbor FITES 8
Synchron 5
2003
Ú VA H Y A N Á Z O RY 7. října 2003 se konal v Praze V. sjezd Odborového svazu KINOS, který byl otevřen projevem jeho předsedkyně Adrieny Jirkové. Závažné myšlenky, které v něm zazněly, teď nabízíme ve zkrácené verzi. Celý text projevu je k dispozici v redakci SYNCHRONU a kanceláři FITESu. Začalo to tím, že nebylo s rozmyslem připraveno systémové řešení – když už ne budoucího fungování kinematografie, tak alespoň logického a pokud možno spravedlivého rozdělení na jednotlivé složky do té doby společného ekonomického celku pod názvem Ústřední ředitelství československého filmu s postavením na úrovni federálního ministerstva, a to jak pokud šlo o nemovitosti, tak i tzv. „hotovost na účtu“.
Privatizace nebo loupeže? Naopak – vládní garnitura svými rozhodnutími umožnila živelný vývoj. Ještě v průběhu r. 1990 posvětila, že Ústřední půjčovna filmů se s tím, co měla zrovna v držení, vyčlenila z celého ekonomického systému; tehdejšího ředitele ing. Knoflíčka nechala převést do té doby státní podnik Krátký film na akciovou společnost rovněž se vším všudy, co měl Krátký film zrovna v držení včetně práv k filmům vyrobeným v předlistopadovém období. Tehdejší vládní garnitura za asistence pověřeného ředitele Ústředního ředitelství ing. Pivody, který převzal ze své náměstkovské pozice vedení tohoto prakticky ministerstva po proslulém Tuganu Veselém, dala zelenou ing. Pivodou nově instalovanému řediteli Filmového studia Barrandov p. Marhoulovi k rozpuštění výrobních štábů pod dnes již legendárním heslem, že „tu obtloustlou nevěstu musí ke svatbě dovést jako štíhlou“, a měl tím na mysli zahraničního investora, který z pražských ateliérů udělá evropský Hollywood. A také usekla veškeré finanční toky, které z celého systému československého filmu náležely kinům. S tím pak souviselo, že již v té době mnohá z kin zanikla nebo se tzv. privatizovala v rámci malé privatizace a stávaly se z nich tržnice a herny, či dokonce vznikly takové absurdní situace, že obce uzavíraly smlouvy na jakési výpůjčky kin s fyzickými osobami, živnostníky, jejichž předmět činnosti byl zcela mimo zákon. V té době a ještě 2 roky poté totiž platil beze zbytku Dekret č. 50/1945 Sb. zjednodušeně o „státní kinematografii“, který vylučoval jakýkoli soukromý subjekt v oblasti kinematografie, resp. přesně a jmenovitě vyjmenovával subjekty, které konkrétní činnosti v kontextu kinematografie smějí vykonávat. Žádné akciové společnosti, živnostníky ani společnosti s ručením omezeným, což posléze byl jako privatizátor Filmového studia Barrandov Cinepont s.r.o., neznal. Vše se prostě odehrávalo zcela mimo zákon, a to pod ochrannou rukou tehdejších vlád. Jak to dopadlo a dopadá s Barrandovem, Krátkým či Kresleným filmem či sítí kin vám jistě nemusím líčit.
Pštrosí politika a mrtví brouci? Byla to hektická doba, připouštím, ale nevěřím, že se to vše dělo jen tak, z neznalosti. Koneckonců i lidé, kteří v těchto procesech hráli hlavní role, patří dodnes mezi politické špičky a jsou evidentně považováni za odborníky. Politická kariéra pana profesora Klause, kterému KINOS koncem roku 1990 písemně i ústně jakožto tehdejšímu federálnímu ministru financí a novopečenému předsedovi nově vzniklé strany transformovaného Občanského fóra podrobně rozebral vyvíjející se situaci kinematografie s předpokládaným dopadem, mimochodem dodnes čekáme na odpověď, byla završena postem presidenta ČR. Tehdejší president ČSFR Václav Havel, jehož poradci pp. Vondra a Křižan na opakovaná a z mnoha stran zasílaná varovná upozorňování na rizika živelného vývoje prohlásili, že „ten kdo myslí, že p. Havel připustí ideologické vměšování do tvorby, komercionalizaci a amerikanizaci naší kinematografie, je hlupák“, byl presidentem ještě následujících 13 let a pp. Vondra a Křižan prožívají dodnes život na výsluní naší společnosti. Pp. inženýři Ježek, Jurečka a Tříska, všichni zodpovědní za privatizaci, jeden na postu ministra a druzí dva na postech náměstků ministrů financí jeden federálního a druhý českého, kteří byli všichni KINOSem, resp. mnou osobně informováni o prapodivném způsobu privatizace a rozhodování o ní, ať už v případě Krátkého filmu, Synchron 5
2003
mnohých kin a posléze i Filmového studia Barrandov, kteří slíbili prošetření všech záležitostí a neudělali nic, alespoň pokud je nám známo, jsou zcela jistě spokojeni se svými vrcholovými manažerskými posty, tuším, že v nějakých bankovních domech. Ing. Pelant, v té době náměstek ministra kultury, který, dle mého soudu, je buď nejvíce zodpovědným za okolnosti praktického vývoje v oblasti privatizace v kinematografii, a nebo ten vývoj nejvíce kryl z titulu své funkce tím, že ho přehlížel, přestože byl KINOSem opakovaně vyzýván k činnosti, je dnes šéfem kanceláře Senátu Parlamentu ČR poté, co prošel náměstkovskými posty dalších ministerstev, a podezření ze závažných porušení ekonomických pravidel byla v souvislosti s hospodařením kanceláře Senátu opakovaně medializována. Rovněž pak k údivu mě přivádí mediální popularita Václava Marhoula jakožto na slovo vzatého odborníka na filmovou produkci i legislativu, v poslední době i na životní, politickou a ekonomickou filosofii; stejně jako opakované zvolení p. Jíry, bývalého to polistopadově dosazeného ředitele Ústřední půjčovny filmů do Rady Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, a mimochodem je jejím členem dosud, jestliže oba dva patří k nejvýznamnějším destruktorům systému financování a existence československé, resp. české kinematografie. Např. p. Marhoul je přece vlastně velmi neúspěšným podnikatelem té doby, jehož podnikatelské záměry se ukázaly přes opakovaná upozorňování ze všech stran za megalomanské a nerealizovatelné! A navíc ještě nedávno byl ochoten tvrdit, že předlistopadový systém financování kinematografie u nás byl komunistickým výmyslem, přičemž přehlédl, že byl zaveden těsně po válce jedním z prvních tzv. Benešových dekretů, a to proto, že ho dávno před válkou začal připravovat režisér profesor Elmar Klos s týmem spolupracovníků, a také, mimochodem donedávna klidně tvrdil, že československá kinematografie byla financována státem, aniž by, zřejmě, tušil, že jako jedna z mála v Evropě byla prakticky finančně soběstačná, čímž, dle mého soudu, opakovaně veřejně prokázal svou neerudovanost v oboru. Přesto jsou to všichni výše jmenovaní dodnes všechno úspěšní muži dnešní doby.
Když to občan nechce… Na nesystémová rozhodnutí v prvopočátcích ještě federálních stejně doplatila i dnes slovenská kinematografie, resp. organizace, které výrobu, distribuci a exploataci filmů zajišťovaly. Jedním z argumentů vládních garnitur obou států, tedy kromě toho, že „jsme na tom ekonomicky špatně“, proč jsou naše ministerstva kultury vždy na jednom z posledních míst při prosazování požadavku na vyšší podíl ze státního rozpočtu do kultury, je také tvrzení, že když nejsou kina, divadla či orchestrální sály plné, tak se zřejmě jedná o nějakou nesmyslnou aktivitu, které nemá smysl podporu poskytovat. Zkrátka když to občan nechce, tak proč, že… Jenže zapomíná se na to, že tradiční role kultury v našem regionu nebyla nikdy v úrovni pouťového baviče, ale zastávala vždy funkci výchovnou a vzdělávací. A to bohužel něco stojí. Jenže na to dnes z těch „mocných“ slyší málokdo a kulturní veřejnost se navíc ani není schopna na společných požadavcích dohodnout. Většina se snaží využít svých vlastních kontaktů a požaduje podmínky pouze pro sebe sama.
Na ministerstvu kultury chybí 13 500 korun V souvislosti s nedostatkem finančních prostředků pro kulturu si však nemohu odpustit např. kritiku postupu Ministerstva kultury ČR, které z důvodů mně zcela nepochopitelných se zdráhá podat žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu Krátkého filmu na akciovou společnost. Jedná se o majetek v řádu stamiliónů a potenciální, těžko vyčíslitelné příjmy Fondu kinematografie z užití všeho, co bylo vyrobeno v Krátkém filmu v předlistopadovém období. A přitom by celý soudní spor i v případě neúspěšného výsledku soudního sporu přišel tento stát, a teď se podržte, na 13 500 Kč, ještě jednou slovy: 13 500 korun českých. A náš pan ministr kultury říká, jeho stanovisko máte v kopii v materiálech (pozn.red. – viz dopis ministra kultury Jiřímu Stránskému, který otiskl SYNCHRON č. 4 na str. 7– 8), že výsledek takového soudního sporu je nejasný a že do něj nepůjde, že by trval moc dlouho! To je asi pravda. Ale vzhledem k tomu, že vychází z rozboru Advokátní kanceláře Čalfa, a ten o tom 9
Ú VA H Y A N Á Z O RY něco přece musí vědět jako tehdejší federální premiér, který říká, že legislativně byla poněkud nepřehledná situace, ale že…, zjednodušeně, evidentně chybí zákonně stanovený požadavek dokladu o souhlasu ministerstev financí, díky čemuž lze zpochybnit platnost kroků při převodu Krátkého filmu na akciovou společnost, a zároveň připomíná tehdy platný Dekret o státní kinematografii, který takovou formu podnikání v kinematografii, jak jsem již před chvílí zmínila, neznal, pak mě napadají pouze tři důvody, proč do takového sporu nejít: nekvalifikovanost, lenost nebo zainteresovanost. Tohle je však pouze jeden z flagrantních případů rezignace na možné příjmy do kultury, mohla bych vám však jmenovat i další.
Veřejná služba nežádoucí? Když jsme před prakticky 10-ti lety začali mluvit o potřebě zakotvit v našem právním řádu veřejnou službu, resp. zákonně definovat služby poskytované ve veřejném zájmu, připadali jsme si tak trochu jako „marťani“, jimž nikdo nerozumí. Měli jsme však poměrně jasnou představu, že z veřejných prostředků by se měly financovat jen takové aktivity, o kterých je s velkou vážností a rozvahou politicky rozhodnuto, že jsou celospolečensky opravdu potřebné a prospěšné, a v těch konkrétních případech činností pak stanovit garanta, způsob financování, ale zároveň velmi přísné limity, povinnosti a pravidla, jak lze s poskytnutými prostředky z veřejných zdrojů nakládat. A s touto myšlenkou samozřejmě souviselo, že ty organizace, resp. ty činnosti, které by nesplnily kritéria veřejné služby, by byly vypuštěny do ringu tržních mechanismů s tím rizikem, že třeba prostě neobstojí. Pravděpodobně tušíte, jaký osud tenhle záměr – systémově řešit transformaci rozpočtových a příspěvkových organizací, které především na úrovni státu zůstaly prakticky netknuté z předlistopadového období – dlouhodobě potkává. Ono je to tak trochu jako s poslaneckou imunitou a ochotou poslanců si ji omezit. Přestože prakticky všichni tvrdí, že ve stávajícím rozsahu na ní netrvají, nakonec její zmenšení neodhlasují. V případě striktně stanovených pravidel pro pojmenované služby poskytované ve veřejném zájmu, financované z veřejných zdrojů by došlo k redukci moci úředníků, bylo by jich zapotřebí méně, mnohé z dnes příspěvkových organizací by jako příspěvkové zanikly a musely by se o svoji obživu starat samy, a takové instituce, jako je Česká televize nebo České dráhy by si pak mohly uplatňovat své nároky vůči veřejným financím, respektive nárokovat dotace z veřejných rozpočtů jen v rozsahu odpovídajícím rozsahu poskytnuté veřejné služby a pravidlům pro
tuto sféru. A nikoli si nasmlouvávat smluvní platy, v případě ředitelů v řádu statisíců, aby pak státní rozpočet na tuto neomalenost doplácel v případě např. Českých drah v řádu miliard. Jenže o kaprech, co by si vypustili svůj vlastní rybník, jsem ještě neslyšela, a v této logice také permanentně narážíme.
Kdo je vlastně kompetentní? Zamýšlím-li se nad situací v české a slovenské kinematografii, speciálně pak z pohledu odborů, musím objektivně říci, že přes veškerou snahu se vlastně nic pořádně nepodařilo a organizační změny, existenční nejistota a svým způsobem politicky a mocensky zaštítěný vývoj v tomto odvětví se na ní skutečně nesmazatelně podepsal, neboť každý se v průběhu tohoto času musel prostě hlavně spolehnout na sebe, pokud ovšem chtěl v tomto oboru zůstat. Upřímně řečeno, nemyslím, že bychom se v tomto procesu nějak zásadně provinili či něco zásadně zanedbali, a rozhodně si nemyslím, že se jedná pouze o specifický problém kinematografie. Jedná se totiž dle mého soudu o problém víceméně celospolečenský, a to jak u nás, tak i na Slovensku. Pokud jde o film, resp. kinematografii, zkusme si jen tak připomenout: rozpadu systému financování kinematografie jsme nedokázali zabránit a náhradou nic není, Fond pro podporu české kinematografie je sice bezvadná myšlenka, ale kromě toho, že dnes vlastně dusí kina, především ta malá, vybíráním tzv. příplatků ke vstupnému, sice vytváří jakési zdroje, jenže tak malé, že nebýt příjmů z užití práv k filmům z předlistopadového období, tak vlastně nebude schopen významněji podpořit žádný z dnes vznikajících AV projektů, a státní rozpočet do něj za 10 let jeho existence ještě nedal přímo ani korunu. Fond Pro Slovakia, přestože má ve své náplni činnosti podporovat filmovou tvorbu, je rovněž v této praktické rovině vlastně nefunkční. Přes opakovaná snažení nejsme v stavu přimět ministerstva kultury, aby řádně, odpovědně a důsledně obhajovala, resp. uhájila oprávněné zájmy kulturních, natožpak filmových pracovníků, jejich pracovní podmínky včetně dalších sociálních práv, a potřeby tohoto oboru jako celku, ať už v oblasti daňové, pracovně právní, v kontextech práv vůči veřejné správě či nedej bože v kontextech veřejné služby. Mnoho let se totiž tváří, že tato problematika není v jejich kompetenci, a od těchto problémů se v podstatě distancují. V případě České republiky opravdu lépe než Ministerstvo kultury ČR tyto problémy dnes již tradičně chápou ministři financí, v poslední době například ale i některé odbory na ministerstvu vnitra ČR, kteří jsou z pověření vlády garantem transformace veřejné správy. (kráceno – mezititulky SYNCHRON)
36. ČTVRTLETNÍK FITESU Zkušenosti českých audiovizuálních tvůrců z natáčení doma a v cizině (stenografický záznam z 15. září) Jan Kraus: Vítám vás na 36. čtvrtletníku FITESU, vítám pány Bernarda Šafaříka a Zdeňka Romana. Tu malou účast považuji za symptomatickou. To je český bolák, že všichni, když si přečtou, jak je to doma a v cizině, tak mají představu, že vědí, jak je to v cizině, protože si myslí, že tam je to jako doma. Pak se většinou žasne, že venku je to jinak, nicméně ten čtvrtletník pak vychází ve zkrácené verzi, ale s použitím stenozáznamu i v našem časopise, takže k našim členům se to nakonec dostane. A může to být i součást jejich pohodlí, že jsou líní dojít si na tu besedu živě a přečtou si pak jenom výběr. Nicméně to považuji za moc důležité a zajímavé téma, 10
protože v období komunismu jsme všichni žili v těch iluzích, jak to je, ale dneska je 13 let po naší socialistické epoše a je otázka, jestli je ještě něco Zleva: Bernard Šafařík, Zdeněk Roman a Jan Kraus
jinak v zahraničí než u nás a co. A my, co žijeme tady, tu představu nemáme. Pánové, na úvod bych vás poprosil, jestli byste každý mohl říci stručně svoje resumé, které by shrnovalo období před vaším odchodem, tedy co jste dělali, než jste odešli, a můžete do toho zahrnout i svoji motivaci k odchodu. Pak jak jste působili venku a případně co děláte teď, a to proto, abychom přiblížili našim hostům vaši pracovní historii, aby je to případně mohlo inspirovat ke konkrétním dotazům. Bernard Šafařík: Já jsem odešel v roce 1968 do Švýcarska. Bylo mi dvacet. Předtím doma jsem začal jako autor drobných povídek pro rádio. Pořad se Synchron 5
2003
Ú VA H Y A N Á Z O RY jmenoval Kolotoč zábavy a humoru. Motivací k exilu bylo zlé tušení, že asi to, co budu chtít dělat, tady dělat nebudu moci. A já jsem celkem takový, řekl bych, dost kritický duch, tak jsem nějakým způsobem tušil problémy, a proto jsem odešel. K tomu přišla ještě perzekuce rodiny, ale to je na jiné povídání. A ve Švýcarsku jsem studoval a zabýval se nejdříve publicistikou, psaním literárních recenzí pro velké švýcarské a německé deníky a dělal pořady pro rádia. Také jsem publikoval povídky. Filmovat jsem začal zhruba v polovině 70. let a točil jsem ze začátku výhradně dokumenty. Natočil jsem potom v celém svém exilu asi 120 dokumentů a tři hrané filmy, Psí dostihy, Chladný ráj a Zlatá panna, ale to je jen ve zkratce řečeno. Zdeněk Roman: Já už zastupuji tu generaci, která nemůže předčasně umřít. Já jsem pracoval 20 let v televizi jako redaktor televizních novin a potom 20 let v Německu v televizních novinách v ARD Sudwestfunk jako kameraman, protože jsem tenkrát německy neuměl. A pak jsem byl asi moc pravicový, poněvadž můj politik byl Strauss. Když jsem byl tady v Česku, utíkal jsem až v roce 1969 na jaře, tak vlastně mně nehrozila perzekuce, ale úplný opak. My jsme byli tehdy s Alešem Polednem kolegové v redakci a přišel za mnou Mirek Hladký, kterého ti starší si možná pamatují. A povídá mi v pondělí: „Zdeňku, já jsem si tě vybral. Ty jsi mezi čtyřmi, kteří budou dělat televizní noviny, protože kvůli tomu, že přišli Rusové, nepřestane televize vysílat.“ To měl pravdu. „A všechno, co napíšeš, budeš mít honorované. Plat budeš dostávat za to, že jsi členem redakce.“ No tak to mi řekl v pondělí a ve středu v poledne jsem z Paříže posílal výpověď na pana Kotouče (v té době vedoucí osobního oddělení ČST – pozn. red.), že jsem odjel, že už se nevrátím a že končím. A pak jsem se v počátcích, které nebyly tak lehké, stal kameramanem v Sudwestfunk, to je v Mainzu, a tam jsem zůstal prakticky až do svého důchodu. Hlas ze sálu: Reklamy jsi tady nějaké dělal. Zdeněk Roman: To bylo bokem. To byly jako kšeftíky. Ale hlavně jsem byl v televizních novinách redaktor. Jan Kraus: Tady se vedou dneska samozřejmě už trošku fundovanější diskuse díky tomu, že tady spousta zahraničních produkcí filmy točí. Točí tady často kvůli prostředí a reálům, nicméně většina těch zkušeností je z oblasti praktického natáčení, to znamená právě těch výkonných složek, případně těch, co se účastní samotné výroby. Ale myslím si, že tady chybí vědomost o tom, jaké to je v oblasti přípravy, počínaje ideově uměleckou, to znamená, když dáte třeba námět apod., a pak jsou vždycky velké diskuse o právech producentů a režisérů a vzájemně režisér – producent apod. My jsme 13 let po komunismu. Máte pocit, že tady existují ještě nějaké zásadní rozdíly z hlediska zvyklostí nebo obvyklého způsobu v rámci natáčení v této oblasti, to znamená práva producent – režisér – autor? Tam je ten oblíbený vztah, tato trojčlenka. To znamená autor, když se prodá producentovi, může ten Synchron 5
2003
si dělat skutečně, co chce, nebo je to věc dohody producent – režisér? Tady se někdy mluví o tom na druhou stranu, že režisér je ten najatý, který, když si producent zamane, musí od toho, producent si to sestříhá sám nebo je to jeho majetek. Platí to nebo je to tak vždycky, nebo je to tak i u dokumentů? Bernard Šafařík: Myslím, že tady už dneska veliký rozdíl není. Právní vztah je u audiovizuálních děl všeobecným problémem.To je diskuse, která se v podstatě vede všude. Dnes k tomu ještě přistupuje snaha rozšířit práva, která se dříve koncentrovala na producenta, režiséra a scenáristu, také na další skupiny. Jan Kraus: Jaký byl postup, když jste třeba chtěl natočit dokument? Bernard Šafařík: Velikou většinu dokumentů jsem točil v zakázce televize, například pro ARD. Jan Kraus: Aby se stal zakázkovým, tak jste to nabídl ARD? Bernard Šafařík: To bylo různé. Některá témata jsem nabídl, většina byla nabídnuta mně. Takže v tom případě starost o právní otázky byla spíše u televize. Potom jsem dělal pro ZDF několik kratších dokumentů a jeden velký dokument kompletně ve své produkci. Ale ten postup byl jednoduchý, protože už znali moje věci. Dali mi peníze na natáčení a dokončovací práce se dělaly u nich. Zase musím říci, že jsou rozdíly, i třeba mezi Švýcary a Němci, i když nikde jsem neměl právní problémy. V Německu se mi pracovalo lépe. Němci jsou razantnější v rozhodování, když něco chtějí udělat, tak to dělají, a veškeré problémy prostě nějak vyřeší. Zdeněk Roman: Mluvím o něčem jiném, protože já jsem nikdy žádný film netočil, já sem nikdy nic neprodukoval, v první etapě jsem byl tzv. „selbsständig“, česky přeloženo externista kameraman, potom jsme Südwestfunk zažalovali, asi po 7 letech, protože to byl skrytý pracovní poměr, jak se v Německu říká, čili pak jsem byl pevný zaměstnanec. V první fázi jsem byl tedy externista, kameraman. Tu teoretickou práci, tzn. filmovou řeč, skladbu, střih atd., to jsem všechno znal. Redaktor v TN v těch letech byl zodpovědný za materiál, aby to šlo stíhat. Ne kameraman. V Německu to bylo obráceně, tam kameraman rozhodoval o střihu. To mě uklidňovalo, ale blendy a prolínačky atd… Jan Kraus: To jste hledal během práce… Zdeněk Roman: Nejenom, pak mě také viděli, jak v koutě srovnávám dva expozimetry. Jan Kraus: Máte pocit, že je rozdíl mezi naším a německým zpravodajstvím?. Zdeněk Roman: Já mohu mluvit pouze o tom, co bylo tehdy v roce 1968… Jan Kraus: Myslím teď, když se díváte na naše zpravodajství dneska a srovnáváte s Německem. Zdeněk Roman: Kdybych byl chytrý člověk, tak bych to neřekl, ale já jsem vždycky riskoval: Můj dojem je, že veškeré německé zprávy jsou antiamerické. Jan Kraus: Zvlášť dneska jistě. Zdeněk Roman: A ten antiamerikanismus nevidím tady v České televizi. U Poláků jej vidím ještě méně, tam myslím, že je to skoro láska, která je pochopitelná. Poláci to také zdůrazňují, několikrát jsem to slyšel. Pak je ještě jeden velký rozdíl, že v Německu je otázka osobní svobody a osobního projevu velice silná.
Tam opravdu musí redaktor šlápnout do toho lejna, ale tak, že to vystříkne strašně daleko, aby si mu dovolil šéf říci: „Jó, tak tohle ne, kamaráde!“ Uvedu jeden příklad: v Kaiserslauternu, kde je velká americká základna, Němci tam z Američanů žijí, tam jsou byty, pronájmy, pracovní příležitosti, protože americká armáda spoustu lidí zaměstnává. Točili jsme interview s lidmi na ulici a udělali jsme asi 20, 30 rozhovorů a všichni říkali: „Jsme rádi, že tady Američani jsou, my z nich žijeme, máme peníze atd.“ Potom jsme natočili dva blbce, kteří říkali: „No, už aby šli domů!“ (ti Američani). Večer se na to koukám a ve vysílání byli ti dva blbci, kteří řekli „Ať jdou Američané domů!“, a těch 25 nebo 30 předtím, kteří si to pochvalovali, ti zmizeli prostě v koši. Dotyčný redaktor byl velice mladý. V Německu jsem se rychle naučil jedné věci, které jsem se tady v Československu nenaučil. Že metr má 100 centimetrů, hodina 60 minut a kilo 1000 gramů. Tam neexistuje diference. Jan Kraus: Což je ovšem v některých věcech nevýhoda. Zdeněk Roman: Já jsem se s tím setkal, je to velká výhoda. Máte spolehnutí. A ještě jedna věc. Když jsme měli sraz, tam štáb vypadá tak, že je to kameraman a asistent. Jeho asistent je spíše kolega, který se stará o zvuk. A to se nezměnilo ani teď, když už je elektronická kamera. A když jsme měli třeba sraz v Steyru, což je od Mainzu zhruba 270, 300 kilometrů v 8 hodin ráno, tak všichni tam byli v půl osmé, poněvadž každý si vzal rezervu, co kdyby byl sníh, čili místo 2,5 hodiny, co jsme jeli normálně, jsme jeli o 3 hodiny dřív. To bylo taky příjemné. Jan Kraus: To je ovšem nepřenosné. Bernard Šafařík: Já bych rád doplnil, že je podstatný rozdíl mezi českým a německým televizním zpravodajstvím. U nás dnes bohužel dochází ke sbližování politiky a bulváru. Česká televize začíná přecházet na zpravodajství velice blízké NOVĚ, takže míchá politické zprávy s naprosto bulvárními věcmi. To v Německu není. Zpravodajství na ARD nebo ZDF mají v Německu zásadní význam a jsou ryze politická. To už se musí něco vyloženě velikého stát, aby to tam našlo místo. Ale takové nějaké prapodivné věci, co se u nás do zpravodajství dostávají a vytlačují důležité politické otázky, speciálně zahraničně politické, tak to tam není. Zdeněk Roman: Já bych to doplnil. Tak je to i v Německu u privátů. Poněvadž např. RTL, což je privátní stanice, ta má velice zajímavé a seriózní zpravodajství, přestože jsou to priváti, ale abych to zase trošičku uvedl na kolej, odpoledne jsou talkshow. A my jsme všichni dospělí lidi. To slovo „bumsen“ asi víte, co znamená česky. A tam se normálně zeptal – proč bumzuješ takhle tady s tou svojí sestřenicí? To je úroveň, že prostě se člověku obrací žaludek, ale je to zdůvodněné, jsou kvóty. Ale fakt je ten, že to běží jenom odpoledne. Jan Kraus: V podvečer. Zdeněk Roman: Ne, ne, ne. V podvečer už jsou děti, to by bylo nebezpečné. Ale to je těch 15 hodin, 16 hodin, kdy důchodci a nezaměstnaní jsou doma, 11
Ú VA H Y A N Á Z O RY těch je teď také hodně, takže ti se na to dívají, ale ne děti. Ale je to hrozné. Opravdu je tam vidět, jak v Německu existuje společenská vrstva, které je asi moc, poněvadž se pro ní vysílá. Martin Skyba: Pane Šafaříku, trvalo vám dlouho, než jste splynul s prostředím? A když jste mluvil o zakázkách, rozhodovalo někdy to, že jste přišel z Československa? Neboli natočil jste také pořady nebo filmy, které se týkaly vašeho bývalého domova? Bernard Šafařík: Tak podívejte se. To je několik problémů najednou. Z toho, co jsem natočil, se bezprostředně týkaly domova dva hrané filmy- Psí dostihy a Chladný ráj. Co se týče sbližování s prostředím, tak to bylo pro mne samozřejmě jednodušší, jelikož jsem byl dost mlád. Ale problém byla řeč. Když jsem přišel do Švýcarska, tak jsem mluvil anglicky, ale německy minimálně. Čili já jsem se musel řeč naučit tak, abych s ní byl schopen pracovat, což v Německu speciálně je velice obtížné, protože Němci jsou na řeč nesmírně citliví a mají perfektní komentáře. Koukat se na německý dokument v originálu je opravdu potěšení, protože to jsou perfektní věty. To je řeč velice jasná a precizní. V tomto jsem musel být konkurenceschopný. Ze začátku, když jsem dělal ještě kratší věci pro různé televizní stanice po Německu, tak jsem strávil nesmírně obtížné noci po hotelích, když jsem musel, to, co jsem natočil, opatřit vlastním textem. Neměl jsem sebemenší jistotu, jestli píšu text správně, jestli řeč je dost originální, jestli nepoužívám nějakých převzatých výrazů nebo nějakých nesmyslných složenin, jestli to je ono. Utíkaly hodiny a já jsem musel být ráno hotov s textem třeba pro celý čtvrthodinový film. A čekal herec a tak. A byl jsem bez pomoci. To byly hrůzné hodiny, na které nikdy nezapomenu. A ráno to muselo k něčemu vypadat. Samozřejmě že v Německu se to velice kontroluje, takže producent text prošel a měl jsem naději, že mi nějakou tu drobnou blbost opraví. A k zakázkám. Moje češství nehrálo žádnou podstatnou roli, ale samozřejmě, hlavně ve Švýcarsku, bylo dosti patrné, že jsem cizinec, protože ve Švýcarsku se mluví dialektem a ten, kdo dialektem v německé oblasti nemluví, tak prostě není Švýcar. V Německu je nuancí a dialektů tolik, že tam ani nevěděli, jestli můj akcent je slovanský anebo švýcarský, tak mne někdy považovali za Švýcara. A jelikož v těch oblastech to nebylo tak xenofobní prostředí jako tady naše, že když se někdo objeví a dostane se do významné pozice, že by se na to všichni koukali skrz prsty, jak se tady často teď v nedávné minulosti stalo, tak oni to brali tak normálně – žije ve Švýcarsku, pracuje tady. Tam byli ředitelé muzeí, ředitelé divadel cizinci. To bylo naprosto samozřejmé. Na univerzitě také mnozí profesoři byli cizinci. Měl jsem dlouhou dobu v německé televizi výjimečné postavení, ale nikdy mi nikdo můj původ nepředhodil. Ale ten problém řeči, to byl velice podstatný problém. Zuzana Kopečková: Já bych se chtěla zeptat pana Šafaříka na funkci dramaturga. Když jste přinesl sám projekt nebo vám byl ten projekt nabídnut, jestli jste 12
se setkal s prací dramaturga, jako je tady u nás, nebo někoho, kdo by vám vůbec do vaší práce, do postupů, do střihu mluvil. Bernard Šafařík: Co se týče dokumentu, funkce dramaturga tam celkem v té formě vymizela. Tam je spíš redakční systém. Redaktor má pod sebou určitou skupinu lidí a jakoby přebírá odpovědnost za to, co lidé v ní dělají. Ale záleželo samozřejmě na tom, jaké máte jméno. A podle toho se k vám redaktoři chovali. Čili já jsem se prakticky s velikými dramaturgickými zásahy nesetkal. Já jsem se s tím setkal jednou ve formě určité cenzury, když jsem dělal velice háklivý film ve spojení s uměním, ale jednalo se o speciální sexuální praktiky. Tam se tehdy sešla celá hlavní redakce vysílání a ti dumali, kolik je možno ukázat a kolik není možno ukázat. A pak jsme museli některé obrazy vypustit. Martin Skyba: Třeba ty praktiky v té době ještě neznali… Bernard Šafařík: Nebo když bylo 150 let od úmrtí Goetheho, tak pověřili různé režiséry ztvárněním různých epizod z jeho života. Já jsem dostal takovou hranou epizodu, málo známý Goetheho deník, který je také po této stránce citlivý, jedná se totiž o mistrovu impotenci. A jelikož se to vysílalo v 8 hodin večer, je to už pár let zpátky, a byl to Goethe, jejich veliký klasik, tak také šlo o to, co je možné ukázat a co není. Ale jinak musím říci, že to nebyl ten problém. Problém, který ovšem existoval v 70. i v 80. letech, to byla levice – pravice. Abych to vysvětlil: já jsem se velice divil, co se v intelektuálních sférách dělo. Protože tam byli obrovští zastánci komunismu. A ti seděli ve význačných funkcích. A později jich ještě přibylo, protože levicoví rebelové z roku 1968 udělali onen příslovečný „Gang durch die Institutionen“, jak se tomu říkalo, „pochod institucemi“, takže se dostali nahoru. Klasickým příkladem v Německu je Joschka Fischer. Takže otázka, která se kladla každému, zněla, kde stojí? Stojí nalevo nebo napravo? Já jsem měl problém, když jsem začal dělat hrané filmy, a ty se týkaly právě Československa, resp. československého exilu. U části intelektuální elity to byl veliký problém, protože kdo opustil Československo, to jest socialistický tábor, ten jaksi zradil. Existovaly televize jako třeba Kolín nad Rýnem, částečně Frankfurt, které byly známé jako tzv. „rudé vysílače“, a tam určitá témata vůbec nepadala v úvahu. Chtěl jsem dělat film o Stalinovi a ten neprošel. Jan Kraus: Člověka potěší, že to je celosvětové Jan Štern: Jaká je role dramaturga u hrané tvorby, při výrobě televizního filmu? Spolupracuje na scénáři, spolupracuje s režisérem na výběru tvůrčích profesí, hlavních rolí, na obsazování? Bernard Šafařík: Na to nemohu odpovědět, protože jsem dělal hrané filmy ve vlastní produkci a společně se spisovatelem Jaroslavem Vejvodu jsem si psal také scénáře. Jan Kraus: A když jste dělal něco ve vlastní produkci, tak na základě zájmu o ten film, anebo jste jej nejdříve realizoval s tím, že jste jej nabídl formou scénáře a záměru? Bernard Šafařík: Měl jsem hlavně veliký zájem prosadit téma exilu.Tehdy to bylo úplně nové, nikdo o současné emigraci v Evropě nic nedělal. To se psal
rok 1982. A já jsem předtím dělal veliký dokument o německé a rakouské židovské emigraci ve Švýcarsku. Z toho dokumentu nějak vzešla myšlenka zabývat se současnou emigrací, danou také mým životopisem. A potom došlo k setkání s povídkami spisovatele Jaroslava Vejvody a to mi dalo směr, jakým jsem se chtěl ubírat. Společně jsme napsali scénář a vznikl z toho první film, Hunderennen, česky Psí dostihy. Scénář jsme psali spolu ze zájmu o věc a potom jsem na to hledal prostředky. Velice obtížně, to je zase další kapitola. (Dotaz z pléna: Znal jste Škutinu?) Škutinu jsem znal také, ale pouze že přišel na promítání a tak. Jan Kraus: Prostředky jste měli na projekt na základě scénáře, který jste sepsali? Bernard Šafařík: Ano, nejdřív musel být scénář a projekt. Majka Šandová: Vy jste natočil dokumentární pořad pro ČT. Jaká je vaše zkušenost z porovnání stylu práce, možností jak profesních, tak technických, české a německé televize? Bernard Šafařík: Musím říci, že jsem byl velice příjemně překvapen. Ačkoli mě tady potkaly prapodivné věci, např. na úřadech nebo s řemeslníky, co se týče pracovní disciplíny, zkušeností atd., tak v ČT jednotliví lidé, s kterými jsem pracoval, byli naprosto srovnatelní s těmi venku. Naopak v některých věcech byli dokonce lepší, protože nebyli zkaženi odbory. V Německu byl například problém, kolik hodin se může pracovat. Odbory hlídaly lidi, i ty kteří měli opravdu o práci zájem, aby nepracovali ani minutu přesčas, a to byl samozřejmě problém. Nyní Němci také přišli na to, že se nedá pracovní doba přesně stanovit ve všech profesích, a dneska je zase diskuse o tom, že v Německu by se měla pracovní doba prodloužit. Tady se člověk s lidmi prostě domluvil. Ovšem je tady ve společnosti jeden veliký rozdíl, na který přijdete, když děláte dokument: máte zajímavé téma, lidi vám povídají strašně zajímavé věci, ale jakmile přijdete s kamerou, tak vám to do kamery neřeknou. Ten strach něco říci a stát si za tím anebo stát za tím, co jsem dřív dělal nebo udělal, nějak se k něčemu vyjádřit atd., tady je velice rozšířený. V Německu nebo ve Švýcarsku lidé z veliké části naprosto upřímně vypovídají. Nedávno jsem viděl dokument Noc na Arte o špionech – já jsem také dělal dva dokumenty o špionáži pro ČT, čili mě to zajímalo, byl to film o jednom možná nejdůležitějším německém špionovi v NATO. A tam vypovídali všichni řídící důstojníci z bývalého východního Německa, celá špička jejich státní bezpečnosti, rozvědky atd., což je u nás prostě nemožné. Tady jako by se ti lidé ztratili, zmizeli, nejsou s nimi téměř žádné rozhovory, a když, tak ojediněle, výjimečně. Já jsem se s tím strachem vypovídat konkrétně setkal, když jsem dělal dokumenty o 50. letech. Pokračování na straně 24
Synchron 5
2003
LISTOPADU
11. PŘEHLÍDKU ČESKÉ DOKUMENTÁRNÍ A ANIMOVANÉ TVORBY
THE 11th REVIEW OF CZECH DOCUMENTARIES AND ANIMATION
pořádá Český filmový a televizní svaz FITES ve spolupráci s Českou televizí a Movie & TV Studio MAT
is organized by FITES, The Czech Film and Television Association in collaboration with Czech Television and The Movie & TV Studio MAT
Scházíme se pojedenácté
Our eleventh get-together
Myslím, že se opět podařilo shromáždit tu podstatnou část tvorby, která na tomto poli vznikla v uplynulém roce (toto pravidlo však potvrdí některé výjimky) . Jsme vlastně jedinou přehlídkou tohoto druhu v České republice. A tak jako každoročně na tomto místě je logické, že nebude při této příležitosti marné připomenout
I think we have once more managed to bring together most of the films made in this category over the past year. We are in fact the only review of this kind in the Czech Republic. And so, as every year at this point, it is logical to answer the question:
co je to FITES?
what is FITES?
Plným názvem Český filmový a televizní svaz je to občanské sdružení českých audiovzuálních tvůrčích pracovníků. Základním posláním Fitesu je např. sdržovat a hájit audiovizuální tvůrce, podněcovat trvalou výměnu názorů v české audiovizuální kultuře (a to je právě i příležitost této přehlídky), sjednocovat se na odborných stanoviscích a hledat nové cesty a postupy směřující ke vzniku umělecky a eticky hodnotných děl. Fites se přitom zasazuje o uplatňování lidskosti, mravnosti, demokracie, nezávislosti a kulturnosti ve všech audiovizuálních médiích. Usiluje rovněž o zajištění optimálních materiálně technických a ekonomických podmínek tvorby. Chrání profesní, autorská, smluvní i sociální práva a zájmy všech tvůrčích pracovníků – i nečlenů. Hájí svobodu tvorby proti případným vnějším tlakům z jakékoli strany. Zároveň prosazuje odpovídající zveřejňování hodnotných prací (konkrétním činem je i tato přehlídka). Sleduje uměleckou a etickou úroveň původní české audiovizuální tvorby a vyjadřuje se k jejím záměrům i k dílům dovážené cizí produkce. Podporuje oprávněné nároky tvůrců a trvale spolupracuje se zaměstnavateli i odborovými organizacemi na dohodách o platných úpravách jednotlivých profesí. Ve vztahu k jednotlivým producentům filmové a televizní tvorby, k jiným kulturním institucím, k politické a státní moci uplatňuje FITES své právo k účasti při řešení konkrétních organizačních či výrobních problémů a snaží se o fundovanou poradenskou činnost a oponenturu. Je pravda, že úřední šimlové i poslanci naše návrhy často málo respektují, ale je to boj, který nemůžeme vzdávat! Členem FITESU se může stát každý občan České republiky starší osmnácti let (i bývalý a v zahraničí pracující) i cizí státní příslušník na území České republiky tvořící, bez ohledu na politickou příslušnost a přesvědčení, který projevil talent, prokázal odbornou kvalifikaci, podílí se výrazně na tvůrčí práci v příslušném oboru audiovizuální tvorby, případně má za sebou dlouholetou úspěšnou činnost. (Člen je povinen složit zápisné a platit členské příspěvky.) Členové FITESU se mohou sdružovat podle své profese a zájmů v oborových sekcích, profesních klubech a zájmových skupinách. Při FITESU mohou vzniknout asociace, které se stávají jeho kolektivním členem; řídí se vlastním jednacím řádem, který je v souladu se stanovami FITESU. Členy asociací mohou být i nečlenové FITESU. To všechno jsme vám chtěli zopakovat navíc k bohatému programu, který vám dává možnost získat určitý přehled o celkové úrovni té části české (a v jedné části i slovenské!) audiovizuální tvorby, které stále říkáme krátkometrážní i navzdory tomu, že je stále delší…
It’s full name is the the Czech Film and Television Association, which is a civic association of those working in the Czech audiovisual sector. FITES’ basis mission is to organise and defend audiovisual creators, promote a permanent exchange of opinions in Czech audiovisual culture (an opportunity also offered by this review), toagree on professional standpoints and to seek new paths and approaches leading to the creation of works of a high artistic and ethical standard. FITES also strives to assert humanity, morality, democracy, independence and culture in all audiovisual media. It also strives to achieve optimal technical and economic conditions for audiovisual creation. It protects the professional and social rights and the copyright of all audiovisual workers, including non-members. It defends creative freedom in the face of pressures from any quarter. It also fosters the showing of works of a high standard (the present review being a concrete example of this concern). It monitors the artistic and ethical level of original Czech audiovisual creations and voices its opinion about their intentions and about imported audiovisual works. It supports the legitimate demands of audiovisual creators and cooperates on an ongoing basis with employers and trade union organisations in preparing contracts in line with current regulations for the different professions and trades. With respect to the individual producers of film and television works, other cultural institutions, and the political and state authorities, FITES asserts its right to assist in the solution of specific organisational or production problems and strives to provide qualified counselling and adjudication. Admittedly bureaucrats and politicians often fail take our proposals sufficiently into account, but this is a struggle we cannot renounce! Membership of FITES is open to any citizen of the Czech Republic aged over 18 (including former citizens and those working abroad) as well as foreigners working in the Czech Republic, irrespective of political affiliation or persuasion, who have proven talent, professional qualifications and have made a significant contribution to creative activity in some branch of audovisual production, or who have a lengthy track record of successful activity. (Members are required to pay a registration fee and membership fees). FITES members can form trade union sections, professional clubs and interest groups in line with their profession, trade or specific area of interest. Associations can be set up within FITES and obtain collective membership; they are then governed by their own agenda, which must conform to the constitution of FITES. Members of such associations do not have to be members of FITES. We thought you ought to hear these things again in addition to the extensive programme, which will give you an idea of the overall standard of that part of the Czech (and in one section, Slovak!) audiovisual output that we continue to refer to as short films, although they are getting longer all the time…
Organizace přehlídky / Organisation of the Review Šimon Eismann, Jana Komersová, Martin Skyba, Oldřich Zámostný
Martin Skyba
Změna programu vyhrazena! / Right to change of programme reserved! Program je souběžně přenášen malým televizním okruhem do pohostinské části klubu MAT. Synchron 5
2003
[email protected]
www. fites.cz 13
Č T V R T E K 2 7. L I S T O PA D U
PROGRAM 11. přehlídky české dokumentární a animované tvorby 27. – 29. listopadu 2003
✘ Clinical depression brought the popular Czech actor Marek Vašut to the very borderline between life and death. His unsuccessful suicide attempt made him start treating the mental illness that brings on ever more tragedies only because society is not sufficiently well informed as to what it is actually about. In fact the average person still considers depression to be only a “weakness of character”. The well-known psychiatrist Cyril Hoeschl explains the symptoms of the illness that can easily be treated nowadays with modern anti-depressants and psychotherapy.
Čtvrtek 27. listopadu 2003
Paměť stromů – Slovanská lípa versus germánský dub
Thursday, Novemeber 27th, 2003
The Memory of Trees – The Slavic Linden-tree versus the Germanic Oak d: Milan Vacek, s: Marie Hrušková, Bedřich Ludvík, m: Věra Flaková, z: Milan Jílek, Radim Štětina, hr: Václav Vaněček, k: Josef Nekvasil, r: Bedřich Ludvík, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
10.00 Česká televize, Centrum publicistiky dokumentaristiky a vzdělávání
Diagnóza – Změna pohlaví z muže na ženu
18’
Diagnosis – Man Changed into Woman vp: Jaromír Herskovič, d: Jaroslav Pospíšil, m: Ĺuba Ďurkovičová, z+hr: Václav Vaněček, k: Josef Nekvasil, s+r: Andrea Majstorovičová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a HERA Film
✘ V České republice dnes žije asi tisíc transsexuálů. Ne všichni ale podstoupí změnu pohlaví. Urologická klinika v Motole je jediným centrem pro chirurgickou léčbu transsexualismu u nás – operují zde dva až tři transsexuály týdně. Sledujte s námi příběh Milušky, která se narodila v mužském těle a před časem prodělala podobnou unikátní operaci, jakou vrcholí i dokument Andrey Majstorovičové nazvaný Byla jsem mužem. ✘ About a thousand trans-sexuals live in the Czech Republic these days. However, not all of them undergo a change of sex operation. The Motol Hospital Urology Clinic is the only Czech centre for treating trans-sexualism – they operate on two to three cases of trans-sexuality a week. Follow with us the story of Millie who was born in a male body and who underwent a similar unique operation some time ago as this presented in Andrea Majstorovitch’s documentary called I Used to be a Man.
Diagnóza – Deprese
18’
Diagnosis – Depression vp: Jaromír Herskovič, d: Jaroslav Pospíšil, m: Jakub Voves, z: Kamil Příhoda, k: Josef Nekvasil, s+r: Olga Sommerová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a HERA Film
✘ Populárního herce Marka Vašuta přivedly deprese až na hranici života a smrti. Neúspěšný pokus o sebevraždu ho donutil k léčení duševní choroby, která si stále víc vybírá krutou daň proto, že společnost je ještě málo informovaná o její podstatě. Deprese se naopak často pokládá jen za „charakterovou slabost“. Známý psychiatr prof. Cyril Höschl vysvětluje příznaky choroby, která je dnes léčitelná moderními antidepresivy a psychoterapií.
Použité zkratky:
Abbreviations:
TS = tvůrčí skupina d = dramaturg n = námět s = scénář k = kamera r = režie p = produkce m = montáž neboli střih v = výtvarné návrhy z = zvuk h = hudba hd = hudební dramaturgie a = animace f = fotografie as = asistenti vp = vedoucí projektu pv = pedagogické vedení op = odborná porada t = text komentáře ú = účinkující pn = původní nosič
TS = creative team d = dramaturg n = story s = screenplay k = photography r = directed by p = produced by m = edited by v = design z = sound h = music hd = music dramaturgy a = animation f = photographs as = assistance vp = head of project pv = pedagogical support op = consultant t = text of narration ú = actors pn = original master
14
18’
✘ Třetí díl dokumentárního cyklu Paměť stromů, Bedřich Ludvík, Josef Nekvasil, Luděk Munzar ve kterém Luděk Munzar vysvětlí odkud pochází označení lípy za strom Slovanů a dubu za strom Germánů a že ono tradiční dělení stromů na „slovanskou lípu“ a „germánský dub“ je sotva dvě stě let staré a vzniklo zcela uměle za doby národního obrození. Při té příležitosti navštívíme např. Želivského lípu v Jiřicích, Žižkův dub v Želivy, Kornerův dub v Dalovicích u Karlových Varů. ✘ The third part of the documentary series The Memory of Trees, in which actor Luděk Munzar explains why the linden tree is called the tree of the Slavs and the oak tree the tree of the Germanic tribes. We hear that this traditional designation of “Slavic linden tree” and “Germanic oak tree” is hardly two hundred years old and originated quite artificially during the National Renaissance period of the late 19th century. We shall be visiting Želivský’s linden tree in Jiřice, Žižka’s oak-tree in Želivy, Korner’s oak-tree in Dalovice near Karlovy Vary.
Paměť stromů – Stromy pohádek a tajemných si
18’
The Memory of Trees – the trees of fairy-tales and mysterious powers d: Milan Vacek, s: Marie Hrušková, Bedřich Ludvík, m: Věra Flaková, z: Milan Jílek, Radim Štětina, hr: Václav Vaněček, k: Josef Nekvasil, r: Bedřich Ludvík, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Předposlední, čtrnáctý díl – začíná u jednoho z nejkrásnějších stromů seriálu. Věstoňovický javor snad ani není strom, ale dekorace z pohádky. Taky když ho Luděk Munzar poprvé uviděl rozběhl se k němu a vykřikl do jeho dutiny: „Haló! Ježibaba je doma?“ Pak následuje Lešišovská lípa, dva stromy v Mokrosukách, tis v Jamném nad Orlicí a další. U všech se hodně vypráví. Nejvíc asi u lípy Hadí královny v Horní Moravici. Stromek na rozloučenou zasadí Luděk Munzar pod hradem Lichnice. ✘ The fourteenth part – the last but one – begins with one of the most beautiful trees of this series. The maple tree in Věstonovice is surely more than a tree, it looks like a stage decoration for a fairy-tale. When Luděk Munzar saw it for the first time, he ran towards the tree and then shouted down into its hollow “Hello there, is the witch at home?” The next tree is the linden tree of Lešišov, then we admire two trees in Mokrosuky, a yew tree in Jamné nad Orlicí and others, and each tree has a story to tell, esopecially the Snake Queen lindentree in Horní Moravice. Luděk Munzar says his farewells by planting a tree below Lichnice Chateau.
Málem zapomenutý les
28’
A Forest well-nigh Forgotten d: Martin Štoll, m: Darius Muschak, z: Lukáš Hájek, k: Marek Dušák, Kosťa Morozov, Sergej Petrovskij, s+r: Marek Dušák, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a Nadace Člověk v tísni
✘ Historie někdy dělá překvapivé obraty. Zatímco většina zemí východního bloku se po pádu železné opony snaží co nejrychleji zapomenout na svou komunistickou minulost, v Bělorusku se díky režimu prezidenta Lukašenka zastavil čas. Vzhledem k jeho velmocenským choutkám a touze spojit opět několik postsovětských republik do velkého bloku jsou i stalinské čistky, které páchalo NKVD na území Běloruska dodnes tabu. Jedno z největších poutních míst, Kuropatský les na severovýchodním okraji Minsku, kde jsou pohřbeny desetitisíce popravených Bělorusů, je stále místem střetu mezi lukašenkovým režimem a opozicí. Dnešní situace je taková, že běloruská nomenklatura chce donutit běloruské občany, aby zapomněli na svou krutou historii a vede přes masové hroby dálnici… ✘ History takes some quite surprising turns sometimes. While in most countries of the former “Eastern Block” behind the Iron Curtain try to forget their communist past as swiftly as possible, time seems to have stopped in Bielorus because of President Lukašenko’s regime. Hungry for power, Lukašenko
Synchron 5
2003
Č T V R T E K 2 7. L I S T O PA D U
wants to link up several post-Soviet republics. That is why the Stalinist purges and the crimes of the NKVD are still a subject that is taboo to this day. One of the largest pilgrimage places in the country, Kuropat Woods in the northeastern suburbs of Minsk, where the tens of thousands of executed citizens of Bielorus lie buried, is still a place of strife between the Lukašenko regime and the opposition. The present situation is such that the politicians want to make the people of Bielorus forget their cruel history by building a motorway over the mass graves.
Náš člověk v Bamiánu
28’
Our Man in Bamian d: Martin Štoll, m: Alice Nussbergerová, z+hr: Václav Vaněček, s+k+r: Jaromír Štětina, pn: Betacam Digi, Vyrobila Česká televize a Epicentrum
✘ Tomáš Kocián je mladý muž, který se vydal do Afghanistánu pomáhat při obnově země. Zkušený válečný matador, režisér Jaromír Štětina, prostřednictvím tohoto hrdiny představuje život v afghánské části Bamián. Máme možnost být svědky každodenního života prostých lidí, žijících v bídě a zároveň poznat názory a komentáře českého dobrovolníka. ✘ Tomaš Kocian is a young man who set out for Afghanistan to help the people rebuild their country. Film director Jaromír Štětina is an experienced matador of scenes of battle and war, and through this hero he presents presentday life in the Afghani part of Bamian. We have the opportunity to watch the everyday life of people who live as paupers, as well as hearing the opinions and comments of the Czech volunteer.
Dějepis naruby – Praotec
18’
I všechny další programové bloky, jejichž promítání se uskuteční v „ateliéru“ na malém okruhu VHS, jsou pro lepší orientaci v tomto tištěném programu takto graficky – bez podtisku – zvýrazněny.
11.00 – „ateliér“ KLUBOVÁ VIDEO PROJEKCIA – KOLEKCIA ŠTUDENTSKÝCH FILMOV VŠMU CLUB VIDEO SCREENING STUDENTS’ FILMS
Odmietnutie
25’
The Refusal s+k+r: Radovan Kubička
✘ Absolventský film. Výpoveď zdravotne postihnutej ženy, ktorá našla vieru vo svoje uzdravenie. Viera sa stáva jej terapiou. ✘ A Film School graduation film. The story of a handicapped woman who believes in her cure. Faith is her therapy.
Nechajte ma žiť
17’
Let Me Live s+k+r: Boris Bočev
✘ Bakalársky film. Príbeh televízneho technika, ktorý si privyrába tým, že sa preoblieka za ženu a imituje známe speváčky. ✘ A graduation film. The story of an engineer who earns a little on the side by dressing as a woman and imitating well-known women singers.
Carpe diem
12’
s+k+r: Jaroslav Scholtz
✘ Absolventský film. Film o vzťahu otca a dcéry, ktorí žijú v jednom byte, ale nedokážu sa stretnúť. ✘ A graduation film. The story of a father and daughter who live in the same apartment but do not manage to meet.
Obyčajnosť
9’
The Ordinary
History inside out – Our Forefather
s: Dano Nosek, k+r: Samuel Jaško
d: Karel Hynie, s: Vladimír Borecký, Ivan Stehlík, m: Milan Justin, hr: Pavel Hrubeš, z: Richard Kittler, k: Pavel Blažek, r: Ivan Stehlík, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Postupový film I. ročníka. Pohľad na jednoduchého človeka a jeho každodennosť, v ktorej sa zdanlivo nedeje nič zvláštne, ak si to nechceme všimnúť… ✘ 1st year school film. A view of an ordinary person and his everyday life in which nothing out of the ordinary occurs – unless we look for it…
✘ Jestli praotec Čech přivedl svůj lid k hoře Říp od východu, severu či jihu už asi nikdo nedokáže, zrovna tak nikdy nepotvrdí pravdivost této legendy. Co by se však stalo, kdyby ten krásný kopec přehlédl a pokračoval v cestě – třeba do Bavor. Byli bychom také oním „malým národem s holubičí povahou“ nebo evropskou velmocí? Mluvili bychom česky? Složil by naši hymnu Škroup nebo Haydn? ✘ We shall never know whether the forefather of all Czechs brought his tribe to Mt. Řip from the east, the north or the south, and anyway, this is a legend that can never be verified. However, what would have happened, had he overlooked this lovely hill and continued on his journey of trying to find a place where his tribe could settle and had he gone on… perhaps to Bavaria. Would we then also have become this “small nation with the disposition of a dove”, or would we have become a European power? Would we be speaking Czech? Would Škroup or Haydn have composed our national anthem?
Dějepis na přeskáčku dle Xavera Pekárka – l. díl
18’
History Up Side Down According to Xaver Pekárek d: Vítězslav Čížek, s: Pavel Vošický, m: Vladimír Štefan, hr: Václav fiala, z: Kamil Příhoda, k: Pavel Blažek, r: Věra Knappová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Ovidius, Masaryk, Lenin, Navrátilová, Einstein? a tisíce jiných slavných a miliony bezejmenných bylo z nejrůznějších příčin donuceno načas nebo navždy opustit vlast? A mnozí z nich pro tu vlast venku udělali víc, než kdyby tu zůstali a mnohé z nich pak za to po návratu čekalo opovržení. Xaver Pekárek má bohaté zkušenosti s oficiálními i nezákonnými přechody hranic a dokáže se o ně podělit velmi osobitým způsobem. ✘ Ovid, Masaryk, Lenin, Navrátilová, Einstein? And a thousand other famous people and millions of people unknown were forced into exile from this country for a time or forever, for all kinds of resons. Many of them did more for their mother-country in exile than had they remained here, and many of them often had to face contempt on their return. Xaver Pekárek has plenty of experience with official and non-official crossings of the border, and he shares these experiences with us in his characteristic way. a total off/celkem 164 min.
Synchron 5
2003
1,35
7’
s+k+r: Milan Balog
✘ Absolventský film. O absurdnom návrate emigranta k svojej dávnej láske. ✘ A graduation film. About a returned imigrant’s absurd return to his love of long ago.
Cez okno
20’
Through the Window k: Andrej Bezák, s+r: Peter Filo
✘ Bakalársky film. Príbeh ľudí od železnice, okolo ktorých premávajú vlaky, v ktorých nesedia a unikajú im kdesi v diaľke, kde sa spájajú koľajnice. Film získal Hlavnú cenu na MFF v Bejrúte. ✘ A graduation film. A story of the railway people. Trains pass them by to the distant horizon, where the rails meet… The film was awarded the Main Prize at the IFF in Bayrut. a total off/celkem 90 min
13.00 SOUČASNÝ SLOVENSKÝ DOKUMENT CINTEMPORARY SLOVAK DOCUMENTARIES
Tatry – mystérium
26’
The Tatra Mountains – the Mystery h: Miloš Bock, s+k+r: Pavol Barabáš, vyrobilo Štúdio K 2
✘ Tatranská prírody sa zakorenila hlboko do sveta snáď najúspešnejšieho slovenského režiséra Paľa Barabáša. Ako sám hovorí „dýcha vo mne a niekedy dýcha aj za mňa!“ Je miestom, kde sloboda nadobudla konkrétny tvar. ✘ The natural world of the Tatras has taken deep roots in the work of Palo Barabas, probably the most successful Slovak film director. As he says – they breathe within me and sometimes they breathe on my behalf’. It is a place where freedom donned a concrete shape.
15
Č T V R T E K 2 7. L I S T O PA D U
Pravidelným hostem přehlídky je kameraman Vlado Haviar
Blázonko
26’
17.00 37. ČTVRTLETNÍK FITESU,
The Madman n+s+k+r: Jaro Vojtek, producent: Média 3
panelová diskuse i tentokrát na aktuální téma:
✘ Mať kamaráta blázna je normálna vec. ✘ It’s quite a normal thing to have a madman for a friend.
Pôvod sveta
21’
The Origin of the World s: Peter Kerekes, Katarína Kerekesová, k: Peter Hudák, v+r: Katarína Kerekesová, producent: Peter Kerekes, VŠMU, STV
✘ Na počiatku nebolo nič, iba nebo a vody. Až jedného dňa… Animovaný film na motívy brazílskej mytológie. ✘ At the beginning there was nothing,only the sky and water. And then one day… An animation film based on Brazilian mythology.
Hej, Slováci
Jaký bude rok 2004 a Česká televize? (Stabilizace televize veřejné služby v očekávání nového zákona o ČT a zvýšení koncesionářského poplatku. Program vysílání: změny a novinky. Co přinesou nové honorářové sazebníky?) O účast v panelu byli požádáni: Mgr. Jiří Janeček, generální ředitel ČT, Petr Erben, ředitel výroby ČT, Markéta Luhanová, ředitelka programu ČT, zástupce Rady ČT. Český filmový a televizní svaz Fites zve všechny, kteří to s Českou televizí myslí dobře!
48’
Hey, Slovaks! k: Martin Kollár, n+s+r: Róbert Kirchhoff, producent: 3SVideo, IVO (Inštitút pre verejné otázky)
✘ O chudobe, šoku z kapitalizmu a ceste Slovenska do Európy. ✘ About poverty, the shock of capitalism and Slovakia’s road to Europe. a total off/celkem 121 min.
15.00
ZVLÁŠTNÍ PŘEDSTAVENÍ (opožděné zahájení přehlídky) Vstup pouze na pozvánky, po projekci bude podáno malé občerstvení.
Ministerstvo životního prostředí ČR – ozvěny EKOFILMU 2003
Mapa míst svatých a klatých
19.30
28’
A Map of Places Sacred and Cursed k: Karel Machoň, s+r: Josef Císařovský, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a Josef Císařovský
✘ Film vypráví o tom, že děje minulosti prosakují do dnešních dnů, zapomenuté příběhy se stávají trvalou kvalitou míst, kde se odehrály, a projevují se i v nových podobách současných událostí. Snímek dokumentuje klíčové události českých myšlenkových a duchovních dějin a zamýšlí se nad tím, co se děje s touto zemí i s námi samotnými. ✘ A film speaks about events from the past leaking into our days, forgotten stories becoming a lasting essence of places where they happened while being reflected in new forms in current events. The film documents the key events of Czech mental and spiritual history and ponders over what is happening to this country and to us, the people.
Dějepis naruby – Únor 1948
18’
History inside-out – February 1948 d: Jiří Janků, m: Miroslav Pergl, hr+z: Václav Vaněček, k: Libor Hlavatý, s+r: Miloslav Kučera, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Představte si, že Gottwald přijíždí na Václavské náměstí se slovy: „Právě se vracím z hradu… pan president mé návrhy nepodepsal…“. Možná bychom vůbec nepoznali krásy socialismu, možná by nás vzápětí obsadili Rusové, možná… Fantazii se meze nekladou a ve filmové střižně se dějiny dají převracet lecjakým způsobem, u tabule to však raději nezkoušejte! ✘ Just imagine if Gottwald had arrived in Wenceslas Square with the words “I have just returned from the Castle… the President did NOT sign my proposals …”. Maybe we might never have know the wonders of communist-type socialism, or perhaps the Russians would have occupied us then and there, maybe… Imagination is unbounded, and in the film editing room we can turn history up side down and inside out – but you‘d better not try this on at school!
Kontakt Maj Kompjutr
30’
pv: Břetislav Pojar, Jan Klos, p: Jiří Mika, Martin Duda, z: Petr Kapeller, h: Matouš Godík, m: Anna Ryndová, k: David Šachl, Martin Duda, n+s+r: Martin Duda, pn: TMZ, bakalářský film
My Computer k: David Marvan, s+r: Jakub Sommer, pn: 16 mm, vyrobila FAMU a Jakub Sommer
✘ Režisér, houslista a majitel sex shopu v zajetí virtuálního démona. Dokumentární horor své doby. ✘ A director, a violin player and an owner of a sex shop captured by the virtual demon. A horror documentary of its time.
Spolu
15’
Together s: Karel Březina, Karel Mařík p: Kristýna Fabiánová, Leona Kosová, k: Tomáš Drdácký, r: Karel Březina, pn: 35 mm, vyrobila SVOŠF Písek
✘ Příběh lidí z jednoho města, z jedné vesnice… ✘ A story of people from one town, one village…
Mineralog Vojtěch Bárta
19’
Mineralogist Vojtěch Bárta k: Josef Nekvasil, s+r: Hana Pinkavová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize, Televizní studio Brno, Tvůrčí skupina Pavel Aujezdský – Hana Vrbová
✘ Díl z dokumentárního seriálu NEHASIT! HOŘÍM! o výrazných mladých osobnostech posedlých svým koníčkem představuje mineraloga Vojtěcha Bártu. ✘ A part of the documentary series “Don’t Extinguish! I’m on Fire!” about bold young people mad about their hobbies presents Vojtěch Bárta, a mineralogist.
Šumný Český ráj
23’
Exciting Český ráj s: David Vávra, Radovan Lipus, k: Ivo Popek, r: Radovan Lipus, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Nevšední pohled na Český ráj očima Davida Vávry. ✘ An unusual view of Český ráj through the eyes of David Vávra. a total off/celkem 115 min.
16
8’
Contact
✘ Hra, souhra a konflikt mezi kreslenou a digitální animací. ✘ A game – harmony and conflict between drawn cell animation and digital animation.
Srpen 68
18’
August 68 d: Jiří Gold, m: Vladimír Cabalka, hr: Václav Fiala, z: Richard Kittler, k: Jan Vaniš, s+r: Jan Svoboda, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Nestává se tak často, aby se k událostem, o nichž se často a každý rok mluví a zdá se, že snad bylo všechno několikrát řečeno, objevilo něco nového. Takový objev se podařil pracovníkům Archivu České televize, když oznámili, že nalezli záběry ze srpnových událostí roku 1968, které snad nebyly nikdy vysílány. Bylo jisté, že je pořídili kameramani a asistenti tehdejší Československé televize. Režisér Jan Svoboda ve spolupráci s dramaturgem Jiřím Goldem se je pokoušeli sehnat a jen s několika pamětníky se podařilo natočit rozhovory. Vznikl tak po 35 letech zcela nový a původní dokument, jehož hlavní složkou jsou dosud nezveřejněné záběry z prvních okamžiků okupace. ✘ It does not happen often that something new is discovered concerning events so often talked about, where surely everything must have been said. The Czech Television Archive people managed such a feat – they reported to have found shots taken of the August 1968 events that do not seem to have been broadcast before. They had been taken by cameramen and assistants of Czechoslovak Television, that much was certain. Film director Jan Svoboda and script editor Jiří Gold tried to locate them, and managed to t alk to several people who witnessed those events. And so, 35 years later, a new and original documentary film was created, the main component of which are these as yet unpublished shots of the first moments of Soviet occupation in 1968. Synchron 5
2003
PÁT E K 2 8 . L I STO PA D U
Zpověď legendární krasobruslařky Evy Romanové
14’
Eva Romanova, Legendary Figure-skater vp: Fero Fenič, d: Miloslav Vydra, s+r: Alena Hynková, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a FEBIO
✘ Čtyřnásobnou mistryni světa v tancích na ledě Evu RomanovouGrahamovou s bratrem Pavlem celý národ miloval a obdivoval. Říkalo se jim „děti Romanovy“ a z novin a časopisů si mnozí vystřihovali její fotografie a drželi jí palce, když s bratrem bojovala o vítězství. Poté, co se stala i profesionální mistryní světa a nemohla už dosáhnout více, vystupovala v revui Holiday on Ice. S životní láskou, komikem Angličanem Jackem Grahamem, přečkala i těžké chvíle bratrovy tragické smrti i podivuhodné toulky světem, aby se pak na jeho přání usadili na venkově v Čechách. ✘ The whole nation loved and admired Eva Roman-Graham, four times world champion in figures skating – dancing on ice – with her brother Pavel. People called them “the Roman children” and collected their newspaper photos, crossing their fingers for the young dancers when they battled on for new victories. After Eva became a professional world champion and could achieve no more, she performed in the Holiday on Ice Revue. She married the love of her life, the Englishman Jack Graham – a comedian on ice. Together they survived the horrors of her brother’s tragic death, side by side they travelled all over the world and finally – at Jack’s wish – they settled in the country, in the Czech Republic.
Bob a Bobek na cestách – Putování s velbloudy
8’
Bob and Bobby Traveling – Traveling with Camels d: Jan Gogola, s: Pavel Šrut, v: Vladimír Jiránek, k:, r: Ivo Hejcman, pn: Betacam SP, vyrobila Česká televize a AB Zlín.
✘ Další díl z řady humorných příběhů nesmrtelných hrdinů. Tentokrát s nimi navštívíme dalekou Afriku, abychom zažili cizokrajnou atmosféru na vlastní kůži. ✘ One part from a further series of humorous little stories about our immortal heroes. This time we visit faraway Africa with them, to experience the atmosphere of distant places ourselves. a total off/celkem 66 min.
Pátek 28. listopadu 2003 Friday, November 28th, 2003
9.00 Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání
Filmopolis, díl 4
57’
d: Dana Tučková, s: Hana Cielová, Štefan Uhrík, m: Filip Issa, hr: , z: , k: Richard Krivda?, r: Štefan Uhrík, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a Pražská kinematéka
✘ Jsme opravdu jeden svět? Nebo platí rozdělení na bohatý Sever a chudý Jih? Dokumentární film nezná hranice a překračuje je: často vědomě, aby podal zprávu právě o „jiném“, neznámém světě. Kdysi se takovému dokumentu říkalo politický nebo angažovaný, dnes spíš dokument o lidských právech. Výběr z dokumentů z celého světa na toto téma zve současně diváky na letošní mezinárodní festival dokumentárních filmů Jeden svět, který se uskutečnil na jaře v Praze i v dalších místech České republiky. ✘ Are we truly of one world? Or is the world divided into the rich north and the poor south? A documentary film knows no borders and crosses them easily: often consciously, to refer about “another”, unknown world. In the past such a doocumentary was called a political documentary, nowadays it is more of a documentary about human rights. A selection from documentaries on this subject that originated all over the world invites viewers to this year’s international festival of documentary films called One World, which took place in spring in Prague and in other places of the Czech Republic.
X (aneb x krát o kultuře – díl 16)
28’
X (or X times about culture – part 16) d: Václav Lautner, m: Milan Justin, hr: Václav Vaněček, K+z: Miroslav Vránek, s+r: Jana Chytilová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Z letošního pražského kulturního léta jsme pro vás vybrali skutečnou perlu. Nedostali jste se na megakoncert skupiny Rolling Stones? Nevadí – s Ikskou uvidíte vše, co byste
Synchron 5
2003
ani při velkém štěstí vidět nemohli. Co předcházelo příjezdu Rolling Stones do Prahy? Co obnáší koncert takové skupiny? Jak vypadá zákulisí a jak šlapou obslužné profese – stejně profesionálně, jako ti na podiu…? To vše a ještě „x“ překvapení navíc! ✘ From this year’s Prague Cultural Summer we have chosen a real pearl for you. Were you not able to attend the mega-concert of the Rolling Stones? Never mind – with X you will see much more than you could have seen on the spot even were you truly lucky. What happened before the Rolling Stones arrived in Prague? What effort is involved in organizing a concert featuring such a group? What does it look like back-stage and how do the servicing professions work –as professionally as those up on the stage? All that and an X surprise on top of it all!
Pokračování příště – Případy majora Zemana
38’
To Be Continued – Major Zeman’s Cases d: Karel Hynie, s: Pavel Taussig, m: Michal Hýka, z: Vladimír Ešner, Kamil Příhoda, k: Miroslav Souček, r: Tomáš Tintěra, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Premiéra příběhů neohroženého kriminalisty a čestného soudruha Zemana i jeho kolegů estébáků proběhla klidně – byl to jen další z korálků navlečených na červené niti normalizačního televizního vysílání. Skutečnou senzací – především v tom negativním smyslu – bylo znovuuvedení seriálu spolu s „vysvětlujícími“ dokumenty o dvacet let později. Pokusme se – snad už naposledy – poodhalit zákulisí obou premiér. ✘ The premiere of the stories about Major Zeman, dauntless detective and honest comrade and his colleagues from the secret police – that was just another bead on the red string of communist television. The real sensation – particularly in the negative sense – came with the re-run of the series, broadcast together with “explicatory” documents a full twenty years later. Let us make one last try to look into the back-stage of both premieres.
Pokračování příště – Bylo nás pět
37’
To be Continued – There Were Five of Us d: Karel Hynie, s: Pavel Taussig, m: Petr Pauer, z: Ladislav Krýsl, Kamil Příhoda, k: Martin Schinabek, r: Petr Jančárek, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Karel Poláček pocházel z Rychnova nad Kněžnou a sem také situoval děj mnoha svých románů. Nejpopulárnějším z nich jsou určitě příhody Petra Bajzy a jeho kamarádů – Bejvala Antonína, Edy Kemlinka, Čeňka Jirsáka a Zilvara z chudobince. Nesmrtelnost jim před padesáti lety pojistila rozhlasová četba na pokračování v podání Františka Filipovského, o čtyřicet let později se dočkali verze filmové. Z produkčních důvodů se však natáčelo mnohem blíž ku Praze – v Kouřimi. ✘ Karel Poláček, the writer, came from Rychnov nad Kněžnou and it is here that he situated the stories in his many books. The most popular are definitely the adventures of Petr Bajza and his pals Antonin, Ed, Čeněk and Zilvar from the orphanage. The gift of immortality was impressed on them fifty years ago, when the book was read in serial form by František Filipovský, forty years later came the film version. a total off/celkem 166 min.
12.00 ČESKÁ TELEVIZE, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání Brno
Vzpomínky, které neshořely
58’
The memories that did not Burn to Ashes d: Petr Raus, s+r: Karel Fuksa, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Křižovatka osudů židovského chlapce z Terezína a izraelského kosmonauta z raketoplánu Columbia. Izraelská výtvarnice Chava Pressburger žije a pracuje nedaleko města Beersheva, na pokraji negevské pouště. Vytváří úchvatné cykly ručních papírů, pro které si sama pěstuje na své zahrádce květiny.Tématem jsou evokace čínských básní a možnosti samotného papíru, ale také násilí současného i minulého světa. Chava Pressburger se totiž kdysi jmenovala Eva Ginzová, žila v české židovské rodině v Praze a myslela si, že to tak bude pořád. Přišel však Adolf Hitler, s ním tzv. „Rasové zákony“ a všechno bylo jinak. Do Terezína odešel její milovaný bratr Petr a zanedlouho i ona s tatínkem. Dětství skončilo… Celý svůj krátký život snil Petr Ginz o dobrodružstvích, oceánech, vysokých horách a o cestách do vesmíru. Tato témata také často maloval. Jedna z kreseb, na níž je naše země z pohledu vesmírného pozorovatele, obletěla nedávno celý svět. Ilan Ramon, izraelský kosmonaut, přítel rodiny Pressburgerových, jehož matka i babička přežily Osvětim, si s sebou vzal do kabiny raketoplánu Columbia
17
PÁT E K 2 8 . L I STO PA D U
její věrnou kopii. Shořela spolu s ním na jeho poslední průzkumné cestě stejně jako český chlapec Petr Ginz. Ale vzpomínky neshořely… Chava Pressburger ve svém díle evokuje dávno zmizelé osudy… ✘ A crossing of the fates of a Jewish boy from Theresienstadt and an Israeli astronaut on the rocketplane Columbia. The Isreali artist Chava Pressburger lives and works near the town of Beersheva, on the border of Negev Desert. She creates beautiful series of handmade paper, for which she cultivates special flowrers and herbs in her garden. They are inspired by evocations of Chinese poems and also by the paper itself – as well as the violence of the past and present world. Chava Pressburger used to be Eva Ginz, she comes of a Jewish family in Prague and never expected her life to change. Then came Adolf Hitler and with him the notorious Race Laws and everything did change. Her beloved brother Peter was sent to Theresienstadt and soon she and her father followed. Her childhood had come to an end… Throughout his short life Peter Ginz had dreamed about adventure and traveling, about oceans, mountain peaks and traveling in the Space. Those were the subjects he drew the most often. One of the drawings, on which our country is seen from the viewpoint of an observer in space, has flown right round the world lately. Peter’s mother and grandmother survived Auschwitz and Ilan Ramon, the Israeli astronaut, a friend of the Pressburger family, took a copy of the drawing with him on board the Columbia. It burnt together with this young man, just like the boy Petr Ginz did. But the memories did not turn into ashes… Chava Pressburger creates memories of those who have gone…
Navzdory osudu – Pravomil Raichl
58’
Despite Evil Fate – Pravomil Raichl d: Petr Raus, s+r: Jiří Vondrák, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize, TS Brno a FREE ART RECORDS s.r.o.)
✘ O člověku, který přežil to, co se snad ani přežít nedá. Jeho silou byla víra v Boha a smysl pro čest a hodnotu daného slova i vojenské přísahy. Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti, často jí byl nablízku ve frontové linii i v době tzv. studené války. Jako jeden z mála všechno přežil; založil v USA, kde prožil závěrečnou část svého života, druhou rodinu a mohl se těšit z dětí a vnuků. Pravomil Raichl, kterého jeho přátelé nenazvali jinak než „Mr. Miracle“ – „Pan Zázrak“, zemřel brzy po natočení tohoto unikátního dokumentu. ✘ About a man who survived what surely nobody can. His strength was his faith in God and his honour, the value of the given word and the military oath. Twice he was sentenced to death, he often faced death in the front lines during the 2nd World War as well as during the so-called Cold War. He was one of the few to survive it all. He spent the last part of his life in the USA, where he founded another family and lived to enjoy his children and grandchildren. Pravomil Raichl, called Mr.Miracle by his friends, died soon after this unique documentary was finished. a total off/celkem 116 min.
14.00 Kristina Vlachová a Česká televize, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání
ANDĚL aneb Blahořečení Aničky Tomanové? (Dobře utajený zázrak – nebo bouře ve sklenici vody?)
33’
ANGEL or the beatification of Anička Tomanová? (Well-hidden miracle – or the storm in a teacup?) d: Michael Otřísal, n: Zdeněk Lenc, s: Kristina Vlachová, Zdeněk Lenc, m: Miroslav Pergl, hr: Václav Fiala, k: Jakub Vrhel, r: Kristina Vlachová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize v cyklu Cesty víry
✘ Ke stigmatizované dívce Anně Tomanové, která do r. 1957 žila v ČSR v Orlických horách, chodívali nemocní lidé často prosit o uzdravení. To ale KSČ – a především její všemocná a všudypřítomná StB – neviděla samozřejmě moc ráda… O tom všem (i o záhadné lékařce z Brna, která nebohou Aničku často navštěvovala) nám vyprávějí pamětníci i rodina. Když v r. 1953 vstoupila Anička do třetího řádu sv. Dominika, přijala jméno Bohuslava. V klášteře však žila jen 4 roky. Zemřela v březnu 1957. Na jejím pohřbu bylo přítomno 16 kněží a mnoho věřících z celé republiky. Když se rozkřiklo, že u jejího hrobu dochází opět k zázračným uzdravením, začaly proudit do Klášterce davy lidí… Nevyléčitelně nemocní navštěvují malý hřbitůvek v Klášterci ještě dnes. ✘ All people used to go and see a young stigmatised girl Anna Tomanova who, until 1957 lived in the mountain region of Czechoslovakia called Orlické hory,
18
to ask for recovery from their sickness. But Czech communist party (KSČ) and its all-powerful and omnipresent Secret police (STB) did not like it very much… We can hear all about it (and about mysterious lady doctor from Brno who often visited poor Anna) from eyewitnesses and from the family. In 1953, Anna became a St. Dominican (3rd monastic order) nun and took the name Bohuslava. However, she lived in the monastery only 4 years. She died in March 1957. At her funeral, there were 16 priests present and countless number of believers from all over the country. When the rumours about miracle recoveries taking place at her grave spread around, crowds of people travelled to Klasterec (where she is buried)… Even today, terminally ill people visit the small cemetery in Klášterec.
14.45 Česká televize, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání
Konec světa v srdci Evropy
58’
The End of the World in the Heart of Europe d: Hana Stibralová, m: Jakub Voves, z: Tomáš Kubec, k: Jakub Sommer, s+r: Olga Sommerová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a Jakub Sommer Films
✘ Přímo v srdci Evropy, sedmdesát kilometrů jižně od Prahy, se zastavil čas. Chudý kamenitý kraj Sedlčanska a Voticka jakoby zůstal stát stranou ideologických zájmů komunistického režimu i pyšného mladého kapitalismu po sametové revoluci. Zdejší kraj bez průmyslu nenabízí pracovní příležitosti zemědělskému obyvatelstvu, jejichž družstva se po pádu socialismu rozpadla. Zemědělství se utlumilo, hospodaří pár desítek sedláků. Nespokojenost venkova, opomenutého ideologií tržního hospodářství se projevuje nostalgickým vzpomínáním na staré zlaté časy a následně v ochotě odevzdat svůj hlas v parlamentních volbách Komunistické straně. Dokumentární film Olgy Sommerové zaznamenává život několika lidí a vesnic v průběhu jednoho roku. Praha a její starosti jsou daleko, radosti a strasti venkovského života blízko. ✘ Right in the heart of Europe, seventy kilometres to the south of Prague, time has stopped. The poor, stony districts of Sedlčansko and Voticko seem to have escaped unwelcome interest on the part of the communist reg ime and that of proud young capitalism after the Velvet Revolution. The region has no industry and can offer no jobs to the farming population, whose cooperatives disintegrated after the fall of communism. Agriculture went into a decline, not more than a few dozen farmers are left. The dissatisfaction of the country folk, forgotten by the ideology of the market economy, is expressed in nostalgic memories of the good old times and that is why manz people will be willing to give their vote to the Communist Party in the next parliamentary elections. Olga Sommerová’s documentary filnm records the lives of several people and several villages during the course of one year. Prague and the problems of the capital seem far away, the joys and sorrows of life in the country are experienced at first hand.
Hlava státu
28’
Head of State d: Jan Gogola, m: Daniel Kupšovský, z: Lukáš Barczay, k: Jiří Málek, s+r: Janek Růžička, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Hlavní postavou filmu je polystyrénová maketa s tělem ve tvaru republiky a s hlavou bez tváře. Tato hlava představuje východisko pro hledání ideální hlavy státu neboli prezidenta České republiky. Každý z aktérů filmu je režisérem Jankem Růžičkou vyzván k tomu, aby na hlavu makety neboli ideálního prezidenta napsal, jak má prezident vypadat neboli jaké vlastnosti by měl mít. Svoji představu o ideálním prezidentovi na tuto hlavu v průběhu filmu zapisují občané, kteří se zúčastnili vnitrostranického prezidentského referenda ČSSD, dále Vladimír Špidla, Petra Buzková, Václav Havel a kandidáti na prezidentskou funkci: Jaroslav Bureš, Václav Klaus, Miroslav Kříženecký, Jaroslava Moserová, Petr Pithart, Jan Sokol (Miloš Zeman jako jediný z kandidátů natáčení odmítl a ve filmu tedy vystupuje jako kandidát utajený). ✘ The main character in this film is a polysterene figure, its body the shape of the Czech Republic, with a faceless head. This head represents the starting point for the
Synchron 5
2003
PÁT E K 2 8 . L I STO PA D U
search for the ideal Head of State, in other words, that of the President of the Czech Republic. Film director Janek Růžička asks various people to write onto the head of an ideal presisdent what the President should look like or what character traits he should have. The conception of the ideal President is written onto this head during the course of the film by the cisizens who had participated in the Czech Social Democratic Party referendum on this subject, also by Vladimír Špidla, Petra Buzková, VáclavHavel and the followingf candidates for the function of president: Jaroslav Buireš, Václav Klaus, Miroslav Križenecký, Jaroslava Moserova, Petr Pithart, Jan Sokol (Miloš Zeman was th eonly candidate who refused to be filmed for this project and so he is featured as the “secret candidate” in this film).
Někde je líp
69’
Things are Better Elsewhere d: Antonín Trš, m: David Charap, z: Jonathan Mitchel, Viktor Ekrt, k: Marek Jícha, Dirk Nell, s+r: Mira Erdevički, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize, D. Charap, BBC
✘ Příběh žebráka, který sní o tom, jaké by to bylo umět hrát na hudební nástroje. ✘ The story of a beggar who dreams about being able to play musical instruments. Ocenění/Award: Protivínský filmák – nejlepší animovaný film.
Lišaji
10’
p: Magdalena Kovářová, z: Aleš Pekárek, h: Zuzana Navarová, m+k: Karel Červený, a+s+r: Pavel Bureš, pn: DV
✘ Dokument o německém opatovi žijícím v klášteře v Oseku, který dělá vše pro to, aby každý člověk dostal druhou šanci. ✘ A documentary film about a German abbot who lives in a monastery in Osek and does everything to make sure that every man gets another chance in his life.
Spolu
15’
Together s: Karel Březina, Karel Mařík, p: Kristýna Fabiánová, Leona Kosová, z: Dominik Pecka, h: Jaroslav Hudec, m: Míra Pavlík, Jaromír Malý, a: Karel Mařík, ú: Miriam A. Pagáčová, Lukáš Kantor, K: Tomáš Drdácký, a+r: Karel Březina, pn: 35 mm
✘ Příběh lidí z jednoho města, jedné vesnice… Pixilace. ✘ It’s a story about a couple from one town, one village… Pixilation. Ocenění/Award: Hlavní cena VIII. ročníku brazilského studentského festivalu./The main prize of the VIII. Brazilian student film festival Rio de Janeiro 2003.
Zlaté manželství
16’
Golden Wedding
✘ Stovky českých Romů usilují o azyl v Západní Evropě. Jednou ze zemí, kam hromadně směřují, se stala díky liberálnímu přístupu k žadatelům o azyl Velká Británie. Časosběrný dokument sleduje osud rodiny Kováčových, snažící se v Británii najít novou identitu a domov. Ester Kováčová, matka a babička, dostala v Británii doživotní azyl. Krátce poté však zemřela a její dva synové a osm dcer ji musí v Londýně pohřbít. Erdevički, která se v nedávné minulosti proslavila v Čechách především dokumentárním portrétem romské zpěvačky Věry Bílé Černobílá v barvě, má vynikající schopnost sžít se s lidmi, o nichž natáčí a proto je dokáže zachytit v opravdu intimních situacích. Scény pohřbu, provázené nepatetickými úvahami o domově a místě ve světě, patří k nejsilnějším pasážím dokumentu. ✘ Hundreds of Czech Romanies are trying to achieve asylum in Western Europe. One of the countries to which there is a mass exodus is Great Britain, the reason being the liberal attitude towards the applicants. The documentary by Mira Erdevichki follows the fate of the Kovac family who are trying to find a new identity and to make a new home in Great Britain. Ester Kovac, the mother and grandmother, was given life-long asylum in Britain. However, shortly afterwards she died and her two sons and eight daughters have to bury her in London. Film director Erdevichki, who won acclaim in the Czech Republic in the recent past with her documentary portrait of the Romany singer Věra Bílá called Black and White in Colour, has a gift of becoming truly close to the people she portrays and that is why she is able to catch them in private situations. The scenes of the funeral, accompanied without pathos by thoughts about home and about one’s place in the world, belong to the most emotional moments of the film. a total off/celkem 165 min.
K2 production Pavel Štingl a Česká televize
57 min.
spolupracovaly: B. Hubená, B. Dlouhá, m: Tonička Janková, k: Mirek Janek, a+s+r: Pavel Štingl, vyrobila Česká televize a K2
✘ Nevidět neznamená nemít bohatou obrazotvornost a nemalovat. Překvapující zpověď atletky Pavly Francové- Valníčkové.
16.00 – „ateliér“
a total of/celkem 50 min.
17.15 FAMU – katedra animované tvorby FAMU – dept. of animated film
Lov
6’
The Hunt p: Roman Kašparovský, z+h: Lumír Hrma, m: Monika Hlavatá, k: Jiří Chod, n+s+v+r: Jan Suša, pn: 35 mm, bakalářský film
✘ Alegorický příběh o vztahu člověka (lovce) a přírody. Lovec naruší svým chováním rovnováhu tajemného lesa. Vyvolá jeho démony a je potrestán. ✘ An allegory about Man the Hunter’s relationship towards nature. The hunter disturbs the balance of the mysterious forest. He brings out its demons and is punished.
Portrét
12’
Portrait
✘ Portrét etnografky Brčálové – dokument s prvky animace. ✘ A portrait of Ms.Hercalova, ethnographer – a documentary with animation elements.
Čapí film
7’
A Stork Film pv: Libuše Čihařová, Pavel Koutský, z: Ivan Horák, m: Miloš Krejcar, n+s+v+k+r: Denisa Grimmová, cvičení
✘ O tom, jak je toho moc. ✘ About a bit too much of a good thing.
Soukromá vyšší odborná škola filmová Písek Film College Písek
Nesplněný sen
✘ O tom jak může vypadat manželství po padesáti letech… Vztahy jsou nevyzpytatelná věc. Neustále procházejí vývojem, zkouškami a nedají se na první pohled odhadnout. Důkazem toho jsou aktéři tohoto dokumentu. ✘ What can marriage be like after fifty years. Relationships are a mystery. They keep changing and developing through shared experiences, and cannot be estimated beforehand. The characters in this documentary are living proof of this.
p: Helena Machová, z: Ivan Horák, m: L. Hošková, k: M. Janda, D. Fencl, n+s+r: Kateřina Mikulcová, pn: Dvcam, bakalářský film
15.00 – „ateliér“ Malování potmě
p: Štěpánka Kreslová, z: Aleš Pekárek, ú: Marta Janečková, Oldřich Janeček, Olga Králová, n+s+m+k+r: Veronika Janečková, pn: DV
a total off/celkem 25 min.
9’
A Dream that didn’t Come True p: Lukáš Kaplan, Jiří Vlach, z: Aleš Pekárek, h: David Hájek, Taxmeni, Víťa Chrástecký, Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Vladimíra Válka, Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka, k: Martin Carda, a+s+m+r: Jiří Čvančara, pn: 35 mm
Synchron 5
2003
Po celou dobu přehlídky jsou k dispozici důležité informace na stánku MEDIA Desk
19
PÁT E K 2 8 . L I STO PA D U
17.45 Česká televize, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání
S bráchou na Aljašce – Srub na Taylorově jezeře 8
57’
In Alaska with my Brother – a Log Cabin at Lake Taylor d: Miloslav Vydra, m: Michal Cingroš, hr: Josef Spal, z: Michal Janoušek, s+k+r: Ladislav Moulis, pn: DV, Betacam Digi, vyrobila Česká televize a Ladislav Moulis
✘ Ve druhém dílu trilogie se musí chlapci na čas rozloučit s otcem, jehož povinnosti přírodovědce volají jinam. Aby jim otcovu nepřítomnost jejich děda vynahradil, vezme je nejprve do města, pak na farmu, kde se vychovávají a cvičí tažní psi, a nakonec se s nimi vypraví daleko do hor, aby mu pomohli opravit lovecký srub. Po tisícikilometrové jízdě džípem přejedou motorovým člunem rozlehlé Taylorovo jezero, za nímž po dalším pěším putování nedotčenou divočinou konečně dorazí ke srubu. Chlapcům se zde velmi líbí, baví je zálesácký život i práce, obdivují se přírodě i zvěři a užijí si i legraci. Ovšem jen do chvíle, než dědovi čísi zapomenutá nastražená past přerazí nohu a rychle postupující otrava krve ohrozí jeho život. Chlapci musí sami, bez jakékoli pomoci, dopravit dědu co nejdříve zpět k civilizaci… ✘ In the second part of the trilogy the boys have to part from their father for some time, because as a scientist he has duties elsewhere. Their grandfather tries to make up to them for their father’s absence; first he takes them to town, then to a farm where sledge-dogs are bred and trained, and finally he takes them to the mountains where the boys are to help him repair his hunting cabin. After a thousand kilometre drive by jeep, a motor boat brings them to the extensive Lake Taylor. Then they set out on foot through the virgin landscape and finally they arrive at the cabin. The boys love it here, they are enjoying the life of a back-woodsman, they admire nature’s wonders and the fauna .. and they have a lot of fun. But only till the moment when somebody’s forgotten iron trap breaks grandfather’s leg and the swiftly spreading blood poisoning becomes life threatening. Alone, without aid from anyone, the boys have to transport their grandfather to civilization as swiftly as possible.
Velká voda
60’
Flood d: Martin Štoll, m: Ĺuba Ďurkovičová, Štěpán Nepraš, Miroslav Pergl, Jan Petras, hr: Josef Spal, Josef Spitzer, Václav Vaněček, z: Jan Štorek, Václav Vaněček, s+r: Alena Činčerová, Jan Hádková, Pavel Koutecký, Miloslav kučera, Marie Šandová, pn: DV, Betacam Digi, vyrobila Česká televize, Martin Vadas, HaD Film, Heart of Europe, Miloslav Kučera, Pavel Koutecký
✘ V srpnu roku 2002, kdy se na Prahu valila pětisetletá voda, byla většina českých dokumentaristů „v terénu“. Zaznamenávali nejen živel, ale i lidská dramata v ulicích, na střechách a ve sklepích, byli s kamerami u zoufalé snahy zachránit co nejvíce z kulturního dědictví, brodili se ve vodě Městské a Národní knihovny, sledovali tankisty, kteří svými vlastními tanky se pokoušeli udržet u břehu zapomenutou loď, mapovali práci dobrovolníků na Smíchově i v Karlíně… V kapitole Pavla Kouteckého se ocitneme na samotné Kampě, přímo v ateliéru fotografa Jaroslava Krejčího; s Alenou Činčerovou budeme sledovat zmíněné tankisty u břehu Vltavy; s Janou Hádkovou se vydáme za zkázou a záchranou našeho knižního bohatství; Marie Šandová představí tři lidské osudy ze Smíchova a Miloslav Kučera ukáže „regenerační schopnost“ Karlína. Je to film svojí formou zcela výjimečný. Nejde jen o skládanku pěti menších filmů, jde o představení kombinaci různých pohledů, jakých by jeden dokumentarista nebyl schopen. ✘ In August 2002, when the greatest flood waters for five hundred years came rushing towards Prague, most of the Czech documentary film-makers were right there where it was happening. They recorded the flood itself, but also the human dramas in the streets, on rooftops and in cellars; they and their cameras saw the desperate attempts to save as much of the national heritage as possible, they waded through water inside the Municpal and the National Library, they watched the men in military tanks who tried to make fast a forgotten
20
boat on the river bank, they followed the work of volunteers working in the Smíchov and Karlin quarters… In Pavel Koutecký’s chapter we are at Kampa, in Jaroslav Krejčí’s studio; with Alena Činčerová we follow the hectic efforts of the mentioned tankists on the bank of the Vltava; with Jana Hádkova we set out to see the ruin and in the national libraries and the frantic attempts to save at least some of the priceless books and documents. Marie Šandová presents three stories from the Smíchov quarter and Miloslav Kučera shows the “regeneration ability” of Karlín. It is a film that is absolutely unique in form. This is not a case of linking up five shorter films, it is a presentation of five different views… no single documentary filmmaker would be able to do this.
Zpověď muže s půlkou těla
14’
The Confessions of a Man with Half a Body vp: Fero Fenič, d: Miloslav Vydra, m: Krasimira Veličková, hr: Josef Spal, z: Hubert Hesoun, Petr Kabrhel, Petr Provazník, k: Tomáš Svoboda, s+r: Dagmar Smržová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a FEBIO
✘ Robert Kypěna nemá nohy, nemá pánev. Jeho tělo končí kousek pod pupíkem. Unikátní operace, která mu zachránila život, trvala 10 hodin. Dnes se sám nají, umyje, vyčistí zuby. I když se nikdy v životě nemohl milovat a prožívat i jiné věci dostupné zdravým lidem, přesto vitální Robert věří, že ho v životě čeká ještě mnoho pěkného? ✘ Robert Kypěna has no legs, he has no pelvis. His body ends a little below his navel. The unique operation that saved his life took 10 hours. He is now capable of washing himself, eating, cleaning his teeth. Even though he could never make love, or experience other things that make up the lives of healthy people, Robert is full of vitality and he is convinced that life still has many fine things in store for him.
Zpověď třetího ze skupiny Mašínů
14’
A Personal Testimonial from the Third of the Mašín Group vp: Fero Fenič, d: Miloslav Vydra, m: Ĺuba Ďurkovičová, hr: Josef Spal, z: Petr Kabrhel, k: Patrik Hoznauer, s+r: Pavel Jandourek, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a FEBIO
✘ Milan Paumer se v době německé okupace seznámil s bratry Mašíny, jejichž otec byl za odbojovou činnost popraven. Po roce 1948 se podílel na záškodnických akcích proti komunistickému režimu. V roce 1953 s bratry Mašíny, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou chtěli prchnout do západního Berlína. Během cesty byli Janata se Švédou zadrženi a později popraveni. Zbylé tři uprchlíky stíhaly tisíce policistů a sovětských vojáků, přesto se jim podařilo prostřílet se na Západ. Sloužil v americké armádě, poté vystřídal několik povolání. Před dvěma léty se vrátil do ČR. Někdo ho považuje za vraha, jiný za hrdinu. Ale on i dnes by nejednal jinak… ✘ During the period of the German occupation, Milan Paumer met the Mašín brothers, whose father had been executed for activities in the Resistance Movement. After 1948 he participated in acts of revolt against the communist regime. In 1953 Paumer, the Mašín brothers, Václav Švéda and Zbyněk Janata wanted to flee to West Berlin. Janata and Švéda were caught, and later executed. The three remaining fugitives were persecuted by thousands of policemen and Soviet soldiers, and yet they managed to shoot their way out to the West. Milan Paumer served in the US Army, later worked at various professions. He returned to the Czech Republic a year ago. Some consider him a murderer, others a hero. But he says he would do it all again… a total off/celkem 145 min.
20.15 Česká televize, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání
Cesty víry – Láďa
32’
The Paths of Faith – Láda d: Antonín Trš, m: Michaela Brichcínová, z: Michaela Brichcínová, Michal Janoušek, s+k+r: Jan Brichcín, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Ladislav Matějček se dal na herectví, protože ho zajímaly různé projevy života. Jako student DAMU a člen jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších divadel své doby, pražského Divadla na okraji, chtěl proniknout ještě hlouběji a zajímal se o nějaký podstatný text, který by mohl sám režírovat. Na cestě k prazáklad-
Synchron 5
2003
PÁT E K 2 8 . L I STO PA D U
ním lidským příběhům nemohl minout Bibli. Zvláště evangelia ho oslovila natolik, že ukončil kariéru úspěšného herce a stal se kazatelem. V divadle ho lidé obdivovali především jako Romea, ale díky několika rolím utkvěl v paměti také filmovým divákům. Svou novou životní roli prožíval s podobnou intenzitou, s jakou hrál. Po čase si však uvědomil, že cestu k Bohu musí najít každý sám, že ji musí uskutečnit svým vlastním životem. Nyní žije se ženou a třemi dětmi na statku obklopeném přírodou a koňmi, na nichž děti jezdí dlouhé terénní závody. Je-li tato životní role jeho rolí poslední, to však ukáže teprve čas. ✘ Ladislav Matějček became an actor because he was always so interested in the variety of different characters,. As a student of Drama School and member of one of the most successful and outstanding theatres of the day, the Theatre on the Margin in Prague, he became immersed even more deeply and started searching for a suitable text that he could stage-direct. In his search for basic human stories he could not leave out the Bible. Especially the Scriptures addressed him to such a degree, that he put an end to his career as a successful actor and became a preacher. At the theatre people admired him as Romeo, and his film roles made people remember him. He experienced his new role in life with similar intensity as when he acted. But after some time he realized that everyone has to find his own path to God, that he must realize it through his own life. He now lives with his wife and three children on a farm surrounded by the natural world, and keeps horses on which the children ride long terrain races. Only time will tell if this role of his will be his last.
Cesty víry – Jak chutná naděje
of the same sex. Selected shots from the House of Parliament on the passing of this law ( 1998–2001) often bear out even their intolerance, utter incomprehension of other peaple’s ever more frequent wish to seek new forms of achieving contentment in harmony with social conventions. Homosexuals and heterosexuals debate with the politicians from their own points of view. The film presents a wide scale of attitudes, experiences and opinions.
33’
Paths of Faith – A Taste of Hope
Náš venkov – Daleká pouť
d: Michael Otřísal, m: Milan Justin, hr: Václav Fiala, z: Milan Jílek, k: Antonín Daňhel, s+r: Jaroslav Hovorka, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
The Czech Provinces – A Long Pilgrimage
✘ Jiří Maria Veselý je majorem československé i americké armády. Jeho uniformou je však bílý hábit. Tento dominikán dvakrát unikl smrti. V Itálii měl být koncem války popraven. Během internace řeholníků v Želivu v 50. létech prožil zázračné uzdravení. To se pak stalo podkladem pro blahořečení jeho přímluvce a řádového bratra Hyacinta Cormiera. Svérázné vyprávění pětadevadesátiletého patera Veselého o životě i duchovních hodnotách natočil režisér Jaroslav Hovorka. ✘ Jiří Maria Veselý is a major of the Czechoslovak and the US Army. But his uniform is a white habit. This Dominican monk escaped sure death twice. In Italy he was to have been executed towards the end of the war. When the monks of Želiv were interned in the 1950s, he experienced a miraculous cure. This cure then became the basis for the beatification of his brother monk, Hyacinth Cormier. The interesting tales about life and spiritual values told by this old man of 95 was filmed by Jaroslav Hovorka.
Na jedné lodi
52’
In the Same Boat d: Antonín Trš, m: Jan Petras, hr: Zdeňka Zelenková, z: Andryi Shkolyk, Václav Vaněček, s+k+r: Martin Pátek, pn: Betacam SP, Digi, DV, vyrobila Česká televize
✘ Dokument o fenoménu homosexualita. Po řece pluje loď, na které pořádá kabaret Srdce a kámen rozloučení se svou divadelní sezónou. Publikum, které je smíšené se baví kabaretními výstupy. Mimo plavbu lodi probíhá názorový střet politiků a lidí z gay a lesbické komunity i mimo ní na téma registrované partnerství osob stejného pohlaví. Vybrané úvahy poslanců PSP ČR v průběhu opakovaného projednávání návrhu zákona z let 1998 a 2001 (z archivů ČT) často dokládají i jejich netoleranci a nepochopení, že lidé stále častěji hledají nové formy a způsoby jak učinit svůj život šťastný a současně být v souladu se společenskými konvencemi. Politikům odpovídají homosexuálové i heterosexuálové z pohledu své zkušenosti. Film představuje celou škálu postojů, zkušeností a názorů. ✘ A documentary about homosexuality. A boat is sailing down the river, on which the Heart and Stone Cabaret is holding a farewell party at the end of the theatre season. The mixed audience is enjoying the cabaret acts. Elsewhere there is a debate on between politicians and people from the gay and lesbian communities and heterosexuals on the subject of registered partnership of persons
Po celou dobu přehlídky jsou k dispozici důležité informace na stánku MEDIA Desk
Synchron 5
2003
18’
d: Ladislava Jírová, s: Miroslav Bařina, Miroslav Koloc, Alan Lederer, m: Vilém Šrail,, hr+z: Václav Vaněček, k: Ladislav Rataj, r: Alan Lederer, pn: DV, Betacam Digi, vyrobila Česká televize✘
✘ Českými zeměmi odjakživa vedlo nespočet cest. Některé z nich si stojí za to připomenout i po několika stoletích. V roce 1833 se na svoji „krkonošskou“ pouť vydává básník Karel Hynek Mácha. Vychází pěšky z Prahy a během několika dní projde se svým přítelem Eduardem Hindlem půlku Čech. Namátkou jmenujme místa jako Mělník, Kokořín, Bezděz, Zvířetice, Mnichovo Hradiště, Hrubá Skála, Trosky, Radim, Pecka, Třebihošť, Sněžka a zpátky do Prahy cestu přes Kunětickou Horu a Kolín. V roce 1983 se vydali v Máchových stopách poutníci Miroslav Koloc, Miloslav Bařina a Jindřich Mařan. Nejenže o svém putování vydali několik knih, ale objevili i zvláštní věci. ✘ Countless roads have crossed the Czech Lands since time immemorial. Some of them are well worth remembering even centuries later. In 1833 the poet Karel Hynek Mácha set out on his “Giant Mountain Pilgrimage”. He set out on foot from Prague and during the course of several days he and his friend Eduard Hindl crossed half of Bohemia, walking through many towns, villages and right up to the Snežka Peak, and then back to Prague by another route. In 1983 pilgrims Miroslav Koloc, Miloslav Bařina and Jindřich Mařan set out in Mácha’s footsteps. They published several books about this pilgrimage, and discovered some unusual facts.
Náš venkov – Opustíš-li mne
18’
The Czech Provinces – If You Leave Me d: Ladislava Jírová, m: Vilém Šrail, hr+z: Pavel Hrubeš, k: Ladislav Rataj, s+r: Zdeněk Pojman, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Venkov je kouzelné místo k životu a spojení člověka s prostředím, kde prožil své dětství i dospělost, má obrovskou sílu. Tato pouta nepovolila ani v okamžicích, kdy se domy na vesnicích bortily pod přívaly povodní. Nebyly to praktické důvody, které nutily obyvatele obcí stavět opět na místě zbořenišť. „Jsme tu doma“, říkají všichni. „Prožili jsem tu dětství. Pamatujeme si místa, kam jsem chodili na třešně. A na hřbitově leží naši rodiče“. Téměř stejně argumentují obyvatelé obce Nové Heřmínovy, která by měla zmizet pod hladinou nové přehrady. ✘ The country offers a magic setting and the link between a person and the place where he or she spent their childhood has tremendous power. These links were not severed even during the dreadful moments when the village houses crumbled and disintegrated under the force of the incoming torrents of water. The reasons why the inhabitants of these villages started rebuilding their houses in the same place once the debris was removed were not practical. “This is our home”, they all say. “We spent our childhood here. We remember the places where we would go cherry-picking. And our parents are lying in the cemetery.” We hear practically the same arguments from the inhabitants of the village of Nové Heřmínovy, which is to disappear beneath the waters of the new dam lake. a total off/celkem 153 min.
21
S O B OTA 2 9 . L I S TO PA D U
Sobota 29. listopadu 2003
Ecce homo Kardinál
Saturday, 29th November, 2003
Ecce Homo Cardinal
58’
d: Lada Arnautovová, m: Michal Cuc, hr: Václav Fiala, z: Jiří Mach, Jiří Meixner, k: Vratislav Damborský, s+r: Angelika Hanauerová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
9.30 SOBOTNÍ MATINÉ (Saturday matinée)
Pocta první české ženě-kameramance a dlouholeté střihačce Marii Křížkové (* 26. 11. 1928) Přátelé, kamarádi i kamarádky, obdivovatelé i kritici, kameramani, režiséři a všichni takoví podobní – zejména střihačky a střihači – jistě přijmou naše pozvání nejen na projekci následujících filmů, ale poté i do klubových prostor MATu na vzpomínkové povídání nejen o oslavenkyni, ale i o krátkém filmu naší současnosti zvlášť. Věříme, že toto pozvání nezapadne a že se přijdete podívat také!
RESPICE FINEM 15 min., n+s+k+r: Jan Špáta, 1967, DĚJINY NA 8 11 min., s+r: Václav Táborský, 1968 NEDĚLE V BRETANI 9 min., s+r: Zdeněk Kopáč, 1968 JAK SE PRAHA BAVÍVALA 14 min., s+r: Drahoslav Holub, 1967
10.50
✘ Kardinál Miloslav Vlk má své příznivce, ale i řadu nepřátel. Nastoupil do své funkce v době převratné jak pro českou společnost, tak pro římskokatolickou církev. V květnu roku 2002 slavil své 70.narozeniny. Při této příležitosti režisérka Angelika Hanauerová natočila hodinový dokumentární film, který se snaží o nový pohled na vysokého církevního hodnostáře. Uvidíme kardinála Vlka v atypických situacích, někdy s humorným nadhledem. Poznáme ho především jako člověka. Svěří se nám i s nejintimnějšími zkušenostmi, které ovlivnily jeho život a povahu. I se svým hledáním, jakou pozici by měl zaujmout kardinál v dnešní době. Ve filmu jsou použity četné archivní materiály z jeho života, které nebyly doposud zveřejněny. Spolu s Miloslavem Vlkem prožijeme druhou polovinu 20. století a díky tomu se tento film stává i svědectvím o postavení věřícího křesťana na konci druhého tisíciletí. ✘ Cardinal Miloslav Vlk has many friends but also numerous enemies. He assumed his function at a time of great change for czceh society as well as for the Roman Catholic Church. In May 2002 he celebrated his 70th birthday. At this occasion film director Angelika Hanauerová made a 60 minute documentary film that tries to present a new view of this higfh Church dignitary. We see Cardinal Vlk in nontypical situations, sometimes with humour. We get to knowe him as a human being,. He tells us of his most intimate experiences, whioch influenced his life and his nature. He also divulged his search for an answer to what position a cardinal should hold in present times.
Česká televize, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání
Máňa po deseti letech
56’
Manya ten years on d: Martin Štoll, m: Jakub Voves, z: Tomáš Kubec, k: Jakub Sommer, s+r: Olga Sommerová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize a Jakub Sommer Films
✘ Zlodějku Máňu objevili Olga Sommerová a Jan Špáta na nádvoří pardubické věznice v roce 1992. Film Máňa, který tehdy udělali v cyklu OKO, vzbudil velkou pozornost. Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí. ✘ Olga Sommerová and Jan Špáta discovered Manya the thief in 1992, in the yard of Pardubice prison. The film called Manya that they made at the time won wide acclaim. Ten years later Olga Sommerové returned to find out about the further life of this heroine, and followed her actions for quite some time. She watched her in and out of opriuson down the yuears, at the trials, and also ion the places of her chuildhood, a get-together with her mother, comtacts at the social adminitsration offices, in times of wild joy, when in love, and when she crashed into deep depressions. The filmmaker thus created a story about incorrigibility, about hope and love, in which Manya alternately presents her ecxtreme moods with laughter and weeping, in philosophical mood of characteristic attitudes, when she clearly demo9nstrates the differencebetween inner freedom and outer freedom. In her harsh, realistic views the film director went much further than we were used to in her films.
22
Cesta domů
28’
The Road Home d: Hana Stibralová, m: Jakub Voves, z: Tomáš Kubec, k: Jakub Sommer, s+r: Olga Sommerová, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize Domácí hospic Cesta domů pomáhá rodinám, které se rozhodly pečovat o své umírající blízké doma. Umírající na této cestě doprovázejí kromě příbuzných dvě ženy – lékařka Marie Goldmannová a zdravotní sestra Alžběta Mišoňová. Dalšími dvěma členy občanského sdružení Cesta domů je malířka Martina Špinková a její manžel – lékař a filozof Štěpán Špinka.
✘ Cesta domů je prvním domácím hospicem v České republice. Právě proto, že je prvním, chtěl by se stát modelem pro další podobná zařízení,je prvním krokem k zaplnění mezery v kvalitní péči o umírající,kteří nechtějí odejít z tohoto světa v odcizeném prostředí nemocnic. Nový film Olgy Sommerové bude nejen portrét vzácných lidí, ale hlavně jejich práce, jejich péče o umírající. ✘ The Road Home is a hospice that helps families who have decided to care for dying members of their family at home. On this road the dying are accompanied by their relations and also by two women – Doctor Marie Goldmannová and nurse Alžběta Mišonová. Two other members of this civic association is the painter Martina Špinkova and her husband, doctor and philosopher Štěpán Špinka. The Road Home is the first home hospice in the Czech Republic. And because it is the first, it is trying to become a role model for further similar groups. This is the first step towards supplementing the need for the best possible care for the dying, for people who do not want to leave this world in the estranged setting of a hospital ward. Olga Sommerová’s new film is a portrait of some wonderful people, and also a look into their profession of caring for the dying.
Náš venkov – Zákony zachování
18’
Provincial Life – Laws of preservation d: Ladislava Jírová, m: Vilém Šrail, hr+z: Václav Vaněček, k: Ladislav Rataj, s+r: Zdeněk Pojman, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Třebívlice patří k těm nejlepším obcím v České republice. V roce 2001 zvítězily v krajském kole soutěže „Vesnice roku“ a v celostátním kole se umístily na třetím místě. Neuvolněný starosta Josef Seifert je zároveň ředitelem základní školy a fyzikem. A tak se fyzikální zákony promítají do života obce. Zákon zachování vesnice zase velí držet krok s dobou. Starosta i zastupitelstvo podporují využívání peněz EU. Obec z těchto peněz vybudovala dvě rekreační centra, která se stále rozšiřují. Rovněž zbudovala firmu na výrobu kotlů pro spalování biomasy. Na dodržování zákonů v obcích Třebívlicka dohlíží strážci pořádku, Synchron 5
2003
S O B OTA 2 9 . L I S TO PA D U
které si platí podle potřeby podnikatelé. Spojení s německým prostředím vyústilo v přeshraniční spolupráci s městskou částí Lipska-Wiederitzsch, což Třebívlicím umožňuje čerpat také z fondů Phare na opravy komunikací. „My nikdy nemůžeme být chudí“, říká starosta a s nadsázkou dodává: „Tady si lidé přivydělávají sběrem českého granátu.“ Místních ložisek drahokamů si Třebívlice skutečně váží. Najdeme tu výstavu šperků a buduje se zde i historická dílna na broušení českých granátů.
Zázraky za oknem
18’
Miracles Behind the Window d: Ladislava Jírová, s: Šárka Horáková, m: Vilém Šrail, hr: Václav Vaněček, z: Vilém Šrail, Václav Vaněček, k: Pavel Vildomec, r: Jan Novák, pn: Betacam Digi, vyrobila Česká televize
✘ Zelenější trávu za našimi humny a slunce výš nad naším domem vždy vidí jen ti, kteří přijedou na návštěvu. Čím to, že „naše“ tráva ztrácí na barvě a „naše“ slunce na intenzitě? Určitě to nějak souvisí s vnímáním světa, který je k vidění dnes a denně. Proto všichni čas od času vyjíždíme na dovolené do krajů, ve kterých vidíme ty správné barvy a vnímáme onu zvláštní intenzitu tepla a světla. Lze však vůbec zažít stejný pocit tam, kde jsme doma? Vesnička Velká Bukovina v nádherném kraji mezi Novým Borem a Máchovým jezerem je místo, kam se sjíždějí každoročně na dovolené desítky lidí. I rodina Šotolova z Velké Bukoviny se letos rozhodla strávit dovolenou doma. Nikoliv však, jak to tak u dovolených doma bývá, přestavbou domu či prací na zahradě, ale objevováním přírodních krás okolí. ✘ Visitors think that the grass in our garden is greener and the sun shines more on our house than theirs. How is it, that “our” grass seems to be less green and “our” sun less warm? There must be some connection with the perception of the world that is seen all day and every day. That is why we all like to travel, to spend our holidays in places where we see the colours as truly bright and perceive that true intensity of heat and light. Is it possible to expeience the same feelings in our own country? The village of Velká Bukovina set in that magnificent landscape between Nový Bor and Lake Mácha is a place where dozens of people spend their holidays every year. Even the Šotola family of Velká Bukovina has decided to stay at home this year. However, not the way such “home” holidays are usually spent – by building an extension to the house or by working in the garden. They plan to discover all the beauty offered to them in their close environs. a total off/celkem 178 min.
d: Miloš Zvěřina, h: Jaroslav Samson Lenk, ú: Ondřej Vetchý, k: Jiří Bálek, František Čech, s+r: Václav Chaloupek, pn: Betacam SP, vyrobila Česká televize a Společnost Václava Chaloupky.
✘ Ze začátku vypadali na malé psíky a než se člověk naděje, máme tu malá vlčata. Dvě ukázky z pokračování řady úspěšných českých seriálů pro děti, ve kterém se setkáváme s krásou a zákony přírody. ✘ At first they looked like puppies and then suddenly here they are – little wolf cubs. Two examples from the sequel to the successful serials for children, in which we meet with the beauties and laws of the natural world.
Mire Bala Kale Hin – Romské legendy (Legenda o Černé Sáře, Dvanáct měsíců)
2x9’
Mire Bala Kale Hin – Romany Legands Legend of Black Sara, Twelve Months d: Kateřina Krejčí, Miloš Zvěřina, v: M. Soukka, k: Miloslav Špála, s+r: Katariina Lillqvistová, pn: Betacam SP, vyrobila Česká televize a Hafan Film Praha.
✘ Třetí a šestý díl z animovaného loutkového koprodukčního seriálu na motivy romských lidových pověstí a pohádek z celého světa. Vedle uměleckých kvalit je projekt zajímavý i svou edukativní složkou a citlivým přístupem zpracování. ✘ The third and sixth parts of the puppet-animation coproduction serial based on Gypsy folk legends and stories from all over the world. In additon to its artististic qualities, this project is interesting also through its educational impact and its sensitive approach. a total of/celkem 66 min
15.15 FITES, ČESKÁ TELEVIZE, MOVIE & TV STUDIO MAT
Sejdeme se u štrůdlu APPLE STRUDEL AT FOUR
14.00 DĚTSKÉ ODPOLEDNE, představení pro děti i dospělé AN AFTERNOON FOR CHILDREN – PERFORMANCES FOR CHILDREN AND ADULTS Česká televize – Centrum tvorby pro děti a mládež
Do pohádky (Čaroděj, Vodník)
2x8’
Into the Fairy-tale – Sorcerer, Water Gnome d: Kateřina Krejčí, s: Jan Kutálek, Pavel Koutský, a: Pavel Koutský, K. Pávová, k: Milan Rychecký, v+r: Pavel Koutský, pn: Betacam SP, vyrobila Česká televize a Anifilm Praha.
✘ Dvě ukázky z nového třináctidílného seriálu o tom, co všechno malý Honzík s jezevčíkem Juráškem zažijí, když navštíví pomocí kouzla známé a slavné pohádkové hrdiny. Seriál hýří vtipnými výtvarnými nápady, gagy a nadsázkou. ✘ Two examples from the new 13-part series about the fun little Honzik has with Jurasek the dachshund when they go visiting their friends and famous fairytale heroes with the help of magic. The series is full of witty ideas, gags and playful exaggeration.
Bob a Bobek na cestách (Zahradníci v Africe, Putování s velbloudy) Gardeners in Africa, Traveling with Camels
d: Jan Gogola, s: Pavel Šrut, v: Vladimír Jiránek, k:, r: Ivo Hejcman, pn: Betacam SP, vyrobila Česká televize a AB Zlín.
✘ Dva díly z další řady humorných příběhů nesmrtelných hrdinů. Tentokrát s nimi navštívíme dalekou Afriku, abychom zažili cizokrajnou atmosféru na vlastní kůži. ✘ Two parts from a further series of humorous little stories about our immortal heroes. This time we visit faraway Africa with them, to experience the atmosphere of distant places ourselves.
Bráškové (Vlčata) 2003
✘ Přátelské zakončení 11. přehlídky české dokumentární a animované tvorby se štrůdlem, čajem a kávou. Tedy na svačince, při níž popovídáme, pokecáme, něco i zhodnotíme a od níž se potom rozejdeme a rozjedeme za spřádáním dalších tvůrčích plánů, po jejichž naplňování a realizaci se v Písku u nových filmů a pořadů za rok opět sejdeme… ✘ A strudel-and-coffee party to mark the end of the 11th Review of Czech Documentaries and Animation. We'll get together for a bit of talk, a bit of gossip, a bit of useful criticism of all that we have seen and then we shall part in order to start weaving new creative plans to fulfil so that we can meet again over a new lot of films in a year’s time…
Na shledanou na 12. přehlídce české dokumentární a animované tvorby 25. – 27. listopadu 2004!
2x8’
Bob and Bobby Traveling
Synchron 5
2x8’ Little Brothers – Wolf Cubs
See you at the 12th Review of Czech Documentaries and Animation November 25th – 27th 2004! PROGRAM 10. PŘEHLÍDKY ČESKÉ DOKUMENTÁRNÍ A ANIMOVANÉ TVORBY 27. – 29. listopadu 2003 vychází jako číslo 5/2003 Zpravodaje Českého filmového a televizního svazu SYNCHRON. THE PROGRAMME OF THE 11th REVIEW OF CZECH DOCUMENTARIES AND ANIMATION November 27th – 29th, 2003 is printed as an issue 5/03 of the CZECH FILM AND TELEVISION ASSOCIATON’s news bulletin SYNCHRON. překlad do angličtiny / translation Doris Kožíšková
23
Ú VA H Y A N Á Z O RY Jan Kraus: A ještě technicky, jak se Majka optala. Bernard Šafařík: Technické vybavení není žádný problém. To je kompatibilní, musím říci žádný rozdíl. Jiří Krejčík: Myslím, že ta tématika je nesmírně obsáhlá. Podmínky naší práce jsou naprosto neutěšené, jsou v havarijním stavu. Setkávám se s tím, že všechno pracuje ke zmarnění mé poslední tvůrčí iniciativy, mých posledních tvůrčích sil. Tady byla nadhozena otázka dramaturgie. Setkávám se s tím, že dramaturg vnucuje režisérovi své režisérské představy, což by zásadně nemělo být. Dramaturg má vycházet z tvůrčího potenciálu tvůrce, jehož práci dramaturguje, a ne mu určovat, jak to má nebo nemá točit. Setkal jsem se s tím, že určité připomínky dramaturgické potom mají cenzurní podtext, což je, myslím, velice závažné. Jan Kraus: Na příklad? Jiří Krejčík: Prosím vás, já bych se nechtěl teď dostávat do podrobností. Jedná se o příklad dokumentu, který ještě nebyl zveřejněn. Jan Kraus: Pan Šafařík třeba mluvil o tom, že se muselo sáhodlouze projednávat, když tam byly nějaké sexuální scény, tak jestli to je něco podobného. Jiří Krejčík: Nevím, to nelze posoudit, ale otázka je – a není to definováno – jaký je rozdíl u nás mezi dokumentem a tzv. publicistikou? Jan Kraus: To se můžeme pánů zeptat. Jiří Krejčík: Dále se setkávám s jednou velmi závažnou otázkou, o které myslím, že by stálo za to udělat zvláštní diskusi: byl jsem požádán, abych se zúčastnil práce v porotě přehlídky dokumentárních filmů, letošního Finále v Plzni. To byla tzv. mezinárodní porota, která se skládala z mé české účasti jako jediné osoby, a dvou cizích porotců: jedné Finky a druhé Francouzky míchané s Irkou. Práce a diskuse byla velice zajímavá a poučná, myslím tím z hlediska toho, jak vyjádřit dokumentární téma, aby vzbudilo zájem a dostalo se do cizí distribuce.
A potom etika dokumentární tvorby, to je další závažné téma. Co to je etika. Tady byl naznačen onen bulvární pohled tvůrce dokumentů, který, já bych to definoval tak, že má příznaky voyeurství. Ne poukázání na společenský problém, na naléhavost ten společenský problém řešit, aby nebyl zátěží společnosti. A co je to tzv. voyeurství dokumentární? To je pohled na něco, co vzbuzuje senzaci a co je jaksi takové atraktivně…, já nevím, jak bych to nazval. To je ten problém, jak zobrazovat sexuální praktiky. Prosím vás, pane Šafaříku, co jste sledoval tímhle? Poučit ještě ne dosti poučené lidi v sexuálních praktikách, aby se ukázalo, jaké možnosti netušené ještě jsou? Já si myslím, že toto už je v oblasti onoho voyeurství. A já jsem se setkal právě s vámi, jak jste v pořadu 24
využíval ukázky ze starých českých filmů vytvářených v době komunismu, prosím, to také mělo příznak voyeurství. Vy jste mne žádal o spolupráci. Dokonce jste mi nabízel z vlastních prostředků honorář, že mi přidáte. Bernard Šafařík: Ne, ne, ale prosím vás. Jiří Krejčík: Já jsem to odmítl, poněvadž jsem v tom vašem pohledu viděl ono voyeurství. Bernard Šafařík: Ale prosím vás, jestli jste něco odmítl, tak zřejmě ze strachu postavit se čelem k tomu, co jste dělal. Nic jsem vám nenabízel, protože to já ze zásady nedělám, nabízet někomu z vlastních prostředků, když to dělám pro televizi. Jiří Krejčík: Je tu možnost podívat se na vaše filmy. Bernard Šafařík: Ale no tak. Heleďte se, vy jste přesně jeden, který má co říci k té době a který to neřekl. Ale nezatahujte sem nějaké jiné věci, které s tím nesouvisejí. To vám jenom můžu říci. Ale v žádném případě jsem vám nic nenabízel. Jiří Krejčík: Ale tak to zapíráte. Bernard Šafařík: Ale to je takové lhaní. To je velice obvyklé tady, bohužel… Jan Kraus: Promiňte pánové, to si když tak vyříkejte… Jiří Krejčík: Prosím vás, trvám na tom. Jan Kraus: To trvejte, to je věc vás dvou, pánové. To tady asi dneska nevyřešíme… Jiří Krejčík: Ale já bych chtěl poukázat na jeden závažný film, a to byl film k oné emigrační romské problematice. Já si teď nemůžu přesně vzpomenout, myslím, že se jmenoval Někde je líp. Byl už uveden v České televizi a já jsem se s ním setkal právě na onom plzeňském finále. A myslím, že to je také z pohledu onoho dokumentárního voyeurství. Jan Kraus: Dobře. Tak to je váš názor samozřejmě, na který máte právo, ale my jsme se chtěli věnovat něčemu jinému. Pardon. Co jste chtěl, pane Romane? Zdeněk Roman: Ono se to nepřímo týká toho vašeho problému. Já mám dceru, která je narozená v Německu. My žijeme celá rodina v Německu. Ona umí perfektně česky, že když tady jednou telefonovala s někým německy, tak Čech jí říkal: „Ty tu němčinu válíš, viď?“ Takže němčina je její mateřština. My jsme emigranti, všichni už jsme v penzi. Jezdíme sem velice často, velice rádi. A vždycky když jsme tady na 14 dní, tak za deset dnů odjedeme. Protože už nemůžeme poslouchat ty řeči našich vrstevníků, pozor, našich vrstevníků, že nebudou mít makové buchty, že ten rum bude jiný, a že ti komunisti zas tak špatní nebyli, oni mají 18 %. Tak to říkáme zase našim dětem, které už sem jezdí, kterým je 30 a 31. Oni nám říkají: „No jo, vy debatujete a udržujete styky s lidmi, kteří už s touto zemí aktivně nemají moc společného.“ Ovšem my, kteří když přijdeme mezi náš kroužek sedmdesátiletých, tak to je úplná katastrofa. A já je chápu, jim se nevede většinou dobře. Ono to tak není, to co já vidím, např. i na tom, jak chodím po úřadech, poněvadž musím něco vyřídit. Ti mladí lidé se na vás usmějí. Na poště se na vás usmějí. Jan Kraus: A neplatíte omylem markami? (smích v sále) Zdeněk Roman: Neplatím. Ne, skutečně. Já sem jezdím třikrát do roka. Prodavači – některý má zájem
i něco prodat. To je neuvěřitelné. Jsou to obrovské změny. Věřte tomu, ovšem upozornili nás na to naše děti. Jan Kraus: Já s vámi celkem ten názor sdílím, ale druhá pravda je, že právě proto také jsme chtěli dneska mluvit o tom, jestli jsou ještě nějaké rozdíly tady a venku atd., protože to venku znamená dneska vlastně už i tady. Ale protože ta setrvačnost minulosti je silná a veliká, tak se často objeví názor – tohle by venku nikdy nešlo. Druhá věc je, že ono se těžko zjišťuje bez reflexe, pokud člověk profesi nevykonává v zahraničí, jak to skutečně je, protože zkušenosti někoho jiného jsou vždycky jeho osobní. Pravda, záleží na oboru, na místě, kde tak působil apod. Jiří Krejčík: Konkrétně k tomu venku nebo tady. Myslím, že ten rozdíl stále existuje, třebaže v Berlíně byla zbourána zeď, ale přesto rozdíl mezi východním a západním Berlínem je tam patrný. Vycházím ze svých poznatků asi před pěti lety, kdy jsem byl v Berlíně naposledy. Myslím, že rozdíl tam stále trvá, jako u nás pořád ještě spíše budeme na východě než na západě. Zdeněk Roman: Já vám něco řeknu. A proč bych to neřekl. Jsem v důchodu a nebydlím tady. Češi mají komplex méněcennosti. A ten komplex méněcennosti je vidět… Jan Kraus: A proč jste se tak bál to říci? (smích v sále) Kameramani se smáli též (zleva Jasoň Šilhan a František Němec)
Zdeněk Roman: Já sem chci jezdit ještě dál. A někteří mne znají. A ono je to i celkem pochopitelné, poněvadž my jsme si z toho dělali vždycky legraci – Verstehen Sie deutsch? Ich stehe ver, aber klein. Jan Kraus: Ještě kdybyste byl tak hodný a přeložil to. (smích v sále) Zdeněk Roman: Já to nesvedu. Nebudu mluvit o své dceři, která je absolutně průměrný občan Německé spolkové republiky. Tam se všichni domluví anglicky, domluví se německy a ještě k tomu mají nějakou…, moje dcera např. má k tomu tu češtinu, ke které přišla jak slepej k houslím. Jan Kraus: Zbavit se toho nemůže. Zdeněk Roman: A zbavit se toho nechce. Teď naopak je za to i placená, čili jí to pomáhá. Ale když přijdete sem, nemluvím zase o mladých lidech, poněvadž někteří, já jsem je slyšel mluvit v televizi, nemají akcent vůbec žádný. Ale když přijdete mezi některé, kterým je 50, ne už 90, poněvadž ti si to pamatují z války anebo z Rakouska, tak neumějí řeči. Jan Kraus: Ale my umíme říkat rusky Puškina, kdybyste chtěl. Zdeněk Roman: Ale to oni už umí taky. U nás je víc Rusů než tady. Jan Kraus: My jsme se ruštině věnovali hlouběji. Zdeněk Roman: Já vím, ale my tam teď máme Rusy. Těch je tam až moc. Ale všichni ostatní lidi, zase Synchron 5
2003
Ú VA H Y A N Á Z O RY srovnávám svoji generaci, jsou tam suverénní. Oni „nedělají“ Francii, Belgii, Švýcarsko a Itálii v jednom týdnu, aby to „udělali“ , protože příští rok budou „dělat“ (to je strašný výraz!) Anglii a Skotsko. To je ten rozdíl mezi západním a tzv. východním člověkem; ale u mladých lidí to zase neplatí, ale mladí znamená do 40, 45 let. Jan Kraus: Já s vámi souhlasím – to je jenom taková moje výtka, že Češi skutečně nemají sebevědomí, a hned druhý problém bývá – také ho často nemají proč mít. (smích) Zdeněk Roman: Tomu bych se nesmál, poněvadž fakt je jeden – my jsme trošičku prokletý národ. Když vezmete hloupého Honzu, Švejka, nebo spisovatele Šabacha – „Hovno hoří“, Viewegha, Hrabala jakbysmet a vezměte si Kunderu, kde si aspirin spletli s projímacími tabletkami – to je jedna rovina, to je jeden šuplík. Jan Kraus: Pane Šafaříku, vy máte takový pocit s tím sebevědomím, jak jsme tady o tom mluvili, protože to je výrazný faktor? Bernard Šafařík: Takže faktor to je, to musím říci. My Češi jsme rádi v opozici. My nejsme, že bychom něco vytvářeli a mysleli dopředu, nejsme státotvorní, my jsme rádi v opozici. Jednou jsem to formuloval tak , že vždycky velice rádi rozbíjíme, ale to stavění už je druhá věc. My jsme byli v opozici k Rakousku, potom k sovětské říši, dneska už se chystá opozice k Evropské unii atd. A z toho se vytváří takový pocit, že se musíme bránit nebo že se musíme nějakým způsobem ospravedlňovat.
Nebo se to projevuje i v některých úkonech našich vládních představitelů tak , že na 150 % vycházejí vstříc nějakým módním tendencím a podléhají příliš různým tlakům.. Nebo někde chceme pomáhat, dokonce dělat něco navíc, než se od nás očekává; ne z vlastního přesvědčení, ale protože každý už přemýšlí, jak to má udělat, aby se zalíbil a co za to může chtít. To prostě je něco, co považuji za zbytečné. Určité kvality v národě jsou a ten národ má normálně žít normální evropský život. A umožnit ten život jiným. To souvisí s určitou tolerancí, tolerancí vůči cizincům etc., co teprve tady je v začátcích. Jan Štern: Budu konkrétnější, když jsme u těch národních vlastností. Kolik dní má 60minutový dokument v Německu v průměru na natáčení? Bernard Šafařík: Je možno počítat se 3 – 4 minutami čistého času na den. Jan Kraus: Takže 20 – 15 dní: Bernard Šafařík: Na hodinový dokument, ale tam se dělá stopáž spíš 45 minut, takže zhruba 10 dnů. Ale ono to může být různé. To je také rozdíl: u nás se bere dokument jako „dokument“, alespoň podle mé zkušenosti, možná že někdo má jinou. Když v Německu považují nějaký dokumentární projekt za prestižní pro onen vysílač, tak na něm Synchron 5
2003
nešetří. Program ARD tvoří asi 6 regionálních veřejnoprávních televizí a ty jsou v konkurenci mezi sebou a celá ARD je v konkurenci s ZDF, a jim se zase snaží dělat konkurenci privátní stanice. Jednotlivá veřejnoprávní regionální studia zásobují ARD programy a podle velikosti studia je určena kvóta. Největší je WDR Kolín, ten má myslím 25 %, pak je severoněmecký NDR, bavorský BR atd. Každý z nich má ještě svůj vlastní kulturní program, něco jako náš ČT2. A jakmile má ten který vysílač nějaký prestižní projekt, potom mu věnuje odpovídající péči a prostředky. Je tu zase i rozdíl mezi Německem a Švýcarskem. Ve Švýcarsku je to v přípravě podobné jako v České republice. Hodně se o tom mluví, přemýšlí, a pak se teprve začne dělat. Němci jsou flexibilnější, rychle se rozhodnou a pracují. Jan Kraus: Takže zhruba 10 dnů na natáčení – a na střižnu? Bernard Šafařík: Tak zhruba mezi 10 – 15 dní, to je různé podle toho, jak prestižní to je a co se s tím dělá. Jan Kraus: Jak je to s rozpočtem, může se stát, že ho překročíte? Bernard Šafařík: Já ze zásady rozpočet nepřekračuji. Jan Kraus: Ale když se to stane. Slyšel jste někdy, že by někdo překročil? Bernard Šafařík: Ale ano, to se stalo. To byl veliký průšvih v jedné televizi, že nějaký projekt byl tak prestižní, že se do toho daly všechny prostředky a příští rok už potom nezbylo na nic. To se dělal jeden velký dokument a všechno se dalo k dispozici a pak z toho vznikly dluhy, které se splácely dost dlouho. Jan Kraus: Ještě ke zpravodajství, pane Romane, řekněte, jak to tam bylo třeba s mobilitou nebo jak bych to nazval. U nás televize, zejména veřejnoprávní, má takovou tendenci, že když se událost stane po páté večer, tak už to tam nestihnou nebo podobně. Je v Německu nějaký princip, jak na to? Zdeněk Roman: Tam jsou různé pohotovosti pro štáby, a to je přes den pohotovost, normální pracovní den, kdy člověk sedí doma – dneska má u sebe handy, (u nás mobil, pozn. red.) to není problém. A pak jsou samozřejmě pohotovosti v noci, někdo se na ni hlásí dobrovolně, čili tam čas nehraje žádnou roli. Jan Kraus: A přivezou to třeba do studia? Zdeněk Roman: Přivezou to přímo do studia, kde v některých případech, kdy byl film, tak už kameraman při natáčení myslel na střih v kameře, a rovnou se to vysílá. Anebo je možnost přímého přenosu přes satelit. Bernard Šafařík: Máte naprostou pravdu, bohužel, je veliký rozdíl mezi naší televizí a německou. Německá televize na všechny možné aktuality, které se stanou, mnohem rychleji reaguje a mnohem obsažněji. Čili když je něco důležitého, je jedno, jestli to je zahraniční problém nebo vnitřní, tak se změní program. Tam má ZDF zprávy v 7 hodin večer a ARD v 8 hodin, a ve čtvrt na 8, potažmo ve čtvrt na devět běží speciál. A to člověk žasne, co jsou schopni v krátké době dát dohromady, dodat lidi do studia, kteří to nějakým způsobem komentují, sestříhat archívy, otextovat je, natočit reportáže. Když je to v cizině, tak bleskově mobilizují korespondenty atd. A to je něco,
co já v naší televizi velice postrádám, to rychlé reagování na aktuality. Tam se to děje poměrně často a mimo jiné to pomáhá k tomu, že privátní televize RTL, VOX, PRO 7 etc nemají takovou dominantní roli jako tady NOVA. Ty jsou procentuelně mnohem okrajovější, než je to u nás. Tyto speciály dávají totiž divákům vědomí, že jsou u veřejnoprávních televizí ARD a ZDF jaksi doma, že se o ně informačně postarají. Protože tak to dohromady žádný bulvár nedá. Ten nemá ani produkční možnosti, ani lidi. Zdeněk Roman: Jenom doplním, konkrétně můj příklad. Musíš mít „disposice“, každý den ráno nebo večer se dozvíš, co budeš dělat, s kterým redaktorem, kde se sejdete. Ale cestou tam – 200 km nebo 300 km, už se mockrát stalo, že jsme něco viděli. Dejme tomu nějaký úraz nebo neštěstí. Tak já ze svého vlastního rozhodnutí, přestože jsem kameraman, s minulostí to nemá co dělat, tak jsme to natočili. A nestalo se ještě nikdy, aby nám to někdo vytknul a většinou to i vysílali, skoro pokaždé. Čili patřilo to trošičku jakoby k zaměstnanecké hrdosti, že člověk nejel okolo jako tele, i když to nebyla jeho povinnost. Jan Kraus: Prosím. Taky bych řekl, že na západě se lidi víc ptají než tady. Nemáte takový pocit? Bernard Šafařík: No samozřejmě. Tam jsou zvyklí se ptát už ze školy. Jsou k tomu vychováváni, a tudíž se ptají. Jiřina Hradecká: Mluvil jste o tom, že sledovanost zpráv státní televize je daleko větší, že u soukromých je okrajová. Máte představu, jak to vypadá procentuálně? Bernard Šafařík: Vím, ale ta čísla vám z hlavy nemohu bohužel říci. Zdeněk Roman: Ale zpravodajství ARD a ZDF to je to zpravodajství, na to se dívají všichni. Drtivá většina. Jiřina Hradecká: Čili soukromé televize jsou víceméně okrajové. Bernard Šafařík: Tam se nestalo to, co tady, že by diváci odešli od veřejnoprávní televize k privátní a koukali se na ty hrůzné zprávy o nějakých vraždách a sousedkách. Jak tam mluví někdo, řekne půl věty a zmizí a zase někdo jiný půl věty atd. No to je nemyslitelné. Víte, ono to hodně ovlivňuje kulturu projevu a také to svým způsobem určuje přístup lidí k mnoha věcem a souvisí to nakonec i s tím národním sebevědomím, o kterém byla řeč. Tady v hlavních zprávách například NOVY, a teď bohužel se to stěhuje i do České televize, vidíte pána, který drží psa a řekne jednu větu: „No, ono to bylo hrozný.“ Jan Kraus: To byla rána. Najednou koukám, ono to hoří. Bernard Šafařík: Tak to tam je ve zprávách v 7 nebo 8 hodin večer nemyslitelné. Jiřina Hradecká: Čemu osobně byste to přičetl, že ta situace je tady taková, jaká je? Bernard Šafařík: Ta chyba se stala někde na začátku. NOVA vešla na celkem panenskou půdu. Lidé chtěli seriály, které předtím neměli, chtěli určitý bulvár, který neznali. Venku se to stalo s novinami, ale ne s televizí. Lidi tam hlavně čtou bulvární tisk jak ve Švýcarsku, tak v Německu. Ale neutekli tak hromadně k bulvární televizi. Jan Štern: Jenom bych technicky odpověděl Jiřině, že sledovanost hlavních zpráv ARD a RTL je zhruba stejná. Ony nejdou proti sobě, jdou po sobě 25
Ú VA H Y A N Á Z O RY a více méně mají stejnou sledovanost. Zpravodajství na RTL se liší od ARD tím, že moderátoři jsou takoví nonšalantnější, že si řeknou nějakou větu – sporťák s hlavním zpravodajem – ale zprávy jsou naprosto korektní a dokonalé jak od RTL, tak od ARD. To nemá s bulvárem nic společného. Richard Fiala (MK ČR): Já mám doplňující otázku. Síť ARD a ZDF je financována čistě z koncesionářských poplatků? Bernard Šafařík: I z reklam. Vy musíte ale sledovanost ARD a ZDF sčítat, abyste měl představu o tom, kolik lidí se dívá na veřejnoprávní televizi. Ale financovány jsou samozřejmě z poplatků i z reklamy. Ty poplatky by v žádném případě nestačily. O každé euro, o které se mají zvýšit poplatky, se tam vedou politické boje stejně jako tady. Richard Fiala: A reklamy představují jaké přibližně procento? Zdeněk Roman: Jsou před programem, v hlavním programu „čůrací“ pauzy nejsou. Jan Kraus: Já jsem se díval na tabulku všech evropských televizí z hlediska financování reklamou. Jedno z nejnižších má Česká televize. Jsou asi 3 nebo 4, které nepoužívají financování reklamou, ty mají jiný systém, to jsou severské. A jinak mají klidně i 15 % reklamy, 10 %. Richard Fiala: Ty, co mají reklamu, tak mají minimálně 5 %. Zdeněk Roman: Když běží například v RTL i na ostatních VOX atd., SAT, RAIA (?), když tam běží dobré
11. přehlídka české dokumentární a animované tvorby se koná ve spolupráci
s Českou televizí a MOVIE & TV STUDIO MAT 27. – 29. listopadu 2003. Podrobný program naleznete uvnitř tohoto čísla na stránkách 13–23. Těšíme se, že přijdete také.
26
filmy v 9, 10, 11 hodin, tak jsou, teď netroufnu si odhadnout, jestli pětkrát nebo šestkrát přerušené, ale ty reklamy jedou 5 – 7 minut dlouhé. Mám to změřeno, protože vím, co si mám udělat, nebo se dívám na jiný pořad. A teď jsou ti priváti ještě tak chytří, že mají domluveno, kdy jdou reklamy. Čili když jdou reklamy v jednom a vy chcete skočit na druhý, můžete jen na ARD a ZDF, ale když jdete na další priváty, tak mají v tom čase také reklamy. Jan Kraus: Ale to je u nás taky. Zdeněk Roman: Čili zůstanete tam, kde jste. Maximálně vypnete zvuk, aby to nerušilo. Jan Kraus: Ono to plní důležitou funkci, že ty sbory reklamních diváků nasbírají. Reklamu lépe prodávají tím, že jim neutečete jinam než na reklamu! Majka Šandová: Chtěla bych reagovat na slovo voyeurismus a názor pana Krejčíka. Měla jsem možnost vidět filmy o podílu českých filmů na komunistické ideologii, otázka spolupráce. A mně to přišlo ne voyeurské, ale byl tam příjemný odstup. A režiséři jako Věra Chytilová nebo Otakar Vávra tam mluvili tak, jako by asi nemluvili s nikým místním. Zleva Majka Šandová a Kristina Vlachová
Takže mně to přišlo obohacující, že to byl pohled cizince, a necítila jsem tam ten voyeurský postoj pana režiséra Šafaříka. Ostatní filmy jsem neviděla. To jsem jenom na to chtěla reagovat. Vy spojujete profesi režiséra a producenta. Co vás k tomu vede a jak se cítíte ve spojení těch profesí. Bernard Šafařík: Podívejte se, někdy mne k tomu vede nutnost a zoufalství, protože určité věci, když nejsou v nějakém momentálním trendu, můžete vlastně realizovat jenom ve vlastní produkci. A to ještě s obtížemi. Já jsem se vždycky snažil dělat něco jiného nebo nového, aby to mělo nějaký smysl, a ne vždycky se setkávám s pochopením. Takže to byl případ mých hraných filmů, hlavně Psích dostihů a Chladného ráje. Kristina Vlachová: Máte zkušenosti s financemi Evropské unie a dalšími možnostmi? Bernard Šafařík: Nemám, bohužel, ale považuji jakýkoli zdroj, který se objeví, za dobrý. Kristina Vlachová: Tak my vám říkáme, že taková možnost existuje, a pak nám řekněte, jaké to bylo. Bernard Šafařík: Dobře. Ještě bych chtěl říci něco pozitivního o naší televizi. Spektrum dokumentů, které se vysílá v ČT, je – řekl bych – širší než např. v německé televizi nebo okolních zemích, které znám. To se týká jak délky, tak doby vysílání dokumentů. Takže snaha o určitou kulturu dokumentu je u nás patrná. Navazuji na pana režiséra Krejčíka, na určitý voyeurismus. Třeba v Německu se staly velice populárními dokumenty, které sledují 24 hodin ně-
jaké speciální prostředí, například různé Mallorky a jiná prázdninová místa, kde se podrobně ukazuje, jak se tam permanentně slaví, co se všechno při tom dělá, dívky s chlapci se všemi detaily… Toho jsou kvanta. Samozřejmě vedle naprosto seriózních dokumentů, to nechci pominout. Ale tady u nás se přece jenom dokument v televizi, přes všechny pokusy to změnit, celkově udržuje na velice dobré úrovni. Zdeněk Roman: V Německu je např. specializace vysílačů. ARTE, PHOERNIX, SAT3 vysílají dokumenty, umělecké a historické filmy, prostě minimum lidové zábavy nebo muziky atd. Pak jsou tam 2 – 3 stanice, které vysílají jenom zprávy a mezi tím jsou reklamy. Čili specializace je tam taková, že ulehčuje velkým vysílačům jejich povinnosti mít určitou rovnováhu, kterou se ovšem stejně pokoušejí mít. Jan Kraus: Myslím, že až splyneme s Němci, tak se nám tím vlastně také vylepší situace. Zdeněk Roman: Vidíte, a tohle by nikdy Němec neřekl, (smích) „až splyneme s Čechy“. Je to strašné, pane Krausi, je to strašné! (smích) Bernard Šafařík: To je prokletí češtiny, protože ta se omezuje na 10 milionů lidí. Jan Kraus: A za každý luxus se platí, to je problém češtiny. Biskupů je také jenom pár, víte? Zdeněk Roman: Ve srovnání s němčinou mám jeden poznatek: Němci neznají ironii. Jan Kraus: Ano, to často bylo v dějinách vidět. (smích) Zdeněk Roman: Oni si samozřejmě přečtou ve slovníku, co to znamená, ale např. v Německu slovo komisch , víte, co může být komisch? – „So eine komische Leiche!“ „Taková komická mrtvola! Ale to neznamená, že je namalovaná na klauna. Slovo komisch má v němčině úplně jiný význam než „komický“; „komický“, komisch znamená zvláštní cesta. Je plná ironie. Takže když jsem přišel po prvé do kantýny a ještě jsem to neznal, tak povídám: „Koukám, že jsem tady zase ten nejhezčí“ – a oni se na mě dívají a slyším ty myšlenky: „Kurt je přece jasně hezčí“. (smích) To je naše cesta, ale tou se tam jít nedá. Hlavou zeď neprorazíš. Oni ironii nemají rádi, poněvadž mají rádi přesnou myšlenku. Proto je to také jazyk filozofů. V češtině můžete „skládat muziku“ a můžete „skládat uhlí“ , můžete být „závislý na rodičích“ , můžete být „závislý na drogách, na svém platu, na komunistické straně“ . V němčině to neexistuje, protože süchtig je süchtig . Poněvadž süchtig znamená drogu. Můžete být süchtig na alkoholu, ale nemůžete být süchtig na rodičích, to jste potom perverzní. To je ta přesnost jazyka. Čeština je nesmírně bohatý jazyk, ale ta německá přesnost prakticky zdůvodňuje tu nechuť k ironii. Jan Kraus: My se občas takhle odchýlíme, ale to se stává i v lepších společnostech. Máte ještě někdo dotaz v rámci dnešního tématu? Pan režisér trochu posmutněl, ale… Jiří Krejčík: To je komplex méněcennosti. Jan Kraus: Teď u vás? Vy jste jeden z mála, kdo jej nikdy neměl. (smích) Děkuji jak panu Romanovi, tak panu Šafaříkovi, děkuji našim hostům, děkuji vám, dámy a pánové, děkuji našim milým stenografům a těším se na shledanou. /potlesk/ Stenografický záznam pořídili komorní stenografové Ivana Havlíková, tel. 281 981 284 a JUDr. Aleš Poledne, tel. 222 590 743
Synchron 5
2003
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
FILM A DĚJINY Letošní 2. ročník filmového festivalu Film a dějiny proběhl od 23. do 30. srpna 2003 v Humpolci a na hradě Orlíku u Humpolce. Zaměřil se na české historické filmy dějově zasazené do raného novověku, do 16. – 18. století (1. ročník představil české „středověké“ filmy). Pořadatelem byla společnost Castrum (o. p. s.) za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, kraje Vysočiny a města Humpolce. V rámci festivalu proběhl seminář o problematice vztahu filmu a dějin, odborně zaštítěný Ústavem českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Koordinátorem celé akce byl Jaroslav Pinkas (Castrum), dramaturgem a konzultantem Petr Kopal (ÚČD FF UK). Příští ročník Filmu a dějin bude věnován buď českým historickým filmům dějově situovaným do 19. století (národní obrození), nebo vybraným evropským historickým filmům. Svým zaměřením nemá u nás tento festival obdoby. Oba proběhlé ročníky kladly důraz na zobrazované historické období. Na tomto základě byl tedy koncipován jejich program. Každý festivalový den byl přitom věnován tématicky příbuzným filmům. Úvod přinesl ohlédnutí za minulým „středověkým“ ročníkem (Královský omyl a Údolí včel) a zahájení „raného novověku“ historicko-fantastickým snímkem Příchozí z temnot (1921), jehož historická část se odehrává v rudolfínské době. Následovaly filmy dějově zasazené do prostředí raně novověkých měst: obě „winterovky“, večer pak historické komedie Cech panen kutnohorských a Počestné paní pardubické. Vávrova Rozina sebranec (1945) vzbudila ohlas netypickou prezentací chudiny jako odpudivé bezohledné lůzy, tolik nepodobné ušlechtilým husitům (Vávrova husitská trilogie, 1954 – 1957). Diváckou atraktivitu osvědčil Cech panen kutnohorských (1938), žánrově průkopnické dílo téhož režiséra. Třetí den patřil panovníkovi, jmenovitě Rudolfovi II. Císařův pekař – Pekařův císař (1951): kvalitní komedie, ale s podtextem třídní ideologie. Čtvrtý den ovládla šlechta, osobností Petra Voka z Rožmberka. První „vokovská“ komedie (1970) se Steklému ještě povedla. Pátý den povstali sedláci: Jánošík (1935), dvojí verze Psohlavců (1931 a 1955) a Bludné duše (1927). Šestý den vypukla třicetiletá válka: Putování Jana Amose, Komediant, Čest a sláva a Bláznova kronika. Bočanův snímek (1968) patřil k vrcholům programové nabídky. Sedmý den navázal filmy z vojenského prostředí. Řád (1994) aneb chytání vojenského zběha za vlády Marie Terezie (1776). Vynikající Ztracenci (1956), natočení podle netypické Jiráskovy předlohy (jedné z jeho Vojenských povídek), byli epizodou ze sedmileté války. A ve filmu Poslední propadne peklu (1982) vpadli do Čech pasovští žoldnéři. Festival skončil filmy zasazenými do doby pobělohorské, doby „Temna“. Steklého Temno (1950) zaujalo démonickou karikaturou pátera Koniáše. Největší divácký ohlas vzbudilo Vávrovo Kladivo na čarodějnice (1969). Festival by měl také vytvořit prostor pro diskusi odborníků (filmařů, filmových teoretiků, historiků, sociologů atd.), kteří se zabývají problematikou vztahu filmu a dějiny. Samotní organizátoři (P. Kopal a J. Pinkas) akcentují vliv historického filmu na formování širokého historického vědomí a povědomí. V závěru festivalu (29. srpna) proběhl odborný seminář Film a dějiny. Zazněly na něm tři referáty: Marie Koldinská (VCDV, ÚČD FF UK): Rudolfínská doba v historickém filmu; Petr Kopal (ÚČD FF UK): Obraz panovníka v českém historickém filmu; Ivan Klimeš (NFA): Vítejte v baroku! První záběr v Ďáblově pasti. Následné diskusi dominovaly podnětné příspěvky Aleny Míškové, Vladimíra Růžka a Jaroslava Pinkase. Seminář byl zakončen projekcí třídílného hraného dokumentu První sekunda o Jostu Bürgim, matematikovi na dvoře Rudolfa II. (v roli císaře M. Růžek). V průběhu 8 festivalových dnů bylo promítnuto 26 filmů, které navštívilo 1 108 diváků (vloni 12 filmů a 450 diváků). Odpolední projekce v Městském kině v Humpolci přitom dohromady přilákaly asi jen 200 diváků. V letním kině na hradě se scházely až stovky filmových příznivců (poslední večer 320). Většinu filmů zapůjčil NFA. www.flmadejiny.cz;
[email protected]
S TŘ Í B R N É S TR ÁN K Y Herecké dveře do Evropy i do celého světa!
KDO CHCE, MŮŽE TAM JIMI VKROČIT!!! Vycházejí jednou ročně – na první jarní den – a v roce 2004 vyjde již jejich 4. díl! Stříbrné stránky jsou katalogy profesionálních herců jak v produktivním věku, tak studentů hereckých škol a institutů i důchodců.
Přihlášky do 4. dílu přijímá do konce roku 2003 Casting studio CINE-JESSY s.r.o. Na bitevní pláni 38 nebo 38A, 140 00 Praha 4 u paní Květy FLORI. Zájemce si může přinést vlastní fotografii nebo se nechá vyfotografovat ve studiu. Přinesené fotografie (minimální formát 18 x 24 cm) musí splňovat dvě kritéria: herec se musí dívat do objektivu, na fotografii musí být „nevyšisovaná pleťovka“.
Za uveřejnění ve fyzickém katalogu a zároveň na www stránkách uhradí studenti a důchodci 1 000 Kč; herci, které agentura CINE-JESSY exkluzivně zastupuje 2 000 Kč ostatní 4 000 Kč Matky s dětmi předškolního věku mají ve všech kategoriích slevu 50 %.
Stříbrné stránky – volný výběr herců! Nezapomeňte – přihlášky přijímá Casting studio CINE-JESSY do 31. prosince 2003! V roce 2005 – rovněž na jaře – vyjdou znovu kompletní všechny čtyři díly s novými fotografiemi všech, kteří byli uvedeni v prvních čtyřech dílech, spolu s fotografiemi dalších nově přihlášených herců.
Synchron 5
2003
27
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Když jsem dostal nabídku připravit pro Novoměstský hrnec smíchu seminář na téma „Komedie a filmová
Můj první seminář komedie obzvlášť v kontextu české kultury“, nezodpovědně jsem souhlasil. Už dávno jsem totiž chtěl alespoň na den nahlédnout pod pokličku onoho Hrnce, který se letos konal po pětadvacáté. Při prvním setkání s Martinem Skybou jsem se rozšafně rozpovídal, o čem všem bych asi tak mohl na takovém semináři hovořit: mimo jiné jsem se zmí-
nil také o nevydařené české crazy komedii „Hodinářova svatební cesta korálovým mořem“. Po nějakém čase mi byl blížící se termín semináře připomenut a Martin Skyba mi oznámil, že prý projekce filmu, o němž chci hovořit, je v místním kině zajištěna a že dokonce přijal pozvání na tuto projekci jeden z jeho spolutvůrců, scenárista a profesor FAMU, David J. Novotný. V tu chvíli jsem konečně zpanikařil. Vím já vlastně, jak se takový seminář připravuje? A co mám říkat o filmu, který se mně v době svého uvedení nelíbil a teď po létech pojednou stanu tváří v tvář jednomu z jeho scenáristů? Ano, přátelé, pýcha na to, že jsem byl osloven v tak vážné záležitosti, jako je příprava a realizace semináře, způsobila, že jsem se dostal do stresující situace! Myšlenku požádat o radu zkušeného dr. Pavla Taussiga jsem ihned zapudil, znaje dobře jeho sarkastický humor a vědom si toho, jak pěkně by si mě v téhle prekérní situaci „vychutnal“. Film, skoro stejně starý jako novoměstský festival sám, jsem si rychle pustil doma na videu, tentokrát ovšem ne abych v něm hledal chyby, ale naopak, abych v něm objevoval všechna jeho pozitiva (a pozor – také jsem je v něm po čtvrtstoletí našel!). Teď ještě vyřešit, jak to udělat, aby nikdo nepoznal, že takový seminář dělám poprvé v životě. Náhoda tomu chtěla, že mi volal můj starší a moudřejší sourozenec Jiří, muž zkušený a absolvující v životě snad všechny umělecké discipliny, co jich na světě je. „Jiří, poraď mi, jak se dělá takový seminář?“ – „Ze Šemánovic je to do Litoměřic vlastně kousek, že jo?“ ozvalo se ze sluchátka. Byl jsem
zmaten: „To ano…“ – „Tak jdi na autobus a jeď do Litoměřic. Tam vyhledáš litoměřického biskupa a ten ti řekne o semináři úplně všechno.“ – „Smutné na tvé radě je,“ odpověděl jsem bratrovi, „že kdyby mi bylo o takových čtyřicet pětačtyřicet let míň, tak bych tě jako vždy poslechl.“ Byla středa 1. října, 14 hodin, a já si v klubu Pyramida v Novém Městě nad Metují vyzkoušel svůj první seminář v životě. Lidé nepískali, ani po mně neházeli nepříjemné předměty, naopak, dočkal jsem se nakonec i vlídného potlesku. S panem Davidem J. Novotným jsme si pak krásně popovídali o tom, jak nelehké bylo v normalizačních sedmdesátých letech natáčet českou filmovou crazy komedii. 1.října jsem pak večer nakonec zavolal svému bratrovi, abych mu pogratuloval. Měl totiž toho dne zrovna Ondřej Suchý 72. narozeniny.
Ondřej Suchý s Davidem J. Novotným uvádějí…
Závěrečný protokol Prezident festivalu Pavel Zedníček uděluje CENU PREZIDENTA FESTIVALU za přínos české komedii režisérovi Jindřichu Polákovi In memoriam. Odborná porota festivalu udělila tyto ceny: CENA FITESU ZA NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ: Zdeněk Zelenka za scénář k televiznímu filmu Bankrotáři. CENA ZA VÝTVARNÝ POČIN: výtvarník filmu Čert ví proč František Lipták. CENA ZDEŇKA PODSKALSKÉHO za nejvýraznější výkon mladého tvůrce: autoři filmu Nuda v Brně Jan Budař a Vladimír Morávek. CENA ZA NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON: Eva Holubová za roli Márové ve filmu Pupendo.
28
CENA ZA NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON: Miroslav Donutil za roli Čechury v Bankrotářích a za roli Norbachera ve filmu Nuda v Brně. ZLATÝ PRIM, hlavní cena pro tvůrce nejlepší televizní komedie: Ondřej Kepka za televizní film Stará láska nerezaví. ZLATÝ PRIM, hlavní cena pro tvůrce nejlepší filmové komedie: Jan Hřebejk za film Pupendo. Hlavní cenu diváků
NOVOMĚSTSKÝ HRNEC SMÍCHU 2003 získal film režiséra Zdeňka Trošky Kameňák s 36,75 % naměřeného smíchu.
Synchron 5
2003
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
EKOFILM 2003 Ceny XXIX. ročníku Mezinárodního filmového festivalu o životním prostředí, přírodním a kulturním dědictví Velká cena EKOFILMU With Beak and Claw / Zobákem a drápem, režie Krystian Matysek, Polsko – za stylisticky čisté a obrazově-výtvarné zpracování světa ptáků, hnízdících v severovýchodní oblasti Polska.
Zvláštní cena poroty
Ceny v jednotlivých kategoriích: Publicistika, zpravodajství A Pirate Expedition to the Tajga / Loupežná výprava do tajgy, režie Udo Lielischkies, Německo – za publicistické zpracování problému drancování lesů sibiřské tajgy.
Dokument Nomads of the North / Nomádi severu, režie Andreas Kieling, Německo – o hojnosti a hladu – věčný koloběh, se kterým se musí zvířata Aljašky celý život potýkat.
Vědecký a vzdělávací pořad The Future is Wild – Ice World / Budoucnost je divoká – Ledový svět, režie: Paul Reddish, Steve Nichols, Kevin Meredith, Velká Británie – filmaři předvedli, že propojí-li se vědecké poznatky s fantazií, lze získat obraz budoucnosti, kterou si lze jen těžko představit.
Kirschner, Rakousko – zajímavá, obrazová dramaturgie, novátorská řešení snímací techniky a tvůrčí využití trikových postupů.
Cena Ministerstva životního prostředí Mineralog Vojtěch Bárta, režie Hana Pinkavová, Česká republika – za mimořádně citlivé zpracování filmového portrétu mladého mineraloga.
Cena města Český Krumlov Blue Wonder – a Parrot of Peril / Modrý zázrak – Papoušek v ohrožení, režie Michael Sutor, Německo – okouzlující snímek o existenci vzácného modrého papouška ara v bujné zeleni brazilské přírody.
Cena Jihočeského kraje kolekci studentských filmů Soukromé vyšší odborné školy filmové v Písku, Česká Republika
Cena hlavního partnera ČSOB, a.s. Volná tvorba Mapa míst svatých a klatých, režie Josef Císařovský, Česká republika – film sleduje výtvarným pohledem klíčové události českých dějin a naznačuje souvislosti změn v zemi, se změnami v našem myšlení.
Liškolovení, režie Michal Uhrín, Slovenská republika – za objevnou animaci a originální vypointování známého příběhu honu na lišku.
Cena za režii Where the Fish Sleep in the Trees / Tam, kde ryby spí na stromech, režie Michael Havas, Německo – za filmové vyprávění osudů lidí dnešní Kambodže, kteří přežili teror Červených kmérů a hledají nový způsob života v prostředí, kde někdy ryby spí na stromech.
Maj kompjutr, režie Jakub Sommer, Česká republika – za osobité a vtipné ztvárnění problému počítačové závislosti.
Mezinárodní porota pracovala ve složení: prof. akad. sochař Vladimír Preclík (předseda), Mgr. Alena Hynková, Ing. Eva Vavroušková, Mgr. Ján
Cena za scénář Minus Plus, scénář Shahar Cohen, Izrael – za originalitu fabulovaného příběhu, který prostřednictvím vtipné pointy propaguje alternativní energetické zdroje.
Cena za kameru Cenu převzal Josef Císařovský z rukou členky poroty Mgr. Aleny Hynkové
Schönbrunn – Well of Beauty / Schönbrunn – Studnice krásy, kamera Georg Riha, Thomas
Výsledky z Bratislavy GRAND PRIX EKOTOPFILM 2003, cena vlády Slovenskej republiky
SPOLOČNÝ VÝSKUM DUNAJA, réžia Ján Valent, Focus Bratislava Cena prezidenta Slovenskej republiky TATRY MYSTÉRIUM, réžia Pavol Barabáš, K2studio Bratislava Hlavná cena v kategórii populárno-vedecké a Ministerstva hospodárstva SR MOLEKULARE SCHŐPFUNG: DIE ZUKUNFTMACHER – Molekulárna tvorba: Stvorenie budúcnosti, réžia Udo Tschimmel, ZDF, Mainz, Nemecko Synchron 5
2003
Fites byl zastoupen v porotě i svým zahraničním členem Hanušem Polákem (vlevo), který přijel do Českého Krumlova z nedaleké Vídně
Hlavná cena v kategórii výchovno-vzdelávacie a Ministerstva životného prostredia SR FROM THE HEART: ANTARCTICA – Zo srdca: Antarktída, réžia Paul Cantwell, ABC Natural History Unit, Elsternwick Hlavná cena v kategórii publicistické a U.S. Steel Košice EMPTY OCEANS – EMPTY NETS – Prázdne oceány – prázdne siete, réžia Skara Langeová, Habitat Media, San Rafael, Kalifornia, USA Hlavná cena v kategórii reklamné filmy a videoklipy a Asociácie priemyselnej ekológie SR GE WIND ENERGY – Veterná energia GE, réžia Thom Gonyeau, GE Power Systems, Atlanta, Georgia, USA Hlavná cena v kategórii dokumentárne a Ministerstva zahraničných vecí SR a Združenia miest a obcí Slovenska UGANDA – BACK FROM THE DARK – Uganda – návrat z tmy, réžia Ernst Sasse, ZDF, Mainz, Nemecko 29
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Hlavná cena v kategórii pro deti a mládež a Ministerstva školstva SR KAM ŤA DROGA DOVEDIE, réžia Jarmila Rusinková, Viva Studio s.r.o., Bratislava Cena Primátora Hlavného města SR Bratislavy WILDNIS ZWISCHEN RUSSLAND UND RIGA – Litva – divočina medzi Ruskom a Rigou, réžia Aija Bley, Studio Hamburg produktion für Film & Fernsehen GmbH/NDR Naturfilm, Hamburg, Nemecko Cena Prezidenta festivalu SILA OSOBNOSTI, réžia Braňo Mišík, výrobca RNDr. Jaroslav Malchárek Cena Medzinárodnej poroty PLANETE POUX – Planéta vší, réžia Thierry Berrod, IRD – Institut de recherche pour le developpement Audiovisuel, Bondy, Francúzsko Ďalej Medzinárodná porota XXX. ročníka festivalu E KOTOPFILM 2003 navrhla udeliť neštatuárne ceny filmom: AVALANCHE – Lavína, réžia Gary Hunter, Canada, CESTA DOMOV, ABY NEZOSTALI SAMI, BLUDNÝ KRUH, HLADANIE MÚDROSTI STAROBY, réžia Olga Sommerová, Ljuba Václavová, Jitka Stropková, Tomáš Škrdlant, ČR, FASCZINATION ERDE: NAMIBIA – VERBORGENE SCHÄTZE – Fascinácia Zem: Skryté poklady Namíbie, réžia Joachim Bublath, Nemecko, WE STAY! STORIES OF THE ALPINE FARMERS – My tu zostaneme! Príbehy alpských farmárov, réžia Ortrud Rubelt, Nemecko, CVHRONICKÁ OBŠTRUKČNÁ CHOROBA PLÚC, réžia J. Bábin, J. Rusinková,
Ján Valent převzal cenu z rukou prezidenta festivalu Pavola Líma
SR, VIVA VICUNJA! – Niech žije vikuňa!, réžia Christian Baumeister, Nemecko, OPERATION WOLF – Operácia Vlk, réžia Jim MacQuarrie, Canada, SECRET KILLERS OF MONTEREY BAY – Tajní zabijáci v zálive Monterey, réžia Grace Atkinsová, USA, DAS BLAUE GOLD IM GARTEN EDEN – Modré zlato v rajskej záhrade, réžia Leslie Franke, Nemecko, GOOD RIDDANCE: EPIZODE 5 – TE RMITES – Zaplať Pán Boh, že to máme z krku: Epizóda 5: Termity, réžia Nick Hilligoss, Australia.
7. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava 23. 10. – 28. 10. 2003 Tématem letošního 7. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava bylo potvrzení středoevropského charakteru tohoto festivalu. Nově budovaná sekce Mezi moři představila v nově koncipované velké filmové mozaice obsáhlý průřez tvorbou dokumentaristů ze Slovinska, Maďarska, Polska, Slovenska, Rakouska a České republiky. Do soutěže Mezi moři byly zařazeny tyto filmy: Sibiřský deník / Michael Pilz / Rakousko, Evropa? / Hannes Böck / Rakousko, Kriste, ty víš / Ulrich Seidl / Rakousko, 66 sezon / Peter Kerekeš / SR, Tajné svitky SB / Piotr Morawski / Polsko, Sentiment / Tomáš Hejtmánek / ČR, Dům daleko / Martin Ježek / ČR, Ženy pro měny / Erika Hníková / ČR, Škyt / Georg Pálfi / Maďarsko a István Bibó, fragmenty / Peter Forgács / Maďarsko O nejlepším snímku rozhodla mezinárodní porota: Mike Holboom *1959, kanadský experimentální filmař, dvojnásobný vítěz MFF Toronto v kategorii nejlepší kanadský krátký film, Martin Kaňuch *1973, slovenský filmový teoretik a kritik, šéfredaktor časopisu Kino Ikon, Nicolas Maslowski *1972, odborník na sociologické a politické otázky Střední Evropy, spolukoordinátor Central European Semminar, Tue Steen Müller *1947, ředitel European Documentary Network, spoluzakladatel Baltic Film and Television festival a dalších akcí spojených s dokumentárním filmem, Stanislav Ulver *1946, filmový kritik a teoretik, docent na katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU, šéfredaktor čtvrtletníku Film a doba Spolu s mezinárodní soutěží se, jako již tradičně, soutěžilo i mezi českými dokumentárními snímky v sekci Česká radost: Padá hovno, něco si přej / Ladislav Cmíral, Sentiment / Tomáš Hejtmánek, Ženy pro měny / Erika Hníková, Máme NATO? / Vít Janeček, Dům daleko / Martin Ježek, Diptych: Zlopověstné dítě / Lucie Králová a Miloslav Novák; Nadtrpaslík / Lucie Králová, Martin Mareček / Domov můj…, Teorie / Janek Palát, Ivan Martin Jirous (23 záběrů) / Helena Papírníková, Ničeho nelituji 30
/ Theodora Remundová, Hlava státu / Janek Růžička, Máňa po deseti letech / Olga Sommerová, Bezesné noci / Radim Špaček, Věž smrti / Kristina Vlachová, Gou! Nebo-li Pojď! / Karel Žalud O nejlepším českém dokumentárním snímku roku rozhodovala letos porota, jejíž složení napříč různými profesemi bylo následující: Jan Bernard *1948, filmový teoretik a pedagog FFUK a FAMU, děkan FAMU v letech 1993–1999, Martin Čihák *1946, experimentální filmař a teoretik, proděkan na FAMU, Milan Hanusek *1969, zubní lékař, absolvent Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, filmový fanda, Radovan Holub *1949, nezávislý publicista a novinář, absolvent Katedry bohemistiky a amerikanistiky na FFUK, Anna Kareninová *1954, přední česká překladatelka románské literatury a filmových dialogů, Vladimír Kokolia *1956, akademický malíř, grafik, textař a zpěvák alternativní brněnské rockové skupiny E, držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1990. Letos byly uděleny tyto ceny: Cena pro nejlepší středoevropský dokumentární film 2003: Sentiment / Tomáš Hejtmánek a 66 sezón / Peter Kerekes, Cena pro nejlepší český dokumentární film 2003: Zlopověstné dítě / Lucie Králová a Miloslav Novák, Cena diváků: Ženy pro měny / Erika Hníková, Cena za přínos světové kinematografii: Alexandr Hackenschmied (Hammid). Sekce Mezi moři se pro letošní festival stala klíčovou. Středoevropský prostor je pro zástupce festivalů ze západní Evropy velmi nepřehledný. Proto se většinou filmy z těchto zemí neobjevují v programech velkých festivalů. Cílem jihlavského festivalu je nejen zpřehlednění tohoto prostoru, ale i pomoc novým středoevropským filmům k větší publicitě a zmnožení příležitostí k jejich projekci. Projekce filmů byly letos obohaceny i o diskuse, které se zabývaly otázkami střední Evropy. Jednou z doprovodných akcí byla česky vedená Panelová
diskuse na téma Střední Evropa. Úkolem panelu, jak jej na začátku nastínil jeho předseda Andrzej Jagodzinski, bylo mluvit o „nepohodlných tématech, o kostlivcích ve skříni“, debata měla nejprve reflektovat minulost, a poté se vyjádřit i k budoucnosti – k projektu visegradské spolupráce, k její současné činnosti. Z velkých témat, která byla otevřena: události 2. světové války a to, jak dále ovlivnily konkrétní vztahy mezi dvěma státy/národy, dále společné téma všech středoevropských států – vyrovnávání se s obdobím komunismu. I z důvodu časové tísně zaujímala debata o minulosti daleko větší část než pohled na „projekt“, byla celá o odpovědnosti jednotlivých národů, pocitech studu a hanby, o vinících a obětech a o obsahu těchto slov. Letos potřetí se v rámci sekce určené filmovým profesionálům uskutečnila Burza námětů (East European Forum) Jihlava 2003. Jde o setkání mladých režisérů a nezávislých producentů z východu s tzv. commissioning editory neboli producenty a dramaturgy západoevropských TV stanic. Během víkendového veřejného pitching fóra se představilo 21 projektů ze sedmi zemí tohoto regionu. „Upřímně říkám, že všechny projekty měly vysokou úroveň,“ ocenila připravenost účastníků jedna z devíti zástupců televizí, Sabine Bubeck-Paaz z německého ZDF/ARTE. Jihlavský festival není jen místem projekcí originálních filmů, ale i platformou pro tvůrčí a kritické diskuse. Důležitým vybídnutím k dialogu, kromě rozhovorů a besed s hosty po filmech, jsou i textové výstupy: originální autorský katalog, který letos poprvé v rozborové rovině doplnil sborník odborných kriticko teoretických textů týkajících se dokumentu. Během letošního festivalu prošlo promítacím sálem Domu kultury odborů a kina Dukla více než 900 účastníků. Kromě nich přijelo do Jihlavy za dokumentárními filmy asi 400 hostů a více než 60 novinářů. Bylo promítnuto 141 filmů, předfilmů bylo devatenáct. Synchron 5
2003
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
Pavel Juráček, černé svědomí české kinematografie
S Janem Kališem při natáčení Případu pro začínajícího kata
Pokud byste si vzpomněli na dva domky s doškovou střechou a zahrádkou v prvním zalomení dolní části Dlouhé ulice v Příbrami na její vnější straně, tedy na straně směrem k bývalému Rynečku a k potoku, vězte, že v jednom z nich se narodil 2. srpna 1935 významný český filmový režisér Pavel Juráček. (Domek zbourali – stejně jako půlku staré Příbrami – někdy v polovině 70. let komunisté.) Jeho osud po ruské okupaci roku 1968 je však mezi filmaři asi nejtragičtější. Svou intenzitou se přibližuje jen osudu Evalda Schorma (zemřel 1988). Jako jediný z našich filmařů podepsal Chartu 77. V listopadu 1977 odjel do Západního Německa a žil v Mnichově. Tam psal scénáře, hlavně Situaci vlka a Golema podle Meyrinka. Pro citlivého člověka bylo cizí prostředí ubíjející a navíc osobní problémy s lidmi a dalšími věcmi; nenatočil tam nic. Někdy v dubnu 1983
se vrátil do Prahy. Práci nenašel ani tady. Patrně spolupracoval na televizních Večerníčcích, načerno samozřejmě. Účastnil se – říkalo se jako asistent režie – v roce 1988 natáčení filmu Zdenka Sirového Cesta na jihozápad. Když někdo ze štábu oslovil Sirového „Pane režisére?”, Juráček automaticky odpovídal „Ano?” Na počátku roku 1989 u něho byl objeven rakovinový nádor. Zemřel 20. května 1989 ve věku nedožitých padesáti čtyř let. Pavel Juráček maturoval na Gymnáziu v Příbrami r. 1953. Na FF UK studoval 1953-1955 novinářství a češtinu. Od r. 1956 byl redaktorem Vesnických novin Nymburska. Po roce byl přijat na FAMU, obor dramaturgie. V květnu 1961 nastoupil jako dramaturg tvůrčí skupiny Bohumil Šmída – Ladislav Fikar Filmového studia Barrandov. Vůbec nejrozsáhlejší filmovou retrospektivu kritika režiséra a producenta Pavla Juráčka uvádí Kino Art Obskura v Příbrami od října do listopadu 2003. Cyklus Pavel Juráček, černé svědomí české kinematografie přináší filmy, na nichž se podílel různým způsobem a někdy se z různých důvodů neobjevil ani v titulcích. Pavel Juráček je dále autorem komentáře ke školním filmům (Auto bez domova, 1959, r. Jan Schmidt, Třetí vysoká pec, 1961, r. Marie Hollitzerová-Šejnohová) a autorem scénáře školního filmu Hlídač dynamitu (1960, r. Zdenek Sirový), jenž šel pod tímto názvem spolu s jinými školními filmy v široké distribuci. Ve svých Denících Juráček uvádí, že
je rovněž autorem námětu filmu Věry Chytilové Pytel blech. Tento údaj jiné prameny neuvádějí. Cyklus zahrnuje také filmy, na nichž se Pavel Juráček podílel jako producent. Tím jsou míněny filmy (3 a pak konec), které vznikaly ve Filmovém studiu Barrandov v tvůrčí skupině Pavel Juráček – Jaroslav Kučera. Dále je Juráček spoluautorem námětu a scenáristou filmu Kinoautomat – Člověk a jeho dům (1967, premiéra na Světové výstavě EXPO 1967 v Montrealu). Je autorem scénáře a režisérem propagačního filmu pro Československou televizi z r. 1968 Televizní písničky: Historické anekdoty, Hymna vytrvalosti, Krvavý román, Po stopách státní policie, Sebrali dva tajní, Začarovaná růže, Zvony pana Hejhuly. Juráček sám charakterizuje tento film jako spojení pěti povídek a dvou písniček. Některé z nich byly bez udání autorů použity už jen v sázkovém pořadu Mates. Juráček je i scenáristou polyekranu pro čtyři plátna na Světovou výstavu EXPO 1971 v Montrealu The Sound Game Show (r. Radúz Činčera). Pracoval dokonce ještě v roce 1988 na krátkém instruktážním filmu pro školení revizorů pražské hromadné dopravy (!) „Revizoři” jako scenárista. V 90. letech vznikl nedokončený film a patrně již definitivní fragment Situace vlka (r. Jan Schmidt). Je možná symbolické, či zvláštní hra osudu, že se Pavel Juráček vrací domů vůbec nejrozsáhlejším uvedením svých filmů právě do Kina Art Obskura, které je ve stejné ulici a vzdálené jen několik desítek metrů od místa, kde se narodil. -fryš-
Beroun a trilobit, Trilobit a Beroun Spojovat Beroun s vymřelou třídou mořských členovců je už poněkud fádní. Spojovat Beroun s cenou za filmová a televizní díla Trilobit, je ovšem poměrně nová historie, která má naději stát se trvalou tradicí. Český filmový a televizní svaz FITES udělil své prestižní ceny poprvé v roce 1966. V roce 1969 však byly uděleny naposled a následovala víc než třicetiletá pauza, po níž obnovený FITES založil novou tradici těchto dnes vskutku prestižních cen. Od roku 1995 uděluje navíc FITES při této příležitosti Cenu Vladislava Vančury za dlouhodobé či celoživotní dílo filmovým a televizním tvůrcům. Odborná porota, která je vždy složena ze špičkových tvůrců, novinářů, mediálních teoretiků, výtvarníků, spisovatelů či zástupců dalších znamenitých oborů lidské činnosti, je zárukou, že ceny se dostávají opravdu do povolaných rukou. Jmenovat jejich nositele by vlastně znamenalo jmenovat celou plejádu nejlepší filmových a televizních tvůrců ve všech profesích. Tak se udílení cen stává i výjimečnou společenskou událostí. Vtipné propojení Berouna s cenou, která nese – zcela nezávisle – jméno živočicha s berounskou lokalitou tak spojeného, přineslo oběma stranám pozitivní hodnoty. Samotná společenská událost udílení cen získala v Berouně důstojné prostředí, novou hodnotu pozorností zastupitelů města, a vstoupila tak do souvislostí kulturního života města. Porotci, tvůrci i osobnosti filmového a televizního Synchron 5
2003
světa, kteří se v uplynulých třech letech udílení cen v Berouně zúčastnili, jednoznačně stvrzují, že toto spojení je šťastné, může i nadále přinášet oběma stranám jen užitek, a že by bylo nanejvýš škoda, kdyby tato slibně se rozvíjející tradice byla z jakýchkoli důvodů zpochybněna. Naopak, mělo by s každým dalším ročníkem docházet k takovým inovacím, které by znamenaly ještě větší přínos této akce především pro kulturní prestiž Berouna, aby se občanům tohoto krásného města při vyslovení slova „trilobit“ nejevila jen souvislost přírodní, ale zcela přirozeně také umělecká – filmová a televizní. Za což se jako několikaletý předseda odborné poroty pro udělování cen TRILOBIT přimlouvám. MgA. Otakar Kosek režisér, publicista
TRILOBIT BEROUN 2003 Letošní ročník udělování Trilobitů, Ceny Vladislava Vančury a Čestných uznání vyvrcholí v sobotu 13. prosince 2003 ve 13 hodin slavnostním vyhlášením výsledků v nových reprezentačních prostorách berounské radnice – v nově zrekonstruované vile významného místního podnikatele z období konce 19. a začátku 20. století Martina Dusla, který kromě své dřevařské firmy proslul i jako mecenáš Joachima Barrandea.. V Berouně to bude už počtvrté a počtvrté budou symboly cen z českého křišťálu z nižborské sklárny Rückel Crystal. Věříme, že předvánoční náladu přiblíží kromě běžného zpravodajství (doufejme, že i televizního) také dokument, který vzniká v Centru publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání a který Česká televize uvede do konce ledna příštího roku. Ti, kteří by si měli do Berouna přijet pro záslužná ocenění, budou včas vyrozuměni. Zúčastnit se však mohou i další zájemci: Fites organizuje jako každý rok společnou dopravu pohodlným autokarem, který do Berouna odjede ze stanice metra B STODŮLKY 13. prosince v 10.30 hodin, tedy tak, aby účastníci slavnostního předání mohli nadýchnout také atmosféru tradičních berounských Vánočních trhů se živým Betlémem Nezapomeňte se přihlásit včas! Záznamy na místa v autokaru přijímá kancelář Fitesu do pondělka 8. prosince 2003 – telefonicky, faxem a rovněž na naši e-mailovou adresu! 31
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
VOX HUMANA Cena VOX HUMANA, kterou na návrh výběrové komise uděluje porota složená z významných osobností politického, společenského a kulturního života, bude za letošní rok udělena koncem února příštího roku tradičně v ateliéru malíře Jana Kristoforiho v Praze na Žižkově. Cenu uděluje hnutí VOX HUMANA a Český filmový a televizní svaz FITES televiznímu dílu, které se v daném roce výrazně zasloužilo o humanizaci světa, v němž žijeme.
ment Břetislava Rychlíka JEDEN ROK. V pořadí třetí cenu (porota: Eva Vavroušková, Lubomír Zaorálek a Jan Kristofori) získal Jiří Krejčík a jeho MATURITA V LISTOPADU. Porota hodnotící díla za rok 2001 Edvard Outrata, Petr Bílek a Jan Kristofori) udělila cenu Tomáši Škrdlantovi za pořad ODMÍTÁNÍ A PŘIJETÍ. A konečně v pátém ročníku, kdy vedle hostitele v porotě zasedli Ivan M. Havel a Milan Stloukal, si cenu odnesl Milan Růžička za snímek LIDÉ, KTEŘÍ OTEVŘELI SVÁ SRDCE.
Porota prvního ročníku ve složení Dana Němcová, Erazim Kohák a Jan Kristofori udělila cenu režisérce Dagmaře Průchové za dokumentární film IRMA. Jako druhý byl porotou (Petra Buzková, Erazim Kohák, Jan Kristofori) oceněn doku-
Své eventuální návrhy na ocenění VOX HUMANA za rok 2003 můžete adresovat na adresu Fitesu k rukám PhDr. Jarmily Cysařové nebo Otakara Koska.
Televize veřejné služby u nás a na Slovensku Systémové srovnání obou televizí, sesterských institucí, které se ve své dnešní podobě zrodily roku 1993 z někdejší Československé televize, nabízí skutečně zajímavý pohled. ČT a STV: rozdílné podmínky… Obě televize provozují dva programy, Česká televize ČT1 a ČT2, Slovenská televízia STV1 a STV2. Obě televize dostávaly až do června 2003 výnos z televizního poplatku v obdobné výši (ČT 75 Kč měsíčně, 75 Sk měsíčně). Dne 19. června 2003 rozhodl Parlament Slovenské republiky o zvýšení poplatků za STV ze 75 Sk na 100 Sk měsíčně. Televizní poplatky v České republice dosud zůstávají na úrovni stanovené roku 1997, tj. ve výši 75 Kč. ČT má možnost vysílat reklamu 1% celkového denního vysílacího času, STV už od svého založení 3% celkového denního vysílacího času. ČT o zvýšení reklamního limitu na 3% celkového denního vysílacího času dosud marně usiluje. Významná odlišnost nastává u státních dotací. STV byla během celé doby svého působení příjemkyní nezanedbatelných státních dotací; od roku 1995 do nynějška to bylo 2244,5 mil Sk, dalších 600 mil. Sk žádá na oddlužení. ČT neobdržela v tomto období žádnou státní dotaci. V uvedené výši státních dotací navíc nejsou uvedeny částky účelových státních dotací na oddlužení STV, které se v letech 2000 a 2001 přiblížily jedné miliardě Sk. Přesto má v současnosti STV téměř 720 mil. Sk dluhů, ČT zůstává bez dluhů. Toto srovnání vyznívá pro ČT lichotivě. Není však zcela korektní vůči STV, a to z jednoho důvodu: nepočítá s rozdílnými ekonomickými podmínkami
32
působení obou institucí. Podle statistických dat z roku 2001 měla Česká republika 10 321 000 obyvatel a 3 778 000 domácností vybavených televizorem, a Slovenská republika měla 5 379 000 obyvatel, a 1 653 000 domácností vybavených televizorem. Celkové výdaje na reklamu byly přitom na Slovensku bezmála pětkrát nižší než v České republice. Je sice pravda, že podíl televizí na celkových výnosech z reklamy byl na Slovensku podstatně vyšší (69,5 %) než v České republice (49,5 %), ale ani při srovnatelném podílu na sledovanosti by STV nemohla z reklamy získat takový příjem, jaký by za shodných podmínek získala ČT v České republice. Z tohoto rámcového srovnání je zřejmé, že výnosy STV musely být i při výhodněji nastavených zákonných podmínkách nutně nižší než příjmy ČT. Proto bylo, je a z demografických důvodů i nadále bude legitimní uvažovat v případě STV o dalších dodatečných zdrojích financování (např. účelových státních dotacích, odvodech ze zisku komerčních televizí apod.), které ČT vzhledem k vyššímu výkonu české ekonomiky a k podstatně lepšímu postavení na reklamním trhu nepotřebuje.
…rozdílné výkony Rozdíly, které mají vyšší vypovídací hodnotu, jsou patrné až ze srovnání výkonů. ČT vysílá na obou programech pravidelně 168 hodin týdně, STV vysílá na STV1 v průměru 122 hodin týdně, na STV2 dokonce jenom 85 hodin týdně. Výsledkem toho je, že STV vysílá od roku 2000 v průměru kolem 10 750 hodin ročně, zatímco ČT vysílá pravidelně 17 520 hodin ročně. ČT tedy vysílá ročně o 6 770 hodin programu, tj. bezmála o jednu třetinu více než STV, bereme-li jako základ vysílací plochu ČT. Zásadní rozdíl je však také v tom, jaký podíl na sledovanosti ČT v České republice a STV ve Slovenské republice dosahují. Údaje o podílu na sledovanosti (audience share) se vztahují k celkovému počtu televizních diváků v dané zemi (100 % bez ohledu na lidnatost) a jsou tedy přímo srovnatelné: v roce 2001 činil celodenní podíl obou programů ČT na sledovanosti v České republice 29,0 %, kdežto STV ve Slovenské republice 15,5 %. Podíl ČT na sledovanosti v hlavním vysílacím čase činil 28,6 %, ale STV 16,7 %. Tento rozdíl je velmi značný a ve skutečnosti byl patrně ještě vyšší, neboť v České republice funguje od roku 1997 elektronické měření sledovanosti, kdežto ve Slovenské republice je dodnes využíván pouze dotazníkový a deníčkový výzkum, který údaje o sledovanosti mírně nadsazuje. Pro předchozí srovnání jsem použil nejnovější údaje, publikované v téže mezinárodní ročence: Television 2002, International Key Facts, RTL Group, November 2002. Použil jsem tedy důsledně pouze data získaná ve stejné době a publikovaná podle téhož klíče. Je však na místě dodat, že roce 2002 stoupl Synchron 5
2003
MY A SVĚT
S TŘ Í B R N É S TR ÁN K Y Herecké dveře do Evropy i do celého světa!
KDO CHCE, MŮŽE TAM JIMI VKROČIT!!! Vycházejí jednou ročně – na první jarní den – a v roce 2004 vyjde již jejich 4. díl! celodenní podíl obou programů ČT na sledovanosti v České republice na 30 %, podíl na sledovanosti v hlavním vysílacím čase na 29 %, a výrazný vzestupný trend v 1. pololetí 2003 pokračoval. Data STV v podobné struktuře za rok 2002 dosud bohužel nebyla publikována. Pro názornost: když vezmeme v úvahu rozdíl v počtu obyvatel obou zemí, zjistíme, že v absolutních číslech se průměrný počet diváků obou programů STV dohromady v roce 2001 blížil průměrnému počtu diváků programu ČT2. V souvislosti s rozsahem vysílaného programu obou televizních stanic veřejné služby stojí za pozornost, že průměrný počet zaměstnanců v roce 2001 byl pro ČT 2 879, a pro STV 2 212. Když použijeme jeden z typických benchmarkingových parametrů, přepočet pracovníků na jednu hodinu vysílání, pak to znamená, že v roce 2001 připadalo v ČT na jednu hodinu vysílání 0,16 pracovníka, kdežto v STV připadalo v tomtéž roce na jednu hodinu vysílání 0,20 pracovníka. Na okraj se sluší připomenout, že obě čísla jsou v porovnání s evropskými televizemi veřejné služby směšně nízká, neboť např. u italské RAI to bylo 0,38 pracovníka na hodinu vysílání, u německé ZDF 0,41 pracovníka na hodinu vysílání a v BBC dokonce 0,86 pracovníka na hodinu vysílání. U RAI a BBC, které provozují také rozhlasové vysílání, jde o údaje, vycházející pouze z počtu zaměstnanců zajišťujících televizní vysílání.
Čemu dali čeští a slovenští diváci v nabídce ČT a STV přednost? Důležitým ukazatelem pro posouzení činnosti televizních stanic veřejné služby je také to, čemu z jejich programové nabídky dali diváci přednost. Pro posouzení jsem opět použil přehledy tzv. „top ten“, deseti nejúspěšnějších pořadů každé stanice, z výše citované ročenky. Pro srovnání jsem zvolil plnoformátové většinové programy ČT1 a STV1, protože menšinové programy ČT2 a STV2 (podobně jako druhé programy většiny televizních stanic veřejné služby ve srovnatelně velkých evropských zemích) zpravidla dosahují nejvyšší sledovanosti sportovními přenosy. Výčet jejich deseti nejúspěšnějších pořadů je proto v jejich případě z hlediska celkového chování dané televizní stanice jako vysílatele zkreslující. Žebříček deseti nejúspěšnějších periodických pořadů na ČT1 v roce 2001 zahrnoval výhradně českou produkci, a to z velké části vlastní dramatickou produkci ČT. Další místa potom zaujaly hlavní zpravodajská relace ČT a jedna talkshow. Žebříček deseti nejúspěšnějších jednotlivých pořadů ČT1 zahrnoval v roce 2001 opět jen česká díla, vesměs z vlastní produkce nebo koprodukce ČT. Převažovaly filmy z produkce ČT a zábavné pořady; vzhledem k událostem z 11. září 2001 se do první desítky pořadů dostalo i mimořádné zpravodajství. Z nabídky STV1 zaujaly diváky v žebříčku deseti nejúspěšnějších periodických pořadů roku 2001 nejvíce argentinské a brazilské telenovely. Slovenskou produkci zastupovaly celkem čtyři pořady, zábavný a diskusní pořad a dvě talkshow. Z deseti nejúspěšnějších periodických pořadů STV1 v roce 2001 ani jeden nereprezentoval vlastní dramatickou produkci STV. Mezi deseti nejúspěšnějšími jednotlivými pořady STV1 v roce 2001 je zastoupení slovenské produkce ještě slabší, a jde pouze o dva příležitostné zábavné pořady. Z porovnání nejúspěšnějších pořadů obou vysílatelů je patrný zásadní rozdíl: ČT v roce 2001 stavěla (a nadále staví) svůj relativně vysoký podíl na sledovanosti na původní české dramatické tvorbě, a to jak na filmech (jejichž katalog každoročně vydává), tak na seriálech. Investováním do těchto typů pořadů zároveň významně obohacuje národní kulturní dědictví, rozšiřuje svůj archiv, vytváří zdroj úspor při akvizici pořadů do budoucna a zásadním způsobem podporuje českou filmovou a televizní produkci. Synchron 5
2003
Stříbrné stránky jsou katalogy profesionálních herců jak v produktivním věku, tak studentů hereckých škol a institutů i důchodců.
Přihlášky do 4. dílu přijímá do konce roku 2003 Casting studio CINE-JESSY s.r.o. Na bitevní pláni 38 nebo 38A, 140 00 Praha 4 u paní Květy FLORI. Zájemce si může přinést vlastní fotografii nebo se nechá vyfotografovat ve studiu. Přinesené fotografie (minimální formát 18 x 24 cm) musí splňovat dvě kritéria: herec se musí dívat do objektivu, na fotografii musí být „nevyšisovaná pleťovka“.
Za uveřejnění ve fyzickém katalogu a zároveň na www stránkách uhradí studenti a důchodci 1 000 Kč; herci, které agentura CINE-JESSY exkluzivně zastupuje 2 000 Kč ostatní 4 000 Kč Matky s dětmi předškolního věku mají ve všech kategoriích slevu 50 %.
Stříbrné stránky – volný výběr herců! Nezapomeňte – přihlášky přijímá Casting studio CINE-JESSY do 31. prosince 2003! V roce 2005 – rovněž na jaře – vyjdou znovu kompletní všechny čtyři díly s novými fotografiemi všech, kteří byli uvedeni v prvních čtyřech dílech, spolu s fotografiemi dalších nově přihlášených herců.
33
MY A SVĚT Touto strategií naplňuje smysl existence tzv. národního televizního vysílatele, televize veřejné služby, a zároveň oslovuje statisticky významné množství diváků. STV naopak postavila v uplynulých letech své programové dominanty v roce 2001 jako typická komerční televizní stanice na akvizicích, které z pohledu dramaturgie často šly mimo oblast typického působení televizních stanic veřejné služby, a na talkshow, které jí sice v dané chvíli přinesly relativně vysokou sledovanost, ale jako investici do budoucna je chápat nelze.
Kroky k ozdravení STV je zadlužená, a proto Richard Rybníček podnikl rychle řadu zásadních kroků k jejímu ekonomickému ozdravení. Základní směry jeho uvažování jsou patrné už z jeho desetistránkového Projektu koncepce řízení STV. Je zajímavé, že některé základní pilíře jeho koncepce Česká televize již před mnoha lety přijala za vlastní. Jde zejména o oddělení úlohy televize jako vysílatele a výrobce, které bylo podstatou zavádění tzv. producentského systému ČT již v letech 1993 – 1994. Naopak jiná opatření, jejichž analogie by v ČT nepochybně mohla sehrát pozitivní úlohu, např. definování televizních studií Košice a Banská Bystrica (a výhledově i televizního studia Bratislava) jako servisních organizací, znemožňuje zákon o ČT. Zajímavý je rovněž Rybníčkův důraz na zachování příjmů STV z reklamy. Bohužel, v oblasti programové strategie je jeho projekt velmi obecný a definice mlhavé, takže porovnání záměrů ČT a STV v této chvíli není možné. Detailní pohled na probíhající strukturální změny však umožňuje jiný dokument, Rozhodnutí č. 28 ústředního ředitele STV z 3. dubna 2003. To obsahuje souhrn hlavních racionalizačních opatření, které STV v těchto měsících činí. Právě tímto rozhodnutím zrušil ředitel STV celkem 1.117 pracovních míst. Výmluvný je výčet rušených pracovních míst podle profesí. U některých profesí bohužel nelze zjistit detailní náplň práce, takže úplné srovnání s ČT na základě tohoto dokumentu není možné, ale podstata Rybníčkova opatření je vcelku jasná. Ústřední ředitel STV jde víceméně přesně tímtéž směrem, kterým šli až dosud všichni generální ředitelé ČT počínaje Ivem Mathé a konče Jiřím Janečkem. Jestliže z STV odcházejí profese tak rozdílné jako kameramani nebo řidiči (to jsou z přesně funkčně definovaných profesí početně nejsilnější skupiny propouštěných), pak je nutno konstatovat, že z ČT odcházeli první v roce 1995, druzí v roce 2002. Jestliže nyní Richard Rybníček propouští programové hlasatele, pak je nutné dodat, že z ČT odešli jako zaměstnanci již v roce 1995. Pokud Rybníček v tomto rozhodnutí hovořil v dubnu 2003 o přestěhování dislokovaných televizních provozů z různých částí Bratislavy do areálu v Mlynskej doline, pak analogické opatření přijala ČT už v roce 1995. Bylo by zajímavé detailně porovnat profesní strukturu 1 288 zaměstnanců, kteří opustili ČT v letech 1993 – 2002, a profesní strukturu 1 117 zaměstnanců, kteří opouštějí STV nyní. Z citovaného rozhodnutí ředitele STV je však jasné, že v této chvíli bolestivé úsporné opatření z velké části supluje racionalizaci, kterou ČT procházela od svého založení až dosud v podstatě neustále.
ČT měla štěstí v tom, že nikdy nepřijímala státní dotace, a proto nepodléhala jednotlivým politickým garniturám způsobem, kterým to činila STV. ČT za to zaplatila tím, že k velmi tvrdým úsporným opatřením, která však nikdy nešla na úkor diváků, musela přistoupit už v letech 1995 a 1996. Naopak STV dokázala poddajností vůči politickým tlakům dlouho čelit volání po racionalizaci svého provozu. Nyní tento odklad skončil, a proto se její vedení rozhodlo kroky, které ČT rozložila do sedmi let, učinit naráz. I tak je ovšem situace STV podstatně horší než ČT. Nezbytně se to projevilo v charakteru úspor. STV v letošním roce zrušila přibližně třetinu vlastní výroby (876 hodin, 2 472 relací, slibuje si od toho úsporu 181 milionů Sk) a nahradila je ve vysílání reprízami a lacinou akvizicí. ČT v roce 2004 poprvé přistoupí pod ekonomickým tlakem k redukci výroby některých pořadů, ale postupuje odlišně. Šetří sice na nákladných projektech (např. seriály Jan Hus nebo Cejch či dokumentární sérii Předčasná úmrtí), ale neruší je. Odkládá je, protože když k jejich realizaci přistoupí s ročním zpožděním, jejich umělecká ani tržní hodnota neklesne. ČT však místo toho poskytne divákům od 1. ledna 2004 téměř o hodinu více zpravodajských pořadů denně a zaměří se v souladu se svou dlouhodobou strategií na děti a mládež. Neomezí tedy rozsah své služby způsobem ani vzdáleně podobným tomu, co učinila STV. Usiluje o úspory tak, aby ani do budoucna nepoškodila diváky, neboť k realizaci odložených projektů přistoupí neprodleně ve chvíli, kdy bude její financování systémově řešeno – poněkud smutně řečeno: alespoň na úrovni Slovenska. ČT měla štěstí také v tom, že se na počátku 90. let minulého století ujala opuštěné role národního filmového producenta. STV to na Slovensku neučinila. Přitom Slovensko má vynikající filmové a televizní tvůrce s velmi osobitou a nezaměnitelnou poetikou. ČT s nimi mnohokrát úspěšně spolupracovala a spolupracuje a četná významná díla slovenské kinematografie uplynulého desetiletí vznikla právě v koprodukci s ČT. Do jisté míry tak ČT i v minulosti suplovala roli STV. Sluší se dodat, že na tom neprodělala. A už jenom několik drobností na závěr. Hospodaření ČT v roce 2002 skončilo schodkem 413 milionů Kč a výsledkem hospodaření STV ve stejném roce je ztráta ve výši 410,5 mil. Sk. Mezi ČT a STV je však vedle této zdánlivé podobnosti jeden podstatný rozdíl: jenom letos už STV dostala z Fondu národního majetku Slovenské republiky mimořádnou dotaci 250 milionů Sk a počátkem září 2003 požádala slovenskou vládu o dalších 600 milionů Sk, tentokrát na oddlužení. ČT žádnou státní dotaci v minulosti nedostávala, nedostává a také o žádnou nežádá, protože je bez dluhů a nikdy nehospodařila tak, aby dluhy vytvářela. Pokud však dodnes poskytuje svou službu v cenách roku 1998, pak je přirozené, že nechce-li se ani do budoucna zadlužit, bude v roce 2004 nucena rozsah této služby poprvé ve své historii meziročně mírně snížit. Nikolaj Savický, analytik strategického rozvoje ČT
5 scenárov filmov Martina Šulíka Slovenský filmový ústav (SFÚ) so spoločnosťou Charlie’s vydal dlhoočakávanú publikáciu 5 scenárov celovečerných filmov režiséra Martina Šulíka a jeho spoluautorov Ondreja Šulaja, Dušana Dušeka a Mareka Leščáka. Textovo i vizuálne hodnotná publikácia obsahuje scenáre k piatim celovečerným filmom Martina Šulíka Neha, Všetko čo mám rád, Záhrada, Orbis Pictus a Krajinka , ktoré adekvátne dopĺňa vizuálna koncepcia Fera Liptáka, dvorného architekta a výtvarníka Šulíkových filmov. Publikácia je už na knižnom trhu od júna za cenu 444 Sk. Publikácia 5 scenárov je knižkou, ktorá pre svoju textovú, no predovšetkým vizuálnu náročnosť vznikala viac ako tri roky. Originálne výtvarné riešenie je založené na syntéze textových zložiek s obsiahlym ilustratívnym materiálom a ručnou grafikou. Podľa vedúceho edičného oddelenia SFÚ Mariána Brázdu „5 scenárov by malo osloviť čitateľovu obrazotvornosť a zachovať vizuálny efekt rovnomen34
ných filmov. Práve z tohto hľadiska ide o istý experiment. V podobe autenticky živej grafiky približujúcej a rozkresľujúcej atmosféru konkrétnych filmových scén, sa do knihy dostáva živý prvok
narúšajúci pravidelnosť textu. Fotografie s rovnako invenčnou výtvarnou úpravou, ktoré sú súčasťou publikácie, sprostredkovávajú konkrétnu filmovú situáciu.“ Pre tých, ktorí poznajú Šulíkove filmy, prinesie publikácia nový a objavný pohľad na ne, pretože scenáre sú v pôvodnej literárnej, a nie filmovej verzii. Publikácia sa v písanej podobe usiluje zachovať vernosť filmového stvárnenia a dokázať, že aj scenáre nesú prvky svojbytného umeleckého diela. Kniha je súčasne i vzácnym dokumentom genézy samotných filmov. Ako o knižke povedal režisér Martin Šulík, „myslím si, že takáto kniha je určená hlavne pre filmových fanúšikov, pre ľudí, ktorí sa zaujímajú o tvorivý proces pri vzniku filmu. Editori zo SFÚ sa snažili, aby vznikla pekná kniha s množstvom materiálu, s peknou grafickou úpravou, ktorá by mohla zaujať aj širšiu čitateľskú obec. Môže sa stať, že knižná podoba scenárov sa čitateľom bude páčiť viac ako hotové filmy“. Synchron 5
2003
MY A SVĚT
Kam zmizeli staří? Anděla Špindlerová, londýnská členka FITESu, právě pracuje v televizním zákulisí na dokumentárním pořadu o Gorbačovovi a Thatcherové, kteří změnili svět, jenž připravuje digitální televize BBC3. Patří k těm nejstarším v londýnském TV Centru. Synchronu odpověděla na otázku, kam se poděli její vrstevníci? Televize už dávno není mladé médium, už dávno ne. Ale stále přitahuje mladé, a co víc, na obrazovku ty starší nerada pouští. Aspoň v Británii. Ani na BBC či v ITV (nezávislá TV stanice) se divák nesetká s padesátiletými či staršími hlasateli a moderátory, o těch ženského rodu ani nemluvě. (A to jen díky feministickým kampaním v 70. letech minulého století dosáhly ženy toho, že jim bylo povoleno v britské televizi číst zprávy a uvádět vážné politické programy. Až do té doby se věřilo, že ženský hlas nemá tu správnou váhu a důležitost.) Ženy se na obrazovku dostaly, ale za pár let zmizely, tentokrát ne kvůli zabarvení hlasu, ale proto, že stopy věku začínaly být viditelné. Dnes se v britské televizi udrželo před kamerou jen několik mužských moderátorů, kterým je přes padesát. A to jen díky tomu, že sledovanost pořadů, které uvádějí, je vysoká. Michael Parkinson, dnes téměř sedmdesátiletý, v Česku divákům asi neznámý, je jedním z mála, kteří v britské televizi vydrželi od svých mladých let. Uvádí besedy, dělá interview a dokonce má pořad i v rádiu, kde uvádí jazz na přání diváků. Ale Parkinson je výjimka, která potvrzuje pravidlo o televizi, která přeje jen mladým. A to nejen na obrazovce. Dnes potkáte v britské
televizi málokoho, kdo by přesluhoval. Ředitel a vedoucí pracovníci jsou kolem padesáti a sídlí v šestém poschodí televizního centra ve White City v západním Londýně. To šesté patro má asi největší věkový průměr, všude jinde jsou mladí kolem třiceti. Kromě nadšení a faktu, že jsou připraveni pracovat na krátkodobé smlouvy, bez dovolených – ani Vánoce, nemocenskou a penze nemají placené – a jsou tedy levnější než ti starší, jsou také připraveni točit kdykoli, kdekoli a cokoli. A tak pro televizní manažery a muže v oblecích, jak se tady říká těm, kteří měří vše jen penězi, jsou ti mladí ideálními zaměstnanci. A kam se poděli ti starší? Těm, kteří byli zaměstnáni na plný úvazek, bylo během reorganizací nabídnuto odstupné. Ostatní, kteří pracovali na volné noze, se ocitli bez kontaktů a bez projektů. Mnozí odešli do místních novin, vytvářejí public relations, někteří vydávají knihy, ale mnozí si vydělávají na živobytí jako malíři pokojů nebo renovuji domky či pronajímají vily, které si nahospodařili za lepších časů ve francouzské Dordogni či italském Toskánsku. Jsou tu také ti, kteří pocházejí z bohatých rodin. BBC vždy hojně najímala z řad elit, ti finanční starosti nemají a o penzi tak neusilují. Ale ti nejšikovnější televizáci – někteří mají ostré lokty, jiní asi štěstí – hlavně mysleli na budoucnost. Věděli, kdy odejít a úspěšně se přesunuli a usídlili na dobře honorovaných místech ve veřejných organizacích, většinou financovaných státem. To jsou funkce, které jsou málokdy inzerovány, protože jsou udělovány, jak se tady říká, těm z řad „great and good“. Na tom,
S Josefem Nekvasilem v pauze natáčení pořadu Zlatý poklad R.Č.S.
aby se člověk dostal do „kádrových rezerv“ britských úřadů, se musí léta pracovat. A tak Jeremy Isaacs, který v televizi Thames vyrobil dokumentární seriál World at War o druhé světové válce, kde hovořili účastníci obou stran a který byl prvním ředitelem inovativního Chanel4, se stal ředitelem Royal Opera v Covent Garden, Liz Forganová, kdysi redaktorka deníku Guardian a první programová ředitelka Channel4, vede komisi památkářů, David Elstein, který natočil za podpory mnoha českých televizních pracovníků dokumentární pořad o invazi do Československa v roce 1968, je dnes mezinárodním finančním poradcem. John Tusa, jehož otec byl Baťův člověk, dělával zpravodajské pořady a pár let byl ředitelem zahraničního vysílání BBC, dnes vede umělecké středisko Barbican v londýnském City. Anděla Špindlerová
MALÁ RECENZE SYNCHRONU Zachraňují dědci svět? Nejsem v tom směru nezaujatý. Mám chalupu v jižních Čechách a stavěl jsem tam kdysi s místním tesařem podkroví. Tesař byl pán přes sedmdesát a jak jsem Jeden z dokumentů o podivné transakci kolem restaurační budovy ND
mu tak pomáhal, přinutil mě udělat celkem úspěšně věci, které jsem vůbec neuměl. Také jsem stavěl s místním zedníkem komín. I zedník byl kolem sedmdesátky a přidávat mu a koukat, jak mu dílo jde od ruky, byla skutečná radost. Vzpomněl jsem si na ty dva dědky (a ještě na některé další), když jsem onehdy koukal na dokument režiséra Krejčíka o restaurační budově Národního divadla. A to nejen pro naléhavost místy až neomalenou a patetičnost místy
Synchron 5
2003
až na hranici komiky, s jakými své téma traktuje a jaké se přijímají právě od starých pánů spíš než od jiných (respektive jaké si staří páni mohou dovolit u vědomí, že od nich budou přijaty a pokud nebudou, že je jim to stejně jedno), ale i pro řemeslný fortel, s jakým udělal z té vlastně zcela nefilmové, úředními výnosy a vůbec právničinou přeplněné látky vizuálně snesitelný, ne-li dokonce obrazově poutavý umělecký dokument. Neboť skutečně zdá se mi to být dokumentem, dokumentem nejen o té publicistické kauze (ostatně dost skandální), ale i o vášnivé posedlosti látkou, o sveřepé vůli – a také dovednosti – vykřičet pravdu, což obojí působí velice emotivně a přenáší dílo do sféry umění. Tedy to je ten příjemnější, méně podstatný důvod, proč toto píšu (chvály a poklon dostane se, předpokládám, panu režisérovi za tu věc i od skutečně erudovaných a povolaných). Druhým důvodem je okamžitý čistě publicistický, či přesněji politický efekt, který ten pořad přinesl: totiž skutečnost, že se věcí prakticky ihned po odvysílání začal zabývat parlament. Na jedné straně režisérovi Krejčíkovi ten úspěch samozřejmě přeju (a vůbec české dokumentaristice), na straně druhé se nemohu ubránit velmi smíšeným pocitům. V našich krajích je už od obrozeneckých dob taková zvláštní tradice, že umění jaksi supluje politickou osvětu a dokonce přímo praktickou politiku. Tradice možná ušlechtilá, ale umění, myslím si, moc nesvědčící, neboť přináší mu ten druh respektu, který mu vlastně nenáleží. Podle mého jsou triumfy takových „Žaluji“ nad státní byrokracií a politickými zlořády vždycky aspoň trochu Pyrrhovým vítězstvím – musí-li sršatý starý pán a k tomu pouhý umělec zatřepat institucemi k tomu určenými, aby konaly svou povinnost, čekají-li ty instituce až na takový impuls, aby se pohnuly správným směrem, cítím to jako cosi nežádoucího, přinejmenším politováníhodného v politickém a úředním životě země. Protože: co až sveřepí dědci vymřou? Josef Eismann
35
ROZHOVOR
50 LET TELEVIZE U NÁS
BYLI JSME JAKO JEDNA RODINA K povídání s první stálou programovou hlasatelkou Čs. televize a členkou FITES Jarmilou Šusterovou-Horčičkovou jsme se sešli v jejím útulném panelákovém bytě. Za okny se zlatí podvečerní podzimní slunko, na stole voní černá káva a já se příjemně naladěné paní Jarmily ptám na její začátky v televizi před padesáti lety. Do televize – tehdejšího Ústředního televizního studia – jsem nastoupila koncem roku 1953, když už jsem měla jednu dceru, a dostala průkazku číslo 49. Původně jsem sice chtěla do rozhlasu, ale řekli mi, že má začít vysílat televize a potřebují tam každého člověka. Tak jsem do „té televize“ šla – na onu pavlač, kde v jedné místnosti u jednoho stolu seděla dětská
Takhle to vypadalo na dvoře Měšťanské besedy ještě v roce 1957
redakce, u dalších zpravodajci, pak HULIZA (redakce Humor a lidová zábava), kousek dál byl ředitel, pod námi a vedle nás nájemníci Měšťanské besedy. U toho prvního stolu, to byl takový velký pivní stůl, který snad neměl ani šuplata, seděli Olda Kryštofek a Jindra Fairaizl a říkali mi: pojď k nám, tady je ještě místo z druhé strany. Tak jsem začala v dětské redakci. Bohužel kromě Jarmily Turnovské a mě už nikdo z nich není mezi námi. V dětské redakci jsem dělala všechno. Když Štěpánka Haničincová čekala dceru, zkusila jsem místo ní vystupovat s jejím Emánkem. A protože jsem byla rozhlasák a předtím jsem hrála divadlo, vůbec jsem neměla trému. Pak zkoušeli pro dětské vysílání více
36
hlasatelek. Večerní programy uváděli herci, kteří neměli vždy volný večer a tak mě vyzvali, abych zkusila hlásit, když už mám praxi. Tak jsem to zkusila a mezitím na svět přivedla druhou dceru. V roce 1956, když jsem už co chvíli hlásila, řekli, že udělají konkurs a přijmou nastálo první programovou hlasatelku. Děti mají Štěpánku, tak musí mít někoho i dospělí. Tak se jednoho dne v režii v Měšťance na konkursu sešli všichni zaměstnanci. Byla jsem tam i já. Na konkurs mě připravoval režisér Josef Kořán. No, proprali mě jak mohli, to si určitě umíte představit. Asi za dva dny si mě zavolal ředitel Kohout a řekl mi: Jarmilo, my tě propouštíme. A já jsem se hned rozbrečela. Ale Kohout se nedal vyvést z míry a pokračoval dál: no, propouštíme tě z dětské redakce a přijímáme na tři měsíce na zkoušku jako hlasatelku. Tak jsem začala. Bez žádného vzoru, bez možnosti vidět jinou televizi. Tu tvář hlasatelky jsem si vlastně vytvořila sama a je v podstatě stejná dodnes. Dnes už mají hlasatelé více pohybu a volnosti projevu. A také mají čtecí zařízení a možnost předtáčet… My jsme se všechny texty museli naučit zpaměti. Museli jsme dělat úsporné pohyby, například žádné kývání, protože by to kamera nevzala. Podmínky to byly v těch letech těžké, ale krásné bylo dokázat, že to zvládnu. Jistě to bylo i v té zvláštní atmosféře rodící se televize, kdy se začínalo z ničeho. Ano, ano. My jsme třeba chtěli vědět, co tomu programu říkají diváci, a protože nebylo žádné výzkumné oddělení, tak kdo měl volno, chodil do kulturních zařízení a restaurací, všude tam, kde měli televizi, protože těch tenkrát bylo velmi málo. Moji rodiče bydleli na Wilsonově nádraží a já jsem chodila do tamní restaurace, kde měli televizor, a potají pozorovala, co lidi říkají vysílání. Druhý den jsme pak měli poradu, a každý, kdo sledoval na veřejnosti televizní diváky, říkal, co se líbilo a jak se lidé tvářili. To byly první reakce. Pro další reakce jsme si jezdili na besedy s diváky, kterých bylo nepočítaně. Lidi nás všude přijímali rádi. Dnešním slovníkem jste tedy byla celebrita. Ne ne ne. My jsme těm lidem vstupovali do bytu a oni nás buď přijali, nebo ne, a mě dodnes těší, že mě přijali, byla jsem jejich, psali mi, co je těší a netěší. Byli jsme součástí jejich života. Jako televizní hlasatelka jsem mnohým udávala tón v módě, účesu, ve vystupování, v projevu, byla jsem reprezentantem televize – a to je něco jiného než „rosnička“ či celebrita. Tenkrát jsme měly úkol, který jsme beze zbytku splnily, byly jsme první dámy televize. Byla to nádherná práce, protože byla kolektivní v tom dobrém slova smyslu. Všichni měli ze všeho radost, všichni se trápili, když člověk udělal brept či zkomolil text. Nebyly přestávky či obrazové reklamy, takže když se například nepřipojili Slováci k pražskému vysílání, hlasatelka musela do obrazu i bez připraveného textu a pohotově zdržení ve vysílání omluvit. Jak jste přežila v roce 1958 třídní prověrky v televizi? Do té doby nebyl čas starat se o správný třídní původ, ale pak ten okamžik nastal. Také mě si zavolali a zajímali se, proč jsem se vdávala
v kostele a dali mi termín pro vstup do KSČ. Za tři měsíce pak přišli znovu a já jim řekla, že mám malé děti a hlásím a nebyla bych straně nic platná. Máš poslední šanci, řekli mi, tady vyplň přihlášku, ale nepiš, že ses vdávala v kostele. Tak jsem si řekla, proč mám lhát, když nemám důvod, a nakonec jsem se z toho nějak vykroutila a do KSČ nikdy nevstoupila. Třídní prověrky v osmapadesátém jste přestála, ale začátek normalizace v 70. letech už ne… Bylo to na začátku roku 1971. Pozvali si mě na ředitelství, kde mi řekli, že jsem na obrazovce už moc dlouho a také že na mě chodí spousta stížností. Vyčetli mi, že v září 1968, kdy se po protiokupačním obnovovalo řádné vysílání, jsem na sobě měla černé šaty. A že jsem černé šaty měla na obrazovce, když zemřel Palach i v den jeho pohřbu. Zkrátka prý svým vystupováním pobuřuji pokojné občany této země. Vytýkali mi také, že jsem na jedné schůzi, kde slavili mezinárodní den žen, přítomné soudružky přivítala slovy „milé dámy“. Prý jsem je tím urazila a zka-
zila jim oslavu natolik, že si písemně stěžovaly u ředitele Zelenky a chtěly mou omluvu. Tak jsem napsala, že se přítomným soudružkám omlouvám za to, že opravdu nejsou dámy. No a tím jsem si také pomohla. Nakonec mi řekli, že mě z televize nevyhazují, ale na obrazovku už nesmím. Záhy jsem skoro na rok těžce onemocněla a šla na operaci, do lázní a pak co se mnou. Vzali mi osobní plat a dali mi šestnáct set, když průměrný plat byl o tři stovky vyšší, a za to můžete rovnat kartotéku ve fonotéce, protože umíte abecedu. Tak jsem tam chvíli tu kartotéku rovnala, až se nade mnou slitovala redakce hudebního vysílání, pro kterou jsem léta uváděla koncerty z Pražského jara a některé další hudební pořady. Nabídli mi místo programově provozní pracovnice. Tam jsem zůstala až do roku 1987, kdy jsem odešla do důchodu. Určitou dobu jsem mohla číst reklamu mimo obraz. Bylo to velice trapné v tom, že se to živě četlo na Kavčích horách v hlasatelně, kde už seděla připravená hlasatelka, neboť reklama šla před přehledem večerních pořadů. A pak jsem sama ukončila tuto „výhodnou“ spolupráci za 100 korun hrubého. Pozvali si mě totiž na Kavčí hory jednoho 21. srpna a vůbec jim nedošlo, že televize má nejvyšší pohotovost právě kvůli tomuto datu. A já měla jít s reklamou živě do vysílání. Když jsem dorazila na vysílací pracoviště, bylo tam už celé načálstvo s ředitelem Zelenkou v čele a kontrolovalo, zda je všechno v pořádku. A najednou
Synchron 5
2003
ROZHOVOR jsem se jim tam zjevila já! Nějaký soudruh se na mě hned obořil, co tam dělám a kdo jsem. Tak jsem mu řekla své jméno a co jdu dělat. A viděla jsem jak všichni okolo ztuhli. V režii se na mě pak tak vystrašeně dívali, až jsem jim musela říct, aby neměli strach, že se nechystám svolat demonstraci. Když jsem po skončení reklamy viděla, jak všichni v té režii napjatě stojí, řekla jsem, že se příště nemusejí obávat, že reklamu už číst nebudu. Víte, mě nejvíc rozzlobilo to, jak se může šéf programu zeptat: a vy jste kdo?, když byl rok 1973 či 1974. Na kterého z televizních ředitelů ráda vzpomínáte? Nejvíc na Karla Kohouta. Byl první a „hrozný“ v tom, že byl u všeho a všude. Kontroloval, jak kdo svítí, jak zabírá obraz, kdo tam sedí a jak je oblečený. V začátcích, když jsem ještě neměla fundusové oblékání, se mi stalo, že jsem si jednou oblékla svetr, protože program byl trochu sportovní. A ten Karel, když mě viděl, tak mi nařídil svetr svléknout a osobně mi ve fundusu našel něco jiného. Nezapomenu také na Jiřího Pelikána. Hodně jsem v těch začátcích milovala pana profesora Kováříka, který býval šéfem programu. On si vytypovával lidi, o kterých říkal, že by z nich něco mohlo být. A já byla šťastná, že k nim také můžu patřit. Bedlivě mě sledoval a vždycky druhý den po mém vysílání jsem musela k němu přijít a od něj jsem odcházela buď s nějakým recenzním výtiskem knihy pro děti – to byla chvála – nebo s brekem. A to byla báječná škola, strašně moc mi pomohl. Postupem času jsem mu dokázala i oponovat, ale on měl vždycky větší pravdu než já… Tenkrát jsme měli všichni k sobě hodně blízko, byli jsme jedna rodina, vlastně všichni se radovali z úspěchu toho druhého. Prostě se všichni snažili, aby vysílání bylo co nejlepší. Tenkrát to byl ještě malý hodný chlapec.
Za příjemné povídání poděkoval Daniel Růžička
ROZHOVOR S DONÁTOREM
S panem Milanem Škodou, majitelem firmy Centrum FotoŠkoda, jsme se sešli u dobré kávy v jeho pracovně v prostorách snad nejznámějšího fotografického obchodu v Čechách, který od 18. listopadu 2003 – tedy právě rok – sídlí v paláci Langhans ve Vodičkově ulici v Praze. Seznámili jsme se před rokem, kdy přijel na rozdílení Trilobitů do Berouna poprvé. Letos sem rád přijede znovu a tak první otázka vyplynula jaksi samozřejmě: proč jste se rozhodl podporovat tuto soutěž? Rádi bychom oslovili okruh lidí z Fitesu, kteří by
Synchron 5
2003
u nás mohli najít své prostory, kam by rádi chodili, které by splňovaly jejich požadavky a představy o nakupování foto a videotechniky. Nechceme být a ani nejsme takovým klasickým obchodním domem, kam člověk přijde a vybírá z hromady zboží. Snažíme se sledovat – kromě prodeje zboží – tři základní cíle našeho podnikání: služby, poradenství a kulturu, tedy vše, co se týká fotografie včetně výstavnictví. Zajímá nás ta skupina lidí, která umělecky tvoří v oblasti filmu a televize. A tito lidé, zde uvidí výstavy, přijdou na přednášku, využijí našeho poradenství a právě oni svojí přítomností zpětně pomáhají vytvářet toto prostředí kultury. Všiml jsem si, že sice preferujete fotoaparáty, ale máte tady už také kamery. Chcete v budoucnu nabídku přístrojů pro kinetický záznam rozšířit? A jak? Je pravda, že dnes už to začíná jakoby prolínat, že většina fotoaparátů v té vyšší cenové kategorii už má prvky, které umožňují zaznamenat pohyb až do jedné i více minut, takže často je to pro zákazníka dilema, co si má koupit – jestli mu digitální kamera bude sloužit dostatečně jako digitální aparát nebo jestli mu digitální aparát bude stačit i jako digitální kamera. Ty věci se prostě prolínají. Takže zákazníci stojí mnohdy před rozhodnutím čemu dát přednost. Je rozlišovací schopnost digitálního aparátu při záznamu pohybu na dostatečné profesionální úrovni? Tak tomu zatím určitě není a je třeba si uvědomit, že se tenhle obor neustále prudce vyvíjí. To co bylo pravda loni, letos už není a měsíc od měsíce se technologie se zlepšují. Třeba dnes už u běžných digitálních videokamer některé firmy nabízejí digitální aparát s rozlišením 3 mega! Což už je dostatečné pro obrázky formátu 24 x 30. Takže s takovou kamerou uděláte obrázek poměrně vysoké kvality. A na druhou stranu se měsíc od měsíce zvyšuje úroveň záznamů fotoaparátem – ale přesto stále platí a zásada, že když chci filmovat, tak kamerou, když chci foto, tak fotoaparátem. Digitální fotoaparát patří dnes k výbavě stále většího množství lidí, ale stačí se vůbec normální smrtelník při tak rychlém vývoji ještě v oboru orientovat? Právě proto teď pořádáme ve spolupráci s firmou Olympus C&S, spol. s r.o. Novou školu digitální fotografie pro zájemce, které jsme rozdělili do tří věkových kategorií – pro děti do 15 let, pro mládež od 15 do 20 let a pro ostatní nad 20 let. Letos začínáme v listopadu , máme už 40 přihlášek. Kursovné činí sice 2 500 Kč, ale každý za to dostane během semináře k disposici digitální aparát a natrvalo knihu o digitální fotografii, kterou napsal Pavel Scheufler a který také tyto semináře vede. Účastník kursu má dále možnost si v hodnotě 1 000 Kč zpracovávat v naší laboratoři fotografie. Takže se dá říci, že je to v podstatě zadarmo, kurs je tříměsíční, 1x týdně 2 hodiny. Hlásí se i starší? Ano, teď dokonce i dva nebo tři důchodci. Ale převážně se přihlásila mládež mezi 15 a 20 lety. Spousta lidí o digitální fotografii uvažuje, ale je tu stále jakási bariéra, je to přece jen cosi úplně nového, převratného, ale hodnota toho kursu je v tom, že dostane fotoaparát do ruky, naučí se s ním pracovat a relativně levně získá dokonalý přehled o tomto novém médiu. Zmínil jste se o výstavách… Ano, to je další činnost, která přitahuje návštěvní-
ky našeho centra. Více než 1 000 m čtverečních prodejní plochy doplňuje 8 výstavních tabulí, umístěných u vchodu do prodejny. Každých 14 dní je vernisáž nové výstavy fotografií našich zákazníků. Termíny už jsou „vyprodané“ na rok dopředu. Naší prodejnou projde denně až 8 000 lidí, z toho 800–1 000 tady udělá nějaký byť drobný nákup, ale tu výstavu tedy tak za ty dva týdny vidí možná více lidí než někde v galerii. Vytváříme zde fotografické centrum, které reprezentuje fotografii po všech stránkách. Máme 2 ateliéry, malý a velký, vybavené technickými novinkami jako je virtuální pozadí. Rakouský odborný časopis o nás napsal, že svým přístupem to je unikátní centrum v celé Evropě. Člověk tady cítí vlídné zacházení… Sestavit personál zhruba 85 lidí tak, aby všichni byli spokojení, tak to považuji za nejtěžší. Jste přísný zaměstnavatel? Ano, přísný, ale naši profesionální a odborní prodavači jsou přitom motivováni tak, aby především sledovali zájmy podniku. Jedna z důležitých věcí, která mně pomohla při tom všem budování je, že jsme se spojil s učňovským střediskem praktické výuky prodavačů průmyslového zboží. Každý rok si vybereme 6 učňů na specializaci obor foto a ty 3 roky se učí u nás. S tím, že já sám jim platím jednu učitelku, která se o ně každý den stará aspoň 2 hodiny, kdy je učí a pak jdou do provozu. A po těch třech letech se snažíme, aby ti nejlepší tady samozřejmě zůstali. V tomto oboru jsme jediná firma, která se stará o výuku mladých lidí, to nikdo nedělá. Každý se snaží založit si prodejnu a rychle vydělávat. A já si myslím, že je to taková ta investice do budoucnosti a že, i když mi to dneska něco stojí, tak se mi to jednou vrátí v těch lidech. Protože, jak jinak je získat než aby se tady vyučili a zůstali. A mám zkušenost, že už tu pár takových zůstalo a berou to prodávání jako poslání. To je dost důležité, protože jakmile člověk nabere jenom fotografy, s tím, že umějí fotografovat a chtějí se tu zaměstnat, tak se to většinou nepodaří. Protože oni chtějí zase jen fotografovat a ne sloužit lidem. Tři patra v Langhansově paláci jsou naplněna věcmi, které lákají každého, kdo si fotografování nebo filmování zvolil za svůj koníček či dokonce povolání. Tři patra, jimiž prolíná kultura prodeje, služeb i podnikání. A pak je tu také ten dobrý pocit, že i zde má Trilobit svého vzácného příznivce. Pane Škodo, děkuji za rozhovor! Martin Skyba 37
MY A SVĚT
Program MEDIA podporuje filmovou tvorbu Podpora evropské filmové tvorby patří, spolu s podporou distribuce evropských filmů, k prioritám programu EU MEDIA. O podporu je možné požádat rámci programu MEDIA Development a je určena na všechny práce spojené s producentskou a scénáristickou přípravou audiovizuálního nebo multimediálního díla.
Co to vlastně znamená podpora MEDIA Development? Podporu je možné použít pro akvizici práv, pro rešerše v informačních i filmových archivech, na casting, u animovaných filmů a seriálů na tvorbu výtvarné složky díla nebo na výrobu pilotního dílu nebo na pokrytí nákladů spojených s jednáním s případnými koproducenty, účastí na koprodukčních fórech, burzách námětů a podobně. Především je však podpora v programu MEDIA Development určena k tomu, aby producent dostal dobrý scénář – díky podpoře od MEDIA Development může zaplatit kvalitního scénáristu, případně rozpracování a úpravy scénáře od treatmentu ke storyboardu. Pro české producenty je to jistě vítaný zdroj podpory, protože prostředky, které přiděluje Státní fond pro podporu a rozvoj České kinematografie na tvorbu scénářů jsou omezené – přitom kvalitní příprava je jedním ze základů dobrého filmu. Jaké projekty mohou podporu MEDIA získat? Podpora programu MEDIA Development je určena pro hrané, animované i dokumentární filmy nebo multimédia. Nemůže ji získat krátký film – to je hraný film kratší než 50 minut, dokumentární a animovaný film kratší než 20 minut. Ale mohou ji získat jednotlivé filmy nebo seriály. V žádosti o podporu se hodnotí samozřejmě námět a jeho zpracování a pak také možnosti filmu v mezinárodní distribuci. Neznamená to, že by program MEDIA chtěl podporovat jenom filmy, které nějak ztvárňují evropskou problematiku, tzv. „europudinky“ , ale film by měl zajímat i diváky v jiných zemích, než je Česká republika. U dokumentárních filmů je podpora určena kreativním dokumentům – to je těm, které jsou založeny na scénáři a jsou odpovídajícím způsobem režijně ztvárněny – nelze ji získat na publicistické nebo zpravodajské pořady. Mohu tedy požádat o podporu, když mám zrovna rozepsaný scénář? Podpora je určena nezávislým produkčním společnostem, které jsou schopné film nejen připravit, ale i natočit a najít mu distributora. Z logiky věci proto o podporu nemůžete požádat jen kvůli napsání scénáře, nemůže ji získat ani jednotlivec, začínající nebo amatérský filmař. Pokud pracujete na scénáři, musíte si nejprve najít producenta, který Váš scénář bude chtít realizovat. Jaké jsou hlavní podmínky pro to, aby společnost vůbec mohla předložit žádost? Společnost nebo firma, která chce o podporu požádat, musí mít zajištěno 50% vlastnictví práv k projektu a také určité zkušenosti s realizací filmů – podmínkou je, aby již v minulosti producentsky (ne jako servisní produkce) realizovala projekt v podobném žánru a ten byl v posledních dvou letech distribuován nebo vysílán v televizi alespoň na území České republiky. Pokud společnost tuto zkušenost nemá, lze vzít v úvahu předchozí zkušenost producenta nebo vedoucího vývoje v jiných společnostech. A nakonec to nejdůležitější – peníze. S jakou částkou může producent počítat? Jako u všech ostatních programů a fondů Evropské unie můžete získat maximálně 50 % rozpočtu na vývoj projektu) Maximální možná částka závisí na kategorii, do které projekt spadá – na hraný film a animovaný film a na multimédia je možné získat až 50 000 EUR, na dokument 30 000 EUR, na celovečerní animovaný film až 80 000 EUR V případě, že předkládáte 3 – 9 projektů (tzv. Souborné financování), můžete získat až 90 000 EUR, u 5 – 15 projektů až 120 000 EUR. Musí se podpora nějak vracet, například ze zisků z prodeje práv k filmu? Peníze se nevracejí. Jedinou podmínkou je, že pokud jde projekt do výroby, musí producent do šesti měsíců po skončení výroby investovat stejnou
38
částku do vývoje dalšího projektu. Pak se podpora stává dotací a peníze zůstávají ve firmě. Kdo žádosti vyhodnocuje? Jakou roli přitom hraje kancelář MEDIA Desk? Žádosti se posílají přímo do Bruselu a posuzovány nezávislými experty z oboru audiovize. Obvykle to jsou producenti nebo dramaturgové. Kancelář MEDIA Desk nemá na výběr expertů ani posuzování projektů žádný vliv. Její úlohou je spolu s producentem připravit žádost tak, aby měla co největší šanci na získání podpory. Odesláním žádosti vstupuje žadatel do přímého vztahu s programem MEDIA – i výsledky se dozví dříve žadatel než MEDIA Desk. Jaká je zhruba úspěšnost? Úspěšnost předložených projektů v poměru k vybraným se pohybovala v loňském roce okolo 40%. Největší šanci mají filmy z malých zemí (kam patří i Česká republika), filmy pro děti a mládež a animované filmy. Kdy nejdříve budou moci producenti předkládat žádosti o podporu? Nejbližší výzva k předkládání návrhů bude zveřejněna koncem listopadu tohoto roku a její uzávěrka bude koncem května 2004. Znamená to, že producenti mohou žádosti o podporu zasílat průběžně od prosince do 2003 do května 2004. Čím dříve svoji žádost předloží, tím dříve bude vyhodnocena a tím dříve dostanou podporu. Včasné překládání žádosti má i další výhodu – pokud ji Komise zamítne kvůli formálním nedostatkům, je možné ji předložit v tomtéž termínu ještě jednou. Formuláře žádostí, pokyny pro jejich vyplnění a aktuální informace najdete na www. mediadesk.cz Kontakt: MEDIA Desk Česká republika, Národní 28, 110 00 Praha 1, tel.: 221 105 209 – 210, fax: 221 105 303,
[email protected]
Jedním z prvních českých projektů, který získal podporu v programu MEDIA Development, je i připravovaný film Saši Gedeona Klíč ke snu (pracovní název).
Synchron 5
2003
IN MEMORIAM JINDRA V půli října tomu bylo deset let od chvíle, kdy odešel do věčných lovišť Jindřich Fairaizl, zakladatelská osobnost české televizní publicistiky a dokumentaristiky. V pražském studiu byl Jindra od jeho založení a v desítkách reportáží hledal slovník nového média. Jeho tvorba kulminovala – s velkým ohlasem mezi diváky na straně jedné a s odporem cenzury a konzervativních členů KSČ na straně druhé – v letech 1963-1968. K vrcholům tvorby Jindřicha Fairaizla patřily na příklad společenské fresky Šest třetin mimo hru, Malované děti a Štěstí za šest křížů , oceňované kritikou jako vynikající díla, která provokují k myšlení, znepokojují, nastavují zrcadlo době. A po premiéře triptychu Inzerát v roce 1968 stíhalo jedno kladné hodnocení druhé – otřesný pořad, burcuje, Fairaizlovo dílo je zrcadlem mravnosti společnosti… Na festivalu Zlatá Praha 1968 získal hodinový sestřih Inzerátu hlavní cenu Zlatou Prahu, Cenu kritiky i diváků. Nejkomplexněji hodnotil Jindrovu tvorbu šedesátých let ve svých rozborech pro interní potřebu televize docent Jan Kučera. Vyjímám:
„Fairaizlův pořad je vždy velký, až otřesný č i n. Ještě několik takových prací a bude možné (a užitečné i překvapivé) je spojit v řadu, v obraz lidské komedie šedesátých let. A nejen to: tvůrčí dráha Jindřicha Fairaizla je již dnes jednou z nejosobitějších linií dějin televize, nesporně za prvé naší, domnívám se však, že televize vůbec… A současně je i obrazem vývoje jednoho nevšedního tvůrce, který se vášnivě prodíral – zcela sám – k osobitému t e l e v i z n í m u výrazu, k poznání prostředků, činů, gest, systémů, které by mu umožnily se vyjádřit… nalézat řeč sui generis… Vášnivost, přímo posedlost, s níž Fairaizl hledal v neznámu televizní slovník, dokazuje, že jen s ní, v jejím poznání a ovládnutí spočívá existence tohoto autora, který se zrodil v pravý čas: v čas televize…“
Stihl ještě natočit triptych Starci, který však měl premiéru až v lednu 1990. Tak jako pro mnoho jiných, také pro Jindru skončil „čas televize“ po okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Následné tvůrčí živoření, přežívání v neustálém sevření finanční tísně, zanechalo stopy na jeho zdraví. Z „lidské komedie šedesátých let“ zůstaly podnes zachovány jen trosky. Osmého ledna 1990 byl jedním ze signatářů Memoranda o postavení televize, dokumentu FITESu, plného ideálů onoho času o televizi jako hlasatelce lidskosti, mravnosti, nezávislosti, kulturnosti, nadstranickosti… O tři dny později byl Jindřich Fairaizl jmenován ústředním ředitelem ČST. Ideály se střetly s realitou. Funkci vykonával necelé dva měsíce. K jeho abdikaci přijal FITES 2. března Prohlášení, charakteristické pro tehdejší společenskou situaci – nejen v ČST: „Výkonné výbory
FITES vzaly s politováním na vědomí rezignaci J. Fairaizla na funkci ÚŘ ČST, kterou podal sám ze své vůle v důsledku náhlého zhoršení svého zdravotního stavu.Vstoupil do televize ve velmi složitém období, kdy bylo třeba z důvodů politických i morálních provést celou řadu personálních změn, začít důslednou profesionalizaci práce, stavět novou, smysluplnou strukturu… V době pouhých dvou měsíců otevřel cílené úsilí, ve kterém bude nutno dále pokračovat. Zvláště cenná byla jeho akcentace charakterových vlastností pracovníků televize i etické kvality programu. Práci J. Fairaizla ztížila řada vnitřních i vnějších okolností… Požadavek federální vlády na okamžité snížení počtu zaměstnanců vzbudil opozici uvnitř televize… Složité střetávání předpisů s vůlí vytvořit z ČST médium nového typu, médium nadstranické a s nezaměnitelným humanistickým posláním, působí řadu potíží, které mají obecný charakter – prožívá ho mnoho podniků, nejen ČST. V těchto souvislostech oceňuje FITES práci J. Fairaizla jako zakladatelskou a žádá, aby v ní další ředitel po-
kračoval a aby vláda a další orgány výrazněji procesu přeměn napomáhaly. Často zdolávání lidské malosti je nad síly vůdčích osobností a vyčerpává jejich energii až na samé dno.“ K vysoké laťce své tvorby let šedesátých se v prvních letech posledního desítiletí minulého století nemocný Fairaizl přiblížil zvláště některými dokumenty z cyklu Člověk v tísni. Šestnáctého října 1993 havaroval svým vozem Škoda a na místě podlehl zranění. Policejní vyšetřování neprokázalo cizí zavinění. Leč – co není prokázáno, není ani vyloučeno. Výhrůžné telefonáty, anonymy z posledních tří let Jindrova života svědčí o tom, že byl mnoha lidem nepohodlný. Kdo ví. Celou pravdu o konci své pozemské pouti si odnesl sebou. A kdo si vzpomene dnes, když televize slaví padesát let své existence, deset let po smrti tvůrce, že se koncem šedesátých let říkalo „Co Špáta ve filmu, to Fairaizl v televizi“? Jarmila Cysařová
Kameraman Prof. Jan Kališ zemřel 23. 7. 2003. Jako význačný představitel české kameramanské školy byl autorem řady známých filmových děl u nás i v zahraničí. Připomínáme třeba Brynychův „Smyk“ nebo Juráčkův „Případ pro začínajícího kata“ či ztvárnění pořadů pro pražskou Laternu Magicu. Po dlouhá léta působil jako vynikající a oblíbený pedagog na filmové fakultě FAMU, kde vychoval celou řadu mladých českých kameramanů. Bude nám po odborné i lidské stránce chybět. Kolegové a posluchači katedry kamery FAMU
Synchron 5
2003
39
IN MEMORIAM JUDr. Miroslav Ráž „Zanes jsem srdce své do tmav˘ch lesÛ, do ticha samoty, do vÛnû vfiesu, rozechvûlé jarem a mládím a písnûmi, boÏí své království na zemi…“ Arno‰t RáÏ, Cesta k lidem, 1923 „Velkým životním naplněním byla pro Miroslava Ráže práce v televizi. Byl u jejích počátků a podílel se všemi silami na jejím rozvoji. Získal pro ni nejprve budovu ve Vladislavově ulici, později pozemky na Kavčích horách. Díky svému umění jednat s lidmi dokázal úspěšně řešit složité situace. Každý, kdo ze zaměstnanců přišel za doktorem Rážem se žádostí o pomoc, mohl se spolehnout na jeho trpělivost a snahu vyjít vstříc. Nikdy nepropadal beznaději. Neměl rád unáhlené úsudky a neměl rád tragické závěry. Nevěřil na ně. Hledal cesty, další, nové, jiné, slušné. Hledal je klidně, ale zarytě. Do toho si mluvit nenechal. Televize – dnes Česká televize – byla jeho svět, na který nedal dopustit a na jejíž budoucnosti mu záleželo skutečně do posledních dnů. Letos na jaře patřil k nejstarším pamětníkům, kteří přišli na Kavčí hory vzpomenout 50. výročí založení. Miroslav Ráž měl totiž služební legitimaci číslo jedna. Odkaz Miroslava Ráže, člověka šťastného a moudrého, je a zůstane v nás. Jeho lehký a pohodový úsměv na tváři zůstane v naší paměti. Měl jej pro každého, s nímž se setkal.“ Část smutečního projevu předneseného Veronikou Freimanovou Mirek Ráž byl jakýmsi sluníčkem, středobodem, k němuž jsme se s důvěrou utíkali a obraceli, když jsme potřebovali dobré slovo, radu, útěchu, povzbuzení i záchranu v nepříznivých situacích, zvláště v oné hororové situaci po roce 1968. A musím vydat svědectví – jako při posledním soudu – že jsme nikdy neodcházeli bez pomoci a bez vlídné prospěšné reakce, která nebyla nikdy necitlivá, ale vždy noblesní jako rádce sám ve svém střízlivém postoji a střídmém výrazu, za nímž bylo 40
cítit hlubokou lidskost. Chvála a dík patří Mirkovi Rážovi i jménem všech televizních důchodců. On se totiž nakonec stal „hlavou“ celé důchodcovské generace, kterou držel pohromadě jako jeden živý stále s televizí spojený celek. Upřímně lituji, že letos, za pár týdnů, na vánočním srazu v Národním domě na Vinohradech nám bude Miroslavova vlídná a milá tvář chybět. Bude tam chybět „dobrá duše“, „hlava důchodcovské rodiny“, tmel mnoha generací tvůrců a pracovníků Československé a České televize. Dr. Ota Popp
Miroslav Ráž zemřel 8. října 2003.
Koníček se mu stal povoláním… (30. 6. 1927 – 14. 10. 2003) Od svého mládí měl dvě velké lásky: amatérské divadlo, kde se uplatňoval jako herec, režisér i dramaturg a současně mu učaroval trikový film, který nakonec zcela pohltil jeho tvůrčí ambice. František Mikeš pracoval v Československé televizi jako režisér a kameraman ve studiu Animovaného filmu, jehož byl v šedesátých letech minulého století jedním ze spoluzakladatelů. Sám si ze své tvorby asi nejvíce cenil cyklu českých pohádek Perly, seriálu O Sluneční panence a Dešťovém panáčkovi a seriálu Pohádky Stříbrného carství, které ostatně patří do zlatého fondu televizních Večerníčků. V posledních letech se jeho tvůrčí potenciál uplatňoval ve studiu Anima. Zabýval se tvorbou videoprogramů, do odborných časopisů psal články o práci s videem a věnoval se také lektorské činnosti. Našel si čas i na dobrou knížku, rybařil, houbařil… Byl aktivní a pracovitý až do svého onemocnění. Měl spoustu přátel a lidé ho měli rádi. Vážili si ho pro jeho laskavost, vel-
Desítky hereček a herců a milióny diváků osiřely… Právě v den uzávěrky tohoto korysost a čestnost. mm Synchronu 3. listopadu 2003 zemřela v ranních hodinách paní Irena Skružná, která po dlouhá léta upravovala dialogy a režírovala české verze mnoha filmů, které jako nejzdařilejší patří ke klasice našeho dabingu. K jejímu odkazu se vrátíme krátkou vzpomínkou příště.
Synchron 5
2003
